ročník XXV

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 4 / 2015 / ročník XXV

STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE, KONCERTY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) BETLÉMY tradice připomínající Svatou rodinu 28.11.–31. 12. 2015 (refektář muzea) KONCERTY 2016 SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR slavnostní koncertk 60. výročí KPH 20. leden 2016 od 19 hodin IGOR FRANTIŠÁK - klarinet PETR PRAUSE - violocencello MARTIN KASÍK - klavír 10. února 216 od 19 hodin PILSEN BRASS JAN VITINGER /trubka/, ONDŘEJ MICHALEC /trubka/, OLDŘICH KUNC /lesní roh/, MARTIN ŠAŠEK /troombon/, VÍT MÜLLER /tuba/ 16. března 2016 od 19 hodin LOBKOWICZ TRIO JAN MRÁČEK /housle/, IVAN VOKÁČ /violoncello/, LUKÁŠ KLÁNSKÝ /klavír/ 20. dubna 2016 od 19 hodin Doprava na koncerty zajištěna autobusem /od Lidového domu v Kralovicích v 18 hodin, od ZUŠ Kralovice v 18,32 hodin/.

ÚVODEM Jaké mimořádné události zasáhly Českou republiku v roce 2015? K těm přírodním patřilo abnormální teplo v letních měsících, se kterým jsme se zde, ve střední Evropě, vyrovnávali s dílčími obtížemi. Vzňala se řada požárů (na severním Plzeňsku např. nedaleko Horního Hradiště), která sežehla část obilných lánů, lesních porostů a luk. Hasiči měli krušné dny. Krátce nato začala Evropa zažívat časově dosud neukončený exodus uprchlíků z Afriky, také ze Sýrie a dalších zemí středního východu. Na provizorních plavidlech a v člunech jich do Evropy dorazily, často bez osobních dokladů, statisíce. Se záměrem usadit se hlavně v bohatém Německu nebo sociálně štědrém Švédsku. Třetí událost roku měla obdobu tragických útoků z 11. září 2001 v USA. V pátek 13. 11. 2015 provedli na sedmi místech v Paříži organizovaní teroristé, podporovaní Islámským státem, atentáty na lidi, kteří přišli na fotbalový zápas, poslechnout si hudbu na koncert, pobavit se v klubech. Více než stovka nevinných lidí

při útocích nalezla smrt. A jak se toto vše dotýká severního Plzeňska? Konkrétně zatím nijak. Ale tak, jako se z potůčků slévá velká řeka, tak i maličkosti formují způsob každodenního života. Věřme proto, že vzniklé neznáze překonáme. Poslední, letošní číslo Vlastivědného sborníku Vám přináší nové příspěvky badatelů. Také přání šťastných dnů v novém roce. Mějte hodně zdraví a víru v optimistické události! Vaše redakce

Muzeum a galerie severního Plzeňska Mariánská Týnice přeje všem svým příznivcům spokojený nový rok 2016

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků 2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV

je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1, 2) Podzimní oživlá prohlídka na téma „Sport“ a také slavnostní ohňostroj se konaly 31. října 2015. 3, 4) Na slavnostním křtu obnoveného Zeleného kříže na staré cestě mezi Mariánskou Týnicí a dvorem Sechutice v sobotu 7. listopadu 2015 promluvil o historii místa a obnově památky také Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., prorektor Karlovy univerzity. 4, 5) Zahájení výstavy Betlémů a „Advent v muzeu“ bylo 28. listopadu 2015. 3


KLADRUBSKÁ FALZA Rok 2015 je také 900. výročím, souvisejícím se „Zakládací listinou“ kladrubského kláštera, vydanou českým panovníkem Vladislavem I. k roku 1115. Ve skutečnosti se jedná o falzum ze začátku 13. století. Město Kladruby získalo během své historie celou řadu významných privilegií a výsad od mnoha českých panovníků i od své vrchnosti - kladrubských klášterních opatů. Ve falzu zakládací listiny kladrubského kláštera najdeme zápis, že Děpolt, syn Vladislava I. daroval klášteru „… obydlí, louku a zahradu a mezi dvě-

ma cestami zem o rozloze poloviny popluží.“ Staré Kladruby byly postaveny při severozápadní větvi obchodní cesty a proto obchody s pocestnými, přicházejícími z větve jihozápadní, jim unikaly. Postavením Kladrub nových - v cípu obou cest - byl tento nedostatek vyřešen. Řada historiků ovšem vysvětluje vznik nových Kladrub tím, že ze dřeva vybudované Staré Kladruby patrně postihl velký požár. Připomínaná listina je uložena v Archivu Ministrstva vnitra ČR v Praze. /red/

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA OČIMA PŘÍMÉHO ÚČASTNÍKA n Radovan Lovčí Stoleté výročí ničivého válečného konfliktu, s nímž byly spojeny miliony obětí, se stalo výzvou pro nejrůznější muzea i nakladatele. Kromě mnoha uskutečněných výstav vyšla i řada publikací tematicky vztažených k době prvé světové války. Výjimkou není ani severní Plzeňsko. Svého knižního vydání se dočkaly též „Zápisky z vojny“ jarovského účastníka války pana Václava Fencla. Jeho vyprávění přepsala, doplnila a jazykově upravila Stanislava Křížová, Fenclova praneteř. Kniha vyšla pod názvem „Deník vojína“ ve vydavatelství J. Sklenáře v Čisté. Fencl v knize popisuje své válečné osudy počínaje odvodem k armádě. Líčí zkušenosti z východní i italské fronty, zážitky z boje i s velícími důstojníky a občasnou zbytečnou šikanou z jejich strany. V deníku zachy4


Titul knihy Václava Fencla „Deník vojína“.

cuje také svůj pobyt ve vojenských lazaretech, neboť byl opakovaně zraněn (v jednom případě se dokonce léčil v plaském válečném lazaretu). I přesto měl na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků relativní štěstí, neboť žádné z utrpěných zranění z něj neučinilo invalidu. I přes vysoké ztráty a smrt mnoha jeho frontových kamarádů, k nimž docházelo často na krok od něho samého, válku ve zdraví přežil. Dokonce se mu podařilo dostat se na krátký čas domů do Jarova, neboť armáda umožňovala některým vojákům dovolené z důvodu sezónních zemědělských prací, což byla výhoda, kterou každý voják pochopitelně nedisponoval. Fencl je bystrým a inteligentním pozorovatelem. Stručně, ale výstižně glosuje zkušenosti z pobytu v jiných zemích monarchie. Mezi řádky je navíc zřejmé, že na frontě jej drží více vztah k rodnému domovu a rodině, s níž nechce ztratit kontakt, nežli přesvědčení o správnosti boje za „císaře pána“. Nikdy ale nevyužije možnosti přeběhnout na „druhou stranu fronty“ a zapojit se do války na straně Masarykových legionářů. Jeho líčení často působí politicky poměrně neutrálně. Václav Fencl je mladík, který denně čelí riziku, že bude zabit nebo těžce zraněn, a snaží se především přežít. Na druhé straně se však ani nemůže pouštět do složitých geopolitických úvah, které by vyznívaly vůči monarchii nepříznivě. V takovém případě by jeho zápisky získaly velezrádný punc, a kdyby je uchvátil někdo nepovolaný, mohly by vojákovi způsobit nemalé komplikace. 5


Voják z Jarova patří k oné většině českých odvedenců, která zachovala věrnost rakousko-uherské armádě a válku přečkala pod jejími prapory, což mu na druhé straně nezabrání, aby se po jejím skončení a klopotném návratu z italské fronty nezapojil do dalších bojů na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, již v roli řádného vojáka samostatné ČSR. V boji s armádou Maďarské republiky RAD však upadne do zajetí a opět, jako již poněkolikáté, se štěstím zachrání svůj holý život, i když mu opakovaně hrozí lynčování a riziko, že s ním nepřátelští vojáci udělají „krátký proces“ a nebudou respektovat jeho práva jako válečného zajatce. Jeho deník z této doby, který je rovněž nedílnou součástí knihy, již prozrazuje vyšší zralost i nabyté životní zkušenosti a nechybí v něm ani trefné politické postřehy, zvláště na adresu dění v tehdejším Maďarsku. Navíc čtenáře upozorňuje na fakt, že 28. říjen 1918, případně 11. listopad téhož roku (který je pokládán za datum skončení prvé světové války), jsou v podstatě umělými milníky, neboť pro mnoho obyvatel válka pokračovala dál, ať již v tzv. Sudetech (kde proběhl pokus o separaci převážně německo jazyčných oblastí od českých zemí), na Těšínsku (o které čs. stát soupeřil s Poláky) či v oblasti Slovenska a Podkarpatska (jichž se Maďaři nemínili vzdát dobrovolně a bez boje). Řadu těžkých bojů tak přinesl i následující rok 1919. A to nechávám stranou čs. legionáře na Sibiři, kteří umírali v boji ještě v roce 1920. Deník Václava Fencla je zdařilým

