Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Lenka Renfusová
Rozhodování soudu o úpravě poměrů nezletilého dítěte v souvislosti s rozvodem manželství nebo odlukou jeho rodičů Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. Katedra: Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): březen 2013 Právní stav ke dni: 25. března 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Mladé Vožici dne 25. března 2013 _____________________ Lenka Renfusová
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce doc. JUDr. Aleně Mackové, Ph.D., za konzultaci při psaní této diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala mé rodině a partnerovi za podporu a ohleduplnost, kterou mi během celého studia věnovali.
OBSAH Úvod ................................................................................................................................. 1 1. Kodexy upravující rodinné právo z historické a dnešní perspektivy ................ 3 1.1. Historický exkurz ............................................................................................... 3 1.1.1. Všeobecný občanský zákoník ..................................................................... 3 1.1.2. Zákon o právu rodinném ............................................................................. 4 1.1.3. Zákon o rodině ............................................................................................ 5 1.2. Současnost .......................................................................................................... 7 1.2.1. Nový občanský zákoník – hmotněprávní úprava ........................................ 7 1.2.2. Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních – procesní úprava ............... 9 2. Nezletilý a ochrana jeho zájmů ............................................................................ 11 2.1. Účastníci řízení a opatrovník ........................................................................... 11 2.1.1. Kdo jsou rodiče nezletilého ...................................................................... 11 2.1.2. Nezletilé dítě ............................................................................................. 13 2.1.3. Opatrovník dítěte ...................................................................................... 14 2.2. Soud jako ochránce zájmu nezletilého dítěte ................................................... 16 2.3. Dítě není pasivní objekt – participační práva dítěte ......................................... 19 2.3.1. Právo být slyšeno ...................................................................................... 19 2.3.2. Nutnost informací ..................................................................................... 24 2.3.3. Hodnocení názoru dítěte ........................................................................... 24 2.3.4. Nový občanský zákoník ............................................................................ 26 3. Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti...................................................... 26 3.1. Samostatné řízení ............................................................................................. 27 3.2. Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu a jeho vztah k rozvodovému řízení ................................................................................................. 29 3.2.1. Nedostatečná zákonná úprava ................................................................... 29 3.2.2. Kdy podat návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu a kdy žalobu o rozvod? ........................................................................................... 29 3.2.3. Jak starý může být rozsudek o úpravě poměrů nezletilého? ..................... 31 3.2.4. Zvláštní zájem dětí na zachování manželství ........................................... 32 3.3. Věcná a místní příslušnost ............................................................................... 34 3.4. Finanční stránka řízení ..................................................................................... 35 4. Rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilého dítěte ..................................... 36 4.1. Forma meritorního rozhodnutí ......................................................................... 36 4.1.1. Dohoda rodičů obecně .............................................................................. 36 4.1.2. Dohoda rodičů manželů v případě jejich rozvodu .................................... 38 4.1.3. Dohoda rodičů partnerů nebo manželů v případě jejich odluky ............... 39 4.2. Dovolání ........................................................................................................... 41 4.3. Změna poměrů ................................................................................................. 43 5. Úprava poměrů nezletilého dítěte aneb o čem soud rozhoduje ........................ 45 5.1. Péče .................................................................................................................. 46 5.1.1. Výchova nebo péče? ................................................................................. 46 5.1.2. Kritéria pro rozhodování o péči o nezletilé dítě ....................................... 47 5.1.3. Typy péče (péče jednoho z rodičů, péče střídavá a společná) .................. 52 5.2. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti – vybrané právní aspekty ...................... 58 5.3. Úprava styku rodiče s nezletilým ..................................................................... 60 6. Závěr ...................................................................................................................... 64
7. 8.
Seznam zkratek ..................................................................................................... 65 Seznam použité literatury a pramenů ................................................................. 67 8.1. Právní předpisy................................................................................................. 67 8.2. Literatura .......................................................................................................... 69 8.2.1. Monografie, učebnice ............................................................................... 69 8.2.2. Odborné články ......................................................................................... 72 8.2.3. Důvodové zprávy a ostatní ....................................................................... 74 8.3. Judikatura ......................................................................................................... 76 8.3.1. Ústavní soud ............................................................................................. 76 8.3.2. Ostatní ....................................................................................................... 76 8.4. Internetové zdroje............................................................................................. 77 9. Přílohy č. 1 - 4 Statistické údaje ......................................................................... 78 9.1. Příloha č. 1 Děti narozené v manželství a mimo manželství ........................... 78 9.2. Příloha č. 2 Rozvedená manželství s nezletilými dětmi ................................... 78 9.3. Příloha č. 3 Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech – první rozhodnutí o výchově dítěte -svěřeno (ponecháno) ............................ 80 9.4. Příloha č. 4 Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech – pro případ rozvodu (po rozvodu) svěřeno .................................................... 81 10. Abstrakt ................................................................................................................. 82
Úvod Většina dětí se ve svém životě musí vyrovnat s obtížnými situacemi, jako je například odchod maminky do zaměstnání a s tím související nástup do školky, hádka se sourozencem, vlastní nemoc či nervozita před zkoušením ve škole. Každá z nich s sebou přináší jistou dávku stresu. Jsou ale i děti, kterým jejich rodiče připraví během dospívání mnohem stresovější okamžiky,1 a to, pokud se jako manželé či partneři rozhodnou dále nejít společnou cestou. Ve většině případů se tento krok rodičů, pokud jsou jejich děti nezletilé, neobejde bez ingerence soudu, ať už proto, že to zákon nepřipouští, jako v případě rozvodu, nebo je konflikt mezi nimi natolik vyhrocený, že se nedokáží na poměrech k jejich dětem dohodnout sami. Cílem této práce tedy bude zhodnocení právní úpravy rozhodování soudu o poměrech nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem nebo odlukou jejich rodičů. Že se nejedná o problematiku nepodstatnou, dokazují čísla. V současnosti nezletilé děti žijí ve více než 56 % rozvádějících se manželství. Není bez zajímavosti, že toto číslo mírně rok od roku klesá, například v roce 1983 dosahovalo hodnoty přes 72 % oproti současným 56 %. Samo o sobě by to bylo jistě povzbudivé, ovšem na druhou stranu si je třeba uvědomit, že vzrůstá počet dětí narozených mimo manželství. Zatímco v již výše uvedeném roce 1983 bylo takto narozených dětí necelých 7 %, tak rok 2010 a 2011 překonal hranici 40 % v počtu dětí narozených mimo manželský svazek. S tím samozřejmě souvisí i vyšší počet dětí pocházejících z ukončeného spolužití partnerů.2 I z tohoto důvodu bude v práci pozornost věnována i zákonné úpravě poměrů k nezletilým dětem, u jejichž rodičů došlo k odluce. Avšak nejprve obrátím pozornost do minulosti, na jednotlivé kodexy rodinněprávní úpravy s důrazem na tamější ustanovení týkající se rozvodů s nezletilými dětmi. Ve stručnosti se budu věnovat problematice integrace rodinněprávních vztahů do nového občanského zákoníku a nahlédnu i do vládního návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních, jednomu
1
T. Novák ve svém článku představuje studii, podle které je pro žáka základní školy druhou nejstresovější situací, ihned po úmrtí rodiče, právě rozvod nebo rozchod rodičů. Srov. Novák, T. Rozvod a smrt rodiče – lze porovnat míru stresu? Právo a rodina č. 3/2008, s. 15. 2 V podrobnostech statistické údaje viz Příloha č. 1 a 2.
1
z doprovodných zákonů v souvislosti s blížící se účinností nového občanského zákoníku. V další části se budu věnovat ochraně nezletilého v řízení u soudu péče o nezletilé. Je zřejmé, že právo nemůže děti před rozvodem či odlukou jejich rodičů ochránit, může a musí je však chránit v souvislosti s těmito událostmi. Jak doslova uvádí Úmluva o právech dítěte: „(…) Dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm (…).“3 Zaměřím se tedy především na to, jaké nástroje má soud k dispozici, aby zájem dítěte z důvodu jeho zranitelnosti ochránil. Třetí část mé práce se týká samotného řízení o úpravě poměrů. Budu hledat odpovědi zejména na otázky, u kterého soudu toto řízení probíhá, jaká je jeho povaha a jeho vztah k řízení rozvodovému. Těžištěm čtvrté části bude dohoda mezi rodiči, a to především z hlediska jejího obsahu a způsobu uzavření, cíl, ke kterému se často znesvářené rodiče snaží opatrovnický soudce vést. Poslední část věnuji rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, tedy rozhodnutí o tom, komu a na základě jakých kritérií bude dítě svěřeno do péče, jak budou rodiče přispívat na jeho výživu a popřípadě i jak bude upraven styk dítěte s nimi.
3
Viz Preambule Úmluvy o právech dítěte (sdělení MZV č. 104/1991 Sb.).
2
1. Kodexy upravující rodinné právo z historické a dnešní perspektivy 1.1.
Historický exkurz
1.1.1. Všeobecný občanský zákoník Konec první světové války přinesl rozpad několika monarchií. Pro Českou republiku byl klíčovým okamžikem zánik Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu 28. října 1918. Ve stejný den došlo k vyhlášení tzv. recepční normy,4 kterou bylo převzato dosavadní občanské právo platné na území bývalé monarchie, což pro Čechy, Moravu a Slezsko,5 tedy území bývalého Českého království, znamenalo převzetí Všeobecného občanského zákoníku (ABGB)6 z roku 1811 ve znění pozdějších novel. Podle klasifikace ABGB bylo součástí občanského práva i právo rodinné. Z hlediska úpravy poměrů k nezletilým dětem zákon stanovil,7 že v případě rozvodu nebo rozluky, při absenci dohody rodičů, mají být děti do určitého věku, konkrétně dívky do 7 let věku a chlapci do 4 let, svěřeny matce,8 jinak „patřily
4
Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. Poněkud odlišná situace panovala na Slovensku, tedy na území dříve uherském, kde byl pro oblast rodinného práva převzat manželský zákon, zákonný článek XXXI/1894 a rovněž právo obyčejové. ABGB platil jen na území Českého království, nikoli na Slovensku, s výjimkou krátkého období v polovině 19. století. Československá republika se tak musela na svém území vyrovnávat s právním dualismem. Srov. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ, s. 1-2 nebo Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 76. 6 Zákon č. 946/1811 Sb. zák. soud., zkráceně ABGB – Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch. 7 A to před novelou provedenou císařským nařízením ze dne 12. 10. 1914, která dále citovaný §142 ABGB pozměnila. Ten již věkové hranice, do kterých má o děti pečovat matka, neobsahoval a zdůraznil naopak hledisko zájmu dětí při rozhodování o jejich poměrech. § 142 ABGB (znění účinné od 13. 10. 1914) zní následovně „Jestliže při rozvodu nebo rozloučení manželství manželé bez souhlasu soudu učinili úmluvu o péči o děti a o jejich výchově, má soud přihlížeje ke zvláštním poměrům případu se zřetelem na zájmy dětí, na povolání, osobnost a vlastnosti rodičův a na příčiny rozvodu nebo rozloučení rozhodnutí, zda všechny děti nebo které z nich otci nebo matce mají býti ponechány. Druhý manžel podrží však přece právo, osobně s dítětem se stýkati. Soud může styk podrobněji upraviti. Náklady na výchovu nese otec. Změní-li se poměry, může soud bez ohledu na svoje dřívější nařízení neb úmluvy manželů vydati nová nařízení, kterých v zájmu dětí jest třeba.“ 8 Ustanovení § 142 ABGB (znění účinné od 1. 1. 1812 do 12. 10. 1914) „Jsou-li manželé rozvedeni nebo zcela rozloučeni a nejsou-li sjednoceni, kterou stranou má býti výchova obstarávána, má soud, nedovoliv spor, o to se postarati, aby děti mužského pohlaví až do dokonaného čtvrtého, ženského pohlaví až do dokonaného sedmého roku od matky byly ošetřovány a vychovávány, jestliže důležité důvody, hlavně z příčiny rozvodu nebo rozluky najevo vycházející, nevyžadují jiného opatření. Útraty výchovy musí nésti otec.“ 5
3
děti otci.“9 V období tzv. první republiky bylo rodinné právo měněno pouze několika dílčími zákony, které na úpravu poměrů nezletilých dětí neměly vliv.
1.1.2. Zákon o právu rodinném Právní úprava ABGB u nás platila do 1. ledna roku 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Tímto zákonem, který představuje první významnou normu tzv. právnické dvouletky, došlo nejen ke sjednocení předpisů rodinného práva pro celé území Československa,10 ale především k vyčlenění právní úpravy o rodině z práva občanského. Rodinné právo se tak podle sovětského (marxisticko-leninského) modelu stalo legislativně samostatným odvětvím právního řádu.11 Dle důvodové zprávy k zákonu č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů „zde měla svůj význam snaha upravit nově rodinné vztahy jako vztahy typicky osobního charakteru a zvýraznit tak jejich socialistický charakter oproštěný od majetkových aspektů, které hrály rozhodující roli v dřívější úpravě.“12 Důvodová zpráva k NOZ k tomu dodává, že tato samostatná úprava „je poplatná extremistické právní politice totalitní éry, podle níž i samo pojetí občanského zákoníku jako generálního předpisu soukromého práva je buržoazní právní abstrakce a fikce, že jednotný občanský kodex soukromého práva kodifikován být nemá.“13 Nicméně na druhou stranu H. Nová upozorňuje na fakt, že zákon o právu rodinném „ nebyl pouze socialismu poplatný právní předpis, ale byl to zákon, na jehož vytvoření se podíleli již velcí právní myslitelé třicátých let minulého století.“14 Pokud jde o úpravu poměrů nezletilých dětí, obsahoval zákon ustanovení o nemožnosti manželství rozvést, jestliže by to bylo v rozporu se zájmy nezletilých dětí.15 O právech a povinnostech k nezletilým
9
Viz Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 71. 10 K právnímu dualismu po vzniku Československé republiky viz poznámka pod čarou č. 5. 11 V. Knapp prohlašuje, že toto oddělení „ představuje jeden z nejhlubších a nejzávažnějších praktických a ideologických rozdílů, jimiž se socialistický systém práva liší od systému práva buržoazního“ Viz Knapp, V. Systém československého socialistického práva v historii čtyřiceti let. Právník, 1985, s. 445 a násl. 12 Dostupné na http://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t012800a.htm 13 Viz Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ, s. 14. 14 Viz Nová, H. In Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 6. 15 Znění účinné od 1. 1. 1950 do 31. 12. 1955 stanoví v § 30 odst. 3 ZPR „Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí;“ znění účinné od 1. 1.
4
dětem pro dobu po rozvodu rozhodoval opatrovnický soud, který poměry nezletilých dětí upravil na podnět soudu rozvodového. Teprve poté mohlo být manželství rozvedeno.16 Právní řád však obsahoval tato dvě řízení, tedy rozvodové a o úpravě práv a povinností rodičů k dětem, pouze do 1. září roku 1959, kdy nabyla účinnosti novela ZPR provedená zákonem č. 46/1959 Sb. o změně pravomoci soudů a o změně a doplnění některých ustanovení z oboru soudnictví a státních notářství, kterou bylo rozhodnutí o právech a povinnostech k dětem přeneseno do samotného řízení o rozvod manželství.17 Pokud spolu rodiče nezletilého dítěte nežili, upravoval problematiku svěření dítěte do výchovy a stanovení částky, jakou má každý z rodičů přispívat na jeho výživu, zákon č. 266/149 Sb. o zatímních změnách v některých občanských věcech právních.18 Ten umožňoval soudu buď vyslovit souhlas s dohodou rodičů, nebo o věci autoritativně rozhodnout.
1.1.3. Zákon o rodině Současný zákon o rodině, o němž se J. Haderka kriticky vyjádřil jako o „kroku zpět ve srovnání se zákonem o právu rodinném“,19 byl přijat jako zákon č. 94/1963 Sb. a nabyl účinnosti dne 1. dubna 1964. Ideologicky navázal na předcházející zákon o právu rodinném, který byl přijat v souladu se zásadami sovětského rodinného práva, jak bylo uvedeno výše. V původním znění zákon obsahoval hledisko, aby soud v případě rozvodu přihlížel k zájmům nezletilých dětí.20 Pokud jde o rozhodnutí týkající se práv a povinností rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, byl výrok součástí
1956 do 31. 3. 1964 uvádí v § 30 odst. 2 ZPR „Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvodem zrušeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem dětí.“ 16 Znění účinné od 1. 1. 1950 do 31. 8. 1959 v § 32 ZPR stanoví „Rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, nelze vydat, dokud nejsou pro dobu po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů stran dítěte a jeho majetku.“ V podrobnostech srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 6. 17 Znění účinné od 1. 9. 1959 do 31. 3. 1964 uvádí v § 32 ZPR „V rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, je nutno upravit i práva a povinnosti rodičů stran dítěte a jeho majetku pro dobu po rozvodu.“ 18 Tento zákon ve znění účinném od 1. 1. 1950 do 31. 3. 1964 v § 23 odst. 1 stanovil, že: „Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud na návrh o tom, komu má být dítě svěřeno do výchovy a jakou částkou má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů; taková dohoda však vyžaduje souhlas soudu.“ 19 Viz Haderka, J. Rodičovská zodpovědnost a související otázky od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 8, s. 482. 20 Ustanovení §24 druhá věta ZOR v původním znění „Při rozhodování o rozvodu musí soud přihlédnout zejména k zájmům nezletilých dětí.“ V podrobnostech srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 35.
5
rozvodového rozsudku.21 Na nedostatky tohoto řešení upozorňuje M. Hrušáková.22 Jelikož tento rozsudek obsahoval tři výroky, jednak výrok o rozvodu, dále výrok o svěření dítěte do výchovy a konečně výrok o výši výživného, mohla nastat situace, kdy výrok o rozvodu manželství nabyl právní moci, ale z důvodu odvolání jednoho z manželů do výroku o svěření do výchovy, nebyly poměry dítěte, v některých případech i na poměrně dlouhou dobu, upraveny, což ochranu nezletilého podstatným způsobem snižovalo. Po roce 1990 začaly rozsáhlé diskuze o novelizaci rodinného práva.23 Došlo k vypracování zásad novely. Práce na ní však ustaly po volbách roku 1992. Později vláda rozhodla o vypracování tzv. rodinněprávní novely občanského zákoníku, v jejímž důsledku mělo dojít ke zrušení zákona o rodině a implementaci rodinného práva do stávajícího občanského zákoníku, avšak tato novela nakonec přijata nebyla.24 Debaty konečně vyústily v tzv. velkou novelu zákona o rodině, zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů,25 která nabyla účinnosti dne 1. srpna 1998. Z hlediska nezletilých dětí a rozvodu jejich rodičů přinesla podstatnou změnu úpravy týkající se rozvodu manželství s nezletilými dětmi spočívající ve zvýšení ochrany těchto dětí, zejména tím, že došlo k oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem od řízení rozvodového. Dále novela upravila i možnost nepovolit za jistých podmínek rozvod manželství po dobu nezletilosti dítěte.26
21
Ustanovení § 26 odst. 1 ZOR v původním znění „V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu (…).“ 22 Srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 35 a násl. 23 K pokusům o rekodifikaci českého rodinného práva v podrobnostech srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 34 a násl. 24 V podrobnostech srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů. 25 Před ní je vhodné zmínit ještě novelu zákona o rodině, z. č. 234/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb., kterou byla opět zakotvena možnost církevní formy sňatku. 26 V podrobnostech viz následující kapitoly.
6
1.2.
Současnost
1.2.1. Nový občanský zákoník – hmotněprávní úprava V současnosti se rodinné právo nachází na pomezí dvou právních předpisů.27 Na jedné straně je jím stále účinný zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a na straně druhé platný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyhlášený 22. března 2012 ve Sbírce zákonů v částce 33, který nabude účinnosti dne 1. ledna 2014.28 Samostatný kodex rodinného práva má tak před sebou poslední měsíce své účinnosti, čímž se právní úprava vrátí k tradičnímu začlenění rodinněprávních institutů do občanského zákoníku jako základu soukromého práva, jež založil na počátku 19. století ABGB, zákoník, na kterém stojí tradice české civilistiky a jeden ze vzorů pro tvůrce NOZ. Od příštího roku tedy dojde k začlenění norem rodinného práva do nového občanského zákoníku, konkrétně do jeho části druhé.29 Názory na tuto skutečnost se mezi odbornou veřejností různí. Někteří autoři30 poukazují na odlišné pojetí občanského a obchodního práva oproti právu rodinnému. Účelem rodinného práva je totiž především ochrana slabšího, z tohoto důvodu účastníci řízení nemají na rozdíl od civilních věcí jednoznačně rovné postavení, jelikož nezletilé dítě, jakožto účastník řízení, je zde ve velké míře chráněno státem. Jiní poukazují na větší počet norem kogentního charakteru oproti obecné části soukromého práva.31 Z. Králíčková v této kogentnosti nicméně problém nespatřuje, když uvádí, že „…jde o jev příznačný pro statusová práva, aniž by kdokoli rozumně pochyboval o tom, že jde o práva soukromá. I vysoká míra kogentnosti ještě nečiní z této části soukromého práva právo veřejné.“32 V rodinněprávních řízeních dále nejde slovy H. Nové o nalezení „vítězů a poražených“, 27
Jedná se o zobecnění, jelikož například úprava společného jmění manželů se nachází v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a předpisů, nikoli v zákoně o rodině. 28 Dne 27. 2. 2013 proběhla schůze vlády, na které se diskutovala možnost odložit účinnost NOZ, nakonec se však vláda rozhodla setrvat na datu účinnosti k 1. 1. 2014, v podrobnostech viz http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/obcansky-zakonik-bude-ucnny-od-pristiho-roku103876/. Před tímto dnem, 8. 2. 2013 Poslanecká sněmovna ČR v 1. čtení zamítla návrh novely NOZ poslanců KSČM, který účinnost odkládal na 1. 1. 2015. 29 Některé otázky týkající se rodinného práva, například obecná úprava jednání nezletilých dětí nebo zákonného zástupce a opatrovníka, jsou obsaženy i v dalších částech. 30 Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 6 a násl. 31 Srov. Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 17. 32 Viz Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 40.
7
jako je tomu ve věcech občanského a obchodního práva, ale především o dosažení rovnováhy, tedy o nalezení takového uspořádání rodinných vztahů, které bude pro děti co nejpříznivější a jejichž zájmy budou co možná nejméně poškozeny. V odborné literatuře33 se dále vyskytl i argument, že začlenění rodinného práva do většího kodexu bude mít pro laickou veřejnost za následek ztížení orientace v rodinněprávních ustanoveních a rodinné právo se tak stane méně přístupné, a to nejen pro neprávnicky vzdělané osoby. S tímto názorem lze ovšem polemizovat, pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že v současnosti se jednotlivé instituty rodinného práva soukromoprávního charakteru nachází jak v zákoně o rodině, tak i v občanském zákoníku a v rámci těchto právních předpisů v mnoha jejich částech.34 Jak uvádí důvodová zpráva k NOZ, tento přístup oddělených právních předpisů „soukromé právo jako celek destabilizuje, chaotizuje a ve svém synergickém efektu oslabuje a popírá jeho funkce,“35 navíc způsobuje řadu aplikačních a interpretačních problémů. Osobně se domnívám, že koncepční začlenění norem rodinného práva do občanského zákoníku je krok správným směrem. K tomuto začlenění se přiklánějí i S. Radvanová a M. Zuklínová podle nichž samostatná právní úprava rodinného práva nereflektuje skutečnost, že ve státě došlo k velkým společenským změnám ve smyslu přechodu od totalitního režimu v režim demokratický.36 Kladný postoj k integraci rodinněprávních vztahů do NOZ zastává i Z. Králíčková, která uvádí, že tento přístup „navazuje na statusová práva lidí, resp. osob v právním smyslu vůbec.“37 Ovšem z hlediska statusových práv má nová partie rodinného práva v NOZ přeci jen jisté rezervy a dle M. Hendrychové měla tato část zákona mít původně jinou podobu, zejména v tom směru, že podle původního záměru měla zahrnout veškeré statusové problémy týkající se vztahů mezi lidmi. Ovšem problematika registrovaného partnerství 33
Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 7. 34 Jako příklad lze uvést skutečnost, že zákon o rodině neobsahuje obecná ustanovení o právních úkonech, tedy zejména ustanovení o náležitostech a vadách právních úkonů, proto je nutné použít ustanovení občanského zákoníku, což umožňuje znění § 104 ZOR, které upravuje možnost aplikace občanského zákoníku na rodinněprávní vztahy. Tato problematika v podrobnostech In Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 29, 38. 35 Viz Konsolidovaná verze důvodové zprávy, s. 20. 36 Viz Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 10 37 Viz Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 40 – 41.
