ROČNÍKI.
SRPEN 1953
ČÍSLO
8.
************************ J U N I U S : O D T R O U B E N O . Jak pozdní chodec miluje svůj rytmus noční chůze, já miluji svůj stín, stín krásy desiluse. V den příměří už budu čekat navždy mrazivé stíny létající vraždy, na černé sloupoví zřícené katedrály vpisovat vteřiny, co staletími hrály, strhovat závěs vylhaného prahu obětovaných a zavražděných vrahů. Jak pozdní chodec miluje svůj rytmus noční chůze, já miluji svůj stín, stín krásy desiluse, stín marnivý, stín bledý jako křída, stín plný bláznovství, že pravdu napovídá, posvátné iluse, z kterých se zpovídáme mlčky, o které prosíme jak nuzní žebráci, z kterých se nikdy žádná nevrací, iluse smutnější než marné kněžské these s nahořklým refrénem Vespolek milujte se, z kterých se nikdy žádná nevrací. Sbohem armádo a sbohem vojáci... SKLIZEŇ PŘEDSTAVUJE MLADÉ TALENTY: ( V jedné ze "Sklizní" bylo vzpomenuto "Studentského časopisu" - listu,který znamenal pro mladou literární generaci první republiky více,než kterýkoli jiný: umožnil a vedl první kroky desítek těch,jejichž jménům je dnes všelijak znít v naší literatuře. Zde debutovali,mimo tolikajiných,HanušBonn,skončivší v Mauthausenu,Alena Bernásková,Jan Drda,Jan Pilař,Jiří Pros, Olga Srbová,Jiří Valja,Alena Vrbová, z autorů v exilu na př. Ivan Blatný,Pavel Javor,Jaromír Měštan,Pavel Tigrid a jiní. Ať už úvahy o této generaci a její hodnocení dopadají jakkoli námitky jenom podtrhují důležitost péče o literární dorost. I my dáváme podle svých nepatrných možnosti místo v prvé řadě a rádi debutům. Josef H r u d a v New Yorku a Václav P a v e l v Chicagu,které dnes uvádíme, patří k tě málo šťastné generaci,k jejímuž rozvoji se tak macešsky zachoval čas a okolnosti.Vítáme je a věříme, že vytrvají.)
S K L I Z E Ň 2 SRPEN 1953 ****************************************************************************** Josef
H R U D A ZE
" D V O U
M O T I V Ů
"
Zimní New York je šedivý a čpí jako pytlovina, nad jeho přístavem racek křídly spíná oblohu, mrakodrapy , vodu, pevnina a pak... K mým je racek divný pták, leží-li a nohou noviny s reklamou, na whisky,
vzpomínkám
avšak v cizích slovech o sebe křesají otisky saní a koňských kopyt, mé pušky, čumáku mého psa a aleje holých topolů, jež ometají nebesa, zásypy koroptvim a seno na elektrickém sloupu, stříbrná rolnička, zasazená na chomoutu mého bělouše. Ale jarni dech probudit může vše i to, co ještě neroste ze svědomí neznáma, a obleče nám nedotrhaný kabát osudu... Václav
P A V E L : E X I L . Jen jedno zastavení, které by dalo ohlédnout se zpět, které by žehlo v touze po probdění, která by měkce obeplulo svět a na svá víčka položilo snění... Jen jednou,jednou vlastně rozumět, jen jednou zastavit spleen,který mění čas na práci, sen na oběd, noc v přemýšlení Vyšly kroky. A celé myriady kroků. Tak rozzvučely zem a nehledaly cíl; namísto do srdcí klesaly do potoků, pro kámen, čnící nad potoky, do nějž své iniciály vryl kdosi soboustran. Sníh se však odevzdaně roztavil a znovukřtění přešli přes Jordan. Otvírej srdce, srdce s bolestmi, myšlenky bez odezvy prchající, a dej je - nesnicí - mezi ty šťastné, snící, pro světlo, které zhaslo, atznovutryskneztmy! _ * _
Ú V A H Y
S K L I Z N Ě .
Otakar O D L 0 Ž I L Í K: V Ě D C O V A S K L I Z E Ň. ( K šedesátým narozeninám prof.Dr.Františka Dvorníka.) Dílo Františka Dvorníka je obsahově sjednocená a vnitřně dobře skloubená. Ústředními postavami, od kterých vyšel, když se rozhodnul pro studium pisu a k nimž se vrací po větších či menších odbočkách, jsou hlasatelé evangelia mezi Slovany, Cyril a Methoděj. Dvormikovy knihy a studie, roztroušené po vědeckých sbornících a časopisech, se většinou obírají dějinami střední a jihovýchodní Evropy v IX. a X. století a tvoří přes rozmanitost námětů a titulů celek, kterému nikdo nemůže upřít původnost, methodickou ukázněnost a vědeckou průkaznost. František Dvorník stojí na vrcholku vědecké dráhy. Po povlovném soumraku pokolení, které se hlásilo k Jaroslavu Gollovi jako k učiteli a obezřetnému rádci, prvenství přešlo na mladší výzvu.V té má František Dvomik místo přední, vůdčí a čestné. Jeho vědecký věhlas se opírá o čtyři knihy jako mocné pilíře. První z nich je rozprava Les Slaves Byzance et Rome au-IX siécle, kterou předložil pařížské universitě, když se tam ucházel o doktorát. Vyšla roku 1926 v řadě prací, která vydává L´Institute d'Etudes slaves v Paříži. Druhou knihu, nadepsanou Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance, vydal roku 1933 pražský slovanský ústav v řadě spisů, přidružené k časopisu Byzantinoslavica. Třeti z těch velikých děl, The Photian Schism. History and Legend, dílo opravdu mistrovské, vyšlo roku 1940 v anglické Cambridgi. Je to svazek o pěti stech stranách, který byl přeložen do francouzštiny a vydán roku 1950 v Paříži s titulem Le schisme de Photius, histoire et légende. Mezitím, roku 1949, vydal Polish Research Center v Londýně knihu The Making of Central and Eastern Europe, rovněž obsažnou a významnou. Doktorskou rozpravu o Slovanech, Byzanci a Římu v IX. století František Dvorník připsal památce svého otce, který se nedočkal konce synových studií a slavné promoce na Sorbouně. V prosté dedikaci lze vidět klíč k