/á pad
Ročník S. Časopis pro Cechy a Slováky
/.á pa d, bi-monthly magazine for Czechs and Slovaks. published by the Collegium Bohemlcum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 *** Vydává: Collegium Bohemicum j a k o dvou měsíční k Redakční rada: Jiří ľahšie. Eva L.ímanová, Stanislav RcíniS, Josef Sk vor ec k ý, Miloš Šuchifta, Václav T á b o r s k ý . J a n Uhde, Ota Ulč Redaktor: Miloš Šuch ma Administrátor: Milada Reinišová Grafická úprava: Včra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, inc. Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, On.. Canada K1G J ľ 8 Články nemusí vyjadřovat názory redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na zkráceni a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 15. února, dubna, června, srpna, října a prosince. Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, On., Canada N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace. Předplatné: 1 rok: Can: $14.00 US; $14.00 US: $17,00
2 roky: Kanada Can $26.00 USA US $26.00 ostatní země (letecky) US $32.00 nebo ekvivalent v cizí méně Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma. Cena jednotlivého čísla $2.75 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrné nejvvhodnější pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázal na poštovní účet číslo 98601 - 202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, Biti). Bankovní směrové číslo 200 100 20. Předplatné lze rovněž poukázal přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N.; Waterloo, On. Canada N2J 4115 (TSA No. 5037-246).
Číslo 1.
Ünor1983
Obsah Ameriko, Ameriko! (H. Clprisová-Smithin) Zajímavosti ze světa Nový muž v Kremlu {J. Fabšíc) Vyprávění o jiných, ale podobných navrátilcích (O. Ulč) Středoamerická setkání (R. Lamberg) Katynské monology (I. Sviták) Humor Cimrman ve Skotsku (J. Borský) Taky výročí (V. Táborský) Vliv sprosťáren na počet předplatitelů (V. Táborský) Interview S filozofem o Češích, Rusech a Američanech (s E. Kohákem) Imaginace, realita, umění (s P. Králem) Emigrace Emigrace v roce 1981-1982 (E. Kohlová) Věda Jak je to s pamětí (S. Reiniš) Film Meloucháři {J. Uhde) Uměni Soc Art (J. Uhde) Literatura Konec vidin (I. Diviš) Poznejte ostrov New Salisbury (J. Klinka) Cesta (T, Stubberud) Červi (T. Stubberus) O věrném přátelství Amise (L. Vaculík) Trip do Česka (J. Škvorecký) Dopisy
1 2 3 5 7 8 9 10
11 15 17 19 21 22
22 25 26 26 28 29 31
Autorkou fotografie na titulní straně je Bedřiška Engelsová a redakce ji dala název Praha 1983
D o každého čísla vkládáme propagační kartu Západu. Prosíme, předejte ji dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o Západ měli zájem.
ZAPAD D O VŠECH PĚTI SVĚTADÍLU!!!
Ameriko, Ameriko! Hana Clprlsová-Smithln Co se stalo s Amerikou? Atentátník, který si vystřelí na prezidenta a těžce zraní čtyři osoby, je porotou osvobozen. Amerika připraví polovičaté, a proto s nezdarem, osvobozující misi pro své rukojmí v Iránu, když předtím bojovala polovičaté ve Vietnamu, Amerika neustále oslabovaná pocitem jakýchsi metafyzických vin za všechno utrpení světa, ačkoliv prakticky živl třetí svět a přijímá nekonečné množství uprchlíků - legálních i ilegálních - před všemi diktátorskými režimy, před hladem a strádáním. Amerika fanatických náboženských sekt, země, kde se uvažuje o odstranění Darwina ze školni výuky. Je to zvláštní země. 2ije stále z potřeb, z nichž vznikla, morálkou osmnáctého století, která je už nepraktická a proto nebezpečná v dnešním světě. Absolutní, ničemu nepodléhající individualismus prvních osídlenců, byl nutný v době svého vzniku. V divoké, nezkrotné a neohraničené zemi, musel člověk spoléhat jen na sebe a musel si chránit plody své práce. Dnes je svět jiný. Dnes je třeba spoléhat se jeden na druhého, naslouchat, chápat. Svět potřebuje laskavost, jakmile se člověk naučil přežít. Jenže v Americe je ještě pořád kritérium ctnosti "how one can make iťT. Make - jak? Rozorat zemi? Vždyťstěží už někde zbyla "unctaimed property", a už se nepořádá "land rush", závod, ve kterém ten, kdo první přijede na půdu nikoho, stává se jejím vlastníkem, Všechno je dneszaprotokolováno, rozděleno. Půdu lze stále koupit, ale už není dobývána na divočině. Požadavek tak zůstal, zatímco obsah se vytratil. Zbyl z toho však komplex a strach, že "one wlll not make ít". I t - c o vlastně? Úspěch se stal hodnotovým kritériem lidského života. Jak je kdo dobrý - v práci, v postelí, na hřišti, ne ve smyslu nakolik ho jeho Život v těchto činnostech uspokojuje, ale jakého postavení dosáhl, jaké povéstl, jaké proslulosti. Proto tolik mindráků těch, kteří to nikam nedotáhli. Je hospodářská krize, je těžké to někam dotáhnout, A ne všem je shůry dáno. Jiní nemají štěstí. A existují i lidé slabí a nemocní, i když americká mentalita se k těmto faktům staví s rozpaky, pokud si opět nevybere těch pár jedinců, kteří navzdory svému handicapu "made it", vystudovali a prosluli. Nedá se tu žít bez ambicí a být pokládán za normálního. Takovou představu vám aspoň vštěpuji hromadně sdělovací prostředky, a taková jsou taky kritéria pro získání a udržení jobu, jakož i pro společenské chování
vůbec. Proto tu vznikly ty sekty blouznivců, kteří se touží vyvázat ze své kultury. Jinde na světě by si přemýšleli sami pro sebe a nikdo by si jich nevšiml. V Americe se musí sdružovat, aby dokázali svou legitimitu. Neboť ono "making it" není jen potřebou individua v divočině, nýbrž i základem protestantské morálky osmnáctého století, Času, kdy člověk ještě v potu tváře dobýval chíéb svůj, neměl právo na světské požitky a snění, protože ještě neexistovaly stroje, ani moderní technologie, která by mu napomohla v boji s přírodou. Musel pracovat a zase pracovat, jinak byl parazitem společnosti. Nezařazený člověk se nehodí do protestantské morálky minulých staletí, morálky, která přežila svůj účel. Amerika byla vždy prezentována nejen jako země nekonečných možností, ale také jako bašta svobody. Jenže emigranti, kteří zemi ošiti a zvelebili, přivezli s sebou zároveň divnou směsici anarchie a intolerance. Vždyť známe svoji vlastní story - emigrant Často přiváží s sebou mentalitu tyranů, před kterou utekl. Tak mnoha se "rozbily hodinky", abych použita příměru pana Ulče, Sváry dávno zapomenuté, pře dávno vyřešené, nebo nezajímavé v rodné zemi, zůstávají pro emigranta živé. Je svoboden od tyranie. Je také schopen tolerovat sám ty ostatní? Navfc emigrant přichází sice s nadějí, ate handicapován neznalostí prostředí, mentality, a většinou i jazyka. Proto se chce rychle začlenit. Musí se přiklonit k osvědčeným, vyzkoušeným způsobům přežití, musi být konformní. Nové a nové vrstvy přistěhovalců zaplavuji zemí, zvláště v poslední době. Není čas zažít to. Lidé už většinou nemají žádný jiný domov, na kterém by si posilovali sebevědomí. ke kterému by se utíkali, kam by se mohli (aspoň teoreticky) vrátit. Tak všichni hledají pózu pro svého typického Američana, který neexistuje. Všeobecně tedy život místo osobního rozvoje je prožit v obavách, zda dotyčný správně vystihl přítomný trend. A trendy se střídají. Bůhvíjak vznikají - nepostižitelně jako tornádo řítí se vbrzku společenským povědomím. Feministky, kult "joggování", zdravé stravy, ne jako všeobecné filozofie zdraví a spravedlnosti, ale v konkrétních imperativech - sůl - nepřítel č,1 {předtím to byl cukr, Špenát, tuky, uhlovodany). Jde o to, nezaostat za posledním trendem. Dokázat se měnit pružně. Proto nic netrvá. Kdo chce jit proti proudu, musí být nesmírně silný, jinak bude vyřazen zcela. Je to
pocit neustálého napěti. Život, kde se člověk předvádí, aby byt pochválen. To se projevuje také v celonárodní mentalitě. Víc než co jiného, Amerika chce být milována na mezinárodním fóru. Ne respektována, a vůbec ne obávána. Jen milována, a proto se dopouští jednoho přehmatu za druhým. Kamsi se vytratil zdravý pragmatismus. Fakt, že národ musí zajistit především své vlastni bezpečí a pak teprve přemýšlet o tom, co na to řekne svět. Ze stát musí chránit své občany, protože svoboda pro anarchii znamená ohrožení pro ty ostatní. Zvoleni politikové jsou ochotni změnit své zásady, jakmile se promění nálada mas, jakmile zavane nový trend. Kdesi se vytrácí naděje, která vedla do Ameriky tolik významných duchů v minulosti - že Amerika dokáže žít ve svém věku a dát lidem skutečnou svobodu - takovou, co osvobozuje od mindráků a prožitých stresů, svobodu. která dovoluje vydělit se a spoléhat se konečně na sebe sama v tom jediném, v čem je a bude čiověk nezaměnitelný ve všech kulturách a Časech - ve své vnitřní hodnotě a naplnění.
•
NEPŘEHLÉDNĚTE! U příležitosti 80tých narozenin ncjvétšího žijieiho českého basnika, národního umělce a signatáře Charty 77 .Jaroslava Seiferta, Nadace Charty 77 ve Stockholmu vydala malou seifert o vsk o u bibliofilii v počtu 999 číslovaných výtisků. Knížka obsahuje dvč z posledních mistrových básni a řadu jeho fotografií. Texty jsou v řeči české, anglické a švédské. Knížka je neprodejná - je však zasílána j a k o dar tčm přátelům, kteří přispějí Nadaci Charty 77 na podporu pronásledovaných v ČSSR částkou nejméně 150 Šv. k o n i n (75 D M nebo $ 35) Redakce Západu doporučuje čtenářům bibliofilii našeho nejvétšího žijícího básníka. Pomůžete tak podpořit Chartu 77 a pronásledované v Československu. Objednávky: The Charta 77 Foundation: Box 50041, S - 107 05 Stockholm, Sweden nebo Postgiro 19 41 64-0, Charta 77 nebo Comrnerzbank Mamburg, Zweigstelle Hoheluftchaussee, 36/79800 - Charta 77 (Bankleitzahl 200 400 00)
1
Zajímavosti ze světa Jiri Fabšlc
Nový muž v Kremlu Leonid Brežnév se prý chtěl zapsat do dějin jako první sovětský vůdce, který odstoupil dobrovolně - narozdíl od svých předchůdců, kteří bud* zemřeli u moci (Lenin a Stalin), nebo se stali oběťmi palácových převratů (Malenkov a Chruščev). Když však přišlo k činu, Brežněv se zachoval, jak se daio čekat. S pomocí kohorty opatrovníků, mezi nimi prý i asyrské felčarky obdařeně mimořádnými biomagnetickými silami, tovarišč Leonid se držel zuby nehty až do neodvolatelného konce. Moc zřejmě chutná dobře i ve státě dělníků a rolníků. Jak Brežnév degeneroval v lidskou trosku, ambiciózní diadochovézačali manévrovat o nástupnické pozice. Brežnévova autorita se natolik oslabila v posledních létech jeho života - v neposlední řadě v důsledku polské krize - že generální tajemník nebyl schopen zabránit odsunutí z nástupnické linie jím protěžovaného Konstantina Cernénka. Pozici korunního prince zaujat - patrné již na sklonku roku 1981 - Juriji Andropov, Formálně se to projevilo již loni v kvétnu, kdy po patnácti letech v KGB přešel Andropov do stranického aparátu a stal se tajemníkem sekretariátu. Dezignovánfm korunního prince předešlo Politbyro nástupnické krizi, která paralyzovala kremelskou politiku v minulosti, například po smrti Stalina. Vzestup Andropova je symptomatický pro názory a kritéria sovětského vedení. Zatímco Cernénko je v podstatě regionální politik, který vděčí za svůj meteorický vzestup BreŽněvovi, Andropov je státník jiné kategorie. Narozen na Kavkaze v roce 1914, studoval na univerzitě, než, jako tisíce nadaných oportunistů, vstoupil do služeb chlebodárné strany. Jeho vzestup se urychlil po 2. světové válce a obzvláště po maďarském povstání na podzim roku 1956, kdy jako sovětský velvyslanec v Maďarsku obratné zaranžoval sovětskou intervenci a nástup Kadárova režimu. Československá krize v roce 1968 již zastihla Andropova v nové pozici Šéfa sovětské tajné policie KGB. Za dvanáct let Andropova šéfování se KGB stala efektivnějším aparátem, kterému se téměř podařilo paralyzovat sovětské disidentské hnutí a zmrazit potenciální ložiska nepokojů v Pobaltí, na Ukrajině, v průmyslových centrech apod. Andropovy manažérské schopnosti a zkušenost s organizováním domácí represe přicházej! moskevskému vedení vhod právě v době, kdy zhoršujte! se hospodářská situace podkopává sociální stabilitu režimu. Ve snaze zajistit
klid a pokoj za každou cenu ignorovalo kremelské Politbyro nepsané pravidlo, podle něhož nemají šéfové tajné policie přístup do klíčových pozic. Druhý faktor, který Andropovi nesporně zjednal respekt kolegů, je jeho znalost mezinárodní politiky. Již za svého působeni v Maďarsku se Andropov ukázal jako vnímavý, inteligentní pozorovatel s neobvyklým zájmem (neobvyklým pro často arogantní zastupitele velmocí) o kulturu, historii a uméní malého národa. Je o něm známo, že se dokonce učil maďarsky (takt, který hovoří za sebe). Poté, co se vrátil do Moskvy a byl pověřen kontaktem s východoevropskými satelity, si Andropov rozšířil svůj obzor znalostí, pro Sověty tak vitální, oblasti. Následovalo dvanáct let v KGB, kdy mě! možnost poznat ostatní svět v propagandisticky nezkresleném světle: Svodky hlášení tisíce sovětských agentů ze všech koutů světa neprochází cenzurou. Navíc, Andropov si vypěstoval hlubší zájmy o zá-
padní svět, než jeho předchůdci, včetně Brežnéva. Zatímco Brežněv si například liboval v rolls-roycech, mercedesech a podobných atributech západní dekadence, Andropov systematicky sleduje politické a kulturní události v západních demokraciích a obzvláště v Americe. Je o něm například známo, že čte v originále americké časopisy a knihy (včetně pocukřených románků) a sbírá západní gramodesky. Co se znalosti světa týče, dnešní sovětský vůdce je nesporné lépe informován než jeho protějšky v Bonnu, Paříži, Londýně a hlavně Washingtonu. Lze očekávat, že bude mít lepší pochopení pro západní politiku, ale také bude schopen lépe obhajovat sovětské zájmy bez zbytečného vířeni prachu. Vzdor dlouholetému působenf v KGB, Andropov je názorové pragmatický liberál - v sovětském kontextu ovšem. Je o nóm například známo, že vehementně podporoval politickou a hospodářskou liberalizaci v Maďarsku nejen před povstáním v roce 1956, ale i po něm, kdy to bylo politicky riskantní. Maďaři, kteří po povstání uteklí na Západ, nemají obzvláštní důvody mít Rusy v oblibě - v případě Andropova však dodnes uznávají jeho osvícenost, kultivovanost a smysl pro humor. V Šedesátých létech Andropov, již člen stranického sekretariátu,
PAVEL T A U S S I G
nesporné také přispěl k tomu, že Moskva nebrzdila narůstající reformní hnutí v československu a nepřišla na pomoc Novotnému. V roce 1968 byl Andropov již v KGB, jejíž role a metody se v průběhu jeho Šéfováni také změnily k lepšímu (ne výlučné jeho zásluhou ovsem). Sovětská tajná policie dnes, jak uznávají i disidenti, v podstatě toleruje neortodoxní a nekomunistické názory - pokud si je jeden nechá pro sebe. Pravda, ti, kteři aktivně protestuji, končí v blázinci čl ve vyhnanstvi, ale jakkoli odsouzeníhodné jsou tyto praktiky, disidenti již nejsou paušálně vystavováni teroru, mučení a exekucím. Vzdor svě pozici v KGB Andropov zůstal také holubicí v mezinárodní politice: Je například téměř jisté, že neschválil sovětskou intervenci v Afghánistánu. Vcelku by se od Andropova dal očekávat umírněnější zahraniční kurs a liberálnější postoj k východoevropským satelitům včetně Československa.* Realisticky, do jaké míry bude Andropov schopen usměrňovat sovětskou politiku? Osud sovětského bloku - a do jisté míry nás všech - je v rukách kremelské oligarchie, v níž je Andropov pouze prvním z rovných. Protože většina jeho kolegů je konzervativní, Andropovy reformní záměry - má-li nějaké - budou v nejbližši budoucnosti nacházet omezené pochopení v kuloárech moci. Andropova situace je navíc pouze špičkou ledovce. Brežněv dal Rusku léta stability za cenu personální ¡mobility. Brežněvova generace přežívá na všech úrovních stranického a administrativního aparátu, neochotná vzít na sebe riziko reforem či odejit do penze. Toto desetiletí proto zažije dalekosáhlé omlazení sovětské elity a voláni po modernizaci sovětské společnosti. Andropov, doufejme, je první vlaštovkou ohlašující změnu. Prozatím také omlazovací proces podporuje pokud to slouží jeho zájmům. Tak prvním náměstkem ministerského předsedy - a pravděpodobným nástupcem 77 letého Tichonova - se nedávno stal 67 letý Azerbajdžánec Gejdar Afijev, podle západních diplomatů "mimořádně Inteligentní" politik, který si udělal kariéru pod Andropovem v KGB. Podaří se Andropovi rozšířit mocenskou základnu a potvrdit svou liberální reputaci? Nebo zůstane pouhou epizodou jako jeho reformní předchůdce Malenkov? O t o m koneckonců může rozhodnout jeho zdraví, a to prý, bohužel, není valné. Prosinec
1962
• P o l á c i , z d á se, Již využívají z m ě n u stráží v Moskvě a otevřené hovoří - ústy předních politiků - o nutností z á v a í n ý c l i politických r e f o r e m . P o d o b n é v ý r o k y by b y l y n e m y s l i telné za B r e ž n é v a
Ola UIC
Vyprávění o jiných, ale podobných navrátilcích Milión obětí je statistika, kdežto konkrétní obětovaný Josef Novák je tragédie. "Měl byste trpělivost si něco vyslechnou - c o se stalo za budování socialismu některým mým příbuzným a přátelům?" nadhodil v pečlivé angličtině můj hostitel Chiang Chian, pán na penzi, bytem v Taipei, hlavním taiwanském městě. Býval nikoliv poslíčkem na důležitém ministerstvu, teďse věnuje kalistenice a kaligrafii. Pozvedli a převrhli jsme sklínky, Remy Martin chutnal správně znamenité. "Tak dobře, zítra si popovídáme u snídaně. Bude kantonská. Máte rád kantonské snídaně?" "Nevím," řekl jsem na rozloučenou. Z domu jsem ráno vylezl ještě před osmou, takže horKo nebylo zcela ďábelské. Z naší ulice Ai Kuo jsem přešel na ulici Po Ai za zády prezidentského paláce. Vojáci cídili a též ovívali peříčkovými košťaty vládní vozidla všechna přísně černá, ale nikoliv prestižně veliká. Davy spěchaly za úřednické pulty, minulo mne mnoho krásných. nedosažitelných žen. Ani jsem neměl čas dostatečně se politovat, když už dorazím k domluvené budově. Restaurace byla na jednom z vyšších poschodí. Kantonští lidé maji vesměs pověst křupanů a pojídačů všeličehos - též potkanů. Kulatým vchodem jsem vešel do sálu s mnoha kulatými stoly. Od jednoho mával kalistenícko-kaiigrafický přítel. U nohou měl balíky: dárky pro moji rodinu. Děkuji, hlasité děkuji, čínská zvyklost ustavičného dárkovánl mi leze dokonale na nervy. Přinesl jsem jen tužku a notýsek, abych poznamenával. Snídané nám trvala dvé hodiny. Velehodu se říká Dim Sum, což doslova znamená dotyk na srdci. Kantonský kulinárnl básník prý míní říci COBÍ O petitních potěšeních, jež se ze žaludku rozputují, takže i duši je blaze. Obsluhu obstarávají pohledné číšnice. Jídlo nenosí, nýbrž tlačí na vozíčkách, jaké pamatujeme z evropských nemocnic. Nevnucuji se. Každá má jinačí náklad, Neodolal jsem krasavici s hodně rozstřiženou hedvábnou sukní. Vezla knedlíky v bambusových rendlících. Započal jsem den s mazlavými kuličkami a v nich shrimp - garnát, mořský ráček, jak tvrdl English-Czech a Czech-English Dictionary prof. dr. J, Procházky. "A snad ještě tohle - pro začátek - " ukázal pan Chiang na cosi zabaleného v lotosových listech. Uvnitř jsem našel slepič! kousky a rýži hodně ma-
zlavou. Pustil jsem se do práce a poslouchal. "Napřed vám povim maličkost-většina lidi tady kolem to také zažila," oba jsme se rozhlédli postróvnícíchu kulatých stolů. "Většina netaiwanských Číňanů má v Číně příbuzné. Když se komunisté dostali k moci, v devětačtyřicátém roce, moje matka tam zůstala, a dva bratři. Matka žila u toho, cosedlačil ve fukienské provincii. Druhý bratr byl policajtem v Chunkingu. Nebyli od sebe příliš daleko. ale třicet let o sobě nevěděli, neslyšeli. Až pak přišel matce dopis. Napsala ho bratrova dcera - ve Fukienu neměli o její existenci ponětí." Po prvním oťukávacím dopise dorazilo psaní již konkrétnější, a jeho obsah časem oklikami doputoval na Talwan: Ze otec policista - tedy bratr pana Chianga - zůstal ve funkci tři roky. Ze komunisté nemohli všecko přes noc zvládnout, Teprve pak strážce veřejného pořádku zatkli. Jeden rok mu žena sméla přinášet do vězení jídlo. Pak návštěvy zarazili a krátce nato oznámili, Že manžel je mrtev. Popel že je nékde v hromadném hrobě. Pozůstalým předali vézňův majetek - prostěradlo a podušku. Uvnitř vězela rodinná fotografie a plno zaschlé krve. Druhý bratr byl zkolektlvizován, ba i zkomunizován, ale přežil. Polykal jsem jasmínový čaj a nabodával knedlíky. Některé byly nacpány houbami s vepřovým. Hostitel se pustil do vyprávění dalšího rodinného příběhu: O švagrovi jménem Chang Shan-tzo z Indonézie - tedy tak zvaném overseas Chinese, zámořském Číňanovi, krajanovi. Zejména v Asii jsou jich milióny. Patříjim stát Singapur, maji značnou, zejména hospodářskou, moc na Filipínách, v Thajsku. Malajsku, Burmě a leckde jinde. Na rozdíl od politiky pražských soudruhů, i ti největšl maoisté vábili a vábí kapitalistické našince, třídní boj sem či tam. Přece jsme všichni Číňané, dědicové téže nej větší a věru jediné civilizace světa, zde v sousedství barbarů. švagr z Indonézie byl právník. Vrátil se do Šanghaje, kde směl zůstat u svého povolání. Jenže v roce 1966 udeřila velká proletárska a zejména kulturní revoluce: Šup s jurístou a jeho rodinou na převýchovu. Trvala deset let a nedopadla dobře. Třiadvacetiletý syn v průběhu převýchovy vylezl na tovární komín a skočil. Když se to dozvěděl otec, zabit se skokeni do řeky. "Já vidím, že vám tohle příliš ne-
3
chutná - počkejte, jen neříkejte," a pan Chĺang luskl na slečnu s jiným nemocničním vozíkem. Vezla kaštanové a kokosové pokroutky. Přijela téř slečna s kupou tropického ovoce. Souhlasil jsem a nabíral si produkty pokud možno nejneznáméjší. "Teď vám povím případ, kvůli kterému jsem vás vlastné pozval. Tenhle dopadl dobře - aspoň zčásti. Někteří, co ho zažili, jsou tady na ostrově. Ale co bych předbíhal - začnu od začátku," a usrkl si z číšky s jasmínovým čajem. "Nejsou to mí příbuzní, ale rodina blízkého přítele..." Dělat jsem si poznámky o rodině bohatého Číňana z Burmy, jménem Chen Keh-chang. V roce 1965 - tedy rok před velkou kulturní pohromou se natrvalo vrátil do náruče vlasti se ženou, čtyřmi dětmi a vším majetkem. Nejstarší sestra nejela, byla v Burmě provdaná. Ze čtyř navrátilých dětí (dva chlapci, dvě děvčata) nejstaršímu bylo tehdy dvanáct roků. Navrátilci dorazili do přístavu Amoy ve fukienské provincii. Bohatý patriot měl radost. Však na něho čekal vítací komitét. Už pro něho mají rezervovanou budovatelskou funkci, A jaká že je to práce? Zřejmě bude dělat manažera, aby se mohl co nejracionálnéji uplatnit a předávat své značné zkušenosti. Podnik racionálního uplatňování se j m e n o v a l H W A - C H I A - N U N G CHANG čili FARMA PRO Z Á M O f t SKÉ ČÍŇANY. A vlastenecké euforii začala šlapat na paty budovatelská realita. Farma byla v místě jménem Sheh-Mah, nedaleko Amoye, jenže jediná doprava byla pěší. Tedy pochodovat denně tři hodiny. Jedním směrem. A funkční zařazení? Na manažerskou funkci pomýšlelo mnoho jiných. V té době se už totiž na farmě plahočilo sedm tisíc navrátilců, Quijotů, Marhoulů, někdejších bohatců, patriotů. Tam tedy našli rodnou líchu, manuálně se na ní lopotit k přetrhnutí. "A majetek, co si přivezli z Burmy ten jim zabavili?" zeptal jsem se. "Nezabavili, Aspoň ne hned. Všechny peníze museli dát do banky, ale dispoziční právo jim nechali. Navíc dostávali nějaký úrok. Později ovšem došlo ke konfiskaci všeho." "A jak reagoval váš přítel na své funkční zařazení?" "Zhroutil se," řekl pan Chlang. "Poslyšte, vy málo snídáte," dodal vyčítavé. Vědom etikety orientálního pohostinství, rychle jsem koust do kokosu v medové polevě a tužkou v nepoleptané pravici jsem pokračovat s poznámkami: Když Burmanovi Chen Keh-changovl došlo, že nebude šéfovat, že bude obyčejný dělníček, že udělal kolosální blbost, z nepatrlotlckého poznatku se dokonale rozsypal a stal se neschopným jakékoliv práce. K manželce se dostavil již nikoliv vítací komitét s příkazem, že teď ona m u s í p ř i -