8
zůstane i po nabytí účinnosti NOZ upravena samostatným zákonem, a to v důsledku politického rozhodnutí.38 Na závěr bychom mohli zmínit ještě jednu výhodu jediného kodexu, jak ji akcentuje Z. Králíčková, a to skutečnost obtížnější změny takto velkého kodexu podle aktuální politické situace a tím zajištění jeho poměrné stability,39 což umožní slovy A. Gerlocha „postavit hráz legislativní smršti, stabilizovat právní řád, přivést právní jistotu a obnovit důvěru v právo a instituce právní ochrany, soudy počínaje.“40
1.2.2. Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních – procesní úprava Jak již bylo řečeno v předchozí podkapitole, vstoupí prvního ledna příštího roku v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Spolu s ním však i zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Dne 22. března 2012 nabyly tyto zákony platnosti, čímž došlo na našem území k dokončení rekodifikace soukromého práva hmotného. Ovšem na tuto skutečnost bylo třeba reagovat i v oblasti práva procesního, aby nedocházelo k věcným či terminologickým nepřesnostem mezi těmito předpisy a občanským
soudním
řádem,
který
upravuje
civilní
řízení
ve
věcech
soukromoprávních.41 Legislativně byly zvažovány tři varianty. První varianta, spočívající ve vypracování nového kodexu civilního procesního práva, byla zavrhnuta, jelikož by předpokládala mnohem širší diskuzi, než jaké by se jí dostalo. Praxe rovněž namítala, že by toto řešení přispělo k větší „nestabilitě a nepředvídatelnosti práva“ vzhledem k množství nových předpisů, se kterými se budou muset vyrovnat jak soudci, tak advokáti a konečně i účastníci právních vztahů.42 Druhá z nabízených variant, rozsáhlá novelizace občanského soudního řádu s reflexí rekodifikovaného hmotného práva, by vedla ke znepřehlednění stávající úpravy a bylo od ní tudíž rovněž ustoupeno. Nakonec se přistoupilo k variantě třetí, spočívající v rozdělení úpravy civilních 38
Srov. Hendrychová, M. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního. Rodinné právo (obecné výklady). Manželství; ze dne 21. 2. 2013. 39 Viz Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 40 – 41. 40 Viz Gerloch, A. Několik poznámek k rekodifikaci soukromého práva. In Anonymus (ed.): Otázky rekodifikace soukromého práva. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica, 2003, s. 29. 41 Důvodová zpráva k NZZŘS doslova uvádí, že „kodexy soukromého práva a občanský soudní řád jsou ve vztahu komplementárnosti, což znamená, že se vzájemně doplňují.“, s. 107. 42 Srov. Důvodová zpráva k NZZŘS, s. 106.
9
soudních řízení do dvou samostatných zákonů. I nadále bude občanský soudní řád, ve znění budoucí harmonizační novely, upravovat řízení sporná, ovšem oproštěný od ustanovení vztahujících se k řízením nesporným, zakotvených pro příště v novém zákonu o zvláštních řízeních soudních, za subsidiárního použití občanského soudního řádu. Ministerstvo spravedlnosti v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2012 předložilo návrh tohoto zákona č. j. 1350/12 vládě, která ho po projednání postoupila dne 5. března 2013 Poslanecké sněmovně k dalšímu legislativnímu postupu. Dne 19. března 2013 proběhlo v Poslanecké sněmovně první čtení NZZŘS, ten byl následně přikázán k projednání výborům. Projednán by měl být tak, aby účinnosti nabyl nejpozději spolu s rekodifikací soukromého práva, tedy 1. ledna 2014. Z hlediska systematiky je NZZŘS rozdělen do tří částí, přičemž první obsahuje obecná ustanovení, tedy to, co je pro nesporná řízení společné. Druhá část, rozdělená do pěti hlav, se týká jednotlivých nesporných řízení a jiných zvláštních řízení a část třetí zahrnuje závěrečná ustanovení a účinnost. Pododdíl nesoucí název řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, pak konkrétně nalezneme v části druhé nazvané zvláštní část, hlavě páté týkající se řízení ve věcech rodinněprávních,43 dílu prvním, vztahujícímu se k průběhu řízení a oddílu pátém, nazvaném péče soudu o nezletilé. V tomto řízení, převzatém z občanského soudního řádu, soud rozhoduje (§ 176 OSŘ, § 462 NZZŘS), stejně jako je tomu doposud, o péči o nezletilé dítě, o jeho výživě a o styku s ním a v dalších věcech uvedených v ustanovení § 462 NZZŘS. Koncepce místní příslušnosti podle bydliště dítěte zůstala rovněž zachována (§ 4, § 463 NZZŘS). Stejně jako dnes lze toto řízení zahájit i bez návrhu (§ 13, § 464 NZZŘS). Rovněž zastoupení dítěte opatrovníkem, zpravidla OSPOD zůstalo zachováno, ovšem nově s doplněním, že tímto opatrovníkem nemá být OSPOD, pokud podal podnět nebo návrh na zahájení řízení (§ 465 NZZŘS), a to jak uvádí důvodová zpráva „z důvodů zamezení kolize zájmů“.44 Soud i nadále bude ve věci samé rozhodovat rozsudkem, ve kterém poučí účastníky o možnosti výkonu rozhodnutí, pokud bude rozhodovat o styku s dítětem nebo o péči o něj, případně o navrácení dítěte
43
K problematice, co spadá pod termín věci rodinněprávní, v podrobnostech In Winterová, A. K připravovaným změnám v civilním procesu (kritické a jiné poznámky). Právní rozhledy 23-24/2012, s. 836. 44 Důvodová zpráva k NZZŘS, s. 184.
10
(§ 467 a 468 NZZŘS). NZZŘS rovněž upravuje možnost změny rozhodnutí v návaznosti na změnu poměrů (§ 472 NZZŘS). Nově NZZŘS výslovně zakotvuje to, co odborná literatura pouze dovozovala,45 že rodiče nejsou oprávněni podat odvolání do výroku rozsudku, kterým byla schválena jejich dohoda (§ 473 NZZŘS).
2.
Nezletilý a ochrana jeho zájmů
2.1.
Účastníci řízení a opatrovník Účastníci řízení u soudu péče o nezletilé jsou pravidelně tři: matka, otec a
nezletilé dítě. Toto konstatování se opírá o tzv. třetí definici účastníků46 upravenou v § 94 odst. 1 OSŘ, podle níž jsou účastníky řízení47 navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.
2.1.1. Kdo jsou rodiče nezletilého Římská zásada praví „mater semper certa est, pater incertus“, tj. matka je vždy jistá, otec nejistý, resp. „pater vero ist est, quem nuptiae demonstrant“, tj. otcem je ten, na koho ukazují domněnky. Odpověď na otázku, kdo jsou rodiče, můžeme nalézt v různých rovinách, které nemusí spadat vždy v jedno. Jednak v rovině biologické, kdy rodiče dítěte určujeme podle biologických zákonitostí lidského rodu, dále v rovině sociální, na základě toho, kdo plní sociální roli rodičů, tedy kdo o dítě pečuje, vychovává jej nebo nám odpověď poskytuje rovina právní.48 Pokud jde o matku, je za ni dle právního řádu České republiky jednoznačně považována žena, která dítě porodila (§ 50a ZOR). NOZ toto kogentní právní pravidlo zachoval beze změny se všemi důsledky a v naprosto stejném pojetí v § 775 NOZ. Tzv.
surogační
smlouvu,
tedy
situaci,
kdy
je
uzavřena
„smlouva“
mezi
objednavatelským manželským párem a cizí ženou, které je implantováno embryo, jež jej donosí a porodí, považuje M. Hrušáková za neplatnou a poukazuje přitom na ustanovení § 39 OZ (rozpor s dobrými mravy, příp. obcházení zákona),49 podobně 45
V podrobnostech viz další výklad. O účastnících nesporného řízení v podrobnostech srov. Winterová, A. In Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 150 a násl. 47 Má se na mysli řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 OSŘ). 48 Srov. Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, HV 3030, 7. 3. 2013. 49 Srov. Hrušáková, M. In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 190-191. 46
11
ustanovení § 547 a § 580 odst. 1 NOZ uvádějí, že právní jednání musí odpovídat dobrým mravům i zákonu. Důvodová zpráva k NOZ k zástupnému mateřství dodává následující: „Je nepochybné, že žalobě ženy, která byla dárkyní genetické látky, proti ženě, která dítě porodila, nelze vyhovět.50 Aby v tomto případě mohla dítě dostat žena, která je geneticky jeho matkou od ženy hostitelky, jež ho donosila a porodila, je to dle výše jmenované autorky možné jen cestou osvojení.51 NOZ jako takový institut náhradního mateřství, o němž se O. Frinta vyjádřil jako o Pandořině skříňce, „neboť nikdy dopředu nevíte, jak to vlastně dopadne“,52 neupravuje,53 nicméně se touto problematikou zabývá, a to v § 804 druhá věta NOZ, kde umožňuje, aby byly vztahy mezi ženou, která poskytla své zárodečné buňky a dítětem, upraveny cestou osvojení.54 Otcovství se týkají ustanovení § 51 až 62a ZOR, přičemž jeho určení spočívá na třech domněnkách, které svědčí manželovi matky, dále muži, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a konečně muži, jehož otcovství bylo určeno soudem.55 NOZ upravuje určení otcovství na základě domněnek v § 776 až 793. Konstrukce první domněnky, kdy je za otce dítěte považován manžel matky, zůstala beze změny, nicméně je třeba nepřehlédnout, že se v této domněnce odráží institut nezvěstnosti. Otcovství může být určeno i prohlášením tří osob: manžela (popř. bývalého manžela), otce dítěte a matky. V podstatě další domněnka se týká umělého oplodnění, podle ní je otcem muž, který dal souhlas k umělému oplodnění. Dosavadní druhá a třetí domněnka zůstaly v textu NOZ zachovány. K výše uvedenému je vhodné doplnit, že rodiči se nerozumějí jen osoby, jejichž rodičovství bylo určeno na základě zákona, jak bylo popsáno výše, ale i ti, jejichž rodičovství se zakládá soudním rozhodnutím o osvojení.
50
Viz Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ s. 193. Srov. Hrušáková, M. In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 190-191. 52 Viz Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, HV 3030, 7. 3. 2013. 53 Jeho výslovné zakotvení do § 775 NOZ nebo do následujících ustanovení by činilo „návrh NOZ politicky neprůchodným částí politického spektra“, jak uvádí Frinta, O. Viz Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, HV 3030, 7. 3. 2013. 54 Srov. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ s. 199. 55 Srov. Nová, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu. Právo a rodina č. 7/2008, s. 20; Určení mateřství a otcovství v podrobnostech In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 187 a násl. 51
12
2.1.2. Nezletilé dítě Dítě definují normy soukromého práva chronologicky,56 tj. věkem dospělosti. Dítě je v tomto pojetí57 považováno za osobu nezletilou od narození do nabytí zletilosti, tedy do doby než je schopno si všechny své záležitost obstarávat samo. Přičemž se uznává, že určitá oprávnění, případně povinnosti, nabývá dříve či později, v závislosti na dosažení určitého věku. ÚPD vymezuje pojem dítě přímo, a to v článku 1 ÚPD, kde uvádí, že se dítětem pro účely úmluvy rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Účastníkem řízení58 může být dítě bez ohledu na svůj věk, popř. jiné okolnosti, jelikož § 19 OSŘ přiznává způsobilost být účastníkem řízení (tzv. procesní subjektivitu) každému, kdo má tzv. hmotněprávní subjektivitu (tzn. způsobilost mít práva a povinnosti) a tu dítě má od narození59 (§ 7 OZ60). Z hlediska NOZ dochází k terminologickým, nikoli obsahovým změnám, kdy vládní návrh novely OSŘ tzv. procesní subjektivitu přiznává každému, kdo má právní osobnost, přičemž je v NOZ v § 15 odst. 1 a § 23 uvedeno, že člověk má tuto právní osobnost, neboli způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, od narození. Ovšem skutečnost, že nezletilé dítě může být účastníkem řízení, ještě neznamená, že má možnost samostatně před soudem i jednat (tzv. procesní způsobilost). Jelikož OSŘ v § 20 odst. 1 přiznává procesní způsobilost každému v tom rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům,61 mají nezletilí způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§ 9 OZ62). V plném rozsahu tudíž procesní způsobilost nabývá nezletilý až zletilostí, tedy dovršením osmnáctého roku věku nebo před dosažením 56
Viz Hrušáková, M. In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 210. 57 Jiná pojetí vymezení pojmu dítě (např. z hlediska veřejného práva či ekonomické závislosti) ponechávám stranou a v podrobnostech odkazuji na Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 209 a násl. 58 O účastnících řízení v podrobnostech In Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 129 a násl. 59 Hmotněprávní subjektivitu má i nasciturus, dítě počaté, dosud nenarozené, které se narodí živé. Institut nascitura obsahuje i NOZ, a to v §25. 60 Postupuje se dle OZ, jelikož občanskoprávní úprava subjektivity má obecný dosah viz Hrušáková, M. In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 42. 61 Tzv. svéprávnost. 62 Pokud jde o způsobilost k právním úkonům, má občanskoprávní úprava dosah i na vztahy rodinněprávní v souladu s § 104 ZOR.
13
tohoto věku uzavřením manželství (§ 8 OZ). Z tohoto důvodu a s ohledem na § 22 OSŘ, který stanoví, že účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být zastoupen, ustanovuje soud péče o nezletilé, místně příslušný podle bydliště dítěte, nezletilému tzv. kolizního opatrovníka. Toto rozhodnutí má formu usnesení, ve kterém soud vymezí rozsah práv a povinností opatrovníka z hlediska účelu, pro který byl ustanoven, aby ochrana zájmů nezletilého byla plně zajištěna (§ 84 ZOR). Z hlediska vládního návrhu novely OSŘ přiznává OSŘ v § 20 odst. 1 procesní způsobilost každému v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Ustanovení § 15 odst. 2 NOZ definuje svéprávnost jako „způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat)“. Nezletilý se stává plně svéprávným dovršením osmnáctého roku věku, kdy nabývá zletilosti (§ 30 odst. 1 NOZ). Ještě předtím, než se osoba stane zletilou, může nabýt plné svéprávnosti buď uzavřením manželství se souhlasem soudu mezi šestnáctým a osmnáctým rokem, nebo přiznáním svéprávnosti, pokud dosáhne věku alespoň šestnácti let a za splnění dalších podmínek v zákoně uvedených (§ 30 odst. 2 NOZ). Tato osoba bude stále nezletilá, ale již plně svéprávná. Nově se tudíž budou vyskytovat dvě kategorie nezletilých osob, nezletilci plně svéprávní a nezletilci, kteří plně svéprávní nebudou, u nichž zůstal zachován princip způsobilosti nezletilého k právnímu jednání odpovídajícímu jeho individuální vyspělosti (§ 31 NOZ). Pokud bude tedy v textu této práce používán výraz nezletilý či nezletilé dítě v souvislosti s NOZ, bude tím myšleno dítě nezletilé, které nenabylo plné svéprávnosti.
2.1.3. Opatrovník dítěte Kolizní opatrovník zastupuje nezletilého v řízení nebo při určitém právním úkonu a pro tento účel je jeho zákonným zástupcem (§ 27 odst. 1 OZ a § 36 odst. 1 a 37 odst. 1 ZOR).63 Funkce této osoby zúčastněné na řízení končí splněním úkolu, pro který byla ustanovena, popřípadě skončením řízení nebo zaniká ze zákona v okamžiku zletilosti dítěte.
63
Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 136.
14
Rodiče64 zastupovat nezletilého v tomto směru nemohou vzhledem k § 37 odst. 1 ZOR, který stanoví, že žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Postačuje, že kolize zájmů hrozí, přitom však vůbec nemusí nastat.65 Řízení o rozvod manželství a s ním související řízení u opatrovnického soudu představuje typický případ, kdy rodiče pro hrozící střet zájmů nemohou dítě zastupovat. Opatrovníkem bývá zpravidla ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí,66 jak výslovně uvádí § 37 odst. 2 ZOR (ve spojení s § 30 OZ, § 83 odst. 2 ZOR a § 32 odst. 2 OSŘ). Tuto funkci je povinen přijmout.67 Příslušným orgánem vykonávajícím sociálně-právní ochranu dětí68 je dle § 17 písm. a) a § 61 odst. 1 ZOSPOD obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jejímž obvodu má dítě trvalý pobyt. L. Macháčková k úkolům OSPOD dodává následující: „(…) zabezpečuje profesionalitu zastoupení, když platí, že opatrovník je povinen se zúčastňovat soudních a úředních jednání, která se týkají dítěte, a průběžně informovat soud o aktuálním stavu příslušných řízení. Je povinen si opatřovat stanoviska obou rodičů a zjistit názor dítěte, pokud je schopno posoudit význam opatření, která se ho týkají.“69 Z hlediska NOZ je možné konstatovat, že koncepce tzv. kolizního opatrovnictví zůstává zásadně stejná jako doposud. V NOZ rovněž nacházíme úpravu zastupování dítěte jeho rodiči, zejména v § 858 a § 892 odst. 1. Dále NOZ obsahuje jmenování kolizního opatrovníka soudem z důvodu i pouze hrozícího střetu zájmů v § 460, § 892 odst. 1, § 943, ale i další ustanovení, která se týkají náležitostí, jež má rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka obsahovat (§ 945 NOZ). Nalezneme zde i povinnost opatrovníka opatřit si stanoviska dotčených osob (zejm. rodiče a dítěte), aby mohl vykonávat zastupování se znalostí věci (§ 946 NOZ) a ustanovení o zproštění jeho funkce (§ 947 NOZ). NOZ se výslovně nezmiňuje o orgánu sociálně-právní ochrany dětí jakožto opatrovníka dítěte, nicméně v § 451 odst. 1 vládního návrhu zákona 64
Kteří jinak zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé v souladu s § 36 odst. 1 ZOR. 65 Tzv. potencionalita. 66 V případě, že se jedná o vztah s cizím prvkem, je opatrovníkem ustanovován Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. 67 Srov. § 17 písm. a) ZOSPOD; Macháčková, L. Institut opatrovnictví podle zákona o rodině. Právo a rodina 3/2002, s. 13-15. 68 K vývoji sociálně-právní ochrany dětí v podrobnostech srov. Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 99 a násl. 69 Viz Macháčková, L. Institut opatrovnictví podle zákona o rodině. Právo a rodina 3/2002, s. 13-15.
15
o zvláštních řízeních soudních se můžeme dočíst, že opatrovníkem jmenuje soud zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Předkladatel návrhu se tudíž nevydal cestou povinného zastoupení dítěte před soudem v řízeních ve věcech péče o nezletilé jak opatrovníkem, tak i advokátem ustanoveným ex offo. Dne 18. srpna 2011 přijal Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva usnesení, ve kterém navrhuje legislativně funkci advokáta ex offo zakotvit a přistoupit tak na dvojí zastoupení dítěte, advokátem i OSPOD, jelikož, jak uvádí Z. d. Falco, není „až v 90 procentech sporů (…) sociální pracovník vzdělaný v rodinném právu. Často jen kopíruje, co soudce navrhne, a nedokáže zasáhnout ve prospěch dítěte.“70 Nicméně, jak je patrné ze zápisu ze zasedání Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva o několik měsíců později, dne 24. května 2012, předseda Výboru vyjádřil názor, že se advokáti orientují na zisk při obhajobě svých klientů, nikoli na zájem dítěte a Z. Baudyšová, ředitelka nadace Naše dítě, se dotázala, zda zastupování dítěte advokátem je pro jeho zájem krok správným směrem a pokud ano, zda „je dost kvalitních a ochotných právníků.“71 Jak je tedy patrné, postoj Výboru pro práva dítěte není v této věci jednoznačný. A bude patrně předmětem dalších diskuzí.
2.2.
Soud jako ochránce zájmu nezletilého dítěte Primárním cílem samostatného řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti,
upraveného v hlavě páté, třetí části OSŘ ve Zvláštních ustanoveních a majícího povahu řízení nesporného,72 je ochrana zájmů slabší osoby, tedy v tomto případě nezletilého dítěte, jehož právo na zvláštní ochranu patří mezi nezadatelná ústavní práva (čl. 32, odst. 1, 4 Listiny). Je třeba mít na zřeteli, že dítě se na rozdíl od ostatních účastníků řízení nemůže samo bránit, a to především vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti. Proto je v řízení u opatrovnického soudu patrný vyšší stupeň státní ingerence, což se projevu tím, že je soud více oprávněn do řízení zasahovat oproti řízení 70
Srov. Lidové noviny, Stát chce chránit děti před rodiči, dostanou advokáta, 5. 5. 2011; Usnesení Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze zasedání dne 18. 8. 2011. 71 Srov. Zápis ze zasedání Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 24. 5. 2012. 72 K odlišnostem sporných a nesporných řízení srov. Zoulík F. In Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 38-39, 357 a násl.; Winterová, A. In Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 29 a násl.; Králíčková, Z. In Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 42 a násl..; Svoboda, K.. Jak vyzrát na „nespory“. Právní fórum 4/2007, s. 130-132.
16
spornému, aby výše uvedený účel naplnil. Soud, který má rozhodující vliv na řízení,73 má například povinnost provést i jiné než účastníky navržené důkazy.
Po těchto
důkazech pátrá, vyhledává je, aby náležitě zjistil skutkový stav, za jehož zjištění procesně odpovídá on a nikoli účastníci řízení. Ti sice mají povinnost tvrzení a důkazní i v nesporném řízení, ale s touto jejich povinností nelze spojovat unesení či neunesení důkazního břemene, jakožto důsledek jejího plnění (§ 120 odst. 2 OSŘ).74 Projednací zásada tak ustupuje zásadě vyšetřovací (vyhledávací nebo inkviziční). Ochrana dítěte se projevuje mimo jiné i v tom ohledu, že soud má rovněž oprávnění řízení, ve kterém bude rozhodováno o úpravě poměrů nezletilých dětí, zahájit i bez návrhu (§ 81 odst. 1 OSŘ). Tento přístup je zcela odůvodnitelný a v souladu s ústavním pořádkem, protože naše společnost stojí na zásadě, že ochrana dětí představuje v civilizované společnosti obecný, společenský zájem, tudíž hledání optimálního řešení poměrů dítěte, jehož rodiče se rozhodli jít každý svou cestou, není jen věcí těchto rodičů, ale i státu.75 Blaho dítěte, resp. jeho nejlepší zájem76 ve smyslu Úmluvy o právech dítěte,77 (čl. 3 ÚPD) nepředstavuje jen přední78 hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí, ale jak uvádí M. Kornel, „jedná se o základní princip, na kterém je vystavěno současné rodinné právo,“79 slovy M. Janočkové o „nejvyšší imperativ“ ve věcech, které se týkají dětí.80 V našem vnitrostátním zákonodárství se s tímto pojmem můžeme setkat v § 5 ZOSPOD, který stanoví, že zájem a blaho dítěte představují přední hledisko sociálněprávní ochrany dětí. Požadavek rozhodovat s uvážením zájmu dítěte obsahuje i NOZ, a 73
Tzv. zásada oficiality, soud má oprávnění rozhodnout o zahájení řízení a předmět tohoto řízení vymezit. 74 Srov. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 364. 75 Srov. Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 35. 76 Blíže k pojmu srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 47-48; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1304. 77 K problematice překladu nejlepší zájem ve smyslu Úmluvy a pouze zájmu bez superlativu v českém znění srov. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88. 78 Nikoli jediné – v podrobnostech Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl. 79 Viz Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl. 80 Viz Janočková, M. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010.
