ROVERSKÝ MIKULÁŠSKÝ VÍKEND PRAHA

ROVERSKÝ MIKULÁŠSKÝ VÍKEND 5. – 7.12.2008 PRAHA Téma VZTAHY – PROLOMENÍ BARIÉR 1

ÚVODNÍ SLOVO VZTAHY - prolomení bariér Vztahy jsou něco, s čím se potká každý. Jsou běžné, obvyklé. Ale mít vztahy dobré, rozhodně není jen tak. Na vztazích je třeba pracovat, starat se o ně. A hlavně před mini nezavírat oči. Letošní seminář se svou náplní snaží také otevírat témata, o kterých se nehovoří příliš často. Snažíme se pojmenovat a odstranit hranice mezi lidmi nebo skupinami lidí a v jejich komunikaci. Sborník nabízí letmý pohled do nabídky semináře. Představuje různá témata, pohledy a zamyšlení na téma vztahy. Najdete zde i díla z Polibku múzy a další informace. Věříme, že vám sborník přinese náměty na přemýšlení.

2

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala všem, kteří se na přípravě semináře podíleli. Jmenovitě: Káje, Myšce, Vrtuli, Tefer, Koblihovi, Ency a Hobitovi za namáhavou práci. Chodníkovi za jeho rady. Mikovi za přípravu těchto script. a celému přípravnému týmu Mikulášského víkendu za podporu.

Magdaléna Žárská – Skippy

3

OBSAH Medajlonky

str. 5 – 11

Příspěvky hostů

str. 12 – 45

Internetové odkazy

str. 46

Polibek múzy 2008

str. 47 – 84

4

MEDAJLONKY PhDr.Bláha Karel, CSc. Vystudoval filozofickou fakultu, obor psychologii a učitelství. Již se věnoval řadě různých zaměstnání. Mezi nimi např pracoval jako krajský dorostový psycholog, psycholog pro bezpečnostní složky. Osm let dělal externího psychologa letiště ruzyň... A teď již deset let pracuje jako profesor na lékařské fakultě. Doc. PhDr. Václav Břicháček Narozen 1930 v Písku. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracoval v Psychologickém ústavu a na katedře psychologie FF UK v Praze, věnoval se studiu výkonnosti a rozhodovacích procesů. Později pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a v Laboratoři sociální pediatrie ILF. Dodnes přednáší na fakultě humanitních studií na UK. Zabývá se psychologickou metodologií a vývojovou psychologií s aplikací na výchovu ve volném čase (skauting). Je autorem řady knih psychologických i metodických řešící pedagogikou volného času. Od mládí se angažoval ve skautském hnutí, po obnově Junáka v letech 1968–1970 byl jeho místonáčelníkem, po třetí obnově roce 1989 náčelníkem. Ještě dnes působí na řadě skautských kurzů a jeho výchovných působením bylo ovlivněno mnoho set mladých lidí. Nyní je čestným náčelníkem a duchovním patronem prázdninové školy Lipnice.

5

Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D. Absolvent studia sociologie a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Atestace z klinické psychologie. Studium teologie v tajných kurzech a po r. 1989 postgraduálně na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (ThLic); habilitace z praktické teologie na Papežské teologické fakultě ve Wroclawi. 1992 habilitace pro obor sociologie na FSV UK, v r. 1993 jmenován docentem, v r. 1997 profesorem Univerzity Karlovy. Do r. 1989 z politických důvodů nemohl přednášet na vysoké škole, pracoval jako psycholog v průmyslu a později jako psychoterapeut drogově závislých (1984-90). Působil v kulturním a náboženském disentu - v "bytových seminářích" a samizdatu. 1978 byl tajně vysvěcen (v bývalé NDR) na kněze. Jan Pavel II. ho jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. Nyní je profesorem sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze (od února 1990) a prezidentem České křesťanské akademie (od prosince 1990). Navštívil všech šest kontinentů za účelem studia či přednášek. Je členem Evropské akademie věd a umění. Publikoval přes 200 prací - knih i článků - doma i v zahraničí.Byl vyznamenám americkou Cenou tolerance za r. 2002 a rakouskou Cenou kardinála Königa za r. 2003. Byl externím poradcem prezidenta republiky Václava Havla. Angažuje se i ve veřejném životě, v občanských a charitativních iniciativách, působí v médiích; vyslovuje se pro toleranci a dialog mezi příslušníky různých národů, ras, náboženství a politického přesvědčení, vyjadřuje se k otázkám politické, hospodářské a vědecké etiky. Ve své vědecko-pedagogické práci se zaměřuje hlavně na filozofii a sociologii náboženství, vztah náboženství, kultury a politiky a otázky evropské kulturní identity. 6

Doc. PhDr. Soňa Hermochová, CSc Vystudovala v letech 1952 - 57 psychologii (tehdy ještě povinně kombinovanou s filozofií) na katedře psychologie FF UK. Již během studia se zajímala o využití psychologie, zejména sociální, v každodenním životě. Využívala každých možností pro studium a rozvoj sociálních dovedností - sociální percepce, interakce, komunikace, kooperace a v později v komplexnějším pojetí řešení konfliktů, vyjednávání, vedení skupiny, facilitace atd. Po roce 1990 založila českou pobočku "Partners for democratic change" a "Asociaci trenérů sociálněpsychologického výcviku". Výcvik sociálních dovedností se stal součástí studia - a to i postgraduálního - řady dalších oborů (např. pedagogiky, žurnalistiky, andragogiky, medicíny, alternativního herectví a dalších). I na tomto rozvoji využití sociální psychologie a sociálněpsychologického výcviku se autorka řadu let podílí. Jedním z příkladů využití sociální psychologie v rámci dalšího vzdělávání je např. i projekt "Dokážu to?", s nímž je jméno Soni Hermochové spojeno od samotného začátku. Mgr. Jiří Hromada Jiří Hromada vystudoval Základní devítiletou školu v Jirkově (1964-1973), Gymnázium v Chomutově (1973-1977) a divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze (1977–1981, obor herectví).Vystupoval v pražském Divadle E. F. Buriana v Praze, kde mezi lety 1981-1991 účinkoval v 66 premiérách a více jak 2000 představení Dále ve stejném období hrál ve 130 televizních inscenacích a 14 filmech. V letech 1992-1997 byl šéfredaktorem kulturně společenského časopisu pro gay a lesbickou komunitu SOHO revue, který vydávalo nakladatelství Orbis. Dále pracoval jako šéfredaktor měsíčníku Parlament (servisní parlamentní zpravodaj, 1995-1996), ředitel nakladatelského domu Orbis, 7

šéfredaktor měsíčníku SOHO Absolut revue (kulturně společenský GL magazín, 1998) a šéfredaktor měsíčníku Gayčko (kulturně společenský GL magazín, 1999-2000). Od roku 2001 je hercem na volné noze; účinkoval v 550 rozhlasových hrách a pořadech a v rámci dabingu namluvil více jak 5200 rolí. PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. je autor velmi úspěšné knihy Partneři a rozchody a knihy Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Narodil v roce 1967. Nejprve vystudoval hydrogeologii na Přírodovědecké fakultě UK. Poté studoval psychologii na Filozofické fakultě UK a na University of Texas. Vedle rodinné a manželské terapie se věnoval výuce budoucích policistů, posuzoval zájemce o adopci dětí, psychologii reklamy či se zabýval pastorální psychologií. Dnes pracuje jako poradce veřejného ochránce práv (ombudsmana), ministra sociálních věcí a vyučuje psychologii pro zahraniční studenty na Filozofické fakultě UK. Je ženatý a má dvě děti. PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. vede katedru genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Specializuje se na generová studia z kulturně-komparativní perspektivy, zejména v oblasti literatury, náboženství a postkoloniálních studií. Je autorkou nebo spoluautorkou několika knih a překladů (např. Základy asijských náboženství; Bangladéšské hledání smyslupné demokracie; Ženy, muži a společnost; Na prahu štěstí. Výbor z bengálské poezie).

8

Kamila Koncová má za sebou gymnázium na Zatlance, chodila jsem do jazykové třídy zaměřené na angličtinu. Momentálně je v prvním ročníku FF MU a studuje obory španělština a portugalština. Ráda čte - hlavně literaturu faktu a cestopisy, zajímají ji cizí jazyky, zajímá se o problémy třetího světa, ráda poslouchá hudbu, hlavně latinu a jazz, baví ji cyklistika a turistika. Mgr. Martin Kořínek Narozen roku 1971. Spolupracovník Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a člen redakční rady čtvrtletníku Dingir - religionistického časopisu o současné náboženské scéně. Fedor Krajčík Tlumočník a učitel na SOŠ obor Zubní technik, Asistent zubního technika pro sluchově postižené. Absolvent školy a propagátor informovanosti o neslyšících. Ing. Aleš Lisa Přednášejícím katedry politologie na Vysoké škole ekonomické. Základ jeho výuky a profesního zájmu tvoří teorie a praxe řešení konfliktů vyjednáváním, specializuje se i na vyjednávání ekologických konfliktů, o čemž svědčí i jeho publikační činnost. Dále přeložil knihy na téma: Jak ovlivňovat druhé, Osobnostní růst, Návyky efektivních lidí či Zásady jednání s lidmi, se kterými nelze vyjednávat. Má úzké kontakty s profesionálními mediatory - lidmi, kteří zajišťují vzájemně přijatelnou dohodu znepřátelených stran. Mgr. Petr Mikšíček Narozen 1977. Absolvent kulturologie na FF UK v Praze. Za diplomovou práci o sociokulturním vykořenění 9

Sudet ve 20. století získal v roce 2004 Cenu Josefa Vavrouška. Je hlavním autorem projektu Zmizelé Sudety (www.zmizelesudety.cz), který prostřednictvím srovnávacích fotografií mapuje proměny česko-německého pohraničí.Problematika identifikace člověka s krajinou Sudet je také hlavním tématem Mikšíčkovy publicistické a přednáškové činnosti (např. Tvář naší země) Veronika Skohoutilová – neslyšící Michal Chovanec – nedoslýchavý Oba studenti SOŠ obor zubní technik a asistent zubního technika pro zrakově postižené. Občanské sdružení SLOVO 21 Bylo založeno v roce 1999 v Praze a v současné době realizuje projekty vzdělávací, kulturní, mediální, projekty týkající se zvyšování veřejné informovanosti ad., především romské projekty a projekty týkající se integrace cizinců žijících v České republice. Základními cíli sdružení jsou zejména boj proti rasismu a xenofobii, ochrana lidských práv, budování tolerance vůči minoritám, podpora vzdělávání a integrace menšin. Je to organizace otevřená novým myšlenkám a iniciativám, spolupracuje se státními i nevládními organizacemi a institucemi z České republiky a zahraničí. ak. mal. Martina Špinková Martina Špinková se narodila roku 1959 v Praze. Po gymnáziu studovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze obor knižní kultura a písmo. Od roku 1984 se věnuje volné a užité grafice, ilustraci a výtvarné redakci. Ilustrovala více než 30 knih, ilustrace publikovala v Německu, Francii, Anglii, Belgii, Rakousku, Maďarsku, Slovinsku a Polsku. V České republice 10

spolupracuje především s nakladatelstvími Doron, Portál a s Karmelitánským nakladatelstvím. Od roku 2003 působí také jako ředitelka Domácího hospice Cesta domů.

11

Domácí hospic Cesta domů Umírající pacient se ocitá většinou v péči mnoha subjektů, výborných odborníků i špičkových pracovišť, které nekomunikují ani s ním, ani samy mezi sebou a pacientovi se nedostane takové péče, jakou skutečně ve své situaci potřebuje. Mobilní hospic se snaží vstupovat s odbornou péčí, s respektem k pacientovi a jeho rodině – naslouchat a komunikovat. Jak s pacientem, tak s ostatními pečujícími subjekty.. Dimitri Van Uytfange I am a scout from Belgium and am part of the International Team of Scouts and Gidsen Vlaanderen, one of the 5 associations in Belgium. I also chair the Organisational Development Core Group in the European Region WOSM. When it comes to large scale events, I have built up some experience in my scout career. I have more or less been in every role on an international camp you can imagine: participant, troup leader, service staff, contingent staff and camp chief. In Belgium we also organised the largest centenary celebration in the world with 100.000 scouts and guides taking part in this big scout party in Brussels.

12

PŘÍSPĚVKY HOSTŮ CIZINCEM DOMA Ne všichni lidé žijí v zemi, ve které se narodili. Díky globalizaci už dnes mnoho lidí nepřekvapí, když se ve svém rodném městě setká s cizincem, který u nás již nějakou dobu žije a mluví výborně česky. I přesto se tito lidé stále setkávají s mnohými stereotypy a nezřídka musí čelit nelichotivým předsudkům. Interaktivního workshopu a povídání o tom, jak vnímají cizinci Čechy a naopak, se zúčastní lidé, které potkáváte téměř každý den – Romka, Vietnamec, ale také lidé ze zemí, odkud k nám proudí nejvíce uprchlíků – Mongolsko, Bělorusko. Potkat se zde můžete také s Litevcem, Libanoncem, či lidmi z afrického kontinentu. V neposlední řadě je možné diskutovat s cizinci, kteří se u nás setkávají spíše s pozitivními předsudky – Američanem a Italkou. Tito lidé u nás zakotvili na různě dlouhou dobu a i spektrum jejich povolání je vskutku široké – od studentů až po politiky. Setkání se deseti osobnostmi, které byste asi na jednom místě normálně nepotkali, nabízí netradiční pohled na naši vlastní identitu.

