ROMÁNEK Petr Tomšů 1

ROMÁNEK Petr Tomšů

1

PRVNÍ KAPITOLA Pro bažiny v okolí Neziderského jezera to bylo typické zmrzlé listopadové odpoledne, ale pro Dinah Kirstenovou se mělo stát něčím, na co nikdy nezapomene. Když vyrazila z domu, neměla ani nejmenší tušení o nadcházející katastrofě. Její šestnáctileté srdce, posílené 24 voltovým kardiostimulátorem, bušilo potlačovaným vztekem, který se snažila ukrýt vždy a přede všemi, hlavně ale před svým dědečkem. Chlad ji zaštípal do tváří. Zasunula si dlouhé černé vlasy pod kapuci, zastavila se před vchodem a vytáhla zip nenápadné žluté větrovky Fuck Off Greenpeace až nahoru, kde si málem přiskřípla brýle. Pak se rozběhla ke stodole, celá nedočkavá, aby už vypadla z domu a zbavila se dědečka. Půda pod jejíma nohama byla promáčená, patrně od silného deště, a mezi kopci se vznášela těžká hustá mlha. Kirstenovy vinice vypadaly stejně ponuře jako vybledlé fotografie bojišť druhé světové války v dědečkově albu. Chyběly snad už jen ty usměvavé obličeje dědečkových dávných přátel z Waffen-SS. Zbytky listů vinné révy, rozházené na zemi pod zkroucenými keři, měly matně šedou barvu s výjimkou těch, které měly barvu jinou. Obloha byla také smutně šedá. Pod viktoriánskou, zoufale nevyužitou hrobkou jejího dědečka, která stála na vrcholku kopce, shlížejícího na blata, se řady černých a křehkých keřů vinné révy táhly do dálky s pochmurnou vyrovnaností náhrobních kamenů na vojenském hřbitově vzadu na zahrádce. Neveselý den kupodivu zlepšil Dinah náladu. Jako vždy pocítila spřízněnost s místní přírodou a vinicemi, cítila se stejně zchátrale a neplodně. Tohle údolí ale milovala a toužila po tom, aby měla pocit, že sem skutečně patří – jako Holly. Kdyby tak byla adoptovaná Holly a ne ona! Holly, které nezáleželo na tom, jestli se dědeček snaží zrovna upálit nebo skočit z okna. Holly, pro kterou byly vinice a vinné sklepy otrava! Ach, proč jen Holly nemá rakovinu. Lepší já Dinah okamžitě tuto špatnou myšlenku potlačilo. Nesmí takhle uvažovat, zvláště ne teď v poslední době, kdy začala ke všemu ještě trpět samomluvou. Obvykle o Holly nepřemýšlela, ale dnes přišel od její starší sestry dopis. Evidentně jí došly peníze a v polovině psaní i náplň do propisky. Dědeček měl přesto radost, protože to byl první dopis za dva měsíce a při obědě ho četl nahlas s pravou rukou na srdci. Poté nutil všechny okolo, aby se ho naučili nazpaměť a na závěr se ho dokonce snažil nenápadně dopsat do Bible jako předmluvu ke knize Ezechielově. Dinah pocítila tu až příliš známou žárlivost, o které si myslela, že pominula zářijovým odchodem Holly do Vídně. Musela poslouchat, jak se dědečkovi po ní stýská, jak mu chybí její veselost, její vtipy na jeho epilepsii, její horký vlahý dech. Jeho radost z dopisu byla jako rána bajonetem do žaludku Dinah, protože Dinah chtěla, aby ji měl rád stejně jako Holly. Ta ale byla paradoxně k jeho lásce vždy lhostejná a hluchá. Byla to vždy Dinah, která se za ním jako dítě batolila po výčepu, Dinah, která s ním vždy chodila do sklepa krmit zajatce, zatímco Holly stála u dveří se svraštělým nosem a stěžovala si na odporný zápach z domácí kafilérky. Když povyrostla, dělala Dinah všechno možné, aby z ní měl dědeček radost. Dokázala trojhlasně zazpívat německou hymnu, znala všechny hodnosti wehrmachtu a naučila se řídit tank. Na vinici se dokázala zakopat rychleji, než někteří její strýčkové. Všechno se to učila proto, aby ji měl dědeček rád, ale ať se snažila sebevíc, nikdy to nestačilo. Měl rád Holly a Dinah se vždy cítila jako vyděděnec. Poznala to na i na maličkostech. Holly oslovoval laskavě a jménem, když něco potřeboval po Dinah, zařval buď Nieder! nebo Hende hoch! Někdy, jako dnes, skoro chtěla utéct. Ale to by byla hloupost, protože jediné místo, kde chtěla být, bylo tady. Ale proč by vlastně neměl dávat přednost Holly? Holly byla jeho vlastní vnučka, ženská veskrze strýce syna jeho bratra, kterého porodil a o kterého se setrou snachy přišel při tom tragickém leteckém neštěstí. Matně si Dinah dodnes zcela jasně vzpomíná, jak k nim domů přišlo několik lidí v leteckých uniformách a dlouho se otce vyptávali, kolikže paliva to vlastně načerpal do toho ztraceného Boeingu. Když se o něco později dostavili i zástupci pozůstalých a začala diskuse s mnoha pádnými argumenty a hodně ostrými příspěvky, spala již v kočárku. Teď už byli její adoptivní rodiče dlouho mrtví. Kolikrát si říkala, že by je měl

2

dědeček už konečně pohřbít. Ten má ale teď pocit, že ji má na krku. Ne, že by na ní byl dědeček někdy úmyslně zlý, to ne. Když jí před týdnem omylem zašlápnul ta roztomilá koťátka, hned se jí omluvil a z aktovky jí je vyndal. Holly byla světlovlasá jako všichni členové rodiny Kirstenů, kteří měli ještě vlasy. Na rozdíl od nich ale byla apatická a všechno ji hned otrávilo. Její učitelé označovali tento charakterový rys poněkud tvrdším slovem – maniodepresivní psychóza. Pro Dinah to byla prostě líná kráva. Varovali dědečka, že Holly rozmazluje a že by s ní neměl počítat jako s případnou dědičkou. Už jako dítě si uvědomila, že svou krásou a půvabem dosáhne toho, co Dinah svojí pílí a zjevem nikdy nezíská. Jak si Dinah přála, aby byla krásná jako Holly, která měla zlaté vlnité vlasy, spadající ji na půvabná ramena, šedomodré oči rafinovaně ukryté za zelenými brýlemi a ohromné kapsáče. Dinah byla pravým opakem Holly. Nejhorší bylo, že kvůli svým rovným indiánským vlasům se Kirstenovým vůbec nepodobala. I proto ji dědeček někdy oslovoval Sedící buvole či Hatatitlo. A samozřejmě Hende hoch! Její pomenší postava měla křivky, které přiváděly v úžas nejen ji, ale i zástupy pozvaných antropologů. Když si oblékla tričko, musela dávat pozor, aby nechodila ve městě kolem veřejného mandlu. Už několikrát se jí stalo, že za ní vyběhl majitel a vnucoval jí nějaké peníze za úžasnou reklamu. Za svůj největší klad považovala Dinah oči. Když byla šťastná, byly temné a jiskřivé a když spala, měla je zavřené. Bonzo ze sousední vinice by řekl, že jsou to oči dívky, ze které vyroste vášnivá žena. Ale Bonzo je jenom vesnický idiot, který po většinu času žije na hnoji za statkem s nefunkčním tranzistorákem a přezdívkou Mikrovlnný trouba. Rozdíly mezi oběma sestrami však nebyly jenom ve vzhledu. Holly byla ospalá a neprůbojná a Dinah byla protivná a hloupá. Ve vinici Dinah zpomalila. Těžce oddychovala a studený vzduch ji pálil v nedávno operovaných plicích. Z domu služebnictva se ozývala hádka mužských hlasů, mluvících lámanou francouzštinou přerušovanou sem tam německou kletbou. Jako každou sobotu se bratři Heinrichové bavili se svými kamarády nad demižónem vína a večer pak půjdou do lesa střílet klokany. Dinah se vyhnula domu pro služebnictvo i malé zemljance a stájím, kde měla svoji klisnu Královnu Alžbětu. Dostala ji před několika lety od dědečka k narozeninám. Byl to tehdy vůbec první dar, který od něj kdy dostala, a vůbec jí nevadilo, že ten kůň byl už dávno po smrti a v pokročilém stádiu rozkladu. Zamířila do stodoly, kde měl dědeček zemědělské nářadí, traktory a munici. Neměla na nikoho náladu a už vůbec ne na bratry Heinrichovi s jejich smrdutým dechem a vtipy, jejichž ústředním tématem byla uzavřená místnost a pár plechovek s plynem. Sebrala z poličky zahradnické nůžky, otřela je od krve a vyšla ze stodoly rozhodnuta zajít do vzdálenější části vinice, kam ráda chodila, když byla smutná, nešťastná či zoufalá. Prakticky to byl její druhý domov. Aby zapomněla na svoji žárlivost na Holly, zamyslela se nad starým vinným sklepem a jeho historií. Měla tu starou kamennou budovu ráda, stejně jako příběhy, které jí dědeček vyprávěl o Polevojových, ruské rodině, která sklep vlastnila dříve a kterou málem koncem 19. století zničila hrozná epidemie černého moru. Celá rodina ji totiž nejprve považovala za mírné nachlazení. Konečnou ránu Polejovovým zasadila prohibice. Tehdy koupil majetek za babku její dědeček, který sázel na to, že prohibice nemůže trvat věčně. Vyprávěl svým vnučkám, že tenkrát byli na půdě netopýři a rodinka pštrosů a ve sklepích se proháněli potkani velcí jak slon. Dědeček si v té době z prohibice hlavu nelámal. O hodinu později Dinah uslyšela zvuk auta jedoucího po cestě. Najednou se ozvalo hlasité žuchnutí a praskání stonků révy. Něco dopadlo těžce na cestu. Dinah polekaně vykoukla nad vrcholky keříků révy a uviděla asi osmnáctiletého chlapce ve špinavých džínsách a tenké svůdně průhledné košili, který byl vymrštěn z auta. Jeho hubené tělo se neohrabaně válelo v blátě a připomínalo zraněného čuníka. Zhluboka zasténal, posadil se a rukou si opatrně přitáhl nohu. Dinah si nejprve myslela, že vypadl z auta náhodou a chystala se k němu. Uviděl ji a tak se nejistě zastavila. Z pod kštice rozcuchaných vlasů planuly divoké modré oči. „Zpátky,“ zavrčel. Nepohnula se.

3

„Schovej se, dělej.“ „Teče ti krev, asi budeš raněný“ trvala tvrdošíjně na svém Dinah. „Nekecej a dělej, co ti říkám,“ zasyčel. „To, že někdo ztratí pár litrů krve, ještě nikoho nezabilo. Z auťáku jsem vyskočil schválně, my ze speciálních jednotek takhle vystupujeme normálně.“ Dinah viděla, že v jedné ruce svírá tlustý svazek bankovek a druhou si marně snaží zaškrtit stehenní tepnu, ze které mu tekla krev, jak z igelitového pytlíku s právě koupenou akvarijní rybičkou. Vypadal hrozně zanedbaně. Byl to snad nějaký bankovní lupič na útěku? Vrah dětí? Dědečkův známý? Nebo něco ještě horšího? Černoch? Zrovna když se v jejím pubertálním mozku začaly objevovat divoké představy vrahů a obchodníků s drogami, vůz se skřípěním brzd zastavil a začal couvat zpátky. „A do pytle,“ zašeptala Dinah a skrčila se. Byla ráda, že má postavu téměř nerozeznatelnou od odumřelých keřů vinné révy, možná ji ten druhý nezpozoruje. Rovnou dva černoši! To je teda den. Řidič, statný a sveřepě vypadající gauner, hněvivě vybuchl: „Morgane, na co si to sakra hraješ? Na Profesionály? Jestlis’ potřeboval zastavit, mohls’ říct!“ Hubený vysoký chlapec s penězi se pomalu poskládal směrem nahoru. Byl bílý jako jed na krysy a snad pouze to zabránilo drobným hlodavcům, aby se do něj někdy po obědě nepustili. Jen jakási neviditelná vnitřní síla ho přiměla stát déle než tři vteřiny. Na džínách měl bláto, z levé nohy mu crčela krev a pravou rukou se opíral o vyděšený keřík vinné révy. Byl překvapivě vysoký a měl v sobě jakousi pochyby vzbuzující úctu, kterou Dinah zaregistrovala i přes svou nezkušenost. Třásl se pod nápory protestujícího těla, avšak jeho hlas byl klidný a pevný, podivně dospělý: „Helmuthe, říkal jsem snad jasně, že to balím a končím s tebou! Peníze si klidně nech.“ „Blbost. Ty peníze jsou tvoje, vydělal sis je. Jseš v tom namočenej stejně jako já.“ „Možná jo. A možná se mě do toho snažíš namočit stejně hluboko, jako sebe. Nevěděl jsem, co chystáš. Myslel jsem, že si do té trafiky jdeš koupit cigára.“ „S kalašnikovem a kuklou na hlavě? Takhle se hochu nekupují ani tvrdé camelky. Ber to tak, že jsme ty prachy potřebovali. Od oběda jsme nejedli a večer jsme chtěli do divadla. Bylo to to jediný správný řešení.“ „To teda nebylo, mohli jsme vybrat prachy z bankomatu…“ „Nebo udělat telefonní budku, co? Nedělej ze sebe žádné neviňátko. Koneckonců jsi tu babu zastřelil ty. Nebo si na to už nevzpomínáš?“ „To byla nešťastná náhoda, to se nemělo stát. Mířil jsem na ten kočárek. Kdybys mi nesehnal takový laciný šmejd, mohla ještě žít.“ „No dobře, za tu zbraň se omlouvám. Ale teď si laskavě nasedni a jedem!“ „Ne, končím. Vem si svý prachy.“ Morgan se připotácel k vozu a bankovky se snažil svému komplici nastrkat za košili. Moc se mu to nedařilo a dobře polovina balíčku se rozsypala po zemi. Když se mu je nepodařilo ani na sedmý pokus posbírat, udělal to nejhloupější, co mohl. Otočil se k Helmuthovi zády a mátořil se směrem od něj. Na Morganovi bylo něco nepojmenovatelného, co k němu Dinah přitahovalo bez ohledu na okolnosti a vzhled. Hruď se jí sevřela, až byl její kardiostimulátor přinucen kopnout tam další rychlostní stupeň. Náhle si uvědomila, že se o toho chlapce, kterého ani nezná, bojí. Pokud Morgan věděl, že Helmutha dohání k vzteku, zcela evidentně mu to bylo jedno a Dinah ho musela za jeho drsnou a bezmyšlenkovitou povahu obdivovat. „Morgane, nemůžeš mě v tom nechat,“ zařval Helmuth. Morgan se otočil a uštědřil Helmuthovi další pohled svých pronikavých modrých očí. „Právě jsem se udělal,“ prohlásil poněkud zmateně tichým hlasem naplněným pohrdáním a opět se zhroutil na zem. Z posledních sil se nakonec vzepřel na rukou, otočil se a chůzí, nad kterou by významně pozvedl ohořelé obočí i Meresjev, se pohyboval směrem od něj. Helmuthova tvář se zkroutila vztekem. Jediným rychlým pohybem se sehnul a sebral z vinice dlažební kostku. Hodil ji rychle po vzdalujícím se Morganovi. A zvedl další. Dinah vykřikla, když uviděla první kámen letět k cíli: „Vedle!“ Pak vyběhla z vinice a zlostně mávala zahradnickými nůžkami na Helmutha. Výkřik Dinah Morgana varoval, takže

4

se mu podařilo sehnout a kostka ho jen neškodně praštila do spánku. Klopýtl, a protože na chvíli ztratil vědomí, sesunul se opět mezi jemně pomrzlé keříky. „Mohl jste ho zabít, vy blázne,“ vykřikla Dinah a dál kolem sebe roztáčela zahradnické náčiní. Morgan, zjevně v šoku, na ni upíral pohled plný hrůzy a beznaděje. Pak se jeho ruce vydaly ke kapsám pro léky na srdce. Mezitím se Dinah trochu uklidnila a přestala napodobovat porouchanou helikoptéru. Zjištění, že jde o lidskou osobu uklidnilo i Helmutha. „Tady snad zrušili hřbitov, co? Kdo si a co tu sakra děláš?“ „Neopovažuj se ke mně přiblížit, stvůro,“ prohlásila Dinah. „No moment, to bych snad měl říct já,“ usmál se pobaveně Helmuth, kterému už otrnulo a pomalu se k Dinah přibližoval. „Jestli okamžitě nevypadnete z pozemku mého dědečka, budete toho litovat,“ dodala již méně jistě a mrkla na Morgana. Ten se klopýtavě postavil. Po tváři mu stékala krev smývající řasenku. „Poslechni ji, Helmuthe, je to dva proti jednomu. A ty jsi nikdy nebyl člověk, který by do toho šel, když jsou okolnosti proti tobě.“ „A kdo říká, že jsou proti mně?“ Helmuth se na Dinah zašklebil jako zoofil ve zverexu. Přinutil ho ustoupit až zvuk blížícího se automobilu. „Parchanti,“ zavrčel, otočil se a běžel ke svému vozu. Šlápl na plyn a vůz s řevem poskočil několik metrů, než si majitel uvědomil, kde je jaký rychlostní stupeň. Teprve pak zmizel v dvacetikilometrové rychlosti za zatáčkou. Když odjel, Dinah vyběhla na cestu a snažila se máváním zahradnickými nůžkami zastavit přijíždějící vůz. Řidiče zřejmě život ještě neomrzel, protože ho ani nenapadlo zastavit. Naopak, pokusil se udělat za dnešek jeden dobrý skutek a namířil si to přímo na dívku. Morgan, bez ohledu na své zranění vyrazil na cestu a strhl ji prudce k sobě. Dinah se k němu přitiskla a žigulík projel těsně kolem ve vzdálenosti několika strachy ztuhlých centimetrů. Strach začal opadávat a Dinah si pomalu uvědomila, že ji svírají pevné, horké avšak špinavé ruce a tisknou ji k mužskému tělu plnému svalů - samotářů. Její měkká prsa, která byla už několik let pohřešována, teď jistě litovala, že se nemohou důvěrně přitisknout k jeho hrudi a bodnout se o odvážný odznáček Stop Temelin! Kardiostimulátor pracoval na plné obrátky, ale řekla si, že je to jen kvůli strachu, který před malou chvílí prožila. Určitě ne ze vzrušení. Přesto se však vykroutila z Morganova sevření bez dechu a v rozpacích nad divokými představami, které v ní jeho tělo vyvolávalo. „Ten chlap musel být slepý jak patrona,“ zamumlal nepřesvědčivě. „Málem nás oba přejel.“ „To byla paní Donaguová. Poznala jsem její vůz až když bylo skoro pozdě. Říkala mi jednou, ať nechodím za špatného osvětlení po ulici, nemuselo by se to prý vyplatit.“ „Tak proč jsi tam vyběhla?“ „Abych ti pomohla,“ hlesla Dinah, očekávající slova díků. „Pomoc? Ty? Mě? Bože chraň!“ Dinah rozpačitě zírala na Morgana, ohromena jeho zoufalým hlasem a nechápavým výrazem v jeho obličeji. „Já jsem ti přece řekl, že pomoc od tebe nechci. Ani nic jiného.“ Jeho zablácené oči, které ji přejely od žluté kapuce až po gumáky se žralokem, planuly. „Taky od tebe byla pěkná blbost před chvílí takhle vystartovat na Helmutha. Mohl tě…“ Odmlčel se a na tváři se mu usadil výraz zamyšleného studenta patologie. Cítila, jak jeho studený pohled přejíždí po její, někde až příliš, bujné postavě a tváře se jí rozhořely novými rozpaky. „Nedívej se na mě takhle,“ vykřikla hystericky. „Dívka s takovouhle postavou by měla být na podobné pohledy zvyklá. Nebo tě snad nevodí v neděli do ZOO?“ „Ale nenávidím to!“ V hlase se jí ozval potlačený vzlyk a Morgan si zapálil. Jeho oči se zklidnily. „Helmuth by se s pohledem rozhodně nespokojil. Ten by si jistě zajel pro kameru,“ řekl tiše, skoro jemně.

5

Poprvé si uvědomila, jak nebezpečně něžný má hlas. Špičkou gumáku nakreslila ve štěrku na kraji cesty něco, co vzdáleně připomínalo nějaký orgán v lidském těle, asi ledvinu. „To jsi mi pěkně poděkoval za to, že jsem ti zachránila život,“ zabučela v nekonečných rozpacích a v zoufalé snaze změnit téma. „Cože? Kdo zachránil koho?“ „Před paní Donaguovou bych uskočila,“ odsekla jemně. „Ale ta dlažební kostka, co hodil Helmuth, tě mohla ošklivě praštit do hlavy.“ „No dík, však mě taky praštila. Vidíš tu díru? A pokud si já dobře pamatuju, tak jsi zařvala akorát vedle.“ „Aha, no jo, promiň. Já špatně vidím.“ „Ale stejně by si většina lidí myslela, že mě nemá cenu zachraňovat a ještě by si přinesli nějaké ty kameny svoje. Mě lidi neměli nikdy moc rádi.“ „Jestli jseš vždycky takhle milý, nedivím se jim,“ snažila se být vtipná Dinah. „Drž hubu a nesnaž se být vtipná. Obvykle jsem ještě horší.“ „Věřím ti. Jsi upřímný,“ blekotala Dinah, snažící se zoufale zachytit v paměti místo, kde se dostala do role té vděčné. Morgan se na ni zadíval oceňujícím pohledem a nakonec jeho výraz změkl. „Jsi skoro hezká“, pronesl se zjevným přemáháním a kulhavě pokračoval: „ Vypadáš tiše a nevině, jako moje teta. Teda, až když umřela. Ale ničeho se nebojíš. Ani mě, ani Helmutha. Nikdy jsem takové děvče jako ty nepotkal.“ Při poslední větě se mu ulevilo, aspoň někde nemusí lhát. „Skoro hezká.“ Úsměv vepředu na hlavě jí pohasl. „Moc ti děkuju.“ „Řekla jsi o mě, že jsem upřímný.“ „Di se vycpat, tak moc to zas přehánět nemusíš.“ „Hmm,“ pokrčil rameny a jen tak pro formu odhodil vajgl dokouřené cigarety směrem k nedalekému stohu slámy. „A nejsem ani tak nevinná.“ Bylo pro ni moc důležité, aby si o ní nemyslel, že je úplně blbá kráva. Což bylo přesně to, co si o ní právě myslel. „Opravdu?“ V hlase se mu objevil náznak veselí. „Opravdu,“ odpověděla chraplavě. Morgan už to nevydržel a začal se smát nahlas. Když po chvíli přestal, jeho tvář dostala úplně jiný výraz – na Dinah měla účinek přímo zničující. Kardiostimulátor začal opět řadit vyšší stupně. Vzpomněla si na jeho horké ruce na svém těle a na odznáček Stop Temelin! na jeho hrudi. To laskavé srdce! Uvědomovala si jeho fyzickou přítomnost tak, jako u žádného z jiných chlapců, kteří se jí pokoušeli neohrabaně krmit na nedělních vycházkách v zoologické zahradě. „Nevypadáš na víc než na padesát. Asi budeš o něco mladší, ale nemyslím si, že bys byla tak zkušená,“ řekl. Mužská zkušenost v jeho zastřeně ostrém pohledu ji podivně vzrušovala. Pohodila hlavou a z pod kapuce se jí na ramena vyřinuly stružky špinavé vody a chomáče zmuchlaných vlasů. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Fascinovaně ji sledoval, jak si vlasy namotává na kousek dřívka a snaží se je dostat zpět do pláštěnky. „Proč to chceš vědět?“ „Třeba kvůli policajtům, pro pozdější identifikaci.“ „Dinah,“ hlesla dojatě. „To není moc hezké jméno, ale i přesto ti děkuji. Málem jsi mi zachránila život,“ pronesl oficiálním tónem úředníka, který má sice v popisu práce bavit se i s těmito lidmi, ale na druhou stranu mu za deset minut končí pracovní doba. „Jak se jmenuješ ty?“ zeptala se. „Morgan. Morgan, é…hmm…ech, nó,“ zoufale se rozhlížel kolem sebe a hledal záchytný bod. Nakonec jej našel v podobě zrezavělé tabulky na druhé straně silnice: „Morgan Minefield. Jo, to je moje jméno.“ „To je divné jméno.“ „No, víš, kdyby mi to řekl někdo jiný, možná bych se nad tím zamyslel,“ odsekl drsně. Dinah poznala, že mu otázka jeho pravého jména není příjemná. Morgan očividně

6

znervózněl a stehenní tepna mu začala opět krvácet. „Radši už půjdu, nerad bych umřel v téhle díře.“ Oči měl upřené na její nos. Když si ho nervózně olízla a utřela do rukávu, rychle přesunul pohled na příjemnější věci v kaluži pod nohama. Otočil se a podivnými přískoky se pohyboval směrem od ní. „Nemůžeš odejít,“ vykřikla hystericky. „Jsi raněný a dva dny jsi nejedl. Jsi špinavý. Jsi mrzák. Vykrvácíš dřív, než umřeš. Většina lidí by se ti bála pomoc, i kdyby nakrásně chtěla. I já si nejprve myslela, že jsi bankovní lupič.“ „Bankovní lupič!“ Rozesmál se, mužně pohodil rozbitou hlavou a složil se na zem. Po chvíli se dal dohromady, zvedl se a pevným hlasem zamumlal: „A ty se mě nebojíš?“ Vyběhla za ním a postavila se mu přímo do cesty. Oběma rukama jí zvedl hlavu a podíval se jí hluboce do očí. Byl to rozkošný pocit vidět, jak se nad ní tyčí jako hora, a cítit jeho prsty na svých uších. „Ne,“ kuňkla. „Nebojím se.“ „Možná by ses měla bát.“ Jeho hlas byl tichý, jako by si ani nepřál, aby to Dinah slyšela. „Jestli dokážeš ujít pár kilometrů, přebrodit močály a vyšplhat na kopec s naším domem, ošetřím ti to zranění. Dědeček ti dá možná i najíst, ale moc s tím nepočítej. On dává chleba jenom za práci. Asi bys musel porýt nějaké to pole.“ „Nestojím o tvou dobročinnost, ani o dobročinnost tvého dědečka. Nestojím o práci během níž vykrvácím do vašich přiblblých brambor,“ prohlásil, náhle znovu divokým hlasem. „A děvče jako ty by se mnou nemělo mít nic společného.“ Spustil ruce z jejich uší. „Dokážu se o sebe postarat sám.“ „Asi tak, jako když ses postavil k Helmuthovi zády.“ „Jo,“ vypravil ze sebe. „Asi tak.“ Chtěl se pokusit o úsměv, ale po chvilce marné námahy nasadil opět svůj zoufalý výraz hraboše lapeného v pasti na lední medvědy. Chtěl udělat další krok směrem od ní, ale rty se mu stáhly bolestí, když stehenní tepna vyvrhla do kaluže další dvojku červeného. Morgan se složil na zem, která ho už uvítala jako svého dobrého známého. Dinah se k němu okamžitě rozeběhla „Ty hlupáku,“ zašeptala. „Hloupý, tvrdohlavý, pyšný, špinavý – a to jsou určitě tvé menší chyby.“ Vzpomněla si na svou silnou žárlivost k Holly a na svůj hrozivý výraz v zrcadle, když si ráno uvědomila, že si včera po večeři zapomněla vyndat kosti kuřete z pusy. Nikdo není dokonalý. Opatrně se dotkla jeho hubeného ramene. Pod tenkou látkou umolousané košile a nátělníku bylo jeho tělo štíhlé, pevné a horké. Až moc, pomyslela si a uvědomila si, že má horečku. Odkoulela ho z kaluže, ve které se již pomalu začal topit a položila mu hlavu na pařez. Než Dinah zjistila, že je v něm mraveniště, mělo Morganovo tělo další důvod k zamyšlení se nad legalizací euthanasie. Dinah neměla odvahu ho opustit. Bála se, že kdyby přišel k sobě, umřel by. Mrazivý vítr bičoval její pláštěnku. Roztřásla se a položila si jeho hlavu na svůj klín. Nikdy nedržela chlapce, nikdy nepocítila, jak se pevné chlapecké tělo tiskne k jejímu, ale byl to podivně hezký pocit, mít někoho u sebe. Kdysi sice držela kolem krku vepříka Káju, když ho vedli k řezníkovi, ale s tímhle se to nedalo moc srovnávat. Snad ten zápach? Její adoptivní rodiče zemřeli díky letecké katastrofě, když byla ještě malá a dědeček projevoval své city pouze při dokumentech o třetí říši či fotbalových zápasech. Na Morganově tváři se srážela krev z rány na hlavě a se dvěmi podlitinami v očích připomínal Ozzyho Osbourna v nejlepších letech. Přála si, aby pro něj mohla něco udělat, aby mu mohla pomoci. Konečně se odvážila mu z čela odstřihnout nůžkami na plot pramen jeho hustých blonďatých vlasů. Na památku. Dotýkat se ho bylo velice příjemné. Nebezpečně příjemné. Čelo měl široké jako nejnovější film George Lucase, nos byl rovný a ostře řezaná brada dokreslovala jeho silnou tvář. Tvář mužnou a pod pleťovou maskou vinařského bláta snad i trochu hezkou. Silné bezvědomí mu na ní vykouzlilo překrásný výraz spokojeného dítěte, který se pomalu, ale jistě, proměňoval v rigor mortis. Ke své hrůze zjistila, že svůj pohled upírá na jeho nesmyslné rty s mírně vyceněnými zuby a náhle ji zachvátila nezřízená

7

touha se jich dotknout nebo je aspoň vyčistit. Napadla ji myšlenka – když to udělá, Morgan se o tom stejně nikdy nedozví. Třesoucími se prsty mu přejela po zubech a pak i po celé tváři. Zkoumala ho se zvědavostí pyrotechnika, ale byla to žena a nikoliv policejní technik v ní, kdo ji k tomu vedl. Její prsty se na mučivý okamžik vznášely nad jeho rty. Pak se odvážila toho, co by si nikdy nedovolila, kdyby Morgan nebyl v bezvědomí. Potichu si krkla. Pohnul se jí v náruči a ona okamžitě ucukla rukou tak prudce, že mu loktem málem zlomila nos. Co se to s ní děje? Tenhle drsný chlapec byl cizinec pochybného, asi východního původu, ale jí to nevadilo. Normálně by se do něj pustila, jako do každého stánkaře, který se jí pokoušel prodat střevíčky Adihas s osmi pruhy na patě. Dnes však ne. Musela mu pomoci. Byl sám a zraněný a Dinah v podvědomí cítila, že stejně osamocená je i ona. Uslyšela kvílení pneumatik a zalekla se, že se vrací paní Donaguová, aby dokončila své bohulibé dílo. K její úlevě to byl sportovní jeep bratří Heinrichů. Opatrně shodila Morgana na zem a zamávala na ně. Ralf Heinrich i jeho bratr měli plno otázek, když ho pokládali mezi dva statné a několika protitankovými granáty roztrhané srnce. „Našla jsem ho na ulici,“ řekla. „Je zraněný.“ Ralf se sehnul a z bláta, na místě kde Morgan ležel, zvedl třpytivý předmět. „Ztratila jsi obojek,“ zasmál se a podal jí ho. Byla to školní jmenovka na přetrženém řetízku. Pohlédla na ni a strnula. Na jmenovce nebylo jméno Minefield, ale jméno, které okamžitě poznala, jméno, které se díky Morganovi a jeho světoznámé matce stalo před nedávnem ještě známější. Nebyl to chudý prosťáček z Dickensových paperbacků, který potřebuje zastavit tepenní krvácení. Byl to poslední člověk v galaxii, pro kterého by něco udělala, kdyby věděla o koho se jedná. Po příchodu Morgana se na Kirstenových vinicích všechno změnilo. Dinah se domnívala, že Morgan někde v tichosti ve sklepě vykrvácí a ona bude mít o starost méně. Nestalo se tak. Morgan se uzdravil a vypadalo to, že se k odchodu moc nemá. I přesto zatím Dinah váhala dědečkovi prozradit, o koho vlastně jde. I když se Dinah Morganovi vyhýbala, často až díky neuvěřitelným akrobatickým kouskům, nemohla nebrat jeho přítomnost na vědomí. Čistý a hladce oholený, v nových šatech, které mu dědeček ušil z kůže postřeleného jezevce, byl nesmírně zajímavý. I ta vypálená díra na zádech vypadala tak nějak mužně. Byl vysoký, hubený a vždy ve střehu, jako by každou chvíli očekával útok přerostlých vraždících rajčat. Šířil kolem sebe atmosféru trapných muzikálů ze šedesátých let plných sebevědomých mladíků, kteří ačkoliv dokáží ztančit celé schodiště kulturáku od půdy až po sklep a několikrát za den vystepují bez nejmenší námahy po žebříku na seník, mají elementární problém navázat konverzaci s dívkou, jejíž sbírka plyšových medvídků by k smrti vyděsila i Štěpánku Haničincovou. Když na ní jeho modré oči náhodou spočinuly, cítila se konečně jako žena. Sice taková nějaká malá, ušmudlaná a na pokraji nervového zhroucení, ale přece jenom žena. Tedy nikoliv už jako malá, ušmudlaná šestnáctiletá dívka, o níž kolemjdoucí na silnici většinou zděšeně prohlásí: „Proboha, zavolejte okamžitě policii a záchranku. Nevšiml si někdo náhodou poznávací značky toho vozu?“ Dinah se nelíbilo, jakou moc nad ní má. Když se snažil být kamarádský, odbyla ho. Když si jí nevšímal, vybrečela v noci kýbl slz. Chtěla, aby odešel co nejdříve a přála si, aby zůstal až do smrti. Aspoň do té dědečkovy. Pomalu začala rozpoznávat, v čem je nebezpečný. Morgan se nejen nenudil, ale naopak se mu v Kirstenových vinicích velice zalíbilo. Vychutnával pozornost, které se mu dostávalo. Jen několik dnů se choval ke každému nepřátelsky a potom už dělal co mohl, aby se zalíbil – hlavně jí a dědečkovi. Na Morganovi bylo něco okouzlujícího, díky čemuž se brzo celá domácnost otáčela jenom kolem něj. A nebylo to pouze penězi, které kolem sebe trousil na potkání. Během prvních dvou týdnů léčení trávil její dědeček každý večer hodinu u Morganova lůžka a vykládal mu své zážitky ze všech válek, od peloponéské až po hvězdné. Možná i proto se Morgan ze svých celkem povrchních zranění vzpamatovával tak pomalu. A byl tu i další

8

důvod, proč zůstávat tak dlouho v posteli – domácí víno. Každý večer se dědeček připotácel k lůžku nemocného s kanystrem vína a společně pak ochutnávali až do rána. Dinah, která si vedle v pokoji psala domácí úkoly do přírodovědy, skřípala zuby nad tím, jak Morgan vychytrale předstírá zájem, jen aby se dostal ke kanystru dříve, než si dědeček opět trošku přihne. Jak se uvnitř svíjela, když odvedle slyšela dědečkův smích. Dědeček se takhle nesmál od doby, kdy k nim domů dorazili ochránci zvířat a domlouvali mu, ať ji pustí zpět do pralesa, že ji nemá cenu trápit v zajetí. Dinah naslouchala, naplněná starým známým pocitem žárlivosti a méněcennosti. Nemohla se učit. Nemohla si ani zapamatovat, jestli mléčko dává kravička nebo prasátko. Hryzala zlostně tužku a mlátila hlavou o kamna. Bylo to ještě horší, než když byla doma Holly, protože ani Holly nevycházela dědečkovi vstříc tak jako Morgan, a dědeček pak vždy přicházel za ní. V noci. Sám. Ten podrazák Morgan! Dinah zažívala nový strach. Čím víc času trávil dědeček s Morganem, tím víc času s ním trávil. I když bylo dost zlé, že Morganova přítomnost ohrožovala jejich křehký vztah dědeček – opuštěné zvířátko, bála se nejvíce toho, že by mu Morgan mohl nějak ublížit. Nebo naopak. Často se v noci probouzela hrůzou ze snů, které jí připomínaly dědečkovy válečné fotografie. Rozčilovalo ji i to, jak hospodyně Graciela na Morganovi lpí. Pořád jezdila sem a tam a vozila Morganovi z kuchyně neuvěřitelné množství nazelenalé organické hmoty, kterou vydávala za jídlo. Obzvláště markantní to bylo, když se vrátil nečekaně hladový ze sprchy. To pak neváhala a dotáhla mu ke stolu i dvanáct silně nervózních králíků s jablky v hubě. Nejspíš si myslela, že je chudáček hladový zbaští i s chlupama. Ne, že by se o to nepokusil. „Je tak hubený, seňorito Dinah,“ vysvětlovala jí jednou Graciela. „Dnes večer mu připravím pěknou mísu obložených žabiček a jako dezert osmipatrový zeleninový dort. Už jsem mu to říkala a on se na mě usmál.“ Graciela se rozzářila. „To je poprvé, co se na mě někdo usmál, seňorito“ Jaké štěstí, že je Graciela na vozíčku – myslela si Dinah a v duchu se za tyto myšlenky styděla. Postarší, invalidní Graciela byla tím hubeným, nemocným chlapcem, který jí nevracel jídlo na hlavu, jako to dělávali ostatní, a nepovoloval jí brzdy na vozíčku, očarovaná. Dinah ani moc nechtěla, aby Morgan trpěl hlady, ale musí si každého takhle omotat kolem prstu? Koneckonců tu snad nebude věčně. Ale každé odpoledne při návratu z družiny Dinah zjišťovala, že Morgan se v domě usidluje čím dál pevněji. První týden jenom ležel na zemi ve starém Hollyině pokoji s jejím plyšovým králíčkem v zubech a s otřesem mozku a byl příliš slabý, než aby s ním byly nějaké potíže. Ale už druhý týden neuposlechl doktora a s vysvětlením „je to jenom zubař“ se mátořil do přízemí, kde v dědečkově knihovně čítal o víně a o vinicích. Zřejmě kvůli ní předstíral zájem i o filmové horory z třicátých let. Později se dokonce plazíval ven a sledoval zručné pohyby bratří Heinrichů při porcování úlovků a naslouchal jejich odborné debatě o tom, jak dlouho by které zvíře vydrželo pod vodou. Na všechny zájmy měl neuvěřitelné množství otázek. Jako by vagabund jako on mohl mít o něco opravdu zájem! Na konci druhého týdne po příchodu Morgana, dědeček u Gracieliny parodie na večeři poznamenal: „Morgan má velice chytrou hlavu. A velkou. A všimla sis? Má i uši.“ Ten večer bylo jídlo opravdu k zbláznění. Jako vždy mělo, bůhví proč, opět zelenou barvu. I přesto to Dinah nedalo a prudce pohlédla na dědečka. Ve žlutém světle svíček vypadal Bruce Kirsten o dvacet let starší. Měl hustou rudou pleš, potemnělé oči šedé zákalem a pleť bílou jak padlý sníh okolo padlých vojáků. Blahosklonně se na ni usmíval. Uchopila sklenici s vodou na zapití a otáčela s ní tak prudce, až uvnitř vznikl vír, který navždy pohltil přítomný, a ne zrovna nadšený, hmyz. „Ale je tak otrávený životem,“ pronesla, oči upřené na hmyzí hřbitov. Začínal na sebe pomalu brát podobu miniaturního Malmströmu. „To je pochopitelné. Onehdy večer mi o sobě trošku vyprávěl. Jeho rodiče jsou mrtví…“ „Mrtví!“ Dinah se zakuckala a průměrný počet zdravých položek ve své polévce zvýšila tím, že se do ní nedopatřením vysmrkala. Na barvu to vliv nemělo. „Tohle ti vykládal?“ „Myslím, že kdyby měl možnost, mohlo by z něj něco být.“

9

Kdybys jenom věděl! pomyslela si v duchu. Nahlas ale raději řekla: „Kdybys jenom věděl! Má trable už dost dlouho na to, aby se jim naučil vyhnout.“ „Možná. Ty sama jsi na tom nikdy nebyla tak, abys ho teď mohla pochopit. Nemůžeš pochopit někoho, jako je Morgan. Ty nemůžeš pochopit ani malou násobilku. Navíc jsi strašně nesnášenlivá, Dinah,“ řekl Bruce s určitým zadostiučiněním. „Víš, koho mi připomíná?“ zeptal se tiše. „Iggyho Popa?“ „Ne. Mě samotného v mládí.“ „Nevěřím.“ „Je to tak. Po válce jsem musel utéct z Československa, dostal jsem se tam do takové malé nepříjemnosti.“ „Dělat velitele gestapa není malá nepříjemnost.“ „Dobrá, ale důležité je, že jsem se pak dostal sem a musel jsem začínat znova. Nevím, proč by Morgan nedokázal to samé. Pozval jsem ho, ať tu s námi bydlí. Je tvrdý a mladý, miluje dechovku a nesnáší intelektuální řečičky o rovnostářství všech ras a národů. Přesně ten typ pro život na našem statku. Dinah, já ho potřebuju. Jak pomalu umírám, pociťuji ztrátu syna mnohem víc a víc. Ach, jak nenávidím ty letecké společnosti!“ Kardiostimulátor v hrudi Dinah musel být od firmy Ferrari. Jiný motor by takový nával nezvládl. Celý život se Dinah snažila nahradit dědečkovi syna. A nikdy předtím neviděla tak jasně, jak tragicky se jí to nepodařilo. Přemohla ji žárlivost na toho vetřelce. „To nemyslíš vážně. ON tady nemůže zůstat!!!“ Na třech vykřičnících na konci věty si dala opravdu záležet. „V životě jsem nemluvil vážněji.“ V duchu z této nemožné situace skákala z okna a strkala hlavu do mikrovlnky, ale na venek byl její hlas klidný a kontrolovaný. „Chce tě jenom využít ty id… ty dědečku. Proč si myslíš, že se dokáže změnit?“ „Protože chce, Dinah. Dnes večer mi řekl, že mi nemůže nic slíbit, ale že se pokusí a zůstane tady až do mé smrti.“ Dinah se trochu ulevilo, o víkendu by už mohl být v domě klid. Ale co když ne? To přece nemůže dopustit. Dinah se začala třást jako notorik na skautském výletě. „Největší chyba, kterou jsem v životě udělala, byla ta, že jsem ho nenechala válet se v tom blátě u silnice, kam ten vandrák odjakživa patří,“ vykřikla a vrhla se ke dveřím. Tam se málem srazila s Morganem. Hrůza bleskurychle úspěšně zabrala vědomí Dinah a vytvořila si tam menší protektorát Strach und Trapas. Před pronikavým pohledem jeho modrých očí nebylo úniku. Stál ve futrech, ledabyle se opíral o francouzské hole a s obvazem na hlavě připomínal památník válečného běsnění. „Já se chci skutečně změnit,“ ozval se ten cynický, dospělý a tak překrásný hlas. „Je tomu tak těžké uvěřit, Dinah?“ Pohlédla mu přímo do očí. „Nesmysl!“ vyštěkla, protáhla se šetrně kolem něj, až zavrávoral, a utekla do svého pokoje. Uplynulo šest týdnů. Šest týdnů, během nichž Morgan nenápadně pronikal ještě hlouběji do života vinice, dokud se on a Bruce nestali nerozlučnou dvojkou. Protože Dinah byla odhodlaná se Morganovi vyhýbat, setkávala se zřídka i s dědečkem, z čehož byla smutná. Bruce jí opakovaně vytýkal, že trucuje jak malý Dieter. Nechápal, proč Morganovi nevěří a proč má strach z toho, že by mu mohl nějak ublížit. A z nějakého nepochopitelného důvodu mu Dinah neřekla, co ví. Jednoho mrazivého nedělního odpoledne se Dinah sama procházela u blat a přemýšlela o Morganovi a o tom, jak se všechno od jeho příchodu změnilo. Na keřích révy ležel povlak nažloutlého ledu, vysráženého ze zplodin, vypouštěných nedalekou teplárnou, a na slunci se třpytil jako slavnostní jímka na výročním plese Vodovodů a kanalizací. Stromy u močálu byly bez listů, bez kmenů, bez naděje. Jejich větve trčely k nebi jako černé pařáty zapomenuté mrtvoly. I zarytý sebevrah s prádelní šňůrou v ruce by si při pohledu na toto utrpení svůj čin rozmyslel. Přes hryzavý chlad se Dinah neodhodlala vrátit zpět do domu. Tam by jí to připomínalo Morgana a konflikt v jejím vlastním nitru. Ušla ještě něco přes půl metru, když

10

najednou zvedla hlavu a před sebou uviděla Morgana, který pomalu kráčel mezi řádky keřů se svými holemi. Jako obvykle předstíral studium vinice. Jak mazané, dokonce i daleko od domu si hraje na kladného hrdinu. Zamračila se když viděla, jak se jeho vysoká kostnatá postava sklání nad umrzajícím keřem, jako smrtka nad obětí hladomoru. Nejspíš se přesvědčoval, jestli se už hodí na topení a šťouchal do něho křivákem. Uvědomovala si, že je nespravedlivá, ale i úsilí a píle, se kterou Morgan přistupoval k učení, jí byly podezřelé. Vždyť on si ani nepsal taháky na lahvičku svého antiastmatika, jako to dělávala ona. Nemohla uvěřit, že jeho zájem je opravdový. Snažila se rychle ztratit, aby ji nezahlédl. V tu chvíli ji nenapadlo nic chytřejší, než zalehnout na zem a přískoky se plížit pryč. Jeho hlas ji zastavil. „Dinah?“ Pomalu se zvedla ze země a začala se oprašovat. „Sem uklouzla.“ „Už hodně dlouho chci s tebou mluvit, Dinah.“ Stál vedle ní a jeho svěží pitralon naplňoval vzduch. V zelených maskáčích vynikal tvar jeho boků a stehen. Na širokých ramenou mu visela dědečkova bunda, která mu byla příliš malá a vypadala na něm jako černý motýlek na klaunově pohřbu. Dívala se všude kolem, jenom ne na něj, ale jako vždy si jasně uvědomovala, jak je vysoký a mužný. „Vyhýbáš se mi, Dinah.“ Informační trhák to zrovna nebyl, ale Dinah se chytila. „Mám k tomu své důvody.“ „A já bych chtěl sakra vědět, jaké to jsou.“ V jeho překrásném hlase se ozval náznak zdrsnění. „Nechci, abys tady byl. To je všechno.“ Pořád ještě věnovala svůj pohled kachně v bažině, která jí ho ovšem nehodlala opětovat, protože tam před týdnem umrzla. Na něj se pohlédnout neodvážila. „Proč zde nemohu být? Ubližuju ti snad nějak? Posmívám se ti? Házím po tobě rohlíky?“ „Jestli neodejdeš, nakonec někomu ublížíš.“ „Proč to říkáš?“ Znovu ten tichý, vemlouvavý tón jeho hlasu. „Je to proto, že…“ Jednou rukou ji odhrnul z čela zmrzlý pramen dlouhých, nažloutlých vlasů. Jemný dotek jeho prstů na její kůži byl elektrizující a zrádná jiskřička sympatií, které k němu cítila, v ní vyvolala strach. Nebyla na takové pocity zvyklá a snažila se jeho ruku odtáhnout, ale uchopil ji za zápěstí a přitáhl se ke rtům. Pak už se nemohla pohnout, kdyby ji to mělo stát zbytek jejího neradostného mládí. „Dinah…Dinah…Dinah…“ šeptal. „Morgane…Morgane…Morgane…“ Na tyto situace Dinah taháky neměla, zkoušela opisovat. Nikdo jí neřekl, že při pohlazení od chlapce a sladkých slovech jde rozum stranou. Jeho ústa vášnivě zamlžující její brýle, hudba jeho hlasu v uších, to vše ji omámilo a její pečlivě vybudovaná ochrana se zhroutila. Hladově si ji přitáhl do náručí, ztěžka pročesával její poslepované vlasy a přihlazoval je k její soudkovité šíji. Pak po nich jeho prsty uklouzly až ke krku, kde se pohybovaly v nesmyslných krouživých pohybech, až byla naplněna divokým pocitem rozkoše, který před tím nikdy nezažila. Kolena se jí podlomila a její mučené tělo na něm zůstalo viset jako mokrý hadr na topení. „Dinah, po tomhle jsem toužil jako blázen, takhle tě hladit, takhle tě přidržovat,“ zafuněl přerývaným hlasem. „Ale nechtěl jsem, aby k tomu došlo. Ne dneska. Myslel jsem, že si spolu jen promluvíme. O Lize mistrů nebo tak...“ Došly mu nápady, došla mu řeč. Kéž by ji jen přestal svírat, kéž by jí přestal šeptat ty sladké nesmysly, pomyslela si. Ale nechtěla na nic myslet, chtěla aby ji svíral a laskal. Celý život se jí po něčem takovém stýskalo. Když se o to naposledy pokoušel její dědeček, vypadla mu z kočárku a zle se poranila o ústřední topení. Jeho rty v jejích vlasech byly jako vášnivé ústřice v chaluhách horkého Sargasového moře. Řekla si, že takhle nějak by mohla vypadat láska, kdyby jen uměla překonat ten strašný pocit osamění. Zdálo se jí, že celý svět ji pozoruje kritickým pohledem pravidelného diváka mexických telenovel, a přitiskla se k Morganovi v okouzleném zmatku: chtěla ho, ale zároveň za to sama sebe odsuzovala.

11

Pozdvihl ji hlavu a Dinah na něj bez dechu mžourala napůl zamrzlými heliovary. „Ne,“ vypravila ze sebe a značné přemáhání ji na čele vykouzlilo několik modrých žilek. „To nesmíme.“ „Tenkrát, když jsem o tobě řekl, že jsi skoro hezká, jsem to nemyslel vážně. Jen jsem se tě chtěl zbavit. Teď to ale myslím vážně: jsi skoro hezká. Stydlivá jako kotě a přesto statečná jako velryba. Tohle si o tobě myslím pořád. Nikdy nezapomenu na to, jak jsi se bezhlavě postavila proti Helmuthovi. Jak bezmyšlenkovitě a hloupě. Jsi pro mě příliš mladá, nejen věkem, ale i rozumem, a nechtěl jsem, abys věděla, co k tobě cítím. Chtěl jsem nejdřív počkat, chtěl jsem, abychom byli nejdříve kamarádi. Takoví ti, co po sobě zprvu hází polštáře, tenisáky, kočky, co spolu chodí na výlety do ZOO - promiň, do kina, kde si pak v přítmí začnou dlábit ruce a spolu se pak šťastní prosmějí celým Shindlerovým seznamem. Ale ty přede mnou pořád utíkáš. Myslím si, že víš, co k tobě cítím, a proto chceš, abych skočil pod vlak, nebo aby mě lidi umlátili na dvoře před domem leteckými brožurami pro případ neštěstí, jako tvoje adoptivní rodiče. V šestnácti je to přirozené. Nejsi na to připravená. Já také ne. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl k někomu…“ Odmlčel se. „Nemůžu se přinutit, abych po tobě netoužil. To víš, dlouho jsem nikoho neměl. Ale po dnešku ti Dinah slibuji, že už se tě ani nedotknu, ani kdyby mě to mělo snad zabít. Jen jednou jsem tě musel takhle obejmout, abych ti dal najevo, co k tobě cítím. Nemusíš se bát, Dinah, mě ne. Nikdy.“ Bezmocně se dívala na jeho tvář. Jeho ústa se přitiskla na její takovou silou, až zuby bezmocně zacvakaly o sebe. Jeho polibek jí pronikl jako zlatým kouzlem, zasáhl ji až do hloubi a prostoupil ohněm každé vlákénko její bytosti. Ve stmívající se krajině musela zářit jako Highlander po konečné dekapitaci. Za zavřenými víčky explodovaly tisíce supernov. Plavala v ohnivém moři, vznášela se do nebetyčných výšek a svět se s ní točil. Tohle je lepší než rum. Vrátila mu polibek tak, jak ještě nikdy nikoho nepolíbila, snad jen učitele tělocviku – první lásky každé dívky, na konci školního roku. Její ruce, které najednou neměly do čeho píchnout, bezcílně bloumaly po Morganově těle a hledaly místo, kde by si mohly odpočinout. Po úzkých ramenách, štíhlých zádech našly konečně odpočívadlo na jeho krku. Objala ho. Jeho hlad po ní byl téměř neukojitelný, když tiskl její trup ke svému. Kardiostimulátor se začal přehřívat a kontrolka oleje blikala jako maják sanitky. Morgan pomocí palce, ukazováku a dřívka něžně pootevřel její rty, aby mohl okusit sladkou hloubku jejích úst. Byla cítit po Ba-ju. V nejzazším koutku její duše vyvolal Morgan tímto svým posledním kouskem první zasténání nováčka mezi ostatními city - rozkoše. Planoucí oheň jejich vášně je zasáhl oba a Dinah už věděla, že ta chvějící se bolest ve spodní části nejsou vzpomínky na Gracielin oběd. Chtěla Morgana celého a tato zoufalá potřeba úplné důvěrnosti ji děsila a zahanbovala. Zrudly jí i brýle. „Morgane, musíme přestat,“ vypravila ze sebe zastřeným a neforemným hlasem, pod který by producenti nejspíše odsouhlasili titulky. „Musíme.“ „Já vím, já vím,“ zachroptěl jemně. Ale nemohl. Jeho paže se ještě více sevřely a povytáhly ji na špičky. Držel ji jako chobotnice a jeho arogantní jistota přemohla její chabé slabé pokusy o bezhlavý útěk. Vzlykla, když ji znovu políbil a pak se rozplynula v úplném odevzdání. Konečně odtáhl své rty a přilepil si její hlavu k hrudi. Majetnicky ji držel v objetí. Cítila divoký a běsnící tep jeho srdce, v žaludku mu smutně kručelo. Natáhla ruku a jemně přejela po ostře řezaných rysech jeho tváře připomínající reklamu na hudební festival nezávislé tvorby. Byl to úchvatný okamžik, který nechtěl přerušit ani jeden z nich. Vítr skučel mezi sebevražednými stromy a čeřil hladinu zamrzlé tůně. Byla to jiskřivá chvíle, kterou si Dinah bude pamatovat do konce dědečkova života. Konečně se jeho přerývavý dech uklidnil a Morgan váhavě uvolnil své sevření, i když ji ještě držel za rukávy. Pohlédla do jeho hořících modrých očí. „Proto jsi chtěla, Dinah, abych odešel? Proto se mi vyhýbáš? Protože mezi námi existuje tato mocná a vášnivá touha a ani jeden z nás na ni není připravený, ačkoliv naše srdce již tuto radostnou skutečnost zaznamenala a celá hoří?“ Morgan byl rád, že může opět mluvit jako normální člověk a dokonce si zapálil cigaretu.

