ročník XIV neprodejné

III/2016

21.12.2016

ročník XIV

neprodejné

literární

Fórum S fotografiemi Karla Skalického

[email protected]

Vydává Jihočeský klub Obce spisovatelů s finanční podporou Jihočeského kraje

Fotodoprovod čísla: Karel Skalický

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři! Vítejte na předvánočních stránkách časopisu Literární fórum. Když mi bylo deset roků, zeptal se mě učitel: „Co jsi dostal, Františku, k Vánocům?“ „Knihu,“ odpověděl jsem. A přestože je to už čtyři desetiletí, i tenkrát moje odpověď kantora překvapila. Byl jsem totiž z celé třídy jediný! Proč jsem si vzpomněl právě na tuto příhodu? Snad proto, že až příliš často slýcháme, že dnešní mladá generace málo čte. Myslím si, že to není tak docela pravda. Ani my jsme nebyli všichni knihomolové. Na druhé straně při svých cestách vlakem denně potkávám několik mladých lidí s knihou v ruce. A nejsou to jen učebnice či komiksy. Často se jedná o hodnotná díla světové literatury. Ale nejvíce mě potěší, poznám-li v titulech někoho ze současných kolegů - autorů. S některými z nich se můžete seznámit i na našich stránkách. A není jich málo. Patnáctka autorů se podílela na knize Budějovické povídky a na knize Literáti na trati III více než padesátka. Nesmím ale zapomenout ani na jednotlivce, jejichž knihy představujeme recenzemi či ukázkami. Někteří z nich získali v letošním roce literární ocenění. Máte-li rádi horor, sci-fi či fantasy, nezapomeňte si přečíst dvojstránku klubu HSF. Své ve Fóru naleznou i milovníci románů, povídek či poezie. A to není vše. Přinášíme také pravidelné zprávy z kultury, umění a jihočeského literárního života… Přeji vám nejen příjemné čtení, ale také, abyste i pod vaším stromečkem našli alespoň jeden balíček s knihou. Váš Fanda :-) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok Fórum/III/2016

http://spisovatelejih.blog.cz

1

obsah

dění

Radka Velková Jaroslava Pixová představila jubilejní desátou knihu ....... 4 Hanka Hosnedlová Patnáct autorů a jedna knížka .......................................... 5 František Tylšar Literáti na trati III aneb Železnice bez hranic .................. 6 Jaroslava Pixová Literární cena putovala do rukou členky Jihočeského klubu Obce spisovatelů ............................... 8 Jan Bauer Za Jardou Holoubkem ....................................................... 9 Radka Velková Spisovatel a archeolog Jiří Fröhlich obdržel čestný doktorát .................................................. 10 Jaroslava Pixová Z Beranových knih čiší lidství, humor i moudrost .......... 12 Hanka Hosnedlová Budějovický kabaretiér v Torontu ................................... 12 Hanka Hosnedlová Body pro Jihočeský úsměv .............................................. 13

literatura

Eduard Váňa

umění

Miloslav Král Český Fotopřesahy do jiných světů ............................................ 14 Miloslav Král Český O dualitě jedné sochy (ve městě) ................................... 16 Josef Škopek Sochařské symposium KAMÍNEK 2016 ........................... 18 Hanka Hosnedlová Poselství v barvách a tvarech .......................................... 19

2

Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 21 - 26 František Tylšar Břetislav Kotyza - Jihočech z Moravy .............................. 28 Jiří Sivok Sivokova literární Daktyloskopie aneb Čí otisky prstů stojí za známými bijáky ................. 30 Jiří Sivok Celebrity deathmatch - Carpenter vs. Campbel .............. 30 Jiří Sivok Cronenbergova mucholapka ........................................... 31 Redakce Mělnický Pegas rozdával ceny ......................................... 32 František Tylšar XVII. Dny poezie v Broumově .......................................... 32 Redakce Z Tachovské renety si ukousli i Jihočeši ........................ 33 Miloslav Král Český Nad soukromím sochy ve veřejném prostoru ................. 33 Hanka Hosnedlová Největší archiv malých dějin ............................................ 33

www.epika.cz

Fórum/III/2016

obsah

Kultura Hanka Hosnedlová Jak zachraňují svět kněží? ............................................... 11

autorská tvorba

-

próza

Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/ nebo na blogu JčKOS: http://spisovatelejih.blog.cz

Jindřich Malšínský Rosamunde ....................................................................... 36 František Niedl Růže a lev ........................................................................ 38 Jan Bauer Klášterem obchází ďábel ................................................. 39 Jiří Hovorka Vánoční ............................................................................ 40 Petr Šulista Severák a Meluzína .......................................................... 41 Hanka Hosnedlová Černobílá story ................................................................ 42 František Tylšar Jak jsem málem podlehl pokušení ................................. 44 Markéta Trubková Ach Romeo, proč nejsi Romeo? aneb Láska srdcem Shakespeara .................................... 45 Jiří Hejduk Zákop ............................................................................... 46

autorská tvorba


Fórum/III/2016


-

poezie

Petr Šulista Nad knihou Josefa Lady ..................................................... 48 František Tylšar J. S. Bach ........................................................................... 48 Břetislav Kotyza Jak voní ............................................................................. 49 Vladimír Stibor O snech jen to dobré ....................................................... 50

3

dění | jižní Čechy

Jaroslava Pixová představila jubilejní desátou knihu ◊ Radka Velková / foto autorka

O první zářijové sobotě se na zámku v Dubu u Prachatic uskutečnil křest nové knihy Jaroslavy Pixové s názvem Zámečky a tvrze jižních Čech aneb Jak se na nich žije dnes.

S

pisovatelka a publicistka, která žije a tvoří v Putimi a ve svých dosud vydaných knihách se věnovala převážně historii mlýnů na řece Blanici, na Zlatém potoce a také na středním toku Otavy, zaměřila tentokrát svoji pozornost trochu dál od vody. Svoji desátou knihu věnovala objektům, které již také hodně pamatují - jihočeským tvrzím a zámečkům. Autorka přibližuje nejen historii, ale i současnost devíti objektů - zámků v Česticích, Dobrši, Dubu u Prachatic, Tažovicích, a tvrzí v Doubravici, Drslavicích, Kalenicích, Ohrazenicích a také unikátního souboru tvrzí i zámku v Kestřanech. Šest z nich se nachází na Strakonicku, tedy v regionu, který má autorka velmi dobře zmapovaný. Jak podtitul napovídá, v knize se čtenáři dozví, jak se na zámku či tvrzi žije v současnosti a co dnešním majitelům vlastnictví takového objektu přináší. Že to není jen pohádkové bydlení, ale více práce a starostí se zvelebováním, jistě není třeba dodávat. Díky svému zájmu o historii regionu začala J. Pixová tvrze a zámečky v okolí mapovat již téměř před deseti lety. Několik článků, které se týkaly těchto objektů, vyšlo i v regionálním tisku. Pak přišel nápad vydat knihu, která by připomenula nejen historii, ale hlavně přiblížila „život na zámku“ dnes. „První moje návštěvy a rozhovory s majiteli probíhaly zhruba od roku 2009 a poslední pak loni, takže je patrné, jak pokračovaly práce na zvelebování jednotlivých objektů i jak se eventuelně měnily záměry na jejich využití. Zaměřila jsem se na památky, které jsou v současnosti v rukou nových či staronových majitelů, kteří je získali buď v restituci jako rodový majetek, nebo je koupili z lásky k historii.

4

Teď se o ně starají, opravují je, potýkají se s nejrůznějšími problémy týkajícími se stavebního, finančního, někdy až existenčního charakteru. Dnešní zámečtí páni přebývají v drsných podmínkách studených historických staveb a doufají, že to, co nestihnou udělat oni, dodělají snad jejich děti a vnuci. Musí to být obrovská vášeň a zaujetí pro takové konání, aby vlastně pro nás všechny obnovili další cenné historické památky a uvedli je do původního stavu i života, a za to jim patří můj obdiv,“ uvedla Jaroslava Pixová. Vzhledem k většímu rozptylu popisovaných historických objektů byla knižní novinka představena hned na několika místech. První uvedení a křest knihy se odehrály v sobotu 3. září na zámku v Dubu u Prachatic, kde pak na návštěvníky čekala i prohlídka již zrestaurovaných pokojů tohoto velmi pečlivě opraveného zámku. O pár dnů později, ve čtvrtek 8. září, se o osudech zámečků a tvrzí dozvěděli od Jaroslavy Pixové posluchači v přednáškovém

sále Prácheňského muzea v Písku. Ředitel muzea Jiří Prášek při křtu knížky zmínil, že z tohoto dílka by měl velkou radost August Sedláček, někdejší archivář a také ředitel píseckého muzea, ale zejména autor patnáctisvazkového díla Hrady, zámky a tvrze království Českého. Poslední slavnostní představení knihy bylo opět na zámku, a to v Česticích, v době konání tamní slavné pouti, v neděli 11. září. V Česticích uvedení knihy zpestřila navíc vernisáž výstavy obrazů Valentina Horby. Jeho milé a vlídné obrázky jihočeských vesnic skvěle doplnily příjemné dopoledne na tamním zámku. A jakým tématům se bude oblíbená jihočeská autorka věnovat v budoucnu? Snad můžeme prozradit, že to budou opět mlýny. Jaroslava Pixová se při svých cestách tentokrát zatoulala až na Petrovicko, kde objevila „mlýnské perličky“, ať již nevšední architekturu, ojedinělé technické vybavení nebo pohnuté osudy mlynářů. Čtenáři se tedy rozhodně mají na co těšit

Jaroslava Pixová při podepisování knih

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Patnáct autorů a jedna knížka ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Jan Toms

Deset z patnácti autorů, kteří se podíleli na prozaickém sborníku s názvem Budějovické povídky, se dostavilo ve druhém říjnovém úterku na křest této zajímavé a zvědavost vzbuzující knížky.

T

en se konal již tradičně v českobudějovickém knihkupectví Kanzelsberger a mohl se pochlubit kulisou víc než bohaté návštěvnosti. Dokonce až ze Švýcarska. V komponovaném programu, v němž mluvené slovo prokládalo hudebními vstupy Duo Drc, bylo představeno všech patnáct zainteresovaných autorů, ale i okolnosti, za kterých publikace vznikala, a také proč. Opakovaně bylo zdůrazňováno, že prezentovaný povídkový almanach v režii Jihočeského klubu Obce spisovate-

lů je takovým malým literárním vyznáním vztahu autorů k městu, jemuž vévodí Černá věž a Samsonova kašna, ale které formují a vytváří především lidé, kteří v něm žijí. To bylo řečeno nejen v průvodním moderátorském slově, ale i zástupcem českobudějovických autorů Františkem Niedlem, mimobudějovickým spisovatelem Ladislavem Beranem či šéfem nakladatelství Epika, které knihu vydalo. A podobně se vyjádřili i oba kmotři – Jan Zahradník a Rudolf Vodička, kteří pokřti-

li ještě tiskařskou černí vonící knižní novinku vodou z Vltavy a z Malše. Ale došlo i na klasické šampaňské, jímž připili Budějovickým povídkám na šťastnou cestu mezi čtenáře nejen přítomní spisovatelé a kmotři, ale i návštěvníci. A hned první krok této publikace byl skutečně úspěšný, protože v rámci plánované autogramiády nastala pak doslova podpisová smršť. Potěšující byl i zájem přítomných čtenářů o rozhovory s jednotlivými autory a samozřejmě i s populárními kmotry.

Kmotři knihy Rudolf Vodička a Jan Zahradník (obrázek vlevo) a jeden z autorů Richard Uher (obrázek vpravo)

Fórum/III/2016


5

dění | literární událost

Literáti na trati III aneb Železnice bez hranic ◊ František Tylšar / Foto Jan Týc

Historické prostory vládního salonku na pražském Hlavním nádraží, které v minulosti hostily všechny české prezidenty i mnoho dalších významných osobností, přivítaly ve středu 12. října 2016 nebývalé množství příznivců psaného slova, jejichž společným jmenovatelem je železnice.

S

ešli se zde autoři, pro které je vůně dálek doplněná rytmem železných kol každodenním chlebem či nevyčerpatelnou inspirací, aby společně pokřtili již třetí knižní antologii s názvem Literáti na trati. Ta letošní se nesla ve znamení motta: Hranice jsou čáry na mapách, které pro železnici neplatí. Cestujete-li vlakem, zpravidla si ani nepovšimnete místa, kde začínají koleje jiného státu. A podobné je to i se železničními literáty. Proto jsme letos oslovili i kolegy v zemích, které jsou nám jazykově blízké – na Slovensku a v Polsku. A výsledek se dostavil. Z celkového počtu padesáti autorů jsou dva ze Slovenska a tři z Polska. Ty polské spojuje organizace s názvem PKP Jazda Literacka spolek, který podporuje autory publikující na téma železnice v Polsku. Zajímavostí je i skutečnost, že jejich texty jsou v knize uvedeny v polském i českém jazyce. Překlad do češtiny provedla paní Věra Kopecká. Další novinkou v letošním vydání je skutečnost, že kniha vyšla poprvé pod křídly Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů (FISAIC), která byla založe-

6

na na podnět Francie a Švýcarska západoevropskými železničáři již v roce 1952. Její česká literární sekce vznikla letos v únoru a do budoucna jistě přinese další možnosti mezinárodní spolupráce na železničně-literárním poli. Přínos FISAIC se projevuje i v této knize. Obsahuje nejen příspěvky členů literární sekce, ale svými fotografiemi přispěli také autoři sekce fotografické či výtvarné. V letošní antologii jsme si dali za cíl shromáždit nejen průřez tím, o čem současní autoři – železničáři píší, ale také tím, jak nás, železničáře a železnici, vnímá cestující i okolo trati se pohybující veřejnost. Opět v ní naleznete širokou škálu autorů. Počínaje těmi, kteří se odvážili zveřejnit svůj text poprvé, a konče zkušenými spisovateli, kteří knihy píší, vydávají a jejichž tituly zdobí nejednu výkladní skříň knižních obchodů. *** Po krátkém představení všech padesáti autorů nadešla chvíle slavnostního křtu knihy. A protože její příběh zní téměř pohádkově, byla zvolena i pohádková forma. Místo

kmotra jsme pozvali sudičky, a jako v každé správné pohádce hned tři. Volnočasovou, literární, a odbornou. Role volnočasové sudičky se ujal Vladislav Vokoun - prezident Českého zemského svazu Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů FISAIC. Ve svém proslovu ocenil práci nově vzniklé literární skupiny při FISAIC a popřál knize velké množství čtenářů. A to nejen v české republice, ale i za hranicemi, kde například v Polsku knihu představí svým odborovým kolegům. Literární sudičkou byla Dr. Františka Vrbenská z Obce spisovatelů České republiky. Zavzpomínala na dobu před třemi lety, kdy se zúčastnila křtu první knihy tohoto druhu. Slovy vycházejícími ze srdce a z duše ocenila literární úroveň jednotlivých příspěvků. Potěšující bylo i označení knihy jako „reprezentativní publikace“. Sudička odborná, kterou měl reprezentovat Michal Štěpán, člen představenstva ČD, zodpovědný za úsek osobní dopravy, se omluvila. To se tak už v pohádkách stá-

www.epika.cz

Fórum/III/2016


vá. Tato skutečnost však organizátory akce nezaskočila, protože jako náhradník byla připravena nikoli další sudička, ale Múza reprezentovaná „Pretty Women“ – Julií Roberts. Sama slavná herečka to do Prahy nestíhala, a proto ji nahradila její mladší dvojnice – zpěvačka Eliška z Řehečského kvarteta.

*** Kniha byla pokřtěna, přípitky dopity a za doprovodu staropražských písniček bylo rozdáno mnoho podpisů. Někdo diskutoval s autory, jiní využili malého pohoštění od Odborového sdružení železničářů, ale všichni se skvěle bavili.

Autoři podepisovali knihy...

Nejen od sudiček zaznělo pak opakované přání, aby tato kniha nebyla poslední. Proto snad neprozradím tajemství, napíšu-li, že již nyní mám v počítači první příspěvek do dalšího sborníku, ačkoliv zadání pro příští rok ještě nebylo zveřejněno. František Tylšar organizátor, editor a tvůrce knihy

Diskutovali s přítomnými a dobře se bavili...

Sudičky knihy (zleva) Ladislav Vokoun, Františka Vrbenská, zpěvačka Eliška alias Julia Roberts a autor projektu František Tylšar

Fórum/III/2016


7


Literární cena putovala do rukou členky Jihočeského klubu Obce spisovatelů ◊ Jaroslava Pixová / foto autorka

Z druhého ročníku festivalu regionální literatury Šumava-litera, konaného ve dnech 11. a 12. listopadu ve Vimperku, si odvezla cenu za knihu Lidé od vody dvojice autorů - Radka Velková a Jiří Fröhlich. Získali v kategorii naučné a odborné literatury třetí místo.

T

ento festival zaměřený na literaturu o Šumavě je dobrým počinem Městského kulturního střediska ve Vimperku. Sice není veliký svým rozsahem, ale připravený s velkou pečlivostí a pestrostí programu plného nejen knih, které je možné si zde zakoupit, ale také zajímavých besed a projekcí. Vimperk je pro festival naprosto ideálním místem – je nejen bránou Šumavy, ale může se pochlubit velmi dlouhou knihařskou tradicí. První knihy se zde tiskly již v 15 století a celou slávu dovršil Johann Steinbrener, který si zde v roce 1855 otevřel knihařskou dílnu. Postupně rozšířil odbyt svých tisků do Evropy i zámoří. Do roku 1930 vytiskla vimperská tiskárna přes 34 milionů kalendářů a 96 milionů modlitebních knih ve více než dvaceti jazycích. Tiskařská výroba zdárně pokračovala i po druhé světové válce až do roku 1993, kdy byla tiskárna zprivatizována a její provoz zcela utichl v roce 2003. Naštěstí se v městě objevily menší soukromé tiskárny, které tradici drží. Proto také literární cena nese jméno knihaře Johanna Steinbrenera. Celkem bylo nominováno 39 knih, které vyšly v roce 2015. Mezi nimi se objevily dvě knihy i dalšího člena Jihočeského klubu Obce spisovatelů Vladimíra Šindeláře: Kriminální příběhy ze staré Šumavy a Historické příběhy ze staré Šumavy. V již zmíněné kategorii naučné literatury hlavní cenu získala kniha Emila Kintzla a Jana Fischera Zmizelá Šumava. Její autoři si odnesli krásnou skleněnou knihu od skláře Jiřího Kozla. Druhé místo patřilo opět dvojicí Petr Zavřel a František Kubů za Zlatou stezku IV. Třetí místo pak bylo výjimečně uděleno dvěma knihám: již zmíněnému titulu Lidé od vody a Tajemství šumavského podzemí od Antonína Kunce.

8

Zprava Jiří Fröhlich, Radka Velková a nakladatel Jan Měšťan s knihou Lidé od vody, která získala třetí místo v Ceně Johanna Steinbrenera na literárním festivalu Šumava-litera ve Vimperku.

www.epika.cz

Fórum/III/2016

dění | vzpomínka

Za Jardou Holoubkem ◊ Jan Bauer / Foto z archivu autora

Už si nepamatuji, jak dlouho znám Jardu Holoubka. Asi pořádně dlouho, vždyť pracoval v redakci Mladé fronty sídlící tehdy v Panské ulici a já v Zemědělských novinách, tedy na rohu Václaváku a Opletalovy ulice.

J

istě jsme se potkali v některé z hospod, které tehdy bývaly plné novinářů, co chtěli fernetem a pivem zaplašit chmurné myšlenky tehdejších časů. Někdy koncem 70. let minulého století vyšly v příloze týdeníku Tvorba hned vedle sebe jedna básnička Jardova a jedna moje. Ale zatímco v mém případě se jednalo o pouhé odskočení si od novinářské rutiny, Jarda měl už vydané sbírky Úžas a Zakázané ovoce a poezie se mu stávala údělem. Dnes jsem přesvědčen, že spolu s Karlem Sýsem a Jirkou Žáčkem patří k nejvýraznějším básnickým osobnostem generace dnešních sedmdesátníků. Ale ouha, napsal jsem – patří – ačkoliv v Jardově případu už musím ke své lítosti napsat – patřil. Podstatněji se naše cesty zkřížily v roce 1992. Jarda tehdy pracoval v časopise, který se jmenoval - tuším – Kubus a byl věnován politické satiře. Jenže národ tehdy ještě žil v okouzlení ze sametové revoluce a politická satira netáhla. Jardovi tedy nezbylo, než si hledat novou redakci. Shodou okolností jsem

tehdy patřil k zakladatelům bulvárního Blesku a Jardovi v něm nabídl místo. Lákal jsem ho na barevné noviny zaštítěné švýcarským kapitálem, což ho sice zaujalo, ale nepřesvědčilo. „Honzo, myslíš, že bych jako český básník měl pracovat v bulváru?“ Nezbylo mi, než ve svém náboru trochu přitlačit a zeptal jsem se ho, zda si dá rum. „Jo, rum si dám,“ zněla odpověď a s prvním douškem ohnivého nápoje se zvýšil Jardův zájem o Blesk. Po třech rumech už byla ruka v rukávě a Jarda se zeptal: „Komu mám zavolat? Dáš mi číslo?“ V Blesku zaujal důležitou pozici šéfa společenské a kulturní rubriky a do roka se stal dokonce šéfredaktorem a já se mohl chlubit, že jsem původně „koupil“ za tři rumy. Mohu odpovědně říci, že byl jedním z nejlepších šéfredaktorů, jaké jsem za dobu svého dlouhého novinářského harcování zažil. Ovšem jeho kamarádské vystupování a trochu bohémské řízení redakce se později stalo trnem v oku zahraničním vydavatelům a nakonec jsme z Blesku odešli oba.

Když jsem se přestěhoval z Prahy na český jih, pozval jsem Jardu na každoroční setkání spisovatelů Zeyerovy Vodňany a on se nadšeně přihnal jako velká voda. Bylo ho všude plno, s každým se přátelil, s každým dal hned do řeči, pochválil místní knihovnice i pracovnice muzea, a když jsme jednou spolu besedovali ve vodňanském gymnáziu, prakticky mne nepustil ke slovu. A natěšené gymnazistky hltaly každé jeho slovo, když recitoval vlastní básně, bylo by slyšet spadnout špendlík. Pak se do Vodňan pravidelně vracel, naposled v roce 2015… Těžko se smiřuji s tím, že už ho nepotkám. Když jsem si v neděli 6.listopadu přečetl mail od Hanky Hosnedlové, že Jarda právě ten den zemřel, nemohl jsem tomu uvěřit. Teď alespoň doufám, že někde tam nahoře mají básnící svůj stůl a andělé jim nalévají nikoliv božský nektar, nýbrž skvělé moravské víno. Představuji si, jak tam Jarda sedí mezi Seifertem a Skácelem, jak si nakrucuje svůj bohatýrský knír, jak se překřikuje s Máchou a jak je ho zase všude plno…

Básník Jaroslav Holoubek (vpravo) s autorem těchto řádků a s herečkou a zpěvačkou Zuzou Ďurdinovou

Fórum/III/2016


9


Spisovatel a archeolog Jiří Fröhlich obdržel čestný doktorát ◊ Radka Velková podle článku Ondřeje ChvojkY / Foto Radka Velková

Ve středu 14. září 2016 bylo Jihočeskou univerzitou uděleno významné vědecké ocenění, čestný doktorát Jiřímu Fröhlichovi, který se do povědomí širší veřejnosti dostal i jako autor či spoluautor řady populárněnaučných knih.

J

Písecký rodák a patriot Jiří Fröhlich Dubského, prvního moderního archeoiří Fröhlich v současné době patří k nejrespektovanějším a odborně nej- (21. 9. 1946) se archeologii jako koničku loga v regionu. Své nálezy pak pečlivě plodnějším českým archeologům – jeho věnoval už od svých jedenácti let, na dokumentoval. Jeho cesta k vysněnému široký chronologický i tématický záběr svých toulkách po Písecku šel ve sto- oboru ale vedla trochu oklikou. Vyzahrnuje jak pozdně paleolitické a me- pách svého velkého vzoru - Bedřicha studoval Sřední průmyslovou školu v Písku a začal pracovat zolitické lokality, sídliv plánovacím oddělení ště a pohřebiště celého píseckého Kovosvitu. mladšího pravěku i střeMuzejnictví vys tudoval dověku, tak například až později, v době svéstředověké zlatorudné ho působení v Muzeu mlýny či novověké sklárstředního Pootaví ve ny. Z jeho bohaté biblioStrakonicích, kde půsografie, která čítá přes bil v letech 1980 – 1990. dvacet knižních titulů, Od roku 1990 až do odzmiňme alespoň ty, na chodu do důchodu v roce nichž se podílel se člen2011 pracoval jako arkami Jihočeského klubu cheolog v Prácheňském Obce spisovatelů. V roce muzeu v Písku. Jiří 2003 vyšla kniha PlavecFröhlich má zásluhu na ké historky z voroplavby objevu a prozkoumání na Vltavě a Otavě, kterou stovek českých archeonapsal společně s Radkou logických lokalit, zejméVelkovou. V publikaci na na Písecku, kde trvale Stará Otava mezi Strakožije. A archeologii se věnicemi a Pískem (2013) nuje stále, ať již v terénu s Jaroslavou Pixovou při objevování a dokuzmapovali osmadvacet mentaci nových lokalit, kilometrů dlouhý úsek tak i při zpracovávání zlatonosné jihočeské ře a zveřejňování mnoha ky. A o rok později právě článků, vědeckých studií na břehu Otavy společně i monografií. s Radkou Velkovou poKromě své vědeckřtili knihu Lidé od vody, ké práce je ovšem znám v níž se oba autoři vrátili i jako popularizátor vědy: k tématice vorů a jejich pro širokou veřejnost plavení po Vltavě a Otauspořádal desítky výstav vě. Druhé, rozšířené vyi přednášek, podíl má i na dání tohoto titulu vyšlo Ve středu 14. září byla v obřadní síni českobudějovické radnice udělena vybudování stálých expov roce 2015 a letos v lisJiřímu Fröhlichovi čestná vědecká hodnost doctor honoris causa v oboru zic pravěku, středověku topadu za ně oba autoři archeologie. Na snímku s rektorem Jihočeské univerzity a zlata v Prácheňském obdrželi ocenění na festiTomášem Machulou. muzeu v Písku. valu Šumava litera.