13

PRARODIČE - RODIČE - DĚTI aneb mezigenerační vztahy „Jako je celému lidskému pokolení celý svět školou, od počátku věků až do konce, tak i každému člověku je jeho věk školou od kolébky až do hrobu. Takže už nestačí říci se Senekou: Na učení není žádný věk pozdní, nýbrž musíme říci: Každý věk je určen k učení a tytéž meze jsou dány člověku pro život i pro učení“ J. A. Komenský: Vševýchova, kap.V.: Všeškolství Úvod - Jak to bylo v pleistocenu (aneb v dobách velmi dávných) Vztahy rodičů a dětí patří k prastarým a mnohdy rozporným problémům života lidských rodů. V pradávných dobách úspěšné kmenové soužití předpokládalo, že naši prapředci zvládnou řadu náročných úkolů. Hlavní z nich pravděpodobně byly: Péče o potomky, kteří se postupně učili mnoha dovednostem. Bez péče a záměrné pomoci rodičů by novorozenci nemohli přežít a kmen by vyhynul. K starostlivosti o druhé se někdy přidávala i péče o stárnoucí předky. Péče o domov (někdy se říká o udržení ohně), která byla dalším předpokladem pro společný život širších rodin. Péče o výživu, která se uskutečnila lovem, sběrem jedlých prvními formami zemědělství. rostlin a později Předpokladem byla zvládnutá komunikace. Bez spolupráce skupin lovců nebyla šance na větší úlovky. Dělba práce mezi jednotlivými podskupinami, počítaje v to i vytvoření různých rolí (náčelník, šaman, matky aj.) Obrana kmenového teritoria proti vetřelcům (případně i proti sobcům, kteří se v kmeni nepodíleli na společném usilování ) 14

Mezi různými charakteristikami lidského rodu se objevuje označení „homo docens“ (člověk učící se). Máme schopnost předávat své zkušenosti z generace na generaci a zároveň i měnit naše prostředí. Je ovšem otázka, zda to dokážeme vždy jen k našemu prospěchu – o tom budeme na našem semináři a v našich kmenech dnes i zítra mnohokrát uvažovat. Poznámka na okraji: Středověké university měly 4 fakulty s následující dělbou práce: • Fakulta lékařská, která pečovala o tělo člověka • Fakulta právnická, která se starala o pravidla života v obci • Fakulta theologická, pečující o duši, mravnost a náboženství • Fakulta filosofická, která většinou usilovala o jakousi syntézu poznatků, počítaje v to i výchovu Základním znakem vývoje lidského rodu je, že novorozenec přichází na svět jako bytost nehotová. Potřebuje péči – výživu, hygienu, postupný výcvik v mnoha dovednostech, ale zároveň vřelost, lásku a pochopení svých potřeb. To vše (v mnoha podobách a formách) se předává v lidském rodě z generace na generaci. Učíme se od našich rodičů a učitelů a postupně vrůstáme do pravidel dospělého života, přejímáme zkušenosti předchůdců, ale i dříve vytvořené tradice, které se však časem mění na základě nových poznatků a zkušenosti, užíváme a rozvíjíme naše myšlení, prožíváme kladné i záporné emoce, usilujeme o dosažení budoucích cílů, spolupracujeme ve společenství. Časem sami přejmeme jako matky či jako otcové základní povinnosti vůči dětem, které přicházejí na svět po nás a které časem převezmou naše poselství. Je to ovšem proces mnohem složitější než můžeme zde vyložit, opakuje se ve stovkách generací, 15

mírně se mění ve shodě se zkušenostmi a mnohdy i s novými úkoly, které se postupem doby vynoří a vyžadují si jistou změnu a adaptaci dříve naučeného chování. Vývoj není prost různých konfliktů uvnitř každé skupiny a mnohdy i uvnitř rodin (najděte si humorné vyprávění Karla Čapka o pračlověku Janečkovi...). O jednom z nich budeme dnes uvažovat. Základním pravidlem na cestě životem je, že jedinec není nikdy sám. Žijeme neustále v mnoha vazbách s dalšími lidmi a vzájemně se jeden od druhého učíme (někdy v dobrém a někdy i ve zlém!) Co je příznačné v dnešní době (a v evropskoamerické civilizaci). Po staletí byl vývoj vztahů v rodinách relativně pomalý a jen málo proměnlivý. Život na venkově (a v Čechách v podstatě všechny naše rody vyrůstaly na vesnicích – a dodnes nám „sláma čouhá z bot“) i při mnoha sporech předpokládal spolupráci malých skupin. Když někomu vyhořelo stavení, sousedi mu pomáhali, vesnici, které kroupy zničily úrodu, pomáhali hospodáři z blízkých osad, sňatky se uzavíraly v okolí (a ne vždy z lásky...). I mezi šlechtickými rody mnohdy existovala solidarita a rozumné mezilidské vztahy. V posledních přibližně dvou stoletích však vývoj postupuje stále rychleji a ovlivňuje také soužití různých generací Hlavní změny, které pozorujeme: Prodlužuje se lidský věk. Není to tak dávno, kdy délka lidského života se u nás pohybovala kolem 35 let a dědové či báby byli v rodinách výjimkou. Vymizely mnohé epidemie i nemoci. Dnes žijí současně tři a mnohdy i čtyři generace. Říká se, že společnost „šediví“. Mladá generace nastupuje do vedoucích míst mnohem později než tomu bývalo a mívá brzy pocity, že není využita a protestuje proti 16

stávajícím formám organizace, které vytvářeli jejich otcové či dědové.. Rychle se mění svět – vznikají nové profese, objevují se nové technologie ve výrobě, komunikacích a mnohdy i ve školách. Mladší si většinou novinky rychle osvojí, zatímco pro starší osoby bývá učení mnohdy náročné a často se konservativně brání vývoji. Dědové neradi připouští, že se mnohdy musí učit od vnuků, jak ovládat nové počítače či porozumět novým poznatkům vědy. Naopak mladší často přijímají nekriticky kdejaké výkřiky mody. A tak snadno vznikají generační spory a vzájemná nepochopení jednotlivých generací. Došlo ke značnému oslabení rodinných vazeb. I když v každé době byly rodiny narušovány a oslabovány (nemoci, předčasná úmrtí rodičů i dětí, rozpady rodin atd.), je v poslední době stav u nás značně horší. Kolem 50% rodin se rozvádí, mnohé další jsou nefunkční, mnohdy se vedou dlouhé rozvodové spory o majetek i o děti, jinde je málo času na společné činnostmi s dětmi a řada dalších momentů vede ke zhoršení celkové péče o děti, k oslabení rodinných vazeb i k rozvolnění vzájemných vztahů mezi generacemi. Mění se i celkové pojetí výchovy a vzdělávání. Postupně narostl a neustále se rozšiřuje rozsah poznatků a dovedností, které si musí mladá generace osvojovat. Je to celoživotní úkol, který nekončí ukončením školní docházky. V obsahu vzdělanosti bývají rozdíly mezi dětmi a rodiči a i tím narůstá další risiko rozporů. Často se stává, že ve vztazích i v běžných činnostech považuje každý něco jiného za důležité, což vede k dalším komplikacím i ke vzájemnému nepochopení rodičů a dětí (ale i prarodičů a rodičů)

17

Vývojové etapy generačních vztahů. Základní potřeby dítěte musí být uspokojeny, aby se mohlo zdárně a zdravě vyvíjet. Mnohé z nich nás provází ve všech životních etapách. Děti současně přináší rodičům mnohé nové životní zkušenosti a uspokojují jejich potřeby (někdy se mluví o potřebě otevřené budoucnosti). Je to tedy proces vzájemně poskytovaných radostí. V dětech pokračují naše životy a překračuje se náš osobní čas – tak jako v nás jsou zakotveni naši rodiče – a vlastně celý rod, z kterého pocházíme. Základ pevných vztahů v rodinách se vytváří již v začátcích života.Dítě, které je chtěné a již před narození milované a očekávané, má naději na mnohem lepší start do života než dítě nežádoucí a nechtěné. V prvních měsících (zhruba od 6. měsíce) se vytváří pevný vztah dítěte k jednomu pečovateli – převážně to bývá matka. Je to zdroj základní životní jistoty, která vzniká z toho, že dítě je krmeno, udržováno v teple a v čistotě a je o ně celkově postaráno. Výměna úsměvů, pohledů z očí do očí i vzájemné hlasové signály se opakují mnohokrát denně a tím je stále posilován pocit bezpečí a jistoty. Zároveň je i to šance pro budoucí zdárný vývoj. Kde pevný vztah nevzniká, vytváří pocit nejistoty či úzkosti, který se snadno přenese do dalších životních etap. Odpovědnost rodičů již v prvních týdnech života novorozenců se jen těžko nahrazuje. I dalších fázích – v předškolní etapě potřebuje dítě pevný vztah s rodiči, který se projevuje péčí, ale zároveň i srozumitelným stylem výchovy. Počet osob v okolí dítěte narůstá, přibývají vrstevníci v mateřské škole, v sousedství či na hřištích, ale i v těchto chvílích zůstávají rodiče pevným článkem v sociální síti dětí. Objevují se jistě i další autority – širší příbuzenstvo, učitelky ve školkách, starší vrstevníci, ale rodiče se jen těžko nahrazují. V té době se dítě pozvolna učí vycházet s druhými lidmi, dělit se, někdy 18

ustupovat a svým způsobem řešit možné spory. K tomu všemu potřebuje pomoc dospělých – a to nejlépe pečlivých rodičů. V době školního věku se objevuje střet autorit – názor a tvrzení paní učitelky a postoje vlastních rodičů či rodičů spolužáků, kteří jsou vydáváni za autority. Objevují se rozpory, které rodiče někdy řeší bez patřičného pochopení. Školák přestává lpět výhradně na vlastních rodičích, ale sám složitě hledá, co je správné či co plyne z poznatků, které ve škole získává. V této chvíli jsou potřebné kladné vzory jednání a to nejčastěji u rodičů či u starších sourozenců. Období dospívání je novou etapou v životě. Dítě objevuje a posiluje své vlastní „já“, přemýšlí o sobě i o vlastní motivaci a chce být samostatným jedincem. Často se spojuje s kamarády, hledá mezi nimi oporu a vymyká se rodičovským autoritám. Bývá to doba mnoha konfliktů – často i působená rodiči, kteří nepochopí vývojové potřeby puberty. Snaží se vést své potomky metodami, které byly přiměřené před několika léty, ale nyní selhávají. Jestliže při tom otec s matkou nespolupracují a do výchovy se mísí prarodiče i jiné osoby, vzniká často obtížná situace vzájemného nepochopení. I když dospívající jedinec chce být jiný než jeho vychovatelé, většinou se mu to nedaří. Zůstává převážně na vnějších projevech (účes, oblečení, hudba, slovní projevy, nápodoba kamarádů aj.), ale ve skutečnosti od rodičů přejímá mnohé formy chování, aniž si to uvědomí. Risikové bývají negativní vzory – ať již pochybné party a jejich styl (kouření, alkohol, drogy, herny, násilí i drobná kriminalita). Zdravým jevem nebývá dlouhodobé vysedávání u televise či bezcílné četování na internetu často pod cizí identitou Je to období, kdy dospívající jedinec hledá svoji budoucí roli, mnohdy experimentuje, mívá vysoké ideály a 19

zkouší různé cesty, jak je naplnit. Opírá se často o kamarády a úkolem rodičů je pozorně a s pochopením ho sledovat a snažit se sami být příkladem, podporovat vzdělání , debatovat, ale nechtít autoritativně prosazovat vlastní názory. Udržet úplný soulad v rodině bývá obtížné, ale naděje na smír za několik let v pozdější etapě mladě dospělosti bývá velká. Potřeba rozvoje dobrých vztahů platí i v dalších fázích života – v časné dospělosti, v jejím vrcholícím stadiu, ve stáří i v posledních dnech života. O tom se dočtete v knížce Skautské putování po stezce životem, která vyšla v TDC před více než 10 léty. Co tedy máme činit? Platí stará zásada, že rodina potřebuje najít si společný čas, prostor, ale i společné radosti i starosti, naděje i obavy. Jinými slovy potřebuje udržet komunikaci a vzájemnou snahu o pochopení. Mladá generace hledá nový styl života, ale neví a neumí ho nacházet. Rodiče mnohdy nepochopí nápady a pocity mladé generace, očekávají mechanickou nápodobu svých postojů a názorů a zapomenou, že i oni se před léty s rodiči v mnohém rozcházeli. K tomu často přistupují zásahy generace prarodičů. Někteří se „hrozí“ nad názory (a vnějším vzhledem) vnuků, ale jiní je někdy dokáží s nadhledem chápat lépe než vlastní rodiče Ve skutečnosti se mezi generacemi předává poselství lidských činností v zásadách, ale většinou ne v detailech. Při tom právě detaily bývají nápadně a formulace zásad bývá pro nastupující generaci obtížná. Souvisí s tím i chybné vzájemné vnímání a chápání generací. Rodiče často vidí své děti jako riskující a to mnohem více než se mladí posuzují sami. Naopak mladá generace vidí rodiče jako konservativní a opatrné – a to opět mnohem více než rodiče sami sebe posuzují. Většinou 20

