ROZHOVOR LADISLAVA PURŠLA S JAKUBEM HLAVÁČKEM O NAKLADATELSTVÍ MALVERN
Nakladatelství se jmenuje Malvern. Odkud název pochází a proč jsi tak nakladatelství pojmenoval? Slovo Malvern jsem poprvé zaslechl v patnácti letech na první desce Art Bears, kterou nazpívala Dagmar Krause, myslím, že na desce Winter Songs, kde je skvostná alchymická iluminace z traktátu Splendor Solis. Dagmar Krause tam zpívá něco jako: „Když jsem ležela na kopcích Malvernu, snila jsem o vás, vlny jdoucí světem, když všechny krásy světa jsou již ochutnány, pravda je to nejlepší.“ To samozřejmě v patnácti letech s člověkem zarezonuje, nemluvě o okouzlení jejím hlasem a vůbec celým hudebním proudem Rock in Oposition. Potom jsem si zjistil, že Malvern (v keltském znění Moel-bryn, později Maelfern) jsou nějaké kopečky kdesi v Anglii, kde jsou léčivé prameny a snad maličké lázně, mimochodem, pocházel odtud Tolkien. Proč tě zaujalo zrovna toto slovo? Mělo pro tebe nějaký zvláštní význam? Ne že by pro mne to slovo mělo nějaký hluboký význam, ale strašně se mi líbil sled jeho konsonant. M-l – v-r-n. To je zvukomalebné samo o sobě. Od kdy se Malvern jako nakladatelství datuje? Od roku 1991, přibližně od mých šestnácti let. Vzniklo ve věku, kdy si člověk vydává své první básně, v mém případě v počtu nějakých dvaceti kusů. Jednalo se o tvé autorské sbírky? Ano. Takhle vyšly sbírky Srandovní uprchlík, Kikimora Západovýchodní divan, později, spolu s dalšími autory, sbírka Průhledy. Kdy vyšla poprvé v Malvernu kniha, která prošla klasickou nakladatelskou cestou? Až když jsme se potkali s Míšou Svobodou, což byl truhlář, mánička ze starých dob, měl hrozně rád Váchala, Klímu, což já taky, a také si dělal sám své věci, jeho edice se jmenovala Sus Liberans, vázal si knížky do krásné kožené vazby a ilustroval je svými dřevoryty… Řekli jsme si, že dáme síly dohromady, což se tedy opravdu zúročilo…(smích) Co vím, tak asi ve dvou publikacích? V koedici ve dvou, ale v rámci společného fungování pod názvem Sus Liberans, kde Malvern byla edice, bylo těch publikací víc. Michal měl pronajatý ateliér na Malé straně, v Karmelitské ulici, byl to takový kutloch o čtyřech metrech čtverečních, kam se akorát vešel tiskařský stroj Grafopress. Jeden člověk se vešel ke stroji,
druhý k improvizovanému stolečku a třetí k deskám, kam sázel písmenka. Takže žádné mejdany, víc lidí se tam nevešlo. Co je pravdy na tom, že se jednalo o stroj ze staré Váchalovy dílny? (smích) Promiň, ale k tomu se nehodlám vyjadřovat… Každopádně tento mýtus potvrzuje autenticitu našeho počínání! Takže blíže pravdě bude verze, že šlo o nákup ze zrušené tiskárny… Nevím už z které, ale dokupovali jsme levně i nějaká písma. Peníze na stroj, třicet tisíc, to nebylo moc, jsem vydyndal z tehdejšího Institutu základů vzdělanosti, dnes Fakulta humanitních studií, kteří ho zasponzorovali coby dar na vydávání učebních textů. Jako první jsme vydali Píseň pro odcházející duši, knihu překladů Vaška Cílka, který tam tehdy učil a dnes je, oprávněně, téměř mediální hvězdou přes krajinu, klima, „ekologii mysli“. Stávalo se vám, že jste při ruční sazbě dělali chyby, nebo jste zapomněli něco vysázet? To se stávalo. Neuměli jsme řemeslo, měli jsme pouze mladistvé nadšení. Něco jsem natiskli, pak jsme to přečetli, jenže když člověk sázel čtyři hodiny jednu stránku, byl z toho prostě vykoukanej. A potom, co ji vytiskl a četl, často si nevšiml, jestli tam byla nějaká chyba nebo ne, což bylo zrovna úskalí těchto prvních dvou knih. Která kniha byla ta druhá? „Golem a další příběhy o podivuhodných setkáních“ Zdeňka Neubauera. Vždy jsme udělali pár