Roger Scruton. Academia, Praha, 2002 preklad: Klára Cabalková

˚ Roger Scruton: Pruvodce inteligentn´ıho cˇ lovˇeka po modern´ı kultuˇre

1

Roger Scruton

Pruvodce ˚ inteligentn´ıho cˇ lovˇeka po modern´ı kultuˇre Academia, Praha, 2002 preklad: Klára Cabalková • 7 ˚ ze byt (. . .) kultura má náboˇzenské koˇreny a náboˇzensky´ vyznam. To samozˇrejmˇe neznamená, zˇ e jen vˇerˇ´ıc´ı cˇ lovˇek muˇ ´ ´ kulturn´ı. Znamená to vˇsak, zˇ e vyznam kulturnosti nelze plnˇe vysvˇetlit bez odkazu˚ na povahu a vyznam náboˇzenstv´ı. ´ ´ • 10 Kmeny (. . .) v modern´ım svˇetˇe podobnˇe jako vˇetˇsina tradiˇcn´ıch spoleˇcnost´ı mizej´ı. Obyˇceje, zvyky, slavnosti, rituály a vˇerouky jsou promˇenlivé a poloviˇcaté, staly se odrazem naˇs´ı prchavé a vykoˇrenené existence, závislé (stejnˇe jako ˇ ıc´ı práci, my sami) na modern´ıch objevech. Navzdory tomu vˇsemu a pˇres vˇsechny vymoˇzenosti a zaˇr´ızen´ı, usnadnuj´ d´ıky nimˇz jsou ostatn´ı lidé cˇ ´ım dál t´ım v´ıce postradateln´ı, jsou obyvatelé modern´ıch mˇest spoleˇcenskymi tvory toutézˇ ´ ˚ Nemaj´ı klid, dokud si nevytvoˇr´ı spoleˇcenskou identitu, podobu pro okoln´ı mˇerou jako pˇr´ısluˇsn´ıci tradiˇcn´ıch kmenu. svˇet, která jim t´ım, zˇ e je takto pˇredstavuje ostatn´ım, poskytuje jistotu v nˇe samé. Modern´ı zˇ ivot je plny´ tohoto hledán´ı ˚ ze se promˇenit i nˇekolikrát za zˇ ivot, nˇekdy tˇreba i dvakrát do roka, pˇresto identity“. Pojem je to sice nestály´ a muˇ ” vˇsak má mnoho spoleˇcného s vazbami pˇr´ısluˇsn´ıka kmene na sd´ılenou kulturu. Rozv´ıjen´ı identity“ je, vyjádˇreno ” existencialistickym ´ zˇ argonem, modus byt´ı-pro-druhé“, nárokován´ı m´ısta ve veˇrejné sférˇ e. Je dáno vybˇ ´ erem, vkusem ” a volnym pˇredstavivosti. ´ cˇ asem jedince, zˇ iv´ı se populárn´ım umˇen´ım a zábavou; nejobecnˇeji rˇ eˇceno, je vykonem ´ • 12 ˚ ze nechat okouzlit lidovymi Modern´ı cˇ lovˇek se muˇ kroji, lidovymi tanci a slavnostmi, ale svou identitu jejich prostˇred´ ´ nictv´ım jiˇz nenacház´ı – coˇz, rˇ eˇceno jinymi slovy, znamená, zˇ e lidová kultura je mrtvá. ´ • 15 Rituál obest´ırá svatost toho, co sám vytvárˇ´ı. Jeho slova a gesta jsou archaická, tajuplná a o to závaˇznˇejˇs´ı, zˇ e nám byla ˚ a ten, kdo se pokus´ı konán´ı u oltárˇ e zmˇenit nebo pˇredána bez vysvˇetlen´ı. Rituálem k nám promlouvá hlas pˇredku, pˇrekroutit, dopust´ı se jednoznaˇcnˇe svatokrádeˇze: svého boha pˇretvoˇr´ı, a t´ım jej znesvˇet´ı. • 16 K náboˇzenstv´ı neoddˇelitelnˇe patˇr´ı pˇr´ıbˇehy o boˇzstvech a pˇr´ızrac´ıch, které putuj´ı svˇetem a jev´ı neobyˇcejny´ zájem o naˇse zdejˇs´ı konán´ı. Na rozd´ıl od teologickych ´ náboˇzenskych ´ doktr´ın nám vˇsak neposkytuj´ı odpovˇed’ na etické otázky – nedokázˇ ´ı vysvˇetlit pˇr´ıcˇ inu ani c´ıl naˇs´ı existence. Nˇekdy mohou odpovˇedi naznaˇcovat, proto si je vˇsak lidé nepamatuj´ı a necen´ı. Mytus svˇet oˇzivuje, prom´ıtá do pˇr´ırodn´ıch procesu˚ zámˇery a touhy, a cˇ in´ı tak z pˇrirozeného nadpˇrirozené. ´ V mytu ´ cˇ el´ıme pˇr´ıbˇehu, ktery´ po nás zˇ a´ dá, abychom mu uvˇerˇ ili, aniˇz bychom vˇerˇ ili v jeho pravdivost; je metaforou, ˚ kterou opakujeme v cˇ istém jazyce naˇsich vlastn´ıch emoc´ı. (. . .) V mytu myˇslen´ı: ´ pˇricház´ı ke slovu zvlásˇ tn´ı zpusob ˇ zrcadlen´ı vˇedom´ı, které ono vˇedom´ı sm´ısen´ım s rˇ a´ dem svˇeta zárovenˇ vyjasnuje. • 16 Posvátné obˇrady a zvyky jsou v jistém smyslu pedantské. Jejich smysl a s´ıla spoˇc´ıvaj´ı v jejich pˇresném proveden´ı. Stejnˇe jako cˇ arodˇejné formule (jimˇz se velmi podobaj´ı) mus´ı byt ´ provedeny do slova a do p´ısmene, bez chyb, jak to pˇredpisuj´ı ˚ ze doj´ıt k chybˇe, aby to byla opravdu chyba, a ne novota, nebot’ samovolné vnásˇ en´ı novot zvyklosti. Samozˇrejmˇe muˇ ˚ ze byt s sebou nese riziko naˇrcˇ en´ı ze svatokrádeˇze. Rozd´ıl mezi správnym ´ dodrˇzen´ım tradic a svatokrádeˇz´ı muˇ ´ tak ˚ ze poslouˇzit spor, zda se má znamen´ı nepatrny, ´ zˇ e je pro nezasvˇeceného témˇerˇ nepostˇrehnutelny´ – za pˇr´ıklad nám muˇ ˚ kˇr´ızˇ e dˇelat dvˇema cˇ i tˇremi prsty, ktery´ zpusobil rozdˇelen´ı ruské pravoslavn´ı c´ırkve. • 17 ´ (. . .) staˇc´ı, aby cˇ lovˇek udˇelal malou chybu ve svych ach, a bude za to nazván kac´ırˇ em a cˇ eká jej hrozny´ trest, ´ uvah´ s t´ımto oznaˇcen´ım souvisej´ıc´ı. V náboˇzenské v´ırˇ e a praxi nejsou rozhoduj´ıc´ı velké rozd´ıly, ale právˇe ty nejmenˇs´ı. ˇ ım bl´ızˇ e je mi druhy´ ve svych C´ ´ náboˇzenskych ´ názorech, t´ım v´ıce se pohorˇsuji nad chybami“, které nás rozdˇeluj´ı. ” ˚ ze mˇerˇ it s nenávist´ı, Povyˇ ´ seny´ odstup libanonského sˇ´ıita od jeho kˇrest’anského souseda se v zˇ a´ dném pˇr´ıpadˇe nemuˇ ˚ ci svému sunnitskému rivalovi, a nechut’, s n´ızˇ kalvinista vn´ımá ateistu v modern´ım svˇet’, má jen jiˇz pocit’uje vuˇ málokdy tutézˇ s´ılu, s jakou odsuzuje katol´ıckou c´ırkev. Také v sekulárn´ıch náboˇzenstv´ıch souˇcasnosti pohlcuje velkou cˇ a´ st energie kaˇzdé c´ırkve strach z kac´ırˇ stv´ı – vezmˇeme si jen neustály´ boj komunistické c´ırkve“ proti odklonu od ” ”