nerozumí ideálům opačných generací. Rodiče děti podcení a děti naopak chybně interpretují ideály rodičů. Plynou z toho nesprávné postoje i chybné vzájemné vnímání generací mezi sebou. Bývá časté, že analogické chyby se objevují i ve vzájemném posuzování rodičů s prarodiči. Je to obecný rys nepochopení vývoje jednotlivých generací, který se jen obtížně překonává. Někdy se užívá pojem střet generací. I v krásné literatuře se o něm mnohdy píše, ale ne vždy zcela zasvěceně. Na rychlý vývoj společnosti i životního stylu se starší lidé obtížně adaptují, zatímco mladí často přijímají neprověřené postoje i ideály a snaží se prolomit mnohé tradice či veta společnosti, školy či rodin. Bývá to jeden z častých pramenů vzájemného neporozumění mezi generacemi . Co je dnes (a zítra) jedním z úkolů na roverské stezce? V prvé řadě vytvářet v budoucnosti fungující rodiny a přivádět na svět děti v době, kdy jsme připraveni, přejeme si je a těšíme se na ně. Uvážit, jak budoucí matce usnadnit dobu těhotenskou, zbavovat ji stresů, zbytečných zátěží a starostí. O tom, že k početí by nemělo dojít pod vlivem alkoholu či drog snad ani není třeba mluvit. Otec by měl být pokud možno u porodu a být matce i v těchto chvílích oporou. Matka by se neměla příliš brzy vracet do práce, ale věnovat se nejdéle péči o novorozené dítě. Risiko dětské deprivace, která vzniká, jestliže matka příliš brzy odchází do práce, je značné a má mnohdy dlouhodobé negativní důsledky. Otec, který bývá příliš dlouho „mimo dům“, ztrácí autoritu a nebývá dobrým a respektovaným vzorem. I když se říká, že rodičovské chování je lidem dáno instinktivně („intuitivní rodičovství“), je i v něm nutné učení – nápodobou zkušenějších rodičů, poučením z dobrých příruček i různými přátelskými kroužky rodičů, ve kterých se 21

vyměňují zkušenosti , ale i hračky, oblečení a pod. V poslední době se objevují mnohá a nerozumná risika – nepřiměřený přepych, ztráty hodnot, kdy zájem rodičů překrývá zájem dětí, jistá netrpělivost, která mnohdy vede k nepřiměřenému napomínání až trestání dětí, a nepochopení zdravotních potřeb dětí (kouření nad kočárkem, parádní, ale mnohdy nepraktické oblečení a pod.). Fungující a motivovaná rodina je nesporně ve většině případů rozhodující předpoklad výchovného úspěchu. I při mnoha všednodenních starostech by měl mít zájem dětí přednost před zájmy dospělých a teprve postupně s růstem a dospíváním dětí by mohl klesat. Ve stylu výchovy je žádoucí jistý řád, který se však musí měnit podle věku a vyspělosti dětí. Pochopení této zásady bývá pro mnohé rodiče velmi nesnadné. I když se ve vztazích rodičů a dětí něco nezdaří, neztrácejme optimismus a naději do budoucna. U dětí je žádoucí pěstovat kladné vzory, postupně umožnit spolupráci a společné hry s vrstevníky. Vyhýbat se falešným vzorům v chování i komunikaci, které se často objevují v televisi a vyhledávat co nejvíce kamarádů při různých zájmových činnostech a ve fungujících organizacích. Docílit, aby se děti nebály přiznat chybu či neúspěch, uměly se zeptat i na věci důvěrné a nehledaly poučení v pochybných pramenech. Předpokladem je vytvářet prostředí vzájemné důvěry. Jinými slovy: co asi potřebujeme nejvíce a to v každé době: Vytvořit prostředí domova, kde jsme spokojeni, vzájemně si pomáháme, máme se rádi a dokážeme spolupracovat. Jednou musí děti domov opustit a „jít do světa“. Vzpomínka na domov bývá velkou posilou a zároveň velkou nadějí, že sami později domov vytvoří pro nové rodiny a pro vlastní potomky. 22

A co ve kmenech a v oddílech pro zlepšení vztahů mezi generacemi? V prvé řadě pro Junáka platí, že činnost oddílů v dnešním složitém světě bez pochopení a podpory rodičů je mnohem obtížnější než tomu bývalo v minulosti. Schůzky s rodiči, seznamování s programem a občasné akce společné pro rodiče i děti jsou žádoucí, ale pozor: často máme v oddílech děti, kde rodiny nefungují. Těm věnujme co nejvíce péče a dejme jim možnost, aby si na schůzku přivedli někoho dalšího, blízkého (prarodiče, tety, starší sourozence a pod.). Bývá to pro ně často důležitější než tomu je v rodinách funkčních. Pokud vedete oddíl a trochu se obáváte, že s rodiči nebudete umět jednat, pozvete si někoho ze střediska, z okresní rady, zkušeného old skauta či old skautku. Rádi vám pomohou – radou i činem a snáze naváží kontakt se starší generací. Pamatujme, že nestačí rodiče informovat jen o datech schůzek, časových plánech, ale také o výchovných záměrech. Vazba oddílu či kmene s rodiči může být přínosná i k záměrnému posilování vztahů mezi rodiči a skautskými dětmi i pozdějšími rovery. Společné programy zvýší motivaci rodičů věnovat se lákavým aktivitám a odvádět děti od televize, internetu či jiných pasivních zábav a podněcovat smysluplné činnosti. Snad by mohly vznikat časem i jakési „kmeny rodičů“, které by bylo užitečné inspirovat. Zkušenosti ze společných akcí rodičů s malými dětmi jsou positivní a mohly by v budoucnosti oslabovat konflikty a přispět k dobrým mezigeneračním vazbám. Ve vlastní rodině usilujme o vzájemné pochopení s rodiči. Rozumějme tomu, že mívají o vás strach a hledají cesty, jak vám pomoci – i když se vám třeba jejich forma nelíbí. Snažte se je pochopit – třeba navozením debat o jejich mládí, o jejich zkušenostech ze školy či s jejich vlastními rodiči, o jejich původním domově, radostech i 23

starostech v době, kdy byli stejně staří jako vy dnes. A také si povídejte o vašich zájmech, starostech i přáních. Třeba se původní záměr nepodaří hned napoprvé, ale opakujte pokusy. Časem se usnadní vzájemné pochopení (byť i ne zcela dokonalé), vytvoří lepší vztahy a vzájemný respekt. Kdo zná alespoň trochu svůj rod – z vyprávění, ale i ze starých fotografií či z jiných dokumentů - má větší naději, že lépe pochopí i sám sebe. Všichni jsme dostali od našich rodičů genetický základ a také jsme od nich přejali různé zvyklosti, styl výchovy či postoje. V mnohém je nevědomě napodobujeme a to většinou mnohem výrazněji než si myslíme. Říká se tomu sociální nápodoba. Stejně tak rozpravy a vyprávění babiček a dědečků bývají potřebné a zajímavé. I v nich se mnoho dovíme nejen o starých časech, ale i starých ideálech, zájmech, záměrech, plánech i omylech,ale i o událostech, které bývají zapomenuty, ale přece na nás působí, aniž si to uvědomujeme. Minulost rodu je v každém pevně vtištěna a provází nás na životních cestách. Když se s někým setkáme po prvé, máme sklon reagovat podle toho, jaký dojem na nás udělal. Často se můžeme mýlit a vznikají falešné pocity i falešná jednání. Ve vztazích v rodině to bývá opačně. Známe se příliš dobře z každodenní zkušenosti a máme mnohé předsudky, které jsme si vytvořili v minulosti. Býváme stereotypní a neradi měníme postoje i formy jednání. Vede to k omylům a chybným vztahům. Pěstování každého vztahu – přátelského, partnerského, ale stejně tak i rodinného vyžaduje úsilí, mají-li se udržet a rozvíjet. Existují některá praktická pravidla, jak postupovat: Zastat se druhého i v jeho nepřítomnosti. Nemluvíme o rodičích často mezi kamarády nevhodně a nepomlouváme je bez pochopení – třeba jen proto, abychom byli podobní tomu, s kým právě mluvíme? 24

Podělit se o zprávy o našich prožitcích, úspěších i omylech, důvěřovat si a dokázat se vzájemně svěřovat, i když nevíme, zda budeme přesně pochopeni – ale přece jen to zkoušejme a nenechme se odradit občasným neporozuměním. Dobrovolně nabídnout pomoc, i když k tomu nejsme vyzváni a někdy se i trochu ostýcháme Pokud jsme vyzváni, neváhejme. Mnohdy projevená dobrá vůle je již sama velkým činem. Sami si všimnout, že druhý potřebuje pomoc – často to bývají maličkosti, které udělají rodičům či kamarádům radost – nezapomínáme v ruchu všedního dne na požadavek dobrého činu? Podobných pravidel bychom nalezli určitě více. Jejich zanedbání může vést k rozbití dobrých vazeb. Mezilidské vztahy tvoří jeden ze základních kamenů našich životů a naší dobré pohody ve kmeni i v rodině. V rodinách jsou o to důležitější, že se jedná o každodenní život, v kterém se neustále pohybujeme a který přináší mnoho příležitostí k dobrým činům a k záměrnému pěstování mezigeneračních vztahů. Dnes jste ve věku adolescence, ale časem přejdete do role rodičů či vychovatelů. Budete předávat štafetu, kterou jste dříve převzali. Je na nás všech, zda a jak budeme předávat poselství lidského přátelství a dobrých činů, jak jsme kdysi slibovali. Hodně dobré pohody vám, vašim rodičům, celým rodům, oddílům i kmenům! Autor: Václav Břicháček

25

POHÁDKA O PŘIROZENOSTI A princ (nebo třeba Hloupý Honza) dostal za svou chytrost a chrabrost za odměnu půl království a ruku princezny. Kolik pohádek, které slýcháme od dětství, končí právě tímto „happy-endem“? V pořádku – zlo bylo potrestáno, ať už v podobě draka, černokněžníka, čarodějnice, sousedního uchvatitele či kohokoli. Princ překonal všechny překážky, osvědčil se a zvítězil. Byl odměněn jistě po právu. Království mu zajistilo moc a bohatství, princezna (jistěže krásná) pokračování rodové linie a řekněme potěšení, i když toto pohádky nezdůrazňují. Ale co princezna? Povšimněme si, že celý příběh je zpravidla nahlížen očima prince, princeznu nevyjímaje. Princ je hlavním aktérem. Princeznu je třeba vysvobodit, bývá často zakletá, zkamenělá, spící, oněmělá. Ztělesnění pasivity. Namítnete, že jsou i pohádky o aktivních princeznách či chalupnicích. Porovnejme ale jejich četnost. A navíc – ony, pokud jednají, nemohou jednat zpříma, musí zpravidla použít lsti – viz Chytrá horákyně. Tedy tzv. „ženských zbraní“. Co je na tom špatného? Nic, pokud jsme smířeni a smířeny s tím, že budeme jednat podle předem nalinkovaných modelů ženství a mužství, v odborném jazyce tzv. genderových stereotypů. A mnoho, pokud chceme jednat na základě své individuální povahy a své svobodné volby. Výraz gender znamená obraz toho, jak se sami vnímáme jako ženy, muži či translidé, i jak nás vnímá naše okolí. Tradiční genderové stereotypy nám vnucují, jak se máme jako muži a ženy chovat. A ti, kteří jim nevyhovují, jsou odsuzováni i vysmíváni. O citlivém, toleratním muži můžeme slyšet: „To že je chlap? Neumí si ani dupnout, 26

vždyť je to baba!“ A o energické, třeba technicky soběstačné ženě: „To že je ženská? Z tý mi de mráz po zádech, taková chlapna!“ Pro všechny, kteří si nechtějí příliš lámat hlavu s přemýšlením, je chování v duchu genderových stereotypů něčím „přirozeným“. Na co jsme zvyklí, označíme za přirozené. „Přirozené“ je jíst nožem a vidličkou, a kdo jí jinak (třeba Čínané nebo Indové), jsou jiní, a tudíž divní. „Přirozené“ je umět zacházet s počítačem, a kdo to neumí (třeba starší generace), je jiný, a tudíž nemožný a trochu směšný. „Přirozené“ je pro kluky hrát si s autíčky a pro holky hrát si s panenkami, a kdo to dělá naopak, je jiný, jednodušší, divný, směšný. Vždy je zkrátka bezproblémovějí plout s proudem než proti proudu, ohýbat se s větrem než stát proti němu. Být konformní a příliš nepřemýšlet. Chci-li ale být myslícím člověkem, měl/a bych o každé „přirozené“ věci především zauvažovat. Pro princeznu před několika sty lety mohlo být „přirozené“ zbít svou služku. Dnes na zbití druhého člověka nic přirozeného není, ba je to trestný čin. Pro bohatou dívku před sto lety mohlo být „přirozené“ nebavit se s chudou dívkou ze sousedství, protože je to údajně pod její společenskou úroveň. Dnes je takové jednání – alespoň pro kultivované lidi – svědectvím snobství a primitivismu. Pro dnešní dívku je „přirozené“ trpět anorexií a zbožňovat nanynky z telenovel. Bude to „přirozené“ i za sto let? Je to přirozenost, nebo konformita? Ostatně je zřejmé, že chrabrých princů a éterických princezen kolem sebe člověk příliš nevidí. Je to – naštestí – daleko pestřejší. Co je ale špatného na princi, který není akční svalovec, je třeba neprůbojný, nerozhodný a váhavý, ale umí krásně malovat a je dobrý kamarád? Co je špatného na princezně, která není půvabná modelka, je třeba autoritativní, sebejistá a neústupná, ale umí hrát 27

výborně na bicí a je dobrá kamarádka? Máme snad být všichni stejní – podle lajny a podle rozkazu? Vnucená stejnost je sterilní. Je totalitní. Je nesvobodná. Zvolená pestrost je dynamická. Je demokratická. Je svobodná. Od školních let se nám vnucuje, že holky jsou jiné než kluci a kluci jiní než holky. Tak je to prý „přirozené“. Jiné jsou ale i holky mezi sebou a kluci mezi sebou. Těch jinakostí je spousta a díky nim je svět pestřejší. A vedle nich je tu i spousta podobností. Mezi kterýmikoli dvěma lidmi – kluky či holkami, mladými či starými, mluvícími česky, slovensky, anglicky, německy nebo romsky. Přirozené je být lidmi. Co to znamená, záleží jen na nás.