4
ložit ruku k dílu. Stala se faremní kuchařkou a musela vařit pro sedmdesátičlennou pracovní brigádu. Též jim servírovala. Přebývala jí rýže. Pracovnicí totiž hodně umírali a kuchařka nesměla přeživším dávat nášupy. Ale nezhroutila se. Ve své práci nacházela satisfakci: vždyť to byla funkce řídící - porcovat a udělovat stravu vlasteneckým milionářům, průmyslníkům, někdejáímsuperbossům, nyní pěkně pokorné čekajícím ve frontě. Ale její manžel již nemél dost příležitosti si přivyknout na novou realitu. Za pár měsíců ho navštívilo deset rudých gardistů. Pokrokoví svazáci ho svázali a odvlékli. Spokojené kuchařce se podařilo vypátrat jejich stopu. Našla dokonce komůrku, kde si manžela drželi. Tehdy tam však už nebyl. Na podlaze postřehla kaluž krve. Za další tři dny obdržela vyrozumění od úřadu, že ovdověla. Dovolili ji podívat se na mrtvolu. Manželovo hrdlo bylo zčásti podříznuté. Podíval jsem se na hodinky - už je po desáté a snídané pokračuje. Pořád je tu plno strávníků, pořád přivážejí hory knedlíků. "Vdova si vybéhala povolení a s dětmi se odstěhovala do svého rodného městečka Yung-Ting. Tam pak žíli deset let." "Cože? ., "Ano, deset let. Příležitostné práce, děti chodily do školy, aspoň trochu chodily. Peníze z banky ovšem už dávno zmizely. Aie nejstarší dcera, která zůstala v Burmě, jim peníze posílala." Aha, čínský Tuzex, To známe. A co potom? Potom umřel Mao, velký kormidelník. Došlo k odhalení nespočetné veliké Bandy Čtyř. I do městečka pronikly zprávy ozměnách. Řemen nad národem povoloval. Matka dostala nápad. Zažádala o propustku do pohraničního pásma ve státě Yunnan. Úřad vyhověl jí a třem dětem. Nejstarší syn, v té době již ženatý, na výlet nesměl. Rodina se vydala směrem k burmské hranici. Velká Čína se směsicí jazyků a národností, zejména teď v politickém přerodu, přestala připomínat pruská kasárna. Rodina putovala půl roku kopci, džunglí a dcera v Burmě hledala pašeráky. Béženci se protloukali, nikdo je nezatýkal. V místě, kde mělo dojít k pokusu o přechod, tvořila hranici široká řeka. Přes ní vedl slušně dlouhý most. Povede se to, nepovede? Matka se zachovala opatrně, ale též - z hlediska našeho bělošského uvažování - dost nepochopitelně. Poslala napřed osmnáctiletou dceru Lily na zkoušku. Pašeráci ji vezli schovanou v autě přes most. Unikla Čínským pohraničníkům, ale padla do drápů na druhě straně pohraničníkům burmskýrn. "Tak co? Však měla vyhráno. Vždyť se v Burmě narodila a byla tam tedy doma," řekl jsem, "Neméía vyhráno," opravil mě pan
MISS ULY CHEN
Chiang. "Nezapomínejte, že země se zámořských Číňanů rády zbavují. Místo narození a občanský status jsou dvě rozdílné věci. A vůbec - jednou odešla, tak s ní už nechtěli mít nic společného." "Co se tedy stalo? Snad ji neposlali zpátky?" "Poslali, Jenže Číňané ji nechtěli. Nepřijali ji. Proč? lnu, nepřijali, musela zpátky přes most do Burmy." Logické otazníky jsem si tentokrát nechaf pro sebe. Inu, nepřijali. Neodvezli si ji do Bartolomějské. Malér na mostě matku neodradil a po dvou měsících čekání se se zbylými dvěma dětmi dostala přes hranici. Ve zdraví dorazili do městečka, kde žila provdaná nejstarší dcera s manželem a vlastními potomky. A co chudák osmnáctiletá Lily? Tu Burmané ČI Barmští zavřeli. Věděla, že zůstane za mřížemi, dokud neumře - či pokud si ji někdo nevyžádá. "Nemohla ji vyžádat, vykoupit starší sestra?" ptám se. "Nemohla. Sestra posílala do č i n y valuty, že ano. Ale v Burmé burmská měna není valutou. Lily by býval musel vykoupit někdo v cizině." Ale ani matka a neuvěznéné dvě děti - ve věku patnácti a Čtrnáctí - neměli na růžích ustláno. Dětí musí ČI aspoň by měly chodit do školy, ale i kdyby nechodily, nelze je permanentně přechovávat v šatníku. Občas musí na vzduch . A tam je nebezpečno, l národ něžných budhistů má své procento slídilů a udavačů. Manžel nejstarší dcery se snažit, jak jen mohl. Uhýbala uplácel. Na úřadě křivě přísahat, že ta dvě větší déčka má s jinou, a ta jiná je teď přivedla a zmizela dřív, než mohl obstarat policejní přihlašovací papíry. Tato šalba se povedla. Ale co s tchýní? Za své dítě by ji nemohi vydá-
vat ani před nej úplatnější mi úředníky. Tchýně nevyšla tři roky z domu. Domy to nejsou s klimatizací. Policie začala vylepovat vyhlášky, téměř podle našeho protektorátního receptu: Kdo přechovává ilegální Číňany, bude potrestán s celou rodinoul Manželka někdejších patriotického navrátilce Chen Keh-changa obnovila své dívčí jméno Lee Shan-yu a nezbylo jí. než aby putovala, prchala dál, sama samotinká: první dcera vdaná v Burmě, první syn ženatý v Číně a proto nesměl do pohraničního pásma, druhá dcera v burmském vězení, druhý syn a třetí dcera zůstávají v pseudoadopci u švagra. Matka putovala několik dní a nocí přes nové kopce a novými džunglemi do další ciziny. Dnes tvrdí, že přebrodila devadesát řek. S přibývajícím věkem bude jejich počet patrně stoupat. Podařilo se jí z pseudosocialístlcké militaristické diktatury burmské dojít do Thajska, snesitelné a téměř konštituční monarchie. Thajské úřady mají s uprchlíky značné zkušenosti. Však do země míří trosečníci na bárkách z Vietnamu, po souši prchají Kambodžané přeživší marxistického velkořezníka Pol Pota. Lee Shan-yu opatrovala děti v uprchlickém táboře za 300 bathů měsíčně a jelikož měla byt a stravu zadarmo, posílala peníze uvězněné dceři. Chudák Lily už seděla čtvrtý rok a bylo jí už dvaadvacet. Došlo k užitečné nehodě: v Rangoonu, hlavním burmském městě, očekávali přílet státní a stranické delegace z Pekingu, kterou vedl sám význačný Chou En-lai. Burmští Číňané však mají pověst tvorů orientovaných spíš antikomunistický. Hostitelům značně záleželo na zdárném průběhu návštěvy a tedy se přičinili: sebrali, svezli, na pár dnú uvěznili prominentnější Číňany, aby byl v zemi správný klid. Když tohle pan Chiang řekl, vzpmněl jsem si na Pavla Tigrida. Francouzští oficiálové ho z naprosto stejného důvodu kdysi transportovali z Paříže na Korziku, jen aby nenarušil návštěvu sovětských předáků. Jeden ze zajištěných prominentů potkal dceru Lily ve vězení. "Co tu děláte? Vy na zlodějku nevypadáte," a začal se vyptávat na její osud. Ano, má strýčka na Taiwanu, ale kde, to neví. Prominent slíbil, že pomůže. Ze napíše, Takhle podobně si pomáhali Němci po druhé světové válce, kdy milióny ztracenců nevěděly kudy kam. Pseudosociaíistická Burma ovšem nemá diplomatické styky s mnohonásobné menším a mnohonásobně ekonomicky mocnějším a politicky slušnějším Taiwanem. Naštěstí vypomohl červený kříž. Strýce našli v Kaosiungu. Je to druhé největší město ostrova, na jížním cípu, velikánský přistav a průmyslová základna. Strýc je chirurg a vlastní kliniku. Napsal do Burmy, poslal peníze, vykoupil zakova-
nou neteř. Lily teď u něj pracuje jako instrumentářka. Lily se též postarala o přesun ztracené, málo tušící matky z Thajska, a druhého bratříka z Burmy. Třetí sestřička v Burmě totiž dorostla a vdala se. Matka také vypomáhá na klinice a klučina studuje. "Chtěl byste je navštívit, popovídat si s nimi? Anglicky ale nerozumi ani slovo," zeptal se pan Chiang. Moje žena mohla pomoci, předevčírem jsem byl v Kaohslungu, jenže zítra letím do Hongkongu. "Škoda," řekl pan Chiang. "Jste sl jist, že jste dostatečně snídal?" Za deset minut mělo udeřit poledne. Mátožně jsem se chopil Části úhoře, zabaleného v jakési trpké věci, přikývl jsem a dodal: "Víte, já tenhle příběh sepíšu pro časopis - bude to česky, to je nějaká řeč a vynikající časopis, samozřejmě. Myslíte, že mohu užit jména, fakta a všecky detaily? Aby snad z toho někdo neměl malér." Na myslí jsem měl ovšem české slovo průser, jehož nejsem mocen v angličtině, natož v Čínštině. Přítel zaváhal. "Raději ne, bane - j m é n a a tohleto. to prosím nikoliv. Máte dost?" a ukázal na lány dalších kantonských knedlíků. Rozloučili jsme se. Mnohonásobně jsem se ukláněl a děkoval. Ale bylo mi líto, že budu muset dodržet slovo a vyhnout se konkrétním detailům. Zbytek dne jsem strávil rozhovorem u jednoho ministra a večer jsem vzal našeho česko-americko-čínského chlapce za ruku a vyšli jsme do ulic. Toulali jsme se mezi hadími restauranty a nezákonnými nevéstíncí a syn mi překládal, co ml sdělovaly prodavačky lásky. Ráno skládám zavazadla do bratrancova auta a sotva jsme nastartovali, přiběhl posel s obálkou PROMPT DELIVERY. Pan Chiang mi psal, že příběh mám zveřejnit, proč by vlastně ne, A přiložil obrázek dívky Lily, té, co si to odskákala ve zbytečném burmském kriminále, jejíž život - a nejenom její život byl zpřeházen, zorán otcem vlastencem, patriotem, člověkem citlivým a jistě i ctnostným.
Č, ŕ
*
U
ň
? * £ l
ýr
• ř it
i "J
#
t
H
€ /va.
Proč jsem vás s touhle epizodkou obtěžoval? Snad jen k podpoření prapoznatku, že tahle země je kulatá a že naše souženi se pramálo liší,
Stredoamerická setkání O kapltaílstech, národně osvobozovacím boji a záludnosti drahých vizitek Milý Otíku, máš mi proč vynadat. Slíbil ¡sem Ti napsal o dojmech z voleb v El Salvadoru a ty byly koncem března a nyní je podzim. Doufám, že víš, proč jsem své slovo nedodržel: Pět dnů po volbách - to jsem právě byl v Hondurasu a tešil se na pár dnů dovolené v New Yorku - mě už volali z redakce, abych se honem jel podívat do Buenos Aires a dle možnosti ještě dále na jih, že prej Argentinci obsadili Falklandské ostrovy. A nastala šturmovštína, abych to řekl pokrokově. Rychle jsem zaletěl na Manhattan, zažil tam tu hroznou sněhovou vánici 6. dubna a pak vzal DC- 70 do Rio de J a ne Íra. pozdravil ženu a kocoura, změnil garderóbu a Šinul si to pak dál na jih, do Argentiny. Tam jsem ztvrdl celé tři měsíce. V metropolnich kavárnách ovšem, protože blíže k válečným operacím nás žurnalisty vojenští páni samozřejmě nepustili,,. Stejně se ale chci vrátit do salvadorského období, i když jsi se už dávno dočetl, jak tam všechno dopadlo. Víš, bylo nás tam kolem osmi set dopisovatelů; ale z tisku v jazyce německém jsme tam byli celkem tři. Proč to? Nuže, v západní Evropě se už předem vědělo. že se bude jednat o "frašku"a "podvod". Opak byl pravdou: byly to volby čisté a bylo si mezi čím vybírat. Těžko zůsrar chladně nezúčastněným: vědět o lžích, které marxleninská levice po celém západním světě šířila (a kterým část světového tisku až do dne voleb ochotně přitakávala), a vidět pak ve volební neděli. 28. března, voliče v pětistupech, šestistupech čekat trpělivě hodiny pod žhavým sluncem, ve frontách, které se táhly tři, čtyři bloky i itice, kolem zdi, které bojovnici za mír, pokrok a štěstí národů ozdobili v předvolebních nocích nápisy typu: "Kdo si ráno odvoli, večerzhebne." Byl jsem v chudičké, ubohé Čtvrti Mejicanos krátce po tom, co rudé bojůvky přepadly tamní volební centrum. Během přestřelky voliči neutíkali. Lehli si na zem a vyčkali konec krupobití kulek, aby neztratili misto ve frontě... O deset minut později si na cestě z barákové čtvrti Mejicanos do podobného sídliště Soyopango dva guerrillové, ženská s mužským, počkali za křovím na okamžik, kdy kameraman z Čilské televize chtěl natočit nějaký záběr a se svým těžkým přístrojem na rameni byl zcela nepohyblivý. Přiskočili k němu - nebylo to ani
5
sío kroků ode mne - a dívenka ho střelila do krku. Zemřel pět dnů po tomto hrdinském činu národně-osvobozovaciho boje.
tridsiatimi rokmi, sem do tejto peknej krajiny s pätnásti dolármi vo vrecku. Ako sa tomu hovorilo u nás doma? Slovenčinou kraj sveta zajdeš."
Ještě bych ti mohl psát o různých dalších příhodách. O bojůvkařich, kteří stříleli těžkým kulometem na helikoptéru z malé rolkiny hned za bazénem našeho hotelu. Za normální doby krásný hotýlek pro milenecké páry, v oněch dnech však smrtelná past. Nebo o tom, jak jsem se v noci octl sám před informačním centrem pro žurnalisty v dalekém, byť elegantním, předměstí, na okraji velkého parku a bez taxíku, v dokonalé tmě, tři kilometry daleko od bezpečných dveří. Nebylo mi ovšem do smíchu, kolem se střílelo bez výstrahy a mne zachránil vůz plný Číňanů. A teď slyš, co jsem zažil večer po volbách, když se otevíraly urny a já chtěl být u toho. Stejně jako všichni kolegové měl jsem na prsou poznávací štítek (říkalo se mu cynicky "terč") s fotkou, jménem a názvem mých novin. Vedle mne se zastavil prošedivělý pán s typicky latinským knírkem, zadíval se na můj štítek a prohodil ve středoamerickó Španělštině: "To ale zastupujete dobré noviny, neutrální a objektivní..." Já: "Vy znáte Neue Zürcher Zeitung?" On: "Jakpak by ne, rád jsem je Čítával." "To vy umíte německy?" "Jistěže." {A to váe ve španělštině.) Bylo mi jasné -salvadorský diplomat. "A kde jste v Evropě žil?" "No, to vy asi nebudete znát. Na malém městečku, v Nitře..." Tak tedy: Don Pablo, vuigo Paľko Tesák, je v Salvadoru už od padesátých let. Na druhý den mě odvezl autem, abych viděl jeho fabriku "DIANA - továren na keksy, vafle a cukrovinky". Přijel si ostatně pro mne zcela stylově: řídil těžký rover, na zadní lavici dva kluci se samopaly, on sám s koltem na sedadle po pravé ruce. Továrna úhledná, až na poněkud zabedněný vchod. ("To vieš, treba robiť určité bezpečnostné opatrenia...") Tisíc dvě stě zaměstnanců, velký strojový park, vlastni přidružená výroba strojových součástek; dělníci oslovují velkokapitalístu křestním jménem, stejně ¡ako on je. V továrně jsou zastoupeny dvě odborové organizace, jedna křesťansko-demokraticků, kterou vede Dona Carmen, stará dělnice, druhá marxleninská, vede ji mladší technický kontrolor: "Oj, Don Pablo, ten je moc hodný..." říká Dona Carmen. Marxlenince jsem se neptal, připadal mi příliš zasmušilý. Po obhlídce továrny si sednu s Paľkem na kávu v jeho kanceláři. Je tam polotma; zeď před oknem, která zabraňuje, aby se do místnosti střílelo nebo házely ruční granáty, když se tam už za ten mír musí bojovat, nás okrádá o sluníčko. "Krásný podnik, Paľko. Ale na to je třeba mít počáteční kapitálek, že jo?" "Samozrejme, však som ho aj mal. Prišiel som vtedy, pred
V Hondurase byl klid, krásné suché počasí, ne to mokré, tropické peklo jako v San Salvadoru, kde navíc byla ještě ta střelba. Ohlásil jsem se v prezidentském paláci u tiskového šéfa, mladšího člověka, který mi ochotně vyšel vstříc. Nevím, ty sympatie snad způsobují trošku moje vizitky. Mám nádherné, drahé kartičky, které na latince působí. V levém horním rohu otisk gotické hlavičky mého listu, uprostřed jména a dole adresa. Vše hříšně drahá rytina. Sám jsem si to celé před lety navrhl, ale byl jsem trošku zklamán, když jsem postó ze zjistil, že kolegové z New York Times se pyšní bezmála identickou kartičkou: taky rytina a vlevo nahoře reprodukce jejich gotické hlavičky. Tiskový šéf mi vyjednal schuzku také na vnitru, jelikož jsem se zajímal o uprchlické tábory pro Salvadorce a Nikaraguance na honduraském území. Přijal mě náměstek ministra vnitra, plukovník, a při kávě mi ještě s pomocí dvou sekčnich šéfů dopodrobna vysvětlil postoj své vlády. Vyrukoval s Čísly, označil místa, rozebral bezpečnostní otázky, vojenské aspekty hraničních oblastí. Mluvil o vnitřní subverzi, o nedostatečných rozpočtových prostředcích, o plánech rezortů. Když jsem tak seděl v té jeho skromně kanceláři v malém ošuntělém Pařáku, kam se vstupovalo a vycházelo bez jakékoliv kontroly (vrátnici se stolkem obsluhovala asi třicetiletá tmavovláska oslnivé krásy, žel se snubním prstenem na ruce), matně jsem si vzpomněl na kachiíkárnu na Letné a její estébácké zabijáky. Není vnitro jako vnitro. Sehnal jsem veškeré informace; pobyt se chýlil ke konci. A pak zas telefonní rozhovor, z něhož jsem se dozvěděl, že u Antarktidy hoři nová koudel. Jdeme tedy zase o kus dál. A znovu telefon, na drátě je tiskový šéf. Že přej se mnou musí ještě nutně mluvit 'el ministro de la presidencia'. Nemám ani potuchy, kdo to je. No, něco jako koordinátor ministerské rady. A o co běží? To že neví. Ministr přišel před chvíli do jeho kanceláře, uviděl moji vizitku rra stole a řekl: "Musím s tím pánem mluvit, než odletí. Je to nutné." Tož, mílerád. Tiskový šéf mne doprovodil do kabinetu ministra. Elegantní typ za velkým stolem. Má vážnou tvář a chladné oči. Prý mi musí říci řadu věcí, nechce, abych ho přerušoval. On mi řekne, co mi říci má, aťsemito líbí nebo ne. A spusř/7. Po třech, čtyřech minutách jsem mu chtěl skočit do řeči, na něco ho upozornit. Nešlo to. I tiskový šéf se o řo snažil, dokonce více než já. Marně. Chlap mluvil a mluvil, jako stroj. Někdy i zvýšeným hlasem. Že přej se tady chovají ke všem ofici-
• * •
elním návštěvníkům dobře a tedy i ke mně. Že mohu dostat jakékoliv informace. Ale že já si dělám po svém. Že jsem mistrem dialektiky, že si pravdu formuji, jak se mi to hodí do krámu. Že se usilovně zúčastňuji levicové propagační kampaně proti jeho vlasti. A tak dále, a tak dále. Mluvil celou věčnost. Konečně zmlkl. Podíval se na mne: "A teď mi řekněte, že nemám pravdu, pane." Vstal jsem, měl jsem vztek a zároveň mí bylo do smíchu: "S většinou vašich argumentů, pane ministře, souhlasím. Jenže vy jste je adresoval na velké americké novinya já jsem ze švýcarského tisku..." Ta nešťastná gotika, latincům tak cizí. A ve stole mám ještě alespoň tři sta těch hříšně drahých vizitek... Vzpomínej v dobrém na svého vetchého Bobouše
Pozn. redakce: Robert F. Lamberg je jihoamerický dopisovatel pro švýcarský Neue Zürcher Zeitung.
•
Plánujete dovolenou na Floridě? JASMÍN VILLA M O T E L 801 S. Oceán Blvd., Pompa no Beach, Florida 33062 T e l : (305) 941-7930
Jed n o ložnicové byty s kuchyňkou * Pokoje s kuchyňkou * Hotelové pokoje s ledničkou * Barevná televize a telefon e každém pokoji * Velký bazén * Pouze 100 m od moře " Kulečník * Ping-pong * ShufTleboard * Barbecue * Obchody a restaurace nablízku * TĚSí se na Vás Vaíi krajané Lajoí a Jana Naňákovi
Ivan Svi tá k
Gotický kachel - Sv. Václav
Katynské monology:
kopie provedenu v keramice
Monolog ozdravovny poblíže Smolenska Expozice
1939-1940
Jistě znáte pohádku O perníkové chaloupce, o Jeníčkovi a Mařence, kteří se ztratili v lese, a o zlé čarodějnici, která st je chtěla vykrmit a sníst. Jaká hrůza pro ty nevinné děti! Nevíte však asi, že takovéto 'perníkové chaloupky' opravdu existují a jsou používány jako 'domy otdycha' sovětskou tajnou policii. Já jsem prostě jen jedním z mnoha takových rekreačních zařízeni v Katynskěm lese, 2 0 k m na západ od Smolenska. Nepřejte si však dostat poukaz na rekreaci v Katynu, protože tady byste si oddechli navždy. Doufám, že nejste tak zaujatí antikomunisté, abyste popírali nárok na pobavení těžce pracujícím sovětským policistům, těmto profesionálním vrahům, kteří překonali vyhlazovací tábory gestapa. I pro ně platí známé heslo: "Za dobrou práci rekreaci!" NaĚe organizace NKVD ovšem s příkladnou skromností tají svá Čísla o produktivitě svých smrtelných operaci, před nimiž by zvadl primát jimž se dosud neoprávněně pyšni místa jako Osvětim nebo Dachau. Dodnes jsou nesprávně hodnocena ve srovnání s těmito místy, ačkoli mé hrůzy, moji nevinní a moje metódy mohou soutěžit v každém ohledu s gestapem. Proč mám trpět takovou diskriminaci a zůstat marginální poznámkou v dějinách, 2atimco Osvět i m zdomácněla v čítankách jako místo nejvyŠŠÍ hrůzy? Našim sovětským táborům smrti vždy patřil primát moderního hororu. Kde myslíte, že se Hitler naučil metodám masové likvidace? Dávno před válkou se řídil heslem: "Sovětský svaz - náš vzor." Ale t e ď k věci. Druhá světová válka začala čtvrtým dělením Polska, t ý d e n poté, co Stalin uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení, jehož součástí byl tajný protokol, zajišťující východní Polsko Stalinovi a západní Polsko Hitlerovi, Nacistická armáda přepadla Polsko 1, září 1939 a Rudá armáda 17. září 1939 bez ohledu na fakt, že Polsko již v roce 1935 se Sovětským svazem uzavřelo pakt o neútočení. Jestli si myslíte, že vrazit spojenci v kritické situaci d ý k u d o zad n e o d p o v í d á p o d m í n k á m smlouvy o neútočení s SSSR, pak jste nenapravitelně naivní a nechápete vůbec sovětskou zahraniční politiku. Smyslem sovětských smluv je vytvořit iluzi bezpečí pro příští oběť. Ustupující potská armáda padla d o sovětského zajetí již během září 1930 a brzy poté bylo nejméně 12.000 pol-
ských důstojníků umístěno v sovětských koncentračních táborech nedaleko Smolenska - v Ostaškově, Starobielsku a Kozielsku. Až do jara 1940, tedy po několik měsíců, mohli tito polští váleční zajatci psát dopisy svým příbuzným v obou částech o k u povaného Polska, avšak veškerá korespondence nevysvětlitelné skončila v březnu 1940. Proč? Téměř všichni tito polští důstojníci - váleční zajatci chránění ženevskou konvencí - byli popraveni, v d u b n u a květnu 1940. Pro sovětskou tajnou policii. NKVD, to byla běžná operace popravčích Čet, radová likvidace třídního nepřítele, uplatňovaná jako výchovný prostředek p o nejméně dvě dekády sovětské vlády. Na válečné zajatce a nesovětské občany byla však tato metoda uplatněna poprvé. Přirozeně, že sovětský svaz byl signatářem ženevské d o h o d y o válečných zajatcích, jak jinak by mohl tak beztrestně vraždit? Když Stalin vyřadil polskou inteligenci v uniformách, učinil totéž v Estonsku, Litvě a Lotyšsku, jen ty masové hroby nebyly dodnes objeveny. Moderní zlo není otázkou osobni krvelačnosti jedinců, čarodějnic a nev i n n ý c h dětí. Ta fjravá hrůza tkvi v o r ganizaci zločinců státními institucemi, tajnou policií byrokratických d i k tatur. Orgány institucionalizovaného horroru nečekají na náhodu, že se nějaké děti ztrativ lese, ale předem systematicky připraví masové hroby pro tisíce a milióny v rekreačních centrech* A kdo muže tvrdit, že d ů m o d d y c h u neposkytl klid svým zákazníkům? Kdo může být tak zaslepen a popírat, Že naše sovětské státní o zdravovny vyléčí definitivně každý neduh? A takovou ozdravovnu máme u nás na každém sovětském okrese!
Procházka Mikulovem J e d n u červnovou sobotu jsme si přivstali, a b y c h o m stihli zajímavou procházku naším městem. Provázel nás FRANTIŠEK MROŇUS a s. Z V O N K O V Á , která nám později zakoupila malé občerstveni. Prošli jsme zámecký park a zastavili se na rozhledně. O historii města a jeho okolí, nám mnoho zajímavých a p o u č n ý c h věcí vyprávěl s, M r ň o u s (sic.). Dále jsme navštívili pomník našeho prvního dělnického presidenta soudruha Klementa Gottwalda. Odt u d s námi šel s.Mrňous k p o m n í k u
.
L-v.
¿
ř • ;r-j. :
Rozin éry 20x34cm, cena včetně poštovného $45.00 C E R A M I S C U L P T U R E , P.O. BOX 216 W O O D A C R E , C A L I F O R N I A 94973
padlých sovětských vojáků na Gottwaldově ulici, kde mimo jiné vyzvedl práci mikulovského zahradníka s. B O H A Č K A , který se obětavé a svědomitě podílí na úpravě našeho města. Odsoudil také ty, kteří tuto n á r o č n o u práci ničí. Odnesli jsme si m n o h o zajímavých a p o u č n ý c h poznatků, které nám velice pomohli (sic.) při soutěžním kvizu připraveném s. D A N I E L O V O U a s. KAPUSTOU. Chtěli b y c h o m za všechny zúčastněné děti z naší pionýrské organizace jmenovaným s o u d r u h ů m poděkovat a věříme, že se opět brzy se s, M r ňousem setkáme. Jana a Petr Horničárovi ZŠ Pavlovská III.A (Přetištěno z kulturního měsíčníku Mikulova, který je rozdáván zdarma.)