2

˚ ˚ zeme sledovat doktr´ıny“, oportunismu“, trockismu“, revizionismu“ a dalˇs´ım smˇerum. Tyto a podobné spory muˇ ” ” ” s pobaven´ım jen z bezpeˇcné vzdálenosti. Pro ty, kdo se pohybuj´ı v bl´ızkosti pravého náboˇzenstv´ı, pˇredstavuje svˇet zásadn´ı a znepokojivou volbu mezi absolutn´ım bezpeˇc´ım ortodoxn´ıho vyznán´ı a moráln´ım nebezpeˇc´ım jeho popˇren´ı ´ z nitra jeho vysostn´ ıho uzem´ ı. Kac´ırˇ stv´ı a svatokrádeˇz jsou nebezpeˇcné, protoˇze ohrozuj´ı samo spoleˇcenstv´ı; naprost´ı ´ pˇresnost náboˇzenského obˇradu je znamen´ım, zˇ e náboˇzenstv´ı nen´ı jen myˇslenkovy´ systém, ale zárovenˇ kritérium sounáleˇzitosti se spoleˇcenstv´ım. • 18 ˚ ci nim a povaˇzuje je za souˇca´ st spoleˇcenstv´ı (byt’ souˇca´ st, (. . .) t´ım, zˇ e [kmen] uct´ıvá mrtvé, uznává své závazky vuˇ jeˇz se promˇenila“), nabyv´ ´ a kmen identity a jistoty vlastn´ıho zachován´ı napˇr´ıcˇ generacemi. Kult pˇredku˚ je vcelku ” ˚ nejjistˇejˇs´ım duvodem k obˇetován´ı a pˇripravenosti zemˇr´ıt“, na nichˇz závis´ı budoucnost celého spoleˇcenstv´ı. Ruku ” ˚ kteˇr´ı pˇricházej´ı na svˇet coby posvátné pouto se zesnulymi. v ruce s n´ım jde pécˇ e o potomky a potomky potomku, ´ ˚ Znesvˇecen´ı hrobu je z tohoto duvodu vysostn´ ım pˇr´ıkladem svatokrádeˇze, stejnˇe jako kaˇzdy´ dalˇs´ı srovnatelny´ projev ´ ´ neucty k mrtvym. ´ • 19 Posvátné jsou ty vˇeci, v nichˇz pˇrebyv´ ´ a duch spoleˇcenstv´ı, a v nichˇz je v sázce násˇ osud, stejnˇe jako je v sázce napˇr´ıklad ˚ v sexuáln´ıch vztaz´ıch, ve vztaz´ıch k dˇetem a rodiˇcum, v rituálech sounáleˇzitosti a iniciace, jejichˇz prostˇrednictv´ım se vytvárˇ´ı prvn´ı osoba mnoˇzného cˇ ´ısla – my“. Novovˇeká sexuáln´ı revoluce zbavila pohlavn´ı styk jeho tajuplnosti. Sex ” ˇ z rˇ´ısˇ e posvátného, stal se mou“ záleˇzitost´ı, do n´ızˇ nám“ uˇz nic nen´ı. byl vynat ” ” • 20 Pécˇ e o mrtvé a o nenarozené jdou ruka v ruce. • 21 Antropologové studuj´ı spoleˇcenstv´ı z vnˇejˇs´ı perspektivy. Vysvˇetluj´ı jejich zvyky slovy, která by ony samy nikdy nepouˇzily, nebot’danou situaci vid´ı zevnitˇr, z pohledu cˇ lena spoleˇcenstv´ı. Pro hostuj´ıc´ıho antropologa, ktery´ pozoruje ˇ ´ rituály a zvyky kmene, má ucta k mrtvym pro zˇ ivé. Clenu kmene vˇsak ´ jasnou funkci: zajiˇst’ován´ı celé rˇ ady vyhod ´ ´ o tyto vyhody v zˇ a´ dném pˇr´ıpadˇe nejde. Uct´ıvá mrtvé, protoˇze jim ucta náleˇz´ı; o budoucnosti sebe sama cˇ i ostatn´ıch ´ v tu chv´ıli neuvaˇzuje. Kdyby pˇrijal stanovisko antropologa, stal by se cˇ len kmene hrozbou pro tyˇ ´ z rˇ a´ d, ktery´ se snaˇz´ı ochránit. Otevˇrel by tak totiˇz dveˇre pochybnostem o sobˇe samém i o svych ´ bliˇzn´ıch. Zboˇznost je prostˇredkem pro vytvoˇren´ı spoleˇcenské jednoty pouze tehdy, nen´ı-li s n´ı zacházeno jako s prostˇredkem. Vyznam zboˇznosti je naplnˇen, ´ kdyˇz lidé dˇelaj´ı, co zboˇznost vyˇzaduje, ovˇsem jen tehdy, cˇ in´ı-li tak pouze proto, zˇ e to vyˇzaduje zboˇznost. • 21 Dneˇsn´ı cˇ lovˇek touˇz´ı nˇekam náleˇzet, jenomˇze k danému spoleˇcenstv´ı vskutku náleˇzej´ı jen ti, kteˇr´ı po pocitu sounáleˇzitosti netouˇz´ı, kteˇr´ı si ho ani poˇra´ dnˇe neuvˇedomuj´ı, kteˇr´ı jsou do nˇej natolik ponoˇreni, zˇ e je pro nˇe vepsán do tvárˇ e samotné pˇr´ırody. • 23 ˇ adny´ antropolog, pozoruj´ıc´ı spoleˇcenstv´ı se zakoˇrenˇenymi Z´ náboˇzenskymi principy, by jistˇe nechtˇel pˇripravit dany´ ´ ´ kmen o jeho posvátné rituály. Touhu zniˇcit v´ıru druhych ´ mohou pocit’ovat jen ti, kteˇr´ı v n´ı sami vyrostli, a poté ji ztratili. Pro antropologa je náboˇzenstv´ı hlavn´ı oporou kultury, potaˇzmo tedy zárukou spoeˇcenského vˇedˇen´ı. • 25 Obˇrady a zvyky sd´ılené kultury pˇreklenuj´ı propast mezi pocitem a cˇ inem: sdˇeluj´ı lidem, co maj´ı dˇelat, a to právˇe v onˇech situac´ıch, ve kterych motivy láska, ´ se ke slovu dostává etické naz´ırán´ı – v situac´ıch, ve kterych ´ jsou pravymi ´ zármutek cˇ i pomsta, ve kterych ´ stoj´ıme proti sobˇe duˇse proti duˇsi. Tyto obˇrady a zvyky jsou vytvárˇ eny spoleˇcnost´ı a spoleˇcnost´ı podporovány, a proto legitimizuj´ı nejen cˇ iny, ale i pocity, které se jimi manifestuj´ı. Pocit’ovat zásadn´ı emoce je vˇzdy snazˇs´ı, kdyˇz to tak spoleˇcnost oˇcekává, a je to jeˇstˇe snazˇs´ı, jsme-li vybaveni celym ´ repertoárem uznáva˚ zeme pˇripravit choreografii naˇseho neˇstˇest´ı, a t´ım si v nˇem sjednat poˇra´ dek. nych ´ gest, s jejiˇz pomoc´ı si muˇ • 26 ˚ ze si k etickému zˇ ivotu naj´ıt svˇetskou cestu. Nebo Spoleˇcenstv´ı, které pˇreˇzilo své bohy, má celkem tˇri moˇznosti. Muˇ ˚ ze vyˇssˇ´ı emoce pˇredst´ırat a ve skuteˇcnosti zˇ ´ıt bez nich. Nebo muˇ ˚ ze pˇrestat pˇredst´ırat, a tak upadnout, jak to nazval muˇ Burke, do prachu a prásˇ ku individualismu“. Moˇznosti jsou to dost nepˇr´ıjemné a zbytek knihy obhajuje prvn´ı z nich ” – cestu vysoké kultury, která nám rˇ´ıká, abychom zˇ ili tak, jako by naˇse zˇ ivoty mˇely vˇecˇ ny´ vyznam. ´ • 27 ˚ ych ˚ vˇedˇen´ı zˇ e, vˇedˇen´ı jak a vˇedˇen´ı co. V´ım, zˇ e uran je radioaktivn´ı; v´ım, jak se jezd´ı na kole; Vˇedˇen´ı je tˇr´ı ruzn ´ druhu: a obˇcas v´ım, co dˇelat, co rˇ´ıct nebo co c´ıtit. Prvn´ı typ vˇedˇen´ı pˇredstavuje informace (a jeho systematickou podobou