10

www.epika.cz

Fórum/III/2016

kultura | divadlo

Jak zachraňují svět kněží? ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Pavel Neubert - www.jihoceskedivadlo.cz

Téměř anekdotickou zápletkou s propíchávanými kondomy se prezentuje nová inscenace Jihočeského divadla Knězovy děti, která měla premiéru v první polovině listopadu.

N

avíc je to i česká premiéra této hořké balkánské komedie z pera chorvatského autora Mate Matišiće. Titul Knězovy děti byl sice původně napsán jako divadelní hra (1999), ale následně byla hra přepracována do filmového scénáře, podle něhož byl natočen úspěšný celovečerní film uvedený do kin v roce 2013. Zajímavostí je, že Matišić k němu složil i hudbu. Trochu jako paradox pak vyzní, že českobudějovické uvedení nevychází z původního textu, ale z nově zpracované divadelní adaptace podle filmového scénáře, kterou stejně jako překlad má na svědomí Jan Kameníček. Kladem ovšem zůstává, že hra je šitá na míru právě činohernímu souboru Jihočeského divadla a na zdejší podmínky. Hlavní postavou zmiňované inscenace je mladý kněz, který přichází do farnosti na malém ostrově v Dalmácii s nadšením a odhodláním sloužit co nejlépe Bohu. Sleduje místní život a záhy zjistí, že na ostrově je málo dětí, takže v podstatě hrozí vymření tamější populace. A proto se rozhodne něco proti klesající porodnosti podniknout. Ví, že tady nezmůže nic ani sebeohnivější slovo z kazatelny, a tak se odhodlá k radikálnímu konkrétnímu kroku. A tím je propichování kondomů, které místním párům prodává trafikant Petar. Ten se také stane jeho spojencem, stejně jako později lékárník Marin, který antikoncepční pilulky vyměňuje za vitamínové přípravky. Zákonitě přichází s potěšením sledovaný těhotenský boom a nenápadný ostrůvek se stává vyhledávaným místem mediálního zájmu i turistů toužících po dětech. Zdálo by se, že tedy nic nebrání úspěšnému a úsměvnému konci, ale do hry nečekaně vstupují další, už zdaleka ne tak úsměvné záležitosti, které dodávají příběhu nejen dramatický zvrat, ale i trpkou příchuť. Potvrzují tak mimo jiné starou pravdu, že cesta

Fórum/III/2016

do pekel je vroubená samými dobrými úmysly. Zapáleného aktivního kněze Fabiana hraje Pavel Oubram. Zdá se, jako by byl pro tuto roli přímo předurčen, protože podle jeho slov je to již čtvrtý kněz ve výčtu jím ztvárněných divadelních postav. Skvěle mu sekunduje nová posila činoherního souboru – Petr Halíček jako trafikant Petar. Trojici doplňuje lékárník Marin rovněž výborně ztvárněný Janem Dvořákem. Na jevišti s jednoduchou, ale variabilní scénou, jejímž autorem je Karel Čapek, se vystřídá ještě dalších jede-


nadvacet postav. U kostýmů je podepsán Tomáš Krypta a v rubrice hudba Jan Bubák. Promyšlená a detailně zpracovaná režie je dílem osvědčené Jany Kališové. A ještě jednou zajímavostí se může tato novinka v činoherním repertoáru pochlubit – ačkoliv trvá osmdesát minut, hraje se bez přestávky. Podle slov dramaturgyně Olgy Šubrtové je v plánu se v příštím roce s touto hrou prezentovat i na soutěžních a zájezdových pódiích a dle prvních ohlasů nevypadá šance tohoto titulu ani v celorepublikovém měřítku nijak špatně.

Jan Kaštanovský a Pavel Oubram

11

dění | jižní Čechy, Kanada

Z Beranových knih čiší lidství, humor i moudrost ◊ Jaroslava Pixová / Foto autorka

P

ísecké knihkupectví Elim začali v pátek 4. listopadu před 16. hodinou zaplňovat příznivci píseckého autora Ladislava Berana, který pro ně připravil další knihu s názvem Poslouchej toho s pistolí. Čtenáři se zde opět setkají se členy písecké kriminálky, kteří budou rozplétat nejrůznější více či méně zapeklité případy. Tentokrát nakladatelství Moba, které knihu vydalo, autora zaskočilo. Vydalo ji totiž již začátkem října a ne před Vánocemi, jak Ladislav Beran předpokládal. O knize se dozvěděl, když už byla čtrnáct dní v prodeji. Uspořádal tedy křest knížky už nyní a pozval si k tomu několik kamarádů a bývalých kolegů. Tím prvním byl písecký básník Richard Uher, který ocenil Láďovu pracovitost, protože toto je již jednatřicátá kniha z jeho pera. Role druhého kmotra se ujal Josef Turek, bývalý šéf strakonické kriminálky. K němu prý Láďa Beran s kolegy kriminalisty z Písku velmi rádi jezdili. Ve Strakonicích byla velmi dobrá parta a tudíž i spolupráce. Třetí kmotr Antonín Dvořáček je bývalým redaktorem Píseckého deníku.

Ten konstatoval, že Láďovy kriminálky přinášejí zamyšlení nad životem, humor i moudrost. „Já totiž ty kriminální případy vidím spíše na pozadí a víc cítím lidské vztahy, člověčinu a všechno to, co přináší běžný lidský život,“ řekl. Připojil se i po-

slední kmotr Jaroslav Zachariáš, bývalý šéf krajské kriminálky, který přiznal, že z těchto příběhů cítí atmosféru, jaká kdysi na kriminálce bývala. Všichni popřáli Ladislavu Beranovi hodně zdraví a mnoho dalších knih, které čtenáře potěší.

Jednatřicátou knihu Ladislava Berana křtí zprava Richard Uher, za ním bývalí kriminalisté Josef Turek a Jaroslav Zachariáš a posledním kmotrem je bývalý redaktor Antonín Dvořáček. Vlevo na vše dohlíží spisovatel Ladislav Beran.

Budějovický kabaretiér v Torontu ◊ Hanka Hosnedlová

N

ení to poprvé, kdy se ve Fóru objevuje článek o Eduardovi Váňovi, principálovi soukromého českobudějovického Kabaretu U Váňů, tentokrát se však za jeho osobou musíme vydat přes Velkou louži až do země javorového listu. Tam totiž byl Eda pozván krajany žijícími v Torontu, aby zde spolurežíroval hru Jiřího Suchého Šest žen Jindřicha VIII., kterou již před časem uváděl i jeho soubor na domácím jevišti a jejíž scénář torontskému krajanskému divadlu poskytl. A Eda se tohoto nelehkého úkolu zhostil nadmíru úspěšně. Nejen to, ještě si zahrál v podstatě hlavní mužskou roli. A musím říci, alespoň

12

podle videozáznamu z premiérového představení soudě, že skutečně výborně. Pro úplnost je však třeba dodat, že se v inscenaci objevuje i jméno další osoby z českobudějovického divadelního prostředí, a to jméno Dáši Kalovské. Ta se zasloužila jak o nápadité kostýmy vystupujících, tak o dobře zvládnutou roli jedné ze šesti Jindřichových žen. O úspěchu hry pak hovořil spontánní mohutný potlesk (i mezi dílčími scénami), ale i to, že všechna tři následující představení byla do posledního místečka vyprodána. Navíc se vynořila vyhlídka na to, že si torontský divadelní soubor tento titul zopakuje

i v příštím roce. Každá nastudovaná inscenace se totiž v Torontu hraje pouze čtyřikrát. Je to sice škoda, když uvážíme, kolik práce a nákladů se do představení investuje, ale krajanská komunita bohužel víc potenciálních diváků neskýtá a kanadská veřejnost by hře nerozuměla. Tentokrát však někteří z krajanů zhlédli zmiňované vystoupení dokonce dvakrát. Jméno Edy Váni tak zůstane příjemně zapsané v paměti Čechů žijících ve vzdáleném Torontu i v historii tamního ochotnického divadla. A kdo ví, třeba bude v budoucnu přizván i k další spolupráci…

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Body pro Jihočeský úsměv ◊ Hanka Hosnedlová

T

radice je to správné slovo, které lze použít, pokud budeme mluvit o Jihočeském úsměvu. Ano, tato literární soutěž, zaštiťovaná Jihočeskou vědeckou knihovnou a Jihočeským krajem ve spolupráci s Jihočeským klubem Obce spisovatelů, se opravdu stala již tradicí. Třebaže byla vyhlašovaná již na začátku školního roku, tedy počátkem září, a její ukončení v podobě slavnostního představení vítězů je situováno na konec listopadu, zůstává i nadále součástí každoročně pořádaného Festivalu dětských knih a časopisů. A kluci a děvčata ze základních škol, jimž je soutěž určená, skutečně na její volání slyší. Svědčí o tom i letošní početná účast v soutěži. Sešlo se celkem 163 prací od 159 žáků v různých věkových katego riích. V seznamu zapojených škol bylo vedle 7 víceletých gymnázií zaregistrováno 24 základních škol, z toho 14 mimobudějovických. A navíc i 1 čtenářský kroužek,

který se zapojil společným poetickým příspěvkem. Adresy soutěžních prací zahrnovaly vedle Českých Budějovic také Týn nad Vltavou, Strakonice, Stachy, Trhové Sviny, Rudolfov, Dolní Bukovsko, Zliv, Strýčice, Nedabyle, Boršov, Borek, Hlubokou nad Vltavou a Písek. A za početné zapojení do soutěže obdrží uznání v podobě diplomů 9 škol a gymnázií. I když převaha píšících byla opětně z řad dívek, vyšplhala se letos účast chlapců téměř na půl stovky, a to je podle dosavadních zkušeností docela slušné skóre. Většina prací využila prózu, ale zastoupena byla i poezie. Soutěžící popisovali vlastní příhody z prázdnin, ze školy, ale nechyběly ani vymyšlené tajemné příběhy a dobrodružství, horory, úvahy, fejetonky nebo pokusy o reportáž. Oproti předchozím letům narostl také počet prací s námětem fantasy, která jak vidno oslovuje stále mladší čtenáře. Zajímavé je, že se tentokrát relativně dost

autorů věnovalo válečné tématice, a to na poměrně slušné úrovni. Některé z těchto příspěvků se také pak ocitly mezi vítěznými pracemi. Pokud bych ústy poroty, složené ze členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů, měla hovořit o kvalitě soutěžních příspěvků, lze říci, že byla celkem vyrovnaná. O to těžší potom bylo vybrat pouze deset vítězných prací, samozřejmě s přihlédnutím k věkové kategorii píšících. Na stupních vítězů klidně mohlo stát letos dvacet, pětadvacet účastníků soutěže. Jenomže pravidla tuto možnost nepřipouští, takže nakonec přece jen byla vybrána vítězná desítka a k ní ještě čestná uznání pro dva další soutěžící. Nicméně do sborníčku, který dostal opravdu kaž dý z účastníků Jihočeského úsměvu, bylo kromě vítězných a oceněných prací zařazeno ještě dalších pět vybraných soutěžních příspěvků. A já věřím, že stejně úspěšný bude i příští ročník v roce 2017.

Vítězové literární soutěže Jihočeský úsměv 2016: • • • • • • • • •

•

Markéta TRUBKOVÁ (14 let) Biskupské gymnázium Č. Budějovice Daniel SÝKORA (12 let) Gymnázium Jírovcova Č. Budějovice Lenka KOZÁKOVÁ (7let) ZŠ Máj Č. Budějovice Jiří DANĚK (10let) ZŠ Dolní Bukovsko Aneta PROUZOVÁ (13 let) Gymnázium Trhové Sviny Kateřina MACASOVÁ (14 let) ZŠ Hluboká nad Vltavou Jan ŽOFKA (13 let) ZŠ E. Beneše Písek Dagmar JIROUŠKOVÁ (12 let) ZŠ L. Kuby Č.Budějovice Helena Marie Tereza Vokálková (13 let) Biskupské gymnázium Č.Budějovice Jiří Hejduk (14 let) ZŠ Máj I Č. Budějovice

Fórum/III/2016

Čestná uznání obdržely: •

Andrea MAČÍ (10 let) ZŠ J. Š. Baara České Budějovice


Barbora PÁRTLOVÁ (13 let) ZŠ Nerudova České Budějovice

13

umění | foto

Fotopřesahy do jiných světů ◊ Miloslav Král Český / Foto archiv Karla Skalického

Něco dokonale věrně zobrazit – to nebyl pro mistry štětce ani před několika stovkami roků problém.

A

spoň pro některé z nich. Stačilo však jen trochu neběžné zadání, třeba noční obloha, a už problém byl. Malíř si pod tmavým nebem přece musel na plátno nějak svítit. A čím asi? No, a co asi taková louč vyváděla už při slabém větru? Nebo při dešti? A vůbec, komu by se chtělo malovat v dešti? Nebylo to zkrátka ono. Snad ještě horší podmínky měli tenkrát průmysloví špioni. Stačí si jen představit, jak se takový odvážlivec za tiché noci protahuje (i s malířským stojanem) úzkým vikýřem, třeba do nějaké tajné haly za účelem pořízení kopie zobrazení nejnovějšího modelu veletajného kanónu. Se samotným nasvícením to možná ještě jakž takž šlo, ale když se potom, už při vlastním několikahodinovém malování, musel ten špion-malíř každou chvilku nervózně dívat na hodinky, nota bene tehdy kapesní, které logicky pokaždé lovil z kapsy kalhot, které měl navíc přirozeně plné obav, neklidu, svazujícího strachu a kdovíčeho ještě... Darmo vzpomínat. Jistě by se našly i další důvody, proč byl vynález fotografie ve své době uvítán s jásotem až převelikým. Od první chvíle byl považován za převratný a osvobozující čin. Očekávaná užitečnost se potvrzovala každým dnem. Nová metoda zobrazování se šířila a šířila, a dnes už fotografují miliardy našich spolupozemšťanů naprosto běžně. Klidně i hurikán zblízka. A žádného malířského stojanu netřeba. Nic jednoduššího v celém světě není. Známe to, ty stereotypy, ať už s rituálem nikdy nedodrženého slibu vylétáva-

14

jícího ptáčka nebo bez něj: „... a teď se, Magdičko (ale třeba i Petříčku), hezky usmívej, a ty taky, Azore... i ty, uličko, věžičko i celej širej obzore... řeko, pyramido (i s tím velbloudem)... celičká obloho a druhovou rozmanitostí oplývající přírodo...“ A potom už jen cvak, cvak, cvak – a je to. Pořád dokola. Ovšem něco jako poznatelně zdůvodněný záměr tomu chybí. Zkrátka není. Barevný záběr z listopadové procházky listnatým lesem bude jistě vypadat hezky, ale stejně hezky vypadají stovky podobně listnatých záběrů vznikajících každým rokem. K čemu to všechno potom je? V takové záplavě se přece o nějakém přínosu mluvit nedá.

Prodloužení doby dojmu? Nebo snad jeho zvěčnění? Ne. To je jen takové přání autora. A často i té fotografované oběti. Důkazy jsou k vidění denně na obálkách roztodivných časopisů. Dočasné nositelky pomíjivé krásy mají pro kmotřičku Historii pramalý význam. Jistě, zaostření i barvy jsou precizní, zobrazení skutečnosti je málem skutečnější než skutečnost skutečná, ale nikoho to moc nezajímá. Vím to dobře; občas se v trafice schválně na kratičkou chviličku zakoukám, a kolikrát se třeba celou půlhodinu nikdo nepřidá. A co s tím? Nic. I kdyby na obálce byl místo krásky kupříkladu perfektně pojednaný detail tlamy exotické lamy, těžko by se zájem výrazně zvýšil. A stejné by to určitě bylo i s velrybou. Nebo šimpanzem, to už je jedno. Prostě jen nuda, přenuda. Jako kdyby veškerá náplň pojmu fotografie byla provždycky vymáchána v neckách s jakýmsi názorovým ustalovačem. A překvapení žádné. Vrozená korektnost mi napovídá, že bych se přece jen měl ještě aspoň zmínit o jednom záhadném překvapení, které mě potkalo v nedávné době. Jedná se o zdánlivě nepřirozeně a přitom zajímavě modifikované umělecké snímky, jejichž účinek je zaručený. Jejich poslání je totiž jiné, než jenom dokonale informovat. Skoro se mi chce říkat tomu „fotografika“, ale ještě nevím. Jak je to s tím opravdu, na to jsem se zeptal lékaře hodin, hodinek a budíků, potápěče, rybáře, houbaře, trempa a celoživotního fotografa Karla Skalického (* 1943), který zná velkou násobilku různých kouzlení s obrazem a občas ji i využívá.

www.epika.cz

Fórum/III/2016

umění | foto

Dostáváte do nových poloh objekty, se kterými po dlouhá staletí nikdo nepohnul. Můžete to nějak ospravedlnit? Promiňte – vysvětlit? Jde o neobvyklý proces, na jehož konci je snímek se specifickou výtvarnou hodnotou. Ten na rozdíl od fotografie dokumentární může vyvolávat náladu, emoce. Pomocí předsádkových filtrů je možné proměnit klasický pohled na fotografovaný objekt. Snímky, na které se díváte, představují jednu z možností. Jsou vytvořeny pomocí násobiče, který rozkládá pohled do více úrovní. Výsledkem je až překvapivě odlišná fotografie, navíc s možností barevných variací.

Spíš ze zvědavosti. Celkem nic to pro mě neznamenalo. Jednou jsem se s ním vydal do Prahy. Když jsem vystoupil z vlaku, tak pořád ještě nic. Ale hned v další chvíli se ta náhoda stala. Proti mně šel Vojta – herec Jaroslav Vojta! Přitom ještě větším překvapením pro mě bylo to, že tenhle umělec z Národního byl ověšen nákupem. A úplně neuvěřitelné bylo, že šlo o různé sportovní vybavení. Napadlo mě tenkrát zeptat se ho, jestli by mi na chviličku nepostál, načež on docela ochotně zapózoval. A právě to byl ten okamžik, kdy to u mě všechno začalo.

Co vaše spolková činnost? A patří vůbec něco takového k individuální tvorbě? Patří, a oživuje ji. S budějovickými kolegy jsme kdysi založili a provozovali Klub českobudějovických fotografů – FOTAM, který jsem nějaký čas i vedl. Teď už neexistuje. Jinak jsem dlouhodobě členem Svazu českých fotografů. Ten je kromě jiného organizátorem výstav, různých soutěží, besed a podobně. Samozřejmě v nesrovnatelně větším rozsahu. Ukázky z fotoputování Karla Skalického Českými Budějovicemi tvoří obrazový doprovod tohoto čísla.

Asi bych nebyl dobrým průmyslovým špionem, zaujala mě totiž právě ta nepopisnost. Je skutečně k něčemu dobrá? Je to podobné jako se zajímavým klasickým obrazem. Neexistuje jen jeden způsob využití. Fotografie pořízené s použitím násobiče jsou například vhodnou možností, jak ozvláštňujícím způsobem doplnit nějaký text. Změněný pohled na jinak normální situaci potom vybízí k uvolněnějšímu zamyšlení. Nejsou ale právě takové poetické věcičky odsouzeny k postupnému vymření, když se na nás haldy vizuálních produktů čistě informačního charakteru valí jako tsunami? K tomu by dojít nemělo. Věřím tomu. Principy umělecké fotografie nejsou hromádkou nějakých dogmat, a v tom je její naděje. Navíc tsunami bývá vždycky jen jevem dočasným. Dalo by se o něčem říct, že to ve vaší dosavadní tvorbě převažuje? Velice často hledám inspiraci v přírodě. Zajímá mě na ní nejen to, jak vypadá, ale i jak se projevuje. V tom jí někdy dokonce i pomáhám. Nejraději dělám fotografie, u kterých můžu pomocí různých triků a efektů dosáhnout nějakého významového zmnožení nebo posunutí. Je dost vašich kolegů, kteří se k zaujatému fotografování dostali přičiněním náhody. Jak to bylo u vás? Já náhodou taky, a bylo to nezapomenutelné. Jako úplně mladý jsem aparát měl, ale jen občas jsem s ním něco zkoušel.

Fórum/III/2016


15

umění | sochařství

O dualitě jedné sochy (ve městě) ◊ Miloslav Král Český / Foto archiv autora

Léto v ulicích jihočeských Budějovic už rozehrávalo své poslední dějství.

I

v Pekárenské ulici, kterou jsem zrovna šel. Keře vedle chodníku i tráva za nimi měly evidentně žízeň, ale zelená barva pořád ještě převládala. Na nároží křižovatky s Jírovcovou leželo pod stříbrnými smrky několik šišek. Pravých šišek! Maličká oáza napodobení atmosféry pravého lesa. To mě přinutilo ke zpomalení. A vtom jsem ji uviděl...

Mlčení u hlučné křižovatky Stála tam bez hnutí, nenápadně, poznávací znamení – směs plachosti a trpělivosti. Jako kdyby se schovávala za keřovou houštinou. Taky že její sledovanost byla prakticky nulová. Protáhl jsem se mezerou mezi keři, abych ji viděl zblízka. Byla bledá, moc bledá. Jako to někdy bývá při utlumení životních funkcí. Ale zároveň byla ten typ, u kterého by výrazné nalíčení působilo hůř než ta bledost. Stála zpříma a její tvary vůbec byly ještě celkem překvapivě zachovalé. Nešlo ovšem přehlédnout neúhledně pohublé nohy a sem tam nějakou časosběrnou vrásku nebo jizvu, jakožto nápovědu pro odhad věku – kolem 50 roků. Stojí a stojí, nikomu nepřekáží, mlčí. Zřejmě nikoho nemá – a nikdo nemá ji...

Žena to tedy není, ani ji to nijak nepřipomíná. A nepřipomíná to ani žádnou jinou lidskou bytost. Ovšem abstraktního charakteru to taky není. Má to docela konkrétní tvar, přitom ale nejde o zobrazení předmětu, který by byl z praktických důvodů (např. pracovní nástroj) už dříve vymyšlen někým jiným. Asociace s mašlí mi naopak připadá příjemně zřetelná. A pokud se mi v souvislosti s Mašlí přece jen vybavuje nějaká osoba, tak jenom zprostředkovaně. Je to Möbius, myslitel z

éry ještě předcimrmanské, který si s velkou pravděpodobností až do zralé dospělosti hrával s mašlemi. Jak vlastně stárnou sochy? Že stárne každá socha, to se běžně ví. Už i sochaříček mateřskoškolního věku, který se v prosluněném ránu někdy koncem března dívá z okna na svého sněhuláka, který se mu klaní hlouběji než včera, má tušení. Jistě, jsou různé stupně. Třeba ta Venuše od Věstonic je zase extrém opačný. Ale i sochy,

K těm zachovalým tvarům Teď už dokonce znám i její jméno. Je to Mašle. No ano, nejde totiž o dámu – to jsem zapomněl uvést – ale o plastiku. O užitnou plastiku, výtvarný doplněk ke skupině paneláků. Jak to tenkrát, koncem šedesátých let, „starý zákon“ vyžadoval. Jejím autorem je sochař František Mrázek (1912 – 2002). Jde o povrchově upravený laminát. Záměrem jistě nebylo vytvořit dílo na dlouhé časy (což se ostatně vztahuje k sídlišti jako celku). Dohromady se soklem je o dost vyšší než já, přesto na sebe nijak neupozorňuje. Je celkem jasné, že jakási prostorová utopenost se vytvořila v průběhu let sama.