Dvorníkovým vědeckým zájmům. Narodil se v kraji, kde ae hanácká rovina stýká s nejzápadnějšími výbežky Karpat a kterému vévodí Hostýn. Rodný okres a obě města, kde studoval, Kroměříž a Olomouc, byly přovanuty prodlouženými ozvěnami kultu moravských věrozvěstů, oživeného při tisíciletých oslavách roku 1863 a 1885na Velehrad není z Dvorníkova rodiště dál než do Olomouce, kde byl vysvěcen na kněze uprostřed první světové války. Ze střední Moravy pocházeli dva badatelé o životě a díle svatých bratří, kroměříšský archivář P. František Snopek a profesor slovanského jazykozpytu na Karlově universitě František Pastrnek - oba se narodili před sto lety - a zájem o Velkou Moravu tam trval od obrozenských časů, působě jako vzpruha národního vědomí. Domácí podněty a prvky, které starší pokolení rádo opřádalo citovým oparem, František Dvorník rozvedl vědeckou methodou a předložil je světové veřejnosti v knihách, které schvalovaly učené sbory a o nichž píšou s uznáním učenci na slovo vzatí. V tom spojení tradic, živých v moravském prostředí, s otázkami, které řeší badatelé v rozmanitých vědeckých střediscích světa, je jeden z výrazných rysů Dvorníkovy osobnosti. Pokusil se vyložit vědecky, co mezi jeho prostými krajany kolovalo jako zbožná pověst nebo historická zkazka. Zůstal věrný Moravě, ať žil tam, nebo v Praze nebo v cizích zemích. Mnoho Dvorníkových prací se přimo nebo nepřímo dotýká základu existence a dějinného vývoje Čechů a Slováků. Ty základy byly zbudovány světskými vladaři a duchovnimi vůdci,v devátém a desátém století tak pevné,že obstály v bouřích a vichřic Doktorská rozprava, kterou se Dvorník uvedl jako historik po působení v duchovenské správě, po odborných studiích a po publicistické činnosti, je rozdělená na devět kapitol. Čtyři z nich se obírají obecnými událostmi na Balkáně a v Podunají; druhá, větší polovice knihy je vyplněná zevrubným výkladem o moravských misijích a jejich souvislosti s vývojem věcí jak v Cařihradě, tak vŘ í m ě .Už na povšechném rozvrhu knihy je vidět, že Dvorník
vystoupil z běžného rámce cyrilometodějských studií, který se shodoval s povšechnou představou hranic Velké Moravy, a že si vzal za úkol spojit místní příběhy s hlavními proudy evropských dějin, které vycházely buď ze starého Eima nad.Tiberou nebo z nového Říma na Zlatém rohu. Jméno té druhé metropole, Byzanc, má v Dvorníkově vědeckém díle místo mnohem větší než křesťanský a středověký Řím. Stalo se programem a pracovním heslem a uvedlo Dvorníka do mezinárodní obce badatelů o východním císařství, jeho politickém, církevním a kulturním vývoji, jeho místě v dějinách jihovýchodní Evropy a jeho působení na sousední a vzdálenější kraje. Ve své druhé knize se Dvorník pokusil zjistit, co najde historik ve zbožných skládáních o sv. Cyrilu a Methodějovi, když je porovná s prameny asi z téže doby, vzniklými v politickém a duchovním ohnisku byzantské říše. Byl to nový úkol a jestli se měl podařit, bylo potřeba nejen rozboru rozličných textů a důkladné znalosti řečtiny, jakou se tenkrát psalo, nýbrž i kombinačních schopností, aby se správně umístily narážky a náznaky, o kterých je v životě svatých málokdy nouze. Z osmi kapitol spisu jenom tři se obírají událostmi po roce 863, kdežto, první ,oddíl knihy,má za předmět zkoumání života ä díla bratří ze Soluně před jejich vstupem na moravskou půdu. I tak byla Dvorníkova kniha "jedním z nejvýznačnějších spisů o cyrilometodějských otázkách", jak to pěkně pověděl Miloš Weingart v jejím posudku. Části, které se obíraly domácími věcmi, byly přeloženy a vyšly ve sborníku Říševelkomoravská, který roku 1933 sestavil Ján Stanislav. Kdo se pustí do studia církevních dějin v IX. století, kam klademe i počátky křesťanství mezi Čechy a Slováky, dostane se dříve nebo později k osobnosti,patriarchy Photia (+ 891). Jeho postavení v Cařihradě a vůbec v tehdejším křestanstvu bylo Dvorníkovi jasné od té doby, co se zabral do odborného studia. Brzo si uvědomil, že otázky, které se mu nakupily, nevyřeší drobnými příspěvky, nýbrž že na jejich svládnutí bude potřeba díla soustavného, jdoucího tak hluboko, jak to dovolí dochovaná svědectví, umocněná a doplněná kritickou bystrostí a pohotovostí. Dílo o Photiově rozkolu, rozlišující pečlivě historickou skutečnost od legendárních příměsků, rostlo pomalu a zrálo za okolností badatelské práci velmi málo příhodných. Londýn za války s nálety a ustavičným nebezpečím života, potíže s opatřováním knih, cesty přeplněnými vlaky ráno do města a večer do kláštera,který poskytnul Dvornikovi přístřeší, když odjinud čišela nevlídná nálada a chlad - to všecko bylo v pozadí, ale v textu psaném vyzrálou vědeckou mluvou není po tom stopy ani mezi řádky. Předmluvou, psanou v srpnu 1947 ještě v Londýně pronikají jako paprsky světla vzpomínky na pomoc,kterou autorovi poskytlo mnoho lidí dobré vůle. Bylo by potřeba jít krok za krokem, abychom postihli přesvědčivost a váhu Dvorníkovy knihy, o které nikdo, ze znalců nepsal jinak než s uznáním a chválou.Nešlo jenom o vylíčení spletitých příběhů v IX. století a toho, jak se poměr patriarchův k papežovi zakaloval nebo vyjasňoval, nýbrž i o prozkoumání několika pozdějších vrstev, které znemožňovaly novějším badatelům přímý náhled