FRANTIŠEK BĚHOUNEK
Robinzoni z „Kronborgu“
PRAHA 1968 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY
Příběh, který budete číst, navazuje na skutečnou událost. Dne 14. prosince 1928 opustila časně zrána plachetnice „Kjøbenhavn“, školní loď dánského válečného námořnictva, argentinský přístav Buenos Aires. Cílem její plavby byl přístav Melbourne v Austrálii. V 11 00 zachytily různé stanice rádiový signál lodi s udáním její polohy. Od té chvíle zmizela beze stopy, ačkoli moře bylo v místech, kde se v tu dobu nacházela, naprosto klidné. Dánská vláda vyslala několik výprav, aby pátraly po zmizelé lodi, která měla na palubě 30 námořních kadetů a 32 mužů posádky. Obrátila se také na britskou admiralitu se žádostí o pomoc. Po několik let hledaly britské válečné lodi na svých příležitostných plavbách trosečníky z „Kjøbenhavnu“ na nesčetných ostrovech a ostrůvcích jižního Atlantiku a Pacifiku. Všechno úsilí dánských záchranných výprav i britských lodí bylo marné. Moře nevydalo své tajemství...
František Běhounek
© František Běhounek 1968 Ilustroval © Václav Junek 1968
1. ZKÁZA LODI „KRONBORG“ Přísloví tvrdí, že malé příčiny mohou mít velké následky. Případ lodi „Kronborg“, jejíž tajemné zmizení vzbudilo kdysi takový zájem celé světové veřejnosti, mu dává podivuhodně za pravdu. Zjišťujeme-li dnes na základě všech informací, které máme po ruce, příčinu zkázy této moderní a. pevné cvičné lodi dánských kadetů, dospíváme k zarážejícímu závěru, že všechno zlo způsobil vlastně nepatrný a nicotný sloupeček rtuti v hlubinném teploměru, tenounká stříbrná nitka, stěží viditelná. V poledne 10. prosince 1936 prováděl poručík Carstens za pomoci dvou mužů obvyklé měření teploty mořské 1 vody v hloubce jednoho sta provazců . „Kronborg“ konal cestu kolem světa, jejímž hlavním účelem byl praktický výcvik padesáti kadetů, které hostil kromě posádky pětadvaceti mužů. Poněvadž ale každá cesta kolem světa je velmi nákladným podnikem, i když jde jen o dvousettunovou plachetnici s pomocným naftovým motorem, jakou byla tato loď dánského válečného námořnictva, rozhodly příslušné úřady, že „Kronborg“ bude provádět po celou svou dlouhou cestu důkladný oceánografický výzkum. A tak byla plachetnice vyzbrojena nejmodernějšími hloubkoměry
∗∗
1 provazec, námořnická míra užívaná většinou při měřeni mořské hloubky, 183 cm
a hlubinnými teploměry, dále přístroji k braní vzorků vody z různých mořských hloubek a půdy z bahnitého 1 i kamenitého mořského dna, sítěmi, které lovily plankton z povrchu oceánu i z jeho hlubin, přístroji k měření rychlosti mořských proudů a celou řadou jiných zařízení, činících z této hezké bílé plachetnice skutečnou plovoucí vědeckou laboratoř. Onoho osudného dne 10. prosince měl už „Kronborg“ dávno za sebou Hornův mys, skálu ztracenou v jihopolárním moři, kterou zeměpisci považují poněkud neprávem za nejjižnější hod americké pevniny. V okamžiku, kdy dal poručík Carstens spustit hlubinný teploměr a kdy sledoval pomalé odvíjení drátěného lana, skončil kadet Niels Juel druhé měření sluneční výšky. Měl ještě nadbytek času k příslušným výpočtům a k záznamu polohy „Kronborgu“ do lodního deníku: 45° 55' 30” jižní šířky a 131° 25' 15” západní délky, počítáno od greenwichského poledníku. Poručík otřel znovu sklo teploměru vytaženého z moře a s úžasem pozoroval konec tenkého sloupečku rtuti. Skutečně se nemýlil při prvém čtení, teploměr ukazoval 14 stupňů nad nulou! Prohlédl nejen teploměr, ale i celé lano a zařízení, uvolňující v hloubce závaží, které udržovalo teploměr v šikmé poloze. Všechno bylo v pořádku, závaží se odpoutalo v správný čas a teploměr, jak to má být, se v tom okamžiku překlopil. Prudký pohyb teploměru přerval úzkou stužku rtuti a její odtržený konec zaznamenal pevně teplotu naposled změřenou. Nebylo pochyby, bylo to 14 stupňů, o tři stupně víc, než kolik měla voda těsně pod hladinou. Svědomitý poručík dal spustit ještě dva jiné teploměry pod šedomodrou hladinu, mírně zčeřenou nízkými a táhlými vlnami, ale oba přístroje ukazovaly tvrdošíjně totéž co první; lišily se v údajích jen o několik desítin stupňů. Velitel lodi, korvetní kapitán Skovgaard, vyslechl poručíkovo hlášení s pochopitelnou nedůvěrou. „Říkáte, že v hloubce jednoho sta provazců je teplota vody o tři stupně vyšší než při hladině?“ žasl. „Jak by to bylo možné? Vždyť tam má být o třetinu méně, necelých osm stupňů, a ne čtrnáct!“ Carstens místo odpovědi ukázal na tři teploměry, které položil před kapitána na stůl. „Dobrá, podíváme se na to!“ rozhodl kapitán. Říkalo se o něm, že je mnohem více učencem než vojákem, a bylo to pravda. Zabýval se po léta hydrologií a pozoruhodné práce, které v tomto významném odvětví vědy vykonal, byly příčinou, že ho jmenovali velitelem cvičné lodi „Kronborg“ na její plavbě kolem světa. Zcela nový a dosud nepoužitý teploměr byl spuštěn pod přímým dozorem kapitána Skovgaarda pod hladinu Tichého oceánu. Vrátil se s údajem teploty v hloubce jednoho sta provazců: o stupeň méně, než naměřil poručík. „Asi jsme se zatím trochu vzdálili z místa, kde teče teplý mořský proud,“ podotkl Carstens, jenž stál vedle kapitána na malém můstku, odkud se spouštěly přístroje pod hladinu, a sledoval s velkým zájmem výsledek měření. „Může být,“ kývl kapitán. „Dám okamžitě změnit kurs lodi.“ Neobvyklý jev ho v nejvyšší míře zaujal. Spěchal sám na můstek, aby dal pokyny muži u kormidla a cestou uvědomil velitele palubní hlídky o změně směru. Nebylo nic těžkého obrátit loď, ježto severovýchodní vítr byl novému směru plavby příznivější než dosavadnímu kursu na severozápad. Loď se otočila poslušně jako kůň řízený uzdou a nakloněna lehce na bok plula mírnou rychlostí sedmi 2 až osmi uzlů přímo na jih. O hodinu později stoupla teplota moře v hloubce jednoho sta provazců na hodnotu, kterou naměřil poručík Carstens, a stoupala pomalu, ale vytrvale dále tou měrou, jakou se loď vzdalovala od svého původního směru plavby a pronikala dále na jih. Byl to neklamný důkaz, že v hlubinách Tichého oceánu se děje něco podivuhodného a neobvyklého a kapitán Skovgaard si umínil, že tento zvláštní jev prozkoumá všemi prostředky, které měl po ruce. Vždyť podle všech dosavadních výzkumů se měl právě v těchto místech valit hluboko pod hladinou ledový proud vody, který se rozlévá z jihopolárního ledového moře do tří oceánů, Tichého, Indického a Atlantského. Ochlazuje tak
∗∗
Plankton (z řeckého planktos, bloudící), souhrn drobných mořských živočichů a rostlin, unášených mořskými proudy. Je potravou větších mořských živočichů. ∗∗
Rychlost udaná v uzlech odpovídá hodinové rychlosti lodi v námořních mílích (1 námoř. míle = 1850 metrů). Loď, která pluje rychlosti 7 uzlů, má tedy rychlost 7 námoř. mil (asi 13 km) za hodinu. Pojmenováni je odvozeno z uzlů udělaných v pravidelných přestávkách na šňůře plavboměru, jimž se měří rychlost lodi
vydatně jejich teplé vody, že lze jeho účinek zjistit i pod rovníkem. A místo tohoto ledového proudu narazily přístroje „Kronborgu“ na vody, které musily být přímo horké, když je ani mrazivý jihotočnový proud nedokázal ochladit na víc než na čtrnáct či patnáct stupňů! Odkud pocházel tento horký veletok? Kapitán Skovgaard nedovedl vyslovit jinou domněnku, než že jde o rozlehlou podmořskou sopečnou činnost; jev, vyskytující se sice dosti zhusta, avšak málokdy sledovaný badateli tak zblízka, jako k tomu měla nyní příležitost posádka „Kronborgu“. V měření se tedy pokračovalo pilně dále pod přímým dozorem kapitánovým a za účasti všech důstojníků i většiny kadetů, kteří nebyli vázáni svou povinností někde jinde. O čtvrté hodině odpolední se kapitán rozhodl, že dá spustit teploměr pro velké hloubky. Byl připoután k tenkému drátěnému lanu o délce jednoho tisíce provazců, navinutému na bubnu. Na kapitánův rozkaz počali dva muži pozorně odvíjet lano - loď neměla parní stroj, a většina přístrojů byla proto zařízena na ruční obsluhu. O půl hodiny později, když byla odvinuta sotva čtvrtina lana, jeho pohyb, až dosud pravidelný, se zvolnil a potom zcela uvázl. V příštím okamžiku se ozval praskavý zvuk a kapitán jej provázel nehoráznou kletbou. Lano, jež bylo s to unést desetkrát větší váhu, než jaká na něm visela, se přetrhlo. Teploměr zmizel nenávratně v hlubinách! Oba muži obsluhující rumpál vzhlédli v rozpacích k veliteli, jehož tvář, zrudlá hněvem, nevěštila nic příjemného. Ale očekávaného pokárání se jim nedostalo. Starší poddůstojník, který měl na starosti zvukový hloubkoměr, se vynořil odněkud z podpalubí s hlášením, že se s jeho přístrojem stalo asi něco podivného. Ještě před půlhodinou ukazoval mořské dno v hloubce tři tisíce tři sta padesát metrů; teď prý je to najednou sotva pětina, necelých šest set metrů! Kapitán pokrčil rameny a beze slova odcházel za ním, podívat se na vrtošivý hloubkoměr. Opravdu, dnes se dělo pod mořem něco podivného, říkal si v duchu, když sestupoval do podpalubí. „Kronborg“ měl ozvěnový hloubkoměr, který měří hloubku moře pomocí zvuku odraženého na jeho dně. Pod čárou ponoru, na pravém boku lodi, bylo umístěno zařízení odpalující výbušnou patronu; na opačné straně lodi a ve stejné hloubce byly přístroje k přijímání odraženého zvuku. Sestávaly z citlivého mikrofonu s pružnou blánou, jejíž prohnutí, způsobené tlakem zvukové vlny, se zaznamená na rychle odvíjeném časovém pásku. Výbuch patrony uvádí časový pásek do pohybu a okamžik, kdy do mikrofonu dospěje zvuk, odražený od mořského dna a letící vodou rychlostí téměř patnácti set metrů za vteřinu, udá světelná značka; v místě, kde se zastaví, lze čísti na pásku přímo hloubku moře, ježto je na něm nanesena 1 příslušná stupnice . Nuže, tento důmyslný a přitom poměrně jednoduchý přístroj ukazoval hloubku pět set padesát pět metrů, jak se kapitán na vlastní oči přesvědčil, ačkoli nejlepší mapy britské admirality udávaly pro tuto část Pacifiku nejmenší hloubku tří tisíc metrů! A přece se na první pohled zdály být všechny součásti ozvěnového hloubkoměru v dokonalém pořádku. Bylo to zvláštní a nepochopitelné. Proč zde mělo mořské dno pojednou tak prudce stoupat? Na druhé straně ovšem, kdyby se tato domněnka připustila, vysvětlilo by to ztrátu hlubinného teploměru a přetržení jeho nosného lana tím nejpřirozenějším způsobem, teploměr narazil na dno a buď sám, nebo hlubinné závaží,. ovládající jeho pohyb kolem osy, se zakleslo do nějaké štěrbiny mořského dna. Pohyb lodi musil potom nezbytně způsobit přetržení drátěného lanka, které se nemohlo měřit svou pevností s kotevním řetězem. Čím déle o tom zkušený hydrolog uvažoval, tím méně nepravděpodobným se mu toto vysvětlení zdálo. Zemská kůra dávno ještě není v klidu, vraští se, stahuje a roztahuje a při velkých rozměrech a neobyčejných silách, které jsou tu ve hře, znamená každá její „vráska“ mohutné pohoří sta a sta metrů vysoké a kilometry dlouhé. Proč by se nemohla právě odbývat pod hladinou oceánu taková horotvorná činnost spojená s činností sopečnou? A proč by on, Skovgaard, nemohl mít to štěstí, že se nahodil k této ohromné podmořské příhodě první a první o ní podá zprávu učenému světu? Tato myšlenka poctivého vědce úplně vzrušila. „Skovgaardův pacifický práh“! Neznělo by to hezky jako název pro mohutné horstvo, které snad nedávno, snad právě nyní, vytvářela příroda pod neprůhlednými vodami Pacifiku? Bude potřebí dát se neprodleně do práce, a to s celým vědeckým štábem lodi. Nejdříve pořádné sondáže
∗∗
Je popisován přistroj používaný před 2. světovou válkou
a prozkoumat reliéf mořského dna na mnoha místech. Honolulu na Havaji, nejbližší cíl „Kronborgu“, počká - vždyť koneckonců nikdo kapitánovi nepředepsal nějaký časový program s podmínkou přesně jej dodržet. Nebylo lze spolehnout se na údaj jediného přístroje, ozvěnového hloubkoměru, a kapitán dal neprodleně vyhodit zvukový hloubkoměr padací. Lehounké kovové tělísko tvaru ryby zmizelo pod hladinou a v tom okamžiku stiskl kapitán sám stopky. Stál v mapové kabině, na uších sluchátka spojená dráty s pružnou kovovou destičkou membránou - která spočívala hlub oko pod palubou, v kovové skříni naplněné vodou. Čekal a sledoval s největším napětím trhavý rychlý pohyb vteřinové ručičky kolem číselníku. Tělísko padá nyní ke dnu rychlostí dvou metrů za vteřinu. Je-li zde dno skutečně v hloubce necelých šesti set metrů, pak to nebude trvat ani pět minut a ozve se tlumená rána, zvuk výbuchu patrony odpálené při nárazu tělíska na dno oceánu; zvuk, jejž zachytí membrána ve vodní skříni a vodivé dráty přenesou do sluchátek na jeho uších. Téměř polekaně sebou trhl, když dutá rána zazněla, ale nezapomněl zastavit stopky: ukazovaly čtyři minuty, sedmadvacet celých a jednu desítinu vteřiny, dno zde leželo skutečně jen v hloubce 534 metrů! Ozvěnový hloubkoměr byl tedy v pořádku, ale kapitán neměl stále ještě dosti důkazů. Byl důkladný, jako všichni učenci dávající přednost pokusu před hloubáním, a umínil si, že zkontroluje údaje zvukových hloubkoměrů ještě přístrojem, který samočinně zaznamenává hloubku. Bude moci předložit vědecké veřejnosti přímý zápis hloubky v těchto místech a to má nepopíratelnou cenu. Jeden muž stál na úzkém bočním můstku s hloubkoměrem v ruce: připraven hodit jej do moře. Bylo to kovové těleso tvaru kužele, obráceného hrotem dolů. Na hrotu viselo olověné závaží, které stáhne hloubkoměr pod hladinu a samočinně se uvolní, jakmile narazí na mořské dno. Nahoře nesl kužel velký, válcovitý plovák, natřený bíle a červeně, aby jej bylo na hladině dobře vidět, až vynese přístroj z vodních hlubin. Uvnitř kužele byla kovová membrána uzavírající jeden konec trubice, jejíž druhý konec byl otevřen tak, aby voda měla do ní volný přístup. S rostoucí hloubkou přístroje roste tlak vodního sloupce, ležícího nad ním, na membránu; ta se prohýbá stále více a více a pohybuje ručičkou, která je s ní spojena a nese na konci zapisující hrot. Je to zcela podobné zařízení, jaké vidíme na kovových tlakoměrech aneroidech - ukazatelích vzdušného tlaku, od nichž požadujeme, poněkud neskromně, správnou předpověď počasí. Čím delší čáru hrot zaznamená, tím větší hloubky přístroj dosáhl, neboť tlak vodního sloupce, obsaženého mezi hloubkoměrem a hladinou moře, roste rovnoměrně s jeho délkou; na každých deset metrů přibližně o jednu atmosféru. Bylo nutno ovšem plovák s přístrojem z vody vylovit a k tomu účelu dal kapitán spustit jolu, nasedlo do ní šest veslařů pod velením poddůstojníka a kadet Niels Juel. Lodní plachty dal kapitán již před tím ubrat a ponechal jich právě jen tolik, kolik „Kronborg“ nezbytně potřeboval, aby udržel směr. Plul mírnou rychlostí několika uzlů, kolíbaje se lehce z boku na bok, takže mu veslaři ve člunu pohodlně stačili. Na kapitánův povel se námořník nachýlil přes zábradlí můstku a opatrně spustil hloubkoměr do vody. O několik minut později spatřila stráž ve vraním hnízdě i hlídka na palubě pestrý plovák, který se objevil znovu na hladině, 1 kolébaje se na nízkých vlnách. Muž u kormidla hlásil jeho polohu: dvě a půl čárky vpravo, vzdálenost asi čtvrt míle. Hlídka opakovala jeho sdělení posádce člunu a poddůstojník sedící u kormidla obrátil plavidlo do předepsaného směru. Kadet Juel se postavil do špičky člunu a rozhlížel se kukátkem po nekonečné šedomodré vodní pláni. V malé chvíli zahlédl červenobílý válec a nenechal jej již zmizet ze zorného pole kukátka. Díval se ustavičně na něj a opravoval chvílemi směr plavby. Lehký člun, poháněný třemi páry vesel, ujížděl bystře k cíli a „Kronborg“ jej zvolna sledoval. Tak uběhlo několik minut a člun se již přiblížil k hloubkoměru na nepatrnou vzdálenost. Kadet pustil z rukou kukátko, které mu viselo na řemínku kolem krku, a poklekl, chystaje se přitáhnout plovák hákem. V tom okamžiku se to stalo, ohromná vlna vynesla na svém hřebeni člun až k oblakům, aby ho v příští chvíli srazila do hlubiny mezi dvě hory vody, které se přes něj s duněním převalily. Poslední, co spatřil kadet Niels Juel, než ho vlna strhla do vodní propasti, byl „Kronborg“ obrácený kýlem vzhůru a řítící se po svahu nebetyčné vodní stěny.
∗∗
Kompasový kruh je dělen na dvaatřicet stejných dílů označených čárkami. Slovem „čárka“ je míněn v námořnické řeči jeden takový dílek, odpovídající 11¼ obloukového stupně. V těchto čárkách se zhruba udává směr, přičemž základní přímkou je podélná osa lodi.
„Kronborg“ byl očekáván v Honolulu v druhé polovině prosince; byl očekáván marně, nikdo jej už nikdy víc nespatřil. Jeho krátkovlnná stanice se přestala ozývat 10. prosince a v Kodani nedostali již žádné jeho hlášení, které jim až dosud pravidelně každé ráno v deset hodin předávala některá silná tichomořská stanice. Dánská vláda vyčkala čtrnáct dní, omezujíc se zatím na jiskrové dotazy u všech tichomořských stanic i u lodí, které právě v kritickou dobu křižovaly povrch tohoto nesmírného oceánu. Kdo slyšel ETE, značku cvičné lodi „Kronborg“, kdy, kde a v jakém směru. Prosí se o přesné udání času a polohy, pokud jde o loď. Odpovědi docházely obratem, poněvadž námořníci všech národů se vyznačují, aspoň v dobách míru, soudržností a vzájemnou podporou v neštěstí jako žádný jiný stav na světě, s výjimkou snad havířů. Odpovědí nebylo mnoho, ježto ta část Pacifiku, kde zmizel „Kronborg“, je hodně opuštěná. V Kodani z nich neodvodili nic nového. Poslední hlášení se vztahovalo na 10. prosinec 10 hodin ráno. Slyšeli je ve Valparaisu, v Callau i v Port Stanley na Falklandských ostrovech, kde „Kronborg“ kotvil naposled.
Signál ETE a kus depeše zachytil i chilský nákladní parník „Ramon Freyre“, který vezl náklad ledku do Wellingtonu na Novém Zélandě. Plavil se v tu dobu asi sto mil jihozápadně od skupiny Velikonočních ostrovů a radiotelegrafista se domníval, že signály přicházely od jihu. Muž, který měl právě službu na stanici v Port Stanley, udával, že hlášení lodi „Kronborg“ přicházelo od západu. Průsečík obou čar souhlasil zhruba s polohou, jak ji toho dne v 10 hodin ráno „Kronborg“ sám hlásil. Souhlasilo to i s dobou, když se počítalo, že objel Hornův mys - jak již dříve oznámil a že míří na Havajské ostrovy. Souhlasilo to nakonec i s místem, ježto plachetnice se nedrží obvyklé trati parníků plujících kolem Jižní Ameriky na Havajské ostrovy. Sledují zpravidla značně jižnější kurs, kde nacházejí příznivější vítr. Všechny zprávy povětrnostní pomohly jen zvýšit neprůhlednost záhady kolem „Kronborgu“. Shodovaly se v uzávěru, že v této části Pacifiku panoval již delší dobu obor vysokého tlaku vzduchu, který vytrval až do 17. prosince. Počasí bylo velmi dobré a moře mimořádně klidné. Ostatně „Kronborg“ byl zcela novou lodí, která opustila loděnice teprve před dvěma lety, lodí silně stavěnou a vyzbrojenou nadto naftovým motorem o dvou stech koních, tedy strojem na loď nosnosti „Kronborgu“ víc než dostatečným. S takovým strojem a s tak pevnou lodí bylo možno čelit každé obvyklé bouři a tajfuny, pustošící východoasijská pobřeží a ničící i statné lodi, jsou v této části Pacifiku neznámým hostem. Dánská vláda se neomezila jen na hloubání, snažila se o účinnou pomoc. Z Dánska do jižního Pacifiku je ovšem daleko, a bylo proto daleko rychlejší i úspornější požádati chilskou vládu, aby vyslala na dánské útraty pomocnou výpravu. Chilská vláda této výzvě ochotně vyhověla a již 1. ledna, právě na Nový rok, opustil torpédoborec „Miraflores“ valparaiský přístav. Zamířil přímo na místo, odkud poslal, „Kronborg“ své poslední hlášení, a zde prohledával sám i prostřednictvím své parní šalupy po několik dnů širý oceán v okruhu sto padesáti mil. Počasí bylo pěkné, ale častá mlha, dosti neobvyklá v tuto roční dobu, ztěžovala hledání. Když nenašel ani nejmenší trosku ze zmizelé lodi, vydal se „Miraflores“ do Honolulu. Bral se cestou plachetnic a křižoval kolem ní tak vydatně, že spálil své uhlí v polovině cesty a byl nucen žádat francouzského guvernéra na Tahiti o zapůjčení uhlí z vládních zásob, které zde Francie nahromadila pro případ války. Dostalo se mu ho velmi ochotně, ale tato zajížďka jej tak zdržela, že dorazil na dohled Havajských ostrovů teprve 5. února. Cestou nenalezl ani stopy po zmizelé lodi a jeho velitel hlásil s lítostí rádiem do Valparaisa naprostý nezdar pomocné výpravy. Dánská vláda byla toho názoru, že vykonala pro posádku nešťastné plachetnice, co bylo v její moci, ale veřejné mínění, tento kritik mnohdy nezodpovědný a téměř vždy nepříjemný, její názor nesdílelo. Vyskytli se lidé - a byli mezi nimi i zkušení námořní kapitáni - kteří tvrdili, že nebylo příliš rozumné hledat pozůstatky „Kronborgu“ na obvyklé cestě plachetních lodí od Hornova mysu do Honolulu. „Tento směr by loď volila, jen kdyby byla v pořádku, a pak ovšem nebylo potřebí ji hledat,“ tvrdili, ne neprávem, tito znalci. „Ale připusťme, že ztroskotala a že aspoň část posádky měla možnost uchýlit se do člunů,“ pokračovali. „Co se stalo s oněmi čluny? Jakou cestou se pustily?“ „K nejbližší pevnině, a tou je chilské pobřeží,“ odpovídali pohrdavě odborníci z ministerstva námořnictví. „Dobrá, k nejbližší pevnině,“ řekli klidně kritikové. „Ale je všeobecně známo, že trosečník ve člunu nepluje vždy tam, kam chce. Je závislý na větrech a na mořských proudech, které jej mohou zahnat někam docela jinam. A bylo zjištěno, že v onu dobu vál vytrvalý severovýchodní vítr střední síly. Kromě toho je dobře známo, že v oné části Pacifiku existují trvalé mořské proudy o rychlosti 10 až 15 mil za den, které směřují na jihozápad až západojihozápad. Vítr i moře hnaly tedy čluny pryč od jihoamerické pevniny a mnohem spíše bylo třeba hledat trosečníky na některém ztraceném ostrově skupiny Paumotu než na trati Hornův mys - Havajské ostrovy!“ To byla námitka tak pádná a přesvědčivá, že jí úřady nemohly odepřít sluchu. Bylo sice pravda, že torpédoborec „Miraflores“ navštívil mimo jiné i tahitské ostrovy - obnovoval tam svou zásobu uhlí, ale tyto ostrovy jsou už vlastně součástí Společenských ostrovů a k Paumotu nepatří. Paumotu neboli Tuamotu, „Nízké ostrovy“, jak jim říkají domorodci, tvoří dvě rovnoběžné řady nízkých korálových útesů, které se táhnou jako nekonečný had patnáct set kilometrů dlouhý od obratníku Kozoroha až k desáté jižní rovnoběžce. Jen větších ostrovů je na osmdesát, menších ještě daleko více. Ostatně trosečníci mohli být stejně tak na
některém korálovém útesu francouzských Paumotu jako na některém z britských ostrovů skupiny Tubuai nebo i Cookova souostroví. Dánská vláda se proto rozhodla zabít dvě mouchy jednou ranou a obrátila se současně na francouzskou i britskou vládu s prosbou o pomoc. Ta jí byla také bez váhání přislíbena a vládní lodi, plující na některé z vy jmenovaných souostroví, dostaly rozkaz pátrat v mezích svých možností po trosečnících z „Kronborgu“. Kromě toho byly vyzvány i zastupitelské úřady na ostrovech, aby provedly v okruhu svých působností pátrání menšími plavidly. Obojí bylo vykonáno se vzornou důkladností, která nepotřebovala ani povzbuzení v podobě peněžité odměny, vypsané dánskou vládou. Ale výsledek byl stejně záporný jako v případě chilského torpédoborce. Byly vyloveny sice různé trosky z moře a do námořních map bylo zaneseno na tucty dosud neznámých úskalí i menších atolů, ale žádnou z těchto trosek nebylo možno připsat vraku lodi „Kronborg“ a na žádném z neobydlených ostrovů nebylo zjištěno ani nejmenší známky po pobytu bělochů. Tak uběhlo šest měsíců a pátrání bylo nutno definitivně uzavřít. Dánská vláda vydala závěrečné prohlášení, konstatující, že cvičná loď J. V. „Kronborg“ zmizela v první polovici prosince v jižním Tichém oceáně, pravděpodobně mezi 50. a 40. stupněm jižní šířky a 120. až 140. stupněm západně od Greenwiche, majíc na palubě 75 mužů, jejichž seznam jmen následoval. V tu dobu se už na „Kronborg“ zapomnělo a veřejnost obrátila svůj zájem jinam. Zcela bez povšimnutí prošla zpráva zaznamenaná ostatně jen v odborných časopisech. Týkala se prudkých otřesů mořského dna, které uvedly dne 10. prosince v 5 hodin 30 minut odpoledne do pohybu pera všech seismografů na západním pobřeží Severní a Jižní Ameriky. Obvykle lze ze záznamů seismografu stanovit směr, kterým se ubíraly vlny otřesu od ohniska zemětřesení k přístroji, a z průsečíku dvou takových směrů zjistit polohu ohniska. U otřesů mořského dna to bývá však někdy dosti obtížné a tak tomu bylo i v tomto případě. Odborníci se shodli v názoru, že ohnisko zemětřesení, či správněji „mořetřesení“, ze dne 10. prosince leželo někde u jihopolární pevniny, snad nepříliš daleko od země krále Eduarda VII. To ostatně nebylo nic tak divného, ježto zmíněná místa jsou dosud „místy neklidu“. A z věčného ledu a sněhu zde dokonce čnějí dvě ohromné, dosud činné sopky, Erebus a Terror, které objevil anglický mořeplavec James Clark Ross již na své první cestě k jižní točně roku 1841 a nazval podle svých dvou lodí.