edičním počinem. Útlá knížka o 88 stranách (i se zadní částí obálky, na níž se přelil obsah a seznam použitých pramenů) je psána čtivě a rozhodně nenudí. Zaujme laického čtenáře i odborníka – a především rozšiřuje počet publikovaných dobových pramenů, k nimž se následně snáze dostane více historiků, specializovaných na dějiny první světové války. Snad je jen trochu škoda, že Fenclův jazyk byl upraven tak, aby vyhovoval především současnému čtenáři, což publikaci přidalo na čtivosti, ale zároveň ubralo na dobové patině. Nakladateli lze odpustit určitý redakční svéráz, jehož součástí je například na straně 7 mapa Rakousko –Uherska, převzatá z Wikipedie v anglickojazyčném provedení a do-plněná dalšími nápisy v češtině. Knize by více prospěla mapa originální, ale je pravdou, že by zároveň prodražila náklady na vydání o čtyřmístnou částku. Přitom je nutno brát v úvahu fakt, že v případě podobných publikací nejde často o díla zisková (či přinášející zásadní zisk), nýbrž jde o knižní práce nízkonákladové a ty bývají mnohdy dokonce dotované. Také čeští Slezané by na straně 73 u mapy ČSR oprávněně vytkli, že ze Země moravskoslezské vypadlo Slezsko a zbyla jen Morava. A je též trochu s podivem, proč obálku knihy Václava Fencla zdobí jeho příbuzný František Kondelík, zatímco foto Fencla se objeví až na straně 5, tedy uvnitř díla (logicky by měl být na obálce především hlavní aktér deníku). Občas se v knize navíc vyskytne nějaký ten přetisk či přehozené pořadí písmen (volně se např. střídá bata6


lion s bataloinem), přesto nejde o chyby nijak zásadní. Renomovaní nakladatelé s profesionálním redakčním týmem jich mnohdy způsobí násobně víc. Jediné, co stojí za výraznější výtku, je absence klasické tiráže. Z knížky prakticky nelze vyčíst nejen, kdo ji sázel a graficky upravoval či na ní dále redakčně spolupracoval, ale především v jakém roce byla vůbec vydána. A tak teprve po bedlivějším začtení se do jejího obsahu lze pochopit, že vyšla pravděpodobně v roce 2014. Fenclův deník vhodně doplňuje loni vydanou publikaci Muzea a galerie severního Plzeňska s názvem „1. světová válka a její ohlasy na severním Plzeňsku.“ Ta sice stručně, ale výstižně a v širších souvislostech popisuje dané období jak prostřednictvím citací z pramenů vázaných k oblasti severního Plzeňska, tak odhaluje i zajímavé výseky z dalších válečných deníků, jejichž autory byli vojáci původem z výše řečené oblasti. Na knížce, jejíž součástí jsou též drobné citace z právě recenzovaného Fenclova deníku, se podíleli zkušení regionální historici Irena Bukačová, Jiří Fák, Miroslav Hus a Jana Dienstpierová. Můžeme tak říci, že Václav Fencl byl v roce 2014 připomenut hned dvakrát, a to dvěma různými nakladateli. Bylo by záslužné, kdyby do budoucna nezůstalo jen u vydání deníku V. Fencla a prostor u lokálních nakladatelů dostali i další účastníci války, jejichž kompletní zápisky dosud nebyly publikovány. Podobný pramen ostatně nemá význam jen pro odborné historiky nebo fanoušky regionál-

ní historie či válečných dějin. Lze jej totiž využít i jako cennou pomůcku k výuce vlastivědy či dějepisu na základních i středních školách, jež

výstižně dokresluje obraz doby ve vztahu k regionu, v němž žáci přímo žijí a jsou s ním těsně spjati.

OBNOVA ZELENÉHO KŘÍŽE n Irena Bukačová Když jsem si vyšla koncem letošního léta na procházku do Sechutic polní cestou od Mariánské Týnice, míjela jsem zchátralý dřevěný kříž uprostřed polí. Smutně se rozhlížel do proschlých lánů kukuřice, které letošní sucho nedalo mnoho vyrůst. Kolem kříže bylo naházené haraburdí, odložené z polí a rozlámaná lavička. Byl to zanedbaný kus krajiny. Ale i přesto bylo patrné, že starý Zelený kříž na rozcestí má mimořádnou polohu. Tu jsem si uvědomila, když jsem se vracela od sechutického dvora. Na mírném návrší se za křížem rýsují věže a kupole proboštství s kostelem Zvěstování Panně Marii v Mariánské Týnici, do jehož středu se Zelený kříž přesně promítá. Zvláště jdeme-li polní cestou od rybníčku Pivovárek, je nepřehlédnutelným ukazatelem cíle, k němuž směřujeme. Jak je patrné z písemných pramenů, byl kříž na tomto místě obnovován, protože dřevo vydrží tak padesát let. Co však je více než zvláštní, že byl vždycky umístěn na takové místo, aby byl v ose s kostelem v Mariánské Týnici. Byl usazen na rozcestí důležitých spojnic, jak dokládá podrobná mapka vojenského mapování. Jedna z nich vedla z Hadačky do lesní obory kolem jejího oplocení, další mířila od kříže do Týnice 7


a v tomto směru se cesta větvila a směřovala spodem do Kralovic, horem do Týnice. Jedna její větev vedla k rybníčkům u dvora Sechutice, po hrázi dnešního tzv. Pivovárku, nad nímž v 19. století byl na potoce ještě jeden větší rybník. K němu přitékal potok od rybníka, umístěného za plotem obory (Thier-Garten), zvaném proto Oborák. Zmíněné cesty zanikaly postupně. A přece tomu mohlo být jinak! V souvislosti s historií dráhy mělo být nádraží u Zeleného kříže na sechutickém poli, kde již roku 1896 vlál velký červený prapor značící stanici.1) Ale protože Pavel Metternich, který nechtěl nechat vést trať přes oboru, zemřel, a jeho syn nechal oboru rozhradit a vyměřit trať středem obory, byla plánovaná zastávka Hadačka zrušena. Od kříže vedla cesta k lesu, což zřejmě mohla být poloha plánované trati. Největší podíl na zkáze cest kolem Kralovic měla pozemková úprava v roce 1975 při spojování JZD. Zelený kříž zázrakem zůstal a byl připojen na novou zpevněnou trasu, vybudovanou kvůli vojenským objektům, dnes stejně zbořeným. Ta křížila železniční trať a ústila do silnice z Kralovic do Trojan a z druhé strany nad Hadačkou do komunikace Kralovice-Plasy. Pro své panoramatické umístění si kříž zaslouží, aby mu byla věnována

Slavnost svěcení Zeleného kříže u Sechutic 7. listopadu 2015. pozornost i dalšími generacemi. Je odtud překrásný rozhled - nad Týnicí vystupuje znovu zalesňovaný vrch, zvaný místními Šustrák, jejž kryje ze severu táhlý vrch Červená Hora. Na východě se rýsuje věž kralovického kostela s prvními domy města. Po zrušené dráze Rakovník-Mladotice zůstal stromový koridor, který vytváří přirozený doprovod náspu a dodává krajině milý kultivovaný vzhled jako ostatně všechny liniové zeleně. V okolí jsou pozoruhodnými památkami na klášterní hospodaření dvůr Sechutice, rybník Pivovárek, proboštství Mariánská Týnice a obora s rybníkem založená již v renesanci, která sloužila k chovu bažantů a daňků. Patří sem i barokní lesovna u bývalé Trojanské zastávky a kamenná studna se znakem Fortunáta Hartmanna. Tato procházka rozhodně potěší 8


svojí malebností a zachovalou krajinou charakteristikou. Ji doplní i nově vysázená alej lip od Sechutic k Zelenému kříži na katastru obce VýrovHadačka, která je doložena četnými vedutami i mapami. Stejně tak jako ovocný sad, kterému se říkalo Štrunzův, podle nájemce sechutického dvora. Dřevěný Zelený kříž patří k drobným památkám topografického charakteru, které usnadňovaly lokalizaci okolních pozemků. Jeho výška 470 cm a rozpětí ramen 150 cm mu zaručuje dobrou viditelnost i v době, kdy sníh zasype a zavěje cesty. Obrázek Panny Marie Týnecké, zázračné sochy, k níž cesta směřuje a na jejíž ose se nad terénem objeví kupole chrámu Zvěstování Panny Marie, nás bude provázet po staré cestě až k proboštství. Bývalo zvykem kolem poutních míst užívat vyobrazení sochy či zázračného ob-