3

˚ rozumového je vˇeda), druhy´ typ pˇredstavuje dovednost a tˇret´ı cnost. V opaˇcném poˇrad´ı odpov´ıdaj´ı tˇrem hybatelum ´ celum, ˚ ˚ a faktum. ˚ zˇ ivota: uˇ prostˇredkum • 27 Aristoteles tvrdil, zˇ e k tomu abychom vˇed’ˇeli, co máme cˇ init, je tˇreba správného usuzován´ı (orthos logos), zárovenˇ vˇsak také správného c´ıtˇen´ı. Cnostny´ cˇ lovˇek v´ı, co má c´ıtit“, to znamená c´ıtit to, co daná situace vyˇzaduje, proˇz´ıvat správny´ ” cit na základˇe správného podnˇetu, pˇri správné pˇr´ıleˇzitosti a ve správné m´ırˇ e. Takovouto znalost si klade za c´ıl mravn´ı ˚ Ctnost rˇ eckého hrdiny odpov´ıdá jeho citové jistotˇe, a tato jistota je darem vzdˇeláván´ı; jde tedy o vzdˇeláván´ı pocitu. ˇ kultury a vyˇssˇ´ıho naz´ırán´ı, které kultura umoˇznuje. Kultura zasazuje jedince do kontextu skupiny, poskytuje mu rituáln´ı vyrazivo a cestu ke kolektivn´ımu vyjádˇren´ı, v myˇslenkách ho spojuje s nenarozenymi a mrtvymi, prostupuje ´ ´ ´ ˇ ˚ jehoˇz jeho uvaˇzován´ı ideami posvátnosti a svatokrádeˇze, a t´ım vˇs´ım hrdinovi umoˇznuje jisté a upˇr´ımné vyjádˇren´ı citu, si spoleˇcensky´ zˇ ivot zˇ a´ dá. Sd´ılená kultura mu rˇ´ıká, jak a co má c´ıtit, a t´ım pozvedá jeho zˇ ivot do etické sféry, kde pak vˇsechny jeho cˇ iny prostoup´ı myˇslenka na následny´ soud. • 28 (. . .) pocit neexistuje v sobˇe a ze sebe, v jakémsi subjektivn´ım prostˇred´ı, jak si mnoz´ı namlouváme a sami sebe pˇresvˇedˇcujeme o pravém opaku: zˇ e jsme samymi vzory citlivosti, které vˇsak jakási náhoda pˇripravila o prostˇredky, ´ ´ jimiˇz by ji projevili. Pocit existuje jen tehdy, najde-li si objektivn´ı podobu ve slovech, v gestech, plánech a umyslech. • 30 Vysoká kultura Athén se soustˇred’ovala kolem divadla, konkrétnˇe kolem tragédie, která byla dramatizac´ı a prohlouben´ım náboˇzenské zkuˇsenosti. Pˇredstaven´ı byvalo náboˇzenskym ´ ´ svátkem a v mnoha tragédi´ıch se opakuje (v promˇenli´ redn´ı drama v´ıry – drama jedince, ktery´ spáchá zloˇcin proti v´ırˇ e, upadne proto v nevé a bolestiplné podobˇe) ustˇ milost a je t´ım vydˇelen ze spoleˇcenstv´ı. Také catharsis (jak ji popsal Aristoteles), kterou pˇrinese aˇz hrdinova smrt, je náboˇzenskym ´ citem – pˇredstavuje obnovené spoleˇcenstv´ı, do nˇehoˇz je chybuj´ıc´ı hrdina skrze svou smrt a promˇenu pˇrijat zpˇet. Dˇej mnohych ´ rˇ eckych ´ tragédi´ı lze nejlépe pochopit, vn´ımáme-li je z hlediska náboˇzenského archetypu v´ıry – t´ım se totiˇz vysvˇetl´ı podivny´ klid, ktery´ vzejde za vˇsech tˇech povinnych ´ vraˇzd. • 31 Kdyˇz se cesty umˇen´ı a náboˇzenstv´ı zaˇcnou rozcházet – jak je tomu v Evropˇe od obdob´ı renesance – byv´ ´ a to obvykle ´ t´ım, zˇ e náboˇzenstv´ı zachvátil zmatek nebo upadek. Kdyˇz jsou umˇen´ı a náboˇzenstv´ı zdravé, jsou naprosto nerozluˇcné. • 31 Univerzáln´ı náboˇzenstv´ı jsou právˇe ta, jejichˇz boˇzstva nes´ıdl´ı v sochách cˇ i chrámech, ale v textech (. . .). Text v sobˇe nese univerzálnost myˇslen´ı, osvobozuje se ze zajet´ı m´ısta a cˇ asu a obrac´ı se na vˇsechny, kdo umˇj´ı cˇ ´ıst nebo asponˇ slyˇs´ı. • 32 ˚ ze byt M´ıstn´ı svatynˇe samozˇrejmˇe muˇ ´ posvátná, avˇsak pouze jako pˇr´ıklad boˇz´ıho navˇst´ıven´ı. Základn´ım zdrojem ˚ ze byt posvátnosti se stává vˇseobecnˇe platny´ obˇrad, jenˇz muˇ ´ proveden na kterémkoliv z posvˇecenych ´ m´ıst. Nejvyˇssˇ´ı posvátnost vˇsak nemaj´ı m´ısta, nybrˇ ´ z cˇ asy – hodiny modliteb, jak je tomu v muslimské v´ırˇ e, náboˇzenské svátky a dny ˚ povinnost´ı u kˇrest’anu˚ a zˇ idu. • 32 ˚ ze jen nejvyˇssˇ´ı c´ırkevn´ı Obˇrady jsou prodchnuty myˇslenkami, jejich slova jsou posvátná a nemˇenná, zmˇenit je muˇ autorita, která byla zplnomocnˇena, aby hovoˇrila za samotného boha. Proto také vˇsechny vyznamn´ e liturgie promlou´ ˚ vaj´ı nˇekterym ´ ze starobylych ´ jazyku˚ nebo alesponˇ ve starych ´ jazykovych ´ obratech. Uprostˇred vˇs´ı zmˇeny mus´ı zustat nemˇenné, jako hlas boˇz´ı. • 32 Pro vˇerˇ´ıc´ıho jsou zmˇeny v liturgii velmi vyznamn´ e, nebot’jsou zárovenˇ zmˇenami v zakouˇsen´ı Boha. Proto tedy dohady, ´ zda se má pouˇz´ıvat Sb´ırka spoleˇcnych ´ modliteb cˇ i Tridentská mˇse, nejsou je spory o pouhou formu“. Tvrdit, zˇ e obˇrad ” je jen otázkou formy, znamená vlastnˇe navrhovat oddˇelen´ı formy a obsahu, které pak má za následek smrt (smrt zavrˇzen´ım) pravé sd´ılené kultury. • 33 ˚ si zˇ a´ dá komentárˇ e. S postupem cˇ asu Kaˇzdy´ text, jenˇz je vˇecˇ ny, nemˇenné boˇz´ı vule, ´ nezmˇenitelny´ a jenˇz je vyrazem ´ ˇ se proto pouˇz´ıván´ı svatych je prodchnuto mnoha rozpory a poskvrnˇeno okolnostmi. ´ slov cˇ ´ım dál t´ım v´ıc zatemnuje, ˚ D´ıky jejich starobylé podstatˇe o nich nen´ı moˇzné nijak pochybovat, z téhoˇz duvodu se to vˇsak kolem nich otázkami jen roj´ı. Proto je souˇca´ st´ı kaˇzdé kultury zaloˇzené na posvátnych ´ textech umˇen´ı interpretace, tedy hermeneutika. Lidé cˇ ´ım dál t´ım v´ıce potˇrebuj´ı prostˇredn´ıka, ktery´ jim vˇsak neubere na jejich absolutn´ı závaznosti.