a které křivily Photiovu podobu. Dvorníkovi se podařil důkaz, že nebylo druhé roztržky, když byl výrok z roku 869 zrušen a že po narovnáni v letech 879/880 se vztahy mezi Římem a Cařihradem dostaly do mnohem klidnějších poloh, než připouštěli pozdější spisovatelé, zejména kardinál Caesar Baronius. Několik letopočtů, které byly uvedeny, napovídá, že i kniha o Photiovi se nejedním místem dotýká vývoje křesťanství v arcidiecesi Methodějově, položené na rozmezí dvou oblastí, římské a cařihradské. Ve čtvrté knize Dvorník postoupil z IX. do X. století. Jevištěm příběhů, které tam zjišťuje, ověřuje a sestavuje v souvislý obraz, není Velká Morava, nýbrž česká a polská národní oblast, jak ji dnes máme, po případě i přilehlé kraje. Dvorník vychází z předpokladu, že se o bytí či nebytí západních Slovanů, zejména Čechů a Poláků, rozhodovalo v X. století, kdy byl z kmenové tříště budován jednak přemyslovský stát, jednak piastovské Polsko. Kniha o tom, jak z plynulého stavu a ustavičných proměn vyvstávaly státní útvary a jak se ustalovaly hranice mezi sousedy a soupeři, není lehkou četbou. Ačkoliv měl Dvorník před očima ustavičně běžné problémy, jak se vynořily z pohrom 1938 a 1939, neuhýbal ani o píď s cesty,kterou badatelům určuje
povinnost hledat pravdu,ať se hodí do chvilkové kombinace či nikoliv. Hlavní díla Dvomíkova jsou otočena řetězem o mnoha článcích. Netěkal s předmětu na předmět a nerozptyloval se, ani když se mu drolila půda pod nohama a když se zdálo, že není vyhledu nikam jinam než do čiré tmy. Některé z jeho menších studií se připínají ke knihám o solunských bratřích a jejich díle. Jiné jako knížka o sv. Václavu z roku 1929, nebo knížka o sv. Vojtěchu vydaná už v Americe, se druží k dílu o střední Evropě v X. století. Jiné se zase obírají byzantskými a příbuznými thematy nebo otázkami z obecné církevní historie. Občas postupuje Dvorník ještě dál - přednáška o počátcích moskevského státu na sjezdu amerických historiků o Vánocích 1951 se dotkla několika velmi složitých otázek a měla ozvěnu živou a podnětnou. Roku 1926, necelá dvě léta po smrti dra Františka Stejskala, začal František Dvorník působit na bohoslovecké fakultě Karlovy university jako docent. Církevní historik, ozdobený doktorským kloboukem Sorbonny, neměl před sebou přehrad a překážek. Hospodařil dobře a rozvážně hřivnami, které mu byly dány na cestu životem. Postupoval na akademické dráze a roku 1934 byl jmenován za řádného profesora. Netrvalo dlouho a byl zvolen za děkana fakulty. Když se na jaře 1938 chystal na cestu za hranice a opatřoval si dovolenou na akademický rok 1938/39, netušil, že se vydává na dlouhou pout světem, která se ještě neskončila. Necelá dvě léta žil v Paříži a převratnými událostmi po pádu Francie byl zanesen na anglický břeh. V Anglii pobyl necelých osm let. Brzo po začátku roku 1948 se přepravil do Spojených států a zakotvil na místě nad jiné příhodném, v ústavě pro byzantská studia v Dumbarton Oaks, přidruženém k přední americké universitě, Harvardu. V kraji, ze kterého vyšel do světa, kolem polovice srpna sklízejí ovsy a chystají se na otavy. Horka ubývá a když se slunce sníží na obzor, potahuje od hor chladivý větřík. Kdež by se byl nadál František Dvorník, když se procházíval po travnatých stráních, že mu za doprovod k šedesátinám,nebude znít šelest borovic a smrků se strání mezi rodnou vsí a Hostýnem, nýbrž vířivá píseň cikád, opilých letním žárem a dusnem srpnových nocí pod americkou oblohou ! _ * Prof. Dr. Jiří
S T R A K A : K.H.MÁCHA A ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ. (Několik slov o Máchově nacionalismu.) V květnovém čísle SKLIZNĚ prof.Henri Granjard uveřejnil velmi zajímavou studii o K.H.Máchovi a českém obrození.Je z ní vidět,že autor důkladně promyslil hlavní máchovské problémy a že jeho these o Máchovi přinese mnoho nového k pochopení tohoto prvního českého básníka,jehož nesmrtelnost je - podle slov Arne Nováka - právě v tom,že to byl "básník živý,odpovídající na otázky doby jazykem věčnosti".Mezi těmito otázkami obrozenského údobí,které Máchu nenechaly lhostejným,nevzal však myslím ,kol.Granjard dost zřetel k otázce češství a národního cítění.
Je jisté, že Máchu nepochopili jeho vrstevníci, jejichž jediným cílem byla práce pro národ, práce výhradně buditelská. Neviděli, že také Mácha lpěl v české nacionální tradici a že, třebas spěl na místa v Čechách do té doby neznámá, i on uvědoměle přiložil ruku k společnému dílu na probuzení národního vědomí. Avšak nejen Máchovi vrstevníci, nýbrž ani pozdější literární historie si dlouho nevšimla této stránky básníkova díla a myšlení, a tak nemohla dojíti k plnému jeho pojetí. Není dokonce básníka v české literatuře, jehož obraz by byl tak dlouho čekal na definitivní vykreslení. S počátku se v Máchovi viděl toliko básník máje, jenž opěvuje jarní přírodu a krásu její noci, básník mládí a lásky. Později se pak nejvíce oceňovala metafysická stránka jeho básní a vcelku až dodnes v něm literární historie vidí básníka, který se nejhlouběji a nejpravdivěji protrpěl stavy démonického tajemna. Dříve býval Mácha líčen jednostranně v barvách májově jarních a jeho portrét byl neobyčejně světlý; dnes zas je kreslen barvami příliš tmavými.