razu, k němuž cesta směřovala. Proto byla při obnově kříže zvolena Panna Marie Týnecká a její obrázek umístěn na kříž. Můžete na něj ostatně zavěsit věneček nebo kytičku či zapálit svíčku. Snad se jednou podaří obnovit rozoranou cestu až před průčelí Mariánské Týnice, kde na poutníky už čekají barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a Anděla Strážce z roku 1766. Ta část cesty fakticky neexistuje více než třicet let, ale vedla tudy po staletí. Co tedy oněch posledních pár desetiletí znamená? Právně však v katastrálních mapách zůstala evidována. Patří ke kralovickému katastru a velmi zde chybí. Sdružení Stará cesta i muzeum v Mariánské Týnici již po desetiletí jednají o její obnově, stejně tak jako po desetiletí obce bojují o záchranu zdejší železniční trati. Ta je také kulturním a technickým dědictvím tohoto poetického kouta Plzeňska. Zelený kříž je situován na křižovatce historických polních cest na rozhraní katastru obcí Kralovice a Výrov ve vzdálenosti 2,2 km západně od města na lokální komunikaci středověkého

původu. Byla užívána po staletí. Její závěrečná úprava proběhla ve 2. polovině 18. století za opata Fortunáta Hartmana po dostavbě Mariánské Týnice. Kříž byl pravidelně obnovován, v 19. století zřejmě nesl plechovou siluetu Krista. Jeho předposlední obnova proběhla v roce 1988, kdy zde 24. dubna postavil nový kříž pan Miroslav Směšný z Hadačky-Výrova na místě staršího, který tehdy někdo podřízl. V roce 2015 uskutečnilo Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici ve spolupráci s městem Kralovice a obcí Výrov Hadačka obnovu již dožilého kříže. Nový dostal opět zelenou barvu, která odpovídá jeho historickému označení. O realizaci se zasloužili Truhlářství Peterka z Hadačky, Jindřich Kovařík, Zdeněk Tupý a Zdeněk Peterka z muzea. Slavnost požehnání nového kříže se konala 7. listopadu 2015. Ujala se jí Římsko-katolická farnost Kralovice ve spolupráci se Sdružením Stará cesta a Muzeem v Mariánské Týnici, které dbá o zachování historického rázu svého okolí.

Poznámky: 1) Obecní kronika Hadačka 1964–1989, nestr., r. 1989, kopie Knihovna OMG K 1538, přír. č. 8110.

FOTBALOVÝ KLUB SPARTA KRALOVICE n Jiří Fák Při přípravě výstavy, věnované historii tělovýchovy a sportu na Kralovicku, se naskytla příležitost nahlédnout do historie některých kralovických spolků a organizací spojených 9


s uvedeným tématem. Zatímco zmínky o historii tělovýchovných spolků Sokol a DTJ se občas objevují v literatuře nebo drobných pojednáních1) je historie kralovického

Nejstarší fotografie členů Sparty Kralovice (vlevo) a stejný fotbalový klub v roce 1939 (vpravo). sportu s výjimkou volejbalu2) větší či menší neznámou. Je tomu tak i v případě jednoho z nejstarších sportovních klubů - AC Sparty Kralovice. Historie kralovické Sparty je krátce zmíněna na internetových stránkách současného fotbalového klubu TJ Sokol Kralovice, ale vzhledem k dochovanému archivu klubu3) a sportovní rubrice regionálního týdeníku Kralovický obzor lze osudy prvního čtvrtstoletí kralovického fotbalu sledovat daleko podrobněji. Ani rozsah tohoto článku ale nedovoluje zachytit všechny osudy, úspěchy i neúspěchy klubu, proto se zaměříme především na fotbalovou historii. Podle pamětnických záznamů první kontakt Kralovic s fotbalem nastal v roce 1917, kdy zde v obuvnické dílně pracoval demobilizovaný voják pocházející z Teplic, který zdejší kluky zasvěcoval do tajů tohoto sportu. Někdy po skončení války proběhl v Kralovicích první zápas proti rezervě Teplic s výsledkem 0:19 a je uváděno, že si Kralovičtí kopli do míče pouze o výkopech. V roce 1919 vznikl první fotbalový spolek SK Kralovice, jehož členy byli především 10

učedníci z obuvnické továrny - dílny pana Kondelíka a byl proto také nazýván „SK Švec“. Dalším živelně existujícím klubem byla AC Hvězda Kralovice tvořená osmi až dvanáctiletými kluky. Jedním z nich byl Jan Fencl, studující v Roudnici, tedy v místě kde se v Čechách začal hrát fotbal podle pravidel vůbec poprvé a kde došlo 15. srpna 1892 k prvnímu opravdovému fotbalovému zápasu.4) Při svých návštěvách Kralovic začal na hřišti za chudobincem na místě dnešního letního kina ostatní kluky učit, jak se fotbal hraje. Byl také jedním z iniciátorů založení a pojmenování klubu. Byl totiž velkým příznivcem Sparty Praha a kromě názvu Sparta prosadil i AC, tedy atletický klub přesně podle vzoru pražského klubu. Samotné založení klubu je ale částečně zahaleno tajemstvím. V dosavadní jediné přehledné publikaci o dějinách města je vznik klubu kladen do roku 1923.5) Na internetových stránkách současného fotbalového klubu je rok vzniku kladen již do roku 1919.6) V pramenech vzniklých ještě v době existence klubu je zmiňováno jeho desetile-


té výročí v roce 19327) a dvacetileté výročí kladené do roku 1940.8) Problém ovšem neřeší ani nehlédnutí do archivu klubu.9) V něm jsou zprostředkovaně v referátu M. Holuba z roku 1979 zmíněny vzpomínky jak Jana Fencla, tak Ládi Antoše, který odkazuje na dokument - žádost o povolení spolku podanou politické správě do Prahy a její odpověď. Ta je skutečně v archivu dochována a je datována 1922. Dochované stanovy klubu jsou datovány 1923 a dodejme, že v roce 1922 vycházel klubový časopis „Sparta“. Od roku 1923 jsou také dochovány knihy zápisů ze schůzí a valných hromad a z nich je patrné, že činnost klubu se neobešla bez různých potíží a sporů mezi členy, ale věnujme se především sportu. První ověřené informace o výsledcích zápasů fotbalového klubu AC Sparta Kralovice známe z léta roku 1923. Většinou z nich Sparta vyšla vítězně, proti SK Čistá 26. srpna dokonce s vysokým rozdílem 13:310), zatímco s SK Žihle naopak 5. srpna prohrála 0:1211). U tohoto zápasu se můžeme seznámit s jednou z prvních sestav týmu: Fürth, Antoš, Petráček, Kysela, Stanislav, Volf, Hohaus, Fencl, Beneš, Kabeš, Honomichl. Zhruba z té doby také existuje zřejmě nejstarší fotografie Sparty, na níž jsou někteří z uvedených hráčů zachyceni (viz fotografie vlevo na str. 10). Od sezony 1924 začala Sparta hrát své fotbalové zápasy na novém hřišti na pozemku budoucích kasáren. V té době a po celá 20. léta 20. století hrála jen přátelská utkání s různými fotbalovými kluby z okolí. Hrálo se tzv. 11

na revanš a za náhradu pro hostující tým, o níž bylo někdy licitováno a na níž také uskutečnění zápasu někdy stálo. Občas se totiž stalo, že požadovaná náhrada byla příliš vysoká a Sparta ne na všechny nabídky přistoupila. Soupeřem byly především kluby z Rakovnicka, protože směrem k Plzni buď potenciální fotbaloví soupeři ještě neexistovali nebo bylo složitější se na zápasy dopravit. Nejpoužívanějším veřejným dopravním prostředkem byla tehdy železnice, a po té vedlo z Kralovic přímé spojení právě na Rakovnicko. Sparta tak v počátcích své existence hrála hlavně proti SK Čistá, SK Kožlany, Velká Chmelištná, Lužná, Mutějovice, klubům z Rakovníka, Žihle a pak zajížděla do Plas nebo do Radnic. O výsledcích a bilanci zápasů Sparty jsme informováni ze zápisů z valných hromad nebo členských schůzí klubu a potom ze sportovní rubriky Kralovického obzoru, ovšem ne vždy jsou tyto informace úplné. Hned pro rok 1924 přehled zápasů v zápise z valné hromady chybí a noviny zřejmě všechny výsledky nepřinesly. Je uvedeno pět zápasů s bilancí 3-0-2 (dvě výhry, žádná remíza a dvě prohry). Klub v tomto roce pořádal sportovní den a ještě uveďme, že v prvních letech své existence měl ženský odbor, který hrál házenou. V roce 1925 klub odehrál podle zprávy celkem 13 západů (8-1-3, což ovšem početně nesouhlasí). Jedním z poražených týmů, a to vysoko 11:0 byl SK Slavoj Plzeň, který také byl zřejmě prvním plzeňským klubem, proti kterému Sparta Kralovice hrá-


