ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 25. října 2005 *

CRAILSHEIMER VOLKSBANK

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 25. října 2005 *

Ve věci C-229/04,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen (Německo) ze dne 27. května 2004, došlým Soudnímu dvoru dne 2. června 2004, v řízeních

Crailsheimer Volksbank eG

proti

Klausi Conradsovi,

Franku Schulzkemu a Petře Schulzke-Lósche,

Joachimu Nitschkemu,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, J. Makarczyk, C. Gulmann (zpravodaj), R. Silva de Lapuerta a P. Küris, soudci, * Jednad jazyk: němčina.

I - 9293

ROZSUDEK ZE DNE 25. 10. 2005 - VĚC C-229/04

generální advokát: P. Léger,

vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. března 2005,

s ohledem na vyjádření předložená:

— za Crailsheimer Volksbank eG M. Siegmannem a N. Poltem, Rechtsanwálte, — za K. Conradse, F. Schulzkeho a P. Schulzke-Lósche, jakož i J. Nitschkeho E. Ahrem a K.-O. Knopsem, Rechtsanwálte,

— za německou vládu A. Dittrichem a C.-D. Quassowskim, jako zmocněnci,

— za francouzskou vládu R. Loosli-Surrans, jako zmocněnkyní,

— za Komisi Evropských společenství A. Aresuem a H. Kreppelem, jakož i S. Gruenheid, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 2. června 2005, I - 9294


vydává tento

Rozsudek 1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. vest. L 372, s. 31; Zvi. vyd. 15/01, s. 262, dále jen „směrnice") a zejména jejích článků 1 a 2 a čl. 5 odst. 2.

2

Tato žádost byla podána v rámci tří sporů mezi Crailsheimer Volksbank eG (dále jen „banka") a. K. Conradsem, manželi F. Schulzkem a P. Schulzke-Losche, a J. Nitschkem (dále jen společně „dlužníci") ohledně odstoupení, na základě vnitrostátního práva použitelného v oblasti podomního prodeje, od smluv o úvěru uzavřených dlužníky s bankou za účelem financování nabytí nemovitostí.

Právní rámec

Právní úprava Společenství

3

Cílem směrnice je poskytnout spotřebitelům členských států minimální ochranu v oblasti podomního prodeje za účelem jejich ochrany před rizikem plynoucím I - 9295


z okolností vlastních uzavření smlouvy mimo prostory dodavatele. Čtvrtý a pátý bod odůvodnění směrnice uvádí:

„[...] pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory dodavatele je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání zpravidla pochází od dodavatele a spotřebitel není na smluvní jednání připraven nebo je neočekává; [...] často nemá možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami; [...]

[...] spotřebitel by měl mít právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě alespoň sedmi dnů, která by mu umožnila ještě jednou posoudit závazky vyplývající ze smlouvy".

4

Článek 1 odst. 1 směrnice stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na smlouvy, na základě kterých dodavatel dodává spotřebiteli zboží nebo poskytuje služby, uzavřené:

[...] I - 9296


— v průběhu návštěvy dodavatele:

i) u spotřebitele doma nebo v bytě jiných spotřebitelů;

[...]

neuskutečnila-li se návštěva na výslovnou žádost spotřebitele."

5

Článek 2 směrnice upřesňuje:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

— ,dodavatelem' jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která v předmětných transakcích jedná v rámci svých podnikatelských činností nebo výkonu svého povolání, jakož i osoba, která jedná jménem nebo na účet dodavatele." I - 9297


6

Článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice stanoví:

„Tato směrnice se nevztahuje na:

a) smlouvy o výstavbě, prodeji [koupi] nebo nájmu nemovitostí nebo smlouvy týkající se jiných práv k nemovitostem.

[...]"

7

Článek 4 směrnice zní následovně:

„V případě transakcí spadajících do oblasti působnosti článku 1 se od dodavatelů vyžaduje, aby písemně poučili spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené v článku 5 a současně jim sdělili jméno a adresu osoby, vůči které mohou toto právo uplatnit.