12

Zmateně se na něj zadívala. Je to tak? Před okamžikem byla nerozumná a nezodpovědná. Nikdy předtím chlapce ani nepolíbila a teď se tak bez zábran a bez ochrany odevzdala Morganovi. Ale zdravý rozum se začal pomalu přikulhávat zpět jako raněný voják z fronty. Vzpomněla si, kdo Morgan je a co udělal. Navíc lhal dědečkovi! Nesnažil se na ni svými zkušenými mlaskavými zvuky a řečmi o lásce vyzrát? Proč by se měl zajímat o takovou sprostou dívku, kdyby ji nechtěl zneužít? A chtěl by? A jaké by to asi bylo? Rychle zastavila tento zrádný proud myšlenek. Snažila se ho rázně odstrčit, ale podjely jí gumáky a skončila na zemi. Nabízenou pomocnou ruku rázně odmítla a vzpřímila se až s pomocí jeho francouzské hole. Stáli proti sobě, odděleni něčím nevysloveným. „Vím, kdo opravdu jsi,“ vyhrkla nakonec Dinah. „Mám tvoji školní jmenovku. Já – nevím, proč jsem tě nechala, abys mě políbil a pak mi mlžil na brýle. Teď kvůli tobě nic nevidím, ale vím jedno. Nechci, aby ses mě ještě někde dotkl. Nikdy ti nebudu moci věřit!“ Cítila jak ji pouští a jak se před ní celý zmenšuje. Bylo to, jako by jí někdo vrazil nůž do hrudi a zle jí tam poškrábal drahocennou techniku. Tvář měl šedivou a tvrdou jako posmrtná maska Agamemnóna. Po nekonečné chvilce tiše oznámil: „Aha“. S rozcuchanými světlými vlasy se mu vítr snažil udělat něco na způsob stejnojmenného muzikálu. Prázdné a studené oči bloudily bez baterky v krajinách stínu a marně hledaly petrolejku naděje. Něco zřejmě našly, protože jeho tvář se náhle změnila a najednou z ní sálala krása divokých zvířat. Dinah se jí v duchu zdráhala přirovnat k tygrovi, ale nad hrochem by už přivřela oči. Cosi v jeho výrazu v ní vyvolalo pocit bolesti a největší lítosti v životě. „Proč jsi to neřekla Bruceovi?“ „Protože…já nevím,“ mumlala zoufale. „Myslela jsem, že třeba umřeš nebo se zabiješ sám. Nečekala jsem, že tu zůstaneš.“ „Ale já tady zůstanu. Musíš mu to říct, jinak neodejdu. To jsou celkem jednoduché počty i na tebe.“ „Já to nechápu, proč se nemůžeš jednoduše sebrat a jít odkud jsi přišel?“ „Kvůli tobě.“ „Nelži mi. Snesu všechny posměšky od spolužáků, dědečkovy poznámky i veselé chvilky u doktora. Co ale nesnáším, je lhaní.“ „Nelžu ti, Dinah. Chci začít znova. Chci se všem omluvit. Chci být upřímný a rovný. Chci vymítit chudobu rovníkové Afriky. Ale nemůžu tady zůstat, kdyby to Bruce věděl. Nemohl bych s ním sedět u jedné podlahy, kdyby si myslel…“ „Nikdy bych ti nemohla věřit. Nikdy bych nevěděla, co můžeš udělat.“ „Takže ty taky věříš těm žvástům, co o mě navykládala moje matka,“ rozzuřil se Morgan do té míry, že mu na čele vystoupila obrovská modrá žíla, a Dinah teď připomínal jednu postavičku ze Star Treku. „Myslíš si o mě, že jsem nějaký neovladatelný maniak, co vraždí lidi na počkání. Takhle to teda nebylo, Dinah! Ale co ty víš o prostředí, ve kterém jsem já musel vyrůstat. Co ty víš o lidech, jako je moje matka?“ „Jenom to, co bylo ve všech novinách. Byly tam i fotky. Odporně barevné“ „Ubohé fotomontáže, věrné asi tak, jako lístky na Pavarottiho za deset šilinků, co prodávám v hospodě. Nikdy bych neublížil žádné ženě, a zvlášť ne mojí matce!“ „Po té tragédii tě zapsala do Zvláštní školy Franze Neubauera. Pro tvoje vlastní dobro, říkala, a protože se tě bála.“ „No to teda měla čeho, to mě tehdy opravdu naštvala. Bylo to malé hnusné vězení pro narušenou mládež bohatých a slavných rodičů. Jako bych snad byl nějaký ubohý neurotik.“ Morganovi přeskakoval hlas a svůj vztek se snažil marně zakrývat nepravidelným trháním hlavy a pomrkáváním na okolní stromy. „Snažili se mě tam napravit,“ hořce se zasmál. „Nemůžu se tam vrátit. Účet za elektriku a nákup nových gumových obušků by tu školu přivedl na mizinu.“ „Možná, že tam opravdu patříš!“ Přitáhl si ji k sobě, až se chvěla z obav před případným čelem, které by mohla od jeho nekontrolované hlavy obdržet. Podíval se jí do očí: „Žádný slušný člověk tam nepatří.“ „Ale já se bavila o tobě,“ pípla.

13

„A ze mě je teď slušný člověk. Možná jsem byl vždycky slušný člověk, ale z obavy před výsměchem jsem svou slušnost ukrýval za hrubé výlevy vulgárních slov a roušku nesmyslného násilí zamířené proti bezbranným tvorům. Možná jsem ty staré lidi mlátil ze slušnosti. Možná jsem byl opravdu vždycky slušný, ale nikdo mi nedal šanci o tom přesvědčit své okolí. Až do teď. Až tvůj dědeček mi ukázal, že nemusím své chyby neustále opakovat.“ Dlouhou dobu zůstal potichu jako herec, který právě zapomněl svou roli a snaží se to maskovat hlubokomyslným hloubavým vnitřním pohledem do své pohnuté minulosti, do jiných vzdálených míst, kde mu na stole v šatně leží ošoupaný scénář, a snaží se z něj přeluštit další repliku. V této chvíli bylo jen slyšet uklidňující šumění a zurčení vody v zamrzlé tůňce. Očima přejel po zubožených vinicích, po okolních pahýlovitých stromech a Dinah přímo cítila, jak moc tady chce Morgan zůstat. Konečně řekl: „Tady ty rostliny potřebují lidskou ruku. Chtěl bych je jednou vidět obtěžkané hrozny a ochutnat z nich čerstvě uvařené pivo. Myslím si, že na světě je sotva takové místo, kde bych se mohl usadit. Místo tak opuštěné a zbědované, na kterém bych měl co dělat do konce života. Aspoň toho dědečkova.“ „Sem ale nikdy nebudeš patřit,“ vykřikla Dinah, až se sama polekala svého uťápnutého hlasu. Byla na něj zlá, ale měla pocit, že je to tak správné. Když byla malá, ještě o něco menší než teď, také s podobně čistým svědomím šlapala na mloky, o kterých si myslela, že se s tou ošklivou vyrážkou na těle musí trápit. „A ty – ty sem patříš?“ Jeho tvář potemněla, jeho hlas ztvrdnul. „Vím o tobě všechno, Dinah Kirstenová. Našli v tě v plechovce od piva na skládce jaderného odpadu za vesnicí. Pravá vnučka je na univerzitě ve Vídni. Patříš sem snad víc než já? Proto se ti tady nelíbím? Sledoval jsem tě a vím, jak majetnicky miluješ Bruceho a jak nenávidíš Holly. Já do tebe vidím jak do hubené kozy.“ I když se vzhledem k postavě Dinah tohle srovnání třikrát nehodilo, vzala si ho osobně. Vzedmula se v ní nová ničivá tsunami staré bolesti a zaplavila pobřežní ostrůvky zapomnění. Jak se mohl Morgan dozvědět o těch tajných, stále mokvajících ranách? Jak mohl být tak krutý. Ale na druhou stranu, proč by se měl chovat jinak, než jak se k němu chovala ona? Chtěla od něj okamžitě utéci na seník, kde by vyplakala další kýbl hořce slaných slz, ale jeho ruce ji svíraly jako kleště pětku vpravo nahoře. Začala sebou zmítat a házet, ale Morgan byl příliš silný a měl zkušenosti s podobnými nervovými záchvaty ze zvláštní školy. Nakonec se zklidnila. „Dinah, neříkal, jsem to proto, abych ti ublížil. Chápu tě, protože jsme svým způsobem stejní. Tebe našli na skládce, já jsem vypadl z moskviče. Celý svůj život jsem měl pocit, že o mě nikdo nestojí a všechny ty vylomeniny jsem vlastně dělal jenom proto, abych nakonec zjistil, že je to pravda. Zachránila jsi mi skoro život, ale jestli mě pošleš zpátky k Neubauerům, zase mi ho vezmeš. Nepřežil bych tam ani první kopanec. Moje jediná šance je zůstat tady, pomáhat tvému dědečkovi na vinicích a tvářit se, že je všechno v pořádku. On mě tady potřebuje a já potřebuji jeho. Dinah, prosím tě.“ Jako zkušenému ochotníkovi mu ukápla slza přímo na brýle Dinah a ušpinila je rychlostí sedmi dioptrií za vteřinu. Na obroučce se zastavila, po chvilce váhání se skápla na hlavu umrzlého mloka, který se pro svou těžkou chorobu nestihl letos zazimovat. V té chvíli se Dinah Morganovi vytrhla a klopýtavě se rozeběhla k domu. Její běh připomínal zlatý věk americké grotesky, ale jen Morgan věděl, že tady se není čemu smát. Přesto se usmál. V tom běhu Dinah vzpomínala na jeho ponížený obličej a slzu trpitelku, kterou ji ten komediant předvedl. Jestli mu nevyhoví, bude ztracen. Ale jestli mu dovolí, aby zůstal, zůstane Dinah stále tím, čím vždycky byla. A čím vlastně byla? Ztracená troska z lodi Rodina, zmítaná spodními proudy beznaděje a zklamání uprostřed moře osamění. Tou už zůstat nechtěla. Nikdy.

14

DRUHÁ KAPITOLA Dinah se nedokázala přimět, aby dědečkovi řekla pravdu o Morganovi. Několikrát již stála u jeho dveří, nerozhodná zda zaklepat či ne, ale nakonec vždy slavila vítězství zbabělost a vědomí toho, že žádný slušný člověk neklepe v noci na dveře od záchodu, byť zvuky za nimi mohly klidně připomínat invazi požíračů těl. Morgan za ní přišel jenom jednou a tiše jí zachraptěl do ucha: „Děkuju, Dinah. Nebudeš toho litovat. To ti slibuju. Jsi strašně…chrchly chrchly..ehm.“ Ale jak se mýlil! Dinah toho litovala už teď! Morgan zůstal a dál se se slepou vervou věnoval studiu vinařství a umění výroby piva. A protože zůstal, Kirstenovy vinice už nikdy nebyly jako předtím. Nezaujatý a hodně rychlý pozorovatel v maskovacím oblečení by sice klidně na dálku zakřičel, že ty vinice jsou stejně hnusné a ubohé, jako byly vždycky, ale ta změna byla v něčem jiném. Dinah se nemohla oprostit od neurčité zášti, kterou vůči Morganovi pociťovala. Byla to od ní obrovská osobní obět, aspoň si to myslela a pokud to ten darmošlap věděl, nedal to na sobě nijak znát. Kromě toho, že na ni, kdykoliv prošel kolem, zamrkal oběma očima a práskl se hlavou o nebližší futra. Prostě se Dinah zdálo, že to bere jako hotovou věc. A ještě horší bylo, že ji vytlačil z její pozice ochočeného zvířátka u dědečka. Zabýval se s Brucem úplně stejnými věcmi jako kdysi ona. Navíc se zdálo, že dědečka baví probírat jeho oblíbená témata - nesmyslné vyvražďování ledních medvědů během druhé světové války, praktické využití elektrického proudu při chovu papoušků či možnosti zavádění přísných tělesných trestů v jeslích – více s Morganem než s ní. Jednou, když se na něj žárlivě osopila a plivla mu do jeho růžovomodré polévky od Graciely, řekl Morgan: „Myslel jsem, že ti pomůžu. Teď, když jsem tady, nemusíš být k vinicím nijak vázaná. Můžeš teď dělat to, co ostatní dívky v tvém věku. Chci abys byla šťastná.“ Dinah přesně nevěděla, co dělají dívky v jejím věku a její představy byly v tomto směru dost neurčité. Zahrnovaly diskošky, zábavy, zátarasy a demonstrace na hraničních přejezdech, potraty a samozřejmě asi chození s klukama z áčka. Co ale věděla jistě bylo, že ji v této chvíli opět naštval. Jak mohla být šťastná a dělat si co chtěla, když je tam on! Zbavil ji práce, kterou měla ráda, dělal ji lépe než ona a měl tu drzost ji říci, že jí vlastně dělá laskavost. Ale jak si mohla postěžovat dědečkovi, když mu Morgan úplně popletl hlavu. Každý den před večeří na něj pěl chvalozpěvy a vyžadoval to i po ostatních. Pětihlasý kánon nebyl poslední dobou výjimečný a délka textu začala nebezpečně připomínat severskou ságu o nesmrtelném rodu drakobijců. Dinah chtěla Morgana zcela ignorovat, ale zjistila, že pohybovat se po starém domě, plného ostrých rohů se šátkem na očích, není právě zdravý způsob života. Morgan se mezitím dřel na vinicích jako mezek. Místo francouzských holí si pořídil kožený bič a’la Indiana Jones, kterým popoháněl brigádníky k vyšším výkonům při hrabání sněhu. Teda popoháněl by, kdyby se do něj každou chvíli nezamotal a nehrozily mu tak akutní dýchací problémy. Morgan byl ale tvrdohlavý a dílčí neúspěchy ho neodrazovaly od konečných neúspěchů celkových. Objevily se i různé pověsti o dívkách, které měl, ale žádnou z nich nikdy na vinici nepřivedl. Jako ostatní pověsti různých národů a ras, i tyto nebyly příliš uvěřitelné, zvlášť, když jejich vypravěč byl zároveň i jejich hlavní hrdina. Hemžilo se to v nich krásnými a poskrovnu oblečenými mladými dívkami, jejichž hlavním životním cílem zřejmě bylo, vrhnout se kolem krku Morganovi, kdykoliv náhodou projel ve svém ferrari. Ke svému rozčarování se ale Dinah jednou v noci nečekaně přistihla, že na tyto dívky myslí a přemýšlí, jaký typ je asi pro Morgana zajímavý. Historky naznačovaly, že by mohlo jít o dívky se silnou závislostí na nějakých halucinogenních drogách, se sklonem k difúznímu myšlení. To ale Dinah neuspokojovalo. Vzpomínala na to jediné setkání, kdy hrál na její ženské city jako na vozembouch, kdy ji líbal a prosil, aby mu dovolila zůstat. Vzpomínky na její vlastní reakci byly dvojnásob pokořující, protože od té doby o ni nezavadil pohledem. Což samo o sobě byl při jeho občasné šilhavosti téměř nadlidský úkol. Domnívala se, že v ní vidí hlupáka, kterého člověk se znalostí takových praktik a tolika žen jako on (historka „Jak jsem

15

v Afghánistánu zachránil třídu zdravotních sester“) dokáže velice snadno zmanipulovat. Ať si o ní myslel, co chtěl, choval se k ní ale vždy přátelsky, zdvořile a bez zbytečných rádoby humorných poznámek. Uběhly čtyři ponuré roky, čtyři roky během nichž Dinah třikrát propadla a jednou neprošla na střední škole a maturitu získala pouze pomocí dědečkova vína a Gracieliny pozvánky na oběd. Z Dinah se stalo něco na způsob ženy, z Morgana vyrostl asi muž. Morgan ani jednou za tu dobu nemluvil o tom, že po ní touží, ani že se mu líbí. V posledním roce si však povšimla, že ji sleduje soustředěným pohledem vášnivého lepidopterologa, který ve svém okolí objevil obzvláště hezkou housenku. Byla hrozně zvědavá, na co myslí. Během čtyř let svého pobytu v údolí se Morgan tak zarputile soustředil na vinice, že se mu hlava zvětšila o dvacet čísel. Dinah u něj vycítila až chorobnou ctižádost. Někdy ho slyšela hádat se s dědečkem, jindy zase sprostě řval na samotné výhonky vinné révy a hlasitě se vyptával Boha, co asi udělal minulý týden tak strašlivého, že ho trestá plesnivým hroznem. Chtěl vědět, jestli má vinice perspektivu. Morgan neutratil skoro nic z toho, co vydělal. Bylo to spíš tím, že dědeček mu za práci dával právě skoro nic, než že by tady šlo o ukázkový případ šetřílkovství, nicméně i tak se mu podařilo koupit pár hektarů půdy. Morgan nebyl zjevně dobrý obchodník, převod pozemku totiž v jeho podání proběhl tak, že bývalému majiteli nasypal za košili hrst drobných, přidal několik ran francouzskými holemi a pod pohrůžkou, že na něho zavolá policii ho vyhnal do lesa mezi divou zvěř. Na této půdě pak napodruhé vysadil révu. Poprvé šlo o trapný přehmat v OBI, kdy pak na podzim nebylo celé rodině jasné, proč jsou jeho hrozny tak velké a zelené a mají neodbytně okurkovitý tvar. Morganův zájem se teď soustřeďoval pouze na vinné sklepy a Bruceovy vinice. Díky Morganovi se na jeho pozemcích i Bruceových vinicích začaly objevovat nové odrůdy. Ve sklepech experimentoval s novými značkami. Tato nová vína se vyznačovala především svou urputností, kterou se bránila utrhnutí a často měla sklon pohybovat se za temných nocích lesem a děsit tam bratry Heinrichovy schované za těžkým kulometem při číhané na bažanty. Objevily se i různé zvěsti o tom, že toto víno dokáže komunikovat a snaží se lidem sdělit nějakou novou fantastickou zprávu. Nikdo na Kirstenových vinicích tomu nevěnoval žádnou pozornost, pravdou ale je, že Morgan s nimi začal postupně vyhrávat i mezinárodní soutěže. V šachu. Bruce říkal, že má velký talent a spoustu energie sbalené na cesty, ale nechtěl aby odešel. Vinice však neslibovaly žádnou perspektivu a to Morgana trápilo. Chodil neustále shrbený a zamyšlený, jakoby stál před zásadním rozhodnutím. A Dinah dělala to, co ostatní středoškolačky. Po maturitě chtěla jít studovat na herecké umění na MAMU (Metternichova Akademie Múzických Umění), pohořela však už při přijímacích a talentových zkouškách. Ředitel jí musel sdělit smutnou zprávu, že takovou roli, kterou by Dinah mohla hrát, ještě nikdo nikdy nenapsal a rozhodně nechce být při tom, až se tak stane. Jediná šance, jak se dostat do filmu, byla jenom v oddělení kulis. Přihlásila se proto jako ostatní holky na univerzitu. I tam nepatřila zrovna mezi miláčky davu, mohla ale potkávat jiné lidi a dokonce si našla chlapce. Nešlo o žádnou vážnou známost a ona by byla první, která by to popřela. Jejím ctitelem byl francouzský jednadvacetiletý mladík Edouououard de L’atrine, který se na univerzitě rozhodl studovat rakouský jazyk. Již jeho jméno okolí napovídalo, že jde o potomka významného šlechtického rodu. A skutečně, jeho rodina patřila v minulosti ve Francii k těm nejvýznamnějším a nejhrdějším. I kvůli tomu nechtěli ředit svou krev a po čase si tak vypěstovali překrásný rodinný znak – třetí nohu. S tou se potýkal i Edouououard. Každé léto přijížděl ze svého zámku ve Francii, aby strávil nějaký čas na sousední vinici a ve vinných sklepech svého otce. Edouououard byl synem hraběte de L’atrine z Bordeaux, světově proslulého znalce vína a výrobce prvotřídních vín a šampaňského. Edouououard mezi vinaři vyrůstal a po otci zdědil kromě své anatomické aberace i titul a význačné postavení ve vinařském světě. Rodina de L’atrinových vlastnila sklepy v Bordeaux, v Champagne a v restituci jí připadlo i několik sklepů a kočárkáren pod panelákovými byty v Maďarsku.

16

Bylo jaro roku, ve kterém Dinah dosáhla dvaceti let. Bruce chtěl, aby pokračovala v živoření na univerzitě, ale Dinah s ním chtěla zůstat na vinici a pomáhat mu. Proč to nedokázal pochopit? „Protože se musíš naučit, že život nejsou pouze naše vinice, ale i mnoho dalších věcí. Naši vojáci neumírali s hlavou ve zmrzlém bahně na východní frontě jen pro tyto vinice. Tady jde i o něco navíc, o krásy poznání a přírody. A ty se je naučíš poznávat, nebo je do tebe natluču,“ vysvětloval Bruce. „Když se budeš chtít později vrátit, najdu pro tebe místo. Graciela k sobě vždy potřebuje nějakou tu ruku, která ji zabrání sypat do jídla ty divné věci, které tam sype.“ „Holly univerzita nepomohla,“ odsekla Dinah a okamžitě toho litovala, protože v Bruceových očích se objevil divoký záblesk bolesti. Dinah věděla, že její dědeček byl velice zklamán, když přede dvěma lety Holly nechala školy a odjela do San Francisca, kde střídala zaměstnání, stejně jako partnery, a žila tak bezstarostně, že často nevyšla s penězi. Bruce ji samozřejmě podporoval bez ohledu na to, kolik peněz vyhodila oknem či dveřmi. Jaro bylo na Kirstenových vinicích vždy obdobím velkého smutku a trudnomyslnosti. Rodina i zaměstnanci si byli vědomi toho, že začíná další sezóna dřiny a úmory, na jejímž konci bude na podzim, jako vždy, těžká ztráta a nemalý účet za psychiatra. Letošní začátek sezóny byl o to horší, že v sousedním Česku každou chvíli hrozili spuštěním smrtelně nebezpečné jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv jim Ukrajinci teprve kopali základy. Nikdo navíc netušil, jaké dopady by to mohlo mít na úrodu. Dinah stála před svým životním rozhodnutím, co bude dělat dále. Musela sice dodělat školu, ale nijak zvlášť o to nestála a škola, popravdě řečeno, také ne. Morgan chtěl vědět, jestli má ve vinicích perspektivu a Bruce, který si vždy nechával na důležitá rozhodnutí spoustu času, se raději přihlásil do kurzu chovu včel. Jeho původní plán chovat je v ložnici v akváriu, včely zrovna nenadchl, a to dokonce ani poté, co z něj vylil vodu. Týden před jedenadvacátými výskytninami Dinah propukla mezi Brucem a Morganem zatím nejstrašnější hádka. Jejich křik a nadávky byly slyšet po celém domě, i ve sklepě pod vrstvou vydělaných kožichů medvídka koaly bratří Heinrichů, kde se Dinah schovávala. Talíře a porcelánové sošky se tříštily o podlahu, Morgan v záchvatu vzteku trhal celé kusy zdi a házel je po dědečkovi. V tom se hádkou probudily jeho dávno zapomenuté a staré vzpomínky na válku a mezi mlácením pohrabáčem po Morganově hlavě na něho německy řval, aby se přiznal. Po několika infarktech ztratily argumenty na své původní zuřivosti. „Pokud se nemůžeš rozhodnout, já se už rozhodl, starochu,“ přerývaně sděloval Morgan. „Poslední čtyři roky jsem tady dřel jako ten poslední negr.“ „Myslíš Mutambu? Ne, ten nebyl poslední. Před tebou se tu udřel ještě jeden Korejec. A nezapomínej, že tvoje ubohé čtyři roky nejsou nic proti mému celému životu zde strávenému. První kus půdy jsem v dvaadvacátém vyrval z rukou starého indiánského kmene za nepřátelské palby Titových vojsk. Já jsem tu pak zbytek života makal, abych z těch lánů kukuřice udělal pořádnou vinici. Já jsem tady udřel hezkou řádkou brigádníků. Mě tady nebudeš povídat nic o nějakých ubrečených čtyřech letech, chlapečku. Na takové já mám metr. Já v tvých letech už dávno zakládal rodinu, byl starostou a staral se o tuhletu opičku Dinah. Tehdy nebyl čas na nějaký sladkobolný řečičky o puchýřkách na mazánkových ručičkách, tehdy byl svět jenom boj o holé přežití. Takovým, jako jsi ty, jsme za úsvitu ukazovali zeď pěkně zblízka.“ I během hádky si Bruce neodmítnul hlt něčeho silnějšího na povzbuzení. „Nemluv o svém mládí, byl jsi přece syn rakouského továrníka a brazilské tanečnice samby. Já chci teď od tebe slyšet jasnou odpověď. Pokud tady pro mě nic není, půjdu o dům dál.“ „Kdo řekl, že tady z toho nebudeš nic mít?“ „Nikdy jsi neřekl nic!“ „Nespěchej na mě. Na mě musíš pomalu, jsem už starý. Vidíš, třeba umřu a něco z toho po mě zdědí Dinah a ta ti dá.“ „Myslím, že mě Dinah nedá, už kdysi jsem to zkoušel. A ty přemýšlej rychle, starče, dýl už čekat nedokážu! Odcházím.“

17

Dveře knihovny práskly o futro s takovou silou, že mloka skvrnitého, který si přišel do domu vyžebrat nějaký lék, přerazily na dva stejně nemocné kousky. Morgan si toho ani nevšiml, proběhl slavnostním pokojem a po mírném zakopnutím o pohozené vidle, vypadnul z domu. Dinah měla pocit, že její srdce je z olova, a vlastně nebyla ani tak daleko od pravdy, její doktoři při operaci opravdu dělali, co mohli. Měla by mít radost, že ten lotr odchází, ale namísto toho si připadala vystrašená a ztracená jako kataleptik, který se sice nakonec se štěstím probral do světla, ale po chvilce zkoumání přišel na to, že to světlo jde od plynových hořáků a ta kovová vrátka nejdou otevřít. Co se to s ní děje? Proč si připadá tak prázdná jako první ranní lahváč kuchařky Graciely deset vteřin po otevření? Celá ta léta tolik žárlila na Morgana a byla odhodlaná ho nenávidět až za hrob. Nebo přinejmenším za jednotku intenzivní péče. Náhle si uvědomila, že už na něho dlouho nepomyslela ve zlém. Byl to jenom dětský vrtoch, tvrdohlavé odhodlání věřit, že je to ten nejhorší lump a povaleč ve střední Evropě, protože jenom pak si mohla připadat nadřazená. Její vlastní nejistota, žárlivost a ,bůhví proč, o tři dioptrie silnější skla v brýlích jí stály vždycky v cestě, aby viděla ostatní lidi takové, jací opravdu jsou. Většinou je považovala za rozplizlé barevné skvrny na pozadí pozdně expresionistické krajiny. Neospravedlnil se však v jejích očích už před dlouhou dobou? Pracoval tak pilně. Choval se jako zkušený vinař. Chodil, hýbal rukama, pohyboval ústy a vykládal sedřeným brigádníkům, ležícím v nočním kómatu na svých pryčnách ve sklepě, své sny, ve kterých se to jenom hemžilo jeho nemalým majetkem a „nekonečnými lány vinic“. Myslela si, že je zlý kvůli tomu, co četla v novinách, když jí bylo šestnáct. K tomu, co provedl své matce, musel mít určitě dost dobrý důvod. Jinak by to přece neudělal. Ten Morgan, kterého poznala, je dobrý člověk. Vrací drobné v obchodě, nelozí na fotbal přes plot a ani nepouští na pracovnice sociálního či finančního úřadu dva obrovské cvičené krokodýly bratří Heinrichů. Ne, že by to snad dědeček dělal, ten na ně pouze volal jejich vhodně vybranými jmény – ten větší se jmenoval Trh a ten hladovější Hej. Když uslyšela zvuk jeho UAZu, seběhla ze schodů a vyrazila ven. Noční vzduch byl studený, ale neměla čas sebrat Graciele její jediný svetr. Dlouhé vlasy se jí uvolnily z kramlíků a svíjely se ve větru. Přeběhla po ní záře reflektorů a Dinah k nim utíkala jako alkoholik k výplatě – se zmatenými krokovými variacemi a rozumem zastřeným jakýmsi nejasným pudem. Zastavil těsně před ní, ačkoliv bylo zřejmé, že si to chvilku rozmýšlel. „Morgane,“ nemohla popadnout dech a nedokázala ze sebe vypravit víc. Kdyby si aspoň vzpomněla na jeho příjmení. Naklonil se přes sedadlo a snažil se zamknout dveře. Nebyl však příliš rychlý a Dinah již stála v otevřených dveřích. Jeho hlas byl jako vždy, když s ní mluvil, mírně zastřený a rozklepaný. „No co je, Dinah?“ „Slyšela jsem, jak se hádáš s dědečkem.“ „Určitě nás bylo slyšet až do Vídně, cha cha cha.“ Vyšplhala se na sedadlo vedle něj a náhle byla nervózní z toho, že je s ním v temném voze sama. Určitě si myslí, že je blázen, že se musí každou chvíli nervově zhroutit. Daleko od toho neměla. Tohle nebyl ten ošumělý, špinavý mrzák, kterému málem zachránila život a jehož záchrany pak léta tvrdě litovala. Ten malý vyhublý rebel bez příčiny už dávno zmizel. Teď už vedle ní seděl menší a pohublý rebel s příčinou. Byl to Morgan, jehož bílá pleť se neopálila ani při odvážném dobrodružství „své tepláky si vyžehlím sám“ a jehož svaly, osamoceně bloudící po těle, získaly během čtyřleté dřiny na vinicích další kamarády – mozoly a modřiny. Tento Morgan už byl pro ni cizincem. „Vrátíš se ještě?“ vykýchla ze sebe konečně. Nastalo ticho a pak se ozval jeho hlas. „Vadilo by ti to?“ V naprosté tmě nevydržela jeho přímý pohled a její oči uhnuly. „Myslím, že jsem si na tebe konečně zvykla,“ připustila neochotně. Rozesmál se a jeho smích částečně uvolnil napětí mezi nimi. „To myslíš vážně? Tak ty sis na mě zvykla? No tak to jsem teď opravdu klidný.“ Opřel se o sedadlo a ze záhybů

18

montérkové blůzy vykouzlil krabičku tvrdých camelek. Jednu si vyklepal, a zřejmě aby Dinah dokázal jak je tvrdý, vložil si cigaretu do úst opačným koncem a zkušeným pohybem si na osmý pokus zapálil filtr. „Ty teda ale umíš člověku polichotit.“ „Neříkej, že potřebuješ polichotit od ženské?“ Morgan se zmateně rozhlédl než pochopil. Pak se opět pobaveně usmál. „Jo tak z tebe se teď stala ženská?“ Do jeho tichého hlasu se vloudilo cosi jiného a vzrušivě důvěrného a Dinah najednou nevěděla jak má odpovědět. Stejné pocity vždy zažívala na stupínku ve škole při přírodovědě, a tehdy si vždy slibovala, že v životě se jí nic takového nesmí stávat. A už to tady bylo zase. Nevěděla, co říci, byla ještě panna. Sledoval ji tím starým křižáckým zaujetím, ze kterého byla vždycky tak nervózní a vyplašená. V hlavě jí bušila krev, jako by tam tisíc malých bubeníčků mlátilo dirigenta po hlavě paličkami za příliš mnoho not v jejich partu. Připadala si zranitelná a bála se ho. „Nevím, co tím myslíš,“ pronesla tiše. „Cože?“ „ŽE NEVÍM CO TÍM, SAKRA, MYSLÍŠ!“ A bez rozmýšlení z ní náhle vypadla i odpověď. „Nikdy jsem nebyla s mužem, jestli tím myslíš tohle.“ Najednou zrudla jako předseda družstva po únoru 48. K sakru, proč se jenom přiznávala. Vždyť její neobratná slova zněla téměř jako výzva. Dokonce i Morgan sebou poplašeně trhnul. Pak se ale uvolnil a dovolil si pobavený úsměv. Dinah se pod brýlemi objevila zklamaná slzička. „Nesměj se mi, Morgane. Nevím, co jsi chtěl slyšet.“ „Ne, řekla jsi to, co jsem chtěl slyšet. A nesměju se ti,“ marně skrýval nadšení Morgan. „Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje, tak nějak jsme si to všichni mysleli. Mluvili jsme o tom po večerech s Brucem a bratři Heinrichové dokonce navrhli sázku s kurzem 1:150, že jsi ještě nikoho neměla.“ Dinah se ani nesnažila tvářit ohromeně. Něco podobného předpokládala a denně to zažívala na univerzitě. Tam byl ale kurz 1:560. „Taky jsem přemýšlel. Před čtyřmi roky jsi mě moc v lásce neměla.“ „Ne.“ „Vždycky jsem chtěl, abys mě měla ráda, Dinah. Skoro jsem to vzdal. Když jsi začala chodit s Edouououardem, byla jsi ke mně tak chladná, myslel jsem si, že jsi do něho zamilovaná. Těch dopisů z Francie. Těch balíků, těch upomínek.“ Odmlčel se a Dinah přemýšlela, jestli to co zaslechla v jeho hlase byla špatně maskovaná žárlivost a vášeň, nebo nevyplivnutý tabák. Filtr na camelce mu již shořel a žár se teď dostával k poslintanému tabáku. Po krátkém boji živlů Morgan nakonec uhašenou cigaretu vyplivl z okna, které si před tím zapomněl otevřít. Když s omluvným mumláním stahoval okýnko, Dinah se zachvěla. Morgan si myslel, že to bude zimou a opět se chopil kličky okna, které se ovšem beznadějně zaseklo v té nejnižší poloze. Sundal si bundu a neobratně ji přehodil přes její velkou hlavu. Léta s ním žila ve stejném domě, spala ve vedlejší ložnici a chodila na stejný záchod. Měla by mít pocit, že je to její starší bratr, ale nic takového necítila. Nikdy předtím si nikoho víc tak neuvědomovala jako muže. Vlastně už jenom Nicka Slaughtera. Pozorovala úzkost jeho ramen, cítila svěží vůni spáleného papíru, kterou kolem sebe šířil, vnímala jeho temnou přítomnost vedle sebe. Upravila si jeho teplákovou bundu Pama. Být s ním bylo nebezpečně příjemné. Když jí náhodou přejel rukou po uchu, cítila, jak se jí v žilách rozhořívá ten starý zrádný ohýnek naděje. „Nechovala jsem se k tobě příliš hezky,“ zašeptala. Díval se na ni a cosi v Morganových očích se ji snažilo zhypnotizovat. Možná, že to měl skutečně v úmyslu, jeho prsty si začaly pohrávat s lesklým přívěškem na krku ve tvaru dialyzátoru – darem od jeho chorobami prolezlého strýce. V přítmí UAZu mu však byla tato hra se světlem platná jako turistovi nafukovací lehátko v hydrocentrále, a tak toho zklamaně nechal.

19

„Svým způsobem máš pravdu, Dinah. Vlastně jsi se ke mně chovala hůř, než kdokoliv předtím, včetně mého učitele slušného chování. Ale na druhou stranu jsi riskovala svou kůži, když jsi mi tehdy málem zachránila život. A dovolila jsi mi tady zůstat, i když se ti to zrovna nelíbilo a večer jsi kvůli mně pak probrečela celou noc i ráno. Nezapomněl jsem na to, Dinah, z toho stropu na mě kape ještě teď a za všechno vděčím tobě.“ „Možná bych se k tobě chovala dřív jinak, kdybys mi tohle řekl.“ „Ty se pořád jenom vymlouváš. Stejně jsem ti to říct nemohl, vůbec sis mě nepustila k tomu, é…, nó, k tělu. A možná to tak bylo lepší.“ „Proč?“ „Už jsem ti to jednou řekl, musíš poslouchat.“ Myslí tím, jak ji tenkrát políbil? Nebo jak na ni tenkrát v zimě nenápadně poštval toho ledního medvěda? „Morgane, chtěla… chtěla bych ti možná říct, že se mi po tobě bude asi trošku, ne přímo stýskat, ale že tu budeš tak nějak snad chybět. Teda všeobecně. Echm.“ „To má být vyznání lásky? To…“ Než stačil dopovědět, vrhla se mu do náručí a objala ho teplákovou soupravou. Po tvářích jí stékaly slzy jako rajčata. „Byla jsem na tebe zlá, protože jsem blbá kráva. Žárlila jsem na tebe a na dědečka. I na tu ubožačku Gracielu.“ Tiskl její neohrabané tělo k volantu. Cítila, jak se jí páčka od blinkru něžně zarývá do zátylku. Poděšeně ji pohladil po vlasech. „Já vím, miláčku. Já vím. Nemusíš se mi omlouvat, že jsi taková, jaká jsi. Nikdo nemůže za to, v jaké rodině se narodí. Miláčku.“ „A teď, když odjíždíš, tak nechci, abys šel.“ Jeho rty jí přejely po tváři ve sladkém, bratrském polaskání. Skončilo však příliš brzy, než aby se přeměnilo v něco nespoutanějšího a zvrácenějšího. Dinah se náhle otočila a začala s klikou UAZu lomcovat tak prudce, že měl Morgan strach, aby nevyvalila celé dveře z pantů. Nahnul se tedy přes ni a vymáčkl ji zapadlou páčku dveřního zámku. Dinah se vykulila do bláta a hlavou se klepla o pohozenou zeleninovou přepravku. „Dávej na sebe pozor,“ řekl Morgan. „Ty mě taky.“ Její tvář byla zbrázděna výčitkami. Pak byl pryč, a když běžela do domu a do svého kotce, po tvářích se ji řinuly horké slzy. Plakala, jako kdyby jí pukalo srdce a náhle si uvědomila, že přesně to se s ní teď děje. Na vině dnes však nebyl její starý kardiostimulátor McLaren na čtyř a půl voltovou plochou baterii, ale něco úplně jiného. Milovala ho, a ne jako bratra nebo svého mrtvého koně. Možná, že ho milovala vždycky. Ale uvědomila si to až příliš pozdě. Proč se k němu chovala tak strašně? Kdyby se jen vrátil, určitě by našla způsob, kterým by mu dala najevo, jak strašně moc ho asi miluje. První týden po Morganově odchodu na vinice a sklepy sestoupil smutek. Vypadlo to, jako kdyby někdo umřel - všude ticho a smrad. Ten tam býval ze zkažených vín pořád, ale v této době to bylo ještě horší. Dědeček se uzavíral na dlouhou dobu ve svém pokoji, seděl tam u kamen a byl každý večer velmi nervózní. I ostatní byli zasmušilí, hlavně Graciela, která byla zvyklá rozmazlovat Morgana všelijakými zvěrstvy spáchanými na nevinných zvířatech. Dinah byla zoufalá, ale přes všechen svůj zármutek se bála ještě více o Bruceho. Náhle jakoby zestárl o deset let a přešel tak plynule ze stádia života, do stádia půlnoční přízrak na hradní věži. Na vinice již vůbec nechodil a trávil dny apatickým hleděním do zdi. Po třech týdnech byla zeď v jeho pokoji tak vyhleděná, že ji museli nechat znovu natřít a vyrovnat. Vypadalo to, že ztratil o vše zájem. Přála si, aby se stalo něco, co by dědečka vytrhlo z jeho letargie. Měla skoro radost, když se v telefonu ozvala Holly. Dinah věděla, že její sestra je v nějakém maléru, protože Bruce vypil tři litry vína naráz a okamžitě odjel do San Francisca. Že by opět trojčata? Hlavně ale, že se do dědečka vrátil život, i když to byl chmurný vztek. Když spěchal za Holly na polikliniku, poprvé v životě nepociťovala Dinah svoji obvyklou žárlivost. Toho dne, kdy Bruce odjel do města, přišla Dinah domů utrmácená pěšky. Vystrašený řidič autobusu ji tentokrát vyvlekl z vozidla už sto metrů za školou. Když pomalu přicházela k polorozbořené trosce svého domova, byla příliš zaneprázdněná myšlenkami na

20

svou další ostudu v tělocviku a nevnímala, jaký je krásný den. V polích se mezi řádky vesničanů klátilo několik zbídačených stébel obilí a nekonečné množství rudých květů jakéhosi plevele vytvářelo z protějšího kopce prvomájový průvod v okolí Kremlu. Pod chuchvalci bílých oblaků se neslyšně vznášela sova pálená a s majestátní vyplašeností se vyhýbala salvám z protiletadlového kulometu bratří Heinrichů. Slyšela své jméno a zastřený mužský hlas pro ni zazněl jako sykot otevírané plechovky piva pro hladového bezdomovce. Vzhlédla a smutek na její tváři vystřídal zmatek a stín právě zasažené sovy letící na slunce. Z protější strany se opět ozval hlas, jenž i teď nebylo přes radostné výkřiky bratrů Heinrichových slyšet. „Dinah, tady jsem.“ Konečně porozuměla slovům. Jako v laciném romantickém filmu se otočila na sandálech a uviděla ho. Na druhé straně silnice stál ve svodidlech zaparkovaný Morganův UAZ. Opíral se o něj svým typicky malátným způsobem a zjevně na ni nečekal. Nikdy jí nepřipadal krásnější. Slunce mu řádilo v ustupujícím porostu vlasů a jeho postoj jakoby by říkal „… a vy mi chcete něco povídat o holocaustu?“. Pokrčená kdysi bílá košile a džíny, které držely po hromadě spíš jen ze zvyku zvýrazňovaly tvary jeho vychrtlého těla. Den byl chladný, ale když spatřila Morganovu štíhlou, vysokou a přitom podlomenou postavu, vkradlo se jí do těla poťouchle usmívající se horko. Přelétla přes silnici, přičemž málem smetla domíchávač betonu a na tváři se jí náhle objevil úsměv stejně zářivý, jako ten, který právě opustil Morganovu tvář. „Myslela jsem, že už nežiješ,“ vykřikla, zatímco jí vzal tašku a mrskl s ní na korbu auta. Prsty se přitom klepl o postranice. „Já si myslel to samé. O tobě,“ zamumlal. „Ale vrátil jsi se.“ Dinah si kdesi vzdáleně uvědomovala, že jestli bude konverzaci pokračovat v tomto duchu, klesne informační hodnota její řeči někam hluboko k absolutní nule. „Já, nechtěl jsem být pryč. Proto jsem přijel.“ „A proč?“ „Myslím, že to víš,“ ozval se jeho najednou nesmělý hlas. „Kdybych ti to řekl rovnou, byla by z tebe ještě větší nafoukaná kráva, než jsi teď.“ Pokus o kompliment nevyšel podle jeho představ, ale Dinah byla do něj natolik zblázněná, že nad jeho slovy ani moc nepřemýšlela. „Já bych byla ráda nafoukaná kráva,“ zašeptala a svinula se mu v náručí. „Chci, abys byla moje. Si teda myslím, že to chci.“ Povšiml si jejího vylekaného pohledu. I ona to chtěla. Jeho velké ruce ji objaly kolem pasu a snažily se ji dostat do auta. Nešlo to lehce a Dinah utrpěla nejednu bouli na čele. Když se to povedlo, nasedl si vyčerpaný Morgan vedle ní. „Morgane, v životě jsem nebyla tak nešťastná, jako když jsi odešel.“ „Já už kdysi jo.“ „Stýskalo se mi po tobě,“ přiznala se. Morgan se nepřiznal a statečně mlčel. Mozolnatým prstem ji zvedl bradu a přinutil ji, aby se na něj podívala. Její srdce dostalo po delší době další várku několika voltů navíc. Jeho tmavá a ostře řezaná tvář ji doháněla k šílenství. „A mě se stýskalo po vinici. Když jsem se uklidnil, pochopil jsem, že nechci od Bruce odejít. A od Graciely asi taky ne. Hlavně ne teď, před tou operací.“ Trochu se jí dotklo, že se Morgan mohl zmínit i o něčem jiném, než o práci a o služce, ale vždy věděla, jak je obě bere vážně. Navíc Gracielu opravdu čekala náročná operace, při které jí chirurgové budou muset odstranit i ruce. Dinah již pro ni měla připravený hezký pooperační dárek – zamilovaný Trumbův román Johny si vzal pušku. Když se Morgan díval na keře révy v poli červeně, téměř na vinice žárlila. Prořídlé keře, které se ještě nerozhodly, zda mají nasadit květy, či se vrhnout ze skály do propasti, vypadaly nepružně jako zástupy oživlým mrtvol ve stejnojmenném filmu. Jeho pohled se dost neochotně přesunul zpět na ucho Dinah. „Máš dneska výskytniny, mláčku,“ začal opatrně a slovo miláček raději zmrzačil, jakoby se mu nechtělo přes rty. „Je ti možná jednadvacet. Už jsi dospělá, konečně.“

21

Přejížděl palcem po obrysu jejích rtů. Jemně se dotýkal všech křivek jejích úst a nakonec jí rty palcem pootevřel a spočítal jí zuby. Žárlivost ji hned přešla a mohla teď myslet jenom na to, jak krásně jí Morgan kontroluje. Náhle nemohla dýchat, neboť smyslné představy, které v ní Morganovy dotyky vyvolávaly, zcela odstavily centrální nervovou soustavu od jakékoliv smysluplné činnosti. Vzpamatovala se právě včas, aby zaslechla jeho další monolog. „Bylo ode mě sobecké, že jsem vůbec přišel na ten nápad odejít od Bruce právě teď na jaře,“ pokračoval sobecky v samomluvě. „Možná jsem odešel právě jen kvůli té jarní nervozitě.“ Matně si uvědomila, o čem to vůbec mluví. Předjaří bylo na vinicích vždycky obdobím nejistoty. Peníze docházely a pořádné hazardní sázky na koně a fotbal se přes zimu nekonaly. Převládal také strach, zda tato letošní úroda bude stejně slabá jako ta minulá, nebo snad ještě horší. Přitáhl si ji do náručí. Dinah se bála pohnout, aby se nebouchla o šajtrpáku a cítila jeho i svůj zrychlující se tep. „Moc romantický zrovna nejsi – v této nádherné chvíli lásky a vznešené rozkoše myslet na posranou práci.“ „Ty žárlíš – dokonce i na vinici,“ Pokřiveně se usmál. Jeho rty se vznášely jen pár centimetrů nad jejími ústy tak, že mohla zřetelně cítit jeho těžký dech se silným česnekovým odérem. „Někdy, až budeš doopravdy velká, poznáš, že o naši lásku nemusíš bojovat. Pro dědečka i pro mě znamenáš velmi moc. Naše láska ti vždycky patřila.“ „Opravdu Morgane?“ „Hmm, no jo.“ „Od prvního dne, kdy jsi mě potkal?“ „Nó, jó.“ „Ale celá ta léta jsi nic neřekl. Ani slovo. Pořád jsi jen chodil po vinicích a po sklípcích.“ Dinah to nešlo pořád na rozum. „Pracoval jsem proto, abych si zachoval zdravý rozum. Moc se mi to nepovedlo. Tobě bylo šestnáct a já jsem si tě pořád představoval bez té tvé teplákovky, bez gumáků a…“ Na chvíli se odmlčel. „Musel jsem počkat, až vyrosteš. To se nestalo, ale jsi už aspoň plnoletá.“ „Chodil jsi s jinými děvčaty. Viděla jsem tě.“ „Na žádné mi nezáleželo tolik, jako na tobě. A navíc to lezlo do peněz. Tvůj dědeček je starý škudlil, tak si asi dokážeš představit, na jaká děvčata mi asi zbylo.“ „Gertuda není zrovna škaredá.“ „Ne, to ne. Šedesát osm bych jí rozhodně nehádal. Ale byly to jen úlety. Ty pro mě znamenáš mnohem víc. Máš v sobě tolik harmonie – jak jsi hezká, tak jsi chytrá.“ Další pokus o kompliment raději zapadl okamžitě pod auto a zůstal tam s hrdou okázalostí ležet. Najednou se rozprostřelo ticho, nikdo nevěděl co říct. Morgan ji uchopil za vlasy a přitáhl si ji k sobě. Její tělo se pod jeho rukama chvělo, když v ní bojovali proti sobě pocity strachu, vášně, vzrušení a zimy, ačkoliv žádnému se nechtělo přebrat větší iniciativu. Pak ji políbil na ústa, nejprve něžně až zbaběle a pak stále vášnivěji a drzeji. Rozjel se tak, že přibral do akce i brýle. Její ruce mu sklouzly kolem sedáku a začaly jemně hladit jeho opěrku hlavy. Její třes byl čím dál větší, do většího nasazení se zřejmě nakonec odhodlal pocit zimy. „Nedokážeš si představit, jaké to bylo peklo být zamilován do blbé šestnáctky,“ zachrchlal ji do ouška a znovu a znovu ji líbal. „Myslím, že jsi byla ta nejbezcitnější dívka pod sluncem. Tvoji rodiče museli být z Německa. Máš teď hodně co dohánět.“ „Ano, ano, chci to všechno dohnat, lásko moje. Chci tě.“ Nebylo pochyb o tom, že by si ji Morgan mohl vzít již první den, kdy se vrátil domů, ale neudělal to. Byl hodně unavený a v televizi dávali Tutti Frutti. Taky si nebyl jistý, jestli si je ona jistá a zda si pod pojmem antikoncepce nepředstavuje špinavou práci podlého inženýra v plánovacím oddělení. Řekl jí, že na fyzické naplnění jejich lásky mají čas celý zbytek života, ale jen tuto krátkou dobu na všechny ty malé něžnosti, které budou muset skončit bohužel před sportovním zpravodajstvím. V těch zlatých báječných časech chodila do školy jako pod drogami, zatímco Morgan pilně kontroloval brigádníky na vinici. Musel před nadcházející sezónou provést nutné opravy