17
to například v § 906 a § 907 NOZ upravující výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství. Co je však blaho dítěte nebo jeho zájem právní normy výslovně nedefinují81 a ani to udělat nemohou, vzhledem k tomu, že zájem dítěte může mít v konkrétních případech různý význam. Ústavní soud poskytl obecným soudům určitý návod, jak mají na zájem dítěte nahlížet, když uvedl, že „zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli tedy z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.“82 Jedno z klíčových kritérií, které určuje zájem dítěte, představuje potřeba stability výchovného prostředí. Z. Králíčková k tomu dodává, že zájem dítěte „musí být posuzován také s ohledem na právo dítěte na rodinný život ve smyslu EÚLP (čl. 8 EÚLP) a v návaznosti na právo na péči obou rodičů zakotvené v ÚPD (čl. 7, čl. 9 ÚPD) a participační práva dítěte garantovaná tamtéž (čl. 12 ÚPD) a dále rozvedená v mnoha dalších normách.“83 Jde o institut dynamický, proto zákony (srov. § 28 ZR, § 163 OSŘ) umožňují změnu rozhodnutí, resp. schválené dohody v návaznosti na jeho proměny a přání a názor dítěte. V řízení u soudu péče o nezletilé tedy nejde o řešení sporu o právo dvou procesních stran, vzájemných odpůrců, matky versus otce, kteří vedou spor o dítě, i když to tak někdy opravdu může vypadat, ale o nalezení nejlepšího zájmu dítěte. Soud sleduje důsledně zájem nezletilého a nikoli primárně zájmy a motivy jeho rodičů. Nicméně, jak uvádí M. Kornel, nesmí princip nejlepšího zájmu dítěte představovat jediné kritérium pro rozhodování soudu. Pokud by tomu tak bylo, vyslovuje obavu z nepředvídatelných a ve svém důsledku i nepřezkoumatelných rozhodnutí.84
81
Blíže ke snahám o konkretizaci pojmu srov. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88. 82 Viz Usnesení ÚS ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 464/04. 83 Viz Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1304. 84 Srov. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl.
18
2.3.
Dítě není pasivní objekt – participační práva dítěte
2.3.1. Právo být slyšeno Aby bylo zajištěno, že bude rozhodováno v jeho zájmu, musí být dítěti dána možnost vyjádřit svůj názor a svá přání v každém řízení, jež se jej týká.85 Náš právní řád obsahuje tuto zásadu především v § 31 odst. 3 ZOR, kde stanoví, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, v němž se o jeho záležitostech rozhoduje a dále v ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ., které ukládá soudu povinnost zjišťovat názor nezletilého dítěte ve všech věcech, ve kterých je účastníkem řízení, ať se jedná o řízení sporné, nesporné anebo vykonávací. Tento postup je ovšem podmíněn tím, že je dítě schopné si s ohledem na stupeň svého vývoje vlastní názor vytvořit, formulovat ho a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, přičemž věková hranice, od kdy je soudce povinen zjišťovat názor dítěte, není v účinných právních předpisech stanovena. Záleží tedy pouze na duševní a rozumové vyspělosti dítěte.86 Jak uvádí J. Bureš, není důležitý ani obsah ani hodnota tohoto názoru, pouze schopnost dítěte ho sdělit.87 Obě výše popsaná ustanovení mají svůj základ88 v čl. 12 ÚPD,89 podle něhož se dítěti, jež je schopno formulovat své vlastní názory, poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo příslušného orgánu.90 Dítě se ve smyslu ÚPD nemusí každého soudního řízení účastnit, jelikož ÚPD výslovně nepředpokládá výslech 85
M. Kornel ve svém příspěvku uvádí, že se děti mohou účastnit na rozhodování o otázkách, které se jich dotýkají čtyřmi způsoby. Buď jsou dítěti pouze poskytnuty informace, nebo má dítě i právo vyjádřit svůj názor, v dalším stupni pak tímto názorem může rozhodnutí ovlivnit a konečně je možné, aby jeho účast dosáhla té míry, že názor dítěte bude pro rozhodnutí určující. Srov. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl. Participace dítěte představuje jeden ze strategických cílů vládní politiky v oblasti ochrany práv dětí. 86 Toto pojetí potvrzuje Nález ÚS ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 440/2000. 87 Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 651. 88 Mezi další právní předpisy, které se dotýkají důležitosti zjišťování názoru dítěte, patří např. nařízení Brusel II a, které stanoví, že soud musí zajistit dítěti možnost být během řízení vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti (čl. 11 odst. 2); dále ÚODSMO zabývající se zjišťováním stanoviska dítěte v otázce jeho osvojení; nebo ÚOAMÚD (čl. 13). 89 Článek 12 ÚPD zní „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“ 90 Srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 123.
19
v procesním smyslu, avšak soud by měl stanovisko dítěte jako podklad pro své rozhodování znát.91 Pokud jde o způsob slyšení, nestanoví ÚPD žádný postup, pouze uvádí, že tento způsob musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Jak vyplývá z dikce § 100 odst. 4 OSŘ, měl by soud zjistit názor dítěte především jeho výslechem92 a pouze ve výjimečných případech prostřednictvím jeho zástupce nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany anebo prostřednictvím ustanoveného znalce. Zjištění názoru dítěte prostřednictvím výslechu tedy představuje „prioritní variantu,“93 a to od 1. října roku 2008, kdy nabyl účinnosti zákon č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřující vzájemný vztah způsobů zjištění názoru dítěte.94 Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, co se rozumí výjimečným případem, kdy názor dítěte má být zjištěn prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany nebo soudního znalce, popř. zástupce, „jsou to zejména ty situace, kdy soud má zjištěno, že dítě není schopno formulovat své názory a jeho přítomnost u soudního řízení by zjevně neměla procesní význam nebo by mohla být dítěti na újmu.“95 Shoda nepanuje v tom, zda soudce může pohovor s dítětem vést i mimo jednání, např. ve své kanceláři nebo i mimo budovu soudu na vhodném místě. V. Novotná, tvrdí, že to možné je, upozorňuje však zároveň na z praxe zaznívající názory ohledně obav z potenciální podjatosti soudce v případě tohoto postupu.96 E. Bakalář upozorňuje i na specifika výslechu dítěte, která by měl soudce při rozhovoru s dítětem vzít v úvahu, aby eliminoval možné stresování dítěte. 91
Jak shodně uvádí M. Hrušáková i důvodová zpráva. Srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 123; Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 92 Nejedná se o výslech ve smyslu dokazování, předmětem není prokázání určité skutečnost, nezjišťuje se jím skutkový stav, ale přání a názory nezletilého; ustanovení o dokazování (zejména § 131 OSŘ) se při něm proto neuplatní. Pojem výslech a vyslýchání je tedy používán v textu práce jako synonymum pro rozhovor s dítětem. Srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 2 sv., s. 465-466. 93 Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 94 Dle předešlé úpravy platilo, že se měl názor dítěte zjistit buď prostřednictvím OSPOD nebo zástupce dítěte anebo výslechem. 95 Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 96 Srov. Novotná, V. Ještě jednou ke slyšení dítěte. Právo a rodina č. 10/2012, s. 9 a násl.
20
Jde zejména o jeho oblečení, kdy je vhodné, aby zjišťoval názor dítěte bez taláru, a to především u mladších dětí, ale i o způsob kladení otázek.97 L. Čírtková uvádí, že je problematické, pokud se k výslechu dítěte přistupuje stejně jako u dospělého vzhledem k tomu, že dítě vnímá, myslí a mluví jinak než dospělý.98 Navíc je podle této autorky třeba dávat obzvláště dobrý pozor na bezděčné sugestivní ovlivňování, kterým by došlo ke znevěrohodnění dětské výpovědi.99 E. Bakalář k problematice výslechu dítěte dodává, že soudce by měl mít na paměti, že nikdy nesmí položit dítěti přímou otázku, s kterým z rodičů by chtělo žít v budoucnu, neboť by tímto dotazem mohl v dítěti vyvolat pocit viny vůči rodiči, v jehož prospěch se nevyjádřilo.100 Soud má samozřejmě oprávnění zvolit konkrétní způsob slyšení dítěte s ohledem na jeho osobnost a podle okolností jednotlivého případu. Pokud by měl pochybnosti ohledně vhodnosti nebo formy výslechu, má možnost konzultovat tuto otázku s OSPOD, s cílem předejít traumatizaci dítěte.101 V. Novotná ve svém článku upozorňuje na skutečnost, že české soudy ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ příliš nerespektují a převládá praxe, kdy vyslechnutí dítěte požadují po orgánu sociálně-právní ochrany, místo aby výslech provedly samy.102 Toto potvrzuje i šéf Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Z. Kapitán, který v květnu roku 2011 uvedl, že soudci se jen zřídkakdy ptají na názor dítěte a většina z nich nemá s výslechy dětí zkušenost.103 Tento problém byl řešen i v řízení před ÚS, kde si matka stěžovala, že její dcera, jíž bylo v době odvolacího řízení více než 15 let, nebyla v řízení před soudy osobně vyslechnuta, přestože se nejednalo o výjimečný případ ve smyslu § 100 odst. 4 OSŘ. ÚS v této věci konstatoval, že neshledal žádné důvody, pro které bylo právo na slyšení nezletilé odepřeno, a to i přes její výslovný požadavek. Následně zrušil rozhodnutí obecných soudů, jelikož došel k závěru, že nezletilé dítě nebylo řádně vyslechnuto, ač tomu tak být mělo, přičemž uvedl, že „nešlo 97
Srov. Bakalář, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006, s. 69. 98 V podrobnostech Čírtková, L. Výslech dítěte a jeho úskalí. Právo a rodina č. 3/2010, s. 9-12. 99 Srov. Čírtková, L. Výslech dítěte a jeho úskalí (2.). Právo a rodina č. 4/2010, s. 9. 100 Srov. Bakalář, E. Výslech nezletilého dítěte před soudem In Bakalář, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006, s. 69. 101 Jak je dítě stresováno výslechem srov. v podrobnostech Čírtková, L. Výslech dítěte a jeho úskalí (2.). Právo a rodina č. 4/2010, s. 6-9. 102 Srov. Novotná, V. Ještě jednou ke slyšení dítěte. Právo a rodina č. 10/2012, s. 9 a násl. 103 Srov. Lidové noviny, Stát chce chránit děti před rodiči, dostanou advokáta, ze dne 5. 5. 2011.
21
jen o opomenutí „přání“ dítěte, nýbrž i o pominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci“.104 Soud by přitom měl vzít v úvahu nebezpečí, kterému bude muset čelit v případě, že bude mít k dispozici pouze zprostředkovaný názor dítěte, jelikož toto zprostředkování „dává možnost korekce či zkreslení a jde o jiný způsob ochrany dítěte.“105 Je jistě rozdíl, pokud soudce rozhoduje na základě listinných podkladů a jiný, pokud si s dítětem osobně promluví. K tomu je však třeba pokusit se naučit s nezletilými jednat a vyvarovat se výše uvedených nebezpečí. Nelze než souhlasit se slovy E. Bakaláře, že „taktně a spíše neformálně provedené vyslechnutí nejen dítě psychicky nepoškodí, nýbrž naopak přispěje k naplnění zásady zjištění skutečného stavu věci.“106 Jiní autoři ovšem zaujímají spíše rezervovaný postoj k výslechu dítěte před soudem, jak je patrno například z komentáře J. Bureše k § 100 odst. 4 OSŘ, který prohlašuje, že „výslech před soudem je opatřením výjimečným, které má své opodstatnění jen v případech, kdy nepostačují prostředky, jež dítě méně zatěžují, tedy zjištění názoru dítěte prostřednictvím rodičů (což by mělo být pravidlem) nebo prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí; tento postup by naopak měl být uplatňován výrazně méně.“107 K tomuto názoru se kloní i M. Hrušáková, která v komentáři k § 31 ZOR uvádí, že „soud by (…) měl“ stanovisko dítěte znát, „nejčastěji prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany.“108 M. Janočková navíc dodává, že v odborných kruzích zaznívají i pochybnosti ohledně kompetentnosti soudců k provádění výslechů nezletilých.109 Pro účely sociálně-právní ochrany je oprávnění dítěte svobodně vyjadřovat své názory při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti 104
Srov. Nález ÚS ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09. Viz Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 100. 106 Bakalář, E. Nové pohledy na rozvodovou tematiku: sborník statí k problematice sociálně právní ochrany nezletilých dětí. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 1993, s. 19. 107 Viz Bureš, J. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 650. 108 Viz Hrušáková, M. In Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 123. 109 Srov. Janočková, M. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 105
22
rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, zakotveno v § 8 odst. 1 a 2 ZOSPOD. Jako jedinou podmínku zákon opět stanoví, že se musí jednat o dítě, které je schopné své vlastní názory formulovat. Jak akcentuje V. Novotná, rozdíl oproti úpravě v OSŘ spočívá ve skutečnosti, že OSPOD musí brát ohled nejen na názory dítěte, ale i na jeho přání a pocity s přihlédnutím k věku a vývoji tak, aby citový a psychický vývoj nezletilého nebyl ohrožen či narušen.110 Z tohoto se ovšem nedá dovodit, že by soud přání a pocity dítěte v úvahu brát nemusel, a to i s ohledem na čl. 6 odst. 2 ÚSD, kde je státům uloženo, aby názorům a prokázaným přáním a pocitům dítěte přikládaly náležitou váhu. Ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ upravuje možnost pro soud provést výslech dítěte i bez přítomnosti dalších osob, tedy především bez přítomnosti rodičů či jiných osob zodpovědných za výchovu dítěte a jejich zástupců, pokud lze „očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor“. Touto snahou o eliminaci vlivu blízkých osob na výpověď nezletilého se reaguje na situace, kdy dítě z obavy z reakce rodiče po výslechu důležité skutečnosti neuvede, popř. zatají.111 Jedná se o možnost soudu, nikoli povinnost, je tedy na něm, aby zvážil, zda výslech provede za přítomnosti dalších osob nebo ne. Pokud se přikloní k druhé variantě, není dle důvodové zprávy vhodné pořizovat protokol během výslechu, ale až následně podle provedeného záznamu.112 J. Bureš uvádí,113 že v tomto případě má ochrana zájmů nezletilého přednost před procesními právy rodičů.114 Ti se mohou s názorem dítěte seznámit až přečtením protokolu, nahlédnutím do spisu nebo při vyhlašování rozsudku. Zákon dále stanoví, že pokud dítě požádá o účast důvěrníka u výslechu, který není jeho zákonným zástupcem, je soud oprávněn jeho přítomnost vyloučit pouze tehdy, je-li touto jeho přítomností účel výslechu mařen (§ 100 odst. 4 OSŘ).
110
Srov. Novotná, V. Ještě jednou ke slyšení dítěte. Právo a rodina č. 10/2012, s. 9 a násl. Srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 112 Srov. tamtéž. 113 Srov. Bureš, J. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 650. 114 Především jejich možností reagovat na výpověď nezletilého a klást mu doplňující otázky. 111
23
I orgán sociálně-právní ochrany dětí má v zákoně zakotvenu možnost zjistit názor dítěte bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, a to konkrétně podle ustanovení § 8 odst. 2 ZOSPOD.
2.3.2. Nutnost informací Aby se dítě mohlo ke své věci vyjádřit, musí se mu dostat relevantních informací s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Toto právo mu zaručuje zejména § 31 odst. 3 ZOR a čl. 3 písm. a) EÚVPD.115 EÚVPD nadto dále stanoví v čl. 3 písm. c), že dítěti musí být poskytnuty i informace o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.116 Tyto informace je mu povinen poskytovat především jeho zástupce, zpravidla kolizní opatrovník, jehož úlohu vymezuje čl. 10 EÚVPD, pokud to není v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte. Ustanovení § 8 odst. 3 ZOSPOD ukládá orgánu sociálněprávní ochrany, aby poskytl dítěti informaci o všech závažných věcech, které se týkají jeho osoby s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost.117 Nicméně, ať už bude dítěti poskytovat informace kdokoli, mělo by se jednat o osobu dostatečně kvalifikovanou v oblasti psychologie nebo pedagogiky a nestrannou, s cílem eliminovat manipulaci s dítětem.118
2.3.3. Hodnocení názoru dítěte Názor dítěte musí soud vzít náležitě v úvahu (čl. 6 písm. c) EÚVPD), slovy zákona přihlédnout k němu, s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost (§ 100 odst. 4 OSŘ). Podobně na věc nahlíží i ÚPD, která v čl. 12 stanoví, že se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Pokud jde o orgán sociálně-právní ochrany, uvádí tento požadavek ustanovení § 8 odst. 2 ZOSPOD.
115
Ustanovení § 31 odst. 3 ZOR zní „Dítě (…) má právo obdržet potřebné informace (…)“; čl. 3 písm. a) EÚVPD: Dítě bude mít možnost domáhat se těchto práv: písm. a) „dostávat příslušné informace“. 116 Dítě bude mít možnost domáhat se těchto práv: čl. 3 písm. c) EÚVPD „být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.“ 117 Ustanovení § 8 odst. 3 ZOSPOD zní „Dítě, které je schopno s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost posoudit dosah a význam rozhodnutí vyplývajících ze soudního nebo správního řízení, kterého je účastníkem, nebo jde-li o jiné rozhodnutí vztahující se k jeho osobě, obdrží od orgánu sociálněprávní ochrany informace o všech závažných věcech jeho osoby se týkajících.“ 118 Srov. Janočková, M. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 248.
24
Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodnutí musí být v souladu s nejlepšími zájmy dítěte, nemusí rozhodnutí soudu vždy korespondovat s představou dítěte a autonomie dítěte může být s odkazem na tento nejlepší zájem upozaděna.119 V takovém případě, ale musí soud náležitě odůvodnit, proč nebylo rozhodnuto v souladu s jeho přáním. Takto na věc nahlíží i Ústavní soud.120 V této souvislosti M. Kornel dodává, že je sporné „v jakém věku je názor dítěte natolik důležitý, že by soudce neměl rozhodnout v rozporu s jeho přáním“.121 Aby mohl vzít soudce názor dítěte náležitě v úvahu, musí mít při jeho vyhodnocení na paměti jistá úskalí, se kterými výslech nezletilého souvisí. Psycholog E. Bakalář a právník D. Novák se zamýšlejí nad tím, zda by k němu měl soud vůbec přistupovat, a to s ohledem na pravděpodobnou „vysokou míru zkreslení“ informací, obzvláště pokud dítě žije pouze s jedním rodičem. Jako důvod uvádějí skutečnost, že dítě je nezralé, závislé na dospělých, často neschopné uvědomit si nevhodnost svých požadavků, navíc je i snadno ovlivnitelné. Dospělí, především tedy rodiče, mohou dítě ovlivňovat třemi způsoby, buď ho „korumpovat“, tzn. například ho rozmazlovat nebo mu tolerovat nevhodné chování, nebo dítě „citově vydírat“ tím, že mu budou například popisovat hrozné následky, které nastanou, pokud se nerozhodne správně, anebo budou dítě „programovat“ stálým opakováním nepravdivých informací.122 Vzhledem k výše popsaným úskalím, tedy že informace týkající se zejména citových preferencí mohou být zkreslené, pokud jsou zjišťovány rozhovorem, navrhuje T. Novák používání i tzv. projekční psychodiagnostické metody, kdy dítě kreslí obrázky podle instrukcí, aniž si uvědomuje, že je vyslýcháno.123
119
Srov. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl. 120 Srov. Nález ÚS ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 440/2000; Usnesení ÚS ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 687/11. 121 Viz Kornel, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti. In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 236. 122 Srov. Bakalář, E., Novák, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina č. 3/2003, s. 3-8; Bakalář, E. Výslech nezletilého dítěte před soudem In Bakalář, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006, s. 68-75. 123 V podrobnostech srov. Novák, T. Je dítě schopné odpovědět na otázku „koho máš raději?“. Právo a rodina č. 9/2009, s. 10-13.
25
2.3.4. Nový občanský zákoník Nový občanský zákoník se problematice participace dítěte věnuje především v ustanovení § 867 NOZ, které „patří k nejvýznamnějším z hlediska ochrany, již stát dítěti poskytuje, resp. je povinen poskytovat“.124 Toto ustanovení zdůrazňuje povinnost soudu poskytnout dítěti náležité informace, tedy informace kvantitou a kvalitou dostačující k tomu, aby si mohlo vytvořit vlastní názor na věc a poté je sdělit soudu, a to ještě před vynesením rozhodnutí. Zároveň je soudu uložena povinnost věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost. Jako krok kupředu vnímám skutečnost, že je určena pevná hranice dvanácti let,125 kdy se vždy má za to, že dítě starší tohoto věku je schopno informace, o nichž se rozhoduje, přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Soud ho proto vždy vyslechne osobně. U dítěte mladšího dvanácti let záleží na individuálním posouzení soudu. Takové dítě bude moci být vyslechnuto prostřednictvím OSPOD nebo jiným vhodným způsobem. Nic ovšem soudu nebrání, aby dítě mladší dvanácti let, které je osobně přítomné, vyslechl. Ustanovení pamatuje i na situace, kdy by dítě nebylo schopné si vlastní názor vytvořit, popř. ho sdělit anebo náležitě naložit s poskytnutou informací. V takovém případě má soud povinnost informovat a vyslechnout osobu, která je schopna hájit zájmy dítěte a zároveň její osobní zájmy nejsou v kolizi s těmi dítěte. Důvodová zpráva k NOZ dodává, že rozpor v zájmech nejen že nesmí existovat, ale nemá ani hrozit. Z hlediska hodnocení názoru dítěte soudem není bez zajímavosti ani ustanovení § 81 NOZ vztahující se k ochraně osobnosti, které ukládá každému ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
3.
Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti Poměry rodičů k nezletilým dětem pocházejícím ze zanikajícího manželství a
v některých případech i z odluky rodičů, není možné vyřešit bez ingerence soudů. Z tohoto důvodu bude následující kapitola věnována hlavním aspektům řízení u soudu péče o nezletilé.
124
Viz Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ str. 217. Tato věková hranice se v právním předpise objevuje poprvé. Srov. Janočková, M. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 246255. 125
26
Předtím je vhodné zmínit, že odlukou rodičů jsou v tomto textu myšleny situace, kdy rodiče dítěte slovy § 50 ZOR a § 908 NOZ spolu nežijí, ať již manželé jsou či nikoliv. Odborná literatura uvádí, že se tímto ustanovením nemají na mysli situace, kdy rodiče nezletilého pouze odděleně bydlí z důvodu například pracovních, zdravotních, aj. nebo bez ohledu na další podrobnosti případy, kdy je jeden z nich ve výkonu trestu odnětí svobody.126 NOZ tuto problematiku částečně upřesňuje, když nově definuje v § 758, že „manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce“.
3.1.