Ani toto ani ono pojetí se mi nezdá úplné ani správné. U Máchy jsou tóny temné i světlé. Jeho světlé tóny nejsou však tóny lásky, jaké u něho viděla literární historie až do nedávna,nýbrž především tóny politickovlastenecké, jichž bylo dosud málo dbáno, ale které jej právě nejvíce spojují s jeho dobou. Obzvláště v lyrice, psané nejednou v duchu lidovém, jeví se jeho duše mnohem jasnější a na několika místech pronikají i jeho city národní, láska k zemi, která ho zrodila. Tak jako jeho vrstevníci, i on byl v pravdě milencem slunného života české vlastenecké romantiky. Jeho 19 Písní
(Spisy,Češtíspisovatelé XIX. století, sv.II,str.73-90 dokladem. Těmito jasnými tóny lyriky snažil se vysvoboditi z Byronovy Lary a z metafysických krisí, a snad by se byl později i jeho údělem stal úděl Březinův.Než hlavní záchranu z hlubokých duševních otřesů Mácha po mém soudu nalézal v lásce k svému národu a v práci pro národ. Kdo četli Máchu, neomezujíce se na Máj, znají zajisté jeho "nářky zoufalství nad úpadkem vlasti a pustnutím památných míst národa: zřícenin Vyšehradu a královských hrobů u sv. Víta" (Granjard). Máchův nacionalismus není však jen tohoto druhu a jmenovitě není plačtivý. Mácha toužil po činu; poněvadž však v tě době čin nebyl možný, mělo mluviti jeho slovo, a toto Slovo je v řadě jeho básní projevem stejně tradiční české lásky k jazyku, národním právům a k minulosti i stejného rozhořčení nad mrtvou přítomností, jako básnické slovo ostatních českých buditelů. V "Přípisu básni"(ze 14. ledna 1832,Spisy,str.l01) touží dáti svou krev českému lvu, jenž mu je - tak jako J.P.Koubkovi - symbolem češství a české síly v minulosti; poněvadž však český lev dřímá a dosud na nepřítele nepovstal, patří mu prozatím jen básnikův zpěv, který ho má probudit. A v jiné básni pěvec zahazuje harfu do propasti mezi skály a místo ni béře "pevný meč v pravou ruku", vybízeje: "Vzhůru za mnou, mládež věrná, skončíme ať vlasti muka". Tu se už básník nespokojuje jen zpěvem, který nestačí jeho činorodé lásce k vlasti, a jde dál než leckterý jiný básník buditelský v přímém volání po boji: "Bílá horo, bílá horo, Sněžka zdvihá čelo jasné, Odstři příkrov,jenž tě kryje, Krakonošů lampa plane, Jitro tvé jenž svítá skoro, Krvavé až zoře zhasne, Naše krev tvou vinu smyje. Zlatá Čechů slunce vstane" ("Balada",Spisy, str.67.) Jako už dříve Puchmayer, téměř současně Langer a později Čelakovský a jmenovitě Koubek, tak i Mácha - vyzván Palackým ( viz Denník,22. září 1835, Spisy, str.331.)- napsal oslavnou báseň na příchod císaře do'Prahy, nikoli však jako císaře, nýbrž jako českého krále ("Na příchod krále",Spisy,str. 90-95), neboť král mu byl především záštitou českých práv. Z této alegorické básně, která však nebyla přijata k vytištění (Denník,29. září 1835,Spisy, str.332) snad proto, je v ní málo chvalozpěvu na císaře Ferdinanda, jsou jasně patrny básníkovy vlastenecké city: tři alegoričtí starci, strážce Vyšehradu, strážný duch Vltavy a strážce země, provolávají slávu Čechům,blaho Čechům a jmenovitá třetí z nich, zdvíhaje symbolicky věnec z vavřínů a ratolest palmy, tlumočí nejhoroucnější prosbu národa,totiž za pokoj a mír. A "zvonů hlas to zvučí z Prahy klínu: Slunce Č
nou z nejhlubších vlasteneckých básní oné doby je Máchova "Budoucí vlast" (Spisy,str.65),z níž vyzařuje básníkova nekonečná tou plným národním životem, "Tam za mlhami vlast je má",lká alegorické páže, jemuž se jeho pán snaží marně vemluvit,že "nemá vlast nižádnou" a "co tam zve vlastí, jest jen mrak"... pražského dění. Zcela v duchu buditelském píše Mácha tryznu na smrt básníka Josefa Lindy ("Na úmrtí českého básníka",Spisy, str. 12):"Přišla bolest v naše jara srdce, bolest zlá, i žalost v ňadra naše".Horoucí oddanost Čechů k jejich učitelům je z minulosti známá,praví básník, a český vlastenec druhu Lindova si zaslouží tudíž obět národa nikoli malou, nýbrž dvacetiletou, jaká v Čechách kdysi vzplanula za Mistra Jana.... Mezi "Básněmi příležitostnými" nelze v tomto spojení opominout ani báseň "Panně Rosrové co Preciose ve hře téhož názvu"(Spisy,str.100);v duchu svých vrstevníků tu Mácha opěvuje jednu ze současných událostí českého divadelního života a při té příležitosti se otevřeně, přiznává k svému národnímu smýšlení a