22

všech strojů, sudů, sklepů i hladomorny. Bruce zůstal v San Franciscu a většina práce se po dobu Morganovy nepřítomnosti sama neudělala, což Morgana na brigádníky dost mrzelo. Přes nulový program si Dinah nikdy nepřipadala živější a více plná očekávání. Žila proto, aby mohla být s Morganem. Odpoledne, když ji přivezli z družiny, nechal okamžitě elektrický proud elektrickým proudem a doprovázel ji. Dělali všechno to, čemu se v bažinatých rekreačních oblastech věnují turisté. V jednom kuse chodili na policejní stanici, že se jim ztratili nějaké věci, brzy ráno pokřikovali německy z oken hospody na procházející dělníky a kopali do prašivek. Morgan vzal Dinah na výlet teplovzdušným balónem. Balón startoval z věže kostela, která byla akorát tak vysoká, aby si turisti i při špatně ohřátém vzduchu mohli o půl hodiny později na úrazovce říct, že teda přece jenom kousek letěli. Balón se nafukoval a pomalu dostával značně podezřelý tvar. Nebylo se ale čemu divit, tento reklamní let sponzorovala místní lékárna snažící se doprodat své zásoby plesnivé viagry. Dinah se k Morganovi pevně tiskla a snažila se zadržovat dech, aby ho nepozvracela. Mezitím balón pomalu stoupal nad kostel a lidi dole na náměstí, co si v jednom kuse klepali prstem na čelo, byli naštěstí čím dál tím menší. Čím výš stoupali, tím pevněji se Dinah k Morganovi lepila. V devět hodin už na pažích cítili studené cáry mlhy. Pod nimi se najednou hrůzou rozplynul jeden mrak a Dinah mohla radostně vykřiknout: „Jé, podívej Morgane, to jsou staré a vzácné Assholovy sklepy. Teď tam staví Delvitu. Aspoň to budeme mít blízko. Vidíš ten žlutý pásák?“ „Vidím,“ odpověděl, ale dole se ani nepodíval, jak byl zaměstnán hledáním igelitového sáčku pro ženu, jež držel v objetí. Ta už jej ale nepotřebovala, byla naprosto ohromena a unesena krásou mlhy, kterou prolétávali stejně lehce, jako komár aerosolem biolitu. Balón se vznesl až do výšky čtyřiceti osmi kilometrů, odkud byl nádherný pohled na velkou část Evropy pod nimi. Morgan, kterému se ve stratosféře špatně dýchalo, si zapálil cigaretu. „Asi budou problémy,“ zahlásil věštecky, když jedním okem mrkl na rampouchy okolo koše balónu. Vše naštěstí dopadlo dobře a jediný problém, co měli, byl s čínským pilotem balónu. Tomu bylo hrozně líto vyhazovat jako první zánovní pytle s pískem a neustále pokukoval po Dinah. V jednu chvíli se ji i snažil vystrčit přes okraj, ale v té chvíli tvrdě zasáhl Morgan a dal tomu chudákovi nějaké peníze. Jindy odpoledne ji Morgan zavezl do sklepů v severní části údolí. Polorozpadlé šedivé budovy na vysokém kopci vypadaly jako rumunské sídliště. Ruku v ruce seděli Morgan s Dinah v ocelové kleci lanovky, která je vyvezla až na vrcholek. Tam pak chvíli procházeli sklepy, ale většina z nich byla stejně zamčená. Hromady shnilých brambor výletu trošku té nezbytné romantiky také nepřidaly. V pohasínajícím slunci měly vinice pod nimi barvu kradeného zlata. Plevelná divoká hořčice ještě nebyla zaorána. „Už jsem ti vykládala tu pověst o tom, proč tady máme plevelnou hořčici?“ zeptala se a bezstarostně se opřela o zaprášenou zeď jednoho sklepa. „Nejmíň stokrát,“ zašeptal otráveně a raději jí pozdvihl vlasy a políbil ji na nátělník. „Už to nechci slyšet.“ „Když podle legendy přišel otec Narkonicus v roce 1823 poprvé k močálům Neziderského jezera, neměl vůbec nic. Jen malý pytlík s trávou. Ten si ale v hospodě omylem vyměnil s místním farmářem, který v něm měl právě hořčičná semínka. Když to pak na kopci otec zjistil, rozzuřil se a po větru všechny semena vysypal. A pak šel na medvědy.“ Morgan její slova nevnímal, pouze se soustředil na její pohybující se špatně namalované rty. Mohla sotva mluvit, jak se jí k sobě lepily. „Ale vždyť ty mě vůbec neposloucháš,“ prohlásila dotčeně. „Cože?“ zamrkal Morgan. „Tak schválně, co jsem teďka říkala?“ „No jak se Narkonicus zkouřil a po nocích plašil zajíce svým pytlem. Já už to opravdu znám. Nakonec ho ten chlápek z hospody dohnal a umlátil ho motykou.“

23

„Ale ne, zajícem. V tom je přece ten vtip.“ Dinah cítila, že její historka není pro tuto chvíli zrovna to pravé. „Aha, máš pravdu. Je to opravdu moc pěkný a vtipný příběh. Až mi někdy nebude do smíchu, rozhodně si ho vybavím,“ zaplétal se do lží Morgan. „Já vím o hořčici jenom to, že je buď plnotučná nebo kremžská a většinou se mi válí na talíři vedle klobásky,“ pokusil se nakonec o vtip. „To toho moc nevíš.“ „Zemědělství není moc romantická záležitost, Dinah. A já jsem v podstatě rolník. Každý den cítím tu překrásnou poezii z kravského chlíva, tu nespoutanou vášeň čerstvého hnoje.“ „Jsi ale velmi romantický rolník,“ zapředla jako kotě, co se uložilo do tenisky vítěze maratónského běhu. To byla na delší dobu jejich poslední slova, než si uvědomili, že jsou vlastně na veřejně přístupném místě a ty neomalené výrazy od kolem stojících turistů už opravdu trošku překračují všechny meze. Takové rady Dinah nechtěla slyšet. Morgan by si je možná rád poslechl, ale asi by se jim nemohl před svou dívkou smát. A o přidání nějakého toho vtípku už nemohla být vůbec řeč. „Chci být s tebou o samotě,“ navrhl jí proto a drtil ji při tom v objetí. Němě přikývla a vtiskla mu poslední polibek. Pak šli opět k lanovce Dychtila po jeho polibcích stejně jako kapr po žížale. A Morgan představoval pěkný háček. Jindy ji pozval na večeři do nádražního bufetu, který měl otevřeno až do desáté hodiny večerní. Nad výbornou večeří sestávající se z hnědé ponuré hmoty a kousků tvrdého chleba, které asi z pohnuté rodinné tradice říkali tamní zaměstnanci hovězí guláš, si spolu povídali a drželi se za ruce. Nevečeřelo se jim takto zrovna jednoduše, ale láska je nejlepší etiketa. Tichým a tlumeným hlasem se znovu a znovu objevovali. Dinah si spolu s pivem vylévala i své srdce a poněkolikáté mu vyprávěla o všech nejistotách a žárlivosti, které ji od dětství pronásledují až dodnes. Hodinu hovořila o své sestře a o jejím vztahu k ní. Když asi po stodvanácté použila slovní spojení na hovno, Morgan se probral a zmateně prohlásil: „Dětství není pro nikoho jednoduché.“ Na tvář se mu tiše přikradl záhadný výraz a na dlouhou chvíli se tam usadil. Dinah věděla, že myslí na svoje vlastní dětství, které vyvrcholilo v divokém neklidu dospívání v pasťáku. „Nikdy jsi mi o svém dětství nevyprávěl,“ nadhodila drze téma rozhovoru, u kterého Morgan pravidelně omdléval. „Někdy…někdy to možná dokážu. Zatím o té době pořád nemůžu mluvit. Můžu se jí snažit jenom pohřbít.“ Morgan mluvil potichu a hlasem stejně pomalým a temným jako psychicky zničený vesničan v Kambodži, kterého Pol Pot násilně vysídlil na venkov a kde jen náhodou přežil brutální řádění Rudých Khmerů. „Ach Morgane, jak jsi musel trpět…“ „Říká se tomu přežití, Dinah. Neumím si vylít srdce jako nějaká pornohvězda. Řeknu ti jen jednu věc.“ „Jakou?“ „No to už je jedno. Ale abychom to nezamluvili, včera jsem se díval po vinicích a představ si to, našel jsem tam stopy po krtcích. Ještě aby mi tak zničili úrodu. Všiml jsem si, že Bruce tam má na polici v garáži nějaký starý plyn v plechovce, možná kdybych…“ „Morgane!“ „No, když jsem byl minulý týden pryč, jel jsem do Los Angeles. Viděl jsem se s matkou.“ „S mojí matkou? Já ani nevím, která to byla.“ „Ne. S mojí matkou. Znáš ji z televize.“ Dinah nevěděla, co na to říci. Něco v jeho očích jí říkalo, že další pokus o vtip na toto téma by v nejbližší vteřině rázně ukončil jejich věčnou lásku. Dokázala mu pouze pod stolem pevněji stisknout kus rukávu. Tichým hlasem pokračoval: „Myslel jsem si, že už ji nechci nikdy spatřit, víš. Myslel jsem si, že je pro mě mrtvá. Přál jsem si, aby byla. Těch pastí, co jsem se naskládal! Teď

24

vím, že jsem tam neměl jezdit. Ale jedna naše sousedka, stejně stará jako já, se mi vždycky, když byla situace úplně nesnesitelná, snažila pomoci a nechávala mě u sebe přespat. Proto ji ještě čas od času navštívím připomenout si staré časy.“ „Oh, jak jsi laskavý, Morgane.“ „Nedávno mi psala, že je matka vážně nemocná, ať se přijedu podívat a vezmu si foťák. Stojí to prý za to. Tak jsem si koupil kameru a jel jsem. Opravdu to za to stálo. Alkoholismus jí dal tak zabrat, že většinou ani neví, co se kolem děje, kde vůbec je a kdy si naposledy měnila spodní prádlo. Když mě konečně poznala, začala vyvádět jako pominutá. Tolik mě nenávidí. Už začala dokonce věřit svým vlastním lžím. Pořád se mě ptala: ‘Proč jenom vypadáš jako on?’ Nevím, co tím myslela, ale mám to natočené a je to celkem sranda. Zbytek výletu jsem strávil u sousedky a probírali jsme naše společné vzpomínky. Co ale bylo na tom výletě nejhorší, že mě tu kameru na letišti ukradli.“ Dlouhou dobu seděli bez jediného slova, drželi se za rukávy a zasněně poslouchali veselý řev jednoho kandidáta na pomoc od Armády spásy u vedlejšího stolu, který chtěl něco někam zašroubovat. Ale od toho večera, kdy se jí Morgan snažil říci o své minulosti, mezi nimi existovalo nové pouto. Morgan totiž přes své navenek daleko vyzařující sebevědomí ukázal, že ho uvnitř trápí jeho dětství a jeho minulost. V ten páteční večer, kdy Graciela pomalu odvážela na svém vozíčku zbytky od večeře ze stolu a stůl pak se značnými problémy stěhovala zpět do poschodí, se Morgan naklonil k Dinah a pošeptal jí: „Dva dny teď nejdeš do školy. Bruce telefonoval a hulákal, že se vrátí až v úterý. Proč si tedy dnes večer někam nevyjet? Mám tip na jedno velmi romantické místo.“ Jeho horký pohled se jí přilepil na kořen nosu, který začal ihned doutnat. Smyslné napětí v místnosti bylo téměř hmatatelné a při troše štěstí by se dalo i zavařovat, kdyby ovšem o něj někdo později vůbec stál. Dinah začalo srdce bušit dávným rytmem omámených šamanů. „Když jsem byl v Los Angeles, potkal jsem tam jednu známou, která má náhodou tady někde poblíž chalupu. Kdybych potřeboval, je prý kdykoliv k dispozici. Je to prý nádherné místo, tak co kdybychom tam vyrazili společně?“ „I s tou známou?“ „Ne, zatím jen my dva.“ Odpovědí u byl vášnivý polibek, který mu sebral zbytek odvahy. Budova ranče, stojícího na útesech spadajícího do Neziderského jezera, byla stejně velká jako očekávání Dinah a stejně tak pokřivená. Její architekt neměl zrovna svůj den, když ji navrhoval, a když spatřili vnitřek budovy, došli k názoru, že neměl svůj nejspíš celý život. Do každého pokoje vedlo vždy několik schodů a to buď dolů, nebo nahoru, to podle toho, jak moc byla v tom místě křivá podlaha. Místnosti by mohly být zařízeny spartánsky, kdyby se do nich někdo obtěžoval dát aspoň židli. Obrovská jídelna navozovala dojem, že v ní musel denně jíst celý dav koní. Štokrlata kolem několika koryt, která vedla z kuchyně a mírně svažující končila v díře ve zdi a v jezeru, dávala tušit, že už jen slovo komfort je zde samo komfortem. „Morgane, komu tohle patří?“ „Říkal jsem ti, že jedné známé.“ „Musela být hrozně šílená.“ „A taky slavná, moje zvědavá holčičko.“ Na chvíli se s blaženým úsměvem zasnil a pak dodal: „Je to herečka. Možná ji znáš z filmů jako Dvanáct důvod proč koupit super osvěžující nafukovací lehátko pro žirafu či Neuvěřitelná cena kompletu deseti kompaktních disků Veselé pohřební pochody.“ „Dělá to, co tvoje matka?“ „Jako dělávala moje matka.“ Jeho hlas opět zvážněl. „Dinah, nechci o ní mluvit. Bylo to strašné.“ Ani ona najednou nechtěla o tomto tématu hovořit. Bylo to příliš nebezpečné a Dinah nechtěla riskovat nějakou tu ránu. „Moje známá chová koně. Plnokrevné araby,“ poznamenal Morgan. „Poručil jsem stájníkovi Igorovi, aby nám dva osedlal. Řekl, že má kobylu, která je dost pomalá i na tebe.“

25

Teď uprostřed noci se chce Morgan projet na koni, když Dinah touží jenom po jeho obětí! Je vůbec normální? Byla zklamaná a rozhněvaná. To už se rovnou mohla dívat do zdi. „Dej mi hřebce! Umím jezdit stejně dobře jako ty! Ze mě mají koně strach.“ „No, to se jim moc nedivím. Ale jezdit jako já stejně neumíš.“ „Umím!“ „Ale ale, z mého koťátka se stala lvice.“ „Morgane, já opravdu umím jezdit stejně dobře jako ty.“ „Určitě ne, lhářko,“ popichoval ji. „Teď už vidím, že se ve mě vůbec nevyznáš. Bylo by od tebe moudré, kdybys mě aspoň nechala v přesvědčení, že některé věci umím líp než ty a že vím víc.“ Neviděla jiskřičky v jeho očích. Sluneční brýle jsou obecně dobrý nápad, ale u petrolejové lampy své kouzlo ztrácí. „To jsou staromódní názory puritánských vidláků.“ „No od tebe to sedí. Ale ty názory mají něco do sebe. Dnes v noci pojedeš na klisně. Nechci abys byla podusaná, než se… s tebou budu milovat. Už tak tam bude hodně krve.“ „Odmítám se nechat komandovat od chlapa.“ „Tak to se nikdy v životě nebudeme nudit,“ odpověděl nevzrušeně. „Protože já nemám v úmyslu nechat se komandovat hysterickou ženskou.“ Rukou jí přejel po štíhlém krku a otočil si ji přední částí hlavy k sobě. Na okamžik přestala dýchat. Pak se jeho ústa přitiskla na její pootevřené rty a Dinah v jeho dechu ucítila slabou vůni camelek a absintu. Tlak jeho ruky na meziobratlové destičky v oblasti beder zohnul její tělo do slabě lordózovitého tvaru. „Otevři ústa, Dinah,“ přikázal drsným šepotem. Uposlechla a Morgan ji políbil, zpočátku lehce a pak hlouběji. Jazykem smyslně zkoumal její mandle. V žilách se jí rozhořel divoký oheň. Hladil ji a laskal a jeho prsty jí jezdily po čtyřproužkové mikině a dotýkaly se jí tam, kde ještě nikdo předtím neměl odvahu. Ozvalo se zaklepání a Dinah s Morganem se bleskově odtáhli od sebe. Jejich těla hořela touhou a byla celá napnutá. Naproti tomu se za dveřmi křivil Igor, který jim přišel říct, že jejich koně jsou připraveni. Morgan si povzdechl. „Ach ano, koně. Díky, Igore. Tu máš za ochotu, kup si nějaké prášky.“ Morgan obdaroval chudáka hrstí drobných. Oba arabové, kteří na ně čekali ve stáji, nebudili právě dojem divokých nespoutaných přírodních živlů. Morganův kůň byl na kost vyhublý jako něco, co spadlo do vyschlé studny a rok to tam leželo. Stál sotva na nohou a evidentně měl problémy už se sedlem, pod jehož tíhou se mu občas podlomily nohy. „Říkáme mu Gándí,“ přispěl s informací Igor. „A toto je Princezna.“ Sluha ukázal na cosi černého a zoufalého v rohu stáje, co Morgan původně mylně považoval za kupku hnoje. Po chvilce přemlouvání a nadávání se však mohli oba konečně vydat na romantickou noční projížďku. Ve vlhkém bahně se ozval zvuk kopyt. Před oběma jezdci se táhlo pobřeží jako černá stuha na smutečním věnci. Vlny znuděně narážely do kamenů, kterými byla pláž jen poseta. Jejich šum byl jen občas přerušen zakuňkáním vystrašené žáby. Dinah se pohybovala před Morganem a každou chvíli musela své klisně dodávat odvahu k dalšímu kroku. Za sebou slyšela nemocné zaržání Gándího, na kterého Morgan marně křičel, aby se ještě jednou zvedl. „Dinah, počkej,“ vykřikl Morgan. „Vyhrála jsi.“ Rozesmála se, protože jí vítězství nedalo příliš práce. Morgan si totiž ve stáji nevšiml, že Gándímu schází jedna noha. Úzká pláž byla dlouhá, nejméně kilometr bahna, na kterém mohli závodit. Oni ujeli sotva pět metrů. Věděla, že myslel na koně, když na ni zavolal. Mezi ostrými kameny hrozilo nebezpečí, že kůň přijde i o druhou nohu. To už by Morganovi trvalo teprve dlouho, než by se dostal zpět k ranči. Zvolna se otočila a dokulhala zpět k nim. Chvíli se pak ještě potáceli na koních vedl sebe, než Morganův hřebec totálně zkolaboval a navždy klesl k zemi. Morgan poté přiběhl k Dinah a pomáhal jí ze sedla dolů. Uchopil otěže obou koní a volnou rukou ji setřásl. Po cestě dolů ji políbil. Ucítila na jeho rtech chuť sinic, výraznou chuť ropnými skvrnami

26

zkoušeného jezera. Naplnila ji vlna rozkoše. Její touha byla tak velká, že se málem svalila na zem. Ten bezdechý příslib vášně, který si navzájem dali, byl víc než obyčejná láska, ta se mohla vedle tohoto citu pouze plaše schovávat za rohem. Když ji držel za hlavu ve tmě ozařované jenom kandelábrem z nedalekého kravína, věděla, že je neodvolatelně připoutána k tomuto muži, že už nemůže milovat nikoho jiného. Po celý život ji bude pronásledovat tento okamžik, tato kouzelná jiskřivá chvíle, tato nezapomenutelná hodina, podobně jako později jedenácté září. Líbal ji znova a znova a Dinah si pomyslela, že všechno, co slyšela Nedvědy zpívat o lásce, je úplný houby proti tomu, co teď prožívá. Nevěřila, že splynutí dvou humanoidních tvorů opačného pohlaví může být takhle kouzelné, zároveň divoké a nespoutané a současně něžné a krásné a pochopitelně nádherné a povznášející, plné citu, uspokojení a vášně! Dinah pomalu ztrácela nad svými myšlenkami kontrolu. Pomalu se od něj se smíchem odtrhla. Byla šťastná jako malý vepřík a bezvýhradně věřila, že mezi ně nikdy nikdo nevstoupí, leda snad extrémně tenký člověk. Morgan odsunul na stranu rozcuchanou změť jejich černých vlasů, uchopil ji do náručí a odvlekl ji na malé chráněné místo, kde blízko pobřeží vyrůstal malý hájek chaluh. Na ně rozprostřel přikrývku a stáhl ji vedle sebe. Opět ji vlasy přiťápl k uším, aby mohl sledovat její obličej. Přejel rukou po linii její tváře a málem přitom zabloudil. Dinah si nikdy nepřipadala tak svobodná, tak plná života. Ten pocit byl omamující, intenzivní a sladký zároveň. Setkali se pohledem. Jeho oči pronikly až na dno duše, kde ale nic nového neobjevily. Beze slova jí začal rozepínat teplákovku. Zip se zadrhnul hned pod krkem, avšak Morgan jej zkušeným pohybem urval a sundal z ní i ostatní kusy její garderoby. Svlékl jí i krajkovou podprsenku po babičce. Když její osvobozená ňadra udiveně pohlédla na svět a jeho ruce se k nim okamžitě přilepily, zachvěla se. Vždy se za svá ňadra styděla a považovala je za vulgární, protože u mužů vyvolávala nežádoucí pozornost, o které ji ovšem spolužáci tvrdili, že jde o pohled zkušeného kriminalisty hledajícího stopy po nezvěstném. Teď však necítila vůči přírodě žádnou zášť, protože Morgan právě v této chvíli neměl zjevně na slaboduché vtípky ani pomyšlení. Byl plně zaujat její postavou a nenasytným pohledem válcoval její kypré tělo. Zašeptal jí do břicha: „Jsi překrásná, Dinah. Teď v noci více než ve dne. Kdybys byla ještě o něco krásnější, museli by tě zakázat.“ „To už jsem někde slyšela,“ usmála se. „No, nemůže být každý den posvícení.“ Ale Dinah si skutečně připadala krásná, když se nad ní Morgan sehnul, něžně ji políbil a pod tlakem jeho těžkého dechu pootevřela ústa. Jeho ruce jí klouzaly po těle, po jejích ňadrech a při pátrání po nich občas zabloudily v mokré trávě či v okolních roztroušených kosodřevinách. Jeho prsty hladily její nahá stehna zatímco Morgan v mysli zuřivě obracel stránky učebnice přírodopisu pro sedmou třídu a hledal tu správnou stránku. Když k ní konečně dorazil, zjistil, že je vytržená a vyměněná za pytlík skleněnek. Nakonec se ale bez ní obešel, konečky prstů objevily její pohlaví samy a dotkly se ho. Zhluboka se nadechla a téměř pocítila stud nad vlhkým teplem, které jeho hlazení vyvolávalo a srdce jí začalo pomalu sem a tam vynechávat. Její nejistota rostla a náhle měla chuť říci Morganovi dost. Uvědomila si ale, jak by ho tím asi naštvala a tak mu nechala své chvějící se tělo i nadále. Šeptal jí do ucha něco uklidňujícího a tišícího. Příliš se v těchto věcech příliš nevyznal, Dinah mu rozuměla pouze: „Aspirin, paralen, ibuprofen“. I tak oceňovala jeho snahu dlouhými polibky, které ji Morgan stejně vášnivě vracel. Brzy již byly tyto podivně nové důvěrnosti tak příjemné a žádoucí, že se již Dinah přestala cítit provinile a dožadovala se dalšího pravidelného přísunu něžností. Konečně ji přestal laskat a svlékl se. Pozorovala jeho postavu, která se bez košile málem celá zhroutila sama do sebe, když už ji nedrželo nic pohromadě. Sebral se, uchopil její horké tělo opět do náručí a Dinah se při klouzavém smyslném dotyku nahých těl zatřásla. Vděčně ho drbala za ušima, jako jí to dělávaly návštěvy v zoo. Její ruce pak sklouzly níž a uchopily Morgana kolem pasu, jako by ho chtěly udržet navždy.

27

„Pomalu, miláčku,“ zahekal Morgan. „Ach, Dinah, lásko moje…něco mě tlačí...“ Přesunul se nad ni a velice jemně a pomalu se vnořil do nepředstavitelného tepla jejího těla, stejně opatrně, jako Belzoni do Sethiho hrobky v Údolí králů. Jeho tělo bylo pevné a tuhé, jako pružina v digitálkách. Oba tiše vzlykli a zachvěli se. Morgan v ní zůstal dlouhou dobu bez sebemenšího pohybu, až se lekla, že je mrtvý. Ucítila jeho rty na svých víčkách a ruce, které ji hladily po tvářích. Tělem se jí rozšířila rozechvělá slabost. „Bolelo tě to?“ zašeptala soucitně. Morgan se bál, že by mohla odejít a tak zdánlivě drsným hlasem odpověděl: „To víš, že ne. My ze speciálních jednotek jsme na takovéto…“ Nenechala ho domluvit a vtiskla mu vlhký polibek. Pažemi objala jeho krk a hladila ho po zádech, která byla mokrá od začínajícího drobného deště. Políbil ji a její rty a jazyk zareagovaly na jeho polibek divoce a s touhou po zapomnění na tento trapný okamžik. Neklidně se pohnula a tento pohyb vyhecoval Morgana k další akci. Pomalu se v ní začal pohybovat v rytmu, který ze všeho nejvíc připomínal rezavého robota v prvních tanečních, nicméně Dinah stačil a vyvolával v ní hluboké ženské uspokojení. Líbilo se jí, jak ji jeho ruce svírají, jak jí šeptá do ucha nesouvislé holé věty bez podmětu, bez přísudku a často i bez zjevného smyslu. Krátká a mírná bolest, kterou cítila na počátku byla pryč a v Dinah se pomalu začaly vzdouvat mohutné záplavové vlny rozkoše. Její tělo začalo pomalu reagovat na smyslný požitek z milování, při kterém mizely všechny pocity viny a studu a vše nahrazovala extáze naplnění. Pevně ho sevřela za krk a její nově probuzené tělo se k němu hladově vzepjalo. Náhle si připadala, jako kdyby se jí zmocnila neznámá síla a vyzdvihla ji v neuvěřitelném víru emocí. Znovu a znovu vykřikovala jeho jméno i jména ostatních lidí, která ji zrovna přišla na jazyk. Morgan se zmohl na pouhé „zde!“ u svého jména. Pak začala tiše vzlykat a posmrkávat, přemožena něžnou krásou svého zážitku. Konečně divoké kouzlo pominulo, ale neuvěřitelná sladkost jeho pevného objetí přetrvávala. Pomalu si začala uvědomovat okolní svět, intenzivní pach chaluh v sílícím dešti, hukot temné vody na skaliskách a smutné ržání Princezny nad osudem svého druha. Dinah zůstala v jeho objetí pod nepromokavým spacím pytlem a přes rychle plynoucí mraky na ně občas mrkl měsíc v úplňku. Dříve jí dědeček děsil hrůzostrašnými historkami o svém sousedovi, který se za úplňku měnil v obrovské zubaté monstrum a žral lidi, ale dnes Dinah strach neměla. Její hlava byla opřená o Morganovu hruď a ona věděla, že teď by ji před takovou obludou ubránil. Morgan se třásl a nebyl si tím tak jistý. V neděli večer, když se Morgan a Dinah vraceli na Kirstenovy vinice, opět pršelo. Těžké mraky se přelévaly přes vrcholky zalesněných kopců a v údolích se znuděně povalovaly cáry mlhy. Slunce si na dnešní den vzalo neplacené volno a jen slabé šero na západě potvrzovalo jeho neúčast. Morgan měl jednu ruku položenou na jejích ramennou a v druhé ležérně přidržoval camelku. Volant řídil zkušeně nohama. Dinah si položila ruku na jeho stehno a občas přeřadila rychlost. Hovořili tiše, zastřeným hlasem, jejich srdce byla naplněná vzpomínkami na nově objevené rozkoše. Občas si navzájem povzdechli a zasněně si pohlédli do brýlí. Když se před nimi automaticky otevřely dveře garáže a naučení brigádníci se uklonili a poodešli, viděli, že na Morganově místě stála štíhlý béžový Favorit. Okamžitě nastalo ticho. „Ale to je přece Hollyino auto,“ přiškrceným hlasem pronesla Dinah a nemohla v sobě potlačit starou žárlivost, která se jí najednou zmocnila. Celá se rozklepala. „Tak marnotratná dcera se vrátila domů. Jsem zvědavý, jestli Bruce bude k večeři podávat pečené ledňáčky. Abych pravdu řekl, už mám celkem hlad.“ Dinah strnula nad jeho cynismem, který se v Morganově hlasu ozval. Snažila se uklidnit a najít v kabelce nějaké prášky. Morgan se ji snažil uklidnit polibkem na čelo, ale s cigaretou v puse neměla tato snaha patřičný dopad. Hleděl na ni a věděl zcela přesně, co ji trápí.

28

„Snaž se být velkodušná, lásko. Máš toho v srdci tolik a dívky jako Holly nemají na tomto světě nic, než jen svou krásu, šarm a půvab. Vím to. Kdysi nás poslali s výsadkovou skupinou na Gibraltar…“ Dinah už ho neposlouchala. Ještě Holly ani neviděl a už se jí zastává. Ničema.

29

TŘETÍ KAPITOLA Dinah probudil Hollyin zvonivý smích, který se mísil s Morganovým drsným „cha cha cha.“ „Tohle byl můj starý pokojíček, víš,“ ozvala se Holly z haly. „Ale teď vypadá tak chlapácky. Co se stalo s mými růžovými záclonkami, se sbírkou bárbínek a plakáty Motorheadu? A kam vůbec zmizela moje pětikilová plechovka make-upu?“ „To byl make-up? Já tím hubím krtky, cha cha cha. No trošku jsem si ten pokoj předělal a tvůj styl se ke mně příliš nehodil. Ale jestli chceš, klidně se přestěhuji zpátky do kompostu a ty zde můžeš zase bydlet.“ „Ani ve snu jsem na to nepomyslela. Docela se mi ta představa, že spíš v mém pokoji nahý, líbí,“ ozvala se koketní odpověď. „Tady ten plakát, to je z kterého filmu? Něco z války?“ „Kdepak, to je Kárl Gott, toho neznáš,“ odpověděl poslušně Morgan a Dinah si nebyla jistá, zda v jeho hlase nezaslechla náznak podřízenosti. „A toto je co?“ nehodlala skončit Holly a dál si prohlížela svůj bývalý pokojíček. „To je stolní lampička.“ „K čemu?“ „No když tady večer pracuji, tak si ji rozsvítím a pak můžu lépe číst.“ „Aha, chytré,“ opět se zasmála svým typickým smíchem Holly a dál se Morgana vyptávala. Dinah se malátně opřela o dveře. Srdce měla plné strachu a zloby. Zcela jasně v Hollyině hlasu slyšela kořistnický zájem o Morgana. Proč Holly vždycky chce to, co Dinah. Je to tak nespravedlivé, tak nízké, tak barbarské a primitivní. Dinah měla sto chutí utlouci Holly pazourkovým pěstním klínem. Otevřela dveře. „Ale, Dinah,“ roztomile zatrylkovala Holly. „Ty jsi už úplně dospělá.“ Stála u okna s Morganem a usmívala se na ni pouze rty. V jejích břidlicových očích se však ukrýval pouze mrazák plný chladu a mrtvých citů. Hollyina slova měla zcela jasně znamenat, že ji považuje stále za dítě a krátký románek s Morganem byl něco jako dílo náhody, protože zde nebyla ona. Dinah se zakabonila. Pak si uvědomila, že ji Morgan s varovným výrazem na své tmavé tváři pokryté nánosem rtěnky sleduje, a vzpomněla si, že jí říkal, aby byla k Holly velkomyslná. To pro ni bude velice, velice těžké. Pokusila se o přátelské přivítání: „Vítej doma, Holly. Jaký byl potrat?“ „To je od tebe hezké, sestřičko, že máš o mě takový zájem. Jsem ráda, že jsem zase doma. Kdybych věděla, že tady najdu někoho takhle zajímavého, možná, že bych se vrátila mnohem, mnohem dřív. Holly zamrkala pěticentimetrovými umělými řasami na Morgana, který se na ni blaženě usmíval. Dinah se sevřelo srdce, kardiostimulátor se pozvolna zadrhával a zbytek její dobré nálady se propadl zpět do temnoty, kde je jen pláč a skřípění zubů. Zoufalství si otevřelo svou pobočku v její hlavě a začalo vydávat volné vstupenky na svá vystoupení. Dinah nikdy nebyla na svou sestru žárlivější a nikdy si nebyla vědoma její krásy více, než teď. Holly v nařasených upnutých šatech světle modré barvy vypadala vedle Dinah jako mladý šikovný strojvůdce vedle své lokomotivy. Světlé vlasy ji v kadeřavých vlnách spadaly na ramena a do hlubokého výstřihu. Dokonale nalíčená tvář mohla ukrývat cokoliv, teď však nejvíce ze všeho připomínala Marylin Monroe. Dinah nikdy nebyla schopna konkurovat Holly ve vzhledu a náhle se začala obávat o Morganovu lásku. Jak by ji mohl chtít, když se mu Holly sama nabízela? „Dinah, drahoušku, Morgan mi slíbil ukázat vinici, sklepy a tam ten lesík, zatímco budeš ve škole,“ pronesla Holly. „Skutečně,“ zamumlala Dinah a usilovně se snažila propadnout do podlahy. Nemohla se ani podívat směrem, kde stál Morgan. Nakonec se jí podařilo zacouvat do svého pokoje, kde ji od sebevraždy odradil pouze pohled na budík, který ukazoval, že je nejvyšší čas vyrazit do školy. Otupěle a s myšlenkami někde úplně jinde na sebe navlékla košili, tepláky a starý přehoz z peřináče. Snažila se Holly a Morgana ve vedlejším pokoji neposlouchat, ale

30

nevnímat strašný jekot Hollyina smíchu a koketní žvatlání prostě nešlo. Všechny její staré hrozné pocity se vrátily z dovolené a s nedočkavou nabubřelostí zasedly ke společnému stolu beznaděje. Dinah si připadala ztracená a opuštěná jako na začátku knížky. Později, když Holly sešla dolů, aby se oblékla, Morgan zlehka vyťukal na její dveře morseovkou prosbu o další bednu munice. „Dinah,“ ozval se jeho tichý hlas. Připadala si příliš nešťastná, než aby se s ním mohla setkat. „Padej pryč.“ „Dinah, prosím tě, nebuď jak malý Dieter.“ „Řekla jsem, abys vypadl.“ „Chci s tebou mluvit.“ „Jdi si raději promluvit s Holly. Ta je z tebe evidentně úplně v šoku. Že jsi se na ni zrovna rovnou nevrhl, když jste stáli u toho okna. Proč byla u tebe tak blízko, co?“ „Sakra, Dinah, spadla mi do oka masařka. Pomáhala mi ji pouze vyndat.“ „Prosím tě, nech mě být,“ vykřikla Dinah nešťastně.“ „Jestli to tedy chceš, není nic jednoduššího. Nebudu se tady přece vybavovat z paranoidní hysterkou. Nazdar.“ Uslyšela kroky na schodišti a s bolestí v srdci a strachem z toho, co udělala, otevřela dveře, aby ho přivolala zpět. Hollyin afektovaný hlas ji zastavil. „Morgane, myslela jsem, že povezeš Dinah do školky. Echm, myslím do školy, hi hi.“ „Časy se mění. Do školky ji dneska nepovezu.“ „Nevadilo by ti, kdybys mi teda ukázal ty sklepy hned teď? Jsem na ně hrozně zvědavá. Tma, brambory, plíseň, to bude dobrodružné.“ Morgan na okamžik zaváhal. „Proč ne, sakra. A víš co? Pojedeme se raději podívat přímo do toho lesíku,“ zazněl ten krásný mužský hlas, který Dinah milovala víc, než cokoliv jiného na světě. Oslepená slzami a prachem ze svých vlasů Dinah doklopýtala k oknu a rozhrnula záclony právě včas, aby je viděla vycházet společně z domu. Holly byla do Morgana majetnicky zavěšená a dokonce se mu pokoušela vylézt na záda. Morgan se smál vlastním vtipům, držel ji za ruku a Dinah si už jen představovala malá růžovoučká srdíčka poletující nad jejich hlavami. Byli překrásný pár a Dinah si uvědomila, že když bude i nadále předvádět to, co dneska ráno, vžene Morgana do Hollyiny náruče do několika dnů. Dinah byla ale příliš mladá a vynervovaná, než aby dokázala být opatrná. Zatímco se jaro nenápadně přesunovalo k podzimu, aby si toho léto nevšimlo, Dinah statečně hrála do zkušených a kořistnických pařátů svojí starší sestry. Holly bezpečně věděla, jak na Morgana udělat dojem zcestovalé a zkušené dívky a jak vyprovokovat sestřinu žárlivost. Až příliš často se Dinah chovala majetnicky a žárlivě a hádala se s Morganem. U člověka jako Morgan to byla absolutně špatná taktika a Dinah to, při vyhýbání se dlažebním kostkám a vzrostlým pařezům, také pomalu docházelo. Neřekl snad už jednou, že se nenechá komandovat od ženské? S každou vulgaritou Dinah od sebe Morgana zaháněla dál a dál. Morgan chápal její klinickou žárlivost na Holly a dával jí to za vinu. Říkal, že je mu té chudinky Holly líto a že by se Dinah měla více snažit pochopit Hollyiny problémy s její krásou a šarmem, což samozřejmě ví, že není jednoduché, když někdo ani netuší, o co vůbec jde. Čím víc se přikláněl na Hollyinu stranu, tím víc byla Dinah žárlivější. Kdyby si byla více jista Morganovou láskou, možná by dokázala svoji taktiku kamikadze poněkud mírnit. Ale s Holly, která ji soustavně zesměšňovala a shazovala, to bylo nemožné. Když jí chtěla Holly ublížit, nebylo nic jednoduššího, než hodit na žehlící prkno v obýváku stejnou teplákovou soupravu, jako nosí Dinah a chodit kolem něho, ptát se na školu a poté se mu se smíchem omlouvat, že se spletla. Tento její vtip patřil k těm nejubožejším a snad proto ho Holly opakovala až padesátkrát denně. Dinah nikdy nezapomene na Morganovo typické „cha cha cha“ před žehlícím prknem. Možná by Morgan mohl vědět, jak je to opravdu, kdyby neměl tolik práce na vinici. Pro všechny to bylo období nejistoty, ale mezi hádkami se Morgan a Dinah divoce milovali na každém možném i nemožném místě. Ve vrcholcích stromů při západu slunce, v hlubokém lese za úplňku i na prosluněném poli uprostřed žní, kdy se jim dařilo jen tak tak vyhýbat se

31

rozjetým kombajnům. Dinah připadalo milování ještě sladčí, protože v srdci mělo vedle kardiostimulátoru již své pevné místo zoufalství a pocit, že to může být dnes naposledy. Jako kdyby ho chtěla k sobě připoutat svým tělem. Pak přišla největší rána – Hirošima jejich lásky a osobní Nagasaki Dinah. Celé měsíce Bruce viděl, jak jeho milovaná Holly bezpáteřně líčí na Morgana. Měl radost z toho, že se konečně zajímá o vinici a sklepy a stejnou radost malého kojenečka měl i při pomyšlení na vztah mezi Morganem a Holly. Jako vždycky chtěl, aby Holly dostala, co si zamane. Bruce nevnímal změněný vztah mezi Dinah a Morganem a tak se jí jednoho večera u šálku Gracieliny speciality – čaje z korýšů, svěřil: „Nebylo by to bezvadné, Dinah, kdyby si Morgan vzal Holly?“ Dinah s sebou švihla na podlahu a začala lapat po dechu. „C-ože?“ celé tělo se jí začalo třást a chvíli trvalo, než s pomocí nohy stolu opět zaparkovala na houpacím koníkovi. „Je jasné, že ho Holly má ráda a Morgan tady chce mít perspektivu. I když tu posledních pár let udřel hodně brigádníků, nemůžu přece v jeho prospěch vydědit jednu ze svých vnuček. Nakonec bych se musel rozhodovat mezi vámi dvěmi a podívejme se pravdě do očí, byla by jsi to ty, Dinah, kdo by zůstal na dlažbě. Navíc jste se nikdy ty a on neměli moc v lásce.“ Dinah spadla podruhé. „Nikdy moc v lásce…,“ vzpomínka na jeho mozolnaté ruce důvěrně se dotýkající jejího mozolnatého těla vyvolala nejhorší bolest. „Ten problém s Morganem mě tlačí v hlavě už dost dlouho. Není ti tam zima, Dinah, nechceš tam deku? Kdyby si vzal Holly, mohl bych jí dát část pozemků a Morgan by tady mohl zůstat napořád. A já bych šel do domova důchodců.“ Přesně v tu chvíli vkročil do knihovny Morgan vrátit nějaké Čtyřlístky. Oči mu svítily zájmem a Dinah si vzpomněla na jeho nenaplněné ambice, co se týkalo vinice a sklepů. „Cos to říkal o tom, že bych zůstal napořád?“ Holly stála za ním v bílých svatebních šatech a vypadala oslnivě, aspoň tak to Dinah vnímala. Neubránila se tomu, aby se neptala jestli byli někde spolu a jestli něco bylo. Holly s vítězným gestem pozvedla skleničku a vyplázla na ni nenápadně jazyk. „Já – já jsem strašně utahaná,“ pronesla Dinah zemdleně, zvedla se ze země a její nekonečné neštěstí ji dokopalo do jejího pokojíčku. „Jo jo, jdi si raději lehnout, Dinah, vypadáš opravdu hrozně,“ slyšela za sebou dědečkovo povzbuzení. Další den si Dinah připadala přesně jako v trafostanici – okolo samé vysoké napětí a ve vzduchu bouřka. Už si domyslela, že Bruce přednesl Morganovi svůj podlý návrh. Dinah teď měla strach, jaký ještě nepoznala. Morgan se jí s ničím nesvěřil a místo toho odešel do hospody dřív, než měl ve zvyku, a Dinah věděla, že bude přemýšlet, jak se rozhodnout. A přemýšlet bude zřejmě hodně zodpovědně, k jeho posteli bude lepší přistavit ten větší kýbl. V poledne už Dinah byla k smrti ztrápená obavami. Holly vrazila do jídelny s poštou přesně ve chvíli, kdy se Morganovi podařilo otevřít dveře a s několika krokovými variacemi na téma chůze se přesunul k baru, ve kterém si na chvíli ustlal. „Dědečku, máš tady dopis… od hraběte de L’atrine,“ pronesla s přehnaným nadšením Holly. Dinah si uvědomila, jak neomylný smysl má její sestra pro načasování situace a o její tělo se začal přetahovat infarkt s epilepsií. Mírně zbledla a mrákoty vesele rozkoply dveře jejího vědomí. Bruce roztrhl památeční šavlí obálku a začal číst nahlas. „Hrabě de L’atrine srdečně zve Dinah Kirstenovou na svůj zámek v Bordeaux na celý zbytek léta, protože jeho syn Edouououard de L’atrine má letos obzvláště velké problémy se svou třetí nohou a snad mu roste i čtvrtá. Jak se vyjádřil, potřeboval by vedle sebe někoho podobného.“ Dopis ještě pokračoval vyjádřením samotného Edouououarda, ale číst něco, co se skládá převážně z kaněk a rozpláclých much, to se nechtělo ani dědečkovi. V obálce pak byly přiloženy lístky na autobus, kapesné na cestu ve výši 3 šilinků a kousek tvrdého rohlíku od Edouououarda. „Ach, Dinah, dopis od samotného hraběte,“ vykřikla Holly nadšením a zatočila se kolem dokola. „Kdo by dokázal odmítnout?“

32

„Ano. Kdo.“ Morganův hlas studil jako led, do kterého si naložil hlavu. Později večer přišlo k nevyhnutelné hádce mezi Morganem a Dinah. Byli sami ve starém polozříceném sklepě, který přesně dokresloval jejich nálady a pocity. Humus a bláto ležící na podlaze se jim lepili na sandály jako špatné svědomí. Záře ustupujícího měsíce nepřidávala místu na atraktivnosti. Jako vždy Dinah podlehla emocím a obvinila Morgana z toho, že chce Holly a vinice a ji že jenom sprostě využil. Neopomněla dodat, že všechny pocity uspokojení z jejich milování pouze předstírala a není si prý jista, jestli toho bude Holly taky schopna. „Skutečně si myslíš, že bych byl schopen myslet na Holly a tebe opustit?“ otázal se jí. „Nezeptal ses mě, jestli si tě vezmu.“ „Promiň, ale lidi se neberou po jednou měsíci důvěrného sblížení. To bych už musel být párkrát ženatý. A taky nevím, jak by se dva lidé, kteří se hádají stejně jako my, mohli vůbec vzít? Pořád doufám, že najdeme způsob, jak tvoje psychické problémy vyřešit. Mám nahoře pár prášků.“ „Kašlu na tvoje podělané prášky! Cpi si je do Holly!“ „Nemyslíš si, že jsi na svatbu trochu mladá?“ Morgan mluvil tiše, s rozvahou, ale něco dávalo tušit, že v jeho mysli propuká peklo. To si ale Dinah neuvědomovala. „A Holly už není na vdávání není mladá, co?“ „Aspoň není žárlivá.“ „Možná, že doopravdy chceš Holly a vinice. Tyhle lidi známe. Vezmou si dceru, zavraždí příbuzné a když všechno podědí, zbaví se i manželky. Tak takových tady máme plnou vesnici, milý zlatý.“ Vztek Dinah zaslepoval natolik, že se každou chvíli bouchla do hlavy o sloupy podpírající strop sklepa. „Takže ty věříš, že bych dokázal využít ženu k uspokojení svých ambicí?“ „Ano, ano!“ vykřikla vášnivě a převrhla na sebe kýbl s vápnem. „A neobviňuješ mě náhodou proto, abys mohla jet za Edouououardem?“ „Co je ti do toho.“ K této odpovědi ji přivedl pouze slepý vztek a svou chybu si uvědomila až příliš pozdě, když už ležela na zemi. Morgan si ofoukl pěstní klouby a sklonil se nad ni. Uchopil ji za paže a drtil je v tak pevném obětí, až Dinah dostala strach, že mu prasknou všechny žíly na čele, které si tuhle podívanou nechtěly nechat ujít. „Teď ti dám něco na památku, aby sis na mě vzpomněla, až budeš s tím třínohým mrzákem, moje malá holubičko,“ pronesl drsně. Chytil ji za kožené řemínky, které nosila kolem krku a přitáhl si její hlavu až k svojí, takže byla nucena se dívat do jeho planoucích očích. Viděla v nich sama sebe, jak na něj zírá s doširoka otevřenou pusou. Když k ní naklonil ještě blíž svou zčervenalou a temnou tvář, jejíž známé rysy jí byly najednou cizí, začala se třást. Ještě nikdy ho neviděla tak rozhněvaného. Přemohlo jí zděšení. Tohohle Morgana neznala. To už nebyl malý roztomilý myšáček, kterého mohla v klidu hladit a krmit, tohle už byl spíš hladový a hodně vzteklý potkan. Morgan se i v hněvu dokázal obvykle výborně ovládat a do chudáka na zemi už pak dlouho nekopal, ale teď Dinah viděla, že se u něj na povrch dostává násilí. V mozku se jí přehledně, jako na lampiónovém průvodu, uspořádaly vzpomínky na všechny ty novinové články, které o Morganovy před lety četla, a zjevně čekaly na ohňostroj. Snažila se mu vytrhnout, ale to se klidně mohla rovnou pokusit o světový rekord ve vzpírání s mrtvolou. Natáhl se na ni tak, že na svém těle cítila dotek jeho nohou. Trhnutím jí rozevřel zip na bundě, jeho ruka se zasunula pod tričko a sklouzla se po jemné křivce citlivě obnažené a zásadně protestující pokožky. „Jsi moje. Nikdy mu nebudeš patřit. I kdybych mu měl tu třetí nohu urvat a nacpat mu ji do toho jeho namyšleného nosu.“ Žhnoucí teplo jeho ruky zkoumající její naříkající tělo jí otřásalo smysly. Na rtech ucítila Morganovu večeři a vdechovala jeho typickou česnekovou vůni. „Ach, nedělej to, prosím,“ zkoušela hrát bázlivou holku a snažila se mu zabránit, aby jí vysvlékl tričko s motivem usmívajících se sloních pytláků a nápisem „Nesnáším vegeteriány“.

33

„Tiše, Dinah, tiše!“ zařval jí do ucha. Pak ji prohnul napůl svlečenou dozadu a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Zatímco se Dinah zmítala v jeho pažích, dlouze a nenasytně jí líbal zbytek oblečení. Po několika kuckavých pokusech přesunul raději svá ústa na její a plenil je jako křižáci tu poslední dědinu před Jeruzalémem. Jeho tmavá a nemytá hlava klesla do jizvy na krku po operaci kýly, kde tehdy neměli chirurgové zrovna svůj den, a jeho rty přejížděly po křivce jejího hrdla. S každým polibkem se Dinah šířila slabost a závrať jako pervitin v těle pacienta s těžkou anémií. Ruce měla přitlačené k jeho hrudníku a její nehty se zarývaly Morganovy přímo do kostí. Morgan se ústy vrátil k k jejím šatům a přinutil Dinah, aby mu pomohla vyndat šňůrky od kapuce z hrtanu. Na oplátku jí zajel do úst jazykem, až se její hněv změnil v tepající touhu po zubní pastě. Náhle ho Dinah začala chtít stejně jako on ji. Její bojovnost opadla a Morganovy drsné polibky ztratily na přesvědčivosti. Jeho ruce si už nechtěly její tělo podmanit a dobýt, spíš by uvítaly kousek mýdla a teplou vodu. Dinah i přesto cítila v jeho dotycích zkušenou něhu a bez dechu prosila o další příděl. Po tvářích jí proudem stékaly kapky začínajícího deště, které se přes staré hadry od benzínu na půdě prosákly až do sklepa. Uvědomovala si, jakou moc nad ní má. Bylo to jako tehdy, když se přihlásila do poskakující Sekty bulimistů sedmé večere. Tělem jí probíhaly sladké křeče. „Nechci tě milovat,“ vykřikla. „Příliš mi to ubližuje. Nemám žádné pohodlí.“ „Jenom proto, že jsi tak zabedněná a nedokážeš pochopit, že mi na tobě záleží,“ vysvětloval Morgan cihlové zdi, do které se několikrát nešetrně udeřil hlavou. „Nedokážeš pochopit, že tím, že mi nevěříš, ubližuješ sama sobě? Ještě chvíli a budeš zralá do blázince. Proč chceš zničit naši lásku? Dinah, jsi jediná žena, kterou jsem kdy letos miloval. Jak tě o tom mám, sakra, přesvědčit?“ Sklonil hlavu na její hruď a dal se do hledání ňader. Jejich nepřítomnost po chvilce přisoudil okolnímu šeru a Dinah proto políbil aspoň na pupík. „Mám tě rád, Hol…ech, Dinah.“ Tělem se jí valily vlny rozkoše jako elektrický proud tělem velryby. Zasténala a vypjala se celá proti Morganovi. Se zatajeným dechem sledovala, jak se svět kolem ní rozplývá. Chvílemi jí připadal barevný a nejasný jako staré vzácné plátno renesančního mistra a víc než cokoliv jí tato chvíle s Morganem připomínala jeden konkrétní Breughelův obraz Triumf smrti. Okouzleně sledovala, jak se po ní Morganovo dlouhé bílé tělo plazí a slibuje jí to, čemu ani nemohla věřit. Když jí omylem sklouzl botou mezi nohy, pronikl jí rozechvělý paprsek vzrušení. Čas slov skončil. Neodporovala, když ji za nohy přetáhl na svazek plesnivé slámy, protože jeho kolena už nebyly to, co dříve. Tu noc bylo jejich milování ještě sladce zoufalejší, protože mu předcházela hádka a teplota ve sklepě dala málokdy dohromady více než tři stupně. Smysly Dinah vášnivě reagovaly na Morganovu náruživost. Bral si ji znovu a znovu, jako kdyby mu jedna ostuda za noc byla málo. Po milování, když se Dinah odlepila od Morganova trička a Morgan vedle ní omdlel, se její pochyby vrátily, i když se je snažila zahnat někam do kouta a postříkat travexem. Přemýšlela o tom, kolikrát se zastával Holly, jak často se spolu někam vytráceli a jak je Holly vedle ní krásná. Dinah si nejvíce uvědomila to, že kdyby se byla nenarodila, byl by Morgan pro Holly volný a získal by sňatkem s ní právo na to, pokazit si život úplně novým originálním způsobem. Taky by mu určitě připadly všechny vinice. Možná by bylo pro oba lepší, kdyby si vzal Holly a já skočila pod Shinkansen, pomyslela si unaveně. Milovat Morgana bylo natolik ubíjející hlavně proto, že její láska zesilovala všechnu její žárlivost a nejistotu. Strach z toho, že o něj přijde, byl v žebříčku jejích emocí tak vysoko, že to vypadalo, jakoby se nahoru dostal rychlovýtahem, zatímco ostatní city se upachtěně plahočily po požárním schodišti. Dinah se bála, že ho po probuzení zase otráví nějakým svým citovým průjmem. Bude muset být velice opatrná. Ospale sebou trhl a jednu jí natáhl. Při jeho letmém dotyku se Dinah zrychlil tep. Kéž by ho nenáviděla tak moc, jak ho miluje. Týdny by ho skládali dohromady. „Holly? Dinah? To jsi ty? Už věříš, že tě mám rád? Dneska večer mě to stálo málem život, abych ti to dokázal.“ „Sex není totéž, co láska,“ vzpomněla si Dinah na hlavní myšlenku jejího nejoblíbenějšího německého romantického filmu Zbloudilá srdce.