Poučení musí být datováno a musí obsahovat údaje umožňující identifikaci smlouvy. Spotřebiteli musí být vydáno:

a) v případě čl. 1 odst. 1 ke dni uzavření smlouvy;

[...] I - 9298


Členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní právní předpisy stanovily vhodná opatření na ochranu spotřebitele v případech, kdy poučení uvedené v tomto článku nebude vydáno."

8

Podle článku 5 směrnice:

„1. Spotřebitel má právo v souladu s postupem stanoveným vnitrostátním právem zrušit účinky [odstoupit od] svého závazku zasláním oznámení ve lhůtě alespoň sedmi dnů po datu, ke kterému mu bylo vydáno poučení uvedené v článku 4. [...]

2. Zaslání oznámení má za následek, že spotřebitel je zproštěn všech závazků vyplývajících ze zrušené smlouvy [ze smlouvy, od které odstoupil]."

9

Článek 7 směrnice stanoví:

„Uplatní-li spotřebitel své právo zrušit smlouvu [odstoupit od smlouvy], řídí se právní účinky tohoto zrušení smlouvy [odstoupení od smlouvy] vnitrostátním právem, zejména jedná-li se o vrácení plateb za zboží nebo provedení služeb a vrácení doručeného zboží."

10

Článek 8 směrnice zní následovně:

„Tato směrnice nebrání členským státům v tom, aby v oblasti její působnosti vydávaly nebo ponechaly v platnosti příznivější ustanovení na ochranu spotřebitele." I - 9299

ROZSUDEK ZE DNE 25. 10. 2005 - VÉC C-229/04

Judikatura Soudního dvora

11 Svým rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, Heininger (C-481/99, Recueil, s. I-9945), Soudní dvůr vyložil směrnici ve třech ohledech.

12

Nejdříve rozhodl, že se směrnice vztahuje na smlouvy o hypotečním úvěru, tedy na smlouvy o úvěru určené k financování nabytí nemovitosti. V bodu 32 uvedeného rozsudku se domníval, že i když se taková smlouva týká práva k nemovitosti, jelikož poskytnutá půjčka musí být zajištěna zástavním právem k nemovitosti, tento prvek smlouvy nestačí k závěru, že se uvedená smlouva týká práva k nemovitostem ve smyslu či. 3 odst. 2 písm. a) směrnice.

13 Dále připomenul, že spotřebitel, který uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru při podomním prodeji, má právo odstoupit od smlouvy, zavedené v článku 5 směrnice. V bodě 35 téhož rozsudku upřesnil, že důsledky případného odstoupení od smlouvy o hypotečním úvěru, ke kterému došlo v souladu s pravidly téže směrnice, na smlouvu o koupi nemovitosti a zřízení zástavního práva k nemovitosti, se řídí vnitrostátním právem.

14

Soudní dvůr konečně připomenul, že lhůta sedmi dnů za účelem uplatnění práva odstoupit od smlouvy se musí počítat od okamžiku, kdy byl spotřebitel dodavatelem poučen ohledně svého práva od smlouvy odstoupit. V bodě 48 výše uvedeného rozsudku Heininger rozhodl, že směrnice brání tomu, aby vnitrostátní zákonodárce použil pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, zakotveného článkem 5 směrnice lhůtu, jednoho roku od uzavření smlouvy, pokud spotřebitel nebyl poučen v souladu s článkem 4 uvedené směrnice. I - 9300


Vnitrostátní právní úprava

15

Směrnice byla do německého práva provedena zákonem ze dne 16. ledna 1986 o odstupování od smluv uzavřených při podomním prodeji a od podobných transakcí (Gesetz über den Widerruf von Haustürgeschäften und ähnlichen Geschaften) (BGBI. 1986 I, s. 122, dále jen „HWig").