Autor: Blanka Knotková-Čapková

28

CESTA DOMŮ ANEB POMOC UMÍRAJÍCÍM A JEJICH RODINÁM, ABY MOHLI AŽ DO KONCE ŽÍT DŮSTOJNĚ A SPOLEČNĚ. Náš život je cesta. Má začátek a má i konec, obojí k cestě patří. Když máme hodně sil a svižně kráčíme životem, budujeme vztahy, dokážeme překonávat překážky i rozdávat radost. Když ale na svět přicházíme a když z něj odcházíme, často tolik sil nemáme. Jsme křehcí. Potřebujeme mít nablízku ty, kteří nám rozumějí. Hospice na celém světě se snaží na toto obyčejné lidské volání po blízkosti, důstojnosti a porozumění odpovídat a nabízet nemocným a jejich rodinám potřebnou pomoc. A jak je to u nás? V naší zemi se takové péče dostane pouze 2% umírajících.. Většina z nás si totiž přeje strávit konec života doma, přesto 80 % z nás umírá v nemocnicích, léčebnách a domovech důchodců …Konec života čeká každého z nás. Je možné, aby jej každý mohl prožít důstojně, bez bolesti a mezi svými blízkými. Paliativní péče dokáže účinně zvládat bolest, spolupracovat s rodinou v kvalitní péči o nemocného a provázet pozůstalé v jejich zármutku. Hospicové občanské sdružení Cesta domů působí v Praze již sedmým rokem. Snaží se o to, aby se u nás změnila k lepšímu péče o umírající, abychom pochopili, že se nás to každého týká a že můžeme každý pro zlepšení něco udělat. Zároveň Cesta domů poskytuje konkrétní péči umírajícím a jejich rodinám, které se o ně doma starají. Zaměstnává lékaře, sestry, psychoterapeuta, sociální pracovníky, součástí týmu jsou i dobrovolníci různých profesí. 29

Aktivity Cesty domů: Domácí hospic – odborná zdravotní a sociální péče o umírající v jejich domácím prostředí www.cestadomu.cz Klub Podvečer – pomoc lidem, kteří se vyrovnávají se ztrátou blízkého člověka Knihovna – speciální knihovna pro pečující, zdravotníky, Katalog a rezervace: studenty a pozůstalé. http://knihovna.cestadomu.cz Poradenství – osobní, telefonická a internetová poradna pro nemocné, pečující a pozůstalé www.umirani.cz a na telefonu 283 850 949 Ediční činnost – informační materiály pro laickou i odbornou veřejnost, knihy a edukační materiály Nezavírejte oči! - dlouhodobá celonárodní kampaň na podporu péče o umírající a za odstranění tabu, kterým je umírání a smrt v naší společnosti obestřena www.nezavirejteoci.cz Edukační činnost – přednášky a semináře pro odbornou i nejširší veřejnosti a studenty

Hospicové občanské sdružení Cesta domů Bubenská 3, 170 00 Praha 7, Tel.: 283 850 949 [email protected]; www.cestadomu.cz, www.umirani.cz

30

31

RODINA OD VEDLE Projekt Rodina od vedle je originálním způsobem integrace cizinců do české společnosti. Každoročně umožňuje neformální setkání českých rodin s rodinami cizinců žijících v ČR. Je jedinečnou příležitostí potkat zajímavé lidi a jejich osudy a dozvědět se více o kultuře jiných národů. Hlavním cílem projektu je podpořit integraci dlouhodobě žijících cizinců do české společnosti a to prostřednictvím přímého kontaktu mezi rodinami cizinců a českými rodinami. Tímto způsobem se podpoří rozvoj vztahů mezi jednotlivci a usnadní kvalitnější soužití mezi nimi. Společný oběd rodin Rodiny vždy v jednu určenou listopadovou neděli zvou na sváteční oběd rodinu žijící ve stejném městě nebo regionu, někdy jde o návštěvu rodin cizinců v rodinách Čechů, někdy naopak o návštěvu českých rodin u cizinců žijících v ČR. Dvojice rodin jsou tvořeny na základě informací, které vyplní v přihlášce. Snažíme se, aby rodiny byly podobného sociálního statutu a věku, aby se přirozenou cestou našlo co nejvíce společných témat k rozhovoru a navázání vztahu, který by měl pokračovat i v budoucnu. Během oběda se obě rodiny seznámí a popovídají si vzájemně o svém životě, mají tak možnost poznat, že mohou mít stejné problémy i radosti, např. s dětmi, v zaměstnání atp. Počáteční ostych mají za úkol pomoci odstranit asistenti, často dobrovolníci, kteří 32

také předem obě rodiny informacemi o druhé rodině.

obeznámí

se

základními

Od prvního ročníku 2004 bylo do projektu zapojeno celkem 4200 lidí včetně rodin, koordinátorů, a účastníků asistentů doprovodných aktivit projektu. Do samotné aktivity setkání českých rodin a rodin cizinců se zapojilo celkem 536 rodin (tj. 286 českých rodin a 286 rodin cizinců). V rámci projektu proběhlo anketní šetření, ze kterého vyplynulo, že s druhou rodinou se během uplynulého roku znovu vidělo 52% rodin cizinců a téměř 60% českých rodin (Zdroj: Výsledky anketního šetření v rámci projektu Rodina od vedle, Lenka Lachmanová a RNDr. Dušan Drbohlav Csc., katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecké Fakulty UK). Ukazuje se, že společné obědy nebyly jen zpestřením normálního chodu dní, ale začátkem trvalejšího vztahu, od běžných sousedských popovídání v obcí, kde obě rodiny žijí, přes vzájemné návštěvy doma, společná setkání v restauracích, výlety či sportovní podniky, až po účast na akcích svých dětí. Rodina od vedle 2008 V letošním ročníku se dne 23.11.2008 v 13 hodin setká 50 rodin cizinců a 50 českých rodin na celém území České republiky. Do projektu tak bude zapojeno 100 rodin, tzn. cca 350 osob, dobrovolníci (25 osob) a tým organizátorů (cca 30 osob), kteří si z projektu odnesou přímou individuální zkušenost. Dále budou spolupracovat asistenti, 33

nevládní organizace z jednotlivých regionů a místní samospráva, sdružení cizinců, školy atp. Rodiny jsou osloveny prostřednictvím mediální kampaně, která probíhá formou spotu/znělek, rozhlasových rozhovorů s účastníky projektu z předchozích let a distribuce propagačních materiálů(plakáty) ve všech krajích. Rodiny jsou také kontaktovány NNO, koordinátory pro jednotlivé kraje a jednotlivci. V průběhu projektu se ukázalo, že zapojené rodiny cizinců jsou většinou sociálně slabší a přímý kontakt s rodinami českými je pro ně motivující. Během oběda se obě rodiny seznámí a popovídají si vzájemně o svém životě, čímž se sblíží a uvědomí si, že mají podobné problémy a radosti např. s dětmi, v zaměstnání atp. Konference „Integrace cizinců v Evropě“ Mezinárodní konferenci "Integrace cizinců v Evropě" se koná 24. - 25.11.2008 v Lichtenštejnskem paláci v Praze, pod záštitou Džamily Stehlíkové, ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny. Občanské sdružení Slovo21 organizuje tuto konferenci za finanční podpory Ministerstva práce a sociálních věci ČR. Program konference: • Politika EU v oblasti integrace cizinců • Modely integrace cizinců a zkušenosti s jejich realizací v evropských zemích • Koncepce integrace cizinců a analýza postavení cizinců v ČR z pohledu státní správy • Prezentace projektů v oblasti integrace cizinců Cílem konference je informovat o současné situaci integrace cizinců. V rámci konference budou prezentovány příspěvky týkající se integrace cizinců v ČR, v několika evropských státech, které mají v této oblasti dlouhodobé zkušenosti (Nizozemí, Norsko, Francie, Německo atd.), a 34

také ve státech, které se integrací cizinců začaly intenzivně zabývat teprve nedávno (např. Maďarsko, Slovensko, Polsko, atd.). Příspěvky by měly ilustrovat přístup jednotlivých vládních resortů zúčastněných zemí a českých i zahraničních nevládních neziskových organizací. Největší pozornost bude věnována situaci v ČR v návaznosti na analýzu realizace Koncepce integrace cizinců v ČR z pohledu resortu vlády ČR, NNO, vědeckých a kulturních institucí a organizací.

převzato z organizace Slovo 21

35

UZAVŘENÉ SPOLEČNOSTI SEKTÁŘSKÉHO CHARAKTERU Téma rizik uzavřených společností je natolik široké a obsáhlé, že nemůže být ambicí tohoto stručného textu jednotlivé skupiny jmenovat či dokonce podrobně popisovat. Problematiku si pro zjednodušení zúžíme na téma náboženských sekt a nastíníme jí ve všeobecných rysech, které se téměř pravidelně opakují v nejen v kultech, ale i v uzavřených skupinách nenáboženského charakteru. Původ slova sekta není zcela zřejmý. Jeho význam se ale ustálil pro označení pro novou duchovní školu nebo nějakou od hlavního náboženského proudu oddělenou skupinku. Z tohoto pohledu byli v prvních staletích po Kristu, jako židovská odštěpenecká sekta okolním pohanským světem, původně vnímáni i křesťané. V době reformace pak katolíci, podle stejného principu, považovali za kacířské sektáře protestanty. Počátkem 90. let minulého století, když do bývalého socialistického bloku začaly proudit nové náboženské ideje, bylo slovem sekta označováno každé duchovní hnutí, které nějak konkurovalo etablovaným církvím. Konotace slova se změnila negativním směrem, nové skupiny byly automaticky vnímány jako podezřelé, nebezpečné, jejich členové byli označováni za „vymyté mozky“. Zevšeobecňující, hanlivý a nevhodný tón tohoto výrazu označujícího všechna nová náboženská hnutí, zůstal v obecném povědomí dodnes. Moderní religionistika ovšem pracuje s pojmy sekta nebo kult daleko střízlivěji a střídměji. S ohledem na svobodu vyznaní každého člověka i na relativismus současného světa padlo vymezení: „Co není křesťanské, je sektářské“. 36