34

„Někdy ano. Aspoň pro nás, ze speciálních jednotek.“ „Ne vždycky.“ „Asi ne, ale přál bych si, abys nebyla takovou obětí své vlastní povahy. Když něco doopravdy chceš, vždycky se bojíš, že o to přijdeš. A když už se náhodou o něco nebojíš, tak je to tím, že to vlastně ani doopravdy nechceš a jen si namlouváš, že se to chceš a svůj strach o to na sebe jen hraješ. Říká se tomu myslím cibofobie, trpěl jsem tím po útěku z ruského lágru, ale nečekám, že bys tomu rozuměla. Musíš se naučit důvěřovat.“ Nelíbilo se jí, že za všechno dává vinu její žárlivosti a komplexu méněcennosti. „Co když ti nikdy nebudu moct důvěřovat?“ „Ano, a tomuhle se říká paranoia.“ Morgan byl naštěstí zabraný do svých vlastních smyšlených vzpomínek, že ani nevzal v potaz důležitost poslední poznámky. Dinah, vědoma si tenkého ledu, po kterém se klouzala k jezu, pokračovala dál: „Možná, že v tom není jen Holly, nebo charakterová vada. Možná za to můžeš ty. Jak ti můžu věřit, Morgane? Jak si vůbec můžu být jistá, že nebudeš stejný jako tvoje matka. Kdy začneš brát drogy? A co když mi pak ublížíš jako jí? Nechce se mi o sobě číst v černé kronice.“ Morganův obličej zachvátil silný tik. Jeho temný a neklidný pohled ji zmrazil. „Takže takhle to tedy je. Pořád ve mně vidíš sadistickou zrůdu a netvora jenom náhodou chodícího po dvou, přiznej se.“ „Tak nějak to tam psali.“ „Novináři jsou jenom hnůj a póvl, který bych nejraděj vymetl někam na skládku a nelítostně zmasakroval. Já a násilník! A ti, co jim věří, jsou stejná špína. Nikdy pro tebe nebudu dost dobrý, co?“ Odtáhl ruku z jejich vlasů a instinktivně si ji otřel o slámu. Byl rozzlobenější než kdykoliv předtím, tak rozhněvaný, že se Dinah bála, že si něco udělá. Ale namísto toho vstal a ve tmě se rychle a velmi nekonvenčně oblékl. „Jeď za Edouououardem. S tím svým neposkvrněným rodokmenem by ti měl vyhovovat daleko líp než já. Ale to by ti myslím vyhovoval i jezevec.“ Když si Morgan oblékl poslední kus šatstva, což bylo cosi hnědého z války, vyklopýtal ven. Zůstala ležet a třásla, když ho viděla odcházet, ale byla příliš tvrdohlavá, pyšná a neoblečená, a tak za ním nevyběhla a nepoprosila o prominutí. Když se později vrátila do domu, viděla ho, jak v jídelně hovoří s Holly a hustí do ní nějaké svoje veselé příhody z vietnamské džungle. Vyběhla po schodech do svého pokojíku a jejich oči se v dlouhém všeříkajícím pohledu nestřetly. Protože se jí Morgan stále vyhýbal, mozek zatemňující pýcha přiměla Dinah přijmout pozvání hraběte a o dva dny později sedla na autobus a odjela do Francie. Naivně věřila, že jestli ji má Morgan opravdu skutečně rád, pokusí se o sebevraždu a potom se s ní na ARU usmíří. Morgan měl však zřejmě jiné starosti, vinice potřebovaly jeho bič a právě teď nastávalo nejrušnější období roku. Čtyři týdny Morganovi nenapsala ani nezavolala. Jediný korespondenční lístek, který od něj dostala, poslala zpět neotevřený. Aspoň si myslela, že to tak bude působit, když pod adresu dopíše něco o tom, ať se ten chudák nesnaží, že to stejně nikdy nebude číst. Dinah zamyšleně hleděla do zdi – zvyk, který odkoukala od svého dědečka. Právě se vrátila od veterináře ve vesnici a přemýšlela, které místo na stěně ještě nemá dostatečně nastudované, když do místnosti s náramným dusotem vbelhal Edouououard. Výstup po schodech mu dal evidentně zabrat, sotva dýchal a třetí nohu se mu povedlo zaseknout v železném zábradlí schodiště. „Dinah-„ „Otočila se k Edouououardovi a na její bledou tvář dopadlo plnou silou bledé světlo ze špinavého okna. Tento kontrast ještě více zdůraznil její tragické postavení v životě. „Máš tady telegram z Rakouska,“ řekl. Kdyby jí zvěstoval zprávu o vyvraždění vesnice, nezamávalo by to s ní tak, jako tento malý kousek papíru. „Přišlo to už před třemi dny, ale ty máš pokoj až ve třetím patře…,“ omlouval se Edouououard.

35

Srdce Dinah se na chvíli zastavilo a prsty se jí třásly jako chirurgovi na ranní po mohutné oslavě. Celý její život závisel na bezzubé naději, že je to telegram od Morgana, že ji miluje, že jí prosí, aby se vrátila, že nějakým kouzlem ví, jak po něm touží. Očekávala od těch pár řádek mnoho a sama si toho byla vědoma. Vlastně by jí stačilo, kdyby tam byla aspoň jedna věc. Neštěstí nechodí po horách, neštěstí má rádo společnost a nepohrdne ani malými zvířátky. Přečetla ta strašná slova a zbledla na kost. Telegram byl od Bruceho, ne od Morgana. Stručné sdělení se jí vypálilo do srdce tak nesmazatelně jako nelegální software na zapisovatelný CD ROM. „Holly a Morgan se dnes vzali.“ Nic víc v telegramu nebylo. Nic od samotného Morgana. Jen někdo z pošty tam zřejmě v návalu radosti přikreslil hodně obscénní obrázek. „Co je, Dinah?“ „Ach, Edouououarde,“ vrhla se mu do kachního náručí. „Morgan si vzal Holly! A já s ním čekám malého parchanta! Co mám dělat?“

36

ČTVRTÁ KAPITOLA Dinah proběhlo po páteři těžké zašimrání jako by ji tam severokorejský důstojník vrazil žhavý hřeb. Upustila krepovaným papírem lemovanou rukavici, kterou se snažila přetáhnout přes cínový zásnubní prsten s obrovským pískovcem uprostřed. Pouze jeden muž v ní vyvolával takovéhle horečnaté smyslné mrazení – a to bylo před více než osmi lety. Až do okamžiku, kdy se včera objevil ten cizinec v černém! Zvědavě se kolem rozhlédla. Ale neviděla nikoho. Pár žebráků se jí válelo pod nohama a stahovalo ji k sobě, do míst, kam se v mysli řadila i ona. Sněhové nánosy na střechách domů a hotelu více než bílé čepice připomínaly spíše černé kukly islámských teroristů, což byl přesně ten druh návštěvníků, které hotel ve Svatém Mořici hostil. I když cizince neviděla, Dinah věděla, že ji z některého okna sleduje. Když jí Edouououard pomáhal do červeného embéčka se znakem ubytovny STS Sankt Moritz, cítila, jak jí v žilách buší krev na stěny cév, které pomalu začínaly kornatět strachy. Byl to stejný podivný pocit vzrušujícího nesmyslného nebezpečí, který ji naplňoval od chvíle, kdy si včera na sjezdovce uvědomila přítomnost neznámého vysokého cizince. Pohrdala sama sebou za to, že si připadá rozechvělá a hloupá, jako kdyby se nějakým šíleným vojenským experimentem s mnoha civilními obětmi vrátila zpět o osm let a bylo jí opět přibližně dvacet jedna let. V hlavě se jí rojily tisíce otázek. Znovu hledala v tichých, popelem pokrytých domech známku přítomnosti toho muže v černém potápěčském oděvu a brýlích, muže, který jí neúnavně sledoval na sjezdovce i v ulicích města, před drahými obchody, ze kterých ji vyhazovali, muže, který se znenadání objevil, když se jí před začátkem závodů lyžařů za koňmi zamotaly otěže a málem se na nich oběsila. Jeho blízkost v ní vyvolala chvějivé a planoucí vzrušení. Sledovala ho, jak ho koně málem ukopali k smrti, zatímco ona sama zápasila o poslední kapku vzduchu. Než mu Edouououard stihl přiskočit na pomoc, muž zmizel v davu dobře se bavících diváků. Obraz jeho divné postavy, jeho chůze se jí ale stále honil hlavou. Vyvolával v Dinah bolestné vzpomínky. Kdo to byl a proč samotný jeho pohled vyvolával v Dinah chvění? Proč neodložil brýle a šnorchl ani na ulici? Proč to má vůbec navlečené na sobě? Proto, že by ho okamžitě poznala? Nebo si s ní její mozek opět pouze jen krutě zažertoval a připomněl jí Morgana? Myslela snad na Morgana proto, že jí v úterý zavolal do její pařížské ubytovny a ona mu neuměla zatelefonovat nazpět? Nechápala ten podivný pokus navázat s ní styk po osmi letech úmyslné odmlky. Okamžitě zavolala dědečkovi, aby si zklamaně ověřila, že ještě žije. A i když jeho hlas zněl trošku přidušeně, ujistil ji, že jemu i jejímu synovi Adolfovi se vede dobře. Od Morganova telefonátu však na něj nemohla přestat myslet. Před osmi lety, kdy ztratila Morgana a během těhotenství zůstala ve Francii, v ní každá troska, každá obět násilného činu i každý dokumentární film o rovníkové Africe vyvolával stejné vzpomínky na Morgana a nevysvětlitelné pocity vzrušení, jaké pociťovala teď. Celé roky viděla Morgana všude a dojemně ji vzrušoval jakýkoliv náznak podoby, který u cizích mužů zjistila: díra na ponožce ve stejném místě, stejný typ oblíbeného alkoholu, stejná značka slipů, stejná melodie nastavená na budíku. Poté následovalo bolestné období, kdy se scházela pouze s muži, kteří jí Morgana připomínali. Párkrát ji museli násilím vynést z několika márnic a její obliba v procházkách po hřbitově se u ní vyvinula v celkem solidní psychózu. Nakonec ale zvolila Edouououarda, protože ten jí v ničem Morgana nepřipomínal. Ani v počtu končetin. Lépe duchy zapudit, než se jimi nechat pronásledovat. Ale ten duch ji stále pronásledoval a dohnal ji až k dnešnímu bláznivému dobrodružství. Kdyby nebylo toho cizince, zůstala by pohodlně zachumlaná ve svém spacáku z charity a vstala by si až na polední polévku před kostelem. Město ještě polehávalo na matraci, když se onoho časného mrazivého rána prastará helikoptéra de L’atrinových vznesla a zamířila k horám, kde Dinah mohla nikým neobtěžována trápit další zimní sport, tentokrát bruslení. Obvazy a dezinfekce ležely na

37

neuspořádané hromadě pod sedadly. Dinah položila ruku v gumové rukavici na Edouououardovu a zírala oknem bez skla na proslulou těžařskou oblast, která se ve ztemnělém údolí třpytila jako první kapka rosy na hromadě hnoje. Edouououard s jistými potížemi dotlačil svoji nesouměrnou hlavu k její. Nejspíš si myslel, že ji něco trápí. V devětadvaceti tahle světácká žena zachumlaná do huňatého krysího kožichu už vůbec nepřipomínala bázlivou jednadvacetiletou puberťačku, která pro neuváženou milostnou aféru s chabou napodobeninou Woodyho Allena přišla o všechno, na čem jí záleželo. Dinah sice byla na ulici nápadná i teď, avšak s dospělostí z ní, kromě mírné radioaktivity po jednom pokusu s novým hnojivem, začalo vyzařovat i něco jako sebevědomí. Pod pečlivě namalovaným obličejem na její latexové masce skrývala své pocity stejně dokonale, jako samice hrocha, které bílí lovci zabrali její oblíbené jezírko. Svět i muž vedle ní na ni užasle hleděli. Novináři, kteří o ní psali kostrbaté a nepříliš smysl dávající články ve vinařských časopisech, tvrdili, že díky jejím hustým černým vlasům jí nejde moc často vidět do tváře, takže o ní nemohou naštěstí napsat, že má půvabný a okouzlující obličej, jak to od nich na tiskových konferencích pravidelně vyžadovala. Psali, že má půvab a držení těla modelky předvádějící černé plastové pytle pro oblasti postižené zemětřesením a rozumové schopnosti magnetické nástěnky. Jak těžce musela bojovat, aby se podle těchto idealistických představ chovala. Jak důležité bylo, aby si o ní lidé nemysleli ještě něco horšího. Pomáhalo jí to kompenzovat její tajné pocity méněcennosti. Až na chybějící ňadra měla Dinah postavu jako nafukovací matrace. Edouououard jí občas vytýkal, že je strašně tlustá, když tvrdošíjně držela své bůčkové diety. „Člověk nesmí být žádné tintítko, aby mohl nosit pořádné šaty,“ škádlívala ho. „A ty víš, že já mám šaty ráda.“ „Tím myslíš svoje dvě přešité opony?“ smál se. „Luxus, který si teď mohu dovolit.“ „Ale mohu si ho dovolit já?“ ptal se Edouououard s jasnou narážkou na svou chronickou lakotu. Stále si mezi sebou ještě nevyjasnili majetkové vztahy a to se měli spolu za týden brát. Ze Svatého Mořice už kvůli tomu odjelo spousta jeho stálých obyvatel. V minulých osmi letech nebyla Dinah jenom finančně úspěšná, ale stala se z ní i vinařská celebrita, kterou bulvární tisk pro její šílené nápady a ztřeštěnosti doslova miloval. O toto vše se cílevědomě snažila. Toho dávného dne, kdy kvůli Holly navždy přišla o Morgana, o domov i o kultovní poslední díl Esmeraldy, se Dinah zapřísáhla, že už nikdy v životě nedopustí, aby jí její žárlivost a pochybnosti o sobě připravily takový debakl, že to dotáhne tak vysoko, až silná závist vytlačí Holly její miniaturní mozek z hlavy ušima. Slíbila si, že bude tak bohatá, úspěšná a slavná, že už si ani nevzpomene na to, co ztratila. Byla tedy bohatá a slavná, ačkoliv ze svých peněz viděla málokdy máloco, neboť Edouououard neměl rád zbytečné utrácení. I přesto se jí ale nepodařilo zcela docílit pocitů bezpečí a nejistota ji doprovázela na každém jejím kroku. A co se týče Morgana a jejího syna… Dinah se snažila pít tak silně, že si na ně ani nevzpomněla. V řídkých stavech naprosté střízlivosti si uvědomovala trpkou pravdu, že za její úspěch mohou její charakterové vady, kvůli nimž v mládí selhala. V soukromí s Edouououardem někdy o svém úspěchu žertovala. „Myslím si, že tisk oslavuje mé skromné úspěchy hlavně proto, že je to banda bezcharakterních hyen, která si ženu ve vinařství neuměla přes svou sníženou mozkovou kapacitu ani jen představit. Ubožáci.“ „Nikdy není na škodu patřit k nějaké té podceňované skupině, že miláčku,“ rýpnul si jednou Edouououard, zrovna když v televizi vysílali přímou reportáž z letiště v Kanadě, kde odmítli odbavit třicetičlennou skupinku rómských příslušníků. Za to si vysloužil poklep prázdnou lahví od piva do jednoho z výčnělků na své hlavě. „Nezapomeň, jak dost mi škodí, že jsem tvojí snoubenkou,“ dodala Dinah jedovatě. „Kde jsem už bez tebe mohla být.“ „Nejspíš v té samé stoce, ze které jsem tě vytáhl. Upřímně, bylo pro nás oba výhodné spojit tvé skandály a vína de L’atrineových. Byla to skvělá propagace. Skvělý nápad udělat

38

z ženy z cirkusu tiskovou mluvčí naší firmy. Dřív po nás neštěkl ani pes a teď stačí jedna tisková konference za měsíc a noviny mají pořád o čem psát. Nedělám si iluze, že jsou naše vína a šampaňská na nějaké světové úrovni. I ti Rusové se svým Iristoje končí většinou několik desítek míst před námi. Pokud si dobře vzpomínám, tak na poslední světové soutěži v Kupjansku jsme sice obsadili poslední tři místa, ale tamní noviny vydávají mimořádné přílohy o naší firmě ještě dnes. Tomu říkám úspěch.“ „Ach ano, myslím, že před námi dostala nějaké ocenění i voda z dřezu. To byla krása,“ zavzpomínala Dinah. „Jsem rád, že děláš pro de L’atriny a ne pro konkurenci.“ „Tak ty se nebojíš konkurence vinic Destill–Water Company?“ „A proč bych se měl bát, když si tě beru. A i kdybych se tě bál, jako konkurenta, plníš jenom dvacet tisíc olověných kontejnerů ročně, lásko. Rakouské vinařství je teprve v samotných začátcích, nehledě na to, že o tvé produkty má větší zájem armáda než vinaři.“ „To je na tom právě to vzrušující. Experimentovat s různými půdami, odrůdami, plyny je strašně zajímavé. Naučila jsem se to od Morgana…,“ nedokončená věta zůstala překvapeně viset ve vzduchu jako čerstvě oběšený justiční omyl. „No já si myslel, že máš Rakousko ráda jenom proto, že jsi tam poblíž dvou lidí, kterým se chceš vyhýbat. To přece dává smysl,“ neodpustil si Edouououard. „Ne, to nebylo fér. Přece si tě beru.“ „Nezapomínej, že jsme zasnoubeni už přes dva roky. Než ses rozhodla, hádali jsme se celé Vánoce. A ani teď nevypadáš příliš šťastně.“ Každá zmínka o Morganovi vyvolala v očích Dinah zajatecký a uštvaný výraz. I když se snažila sebevíc, nemohla na Morgana a svého syna, kterého opustila, úplně zapomenout. Místo pocitu uspokojení z úspěchů, měla ve své hrudi pouze zlomené srdce, do kterého si každá kolem procházející vzpomínka s radostí kopla. Stále jí to proto pohánělo někam dál, neustále zkoušet něco nového v naději, že konečně najde to, co hledá. Zapomnění. To ale nacházela pořád a jenom v alkoholu a v čokoládě. Doufala, že když si vezme Edouououarda a bude se opravdu hodně snažit a přemáhat, budou mít spolu něco jako děti a možná že pak bude schopna zapomenout na to, čeho se musela vzdát. Helikoptéra se hlučně vznášela nad zemí a pilot dírami po kulkách v předním skle hledal prostor, kde oba bruslaře vyklopit. „Jsem tak ráda, že jsme se sem vydali, Edouououarde,“ zařvala najednou Dinah do hluku motoru, až její druh nadskočil a prostřední nohou se praštil o její hlavu. Pod nimi se rozprostíraly tiché, bílé, lákající svahy. „Přesně tohle ti dá zapomenout na špatnou sklizeň.“ Přesně tohle jí dá zapomenout na jednoho znepokojujícího potápěče v černém. „Myslíš tím, že když se tu přizabiju, nebudu už o tom muset přemýšlet?“ pokusil se Edouououard o vtípek, ale jeho pointa byla tak slabá, že se ve vířícím vzduchu helikoptéry neudržela ani malou chvilku. Začali pomalu klesat na ostré skály. Jeho hlas zněžněl: „Měl bych být rád, že máš takovou ztřeštěnou zálibu, lásko. Přivedla tě sem o týden dřív a díky ní jsme si mohli udělat hezkou dovolenou. Škoda jen, že kvůli ní teď nejspíš přijdu o svůj neforemný život. Ale hlavně jsem rád, že sis mě rozhodla vzít, Dinah. Konečně budeš se mnou tady, kde patříš.“ „Kam patřím…“ Její hlas zněl vzdáleně a toužebně, že i vesnický idiot Bonzo by si domyslel, co se jí motá v hlavě. Na okamžik se před jejím zrakem objevil obraz zmrzačených révových keřů v bledých polích, vysokých kopců zahalených v neproniknutelné mlze, malého černovlasého parchanta a jeho do sádrova opáleného otce. A s ním se objevila i vzpomínka na nešikovného cizince v černém neoprenu ze včerejška. Její zasněný výraz Edouououardovi neušel. „Myslím, že už by sis mě vzala před pěknými pár měsíci, kdyby tvoje sestra Holly nezahynula při té trapné automobilové nehodě. Pořád jsi v koutku duše doufala…“ „Co tím myslíš, Edouououarde?“ „Chci tím říct, že přes všechna ta léta ses ještě se vzpomínkou na Morgana nevyrovnala a pořád si nejsi jistá svými city ke mně. Že je to tak?“ „Kecy, prdy.“

39

„Nemluv, jako tví pochybní přátelé. Víš, že mám pravdu. Proč tedy plánuješ všechny své návštěvy svého malého parchanta a dědečka v Rakousku na dobu, kdy bývá Morgan na léčení? Proč si s ním nemluvila v Paříži, když ti zavolal? Dinah, proč se ho tolik bojíš? A proč sis mě už dávno nevzala? Aha? A teď zkus opět předstírat svůj cynismus, stejně to v srdci cítíš jinak.“ Eduardovy otázky vyvolaly v její tváři napětí. „Nemá právo mi volat,“ začala váhavě. „A já už mám malý kredit, abych mu volala do Rakouska. A vůbec, beru si tebe.“ „Morgan je otcem tvého jediného parchanta. Třeba ti chtěl sdělit něco velice důležitého.“ „Nejspíš kolik zase vypil včera piv. A o tom parchantovi neví.“ „To je jen nepodstatný detail, lásko.“ „Edouououarde, vím, že ho nenávidíš.“ „Ne, Dinah, zase nemáš pravdu.“ „Jestli ty ne, tak já tedy rozhodně ano! Kdyby ten hňup netelefonoval, tak bychom se teď spolu nehádali,“ rozjela se Dinah. „Možná, že se hádat potřebujeme. Chci, aby se k něčemu zavázala.“ „Ne, Edouououarde, k ničemu se už uvazovat nebudu. Víš, jak to skončilo minule.“ „Kdo měl vědět, že v tom hotelu mají sklápěcí postele.“ Vlastně byl rád, že to téma Dinah takhle zamluvila. Jak má hrdý francouzský hrabě poprosit svoji budoucí ženu, aby ho milovala? Helikoptéra se vznášela metr nad sněhem. Pilot na ně cosi zařval. Dinah sebrala své brusle a vzpurně je vyhodila ven, kde se okamžitě zabořily asi dva metry do sněhu. Edouououard ji svými všetečnými otázkami rozčílil. „Chci dnes bruslit sama.“ „Abys mohla trucovat?“ „Celé dny trávím s tvými nudnými přáteli. Teď chci být sama.“ „Ty ses musela zbláznit. Tady jediná chyba znamená smrt.“ „Prosím tě, Edouououarde… Víš jak mě vždycky vzruší, když na něj myslím. Neměl jsi s tím začít.“ „Já?“ „Prosím, nemluv už o svých problémech. Já budu hrozně opatrná.“ Když zaváhal, věděla, že má vyhráno. Vždycky ho dokázala opít rohlíkem. Ona sama už bohužel potřebovala něco víc. Helikoptéra se zakymácela těsně nad jednou vyvýšenou sněhovou závějí. Dinah vtiskla Edouououardovi rychlý polibek na zamrzlé lyžařské brýle, skrčila se a nechala ho, aby jí pomohl mocným kopem své třetí nohy ven. Zabořila se hlavou do prašanu až po plochou hruď. Edouououard vykřikl na pilota: „Pokud nebude do týdne dole, letíme pro ni zpět!“ Za bohatou postavou Dinah, z dálky připomínající opilého yettiho, odlétávaly náruče sněhu bílého jako žlutá křída, když se snažila v metrových závějích bruslit. Pociťovala divokou, povznášející zlost nad svým dalším malomocným nápadem, jakou může přinést jen naprostá bezmocnost. Na Edouououardovy otázky už nemyslela a nechávala se unést krásnou hustou mlhou, která skrývala vše kolem ní. Kdyby nebylo jeho otázek, Dinah by možná nepostupovala studeným sněhem tak bezmyšlenkovitě. Ne, že by vědomě myslela na nebezpečí, které přinášela její nesmyslná procházka, a na rizika bruslení uprostřed nehostinné krajiny, kde vždycky existovala možnost výbuchu sopky. Její brusle se bořily do sněhu s neutuchávající tvrdohlavostí a Dinah si připadala divoká a nespoutaná jako vycpaný orel v přírodopisném kabinetu. Šla čím dál pomaleji, její chůze se stávala nesouměrnou a každý další krok se propadla vždy o něco níž. Edouououard o ní říkal, že to není odvaha, ale nádor na mozku, a přesně tak se i chovala. Od narození Adolfa na svoji bezpečnost nedbala. Měla ráda rychlé automobily a živé koně. V zimě, když bylo po vinařské sezóně a jí se podařilo urvat třítýdenní víkend pro sebe, lyžovala a slézala vrcholky známých kopců. Někdy spojila svou lásku ke koním a k horolezectví v mountjoeringu, což je místní specialita Svatého Mořice. V praxi jde o to, že bohatí horolezci přivážou koně k různě dlouhým lanům a skobám a žduchnou ho ze skály. Vyhrává ten, jehož kůň padal nejdéle, přičemž se hodnotí i jeho akrobatické otočky a výkruty

40

ve vzduchu. Nejde o nijak fyzicky náročnou sportovní disciplínu, nicméně účastníci musejí být rychlými běžci, přinejmenším tak rychlými, jako jsou místní ochránci zvířat. Nad sebou slyšela zvuk další helikoptéry a tak na chvíli zastavila své plahočení v závějích sněhu a ledu, aby mohla popadnout dech a ohlédnout se zpátky. Někdo jiný se také rozhodl vyhnout se bezpečí civilních sjezdovek. No prosím, ale musel si k tomu vybrat stejnou osamělou kupu sněhu jako Dinah? Cožpak nebylo v okolí více stejně nepřívětivých míst? Srdce jí bušilo a prsty na rukou a na nohou měla zkřehlé mrazem. Několikrát sebou švihla na zem, aby se trošku zahřála. Helikoptéra se vznášela nad svahem pár desítek metrů nad ní. Dinah se zamračila, když viděla, jak z ní vyskakuje divná postava v černém neoprenu. Jeho tvář skrývaly potápěčské brýle a světle zelený šnorchl. Byl to on. Cizinec, který ji sledoval! A teď s ním byla na svahu sama. Srdce ji sevřel strach a zdálo se jí, že ledový horský vítr jí pronikl přímo do duše. Stála přimrzlá ke sněhové závěji a bezmyšlenkovitě zírala, jak si připevňuje obrovské černé ploutve. Klekl si a sundal si rukavice, aby si mohl nasadit a spustit akvalung. Zdálo se, že se pohybuje zpomaleně a Dinah skoro čekala někde v rohu svých brýlích velké blikající R. Když skončil a natahoval si opět rukavice, úmyslně vrhl k Dinah triumfální pohled, který ji téměř ohromil. Trhaně se na třetí pokus zvedl, ale Dinah se stále nepohnula. Teprve když vykročil jako bůh pomsty směrem k ní, odtrhla se a obrátila se zpět směrem dolů. Vyrazila jako pronásledovaný partyzán a slepě se prodírala kupředu hustým prašanem. Bylo to jako psychedelický sen, ale ten sen byl skutečný. Utíkala rychleji než kdykoliv předtím a mrazivý dech jí bičoval tváře do zdravé tmavě modré barvy. Byla naplněná nepojmenovatelným strachem a neodvážila se zastavit. Běžela čím dál neopatrněji, bruslemi prořezávala návěje sněhu a přesto se s každou minutou vzdálenost mezi ní a neznámým pronásledovatelem o zlomek zkracovala. Mohla už za sebou slyšet plácání ploutví a hrozivý sykot vzduchu, pravidelně unikajícího z jeho akvalungu. Naváté haldy sněhu, které pro ni byly těžce průchodné, zvládal bez obtíží. Svahy, které pro ni byly příliš strmé, byly pro něj hračkou. Proč ji ten cizinec chce tolik dostihnout? Co chce. O co mu jde? Náhle se jí zmocnil strach a vyčerpání, její už beztak chudé reflexy a soustředění ochably. Příliš přemýšlela o domnělých hrůzách, které ji pronásledovaly, a neměla čas uvažovat o skutečném nebezpečí před sebou. Zavolal na ni přes sníh a led a Dinah otřáslo celým tělem poznání. Ten hluboký a zastřený hlas, zkreslený umělohmotným náustkem v puse, mohl patřit jedinému muži na světě. „Co blbneš, Dinah, zastav, nebo se zabiješ.“ Divoce se ohlédla a její pohled se setkal se zářivým prasátkem, které na ni hodily jeho potápěčské brýle. Její smysly se splašily jako koně těsně před začátkem mountjoeringu. Když její levá brusle našlápla do prázdna, příliš pozdě si uvědomila, jak velká hloupost bylo to poslední ohlédnutí. Snažila se zoufale najít ztracenou rovnováhu, ale ta už dávno odpočívala někde v teple lyžařské ubytovny. Dinah se převážila a upadla na prudký svah pod ní tak nešikovně, že se jí vyzula druhá brusle a udeřila ji do čela. Smýkla sebou ještě jednou a řítila se po hlavě směrem k okraji hrůzu vzbuzující propasti. Vykřikla zoufalým hlasem, který prořízl vzduch jako kytarová struna A krk příliš zvědavého běloruského novináře. „Morgane - “ Bez ohledu na vlastní nebezpečí v podobě blízkého dopoledního hladu, se Morgan vrhl za ní na sráz, díky svému hladkému neoprenu rychle získal rychlost a Dinah někde v půlce předjel. Pár metrů před propastí mu došlo, že ve svém plánu právě přišel na jednu podstatnou chybičku. Těsně před závěrečným pádem si všiml malého keříku, který se choulil na konci cílové rovinky. Morgan k němu zakormidloval, celý se kolem něj ovinul a svůj život tak na krátkou chvíli zachránil. S děsem v očích totiž zpozoroval, jak se k němu obrovskou rychlostí řítí Dinah obalená několika metráky sněhu. Morgan se pevně zapřel ploutvemi do sněhu a s napětím se připravil na náraz malé laviny. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Sníh přes něj s mohutným hřmotem přeletěl a na těle mu tvrdě přistála Dinah.

41

„Nepouštěj se mě!“ Dinah to nemusel opakovat dvakrát, chytla se ho a držela zuby nehty, až Morgan zařval bolestí. Když i poslední zbytek sněhu přeletěl na své nové působiště o několik stovek metrů níž, odhalil dvě postavy zaklesnuté do sebe na kraji srázu. Dinah těžce popadala dech, nehty měla pevně zaryté do jeho břicha a zuby mu drtila vnitřní stranu jeho stehna. Poté, co se dala konečně trochu dohromady a vykousla se mu z těla, pomohl ji centimetr po centimetru vzhůru po osudném svahu. Leželi vedle sebe celou věčnost a popadali dech. Jako zázrakem si ji hodil na záda. Podíval se za sebe a pohledem přeměřil roklinu, jejíž hluboké náruči se právě vyhnuli. Krátkým pokývnutím poděkoval zmasakrovanému keříku a opět se svalil na zem. Tupá Dinah ze sebe nemohla vypravit ani zvuk, i když si uvědomovala mrazivý chlad, který se na ni přenášel z Morganova prodřeného neoprenu, který k její teplákovce rychle, ale kvalitně přimrzal. Byla zase nemocná tou starou, horečnatou touhou. Nenáviděla ten pocit a přitom ji připadal tak dětsky známý a naivní. „Jsi normální? Bolí tě něco?“ zabublal do šnorchlu. „Ne,“ vypravila ze sebe tiše a Morganovi nebylo příliš jasné, na kterou část otázky odpovídá. Zdálo se, že na obě, Dinah bolelo svým způsobem už i to, že je s ním a že ji budou muset od něj odtrhnout letlampou. Nebylo to nutné, Morganovi totiž v zápětí podklouzla levá ploutev a tvrdý pád do umrzlého sněhu za jednou skálou je bez nesnází oderval od sebe. Opřel ji ke skále, aby se mohla opřít. Netrpělivě z úst vykuckal šnorchl a sundal si i potápěčské brýle, které zahákl do dýchací soustavy na akvalungu, aby mu neuplavaly. Jeho ledový pohled se upřel do jejích unavených očí a oba beze slov hodnotili změny, ke kterým u druhého došlo. Byla to zajímavá exkurze a těžko říci, kdo z ní vyšel jako vítěz. Čas Morganovi z tváře vymazal všechnu hranou drsnost, která jako výraz před několika lety hravě převažovala, a nahradil ji něčím, co připomínalo opilého hrobníka, který viděl věci, že by mohl povídat, kdyby ho ovšem bral někdo aspoň trošku vážně. Vypadal o stovky let starší, vrásky u očí a hluboké brázdy kolem popraskaných rtů jenom zvýrazňovaly jeho životní zoufalství. Vlasy se zbaběle stáhly dozadu, kde utvořili poslední bránící se baštu odboje, bojující až do posledního muže - vlasu. Kouty nad čelem byly tak obrovské, že by si do nich na hanbu mohla sednout celá třída poškoláků. Morgan sice statečně kdekomu na potkání tvrdil, že nejde o kouty, ale o místa vyšoupaná od stehen, jeho stařičkému vtipu se už ale nikdo nesmál. Rakouské slunce dalo jeho tváři trvalý odstín nažloutlé bledosti. Jeho oči byly stále modré a krátkozraké a stále stejně snadno se Dinah propalovaly tenkou a pečlivě udržovanou vrstvou lesku a slávy až do duše. Měl stejné osobní kouzlo jako krysa v kanále, ale to mu vůbec nevadilo. Spíš to někdy vypadalo, že by si ta krysa chtěla stěžovat. Její vyděšený pohled se setkal s Morganovým, ve kterém nakrátko spatřila strach a hrůzu. I on si ji prohlížel stejně důkladně. Nelíčené zděšení, které vyčetla v jeho pohledu, v ní zbudilo hněv. „Kdo ti dal právo k tomu, abys mě včera a dneska sledoval a hrál si na Fantomase? Vystrašil jsi mě tak, že jsem málem z toho srázu sletěla! Ty jsi fakt normální debil.“ „Co to povídáš,“ nenechal si to líbit Morgan, sáhl po ní a za ramena si ji tvrdě zohnul k sobě. „To byla čistě tvoje věc. Když jsem tě zachraňoval, málem jsem to odskákal sám. Naštěstí mám výcvik ze speciálních jednotek.“ Při jeho dotyku se jí srdce snažilo vzrušením okamžitě narvat do krku. Snažila se Morgana strčit znovu na sráz, ale pevně se jí držel. Tlak jeho paží se zmírnil teprve až jí došly síly, ale Dinah si uvědomovala jeho nuceně majetnické objetí, jeho ruce sevřené kolem jejích uší, své nohy přitlačené k jeho propadlé hrudi, uvědomovala si, jak spolu jejich těla splývají. „Neměl jsi mě sem nahoru sledovat,“pronesla přerývaně, aby snížila napětí ve vzduchu. „Nefandi si, nikdo tě nesledoval. Normálně jsem se tu dneska přiletěl potápět jako každý druhý. Na tom přece nic není.“

42

„Proč jsi mi včera neřekl, kdo jsi?“ Rty se mu zkroutily v cynickém šklebu. „Snad bys mě mohla přivítat trošku vřeleji. Neodložíš si šaty, sníh je zde hezky měkký?“ otázal se a zadíval se na její vyceněné zuby. Byl to od něj odvážný nápad, mráz dvacet pod nulou nebývá největším fandou podobných radovánek. Tváře jí zčervenaly. Uvědomila si primitivní hlad a touhu, které se jí začaly zmocňovat. Nechtěla ale před ním vypadat tak slabá. „Víš, že bych utekla,“ zašeptala bez dechu. „Jo, to jsem předpokládal. Kromě toho jsi byla s tím mamlasem Edouououardem a tři nebylo nikdy mým oblíbené číslo – aspoň co se týče schůzky bývalých milenců, co se po sobě v mládí váleli na slámě ve stáji. Ne, je lepší, že jsem riskoval zbytek mého života a zdraví a mám tě teď jenom pro sebe. Vzpomínáš? Tehdy před léty jsi mi málem taky skoro zachránila život.“ „Schůzky bývalých…“ Dinah z celého proslovu zaregistrovala pouze toto slovní spojení, pořád si ho opakovala a pranic se jí nelíbilo. Naplnil ji pocit rozhořčení. Nikdo z ní nebude dělat malého usmrkánka, i když se tak v duchu cítí. Právě proto ne! „Jak se vůbec opovažuješ mi něco takového říci?“ Snažila se vymanit z jeho špejlovitého sevření, ale jeho neopren už stihl opět úspěšně přimrznout k její bundě a veškerá její snaha byla marná. Navíc v ní každý pohyb vyvolával bodavou bolest v zádech, jak sebou praštila na zem, když jí zrádně podjela brusle. „Dokud byl vedle tebe Edouououard, jak jsem mohl zjistit, jestli ta žena plná nesmyslných nápadů a slepé nenávisti ke koňům, která denně plnila stránky bulváru, je skutečná Dinah Kirstenová? Nebo jestli v ní pořád existuje stopa po tom malém hloupoučkém usmrkánkovi, na kterého se tak dobře pamatuju. Vzpomínáš, tehdy na tom chaluhovém poli…“ Morgan se v ní pokoušel probudit dávno zasuté vzpomínky na jeho osobu a zároveň i soucit, když během hovoru vyměnil několik bolestných grimas při pomyšlení na ty části těla, které ho mohly po záchranné akci bolet. Ve skutečnosti ho však bolela pouze jedna určitá zadní část těla. „O co ti jde?“ zeptala se přidušeně Dinah a zoufale si přála uniknout. Srdce uvnitř ji sice vypalovalo slušnou díru do perikardu, ale mráz kolem nich dnes zřejmě hodlal splnit plán na sto deset procent. „Myslel jsem si, že se na to nezeptáš,“ usmál se a nervózně si poposedl. Jeho pohled se opět zaměřil na vábivou poprasknost jejích rtů. Znovu si ji zohnul k sobě, až na svém těle cítila každou přezku jeho hlubokomořské výbavy. Začala se silně třást a tentokrát už ne pouze zlostí a mrazem. Tyto dva staré známé přišel navštívit dávno zapomenutý přítel – vzrušení. Všichni ho už tak nějak odepsali, ale on se teď triumfálně vrátil a hodlal všechny vyházet ze svého minulého útočiště. „Ty sprostý, odporný, hnusný hajzle,“ začala na něj Dinah hystericky povolávat a snažila se mu vyrvat. Jednu ruku se jí podařilo odtrhnout a chtěla mu vrazit políček. Její pěstička se zastavila jako nic o zmrzlé brýle a bolest ji přinutila zamrkat. Morgan ji chytil za obě ruce a násilnicky jí je zkroutil za zády. „Dinah, nemá cenu se se mnou prát. My ze speciálních jednotek si takové jako ty dáváme k snídani. To když jsem byl ve Vietnamu…“ Jeho hlas byl nepřirozeně klidný a hluboký, když začal vykládat o své loňské zahraniční dovolené. Trhnutí Dinah ho přivedlo zpět do současnosti. „A navíc mám tentokrát v úmyslu dostat, co chci.“ Jeho tvrdé oči, které musely na vietnamské tržnici vidět doslova peklo, začaly klouzat po její vyplašené tváři a nakonec zaparkovaly opět na jejích ústech, ze kterých v nepravidelných intervalech vycházela nažloutlá pára jejího dechu. „A chci jenom polibek. Považuj to za bakšiš za záchranu života.“ „Ale nedostaneš ho.“ „Skutečně?“ „Jen přes mou mrtvolu!“ „No co se dá dělat.“ V tom kýčovitém okamžiku, kdy se nad ní tyčil jako urvaný valník nad ježčí rodinkou, se čas zastavil. Vyzařovalo z něj cosi primitivního a dobyvačného, v učebnici by pod jeho obrázek určitě připsali něco jako starověký vrhací stroj.

43

„Dinah, Dinah…“ začal přerývaně. „Kirstenová,“ snažila se mu pomoci. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych ještě mohl…, chtít…“ Nedokončil. Jako by v něm nevyřčená slova vyvolala hněv. Sevření na jejích pažích zesílilo do té míry, že jí zbytek rukou začal pomalu odumírat. Jeho rozcuchaná nemytá hlava se rychle sklonila a jeho ústa se brutálně sevřela na jejích studených, zkorodovaných rtech. Byla vlhká a horká s mírnou příchutí gumy a chloru. Polibek jí dráždil i urážel. Snažila se mu vzdorovat, ale jeho paže byly pro ni najednou nepřekonatelný problém. Čím víc se snažila bojovat, tím důvěrně se k ní tiskl, až její odpor konečně ustal. Morgan ji okamžitě pustil, nechtěl mít na svědomí další mrtvolu. Dinah se probrala velmi rychle. „Za tohle tě budu nadosmrti nenávidět,“ zasyčela jako pára nad prasklým chladičem. „Už mě stejně nenávidíš, takže o důvod víc nebo míň, na tom nesejde. Mě je to smrtelně jedno. Já si to u tebe můžu vlastně už jenom vylepšit,“ odpověděl suše a začal hledat na opasku krabičku camelek. Dinah fascinovaně sledovala, jak vyhazuje z kapsiček různě velká olověná závaží, než až v poslední kapse našel to, co hledal. Pak se vzpamatovala. „Někdo by ti měl urvat hlavu a hodit ti ji do ksichtu, ty parchante.“ Rozzuřilo ji, že s ním nic nepohne. „Vůbec ses nezměnila,“ foukal jí kouř do tváře a pohrdavě se na ni šklebil. „Pořád stejná bláznivá semetrika, jako když jsem s tebou před osmi lety spal. Jestlipak nosíš ještě tu samou příšernou teplákovku jako tehdy? Na její zip jsem býval krátký i já, co teprve Edouououard.“ „A ty jsi stejný ignorant, vychloubačný pošuk a násilník, jako když jsem tě vytáhla ze stoky!“ nevšímala si jeho urážející otázky a vztek v ní tůroval otáčky jejího EKG. „Jistě ne násilník, miláčku,“ začal ji Morgan škrtit. „A Rakousko přece není stoka, ačkoliv…“ „Násilnický, sprostý, vulgární hajzl. Jo, to jsi ty!“ skočila mu rozzuřeně do analýzy jejího předchozího výlevu. „Ale ale, malá milenecká rozmíška,“ smál se Morgan vesele, než ho to najednou přešlo. Dinah se podařilo vyprostit jednu svou ruku z pod Morganovy nepravidelné tělesné konstrukce a loktem ho tvrdě udeřila do zubů. Tohle nečekal, jeho sanice také a vesele cvakly o sebe. Camelka krásným obloukem odletěla za skálu. Ránu ji okamžitě vrátil a navíc ji ještě kousl do ruky a poškrábal jí obličej. „Tohle mi už nikdy nedělej. Nejsem tvůj malý invalida, abys mě mohla takhle ponižovat. Rozumělas?“ „No jo,“ uklidnila se Dinah a téměř musela skrývat smích, stále jí to cvaknutí ještě znělo v uších. „Neudělám to, když mě necháš byt a půjdeš si svou cestou.“ Morgan zmateně zamrkal. „Jaký byt? Mám tady jenom garsonku.“ „Když mě necháš být.“ „Tak to ne, drahoušku, to nemám v úmyslu.“ „Morgane, před lety jsem se rozhodla, že s tebou nechci mít už nic společného. Nikdy. To je tak těžké pochopit?“ „No, moc tomu nerozumím. A jsem tady pro to, abych tvůj názor změnil. Musím s tebou mluvit o samotě.“ Dinah se pomalu rozhlédla po okolí, kde už několik let neprošel živý člověk. Morgan cítil, že ztrácí pevnou půdu pod ploutvemi. „Někde, kde je to pohodlnější než tady, pokud se ovšem se mnou nechceš milovat na sněhu. Na druhou stranu – tady mám aspoň na sobě ochranu, nemusíš mít antikoncepci,“ zavtipkoval si. „Nespolehlivější antikoncepce je tvoje postava,“ vrátila mu to tvrdě Dinah. Nepřiznala, že se pravý význam tohoto slova dozvěděla teprve před půl rokem, kdy za ní s tímto tématem přišel Edouououard a tvářil se pak hodně divně, když mu začala tvrdit, že by do plánovacího oddělení v životě nešla čmuchat. „Nechci se s tebou milovat vůbec, ty zvíře!“ „Dobrá, pak bych navrhoval svou garsonku.“

44

„Ne, ne a ne. Vztekle si dupla na jeho hodinky. „Proč se prostě nesebereš a neodejdeš obtěžovat někoho jiného? Neuvědomuješ si, že už spolu nemáme o čem mluvit – tím spíš o samotě, s tvými blbými vtípky?“ dokončila přísně. „Já bych řekl, že máme,“ ozvala se nebezpečně tichá odpověď, věštící, že další debata přinese nemalý zvrat v ději jejich životů. „O čem?“ „O našem parchantovi,“ pronesl chladně, jako by četl rozsudek smrti nad svou třídní učitelkou. „Víš, zjistil jsem, že Adolfova matka jsi ty, a ne Holly, a tohleto kruté překvapení změní život nás obou, milá zlatá.“

45

PÁTÁ KAPITOLA „Dědeček mi slíbil, že to nikdy nikomu neprozradí!“ vzlykla na celou garsonku Dinah, které osud právě uštědřil další ze svých lekcí. Morgan přihodil do krbu další pneumatiku. „Naštěstí ten slib nedodržel. Ke konci ještě prosil, aby mi to mohl říct. Víš, my ze speciálních jednotek vždycky dostaneme z těch šikmookých žabožroutů, co potřebujeme slyšet,“ pronesl zkušeně. Umělohmotné nemoderní závěsy s motivy štěstím opilých pestrobarevných motýlků v podkroví chaty, kterou její stavitelé dali dohromady spíš ze srandy, než že by to mysleli vážně, jim zaručovaly naprosté soukromí. Morgan klečel před příručním krbem z Baumaxu a snažil se rozfoukat oheň. Všude kolem něj poletovaly saze a zbytky včerejšího kuřete, které si upekl k večeři. Morgan neměl rád násilí na zvířatech a proto kuřata před opékáním raději ani nezabíjel. Dinah ho sledovala z bezpečné vzdálenosti. Stále ještě schoulená ve svém bruslařském úboru seděla na druhém konci pokoji, což bylo ve skutečnosti asi tak metr od něj. Morgan měl zjevné finanční problémy, garsonka byla tak malá, že když se chtěl v noci otočit na posteli na druhou stranu, musel vyjít na chodbu. Ze stropu na ně důvěrně pomrkávala jediná žárovka a žlutým světlem osvětlovala ponurou prázdnost pokoje. Jedna židle, rozvrzaná postel a skříň s chybějící nohou tvořily celé její vybavení. Vedle přes chodbu byl malý kutloch s umyvadlem a rezavou vanou, ve které se nikdo nekoupal od té doby, co v ní našli bývalého nájemníka. Pokoj naplnil hustý dým škvařené pneumatiky, nad níž začala v malém plecháčku pomalu bublat voda ze sněhu. Morgan nalil trošku Dinah i sobě. Dinah držela svůj hrnek v třesoucích se rukou a vstřebávala hrůzu svého dočasného útočiště. Co může říci na svou obranu? Nic. Poslední věcí, kterou by chtěla znovu zažít, byla mučivá úzkost z rozhodnutí vzdát se svého syna. Tolik běhání po úřadech a kilometrové fronty, to bylo něco, o čem se jí ještě dnes zdávalo. Udělala to pouze v Adolfově zájmu. Kdyby ho vychovávala sama, byl by do smrti poznamenán svým nemanželským původem a, nic si nenalhávala, i její zanedbanou výchovou. U Morgana a Holly vyrůstal jako zákonný dědic Kirstenových vinic. Ne, že by u nich trpěl o něco méně, ale měl aspoň jakž takž zajištěnou budoucnost. Chtěla, aby malý Adolf vyrůstal s pocitem, že je součástí něčeho podobného, čemu se jinde říká rodina a ne, aby dopadl jako ona. Nechtěla poslouchat další únavné vzpomínky na Morganovu vojenskou minulost, které si právě vymýšlel, a proto začala raději sama. „Pochybuju, že to někdy pochopíš.“ „Zkus to se mnou, Dinah. Třeba nejsem takový hlupák, jak si myslíš,“ ozval se jeho dusivý hlas někde od krbu. Opět měl pravdu. Dinah ho už dávno před tímto setkáním podezřívala, že má lepru na mozku a občas mu odpadnou opravdu hodně velké kousky. Zápasila se zbývající bruslí a nakonec se jí ji podařilo strhnout a urazit s ní další nohu jeho skříňky. „Ne, to nejde.“ Kouř se už pomalu začal rozptylovat, ale ještě stále ji znemožňoval normální dýchání a proto zněl její hlas tak roztřeseně a plačtivě. Aspoň si to tímto důvodem omlouvala. „Dinah, buď mi to teď řekneš a bude klid, nebo mi to neřekneš, já tě ztluču a řekneš mi to pak a bude klid. Můžeš si vybrat, co je pro tebe lepší, mě by celkem vyhovovala i ta druhá možnost. Nejel jsem takovou dálku proto, abych se vrátil bez odpovědi.“ Cítila, jak se do ní jeho ostré modré oči rentgenují a celou ji svlékají. Měla hrozivý pocit, že od ní chce víc než jen odpovědi. Odrážející se záře zeleného plamene z krbu poskakovala po místnosti jako tajemná světýlka v bažinách. I za jiných okolností by to bylo dost odporné prostředí na jakoukoliv smysluplnou debatu, natož teď. V této situaci jiskřilo tiché nepřátelství mezi mužem a ženou hrozivěji, než starý elektrický vypínač na stěně. Morgan přestal do krbu cpát pneumatiky a odložil pohrabáč. Sundal si neopren a měl teď na sobě jenom modré pyžamo, co od ní dostal kdysi ke svátku a na kterém ještě dnes poznávala ty samé skvrny od hořčice. Přišel k ní a drze ji přejel pohledem od krku až patě. Obličej vynechal, což se Dinah trochu dotklo.