16 Ve svém znění platném v době rozhodné z hlediska skutečností původního sporu či. 1 odst. 1 HWiG stanovil:

„Jestliže zákazníka přimělo učinit projev vůle směřující k uzavření smlouvy o úplatném plnění:

1. ústní jednání na jeho pracovišti nebo v místě soukromého bydliště,

[…]

nabývá tento projev vůle účinnosti pouze tehdy, pokud od něj zákazník písemně ve lhůtě jednoho týdne neodstoupil." I - 9301


17

Článek 3 HWiG stanoví:

„(1) v případě odstoupení je každá ze stran povinna vrátit druhé straně získaná plnění. Odstoupení není vyloučeno v případě poškození nebo ztráty předmětu nebo jiné nemožnosti získaný předmět vrátit. Jestliže je zákazník odpovědný za poškození, ztrátu nebo jinou nemožnost předmět vrátit, je povinen částku, o kterou se hodnota předmětu snížila nebo hodnotu předmětu druhé smluvní straně uhradit.

(2) Pokud nebyl zákazník poučen v souladu s článkem 2 a nedozvěděl se jiným způsobem o svém právu od smlouvy odstoupit, je považován za odpovědného za poškození, ztrátu či jinou nemožnost věc vrátit pouze tehdy, nejednal-li s náležitou pečlivostí, s jakou obvykle spravuje své vlastní věci.

(3) Za právo užívat nebo používat věc nebo jiná plnění do okamžiku uplatnění práva od smlouvy odstoupit musí být zaplaceno; ke ztrátě hodnoty z důvodu běžného opotřebení věci nebo běžného užívání jiného plnění se nepřihlíží.

(4) Zákazník může vyžadovat od druhé strany náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil".

18 Německý občanský zákoník (Búrgerliches Gesetzbuch) stanoví ve svém článku 123, který se týká napadnutelnosti z důvodu podvodného jednání nebo výhrůžky:

„1. Kdo byl k projevu vůle pohnut podvodným jednáním nebo protiprávní výhrůžkou, může projev vůle napadnout. I - 9302


2. Jestliže se podvodu dopustí třetí osoba, je projev vůle směřovaný vůči jiné osobě napadnutelný pouze tehdy, jestliže tato osoba o podvodu věděla nebo měla vědět. [...]"

Spory v původních řízeních

19

Na začátku let 90. let nechala developerská společnost postavit v okolí Stuttgartu bytový komplex, který měl být pronajímán zejména podnikatelům. Tento komplex nemovitostí měl být spravován jako hotel provozní společností, jednající jako nájemce.

20

Byty byly p r o d á n y d o spoluvlastnictví jednotlivcům, mezi nimi i d l u ž n í k ů m , jakožto investice vykazující d a ň o v é výhody. Developerská společnost použila za t í m t o účelem služeb jí ovládané realitní společnosti, která zejména zavedla „kalendář" jednotlivých etap nezbytných k uskutečnění koupě a jejího financování. Tato realitní společnost použila sama nezávislé zprostředkovatele, mezi nimi i realitního makléře p. W. (dále jen „realitní makléř"), který sjednal nabytí, která jsou předmětem sporů v původních řízeních. K financování koupě bytů došlo ve většině případů tak, že bankovní instituce (DSL-Bank) vzala na svůj účet část výdajů se zajištěním v prvním pořadí, zatímco banka, která již financovala developerskou společnost za účelem výstavby nemovitosti, financovala zbývající část výdajů se zajištěním v druhém pořadí.

21 Ve třech věcech v původních řízeních spočíval postup realitního makléře v jednání, někdy i několikrát po sobě, s dlužníky v místě jejich soukromého bydliště za účelem jejich seznámení se s „příklady výpočtu" a shromáždění osobních informací I - 9303


a informací o jejich platební schopnosti za účelem vypracování návrhu financování. Realitní makléř se vrátil o několik týdnů později za účelem podepsání smluv o půjčce, které byly v mezidobí vypracovány bankou. Souběžně s těmito kroky byly notářem sepsány odpovídající smlouvy o koupi nemovitostí nebo plná moc opravňující k uzavření takové smlouvy.

22

Budova byla dokončena v únoru 1993. Pět měsíců po tomto datu přestala provozní společnost platit nájemné a na začátku roku 1994 se dostala do platební neschopnosti. Developerská společnost platila nájemné do konce roku 1993 a v roce 1995 vstoupila do konkurzu. Plánované míry obsazení nebylo nikdy dosaženo.