S K L I Z E Ň 7 SRPEN 1953 ********************************************************************* k sboru vlastenců: "Přijmi díky, děvče přespanilé, Vlastenců jež jménem podávám... Kráčej pevně v dráze nastoupené, Hra Tvá často zbudí bol i slast, Chovej lásku k vlasti drahocenné, U cíle, po cestě dokončené, Ověnčí Tě naše Česká vlast." Že se Mácha zajímal o českou minulost, kterou studoval s velkým nadšením v Hájkově kronice a jejíž romantické zabarvení v Rukopise Královédvorském ho okouzlovalo, je všeobecně známo. Arne Novák (Spisy,II,str.XVII a násl.) podal velmi výstižnou charakteristiku Máchovy tvorby historické, jejích stránek positivních i negativních, ale pokud vím, nikde nebylo dostatečně zdůrazněno, jak obdivuhodný byl Mácha ve výběru látek z české minulosti; myslím, že málokterý z českých romanopisců a dramatiků dovedl udělat výběr pro českou minulost tak representativní. Zachovaly se sice jen náčrty k Máchovým historickým dramatům a povídkám, ale je z nich vidět nejen Máchovu lásku k českým dějinám, nýbrž i jejich plné pochopení. Zdá se,že to byl právě Mácha, kdo první z českých spisovatelů plně vnikl v minulost svého národa a kdo jí také - přes nedokonalost svých zdrojů - dobře pochopil; jeho názor na ni není příliš odlišný od názoru, který později rozvedl Palacký. Mácha chtěl psát drama "Bratrovrah", byv upoután zjevem svatého knížete; "Karlův Týn" měl býti z počátků hnutí husitského; v "Křivokladu" vystupuje Mistr Jan, a třebas promluví jen několik slov, obráží se v nich zhruba smysl jeho učení (v.Spisy.I,st.r,49-54); konečně osudová bitva bělohorská byla Máchovi podkladem pro drama "Král Fridrich".Mácha nejen první vyzdvihl tyto tři doby tak významné pro českou minulost, nýbrž i postřehl stálý zápas mezi Slovany a Germány, mezi Čechy a Němci; jako kdysi Dalimil, tak i Mácha ve "Valdeku" vyjadřuje opravdově procítěný stesk,že "král šejí"(Spisy,I,str. 237). Rovněž v básních vystupují representativní postavy starých pověstí a úsvitu doby historické, Praotec Čech je opěvován v duchu ossianské romantiky Královédvorského Rukopisu jako vítěz nad nepřátelskými sbory, které se mu podařilo vyhnat ze země a tak se v ní usadit (Spisy,II,str.50-55). Vypuzení z Čech a opětný návrat sv.Vojtěcha jsou námětem jiné básně, z níž znovu vysvítá Máchovo vlastenectví,tentokrát však vedle jeho vyznání víry ve Vojtěchovy zázraky (Spisy,II,str. 4-7). Svatý Vojtěch při návratu líbá půdu své vlasti, a podobně svatý Ivan (Spisy,II,str. 7-10), po modlitbě před samou svou smrtí ještě "zemi českou požehnává.". Nejsilnější skladbou Máchovou v duchu tehdejších romantických básní vlasteneckých je zajisté jeho vidina "Sen o Praze"(Spisy,II,str.42-46). Procházeje Prahou, básník cítí na každém kroku už jen mrtvolnost té pusté hrobky bez lidí, bez Čechů. Na venek je vše jak bývalo,ale uvnitř je pusto atma:"Jaké město před zrak můj teď vstoupá? Praha jest to? Praha? vlasti hlava? To jest Praha. Ó, jak jest změněna! A obydlí všecka pustá stojí: S šumotem kde druhdy dav se vinul, jest teď ticho, hrůzoslavné ticho. Ani člověk, ani zvíře v městě, Pusto kolem, každé místo prázdné. Jeden každý dům jest otevřený,... Jak by obyvatel právě vyšel; Člověka však nikde, nikdo není. Věže jako dříve k nebi strmí, Jak by teď byl kněz dokonal oběť.... Vymřelé však stojí celé město. Jako pustá hrobka leží Praha,
Národu co c e l é h o hrob zdá se C e l á v l a s t , p o s i t á pestrým k v í t í m ; S Labem rychlým V l t a v a šumotná Pějí nad hrobem p í s e ň p o h ř e b n í , " A podobná n á l a d a vane i z "H/robky k r á l ů a k n í ž a t českých" v dómu s v a t o v í t s k é m ( S p i s y , I I , s t r . 25 - 25). Máchovo č e š s t v í a j e h o l á s k a a v í r a v n á r o d j s o u n e j j a s n ě j i v y s l o v e n y v úvodních v e r š í c h k " M á j i " : "Čechové j s o u n á r o d dobrý! Čechové j s o u národ věrný, Nešťastný, jenž v nouzi lká, Věrnost j e j i c h p r v n í č e s t ; Nechť se k Čechovi o b r á t í , V l a s t i své i svému k r á l i Ten mu r y c h l o u pomoc dá; Čech i v s m r t i v ě r n ý j e s t . Byť i Čecha n e p ř í t e l e m , Bůh m ů j - k r á l m ů j - v l a s t i moje! N e š e t ř í Čech j e h o v i n . P o s l e d n í j e Čecha v z d e c h . Čechovéj s o u n á r o d d o b r ý . Čechové j s o u národ věrný, A Ty Čechů v ě r n ý syn! A Ty syn j i c h - v ě r n ý Čech! Zbor: Zbor : Věrný syn i b r a t r n á š , Věrný Čech i b r a t r náš, Dobré Čechu s r d c e máš.DobréČechusrdcemáš! Čechové j s o u n á r o d s t a t n ý , Věrný syn j s i Čechů kmene, Nepřemožen Český v o j . Věrný b r a t r b r a t ř í m svým; Nechť se s v í t ě z s t v í m r o z l o u č í , J a z y k Český j e i Tobě P r o t i němuž č e s k ý b o j . Otců drahým d ě d i c t v í m . Čech kde s t o j í , k r u t á b i t v a České hory - České d o l y Tamť, i mnohý s l a v n ý č i n . České l u h y - Český h á j Čechové j s o u n á r o d s t a t n ý , Širá v l a s t - t a Česká země Zbor: S t a t n é Čechu s r d c e
Zbor: máš.