2. TROSEČNÍCI Záplava slané vody se převalila přes kadeta Juela zápasícího o trochu vzduchu a něco těžkého se mu zavěsilo na krk a stahovalo jej pod vodu. Zoufalými rozmachy rukou i nohou se mu podařilo vyprostit se z dusivého živlu. Teprve když vyplaval na hřeben vlny, povšiml si těžkého námořního kukátka, které mu stále ještě viselo na řemeni kolem krku. Zbavil se ho jediným pohybem, ale hned nato zase sklouzl do propasti mezi dvěma vlnami. Zdálo se mu, že jsou nebetyčně vysoké a že se z jejich sevření nikdy nedostane, ale v příštím okamžiku ho už zase další vlna vynesla z hlubokého dolu na svůj hřeben. Zdvihl hlavu, jak jen mohl, natahuje krk, aby se rozhlédl, ale obsáhl zrakem jen velmi malou část obzoru. Věžily se na ní vlny, jaké dosud v životě nespatřil, a podivná věc, moře se vzdouvalo, ačkoli vál jen slabý vítr. Vlny ostatně nezpůsobil vítr, to poznal na první pohled. Neměly žádný určitý směr; zdálo se, že stojí na jednom místě, jako by hluboko pod hladinou nějaký obr z pohádky obracel a mísil vodní vrstvy ohromným kopistem. Juelovi nešlo na rozum, proč se moře najednou tak zvláštním způsobem rozběsnilo, ale neměl čas nad tím hloubat. Ovládala ho jediná starost a jediná touha, prudká, živelná a nepotlačitelná: dostat se za každou cenu z vody
na něco pevného a bezpečného. Cítil, že ho síly pomalu opouštějí, a uvědomil si, že ani nejlepší plavec není s to plavat dlouho v šatech. A on měl na sobě těžké boty a kalhoty s kazajkou ze silné látky. Na palubě „Kronborgu“ nebylo žádné teplo, ačkoli prosinec má být červnem jižní polokoule. I voda byla nepříjemně studená a kadet cítil, jak ho poznenáhlu zachvacuje ledový chlad, ačkoli pracoval zoufale rukama i nohama. Šat mu prosákl úplně vodou a tížil jej jako krunýř, kazajka ho škrtila pod paží a bránila mu v pohybech, byl by se jí rád zbavil a začal již rozepínat pás, ale vzápětí toho nechal. Řekl si, že je to zbytečné a že by mu to prodloužilo život snad jen o několik minut. V této ledové studené vodě nemohl ani nahý doplavat daleko. Kdykoli ho vlna vynesla na svém vrcholu vzhůru, rozhlížel se kolem, pátraje po lodi a po jole. Ale po obou plavidlech nebylo ani stopy. Že je jejich krásný a pevný „Kronborg“ ztracen, tím si byl jist. Viděl jej padat do propasti vyhloubené ohromnou vlnou s kýlem vzhůru a to byla poloha, ze které se nemohla napřímit žádná loď na světě. Ale bylo přece jen podivné, že nespatřil nikde ani nejmenší trosky z lodi, ani nikoho z její posádky. Což všichni zahynuli? Vzpomínal, jak byl asi „Kronborg“ v okamžiku katastrofy daleko. Dvě stě provazců a možná i méně. Jaká to musila být ohromná síla, která vymrštila loď o dvou stech tunách desítky metrů vysoko a obrátila ji přitom dnem vzhůru jako ořechovou skořápku! Napadlo ho, že je asi jediným mužem, jenž přežil katastrofu, ale kupodivu si v tu chvíli neuvědomil ani smutný osud mužů na palubě, ani bezútěšnost svého postavem. Všechno jeho úsilí se vyčerpávalo v zápasu o dech, v zoufalém boji s vodními spoustami, které na něj dorážely stále a stále... Nevěděl, jak plyne čas, a bylo mu to lhostejné. Cítil, jak mu celé tělo zvolna tuhne a jak z něho prchají nezadržitelně všechny síly. V uších mu hučelo, před očima se mu dělaly černé mžitky a vědomí jej počalo opouštět. Nebyl již s to dělat tempa současně rukama i nohama. Křeč mu zachvátila nohy a vyřadila je z činnosti, ramena ho nesnesitelně bolela. Plaval již jen rukama, rozpínaje je stále méně a méně a v přestávkách, které se ustavičně prodlužovaly. Nestačilo to už, aby se udržel nad vodou; dvakrát nebo třikrát se ještě vzepjal a v zoufalém úsilí člověka, který se brání smrti, soustředil poslední zbytky sil. Podařilo se mu ještě jednou vypracovat se z vody a nabrat dech, ale příští pokus se již nezdařil. Zamával ještě chabě rukama, polykaje odporně hořkou vodu, a potom ho opustilo vědomí. Když se zase probral k životu, cítil jen, že ho krutě bolí záda, jako by mu byl někdo zlomil páteř, a že leží na něčem, co se pohybovalo. Trvalo chvíli, než si uvědomil, že někdo k němu mluví, a ještě další chvíli, než poznal, že leží horní částí těla na člunu s nohama ve vodě. Člun obrácený dnem vzhůru divoce poskakoval po vlnách a jakýsi muž seděl na něm obkročmo jako na koni. Přidržoval oběma rukama bezvládné kadetovo tělo, aby mu nesklouzlo z nejistého lůžka do vody. Vlny bily divoce do malé ubohé skupiny dvou lidí na převráceném člunu, z nichž jen jediný byl s to se bránit jejich útokům. „Na mou víru a ať už nikdy nekouřím, jestli to není pravda, že jsem vás zrovna chtěl hodit zase zpátky do vody, pane kadete, protože jsem si myslil, že už vám není pomoci,“ mluvil pomalu muž, nakláněje širokou, opálenou a štětinami vousů zarostlou tvář nad Juela. Říkal to sice vážně, ale jeho dobrácké modré oči svědčily o tom, že to tak nemyslí. Kadet nebyl s to hned mu odpovědět. Kašlal, aby si vyčistil hrdlo od nepříjemné hořké pachuti mořských solí, plival a vytíral si rukama sůl z očí i uší. Když byl schopen náležitě zase dýchat, vyšvihl se za pomoci svého společníka na člun a usedl obkročmo tváří proti němu. Musil se přidržovat oběma rukama ostrého kýlu, aby ho vlny nespláchly dolů, a při ustavičném zmítání člunu mizel chvílemi ve vodě až po ramena, ale proti útrapám, které zakusil, když plaval, bylo jeho nynější postavení dokonalým pohodlím. „Opravdu byste to byl udělal, Thrige? To vám nevěřím!“ zasmál se. Bylo mu nyní o mnoho lépe a myšlenka, že není již zcela sám, ho podivuhodně vzpružovala. „No, dlouho bych vás asi nebyl udržel, pane Jueli, byl jste řádně těžký, i když vás trochu nesla voda,“ tvrdil Thrige. „Ale vysvětlete mi, proboha, jak se tohle všechno stalo! Sedím u kormidla joly a najednou mne něco vyhodí až do nebe, a když spadnu dolů, jsem ve vodě. Loď nikde, jola nikde a po lidech ani památky. Začnu plavat a v tom
mne něco uhodí do ramene, obrátím se a vidím jolu dnem vzhůru, jak se houpá zrovna nade mnou. Člun je člun, myslím si, i když je dnem vzhůru, jak nemá nikdy pořádný člun plavat. A tak se ho chytím, nejdřív na špičce a potom ho chci obrátit. Ale na to jsem byl slabý! Tak jsem si na něj vylez a udělal jsem si z něj koně, ale je to mizerná herka, moc nepokojná, skáče víc, než se mi líbí. A co bylo s vámi?“ Hovorný námořník vyslechl s velkým zájmem kadetovo vyprávění, které ostatně nebylo dlouhé, ale zatvářil se nedůvěřivě, když uslyšel jeho názor na příčinu zkázy „Kronborgu“. „Zemětřesení pod mořem a výbuch podmořské sopky, to jsou mi věci!“ vrtěl hlavou. „Z každé sopky přece šlehají plameny, a jak by mohlo něco hořet ve vodě? To jsem ještě jakživ neviděl!“ „Nejedná se o plamen,“ odporoval kadet. „Sopečným komínem se valí z nitra Země žhavá láva, různé nerosty zahřáté na tisíc stupňů. Jsou tak rozpálené, že žhnou, a to dělá na vzduchu dojem plamene, ačkoli ve skutečnosti plamen ze sopky uniká jen na počátku výbuchu v podobě hořících plynů.“ „Ale v moři je tolik vody, že by takovou sopku okamžitě uhasila!“ trval na svém nedůvěřivý Thrige. „Jenže pod pevnou zemskou kůrou je té žhavé lávy ještě víc,“ usmál se kadet. „Víte, Thrige, jak je silná zemská kůra a jak je daleko do středu zeměkoule?“ „Nevím, pane kadete,“ potřásl hlavou Thrige. „Za mých mladých let se to ve škole neučilo.“ „Zemská kůra je silná asi dvacet kilometrů,“ pokračoval kadet ve svém učeném výkladu, když nabral zase dech po spršce, kterou jim stříkla neočekávaná vlna do tváří. „A do zemského středu je asi šest tisíc a tři sta sedmdesát kilometrů.“ „Pane na nebi!“ hrozil se Thrige. „A to je všechno plné té žhavé lávy?“ „Ne všechno,“ uklidňoval ho kadet, „ale přesto jde láva hezky hluboko, rozhodně je její vrstva skrytá pod slupkou zemské kůry hlubší než moře, které je průměrně jen čtyři kilometry hluboké.“ „A co je pod tou žhavou lávou?“ zajímal se Thrige. „Pod ní je další vrstva, složená z nerostů, které už jsou méně tekuté než láva a obsahují hodně hliníku. Potom přijde velmi silná vrstva, odborníci odhadují její tloušťku na dvanáct set kilometrů -, která je také polotekutá a má v sobě mnoho hořčíku a hodně železa. Pod ní už je zemské jádro utvořené převahou ze železa a z niklu,“ vykládal Juel v přestávkách, vždy když se vynořil na okamžik z vln a popadl dech. „Železo a nikl, ale jděte,“ otvíral nedůvěřivě oči obstárlý poddůstojník. „To tam musí všechno plavat, vždyť prý do středu Země teplota roste. A kolik jste to říkal, že má láva teplotu?“ „Tisíc stupňů. A ve středu Země panuje teplota několika tisíc stupňů. Přesto však soudí badatelé, že tam může existovat tuhé nebo téměř tuhé železo, protože je tam ohromný tlak, milión atmosfér i víc. A čím vyšší je tlak, tím vyšší je bod tání i varu každé látky. Na horách se vám vaří voda při mnohem nižší teplotě než v nížinách, poněvadž na ní spočívá mnohem nižší tlak vzduchu.“ „To jsou mi věci,“ pokyvoval hlavou Thrige. „Jen bych rád věděl, jak to tak mohou páni učenci tvrdit, když se jak živi dovnitř zeměkoule nepodívali?“ „Máte pravdu, že se tam nikdy nepodívali,“ souhlasil kadet. „Ale studovali vlastnosti hmoty při různých teplotách a tlacích a hodně jim toho o zemském nitru pověděly otřesy země. Při zemětřesení se dostane zemská hmota do pohybu a vzniknou v ní vlny jako na moři. Citlivé přístroje, seismografy, je zachytí na pozorovacích stanicích a zapíší. Podle záznamů pak dovedou odborníci udat místo, kde zemětřesení vzniklo. Ale nejen to. Ty vlny jdou i přímo skrz zemi, přitom se lámou, jako když mořská vlna narazí na břeh, a jejich rychlost se mění. Podle těch lomů a změn rychlosti zemětřesných vln lze soudit na povahu zemských vrstev, jimiž vlny prošly.“ Poryv větru zvedl dlouhou vlnu a vrhl ji na člun s trosečníky. Juel, který právě otvíral ústa k dalšímu výkladu, se napil proti své vůli a otřásl se zimou. Vrátilo ho to znovu z říše klidné vědy do neutěšené skutečnosti. „Ne, poslyšte, Thrige, teď věru není čas na učené výklady,“ prohlásil rozhořčeně, když vrátil moři nežádoucí doušek. „Což se ten prokletý člun nedá obrátit, abychom měli trochu klidu?“ „Obrátit by snad šel, můžeme to zkusit. Ale stejně svému osudu neujdeme,“ pravil sklesle Thrige. „Já jsem to
tušil, hned jak mne na »Kronborg« přeložili!“ Kadet Juel znal pověrčivost starých námořníků a věděl kromě toho, že Thrige pochází z ostrova Själlandu, kde je pověra domovem. Jindy by se byl jeho řeči usmál, ale v nynějším postavení ho jeho výrok rozzlobil. „Nebuďte bláhový, Thrige!“ řekl přísně. „Jste starý námořník nebo babička, která vypráví vnukům hajky o strašidlech?“ „Starý jsem dost a viděl jsem věci, o kterých se mladíkům ani nezdá,“ durdil se námořník. „A dobře jste se zmínil o strašidlech! 1 Jak jenom mohlo někoho napadnout pojmenovat takovou pěknou loď »Kronborg« “ Kadet se rozesmál, ačkoli mu zuby drkotaly zimou. „Však jsem si to myslil, že je v tom nějaká historka o strašidlech!“ zvolal. „Snad byste nevěřil, že na zámku Kronborgu straší? Vždyť Hamletův otec žil podle pověsti dávno dříve, než byl Kronborg postaven! Proč by měl jeho duch strašit právě tam?“ „Říkejte si co chcete, ale jsou prokleté lodi, které špatně končí,“ trval na svém umíněný Thrige. „Vy nemůžete znát příběh parníku »Waratah«, protože jste nebyl tehdy ještě na světě. Stalo se to 27. července roku 1909.“ „A vy ho znáte?“ tázal se ledabyle kadet, rozhlížeje se po moři. Pokleslo už značně, ačkoli se stále ještě vlnilo. Mraky, které po větší část odpoledne pokrývaly oblohu, se roztrhly a vysvitlo slunce, jehož hřejivé paprsky byly kadetovi, promočenému až na kost, velmi příjemné. Kdyby se jim podařilo obrátit člun, svlékl by promočené šaty a trochu by je na slunci usušil. „To bych řekl, že ho znám,“ odpověděl vítězoslavně Thrige. „Sloužil jsem na něm jako plavčík a byla to jediná loď, ze které jsem v životě zběhl!“ „To je asi zajímavá historka,“ mínil Juel. „Ale povíte mi ji, až budeme sedět ve člunu. Nemohu to už vydržet, jsem jako rozlámaný a nohy vůbec necítím!“ Thrige zabručel něco na znamení souhlasu. Oba se spustili současně na závětrné straně člunu a drželi se jeho kýlu, ponořeni až po krk ve vodě. Vyčkali okamžiku, kdy se člun vyhoupl na vlnu a octl se tak v dosahu větru, který se mu opřel do boku. Nato se povytáhli přísunem vzhůru, opřeli se lokty o kýl a spočinuli na něm váhou celého těla. Člun se ponořil na jejich straně hluboko do vody a okraj opačné strany se vynořil nad hladinu. „Hurá, jen do toho, ještě trochu přidat síly!“ křičel Thrige zrudlý námahou. „Vdýchněte zhluboka, pane Jueli, ať jste těžší!“ Ale této podivné přítěže nebylo ani potřebí. Člun na okamžik zakolísal podle osy a pojednou se převrátil tak prudce, že srazil oba muže pod vodu. Vyplavali ihned a nedalo jim mnoho práce člun dostihnout, byl plný vody až po okraj a mizel téměř úplně pod hladinou. „No, to jsme na tom moc nevydělali!“ řekl mrzutě kadet, sedaje si na jedno ze tří sedátek, která zůstala neporušena. Thrige neodpovídal, a když se po něm kadet ohlédl, viděl, jak horlivě něco hledá v schránce pod kormidelním sedátkem. „Aby to kat spral, prázdná!“ huboval. „Měla tam být podle předpisu skříňka s nástroji, lano a sekera,“ rozpomínal se mladík. „Abych řekl pravdu, na to jsem právě ani nemyslil,“ přiznával dobrodušně Thrige. „Hledal jsem tam něco pro zahřátí! Když jsem sloužil na parníku »Princ Valdemar«, musila být v přítruhlíku i té nejmenší skořápky, co visela na jeřábech, láhev pořádné skotské. Kapitán Hansen tvrdil, že není nad ni, když jde o to zahřát muže, který spadl do vody.“ „Zdá se mi, že máte na všechno nějaké podobenství jako sluha pana Pickwicka, Thrige,“ povzdechl si kadet. „Já bych se spokojil nějakou nádobou, abych mohl člun vyprázdnit a nemusil to dělat hrstí.“ „Bože, to je přece snadná věc,“ mínil Thrige, „od čeho je čepice?“ Kadet ji neměl, některá vlna mu ji servala, když plaval, ale Thrigeho čepice tkvěla pevně na hlavě svého pána, jenž měl ve zvyku narážet si ji až k uším. Byla
∗∗
Kronborg, zámek a kdysi pevnost na břehu ostrova Själlandu u města Helsingoru. Podle Shakespearovy tragédie Hamlet zde obcházel duch zavražděného dánského krále, Hamletova otce, vyzývající syna k pomstě na vrazích. Král Horvendill, který byl podle pověsti Hamletovým otcem, žil však již v 5. století, kdežto zámek Kronborg pochází teprve ze 16. století
z voskovaného plátna, takže se k svému novému účelu dobře hodila, a poněvadž Thrige měl hlavu značných rozměrů, vešlo se do čepice tolik vody, že vyprazdňování člunu rychle pokračovalo. Netrvalo dlouho a zbylo v něm jen trochu vody pod dřevěnou rohoží, jen tolik, kolik jí bývá i v tom nejtěsnějším plavidle. Jola neutrpěla žádné trhliny dna nebo boků, jak se trosečníci přesvědčili, když byla ještě kýlem vzhůru. Bylo to lehké plavidlo, ale pevné; měřilo sedm metrů od špičky ke kormidlu a dva metry v největší šířce. Thrige mínil, že lidé obepluli svět na menších skořápkách, a kadet s ním souhlasil. Ovšem čluny těchto plavců měly plachtu a zásobu jídla a pití, kdežto oni neměli nic, vůbec nic. Teprve když člun vyprázdnili, poznali, jaké škody v něm rozběsněné vlny způsobily. Urvaly vesla zasazená do obrtlíků i oba páry vesel náhradních, kormidlo s kompasem, skládací stožár a plachtu i s jejím nepromokavým obalem, přišněrovaným k levé stěně člunu. Přítruhlík pod kormidelníkovým sedátkem zel prázdným otvorem bez dvířek; jedno sedadlo pro veslaře zmizelo úplně a jiné bylo rozštípnuto po celé délce. Thrige začal viklat oběma kusy, pomáhaje si přitom silným želízkem svého nože. Na kadetovu otázku, proč to dělá, odpověděl, že použije jednoho kusu jako pádla. „Veslováním se člověk aspoň trochu zahřeje a má to svou dobrou stránku, že se přece jen dostane o kus dál!“ mínil a Juel s ním souhlasil. Oba se vysvlékli do prádla a sušili své šaty na sluníčku. Ačkoli vál teplý severák, bylo jim v mokrém prádle hezky chladno. Chopili se každý jednoho kusu sedátka, které bylo skoro půldruhého metru dlouhé a v nouzi mohlo být považováno za pádlo, ale ještě než poprvé zabrali, obrátil se poddůstojník na kadeta s otázkou, kam vlastně poplují. To byl problém, nad nímž kadet již delší chvíli tiše uvažoval. Měřil sám poslední polohu „Kronborgu“ a zanášel ji do námořní mapy. Vzpomínal si nyní, že daleko široko kolem vyznačeného místa, kde dlel právě „Kronborg“, nebyl na mapě zakreslen žádný ostrov. V tu dobu byli nad 45. rovnoběžkou a asi patnáct mil západně od 131. západního poledníku. Potom pluli na jih a po katastrofě hnal vítr člun na jihozápad. Od ztroskotání „Kronborgu“ uplynuly asi dvě hodiny, jak Juel odhadl podle výšky slunce, které v tuto roční dobu a v těchto šířkách zapadalo kolem deváté; jeho náramkové hodinky byly zničeny, vnikla do nich mořská voda. Zastavily se na 5 hodinách a osmi minutách, což byl nepochybně okamžik, kdy došlo ke katastrofě. „Nu tak, kam mám obrátit nos joly, pane kadete?“ vyrušil ho Thrige z jeho neutěšených myšlenek. Opravdu, zde byla dobrá rada drahá. Místo, kde nyní bez cíle bloudil malý člun, bylo zcela opuštěnou částí Tichého oceánu. Lodi, které obstarávají dopravu mezi novozélandským Wellingtonem a peruánskou Limou, drží se mnohem severněji, kdežto ty, které jezdí z australského Sydney do chilského Valparaisa, volí zase v těchto místech značně jižnější kurs. Kdyby měli trosečníci ve člunu dobré plavební přístroje a stožár s plachtou, mohli se pokusit o dosažení některého z obou směrů, kudy se brala pravidelná lodní doprava. Potom by byli měli určitou naději, že se setkají s nějakou lodí, dřív než podlehnou hladu a žízni. V jejich postavení, kde neměli kompas a musili spoléhat na slunce a na hvězdy - spolehlivé průvodce, pokud se mezi ně a moře nepoloží neprůhledný mrak - nebylo ovšem na dosažení a sledování pravidelných lodních tratí ani pomyšlení. „Jak máme daleko zpátky k pobřeží Jižní Ameriky?“ vyptával se Thrige. „Asi dva tisíce pět set mil, kdybychom pluli přímo na východ,“ odpovídal váhavě kadet. Bodrý námořník svraštil mrzutě čelo. „Trochu mnoho pro lidi, kteří nemají co pít a jíst. Trvalo by nám to nejméně tři neděle, a to ještě počítám bez větru, který je proti nám. Nic bližšího by tu nebylo, pane kadete? Vzpomínejte! Já mám špatnou paměť a nevím, jak mapa v těchhle místech vypadá.“ Juel to věděl náhodou dost dohře, poněvadž měl na „Kronborgu“ s druhým důstojníkem na starosti navigaci. Ostatně tato část Pacifiku je tak žalostně pustá, že na její zmapování není potřebí zvláštního úsilí. Zamíří-li přímo na západ, dostanou se na Chathamské ostrovy neboli Varekauri, které jsou předsunutou hlídkou východních břehů novozélandských, jejich vzdálenost činila něco víc než šestnáct set mil. Na sever od místa, kde právě plul jejich člun, se rozkládaly ve vzdálenosti asi dvanácti set mil nejjižnější ostrovy z veliké skupiny Tuamotu neboli Paumotu. „To je všechno pro nás moc daleko,“ řekl zklamaně Thrige. „A na jihu není nic? Ani malý ostrov, na kterém by se uživil pár lidí?“
„Nic než led a za ním jihopolární pevnina pokrytá ledem a sněhem,“ odpověděl Juel. „A kdyby tu i byl nějaký ostrov, kterého si dosud nikdo nepovšiml, byl by tak nehostinný jako ostrovy Kergueleny, které leží asi ve stejné výšce.“ „To jsou špatné vyhlídky,“ bručel poddůstojník. „Nezbude než zkusit nejkratší směr a vydat se na ostrovy Tuamotu, co myslíte?“ Juel s ním souhlasil, a tak otočili člun přímo k severu, řídíce se sluncem. Pojedou-li tímto směrem, bude to mít také tu výhodu, že protnou dvě lodní trati: zmíněnou již trať spojující Limu s Wellingtonem a jinou, která probíhá severněji a vede z Panamy do Wellingtonu. Měli nepatrnou, ale přece jen nějakou naději, že se setkají s lodí, která je vezme na palubu. Nevýhodou bylo, že jim nepřál ani vítr, ani mořský proud; oba napadaly člun z pravého boku a srážely ho k západu. Ostatně celý jejich podnik byl vlastně šílenstvím, jak si kadet Juel v duchu řekl. Jeho radost, že unikl smrti utopením a že se zachránil na jole - plavidle sice malém, ale zatím neporušeném a schopném dopravit je daleko - již zcela vyprchala. Ostrovy Tuamotu jsou příliš daleko, nejméně dvou týdnů usilovného veslování by bylo potřebí, aby k nim dorazili. Neměli však ani jediný suchar a ani jediný doušek vody. Naděje, že se setkají s nějakou lodí, byla pranepatrná. Zahynou, musí zahynout jako jejich třiasedmdesát kamarádů z „Kronborgu“. Kadet Juel se zachvěl... Thrige sedící před ním dosud usilovně pádloval a nemluvil, nyní však přerušil mlčení otázkou, která svědčila o tom, že se zabývá stejnými myšlenkami jako jeho mladý společník. „Jak dlouho vydrží člověk bez jídla, pane Jueli? Vy byste to mohl vědět, ve škole vás teď učejí tolika různým věcem.“ „Nevím přesně, tři dny nebo týden, rozhodně déle než bez pití,“ odpovídal stísněně kadet. „Hm, to není moc dlouho, to bychom se daleko nedostali,“ bručel Thrige. Ohlédl se na svého druha a v očích mu vesele svitlo. „Řeknete zase, že mám na všechno nějaké přirovnání, ale nemohu za to. Právě jsem si vzpomněl, že byl 1 před válkou v Irsku nějaký chlapík, který vydržel nejíst několik neděl, pět či šest, nevím už sám dobře kolik.“ „Starosta města Corku, četl jsem někde o tom,“ rozpomněl se Juel. „Ten ale ležel klidně na posteli a nemusil veslovat dvanáct set mil. Kromě toho mu ještě dávali nějaké výživné injekce, ačkoli se tomu bránil.“ „A proč vlastně hladověl?“ zajímal se Thrige. „Na protest proti Angličanům, kteří nechtěli dát Irům svobodu.“ Thrige bručel něco málo srozumitelného, z čehož Juel jen vytušil, - že považuje takový druh protestu za nesmysl. Oba zmlkli a byl to po chvíli sám Juel, jenž přerušil tísnivé ticho. Chtěl uniknout smutným myšlenkám, které ho skličovaly, a vybídl proto Thrigeho, aby mu pověděl, jak to bylo tehdy s lodí „Waratah“, ze které zběhl. „Vy mi to asi nebudete věřit, ale jeto pravda do posledního písmene,“ začal Thrige ochotně vyprávět. „Ostatně to bylo všechno potom vypsáno v novinách, ne ode mne, ale od pana Claudea Swayera z Sheffieldu. Byl to jediný člověk ze tří set lidí na palubě »Waratahu«, který se zachránil se mnou. On byl vlastně příčinou, že jsem se zachránil, ale povím to hezky po pořádku. Bylo mi tehdy něco málo přes sedmnáct a přijel jsem do Durbanu v Austrálii jako plavčík pětistěžníku »Nyborg«. Byla to veliká plachetnice o třech tisících tunách, která vozila do Evropy australskou vlnu. Naložili jsme v Durbanu žoky s vlnou a právě ten večer před odjezdem mne vzal druhý kormidelník s několika námořníky s sebou na břeh. Nu, řeknu to krátce. Šlo se do krčmy, kde byli hoši jaksepatří veselí a já s nimi. Byla to poslední příležitost k pobavení a před sebou jsme měli jen vyhlídku na šest či sedm neděl nudné plavby bez přistání. Hoši nešetřili nápoji a zavdávali si se mnou víc, než mi bylo zdrávo. Tehdy jsem ještě moc nesnesl, a tak se stalo, že jsem nakonec usnul někde na lavici v koutku, I kde si mne pak už nikdo nevšiml. Když jsem se vzbudil, bylo ráno a rozespalý číšník mi řekl, že námořníci z »Nyborgu« už dávno odrazili, ještě před ranním přílivem. Popadla mne neblahá předtucha, běžím na molo - hlava se mi ještě motala - a koukám a rozhlížím se po rejdě.
∗∗
Míněna je první světová válka 1914-1918
Ale »Nyborg«, který ještě včera kotvil dvacet provazců od mola, nikde! Hoši na mne zapomněli a kapitán si patrně nevšiml, že nejsem ve člunu, který je asi v poslední chvíli přivezl z hospody. Odrazil s ranním přílivem, jak bylo jeho úmyslem.“ „Tak jste byl bez peněz opuštěn v cizí zemi,“ poznamenal Juel. „Uměl jste aspoň anglicky?“ „Tolik, že jsem rozuměl, co se povídá, a dohovořil jsem se. Nebyl jsem s »Nyborgem« v Austrálii poprvé. V přístavu se ostatně žádný námořník neztratí, tam je vždycky o lidi nouze. A tak jsem už v poledne obědval na »Waratahu«, anglickém osobním parníku o desíti tisících tunách. Měl vyplout ještě odpoledne do Southamptonu s dvěma sty dvaceti cestujícími a osmdesáti muži posádky. Vyplul, ale beze mne a bez jednoho cestujícího.“ „To nebyla dlouhá služba,“ usmál se mimovolně kadet. „Ne, nebyla. Stevard mne poslal čistit mosaz do kapitánovy kajuty a byl jsem právě v nejlepším leštění kapitánovy postele, když do sousední přijímací místnosti vpadl nějaký cestující. Jak jsem se potom dozvěděl, byl to jakýsi pan Claude Swayer, zástupce velké továrny na hospodářské stroje v Sheffieldu v Anglii. Neřekl ani »dobrý den« a začal na kapitána hartusit, aby dal okamžitě spustit člun, že pojede hned na pevninu, že nezůstane na »Waratahu« ani vteřinu, že ho ani nenapadne, aby s lodí zahynul. To povídal a ještě hromadu jiných věci, páté přes deváté, a kapitán ho chvilku trpělivě poslouchal, až toho měl konečně dost. »Vy jste se zbláznil, pane Swayere,« povídá rozzlobeně. »Zůstanete na palubě a basta, vždyť právě odrážíme!« A skutečně bylo slyšet navíjení kotevního řetězu na rumpál a podlaha se nám pod nohama chvěla, jak začal parní stroj pracovat na větší obrátky. To jste ale neviděl, co pan Swayer začal vyvádět! Klekl si před kapitána a prosil ho se sepjatýma rukama, aby ho neničil, že má doma ženu a čtyři děti! Dělal dojem docela pořádného chlapíka, ale v tu chvíli vypadal jak posedlý. »Já mám doma také ženu a děti,« odsekl kapitán. »Co to jen do vás vjelo, pane Swayere? Cožpak se plavíme spolu poprvé?« A na to mu teprve uděšený muž pověděl, co ho tak postrašilo, ačkoli s tím měl podle mého názoru začít. Zdříml si po obědě a zdál se mu strašný sen. Na zádi parníku stanul náhle ohromný muž v starobylém kroji, jaký se prý nosil za krále Viléma Oranžského. Držel v pravé ruce předlouhý meč a v levé krvavé cáry lidského těla. Meč napřahoval nad palubu a z jeho ostří kapala krev na zástup lidí. Mezi tím zástupem poznal mistr Swayer i sebe. Loď prý propadne zkáze a on na ní nezůstane, kdyby měl do přístavu doplavat. To konečně kapitánem pohnulo. Chvilku mlčel a potom vyšel s poděšeným cestujícím na palubu, kde jsem ho slyšel - zahodil jsem zatím svůj hadr a vykradl jsem se za nimi -,jak nařizuje důstojníkovi, aby dal spustit člun. Na víc jsem nečekal. Byl jsem poděšen stejně jako mistr Swayer. Neměl jsem žádná zavazadla a na sobě jen triko bez rukávů a kalhoty. Lázeň mi nemohla škodit. Sklouzl jsem z paluby třetí třídy do vody a byl jsem u mola dřív než člun s panem Swayerem a jeho zavazadly. Nu, co tomu říkáte?“ „Říkám,“ pravil Juel zamyšleně, „že se pan Swayer buď u oběda přejedl, nebo se podíval hlouběji do sklenice, a proto měl špatný sen. Jinak mu velmi závidím, protože jsem nejedl a nepil od jedné hodiny a teď bude pomalu devět.“ „Nu, dobrá,“ zahučel pohněvaně Thrige. „A co tedy řeknete tomuhle: ten příběh se stal 27. července 1909. »Waratah« vyplul v pět odpoledne a od té doby ho nikdo nikdy nespatřil. A byla to dobrá loď, pevná loď, a záchranných člunů měla víc než dost, vždyť nebyla ani z poloviny obsazena. Zmizela s třemi sty lidmi a jediní dva muži, kteří se z ní zachránili, byli pan Claude Swayer a já, Sten Thrige z Höjerupu na Sjalländě.“ „Je to podivné,“ přiznal Juel. „Ale jistě to bude jen souhra různých náhod.“ „Náhoda, nu ovšem, náhoda,“ mrzel se Thrige. „Tak se vymlouvají lidé vždycky, když něco nedovedou vysvětlit. Já říkám, že to byla předpověď. »Waratah« propadl zkáze a Swayer se to dozvěděl ve spánku prostřednictvím
1
nějaké záhadné moci z jiného světa .“ „Dobrá, jak chcete, Thrige,“ pokrčil rameny kadet. „Podívejte se raději na jižní obzor. Mám dojem, že dostaneme v noci špatné počasí.“ Nad jižním obzorem se začaly kupit šedé mraky. Vítr změnil náhle směr. Zavanul jim do zad a byl ostrý a ledový. Člun poskočil na vlnách, které se zatím ztišily natolik, že jen občas stříkly do člunu svou slanou spršku. Oba muži si navlékli chvatně napolo usušené šaty. „To se nějak ochladilo,“ divil se Thrige. Rozhlížel se pozorně po obzoru. Vlevo před nimi zapadalo krvavě slunce a rudý pablesk jeho světla se táhl jako nekonečný dlouhý pruh po hladině. „Podívejme se, copak je to tamhle?“ vyrazil překvapeně. Povstal a široce rozkročen, díval se pátravě na sluncem ozářené vlny, stíně si rukou zrak. Něco se na nich pohybovalo, nahoru a dolů, ale co to je, nemohl rozeznat. „Snad to bude delfín,“ řekl nadějně a dodal, že ho třeba zaškrtí, ale nenechá ho utéci. O půl hodiny později to už viděli zcela jasně: byla to vrcholová čnělka stožáru s kusem ochozu a plachty. Na plovoucích trámech stál hoch; mával oběma rukama a křičel, co mu hrdlo stačilo.
∗∗
Thrige vyprávěl skutečný příběh. Britská loď „Waratah“ vyplula z australského přístavu Durban s 300 osobami na palubě 27. července 1909 a od té chvíle ji už nikdo nespatřil. V té době neměly ještě lodi rádiové stanice, takže nemohla dát o sobě žádnou zprávu. Jediný, kdo se zachránil, byl obchodník Claude Swayer, ten však opustil „Waratah“ již v Durbann, poněvadž měl v noci hrozný sen o její zkáze.