Humor Jiří Borský
Cimrman ve Skotsku Geniální český všeuměl Jára (da) Cimrman do Skotska nepřijel, nepřlplul, ani nepřiletěl. Byl do něho zavlečen. Stalo se tak v úterý večer kolem roku 1909. Toho úterního rána Cimrman klidně posnídal křupavě vypečené rohlíky a voňavou kávu ve městě Boulogne ve Francii, Působil tam v Buloňském lesíku jako hajný a strašpytlák. Po snídani sešel Cimrman na pláž do malé restaurace. Měl toho dne volno a tak se žádné namazal. Použil k tomu hovězí lůj. Prodral se houfem seběhnuvších se psů k laškovně šplouchajícím vlnkám na pobřeží a osmělil si palec levé nohy. Ten den se Jára (da) Cimrman rozhodl opět nezištně obětovat vytváření historie. Hodlal se pokusit o první přeplavání kanálu La Manche stylem čuba. Osud vsak s Cimrmanem sehrál jednu ze svých taškařic (viz Cimrman & Osud: Sebrané taškařice a jednoaktovky, Nuptš & Putalish, London, 1933}. Večer Járu nevítaly zamžené břehy Albionu, ale rybinou páchnoucí přístav skotského Aberdeenu. V půli La Manche, právě když Jára držel polední přestávku a šlapal vodu, ho totiž omylem do sítě chytil trawler St. Andrew, lovící zde červené herinZpůsobilo to v Aberdeenu nemalé vzrušení, když se z haldy ulovených ryb na molu vynořil namazaný Mistr s kapesníkem na hlavě a s mořskou treskou pod pasem (tzv, cod-piece). Vafta! si z úst chomáč chaluh a nadat posádce St. Andrew hovad, volů a skotu, jako by mél hubu nevymáchanou. Druhý den po svém dramatickém vstupu na půdu Skotska Jára (daj Cimrman pohotově těžil ze situace. Ukazoval se v Aberdeenu s cirkusem Kludský jako mořský panák. Zůstal u cirkusu několik týdnů jako hlavní atrakce. Spřátelil se tu se skupinou českých akrobatů Los Krkolomos. Jednou dopoledne si krátili společné chvíli v edínburskěm baru Isometrlc a Jára pro ně vymýšlel novou sestavu, kterou také hned na místě v uprázdněném lokále začali nacvičovat. Sestava končila lidskou pyramidou, s Cimrmanem hrajícím na dudy na samém vrcholu. Pékně se jim to, hned napoprvé, povedlo. Cimrman se po nastavených pažích Los Krkolomos vyšplhal až k onikotlnovanému stropu a chystal se spustit skotačivou melodii, když do baru vstoupil domorodec v kostkovaná suknici, "Co si dáte, prosím?" otázal se ho hostinský.
8
"Scotchl" zahřímal vousáč v sukni. Jára tedy skočil. Zlomil si bruk na dudách a podvrtnul si kotník. Kludský pak ještě několik dnů ukazoval mořského panáka s okončetinou v sádře, ate Járovo cirkusové angažmá brzy doslova vypršelo. Do stanu zatékalo a Járovi provlhla sádra. Nemohl dost dobře mrskat změklou pioutvfatakse rozhodl dátí si pohov. Jeho přítel, Sir Rottek mu doporučil penzión paní MacCechy u jezera Ness. Zde se mistr zotavoval, lovil pstruhy a chytal lelky. Večer pojídal proslulý vuřt haggis a hledět whiskou zamženýrna očima na zamženou okenní tabulku a ještě zamženější údolí za ní. Pod vlivem skotské krajiny a jejích obyvatel napsal úspornou divadelní hru. Zachovala se v Járově dopise jistému Skotovi Fitzgeraldovi, odkud ji přetiskujeme v nezkrácené podobé: Scéna; Loch Ness, Skotsko Osoby: Netsvůra, Dudák Dudák: (zanotuje) Proč to jezero hučí, když mám milenku v náruči... Nestvůra: (vylézá zvody) To je Švanda, co? Dudák: Ano. Nestvůra: (schlamstne ho) Dudák: {ani nedutá) (Vaií se hustá mlha. Padá drobný déšť a za půldruhé hodiny opona.) Pobyt v penziónu paní MacCechy, prozaicky v y n u c e n ý p o d v r t n u t ý m kotníkem, působil katalyzačně na Mistrovu literární činnost. Za jednoho deštivého odpoledne napsal své Sebrané spisy. Byly mu naštěstí vráceny a tak kromě Cimrmana vděčíme i neznámému poctivci za tento gigantický a nenahraditelný sloup podpírající báň lidského vědění. (Dnes rozebráno.) Také zde, u opary zahaleného Loch Ness, poprvé spatřily světlo světa Cimrmanovy Staré pověsti skotské (malicherně kritizované pro plagiátorství profesorem Erichem Fiedlerem.) Je to dílo vpravdě epické. Začíná zdlouhavým výstupem starého Praskota na horu Ben Nevis. Děj pak brzy dostává spád. Od líčení příhod s hatucinující kněžnou Lee Bush jde to už celé s kopce, Prasáckýmužský šovinista a dodavatel zvěřiny McBivoj se zamiluje do sufražetky Sharky a o d podobných pověstí se Mistr velkými skoky (např. Horrymere na koni Chemique) dostává až k dramaticky vys t u p ň o v a n é m u finále, ve kterém Skotsko získává ziatou medaili v hodu kiandrem. Rukopis Starých pověstí skotských, známý také jako Cimrmanuscript a psaný ohořetými sirka-
mi na rubu jídelního l í s t k u j e uložen v archívech edinburské univerzity. Tímto rukopisem jako by stopy po Mistrově pobytu ve Skotsku končily. Zůstává jen dosud neuhražený účet ve výše zmíněném penziónu, němý to svědek náhlého Cimrmanova zmizení. Tato, jako jezero tajemnými hávy zahalená záhada dala vzniknout mnoha místním legendám. Je skoro až škoda uvádět na tomto místě suchopárná fakta: nejde o nic prostšího, než o lochnesskou nestvůru. Totiž o portrét místní slečny Eugenie Cracksney, dnes lépe známý pod tímto názvem. (Nutno dodat, že jde o portrét na Skotsko značně nešetrný, viz reprodukce.) Jára se při portrétování této vdavkuchtlvé odkvětající krásky zapletl do jejích osidel asi více, než byio únosné. Jeho náhlé vyklizení prostoru penziónu a inkognito odchod ze Skotska není ničím jiným, než včasným útěkem před pochodem k oltáři. Jára byl do Skotska proti své vůli zavlečen a nyní mu nadto hrozilo do svazku cimrmanželského. "Když Je něčeho moc, tak je toho příliš," byla Mistrova slova na rozloučenou se zemí, kterou původně ani nezamýšlel navštívit.
•
Jjr f
'I
|fl
|>i;dä;c| •íľ^v H JAN KHISTOFORI
Václav Táborský
Taky výročí "Tak nám umřel Visarionovič," řekla posluhovaáka panu š. "Kerej Visarionovič, pani Mullerová?" otázal se Š. "Já znám dva. Vobou nenf žádná škoda." S vážnými, až zamyšlenými pocity, někdy téměř sarkastickými, vám sdělujeme, že zemřel náš Vůdce, Učitel, Velký Strojvůdce, Přítel Děti, Velký Zahradník, Slunéčko Čtrnáctitečnó, Irigátor a Inseminátor, Otec Sirotků a Přítel Vykořeněných, soudruh Josef Visarionovič Stalin. A ro už před třiceti lety. Následován přítelem Klementem BožllesemDědickým. Ke třicátému výročí smrti Velkého Kormidelníka jsme vám přinesli k obveselení citáty českých, slovenských a mezinárodních osobnosti, ať už to mínili poeticky nebo fakticky. Autentičnost citátů zaručena redakcí. Dým Vaší lulky stoupě vzhůru s dechem všech domů Malé Strany, Váš úsmév celí naše rány, Váš úsměv plaší těžkou chmůru. (Herma Svozilová-Johnová) Mám rád starého strýce Josefa Stalina. Je to dobrý muž, ale je zajatcem politbyra. (Harry Truman, 1948) Císař, kráľ i politik, podľa miery úprimnosti, posielajú sústrasť svoju, prejav úcty do Kremľa. Celý svet si do pamäti vrýva Stalinove cnosti. Iba z jedných úst brud crčí, mluva špínou rozbredlá. Belehradskí hlásatelia, spolu s Hlasom Ameriky, ktorým kupci s podvodníky beštiálne velia, Šíria hrôzu, podlosti a o slobode kúzlia triky. Tak chcú čisté dlelo špinit' zlostní nepriatelia. Tá ich 'ľudská sloboda' nedbá zbíjať deti, ženy. C e s ť s i robia z klamstva a o práve račľuj ú; Sir má právo v hodvábe spať, proletár však vo väzení, v starobe ti miesto podpôr dajú verglík, bakuľu. (Rudolf Fábry)
Dosud jsem nepotkal upřímnějšího a čestnějšího muže. (H. G. Welis, 1934) Pohled jeho hnědých očí byl nadmíru dobrý a láskyplný. Jsem si jist, že děti by ráda seděly na jeho kolenou a že psi by po něm radostně skákali. (Joseph H. Davies, bývalý US velvyslanec v Moskvě) Zdvojnásobte, ztrojnásobte stráže kolem jeho hrobu, aby Stalin už nikdy neunikl, ani minulost se Stalinem! (Jevgenij Jevtušenko) Básníku piš . . . Ty, kterýs lidem radost dával a bolest nikdy nechtěls znát. Jen piš . . . Piš perem, co ti smutek zlámal, piš srdcem, kterýms měl ho rád, piš slzami, piš pláčem, láskou lidí, piš báseň, jakous nikdy nenapsal. Už rukou n e k y n e a j i ž h o neuvidíš... (A já se o něj vždycky bál.) (Bál se Jiří Ostaš) Hodláme rehabilitovat slavné jméno soudruha Stalina. Vůbec o t o m nepochybujte! (Selepin na tajné schůzi v Leningradě těsně pred svým propuštěním) Ten polovzdělaný kněz se každému do všeho pletl. Museli jsme ho prostě klamat. Ať dal jakkoli absurdní rozkaz, řekli jsme: Ano, provedu! A pak jsme to udělali podle svého. (Maršál Rokossovskij před smrti r. 1968) On vyvedl nás z lidské zimy, kde žalovala bída prastará A vedl nás dny májovými v kvetouci alej a dal do jara. (František Branislav)
Stalinova éra byla obdobím největšího rozkvětu sovětské literatury, (Petr Palljevsky, zástupce ředitele Gorkého Institutu světové literatury, 1978) Staline, poslal jsi na mne celkem sedm mužů s revolvery, granáty a jedem. Jestli já na tebe pošlu jednoho, nebudu už muset posílat další. (Josif Brož Tito) Já vím. Když přijde smrt tak prudcedvojnásob těžce zabolí. Pevné a vroucně tisknu ruce vám bratři, ať jste kdekoli! Vám, Čtoucím v děrách Paříže tu hroznou zprávu z LHumanité I vám, kteří jste do mříže zaťali svoje prsty zbité, když řekli strážní cynicky v radostí nad tím, jak vás drtí "Je mrtev! Mrtev navždycky!" Chtějí vás zlomit jeho smrtí. Snad zachvěli se nad tou zprávou nezaměstnaní Londýna. Tak ne! Jen se vztyčenou hlavou lze vzpomlnati Stalinal Ptají se bubnem domorodci a chudí světa kabely: "Stalin byl světlo v naši noci, co bude s námi, zhasne-li?" A proto věřte, světa chudí, že slunce Stalin nezhasne, že bude, hoříc v naší hrudi, vydávat světlo úžasné! (Pavel Kohout, 10.3.1953)
Sami bychom to nedovedli říci lépe, Tlm končíme svou vzpomínku. Bohužel, vydávat světlo z naší hrudí se nikomu z nás nepovedlo. A snažili jsme se!
•
Pane, dej ať duše tvého služebníka Josefa spočine mezi svatými! (Moskevský patriarcha) Ještě ani první těžký žal ze srdci nám zcela neodvál, a již druhý hluboko se zarývá, slzami nám oči zasklívá. (Jan Aida)
"ARISTOTELES fiEKL, ŽE AKUMULACE MATERIÁLNÍCH HODNOT NIKDY NEVYVÁŽI KVALITU VNJTRNl ETIKY, Z ČEHOŽ JE JASNÉ, ŽE SE KRADLO, KRADE A V2DYCKY KRÁST BUDE."
9
Václav Táborský
Vliv sprosťáren na počet předplatitelů Když jsem já Sel po jarmarce to byl smích, koupil jsem tam mej panence věrtel sliv: ona se jich napapala, až se celá pokakala, to byl smích. Staročeské písničky, citované v tomto článku, pocházejí za sbírky Jana Jeníka z Bratříc (1756-1845), vydané r. 1959 Státním nakladatestvím krásné literatury a umění a vzápětí zabavené čs. cenzurou. Ukázky maji do* kumentovat autorovo tvrzení, že Čechové byli odjakživa sprosťáci. Ctižádostí každého časopisu je dosáhnout vysokého počtu předplatitelů. Často si na redakčních poradách Západu říkáme, co bude, až. Až se počet předplatitelů zdvojnásobí, přejdeme na 40 stran. Až se ztrojnásobí, přidáme barevnou čtyřstranu. Až se zčtveronásobi, budeme platit autorům za příspěvky a jako odměnu pro Čtenáře začneme otiskovat středoslož (centrefold), čili urostlou a převelice odhalenou krásku (samozřejmé českého původu), nejspíš na výšku, aby jí ňadra neprepadávala na jednu stranu. Jsou s tím ovšem potíže. Jak s přepadáváním ňader ve směru gravitace, tak i s počtem zákazníků. Mé Andulko, má zlatá, máte hezký kozlata. Můj Honzíčku, můj ziatej, neplatil jsi - neohmatej! Když jsme před časem otiskli citáty Ajatoly Chomejniho, abychom potěšili literární znalce, šest čtenářů odřeklo předplatné. Nemohli pochopit, že otírání kamenem po ukončené defekací patří mezi zajímavě etnografické zvláštnůstky, které mají potěšit srdce každého poctivého narodopisce. Téch šest povrchních čtenářů nebralo ponořováni mužského údu do vagíny až po kroužek obřízky během ramadánu jako sentimentálni důkaz náboženské oddanosti, ale jako nějakou oplzlost. S takovými lidmi je ovšem lepší rozejít se po dobrém. Nebudeme přece zavádět cenzuru, té jsme si užilí dost za svých mladých let ve státé řízeném zcela vědeckou ideou marxismu-leninismu-cenzurismu. Ach můj milý Bože, můj muž už nemůže, já ráda, já ráda dala bych mu dukát, kdyby mě chtěl ťukat do rána, do rána. Egon Bondy, vynikající básník pražského undergroundu, citovaný v našem časopise, se téměř vyrovnal Ajatoloví. Připomínám jeho roztomilé dílko, zabývající se sovětskou kinematografií.
10
Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký. Jeho lehkomyslná prdel nás stála Čtyři předplatitele. Jeiikož veškeré manuální práce se dnes už běžně převádějí na počítače, prošel jsem minulými čísly Západu, pečlivé vybrat vyňatá slova po 'p'. 'h', 'k' i po q ' a pořídil vědeckou pomůcku pro členy redakce. Kterýkoliv kolega teď jen mžikne směrem k mé tabulce, praktickému průvodci po obscenitách jazyka českého, aby se dozvěděl, o kolik se sníží počet předplatitelů po otištění té ČI oné nemravnosti v jeho příspévku. U šenkýře v kuchyni drbat Němec Němkynl, ona křikla: O metn Gott ouzká díra - velký knotl Otiskuji tabulku pro potěšení vědcůsamouků: POCATECNIPISMENO PRÚMEPNAZTRATA CTENAAĎ P (prdel, pték posera) 3 27 'ď (hovflouGSk. honltl. harapanns) 0.82
zu, povídky pro děti od Josefa Škvoreckého, Ulčové zprávě o lynčování jednonohého černocha-vegetariána anebo po příznivém posouzení koncertu od Pjotra Itjiče Čajkovského, poněvadž prý bychom méli ignorovat všechny ttjiče, Rusy, pederasty, hudební skladatele a koncerty. Vraťme se k původnímu tématu. Soulož rafinovaná zůstává vcelku bez negativní odezvy. Je to velice pozitivní poznatek. Je potěšením pro každou redakci mít takové Čtenáře, vděčné za každou informaci, jíž se jim v našem časopise dostane. Zaplať ti Bůh za ten tvůj dluh, že jsi mě dnes v noci přes mou fanfulici pytlíkem buch.
Když jsme tak u těch obscenit jazykových, mohli bychom zabrousit i ke sprosťárnám politickým, avšak průzkum tohoto jevu je zatím v počátečním stádiu. Jen pro zajímavost uvedeme, že podobnou potíž s nedůtklivými čtenáři máme, pokud jde o bývalé státníky naší bývalé vlasti. Tak jsme museli odložit příspěvek, v němž autor vyjmenoval význačné české a slovenské postavy dvacátého století takto: Prezident Nadrobitel 'k' (kurvltt se, kartou r. ((r uctturel) 091 Prezident Rozdrobitei 'q' (quosldévke, kvlloiual, kvartální aouloí, Prezident Zašantročttel kvInkvBnůlJcaJ zanedbatelný poíet otttekKků Prezident Pověsitel Prezident Zamykatel Zajímavé je také rozdělení proskribovaných slov podle fyziologických čin- Jen předběžná konzultace s naším ností. Tak například různá synonyma kompjůtrem nám naznačila, že by po pro vyměšování působí nepříznivě na otištění uvedeného článku došlo meČtenáře, kterým popsaná akce dělá zi našimi předplatiteli ke 3 mrtvicím, potiže (prostatikové jsou např. popu- 7 infarktům, 6 urážkám na cti a zrušení devíti předplatných. Taková přízeni jakoukoli zmínkou o močení). rodní pohroma se nedá brát na lehČetné názvy pro pánská či dámská přirození pohoršují převážné Čtenáře kou váhu. Proto jsme příspěvek posuopačného pohlaví. To je zjev přiroze- nuli na jaro. kdy starší čtenáři vyjdou ný a vysvětlitelný. Jde o vědecky do- na zahradu, aby poprvé pokosili trávu, či vyběhnou do parku, aby zahájili kázanou závist nevlastníka, čili "penis jarní trénink. V té době dochází k envy" či "vagina envy". mnoha cévním I srdečním selháním, Andulka má hodnej pupek, takže naše ďábelsky rafinované otiže by na něm svitek upek. štění provokujícího článku se ztratí Daleko spletitější je situace u slov, bez následků. popisujících tětesné splynutí. Soulož Pepíku, Pepíku, jednoduchá, copak ta, ta zůstává větcopak dělá Káča? šinou bez následků. I několik dalších Ona ležf na lavici, synonym: šukání, Šoustání, přeřezána prdel si plácá. vání. trtkání a odvozené výrazy jako "Jebem tí perko", "fikaná dívka" - ta Otiskli jsme tuto vědeckou úvahu, přecházejí většinou bez námitek. Je- abychom vás seznámili s běžnými ště tak prosté mrouskání pisateli pro- problémy redakce, o nichž není vejde; zato jiný synonym pro stejnou řejnosti moc známo. Děkujeme toleČinnost je téméř tabu. Kdybychom ho rantním čtenářům za jejich porozupoužili, promrhali bychom tím aspoň mění a Janu Jeníku z Bratříc za výňattucet předplatitelů. ky z lidové poezie. Konstatovali jsme, že soulož jednoduchá zůstává většinou bez následků, pokud jde o přerušení komunikace. Ješté jednodušší je to se souloži rafinovanou. Je sice možné, že dojde několik protestů, avšak ty docházejí i po uveřejnění receptu na italskou piz-
Karel Kryl
Interview
Z předměstí mířím do Štýrského Hradce. Na rohu koupím pytlík kaštanů a pak se courám, nejisté a vratce, plívaje slupky. Poté přistanu v krčmě, jak v mechu. Čestný pionýrský: lid kolem žvaní. Slova! Slovajen! Putynka je mi, že je Hradec Štýrský: dopijú ryzlink - bude * ** Toyen! Nad Černou pláží dovádějí větry a stará maže na břich margarín. Přiblblí joggři nazouvají tretry a kdesi v modři - litá Gagarin. Pozítří zrána popoletím k Mníšku, neb víkend hbitě píli k pondělku. Břichatec v rohu hýčká vkladní knížku: - já místo knížky - laskám Španělku! Z cyklu Kryiias a Odysea
1 0
S filozofem o Češích, Rusech a Američanech... Rozhovor t Erazimem Kohákem Erazim Kohák pochází z kraje Raisových Zapadlých vlastenců a Klánského Vyhnanstvi, tam, od jihozápadu Podkrkonoší, z evangelické rodiny, k čemuž se stále hrdě hlási, ač už léta žije ve svá hájovně, vlastnoručně postavené, na samotě v New Hampshire, asi 100 mil od Bostonu. Syn známého českého novináře, redaktora Svobodného Slova, přišel do Spojených států jako šestnáctiletý v r. 1949. Prošel řadou zaměstnáni, sloužil také jako americký voják v Koreji, pak vystudoval filozofii a po získáni doktorátu na univerzitě v Yale se stal profesorem na univerzitě v Bostonu. Čechům a Slovákům je znám svými články v exilových časopisech, spoluautorstvím s H. Kovályovou na knížce Na vlastní kůži, vlastni esejistickou knížkou Národ v nás [obé vyšly u Škvoreckých), přeložil také do angličtiny Masarykovu Sociální otázku (Masaryk on Marx). V amerických akademických kruzích filozofických je znám svými pracemi z fenomenologie (oblast největšího českého filozofa prof. Jana Patočky). Z odborných pracíprof. Koháka je nejvýznamnějšíkniha o Husserlovi Idea and Experience (University o f Chicago, 1978). Stoji také za zmínku, že E. Kohák se v květnu 1968 vrátil do Československa. Po sovětské invazi - ač ještě setrval až do září 1968 - odejel zpět do Spojených států. Rozhovor pro Západ připravil Richard Drtina.
let fis. TV vysíláni v Ottawě
československé televizní vysílání v Ottawě dovršilo deset let své existence, za které odvysílalo 102 programů.
Západ: Nedávno ses v Bostonu zúčastnil konference zvaně "Writers in exile". Byli tam také ruští disidenti. Jaké jsou tvé poznatky?
Kohák: Poznatků bylo mnoho. Ten nejzákladnější byl, že jsem si uvědomil, že Čechy jsou Evropa. Pořadatelé sezvali celou řadu sovětských spi-
Gratulujeme!
PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ 638 Queen St. West, TORONTO, ONT. M6J 1E4 Tel.: 364-1787 "OBŽALOVANÝ STRÁVIL Tfil DNY VE VYŠETROVACÍ VAZBĚ, TAKŽE JEHO VÝPOVĚĎ BYLA JASNA JAK FACKA."