P r o t o ž vděčný u věnec Květ Ti v i j e Čecha máj! Toto věnování pražskému měštanovi Hynkovi Kommovi, které i d e o v ě nemá nic s p o l e č n é h o s námětem a s f i l o s o f i c k ý m i úvahami " M á j e " , je důležité pro pochopení a ocenění v ý v o j e b á s n í k o v y o s o b n o s t i a b á s n í k o v a duchovního světa. Ze všech n á m ě t ů , k t e r é jsem u v e d l a k t e r é by b y l o l z e ještě doplnit řadou jiných, t y t o v e r š e n e j l é p e u k a z u j í , že Mácha s p ě l k p o s i t i v n í m u chápání nár o d n í h o ž i v o t a a ž i v o t a v ů b e c . O r i g i n á l n í a r e v o l u č n í byronovec nezradil národní věc. Ba n a o p a k . Jako ř a d a českých b u d i t e l s k ý c h b á s n í k ů , t a k i on nalézal a b y l by bezpochyby n a l e z l z á c h r a n u právě v tomto t r a d i č n í m češství. J e h o v r s t e v n í c i z n a l i však j e n č á s t j e h o t v o r b y a i t a č á s t , k t e r á byla za j e h o ž i v o t a v y t i š t ě n a , b y l a r o z t r o u š e n a po č a s o p i s e c h a u n i k l a v ě t š i n o u j e j i c h p o z o r n o s t i ; t o v y s v ě t l u j e do j i s t é míry j e j i c h n e g a t i v n í p o s t o j k největšímu básníkovi j e j i c h generace, k b á s n í k o v i , kterého posuzovali podle j e d i n é h o j e h o d í l a a j e š t ě beze z ř e t e l e k úvodním veršům, b á s n i c k y méně významným, a l e ideově n a n e j v ý š d ů l e ž i t ý m . Mimoto j e n u t n o s i u v ě d o m i t , že M á c h a , když u m í r a l v š e s t a d v a c e t i l e t e c h , měl za sebou ne v í c e než šest až sedm l e t b á s n i c k é t v o r b y a f i l o s o f i c k é h o m y š l e n í . I n e l z e se d i v i t , že n e s t á l ještě pevně a d e f i n i t i v n ě na " s t ř e d n í c e s t ě , k t e r á by ho k v l a s t i d o v e d l a navždy a p o s t a v i l a ho p ř e d k o n k r é t n í , b e z p r o s t ř e d n í ú k o l y , zanedbané b u d i t e l i , j e ž z a s l e p o v a l y h e r d e r o v s k é nebo r o m a n t i c k é m y t h y " ( G r a n j a r d ) . Není v š a k - a l e s p o ň pro mne - pochyby o tom,že by a na n í snad i z a k o t v i l , kdyby mu b y l b k l i d n ě j š í ú d ě l n á r o d n í l i t e r a t u ř e j e h o země. Snad by se t a k b y l o d o s t a l o české l i t e r a t u ř e j i ž koncen l e t t ř i c á t ý c h m i n u l é h o s t o l e t í s k u t e č n é h o , velkého b á s n í k a p o l i t i c k o - v l a s t e n e c k é h o , na j e h o ž z r o z e n í potom ještě čekala řadu l e t .
K N I H Y
E X I L U :
PRVNÍ VLAŠTOVKY. Mimo Egona Hostovského nemáme dnes spisovatele, který by pronikl na světový knižní trh. Je proto pozoruhodným zjevem, že exil se začíná pokoušet o dosažení k světové veřejnosti. Jsou to zatím jen první vlaštovky,ale touto cestou bude nevyhnutelně třeba jít dál. V Německu vyšly postupně prosa F.X. Havlíčka, H.Jelínka a rilkeovská studie dr.P.Demetze,ve Francii pak došla řada na poesii: dr Jaroslav Trnka ve své edici "Rencontres" vydal jako 6. svazek básně Pavla Javora "Chudá sklizeň"(Récolte pauvre), v níž české verše jsou doprovázeny překladem Charlese Černého. Úprava je za neobyčejně těžkých podmínek edice vzácně pečlivá. K edici "Rencontres" bude nutno se vrátit podrobně a ocenit po zásluze tam málo povšimnutou a přece tak významnou a obětavou práci dr.Trnky."Rencontres" jsou něčím jako ztracenou vartou. Nebýt těch Trnkových "setkání", neměli bychom snad vůbec s kulturní Francií živého spojení. Jestli po Vl. Zeleném,V.Brožíkovi,Ch.Černém vybral dr.Trnka pro setkání s Francouzi Pavla Javora, je to volba zcela na místě: Javor je jistě básník exilu nejvlastnější. Škoda jen, Že tentokrát dr.Trnka upustil od předmluvy, jíž by básníka uvedl. Překlad Ch.Černého, ovšem překlad prosou, odpovídá co nejvěrněji textu básni. Tedy knížka bez zjevného kazu. A přece, nemohu si pomoci, jsem nad ní v rozpacích. Nemohu se zbavit otázky: jaký dojem vyvolá u Francouze, cítícího se doma v současné francouzské poesii? Francouzi sledují cizí literaturu ve větší míře než před válkou, soudím-li podle přehledu překladů za minulý rok. Že neobsahuje nic z češtiny, je snad zbytečné podotýkat. "Chudá sklizeň" je prvním pokusem po mnoha létech a v naší situaci jistě průkopnickým počinem. Bylo by jistě dobré a užitečné, kdyby při jejím ocenění se rozvinula kolem sbírky diskuse,jež by upravila cestu dalším pokusům."Sklizeň" k ní ráda zve. SKLIZEŇ SATIRY EXILU:
*
Robert
Vlach.
AMERICKÁ 1955. Bolšáni vyhnáni. Nu, a co na tom? "Hrom uhoď do daní, ať žijeatom!"K.St. DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK. Haškův "Dobrý voják Švejk" zvítězil nad RakouskoUherskem i nad Hitlerovým nacismem.Nakonec zvítězí také nad komunismem. Hlasatel,Chicago,1.května 1953. Rakousko-Uhersko pokonal, A teď prý zase vstal z Blaníku, veleben přemnohým perem. (Exile,výhrou buď jistý!) Přišel Den.Poznovu v boj se dal; Hnedle prý přivede k zániku n e vyhrál nad Hitlerem. Kreml i komunisty; nespadne za ním-li opona v podobě náhrobní desky, ten voják udatný pokoná nakonec i národ český... Zet. DVA CITÁTY. Nebyla bych v nejmenším překvapena,kdyby se exil kulturního národa zmohl dříve než na edici básníků na edici exilového Rodokapsu. (E.Bartoňová ve Sklizni,leden 1953.) Připravujeme vydávání nového typu českých Románů do kapsy (Rodokapsů) v sešitovém vydání s barevnou obálkou, které budou vycházet každého druhého