16

Mašle

www.epika.cz

Fórum/III/2016


na které agresivita zubu času prakticky nepůsobí, nějak poznamenané časem jsou. Výstižnější by byla formulace, že jsou poznamenané dobou. To je rozdíl. A jakou dobou, to je snad jasné. Přece tou svou. Ačkoliv – co když to úplně jasné není? Ta doba přece nepatřila jenom jim. Přesnější tedy bude – svou dobou vzniku. To už se zdá být takové úplnější. Maximálně bych to ještě přerovnal do tvaru: dobou svého vzniku. Ano, teď to teprve odpovídá skutečnosti. Nakonec ale stejně bude nejsrozumitelnější, když se řekne, že ta a ta socha zavání dobou. Tak moc ošklivě to zase nezní. A jestli by s tím souhlasil i třeba Mistr Parléř? Ale proč by měl mít námitky? Dokonce skoro jako bych ho slyšel – že mám pravdu, navíc že dobou zavání kdeco, od cimbuří hradu na skále až po poslední chýši v podhradí. A to ještě neznal Eiffelovku, plakáty od Muchy, Mandlovou Adinu, Křemílka ani první model Mustanga od Forda... A měl by pravdu. Na hmotě nezávislé stárnutí je zkrátka přirozené. Skutečná životnost soch Něco jiného je předčasné zestárnutí sochařského díla. Příčiny tohoto jevu dosud nikdo systematicky nezpracoval. Mám podezření, že například ztvárnění

lidské postavy nějak předurčuje sníženou trvanlivost sochy. Nezní to moc racionálně, ovšem podpůrné racionální srovnání se přímo vnucuje. Ve stejných Budějovicích jako ta Mašle byla totiž o několik roků po ní instalována až deskriptivně pomníková hmotová vertikála od stejného autora, přičemž předobrazem realisticky pojednané postavy byl člověk ve věku, kdy už dávno nebyl dělníkem. Při použití bronzu se určitě předpokládalo, že vydrží o dost déle. Přitom už po krátkém čase figura podlehla šířícímu se syndromu náhlého zmizení. Co kdyby tam tenkrát místo ní byla umístěna například jen strohá krychle ze stejné ušlechtilé slitiny? Určitě by tam byla dodnes. Že by figura (jakožto téma) měla za ty tisíce let už oslabenou imunitu? Možná by už sochaři neměli s figurálními plastikami zbytečně ztrácet čas. Ačkoliv sochař, který by si nějakého „paňáka“ občas neuplácal... to je těžké. Kdyby aspoň... No, nevím... Ještě bych se nad tím měl víc zamyslet. Dopíšu to raději až zítra... ........................................................ Tak – už jsem tady, jak jsem slíbil. Musím se opravit, je to jinak. Sám figurální princip za nic nemůže. Je to jasné! Dokonce

na něm může být i dost pozitivního. I kdyby byl uplatněn jenom částečně. Shodou náhod jsem dnes byl na docela exotickém ostrově, totiž na Sokolském. A tam jsem se potkal se zajímavě dualistickou plastikou. Figurální nebyla, ale zároveň i byla... Socha „poznamenaná“ dneškem Dílo nepřehlédnutelné nejen pro soulad nesporné robustnosti s odlehčeností provedení. Torzo lidského těla s naroubovaným prvkem nefigurálním. Nelogicky dvojaká hra tvarů přírodních s tvary z říše technické imaginace. Ukázkový případ, kdy se dojmy množí ještě jinak než jen striktně součtově. Nic lacině konejšivého, čirá neklasika... Plastika má název Oil Daily, autorem je Richard Keťko (* 1974) ze Slovenska. Někdo by ho možná mohl podezírat, že když si za „předmodel“ torza vybral tělo zrovna ženské, tak nešlo o náhodnou volbu. To si ale já myslím taky. A měl si snad předtím hodit korunou? Nebylo by nic divného, kdyby samozvanému hlídači mravů vadilo už i samotné umístění plastiky. Žádná zastrčenost do nitra zeleně, ale právě téměř provokující vystrčenost – v blízkosti dětského hřišťátka. Ovšem ani nejmenší „škodlivost“ polohy se neprokázala. Viděl jsem jenom až skoro hravý opak. Hybridosocha? Torzo-objekt? Duoinstalace? Semifigura? Ale záleží vůbec na nějakém označení? Je to prostě svěží dílo, které je zákonitě nějak poznamenané dnešní dobou. To ale vůbec neznamená, že by nemohlo být zároveň poznamenané i záměrem autora. Naopak. A je dokonce možné – to si ještě nějak zjistím*) – že i city a pocity lidského jedince můžou v některých situacích vykazovat znaky jakési duality. Nechal jsem si kousek místa i na vyjmenování chybiček Oil Daily. Samozřejmě jsem nezkoumal zblízka stejnoměrnost rozmístění jednotlivých nýtů, a tak vím jen o jediné chybě: Plastika měla pro Budějovice administrativně vybaven pouze pouze přechodný pobyt... *) Je to tak, můžou.

Oil Daily

Fórum/III/2016


Nejen českobudějovický Sokolský ostrov byl v létě hostitelem už 9. ročníku výstavy Umění ve městě 2016. Pod širým nebem (i jinde) bylo k vidění, nad čím uvažují – každý po svém – současní výtvarníci.

17


Sochařské symposium KAMÍNEK 2016 ◊ Josef Škopek

Malíři a sochaři… U jedněch nebo druhých je na začátku rozhodnutí o myšlence, kterou vloží do svého díla, a následně specifickými prostředky pro jejich tvorbu utvářejí jeho podobu.

N

ebývá časté, že je zájemcům umožněno navštívit ateliéry umělců a sledovat umělce v průběhu jejich tvůrčích činností. Důvody jsou různé. Běžnější bývá přihlížet jejich konání v případě, že díla vytvářejí - tak říkajíc - pod širým nebem. Široké veřejnosti se taková možnost vyskytla v době 15. -19. srpna 2016 na sochařském sympoziu Kamínek v Novohradských horách. Vedle samotných „tvůrců“ byl iniciátorem pan Zdeněk Malinka, za jehož laskavé podpory se akce uskutečnila. Každý z aktérů měl za úkol promítnout své vize do díla, které bude, po týdnu intenzivní práce, v konečné podobě umístěno na konkrétním přírodním místě nedaleko. Samotná tvorba, jak bývá zvykem, byla přínosná i pro umělce, kteří si mohli vzájemně vyměňovat své zkušenosti, konfrontovat své umělecké plány. Člověk, když chvíli sleduje práci zúčastněných, si snadno odpoví na otázku, zda „umění“ se obejde bez solidně zvládnutého řemesla, kdy se představy přenáší rukama na polotovar, kterým je kámen nebo dřevo. A že to není práce snadná, s materiálem, který se utvářel miliony let nebo staletí, svědčí mozolnaté ruce, které mají cit i pro jeho pohlazení.

18

David Farrell (ČR), pracovní název díla „Vzdálená“. Už samotné slovo, ať už ve spojení s vesmírem, zeměmi nebo jinými „oblastmi“, už leccos předznamenávalo. Vize byla symbolicky ukryta pod pískovcovou sochou dívčí postavy. Umělec, který pracuje s pokorou k tomu největšímu umělci, jímž je příroda, klade rovnítko mezi „vzdálený“ a „nedostižný“, což vyjadřuje jeho trvalé přibližování se k „absolutní dokonalosti“ vytvářené přírodou. Citlivě balancuje na hranici mezi abstrakcí a realitou, aby její trvalé překročení na jednu nebo druhou stranu nesměřovalo k podbízivosti a tvůrce by tak nenabídl „pozorovateli“ prostor pro přemýšlení o autorově záměru. Život před každého člověka staví

spoustu nabídek, které buď využije, nebo ne. Mysl umělci vedle toho nabízí nespočet výzev, nepřenositelných na jiného člověka, protože jedině on je může ztvárnit do absolutně shodné podoby. Podmiňujícími faktory jsou nápad a „energie“, čímž je myšleno fluidum vyzařované ze zpracovávaného materiálu, pokud s ním souzní poctivost umělcova záměru. Vystavené sochařské dílo představuje jenom jeden segment z jeho široké škály prací a vedle pískovce jsou jím oblíbeny mramor, dubové dřevo a sklo, které je jako ženská a říká: Já budu vždycky krásná pro všechny, ale tebe navíc citově uspokojím, pokud si pospíšíš a budeš se mnou citlivě zacházet.“ Proto pan Farrell uvítal velkorysou nabídku světově uznávaného Bořka Šípka, aby mohl svá díla realizovat v jeho sklářském studiu v Novém Boru. Farellova umělecká tvorba je zastoupena nejen v soukromých sbírkách, v pražských obchodních galeriích, ale například i v Grand Bohemia Gallery v Orlandu (USA), Wunsiedel (SRN). Jeho řemeslný fortel se promítá nejenom do oblasti užitného umění, ale i v případech uplatnění „tesařských prací“ od zhotovování replik starých památkových staveb, až třeba po dřevěné konstrukce mostů, budov a jejich doplňků.

www.farrell.cz

www.epika.cz

Fórum/III/2016

umění | výtvarno

Poselství v barvách a tvarech ◊ Hanka Hosnedlová / Foto archiv Aleny Schelové

Poslední výstavou před onou tradiční adventní, při níž voní vánoční punč a linecké cukroví, byla v českobudějovické Komorní galerii U Schelů tvůrčí prezentace dvou dam, spolužaček ze Střední umělecko-průmyslové školy v Uherském Hradišti.

A

čkoliv převažující počet vystavovaných prací pocházel z dílny moravské výtvarnice Karolíny Šimčíkové, mne více oslovily obrázky druhé vystavující – Aleny Schelové, která je zároveň majitelkou a provozovatelkou hostitelské galerie. Ne, že by se mi Karolíniny obrazy a keramické plastiky nelíbily. Spíš naopak – její figurální příběhy, andělé, biblické odkazy, snové vize i ztvárněné emoce jsou velice zajímavé a svým nedefinovatelným způsobem přitažlivé, ale v obrázcích Aleny Schelové jsem nalezla ještě něco navíc. Jakýsi společný akord. Nečekaný, ale o to příjemnější souzvuk. Jako by autorka desítky vystavených obrázků nanášela spolu s barvami na plátno mé nejniternější pocity a dojmy, které teď, v hotovém díle, dokážu číst i s přivřenýma očima… Výseče z přírody, domečky s červenými střechami, stromy s větvemi vztaženými k obloze jsou pro mne laskavými dotyky něčeho zažitého a hluboce uloženého. Prostě Alena Schelová maluje to, co já cítím – a to je pro mne právě ten zázračný styčný bod porozumění. Je jen škoda, že se k plátnu nedostane častěji – jak sama říká, je především galeristka, manželka a babička a teprve na třetím postu přešlapuje její nevytížená Múza. Naposledy před touto výstavou jsem viděla Aleniny malby asi před třemi léty a dojem z nich ve mně dosud nevyprchal. Rozezněly ve mně naprosto stejné struny, jako ty letošní, které výtvarnice stihla namalovat za poslední necelé dva roky. Na malování musí být větší časový prostor – nejde se obrazu věnovat hodinku, dvě a odběhnout k jiné práci, po níž se zase k malbě vrátíte. A těch větších časových příležitostí není zase tolik, kolik by si natěšená duše výtvarnice přála. Maluje sice jak doma – v krásném prostředí starobylého domku s dvorkem plným soch, ale větší inspiraci i příležitost nachází přece jen na chalupě, kde má k přírodě, její věčné a nevyčerpatelné studnici námětů, rozhodně blíž. „Když vyjdu ven a podívám se do korun sto padesát

Fórum/III/2016

let starých dubů, nemůžu odolat, abych nevzala do ruky štětec,“ říká s úsměvem Alena Schelová. „Někdy maluju takový obraz třeba i napětkrát. Mezitím se změní roční období a všechno vypadá trochu jinak, ale většinou se držím toho původního námětu, který mám pocitově uložený v paměti. Někdy se ovšem nechám unést a přemaluju obraz do aktuální roční podoby.“ A to taky není tak jednoduché. Maluje lazurovými barvami a barvy nemíchá


na paletě, ale vytváří jejich potřebné tóny až jemným vrstvením na plátně. Pro mne je ale hlavní její vyznání, v němž říká, že její obrázky nejsou zpodobněním konkrétní vize, ale ztvárněním pocitů, které v ní příroda nebo určité objekty vyvolávají a kterým dává barvami a tvary konečnou podobu svého poselství vnímavým duším. A já jsem šťastná, že dokážu tohle laskavé poselství rozšifrovat právě přes klíč své duše...

19

fotodoprovod


20

www.epika.cz

Fórum/III/2016

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Ladislav Beran Nové případy četnické pátračky MOBA, 2016

T

akovým stylovým nostalgickým ohlédnutím do dob první republiky je nová kniha z pera píseckého autora Ladislava

Berana. Nese název Nové příběhy četnické pátračky a je volným pokračováním předchozích sborníků příběhů z píseckého policejního revíru třicátých let minulého století. Na scéně se znovu objevuje rozšafný zemitý šéf četnické pátračky, štábní kapitán Votruba, a poněkud lehkovážnější strážmistr Hřebejk, ale i tehdejší písecká galerka. Na stránkách jednotlivých kapitol defilují různí zlodějíčkové, kasaři, podvodníci, hazardní hráči, ale i lupiči a nechybí dokonce ani vražda. Přestože jde o lidi, kteří se pohybují pod hranicí zákona, Beran o nich píše s laskavým nadhledem, který přibližuje jejich činy v poněkud jiném, lidštějším světle. Snaží se pochopit jejich pohnutky a jednání, stejně jako jeho knižní četnická dvojice, ale nekompromisně odděluje dobro od špatnosti a trestuhodného konání. Ačkoliv stránkami netečou zrovna potoky krve a čtenář se nemusí tetelit strachy z bestiálního psychopatického vraha, nepostrádají příběhy, pečlivě vykreslené v detailech jak místopisných, tak dobových,

dostatečnou porci napětí. Občas se čtenář, zejména při umně vystavěných dialozích, neubrání pobavenému úsměvu či chápavému sbližujícímu soucitu, jindy se mu s rozuzlením případu vkrádá do duše černá kaňka bolestivého smutku. A to je právě to, co Ladislav Beran dokáže rozehrát a dotáhnout do konce v citlivé rovnováze a podat pak čtenáři v přitažlivém písmenkovém hávu.. Postavy, které v Beranových příbězích figurují, jsou vykresleny tak, že máte pocit, jako byste je důvěrně znali – ze sousedství, z krámu, kde nakupujete, z hospody, kam si zaskočíte na jedno pivko. Mají své starosti, radosti, v našem případě jsou pak vlastní vinou nebo souhrou náhod zapleteni do kriminálních událostí a je vysloveně na autorovi, jakým směrem se rozuzlení případu bude ubírat. Rozhodně ale nejde jen o autorovu bohatou osobní zkušenost s prací kriminalisty, ale také o lidský přístup a laskavé porozumění, které činí Beranovy knihy tak přitažlivými a čtivými.

dagog, který se nezištně a systematicky dělí o své nadání a zkušenosti i se svými žáky. Tentokrát jej ale představíme jako autora roztomilé knížečky veršů s poněkud krkolomným názvem Skoroptev a takřkavka. Osm desítek básniček je podle slov autora určeno pro děti od osmnácti do sta let. Proč ne? Vždyť rád se pobaví každý a v tomto případě je zábava nad hrátkami v češtině spolehlivě zajištěná. Standa Kahuda totiž dokáže nejen využít spousty možností, které naše mateřština při hře se slůvky skýtá, ale ještě vložit do svých veršovaných hříček komickou absurditu a neotřelý humor. Škoda, že nemůžete k tomu ještě slyšet Standův osobitý přednes, připomínající tak trochu

smutného muže Jaroslava Válka z minulého století. Nicméně to vynahrazuje čtenářům svými barevnými ilustracemi, které jedinečně vystihují obsah každého ze zařazených veršovaných minipříběhů. Takže, pokud jste smutní, rozmrzelí, naštvaní či vzteklí – přečtěte si Standovy básničky a ručím vám za to, že vám hned bude veseleji.

Stanislav Kahuda junior Skoroptev a tařkavka Vlastním nákladem, 2016

J

méno Standy Kahudy juniora je už hezkou řádku let spojováno se slovním humorem, který dokázal nenásilně uplatnit nejen při spisování, ale i ve svém dalším koníčku, a tím je hudba. Nezaměnitelné texty s pravidelnou vtipnou pointou totiž prezentuje i jako folkový písničkář ve svých písních či malých divadelních formách. A protože jeho sudička rozhodně nebyla lakomá, nasypala mu do kolébky ještě i talent výtvarný, takže Standa nejen píše, recituje, skládá, hraje, ale i kreslí a ilustruje. Ostatně jablko nepadá daleko od stromu – i jeho otec Stanislav Kahuda starší holdoval a holduje hravé kráse slova, ať už jako moderátor, knižní autor či vystupující hudebník. Junior navíc pak působí také jako pe-

Fórum/III/2016


21


Jan Bauer Převratné události v dějinách lidstva Alpress, 2016

K

historickým bestsellerům a čtenářsky nejoblíbenějším publikacím patří populárně-naučné publikace z pera vodňanského autora Jana Bauera. Navíc jsou tyto, dalo by se říci encyklopedicky laděné knihy psány čtivým, srozumitelným a každému přístup-

ným jazykem, což jejich oblibu ještě zvyšuje. K takovým titulům patří i novinka Převratné události v dějinách lidstva, kterou vydalo nakladatelství Alpress na sklonku léta. Tentokrát se tedy Bauer nevěnuje ani vyhraněné časové výseči v historii, ani místopisně ohraničenému území, ale lidstvu jako takovému a událostem, které znamenaly rozhodující mezníky v jeho dějinách. A o překvapení při předestírání a řazení podložených faktů a tezí rozhodně není nouze. Hned v úvodu například autor zpochybňuje díky zjištěným skutečnostem z čínského mořeplavectví objevitelské prvenství Kolumbovo. V dalších kapitolách se pak zabývá například otázkou prvních písemných záznamů a dobou vzdálenější než pět tisíc let. Čtenářův zájem jistě přitáhnou i pasáže o pádu říše faraónů, velkém stěhování národů, které zamíchalo předchozím osídlením, válečném tažení Alexandra Velikého a důvodech rozpadu jeho mohutné říše, naopak o sjednocení velké Číny či tragické Caesarově smrti a jejích okolnostech. Nutno dodat, že Bauer nevynáší jednoznačné ultimativní

soudy tam, kde je ve hře více teorií nebo možností. Pouze předestírá nashromážděná fakta, podporující to či ono historické vysvětlení. A sympatické je, že ponechává i některé drobné otazníky na úsudku čtenáře samotného. Zájem nepochybně vzbudí i stati třeba o šíření křesťanství a křižáckých taženích, ale i o tažení ve jménu Alláha, o osobě a vládě Karla Velikého, Čingischánových válečných výpadech, morových epidemiích, ale také o Janě z Arku, o Kryštofu Kolumbovi, dobývání a osidlování indiánských území, probírány jsou také církevní reformy, objevy Galilea Galileie, přijetí Darwinovy teorie atd. V knize najdete kapitoly o anglických vladařích, caru Petru I., o osidlování Austrálie, okolnostech napoleonských válek či osvobozeneckých bojů v Latinské Americe. Opomenuty nejsou ani dějiny moderní doby - jako první a druhá světová válka, ruská revoluce, nekompromisní čínský komunismus, dobývání vesmíru a technické vynálezy současnosti či pád východního bloku. V každém případě si čtenář rozšíří své povšechné znalosti, a to nenásilnou a přitažlivou formou.

Jaroslava Pixová Zámečky a tvrze jižních Čech Blanice, 2016

N

ovinka z literární dílny Jaroslavy Pixové, nazvaná jednoduše a výstižně Zámečky a tvrze jižních Čech, je – prostě obdivuhodná. A to hned z několika důvodů. Především obdivuji autorku za její odvahu ukousnout si tak velkou porci z koláče ne zrovna jednoduchého na zpracování. Také proto, že tato publikace na křídovém papíře a se spoustou dokumentárních fotografií je skutečně reprezentativní nejen obsahem, ale i svou formou.

22

A v neposlední řadě díky tomu, že se autorka tentokrát nespokojila pouze s vyprávěním o historii a minulosti těchto výjimečných staveb, ale ke každé z nich připojila i stati o jejich současnosti, nových majitelích a vyhlídkách na další důstojnou existenci. To mimo jiné dokumentuje i druhá část názvu knihy: Jak se na nich žije dnes. Vlastně si ani pořádně nedovedu představit, kolik času, úsilí, cest, hledání a zkoumání musela autorka, která

www.epika.cz

Fórum/III/2016


tentokrát přesedlala z mlýnů na tvrze a zámky, vynaložit, aby vznikla taková jedinečná publikace, která se prostě nedá napsat od stolu. Za takovými náměty se skrátka musí člověk vydat do terénu, ale také do knihoven, archivů a muzeí, zjistit jejich historická fakta a získat co největší množství informací jak z jejich minulosti, tak v tomto případě i ze současnosti. A ani ta není většinou zrovna jednoduchá. S podrobnějším mapováním zámečků a tvrzí začala Pixová již před deseti roky a o tři roky později se pak navíc zaměřila ještě na rozhovory s jejich současnými majiteli. Pro svou knihu si vybrala devět historických, ale méně honosných a méně známých jihočeských světských staveb, kterým věnovala poměrně velký prostor v textech i v obrazové dokumentaci. Výběr těchto objektů podmiňovalo zejména

kritérium, aby byly v současnosti spravovány právoplatnými majiteli, kteří se snaží vrátit jim původní lesk a krásu. A to, jak autorka popisuje, není opravdu snadná záležitost. Zmiňuje se i o historii rodů se zámečky a tvrzemi spojených, o jejich vztazích s okolím, správními místy či církví, ale hovoří také o životních osudech jejich příslušníků, v nichž nechybí ani dramatické okamžiky, vypráví o láskách, ztrátách a vítězstvích, zájmech i dlouhodobých cílech. Nevyhýbá se ani otázkám konfiskátů, problematickým válečným létům či souvislostem s novodobými restitucemi. Zaobírá se mimo jiné architekturou těchto staveb, jejich vnitřní výzdobou a vybavením, mobiliáři a uměleckými odkazy. Zhruba dvě třetiny ze zvolených objektů leží na Strakonicku, další pak

na Prachaticku a Písecku. V jednotlivých obsáhlých kapitolách jsou čtenáři přibližovány zámek a tvrz v Dobrši, zámek v Česticích, tvrze v Doubravici, Kalenicích, zámek v Tažovicích, tvrze v Ohrazenicích a Drslavicích, zámek Dub a areál se dvěma tvrzemi a zámkem v Kestřanech. Ne zrovna náhodou se při prohlížení této jedinečné knihy poučenému čtenáři vybaví jméno Augusta Sedláčka, který se proslavil obsáhlým, patnáctisvazkovým souborem odborného díla Hrady, zámky a tvrze království Českého a jehož jméno je rovněž svázáno s Píseckem, jako je tomu u Jaroslavy Pixové. Sice výše prezentovaná publikace je teprve její desátou knihou, ale za pár let jistě Sedláčka dožene i počtem svazků. Ostatně na ten jedenáctý už má skvěle nakročeno – ale co bude jeho obsahem, vám zatím neprozradím.

František Niedl Růže a lev MOBA, 2016

M

ladý král Jan Lucemburský se snaží upevnit si ve svém království svou moc. To ovšem naráží na odpor některých velmožů, kteří měli o panování mladého krále úplně jiné představy a předpokládali, že nezkušený mladíček bude v jejich rukou tvárnou loutkou. To však nepředpokládali, že si na český trůn zvolili člověka, který bude později nazýván nejrytířštějším panovníkem a především válečníkem tehdejší Evropy. I Jindřich z Lipé se neustále snaží své postavení v mocenské politice upevnit. Ještě sice nedochází k otevřenému střetu, ale je nasnadě, že i k němu v budoucnu dojde. Petr z Rožmberka zatím vyčkává a zatím se snaží přivést k rozkvětu své rožmberské dominium. Z titulu svého královského úřadu se však nemůže vyhnout ani povinnostem u královského dvora. Nemusí se však obávat, že by byl vzhledem k svému významu přehlédnut. Jeho moc vzhledem k neustále se rozšiřujícímu rožmberskému panství, neustále roste. Nemůže být přehlédnut, tak jako se tomu nestalo

Fórum/III/2016

žádnému z jeho potomků, až do vymření jejich rodu, po následujících zhruba tří set let. Ale skutečnými hrdiny budou, tak jako v předchozím románu Rytíři z Vřesova, příslušníci dvou zemanských rodů. Beneš z Vřesova, ve službách Petra z Rožmberka, Čeněk z Vřesova, který byl jako dvanáctiletý unesen loupeživou tlupou Hanse Křiváka, Lothar Katzinger z Olšové, tělesně postižený, mladší ze dvou bratrů, který se stal pánem na Olšové, když jeho starší bratr Wolfram musel jako dvanáctiletý vykonat pouť k Svatému hrobu. Ten cestou padl do tureckého zajetí a stal se na několik let otrokem. Po útěku ze zajetí se stává rytířem johanitů na Rhodu. Když se konečně vrátí do Čech, slouží dál řádu a králův nejbližší rádce Petr z Aspeltu se pokouší využít nejen jeho bojových zkušeností, ale přes jeho osobu přetáhnout na stranu krále Jana všechny příslušníky johanitů velkopřevorství pražského, kteří se až doposud snažili zachovat si neutralitu. = red=


23


Jan Bauer Zajímavá zastavení v dějinách Petrklíč, 2016

A

čkoliv název nové knihy pilného vodňanského autora Jana Bauera Zajímavá zastavení v dějinách zní celkem běžně a nevzrušivě, její obsah je pravým opakem. Záhady, tajemno, nevšední a vesměs neznámé detaily ze života historických a slavných postav, jakož i odkrývaná tajemství některých mimořádných míst – to všechno slibuje Bauerova novinka, vydaná tentokrát nakladatelstvím Petrklíč.