4

• 34 ˚ ze skryvat Mlad´ı lidé, kteˇr´ı jsou vychováváni bez posvátného textu, nemohou pozdˇeji pochopit, zˇ e tajemstv´ı zˇ ivota muˇ ´ nˇeco tak neˇzivého, jako je kniha – zvlásˇ tˇe pak kniha, napsaná pˇred tis´ıci let, a jeˇstˇe ke vˇsemu jazykem, j´ımˇz se dnes uˇz nemluv´ı. • 43 Kaˇzdou kulturu lze nahl´ızˇ et bud’ zevnitˇr nebo zvenku – jako pˇr´ısluˇsn´ık kmene nebo jako antropolog. • 44 Usilován´ı univerzalistické kultury, oproˇstˇené od m´ısta a cˇ asu, zrodilo novy´ druh osamocenosti. Kaˇzdé spoleˇcenstv´ı je závislé na s´ıle, jiˇz Burke nazyv´ ´ a pˇredsudkem; spoleˇcenstv´ı je ve své podstatˇe m´ıstn´ı, vázané m´ıstem, dˇejinami, jazykem a sd´ılenou kulturou. Osv´ıcensky´ individualista se tˇechto vˇec´ı vzdává, a proto cˇ ´ım dál t´ım v´ıc zˇ ije cizinec mezi cizinci, pohlcovany´ bezmocnou touhou po poutech, která jeho vlastn´ı chladné myˇslen´ı zniˇcilo. • 45 (. . .) nen´ı cesty nazpˇet, (. . .) mus´ıme zˇ ´ıt v tomto poosv´ıcenském svˇetˇe a snásˇ et vnitˇrn´ı napˇet´ı, k nˇemuˇz nás odsuzuje. A právˇe skrze toto napˇet´ı bychom (. . .) mˇeli chápat lesk i b´ıdu modern´ı kultury. • 54 (. . .) pokud je kaˇzdá cˇ innost jen prostˇredkem k dosaˇzen´ı c´ıle, nemá zˇ a´ dná cˇ innost vnitˇrn´ı hodnotu. Svˇet je pak zbaven ˚ nim samym, smyslu. Pokud vˇsak existuj´ı cˇ innost, do kterych ´ se pouˇst´ıme jen kvuli ´ svˇet je pro nás obnoven a my jsme obnoveni pro nˇej. U cˇ innost´ı tohto typu se neptáme, k cˇ emu slouˇz´ı, jsou postaˇcuj´ıc´ı samy v sobˇe. Jednou je z nich je hra. • 54 ´ celového chován´ı lze pochopit jen tehdy, dáme-li si tu práci a rozliˇs´ıme uˇ ´ cel a funkci. Sociobiolog bude (. . .) vzorce bezuˇ ˚ tvrdit, zˇ e hra má svou funkci, zˇ e je to najbezpeˇcnˇejˇs´ı zpusob zkoumán´ı okoln´ıho svˇeta a pˇr´ıprava d´ıtˇete pro skuteˇcn´ı ´ cel. D´ıtˇe si hraje, aby si hrálo, hra je svym ´ celem. Kdyˇz promˇen´ıme funkci v uˇ ´ cel jednán´ı. Funkce ale nen´ı uˇ ´ vlastn´ım uˇ – kdyˇz si napˇr´ıklad budeme hrát, abychom se nˇeco nauˇcili – pak si vlastnˇe pˇrestaneme hrát. Prostˇe to (. . .) mysl´ıme ” vázˇ nˇe“. Podobnˇe dotˇerny´ cˇ lovˇek, ktery´ konverzuje, aby z´ıskal nebo naopak rozˇs´ırˇ il nˇejakou informaci, aby si z´ıskal ˚ ˚ pˇr´ıbˇeh, pˇrestal konverzovat. Tak (. . .) zpusobuje smrt rozhovoru. soucit nebo vypovˇedˇel svuj Totézˇ plat´ı i o pˇra´ telstv´ı. I ono má jistou funkci. Spojuje lidi, cˇ in´ı jejich spoleˇcenstv´ı silnym pˇrinásˇ´ı vyhody ´ a trvalym, ´ ´ tˇem, kdo jsou j´ım spojováni, a posiluje je v jejich usilován´ı. Jakmile vˇsak tyto vyhody uˇcin´ıme naˇs´ım c´ılem, pˇra´ telstv´ı ´ zmiz´ı. Pˇra´ telstv´ı je prostˇredkem k z´ıskan´ı tˇechto vyhod, ale jen tehdy, neuˇz´ıváme-li ho jako prostˇredku. Totézˇ plat´ı ´ témˇerˇ o vˇsem, co má pro nás hodnotu: vzdˇelán´ı, sport, procházky, rybaˇren´ı, lov a umˇen´ı. A proto, pokud máme zˇ ´ıt, jak se patˇr´ı – vyhnout se pouhému spotˇrebováván´ı svˇeta, a m´ısto toho jej milovat a cenit si ho – mus´ıme v sobˇe kultivovat umˇen´ı hledán´ı c´ılu˚ tam, kde bychom jinak naˇsli pouze prostˇredky. Mus´ıme se nauˇcit, kdy a jak odhlédnout ˚ nikoliv z nudy nebo znechucen´ı, ale z nezuˇ ´ castnˇené vásˇ nˇe pro vˇec samu. od naˇsich zájmu, • 60 Náboˇzenstv´ı má dvoj´ı spoleˇcenskou funkci: ustavovat motivy, na nichˇz je spoleˇcenstv´ı závislé, a nauˇcit je umˇen´ı ´ redn´ı zkuˇsenosti spoleˇcnosti posvátnymi, ˇ citu. Náboˇzenstv´ı cˇ in´ı ustˇ a tak promˇenuje naˇse závazky vˇecˇ né, cˇ in´ı nás ´ ˇ ı tak ˚ smysl a smˇer. Cin´ vzájemnˇe hodnymi obdivu, vyzvedá cˇ lovˇeka aˇz na sám vrchol stvoˇren´ı a dává naˇsim zˇ ivotum ´ ˚ jedineˇcnym vˇsem pˇr´ıchoz´ım bez ohledu na jejich vzdˇelán´ı nab´ız´ı zkuˇsenost s posvátnymi slovy a obˇrady. ´ zpusobem: ´ Tato zkuˇsenost lidsky´ zˇ ivot promˇen´ı a napln´ı ho dlouhodobou oddanost´ı. Ta je vˇsak pˇr´ıstupná pouze prostˇrednictv´ım v´ıry. Antropologovi, jehoˇz znalost funkc´ı náboˇzenstv´ı ho vzdaluje od jeho doktr´ın, pˇr´ıstupná nen´ı. Jeho funkci mohou ˚ naplnit jenom ti, kdo si ji neuvˇedomuj´ı a kdo celou svou pozornost vˇenuj´ı bohum. • 61 Kdyˇz nám umˇelecké d´ılo pˇredkládá náhled na jisté vˇeci, nezaj´ımá nás pravdivost tohoto názoru, ale do jaké m´ıry je moˇzné ho vˇclenit do zˇ ivota trvalého závazku a vázˇ ného citu. • 62 ˚ vyznam Slova kaˇzdého jazyka vdˇecˇ ´ı za svuj zvyklostem a cˇ lovˇek se jazyk uˇc´ı t´ım, zˇ e si osvoj´ı daná pravidla. Jen d´ıky ´ zvyklostem se kuˇre v angliˇctine oznaˇcuje slovem chicken, a ne tˇreba poule nebo dajajah. Jakmile se vˇsak takové slovo ˚ zaˇcne pouˇz´ıvat, z´ıskává dalˇs´ı vyznamy jeˇstˇe jinymi zpusoby, napˇr´ıklad asociac´ı zvuku a vyznamu, stˇrety a setkáván´ı´ ´ ´ mi s jinymi slovy, uˇzit´ım v literárn´ıch d´ılech, která tˇezˇ ´ı z jeho vyznamov ych ´ ´ ´ moˇznost´ı, a tak dále. Proto má anglické slovo chicken jiné sémantické pole neˇz arabské dajajah a básnˇe o kuˇratech nen´ı moˇzné pˇreloˇzit z jednoho jazyka do jiného bez ztráty cˇ a´ sti vyznamu. ´