23

Příjmy z investice byly následně nedostatečné. Z důvodu omezení obsažených v prohlášení vlastníka o určení společných částí a bytových jednotek nebylo v praxi možné byty využívat samostatně, neboť veškeré soukromé užívání nebo individuální pronájem byly vyloučeny.

24

Dlužníci rovněž přestali platit bance.

25

V návaznosti na výpověď smluv o půjčce dlužníky banka zahájila řízení proti každému z dlužníků za účelem uhrazení svých pohledávek, jakož i úroků z prodlení.

26

Pokud jde o K. Conradse, Landgericht Břemen vyhověl návrhu banky rozsudkem ze dne 4. prosince 2001. I - 9304


27

V návaznosti na odvolání podané tímto dlužníkem proti uvedenému rozsudku Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen provedl dokazování za účelem prokázání, zda byla smlouva o půjčce uzavřena při podomním prodeji. Z tohoto dokazování vyplynulo, že se realitní makléř na uvedeného dlužníka obrátil ze své vlastní iniciativy a dohodl se s ním na jeho podílu na plánu financování připraveném developerskou společností v situaci podomního prodeje. Rozsudkem ze dne 16. ledna 2003 Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen zrušil rozsudek Landgericht Břemen a původní žalobu zamítl.

28

Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen odůvodnil toto zamítnutí zaprvé tím, že zdůraznil existenci odpovědnosti banky z důvodu chybných informací poskytnutých ohledně kontroly používání prostředků a jiných prvků, zadruhé tím, že p o k u d j d e o právo na splacení půjčky vyhověl n á m i t k á m formulovaným vůči zhotoviteli, a zatřetí tím, že rozhodl, že odstoupení o d smlouvy o půjčce n a základě H W i G bylo platné.

29

V tomto - ohledu předkládající soud prohlásil, že se jednalo o situaci podomního prodeje. Ohledně otázky, komu je uvedená situace přičitatelná, citoval a použil zásady stanovené v dané oblasti jedenáctým senátem Bundesgerichtshof. Na tomto základě Hanseatisches Oberlandesgericht in Břemen přičetl podomní prodej bance, o které rozhodl, že o něm nevěděla z nedbalosti, když uplatnil, že velmi krátká lhůta stanovená kalendářem, ji měla podnítit k tomu, aby žádala podrobnější informace o okolnostech uzavření smluv. Dovolávaje se existence hospodářského celku mezi koupí a financováním, předkládající soud odmítl vyhovět návrhu banky na splacení ve smyslu článku 3 HWiG.

30

V návaznosti na opravný prostředek „Revision" podaný bankou zrušil Bundesge richtshof rozsudkem ze dne 27. ledna 2004 rozsudek Hanseatisches Oberlandesge richt in Břemen a vrátil věc témuž soudu k novému rozhodnutí. I - 9305

ROZSUDEK ZE DNE 25. 10. 2005 — VĚC C-229/04

31 Pokud jde o F. Schulzkeho a P. Schulzke-Losche, Landgericht Bremen vyhověl návrhu banky rozsudkem ze dne 27. listopadu 2001.

32

Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen, kterému podali tito dlužníci odvolání, provedl důkaz výslechem svědka. Toto opatření ukázalo, že smlouva o půjčce byla rovněž uzavřena po návštěvě realitního makléře v místě bydliště dlužníků. Řízení bylo přerušeno s ohledem na opravný prostředek „Revision" ve věci týkající se K. Conradse.

33

Pokud jde o návrh na splacení půjčky podaný bankou proti J. Nitschkemu, byl zamítnut Landgericht Bremen. Banka se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen.

Předběžné otázky

34

Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen úvodem vysvětluje, že od výše uvedeného rozsudku Heininger existuje v Německu rozpor mezi jedenáctým senátem Bundesgerichtshof a řadou prvoinstančních a odvolacích soudů ohledně právních důsledků tohoto rozsudku.