11
sovatelů, žijících dnes v zahraničí. Byli tam lidé jako Někrasov, Siňavský, Šragin, generál Grigorenko, který v roce 68 demonstrovat proti obsazení ČSR. Byli to lidé, kterých si vážím a kteří vedou stejný boj jako my. A přesto jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi námi, lidmi z Evropy a lidmi z Ruska. Totiž, když zaujmeme pozice, kterým se na Západě říká disidentské, to jest, když odmítáme žít se lží, když trváme na žití v pravdě a s čistým svědomím, hlásíme se my č e š i a Slováci, Poláci, Chorvati k něčemu, co nám připadá samozřejmé. Když ale Rus zaujme takový postoj, tak se tím dostává do základního rozporu s celou kulturní tradicí, z níž vyšel. A tak jsem si uvědomil, že my jsme Evropané, kdežto byzantské Rusko má svou odlišnou specifiku. Západ: Domníváš se, že existuje pro československo nebezpečí ztráty toho, co nazýváme evropanstvím a že by to mohlo být nahrazeno postupnou rusifikaci? Kohák: Vidím to z velké dálky, takže nemohu dobře empiricky posuzovat, zda v ČSR dochází k rusifikaci duše. Jak se mí to jeví jako filozofovi, c o by to znamenalo, takové poruštěni, to se váže na otázku, co je naše evropská totožnost a oč bychom vlastně takovou rusifikací přišli. Poukázal bych na to, že my jsme na Západě dědici té dvojí tradice - renezance a reformace - a tedy dvojího objevu. Renezance objevuje pojem lidského rozumu, chápe každého Člověka jako nositele rozumu, který je sám jednotlivě schopen pochopit rozumový řád kosmu; tudíž nepotřebuje pravověrnou církev, která by to vědomí zprostředkovávala. Za druhé jsme dědici reformace a toho základního objevu individuálního osobního svědomí. Od reformace chápeme člověka jako subjekt, který je schopen odpovídat sám za sebe, tudíž zase nepotřebuje církev, stranu, či policajta, který by ho hlídal. Tohle je vývoj, ke kterému v byzantské částí Evropy, tj. v Rusku, prostě nedošlo. Pro mne rusifikace Československa by znamenala především, že bychom se my Češi vzdali toho sebevědomí a osobního individuálního svědomí, na kterém stojí demokracie. Západ: Někdy už o tom trochu pochybuji. Vinou mnohaletého autoritářského systému se rozmohla tendence uchýlit se do závětří, což je dost přirozené. Běda národu, který stále potřebuje hrdiny. Ovšem, je tu hrstka statečných, kteří zachraňují čest, jako Havel, Šanda a další. Proto má hnutí Charty 77 rak obrovský význam. Těch, které bylo v dějinách vidět, byly obvykle hrstky. Avšak u velikého počtu lidí se stalo v Čechách zvykem svalovat všechno na běžně užívaný pojem "oni". Jedni "oni" zavinili tenkrát ľ našich dějinách onu prohru, další "oni" způsobili později něco jiného, ještě další "oni" nás v tom ne-
12
chali a další "oni" nám ted'vládnou. A pánové Novák a čehona jdou na melouch nebo na ryby, ale sami si s ničím nehodlají pálit prsty (takže budou i mezi těmi 99%, jimiž jsou ti "oni" bezpečně zvoleni), potichu se za to někde "odškodni" a pak si spolu u piva zanadávají, jak jim ti "oni" zkazili dějiny. Vznikl z toho zakomplexovaný alibismus zakrývající vlastni opatrnost a nevůli k odpovědnosti za cokoli. Není to užnějak nebezpečně blízko k té ruské specifice? Rád bych věřil, že chartisté a snad i jiné podobné skupiny se svědomím udají tón, který nezanikne. V Rusku je to ovšem daleko těžší. Kohák: Tu ruskou specifiku vidím dík brýlím, které mi poskytují ruští spisovatelé, kteří se zamýšlej! sami nad sebou. Tu na prvním místě bych uvedl Borise Šragina, jehož knížka vyšla v ruském originálu v Paříži, a anglicky The Challenge of Spirit. Jak jemu se to jeví, v Rusku se nikdy nevytvořila sebedůvěra individuálního vědomí; I z historických důvodů. Chránili také Evropu proti mongolským nájezdům, staletí s nimi bojovali, nebýt jich, tak snad evropská kultura nebyla možná. Stát tu byl autoritou a ochráncem, stát si stále zachovával úlohu zprostředkovatele mezi mravním řádem a jedincem, č i l i neni úkolem jedince, aby rozhodl, co je dobré a co špatné, od toho je tu autorita, která mu to sdělí. A dále nedošlo tam k vývoji individuálního svědomí, toho protestantského svědomí, které člověku nedovolí, aby např, odhodil plechovku od piva do křoví, i když se policajt nedivá. Na Západě se človék stal svým vlastním vládcem. K takovému vývoji v Rusku nedošlo. Tam je nositelem mravního lidství samodéržavný a pravoslavný car, eventuálně strana, nikoli každý jedinec. Základem demokracie je, Že každý jedinec je nositelem vlastního svědomí a vědomí. Západ: Tady lze dodat, že demokracie se na Západě vyvinula nejen dik
reformaci s jejím důrazem na jedince a jeho svobodné svědomí, konkrétně dík náboženskému protestantství, ale také dík dalším vývojovým činitelům jako bylo parlamen tární zřízení [dík Angličanům), kodifikace občanských práv (dik Velké francouzské revoluci), a konečně i vývoj svobodného podnikáni a svobodného trhu. Ale pokračujme. Od svých šestnácti let žiješ na druhém konci západní civilizace, ve Spojených státech. Jak bys krátce charakterizoval svou druhou vlast? Kohák: Ameriku znám intimně. Je to vlastně i moje zem, i když ne rodná, ale svým způsobem mateřská. Amerika i Rusko mají v něčem podobný vztah k Evropě, Jak Rusko, tak Amerika jsou okrajovými státy evropské kulturní oblasti, ale z toho základního kulturního dědictví si Rusko i Amerika každý berou něco jiného. Rusko si bere především tzv. vědomí správnosti, tj. že nestačí žít a mít se dobře, ale že je třeba i správně žít, odtud ten ruský důraz na správnou víru, správu života a podobně. Na druhé straně Amerika si z evropského dědictví bere skoro výhradně představu o lidské svobodě a individualismu. Je to země, o které se těžko hovoří obecné, ale je to hlavně země lidí, kteří jsou až přehnaně citliví na ten svůj pocit osobního rozhodování a osobní odpovědnosti. Ještě k té myšlence správnosti, ta je typicky evropská. Po celém světě lidé ztotožňují pojem mít se dobře a dobře, tj. správně žit. Ideálem dobra je ten vypasený paša, "Mít se jako paša" říkalo se za stara. Ale Evropa tyhle věci rozlišuje. Ideálem není vypasený paša, nýbrž Sokrates, který umírá, tedy podle světových měřítek je neúspěšný, protože se rozhodl, že je důležitější správně žít, I za cenu života, tedy správně umřít, než nesprávně žít a přitom se i mít dobře. A v tom je Sokrates prototyp Evropana. Západ: V tom duchu šel i Hus a řada dalších reformátorů či kritiků. Ovšem
proti této linii ¡de dnes takô typ člověka, pohodlného konzumenta, volicího cestu nejmenšlho odporu, který se neangažuje za nic a své svědomí sl vidy nějak uchlácholí, i ten žije všude. Konečně i v exilu je vždy více těch Čechů, kteří jdou na různě bazáry pro párky a dršťkovou a méně těch, kteří podporují vydávání českých knih nebo kteří přispěji na pomoc pronásledovaným chartlstům doma. Není to ani zlá vůle, snad spíš lhostejnost a pohodlí - a nebo málo vyvinuté svědomí? Typ člověka angažovaného, člověka se svědomím, zůstává mravním postulátem naší existence. Tím se udržuje to, co lze nazvat lidskost, důstojnost i kulturnost. Kohák: Je to mravní postulát. Na něm se ale zakládá evropská civilizace. Pro Západ je nositelem správnosti jedinec se svým svědomím, pro Východ je to autorita cara, popa nebo strany. Západ: Ještě k Američanům. Jaký dnes vidíš posun nebo vývoj v amerických hodnotách ? Kohák: Především se pozastavuji nad tím, že takový obrovský posun je možný. Znám Ameriku od r. 1949 a za tu dobu se tak změnila, že si těžko představuji, že by někde jinde k takové změně mohlo dojít bez krvavé revoluce. O tom posunu. Amerika, do které jsem přijel, by byla povědomá Evropanům jako země teď už včerejšího ekonomického zázraku. Amerika po válce byla dychtivá vynahradit si léta nedostatku. (Krize tu byla daleko hlubší než v ČSR.) Byla to Amerika, jejímž snem bylo získat nejnovější výdobytky moderní techniky, tehdy to byly první televizory, pračky, chladničky. Byla to Amerika, která ztotožňovala mít a Šťastně žít. Změnila se velice v roce 68. Vietnam otřásl americkým sebevědomím. Začali se na sebe dívat daleko kritičtěji než v 50. létech, kdy o sobě neměli pochybnosti. Pak, v r. 73, po prvním nárazu s naftou a benzínem, začali pochybovat o přístupu k životu, který hledá štěstí ve vyšší a vyšší konzumní úrovni. V americké domácnosti ještě tak v r. 65 se mi lidé chlubili, jak moc spotřebovávají, co mají spotřebičů. Dnes se spíš chlubí tím, kolik té energie ušetřl, že ohřívají vodu slunečním teplem, jak dobře izolovali dům apod. V tom je základní posun z pozic člověka, který hledá uspokojeni ve vlastnictví, k člověku, který je hrdý spíše na stupeň své nezávislosti na spotřebě. Západ: Tohle zřejmě neplatilo až do nedávna o mnohých manažerských kruzích v USA. Bylo zjevné, Že Amerika zaspala ve stylu "nám se už nemůže nic stát". Je to patrné např. ve výrobě úspornějších aut, viz např. problémy automobilového průmyslu, a v tvrdé lekci od Japonců, a to nejen v autech. Kohák: Naprosto souhlasím. Nelze to říci obecné. Myslím to tak, v každém údobí, v každé zemí existuji určité skupiny, které udávají tón. t když je
třeba málokdo napodobuje. Abychom to zosobnili, u nás v ČSR to byl příklad T, G, Masaryka. Velmi málo lidí Masarykovi rozumělo a ještě méně s nim souhlasilo, tedy až do 1, světové války, Masaryk vždy bojoval proti všem. Přesto svým způsobem udával tůn. A tak bych řekl, že ten přesun hodnot platí o těch lidech, kteří udávají tůn. Západ: Vyskytují se názory, že Amerika se v budoucnu opět stáhne do Izolacíonismu, že se uzavře a bude sl hledět jen svého kontinentu. Co sl o tom myslíš? Kohák: Nepředstírám žádnou kvalifikaci v mezinárodních vztazích. Myslím si, že asi dojde k ústupu Ameriky ze světového dění a myslím, že dojde k ústupu i Sovětského svazu. Ani jedna velmoc si nemůže dobře dovolit náklady, které ta mocenská úloha představuje. Polsko prokázalo, že pro Rusko je čím dál tlm nákladnější udržovat tu poválečnou pozici. Ukazuje se, že je to obtížné i pro Ameriku. A tak předpokládám, že dojde k větší autonomizaci Evropy, že Evropa vystoupí jako třetí hráč, jako autonomní pásmo mezi SSSR a Amerikou, Tím myslím celou Evropu historicky, včetné Polska a československa. Západ: Ovšem jsou i jiné alternativy. Např. že se Evropa nikdy nestane velmocí, ale že vznikne v jejím středu neutrální pásmo sjednocením Německa. Dejme tomu, že neutralita by byla cena za sjednoceni, přijatelná pro zainteresované strany. Východní Evropa včetně středoevropské ČSR by se pak "zautonomizovala" do fin! and ízace, to při dobré variantě. Horši vari-
antou by naopak byla finlandizace Německa nebo celé západní Evropy a sovětizace východní Evropy. Kohák: Vím, jsou další varianty a možnosti v téchto otázkách. Západ: Jakou, podle tvého názoru, má vyvíjet činnost dnešní český a slovenský exil? Kohák: To, myslím, Že se váže na to, jak vykládáme soudobou situaci. My z r. 48 jsme šli do exilu s takovými, řekl bych, bojovými představami. Totiž, měli jsme před sebou model dvojího exilu, tj. z první a druhé světové války a v obou případech to byl exil krátkodobý uprostřed vojenského konfliktu. Dnes máme exil dlouhodobý, bojové postoje, které se hodl k válce, už tu nejsou produktivní. Jsme v situaci daleko vlc jako po Bílé hoře, kdy hlavním úkolem je udržet národní totožnost, udržet při životě duši národa. Jde o to, aby český národ zůstal subjektem svých dějin, aby sl udržel vlastní totožnost. Od toho odvozuji úlohu exilu. Jde především o udrženi Českého myšlení a české kultury vůbec. Znamená to, jak to dělal Komenský, přispívat k tvorbě českého kulturního bohatství, ale znamená to také daleko skromnější úkoly. Poskytnout domácím autorům možnosti k vydávání na Západě, pomáhat s překlady, zajistit trvání našich nakladatelství a Časopisů v zahraničí - a tohle může každý - poskytnout podporu lidem, kteří drží kulturu při životě doma, např. prostřednictvím Fondu Charty. Náš úkol pokládám hlavně za kulturní. Dlouhodobě udržet při životě českou kulturu jako mravné i kulturně autonomní celek.
•I t 1 M t t* • ll >iii T t» tt *
"KAREL MARX POUKÁZAL NA TO, ŽE LIDSKÁ SPOLEČNOST JE HISTORICKY NEOPAKOVATELNÝM DYNAMICKÝM PROCESEM. COŽ JINDRA MHACEK POTVRDIL vCERA U PIVA VÝROKEM, 2E JE DNES VŠECHNO V H A j I JAKO JESTÉ NIKDY PFTEDTLW "
13
Západ: Jak velké či malé je procento lidi z čs. exilu, kteří se sňati, třeba i skromně, pomoci, to by byla otázka pro socioíoqícký průzkum. Každý čtenář si muže sám pro sebe tuto otázku položit a také si ¡i zodpovědět. Ovšem, víc se to asi týká těch, kteří sotva něco čtou. Na druhé straně nelze popřít, že každý člověk má právo výběru, tedy i právo na svůj únik do soukromí či pohodlí, i právo na duchovni pasivitu, dokonce i na zbabělost. Teprve dějiny budou soudit, jak se Češi chovali v tomto období doma i za hranicemi. Tady narážíme také na otázku rozdílu mezi Českými emigračnimi vinami. Aktivni i pasivní lidé jsou tu i tam. Vidíš nějaké převažující rysy v té čí oné generaci?. Kohák: Těch generaci je několik. Předválečná, poválečná, poúnorová, posrpnová. T e ď m á m e novou generaci 70. let. A čeho si všímám, že pokud je tu obecný rozdíl, závisí to na tom, jaké si z domova odnášejí vzpomínky. Lidé, kteří odcházeli v momentu nadšeni, byť i zhrzeného, jako lidé, kteří odcházeli v r. 38, plni první republiky a nadšení, nebo lidé, kteř! odcházeli po r, 48 a potom lidé z 50. let, ti si na ČSR přinášeli naprosto negativní vzpomínky, tidé ze 70. let také. Posrpnová emigrace si daleko víc přinášela vzpomínky nadšeni z čs. jara. Tak bych řekl, že rozdíl mezi skupinami v exilu se z velké části odvozuje od toho, jaké Československo nosí ve vzpomínkách, tedy jakou vlast v srdci nosí. A proto také bych řekl, že to není jen otázka dějinné náhody, ale také záleží na nás, jakou vlast si vybereme ke vzpomínání. Jestli si z našeho národa a z naší země vybereme prosté jen tu omezenou zkušenost toho či onoho roku, či jestli v srdci budeme nosit vlast, která představuje kulturní a mravní dédictví tisíce let našich zemí, našich tužeb, našich ideálů. Pokud tuto vlast v srdci nosíme, stojí nám za to. Když se ale řídíme jenom historickou náhodou toho či o n o h o roku, pak ovšem jsou mnohá léta, kdy člověk odchází z ČSR a nepřeje si nic, než zapomenout. Západ: Takže je to nakonec otázka vědomě volby hodnot, pokud jsme ovšem ochotni o tom přemýšlet. Jsme schopni zapouštět nové kořeny a vytvářet si nový domov "osvojením" nového prostředí řadou vztahů, v nichžse cítíme "doma", vztahy rodinnými, pracovními, přátelskými, kulturními, sportovními apod. Umíme se dobře adaptovat a přesto nebudeme plně Kanaďany. Američany, Švýcary aj. Avšak ani návrat "domů" už není zcela možný, jako není možný návrat do času. I ta krajina dětství je už jiná. A kromě toho exil nám pomohl, dík odstupu, pochopit mnohé o staré vlasti. Stáváme se mezními případy. Osvojujeme si jiný jazyk a do jisté míry I kulturu, ale byla by škoda zbavovat se té staré. Máme tím více dimenzi, pokud se ovšem nestaneme jen te14
levlznfml diváky a pokud k tomu zaujmeme myšlenkově aktivní postoj. A pak je tu ještě národní vědomí a svěd o m í Máme tedy volbu. Díky za rozhovor.
•
Česko-kanadská kapela nablzi své služby krajanům mladším I starSím Petr Solarlk, 61 Bridlington Rd. London, Ont. N6E 2G6 Tel.: (519) 686-6877
Nakladatelství K O N F R O N T A C E Vám nabízí pro dlouhé zlmnl večery nebo vítaný dárek pro přátele z bohatého výběru 80 knižních titulů:
Hans hrabě Huyn: ÚTOK US$9.00 NOVINKA - Moskva usiluje o svétovládu O. Filip: BLAŽEN VE MĚSTĚ $6,80 Příběh, jaké následky má pobyt v komunistickém koncentráku. Pavel Eísner: MAMINCE $9.50 Výběr lidových písní. Viktor Fischl: KUROPĚNÍ $7.20 Lyrické vyprávěni vesnického lékaře Kefalín: ČERNÍ BARONI III. díl$9.50 Závěrečný díl humoristického románu ze Života pétépáků. NA ZÁPAD JE CESTA DLOUHA$7.50 Soubor článků a reportáži o čs. hokeji. POSELSTVÍ GRÁLU $10.00 Obsáhlé dílo pro zájemce o duchovní poznatky z parapsychologie. J. Hašek: ŠVEJK V ZAJETÍ $8.00 Neznámá část příběhů dobrého vojáka Švejka. E. Cenek: VYZVÉDAČKA B 7 $9.00 Vražda v Záhoří. NOVINKA s detektivním dějem na podkladě skutečné události, L Kraus: PROSÍM TĚ NEBLÁZNI$7.20 Humor autora knihy "To na tobě doschne". Jaromír Netík: REVOLUCE NA OBJEDNÁVKU $9.00 Jedinečná studie Čs. novináře o Únoru 1948. Jo Karud: STALO SE V ADVENTU $9.00 Příbéh faráře Toufara umučeného komunisty, Z. Jírotka: SATURNIN Humoristický román.
$8.50
Objednávky z Kanady a USA zašlete na adresu: K O N F R O N T A T I O N , P.O. Box 117, BERWYN, ILL. 60402. Platby neposílejte s objednávkou, ale až po dodávce knih, kde bude přiložen úfiet a katalog ostatních knih. Při odběru vlce knih poskytujeme automaticky 15% slevu. Objednávky vyřídíme po&tou do 15 dnů.
Petr Král:
Imaginace, realita, umění
Petr Král, v Paříži žijící básnik a esejista, se narodil před jedenačtyřiceti roky v Praze. Již jako osmnáctiletý se připojil ke skupině pražských surrealistů. V roce 1968 odešel do Francie, kde intenzivně tvoři a publikuje. Ještě v Československu vydal sborníky Karel Teige a film a Surrealistické východisko; z jeho francouzských prací nutno upozornit především na připravovanou antologii Le Surréalisme en Tchécoslovaquie. Torontské nakladatelství 68 Publíshers chystá jeho básnickou sbírku Cesty do ráje. Král je členem redakční rady a přispěvatelem do významné francouzské filmově revue Positif. S Petrem Králem hovořil Jan Uhde, člen redakční rady Západu.
Západ: Surrealistické východisko, název sborníku, na němž jste před lety spolupracoval, vlastně platí i pro vaši osobu, ne? Král: Ještě v Praze jsem se asi 9 - 1 0 let podilel na aktivitě tamější surrealistické skupiny; ta byla zajímavá I tím, že nebyla tak ortodoxní, jak obvykle tyhlety skupiny bývají. Trvala na určitých morálních kritériích, ale byla to skupina otevřená, která se nesnažila udržovat nějaké pomyslné dědictví, aie spíše je rozvíjet. Surrealismus byl pro nl skutečně východiskem k Živému kontaktu se současností, což se často neví. Pro mne se toto surrealistické období po odjezdu do ciziny uzavřelo, ostatně si myslím, že v souvislosti s koncem surrealismu v celosvětovém měřítku, i když existují skupiny, které se snaží pokračovat. V některých podmínkách, jako například v Praze, to asi má svůj smysl, tady už méně. Přesto jsem považovat za zajímavé a důležité vnést sem, konkrétné do Francie, hlubší povědomí o tom, co byl český surrealismus, který mí připadá i ve svétověm měřítku originálni, a otevřenější, reálnější, než ty ostatní. Tak jsem strávil několik let prací na antologií českého surrealismu, která má teď vyjít u Gallimarda a která zároveň představuje uvedeni české poezie v širším měřítku do francouzského kontextu, individuální překlady ovSem existuji, ale já jsem přeiožil ukázky asi ze dvaceti českých a slovenských básníků, takže bude možno přečíst ve francouzštině ukázku z celé české národni poezie. Západ: Kdo ještě patřil k té pražské surrealistické skupině? Král: To bylo koncem 50. tet, vůdčí osobnostl byl Vratislav Effenberger, pak se účastnili malíři Mikuláš Medek, Istler, Medková, Tikal, básník Zbyněk Havlíček. Luděk šváb a přidávali se další. Na literárním poli tu byii rovnéž Milan Nápravník a Věra Linhartová, což už samo svědčí o otevřenosti této České skupiny. Později přišli lidé z mladší generace (někteří pokračují dodnes}, jako třeba Stanislav Dvorský, Prokop Voskovec, Karel Šebek, malíři Roman Erben a Martin Stejskal. Západ: Vy jste tehdy vydávali nějakou strojem psanou publikaci? Král: Ano, koncem 50. a v 60. letech, až do té doby, než se naskytly, tedy dočasně, určité publikační možností to byly tzv. Objekty. Vzhledem k tomu, že nebylo možno nic publikovat
knižně, tak ta skupina, aby měla přehled o tom, co vlastně dělá, vydávala nepravidelně, ale s určitou periodicnepravldelné, ale s určitou periodicitou taková alba, jakousi rudimentární a zároveň luxusní podobu Samizdatu. Bylo to vázané, s mnoha fotografiemi a ukládaly se tam ukázky z tvorby autorů skupiny. Alespoň si člověk může dnes porovnat tuto tvorbu s oficiální produkcí tehdejších let. Západ: Tady v Paříží byla nedávno v Centre Pompídou otevřena zajímavá vý-sra^a Štýrského, Toyen a Heislera. Existuje nějaká vazba mezi tímto kulturním činem a Vašimi snahami o zvýšeni francouzského povědomí o českém surrealismu? Král: Do určité míry je to náhoda, protože Toyen zemřela, a při tom se zjistilo, že existuje celá pozůstalost s řadou zajímavých obrazů a dokumentů, které se brzy rozprchnou ve veřejné dražbě. Takže Museum moderního umění chtělo ty materiály nějak vystavit, Jinak by asi nikdo na výstavu Toyen nemyslet. Ovšem, mělo to í objektivní význam; Já jsem například poprvé viděl tak úplnou výstavu. Byly tam nejenom věci, které Toyen namalovala v Praze, ale i ty, které vytvořila v cizině, což představuje zajímavou konfrontaci. Otázkou zůstává ohlas výstavy. č e t i jsem sice pochvalné články, ty však toho mnoho neřekly - nepodařilo se jim zpřesnit, jaký byl malířčin přínos světovému surrealismu a uměni vůbec, přestože se k tomu výstava nabízela. Navíc mé zarazilo, že ani významný deník jako je Le Monde vůbec o výstavě nenapsal. Je to pravpravděpodobně nejenom z nedostatku zájmu, ale také kompetence. Bohužel si myslím, že něco takového je příznačné pro stav světové kultury vůbec. Západ; Podotkl jste, že surrealismus skončil. Nicméně mnoho ze současného českého a slovenského výtvarného uměni, uvnitř i vně této země, v sobě pořád nese alespoň ozvěnu surrealismu. Král: U řady lidí, kteří odjeli ven, lze rozeznat ozvěnu, když ne přímo surrealismu, tak toho, Čemu se v Praze říkalo "imaginatívni umění". Ve chvíli, kdy se začaty uvolňovat podmínky kulturního vyjadřování, byl o tohleto umění velký zájem. Přljmeme-li tento pojem za svůj, aspoň pro momentální potřebu, náleží sem právě tak Kafka jako České baroko, o němž lze říci, že
představuje jednu z os českého výtvarného vývoje. Což lze vidět, jako Jiří Kolár, i záporně: Kolář — i když sám nemá vždy k surrealismu daleko — vyčítá české výtvarné tradici právě zatiženost barokem, z níž podle něj málo malířů uniklo. A právě ti se mu zdají světoví, kteří, jako šíma, odjeli z barokní Prahy do Francie, Či lépe. bliž Středozemnímu moři, kde podle něj existuje pravá výtvarná tradice — Itálie, Francie... To je ovšem námitka klasická, ve smyslu klasicismu proti romantismu, a je možné si představit úplně jiný pohled na věci, ostatně poměrně rozšířený, podle něhož Je "barokismus" přinejmenším stejně významný pro moderní umění, jako klasická kultura táhnoucí se do antiky. Právě jsem se vrátil z Portugalska, kde jsem nabyl přesvědčení, že pravda je asi někde uprostřed: Tamější manuelský styl, jenž je přes svou efemérnost velice významným momentem v dějinách celé západní kultury, nedovoluje oddělit určitý barokní smysl od stredomorského klasicismu. Je přesně na rozhraní gotiky a renesance, navíc už s určitými "odlehčenými" barokními prvky, č i l i většina srovnání je poněkud zjednodušená, ale je pravda, ž e v české kultuře barokně-fantastická tradice existuje a že je zřejmé dodnes živá, zejména ve výtvarné sféře. Západ: Vidíte ze své perspektivy něco novóho, co se pokouši zaplnit v západní kultuře prostor, její zaujímal surrealismus? Král: Naučil jsem se být skeptický k jednoznačným vývojovým liniím, takže budu vědomé subjektívni. Dospěl jsem k takové osobni poetice imaginatlvnlho projevu, v níž, na rozdíl od surrealismu, jde jaksi o minimum Imaginace, Zajímá mne především realita a myslím si, že imaginace ji může jedině osvětlit; neměla by ji ale znásilňovat, jenom posunovat tuto realitu do zvláštního světla s tím, že ji osvětlí v její vlastni podstatě. Surrealistům Šlo spiše o to měnit skutečnost k obrazu utopie, která se mi dnes, po krachu revolučních ideologií, zdá naprosto nereálná. Západ: Konkrétněji řečeno... Král: V poezii třeba ivan Blatný, ve filmu dílo Wíma Wenderse; to se mi zdá z tohoto hlediska zvlášť významné. Jde téměř o reportáže, a přitom to nejsou realistické filmy: v šedi zdánlivě banálních situaci se periodicky obje15
vujl zvláštní prvky, které nějak nově osvětlí skutečnost, třeba jen v dekoraci; nebo podivná silueta procházející určitým dvorem. Vzniká najednou tajemství, ale přitom jsme stále v normálním, běžném světě. Nebo zaznění telefonu v prázdné noční ulici, bez jakékoliv logické souvislosti — tak, j a k je t o m u v životě. Tajemství prostých vécí, které jsou o to magičtější, že j s o u prosté. Zdá se mi, že imaginace dnes může být jedině skeptická sama k sobě. U surrealistů měla tu ambici, že bude měnit svét. Pro mne jde spíš o imaginaci s k r o m n o u , jež je jen jednou z lidských možnosti, s tím, že skutečnost zůstává člověkem nepříliš ovlivnitelná — alespoň v utopickém smyslu. Jde hlavně o to, jak ji žít plně, bohatě — nebo méně bohatě. Čili imaginaci je v téhie mé dnešní poetice přisouzena skromnější, ale zároveň reálnější role. Západ: Psal jste nedávno o filmech Voskovce a Wericha, to byly velice dobré grotesky, na nôž by se nemělo zapomenout... Král: Mě ty filmy v mládl h l u b o c e poznamenaly; těžko ovšem být objektivní, protože nevím, c o říkají mladému divákovi. Pro mne jsou zejména Peníze nebo život jedním z naprosto taj e m n ý c h filmů, který ke mně mluví právě tím, že mu vůbec "nerozumím". Když si tam V+W začnou zkoušet klobouky v kloboučnictví, o kterém jsem měl vždycky dojem, že se nachází uprostřed polí někde za Jevanama, tak to ke m n ě mluví o to důvěrněji, že je to naprosto snové. Taková jemnost je vzácná, i v umělecky d o k o n a l ý c h filmech, jimž tajemství (nebo "poezie" často chybf. V t o m h l e t o m j s o u pro mé V+W, především v t o m t o filmu, naprosto nevyčerpatelní. Západ: Vy dosti pišete, co byste řekl o této Činnosti? Král: Já píší d o k o n c e čím dál tím vic to, co psát chci. Když jsem přijel sem d o Francie, tak jsem nejsnáze m o h l publikovat články, a v nich jsem se t r o c h u ztratil, jak už to bývá. Nyní se to zlepšilo. O své antologii jsem se už zmínil, t e ď mi tu vyšla zkrácená verze sbirky, která by v originále měla vyjít u Škvoreckých v Kanadě. Je to ovšem jen jeden z asi deseti rukopisů, které Čekají na nakladatele. Já jsem se také teprve nedávno začal soustavněji starat o to, aby mé věci vyšly - v Praze jsme sí navykli psát d o šuplíku, pro sebe a pro kamarády, a ne pro trh. T o má nespornou výhodu, Člověk není tolik tísněn komerčními a j i n ý m i zřetely, Jako jsou autoři tady, ale každý z nás přece j e n o m potřebuje k o n frontaci se světem, a přání dobýt svět je lidské přirozenost. Přesto mi to trvalo určitou dobu, než jsem ten pražský zvyk v sobě překonal. Západ: V česfcos/ovens/ru fo byl politický tlak, tady je to nápor komerční, proti kterému se Člověk musí opřít: na
16
jedné šírané si uchovat integritu, a při tom se snažit prorazit. Král: T o je čím dál tím těžší, protože komerční tlaky na kulturu jsou stále horší a drastičtější. Komerční aspekt vždycky existoval a nakladatelství musela i dříve na sebe vydělávat. Bohužel ten volný prostor se zmenšuje a dnes jsou i hodnotná nakladatelství tak tísněna komerčními požadavky, že vydat dobrý, ale e k o n o m i c k y neatraktivní titul se stává problémem, Západ: Tak tedy i v zemích tradičně kulturně orientovaných, jako Francie... Král: Já si myslím, že je to mezinárodní problém. Západ: Chtěl byste poznamenat něco na závěr našeho rozhovoru? Král: Na závěr může být jedině ticho. To ale neznamená nutně mlčení.
Následujíc! ukázky z tvorby Petra Krále jsou ze sbírky Bar Příroda, 196167 (Vzpomínka) a Prázdno světa, 1981 (Vivat).