Kolik toho už bylo napsáno v reálné i mystifikační rovině o bájné Atlantidě, kterou opěvoval už starořecký filozof Platón, ovšem Bauerův pohled na tuto tajemnou stránku minulosti je nečekaně jiný. Předestírá totiž plejádu faktů a získaných poznatků s konstruktivním rozborem situace po všech dostupných stránkách, ale i s protichůdnými tezemi tak, aby bylo možno vyloučit nepodložená tvrzení a nechat na sítu výběru jen to, co lze skutečně akceptovat v ověřených souvislostech. Obdobně postupuje i v otázce tajemné sfingy a pyramid v egyptské Gíze, zabývá se reálnou možností Mojžíšova faraónského původu či hypotézou, že předkolumbovský národ Olméků, který předcházel známější Maye, připlul do Ameriky z afrického kontinentu. Pozastavuje se u skutečné velikosti notoricky známé babylonské věže, která měla sahat až k nebesům, vrací na scénu tajemné Etrusky, kteří popletli hlavu už Waltarimu, věnuje se životnímu příběhu kartaginského vůdce Hanibala a dobyvačnému Kartágu vůbec. Zmiňuje se o alexandrijské knihovně, o smrti hunského náčelníka Attily či medvědářově dcerce, která to dotáhla až na trůn. Dočtete se o slavném kopí, co mělo údajně propíchnout bok Ježíšův, o středo-

věkých milencích Abélardovi a Héloise, o templářském pokladu či děsivém knížeti Draculovi. Větší počet stránek je také věnován odvážným mořeplavcům a objevitelům nových mořských cest, autor pochopitelně nevynechal ani slavnou Lukrezii Borgiu, která bývá označována za nejslavnější travičku v dějinách. Chybět nemohou ani vraždy ve vysokých šlechtických kruzích nebo akceptované pirátství. Zvědavost nesporně vzbudí i kapitoly s otazníky v titulcích jako například Byl Shakespeare špionem?, Proč se Kristýna Švédská zřekla koruny, Čí tvář skrývala železná maska apod. V knize se to hemží dvorními intrikami, milostnými dobrodružstvími a propletenci, tajemnými kráskami, ke slovu přijde i záhadný hrabě Cagliostro, revolucionář Robespierre, totožnost Kaspara Hausera, uhrančivý Rasputin nebo Evita Perónová. Dozvíte se ledacos netušeného o založení Brazílie, o předpovědi katastrofy Titanicu anebo o nevysvětleném zmizení Agathy Christie. Ačkoliv se Bauer snaží strhávat z těchto příběhů roušku nepodložených přikrášlování a mystických legend, ale opírá se o fakta, i tak na nich zůstává ještě mnoho tajemného a v některých případech i nezodpovězeného, co bude čtenáře přitahovat vždy znovu a znovu.

dislava Berana jsou naprosto z jiného těsta. Jeho postavy jak na straně zákona, tak z písecké galerky jsou z masa a kostí, ani bílí, ani černí. Kriminalisté jako každý jiný člověk mají své chyby, starosti a problémy, kriminálníci naopak mohou vzbuzovat i sympatie, nebo

alespoň určitou míru pochopení. Všichni ti Beranovi lidičkové jsou prostě lidští, jako bychom je znali ze sousedství či z ulice. A právě v tom je autorovo velké plus - ta porce nepřehlédnutelné, ale nevtíravé člověčiny, zemité jadrnosti, drsného humoru a nezpochybnitel-

Ladislav Beran Poslouchej toho s pistolí! MOBA, 2016

S

pousta knížek, filmů, rozhlasových a televizních her má své bílé a černé stránky přesně ohraničené – na jedné straně ochránci spravedlnosti bez poskvrnky, na straně druhé lumpové a vyvrhelové bez jediné charakterní vlastnosti. To povídky píseckého autora La-

24

www.epika.cz

Fórum/III/2016


né reality. Svou roli v běžných dialozích hraje i nenásilně implantovaný jazyk ulice. To všechno platí i na nejnovější Beranovu knížku Poslouchej toho z pistolí, která opět vyvolává na scénu známou a čtenářsky prověřenou dvojici kriminalistů - Macha a Studničku. Ale ani další osazenstvo písecké kriminálky včetně nadřízeného, kapitána Karase, není příznivcům Beranových krimipovídek neznámé. Společně s nimi tak budeme opět s napětím rozmotávat případy podivných vloupaček do prodejen, neomalených krádeží v kostelích, sbírkových fondech uměnímilovných podnikatelů či v rodinných domcích, mizení drahých automobilů, případy dovážených drog, sériových znásilnění, falešných prodejců levné elektřiny a jiných podvodníků, překupníků a kšeftů se starožitnostmi, odhalené nevěry nebo dokonce vraždy. A musím dodat, že nejednou dojde i na nečekané a překvapivé odhalení.

Asi bych se opakovala, kdybych znovu, a nevím už pokolikáté, chválila Beranovu schopnost důvěryhodně a prostými slovy vykreslit naprosto realistické obrázky svých postav, stejně jako perfektní znalost prostředí, podmíněnou Beranovou praxí v oboru kriminalistiky. Neméně těžké je najít nová slova a přirovnání pro jeho popisy míst, kde se jednotlivé příběhy odehrávají, ať už jde o městské ulice, předměstí, hospody apod. Co ale nemohu tentokrát opomenout, jsou názvy dílčích povídek, které jsou natolik nápadité, že samy o sobě zaujmou a přitáhnou čtenářovu pozornost a zvědavost. Už jednou jsem se pozastavovala nad originalitou, ale i poetickou obrazotvorností Beranových titulků a nemůžu si to odpustit ani nyní. No řekněte sami, odolali byste kapitolce s názvem Amputovaný večer, Svědek, který mlčel, Skleněné alibi, Mluvící hrob, Pokažený horoskop či Lakomá řeka? Já tedy rozhodně ne...

že zahraniční příspěvky jsou v knize zařazeny nejen v českém překladu, ale i v původním jazyce autorů. Na více než třech stech padesáti stránkách se střídají povídky ze současnosti, minulosti a vlastně i budoucnosti, vzpomínky, pohádky, básničky rýmované i s veršem volným, odborná pojednání, úvahy, životopisné i humorné stati, ale nechybí ani reportážní vyprávění, fotografie a kreslené ilustrace. Najdete zde poučení i pobavení, dokumentaci toho, z jakého úhlu pohledu vnímají železnici příslušníci modré armády i širší veřejnost. Pestrost však nespočívá jen v žánrové všehochuti, ale rovněž v úrovni jednotlivých zařazených příspěvků, která se pohybuje od skutečně profesionálního přístupu zkušených spisovatelů až k pokusům začátečníků. Podle Tylšarových slov ovšem právě tato různorodost naplňuje původní záměr – vykreslit rozličnými slovními způsoby život kolem železnice, dobu i lidi, kteří se k ní hlásí, ať už profesí či pouze dlouhodobou přízní.

Letošní vydání tohoto sborníku také poprvé vychází pod záštitou Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů (FISAIC), která byla sice založena již v minulém století v roce 1952, ale její česká sekce začala pracovat teprve na začátku roku letošního. I to je nesporně neklamným znamením, že tato tradice má slušně našlápnuto a že i široký zájem o účast ve zmiňovaném projektu stejně jako čtenářský ohlas jsou dobrým předpokladem pro její pokračování.

František Tylšar a spol. Literáti na trati III Epika, 2016

U

ž potřetí nás vrací knižní projekt Literáti na trati aneb Železnice bez hranic do specifického světa na kolejích. Rok od roku je však kniha s povídkami, reportážemi a básničkami, jejichž společným jmenovatelem je skutečně železnice a vztah k ní, objemnější a objemnější, ale také výpravnější. Autorů pod touto střechou z písmenek na kolejích totiž neustále přibývá. A to nejen díky stále početnějším kontaktům hlavního iniciátora a zakladatele tohoto projektu – Františka Tylšara z Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ale i díky rozrůstajícímu se povědomí široké obce železničářské a spřízněných duší o tomto tiskovém počinu. Stalo se prostě žádoucí záležitostí objevit v těchto sbornících právě své jméno anebo si přečíst to, co tam napsal kolega, soused, známý. V tomto posledním, nejaktuálnějším sborníku s římskou trojkou na obálce je zapojeno víc než půl stovky autorů z různých koutů republiky, ale také ze zahraničí - ze Slovenska a Polska. Zajímavostí je,

Fórum/III/2016


25


Kolektiv autorů JčKOS Budějovické povídky Epika, 2016

P

ůl druhé desítky jihočeských autorů se vyznalo ze svého vztahu ke krajské metropoli – Českým Budějovicím - v knižním almanachu se skromným, ale všeříkajícím názvem: Budějovické povídky. Tato malá půvabná publikace má být takovým nenápadným literárním holdem městu, které v loňském roce oslavilo 750 let své existence, a tichým dozvukem právě tohoto prošlého jubilea. V jednotlivých povídkách se autoři vrací k minulosti přes tok století, kdy například Malše měnila své řečiště, kdy byla budována městská

kašna na velkém čtvercovém náměstí, nyní nesoucím jméno Přemysla Otakara II., nebo kdy byla na témže náměstí konána poprava zrádce. Ale zanesou nás i do minulosti celkem nedávné, jako třeba do slavné éry budějovické Igly. Řada příběhů v knize, doplněných barevnými fotografiemi Františka Tylšara, však byla inspirována současností a zajímavými místy města, jakož i známými figurkami, které ke koloritu Budějovic náleží. Čtenář se tak na stránkách knihy proplétá společně s autory ulicemi starého města, zastaví se na náměstí se Samsonovou

kašnou, projde se po nábřeží Vltavy a Malše, podívá se na jihočeskou metropoli z výšky Černé věže, zabloudí i na předměstí. V povídkových dějích nechybí ani humorně laděná vyprávění, trocha tajemna, povídka s krimi zápletkou či futuristická vize. Zkrátka od všeho trochu, takže je velká pravděpodobnost, že každý z čtenářů najde v knize ten svůj šálek literárního čaje.

Zlata Měchurová Příběhy starých píseckých domů a osudy jejich obyvatel J&M Písek, 2016

K

trojici autorů - Beran, Pixová, Velková - kteří se ve svých knihách věnují Písku a jeho okolí, přibyla nyní i další písecká autorka Zlata Měchurová. Její knížka o starých píseckých domech vzbudila velký zájem především Písečáků, kteří na jejích stránkách hledají stopy svých vlastních kořenů, zmínky o příbuzných, přátelích a známých. Autorčina novinářská minulost byla nesporně onou správnou startovní čárou při vyhledávání podkladů a sestavování jednotlivých kapitol. Jak sama v úvodu zdůrazňuje, byla to pro ni dlouhodobá, především sběratelská záležitost. Pochopitelně nejdříve musela pro svou knihu vytipované objekty navštívit a seznámit se s jejich historií. Běh času totiž měnil nejen jejich tvář, ale často i původní účel. Stejně tak pod dotekem plynoucích let se vyvíjely osudy těch, jejichž životy byly s domy vybranými pro knižní publikaci spojeny. Proto bylo nutné nasbírat co nejvíce faktografických údajů, historických dat, ale i osobních vzpomínek pamětníků. Představovalo to soustředěné pátrání v archivech i desítky rozhovorů s lidmi, kteří byli ochotni se o své paměti s autorkou podělit. Někdy doslova detektivní práce, jindy dobrodružství, ale bezesporu i příjemné kontakty se sympatickými

26

osobami, jejichž životy a životy jejich předků se prolínaly s historií domů. A tyto domy nyní promlouvají autorčinými ústy, aby nastínily svůj kamenný rodokmen či přiblížily původ svého názvu. Zlata Měchurová využívá i výňatků ze životních pamětí slavných osobností kulturního, společenského i politického světa, které byly nějakým, byť nepříliš dlouhým způsobem propojeny s popisovanými budovami. Sleduje osudy těchto kamenných svědků minulosti, které jim přiřkl vývoj událostí, ale cituje i vzpomínky současníků. V několika případech se společně s těmi, jimž na osudu domů záleží, zamýšlí i nad jejich budoucností. Nesporně překvapivé budou pro čtenáře i leckteré odhalené souvislosti či polozapomenuté detaily. Báječné je, že jednotlivé kapitolky jsou doplněny řadou dokumentárních fotografií z minulosti vzdálené i nedávné, ale i ze současné doby. Tak defiluje před čtenářovýma očima například známý dům U Koulí, populární objekt U Tří korun na náměstí, oblíbená restaurace U Reinerů, Stará pošta, někdejší výletní hospoda a nyní penzion U Malířských, Staré lázně, léčebna U Honzíčka, zachraňovaný dům U Slona, tři Kodlovy domy s bohatou minulostí

a otevřenou budoucností, hotel Dvořáček s pozdějším názvem Otava, Raabova vila, dům známého autora sborníků o hradech a zámcích Augusta Sedláčka, Háchova vila, Villa Marta a řada dalších. Jako bonus jsou pak přidány kapitolky o zajímavých objektech v okolí, například o zámcích a zámečcích v Protivíně, Cerhonicích, Smetanově Lhotě či Zběšičkách, o Alšově domě v Miroticích nebo domě doktorky Kálalové v Bernarticích apod. Ani to však není ještě všechno – Zlata Měchurová v závěru nevylučuje, že by tato publikace mohla mít i své pokračování a nebrání se ani rozšíření svých statí u dosud zpracovaných objektů, pokud by se vyskytly další skutečnosti k danému tématu. A to je báječná zpráva, protože tak se mají čtenáři zase na co těšit.

www.epika.cz

Fórum/III/2016

fotodoprovod

Fotodoprovod čísla: Karel Skalický Fórum/III/2016


27

literatura | rozhovor s autorem

Břetislav Kotyza - Jihočech z Moravy ◊ František Tylšar / Foto archiv autora

Břetislav Kotyza, narozen v červenci 1942 ve Zlíně, kterému zůstal věrný až dodnes.

V

yučil se a také pracoval v dřevěném řemesle. Poté vystudoval UMPRUM v Uherském Hradišti, obor průmyslový design. Od roku 1975 působil ve Filmovém studiu Zlín, ateliér kresleného filmu. Práce na zakázkách i vlastní autorské animované filmy. Po rozpadu Filmového studia Zlín v roce 1989 se živí různě. V současnosti je rentiér. Píše od mládí. O sobě říká: „Jsem básník volného verše, širokého záběru a barokního gesta. Sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům.“ Jiní o něm napsali, např.: Petr Čermáček, básník a redaktor Welles: „Je spíše výjimkou najít v současné poezii tak usilovné, jazykově košaté a přitom v dobrém slova smyslu tradiční psaní, jaké předkládá BK.“ NAMÍSTO RECENZE (Jiří Žáček, básník) Zapomeňte lži a fráze českých televizí, blafy těch, co dřepí u lizu, čtěte slovo poctivé a ryzí, čtěte Břetislava Kotyzu. Básnické sbírky a účast v knižních básnických almanaších: • 1986 - sbírka básní Triptych (Dospívání, Popěvky a rozpočitadla, Mezi řádky). Vydalo OKS Zlín. • 2005 - sbírka básní Útržky hovorů. • 2010 - zastoupení v almanachu Stavitelé chrámu poezie. • 2011 - zastoupení v publikaci I. pražský básnický almanach. • 2013 - sbírka básní Útržky hovorů II. • 2015- Terasa Zlínské literární tržnice. Společná publikace autorů regionu Zlín. • 2016 - Almanach Kmene 2016, podtitul Hej, Slované!

28

Básně i prozaické texty průběžně publikuje v tištěných titulech (Tvar, Dokořán OS, Haló, Literární Fórum) a na internetových stránkách české literární scény (Divoké víno, Obrys-Kmen, Pozitivní noviny, Jihočeský Klub OsS, zahraniční tištěné publikace Čechoaustralan a webový portál Czechfolks.Com.plus. Autorské čtení v Mahenově památníku Brno (2009), knihovně Františka Bartoše Zlín. Realizovány náměty k animovaným filmům Profesionál, Concerto grosso, Balada o jabléčkách, Švec a čert (spoluautorství), O slonovi, který chtěl létat (spoluautorství). Texty k písním divadelní zpěvohry Penélope (realizováno, režie Karel Semerád). Texty k folkovým písním oceněny na finále celostátní Porty Plzeň 1983 . Břetislav Kotyza není literárně, nábožensky ani politicky organizován. Je ženatý a má dva vnuky - kluky jako buky. *** Jak jsi se stal básníkem, co tě přivedlo ke psaní? Tvrdit, že jsem se stal básníkem, bylo by ode mne opovážlivé. Píši texty a hledám poezii. Báseň je pouze literární útvar, poezie kýženým obsahem. Ke psaní mne přivedl vlastní emoční vývoj. Tedy dospívání, přerod z vášnivého prohlížeče obrazů a soch, ze čtenáře beletrie a naslouchače hudby do stavu snahy o vlastní tvorbu. Absolvoval jsem příslušné školní vzdělání v uměleckém směru (byla to podivuhodná doba studia), a nutná znalost dějin umění učinila mne pokorným. Pokorným vůči všemu, co lidé minulých generací zušlechťovali ke své vnitřní potřebě. Jsem hrdý na fakt, že mohu svými básnickými texty býti účasten neustálému toku umělecké tvorby. Ale skutečný impulz mého psaní pochází z rodinného prostředí. Moje maminka hodně četla a všechny volné chvíle trávila s knihou. Kolik těch volných chvil při výchově čtyř dětí mohlo být? To je prokázaná láska ke knize, k psanému slovu. A od napodobo-

vání rodičů je malý krůček k vlastnímu hračičkaření se slovy, s předměty, se zvukem. Hra je způsob. Co jiného je umělecká tvorba, než nepřestávající hra? A co to vlastně znamená, pane Tylšare, býti básníkem? Jižní Čechy jsou pro tebe trochu z ruky. Přesto jsi byl členem našeho klubu. Co tě k nám přivedlo? Sleduji kulturní scénu České republiky alespoň natolik, abych nebyl úplný neználek. Webové stránky Jihočeského klubu Obce spisovatelů a tištěné periodikum Literární fórum z téhož zdroje byly mi známy. Velmi se mi zamlouvala podoba Fóra, střízlivost obsahu bez velkých slov, bez zbytečného jášství, šíře autorů a jistá demokratičnost při výběru publikovaných textů. Měl jsem pocit dobrého dělného prostředí. Zkusil jsem se ozvat, zda by nechtěli ke spolupráci i přespolního človíčka... Chtěli. Že jsem později, formálně, ukončil své působení, je z jiné příčiny. Fórum i webové stránky klubu jsou určeny próze. Próza naprosto převažuje. Básnické texty jsou chápány coby ozdůbkou, zvonečkem, předělem k vážné próze. I knižní publikace JčKOS jsou určen y výhradně prozaickým textům, jak dotazem potvrzeno. Přiznám se, že prozaické texty čtu již velmi málo. Šetřím oči i emoce. Při čtení potřebuji rozmlouvat s autorem i s textem. Báseň je sdělení i sdílení, a byť literárním řemeslem zajímavě napsané, ale zdlouhavé prozaické texty mne neudrží v potřebném napětí. Nečtu z nudy, abych nějak zabil čas. Setkávám se nad psaným slovem s neznámými lidmi a navazuji vztah. Někdy, pravda, lépe beze slov. A České Budějovice, celé krásné jižní Čechy...?! Můj Zlín má kopec a kopec zprava i zleva, zepředu i zezadu, kolem dokola... Kouzlo jinakosti roviny! V jižních Čechách jsou i jiní lidé, myslím si. Rovina dělá svoje. Podívejme se třeba na lidové tance.

www.epika.cz

Fórum/III/2016

literatura | rozhovor s autorem

Jak je to s literárním životem u vás na Moravě, konkrétně ve Zlíně? Jako všude jinde v našem českém rybníčku. Píšících jedinců hojně, čtenářů méně. Možností publikace ještě méně, proto třenice. Zájem veřejnosti téměř nula. Jednou za rok publikace představující autory regionu Zlín, s poněkud nešťastným a zavádějícím názvem – Terasa Zlínské literární tržnice. To však je otázka do pranice a lépe neotevírat. Na jménu nezáleží. Důležité je, že publikace existuje a dýchá. Při předávání cen na Mělnickém Pegasu 2016 zaznělo i tvoje jméno. Jakých jiných ocenění jsi dosáhl a kterých z nich si nejvíce ceníš? Jsem odpůrce literárních soutěží. (O soutěžení hledačů poezie nemluvě.) Vyjádřil jsem své stanovisko i písemně a bylo publikováno i komentováno. Literatura, beletrie, zvláště lyrika, není měřitelná veličina, tím méně sportovně soutěžní disciplína. Almanachy, ocenění za přínos, festivaly poezie i prózy, setkání autorů, pracovní dílny, publikace na webových adresách, veřejná autorská čtení - to vše svědčí o tvůrčí práci. Soutěžení a udělování diplomů nikoliv. Moje účast na letošním Mělnickém Pegasu byla symbolická. Podporoval jsem tímto usilovnou snahu Mělnických o záchranu básnické tvorby v nejširším povědomí. Poezii možno považovat za ohrožený druh. Že nesouhlasím s formou udělování pořadí „za nejlepší báseň“ je jen můj soukromý názor. Mělničtí chovatelé bílého okřídleného koně pracují na záchraně poe-

Fórum/III/2016

zie jako druhu literatury. A to je nadřazené nesouhlasnému názoru dědka. Jako mládeneček jsem se účastnil různých literárních soutěží. Se stále stejnou kolekcí textů pro ten rok jsem někde získal ocenění, jinde si textů ani nepovšimli. Kdybych sám sobě nevěřil, literární soutěže by mne zcela zmátly. Za ocenění své dosavadní básnické práce považuji pozvání k projektu nakladatelství KMEN (Brno). Almanach KMENE 2016 nese podtitul Hej, Slované! Kniha básní a povídek s českou a z poloviny i mezinárodní autorskou účastí. Celkem 26 jmen. Dostal jsem možnost slova, a promluvil.

Přihlašuji se k odkazu bratří Čapků, právě pro jejich nehledanou obyčejnou lidskou angažovanost vůči životu a zdánlivou jednoduchost jejich uměleckého řemesla. Pan Karel Čapek nikdy nepsal básně, ale jeho prozaické texty jsou poezií. Přihlašuji se k odkazu Vladislava Vančury, který mně poodhalil krásu a možnosti mateřského jazyka, bohaté, laskyplné a nekonečné palety barevnosti češtiny. Čapkům i Vančurovi vděčím za to, že vlastně vůbec píši, i když „jen básně“. Z českých básníků se cítím být žákem seifertovské i holanovské linie. A cítím se být i žákem Jiřího Žáčka. Vše ostatní nechť pitvají uměnovědní literární inženýři.

Píšeš lehce, nebo je to řehole? Píši lehce, srdcem; škrtám s bolestí, rozumem. Obojí je vyjádřením radosti, obojí je řehole. Své texty však nemám „vysezeny“. Polotovar básně předkládá mé podvědomí, temné, hluboké a neznámé podvědomí, zřejmě úložiště záznamů minulých životů, klínovým písmem tesány do kamene paměti předešlých generací. Já tyto útržky zaznamenávám a sceluji, dávám jim čitelnou podobu současného jazyka českého. Řeholí je odstraňování zbytečného a je to bolavá práce. Každý píšící je mnohomluvný a každý napsaný řádek je píšícím považován za nedotknutelný. Z první vody načisto píší jen géniové. To já nejsem, a proto často, rozsáhle a brutálně škrtám. Pokud chci být poctivý k sobě i ke čtenáři. Jsou ještě čtenářové? Ale čas nad texty ubíhá rychleji než záhodno. Jak to asi dělali písmáci minulosti, bez počítače, bez monitoru, bez klávesnice? A bez tajuplného internetu...

Na čem právě pracuješ? Právě pracuji na obtížném rozhovoru s Fandou Tylšarem, pro Literární fórum Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Píši a škrtám... Fórum je dobrá a potřebná platforma a zaslouží si více než novinářské plácání. Zda-li ještě píši básnické texty? Neprozradím. Poezie je plaché stvoření a nemá příliš ráda předvádění se, zvláště když je jen v průhledné košilce.

Kdo je tvůj literární vzor? Přiznávám, že nemám literární „vzor“. Každý z davu pro mne může být „vzor“. Vzor ale neznamená epigonství. Můj literární vzor je v rovině vztahu a postoje, respektu vůči lidskému společenství. Zda přitakají životu, či se životu hloupě vysmívají. Zapomenuté a snad i vyčpělé heslo, motto: „spisovatel je svědomím národa“, heslo platné v meziválečném období české kulturnosti, tak právě toto nemoderní heslo mám zaťaté mementem. Ale také jiný výrok, jistě vytržený ze souvislostí: „Jen kurvy se musí líbit; básně ne...“ řekl F. X. Šalda, učitel české kritičnosti.