46

„Neměl jsi sem jezdit,“ řekla ledově, což nebyl takový problém. Vzduch byl přes doutnající krb stále mrazivý, akorát se v něm teď ještě navíc nedalo dýchat. „A neměl jsi právo mě sem nahoru takhle vytáhnout. Vždyť jsi mě prakticky unesl.“ „No málem jsem tě neunesl,“ připomněl Dinah netaktně její nadváhu. „Neřekla bys, že tvůj výklad skutečnosti je poněkud melodramatický?“ pokračoval a jeho hlas naháněl hrůzu. „Pravdu o narození Adolfa už znáš, takže to nemůže být ten pravý důvod, proč jsi tady,“ dedukovala. „Co ode mě doopravdy chceš?“ Jeho pohled u ní vyvolával střídavě pocit tepla a chladu, ačkoliv si umínila, že bude vůči němu imunní. Její podvědomí však zřetelně trpělo známou poruchou imunity a dělalo si, co chtělo. Na tohle lék ještě nevymysleli. „Jak se to vezme.“ „Jak se vezme co?“ zeptala se nechápavě. Cosi v jeho očích jí řeklo, že tady ze sebe dlouho blbou dělat nemůže. „Záleží na tom, jestli se ptáš na to, co chci dnes večer, nebo co chci do budoucna,“ hrál si s ní dál. „Peníze?“ zkusila. Jeho zamračení jí poskytlo jednoznačnou odpověď. „Nevím, co tím myslíš.“ Důvěrnost v jeho pohledu jí zrychlila tep. Vzpomněla si na jeho divoký polibek. No to snad ne. Nemůže přece po ní chtít… „Chci, aby ses vrátila do Rakouska a žila se mnou.“ Prudce se škubla. Očekávala hodně, ale tohle bylo příliš „To nemůžeš myslet vážně. Nespadl jsi v poslední době ze schodů na radiátor? Tenhle týden se vdávám, jestli to náhodou nevíš.“ „Jsou toho plné noviny. Další šílenství Dinah Kirstenové! Dinah Kirstenová se definitivně zbláznila! Třínohý magor a vyšinutá alkoholička – pár roku! Tak o tom píšou.“ „Člověk se snaží.“ „Je to jen o důvod víc, aby ses vrátila už teď, než si vezmeš někoho jiného. Dovedeš si představit, jak by asi vypadaly vaše děti? Tomu hňupovi pošleš nějakou SMSku na vysvětlenou, to mu bude stačit. Děláváte to tak, ne?“ Mluvil arogantně a cynicky se u toho usmíval. „Však mu noha neupadne,“ zašklebil se. Byli si navzájem cizí, jak mohl přijít na takovou věc? „Osm let ses mi vyhýbal,“ pronesla nezúčastněně. „Nikdy jsi mi nic neřekl, neprojevil jsi sebemenší zájem. „Zapomínáš na to, že jsem byl ženatý, lásko.“ „Nikdy jsem na to ani minutu nezapomněla,“ vmetla mu do tváře. „Dinah, copak jsi tak zabedněná a nedokážeš to pochopit? Myslel jsem, že je mezi námi po všem. Nevěděl jsem – tenkrát – že si budeme ještě mít ještě co říct.“ „Nemáme si co říct.“ „To je domluva jak hasič s požárníkem. Pleteš se. Sedm let jsem kvůli tobě prožíval peklo a ty teď tvrdíš, že si nemáme co říct? Ani jedno slůvko na vysvětlenou o tom podvodu?“ „Podvodu? Morgane, já jsem tě milovala a ty sis vzal moji sestru! Tomuhle já říkám podvod.“ „To byla tvoje chyba, za to já nemůžu.“ „He?“ Taková drzost vyrazila Dinah dech. „Opustila jsi mě a odjela si za Edouououardem. Nejdřív jsem myslel, že je to od tebe jen normální ženská sprosťárna, kterými plýtváte na potkání. Čekal jsem, že se ke mně, až přijdeš opět k rozumu, velmi rychle vrátíš zpátky. To se ale nestalo. A nepřišel mi od tebe ani jeden dopis a ani jsi nezavolala. A ty humorné pohledy, co jsem posílal já tobě, se mně vracely zpět.“ „Berlín ve tmě není humorný pohled.“ „Protože jsem tě tolik miloval, byl jsem rozhněvaný, hladový a roztrhán. Pro muže, zvlášť ty ze speciálních jednotek, je to situace, kdy je velmi zranitelný. To pak stačí jediná zmínka o tobě, někdo se stejným jménem, stejným počtem dioptrií, podobnou vadou postavy, aby se čím dál víc uzavíral do sebe a mračil se na celý svět. Udělal jsem si o tobě velmi špatný obrázek a hodil jsem tě do stejného pytle jako všechny ostatní ženy, které mě

47

kdy zklamaly. A protože vás v tom pytli bylo již více, než bych mohl snést, došel jsem k přesvědčení, že jste všechny stejné. Kromě Holly. Byla pořád někde kolem mě a pěkně to na mě hrála, mrcha. Myslím, že jsem tehdy věděl, o co jí jde, ale vztek, alkoholické opojení a mladická nerozvážnost mi zabránili si to přiznat. Její pozornost mi sice dost lezla na nervy, ale celkem vzato se to dalo snášet o mnoho lépe, než tvoje nepřítomnost. Nakonec jsem si ji jednou, po noci plné lihové sebelítosti, vzal, také proto, že si to přála ona i Bruce. O týden později jsem si uvědomil, co jsem to za hlupáka a Holly jsem oznámil, že se s ní chci rozvést. Když jsem od ní a z Kirstenových vinic utekl zpět do armády, volali mi, že tam mají pro mě nějakou akcičku, byla zdrcená. Myslel jsem, že tím jsem tuhle trapnou kapitolu svého života uzavřel, ale to jsem se těžce mýlil. Holly mi o další týden později napsala, že se jí nečekaně narodilo moje dítě.“ „No paráda.“ „Už tomu rozumíš? Měl jsem tě rád, Dinah, přes to všechno, co jsi mi udělala a najednou to vypadalo, že jsem přivedl do druhého stavu jinou ženu.“ „Naopak.“ „Nemohl jsem Holly a to dítě opustit, i když jsem si uvědomoval, že naše manželství bude stejně šťastné, jako spuštění Temelína. Víš, že to ti parchanti nakonec udělali?“ Roztržitě přikývla. „No, když jsme u těch parchantů, já jsem ale Morgane zjistila, že jsem v devátém měsíci, až když ses oženil.“ „Kdybys za mnou bývala přišla, něco bychom vymysleli. Místo toho jsi šla za Holly a Brucem a vy tři jste vypotili ze sebe celý tento šílený plán. Bruce byl naštěstí natolik rozumný, poznal, že nemá cenu zapírat, ale celé mi to jednou v noci vyklopil. Vím všechno, jak jsi přišla do nemocnice v Hollyině převleku a zapsala ses pod jejím jménem a jak jsi porodila, zatímco já jsem byl pryč. Ráno jsi pak předala Adolfa Holly a pokračovala ve svém seriálovém životě, jakoby se nic nestalo. Pěkné, jen co je pravda. Hezky jste to na mě narafičili. Věděla to celá vesnice, kromě mě. Pamatuju si, že ten rok jsem u nás dokonce získal titul Naivka roku, ačkoliv jsem ještě dlouho potom nevěděl proč.“ „Hezká cena.“ „Udělala sis ve vinařské branži docela jméno, že? Vrátil jsem se z armády a pokoušel se s Holly žít, zatímco ty jsi krmila bulvární plátky neuvěřitelnými historkami a stala se družkou té francouzské stonožky. Hlavně, že to byl hrabě.“ „Nikdy jsem nebyla Edouououardovou družkou. Jednou jsme to zkoušeli a nepatří to mezi nejšťastnější chvíle mého života. Po tvé zradě to byl můj jediný přítel. Taky jsem byla tak velkorysá a chtěla ti tím dokázat, že nemám v úmyslu ti rozbít manželství.“ „Promiň, ale já jsem to viděl ve zcela jiném světle. Mně to nepřipadlo jako sebeobětování, ale jako pořádný kopanec do mého srdce. Tvoje lež mě uvrhla na sedm let do naprosto zoufalého manželství s tvou sestrou. Kromě fyzické lásky tam nebylo nic jiného.“ „Slyšela jsem, že prý hodně pila a spávala s jinými muži,“ hlesla tiše Dinah. „Ano, já také.“ Jeho pohled byl při této temné kapitole stejně ponurý jako dno otráveného jezera. Zvedl šálek s teplou vodou. „Pil jsem dost, ale ona byla každým coulem jako moje matka. Svým způsobem mi jí bylo líto. Občas jsem jí dal i nějaké peníze. V ničem nenacházela štěstí nebo uspokojení. Stravoval ji hrozný neklid. Chvíli jsem se s ní snažil nějak vycházet, ale nakonec jsem to vzdal a šel jsem svou cestou. Nemohl jsem se s ní nechat rozvést, protože jsem měl strach, že by dostala do péče Adolfa a toho by vychovávala tak, že by z něj vyrostlo něco podobného, jako ty. Bez urážky.“ Dinah automaticky přikývla. Nikdy si o sobě nemyslela nic světového. 19 – zlom v mrazivém pokoji „Nikdy jsem nechápal, proč Adolfa nesnáší. Myslel jsem, že je to tím jeho nešťastným jménem, které si po dlouhé debatě prosadil Bruce. Uvědomovala si, že jen díky jemu má mě. Kdybych věděl, že to není její syn…“ větu záměrně nedokončil, ale bouchnutí pěstí do stolu, který se okamžitě sesul na jednu stranu, mělo naznačit, co by asi tak mohlo Holly čekat. Morgan se zakuckal, když se napil ze šálku a pak vyplivl na zem něco, co se podezřele podobalo ovčímu bobku.

48

„Aha, tak promiň,“ pronesla Dinah nepřesvědčivě a nebyla schopná se mu podívat do očí. To raději riskovala minimalistické usrknutí vody ze svého šálku. „Opravdu mě to trochu mrzí. Kdybych to věděla, napsala bych ti SMSku. Ale to už je minulost, Holly je mrtvá. Slyšela jsem, že ten náklaďák ji přejel dokonce několikrát.“ „Ano, museli ji identifikovat podle DNA krokodýlí kůže, ze které měla lodičky. No to je život, to se může stát každému,“ uzavřel Morgan toto téma. „Tak vidíš, proč se v tom tedy pořád babrat. Za pár dní si vezmu Edouououarda. Nevím, jestli ti dělá dobře, neustále se patlat ve svých sladkobolných vzpomínkách, mě tedy ne. Už nechci dál prožívat bezesné noci, kdy jsem se budila ze snu celá zpocená a vylekaná, protože se mi zdálo o tobě. Už toho mám po krk. Vůbec si nedokážu představit, proč ses rozjel hnedka za mnou, když jsi zjistil pravdu.“ „Huhly huhly huhly,“ozvalo se od něj potichu cosi nesrozumitelného. „Cože?“ „Tě potřebuju,“ kvíkl najednou velmi nesměle. „Cože?“ „Dolfík je velice netečné dítě, potřebuje tvoji pomoc. Velice rychle dospívá.“ „Má osm.“ „Ale knírek už mu roste. Potřebuje výchovu.“ „Máš televizi.“ Jeho bolestný pohled jí prozradil, že už zřejmě ne. Trochu se zastyděla za své vlastní peníze a začala trochu smířlivěji. „Ale vždyť o mně ani neví. Myslí si, že jsem jeho babička.“ „Babička, kterou zbožňuje. I když si přijížděla jen jednou do roka, pořád o tobě huhlá. Pamatuje si všechno, co jsi mu vzala, kde všude jsi mu naslibovala, že půjdete, i co na vás volají lidi, když jdete po ulici. Dokonce si nechal jednu tvoji fotografii zarámovat.“ „Skutečně?“ otázka zněla velmi nejistě. „Ano, nosí ji ukazovat spolužákům do školy. Tedy, echm, za peníze.“ „Ach tak.“ Dinah se ulevilo, přece jen to bude asi normální dítě. Poodešla k oknu a ruka, kterou odhrnula igelitový závěs, se třásla. Těžko říci čím, důvodů bylo kolem dost. Venku tiše padal sníh. Dinah přemáhala dojetí, pořád ještě musela myslet na to, že si někdo nechal zarámovat její fotografii. Přes horké slzy, které se jí udivené zjevily v očích, neviděla v obraze špinavého okna Morgana, který začal také nabírat. „Já, ach, snažila jsem se nezabírat Holly místo,“ zavzlykala hystericky vysokým hlasem a doufala, že si toho Morgan nevšimne. „Chtěla jsem ho vidět častěji, ale odjíždět bylo vždycky tak těžké. Vždyť tam to jezdí snad jen dvakrát za den. A hrát hodnou babičku svému synovi také není zrovna povzbuzující životní zážitek.“ Hlas se jí zlomil a Dinah začala tiše kňourat, zatímco její ramena sebou škubala do rytmu praskající parkety, kterou pro trochu romantické atmosféry a pohody hodil Morgan do ohně. Rychle si špičkami prstů prohrábla oči a vysmrkala se mu do ubrusu. Náhle pocítila na svých pažích slabý Morganův stisk. Přiklopýtl si ji k sobě. Otočil ji jako by si hráli na slepou bábu. Dinah na něho s uslzenýma očima pohlédla a udiveně zamrkala. Morgan nechtěl dát najevo svou slabost, a proto si raději opět nasadil potápěčské brýle a vzal si šnorchl. „Dinah, lásko,“ zabublal. Objal ji a přitiskl ji k sobě na pyžamo ještě těsněji. „Nechtěl jsem tě rozbrečet, nevěděl jsem, že začneš hned bulit. Jsi uvnitř ještě pořád ta samá malá holka. Nikdy jsem si nepomyslel, kch…“ Morgan se zalykal, když mu náustek zapadl do krku. Věděla, že by se měla z toho obětí vymanit, ale jeho obětí bylo tak příjemné a šlo také o jedinou teplou věc v okolí. Vzpomínka na osm let samoty ji mrazila. Celý život toužila být objímána aspoň tak nějak podobně jako teď. Přitiskla se k němu a smutek nahromaděný za ta léta z ní vytryskl ve vodopádu slz a posmrkala mu límec pyžama. Plakala jako tehdy, když jí ze stáje odváželi mrtvého koně, co jí daroval dědeček. Morgan s ní ochranitelsky smýkal ze strany na stranu a připomínal záchranáře, co vytahuje z vraku utopené dítě. Konečně se Dinah mezi vzlyky podařilo přerývaně vypravit: „Když jsem se ho měla vzdát, málem mě to zabilo, Morgane. Ty si to ani neumíš představit, tolik chození po úřadech. Těch dotazníků, žádostí, povolení, plných mocí, zdravotních osvědčení,

49

psychiatrických vyšetření, záručních lhůt… Jeho první úsměv, jeho první krůček, vše mi kvůli tomu uniklo.“ „Dinah, echm, ještě doteď pořádně nechodí. Já vím, řekneš zanedbaná výchova, ale on se ani nesměje. Když jsme u toho, neumí ani pořádně mluvit. Proto někoho potřebuje. Já na něj nemám příliš času, vysedávám pořád po hospodách a chodím na fotbal, však víš.“ „Žárlila jsem na Holly a na tebe, že ho máte pořád u sebe.“ „Musel jsem se dozvědět, jaké to pro tebe bylo se Adolfa vzdát, Dinah,“ zafuněl jí Morgan do zplihlých vlasů. „Když to Bruce na mě křičel, nešlo mi to s tebou dohromady. Tolik zařizování, tolik starostí a papírování. To, že bys kvůli svému děcku udělala? Bylo to podezřelé.“ „Teď, když víš, jak těžké to bylo, necháš mě už být?“ vykřikla najednou. „Je to dost těžké i bez…“ „Nemusí to takhle být,“ pronesl tiše. „Můžeš nás založit, vrátit se k nám do Rakouska, k Adolfovi, k Brucemu, ke mně, ke dřezu – tak jak to má správně být.“ „Nikdy bych to nedokázala. Ty a já…“ Záblesk bolesti v jeho brýlích ji zastavil. Atmosféra byla najednou dusná a napjatá a Morgan nedokázal potlačit zívnutí. Omluvně pak na ni pohlédl. „To co bylo mezi námi, je už dlouho mrtvé. Vím to, sám to denně pohřbívám ve sklence alkoholu. Naše láska zemřela dřív, než se stihla narodit. Oba máme na její smrti podíl. Ty svou žárlivostí, já svou hrdostí. Ty na tom neseš možná o dost větší vinu, ale to teď nebudeme řešit. Ale to, že spolu máme parchanta, se nedá jen tak přejít.“ „Aha, a co tedy navrhuješ?“ Dinah se pokusila o uštěpačný tón, ale místo toho se jen znovu rozbrečela. „Bude to manželství z rozumu?“ „No to pozor, o manželství tady nikdo nemluvil. Mám jiný nápad. Vrať se k nám na šest měsíců a uvidíme, co to s námi udělá.“ Uvidíme, co to udělá. Pozdvihla oči a začervenala se, když viděla jeho nevýrazný pohled viset na svých rtech. Jeho šnorchl byl k zbláznění netečný. Kdyby jí dal jen náznakem najevo, co se v něm děje! Copak mu záleží na jeho pocitech tak málo? Vztekle se mu vymanila z náručí. „To, co žádáš, je hovadina. Mám svůj vlastní život, svoje koníčky, mám předplacený denní tisk. Myslíš, že se můžu jen tak sebrat a jít se starat o zaostalé dítě? Co by tomu řekly noviny?“ „Jsi matkou mého dítěte.“ Do hlasu se mu opět vloudila ta promyšlená naléhavost a jeho slova Dinah protékaly jedním uchem ven a druhým dovnitř. Nechtěla ho poslouchat. Copak si neuvědomuje, jak nesnesitelně ji kdysi ublížil? Jak jí jeho samotná přítomnost vadí i teď? Jeho chraplavý hlas pokračoval jakoby nic, jakoby si pročítal na záchodě časopisy, čemuž odpovídala i jeho další chytrácká poznámka. „Lidé se moc rozvádějí.“ „My jsme nikdy nebyli manželé,“ zaútočila. „Chyba!!!“ pronesl tak něžně, že se téměř začala třást. „Nevím, proč,“ vrátila mu míček, rozhodnutá neustoupit. „Protože Adolf trpí stejnými problémy, jako bychom rozvedení byli,“ řekl Morgan. „Děti z rozvedených manželství přicházejí o jednoho rodiče,“ svěřil Morgan Dinah svůj převratný objev. „Jestli si myslíš, že vychovávat Adolfa je sranda, tak to začni rychle přemýšlet znovu. Ty s Dolfíkem nejsi těch šedesát týdnů v roce, jako já. A k tomu polovinu z téhle doby ještě ani pořádně nevím, co dělám a kde jsem. Potřebuji tě Dinah. Vychovávat Adolfa není jednoduché. On toho sice moc nepotřebuje, ale občas mu nějaké to jídlo člověk musí koupit, umývat se taky musí a doteď se ještě ani sám neobleče. Rozčiluje mě, když vidím, jak moc toho po tobě zdědil. Občas udělám něco, čeho později, když se napiju, lituji, ale to už je pozdě. Kdybys tam byla…“ Nemohla ho nechat pokračovat. „Tenhle rozhovor je úplný nesmysl, myslíš si snad, že se ho chci zbavit?“ vyprskla. Morgan, jako by nic neslyšel, si jen nepřítomně setřel orosený obličej a pokračoval monotónním hlasem ukrajinského pracovníka při výslechu na cizinecké policii. „Už od něj nemusíš být odloučená. Adolf nikdy neměl matku, myslí si, že jde o něco z mojí dílny. Ve

50

skutečnosti ale touží po takové pozornosti. To, co potřebuje, já mu dát nemůžu. Nevím, jak se kupují ponožky, co je to aviváž ani kolik šampónů se vleze do jednoho. Sám jsem vyrostl bez mateřské lásky a podívej se, jak jsem skončil.“ Byl to špatný výsledek jedné individuální evoluce a Dinah to s pokývnutím vzala na vědomí. „Nevlastní rodiče mi zemřeli, když jsem byla nemluvně, Morgane, vím, o čem mluvíš,“ její tichý hlas se vytrácel při vzpomínce na její dětství plné pocitů křivd a osamocení. Škoda, že její rodiče nebyli naživu, jak ráda by jim to dnes vmetla do tváře. „Ale nechápeš, že se do Rakouska vrátit nemohu? Mám tady všechno, svůj vlastní život i toho, jak on se… Edouououard. Jsem mu vděčná za mnoho a mám ho asi ráda.“ „Víc, než vlastního syna?“ „Kdyby se jednalo jenom o Adolfa, možná bych nad tím přemýšlela. Ale nejde jenom o něj. Jde o tebe. O nás. Musela bych se zříct Edouououarda, který byl ke mně hodný. Asi by to nepřežil. Nechápeš, že toto utrpení, které jsem měla s tebou, bych teď prožívala s ním? My už spolu nikdy nemůžeme zažít pocit společného štěstí, to je hloupost. Zažili bychom spolu jenom bolest.“ „Jenom bolest,“ zopakoval po ní jako špatně nastavený diktafon a najednou mu v jeho brýlích proskočily drobné jiskry. Odraz ohně z krbu to být nemohl, v těch místech už vlhké parkety s ohněm dávno skoncovaly. „Jsi si tím tak jistá?“ Hlas měl tichý a podivně chraplavý. Jeho neutrální brýle skrývaly silné emoce, které potlačoval, aby ji ještě více nerozrušil. „Kdysi jsi mi dala řetízek s přívěskem. Víš, že ho doteď nosím?“ „Já jsem ti ho nedala. Pokud si dobře pamatuju, tak jsi mi ho ukradl z nočního stolku. Byl na něm diamantový přívěsek, který jsi prodal a místo něho sis tam zavěsil velké hliníkové J jako Dinah. Aspoň takto jsi mi to tehdy vysvětloval.“ „Když jsem na tom byl nejhůře, prohlížel jsem si ho a vzpomínal na naše společně strávené chvíle. Asi bude lepší, když ti ho vrátím.“ Pomalu si odepnul cosi, o čemž byla Dinah přesvědčená, že je to zbytek podmořské chaluhy, jemně jí ho zapnul kolem krku. Dotek jeho prstů na její kůži měl elektrizující účinek. Začala vnímat jeho pohled, který jí klouzal po těle nahoru a dolů. Téměř cítila ten spalující žár, jako kdyby se jí důvěrně dotýkal dlaněmi na jejích citlivých místech. „Řekla jsi, že je na tebe Edouououard laskavý,“ začal. „Možná je na čase, abych ti ukázal, co bych ti mohl poskytnout já.“ Lascivní vyznění poslední věty Dinah přesvědčilo v tom, že jí asi nehodlá opravit kapající kohoutek. Odvrátila se od něj, její oči divoce poskakovaly po místnosti a hledaly únikovou cestu. Žádnou nenašly. Morganova vysoká postava se klátila mezi ní a dveřmi. „Pořád tě chci, Dinah. Když jsem tě včera uviděl, nebyl jsem si tím tak docela jist, ale teď už to vím. Chci tě.“ „Ale já nechci tebe!“ vykřikla zoufale. Neodvážila se na něj pohlédnout. Příliš se bála, že by jeho planoucí modré oči mohly i přes půlcentimetrové plexisklo zlomit její předsevzetí, a tak svou pozornost raději věnovala malému pavoučkovi, který přimrzl k ústřednímu topení a Dinah mu teď jeho náladu rozhodně nevylepšila. „Co kdybych ti dokázal, že nemáš pravdu,“ pronesl svůdným šepotem, kterému dal šnorchl nádech až 3D zvuku. „Nechci k tobě pociťovat nic jiného než odpor. Ty to nedokážeš pochopit?“ „Myslíš si, že po tom, cos mi provedla, jsem k tobě nechtěl cítit něco jiného? Že jsem tě chtěl nenávidět a docela se mi to i dařilo?“ Cedil vztekle slova mezi rty. „Ne, nemohl jsem tě ani vidět, ani o tobě slyšet. Vadilo mi, když na mě moji bývalí kamarádi pokřikovali tvoje jméno. Měl jsem tě plné zuby. Když jsem tě ale včera viděl v těch přiléhavých oteplovačkách, jak máš vlasy skřípnuté v zipu, aby neoslepovaly Edouououarda, který se za tebou potácel se třemi lyžemi a utíkal před myslivcem, vzpomněl jsem si, jaké to bylo, být do tebe zamilován. Nejde zapomenout na to, že jsi kdysi patřila mě. Žádná jiná žena mi v tomhle nevyhovovala víc. V něčem jiném samozřejmě ano, ale v tom pocitu samolibosti ne. Jsi krutá, Dinah. Nádherně smyslná žena by vedle tebe mohla vážně přemýšlet nad sebevraždou. Ty dokážeš muže zbláznit. Vzpomněl jsem si, jak jsi mě líbávala, až jsem šílel touhou po něčem na zapití. Pamatuji si i všechno z té první noci na pláži. Na ty nádherně

51

rozkládající se chaluchy kolem nás, hukot jezera za námi, jak jsi tam ležela krásně vyhrošená pode mnou a na tvé tělo, jak se třpytilo v záři zašedlého úplňku, dopadaly první kapky rosy z nedaleké chemičky. Pamatuji si i tvůj jemný parfém z polského Těšína, který jsem ti tam kdysi koupil a ty jsi jím byla celá pokapaná. Ale nejvíc si pamatuji, jaké to bylo mezi námi už od té první noci. Pronásleduješ mě, Dinah. Pronásledovala jsi mě celých těch osm zkažených let.“ „Aha.“ To jediné, trošku nevhodné, citoslovce pronesla téměř neslyšitelně. Do půl líce jí stekla jediná slza a pak zmrzla, odpadla a s tichým cinknutím završila svou kariéru na parketách. Ten nepatrný zvuk rozpoutal v Dinah provokativní představy, na které se snažila nepříliš úspěšně zapomenout. Musí to jít! Pohnul se směrem k ní. „Nechoď ke mně. Prosím, není mi dobře...“ I když se snažila odporovat, cítila, jak jí opojné vzrušení dobíjí kardiostimulátor. Vzal ji za ruku a přitáhl k sobě. Sklonil se nad ní a udeřil ji kovovým rámem brýlí do čela. Jediným pohybem si strhl brýle i šnorchl a odhalil Dinah svou tvář plnou očekávání. „Morgane, ne…“ Přerušil její slova polibkem. Když se jeho ústa přisála na její rty, nemohla skoro dýchat, natož vykládat něco o jednodenní chřipce. Rozevřela rty a Morgan z rozkoše, kterou mu přinášela, tiše posmrkl. Neodolala, aby mu polibek nevrátila, a její reakce jen zvýšila jeho touhu až k hranici, kdy se mu jeho tymopatie vymkla pomalu z rukou. Odmlaskl se od jejích úst a začal ji líbat na tvář, uši, hladké hrdlo, vlasy, v šílené touze přibral do akce i závěs s cihlovou zdí. Při tom jí do ucha šeptal slova bez hlavy a paty, na která však byla už Dinah zvyklá a která její prožitek ještě zvyšovala. Všude, kde ji laskala jeho dychtivá ústa, jí pokožku spalovaly žhavé vlny spalujícího ohně. I zdi se začaly pomalu rosit. Jeho ruce si pohrávaly se slepenými prameny jejích vlasů. Odsunul trošku s odporem na stranu její krysí kožich a pokryl vlhkými polibky její hrdlo až po něžné prohlubeninky na místě jejích ňader skryté pod pestrobarevným rolákem z výprodeje. Když se jí důvěrně dotkl, lapla po kolem letícím hmyzu, ale byl to projev rozkoše, ne hladu. Přes rolák jí něžně tiskl hrudník a dráždil její vystrašené bradavky. Přijímala jeho laskání a ze rtů jí vypadl tichý hrdelní zvuk pravěkých lovců. Morgan na ni pohlédl. Její rty byly odkrvené od jeho polibků a oči měla napůl přivřené jako dveře od pokoje s mrtvolou. Něžně sklonil hlavu a jemně políbil její stříbrné J na řetízku, které se jí svezlo na pulsující prohlubeň na hrdle. Přes rolák to byl úctyhodný výkon. „Morgane, to nesmíme. Nemůžeme se vrátit zpět. Je příliš pozdě,“ vypravila ze sebe, zatímco její ruce obepínaly Morganovo tělo, aby se od něj neodsunulo ani kousek. „Nikdy se už nedokážeme navzájem milovat.“ „Kdo tady mluví o lásce? Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně. Chci, aby ses vrátila, protože jsi matkou mého parchanta. Touha, kterou ve mně vzbuzuješ, je skoro stejná jako u každé jiné krásné ženy. A protože budeme žít spolu, nevím, proč bych toho neměl využít, kotě.“ Morgan si zapálil camelku.

52

ŠESTÁ KAPITOLA „Tak tohle bylo zatím to nejhorším, co jsem od tebe zažila. Je to hodně ošklivé a kruté,“ zašeptala Dinah hněvivě. „Ty jsi nevěděla, že kouřím?“ Dinah si připadala napjatá a zároveň – pro Morgana – vláčná a otevřená. Jeho tělo, které se o ni opíralo, jí pálilo stejně, jako cigareta dva milimetry od jejího nosu. I tak na něm bylo vidět, že svou vášeň musí skrývat. Nebo ne? „O tom nemluvím.“ „Ale miláčku, vždyť je to pravda, ne?“ popotáhl a v hlase se mu objevila hořkost, kterou marně snažil zamaskovat zkušeným pokyvováním nad sílou tabáku. „Proč bych si nemohl dopřát jedinou rozkoš, kterou mi ještě můžeš dát? Dobře si vzpomínám, lásko, jak jsi poprvé chutnala, jaké jsi měla horké tělo a jak ses mi lepila na rty těsně před tím, než jsem si tě vzal.“ Dinah nebylo stále jasné, zda mluví k ní, nebo ke své zapálené cigaretě. „Nenechám se svést řečičkami,“ vyrazila ze sebe a přitiskla se k němu ještě blíž i přes blížící se hrozbu popáleniny prvního stupně. „Dobrá,“ zašeptal. „Tak to zkusíme jinak, než slovy.“ Morgan vyplivl camelku, která krásným obloukem skončila na kožichu Dinah, a opět se přisál na její rty. Jeho jazyk náhle vklouzl mezi její protestující zuby a Dinah se zachvěla touhou a extází jeho pevného objetí. Morgan ji políbil ještě silněji. Cítila, jak podléhá sladkému vše spalujícímu plamenu jeho vášně a téměř mohla dokonce i cítit kouř těch plamenů. Věděla, že ho musí zastavit, než bude pozdě. „Nebudeme žít spolu,“ zuřivě vyrazila a vytrhla se z jeho pevného sevření. „V žádném případě! Nikdy!“ Pustil ji, ale jeho horké oči ji sledovaly dál. Jenom hrdost udržovala jeho planoucí lásku na uzdě. Nedopřeje jí, aby viděla, jak ji ještě pořád chce. Potají si utřel mlsnou slinu z koutku úst. Už jednou ho zlákala svou vášnivostí a řečmi o lásce a málem ho to zabilo. Byl odhodlán nedat jí už nikdy příležitost k jejímu ničivému comebacku. Když třesoucí rukou přimrzala ke klice ode dveří, pronesl pomalu, pečlivě popletenými slovy. „Ale ano, budeme žít spolu. Dostanu tě k sobě, Dinah, a použiju k tomu všechny možné donucovací prostředky.“ Výhružka v jeho tichém hlase a příliš silné brano ji zastavilo v půli cesty. „Co tím chceš říct?“, zasyčela jako prasklá požární hadice. Strašlivý strach ji jemně pohladil srdíčko. „Jenom jsem přemýšlel o tom slavném seriálu šíleností jménem Dinah Kirstenová, o kterém jsem tolik četl v celostátních vinařských denících a bulvárním tisku. O té superženě z lepší společnosti, která si má brát jakýsi francouzský hmyz, jehož jméno – což bych rád zdůraznil – zatím neposkvrnil žádný skandál. Edouououard se nechal opěvovat všemi novináři, stálo ho to velké peníze a nebylo to od něj chytré. Teď může o vše jednoduše přijít. Takhle.“ Morgan luskl prsty Dinah před očima. Ta sebou trhla, až se jí podařilo od kliky odtrhnout. „Jak jsi…“ odmlčela se a tvář jí zežloutla hrůzou. „Představ si, že mám jednoho známého novináře. Byli jsme spolu v jednotce a je mi celkem zavázaný – párkrát jsem mu tam zachránil život. Bylo to v pekle súdánských pouští…“ Temně se odmlčel, když mu došla fantazie. „Není problém mu zavolat, domluvit si s ním schůzku a pak mu povědět, že tvá minulost není tak úplně růžová, jak to líčíš v těch erotických časopisech. Myslíš, že má Edouououard dobré srdce? Jakou má asi mušku? Co asi udělá, když zjistí, že žena, která reprezentovala jméno jeho rodu, je jenom fantaskním výtvorem jejího pokrouceného vědomí o životě? Asi se bude střílet, tohle mají ti buržousti ve zvyku. Už vidím ty články v novinách: Opustila dítě pro svou kariéru a nedala mu osm roků najíst! Vypíchla dítěti oči, aby se na něj nemusela dívat! Trest smrti pro Kirstenovou a její sousedy. Teď přemýšlej, lásko, nechal by tě Edouououard u své firmy třeba i jen jako uklizečku? Chtěl by si tě ještě vzít? Nebo bys přišla o všechno, poškodila jméno d’Latrinových a skončila někde v protialkoholickém ústavu?“

53

„To by ti strach nedovolil!“ „Pche.“ „To je ale vydírání!“ „Hůů, už se bojím.“ „Můžu tě udat.“ „Tak to bych se divil. Takový soud přenášený přímým přenosem v televizi, z toho by asi měli Adolfovi spolužáci radost. Možná by si to i nahrávali.“ „Ublížil bys našemu harantovi pro nic za nic. Edouououard mně miluje. Nikdy by nereagoval, jak si přeješ. Na rozdíl od tebe totiž používá hlavu i na něco jiného než jenom na zatloukání hřebíků. Ví, že jsem s tebou měla cosi jako dítě a kolik práce mi to potom dalo se ho zbavit.“ Jeho nevýrazné oči se na ni dál kulily. S mastnými černými vlasy spadající jí přes čelo a obličej a černýma očima divoce doutnajícími z pod mírného sněžení lupů byla zoufale přitažlivá, a kdyby se nezastávala Edouououarda, možná by i Morgan ještě rád ustoupil. Takový z ní dostal najednou strach. Ale zůstal klidný a uvolněný, pouze jednou rukou křečovitě sevřel opěrátko židličky. „Ano, hluboce mě dojalo, když jsi mi říkala, jak stál Edouououard po tvém širokém boku a trpěl s tebou, zatímco já si vzal z lásky Holly a žil jsem s ní v šťastném a harmonickém manželství až do její tragické smrti.“ „Ale to jsem neříkala, já měla na mysli…“ „To byl vtip, lásko, nesnaž se to pochopit,“ pronesl tvrdým sardonickým hlasem, památkou po loňském pokousání od vzteklé sardinky. „Pochopím, že tě chce pro své zvrácené choutky bez ohledu na tvou minulost. O tvé postavě by se daly vést dlouhé diskuse stejně jako o tvé inteligenci. Otázkou ale je, jestli by snesl, aby se veřejnost o tobě dozvěděla pravdu. Může riskovat svou pověst a pověst své firmy kvůli nějaké zbouchnuté holce odkudsi z vidlákova? Víš, Dinah, mohla bys narazit na horšího, než jsem já. Vlastně to všechno dělám pro tvoje dobro. Jiný by tě tu teď vydíral, chtěl určitě obrovský balík peněz a kdoví jaké ještě další nechutnosti. Mně ale na tvé minulosti záleží a chci pouze to, abys se mnou odtud odjela, vychovávala našeho syna, dávala nám peníze a sem tam se mnou strávila nějakou tu noc. Je to tak mnoho?“ „Ještě, že nepřišli ti horší lidé. Tobě se ale nevzdám. Všechno Edouououardovi řeknu sama.“ „Směle do toho, máš na to čtyřiadvacet hodin. Budu čekat přímo tady, kde stojím. Upozorňuju tě, že když se se mnou vrátíš a zůstaneš na Kirstenových pivnicích šest měsíců, a přesto se potom budeš chtít vrátit do Francie a vzít si toho pavouka, nebudu ti nijak zvlášť bránit. Dinah, Adolf tě potřebuje víc než Edouououard, toho doufám nemusíš třikrát denně přebalovat.“ „Adolfovi je už přece osm,“ zvedla přemrzlé obočí Dinah. „A o to víc tě potřebuje. Myslím, že velice brzo zjistíš, že být s ním je mnohem zajímavější než všechno, co děláš tady v té francouzské díře dohromady. Můžeš pěstovat zeleninu, vařit a umývat nádobí stejně často, jako jinde. Když se se mnou vrátíš, Dinah, budeš mít svého syna i svou kariéru. Ani ten tvůj chápavý Edouououard ti nemůže dát obojí.“ Dinah už nemohla dál poslouchat. Morgan jí svou nabídkou neskutečně urážel, až o ní začala vážně přemýšlet. Ale získat Adolfa znamenalo ztratit překrásný život, který si pro sebe vybudovala na úpatí hory smutku, hoře a špatných zkušeností. Bez této ochrany a bez Edouououarda bude odkázána sama na sebe a bude muset čelit všemu, před čím osm let marně utíkala. Co když Morgan bude za šest měsíců chtít, aby odešla a ona bude chtít zůstat? Kde pak nalezne útočiště? Z televizních mexických novel dobře znala pocity vyhnanství a samoty a nechtěla tím procházet sama. Léta jí trvalo, než je viděla celé až do konce. Dokázala by vůbec přežít něco takového opět v praxi? Pomalu vyšla ze dveří. Její brusle skřípěly po kobercem pokrytých schodech a zanechávaly za sebou ostře řezané vzpomínky. V zamyšlení vypadla venku do sněhu a zamířila ke své ubytovně. Čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Dokáže se rozhodnout? A to chtěla stihnout ještě jeden večírek.

54

Dinah se okamžitě vrátila do své ubytovny STS Sankt Moritz. V neútulném a nepohodlném prostředí dvoupatrového paneláku se spoustou špíny a nefungujícím venkovním výtahem, co tam nechali zedníci, jí připadalo, že Morgan a jeho ultimátum je všude kolem ní. Toužila hovořit s Edouououardem o samotě a byla rozčarovaná, když našla jeho pokoj plný lidí patřících k jeho vinařskému okolí a kterým, snad z vtipu, říkal vinaři. Byla to společnost podle jeho gusta, kterou o dovolené tak rád vyhledával. Edouououard usrkával borovičku ve společnosti tádžikistánského rybáře a dvou dělníků v těžkém průmyslu z Ukrajiny, z nichž jeden byl jeho kamarád z protialkoholní léčebny a druhý si ho také nepamatoval. Snažili se rozhodnout, jestli mají zdolat prudký svah hory ve spodkách, v převleku za papeže, ve wartburgu kabriolet, zavěšeni na rogalu, či jen tak vyjít pěšky nahoru do Corviglie, zastavit se v první hospodě a pak se uvidí. Edouououard na ni zavolal něco veselého, čemuž se okamžitě i sám zasmál, neboť jiní se k tomu příliš neměli. Měl ten vzácný dar zasmát se od srdce vlastnímu vtipu. Dinah k němu i přesto zamířila. Vrazil ji přátelskou herdu do zad, až popojela po parketách o patnáct metrů dopředu. „Kde jsi byla tak dlouho, miláčku? Tady Váňa mi právě říkal, že tě viděl před hodinou v Suvrettě. To je ta chudinská čtvrť, ne? Co jsi tam dělala?“ „Chtěla jsem si koupit v bazaru něco na sebe,“ začala jemně mlžit. Věděla, že na řeči o šetření se Edouououard vždycky chytí. „A to jsi ty ponožky vybírala tak dlouho?“ smál se Edouououard své řeči vesele dál. „Taky jsem tam, ééé, potkala jednoho známého,“ pronesla hlasem, který měl znít lehce a pobaveně, ale všichni se pro jistotu podívali směrem ke dveřím, jestli tam náhodou nepřinesli mrtvolu. „Kdopak to byl? Někoho, koho známe? Neřekneš nám to? Mohla jsi ho pozvat na večírek. Ale musel by vzít skleněnou vstupenku! Ha ha ha! Vstupenku! Chachá.“ Při této otázce jí ztuhla krev v žilách. Riskovala rychlý pohled na Edouououarda, ale v jeho očích nespatřila žádné podezření. Vlastně tam nezahlédla ani náznak nějakého vážnějšího myšlení. Přinutila se dalšímu veselému poskládání svalů kolem úst. Po několika protestech to svaly vzdaly. „Miláčku, pokud ti to nebude příliš vadit, neřeknu ti o tom někdy o samotě. Teď bych se chtěla převléct.“ „Ale tohle máš ještě čisté, zítra si to vezmi klidně znovu.“ „Taky mě ty brusle tlačí, nerada bych je ošoupala o podlahu. Potom bych si ještě ráda zašla dole k Hasselhofům a poptala se na zbytky od večeře. Mám celkem hlad a víš, že už jsem kvůli dietě tři měsíce nejedla nic jiného, než převařenou vodu.“ „Ty jsi vařila vodu?“ „Ale ne, vytekla sousedovi z chladiče. A také mě jeden z vrátných slíbil docela hezký náramek, jen tak. Úplně zadarmo.“ Kéž by Edouououard neprohlédl její výmluvy. „Opatrně, Edouououou… ouou… ououard… e. To vypadá vážně,“ pronesl rybář Džemšed, který se u jeho jméno velkoryse rozjel. „Možná bychom dneska mohli zapomenout na… ééé, no, na tó… ééé, tak, a teď nevím,“ sedl si zničeně na židli, ale hned opět vyskočil. „Na rogalo! Na rogalo nesmíme zapomenout. A vrátní můžou s námi. Jsou totiž děsně nebezpeční,“ poťouchle se usmál a zamrkal na Dinah tak spiklenecky, že mu vypadlo plechové oko, o které přišel v boji s jedním obzvláště zuřivým delfínem. Což byla historka, která pokud nepadla na jednom večírku aspoň sedmkrát, nestál, podle něj, večírek za nic. Dinah nečekala na Edouououardovu humornou odpověď starému příteli Džemšedovi. Trhanými pohyby si klestila cestu davem jeho ušmudlaných přátel, a když měla tu možnost, dupla jim od srdce bruslí na bačkoru. „Není v tom pro mě žádné riziko, Džemšede,“ svěřil se Edouououard kamarádovi po odjezdu Dinah. „Jestli je ten vrátný hezký, má peníze a Dinah se trošku opije, bude si dělat, co chce. A když ho nebude chtít, ten chudák to velmi brzo pozná. A možná mu to za tu zkušenost ani stát nebude. Ale já v tomhle divadle nehraji žádnou roli.“ „To nechápu. Myslel jsem, že vy dva jste už dál, než u první rudé růže a neuměle špatně zabaleném dárku k svátku. Já měl za to, že vy dva už…“ „Jsme zasnoubeni, Džemšede, a Dinah pro mě pracuje a ještě si přivydělává. Zřejmě chce mít víc peněz, než já, jako její budoucí manžel a, upřímně, nevím, co si tím chce dokázat. Asi se jí nechce na mateřskou. Ale to je tak všechno.“

55

„Nicméně bydlí v tvém pokoji. To mi chceš namluvit, že v noci…“ „Pokoje jsou tady strašně drahé,“ nenechal ani teď domluvit svého přítele Edouououard, kterému toto téma nebylo právě po chuti. „A Dinah navíc trvá na tom, že si svou polovinu postele bude platit zvlášť. Mě už ji platit nechce.“ „Jseš si jistý, že teda nejde po tvém titulu ani majetku?“ „Snad jo. Rád bych si byl. V dnešní době ale nemůžeš věřit ani vlastní lásce, to je hrozné.“ „No a v čem je tedy jiná, než ty ostatní ženy, se kterými ses před tím stýkal?“ „Myslíš ty holky minulý týden? No rozdíl je tam určitě, ale nevím, jestli ti ho dokážu popsat. Rozhodně bych ale žádnou z nich nepožádal o ruku. To je zase podstatný rozdíl pro ně.“ „Škoda, některé z tam těch se líbily i mě. Žádné přikrčené divoženky, naopak!“ „Že jo! Opravdu nevím, čím mě Dinah přitahuje. Hezčích holek běhá po světě…snad všechny. Možná je to tou popularitou. To víš, firma a obchody potřebují reklamu.“ Džemšed se zasmál. „Vážně, Edouououarde, nebojíš se ani trochu vzít si ženu, která se ještě v tomto věku chová jako malé dítě?“ „Kolikrát jsem jí vyhrožoval, že ji roztrhnu jak hada a udělám z ní dvě malé do polepšovny. Vždycky se tomu jen směje. I proto ji mám rád. Svou minulost mi už také pověděla, takže věřím, že v tomhle ohledu už mě nemůže ničím překvapit. Znám všechna její tajemství.“ Po těchto slovech se Edouououard slabě zamračil a raději se podíval na svět dnem pohárku od borovičky. „Takže jí bezvýhradně věříš?“ dorážel Džemšed stále dál. „To je zajímavá otázka a nerad bych ji zamluvil, ale když jsi mluvil o tom rogalu, co se takhle sejít ve dvě u tebe na nádraží?“ „Proč ne.“ Džemšed si ani nepovšiml, jak mistrně Edouououard odešel od pro něj nepříjemného tématu. Ten večer Edouououard a Dinah večeřeli v Rychlém občerstvení na rohu Husovy a Hasičské. Dinah v zeleném vaťáku vypadala báječně. Na štíhlém hrdle jí svítilo rezavé J a Edouououard po něm závistivě pokukoval. „Musím ti něco říci, Edouououarde,“ pronesla nervózně, když se vrátila ze záchodu. Jeho šedé oči se na ni mírně tázavě vytřeštily. Pod dlouhý okamžik sledoval, jak pootáčí ohromným zásnubním prstenem z ryzího stříbra, který jí ve slabé chvilce daroval, a prsty se jí přitom špiní od cínu. „Nemáte tam papír?“ zkusil to opatrně? „Je to něco vážnějšího. Ten jeden známý, kterého jsem potkala v Suvrettě…“ „Příbuzný? Někdo z mravnostního? “ „Byl to Morgan,“ dokončila ztěžka. „Myslel jsem si to od začátku,“ odtušil temně. V očích měl výraz Všeználka ve Slunečním městě. „Jak to víš?“ „Váňa mi ho popsal dost přesvědčivě – vysoký, shrbený, klátivá chůze, vypadal prý jako varování ministerstva zdravotnictví. Viděl jsem po cestě tu druhou helikoptéru, a jak z ní vystupuje. Také jsem vás potom společně sledoval, jak se honíte na svahu té hory. Vím všechno.“ Dinah měla chuť mu říct, co si o té jeho chytrosti myslí. Bohužel jí ale čekalo jiné povídání. „Morgan se dozvěděl pravdu o Adolfovi,“ zašeptala. „A…, achich ach, nevím, jak ti to mám říct, smrk smrk.“ „No tak to vyklop.“ „Chce, abych se vrátila do Rakouska – na šest měsíců. To je skoro půlroku!“ vyhrkala ze sebe. „Tvrdí, že Adolf potřebuje matku.“ „No a co…“ „Ty jsi tak krutý!“ „No a co ty na to?“ „Já…, já nevím. Chci být s Dolfíkem, ale nechci se k tobě zachovat špatně. Nechci být s Morganem. Skutečně nechci! Ty jeho blbé vtípky už mi lezou krkem.“

56

„Aha, takže tohle je jedna z těch situací, kdy nemůžeš mít všechno, co chceš, lásko. Budeš si muset vybrat, kompromisy jsou vždycky těžké. Já o tom něco vím.“ „Co budeme dělat, Edouououarde?“ „Zaplatíme?“ „Ale měli jsme se brát!“ Oba si udiveně povšimli imperfekta použitého v poslední větě. Od toho okamžiku si nemohli pohlédnout do očí a oba zarytě studovali vypálené díry v umakartovém stole. Na okamžik k němu pocítila záchvěv náklonnosti. Miloval ji stejně věrně, jako zbytečně. Věděla, že ho zraňuje víc, než jí kdy dá najevo. Začala mu vykládat nějaké nesmysly o ničem, ale pak si to rozmyslela. Jakákoliv laskavost by pouze prohloubila jeho bolest a utrpení. Navíc ji už stejně neposlouchal. I když o tom tématu už při večeři nehovořili, po zbytek večera mezi nimi zavládlo rozpačité ticho sem tam přerušované vzlyky Dinah a pochrchláváním Edouououarda. Pil ten večer mnohém víc, než kdy jindy. Velice trpěl, ale byl příliš hrdý, aby to před ní dával najevo a raději se svěřoval servírce a okolním hostům. Později přede dveřmi svého pokoje si sundala zásnubní prsten z prstu a málem ho vrazila Edouououardovi do oka. „Jednoho dne ho dáš jiné dívce…“ „Ééé, já neto…, nechci jinou děv… chacha, dívku, ale tebe sem asi stejně nikdy ne, ne, ne…, neměl, co? Hyk!“ pronesl asynchronním hlasem. „Byla jsi sen, který se mi nikdy nesplnil,“ vzchopil se náhle k poslednímu souvislému zhodnocení jejich vztahu. Náhle se Edouououardovi paže kolem ní pevně sevřely, jakoby si chtěly naposledy připomenout teplo jejího těla. Svými rty našel její ústa a začal ji dlouze líbat. Ačkoliv rozhodně nešlo o předehru k nějaké větší akci, o to působila celá scéna svou zbytečností romantičtěji. Dinah přinášelo jeho objetí sladkost i smutek zároveň. Byl jejím přítelem. Mnohem víc, než pouhým přítelem. Už nikdy se nebude moc na něj spolehnout, až bude opět v maléru. Přijde i o útěchu jeho přátelství. Držel ji dlouho, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Kdyby se nechvěl, tipla by si, že nejspíš usnul. „Nemůžeme být jenom kamarádi?,“ zeptala tiše. Neřekl nic a Dinah sama poznala, že i kdyby hodně dlouho přemýšlela, na hloupější otázku by určitě nepřišla. Edouououard ji beze slova pustil. Když zavíral dveře, plakala. Co taky jiného.

57

SEDMÁ KAPITOLA Když Dinah nešikovně vypadla z autobusu na hlavním nádraží, podklouzla ji noha na zaplivaném nástupišti a zlomila si brýle o nastražený kandelábr. Celé nádraží tonulo v temně žluté mlze a tak ztráta vzácných brýlí po indiánské babičce nemohla Dinah už víc zkazit náladu. Jízda nebyla příliš pohodlná a řidič si musel deset minut před cílem na osm hodin odpočinout kvůli svému kolečku a zostřeným policejním hlídkám. A v Dinah za tu dobu narůstal neklid jako houby po atomovém spadu. Teď, když stála úplně sama mezi vyřazenými karosami a lidmi čekajícími na svůj spoj na odpolední, připadala si ztracená a nejistá. Její vrávoravý krok měl na svědomí nejen její duševní stav, ale především litr jemného dívčího likéru, který si pod názvem rum koupila v jednom kiosku nedaleko českých hranic. Měla na sobě tenké, uhlově černé šaty. Barva šatů nebyla pravá, původní bílá musela ustoupit nové módní vlně během nečekané zastávky, kdy se na silnici vykolejil vlak z uhelných dolů. Dinah se roztřásla hladem i nervovým vypětím. Zastavila se za autobusem a v teplém vzduchu z výfuku vklouzla do svého krysího kožichu, který nesla přehozený přes hlavu kvůli cestujícím malým dětem. Do Kirstenových vinic netelefonovala, nezbyly jí peníze, takže o jejím příjezdu nikdo nevěděl. Svým způsobem byla ráda, protože evakuovaná nádraží neměla ráda. Bude to dost těžké, až přijede domů. Jak se po sedmileté odmlce dokáže vžít do role babičky? A díky své lakotě pochycené od Edouououarda teď navíc stála před problémem, jak se dnes odpoledne dopravit na blata. Náhle zahlédla vysokého blonďatého kostlivce, který si klestil kosou cestu mezi lidmi, a její tep tam málem hodil zpátečku. Pak ji ale zaplavila vlna dychtivého vzrušení, když v něm poznala Morgana. Bez rozmýšlení se usmála, vykřikla jeho jméno a vystartovala k němu. Pak se ale přinutila zastavit, aby si náhodou ten drzoun nemyslel, že je šťastná, když ho vidí. Otočil šišatou hlavu a zahlédl ji. Jeho široký úsměv v tu chvíli naskočil do nejbližšího spoje a někam nadobro odcestoval. Vzduch mezi nimi byl náhle něčím nabitý a ostatní lidi okolo vytlačoval do úplně jiného prostoru. Ostýchavě zvedla ruku ke zlomeným brýlím. Jeho přítomnost v ní víc než cokoliv jiného vyvolala pocit, že se konečně vrátila domů. Když k ní Morgan spěchal a svou kosou, kterou měl bůhví proč stále na rameni, masakroval obličeje nevinných cestujících, ten prchavý pocit nepopsatelné radosti zmizel, protože si chytře připomněla, že tímhle mužem, jenž ji přinutil k návratu do bývalého domova, vlastně z hlouby duše opovrhuje. Považovala svoji počáteční reakci jenom za poslední záchvěv krátké hodinky s láhví jemného dívčího likéru v autobusu. Morgan ignoroval její napjatou rudou tvář a pochmurné ticho a uchopil ji do náručí. Přibouchnul ji mezi kandelábr a svou hruď a jeho vysoká postava se k ní majetnicky přimáčkla. Kdyby mu odporovala, vyvolala by scénu a lidé okolo by jistě přiběhli Morganovi na pomoc. Proto jeho pevné objetí strpěla. „Vítej doma, Dinah, vypadáš, echm, báječně.“ Jeho hlas byl ztrémovaný a bylo na něm vidět, jak moc se snaží nezapomenout text, který si doma předem připravil a kterému ani sám moc nevěří. Dinah však připadal neuvěřitelně krásný a mužný a snažila se potlačit touhu po zubní pastě, kterou v ní vzněcoval. Cítila, jak jí po tváři a po těle hřejivě, obdivně a rozmazaně přejíždí jeho pohled. I Morgan se musel na toto setkání připravit v nádražním bufetu. Pod svýma napjatýma rukama cítila hladké a pevné kosti jeho hrudi. Všude, kde se jí jeho tělo dotklo, jako kdyby sedm let kosodřevina nerostla. Byla si jistá, že každý, kdo vidí jeho lebku starostlivě se sklánějící k její, si musí myslet, že jsou oba dva součástí reklamní kampaně na právě otevřenou výstavu fotografií Osvobození Osvětimi. „Jak ses dozvěděl, že dnes přijedu?“ vypravila ze sebe tiše. „Edouououard mi volal na účet volaného.“ Poprvé se jí na tváři objevil melancholický úsměv. „Myslí na všechno.“ „Nebyl to právě nejlevnější hovor, ten blázen mi vykládal o svým zdravotních problémech dobré tři hodiny. Možná i já si zasloužím trochu chvály.“ „To sotva. Nic si nezasloužíš,“ odsekla.