kusů na ručním papíře, výtisky byly číslované. Kdysi jsem v Městské knihovně tuto knihu nalezl a zaujal mne symbol růžice na vloženém listu se seznamem publikací a kontaktem na nakladatelství. Vztahuje se růžice nějak k Malvernu, k rosenkruciánům, nebo to byla jen zdobná rytina? Ha! (smích) Andy, jedna naše kamarádka z doby katolického zasvěcování, kdy se nás víc přidalo ke konverzi a ona byla svého času vlastně takovým posledním článkem, ke kterému to přišlo, dělala krásné geometrické mandaly. Pár mi jich přinesla a tahle se mi jednoduše líbila, takže to nebylo prvotně rosenkruciánské, byla to prostě hezká mandala, dvanáctiplátková růže, která v sobě skrývala i jeden malý fígl, pokud jde o orientaci… Kdy jste se s nakladatelstvím Sus Liberans rozdělili a jak skončil ateliér v Karmelitské ulici? Už jsem neměl sílu vysedávat rok u jedné knížky a navíc jsme se už začali trochu názorově oddělovat. Během mých chvilkových až věčných studiích klasické filologie jsem pozvolna dospíval k minimální představě, jak by měla vypadat knížka takových textů, které jsem chtěl vydávat. Už tehdy jsem pomýšlel na vydávání alchymických
věcí a tenkrát tu bylo pouze nakladatelství Trigon, proti kterému se nedá říci ani popel a zaplať Bůh, že tady bylo a stále je. Je to úžasná a krásná tradice váchalovského typu, ale zůstal v něm stále šmrnc undergroundu a specifická duchovní vize, která všechno převálcuje. Já jsem měl trochu jinou představu o tom, jak by měl takový, sám o sobě značně nepřístupný, text vypadat. Zaprvé aby byl čtenáři přístupnější, aby se temné nezahalovalo zbytečně ještě temnějším překladem, a pak aby nebyl přítomen prvoplánový okultní háv. Tedy zachovat poselství, zároveň ale knihu dostatečně redakčně ošetřit. Hlavně jen nevydávat něco jen tak, aby bylo vydáno! Chtěl jsem vydávat další texty a bylo mi jasné, že tímto stylem to už nepůjde, tenkrát to sice ocenilo pár lidí, že je to ruční práce a že z toho sálá nadšenectví, ale až zpětně jsem si uvědomil, nakolik byli Vašek Cílek a Zděněk Neubauer neskutečně benevolentní, že nám to nehodili zpátky na hlavu, ale říkali: Ó, je to hezké, zajímavé!! (smích) Michal Svoboda v Karmelitské ještě chvíli pokračoval, tiskl různé věci, pozvánky na svatby a podobně, ale zjistil, že ho to neuživí, začal se také zvedat nájem, s Luckou, naší spolupracovnicí, se pak vzali, čekali dítě a bylo jasné, že život jde jinak… Spočívalo vaše rozdělení v odlišném vydavatelském směřování, nebo se vaše konfese nějak promítaly do vydávání tehdejších knih? Konfese určitě ne, kromě katolicismu jsem v té době zabýval i jinými duchovními směry a nehodlal jsem navíc své tradicionalistické katolické ideály sdílet na potkání; Michal Svoboda pak je člověk toho typu, kterému evangelické vyznání nepřekáží v komunikaci, protože taky z jeho života nijak intelektuálsky nečiší… Nakonec pro nás oba mělo náboženství spíše charakter praktické či zakoušené mystiky, nikdo z nás se nezaobíral dogmatickou teologií, strhovaly nás spíše světy imaginálna. Měl jsi už v té době nějakou konkrétní představu o Malvernu jako nakladatelství, o jeho struktuře, edicích? Měl Malvern vedle Trigonu zaplňovat mezeru na trhu ohledně alchymistických publikací? Samozřejmě bych býval kdysi rád přispěl nikoli snad k zaplnění této mezery, ale alespoň k hození několika mincí do nekonečné propasti… Dnes mě to již opustilo, důležité je dělat nakolik člověk může to, co ho baví, drží, co jej oživuje… ostatní mi už je podezřelé. Skloubit vnitřní cestu s akademickým rozměrem v této oblasti dnes představuje samo o sobě merkurovské zasvěcení; jak nevylít s vaničkou