35

Podle předkládajícího soudu podmínky práva odstoupit od smlouvy stanovené v článku 1 HWiG jsou samy o sobě sporné. V tomto ohledu uvádí, že podle ustálené judikatury Bundesgerichtshof nezávisí právo odstoupit od smlouvy jen na existenci podomního prodeje, ale také na přičitatelnosti této situace. Tato judikatura vyplývá z oficiální důvodové zprávy připojené k HWiG, ve které je doporučeno vykládat článek 1 tohoto zákona na základě právních zásad čl. 123 odst. 2 německého I - 9306


občanského zákoníku, a sice, že je možné přičíst podvodná jednání třetí osoby smluvní straně jen tehdy, jestliže posledně uvedená věděla o jednání třetí osoby nebo o n ě m měla vědět. Přitom podle Bundesgerichtshof by s jakoukoliv osobou, která jedná bez přípravy při podomním prodeji a je pod tlakem, aby odsouhlasila smlouvu, nemělo být zacházeno lépe než s obětí podvodu. Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen má naopak za to, že směrnice neobsahuje žádný prvek umožňující tímto způsobem omezit právo odstoupit od smlouvy, neboť toto právo podřizuje výlučně situaci podomního prodeje. První otázka se v důsledku toho týká podmínek, za nichž musí být podomní prodej přičten věřiteli.

36

Hanseatisches Oberlandesgericht in Břemen si dále klade otázku, zda při podomním prodeji odstoupení od smlouvy znamená nezbytně povinnost splacení. Jeho druhá až čtvrtá otázka se tedy týkají právních důsledků odstoupení od smlouvy.

37

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že Bundesgerichtshof vychází ze zásady, že v takových situacích, jako jsou situace v původním řízení, musí dlužník splatit bance úvěr, i když byl čerpán přímo ve prospěch třetí osoby, v projednávaném případě developerské společnosti. Uvedený soud dodává, že Bundesgerichtshof vykládá čl. 3 odst. 1 bod 1 HWiG v t o m smyslu, že v návaznosti na odstoupení od smlouvy o půjčce je dlužník povinen splatit půjčku nikoliv ve stanovených splátkových termínech, ale okamžitě a jednorázově v plné výši.

38

Hanseatisches Oberlandesgericht in Břemen odkazuje na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Landgericht Bochum ve věci Schulte, ve které byl vydán rozsudek z dnešního dne (C-350/03, Sb. rozh. s. I-9215), ve kterém byl Soudní dvůr rovněž dotázán na právní důsledky odstoupení od smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené při podomním prodeji. I - 9307


39

Pokud jde o jeho druhou otázku, která se stejně jako třetí otázka Landgericht Bochum ve výše uvedené věci týká povinnosti splacení, předkládající soud tvrdí, že aby byl zachován užitečný účinek směrnice a zejména jejího čl. 5 odst. 2 dlužník nesmí být povinen splatit půjčku, pokud při podomním prodeji byl nejen pobídnut k uzavření smlouvy o půjčce, ale rovněž byl veden k tomu, aby nezvratně souhlasil, že částka půjčky bude čerpána ve prospěch třetí osoby, aniž by s ní mohl disponovat. Z tohoto pokynu spotřebitele učiněného znenadání nesmí plynout žádná povinnost splacení. Pokud jde o jeho třetí a čtvrtou otázku, Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen uvádí, že odpovídají čtvrté otázce Landgericht Bochum ve výše uvedené věci Schulte.

40

Za těchto okolností se Hanseatisches Oberlandesgericht rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Je slučitelné s čl. 1 odst. 1 směrnice [...] podřídit práva spotřebitele, konkrétně jeho právo odstoupit od smlouvy, nejen existenci situace podomního prodeje ve smyslu či. 1 odst. 1 směrnice [...], ale také takovým dodatečným podmínkám přičitatelnosti, jako je účast třetí osoby při uzavírání smlouvy na podnět dodavatele nebo nedbalost dodavatele týkající se jednání třetí osoby v rámci prodeje při podomním prodeji?