5

• 65 Bez tradice by originalita nemohla existovat, nebot’si j´ı vˇs´ımáme teprve ve srovnán´ı s tradic´ı. Tradice a originalita jsou ˇ dvˇe cˇ a´ sti téhoˇz procesu, procesu, ktery´ jedinci umoˇznuje, aby se skrze svou sounáleˇzitost s jistou dˇejinnou skupinou dal ostatn´ım poznat. • 72 V kaˇzdém erotickém dobrodruˇzstv´ı se znovu a znovu odehrává tragédie osv´ıcenstv´ı, láska uniká pˇred manˇzelstv´ım ´ echu, neprováz´ı ji zˇ a´ dny´ obˇrad pˇrechodu, ktery´ by ji pˇrivedl do a stává se osobn´ım vydobytkem, známkou uspˇ ´ mravn´ıho spoleˇcenstv´ı. • 77 Oscar Wilde • (. . .) cynik je cˇ lovˇek, ktery´ zná cenu vˇsechno, ale hodnotu niˇceho. • 82 ´ Erotické umˇen´ı nemá v umyslu vzbuzovat skuteˇcnou touhu, ale pˇremyˇ ´ slivé pochopen´ı pro touhy pomyslnych ´ bytost´ı. ˚ ze byt ˚ ˚ Proto tedy erotické umˇen´ı na rozd´ıl od pornografie muˇ e a cudné, po zpusobu Tizianovy ´ zdrˇzenlivé, dustojn´ Venuˇse. • 83 Zuˇslecht’uj´ıc´ı s´ıla pˇredstavivosti spoˇc´ıvá v následuj´ıc´ım: v tom, zˇ e novˇe uspoˇra´ dává svˇet, a t´ım v reakci na nˇej uspoˇra´ dává novˇe i naˇse city. Naopak hotová pˇredstava cˇ asto znehodnocuje, protoˇze vycház´ı z pˇredpokladu hotové emoce, ˚ ze ani zdokonalit, ani kritizovat, pouze ji zˇ ivit. Je otrokem daného a prodává zakázané zboˇz´ı. Tam, kde kterou nemuˇ pˇredstavivost nab´ız´ı letmé zahlédnut´ı posvátného, nab´ız´ı pˇredstava svatokrádeˇz a znesvˇecen´ı. • 84 Hlavn´ım c´ılem kaˇzdého náboˇzenstv´ı je soustˇredˇen´ı lidskych emoc´ı – zejména pak tˇech, které udrˇzuj´ı spoleˇcenstv´ı ´ ˚ v chodu. Jistym ych ´ vˇecem se dokázˇ eme postavit otevˇrené tvárˇ´ı v tvárˇ pouze v dustojn ´ rituálech, v nichˇz nás v naˇs´ı lidské slabosti posiluj´ı vˇsechny nepˇr´ıtomné generace. • 86 ˚ (. . .) sekularizace v dlouhodobém horizontu zpusobila postupné naruˇsen´ı manˇzelstv´ı coby jedineˇcné formy lidského ˚ nemá v tomto ujednán´ı m´ısto a vázˇ nost závazku, na jeho m´ısto nastoupila smlouva o oboustranném prospˇechu. Buh ˚ takovéhoto manˇzelstv´ı je státem garantovany´ klam. V dusledku toho vymizel i charakter manˇzelstv´ı coby obˇetován´ı: lidé uˇz své zˇ ivoty manˇzelstv´ım neposvˇecuj´ı, a jakmile se objev´ı lepˇs´ı nab´ıdka, své povinnosti bez zábran odhazuj´ı. Zamyslete se nad touto skuteˇcnost´ı i nad t´ım, co vˇsechno to znamená pro reprodukci spoleˇcenstv´ı, a sami uvid´ıte, jak drahocenná byla idea posvátného (. . .). • 87 (. . .) Druhé pˇrikázán´ı prav´ı, zˇ e je hˇr´ıch uct´ıvat modly; t´ım nás zárovenˇ varuje pˇred dalˇs´ımi modern´ımi neˇrestmi. ˚ a zjednoduˇsuj´ıc´ı charakter hotovych Náhradn´ı cˇ lovˇek je stejnˇe tak nebezpeˇcny´ jako náhradn´ı buh ´ pˇredstav naleptává vˇsechny vyˇssˇ´ı city. ´ Co je v sázce, to se nám opˇet ukázˇ e na pornografii. Pornografické zobrazen´ı je v podstatˇe odosobnˇené – jeho ukolem je navázat sexuáln´ı uspokojen´ı na neosobn´ı náhraˇzku a tak je prodat“. Ve stˇredu pozornosti je pohlavn´ı styk a pohlavn´ı ” ˚ orgány, to vˇse odpoutané od jakéhokoliv osobn´ıho vztahu. Pornografické tedy jinymi slovy zpusobuje posun po´ ˚ od lidské osoby, objektu lásky a touhy, k lidskému zv´ırˇ eti, objektu, kterym ˚ ze byt zornosti – posun smˇerem dolu, ´ muˇ ´ kdokoliv. Stejnˇe jako v pˇr´ıpadu uct´ıván´ı model je tento posun zárovenˇ znesvˇecen´ım. Soustˇredˇen´ım na nesprávné vˇeci ˇ poskvrnujeme a bagatelizujeme ty správné. V pornografii je touha odpoutána od lásky a naopak spoutána nˇemou maˇsinéri´ı sexu. A to je právˇe tak znesvˇecen´ım erotické lásky, jako je tanec kolem zlatého telete znesvˇecen´ım uct´ıván´ı Boha. • 89 ˚ zeme velmi snadno splést s pocitem skuteˇcnym, Sentimentáln´ı pocit si muˇ protoˇze alesponˇ na prvn´ı pohled se oba ´ up´ınaj´ı k témuˇz pˇredmˇetu. Sentimentáln´ı láska k Judy i pravá láska k Judy jsou adresovány Judy a zahrnuj´ı nˇezˇ né city, jichˇz je d´ıvka pˇredmˇetem. Tato povrchn´ı podobnost vˇsak k sobˇe skryv´ ´ a velmi zásadn´ı rozd´ıl. Pravym ´ stˇredem ˚ zité, ke komu se jeho cit up´ıná, zájmu mé sentimentáln´ı lásky nen´ı Judy, ale já. Pro sentimentáln´ıho cˇ lovˇeka nen´ı duleˇ ale kdo jej proˇz´ıvá. Pravá láska má zájem o druhého: tˇesˇ´ı se z jeho radosti a rmout´ı se nad jeho trápen´ım. Nepravá láska sentimentáln´ıho cˇ lovˇeka se zaj´ımá jen o sebe a radost a trápen´ı svého objektu vyuˇz´ıvá jako záminek, aby mohla hrát roli, ve které se j´ı nejv´ıce l´ıb´ı. Zdánlivˇe se tráp´ı nad bolest´ı druhého, ale ve skuteˇcnosti se nermout´ı ani dost málo. Sentimentáln´ı lidé tajnˇe v´ıtaj´ı smutek, ktery´ spouˇst´ı jejich slzy. Jde vˇsak jen o dalˇs´ı záminku, aby mohli uˇcinit sˇ lechetné gesto, a pak pˇrem´ıtat o tom, jak dobré maj´ı srdce.


6

• 92 Sd´ılená kultura ustavuje naˇse touhy a zámˇery v rámci pevného kontextu, a t´ım nás pozvedá. Dodává duchovnu na ˚ na upˇr´ımnosti – t´ım, zˇ e nám poskytuje slova, gesta, rituály a názory, které cˇ in´ı naˇse jednán´ı uvˇerˇ itelnosti a závazkum moráln´ım. • 95 Whitehead • (. . .) západn´ı filosofie jen poznámkami k Platonovi. • 100 (. . .) mytus nen´ı pouhá pˇredstava a zˇ e naˇse setkán´ı s n´ım nen´ı nikdy jen pouhá hra. Mytus nám pˇredkládá alegoricky ´ ´ zpodobenou pravdu o naˇs´ı situaci, je to vˇsak pravda zahalená tajemstv´ım. Prostˇrednictv´ım mytu ´ poznáváme vˇec, o niˇz usilujeme, i s´ıly, které nám brán´ı v jejich dosaˇzen´ı. Tyto vˇeci pak nepoj´ımáme teoreticky, nybrˇ ´ z je proˇz´ıváme skrze svou pˇredstavivost a soucit (. . .). • 100 Mytus t´ımto opakovanym událost´ı formuje naˇse emoce a vyzyv´ ´ ´ pˇrehráván´ım zlomovych ´ ´ a nás, abychom zˇ ili pro ˚ slibuje pozdvihnout. To je podstata svátosti oltárˇ n´ı, a právˇe proto mus´ı byt tento vyˇssˇ´ı stav, do nˇejˇz nás Buh ´ podáván´ı svátost´ı oltárˇ n´ı neustále opakováno. Mus´ıme znovu a znovu opakovat pˇrechod ze stavu hˇr´ıchu do stavu vykoupen´ı, abychom v sobˇe obnovili naˇsi touhu po nˇem. Svátost oltárˇ n´ı nám dává opakovanˇe zv´ıtˇezit nad zlem, nad smrt´ı a vˇs´ım ostatn´ı, co nás stahuje do rˇ´ısˇ e zv´ırˇ at, a tak obnovuje naˇsi v´ıru v nás coby tvory, jejichˇz osudem je jiná, vyˇssˇ´ı rˇ´ısˇ e. • 107 (. . .) uvˇedomˇely´ pokus o zaˇclenˇen´ı se do tradice – dokonce i sám pojem tradice – je modern´ım fenoménem. Umˇelci, kteˇr´ı tvoˇr´ı v rámci tradice, si toho nejsou témˇerˇ vˇedomi. Tvoˇr´ı instinktivnˇe a pozdˇejˇs´ı generace mus´ı jejich umˇen´ı svym dˇel minulosti (. . .) by bylo v jinych dobách naprosto ´ znalectv´ım poznat. (. . .) nutkavé citován´ı umˇeleckych ´ ´ ˚ nedostatku informac´ı, ale zejména proto, zˇ e jen pro modernistu to muˇ ˚ ze m´ıt nˇejaky´ nepˇredstavitelné – nejen kvuli ˚ vyznam. Jenom modernista rˇ eˇs´ı problém, jak zustat pravdivym ´ ´ ve vztahu k umˇeleckému d´ılu, které mus´ı byt ´ pˇretvo˚ rˇ eno, aby mohlo vubec existuje. Jenom modernistovi dˇelá starosti, kam sám sebe a své umˇen´ı v dˇejinách um´ıst´ı. Modernismus je ve své podstatˇe pohledem zvenˇc´ı. • 107 ˚ zitˇejˇs´ı ukol ´ ˇ Nejduleˇ modernismu nacház´ıme opˇet u jiˇz zminovan´ eho Baudelaira: pokus o oˇziven´ı ducha t´ım, zˇ e ho ´ ˚ budeme urázˇ et. Upadek do smyslnosti, opiem zpusoben´ a malátnost, otevˇrená rána sexu a alkoholového opojen´ı, která ˇ zoufalstv´ı cˇ lovˇeka zárovenˇ zahaluje i umocnuje – to vˇse popisuje nádhernym ´ jazykem, jako by sˇ lo o druhy moráln´ıho ´ utrpen´ı, muka ducha, které jeho degradac´ı paradoxnˇe dokazuj´ı, zˇ e duch patˇr´ı nˇekam uplnˇ e jinam. • 110 Eliot ˚ • (. . .) sentimentalita zpusobuje, zˇ e nejen p´ısˇ eme v kliˇse´ , ale zˇ e v nich i c´ıt´ıme, abychom se tak vyhnuli nepˇr´ıjemné pravdˇe o naˇsich zˇ ivotech. • 111 Lˇzi náboˇzenské v´ıry odhaluj´ı pravdy, na kterych ´ záleˇz´ı. • 114 ´ (. . .) [Toto je] jedna z nejupornˇ ejˇs´ıch mravn´ıch pochybnost´ı, které dnes pronásleduj´ı uˇcitele humanitnych ´ pˇredmˇetu˚ (. . .)[:] Máme se pokouˇset pˇredávat naˇsi kulturu mladym, kdyˇz v´ıme, zˇ e je to moˇzné jen tehdy, zˇ a´ dáme-li po nich ´ ´ ı, které se jim muˇ ˚ ze zdát zbyteˇcné? Nebo je máme zanechat jejich osudu a dovolit, aby kultura, která nás vlastn´ı usil´ formovala a která je zdrojem naˇseho trvalého pojmu hodnoty, vymˇrela? • 115 ´ celem modernismu bylo uˇcinit vysokou kulturu obt´ızˇ nou, obehnat krásu hradbami erudovanosti. Tento Prvn´ım uˇ ˚ cˇ in mˇel dva skryté duvody: ochránit umˇen´ı pˇred populárn´ı zábavou a vytvoˇrit novou zábranu, novou pˇrekázˇ ku v procesu z´ıskáván´ı cˇ lenstv´ı a novy´ obˇrad pˇrechodu do dospˇelé a osvˇetlené sféry. Ti, které modernismus vylouˇcil, ho povaˇzovali za zradu na minulosti. Tonalita a melodiˇcnost v hudbˇe, obraz cˇ lovˇeka v mal´ırˇ stv´ı, pˇr´ıjemná vyvázˇ enost metra a verˇse, dokonce i prosté uspokojen´ı z dobˇre vyprávˇeného pˇr´ıbˇehu – vˇsechny tyto momenty, v nichˇz umˇen´ı otevˇrelo svou náruˇc normáln´ımu lidstv´ı, byly najednou odm´ıtány jako faleˇsné objet´ı. Modernisté byli toho názoru, zˇ e zrady na minulosti se nedopustil modernismus, nybrˇ ´ z populárn´ı kultura. Populárn´ı hudba zkazila a zbanalizovala