3. BOUŘLIVÁ NOC „Ahój, člun! Ahój, člun!“ volal hoch ze všech sil a zmítal sebou tak zuřivě, jako by chtěl skočit do vody a doplavat k jole. „No no, kloučku, jen se neukřič, vždyť tě slyšíme!“ zaburácel Thrige a popohnal prudce člun k podivnému plavidlu. „Ale to je přece plavčík Petr!“ zvolal udiveně kadet, když se octli tak blízko, že bylo možno rozeznat hochovu tvář. „Tak vida, přece se ještě někdo zachránil z »Kronborgu«!“ „Ještě nemá vyhráno,“ zahučel Thrige a kadetova radost opadla. Thrige měl pravdu, vezmou hocha do člunu, ale co potom? Místo aby umírali hladem a žízní ve dvou, budou umírat ve třech. „No tak, skoč sem, kloučku!“ vybízel Thrige hocha, přitáhnuv stožárový trám k člunu. Ale nebyla to tak snadná věc, plavčík byl celý promočený a prokřehlý a prudké pohyby, jimiž hleděl na sebe upozornit, dokud byl člun ještě vzdálen, ho docela vyčerpaly. Kadet Juel mu pomohl do joly a Thrige vzal jeho primitivní plavidlo do vleku, připoutav je kusem provazu ke kruhu od nosného lana člunu. Prohlédl si hned neočekávanou kořist a spokojeně zabroukl, měli zde čtyři metry dlouhý stožárový nástavek, z něhož mohli snadno vyrobit stěžeň pro své plavidlo, dále kusy lan a polovinu ráhna s cárem vrcholové plachty, který v nouzi stačil na plachtu pro člun. Plátno bylo sice prosáklé vodou
a tak těžké, že je stěží vtáhl do joly, ale vítr je brzy osuší. Zatímco se Thrige staral o trosky z „Kronborgu“, zabýval se Juel hochem. Plavčík byl prokřehlý a třásl se zimou a kadet bez váhání svlékl „kabát a přehodil mu ho přes záda. „Až se zahřeješ, zase mi ho vrátíš,“ odmítl jeho zdráhání. Přerušil krátce jeho díky vyzváním, aby pověděl, jak se 1 z lodi zachránil. Plavčíkův příběh byl krátký. Seděl na laně vrcholového ráhna křížového stožáru, odkud obsluhují námořníci plachtu, a zabýval se s dvěma muži rozvinováním vrcholové plachty, když se náhle loď prudce naklonila. Neměl ani čas se lana zachytit. Letěl po hlavě dolů, a když padal, zahlédl na okamžik palubu, která se tyčila z vln svisle jako stěna; „Kronborg“ mizel právě levým bokem pod hladinou. Hoch zapadl hluboko do vln, ale hned zase vyplaval a rozhlížel se, kde je loď. Nespatřil ji, zato však po chvíli zahlédl četné trosky, trámy, kusy ráhen a stěžňů a také dva nebo tři muže zápasící s vlnami. Ti mu zase brzy zmizeli, ačkoli na ně volal, moře bylo velmi rozbouřené a vysoké vlny zakrývaly rozhled. Právě když ho začaly síly opouštět, přihnala k němu vlna trosky stožáru a podařilo se mu se jich zachytit. Byla to vrcholová čnělka předního stožáru s kusem ochozu a s ráhnem, na němž ještě visely zbytky lan. Sedl si obkročmo na stožárové břevno a provazem se připoutal k ochozu, aby ho vlny nesmetly, ale byl ustavičně až po pás ve vodě a velmi vymrzl. „To ti věřím, ubohý Petře,“ řekl soucitně kadet. „Vždyť voda měla pod hladinou sotva dvanáct stupňů, když jsme naposled měřili její teplotu!“ „Dobré na chlazení piva, ale trochu studené na koupání,“ poznamenal Thrige, jenž se zatím chopil opět svého pádla a pilně vesloval. „Nestalo se ti nic?“ vyptával se Juel hocha s účastí. „Ne, nic, pane kadete. Je mi jen zima a mám hlad a žízeň.“ „Na to si bohužel budeš musit zvyknout. Nemáme ani drobek sucharu a voda také není!“ Juelovi bylo hocha velmi líto, ale nemohl mu pomoci. Na palubě „Kronborgu“ si ho povšiml jen povrchně, přestože se spolu plavili déle než dva měsíce, a teprve nyní si ho náležitě prohlédl. Líbil se mu na prvý pohled. Na svých patnáct let byl statný a dobře vyvinutý, měl kulatou, dobrodušnou tvář s měkkými rysy a přímý pohled. Kadet si vzpomněl na různé nezbednosti, které Petr ztropil s druhým plavčíkem Jensem na palubě „Kronborgu“; byly to však jen drobné přestupky jednotvárné lodní kázně, které nevynesly hochům žádný větší trest než trochu bití. „Nu, o žízeň nemusíš mít, Petře, starost,“ přerušil Thrige mlčení. „Než se dočkáme rána, dostaneme pořádný liják a možná také víc větru, než nám bude milé!“ Kadet se rozhlédl po moři a po obloze a byl nucen dát Thrigemu za pravdu. Moře vzrostlo a člun se začal prudce kolébat; vítr zesílil a poháněl jej nyní rychleji, než to dokázal pár vesel, současně však také začaly na něj dorážet vlny a občas se dokonce přelily do člunu, když se veslařům nezdařilo včas ho vyrovnat. Nastalo již husté šero, které nebylo způsobeno jen západem slunce, nad jižním obzorem se nakupily černošedé mraky a jejich předvoj se šinul pomalu k nadhlavníku. „Mohli bychom si udělat z ráhna stožár a využít toho větru, jeli bychom daleko rychleji,“ mínil kadet. ,,S vaším dovolením bych to nedělal, pane Jueli,“ odporoval zkušený námořník. „Vítr ještě zesílí a člun mu potom nebude stačit. Bylo by lepší obrátit proti větru, dokud je na to vidět.“ „Ale bez hnací kotvy se proti větru neudržíme,“ upozorňoval kadet. „Vyrobíme si ji, máme dřevo i plachtu a provazy,“ prohlásil Thrige a pustil se okamžitě do práce. Přitáhl trosky, na nichž plul plavčík Petr, k boku člunu a za pomoci Juelovy počal uvolňovat nožem šrouby příček, držících pohromadě prkna ochozu. Petr musil zatím vyrovnávat pádlem směr člunu a po několika počátečních nezdarech se mu to dařilo k úplné spokojenosti Thrigeho, který nepatřil mezi shovívavé učitele. Poddůstojník vyňal z ochozu dvě příčky a udělal z nich kříž, svázav je uprostřed kusem provazu, jak nejpevněji dovedl; bylo by bývalo sice lépe spojit je šrouby, ale neměl čas k zdlouhavému vrtání děr nožem. Šero kvapem houstlo v černou noc, mraky se posunovaly již i k severnímu obzoru, a Thrige nebyl ještě ani zdaleka se svou kotvou hotov. Když dokončil dřevěný kříž, vyřízl
∗∗
Křížový stožár, stožár na lodní zádi
z plachty, která byla stále ještě vlhká, velký kus v podobě trojúhelníku. Do obou jeho delších hran napíchal nožem řadu otvorů, svinul plátno do tvaru velké nálevky, asi půldruhého metru dlouhé, a aby tento tvar podržela, přišněroval obě-hrany plátna k sobě provazem, který provlékl otvory a na obou koncích zauzlil. Nato propíchl na čtyřech místech okraj nálevky v pravidelných vzdálenostech, protáhl každým otvorem kousek slabšího provazu a přivázal v těchto místech plátno ke koncům ramen dřevěného kříže, kde učinil předtím nožem hluboké zářezy, aby provaz pevně seděl. Nyní se už nemohl plátěný vak uzavřít, ježto tomu bránil dřevěný kříž vsunutý do jeho otvoru. Thrige ještě připoutal ke každému konci ramen kříže krátký provaz a konce všech čtyř provazů spojil důkladným uzlem s vlečným lanem, asi patnáct metrů dlouhým. V troskách lodi nebyl žádný provaz dostatečně dlouhý a Thrige vyrobil své vlečné lano z několika kusů, spojených pevnými námořnickými uzly dohromady. „Tak, teď víš, jak se to dělá,“ řekl spokojeně k Petrovi, jenž sledoval s velikým zájmem jeho práci. „Podej mi veslo a dávej pozor, co se bude dít! My, pane kadete, otočíme člun, zabírejte hezky pomalu, ale hluboko!“ Člun otočit proti větru nebyla žádná lehká práce. Vítr zatím vzrostl a tma byla téměř úplná; jen hřebeny vln z ní občas bělavě zasvitly a umožnily orientaci. Při změně směru se člun, který dosud řezal vlny, octl jednu chvíli rovnoběžně s nimi. Byl to okamžik, jehož se každý námořník bojí, poněvadž v takové poloze hrozí člunu při vzedmutém moři převržení, neprovádí-li se celý manévr dosti rychle. I do joly trosečníků šplíchla celá záplava a plavidlo ~e naklonilo hrozivě na bok, ačkoli Petr udržoval na druhé straně rovnováhu. Ale Thrige v pravý čas zasáhl veslem a člun dokončil poslušně poloviční kruh obratu. „Pochválen buď svatý Petr, patron námořníků!“ křikl spokojeně Thrige. „Držte nos člunu jen vteřinu správně proti větru, pane Jueli, a já zatím spustím kotvu!“ Prosmykl se podle kadeta do špičky joly, kde přivázal ke kruhu konec vlečného lana. Nato spustil plátěný vak do vody a vrátil se na své místo. Ačkoli nyní nikdo nevesloval, držel se člun, k velkému hochovu údivu, přesně proti větru; vlny pod něj najížděly, zdvihaly nejdříve příď a potom záď a houpaly člunem kolem jeho kratší osy, ale žádná z nich nešplíchala přes jeho okraj ani kapku vody. V jole byla jen ta voda, která do ní vnikla při otáčení; Thrige se ji ostatně jal rychle čerpat svou čepicí a v krátké chvíli bylo v člunu zase sucho. „Tak, teď si můžeme klidně lehnout a spát, dokážeme-li to v té psí zimě,“ pravil spokojeně. „Kormidlo upevňovat nemusíme, protože žádné nemáme. Nemůže to vadit, jola má dost ostrý kýl, cítím to ještě na svém těle, jak jsme na něm seděli. Kýl ji udrží ve správném směru. Jestli vítr nepřeskočí, nemůže se nám nic stát!“ „Neotočili jsme člun příliš brzy, Thrige? Mám dojem, že vítr není tak zlý a že jsme ho mohli ještě nějakou chvíli využít k cestě na sever,“ mínil kadet. „Ne, udělali jsme to v pravý čas, můžete mi věřit, pane Jueli,“ prohlásil důrazně námořník. „Kdybych měl tolik korun, kolik dobrých chlapců přišlo o život jen proto, že neobrátili zavčas nos proti větru, nemusil bych už do smrti nic dělat.“ Kadet se zasmál, ale Petr, jehož zvědavost byla živě podnícena, nemohl se zdržet dotazu, proč obrátili, když měli příznivý vítr v zádech, a jak to přijde, že se člun drží správně proti větru, ačkoli ho nikdo neřídí. „To ti rád vysvětlím, admirále, dávej jen dobrý pozor,“ pravil ochotně Thrige, jenž byl v dobré náladě nad zdařilým manévrem. „Tak za prvé otočili jsme člun proti větru proto, poněvadž by se byl s větrem v zádech utopil okamžitě, jakmile by vítr ještě trochu zesílil. A to se právě teď děje, vidíte to, pane kadete?“ zvolal vítězně. Skutečně, vítr zavanul nyní velmi ostře a lidé ve člunu se tetelili chladem ve svých mokrých oděvech. Vlny vzrostly a pohybovaly se rychleji, jak bylo znát z jejich nárazů na stěny člunu, přesto však člun na nich klouzal volně dále, aniž nabíral vodu. „Měl jste pravdu, Thrige, a také by bylo smutné, kdybyste znal moře hůř než já,“ řekl vesele Juel. „Jak dlouho se už plavíte?“ „Od svého čtrnáctého roku a je mi pětačtyřicet, pane Jueli!“ „Nu tak, vidíte, a mně je osmnáct a půl a tohle je moje první velká cesta. Ale pokračujte ve výkladu, Petr je jistě strašně zvědav, jak to přijde, že zůstáváme v suchu, ačkoli lítáme jako na americké houpačce.“ „Nejdřív ještě o tom, co by se stalo, kdybychom jeli pod větrem,“ navázal Thrige. „Tak dokud nejsou vlny moc vysoké, nestalo by se nic a uháněli bychom vesele rychlostí tak nějakých šesti - až desíti uzlů. Jakmile ale vítr zesílí a rozbičuje moře víc, je to už docela jiné. Vlny jsou vyšší a každá prohlubeň mezi dvěma vrchy vln člun do sebe doslova vsákne. Zmizí v ní až po špičku
stěžně a vrch vlny, který se tyčí vzadu, za ním, sebere mu všechen vítr z plachet. To bys, admirále, okamžitě poznal, kdybys to někdy zkusil, podle toho, jak ti plachta, předtím napjatá větrem až k prasknutí, najednou zplihne a začne plácat o dřevo. To se ví, člun bez větru ztratí okamžitě rychlost a vlna, která strmí nad jeho zádí, ho dohoní a přelije se přes něj. Naplní ho vodou, člun je těžký, přestane poslouchat kormidlo, a tak si ho druhá vlna natočí bokem a třetí ho převrhne. Je ti to jasné, kamaráde?“ „Je, pane Thrige. Ale pořád ještě nevím, jak to přijde, že se držíme ustavičně proti větru, když neveslujeme a nemáme ani kormidlo!“ „Však se to dozvíš hned,“ bručel Thrige, „jen tak nepospíchej! Podej mi ruku a polez za mnou!“ Táhl ho s sebou na příď a položil jeho ruku na lano kotvy, připoutané ke kruhu na špici člunu. Hoch se velmi podivil, když shledal, že lano je napnuté, jako by někdo za ně člun táhl. Věděl, že jeho druhý konec je zcela volný a že na něm visí „kotva“, pouhý plátěný vak, který Thrige prostě hodil na vodu. Projevil svůj údiv slovy a námořník se spokojeně zasmál. „To je náramně jednoduché, Petře! Ten pytel, co jsem udělal z kusu plachty, plave těsně pod hladinou. Však když napneš oči, vidíš, jak se chvílemi vynoří okrajem z vody.“ Hoch skutečně po chvíli rozeznal matnou bílou skvrnu, která občas zasvitla přímo před člunem, ve vzdálenosti asi dvou jeho délek. „Protože ten kornout plave vlastně pod vodou, má jen takovou rychlost jako vlny. Člun má ale rychlost větší než vlny, poněvadž se vítr opírá o jeho trup. Tlačí ho zpátky a člun zůstává proti kotvě, které se říká vlnová nebo také hnací, případně i tažná, pozadu. Proto je lano, které poutá kotvu ke člunu, napjato.“ „Dobrá, ale proč člun obrací proti větru nos? Mohl by mu přece také nastavit bok?“ nechápal plavčík. „Poněvadž každé těleso, na které působí vítr, hledí se postavit tak, aby mu čelilo nejmenší svou plochou. Proto se člun srovná a nastaví větru příď s klounem, kde je nejméně široký, a ne bok,“ vmísil se do výkladu kadet. „Tak, tak,“ řekl nespokojeně Thrige. „Pan Juel ti to poví učeně, to já nedovedu. Ale sám vidíš, jaké to je ve skutečnosti. Vlny kloužou prostě pod člunem a ten si na nich vesele plave jako kachna. Když je vlnová kotva správně udělaná, nesmí do člunu šplíchnout ani tolik vody, kolik by se vešlo do mé čepice. Teď si můžeme spokojeně lehnout a nemusíme se o člun vůbec starat!“ To také učinili. Natáhli se uprostřed člunu vedle sebe všichni tři a přikryli se mokrou plachtou. Hoch ležel mezi oběma muži, aby mu bylo tepleji, ale přesto se třásl zimou. Teplota s pokračující nocí valně poklesla a vítr dýchal na ně ledovým chladem jižní točny. Kadet se přitiskl k hochovi těsněji a domlouval mu, aby hleděl usnout. Petr se o to pokusil, ale nechtělo se mu to dařit. Celé okolí na něj působilo velmi tísnivě. Obloha nad jeho hlavou byla zatažena hustými černými mraky; ani nejslabší záře hvězdy z nich nekmitla. Kolem člunu byla tma, neproniknutelná tma, a bílá pěna vroubící hřebeny vln z ní občas strašidelně svitla. Moře bičované vichřicí temně hučelo, vítr svištěl a hvízdal v prudkých nárazech na člun sténající pod údery vln a všechny ty různé zvuky se slučovaly v smutnou píseň rozbouřených živlů, která Petra velmi skličovala. Bouřící moře a tma, hustá a neproniknutelná, vzbuzovaly děs. Představivost začala pracovat a vytvářela v ustrašené mysli obrazy podivných a nestvůrných oblud, které se každou chvíli vynoří z hlubin, aby pohltily člun se vším, co je v něm. Petr třeštil oči do tmy, hledaje přízrak ohrožující člun, ale viděl jen bělavou tříšť a slyšel jen pochmurný hlas rozpoutávající se bouře. Zavřel pevně oči a snažil se usnout, ale nešlo to. Vpravo chrápal hlučně Thrige a na druhé straně oddechoval klidně kadet. Oba spali tvrdě zmoženi únavou a jejich přítomnost počala působit na hocha konejšivě. Znal Juela a měl ho rád; byl jedním z těch přívětivých a veselých kadetů, kteří nikdy nesužovali plavčíky a neměli ve zvyku dávat si od nich posluhovat. Na Thrigeho se Petr díval jako na starocha, neboť pětačtyřicetiletý muž je starcem v očích patnáctiletého hocha. Věděl o něm, že je bručoun a přísný na podřízené, ale jen ve službě. Jinak to byl povídavý dobrák, který sjezdil všechna světová moře a uměl vyprávět mnoho zajímavých příběhů. Únava začla klížit Petrova víčka, ale hlodavá žízeň mu bránila usnout. Měl rty okoralé žízní a toužil po jediném doušku. Doma mívali vždy v chladné chodbě jejich domku dřevěnou, čistě vydrhnutou štoudev, plnou studené výborné vody ze studny. Dokud byl Petr menší, přibíhal někdy všecek uhřátý a bylo mu příliš dlouhé, jít si do kuchyně pro sklenici, klekal si před štoudev, a nahnuv si ji k ústům, pil přímo z ní. Nikdy ho neminul za to důkladný pohlavek, jestliže se k tomu nahodila matka. „Piješ ze džberu jako ten boží dobyteček!“ hněvávala se. „Kdo má potom po tobě z té vody pít?“ Petrovi to
bývalo divné, že se zlobí, přece té vodě nijak neublížil, když se z ní napil. Jedna představa vyvolala druhou a za nimi se pomalu sunulo jeho myslí celé dlouhé pásmo vzpomínek na domov. Matka dlouho bránila jeho přání stát se námořníkem, ale otec, ten se jen smával a bral hocha v ochranu. „Jen ho nech, ať zkusí na svém těle, jak to vypadá ve světě a jak je člověku bez rodičů!“ A tak Petr nakonec šel a odvodní komise válečného námořnictva ho uznala schopným stát se plavčíkem na lodích Jeho Veličenstva. Zpočátku sloužil ve vejlském přístavu, svém rodném městě, kde byl jeho otec tesařem v loděnicích, ale brzy nato byl přidělen na cvičnou loď „Kronborg“, jejímž domovským přístavem byla Kodaň. To bylo prvé loučení s domovem a zanedlouho potom přišlo druhé, to když „Kronborg“ vyjížděl na cestu kolem světa. Matka se s ním přijela rozloučit a Petr se před Jensem, druhým plavčíkem, až styděl, že tolik plakala. Za Jensem nepřišel nikdo, neměl už dávno rodiče. Chodil kolem loučící se dvojice s rukama pyšně v kapsách a stíhal Petra povýšenými pohledy, Petr měl zlost. Teď ho zachvátil podivný pocit lítosti, že byl tehdy na matku tak nevrlý a urputný. Vším byl vinen Jens, však si to s ním ještě srovná. Ne, nic si nesrovná, napadlo ho, Jens už dávno zmizel v moři a ryby rozežírají jeho tělo ostrými zuby. Otřásl se a hrůzou zatajil dech. Poprvé ho napadla myšlenka na smrt, ale jeho mladá mysl ji nedovedla dát žádný určitý tvar. Ustoupila rychle do podvědomí před novými vzpomínkami na domov. Představy se začaly v hochově mysli mást a dřímota, předzvěst tvrdého spánku, z nich vytvářela podivný a pestrý obraz. Byla na něm tvář šestileté Petrovy sestry, Mařenky, miláčka rodiny, pak se jím letmo mihl bratr Jeník, o dva roky mladší než Petr, nadaný hoch, který na přání rodičů studoval. Podivné klapání vyplašilo tyto stíny někam k okraji obrazu, kde se rozplynuly v šeru. Ten zvuk znal Petr dohře, byla to dědečkova dřevěná noha dopadající na dlaždičky. Dědeček býval tesařem na obchodní lodi, která najela za války ve Skagerraku na bludnou anglickou minu. Výbuch mu utrhl nohu a loďařská společnost mu dala nohu dřevěnou a penzi, právě tak dostatečnou, aby měl na chleba a na sůl, jak sám říkával. Žil pak u syna, pomáhaje v domácnosti a na zahrádce, a nikdy neslyšel od dětí křivého slova. Petrův dědeček byl po otci Čech a po matce Dán. Jeho otec, Petrův praděd, Martin Donát, přišel do Dánska s rakouským vojskem roku 1864. V bitvě u Vejle mu kulka prostřelila nohu, a poněvadž nemocnice malého dánského města nestačila všem zraněným Dánům a Rakušanům, byl uložen, jako mnoho jeho druhů, u jedné místní rodiny. Chovali se k němu vlídně a ošetřovali ho pečlivě; rádi mu uvěřili, že proti Dánům nic nemá a že by o své vůli nikdy nebyl přišel válčit do jejich země. Martinovi Donátovi se u pohostinných Dánů líbilo a ještě více se mu líbila hostitelova dcerka, růžolící Anička s veselýma, hnědýma očima. A tak se stalo, že pěšák Martin Donát se už domů nevrátil. Oženil se s Annou a zůstal ve Vejle; z vojska byl propuštěn bez nesnází, pomohla mu zkrácená šlacha, následek zranění; kulhal až do konce života. V práci mu to nevadilo a jako tesař si vydělal v místních loděnicích hezké peníze. Naučil ženu česky a podíval se s ní a později i s dětmi několikrát za svého života do rodného královéhradeckého kraje. A Martinův vnuk, Petrův otec, si odtud dokonce přivedl nevěstu, vzdálenou příbuznou Marii, sirotka bez rodičů. Tak byl Petr nakonec zase více Čechem než Dánem; však se také doma mluvilo výhradně česky a hoch uměl česky stejně dobře jako dánsky. Podivný zvuk se vmísil do hlasu větru a moře, Petr nejdříve nevěděl, co to je, ale potom poznal nápěv matčiny oblíbené písničky: „Tam na horách...“ Té písničce nikdy nerozuměl, když byl malý. V dánské rovině nejsou hory i lesy, o nichž matka často zpívala, jsou tu dosti vzácné. K jeho údivu zato nebylo v matčiných písních ani zmínky o moři, které on znal od té chvíle, co otevřel oči na svět. Nevěděl, jak dlouho spal, když ho probudil pocit nesnesitelné žízně. Nebylo to už k vydržení a všude kolem byla voda, tolik vody! Petr už zapomněl na její odpornou chuť, sedl si a nahnul se opatrně přes Thrigeho, aby si jí trochu nabral do hrsti. Námořníkovo chrápání rázem utichlo a Petr strnul leknutím, za chvíli se však osmělil a pomalu natáhl ruku.
„Hej, co se děje?“ zvolal Thrige, uchopiv ho za rameno. „Copak vstáváš?“ „Nic, nic, pane Thrige, já, já...“ „Nu, copak já, vyklop to ze sebe!“ Thrige musil křičet, aby přehlušil ječení větru a moře a vzbudil tím kadeta. „Co se stalo?“ tázal se polekaně Juel. „Nic, pane kadete, já jsem se chtěl jen trochu napít,“ koktal Petr zahanbeně. „Napít ses chtěl? Ale čeho? Vždyť nemáme žádnou vodu!“ divil se Juel. „Z moře!“ křikl Thrige. „Přiznej se, kloučku, že z moře?“ Hoch zahanbeně mlčel. „Na mou věru, nikdy bych si nebyl pomyslil, že jsi tak hloupý,“ burácel námořník. „Vždyť bys z toho měl smrt nakonec jako náš strojník, když jsme ztroskotali s »Columbianem«.“ „Opravdu, Thrige, vy jste, zdá se mi, už všechno prožil,“ smál se kadet. „Kolikrát jste vlastně v životě ztroskotal?“ „Jen dvakrát, pane kadete, a stačí mi to. A když to první ztroskotání skončilo dobře, doufám, že to dopadne tentokrát taky tak.“ „Počkej s tou žízní trochu,“ radil Juel vlídně plavčíkovi. „Cítím vlhkost ve vzduchu, nemůže to už dlouho trvat a spustí se důkladný liják. Vítr řádí zběsile, nemůže se nic stát, Thrige?“ Nikdo mu neodpověděl, a když zneklidněný kadet povstal, šlápl téměř námořníkovi na ruku. Thrige lezl od přídi člunu, kam se byl podívat na vlečnou kotvu, zpět na své místo, člun lítal nahoru a dolů tak divoce, že nebylo možno v něm jít vzpřímeně. „Hej, pozor, to je Thrige,“ křikl námořník, když ucítil kadetovu botu na těle. Juel se omlouval a opakoval svou otázku. „Ne, nic se nemůže stát, dokud nepřeskočí vítr a dokud drží lano. A na to jsem se byl právě podívat.“ „Spát myslím už nebudeme a počkáme si raději na déšť, ne?“ navrhoval kadet. „Jsem pro to,“ souhlasil Thrige. „Mám v hrdle, jako by mi ho někdo vydřel říčním pískem vespod a smirkovým papírem navrch.“ ,,Ó je, to je škoda. To se vám asi nebude chtít povídat a já jsem vás chtěl požádat, abyste nám vyprávěl, jak jste ztroskotal s »Columbianem«. Ušla by nám lépe chvíle.“ Polichocený Thrige prohlásil, že na takový krátký příběh jeho hlasivky ještě stačí, a jal se vyprávět. „Dávej pozor, malý chytráku, a zapamatuj si, kam vede nezřízené pití mořské vody,“ obrátil se k Petrovi. „Ve škole se člověk sice učí, že voda je nápoj zdravý, ale mořská voda, holečku, to je něco jiného. Je v ní sice rozpuštěn jen takový drobek soli, že to ani nestojí za řeč, ale stačí to, aby ji to dokonale zkazilo.“ „Ták málo to zrovna není, ačkoli toho není mnoho,“ smál se Juel. „Třicet až čtyřicet gramů soli na litr vody. Je to různé, podle moří. V Tichém oceánu je jí snad nejméně.“ „Ale přesto není o nic lepší než voda v Atlantiku,“ přerušil ho Thrige. Ještě si postěžoval, že se to špatně vypráví bez kouření, že však ďas ví, která mořská potvora teď kouří jeho „lodní, řezaný“ tabák, a potom začal konečně vyprávět. Petr zapomněl na okamžik na svou žízeň, jak napjatě poslouchal, aby mu v řádění živlů neuniklo z námořníkovy příhoda ani jediné slovo. Stalo se to v květnu roku 1914. Thrige, tehdy dvaadvacetiletý, připlul s lodí „Princ Valdemar“, která vezla stavební dříví, do New Yorku. Cestou se jim porouchal šroub, a poněvadž oprava měla trvat delší dobu, vyplatil kapitán posádku - jak bylo jeho právem - a muži si šli hledat nová místa. V newyorském přístavu kotví obvykle mnoho lodí, jejichž posádky se střídají a vyměňují, a tak nebylo těžké najít nové místo. Thrige se dostal na „Columbian“, anglický nákladní parník o 5000 tunách, který měl vyplout počátkem května s nákladem nafty, dehtu a chemikálií do Liverpoolu.
1
„Byl tam nějaký čertovský prášek v bednách,“ řekl Trige, „a ten byl příčinou našeho neštěstí.“ Když byli druhý den na cestě, vypukl v podlodí požár. Šířil se s úžasnou rychlostí, takže na hašení nebylo ani pomyšlení a kapitán poručil spustit čluny. Jak tomu zpravidla bývá, když se nakvap opouští loď, řádila právě bouře, takže se podařilo spustit jen tři čluny, číslo 1, 3 a 4. Do nich se musila stěsnat celá posádka čtyřiceti mužů, a tak se stalo, že v Thrigeho člunu - byl to člun číslo 3, jemuž velel první důstojník Thieres - bylo namačkáno patnáct osob, pět bělochů a deset černochů. Sotva nasedli do člunů, nastal na přídi „Columbianu“ výbuch a zasypal je žhoucími troskami. Přestože z nebe se řítily přívaly vod, svítila jim hořící loď na cestu jako obrovská pochodeň ještě dlouho potom, když už veslovali ze všech sil směrem k americkému pobřeží. Z počátku si nečinili žádných valných starostí a byli rádi, -že zachránili holý život. Měli s sebou sice jen málo zásob a chyběl jim kompas i signalizační rakety, ale nelámali si s tím hlavu. Vždyť normálně bývá tato část oceánu tak oživena loďmi plujícími z Evropy do New Yorku a naopak, že skoro připomíná městskou ulici, jak poznamenal trochu přehnaně Thrige. Kromě toho svět o ztroskotání jejich lodi věděl, na „Columbianu“ byla bezdrátová stanice a radiotelegrafista, neohrožený chlapík, vysílal své SOS s udáním značky lodi a její polohy tak dlouho, dokud jej oheň nevyhnal z jeho kabiny. Čluny se těžko udrží pohromadě i na klidném moři, poněvadž rozhled z nich je velmi omezený; nebylo tedy divu, že se na rozbouřeném moři čluny „Columbianu“ rozptýlily již v první hodině. Přesto však, i když na žádném z nich nebyl kompas, se od sebe příliš nevzdálily a o den později se člun číslo 3, v němž byl Thrige, přiblížil na dohled člunu číslo 1, kterému velel člunař. A k největší radosti posádky člunu prvního důstojníka, právě v tom okamžiku se vynořila na obzoru loď a plnou parou plula, k člunu číslo 1. O půl hodiny, později se mu přiblížila již natolik, že spustila můstek a brzy; nato po něm stoupala posádka člunu na palubu. Byl to parník Cunardovy dopravní společnosti, jak poznali lidé v člunu podle rejdařské vlajky se zlatým lvem v červeném poli, stojícím na zadních tlapách a nesoucím v předních zlatou zeměkouli. „Tak blízko byl parník od nás, a přece nás nikdo z jeho posádky ani z cestujících, kteří se na palubě jen hemžili, nespatřil,“ vyprávěl Thrige. „My jsme řvali nadšením, když zdvihal člun našich kamarádů jeřábem, a náš velitel, první důstojník Thieres, ještě povídal: »Tak, hoši, a teď se opřete do vesel, ať nemusí kapitán k nám a nepálí uhlí zbytečně!« Opřeli jsme se do nich, to mi můžete věřit, ale za chvíli nám vypadla z rukou, jak, jsme byli překvapeni, a štěstí že seděla pevně v obrtlících, jinak by nám byla navždy uplavala. Zkoprněli jsme leknutím, když jsme spatřili, jak parník obrací a ujíždí pryč od nás! V první chvíli jsme nebyli ani s to se hnout, ale potom jsme vyrazili řev, že ho musilo být slyšet na míli daleko. Postavili jsme se na lavičky, mávali jsme tím, co nám právě přišlo pod ruku, čepicí, veslem, kazajkou, a křičeli jsme, div nám hrdla nepraskla. Ale to všechno nebylo k ničemu. Loď se nemilosrdně zmenšovala a brzy zmizela pod čarou obzoru. »Nu, nic si z toho, hoši, nedělejte, jsme teprve první den ve člunu a to se dá ještě vydržet,« těšil nás první důstojník. »Svět o nás ví a za chvíli se to tady bude hemžit loďmi, které nás budou hledat!« Ale moc se to jimi nehemžilo, to jsme brzy zjistili,“ dodával Thrige. Hledal je americký vládní kutr „Seneca“, neúnavně pročesávající moře v okruhu tří set mil, a dva parníky: nákladní loď „Manhattan“ a dopravní paroloď Wilsonovy linie „Marengo“. Ještě téhož dne, kdy se trosečníkům objevila záchrana na dosah ruky v podobě parníku Cunardovy linie, byli svědky záchrany kapitánova člunu. Vzal jej na palubu „Manhattan“ a v tu chvíli nebyl ani tři míle od Thieresova člunu. Nadarmo lidé veslovali, až jim kůže praskala - urazili sotva desítinu vzdálenosti, která je dělila od lodi, když spatřili nad jejím temným trupem bělavý obláček; byla to pára vychrlená sirénou, která houkala na znamení, že parník pokračuje ve svém kursu. Ranní výjev se opakoval, zase se lidé ve člunu zmítali, křičeli, prosili a proklínali, a zase nadarmo. První důstojník byl rázný a odhodlaný muž a ani ho nenapadlo po dvojím nezdaru se vzdát. Určil dávky sucharů
∗∗
Byl to baryumsuperoxyd, sloučenina baria a kyslíku, která sice nemohla požár zavinit, zato ho však velmi podporovala kyslíkem, který se z ní za horka, vyvolaného požárem, uvolňoval. Požár sám vznikl nepochybně samovznícením nějaké hořlaviny, nafty nebo dehtu. Tento příběh se udál tak, jak jej Thrige vypráví.
a vody na osobu a rozpočítal si to na týden. Na každého muže vypadlo bez rozdílu pleti a důstojnosti stejně, tři suchary a tři doušky vody na den. „Náš strojník, Irčan - jméno jsem už zapomněl - to rozdílel,“ vyprávěl Thrige. „A věřte mi, že to dělal spravedlivě a že jsme každý dostali na kapku vody stejně. Když to ale trvalo čtyři dny a záchrana nikde, snížil nám velitel dávku na dva suchary a dva doušky a za další čtyři dny utrhl z toho ještě polovinu.“ „Snad nechcete říci, že jste se potáceli po Atlantiku devět či deset dní?“ přerušil námořníka nedůvěřivě kadet. „To také nechci říci, pane Jueli, poněvadž to trvalo plných čtrnáct duj. Zdá se to neuvěřitelné, a přece je to pravda. Veslovali jsme, dokud jsme udrželi vesla v ruce, a vyrobili jsme si z vesla stožár a z kusů košil a trik i plachtu. A nedostali jsme se nikam, potáceli jsme se kolem dokola. Buď byla bouřka a pod mrakem, nebo mlha, bílá a hustá jako mléko. Nebylo v ní vidět ani na sto provazců - jak měl potom velitel najít hvězdy nebo slunce a určit si podle nich směr? Pluli jsme směrem, kde jsme si myslili, že je americké pobřeží, a motali jsme se v kruhu. Když nás po čtrnácti dnech vládní kutr »Seneca« konečně našel, byli jsme asi sto mil jižně od novofoundlandských mělčin a sotva Šedesát mil severozápadně od místa, kde jsme opustili hořící vrak. To už jsme byli jen čtyři, samí běloši. Černoši nám pomřeli, nevydrželi hlad a zimu současně. Jeden z nich umřel ostatně už za týden a za hrozných bolestí. To byl ten, co začal pít mořskou vodu, a vezmi si jeho osud, mladý kapitáne, k srdci! Z bělochů zahynul jen jeden, mladý chlapík ze západních států. Byl to vlastně kovboj, pasák krav, kterého zlákalo moře. Plavil se poprvé a není divu, že málo snesl. Ostatně my čtyři jsme byli blíž smrti než životu, když nás vládní kutr vylovil. Poslední čtyři dny jsme jedli své boty a opasky a to už jsme neveslovali. Měli jsme sotva sílu shodit mrtvé kamarády do moře. Náš velitel, první důstojník Thieres, měl nohy rozežrané od mořské vody a na nich takové boláky od sněti, že mu je musili potom ve špitále v Halifaxu, kam nás »Seneca« dopravil, uříznout obě dvě. Ale zdá se mi, že začíná právě pršet, a to je to nejlepší, co nás mohlo potkat, než narazíme na nějakou loď.“ Déšť, který začal dopadat za posledních slov Thrigeho ve velkých kapkách, přešel za několik minut v hotovou průtrž mračen. Thrige a Petr měli za chvilku plné čapky vody a pili ji hltavě, zatímco kadet tišil svou žízeň z malé kaluže, která se nahromadila v záhybech plachty, rozestřené na dně člunu. „Všeho moc škodí,“ huboval Thrige, když se v člunu nahromadilo tolik vody z nebes, že jim stoupla nad kotníky. Nyní měli nadbytek nápoje, po kterém ještě před chvílí tolik toužili, a byli nuceni s Petrem čerpat jej čepicemi. Zdolali zátopu brzy, ježto liják se zanedlouho zmírnil, a kadet zatím složil nepromokavou plachtu tak, že vznikl jakýsi džber, v němž se zachytilo větší množství vody, zásoba na příští dny. „Tak vida, vodu máme a jídlo vlastně také, protože boty a kožený opasek má každý z nás a jak vidět na příteli Thrigem, není to tak zlá strava. Co nám chybí?“ žertoval kadet. „Jen kdyby nebyla tak strašná zima,“ posteskl si Petr. Vítr byl skutečně ledový a zařezával se až ke kosti. Vál tak 1 prudce, že Juel odhadoval jeho sílu nejméně na devátý stupeň . „Máte pravdu, pane Jueli,“ souhlasil zkušený námořník „To už je docela slušná bouře a být na »Kronborgu«, tak už jsme svinuli hlavní plachtu i marsovou a pluli jsme jen s brámovou a vrcholovou.“ „Vydrž to ještě chvilku, Petře, pak už bude ráno a oteplí se, i když se ty mraky nerozeženou,“ těšil Juel hocha, objav ho přátelsky rukou. Petr se k němu přitulil a setrval tak chvíli nehnutě, dívaje se upřeně před sebe, ale pojednou sebou trhl a v příštím okamžiku prudce vyskočil. „Pane kadete, pane Thrige, podívejte se tam, přímo před námi, tam!“ Napřahoval ruku před sebe k severnímu obzoru, k němuž byli obráceni obličeji, čelíce zády mrazivému jižnímu větru. „Copak tam vidíš, ferino?“ bručel Thrige. „Já nevidím ani tvou ruku!“ „Světlo, zelené světlo!“ křičel hoch a hlas mu přeskakoval rozčilením.
∗∗
Stupeň Beaufortovy větrné stupnice. Má 12 stupňů odpovídajících různé rychlosti větru od nuly (bezvětří) až po rychlost větší než 30 metrů za vteřinu (108 km za hod.) takzvaný orkán. Vítr 9. stupně má rychlost 20 až 24 metrů za vteřinu (72 až 86 km za hodinu) a ve volné krajině již brání chůzi
„Něco se ti asi zdálo,“ řekl kadet, napínaje marně zrak do tmy. „Ne, opravdu, pane kadete, bylo tam ještě před malou chvílí,“ tvrdil hoch. „Podržte mne trochu, pane Jueli,“ žádal Thrige. „Já se na to podívám.“ Vzpřímil se a široce rozkročen postavil se na sedátko, opíraje se rukou o kadetovo rameno, Juel ho kromě toho ještě držel kolem pasu, aby nevylétl ze člunu, který divoce skákal na vlnách. Námořník se díval upřeně k severu a zahlédl zelené světélko, pouhý nejasný bod, jenž rychle zmizel a za malou chvíli se opět objevil. „Petr má pravdu!“ zvolal. „Vidím to také. Loď, pluje k nám pravým bokem. Ale kde má stožárová světla? Jsou 1 přece bílá a musila by být vidět mnohem lépe než poziční světlo !“ „Snad jeto plachetnice, ta má bílé světlo jen na zádi,“ mínil Juel. Zpráva o lodi ho velmi vzrušila. Nevydržel sedět a postavil se s námahou vedle námořníka. Viděl poziční světlo zřetelně; chvílemi zasvitlo jako svatojánská muška těsně nad obzorem a hned zase mizelo. Bylo zřejmé, že loď těžce zápasí s rozbouřeným mořem. „Máte asi pravdu,“ souhlasil Thrige. „Škoda že nemáme jedinou raketu, ale konečně snad není čeho litovat. Má, co dělat sama se sebou a pochybuji, že by se kapitán odvážil na tohle moře spustit člun!“ „Udělal by to zcela jistě, nebo by přijel s lodí,“ tvrdil rozčileně Juel. „Vždyť je to jeho povinnost!“ „Povinnost je hezká věc, ale každý kapitán má nejdřív povinnost k svým vlastním lidem,“ bručel Thrige. Juel nedbal jeho poznámky. Pomyšlení, že záchrana, a snad jediná záchrana, je tu na dosah, ho ovládlo tak, že přestal logicky uvažovat. „Proboha, Thrige, něco přece musíme udělat!“ naléhal. „Nemůžeme zapálit oheň?“ „Rád bych věděl jak! Dříví je mokré a nechytne a kromě toho, máte sirky?“ „Kde bych je vzal? Nekouřím!“ „Petr jistě také ne a moje jsou docela pryč, voda mi udělala z hlaviček kaši, díval jsem se na ně už dřív.“ „Dobrá, tedy se pustíme k nim my sami!“ rozhodl Juel. „Přirazíme, jak nejblíže to půjde, a budeme křičet. Uslyší nás jistě, při takovém počasí mají většinu lidí vzhůru a u plachet.“ „K nim chcete veslovat?“ protahoval povážlivě Thrige. „Promiňte, pane kadete, ale to by byl šílený podnik! I kdyby se nám podařilo teď obrátit člun, nemůžeme je dohonit, jsou rychlejší než my!“ „Ne, poslechněte mne, Thrige!“ pravil důrazně kadet. „Je to naše jediná možnost záchrany. Dohoníme je jistě, křižují proti větru a plují pomalu.“ „Dobrá, vy máte vyšší hodnost než já a stane se, co poroučíte,“ prohlásil odevzdaně Thrige. „Dáme se s pomocí boží do toho!“ Petr naslouchal mlčky této výměně názorů. V duchu souhlasil s kadetem. Noc, rozbouřené moře, malý člun, zima a krutý hlad, který mu stahoval vnitřnosti bolestivým pocitem prázdnoty, to vše se mu nelíbilo ani za mák. Tam blízko byla loď a na ní jídlo a teplá kajuta. Poslouchal pozorně, co mu kadet; nařizoval. To, co chtěli podniknout, bylo velmi obtížné a všichni musili přiložit ruku k dílu. Petr dostal za úkol vytáhnout vlnovou kotvu. Jakmile to učiní, musí kadet s námořníkem vynaložit všechny síly, aby obrátili člun v nejkratším možném čase. Podaří-li se jim to, čeká je potom ještě nesnadnější úkol: dostat člun z každého dolu mezi vlnami tak rychle, aby ho vrch vlny nedostihl a nezatopil. „Pozor, teď!“ křikl Petr, co mu hrdlo stačilo. Napnul všechny síly, aby vytáhl z vln těžký vak, naplněný ještě zčásti vodou. Jeho upozornění však nebylo ani potřebí; sotva se přestalo lano mezi člunem a kotvou napínat, poskočilo křehké plavidlo a natočilo se okamžitě bokem šikmo k vlnám. Kadet a Thrige zabrali ihned, jak nejhlouběji mohli, snažíce se obrat člunu rychle dokončit. Skutečně se jim to také podařilo, ale jola se přitom skoro převrhla. Petr se chytil v posledním okamžiku křečovitě sedátka a zděšeně se ho držel ještě potom, když se člun zase vyrovnal.