Samostatné řízení V souvislosti s tzv. velkou novelou došlo, jak již bylo výše naznačeno,
k rozdělení řízení, které bylo dříve řízením jediným,127 na dvě samostatná řízení, kdy řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu předchází vlastnímu řízení o rozvod. Zákon výslovně stanoví, že soud manželství nerozvede, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení ve věcech péče o nezletilé, tedy v řízení podle § 176 OSŘ128 (§ 25 ZOR).129 NOZ v § 755 odst. 3 dosavadní úpravu vesměs převzal, když stanovil, že soud nerozvede manželství, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů s tím, že pozornost zaměřil na nezletilé děti postrádající plnou svéprávnost. Toto ustanovení výslovně neodkazuje na řízení ve věcech péče o nezletilé, jako současný zákon o rodině, nicméně na zvláštní řízení, v němž je třeba rozhodnout o poměrech dítěte, poukazuje § 755 odst. 2 písm. a) NOZ a důvodová zpráva k NOZ k tomuto dodává, že řízení o poměrech dítěte nemůže být spojeno s řízením o rozvod, vzhledem
126
Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 203. 127 V podrobnostech viz historický exkurz. 128 V souladu s tímto ustanovením soud rozhoduje zejména o výchově a výživě nezletilých dětí a o styku rodičů s nimi, jakož i o dalších záležitostech tam uvedených. 129 Toto řízení bude probíhat i v případě, že rozvádějícím se manželům bylo zasaženo do sféry jejich rodičovské zodpovědnosti, pozbyli způsobilost k právním úkonům i pokud bylo dříve rozhodnuto o náhradní rodinné výchově. V podrobnostech srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 65.
27
k tomu, že se v prvním případě jedná o řízení nesporné a v druhém o sporné a tudíž ovládané jinými zásadami. Zákonodárce si výše uvedeným oddělením sliboval, jak uvádí důvodová zpráva k této velké novele, „zvýšení ochrany nezletilého v souvislosti s rozvodem.“130 Smyslem tohoto kroku byla „snaha po větší profesionalizaci a snaha o získání dostatečného prostoru pro dokazování v této věci“.131 O úpravě poměrů k nezletilému dítěti totiž rozhoduje vyškolený soudce ze specializovaného oddělení soudu, opatrovnického oddělení,132 který nadto může mít o dítěti informace již z předchozího rozhodování o něm v jiných situacích a lépe tak postihnout jeho potřeby, jelikož se spis nezletilého dítěte po právní moci konkrétního rozhodnutí neuzavírá, ale je veden po celou dobu nezletilosti dítěte. Další výhodou tohoto oddělení je možnost kontinuálního rozhodování o dítěti.133 Dříve o poměrech nezletilých dětí pro dobu do rozvodu rozhodoval opatrovnický soud a pro dobu po rozvodu soud rozvodový, dnes obě problematiky řeší opatrovnický soud, který tak má všechny předpoklady pro důkladné projednání věci.134 Nicméně nelze nevidět ani některé negativní stránky tohoto oddělení. Došlo jím jednak k prodloužení rozvodového řízení
135
a zároveň se ne zřídka stává, jak uvádí M.
Hrušáková, že soud rozhoduje o poměrech dítěte „za situace, kdy vztahy mezi rodiči dítěte mohou být silně poznamenány negativními emocemi až nepřátelstvím; navíc po rozvodu může být mnoho věcí, včetně hmotné situace obou rodičů, zcela jinak“.136
130
V podrobnostech www.psp.cz, sněmovní tisk 128/0. Viz Feistauerová, V. Pohled praxe na opatrovnické řízení v souvislosti s rozvodem manželství. In Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 157 a násl., postřehy k tomuto oddělení s. 160. 132 Neboli soud péče o nezletilé či opatrovnický soud, jsou pojmy běžně používané v odborné literatuře a vyjadřující, že tento soud rozhoduje o poměrech dítěte. Povinnost zajistit specializaci soudního oddělení na občanskoprávním úseku v řízení ve věcech péče o nezletilé stanoví vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. prosince 1991 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy v §2 odst. 2 písm.b) bod 1. Informaci, že soudní oddělení jsou základem vnitřní organizace soudu, nalezneme jednak v zákoně č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) v § 40 a dále ve výše uvedené vyhlášce v § 1. 133 Srov. Kotulková, J. Rozvod manželství s nezletilými dětmi. Právní rádce 7/2008, s. 19-22. 134 Srov. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 66. 135 Viz Hrušáková M. k tomu výstižně dodává: „…buď jste schopni se dohodnout, nebo akceptovat rozhodnutí soudu o výchově a výživě vašeho nezletilého dítěte, a pak budete (poměrně jednoduše) rozvedeni, nebo na rozvod pro příštích pár let zapomeňte.“ 136 Viz Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 89. 131
28
3.2. Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu a jeho vztah k rozvodovému řízení 3.2.1. Nedostatečná zákonná úprava V zákoně bližší ustanovení ohledně vztahu rozvodového řízení a řízení o úpravě poměrů chybí. Pouze se z § 25 ZOR i z § 755 NOZ dozvídáme, že soud manželství nerozvede, pokud již neproběhlo řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem rozvádějících se manželů pro dobu po rozvodu.137 Vzhledem ke skutečnosti, že velkou novelou zákona o rodině, která zavedla „dvoufázovost“ rozvodu manželů majících nezletilé dítě, nedošlo zároveň i k potřebné novelizaci občanského soudního řádu, vyvstává v souvislosti s těmito dvěma řízeními několik otázek.138
3.2.2. Kdy podat návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu a kdy žalobu o rozvod? M. Hrušáková a D. Štefancová, uvádějí, že žaloba o rozvod manželství by měla být podána současně s návrhem139 na úpravu poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu.140 Toto řešení se jeví jako nejpraktičtější především z důvodu pracovní zaneprázdněnosti soudu a s tím souvisejících dlouhých lhůt mezi jednáními.141 Jeden z manželů tedy současně, popřípadě vzápětí, podá návrh k opatrovnickému i rozvodovému soudu. Přičemž v žalobě o rozvod je rozvodový soudce ujištěn, že návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem byl u opatrovnického soudu podán a zároveň je soudce opatrovnického soudu informován o podané žalobě o rozvod.142 Je tudíž možné současně zahájit obě řízení, jak řízení o úpravě výchovy a výživy pro dobu po rozvodu k nezletilým dětem, tak i řízení o rozvodu manželství, nicméně soud nemůže v řízení 137
Srov. Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 24. 138 Srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 77. 139 K obsahu návrhu, počtu vyhotovení a přílohám srov. Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 25; Dvořáková Závodská, J. Manželství a rozvody: praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde, 2002, s. 73. 140 Srov. Štefancová In Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 232; Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 37 a násl., dále i v Schellová, I. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 436. 141 Srov. Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 25. 142 Srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 37-38.
29
o rozvod rozhodnout do té doby, než jsou pravomocně vyřešena práva a povinnosti k nezletilým dětem.143 Jako nejvhodnější se jeví postup, kdy rodiče vyčkají na rozsudek týkající se poměrů jejich dětí a poté požádají rozvodový soud o nařízení jednání. Dle S. Radvanové a M. Zuklínové lze ovšem zvolit i takový postup, kdy podnět soudu opatrovnickému dává soud rozvodový poté, co je u něho zahájeno rozvodové řízení.144 Tento krok je možný vzhledem k tomu, že řízení ve věcech péče o nezletilé může soud zahájit i z úřední povinnosti. Je ovšem třeba dávat pozor, jak uvádí M. Hrušáková, že „z vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, (…) nevyplývá povinnost vzájemné informovanosti mezi opatrovnickým a rozvodovým soudem“.145 Pokud však manželé – rodiče požadují „pouze“ schválení dohody o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, obrací se na soud sami. Jako druhá varianta se dle D. Kovářové naskýtá možnost podat nejprve návrh k opatrovnickému soudu ohledně úpravy poměrů nezletilých dětí a poté, co bude řízení skončeno, podat žalobu k soudu rozvodovému.146 Příslušný soud147 tudíž zahájí řízení rozvodové po skončení řízení u soudu péče o nezletilé. K této druhé variantě, tedy že žaloba o rozvod nemůže být podána, dokud poměry k dětem nebudou pravomocně upraveny, ostatně svádí i doslovný výklad ZOR, jak akcentuje H. Hrušáková.148 Nicméně uvádí, že pokud bychom ho připustili, mohlo by dojít k nadměrnému zatížení opatrovnických soudů návrhy manželů, kteří se preventivně snaží získat rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, pokud by k němu mezi nimi v budoucnu skutečně došlo.149 O několik let později tato autorka dodává, že „z dikce ustanovení § 25 a rovněž i ze smyslu této právní úpravy vyplývá, „že by opatrovnický
143
Srov. Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 8-12. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 66. 145 Viz Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 91. 146 Kovářová, D. Advokáti, klienti a dohodnuté rozvody. Právo a rodina 1/2005, s. 6-11. 147 Může se jednat o jiný prvoinstanční soud než ten, který rozhodoval v opatrovnickém řízení vzhledem k jiné zákonné úpravě pro místní příslušnost (§ 88 písm.a) OSŘ). 148 „Z doslovného znění zákona o rodině by se spíše dal vyčíst argument, že dokud nebudou pravomocně upraveny poměry k dětem, nemůže být žaloba o rozvod podána.“ Viz Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 37. 149 Srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 37-38. 144
30
soud neměl ve věci rozhodnout dříve, než bylo zahájeno řízení o rozvod manželství.“150 Ke stejnému závěru, tedy že řízení u rozvodového soudu by mělo být zahájeno v době, kdy rozhoduje soud péče o nezletilé, se ostatně přiklání i a autoři komentáře zákona o rodině.151 Ti ovšem zároveň poukazují na skutečnost, že se v právní praxi vyskytují názory ohledně samostatnosti obou řízení a tudíž řízení o rozvod být zahájeno nemusí. Uvádějí názor právní praxe, že s ohledem na zásadu procesní ekonomie by soud péče o nezletilé měl rozhodnout, ať již byl návrh na rozvod podán či nikoliv.152
3.2.3. Jak starý může být rozsudek o úpravě poměrů nezletilého? V praxi působí problémy i situace, kdy mezi pravomocným rozhodnutím o úpravě poměrů (jehož účinky nastávají ke dni právní moci rozsudku o rozvodu) a zahájením rozvodového řízení uplyne delší doba nebo je sice rozvodové řízení zahájeno, ale v jeho průběhu dojde k průtahům (např. v případě přerušení rozvodového řízení nebo pokud se jeden z rodičů rozvodovému řízení brání). Zákon výslovně nestanoví žádnou lhůtu, slovy Jonákové, M. „nestanoví (…), jak „staré“ může být rozhodnutí o úpravě poměrů před zahájením rozvodového řízení,“153 ani jak má rozvodový soudce v takovém případě postupovat, konkrétně tedy, zda má zkoumat, jestli rozhodnutí o poměrech nezletilých dětí, slovy K. Svobody „stále vystihuje aktuální poměry rodičů a jejich dětí.“154 Tento autor ve svém článku155 dochází k odpovědi, že rozvodový soudce má tuto časovou prodlevu vzít v úvahu a účastníků se dotázat, zda považují rozsudek o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu za stále přiléhavý. Pokud mu některý z účastníků doloží, že nikoliv, má opatrovnický soud v případě, že se ztotožní s podnětem od soudu rozvodového, který mu tento podnět dal z úřední povinnosti, nové
150
Viz Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 90; Ke stejnému závěru dochází tato autorka i In Hrušáková, M. In Fiala, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2006, s. 811. 151 Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 63. 152 Tamtéž. 153 Viz Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 11. 154 Srov. Svoboda, K. Rozvod s příliš starým opatrovnickým rozsudkem. Právo a rodina 3/2009, s. 1-2. 155 Tamtéž.
31
řízení o změně poměrů bez návrhu zahájit.156 Procesně tedy není vyloučena možnost změnit původní rozhodnutí.157 Vzhledem k tomu, že jednotlivé rozvodové soudy přistupovaly k otázce, zda přihlížet ke stáří úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu různě, vydal NS dne 14. dubna 2010 v této věci stanovisko. Občanskoprávní a obchodní kolegium tohoto soudu uvedlo, že rozvodový soud se má pouze omezit na zjištění, zda poměry nezletilých dětí byly pravomocně upraveny. Pokud by v průběhu rozvodového řízení vyšly najevo skutečnosti, „jež budou zakládat úvahy o změně poměrů ve věci péče o nezletilé, nic sice nebude bránit rozvodovému soudu, aby dal z úřední povinnosti podnět soudu péče o nezletilé k zahájení (nového) řízení v uvedené věci, avšak sama tato skutečnost bude zpravidla bez vlivu na rozhodování o žalobě o rozvod manželství.“158 Rozvodový soud tedy při svém rozhodování může vyjít z rozsudku týkající se úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, ať od jeho vydání uplynula doba jakkoli dlouhá.
3.2.4. Zvláštní zájem dětí na zachování manželství V průběhu rozvodového řízení, ať se jedná o jakoukoli variantu rozvodu,159 a bez ohledu na to, jak před tím rozhodl soud v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí, řeší rozvodový soud otázku, zda rozvod manželství není v rozporu se zájmy nezletilých dětí. Dle ustanovení § 24 odst. 2 ZOR mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. Jedná se o situace, kdy je pro svou složitost zapotřebí k péči o dítě obou rodičů. Nicméně M. Hendrychová uvádí, že soud by mohl vzít v úvahu například
156
Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 58. 157 Srov. Feistauerová, V. Pohled praxe na opatrovnické řízení v souvislosti s rozvodem manželství. In Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 159. 158 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2008/I. 159 Zákon o rodině rozlišuje tzv. sporný rozvod neboli rozvod se zjišťováním příčin rozvratu (§ 24), dále tzv. nesporný (smluvený) rozvod, tedy rozvod bez zjišťování příčin rozvratu (§ 24a ) a v soudní praxi spíše výjimečný tzv. ztížený rozvod (rozvod s tzv. tvrdostní klauzulí) podle § 24b). Tyto tři varianty rozvodu zachovává i NOZ když v § 755 odst. 1 upravuje rozvod s prokazováním příčin rozvratu, dále v § 757 rozvod bez zjišťování příčin rozvratu a § 755 odst. 2 písm. b) rozvod tzv. „ztížený“. V podrobnostech In Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 19 a násl. nebo Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 119-125.
32
skutečnost, že jeden z manželů, tedy ten, který má v úmyslu odejít od druhého manžela a dítěte, zařídí pro takovéto dítě dostatečné finanční zajištění tak, aby bylo možné opatřit například celodenního pečovatele pro nezletilého.160 Tato úprava byla převzata i NOZ v § 755 odst. 2 písm. a), kde je navíc výslovně stanoveno, že zájem dítěte na trvání manželství soud zjišťuje i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti pro dobu po rozvodu, což je dle mého názoru krok správným směrem. Jelikož je znalost rozvodového soudu ohledně řízení o úpravě poměrů limitovaná,161 mohlo by být nalezení odpovědi na otázku, zda rozvod není v rozporu se zájmy nezletilých dětí, bez spolupráce s opatrovníkem, pro rozvodový soud problematické. Jako typický příklad zvláštního důvodu, pro který nemůže být manželství rozvedeno, uvádí literatura případ těžce zdravotně postiženého dítěte, jehož péče vyžaduje zvýšené finanční náklady a rozvod rodičů by jeho postavení ztížil. Jelikož mají manželé nárok na stejnou životní úroveň, sleduje se zde především finanční zabezpečení dítěte a druhého rodiče do doby zletilosti dítěte. Další zvláštní důvody uváděné v literatuře, pro které nemůže být manželství rozvedeno, představuje i mimořádně silná citová vazba nezletilých dětí na oba rodiče nebo zdravotní stav dítěte, ať již fyzický nebo psychický, k jehož zhoršení by mohlo rozvodem dojít.162 K. Svoboda se ve svém článku163 zamýšlí nad tím, zda soud svou vlastní skutkovou a důkazní iniciativou může aktivně zjišťovat zájem nezletilých dětí na trvání manželství, i přesto, že řízení o rozvod manželství patří mezi řízení sporná,164 tedy ovládaná zásadou projednací. Jedná se zejména o situaci, kdy oba manželé mají na rozvodu zájem, žádný z nich se tudíž rozvodu nebrání a nepředkládá důkazy, proč by manželství být rozvedeno nemělo. Souhlasím s jeho závěrem, že není třeba, aby se soud
160
Srov. Hendrychová, M. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního. Rodinné právo (obecné výklady). Manželství. Ze dne 21. 2. 2013. 161 Srov. Feistauerová, V. Pohled praxe na opatrovnické řízení v souvislosti s rozvodem manželství. In Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 158. 162 Srov. Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 146; Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 38-39; Feistauerová, V. Pohled praxe na opatrovnické řízení v souvislosti s rozvodem manželství. In Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 158. 163 Srov. Svoboda, K. Zamyšlení nad povahou řízení o rozvod manželství. Jurisprudence., 2011/2, s. 2730. 164 Diskuze o problematice zařazení všech variant rozvodů mezi řízení sporná ponechávám stranou.
33
spoléhal na důkazní iniciativu účastníků řízení, a to především vzhledem k nejlepšímu zájmu dítěte, který musí mít na paměti i soud rozvodový. K. Svoboda doslova uvádí, že „řízení o rozvod manželství je kombinovaným procesem, na který se uplatní jak pravidla typická pro spor (jde-li o zkoumání jeho rozvratu), tak i pro nespor (jde-li o zabezpečení zájmů nezletilých dětí).“165 S. Radvanová a M. Zuklínová se ve své učebnici vyjadřují v tom smyslu, že § 24 odst. 2 ZOR může uplatnit i „soud v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, pokud sám zjistí, že tu takové zvláštní důvody existují.“166 Jinými slovy řečeno, důvody, pro které nelze manželství rozvést, bere v úvahu i soud opatrovnický. Nejčastěji se jedná o děti postižené, kdy soud péče o nezletilé musí zohlednit toto postižení a podle toho o úpravě poměrů rozhodnout.167
3.3.
Věcná a místní příslušnost Z hlediska věcné a místní příslušnosti opatrovnického soudu, rozhoduje o úpravě
poměrů nezletilého dítěte samosoudce okresního soudu (§ 9 odst. 1 OSŘ), v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů168 nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště (§ 88 písm. c) OSŘ).169 Důvodem této výlučné místní příslušnosti je především ochrana nezletilého. Zákonodárce zde sleduje zájem na tom, aby o záležitostech nezletilého rozhodoval soud, který mu je nejblíže a může si tudíž o dítěti zjistit co nejvíce informací.170 Proto je v zákoně zakotven i institut tzv. přenesení příslušnosti, podle kterého, pokud se změní bydliště dítěte, může (nikoli musí) příslušný soud přenést příslušnost na jiný soud, dojde-li ke změně okolností, podle nichž se místní příslušnost posuzuje a je-li to v zájmu nezletilého dítěte (§ 177 odst. 2 OSŘ). Jedná se zde o výjimku ze zásady perpetuatio fori, podle níž jsou až do
165
Viz Svoboda, K. Zamyšlení nad povahou řízení o rozvod manželství. Jurisprudence, 2011/2, s. 27-30. Viz Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 65-66. 167 Zajímavý příklad, kdy soud zamítl žalobu o rozvod, lze nalézt In Dvořáková Závodská, J. Manželství a rozvody: praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde, 2002, s. 76. 168 Tato dohoda by měla mít trvalý charakter. Jak je uvedeno In Plecitý, V., Skřejpek, M., Salač, J. a Šíma, A. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 90, má tato dohoda: „ovšem význam jen tehdy, pokud soud již nerozhodl o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti. Jestliže již svěřil dítě do výchovy jednoho z rodičů, rozhoduje o bydlišti dítěte jen tento rodič.“ 169 Blíže k problematice místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé srov. Kindl, M. Šíma, A. a David, O. Občanské právo procesní. Plzeň: Čeněk, 2005, s. 246. 170 Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1333. 166
34
skončení řízení pro určení příslušnosti rozhodné okolnosti, které tu byly v době jeho zahájení (§ 11 odst.1 OSŘ).171 Na obdobném principu dochází i k přenesení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany, který vystupuje jako opatrovník dítěte, mající o dítěti vždy „nejpřesnější a nejúplnější informace“.172
3.4.
Finanční stránka řízení Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, kam rozhodování soudu o výchově a
výživě nezletilých dětí, popř. o styku s nezletilými, patří, je věcně osvobozeno od poplatku (§ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).173 Od poplatku je osvobozeno i sepsání návrhu ve věcech péče soudu o nezletilé (podle položky 27 sazebníku). Z hlediska nákladů řízení obsahuje OSŘ jistá specifika. Obecně je stanoveno pravidlo, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku (§ 146 odst. 1 písm. a) OSŘ). Nicméně jako výjimka z pravidla je dále stanoveno, že to neplatí, jestliže okolnosti případu přiznání náhrady nákladů odůvodňují.174 Odborná a komentářová literatura175 uvádí jako příklad těchto okolností šikanózní chování jednoho z rodičů dítěte, jeho úmyslné či nedbalostní jednání nebo zamlčování či fabulování rozhodujících skutečností. Vzhledem k této výjimečné možnosti přiznání náhrady nákladů je dle Z. Králíčkové třeba, aby výrok rozhodnutí soudu o věci samé obsahoval také výrok o náhradě nákladů řízení.176 Ve výroku musí být vyjádřeno, zda soud přistoupil k výjimečnému přiznání náhrady nákladů řízení (s přihlédnutím k okolnostem případu) nebo zda vycházel ze zásady, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. 171
Na problematiku spojenou se zásadou perpetuatio fori v řízeních péče o nezletilé poukazuje S. Corradiniová v článku Corradiniová, S. Perpetuatio fori v řízeních péče soudu o nezletilé. Bulletin advokacie, s. 36-39, kde kritizuje praxi českých soudů posuzujících svou místní příslušnost k okamžiku, kdy byla místní příslušnost určena poprvé, tj. k zahájení prvního řízení ve věci a nikoli k okamžiku zahájení konkrétního samostatného řízení, což vede dle autorky k průtahům v řízení a právní nejistotě navrhovatelů, který soud bude věc meritorně projednávat. 172 Srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 2 sv., s. 933. 173 V podrobnostech Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 42-62. 174 Stranou ponechávám problematiku přiznání náhrady nákladů řízení dle § 147 OSŘ týkající se zaviněných nákladů. 175 Srov. Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1307. 176 Srov. Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1307.
35
4.
Rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilého dítěte
4.1.
Forma meritorního rozhodnutí O úpravě poměrů nezletilých dětí rozhoduje opatrovnický soud rozsudkem
(§ 176 OSŘ),177 který může mít dvojí podobu. Buď soud autoritativně určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a stanoví druhému rodiči výživné nebo schválí dohodu rodičů ohledně výchovy a výživy, popřípadě jiných záležitostí, pokud se na nich rodiče dohodnou. Fakultativně ovšem rozhoduje soud i o styku, případně o dalších záležitostech, je-li to v zájmu dítěte nezbytné.
4.1.1. Dohoda rodičů obecně Vzhledem k tomu, že dohoda, na jejímž obsahu se rodiče aktivně podíleli, bývá respektována více než autoritativní rozhodnutí,178 snaží se je soudci k takovémuto smírnému řešení vést a motivovat, a to i s ohledem na výše popsaný nejlepší zájem dítěte. Pokud jde o obsah dohody, je vhodné její text pečlivě propracovat jako prevenci vzniku pozdějších hádek. Mezi náležitosti, na které by rodiče při jejím uzavírání neměli zapomínat, patří: forma péče (individuální, střídavá, společná), způsob její realizace, předávání dítěte (určité místo, odvoz dítěte k druhému rodiči, vyzvednutí dítěte u druhého rodiče, dítě pocestuje samo), v jakém stavu se dítě bude k rodiči vracet (s čistým oblečením, vypraným a vyžehleným, špinavým), úprava kontaktu, dále i výše vyživovací povinnosti, dohoda ohledně trávení volného času potomka, aj. U střídavé péče je vhodné uvést její intervaly, jak bude probíhat stěhování dítěte (bude mít vše dvakrát – oblečení, učební pomůcky, sportovní potřeby / s věcmi se bude stěhovat), vyřešit otázku financování jeho potřeb (kapesné ano či ne, zájmové kroužky, nákup oblečení – jaké kvality), domluvit se na trvalém bydlišti dítěte, na osobě lékaře,
177
Rozsudek nabývá právní moci doručením poslednímu z účastníků za předpokladu, že se v průběhu řízení rodiče i opatrovník vzdají práva na odvolání, pokud takový úkon neučiní, rozsudek se stává pravomocným po uplynutí 15denní lhůty k odvolání od doručení poslednímu z účastníků, jestliže některý z nich nepodá odvolání (§ 204 OSŘ). 178 Viz. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 80.