- - •
Vzpomínka na Spatně čitelnou
běaeň
báseň na kterou si vzpomínám snad nejraději a kterou jsem si dodnes neodvykl nazývat "Vrána" napsala se téměř sama od sebe přes její název se v ní ponejvíc vzpomínalo na krávu o kterou jsem přišel předtím na konci jiné básně a plánoval o zakoupeni psa v některé z básní budoucích všechno co si zaujatě sděluji je ovšem pořád možné chápat jako pouhé do omrzení se opakující krákání větší Či menší dávky citoslovce které se vyděsí samo sebe stejně tenkrát jako v budoucím verši ano zde kde mu je rovněž vyhraženo místo čas od času se člověk neubrání strachu že vrány zčista jasna vzlétnou a na papíre nezbude nic nej větší úzkost jako vždycky o bezprostředně předcházející řádky jak se tu o tom mělo mluvit také o starostech s jejich cvrlikáním opravujícím chyby červencových výstřelů nad zrající úrodou o mohutných svazcích v regálech nočního města tam kam si chodíme pro znalosti pečlivě promýšlet své procházky nočním městem podrobnosti všeho co předcházelo co je třeba znát když se pak uprostřed Prahy zakopne o nejbližší otevřenou truhlu všechny detaily předcházejících hospod jak je sebou přinášíme do té poslední než zřetelné Cest práci opět uvítá svítání na konci jednoho nedorozumění Vlvat Vyčerpaný čas Unikal Se sykotem děravým Planeta lehala hrbila Psí kůže y fé troše stínu
papírem se bez
nebe konce
Drželi jsme se při kraji spojeni přežívali jsme v druhém Od temnoty kořenů až po prázdno kolem Sondované našimi zvrácenými hlavami
jeden
Emigrace Eva Kohlová
Emigrace v roce 1981-1982 Cesty mohou býti rozličně, ¡enom vůli máme všichni stejnou. Autorka článku je nová která popisuje současně zkušenosti.
exulantka, emigrační
Každý Čech nebo Slovák, žijící v komunistickém Československu, si jednoho dne položí otázku: "Mohu bez větší ujmy na zdraví zpestřit svůj život štědrým přídělem propagandy a budovatelských litánií'Rudoprávních sdělovacích prostředků', frontami na všechno a na nic, a své děti vychovávat k boji za vétší slávu komunismu?" Někomu odpověď dojde dříve, někomu později. TI, co emigrovali v letech 1968-69, měli dveře světa otevřené, a také nebyl velký problém odjet s celou rodinou přímo do cílové země. Od října 1969 je však cesta na Západ rok od roku obtížnější. Riziko neúspěchu se díky usilovné snaze státních orgánů zvyšuje, a proto přípravě a hledání schůdné cesty je nutno věnovat co největší péči. Jelikož v Rudém právu nebo v ostatních oficiálních novinách se zkušenosti uprchlíků neotískujl, pokoušíme se v následujících řádcích předložit informace načerpané od mnoha emigrantů loňského a letošního roku. Základem úspěchu jakéhokoliv podnikání je důkladná příprava. Zejména u akcí tohoto druhu, kdy budoucí emigrant podstupuje velké riziko konfliktu s orgány VB a sazbu 3 - 5 let (podle čs. trest. zák.),je třeba věnovat přípravné fázi co největší pozornost. Nemálo důležitá je otázka hmotného zabezpečení. V praxi to znamená: budoucí emigrant se pokouší s větším nebo menším zdarem tajně zpeněžit své věci, movité i nemovité. Pokud ovšem někdo leží orgánům VB příliš v žaludku, může se stát, že ještě den před odjezdem dostane jejich přátelskou kontrolní návštěvu, jejíž výsledek mnohdy nebývá příznivý. Současné je třeba zabezpečit finance, doklady a vysvědčení před všetečnýma rukama celníků. S dvou až tříměsíčním předstihem se například dá navštívit Balaton či jiný kout MLR, kde lze pro tyto věci najít mnoho bezpečných úkrytů, (Stalo se ovšem, že pečlivě zakopaný poklad pracovitý maďarský zemědělec přikryl několika fůrami hnoje - ta radost při kopání!)
nější a nejsnadnějši cesta byla přes Jugoslávii, pokud ováem dostala celá rodina výjezdní doložku. Byla, ale už není. V roce 1981 bystří orgánové MV zavedli pro cestující do Jugoslávie tzv. omezující razítko, čili pas platil pouze do Jugoslávie a ne na další "nežádoucí" cesty do Rakouska nebo do Itálie.VB Záhřebu í v Bělehradě dávali sice na konzulátech víza do Rakouska, ale bdělí jugoslávští pohraničníci Čechoslováky většinou vraceli, Co ted? Někteří si vzali baťoch s nejnutnějšími věcmi a přišli do Rakouska přes hory pěšky, j i n í vyzkoušeli všechny přechody, az kápli na lidumlla a projeli. Ti, co nevydrželi nervově, vrátili se domů. Co když výjezdní doložku nedostala celá rodina? (např. dítě)? Pak je nutné vykázat se na Československomaďarské hranicí celníkovi prohlášením do Rumunska nebo do Bulharska připraveným pro tento případ a vyzkoušet pohraničníky v těchto zemích. (V Rumunsku nejsou pohraničníci při kontrole cestovních dokladů
příliš důkladní.) V Bulharsku existují dva přechody - na jihu a na severu velmi málo kontrolované; daly se projet i bez výjezdní doložky. Maďarskojugoslávské přechody nejsou však pro tyto případy bezpečné. Maďaři velmi dobře znají čs. předpisy a maji šablony, podle nichž ověřuji správnost údajů v doložkách, a jakoukoliv nesrovnalost zaregistruji. "Delikventy" pak zadrží, sepíší protokol, v nejlepším případěz hranic vyženou, v horším pošlou zpátky, někoho dokonce s eskortou. Někteří vyzkoumali cestu přes Turecko; za $10 dává totiž turecká ambasáda vízum a bulharská cestovní kancelář zajišťuje výlet do Istanbulu. Rok 1982 však přinesl nové komplikace - dobře placeni vynálezci MV opět přišli se zlepšovacílm návrhem. Zavedli se šedivé specielní pasy platné jen do Jugoslávie. Při vydání výjezdní doložky do Jugoslávie se musí vrátit zelený pas, který je "platný" do všech států světa. Jenže co našinec, b&T^V" W' W
Dalším nejdůležitéjším krokem je získání cestovních dokladů. Pomineme nepatrné procento těch, kteří obdrží výjezdní doložku přímo do kapitalistických států, jako statisticky nepoužitelné. Pro převážnou většinu budoucích emigrantů nejvyzkouše-
17
to koumák. Stává se třeba, že někdo zelený pas při předcházejíc! cestě napr. do NDR "údajně" ztratí. V takověmto případě se okamžité zažádá (nejlépe s půlročním předstihem) o vydání nového zeleného pasu, který se pak odevzdá bdělým úředníkům. Původní zelený pas je nutné si vzít s sebou do Jugoslávie. Na rakouském konzulátě v Záhřebu nebo v Bělehradě je možné zažádat o tranzitn í vízum do Rakouska. Ti, kteří byli odkázáni pouze na šedivé pasy, pokoušeli se přejet hranice do Rakouska či Itálie, ale jejich pokusy byly málokdy úspěšné. (Rakouský konzulát až do začátku srpna dával víza i do šedivých pasů.) Jugoslávští pohraničníci kandidáty emigrace vraceli; byly i případy, že je fyzicky napadli a na několik dní zavřeli. Ale dvě možnosti stále existují: jít pěšky přes hory, nebo se přihlásit v táboře UNO na adrese: UNITED NATIONS HIGH COMMISSION FOR REFUGEES Mr. BULAT, RISANKA 5 110 00 BEOGRAD P.O. BOX 157 tel. (011) 646-374 V táboře UNO je průběžně kolem 200 Čechoslováku, každého ale nepřijmou. Důležité je mít skutečné politické důvody a svoji výpověď neměnit ze dne na den, protože na žádných úřadech neocení lidové vypravěče. Mnoho lidí čekalo na přijetí až měsíc, Z tábora UNO je možné se dostat do Austrálie, USA, Kanady (do Kanady pouze, máte-li sponzora), nebo na speciální pas UNO do Rakouska, a pak zaběhnutým systémem dále. Na odlet do Austrálie se čekalo v r. 19821 až 3 měsíce, do USA a Kanady 4 měsíce. Po příchodu na rakouské území je nutno se co nejdříve přihlásit v uprchlickém tábore v Traiskirchenu (25 km od Vídně směrem na jih, blízko Badenu). Tím se ušetří čas, peníze a zcela neplodné pobíhání po jiných úřadech. Prostřed! Traiskirchenu není naprosto rozkvetlou loukou kopretin (stará vojenská kasárna), ale po absolvování nezbytných úředních formalit je většina emigrantů (přednostně rodiny s dětmi) přemístěna do penzionu, kde je jim poskytováno bezplatné ubytování a strava. Všechny úřední formality (tj, policejní interview, otisky prstů, lékařskou prohlídku a přihlášení u některé organizace), je třeba absolvovat bez protestu a co nejdříve, pokud možno ješté před odjezdem z tábora na penzion. Později jsou všichni postupné pozváni znovu do Traiskirchenu na registraci, kde vyplní přihlašovací formuláře pro velvyslanectví cílové země, za pomoci překladatelky mluvící česky. Pak se čeká na pozvání k interviews V roce 1981 se na tuto registraci čekalo 2 až 3 měsíce, v roce 1982 týden. Žádat přímo na velvysla-
18
nectví bylo vyloučeno. Mnoho Poláků se přihlásilo na 2až4 konzulátech najednou, a tím vznikl nepředstavitelný zmatek, Pozvání na interview i vízum dostávali lidé, kteří už byli 2 až4 měsíce v USA nebo v Austrálií. Kdo neměl nervy čekat na Kanadu, přihlásil se do USA nebo do Jižní Afriky, čekací doba byla 4 až 6 měsíců; na interview do Kanady čekali Čechoslováci 6 až 8 měsíců, na odlet dalších 2 až 5 měsíců: takže pobyt v Rakousku může dohromady trvat í 16 měsíců. Veškeré urgence ať ústní či písemné přímo na konzulátech byly zcela bezpředmětné. Pro uprchlíky, kteří nebyli přijati na vládní program, je ještě další cesta: sponzorování. Sponzorovat je možno příbuzné (rodinou), přátele (skupinou 5 až 6 lidí - podle směrnic té které země; především vyžaduje Kanada) nebo některou krajanskou organizací, např. Československý klub, Adelaide, Austrálie nebo Československé národní sdružení v Kanadě (zejména ve spojení s jiným sponzorem). Podmínky a podrobnosti lze získat v Traiskirchenu. Při odmítnutí dvěma i více státy zbývá ještě jedna cesta: obrátit se na Mezinárodní č e r vený kříž a požádat o pomoc. Musíte ovšem předložit lékařské potvrzení o snížené pracovní schopnosti. Červený kříž může zajistit pobyt, práci i zaopatření ve Švédsku, Švýcarsku, Dánsku nebo Holandsku. Podpůrných organizací, které nejrůznéjším způsobem pomáhají uprchlíkům, je celá řada. Nejznámější je AFCR pro Čechoslováky, které má sídlo ve Vídni i v Traiskirchenu, Finanční podporu nedává, jen výjimečné. Informace o cílových zemích USA a Kanadě příliš neoplývají podrobnostmi. Dotazy a urgence na velvyslanectvích organizace odmítá, konzulové to prý nemají rádi. Pomoc při hledání
zaměstnání organizace neposkytuje. Veškerá pomoc této organizace se bohužel omezila pouze na příležitostné zásobování emigrantů exilovou literaturou, Caritas - nejbohatší organizace, která v loňském roce občas poskytovala finanční podporu ve výši 400 rak. šilinků a před odletem vyplácela 1000 rak, šilinků na osobu má sponzory na celém světě a je též nejvlivnějšl. Registrovalo se u ní nejvíce emigrantů, převážné Poláků. Sídlo je ve Vídni a v Traiskirchenu. WCC poskytuje při zápisu jednorázovou podporu 300 šilinků na osobu a je ochotna hradit výdaje spojené s návštěvou Školy dětí emigrantů (pomůcky). Jako jediná organizace má úřední hodiny již od 8 dopoledne (ostatní organizace od 9 až 10 hod.) a registruje se u ní poměrně málo Čechoslováku. Sídlo je ve Vídni a v Traiskirchenu. Ostatní organizace jsou pro ji- • né národnosti, Čechoslováci s nimi nemají mnoho zkušeností. V Traiskirchenu, po policejním výslechu, je novému emigrantovi vydáno potvrzení, že požádal o politický azyl. Toto potvrzení je až do udělení azylu jediným osobním průkazem, čs. pasy, ať již zelené nebo šedé. je nutno odevzdat. V r. 198t se čekalo na azyj v Rakousku průměrně 8 - 12 měsíců (azyl však nebyl udělován všem), v r. 1982 dostali Čechoslováci politické azyly již po 2 měsících čekání. Po udělení azylu mohou emigranti "teoreticky" pracovat, v současné ekonomické krizi se však trvalejší zaměstnání sežene pouze výjimečné. Příležitostné práce se ale nabízejí při stavbách rodinných domků, v lese, v hotelích při mytí nádobí, uklízení ap. Dobré pracovní možnosti mají diplomované zdravotní sestry ve vídeňských nemocnicích. Kromě ubytováni a stravy je emi-
grantům měsíčné vyplácena podpora-kapesné 120 šilinků pro ženy a děti a 240 šilinků pro muže; z ni ovšem nelze zbohatnout. Jednou za dva měsíce se přidělují toaletní potřeby (mýdlo, prací prášky, zubní pasta, žiletky apod.} Pokud se emigrant v přípravné fázi alespoň trochu hmotné nezabezpečil a nemá práci, bývá dlouhé čekáni velmi svízelné a deprimující. Předpokladem pro úspěšné hledání práce je pojízdné auto, jelikož autobusy a vlaky jsou drahé (1 km za 2 šilinky). Nejvýhodnéjší je přijet do Rakouska se starším autem, které se pak před odletem zaveze na vrakoviště. Pokud není možno zakoupit v ČSR tzv. zelenou pojišťovací kartu, je třeba si vyžádat pojištění hned po přejezdu hranic. Jinak vzniká riziko, že se bude muset odevzdat pozn. číslo auta. Kdo dostane politický azyl, ztrácí též pozn. číslo, musí zaplatit technickou prohlídku auta, převod a nové rakouské číslo - celkem 5000 šilinků. Dalším problémem, zejména u letních uprchlíků, je starost o zimní oblečení, neboť vézt v letě k Jadranu zimník není nenápadné. Z Československa nelze poštou nic posílat, pouze knihy a menší dárky, zbývá jedině pomoc rakouského červeného kříže, který existuje v každé malé obci a je zásobován obnošeným šatstvem. Někde kupovali z prostředků Červeného kříže i nové boty, bundy a kalhoty. Dalším útočištěm v nouzi bývá fara, faráři často zorganizovali sbírku a finančně pomohli těm, co pomoc nejvíce potřebovali. Rodiče, kteří chtějí posílat děti do rakouské Školy, musí se domluvit s ředitelem školy nebo se starostou obce. V některých místech dostávaly i naše děti, stejně jako rakouské, učebnice a pomůcky zdarma. Velmi dobře tématicky i metodicky jsou v Rakousku vypracovány učebnice angličtiny o d 5. do 8. třídy i s magnetofonovými nahrávkami na kazetách. Pro ty, kteří žádají do anglicky mluvících zemí, je to skutečně vítaná pomůcka. Rakušané jsou k Čechoslovákům velmi přátelští, pohostinní, ovšem důležitým předpokladem k navázání kontaktu je alespoň základní znalost jazyka. Dlouhodobé čekání nepůsobí na emigranty příliš povzbudivě, ale na všechny (pokud se ovšem nevrátí) Čeká den odletu nebo odjezdu, jímž začíná proměna emigranta v imigranta. __
Věda Stanislav Relnli
Jak je to s pamětí René Descartes kdysi dávno tvrdil, že duše řídí lidské chování tím, že otevírá záklopky nervů, do nich vefukuje jakousi neznámou hmotu a tak zvětšuje objem svalů a hýbe člověkem. Od té doby uplynula více než tři století. Do dneška však vztah mysli a těla, ducha a hmoty nebyl pořádně vyřešen. Mozek je jednou z nedobytných pevností, o kterou se pokoušejí tisíce vědců. Loni v říjnu se konal v Mineapolis každoroční sjezd americké Společnosti pro nervovou védu (Society for Neuroscience), na kterém se sešlo skoro šest tisíc účastníků a bylo předneseno 3.700 sdélení. Novétechnologie dovolují dnes nahlédnout do procesů, o kterých se donedávna ani nevědělo. Řízení a hodnocení pokusů kompjútry zvýšilo mnohonásobné produktivitu vědecké práce. Pokus, jehož nedokonalé zhodnocení kdysi trvalo měsíce, může být spočítán stisknutím jednoho knoflíku. Védec, sedící u svého malého počítače, se může kdykoliv napojit na obrovské informační banky kdekoliv na americkém kontinentě, a během vteřin mu jeho příruční tiskací stroj vychrlí vše, co potřebuje. Jeho "malý" počítač však má často větší výkon, než ty kompjútry, které pomohly vynést Johna
Glenna na cestu kolem zeměkoule. Jen myslet a učit se musí člověk sám. Přes všechnu technologii mu nakonec zůstane k dispozici pouze ten nevzhledný, šedivý, polotekutý, komplikovaný orgán, lidský mozek, ve kterěm musi všechny informace přebrat, prozkoumat a srovnat, aby se z nich dal udělat rozumný, logický závěr a aby se do zmatku faktů vnesl řád, Jak vlastně mozek myslí? Lenin se svou teorií odrazu to měl jednoduchě. Mozek je na začátku života prázdný, a postupně se v něm "odráží" vše, co vidí, slyší a zažije. To zcela jasně není pravda. Člověk se rod í s nervovým systémem, který si, aspoň zčásti sám určuje co a jak a kdy se do něj vepíše, který pak tuto informaci zpracovává a pamatuje si nejen to, co viděl a slyšel, ale i svou vtastnl myšlenku, která v mozku vznikla a dala vznik nově myšlence, a nové ... a to vše si človék pamatuje a přetváří skutečnost nejdřív ve své hlavě a pak i doopravdy, i když pro to nemá správný třídní původ a vůbec žádné předpoklady. Když chceme rozřešit néjaký velký problém a nejde nám to, nejlépe uděláme, když si jej rozdělíme na malé části a ty si pak skládáme dohromady. Čili, když si chceme vysvětlit, jak mozek myslí, musíme začit od něče-
•
Česko-ipanělská rodina nabízí levné nájemné s Jídlem a služkou pro staršího důchodce s penzi. Máte-li min. $300.00 měsíčně, můžete žit klidné v překrásné Kostarice. Plité na: Mr. Jan Brlx, P.O. Box 979, 1002 San Jose, Costa Rlca M N KH ISTO F ORI
19
ho jednoduššího. Lidský mozek, tato skříňka plná překvapení, je složen z nervových buněk. Je jich deset nebo dvanáct miliard, možné i víc. Každá z těchto buněk je spojena s těmi ostatními tisíci nebo i desetitisíci kontaktů, nervových zakončení, čili synapsí. Mezi sebou nervové buňky komunikují chemicky, vylučováním tzv. medlatorů. Každý neuron, který reaguje na medlétory od stovek svých sousedů, pak hodnotí vše, co sousedi sdělují a podle toho odpovídá. Podie toho, kolik synapsí na povrchu neuronu je právě v tomto okamžiku aktivních, neuron zvyšuje nebo snižuje svou reaktivitu až do okamžiku, kdy dojde ke zvratu, k vybiti nashromážděné energie, ke tvorbě nervového vzruchu, který přenese informaci dál, k jiným buňkám. Takže, miliardy našich nervových buněk v každém okamžiku našeho života mění svůj stav excitace od úplného útlumu až k tvorbě nervového vzruchu. Každá buňka může být v tisících různých funkčních stavů, každá jinak, ale v závislosti a ve spolupráci s ostatními, které jsou stejně proměnlivé. To zaručuje nepředstavitelnou jedinečnost a neopakovatelnost činnosti lidského mozku. Každou vteřinu se náš mozek dostává do nového funkčního stavu, informace do něj vstupuje, Šíří se, uchovává nebo vymazává, a tak to jde až do konce našich dnů. Jak si však, v té nepředstavitelné směsici spojeni a nervových impulzů, mediátoru, myšlenek a přáni uchovává mozek kontinuitu své činnosti o d toho, co bylo, k tomu, co je, a co bychom chtěli, aby bylo? Kde je uscho-
20
vána, jak je uspořádána vzpomínka na minulost a jak ji mozek využívá? V třicátých letech americký vědec Karl Lashley prohlásil, že to vlastné ani není technicky a biologicky možné, aby mozek nějakou paměť uchovával. Lashley studoval paměť tak, že postupné vyjímal laboratorním krysám různé oblasti mozku, a kdykoliv něco odstranil, vždy pamětní stopa zůstala uchována někde jinde. Stalo se pouze to, že čím víc části mozku odstranil, tím víc se naučené chováni zjednodušovalo. Paměť tedy není uchována v jednom místě mozkové tkáně. Je konzervována, vlastně pokaždé skoro celá, v různých mozkových oblastech. Od dob velkých objevů v molekulární biologii v padesátých letech se začalo tušit, že základní biochemické projevy činnosti živé buňky néjak s pamětní stopou souvisí. Už v padesátých l e t e c h - a to je v tomto oboru prehistorie - přišel Holger Hydén v Goteborgu s myšlenkou, že pamětní stopa je uchovávána v dlouhých řetězcích nukleových kyselin, a to hlavně v tzv. ribonukleové kyselině. Tak jako páska v magnetofonu obsahuje informaci, učilo se v té době, tak obsahuje informaci i dlouhé vlákno ribonukleové kyseliny. Tato informace se pak přehrává, když to je třeba, a mozek produkuje vzpomínku. V této teorii bylo vše fiktivní, kromě toho, že se při učení rybonukleové kyseliny v mozku opravdu vytvářejí, V té době přicházely i divoké teorie o tom, jak se pamětní stopa v nukleové kyselině uchovává, I jak se z nukleové kyseliny opět získává. O několik let později, v roce 1962,
přišel James V. McConnell z Ann Arboru v Michiganu s nálezem, který byl ještě překvapivější. Extrahoval nukleové kyseliny z tel drobných primitivních Červů, planárií, kteří se naučili reagovat na světlo a elektrický proud obranným stažením svalů. Když tuto ribonukleovou kyselinu vstřikl jinému Červu, ten reagoval tak, jako kdyby prošel dlouhým obdobím učení. Pak se lavina nálezů začala valit. O dva roky později, v letech 1964 a 1965 se přišlo na to, že tento "přenos paměti" se může provést i u savců. Zjistilo s e t o skoro najednou v Houstonu, Ann Arboru, v Kodani a v Plzni (tehdejší přednosta ústavu mě za to málem vyrazil z práce). Tento nález se neshodoval s ničím, co se před tím o mozku učilo a tak se mnozí hádali, zda to vůbec je možné, a když, tak co to může znamenat. S jakýmsi řešením přišel teprve Georges Ungar z Houstonu, který s těžkým maďarským přízvukem na sjezdu v New Yorku o vánocích roku 1967 prohlásil, že tyto "pamétnl látky" nejsou vůbec nukleové kyseliny, ale jednoduché molekuly bílkovin, peptidy, A že tyto peptldy nějakým způsobem ovlivňují chování, ale neví se jak. Mezitím přicházeli další vědci s objevy dalších komponent mozkové tkáné, které se mění, když se pamětní stopa v mozku fixuje. Jaroslav A. Deutsch z Kalifornie zjistil, že při učení a zapomínání se v mozku mění citlivost nervových buněk, reagujících na mediátor acetylcholin. Eva Fífková z Colorada nalezla změny v synapsích, které obsahovaly jiný mediátor, glutamovou kyselinu. Ladislav Tauc z Paříže studoval povrchové proteiny nervových buněk a zjistil jejich změny. Fosfoprotelny (bílkoviny obsahující fosfor), glykoproteiny (bílkoviny obsahující cukry), různé druhy lipidu i nevyslovitelné substance s názvy jako 14-3-2. S-tOO a NNE byly podezírány, propagovány, zavrhovány i vychvalovány jako ta jediná substance, která je tou pravou pamětní stopou. Sedmdesátá léta přinesla záplavu faktů, názorů a teorií. Peptidy, které v minulém desetiletí prosazoval Georges Ungar, se mezitím dostaly do středu zájmu velkých pracovních kolektivů na univerzitách "břečťanové ligy". Zjistilo se, že některé z mozkových peptidů tlumí nebo zvyšují bolest, hlad, žízeň i touhu po milování. Některé peptidy zrychlily proces učení u laboratorních krys i u senilních starců. Jiné dokázaly ovlivnit činnost mediátorů. Nové nálezy stále ještě přicházejí každý týden a s ezdy Společnosti pro nervovou vědu sou obrovským tržištěm překvapení. Snad neivětším problémem je zvládnout tu zaplavu informací a zařadit je do našeho systému znalosti. Zatím ze všech těch nálezů vyplynulo, že každá nervová buňka reaguje na podráždění způsobem,
který je o mnoho složitější, než je pouhá tvorba nervového vzruchu, nebo syntéza nějaké jednoduché "paměťové látky". Jednotlivá nervová buňka, když je podrážděna medlátory z jiných neuronů, odpovídá na toto podráždění komplexem biochemických změn, které postihují všechny její metabolické složky. V synapsích se mění fosfoproteíny i glyíioproteiny. Zvyšuje se, nebo se snižuje produkce mediátorů. To vyžaduje zvýšený přísun látek, z kterých jsou mediatory vytvářeny. Podrážděná synapse ovlivní prostřednictvím chemických "vzkazů" mezi různými částmi buňky spousty dalších procesů, tvorbu nuk l e o v ý c h kyselin, bílkovin, jejich transport uvnitř buňky, budoucí citlivost na mediátory, i energetickou balanci buňky. Zvýšená činnost buňky v době jejího zvýšeného podráždění se tedy odráží v její chemické struktuře, a to způsobí, že se buňka trvale dostane na jinou metabolickou úroveň, a zároveň i na novou hladinu dráždivosti, Mnohě procesy jsou již známy. Ví se však, že nervové buňky vytvářejí snad až 19.000 různých druhu bílkovin. Až budeme vědět, co všechny tyto bílkoviny dělaji a jak reagují na změny nervové dráždivosti, pak budeme moci sestrojit i úplný funlční model plasticity nervové buňky. Hledání pamétni stopy tedy není hledáním jehly v kupce sena. Je to spíš mapování kupky sena (to myslím bez ironie). Tato místní změna nervové dráždivosti, vyvolaná zvýšeným "provozem" jedné buňky, sama o sobě neznamená mnoho. Její pravý význam se teprve projeví, když si uvědomíme, že podobné reagují í ostatní neurony, některé zvyšují svou d r á ž d i v o s t j i n é ji snižují. Když Člověk vidí něco, co si chce zapamatovat, pak nervové vzruchy, přicházející do mozku, diferencovaně dráždí velká množství neuronů, které reagují stejné diferencovanou biochemickou změnou. Třírozměrný systém změněných neuronů pak vytváří prostorový kódovaný obraz toho, co člověk viděl. Podobné se kódují i myšlenky, vzniklé v mozku. S podobnou myšlenkou přišel poprvé v roce 1949 Donald Hebb, který tehdy pracoval v Montrealu. Jeho "teorie nervových souborů" (neuronal assemblies) se však plně uplatnila až tehdy, když bylo možné sestavit biochemický model trvalých změn nervové dráždivosti. Takže - hlavní principy tvorby a fixace pamětní stopy je možno dnes odvodit ze známých faktů. Vědecké poznání je však, na rozdíl od marxis m u - l e n i n l s m u , revidováno každý den. Všechny teorie jsou relativní, vyvíjejí se a přijímají do sebe nová fakta. Neexistují autority, se kterými by nebylo možno polemizovat. Úplnou teorii lidské nervové činnosti bude možné vytvořit až tehdy, až budeme moci
zmapovat, jak činnost jednoho neuronu závisí na ostatních, jak spolu komunikují v nepřehledných sítích nervových spojení, jak se společně adaptují na přiliv informace, jak tuto informaci uskladňují a uvolňují. Zatím tak daleko nejsme. Zatím musíme přijímat všechny názory. Třeba i názor Sira Johna Ecclese, který za výzkum synaptických spojeni dostal v roce 1959 Nobelovu cenu. Eccles tvrdl, že v mozku existují buňky a oblasti, kde se nehmotná duše stýká s nervovým systémem a ovlivňuje jeho chováni. Tuto teorii hájí zároveň s filozofem Karlem Popperem a napsal o ní několik knih. Na těchto knihách je zajímavé kupř. to, že se v nich správně píše jméno Jana Evangelisty Purkyněho (jehož zde za mořem jmenují Purkinje, vyslov Perkindži). Já osobně to přičítám vlivu Ecclesovy dlouholeté spolupracovnice, dr. Heleny Táboříkové.