týdne. Hledáme v celém světě české autory a české překladatele,spolupracovníky,redaktory,fotoreportéry,zástupce a distributory.Dobré honoráře a provise. (Z inserátu v exilních novinách z 25.června 1953;nezájemcům sdělíme podrobnosti s radostí,zájemcům s rozpaky.) KULTURNÍ
POZNÁMKY :
Když jsem se v Londýně sešel s přáteli, spolupracujícími s firmou Interpress, nemohl jsem nebýt zvědav na jejich zkušenosti s klientelou. Co a jak čteme v zahraničí, které z knih nejspíše kupujeme, o co je největší zájem, kdo nejspíš koupí? V odpovědech je kousek kulturní historie. Tož největší zájem, (-až do nedávna neukojitelný-) je o kuchařské_knihy. České. A pak o reprodukce fotografií Prahy, Šetelíkových obrazů Hradčan a jiné knihy, zachycující v obrazech domov. Také Zpěvníčky s Alšovými obrázky šly dobře na odbyt, prodalo se jich asi 250 kusů. Ze dvou knih, vydanýchInterpresseů7.března a 28.října větší zájem o Hovory [prodáno asi 350 výtisků, Anglických listů 150). Z politické literatury o Československu byla největší poptávka po anglických knihách John Browna (asi 80) a dr.Friedmana (asi 60). V poslední době se jeví zájem o přehledné dějiny "Bohemia" od Lützowa, od starověku do r.1939, s předmluvou T.G.Masaryka. Z politických knih českých autorů vede "Československo žaluje" J.Jostena. Z anglických překladů České literatury je na prvém místě Karel Čapek, všemi knihami, které jsou k dostání:"Dášenka"(asi 50),pak "Masaryk Tells His Story"(překlad Hovorů),"An Atomic Phantasy"(Krakatit),etc.,asi po 30 až 40 výtiscích. K číslu 40 došel také H.H.McGoverne-a překlad Máchova Máje. Bassův "Umberto´s Circus"(Cirkus Humberto, který spolu s Čapkovou Válkou s mloky vyjde brzy v novém českém vydání) byl prodán asi ve 30 výtiscích. Z klasické literatury je stále na vedoucím místě Babička (víc než 100), pak Jiráskovy historické romány (40 až 80),Havlíček (asi 40). E.Světlé se prodalo po 30 výtiscích jednotlivých děl. O Hálka,Třebízského,Holečka,atd., kteří přijdou na další místa, je už zájem daleko menší. Z exilové beletrie byl svého času velký zájem o Snížkovy satirické črty "Čertovo kolo"(asi 200). O satiru - a ovšem dobrodružnou četbu - byl by podle Interpressu zájem největší. Rozmanitost zájmu se zdá být tak velká, že knihy, vydané v exilu, sotva mohou počítat s větším počtem platících zájemců, nežli 200. To by ovšem pro vydavatele byla tragická předpověd: Myšlenku čtenářského družstva,schopného uhradit náklad - jako byl ELK nebo DP považují v Londýně za neproveditelnou,nemožnou. Největším přínosem exilu se strany Interpressu je distribuce slovníků, učebnic a gramatik cizích jazyků.Nejvíc se prodalo česko-anglických slovníků, zvláště londýnský přetisk pražského vydání dr.Procházky z r.l948.1nterpress dokonce poskytoval novým uprchlíkům na učebnice a slovníky úvěr. Ztráta na akci byla poměrně malá,asi 60 liber. Mezi těmi, co nezaplatili, většina používá akademických titulů, právem či neprávem... Se svolením firmy jsem si mohl prohlédnout adresář odběratelů. Je zajímavé zjistit, jak nepatrně jsou v něm zastoupeny osoby politicky a veřejně činné. Co mne však překvapilo více,bylo to,že až na dvě či tři výjimky jsem nenalezl nikoho z mladých intelektuálů,kteří píší do exilového tisku,pracují v rozhlasových stanicích svobodného světa atd. Je jisté,že mají knihy po ruce v bohatých knihovnách,ale že ani jeden z nich nepomýšlí na založení vlastní knihovny,jak činí desítky prostých lidí, pracujících za těžkých hmotných podmínek, je zarážející. Potud zkušenosti firmy I n t e r p r e s s ; rádi je doplníme údaji jiných firem, pokud je dají k disposici veřejnosti - byla by to velká a praktická služba našemu exilu a jeho kultuře. R. V. Polský básník Juljusz Tuwim,v mnohém ohledu připomínající našeho Nezvala, si přece jen někdy neodpustí být ironickým,jak svědčí verše,jež překládáme z varšavské "Nowé Kultury" a za než se musil vykoupit veřejnou sebekritikou:
RŮŽE. K nádheře té přihlížeje, Jaká perfekce v ní strohá ! k barvě, lístkům, tvaru, květu, Tuším však, že bude čistka, ba i k trnům - mdlo až mně je, Růže, růže, boj se Boha ! myslím: dokonalost je tu ! Vzdýt jsi, růže - formalistka! V New Yorku byla objevena nejstarší olejomalba města z r. 1647, dílo českého malíře Augustina Heřmana, jednoho z prvních českých přistěhovalců. Český operní pěvec Miloš Nekolný obdržel v Chicagu jako uznání studijní cenu Illinoiskou v obnosu 3000 $. V rámci svatoprokopských oslav v Lisle v USA byl udělen čestný doktorát literatury profesoru byzantských dějin na Harvardské universitě,čestnému doktoru londýnské university a dvojnásobnému laureátu francouzské akademie dp. Dr.Františku Dvořákovi. Weltliteratur". České literatuře jsou tam věnovány tři strany. v zářijovém čísle,kde uveřejníme první seznam došlých cen,jména dalších porotců,zprávy o mezinárodních soutěžích,jichž se vyhovující práce zúčastní atd. Text soutěže a komentář k ní,jak je přineslo 6.