36
zabývat se otázkami týkajícími se přídavků na dítě a daní, konkrétně, který z rodičů bude uplatňovat odpočitatelnou položku na dítě.179 Na závěr je třeba pamatovat na skutečnost, že dohoda se „může týkat pouze otázky, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, nikoli například svěření dítěte do výchovy třetí osobě, protože o formách náhradní rodinné výchovy může rozhodnout jedině soud“.180 O obsahu dohody, především o skutečnosti, komu bude dítě svěřeno do péče a jak bude druhý rodič přispívat na jeho výživu, informuje soud právní zástupce nebo jeden z rodičů, písemné uzavření dohody tedy nutné není.181 K uzavření samotné dohody dochází buď v průběhu řízení nebo je dohoda součástí dohod v souladu s § 24a ZOR, nově v souladu s § 757 NOZ, tzn. její obsah je součástí návrhu na zahájení řízení. Z procesního hlediska je postup takový, že obsah dosažené hmotněprávní dohody o právech a povinnostech, o něž v řízení jde (zejména výchova a výživa), je zahrnut do výroku rozsudku. Postupuje se tedy jinak než v případě soudního smíru, jehož uzavření povaha věci vylučuje (§ 81 odst. 1 OSŘ). Platnosti dohoda rodičů o výchově a výživě aj.záležitostech nezletilého dítěte nabývá právní mocí rozsudku, kterým byla schválena. Soud je oprávněn dohodu neschválit a nerespektovat tudíž společnou vůli rodičů, kteří ji uzavřeli, jen ve výjimečných případech a po pečlivé úvaze, a to pokud je tato dohoda v rozporu se zájmy dětí (§ 906 odst. 2 NOZ).182 Jako příklad uvádí odborná literatura snahu rodičů rozdělit sourozence mezi sebe, a tím způsobit narušení jejich sourozeneckých vztahů nebo ujednání rodičů, podle kterého dopadá vyživovací povinnost pouze na jednoho z nich.183 Zákon neobsahuje ustanovení o přípustnosti odvolání v případě rozsudku, kterým byla dohoda rodičů schválena. Odborná literatura se k této problematice staví 179
Výše uvedené obsahové body pocházejí především z díla Hufová, A. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy 21/2012, s. 749; Průchová, B., Novák, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina č. 10/2003, s. 9 a násl. 180 Viz. Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 149. 181 Srov. Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 8-12. 182 K tomu Frintová, D. In Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 376. 183 Srov. Škárová, M. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1. 9. 2009. 4. aktualiz. vyd. Podle stavu k 1. 9. 2009. Praha: Linde, 2009, s. 566; Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 12.
37
tím způsobem, že odvolání nepřipouští, pokud soud vyhoví návrhu, který ve svém výroku již obsahuje dohodu rodičů, kde jeden z rodičů návrh podal a druhý se k němu připojil.184 Ke stejnému závěru dochází i v případě uzavření dohody v průběhu jednání, když uvádí, že „soud schválením dohody de facto vyhovuje účastníkům, proto se domníváme, že odvolání proti rozsudku, kterým byla schválena dohoda rodičů o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti, přípustné být nemělo“.185 Možnost odvolání připouští, pouze pokud bude odvolatel tvrdit nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku, např. že mezi účastníky k uzavření dohody vůbec nedošlo. Závěrem bych ráda citovala upozornění V. Novotné, která ve svém příspěvku nabádá rodiče k uzavření dohody, jakožto smírnému řešení vztahů mezi nimi a nezletilým dítětem, jelikož „pokud se rodiče dětí nejsou schopni dohodnout a spoléhají na soudy (…), že jim pomohou problém vyřešit, aniž by oni byli ochotni udělat vstřícný krok, velice se mýlí. Spoléhat na druhé a na všemocnost právních prostředků je od rodičů velmi alibistické, protože (…) je třeba především projev jejich vůle problém řešit“.186
4.1.2. Dohoda rodičů manželů v případě jejich rozvodu V případě, že manželé chtějí tzv. smluvený rozvod podle § 24a zákona o rodině, nově podle § 757 NOZ, představuje pravomocný rozsudek opatrovnického soudu, kterým byla schválena dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu (§ 24a odst. 1 písm. b) ZOR; § 757 odst. 1 písm. b)) nezbytnou podmínku pro vyslovení rozvodu bez dokazování rozvratu a zjišťování jeho příčin. Pokud se rodiče na úpravě poměrů nezletilých dětí nedohodnou a soud musí rozhodnout autoritativně, nemohou se domáhat rozvodu podle § 24a ZOR, § 757 NOZ, tedy rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu. Jestliže by podali i návrh na úpravu poměrů 184
Srov. Dvořáková Závodská, J. Manželství a rozvody: praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde, 2002, s. 74; Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 12; dále Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 206-217 a násl., kde autoři kritizují kontroverzní rozhodnutí ve věci výchovy a výživy. Matka u jednání před soudem prvního stupně uzavřela dohodu, což si následně rozmyslela a rozhodla se celou situaci zvrátit podáním odvolání. KS zhodnotil, že odvolání není důvodné a situaci dle autorů chybně posoudil jako odstoupení od smlouvy. 185 Tamtéž. 186 Novotná, V. Možnosti soudů a orgánů sociálně-právní ochrany dětí v pomoci řešit spory rodičů o děti. Právo a rodina č. 1/2011, s. 6 a násl.
38
pro dobu do rozvodu, a k vzájemné dohodě nedospěli, je soud oprávněn rozhodnout dle své úvahy, aniž by to mělo za následek nesplnění podmínek pro tzv. nesporný rozvod, jelikož z dikce ZOR i NOZ vyplývá, že dohodnout se rodiče musí na úpravě poměrů po rozvodu.187 Je tak možné, aby bylo rozhodnuto o úpravě poměrů do rozvodu a zároveň byla soudem schválena dohoda rodičů upravující poměry k dítěti pro dobu po rozvodu.188 Jde-li o porozvodové uspořádání nezletilých dětí, je legální podmínkou platnosti této dohody rodičů – manželů schválení soudu, jak vyplývá z ustanovení § 26 odst. 3 zákona o rodině. NOZ se o platnosti výslovně nezmiňuje, ale v § 757 odst. 1 písm. b) a § 906 odst. 2 NOZ uvádí, že soud tuto dohodu rodičů schvaluje. Na tomto schválení nic nemění skutečnost, že soud musí mít zjištěn skutkový stav stejně pečlivě, jako kdyby ve věci autoritativně rozhodoval, jelikož zákon stanoví, že soud musí při jejím schvalování vycházet ze zájmu dítěte (§ 906 odst. 2 NOZ). Musí tudíž zkoumat, zda „dohoda zajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte v uvědomělého občana“.189 Pokud by k rozvodu nedošlo, je rozhodnutí soudu schvalující dohodu rodičů ohledně nezletilého právně irelevantní.190
4.1.3. Dohoda rodičů partnerů nebo manželů v případě jejich odluky V současné době stále přibývá počtu případů, kdy spolu muž a žena žijí bez uzavření sňatku, a tudíž i počtu případů nezletilých dětí narozených mimo manželství, resp. dětí, jejichž rodiče nejsou manželé. Právní řád ČR problematiku nesezdaného soužití191 výslovně a komplexně neupravuje, nezmiňuje se o něm výslovně ani ZOR.192 187
Srov. Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 11. Srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 37. 189 Viz Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 11. 190 Srov. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 64. 191 V odborné literatuře se kromě pojmu nesezdané soužití můžeme setkat např. i s výrazy: faktické soužití muže a ženy bez uzavření manželství, soužití druha a družky, partnerské soužití, faktické manželství, manželství na zkoušku, konkubinát, osoby žijící tzv. netradičně, mimomanželské (partnerské) soužití muže a ženy (heterosexuální), další rodinná životní společenství (vedle rodiny založené manželstvím), kohabitace, partnerství, osoby žijící more uxorio. Velký počet těchto pojmenování je dán tím, že právní řád tento druh rodinného soužití jednotně neoznačuje ani nedefinuje. Srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 161-181. Tamtéž můžeme nalézt i pokus o definici nesezdaného soužití, která zní následovně „O nesezdané soužití se tedy jedná zejména tehdy, jestliže dvě osoby odlišného 188
39
Nicméně, z hlediska nezletilých dětí není rozhodné, zda jejich rodiče jsou manželé či nikoli, protože zákon nerozlišuje děti manželské a nemanželské. Jak uvádí Z. Králíčková „právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi není založena na existenci manželství, ale na skutečnosti rodičovství, (…) jakmile se v nesezdaném soužití narodí dítě, tak s ohledem na vůdčí zásadu rodinného práva – blaho a nejlepší zájem dítěte, reguluje ZOR vztah mezi otcem a matkou prostřednictvím jejich vztahu ke společnému dítěti.“193 Právní úprava tudíž vychází z rovného postavení dětí. Stejně je tomu i v NOZ. Co se stane v případě, kdy mezi nesezdaným párem nebo manžely, majícími nezletilé děti, dojde k odluce,194 řeší především ustanovení § 50 odst. 1 ZOR,195 podle něhož se za této situace mohou rodiče dohodnout o úpravě výchovy a výživy k jejich nezletilému dítěti a pokud se jim to nezdaří, má soud v této věci rozhodnout sám. NOZ se této problematice věnuje v § 908 NOZ a § 919 NOZ a v § 906 a 907 a 915 až 918 vzhledem k jejich podpůrné použitelnosti, přičemž vychází v zásadě z dosavadní úpravy. Řízení podle § 50 ZOR a 908 NOZ ve spojení s § 919 NOZ může tudíž i předcházet řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu, přičemž účinnost rozhodnutí končí právní mocí rozsudku o rozvodu. Není bez zajímavosti, že komentářová literatura vztahující se k ZOR a k OSŘ není jednotná v náhledu na skutečnost, zda takováto dohoda rodičů vyžaduje ke své platnosti schválení soudu či nikoliv. Zatímco Z. Králíčková v komentáři k § 176 OSŘ uvádí, že pokud mezi rodiči, kteří nejsou manželé, k dohodě o úpravě výchovy a výživy dítěte dojde, třeba i konkludentně, není platnost této dohody podmíněna schválení soudu vzhledem k tomu, že „je-li i neformální dohoda oběma rodiči respektována a plněna a je-li v zájmu dítěte, lze dovodit, že nejsou dány důvody pro zahájení řízení ex offo v této
pohlaví vytvoří určité dlouhodobější životní společenství. Druhem a družkou lze pak rozumět muže a ženu, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.“ Zajímavé úvahy nad manželstvím a „životem na psí knížku“ můžeme nalézt i v Hrušáková, M. Alternativní formy soužití aneb quo vadis rodinné právo? Pár znepokojivých otázek ohledně manželství a jeho perspektiv. In Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 209 – 212. 192 In Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 201 můžeme nalézt názor, že je to dáno důrazem, který klade zákonodárce na manželství, jakožto výchozího institutu rodinného života. 193 Viz Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 161 a násl. 194 Bližší vymezení pojmu odluka viz kapitola 3. 195 A rovněž § 26 až 28 ZOR, které tu platí obdobně.
40
věci.“196 Stejného názoru, tedy že takováto dohoda rodičů, kteří spolu nežijí, schválení soudu nevyžaduje je i S. Radvanová.197 Naopak M. Hrušáková se v komentáři k § 50 odst. 1 ZOR přiklání k názoru, že dohoda rodičů schválení soudu vyžaduje, a to vzhledem k § 50 odst. 2 ZOR, který stanoví, že se v tomto případě obdobně použijí § 26, 27 a 28 ZOR, přičemž § 26 odst. 3 ZOR vyžaduje k platnosti dohody rodičů ohledně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti schválení soudu.198 Osobně se domnívám, že pro jistotu všech zúčastněných lze doporučit, aby dohoda rodičů, kteří spolu nežijí, o výchově a výživě jejich společného dítěte, byla předložena ke schválení soudu. Ten je povinen zkoumat, zda je tato dohoda v souladu se zájmem dítěte a zda spolu rodiče opravdu nežijí. Jako problematická by se mohla jevit skutečnost, že dohoda, která nebyla soudem schválena, nemůže být titulem pro výkon rozhodnutí. Jestliže výše uvedeným způsobem rodiče postupovat nebudou, spolehnou se na dohodu bez ingerence soudu a docházelo by k podstatnému nedodržování této neformální dohody, je pak nezbytné se na soud obrátit. Soud je v takovém případě rovněž oprávněn řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí zahájit i z moci úřední,199 jelikož k jeho zahájení může dojít nejen na návrh, kterým však není soud vázán (§ 153 odst. 2 OSŘ), ale i ex offo (§ 81 OSŘ), tedy z iniciativy soudu, pokud se ten dozví o skutečnostech, která ho odůvodňují. Důvodová zpráva k NOZ dodává, že „rozhodnutí (…) není třeba vázat na skutečnost, zda se rodiče dohodli“.200
4.2.
Dovolání Proti rozsudku soudu péče o nezletilé, upravujícímu poměry nezletilého, lze
podat v zákonné lhůtě odvolání (§ 204 OSŘ). Napadnout však rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním připuštěno není, jelikož ve věcech upravených zákonem o rodině
196
Viz Králíčková Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1306. 197 Srov. Radvanová,, S. In Radvanová, S., Kříž, J., Holcová, I., Zuklínová, M., Křesťanová, V., Pítra, V., Švestka, J., Dvořák, J. Občanské právo hmotné. 3, Díl čvrtý: rodinné právo, díl pátý: autorské a patentové právo, díl šestý: dědické právo, 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 84. 198 Srov. Hrušáková, M. in Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 234. 199 Srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 77. 200 Konsolidovaná důvodová zpráva, s. 230.
41
v zásadě není dle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání přípustné.201 Jak uvádí v závěru publikace R. Šínová, představuje tato nepřípustnost problém „na nějž rodinněprávní řízení naráží dnes a denně, a jehož zachování i v budoucí právní úpravě by mělo být jejími tvůrci důkladně promyšleno.202 V rámci meziresortního připomínkového řízení k vládnímu návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních zmocněnkyně vlády pro lidská práva na problematičnost nezměnitelnosti vadných druhostupňových rozhodnutí a rozdílného rozhodování soudů v České republice v důsledku této nepřípustnosti upozornila a navrhla možnost dovolání v zákoně zakotvit.203 Svoji připomínku podepřela tvrzením, že „na potřebu vzniku ustálené judikatury a nutnost dát účastníkům možnost opravného prostředku proti rozhodnutí druhého stupně ve věcech upravených zákonem o rodině dlouhodobě upozorňuje Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva, který dne 18. srpna 2011 přijal ve věci usnesení, jímž vyzývá k zakotvení možnosti podat dovolání.“204 V rámci připomínkového řízení však její připomínka akceptována nebyla. Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva přijal usnesení dne 17. ledna 2013 k návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních, ve kterém předsedovi Legislativní rady vlády doporučil rozšíření možnosti podat dovolání ve vhodných řízeních péče soudu o nezletilé s cílem zajistit jednotnost rozhodování soudů.205 ÚS,
který
v současnosti
de
rodinněprávních místo Nejvyššího soudu,
facto 206
sjednocuje
judikaturu
ve
věcech
zároveň ve svých nálezech připomíná, že
není přijatelné obcházet toto omezení dovolání cestou ústavní stížnosti, která „není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutí obecných soudů“, jelikož „ÚS není další instancí v systému obecného soudnictví“207 a postup obecných soudů přezkoumává jen z hlediska ústavní konformity. K nemožnosti podat dovolání ve věcech rodinněprávních se i on kriticky vyjádřil, a to ve svých nálezech 201
Umožněno je to pouze ve vztahu k rozsudku o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, k určení (popření) rodičovství nebo k nezrušitelnému osvojení. 202 Viz Šínová, R. Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 340. 203 Vyjma statusových věcí manželských a partnerských. 204 Viz připomínky k návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních, str. 8 dostupné na http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf - knihovna připravované legislativy. 205 Toto usnesení je dostupné na http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/aktuality/usneseni-vyboru-pro-pravaditete-ze-dne-17--ledna-2013-102678/. 206 Srov. zápis ze zasedání Výboru pro práva dítěte ze dne 2. 5. 2012, bod 5. 207 Usnesení ÚS ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 542/2011; Usnesení ÚS ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 170/12.
42
z února 2010 a opakovaně ze září 2012, kde vyslovil názor, že tato situace neodpovídá výkonu spravedlnosti v demokratickém právním státě. „Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je ve věcech dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.208 nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný „systém“ dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě.“209 ÚS rovněž dodává, že jeho rolí není ani dbát o sjednocování soudní praxe, a to na rozdíl od Nejvyššího soudu.210 Nicméně, jak je patrné, příslušné ustanovení OSŘ o zákonné výluce přípustnosti dovolání přejal i vládní návrh zákona o zvláštních řízeních soudních ve svém § 29.211 Důvodem by tu snad mohla být skutečnost, že rozšíření přípustnosti dovolání neodpovídá nové koncepci tohoto mimořádného opravného prostředku, dle které Nejvyšší soud představuje instanci právní a nikoli skutkovou, a rozšíření by vedlo fakticky k trojinstančnosti řízení a dále obava z prodloužení řízení, a s tím související i déletrvající nejistota ohledně situace dítěte.212
4.3.
Změna poměrů Pokud dojde k tomu, že rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému dítěti nabyde
právní moci, neznamená to ještě, že je jednou pro vždy dané a nezměnitelné. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi rodiči a dětmi mají dlouhodobý charakter, umožňuje soudu § 163 odst. 2 OSŘ, § 28 ZOR i § 909 NOZ, který dosavadní úpravu převzal, byť ji 208
Znění § 237 odst. 2 písm. b) OSŘ do 31. 12. 2012 bylo následující: „Dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.“ Od 1. 1. 2013 nalezneme tuto úpravu v § 238 odst. 1 písm. a), který zní „Dovolání podle § 237 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.“ 209 Viz Nález ÚS ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09; Srov. Nález ÚS ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12. 210 Srov. Usnesení ÚS ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2493/11. 211 Znění § 29 vládního návrhu zákona o řízení ve věcech rodinněprávních je následující: „Dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona (pozn. autora: část druhá je nazvána zvláštní část, hlava pátá obsahuje řízení ve věcech rodinněprávních), ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.“ 212 Srov. Předkládací zpráva Ministerstva spravedlnosti k návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních, s. 1-2.
43
formulačně upravil, změnit, a to i bez návrhu, rozsudek týkající se úpravy práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, za podmínky, že se změní poměry, tzv. clausula rebus sic stantibus. V tomto případě buď soud schválí dohodu rodičů, nebo rozhoduje znovu. Výše uvedená ustanovení je možné aplikovat, jen pokud jde o změnu podstatnou, tedy o změnu závažnějšího rázu, jak se shoduje odborná literatura i judikatura.213 ÚS vyjádřil v této věci názor, že „dohodli-li se rodiče nezletilého (…) již (dříve) na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech“.214 Za změnu poměrů je považováno i opakovaně215 bezdůvodné216 bránění styku s nezletilým, a to od velké novely, která doplnila ustanovení § 27 ZOR ( NOZ § 889) týkající se styku s nezletilým o nevyvratitelnou domněnku, že „bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem (…) je považováno za změnu poměrů vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí,“ resp. dle NOZ, „je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.“ Z. Králíčková dodává, že obdobné závěry ohledně změny poměrů lze učinit i v případě, kdy rodiče nedodržují intervaly střídavé péče.217 Na závěr je vhodné doplnit, že jestliže soud posuzuje změnu výchovného prostředí, musí mít na zřeteli, zda je takováto změna pro dítě vhodná, není v rozporu s jeho zájmy a zda by mu nezpůsobila „citový otřes“.218
213
Srov. Drápal, L. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1115; Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 94. 214 Viz Usnesení ÚS ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 14/2000. 215 Odborná literatura uvádí, že za opakované bránění je považováno bránění, ke kterému dojde nejméně třikrát. Srov. Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 58. 216 Za bránění ve styku M. Hrušáková považuje situace, které ztěžují nebo maří řádný výkon styku, ať k nim dochází konáním či nekonáním. Srov. Hrušáková, M. In Fiala, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2006, s. 865. 217 Srov. Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1314. 218 Viz Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 94-97.
44
5. Úprava poměrů nezletilého dítěte aneb o čem soud rozhoduje Ať již se jedná o rozvádějící se manžele, či rodiče, u kterých došlo k odluce, musí být v řízení u soudu péče o nezletilé vyřešena především otázka, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Eventuálně se opatrovnický soud zabývá i problematikou úpravy styku s nezletilým, popřípadě rozhoduje i o jiných záležitostech, například o stanovení dohledu nad výchovou, pokud je to v zájmu dítěte nutné nebo o uložení povinnosti rodiči, do jehož péče dítě bylo svěřeno, aby druhému rodiči o něm poskytoval informace. Toto oprávnění soudu vyplývá jednak z ustanovení § 26 odst. 1 ZOR, kde se demonstrativním
výčtem
stanoví,
že
„před
rozhodnutím,219
kterým
se
rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, (…) soud (…), zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu“, dále z ustanovení § 27 ZOR, které opravňuje soud upravit styk s dítětem, za tam stanovených okolností a rovněž i z ustanovení § 50 odst. 1 ZOR, které uvádí: „nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.“ V případě NOZ se lze opřít o ustanovení § 755 odst. 3, které upravuje povinnost soudu manželství nerozvést, dokud soud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželství a dále o ustanovení § 906 odst. 1 NOZ, který stanoví, že „ má-li být rozhodnuto220 o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat (…).“ Důvodová zpráva k NOZ k tomuto dodává, že stejně jako je tomu dnes, určí soud v rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti vyživovací povinnost k dítěti. Pokud jde o styk s nezletilým, tak § 891 odst. 1 NOZ, jako doposud formuluje, že k soudní úpravě styku, za tam stanovených podmínek, dojít může. Z hlediska rodičů, kteří žijí odděleně, stanoví § 908 a 919 NOZ, že pokud se tito nedohodnou, rozhodne o úpravě péče o nezletilého, který není plně svéprávný a o plnění vyživovací povinnosti k němu, soud. 219 220
Toto rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů v souladu s § 26 odst. 3 ZOR. Soud může rozhodnout i tak, že dohodu rodičů schválí za podmínek § 906 odst. 2 NOZ.
45
Soud se tedy zabývá úpravou práv a povinností k dítěti (§ 26 ZOR), resp. dle NOZ úpravou výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství (§ 906 a 907 NOZ) a úpravou práv a povinností rodičů, kteří spolu nežijí (§ 50 ZOR), resp. dle NOZ úpravou výkonu povinností a práv rodičů žijících odděleně (§ 908 NOZ a 919 NOZ). Jak je patrné, dochází v této oblasti ke změně názvů institutů v souvislosti s přijetím NOZ. Je vhodné rovněž připomenout, že institut rodičovské zodpovědnosti, náležející oběma rodičům zásadně stejně (§ 34 odst. 1 ZOR, NOZ převzal dosavadní úpravu v § 865 odst. 1 NOZ), zahrnuje nejdůležitější práva a povinnosti rodiče k nezletilému dítěti. Ustanovení § 31 odst. 1 ZOR vymezuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. NOZ vymezuje rodičovskou odpovědnost, nikoli tedy již zodpovědnost,221 v § 858 na první pohled šířeji než stávající ZOR, nicméně je na posouzení, zda některé složky tam vyjmenované nelze vřadit pod stávající. V případě rozvodu manželství, nebo pokud rodiče nezletilého žijí odděleně, dochází k tomu, že se mění pouze způsob výkonu rodičovské zodpovědnosti, resp. odpovědnosti. Oba rodiče jsou tudíž i nadále nositeli rodičovské zodpovědnosti, resp. odpovědnosti, a oba rozhodují o dítěti, pokud nebylo soudem rozhodnuto jinak.222 Jak uvádí důvodová zpráva k NOZ, „není významné, že konkrétní podoba výkonu rodičovské odpovědnosti může být u obou rodičů rozličná“.223
5.1.