Ve společnosti dnes neexistuje žádná jednotící duchovní Pravda, jediným společně akceptovatelným měřítkem se stala, alespoň pro člověka euro – americké civilizace, lidská práva. S ohledem na tuto skutečnost vzniká i nové vymezení pojmu sekta, už nejde o to, co skupina vyznává, ale jak je v ní zacházeno s jedincem. Pokud je (většinou skrytě) manipulováno s lidskou svobodou, bývá hnutí označováno jako skupina se sektářskými tendencemi. Slovo sekta nemá žádnou novou ustálenou definici, lze je ale charakterizovat například souslovím „totalitní náboženská skupina“. Typickým znakem skupiny se sektářskými rysy je přemrštěná autorita jejího vedení. Náboženský vůdce překračuje své kompetence, direktivně formuje a kontroluje své následovníky i v oblastech osobního života, individuality a svobody, kam by správně zasahovat neměl. Svou autoritu opodstatňuje například svými (domnělými) výjimečnými schopnostmi a znalostmi, zjevením či posláním. Ač to tak vždy nebývá prezentováno navenek, vůdce či vedení zpravidla tvrdí, že jejich organizace je jediná, která zná správnou cestu, a vlastní tak jedinou Pravdu. Motivace vůdců k takovémuto jednání mohou být velice různé, od upřímně míněných mesiášských snah, přes obyčejnou přemíru horlivosti, až k touze ovládat druhé a užívat si moc. Skupina shromážděná okolo autoritativního vůdce se cítí být vyvolenou elitou. Učení kultu bývá často zradikalizováno očekáváním brzkého konce světa, členové prožívají radost, že mohou být u tohoto dějinného okamžiku, na té správné straně. Lidstvo je v očích stoupenců sekty rozděleno ostrou hranicí - přežijí nebo spaseni budou jen pravověrní. Dobro a Pravda jsou uvnitř hnutí, okolní svět je prezentován jako zlý, satanský, určený 37

k zavržení. Se světem není možno budovat spolupráci, hledat kompromis, proto je odmítán dialog a tolerance. Ze stejného důvodu bývá členům zakázáno číst kritickou literaturu, která je považována za lživou a škodlivou. Skupiny se sektářskými tendencemi bývají nezávislými badateli – religionisty, psychology a sociology - kárány za psychickou manipulaci s nováčky i s věřícími. Typickým příkladem může být využívání strachu ze zkaženého, prohnilého světa, kam může být každý člen v případě neposlušnosti vyhozen. Jeho přátele z hnutí by s ním pak přestali komunikovat, zůstal by sám, zavržen. Další kritiku si uzavřené sektářské skupiny vysluhují skrýváním podstatných informací o věrouce před nováčky. Rekrut bývá nejprve do kolektivu vtažen přes citové vazby, je izolován od rodiny a starých přátel. Až později, kdy už je osobně zainteresován, se dozvídá o radikálních věroučných nárocích svých nových spolubratrů. Snižuje se tak možnost svobodného rozhodnutí pro případné odmítnutí nové doktríny. Zatímco pozorovatelé zvnějšku vnímají situaci v kultu jako totalitu a diktaturu a její aktivity jako manipulaci či fanatismus, pohled člena sekty je zcela opačný, vnější i vnitřní činnost svého společenství považuje za svobodnou službu ve světoborné misi, která šíří jedinou spásnou Pravdu. Častou chybou při setkání se „sektáři“ bývá otevřené zatracování a výsměch jejich učení. Na takovouto reakci jsou připraveni, jsou ochotni pro svou Pravdu trpět, posměch považují za nevědomost a působení zla. Diskuse a přesvědčování zůstávají většinou bez efektu, člen nového náboženství je do svého hnutí doslova zamilován, a tak jsou všechny argumenty marné. 38

Pro informovanost člena sektářského hnutí je samozřejmě důležité slyšet kritická slova na adresu kultu (pravděpodobně jim však zpočátku nebude věřit). Je-li člověk ve spárech sekty vaším přítelem, je ale potřebnější, aby se vaším radikálním odmítnutím, nepřetrhlo citové pouto, které vás pojí. Váš blízký bude, po svém případném odchodu z kultu, potřebovat každou pozitivní vazbu ve světě, která mu z předsektářského života ještě zbyla. Proti autoritářským a elitářským tendencím, kterými jsme se pokusili charakterizovat sekty, není imunní žádné uzavřenější lidské společenství. Mohou se destruktivně projevit i ve farnostech či sborech renomovaných církví, v pracovních kolektivech, oddílech, klubech, politických stranách, ale i v rodinách nebo partnerských vztazích. Receptem pro ochranu před sektářstvím je informovanost, opatrnost a sebereflexe. Organizace, které bezezbytku linkují životy svých členů a drží je za plotem strachu, připomínají duchovní mateřskou školu. Člověku, který svobodně a upřímně usiluje o rozvoj svého náboženského života a individuálního nadání, proto sektářský dril nemůže stačit. To je nadějí i pro všechny, kteří (doufejme) jen načas uvízli v nesvobodných uzavřených skupinách.

Autor: Mgr. Martin Kořínek

39

ZRANĚNÍ V NAŠICH VZTAZÍCH Psychologicko-teologické poznámky (zkrácená ukázka z knihy Tomáše Halíka „Dotkni se ran“, Praha 2008) Možné, tvrdil filozof Jacques Derrida, je to, co leží v našich možnostech, anebo alespoň v horizontu našich plánů, přání, očekávání a imaginace. Nemožné (l´impossible) je to, co tento horizont zcela prolamuje a vnáší sem něco radikálně, božsky nového – jako to činí umění a náboženství. Proto jsem v jedné ze svých dřívějších knih nazval království Boží „královstvím nemožného“, k němuž se prolamuje jen „malá víra“, schopná „nemožných věcí“ – odpouštět, kde se mohu pomstít, dávat, kde si mohu ponechat či dokonce brát, nasazovat se a obětovat pro druhé, kde si mohu užívat klid a vlastní pohodlí1. Kolik jizev by bylo ošetřeno, kolik zranění by vůbec nenastalo, kdybychom byli schopni z mnoha lidí sejmout (alespoň ve své představivosti) „obraz nepřítele“ (který nadto bývá často naším obrazem, který si na ně promítáme)! Prvním krokem k uzdravování ran světa je naše obrácení, pokání, pokora – nebo, civilně řečeno: odvaha k pravdě o nás samých. Zpovědnice církví nejsou – jak si to lidé často představují a jak to mnozí chtějí a požadují – umývárnami, kde snadno a rychle ze sebe osprchuji to, umazalo můj ideální obraz o sobě samém, kde se zbavím toho, co mne vyrušilo z (falešného) klidu a vrátím se zpátky k svým příjemným iluzím o vlastní nevinnosti. Kdo „svátost smíření“ takto používá a zneužívá, spíše na sebe vrší další, tentokrát skutečně těžký hřích (životní lež, sebeobelhávání). Ten pak těžko porozumí slovům (a životní zkušenosti) svatého 1

Halík T., Noc zpovědníka, Praha 2005

40

Augustina, že totiž i hříchy (etiam peccata) nám mohou pomoci k dobrému2. Mohou nám pomoci tehdy a tím, když ve chvíli skutečného pokání nám „spadnou šupiny z očí“ a pravdivě objevíme své místo a svou situaci ve světě. Když pochopíme, že v odvěkém zápasu dobra a zla nejsme a nemůžeme být v situaci neutrálních diváků a už vůbec se nemůžeme s naivní samozřejmostí uvelebovat na tribuně „dobrých a spravedlivých“. Fronta tohoto zápasu probíhá i naším srdcem, i náš život je bojištěm, i my neseme mnoho ran, které musíme nejprve odkrýt, aby mohly být uzdraveny (a abychom mohli pomáhat k uzdravení druhých). Patří k nim jak naše bolavá, tak i ta zapomenutá či nikdy neobjevená a nepřiznaná traumata, patří k nim zklamání a poškození „osudem“; rány , které nám zasadili druzí - ale i ta zranění, která jsme (možná i bona fide) způsobili druhým my sami a která (ač si to mnohdy neuvědomujeme) nás často poškozují víc, než ony rány utrpěné od druhých. Říkám-li na počátku mše „mea culpa“, má vina, pak ne proto, aby mne to zkřivilo a srazilo do prachu bezvýchodného sebeobviňování a sebelítosti, nýbrž aby mne to postavilo z falešných nebes sebeiluzí zpátky na zem – a abych směl zakusit, jak Bůh mne znovu tvoří (z prachu země, ex nihilo – to je přece jeho oblíbený materiál!) - a vdechuje mi svého ducha.

2

Augustin tak komentoval výrok sv. Pavla, že „milujcímu Boha všechny věci pomáhají k dobrému“ (Řím8, 28) – etiam peccta, i hříchy! Tímto směrem zřejmě poukazuje i záměrně provokativní (a mnohé pochopitelně pohoršující) věta původně augustiniánského mnicha Martina Luthera „Hřeš směle!“ Vědomí hříchu může otevřít člověka v lítosti, pokání a pokoře daru Boží milosti; ti, kteří se považují za spravedlivé, se tomuto daru ve své pyšné uzavřenosti nikdy neotevřou

41

Člověk je udělán z prachu a Ducha, říká nám sugestivní obraz na prahu hebrejské Bible3; hříchem, dodává žalmista, se lidé „navracejí do svého prachu“, avšak Bůh jim odpuštěním „navrací svého Ducha“, jsou „znovu stvořeni.“4 XXX Řekli jsme si, že Kristus, který k nám přichází a ukazuje své rány, nám může být povzbuzením k „odvaze k pravdě“, odvaze zbavit se vlastních „brnění, masek a pudru“, jimiž před druhými a často i sami před sebou zakrýváme svá vlastní zranění. Týká se to nejprve traumat, která jsou v nás přes všechnu snahu zapomenout natolik živá, že stále k sobě obracejí naši pozornost. Člověka přitom často nejvíc vysiluje snaha je zakrýt, přebít a kompenzovat křečovitým předstíráním nebo permanentním sebepřetěžováním. Ne ve všech případech je Ignácova rada „agere contra“ (jednej opačně, než k čemu tíhneš) vhodná - např. ustavičné vtipkování lidí, trpících depresemi, působí časem poněkud únavně. Tomu, co se v nás takovým způsobem hlásí a tolik se brání našim pokusům o únik, kompenzaci či vytěsnění, bychom opravdu měli dát slovo a podívat se tváří v tvář. Často přímá konfrontace s těmito problémy uvnitř nás samých je pak méně namáhavá, bolestná a nebezpečná než neustálé unikání před nimi. Když se člověk dokáže skutečně opřít o ujištění, že Bůh nás přijímá takové, jací jsme, i s našimi traumaty, bolestmi, jizvami a problémy, pak mu už toto vědomí samo někdy může nabídnout ještě bezpečnější spočinutí (a odpočinek od vlastních stressů a běsů) než polštář na psychoanalytikově pohovce. (Tím samozřejmě nechci bagatelizovat pomoc psychoterapeuta, která v řadě případů je nutná a která se s duchovními cestami k vnitřnímu smíření a uzdravení vůbec nemusí vylučovat.) 3 4

srov. Gen 2,7 srov. Žl 104, 29-30

42

Existují ovšem i traumata, která jsme „úspěšně“ vytěsnili nebo která nikdy do plného světla našeho vědomí nevstoupila. Pokud se nám tyto věci – ať už v modlitbě či na psychoanalytickém lůžku nebo v jiných privilegovaných chvílích života – vracejí do vědomí, platí slovo, jímž Hospodin v tolika biblických příbězích doprovází svůj vstup do lidského světa: Neboj se! Ano, i to, co se vynořuje z temné noci a chová se dlouho jako nepřítel, s nímž musíme zápasit a který nás dokonce i zraňuje, můžeme nakonec odhalit jako Božího posla, který nám, pokud jsme bojovali statečně, nad ránem přinese požehnání – vzpomeňme na důležitou biblickou scénu, zápas Jakobův na břehu říčky Jabok.5 Dokonalost, k níž jsme ve Starém i Novém zákonu vyzváni, nespočívá v bezchybnosti, nýbrž v celistvosti, úplnosti. Prvým krokem k této celistvosti je pokora, doprovázející obrácení: i toto jsem já! Co není přijato, nemůže být vykoupeno, učili staří otcové církve při rozjímání nad tajemstvím Vtělení. První, co po nás Bůh chce, když nám dopřeje milost (vpravdě náročnou, ne lacinou milost) uvidět své rány, je přijmout je. Umět říci i k těmto skutečnostem svého života své „ano“ – a to i tehdy, když toto „ano“ ještě není kryto plným porozuměním, kdy v nás zůstávají ještě ne zcela zodpovězené otázky „proč“ a „proč právě já“. Smím mít své rány! To je velký osvobozující krok k uzdravení. Nemusím být silný a krásný a úspěšný jako hrdinové filmů a televizních seriálů, nemusím být napomádovaně šťastný, neotřesitelně zdravý a věčně mladý jako panáci ve výlohách všudypřítomných reklam na všechno a nanic, nemusím mít oči planoucí odhodláním,

5

srov. Gen 32, 23-33

43

napřaženou ruku a timolinový úsměv jako politici na (počítačově upravených) volebních plakátech. „Bůh se jim směje“6 - stejně jako tehdy, když přišel shlédnout na bobek babylonské velestavby7 – a my se můžeme smát s ním. Je to velmi osvobozující, smět být takový, jaký skutečně jsem. Nestávám se právě v okamžiku pokorného objevu (a přijetí) toho, jaký skutečně jsem, svou pravdivostí, teprve zas autentickým obrazem toho, jenž je ten, který je? Nečiním (paradoxně) právě přijetím své nedokonalosti rozhodující krok k oné celistvosti, kterou On vtiskl člověku jako svou pečeť, svůj obraz, ale také jako poslání a úkol? XXX Rány, jimiž mne obdařil „osud“ a „ti druzí“, smít mít. Do značné míry přestávají být traumaty, pokud je přijmu a pokud unesu svou skutečnou podobu, odlehčenou a osvobozenou jak od zátěže předstírání a zakrývání, tak od zátěže diktátu reklam a vnějších požadavků, nutících či svádějících mne, abych byl tím, kým nejsem a kým ve skutečnosti ani nemám a nemohu být. Jak je to však s ranami, které jsem zasadil ostatním? A jak je to s ranami, které nejsou jen mou privátní věcí, protože zasáhly oblast mých vztahů? Zde nemohu nabídnout žádné překvapivě nové recepty. Kde se mohu omluvit, mám se omluvit, kde mohu věci napravit, musím je napravit, kde se mám smířit, je třeba, abych se o to přinejmenším pokusil. Kde už opravdu nemohu vynahradit to, co jsem zkazil či zanedbal, musím to umět pustit z ruky. Tam je důležité, mít odvahu tyto věci vložit do plamene Božího milosrdenství a v důvěře v Jeho odpuštění také odpustit sám sobě. Jestliže 6 7