∗∗
Každá loď má dvojí signální světlo zvané poziční, které označuje její polohu. Barevná světla jsou na boku lodi, zelené vpravo a červené vlevo. Parníky mají kromě toho ještě bílá světla, jedno, nižší, na předním signálním stěžni, druhé, vyšší, na zadním stěžni a třetí na zádi. Plachetnice jsou opatřeny jen jediným bílým světlem, na zádi. Podle předpisu mají být barevná světla viditelná v noci nejméně na 2 námoř. míle, bílá nejméně na 5 námoř. mil
„Hej, Petře, nelelkuj a rozhýbej kosti!“ hulákal Thrige. „Čepici a rychle čerpej, nebo se utopíme jako koťata!“ Petr poslechl a činil se, jak mohl. Člun nabral při otáčení vodu a byl z poloviny plný. Zatížil se tak, že nebyl s to uniknout první vlně, která na něj zaútočila zezadu. Převalila se přes záď a zalila oba veslaře studeným proudem vody. Záď člunu poklesla tak, že její okraj byl skoro v úrovni rozbouřené hladiny. Thrige zaklel. Okamžik uvažoval, zdali by neměl nechat veslo vání a pomáhat raději plavčíkovi vyprazdňovat člun, ale uznal, že je přece jen lepší veslovat. Zdvojnásobil tempo a kadet nezůstal za ním pozadu, přestože cítil, jak ho síly rychle opouštějí. Na chvíli se zdálo, že se to podaří a že člun udrží stejnou rychlost s vlnami. Petr čerpal, až se mu čelo, zalévalo potem. Teď už mu nebylo zima a na loď před nimi úplně zapomněl. Tak to trvalo několik minut, když se ozval podivný zvuk, jako by někdo bušil v nepravidelných přestávkách do pravého boku člunu. „Prokleté trosky, ještě nám prorazí člun!“ křikl Thrige. Byly to skutečně trosky stěžně, na nichž připlul Petr. Začaly dohánět člun, a kdykoli se trochu natočil, dorážely na jeho bok. „Přeříznu lano,“ nabízel se Juel, ale Thrige nechtěl. Tvrdil, že sám nestačí hnát člun dosti rychle a přeříznutím lana poutajícího trosky k člunu byl pověřen Petr. Natahoval ruku pro námořníkův nůž, ale ještě se k němu ani nedostal, když uslyšel za sebou výkřik. Byl to Juel, kus lodního ochozu mu vyrazil veslo z ruky. Thrige okamžitě vyrovnal, ale s jediným veslem nedokázal udržet rychlost. Vlna je dohonila a srazila Petra na dno člunu. Hmatal rukama po nějaké opoře, aby mohl vstát, ale dříve než se mu to podařilo, uchvátila ho jiná vlna a strhla ho s sebou. Dělal zoufalé pohyby, snažil se vyplavat, narazil hlavou na něco strašlivě tvrdého a pozbyl vědomí.
4. NEHOSTINNÁ ZEMĚ Když Petr procitl k vědomí, nevěděl hodnou chvíli, kde je a co se s ním děje. Něco vlhkého mu ustavičně doléhalo na tvář a zpočátku, než otevřel oči, měl dojem, že je to široký jazyk jejich bernardýna Reka, který měl ve zvyku lízat mu obličej, kdykoli se k němu dostal. Víčka ho nesnesitelně pálila a otvíral je jen s námahou. První pohled zaplašil vzpomínku na vejlský domek s jeho hřmotným huňáčem. Viděl nebe a jen nebe, nekonečné, šedé a zamračené, spoře osvětlené novým dnem; bělavá pěna vlny se po něm přeháněla v krátkých přestávkách a zalévala mu tvář chladnými a slanými krůpějemi. Uvědomil si, že leží na nepříjemně tvrdé skále v poloze, kterou by si byl sám nikdy nezvolil, s hlavou dole, jak jej některá milosrdná vlna vyvrhla na břeh. Zasténal bolestí, když se pokusil dostat se do přirozenější polohy. Zkusil vstát, ale napoprvé se mu to nepodařilo; upadl na všechny čtyři a rozedřel si do krve ruce o ostré hrany černavé skály. Sedl si a rozhlížel se, sbíraje síly k novému pokusu. Kolem dokola to vypadalo velmi nevlídně, skála a nic než skála, šedý a černě skvrnitý kámen, v němž poznával žulu, místy přerušený širokými i užšími pruhy narudlejší horniny, jejíž jméno nevěděl. Břeh stoupal zpočátku dosti mírně, ale o kus dále v místech, která se již tratila v mlze, se náhle zvedal příkrou stěnou. Trochu blíže, směrem vlevo, spatřil dvě nevysoké skalky z temného kamene, který tvořil podivné dlouhé sloupky, slepené dohromady. Vypadaly ponuře, jako celé okolí. Za Petrovými zády doráželo moře na skálu bělavou čárou příboje; bylo již na ústupu, jak je odliv zatlačoval od země, ale úzký pruh skály, který při odchodu obnažilo, byl stejně pustý a holý jako všechen ostatní břeh. Petr si toho povšiml a velmi se podivil; dosud nikdy neviděl tak skoupé moře, které nezanechaly po sobě jedinou lasturu a jediného ze svých nes četných obyvatelů, které je oživují v blízkosti země. Věděl, že něco většího, jako je ryba, nemůže očekávat, ale naprostý nedostatek života jej zarazil. Se vzpomínkou na jídlo se pocit hladu probudil zase se vší krutostí a Petr jej nedovedl potlačit. Dobrá, podívám se kousek dál, snad tam něco najdu, umiňoval si v duchu a pokusil se znovu vstát. Podařilo se mu to, ale když se chtěl narovnat, zabolel ho potlučený hřbet tak nesnesitelně, že mu vskočily slzy do očí. Teprve pocit bolesti v něm vyvolal vzpomínku na jeho oba druhy. Kde jsou, co se s nimi stalo? Zkusil volat, ale jeho hlas se hluše tratil v mlze bez odpovědi. Země, na kterou ho moře uložilo, byla strašidelně tichá, jen příboj šuměl jednotvárným zvukem nárazů vody na tvrdý kámen. Petr se otřásl chladem; čišel ze skal i ze vzduchu nasyceného mlhou a oděv, promočený skrz naskrz, jej činil ještě citelnějším. Myšlenka, že je sám, Petra velmi kormoutila. Pocítil
živou lítost nad záhubou svých druhů, kteří se k němu chovali velmi přátelsky, ale náhle ho napadlo, že kadet Juel a Sten Thrige třeba žijí. Vždyť mohli doplavat na jinou část pobřeží téhle podivné země. Ostatně, co to je vlastně za zemi? Chvilku přemýšlel a vzpomněl si, že kadet říkal něco o tom, jak je tato část Tichého oceánu podivuhodně chudá i na zcela malé ostrovy. Ale všechny ostrovy třeba nejsou na mapách! mudroval sám pro sebe a myšlenka, že se asi octl na ostrově dosud zcela neznámém, jej podivuhodně rozjařila a zlepšila jeho náladu. Vzpomněl si na různé knížky o robinzonech, které kdy četl, a pocítil neodolatelnou touhu prozkoumat zemi, na kterou ho moře zaneslo. Nemohl ostatně ani zůstat na místě, kde procitl zase k vědomí; nebylo tu ani toho nejmenšího k jídlu a ani pramének vody, jímž by utišil žízeň, která se počala zase ozývat. Napadlo ho, že je velmi podivné, že nevidí ve vzduchu jediného ptáka, ha ani všudybylské racky, kteří oživují i to nejpustší pobřeží vyšších šířek, ale dlouho se touto myšlenkou netrápil. Uvnitř země se jistě něco najde. Vzpomněl si na první slova inženýra Cyra Smithe z Vernova Tajuplného ostrova, který četl tolikrát, že jej znal téměř zpaměti. Ostrov, nebo pevnina? opakoval si po něm, ale hned si řekl, že je to zbytečná otázka. Pevnina nebyla nikde daleko široko, když ztroskotali, mohl to tedy být jen ostrov. Pokročil kupředu, rozhlížeje se bezradně, kudy se má pustit. Přímo před ním, v dálce asi jedné míle, jak to odhadoval, strmělo nějaké pohoří, ale jeho nynější tělesný stav byl málo vhodný k horolezeckým výkonům. Vlevo se zvedaly obě skalky, vyhlížející velmi odpudivě, a za zády měl moře. Zbýval tedy jediný směr, vpravo podle pobřeží, a tam se pustil. Napadlo ho, že na ostrově jsou třebas nějací domorodci, divoši, kteří by se mohli k němu chovat nepřátelsky, a že by bylo dobře, kdyby měl nějakou zbraň. Marně však prohledával kapsy, nenašel ani svůj nůž s mnoha želízky, který si koupil, ještě než opustil rodné město. Neměl jej, nůž mu musil vypadnout z kapsy, když plaval. Ohlížel se po nějakém stromě, z něhož by si ulomil větev, ale na temných skálách nerostlo nic, ani stéblo trávy. Hledal tedy aspoň nějaký velký kámen, ale pokud to jeho omezený rozhled připouštěl, nespatřil na zemi ani nejmenší oblázek. Všude jen jednolitá skála, jako by byl celé toto pobřeží vytesal nějaký obrovitý kameník z jediného kusu kamene a pečlivě odstranil všechny odpadky po své práci. Ani nůž, ani kyj, ani kámen, potřásl hlavou Petr. To bylo povážlivé, ale od jeho úmyslu prozkoumat ostrov ho to nemohlo odradit. Kráčel zvolna nedaleko čáry příboje, dívaje se obezřetně na všechny strany, rozhled byl valně omezen mlhou, která zastírala obzor již v malé vzdálenosti několika mil. Po pravé ruce měl moře, vlevo ve vzdálenosti asi jedné míle nezřetelně vystupovalo nějaké pohoří a tou měrou, jakou se bral kupředu, se mu přibližovalo. Byl to zelenošedý kámen, zbrázděný hlubokými štěrbinami s ostrými hranami, a vybíhal v četné hroty. Vyhlížel stejně nehostinně jako celé pobřeží. Žízeň trápila hocha velice, ale nadarmo hledal nějaký potůček, skála u pobřeží byla sice vlhká, ale to byly stopy moře klesajícího s odlivem. Petr se odchýlil poněkud od břehu a postoupil blíže k skalní stěně. Hlas moře sem nedoléhal a záhy ho obklopilo hluboké ticho. Působilo na něj neobyčejně tíživě. Vzpomněl si na dobrodružnou povídku o lidech, kteří se dostali na Měsíc; spisovatel líčil měsíční krajinu jako zcela mrtvou a opuštěnou. Tak nějak to tam musí vypadat, řekl si a zamířil zase ku břehu, zastesklo se mu po hučení moře. Oklika, kterou učinil, mu však přece něco vynesla, našel trochu dešťové vody ve skalní prohlubni a napil se dosyta. Voda byla dobrá, chladná a naprosto čistá, neplavalo v ní ani trochu z oněch drobounkých zelených řas, které se usazují na stojaté vodě v neobyčejně krátkém čase, a také v ní nenašel jediného malého vodního živočicha, ba ani utopenou mušku. Nelámal si nad tím hlavu, ale když potom šel podle pobřeží, nadarmo hledaje nějakého měkkýše, byl přece jen udiven. Nebyly zde dokonce ani salpy, podivní, bezhlaví živočichové, vypadající jako kus beztvarého rosolu, do něhož někdo vstřikl trochu inkoustu. Petr věděl, že je mnozí obyvatelé pobřeží pojídají, sám cítíval vždy proti jejich rozplizlému tělu nepřekonatelný odpor, ale teď měl tak krutý hlad, že by si i tohoto nechutného pokrmu vážil jako nejlepší lahůdky. Rozpomínal se, kdy jedl naposled, a velmi se podivil, že od té chvíle neuplynul ani celý jeden den. Nedobrovolná dvojí koupel v moři způsobila, že mu tak vytrávilo, chladný vzduch a promočené šaty pocit hladu ještě zvyšovaly. Utáhl si opasek, aby potlačil kručení v břiše, a putoval odhodlaně dále. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se ráz krajiny hodlal brzy změnit a stát se přívětivějším, všude byla jen
holá skála, místy tak hladká, že podrážky po ní sklouzaly. Pohoří se začalo rychle blížit k moři a Petr se již obával, že mu uzavře úplně cestu, když však dorazil až k němu, zjistil, že zde ustupující moře zanechalo neširoký pruh schůdné cesty. Prošel pod krajními výběžky horského hřbetu, který v těchto místech spadal strmým a naprosto neschůdným srázem, a stanul na pobřeží, které se barvou země podstatně lišilo od temných břehů, odkud přišel. Půda zde byla šedožlutá a slizká, když na ni vkročil, zjistil, že mu v ní noha klouže a zanechává po sobě zřetelně otisky. Kráčel obezřetně dále, ale za okamžik zapadl až po kolena. Podařilo se mu vybřednout a rozhlížel se, hledaje spolehlivou skálu, ale všude, kam až dohlédl, viděl kolem sebe jen žluté mazlavé bahno. Mohl se sice vrátit, ale nechtěl se vzdát směru, který si jednou vybral. Zaťal zuby a vyrazil odhodlaně kupředu. Jednou to přece musí skončit, utěšoval se. Držel se co nejblíže čáry příboje, kde to bylo kupodivu lepší než dále od břehu. Bořil se jen po kotníky, ale chůze ho přesto velmi unavovala. Bahno drželo nohu v zajetí, jen neochotně ji pouštělo a odporně mlaskalo při každém kroku. Tak urazil Petr několik set metru, když náhle beze vší výstrahy zapadl až po pás. Polekaně vykřikl a snažil se vší mocí vybřednout z kluzké hmoty, která ho svírala ze všech stran. Snad by se mu to bylo podařilo, kdyby byl úplně při silách, ale hladový a vyčerpaný nedostatkem odpočinku neměl naděje na vyváznutí. Poznal záhy, že ho každý pohyb ještě více stahuje do bezedné hlubiny, a zanechal marného úsilí. To už vězel v bahně až po ramena a jen s námahou držel ruce nad lepkavou hmotou. Ačkoli se už nepohyboval, klesal pomalu, ale stále. Jak dlouho to ještě může trvat, než mu odporné bahno vystoupí až k ústům? Hrůza ho obešla. Začal volat o pomoc a křičel, co mu hrdlo stačilo, bez ustání, dokud mu nedošel dech. Nečinil přestávek mezi jednotlivými výkřiky a zapomněl docela, že by měl také naslouchat, zdali mu někdo neodpovídá, taková panika ho zachvátila. Teprve když umlkl, zaslechl jakési volání, nezřetelné, které znělo z dálky, ale pomalu se blížilo. Zmocnila se ho prudká radost. Přece jen jsou na ostrově lidé a jistě mi pomohou, šlehlo mu hlavou. Ochraptělým hlasem křikl. „Donát, zde, pomozte rychle!“ Ani se nepodivil, když uslyšel dánskou odpověď. Zahlédl stín v mlze, přímo před sebou, okamžik po tom se k němu přidružil druhý. Netrvalo dlouho a oba stíny se zhmotnily v postavy dvou mužů, po evropsku oblečených. V prvé chvíli zmatený hoch ani nepoznal své přátele a teprve Thrigeho slova ho poněkud vzpamatovala. „Hola, Petře, kde se tu bereš? A kam jsi to zapad?“ Thrige pokročil chvatně kupředu, chtěje přispět hochovi co nejrychleji, ale kadet ho strhl zpět. „Počkat, Thrige, jen okamžik! Zkusíme, kudy to půjde nejlíp.“ „No jo, zkusíme, a Petr se zatím udusí,“ zpěčoval se námořník, ale okamžitě ucouvl, když zapadl nakročenou nohou až po koleno do bahna. „Buď tiše, Petře, a neboj se! Vytáhneme tě docela jistě, jen měj trochu strpení,“ nabádal kadet plavčíka, obcházeje rychle, ale opatrně okraj bahniska. Našel jazyk pevné skály, zabíhající dosti daleko do bažiny, ale od hocha je stále ještě dělilo nejméně sto kroků. Natáhl se na nejistou půdu a plazil se zvolna po břiše. Ale ačkoli se umazal od hlavy až k patě, nepronikl dále než o několik metru. „Počkejte, pane kadete, a přestaňte dělat ze sebe červa!“ ozval se za ním upachtěný hlas. Thrige přinášel ohromný žulový balvan. Byl zrudlý námahou a bořil se se svým břemenem až po kolena. „Vida, to je nápad,“ chválil Juel. Zvedl se chvatně, zatímco Thrige vhodil kámen do bažiny několik kroků od místa, kde končila pevná skála. Oba dva nosili nyní horlivě nové a nové balvany a budovali z nich most tak rychle, jak jen jim to jejich vyčerpané síly dovolovaly. Petr se choval podle kadetovy rady. Byl tiše a sledoval své zachránce úzkostlivými pohledy. Podaří se jim dorazit k němu včas? Ačkoli se ani nepohnul, zapadal ustavičně hlouběji. Ruce mu zdřevěněly námahou, s jakou je držel nad hlavou, a bradou se již dotýkal bahna. Ještě několik minut a odporná hmota mu zaplaví ústa i nos. Pokusil se zvednout hlavu, ale účinek jeho pohybu byl právě opačný, bahno rozvířené na okamžik jeho pohybem se ihned zase spojilo, a když povolil unaveným šíjovým obratlům, zabořil se do slizké kaše až po ústa. Thrige vhodil do bahniště tak mohutný kus žuly, že bahno vysoko vystříklo. Zmizel úplně pod povrchem a námořník se právě chystal ho nastavit jiným kusem kamene, který mu podával Juel, když zaslechl za sebou podivný
zvuk. Petr už nemohl volat a jen sténal nosem. Thrige odhadl situaci jediným pohledem. Nesměl ztrácet čas, musil se odvážit na neviditelný kámen. Poznamenal se křížem a skočil. Juel stojící za mm na posledním kameni, který vyčníval z bažiny, strnul úděsem. Byla to vteřina plná úzkosti. Thrige se zabořil okamžitě až po kolena do žlutavé hlíny a hned nato v ní zmizel až po pás, ale tím se jeho sestup do bažiny zastavil. Jeho nohy stanuly na pevném balvanu a kadet vyrazil vítězný křik. Thrige se nezdržoval nějakým projevem radosti. Stál tak daleko od plavčíka, že nedosáhl na jeho ruce. Rozmýšlel se jen okamžik a potom strhl se sebe kazajku, sbalil ji po délce a oba rukávy svázal konci dohromady. Získal tak podivný, nestvůrný kus látky, dlouhý několik stop, dosti pevný k tomu, co od něho požadoval. Nahnul se, jak nejdále mohl, a hodil kazajku Petrovi, drže ji za jeden konec. První pokus se nezdařil, ale Thrige se naklonil ještě více, pozbývaje téměř rovnováhy, a hrubá látka se dotkla hochových rukou. Petr se jí zachytil s křečovitým zoufalstvím tonoucího a nato spatřil užaslý kadet něco, na co potom ještě dlouho vzpomínal. Zavalitý Själlanďan ohnul hřbet a táhl k sobě Petra takovou silou, až mu svaly vystoupily pod pruhovaným trikem jako provazy. Bahno kladlo pohybu Petrova těla nesmírný odpor, ale Thrige nepovolil. Obličej mu zrudl jako cihla, pot mu vystoupil na čele a dech mu hvízdal ve vyschlém hrdle, ale vzdálenost mezi ním a Petrem se ustavičně menšila. Centimetr za centimetrem, nesmírně pomalu se šinulo hochovo tělo, mizící v bahně skoro úplně, ke kameni, na kterém stál Thrige. Juel neměl čas vyčkávat, jak to dopadne. Skákal po kamenech zpět k místu, odkud nosili žulové balvany, a tak rychle, jak jen to dokázal, přinášel nové a nové kamení, aby vyplnil mezeru dělící poslední pevný bod od neviditelné podpory, na které stál Thrige. Thrige zatím držel vyčerpaného hocha v náručí, a ještě než kadet dokončil svůj most, přešel s ním dlouhými skoky na bezpečnou půdu. Trvalo chvíli, než si k smrti utýraný Petr dokázal setřít bláto aspoň s obličeje. Snažil se je odstranit i z oděvu, ale s malým zdarem. „Jen to ze sebe svlékni a já to vymáchám v moři,“ vybízel ho dobrý Thrige. „Mokré to máš stejně a víc zima už ti nebude!“ Petr se na něj vděčně usmál a stahoval se sebe šaty. Ležel pak vysílen a bez pohnutí vedle kadeta nedaleko místa, kde se žulová skála rozpukala v četné zlomky nejrůznějších tvaru a velikostí, od kamene tak malého jako dětská hlava až po široké obdélné desky, dlouhé několik metrů. Kadet seděl vedle něho na balvanu a zamyšleně si prohlížel hrst bahna, které sloupl ze své kazajky. „Nebýt vás dvou, tak jsem v tom zůstal,“ řekl vděčně Petr slabým hlasem, pozvednuv hlavu. „Možná,“ přikývl kadet. „A málo by tě jistě utěšilo, že tě pohltilo velmi podivuhodné bahno, jaké hned tak neuvidíš.“ „Bahno jako bahno, všechno je to jeden neřád,“ huboval Thrige, který se vracel od břehu s vyčištěnými šaty. „Kdyby to šlo aspoň zapálit, abychom se přitom ohřáli!“ „To bohužel nejde, milý Thrige,“ odvětil kadet s úsměvem. „Ostatně ani nevím, čím bychom to zapálili, vždyť nikdo nemá sirky.“ Petrovi, jenž měl své robinzony v malíčku, se drala na rty připomínka, že pan inženýr z Tajuplného ostrova rozdělal bezvadně oheň pomocí sluníčka a dvou hodinových skel slepených dohromady, ale zájem o bahno, v němž se ještě před chvílí dusil, ji potlačil. „Co je to za bahno?“ odpovídal Juel na jeho otázku. „Jsou to drobounké skořápky nesčetných živočichů a řas. V mnoha případech jsou tak nepatrné, že je bez drobnohledu nelze ani rozeznat. Ta zvířátka se jmenují dírkovci a mřížovci, rostlinné řasy, jejichž skořápky tu jsou také, patří mezi rozsivky. Rozsivky a mřížovci mají schránky vybudované hlavně z kyseliny křemičité, která je podstatnou součástí obyčejného písku, kdežto schránku dírkovců tvoří hlavně vápno. Když rostlinka nebo živočich odumře, klesne jeho schránka na mořské dno a tam, se za tisíce a milióny let nahromadí v mohutnou vrstvu hlubinného bahna, kterému se také říká hlubinný hlen. Často během těch dlouhých dob bahno zkamení a pak z něho vzniknou celá mohutná vápencová pohoří,“ vykládal kadet pozorným posluchačům. Každý z nich reagoval na jeho výklad jinak. „To musí být ale hrozně mnoho těch zvířátek i rostlinek, než takové pohoří vznikne,“ divil se Petr. „Také jich je mnoho,“ přisvědčil kadet. „Přírodopisci vypočetli, že v jediném krychlovém centimetru hlubinného
bahna je na sto tisíc mřížovců a rozsivek.“ „Sto tisíc v tak malinkém prostoru!“ žasl hoch. „To není ještě tak mnoho,“ prohlásil Juel. „Dírkovci, mřížovci a rozsivky nejsou jedinými tvůrci hlubinného bahna. Vedle nich jsou tam ještě zbytky jiných, pranepatrných zvířátek, bičíkovců. Jejich tělo je vlastně jen droboulinkou tečkou z rosolu, která měří nanejvýš setinu milimetru v průměru. Uvnitř toho rosolu je ještě nepatrnější kousíček vápnité destičky, kulaté nebo hranaté, která po smrti zvířátka spočine na dně oceánu, často až v hloubce osmi tisíc metrů. Takových destiček bylo napočteno v jediném krychlovém centimetru na dvanáct miliónů. „To jsou mi nějaká podivná zvířátka,“ ozval se pochybovačně Thrige, jehož tvář vyjadřovala velikou nedůvěru k podivuhodným výpočtům učenců. „Jak je mohou lidé spočítat, když je ani nevidí?“ „Mikroskop jim je ukáže,“ smál se kadet. „Ostatně to nejsou nijak podivná zvířátka, Thrige, naopak. Jsou to ti nejjednodušší tvorové vůbec a říká se jim prvoci. Jejich tělo je v podstatě jen beztvarým rosolem s dutinami a jádry. Nemají vůbec vyvinutá vnitřní ústrojí jako vyšší tvorové a rozmnožují se prostým rozdělením na dva nebo více samostatných kousků, z nichž každý je novým zvířátkem.“ „Podívejme se, to jsou nějaká kouzla,“ podivoval se námořník. „Ale s tím dnem moře to přece jen nemyslíte vážně, pane Jueli? Ta bažina, ve které by byl málem Petr zahynul, přece není mořské dno?“ „Není, ale byla jím jistě ještě nedávno,“ tvrdil Juel. „Víte, co si myslím, přátelé?“ tázal se s vážnou tváří. „Že tuhle zemi, na které jsme se zachránili, krylo ještě donedávna moře! Byla mořským dnem, zemětřesení ji vyzvedlo z vod. Něco velkého se musilo odehrát na dně Tichého oceánu v těchhle místech a právě v době, kdy sem přijel »Kronborg«! Zemětřesení je zpravidla provázeno sopečnými výbuchy, a proto jsme naměřili takovou teplotu včera odpoledne. Poslední otřesy mořského dna nastaly právě včera a zničily naši krásnou loď.“ „Děkuji pěkně!“ ozval se Thrige. „To by si to náš ostrov mohl jednoho dne zase rozmyslet a poroučet se do moře i s námi. Toho bych se nechtěl dočkat, mám už toho věčného plavání dost.“ Juel mu sice dával v duchu za pravdu, ale nechtěl poděsit hocha, a proto prohlásil, že velmi mnoho ostrovů se stejným způsobem vynořilo z moře a zůstalo nad vodou po tisíce let. „Máte pravdu, pane kadete,“ souhlasil Thrige. „Ale tohle je zatraceně špatný ostrov pro robinzony! Neroste tu ani travička a vody k pití je tu jen tolik, co napršelo z nebe do skalních děr. Opravdu rád bych věděl, co budeme mít dnes k večeři! Zdá se mi, že jsem nejedl tak dávno, že jsem už zapomněl, jak jídlo vypadá!“ Kadet se smál a připomněl Thrigemu, že naposled obědval právě včera a že to není ještě ani čtyřiadvacet hodin. Přesto však musil uznat, že řešení této nejvýš důležité otázky nelze nadále odsunovat. Byli nyní na pevné zemi a v bezpečí před útoky moře, jestliže však nenajdou zavčas potravu a teplé útočiště, zahynou za několik dnů! Nezbývalo než pokračovat v průzkumu země, na které se zachránili. Je-li pravda, že se teprve nedávno vynořila z hlubin oceánu, jak se kadet domníval, pak to mohl být stejně tak malý ostrov, vrcholek nějakého vysokého podmořského pohoří, jako rozsáhlá pevnina. Po ztroskotání člunu zahnal mořský proud Juela s Thrigem na břeh v místech, která ležela asi půldruhé mile od bažiny. Byla to opravdu šťastná náhoda, že se rozhodli jít po opuštěném pobřeží právě směrem, který vedl k bažině, kde uvázl Petr, a ne směrem opačným. Kadet navrhl, aby se obrátili k moři zády a snažili se proniknout do nitra neznámé pevniny. Thrige s ním souhlasil a Petr prohlásil, že už je zase při silách a že tedy mohou hned vyrazit. To se také stalo. Minuli ohromné pole žulových balvanů, navrstvených na sebe v podivné útvary připomínající zřícené domy a žlutošedá bažina jim zanedlouho zmizela z dohledu. Nyní šli po temné dioritové skále, která jen velmi zvolna stoupala směrem od moře. Po hodinovém pochodu přišli k místu, kde skála počala klesat na opačnou stranu. Jak byli daleko od pobřeží, které opustili, nevěděli. Nešli příliš rychle a kadet odhadoval, že urazili nanejvýš jednu námořní míli. Místo, kde se nyní octli, leželo patrně dosti vysoko nad čárou příboje a za jasného počasí bylo odtud jistě daleko vidět. Teď však mlha nedovolovala větší rozhled než na vzdálenost několika set metrů. Trosečníci se rozhodli, že sestoupí po svahu dolů a budou se držet směru dosavadní cesty, který byl kolmý na břeh. Bez kompasu to bylo ovšem nemožné a také slunce, ukrývající se vytrvale za temně šedými mraky, jim nebylo při určování směru nic platné. Juel mínil, že nepochybně jdou v kruhu, ale Thrige byl toho názoru, že na tom celkem
vůbec nezáleží, poněvadž tak jako tak přijdou do míst, která neznají. Proti této poznámce nebylo lze nic namítat a zahájili tedy sestup. Byl velmi obtížný, poněvadž hladká skála neposkytovala unaveným nohám žádnou oporu. Každou chvíli někdo z nich sklouzl a řítil se dolů, vždy ale naštěstí takový pád dobře dopadl. Juel litoval, že nemají silný provaz, jakým se svazují dohromady horolezci, aby druh mohl poskytnout pomoc druhu. Ještě užitečnější služby by jim byl prokázal špičák, o nějž by se byli mohli při sestupu po příkrém svahu bezpečně opírat. Ale neměli nic z toho a inventář jejich majetku, sestavený kadetem, ještě než opustili místo odpočinku u bažiny, byl žalostně skrovný. Thrige měl velké kapesní hodinky na mosazném, poniklovaném řetízku a námořnický nůž opatřený pérem, které. upevňovalo jeho nejdelší želízko a umožňovalo použít jej v případě potřeby jako dýky. Podle Thrigeho narážek bylo zřejmé, že ho také zhusta tímto způsobem při rvačkách v přístavních krčmách užil. Jeho hodinky nešly, zkazila je mořská voda, která vnikla dovnitř a zastavila jemná kolečka. Právě tak byly zničeny Juelovy náramkové hodinky. Kromě kapesníku a zápisníku s tužkou, nadobro promočeného mořskou vodou, neměl kadet už nic. Petrův majetek se omezoval na kapesník a krátký provázek s mnoha uzly, který zapomenul v kapse při nějaké příležitosti. „Je toho zatraceně málo k životu robinzonů!“ prohlásil Thrige, když skončili prohlídku kapes. Petr byl téhož názoru. Vzpomínal na všechny knížky o robinzonech, které přečetl, a shledal, že každý z trosečníků byl na tom o mnoho lépe než oni. Pravzor robinzonů, Crusoe, měl zásoby z celé ztroskotané lodi, právě tak dohře na tom byla rodina švýcarských robinzonů a hoši z Vernových Dvou roků prázdnin, jimž úslužné moře vyhodilo na břeh i jejich škuner. Také skuteční robinzoni, kapitán Musgrave se čtyřmi druhy, kteří strávili půldruhého roku na nevlídném ostrově Aucklandském, nepřišli o svůj škuner „Grafton“, třebaže nebyl schopen plavby. A kromě toho oplýval jejich ostrov ptactvem a tuleni i lvouny. Je pravda, že uprchlíci z Richmondu, zahnaní orkánem se svým balónem na ostrov v jižním Tichém oceáně, pozbyli téměř všeho až na holé životy, jak to líčí Verne v Tajuplném ostrovu, ale ti zase měli s sebou inženýra Cyra Smithe, hotovou studnici vědomostí. A nejen to, spadli na ostrov, jejž příroda - i autor bohatě obdařili rostlinstvem a zvířaty. Tohle štěstí měli ostatně všichni vybájení robinzoni. Petr, klopýtající po příkré skále, si řekl, že je to divné, že oni sami padli zrovna na tak nehostinnou zemi. Rozhlížel se pilně, pátraje po nějakých palmách, kterými oplývají robinzonské ostrovy, všude však se jeho pohled setkával jen se skálou, holou jako zeď. Vítr mu zavál do tváře a rozhrnul mlhový závoj, položený na celém kraji. V tajemném okénku, které tak na okamžik vzniklo, se zaleskla vodní hladina s ohromnými trsy hnědých a rudých rostlin.