7

tonáln´ı harmonie, fotografie trumfla figuráln´ı mal´ırˇ stv´ı, verˇse a metrum se staly staroˇzitnost´ı, vhodnou tak na pˇra´ n´ıcˇ ka ˚ a pˇr´ıbˇehy se vyprávˇely aˇz pˇr´ıliˇs cˇ asto. Vˇsechno tam venku, ve svˇetˇe naivn´ıch a nepˇremyˇ k Vánocum, ´ slej´ıc´ıch lid´ı, bylo ´ kyˇ na umˇeleckou tradici, byl pokusem o jej´ı záchranu. Tyto pˇrekvapivé myˇslenky ´ covité. Modernismus nebyl utokem ¨ vyslovil Eliot a Schonberg a jejich vymluvnost promˇenila celou evropskou kulturu. ´ • 116 ˇ ıc´ı vásˇ nˇe, avˇsak bez toho, zˇ e bychom ji skuteˇcnˇe Sentimentálnost´ı m´ın´ım touhu po slávˇe hrdinské nebo jinak promˇenuj´ museli proˇz´ıt. • 116 Kyˇ ´ c je (. . .) náboˇzenskym ´ fenoménem, pokusem o zamaskován´ı ztráty v´ıry t´ım, zˇ e se svˇet zapln´ı napodobeninami emoc´ı, mravnosti a estetickych ´ hodnot. • 117 Dlouho uˇz panuje pˇresvˇedˇcen´ı, zˇ e pokud má byt vysokého umˇen´ı autenticky, ´ vytvor ´ ´ mus´ı pro bˇezˇ nou veˇrejnost pˇredstavovat jakousi vyzvu“. Umˇen´ı mus´ı pohorˇsovat, vystupovat z budoucnosti a byt ´ ´ plnˇe vyzbrojeno pro boj ” proti burˇzoázn´ı zálibˇe v kyˇ je pak jen to, zˇ e se i z pohorˇsován´ı stane kliˇse´ . A kdyˇz je veˇrejnost uˇz ´ ci a kliˇse´ . Vysledkem ´ ˚ ci vˇsemu pˇrekvapivému, zˇ e jen mrtvy´ zˇ ralok ve formaldehydu muˇ ˚ ze vzbudit krátkou vlnu rozhoˇrcˇ en´ı, tak imunn´ı vuˇ pak mus´ı umˇelec vytvárˇ et mrtvé zˇ raloky ve formaldehydu – jen tak je jeho vytvor autenticky. ´ ´ • 117 Velc´ı modernisté byli vˇsestrann´ı, nepˇredpojat´ı a velmi dobˇre si uvˇedomovali, zˇ e je tˇreba vystavˇet mosty pro veˇrejnost, jej´ızˇ oˇcekáván´ı naruˇsovali. Ti, kterym ´ sˇ lo o tradiˇcn´ı vysokou kulturu, je (tj. Eliota, Picassa, Moora, Stavinského a dalˇs´ı) ´ cinnou nakonec upˇr´ımnˇe milovali. Zpoˇca´ tku to vˇsak umˇelci veˇrejnosti ztˇezˇ ovali, a to zcela zámˇernˇe, aby vytvoˇrili uˇ hradbu mezi vyˇ ´ sinami umˇen´ı a baˇzinou populárn´ıho sentimentu. Právˇe proto, zˇ e to vˇsem ztˇezˇ ovali, vytvoˇrilo se kolem ˚ kteˇr´ı mohli pˇr´ıchoz´ım poskytnout iniciaci do modernismodernistu˚ spoleˇcenstv´ı kritiku˚ a umˇeleckych manaˇzeru, ´ tického kultu. Umˇeleˇct´ı manaˇzeˇri zaˇcali prohlaˇsovat nesrozumitelné a pohorˇsuj´ıc´ı za bˇezˇ né, aby veˇrejnost náhodou nezaˇcala jejich sluˇzby povaˇzovat za zbyteˇcné. • 119 [Modern´ı] umˇelci abstrahovali z figuráln´ı podoby jej´ı vizuáln´ı podstatu a skrze ni zjevovali skrytou harmonii vˇec´ı, zˇ ij´ıc´ıch v naˇsem prostoru. • 119 Postmodern´ı abstrakce je ve skuteˇcnosti konstrukc´ı, v n´ızˇ jsou abstraktn´ı prvky spojovány ab initio a bez odkazu˚ na ˚ pˇrirozené formy a vjemy, které jim puvodnˇ e mohly udˇelovat smysl. Tvary, tahy a barvy se pro takového umˇelce nikdy ´ celem nen´ı zachytit a vytvoˇrit trvalu strukturu vjemu, ˚ nybrˇ nemusely koupat ve svˇetle skuteˇcnosti. Jejich uˇ ´ z oslavit svrchovanou roli umˇelce, ktery´ s nimi pohybuje a poˇra´ dá je jako d´ıtˇe, hraj´ıc´ı si s barevnymi kostkami. Konstruován´ı je ´ trik, ktery´ t´ım, zˇ e dˇelá z umˇelce stvoˇritele jeho vlastn´ıho svˇeta, ruˇs´ı jakykoliv vnˇejˇs´ı soud, jakékoliv srovnán´ı s vˇecmi ´ ´ zen´ı ve skuteˇcnosti. Svˇet konstruktivisty je jen tak velky´ jako duˇse cˇ lovˇeka, ktery´ jej stvoˇril. Vysledkem je náhlé zuˇ ´ ˚ jindy cˇ máranic. umˇeleckého zámˇeru a vyslán´ı postmodern´ıho umˇen´ı na cestu jednou bombastickych u, ´ vytvor ´ • 122 (. . .) primitivn´ı národy [byly] naˇsimi misionárˇ i a dobrodruhy z rˇ ad kolonizátoru˚ vysvobozován´ı z temnot“, aby ” ´ vzápˇet´ı zemˇreli na neˇstovice nebo tuberkulozu. • 122 V´ıra pozdvihuje lidské srdce, odvád´ı ho z trˇziˇstˇe, cˇ in´ı ho posvátnym Pod vládou náboˇzenstv´ı ´ a nenahraditelnym. ´ jsou naˇse hlubˇs´ı city posvˇeceny a stávaj´ı se stavebn´ım materiálem etického zˇ ivota: zˇ ivota zˇ itého ve svˇetle soudu. ˚ ˚ ze byt Kdyˇz vˇsak v´ıra upadne, posvátné je vydáno vˇsanc nájezdnym srdce muˇ ´ lupiˇcum, ´ ukradeno a dáno do prodeje. ´ ev ve velkych Kdyˇz se nˇeco takového stane, promˇen´ı se lidské srdce v kyˇ ´ c. Kliˇsovity´ polibek, usmˇ ´ nevinnych ´ oˇc´ıch, sentimentalita vánoˇcn´ıch pˇra´ n´ı – to vˇsechno propaguje nˇeco, co nelze propagovat, aniˇz by to ve své podstatˇe pˇrestalo existovat. • 127 Umˇelec pˇredst´ırá, zˇ e se bere vázˇ nˇe, kritikové pˇredst´ıraj´ı, zˇ e jeho vytvor skuteˇcnˇe hodnot´ı, a modernisticky´ establish´ ment pˇredst´ırá, zˇ e ho propaguje. Na konci vˇs´ı té pˇretvárky se nˇekdo, kdo nepozná rozd´ıl mezi reklamou a umˇen´ım, rozhodne, zˇ e si dany´ vytvor koup´ı. Teprve tehdy se uzavˇre posledn´ı cˇ lánek tohoto rˇ etˇezu pˇredst´ırán´ı a skuteˇcná hod´ nota postmodernistického umˇen´ı vyjde najevo – konkrétnˇe jeho hodnota v obchodn´ı vymˇ ´ enˇe.