Žl 2,4 Gen 11, 5

44

mé staré viny prošly portálem modlitby (případně svátosti) k Bohu, jestliže jsem je předložil jeho milosrdenství a v rozhovoru s ním se pro mne staly zkušeností (která mi pomůže je lehkomyslně neopakovat), pak je činem víry navždy je propustit. Pak se mohou a mají stát pro mne definitivní minulostí, vykoupenou minulostí, předanou Bohu, o níž se už nemusím a nemám starat. A pokud z této minulosti, z ještě příliš horkého popele vzpomínek, budou nadále vyšlehávat pocity viny, které mne už nevedou k uzdravující pokoře, nýbrž ochromují mou schopnost radosti, svobody a konání dobra, pak s nimi mám zacházet jako s kterýmkoliv jiným pokušením: odehnat ho jako obtížnou mouchu, nevšímat si ho jako štěkajícího psa za plotem cizí zahrady. XXX Dokážeme-li opravdu přijmout své rány - v síle víry, v důvěře, že Bůh nás i s nimi plně akceptuje – už tím jsou proměněny. Neznamená to, že nutně musí navždy přestat bolet – i staré jizvy a rány těla se za určitého počasí znovu ozývají – avšak mají zcela jiné místo v našem životě a náš život sám je nyní plnější, celistvější a bohatší. Stará česká velikonoční píseň říká o ranách vzkříšeného Krista: Jeho rány jsou zhojeny, stkví se jak drahé kameny. A velká mystička německého středověku svatá Hildegarda z Bingen učila, že se i naše rány promění v perly. Anselm Grün k tomu píše: „Proměna vlastních ran v perly pro mne spočívá v tom, že své rány chápu jako něco drahocenného. Tam, kde jsem zraněn, tam jsem citlivější pro ostatní lidi. Lépe je chápu. A tam, kde jsem zraněn, se dostávám do kontaktu s vlastním srdcem, se svým skutečným bytím. Vzdávám se iluze své síly, zdraví a dokonalosti. Uvědomuji si vlastní křehkost a tímto 45

uvědoměním se stávám skutečnějším, lidštějším, milosrdnějším a jemnějším. V místě mého zranění se nachází můj poklad. Přicházím tam do styku se sebou samým i se svým posláním. Zde odkrývám i své schopnosti. Pouze zraněný lékař umí uzdravovat.“ 8

Autor: Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.

8

GrünA., in: Máš před sebouvšechnymé cesty. Sborníkk 60. narozeninám TomášeHalíka. Praha2008, str. 107-108

46

INTERNETOVÉ ODKAZY www.slovo21.cz www.zmizelesudety.cz http://www.antikomplex.cz http://www.sekty.cz/www/index.php http://dingir.cz/ http://www.poradna-tab.wz.cz/ http://www.slovanet.sk/integra/

47

POLIBEK MÚZY 2008 Již po jedenácté nabídla soutěž Polibek múzy všem tvůrčím mladým lidem možnost prezentovat svá díla, zasoutěžit si a získat cennou zpětnou vazbu. Letos bylo pro tvůrce vodící linkou téma Vztahy. O tom, že bylo inspirující, mohou svědčit následující čísla: celkem bylo přihlášeno 143 uměleckých děl autorů se zúčastnilo 80 průměrný věk autora byl 19,99 let V tomto sborníku máte šanci shlédnout nejlépe hodnocená díla z uměleckých oborů Fotografie, Literatura a Výtvarno. V oborech Film a Hudba se alespoň můžete dozvědět, jací autoři vyhráli, když už jejich díla nelze papírem předat. Další informace o Polibku můžete vždy hledat na známé adrese www.skaut.cz/polibek a nebo psát na [email protected]. Pěkný umělecký zážitek přeje Aleš Vitinger za tým Polibku múzy 2008 Možná vás při prohlížení těchto děl také něco políbí a získáte inspiraci pro další ročník soutěže, který bude mít téma: „Kouzlo.“

Fotografie Kategorie Fotografie černobílá obor Fotografie sloučené kategorie Fotografie černobílá starší a mladší vítěz: Jitka Baslová

Kategorie Fotografie barevná (mladší) 1.-3. místo se shodným počtem bodů vítěz: Miriam Jandáková - Želvík vítěz: Eliška Hollasová - Belinda

Kategorie Fotografie barevná (starší) vítěz: Vojtěch Mihalík - Hortvík

Kategorie Fotografie – fotosérie sloučené kategorie Fotoserie mladší a starší vítěz: team - Mahoni, Marťa, Sylva, Tin, Včelka, Venda

49

Budoucnost & minulost, zvíře & člověk, muž & žena

autor: věk: oddíl/kmen: město:

Jitka Baslová 18 let RK JáMy Plzeň

50

Okno do kamarádství

autor: Miriam Jandáková - Želvík věk: 18 let oddíl/kmen: 18.bílý útes

51

Svěřit se kamarádovi

autor: Miriam Jandáková - Želvík věk: 18 let oddíl/kmen: 18.bílý útes

52

Chlupaté štěstí

autor: věk: oddíl/kmen: město:

Eliška Hollasová - Belinda 17 let 3.dívčí oddíl Modré sovy Olšovec 53

Č+L

autor: věk: oddíl/kmen: město:

Vojtěch Mihalík - Hortvík 21 let 61. Poutníci Mikulov

Mezi námi autoři: Mahoni, Marťa, Sylva, Tin, Včelka, Venda oddíl/kmen: Roveři 48. oddíl město: Ostrava 54

55

56

57

58

59

60

61

Literatura Kategorie Próza (starší) obor Literatura Anna Doupovcová - Tlampa /Tajemství/ vítěz: věk: 19 let město: Vsetín Kategorie Próza (mladší) vítěz: Kristýna Drápalová - Kika /Setkání/ věk: 17 let oddíl/kmen: RK Exit město: Praha Kategorie Poezie (starší) 1. až 2. místo se shodným počtem bodů vítěz: Stanislav Javorský – Jeruza /...A smutok/ /Snezi/ věk: 22 let oddíl/kmen: 78. zbor Tatranski Orli město: Nová Lesná Kategorie Poezie (mladší) vítěz: Alžběta Michalová – Lízátko /Tati/ věk: 16 let oddíl/kmen: 70. Sebranka město: Brno

62

TAJEMSTVÍ Anna Doupovcová – Tlampa Malíř Albert chodil každé odpoledne do své oblíbené kavárny. Přesně ve čtyři otevřel dubové dveře a zamířil ke stolu vzadu v rohu. Sedával pod velkou starou fotografií rodiny pana Ruprechta, která se pyšnila fabrikou na boty. Fotografie byla vsazena do zlatého rámu a v rohu na paspartě byl zaznamenán rok 1923. Po pravé straně měl Albert okno s výhledem na ulici a řeku i kopec za ní. Sedával v hnědém koženém křesle, které bylo značně ošuntělé nicméně stále malířovo nejoblíbenější. Vždy si objednal vídeňskou kávu, někdy vypil i dvě. Před odchodem pokaždé požádal o sklenku Absintu. Nikdy neodcházel ve stejný čas jako v den předtím. Záleželo to na tom, kolik spatřil zajímavých lidí nebo okamžiků, záleželo to na tom, jak moc se cítil naplněný inspirací. Často si črtal siluety lidí do svého skicáku, jindy si vyhrál s portrétem někoho u vedlejšího stolu. Byl mlčenlivý, nejistý a plachý. Když se někdo zajímal o jeho práci, mlčel a vyplašeně těkal očima po kavárně, kde by mohl najít útočiště. Nebyl rád, když někdo pozoroval jeho nedokončenou práci a nebyl rád, když ho někdo znervózňoval svou přítomností. Do kavárny chodil sám a sám také sedával u stolu. Neholdoval veselé lidské společnosti, bujarému a zhýralému způsobu života. On byl malíř a využíval každou chvíli proto, aby namaloval svět takový, jaký ho viděl. Smutný, nepřejícný a přesto krásný. Jeho obrazy byly krásné a také velmi drahé. Opravdoví znalci umění se přetahovali o každičký kousek do své sbírky. O Albertovi se ale říkalo, že je podivín. Bydlel sám v podkrovním bytě provoněném olejovými barvami. Na parapetech měl místo kytek knihy 63

a uprostřed jídelního stolu stál gramofon. Z desek se linul hlas Edith Piaf a malíř odstupoval a zase přistupoval v kdysi bílé košili k plátnu a zase zpět. Tlustý štětec mezi zuby, tenkým dodělával linky. Hotová díla visela na zdech nebo byla jen tak opřena o nábytek. Pro všechny obrazy se Albert nemohl v tak malém bytečku ani řádně pohnout. A přesto by svůj podkrovní pokojík nevyměnil za nic na světě. Když ráno v létě vysvitlo slunce a pošimralo ho svými paprsky na nose, Albert vstával s úsměvem. Po celý den byl pokoj prosluněný a večer se na oranžové stěně odrážel západ slunce. V zimě, kdy napadl sníh, si malíř topil v malých kamínkách. Oheň vesele praskal a z mrazu venku si pranic nedělal. Edith Piaf zpívala stejně jako v létě, jen stojan s plátnem se přesunul blíž ke kamínkům. Stále však stál tak, aby měl Albert dobré světlo. Ve chvílích odpočinku sedával v houpacím křesle a usrkával červené svařené víno. S oblibou si pochutnával na Sachrově dortu a četl přitom Balady od J. W. Goethe. Teď byl ale podzim. Malířovo oblíbené období. Je plné barev, ale přesto smutné. Ptáci odlétají do teplých krajin, lidé se oblékají do teplých kabátů. Venku voní jablka a kdyby pro chlad nebyla zavřená okna, táhla by se ulicemi vůně pečených štrúdlů. Stromy i keře jsou holé a zamilované páry opustily lavičky v parku. Choulí se k sobě pod velkými deštníky a spěchají se schovat před blátem a kapkami deště. Albert stejně jako každý rok i letos na podzim vylovil ze skříně dlouhý černý plášť a velký rovněž černý deštník s dřevěnou rukojetí. Šedobíle pruhovanou šálu omotal jen tak ledabyle kolem krku a na hlavu narazil baret. Takto vyzbrojen vyrazil hledat inspiraci. Kráčel po nábřeží, velkou koženou tašku měl přehozenou přes rameno a v pravé ruce svíral černý 64

deštník. Nepršelo, ale přesto byly všude louže. Vyhýbal se jim, jak jen to šlo, ale pokaždé, když jej něco zaujalo, zapomněl, kam šlape. Tak se stalo, že než došel do kavárny, měl nohy úplně promočené. Usedl ke svému oblíbenému stolku, objednal si vídeňskou kávu a čekal, až se objeví Múza. Znal se s ní dobře. Vypadala jako víla. Měla žluté, takřka průsvitné šaty, které bez ustání povlávaly v neexistujícím vánku. Ruce měla jemné jako hedvábí a vlasy dlouhé, zvlněné a plné barevných lučních kytek. Voněla jako mateřídouška a když mluvila, znělo to jako ševelení stromů. Poletovala kolem Alberta, nahlížela mu přes rameno, nořila mu prsty do vlasů. Šeptala mu do ucha, otírala se mu o tvář, dotýkala se jeho rukou. Vedla mu myšlenky, ukazovala mu, co má malovat, upozorňovala ho na důležité momenty. Byla pro něj nepostradatelná. Poprvé se objevila před několika lety. Bylo to Albertovo těžké období. Byl zoufale zamilován, nedokázal myslet na nic jiného, než byla ona dívka. Setkával se s ní každé ráno u stánku se zeleninou. Když ji spatřil poprvé, měla na sobě červený kabát, který ho ihned upoutal. Zadíval se na ni pozorněji. Z pod červeného klobouku jí spadaly na záda dlouhé hnědé husté vlasy. Levou rukou přidržovala černou koženou kabelku a tou pravou v černé rukavici pečlivě vybírala ty nejhezčí papriky a artyčoky. Když pak zaplatila, uchopil a oběma rukama velký hnědý papírový pytlík plný zeleniny a sebejistě na velmi vysokých podpatcích odkráčela pryč. Albert jen stál neschopen slova. Toužil ji namalovat, toužil ji poznat. Chodil proto den co den ve stejný čas nakupovat zeleninu. Náhoda tomu chtěla, že ji každý den znovu a znovu vídal. Ona si jej však nevšímala. Stával na rohu stánku a pozoroval její obličej. Měla malý nosík trošku nahoru a velmi krásný úsměv. 65