Péče
5.1.1. Výchova nebo péče? Ve výše uvedených ustanoveních jsme mohli zaznamenat, že zatímco zákonodárce v § 26 a 50 ZOR používá výraz výchova, autoři rekodifikace se v § 906 až 908 přiklonili k termínu péče. Zákonodárce tímto způsobem pravděpodobně zareagoval na kritiku z řad odborné veřejnosti. Mnozí odborníci totiž poukazovali na skutečnost, 221
Velká novela zákona o rodině subsumovala některá vzájemná práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi pod termín rodičovská zodpovědnost, aniž by ohledně tohoto pojmu proběhla odpovídající diskuze. Autoři NOZ se rozhodli použít pojem rodičovská odpovědnost. V podrobnostech srov. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ str. 214 a násl. 222 Srov. Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 152 a 188; Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 226. 223 Viz Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ, s. 217.
46
že pojem výchova je v rámci ZOR používán v různých významech a vydali se cestou rozlišování výchovy v širším smyslu jako součásti rodičovské zodpovědnosti, kdy rodiče mají dbát především o tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, tedy rozhodovat o dítěti v tom rámci, v jakém o sobě nemůže rozhodovat samo, a výchovy v užším smyslu, která se vztahovala k již výše zmíněným ustanovením hovořícím o svěření do výchovy, kde dovozovali, jako například M. Hrušáková, že zákonodárce tu měl „spíše na mysli svěření do osobní péče jednoho z rodičů“, jinými slovy s kým bude dítě žít, kdo bude rozhodovat o jeho každodenních záležitostech.224 V NOZ se tedy již setkáváme s termíny svěření do péče, střídavá péče apod. v dřívějším významu výchova v užším smyslu.
5.1.2. Kritéria pro rozhodování o péči o nezletilé dítě V případě, že se rodiče nezletilého dítěte rozvádějí nebo spolu nežijí a na péči o něj se nedohodnou, musí tu sehrát roli „řešitele jejich sporu“225 soud. Z jakých kritérií při rozhodování o tom, kterému rodiči svěří dítě do péče,226 vychází, aby dostál své druhé úloze, tedy ochránce nezletilého, jehož zájem musí sledovat především227 (§ 26 odst. 4 ZOR, § 906 odst. 1 NOZ, § 907 odst. 1 NOZ), bude popsáno v následujících řádcích.228 Vzhledem k tomu, že jak v případě ZOR, tak i NOZ se na rozhodování soudu ohledně péče o nezletilého, jehož rodiče žijí odděleně, obdobně použijí ustanovení týkající se rozvodu manželství, uplatňuje soud při rozhodování ve všech těchto případech shodná kritéria.
224
Srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 78; Hrušáková, M. In Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 185, 188; Hrušáková M. In Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 226. 225 Myšleno obrazně, s vědomím toho, že se jedná o řízení nesporné a toho co bylo uvedeno v kapitole 2. 226 Soud samozřejmě může svěřit dítě do péče i jiné osobě než rodiči, jak vyplývá z dikce § 26 odst. 1 ZOR „komu bude dítě svěřeno“ a přímo z ustanovení § 907 NOZ „soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče.“ Nicméně v díle Bělohlávek, A., Černý, F., Jungwirthová, M., Klíma, P. Profeldová, T., Šrotová, E. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 249, autoři uvádějí, že se pravděpodobně bude jednat jen o řešení dočasné a výjimečné. Toto ostatně uvádí i Konsolidovaná důvodová zpráva k NOZ, str. 229. 227 Jedná se o první a zároveň nejdůležitější kritérium. 228 Ke dvěma rolím soudu srov. Kornel, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti. In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 231-237.
47
Na úvod je ještě vhodné zmínit, že tato kritéria se využívají především při rozhodování o svěření do individuální výchovy, jak uvádí M. Hrušáková, „je třeba tato kritéria zkoumat zejména při rozhodování o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů, neboť pokud jde o svěření dítěte do společné nebo střídavé výchovy, vyžaduje zákon především způsobilost obou rodičů dítě vychovávat“.229 Pokud tedy pomineme nutnost, aby oba rodiče byli nositeli rodičovské (z)odpovědnosti a měli o péči o dítě zájem, nalezneme v § 26 odst. 4 a 5 ZOR a § 906 a 907 NOZ výčet kritérií vztahujících se jak k rodičům, tak k dítěti, podle nichž soud rozhoduje, který z rodičů má lepší předpoklady pro péči o dítě a komu dítě do péče následně svěří. Jak se shoduje E. Bakalář a I. Jonáková, není z těchto kritérií patrná žádná systematika, žádné řazení podle důležitosti. M. Kornel se dokonce o zákonné úpravě vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o „pouhé torzo významných kritérií“.230 Pro lepší přehlednost budu tudíž vycházet ze seznamu kritérií tak, jak ho podle důležitosti sestavila odborná veřejnost (psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, soudní znalci, soudci atd.), jelikož váhu těchto kritérií by měl znát nejen znalec (nejčastěji se jedná o znalce z oborů pedopsychiatrie, psychologie a pediatrie), který podle nich vypracovává znalecký posudek, jež soudci opatrovnických soudů využívají pro lepší orientaci v rodinných vztazích, pokud z řízení nevyplývá zcela zřetelně, který z rodičů má lepší předpoklady pro budoucí péče o dítě,231 ale samozřejmě i soudce, aby mohl rozhodnout co nejlépe v zájmu dítěte. 232 a) Osobnost rodiče Osobnost rodiče představuje kritérium řazené na první místo. Rodič by měl být dítěti vzorem, mít jistou dávku slušnosti, cti, své dítě vidět realisticky se všemi jeho
229
Viz Hrušáková, M. In Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 97. 230 Viz Kornel, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 236. 231 Ke znaleckým posudkům blíže srov. Bakalář, E. Nové pohledy na rozvodovou tematiku: sborník statí k problematice sociálně právní ochrany nezletilých dětí. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 1993, s. 8 a násl.; Hořínová, A. Znalecký posudek jako důkaz v rámci péče soudu o nezletilé. In Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 238 a násl. 232 Níže uvedená kritéria vychází z díla Bakalář, E. In Bakalář, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006, s. 15-27; Jonáková, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina č. 4/2008, s. 12 a násl.; Theinhardt, M., Novák, D., Bakalář, E. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 58 a násl.
48
přednostmi i nedostatky a být dostatečně zralý pro péči o dítě. Zákon uvádí v § 26 odst. 4 ZOR: „Soud přihlédne k (…) výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče (…)“ Ustanovení § 907 odst. 2 NOZ
rovněž obsahuje podmínku, že soud bere ohled
na „výchovné schopnosti každého z rodičů“. 233 b) Vztah rodiče k dítěti Posuzuje se láska k dítěti, péče o něj. Zákonné znění § 26 odst. 5 ZOR je následující: „Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“ NOZ v § 907 odst. 2 toto hledisko obsahuje i nadále, jen formulačně upravené: „Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu (…).“ c) Charakter, morálka, struktura mravních norem Tento aspekt může dle E. Bakaláře soud poznat například z vystupování účastníků před soudem, z toho, jak respektují práva druhých. Zákon uvádí v § 26 odst. 4 ZOR,
že:
„soud přihlédne (…) ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem“ a v § 907 odst. 3 NOZ, „soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem“. Vzhledem k tomu, že soud rozhoduje v některých případech za velmi vyhrocené situace mezi rodiči, nabádá M. Hrušáková, aby tyto schopnosti posuzoval soud nikoli podle aktuálního stavu, ale jak toho rodiče nezletilého byli schopni dříve.234 K relevantnosti hlediska schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem se vyjádřil i ÚS, který konstatoval, že dítě nemusí být vždy svěřeno do výlučné výchovy toho rodiče, v jehož prospěch toto kritérium vyznívá. Je třeba vždy brát v úvahu zájem dítěte.235 d) Respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem Podle ustanovení § 26 odst. 4 ZOR dbá soud na to, aby „bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti“. Obdobné ustanovení nalezneme i v § 907 odst. 3 NOZ. Informacemi se mají na mysli především zprávy o zdravotním stavu dítěte, o jeho školních výsledcích nebo mimoškolních aktivitách a 233
K lidské povaze blíže Bakalář, E. Nové pohledy na rozvodovou tematiku: sborník statí k problematice sociálně právní ochrany nezletilých dětí. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 1993, s. 42 a násl. 234 Srov. Hrušáková, M. In Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 98. 235 Srov. Nález ÚS ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10; Nález ÚS ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10.
49
dalších záležitostech.236 Aby tedy soud naplnil zákonný příkaz, měl by svěřit dítě do péče toho rodiče, u něhož bude předpoklad, že nebude styku dítěte s druhým rodičem bránit a bude nakloněn tyto informace druhému rodiči sdělovat.237 Takto na věc nazírá i Ústavní soud, když uvádí, že pokud dítě nemůže být v péči obou rodičů, má být v péči toho z rodičů, „který mimo jiné uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítě a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem“, jestliže nepřevažují skutečnosti svědčící pro péči druhého rodiče.238 e) Vztah dítěte k rodiči Sleduje se, koho má dítě rádo, jaké jsou jeho preference. § 26 odst. 4 uvádí: „Soud přihlédne rovněž k citové orientaci (…) dítěte (…)“. Dle NOZ § 906 odst. 1 a 907 odst. 2 „soud vezme v úvahu (…) vztah dítěte ke každému z rodičů (…) bere ohled na (…) citovou orientaci (…) dítěte“. f) Vzor pro vytvoření sociální, zejména sexuální role, identity E. Bakalář poukazuje na zajímavou statistiku, podle níž se děti přizpůsobují lépe, žijí-li s rodičem stejného pohlaví. g) Úroveň vzdělání a inteligence rodiče Dle E. Bakaláře dosažené vzdělání vypovídá nejen o zájmu o obor, ale i o vytrvalosti a píli rodiče. § 907 odst. 2 NOZ uvádí, že soud vezme v úvahu „u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje“. Jak je patrné, setkáváme se v NOZ i s kritériem, které míří do budoucnosti, nejen se zřeteli majícími původ v minulosti.239 h) Šíře rodinného zázemí Bere se na zřetel, jaké vazby má každý z rodičů, a tedy i dítě se svými příbuznými a v jaké vzdálenosti od nich žijí. Dle § 26 odst. 4 ZOR „soud přihlédne rovněž k (…) zázemí dítěte (…) k citovým vazbám dítěte na (…) sourozence, prarodiče a ostatní příbuzné (…)“. Ustanovení § 906 odst. 1 a § 907 odst. 2 NOZ uvádějí, že „soud vezme v úvahu (…) vztah dítěte (…) k sourozencům, popřípadě i k prarodičům; soud (…) bere 236
Srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 97. 237 Pokud je povinnost poskytovat informace o dítěti rodičem, který má dítě ve výhradní péči rodiči, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, uložena soudním rozhodnutím, má právo se tento rodič domáhat splnění povinnosti i podle exekučního řádu, a to ukládáním pokut Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 20 CDo 1064/2008. 238 Usnesení ÚS ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1754/12 239 Zda by v posuzování soudu neměly budoucí faktory hrát důležitější roli než hlediska pocházející z minulosti, je v posledních letech předmětem diskuzí.
50
ohled na zázemí dítěte (…) na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám.“ I. Jonáková dodává, že z hlediska sourozenců se uplatňuje zásada, že nezletilí sourozenci jsou svěřováni do péče téhož rodiče.240 Nicméně nelze tento přístup uplatňovat „mechanicky“. Lze si představit situace, kdy opak je pro dítě vhodnější.241 i) Kontinuita prostředí Dítěti by neměly být zpřetrhány vazby s místem, kde žije, kde si hraje, má kamarády, širší rodinu, domácí mazlíčky apod. § 26 odst. 4 ZOR uvádí, že soud přihlédne ke „(…) stabilitě budoucího výchovného prostředí (…)“. Obdobné ustanovení nalezneme i v § 907 odst. 2 NOZ, kdy soud má brát ohled na „stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít (…)“. j) Socioekonomický status, hmotné zabezpečení Rodič by měl mít k dispozici finanční prostředky, aby dítě zabezpečil. Srov. ustanovení § 26 odst. 4 ZOR: „Soud přihlédne (…) k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů; soud sleduje (…) zájem dítěte (…) se zřetelem na životní poměry rodičů.“ Rovněž NOZ uvádí v § 907 odst. 2 podmínku přihlédnutí k životním poměrům rodičů, ale výslovně již není uvedeno, že má soud zohlednit hmotné zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů, má však mít na zřeteli „u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje“. Jedná se snad o krok správným směrem, neboť jak uvádí M. Hrušáková svádělo toto kritérium ke zjednodušujícímu závěru, že ten rodič, který více vydělává, má větší naději získat dítě do své péče.242 k) Věk dítěte Toto kritérium není ve výčtu uvedeno, nicméně I. Jonáková243 ho dle mého názoru ve svém příspěvku vhodně neopomíjí. Jak uvádí § 26 odst. 4 ZOR: „(…) soud sleduje (…) zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti (…)“ a § 907 odst. 2 NOZ „soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména jeho
240
Srov. Jonáková, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina č. 4/2008, s. 12 a násl. V podrobnostech srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 205 242 Viz Hrušáková, M. In Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 98. 243 Srov. Jonáková, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina č. 4/2008, s. 12 a násl. 241
51
vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem (…).“ Je patrné, že věk dítěte244 není ve výčtu aspektů, ke kterým má soud přihlížet výslovně zakotven ani v ZOR ani v NOZ, přestože se jedná o podstatné kritérium. Mezi další významná hlediska patří pohlaví, zdravotní stav nebo způsob přípravy na budoucí povolání dítěte. l) Rodič a násilí M. Kornel dodává, že důležité je vzít rovněž v potaz, zda se některý z rodičů nedopouštěl domácího násilí.245 Pokud by se v rodině násilí vyskytlo, zastává psycholožka B. Vargová názor, že v takovém případě musí být trend střídavé péče nebo neomezeného kontaktu s rodičem, jemuž dítě do péče svěřeno nebylo, redukován.246 Lze konstatovat, že NOZ vychází z dosavadní úpravy aspektů, k nimž soud přihlíží, změny jsou spíše formulační než věcné.247 Na závěr je vhodné připomenout, že soud nebere v úvahu pouze výše uvedená kritéria, ale musí samozřejmě zohlednit i mezinárodní úmluvy, jimiž je ČR vázána, tedy především čl. 7 a 9 ÚPD zaručující dítěti a rodičům právo na rodičovskou péči, č. 17 a 23 MPOPP a čl. 8 EÚLP chránící právo dítěte na péči poskytovanou oběma rodiči a rovněž Listiny poskytující v čl. 32 ochranu rodině, rodičovství a právům obou rodičů.
5.1.3. Typy péče (péče jednoho z rodičů, péče střídavá a společná) Stanovení, jakým způsobem bude každý z rodičů o dítě pečovat, představuje základ jejich dohody nebo rozhodnutí soudu. Soud může svěřit nezletilé dítě do výlučné (výhradní, individuální) péče jednoho z rodičů,248 do společné péče nebo do péče střídavé, a to „s uvážením zájmu dítěte“(§ 906 odst. 1 NOZ, rovněž § 26 odst. 4 ZOR uvádí, že soud sleduje „především zájem dítěte“ při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů). 244
Děti útlého věku jsou zpravidla svěřovány matce s ohledem na jejich biologické potřeby. S postupujícím věkem toto hledisko ubývá na významu. Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 205. 245 Srov. Kornel, M. Kritéria pro rozhodování o výchově nezletilého dítěte. Právní fórum 7/2009, s. 283. 246 Srov. Vargová, B. Svěřování dítěte do výchovy jednoho z rodičů v případech domácího násilí. Právo a rodina č. 2/ 2006. 247 Viz Bělohlávek, A., Černý, F., Jungwirthová, M., Klíma, P. Profeldová, T., Šrotová, E. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 249. 248 D. Kovářová doplňuje jako čtvrtou možnost, variantu individuální péče, v praxi ne příliš častou, kdy soud „rozdělí“ jednotlivé děti mezi rodiče Srov. Kovářová, D. Advokáti, klienti a dohodnuté rozvody. Právo a rodina 1/2005, s. 6-11.
52
Zákonnou úpravu výše jmenovaných institutů nalezneme v § 26 odst. 1 a 2 ZOR, který stanoví, že soud „(…) určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy (…), může (…) svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů (…)“, pokud tak budou lépe zajištěny jeho potřeby a tento typ péče bude v zájmu dítěte. NOZ tyto standardní způsoby péče o dítě převzal a upravil v § 907 odst. 1 NOZ, kde uvádí, že „soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče (…)“. Jak je z těchto ustanovení patrné, žádná varianta péče není preferovaná.249 Soudy musí tedy jednotlivé případy posuzovat individuálně s uvážením zájmu dítěte a s ohledem na specifika jednotlivého případu. Ústavní soud poskytl soudům návod, jak postupovat při rozhodování o svěření dítěte do péče, když judikoval, že „z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte (…) Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (…) rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi“.250
Jak uvádí A.
Hufová, ÚS tímto nálezem reagoval na praxi obecných soudů, které automaticky svěřovaly děti do individuální péče matky.251 Pokud jde o individuální péči, rozhoduje soud, s kterým z rodičů bude dítě žít ve společné domácnosti, kdo o něj bude osobně pečovat, a to na základě výše uvedených kritérií. Jedná se o nejčastější formu péče o dítě u nás. 252 Při rozhodování o tomto typu péče musí dbát soud na stanovisko ÚS, dle jehož názoru nesmí být svěření dítěte do této výhradní péče „výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen
249
Toto konstatování měl změnit návrh JUDr. Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jež předložil dne 17. 10. 2010 Poslanecké sněmovně návrh, ve kterém bylo nově upraveno, aby střídavou výchovu nařídil soud vždy, jakmile shledá, že rodiče mají zájem, aby jim bylo dítě svěřeno do péče, a výchovu dítěte jsou schopni zajistit. Ustanovení § 26 odst. 2 ZOR mělo nově znít „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte.“ Přijetí této novely by znamenalo omezení volné úvahy soudu a dle mého názoru správně ji Senát Poslanecké sněmovně vrátil. Poslanecká sněmovna o tomto návrhu dne 6. 9. 2011 znovu hlasovala a nakonec návrh nepřijala. 250 Viz Nález ÚS ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. 251 Srov. Hufová, A. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy 21/2012, s. 749. 252 Viz graf příloha č. 3 a 4.
53
sleduje „boj o dítě“, případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě“.253 Naproti tomu střídavá péče254 znamená, že rodiče pečují o dítě v určitých intervalech, kdy dítě pobývá střídavě u každého z rodičů.255 Ústavní soud judikoval, že tato varianta nemá představovat řešení sporu rodičů o dítě, tedy doslova nesmí „být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných“.256 Velice diskutovanou byla v odborné literatuře257 otázka, zda je možné prosadit střídavou péči proti vůli jednoho z rodičů, tedy zda může k střídavé výchově dojít jen, uzavřou-li rodiče dohodu o tomto typu péče nebo je možné, aby o ní soud rozhodl autoritativně i přes nesouhlas jednoho z nich. Ústavní soud se nakonec přiklonil k druhé variantě, když konstatoval, že „sám zákon o rodině nestanoví podmínku, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově nezletilých dětí. (…) Je samozřejmě lepší, aby se rodiče na takovémto modelu výchovy dohodli, nezbytnou podmínkou to však vždy není“.258 Pokud některý z rodičů se střídavou péčí nesouhlasí, je dle ÚS nezbytné, aby obecné soudy zkoumaly motivaci tohoto rodiče, protože „je-li (…) takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný, resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí“. Nesouhlas jednoho z nich se střídavou péčí může být relevantní, pouze
253
Viz Usnesení ÚS ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 8/11; Nález ÚS ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. 254 Tento model péče o dítě je stále předmětem živých diskuzí. Do ZOR byl spolu se společnou výchovou včleněn velkou novelou v roce 1998. 255 M. Hrušáková uvádí, že v zahraničí existuje i model, kdy se střídají rodiče a dítě zůstává bydlet na stejném místě, u nás však dle jejího názoru toto „řešení připomíná spíše sci-fi“. Viz Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 45. Autoři G. Poussin a A. Lamy zároveň dodávají, že tento model by de facto vyžadoval tři bydliště. Rodiče by kromě toho museli snášet vlivy druhého, například jeho parfém, způsob udržování pořádku, zapomenuté věci. Uvádějí, že by to bylo, jako by se tito rodiče rozvedli, aniž by se rozešli. Srov. Poussin, G., Lamy, A. Réussir la garde alternée. Éditions Albin Michel, S. A., 2004, s. 76 256 Viz Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04. 257 Hrušáková, M. a Novák, T. se krátce po přijetí velké novely přikláněli k názoru, že dohody rodičů jak u společné, tak u střídavé výchovy třeba je In Hrušáková, M., Novák, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie č. 3 1999, s. 30-34. Na stanovisku, že rozhodnutí soudu bez dohody rodičů není v zájmu dítěte, trvá M. Hrušáková i In Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 96 a v Gregorová, Z., Hrušáková, M., Králíčková, Z. Výchova, výživa, státní sociální podpora. Právní rozhledy č. 4/1999, s. 169. Rovněž S. Radvanová a M. Zuklínová se v díle Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 67 přikláněly k názoru, že společná a střídavá výchova nejsou bez dohody rodičů možné. 258 Viz Usnesení ÚS ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07.