FRANTIŠKA


Co bys vzkázal našim čtenářům? Pokud se čtenáři vyskytnou, poděkoval bych s úklonou za trpělivost k přečtení rozhovoru. Čtou-li píšící, potom vzkazuji: pište dál; je to vaše láska, vaše vyjádření vnitřní svobody, vaše vyjádření práva tvořit podle vlastního svědomí. Váš způsob života. Vaše vlastní kritičnost vám napoví hranice vůči vlastní tvorbě. Řemeslu psaní se naučit lze. Lásce se naučit nelze. Břetislav Kotyza

Tolika těžkostí života a kostelem na márách neseme náručí věchýtek já zeťák a tvůj syn - aby tej války nikdá už nebylo slyším tě modlit se bez přestání Františko Březíková Třiatřicet kroků k černému autu službou splácíme dluh já zeťák a tvůj syn Další báseň Břetislava Kotyzy naleznete v ukázkách z tvorby.

29

literatura | HSF

Sivokova literární Daktyloskopie aneb Čí otisky prstů stojí za známými bijáky ◊ Jiří Sivok

T

ento nový seriál, který bude doplňovat literární rektoskopii, je sondou do nitra známých i méně známých filmových snímků, které ovšem mají kořeny v literární předloze. Věřím, že u mnohých budete překvapeni, že nepochází z invence filmových tvůrců, ale zrodily se nejprve na papíře zajeté spiso-

vatelské elity. Jinde budete kroutit hlavou, na kolik se může předloha lišit od filmového zpracování. Přesto nečekejte, že se na těchto řádcích dočtete o těch nejznámějších dílech, protože o Prstenech moci či Harrym Potterovi se toho napsalo už tolik, že by bylo škoda ubírat místo na internetu fakty, která

už dávno znáte. S čím ale rozhodně můžete počítat, je odlehčený humorný styl, známý z Literární rektoskopie, takže o pokleslou zábavu plnou příměrů nebude nouze. Vychutnejte si tedy první díl a pište do komentářů ohlasy, ať mocný šéfredaktor ví, kam mě s mými nápady příště poslat.

Celebrity deathmatch - Carpenter vs. Campbel

C

éčka, sbírám céčka. Omluvte disko-úchylnou narážku na dvě jména začínající písmenem C. Pokud se řekne John Wood Campbell jr., zbystří pozornost pouze znalci žánru sci-fi. Když ale k němu do vědecko-fantastické zeminy zasadím jako strýček Pompo dalšího Johna, tentokrát Carpentera, zvednou unavené oči od monitorů všichni ostatní. Pokud vám nevytane na mysli Halloween, Vládce z temnot nebo Útěk z New Yorku, máte na dnešek domácí úkol. Nebojte, nezapomněl jsem na ten nejdůležitější snímek, s nímž tento skvělý režisér udělal díru do světa i hlav žánrových fanoušků, že by se za to kdejaká kulovnice nemusela stydět. Jak už tušíte, mluvíme tu o sci-fi hororu Věc, jež byla dochucena děsivými tóny hudby Ennia Marriconeho. Ano a právě tento biják, který nás po zhlédnutí budil ze snu a nutil nás si zuby dělat nedobrovolnou pedikúru, má kořeny v Campbellově povídce Kdo je tam? Povídku z roku 1938 naleznete v antologii Hrůzný čas, ve sborníku Síň slávy II. A a také v časopisu Poutník. Je samo sebou odlišná od toho, co nám předložil Carpenter na velkém plátně. Nebudu vyzrazovat pointy, ale na některé odlišnosti si můžeme ukázat prostředníčkem.

30

Zatímco ve filmu je divák seznámen se dvěma tábory - norským, který objevil vesmírnou loď i mimozemšťana zamrzlého v kostce ledu, a druhým s Kurtem Russellem v hlavní roli. V téměř sedmdesátistránkové povídce vystupuje pouze jedna skupina vědců, do níž se Věc infiltruje jako klobása do leča. V pasážích, kde v textu upalovali nakažené psy pájecí lampou na rozehřátí promrzlých motorů letadel, si Carpenter řekl: Dost! „Dajte mu do ruky aspoň lahký gulomet!“ Tedy spíše ve Vietmanu dobře známý plamenomet. Velmi oblíbená a slavná scéna s krevními testy, díky nimž se dala objevit lidská imitace Věci, pochází také z příběhu psaném Campbellem. Ovšem, pokud si myslíte, že ve filmu jsou nakažení ve stejném pořadí jako v povídce, tak to vás zklamu. O to může být četba zábavnější. Celkové vyznění povídky je klaustrofobické, tísnivé a plné strachu z neznámého. Nejde o typický horor, kde nás (dodnes) děsí skvěle vytvořené loutky měnících se absorbovaných psů a zrůd se dvěma obličeji. Nenajdeme uvnitř ani ty výrazné akční sekvence – hlavy měnící se v pavouky atd. Přesto se jedná o čtivo, které slupnete jako malinu, a byla by škoda si nerozšířit universum Věci o tuto předválečnou povídku.

Hrůzná data a fakta na konec: *Carpenter nebyl jediný, kdo pře vedl Campbellovo dílo na filmové plátno. Poprvé s ním na černobílé obrazovky přišli už v roce 1951 tvůrci Christian Nyby a Howard Hawks. Jejich pojetí s ohledem na rok natočení ale nepůsobí tak děsivě klaustrofobicky jako předloha nebo Carpenterův skvost. Film naleznete pod originálním názvem The Thing from the Another World. Dalším, kdo se podíval na Antarktidu za mimozemským monstrem, byl Matthijs van Heijningen jr. (Boha jeho, další junior) léta páně 2011 s prequelem distribuovaným u nás pod názvem Věc: Počátek. Jednalo se o poctu nejlepšímu filmu o Věci, který byl natočen, ale i právě proto utonul v moři srovnání, a to film nebyl vůbec špatný. *Poslední reinkarnací, i když ne filmovou, byla Věc herní. Český pařan na ni mohl narazit v roce 2002. Nezmiňoval bych se o této hře, kdyby nešlo o naprostou špičku, v níž rozhodně nešlo o nějaké bezduché střílení, ale hráč musel neustále kontrolovat, zda není někdo z jeho týmu příliš vyděšený či jestli nemrzne, je stále loajální anebo dokonce zda není nakažený! Hra dokázala vycucat atmosféru Carpenterova snímku do puntíku.

www.epika.cz

Fórum/III/2016

literatura | HSF

Cronenbergova mucholapka

P

odle všech dostupných ukazatelů soudím, že se vám pátrání po pachatelích, kteří zanechali své otisky prstů na filmových perlách, zalíbilo, a tak tedy přichází druhý díl Literární daktyloskopie. Dnes odhalíme jednu hmyzí záležitost a stejně jako v předchozím díle půjde o horor, který určitě všichni máte nakoukaný. Přesto doufám, že vás některými informacemi překvapím a třeba i vyvedu z míry. Takže dejte Raid proti hmyzu do zásuvky a vyhrabte starou VHSku Moucha. Mám návrh, milí čtenáři. Pojďte si sednout na sedadlo smrti do mého DeLoreanu a sjedeme si spolu do roku 1957 koupit Playboy. No tak, nebuďte hned takoví puritáni, jde mi přece o literaturu. Právě v tomto pánském časopisu z období studené války vyšla poprvé povídka Moucha od francouzského autora George Lengelaana. Povídka okouzlila především postupným gradováním a přeměnou z detektivního příběhu do bahna hororu a také, což bylo v daném období tichého konfliktu aktuální, svým varováním před novými technologiemi. Jako třešničku na atomovém hřibu berte navíc fakt, že Lengelaan nebyl nějakým obyčejným autorem krátkých příběhů. Jednalo se o záhadného muže (dokonce záhadnějšího, než je náš Franta Kotleta), který za druhé světové války dělal špióna jako speciální agent pro britskou tajnou službu. Jelikož byl navíc pro svou práci zapálen jako Mistr Jan Hus, nechal si změnit plastickou operací obličej. Poté se padákem nechal vysadit v okupované Francii, aby kontaktoval

Fórum/III/2016

místní odboj, kde jej ale pánové z tehdy prosperující organizace SS chytili a v zajateckém táboře odsoudili k smrti. Ale jelikož ještě musel velký George napsat Mouchu, tak vzal roha jako největší sběratel rohových místností, a v Anglii se polehoučku připravoval na vylodění v Normandii. Jeden by řekl, že náš život je poněkud všední, že? Povídka, která formou psaní mírně připomíná Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, udělala veliký dojem. Ať už se jednalo o popsání teleportačních jednotek, nebo samotnou nehodu, která zkřížila mouchu s člověkem. Nikdo se tedy nemohl divit, že na Lengelaanovy dveře zaťukal strýček Hollywood a hned po roce od vydání šla Moucha do kin. Oproti luxusnímu Cronenbergově snímku z roku 1986 se film značně lišil, ale bylo to dáno hlavně faktem, že první filmová adaptace se velmi držela předlohy. David Cronenberg ovšem vynechal úplně detektivní zápletku a film postavil přímo na mladém ambiciózním vědci Sethu Brundleovi (Jeff Goldblum) a jeho teleportačnímu výtvoru (to je ta kadibudka, co uvnitř smažila paviány). A páni, byla to jízda! Hlavní rozdíl je v podání přeměny. Zatímco v povídce i filmu z roku 1958 k přeměně v „lidskou mouchu“ dojde okamžitě po použití teleportačního zařízení, v Cronenbergově hororu je kladen důraz právě na proměnu samotnou, a tak si jí užíváme desítky minut filmu. Zdá se ale, že David Cronenberg čerpal i z látky pocházející z české kotliny (odkud si myslíte, že se vzala citace: „Jsem


brouk, kterému se zdálo, že je člověk, a miloval to, ale pak sen skončil a hmyz se probral.“ – Pokud jste řekli Franz Kafka a jeho proměna, máte zlatého bludišťáka). Hrůzná fakta nakonec: - Věděli jste, že Jeff Glodblum byl do role Brundelmouchy vybrán až po odmítnutí Michaela Keatona. Harakiri se odehrávalo i za režisérskou židlí. Původně měl totiž film natáčet Tim Burton. - Chris Walas a Stephan Dupuis získali za Mouchu Oscara v kategorii nejlepší masky. Tvůrci pracovali s latexem, barvami a umělým slizem. No, a teď typ pro domácí kutily. Pokud si chcete vyrobit vlastní „blitinky“, zde jsou suroviny: med lesní, vajíčka a čerstvé plnotučné mléko. - Cronenberg se k Mouše vrátil ještě jednou v roce 2008, a to v muzikálu s Howardem „LOTRem“ Shorem, který stál i za soundtrackem k filmu. - Bylo natočeno příšerné pokračování, takže pokud vám Moucha nestačila, sáhněte raději po první adaptaci z roku 1958, která ani po letech neztrácí své kouzlo, anebo si na internetu vyhledejte vystřižené scény. Obzvlášť výborná je ta, kdy je Seth už v pokročilé fázi proměny a zkříží paviána s kočkou, čímž stvoří šíleného mutanta, kterého následně ubije trubkou. I když se podle odborníků a kritiků Jeff Goldblum na roli člověka měnícího se v obří mouchu náramně hodil, prvním zvažovaným hercem pro roli Setha byl Michael Keaton, který ale odmítl.

31

literatura | zprávy

Mělnický Pegas rozdával ceny ◊ Redakce

V

sobotu dne 15. září se prostory Masarykova kulturního domu v Mělníku zaplnily autory a příznivci poezie, aby zde společně strávili čas při předávání literárních cen s názvem Mělnický Pegas. Tato dnes již tradiční literární soutěž hodnotí poetická díla ve čtyřech kategoriích: do 15 let, do 30 let a nad 30 let a jako poslední - autoři, kteří již vydali vlastní básnickou sbírku. Všechny skupiny měly velmi bohaté zastoupení autorů z celé republiky. Za Jihočechy se do klání zapojil František Tylšar, jehož verše byly oceněny čestným uznáním v kategorii D. Dalším „téměř Jihočechem“ byl

Břetislav Kotyza – bývalý dlouholetý člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, který žije a tvoří na jižní Moravě. Jeho báseň Zpráva o stavu získala v kategorii D místo třetí. Hlavní cenu – skleněnou sošku Pegasa, určenou pro osobnost Pegasa, si odnesl mělnický patriot Jaroslav Schnerch. K příjemnému zážitku přispěla také hudební vystoupení dua kytaristů, kteří hráli veršované texty místních autorů, a skupiny Řehečské kvarteto. Jejich písničky si s nimi zazpíval nejeden přítomný host, včetně Františka Tylšara, jehož premiérově uvedený text k písničce Slepička kropenatá byl oceněn v soutěži Řehečská slepice 2016.

Škoda jen, že účast Jihočechů nebyla vyšší. Ale to se dá snadno napravit, protože propozice soutěže pro rok 2017 jsou již vyhlášeny.

XVII. Dny poezie v Broumově ◊ František Tylšar / Foto Autor

Z

a podpory města Broumova a agentury pro rozvoj Broumovska, v rámci Česko-polských dnů kultury a 12. Východočeského pozimního uměleckého mar at ónu, pořádaného Střediskem východočeských spisovatelů, se v listopadu sešli básníci a básnířky ze čtyř zemí, aby zde předvedli a rozvíjeli svoji tvorbu. Pod taktovkou Věry Kopecké proběhly dva podvečery autorských čtení a několik tvůrčích literárních dílen. Historickými prostorami broumovského kláštera a následně i křinické školy zněla čeština, polština, slovenština, ruština i ukrajinština. Poslední dva jazyky z úst nejvzdálenějšího účastníka – profesora Phd. Sergeje Šelkovyje, který přijel až ze vzdálené Ukrajiny. Velmi početné zastoupení měli také autoři z nedalekého Polska i trochu vzdálenějšího Slovenska. Za Jihočeský klub Obce spisovatelů se již tradičně zúčastnili Petr Šulista a František Tylšar. Po celou dobu setkání panovala příjemná atmosféra, naplněná tvůrčím du-

32

chem. Velmi příjemnou součástí byla přednáška na téma Fotografie v poezii a poezie ve fotografii, která účastníkům přiblížila netradiční pohled na fotografii. Neméně inspirativní byly přednášky zku-

šených literátů či vycházka do Broumova, ze kterých pak účastníci čerpali náměty pro svoji tvorbu. Tři dny utekly jako voda a já věřím, že i příští rok se sejdeme v tak hojném počtu…

www.epika.cz

Fórum/III/2016

literatura | zprávy, glosa

Z Tachovské renety si ukousli i Jihočeši ◊ Redakce

V

yhodnocení a ocenění vítězů 7. ročníku celorepublikové literární soutěže Tachovská reneta 2016 proběhlo dne 8. října v tachovském kině Mže. Klání na téma ‚Pokušení‘ se letos zúčastnilo 52 soutěžících se 30 příspěvky v kategorii próza a 22 v kategorii poezie.

Mezi účastníky bylo 37 žen a 15 mužů (České Budějovice, Mikulov, Pardubice, Veselí na Lužnicí, Tachov, Planá, Plzeň či Karlovy Vary...). A jak dopadli Jihočeši? Čestná uznání obdrželi Petr Šulista za poezii a František Tylšar za prózu.

Nad soukromím sochy ve veřejném prostoru ◊ Miloslav Král Český / Foto Tomáš malý

A

dovnímáno jest... Výstava VNÍMÁNÍ ukončena... Slib dočasnosti dodržen... Budějovické náměstí vráceno do původního stavu... Představa vyvolání diskuse naplněna... A Samson se už zase mlčky, i když teď možná pozorněji, dívá ze svých výšin. Na nejbližší okolí, na nás, na směs našeho malicherného dobrého i zlého. A už zase je námi obhlížen on. Každého dne, přestávka je vyloučena. A taky každé noci. Jaké to asi je – být celých 1440 minut denně sledovanou osobou? Nebo snad naopak – pouhou samozřejmou kulisou? To je pořád nějakých řečí, jen Samson, Samson, ale koho kdy zajímalo, že i on může mít své pocity? Zdá se, že jedině autor projektu, architekt Jan Šépka, se do nich uměl vžít víc než my všichni ostatní. Kdybych byl ještě podezíravější, než jsem, tak bych si myslel, že mu v některé z prvních řad šlo i o jakési emoční obdarování Samsona samotného. Ten totiž poprvé ve svém „životě“ dostal možnost mít aspoň nějaké soukromí uprostřed veřejného (až velmi veřejného) prostoru. A přijímat návštěvy, které přišly opravdu jenom za ním. A s nimi sdílet onu interiérovou atmosféru. Tu, ve které se aspoň na chviličku kamsi vytratí podprahová permanentní orientace v růžici světových stran, a uvolní tak vnímací kapacitu pro jiné využití. Tomu, kdo tam nebyl, prozradím toto: Ano, kašna se Samsonem byla stejná, jako před zakrytím. Bylo ale možné ji vidět jinýma očima.

Fórum/III/2016

Některé z naříkavých hlasů mluvily o nevhodnosti umístění „dřevěného“ dneška do prostředí historicky „kamenného“. Kupodivu jsem nezaznamenal žádné rozhořčení nad podobně domnělým nesouladem, když se historická socha ještě historičtějšího hrdiny stala de facto exponátem zrovna v „Galerii současného (!) umění a architektury“. Beru to jako dobrou zprávu; nejspíš i protestanti pochopili, že současný je ten projekt jako celek. Že se v něm jedná o vícevrstvé myšlení, kdy vstupní chodba není žádným architektovým rozmarem, ale propojením, přes které mohl Samson vkročit dovnitř galerie, aniž by (ať si o tom strakonický Pavel Pavel myslí co chce) udělal jediný krok. Popisovat něco, co popsat neumím, to je moje! Tím nechci ani trochu naznačovat, že jenom já na to mám know-how. Civilizovaný svět to začal dělat už dávno přede mnou. A taky marně. Je skoro jisté, že pro jednu odrůdu smyslových vjemů, kterou neuměl dost srozumitelně popsat, vymyslel slovo „katarze“. Dost alibisticky. Katarze není vidět, není možné si na ni sáhnout. Nebyla pochopitelně vidět ani v Samsonově aréně. O to víc mě ale překvapilo, když mě chvilku před odchodem cosi neviditelného vzalo za ruku – a potom odcházelo se mnou...


33

literatura | zprávy

Největší archiv malých dějin ◊ Hanka Hosnedlová

I

vy se můžete stát spolutvůrci Národní kroniky, kterou již delší dobu sestavuje Nadace Charty společně s Národním muzeem a sdružením SenSen. Jedná se o archiv malých i větších událostí ze života každého z nás. Nevadí, že zaznamenané události mají třeba jen místní nebo dokonce osobní charakter – jsou ukázkou doby a daných souvislostí, kterou se iniciátoři projektu snaží zachovat pro budoucí generace. I ta nejmenší vzpomínka na minulost má svou cenu, pomáhá zachovat paměť národa, ducha doby

a co nejkomplexnější pohled na uplynulé časy. Jak řekl ředitel Národního muzea Michal Lukeš: Není malých příběhů, není malých životů. Do Národní kroniky lze vkládat texty, fotografie, naskenované dokumenty, zvukové nahrávky či videa. Uložit je ale možné i celé deníky, kroniky, magnetofonové či jiné audio a video záznamy a filmy. Zaslané příspěvky jsou předávány Národnímu muzeu, které je pečlivě registruje a ukládá pro budoucí badatele. Na uváděných stránkách jsou pak zpřístupňovány všem, kteří

hledají informace o době nedávno minulé. Své vzpomínky v elektronické podobě můžete do Národní kroniky vložit na stránkách www.narodnikronika.cz, jiný kontakt pak poskytuje mailová adresa: [email protected] nebo na telefonním čísle: 224 214 452. Každý z přispěvovatelů do Národní kroniky obdrží kromě toho umělecký certifikát, který potvrdí uložení jeho vzpomínkových příspěvků. A navíc je vyhlášena soutěž na daná témata, a to o docela zajímavé ceny. Více na www.narodnikronika.cz.

Co řekli o Národní kronice… ◊ Zdroj: www.sensen.cz

Zdeněk Mahler, patron projektu, spisovatel, dramatik a scénárista

Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea

„Obracím se na vás, a pak na lidi, s kterými budete hovořit, abyste je přiměli obnovovat paměť národa. Návaznost informací, ale vlastně i sympatií mezi generacemi je narušena. My víme, co je to mládí, ale oni ještě nevědí, co je to stáří. A zatím nejsou příliš ochotni nám naslouchat. Jednou to stáří také prožijí, a i kdyby to, co my jim odkážeme, bylo jen to, aby neopakovali, to co jsme dělali my špatně, tak už to je cenné. Z tohoto důvodu bych se moc přimlouval, aby tyto dnes vznikající paměti národa, obrazy naší doby, byly velice bohaté.“

„Většina lidí zná Národní muzeum hlavně přes výstavy, ale v pozadí je ještě větší úkol: dokumentovat a uchovávat. Národní muzeum má ve svých sbírkách přes dvacet milionů předmětů a jedním z hlavních úkolů je zanechat budoucím generacím co možná nejkomplexnější obraz naší doby. Přitom největším problémem není ani tak najít unikátní předmět, jako zachytit ducha doby, drobné události. Proto jsme z projektu Národní kronika tak nadšeni. Není malých příběhů, není malých životů. Všechny tvoří ohromný komplex, který bude o naší době vypoví-

dat. Myslím si, že tento projekt je výborně promyšlený. Doufám, že se v Národní kronice začne shromažďovat velké množství příspěvků, písemné vzpomínky, fotografie, postupně i videa, a to vše bude uloženo pod značkou Národního muzea a my se o to budeme skutečně pečlivě starat.“

Tvoříme největší archiv malých dějin. Přispět můžete i vy! 34

www.epika.cz

Fórum/III/2016

fotodoprovod



35

autorská tvorba | ukázka z knihy

Rosamunde ◊ Jindřich Malšínský

P

řed tím hedvábným rojením jsem v bufáči dělala chlebíčky. S vlašákem, šunkou, sýrem, vajíčkem a okurč ičkou anebo úplně jiné a řeknu vám, že dneska se na ně nemůžu ani podívat. Proč se taky dívat na chlebíčky, když poctivému a pracovitému člověku se otevřely obzory, o kterých se nám předtím ani nezdálo. Chce to jen odvahu. Vykročit levá, zpátky ni krok! To si pamatuju ze školy a platí to i dnes. Brzy jsem poznala, že to chce ještě ostré lokty, drzost a známosti, chytit správný konec provazu a držet se ho zuby nehty. To jsem moc neuměla a musela jsem se spokojit s tím, co umím, a znova hledat práci. Dneska stačí mít ty správné tvary, ukázat napěchovaný hrudník, odhalené dlouhé nožky, koketní úsměv na nalíčené tváři, dlouhé řasy a uhrančivý pohled svůdné a sebevědomé ženy. Nemusíte umět ani zpívat a už jste v muzikálu. Dovolená v Thajsku, byt na Floridě, nebo aspoň luxusní hausbót na Orlíku. Nezbylo nic jiného než zase chlebíčky. Jmenuju se Rozálie, ale při dlouhých zimních večerech jsem si uvědomila, že s takovým jménem dělat kariéru je jako nosit dříví do lesa. Taková Lilian, Vanesa, Vivien, co já vím, Ornella, Merilyn, to zní hrdě. Nevypadám špatně, zpívat neumím, tak si prozatím změním jen jméno. Rozálie? A což třeba Rosamunde. Jo, to je to pravé! Pochválila jsem se, a co dál? U jména titul je taky k nezaplacení. Tehdy ještě nebylo možné stát se doktorem práv v Plzni za devět měsíců, a taky se musím sebekriticky přiznat, že tak nadaná nejsem, abych za tak krátkou dobu náročné studium zvládla. Nechtěla jsem se dostat do rozporu se zákony, a tak jsem si ke svému jménu přidala akademickou zkratku MHD, jinými slovy městská hromadná doprava. A bylo to!

36

Chlebíčky mě přestaly bavit a začala jsem přemýšlet o podnikání. Stát na vlastních nohách, nikomu se neklanět, nepodbízet a hlavně moc nepracovat a mít hodně peněz. Dlouho jsem přemýšlela, chvílemi dokonce i špekulovala a pořád nic, až jednou jsem četla v novinách reklamu na jemné vaginální venušiny kuličky nazvanou Vezmi osud do svých rukou. To mě tak zaujalo, že jsem si řekla, proč ne. Proč bych nemohla vzít tvůj osud do vlastních rukou, a nápad byl na světě. Měla jsem byt po babičce, zařízený starým nábytkem určitě po praprababičce, což byl předpoklad mého budoucího podnikání. Stěny obývacího pokoje jsem nechala vymalovat načerno, a do té černě zasahovaly ze stropu namalované šedé krápníky různé délky a odstínu. Na jediném okně visel černý, sametový závěs a na něm na velké, bílé pavučině šedý, smrtelně jedovatý pavouk. Uprostřed místnosti stál masivní dubový stůl se dvěma židlemi. Jedna pro mne, druhá pro milého zákazníka, který svůj osud hodlá svěřit do mých rukou. Pracovním nástrojem byly ošuntělé, mariášové karty a černé desky se zlatým nápisem VÍR A T VÁ TĚ UZDR AVÍ. Na stole byl pětiramenný svícen a přesýpací hodiny a na stropě v rozích bodové osvětlení modré barvy. Za mnou visel na stěně velký tmavý obraz anděla převádějícího dvě malé děti přes chatrnou lávku rozvodněného potoka. V rohu na stolku pokrytém tmavým háčkovaným ubrusem s třásněmi stál starý gramofon s obrovskou troubou. Jediným živým inventářem byl černý kocour s bílou náprsenkou, který se při návštěvě rozvaloval na stole vedle mě. Do novin jsem dala inzerát, že poskytované služby T VŮJ OSUD JE V MÝCH RUKOU je třeba objednat telefonicky. Prvního volajícího jsem upozornila, že může přijít pro velký zájem na řadu až za týden. Celou tu dobu jsem snad počítala každou minutu.