5. SLANÉ JEZERO „Jezero jsi viděl a na něm červenou trávu a stromy?“ kroutil hlavou Thrige. „Asi se ti něco zdálo! Já mám přece dobrý zrak, a když jsem držíval stráž ve vraním hnízdě, neušel mi rybářský kutr na tři míle, ale žádné jezero jsem na tomhle zatraceném ostrově neviděl. Jezero! To se přece nepřehlédne jako jehla v sudu koudele!“ Petr se nadarmo ohrazoval, že se nemýlil. Hustá clona mlhy zahalila zase rozhled, a přestože všichni tři napínali zrak směrem, kam plavčík ukazoval, nespatřili nic. Dokončili zatím sestup z úbočí a octli se v neširoké skalní úžlabině, jejíž protější svah dosti příkře stoupal. Thrige, který měl plahočení po skálách už dost, navrhoval, aby se pustili úžlabinou buď napravo, nebo nalevo, ale Petr prosil, aby zlezli ještě protější svah. Tam v tom směru se rozkládalo jezero, které na okamžik spatřil a jehož podivný porost plovoucí na vodách by si byl rád prohlédl. „Zase nás chceš honit nahoru? Cožpak jsme nějaké opice? A k tomu ti máme ještě šplhat s prázdným žaludkem?“ zlobil se Thrige. ,,S prázdným to jde rozhodně lépe než s plným!“ smál se kadet. „Nezlobte se, Thrige, a polezte s námi! Ostatně nemusíme začít hned tady, kde je svah příkrý. Pojďme kousek vlevo nebo vpravo, jistě najdeme schůdnější místo!“ Námořník sice ještě nevrle pobručoval, ale následoval je už bez odmluvy. Zkusili jít vlevo, ale když ušli asi sto kroků, zjistili, že tímto směrem je protější svah čím dále tím neschůdnější. Vrátili se tedy na místo, odkud vyšli, a ubírali se opačným směrem. Šli dosti dlouhou roklí, pomalu klesající ve směru pochodu, jejíž dno bylo velmi suché, když konečně nastal okamžik, kdy se začalo levé úbočí rokle nížit. Cesta skalní úžlabinou, postrádající jakýkoli porost, působila na ně tak neutěšeným a ponurým dojmem, že se s ní s radostí rozloučili. Ani Thrige už nic nenamítal, když začali zlézat holou stráň, která ostatně nebyla už příliš strmá. Pohyb rozehřál v Petrovi krev a touha dokázat, že má stejně dobré oči jako Thrige, ho hnala kupředu. Šplhal v čele ostatních a první dorazil na skalní plošinu. Vzkřikl radostí, když zahlédl v nepatrné vzdálenosti před sebou klidnou, šedomodrou hladinu, posetou velkými nehybnými ostrovy. Tvořily je podivné rudé a hnědé rostliny s dlouhými rohovitými listy, které splývaly po hladině a z jejichž spleti vystupovaly tu a tam kulaté bobule, podobající
se zralým plodům. Některé z těch bobulí byly veliké jako dětská hlava a Petr nepochyboval, že konečně objevil něco, co šťastní robinzoni jeho knih nacházeli zpravidla na každém kroku. „Jezero, podívejte se, a zralé ovoce, je ho tam plno!“ volal nadšeně na oba druhy, kteří stanuli udýcháni vedle něho. „Na mou víru, viděl jsi dobře, Petře!“ uznal Thrige. „Plody to snad jsou, ale jíst se nedají, ubohý chlapče. To, co plave na vodě, jsou samé chaluhy, vídal jsem jich na tisíce na normandském pobřeží, v Bretani i jinde. Kosili je tam pod vodou a hnojili, jimi, dávali je žrát dobytku i draslo z nich pálili, ale nejedli je.“ „Přesně vzato to nejsou jen chaluhy,“ ozval se kadet, který si prohlížel vodní hladinu s jejím porostem. „Chaluhy jsou jen jednou čeledí z početné třídy hnědých řas, které tu právě máme před sebou. Ty bobule nejsou žádné plody, jsou to jen vzdušné měchýře, které udržují řasu, rostoucí pod vodou, v přímé poloze.“ Zesmutnělý Petr poslouchal kadetovy poznámky jen jedním uchem. Žádné ovoce, to byla zlá zpráva pro jeho hlad! Námořníkův výkřik ho vytrhl z jeho zármutku. „Podívejte se, co to tamhle plave!“ volal Thrige. „Ať už nikdy v životě nevezmu dýmku do úst, jestli to není ryba!“ Kadet i Petr se zadívali, kam ukazoval. Skutečně, několik desítek metrů od břehu plavala ryba a musila být pořádně dlouhá, když rozeznávali na takovou vzdálenost jasně každou ploutev i temně šedé skvrny na bělavém břiše. „Ryba to je, ale mrtvá. Vidíte přece, že plave břichem vzhůru!“ upozorňoval Juel. „Co na tom, že je leklá? To není nic zlého,“ odporoval Thrige. „Prostě se zapomněla pořádně nadýchat a udusila se. Ani nevíte, pane Jueli, kolik udušených hus a kachen jste v životě snědl po hospodách! Bude nám chutnat, i když nemáme na čem si ji upéci. Jdu pro ni!“ Zul boty a shodil kazajku, nedávaje se zdržovat Juelovými námitkami. Kadetovo upozornění, že by ryba mohla být jedovatá, odbyl tvrzením, že dosud nikdy jedovatou rybu neviděl a že ostatně tuhle rybu zná. Ne sice podle jména, ale vídal ji v Austrálii často na trzích. Tyhle poznámky volal už cestou, brodě se k předmětu jejich sporu, který plul klidně s břichem vzhůru na vodě. O chvíli později přivlékl rybu ke břehu a spojeným úsilím všech tří se octla hned nato na suchu. Byla to pořádná ryba a kadet odhadl její délku na sedm až osm stop. Petr si ji prohlížel s velkým zájmem a nedočkavě vyčkával, až dostane svůj podíl. Souhlasil úplně s Thrigem, že tady mají maso a mnoho masa, a to že je hlavní. Trochu mu vadilo, že je bude musit jíst syrové, ale při pohledu na potravu se jeho útroby vzbouřily k tak rozhodnému požadavku po naplnění, že si s otázkou úpravy ryby dále hlavu nelámal. Thrige se nezdržoval ani stahováním, ani kucháním ryby. Otevřel ji nožem a vyřízl z ní tři nestejné kusy. Největší dal Petrovi a sám si skromně, ponechal nejmenší. Zakousli se do syrového masa všichni tři - kadet po jistém váhání ale nerozžvýkali náležitě ani první sousto a s odporem je vyplivli. „Brrr, fuj, jakživ jsem nejedl nic hnusnějšího,“ šklebil se Thrige. „Říkal jsem vám, že je ryba leklá,“ pravil kadet tónem, v němž se do zármutku nad ztrátou potravy, které měli tolik zapotřebí, mísilo přece jen jisté uspokojení na tím, že měl pravdu. „Leklá, leklá!“ durdil se Thrige. „Tak mi prosím vás vyložte, pane kadete, jak může ryba ve vodě leknout!“ To byla záhada, nad kterou se kadet hluboce zamyslel. Skutečně, mořská ryba plovoucí v moři, na něž je zvyklá, nemá žádnou příčinu lekat, právě tak jako se člověk nemůže zadusit, má-li dostatek vzduchu. A rybě dodává vzduch voda, ve které je rozpuštěn a odkud si jej bere žábrami, svým dýchacím ústrojím. Juelův obličej se náhle vyjasnil. „Vzpomínám si, že jsem četl kdysi v novinách o občasném hromadném hynutí ryb v jedné africké zátoce. Dlouho se nevědělo, co to způsobilo, uhynulých ryb bylo tolik, že pokrývaly hladinu moře v rozsahu sto padesáti kilometrů. Konečně přišli přírodopisci pitvou jejich těl na to, že ryby byly otráveny plyny z podmořských sopečných výbuchů. A to bude také náš případ!“ „Možná,“ souhlasil mrzutě námořník. „Potom ale nebudeme moci jíst nic z toho, co z jezera vylovíme!“
„Něco snad přece, Thrige,“ tvrdil kadet. „Nejsem sice v rostlinopise moc silný, ale mám dojem, že stélky některých řas jsou jedlé.“ „Budeme jako králíci,“ bručel Thrige, ale přesto následoval kadeta do vody a přeřezal četné stonky, poutající jeden z nejbližších plovoucích ostrůvků k skalnatému dnu jezera. Ostrůvek tvořily řasy karmínově rudé barvy. Byly krásné napohled, ale když se trosečníci zakousli do jejich tuhých a kožnatých stonků, měli dojem, že hryzají rákosku. Zanechali brzy marného úsilí vysát něco výživného z nepoddajné dřeni, ale kadet se ještě nevzdal naděje. „Tohle jsou ruduchy, čeleď rudých řas, a ty možná jedlé nejsou. Zkusme to s těmi hnědými!“ Společně se dobrodili mělkým krajem jezera k nejbližší skupině hnědých řas a spojenými silami dopravili na břeh celé náruče těchto podivuhodných podmořských rostlin. Když Thrige pod vodou přeřezával jejich stonky, zjistil, že některé z nich jsou velmi pevné a kladou jeho noži značný odpor.
„Jíst se to asi nedá, ale možná že to docela dobře nahradí provaz!“ mínil, usednuv vedle Petra na holou skálu. S námořnickou trpělivostí začal rozplétat hadovité stonky řas a Petr mu pomáhal. Mnoho se jich přetrhlo, a když Petr zkoušel jejich pevnost, neodolaly jedinému škubnutí, ale potom se jim dostala do rukou řasa s lodyhou pevnou a pružnou, která se zdála být nekonečně dlouhá. Byla silnější než Petrův prostřední prst a tak pevná, že se ani Thrigemu nepodařilo ji přetrhnout. Hromadila se v závitech vedle nich a trvalo delší chvíli, než se dostali k listům splývajícím z lodyhy v podobě pře dlouhých, úzkých stuh, ale ke konci lodyhy měli ještě daleko. Thrige usoudil, že jim holá lodyha stačí, a přeřízl pružný stonek v místě, kde začínaly listy. Změřil potom na svém těle s Petrovou pomocí „provaz“, který tak získal, a dal najevo upřímný podiv, když zjistil, že je skoro sedmdesát metrů dlouhý. „Tohle je mi pořádná rostlinka, ta by se do pokoje asi nevešla!“ Kadet, jenž zatím probíral zbytek jejich kořisti, hledaje něco jedlého, přerušil svou práci a prohlédl si Thrigeho provaz. Poznal v něm podle obrázku, který si 1 zapamatoval z rostlinopisu, bobulák , jednu z nejdelších rostlin naší zeměkoule. Natáhl rozvětvený konec lodyhy, který Thrige nedbale odhodil stranou, a shledal, že jejich bobulák byl skoro dvě stě metrů dlouhý. „To roste tak hluboko pod vodou?“ divil se Petr. „Neroste, Petře, poněvadž do takové hloubky už nepronikne sluneční světlo, bez něhož řasy nemohou žít stejně jako jiné rostliny. Různá barviva, obsažená v jejich stélce, totiž potřebují světlo, aby proměnila nerostné součásti, které řasa přijímá celým povrchem svého těla z mořské vody, ve výživu umožňující její vzrůst,“ vykládal kadet. „To bych řekl, že v hloubce dvě stě metrů už žádné světlo není,“ vpadl mu Thrige do řeči. „Vždyť potápěč má v padesáti metrech už úplnou tmu!“ „Pravda,“ přikývl Juel. „Bílé světlo daleko vodou nepronikne. Nejdříve z něho voda pohltí červené a oranžové paprsky, potom žluté a zelené a nejhlouběji pronikne jeho modrá a fialová složka. Podle toho pohlcování jednotlivých složek světla si řasy vybírají hloubku, ve které rostou. Zelené se drží nejblíže k hladině, protože potřebují k životu červené paprsky, a většinu těch řas najdeme mezi čárou přílivu a odlivu. Na našem jezeře úplně chybí a to jen potvrzuje můj názor, že celá pevnina, na které stojíme, byla ještě donedávna součástí mořského dna. Pod zelenými řasami rostou hnědé a nejníže červené, které tu mají ještě zelené paprsky, potřebné k zpracování jejich nerostné potravy. Zpravidla však i ty vyrůstají z mořského dna, které není hlubší než čtyřicet metrů.“ „Ale říkal jste, že tohle naše lano je dvě stě metrů dlouhé,“ připomněl Petr. Kadetův výklad probudil jeho zájem. Tyhle podivné rostliny byly ještě donedávna na mořském dně stejně jako ty, které rostly v podmořském lese ostrova Crespa, kde kapitán Nemo prováděl své nedobrovolné hosty! Ti ovšem měli jiné štěstí a mohli si jen vybrat kořist z nesčetných ryb, míhajících se kolem nich. Oni sami padli na jedinou rybu, k tomu ještě leklou a s masem otráveným sopečnými plyny. Mezi řasami našli sice četné hvězdýše, ráčky, lastury a ošklivé, červům podobné žaludovce, ale všechna ta zvířátka byla mrtvá a po zkušenosti s rybou je ani nenapadlo ochutnat jejich maso. „Nijak nevadí, že je bobulák tak dlouhý, pod vodou má místa dost,“ odpovídal Juel na hochovu otázku. „Holá část lodyhy roste šikmo z mořského dna. Část, která nese listy, se udržuje pomocí vzdušných měchýřů ve vodorovné poloze a od ní visí listy svisle dolů.“ „Ta musí mít ale pořádné kořeny!“ „Kořeny?“ Kadet vzal do ruky lodyhu, ale marně je hledal. Thrige přeťal stonek řasy pod vodou, nenamáhaje se s jejími kořeny. Juel lovil ve své paměti a rozpomenul se, že na obrázku byla jen tenká a nedlouhá vlákna, nahrazující kořen a poutající ohromnou rostlinu k holému, skalnatému mořskému dnu. Skutečně také tyto veliké rostliny nepotřebují žádné dlouhé kořeny. Nepřijímají jimi potravu ze země, sají ji povrchem celého těla z vody. „Tohle je dobré,“ ozval se Thrige plnými ústy. „Chutná to trochu jako vodnice a trochu jako zelný košťál, ale jíst se to dá!“ Přehraboval se za kadetova výkladu v hromadě řas a objevil v nich jednu, která se podobala chobotnici. Úzký a krátký stonek se rozšiřoval v ohromnou rosolovitou dužinu, ze které vyrůstaly provazovité listy, připomínající chapadla chobotnice.
∗∗
Macrocystis pyruera z čeledi řas řemenatkovitých (lam. inariaceae)
Petr rázem zapomněl na rostlinopis a chopil se velikého kusu dužiny, který mu Thrige uřízl. Kadet učinil totéž 1 a chvíli panovalo úplné ticho, rušené jen projevy chvály nového pokrmu. Juel nevěděl, jak se tato řasa jmenuje , ale Thrige se dlouho nerozmýšlel a pokřtil ji názvem „košťálová řasa“. O něco později našli jinou řasu, která měla na krátkém stonku jediný široký a dužnatý list, dlouhý přes dva metry. Chutnal jako sladké dřevo a Petr mínil, že by téhle řase, jejíž název Juel rovněž neznal, mohli dát jméno „cukrová ∗∗ řasa“ 2. Prohrabávali pilně velkou kupu, pátrajíce po dalších jedlých řasách, a přitom objevili několik řas s vějířovitými listy, jejichž stonky byly sice jen několik decimetrů dlouhé, ale pevné jako dřevo. Petr litoval, že nemají sirky; mohli si z toho „podmořského dříví“, jak stonkům říkal, udělat pěkný táborák a konečně se trochu ohřát. Oheň by byli přivítali všichni s velkou radostí. Jejich šaty byly stále ještě promočené, chladný vzduch prosycený mlhou nebyl s to je usušit. „Stejně by ti takhle nehořely, musili bychom je nejdřív usušit,“ těšil Petra Thrige. Juel připojil, že by to byl asi nevalný oheň, poněvadž řasy zanechávají po sobě mnoho popela, až třetinu své váhy. Byl to chudý pokrm, který jim jezero poskytlo, ale přece jen pro tu chvíli stačil naplnit a utišit jejich hladové žaludky. Poněvadž neměli naději, že by přišli brzy na něco vydatnějšího, rozhodli se, že si udělají zásobu obou jedlých řas. Thrige se trpělivě brodil vodou až po ramena a s nožem v zubech si klestil cestu hustým porostem. Hnědých řas tu bylo daleko méně než červených a dalo mu práci, než nařezal slušnou otýpku. Přitom přišel na řasu, jejíž dlouhé a úzké listy se skládaly v korunu velmi podobnou koruně palmy. Měla stonek, který byl tak silný a pevný, že se 3 podobal kmínku mladého ovocného stromu . Thrige usoudil, že by se z něho dala pořídit slušná hůl, a potápěl se neúnavně tak dlouho, až se mu podařilo odříznout stonek u samého skalnatého dna. Nebyl sice úplně rovný, ale námořníkovi to nevadilo. Odřízl přebytečnou část s listy a získal notný obušek, který byl dva prsty silný a půldruhého metru dlouhý. „Přivážu si na konec nějakým pevným stonkem pořádný kámen a bude z toho taková zbraň, že bych s ní nechtěl dostat do hlavy,“ řekl Petrovi. Zachytil jeho toužebný pohled a velkomyslně mu svůj klacek daroval se slovy, že si uřízne jiný. Skutečně to také učinil a podařilo se mu najít i stejně silný stonek pro kadeta. Juel byl sice přesvědčen, že se na této zemi nesetkají s žádným nepřítelem dvounohým ani čtvernohým, ale nebylo vyloučeno, že se sem někdy uchýlí nějací ploutvonožci, tuleni, lachtani nebo mroži. Tato zvířata se ráda stěhují z teplejších vod do studenějších a cestou odpočívají na březích kamenitých ostrovů, kde se s oblibou vyhřívají na slunci. V této části Pacifiku se zřídka setkají s člověkem, a proto se ho nebojí. Přestože jsou mezi nimi druhy silné a mohutné, stačí k jejich usmrcení jediný pořádný úder přes citlivý čenich, a k tomu se námořníkův kyj hodil docela dobře. O mase těchto zvířat se sice mínění rozcházejí, ale trosečníci z „Kronborgu“ neměli žádné příčiny být vybíraví. Zatímco Thrige svazoval náruč jedlých řas svým provazem z lodyhy bobuláku, sháněl Petr na břehu jezera nějaký vhodný kámen. Nenalezl jej sice, ale zato v kupě řas odhozených Thrigem našel jeden druh, jehož stonek byl sice značně kratší a tenčí než stonek bobuláku, ale stejně pevný. Vypůjčil si od Thrigeho nůž a nařezal si ho do zásoby jako náhražku za provázek. Nato se pustil do kuchání ryby, kterou přivlekl Thrige na břeh, hledaje kůstky vhodné k pořízení udice. Našel několik tenkých a vidličnatě větvených kostí a přivázal je pevně k provázkům. Byla to sice velmi nedokonalá udice, které chybělo vše, počínaje návnadou a vlascem a konče navijákem, ale Petr měl veškerou důvěřivost mládí a mínil, že ryby v těchto místech jistě nejsou zvyklé na rybáře. „Dobrá, může být,“ souhlasil Thrige, který byl již se svou prací hotova čekal, až dá Juel povel k odchodu. „Ale co je s návnadou? Myslíš, že jsou tu tak hloupé ryby, že se spokojí s holou kostí?“ To si Petr sice nemyslil, ale měl za to, že nepohrdnou masem své leklé kamarádky. Uřízl si z něho pořádný kus a uložil ho do kapsy. Námořník schoval pečlivě svůj nůž - jejich jediný nástroj i zbraň, a obrátil se k Juelovi s otázkou, kam půjdou nyní. Kadet zatím vyhledal ve svém notesu nejsušší list a zakresloval na něm přibližně tu část
∗∗ ?
Durvillea užitečná z čeledi chaluh
? ∗∗
∗∗
Čepelatka cukrová (Laminaria saccharina) z rodu čepelatek, čeleď řemenatkovitých. Její stélka obsahuje cukr. zvaný mannit
reslonie, hnědé řasy z čeledi řemenatkovitých; některé druhy dosahuji se svými listy délky asi 10 metrů
pevniny, kterou již prošli. „Kam půjdeme?“ opáčil. „Věru nevím, tady to vypadá všude stejně nepřívětivě. Snad by bylo dobře obejít tohle jezero.“ „Jestli je to jezero,“ namítl Thrige. „Může to být taky jen záliv.“ ,,O tom pochybuji,“ odporoval Juel. „Vzpomeňte si, jak jsme sem musili lézt, a uznáte, že tahle vodní hladina leží značně výše než hladina moře.“ „Dobrá, nevadí, když se té vody budeme držet. Máme tu aspoň zásobu potravy, která nám vydrží na hezky dlouho, ačkoli já osobně bych dal přednost tučné kotletě,“ prohlásil námořník. Juel s ním nesouhlasil. Není-li jezero ve spojení s mořem - a vše nasvědčovalo tomu, že není - vyschne dříve nebo později, nebude-li syceno vydatnými dešti, a potom vezme za své i jeho rostlinný život. Jak dlouho to bude trvat, nebylo možné odhadnout. Mlha jim bránila v rozhledu, a proto nevěděli ani přibližně, jak je jejich slané jezero velké. Juel navrhl, aby je obešli směrem vlevo. Nedovedl určit, jaká je to světová strana, poněvadž slunce bylo stále za mraky, ale soudil, že je to pravděpodobně západ. Protože nevěděli, zdali se jim podaří jezero obejít a vrátit se na místo, kde nyní dleli, naložil si obezřetný Thrige shromážděnou zásobu jedlých řas na záda. „Snad by bylo dobře to jezero nějak pojmenovat, pane kadete,“ ozval se nesměle Petr. Všichni robinzoni to tak dělali a on byl celý žhavý do křtění různých částí neznámé pevniny. „Dobrá,“ usmál se Juel. „Tak něco navrhni, já nemám moc živou obrazotvornost.“ „Snad bychom mu mohli říkat Rudé jezero?“ navrhoval Petr. „Poslechni, ono není jen rudé, je také hnědé a zaplať pán hůh za to! Ty rudé řasy vypadají napohled hezky, ale k jídlu nejsou,“ prohlašoval Thrige. „Budeme mu říkat Slané jezero!“ rozhodl Juel spor a zapsal název do výkresu. „A tu bažinu, ve které bys byl málem zmizel, pojmenujeme podle tebe, Petře!“ Petr zrudl rozpaky. „Já, já vlastně dobře nevím, myslím, že by bylo mnohem lepší dát jí jméno pana Thrigeho, který mne z ní vytáhl,“ koktal. Chytil bránícího se námořníka za ruku a vděčně ji tiskl. „Vlastně jsem vám ani ještě za to pořádně nepoděkoval a panu Juelovi taky ne,“ vyrážel ze sebe, dívaje se vděčnýma očima do Thrigeho zvětralé tváře. „Počkej, pusť mne, nerozmačkej mi ruku, co to do tebe vjelo?“ ošíval se Thrige v rozpacích. „A jen ať to bláto pojmenuje pan Juel podle tebe, jinak by si každý myslel, že jsem se v něm topil já!“ Smějící se Juel napsal do notesu Petrova bažina, a když ještě pokřtil sám pohoří, které přešli, na Zelené pohoří podle barvy jeho kamene, byli prozatím s mapováním hotovi. Chopili se holí a dali se na cestu.
6. HORKÁ SKÁLA Mořské řasy obsahují tak málo látek potřebných k výživě člověka k nimž náleží v prvé řadě bílkoviny, potom tuky a na posledním místě škroboviny a jiné podobné látky -, že by je nikdo se zdravou rozvahou nemohl doporučit za pravidelné a jediné jídlo, avšak pro lidi, kteří nepožili za celých čtyřiadvacet hodin ani sousta, byly přesto velmi vítaným občerstvením. Kadet se vyjádřil v tom smyslu a Thrige mu po jistém zdráhání dal za pravdu. „Však toho mám celou otep na zádech,“ bručel. „Až po tom chroupání zase zatoužíte, jen si poslužte, pane Jueli!“ Pokud šlo o Petra, ten byl spokojen i s tak hubenou stravou, byl by se cítil na neznámé pevnině zcela šťasten, nebýt zimy, která jím třásla. Jeho šaty stejně jako. šaty jeho druhů byly stále mokré a nebylo naděje, že by uschly, dokud se neukáže slunce. To však nemělo nejmenší chuti se objevit; clona těžkých šedých mraků se nerozhrnula ani na chvíli a její pozvolné tmavění nasvědčovalo tomu, že se slunce začíná schylovat k západu. „Nic si z toho nedělej a vzpomeň si na polární cestovatele,“ těšil Juel hocha. „Ti musili často šetřit s ohněm, a když si chtěli usušit promočené punčochy, dávali si je prostě na holá prsa pod košili!“ Petr si vzpomněl na mokré obklady, do nichž ho matka balila, když měl jednou horečku, a otřásl se. Pojednou mu byla ještě větší zima než předtím, takže kadetova útěcha se minula účinkem. „Punčocha a šaty, to je rozdíl, viď, Petře?“ prohodil námořník. Všiml si, jak se hoch chvěje zimou, a bylo mu ho líto. „Poslyšte, pane kadete,“ obrátil se k Juelovi. „Tak se mi zdá, že brzy bude noc a že by bylo načase najít si nějaké pořádné místo k odpočinku!“ „Mně se to zdá také,“ povzdechl si Juel. „Ale myslíte, že tu padneme na nějakou vlídnou hospodu?“ „To sotva, jestli máte pravdu, že se to všechno včera nebo předevčírem vynořilo z vody,“ brumlal Thrige. „Stačila by prozatím aspoň nějaká jeskyně, kterou bychom si trochu zadýchali.“ Kadet neodpověděl. Byl přesvědčen, že na objev nějaké jeskyně je pramalá naděje, ale nechtěl brát kamarádům odvahu. Jeskyně vznikají zpravidla působením vody, hlodající staletí měkký vápenec nebo křehký pískovec. Zde však byla všude kolem nich jen tvrdá a jednolitá skála, žula, porfyr, diorit, znělec a čedič, vesměs horniny vypuzené
sopečnými silami ze žhavého nitra zemské kůry na dno oceánu, kde ztuhly. I o kameny byla na nové pevnině poměrná nouze, jen tam, kde na ztuhlou horninu zapůsobily později ohromné síly, vyvolané zemětřesným svrašťováním zemské kůry, rozpráskal se nepoddajný kámen a rozpadl se na menší kusy. Jeskyně! To bylo něco, po čem Petr velmi dychtil. Vždy ji robinzonům záviděl. Všichni ji měli, Robinson Crusoe, hoši z „Racka“, trosečníci z amerického balónu na Tajuplném ostrově i švýcarská rodina robinzonů. Petr si dovedl představit, jaká to musí být slast takovou jeskyni obývat, zařizovat a opevňovat proti nepřátelům. Byl by jí dal bez váhání přednost před nejkrásnějším pokojem kodaňského Grandhotelu ďAngleterre i před kapitánskou kabinou na „Kronborgu“, posvátným a pro plavčíky nedostupným místem, kam jen někdy tajně v nestřeženém okamžiku nahlédl. Rozhlížel se pilně kolem sebe, pátraje po jeskyni, ale žádnou neviděl. Postupovali teď po břehu Slaného jezera, směrem, o němž kadet soudil, že vede k západu. Jezero měli po pravé ruce a vlevo od nich se břeh svažoval příkře do úžlabiny, kterou částečně již prošli. Půdu pod jejich nohama tvořil šedočervený, jemně zrnitý porfyr, drsný a nerovný, po němž se špatně šlo. Břeh jezera začal znenáhla stoupat a brzy se změnil v nepříjemný svah, který vzbudil velkou nelibost Thrigeho. „Na tomhle setzatraceném ostrově člověk jen leze nahoru a dolů,“ huboval. Jako každý starší námořník nebyl žádným dobrým pěšákem, ačkoli byl pohybu zvyklý. Byl to však pohyb omezený délkou a šířkou paluby jeho lodi, něco zcela jiného než „horolezecké tmy“, jak se vyjádřil. Měl dobrou příčinu k nářku, ježto svah se stal zakrátko tak neschůdným, že si místy musili pomáhat i rukama. Nebýt „holí“, které Thrige vyrobil ze stonků řas, nebyli by jej vůbec zlezli. Když se octli na vrcholu, nebylo už Petrovi zima. Oddechoval hlučně a krev rozehnaná usilovným pohybem mu tepala ve skráních. Rozhlížel se dychtivě kolem sebe, ale mnoho toho nespatřil. Za jejich zády se matně leskla hladina Slaného jezera, v těchto místech skoro prostá řas. Vlevo a před nimi se táhlo údolí naplněné mlhou; svah klesal nejsrázněji směrem vpravo a hochovo ucho zachytilo zvuk, přicházející tam odtud a svědčící neklamně o přítomnosti moře. „Prošli jsme neznámou pevninou napříč a nezdá se být moc rozlehlá,“ divil se kadet. Vytáhl zápisník, aby zakreslil vrch, na němž stáli. „Tři míle, sotva víc,“ soudil Thrige. „Přímo pod námi je moře!“ Zahleděl se do bělavých mlh, převalujících se pod nimi jako pára nad vařící se vodou, a zdálo se mu, že v nich vidí temnější místa, černavé rýhy mořských vln. Chystali se právě k sestupu do údolí, když náhlý poryv větru rozehnal mlhu nad mořem a otevřel jim výhled na vodní hladinu. Zařezávala se do pevniny v podobě rozšířeného zálivu, jehož východní břehy, ohraničující Slané jezero, spadaly velmi příkře, zatímco západní pobřeží, mizející v husté mlze, se zdálo dosti nízké. Uprostřed zátoky, trochu posunuta k západnímu břehu, čněla z vln černá skála, připomínající zakotvenou loď. V dálce za ní, v místech, kde se záliv otvíral do širého moře, táhla se od břehu k břehu bílá pěna příboje jako závora, důkaz, že v těchto místech je vchod do zálivu přehrazen podmořskými bradly. Sahala patrně dosti blízko k hladině, ježto i nyní, za nejvyššího stavu přílivu, se vlny na ní zřetelně rozbíjely. Byla to nepřekročitelná překážka každé lodi větší nosnosti, která by se pokoušela vjet do zátoky. „Hej, hola, copak je to tamhle?“ vzkřikl Thrige. Přivřel oči a stínil si je rukou, aby lépe viděl. „Skála, pane Thrige,“ řekl nevinně Petr. Kadet se dal do smíchu. „A čedičová k tomu, Thrige, jestli vás to zajímá. Viděl jste už někdy tak dokonale opuštěnou skálu, kolem které nepoletuje ani jediný pták. „Tak? Skála? Podívejme se,“ divil se přetvářivě Thrige. „Málem bych si ji byl spletl s bitevní lodí! To jsi hodný, že jsi mne na ni upozornil, Petře!“ Hoch se začervenal. Napjal zrak směrem, kam pohlížel námořník, a zdálo se mu, že zahlédl blízko rozpěněných vln, rozrážejících se na podmořských útesech, pohyblivý černý bod. Na okamžik zanikl v bílé pěně, potom se zase objevil a posléze zmizel úplně v závoji mlhy, která se znovu položila na celou zátoku. „Plave tam nějaká veliká ryba!“ vzkřikl Petr a nahnul se přes okraj skály ve snaze spatřit plovoucího tvora do té míry, že ho musil Thrige chytit za rameno, aby nepřepadl. „Pořádná ryba, řekl bych, že je to velryba,“ pravil s důrazem. „Velryba není ryba, je to savec jako my, Thrige,“ poznamenal kadet. „Ale divil bych se, kdyby tu nějaká byla,
v těchto končinách Pacifiku jsou velryby dosti vzácné.“ „Dobrá, tedy velryba savec, když chcete, pane Jueli,“ svoloval Thrige. „Ostatně to nemusí být zrovna velryba, může to být nějaká její tetička nebo sestřenice z rodiny kytovců. Na každý pád je to spousta masa, a ať si říká kdo chce co chce, svíčková z velryby je stejně dobré jídlo jako svíčková kravská, zvlášť pro lidi, kteří nemají do čeho kousnout, jako jsme my!“ „A jak byste ji chtěl lovit? Vždyť nám chybí všechno, čeho je k tomu potřebí, člun, harpuna, lano a tak dále,“ namítl kadet. „Třeba nám moře práci ušetří a vyhodí ji na břeh!“ Thrige to řekl tak toužebným hlasem, že se Juel i Petr rozesmáli. „Jen se smějte!“ durdil se. „Však věru nevím, na čem bychom si ho opekli, i kdyby se takový zázrak stal a moře nám úslužně onoho tvora dopravilo na břeh, odkud by nemohl utéci. Vždyť bychom ho ani nedovedli zabít. A ostatně, viděl jste už někdy velrybu na břehu?“ „Já ne, ale v Americe jsem se seznámil s jedním starým harpunářem, který tvrdil, že velryby chodí umírat na břeh. Někde v jižní Africe je prý celý hřbitov velryb a mnoho lidí prý po něm nadarmo pase. Jisté je, že ten, kdo ho najde, hezky zbohatne.“ „To by musily být ty velryby pěkně zachované, aby se z nich dal vyškvařit nějaký tuk, Thrige,“ řekl pochybovačně Juel. „Ostatně to budou asi jen báchorky starých námořníků.“ „Nu ovšem, mladým lidem se zdá být všechno pošetilé, co říkají staří, a věří jen tomu, co viděli na vlastní oči. Toho je ovšem dost málo,“ poznamenal kousavě Thrige. „Dobrá, vždyť já také snad jednou zestárnu,“ žertoval kadet. „Ale po slyšte, musíme dále, je nejvyšší čas najít si nějaký útulek na noc.“ „Jsem pro to, ale kam jít?“ ptal se Thrige. Juel rozhodl, že sestoupí se skály západním směrem, kde se svah zdál být nejschůdnějším. Thrige se mlčky podvolil. Byl sice značně starší než Juel a na lodi nebyl povinen jako poddůstojník žádného kadeta poslouchat, ba ani zdravit, ale zde mu připadalo zcela přirozené, že se Juel ujímá velení. Viděl v každém kadetovi zárodek budoucího důstojníka, svého představeného, a to mu poslušnost velmi usnadňovalo. Ostatně byl jen rád, že nemusí rozhodovat sám; na lodi byl zvyklý vykonávat rozkazy nadřízených, a tak se v jeho způsobu života nic neměnilo, jestliže nyní poslouchal Juela. Niels Juel byl z rodu zvyklého poroučet mužům. Jeho otec byl námořním kapitánem na cestovní parolodi jezdící mezi Dánskem a oběma Amerikami; děd byl velitelem válečné lodi a jeden z předků padl v čele svých vojáků při statečné obraně Kodaně proti loďstvu admirála Nelsona. Niels Juel, potomek těchto mužů a rodák z pevnosti Nyborgu střežící na březích Fyenu průliv Velký Belt, byl vysoký a kostnatý, plavých vlasů a šedých očí. Živý, jako každý pořádný mladík, jemuž není ještě devatenáct, ale přitom mírný, uměl se ovládat, když bylo zapotřebí. Ke kamarádům byl přívětivý, k představeným zdvořilý, ale nikdy podlézavý. U spolužáků byl oblíben přes svou občasnou tvrdohlavost a neústupnost. Učil se hravě, poněvadž měl dobrou paměť, ale zpravidla teprve když už „zkoušky byly na spadnutí“, jak říkával. Fotbalista byl spíše podprůměrný, neměl valnou zálibu v tomto sportu, ale v lehké atletice se umísťoval velmi čestně a ve skoku o tyči dokonce patřil mezi nejlepší borce jejich námořní akademie stejně jako v hodu diskem a oštěpem. Trojice trosečníků sestupovala po nerovném úbočí vrchu a klopýtala přes četné menší kameny podivného zaobleného tvaru. Ležely místy nakupeny na sebe a udržovaly se na šikmém svahu jen jakýmsi zvláštním zázrakem rovnováhy. Co chvíli se pod nohama chodců uvolnila celá kamenná ,lavina a řítila se s hluchým zvukem do údolí. Bylo potřebí největší opatrnosti, aby nestrhla člověka s sebou, a trosečníci z „Kronborgu“ unikali tomuto nebezpečí jen v poslední chvíli smělým skokem na pevnější půdu. „Ne, dejte mi pokoj s takovouhle poutí,“ huboval Thrige, stíraje si bohatý pot s čela. „Tohle je cesta pro horské kozy nebo pro kamzíky, ale ne pro poctivého námořníka!“ „Máme ji už za sebou,“ těšil ho kadet. „Ale nevypadá to tady o nic líp,“ namítal Thrige. Měl pravdu.. Půda sice již neklesala, ale chůze po ní nebyla