Měl rád ty chvíle, kdy děkovala prodavači a usmála se. Albert si přál, aby se takto smála i na něj. Její oči byly velké, hluboké a lemovaly je nesmírně dlouhé řasy. Malíř si chtěl zapamatovat každičký rys té tváře. Byla tak krásná! Doma odhodil kabát na opěradlo křesla a vrhl se k plátnu. Jakmile však uchopil štětec, jakoby se mu celý ten obraz od zeleninového stánku rozplynul. Nebyl schopen namalovat ani čárku. Nějakou dobu se ještě vracel ke stánku, ale už se nepokoušel zapamatovat si vzhled té dívky. Už se jen díval, sledoval její pohyby. Nedokázal odtrhnout oči. Věděl, že s ní nikdy nepromluví, že se nikdy nedozví její jméno, jen se díval. Tál nad nekonečným kouzlem té dívky, která získala jeho srdce, ačkoli o tom neměla ani ponětí. Stala se jeho platonickou láskou, vstupovala do jeho snů, všechny jeho myšlenky vedly k ní. Sedával v kavárně, hlavu měl v dlaních a popíjel peprmintový likér. Cítil se zničený láskou, cítil, že už nikdy nebude tvořit. Neměl chuť ani žít. V jedné takové chvíli, asi dva měsíce po prvním setkání s dívkou v červeném kabátu, mu někdo položil ruku na rameno. Byl to tak jemný dotek, že se Albert vylekal. Je to snad víla z jeho snů? Přišla? Našla si ho? Pomalu se otočil. Poprvé spatřil Múzu. Svěřil se jí se svým trápením. Povídal jí o své marné snaze nakreslit onu krásku. Múza poletovala kolem něj a jakoby neposlouchala co říká. Jakoby to nepovažovala za důležité. Místo rady, jak namalovat Albertovu lásku mu ukázala velmi starého muže u protějšího stolu. Vypadal smutně a sešle. Na stole před ním stál šálek s černou kávou a čerstvý výtisk odpoledních novin. Muž pomalu míchal kávu, občas se napil a listoval novinami. Pak vytáhl své cibule. Bylo přesně půl šesté. Sundal si z nosu velké brýle s kostěnou 66

obroučkou a uložil je do pouzdra z hadí kůže. Pouzdro pak zastrčil do náprsní kapsy, z kapsy u kalhot vytáhl drobné a položil je na stůl. Na hlavu si nasadil klobouk, do pravé ruky uchopil hůl a vyšel z kavárny. Na ulici se zastavil a zadíval se na oblohu. Pak vykročil rozhodně pravou nohou. Po dvou metrech nadzvedl klobouk a lehce se uklonil staré dámě v kožichu. Ta jeho pozdrav opětovala a pokračovala dál. Muž také pokračoval. Na jeho tváři však malíř spatřil nekonečnou radost. Starý pán se usmíval a jeho oči zářily. Albert přišel domů a odhodil kabát na opěradlo křesla přesně jako tomu bylo před dvěmi měsíci. Za několik hodin měl portrét toho muže hotový. Byl s ním spokojen. Namaloval sám sebe za několik let u zeleninového stánku. Pochopil, že může dávat lásku, aniž by bral něco nazpět. Pochopil, že ta dívka navždy zůstane jen jeho. Pochopil že ačkoli nemá její portrét, tak obraz starého šťastného muže mu ji bude připomínat. A tak nadále den co den navštěvoval svou kavárnu. Od prvního setkání s Múzou uplynulo několik let a z něj se stal úspěšný malíř. Poznal, že každý obraz musí mít své tajemství. Jeho tajemstvím, ukrytým v každém díle, byla ta kráska v červeném kabátu. Navěky zůstane jeho láskou.

67

SETKÁNÍ Kristýna Drápalová – Kika V říjnu bývá po ránu nepříjemně chladno. Ani v ročnících s povedeným babím létem se před sedmou hladina rtuti v teploměru nevyšplhá nad pět stupňů Celsia. A letošní podzimní počasí se navíc vydařeným nazývat rozhodně nemohlo. Zima se mi stejně už dávno stala nevítanou společnicí v bratrově zdekovatělém spacáku, tak jsem se rozhodla rychle rozepnout zip, přehodit nohy přes okraj lavičky a najít boty. Tkaničky dlouze odolávaly zkřehlým prstům, ale po chvilce snažení se mi podařilo svázat je do dvou uzlíků. Vstala jsem z lavičky. Byla mlha, lezavo, sychravo a ani střecha nástupiště mě neochránila před všudypřítomným vlhkem. Udělala jsem pár kroků ke dveřím nádražní haly – kdyby byla otevřená, utečou hodiny do příjezdu mého vlaku o něco tepleji. Na dveřním madle byla přilepena už lehce zažloutlá žvýkačka. Poslechla jsem nálepku, která na mě křičela „Tlačit“ a octla jsem se v hale jesenického nádraží. Teplota zde byla o něco málo výše než na mojí lavičce na nástupišti, tak jsem prošla dveřmi zpět – studený vzduch mě zastudil v plicích – a začala pěchovat věci do batohu. Hala se v ranním bezčasí zdála být ještě šedivější než obyvkle. Dýchala socialismem, před dvaceti lety musela být zcela stejně bezútěšná jako dnes. Do očí mě uhodila jediná jasná barva v blízkém okolí – červená, svou 68

výrazností upozorňující na postarší automat na teplé nápoje značky Douwe Egberts. Nemám ráda kávu. Stoupne mi po ní krevní tlak, srdce začne prudce bušit a je mi úzko, uzoučko, jako bych propásla něco životně důležitého a ani nevěděla co vlastně... Douwe Egberts měl naštěstí v nabídce i citronový čaj. Zvuk mincí dopadajících do útrob automatu byl překvapivě hlasitý, připadalo mi, že ruší ticho nádražní haly podobným způsobem, jakým vyzvánění mobilního telefonu zasahuje do atmosféry v kostele či katedrále. Místo čaje vypadlo capuccino. Možná jsem si spletla tlačítko. *** „Dobré ráno..“ „Dobré ráno.“ „Tohle leželo venku na lavičce, není to vaše?“ Ve dveřích stál muž v červené mikině s kapucí a trochu pomačkaných kalhotách pískové barvy. „Jo, díky. Tuhle mikinu bych si tu fakt nechtěla zapomenout. Bych se pro ni vracela třeba i z Budapěště.“ „Pro zapranou mikinu?“ „Moje oblíbená. Mám k ní citový vztah,“ usmála jsem se. „Hmm,“ protáhl, „stejně by tu nebyla, než by jste se stihla vrátit.“ Nedokážu říct, kolik mu mohlo být. Cokoliv od pětadvaceti do čtyřiceti. Možná o málo víc. „To je asi pravda... Ale litovala bych, že jsem to neudělala.“ „Nebyla by tu. Tady toho lidi moc nemaj.“ „Možná jsou tu k sobě o to slušnější.“ 69

„Jo, tak to občas bývá. I když – nevím, spíš bývalo. Vy jste z Prahy, jestli se smím ptát?“ „Jak to víte?“ „Je to slyšet.“ „Hmm..“ pokrčila jsem rameny. Pražáky nemají nikde moc rádi, natož pak ve slezských horách, kam podle našeho vnímání teprve předevčírem zavedli elektřinu. „Nechcete capuccino? Za tu mikinu..“ „Rád. Teda jestli jste do něj nic nenasypala a neokradete mě, až po tom usnu,“ usmíval se. „No jo, to my u nás v Praze děláme každýmu.“ Přišla jsem k řadě kovových sedaček, kam se mezitím posadil, diplomaticky zaujala místo ob sedačku vedle a podala mu kelímek. „Děkuju.“ „Není zač. Vy jste odtud?“ „Z Olomouce. Teda odtud, ale bydlím v Olomouci.“ „Přímo z Jeseníku?“ „Ze Zlatých Hor.“ „Tam to znám..“ „Ano?“ „Hm.“ „A co děláš v šest ráno v Jeseníku na nádraží?“ zeptal se. „My už si tykáme?“ „Nevadí?“ „Nevadí. Byla jsem s kamarádama na vandru a pak jsem si ho trochu prodloužila.“ „Tady? Sama? Nebála ses?“ „Trochu,“ pokrčila jsem rameny. „Tak proč jsi jezdila sama?“ usrkl capuccina. 70

„Právo na samotu.. nevím, mám to tu ráda. A je to asi tak jediný místo, který který je na podzim krásnější než v létě a ostatních obdobích. V Praze je podzim strašnej.“ „Právo na samotu?“ podíval se na mě přes okraj kelímku. „No..“ „Co myslíš právem na samotu? Většina lidí osamění nesnáší.“ „Nemyslím osamění, ale samotu. Samota je prospěšná, myslím, že úplně každý ji někdy potřebuje. I když, možná je to jenom v Praze a těch větších městech, tady se to asi dá zvládnout i bez ní, není tu tolik lidí a anonymity. Prostě v samotě může člověk růst, srovnávat myšlenky. Takový to ´usebrání se´. Nemám ráda slovo meditace. Ale samota je pro tohle skoro nezbytná.. Alespoň já to tak mám.“ „A to osamění?“ „To je něco jinýho. Osamění se bojím. Skoro stejně jako bezmoci. Když je člověk sám, ještě není osamělý. Skoro bych řekla, že je těžší být osamělý, když je člověk sám, než být osamělý, když jsi mezi spoustou lidí.. chápeš, co myslím?“ „Nevím. Asi ano, trochu. Chytám se. Ale přesto jsem radši mezi lidmi, než sám. Kdybych byl radši sám, nepovídal bych si teď tady s tebou.“ „Jasně, já jsem taky radši mezi lidma... Ale tu svou samotu mám občas moc ráda.“ „Asi vím, co tím myslíš... Teda spíš určitě než asi. Zrovna jedu ze Zlatejch, byl jsem tam sám. Narodil jsem se tam, ale odstěhovali jsme se docela brzo. Ale stejně se tu cítím víc doma a jezdím sem tak často, jak můžu. Jdu se projít na Příčnou, přes Táborky do Heřmanovického 71

sedla a na Orlík. Když nad tím přemýšlím, možná to má taky co do činění s tím ´usebráním se´. Provětrám si hlavu, zklidním se a koukám na věci z jiných úhlů. Ale myslím, že je to víc krajinou než samotou.“ „Krajinou?“ „Hmm..“ odmlčel se. „Tohle je totiž můj kraj. Moje hory. V Olomouci jsem doma a mám ji rád, ale můj domov je tohle, jestli víš, co chci říct. Tahle krajina. Takže si odpočinout, opravdu odpočinout a zregenerovat jezdím sem. Člověk asi nemůže mít víc domovů, víc krajin, které by chápal. “ „Vím, slyšela jsem o tom. Taky jsem přemýšlela, kde je ta moje krajina. On člověk asi nemůže mít krajinu, aniž by ji pochopil... A pochopit krajinu znamená asi poznat to, jaká je a proč, poznat její duši. Já mám Polabí. Takový bezbranný, milý, prostý a domácí. Ale ne slabý. Kdybych měla říct, který typ krajiny mám nejradši, bez zamýšlení bych řekla, že hory. A přitom jsem doma na takový placce. Odmala tam jezdím k babičce, maminka pochází odtamtud a mám tam půl rodiny. Myslím, že Polabí chápu a cítím, že tam část mě patří. Ale nevím, jestli úplně... Některý krajiny jsou takový duševnější než jiný. Jeseníky jsou. Taky sem jezdím od kočárku, ale ještě jsem to tu není tolik moje. Tady se upalovaly čarodějnice, těžilo se zlato a lidi se tu ztratí stejně snadno jako celé jezírko, to menší Mechové. Fascinuje mě to tady, je to takový zvláštní vztah.“ *** Potkala jsem je už čtyřikrát. Jistě jste si jich již také všimli. Jsou tu, mezi námi. Bytůstky. Je to zvláštní druh lidí, kteří se vyznačují několika společnými rysy. 72

Znenadání se objeví ve vašem životě - vystoupí z tramvaje, přisednou si k vám ve vaší oblíbené kavárně nebo vám zničehonic na ulici poklepu na rameno a udělají něco opravdu neobvyklého, nebo pronesou něco velmi zajímavého či moudrého. Občas je to tak inspirující nebo zásadní, že jste nuceni o tom přemýšlet ještě řadu dalších dní. A celou tu dobu, kdy se vy nezmůžete na nic jiného, než že je ohromeně vnímáte, působí, jako by to celé dělali nebo říkali úplně samozřejmě, mimochodem. Potom zmizí stejně nenadále jako se objevili. Nedají vám šanci. Zpočátku jsem myslela že člověk, který proti mně sedí, je také bytůstkou. Ale mluvila jsem i já a on ne a ne zmizet. *** „S touhle krajinou asi nejde mít jiný než zvláštní vztah. Sama je zvláštní,“ prohlásil. „Možná to bude tím.“ Vstal (zakřupalo mu v kloubech), došel k pár kroků vzdálenému koši a odhodil do něj použitý kelímek. Napadlo mě, že bych si mohla konečně koupit čaj a začala jsem lovit drobné z peněženky. „A co děláš jinak, když nechodíš po Jeseníkách?“ zvedl tázavě obočí. „Chodím do školy. Ale ne moc. Sbírám zážitky.“ Pokrčil rameny. „To je docela fajn činnost.“ „Nestěžuju si.“ „Nějaké konkrétní zážitky? Nebo prostě jenom zážitky?“ „Těžko říct... Nevím, asi prostě zážitky. Nejlépe ty, které mě někam posunou. Myslím, že je to takový životní styl. Rozhodně můj a myslím, že i některých mých přátel.“ 73