la. Jeho název je ovšem problémem, protože podle nejnovější literatury12) klub tohoto názvu existoval jen v letech 1903–1905. Pojmenování Slavoj bylo potom součástí složených názvů několika Plzeňských klubů, ja-ko např. SK Slavoj Smíchov, o nějž snad jde i v tomto případě. O rok později Sparta odehrála daleko méně zápasů a do Kralovic zavítal další plzeňský klub SK Rapid Plzeň, který zde prohrál 2:0. I v tomto případě je nejasná otázka názvu plzeňského klubu, protože literatura jej uvádí až od roku 1933, s tím, že předtím se jmenoval AFK Stráž Bezpečnosti.13) Druhá polovina 20. let 20. století ale znamenala v historii klubu nejtěžší období. Nejen že pokračovaly větší či menší neshody mezi členy výboru, kteří někdy nevydrželi ani jedno volební (tj. roční) období a musely se konat mimořádné valné hromady, na nichž se někdy členové - funkcionáři těžko sháněli, ale v roce 1927 se začala stavět kralovická kasárna a Sparta přišla o hřiště. Čtyři sehrané zápasy s bilancí 2-1-1 uveřejněné v Kralovickém obzoru asi nejsou kompletním výčtem, ale tuto informaci nelze porovnat s jinou, když např. v zápise z valné hromady tento údaj chybí úplně. Z kuriózních příhod z fotbalového hřiště uveďme případ brankáře Sparty Kohna v zápase proti SK Kožlany, který skončil remízou 1:1, ale uvedený brankář opustil hřiště ještě před skončením zápasu. Ve stejné reportáži je pak doplněno, že časté změny v sestavě týmu a nemožnost trénovat nepovedou k dobrým sportovním výsledkům. Při 12

pohledu do sestav i do složení výboru klubu zjišťujeme, že většina zakladatelské generace již v roce 1927 nebyla vůbec mezi členy Sparty nebo minimálně nehrála a ani nezastávala funkce ve výboru. Výše naznačená klubová krize se hned v následujícím roce také promítla do sportovních výsledků. První zápas sezony proti SK Mladotice se ještě odehrál v Kralovicích na jakémsi improvizovaném hřišti, ale k dalším už Sparta zajížděla na hřiště soupeřů. Celkový počet zápasů klesl na sedm a zřejmě poprvé skončil se zápornou bilancí (1-2-4) a celkovým skóre 11:18. V roce 1929 se objevují podrobnější reportáže ze zápasů v regionálním tisku a jejich autor podepisující se šifrou Krehan hned na úvod poznamenává, že Sparta nastoupí v Plasích s omlazeným kádrem, který „se pokusí napravit v předchozím roce pokaženou reputaci kdysi slavné Sparty“. Pokus ovšem nevyšel a Sparta prohrála 3:5. V reportáži ze zápasu je pak věnována velká kritika rozhodčímu, nezpůsobilému terénu i plaským divákům. Ostrá kritika zmíněného reportéra vůči soupeřům se pak objevuje i v dalších reportážích, hlavně pak u zápasů prohraných a nezůstala bez odezvy kritizovaných klubů. Přesto Sparta v roce 1929 na hřištích soupeřů, kterými byly SK Čistá, SK Plasy, SK Senomaty, SK Kolešovice a SK Kryry, získala po střídavých výkonech těsnou aktivní bilanci 4-1-3. Ovšem hned následující rok byl největším fotbalovým neúspěchem. Tehdy byl Spartě v podstatě jediným


soupeřem SK Čistá, který byl vlastně nejblíže a kralovičtí hráči tam mohli zajíždět za nízkou náhradu nebo jí případně vůbec nepožadovat. Proti SK Čistá tak Sparta hrála šestkrát (1-1-4) a další dva, ovšem prohrané, zápasy se uskutečnily na hřišti SK Kaznějov a SK Radnice. Na přelomu 20. a 30. let 20. století tak nakrátko fotbalovou aktivitu na Kralovicku převzala Čistá a z podnětu tamního Sportovního klubu také byla uspořádána první soutěž. Nešlo tehdy ještě o „klasickou ligu“, ale o pohár věnovaný SK Čistá tomu klubu, který proti nim uhraje nejlepší, i případně záporný, výsledek. Jediným kdo tak pohár nemohl získat byl vyzyvatel, tedy SK Čistá. Sparta Kralovice se soutěže zúčastnila, ale vítězem se stal SK Plasy. V souvislosti s SK Čistá ještě dodejme, že se zřejmě postaral také o první návštěvu velkého pražského klubu na Kralovicku, když zde na sportovním dni hostoval Bohemians Praha a místní tým porazil 5:0. Vraťme se ale do regionu. V Kralovickém obzoru se objevila kritika vůči městu, které jako okresní nemá sportovní hřiště a rovněž je upozorněno, že ani aktivita vlastních členů klubu nebyla taková, aby vedla k jeho zřízení. 6. srpna 1929 se konala opět mimořádná valná hromada, kdy se ze zápisu mj. poprvé dozvídáme kolik měla Sparta vlastně členů - k uvedenému datu 61. Na ní byl předsedou zvolen Bedřich Sova, který již v předchozích letech byl členem výboru a v roce 1929 také aktivní hráč. Pod jeho vedením se podařilo situaci v klubu stabilizovat. Od jara 1930 se 13

tak začalo i v otázce nového hřiště tzv. blýskat na lepší časy. Jak je patrné ze zápisů ze schůzí, členové klubu se chystali plochu za kasárnami upravit sami, ale postupně došlo na spolupráci s místními firmami a nakonec před vlastním otevřením hřiště znovu na práci několika členů klubu. Hřiště bylo slavnostně otevřeno 5. července 1931. Sparta Kralovice měla v plánu v rámci této slavnosti sehrát zápas proti některému pražskému nebo plzeňskému klubu věhlasného jména, jenže pro jejich vysoké finanční požadavky byl nakonec soupeřem SK Plasy a slavnost se díky počasí v podstatě nevyvedla. Zápas byl pro silný vítr a déšť předčasně ukončen za stavu 2:2. Za Spartu k němu nastoupili Kuchař K. Dvořák, Metlický, Beneš, Sedlák, Žitný, Šrámek, Habrych, Kotva, Dáňa a Kuchař A. Předseda klubu Bedřich Sova potom po dvouleté práci kvůli změně bydliště v srpnu rezignoval a byl při té příležitosti jmenován prvním čestným členem (předsedou) klubu. Dalo by se říci, že tím končí jedno historické období spojené s mnoha peripetiemi a začíná další, které přineslo první slavné úspěchy. Po otevření nového hřiště za kasárnami se situace Sparty rapidně změnila. Výrazně vzrostl počet odehraných zápasů a také okruh soupeřů. V roce 1931 tak Sparta hrála proti SK Čistá, SK Plasy, AFK Radnice, SK Viktoria Přílepy a po otevření hřiště dále proti SK Senomaty, SK Kaznějov, SK Stupno, Spartě Lužná, Řeznické XI Rakovník, SK Slavoj Chrášťany, SK Šanov, Český lev Kolešovice, SK Trnová a nakonec byl na podzim


inzerován zápas proti Viktorii Plzeň, která jej ale odřekla a místo ní přijel Lochotín Plzeň, který zde prohrál 5:3. V tomto roce uspořádal SK Plasy pohárovou soutěž stejného typu jako předtím SK Čistá a zúčastnily se jí týmy: Vojáci Kralovice, Plzeň-Letná, SK Trnová, AFK Radnice a Sparta Kralovice, která se díky vítězství 4:2 stala vítězem. Plasy dokázal porazit ještě AFK Radnice, ale jen 3:2, zatímco ostatní týmy v Plasích prohrály. Činnost klubu v dalších necelých třech letech musíme bohužel rekonstruovat převážně z článků publikovaných v Kralovickém obzoru, naštěstí v této době poměrně podrobných a co se týče výčtu zápasů snad i úplných. V archivu klubu totiž chybí kniha zápisů z let 1932–1934. V tuto chvíli je tak pro nás také nejasný vstup Sparty Kralovice do Západočeské fotbalové župy. Na internetových stránkách dnešního fotbalového Sokola Kralovice14) je jako rok vstupu do župy uveden letopočet 1926, což je ale jen rok, ve kterém se vůbec poprvé o tomto kroku začalo na schůzích a valných hromadách jednat. Jak je z torzovitých informací patrné, členové klubu tehdy spíše váhali, protože členství v župě přinášelo také povinnosti. Na členské schůzi v roce 1929 byl jako termín pro vstup do župy schválen 1. leden 1930, ale i po tomto datu se znovu v zápisech objevuje debata o vstupu do župy. Ještě na schůzi 11. května 1931 navrhoval předseda klubu vstup do župy kvůli "zvýšení ruchu v klubu"15). Vzhledem k uvedené absenci zápisů ze schůzí z dalších let můžeme s jistotou konstatovat, že v roce 14