Film Jan Uhde
Meloucháři Jerzy Skolímowski, známý polský režisér žijící v Anglii (Bariéra, Walkover, Smutný konec), natočí I svůj poslední film v téměř rekordní dobé, Nápad, který se v umělcově mysli zrodil na podzim roku 1981 a vykrystalizoval v době zavedení stanného práva v Polsku, dostal formu scénáře, byl natočen a ozvučen během asi 4 měsíců, takže v květnu 1982 šlo hotové dílo na festival do Cannes. Jeho děj je prajednoduchý a odehrává se v Londýně: Čtyři Poláci přijíždějí do Anglie na čtyřtýdenní "návštěvu", ale místo toho tam meloucháři. Vydělat n a l o m maji všichni - jejích šéf doma v Polsku (majitel domku, který opravují), nepracující průvodce-organizátor Nowak a nakonec
i zbývající tři robotníci, kteří maji po návratu obdržet za měsíc práce roční mzdu - ovšem ve zlotých. Narozdíl od většiny podobných případů, jádro tohoto filmu není v příběhu jako takovém, nýbrž v bohatství metafor, narážek a často jen nenápadných náznaků, kterými se dílo přímo hemží. Tento vysoce subtilní systém audiovizuálního detailu funguje současně na několika rovinách, které jsou divákovi ponechány k interpretaci: napětí uvnitř skupinky Poláků, situace cizince v neznámém prostředí a reakce domácího obyvatelstva vůči p ř i v a n d r o v a l c ů m , život současné britské společnosti a další. Nejzajímavějši z nich je vývoj vztahu mezi Nowakem a tupě bezbarvou masou jeho tří "podřízených". Jeho zpočátku suverénní pozice - on jediný zná trochu anglicky - pomalu eroduje, doprovázena vnitrní nejistotou a pochybnostmi. Jeho společníci krok po kroku poznávají Nowakovu profesionální neschopnost (nákup špatného materiálu) a nemorálnost (krádež jízdního kola) a mlčky se autonomizují. Když není schopen zajistit slíbenou prémií, "poddaní" rebelují (nepustí jej na noc do domu) a dokončí práci sami. Při zpáteční cestě na letiště, kdy jim Nowak konečné sdělí to, co jim po týdny zatajoval, totiž že v Polsku došlo k vojenskému převratu, vysilení, oklamaní a rozzuření dělníci se na něj vrhnou. Diskuse o metaforických a symbolických detailech uvedeného vztahu, jakož i zbývajících filozoficko-estet i c k ý c h rovinách S k o l i m o w s k é h o Melouchářů by nutné přesáhla rámec této krátké recenze, M í s t o t o h o d o p o ručím návštěvu filmu, který i přesto, že byl ušit horkou jehlou, a je tedy v některých místech jen nahrubo přitesán, je kvalitním, hluboce ironickým, ale i humorným dílem, což je pro českého a slovenského diváka vždy vítaným osvěžením ducha. Nowaka hraje Jeremy Irons a jednoho z trojky Poláků - Wolského - Český herec Jiří Stanislav.
•
JEREMY I R O N S
21
Umění Jan UKde
COIJ APT Otvor ve šťavnatém loubí odhaluje Kreml, plovoucí j a k o vzdálený u t o pický ostrov v zářivé atmosféře vln. Skupina starších revolucionářů se sklání ve ztemnélé místnosti nad stolem, obličeje ozářené lampou, v popředí tvář Nikity Chruščova. Učitel lidstva přijímá dary, jež mu nabízejí m ú z y : kniha, paleta se štětcem a barvami ... vítr přicházející o d n i k u d si pohrává s těžkým bílým pláštěm j e h o maršálské uniformy, na pracovním stole d ý m k a a celému světu d o b ř e známá lampa se zeleným stínídlem, jakási "sovětská Tiffany". Tmavá, monumentální, blýskavá plátna vonící olejovkami nás přenášejí do světa, kde zítřky a včerejšky znamenají svůj opak. Člověk by téměř zapomněl, že stojí ve výstavní síni Ronald Feldman Galiery na Mercer Street v Novém Yorku. A u t o ř i vystavených děl jsou dva umělci, Vitalij Komár a Alexander Melamid, kteří před pěti lety emigrovali ze SSSR a dnes žijí ve S p o j e n ý c h státech. Jejich tvůrčí metoda je zakotvena v d o k o n a l e o d p o z o r o v a n é m napodobení obsahové m y t o l o g i e a f o r m á l ních technik tzv. socialistického realismu. Její počátky se datují do r o k u 1972, kdy oba umělci ještě žili v Moskvě, 1974 se zúčastnili neoficiální, d o b ř e známé "výstavy pod Širým neb e m " u Moskvy, která byla převálcovaná buldozery. Komár a Melamid se z m o c ň u j í materie oficiálního socialis t i c k é h o umění a podrobují je d r o b n ý m posuvům, které zdůrazňují nesmyslnost a prolhanost t o h o t o z p ů s o b u malování. Obraz Chruščova s revolucionáři je například nazván " U klady proti Beriovi"; n a j i n ě m plátně sedí mladá plonýrka před zrcadlem v d o b ř e známé póze "ranní toalety" a upřeně pozoruje svou ruku, jež jí m i zí mezi stehny pod v y h r n u t o u p i o n ý r s k o u s u k n í - vše ostatní je jako ze stalinské učebnice, I ten červený šátek kolem krku. Myslím, že lze stěží učinit lepší komentář k sorelovému kýči, než jsou Komárová a Melamldova plátna. Součásti výstavy je i m o d e l šibenice - j e - l i funkční, nepodařilo se ml zjistit - a série obrazů představujících americké patriotické slogany v y h o t o vené ve stylu bombastické reklamy, jakož I satirické portréty různých forem k o n z u m e r i s m u , tzv. Superobjekty. Zdá se, že oba umělci mají o č i o tevřené. Jejich kritický pohled zasahuje negativní kulturně-společenské jevy bez ohledu na zeměpisnou a ideo l o g i c k o u polohu. Různé f o r m y k ý čovitého m o n u m e n t a l i s m u se od sebe neliší tolik, jak by se na první pohled zdálo. |—|
22
Literatura Ivan Diví«
Konec vidin Roztrh' jsem ve hřbetě Maharesh Mahesh Jog i, roztrh' ¡sem ve hřbetě His Holliness: roztrh' ¡sem ve hřbetě Viernächteabkommen a zatopil tím Luka pod Mednikem. Vyletovaly snopy, dědkové zaěiSlall: dětičky budou, pečená holoubátka! Berle jsem vzal a od pomníku s kopím dolů na vozejku sjížděl na Můstek; Na Kazáňl Na Kazáň! a u bufetu Koruna, dyclnky u bufetu, přihlížely tomu hadi zorničky a člověk našinec jim leštil půllitry — f. Co přemítáš, a dle starého, nepřezkoumaného zvyku fixuješ na papír, fixací ztrácí na ceně — vydej se na poušť hledat nic, srkej zelenou polívku: básné pak, poslední útočiště donaha osiřelé bytosti, piš do zdi: na ní přibita veduta rodného města, připomínka, že v ném už nebydlíš: kde bydlíš teď — je lhostejné. Tomuto dni říkají Všech Svatých: bytosti tedy, z nichž žádnou jsem nepotkal, hůř pakli potkal a nerozeznal: zvony zvou na mši, pohružívé tlukou, poslední záchvěv vznášívého krachu v posup vylidněného mésta: zaskočen, kam se obrátit? do parku kotníky brodit sypký Sust? připomeneme všechny, kdo zemřeli, bez rozloučení vytrativše se z obzoru, takže je mně odepřeno jak společenství živých, tak sdruženost s oněmi: samota průsvitných jasů:
pod uzavírací palbou blbosti, trvající deset tlslclleti, věci nevydržely, vyvráceny z kořene: možná že atomy ještě tiše šusti v prázdnu: jejich smysl vypaď, uschlé oko svévole: postupně z našeho mozku vypečeno navic vnímáni symetrie, blesk dvojsečného meče: kolektivní šilháni přechází na děti: ztráta se vyjevuje pocitem vznášení bez odlehčení, trč! tu kostrč nenáležitosti, podezření smrdí, vše shrkuje se v tázáni; jakým právem? a i kdyby zdolány byly tyto obrovitosti, kde jsi kdo, komu bych to řekl? snad prvního chodce chytit za klopy, smýknout jím o zem a pak se omluvit? Co zaráží: prostřed rondelu sadu pohledem lze i utkvět: iluse: skupina buků zdálky nerozborná jediná, při bližším popatření odnoží osmnáctero kmenů. A valné shazováni bronzu, v koncovkách sypčité, zmnožuje děs: konči věk slov, věk předmětů i věcí, končí věk člověka: počíná se věk němé tváře. Přelomili ti v mozku sojčí pírko: inu dal ses na chlast, a dobře udélals: dvacet, třicet let opírali jsme se o sloupy, ničili podstatu, v tuženi podrazu: výčitka otcům: nenašli si na nás dvě hodiny u sklenice vodyt Josefa vyslýchali v podsklepí Karlovy university, kam komoušl nastavěli ukradená divadelní křesla: za stolem, osázeným prázdnými konservaml s natlučenou vanilkou vajglů, kdákal Petrmichl: ze strany nevystupujeme! Ze strany se vylučuje! Vodnatí ticho. Zajístéže hvězdy valí kotelný hluk, zuřivě za sebou vlekouce pletence rotujících atomů, ale sem. na tuto prokletou planetu, ten hluk nedoléhá: i kdyby vypukla vólka mlhovin, nebyl bych rušen: nikdo u mne nic neobjednal, nelze mne koupit, nejsem na prodej, jen odchycen za tři pětky navěk sprostým příchvatem oleje jiujitsu, euroasií, sodomicky fikající euroameriku pod jednou koňskou houní — já, z národa, kde ozimý oves taktak dozrává pod šikmým sluncem, já, z národa, který si lokty vydral právo nastolit na zemi ráj, já. který se hnal nahoru do zemské kanceláře, volit krále z lidul jaká zákonitost lokáni šlemů! Jaká zákonitost, strhnout Krista za rukáv, chtít ho jen pro sebe! Rudá jeho s mou rudou, rudorudé všichni za Nimi Jaká zákonitost, lokat šlem! Když jsem si řekl: jeho konání ve světě — toťožeh nestráveným úžasem, jenž, ochlazen, přechází v samopanovačnost — jaká pýcha lokat šlemi II. Syt doktoráoké magie, syt exilácké mánie, syt msty i sebemsty, věšteb z rozervaných outrob, ničeni přírody 1 všeho, co psáno jest v moji mateřštině: co psáno iest — ne řečeno! syt Dýka, presidenta Nadrobitele, Rozdrobitele, Dovršitele, syt Václaváku ohnlpaného Domem potravin, syt výhledu na Hrad, kde potmě mrdá Husák Cechy lze milovat jen tak, jak nelze milovat Iva proskakujíciho hořlcim kruhem — milovat Cechy, znamená schraňovat ulomené kliky od flašinetů, milovat Cechy, znamená sadomasoehlstickou, opakovanou, zaviněnou tragédil: marně jsem zuřil modlitby
proti kdejakému čínskému draku, marně muchlal a nakopával sajnpapír, kolikrát vídal onoho Iva tupit si spár o satén lenošek apoplektické šlechty, kolikrát vídal vás, vy naše české mámy, fašistoldně nenávidět vše, co nebylo vaši kedlubnovltou zabedněnosti Ano většina z vás dělá, ale už jen pod sebe — Kam se utečete se svým stářim, okamžikem, až po vás někdo hodi fekálem: dědkul Bábo stará! Kam skryjete se před bazlliščím pohledem déti: odkud jsem? kdo jsem? co jste tu tropili od husitské revoluce? obnoveného zřízení? Josefa Dobrovského? Syt postáváni pod pamětní deskou Karla Havlíčka, syt faktu, že první, necenzurované vydáni Lešetínskěho kováře muselo vyjít ve Spojených státech, syt jar, Únorů, Květnů, Lednů, Srpnů — těch hoven bezčasi Milovat Cechy znamená přivodit si a pěstovat svou nemoc ničit si poslední zdraví Kdo komu vrátí oslepené jestřáby? kdo uplouhané sněžné levharty, souměrně krásnou zvěř, proměňovanou v cirkusovou havěť? Zničili Eden, ochcall dómy a teď skučí jak staré kurvy po štrichu: v zemi Alšově a Chittusiho školeni teroristi, každý dobytek tam požívá větších práv než našinec Kde jsou sebrané spisy Jana Zahradnička? Kde dilo Zbyňka Havlíčka? Kde hnijou ledviny kněze Toufara? Kde sebrané Báje a pověsti? Kde obřadní roucha z břevnovského kláštera? Nevíte? Kde leží Palach? Nevite!? Ale kde hnípe Kotvald, víte? Kde proroci? Nevíš, že Poláci jsou dnes vedoucím národem Evropy? Probiješ i tuhle poslední šanci? Kdo je Kryštof Penderecki? nevíš? kdo aíe Zouhir Chelly. kdo Mahmoud Abdulla, to víš? Varan dueluje s kobrou ve stínu termitiště, Jindřichův Hradec prodán západoněmeckým turistům co filmová kulisa, v propadlém Mostě točí Amerikáni: Josef P. se moh' po Praha proměnila se prý, když k nám vjeli, v jediný obrovitý Codex Gigas: hovno kodex: v důkaz, že v oné zemi pobíhá čtrnáct milionů grafomanů, zato tam neslouží ani jeden voják Varan dueluje s kobrou ve stínu termitiště, ruští haranti hrajou si s českými na hnoji hřiště: antropologický šok: mezi pražci šutr místo očekávaného uhli, a jak nizkoobzorovou hvězdou je Bůh železničář mává lucernou: Týnec Zábořll ve skutečnosti: porucha na moři Probouzím se v Německu, není to ani poprvé ani naposled, v knedlíku Bavor mastná oka rybníků: jenže mně nikdy nepukne srdce,
23
přestože chápu, že Myslbek to vysošil chybné: Mácha nad onim městem nevoní ke květině, nemůže nad méstem. kde rozhodnout lze se jen mezi ruským šeříkem či sovětským bezem; Tak lezem fezem III. Dvacetiletý básník v Praze kouše třepeni koberců, což není následek pohlavní frustrace, aniž je to z hladu: strou se před nim nedohledné savany osázené baobaby, protknuté oázami, oduchovnělýmí pokušeními sv. Antonína — přesto ten mládenec je na dně, mizí v jedné z místnosti, kde dr Harnpejz a dr Servit pronášejí pýthické výroky, obcházejíce jak pánev s řeřavým uhlím primitivní psychoanalýzu, aniž se kdy shodnou na sjednocující diagnóze: jak by mohli, neboť zde řeč, otkovaná Marxovou zlobou, nedokáže vyjádřit ani že prší — mladíkova choroba má historickou dimensi, není banální, jí začíná drama: ani moucha, vlétší do místnosti, není banální, ani jediná kanálová mříž: jen náš strach, zločiny, únava, nevíra jsou banalita. Pralesy tropické Inspirace? jak vytrhnout zemi tuto z dvorků, zavalených popelnicemi, jak z její vlastní duše, zalyknuté hříchy, nánosy samohany nestoudně polykané — Nádor prostupuje každou ložnici, jediné snad prostory těsně před oltáři jsou imunní: ostatně na Krasnoj Ploščadi rez lomcuje zámky ve vratech Vaši la Blaženého Netroufal bych si tvrdit, že odolnosti je nekonečná, natožpak v Čechli, zemi jedenáct století vystavované bórám tlučených déjin: císař Josef dobrotisko s kukátkem a tolarem, pak Klácelův blábol, pak žižkobojky s šibenicemi, lord Runciman, nakonec staroměstský rynk vrzající řemením dohod
IV.
Sbohem hrnčířský kruhu, sbohem poesie, rohlíčky točené pod dohledem SMERSu; sbohem vrtule z jasanu, klížená potem, ana ses otáčela v centrifuze mozku: sbohem pote i krvi: sbohem, zlomené tágo, sdružené z holenních kosti, klouby postrkující po blbé zeleni bílou s červenou v hospodě vesmíru našeho: sbohem hospodo, náhle vylidněná: sbohem záchodky, pejcho, jasmínový čaji, podávaný růžovou Isabel, když ji byl záchvěv světla svéc paď v prozářený vlas: sbohem opratě zlobného škubání spřežením sadomasochísmu. poháněným onanií z úzkosti; sbohem, čáro na zdi, druhá vedle ní: sbohem, slávo rovů, sbohem zavilosti, sbohem popeli, v y v e z e n ý na s k l á d k u : s b o h e m m r a m o r e t l a č e n k y , s p a r t o slávle, k a š t a n á ř i c h r c h l a n ý l i s t o p a d e m , sbohem, kapko potu mučedníka,
v kteréžto nanov smíchána sWnsíva s veiehoraml, slézanými armádou vši: nadarmo nanov! Sbohem nadarmo, sbohem nanov: sbohem, moje zdraví, sbohem, hlavo zafačovaná, zašantročená ke všemu odhodlanými mládenci z podpodlažl: sbohem poesie, straSný trojzube, beranidlo nikam, sbohem, Hérakllte. sbohem tvé jasnozření, že k bobům se modlit, toť hučet do zdi: Nashledanou otče, nashledanou matko, nashledanou bratře: běda, má nelhostejností: padnem' tam do světla? anebo o se tlouci ve tmě ledem spečeným? Sbohem, ta možnosti, sbohem, nemožnosti, sbohem synu, dej pozor: bojte se všichni všespalujiclho ohně! Zdráv buď synáčku, králi Ječmínku, zdráv buď a vzkvétej, tanečníku bohyně Kálí, dítě Kristovo! Zdráva dceruško, neboj se ničeho, ani manžela, ani smrti, jen Boha. Vítej luňáku čistý, do domu vítej, zeti! Zdráva buď Liduško muzikantská, sůvko samospravedllvá; zdráv buď básníku, ostrovito svéhlavý, vítej nám, Kristepane! Jedině vy, to bez berli, založte nové Cechyl založit smíte;
Patrně se sem musejí slétnout démoni, musí sem udeřit heídeggerovský zázrak, patrně musíme napřed uhořet, a ne-li, k d o by tu jinak směl, aniž o b s t á l ? pak aspoň přestat bučet Kde domov můj C e c h y ale? s b o h e m — a misto toho nasadit Svatováclavský chorál — české m o ř e . — Mladíkova znovuprůprava zabere stopadesát let — tady neplatí parol surrealistů, že člověk nemůže za to. že je geniální — 21. června 1981 Tady se musíš vrátit až ke Gilgaméšovi, nutno znovu projít Asií, stredomorským bazénem, Konec vidin ¡e část básnická sbírky Odchod z Cech. znovuzvednout fíkovou haluz židovství roubovanou Vydalo nakladatelství PmD, Max Wönner Strasse 31, na oleandr Héllady 8000 München 50. a pak se vrátit k sobě do kuchyně a odstavit vroucí čajník Je to zlé, Západ a 68 Publishers všude z houšti a skrze nó syká U p o z o r ň u j e m e čtenáře, že Západ a zkurvená řeč: šidlo v pytli neutajíš: 68 Publishers jsou dvě rozdílné orgaKovona Liberec, pobočný závod Poprad Tatry — nizace, geograficky od sebe vzdáleza oknem milion podplacených buřtů. né, i když vzájemně spolupracující. Čeština táhne pralesem, živí se kožínky: Všechny administrativní dotazy na jednoho dne se rebel uzdraví, posadí, Západ, předplatné, žádosti o ukázkorozpoznav, že nemůže za to, že je geniální: vá Čísla a inzerci adresujte na adresu: kde se ovšem setká s Čechami, nelze prorokovat: Administrace Západu snad v onom rozponu, v němž ve stříbrné dóze na jednom konci P.O.Box 322 donekonečna tluče srdce Bedřicha Smetany Waterloo, ON, Canada a na druhém konci poblíž Kátmandú, kde sedí nádherná žena N2J 4A4 malující si v krajině šišinky rumělkou třetí oko, třetf oko, jemuž nic neujde
24
10 let Sixty-Eight Publishers Corporation
R EDA KTO ň Z A P A D U MILOS S U C H MA SE Z D E N O U SA LI V Á H O V O U
18. prosince 1982 oslavilo nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. deset let svého trvání. Večírku v domě Zdeny Salivarovó a Josefa škvoreckého se zúčastnili přátelé a spolupracovníci nakladatelství, členové redakční rady Západu, zástupce Charty 77 v Kanadě a redaktor časopisu Nový domov Aleš Březina a kanadští literární kritici a televízni pracovníci. Slavnostní projev přednesl profesor H. Gordon Skilling, předseda správní rady nakladatelství, poradce kanadské a americké vlády pro otázky Československa a autor významných knih o naší vlasti CZECHOSLOVAKIA'S INTERRUPTED REVOLUTION, CHARTER 77 AND HUMAN RIGHTS IN CZECHOSLOVAKIA aj.
G O R D O N S K I L L I N G Pftl P R O J E V U O H L A S U J E VYOAlMl J U B I L E J N Í KNIHY, SLOVNÍKU ČESKÝCH SPISOVATELŮ f í a k á i a n ý e h ) DOMA I V E X I L U
Jan Klinka
Poznejte ostrov New SaMsbury Přes nepopiratelnou osobní zkušenost, v mnohém traumatickou, které spisovatele Jana Drábka kvalifikovala jako svědka politických zvratů a hledače vlastní přináležltosti, jistá poplatnost autobiografickému pojetí dějové osnovy, patrná v jeho předchozích romanech (A co Václav?, Zpráva o smrti Růžového kavalíra, The Lister Legacy) omezila poněkud jeho námětový okruh. V Drábkově čtvrté beletristické knize tomu tak není, The Statement (Výpověď) je kniha o demokratické vládě, jejím úpadku, 0 nastolení pravicové vojenské diktatury a o revolučním převratu, jež zplodí systém nazvaný Drábkem "benígn authoritarianism". Autor se rozhodl na příkladu fiktivního ostrova New Salisbury pojednat o soudobých společenských proměnách, zahrnujících 1 revoluční násilí, s úmyslem přispět do úvah o podstatě, formách a vývojových trendech vládních forem. Zasadí-li autor přiběh tohoto druhu do současnosti, musí se nutné zabývat velmocenskou geopolitickou kalkulací v níž je boj o smýšlení lidí na každodenním pořádku. Musí se rovněž zabývat aspekty sociální i lidské nedokonalosti. Drábek poskytuje ve Výpovědi nespočet příkladů naivity, nedostatku prozíravosti či chorobné ctižádosti demokratických představitelů a stejně tak poukazuje na fanatičnost, bezohlednost a proradnost komunistických předáků. Hlavní myšlenkový přínos Výpovědi lze spatřovat právě v tomto neobvykle čirém ozřejmění hlavních hybných pák i ryze osobních motivačních pružin v pozadí aspirací a snah o změny v uspořádání společenského celku. 2e je Drábek-autor především vypravěč bylo Výpovědi znovu potvrzeno navzdory námětové nesnadnosti. Výpověď však také dovolila postihnout více z Drábka přemýšlivého, filozofujícího, chcete-li účastněného na veřejném dění. Sdělitelnost a poutavost knihy vyzískala vynalézavým začleněním deníkových záznamu, rozhlasových projevů a novinových Článků - výrazových prostředků, s nimiž je Drábek důvěrně obeznámen. Jazyková hutnost a dějová ucelenost všech 67 kapitol svědčí o autorově mimořádné tvůrčí disciplinovanosti, jež činí knihu velíce čtivou a srozumitelnou, Vzácnou vyrovnaností prvků realistických i fiktivních, působících v úhrnu natolik přesvědčivě, že čtenářův prožitek se pohybuje v mezích možného, dokonce pravděpodobného, bylo docíleno jedinečného výsledného efektu i přes určitou psychologickou neprooracovanost ně-
kterých postav k občasnou lapidárnost v některých dialozích. Výpověď si zaslouží být čtena, a to nejen studenty politických věd a politiky z povolání, i když hlavně jimi, diskutována, přeložena a zfilmována, protože je to kniha nanejvýš aktuální a literárně cenná. Anglicky píšící, Český spisovatel Jan Drábek dosáhl svou Výpovědí mezinárodního formátu. Knihu vydalo torontské nakladatelství Mu sson Book Company v únoru 1982. Má 344 stran a stojí $16.95.
Odesílání zahraničních léků i bez předpisu přesně a rychle wm M• zaridi Olga Olešovská mag. farmacie z ČSR * * *
MEDFOR Services Líd. 3101 Bloor St.,W., No. 204, Toronto, Ont.,Canada M8X 2W2 (416)233-6046,večer 248-1959
VENKA TRAVEL LTD. 640 Queen St. W„ Toronto M6J 1E4 Tel.: 366-2258 a 366-2259
JANA BLÁHOVÁ Cenově výhodné lety pro návštěvníky z československa do Kanady. Levné lety do Evropy. DOVOLENÉ DO CELÉHO SVĚTA Thomas Fisher knihovna vzácných knih T h o m a s Fisher k n i h o v n a vzácných knih ve spolupráci se Střediskem p r o ruská a v ý c h o d o e v r o p s k á studia na t o r o n t s k é univerzitě s h r o m a ž ď u j e bibliografii Petlice s p o m o c í F o r d o vy n a d a c e . Každý je vitán, k d o m ů ž e přispět do knihovny k n i h o u ěi u p o zornit na vlastnictví knih Petlice. Pište na: Mrs. L u b a Hussel, T h e Fisher Rare Book Library, University of Toronto, Toronto, Ontario, Canada M 5 S IA5,
25
Tore Stubberud
Cesta Povídky "Cesta" a "červi" jsou z knihy Tore Stubberuda RADOSTI TOPENI DŘEVEM (Vetfyringens gleder), která obsahuje sedmadvacet krátkých vyprávění a vyšla v roce 1982 v Oslu. Povídky vypráví o dětství na venkově v jihovýchodním Norsku v padesátých letech. Jsou charakteristické pro to, čemu by snad bylo možno říct "norské viděni světa". Tore Stubberud (nar. 1947} studoval filozofii ve Francii, uvedl do Norska protikomunistické "Nové francouzské filozofy", překládá Baudelaira a je známým novinářem sympatického politického zabarvení. V roce 1981 věnoval třicet tisíc Švédských korun, které získal jako cenu v televizní literární soutěži, na Fond Charty 77. Nedávno vydal knihu kulturné-politických úvah s titulem MARX JE MRTEV, ALE MARXISTÉ 2lJ(.
sledovala okraj lesa a končila v Zemi nikoho. V Zem i nikoho to bylo nebezpečné, tam končilo Norsko. Bylo tam velké jezero, ve kterém se mohly všechny děti utopit, a hluboké lesy, kam světlo neproniklo. Při pomyšlení na Zemi nikoho jsem vždycky dostal strach. A když jsem dostal strach - měl jsem dědečka. Byl můj nejbližší kamarád a zároveň nedosažitelný obr s podivnými plány a záležitostmi. Pracoval, poflakoval se, zpíval, ale hlavně se projídal životem. Byl vždycky doma, tam u cesty. Z norštiny přeložil Michael Konůpek
Na cestě samé nic mystického nebylo. Byla písčitá, s mnoha hlubokými díramí a blátivými výmoly. Byla jako mnoho jiných cest, s příkopy a květinami podél. Nebyla ani zvlášť široká, ale byla naše a mohli jsme po ní chodit. V zimě měla vyježdéné hluboké koleje plně vody a rozbředlého sněhu. Vody dost k naplnění galoší, když jsme se venku začali nudit a potřebovali záminku k vniknutí do kuchyně a k teplu. V létě písek pálit a byl příjemný, jak jsme jej nechávali propadávat mezi prsty. Do písku jsme kreslili ošklivé ženské postavy. Auta jim přejížděla těsně pod břichem. Cesta začínala u státní silnice. Státní silnice patří státu, říkalo se. Tam jsme chodili studovat velký svět: auta ženoucí se do ciziny. Lidé s jinými dialekty a s jinými jazyky. Občas zastavili nakoupit mléko a chléb nebo obdivovat přírodu a továrny. Kdysi v padesátých letech jsme začali zvláštní hru: Jméno a adresa? ptali jsme se cizími jazyky. V notýskách jsme méli spoustu jmen a adres. Návštěvníci Indie vyprávějí o dětech, které se shluknou kolem cizinců a žebrají. Také jsme se shluklí, ale hlad jsme neměli nikdy. Neprosili jsme o jídlo, chtěli jsme adresy, které se ménily v dobrodružství při světle lampičky nad rozevřeným atlasem. Každá nová adresa nám potvrzovala, že opravdu bydlíme u státní silnice. U silnice se pořád něco dělo. Po zajímavých haváriích následovaly vyjící sirény a modrá výstražná světla. To byl pro nás svátek. Představovali jsme si rozervaná lidská těla. Diskutovali jsme o barvě dětské krve: Červená nebo hnědá? Viděli jsme bilé pláště a slyšeli intenzívní pláč. Co jsme si mohli přát víc? Dlouho jsme si to pamatovali, tuhle jinou skutečnost. Hned po státní silnici byla velikou atrakcí fara. Fara patřila taky státu, říkalo se. Pořádaly se tam bazary, byly tam dorty s krémem, pěvecký sbor, limonáda - a jímavé proslovy se vzlykáním nad Jeho i naší vlastní velikostí a pádem. Nespočetná slavnostní shromáždění na počest misijní činnosti v Africe - zvláště ta v Africe přitahovala naše matky - zvláště matky: balancovaly v zimě po náledí s plechy plnými koláčů, pokrytými šedým papírem.