54
pokud se vztahuje k zájmu nezletilého. Slovy ÚS „je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte“. Jestliže lze tedy za negativním postojem rodiče vyčíst například snahu se bývalému partnerovi pomstít, není možné, aby se soud péče o nezletilé s jeho nesouhlasným stanoviskem spokojil a na způsob této výchovy bez dalšího rezignoval. Střídavou péči tudíž není možné podmínit souhlasem obou rodičů, jak vyplývá z rozhodování ÚS. Pokud rodič se střídavou péčí nesouhlasí, nesmí být tento nesouhlas ničím nepodložený, iracionální a pouze účelový.259 V této souvislosti je ovšem na místě zmínit upozornění psychologa T. Nováka, který uvádí, že „nátlak a prosazování tohoto institutu proti vůli některého ze zúčastněných osob je (…) nešťastným řešením a může se vymstít a vyvolat závažné psychické problémy účastníků.“260 Rovněž J. Pavlát upozorňuje na skutečnost, že tam kde dochází k nařízení střídavé péče soudem, vede tento model ke špatným výsledkům.261 Z hlediska překážek či problematických aspektů pro rozhodnutí o střídavé výchově262 je možné uvést například nepříznivý zdravotní stav dítěte nebo pokud jde o dítě úzkostlivé, neurotické, hyperaktivní či s výchovnými problémy, jeho výrazná preference jednoho z rodičů či špatná adaptovatelnost na změnu prostředí, postoje dítěte vůči členům rodiny, rozdílný přístup rodičů k pomoci dítěti s přípravou do školy s nepříznivým dopadem na dítě, přetrvávající konflikt rodičů, vzdálenost jejich bydlišť (z důvodu školní docházky, volnočasových aktivit, okruhu kamarádů, je vhodné, aby bydliště rodičů nebyla příliš vzdálená a dítě mělo možnost navštěvovat jednu školu), chybějící komunikace mezi nimi a s tím související nemožnost jejich spolupráce, velmi odlišné výchovné přístupy nebo pracovní doba rodiče. Rovněž musí být vzata v úvahu hrozba, že jeden z rodičů (nebo oba) či třetí osoby, zpravidla příbuzní, budou o druhém rodiči pronášet nelichotivé komentáře a manipulovat dítětem.263 259
Viz Nález ÚS ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. Viz Novák, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11/2010, s. 15-18. 261 Srov. Pavlát, J. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie č. 11/2012, s. 36-40. 262 O problematických představách a chybných názorech na střídavou péči v podrobnostech Novák, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11/2010, s. 15-18; Novák, T. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina č. 6/2010, s. 12-14. 263 Srov. Hufová, A. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy 21/2012, s. 749; Novák, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11/2010, s. 15-18; Průchová, B., Novák, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a 260
55
Pokud jde o intervaly a (ne)vyváženost, v jakých se dítě u rodičů střídá, nenajdeme ani v ZOR ani v NOZ žádný časový údaj. Psycholog T. Novák považuje za vhodné střídání po týdnu, interval po měsíci se mu naopak jako vhodný nejeví.264 M. Hrušáková poznamenává, že ze zahraničních zkušeností se jako „optimální (…) jeví týden až čtrnáct dní u dítěte předškolního věku a měsíc u dětí starších“.265 Záleží tu především na věku dítěte a vzdálenosti bydlišť. ÚS ve svém nálezu uvádí, že dle některých názorů by tyto intervaly neměly přesáhnout tři týdny, jelikož při delším cyklu, tj. měsíc, půl roku, rok, se vytrácí charakter střídavé výchovy a jedná se spíše o „střídavé svěřování dítěte do péče vždy jednoho rodiče,“ přičemž upozorňuje i na problematičnost přizpůsobení se při jednotlivých přechodech.266 Inspiraci pro intervaly nerovnoměrné můžeme nalézt u autorů G. Poussin a A. Lamy, kteří pro nejmenší děti navrhují interval devět dní u matky a pět u otce.267 Z hlediska věku dítěte zastává psycholog T. Novák názor, že o střídavé péči lze uvažovat nejdříve v předškolním věku, tedy v období, kdy dítě dochází do mateřské školy.268 S tímto názorem souhlasí i klinický psycholog P. Křenek, který střídavou péči do tří let věku dítěte nedoporučuje vůbec a do osmi let s opatrností.269 Názory na tento typ uspořádání se různí.270 Zastánci střídavé výchovy uvádějí, že dítě díky tomuto typu péče nepocítí šok ze ztráty jednoho z rodičů. Učí se samostatnosti a přizpůsobení se různým situacím a naučí se dovednosti vhodně si zorganizovat čas. Navíc se minimalizuje nebezpečí odmítání jednoho z rodičů dítětem a vzájemného odcizení,271 jelikož dítě prožívá každodenní záležitosti s oběma rodiči. rodina č. 10/2003, s. 9 a násl.; Gregorová, Z., Hrušáková, M. Králíčková, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy 4/1999, s. 169; Hrušáková, M., Novák, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie č. 3 1999, s. 30-34. 264 Srov. Novák, T. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina č. 6/2010, s. 12-14. 265 Viz Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 96. 266 Srov. Nález ÚS ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12. 267 Srov. Poussin, G., Lamy, A. Réussir la garde alternée. Éditions Albin Michel, S. A., 2004, s. 76 268 Srov. Novák, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11/2010, s. 15-18. 269 Křenek, P. In Potřebuje tátu i mámu. Katka č. 10, březen 2013. 270 Jak uvádí J. Pavlát neexistují v tuto chvíli ani relevantní studie o dopadech střídavé péče In Pavlát, J. Problémy studií argumentující pro střídavou péči. Soudce č. 2/2011, s. 30-34; Pavlát, J. Problémy studií o porozvodovém uspořádání. Zdravotnictví a právo č. 3/2009, s. 7-11. 271 Odborná literatura toto odcizení a někdy až nepochopitelně přehnané odmítání jednoho z rodičů nazývá termínem syndrom zavrženého rodiče (PAS – Parental Alienation Syndrom), ovšem v posledních letech sílí kritika této koncepce v podrobnostech srov. Čírtková, L. Styk dítěte s násilným rodičem v kontextu domácího násilí. Právo a rodina č. 11/2009, s. 1-7; Novák, T. Některé příčiny zdánlivě nepochopitelného odmítání jednoho z rodičů po rozvodu. Právo a rodina č. 3/2010, s. 16-18; Gjuričová, Š.
56
Z hlediska rodičů se žádný z nich nestane rodičem jen na víkend, ale pozná, co péče o dítě obnáší a tudíž nedochází k přetížení jednoho z nich, zpravidla matky. Rodiče si nadto v době, kdy je dítě v péči druhého z nich, mohou odpočinout, vyřídit si své záležitosti a dítěti se pak věnovat s „plným nasazením“.272 G. Poussin na otázku, zda je výhodou mít dva domovy odpovídá, že pokud pomineme skutečnost, že nejlepší je mít jeden domov s oběma rodiči, pak je třeba opravdu odpovědět kladně. Dle jeho názoru, se jeví jako vhodnější mít dva domovy než jeden hlavní a druhý vedlejší, protože pak se i jeden z rodičů stává rodičem druhořadým.273 Naopak kritici upozorňují na zvýšené finanční náklady (např. nájemné, dvoje učebnice)274 a skutečnost, že střídání prostředí je pro děti stresující, to přichází o jistotu a pocit bezpečí jednoho domova, stabilitu výchovného prostředí a stává se de facto návštěvníkem ve dvou domácnostech, což výstižně charakterizuje citát Walthera Von Der Vegelweide „ten, kdo pobývá všude, není nikde doma“. Závěrem lze jen dodat, že svěření dítěte do střídavé péče vyžaduje od soudu opravdu individuální posouzení celé věci a schopnost rodičů na velmi vysoké úrovni v zájmu dítěte spolu kooperovat. Třetí model péče o dítě představuje péče společná. Při tomto typu péče není o poměrech dítěte rozhodnuto v tom směru, že by bylo stanoveno, který z rodičů bude o dítě pečovat a s kterým z nich bude žít ve společné domácnosti, nestanovuje se ani výživné. Oba rodiče se o dítě starají současně v prostředí, kde dítě žije. Poměry dítěte zůstávají tedy v podstatě stejné jako před rozchodem či rozvodem a rozhodnutí soudu potvrzuje stav, jaký existuje v okamžiku rozhodování.
Autorky Z. Gregorová, M.
Hrušáková a Z. Králíčková krátce po přijetí velké novely, která tento institut do ZOR začlenila, vyslovily názor, že o této možnosti péče o dítě nelze autoritativně rozhodnout a soud zde pouze může schválit dohodu rodičů, a to z důvodu zájmu nezletilého.275 Syndrom zavrženého rodiče? Právo a rodina č. 10/2005, s. 5-8; Žáčková, M. Syndrom zavrženého rodiče – nejistá teorie. Právo a rodina č. 6/2008, s. 21-22; Novák, T. Mají něco společného „Stockholmský syndrom“ a trauma zavrženého rodiče? Právo a rodina č. 1/2010, s. 10-11. 272 Srov. Hufová, A. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy 21/2012, s. 749; Průchová, B., Novák, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina č. 10/2003, s. 9 a násl; Hrušáková, M., Novák, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie č. 3 1999, s. 30-34. 273 Srov. Brisset, C., Dolto, C., Poussin, G. Pour ou contre la garde alternée? Éditions Mordicus, 2010, s. 103. 274 Srov. Schön, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina č. 9/2011, s. 12-16. 275 Srov. Gregorová, Z., Hrušáková, M. Králíčková, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy 4/1999, s. 169.
57
Zatímco ZOR o souhlasu rodičů se společnou výchovou mlčel a soudní praxe tuto podmínku musela dovozovat,276 NOZ již v § 907 odst. 1, 2. věta výslovně souhlas zakotvuje, když uvádí, že „má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.“ I. Jonáková uvádí, že tento typ péče je vhodný především pro děti, jejichž věk se blíží zletilosti (dítě žije samo například z důvodu studia a rodiče jen navštěvuje) nebo pro děti jejichž rodiče bydlí v jednom bytě či domě.277 Aktuální rozhodovací praxe je taková, jak je ostatně patrné z připojených grafů,
278
že instituty společné a střídavé péče jsou u nás uplatňovány jen výjimečně
s naprosto převažujícím svěřováním dítěte do výlučné péče. Přesto můžeme rok od roku zaznamenat jejich mírný vzestup.
5.2.
Vyživovací povinnost rodičů k dítěti – vybrané právní aspekty Pokud rodiče nezletilého nežijí společně a nedošlo mezi nimi k dohodě nebo
v případě, kdy soud péče o nezletilé upravuje poměry k nezletilému pro dobu po rozvodu, rozhoduje tento soud nejen o tom, jak budou rodiče o nezletilého pečovat, ale mimo jiné i o výživě pro jejich dítě. V případě individuální péče se soudní praxe vyvinula tím směrem, že je výživné stanoveno pouze rodiči, kterému dítě do péče svěřeno nebylo, jelikož by bylo obtížné stanovit výši výživného i rodiči, který o něj osobně pečuje, jelikož tento plní svou vyživovací povinnost především výkonem osobní péče o dítě a poskytováním bydlení, přestože zákon výslovně uvádí v § 26 odst. 1 ZOR, že soud určí „jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu“. Pokud se jedná o péči společnou, zastává Z. Králíčková názor, že soud o výživě rozhodovat nemůže, jelikož není rozsudkem stanoveno, který z rodičů bude mít dítě v osobní péči. Tento typ péče navíc vyžaduje souhlas rodičů, předpokládá se tedy, že jsou schopni se na výživě jejich dítěte dohodnout. Jako problematický by se jevil v praxi i aspekt výkonu rozhodnutí o výživě.279
276
Srov. Hrušáková, M. In Fiala, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2006, s. 864; Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 148. 277 Srov. Jonáková, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina č. 4/2008, s. 12 a násl. 278 Viz příloha č. 3 a 4. 279 Srov. Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1310; rovněž In Gregorová, Z., Hrušáková, M., Králíčková, Z. Výchova,
58
V případě střídavé výchovy tato autorka považuje rozhodnutí o výživném za nutné a to i v situaci, kdy dítě pobývá u matky i u otce rovnoměrně a jejich majetkové poměry jsou obdobné.280 V rozhodnutí by mělo být uvedeno, že po dobu přítomnosti dítěte u jednoho rodiče platí druhý rodič k rukám prvního výživné a naopak.281 Na tuto problematiku bylo uveřejněno i jiné, dle mého názoru, akceptovatelnější stanovisko, kdy M. Schön uvedla, že jako „racionálnější by se (…) jevilo stanovení výživného v těch případech, kdy podmínka totožných majetkových poměrů rodičů a totožného rozsahu péče o dítě splněna není“. Rovněž autorky M. Francová a J. Dvořáková Závodská uvádějí, že pokud se rodiče v případě střídavé péče na výživném nedohodnou,282 rozhoduje soud zpravidla, jen pokud jsou příjmy rodičů výrazně odlišné.283 Přední hledisko, jakým způsobem soud o výši výživného rozhoduje, zakotvuje § 85 odst. 2, věta druhá ZOR, kde stanoví, že „má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů“, přičemž soud musí zohlednit „schopnosti, možnosti a majetkové poměry“ rodičů na výživu přispívat (§ 85 odst. 2, věta první). Tato vyživovací povinnost trvá až do doby, dokud se děti nejsou schopny živit samy (§ 85 odst. 1 ZOR).284 Pokud jde o výživné, zachovává NOZ v podstatě současný stav. Rovněž v tomto právním předpisu zůstává zachováno pravidlo, že rodiče a děti mají mít stejnou životní úroveň, předcházející pravidlu, že dítě má právo na odůvodněné potřeby (§ 915 odst. 1 NOZ) a zůstává i pravidlo přispívání rodičů na výživu dětí podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů (§ 913 odst. 1 NOZ). Výživné lze přiznat, jestliže dítě není schopno samo se živit, a to i pokud vlastní majetek, za podmínek uvedených výživa, státní sociální podpora. Právní rozhledy č. 4/1999, s. 169; In Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 82. 280 Srov. Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1310; rovněž In Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 84. 281 Srov. Gregorová, Z., Hrušáková, M., Králíčková, Z. Výchova, výživa, státní sociální podpora. Právní rozhledy č. 4/1999, s. 169. 282 Přestože tento postup považují za odporující smyslu střídavé péče, kde je u dohody třeba, aby se na všem dohodli. 283 Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 20-21. 284 V podrobnostech k vyživovací povinnosti srov. Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 22 a násl.; Hrušáková, M. In Fiala, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2006, s. 876 a násl. K metodám výpočtu výše výživného blíže srov. Schön, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina č. 9/2011, s. 12-16.
59
v zákoně (§ 911 ve spojení s § 912 NOZ). Významnou změnu ovšem přináší NOZ při výpočtu výživného, pokud rodiče neprokáží příjmy soudu. Zatímco podle ZOR v takovém případě nastupuje domněnka, že jejich průměrný měsíční příjem činí 12,7 násobek životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (§ 85a odst. 1 ZOR), tak NOZ uvádí, že za situace, kdy neprokáže rodič řádně své příjmy „platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu“ (§ 916 NOZ).
5.3.
Úprava styku rodiče s nezletilým Soud rozsudkem upraví nejen péči o nezletilé dítě a jeho výživu, ale i styk rodiče
s dítětem. K tomuto kroku přistupuje, jak v případě řízení, kterým se upravují poměry nezletilého dítěte před rozhodnutím, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého (§ 26 a 27 odst. 1 a 2 ZOR), tak i v rámci rozhodnutí, kterým se upravují poměry nezletilého, jestliže rodiče žijí odděleně (§ 50 odst. 2 ZOR odkazuje na použití § 27 ZOR). Ovšem předpokladem rozhodování soudu o styku je skutečnost, že rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, a druhý rodič, jež ho v péči nemá, se na styku s nezletilým nejsou schopni a ochotni dohodnout sami,285 nebo sice dohodu uzavřeli, avšak tato neodpovídá zájmu dítěte, slovy zákona soudní úprava nastupuje, „vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině“ (§ 27 odst. 1, 2 ZOR). NOZ tuto úpravu styku, až na formulační změny, zachoval (§ 891 odst. 1 NOZ). Jak je tedy patrné, oba předpisy, jak ZOR tak i NOZ upřednostňují dohodu rodičů o styku s dítětem před soudním zásahem,286 který by měl být až řešením následným, pokud se rodičům opravdu nepodaří nalézt kompromis. V této souvislosti je vhodné zmínit i upozornění ÚS, který konstatoval, že „je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili svému nezletilému dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči,
285
Jak uvádí § 27 odst. 1 ZOR, nepodléhá tato dohoda schválení soudu. Soud však dohodu schvaluje, pokud je tu obava, že dohoda nebude dobrovolně plněna a bude muset být přistoupeno k nucenému výkonu rozhodnutí srov. Králíčková, Z. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1314. Rodiče mohou soud o schválení dohody i požádat, tomu nic nebrání jejich požadavku vyhovět. 286 Je to dáno i praktickými důsledky, jelikož časové možnosti rodičů a dítěte mohou být proměnlivé.
60
neboť soud obecně nemůže svým výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.“287 Právo dítěte „odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči“ plyne především z ÚPD čl. 9 odst. 3 a z EÚLP, který v čl. 8 zakotvuje právo na rodinný život. Ten se mezi dítětem a rodičem s nímž nežije, realizuje právě prostřednictvím kontaktu s ním. ZOR upravuje v § 26 odst. 4 povinnost soudu mít na zřeteli, aby bylo „respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi“. Rovněž § 888 NOZ stanoví, že dítě, které je v péči jednoho rodiče, má právo se s druhým rodičem stýkat a recipročně upravuje toto ustanovení i právo tohoto rodiče na kontakt s dítětem.288 Pokud musí soud přistoupit k úpravě styku, přihlíží zejména k věku dítěte, jeho zdravotnímu stavu, k vztahu k rodiči, s nímž nežije, dennímu režimu včetně školních a mimoškolních aktivit, kde dítě a rodiče bydlí, zda po dobu soužití pečovali o dítě oba rodiče, k jejich časovým možnostem, jakož i dalším právům a povinnostem rodičů.289 Záleží vždy na velmi pečlivém a individuálním posouzení celé věci soudem, jak tento kontakt upraví, jelikož žádný zákonný model neexistuje. Soud ve svém rozhodnutí vymezí zejména intervaly, v jakých bude kontakt probíhat.290 Zde se berou v úvahu především běžná období, svátky a prázdniny. Pokud jde o otázku, zda soud může vymezit, na jakém místě bude kontakt probíhat a určit, že k němu má docházet za přítomnosti druhého rodiče nebo třetích osob, ZOR o této problematice mlčí. Z. Králíčková dochází k závěru, že soud toto oprávnění má, jelikož z § 27 odst. 3 ZOR plyne oprávnění soudu kontakt omezit, popřípadě zakázat a z tohoto důvodu je rodič rovněž v zájmu dítěte povinen strpět i výše popsaná omezení uložená soudem.291 Ovšem jiná část odborné veřejnosti poukazuje na problematičnost úpravy kontaktu za přítomnosti třetí osoby, například pracovníka OSPOD, s ohledem
287
Viz Usnesení ÚS ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 1664/09. Pokud rodiče a další rodinní příslušníci žijí v různých státech, je důležité zmínit ÚSD, která řeší problémy, jež mohou v souvislosti s touto situací nastat. 289 Srov. Průchová, B., Novák, T. Omezený styk dítěte s rodiči. Právo a rodina č. 3/2004, s. 9-12. 290 K formám kontaktu, délce trvání, způsobu setkávání a další srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 85-87 291 Srov. Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 91. 288
61
na nemožnost ukládání povinností rozsudkem soudu osobám, které nejsou účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak.292 NOZ již tuto problematiku řeší výslovně. V § 888 NOZ zákon opravňuje soud, nejen styk omezit, popřípadě i zakázat, jako tomu bylo doposud (§ 27 odst. 3 ZOR), ale rovněž „určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít,293 jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit“. Dále NOZ nově stanovuje povinnost pro rodiče, do jehož péče bylo dítě svěřeno, s druhým rodičem spolupracovat při výkonu práva styku, dítě na styk řádně připravit,294 jakož ho i řádně umožnit (§ 888 NOZ).295 Oběma rodičům pak NOZ nově ukládá povinnost se „zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje“ (§ 889 NOZ)296 a rovněž jim v § 890 nově stanovuje vzájemnou informační povinnost, jelikož „jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů“. Pokud jde o nepřímý kontakt rodiče s dítětem, vydalo ve věci úpravy styku rodiče s nezletilým dítětem občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu dne 14. března 2013 sjednocující stanovisko vycházející z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. června 2012, č. j. 73 Co 286/2012-343, aby sjednotilo soudní praxi nižších soudů, které byly nejednotné v rozhodování úpravy styku rodiče s dítětem na dálku pomocí moderních komunikačních prostředků. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv upřednostňuje osobní styk rodiče s dítětem, lze „v odůvodněných případech nahradit osobní styk rodiče s dítětem jiným způsobem, např. prostřednictvím výpočetní techniky, tzv. elektronickou poštou, internetovou 292
Srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 2 sv., s. 923 – 924. 293 Lze konkrétní místo vyloučit nebo nařídit. 294 S. Corradiniová ve svém článku popisuje, co si lze pod řádnou přípravou představit. Podle jejího názoru tento pojem zahrnuje jednak přípravu materiální, kdy má povinný rodič (rodič, který má dítě v péči) dítě připravit na styk takovým způsobem, aby mu to nepřineslo obtíže. Jde například o vhodné oblečení, oblíbenou hračku, autosedačku, sportovní vybavení, léky, souhrnně řečeno běžné vybavení dítěte. A dále o přípravu psychickou a sociální, kdy by povinný měl styk dítěte s oprávněným rodičem podporovat. Srov. Corradiniová, S. Pojem řádné přípravy dítěte na styk s rodičem – výklad bývá nezřídka problematický. Právo a rodina č. 8/2010, s. 7-11; V. Novotná poukazuje na případ matky, která odmítla otci dítěte předat jeho cestovní pas, aby otec mohl v době letních prázdnit odcestovat s dítětem na zahraniční dovolenou v době, kdy měl oprávnění styk s dítětem realizovat. Matce v souvislosti s jejím počínáním hrozí ve vykonávacím řízení pokuta 50.000,- Kč, jelikož nedostála své povinnosti nezletilého na styk řádně připravit. Srov. Novotná, V. Precizace rozhodnutí soudu o úpravě styku rodiče s dítětem. Právo a rodina č. 12/2012, s. 1-4. 295 K problematice opakovanému bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem a s tím související úvaze o změně poměrů, kterou přinesla velká novela, viz kapitola změna poměrů. 296 K prostředkům právní ochrany v případě, že je rodiči ve styku bráněno v podrobnostech Králík, M. Úprava styku s nezletilým dítětem. Právní rádce 5/1999, s. 10-12.
62
komunikací (Skype, Facebook apod.), nebo telefonicky“. Cílem je v tomto případě zachování rodinných vazeb dítěte s rodičem, v jehož péči není a kdy přímý kontakt nelze uskutečnit například pro geografickou vzdálenost, nemoc, výkon trestu odnětí svobody apod. Problematikou styku se zabýval i Ústavní soud, který řešil otázku, zda je třeba, aby si matka nezletilé dítě po styku s otcem, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, vyzvedávala nebo je to naopak otec, kdo má povinnost nezletilé dítě po realizovaném styku matce předat. Ústavní soud se přiklonil k druhé variantě, když konstatoval, že „naznačuje-li stěžovatel, že doprava syna do místa bydliště matky je ztrátou času a děje se tak na úkor realizace jeho styku, (…) Ústavní soud dovozuje, že zvláště v dnešní době nesčetných audiovizuálních a jiných zařízení určených k zábavě a poučení ani cesta automobilem nemusí být (…) zcela nevyužitá“.297 V případě, že by rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, mařil styk druhého rodiče s dítětem, který byl upraven soudním rozhodnutím nebo dohodou, má právo se tento druhý rodič domáhat náhrady škody, jestliže mu v souvislosti s tímto jednáním prvního rodiče vzniknou zbytečné náklady.298 Závěrem lze doplnit, že přestože je styk soudně upravován především v případě svěření nezletilého do výlučné výchovy jednoho rodiče, není vyloučena ani možnost, jak uvádí odborná literatura, tento styk upravit i pokud se jedná o péči střídavou, zvláště jsou-li intervaly, během kterých dítě pobývá u jednotlivých rodičů, delší.299
297
Viz Usnesení ÚS ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3548/11. Viz Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2289/2002 ze dne 30. 9. 2003. V podrobnostech k náhradě škody srov. Corradiniová, S. Náhrada škody při maření styku s dítětem. Právo a rodina č. 7/2010, s. 15-19. 299 Srov. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 85. 298
63
6. Závěr Rozpad vztahu představuje pro většinu partnerů nepříjemnou životní událost, leckdy doprovázenou negativními emocemi, jako je například frustrace, pocit selhání, zloba, ukřivděnost, někdy dokonce i touha pomstít se partnerovi. Vše je o to horší a bolestnější, pokud dvě osoby, které se rozhodly jít nadále každá svou cestou, mají nezletilé dítě. Pakliže tomu tak je, snaží se právo, uvědomujíc si, že krachu soužití zabránit nedokáže, alespoň eliminovat negativní dopady této situace na jejich dítě. Dítě, jak praví ÚPD, musí vyrůstat „v atmosféře štěstí, lásky a porozumění“,300 jelikož vzpomínky z dětství a na dětství si ponese celý život, budou ho formovat a určovat, kým se stane. Proto soud, který o poměrech rodičů k nezletilému dítěti rozhoduje, a to v samostatném řízení, má za úkol chránit zájem dítěte, k čemuž má k dispozici řadu nástrojů, jak bylo v práci popsáno. Vše je snazší, pokud si bývalí manželé či partneři uvědomí, že rodiči zůstávají i nadále a v zájmu jejich dítěte se společně na poměrech k němu dohodnou a jsou schopni a ochotni spolu kooperovat. Proto byla problematice takovéto dohody věnována v předchozí části velká pozornost. Pokud se tak nestane, musí soud, po zvážení řady kritérií, především zvolit vhodný typ péče o dítě, dále rozhodnout o výši výživného a případně o dalších záležitostech, například o kontaktu s nezletilým. Je nezbytné, aby jeho přístup k takovémuto rozhodování byl v každé věci vysoce individuální a citlivý s ohledem na účel ochrany, který představuje zájem nezletilého. Nezbývá, než vyslovit přání, že tomu tak vždy bude, i přes vědomí, že žádné zvolené řešení dítěti „optimální fungování harmonické rodiny“ nenahradí. 301
300
Srov. Preambule Úmluvy o právech dítěte (sdělení MZV č. 104/1991 Sb.). Novák, T. Dilema střídavé péče: Potřebují děti víc otce nebo jeden domov? Právo a rodina č. 5/2012, s. 16-19. 301
64
7.