2) Je slučitelné s čl. 5 odst. 2 směrnice [...], aby byl hypoteční dlužník povinen splatit věřiteli v případě odstoupení částku půjčky uzavřené při podomním prodeji, kdy dlužník nechal tuto částku převést na účet, se kterým ve skutečnosti již nemohl disponovat? I - 9308


3) Je slučitelné s čl. 5 odst. 2 směrnice [...], aby hypoteční dlužník, vázán povinností splatit úvěr z důvodu odstoupení od smlouvy z jeho strany, byl povinen učinit tak nikoliv ve splátkových termínech stanovených ve smlouvě, ale okamžitě a jednorázově v plné výši?

4) Je slučitelné s čl. 5 odst. 2 směrnice [...], aby v případě povinnosti splacení v návaznosti na odstoupení od smlouvy o hypotečním úvěrem hypotečním dlužníkem byl tento povinen uhradit úroky v tržní výši?"

K předběžným otázkám

Kprvní otázce

41

Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda články 1 a 2 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že v případě účasti třetí osoby jednající jménem nebo na účet dodavatele při sjednání nebo uzavření smlouvy, může být použití směrnice podřízeno nejen podmínce, že smlouva byla uzavřena při podomním prodeji uvedeném v článku 1 směrnice, ale též podmínce, že dodavatel věděl nebo měl vědět, že smlouva byla uzavřena při takové situaci.

42

V tomto ohledu stačí uvést, že existence takové dodatečné podmínky nenachází žádný základ ve znění směrnice. Článek 1 směrnice totiž upřesňuje, že se vztahuje na smlouvy uzavřené mezi dodavatelem a spotřebitelem při podomním prodeji a v souladu s článkem 2 téže směrnice pojem „dodavatel" ve smyslu posledně uvedené zahrnuje jakoukoliv osobu, který jedná jménem nebo na účet dodavatele. I - 9309


43

Krom toho připustit takovou dodatečnou podmínku by bylo v rozporu s cílem směrnice, kterým je ochrana spotřebitele před prvkem překvapení vlastním podomnímu prodeji.

44

Tento výklad je potvrzen bodem 43 rozsudku ze dne 22. dubna 1999, Travel Vac (C-423/97, Recueil, s. I-2195), podle kterého pro to, aby mohl spotřebitel uplatnit právo odstoupit od smlouvy stačí, aby se nacházel v jedné z objektivních situací popsaných v článku 1 uvedené směrnice a není namístě mimoto vyžadovat, aby bylo prokázáno, že byl ovlivněn nebo zmanipulován dodavatelem.

45

V důsledku toho je třeba odpovědět na první otázku tak, že články 1 a 2 směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě účasti třetí osoby jednající jménem nebo na účet dodavatele při sjednání nebo uzavření smlouvy nemůže být použití směrnice podřízeno podmínce, že dodavatel věděl nebo měl vědět, že smlouva byla uzavřena při podomním prodeji uvedeném v článku 1 uvedené směrnice.

K druhé, třetí a čtvrté otázce

46

Podstatou těchto otázek překládajícího soudu je, zda směrnice a konkrétněji její čl. 5 odst. 2 brání tomu, aby hypoteční dlužník musel v případě odstoupení od smlouvy splatit věřiteli půjčku sjednanou při podomním prodeji, kdy nechal tuto částku převést na účet, se kterým ve skutečnosti již nemohl disponovat a v opačném případě, zda brání tomu, aby dlužník musel splatit půjčku nikoliv ve splátkových termínech stanovených ve smlouvě, ale okamžitě a jednorázově v plné výši a spolu s úroky v tržní výši. I - 9310


47

Jak učinili banka, dlužníci, německá a francouzská vláda, jakož i Komise, je namístě poukázat na to, jak to rovněž konstatoval předkládající soud, že druhá, třetí a čtvrtá otázka v podstatě odpovídají třetí a čtvrtí otázce položeným ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Schulte.

48

V odpovědi na tyto otázky Soudní dvůr přitom v tomto rozsudku rozhodl, že směrnice a zejména její čl. 5 odst. 2 nebrání tomu, aby:

—

spotřebitel, který uplatnil své právo odstoupit od smlouvy v souladu se směrnicí, byl povinen splatit půjčku věřiteli, i když podle plánu vypracovaného pro finanční investici slouží půjčka výhradně k financování nabytí nemovitosti a je čerpána přímo ve prospěch prodávajícího této nemovitosti;

—

bylo požadováno, aby půjčka byla splacena okamžitě;

—

vnitrostátní právní předpisy stanovily povinnost pro spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy o půjčce nejen splatit částky získané na základě této smlouvy, ale zaplatit věřiteli ještě úroky ve výši běžné na trhu.