26
Věrné šlapávaly ve večerní tmě cestou k faře. Nevěděli jsme, jeslí Duch navštěvuje faru při každém shromáždění. Nicméně všechno bylo vždycky na svém mlsté: mísy koláčů rozestavěny, kamna rozpálena do ruda, vůně kávy vítala ve dveřích. Ale ješté byla třetí Mekka: Kiosk, také těsně u naší cesty. Tam jsme kupovali časopisy, naše první cigarety a lesklé řezy se Žlutou polevou a bílým práškovým cukrem. Tam to bylo fajn. Za těmito třemi důležitými body pokračovala cesta do neznáma. Podél bílých domů s bohatými pozemky. V zahradách záhony brambor; jabloně, jahody a ředkvičky tehdy ještě nevytlačily hnědočerná brambořiště. Na podzimsevyváželyžumpy: byloto před epochou klozetů a toaletního papíru. Obrázkové časopisy "Pro chudé i bohaté" a okresní noviny se nachytaly na ploty z ostnatého drátu a vlály po vétru. Než byly posbírány a zahrabány, mohli jsme s rukou před nosem studovat zblízka události uplynulého roku. Cesta pokračovala podél našich domů a podél plotu u obchodu - plotu s každou návštěvou mlékařského auta víc nakloněného. Pak se provlékla mezi budovami většího statku,
Červi "Bez vůle jeho ani vlas s hlavy nesejde...", prozpěvoval dědeček a vyjadřoval tak Stvořitelovu péči o každou, i tu nejmenší bytost na Zemi. Sedéli jsme v prádelně a vařili žrádlo pro prasata. Kuchyňské zbytky, spisovně. V odborném jazyce se tomu říkalo splašky. Obrovský hliníkový hrnec stál na železných kamnech. Venku bylo parně léto. Takové horko, že i kočky vyhledávaly stín. Uvnitř v prádelně seděl dědeček v obleku z hrubé látky s vestou, v košili zapnuté ke krku, v dlouhých spodkách a vysokých botách se Šněrováním, Jedinou známkou, jež potvrzovala, že také trpí horkem, bylo tmavé opocené kolečko kolem klobouku. Občas vytáhl hodinky z kapsičky u vesty, pozorně je studoval a uložil zpět. V borových polínkách praskalo; v místností bylo takové horko, že i ten černý roj bzučících much se usadit na parapetu okna, aby měl světlo a vzduch. Ale dědeček se držel. V hrnci to začalo brzy bublat a poklice se nadzdvihla. Škvírou mezi poklicí a okrajem nádoby se začali obje-
1977 - 1982
CHARTA 77
KALENDÁŘ 1983 Pavel Macek 12 dřevorytů ilustrujících sta- Plaťte zároveň s objednávkou rotí Prahu (Kampa, orloj, Kar- převodem na konto číslo lův
most
a.p.) vychází jako
11123678007,
CRCA
de
la
kalendář na rok 1983. Haute Viertne, Rozměry 20 x 40 cm. 87011 Limoges-Cedex, Francie Ce na i s poštovným 30 FF, či mezinárodní post, poukázkou, Objednávejte na adrese: P, Macek 3 allée Condillac
Osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct - vtom červ spadl na kamna. Černá, spečená masa. Na kamnech se ještě vlc změnil - v rudé světélkující saze. Modře se z něj zakouřilo. A byl konec. "Bez vůle jeho ani vlas s hlavy nesejde.,." prozpěvoval dědeček. Už trochu klimbal a prozpěvoval s menším přesvědčením. Vyšel jsem ven do světlého letního dne, unaven celým tím putováním za svobodou. Z norětiny přeložila Hana Konůpková
n Canada Council
iřovat ti první, na něž jsme čekali: žlutobílí, jako malíček silní červí, kteří se zarmouceným výrazem v obličeji se soukali přes okraj hrnce na cestě za svobodou. "Bez vůle Jeho ani vlas s hlavy nesejde..." nasadil dědeček znovu. "Neboli to červa, když se vaří, dědečku?" "Neboli? Kdepak, je to Červ. To jsou nejnižší stvoření. Nemají na to dost rozumu." "Ale dělá to prasatům dobře, jist červy?" "Co povídáš? Aby to prasatům nedělalo dobře! Červ je přece samý guláš a vepřová žebírka, mrkev, buchty, rozinky, játrová paštika, brambory, slanina, uzeniny, čokoláda, kotlety, máslo a..." Dědeček to vychrlil, dostal hlad, jak o těch dobrotách mluvil. Zamlaskal, nadýchl se a vykřikl: "Podívej, jak je tlustý a pěkný! To je vývar, panečku!" Pevnou rukou přimáčkl špacírku na okraj hrnce, takže žlutý červík pukl s měkkým prasknutím, Tak ten první na cestě za svobodou byl zabit, pomyslel jsem si. A hned následovali další: armáda svobodymilovných červů vylézala zpod poklice, jakmile se otevřela větší štěrbina.
Viseli přes okraj hrnce a hledali oporu. Někteří padali dolů na rozpálená kamna. "Ssss...", udělalo to. Těm nejšikovnějším se podařilo udržel se. Ted začínala dobrodružná cesta dolů. Dědeček znovu vytáhl hodinky a zkontroloval čas. Také on věděl, co se bude dít. "Dvanáct centimetrů mezi smrtí a svobodou," řekl dramaticky. Hrnec byl už tak zahřátý, že svoboda netrvala dlouho. Jeden červ se přehoupl přes okraj a pokusil se sešplhat dolů, aniž tušil, co ho čeká. Šlo to pomalu, protože se připaloval ke kovu. "Spálí se. dědečku!" "Hloupost, nerozum! tomu!" Dva centimetry. Barva byla pořád ještě žiutobflá. Tři centimetry, červ zmodral. Pět, Šest a sedm centimetrů - zčernal a vlnění se zpomalilo. Přistoupil jsem k němu a podíval jsem se mu do tváře. Měl brýle, zdálo se mi, a vypadal smutné. Jako farář. "Je podobný panu faráři, dědečku!" "Ale co to povídáš, chlapče!" Dědeček nerad přirovnával. Ale naklonil své velké tělo zvědavě k okraji hrnce. Nasadil si brýle, ale nic neřekl.
Pred 25 rokmi kanadská federálna vláda ustanovila inštitúciu Canada Council, ktorej úlohou je podporovať umenie v Kanade, Popri mnohých iných programoch Canada Council distribuje kanadské knihy do rôzných komunit. Nemá to význam iba pre komunity samotné, ktoré nemajú vlastné finančné prostriedky na zakúpenie kníh, ale aj pre autorov a nakladateľstvá. Medzi inými programami Canada Council poskytuje asi 3.000 podpôr každoročne pre umelcov a umelecké organizácie. Tieto podpory umožňujú umelcom pracovať na špecifických projektoch, pomáhajú im kryť určité percento výdavkov spojených s ich prácou, cestován ím či výdavky s cfalším vzdelávaním sa. Zvláštne štipendiá sa poskytujú záujemcom o postgraduálne štúdium v oblasti dejín a filozofie umenia, architektúry, divadelných vied, hudby a filmu, alebo autorom píšucim životopisné diela o umelcoch či monografie o ich dielach. štipendium J.B.C. Watkins Award sa udeľuje na postgraduálne Štúdium v Dánsku, Nórsku, Švédsku a na Islande a podľa dohody medzi Kanadou a ZSSR mladí Kanadanía môžu tam študovať balet, hudbu či divadelné umenie. Za pomerne veľmi nízku cenu môžu umelci dostať podporu na otvorenie si štúdia v Paríži či v New Yorku. The Kiliam Program udeľuje každoročne výskumnícke štipendiá pre kanadských vedcov v oblastí prírodných vied, spoločenských vied a medicíny. The Exploration Program podporuje naj rôznorodejšie projekty spojené s kanadskou kultúrou, ako napr. vydanie knihy o težbe dreva v Britskej Columbii za dávnych časov, vypracovanie počítačového programu v jazyku slepcov, nabranie platne so spomienkami imigrantskej rodiny, financovanie divadelnej hry zo života žien žijúcich na Cape Bretone, alebo vydanie knihy o farbení vlny v západnej Kanade. Všetci jednotliví príjemcovia štipendia musia byť kanadskými občanmi, alebo musia mať domovú prísluš-
27
Ludvik Vaculík O VĚRNÉM PŘÁTELSTVÍ AMISE Otištěno bez vědomi autora.
Ve zmíněné dvojici přátel máme příklad velíce přesný: Zeyer se křehce odtáhne od Vodňan, a co potřebuje v Praze zařídit, poručí ne Bohu, ale Sládkovi. Ten mu vyjednává s nakladatelem, urovnává spory s divadlem, sonduje možnosti finanční podpory ve Svatoboru. Ještě že po něm nechce, aby se poptával u Rotta na kamna. Asi že ho hned nepozvali do Akademie, urazí se a vytýká Sládkovi, že do ní vstoupil, a pak ho žádá, aby v ní protlačil to Čí ono. Milý Sládku! Když v jejich milenecky intenzívní korespondenci vznikne mezera, naučíme se tušit, co ji vždy způsobilo. Nepíše-lí Sládek, j e t o z obyčejné nemoci: byl tak sláb, že ho i do Školy museli odvést. Odmlčí-li se Zeyer, dovíme se za měsíc zas ten jeho tragický důvod: byl vyprahlý, pustý a jako vypálený. Milý Julie! Jak m u ale rozumím! Já také bych rád odešel do nějakých zajímavých pustin, nedal nikomu adresu a pak plakal, že mi nepíšou! Jenže dnes není ten Čas a prostor, není redakce, jež by mě upomínala o pokračování rukopisu, a chybí společenský salón, v němž by se přátelé dohadovali, kde asi jsem a o čem trpím. Musím se, krom toho, každý týden poptávat na kamna. Tím více se mi libí Kosík, jak umí dodržet zamčené dveře, když k němu chce někdo lézt, a jak sl naříká na zkomfrání přátelské společnosti, když vyleze. Vyleze na dlážděni pod pustými okny Kohoutova přátelského salónu proti oknům pustých salónů prezidenta, jenž vlajku nechal na střeše sice, ale o přátelství trpí jinde. Miiý Pavle! Myslels to jistě dobre, když jsi nosť v Kanade, musia tu žiť viac ako 5 rokov, v mnohých prípadov sa žiada, aby mali aspoň základné vzdelanie vo svojom obore, v prípade autorov sa žiada aby už napísali aspoň jedno dielo či divadelnú hru, režírovali aspoň jeden film, mali za sebou aspoň jednu výstavu, alebo publikáciu, O rôznych druhoch štipendií hovoria detajlne mnohé brožúrky. Záujemci o bližšie informácie sa môžu prihlásiť na adrese: Communications Service, The Canada Councií 255 Albert Street P.O.Box 1047 Ottawa, ON, K1P 5V8 alebo na tel.č. (toll-free): 1 (800) 267-8282 lokálne: 237-3400 Lilo Wolfová
28
mi dojednal vydáni mých článečků u nakladatele, ale já to musil pro svou představu odmítnout, a vypadá to nevděčné. "Přátelství velká i malá, ba i ta jednostranná a neopětovaná," napsal mi jednou Mojmír Klánský lítostivě, "nastavují nás o dalšího člověka." Myslím, že účty přátelství nebývají rovnovážné, ani nesmějí být, tok přátelství by se zastavil, protože ono, zdá se, funguje hlavně odběrem: stačí, když aspoň jeden z přátel je vhodně natočen. Tak se všichni vyskytujeme v nevyrovnaných přátelstvích, nakonec se to však jistě kruhem nějak vyrovnává, jediné se třeba nikdy nedovíme, po čem jsme si půl života šlapali. Kdo jako já musel uvažovat o svých přátelstvích, bude se nadále nelítostně zastavovat u Karla Siktance, ač ten nikdy u něho, a zase Mojmír dvacetkrát přijde za mnou, nežli já konečně za nim, Karol Sídon, opouštěje před čtrnácti dny tento stát, nepřišel se rozloučit, jak jsem čekal, ale cítil možná právo čekat, že přijdu já. Josefa Zemana nevidím někdy rok, ani pro něj nic neudělám, tak jaké jeto přátelství, řeknete. A co podivné přátelství herce Jesenia, odpovím vám. Každého roku dopoledne o Štědrém dnu sejdou se Ivan Klíma a Miroslav Červenka k přátelství. Tak si to prý slíbili kdysi zamlada, a j á j s e m j e u ž n ě k o i i k r á t v okolních ulicích při výkonu tohoto přátelství zastihl. Například zas já, nevymění! jsem si s Vilémem Prečanem ani jeden dopis, co odjel do Německa, a, přece to přátelství je připraveno k pokračování o d chvíle, kdy mí uvěřil proti podezření. Peckův malostranský byt, více zasunutý do stráně než z ni vyčnívající, připadá mi jak zhmotnělý stesk po přátelství. Když se mi onehdy při vyhazování kompostu zlomila násada lopaty označená bílým kolečkem, zachvěl jsem sepovérečné a umínil sí udělat na novou Luďkovu násadu to samé kolečko. V jedné nešťastně situaci nechal si Vlastimil Beneš před osmi lety policejné zakázat kamarádšofty se mnou. fieklo by se, to je přátelství? Loni umřel, dívám se na jeho teskné obrazy a čekám, totiž cítím se, jako bych čekal, že konečně může svobodné zas přijít. Je! A Lada Vaculka, umřelý před čtyřmi či pěti lety? Beru ho, jako by byl třeba jenom na vojně, odkud se vrátí poměrně brzo, zatímco kdyby mi byio teprv třicet let, načekal bych se ještě! A je tomu přes čtyřicet let, co mi z obzoru zmizel Karel Rožnovják alias Kulhavý pes, a já to beru, totiž přistihuju se, že to beru, jako kdyby byl právě zašel za pahorek a každou chvíli může zašustět křoví a on se objeví. Ahoj, kdes byl? Korunu mým úvahám o přátelství dal nedávno Bedřich Fučík. Třiaosmdesát roků má, všichni přátelé mu přeci už museli umřít, a on mluví a ge-
stikuluje, jako by jimi byl obklopen, bronchitícky sípá, ale očividně myslí, abychom ho, i potom, my mladší drželi v našem přátelství. Taky jsem se jednou rozhodl nedbat toho, že někdo z mých přátel chodí k nám na přání nepřátel. Nedivím se a neoškiibuju. Svého času říkali si někteří přátelé o mně a o Ji řím G rušovi: povedení přátelé! No a kde to je? Onehdy zase Skvorecký pravit, že Dyk už nemá pravdu, že dneska je to naopak: kdo opustí vlast, nezahyne. Chm, kdybych ze všeho, čím mé celá ta sebranka mých přátel jednotlivě kus od kusu někdy dopálila, mél něco vyvozovat, zůstal bych už dávno sám. Ale co vidím, milý Ludvíku? Máš tu sepsáno pomalu víc přátel odjetých a mrtvých než těch, které můžeš ještě potkávat a urážet a zanedbávat. Však to jsem i chtěl: říct, že není rozdílu mezi živými a mrtvými. Z čehož se odvažujú vývodu, že nemůže konec konců být už jiný než úřední rozdíl mezi přáteli, kteří mi umřeli nedávno, a těmi, kteří mi umřeli, než jsem se sám narodil. Hmataje v mlhách kolem nás všech, naráží na paže trčící tam z minulosti, ponechané nám do budoucností a tehdy málo nadějné, a svítá ml, že tam byly vědomě nastaveny nám neznámým k přijetí a k pokračování. {5. říjen 1982)
•
Křivka, která hovoří V říjnu vydalo americké ministerstvo zemědělství zprávu, doplněnou grafem, v níž srovnává produkci obilí na hektar v U S A a vSSSR. Křivka grafu ukazuje pomalý a nevyrovnaný růst sovětské produkce za posledních třicet let. Politické důsledky tohoto stavu jsou nedozírné. Obé křivky nepotřebují komentáře.
US, ?,->d Soviet grain v'i.j per hec)ctr
Josef Škvorecký
Ilustroval Jan Brychta
WJI p^ o « -o o <4 a o ooo^o
) Z
deníku
0
*
dÍ2>(
berete
AUeOoUrkd,
Vefejnr
V^jkoly Stephen^ Lgacock* v í\ob\coke (btQ (Pokračování
z minulého
Tetička řekla Mr. W y e w e n e y m u : " Ž e tady ale děti rychle d o s p í v a j ? " " Y o u b e t ! " gaspoval M r . Wyeweney.
čísla)
J e d n o u tetička vzala mě i J o e y do k a v á r n y , kde sloužili řezy s a j r k o f t a k e m , a t a m d o k o h o b y c h o m měli běžet, jestli ne d o M r . W y e w e n e y h o ! Seděl tam n a d plejtem řezů s a j r k o ň a k e m . Svůj s t e t s o n o v ý k l o b o u k měl na židli vedle, a n a jiné židli seděl M r . O'Seli z Mississaugy, K d y ž Mr, O'Sell uviděl mě, Sel Červený a p o k u sil se opustit, ale j á volal: " H i , M r , O ' S e l l ! " t a k ž e p o z n a l , že není žádný užitek opustit, a sedl z p á t k y . Vy m u síte vědět, že M r . O'Seli je v lásce s Vičky, m o j í m a m , a p r o t o ji vždycky p o d p í r á , když m a m i e x h o r t u j e proti o p r a v ě s t a h ů , a říká: " M i l o s t i v á , já bych nikdy! Radäí bych si usek p r a vou r u k u , než vyplňovat ty bezectné d o t a z n í k y ! " T a k j a k přišlo, p t á m se, že nyní seděl v k a v á r n ě Slávia s oběma r u k a m a n e u s e k n u t ý m a ? " M r s . H a n d l e ! " volal Mr, Wyeweney plný radosti, a tetička dala své paže o k o l o n ě h o a líbala j e h o čík. Pak ji Mr. W y e w e n e y držel na délku svých paží a řekl ještě více plný r a dosti: " M r s . H a n d l e - " " V Praze D r a h o d o b ř e v y h a n d l o v a l o vá, M r . W y e w e n e y ! " korigovala h o tetička, "Mrs. Drahodobřevyhandlovalov á , " pravil M r . Wyeweney nejvíc plný radosti. " V y jste se s p r a v i l a ! " * ++ M r . Wyeweney vzal pryč svůj stets o n o v ý k l o b o u k ze židle pro tetičku si s e d n o u t , a p r o t o ž e nebylo nikde ho d á t , dal h o na svou hlavti. Přišel číšník, vzal ho z j e h o hlavy a přinesl více židli. " V y jste moje h o s t y , " pravil M r . Wyeweney. " C o b u d e t e mít, M r s . Drahodobřevyhantllovalová?" Tetička poručila pět a j r k o ň a k o vých řezů a v í d e ň s k o u k a f u , a M r . Wyeweney otočil k n á m a řekl: " A p r o vás, děti?"
J o e y pravila: " P r o mě kafe a jednoho vizoura, starej pane. Ale musíte si ho j a k o v o b j e d n a t pro sebe, mně ho nenalej o u , p o n i v a č s e m pod z á k o n . " " C o je jeden vizour?" ptal M r . Wyeweney. " N ě j a k ý d r u h k e n d y ? " " N o viska, ne?" řekla J o e y . " H a h a , " řekl M r . Wyeweney. " T y ji m á š - j a k se to p o d á v češtině? Přeříznutou?" "Nebuďte sprostej," skowlovala Joey. " M r . Wyeweney chtěl říct rozstříhn u t o u , " pravila tetička. " J a k o h u b u , víš, holčičko? A to m á , myslim, p r a v du." " S h e ' s d e a d serious a b o u t the whiskey, M r . W y e w e n e y , " řekl jsem naší řečí. " I betcha she can hold her liquor better'n y o u ! " " H a ! " pravil M r . Wyeweney p o u ze j e d n o u . " A n d f o r you? I guess it'll be a d o u b l e scotch on ice, w o n ' t it?" " N o , " řekl jsem. "1 just w a n t a mineral water - " " B c j k u , " pravila Joey. " N e v y k l á dáš n á h o d o u nějaký p t á k o v i n y vo mně? Neser b o h a a mluv p a č e s k y ! " " O h o ! " pravil Mr. W y e w e n e y , flabrgastován. " M á m páleni srdce z t o h o všeho českýho Žrádla," řekl j s e m . " C o to zas koníš, vole?" ptala se Joey. " T o b ě a b y rozuměl Z u l u k a f r ! " " O u , " vypravil Mr. Wyeweney, a pak poručil řezy, k a f u i minerální v o d u , a d a b l s k a č p r o sebe. Když to přinesli d o v n i t ř , dosud f l a b r g a s t o ván, postavil d a b l s k a č před J o e y , a ta g u l p o v a l a polovinu svého kofi, naplnila k a p s k á č e m , a co bylo nec h a n é ve skle, postavila před M r . Wyeweneyho. P o ř á d f l a b r g a s t o v á n , M r . W y e w e n e y h o uspodnil a J o e y řekla se h n ě v e m : " T a k poručil jste to s o b ě n e b o mně, d o prdele?"