č."Sklizně",doplňujeme několika poznámkami: Autoři se mohou zúčastnit libovolným počtem prací. Nejen počet a rozsah prací, ale ani druh není prakticky omezen. Podle druhu došlých prací bude soutěžní obor ev. rozdělen. Edice a tisk,ochotné uveřejnit něco z poctěných prací, budou si moci vybrat v pořadí,v jakém dojdou jejich nezávazné nabídky. Ceny pro soutěž mohou nabídnout nejen organisace, ale i jedtěž i jakýmsi testem našeho poměru ke kultuře.Ceny možno nabídnout do konce roku. Uzávěrka pro přijetí prací (31.X.1953) nebude prodloužena. O soutěži na rok 1954 bude rozhodnuto při konci letošní soutěže (v lednu 1954) podle odezvy,jíž vzbudí tento pokus. Veškerá korespondence na adresu: Dr.Robert Vlach, Onsdagsvägen 8/I, Enskede 6, Švédsko. * Z***************** D O M O V A : Podle zprávy pražského rozhlasu z 8.7.t.r. připravuje dramatický odbor závodního klubu ROH dolu "Gustav" v Habartově premiéru Jiráskovy hry "Lucerna" v německé řeči. Účinkují jen havíři německé národnosti s rodinnými příslušníky.Premiera bude ve Falknově a hra bude uvedena německy ve všech průmyslových střediscích karlovarského kraje. "Inteligenci, i tu starou,získat pro budování socialismu a nestavět si ji proti sobě.Musíme vymýtiti škodlivé tendence,jež pěstovali lidé Slánského bandy,předstírající dělnický radikalismus.Oni vytvořili stav,že inteligenci v řadách naší strany začali zapírat."(Kopecký v Rudém Právu z 12.července) Do školního roku 1954-55 bude vydáno na 130 Českých a 100 slovenských učebnic.Učebnice fysiky,chemie a matematiky budou překlady sovětských knih, ostatní upraveny podle sovětského vzoru. V pražské ledeburské zahradě jsou letos v létě pořádány úterky současné prózy. Čtěny ukázky ze Zápotockého,Pujmanové,Kubky,Drdy, Marka a j. Svaz protifašistických bojovníků v ČSR vypsal "Soutěž 29.srpna", pro literární i vědecké odvětví. Námět: boj proti fašismu,agentům imperialismu atd. I.cena 6000 kčs., ceny budou uděleny k 7. listopadu. Celostátní konference Svazu čs.spisovatelů odložena; je prý nutno ji intensivněji ideově připravit. Nejprve budou svolány aktivy v Praze (J.Drda), v Brně (F.Trávníček) a v Bratislavě (M.Lajčiak). Nedostatek dobové tématiky v čs.próze byl vytknut literátem v závěru diskuse v Literárních novinách, zahájené článkem Jiřího Marka. Ústavpro čs. literaturu při Čs.akademii věd začal vydávat za redakce rektora Dr.Jana Mukařovského čtvrtletně list "Česká literatura".Má odhalit přežitky buržoasního myšlení atd. První číslo s datem 31.3. vyšlo v červnu. Soutěž o literární a literárně vědeckou práci o životě a díle Julia Fučíka vypsána Svazem čs. spisovatelů s Literárními novinami.
-
Zasedání kritiků na Dobříši se konalo v červnu.Účast:Nejedlý,Mukařovský. Literární noviny stěžují si na nedostatek spolupráce spisovatelů s filmem. Pražské Národní divadlo rozšírilo svůj repertoir; po Shakespearovi dává na pořad i "Čarostřelce" a "Car a tesař". Slovo a slovesnost - list Pražského linguistického kroužku,hájí nyní Havránkův marxistický jazykozpyt.Proti dřívějšku se linie listu zcela obrátila 31.května 1953 zemřel prof.Adolf Kellner,dialektolog,profesor Masarykovy university v Brně.Známé jsou jeho studie z česko-polského pohraničí,nářečí lašská (největší a nejdůkladhější naše dialektologická monografie).Kellner nebyl komunistou,byl však ponechán,protože udržoval slovanský seminář v Brně. VZPOMÍNÁME:
-
*
-
Výročí narození I.Hermanna (12.8.1854),J.Dobrovského (17.8.1753) a Al. Jiráska (23.8.1851).V srpnu zemřeli: F.L.Čelakovský (5.8.1852),L.Janáček (12.8.1928),A.Sova (16.8.1928) a J.Neruda (22.8.1891). REDAKCI DOŠLO:
** * "
Dr.Jozef Cieker: Odgovornost Zapada u pitanju podjarmljene Evrope. Stran 48, Madrid 1953. - *-
ANKETASKLIZNĚ. Ve snaze poskytnout vodítko všem, kdož se dosud nedali odradit od kulturního podnikání a zájmů, obrací se "Sklizeň" na krajanskou veřejnost s prosbou o odpovědi na několik otázek.Jsme přesvědčeni, že z výsledku ankety může být všeobecný prospěch. Otázky jsou: l.Kolik asi jste četl(-a) našich knih,vydaných v cizině po ůnoru 1948? 2.Které z nich se Vám líbily nejvíce ? 3.O jaké literární práce byste měl(-a) nejspíše zájem ? 4.Které cizí soudobé knihy se Vám nejvíce líbily a jejich překlad do češtiny byste pokládal(-a) za žádoucí ? 5.Volný námět: Co a jak dělat na kulturním poli ? Uzávěrka ankety je 31. října t.r. Nejzajímavější příspěvky otiskneme celé nebo ve výtahu,celkový obraz ankety bude podán v prosincovém čísle.Obracíme se zároveň na všechen krajanský i exilní tisk se žádostí o spolupráci v této věci a rádi dohodneme výměnu a zveřejnění materiálu. A NAKONEC já: tentokráte nahromadilo se tolik kulturních aktualit,že jsem -opravdu nerad a jen výjimečně- vypustil překlady z cizí literatury.I když je obsah tohoto čísla, převážně odborný,bude snad zajímat každého čtenáře jako pohled na naší situaci. Na dotazy o zaslaní předplatného: mezinárodní poukázkou nebo nejjednodušeji prostým vložením jakékoli valuty do dopisu - jedná se o menší obnos a není zde znám případ ztráty.Příjem bude-písemně potvrzen. Sklizeň vychází přesně počátkem každého měsíce; nedojde-li včas,ihned urgujte. Na došlé dopisy odpovídám zvláště. A těm ostatním - přemozte pohodlnost nebo rozpaky a pište také - jste srdečně vítáni ! Ant. V l a c h. ********** PAVEL JAVOR: CHUDÁ SKLIZEŇ - RÉCOLTE PAUVRE.Básně. Do francouzštiny přeložil Charles Černý,frontispice J.Laudy,stran 36. Vyšlo jako šestý svaz. Edice "Rencontres",Dr.Jaroslav Trnka,7,rue St. -Marc , Paris 20, FRANCE. INTERPRESS Ltd.,(České a slovenské knihkupectví) zasílá zdarma seznam knih.Nová adresa: 132 George Street,London.W.I.,ENGLAND. S K L I Z E Ň - Nezávislá kulturní revue. Ročník I.,čís.8.,srpen 1953. Vydává: Antonín V L A C H ,Hamburg 13,Postlagerkarte 209. Výchází každý měsíc; uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně, 1 $ tři čtvrti roku. Jednotlivá čísla 50 pf.