i dítě, a přitom odolat fachidiotismu a tmářství zdejších podivných sisyfovských a pseudovědeckých sekt. Jsou autoři, kteří mi v tom ukázali cestu, a které se také snažím vydávat. Jsou to např. tradicionalisté: Titus Burckhardt, jeden z největších znalců islámského umění a filosof Henri Corbin, vynikající znalec perské a arabské mystiky, dále filosof a historik přírodních věd a alchymie René Alleau, nesmírně inspirativní současní alchymisté Bernard Roger, E. Canseliet další. S Ivem Puršem jsme připravili překlad a komentář jedné z nejkrásnějších emblematických alchymických knih, Atalanty Fugiens, Prchající Atalanty, která ale paradoxně vyšla, nejen z našeho kamarádství s Vláďou Zadrobílkem, minulý rok v Trigonu... Ale vrátím-li se ještě k úplným počátkům, v období po oddělení Malvernu a Sus Liberans, kdy jsem ještě neměl na vydávání vůbec žádné peníze, potkal jsem se s Helenou (nechť mi odpustí, příjmení jsem zapomněl), která měla podobné nakladatelství jedné ženy: BB Just. Asi čtyři
knihy jsme udělali spolu, v koedici. Neměli jsme z toho samozřejmě nikdo nic. Potom jsem spolupracoval s různými grafiky a hudebníky, z nichž nejvýraznější byl avantgardní hudebník Ivan Acher, který měl geniální nápady, ale technická realizace, pokud jde o sazbu, byla kapánek slabší. Totálně nepovedená je, bohužel, Neubauerova Biomoc, Schwobova Monella je tak na pomezí, výborně to však vyšlo v mé drobné knize Bezobzor Bartoloměje krále. Kamarád z filologie mi potom řekl o Jakubu Krčovi, který je bohemista, velmi vzdělaný (tj. prakticky a esteticky) grafik, s ním obvykle rozvrhujeme obálky. Oslovil jsem jeho studio, konečně vše zapadlo a přišla řada na řady (ediční). Jaké jsou malvernovské edice? Edice Hadad pro poesii, Aurélie pro alchymii a hermetismus, Edice božské lahvice pro z mého pohledu naučnou literaturu, dále Edice knih Zdeňka Neubauera a pak Řada „Mimořady“, kam spadá vše ostatní, zejména esejistika a „knihy na zakázku“, jimž dám placet. Odkud pocházejí názvy edic, proč zrovna Edice božské lahvice? Kdo neví, co je božská lahvice, tomu to asi nevysvětlím… Název by mohl souviset s putykou, ve které právě sedíme, ne? Božská lahvice je prostě božská lahvice, a kdo neví, co je božská lahvice, ať si ji kouká najít, dřív než jej dostihne ona! (smích). Edice Aurélie odkazuje k světloplachému Gerardu de Nerval a k umění Chrysopoiey; Hadad je kamenem úrazu. Nad tím jsem ani příliš neuvažoval; Hadad je syrský bůh bouře později ztotožněný s kanaánským Baalem… Opět zde ale nejde o moc víc než o zvukomalebnost. Vtipná mi připadala souvislost s jedenáctou sefirou kabalistického ilánu (ha) Da´at, kterou je ilustrován prostor pro duchovní odpad, ale nevěděl jsem zda to byl záměr… Nebyl, ale je to pěkné a z hlediska fonetické kabaly a subverzivní činnosti je to zcela na místě. Jediná edice, která ze zaměření vlastně vybočuje, je edice knih Zdeňka Neubauera. Jak došlo k tomu, že Neubauer začal vydávat knihy v Malvernu? Nevybočuje, je spíše páteří. Zdeňka Neubauera jsem viděl poprvé na konferenci transpersonální psychologie, myslím, v dvaadevadesátém roce. Uchvátilo mne, jak kouzelným způsobem ospravedlňoval jejich pozice, na kterých sám vůbec nestál, ale přesto je byl schopen vnímat a nějakým způsobem interpretovat tak, že to posunul dál a zároveň nikoho z kovaných transpersonálních psychologů nenaštval. Poslední renesanční myslitel, myšlenkový orkán. Když už člověk na Zdeňka nějakým způsobem narazí, tak je to skutečně náraz, v jeho přítomnosti jakoby se slovo stávalo tělem a těla se zjemňovala, hotová spagyrie ducha. Jaká je se Zdeňkem Neubauerem spolupráce?