o nic příjemnější. Kryla ji vysoká vrstva kamenů různých tvarů i velikostí. Byly tu kousky tak malé jako hrách a právě tak kulaté, jiné zase byly velké jako pěst a pokryté podivnou sklovitou kůrou temných barev s ostrými hranami. Nechyběly tu ani balvany naprosto nepravidelných tvarů, s rozpraskaným povrchem a s tolika hroty, že unavený Petr, který si na jeden z nich sedl, chtěje si trochu odpočinout, ihned zase vyskočil. „To jsou přímé vyvrženiny sopky, které vyhodila ze svého jícnu,“ řekl Juel. Prohlížel si malý kámen slzovitého tvaru, který zdvihl se země. „Říká se jim pumy nebo lapilli, podle velikosti. Lapilli znamená v italštině kamínek. V podstatě to jsou kusy žhavé a tekuté lávy, které vyrazily ze sopečného jícnu a na vzduchu nebo ve vodě ztuhly.“ „Sopka! To bychom tak ještě mohli potřebovat!“ huboval Thrige. „A nic by k naší smůle nechybělo, než aby si vzpomněla soptit právě teď!“ „Sopka nemusí být vůbec na našem ostrově,“ těšil ho kadet. „Takové pumy a lapilli i tak velké balvany, jako je ten, co se na něm pokoušel sedět Petr, lítají ze sopky do vzdálenosti mnoha kilometrů, lapilli dokonce až čtyřicet kilometrů daleko. To ovšem u sopky, která je na povrchu. U podmořské sopky bude ta vzdálenost značně menší.“ „Pěkná útěcha,“ bručel Thrige. „Ostatně láva neteče nikdy tak rychle, aby jí člověk nemohl uniknout,“ uklidňoval kadet Petra, na jehož tváři četl obavy před sopečným výbuchem. „No, já nevím, jestli se to vždycky povede,“ pochyboval Thrige. „Slyšel jsem, že na jednom ostrově v Západní Indii zahynulo najednou na třicet tisíc lidí, když sopka vybuchla.“ Kadet se zamračil. „Neměl byste zbytečně strašit Petra!“ řekl hněvivě. „Ó, já se vůbec nebojím,“ pospíšil si ujistit ho Petr, ačkoli vteřinu předtím ještě bledl strachem. Kadet mu přátelsky stiskl rameno. „To, co říká Thrige, je sice pravda, ale až dosud, pokud lidské zápisy sahají, to je zcela ojedinělý případ. Stalo se to před čtyřiatřiceti lety na ostrově Martinique při výbuchu sopky Mont Pelée. Obyvatelé města Sant Pierre, které leží pod sopkou, ale nezahynuli v žhoucí lávě. Otrávily je jedovaté plyny a udusil je jemný popel, který se valil pojednou i s plyny a párami z jícnu sopky a s úžasnou rychlostí sto čtyřiceti metrů za vteřinu zaplavil ubohé město.“ „Byl to taky nápad postavit si město zrovna pod sopkou,“ řekl Thrige. „Když si tam město stavěli, byla sopka v klidu a domnívali se, že je už vyhaslá,“ Vysvětloval Juel. „Místo se jim ostatně dobře hodilo za přístav. Takových případů je víc, Neapol také leží pod činnou sopkou Vesuvem a pod Etnou na Sicílii vznikla řada kvetoucích osad.“ „Čert takové sopce věř,“ trval na svém Thrige. „Vypadá docela nevinně a najednou si vzpomene a začne řádit!“ Hovor se vyvinul způsobem, který nebyl Juelovi po chuti. Jejich postavení nevypadalo nijak růžově a nemělo smyslu kalit si vyhlídky do budoucnosti nevhodnými úvahami. Ostrov byl málo vítaným útočištěm už pro svoji naprostou pustotu a nedostatek prostředků k obživě. K tomu přistupovala ještě okolnost, že se hrou přírodních sil nedávno vynořil z moře a že v něm mohl zcela dobře zase zmizet, nemluvě ani o sopečné činnosti, která patrně nevyhasla ani zde, ani na mořském dnu v nejbližším okolí. Juel si byl toho všeho vědom, ale nechtělo tom mluvit. Zalhal si dokonce, aby uklidnil Petra, když tvrdil, že člověk může lávě vždy uniknout. Pamatoval se docela dobře, co o sopkách vykládala učebnice geologie, kterou studovali na akademii. Stálo tam, že řídké lávy jsou s to urazit až kilometr za minutu, takže jim neunikne ani nejrychlejší kůň. „Podívejte se, kamarádi, jaké jsou tu podivné kameny!“ zaváděl Juel hovor na příjemnější téma. Zvedl se země temně zelený kámen, větší než jeho pěst, s povrchem lesklým jako sklo. „Vida, to se bude dobře hodit jako palice na náš kyj!“ zvolal Petr a sehnul se rychle pro jiný kámen, větší ještě než ten, který našel kadet. „Pochybuji, myslím, že je příliš křehký a že se ti při prvním úderu rozletí. Podívej se!“ Juel položil, kámen na větší balvan a vší silou do něho uhodil temně šedou, velkou sopečnou bombou. Sklovitý kámen se rozletěl na trosky nejrůznější velikosti. Některé z nich byly dlouhé a ostré jako jehla, jiné byly větší a měly nepravidelný tvar s povrchem zprohýbaným lasturovitými prohlubeninami. „To by byl docela dobrý hrot na šíp, kdybychom nějaký měli,“ poznamenal Thrige, prohlížeje si dlouhý a ostrý úlomek. „Celkem to vypadá jako nějaké laciné sklo. Ale tady přece žádní skláři nejsou?“
„Je tu jeden velký sklář a jmenuje se příroda,“ smál se Juel. „Je to sopečné sklo a říká se mu obsidián. Vzniklo z rychle utuhlé lávy a obsahuje hodně kyseliny křemičité jako umělé sklo. Ostatně ten nápad použít jeho zlomků jako hrotů k šípům není původní, milý Thrige. Dělal to už pravěký člověk a v Americe si tak robily šípy některé indiánské kmeny donedávna.“ „Však jsem si ten nápad také nechtěl dát patentovat, pane Jueli,“ mrkl Thrige vesele očima. „Podívej se, Petře, tady je jiných kamenů tolik, že z nich vyrobíš kyje pro celý kmen divochů!“ V krátké chvíli vybral z kamenů, které byly hustě nasety kolem dokola, tři vhodné kusy a zručně je připevnil pevnými stonky řas na konce jejich holí. Staly se tím sice málo vhodnými jako opora k chůzi, ale zato se proměnily ve zbraň, s kterou mohla silná ruka zasadit v boji zblízka citelné a pádné lány. Ostatně v slaném jezeře bylo ještě dosti řas se silnými stonky a mohli si tam kdykoli opatřit materiál na nové hole. Teď je naštěstí nepotřebovali. Kráčeli neširokou kotlinou, jejíž dno bylo rovné a bez svahu. Jedinou potíží byly přečetné kameny vyvržené sopkou. Měly většinou ostré hrany a chůze po nich je velmi namáhala. „Přijdeme tu o boty!“ huboval Thrige. „Myslím, že už to brzy skončí,“ řekl Juel, dívaje se pozorně před sebe. V pozadí kotliny vystupovala nezřetelně z mlhy temná silueta nějakého pohoří, jehož výšku nebylo lze odhadnout. Usoudil, že by to mohl být severní konec pohoří, jehož jižní výběžky obcházel Petr, než zapadl do hlubinného bahna, ale nebyl si tím jist. Přál si, aby už našli brzy nějaké vhodné místo k odpočinku. Sám byl velmi znaven a Petr už jen klopýtal s vypětím posledních sil vedle nich, udržuje s nimi namáhavě krok, ačkoli postupovali jen pomalu. Začalo se valem stmívat a zanedlouho musila nastat černá noc. Několikrát jim zavál do tváře vítr a kadet si povšiml, že byl podivuhodně vlahý. Zmínil se o tom Thrigemu a bodrý námořník měl vysvětlení hned po ruce. „Je to západní vítr a fouká z Austrálie. Tam je přece tepla dost, ne?“ To byla sice pravda, ale Austrálie ležela odtud několik tisíc mil na západ a žádný vítr nebyl s to přenést její teplo tak daleko. Kamenné pole měli konečně za sebou a šli teď po mírném svahu směrem k moři. Petr si stěžoval na žízeň, ale nebylo mu pomoci. Mezi sopečnými kameny narazili sice často na rozlehlé kaluže vody, ale jak se přesvědčili, byla to vždy slaná voda z moře, které se udrželo v prohlubních na místech, kde skála netvořila svah, když se mořské dno zvedlo nad hladinu. Dříve nebo později tyto kaluže vyschnou a na jejich dně zbude mořská sůl. Otázka pitné vody byla jedním z četných problémů, které musili trosečníci rozluštit, aby uhájili holý život. Petr zůstával stále více a více pozadu. Namáhal se seč byl, aby stačil svým druhům, ale nešlo to. Konečně nadešel okamžik, kdy mu síly selhaly úplně. Zhroutil se beze slova a trvalo chvíli, než si kadet s Thrigem povšimli, že za nimi nejde. Volali a ozvala se jim slabá odpověď. Vrátili se kvapně po hlase a našli vyčerpaného hocha, ležícího nehybně na zemi. „Nemohu už dál, pane kadete, prosím vás, zůstaňme tady,“ žadonil slabým hlasem... „Samozřejmě že tu zůstaneme, konečně je to jedno, kde se vyspíme,“ řekl vlídně Juel. Natáhl se vedle Petra, ale udiveně zase vyskočil, když se dotkl rukou země. Skála byla horká! „Přece jen to nepůjde právě tady Petře, nebylo by to tu bezpečné.“ Vzal hocha kolem pasu a vyzvedl ho. „Budeme tě s Thrigem podpírat a půjdeme ještě o kus dál.“ „A proč tu nezůstaneme?“ divil se Thrige. „Aspoň se tu hezky o tu skálu ohřejeme!“ „Možná že bychom se ohřáli až moc, Thrige. Necítíte ten sirný zápach? Jsme patrně nad nějako trhlinou, kudy vystupují sopečné výrony. Co když z ní v noci vyrazí horké plyny a uvaří nás zaživa?“ ,,I hrom aby!“ Polekaný Thrige uskočil od nebezpečného místa tak prudce, že div nesrazil k zemi kadeta i s Petrem. „Dejte mi pokoj s takovýmhle noclehem. Pojďme honem co nejdál od toho! Raději budu plavat celou noc kolem ostrova, než abych spal na takovém čertově ohništi!“ Chopil Petra pod druhým ramenem a společně s Juelem ho spíše nesli, než vedli. Hoch se stydě za svou slabost, pokoušel se jít sám, ale nohy mu vypověděly službu. „No tak, co to děláš? Měj rozum a dej si pomáhat,“ domlouval mu Thrige. „My jsme se netopili v bažině a zbylo
nám více sil. Ostatně kdyby mne chtěl pan kadet nést, nic si z toho nebudu dělat a nechám se nést od minuty,“ žertoval. „To bych se pronesl. Ale Thrige má pravdu, nestyď se hochu, a neztěžuj nám zbytečně práci! Cesta je tu proklatě mizerná a vidět už není ani na, krok.“ Celodenní námaha, nedostatek odpočinku i potravy a hlavně žízeň, která lepila jazyk na patro a vysušovala jícen, to vše dohromady připravilo nakonec o náladu i klidného Juela. Šli téměř naslepo a Juel se řídil jen hlukem příboje, který mu ohlašoval, že břeh je velmi hlízko. Cesta byla nerovná a rozrytá četnými trhlinami. Nebyly sice hluboké, ale měly ostré kraje a hlavně nebylo je vidět. „Nejlepší příležitost k zlámání nohy, případně obou,“ poznamenal Thrige. Chvílemi se dotýkal Juel půdy, zkoumaje, je-li už méně teplá. Urazili sotva sto kroků, když hluk příboje nebezpečně zesílil. Nebylo radno jít dále, v noci mohl nastat příliv a výšku břehu zde neznali. „Tady zůstaneme!“ rozhodl Juel. Ohledal rukou skálu, byla jen vlažná a zcela hladká. Petr se natáhl okamžitě, sotva ho oba muži přestali podpírat, a beze slova usnul hned nato. Dobrácký Thrige mu nadzvedl hlavu a položil mu pod ni otep mořských řas jako podušku. Více pro něho nemohl učinit, neměli ani pokrývku, kterou by se přikryli. „Tak dohrou noc, pane kadete, a nechte si něco pěkného zdát!“ žertoval Thrige. „První sen v novém bydlišti prý se vždycky vyplní.“ „Dohrou noc, Thrige! Přál bych si, aby se mi zdálo o lodi, která přijela a odvezla nás odtud hned zítra.“ „Na mou duši, já taky,“ bručel Thrige, zívaje tak zhluboka, že mu kadet stěží rozuměl. Juel nevěděl, jak dlouho spal, když ucítil, jak jím někdo cloumá. „Hej, pane Jueli, vzbuďte se, neslyšíte nic?“ volal přidušeně Thrige. Rozespalý mladík se posadil a naslouchal. Slyšel dunění, připomínající hlas vzdáleného hromu. „Bouřka! Proto jste mne nemusil budit!“ řekl vyčítavě, chystaje se, že si zase lehne. „Žádná bouřka! Před chvílí to ještě syčelo jako pára z tisíce lokomotiv. Dejte ucho na zem!“ Kadet poslechl. Uslyšel temný rachot a zdálo se mu, že se země chvěje. Znělo to ustavičně, bez přestávky a hluk se chvílemi zesiloval tak, že jej slyšel, i když oddálil ucho. Splýval se vzdáleným duněním v jeden zvuk, který působil v panující hluboké tmě tak skličujícím dojmem, že se zachvěl. „Co to je, nevíte?“ naléhal Thrige. „Nechystá se ta zatracená sopka znovu řádit? A co budeme dělat?“ „Nevím,“ odpověděl stísněně Juel. „Nejlépe snad bude dávat pozor. Budeme spát vždy jen jeden a vystřídáme se na stráži. Já si třeba vezmu první hlídku. Petra nebuďte, nemělo by smysl jej lekat!“ „Dobrá,“ svoloval Thrige. „Ale hlídky si rozlosujeme. Jen jak to bude s časem? Hodinky nemáme, či vlastně máme, ale nejdou nám.“ „Ten, kdo bude hlídat, bude počítat pomalu a potichu, aby nebudil druhé, do sedmi tisíc a dvou set,“ rozhodl vynalézavý Juel. „Proč zrovna do sedmi tisíc dvou set? Nestačilo by to do těch sedmi tisíc?“ nechápal námořník. „Protože dvě hodiny mají právě sedm tisíc a dvě stě vteřin. Potom vzbudí druhého a tak se to bude opakovat až do rána. Ale jak chcete potmě losovat?“ „To je jednoduché. Strčím jednu ruku do kapsy, a když uhodnete, která to je, mám první hlídku já. Druhou vám položím zezadu na rameno, abych nemohl švindlovat. Pak si na ni sáhnete a poznáte hned, jestli jste hádal správně.“ „Dobrá,“ souhlasil kadet. „Ostatně je to jedno, kdo spí nebo bdí první.“ První hlídka padla na Thrigeho. Juel usnul, sotva dolehl, a vzbudil ho teprve jasný den. Vedle něho pokojně oddechovala z hlubokého spánku „stráž“, Thrige, který blaženě usnul, ještě než napočítal první stovku.
7. PETR SE ZTRATÍ „Vy jste mi pěkná stráž, Thrige!“ zlobil se Juel, protíraje si oči. „No, vždyť se nic nestalo, jsme živi a zdrávi! Tak proč se nevyspat?“ omlouval se bodrý poddůstojník. „Hej, kuliferdo, jak dlouho chceš ještě spát?“ volal na Petra, tahaje ho za ucho. Hoch se probudil a udiveně mžikal do jasného dne. „Kde to jsme?“ ptal se rozespale, sedaje si. Potom přelétl po jeho tváři stín poznání a hoch se zakabonil. „Tak se mi to jen zdálo! Maminka pekla lívance a zrovna mě hubovala, abych je netahal z pánve teplé, že mi bude špatně. A mně opravdu špatně je!“ „Od hladu, od těch lívanců, co jsi snědl ve snu, asi sotva,“ smál se Juel. Vstal a rozhlížel se kolem dokola. Den byl mnohem jasnější než včera a z řídkého bílého závoje zastírajícího nebe probleskovalo chvílemi jasné slunce. Juel se cítil odpočatý a přes krutý hlad, který mu svíral útroby, byl v dobré náladě. V zářivém slunci vypadala okolní krajina méně pochmurně než včera. Mlha zmizela téměř úplně a jen nad hřebenem nedalekého pohoří se vznášely skoro neviditelně její poslední stopy. Jak tu stál, měl po pravé ruce moře a před sebou mírné svahy žulového pohoří, spadajícího až k břehu zátoky. Za jeho zády a vlevo od něho se rozkládalo „kamenné pole“, dno kotliny poseté kamennými bombami a lapilli, které vyvrhla sopka. Vzadu se nad kamenným polem tyčil vrch, ohraničující západní konec Slaného jezera, odkud zahlédli v jednu chvíli zátoku prostou mlhy. Juel se otočil tváří k moři. Zátoka se před ním leskla v slunečním svitu, prosta mlh. Byl odliv a Juel jasně rozeznal černavý pás útesů, přetínající zátoku v místech, kde se otvírala do moře. Pátral také zrakem po tajemném kytovci, kterého včera zahlédl Thrige, ale nespatřil jej. Zdálo se mu, že se hladina, vzdouvající se jen mírnými vlnkami, v jednu chvíli rozčeřila ostrou, bílou rýhou, jakou zanechává za sebou rychle plující žralok, ale tento dojem trval jen okamžik a hned zase zanikl. Jestli tu byla nějaká velká ryba, potom zmizela za nevlídnou, černou skálou tyčící se ponuře z vln. Juel si skálu prohlížel a nepochyboval již o tom, že to je sopka, zodpovědná za „kamenné pole“, po němž včera kráčeli. Byl to typický čedičový kužel se svahy ostře řezanými do mnohohranných sloupů. Ani nejjemnější obláček kouře se nevznášel nad tupým vrcholem skály a nic nenasvědčovalo tomu, že by toto
„podzemní ohniště“ mělo v úmyslu brzy opět rozdmýchat své nežádoucí plameny. Kadet se rozpomněl na hluk, který, slyšel v noci. Optal se Thrigeho, odkud asi podle jeho názoru přicházel, a námořník mávl po krátkém rozmyšlení rukou směrem k žulovému pohoří. „Tam někde za tím svahem to bylo, řekl bych, pane Jueli.“ Kadet si umínil, že se tam vydají okamžitě, jak skončí svou skromnou snídani, kterou Thrige rozděloval s přísnou nestranností. Byli s ní brzy hotovi a chutnala jim značně méně než včerejší „oběd“ u Slaného jezera. Vyčerpali tím jediným jídlem svou zásobu potravy úplně a kadet rozhodl, že se ještě během dne vrátí pro novou k Slanému jezeru, ačli se jim nepodaří - o čemž velmi pochyboval - opatřit si při průzkumu ostrova něco lepšího. Chystali se právě k odchodu, když Petrovu pozornost zaujal obláček par stoupající z „kamenného pole“ ve vzdálenosti asi jednoho sta kroků. Upozornil na něj Juela a všichni tři se k němu vydali. Kadet i Thrige poznali místo, kde včera Juel zjistil, že skála je horká. „Dobrá, tady se kouří ze skály, jako by si tam někdo pod zemí vařil snídani. A my nemáme do čeho kousnout!“ huboval Thrige. „Skutečně tam pod zemí kuchaří matka příroda, Thrige,“ smál se Juel. „Podle toho, co jsem viděl kdysi v Itálii, je tohle solfatára, poslední dozvuky sopečné činnosti.“ „Jen aby byly poslední,“ pochyboval námořník. Juel neodpověděl na jeho poznámku, ale na Petrův dotaz trpělivě vysvětloval, že jméno solfatára je odvozeno od názvu místa, které je nedaleko Neapole a nazývá se tak. Tam vystupují ze země zrovna tak horké páry jako zde. Skála se v těchto místech rozestupovala a hoch se zvědavě nahnul nad její dutinou, zčásti zahalenou v páry. Neviděl však nic, a když mu náhlý závan větru zahnal do tváře páry čpící sírou, ustoupil, kuckaje, polekaně zpět. „Brr, to není příjemné!“ ošíval se, lapaje po dechu. „Nemůže být,“ souhlasil Juel a pověděl plavčíkovi, že ze solfatár vystupuje ponejvíce vodní pára, smíchaná s nedýchatelným kysličníkem uhličitým a se sirovodíkem, který se na vzduchu okysličuje v ostře páchnoucí kysličník siřičitý. Upozornil ho na jemný, kanárkově žlutý prášek, usazující se v tenké vrstvě kolem jícnu solfatáry. „Síra, prvek a současně důležitá látka pro chemický průmysl,“ poznamenal. „Ale jíst se to jistě nedá, a tak myslím, že by bylo na čase jít zase o kus dál!“ mínil praktický Thrige. Zachovali se podle jeho názoru a opustili zajímavou podívanou. Musili zabočit hodně doprava, téměř až k břehu moře, aby se vyhnuli prvním skalním stupňům žulového pohoří. Cesta zbývající mezi horami a mořem byla jen několik desítek stop široká, ale přesto nejevila známek, které obvykle zanechává příliv na souši. Když postoupili až k samému pobřeží, poznali příčinu tohoto jevu, spadalo příkře do moře, jehož hladina ležela nejméně padesát metrů hluboko. Petr velmi litoval, že zde nemůže upevnit své udice, ale utěšil se nadějí, že o kus dál bude třeba přístup k vodě snazší. V tomto předpokladu se také nezklamal. Ušli sotva dvě stě kroků, držíce se stále pobřeží, když skála začala klesat. Současně se její vzhled podivuhodně změnil. Až dosud to byla mocná žíla šedočerveného jemnozrnného porfyru, prostupující žulovým masívem, z něhož sestávalo pohoří, kdežto nyní vstoupili na černou lesklou skálu, velmi rozbrázděnou, jejíž kámen místy připomínal dlouhé a podivně zkroucené provazy. Nebyla ani rovná, naopak tvořila svah šikmý jako střecha a stoupající směrem, jímž kráčeli. Byla to láva s povrchem ještě vlažným, důkaz, že ztuhla nedávno. Směr jejího proudění byl jasně vyznačen povšechným směrem kamenných provazů. Kadet si všiml, že nevedl k sopce vystupující z vod zátoky, ale to ještě neznamenalo, že by láva z ní nepocházela. Z různých dosavadních známek, které cestou již zjistil, bylo zřejmé, že mohutné podzemní síly nezacházely nijak šetrně s pevninou, když ji vyzvedly na povrch oceánu. Zprohýbaly, ztlačily, posunuly a navrstvily na sebe různé její části, jako když vodní proud sráží dohromady a kupí na sebe ledové kry, a to, co robinzoni z „Kronborgu“ viděli. před sebou, byla znetvořená a zkarikovaná tvář mořského dna. Nebylo pochyb, že láva pokrývá i dno zátoky, která nemohla být příliš hluboká, a že utvořila také ostré útesy a nízká skaliska, která zátoku uzavírala. Když zaplavila mořské dno, zničila do posledního tvora vše, co žilo na dně nynější zátoky, a Petr měl tedy málo vyhlídek, že tam něco chytí. Kadet mu nicméně ochotně pomohl s Thrigem připevnit jeho čtyři udice k lávovým výstupkům. „Bude to musit být hodně nenáročná ryba, která se ti na tohle chytí,“ řekl Thrige, dívaje se s ošklivostí na
nevábný kus páchnoucího rybího masa, z něhož si hoch uřízl jeho nožem návnadu. Petr nedbal jeho pochybností. „Vida, mohl jsem z té ryby vykuchat měchýř a měl jsem plovák aspoň k jedné udici,“ řekl s politováním. „To ještě můžeš udělat, musíme tam dnes tak jako tak jít pro nové řasy,“ těšil ho Juel. „A nemusíš se bát, že ti to zatím tady nějaká ryba sežere, ta se té tvé návnadě z dálky vyhne, aby se jí neudělalo špatně od žaludku,“ dodal Thrige. Petr však nedbal na jeho řeči a s nadějí v srdci opouštěl své udice, visící z lávového výběžku do vody. V duchu už viděl tučné ryby, které na ně chytí a dělal si předem laskominy. Thrige uvidí, jaký je on rybář! Než opustili pobřeží a nastoupili po lávovém poli cestu do nitra ostrova, rozhlížel se námořník po zátoce. Hledal svého kytovce. Marně po něm pátral, voda zátoky byla klidná, jen dlouhé a nízké vlny zve dané mírným větrem ji čeřily černavým hřbety. Ostatně tu sopečná skála zastírala značnou část obzoru. Pnula se z vody ve vzdálenosti sotva půl kilometru od břehu do výše, kterou Juel odhadoval na sto až sto padesát metrů, ne nepodobná ohromné „homoli černého cukru“, jak Thrige poznamenal. Obrátili se k sopce zády a kráčeli po nerovném lávovém poli k posledním výběžkům žulového pohoří podle utuhlých proudů lávy. Tak se šlo dosti pohodlně a jen místy klouzala noha na povrchu hladkém jako sklo. Urazili sotva sto kroků, když se náhle ozvalo prudké syčení, jako když pára uniká z přetížené záklopky. Přímo před nimi, jen několik desítek kroků daleko, vyrazil z nízké skalní vyvýšeniny proud vody. Vytryskl vysoko do výše a sluneční paprsky se v něm zlomily v krásnou pestrobarevnou duhu. Ještě než jeho rozprášené krůpěje dopadly na zem, zmizel v ohromném oblaku bělostné páry, která se vyvalila ze země v mohutném sloupu a rozlila se do okolí. Vzduch byl přeplněn syčením, duněním a hvízdáním. Země se chvěla pod nohama užaslých pozorovatelů, strnulých v údivu nad nádherným přírodním divadlem. Nebyli s to se pohnout a vzpamatovali se teprve, když jim horké krůpěje sražené vodní páry skropily ruce i tváře. „Pojďme odtud a honem!“ křikl Thrige. Popadl jednou rukou Juela, druhou Petra a táhl je z dosahu čarodějného kotle. „Gejzír, a jaký krásný!“ pravil užaslý Juel. Dosud četl o takových pramenech horké vody, tryskajících v určitých obdobích ze země, jen v knížkách a nyní byl překvapen velkolepostí celého jevu. Zastavili se o kus dále a čekali, co se bude dít. Mohutný sloup bílé páry, který se nahoře chocholovitě rozšiřoval, trval ještě po několik minut v nezmenšeném rozsahu, nato se začal úžit, a potom náhle zanikl, jako by se byl propadl do země. Spatřili zase velmi nízký a široký kráter, z něhož vystupovaly páry, a když se k němu opatrně přiblížili, zjistili, že je naplněn až po okraj vroucí vodou, neobyčejně čistou.
„Ta voda je docela dobrá, já jsem si před chvílí olízl ruku,“ hlásil Petr. Nebylo radno nabrat si přímo z vroucího kotle jen tak do dlaní, ale všude kolem gejzíru stála voda v kalužinách, jak ji ohromný vodotrysk rozlil do okolí. Prohlubiny, v nichž se zachytila, byly jen mělké, a proto rychle chladla. Všichni tři pili dychtivě z dlaní, a ačkoli voda byla ještě hodně teplá, chutnala jim znamenitě. Byla mírně nakyslá a šuměly v ní osvěžující bublinky kysličníku uhličitého. Okolnost, že to bylo zase první napití od včerejšího jitra, jen zvyšovala požitek. „Neříkám, že bych nedával přednost pivu, ale když není, je tohle ta nejlepší náhražka, jakou si člověk dovede představit,“ vyjádřil se Thrige za smíchu svých kamarádů. „Žízní tu nezahyneme a to je znamenitá věc,“ prohlásil Juel. „Jen bude trochu nebezpečné chodit ke gejzíru, dokud nebudeme přesně znát, v jakých lhůtách vybuchuje!“ „Copak se to nedá předem vypočítat?“ divil se Thrige. „Nedá a období mezi dvěma výbuchy nebývá stejné, ačkoli mnohé gejzíry se chovají tak pravidelně jako hodiny.“ „Tak to byl tedy tenhle chlapík, co nás v noci vyplašil,“ prohodil Thrige. Petr se velmi podivil, když mu námořník povědělo nočním vyrušení. „Já jsem nic neslyšel,“ poznamenal nevinně. Kadet se rozesmál. „To bych řekl, že jsi nic neslyšel,“ durdil se naoko Thrige a zatahal Petra za ucho. „Spal jsi tak důkladně, že by tě nebyla vzbudila ani admirálská salva střílená z celého boku lodi najednou!“ Za hovoru obešli gejzír a postupovali nyní rovnoběžně s pobřežím, směrem k severu. Půda zpočátku trochu klesala, a sotva ušli několik desítek kroků, octli se u malého jezírka s křišťálově čistou vodou. Lesklo se jako drahokam, zasazený do temné obruby černé lávy, a když okusili jeho vodu, zjistili, že pochází z gejzíru a je dokonale studená. Stékala po mírném svahu při každém výbuchu horkého pramene a zachycovala se na tomto místě v malé prohlubni v lávě, široké a dlouhé jen několik metrů. Pro trosečníky to byl nález velmi cenný, protože jezírko už leželo mimo dosah výbuchů gejzíru. „Nanejvýš bude trochu teplejší, když z něho budeme pít právě po výbuchu,“ poznamenal praktický Thrige. V jeho důmyslné hlavě vznikl ihned nápad použít horké vody gejzíru k vaření. Mohli své maso až jednou nějaké budou mít - ponořit do některé z četných menších kaluží vroucí vody. „Z vody se tak stane rovnou polévka,“ řekl důvěřivě. „Jestli se ovšem maso stačí uvařit, než voda vychladne,“ poznamenal pochybovačně Juel. Napadlo ho, že by ani neměli čím tu polévku vybírat, chybělo jim prostě vše, od pořádného přístřeší až do nejmenších potřeb každodenního života. Vodu měli a žízní nezemřou. S potravou už to bylo značně horší a otázka bydlení se zdála zatím neřešitelná. Nemohli zbudovat svůj příbytek daleko od pitné vody a ta část ostrova, kterou nyní procházeli, neskýtala žádný stavební materiál. Nebylo tu ani oblázku, kam zrak pohlédl, táhlo se jednotvárné a souvislé lávové pole, které utuhlo teprve nedávno na dně oceánu. Žulové pohoří, jehož úpatí minuli časně zrána, tvořilo jednolitý kámen. Rušivé vlivy tepla, chladu a nebeské vody, jejíž kapky mají dosti síly, aby vyhlodaly kámen, neměly ještě příležitost se uplatnit. Kadet se rozpomněl na žulové balvany, z nichž stavěli „most“ u Petrovy bažiny, ale ty byly daleko a vedla k nim obtížná cesta. A potom, neměli ani v čem je přenášet, i kdyby už je nouze donutila nosit si svůj stavební kámen z takové dálky. Za těchto úvah, které Juelovi probíhaly jen v mysli, minuli několik solfatár. Nezdržovali se u nich a vystoupili poznenáhlu do značné výšky. Lávové pole bylo v těchto místech podivně zprohýbáno jako mořské vlny, které náhle ztuhly, a začínalo stoupat velmi příkře, spadajíc téměř kolmo k zátoce. Místy tvořila láva celé nízké hřbety oddělené úžlabinami, jejichž půda byla lesklá a hladká jako led. Trosečníci jich používali jako přirozených stezek, ale i tak byl jejich pochod pomalý a obtížný. Nutil je k četným oklikám, při nichž se v nepřehledném terénu jeden druhému chvílemi docela ztráceli. Juel dbal přísně na to, aby se drželi pohromadě, a zastavoval se velmi často, čekaje na Petra, jenž jevil silný sklon k samostatným výzkumům. „Proč tam vlastně nahoru lezeme, pane Jueli?“ tázal se Thrige při jedné takové zastávce. Oddechoval těžce a čelo mu smáčel hojný pot.
„Vždyť tam stejně nic k jídlu nebude a člověk jen po takové dřině vyhladoví!“ „Thrige myslí jen na jídlo!“ škádlil Juel obstárlého námořníka. „A řekněte, že vy ne!“ durdil se Thrige. „Já také,“ přiznal poctivě kadet. „A poněvadž si myslím, že bychom zašli dávno hlady, než bychom tímhle pomalým způsobem prozkoumali celý ostrov, chtěl jsem vystoupit až na hřeben lávového pole a tam odtud se rozhlédnout.“ „Rozhled tam může být,“ souhlasil mrzutě Thrige. „Podívejte se, jak hluboko pod námi je moře!“ Náhlý záhyb lávového hřbetu je přivedl těsně k okraji srázného svahu, který spadal k moři jako zeď. Dole, hluboko pod nimi, se leskla ve slunci o,hladina zátoky, lávové útesy obnažené odlivem z ní čněly jako pilíře zbořeného mostu. „Podívejte se tamhle, vidíte ho?“ Rozčilený námořník popadl kadeta za rameno a otočil ho tak prudce směrem k sopečnému ostrůvku, že div nepozbyl rovnováhy. „Koho mám vidět? Dávejte přece pozor, vždyť byste mne byl málem srazil dolů!“ zlobil se Juel. Thrige napřahoval ruku směrem k ostrůvku a kadet se tam zahleděl. Přestože byli od sopečné skály skoro míli daleko, spatřil drobnou černavou skvrnu. Pohybovala se značnou rychlostí směrem k pobřeží Slaného jezera. „Je to zcela určitě velryba,“ tvrdil rozechvěně Thrige. „Jen mít člun a harpunu, já bych jí ukázal, čí je zátoka!“ „Ale takhle jí neukážete nic,“ smál se kadet. Chtěl už obrátit a pokračovat v zlézání lávového vrchu, když ho zaujal náhlý pohyb hladiny přímo pod nimi. Nahnul se a spatřil nejdříve úzkou bílou rýhu vody zpěněné rychlým pohybem a na jejím konci srpovité hřbetní ploutve a podivuhodně protaženou tlamu. „Mečoun, podívejte se! A jaký pořádný!“ vykřikl Thrige. „Na mou věru. Je to on.“ „Je to jeden z největších, jaké jsem kdy viděl. S tímhle chlapíkem jsem se setkali ve všech mořích a byl jsem pokaždé rád, že mám pod nohama pevnou loď, hezky pobitou měděným plechem, ačkoli jemu je to celkem jedno. Vráží svůj meč, kam ho napadne!“ „No, no, snad nechcete říci, že mečoun útočí na velkou loď?“ řekl nedůvěřivě Juel. „Že našli jeho ulomený meč v těle velryb, o tom jsem už četl, ale že by si troufl na loď, v tom je, myslím, kus námořnické latiny!“ „Latiny, latiny!“ rozhořčoval se Thrige. „Pěkná latina to, co jsem viděl v halifaxském přístavu v Novém Skotsku!“ Juelova zvědavost byla podrážděna. „A co jste viděl, milý Thrige?“ „Viděl jsem kanadský velrybářský škuner »Kate Tommlyn«, který se právě vrátil z lovu tuleňů od východogrónského pobřeží. Byl čistě navrtaný dvě stopy pod čárou ponoru a vězel v něm meč tohohle zvířete a ten byl nejméně půldruhého metru dlouhý.“ 1 „Půl druhého metru !“ žasl Juel. „Tak jest, půldruhého metru! Ale to ještě není všechno,“ řekl důrazně Thrige. „Byl jsem se podívat na loď, když vězela v suchém doku, a viděl jsem to na vlastní oči. Tím svým proklatým zubem prorazil mečoun nejdříve měděný plech, šestnáctinu palce silný, kterým byla loď pobita pod čárou ponoru, potom vnější dřevěnou stěnu, palec silnou, nato projel třípalcovou plaňkou jako máslem a provrtal navíc ještě výztužní žebro, které mělo plných dvanáct palců.“ Juel rychle přepočítával údaje na metrickou soustavu, na kterou byl zvyklejší, a čím dále tím více se divil. Mečoun prorazil svou hroznou zbraní, kterou ho příroda v podivném rozmaru vyzdobila plech půl druhého milimetru silný a vrstvu dřeva o celkové tloušťce devětatřiceti a půl centimetru! „Ale to ještě nebylo všechno,“ pravil vítězně Thrige, povšimnuv si se zadostiučiněním užaslého výrazu kadetovy
∗∗
Přes svoji neuvěřitelnost neodporuje Thrigeho příběh pravdě. Přírodopisci zaznamenali více případů, kdy mečoun útočil na velkou loď. Tak byl r. 1725 nalezen v trupu anglické bitevní lodi „Leopard“ zlomený meč mečounův, který pronikl dřevěnými stěnami 21 cm silnými. O sto let později se zdráhala anglická pojišťovna zaplatit náhradu majiteli obchodní lodi „Dreadnought“, která byla na cestě z indické Kolamby do Londýna tak poškozena mečounovým zubem, že se musila vrátit do přístavu k opravě. Pojišťovna namítala, že ryba přece není sto tak velikou loď nebezpečně porouchat, ale vynikající přírodopisci Owen a Buckland dali za pravdu majiteli lodi a pojišťovna musila platit. Mečoun patři mezi ryby ostnoploutvé -kostnaté a nesmí být zaměňován s mnohem známějším jednorožcem neboli narvalem. Narval je rovněž ozbrojen dlouhým kostěným zubem a žije v moři, je však savec z řádu kytovců a tedy bratrancem velryby. Vyznačuje se mnohem menší bojovnosti než mečoun.
tváře. „Mečoun měl ještě tolik síly, že prorazil nakonec dno sudu s tulením tukem a skončil s tím svým zubem v sádle! Tohle dokáže mečoun, když má vztek, takový je to dravec! Říkám vám upřímně, pane kadete, že bych se raději setkal se žralokem než s podrážděným mečounem.“ Zkušený námořník se díval za ohromnou rybou, tepající moře svou ostře vykrojenou ocasní ploutví a uhánějící rychlostí torpédoborce. Mizela již ve stínu žulových skal protějšího břehu zátoky a jen dlouhá, vějířovitě se rozplývající rýha rozčeřené vody vyznačovala její dráhu. „To je neuvěřitelný příběh, co tomu říkáš, Petře?“ ozval se Juel. Nedostal na svou otázku žádnou odpověď a rychle se otočil. „Kde je Petr?“ zvolal překvapeně. „Petr? Na mou víru, viděl j sem ho naposled, myslím, než jsme spatřili tu velrybu,“ rozpomínal se Thrige. „Petře, ahoj! Petře!“ volal a Juel se připojil. Ale jen ticho jim odpovídalo, Petr zmizel.