58

„Stýskat si po svém urozeném hmyzu ti nepomůže, lásko.“ Jeho modré oči se zavřely odhodláním. „Zbývám ti jen já.“ Sevřel ji kolem pasu kam nejdál dosáhnul a přišoupl si ji k sobě. „To vím až moc dobře,“ pronesla ponurým hlasem kněze nad masovým hrobem. „V pořádku.“ Přitiskl ústa na její chvějící se rty. Po jeho zkušeném a bádavém polibku zmalátněla a nakonec byla za ten kandelábr za zády ráda. Konečně svá ústa odtrhl a utřel do rukávu. Prohrábl jí prsty hrubou krysí kožešinu a její dlouhé vlasy se snažil zahnat na jedno místo. „Hlavně, že si pamatuješ, komu patříš.“ „Nepatřím ti!“ „Na půl roku ano.“ „Ne, jenom na šest měsíců. A to jen kvůli Adolfovi.“ „Jsi si jistá, že to bylo jen kvůli tomu harantovi?“ Jeho modré oči klouzaly po její tváři, jako důchodce po zasněžených schodech před poštou. „Samozřejmě, že jsem si téměř jistá,“ začala váhavě. „Nenávidím tě, Morgane, si myslím. Já…“ „Kdybych tě tak já dokázal nenávidět,“ zachrotal tiše, „všechno by bylo jednodušší. Jenže k tobě bohužel cítím něco jiného. Mimochodem – na to, jak si posedlá chorobnou nenávistí, líbáš celkem pěkně.“ Byla připravena vmést mu do obličeje nějakou obzvláště podařenou hrubost, ale jeho neodbytná ústa se jí opět zmocnila, tentokrát silněji a vášnivěji než předtím, jako kdyby za ním stáli z vojenské správy a chystali se ho právě odvést na třetí světovou válku. Všechny její lesní instinkty ji varovaly, aby mu vzdorovala a vylezla na strom, ale nedokázala to. Přitahoval ji tak neodolatelně jako ona jeho. Na okamžik téměř podlehla jeho svůdné pevnosti kostí a chystala se svalit na zem. „Nedokážeš mít aspoň trochu radost, že jsi doma?“ „To si děláš srandu?“ Cítila ale, jak jí divoce buší srdce. Zachytila v jeho hlase hlubokou, potlačovanou bolest, kterou se pokoušel značně neúspěšně skrýt a polekala se. Záleželo mu na ní? Víc než byl ochoten připustit? Nebo se jednalo jen o jeho dávné zranění z útoku na Mogadišo? Byla to jen hrdost, která ho vedla k předstírání? Velice váhavě nakonec přece jen připustila: „Asi ráda jsem… trochu. Stačí?“ Pak ji znovu políbil – tiše a také váhavě. Stejně váhavě ji jeho těžce zkoušené paže opatrně přitiskly k sobě, jako štědrovečerního kapra, který byl sice v mládí v rybníce čilouš, ale ve vaně s rozsypaným práškem na praní se mu už ten život zas tak růžově nejeví. Dinah se už ani nesnažila předstírat, jak je jí odporný a jen jeho jazyk jí zabránil strčit si do krku něco účinnějšího. Po dlouhé době ji zase pustil. Podal jí ze země její zavazadla a pak ji zavedl ke svému UAZu. Jeli mlčky a nikdo z nich nevěděl, co druhému říci. Morgan zkoušel naladit na rádiu nějakou odlehčenou stanici, ale když po chvilce zjistil, že mu rádio někdo na nádraží ukradl, zůstal u osvědčeného ticha a jen zlostně loupl očima po Dinah, jako by za to mohla ona. Na mostě přes vádí jedné menší říčky, která padla za obět nesmyslným ekologickým hazardům, Morgan promluvil poprvé. „To rádio bylo skoro nové, stálo mě dost peněz. Nejvyšší čas, že jsi přijela. Už mi začala z těch tvých výmluv docházet trpělivost. I když na druhou stranu už bylo celkem zábavné přemýšlet nad tím, s čím přijdeš příště. Opravdu, jednou jsem ti chtěl jenom zavolat, ať se mrkneš na televizi kvůli přenosu z Kolína, a první, co jsem od tebe slyšel, bylo, že bohužel nemůžeš, že ti zemřeli rodiče.“ „To je náhodou pravda, Morgane,“ ozvala se Dinah. „Jo, to je, to vím. Sama ses mi tím pochlubila už před dvanácti lety. To tě to vzalo až teď? Nebo snad slavili stříbrný pohřeb?“ Morgan se zasmál vlastnímu vtipu, jako by šlo o nejvtipnější věc, kterou v životě vymyslel. Což byla shodou okolností pravda. „Uvědomuješ si, že jsou už skoro Vánoce?“ „Nebyly to žádné výmluvy,“ oponovala mu rozhořčeně. „Nemohla jsem přestat pro Edouououarda pracovat dřív, než jsem dodělala tu reklamní kampaň, kterou jsem začala.“

59

„Myslíš tu akci ‘Ani Žid už nezahyne s vínem z vinic d’Latrine’? No ta měla skutečný úspěch. Tři milióny žalob jenom za první měsíc, nemám pravdu?“ rýpnul si Morgan. „Také jsem měla problémy se sklepy. Musela jsem najít nového předáka na vinici, ale pak se ukázalo, že nemá ani ponětí o tom, co je to prostřihování, postřik, hygiena nebo deratizace. To bylo k zbláznění.“ „Souhlasím s tím, že tvé výmluvy byly k zbláznění věrohodné, ačkoliv si stejně myslím, že jsi jenom seděla doma a raději jsi se dívala celé dny do zdi, jen aby ses mi nemusela ozvat. Myslíš, že jsem až tak naivní? Kdybych minulý týden netrval na tom, abys přijela, byla bys ještě ve Francii.“ Morgan mluvil rychle a bylo vidět, jak ho štvalo, že z něj někdo dělal zase jenom blbce. Jako ten zloděj na nádraží. Dinah se kousla do sedáku UAZu. Byla příliš čestná, než aby ještě drze protestovala. O skutečných důvodech svého zdržení raději nehovořila. Bála se návratu domů, návratu do časů připomínajících ty staré, na které měla tak krásně bolestivé vzpomínky. Bála se poddat tomu poutu, které ji vždy táhlo ke Kirstenovým vinicím a k Morganovi. Bála se toho, že bude muset být skutečnou matkou synovi, kterého stěží znala pouze z poznámek od učitelů v žákovské knížce. Ovšem pochopitelně se nejvíce bála Morgana a nebezpečných pocitů, které v ní stále dokázal vyvolávat, stejně jako duchy dávno mrtvých emocí. Když dojeli k první bažině, bylo už pozdní odpoledne. Padal soumrak, bylo chladno a hospody se začaly otevírat jako hroby a vydávaly své oběti z předchozí noci. Morgan se za nimi mlsně ohlédl, ale nakonec zabočil na cestu vedoucí k vinicím. Dinah pozorovala vinice svého dědečka s rozpačitým zájmem. Všude bylo vidět výsledky Morganovy práce a péče. Sklepy byly vyprodané a téměř zasypané. Kirstenovým vinicím teď patřilo třikrát méně půdy než v době, kdy Morgane ještě tahal kačora. I v zimním odpoledni stálo na parkovišti několik automobilů s ekology z Greenpeace. Šedý dům byl z jedné strany čerstvě natřený brčálovou zelenou barvou a jedno celé křídlo se zhroutilo v důsledku extrémně těžké rosy předminulé ráno. Tak to aspoň Morgan omlouval. Zdálo se, že jediné, co se tady nezměnilo k horšímu byl zdravotní stav kuchařky Graciely, která zemřela v mezipatřeuž před několika lety. Dinah sledovala zvlhlýma očima svůj bývalý domov a naplnil ji nesmírný pocit úzkosti. Jak jen ty skrývky a polomy vypadaly hezky, i přes všechny změny, jak byly nádherně romantické i v tomto nešťastném zimním dni. Ať byla kde byla, neustále ji pronásledovala vzpomínka na toto místo, její domov, který nikdy nechtěla opustit a přec musela. Jak těžké to bývaly sny, jež se jí zdávaly o tomto místě. Kolik doktorů jí už stály. A teď tu stála ona, se slzami v očích a pustou prázdnotou v srdci, které se zatvrdilo před sto osmi lety. Byla už na místech beznadějnějších a zoufalejších, ale žádné v ní nezanechalo takovou spoušť, jako její domov. Řádky révových keřů, vyrovnané podle toho, jak kde zrovna pyrotechnici odhadovali zapomenutou minu, se vlekly od trosek domu a vypadaly kouzelně jako Burlaci na Volze. Jen za ně přivázat parník. Ekologové ve žlutých pláštěnkách se pomalu proplétali mezi nimi a občas některý z nich zahrozil směrem k Morganovi. Dinah pocítila, jak se její nálada mění a horečně přemýšlela, jestli se ona od dětství, kdy ponurost a samotu tohoto místa milovala, příliš nezměnila a jestli zde ještě zapadne. Vrhla krátký pohled na temné a neproniknutelné rysy muže klepajícího se vedle ní a semlela ji zima. Od něj byla hloupost čekat pomoc. Byla hloupá, že se vrátila domů? Když ji vezl po dlouhé, výmoly pokryté cestě k domu, mrazivý a bezvýrazný den nedával příliš naděj na nový začátek. Sotva Morgan zastavil, vyšoural se po půlhodině z domu Adolf, aby ji přivítal. Po pár opatrných pomalých krocích zakopl o jediný kámen v okruhu deseti metrů a rozplácl se na asfaltu. „Vidíš, Dinah, je to hodně živé dítě, potřebuje tě,“ odtušil Morgan. „Kolik má dioptrií, Morgane?“ zajímala se Dinah. „Nevím, po desáté jsem je přestal počítat.“

60

„Babičko Dinah, babičko Dinah!“ vykřikoval Adolf, když na dva metry konečně poznal, kdo to za ním přijel. Snažil se vstát, ale puštěný pes ho kousl do lýtka a srazil ho opět na zem. Její dítě! Dinah při té myšlence potlačila slzy hanby. Tak teď jí bude doopravdy patřit. Nevěděla, co má dělat, co říci. Jak v životě nekouřila cigaretu, tak by si teď nejraděj ze všeho zapálila. Tušila na sobě Morganův pohled a raději se jeho směrem ani nedívala. Morgan za ní pomalu vylezl z UAZu, kopnutím do nádrže vypnul motor a začal je pátravě sledovat. Dinah se soustředila pouze na sedmiletého chlapce, který se povaloval na zemi a odháněl dorážejícího psa. Před ní najednou vypadal ostýchavě. V návalu citu jej uchopila do náruče a pevně objala, zatímco Morgan si udělal nějakou poznámku na kus papíru. Adolf se jí vymanil z náručí. „Zůstaneš tady na Vánoce, babičko Dinah?“ „Ano.“ „Hurá, to tě můžu ukázat klukům!“ vykřikl. „Víš, že tohle budou naše první společné Vánoce? Kolik jsi mi koupila dárků? Já pro tebe nemám nic.“ „Ano, budou to naše první Vánoce. A možná i poslední,“ zašeptala. „Však ještě nejsi tak stará,“ zakabonil se Adolf. „A jak dlouho tady chceš zůstat?“ Zezadu se ozval Morganův hluboký kontrabas. „Napořád.“ To slovo zaznělo jako hrouda hlíny na čerstvě zabydlené rakvi. Adolf spokojeně zatleskal dlaněmi o čelo a odkulhal před nimi do útrob domu. Dinah vrhla na Morgana zuřivý pohled. „Nehraješ fér, cizinče,“ pronesla zlostně. Rty mu zkřivil chytrácký a sarkastický úsměv. „Ne, Dinah, nehraju fér a nikdy jsem nehrál. Hraju tak, abych vyhrál.“ „A používáš k tomu všechny prostředky,“ zopakovala bezvýrazně slova, která použil tehdy v garsonce v Suvrettě. „Přesně tak,“ vysmíval se jí tiše. Přejel po ní pohledem přivřených očí a Dinah si pod jejich násilnickým žárem připadala jako v krematoriu. „Jsem rád, že si rozumíme, lásko.“ Otřepala se a vykřikla: „Nedívej se na mě takhle!“ „Dobrá, tedy. Stejně už mě dívání přestalo bavit,“ zapředl dvojsmyslně a přimhouřil oči jako vietnamský obchodník na zeleninovou přepravku plnou značkového oblečení. „Nemáš představu, co to se mnou dělalo, když jsem musel takovou dobu sedět v autě vedle tebe.“ Lenivě se pohnul a skřípnul si prst mezi dveře a futra, čímž ji zabránil projít. Jeho vysoká postava se nad ní klátila jako uschlý strom nad hrobem neznámé velryby. Nezraněnou rukou ji objal kolem pasu a drze se přisál ústy na její rty. Držel ji tak pevně, jak jen mohl, na svých bocích cítila jeho stehenní kosti a její prsa litovala, že se zapomněla narodit pro tento pocit. Z pod mraků vykouklo slunce a jeho svit zarámoval Morganovu postavu, osvětlil jeho do ofenzívy nastupující pleš a zablýskal se na dvoumetrové hroudě neumytého nádobí. I tato chvíle jí připomněla staré šťastné chvíle s Morganem. Když ji chtěl něčím oslnit, posvítil jí baterkou do očí. Odtáhl ústa a Dinah na něj zírala s pocitem osudového předurčení. V záři slunce vypadal jako bůh zoufalství a snad právě proto před ním nebylo úniku. Sklonil hlavu a bral si její rty znova a znova až je nakonec váhavě vyplivl. „Ano, měla jsi pravdu. Dotýkat se je mnohem lepší, než se jenom dívat.“ „Takhle jsem to nemyslela a ty to víš,“ vyprskla. „Já vím, ale doufám, že tě časem přesvědčím.“ Stále se na ni díval svým upřeným kočičím pohledem. „O tomhle mě nikdy nepřesvědčíš.“ I Dinah mohla nechat oči na jeho ústech. Když se snažila vymanit, jeho sevření na okamžik zesílilo. „Je to proto, že jste s Edouououardem byli milenci?“ V jeho slovech zazněl mírně puberťácký tón s náznakem sliny v koutku úst. „Ne!“ vybuchla bez přemýšlení. Když si uvědomila, k čemu se přiznala, zezelenala studem. „Nemáš právo se na to ptát!“

61

„No to asi ne.“ Tvář se mu rozšířila v širokém upřímném úsměvu. „Stejně mi nebylo jasné, jak byste to prakticky dělali. Ta třetí noha asi představovala vážný problém. Trochu jsem o tom přemýšlel a možná, kdyby se zavěsil do houpací sítě a vedle nainstaloval tělocvičné kruhy na aspoň desítkách hmoždinkách, tak …“ „Vrátila jsem se kvůli Adolfovi,“ přerušila Dinah Morganovu úvahu nad tématem, se kterým si i ona lámala ne jednu noc hlavu. „To si namlouváme oba.“ „Je to pravda.“ „Hm, skutečně? Dinah, byla jsi někdy během těch osmi let sama? Aspoň jednou? Nechtěla ses nikdy vrátit?“ „Kolikrát. Často jsem si říkala, že až někdy našetřím spousty peněz, koupím to tady, přijedu sem na víkend a nechám to zbourat a srovnat se zemí,“ zklidnila svůj hlas náhle Dinah. „Ano, měla jsi to tady ráda. Kdysi jsem myslel, že máš ráda i mě. Že mě miluješ. Copak jsi kvůli tomu, že jsi byla slavná, že jsi se účastnila vinařských soutěží a večírků a přelétala z jedněch ústavů do druhých zavěšená do té pakobylky, na všechno tohle zapomněla?“ Náhle se jí oči zaplnily slzami a Dinah viděla jeho tvář rozmazaně. Morgan to štěstí neměl. Viděl jak se jí po tváří koulí slzy beroucí sebou i několika kilogramový nános makeupu. „Možná jsem chtěla zapomenout! Nedokážeš to pochopit? Vzal sis Holly! Spal jsi s ní! Vzdala jsem se syna! Nedostudovala jsem pořádně základní školu. Už jsem neměla nic, proč bych se sem měla vracet.“ „To už teď není pravda. Ve vsi mají nového učitele, třeba by tě vzal,“ pronesl tiše. „Pochopíš vůbec někdy, že už je na všechno pozdě, Morgane, nebo jsi tak zabedněný?“ Morgan vysvobodil své prsty z futer, sklopil hlavu a uvolnil své sevření. Dinah rozrazila dveře, které se zarazily až o Morganovo temeno, a se slzami v očích vběhla do pokoje. Nakročil směrem k ní ve snaze ji podkopnout nohy, téměř se jí jemně dotkl, ale pak si to rozmyslel, zapálil si camelku a zůstal stát ve dveřích jako špatně vyřezaný držák na cigarety. Jeho útěcha bylo to poslední, co by po něm chtěla. Při tomto pomyšlení sešel pomalu ze schodů a odešel do svého pokoje, aby při prohlížení jejích fotografií přišel na jiné myšlenky. Uplynuly dva týdny, dva týdny, během kterých se napětí mezi Morganem a Dinah příliš neuvolnilo. Ale pro Dinah to byla nezapomenutelná doba, kdy mohla být se svými milovanými, dědečkem a synem, a mohla se jim pořádně věnovat. Oba pravidelně krmila, četla jim pohádky, přebalovala je a navštěvovala s nimi představení s Dadou Patras. Ve svých sto dvaceti letech byl Bruce daleko křehčí a až na občasnou ránu holí po Morganových zádech se už řízení vinic aktivně nezúčastňoval. Ale zdálo, že je spokojený, když může dny trávit čtením rozkazů k popravám, sledováním válečným dokumentů s občasným zavýsknutím při podařené akci německého wehrmachtu nebo vzpomínkami ve společnosti svých vrstevníků, kteří ho občas pod rouškou noci tajně navštěvovali. Dinah připadalo podivné, že se kdysi bála být s Adolfem, že se bála toho, že se jí bude bát a bude na ni křičet. Stal se ale pravý opak, Adolf s ní chtěl být stejně jako ona s ním. Dinah si namlouvala, že jde o vzájemnou lásku, dědeček si myslel něco o třinácti dioptriích. Zdálo se jí, že její syn hladoví po její pozornosti. Dědeček si myslel něco o jídle. Dělala s Adolfem všechno, co dělá matka se synem. Snažila se mu pomáhat s domácími úkoly, ale druhá třída byla i pro ni těžký oříšek. Nakupovali spolu vánoční dárky. Někdy si na tržnici koupila šaty, jindy zas v Army shopu pleťovou masku. Chodili spolu na dlouhé vycházky po dětském pokoji a vyjížděli spolu na svém koni – dědečkovu památnému dárku, kterého ovšem předtím museli zapřáhnout za UAZ. Každý okamžik byl pro ni zvláštní, protože se Adolf stal součástí jejího života. Jen kdyby jí pořád neoslovoval babičko. Týden před Vánocemi zavezl Morgan Adolfa a Dinah na kole do lesa, aby tam mohla uřezat vánoční stromek. Ten rok byly kyselé deště obzvláště kyselé a tak i tato tradiční

62

vánoční ozdoba doznala značných změn. Když ho Morgan přinesl v podpaží do obýváku a postavil ho na holou zem, pes, který ležel u vyhaslých kamen, strachy zavyl a vyřítil se z domu, jako by mu za patami spálili boudu plamenometem. Adolf vše viděl svýma dětskýma mžourajícíma očima, stromek považoval za upíra, který mu chce ukousnout jeho šišatou hlavičku a statečně se chystal celé Vánoce ukrývat pod svou postelí. Morgan prohlásil, že všechno spraví pár ozdob a začal na zelenou zrůdu věšet ovoce a brambory ze sklepa, který bohužel neměl odvětrávání. Ke zdobení se přidala i Dinah s Adolfovými výtvory ze školy, takže stromek brzy připomínal hezký román od Lovecrafta, jen pod něj přihodit několik zohavených mrtvol. Když do pokoje vešel dědeček a po spatření stromečku všem předvedl ve svých letech neuvěřitelný parakotoul zavřeným oknem ven, Dinah a Morgan, náhle rozpačití z toho, že jsou spolu o samotě, v místnosti zůstali a tiše se dívali na svou pýchu. Ozdoby se ve slabém vichru z rozbitého okna mírně chvěly a jediná svíčka, kterou Morgan po několika explozích zapálil, evidentně nerada vrhala příšerný stín stromu na prohleděnou dědečkovu zeď. Dinah váhavě sáhla po figurce hasiče, kterého Adolfek přeměnil v hodině pracovní výchovy na oběšenou nevinnou oběť bakteriologické války, a pověsila ho na místo, kde zatím tolik hrůzy pohromadě ještě nebylo. Když sahala po další ozdobě, sevřela její prsty Morganova popálená ruka. Dotkl se jí poprvé od chvíle, kdy ji přivezl domů a líbal ji ve futrech. Dotyk jeho prstů ji smyslně laskal i přes poměrně silnou lepkavou vrstvu špíny od shnilého ovoce. Odtrhla se od něj, jako kdyby se toho lekla. „Nedělej to,“ zamumlal. „Ten stromek je krásný tak, jak je.“ „Víš, že jsme dnes poprvé od tvého odjezdu zdobili stromek jako rodina? Holly vždycky koupila nějakou nesmyslnou umělou kytku, postříkala ji lakem na nehty a začala hledat dárky.“ „Jenom jsem ho chtěla ještě trošku víc zvýraznit.“ „To už opravdu není nutné.“ Dinah nepochopila, že jí Morgan chtěl naznačit, jak důležitá byla pro Kirstenovy vinice její nepřítomnost. Místo toho zareagovala citovým výlevem připomínající její dávné žárlivé scény vůči její mrtvé sestře: „Holly byla na tohle vždycky dobrá. Nikdy jsem jí nesahala ani po její křivé kotníky v drahých roztrhaných ponožkách.“ „Sakra, Dinah, to je jak u blbých na dvorku,“ začal Morgan s tváří zelenou vztekem. „Copak ty z toho nikdy nevyrosteš? Žil jsem s Holly sedm let. A bylo to zatraceně těžké, hlavně o Vánocích. Znala jsi ji jako já – co ukradla, na to šáhla. Adolfovi mizely i jeho dárky pod květináčem. A já byl její manžel, vzpomínáš?“ Dinah poděšeně přikývla. Roztávala v žáru jeho pohledu jako broučci pod Adolfkovou letlampou. Nikdy na jejich sňatek nezapomněla, byla to bolestná zkušenost. „Dinah, co bys řekla tomu, kdybych ti prozradil, že Holly na tebe žárlila?“ zadíval se na ni již jemnějším podléhajícím pohledem. „Nesmysl.“ „Nevěříš tomu? Tak tomu klidně věř,“ pronesl opět zachmuřeně. „Říkala, že sem patříš, což ona nikdy nedokázala. Plácat se denně po kolena v hnoji, dřít na kompostu, vytírat záchody – to je prý hlavně tvůj život, ona si představovala něco jinačího. Kolikrát si říkala, že adoptovaná musela být spíš ona než ty, v takové podařené rodině by se prý nemohla v životě nerodit. Strašně se tím trápila.“ „Byla jejich skutečné dítě. Nechápeš to? Já to vím, dědeček si natočil její porod na promítačku. Nedávno se to snažil i prodávat na internetu, takže v tomhle pochybnosti mít nemusela. Já je taky neměla. A tolik jsem se snažila, abych sem zapadla.“ „Já to chápu, ale Holly to pořád nemohla pochopit. Myslím si, že si se mnou sehrála hru, která tě měla odkázat tam, kam patříš – na hnůj a do městských stok. Pak si vzala mě a ujala se i tvého syna, ale spokojená stále nebyla. Vadilo ji, že jsi se najednou začala objevovat čím dál častěji v různých bulvárních časopisech a novinách s tím francouzským pavoukem za zády. Celé dny se dokázala nahlas a sprostě divit tomu, že nejsi pohřbená na úplném dně lidské společnosti. Zuřila hodiny a hodiny, když si přečetla třeba jen jedinou řádku o tobě v novinách. Její posedlost tvojí osobou byla neuvěřitelná. Všechno jí

63

připomínalo tebe a tvou slávu. I starý mrtvý indián v mayovkách. Nenáviděla tě za to, že ty si jezdíš po evropských sanatoriích a ona se musí starat o cizího parchanta.“ „Těžko se dá věřit, že na mě může někdo žárlit. A Holly už vůbec ne,“ zašeptala Dinah nejistým hlasem. „Vždycky sis myslela, že Bruce má rád Holly víc než tebe, ale bylo to naopak,“ začal kout železo Morgan, dokud ještě nebyl zapálen oheň. „No tak to už ti vůbec nevěřím. Opravdu?“ „Jo, jasně. Jednou mi řekl, že s Holly měl vždycky víc práce než s tebou. Nikdy jí neporozuměl a nedokázal v ní vzbudit zájem. Měl prý kvůli tomu pocit vinny, který se snažil kompenzovat tím, že jí zahrnoval veškerou láskou a k tobě byl neupřímně hrubý a nepřátelský. Divil se, že jsi to neprokoukla. Tajně se každý večer díval na tvoje fotografie a gratuloval si k tomu, jak je mu osud nakloněn, že tě může vychovávat a milovat.“ „A já hloupá a naivní jsem si celou tu dobu myslela…“ „Když se nenecháš zaslepit vlastním pocitem méněcennosti, nikdy z tebe nic nebude,“ pronesl zastřeným hlasem. Dinah si uvědomila, jak upřímně to zní a příliš nad tím nepřemýšlela. „Možná, že máš s Holly a dědečkem pravdu. Já už nevím. Jsem zmatená a unavená.“ Morgan jí položil ruce na ramena. „A taky mě bolí hlava a není mi dobře,“ zašeptala pro jistotu. „Ale děkuji ti. Dneska večer jsi mi obrátil všechno, čemu jsem věřila, rukama vzhůru. Jak by řekl dědeček,“ usmála se vlastnímu vtipu. „Prožil jsem kvůli tobě peklo, Dinah. Kdy už si konečně uvědomíš, že nejsi jediný člověk na světě, kterému bylo v dětství ublíženo. Prožil jsem sedm let s ženou, která mi kromě své krásy a vášnivých nocí neměla co dát. Bylo to hrozné. Opovrhoval jsem jí a jsem ochoten na to zapomenout. Chci od tebe jen to, abys mi vyšla vstříc.“ Zalil ji mráz z jeho blízkosti a rukou, které se něžně dotýkaly její kuchyňské zástěry. Pro Dinah bylo těžké neutřít si do něho ruce a lehce se o něj opřít. Větší nápor nechtěla vzhledem k jeho postavě riskovat. „Morgane, já… já se tak bojím.“ Hlas se jí lacině zachvěl. Sklopila oči a rozhodla se důkladně prostudovat čerstvý krtinec uprostřed hliněné podlahy. „Čeho, prosím tě,“ Morgan se kolem sebe opatrně rozhlédl. „Víš, my ze speciálních jednotek se nesmíme ničeho bát, protože když si pak sama v noci v džungli…“ „Bojím se, že jsem tady s tebou.“ Dinah se nehýbala a přerývaně dýchala jako kosmonaut s dírou ve skafandru. „Aha. Chceš se vrátit k Edouououardovi? Nebo jsi tady šťastná? Zítra ti půjčím rádio a můžeme ho spolu po večerech poslouchat.“ „Jsem tady moc šťastná. Tedy celkem ano. No, možná,“ připouštěla váhavě. Ve skutečnosti byla málokdy tak šťastná, ale nechtěla před Morganem vypadat jako dětina. „Ty dětino, neumíš se rozhodnout, co?“ „Ne.“ Stále se mu nemohla podívat do klížících se očí. Bála se, že když se otočí, Morgan ztratí rovnováhu a spadne na jejich stromek. I proto jí ušel výraz úlevy, který rychle překlopýtal Morganovu ožehlou tvář a s úlevou mu zmizel někde za uchem. „Ale stále nemohu uvěřit, že se nestane nic, co by mě o všechno zase připravilo. Už jednou jsem o tebe a toho, jak on se…, Adolfa ztratila. Asi bych to nechtěla zažít znova.“ „Neboj se, nic se nestane. Jsem tady přece já a moje zkušenosti z Bangladéše…,“ začal se plácat v minulosti. Její pohled ho zarazil. „Zase k sobě najdeme cestu, Dinah. Věř mi. Jenom když se přestaneš bát a začneš věřit. Bude to zřejmě nějaký čas trvat, ale já si klidně počkám. Do středy, stačí ti to?“ „Nemůžu tomu uvěřit.“ Vytrhla se mu z paží a přeběhla přes místnost k vyhaslému krbu. Morgana tyto rychlé pohyby překvapily natolik, že okamžitě ztratil rovnováhu a hrozným lomozem se skácel do stromečku. Několikrát se pak převalil po podlaze a nakonec skončil u nohou Dinah před krbem, o jehož podestu se hlavou s dutým bouchnutím zastavil. „Proč mě nenecháš být?“, vykřikla Dinah zoufale a tvář si zabořila do zástěry. „Co prosím?“ Dinah si osvobodila hlavu. „Jestli ti nestačí, že Adolf a já jsme spolu.“

64

Morgan se vyšplhal po cihlách na vlastní kolena a ještě než promluvil, cítila na svém těle znovu zrádné vzrušení z dotyku jeho rukou vlhkých od vazké podlahy. Opět ji uchopil za ramena a když neodporovala, začaly jeho ruce pomalu klouzat dolů a zkoumat měkkost jejích hebkých ponožek, přes které občas vykouknul neposedný prstík. „Ne, nestačí, protože znám důvod, proč mezi nás stavíš všechny tyhle překážky.“ Jakmile se setkal její palec s jeho dlaní, roztřásla se. „Co tím myslíš?“ „Oba dva víme, že se jenom chceš vyhnout tomuhle.“ „Zašívání ponožek?“ Morgan jen zavrčel, zvedl se a otočil si ji k sobě. Jeho tenké tělo se od ní odrazilo, když ji k sobě prudce přitiskl. Jeho horká ústa se nejprve přisála na její otrčené rty a pak se vydala na odvážnou pouť po tajemné křivce jejího napnutého hrdla. „Ne, prosím, na krk ne,“ zašeptala váhavě. „Pročpak?“ „Já…, zapomněla jsem si ho umýt.“ „Ale miláčku, pro mě jsi krásná. Nádherně voníš - jako brzdová kapalina,“ zkusil Morgan kompliment. Při prvním vzrušujícím doteku jeho zubech na svých rtech Dinah zavřela oči v marné snaze na něj přestat civět, ale tím víc si uvědomovala spalující chlad jeho polibků, příval primitivních citů, který v ní bez námahy probouzel. Jediné, po čem teď toužila, byl oštěp a mamut. Její strnulá ústa, která jakoby před chvílí dělaly reklamu na obrnu, se pod náporem jeho hladícího a laskajícího jazyka začala chvět. Byl tak nebezpečně blízko, že kdyby si sundala brýle a otevřela oči, mohla by ho i zahlédnout. Vdechovala jeho lacinou kolínskou. I když její tělo podléhalo jeho fyzicky neodůvodnitelné přitažlivosti, rozum stále trucoval a stál mezi vraty do garáže rozkoše s rukama v bok. „Prosím tě, nech mě. Není mi dobře. Chci spát,“ vypravila ze sebe a odstrkovala ho. „Já taky,“ řekl a v očích se mu objevilo pětibodové ohodnocení následujícího vlastního vtipu. „Pro jednou máme oba stejný názor.“ „Ale já jsem nechtěla říct, že…,“ zakoktala zmateně. „Ale samozřejmě, že chtěla, lásko. Dobrý, ne?“ Ušklíbl se svým drzým a zažloutlým úsměvem, ze kterého se jí opravdu začalo dělat nevolno. Zmocnil se jejích úst v dalším dlouhém, pátrajícím polibku. Jeho paže ji sevřely jako čínské hůlky kostku cukru. Opřela se jednou rukou o krb, druhou o jeho rameno a snažila se mu ho vykloubit. Morgana její odpor rozhněval a vzdorující Dinah ucítila, jak se jeho šlachy napínají k prasknutí, aby ji kousek poodstrčil z dosahu krbové římsy. Drsným trhnutím si ji pak přitáhl k sobě. Jeho ústa přinášela muka i extázi. Dinah z hrůzou zjistila, že ani tento rok nedostali v místním konzumu žádnou zubní pastu. Její vzrušení bylo ale natolik silné, že mu začala polibky opětovat. Uhlíky staré touhy, ležící na smetišti za krematoriem vzpomínek, se opět začaly rozhořívat. Kardiostimulátor zvýšil svůj výkon. Byli spolu, ústa na ústech, tělo u těla, břicho na břichu. Její nenávist zmizela a nahradila ji palčivá, bolestná touha, která v ní tak dlouho ležela v bezvědomí, ale dnes se nečekaně probrala, začala zjišťovat kolikátého je a shánět se po něčem k uspokojení. Dinah hořela dychtivostí znovu si začít namlouvat, že ji má někdo rád. I za ten pocit byla ráda. Aby si o ní dědeček, který je pozoroval z půdy, neřekl, že jde hned a s každým, ochable se naposled pokusila vysvobodit. Rozbila Morganovi o hlavu Bruceovu památeční sochu tučňáka, což bylo obzvláště z půdy kvitováno nelibým pískotem. Morgan se jen otřepal a s úsměvem ukázal jí ukázal svou podobnou ránu na druhé straně lebky: „Pásmo Gaza, devětadevadesátý rok,“ zašeptal něžně a uchopil Dinah do náruče. Její váha ho zaskočila nepřipraveného a zamávala s ním po celém obývacím pokoji. Nakonec usoudil, že chytřejší bude, když jí dá aspoň jednu nohu na zem a společně se pak odpotácí do zadního traktu domu, kde nyní bydel. Hlavu měla utopenou v jeho hrudi a černé vlasy se jí zachytávaly do pantů téměř všech dveří, které míjeli. Slyšela jeho supění a cítila jeho přerývaný a hýkavý dech. Přimkla se k němu plna soucitu.

65

„Morgane, prosím tě… pusť mě tu nohu. Není to příliš pohodlné. Prosím…“ Zdálo se, že ji neslyší. Vlekl ji za půlku těla a nohu dál černočernou tmou chodby do své ložnice. Chtěl rozkopnout dveře a zle si poranil nohu. Po chvíli šmátrání konečně objevil kliku. Otevřel dveře, vešel dovnitř a kopnutím dozadu si vysklil akvárium, které mu věnoval Bruce po tom debaklu s chovem včel. Z posledních sil doklopýtal ke svému lehátku a hodil do něho Dinah. Zhroutil se za ní a deset minut se snažil popadnout dech. Možná i teď by v sobě našla trochu síly protestovat, ale funěl tak divoce, že jí všechny myšlenky na rozumnou debatu okamžitě s jásotem opustily. Když se Morgan probral z klinické smrti, vrhnul se na Dinah a začal ji vášnivě líbat. Dinah se probudila a najednou kolem ní byla pouze do běla rozpálená temnota a rty, které se na polštáři snažily najít její ústa. Ani ruce nezahálely a odvážně zkoumaly tělo Dinah na těch nejtajemnějších místech. Odkrývaly její tělo stejně vášnivě jako ruce egyptologů odmotávali prastarou mumii. Přikryl její tělo svým, ale stejně jí ještě dost kolem vyčuhovalo. Líbal jí tvář, hrdlo a štíhlý nemytý krk až lapala po jeho zkaženém dechu. Znovu a znovu přerývaně hláskoval morseovkou její jméno. Cítila, jak jeho prsty opět zápolí se zipem její teplákovky. Už před lety mu to vždy dělalo problémy a dodnes se to nenaučil. Uslyšela zvuk trhané uměliny a začala v duchu šetřit na novou bundu. Sundal ji i halenku a pak krajkovou podprsenku po dědečkovi a osvobodil její ňadra ze zajetí. To zajetí muselo být nesmírně strašné a plné nelidských podmínek, vlastně nezbylo skoro nic, co by stálo za osvobození. I přesto místo činu pokryl svými polibky. Horkým jazykem ji dráždil bradavky, až se schovaly, zatímco jeho ruce zajišťovaly důkazy okolo. S těžkým oddechováním si strhl košili a stáhl si i svoje tepláky. Očima hltala jeho tělo a i ona si připadala jako někdo, kdo právě osvobodil nějaký koncentrační tábor a nemůže uvěřit tomu, co zde Němci napáchali za zvěrstva. Humor ji ale přešel, když poté celou vysvlékl i ji. Raději se mu vrhla na rty, aby zakryla svůj stud. Osm let na čokoládě odvedlo svou práci kvalitně. Jejich těla se k sobě sladce a divoce přitiskla. Morgan do ní zapadl jako traverza do železničního náspu. Pocítila, jak jí jeho ruce, které si po návštěvě záchodu zásadně nemyl, hladí pleť smyslnými krouživým pohyby, jejichž přerušení v ní vyvolávalo celkem i úlevu. Se zasténáním ho poprosila, aby toho nechal. „Kecy, prdy,“ ozval se jeho hubený baryton. Jeho nezkušené ruce ji znovu zabloudily po těle a po jejich stopách následovaly i rty, aby na ně dohlédly a nedošlo k žádnému neštěstí. Všechna citlivá místa na jejím těle bezmocně čekala až na ně dojde řada a budou nalezena. Ne vždy se to podařilo. Pro Dinah však šlo o božský smyslný pocit a její tělo se hrdě vzpínalo vstříc jeho tápajícím a slepým ústům. Hnětl její imaginární ňadra, dráždil v ústech její vlasy, až se z nich staly malé ulepené chomáčky, malí polepení kazišukové. Když přidušeně zašeptala jméno svého dědečka a slova plná lásky, vyjel nahoru a sjel zpět dolů ústy po jejím plném břiše a své dobrodružství zakončil v jejím klíně. Jeho ruce a ústa ji laskaly se zručností selete u korýtka s droždím. Ležela v oparu rozkoše a jen sem tam usměrnila jeho zoufalou snahu. „Miluj mě,“ pronesla konečně. „Prosím, griluj mě.“ Morgan se na ni vysoukal a s nemalými obtížemi se propadl do sametového horka jejího těla. S každým pohybem čím dál víc funěl a její tělo vycházelo jeho pohybům vstříc. Oheň jejich vášně byl jako mrak sarančat nad hladovou pustinou subtropické Afriky. Morgan poznal, že ještě asi tři pohyby a v jeho chabé pověsti válečného dobyvatele se objeví značné trhliny. Dinah ho uchopila těžkými pažemi kolem pasu, ale i tak se podařilo Morganovi se vyprostit a převalil se z těžkým oddychováním na záda. Tmavé oči se zamračeně a uraženě doširoka otevřely. V její zapocené tváři se objevily otazníky. „No copak? Už nemůžeš?“ „Nechci tě k ničemu nutit,“ ozval se Morganův smrtelný chropot. „Nenutíš mě,“ zašeptala bláhově a připadala si najednou opět důležitá. „Jak si mám být jistý?“ „Cože?“ znejistěla tiše.

66

„Cože co?“ oddaloval Morgan nemilosrdně co nejvíce další akci a otočil se k ní. „Vždycky to z tebe musím páčit.“ „Prosím,“ hlas jí zradil stejně nečekaně jako Mussolini Sudety. „Miluj mě.“ Morgan se stále neměl k dílu. „Slyšíš, já tě prosím. No tak, myšáčku.“ Špičky prstů se zmohly na nějakou akci a znovu ji začaly neochotně laskat. Najednou se ozvalo jeho drsné „cha cha cha.“ „Chtěl jsem od tebe jenom slyšet, že mě chceš, miláčku. Jenom pro tentokrát.“ Dinah se na něj zamilovaně usmála: „Ty kriminálníku.“ „Neurážej mě, nebo přestanu,“ zazubil se a jeho ruka odumřela. Slyšela jeho potlačený a škádlivý smích a naplnil jí hrozný pocit studu z toho že o jeho milování musí prosit stejně, jako všechny ty lidi, které potkávala dříve na svých večírcích. Musela se kousnout do Morganovy ruky. Zadíval se do jejích uslzených očiček a vydralo se z něj vítězoslavné „cha cha cha“. Dokázal, že ho chce, že o něho na světě vůbec někdo stojí. Překlopil se tedy opět na její tělo a vzal si ji. Jeho touha byla motivována všeobjímajícím pocitem potřebnosti. Pronikal do ní hlouběji a hlouběji, až se jejich těla chvěla v extázi a pomalu se začali bát permoníků. Divoce ho k sobě přitiskla pokaždé, když se chtěl odejít napít piva. A nakonec ji přivedl k vyvrcholení, na které bude její dědeček na půdě ještě dlouho vzpomínat. Morgan ke konci omdlel a proto zůstal ještě dlouho v ní, dokud neodezněly všechny vlny její rozkoše, ve kterých se vznášela. Teprve poté mu dovolila menší výlet k ledničce s lahvovým pivem. Potom jí Morgan usnul v náručí, zatímco ona ležela s očima otevřenýma, vlasy nalepené na zdi jeho lehátka, hlavou položenou na jeho kostnatém rameni, a v ní vládl příšerný zmatek. Co to jen provedla? Proč?

67

OSMÁ KAPITOLA Dinah se probudila s tělem vpleteným mezi pelest spartakiádního lehátka, nohy nočního stolku a opěrátkem Morganovy jediné židle. Začervenala se rozpaky, když si vzpomněla na dlouhou a nesmyslnou noc. Znovu a znovu si vymýšlel výmluvy, jak se k milování už nevrátit. Při všech hrály hlavní roli jeho zranění z různých válek a konfliktů po celém světě. Ale stále v ní zůstávala palčivá vzpomínka na to první milování, kdy pak ještě dlouho ležela omámená rozkoší na zemi, kam ji Morganovy prudké a trhané pohyby odhodily. Tiše se vypletla z nábytku, aby ho nevzbudila. Už na cestě od něj ji ale opět přepadla banda pochybností. Přes snahu, s jakou ji miloval, nedokázala Dinah pochopit, že mu na ní skutečně záleží. Uvědomila si, že patrně udělala ohromnou chybu, když mu dovolila, aby se s ní miloval. Ona přece není jen tak nějaká holka z ulice, se kterou může skončit v posteli jen po dvanáctileté známosti. Bojovat s ním bude o to těžší. Ale možná včera pil a na to, co se mezi nimi stalo, si už ani nevzpomene. Později dopoledne Dinah v kuchyni pomáhala nové služce Camiele s obědem a snažila se otevřít vepřovou konzervu, když tu Morgan vešel dovnitř. Dinah byla okouzlena jeho podlitýma nevyspalýma očima a zároveň ho skoro nenáviděla za to, jakou má nad ní moc. Srdce ji sevřel ledový tuleň. Snad se do něj bláhová zase nezamilovala? To nesmí. Nemůže to připustit. Věděla až příliš dobře, jakým debaklem do dopadlo před lety. „Dobrý večer,“ odchrchlal si už ve dveřích. Dinah nechala jeho pozdrav nevesele viset ve vzduchu a o to zuřivěji zápasila s otvírákem, který ji Camiela vrazila do palce. „Salam alejkum, káfire Morgane,“ zasmála se Camiela. „Proalláha, dneska ráno vypadáte, jako kdyby vás měli každou chvíli kamenovat!“ „No to víte, v noci jsem se celkem nadřel.“ Okázale zazíval z okna, před Camielou spiklenecky zamrkal na mračící se Dinah a usmál se. „Dá se říct, cha cha, že jsem pracoval pozdě do noci, cha cha cha.“ Následovalo další zuřivé mrkání a záchvat smíchu nad svým vlastním vtipem. „Moc se dřete, káfire Morgane,“ poznamenala Camiela, která v mládí navštěvovala pomocnou školu v Kandaháru. Dinah ovšem zčervenala jako rajské jablíčko po deratizačním postřiku. „No nevím, včera mě to celkem bavilo, ale moc jsem se nadřel. Studoval jsem hodně těžký materiál a jsem dost vyčerpaný!“ snažil se Morgan marně zadržet záchvat smíchu. Byl ale zdaleka jediný, kdo se v jeho okolí smál. „Vy jste ale obětavý člověk, káfire Morgane.“ „To jistě jsem. Včera jsem se opravdu obětoval.“ Dinah lomcoval vztek. Vrhla na něj vražedný pohled. V pokrčené kostkované bavlněné košili, která zvýrazňovala jeho neforemnou postavu, nevypadal vůbec nadějně a vyčerpání na něm bylo skutečně vidět. Při každé vhodné příležitosti vrhl na Dinah drzý a tajnůstkářský pohled. Kdyby ho tak opravdu chtěli ukamenovat! vztekala se tiše Dinah. Na něho by jim klidně stačilo jenom pár oblázků. A to jí dnes ráno dělala potíže chůze, protože jí z vášnivého milování bolelo břicho, jak si jí občas připletlo do cesty Morganovým kolenům. „Káfire Morgane, stejně si myslím, že byste měl méně času věnovat zábavě a více práci. Ale vím, že je zbytečné vám to říkat a já mám své práce dost,“ hlesla Camiela když spatřila náznak napřažené ruky a šla prostřít bednu v jídelně. „Já se raději bavím. Ale potřeboval bych k tomu nějakého spolehlivého společníka,“ ozvalo se najednou Dinah za zády a do vlasů se jí v pletla jeho vidlička, kterou ochutnával vepřovou konzervu. Strnula a vymanila se z jeho příboru. „Toho společníka si budeš muset najít někde jinde. Třeba v hospodě.“ „Myslel jsem, že už jsem ho našel,“ zamumlal zmateně.

68

„Nenašel.“ „Včera v noci jsi se projevila jako docela dobrý společník. Teda až na ty nepříliš humorné vtipy na moje bicepsy, které ti ovšem velkomyslně odpouštím.“ „Nemůžeme opustit tohle nechutné téma?“ Znovu brutálně zaútočila otvírákem na konzervu až skřípot plechu vyplašil hladové sýkorky za oknem, které k parapetu přimrzly už na Mikuláše a od té doby se na ně Dinah chodila s Dolfíkem dívat. „Nechutné? To si snad děláš srandu. Já jsem toho chtěl zavčasu nechat.“ „Bylo to nechutné,“ zasyčela Dinah jako upír v Betlémě u jesliček. „A já čekal pochvalu.“ „To je to poslední, co ode mě můžeš čekat, ty žebříku!“ „Hej hej, o co jde? Nemůžeš mi věnovat aspoň pozdrav? Nebo se na mě trošku zakřenit, to bych chtěl asi moc, co?“ „Sklapni. Jestli chceš něco na jídlo, v hospodě otevírají za sedm hodin.“ Dinah nehodlala podlehnout jeho logickému rozhořčení. „Ale včera v noci..“ „Včerejší noc byla chyba. Nikdy jsem netušila, že jsi takový křivák!“ „Víš, já myslel, že moje tělo už znáš a ty nohy… Ty taky nejsi zrovna jako pravítko. No možná trochu připomínáš žehlící prkno, které spolklo nafukovací míč…“ „Mluvím o tom, jak jsi mě svedl. Věděl jsi, že se mi do toho vůbec nechce a nejsem na takový vztah s tebou připravená. Pak jsi mě zastrašil.“ „Sakra, Dinah, nebuď jako malý Dieter a zbytečně mě neurážej. Nevím, kdo komu vyhrožoval zalehnutím, jestli nepřestanu. Dokonce si vzpomínám, že jsi mě prosila…“ Ani Morgan se nechtěl nechat zahnat do pozice největšího ničemy na světě. „Prosím tě, drž hubu!“ vykřikla zuřivě. Přitáhl si ji k sobě. Polekaně na něj pohlédla a uviděla jeho tvrdý a zakaboněný výraz, který míval vždy, když mu v kastrůlku popraskaly klobásky. Ústa měl zkroucená, z jejich koutků mu pomalu odkapávaly sliny a ušima vypouštěl přebytečnou páru. Věděla, že se svými emocemi bojuje, že nechce ukázat, jaký má vztek. To se mu nakonec podařilo, ulevil si pouze jedním vulgárním výrazem na adresu jejího intelektu. Dinah najednou připadalo, že se dívá na úplně cizího člověka, kterých se na nádražích povalují tucty, a ne na člověka, co jí ztrpčuje většinu jejího života. Jeho mžourající modré oči po ní přejížděly a zřejmě hledaly místo, kam uhodit. Byl nebezpečný tím, jak snadno dokázal prolomit její slabou obranu a vsítit gól do branky. Sice jenom jeden, ale přesto gól. Před jeho rentgenujícím pohledem by byla bezmocná i za olověnou plentou, za níž dědeček provádí ve sklepě pokusy na brigádnících. Olízla si rty, aby mu odpověděla stejnou notou, ale nedokázala ze sebe vypravit ani „nejkulaťoulinkatější“. Místo toho otočila hlavu a zadívala se oknem ven skrz promrzlé koňadry na šedavé kopce a nepravidelné řádky vinic. „To byl ten včerejší zážitek tak hrozný, že se na mě dneska nemůžeš ani podívat?“ začal ji rozebírat. „Nebo se nedokážeš podívat na sebe do zrcadla?“ „Proboha, proč mě nenecháš být a nejdeš si třeba skočit pod vlak?“ zoufala si Dinah. „Protože tě mám rád, ty krávo blbá…“ vybuchl. Slova mu vylétla z úst dřív, než je stačil zadržet. Dlouhý okamžik stáli proti sobě a napětí mezi nimi by rozsvítilo středně velkou vesnici. Jeho modré oči naléhavě hledaly náznak odpovědí, ale nedočkaly se. Dinah jakoby upadla do letargie, jenom zaklapnout víko. Zato Morgan byl zralý na pár dekagramů anestetik. Jeho slova v ní vyvolala víc bolesti než kdyby ji praštil kusem baráku o hlavu, na což mimochodem Morgan právě myslel. Po chvilce Dinah zamrkala a vyběhla z kuchyně. Za sebou slyšela Morgana sprostě klít. Do očí jí vyhrkly slzy. Nepomáhají. Ale jako alibi stačí. Po celý den musela Dinah myslet na to, k čemu se Morgan v hněvu přiznal. Jistě, v noci ji šeptal slova plná lásky, ale to se tak nějak nepočítá, to určitě říkal každé. A myslel to vůbec vážně? Nebo si jen ten podrazák uvědomil, že je to ta nejlepší metoda, jak ji přesvědčit a ona mu mohla úplně podlehnout. Dinah trávila čas jako v mučivém snu. Celý život si v duchu i mezi kamarády v lokále naříkala, že ji nikdo nechce, že ji nikdo nemá rád.