Seznam zkratek
ABGB
Všeobecný občanský zákoník vyhlášený císařským patentem z 1. června 1811 č. 946 Sb. z. s.
ČR
Česká republika
ESLP
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku
EÚLP
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č.209/1992 Sb.)
EÚVPD
Evropská úmluva o výkonu práv dětí vyhlášená dne 25. ledna 1996 Radou
Evropy ve Štrasburku. V platnost vstoupila od 1.
července 2000; ČR ji ratifikovala 7. března 2001, uveřejněna byla ve sbírce pod č. 54/2001 Sb. m. s., rozvádí procesní práva dětí a soudu ukládá řadu povinností s tím souvisejících Listina
Usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR
MPOPP
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech přijatý na půdě OSN v roce 1966, publikován vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1992 Sb.
MZV
Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Nařízení Brusel IIa (někdy také Brusel II bis) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Představuje základní právní předpis evropského mezinárodního práva soukromého v oblasti rodinných vztahů. Nařízení mají obecnou povahu, jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech NOZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
NS
Nejvyšší soud české republiky
NZZŘS
Vládní návrh zákona o zvláštních řízeních soudních
OSPOD
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
65
OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ÚOAMÚD
Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, sdělení MZV č. 34/1998 Sb.
ÚODSMO
Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení přijatá dne 29. 5. 1993 Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého v Haagu a platná od 1. 5. 1995. Počínaje 1. 6. 2000 je závazná i pro ČR a ve sbírce zákonů byla publikována pod č. 43/2000 Sb. m. s.
ÚPD
Úmluva o právech dítěte, která byla dne 20. listopadu 1989 vyhlášena Valným shromážděním OSN v New Yorku, přičemž platnosti nabyla o necelý rok později dne 2. září 1990; ČR (resp. ČSFR) ji ratifikovala dne 7. ledna 1991 a byla publikována pod č. 104/1991 Sb.
ÚS
Ústavní soud České republiky
ÚSD
Úmluva o styku s dětmi, která byla dne 15. května 2003 ve Štrasburku otevřena k podpisu, ČR ji ratifikovala, uveřejněna byla ve sbírce pod č. 91/2005 Sb. m. s.
Velká novela
Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů
ZOR
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
ZOSPOD
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
ZPR
Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů
66
8.
Seznam použité literatury a pramenů
8.1.
Právní předpisy
Usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR Všeobecný občanský zákoník vyhlášený císařským patentem z 1. června 1811, č. 946 Sb. z. s. Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. o zřízení samostatného státu československého Zákon č. 266/1949 Sb. o zatímních změnách v některých občanských věcech právních Zákon č. 266/1949 Sb. o zatímních změnách v některých občanských věcech právních Zákon č. 46/1959 Sb. o změně pravomoci soudů a o změně a doplnění některých ustanovení z oboru soudnictví a státních notářství Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 234/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) Zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2011 Sb. m. s., o Evropské Úmluvě o výkonu práv dětí Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 91/2005 Sb. m. s., o Úmluvě o styku s dětmi Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí
67
Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., ze dne 23. prosince 1991 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy Sněmovní tisk č. 205, IV. Volební období – návrh poslance Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Sněmovní tisk č. 932/0, VI. Volební období - Vládní návrh zákona, novela občanského soudního řádu – 1. čtení, projednávání tisku navrženo na pořad 52. schůze (od 19. 3. 2013) Dostupný na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=932 Sněmovní tisk č. 931/0, VI. Volební období - Vládní návrh zákona o zvláštních řízeních soudních – 1. čtení, projednávání tisku navrženo na pořad 52. schůze (od 19. 3. 2013) Dostupný na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=931
68
8.2.
Literatura
8.2.1. Monografie, učebnice Bakalář, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie: (studijní texty jsou zaměřeny na osud dítěte, jehož rodiče procházejí nebo již prošli rozvodem). 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006, s. 124 Bakalář, E. Nové pohledy na rozvodovou tematiku: sborník statí k problematice sociálně právní ochrany nezletilých dětí. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 1993, s. 49 Bělohlávek, A., Černý, F., Jungwirthová, M., Klíma, P. Profeldová, T., Šrotová, E. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 829 Brisset, C., Dolto, C., Poussin, G. Pour ou contre la garde alternée? Éditions Mordicus, 2010 Černá, M. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 114 David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 2 sv. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2 sv. (xx, 1579, xviii, 1581-3343 s.) Dvořáková Závodská, J. Manželství a rozvody: praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde, 2002, s. 104 Fiala, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2006, s. 963
69
Francová, M., Dvořáková Závodská, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 248 Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1459 Holub, M., Nová, H., Ptáček, L. a Hyklová, J. Zákon o rodině: s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 456 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2006, s. 398 Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, XXVIII, s. 558 Hrušáková, M. Rozvod a paragrafy. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, s. 73 Kindl, M. Šíma, A. a David, O. Občanské právo procesní. Plzeň: Čeněk, 2005, s. 415 Korbel, F. a kol. Převodové tabulky a rejstříky pro nový občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích a zákon o mezinárodním právu soukromém. Ostrava: Sagit, 2012 Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 264 Králíčková, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 191 Lavický, P., Spáčil, J. Macurův jubilejní památník: k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 258
70
Plecitý, V., Skřejpek, M., Salač, J. a Šíma, A. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 140 Poussin, G., Lamy, A. Réussir la garde alternée. Éditions Albin Michel, S. A., 2004 Radvanová, S., Kříž, J., Holcová, I., Zuklínová, M., Křesťanová, V., Pítra, V., Švestka, J., Dvořák, J. Občanské právo hmotné. 3, Díl čvrtý: rodinné právo, díl pátý: autorské a patentové právo, díl šestý: dědické právo, 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 306 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: Beck, 1999, XIX, s. 227 Schellová, I. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 1202 Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 362 Škárová, M. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1. 9. 2009. 4. aktualiz. vyd. Podle stavu k 1. 9. 2009. Praha: Linde, 2009, s. 1263 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 283 Theinhardt, M., Novák, D., Bakalář, E. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 256 Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 135 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 711
71
Winterová, A., Dvořák, J. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: Aspi – Wolters Kluwer, 2009, s. 630
8.2.2. Odborné články Bakalář, E., Novák, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina č. 3/2003, s. 3-8 Corradiniová, S. Perpetuatio fori v řízeních péče soudu o nezletilé. Bulletin advokacie, s. 36-39 Corradiniová, S. Náhrada škody při maření styku s dítětem. Právo a rodina č. 7/2010, s. 15-19. Corradiniová, S. Pojem řádné přípravy dítěte na styk s rodičem – výklad bývá nezřídka problematický. Právo a rodina č. 8/2010, s. 7-11 Čírtková, L. Výslech dítěte a jeho úskalí. Právo a rodina č. 3/2010, s. 9-12 Čírtková, L. Výslech dítěte a jeho úskalí (2.). Právo a rodina č. 4/2010, s. 6-9 Čírtková, L. Styk dítěte s násilným rodičem v kontextu domácího násilí. Právo a rodina č. 11/2009, s. 1-7 Gerloch, A. Několik poznámek k rekodifikaci soukromého práva. In Anonymus (ed.): Otázky rekodifikace soukromého práva. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica, 2003, s. 29 Gjuričová, Š. Syndrom zavrženého rodiče? Právo a rodina č. 10/2005, s. 5-8 Gregorová, Z., Hrušáková, M. Králíčková, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy 4/1999, s. 169 Haderka, J.: Rodičovská zodpovědnost a související otázky od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 8 Hrušáková, M., Novák, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie č. 3 1999, s. 30-34 Hufová, A. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy 21/2012, s. 749 Jonáková, I. Nesporný rozvod. Právo a rodina 7/2008, s. 8-12 Jonáková, I. Nesporný rozvod – procesní aspekty řízení. Právo a rodina 8/2008, s. 12-16 Jonáková, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina č. 4/2008, s. 12 a násl.
72
Knapp, V., Systém československého socialistického práva v historii čtyřiceti let, Právník, 1985, s. 445 a násl.. Kornel, M. Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte. Právní rozhledy 3/2013, s. 88 a násl. Kornel, M. Kritéria pro rozhodování o výchově nezletilého dítěte. Právní fórum 7/2009, s. 281-284 Kotulková, J. Rozvod manželství s nezletilými dětmi. Právní rádce 7/2008, s. 19-22 Kovářová, D. Advokáti, klienti a dohodnuté rozvody. Právo a rodina 1/2005, s. 6-11 Králík, M. Úprava styku s nezletilým dítětem. Právní rádce 5/1999, s. 10-12. Křenek, P. Potřebuje tátu i mámu. Katka č. 10/2013 Macháčková, L. Institut opatrovnictví podle zákona o rodině. Právo a rodina 3/2002, s. 13-15 Nová, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu. Právo a rodina č. 7/2008, s. 19-22 Nová, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu (2.). Právo a rodina č. 8/2008, s. 1721 Nová, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu (3.). Právo a rodina č. 8/2008, s. 2123 Novák, T. Je dítě schopné odpovědět na otázku „koho máš raději?“ Právo a rodina č. 9/2009, s. 10-13 Novák, T. Rozvod a smrt rodiče – lze porovnat míru stresu? Právo a rodina č. 3/2008, s. 14 a násl. Novák, T. Co z asertivity je použitelné v rozvodové při o děti? Právo a rodina č. 5/2011, s. 14-17 Novák, T. Dilema střídavé péče: Potřebují děti víc otce nebo jeden domov? Právo a rodina č. 5/2012, s. 16-19 Novák, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11/2010, s. 15-18 Novák, T. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina č. 6/2010, s. 12-14 Novák, T. Některé příčiny zdánlivě nepochopitelného odmítání jednoho z rodičů po rozvodu. Právo a rodina č. 3/2010, s. 16-18 Novák, T. Mají něco společného „Stockholmský syndrom“ a trauma zavrženého rodiče? Právo a rodina č. 1/2010, s. 10-11
73
Novotná, V. Ještě jednou ke slyšení dítěte. Právo a rodina č. 10/2012, s. 9 a násl. Novotná, V. Možnosti soudů a orgánů sociálně-právní ochrany dětí v pomoci řešit spory rodičů o děti. Právo a rodina č. 1/2011, s. 6 a násl. Novotná, V. Precizace rozhodnutí soudu o úpravě styku rodiče s dítětem. Právo a rodina č. 12/2012, s. 1-4. Pavlát, J. Problémy studií argumentující pro střídavou péči. Soudce č. 2/2011, s. 30-34 Pavlát, J. Porozvodové uspořádání. Bulletin advokacie č. 11/2012, s. 36-40 Pavlát, J. Problémy studií o porozvodovém uspořádání. Zdravotnictví a právo č. 3/2009, s. 7-11 Průchová, B., Novák, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina č. 10/2003, s. 9 a násl. Průchová, B., Novák, T. Omezený styk dítěte s rodiči. Právo a rodina č. 3/2004, s. 9-12. Schön, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina č. 9/2011, s. 12-16 Svoboda, K.. Jak vyzrát na „nespory“. Právní fórum 4/2007, s. 130-132 Svoboda, K. Rozvod s příliš starým opatrovnickým rozsudkem. Právo a rodina 3/2009, s. 1-2 Svoboda, K. Zamyšlení nad povahou řízení o rozvod manželství. Jurisprudence, 2011/2, s. 27-30 Tyl, J. Střídavá péče je prokázaně pro děti lepší. Právo a rodina č. 11/2006, s. 18 a násl. Vargová, B. Svěřování dítěte do výchovy jednoho z rodičů v případech domácího násilí. Právo a rodina č. 2/ 2006 Winterová, A. K připravovaným změnám v civilním procesu (kritické a jiné poznámky). Právní rozhledy 23-24/2012, s. 836. Žáčková, M. Syndrom zavrženého rodiče – nejistá teorie. Právo a rodina č. 6/2008, s. 21-22
8.2.3. Důvodové zprávy a ostatní Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů
74
Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Konsolidovaná
verze
důvodové
zprávy
k NOZ
dostupná
na:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/texty-zakonu-.html Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních dostupná na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=931 Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, Subjekty. Osoby fyzické, HV 3030, 28. 2. 2013 Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, Určení rodičovství. Osvojení, HV 3030, 7. 3. 2013 Frinta, O. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, Rodičovská odpovědnost, HV 3030, 13. 3. 2013 Hendrychová, M. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, Rodinné právo (obecné výklady). Manželství, HV 3030, 21. 2. 2013 Hendrychová, M. Předstátnicová výuka z občanského práva hmotného a procesního, Náhradní péče o dítě. Vyživovací povinnost, HV 3030, 13. 3. 2013 Připomínky k návrhu
zákona
o
zvláštních
řízeních
soudních,
dostupné
na
http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf - knihovna připravované legislativy Lidové noviny, Stát chce chránit děti před rodiči, dostanou advokáta, 5. 5. 2011 Usnesení Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze zasedání dne 18. 8. 2011
75
Zápis ze zasedání Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 24. 5. 2012
8.3.
Judikatura
8.3.1. Ústavní soud Usnesení ÚS
ze dne 09. 03. 2000, sp. zn. IV. ÚS 14/2000
Nález ÚS
ze dne 07. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 440/2000
Nález ÚS
ze dne 20. 01. 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03
Nález ÚS
ze dne 27. 01. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04
Usnesení ÚS
ze dne 15. 09. 2005, sp. zn. III. ÚS 464/04
Usnesení ÚS
ze dne 10. 01. 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07
Nález ÚS
ze dne 23. 02. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09
Nález ÚS
ze dne 18. 08. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10
Nález ÚS
ze dne 26. 08. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09
Nález ÚS
ze dne 02. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10
Usnesení ÚS
ze dne 13. 01. 2011, sp. zn. II. ÚS 1664/09
Usnesení ÚS
ze dne 16. 05. 2011, sp. zn. IV. ÚS 542/2011
Usnesení ÚS
ze dne 25. 05. 2011, sp. zn. I. ÚS 687/11
Usnesení ÚS
ze dne 14. 09. 2011, sp. zn. II. ÚS 8/11
Usnesení ÚS
ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2493/11
Usnesení ÚS
ze dne 16. 02. 2012, sp. zn. III. ÚS 170/12
Nález ÚS
ze dne 13. 03. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11
Usnesení ÚS
ze dne 02. 04. 2012, sp. zn. I. ÚS 3548/11
Usnesení ÚS
ze dne 31. 05. 2012, sp. zn. II. ÚS 1754/12
Nález ÚS
ze dne 05. 09. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12
8.3.2. Ostatní Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 14. 4. 2010, sp. Zn. Cpjn 204/2008/I Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 20 CDo 1064/2008
76
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 14. 3. 2013 vycházející z Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2012, č. j. 73 Co 286/2012-343
Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2289/2002 ze dne 30. 9. 2003
8.4.
Internetové zdroje
www.justice.cz:
oficiální server českého soudnictví
www.psp.cz:
webové stránky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
www.senat.cz:
webové stránky Senátu Parlamentu ČR
www.nsoud.cz:
webové stránky Nejvyššího soudu ČR
www.iustin.cz:
webové stránky sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů
www.jedendomov.cz: webové stránky občanského sdružení Jeden Domov www.vláda.cz www.czso.cz
webové stránky vlády ČR webové stránky Českého statistického úřadu
77
9.
Přílohy č. 1 - 4 Statistické údaje
9.1.
Příloha č. 1 Děti narozené v manželství a mimo manželství302
9.2.
Vybrané roky
Celkem narozených dětí
V manželství celkem
Mimo manželství celkem
1983 1988 1993 1998 2003 2008 2009 2010 2011
137.431 132.667 121.025 90.535 93.685 119.570 118.348 117.153 108.673
128.104 122.653 105.702 73.326 66.972 76.113 72.394 69.989 63.252
9.327 10.014 15.323 17.209 26.713 43.457 45.954 47.164 45.421
% dětí narozených mimo manželství 6,8 7,5 12,7 19 28,5 36,3 38,8 40,3 41,8
Příloha č. 2 Rozvedená manželství s nezletilými dětmi303
Vybrané roky
1983 1988 1993 1998 2003 2008 2009 2010 2011
Z toho manželství s nezletilými dětmi počet %
Celkem rozvedených manželství 29.319 30.648 30.227 32.363 32.824 31.300 29.148 29.730 28.454
21.338 22.142 21.760 21.636 20.705 18.196 16.861 17.067 16.015
302
72,8 72,2 72 66,9 63,1 58,1 57,8 57,4 56,3
Dle Statistické ročenky České republiky 2012, 4-13. Živě narození podle legitimity a pořadí narození, dostupné na http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/kapitola/0001-12-r_2012-0400 303 Dle Statistické ročenky Ministerstva spravedlnosti ČR, Statistický přehled soudních agend I., rok 2011, s. 194, 208 dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html
78
Počet rozvedených manželství rok 2011 bezdětných
s 1 dítětem
se 2 dětmi
se 3 a více dětmi
3% 21% 44%
32%
79
9.3. Příloha č. 3 Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech – první rozhodnutí o výchově dítěte -svěřeno (ponecháno)304 Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech - první rozhodnutí o výchově dítěte - svěřeno (ponecháno): jiné fyzické osobě než rodiči do společné popř. střídavé výchovy obou rodičů otci matce
100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
304
Graf byl sestaven dle údajů ze Statistické ročenky Ministerstva spravedlnosti ČR, Statistický přehled soudních agend II., rok 2011, s. 85 dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html
80
9.4. Příloha č. 4 Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech – pro případ rozvodu (po rozvodu) svěřeno305
Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech - pro případ rozvodu (po rozvodu) svěřeno: jiné fyzické osobě než rodiči do společné popř. střídavé výchovy obou rodičů
otci matce
100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30%
20% 10% 0% 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
305
Graf byl sestaven dle údajů ze Statistické ročenky Ministerstva spravedlnosti ČR, Statistický přehled soudních agend II., rok 2011, s. 85 dostupné na http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html
81
10. Abstrakt Abstrakt Práce pojednává o základních otázkách týkajících se rozhodování soudu o poměrech nezletilého dítěte v souvislosti s rozvodem manželství jeho rodičů, nebo pokud tito nežijí společně. Jejím cílem je analyzovat současnou právní úpravu v této oblasti v České republice a zhodnotit změny, které přináší zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a které nabydou účinnosti od 1. ledna 2014. Diplomová práce se skládá z devíti částí. První kapitola je obecnější a popisuje historický vývoj rodinného práva od Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 do současnosti s důrazem na úpravu poměrů k nezletilému dítěti. Pozornost v historické části v první podkapitole není upřena na rozpad nesezdaných soužití s nezletilými, vzhledem k tomu, že se jedná o fenomén spíše posledních let. Druhá podkapitola se zabývá novým občanským zákoníkem, jehož účinností dojde k začlenění rodinněprávních vztahů do tohoto kodexu, a návrhem zákona o zvláštních řízeních soudních upravujícím mimo jiné řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Druhá kapitola je zaměřena na nezletilého a ochranu jeho zájmů. Skládá se ze tří podkapitol. První popisuje, kdo jsou rodiče nezletilého a nezletilý z hlediska právní úpravy. Druhá je zaměřena na roli soudu v ochraně jeho zájmů a poslední charakterizuje participační práva dítěte, aby i ono mělo možnost vyjádřit svůj názor na věc a hájit své zájmy. Následující kapitola se soustředí na řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Nejprve se zaměřuje na jeho samostatnost, posléze popisuje jeho vztah k řízení rozvodovému. Nakonec se věnuje věcné a místní příslušnosti a finančním aspektům řízení. Kapitola čtvrtá se zabývá podmínkami pro rozhodnutí soudu, kdy soud buď ve věci autoritativně rozhoduje, nebo schvaluje dohodu rodičů. Tato dohoda je v podkapitole první podrobně rozebrána. Následující druhá podkapitola obsahuje úvahy ohledně institutu dovolání a závěrečná třetí podkapitola popisuje možnost změny vydaného rozhodnutí.
82
Pátá kapitola se zabývá tím, jak soud konkrétně rozhoduje o úpravě poměrů. První podkapitola se věnuje péči o dítě. Na základě jakých kritérií soud svěřuje dítě do péče jednoho či druhého rodiče a jaké typy péče o dítě naše právní úprava nabízí. Druhá kapitola se týká vyživovací povinnosti rodičů k dětem podle zvoleného modelu péče a poslední kapitola úpravy styku s nezletilým. Závěry jsou učiněny v kapitole šesté, která shrnuje cíle současné právní úpravy. Závěrečné kapitoly sedm, osm a devět obsahují seznam zkratek, seznam použité literatury a jiných pramenů včetně judikatury a online zdrojů, a přílohy týkající se statistických údajů. V celé práci je vzata v úvahu nová právní úprava, kterou přinese nový občanský zákoník. Klíčová slova: Nezletilé dítě, péče, rozvod Název diplomové práce v anglickém jazyce Court decisions on regulation of proportion of the minor child in relation to the divorce or to the separation of his parents. Abstract This Master’s degree thesis addresses the issue of the decision making process about settlement of the relationship between parents and their underage children after their divorce or separation. The purpose of the thesis is to analyse current regulation of this field in the Czech Republic and evaluate changes brought about by new Civil Code Act No. 89/2012 Coll., which is coming into force on 1st January 2014. The thesis is composed of nine chapters. The chapter one starts with a description of the historical development of family law since the Austrian Civil Code of 1811 up to now with emphasis on situation of the minor child after parental divorce or separation. Its second part deals with new Civil code which includes the family law and government bill of civil procedure code with procedure concern the minor child. Chapter Two focuses on minor child and legal instruments concerning his protection when parents are getting divorce or do not live together. The chapter consists 83
of three parts. Part one describes who are parents and who is child in the Czech civil law. Part two refers to the role of the court in protection of child´s best interests. The third part seek to draw attention to participatory rights of the child. The following chapter, divided into four section, looks at the procedure in which the situation of child whose parents are getting divorced or do not live together is solved. Chapter starts with characteristic of its independence, then it pay attention to its relation with divorce procedure. The end of this chapter looks at the competence of a court ratione loci and materiae and at financial aspects of this procedure. The Chapter four concentrates on necessary preconditions for the court decision. The first part discusses the parental agreement and judgment regulating. The second part looks at the extraordinary appeal. And the third part examines relevant decisionmaking practice of courts if circumstances change. The chapter five is subdivided into three parts and provides information about settlement of the relationship between parents and their underage children. Part One concentrates on the criteria considered by the court when making a decision about awarding custody and on various models of upbringing children after divorce or separation. Part Two describes the parental alimony duty. And part Three presents legal regulation of visitation rights. Conclusions are drawn in Chapter Six that summarizes the aims and goals of the current legislation. The final three chapters offer lists of abbreviations, bibliography and other sources including judgements and on-line sources and statistical supplement. In this thesis relevant alterations introduced by the new Civil Code coming into effect on 1 January 2014 are considered. Keywords : Underage child, custody, divorce
84