8. SOUTĚSKA SMRTI Po celou cestu lávovým polem zůstával Petr pozadu za svými společníky, ne snad proto, že by nebyl s to jít stejně,rychle, ale pro podivuhodné pohledy, které se tu naskytovaly na každém kroku. Tuhnoucí láva vytvořila nejrozmanitější útvary a Petrova obrazotvornost v nich objevovala podobu nejrůznějších věcí a zvířat. Pokroucené, klikaté provazy z šedočerného kamene mu připomínaly prameny těsta, které matka splétala před štědrým dnem ve vánočku, na jiném místě ležela, přikrčena ke skoku, jejich mourovatá kočka Micka a kus dále se náhle tyčil ze země vysoký a štíhlý sloup jako kazatelna v kostele a nechyběla na něm ani jemná žebra připomínající vyřezávané dřevo. Kráterové drobné dutiny se prazvláštně podobaly míse, ve které matka zadělávala na buchty, a k velkému Petrovu údivu v jedné z nich skutečně kypěla jakási tvárlivá šedočerná hmota a vzdouvala se jako těsto, které kyne na horké plotně. Bylo to sice jen bláto, které se v poslední chvíli, když už hrozilo překypět přes okraj „díže“, roztrhalo velkými bublinami plynu odporně páchnoucího po zkažených vejcích a usadilo se zase na dnu malého kráteru, ale přesto to byla tak zajímavá podívaná, že Petr u ní postál hezkou chvilku. Kadet sice prohlásil, že tato drobná bahenní sopka, která se Petrovi tolik líbila, je jen nevinným doznívajícím pozůstatkem zakrnělého malého gejzíru, který už nemá dost vody, aby vyčistil svou nádrž od bahna, ale takové všední vysvětlení odporovalo hochově představivosti. Tady, pod tím vroucím bahnem - bylo pořádně ,teplé a ,Petr si skoro popálil ruku, když se ho dotkl se otvírala cesta „přímo do žhavého nitra zeměkoule, tím si byl jist. Divil se, že druzí dovedou jít od takového malého zázraku lhostejně dále, a zdržel se u bahenní sopky tak dlouho, že kadetovo opětovné hvízdání k němu zalehlo ze značné dálky. Vytrhl se provinile ze svého pozorování a stoupal rychle po svahu. Neviděl nikoho ze svých společníků, ale usoudil, že bude nejlépe dát se vpravo, kolem velkého kamenného stolu s pokroucenými nohami. Terén byl velmi nepřehledný, a když obešel stůl - úctyhodný co do rozměrů, pravý stůl pro obry - octl se mezi lávovými kupami, které se pnuly do značné výše a zastíraly dokonale rozhled. Zastavil se a zavolal. Thrigeho odpověď se ozvala odněkud zprava a zněla velmi slabě, ale na určení směru to stačilo. Petr začal obcházet nekonečný řetěz lávových vršíků, urazil však sotva několik desítek metrů, když se v úžasu zastavil. Lávové kupy, stojící až dosud osaměle, se pojednou srazily dohromady v souvislou stěnu, mnoho metrů vysokou, a v té zel veliký otvor! Dole, při
úpatí lávové stěny, byl tak široký, že by jím byl mohl pohodlně projet povoz, ale zužoval se rychle směrem vzhůru. Připomínal svým tvarem špičatá okna, která vídal Petr v starých gotických kostelech. „Vida, jeskyně, a pan Juel tvrdil, že tu asi žádné nebudou,“ řekl si a jeho objev ho naplnil podivuhodnou radostí. Neváhal ani okamžik a vstoupil odhodlaně dovnitř. Napadlo ho sice, že by měl zavolat Juela a Thrigeho, ale rozhodl se, že se zdrží jen malinkou chvíli a že to nestojí za to, aby se vraceli. Jakmile se uvnitř trochu porozhlédne, pustí se za nimi a poví jim o svém objevu. Hned za vchodem se prostor rozšiřoval v chodbu, která byla tak vysoká, že mohl jít vzpřímeně. Po několika krocích se octl v pološeru. Světlo, které procházelo vchodem, nepadalo daleko a zdálo se, že jeskyně, nemá jiného otvoru. Vpravo i vlevo zelo několik temných a nepravidelných otvorů a Petr usoudil, že to jsou nepochybně menší jeskyně. Nezdržoval se jejich prohlížením a šel dále. Skála, po které šel, byla, hladká a kluzká jako balvan omletý vodou, stoupala zvolna a měla stejnou barvu jako lávové pole. Ve skutečnosti to byla láva, kterou si proudy čerstvé, žhavé lávy prorazily cestu, ještě než. ztuhla úplně, a vytvořily v ní „lávovou jeskyni“, ale to Petr nevěděl a v daném okamžiku by ho to také bylo málo zajímalo, i kdyby mu to byl někdo pověděl. Jeho obdivuhodný objev ho cele zaujal. Postupoval dále skalní chodbou, nestaraje se o to, kam vlastně vede. Jeho oči už zvykly na pološero a tak zjistil, že celý prostor se náhle převelice rozšířil a že strop se vznesl někam do nedohledna. Když napnul náležitě zrak, zahlédl jej přece, jak se ztrácí ve tmě, vysoko nad jeho hlavou. Visely od něho jakési podivné kameny všelijak pokroucené, připomínající svou polohou krápníky, které viděl na obrázcích vápencových jeskyň. Vzpomněl si na ně i na otcovo vyprávění o nádherných krápnících v moravské jeskyni Macoše a litoval, že strop jeho jeskyně je už v takové černé tmě. Ohlédl se k místu odkud přišel, a spatřil vchod již jen jako světlý terč, sotva větší než talíř. Na okamžik se ulekl, že zašel příliš daleko, ale potom si řekl, že minuta či dvě navíc nebude už činit žádný rozdíl. Pustil se odhodlaně kolem „síně“, jak si tuto prostornou část podzemní dutiny hned pojmenoval. Držel se vlevo a počítal kroky. Dotkl se náhodou skály a velmi se podivil, že je vlažná. Zarazil se při myšlence, že snad se dostal do nitra sopky, ale hned se utěšil, že to asi není žádná sopka. Když, tak vyhaslá, mudroval polohlasně sám pro sebe. Kdyby byla činná, tak by z ní šly sirné páry, jak vyprávěl pan Juel, a už by bylo dávno po mně. Uklidněn touto stručnou úvahou pokračoval v obcházení jeskyně. Zastavil se v místě, o němž usoudil, že leží přesně proti místu, odkud vyšel. Viděl opět proti sobě vchod, jímž vstoupil do podzemí, jenže byl už zase o poznání menší. Petr se tomu nedivil, napočetl plných sto kroků, jako poloviční obvod „síně“, a to znamenalo, že její průměr je nějakých padesát metrů, ovšem za předpokladu, že „síň“ má kruhovou základnu. Vypadá-li tak skutečně, nemohl Petr říci, poněvadž protější stěny mizely už v úplné tmě. Velmi se podivil, že nenašel v místě ležícím proti vchodu do podzemí pokračování chodby, kterou prošel. Chvilku uvažoval, nemá-li se vrátit, ale zdálo se mu, že strávil až dosud v podzemí tak nepatrnou chvíli, že si může popřát ještě trochu času na další výzkumnou cestu. Pustil se odhodlaně kupředu, dotýkaje se ustavičně rukou stěny, která byla stále vlažná a místy skoro teplá, a když urazil několik desítek kroků, zmizel náhle bílý terč vchodu, který viděl až dosud po pravé ruce. Usoudil z toho, že se dostal patrně do nové chodby, která vede ze „síně“ někam ven, a že mu vchod do jeskyně zmizel za skálou. Octl se v úplné tmě, ale to ho nezaleklo, postupoval opatrně kupředu, ohledávaje vždy napřed nohou skálu před sebou, a držel se neustále skalní stěny, která byla jediným jeho vodítkem ve tmě. Ucítil, jak náhle ostře uhýbá doleva, a když zahnul podle ní, zahlédl v dálce před sebou, těsně u země, bělavý pruh světla. To byl zcela jistě východ z podzemí a Petr při pohledu na něj vyrazil hlasité „Hurá!“, které se strašidelně rozlehlo podzemím. Teď se už nepotřeboval držet skály, viděl cíl docela dobře, a čím více se blížil východu, tím bylo kolem něho jasněji. Chodba vedla už přímočaře a byla nejméně pět metrů široká a tři vysoká. Ze stropu visely ojedinělé lávové krápníky, a některé byly dokonce tak dlouhé, že Petr musil schýlit hlavu, aby pod nimi prošel. Východ z jeskyně zaujímal sice celou šířku chodby, byl však velmi nízký a hoch jím prolezl po čtyřech. Když se dostal z podzemí zase do volného kraje, spatřil před sebou lávové pole, které bylo neobyčejně rozpukané a neschůdné. Svažovalo se příkře k zátoce, a když se rozhlédl, aby našel nejschůdnější cestu, zjistil, že
takřka pod ním trochu vpravo je místo, kde pověsil ráno své udice. To mu připomnělo, že by byl nejvyšší čas podívat se, co se na ně chytilo, věděl, že není radno nechat rybu viset na udici příliš dlouho, ježto se může stát, že ji sežere ryba ještě větší. Myšlenka na možnou kořist smazala z jeho vědomí jakoukoli vzpomínku na kadeta a na jeho výstrahy, aby se drželi pohromadě. Pro tu chvíli měl jedinou starost: jak se dostat co nejrychleji k udicím? V místě, kde stál, byl svah příliš srázný a naprosto neschůdný. Popošel trochu vpravo podle skály, ze které vyšel, a oddechl si, když spatřil mělkou úžlabinu, která se otvírala v těchto místech směrem k pobřeží. Byla mnohem méně srázná než okolí a tvořila jakýsi přirozený most, vystupující z ostatní lávy. Zamířil do ní a zanedlouho se octl hluboko pod východem z jeskyně. Cestou si srovnával v hlavě dojmy z předchozí cesty podzemím. Objev to byl náramný a byl přesvědčen, že kadet ho za něj pochválí, jistě mu ani nenapadne ho plísnit za to, že zůstal chvíli pozadu. Mohla to být jen chvilka, nic víc, uvažoval Petr. Ale bydlet se tam bude krásně a v některé z postranních jeskyněk si udělají ložnici, tam bude nějaké teplo! Rozvrhoval v duchu, jak se v podzemí zařídí. Konečně budou z nich opravdoví robinzoni s pořádnou jeskyní. Jen škoda, že tam není víc světla. To ovšem nepovažoval Petr za žádnou nepřekonatelnou překážku. Inženýr Cyrus Smith si vyrobil na Tajuplném ostrově nitro glycerin a tak hezky s ním roztrhal žulovou skálu, že vzniklo naráz půl tuctu oken i vchod. Škoda že zapomněl, jak ten nitro glycerín dělal. Ale snad si vzpomene a poví to panu Juelovi, pak si tu třaskavinu vyrobí hravě. Jeskyně má dva vchody a to je dobrá věc, mají k ní přístup ze dvou stran. Proto se tam tak dobře dýchalo a teď teprve Petra napadlo, že se neměl jen tak sám pouštět dovnitř, vždyť tam mohly být jedovaté plyny, jaké v jeskyních bývají velmi často, i dokonce ve studnách. Vzpomněl si, že jednou u nich, doma, soused si sám hloubil studnu a málem by v ní byl zahynul. Vytáhli ho z ní už skoro mrtvého a doktor s ním měl dvě hodiny práce, než ho přivedl zase k životu. Petr nevěděl, jestli to byl jen dojem vzbuzený jeho vzpomínkou, anebo skutečnost, ale náhle měl pocit, že se mu dýchá velmi špatně. Nabíral dech, až mu žebra vystupovala, ale nestačilo to. Chyběl mu vzduch, a to ho velmi udivilo, vždyť nebyl pod zemí, ale ve skalní soutěsce, sice úzké, pravda, ale nahoře otevřené. Modré nebe bylo takřka na dosah ruky, kam se poděl náhle všechen vzduch, který je vždy pod ním? Petr cítil, jak mu nabíhají žíly na skráních. Kolena se mu počala chvět a nohy ho nechtěly dále nést. Krok, ještě jeden, musí to jít, viděl už východ ze soutěsky před sebou. Teď bude musit trochu stoupat, ale to přece není žádný kopec, zdolali včera horší vršky. Proč jen to nejde? Nevěděl ani, že stojí na jednom místě, že se potácí s rukama křečovitě přitisknutýma k hrudi. Černé mžitky se mu roztančily před očima, houstly, bylo jich stále více a pojednou se slily v neprůhlednou temnou clonu... „Být to na lodi, dal bych mu vysázet půl tuctu na kalhoty, hezky pořádně, aby to cítil.“ To byl hlas „starého“ Thrigeho, ale koho to chtěl dát vyplácet? Petr neměl tušení, proč se Thrige zlobí. Snad se mu to jen zdá a věru, takový sen nestojí za to, aby v něm člověk pokračoval. Raději se vzbudí. Otevřel oči a spatřil nejdříve dvě hlavy, naklánějící se k němu s úzkostlivým výrazem ve tváři a vysoko nad nimi modré nebe a veselé slunce. Bylo to velmi divné, poněvadž si nevzpomínal, kdy a kde usnul. „Jak je ti?“ tázal se kadet starostlivě. Petrovi bylo docela dobře, jen v hlavě se mu to trochu pletlo a nevěděl, jak se stalo, že leží najednou na zemi a že mu Thrige cloumá rukama, div mu je neutrhne. „Už dost, Thrige, už do něho nemusíte pumpovat vzduch,“ usmál se Juel a námořník pustil se zabručením hochovy ruce. „Však se s tebou dřeme dohrou hodinu a měl jsi opravdu namále,“ řekl Petrovi. „Co tě to jen napadlo, pustit se bůhví kam na vlastní pěst a ještě k tomu omdlít jako slečinka!“ „Thrige tě zahlédl tam seshora,“ ukazoval Juel. „Ležel jsi na svahu a byl jsi už v obličeji celý černý. Jak se ti to jen mohlo stát?“ „To byl let, jdi mi k šípku!“ huboval Thrige, stíraje si s čela krůpěje potu, vyvolané usilovnou prací s umělým dýcháním. „Já opravdu nevím, pane kadete,“ odpovídal Petr v rozpacích. „Našel jsem krásnou jeskyni, kde se nám bude moc dohře bydlet, i teplo tam je. A potom jsem sestupoval
dolů...“ „Jeskyni, kde by se tu vzala jeskyně?“ otvíral oči nedůvěřivě Thrige. „A jak to, že jsi šel dolů, když jsme my dva byli nahoře a věděl jsi, že se nemáš od nás trhat?“ tázal se přísně Juel. Petr si vybral z obou otázek tu, která mu byla méně nepříjemná a odváděla hovor od jeho přestupku proti kázni. Nebude přece vykládat Juelovi, že sestupoval k břehu, aby se podíval, jak to dopadlo s jeho udicemi! „Opravdu jsem našel jeskyni, velikou, uvidíte, pane Thrige! Je to vlastně chodba ve skále, široká a vysoká a náramně dlouhá. V jednom místě se lomí a tam je tak velká jako kostel. Jsou v ní menší jeskyňky s hezky teplou skálou, kde se nám bude dobře spát,“ vykládal. „Dobrá, podíváme se na to hned,“ rozhodl Juel. „Pamatuješ si, kudy se tam jde?“ „Má to dva vchody a jeden je docela blízko, tím jsem vyšel. Počkejte!“ Petr vstal a rozhlížel se kolem sebe. „Ano, tamhle musí být, ale není odtud vidět. Musíme projít tou soutěskou pod námi, vylézt potom po protějším svahu a uhnout doleva za ten nízký černý hřbet. V té soutěsce se mi právě udělalo špatně.“ „Asi od hladu,“ usoudil Juel. „Musíme se vrátit k Slanému jezeru pro nějaké řasy, ale napřed si prohlédneme trochu tu tvou jeskyni. Tuším už, jak asi vznikla.“ Postavil se v čelo malého oddílu a sestupoval do soutěsky. Thrige, který kráčel poslední, pocítil náhle podivný neklid. „Počkejte, pane Jueli, zastavte se trochu!“ volal na kadeta, jenž bylo několik desítek metrů napřed. „A pročpak?“ divil se kadet, neustávaje v chůzi. „Nechte si říci a nechoďte dál, mám tušení, že s tou soutěskou není něco v pořádku. Víte přece, že my, Själlanďané, vidíme věci, které jiní lidé nevidí!“ „Vím, že vy Själlanďané jste náramně pověrčiví chlapíci, když na to přijde,“ smál se kadet a pokračoval v pochodu. Octl se již v soutěsce a udělal ještě několik kroků, když náhle zakolísal. Zhroutil se, ještě než k němu Thrige přichvátal. Námořník odstrčil Petra zhurta stranou a nebylo ani potřebí rozkazu, který na něj přitom křikl. Hocha ani nenapadlo, aby šel dál. V ustrnutí se díval na kadeta, který beze slova klesl a ležel nehybně s obličejem k zemi, jako by mu byla, nějaká neviditelná síla podťala nohy. Thrige ho bleskurychle zdvihl, hodil si ho na záda a lapaje po vzduchu chvátal s ním zpátky k Petrovi, co mu síly stačily. Zdržel se u kadeta jen vteřinu, ale ta ho stačila připravit o dech. Petr si povšiml jeho brunátné tváře a očí vystupujících z důlků a zhrozil se ho. Kadet se vzpamatoval, ještě než ho Thrige složil na zem vedle Petra. „Děkuji vám pěkně, Thrige,“ řekl vděčně a stiskl námořníkovi ruku. „To byla pomoc v pravý čas, ale málem jste tam mohl zůstat vedle mne. Jaký jsem to hlupák, že jsem hned si neuvědomil, že v soutěsce číhá smrt! Vždyť Petr to řekl hezky jasně, že se mu právě tam udělalo špatně!“ „Nu, já si o sobě zrovna nemyslím, že jsem hloupý, ale nemám ani tušení, proč by ta rokle měla lidi zabíjet?“ divil se Thrige. „Vypadá docela slušně, jako každá jiná obyčejná rokle!“ „A nedýchalo se vám tam špatně, když jste mne zvedal se země?“ tázal se Juel. „To ano, ale myslil jsem si, že je to od spěchu a že jste taky trochu těžký. „Pěkně děkuji, vážím pětasedmdesát a nikdy jsem se o sobě nedomníval, že patřím mezi tlusté,“ smál se Juel. „Ale v té rokli číhá opravdu smrt a je dokonale neviditelná.“ „Já jsem to tušil, ale vy jste se mi smál!“ řekl vítězně Thrige. „Přijměte mou omluvu, Thrige. Tušil jste správně. Rokle je plná kysličníku uhličitého, který uniká z nějaké nepatrné trhliny v zemi jako poslední projev sopečné činnosti. Je naprosto bezbarvý, bez chuti a bez zápachu, takže člověka nic před ním nevaruje, a hromadí se u země, protože je těžší než vzduch.“ „Byl by to vlastně ideální bojový plyn,“ prohodil Thrige. „V jistém smyslu ano,“ přisvědčil kadet. „Ale nebudeme riskovat průchod soutěskou, pokusíme se najít raději vchod, kudy Petr vnikl do skály.“ Hoch se rozpomněl na přibližný směr skalní chodby a Juel rozhodl, že sejdou k pobřeží a odtud se vrátí k řetězu lávových kup, jehož polohu si on sám i Thrige dobře zapamatovali. Cestou vyprávěl o Psí jeskyni u Neapole, která je naplněna kysličníkem uhličitým jen do takové výšky, že pes se v ní udusí,
zatímco člověk klidně může dýchat. 1 Říkají takovým výronům suchého a neviditelného plynu „mofeta “ a průvodci cizinců vyrážejí své klienty tím, že hodí do jeskyně psa uvázaného na provaze a napolo udušeného ho potom vytáhnou ven. „Pěkná cháska,“ odplivl si Thrige. „Hodil bych je tam na chvilku samotné, aby poznali na svém těle, jak to chutná. Ale zvíře větší než pes by si asi z takové jeskyně moc nedělalo, co pane Jueli?“ „Nevím, jak přímo v té neapolské jeskyni, ale na Jávě je údolí, kterému říkají údolí Mrtvých, a tam nalézají často i uhynulé černé pardály, šelmy, které silou a dravostí si v ničem nezadají s tygrem.“ „Baghíra z Kiplingovy Knihy džunglí byl černý pardál,“ rozpomínal se Petr. „Tak jest, a byl to silný chlapík, který sám přerazil závoru své klece, jak Kipling vypravuje. Ostatně v americkém Národním parku, kde je tolik přírodních divů pohromadě, mají místo nazvané rokle Smrti, kudy neprojde ani ohromný šedý medvěd grizzly.“ Za řeči sestoupili k pobřežním skaliskům, o něco níže, než bylo místo, kde visely Petrovy udice. Hoch už se rozmýšlel, má-li na ně upozornit, když se Thrige nenadále zastavil tak nečekaně, že by byl Juel, kráčející těsně za ním, málem do něho vrazil. „Podívejte se, lidé! Tady ji máme!“ křikl vzrušeně námořník, ukazuje přímo před sebe. Od sopečné skály se oddělil velký černý stín a zamířil k místu, nad nímž stáli. Pohyboval se poměrně rychle a Petr rozeznal po chvilce ohromnou tlamu, která zaujímala skoro čtvrtinu celého těla. Její horní čelist byla jakoby rozpůlena podivným dlouhým hřebenem, vybíhajícím na konci v hrbol. Když se zvíře ještě více přiblížilo, uviděli štětinaté bradavice táhnoucí se po hřebenu na tlamě i po jeho obou stranách. To už starý Thrige nebyl vůbec na pochybách, kam má mohutného tvora zařadit. „Je to keporák, jako že jsem Sten Thrige z Hojerupu, a je to pořádný chlapík,“ prohlásil důrazně. „Viděl jste už u některé velryby takovéhle prsní ploutve, pane Jueli?“ „Viděl jsem v životě málo velryb, Thrige,“ přiznal kadet, „ale myslím, že tak ohromné ploutve velryba nemá.“ Skutečně ty, jimiž keporák řídil svou plavbu, byly nejméně tři metry dlouhé a metr široké a připomínaly spíše křídla než ploutve, kdykoli se mohutný savec nadzvedl přední částí trupu z vody. Když otevřel tlamu, bylo vidět řadu černých pružných kostic, žlutě lemovaných, nahrazujících zuby. Zdálo se, že proudy vody crčí tímto přirozeným sítem nadarmo a že za mohutnou přehradou metr dlouhých kostic uvízne pokaždé jen hubené sousto. „Divím se, co tu hledá,“ poznamenal Juel. „Je sám, a má přece ve zvyku žít v stádu. A potom, jestli tu byl nedávno sopečný výbuch, jak je zřejmé z těch uhynulých tvorů v Slaném jezeře, pak tu nemůže očekávat žádnou kořist. Táhne hlavně za sledi, není-liž pravda, Thrige?“ „Tak jest,“ přisvědčil námořník. „Ale nemyslím, že se tu zdržuje dobrovolně, pane Jueli. Jak jsem si všiml těch útesů, co přehrazují zátoku při přílivu, je tu ubohý keporák uzavřen jako v sádce. Sahají tak těsně k hladině, že se přes ně nemůže dostat, leda by byl příliv obzvlášť velký a to v téhle části Tichého oceánu nebývá. Jen kdybych měl člun a harpunu, to by bylo -řízků, Petře!“ řekl lítostivě. „Myslím, že byste byli na něj dva,“ řekl Juel. „Podívejte se tamhle!“ Asi čtvrt míle vpravo, mezi ostrůvkem a skálami, na nichž visely Petrovy udice, se objevil šedomodrý hřbet mečounův.
∗∗
Z francouzského méphitique, smrdutý; název v tomto případě málo vhodný, ježto kysličník uhličitý nezapáchá
9. THRIGEHO KOŘIST „Pane na nebi! Teď něco uvidíme!“ zvolal rozčileně Thrige, a popadnuv své druhy pod paží, táhl je ke kraji břehu. Keporák, jenž nic zlého netušil, plul v tu chvíli v malé vzdálenosti od pobřežních skalisk, otvíraje ustavičně svou nestvůrnou tlamu v marné snaze o nějaký úlovek. Mečoun, se zubem bojovně namířeným, rozrýval vlny s rychlostí torpédového člunu a blížil se k ohromnému zvířeti zezadu. Se svým štíhlým tělem vypadal proti němu nepatrný, ale Petr neměl nejmenší pochyby, jak srážka dopadne. Začal varovně křičet na ubohého kytovce v okamžiku, kdy jej dělila od jeho dravého nepřítele vzdálenost pouhých několika desítek provazců. „Co děláš? Zbláznil jsi se?“ zlobil se Thrige. „Je mi keporáka líto,“ přiznal hoch zahanbeně. Juel mu stiskl přátelsky rameno, ale námořník se nepřestal durdit. „Líto, líto! Tím mu nepomůžeš! Ze zátoky se nedostane a mečoun ho uhoní tak jako tak, jenže my třeba přijdeme o podívanou, když ho zaplašíš!“ „Nebuďte tak krvelačný, Thrige!“ káral ho Juel. Námořník neměl čas odpovědět. Keporák, jehož sluch je velmi dobrý jako sluch všech kytovců, zaslechl Petrovo varování. Vymrštil se celým tělem z vody, jako by byl drobnou rybkou z akvária, zůstávaje na okamžik ponořen jen ocasem, a rozhlížel se kolem sebe. Petr patřil s úžasem na ohromnou horu masa trčící kolmo k hladině, jako by ji nějaká skrytá síla přidržovala v této nepřirozené poloze, a čekal se zatajeným dechem, co se bude dále dít. Zdálo se mu, že v příští vteřině použije keporák svých širokých a dlouhých ploutví odstávajících jako křídla daleko od těla a unikne nepříteli do vzdušného živlu. Ale nic takového se nestalo. Jen nepatrný zlomek času točil k nim kytovec své šedobílé vypouklé břicho a potom dopadl hřmotně na hladinu, vyraziv z ní tak mohutný sloup vody, že jeho krůpěje postříkly i tři nehybné diváky na břehu. Šedočerný hřbet zmizel v rozpěněných vlnách právě včas. V následujícím okamžiku se přehnalo přes toto místo štíhlé tělo dravcovo, jehož dlouhý meč se nesetkal s žádnou překážkou. „Vždyť se udusí!“ zvolal polekaně Petr. „Kdo? Keporák?“ smál se Thrige. „V tom směru o něho nemám strach, ten vydrží hezky dlouho pod vodou, jako velryba. Jen si myslím, že mu to bude málo platné, mečoun ho najde pod vodou stejně dobře jako na hladině.“
„Snad na něj zapomene, když už ho nevidí,“ mínil Juel. Ale Thrige vrtěl pochybovačně hlavou a ukázalo se brzy, že měl pravdu. Mečoun pokračoval ještě krátkou chvíli v dosavadním směru plavby, ale potom se začal širokým obloukem vracet. Proplul nad místem, kde keporák zmizel, minul je, vzdálil se ještě několik desítek provazců, zakroužil kolem sopečného ostrůvku a pak, veden neklamným pudem, zamířil k břehu, na němž stáli trosečníci z „Kronborgu“. Chvíli křižoval v malé vzdálenosti od pobřežních skal a potom náhle zmizel pod vodou. Hned nato se hladina rozvířila krátkými a vysokými vlnami. V bílé pěně se objevila černá ocasní ploutev keporákova a za ní i tělo velikého kytovce. Pěna zrudla krví, která se šířila od pravé prsní ploutve mohutným proudem po hladině. Zraněné zvíře hlučně oddechovalo, vyrážejíc z nozder dva vysoké prameny bělavé vodní páry. Otáčelo se pomalu, a s námahou, aby čelilo nepříteli tlamou méně zranitelnou než trup, ale mečoun byl na ně příliš rychlý. Vynořil se jen o vteřinu později, krátkým obloukem se vyhnul smrtelnému úderu keporákova ocasu a bleskurychle zaútočil na jeho ničím nechráněný bok. Zatímco Juel a Thrige přihlíželi nerovnému zápasu nehybně, poskakoval Petr zlostí na místě. Byl by tak rád ubohému kytovci přispěl na pomoc, ale byl naprosto bezmocný. Nadarmo se rozhlížel, hledaje nějaký kámen, který by aspoň hodil na mečouna; ostrov byl na drobné zlomky skal velmi chudý a na tomto místě chyběly úplně. Zatímco se sháněl po zbrani, jednostranný boj, odehrávající se nyní přímo pod nimi, vyvrcholil. Mečoun se rozehnal proti pomalému zvířeti s takovou prudkostí, že nemělo žádnou naději na únik. Podařilo se mu ještě učinit poloviční obrat, ale tento poslední pohyb mu nepřinesl záchranu. Hrozný kostěný meč zmizel v jeho boku až po šerednou mečounovu tlamu. Mocné tělo keporákovo se počalo zmítat krátkými křečovitými pohyby, které byly tak prudké, že pokaždé téměř vyzvedl z vln dravce, jenž se marně snažil vyprostit svou zbraň. Tak pluli spolu, vítěz s přemoženým, a Petr pocítil při vší své lítosti nad kytovcem uspokojení, že útočník neušel trestu. Zdálo se, že je navždy připoután k ohromnému tělu a že dříve nebo později zajde s ním. Smrtelný zápas ohromného savce netrval dlouho. Jeho dech slábl a vodní pára, rudě zbarvená krví z poraněných plic, vyrážela z jeho nozder v stále delších přestávkách. Červený paprsek, vyznačující dech skonávajícího zvířete, se stále nížil, až konečně zanikl docela. Všechen pohyb mohutného těla ustal, jen štíhlá ryba cloumala ustavičně svým zubem, uvězněným v těle mrtvého kytovce. Vodní proud se zmocnil této podivné skupiny života a smrti a zanášel ji poznenáhlu pryč od místa, kde byl nerovný zápas vybojován. „Tam, tam plave na sta kotlet a sudy výborných polévek,“ pravil lítostivě Thrige. Řekl to s tak směšným přízvukem, že se i Petr, zarmoucený nad zánikem pokojného savce, dal do smíchu. Současně v něm ale námořníkův povzdech vzbudil pocit krutého hladu a nebylo také divu, slunce už překročilo nejvyšší hod své každodenní dráhy a trosečníci nepožili od své chudé snídaně ani sousta. Nyní byl čas připomenout udice a Petr se s nimi přihlásil. „No, podívat se tam můžeme, to nám nic neudělá,“ mínil Thrige a Juel souhlasil. Než však zamířili ke skálám, na nichž Petr ráno své lovecké náčiní zavěsil, stalo se něco podivného. Od místa, kam zatím proud zanesl mrtvého keporáka s jeho záhubcem, se ozval praskavý zvuk a trosečníci ještě zahlédli mečouna, jak se vzdaluje se zubem ulomeným u samého kořene. „Vida, přeci se mu podařilo uniknout,“ zahučel zklamaně Thrige. „Ale stejně zahyne, viďte, pane kadete?“ ujišťoval se Petr. Díval se na mečouna jako na krvežíznivého vraha a srdečně si přál, aby za svůj zločin vytrpěl také trest. Kadet pokrčil rameny. „Je mi líto, že tě musím zklamat, ale myslím, že mu ztráta zubu vadit nebude. K jídlu jej nepotřebuje a není to vlastně ani zub v pravém slova smyslu, je to jen prodloužená horní čelist.“ „Vlastně ho má jen pro neplechu,“ ozval se Thrige. Petr se utěšil myšlenkou, že aspoň jiní kytovci budou mít od odzbrojeného mečouna pokoj, a pospíchal k svým udicím. Když vytáhl první z nich z vody, unikl mu výkřik zklamání. Vnada i s kostěnou udičkou chyběla a pevná stélka mořské řasy byla na konci hladce přervána, jako by ji byl někdo přeřízl ostře nabroušenou břitvou. „Ukaž to sem!“ vybídl ho Thrige. „Pane, to musil být chrup!“ obdivoval se. „Jaká to jen mohla být ryba? Tak vidíte, pane Jueli, že zátoka není tak mrtvá, jak jste si myslil!“ „Život je velmi rozpínavý a jeho tlak je neobyčejně silný, milý Thrige,“ řekl kadet. „Od posledního sopečného výbuchu uplynula jistě již určitá doba a zatím mohli vniknout ze širého moře do zátoky noví živo čichové. Ačkoli
opravdu nevím, která ryba má tak neobyčejně ostré zuby.“ Vzal do ruky stonek a prohlížel jej, zatímco Petr vytahoval další udice. Druhá pozbyla své návnady stejným způsobem jako prvá, zatímco na třetí viselo maso netknuto. Zato čtvrtou se mu nepodařilo vytáhnout, ať se o to pokoušel jak chtěl. Thrige mu chtěl přispět, ale Juel tomu zabránil. Domníval se, že by mohutné námořníkovy svaly stonek přervaly, čímž by udice vzala za své. „Bude tu patrně mělké dno a návnada s háčkem se asi zachytila pod nějakým jeho výstupkem jako kotva. Ponořím se a vyprostím ji,“ rozhodl se Petr a shodil rychle kabát. Ale Thrige ho zadržel. „Själlanďané byli odjakživa nejlepšími potápěči na sever od rovníku,“ řekl pyšně, svlékaje rozvážně šaty. Juel mu se smíchem ustoupil a Petr, který se chtěl potopit také - koneckonců to byla jeho udice se volky nevolky podrobil. Thrige nabral do svých objemných plic vzduchu, kolik se ho tam jen vešlo, a zmizel pod vodou. Vlny zvířené jeho skokem se ještě neuklidnily, když se hladina nad místem, kde se potopil, znovu rozčeřila. „Proboha, snad tam Thrige s někým nezápasí?“ polekal se kadet. Sehnul se chvatně k námořníkovým šatům, vylovil z nich po krátkém hledání jeho nůž a chystal se skočit polooblečen za ním. Také Petr se honem svlékal, nehodlaje zůstat v pohodlí na břehu, když jeho přátelé bojují pod vodou, ale nebylo potřebí ani jeho, ani Juelova přispění. Thrigeho hlava se objevila nad vodou a její majitel se vynořil za ní, hlučně supě a s tváří podivně zkroucenou. Lezl zručně na břeh, ačkoli si pomáhal jen pravou rukou, v levé držel ohromného raka, který se chytil na Petrovu udici. Zatímco Petr radostí křičel a skákal, spěchal Juel k námořníkovi, aby mu pomohl z vody. Bylo mu divné, že se nezbaví svého břemene, ale Thrige, jenž zatím vystoupil bez pomoci na břeh, jen zlostně zafuněl, když mu to řekl. „Zbavil! Já bych se ho rád zbavil, ale on se nechce zbavit mne!“ Tvářil se přitom tak směšně, že se kadet i Petr nezdrželi smíchu. Ale přestali rázem, když k nim Thrige napřáhl svou mohutnou levici. Na jejím zápěstí viselo statné zvíře, držíc se jej klepetem, které se podobalo velkým nůžkám na plech, a z proseknuté kůže crčela krev potůčkem. Rak hýbal zuřivě osmi nohama zakončenýma drápy, snaže se chytit zbývajícím volným klepetem za ruku kadeta, který se pokoušel nožem ho zabít. Trvalo chvíli, než prosekl tepnu vedoucí do hlavy a po celou tu dobu stál Thrige a zahrnoval raka kletbami v nejrůznějších jazycích, které posbíral za svého třicetiletého pobytu na všech mořích.