1935 již Sparta Kralovice členem západočeské župy byla. V roce 1933 Sparta Kralovice také po vzoru Čisté a Plas z předchozích let vyhlásila vlastní soutěž o Frölichův pohár, která měla stejné podmínky, tedy získal jej klub, který proti Spartě uhrál nejlepší výsledek. Sparta sama jej vyhrát nemohla, přesto zůstal v Kralovicích, protože vítězem se stal tým místní vojenské posádky, který Spartu porazil 6:2. Z „divokých“ výsledků uveďme dvě dvouciferné výhry Sparty, a to proti SK Horní Bříza 12:2 a proti Stupnu 11:4. Ne vše se ale vždy odehrálo bez problémů. Na zápas proti SK Čistá byl sice povolán rozhodčí z Rakovníka, jinak zpravidla soudcoval člen hrajícího týmu, přesto když byl ve 25. minutě vyloučen Janda z Čisté, který ale ani na výzvu kapitána i předsedy klubu neopustil hřiště, byl zápas za stavu 2:0 pro Spartu předčasně ukončen. Souběžně s Frölichovým pohárem se konala stejná soutěž také v Kaznějově vyhlášená tamním SK a tu Sparta vyhrála díky vítězství 3:1. Celková bilance Sparty v roce 1933 byla úspěšná. A tým sehrál 33 zápasů (17-7-8 početně to ovšem nesouhlasí) s celkovým skóre 130:89. V obou týmech (A a B) nastoupilo v roce 1933 celkem 50 hráčů, přičemž Karel Kuchař v brance A týmu odchytal všechny zápasy, nejlepším střelcem roku byl s 28 góly hráč Engelthaler. V roce 1933 se také objevuje první návrh na uspořádání „místní ligy“ systémem „každý s každým doma a venku“. Nepřišel ale z Kralovic. Byl publikován Josefem Šaškem z Plas


a v této době se ještě nesetkal s patřičným ohlasem.16) Vzestupný trend pokračoval i v následujícím roce 1934, kdy se především výrazně rozšířil počet soupeřů, a to nejen o nově vzniklé kluby na Kralovicku (Slatina, Kočín), ale především o týmy plzeňské. Z celé plejády zápasů jen ve zkratce uveďme vítězství nad Rapidem Plzeň 4:2, SK Radčice 6:4, prohru s Čechií Plzeň 2:3 při turnaji v Radnicích a prohru s SK Škvrňany 4:5. Pravděpodobně velmi pokaženou náladu pak měly týmy z Manětína a Dolní Bělé, které s kralovickou Spartou hrály vůbec poprvé. Manětínští ovšem z Kralovic odjeli s debaklem 14:0 a nevedlo se jim ani doma, kde prohráli 1:9 a obdobně SK Dolní Bělá prohrála se Spartou 1:7, ale lépe se nevedlo ani již známému týmu Sparta Lužná, který s Kralovicemi prohrál 0:9. V letech 1935 a 1936 pak přišel první vrchol úspěchů kralovické Sparty. Tehdy se totiž začala hrát vůbec první „ligová“ soutěž nazvaná Pohár Kralovicka. Zúčastnily se jí dále týmy SK Plasy, SK Čistá, SK Kožlany a SK Kočín. První část soutěže se hrála na podzim 1935 dvoukolově systémem každý s každým a Sparta z osmi zápasů sedm vyhrála a jeden (s SK Čistá) prohrála a se 14 body a celkovým skóre 57:10 tak byla na konci roku 1935 na prvním místě. Soutěž se ovšem neobešla bez potíží. 22. září byl zápas proti SK Kožlany za stavu 6:1 pro Spartu předčasně ukončen pro napadení hráčů Sparty a soudce ze strany Kožlanských a Sparta podala stížnost k pohárové komisi. Ta řešila i řadu dalších přípa15

dů a některé zápasy byly komisí kontumovány. Soutěž měla dvě pokračování v roce 1936. Ovšem o její jarní části nemáme podrobné informace. K původním pěti týmům přibyl ještě SK Mladotice, který hned v prvním zápase dostal od Sparty Kralovice příděl 13:2. I tuto druhou část soutěže Sparta vyhrála a na jejím hřišti na podzim 1936 proběhla třetí část v modifikované podobě jednodenního turnaje, kde už zase Mladotice nehrály. I tento turnaj Sparta vyhrála a stala se celkovým vítězem Poháru Kralovicka. Na podzim 1936 se pak Sparta zapojila do mistrovství západočeské župy, kdy hrála ve skupině s SK Kaznějov, SK Trnová a SK Horní Bříza, ale tady se jí již tak dobře nevedlo, když obsadila 3. místo se 3 body a skóre 3:10. Přesto celková bilance klubu za rok 1936 byla velmi úspěšná. Sehrál celkem 34 zápasů, z toho A tým 30 s celkovým skóre 153:73 a bilancí 20-4-6. Vedle pohárových a mistrovských zápasů Sparta nadále hrála také přátelsky, kdy do Kralovic zavítal např. Meteor Třemošná, AFK Radnice nebo poprvé a naposledy SK Kadaň. S tímto týmem Sparta prohrála 1:4, ale na hřišti se projevily nepatřičné vášně, když hráč Malík uštědřil kadaňskému protihráči facku, protože byl předtím od něj slovně napaden v národnostním duchu. 17) Tento incident jakoby předznamenal další politické události, které zastínily zájem o fotbal. Podle zprávy z valné hromady byla činnost klubu v roce 1937 poněkud utlumena, zájem veřejnosti nebyl tak velký a pro-


to se ani nehrálo tolik zápasů. Celkem jich bylo 22 a Sparta nadále hrála s Kaznějovem, Horní Břízou a Trnovou skupinu mistrovství západočeské župy. Ze zajímavějších počinů roku 1937 lze uvést zápas týmu „Kralovice“ (sestavený z hráčů Sparty a Vojenské posádky) proti „Okresu Kralovice“ (hráči Sparty, SK Plasy, SK Horní Bříza a SK Kaznějov), ve kterém zvítězily Kralovice 7:1. Rok 1938 pokračoval v podstatě se-stupnou tendencí v zájmu o fotbal, ovšem bilance a výkonnost Sparty byla naopak vzestupná. Sehrálo se jen osm zápasů s bilancí 7-0-1 a celkovým skóre 30:19 a B-tým hrál pouhé dva zápasy (výhra a prohra). Již ale v roce 1939 došlo k opětovnému sportovnímu rozmachu klubu, který potom vrcholí v letech následujících. Opět se rozrostl počet soupeřů, kdy se mezi nimi poprvé objevuje např. Sparta Kladno (1:1), SK Petřín Plzeň (2:4), SK Doudlevce Plzeň (4:3), přičemž u obou plzeňských klubů je v reportáži v novinách uvedeno, že hrají divizi. Nejdůležitější událostí ale bylo vytvoření kralovického okrsku v rámci Západočeské fotbalové župy. Pokusy o jeho zřízení jsou sice staršího data, ale teprve v roce 1939 někdejší návrhy a proklamace nabyly konkrétní podoby. V Kralovicích se sešli zástupci klubů jak již v župě organizovaných (kromě Sparty ještě SK Kaznějov a SK Trnová), tak i neorganizovaných (Čistá, Kožlany, Plasy, Mladotice, Manětín a Mrtník). Po diskusi všichni zúčastnění souhlasili s vytvořením kralovického okrsku, kluby neorganizované se vstupem do župy 16

a uspořádáním mistrovství okrsku, jehož vítěz potom postoupí do III. třídy mistrovství Západočeské župy. Ovšem ne vše šlo tak, jak bylo naplánováno a okrskové mistrovství se nakonec začalo hrát až od roku 1940 a ne všechny výše uvedené kluby se jej zúčastnily. Protože ale již tehdy se soutěže hrály systémem podzim - jaro, nemohlo být celé mistrovství řádně odehráno a proběhla tak vlastně nanečisto jen jeho jarní část. Ta se hrála jednokolově za účasti SS Manětín, SK Plasy, SK Trnová, SK Čistá, Olympie Kožlany, SK Kaznějov a AC Sparta Kralovice. O vítězi se rozhodovalo až v posledním utkání mezi Spartou a SK Plasy a souboj měl poněkud kuriózní nádech. K prvnímu plánovanému utkání mezi oběma soupeři hranému již ve třetím kole v Plasích se totiž nedostavil rozhodčí, a tak se odehrál jen přátelský zápas s výsledkem 5:3 pro Spartu. Náhradní mistrovský zápas se pak hrál jako poslední a v něm Sparta prohrála 0:5 a prvním vítězem soutěže se tak stal SK Plasy. V podzimní části řádně hrané soutěže sezony 1940/1941 za účasti stejných týmů se již ale Sparta usadila na prvním místě, když neztratila ani bod a bylo tedy otázkou, zda se jí podaří na jaře 1941 pozici uhájit a postoupit do vyšší třídy. V roce 1940 pak Sparta sehrála také několik přátelských zápasů, v nichž mezi zajímavými soupeři najdeme SK Louny (1:4), Slovan Plzeň (3:4), SK Doubravka Plzeň (6:2) a poprvé do Kralovic také zavítala Viktoria Plzeň, která zde vyhrála 7:2. Výkonnostně lepším