*
*
Vyšlo ven, že Mr. Wyeweney se nechal mluvit d o navštívit starou zem o d Mr. 0 ' S e l l e . Byl narozen v N e w Lovosice, Texas, a až d o t o h o času nikdy nenavštívil s t a r o u zem. M r . O'Sell nechtěl jít u sebe s a m é h o a nak o n e c se M r . Wyeweney dal persvejd o v a t , když m u M r . O'Sell řekl, že p r ů m ě r n á váha Českých girls je dvacet p r o c e n t vyšší než v Severní A m e rice. Nyní mě M r . O'Sell žebral, abych s e t k á n í s nim v Praze nezmínil k m a m , p r o t o ž e on si spravil stah tajně, aby m o h l zaplatit vizitu n e m o c n é matce. Zkoušel ale m é j e n o m kidovat, p r o t o ž e k r á t k ý čas před tim v T r ó n ě apeloval k m a m i n ý m c i t ů m , říkající se slzami ve svých očích, že byl sirotek od věku s e d m . A brzy také vyšlo ven, p r o č si ryli spravil stah. T o bylo, když tetička řekla: " J á se tu, Mr, Wyeweney, k s m r t i užírám v d o r t e c h ! T a k o v ý d o r t y nedělaj n i k d e n a světě než v Česku! C o j á si v tý Americe p o č n u ? Exi! je stesk po domově!" " V T e x a s u , " pravil M r . Wyeweney chlácholící tetičku, " m á m e excelentní kolatchky. M o j e m a m peče s povidlemi, s m á r m e l e j d o u i s papisíd!" " O u , ríly?" n a d c h l a tetička. " A buchty - umí?" M r . Wyeweney kýval a vzal dva řezy ze svého plejtu a dal je na plejt tetičkv, která své už n a s t a f o v a l a d o sebe. ' " S p o v i d l e m , " pravil, "i s - s - s - " pátral pro slovo, " - s b o u d o v ý m sýrem. O n a m á také spešl stafing s p a m p k i n e m a s m e d e m od včelí. Vy musíte navštěvovat New Lovosice, Texas, Mrs. Drahodobřevyhandlovalová. M á m tam prasi f a r m u . Třicet tisíců p r a s ů , a t a k é jiných k e t l ů . " " D ě l á t e itrnice?" ptal M r . O'Sell se zájmem, " M o j e m a m dělá. T a k é - t a k é - krvavé uzenice a prýt. A supu s t a k o vým s t r e n ž o v ý m j m é n e m - říkají mi, Že je to v Č e s k u u m a z a n é slovo - " " P r d e l i ? " piala tetička r a d o s t n ě . " O c h ! " dýchl M r . O'Sell. " N i c lak o v é h o se v T r ó n u n e d o s t a n e . Ani u Benešů. Víte - mezi n á m a - kvůli tom u j s e m si spravil s t a h . Ale - z k l a m a l jsem se." " A c o p a k ? " řekla tetička, " Z k l a m a l , p r o s t ě , " pravil M r . O'Sell. " P ř í m o z R u z y n ě jel jsem na 29
S e n o v á ž n é náměstí, kde mívali v ý b o r n é taliány. M a j í je d o d n e s , ale už to není, co to bývalo. C h u ť o v ě slabé. Řekl bych - není vůbec chuti. T a k é p r a ž s k á š u n k a v bývalé p r o d e j n ě C h m e l o v é zdaleka už tak nevoní, ani n e c h u t n á . Včera večer obešel jsem jedenáct s t á n k ů se š p e k á č k y , a myslíte, že se mi t a odyssea vyplatila? Už to není o n o ! M á m s t r a c h , že jsem si stah s p r a v o v a l zbytečně. A když jsem d n e s r á n o je! d o Ř e h o ř o v y ulice d o Karlina ke k o ň s k é m u řezníkovi, p ř e d s t a v t e si - t o bylo to největší zklamání - " " A n i t a m vám n e c h u t n a l o ? " ptala tetička, j a k o k d y b y m u n e m o h l a věřit. " P r o d e j n u zruSili!" křik) M r . O ' Sel!. " N e n í prý k o n í ! " " V Texasu d o s u d je k o n í , " pravil M r . Wyeweney. " V Little C a s t o l o vice je jistý M r . Birkle, jenž ví jak d ě lat h o r s m í t l o u f ! V o n í ! " " V o n í . . . " pravi! M r . O'Sell snivě. J o e y pravila: " Z vás by se j e d n a posrala! D e j t e mi b u ř t a z cibulí, p a n e z Lovosic, A sobě eště j e d n o h o f r ť a n a , ale dvojitýho. J á v á m s nim zase p o m ů ž u . " * ++
V i z o u r a poručil, opět f l a b r g a s t o vaný, M r . Wyeweney s o m y l e m p r o všechny a M r . O'Sell vypil i m é h o . N e d o v e d l však svůj likér nést d o b ř e , plástroval se a usnul. Jedli jsme b u ř ty s cibulí a m n í přestalo pálit srdce. M r . Wyeweney dal jiný r o z k a z a j r k o ň a k o v ý c h řezů a vyprávěl tetičce, j a k na své prasí f a r m ě krmí selektovaný p r a s a t a čestnaty a ty delívruje d o gurm e t s k ý c h r e s t a u r a n t ů p o celých Státech, k d e j s o u ve velkém v y ž a d o v á n í , 30
p r o t o ž e prasi m a s o z živočichů, kteří byli k r m e n i čestnaty je nejlepší p r a sí m a s o na s v ě t í . T a k Čas p ř í j e m n ě tekl, až by! čas jít. M r . Wyeweney platil Ček, p o m o h l M r . O'Sellemu na n o h y a byli jsme o odejít, k d y ž n a j e d n o u J o e y d a k o v a l a a schovala se p o d stůl. " C o je t o ? " zeptal jsem se. " M u t r a ! " whisprovaia Joey. " D ě te! J á polezu po čtyřech mezi stolárna!" Podíval jsem k o l e m , a skutečně. D o l ů uličkou mezi stoly šla k n á m s. T a l i n o v á a za ní k r a u d k r á t k ý c h a širokých lidí. N a leplích měli karty s nápisy V Z O R N É J Z D C H V O S T Y . J o e y se asi stala p a n i k y , p r o t o ž e p o všech čtyřech k r a u l o v a l a r o v n é k s. Talinové. T a ji viděla v ž á d n é m čase, g r e b o v a l a ji za týŠértku vzadu za k r k e m a liftovala v z h ů r u . J o e y visela z její ven n a t a ž e n é paže j a k o plačící vrba. A v t o m m o m e n t ě M r . Wyeweney dal svůj s t e t s o n o v ý k l o b o u k n a svou hlavu. P o č í t á m , to to udělalo. # # *
Čas držel dál tekoucí a blížili j s m e se konci vakací v Č e s k u , N ě k t e r ý čas p o t o m , co s. T a l i n o v á chytla J o e y k r a d o u c í v džínsech v k a fé Slavia, udělal jsem cizí z k u š e n o s t . Šel jsem r á n o d o u m ý v a c í h o p o k o j e , který šérovali všichni tenanti na stejné p o d l a z e a jeden t a m musel jít p ř e s pavlač. P r o t o ž e tenanti se celý Čas hádali, k d o m á umýt umývací p o k o j , zůstával n e u m y t ý , a eventuálně m o h l h o jeden užívat j e n o m stojící, a p r o tože v u m ý v a c í m p o k o j i byla t m a , byl k o n s e k v e n t n ě v ještě větší p o t ř e b ě umytí. Když jsem se to r á n o přiblížil dveřím u m ý v a c í h o p o k o j e , J o e y h o p r á v ě o p o u š t ě l a - a nesla džíny! A ten den měla školu! " J a k jde, že m ů ž e š nést džíny d o Školy!" ptal j s e m . " T o je, b e j k u , m n ě s a m o t n ý z á h a d a , " pravila J o e y . " J e d i n ý vysvětlení je, že v S o v ě t s k ý m svazu zvítězila k o n i r a r e v o l u c e , " A otočila a běžela d o školy, nechávající mě t a m . V těch džínsech měla velmi p ě k n é d n o . T e n den k o n e č n ě tetička nalíčila svou mysl řídit d o U t o p e n é L h o t y , kde žila její a t e n t v o j o v a starší sestra, učitelka f y z i c k é h o tréningu na o s m i letce. Staří lidi zkoušeli, mluvit ji d o návštěvy U t o p e n é L h o t y o d n a š e h o velmi p r v n í h o d n e v Č e s k u , ale tetička vždy by řekla: " T a k o v á prdel světa! T o si n e c h á m až na s a m e j konec."
K o n e c n a š e h o stání v Česku jsoucí blízko, řídili j s m e eventuálně d o U t o pené L h o t y v r e n t o v a n é káře. Tři dny, které jsme t a m p o t o m utratili, byly nejvíce nudící z n a š e h o celého stání v Č e s k u . Nebyli t a m ž á d ná k ů z l a t a , p r o t o ž e všechny museli jít na chmelí brigádu d o místa volan é h o R a k o v n í k . Nebyl t a m ani b a zén, ani lejk plavat, Neměii cinemu, a jejich tývý nepracovaly, p r o t o ž e k o lem vesnice byly kopce. Nebyly ž á d né lesy a j e n o m jeden pab, ale v něm neměli ž á d n é mašiny na špendlíkové koule. J a k tetička řekla: byla to prdel světa.
Řídili jsme k domu na vesnice čtverci a klapali na dveře. Byly otevřeny dvěma lidmi, a tito íidé byli ještě kratší a širší než tetička. Ona, všechno z najednou, vypadala, provnána s nimi, j a k o vypadala, když jsme první přišli do Česka, srovnána s dědečkem a s babičkou. S lidmi vyšel ven také široký kokour. Tatička řekla: "Jsme t u správně u Lívanců?" " D a , " řekl široký starý pán a stará paní přidala: " D a d a . " " O h my G od!" řekla tetička a pak zeptala: " A kdo jste vy?" " M U gasti izu rála," řekl starý pán s m i l ý m úsměvem. " M i l kizkal cháza Pakója v Bumbalinskoje. Kalchaz Pakója iměť drůžbu izkal cházom Utopenája Lgota." " O h s h i t ! " dechía tetička. * * *
Kdybych žila sto let, slovo nevezmu zpět Dneska dudy hrají všudy nový swing i blues... Kdybych žila sto let, slovo nevezmu zpět... Motta v záhlaví jsou verše ze swingových písniček Jiřího Traxlera BLOUDĚNÍ V RYTMU a Kamila Běhounka HRÁLY DUDY, které najdete, v podání Běhounkova nového swingbandu, na desce
SWINGTIME která vyšla v edici časopisu ZÁPAD. Obě skladby patřily k sérii jinotajných písní, jež na počátku války reagovaly na nacistické a kolaborantské útoky na jazzovou hudbu. Není divu, že jejich meziřádkové poselství ožilo znovu v letech poúnorových, kdy si citáty z nich, jako právě ten v našem mottu, volili čeští spisovatelé za předznamenání protestních povídek (např. Eine kleine Jazzmusik). Tato historická fakta sama byla by však dnes už jen zajímavými kuriozitami, nebýt toho, že písně na této desce jsou stejně svěží, jako když vznikly. A protože je autoři nově zaranžovali a kapela je nahrála v nejmodernějších studiích v Německé spolkové republice a ve Švédském království, znějí dokonce mnohem lépe než kdysi, zachycované "na ostro", dokonce mnohem lépe než kdysi, zachycované "na ostro", bez playbacku, v ateliérech válečné Prahy. Kapela Kamila Běhounka,kterou vidíte na obrázku, je mezinárodní, jak má správný jazzorchestr být. Kromě kapelníka (který také hraje na swingující harmoniku a zpívá) účinkuje v ní ještě jeden Cech, Zdeněk "Buddy" Kobliha (na fotografii vpravo s barytonsaxofonem). Ostatní jsou příslušníci různých národností. Na desce uslyšíte: Skladby Jiřího Traxlera:
Skladby Kamila Běhounka:
1/ HÁDEJ, HÁDEJ 1/ MÁ LÁSKA JE JAZZ 2/ TEĎ RADĚJI MLČ 2/ SÁM S DÉVCETEM V DEŠTI 3/ SWING MEDLEY (To si pamatuj; Ve3/ JIVE MEDLEY (Ráj na zemi; selá násobilka; Měsíc to zaKdopak copak; Kdy a kde) vinil) 4/ STARÝ MLÝN 4/ PADAJÍ HVĚZDY Z NEBE 5/ SWING MEDLEY (Hrály dudy; 5/ BLOUDĚNÍ V RYTMU Cvrček muzikant; Káčata) 6/ KDYŽ LÁSKA MIZl 6/ UŽ TO MÁME ZA SEBOU Zpívají: Zpívají: Zuzka Loňská (2,6) Libuše Helelová (1,5) Libuše Helclová (5) Kare! Kryl (2,4,6,) Zdeněk Kratochvíl (1,4) Kamil BŽhounek (5) Deska stojí $ 12.00 a můžete šiji objednat v administrací ZÁPADU přiloženou objednací kartou nebo dopisem na adrese: Z Á P A D
Box 322 Waterloo, ON, CANADA N2J 4A4
Dopisy Kaldý z nás ja cenzorem Na počátku své poznámky (Návštěvníci z Čech, Západ č.3/82) Ivan Sviták konstatuje, že se "pisatelka diví, jak se stal z komunistického Ideologa demokrat". Nes ta i Být či nebýt demokratem je výrazem stavu mysli. Nikoliv změny adresy. ZVásby, I. Svitáku. tak mohl být ideolog lidově demokracie. Jenže ta obyčejná demokracie, ten prohnilý systém, žádnou Ideologii nemá. Jmenoval jste se tedy alespoň mentorem demokracie. To Vám ovšem nemůže nikdo zakázat. Vy se domníváte, že stačí jen vyměnit sady frázi a pozměnit hantýrku a obratem budete opět ctěným a váženým. Ale tady je taky cenzura, přes tu proklamovanou zápaďáckou svobodu. Každý z nás je cenzorem sám pro sebe. My jsme si už odvykli nechat se kdekým opět oblbovat, I. Svitáku. Roman Šťastný, Kanada
I. Svitá k Bl neni Jist V Západu č.5/82 si S. ReíniŠ v recenzi na knihu Petra Hrubého vyjádřil svou nejistotu, zda Ivan Sviták je vůbec marxistou. Sdilím s Vámi tuto nejistotu od svých osmnácti let, kdy jsem poprvé objevil marxistické brožury v knihovně svého dědečka, který za Rakouska hlasoval pro sociální demokraty a tím pro jakéhosi Tomáše Masaryka, kterého dělníci severní Moravy poslali do říšského parlamentu jako svého reprezentanta. Při četbě mě nikdy nenapadlo, že bych se vůbec měl ptát, zda dědeček byl marxista nebo ne, zda Tomáš Masaryk byl marxista nebo zda jsem marxistou já sám. Zřejmě jsem však pochybil, protože pro dalši čtyři desetiletí mně tuto nesmyslnou otázku stavěn Haarovaci v Praze i v New Yorku, zprava i zleva, staročeši i miadočeši v emigraci, ve snaze přilepit mi na čelo viditelnou nálepku, která by usnadnila společenský a politický styk. Odpovídal jsem pražským kádrovákům s odzbrojujícím úsměvem a slovy, jež se mi zdají případná I dnes: "Jste-li marxistou vy, ne/sem jim já, a naopak." To však platí jen pro ty, kteří se k Marxovi hlásí, zatím co ti, kteří o Marxovi mají to nejhorši mínění - aniž znají abecedu doktríny - jako Petr Hrubý se mohou lehce zbavit pseudoproblému tím, že se nesnaží přilepovat na jednotlivce nálepky, ať už s kladným ČI záporným předznamenáním. Vzdáte-li se nálepky, problém zmizí. I. Sviták, USA Kodejft říká: Nejsem bobutéř Při návštěvě u mého bratra v Kanadě se mi dostalo do rukou říjnové vydání vašeho časopisu Západ. Zaujal mě v něm článek Petra Jírovce "Sportovní bobuláři", ve kterém plše mimo jiné i o mně a to dosti nelichotivě a také nepravdivě. V článku jsem uveden jako
32
názorný přiklad československého "bobuláře", což je asi totéž jako bych tvrdil o panu Jtrovcovi, že je schopen psát pouze pod vlivem drog, ve stavu obluzení apod. Myslím si, že by se mu to asi příliš nezamlouvalo. Jako doklad o tom, že používám anabolické steroldy mu slouží "moje kolísavá výkonnost a má dvouletá spolupráce s trenérem Nezbedou. Rád bych nyní uvedl věci na pravou míru. S atletikou jsem začal v roce 1958 ve svých osmi letech, ČSSR jsem reprezentoval od roku 1970. Každý, kdo má jen trochu ponětí o sportu provozovaném na trochu vyšší úrovni vl, že ne každá sezóna se musí vydařit tak, aby sportovec podal svůj maximální výkon. V letech 1973 a 74 jsem trénoval pod vedením Jiřího Nezbedy, v roce 1977 byl mým trenérem Juraj Demeč a od roku 1980 se připravují bez trenéra. Mohu s čistým svědomím prohlásit, že všechny své osobnl i čs. rekordy, jakož i evropský rekord na 440y překážek jsem zaběhl bez pomoci anabolických steroidů. Kdybych je používal, nebyl bych asi tak prostoduchý, abych se dopoval v letech, kdy se nekonaly ani Olympijské hry ani mistrovství Evropy (1977, 1981} a v letech, kdy se vrcholné atletické soutěže konaly, záměrně nezávodil. Ve středisku vrcholového sportu (SVS) jsem byl od roku 1975. Vletech 76 a 77 jsem konal základní vojenskou službu v Dukle Praha. Stavební fakultu jsem ukončil v roce 1974, rok jsem chodil do práce (Pražský projektový ústav) a po skončení vojenské služby opět pracuji, i když na zkrácený pracovni úvazek (5 hodin denně). Nejsem tedy zaměstnán pouze formálně, jak uvádí autor článku. Péče S l/S spočívala v tom, že jsem měl zadarmo obědy v restauraci na Sparfó a třisetkorunový příspěvek měsíčně na ostatní stravu. Dále jsem dostal základní sportovní vybaveni a přibližně pět týdnů v roce jsem strávil na soustředěni mimo Prahu, kde jsem pochopitelně nepracoval. V roce 1980 jsem byl z SVS vyřazen. Na sezónu 1981 jsem se připravoval samostatně bez jakékoliv výhody člena SVS, přesto jsem dosáhl lepšího výkonu než v roce 1977 a téměř stejného výkonu jako v roce 1974. V článku jsem se dále dočetl, že Ivan Daniš je mým osobním nepřítelem. Nevím, proč bych se na něj měl zlobit za to, Že byl v roce 1971 nominován místo mne na mistrovství Evropy v Helsinkách. To byla záležitost úplně jiných lidi. Naše vztahy to nijak nenarušilo a byli jsme vždy docela dobří přátelé. Atletiku nedělám pro hmotné výhody, neboť jejím provozováním spíše materiální hodnoty ztrácím (žádný postup v práci, menší plat, nezvyšuji si odbornou kvalifikaci atd,). Nevím, ¡ak si pan Jírovec představuje svobodu tisku, ale moje předsta-
va je taková, že svoboda tisku mimo jiné neznamená, že si každý může psát o někom co chce, zvláště když to jsou nepravdivé pomluvy. Vůbec nechci zastírat, že na celém světě existuji sportovci, kteří za účelem zvýšení výkonu anabolickésteroidy užívají. Jestliže ale pan Jírovec chtěl na mém případu ukázat "názorný příklad čs. bobuláře", musím ho upozornit, že šlápl vedle. Miroslav Kodejš, během návštěvy v Kanadě Kvalita díla nemá hranic V červnovém Čísle 3/82 mne zaujal zejména článek Stanley Kaufmanna o nekonformním uměni. Celý problém bych neomezoval jen na literaturu, I když tam je nejhmatatelněší, Z pohledu do minulosti je zřejmé, že přežívají jen díla pravých kvalit. Práce, které se drží na výsluní jen kvůli tomu, že jsou "dělány proti", jsou více záležitostí trendu, módy, než umění. Mnohá díla jsou ovšem cenná svou svědeckou angažovaností, dokumentárností a pomáhají západním (leckdy ¡domácím) čtenářům otvírat oči, ať jsou či nejsou zpracována umělecky. V tom je jejich nenahraditelná hodnota. Nebezpečí zkresleného pohledu hrozí však i z druhé strany. Mnohdy bývá všeobecně zavrhována tvorba tzv. oficiálních či polooficiálních autorů v Československu. Jen proto, že se autoři nerozhodli emigrovat či se jasně postavit na stranu domácí opozice a tudíž musí přistupovat na určité kompromisy. bývá jim upíráno právo na dobré dílo. Tedy: Úsudek o umělecké úrovni díla by měl vycházet čisté jen z díla samotného. Viktor Klouda, USA Staak po »vôtovôm formátu Luděk Pachman a Ronald Reagan si mohou oddechnout: v Německu se dostala k moci konzervativní vláda. Luďkova věštba (Západ Č.4/82) se vyplnila. Ale pochybuji, že její sláva hvězd se bude dotýkat, tedý sláva té věštby a sláva tě vlády. Věci jsou spletité. Odstoupil státník světového formátu, protože částí jeho strany s ním byly va při a koaliční partner přeběhl (což mu nelze vyčítat). Nastoupil dr. Zelí, státník formátu zemského, chceme-li být blahosklonní, jenž je bližší masám, kupř. způsoby vyjadřováni, občas gramatickou chybou čí neznalostí angličtiny. Zdůrazňuje především kontinuitu politiky. Však taky kontinuálně roste počet nezaměstnaných, počet konkurzů, výše státního dluhu a délka ropovodu Slblř-západnl Evropa. Komu bude teď Luděk Pachman přisuzovat vínu? Že by nadále Heinrich BÔII, levicoví žurnalisté (věru i mně mnozí lezou na nervy) a nadbytek Turků? To jaksi nehraje. Jsem pro přenechat to voličům - mají se dostat ke slovu v březnu. Nejspíše posílí současný mírný trend doprava. Ale asi stěží posílí hodně pravicovou
stranu schopného (až všeho schopného. jak se obávají mnozí) FrancJosefa Strausse, jehož program Luděk Pachman tak věrně hlásá. I.K., Hannover
Západ pro turlity Pros/m o zasíláni časopisu Západ, poněvadž se stydím ho krást. Ten časopis ani tak já nepotrebujú jako turisté, kteří sem do Toronta přijíždějí 2x měsíčně (za 49.000 Kčs) na tři neděle. R.Z., Kanada Žádost o radu Velice vám děkujeme, že jste vyhověli naši prosbě a posíláte nám váš časopis zatím zdarma. Ubezpečujeme vás, že v žádném případě nezůstaneme dlužníky a doufáme, že v budoucnosti nepříliš vzdálené budeme moci vše vyrovnat. Čekáme již pátý měsíc zde v Rakousku na interview kanadské ambasády. Jsou fo hodiny, dny a měsíce prožité v nejistotě, zda nás Kanada přijme. Každá zpráva a jakýkoliv kontakt s touto zemi. ve které bychom chtěli svobodně vychovávat svá dvě děti, nás vždy velice potěší a povzbudí. Váš časopis se nám velice líbí, vždy přečteme vše od prvního do posledního a většina článků je velice zajímavá. Snažíme se sehnat odsud z Rakouska zaměstnání v Kanadě, protože pak by nás Kanada přijala. Muž je vyučený strojní zámečník, má maturitu na střední průmyslové škole strojní a dlouholetou praxi. Já jsem operátorka na počítačích. Je nám oběma kolem 30 let. Za každou připadnou radu v tomto směru bychom byli velmi vděčni. J Tesárková, Rakousko Nejlépe být zruftený V exilovém tisku se často píše o tom upravováni vztahů. Nejlépe jsou na tom krajané v USA, neboť automaticky jak nabydou občanství americké, tak pozbývají svoje bývalé. Pro lidi, kteří cestují po světě ie důležité, aby měli československé občanství zrušené, neboť občas letadlo musí neočekávaně přistát v některé komunistické zemi a to má člověk velmi nepříjemný pocit. Já jsem toto zažil, když jsem byl v roce 1978 v lidové Čině. Proto ¡sem si Československé občanství zrušil v roce 1980 a do té žádosti jsem jim tehdy jasně napsal, že žádám o zrušeni Čs. občanství, protože pokládám tamní režim za nemorální. Nechápu tedy proč já bych se měl řadit k upravencům, neboť ze zásady bych do Československa nejel, neboř' nesouhlasím s náboženskou diskriminaci, která se v Československu provádí, se zákazem jakýchkoliv spolků mládeže mimo oficiální socialistický svaz mládeže a nesouhlasím taká s tím, že jsou tam pronásledováni občané, kteří projeví jakýkoliv neoficiálni názor. To by si též měli uvědomit všichni krajané exulanti, kteří jezdí na návštěvu do Československa, že
tím vlastně schvalují dr. Husákovi a ministrovi Obzinovi s jeho policejním aparátem všechny ty nezákonitosti, které se tam v posledních letech provádějí. Takže já jsem se pouze provinil tím, že ¡sem byl nucen zaplatit za zrušeni čs. občanství, o milost jsem nikoho žádat nemusel, neboť jsem nebyl odsouzený a byl jsem v zahraničí již před srpnem 1968. Ideálni by bylo, kdyby to československé občanství mohl miti zrušené každý automaticky, jak nabyde obšanstvi nově, jako to maji krajané v USA. V. Zavadil, Austrálie Vlce češtiny pro mládež Napíši-li vám, že Západ je výborný časopis, jistě to není pro vás nic nového. Samozřejmě, že jsem i v Západu někdy narazil na články, které se mně osobně nelíbily, s kterými jsem nesouhlasil, ale tak to musí být. Nemáme všichni stejný vkus a stejně chutě a dělat něco, co by se líbilo všem ani není možné. Jsa jedním z vedoucích československého skautingu zjišťuji, že naše mládež zapomíná češtinu. Exiloví nakladatelé říkají, že vydávat knihy pro mládež je ztrátové, v Americe prý už děti vůbec nečtou Česky a v Evropě je to ¡en o trošku lepší. Je mi líto, Že naše knihovny po nás přijdou asi do stoupy, že naše exilová nakladatelství skonči s naši generací, protože pro koho by ještě vydávala po nás. Snad by alespoň exilové časopisy neměly na mládež zapomínat, když už nakladatelé si netroufají riskovat. R.C. Kučera, Holandsko Jiné hodnoty na jiných planetách Nemít vlastni zkušenosti, myslela bych si, že pan Ota Filip to přehnal ve svém Článku "Návštěvy z druhé strany" (Č. 3/82). Bohužel se zdá, že v lidech z rodné vlasti se vyvinula nová měřítka na hodnoceni lidské osobnosti; je to něco, c o my už neznáme. Minulý měsíc nás překvapila návštěva z ČSSR, a to v době, kdy jsme se dali do malováni našeho příbytku. Nikdy jsme je předtím neviděli, ale máme společné známé, kteří nás nezapomněli pozdravovat. Tak proč bychom nenabídli naše přátelství? Malováni se odložilo, vařila se neplánovaná velká večeře a debatilo se o všem možném. Jejich zvědavost na způsob Života v Anglii nebrala konce. Kritikou neušetřili nás ani Angličany. Nejde ani tak o tu kritiku, ale o ten pohrdlivý tón v podtextu, který někdy zrovna není na místě. Zařízení domu prý neodpovídalo tomu standardu, který maji oni doma. V ČSSR prý každý má nějakou pohovku za 17.000 Kčs plus sestavbu stěny za dalších 20.000, perský koberec a křišťálový lustr. To my jsme neměli. Místo takových výloh jezdíme raději lyžovat do Alp nebo na jiné cesty. Taky nemohli pochopit, proč si Angličan nekoupí nové auto a raději jezd! ve starém.
Hodnoty a investice jim byly naprosřo cizí, stejně jako základy společenského chováni. Nikdy je ani nenapadlo přinést nějakou pozornost za oběd či večeři. Patrně proto ta anglická rodina, kterou poctili svou návštěvou, náhle odjela na dovolenou a ukončila tak pohostinství, původně plánované na jeden měsíc. Minulý týden mi volala přítelkyně. Neprozřetelně se zavázala, že ubytuje syna své spolužačky z Prahy. 17 letý mladík tedy přijel na dovolenou do Anglie. Samozřejmě, že v domácnosti s ničím nepomohl, ani psa nešel vyvenčit. Celou dobu proseděl u televize. Hoch si přivezl 60 liber, které by si zase odvezl. Ani dárky nekupovat. Očekával, Že je pro něj koupi hostitelka, a to ze svého. Byl velice překvapen, když toto řešeni bylo zamítnuto. Přestože měl všechno grátis, ještě ohrnoval nos a dělal nemístné poznámky. Tak z těch radostně očekávaných návštěv se dostaví rozladění a jakýsi pocit vlastní viny. Po několika shledáních s krajany se člověk další návštěvy obává a raději se ji snaží vyhnout. Napsala mi vzdálená sestřenice, že by chtěla pro dospívající dceru texasky. Prý mi na oplátku uplete svetr pro manžela. Texasky jsem odeslala a pak marně čekala na zprávu, zda došly. Po roce jsem dostala dopis od dcerky té vzdálené sestřenice, že by chtěla texasky nové. Vůbec nepoděkovala za ty první. Přítelkyně Dana se v Anglii poprvé setkala se svou maminkou po deseti letech. Byla to pro ni silně emocionální záležitost. Ale maminka ji z těch emoci brzy dostala. Za pár dní zkritizovala všechno. Ušetřila jenom dobře zásobené obchody. Pomluvila starý dům a starý nábytek, prošlapané koberce, nedostatek šatstva. Na druhou návštěvu přijela se 6 librami, ale zato s dlouhým seznamem věcí k nakoupeni. Dana se tedy podivila, zda maminka přijela za ni anebo za nákupy. Dana ty nákupy pro cizí lidi zredukovala na minimum. Maminka se bála, že to nebude stačit, že ji to snacha bude vyčítat. Rozčilená Dana jí to vysvětlila: "Ale mami, čeho by ses bála? Poslala ona něco mně? Nic. Podívej se na to obráceně. Kdybych já jela do ČSSR, platil by mi někdo cestu? Vozil by mě po republice, dal by mi k dispozici svůj byt a celý svůj měsíční piat k nákupu dárků pro mé anglické přátele? Ráda bych takového člověka poznala!" A tak i za dalších deset let se budeme těšit na návštěvy přátelů z rodně vlasti a necháme se ohromovat zprávami o supermodernizaci československé domácnosti. Zatímco my na západě budeme Žít ve starých domech se starým nábytkem a popíjet Čaj z nakřáplých viktoriánských hrnečků. Máme jiné hodnoty a asi žijeme na jiných planetách. Dáša Verbánová, Anglie
Around the World
The Ultimate Adventure The w o n d e r s of the w o r l d are y o u r s . . . first h a n d ! Discover a r c h i t e c t u r a l marvels. Experience native d a n c e s & c u s t o m s . Savor u n i q u e cuisines. .Explore geological mysteries. Safari h u n t . Shop t h e greatest m a r k e t p l a c e s . S w i m in crystal-clear w a t e r s . Skindive on great b a r r i e r reefs. Nine m o n t h s of chasing a d venture the world over!
Share this "millionaire's d r e a m with a n i n t i m a t e g r o u p o f 80 shipm a t e s at a n a f f o r d a b l e price. Apply n o w for Spring '83 sailing a n d turn y o u r d r e a m s to reality.
I
Windjairnrit"i" Barefoot" Cruises LTD Box 120, Dept RW Miami Beach, FL 33119-0120 or call TOLL FREE (800) 327-2600 in FL (800) 432-3364.