8

• 128 Modernisté se snaˇzili zachránit vysoké umˇen´ı z moˇre faleˇsného citu; novych obehnali a vyznaˇcili ´ hradeb, kterymi ´ ˚ a modernismus t´ım byl pˇripraven o svuj ˚ vyznam vyˇssˇ´ı zˇ ivot, se vˇsak zmocnilo knˇezˇ stvo umˇeleckych manaˇzeru, ´ ´ a promˇenˇen v rutinu. Umˇelci se pˇrestali bránit kyˇ d´ılech preventivnˇe vyuˇz´ıvat. ´ ci a m´ısto toho jej zaˇcali ve svych ´ Vysledek bychom mohli nazvat kulturn´ı preventivnost´ı“, která vˇsak nen´ı novou formou umˇen´ı, nybrˇ ´ ´ z vyumˇelkova” nym ´ pˇredst´ıran´ım umˇen´ı, ocenˇen´ı a kritiky. • 135 Souˇcasné populárn´ı p´ısnˇe jsou peˇclivˇe sestavovány a sestrojovány, aby z nich byl jednoznaˇcnˇe patrny´ rukopis dané ˇ skupiny. Jejich autoˇri dˇelaj´ı vˇsechno pro to, aby nebyly od skupiny oddˇelitelné. Zpˇevák neztvárˇ nuje melodii, ale sám ˚ ˇ sebe, zduraz nuje svou osobitou barvu hlasu, pocity a gesta. To cˇ a´ steˇcnˇe vysvˇetluje souˇcasnou melodickou chudost. Melodie je potlaˇcena nebo omezena na otˇrepané fráze, které je moˇzné uˇz´ıvat znovu a znovu v jakémkoliv kontextu; zpˇevák tak pˇritahuje pozornost k jednomu charakteristickému znaku p´ısnˇe, a sice k sobˇe samému. Skˇrehotán´ı ˚ ze odpustit, se stávaj´ı hlavn´ım rysem melodie. Zpˇevák se tak vystavuje pˇresnˇe a hekán´ı, které si pˇri pˇrednesu nemuˇ ˇ na m´ısto, kde by mˇela stát hudba. (Pˇripomenme si zde tradici pˇrednesu vázˇ né hudby, ve které je zpˇevák sluˇzobn´ıkem hudby a schovává se za noty, které vytvárˇ´ı.) • 137 Dobˇre napsaná hudba (. . .) zˇ ije vlastn´ım zˇ ivotem a je vˇzdy zaj´ımavejˇs´ı neˇz osoba, která ji reprodukuje. • 138 Velc´ı antropologové se zabyvali pˇrirozenymi spoleˇcenstv´ımi, svázanymi pˇr´ıbuzenskymi vztahy a udrˇzovanymi po´ ´ ´ ´ ´ ˚ jeˇz byly zasvˇeceny ideji kmene. V tˇechto spoleˇcenstv´ıch byli mrtv´ı a nenarozen´ı pˇr´ıtomni mezi moc´ı myt ´ u˚ a rituálu, ´ celem bylo pˇredávat a posizˇ ij´ıc´ımi. Rituály, obˇrady, boˇzstva a pˇr´ıbˇehy byly soukromym ´ vlastnictv´ım kmene a jejich uˇ lovat pocit vzájemné sounáleˇzitosti. Zrozen´ı, svatba a smrt byly kolektivn´ım, nikoliv pouze individuáln´ımi proˇzitkem a kl´ıcˇ ovy´ proces zkulturnˇen´ı – promˇeny ze surového lidského materiálu v zodpovˇedného dospˇelého cˇ lena daného ´ spoleˇcenstv´ı – byl provázen obˇrady pˇrechodu, obt´ızˇ nymi ukoly a zkouˇskami, v nichˇz adolescent odhodil svou dˇetin´ ´ skou tvrdohlavost a vzal na sebe ukol spoleˇcenské reprodukce. ¨ V samotném spoleˇcenstv´ı antropologu˚ (pˇredevˇs´ım takovych, jako byli Frazer, van Gennep a Lévy-Bruhl) existoval ´ ˚ rituálu˚ a obˇradu, ˚ ktery´ ustavoval chápán´ı boˇzského puvodu ˚ jisty´ sd´ıleny´ fond myt spoleˇcnosti a jej´ıho vyhradn´ ıho ´ u, ´ práva na obˇet’, srovnatelné s chápán´ım primitivn´ıho kmene. Adolescenti byli pouˇcován´ı o náboˇzenstv´ı svych ´ pˇredku˚ ´ e k jeho obˇradum. ˚ a vedeni k uctˇ Zásadn´ı lidské zkuˇsenosti jako zrozen´ı, manˇzelstv´ı a smrt byly stále kolektivn´ımi zkuˇsenostmi, v nichˇz jednotlivci pˇrecházeli z jednoho typu cˇ lenstv´ı do dalˇs´ıho. Erotické city byly povaˇzovány za pˇr´ıpravu na manˇzelstv´ı. Byly náleˇzité promˇenˇeny – to znamená, zˇ e nebyly jen idealizovány; byly zárovenˇ tˇezˇ kou ˚ Manˇzelstv´ı bylo (jak uˇz odedávna) základn´ım prostˇredkem k sˇ´ırˇ en´ı mravn´ıho zkouˇskou, svazovány rˇ adou zákazu. vˇedom´ı a zavazuj´ıc´ıch spoleˇcenskych ´ zvyklost´ı. Vˇsechny spoleˇcenské instituce hrály svou roli a vˇsechny mˇely své iniciaˇcn´ı obˇrady. Pˇrechod z vˇeku adolescenta do dospˇelosti byl provázen sloˇzitymi pˇrij´ımac´ımi obˇrady, které jedince ´ dále utvrzovaly ve v´ırˇ e, zˇ e vˇsechna obdob´ı, pˇredcházej´ıc´ı dospˇelému vˇeku, jsou pouhou pˇr´ıpravou na nˇej. (. . .) • 141 (. . .) Fanouˇsek je v jistém ohledu cˇ lenem skupiny, stejnˇe jako je pˇr´ıznivec fotbalového druˇzstva cˇ lenem tymu, je s n´ım ´ spjat mystickym ´ potem sounáleˇzitosti. Tˇesnˇe pod povrchem se ale skryvaj´ ´ ı dávné kmenové zvyklosti, které jen cˇ ekaj´ı, aˇz je nˇekdo nebo nˇeco probud´ı k zˇ ivotu, a cˇ as od cˇ asu se jako hold bohu války proderou aˇz na svˇetlo. Fotbalov´ı chuligáni ve skuteˇcnosti nejsou ˚ takov´ı nepˇrizpusobiv´ ı zlosyni, jak je l´ıcˇ ´ı tisk. Naopak, právˇe oni v sobˇe skryvaj´ ´ ı lidstv´ı v jeho nejplnˇs´ı podobˇe, nebot’ se snaˇz´ı zˇ ivouc´ı zkuˇsenost, která jim byla nab´ıdnuta, promˇenit v pˇrirozené vyjádˇren´ı kmenovych ´ práv. • 143 Dneˇsn´ı kultura ukazuje mlád´ı coby c´ıl a naplnˇen´ı lidského zˇ ivota, ne jako pˇrechodné obdob´ı, jeˇz mus´ı byt ´ jako pˇrekázˇ ej´ıc´ı odvrˇzeno, jakmile jedince povolaj´ı závazky dospˇelosti. Propaguje zkuˇsenosti, jichˇz je moˇzné dosáhnout bez pˇrijet´ı bˇremen zodpovˇednosti, vychovy dˇet´ı a manˇzelstv´ı. ´ • 146 Vˇetˇsina graffiti má podobu p´ısmen, pˇrevzatych ´ z jednoznaˇcnˇe neliterárn´ıho zdroje – z komiksového prouˇzku v novinách. To ale nen´ı vˇsechno: velká vˇetˇsina z nich nepˇredstavuje skuteˇcná slova, a dokonce ani skuteˇcná p´ısmena. Graffiti jsou jistym ´ druhem pomsty na psaném slovˇe, jsou vyjádˇren´ım postoje, ktery´ si pl´ızˇ ivˇe nárokuje tentyˇ ´ z veˇrejny´ prostor, v nˇemˇz psané slovo velmi dlouho vládlo svrchovanou moc´ı, v nˇemˇz vˇsak d´ıky televizi a reklamám tuto svr˚ odpor, veˇrejnˇe vyhlásit, chovanost ztratilo. Graffiti je zámˇernˇe neumˇelé a neumˇelecké a chce tak otevˇrenˇe vyjádˇrit svuj