V noci jsem nemohla usnout a spřádala různé varianty přesvědčivé konverzace. Konečně nastal den D. Před příchodem jsem tichounce pustila vážnou hudbu, která měla dokreslit atmosféru setkání. Přesně v deset zaklepala na dveře s vizitkou MhD Rosamunde Hochberger - to jméno jsem si vymyslela - elegantní dáma středních let, na první pohled žena, která s penězi nezápasila tak jako já. Hluboce jsem se uklonila, pravou dlaň položila na srdce a nabídla ženě místo. Otočila jsem přesýpací hodiny a upozornila, že můj čas je drahý. Žena mávla jen opovržlivě rukou. Požádala jsem ji, aby mi sdělila důvod návštěvy. Žena se rozpovídala, že ji muž podvádí s nějakou mladou zlatokopkou, která touží jen po penězích, a ona si přišla pro radu, jak tomu zabránit. Zeptala jsem se na přesný den narození manželů a požádala svůj navoněný a příšerně nalíčený protějšek, aby postupně vytáhla devět karet. Tichá melodie houslí byla náhle přerušena hlasitým úderem kotlů. Jestli do této chvíle byla žena nad věcí, naskočila jí husí kůže a chvěla se po celém těle. Milá dámo, přerušila jsem nastalé ticho. Podle data narození se Neptun dostává do opozice se Saturnem, což znamená, že se manžel zcela neuváženě vrhá za svou kořistí. U vás, madam, Jupiter vstupuje do kvadratury s Venuší. To napovídá, že si uvědomí, co pro něho znamenáte. Doporučila jsem jí, aby obrátila další libovolnou kartu. Chvějící se rukou obrátila z devíti karet tu prostřední. Bylo vidět, jak její zrak v očekávání sleduje mé rty. Úmyslně jsem tu chvíli napětí prodlužovala. Každ á vteřina ticha se zdála nekonečnou. Filek znamená, podotkla jsem, že situace se sama o sobě vytříbí ve váš prospěch. Další karta potvrdila předcházející sdělení. Srdcové eso je jasná výhra. Poté jsem jí sdělila, že náš čas vypršel a bude-li chtít pokračovat, musí si připlatit. Beze slova jen kývla hlavou.

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Požádala jsem, aby nahlas sdělila svůj dotaz, vybrala jednu ze dvou obálek se slovy A NO a NE, a doví se odpověď na otázku týkající se dnešní seance. Žena se bez váhání zeptala, zda jí muž ještě miluje. Hlavou jsem naznačila, aby ještě chvilku vyčkala. Do desek jsem vložila dvě obálky a upozornila, že právě teď je její osud v mých rukách. Zkřížila jsem paže a dlaně přiložila na svá prsa. Mé rty se beze slov pohybovaly, a když hudba gradovala, vyzvala jsem klientku, aby jednu obálku otevřela. Musela jsem jí uklidnit položením svých dlaní na chvějící se ruce. Konečně se jí podařilo obálku rozevřít a vyjmout přeložený list. A NO. Se slzami v očích zatleskala a znovu mi ukazovala velkým písmem očekávané slovo. Zaplatila a s velkou pokorou se odporoučela. Jistě jste, milé dámy, přišly na moji malou lest. V obou obálkách byla kladná odpověď. Ve dveřích se odcházející dáma srazila s mladou štíhlou blondýnou. Uslyšela jsem jen dvě slova: Ty děvko! Hned jsem si uvědomila, s kým budu mít v následujících minutách tu čest hovořit. Dívka, podle mého odhadu kolem dvaceti, se bez vyzvání posadila a upozornila mě, že v peněžence má jen dvě stovky, a tak abych sebou hodila. V duchu jsem se zasmála a vyzvala ji, co má na srdci. Vyklopila ze sebe datum narození a důvod návštěvy. Podívej, děvenko, začala jsem jí tykat, právě tvůj horoskop ovlivňuje Jupiter, a to samo o sobě nevěští nic dobrého. Rozhodila jsem na stůl karty a poručila, aby jednu z nich obrátila. Žaludská sedma! Spráskla jsem ruce a poznamenala, že má nakročeno k vlastní záhubě. Dívka na nic nečekala, vytáhla dvě stovky, bez váhání řekla, že jí to máma taky předpověděla, a chystala se k odchodu. Vezměte si ty své dvě stovky, pro vás je dnešní seance zadarmo. Bylo vidět, jak pookřála. Ta žaludská sedma varuje, abyste na ženáče zapomněla. Je o pěta dvacet let starší, má dospělé děti a nejde mu o nic jiného, než aby vás připravil o věnec. Dívka se tvářila nechápavě, pak se usmála a prohodila, že stejně žádný

Fórum/III/2016

věnec nemá, co by taky s ním dělala. Uvědomila jsem si, že dnešní mladí lidé mají svůj vlastní slovník, a tak jsem vysvětlila, že připravit o věnec neznamená nic jiného, než že mu jde jen o sex. No…no, to mi taky máma říkala. Tak já už musím jím. Tak se mějte! Za týden mi přinesla rumové pralinky a prozradila, že tomu svému obšourníkovi dala kopačky. Ale to nebylo všechno. „Obšourník“ se svou zmalovanou chotí mě pozvali do pětihvězdičkového hotelu na večeři a musím vám říct, že tak jsem se v životě nikdy neměla a zřejmě mít nebudu. Ona mu říkala Hajánku, on jí Holubičko, pod stolem se drželi za ručičky a bůhví, co tam ještě ty ručičky dělaly, protože ona se smála, špulila ty své nevkusně zmalované rty a hrozila prstíkem. Nejhorší bylo, když „tvůj osud je v mých rukou“ se týkal výhry většího množství peněz. To jsem musela vycházet z vlastní zkušenosti, protože jsem nikdy nic nevyhrála. Zelená sedmička znamená sice naději, která je v současné době ve stínu Saturnu. Kulová devítka radí počkat. Osvědčené desky tentokrát s obálkami NE potvrdily s konečnou platností, že jakákoliv výhra je v nedohlednu. Zahrávat si s nemocemi, předvídat uzdravení nebo smrt bylo nad moje síly. Nezbylo nic jiného, než použít otřepanou frázi, že víra tvá tě uzdraví. Většinou mě žádaly o seanci zklamané ženy, dívky před maturitou nebo se srdečními problémy zaláskování. Výjimkou byl muž středních let s velkým, tmavým obočím, černými kudrnatými vlasy, lehce prosvětlenými sem tam šedinou a hustým strništěm po celém obličeji. Na první pohled elegán, idol všech žen bez rozdílu věku. Hned na začátku mi sdělil, že na karty nevěří, je stavař, ženatý a právě se přistěhoval do našeho města. Obrátil se na mě, protože kdo ví víc o obci a lidech než farář a kartářka. Uvědomila jsem si, že je po seanci a ze zvědavosti mu nabídla posezení vedle v obýváku. Nalila červené, zapálila cigaretu a omluvila se, že mám jen ke kávě sušenky. Bylo těsně před velikonočními svátky, a nikoho dalšího jsem nečekala. „Seance“ se protáhla


téměř na dvě hodiny. Povídali jsme si o všem možném, co lidé postrádají, co jim chybí, co by si přáli, o starostovi, až mi bylo divné, k čemu to všechno je. Dověděla jsem se to na podzim. Inženýr Milan Z. kandidoval do městského zastupitelstva a před volbami lidem nasliboval všechno, o čem jsme si povídali. Lidi mají rádi změnu, a tak se můj známý stal starostou. Na Štědrý den dopoledně jsem měla neohlášenou návštěvu. Nový pan radní přišel s blahopřáním, velkou dvoupatrovou bonboniérou a neobvyklou nabídkou. Rada města vyčlenila k rodinné zástavbě deset atraktivních pozemků, o které je velký zájem. V rámci splacení svého předvolebního dluhu mi nabídl jeden pozemek, který bych mohla časem dobře zpeněžit. Protože můj bankovní účet nedosáhl ani na záhon brambor a musela bych si vzít hypotéku, ač nerada jsem odmítla. Zřejmě to očekával a bez uzardění mě požádal, abych žádost podala, že on by chtěl v příštím roce stavět a střet zájmů mu nedovoluje pozemek zakoupit. Samozřejmě hypotéku bude splácet on a o nic víc se nemusím starat Souhlasila jsem, proč taky ne. Je dobře mít na vyšších místech známé, a navíc mě ujistil, že mi z toho taky něco kápne. A nebude to málo. Hypotéku jsem pustila z hlavy a věnovala se své práci. Po roce pan starosta na služební cestě do družebního města na Slovensku havaroval, osádka auta přežila, on po převozu helikoptérou v nemocnici zemřel. Po několika měsících mě banka upozornila na nedodržení splátkového kalendáře a nárůst úroků. Protočily se mi panenky a neprodleně jsem navštívila vdovu po starostovi. Ta jen mávla rukou, ať se nestarám, že to právě řeší se svojí rodinou. Po roce jsem dostala další dopis, že dluhopis s úroky, které byly vyšší než celá půjčka, předává banka soudu. Následovala exekuce a mě zbyl jen slib, ať se o nic nestarám, a holý zadek. Jo, nemít prachy…to setsakramentsky vadí! Z rozepsané knihy Světlo na konci tunelu

37


Růže a lev ◊ František Niedl

B

ohuš ze Smolna pozoroval boj a nemusel být žádný velký myslitel, aby si uvědomil, že nic z toho, co si naplánoval, nevyšlo. Poslední z ostrví byla odražena a vypadalo to, že z útočníků nezbyl nikdo. Buď byli mrtví, nebo ranění, dva z Rožmberských dokonce vtáhli živé přes hradby obránci. A nejen to. Ti psi začali po vyčkávajících zbrojných střílet z luků a kuší. A ze dvou praků po nich metali kameny. K zemi padali další lidé. Teprve potom dal Smolenský povel k ústupu a přikázal, aby se jeho lidé skryli v lese za stromy. Ale ani toho nebylo ještě dost. Z míst, kde zanechali koně, uslyšeli třesk zbraní a křik. Zdislav Koníř zaklel a aniž by vyčkal na jakýkoliv rozkaz od Smolenského, vzal s sebou asi osm mužů a rozběhl se tím směrem. Tam, kde zanechali své koně, přiběhli včas nebo téměř včas. Strážci koní byli napadeni, pravděpodobně těmi, o nichž se zmínil Sojkův pomocník Lejsek. A přestože byli proti strážným v přesile, nedokázali ji plně využít, přeci jen se jednalo o lapky, kteří jsou spíše mistry ve vymýšlení léček, loupení a vraždění mnohdy bezbranných lidí. Na rozdíl od nich Smolenského vojáci ve vymýšlení nástrah nevynikali, zato byli dokonalými nástroji na zabíjení, a tyto nabyté schopnosti dokázali dokonale využít. Tři z lapků byli spolehlivě mrtví, čtvrtý se svíjel v křečích. Zato ze tří strážných byl jeden pouze zraněný a nyní seděl na zemi, opíraje se o kmen stromu. Tři z lapků, kteří zůstali naživu, když uslyšeli, jak k nim pádí další Rožmberští, nepřemýšleli o tom, jak dopadnou jejich druhové, a udělali to, co uměli nejlépe. Uvolnili asi deset koní a vskočili do sedel tří z nich a i s ostatními uloupenými koňmi zmizeli v lese. Jeli jiným směrem, než přijeli za svítání Rožmberští, a museli tu cestičku dobře znát, protože ostatním zmizeli rychle z očí. Když dorazil Koníř se zbrojnými, rychle usoudil, že by bylo zbytečné, a hlavně marné, je pronásledovat. Takhle se sice museli smířit se ztrátou několika koní, zachránili však zbylou většinu. Krom toho mohlo by být ještě hůř – až Konířovi zatrnulo. Kdyby se teď Hans Křivák rozhodl zaútočit, mohlo by se mu podařit po neúspěšné výpravě rozložený

38

rožmberský oddíl, a teď i oslabený o ty, kteří se rozběhli zachránit koně, dorazit. A Koníř si nedělal iluze, protože Smolenského dobře znal. Nakonec by i předchozí neúspěch při dobývání hradu hodil na něj, Koníře, protože se vydal ke koním o svojí vůli bez Smolenského souhlasu. „Rychle zpátky!“ přikázal svému malému oddílu. „A vy,“ pronesl ke strážným, „počínali jste si dobře. Tamti se už nevrátí, ale pro jistotu vám tu nechám jednoho ze zbrojných. Ošetřete svého raněného kamaráda, a abyste neměli dlouhou chvíli, můžete zatím vyslýchat tamtoho,“ ukázal na bolestí zkrouceného lapku. „Stejně chcípne, ale pokud si budete myslet, že z něj už nic nedostanete, zabijte ho z křesťanské lásky, i když by si zasloužil umírat v bolestech.“ Bylo pravdou to, čeho se obával Koníř. Kdyby dal velitel lapků povel k útoku na Rožmberské, mohl by tím drzým útokem získat moment překvapení a strhnout vítězství na svoji stranu. Ale Hans Křivák si byl také vědom toho, že Rožmberští jsou lépe vycvičeni pro otevřený boj v sevřené jednotce, a on by ztratil výhodu, kterou mu skýtaly pevné hradby. Snad by zvítězil, ale při boji by možná ztratil mnoho svých. Tak jako voják se nerodí ze dne na den, tak ani dobrý lapka. A než by vycvičil nové, uteklo by mu hodně kořisti. Kromě toho by taková porážka byla pro Petra z Rožmberka velmi urážlivou potupou, kterou by mohl odčinit pouze tím, že by proti němu poslal mnohem početnější vojsko. A i kdyby to nakonec nějak přečkal, jeho živnost by utrpěla nenapravitelné ztráty. Proto se nerozhodl k útoku, ale spokojil se s provokováním Rožmberských. „Že pan Petr neposlal nějakého zkušenějšího velitele!“ jal se vykřikovat směrem k lesu. „Slyšel jsem, že má jednoho velice zdatného, nějakého Bohuše ze Smolna. Nevím, proč neposlal jeho? Ten by s námi zatočil. Ale možná, že si ho šetří pro něco důležitějšího.“ „Já jsem tady, ty psí synu!“ téměř vyběhl z lesa Smolenský, neschopný ovládat svůj vztek. „A jestli máš v sobě aspoň špetku odvahy, postav se mi!“ „To mluvíš se mnou?“ odpověděl Křivák, stěží zadržuje smích.

„A s kým bych asi měl mluvit?! Ty jebáku zasranej!“ „No, tak to mi tedy promiň. Já myslel, že mluvíš se svým ptákem, když jsi mu dával povel, aby se ti postavil. Já s tím potíže ještě nemám, ale v tvém věku…“ Další slova přerušil smích a řičení. Ke Smolenského škodě se smáli i Rožmberští. Ten řev přivedl Beneše k plnému vědomí. Probíral se postupně, už když Smolenský a Křivák na sebe řvali. Význam těch slov nechápal a nebyl si jistý, zdali není opravdu mrtvý, a není-li to, co slyší, něčím, co se děje už na tom druhém světě. Doposud ležel nehnutě a všichni ho měli za mrtvého. Nenápadně, aspoň on si myslel, že nenápadně, se rozhlédl a odhadl, že boj už skončil, nebo byl alespoň přerušený. Dobré bylo, že si ho nikdo nevšímal, to nepříjemné, že ležel téměř pod hradbami. Zatím byli všichni zaměstnáni tím, kdo se nakonec ukáže být vtipnějším. Beneš usoudil, že lepší příležitost se mu už nenaskytne, a tak pomalu vstal. Byl rozhodnutý běžet, co mu budou síly stačit. Ale sotva se narovnal, zatočila se mu hlava a on málem upadl znovu na zem. Zřejmě utrpěl nějaký lehčí otřes mozku. Ale teď už neměl na vybranou, protože si ho všimli obránci hradu. Původně chtěl běžet k lesu, ke svým, ale jeho potácivá chůze se za běh označit rozhodně nedala, a on by se tak stal na rovném prostranství snadným terčem. Proto zamířil stranou, kde by bylo možné skutálet se z nízké skály, a pak oklikou zamířit k Rožmberským. První šipka z kuše se mu otřela jen o drátěnou košili a aniž by způsobila nějakou škodu, sklouzla po jejích okách. Slyšel křik svých spolubojovníků, kteří ho pobízeli k většímu chvatu, a také zpozoroval, že rožmberští střelci z kuší začali vystřelovat své šipky na hradby, aby ztížili nepřátelům dobré zamíření. Už zbývalo jen několik kroků, když ucítil náraz do zad a štiplavou bolest pod levým ramenem. V tu chvíli se překulil ze skály a bylo mu jedno, jestli si přitom přeláme ruce a nohy. Ale dopad nebyl tak zlý. Neslyšel žádné prasknutí kosti, jen ucítil, že mu po levém boku stéká něco teplého, a usoudil, že to bude nejspíš krev.

www.epika.cz

Fórum/III/2016


„Tak co bude dál, ty starej vypelichanej kocoure?! Zatím jsi toho moc nepředvedl.“ „Střelci!“ vydal povel Smolenský. „Zavřete tomu hajzlovi hubu!“ Vylétla sprška šipek, ale obránci nečekali, až je některé z nich zasáhnou, a včas se skryli za hradbu – včetně Hanse Křiváka. Ani jedna šipka nenašla svůj cíl a všechno úsilí střelců ukázalo jen zoufalost snažení velitele Rožmberských. Pak létání šipek ustalo. „To je všechno, vzácný pane?“ bylo slyšet chechtání hejtmana lapků. „No snad, než na něco přijdeš, mohli bychom ti zatím vrátit to, co jsi tady zanechal.“ Na hradbách se objevilo několik Křivákových mužů, a když se Rožmberští pozorněji podívali, uviděli, že mezi sebou drží dva z těch, kteří se při útoku dokázali dostat na

hradby a kteří byli Křivákovými lidmi vtaženi dovnitř, ale byli ponecháni naživu. „Tak tady je máš, Bohuši. Už letí!“ zavolal Křivák a vzápětí byli oba zbrojní postrčeni vpřed. Ale jejich let byl krátký a na zem nedopadli, zabránily jim v tom smyčky od provazů, jež měli staženy kolem krků. Jejich smrt byla rychlá, protože oba zemřeli na stržení vazů a nikoliv udušením. „To se nějak nepovedlo, asi jsme měli krátké provazy. Ale i tak ti je vrátíme,“ pronesl Křivák účastně. Jen co domluvil, přeřezali lapkové provazy a obě bezvládná těla dopadla k patě hradeb. „Můžete si je sebrat a i s ostatními pohřbít. A kdybys chtěl, pane ze Smolna, mohl bych ti doporučit nějakého dobrého kněze, který má známosti nahoře, aby se jejich duše

dostaly co nejdříve tam, kam patří, a aby nemusely bloudit.“ Z lesa vystoupil Smolenský, z pochvy vytasil meč a chtěl něco vykřiknout. Těžko říct, měla-li to být opakovaná výzva k souboji na život a na smrt nebo povel k útoku, který by dozajista skončil katastrofou. Vzduchem cosi zasvištělo. Byla to jedna z těch osudových střel, které vyletí, mnohdy jen náhodou, aby zasáhly svůj cíl, i kdyby stál za rohem zdi. Tentokrát to byl kámen, vystřelený z praku, který zasáhl Bohuše ze Smolna do pravé strany prsou, a jak ho pootočil, kámen letěl dál, svezl se mu ještě po paži v nadloktí, aby nakonec dopadl až několik kroků za ním. Smolenskému vypadl meč z ruky a se zazvoněním dopadl na kamenitou půdu. Pak se zhroutil i rožmberský velitel. Z hradeb se ozval nadšený jásot.

Klášterem obchází ďábel ◊ Jan Bauer

K

rálovský soudce Melichar z Roupo va vášnivě objímal nahou komornou Kordulu, jako posedlý líbal bradavky jejích ňader a cítil, jak se mu mezi nohama znovu topoří jeho úd. Ale právě ve chvíli, kdy už se nedočkavě těšil na nové milování, uslyšel někde blízko správce Břeňka: „Neviděla jsi pana Melichara?“ „Myslím, že šel za kaplanem Zachariášem,“ ozval se hlas kuchařky Cilky. Soudce si tiše povzdechl. Bylo mu zřejmé, že ho ta dobrá duše kryje. „S ním určitě nebyl,“ namítl Břeněk. „Kaplana jsem před chvílí potkal. Spěchal do vsi poskytnout poslední zaopatření sedláku Bártovi.“ Melichar cítil, jak se mu úd zase zmenšuje. Rychle ho přešla chuť na nové milování a posadil se do sena. „Co je?“ zašeptala Kordula. „Zdá se, že mne hledá správce.“ „To je škoda. Už jsem se těšila, že si to znovu rozdáme.“ „Já taky,“ přiznal Melichar. „Poslechni, kde mám košili a kalhoty?“ „Vím já? Choval ses jako posedlý a rychle ze sebe všechno serval,“ ušklíbla se komorná.

Fórum/III/2016

Melichara napadlo, zda není příliš drzá. Takhle přece komorná s vladykou a královským soudcem k tomu mluvit nemá. Ale co se dá dělat, když ho to její nádherné tělo tak přitahuje! Spěšně si natáhl spodky, košili a nohavice, vytřepal si z vlasů a vousů seno, letmo políbil Kordulu na ústa a zašeptal: „Počkej tady na mne. Hned jak to vyřídím, zase se vrátím.“ „Jen aby,“ skepticky odvětila komorná. „Chlapi toho naslibují…“ „Kteří chlapi? Ty snad ještě někoho máš?“ V soudci se probudila žárlivost. „Mám, jednoho starého ženáče, který je pořád někde pryč a málokdy má na mne čas.“ Melichar pochopil, že naráží na jeho stálou zaneprázdněnost, ušklíbnul se a spustil se z patra seníku. Lehce dopadl na udusanou zem a jen tak bosý vyšel na dvůr. Naštěstí si ho nikdo nevšiml. Byl tu jen vypasený správce Břeněk a právě hleděl někam na opačnou stranu. „Co se děje?“ ozval se vladyka za jeho zády. „Ach, tady jsi, pane, hledám tě už hodnou chvíli.“


„Copak se stalo tak důležitého?“ Břeněk se podezíravě podíval na svého zaměstnavatele, který nevypadal právě důstojně, jak by se na královského soudce slušelo. Ve vlasech měl stébla sena a z nohavic mu koukaly bosé nohy jako nějakému pasáčkovi. „Přijel posel od pražského biskupa,“ tichým hlasem mu svěřoval správce. „Zavedl jsem ho do světnice a nalil mu pohár medoviny.“ „Provedl snad něco náš kaplan, že k nám sám pan biskup posílá svého posla?“ „Chce s tebou mluvit, pane, ale smímli radit, raději se převleč, ať si o tobě nezkazí mínění.“ „Hmmm,“ zamručel nespokojeně Melichar. „Kvůli biskupskému poslovi se nezblázním. Ale medovinu si s ním dám.“ A bosý se vydal do tvrze a dokonce se mu líbilo, jak nohama hlasitě pleská po kamenných schodech. Když vešel do světnice, spatřil hubeného zrzavého mládence v hnědém kabátci a šedých nohavicích, který spěšně vstal od stolu. Měl vlnité kaštanové vlasy až na ramena, frajersky zastřiženou bradku a svůj meč odložil na lavici. Nechápavě se na

39

autorská tvorba | povídka

soudce podíval a v jeho světlomodrých očích se zračilo překvapení. Než stačil cokoliv říci, Melichar ho předešel: „Vítej na Roupově! Copak po mně chce pan biskup?“ „Jeho Eminence ti, vzácný pane, posílá list.“ S těmito slovy mládenec sáhl do kožené brašny, vyňal odtud složený pergamen opatřený červenou pečetí a podal ho soudci. Očima přitom zabloudil na jeho

bosé nohy a protáhl obličej údivem. Takhle si královského úředníka rozhodně nepředstavoval. Melichar jeho úšklebek buď neviděl, nebo mu nevěnoval žádnou pozornost. Usedl na lavici, pohodlně natáhl nohy před sebe, prohlédl si pečeť s vyraženou biskupskou mitrou, rozlomil ji, pergamen pečlivě rozložil před sebou na stole, uhladil ho dlaní a začetl se.