Nicméně v situaci, ve které, pokud by banka bývala dodržela povinnost poučit spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy, posledně uvedený by býval mohl zabránit tomu, aby se vystavil rizikům vlastním takovým investicím, jako jsou investice dotčené ve věci v původním řízení, ukládá článek 4 směrnice členským státům zajistit, aby jejich právní předpisy chránily spotřebitele, kteří nemohli zabránit tomu, aby se vystavili takovýmto rizikům, přijetím opatření umožňujících zabránit tomu, aby spotřebitelé nesli důsledky naplnění těchto rizik. I - 9311


49 V důsledku toho je namístě odpovědět na položené otázky totožně jako na otázky ve výše uvedeném rozsudku Schulte, v tom smyslu, že směrnice a zejména její či. 5 odst. 2 nebrání tomu, aby:

— spotřebitel, který uplatnil své právo odstoupit od smlouvy v souladu se směrnicí, byl povinen splatit půjčku věřiteli, i když podle plánu vypracovaného pro finanční investici slouží půjčka výhradně k financování nabytí nemovitosti a je čerpána přímo ve prospěch prodávajícího této nemovitosti;

— bylo požadováno, aby půjčka byla splacena okamžitě;

— vnitrostátní právní předpisy stanovily povinnost pro spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy o půjčce nejen splatit částky získané na základě této smlouvy, ale zaplatit věřiteli ještě úroky ve výši běžné na trhu.

Nicméně v situaci, ve které, pokud by banka bývala dodržela povinnost poučit spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy, posledně uvedený by býval mohl zabránit tomu, aby se vystavil rizikům vlastním takovým investicím, jako jsou investice dotčené ve věcech v původních řízeních, ukládá článek 4 směrnice členským státům zajistit, aby jejich právní předpisy chránily spotřebitele, kteří nemohli zabránit tomu, aby se vystavili takovýmto rizikům, přijetím opatření umožňujících zabránit tomu, aby spotřebitelé nesli důsledky naplnění těchto rizik. I - 9312


K nákladům řízení

50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)

Články 1 a 2 směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě účasti třetí osoby jednající jménem nebo na účet dodavatele při sjednání nebo uzavření smlouvy nemůže být použití směrnice podřízeno podmínce, že dodavatel věděl nebo měl vědět, že smlouva byla uzavřena při podomním prodeji uvedeném v článku 1 uvedené směrnice.

2)

Směrnice 85/577, a zejména její či. 5 odst. 2, nebrání tomu, aby;

— spotřebitel, který uplatnil své právo odstoupit od smlouvy v souladu se směrnicí, byl povinen splatit půjčku věřiteli, i když podle plánu vypracovaného pro finanční investici slouží půjčka výhradně I - 9313


k financování nabytí nemovitosti a je čerpána přímo ve prospěch prodávajícího této nemovitosti;

— bylo požadováno, aby půjčka byla splacena okamžitě;

— vnitrostátní právní předpisy stanovily povinnost pro spotřebitele v případě odstoupení od smlouvy o půjčce nejen splatit částky získané na základě této smlouvy, ale zaplatit věřiteli ještě úroky ve výši běžné na trhu.

Nicméně v situaci, ve které, pokud by banka bývala dodržela povinnost poučit spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy, posledně uvedený by býval mohl zabránit tomu, aby se vystavil rizikům vlastním takovým investicím, jako jsou investice dotčené ve věcech v původních řízeních, ukládá článek 4 směrnice členským státům zajistit, aby jejich právní předpisy chránily spotřebitele, kteří nemohli zabránit tomu, aby se vystavili takovýmto rizikům, přijetím opatření umožňujících zabránit tomu, aby spotřebitelé nesli důsledky naplnění těchto rizik.

Podpisy.

I - 9314

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 25. října 2005 *

Recommend Documents