9

zˇ e vˇedomosti, pˇrechovávané v p´ısemnostech, jsou dnes zbyteˇcné. Zde je tˇreba si uvˇedomit, zˇ e psané slovo je nej˚ ˚ jasnˇejˇs´ım dukazem schopnost´ı dospˇelosti, je prvn´ı pˇrekázˇ kou, kterou stav´ıme pˇred d´ıtˇe, je prapuvodn´ ım zdrojem ˇ ana a vyuˇz´ıvána, ne vˇsak pomoc´ı násil´ı cˇ i moci dospˇelych ´ i tajemstv´ım moci, jeˇz je v rukou dospˇelych ´ zviditelnov´ ˚ Graffiti jsou kouzla, vyˇrcˇ ená nad psanym nátlaku, ale vyhradnˇ e prostˇrednictv´ım znaku. ´ ´ slovem, jeˇz maj´ı potlaˇcit jeho moc a uvolnit prostor, ktery´ kdysi obyvalo. ´ • 150 Potˇreba nˇekam náleˇzet, byt ´ souˇca´ st´ı skupiny, byt ´ uvnitˇr a byt ´ chránˇen nen´ı o nic slabˇs´ı neˇz dˇr´ıve, nebot’ je to vlastn´ı ´ cinnˇe zniˇcila moˇznost vytvoˇren´ı sd´ılené naˇsemu zˇ ivoˇciˇsnému druhu. Obrovitost a mobilita modern´ıch spoleˇcnost´ı uˇ kultury a organizovaná zapomnˇetlivost naleptává i vysokou kulturu. Spontánn´ı reakc´ı na tuto situaci je pak populárn´ı kultura – chce poskytovat tolerantn´ı formu spoleˇcenské soudrˇznosti bez nároˇcnych ´ obˇradu˚ pˇrechodu, jeˇz pˇrinásˇ ej´ı mravn´ı a emocionáln´ı uvˇedomˇen´ı. • 153 ˚ (. . .) rusk[á] pravoslavn[á] c´ırk[ev] (. . .) muˇzum, kteˇr´ı mali (. . .) tendence [oznaˇcovat samych ´ sebe za pˇr´ısluˇsn´ıky inˇ teligence], umoˇznovala odej´ıt ze spoleˇcnosti. Tito muˇzi se obraceli zády ke kaˇzdodenn´ımu zˇ ivotu, stávali se knˇezi ˚ Kaˇzdá spoleˇcnost má zapotˇreb´ı cˇ i mnichy s vyˇssˇ´ım spoleˇcenskym ´ statutem a s autoritou, kterou jim udˇeloval Buh. takovychto lid´ı – obvykle muˇzu˚ – kteˇr´ı vymˇen´ı bˇremeno reprodukce za vzneˇsenost duchovn´ıho veden´ı. Jedn´ım ´ ˚ zitych ´ ´ z duleˇ u˚ knˇezˇ stv´ı je vˇst´ıpit jim discipl´ınu, pro jejich ukol zcela nezbytnou, a postarat se o to, aby ti, kdo ´ ukol ˚ se pro tento zpusob zˇ ivota rozhodli, pˇrisp´ıvali k upevnˇen´ı stability spoleˇcnosti, a ne k jej´ımu podryv´ ´ an´ı. Ruská orto´ doxn´ı c´ırkev má celou rˇ adu unikov ych ´ cest a tˇem, kdo se k n´ı daj´ı, zajiˇst’uje za jejich loajálnost celou rˇ adu poct a vysad. ´ Kdyˇz vˇsak odejde v´ıra, nejsou ani vˇsechna privilegia svˇeta k niˇcemu. A tehdy se ze sn´ılka stává velmi nebezpeˇcná ˚ ze zaˇclenit a nemá ani zˇ a´ dny´ jiny´ svˇet, ktery´ by jej pˇrimˇel sm´ırˇ it se s nedokoosoba. Do spoleˇcnosti uˇz se nemuˇ ˚ ci spoleˇcnosti. Svˇet, ktery´ pˇrikládá nalostmi tohoto svˇeta, a tak si hyˇ ´ cká nezhojitelnou ránu, j´ızˇ je zatvrzely´ odpor vuˇ vˇetˇs´ı váhu hmotnému majetku neˇz duchovn´ımu vlastnictv´ı, neuznává jeho boˇzské právo odhalovat zlo“. Sn´ılek se ” ˇ zat´ım ztotoˇznuje s chudymi, utlaˇcovanymi a bˇednymi, s lidmi zˇ ij´ıc´ımi na dnˇe spoleˇcnosti, s lidmi, kteˇr´ı jsou zˇ ivouc´ım ´ ´ ´ ˚ dukazem jej´ı nespravedlnosti. Se zuˇrivost´ı zhrzeného milence se obrát´ı proti náboˇzenstv´ı a odm´ıtne uznat kladné stránky jakéhokoliv pozemského kompromisu. Tak vzniká duˇsevn´ı rozpoloˇzen´ı exaltovaného nihilisty, jak je dokonale popsali Turgenˇev a Conrad a jehoˇz ztˇelesnˇen´ım jsou doslova vˇsechny osobnosti, které vyvolaly bolˇsevicky´ pˇrevrat. • 161 Eliot: After Strange Gods (vol’ny´ citát) • (. . .) kac´ırˇ em [je] ten, kdo se zmocn´ı pravdy a promˇen´ı ji v nejvyˇssˇ´ı pravdu: takovy´ cˇ lovˇek na pravdu tolik tlaˇc´ı, aˇz se promˇen´ı v leˇz. • 164 Rouhaˇc nen´ı ten, kdo nevˇerˇ´ı v Boha, ale ten, kdo se zlob´ı sám na sebe, zˇ e vˇerˇ´ı aˇz moc – ten, kdo se snaˇz´ı Boha zbavit a ve své bezmoci pak kˇriˇc´ı a vrˇc´ı. • 179 ˚ Zakladatel náboˇzenstv´ı nesm´ı nikdy hovoˇrit zcela pruhlednˇ e a jednoznaˇcnˇe; stejnˇe jako Jeˇz´ısˇ nebo Mohamed mus´ı ˚ Slovo boˇz´ı se mus´ı stávat jasnym pronést rˇ adu protikladnych u. ´ vyrok ´ ´ aˇz pˇri pohledu nazpˇet, kde je utvárˇ eno potˇrebami ˚ a poˇzadavky konkrétn´ıho spoleˇcenstv´ı, jehoˇz horlivá oddanost bude dukazem boˇz´ıho souhlasu. • 191 Dneˇsn´ı cˇ lovˇek má o svˇetˇe hojnost vˇedeckych mu ´ poznatku˚ a dokázal ho svou technikou opanovat. Jenomˇze vyznam ´ ˚ avá skryty. zust´ ´ Známe fakta, v´ıme, jaké prostˇredky pouˇz´ıt, ale neznáme c´ıl. Mym ´ c´ılem v této knize bylo na tuto podivnou nevˇedomost upozornit; nen´ı to nevˇedomost zˇ e ani nevˇedomost jak, ale nevˇedomost co. Dneˇsn´ı cˇ lovˇek uˇz ˚ ci nˇemu. Kultura pak poskytuje nev´ı, co má dˇelat nebo co c´ıtit, nesmyslnost naˇseho svˇeta jen zrcadl´ı naˇsi otupˇelost vuˇ to, co zde chyb´ı – vˇedˇen´ı, co máme c´ıtit, které pˇricház´ı s pˇripomenut´ım naˇseho pravého spoleˇcenstv´ı. Toto spoleˇcenstv´ı ´ moˇzná fyzicky zmizelo, ale v lidské pˇredstavivosti zˇ ije dál. A právˇe to je ukol vysoké kultury: ne nakydat na zˇ ivot ” ˚ ne zduraz ˚ ˇ hnuj“, novat jeho nesmyslnost, ale za pomoc´ı pˇredstavivosti oˇzivit dávnou zkuˇsenost domova.

Stano Krajˇci, 1. – 5. 9. 2004

typeset by LATEX

Roger Scruton. Academia, Praha, 2002 preklad: Klára Cabalková

Recommend Documents