soupeřem ovšem tehdy byl SK Plzeň, který v sezoně 1940/1941 skončil v nejvyšší soutěži na druhém místě za Slavií Praha.18) Vítězství Sparty Kralovice nad tímto týmem v poměru 5:3 bychom mohli označit téměř za fantastické, ale do Kralovic zavítali jen tři prvoligoví hráči. Přesto v historii kralovického fotbalu patří skalp SK Plzeň k nejcennějším. Zajímavý byl jistě i zápas Sparty proti týmu internacionálů Praha, který se hrál za neustálého deště před 200 diváky, a který Sparta dokázala vyhrát 4:2. Další významné utkání bylo hráno proti sice méně slavnému soupeři AFK Radnice, ale šlo o jubilejní 250. zápas kralovického kapitána Rudolfa Habrycha (4:4). Pro úplnost je nutné dodat, že klub vedle A-týmu měl ještě B-tým, dorost, žáky a tým starých pánů, které dohromady sehrály 64 zápasů. A-tým pak 36 zápasů (25-5-6) s celkovým skóre 179:89. V roce 1941 se tak očekávalo, že Sparta naváže na předchozí úspěšnou sezónu a svoji formu potvrdí 1. místem v kralovickém okrsku. V jeho 10. kole zavítala do Kaznějova a bohužel jí zde čekala první těsná porážka 5:6. Její hořkou příchuť podle reportáže v novinách ještě znásobil rozhodčí, který nařídil proti Spartě penaltu, ale poslední gól za stavu 5:5 vsítil do vlastní branky hráč Sparty. Protože Sparta prohrála ještě jednou v Trnové 1:2, o první místo přišla a již v 9. kole bylo rozhodnuto o vítězi, kterým se stal s 21 body SK Kaznějov. Spartě už rekordní výhra 11:0 v posledním zápase proti Manětínu nebyla nic platná a skončila s 19 body na druhém místě následována SK 17

Trnovou, SK Čistou, SK Plasy, SS Manětín a Olympií Kožlany. Doplňme, že vítězný SK Kaznějov potom v následující sezoně poměrně suverénně vyhrál i III. třídu a postoupil do vyšší soutěže. Sparta Kralovice se tedy o vítězství v kralovickém okrsku musela pokusit znovu v sezoně 1941/1942, kdy se mistrovství nakonec zúčastnilo jen pět týmů, když kromě postoupivšího Kaznějova odpadl také SS Manětín. Hned první zápas proti SK Čistá ale Sparta prohrála, jenže podala kvůli nastoupení neregistrovaného hráče na straně soupeře protest. Další porážku utrpěla od SK Plasy a v podzimní části tak skončila na druhém místě. Jarní část soutěže pak byla velmi dramatická a o vítězi rozhodovaly až poslední zápasy. Po 6. kole vedl SK Plasy s náskokem čtyř bodů, ale jedním zápasem navíc před Spartou a Trnovou, které měly shodně po šesti bodech a Spartu čekaly zápasy s těmito dvěma soupeři. Hned první v Plasích ale zvládla dobře a vyhrála 4:2 a v posledním kole sice jen remizovala v Trnové, ale protože Plasy prohrály v Čisté stala se AC Sparta Kralovice ve druhé sezóně kralovického okrsku jeho vítězem a postoupila do bojů o postup do vyšší soutěže. Na rozdíl od Kaznějova, který postoupil v předchozím roce přímo totiž Sparta musela sehrát turnaj se čtyřmi dalšími týmy. V něm Sparta prohrála jen první zápas s SK Druztová (1:2) a další soupeře porazila i významnými brankovými rozdíly: SK Zdemyslice (12:1), SK Úslavan Prádlo (10:0) a SK Úhlavan Švihov (3:1) a definitivně tak postoupila do


III. třídy západočeské župy. V sezoně 1941/942 se Sparta také přihlásila do předkol českého poháru. V prvním předkole narazila na Meteor Třemošná hrající II. třídu a dokázala jej porazit 3:2. Ve 2. předkole jí byl soupeřem známý SK Čistá, který postoupil přes Spartu Plzeň (4:3) a nad nímž Sparta vyhrála 4:1. Ve třetím předkole již v roce 1942 narazila na SK Bolevec a opět byla úspěšná a vyhrála 2:1. Protože současně vypadl SK Plasy zůstala jediným zástupcem kralovického okresu v této soutěži. Nicméně skončila ve 4. předkole prohrou 1:2 na domácím hřišti proti diviznímu týmu SK Doudlevce. Na podzim 1942 Sparta nastoupila k prvnímu mistrovskému zápasu, v němž jí byl soupeřem Slavoj Smíchov Plzeň a hned na úvod dokázala zvítězit v poměru 3:1. Nešlo ovšem o nějakou náhodnou výhru a stejně jako v předchozím roce SK Kaznějov i Sparta Kralovice začala ve III. třídě porážet jednoho soupeře za druhým. Po skončení podzimní části obsadila s bilancí 5-3-1 skórem 28:12 a 13 body první místo, ale druhá Sparta Mirošov měla stejný počet bodů. Bylo

tedy otázkou, jak se bude klubu dařit v jarní části. Tentokrát Sparta dokázala svoji pozici udržet a ačkoliv utrpěla dvě porážky, zbylých sedm zápasů vyhrála a tím také celou III. třídu s počtem 27 bodů z osmnácti zápasů (12-3-3) a celkovým skóre 65:27. V této sezóně pokračovalo i mistrovství kralovického okrsku, v němž nastupoval B-tým Sparty, a který hrálo dokonce 12 týmů (SK Čistá, SK Hadačka, SK Bohy, SS Manětín, Olympie Kožlany, SK Kozojedy, SK Potvorov, Meteor Horní Hradiště, SK Kaceřov, SK Lomnička a SK Plasy). V sezoně 1943/1944 tak Sparta začala hrát ve II. třídě západočeské župy. Bohužel podrobnější informace o této sezóně se již v použitých pramenech ztrácí. V podzimní části soutěže skončila Sparta na 2. místě za SK Kaznějov. Oba týmy měly shodnou bilanci 7-1-1 a 15 bodů, ale Kaznějov lepší skóre (42:14) než Sparta (34:20). Podzimem roku 1943 končí dochované zápisy ze schůzí klubu a tím také mizí informace o sportovních výsledcích Sparty. Ostatně lidé tehdy začali mít skutečně vážnější starosti než fotbal.

Poznámky: 1) Např. BUKAČOVÁ, Irena, 800 let Kralovic. MěNV Kralovice 1983; FÁK Jiří, Odznaky kralovického Sokola ve sbírce muzea. Vlastivědný sborník pro regionální dějiny severního Plzeňska 4/2011, s. 11–14; red. Sokolské oslavy v Kralovicích v roce 1933. Kronika regionu 3–2003/4, s. 10–12. 2) FRYČEK, Marcel, 55. let volejbalu v Kralovicích. Sokol Kralovice 1986. 3) SOkA Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. 4) HOCHMAN, Pavel, NOVOTNÝ, Jiří, Plzeňské fotbalové kluby. Nava Plzeň 2015. 5) BUKAČOVÁ, Irena, 800 let Kralovic. MěNV Kralovice 1983, s. 111. 6) http://www.fotbal-kralovice.estranky.cz/clanky/historie-klubu.html. 18


7) Kralovický obzor 1932/10. 8) SOkA Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. Zápis z valné hromady klubu v roce 1941. 9) SOkA Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. 10) Kralovický obzor 33/1923. 11) SOkA Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. Kniha zápisů z roku 1923. I veškeré další údaje o výsledcích zápasů jsou získány z knih zápisů ze schůzí AC Sparty Kralovice nebo z týdeníku Kralovický obzor. 12) HOCHMAN, Pavel, NOVOTNÝ, Jiří, Plzeňské fotbalové kluby. Nava Plzeň 2015. 13) Tamtéž. 14) http://www.fotbal-kralovice.estranky.cz/clanky/historie-klubu.html. 15) Archiv Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. Kniha zápisů ze schůzí 1927–1932. 16) Kralovický obzor 37/1933. 17) SOkA Plasy, fond Sparta - atletický klub Kralovice. Kniha zápisů ze schůzí - zápis z 2. září 1936. 18) HOCHMAN, Pavel, NOVOTNÝ, Jiří, Plzeňské fotbalové kluby. Nava Plzeň 2015, s. 146–153.