„Hej, Břeňku,“ zvolal po chvíli na okounějícího správce, který přišel do světnice zároveň s ním, „nalij mi taky medovinu. Budu muset odcestovat.“ „Co se stalo? Co píše pan biskup?“ zajímal se Břeněk. „Prosí mne, abych přijel do Prahy a ujal se vyšetřování prý podivných úmrtí v premonstrátském klášteře na Strahově.“ Ukázka z připravovaného románu

Vánoční ◊ Jiří Hovorka

K

dyž vás holka opustí a vy to nečekáte, bolí to. Když vás opustí o Vánocích, bolí to dvakrát. Předvánoční čas byl tady, koledy na každém kroku, nostalgie vámi cloumá, dárky nakoupený, půlnoční za dveřmi, kapr skoro ve vaně, purpura se chystá zavonět, dokonce jsem i uklidil a najednou „promiň“. A co já, co my, co bude s náma? Konečně, mohl jsem to tušit dopředu, protože už dlouho to mezi náma nejiskřilo, nebo jiskřilo, ale jinak, než mělo. Několikrát se zmínila, že dostává divný udavačský dopisy, vystříhaný písmenka z novin, a jestli já nepodezírám někoho, kdo by nám záviděl a nepřál, ale já byl jako pařez. „Co Rudolf?“ zeptala se jednou přímo, a to jako by mně dala spodním hákem rovnou na solar. Ne! To ne! Vztekal jsem se jako malej parchant. „Ruda? Ty ses zbláznila. Jak tě to mohlo napadnout! Můj největší kamarád?“ ječel jsem a hlas se mi lámal. A on opravdu Ruda! Teď to vím, teď, když už je pozdě. Ani jsem se jí tenkrát pořádně nezeptal, co v těch dopisech vlastně bylo. Bral jsem to na lehkou váhu. Byl jsem si jistej jejíma citama i přátelstvím s Rudou. Jako neohroženej Mikeš jsem si připadal. Pozdě bycha honit. Teď, když ohlásila, že si veme Evžena, že si spolu rozumějí, zatímco on si s manželkou rozumět přestal. Cože, Evžena? Slyším dobře? To je zlej sen! Dodnes to byl jen ubožák ubohej, zrzoun pihatej. Čuráček, říkali jsme mu, když jsme o něm mluvili.

40

„Snad bys na něj nežárlil, ten ti nesahá ani ke kotníkům,“ říkala mi. Ještě včera jsem byl jednička a on takovej ubožáček ubohej, co si hraje na šéfa, sice na ni mlsně kouká, má kecy, ale dělá si planý naděje, na tebe nemá, Kryštůfku, blbeček jeden. A dnes najednou je to Evžen, lovec žen. Vejlupek cností. Kdo koho dřív skolí na bitevním poli a komu sestup klepe na dveře? Náhle jsem to viděl jinak, spustil jsem poplach, teď, když mě život začal fackovat ze všech stran. Přesně, jak je to v tý písničce, „že slunce zapadá, na to si kdekdo zvyk, když láska uvadá, tak každej spustí křik“. A ať se na ni nezlobím, že je to silnější než ona. Já že jsem furt jako kluk, samý srandičky, kravinky, kdežto šéf, to je hotovej chlap, dobře zajištěnej, furt ještě dobře vypadá. Jasně, hotovej chlap, charakter! Táta od třech malejch dětí jako schůdky, co se na ně klidně vysere, jako drůbež na schody. Jistě, bude je mít ve střídavý péči, tím jim všecko vynahradí, budete se o ně starat spolu. To ti najednou děti nevadí, tolik radosti najednou? Tak v takovýmhle štěstí ti bránit nemúžu, holka zlatá, říkal jsem si. To bylo furt keců, když to nedostala včas. Že si nedávám pozor, že jsem nezodpovědnej, lehkovážnej, že jí chci zkazit kariéru, že se vdávat ještě nechce, že si chce něco užít a na děti je mladá, do mateřství zatím nedozrála, biologický hodiny jí ještě netikaj a další kraviny. Pak se vždycky ukázalo, že byla jen nastydlá. „Jakej věk myslíš, že bude ten správnej? O jakým věku mluvíš? Je ti pětadvacet pryč,

holka zlatá, to ještě není moc, ale není to ani málo. Akorát čas začít dělat dítě, bez stresu, bez nervů, aby bylo z lásky a hezký, a ne jako u tý prodavačky z cukrárny. Ne vejškrabek, co ho potom dopíkaj v troubě.“ „Nejsi ty nějakej divnej,“ řekla mi jednou, když jsem jí nadšeně vyprávěl o Lucince, jak spolu chodíme do parku bábovat a jak jí čtu pohádky. „Není ta holka nakonec tvoje? Což o to, vkus máš dobrej, maminku má pěknou, prsa, zadek, to se ti líbí, taková samice. Ale asi to bude davajka, řekla bych.“ Žárlila. Že by ji Ruda informoval? Jistě, nikdo jinej o tomhle mým románku s Lucinčinou maminkou nevěděl. „Prosím tě, nech je, paní se náhodou šťastně vdala,“ chtěl jsem to ukončit. „A žes nic neřek? Byl jsi za svědka?“ Nedala pokoj. Tenkrát ještě žárlila. Tenkrát. Teď jsem jí byl fuk. Skončili jsme, jasná zpráva. A žádný konce nejsou hezký, když nemyslíme ty filmový, kde se dva vemou za ruce a jdou vstříc slunci, co se dere zpoza horizontu anebo se za ten horizont chvátá schovat. V ruskejch filmech to zase řešili tak, že se kameraman začal motat dokola v březovým háji, točil se jak čamrda, čím dál rychlejc a rychlejc, a když pak v tom fofru upad na záda, kamera běžela dál a oblaka pluly. Tak v tom bylo lautr všecko. Početí, svatba, porod, smrt, válka, výstavba transibiřský magistrály i hydroelektrárny na Jeniseji. Možná i Gagarin s Lajkou a s celým slavným Bajkonurem.

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Nejradši jsem měl ten druh konců, když se se mnou holka rozešla a já byl na to připravenej. Ten pocit vítězství jejího ducha nad mou hmotou jsem holkám přál už pro klid, co nastal pak. Nikdy jsem se nechlubil, že jsem dal holce kopačky, že to já jsem ji pustil k vodě. Nesnášel jsem to drásání citů, slzy, výčitky, sliby, sblížení a rozchody a znova dokola. Ten pocit ublížení, který měla z toho, že jsem ji opustil. „Keď ju miluješ. nie je čo riešiť, keď ju poriešiš, nie je čo milovať,“ říkají Slováci. Ano, ale rozchod musel bejt v jejich režii, protože potom jsem si vyslech, že to sice bylo se mnou hezký, ale že jsem se nakonec ukázal v pravým světle, jak jsem ubohej a nicotnej, sotva shluk uhlovodanů. To mi řekla Denýza, co dělala v Pardubicích vysokou potravinářskou. Anebo že jsem normální vůl. To podle Patricie,

která krmila krávy ve Staňkově u Domažlic. Když známost začne pokulhávat čili haprovat, jak říkáme my motoristi, když to začne střílet do výfuku a motor ztrácí výkon, protože směs je přesycená nebo naopak chudá, je třeba hledat známost novou. V takovým případě, když máte ještě čas, když už to mezi váma skomírá, ale ještě trvá, a vy se máte pořád ke komu vracet, tak když bezúspěšně oslovíte novou slečnu, nic se neděje, svět se nehroutí, jen si řeknete nevadí, bude jiná. A je to tak, hned druhá nebo třetí, po které vyjedete, zabere a vy jste vysmátý. Ale když předzvěst konce propásnete, jako já nyní, je s váma ámen. Sebedůvěra utrpí, vytrácí se, zmizí docela. Ploužíte se ulicema jako stín, ani jídlo vám nic neříká. Jeden se z toho rozchlastá, druhýmu začne hrabat, trápíte se, zpytujete svědomí, kde jste udělali chybu, začnete

snovat plány, jak ji napravit, jak se ještě jednou, jedinkrát potkat s vaší bejvalkou, jak to ještě zkusit, jak se jí vlichotit zpátky do přízně. A jste ochotnej udělat cokoliv, odpustit jí i nevěru nebo si ji vzít nebo udělat jinou nezvratnou blbost, co vás bude celej život mrzet. Jenže v ten moment to nevidíte a chcete jen jedno jediný: ukojit svoje pošramocený ego. Minimálně rok to bude trvat, rok se budeš trápit, říkával mi kamarád, kostelník Zdeněk Tvrdý, a to byl nějakej znalec žen a velikej vometák. Každá rada je marná a každej to ví, ale jsme nepoučitelný, jsme nepoučitelný, jsme nepoučitelný! Zas a znova si musí každej nabít hubu, aby to pochopil, a někomu ani opakovaný havárie nepomůžou. Na to je jen jeden lék, dát času čas. Šťastný Vánoce.

Severák a Meluzína ◊ Petr Šulista

B

yla polovina ledna, domy se choulily pod sněhovou přikrývkou, mráz na oknech zkoušel své malířské umění a Severák s Meluzínou byli ve svém živlu. Honili se ulicemi, vzájemně se schovávali a pošťuchovali, hráli si se sněhem a soutěžili, kdo nafouká větší závěj. K večeru se zatoulali až na okraj města, kde v osamělém domku bydlela rodina Podlesných s dětmi Petrou a Lubošem. Pan Podlesný měl za domkem na zahradě postavenou garáž a vedle ní malou dílnu, v níž od jara do zimy stále něco kutil. Jakmile se ale ochladilo a v dílničce začala být zima, pan Podlesný zavřel okenici, pod paží si vzal kufřík s nejnutnějším nářadím a dílnu opustil. Vracel se sem zase až na jaře. Meluzíně se Severákem se okolí domku Podlesných moc líbilo. Žádné ulice, jen louky a pole, takže se nemuseli pořád něčemu vyhýbat a na něco dávat pozor. Ten den večer se oba dva opět vesele honili okolo stavení, když Meluzínu napadlo, že by mohla lépe prozkoumat

Fórum/III/2016

okolí garáže a dílny a případně se tam někde Severáku šikovně schovat. Severák si právě zkoušel na rampouchy novou melodii a Meluzíně nevěnoval pozornost. Ta několikrát zakroužila nad zahradou a namířila si to rovnou za garáž. Jak ale letěla kolem okna dílny, všimla si, že se okno nějak divně pohnulo. Vrátila se a rozletěla se přímo proti němu. Okno se zničehonic otevřelo a Meluzína se nečekaně ocitla v dílně. To je fajn, řekla si, tady mě Severák hned tak nenajde. Severák si zatím dál hrál na rampouchy. Meluzína čekala v dílně, a protože Severák hrát nepřestával, nedočkavě na něho zahvízdala. Severák přestal hrát a vyrazil. Létal kolem dokola, hledal Meluzínu, ale marně. Meluzína zahvízdla podruhé. Tentokrát byl Severák blízko a všiml si otevřeného okna dílny. Vletěl dovnitř a začala honička, jakou oba ještě nezažili. Malý prostor dílny se stal skutečnou arénou. Nářadí, materiál a vše ostatní padalo z polic na zem a postupně plnilo podlahu dílny. Užuž


by byl Severák Meluzínu chytil, ona ale náhle vyletěla oknem a silným proudem vzduchu, který vlekla za sebou, přivřela okno. Severák se snažil zbylou škvírkou protáhnout, ale tlakem vzduchu okno přibouchl takovou silou, že se okno napevno zavřelo. Severáku bylo do breku. Brzy pochopil, že je v dílně uvězněn a že se sám z dílny nedostane. Meluzína kroužila venku, volala na něho, ale marně. Celá nešťastná vletěla vikýřem na půdu a žalostně naříkala. Tu noc se nedalo u Podlesných spát. Hlasité kvílení Meluzíny se nedalo poslouchat. „Co se to jen dnes venku děje, tam se snad čerti žení nebo co, slyšíš to strašné kvílení?“ ptal se pan Podlesný své ženy, když viděl, že ani ona nemůže usnout. „Slyším, ale zdá se mi, že se ozývá odněkud nad námi, jako z půdy, nemyslíš? Ještě že jsou děti u babičky, ty by se tady asi strachy zbláznily.“ „Že by to dělal ten otevřený vikýř, asi jsem ho měl na zimu zavřít,“ přemýšlel nahlas pan Podlesný.

41


„ A ty ho na zimu nezavíráš?“ divila se jeho žena. „Nezavírám, chci, aby půda trochu větrala.“ „ Ale tohle se vážně nedá vydržet, myslím, že uděláš nejlíp, když ho půjdeš zavřít, v tomhle se vážně nedá spát,“ navrhla muži paní Podlesná. „No dobře, dojdu tam a zavřu ho.“ Pan Podlesný se oblékl a vydal se na půdu. Jen otevřel dveře, mrazivý proud vzduchu mu srazil čepici z hlavy. Měl co dělat, aby udržel kliku dveří v ruce. Tady to tedy fičí, podivil se. Netušil, že vyplašená Meluzína právě opustila půdu. Došel k vikýři a chtěl ho zavřít. Háček, na který se okno zavíralo, byl zlomený. Nedá se nic dělat, dojdu si do

dílny pro jiný, řekl si jen tak pro sebe. Sebral spadlou čepici, sešel schody, vyšel z domu a zamířil k dílně. Když došel ke dveřím, zarazil se. K jeho uším z dílny doléhalo podivné hučení a syčení provázené nezvyklým šumem. Aby tam tak byli zloději, pomyslel si. Raději si vezmu něco pořádného do ruky, zauvažoval a došel si do garáže pro hasák. Vrátil se k dílně a opatrně vzal za kliku. Bylo zamčeno. Hluk uvnitř ale neustával. Odemkl a opatrně zmáčkl kliku. Dveře se rázem rozletěly. Neviditelná síla ho povalila na zem, hasák mu vyrazila z ruky. Hučení po chvilce ustalo. Zvedl se ze sněhu a pomalu vstal. Oprášil si z kabátu a kalhot sníh a rozhlédl se po hasáku. Našel ho odhozený nedaleko

studny. Vrátil se k dílně, vešel dovnitř a rozsvítil. Nevěřil vlastním očím. V dílně byl neskutečný nepořádek, police jako vymetené, nářadí a věci přeházené na podlaze bez ladu a skladu. Chvíli bezradně stál a nevěřícně se díval na tu spoušť. Pak zhasl, zamkl a vrátil se domů. „To je dobře, že jsi zavřel ten vikýř, na půdě je už ticho, konečně budeme moci spát,“ usmívala se na něho žena, když se vrátil do ložnice. * Zatímco přemýšlel o podivné návštěvě ve své dílně, Meluzína se Severákem za humny opět vesele skotačila a plnými doušky si užívala nádherné zimní pohody.

Černobílá story ◊ Hanka hosnedlová

T

en anděl stál kousek vod vrátek, celej ňákej zplihlej, s urousanýma křídlama a vorvanou tunikou, jako kdyby prolít šípkovým roštím. Bylo mi ho fakt líto, když tam tak schlíple postával jako zmoklá slepice, fakticky jako taková velká bílá zmoklá slepice. A pak se najednou ještě rozbrečel. To už bylo i na mě moc. Bouch jsem ho chlapácky do zad, tedy mezi ty urousaný oškubaný křídla, a říkám takovým tím mámovsko-tátovským hlasem: „Tak nebul, člověče, copak chlapi brečej?“ „Já, já... já nejsem člověk a chlap taky ne, protože my andělé jsme...“ chvilku zaváhal, popotáh nosem, rozpačitě zamrkal a pak ze sebe vymáčk skoro šeptem, jako by vyslovoval sprostý slovo: „...bezpohlavní...“ To mě tedy kapku vyhodilo z lajny. No a jak mu mám vlastně teď říkat, jak se vlastně oslovuje takovej střední životnej rod? A je von vůbec rodu středního, když není pohlaví žádnýho? To jsou tedy hlavolamy. Řeknu vám, jednomu by se z toho zavařily mozkový závity. „No jo, tak už nebreč, eště sem neviděl brečet anděla...“ vlastně jsem anděla neviděl eště nikdy, ať už brečícího nebo nebrečícího.

42

To jsem mu ale neřek. Proč taky. Vždycky jsem si představoval, že andělé jsou tady vod toho, aby tě zachraňovali před různejma průšvihama a pomáhali ti, jako ten, co ho měla babička namalovanýho v oválným rámu nad postelema. Byl celej v růžovým, měl krásný zlatý vlasy a převáděl dvě kudrnatý děti přes lávku nad rozbouřeným potokem. To bylo fakt uklidňující, jak tam tak nad nima letěl a ruce měl ladně natažený nad jejich hlavama. Takovýho kdybych potkal, tak bych se určitě dal na pokání, ale tenhle uválenej, vorvanej zjev s nudlí u nosu a vlasama jak vrabčí hnízdo? Tomu bych snad radši zaplatil ruma... To je vono! Vemu ho do hospody, tam si dá nějakýho prcka a bude zase líp. Jenom ho musím dát trochu do kupy, aby chlapi nečuměli. „Tak hele, zajdem na gulášek a na pívko a hned se ti udělá líp. Jenom nevím, jak tě kapku zcivilizovat. Vypadáš děsně. Kde ses vůbec takhle zřídil?“ „To von!“ vzlyknul anděl a špinavým prstem ukázal do křoví naproti. Votočil jsem se a doslova jsem zůstal jako vopařenej. Von vám tam seděl takovej černej chlupatej –

čert! Prostě pekelník. Měl malý článkovaný růžky jako kozlík, tedy jeden růžek měl nějak šejdrem, jakoby nahnutej nebo zlomenej. Dál měj dlouhej vocas se štětkou chlupů na konci a celej byl vobrostlej černošedou srstí. Ale v ksichtu byl docela milej, kdyby nebyl tak špinavej. Jenom vod vočí dolů měl takový světlejší pruhy, jak mu tudy stejkaly slzy. Von vám, věřte mi to, nebo ne, taky brečel. „Tak vy ste se poprali?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Von si začal,“ fňuknulo čertisko z křoví. „Když von mi sebral svatozář,“ nenechal se anděl a snažil se rukávem šmouhatý tuniky utřít nudli u nosu. No jo, teď mi to došlo, dyť von nemá takovej ten žlutej kroužek, tu svítivou žlutou placku nad hlavou. „Jo, když von mi plivnul na oháňku, a to je takovej náš čertovskej radar, něco jako vaše džípíeska. A jak mi na ni plivne ňákej takovej nebeskej pošuk, tak to přestane fungovat,“ žaloval o sto šest plačky umouněnec a pomalu vylejzal zpod křoví. „A k čemu ti ten naváděcí systém vlastně je?“ nedalo mi to, abych se nezeptal, i když jsem tak trochu už tušil.

www.epika.cz

Fórum/III/2016


„No, to mi tam dispečer Belzebub naprogramuje na toho, koho mám jako pokoušet a zkazit – i když dneska už je to brnkačka – kolikrát zkazej eště voni nás. To bys koukal, co všechno přinesou kluci do pekla za manýry, když se vracej ze země.“ „Jak je vlastně máš pokoušet?“ „Třeba k pití, k nadávání, ke lhaní, k závisti, k pomlouvání, ke krádežím... “ „To sou samý normální, běžný věci, to abys sebral celou republiku.“ „A taky k hazardu a na ženský...“ „Na ženský, jo?“ zeptal jsem se nedůvěřivě a vzpomněl si přitom na přednostma obdařenou Magdu, se kterou skotačím už pár měsíců, zatímco její starej hákuje někde na severu na odstraňování polomový kalamity. A taky na Zuzanu, svoji legální manželku, která se odstěhovala k mamince, protože jí vadilo moje chození na pivo a občasná partička karet U Bucků. A taky na drobounkou Evženku z trafiky, která se mi občas motá do snů. A taky na...“ „No, na ženský...“ zasnil se černouš. „Tady na zemi jsou děsně pěkný. Jak jsou krásně bez chlupů... Mně se líbí takový ty udělaný, macatý... chodím se na ně někdy tajně dívat do kotlů, ale tam to pokoukáníčko zkresluje voda a taky mám strach, aby mě přitom nenachytal starej Barnabáš. Von byl na stáži na zemi ňákejch tři let a dost ho tam tenkrát ňáká bába nakrkla, tak s ním není žádná řeč. A vo ženskejch už vůbec.“ „A co teď budeš dělat,“ uťal jsem radši to, co mi začalo vířit hlavou. „Teď jsem teda namydlenej. A nemůžu se vrátit ani do pekla.“ „Jo a to samý mám já ve svatozáři,“ připomněl se anděl, kterej se cítil odstrčenej. „Tebe taky navigujou na nějakou konkrétní vosobu, kterou máš svádět?“ nestačil jsem se divit. „Jasně. Na takový, který de eště zachránit. A když se mi to povede, dostanu prémii, to pak letím do sedmýho nebe,“ nadchl se ten blonďatej okřídlenec. „Ale když nemám svatozář – a von mi ji ke všemu ještě zlomil nebo co, takže už vůbec nefunguje – tak nevím, co dělat. A zpátky bez ní taky nemůžu, to by mi šéf dal!“ „To jako Bůh?“ „Ne, ten ne – co tě nemá, mým šéfem je nejvyšší andělskej zmocněnec - archanděl Gabriel,“ a už se mu zase koulely z vočí slzy jako hrachy. „Vlastně se do nebe už nemůžu vrátit vůbec.“

Fórum/III/2016

Teď jsem nevěděl, koho z těch dvou litovat víc. Jediný řešení je - probrat to u piva. „Tak deme, kluci,“ zavelel jsem rozhodně. „Dneska stavbaři brali, v hospodě bude plno, ať se eště někam vejdem.“ Oba se poslušně postavili po mým boku, andělovi jsem pučil svoji koženou bundu a čertovi placatou čepici, aby zakryla ty jeho pochroumaný minirůžky, a vyrazili jsme k Buckům. Hospoda šuměla jak včelí úl a stůl s karbaníkama, kde jsem obvykle sedával, už byl obsypanej jako česno. „Zdarec, Lojzo,“ kejvnul jsem na hromotluckýho výčepního. „Hoď nám támhle do rohu tři dvanáctky a tři frťany,“ snažil jsem se oba svý nový kámoše nenápadně zakormidlovat ke stolu v koutě. Lojza kejvnul, pak zvednul voči vod pípy a vobočí mu vyjelo až nahoru: „Hele, Pepane, to dete z ňákýho maškarního nebo co?“ „Tak nějak,“ odtušil jsem a šíboval ty svý divnouše do rohu, zatímco se po nich vostatní votáčeli jako po ňáký prsatý sexbombě. Sem tam někdo něco utrousil jakoby vtipnýho a vostatní se tlemili jako utrženej krajíc. Můj doprovod se apaticky posadil na rozvrzaný židle, a když Lojza před ně postavil napěněný půllitry, koukali jako jojo. Po třech pivech a třech frťanech se ale už anděl s čertovským drželi kolem ramen a společně s celým lokálem vyřvávali za doprovodu Cvrčkovo fňukny „Hospůdko, hospůdko malá...“ a „Šup sem, šup tam...“. Dokonce se pokoušeli kouřit moje Sparty. Černýmu to docela šlo, ale anděl si moh vykašlat plíce. Pak ale oba zvadli jako lilie. Jasně, nebyli na pivo a na chlast zvyklí. To chce trénink. Měl jsem co dělat, abych je odvlek po půlnoci domů. Uložil jsem je na rozkládací gauč, kde usnuli jako mimina, přitisknutý k sobě jako ten černobílej indickej symbol - jin a jang, co nosí ta malá na kluka vostříhaná černovláska vodnaproti, která po mně pokaždý háže vočima, když se potkáme v samošce. Já ale ňák usnout nemoh. Pořád se mi honilo hlavou, jak to, že se ty dvá srazili zrovna u před mým barákem. Takže hned, jak ta dvojka ráno mátožně votevřela voči a začala dvojhlasně kňourat, že je bolí hlava, jsem jim zároveň s talířem česnečky naservíroval to svoje dilema: „Hele, kluci, a koho že ste měli tady jako sbalit, tedy svádět a vochraňovat?“ „No, to bylo právě v tý mý svatozáři...“ „A v mý voháňce.“


„A voni vám nahoře,“ ukázal sem palcem ke stropu a zarazil se a doplnil: „a dole – neřekli, jak se ten váš dotyčnej nebo dotyčná menuje?“ „Jo vidíš, na to sem úplně zapomněl... Počkej... měl to bejt ňákej Josef...“ anděl si podepřel třeštící hlavu a zaúpěl. Jo, to znám, taková kocovina ta dá zabrat. „...já měl taky chlapa, taky ňákýho Josefa, sakra vy ale máte na tý zemi pěkně blbý ména a úplně bez er...“ namáhal se černouš a srkal přitom polívku rovnou z talíře. „Už vím, nějak jako jeden svatej, ale ne tak úplně docela – Šimon... ne, Šimon ne, Šimánek... taky ne, Šimůnek – taky ne, Šimáček! Jo, to je vono! Šimáček!“ „Ty vole,“ vyjek rarach, až se mu nalomenej růžek zaklimbal. „Ten muj se menoval zrovna tak!“ Zůstal jsem jak zcepenělej, dyť todle méno zrovna stojí na vizitce na těchhle dveřích, za kterejma sedíme. Přišli ke mně! Pro mě! Jeden mě má zničit, druhej zachránit... Jo, měl bych toho černýho vyrazit a vsadit na bělouše. Ale má pak takovej život ňákou cenu, když se zřeknu všeho, co ten rohatej nabízí? Zase na druhou stranu do pekla se mi taky dvakrát nechtělo. Ale voni teď už asi stejně nic nezmůžou... „A co teď tedy hodláte dělat, když se nemůžete vrátit domů?“ snažil jsem se najít vodpověď na to svoje šílený dilema. Oba zmateně zatěkali vočima po stole, pak se koukli jeden na druhýho a jako na povel upřeli ty svý blankytně modrý a antracitově černý kukadla na mě. „Co, co... kdybysme zůstali u tebe?“ Myslel jsem, že spadnu ze židle. Todle jsem tedy nečekal ani ve snu. A taky co s takovejma mimozemskejma tvorama? „Musím si to rozmyslet,“ řek jsem tak ledabyle, jak jen mi to v tom příšerným napětí podařilo, a šel jsem vařit kafe na uklidněnou. Myslím, že jsem se rozhod dobře. Řek bych, že přímo výborně. Na baráku mi visí barevná vosvětlená firma Josef Šimáček corporation, anděla a čertovskýho pučuju do filmů, do divadel, na večírky, na různý šou a estrád y a máme se všichni tři jako v ráji. Jako prasata v žitě. Akorát mě štve, že ten černej si tahá domu macatý fešandy a anděl že pak nemá kde spát. No, ale bulku nebo betla hrajou voba fakt skvěle!