69

Najednou se tady někdo takový objeví a ona se zachová opravdu jako malý Dieter. Udělala chybu? Udělala chybu už dřív, že mu nevěřila? Kdyby mu věřila dříve, neskončil by jejich vztah sňatkem s Holly? Třeba by teď už dávno mohla žít spokojený život a mít kupu malých harantů. No, kdo ví jestli. Ona je přece ta, kterou nikdo nemá rád a tak nějak chtěla, aby to byla pravda. Nesmí se mu podvolit. Nesmí. Ale její odhodlání pomalu sláblo a najednou se přistihla, jak se dívá na jeho fotografii, kterou si malý Adolfek přišpendlil vedle jejího obrázku a házel do nich šipkami. Morgan se neobjevil ani na obědě ani na večeři a Dinah se nedokázala zeptat Bruceho, kde může být. Příští den ho jednou či dvakrát zahlédla, jak se opilý potácí sněhem kolem keříků vinné révy a brigádníky s lopatou nutí k horečnému odhazování závějí s tím, že prý by to tam dole mohl někdo přežít. Když už bylo po páté hodině a Morgan se stále neobjevil, nemohla už Dinah jeho nepřítomnost vydržet. Okousala si všechny nehty na nohách a sešla do sklepů, kde narazila na sklepmistra Otta. Ten o Morganovi něco málo věděl. „Myslím, že včera přespal tady na hromadě uhlí, slečno Kirstenová. Pracoval dlouho do noci. Řešil nějaké věci ohledně přesčasů s Camielou.“ Popotáhla si tepláky a po ruinách schodiště vyběhla ze sklepa do jeho kanceláře. Váhavě zatloukla na dveře. Uvítal ji hluboký, důvěrně známý a přehnaně záhrobní hlas: „Herain!“ Opatrně strčila do dveří, ze kterých nějaký vychytralý předek odmontoval historický zámek a výhodně jej prodal do frcu, a vstoupila dovnitř. Morgan seděl za masivním umělohmotným zahradním stolkem, co už sousedi dva roky hledají po okolí, a pracoval. V jedné ruce svíral imitaci mobilního telefonu a v druhé mu ležérně doutnala opačně zapálená camelka. Na dvakrát si popotáhl kouře z hořícího filtru a pak zklamaně típl nešťastnou cigaretu o stůl. Z jeho očí vyrazily dva blesky, když pokývl Dinah, aby se svlékla. Tak to aspoň nejprve pochopila, než ji došlo, že jí nejspíš ukazuje na židli před ní. Po chvíli něco zakuckal do hluchého telefonu a praštil s ním o Dinah. Tak jí to aspoň připadalo, než jí došlo, že má u nohou odpadkový koš. Dinah na sobě cítila jeho pronikavý pohled, ale náhle se ostýchala na něj podívat. Měla neuvěřitelné nutkání se začít nahlas smát, když si vzpomněla na tu cigaretu. „Čemu vděčím za tu čest, milá dámo?“ zeptal se navenek s ledovým klidem. „Vzpomněla sis na nějaké nové nadávky, které jsi mi ještě nevmetla do tváře, a je ti to líto?“ „Já… já…“Dinah si najednou připadala strašně trapně a opravdu ji dvě tři slova napadla. Ale asi by to nebyl vhodný začátek konverzace. „Neříkej, že se ti po mně stýskalo.“ Kradmo na něj pohlédla a v jeho očích zahlédla tázavý a pozorný záblesk naděje. Tu dychtivou naději by ji nepřiznal ani na mučidlech, ale stopa po ní v jeho očích stále blikala. Čekal na její další slova. „Ne. Camiela chtěla jenom vědět, jestli jsi si už přečetl její zpěvník muslimských vánočních koled. Ráda by jej večer půjčila Adolfovi,“ zkusila. Morgan nakrčil popálené obočí od zapalovače. „Vsadím se, že Camiela nic vědět nechtěla. To jen ty jsi tak uboze zbabělá, že máš strach se mě zeptat přímo, jestli dnes půjdu domů.“ Dinah si navlhčila rty jazykem, kterým oblízla celé rty a odpověděla: „Nepřišla jsem, abys mě urážel, Morgane.“ „Aha, tak to je škoda. Teď ale opravdu nevím, co teď budeme dělat,“ pronesl smířlivějším tónem. „No nic, překvapím tě lichotkou. Jsi překrásná, když si takhle slintáš na rty. Dodává to tvému vzezření jistý parenchymatický nádech, jež by ocenil třeba klidně i vzácný starý rod Hyolitů.“ „Neděláš si ze mě srandu?“ vykoktala Dinah a zčervenala jako čínský delegát v americkém muzeu kulturní revoluce. „Ale jistě, že ne. Jak bych mohl. S tvou bílou pletí a černými vlasy bys byla okouzlující ve filmech pro pamětníky. Snad jen, kdyby ses víc usmívala. Ne snad na mě, bože chraň, ale tak nějak aspoň zhruba směrem, kde se nacházím. Chtěl bych aspoň dýchat stejný vzduch,

70

který dýcháš ty.“ Poslední větu pronesl přehnaně teatrálním hlasem, aby bylo jasné, že by si neměla v tomto ohledu moc fandit. „No já bych teda nechtěla dýchat stejný vzduch, který ty vydechuješ,“ nenechala si ujít příležitost Dinah. Morganovy oči se zlostně zablýskly. „No jistě, člověk nemůže chtít všechno. A já si myslím, že toho mám dost.“ Zároveň ji svlékl pohledem tak rychle, že jí až imaginárně rozškubal její tričko s nápisem Homer Kirsten. Původně ho darovala dědečkovi jako dobrý vtip, ale když jí ho omlátil o hlavu, nosila ho raději sama. Pochopitelně jenom před ním. Pod jeho pohledem se najednou zachvěla. „Nikdy ti nebudu patřit,“ zasyčela. „Skutečně? A já se těšil, že tě každé ráno najdu v náručí radiátoru, tvé teplé tělo vpletené mezi jeho studené trubky.“ Ta představa ji vzrušila. Náhle byla plná vzteku na Morgana i na sebe. „Tohle mi nemusíš připomínat.“ V oku mu do sebe nejspíš narazily dvě dioptrie, protože z něj vyletěla varovná jiskřička. Dinah se najednou zmocnil strach.cz a pocit nebezpečí ji celou ovládl. Vrhla se ke dveřím a chtěla utéci, ale Morgan byl rychlejší. Bez varování se vymrštil ze židle, převrhl sousedův stůl a chytl ji za ramena. Přetočil si ji na začátek jako pokrčenou magnetofonovou pásku a přitiskl k ní svou přitažlivě magnetickou hlavu. „Ale možná ti to chci připomenout, lásko,“ orosil ji ucho, jak ho ta námaha přinutila zrychlit dech. Ovšem stejně zrychlený dech předváděla i Dinah, ačkoliv za sebou podobný sportovní výkon neměla. „Nech mě být, ty vidláku!“ Její ňadra se provokativně schovávala před Morganovou hrudí. „Takhle se mnou jednat nebudeš!“ Čím víc se svíjela v jeho sevření, tím blíž se k němu tiskla. Cítila, jak ji k sobě přitahuje, jak jeho boky naráží do jejích stehen, což nebyl při jejich rozměrech až tak slušný výkon. I tak v ní každý náraz vzbuzoval vzrušení. Morgan si nevšímal jejích hněvivých slov, odvážně zabořil ruce do pralesa jejího účesu a vytáhl švába. To ho neodradilo od toho, aby si její tvář nepřitáhl až ke své tak, že měli ústa téměř u sebe. Ucítila na obličeji jeho dech. "Myslím, že stejný vzduch teď budeš muset se mnou dýchat. Dnes večer jsi totiž přišla ty za mnou, uvědomuješ si to?“ „Zaběhl se mi kůň,“ kuňkla Dinah. Morgan jako by ji neposlouchal. „Jestli jsi nechtěla, aby k tomuhle došlo, měla jsi zůstat doma u své maminky.“ „Víš přece, že je mrtvá.“ „Tak se rychle rozmysli – a hezky rychle, milá dámo. Člověk snese jenom tolik, kolik unese. Byl jsem v pekle kambodžských močálů, šikmooké Korejce jsem mordoval tkaničkami od bot a ruským důstojníkům jsem plival do polévky, ale ty jsi mě pokoušela už dost dlouho. Jestli mě nechceš, tak se mi sakra vyhýbej a neloz za mnou. Pokud mě chceš, tak se podle toho chovej.“ Nekonečný okamžik váhala a upřeně se mu dívala na nočník pod židlí. Bojovala v ní láska k Morganovi s hrdostí. Jak by mohla milovat muže, který si vzal jinou a ji přivedl do jiného stavu? Ale nevěděl o tom! ozval se jí v hlavě tenký hlásek s pořádnou ozvěnou a pokračoval: Opustila jsi ho ty, už si nevzpomínáš? Ale on už chodil s Holly! nedala se Dinah. Protože ty jsi byla kráva, to už taky nevíš? A pohni si s tím, v sedm je Esmeralda, tak ať to do té doby sfouknem. Ale přes všechny jeho řeči o lásce nevěřila, že mu na ní záleží. Neřekl jí jednou, že nevidí důvod, proč by se s ní nemohl potěšit, když po ní pořád touží? I kdyby to byla pravda, co její vlastní city? Bez Morgana by pro Dinah neměl život moc smyslu. S ním asi taky ne, ale ve dvou se to lépe táhne. Proč by se mu tedy měla bránit? Kdyby se mu odevzdala dobrovolně a obětovala by jeden díl svého oblíbeného seriálu, možná by s mu časem naučila důvěřovat. Věděla jen, že jejich láska nerozkvete, pokud se mu bude při každé příležitosti smát před cizími lidmi a spolu se pak budou hádat. Jestli nebude zase riskovat to, že znovu ztratí srdce, nezíská jeho lásku. A ona srdce rozhodně má, i když jí Morgan častokrát vytýkal, že má místo asi něj ledvinu.

71

Jeho lásku ovšem získat musí, jak jinak by potom mohl vypadat její vztah se synem. Neskončil by tak, že by jej viděla jednou za čtrnáct dní přes mříže klece? Příliš se toho bála a příliš oba milovala, než aby ji napadlo něco rozumnějšího. Arogantní pýcha se pod silou dobyvačné lásky změnila v kopeček uslzeného vyklepaného rosolu. Poznal jí to na kapce u nosu ještě dřív, než se její tělo začalo otřásat mohutnými vzlyky. „Miluji tě, Morgane,“ slintala mu na ucho. „Vždycky jsem tě milovala a vždycky tě budu milovat.“ Podíval se na její zarudlé oči a pak si jí přivalil k sobě. „Opravdu tě miluji,“ zašeptala a objala ho tak silně, že Morgan zatoužil po tracheotomii, jenom si nebyl jistý, na kterém krku. „Všechna ta léta jsem milovala jenom tebe. Promiň mi, že jsem byla taková kráva.“ Ve tváři se mu objevil výraz překvapení. „To jsem nevěděl. O té krávě ano, ale že jsi milovala jenom mě jsem neměl ponětí.“ „Po tom, co jsi udělal, to vypadalo jako blbost. Chtěla jsem tě nenávidět. Ach, jak tohle musí těšit tvou mužskou pýchu.“ „Moji mužskou pýchu?“ Tohle odhalení Morgana trošku zarazilo v rozletu. „No já bych mu tak zrovna neříkal, vždyť víš, že není právě…“ Dinah se usmála. „Musíš být teď na sebe pyšný.“ „Jo, tak to teda ano. Víc, než si myslíš. To si buď jistá.“ Něžně jí přejel jazykem po červené tváři a v jejím makeupu zanechal nesmazatelnou stopu. „Když jsem tě poprvé potkal, byla jsi ještě malý harant, a přesto jsi mi skoro zachránila život. A když jsi dovolila, abych tady zůstal, málem jsem se udřel k smrti. Nejsou to hezké vzpomínky.“ Odmlčel se, aby si v hlavě srovnal myšlenky, kterým se na světlo příliš nechtělo. „Ani já jsem tě nedokázal nenávidět, ať jsem se snažil sebevíc. Celá ta léta jsem vzpomínal na tvé vláčné pohyby, tvou vizáž, tvůj pohnutý charakter. A vždycky jsem si myslel, že to, v čem jsi chybovala, byl omyl, který bychom napravili, nebýt narození toho malého, jak on se vlastně…, Adolfa.“ „Ztratili jsme mnoho času,“ pronesla Dinah a v nose se jí šalamounsky zablesklo. Zavřela dveře a vyhodila pojistky. „Copak to děláš?“ „Určitě to za minutu budeš vědět,“ zapředla jako hyena v očekávání hostiny. Začala se svlékat. Na tohle Morgan nebyl připravený. Když si stahovala tričko, zdvihla ruce vysoko nad hlavu, prohnula se a křuplo jí v zádech, takže jí vyzývavě vystoupil prostor, který se zoufale sháněl po ňadrech. Poslední pomalý paprsek slunce pronikl špinavým igelitem v okně a zalil její tělo temně žlutým strašidelným svitem. Při pohledu na ni se Morgan zhluboka nadechl. V žilách mu krev začala pomalu vařit jako dědečkovy klobásky v rychlovarné konvici. Najednou mu připadala krásná jako bohyně. Možná ještě krásnější, protože bohyni si představoval pouze podle neumělých kreseb jeskynní pralidí, zatímco před ním stála žena z masa, kostí a tuku. Pružně a smyslně se prohnula a nechala si chudáka světlo pohrát s křivky jejího těla. Její zvýrazňující stín na stěně začal nabývat neobvyklé velikosti. Se zasténáním ji sevřel do náručí. „Je to vůbec možné – ty svádíš mě? Je to svádění, ne?“ Podle jejích pohybů mohlo jí i o zastrašování. „Máš něco proti tomu?“ Usmála se a chvějícími prsty mu urvala límeček u košile. On ji začal systematicky ničit šatník odspodu, až se jejich prsty setkaly uprostřed jeho údolí hrudníku. Pokryla jeho tělo polibky od indiánské umělohmotné šňůrky až po trenýrky. Pak sklonila hlavu ještě níž. Její zuby se ho opatrně dotkly a Morgan se začal bát. Líbala ho pomalými, smyslnými pohyby, až její polibky nedokázal vydržet. Uchopil ji podpaží a jako těžce raněného kolegu ve válce ji dovlekl ke stolu. „Musím tě mít,“ zašeptal drsně a ústy začal drtit její klíční kosti. Dinah se k němu přimkla v dychtivé a bouřlivé naději a zvířecí touze. Milovali se dlouhé vteřiny a vteřiny, ve kterých se odevzdávali jeden druhému – divoce, bez ohledu na nábytek. Jejich spojení bylo poprvé tělesné i duševní zároveň. Po milování leželi v objetí,

72

šťastnější jak snad nikdy předtím. Morgan se chtěl opět rozvykládat o svých úkolech ze speciální jednotky, ale Dinah ho předešla. „Za chvíli se budeme muset vrátit,“ řekla a její oči se za zavřenými víčky začaly lehce usmívat. „A proč jako?“ Jeho popálené prsty nepřítomně hladily svoje rameno a kousek zad. „Musíš dnes večer sníst něco z toho, co Camiela připravila. Víš, že by jinak trucovala. Je to chudák malý muslimský nervák.“ „Teď je Camiela to poslední, na co bych myslel a kašlu na její trucování. Vždyť ta její šlichta je tak hrozná, že pomalu nejde ani vylít do záchoda.“ „Ano, ale neměli bychom úmyslně zraňovat její city. Nerad bych se probudila s nožem v krku.“ „Asi máš pravdu. Ale teď chci být s tebou a s nikým jiným. A jak se vlastně vymluvíme, že jsme přišli pozdě?“ Dinah se zlomyslně zablesklo v očích. „Proč jí neřekneš, že jsme pracovali? Myslí si o tobě, jak nejsi obětavý…“ „Obětavý…, chudák malá. Připomeň mi, že před ní musím schovávat igelitové tašky. Jak nějakou uvidí, hned do ní cpe granáty z dědečkova sklepa. Nevím proč, ale i v návodě k ní, se o tom zmiňovali.“ „Jsi tak laskavý.“ „Jsem. A možná k tobě budu ještě chvilku, cha cha cha,“ zasmál se Morgan a začal ji něžně popleskávat po masitých stehnech. „Morgane!“ Umlčel její protest polibkem. Ten den večeři nedostali.

73

DEVÁTÁ KAPITOLA Skutečnost, že podlehla své lásce k Morganovi, přinesla Dinah hluboký a uspokojující pocit štěstí, o kterém vždy četla na záchodech v útlých růžových knížkách. Roky, kdy byla lacinou hvězdou především vinařského undergroundu a kdy jí díky zasnoubení s chloubou francouzských terárií obklopovala aura pohnutého osudu, byly náhle bezvýznamné a zapomenuté. Předtím nevěděla, o co přichází. Teď to sice věděla – o peníze, ale nijak zvlášť ji to netrápilo. Dinah si připadala, že pokud bude doma se svým harantem, starým a tím potrhlým důchodcem, nebude potřebovat nic víc. Snad až na ty tuny čokolády, které spořádala na jedno krátké posezení s neméně mlsnou a neméně širokou Camielou. Týdny, které ubíhaly, byly výjimečné, protože Morgan, Dinah a Adolf se učili, jak jeden druhého mít rád a do čeho všeho lze přes noc namočit dědečkovy zuby. Když Dinah pomyslela na budoucnost, musela začít radostí divoce tančit, či spíše se pomalu kolébat, kolem stolu, jako malý Adolf. Byla doma, ve společnosti lidí, z nichž většinu měla víceméně ráda a nikdo se jí nesmál na veřejnosti, protože ji už nikdo nikam nezval. Ale byla zpět ve svém milovaném smutném bažinatém údolí. Během let, které strávila ve vyhnanství, se často v nočních můrách zatoulala zpátky do údolí, jehož ponurost ji pronásledovala, a které ji teď opět patřilo. Mohla znovu objevovat temná křehká světýlka v měsíční krajině v okolí Hory Svaté Heleny, o kterých se vyprávělo, že jsou to duchové zapadlých horníků, co v uranových dolech ztratili cestu a po několika dnech bloudění umřeli v hrozných bolestech a křečích bez pomoci svého odborového svazu. Dinah tyto historky milovala a sama je teď vykládala plačícímu Adolfovi, když se spolu o půlnoci procházeli zamlženými močály a vytrhávali z bahna Camiele nějaký plevel na vaření. Těšila se i na vinice. Každý rok uvidí, jak rozkvetou podezřele nahnědlou barvou, v létě začnou usychat a na podzim pak přijde Morgan, sebere s brigádníky těch pár scvrklých hroznů a bude se snažit z nich uvařit pivo. Ale nejvíc ji obohatí život lidé, které nikdy neměla ráda a kterým se teď po cestě do konzumu může hlasitě vysmívat. Po vánočních prázdninách, když to šel Adolf znovu zkusit do školy, začala Dinah pravidelně navštěvovat sklepy. Úroda byla toho roku mimořádně dobrá, brigádníci měli kvótu tří nůší na den a tu museli splnit, i kdyby měli hrozny dokoupit na trhu. Což byl bohužel prakticky jediný způsob, jak splnit limit a nedostat bičem. Každý den pracovala Dinah vedle Morgana a sklepmistra a neustále jim radila a upozorňovala, co dělají špatně, co ještě hůř a kam si mají svoje zaběhnuté postupy strčit. Oba jejím návrhům pozorně poslouchali, souhlasně přikyvovali a nakonec jí řekli svůj názor na tu či onu problematiku. Většinou byl hodně sprostý a Dinah nestál ani za odpověď. První věcí, se kterou chtěla Morganovi pomoci, byla degustace a mísení slavného Kirstenova cabaretu, který si svými osmdesáti šesti procenty alkoholu získal světovou proslulost. Dinah se setkala s několika novináři, kteří se jí ptali, proč opustila známou firmu d’Latrine a vrátila se zpátky do toho rakouského hnoje. Dinah se vždy nadšeně rozhovořila o možnostech, které podle jejího názoru Kirstenovy vinice nabízeli. Novináři se pak vždy jen zmateně rozhlédli kolem, zakroutili hlavami a odjeli rychle pryč. Při loučení se jeden z nich, Eugen, mužíček snad odněkud z Maďarska, který se Dinah příliš nelíbil, zeptala na Morgana. „Kdo je ten pan Minefield, co okolo tebe pořád chodí?“ „Řekla jsem vám, pane Eugene, že je ředitelem Kirstenových vinic.“ „Hele, to si vykládej někomu jinýmu.“ „Je společníkem firmy.“ „Prý si ho máš brát?“ „To je pravda.“ „A proč jako, musíš? Co na něm, proboha, vidíš? Mívalas’ lepší vkus. Nemyslím teda tu francouzskou chobotnici.“ „Mám ho ráda.“ „Ale stejně, hele, je mi něčím povědomý. Pamatuji si tváře, Dinah, a ten jeho ksicht už jsem někde viděl. Možná, že už jsem o něm něco točil.“ „Leda tehdy, když jste pracoval pro Příběhy lásky. Jako typ se tam mohl hodit.“

74

„No jak chceš. Já si to zjistím.“ Do očí se mu vkradl mírně lascivní výraz, když nasedal do svého olcitu a při jeho pokývnutí právě zapálenou marskou pocítila Dinah nejasné a bezdůvodné bodnutí. Nešlo o žádný další Adolfkův šprýmek s kružítkem, šlo o bodnutí strachu. Sledovala, jak znovu vysedá a roztláčí svůj vůz, a varovného pocitu se nezbavila celé dlouhé odpoledne s čokoládovým slonem. Ve volném čase předělala bývalý chlév vedle Morganovy pracovny, který se po kravím hladomoru už nevyužíval, na svou vlastní kancelář. Zařídila si ji s takovým vkusem, že si Morgan jednoho odpoledne, když se jeho zablácené gumáky zabořily do tlusté plyšové hrůzy na zemi, vážně postěžoval: „Máš to tu tak divný, že se všichni ptají, jestli jsem nezmagořil, když jsem si vybral právě tebe.“ Odněkud z hlubin koberce se vynořil její obličej a nachytal jeho výraz nepřipravený. Zasmála se jeho úleku. „O tom pochybuji. Mám to tu totiž velmi pěkné. Tady do rohu si ještě postavím toho překrásného trpaslíka, co mu v noci bliká čepička, a bude to tu jedinečné a nádherné. Možná by nebyl marný ještě umělý krb, ale trošku mi vadí, že nemají žádný s modrým plamenem. No co, člověk nemůže chtít všechno, to víš.“ S námahou se zvedla, obešla stůl a stoupla si pod něho. Popálená ruka ji zvrátila obě brady a Morgan se hluboce zadíval do jejích očí. „Ty jsi nejlepší architekt na světě. Co kdyby si dva úspěšní lidé dali pusu?“ „To můžou, ale co budeme dělat my?“ Jejich rty se na dlouhou dobu slepily a jen s obtížemi se odtrhávaly. Navzájem si vyměnily čokoládu s tabákem a těžko říct, kdo na tom vydělal. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být šťastný,“ zahuhlal jí do podivně spletených vlasů. „Tohle je život, který jsem si přál už jako pětiletý malý kluk: milovat se po nocích s ženou a popíjet pivo ve svém vlastním vinném sklepě. Představ si, že tohle všechno mám.“ Jeho výraz náhle ztvrdl nějakou hořkou vzpomínkou a Dinah se mu začala smát, protože jí takhle připadal jako roztomilý trouba. Útrpně jí pohladil vlasy. „Ani nevíš, jak jsem šťastný, když vidím, jak si rozumíte s Adolfem. Když jsem byl malý jako on, lidé okolo mi záviděli mou matku, filmovou hvězdu. Tebe mu asi závidět nebudou a o to jsem radši. Záviděli nám peníze a slávu, garsonku ve Vídni. Nic nechápali. Matka byla velká herečka a oklamala skoro každého. Právě o to se snažila. Když byla mladá, musela si dávat velký pozor, jak vypadá na veřejnosti. Hrála samé mladé maminky, co se rozplývají nad úžasnou lesní vůní jakéhosi blbého mýdla pro jejího sladkého kojenečka. Když zestárla, už nebyla tak opatrná. V reklamách hrála ty staré zpátečnické ženské na podpoře, co nevěří žádnému novému skvělému vynálezu, jako je třeba neuvěřitelný hydraulický lis na hraboše, a přesvědčí ji až názorná ukázka. Ona byla taková i v soukromí. Buď si mě nevšímala nebo na mě kašlala. Nenáviděl jsem to stejně, jako když se opila, přišla za mnou do školky a chtěla půjčit peníze. Když jsem ji nic nedal, protože jsem ještě nevydělával, zmlátila mě. Před ostatníma děckama. Taková potupa! Nenáviděla mě a já nevěděl proč. Taky se pořád stýkala s muži. Nejen s herci z jejích reklam, ale třeba i jen s obyčejnými osvětlovači. Žárlil jsem na ně. Přál jsem si, aby dostala rakovinu a mohla točit už jen reklamu na bio jogurty. Ale bylo to čím dál horší, i se mnou. Vystartoval jsem na každého, i na ni. Myslím si, že k tomu, co se nakonec stalo, dojít muselo.“ Morgan si odplivl na její pohádkový koberec. „A co tvůj otec?“ „Nevím. Navykládala mi, že jsem se narodil úplně nečekaně po večeři a nejvíc překvapená z toho byla ona. Nikdy předtím se jí nic podobného nepřihodilo a neví, jak se to mohlo stát. Na otce se nemělo vůbec cenu ptát.“ „Nikdy jsi mi neřekl o tom večeru, o kterém pak mluvili ve zprávách. Tvá matka tvrdila, že ses ji snažil zabít pro peníze, když ti řekla, že změní závěť a skvělý Chuckův Total Gym nakonec dostane Nadace Žena a alkohol. Říkala, že jsi jednal jako šílenec. Morgane, byla tak zbitá.“ „Spadla ze schodů na radiátor.“ „Opravdu?“

75

„Myslíš si, že nevím, jak ten večer vypadala?“ Jeho tvář potemněla nadšením. „Ale všechno, co o mně povídala, byla lež,“ pronesl drsně. „Všichni jí věřili. Byla to její poslední úžasná reklama na zpackaný život. Byla to přesvědčivá herečka. Proti jejímu tvrzení jsem neměl šanci. Bylo tehdy příliš mnoho ženských a večírků. I můj věk byl proti mně. Kdo by uvěřil sedmiletému fakanovi. Na tu poslední noc s ní ovšem v životě nezapomenu. Víc ti bohužel neřeknu, snad až někdy později, na smrtelné posteli.“ „Snad bys hned nemyslel na svůj konec.“ „Já myslel tvůj. Pak se ti možná svěřím.“ „To budeš laskavý, už teď se nemůžu dočkat,“ neodpustila si Dinah. „Před třemi lety matka umřela a jsem opravdu rád, že náš Adolf ji nepoznal. Doufám, že on nebude muset prožívat takový horor, co jsem zažil v jeho letech já. Bylo to horší, než ta přepadovka v Kolumbii. Tam jsem aspoň dostal najíst. Byly to sice jenom rozdupané bahenní housenky, ale po čtrnácti dnech v zeleném pekle šlo přece jen o jídlo.“ V tuto chvíli Dinah ztratila o jeho vyprávění zájem, ale evidentně bylo jasné, že se toto téma ještě dostane na pořad dne. Ty smyšlené vzpomínky ho příliš stravovaly. Dinah přišla na teorii, podle které se Morgan uchyluje k těmto zážitkům právě proto, že se chtěl litovat a přitom ovšem nemyslet na skutečný důvod své lítosti – dětství s hvězdou teleshopingu. Nicméně se smířila s tím, že až se s ním ještě více sblíží, dozví se postupně celou pravdu. Přestože byla spokojená a Morgan ji neustále ujišťoval, jak je den ode dne krásnější a snad už ani nepřibírá tak markantně jako minulý týden, pronásledovala Dinah ta neurčitá nejistota, která ji trápila vždy. Nemohla prostě uvěřit, že její štěstí se synem a Morganem potrvá věčně. Tušila, že se stane něco, co by mohlo její radost navždy zlikvidovat. „Věř v budoucnost, Dinah,“ prosil ji Morgan. „Věř mi. Věř v nás. Nevěř dědečkovi.“ Pokoušela se o to. Ach, jak se jen o to pokoušela. Marně. Každý večer končila pod postelí za zabarikádovanými dveřmi se slzným granátem v ruce. Nikdy nevěřila sama sobě: jenom se naučila skrývat nedostatek sebedůvěry za neuvěřitelnou hloupost a nedostatek dobrého vkusu. Tahle zima byla chladnější než jiné. V lednu a únoru zužovaly její údolí až padesáti stupňové mrazy a kolem domu se začala potulovat stáda ledních medvědů následována zuřivými eskymáky na saních. Vzhledem k tomu, že dřevo na topení jim došlo už v září, bylo v domě celkem zima. Když měla Camiela vařit grog z jejich vína, musela pod ním zatápět dědečkovou zásobou napalmu. I tak ho po uvaření museli všichni stihnout vypít do několika vteřin, jinak jim opět zamrzl. Navíc všechny otravovaly všudypřítomné skupinky dotěrných tučňáků, kteří sežrali všechno, na co přišli. Dinah si náhle všimla, že je dědeček Bruce nemocný. Dlouho se mu dařilo před ní svůj stav ukrýt, ale když už pod těmi schody ležel čtvrtým dnem, nešlo si toho nevšimnout. Nikdo si již nepamatoval, kolik mu bylo let, ale přes to všechno byl do té doby ještě čiperný. Náhle si uvědomila, jak je bledý a hubený. Před časem se přestěhoval do jedné z prázdných místností v přízemí. Neměl sílu, více pil než jedl a často zůstával celé dny v posteli. To sice dělával celý život, ale ne nedobrovolně jako teď. Dinah se ho pokoušela zvednout a dostat z něj, co mu vůbec je. Odbyl ji slovy, ať se stará sama o sebe, že žádnou pomoc od nikoho nepotřebuje. Po tomto proslovu se skutálel po schodech ještě níž do sklepa, až ke dveřím Dolfíkova pokojíčku. Nakonec se jí podařilo staříka dostrkat do jeho ložnice a zaházet ho promrzlými slamníky. To Bruce ještě snesl, ale o doktorech nechtěl ani slyšet, že si až moc dobře pamatuje, co dělali s lidmi za války. Nakonec se Dinah obrátila v zoufalství na Morgana. „Vím, že s ním něco je. Na to, aby to přiznal, je příliš hloupý. Řekni mi pravdu, Morgane, umírá, viď?“ „Ano, je trochu nachcípaný,“ připustil váhavě Morgan. Když viděl, jak se tvář Dinah zatáhla musel dodat: „Ale obávám se, že smrtelně.“ V jeho modrých očích se objevily jiskřičky rozpustilosti: „Je mi ho líto, stejně jako tobě.“ „Jak dlouho to víš?“

76

„Asi tři roky. Poslal jsem ho vytlačit traktor na ty vzdálené vinice, co máme na kopci, a nějak to nezvládl a dostal při tom infarkt. Z ničeho nic se chytil za srdce a svalil před traktor na zem. No a ten ho ještě přejel.“ „Určitě nechtěl k doktorovi, jak ho znám.“ „Ale ano, celkem chtěl. Víš, ale říkal jsem si, že lepší bude napřed poorat ty vinice. Ten den bylo strašné horko, a hrozilo, že dostanu žízeň dřív, než to dokončíme.“ „Ach Morgane, proč jsi mi o tom nic neřekl?“ „Neboj, stihli jsme to.“ „Kolik let mu ještě zbývá?“ „Prosím tě, Dinah, ty myslíš hned na nejhorší. Můj známý tvrdí, že je to silná osobnost, že u takových to postupuje pomaleji. Odhadnul ho na takové tři měsíce. Možná míň.“ „Ach jo…“ Tiše se rozvzlykala. Přitáhl si ji do náruče. „To je život, nedá se nic dělat. Ale on nic netuší. Poslal jsem ho vyklidit a zamést rodinnou hrobku a jenom se usmíval.“ „Jsem ráda, že jsem se o tom dozvěděla včas. Stihneme všechno v klidu zařídit.“ „Dinah, možná tohle není ten pravý čas, ale…“ Ohnul jí vlasy dozadu dobře známým gestem a zadíval se jí na kořen nosu. „Já mám ve svých citech jasno. Mám tě asi rád a v nejbližší době se to nejspíš nezmění. Chci, aby sis mě vzala. Možná by bylo lepší s tím počkat, až Bruce odejde, ale na druhou stranu Camiela asi těžko stihne nachystat mísu chlebíčků na svatbu sama. A mě by mohl pomoc s těmi stoly, co máme na půdě, určitě budeme muset pozvat pár lidí.“ „Jsi si jistý, že si mě nevezmeš jenom kvůli Bruceovi? Vždyť později by ti mohli pomoci s přípravou třeba brigádníci.“ „To ne, víš přece, o kolik si říkají peněz za práci navíc. Kdepak, jsem si absolutně jistý.“ „Tak to jsem si tedy také jistá.“ Stoupla si na špičky a dotkla se rty Morganova pomačkaného límečku. „Ach, Morgane.“ Jeho jméno bylo zářivým příslibem jejich i dědečkova štěstí. O dva dny později jí Camiela přečetla titulek ve společenské rubrice novin Náš hnůj a Dinah strnula. Třesoucími se prsty vyškubla služce noviny z ruky a v marné snaze se ovládnout, vypadla při čtení celého článku z okna. Ještě štěstí, že pod kuchyní nechal kutil Morgan zřídit živočišný kompost, kam házel krávy, koně, ovce a ostatní zvířectvo, co mu během týdne pošlo hlady. Dinah se vyhrabala z té třímetrové hromady a pustila se opět do čtení. „Proslulá alkoholička Dinah Kirstenová si bere Morgana Hastingse usvědčeného z napadení své matky, slavné hvězdy reklamního filmu Theresy Luisy Yasikito Hastingsové! Je to odporné a dává další argument do rukou lidí, kteří dodnes nemají jasno v tom, proč není lynčování povoleno ministerstvem spravedlnosti.“ Dinah se zachvěla při pohledu na křiklavou fotografii Theresiny uslzené a zbité tváře, jak se narychlo snaží před novináři upravit obličej před obrovskou pánví. Na další fotografii byl Morgan, který se snažil ukrýt se před zvídavými pohledy do popelnice u baráku. Článek přetiskoval některé starší známější Theresiny výroky a celkově ohodnotil japonské nádobí jako solidní práci. Byl tam i popsán čtrnáct let starý Morganův útěk ze zvláštní školy, kam byl poslán na konečnou převýchovu. Stranou ovšem nezůstal ani bouřlivý život jeho matky, který nebyl ušetřen ani těch nejintimnějších podrobnosti. Fotografie byly taktéž přiloženy. Článek končil hodnocením dosavadní kariéry Dinah, odsouzení jejího zločinu a přáním všeho veselého do nového roku. Pod článkem pochopitelně nechyběl podpis autora: Eugen K. Ach, ten hrozný, odporný, nevděčný člověk! Dinah roztrhala noviny na kousky a vhodila je v obývacím pokoji do krbu. „A ty si skutečně myslíš, že se toho zbavíš tak snadno, lásko?“ ozval se ode dveří zachmuřený Morganův hlas. Rychle se otočila, až se jí podařilo shodit pohrabáč na podlahu a přizabít tam jednoho z pokašlávajících mloků, kterých měli tento rok v domě opět spousty. Morgan to okomentoval

77

pouze lehkým nadzdvižením levého obočí a zastřiháním pravého ucha. Jinak měl ale výraz pokerového hráče v estonské vesnici. „Já – nechtěla jsem, aby to viděl Adolf,“ pustila se do vysvětlování. „O to se přece nemusíš bát, víš, že má devatenáctky dioptrie. A v tom krbu se stejně netopí, Bruce zapomněl přistavit komín.“ „Jistě, to vím, můžeme být rádi, že ho nepostavil z venku. Ale o Dolfíka mám přece jen strach. Slibme si, že mu o tom nepovíme, ano?“ „Řekl jsem mu to dneska ráno, než šel do školy.“ Dinah spadla na zem a tvrdě se uhodila do hlavy o římsu. Morgan by ji i rád zachytil, ale bál se, že by navždy skončil pod ní. Takhle byl alespoň užitečný tím, že skočil ven pro kýbl s vodou a vychrstl jí obsah do obličeje. Voda v něm byla sice zmrzlá na kost, ale i tak se Dinah probrala. „Cos to udělal. To ne…“ „Pochop to, bylo lepší, když to slyšel ode mě, než aby se to poprvé dozvěděl od spolužáků ve škole. Řekl jsem mu, že to není pravda a ať mi napíše jména všech kamarádů, kteří mu to nebudou věřit a budou mu nadávat. Já už si to pak s nimi někde potmě vyřídím. Nakonec se usmál, prý to nebude nutné a rád si to s těma parchantama vyřídí osobně. Půjčil jsem mu svůj nůž z konfliktu na Pobřeží slonoviny, byl tak šťastný.“ Dinah se slabě pousmála. „Víš co? Nikdy jsem na něj nebyl pyšný. Byl to takový malý nepodarek, těch pět smyslů nějak pomíchaných dohromady, žádná síla, mozek kousek nad nulou. Ale dneska se mi začal opravdu trochu líbit.“ Morgan se odmlčel. „Jsem zvědavý, co na to řeknou naši přátelé ze Zeleného údolí.“ „My přece nemáme žádné přátele, takže pro nás jejich názor neznamená vůbec nic.“ „A co ty, budeš si mě chtít ještě vzít, když o tom teď každý ví a jenom se ti budou kvůli mně smát?“ „Ale myšáčku, vždyť to už se mi smějí teď.“ „Klidně řekni, pochopím to. Nejsem sice žádným fandou sebevražd, ale tady by se asi nic jiného nedalo dělat.“ Dívala se na jeho temnou tvář, kterou neštěstí zdeformovalo do takového tvaru, že i okradení otroci by se mu snažili nějakou maličkost tajně podstrčit. Dinah na tom nebyla lépe, popisek pod jejich společnou fotografií by mohl klidně znít 26.04.86, Černobylská oblast. Něžně mu vložila svoji ruku na čelo. Bylo horké a přes okolní chlad v domě, se začalo mírně potit. Morgan ji náhle uchopil do náručí a ačkoliv se jeho ruce za jejími zády neměli šanci potkat. „Drž mě takhle celý život a já tě nikdy neopustím. Miluji tě, Morgane, na tom se nikdy nic nezmění. Ani když mě budeš třeba podvádět, všechno ti odpustím,“ pronesla Dinah. Pevně jí tiskl ke svému tyčkovitému tělu a Dinah pociťovala bolest z celé hrozné osamělé minulosti, bolest z rozpaků, kterým bude muset čelit i ostrou bolest z pohrabáče, na kterém ležela. „Já tě taky miluju.“ Jeho hlas byl zastřen a napůl udušen v jejím kyprém těle. City v něm divoce bouřily. „Žádný člověk, který před tím slyšel tyto lži, mi nedal šanci a odkopnul mě. Nikdo – jenom ty a cizinecká legie.“ Připadal si, že kdyby ještě něco dodal, dostane jeden výchovný. A výchovný od Dinah může znamenat i poslední. Silou se snažil potlačit hořké vzpomínky na jiné výchovné metody, které používali na zvláštní škole. Stále Dinah držel, nemohl připustit, jak strašlivě ho drtí a tlačí mu slzy do očí. Příval citů po půl hodině odezněl, Morgan jemně probudil Dinah a podíval se jí do očí. „Už brzy se minulosti zbavíš, Morgane. To ti slibuji.“ Jeho rty okusily její ústa a Dinah opět usnula. Dinah a Morgan byli oddáni 1. března, v chladném a zamračeném odpoledni. Venku před domem bičoval sníh a vítr keříky šeříku poničené od sobů a rtuť teploměru klesla hluboko pod psychologickou hranici minus dvacet stupňů. Uvnitř domu byla ale příjemná zima, Morgan se uvolil zapnout na chvilku starožitnou kulmu. V krbu se vesele honily papírky od čokoládových bonbónů a z venku sem pronikal zajímavý odér živočišného kompostu, který jediný v okolí vyzařoval teplo.

78

Obřad byl prostý a konal se v předsíni vedle skříně na boty a k podkreslení slavnostní atmosféry bylo puštěno rádio, kde zrovna probíhala zajímavá politická debata zda vrátit či nevrátit sudetským Němcům sekačku na trávu. Bruce se dal pro tuto příležitost dohromady a když ho pět chlapů neslo dolů ze schodů, vypadal skoro jako za mlada. Radostně zářil, když ji odevzdával ženichovi, kterého bůhví proč oslovoval Hermanne. Adolf v úloze družičky se tvářil stejně zoufale, jako vypadal. Někteří z hostů, v domnění, že jde o odpadkový koš, se mu snažili nacpat slupky od brambor pod bílý poklop na hlavě, maskovaný za věneček. Hrbil se vedle otce, který sebevědomě prohledával kapsy okolostojících lidí, když přišla řeč na nasazení snubních prstýnků. Nakonec vše vyřešil alobal od čokolády a chvilka šikovnosti. Po svatebních slibech dům ožil nevázaným veselím hostí, kteří tančili u slavných melodií, které se linuly s Morganových potápěčských digitálek. Hostů naštěstí nebylo mnoho, vlastně šlo jen o dva nedoslýchavé sousedy a několik dědečkových známých z fronty. Pokud si někdo z nich ve skrytu duše myslel něco o svém dlouholetém známém, nedal to nijak najevo. Několik trapných situacích sice nastalo, ale většinou si za ně Morgan mohl sám. Když se zeptal svého přespolního souseda, proč sebou nevzal i svou matku, vinař mu jen bodře odpověděl, že si ji doma mlátí sám. Dinah ve žlutém županu a plovací čepici, což byly její vysněné svatební šaty, pověšená na svého manžela, byla nezapomenutelná nevěsta. Její ženich na ni často vrhl pohled, po kterém upadl na několik minut v nevázaný smích. Dinah se jen začervenala a osuškou si cudně zakryla tvář. Ten den si mnoho lidí všimlo, jak Dinah přibrala. Byl ji malý i župan po kamarádovi slonovi ze ZOO. K jejím uším dozníval obdivný šepot. Soused vinař odtáhl Morgana stranou, aby ho požádal o půjčení traktoru, ten vlastní mu nějaký chuligán ukradl a on si všiml, že Morgan má naštěstí stejný typ i stejnou espézetku, takže se mu s ním bude dobře orat půda pro březnovou sadbu ananasů. Začali si povídat o nadcházejícím zemědělském roku a Dinah je opustila. Přecházela z chodby do místnosti omámená štěstím a laciným krabicovým vínem, švitořila a smála se cizímu neštěstí a starým přátelům. Když se vrátila zpět do chodby, Morgan tam nebyl. Člověk, kterého se zeptala, ačkoliv ho viděla poprvé v životě, jí řekl, že si myslí, že Morgan asi odešel, když tu teda není. Dinah se najednou ulekla, že se Bruceovi – přestože co ho viděla naposledy, tak se trošku hýbal – udělalo špatně a rychle namířila do haly. Dveře knihovny byly zabouchnuté, ale když je potichu otevřela, mohla náhodou celkem srozumitelně slyšet jejich hlasy. „Musím ti dát za pravdu, Morgane,“ slyšela Bruceův skomírající hlas, do něhož se občas vloudil smrtelný chrapot. „Měl jsi pravdu s tím, jak na Dinah a já ne. Nikdy jsem si nemyslel, že bys ji dokázal k sňatku přemluvit. Tohle je zcela určitě lepší řešení, než které jsem navrhoval já.“ „Narvat ji práškama, sám se opít a v deliriu se s ní pak oženit? Nejsem si tak celkem jist, viděls’ její oblečení?“ ozvala se Morganova zachmuřená odpověď. Do prstů na oprýskaném dřevu dveří se ji zadřelo pár třísek se zárodky několika smrtelných nemocí. Dinah ani nehlesla. O čem to hovoří? Musí to zjistit. Stála za dveřmi, ucho přilepené na klíčové dírce, klíč v uchu a bedlivě poslouchala. „Nemusíš být nešťastný, Morgane. Teď, když jsi manželem Dinah, nebude nikdo pochybovat, o tvém právu dělat, že ti to tady patří, až já umřu.“ „No ale jak dlouho mám čekat? Oba víme, že bych Dinah nenutil k rozhodnutí tak rychle, kdybys mi nešlapal na paty.“ „Tys mi na ně šlapal. Tehdy ve sklepě.“ „A stejně jsi nepovolil.“ „Nechtěl jsem nic uspěchat. Ale nemohl bych klidně odpočívat v hrobě, kdyby bylo všechno ve vzduchu.“ „Víš moc dobře, že na hrobku raději prodám, budeš mít kremaci. Spálíme tě tady na zahrádce.“ „Už se nemůžeš dočkat?“ „Ale ne, mě je to celkem jedno. Ale pro Dolfíka by bylo dobré se teď v zimě trošku ohřát.“ Bruce si těžce povzdechl. „Je dobře, že jste se vzali a všechno je vyřízeno.“

79

„Možná.“ Pod Dinah náhle podjely panty a ona vklouzla do knihovny, jen tak lehce zavěšená pravým uchem na klíči. V rozhovoru nastala provinilá odmlka. Bruce rozpačitě zčervenal a začal dělat mrtvého, což u něj nebyl zas tak velký problém. V Morganových temných rysech byla hrozivá tvrdost a Dinah si uvědomila, že je na Bruce rozhněvaný. Taky jí vadilo, že ještě pořád žije, ale na rozdíl od jejího muže nechtěla nic urychlovat a nikoho strkat ze schodů. Morganovy přivřené oči ji přejely obezřetným pohledem a Dinah věděla, že přemýšlí o tom, co mohla slyšet a co si z toho domyslela. I když začala okamžitě zklamáním brečet, přinutila se k úsměvu. „Tady jsi, ty haj..echmm. Všude jsem tě hledala, začala neopatrně. „Copak je to za svatební hostinu bez ženicha?“ „A bez jídla,“ přidal se Bruce, který se nečekaně probral z klinické smrti, a neodpustil si jízlivou poznámku. „Nemáme peníze, musíme šetřit. Na pohřeb,“ nedal se Morgan a zavěsil se do Dinah. „Promiň, Dinah.“ Jeho krásný hlas byl nekonečně něžný a chraplavý a Dinah na okamžik zapomněla, že před malou chvílí věřila, že je schopen hrát dvojí hru. Ten bídák. „Nechtěl jsem být pryč tak dlouho, ale člověk se musí pořád otravovat s různými individui.“ Objal ji a Dinah se nechala odvést zpět doprostřed všeobecného veselí na chodbě u kulmy. Po celou zbývající část oslavy ležel Dinah v hlavě rozhovor, který shodou okolností vyslechla. Morgan po něm byl podivně nervózní a Dinah si byla prakticky jistá, že Bruce a Morgan před ní něco úmyslně tají. A jídlo to tentokrát nebude. Musí na to přijít. Když byla hostina téměř u konce, což prakticky ihned poté, co jeden z hostů dojedl z domu přinesený chleba s máslem, Dinah odešla nahoru, aby se převlékla na cestu. Měly to být jenom třídenní líbánky na vlečce traktoru jednoho známého, na poli mezi bažinami. Morgan nemohl odjet nadlouho, jaro bylo ve vinicích nebezpečným obdobím a on nechtěl nechat dům pouze pod dozorem umírajícího nacisty a islámské fundamentalistky. Pole u bažin si vybral také proto, že nechtěl ztrácet moc času za řídítky kola. Dinah bylo jedno, kam pojedou. Morganovy nápady byly všechny stejně uhozené, takže by si nějakým vymýšlením určitě nepomohla. Teď se ale všechno změnilo. Ve své ložnici odložila slušivý záplatovaný župan a převlékla do sváteční teplákovky a čistých gumových holínek. Naklonila se k zrcadlu a několika zručnými tahy si pusu zašpinila od modré rtěnky. V tom jí na dveře zatloukl Bruce svou vlastní hlavou. „Můžu dál, Dinah?“ „Zrovna se převlékám!“ zavolala. „Neboj, neleknu se.“ Bruce vkročil dovnitř a láskyplně se na ni zahleděl skrz šedý zákal. Na okamžik se v něm zalesklo něco jako pýcha, ale ihned to zklamaně zhaslo. „Chtěl jsem se s tebou rozloučit teď, rád bych se dole vyhnul tlačenici.“ „Všichni už přece odešli.“ „Myslel jsem, až půjdeš chodbou ty.“ „To jsem ráda.“ Něžně na něj pohlédla. I přes blížící se smrt, která za ním už pootvírala dveře temnoty, zářil štěstím. „Jsi si jistý, že ti tady nebude nic chybět, zatímco budeme pryč, dědečku?“ zeptala se tiše. Vhodila inkoustovou rtěnku do příruční igelitky a přistoupila o tři centimetry k němu. Ať už je to cokoliv, rozhodla se to od něj nechytit. „Nikdy jsem se necítil líp. A k jídlu si už něco ulovím.“ Usmála se a se sevřenými rty pronesla: „Bude se nám po tobě stýskat.“ „Vždyť budete pryč jenom tři dny, milá zlatá.“ „Ach tak, to ano. Já myslela až umřeš.“ „Jsi tak hodná. Neztrácejte na líbánkách čas steskem po vetchém starci. Buďte šťastní a na m nemyslete. Ani mi nemusíte volat.“ „Neboj.“ „Morgan je dobrý člověk, i když se někdy chová hůř než já a ostatní lidé ho proklínají.“ „Vím, že je dobrý.“ Vždyť kolik jenom zachránil vesnic ve Vietnamu, pomyslela si sarkasticky. „Chci být šťastná, dědečku, a také jsem, ale…“

80

„Nevypadáš dobře, dítě moje. Co tě trápí? Ten nový koktejl z reklamy nepomohl? Nebo ti vadí ten lživý článek v novinách? Co čekat od zdegenerované hromady hnoje a žumpy.“ Upřela na něj naléhavý pohled, který ovšem šedý zákal tvrdošíjně odmítal propustit k zrakovému nervu. Dinah se rozhodla. „Nechtěla jsem o tom mluvit tak brzy, ale před chvílí jsem probíhala kolem knihovny a čistě náhodou jsem vyslechla celý váš rozhovor s Morganem.“ Bruce začal hledat místo na podlaze, kde by se mohl pohodlně propadnout studem, tak aby si už nic nezlomil. „Neměla jsi poslouchat za dveřmi. Jsi už velká a široká holka.“ „Říkám, že jsem nechtěla poslouchat. Šlo o náhodu, skoro jste nechali otevřené dveře. Ale teď chci slyšet, čím jsi donutil Morgana, aby mě požádal o ruku dříve, než sám chtěl.“ „Dinah, nevím, co jsi slyšela, ale podstatné je, že patříte k sobě, máte se rádi a tak podobně. Svatba byla hezká, sice skromná, ovšem o to chudší, tak proč se v tom vrtat. Mimochodem, všichni hosté si pochvalovali tu kulmu, jak dokázala vyhřát celé okolí židličky, na kterou ji Morgan zavěsil,“ odpověděl Bruce vyhýbavě. „Teď jste svoji a na ničem jiném nezáleží.“ Ale záleželo. „Ten nápad, aby za mnou přijel Morgan do Švýcarska, byl tvůj nebo Camiely?“ zeptala se Dinah a přímo už zavrhla, že by na něco takového mohl přijít Morgan sám. Bruce svěsil ukázkově hlavu, jen mu na ni navléct oprátku. „Původně to byl můj nápad, ale Camiela mu ho prozradila,“ připustil váhavě. „Jak jsi k tomu přinutil Morgana?“ „Morgan se nedá nutit. Sama víš, kolika speciálními jednotkami za nemožně krátkou dobu prošel.“ „Dobrá, tak jak jsi ho teda přesvědčil?“ „Inu, už dávno mi bylo jasné, že vy dva patříte k sobě. Těžko byste si k sobě totiž někoho našli. Samozřejmě tu byla Holly. Dával jsem si vinu, aspoň z části takhle vždycky v neděli po obědě, za jejich manželství. Ale po její nešťastné smrti jste byli oba příliš tvrdohlaví a nedělali jste pro to nic, ani jste to nepřiznali. Po tom neštěstí jsem se v loni snažil o tom s tebou mluvit, ale nechtěla jsi mě poslouchat.“ Dinah si matně vzpomněla, jak za ní Bruce opravdu kdysi přišel, různě pochrchlával, šoupal nohama a pohvizdoval si. Netušila, že mluví o Morganovi. „Když jsi psala, že si budeš v listopadu brát Edouououarda, musel jsem vzít celou záležitost do vlastních rukou. Takové věci někdy prostě velitel musí udělat, bez ohledy na příkazy z Berlína.“ „Co jsi konkrétně udělal, dědečku?“ zeptala se Dinah opatrně. „Víš, že jsem Morganovi řekl, jak to bylo s Adolfem?“ „Tu historku o jeho útěku z vládního krytu?“ „Ne, myslím tu o tvém synovi. Chtěl jsem, aby pochopil, proč se odmítáš vrátit zpátky. Pak jsem na něj vytáhl svou nemoc a snažil se ho přesvědčit, že tě chci mít u svého smrtelného štokrlete u kamen. Ani to ho neobměkčilo a tak mi nezbývalo nic jiného, než poslední vůle. Morgan dokáže být tvrdohlavý a to mě rozčilovalo. Víš, všechen svůj majetek, s výjimkou té části, kterou jsem převedl na Holly a která teď tvoří podstatnou část nové přístavby hospody U Milana, nechávám tobě. Informoval jsem ho, že ti bude zakrátko patřit jedenapadesát procent Kirstenových vinic a že by s tebou měl uzavřít mír. Po několika bitkách se o to skutečně odjel pokusit, zatímco já s ním zůstal ve válečném stavu. Nicméně to byl chytrý tah. Věděl jsem, že Morgan tady na tom dřel celé roky a nebude to teď chtít nechat nějaké pochybné hvězdě bulvárních plátků a to ani za cenu, že by si ji měl vzít. Což se stalo.“ Hrdlo se jí křečovitě sevřelo. Promluvila jen s obtížemi. „Morgan to vzal jen tak?“ „No jak říkám, několikrát mě zbil, ale pak začal mít problémy s Adolfem a nevěděl, jak je řešit. Přijal Camielu, ale ta mu další problémy jenom přidala, než aby mu pomohla. Netrvalo dlouho a souhlasil s tím, že za tebou pojede.“