ZANIKLÝ PANSKÝ DVŮR ŠTIKOVKA n

Václav Chmelíř, Petr Rožmberský

V edici tereziánského katastru zjistíme, že k roku 1756 náležel ke statku Kunějovice les Štikovka.1) Topografie z roku 1788 jako součásti statku Kunějovice Gotfrýda Altvatera z Altvateru jmenuje Kunějovice, Mostice, panský dvůr Slatinu a Všeruby. Dvůr Štikovku ještě nezná.2) V dalších Topografiích je možné se dočíst, že k roku 1838 náležely ke statku Kunějovice tři vrchnostenské dvory provozované ve vlastní režii: kunějovický s ovčínem, Slatina a Štikovka a dále, že dvě popisná čísla vsi Zahrádky (panství Nečtiny-Preitenstein), a to panský dvůr „Stikowka“ a jeden nádenický domek, patří ke statku Kunějovice.3) V roce 1845 je opět k Zahrádce připisován kunějo19

Výřez z císařského otisku mapy stabilního katastru Hůrek z roku 1839. vický dvůr Štikovka, 2 popisná čísla, a hájovna Grabenschützenhaus, patřící malesickému statku.4) K roku 1870 jsou poplužní dvůr Štikovka a hájovna Grabenhausel kladeny k sousední vsi Hůrky.5) Historické mapy podávají takovýto


obrázek: I. vojenské mapování z let 1764–1768 neposkytuje ke Štikovce žádné informace. Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1839 nalézáme nikoli na katastru Zahrádky, ale na katastru vsi Hůrek severozápadně od ní u hranic s úněšovským katastrem lesík „Stikowka Wald“, severně od něj dvůr „Stikowka Hof“ a nedaleko od dvora domek „Rothhäusel“. Dále na severozápad je objekt nazvaný „Grabenhäusl“ (dvůr je od středu Hůrek vzdálen 1600 m vzdušnou čarou, domek od dvora směrem k Hůrkám 300 m, objekt hájovny od dvora 1000 m). Dvůr sestává ze tří nespalných (zděných) objektů, stojících volně na třech stranách nádvoří – čtvrtá východní strana je nezastavěná a právě do ní ústí komunikace. Nádvoří bylo uzavřeno ohrazením. Dvůr má číslo stavební parcely 36. Drobný domek je spalný (roubený) a má číslo stavební parcely 35. Hájovna je zděná (parc. č. 37) s roubeným hospodářským objektem (parc. č. 38). Stojí na louce na kraji lesa „Malesitzer Wald“, tedy Malesického lesa (na současných mapách chybně Malšínský les). Do indikační skici stabilního katastru byla vepsána popisná čísla a majitelé pozemků. Dvůr obdržel popisné číslo 22, domek čp. 21, k hájovně popisné číslo vepsáno nebylo. Les kolem hájovny patřil k malesickému panství Karla hraběte Schönborna, pozemky u dvora a domku a také lesík Štikovka ke kunějovickému statku Josefa Teimera.6) Druhé vojenské mapování (1845–1846) zachytilo, co se dotýče uvedených tří lokalit, v podstatě ne20

změněnou situaci.7) Na třetím vojenském mapování (1879) ještě existuje hájovna, po dvoře a domku však již není památky. U již zaniklého dvora je na vodoteči zaznamenán rybníček. Dřívější polnosti, v nichž stál dvůr a domek, jsou zalesněny. Pozemky západně od vodoteče s rybníčkem jsou (dodnes) zemědělsky využívány.8) Mapa 1 : 10 000 z roku 1960 ukazuje po hájovně již jen zříceniny, rybníček je stržený. Severozápadně od Hůrek u bývalého lesa Štikovky je vepsáno pomístní jméno Štikovka.9) Na současné mapě již Štikovku nic nepřipomíná; rybníček je obnoven.10) O historii dvora Štikovky (v německém prostředí Stikowka, Stikofka, Stigowka, Stigofka) toho není mnoho známo. Je evidentní, že byl pojmenován podle lesa Štikovky, který někdy před rokem 1753 patřil statku Kozolupy, k němuž byl přikoupen někdy předtím od tepelského kláštera.11) V odhadu z roku 1753 je již vzpomenut jako příslušenství kunějovického statku. Odhad praví, že lesní porost Štikovky sestává ze smrku, jedle a borovice, doplněný trochou dubu a břízy. Rozsah lesa (včetně tří pasek) měl činit celkem 619 provazců.12) Při Kunějovicích se pak Štikovka doslovně připomíná v kupních smlouvách ještě roku 1770 a 1793, kdy Jan Václav Altvater prodával statek Kunějovice Josefu a Anně Raabovým.13) Patrně když byl posléze les z větší části vykácen, byl založen na vyklučené půdě vrchnostenský dvůr, který obdržel jméno lesa. Vznik jména lesa nedovedeme vysvětlit. Podrobné informace o dvoře Štikovce přináší odhad statku Kunějovi-


ce z roku 1824 (překlad z němčiny): Panský dvůr Štikovka tvořil čtverec a nebyl ještě zcela ohrazen zdí. Právě dohotovené zdi obnáší proti východu 15 sáhů 3 stopy, proti liškovské straně (lokalita Liška na úněšovském katastru, severozápadně odtud), kde je branka, obnáší již vystavěná zeď 16 sáhů, obě jsou v dobrém stavu. Budova dvora, v níž je obydlí šafáře a kravské a volské stáje, je postavená z kamene na jíl, má položenou dlažbu. Je dlouhá 19 sáhů 6 stop, široká 4 sáhy 3 stopy, omítnutá vápennou omítkou. Je v dobrém stavu - byla nově postavena roku 1806. Vlevo stojí stodola na obilí se dvěma mlaty a dvěma branami, dlouhá 18 sáhů, široká 6 sáhů 1 stopu 6 palců, taktéž vystavěná z kamene na jíl a z vnějšku omítnutá. Bývalá stodola stojící naproti přes dvůr je kolnou na vozy a má společnou střechu se stájí pro ovce a chovem hus. Budova je v dobrém stavu, 11 sáhů dlouhá, 6 sáhů 2 stopy široká, z vnějšku omítnutá, krytá šindelem.14) Můžeme dodat, že sáh byl cca 1,9 m, stopa cca 32 cm, palec cca 2,6 cm.15) Srovnáme-li mapové podklady a popis dvora, můžeme konstatovat, že budova s obydlím a stájemi pro hovězí dobytek a tažnou sílu se nacházela na západní straně nádvoří, stodola na jižní straně a třetí objekt na straně severní. Vjezd do dvora (branka?) byl ve východním ohrazení dvora. Dvůr Štikovka byl založen zřejmě v roce 1806 a budován postupně. V roce 1835 koupili od dědiců Kroisových statek Kunějovice Josef a Ludmila Theumerovi.16) Pokus o „oživení“ dvora podle mat21

Kameny a cihly (dlažba?) na reliktech dvora Štikovky (foto P. Rožmberský 2014). ričních zápisů nebyl moc úspěšný. Hůrky i Zahrádka byly ve sledovaném období přifařeny do Číhané. Štikovka, domek nedaleko od ní a hájovna Grabenhäusel, ačkoliv se roku 1839 nacházely na katastru Hůrek, nacházíme v matrikách vedené pod Zahrádkou. Možná to zachycuje starší stav před případnou úpravou katastrálních hranic. V roce 1785 se ženil kunějovický poddaný vdovec Martin Ritter, Holzheger (dřevný hajný - hajný hlídající dříví) ve Štikovce. Nebyl to už žádný mladík - když v roce 1790 zemřel, bylo mu již 83 let. Dozvídáme se, že byl hajným ve Štikovce 43 let, a že bydlel u svého zetě, rychtáře v Hůrkách čp. 1.17) Hájovna pro hajného lesa Šti-


kovky tedy neexistovala. Les byl zřejmě postupně mýcen a další hajný, Jan Schaufer, zemřel v Zahrádce čp. 21 (Rothhäusel) roku 1808 ve svých 64 letech.18) Další hajný, který by měl na starosti les Štikovku, již připomínán není. Hajní v hájovně Grabenhäusel sloužili pod malesickou vrchností,19) se Štikovkou neměli nic společného a touto hájovnou se dále nebudeme zabývat. Na vymýcených pozemcích byl založen hospodářský dvůr. Z roku 1809 známe prvního šafáře a šafářku ve dvoře Štikovce (Zahrádka čp. 23 sic!), jimiž byli Ignác Rupp a jeho manželka Anna, jimž se uvedeného roku ve Štikovce narodil potomek. Avšak šafářka Anna zemřela již roku 1811 v pouhých 28 letech. Snad omylem je při této příležitosti dvůr Štikovka (Stihofkahof) uveden pod Hůrkami čp. 24.20) Pod Zahrádkou čp. 24 (sic!) jsou zapsány křty potomků dalšího šafáře ze Štikovky Matesa Zelenky a jeho manželky Kateřiny z let 1822, 1823, 1826, 1828, 1829 a 1830.21) Vysoká dětská úmrtnost způsobila, že uvedeným rodičům v letech 1823, 1824, 1828, 1829 a 1830 pět dětí zemřelo. Podle matriky zemřely v čp. 23, 24 a 26.22) Je evidentní, že číslování domů nevěnovali matriční zapisovatelé dostatečnou pozornost. Od roku 1826 je velmi často v matrice zaznamenávána jako zkoušená porodní bába Barbora Slámová, od roku 1829 označovaná „ze Štikovky“.23) Byla to manželka Matesa Slámy, s nímž měla roku 1811 potomka v Zahrádce čp. 21 a pak v letech 1813, 1815, 1817 a 1819 tamtéž další děti. 22