Zdeněk je případ autora, který neustále načrtává jednu knihu za druhou poháněn neustálými nápady a přívaly vhledů, málokdy je ovšem dodělá a rozhodně se k nim již nevrací. Pokud by nějakou dostal k dodělání, nastane, po osobních zkušenostech mohu říci nekonečný cirkulační proces, proto se v zájmu zachování autorova života a duševní rovnováhy odpovídající jeho přirozenosti toto již neděje. Řešením je buď zkušený redaktor nebo spoluautor. Dopadne-li vše jak má, pak, představí-li se Zdeňkovi nějaká jeho nová vydaná kniha, jak sám říká: „z pozůstalosti“, raduje se jako malé dítě, kdo že to napsal tak úchvatnou knihu… Počítám, že to jsou ty případy, kdy ti zřejmě pomohlo přesunutí od sazečského stroje v Karmelitské do studia Lacerta… No to ano! Zaplaťpánbůh v Lacertě pracuje sazeč Jára Vlček, který se mnou dělal poslední Zdeňkovy knihy, nesmírně zodpovědný a milý člověk, který si vedle sazby vždy sám text rád důkladně pročte, případně přičiní své návrhy korektur. Jaká jsou v Malvernu kriteria výběru? Kdo rozhoduje o tom, jestli se kniha vydá, nebo nevydá? Pochopitelně já sám. Často je to samozřejmě na překážku běžnému chodu, má intuice i osobní vkus je neomylně a neoblafnutelně protitržní a neobchodní. Chodí mi samozřejmě mraky různých nabídek, ale převážně na vydání totálních jalovostí, poesie nestojí z devadesáti procent za nic, občas něco probleskne, ale hlavně chodí duchovní romány, nebo povídky s rádoby duchovní tématikou, či autobiografie dvacetiletých mystiků, všechno podobný jalový egoistický zmar a nedostatek sebeovládání a pokory. Druhý extrém jsou nabídky typu Vesmírných lidí, což například přišlo odněkud ze Španělska, že cokoliv zaplatí, ale hlavně, aby to tady vyšlo. Občas mi to někdo vyčítal, proč to neudělám, nebo aspoň pod jiným názvem, že budou peníze na něco jiného. Neexistuje. Je pro tebe nepřijatelná představa vydat něco jen pro peníze? To je jako v Ecovi, ve Foucaltově kyvadle. Nemyslím si, že by ta myšlenka byla a priori špatná nebo zlá, jen prostě není v souladu se mnou. Spíš to chápu jako svůj handicap, že jsem v tomto směru neschopný, mám nějaký blok, který se mi i přes rodinu daří rozpouštět jen nepatrně. Mám rád věci prudké, nebo naopak pokorné, myšlenkově či osobně poctivé, polemické i naprosto nenápadné, nebo okouzlující, imaginativní; nesnáším však věci ploché či nabubřelé, které se navíc vydávají za umění, natož pak dokonce účelové, manipulativní, což je věru rozhraní zcela osobní a z jiného pohledu obtížně určitelné, za které ručím právě jen korpusem malvernovských textů. Je to víc o vnitřním životě než obchodě či poslání. Počítáš tedy víceméně s tím, že v tomto ohledu bude nakladatelství jasně vymezenou, okrajovou záležitostí? Bude, to ano. To ale může být cesta k přežití tvé ideje…
To je cesta k přežití ideje, ale není jasné, zda to bude cesta k přežití nakladatelství, neřkuli nakladatele, ale o to se nejedná, já jsem se tím nikdy nechtěl živit. Kdybych byl dotlačený do situace, že bych se měl živit pouze tímto, budu mít ze sebe hodně špatný pocit. Dostala tě nějaká kniha finančně do úzkých? Vydal jsi někdy knihu, u které jsi předem věděl, že bude prodělečná? To ano, často, neboť vždy hodnotím, jestli na to mám dnes, a tím to vadne, takže jsem se dřív často dostal do mínusu, ale nikdy to nebyl takový průšvih, protože ty knihy vycházejí v relativně omezeném nákladu a vždycky se to nějak vešlo řekněme do sta tisíc, což jsou peníze, a teď mně všichni chytrolínové, vyděděnci, nešťastníci a bezdomovci ukamenují, které je možno, když to člověku stojí za to a není v nějaké naprosto osudově zoufalé situaci, prostě vydělat. Máš rád francouzské symbolisty, Vysokou hru, Francií jsi ovlivněný, nedávno jsi vydal krásnou knihu poesie Rogera Gilbert-Lecomta. Co tě vedlo k tomuto kroku, kdo na tom spolupracoval? Jaký máš vztah k francouzské poesii? Jaký máš vztah k poesii vůbec? Lecomte! Láska z dětství (později převážil René Daumal), i ty vydané překlady jsou rané (navíc francouzsky jsem se dodnes obstojně nenaučil), stále si vyčítám, že jsem si dovolil své nemotorné překlady postavit vedle překladů Věry Linhartové. Několika přeloženými básněmi pak přispěla Zuzanna Bedřichová, poslední fantasmagorický text v próze: Pan Tik Ten strach jsme překládali spolu s kamarádkou Camille Carpentier. Vztah k poezii? Je to pro mne, byť v nižších patrech řádně zaneřáděná, poslední sféra lidské svobody a důstojnosti, navíc klíč k alchymii, ve smyslu nástroje k rozvoji vnímání imaginálního světa (v tom se ostatně shoduje fr. symbolismus s Vysokou hrou). Jaké máš plány do budoucna? O tom těžko mluvit, nic velkého neplánuji. Jak by řekl Daumal, stačilo by mi stávat se…