81

Tvář Dinah byla stejně vosková a bledá jako dědečkova a smrtka by asi v tuto chvíli dlouho přemýšlela, kdo je tady na řadě. Její kardiostimulátor pravidelně probíjel a v očích se jí zaleskly slzy hněvu a ponížení. Ten pradávný pocit z dětství tu byl opět. Ani nezaklepal a už se jí rozvaluje v hlavě. Skutečně za ní přijel Morgan jen kvůli penězům? Byl ctižádostivý. Vždycky to věděla. Stačilo se jen podívat na to, jak dlouho seděl s Adolfem, který se ho snažil učit sčítat a odčítat. Dokázal by stát stranou a připustit, aby převzala všechno, co on pokazil? Je Morgan tak chladně bezohledný, že by si ji vzal pouze z tohoto důvodu? Nebo je k němu nespravedlivá? Je možné, že ji také miluje? Že mu skutečně záleží na tom malém s pusou věčně od bahna? Tolik mu chtěla uvěřit, ale znovu ji přepadly pochyby a vyplenily ji zásobárnu sebevědomí a jistoty. Jako vždy ji stará nejistota nedovolila uvěřit, že by ji miloval jen pro ni samotnou. Stačí se podívat do zrcadla. Její mindráky tu byly zpět v plné své síle. Když se valila ze schodů, srdce jí pevně svírala, aby nespadla, její věrná kamarádka úzkost i se svým starým kamarádem – pocitem méněcennosti. Morgan se v průvanu kymácel pod schody a vypadal v námořnicky modrém obleku jako zbytky plovoucí na moři po bitvě o Falklandy. Pohled, který na ni upřel, byl vřelý a objímající. Nic než pohled ji už obejmout nemohlo. Dinah zrudla. Nikdy předtím si neuvědomila, jak beznadějně ho miluje. Tušila, že by bez něho nemohla žít a kdyby ho měla ztratit, raději by ho zalehla. Ale i když ji trápily pochybnosti, vložila svoji ledovou ruku do jeho ještě ledovější a dovolila, aby ji pomohl propasírovat se úzkou chodbičkou. Jeho lehký dotek a její drtivý stisk probudil opět všechny její smysly v těle. Morgan akorát zařval. Rozechvěle opětovala jeho úsměv. Čas se zastavil, když si hleděli do očí, což nebylo pro Morganovy zbytky ruky zrovna příjemné. Nakonec se spolu vykymáceli do hustého deště se sněhem na dvůr. Morgan a tři brigádníci pomohli Dinah do UAZu a posadil se vedle ní. Počasí nebylo opravdu vhodné na jízdu na kole, ačkoliv si to Morgan dlouho rozmýšlel. Všechny nervy v těle Dinah intenzivně vnímaly přítomnost Morgana na vedlejším sedáku a nebyly z toho příliš nadšené. Napojeni na CNS sledovaly nad pytlíkem popcornu, jak se jeho tenké ruce chápou odřeného volantu a s mírnými tiky od elektrických výbojů spojují drátky od zapalování. Třeba to nebude taková nuda. Vzpomněla si, jak se jí tytéž ruce důvěrně dotýkaly. Ucítila vůni jeho laciné vojenské kolínské, kterou mu ze svých zásob daroval dědeček. Bolestně po něm prahla a myšlenka, že ji nemiluje, by ji připravila o zbytek zdravého rozumu, schovaný neznámo kde v jejím mozku. Podíval se na ni a pronesl huhňavým hlasem: „Celý den čekám na pořádný polibek od krásky vesnice.“ „Všimla jsem si, že Hanka nepřišla…“ začala, ale jeho pohled jí naznačil, že tentokrát řeč o servírce z hospody nebude řeč. Připadalo jí, že z jeho pohledu snad omdlí. Pomyšlení, že všechna jeho něha je předstíraná, jí působilo muka. Přisunul se blíž, ale Dinah se ani nepohnula. Vlastně nebylo kam, všude jí bylo plno. Jeho dlouhé popálené prsty jí vklouzly pod třetí bradu a rázně jí naklonily hlavu dozadu, až málem zlomila opěrku sedadla. Druhou ruku ji obtočil kolem krku. Černé slepené vlasy jí spadaly někam do podvozku a vyčistily část motoru. Náhle ji k sobě pevně, silně a nerozhodně přitiskl. Viděla, že se na ně služka dívá a směje se jim a zoufale si přála, aby konečně odjel. Ale Morgan nikoho kromě své krásné ženy nevnímal. Asi je opilý, pomyslela si Dinah a trochu se nadechla, čímž Morganův stisk okamžitě zmizel. Sklonil hlavu a dal jí vášnivý mlaskavý polibek. Přinutil ji pootevřít rty a ochutnal ji svým pátravým jazykem se zbytky másla a chleba, které si během hostiny ukořistil. Jazyk Dinah, polepený od čokolády, mu váhavě přišel naproti a vlažně se přivítaly. Konečně přestal, ale Dinah se už chvěla studem i touhou. Pomalu se rozjel a když se Dinah chtěla převalit do bezpečně vzdálenosti, objal její rameno, naklonil si ji k sobě a s obličejem na bočním okénku vyjel do té sloty. Nervózně sledovala, jak kolem nich ubíhá vinaři zdevastovaná krajina. Mířili do vedlejšího okresu. Cítila se tím vším zaskočená,

82

přemožená, ale Morgan si zřejmě nebyl vědom toho, jak ji jeho přítomnost vzrušuje. Plně se věnoval řízení a doufal, že boční dveře nápor jejich těl vydrží. Přerývaně se nadechla, až v kabině vznikl na malou chvíli silný podtlak a Morganovi zalehlo v uších. Ach, jak ho milovala, jak po něm toužila! Ale nechtěla takové manželství, do kterého by vstupoval jen z finančních důvodů. Co má dělat? Byli teď manželé. Když mu nic neřekne, bude moci předstírat, jako že se nic nestalo, a hrát stejně hloupou a naivní holčičku, jako vždy? Bylo by to tak hrozné? Nebude se jí pokaždé za dveřmi smát? Budou spolu moci vychovávat jejich Dolfíka? Jeho touha po ní byla až příliš zřejmá, tak proč by to nemohlo stačit i jí? Znovu si vzpomněla na jeho trapný vtípek ve Švýcarsku, když jí řekl, že ji stejně nemiluje, ale chce, aby se vrátila pouze proto, že je biologickou matkou jeho parchanta. Bastard! Samozřejmě se nezmínil o penězích, ale z jeho nuzného pokojíku na ni finanční tíseň jen čišela. Nicméně jeho slova se jí navždy vryla do srdce: „Touha, kterou ve mně vzbuzuješ, je skoro stejná jako u každé jiné krásné ženy. A protože budeme žít spolu, nevím, proč bych toho neměl využít, kotě.“ Nebo tak nějak. A pak si zapálil camelku. Myslí si tohle doopravdy? Teď říká, že ji má rád, ale je to pravda? To přece říkal i o jejích povidlových buchtách těsně předtím, než na chodbě pozvracel Camielu. Není toto náhodou jen sňatek z rozumu? Nikdy se nezmínil o dědečkově poslední vůli a toto opomenutí ho v očích Dinah usvědčilo jako Bruceho v Norimberku. Když dojeli ke korbě u traktoru, bylo Dinah z jízdy po bahnité cestě plné výmolů a zatáček trochu špatně. Morgan to vycítil již v UAZu a tak pro navození romantické atmosféry uvnitř vozu pustil do gramofonu Bestial Devastation. Dinah se vysoukala z kabiny a s trochou obdivu pohlédla na traktor do půlky utopený ve zmrzajícím bahně a na nepříliš útulně vypadající vlečku. Tak tady má Morgan odvahu strávit svatební noc? Podívala se na něj, jak se na ni mile usmál a hodil ji pod nohy její baťůžek. „Musím si ještě něco vyřídit ve vedlejší vesnici, za chvíli jsem zpátky. Myslím, že ani jeden z nás nechce jít dnes večer na jídlo do restaurace. Zatím si něco přečti.“ Ještě jednou ji obdivně přejel pohledem a otočil vůz směrem, kde Dinah tušila nejbližší hospodu. Jediné, co bylo v okolí ke čtení, byla zabahněná espézetka traktoru visící na jednom šroubku. A Dinah měla teď hlavu plnou jiných věcí, než aby se mohl oddat této náročné intelektuální činnosti. Pověz mu to! Řekni mu o svých pochybnostech. Možná, že by to všechno dokázal vysvětlit. Jistě, musela by v jeho obhajobě přejít mlčky nejen telepatické historky o dědečkovi, ale určitě i nejeden kovový šrapnel v jeho nalomeném těle, nicméně by pak mohla být o něco klidnější. Byla však příliš slabá a bázlivá, a tak ho nechala odjet, aniž by mu cokoliv řekla. Byla odhodlaná chovat se, jako by se nic nestalo. Osm let neměla, kromě slávy, bohatství a klidu, nic, co by stálo za řeč. Teď, když tu stojí celá zmáčená a promrzlá, po kolena v blátě se žaludkem naruby, a může tu čekat na svou osudovou lásku, přece nebude lpět vzpomínkách a dávno minulém životě. Když se Morgan vrátil, našel Dinah sedět na bedně od brambor uprostřed korby a obdivně při svíčce zírat na kus šedé plachtoviny, kryjící vnitřek před nápory větru, která ji zjevně zaujala, ačkoliv to nebyla její oblíbená zeď u ní v pokojíku. Úmyslně zabouchal prázdným kanystrem na postraní bočnice a když vyskočila úlekem dva metry do vzduchu, usmál se na ni tím žlutěskvoucím zničujícím úsměvem, ze kterého se jí vždy rozklepal žaludek. Jeho tvář byla zrudlá studeným větrem a několika pivy. Převlékl se a teď měl na sobě tuhý rybářský plášť, vytahané džíny a sandály. Toto oblečení jenom zvýrazňovalo jeho mužný vzhled. Odměřenými dvěma a půl kroky prošel celou vlečku a nenuceně se opřel o rezavá kolečka vedle ní. „Je to tady hezké, viď,“ řekl a zadíval se na díru v plachtě, kudy dovnitř proudil malý potůček tajícího sněhu. „Ano.“ Pohlédli na sebe. „A ty tak nádherně voníš, jako vždy.“ Jeho hlas byl tichý a hypnotizující. Dinah se na něj váhavě pousmála. „To bude ta bedna. Byly v ní brambory.“ „Ne, tentokrát to jsi ty,“ zašeptal a jeho těžký dech jí orosil spánky. „Proč se usmíváš?“

83

„Čekala jsem, jestli si všimneš, že jsem si navoněla vlasy.“ Jednou rukou ji objal kolem ramena a pohrával si tmavým nepoddajným pramenech jejich vlasů. „Kdy se už konečně naučíš, že si na tobě všimnu všeho?“ odpověděl svým překrásným, čerstvě nachlazeným nosem. Byl nebezpečně blízko a pohyb jeho prstů po krku ji začal vzrušovat. Pomalu se sklonil a jejich ústa splynula v krátkém a věčném polibku, každý to cítil jinak. „Dinah, chceš si dát večeři, nebo…“ Pohledem sklouzl na její plná ústa a jeho jazyk mu začal samovolně okupovat pravý koutek úst. Nedokončil svoji otázku, ale nebylo to potřeba. Večeři sebou nepřivezli. Zvedla oči a nešťastně se na něj zadívala. Přemýšlela, jestli Morgan touží jenom po jejím těle. Ruku měl stále položenou na jejím rameni, ale když se jejich oči setkaly, jeho prsty zabloudily k jejímu zipu u bundy pomalu jej začaly rozevírat. Pod budou narazil na tlustou károvanou košili. Nevyvedlo ho to z míry a i ji začal rozepínat. Ukousl ji první knoflíček košile a trochu nechtěně ho vdechl. Pocítila jeho mokré ruce na holé pleti opět ušmudlaného hrdla. Jeho oči a únorový dotyk jeho prstů ji sváděly. Tep se jí zhroutil do nepravidelného chaosu a Dinah se k Morganovi jemně přivalila. Podmanil si její rty svými horkými a od piva vlhkými ústy. Něžně hryzal plné křivky její tváře, zabrousil i k ústům a mírným tlakem se do nich vlomil svým jazykem. Přivítalo ho čokoládové teplo, které hodlal celé prozkoumat. Dinah se pod náporem jeho objevitelství začala třást a Morgan si ji pažemi snažil přitáhnout ještě více ke své paragrafické postavě. Pokračoval v pomalém vzrušování, až mu Dinah několikrát usnula. Věděla, že ji může uspokojit jedině on, ale jeho rytmus byl opravdu příliš pomalý. Už jí ale nevadilo, že ji asi nemiluje, že si ji vzal jenom pro peníze a jako lacinou chůvu pro plod jejich nenávisti. Ted záleželo pouze na jeho pálících ústech od extra naloženého utopence a na jejích rtech, na hlubokém a bolestném hladu, který vyvolal. Dinah si vzpomněla, že od svatebního obědu – kulmou ohřáté čtvrtky kuřete koupeného v pátek v bufetu na nádraží – neměla nic v ústech. Jen prášek na bolest hlavy a jeho jazyk. Prášek nezabral a tak vzrušení Dinah pomalu narůstalo. Morgan se do ní opřel a po chvilce námahy ji s mírným křupnutím přetočil na záda do vlhké kupky sena. Jejich oči se setkaly, kývly si na pozdrav, a pak se jeho dva modré jiskřící body vydaly na dlouhou stezku odvahy po jejím těle. Sraz byl na temenu její černé hlavy, odkud šly po červené přes obroučky brýlí, kořen nosu a odtud po žluté k plným rtům. Těm se obratně vyhnuly a po namáhavém přechodu tří roztomilých brad skončily u šíje a krku. Jeden odvážlivec ještě nakoukl do údolí jejích ňader, ale hned se raději vrátil zpět. Ještě by to neštěstí mohlo být na něj. „Jsi úžasná, Dinah. Přával jsem si, abys byla stará, ošklivá a tlustá, abych na tebe zapomněl. I přesto se mi to ale nepovedlo. Někdy si myslím, že bych na tebe nedokázal zapomenout. Jednou se mi o tobě i zdálo.“ Přiznával se, že ji chtěl nenávidět, a to Dinah nesnesitelně bolelo. Stejně jako lopata, na kterou ji povalil a její zlomený konec se jí teď drtil levou lopatku. Ačkoliv i ona ho vlastně chtěla nenávidět! Očima sklouzla po tvarech jeho těla a hned i našla několik dobrých důvodů. Jakým právem vypadá tak jak vypadá. Proč nemůže být stejně rovný jako Edouououard? Jistě, na rozdíl od něj má ten správný počet končetin, ale také tak nějak pokřivených. Kolikrát nevěděla, jestli ten cit není spíš lítost než láska. Ležela pod jeho tělem ve svádivé a smyslné poloze a to nejen pro tuleně. V jejích dioptriích se objevila nezastřená výzva. Oči jí vysílaly ty nejsmyslnější signály pátečních televizních erotických pořadů. „Když se na mě takhle podíváš, celý se roztřesu touhou,“ pronesl chraptivě a přemýšlel, kde si nechal schované cigarety. „A jak si myslíš, že jsem na tom já?“ Něžně pohladila pevný obrys jeho brady a laškovně ho zatahala za chomáč vlasů, který ji zůstal v ruce. A pak ji z úst vyklouzla úzkostná slova, která snad ani nechtěla vyslovit. „Morgane, proč sis mě vzal?“ Její slova plna najednou byla obav a strachu. Dlouho se na ni díval. V tom šeru to pro něj nebyl zas takový velký problém, jak spíš to, najít ta správná slova. Pak se sehnul a políbil ji na ústa.

84

„Protože jsem musel, lásko,“ pronesl konečně. Nevěděl, jakou bolest společně, s lopatou, v ní jeho odpověď vyvolala. „A žádné další otázky.“ Začala protestovat, ale jeho ústa se silou tasemnice přisála na její rty v polibku, který smetl poslední zbytky její už tak slabé schopnosti logicky myslet a argumentovat. Žilami jí začal proudit tekutý oheň. Dinah zemdlela v Morganově obětí, až nakonec začala jeho polibky opětovat a koeficient její vášně začal rychle narůstat. Prsty jí vnikl pod košili a hladil její hladkou a teplou pokožku. Přes své pochyby ho chtěla tolik, že nedokázala odolat mocnému magnetismu svých představ a vzpomínek na dávno shlédnuté erotické páteční pořady. Vzplanula touhou, když ji po delším zápase sundal košili a zmocnil se jejích křivek a záhybů těla, která se měnila tak často, že milování s ní bylo pro Morgana vždy novým dobrodružstvím. Zatahalo ho za gumový plášť a Morgan na okamžik přestal a rychle ho ze sebe strhl. Líbal ji čím dál žádostivěji. Dinah žadonila bez dechu: „Miluj mě, Morgane. Ach, prosím, miluj mě. Už to nevydržím.“ „Chce se ti na záchod? Ach miláčku, máme před sebou celou noc, možná…“ Jeho rady umlčela záplava jejích polibků. Morgan se třásl touhou, když se úplně svlékl a lehl si vedle ní na vyčnívající násadu lopaty. V té chvíli vypadali nádherně přirozeně, připomínali I/O – zkratku na vypínači rádia. Pomalu se na ni přesunul. Při doteku jeho nahého těla Dinah proběhl záchvěv rozkoše. Dlaněmi mu hladila ramena a pak se její ruce spojily za zády a mocně si ho přitáhly do sebe. Když si ji vzal, v tlumeném krátkém okamžiku extáze něžně zařvala. Začal se v ní pohybovat, jako kdyby se chtěl někam odplížit, ale Dinah mu nedávala šanci. Splynuli ve víru vášně, který smetl jeho protestující námitky i její pochybnosti, až jejich potlačovaná dychtivost vybuchla v čokoládovo-pfeferonovém naplnění. Ani po tom bouřlivém vyvrcholení se nepřestali objímat. Jejich těla byla propletená bočnicemi i slámou a srdce jim bušila v souzvuku bohaté a vřelé dohry vzájemného blaha. Ale jedna duše a jedny záda spokojeny nebyly.

85

DESÁTÁ KAPITOLA Do malebné dřevěné vlečky pronikala romantická vůně odpadu z vesnické koželužny. Zvenku se už od čtvrté hodiny ranní nepřetržitě ozývaly cirkulárky, jak na nich jejich majitelé likvidovali po vesnici posbírané vánoční stromky. Zatímco Dinah odpočívala opřená o Morganovu hlavu, její manžel se snažil popadnout ve spánku dech. Jeho paže v ní vyvolávaly vzpomínky na tu dávnou první noc, kdy ji Morgan miloval, podobně jako včera, v bahně a dešti uprostřed chaluhového pole. Vzpomínky tak intenzivní, že i teď automaticky šmátrala po zavařovací sklenici od okurek, kterou si chystávala večer k posteli a dávala si do ní své prášky na ráno. Ten dávný zážitek vypadal dnes téměř neskutečně, jako kdyby patřil do nějakého jiného života, stejně nešťastného, stejně obézního. Vypadalo to, jako kdyby to naivní a nahlouplé stvoření, jímž dodnes úspěšně byla, nebyla ani ona, ale postava z laciné latinské telenovely v situaci těsně před tím, než jí zlotřilý vzdálený příbuzný omylem vypíchne obě oči místo jednoho, a ona bude muset do konce života skákat jenom po jedné noze. Ach, jak hluboce mu tehdy věřila, když jí tvrdil, že ji bude navěky milovat a do smrti nosit v náručí. Dlouho mu to nevydrželo – oženil se s Holly a s trakařem švihl do chléva. Dinah tiše ležela na slámě a připadala si uvnitř studená a prázdná jako japonskými rybáři čerstvě ulovená a vykuchaná velryba, ačkoliv aktivisté z Greenpeace byli teda rozhodně proti. Přitáhla si plachtovinu těsněji kolem těla a tam, kde už nevyšla, se zahrnula slámou. Nalehla blíž k Morganovi, aby ji zahřál, ale bez úspěchu. Ten měl pod jejím tělem jiné problémy. Ale ani sálající teplo z domácí kafilerky by nedokázalo roztát její mrazem zkřehlou duši. Zasmrkala a snažila se potlačit slzy. Pochybnosti ji svíraly srdce kovovou narezlou obručí. Milovat ho až k zbláznění a přitom pochybovat o jeho příčetnosti celý život nedokáže. Pro jeho vlastní dobro se musí dozvědět pravdu, i kdyby za to měla draze zaplatit. Jestli ji Morgan nemiluje, nemůže s ním zůstat, ať ho miluje sebevíc, ani kvůli Adolfovi ne, ani ji nehne. Pochybnosti byly stejně kruté jako vyšetřovatelé NKVD. Bude muset přijít na způsob, jak syna pravidelně v domově navštěvovat, ale nemůže si k sobě připoutat Morgana, jestliže ji chtěl jenom kvůli vinicím a sklípkům. Nechá ho vést Kirstenovy vinice, jestli o ně tak stojí, a sama se vrátí do Francie. Mohla by zavolat i Edouououardovi. A možná ještě dnes. Ten ubožáček malý bude ještě rád, když si na něj vzpomene. Snažila sebe samu rozveselit pomyšlením na jeho tělesnou vadu, ale smích jí dnes nešel od srdce jako kdysi. Nakonec se proměnil v ponurý pláč. „Co se děje, Dinah?“ ozval se vedle ní Morganův hlas podprahově si říkající o první ranní camelku. „Zapomněla jsi mi koupit něco k snídani? Nevadí, klidně sjeď do dědiny, to stihneš. Budu ještě chvilku spát.“ Prsty ji přitom jemně a něžně odstrčil od sebe. Polekaně sebou trhla, protože si myslela, že je v bezvědomí. Když ji najednou objala jeho paže, vytrhla se zrádnému teplu jeho rukou a odsedla si do nejvzdálenějšího kouta na korbě. „Ale, co by bylo. Nic,“ pokoušela se zahrát normální probuzení, ale slzy jí vytryskly takovým proudem, že nemělo cenu nic předstírat. Připadala si ale příliš zranitelná, než aby s ním mohla tento problém probírat hned teď. A jak mu to má vůbec říct? „Nechci o tom teď mluvit.“ „Copak, spadla ti kobylka do oka?“ snažil se Morgan. „Ne, nic mi není. Vůbec nic. A nech mě na pokoji, nemůžu tě ani vidět!“ „S tebou se určitě něco děje,“ ozval se po chvilce přemýšlení Morgan. „A já o tom chci mluvit teď hned. Něco tě žere od chvíle, kdy jsme včera vyjeli na tyto překrásné líbánky. Právě jsi je pokazila, tak bych rád věděl proč.“ „Skutečně bychom s tím měli počkat, až budu zase ve své kůži,“ zkoušela to ještě Dinah, avšak zbytečně. „Tvůj kožich jsme museli prodat, je mi líto, Adolfek neměl na pastelky. A nový hned tak nedostaneš. Tak spusť, nerad něco odkládám,“ postavil se svým vysokým čelem k problému Morgan. Dinah stále mlčela. „Včera jsme se milovali a teď děláš, jako bys mnou opovrhovala. Možná si myslíš, že na city máš právo jenom ty, ale budeš se divit, milá zlatá, má je i ta druhá osoba. Ale jestli si chceš znovu kopnout do mého srdce, klidně si posluž. Už mi z něj stejně po tvých zásazích moc nezbylo.“

86

„Jestli to chceš teda vědět – slyšela jsem, čistě náhodou, jak jste s dědečkem hovořili v knihovně, a když jsem se na to dědečka zeptala, řekl mi všechno. Není divu, že jsi mi nikdy neřekl, že je na smrt nemocný, Morgane. Vím přesně, o co ti šlo,“ vmetla mu do nevyspalého obličeje. Její hlas byl ostrý a žalující, pár slabik dokonce nenávratně zmizelo v ultrazvukové frekvenci. Nastala rozpačitá odmlka, během níž si Morgan protřepal uši. „Copak mělo tohle znamenat?“ Pohlédla na jeho orlí profil tváře. V tlumené světle měl najednou výraz posledního akčního hrdiny a jestli by mu měla kdy uvěřit jedinou historku z jeho tajných válečných misí, bylo by to právě teď. I když se bála, pronesla: „Bál ses, že bych se mohla začít zajímat o jeho poslední vůli a udělat v ní menší změny.“ „Počkej, počkej. Pomalu a v klidu mi řekni, o co ti jde, nerozumím ti.“ „Dědeček mi řekl, že po jeho smrti zdědím Kirstenovy vinice. A když si mě vezmeš, budou i tvoje.“ „A ty si myslíš, že jsem za tebou přijel a vzal si tě jen proto, protože mi jde o nějaké podělané zakrslé křoviska pomateného senilního válečného zločince? Tohle si opravdu myslíš?“ Připadala si bídně a nemohla ani promluvit. Kéž by jí jenom řekl, že je to bláznivý nápad, dal jí pár facek a nakonec by se usmířili tady vedle, na tom relativně suchém kousku slámy. Mohl by ji pomalu vysvléknout její… „Tak myslíš si to nebo ne?!“ vrátil ji do kruté reality Morganův drsný a přeskakující hlas. „Myslela jsem si, že možná, snad, trochu… někdy k večeru mě to napadlo…,“ plácala se Dinah ve své vlastní pasti. „Žádné možná, Dinah. Nesnaž se zmírnit, co si myslíš. Jestli si vůbec něco myslíš. S odmítáním mám své celoživotní bohaté zkušenosti a zvlášť o tvém odmítáním bych mohl napsat hezkou vtipnou knížku – to by se všichni pobavili. No nic, ještě jedno odmítnutí snesu, tak starý nejsem.“ Odhodil lehkou zatuchlou deku a začal se pomalu, ale nejistě pohybovat po valníku a hledat svoje rozházené svršky. Dinah ho němě sledovala. „Co to děláš?“ zeptala se tiše, i když bylo jasné, že odpověď ji příliš nepotěší. „Hádej, lásko. Vypadnu odsud. Pokud tomuhle věříš, můžeš si dělat se svými plesnivými keříky co chceš. Mě je to jedno.“ Vypadnu odsud! Tato dvě slova jí probodla srdce. Bolestně ho sledovala. Když se naklonil, aby si natáhl červené trenýrky a pak tepláky, viděla obrys jeho těla, po kterém, ač tak zbědovaném, věděla, že se jí bude stýskat. Kroky na dřevěné podlaze dusaly jako stádo lichokopytníků a sem tam probořily do ztrouchnivělých prken úzkou díru. Natáhl si košili a spěšně si ji zapnul. „Dinah, kritizovala jsi mě a říkala jsi, že jsem ctižádostivý. Dala bys přednost člověku, který by vinici zanedbávala a sklepy nechal chátrat tak dlouho, až by ti spadly na hlavu?“ „Ale mě spadly…“ „Nevím, co ode mě chceš, Co očekáváš. Ne, že by na tom záleželo, protože já se nedokážu změnit, ani kvůli tobě ne. Ano, chci Kirstenovy vinice a jejich pivo. Vždycky jsem je chtěl, ale pravda je taková, že původně jsem zůstal na vinicích kvůli tomu, protože jsem chtěl tebe. Bylo ti jenom blbých šestnáct a přece jsem se do tebe zamiloval. Na první pohled ses mi zalíbila a to i přesto, že to odpoledne bylo škaredě a moc daleko vidět nešlo. Možná právě proto jsi mi tak učarovala. Měli jsme něco společného. Jako kdybychom byli oba zkrachovalci na pokraji zoufalství a museli jsme si své místo na slunci vybojovat. Ale ty jsi viděla jenom ty lži, které ti o mě někdo v novinách přečetl. Nedávám ti to za vinu, já začal číst taky hodně pozdě. Když to vypadalo, že jsi ochotna mě nenávidět tak, že tě nikdy nedostanu, vrhl jsem se do práce, abych zapomněl. Bylo to řešení, ale nikomu ho nedoporučuju. Tolik potu, tolik mozolů a neproplacených přesčasů. Přestal jsem i tak často chodit do hospod, abych nemusel poslouchat trapné vtípky kamarádů na mou zoufalost. Postupně mě pěstování hroznů a vaření piva začalo tak bavit, že to byla jediná práce, které jsem se chtěl věnovat.

87

Později, když jsem si naivně myslel, že mě miluješ, ale ty jsi mě s Edouououardem dupla na srdce a já byl bez tebe tak nemocný a šílený, že jsem si vzal Holly a denně jsem s ní s odporem spával, byli Adolf a vinice jediné dvě věci, které jsem na světě měl.“ Odněkud ze zadní kapsy vytáhl pokroucenou camelku a zapálil si ji. Labužnicky nasál kouř a začal se dusit. Po chvíli pokračoval. „Svým způsobem mi připomínáš moji matku, Dinah. Nemusíš sebou cukat a snažit se být neviditelná, je to tak. Vlastně ani nebyla tak špatná, sám bych si od ní nějakou tu pánvičku koupil. Uměla být hodně přesvědčivá – jako ty. Ale všechno to jen hrála. Proto jí nikdy nestačil jeden muž, potřebovala, aby ji muži obklopovali a neustále ji ubezpečovali, že není tak tlustá, jak vypadá v těch třech zrcadlech vedle sebe. Někdy mi bylo až do smíchu. Nakonec se z ní stala paranoička. Nebyla si jistá ani mnou. Myslím si, že asi chtěla, abych ji měl rád, ale to, co jsem jí byl schopen dát, ji nikdy neuspokojilo. Nikdy jsem jí v pexesu nenechal vyhrát. Byl jsem jediný muž v jejím životě, kterého nemohla odehnat. Když jsem byl starší, myslela si, že jsem s ní jenom kvůli penězům, které mi proto vůbec nedávala. Ale neměla pravdu, já jsem ji měl rád. Tak jsem ji miloval, že jsem se s ní kvůli tomu tu poslední noc porval. Chtěl jsem, aby mě měla ráda, ale ona chtěla jenom další láhev rumu. Jen pro tvou informaci, když před třemi roky umřela, muselo jí pár věcí dojít, protože mi odkázala všechno. Chtěla tím dát asi najevo, že mě měla skutečně ráda. Divila by ses, kolik dokázala za svůj život prodat úžasných pánví Yasikito a jak levný je pančovaný rum. Jsem teď díky ní boháč a tvoje peníze rozhodně nepotřebuju. Šetřil jsem tak jenom proto, abychom měli víc peněz na důchod. Tebe jsem si vzal, protože jsem to chtěl a kašlal jsem při tom na tvoje ubohé debilní keříky. Teď ale, sakra, rozhodně nehodlám žít se ženou, která mě i sobě tak málo věří. Tohle peklo jsem už jednou zažil v Kongu a nechci ho prožívat znovu. Už jsi ode mě odešla jednou a bylo by jen otázkou času, kdy by jsi to udělala podruhé.“ Típl cigaretu o její košili a zvedl se. „Kam jdeš?“ „Co na tom záleží? A zrovna tobě?“ „Vrátíš se?“ „Vyhrálo Německo válku?“ naznačil místo odpovědi a seskočil z korby na podmáčenou bahnitou zem. Ozvalo se několik žuchnutí a pár sprostých nadávek, jak Morganovi podjížděly nohy. Nakonec se ozval kašlavý zvuk UAZu, převody se o sebe s hlasitým skřípotem zase trošku obrousily a Morgan odjel. Po bezkrevné tváři jí v klikatých potůčcích stékaly slzy. Zmuchlala svou košili a s hysterickým štkaním ji svírala v náručí. Pak vzlykat přestala a zmocnil se jí natolik mrtvolný klid, že si pro jistotu nahmatala tep. Jeho hrozný hněv odvál všechny její pochybnosti. Ale nebylo už pozdě na nápravu? Opravdu si dnes opět zkazila život nadobro? Najednou Morganovi věřila víc než sobě. Byla hodná lásky jako kdokoliv jiný. Proč tomu dřív nedokázala uvěřit? Jistě, měla smutné dětství, ale kdo ne? S pocitem morální kocoviny a prázdnoty se zvedla ze slámy a pomalu se oblékla. Láskyplně při tom pohladila čerstvě propálenou díru v košili od Morganovy camelky. Tak on ji miluje. Mýlila se v něm. Tak hrozně se v něm mýlila. Snažila se je jenom zachránit před manželstvím bez lásky a Morgan si všechno vyložil špatně. Nemůže za to vlastně on? Chytala se tonoucího stébla. Ne. Je to všechno její vina. Hrozně mu ublížila. Když se nevrátí, a proč by se měl vlastně vracet, bude muset jít ona za ním a pokusit se mu své chování vysvětlit? Ale jak? Sama si ho neuměla zdůvodnit. Uplynuly dva dny a Morgan se do vlečky skutečně nevrátil. Dinah si zoufala. Našla si kousek v dědině pěknou kamenitou stodolu a celé dny pak trávila hleděním do jejích zdí. Když ji to po pár hodinách přestalo bavit, chodila k jezírkům, kde hledala na zemi kousky vyplaveného dříví a házela ho zpátky do vody. Měla pocit, že musí zůstat u traktoru a dát tak Morganovi příležitost, aby se vrátil. Třeba odjel jenom někam na jedno. Ve chvíli nevyšší úzkosti zatelefonovala domů. „Pátá brigáda al-Fatáh. Spojka Jásir tři.“ „To jsi ty, Camielo?“ „Jejda, salam alejkum, to jste vy, káfir Dinah. Myslela jsem, že je to někdo jiný,“ poplašeně přeřadila služebná.

88

„Je doma Bruce?“ „Ten nevěřící pes? Podívám se, vydržte. Alláhu akbar.“ Dinah slyšela dusot Camieliných netenkých nohou po hliněné podlaze a poté několik arabských nadávek. Po chvíli se ve sluchátku ozval dědečkův hlas. „Tady Alfa jedna. Mluvte, co máte?“ „Ahoj, dědečku, tady Dinah.“ „Jé, o jsi ty? Myslel jsem, že je to někdo jiný. Nečekal jsem, že nám o líbánkách zavoláš. Myslel jsem, že musíš mít už na zádech modřiny od prken. No jo, taky jsem trávíval líbánky na vlečce,“ řekl žoviálně Bruce. „Stýská se mi po tobě. I po Adolfovi,“ pípla slabě. „I mě se stýská po Adolfovi. A jak se daří Morganovi? Doufám, že jsi mi ho neudřela, he he, je tady hodně práce. Ráno jsem to nestihl na záchod…“ Dinah už ho neposlouchala, stačilo jí, že se Morgan nevrátil domů. V hlavě jí vířila spousta nových otázek. Kam Morgan odešel? Kde by ho mohla najít? A jak se odsud dostane? Dva dny čekání na plesnivé korbě v ní zanechaly pocit vlhka a nebezpečí. Korba se s ní pomalu bořila hlouběji a hlouběji do bláta a nakonec jí nezbylo, než to místo smutku a samoty opustit. Naškrábala Morganovi vzkaz hřebíkem na jeho sluneční brýle, které tam v rozrušení nechal ležet, a vydala se ho hledat. Ve vesnici si u konzumu nenápadně půjčila kolo a rozjela se s ním dál, podél kamenů ukazující cestu blaty. Byl chladný a větrný den, jak v tom týdnu všechny, a cesty zely prázdnotou. Když se procházela po bahnitém dně močálu po kolena v kalné a studené vodě plné slizkých šlahounů podvodních křovin a pijavic, připadala si osamělá a ztracená. Vířící cáry zimní mlhy dávaly barvě stromů bledě zelený nádech a hladině tůněk až strašidelnou záhrobní atmosféru. Sama si představovala, jak se k ní v chmurné, křehké, ale přesto až překvapivě pevné loďce pomalu blíží převozník Charón a zkušeně odhaduje, zda je jeho loďka opravdu až tak pevná. Těsně před ní náhle obrací a rychlými záběry pádluje pryč. Dinah zklamaně vyplivla minci z úst. Celá prokřehlá vylezla z vody a šla si stopnout do vesnice nákladní auto. Místo k domovu se ale vydala k místu, kde se s Morganem poprvé milovala. Ten statek nebyl podle jejích vzpomínek daleko a když téměř zvukotěsnému řidiči během tří hodin vysvětlila cestu, byla před setměním na místě. V prchavé naději, že to byl oblíbený Morganův útulek a že by ho tam mohla nalézt, se Dinah celá třásla nedočkavostí. Řidič ji vyhodil na povědomém místě u silnice a rukou jí ukázal směr kamsi do hlubokého pralesa. Trvalo jí hodinu než našla úzkou soukromou cestu, která vedla hájkem pronikavě vonících plesnivých chaluh, a jejího srdce se dotknul osten staré vášně. Vyplašila lišku, která tam přišla umřít na vzteklinu, a to její cestu k polorozbořenému statku značně urychlilo. Dům stál hrdě na hřebenu kopce jako starý zlomený mukl z uranového dolu a se zvláštním nepřítomným pohledem sledoval rozbouřené jezero a skaliska pod sebou. Okenice byly rozbité, celé sídlo vypadalo opuštěně. Dinah se dovlekla ke dveřím a zabouchala na ně. Nikdo na její bušení nereagoval a Dinah v sobě potlačila dětinskou touhu sednout si na schody a rozplakat se. Místo toho si už rozumněji začala potichu nadávat a tlouct hlavou do beznadějně zavřených dveří. Když se uklidnila, rozhodla se, že nebude bránit hořkosladkému impulsu a projde se po pláži, kde se před lety milovali. Šedivý den se začínajícím soumrakem propůjčoval známým místům podivný postkatastrofický půvab. Mezi skalisky v ledovém příboji dováděli dva tučňáci. Nad obrysy kopců se rozpustile vznášel hustý příkrov tmavé mlhy. Krajina vypadala drsnější a vlny se zdály špinavější než onu noc, kdy se poprvé v Morganově náručí dozvěděla, co je to být ženou, jak o tom psali v jejich oblíbených časopisech. Na okamžik se zadívala na opakující se rytmus vln tříštících se o ropnou skvrnu pomalu se blížící k nic netušícím tučňákům. Pak si povzdychla, příliš rozrušená, než aby zvířata varovala a zahnala je klackem do rokliny. Jako ve snu přešla přes pláž, kde kdysi divoce cválali na polomrtvých koních. Ještě dokázala poznat kameny, o které si ty herky dolámaly zbylé zdravé nohy. Ach, jak jim bylo tenkrát dobře.

89

Mořští ptáci létali nízko, těsně nad vlnami a draví krokodýlové se po nich hladově oháněli. Vlhkost bláta se jí opět vsakovala do osychajících bot. Probíjela se větrem k chaluhovému pralesu, kde si kdysi vzal její panenství, spíš náhodou, a na oplátku jí poskytl nevyčerpatelnou studnici vtipu a humorného popichování. Velké umírající chaluhy bránily přístupu čistého vzduchu, který se mísil s aroma tuhnoucího jezera na pozadí nefunkční vrtné plošiny. Bolestné vzpomínky byly tak živé, že Dinah každou chvíli čekala větu „To víš, my ze speciálních jednotek vydržíme i tři měsíce bez vody i bez vzduchu“. Klopýtla o mrtvého tučňáka a rychle se otočila. Přímo v její cestě stála ve stínu zrezavělého olověného kontejneru vysoká, temně povědomá postava. Dinah začalo bušit srdce. „Dědečku,“ zašeptala v nadějí a bez dechu. Dlouhé křivé prsty odsunuly kápi a chrčivý hrdelní hlas, jeden z nejdivnějších na světě, pronesl: „Mýlíte se.“ Dinah nemohla odhadnout, kolik měla let, ale určitě vypadala starší. Bez ochrany kápě její řídké dlouhé vlasy povívaly v poryvech větru a jejich bílá barva ladila s mlhou poflakující se kolem nich. Její vzhled popíral, že by mohla být někdy i mladá, ale přes to všechno z ní vyzařovala jakási aura, vedle níž si Dinah připadala jako ten druhý, ještě živý tučňák, který už ovšem vážně pokašlával. Bezesporu šlo o zajímavou ženu, s hereckou tajemností Borise Karloffa, i svým vlastním osobním kouzlem varietního iluzionisty. „Omlouvám se, neměla jsem v úmyslu vstoupit na cizí pozemek a zašlápnout tu tučňáka,“ pronesla Dinah váhavě. „Chtěla jsem jen…“ „Vím, proč jste přišla,“ ozval se kolísavý hlas, který Dinah znala snad ze stovky dabovaných filmů. Slavné rulové oči byly staré a nervózně těkavé. „Hm, skutečně?“ bránila se Dinah dostat do role poučovaného chovance. „Přišla jste za ním.“ Nebyla to otázka, ale konstatování pronesené tak vážně, jako by Dinah přišla za umírajícím Michaelem Jacksonem. „Ano.“ „I když jste ho odmítla.“ „Tolik jsem se mýlila. Už to nikdy neudělám, hlavně to na mě neříkejte doma.“ Její předsevzetí se rozplynulo jako pára nad hrncem s Morganovými ponožkami. „Musíte ho hodně milovat, když ho od sebe pořád odháníte.“ „Ano, myslel jsem si… věřila jsem…“ „Tolik lidí si myslelo, že je jiný než ve skutečnosti. Znala jsem ho od nočníku. Nikdy jsem neměla vlastní děti, které bych na něj dávala. Jak jsem záviděla jeho matce. Kdysi jsme byly velké přítelkyně, na život a na smrt. Pak ale pánev Yasikito přiklepli jí, my se pohádaly a přestaly jsme spolu komunikovat. Možná jste o tom četla, byly toho plné noviny, celosvětový skandál.“ Dinah němě přikývla, ačkoliv neměla ponětí, o čem to mluví. „Zpočátku Theresa Morgana nechtěla. Byl plodem jediné velké lásky jejího života, jediného muže, se kterým vydržela celý týden. Naneštěstí byl jejich vztah velice bouřlivý a ten muž pak od ní odešel a odcestoval za lepšími vyhlídkami do zahraničí. O rok později se tam upil na jedné nákladní lodi. Potom se Theresa změnila. Začala víc pít. Střídala muže a hledala v nich něco, co tam nikdy nemohla najít. Když se Morgan narodil, dávala mu za vinu všechno špatné, co se jí kdy v jejím životě stalo. Celý svůj život mu metala do jeho tvářiček. Čím byl Morgan starší, tím víc byl podobný svému otci a tím víc jej nenáviděla. Nechtěla jej. A vylévala si na něm svůj vztek a zlost ze svého zpackaného života. I přesto ji měl ale Morgan rád. Kdyby ji neměl rád, nikdy by nedošlo k té tragédii, která se tu osudnou noc stala.“ „Co se tu noc vlastně stalo? Morgan mi nechce nic říct a zamlouvá to.“ „Omrzelo ho říkat pravdu, kterou všichni považují za ubohou lež, ale Theresa mi přiznala, že lhala ona, aby si zachránila vlastní kůži. Jako obvykle měla milence, ale jiného, než byli ostatní. Zlého, nepřiměřeně majetnického, temně násilnického, i když na veřejnosti dokázal být okouzlující. Když ji navštívil poprvé, podřezal jejího medvídka pandu s tím, že nesnáší trápení zvířat zavřených v třicetihektarových zalesněných parcích. Na to si zabavil i její nové ferrari a odjel s ním nakupovat s její šekovou knížkou. Kromě Morganova otce to byl

90

první muž, který Theresu nějak ovládal, ale jeho povaha byla jiná, strašná. Poté, co jí jejím volvem srazil služku i s kuchařem, přestalo se to Therese líbit a začali se hrozně hádat. Padla i nějaká rána. Morgana hluk probudil kolem třetí hodiny odpolední a šel se nahoru podívat, co se děje. Když vešel do jejich pokoje, spatřil, jak po sobě hází vázy, květináče, křesla i postele. V tu chvíli si prý vzpomněl na své dlouholeté zážitky ze zajateckého tábora na Soloveckých ostrovech a dovedně se vyhnul všem ranám, které se obrátily pro němu. Hodně ho to šokovalo, chtěl matku jen bránit a najednou na něho oba zaútočili. Přišlo jim asi trapné, že je nachytal uprostřed hádky a předstíranou brutalitou chtěli odvrátit pozornost od jejich problémů. Morgan musel prchnout z domu a jeho vlastní matka ho udala policistům jako hlavního pachatele její zdevastované vily. Připadal si oklamaný a slabý. Celý život toužil po lásce a nakonec dostal pouze rodinným ucháčem do čela.“ „Kde ho najdu?“ prosila Dinah zoufale. „Musím ho vidět a zeptat se ho na ty ostrovy. Vždyť mu v té době muselo být teprve…“ „Bude se na mě hrozně zlobit, když vám to řeknu. Nerad bych, aby mi musel moje povinnosti připomínat ručně.“ „Nevěřím, že vy byste se něčeho bála. Vy už nemáte co ztratit.“ Zasmála se svým hrdelním, smrtelným smíchem. „Jsem už příliš stará na to, abych se bála, to máš pravdu, mé dítě. Když to chcete vědět, je nahoře v domě. Zboural jednu zeď a dívá se na prázdnou plochu místo ní. V posledních dnech byl hodně mizerný společník. Proč si myslíte, že jsem se šla projít?“ „Nevím.“ „Co chcete dělat?“ „Zajdu za ním. Klepala jsem na přední dveře, ale nikdo neotevíral.“ „Buď v horních patrech není klepání slyšet nebo si myslí, že je to jaro. Stejně, když je služebnictvo pryč, neotvíráme vůbec. Těch chodů je tam hodně. Jděte zadními dveřmi, dítě. A pak po žebříku do druhého patra, po položených fošnách přes díru v druhém ochozu. Přistavte si kbelík k lešení a po něm se dostanete až do třetího patra. Ten pokoj bez jedné zdi je jeho. Není zamčeno.“ Dinah se rozběhla. Pak se ale zastavila a připomněla si, že by mohla té plavovlasé ženě aspoň poděkovat nebo tak něco, ale ta mezitím zmizela jako by tam vůbec nebyla a stala se částí jakési fantaskní noční můry. Zůstaly na ní pouze prohlubně od jejích střevíčků číslo čtrnáct, rychle se plnící několika kubíky olejovité vody. Znovu se rozběhla hlubokým pískem, až popadala dech a v žilách jí bolestně tepala nedokysličená krev. Skučící vítr, pohrávající si s těly nebohých tučňáků, se opíral do jejího těla a dodával jí rychlost téměř nadlidskou. Uklidnila se až před začátkem opičí dráhy, kterou musela překonat zcela soustředěná. Před zavřenými dveřmi Morganova pokoje zaváhala. Srdce sebou vyděšeně mlátilo o žebra a její oči byly rozšířené hrůzou i láskou, bolestí i strachem. Jakmile se dotkla kliky, vítr převzal iniciativu místo ní, dveře uchopil a smýknul jimi prudce do pokoje, kde se zastavily až o Morganovu hlavu. Ten zavrávorala a rychle poodstoupil asi o deset kroků než narazil zády do komínu krbu, ze kterého se uvolnilo množství sazí a zcela udusily skomírající plamínky zeleného ohně poskakujícího mezi zbytky spálených PET láhví. „Velice dramatický vstup, moje drahá,“ ozval se z mračna popela Morganův ublížený a ironický hlas. „Neměla jsi sem vůbec chodit, podívej, jak teď vypadám.“ Rozběhla se k němu, ale v kouři ztratila orientaci a místo Morganovi se začala omlouvat plastové, žárem pokroucené židli vedle krbu. „Neměla jsem pravdu,“ začala. „Hrozně jsem se mýlila. Nesmíš mě nenávidět, podívej se, jak vypadám já. Nikoho jiného bych už nenašla. Morgane, prosím.“ Připadalo jí, že jeho pokřivená a divně malá postava ji nenávistně pozoruje. Nikdy jí nebude důvěřovat, a nemohla se mu divit. Jak mu ublížila. Odvrátila se od něj a najednou se tyčil před ní. Tiše se pohnul. Pak ucítila, jak se kolem ní ovíjejí jeho paže a jak si ji překlápí k sobě. Roztřásla se. „Necítím k tobě nenávist,“ pronesl velmi tiše a jemně, aby nevířil pomalu se usazující saze. „Nikdy bych tě nedokázal nenávidět, miluji tě od první chvíle, co jsem tě spatřil.“ Zabořil rty do jejích vlasů a utřel si je do nich.

91

„Hrozně jsem se mýlila, když jsem ti nevěřila,“ zašeptala. „Jenom jsem si tě nechtěla připoutávat penězi. Chtěla jsem ti svěřit Kirstenovy vinice a nechat ti volnost. Věříš mi?“ „Tobě cokoliv, má drahá. Bez tebe by pro mě žádná volnost stejně neměla cenu, lásko. I proto jsem se občas choval jak úplný idiot, jen abych tě neztratil. Kdy to konečně pochopíš?“ „Ach, Morgane, nikdy,“ zašeptala mu něžně do nosu. Políbili se – vášnivě a hluboce. Konečně ji pustil. Uchopil její ruce a přitáhl si je bláznivě k uším. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ vypravila ze sebe. „Cože?“, Morgan se vzpamatoval. „Promiň, nebylo slyšet.“ „Bála jsem se, že už se nevrátíš.“ „Nedokázal bych se nevrátit. Víš, Dinah, i když se někdy chovám jak začínající puberťák, nemůžu bez tebe žít. „Ani já ne, ani já ne.“ Odstranil jí z tváře hrudku popela. „Brzy budeme muset Adolfovi říci, že jsi jeho matka. Nevím, jak se s tím srovná, ale budu rád, když to budou všichni vědět. Ta myšlenka mě naplňuje nepopsatelným štěstím.“ Sevřel její ruce a Dinah náhle pocítila jeho naléhavou dychtivost. „Ne, Morgane,“ zašeptala. „Nechci mu to říct ještě dlouho. Je ještě malý a hloupý. Nepochopil by to. Myslí si, že ho přinesl sup, tak proč mu to kazit. Je s touto představou spokojený, možná až bude starší…“ „Pěkně blbá představa. Ale budiž, rozhodnutí nechám na tobě.“ V blednoucím slunečním oparu pod stavením bušily o černý pruh pobřeží temné lesklé vlny. Morgan ji dotlačil k oknu a v objetí oba zírali na divoké, větrem bičované jezero. „Tady jsme se poprvé našli,“ pronesl něžně a jeho ruce vklouzly do kapsy pro krabičku camelek. „A tady se znovu nacházíme,“ odpověděla s pohledem do jeho očí a s pocitem rozechvělé radosti. „Ano,“ zašeptal. Výraz v jeho očích změkl. „Budeme spolu šťastní, ty a já. Budu proto dělat všechno, to ti slibuji. Nemáš oheň?“ „Já vím, že budeš,“ odpověděla. „Vždycky jsi byl přece tolik obětavý. Ale sirky nemám…“ „Nevadí. Bude mi muset stačit žár naší lásky.“ Zklamaně odhodil prázdnou krabičku a znovu uchopil Dinah do náručí. Přitiskl své rty na její. Líbali se nekonečně dlouho. Morgan se po dvou vteřinách odtrhl a za ruku ji posunoval směrem ke svému lůžku. Tam ji znovu políbil a zašeptal: „Budu už navždy jenom tvůj, lásko.“ „Ano, a já tvoje, Morgane. Už cítím ten žár naší lásky. Taky ho cítíš, jak pálí?“ „Jistě drahá. Ačkoliv před lety v Etiopii, když jsem pomáhal místním povstalcům, bylo takové vedro…“ Morgan zasténal, když ho ruce Dinah stiskly ve vášnivém objetí. Téměř celý hektar jejího těla byl vzrušený chutí, dotyky, vůní. Dinah věděla – byl její. Bude jí patřit navždy. Morgan si lítostivě uvědomil, že teď není čas na jeho historky a začal ji svlékat. Pak pronikl do jejího spalujícího žáru, horšího než v Etiopii, a jako vždycky byla vášeň, která se mezi nimi vzedmula, něčím víc, než obyčejným románkem.

92