Z nich také některé zemřely.24) Číslo popisné 21 označuje na mapě stabilního katastru „Rothhäusl“. V matrice bývá poznamenáno, že čp. 21 patří ke kunějovickému statku, Mates (Matěj) Sláma byl označován jako obyvatel nebo domkář ve Štikovce, ale roku 1835 se dozvídáme i jeho povolání – byl vrchnostenským mlatcem.25) Dcery Matesa a Barbory Slámových byly volnějších mravů. Roku 1827 se Marii Anně (Štikovka čp. 21) narodilo první nemanželské dítě, roku 1831 druhé – k němu se přiznal Ondřej Hüber ze Skupče.26) Jana (Johana) měla nemanželské dítě ve Štikovce čp. 21 roku 1840 s Petrem Fišerem ze Skupče a druhé v březnu roku 1842. S ovčáckým pacholkem Petrem Fišerem měli svatbu až v listopadu 1842. Jí bylo 23 let, Petrovi 30 let.27) Mates Sláma, obyvatel ve „Stigowka-häusel“ (Zahrádka čp. 21), zemřel 29. ledna 1852 ve věku 70 let. Jeho manželka Barbora je ve funkci porodní báby zaznamenána naposledy v roce 1850 a následovala svého manžela na onen svět přesně 7 měsíců po jeho úmrtí, tedy 29. srpna 1852, ve svých 68 letech.28) V roce 1859 se oženil Václav Heřman z Rothenhäuslu (Zahrádka čp. 23 - sic!) s Barborou Janouškovou z Hůrek.29) Roku 1838 zemřel Václav Bitzem(?), mladý syn šafáře ze Štikovky čp. 22 a v roce 1858 Josef Leitner, šafář na poplužním dvoře kunějovického statku Štikovka čp. 28 (sic!), ve věku 71 let.30) Posledním matrikami doloženým šafářem (Rothenhof čp. 22 náležející kunějovickému statku) byl


Antonín Glück z Kunějovic, který se roku 1859 oženil s Kateřinou Hruškovou a ještě téhož roku byl svědkem novomanželům z Rothenhäuslu čp. 2331) (sic!). Dvůr zřejmě ztratil jméno Štikovka a byl v závěru své existence nazýván podle blízkého domku. V roce 1859 tedy ještě jak poplužní dvůr, tak domek v jeho blízkosti existovaly, ale potom o nich zprávy v matrikách mizí. Pozemky Štikovky (přes 102 jiter) prodal majitel kunějovického velkostatku tepelskému klášteru roku 1869 i s budovami.32) Tepelští premonstráti zřejmě pozemky připojili ke svému blízkému dvoru Liška. Zpráva z roku 1870 o dvoře Štikovce u Hůrek (viz výše) je jeho „labutí písní“. Objekty dvora i domek byly zbořeny, část zemědělských pozemků byla opět zalesněna a v první polovině 20. století nesla pojmenování „Rotenholz“.33) Při povrchovém průzkumu lokality34) byl v místech dvora (na kraji lesa u obnoveného rybníčku) zjištěn podlouhlý zvýšený kamenitý útvar nad mokřinou, snad vodní nádržkou na nádvoří někdejšího dvora („víceú-

čelová“ nádrž pro hasební potřeby a pro zmíněné husy?). Vyskytují se zde poměrně ploché cihly, patrně pozůstatky dlažby zmíněné v popisu z roku 1824. Relikty dvora Štikovka nejsou moc výrazné a není bez archeologického výzkumu možné na základě jeho povrchových pozůstatků objekty dvora rekonstruovat, jako se to povedlo například u dvora Ráj na jižném Plzeňsku. Také tento dvůr využil v 18. století odlesněné území a v roce 1813 byl zrušen a pozemky opět osázeny lesem. Jeho relikty však dosahují výšky až 1,3 m, je možné rozpoznat jednotlivé budovy, podsklepení, dvě brány, napajedla, ohrady a průhony. V blízkosti dvora byly také identifikovány pozůstatky obydlí (se studnou) patrně zaměstnance dvora.35) Torzální pozůstatky dvora Štikovky svědčí o tom, že byl rozebrán a stavební materiál z velké části odvezen a využit při jiných stavbách. Tím téměř zanikly stopy po jednom z nemnoha příkladů pozdního zakládání vrchnostenských dvorů na vyklučených pozemcích bez starší sídelní tradice.

Poznámky: 1) Kolektiv: Tereziánský katastr český III - dominikál. Praha 1970, s. 334. 2) Schaller, J.: Topographie des Königreichs Böhmen IX. Prag und Wien 1788, s. 202. 3) Sommer, J. G.: Das Königreich böhmen. Statistisch-topographisch dargestellt VI. Prag 1838, s. 350, 352. 4) Dunder, J.: Království české staticky-polohopisně popsané I. Praha 1845, s. 271. 5) Orth, J. - Sládek, F.: Topograficko-statistický slovník Čech. Praha 1870, s. 183. 6) http://archivnimapy.cuzk.cz. Katastr Hůrky. 7) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list W-9-V. 8) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list 4050-2. 23


9) http://archivnimapy.cuzk.cz. Mapový list M-33-75-A-d-1. 10) http://www.mapy.cz/. 11) Státní okresní archiv Plzeň-sever v Plasích (dále jen SOkA), fond AO Hůrky č. 74, obecní kronika [1921–1941] Gemeinde-Gedenbuch, s. 24. 12) Národní archiv Praha, fond Desky zemské (dále jen NA), sign. DZV 287, fol. O17-O17v. 13) NA, sign. DZV 598, fol. M5v-M10v; DZV 688, fol. B6-B9v. 14) NA, fond Zemský soud, kart. 1875, inv. č. 926, odhad Kunějovic, Vísek a Všerub 1824. 15) Bělohlávek, M.: Staré míry, váhy a peníze (stručný přehled). Plzeň s. a., s. 11. 16) NA, sign. DZV 470, fol. R14v-R30v. 17) Státní oblastní archiv v Plzni, fond Sbírka matrik, římskokatolická fara Číhaná (dále jen Číhaná), kniha 10, fol. 14, 163v. 18) Číhaná, kniha 10, fol. 202v. 19) Číhaná, kniha 13, např. fol. 137. 20) Číhaná, kniha 10, fol. 135, 167v. 21) Číhaná, kniha 10, fol. 139, 139v, 140v, 141v, 142, 143. 22) Číhaná, kniha 10, fol. 204v, 205, 205v, 206. 23) Číhaná, kniha 10, fol. např. 83v, 86v. 24) Číhaná, kniha 10, fol. 135v, 136v, 137v, 138, např. 203v. 25) Číhaná, kniha 12, fol. 6. 26) Číhaná, kniha 10, fol. 141v, 142v. 27) Číhaná, kniha 15, fol. 113, 116, kniha 14, fol. 67. 28) Číhaná, kniha 13, fol. 139v, kniha 23, fol. 406. 29) Číhaná, kniha 16, fol. 60. 30) Číhaná, kniha 12, fol. 80v, kniha 13, 141v. 31) Číhaná, kniha 16, fol. 59v, 60. 32) NA, fond Desky zemské - hlavní knihy, i. č. 129, sign. K XVIII, fol. 322. 33) SOkA, fond AO Hůrky č. 74, obecní kronika [1921–1941] GemeindeGedenbuch, s. 24. 34) Září 2014, P. Rožmberský - P. Mikota. 35) Rožmberský, P.: Dějiny sídel na střední Úslavě. In: Vařeka, P. - Rožmberský, P.: Středověká krajina na střední Úslavě I. Plzeň 2009, s. 57–59; Moravcová, K.: Zaniklý dvůr Rájov. In: Vařeka, P. - Rožmberský, P.: Středověká krajina na střední Úslavě I. Plzeň 2009, s. 143–159.

24


OBSAH Úvodem ........................................................................................................................ 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Kladrubská falza ......................................................................................................... 4 /re První světová válka očima přímého účastníka ................................................... 4 /Radovan Lovčí Obova zeleného kříže ............................................................................................... 7 /Irena Bukačová Fotbalový klub Sparta Kralovice ............................................................................ 9 /Jiří Fák Zaniklý panský dvůr Štikovka ............................................................................... 19 /Václav Chmelíř, Petr Rožmberský

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice

Ilustrace na obálce: Druztová, barokní, šestiboká kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1745 (foto Václav Podestát).

Publikace k prodeji

1. SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ OHLASY NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová, Jiří Fák, Miroslav Hus Válečné zážitky obyvatel obcí severního Plzeňska a vojáků 35. či 88. regimentu. Publikace je sestavena převážně z autentických dobových kronikářských záznamů, válečných deníků nebo vzpomínek. ISBN 978-80-87185-19-3 Cena: 120 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice. ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

ARCHITEKTURA JANA BLAŽEJE SANTINIHO - AICHLA NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování deseti architektonických památek. ISBN: 978-80-86720-61-6 Cena 299 Kč PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Cena za každý díl 250 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXV

Recommend Documents