„Povídej...“ „No... Odvážím se tvrdit, že se nehoníme za penězma. Cílem nikoho z nás není ani mít plnej žaludek nebo spát dvanáct hodin denně. Věřím, že touhou mě ani mých blízkých není mít co největší moc. Přesto máme pořád spánkový deficit a jak řekla moje nejlepší kamarádka žijeme čtyřdenní týden - od pátku do neděle totiž nikdy, ale opravdu téměř nikdy nejsme doma, namísto toho jezdíme se sbaleným batohem republikou a navštěvujeme přátele, místa, události. Cestujeme přes stopadesát kilometrů, abychom v noci vylezli na kopec a ráno jeli zpátky. Blbneme s nákupními košíky, odpadkovými koši, dopravními značkami, občas trošku demolujeme své okolí, většině z nás alkohol v rozumné míře nevadí. Nespíme celou noc, povídáme si a pijeme kafe – i když, já vlastně spíš čaj. Staráme se jeden o druhého. Vymýšlíme akce, abychom tam mohli jet. Místo na novou značkovou mikinu šetříme na to, abychom se těch akcí mohli zúčastnit. Vedeme světluščí roje, skautské oddíly a roverské kmeny – zapomněla jsem ti říct, že jsem skautka, už od deseti - protože je třeba mít to všechno s kým podnikat. Zajímáme se o kulturu. Realizujeme se skrze rozličnou tvorbu. Věčně nemáme peníze. Toužíme po poznání, sebepoznání a rozvoji. Teda, teď jsem to vykreslila strašně ideálně, ve skutečnosti to tak růžový není. No, ale abych se dostala zpátky na začátek. Tohle všechno děláme kvůli zážitkům a zkušenostem, teda minimálně já. Teď nepočítám to, že mě to baví a že je mi s těmi lidmi dobře. Zážitky jsou přece spolu se vzpomínkami a vztahy to nejcennější. Jenže vztahy se mohou pokazit, ale to, co jsem zažila 74

a co mám v hlavě, mi už nikdo nevezme. A taky myslím, že vztahy se tvoří skrze společné zážitky.“ Otočila jsem se k červenému automatu. Dvoukoruna mi propadla zpět, tak jsem je otřela o poškrábané místo vedle otvoru na mince a hodila ji tam znovu. Automat ji spokl už bez problémů, stejně jako ty další. Rámus, který způsobily, se už nezdál být takovou svatokrádeží. „Docela zvláštní životní styl.“ „Možná.“ „Měl jsem období, kdy jsem žil trochu podobně. Pořád pryč. S přáteli – u mě to nebyli skauti, ale divadelní spolek – jsme jezdili po festivalech, vedli jsme hovory o absurdním dramatu a o politice a umění a pili víno a kouřili jsme djarumky. Nebylo to jen o divadle, ale myslím, že bylo fajn mít něco, co nás spojuje. Sjížděli jsme vodu a lezli jsme spolu po horách. Byl jsem na to strašně hrdý, cítil jsem se tak trochu jako elita. Mluvit o Umbertu Ecovi, o tom, k čemu je krása anebo dělat kraviny a skákat v seně. Kdo má víc? Co ve srovnání se mnou zažili spolužáci nebo brácha, který seděl doma a učil se japonsky? Z mého pohledu vůbec nic. Jenže když se na to kouknu zpětně, spokojení jsme byli asi oba stejně. A mě to naučilo akorát trochu dřív převzít zodpovědnost za sebe a svůj život a víc přemýšlet o tom, co bych chtěl a jaké mám názory, což možná díky tomu, že se mi tím otevřelo spoustu cest, paradoxně zapříčinilo to, že rozhodnout se bylo těžší. Chytáš? A popravdě nevím, jestli je to tolik k užitku. Brácha sice nebyl v lednu ve čtyři v noci na Boubíně, ale že chce dělat japanistiku věděl dřív než já jsem se rozhodl, na kterou půjdu vejšku. Skoro mám dojem, že jsem ten čas mohl využít líp... Ale 75

za sledování Nemocnice na kraji města bych ty svoje večery nevyměnil.“ Automat mi vydal čaj v hnědém plastovém kelímku. Spálila jsem si horní ret. Pomalu, abych horkou tekutinu nevylila, jsem došla zpět na své místo. „Taky bych neměnila. Kdy jste jezdit přestali?“ „Po konci vejšky. Během vejšky jsme se ještě scházeli o víkendech, ale pak, když každej začal pracovat, už to moc nešlo.“ „To je jeden z okamžiků, kterejch se v životě dost bojím... Docela hodně na těch svých kolektivech, vztazích v nich, přátelích a kamarádech visím... asi budu dost vykořeněná, až se rozpadnou.“ „Třeba nebudeš..“ opáčil. „Když je člověk starší, teda u mě to tak bylo, sám od sebe přestane na těch kolektivech tak viset, jak tomu říkáš. Priority se přesunou. Ani to nepoznáš, ale pak ti budou stačit právě ty vzpomínky, které teď sbíráš, pocit, že jsi ten čas nepromarnila a přátelé, kteří zbudou. Možná ne všichni, co máš teď, ale ti, s kterýma fakt uháníš po stejné dálnici, tak ti rozhodně.“ „Stejně si myslím, že to bude bolet. Částečně máš určitě pravdu... Ale když si vezmu třeba to, že každý rok máme tuhle a tuhle tradiční akci. Kdy na ní nebudu? To bude vážně nezvyk. Ale určitě je zase potřeba umět odejít včas a nenechat se vyčerpat a vyhořet. A to právě skauting neumí.“ „O tom moc nevím... Skaut jsem nikdy nebyl a u divadla když nemáš náladu, tak prostě nejedeš a svět se nezboří,“ usmál se. 76

Citronový čaj nebyl z nejlepších. Ale stačilo, že byl teplý. „Věříš na přátelství mezi mužem a ženou?“ „Jo. Možná je to něco, co mě naučil právě skauting. Spoustu spolužáků to nezná. A ty?“ „Asi jo. Teda, v hodně omezené míře. Ale když se překoná taková ta hranice, kdy je jeden pro druhého kromě přátelství i potenciálním partnerem, tak pak jo. Když už od sebe v tomhle směru ani jeden nic nečekají. Pak to může být asi i (spolu s tím partnerským) nejkrásnější možný vztah.“ „Proč se ptáš?“ „Nevím, asi kvůli tomu, jak jsi mluvila o těch svých kolektivech a o přátelství. Nestalo se mi moc často, že by v nějakém mém kolektivu byly tyhle věci vyjasněné.“ „Já bych je nenazvala vyjasněnými celkově... To jen v okruhu těch nejbližších. Stává se, že se občas někdo zapomene.“ „I mezi skauty, jo?“ usmál se. „Hm.“ upila jsem čaje. Už za šest hodin budu zpátky v Praze, vzpomněla jsem si při pohledu na velké nádražní hodiny. „Lituješ někdy ztráty nějakého přátelství?“ „Tak.. asi jo. V první třídě na pískovišti byla moc fajn holčička. Ale rozšlápl jsem ji lopatičku, tak se na mě naštvala.“ „Chudáčku...“ smála jsem se. „Ne, mluvím vážně..“ „No, jistěže lituju. A nejen ztráty přátelství, pokazil jsem toho hodně. Asi bych v několika situacích teď jednal jinak, než jsem jednal. Jenže tohle člověk nikdy nemůže s určitostí říct, kdo ví, co by pokazil jiného s rozdílnými slovy a činy. Nic zásadního bych neměnil. Co ty?“ 77

*** Vzpomínám si na několik rozhovorů, které vedly až na dřeň. Bývá to pro mě podobný zážitek jako bungeejumping nebo sjíždění hodně divoké vody. Člověk se při nich otevře, je zranitelný. Nechá své nitro ležet venku, na zraku ostatním. Vždycky se při nich cítím jako lichi – čínské ovoce s tuhou červenozelenou slupkou – které když oloupete, zbyde vám něco úplně holého a bezbranného. Podobné vajíčku, které namočíte přes noc do octa a ten ho připraví o veškerou skořápku. Nezbyde nic, za co by se člověk mohl schovat. Ani kousek skořápky. V takto odhaleném nitru zůstane stopa po všem, co se ho v tu chvíli dotkne. Také znám rozhovory, při kterých se jeho účastníci stávají houbami. Mohou do sebe nasát ohromné množství znalostí, hodnot, zkušeností a emocí, které jim poskytnou ostatní hovořící. Užívala jsem si být houbou. *** „Hmm..“ pokývala jsem hlavou. „Lituju.. že jsem se párkrát dost nehlídala. Že jsem někomu ublížila a že jsem si nechala ublížit. Sice vím, že se dospívá skrze tohle, ale přála bych si, aby byla i nějaká méně násilná cesta.“ Rukou jsem mačkala plastový kelímek. V hale bylo o poznání více světla. I ručičky na hodinách obešly půl světa. „Je to klišé, ale všemu se jednou budeš smát.“ „Už se často směju.“ Zasmáli jsme se oba. „Jede mi vlak.“ oznámila jsem. „Jo? Do Zábřeha a pak na Prahu, viď?“ „Máš to v malíčku, poslyš.“ 78

„Jo. Mám dráhu rád.“ „Já taky.“ „Tak se opatruj, ano?“ „I ty. Šťastnou cestu!“ „Neboj. Ahoj!“ „Ahoj.“ *** Vyjít ven, na nástupiště, na chladný vzduch a tlumené říjnové slunce, bylo jako probudit se ze sna. Setkání. Zvláštní. Zvláštní je slovo pro všechno, dá se říct kdykoliv. Ale tohle bylo zvláštní. Na sedačce rychlíku do Zábřehu jsem si uvědomila, že neznám ani jeho jméno. Zvláštní. Zmuchlaný plastový kelímek jsem vyhodila do kastlíku pod oknem, za kterým rychle ubíhala jesenická krajina.

79

Radosťkrutý žart. Láska? Premýšľam. Aspoň sneží.

Snezi Stanislav Javorský - Jeruza SNEŽÍ Sneží! Už prvá vločka vyvoláva vo mne radosťšťastie malej Afričanky, čo behá si bosé, keď pristane jej biela vločka na jej čiernom nose. Úsmev na pere mi rozohrá, srdce štrngoce, keď sa malá biela vločka v nočných svetlách ligoce. Ukradnúť si malú vločku mocným stiskom do dlane, bez slobody, bez nádeje, mŕtvou vločkou ostane. Sneží!

...A smutok Stanislav Javorský - Jeruza ...A SMÚTOK Sadol večer na viečka, halí slnka jas. Slzy, v oku zostať sľúbili, prstom z líca zotieraš. Vieš, čie slzy stekajú ti po tvári, komu vďačíš za pocitza sviecu, čo dohasína, za výkriky do noci. Smútok, pochovaný naveky. Kameň, odhodený do rieky. 80

Tati Alžběta Michalová - Lízátko celou jsi mě zrozpačitěl až do malíčků na nohách do koutků pusy

na jedno obejmutí jen smět zašeptat a dovyslovit

až do nejvíc mě do nitra

mám tě ráda tati opravdu

možná jsem byla moc tvoje moc na to abys mě přijal moc

přála bych si abys věděl a nikdy nezapomněl že dcery se nedají ztratit a rozpustit ani v sedmnácti letech nepřijetí na to jsou totiž na to jsou moc silnýže dcery se nedají ztratit a rozpustit ani v sedmnácti letech nepřijetí na to jsou totiž na to jsou moc silný

víš poznám tě poznala bych po úsměvu zbyl mi tu po tobě jeden zbyl v mým vlastním obličeji bolíš mě jako já bolela tebe bolíš asi na oplátku ale stejně někdy bych tě chtěla vidět někdy jen na chvíli 81

Výtvarno Kategorie Výtvarno Ostatní a 3D obor Výtvarno sloučené kategorie Výtvarno Ostatní a 3D, mladší a starší Kategorie Výtvarno Kresba a Malba sloučené kategorie Výtvarno kresba a malba, mladší a starší vítěz: věk: oddíl/kmen: město:

Ondřej Pařízek - Ondrášek 22 let Rychlá Rota, Čelákovice Čelákovice

Jen spolu dávají celek!

Jen spolu dávají celek!

Film Kategorie Film sloučené Kategorie Film hraný a animovaný dílo: Deset autor: Zdeněk Chaloupka a DTV Liberec oddíl/kmen: 4.RS kmen Griffins Liberec město: Ostrava

Hudba Kategorie Hudba Instrumentální oboru Hudba sloučené kategorie Hudba instrumentální mladší a starší dílo: Vysvígro autor: Matěj Novotný – Mates věk: 19 let oddíl/kmen: RK Zlesa město: Jindřichův Hradec Kategorie Hudba Vokální sloučené kategorie Hudba vokální mladší a starší dílo: autor: věk: oddíl/kmen: město:

Ožgrg Tomáš Habrún - Rasputin 26 let 3. oddíl Delaware Trutnov