43


Jak jsem málem podlehl pokušení ◊ František Tylšar

P

okušení provází lidstvo od pravěku. Podobně jako vlk či veška, záhy rozpoznalo výhody soužití s tvorem, jehož přirozeností je vytvářet ty nejpodivuhodnější věci - např. z komára velblouda (nebo osla, jen o pár kilometrů východněji). A tak se společně s dalšími neduhy, jako jsou kašel, rýma, houser či vlk (tentokráte bezzubý), pokoušelo člověka ovládnout a přichystat mu mnohá překvapení… Ani já v tomto ohledu nejsem výjimkou. Ba spíše naopak. Vypadá to, jako bych měl pro nesčetná pokušení neodolatelné kouzlo, které je nutí stále znovu a znovu zkoušet moji zocelenou vůli. Začalo to již v útlém věku. Posílen vypitou lahví osmatřiceti stupňového Sunaru jsem se poprvé setkal s tímto nikdy nekončícím fenoménem. Záhadný předmět na stěně, který jsem objevil zhruba ve výši svých ramen, mě neustále lákal k prozkoumání hliníkovou vidličkou. Mocná síla mě táhla ke dvěma dírkám tak vehementně, že jsem poprvé (a věřím, že i naposledy) neodolal a sáhnul špičatým kovem do jejich útrob. Zajiskřilo to. V dírce, v mé hlavě i na ná vsi, a veliký třesk následovala ještě větší tma. Ticho a tma. Jen od pojistkové skříně sousední hospody zněl tatínkův hlas: „Je to v prdeli, zhasla celá sluneční soustava!“ a ze sousedního pokoje maminka se svojí nepřekonatelnou vlídností: „V prdeli se neříká, ty idiote!“ Poučen touto životní lekcí jsem si pročísnul čupřinu tří vlasů, které mi zbyly, a sám sobě slíbil. Už nikdy! Nikdy nepodlehnu! A dařilo se mi, přestože se na mě pokušení valila jako lavina ze všech stran. Nepodlehl jsem Mikuláši, který mě uplácel sladkostmi ani čertu, který sliboval odpuštění za básničku. Oba jsem vyprovodil za dveře a šel si raději zakouřit. Hlavou se mi honily myšlenky o tom, jak se mohou jiné děti z naší školky nechat tak lehce napálit. Někdy to ale nebylo vůbec lehké. To třeba tenkrát, když nám hořel dům

44

a hasiči mě lákali, abych skočil z okna. To znám! Podlehnu, skočím, polámu si ruce. A jak si potom budu hrát se sirkami? Trochu to sice pálilo, ale na druhou stranu jsem získal nádhernou přezdívku „Škvarek“. Jenom těch tří vlasů je mi líto. Háro mi totiž hodně slušelo. Vem ho ale ďas, hlavní je, že jsem nepodlehl pokušení a z okna v přízemí neskočil dříve, dokud mě nevyhnal proud studené vody. Možná mi nebudete věřit, ale mé zkušenosti s pokušením způsobily, že dokážu rozeznat i jeho mírný záchvěv. Například v lednu. Jel jsem vymrzlou tramvají a celé tělo se mi chvělo. Co chvělo, třáslo pokušením pustit sednout babičku s holí. To znám! Praštila by mě jako tenkrát ta zásuvka. Pyšný na svůj brilantní důvtip jsem si celou trasu projel v přeplněné tramvaji ještě třikrát. Jenže počtvrté byl vůz skoro prázdný. „Nač plýtvat talentem,“ prohlásil jsem a došel domů pěšky. Mé moudrosti si nemohli nepovšimnout učitelé ve škole. Vždy mě hodnotili těmi nejvyššími známkami. Slyšel jsem sice od spolužáků, že existují i vyšší číslice než pětky, ale i tak jsem byl v tomto směru nedostižitelný. Spolužáci mě často lákali na různá doučování, prý abych se dostal do průměru, ale já – vědom si své výjimečnosti, nepovolil. Stejně mi jen záviděli, že mám jako jediný právo chodit do všech tříd dvakrát, a tak načerpat dvojnásobek vědomostí. Bohužel, nic netrvá věčně. I moje odhodlání vytrvat v boji proti pokušení se mělo brzy změnit. Může za to spolužačka Bára, která se přistěhovala odněkud z dalekého východu. Éterická bytost, které nikdo neřekl jinak, než kostlivec. Chodila o třídu níž, do páté. Měli jsme toho mnoho společného. Strop mezi třídami, přezůvky, o které jsme se dělili, ale ze všeho nejvíc naše pravidelné schůzky na dívčím WC, kde jsme každou přestávku kouřili trávu. To jsme mohli jako jediní z celé školy, protože nám už bylo osmnáct, a taky proto, že si celý učitelský sbor myslel, že tam chováme

morče. Věta „Jdeme na trávu a kouř“ je vždy přesvědčila. „Být premianty má své výhody!“ Často jsem jí říkával po pátém pivu, kdy moje komunikační schopnosti kulminovaly. Někdy dokonce došlo i na druhou větu: „Podej další!“ Báře se na mně líbilo, že nenadělám řeči, ale jdu rovnou na věc. A tak po dvou letech známosti jsem se poprvé (omylem) dotknul její roztomilé lysiny. Celá škola mi ji záviděla. Našli se i tací, kteří na nás psali oslavné verše. Jako třeba Novák, který Báře načmáral černým fixem na tričko: „Barbara a Škvarek, neskutečný párek.“ Kvůli dírám skončila některá písmena na Bářině kůži a ona je pak dlouho nechtěla smýt! Snad dvakrát po sobě vynechala koupání v jezeře při úplňku, než s hrůzou v očích zjistila, že se bukvy se špínou stejně ztrácejí vinou gravitace. Tak mě milovala! A právě tato výjimečná bytost se mi měla stát tou největší zkouškou, jakou si na člověka může pokušení přichystat. Bylo nádherné letní odpoledne. Jako vystřižené z katalogu cestovní kanceláře. Cestovní kanceláře „Hrůza a spol“. Proudy studené vody bičovaly v poryvech větru naše vypracovaná těla, připomínající středověký hladomor. Stáli jsme nehybně pod rozkvetlými plechy děravé střechy, a já ucítil kromě jejího parfému zn. Buran (prý podle ruské vesmírné lodi) i její ruku na svém těle. Reagoval jsem neskutečně rychle. Během hodiny a půl mi došlo, oč tu kráčí. Ano, laciné pokušení na mě útočí nejtěžšími zbraněmi. Ne, neprodám své zásady! Nepodlehnu! Její ruku jsem odsunul. Vědom si velkého vítězství nad pokušením sexuálního chtíče, které se jistě neodpouští, jsem si vyrazil spořádaně zašpásovat do místního nevěstince… Povídka byla oceněna čestným uznáním v literární soutěži Tachovská reneta

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Ach Romeo, proč nejsi Romeo? aneb Láska srdcem Shakespeara ◊ Markéta Trubková, 14 let

T

a kniha mi na stole ležela už třetí týden. Chodil jsem kolem ní po špičkách, velikým obloukem, abych mohl snáze tvrdit, že jsem na ni zapomněl. Ovšem nezapomněl. Každou noc jsem se budil s oroseným čelem a úzkostnými myšlenkami; oči hned zašátraly po desce stolu – a tam, k mému zděšení, pořád ležela. Romeo a Julie, vcelku neškodně vyhlížející tragédie od raději nejmenovaného dramatika. Víte, možná bych měl mít hrůzu spíš z japonských hororů nebo severských detektivek – bez obav, ty mne děsí jen o něco méně. Nesnáším divadlo a literaturu. Nejspíš něco dlužím svému osudu, poněvadž se mi krutě mstí. Jmenuji se Shakespeare. Vincent Shakespeare. To jméno mne pronásleduje už patnáct let. Když mi bylo pět, probrečel jsem představení Snu noci svatojánské, a před rokem jsem se popral se spolužákem, který mi nepřestával vykřikovat do obličeje repliky z Hamleta; jsem přesvědčený, že se je nazpaměť učil zejména za tímto účelem. Jsou to tedy tři týdny, co učitel literatury vyřkl ta slova, která mým uším zněla jako krutý a nespravedlivý rozsudek. Hodiny na stěně nebezpečně tikají, každou vteřinou se blíží konec podzimních prázdnin a s ním i začátek nácviku školního divadla. Školního divadla podle romantické tragédie od raději nejmenovaného dramatika, jejíž knižní vydání mi už třetí týden leží na stole. Prý abych se seznámil. Jak jsem již zmínil, mám s osudem podle všeho nějaké nevyřízené účty, poněvadž mi jako klacek pod nohy hodil cosi, co ostatní nazývají hereckým talentem. A tak mám být Romeem. Já, který na lásku nevěřím. Následující pondělí bylo šedivé a vzduch voněl podzimem. Ta kniha pořád ležela na stole, ovšem už ne nedotknutá. První dvě hodiny dne jsem s krajním odporem strávil nad jejími zažloutlými stránkami, které byly cítit zatuchlinou. Do školy jsem odešel sice nevyspalý, zato bez výčitek a se zarputilou snahou působit odhodlaně. Byl jsem přesvědčený, že mě už nic nemůže rozhodit. „Romeo, ach Romeo!“ zakvílel jízlivě Hugo místo pozdravu. Tybalt. Sklidil za to

Fórum/III/2016

nevlídný pohled od mého nejlepšího kamaráda Aleca. Merkucio. Zůstávala však jedna nejasnost, poněvadž rod Kapuletů zatím plně postrádal Julii. Zvonek většinou oznamuje konec pohádky, ale když zazvonilo, měl jsem naopak pocit, že něco začíná. Učitel vešel do třídy se slavnostním úsměvem a za ním do třídy vešla dívka se zrzavými vlasy a něčím, co by se dalo popsat jako dojem všeobecného zmatku a nejistoty. Ačkoli bylo jasné, že je nervózní, neklopila pohled k zemi, ale odhodlaně si třídu prohlížela a každému se podívala do tváře. Očima se na chvíli zastavila v těch mých a na rtech jí zahrál lehký úsměv. Ale ne, já vám nebudu vyprávět o lásce na první pohled. Nežiju v laciném romantickém filmu. „Posaďte se,“ kývl na nás učitel a sám zůstal stát. Rukou pokynul dívce vedle sebe a řekl: „Ode dneška s vámi do třídy bude chodit nová studentka. Acacio, představíš se?“ Dívka se nesměle usmála, stoupla si před nás a najednou jako když se rozhrne opona a na scénu vyjde slunce. „Jmenuji se Acacia Hathaway,“ řekla pevným hlasem a třídou se rozneslo zahihňání. Všichni se otočili mým směrem a já doufal, že se propadnu do země. Každý dobře věděl, že manželka Williama Shakespeara se jmenovala Anne Hathaway. Acacia pokračovala už jen stručně: „Přistěhovala jsem se sem do města s rodiči. Baví mě literatura, umění a divadlo.“ Obrátil jsem oči ke stropu. „A proto,“ navázal na její slova učitel, „bude v našem představení hrát Julii. Díky, Acacio, posaď se.“ Nechci mluvit o lásce, slíbil jsem to. Svět není nekonečná přehlídka milostných dramat a zamilovaných slov. Ale snad za to může Shakespeare, potemnělá světla ve školním divadle nebo dlouhé pohledy z očí do očí; možná budu nucen tento slib porušit. První zkouška proběhla ve středu. Zmatek, který panoval na scéně, kde si jednotliví aktéři pletli role a učitel se marně snažil udr-


žet amatérské herce pod kontrolou, se brzy přesunul do mé hlavy. To asi kvůli Julii. Nejsem Romeo, a nikdy nebudu; ale když jsem poprvé stál pod balkonem sestrojeným na scéně z primitivního lešení, na chvíli, jen na malou chvilku, jsem se jím cítil být. Acacia byla opravdovou Julií – však přece, „i kdyby růži nazvali jinak, voněla by stejně“. Víte, ona možná nebyla dokonale krásná. Nevypadala jako herečka z hollywoodských filmů, její hlas nezvonil jako sněhové vločky dopadající na okenní tabule uprostřed zimy, a když jsem se jako Romeo poprvé dotkl jejích dlaní, necítil jsem jemné hedvábí, jak by možná velelo její jméno. (Akáciím se totiž často přezdívá hedvábné stromy.) Ani v jejích rtech jsem neviděl ty pověstné okvětní plátky. Ale něco okouzlujícího v ní přeci jen bylo. Možná drobná souhvězdí z pih na jejím nose – napočítal jsem jedenáct malých hvězdiček, vymyslel jim jména a pár vteřin si i přál, aby se už nikdy nerozednilo. Ale Romeem jsem byl jen tehdy, když se rozhrnula opona. Slova toho barda, třebaže krásná a silná, nezmění, kdo jsem. Na lásku nevěřím, je to jen špatně vystavěná zápletka romantických filmů. „Mluv dál! Jsi anděl!“ zvolal jsem jak se patřilo teatrálně. „Záříš do noci nad mojí hlavou jako posel nebes, kterého zrakem obráceným v sloup s užaslou bázní lidé sledují, jak osedlává líná oblaka a zvolna plyne širým ovzduším.“ Snad mi tuhle repliku nebudou spolužáci předhazovat dalších deset let. „Ach Romeo, proč? Proč jsi Romeo?“ vzdychla Julie, Acacia, kterou v tu chvíli ozařovalo světlo reflektoru a z vlasů se jí nad hlavou vytvořila křehká, chvějící se svatozář. „Zřekni se svého otce, zavrhni své jméno, nebo když nechceš, stačí tvůj slib lásky a já se zřeknu jména Kapuletů!“ *) Musím však také uznat, že tahle scéna byla i pro mne nabita čímsi osobním. Jak rád bych se zřekl jména anglického barda a nemusel na každém rohu slýchat úryvky z jeho děl. Když jsem toho dne v šatně školního divadla svlékal Romeovy šaty, z brašny mi na zem

45


vypadl jakýsi lístek popsaný štíhlým rukopisem se silným sklonem doprava a elegantními křivkami. Stálo na něm: Lipová ulice 12, balkon u velkého javoru. Sedm hodin večer. Nechceš se stavit? Pod tím bylo narychlo připsáno, jako by se dotyčný (či snad spíše dotyčná) na poslední chvíli rozhodl ta slova použít: Ach Romeo, proč? Proč nejsi Romeo? Podle zákona všech zamilovaných příběhů jsem byl nejdříve na pochybách, ale zvědavost a zrychlený tep mi nedovolily vzkaz jen tak pustit z hlavy. Věděl jsem, že ho musela psát Acacia. Kdo také jiný? V sedm hodin večer jsem tedy dorazil do Lipové ulice. Patřila do menší, zapadlé části města, byla jen spoře osvětlená a k mému údivu v ní rostly samé smrky a ani jediná lípa. Bez obtíží jsem našel velký javor v zahradě jednoho z domů – jediný listnatý strom v celé ulici. Z balkonových dveří za ním unikaly měkké paprsky světla, ale zdálo se, že tam nikdo není. Čekal jsem. Záclona se zachvěla a kdosi vyšel na balkon. Nebyla to však Acacia. V nejasné siluetě jsem poznal Ariel, na první pohled nenápadnou dívku ze třídy, která v našem

představení dostala roli Juliiny chůvy. Přešla k zábradlí balkonu a do tváře jí padlo světlo pouliční lampy, která byla v této ulici jedním z posledních exemplářů již vymírajícího druhu. Byla nádherná. Usmála se. „Ahoj, ani jsem si nemyslela, že doopravdy dorazíš.“ Byl jsem zmaten. Ten vzkaz psala Ariel? Ne Acacia? „No, jak vidíš, dorazil jsem.“ Nejistě jsem přešel blíž pod balkon. Ariel kývla a tichým hlasem, který se ale bez obtíží nesl přicházející tmou, spustila: „Plane mi v tvářích nezkušená krev, tu skryj, než plachá láska bude mít odvahu oddaně se vzdát. Přijď, noci! Přijď, Romeo! Ty proměníš noc v den. Na křídlech noci budeš bělejší než vločka sněhu na havranovi. Přijď, vlídná noci, něžná, s tmavým čelem, a dej mi mého Romea; až zemře a bude tvůj, pak z něho nastříhej tisíce hvězd – tím nebe zkrásní tak, že celý svět si zamiluje noc a zanevře na oslnivé slunce.“ * Pohledem mířila k obloze, která už do sebe vpíjela noční inkoust, a oči jí zářily. Pak se podívala na mne a teskně dodala: „Buď víc jako Romeo, Vincente. Chtěla jsem být Julie.

Ale neměla jsem to štěstí. A kdo by si na pozadí nejkrásnějšího milostného dramatu všiml zamilovaných pohledů vedlejších postav, že ano?“ ··· Jak už předem naznačil osud, má první láska byla prosycena literaturou a divad lem. Dá se říct, že mě Ariel změnila a naučila mě všímat si důležitého. Růže teď voní po polibcích a ranní obloha má barvu jejích očí. Přiznávám se. Našla ve mně Romea. Teď, když ta kniha leží na stole, už se jí nevyhýbám. Neobcházím ji obloukem a nesnažím se na ni zapomenout. Avšak Acacia, Julie, kterou jsem opovrhl, možná ano. Ačkoli to není má vina, možná bych ji měl jednou poprosit o odpuštění, že mě tak snadno okouzlila vzdušná víla Ariel. Přečetl jsem další z Shakespearových her a překvapilo mne, že už necítím bezvýhradnou zášť. Vždyť nosím jméno barda z Avonu. Nejspíš bych měl být hrdý.

téměř připadám, jako by mě někdo pozoroval. Přiložil jsem prsty ke spoušti a zmateně mířím kolem sebe. Každý krok je hlasitější a já, opřený o hlínu, se otáčím doleva i doprava ve snaze přijít na směr, odkud kroky přicházejí. „BUM!“ Lekl jsem se. Klekám si, ale okamžitě vysílením padám na břicho. Teď už vím, přišlo to zprava. Plazím se tam celý od bahna. Náhle jsem tam spatřil něco, na co nikdy nezapomenu. Snad jen třináctiletý kluk, drobná postava, sýpe, bezmocně a křečovitě se hýbe mezi vojáky, kteří se už nikdy neprobudí. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Neodpověděl. Jen si chytil břicho a otočil se po zvuku mého hlasu. „Zzzzabij mě,“ zašeptal. „Proč?“ odpověděl jsem potichu skřehotavým hlasem. Začal si rozepínat uniformu a při dalším záblesku mi to došlo. Měl ruce celé od krve, z očí mu tekly slzy smíchané s kapkami deště. Celou uniformu měl na trupu od krve, na břiše odpornou krvavou ránu. Vypadalo to, jako kdyby ho

někdo chtěl rozříznout na půl, ale přitom ho nezabít. Hned mi to došlo, uvědomil jsem si, jaká to musí být bolest. „Neboj se, to zvládneš,“ řekl jsem mu rozhodně a začal se k němu plazit. „Prosím, zabij mě,“ zopakoval. „Prosím…“ Začal vzlykat, potichu a děsivě. Celý ubrečený ještě jednou zašeptal: „Prosím.“ To bylo to poslední, co jsem od něj uslyšel. Plazil jsem se k němu, ale bylo pozdě. Už jen slzy stékaly po jeho obličeji, sem tam cuknul prsty. Zůstal mu ve tváři vepsaný vyděšený pohled. Přikryl jsem ho a chtěl zapomenout. Zapomenout na válku, zapomenout na to, jak jsem si bláhově myslel, že to bude rychlé a že se zase brzy vrátím domů k rodině. Zapomenout na vyhaslé pohledy mých kamarádů a lidí, kteří kolem mě neustále umírali. Jejich poslední slova, jejich přání, abych vyřídil vzkazy. Zastrčil jsem pistoli a schoulil se do klubíčka…

*) použit překlad Zdeňka Urbánka Z literární soutěže Jihočeský úsměv

Zákop ◊ Jiří Hejduk, 14 let

B

yla tma. Jediné, co jsem viděl, byly záblesky ze zbraní, které neustále střílely. Kolem byly slyšet výbuchy a déšť, který neodbytně a s vervou klepal na moji helmu, omýval mrtvá těla všude kolem mne. Sedím prakticky ve vodě, já a mrtvá těla. Skoro se zdá, že jsem v zákopu jediný. Němci se blíží. Slyším je. Poznám zvuky jejich pušek a jejich pokřiky. Nemám odvahu se pořádně nadechnout, natož vstát a podívat se kolem. Najednou slyším kroky. Roztlouklo se mi srdce a dostávám strach. Sáhl jsem pro pistoli a rozhlížel se kolem sebe. Snažím se rentgenovat očima tmu příkopu, přičemž zahlédnu s blížícími se záblesky znovu a znovu děsivé obličeje mrtvých chlapců, často i mých přátel, a jejich zmasak rovaná těla. Bez rukou, či nohou, roztrhané trupy, nebo jen bílé tváře a bledá kůže. Kroky se blíží, ale při zvuku zbraní stále nemohu odhadnout odkud. Srdce mi tluče víc a víc, skoro nedýchám. Kroky jsou tak blízko, že si

46

Z literární soutěže Jihočeský úsměv

www.epika.cz

Fórum/III/2016

fotodoprovod



47

autorská tvorba | poezie ◊ Petr Šulista

◊ František Tylšar

Nad knihou Josefa Lady

J. S. Bach

Pod stromkem kdysi od Ježíška

Do přihrádek taktů vepsal celý svět.

v koutě jsem dárek objevil.

Ligaturou pak všechna moře svázal.

V balíčku skrývala se knížka.

Melodie tkal do nečitelných vět,

Strávil jsem u ní hodně chvil.

dvou klíčů a osmi tónů vazal.

Ladova pohádková zima,

Někdy dolce, jindy fortissimo.

krajina sněhem zavátá.

Do píšťal z cínu horké fugy hnal.

U kamen chtělo by se dřímat,

Ve stínu kláves září mešní víno,

posedět, nikam nechvátat.

pít ho však může jenom jejich král.

Na kopci kostel s věží bílou,

Král, který svou duši do not dal

hřbitůvek, pod ním stavení.

a tóny byl Bohu prostředník.

V oknech se právě rozsvítilo,

Život i smrt pak sdílel v osnovách…

den v noc se brzy promění. Takhle hudbu komponoval, psal a hrál Doma to voní, máma peče,

jen jeden jediný, velký hudebník,

se stromkem táta pospíchá.

rytíř tónů – Johan Sebastian Bach.

Blíží se kvapem Štědrý večer a kraj se halí do ticha.

48

www.epika.cz

Fórum/III/2016

autorská tvorba | poezie ◊ Břetislav Kotyza

Jak voní Jak voní hlína

Žabincem voní mihotání

zamoklá táním sněhu?

mělčiny na rybníce

Smrtí páchne

a kameny v řece

čpí odérem narození

oblostí a chladem voní Jablíčka česaná k uložení

Parfémem voní prach

jak brambory v krechtu

po dešti na asfaltu

jak pecen chleba voní

Jak třpytí se a hořce dýše

k prvnímu zakrojení

přeprchlé stromoví sadu

Jak dítě voní láskou

Jak sladce mdlí

můj Bože

vůně krušpánu a tújí

jak závratí voní

zahradou bez úrody

tajné milování

Jak ostře štíplá tráva

Má milá jak voní?

kořínky táhnouc vláhu

Dušička po heřmánku

jak voní kosou žnuta

tělo skořicí

jak senem na seníku

ruce ach po lyzolu

jak dýmem co

Celá voní touhou brázdy

plouhá strání

touhou rozdávání po meči a po přeslici

Fórum/III/2016


49

autorská tvorba | poezie ◊ Vladimír Stibor

O snech jen to dobré Jsou sny,

Šla jsem před tebou,

které se stáčejí po větru,

vytrhávala plevel,

bijí tě do tváře

v jitřních přístavech

rychle i nechtěně,

chystala osmiveslice,

slzy až po kolena,

mezi koleny rozdělávala oheň

měď stékající z herbáře.

a na cestě do vyhnanství

Tak, miláčku,

přála si být s tebou i v tobě

tohle jsi všechno chtěl?

jako modlitba. Nechá-li se zachytit, zahyne.

Do nového roku 2017 přejeme všem našim čtenářům hodně dobrého čtení a radosti nad knihami... redakční rada

50

www.epika.cz

Fórum/III/2016


Časopis Literární fórum je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce.

ročník XIV neprodejné

Recommend Documents