Konečně četné údy desítinožcovy bezvládně sklesly, ale klepeto, zaseknuté do Thrigeho zápěstí, drželo houževnatě dále. Juel je musil zlomit, zabaliv si předtím ruce do pevného sukna kazajky, aby se sám neporanil. Potom hned ovázal kapesníkem Thrigeho zápěstí, které chtěl později vymýt vodou z gejzíru. „Vida, humr, a já jsem si myslil, že v téhle části Pacifiku nežijí,“ podivoval se kadet, když skončil své samaritánské dílo a prohlédl si raka pořádně. „Nežijí, nežijí, a proč by nežili?“ vrčel Thrige, jejž bolestné poranění uvedlo do špatné nálady. „Nevím, snad proto, že voda tu není dost slaná.“ „To stojí v knížkách, ne?“ tázal se podezřívavě námořník. „Nesmíte věřit všemu, co se v nich píše! Povím vám, že jsem chytil sám na chilském pobřeží humra a to byl docela jiný klacek než tenhleten! Měřil dobrý metr a vážil, nelžu vám, plných dvacet kilo!“ „Kolik váží ten náš, pane Thrige?“ ptal se Petr, prohlížeje si s velkým zájmem kořist, kterou sice učinil Thrige, ale s pomocí jeho udice. Zajímala ho předlouhá tykadla, delší než tělo samo, a tvrdý, krásně modře zbarvený a bílé mramorovaný krunýř. Mohutná klepeta propůjčovala zvířeti hrozivé vzezření a byla skutečně obavyhodnou zbraní. Thrige měl ještě štěstí, že se humr chopil jeho ruky levým, nůžkám podobným a slaběji vyvinutým klepetem, kdyby byl použil druhého, značně silnějšího, opatřeného ostrými výstupky a nápadně podobného ozubeným čelistem ocelových kleští, bylo by to s námořníkovým zápěstím dopadlo nepochybně mnohem hůře. „Tenhle? Je asi půl metru dlouhý a bude mít tak čtyři až šest kilo,“ odpovídal Thrige k hochově otázce. „Teď už víme, kdo ti to přestřihl udice,“ řekl kadet Petrovi, jenž hodil udici, vyproštěnou z jícnu mrtvého humra, zpět do vody, opatřiv ji předtím novou návnadou z rybího masa. Nato zavěsil neporušenou udici o něco níže, aby její návnada spočinula na mořském dnu, po němž se humři procházejí. „Není divu, že se v zátoce usadili raci, a mohlo mne to hned napadnout,“ pokračoval kadet. „Živí se zdechlinami a cítí je zdaleka.“ „A jak je mohou cítit, pane Jueli?“ divil se Petr. Šel vedle kadeta a nesl společnou kořist. Na jeho vyzvání mu ji podal. „Rak hmatá oběma páry tykadel, ale cítí jen těmi krátkými, podívej se!“ Juel mu ukázal dvě krátká článkovaná tykadélka vyrůstající z humrovy hlavy mezi dlouhými tykadly. Gejzír dobouřil právě před jejich příchodem a kadet už během dne zjistil, že je činný přibližně vždy za dvě hodiny. Měli tedy příležitost uvařit humra, než dojde k novému výbuchu. „Jak dlouho se má vařit humr?“ ptal se Thrige, když házel úlovek do jedné z malých prohlubní naplněných vodou, která ještě vřela. „To se mne moc ptáte. Říční rak se vaří asi deset minut, ale takové velké zvíře bude potřebovat jistě mnohem víc, snad hodinu,“ soudil kadet. Thrige zavrtěl hlavou. „Tak dlouho nám nevydrží voda horká.“ „A my to také tak dlouho nevydržíme,“ smál se kadet. „Čím více se na humra dívám, tím větší mám hlad. Divím se ostatně, že zůstal hloupě viset na Petrově udici, místo aby ji překousl jako jeho kamarádi.“ „Zalezl do díry a konec udice se mu zamotal mezi nohy tak, že na něj klepetem nemohl,“ vysvětloval Thrige. Zatímco čekali, až se rak uvaří, ošetřil Juel námořníkovi ránu na zápěstí vodou z gejzíru, krvácela už jen nepatrně a Thrige ujišťoval, že bude za tři dny zase dokonale zacelená. Dostal prý už za svého života něco ran nožem a často si je nemohl ani pořádně obvázat, aby si jich kapitán nevšiml a nedal ho nádavkem ještě zavřít za to, že se rval v přístavu. „Vy jste ale musil být hrozný rváč, Thrige, podle toho, co na sebe vyprávíte,“ podotkl kadet. Usedli všichni tři kolem přírodního kotlíku, v němž se pomalu vařil jejich humr, a byli v dobré náladě, jako bývají hladoví lidé těšící se na jídlo. „Rval jsem se hlavně tehdy, když některý z těch neotesanců nadával na naše staré dobré Dánsko,“ hájil se Thrige. „Nu, to se vám tady nestane, jsme tu všichni tři dobří Dánové,“ mínil Juel.
„Já nejsem tak docela Dán,“ ozval se Petr nesměle. „Jak to, že nejsi? Mluvíš tak dobře dánsky jako já nebo Thrige a vypadáš, jako kterýkoli patnáctiletý kluk z Jutska nebo z našich ostrovů,“ divil se Juel. Prohlížel si pozorně statného hocha s černými vlasy, krátce ostříhanými a s širokou, dobrodušnou tváří, ze které hledělo pár hnědých očí vesele do světa, a nedovedl na ní najít nic, co by ji odlišovalo od vzhledu mnohých dánských hochů. Petr jim pověděl o své české matce a o pradědovi, českém vojáku v rakouském vojsku, který zůstal v Dánsku po bitvě u Vejle. „Vítám tě, kamaráde!“ zvolal rozjařeně Thrige, plácnuv hocha tak upřímně do zad, že až bolestí vyhekl. „To pocházíš ze země, kde vařejí nejlepší pivo na světě. Kéž bychom ho tak měli aspoň džbánek k tomu humrovi!“ „Přesně vzato, jsi dvaašedesátiapůlprocentní Čech a jen sedmatřicetiapůlprocentní Dán,“ vypočítával Juel. „To nemůže ovšem vadit, abychom nebyli i nadále dobrými kamarády. Vždyť Češi a Dánové nikdy nestáli dobrovolně proti sobě, ba, jedna vaše přemyslovská princezna se provdala i za našeho krále a my jsme ji překřtili na Dagmar.“ „Kterýpak král to byl?“ zajímal se Thrige. „Valdemar, a princezna byla dcerou slavného krále Přemysla Otakara II.,“ řekl rychle hoch. „No, s Valdemarem moc velké štěstí neudělala,“ soudil Thrige. „Voják to byl dobrý, ale jako manžel za mnoho nestál.“ Hovor se rázem přenesl na Čechy a oba Dánové se rozpomínali, co znají z dějin a z osudů českého národa. Jako protestanti věděli toho ovšem dost o významných českých postavách z náboženských hnutí, znali Husa, Žižku, Komenského a Valdštejna, ale o novějších dějinách českých měli jen velmi nepatrné a zmatené představy. Nezdrželi se ostatně u historických úvah nijak dlouho a Juel začal mluvit o českých sportovcích, kteří dobyli první ceny ve XII. olympiádě, konané právě v srpnu toho roku v Německu. „Kanoisty máte bezvadné!“ chválil Thrige, sahaje bůhví už pokolikáté do vody, je-li ještě teplá. „I letce a gymnasty, Hudcův výkon na kruzích byl mimořádný,“ připojil se Juel. Ukázalo se, že Thrige je velkým ctitelem veslařského sportu. 1 „Ale jen s píšťalkou u kormidla ,“ škádlil ho Juel. „Pane, zeptejte se koho chcete v Hojerupu a širokém okolí, jaký já byl veslař, a uvidíte, co vám odpoví!“ hájil se ∗∗ Thrige. „Ještě před desíti léty bych si to byl rozdal s vaším Mottlem nebo Škrdlantem 2, Petře!“ Rozhovořil se nadšeně o kráse i užitečnosti veslování a udivil své posluchače tvrzením, že veslař má největší plíce ze všech sportovců a že do nich nabere dokonce dvakrát tolik vzduchu než obyčejný, nesportovní smrtelník. Zapomněl i ve svém zápalu pro ušlechtilý sport kontrolovat teplotu vody, ale Juel jeho nedopatření napravil. „Nemá smysl vařit ho déle, voda je už úplně studená,“ prohlásil. Vytáhli velikého raka z vody a Thrige se ho jal za napjaté pozornosti svých druhů kuchat. Měkčí články kryjící ocas, který zaujímal téměř polovinu celého těla, se mu podařilo snadno sejmout, ale tvrdá klepeta dlouho vzdorovala silnému želízku nože. Konečně zdolal Thrige i tuto poslední překážku a vyrovnal jednotlivé kousky masa na vápenitý, hřbetní krunýř zvířete, který předtím pečlivě očistil. Petr sledoval jeho počínání chtivým zrakem hladového hocha, ale čekal trpělivě, až dostane svůj díl. Juel se podivoval, že maso humra je skoro bílé a nemá tu krásnou růžovou barvu, na jakou byl zvyklý z dánských restaurací. „To se dělá uměle, takovým způsobem, jako se kalí ocel,“ vykládal Thrige. „Než se humr dovaří, strčí kuchař do vody rozžhavené železo a chvilku ho tam nechá. Potom čeká, až voda trochu zchladne, a případně ještě humra na okamžik hodí do studené vody.“ „Nám bude maso chutnat i bez takových příprav, viď, Petře?“ pravil kadet a vyzval Thrigeho, aby rozdělil maso z ocasu na tři díly a klepeta si nechal pro sebe navíc. Byla to nejchutnější část z celého humra a po právu měla patřit lovci, ale Thrige se spokojil s menším klepetem a větší rozdělil na dva stejné díly pro své kamarády. Petr uraženě odmítl, když mu kadet chtěl dát dva díly z ocasu místo jediného, s nímž se spokojil sám. Je přece dospělý muž - tak
∗∗ ?
Poddůstojník udílí veslařům rozkazy píšťalkou, ale sám jen kormidluje člun a nevesluje
? ∗∗
Mottl a Škrdlant dobyli na XII. olympiádě roku 1936 první cenu v jízdě kánoí na 10 km
se vyjádřil, není potřebí podstrkovat mu kousky jako malému dítěti! „Dobrá,“ usmál se kadet. „Nikdo nechce o tvé mužnosti pochybovat, ale máš na větší podíl spravedlivý nárok, protože jsi přišel na nápad nalíčit udice. A nechceš-li to vzít dobrovolně, tedy ti to nařídím!“ dodal s líčenou přísností. Hoch vztáhl váhavě ruku po krásném kousku masa, ale jakmile jednou do něho kousl, bylo jeho zmizení otázkou nejbližší vteřiny. Měl dojem, že nikdy v životě nejedl nic lepšího, ačkoli maso bylo tuhé, nedovařené a neslané. Na sůl nikdo nepomyslil, přestože jí musilo být na ostrově dost na každém místě, kde se zachytila mořská voda v prohlubních půdy a vypařila se. Juel si umiňoval, že při nejbližší příležitosti nezapomene naplnit si solí kapsu, a Thrige hlasitě litoval, že ten humr není aspoň tak velký jako mečoun, který se proháněl, teď už bez meče, ve vodách zátoky. „Pověsíme tam těch udic mnohem více, co tomu říkáte, pane Jueli?“ Kadet souhlasil a navrhl, aby si nechali Petrovu jeskyni až na konec a vyrazili nyní k Slanému jezeru pro novou zásobu „šňůr“ na udice a jedlých řas. „Nebudou nám moc chutnat po takovémhle soustu,“ ošíval se Thrige, ale uznal, že opatrnost jim velí nespoléhat na nejistý lov v zátoce. Napili se ještě vody z kaluže, jichž bylo všude kolem plno po činnosti gejzíru, a užili k tomu humrova vápenitého krunýře. „To je naše první nádoba,“ prohlásil Petr s uspokojením, schovávaje račí krunýř do kapsy. ,,O nádobí nebude nouze, jen abychom měli co do něj dát,“ prohodil Thrige. V Slaném jezeře bylo mnoho uhynulých měkkýšů s lasturami různé velikosti, mezi nimi také některé druhy připomínající hřebenatku, které říkají Francouzi „skořápka svatého Jakuba“. Slaného jezera dosáhli trosečníci známou již cestou, kudy se ubírali včera. Nebyla ani snadná, ani krátká. Juel odhadl podle slunce, které se již začalo nížit k západu, že šli skoro hodinu - ale neměli jiné možnosti, jak Slaného jezera dosáhnout. I kdyby byli měli člun, který by je přepravil přes zátoku, nebylo by jim to mnoho pomohlo, poněvadž žulové břehy ostrova klesaly v těchto místech srázně jako val. Tentokráte nařezal Thrige tolik jedlých řas, že z nich byly tři důkladné otýpky, pro každého jedna. K tomu přidal mnoho dlouhých kusů stonků různé tloušťky, z nichž většina se dobře hodila na šňůry k udicím. Vyřezali ještě z ryby, která se zatím počala pod účinkem slunečních paprsků kazit a nelibě zapáchala, kusy masa a kostičky na udice. „Čím víc maso zapáchá, tím je má humr radši,“ pochvaloval si Thrige, ukládaje maso do svých bezedných kapes. Juel a Petr se ještě zásobili lasturami, které Thrige otevřel po jistých potížích nožem, a obtíženi nákladem na zádech ubírali se zpět. Slunce zatím již hodně pokleslo a na západním obzoru vyvstaly černé a husté mraky, které stoupaly rychle k nadhlavníku. Kadet pobízel ke spěchu. Měl obavu, že se jim nepodaří před bouří, která hrozila brzkým propuknutím, dosáhnout jeskyně a jen na Thrigeho přemlouvání svolil, aby učinili odbočku a pověsili udice. Na těch, které na místě ponechali, nebyl žádný nový úlovek, ale důvěřivý Petr se utěšoval nadějí, že se do rána jistě něco chytí, tím spíše, že se skály viselo nyní patnáct udic s návnadou tak libě páchnoucí, „že se sem sběhnou zcela jistě všichni raci z celého Tichého oceánu,“ jak prohlásil Thrige. Když míjeli jezírko studené vody z gejzíru, bylo už celé nebe až na úzký pruh nad východním obzorem pokryto černými mraky a začaly padat první těžké krůpěje teplého deště. Tma byla téměř úplná, ale přesto se Petrovi podařilo najít cestu. Řetězu lávových kup dosáhli již za hustého deště a posledních několik metrů uběhli v prudkém přívalu připomínajícím tropické lijavce. „Sláva, jsme na místě,“ oddechl si Thrige, když vkročili do jeskyně. „Zasloužíš, Petře, svrchované uznání, že jsi objevil takové pěkné a suché obydlí. Být to na lodi, požádám důstojníka ve službě, aby ti za odměnu zdvojili dávku rumu.“ Plavčíci rum nedostávali, takže Thrigeho vtip byl velmi pochybné ceny, ale Petr ho přesto přijal s vděčným úsměvem. Juel litoval, že nemají světlo, protože hned za vchodem vládla v jeskyni úplná tma. Tápal podle stěn, hledaje výklenky, o nichž Petr tvrdil, že tu jsou, a brzy mu přišlo na pomoc světlo z nebe. Nad ostrovem propukla bouře plnou silou a blesk stíhal blesk. Fialové světlo elektrických výbojů zářilo téměř nepřetržitě a osvětlovalo vnitřek jeskyň, z nichž jedna, menší, zela v levé stěně skály, asi deset metrů od vchodu, kdežto druhá, značně větší, se otvírala šikmo proti ní, vpravo od vchodu. Menší jeskyně ležela v závětří, a proto si ji trosečníci vybrali k noclehu.
Vchod do celé podzemní prostory byl sice obrácen přímo proti jihu, odkud přicházejí ledové polární větry, ale řetěz lávových kup jej chránil dosti vydatně. Přesto bylo v hlavní chodbě jeskyně hodně větrno a trosečníci se radovali, že našli malou jeskyni, kde bylo příjemné teplo. „Opravdu, dělá to na člověka dojem, že tu je ústřední topení,“ pravil uznale Thrige, ohmatávaje rukou teplou skálu. „Celá ta skála, jak jí říkáme, není vlastně žádnou skálou. Je to nakupená láva, která ještě docela nevychladla,“ vysvětloval kadet. „Jiný proud lávy si skrz ni vynutil cestu, dokud ještě úplně neztuhla, a když odtekl, zbyla po něm tahle podzemní prostora, která není vlastně ničím jiným než jakýmsi lávovým kanálem.“ „Ale Petr tvrdí, že se chodba zahýbá doprava. To ta láva tekla kolem rohu?“ podivoval se Thrige. „Jistě netekla, vybrala si nejkratší cestu, ale při zdvihnutí mořského dna se uplatnily ohromné síly, které pokřivily tvář celého našeho ostrova. Některé vrstvy se zcela roztrhaly, jiné se posunuly a změnily místo. Tak vznikl nepochybně ohyb podzemní chodby, kudy tekla láva,“ vysvětloval kadet. Za řeči se svlékli z promočených šatů a rozestřeli je u toho místa skalní stěny, které se jim zdálo být nejteplejší. Záblesky světla z hlavní chodby padaly tlumeně i do jejich malé jeskyně a oko, které uvyklo temnotě, rozeznávalo již dobře své okolí. Mohli si učinit jakýsi pojem o tvaru a velikosti svého útulku. Měl půdorys tvaru nepravidelného trojúhelníku, v jehož jednom vrcholu ležel vchod, dosti široký a vysoký, aby jím mohli projít dva vzpřímení muži současně. Strany trojúhelníku, přibližně stejné, měřily asi deset kroků a strop jeskyně byl všude tak vysoký, že mohl i Juel, jenž byl z trosečníků největší, pohodlně stát i u stěny. Půdu tvořila láva, lesklá a hladká jako sklo, s dosti značným sklonem směrem k otvoru, jímž se do jeskyně vcházelo. Zřejmě vznikla tato podzemní dutina nahromaděním plynů unikajících ze ,žhoucí hmoty, jejichž tlak zabránil valícímu se proudu lávy, aby zaplnil celý průřez cesty, kterou si násilím otevřel. Později trosečníci zjistili, že velká jeskyně i chodba obsahují celou řadu takových dutin, tato však byla ze všech nejzpůsobilejší k obývání. V suchu a v teple jim zde bylo dobře, i když jejich rostlinná večeře nestála za mnoho, jak prohlásil Thrige. Petr jen toužil po důkladném táboráku, který by jejich podzemní „palác“ dobře osvětlil, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Thrige s ním souhlasil, ale Juel prohlásil, že mohou být rádi, že v té nepohodě mají vůbec střechu nad hlavou. Nečas byl hrozný a Thrige, který po jídle vyšel do hlavní chodby, aby se trochu rozhlédl, jak to vypadá venku, se vrátil s poznámkou, že se tam čerti žení. „Úplný orkán a k tomu ještě hotová potopa z nebe,“ hlásil. „Dobře že chodba stoupá od vchodu do skály, jinak nás to už tady vyplavilo.“ Že se živly rozpoutaly právě nad ostrovem, bylo znát i uvnitř z nepřetržitého hřmění, otřásajícího stěnami jejich podzemního příbytku. „Být to jinde, nahradí nám tenhle vichr dřevorubce,“ podotkl Thrige, naslouchaje temnému zvuku vichřice, který doléhal až k nim. „Ale na tomhle mizerném ostrově neroste ani travička!“ „Nehaňte ho!“ káral Juel. „Zachránil nám životy.“ „To je pravda,“ přiznal Thrige. „Je to vlastně hodně podivné, že jsme se tu tak ve zdraví sešli. Co kdo dělal ve chvíli, když se s námi člun rozsypal?“ Rozhovořili se o událostech předvčerejší noci, která skončila zkázou člunu, a Juel otevřeně doznal svou chybu. Neměl dát člun obracet, pokus o dosažení lodi, jejíž světla v bouřlivé noci zahlédli, byl stejně beznadějný. Po zkáze člunu se kadet a Thrige prostě dali nést vlnami, nevědouce jeden o druhém, a společný účinek větru i mořského proudu je zahnal k ostrovu, šťastnou náhodou k místu, kde břeh byl poměrně plochý. Juel ucítil půdu pod nohama nedlouho po tom, kdy člun ztroskotal, a Thrigemu se dařilo podobně. Oba se velmi podivili, když ráno začali volat a uslyšeli dánskou odpověď - Thrige Juelovu a Juel Thrigeho. Ještě podivuhodnější bylo, že se hoch, ač v bezvědomí po nárazu na trosky člunu, neutopil a procitl, dříve než se vrátil příliv, který by ho byl jistě odplavil na moře. „Náramně šťastná náhoda!“ mínil Thrige. Byli tak unaveni celodenní námahou, že usnuli okamžitě, jakmile si navzájem popřáli dobré noci, ačkoli bouře zuřila ustavičně s neztenčenou silou.
10. MRTVÝ OBR Opravdu, tady by člověk prospal čtyřiadvacet hodin a ani by o tom nevěděl, žádné, dotěrné sluníčko ho sem nechodí budit, řekl si Thrige, když se druhý den probral ze spánku. Jeho druhové ještě spali a neměl v úmyslu je hned budit, dokud si nevyšel ven podívat se, jak den pokročil. Po včerejší bouřce nezbylo na ostrově ani památky a slunce stálo již tak vysoko, že spěchal zburcovat Juela a Petra. „Musím se podívat na ty svoje hodinky,“ oznamoval Thrige. „Člověk by se naučil ještě na stará kolena povalovat se v posteli!“ Poznámka o posteli, kterou ani Petrova obrazotvornost nebyla s to zaměnit za sporou otýpku mořských řas, jedinou jejich náhražku polštáře, vzbudila smích jeho druhů. „Čemu se smějete?“ durdil se Thrige. „Myslíte, že nedovedu spravit hodinky? Námořník se vyzná v každém řemesle.“ „Nikdo o tom nepochybuje,“ chlácholil ho Juel a projevil svou důvěru v jeho umění tím, že mu svěřil i své náramkové hodinky. Vyšli ven, najít si po včerejším dešti nějakou kaluž, ve které by se umyli, aby nemusili sestupovat až ke gejzíru, a zasedli potom k své skrovné snídani. „Nejvyšší čas, abychom dostali do žaludku zase poctivé sousto,“ mínil Thrige, jenž nebyl žádným ctitelem ani „sladkého dřeva“, jak říkal čepelatce, ani „košťálů“, název, který udělil jedlé řase z čeledi chaluh. Juel navrhl, aby se podívali nejprve k „lovišti humrů“, jak nazval místo, kde pověsili udice, a potom aby pokračovali v průzkumu ostrova. „A k čemu to?“ ošíval se Thrige, nepřítel dlouhých pochodů jako každý starší námořník. „Neviděli jsme toho už dost a není to pořád stejné? Kámen a nic než kámen! Kdyby přišlo na mě, seděl bych u zátoky a lovil bych humry. Pořídil bych si na ně pěkný koš, jako to dělají rybáři v Norsku, a do večera bych jich měl kopu. To by byla hostina!“ „To všechno ještě můžete udělat, ale nejdříve přece musíme vědět, kde jsme se to octli! Třeba je to rozlehlá pevnina, kterou zabereme a přivtělíme k Dánsku, uděláme z ní opěrný hod pro lov velryb a tuleňů v jihopolárním 1 moři, a až se vrátíme domů, dostaneme všichni danebroga první třídy,“ rozpřádal Juel žertem plány, které se Petrovi nezdály být nijak přehnané.
∗∗
Dánský řád, vojenský i civilní
„To byste tu nejdřív musil mít pořádný chráněný přístav, ale do téhle zátoky nevklouzne přes ty proklaté útesy ani šalupa,“ bručel Thrige, neochotně se sbíraje. Ovinul si kolem pasu nekonečně dlouhé stonky řas. „Provazy,“ odpověděl stručně na Petrovu otázku, proč tak činí. „Jdeme přece do hor, ne?“ Vzali si hole bez kamenů, které den předtím nařezal Thrige ze stonků řas ve Slaném jezeře, a dali se na cestu. Na Juelovu radu se pustili chodbou týmž směrem jako včera Petr, aby si prohlédli svůj „skalní palác“, jak začal Petr podle vzoru některého robinzona podzemní prostory nazývat. Cítil se polichocen údivem svých druhů nad rozlehlou kruhovou „síní“, jako by byl sám jejím tvůrcem. „Na mou víru, tady by mohla pohodlně tábořit setnina vojáků,“ vyjádřil se Thrige. Líbily se mu také četné výklenky ve stěnách, které prý by se hodily znamenitě za spižírny, kdyby nebyly tak teplé. Skutečně, lávové stěny tvořící tyto přirozené dutiny nebyly nikde chladné a kadet odhadoval jejich teplotu nejméně na osmnáct stupňů Celsia. „Zatím nemáme, co bychom tam mohli schovat, a našim řasám neuškodí, když vyschnou,“ odvětil k Thrigeho poznámce. Petra pojala obava, že by jejich příjemně teplá „ložnice“ mohla brzy vychladnout, ale kadet ho uklidnil. Kámen nepozbude tak rychle své teploty, není-li vydatně ochlazován vzdušnými proudy nebo vodou. Jejich malá jeskyně ležela mimo tah větrů pronikajících do hlavní chodby a bude trvat jistě hodně dlouho, než její teplota poklesne natolik, aby se pobyt v ní stal nepříjemným. „Rozhodně v tu dobu už na ostrově nebudeme,“ dodal a Petr se polekal. Jemu se na ostrově líbilo a ani jej nenapadla myšlenka, že by měl odtud brzy odejít. Stýskalo se mu sice po rodičích a sourozencích, ale kdyby nebyl „Kronborg“ ztroskotal, byl by zůstal tak jako tak dlouho mimo domov. Vždyť tu byli teprve tři dny a dosud znali z ostrova pramalou část; stále objevovali něco zajímavého, byla by věčná škoda tak rychle odtud odejít! Juelova poznámka vzbudila i pozornost námořníkovu. „Vy myslíte, že se odtud dostaneme?“ tázal se zvědavě. „Doufám v to,“ pověděl upřímně Juel. „Nechtěl byste přece zůstat na téhle nehostinné skále až do konce svých dnů, Thrige?“ „To věru ne, ale nemám tušení, jak se odtud dostaneme. Na člun, i sebemenší, nemáme ani materiál, ani nástroje, abychom si ho postavili. A plavat až do Austrálie nebo na nějaké obydlené rovníkové ostrovy, to by myslím nedokázal ani největší přeborník, ne?“ Thrige se upřímně zasmál svému vlastnímu vtipu, ale Juel jeho veselost nesdílel. „Doufám, že pojede kolem nějaká loď,“ řekl. „Je to naděje, která vždy zbývá trosečníkům.“ 1 „Loď?“ Thrige se zatvářil nedůvěřivě. „Dostali jsme se posledním kursem »Kronborgu« hezky z cesty obvyklých lodních drah a tu plachetnici jsme potkali jen proto, že ji tam bouře zahnala. A pak, ostrov, bude dělat na každého kapitána dojem neobydlené holé skály. Měli bychom vztyčit na některém vysokém bodě znamení.“ Petr se už neudržel. „Měli bychom nejdříve změřit polohu ostrova,“ vpadl horlivě do rozmluvy, hned však se zarazil nad vlastní smělostí. „Výborně, kuliferdo, to je přece nápad! Že mě to, starého mrože, nenapadlo samotného?“ líčil Thrige údiv. „Nemáme k tomu potřebné přístroje, milý Petře,“ pravil Juel vlídně k hochovi, jenž se začervenal až po kořínky vlasů. Otvíral už ústa k odpovědi, ale zase je zavřel, obávaje se nových posměšků poddůstojníkových. Juel si povšiml jeho rozpaků a pobídl ho, aby jen klidně pověděl, co má na srdci. Nuže, ukázalo se, že pan inženýr Cyrus Smith z Vernova Tajuplného ostrova dovedl změřit zeměpisnou polohu jejich ostrova i bez sextantu. Bylo potřebí dalších Juelových domluv, aby nesmělý hoch vysvětlil, jak to Cyrus Smith dělal. Důvtipný Vernův hrdina počkal, až se slunce na své celoroční zdánlivé dráze po obloze octne v určitém a známém místě. To by se jim právě hodilo, poněvadž 2 zanedlouho bude zimní slunovrat a slunce bude svítit kolmo na obratník Kozoroha, neboli na ta místa jižní polokoule, která leží na třiadvaceti stupních a sedmadvaceti minutách jižní zeměpisné šířky. Stačí tedy změřit si ten den výšku slunce nad obzorem a odečíst ji od devadesáti stupňů, to jest od pravého úhlu. Rozdíl udá, o kolik leží jejich ostrov jižněji než obratník Kozoroha, čili jejich přesnou zeměpisnou šířku.
∗∗ ∗∗
Kurs lodi, směr její jízdy
Petr počítal podle zvyku obyvatelů severní polokoule, pro něž je 21. prosinec dnem zimního slunovratu. Místa, v nichž se trosečníci nacházeli, byla však na jižní polokouli a měla v onen den naopak slunovrat letní, poněvadž slunce se jim počalo vzdalovat
„To je rozhodně vtipné, ale jak tu výšku slunce bez úhloměru zjistíme?“ tázal se pobaveně Juel. Ale ukázalo se, že to nebylo pro důmyslného inženýra Smithe žádnou překážkou. Prostě zabodl kolmo do země hůl a změřil její nejkratší stín. Nato si narýsoval do písku pravoúhlý trojúhelník, jehož jednou odvěsnou byla délka tyče a druhou délka stínu, a úhloměrem, zrobeným z větviček a ze silného trnu akácie, si proměřil ostrý úhel trojúhelníku. „Až na to, že nemáme ani písek, ani trny akácie, ani větvičky, je to docela chytrý nápad,“ posmíval se Thrige, který měl instinktivní nedůvěru k nápadům vyčteným z knížek. „To by nebyla žádná vážná překážka, Thrige,“ mínil Juel. „Hůl bychom upevnili na skále jiným způsobem, třeba tak, že bychom ji zastrčili do hromady z našich kabátů, větvičky bychom nahradili pevnými stonky čepelatky a trn akácie rybí kostí. Ani by nevadilo, že nemáme písek, do něhož bychom namalovali výsledný trojúhelník, poněvadž bych si ho mohl snadno narýsovat ve zmenšeném měřítku do notesu. Ale pověz nejdříve ještě, Petře, jak to provedl inženýr Smith se zeměpisnou délkou!“ Hned při prvých slovech hocha zase přerušil. „Samozřejmě, a jsem dnes nějaký zabedněný, že mne to hned nenapadlo! Měli dvojí hodinky, jedny, které šly podle místa, jehož poledník přesně znali, a druhé, které si nařídili podle poledne na jejich ostrově. Rozdíl obou časů udával rozdíl zeměpisných délek obou míst. Je to všechno hezké a v knížce se to pěkně čte, ale kdo by to chtěl vskutku s takovými nedokonalými přístroji provádět, dopustil by se velkých chyb. Rozhodně větších, než je můj odhad. Myslíte, že nás bouře zahnala daleko od místa, kdy jsme byli v poledne před ztroskotáním »Kronborgu«, Thrige?“ Poddůstojník chvíli uvažoval. „Rozhodně ne, pane Jueli,“ pravil s přesvědčením, „spíše nás tam zahnala zase zpátky! Odpoledne jsme sice pluli k jihu, ale vítr, který potom hnal náš člun, i když jsme pluli nosem proti němu, nás strkal zase na sever. Řekl bych, že nejsme ani sto mil od místa, kde jsme byli 10. prosince v poledne.“ „Řekl bych to také,“ souhlasil Juel. „A protože jsem to byl právě já, kdo měřil poslední polohu lodi, mohu tvrdit, že jsme přibližně na pětačtyřicátém stupni jižní šířky a na stopětatřicátém stupni západní délky, počítáno od greenwichského poledníku.“ Položil ruku zaraženému hochovi na rameno a přátelsky se na něho usmál. „Jsem jist, že by to ani pan inženýr Cyrus Smith nezměřil přesněji. Ale máš ty paměť, Petře!“ Jeho obdiv byl jen slabou útěchou za zklamání, které hoch utrpěl. Dívá-li se pan Juel s takovou nevážností na zkušenosti robinzonů, pak už mu nepoví nic o tom, jak žili na svých opuštěných ostrovech. Ale nevydržel to a rozhovořil se o chvíli později, když sestoupili po příkrých lávových stupních k pobřeží, vyhýbajíce se oklikou rokli s nedýchatelným plynem, kde by se byl málem udusil. Jejich četné udice totiž vynesly poměrně dobrý úlovek v podobě tří humrů, z nichž dva byli menší než humr, kterého chytili den předtím, zato třetí jej délkou ještě o něco předčil. „Zatrolená věc!“ láteřil Thrige, když ho přešla první radost nad kořistí. „Teď abychom zase letěli ke gejzíru si to uvařit! Není to k zbláznění, že nemáme ani sirky, ani palivo?“ Juel mu dal za pravdu, skutečně se nalézali v neobyčejném postavení lidí bez ohně jako člověk před mnoha tisíci lety. Tomu však nepochybně pomohl blesk k prvnímu ohni, který on pak úzkostlivě střežil, aby mu nikdy nevyhasl. Podobnou šťastnou náhodu nemohli trosečníci z „Kronborgu“ očekávat, na jejich ostrově nebylo nic hořlavého, „nebeský oheň“ by tu nenalezl žádnou potravu. Byl to jakýsi posměšek nevlídného osudu, že pod jejich nohama a patrně nepříliš hlub oko planul podzemní oheň, který si teprve nedávno prorazil cestu ven sopečnými výbuchy; ale to byla síla nespoutaná, jejíhož nového projevu se mohli jen obávat. Na Thrigeho stesky se Petr vytasil s tím, jak si inženýr Cyrus Smith opatřil oheň, když jim mořský příboj uhasil táborák rozdělaný poslední zápalkou. Slepil prostě hlínou dohromady dvě hodinová sklíčka, mezi něž dal vodu, a vyrobil si tak spojnou čočku, která soustředila tolik slunečních paprsků, že stačily zapálit suchý mech. Tentokráte naslouchal Juel jeho výkladu velmi pozorně a bez poznámek. Nápad byl dobrý a uskutečnitelný, stuhové listy řas, usušené na slunci, by snad chytly a hlínu by mohli nahradit rozsivkovým bahnem, byla tu, však jedna překážka, kterou nedovedli odstranit: Thrigeho hodinky měly jen jedno sklo a sklo náramkových hodinek Juelových bylo značně menší a tak málo vypouklé, že se, naprosto k Thrigeho sklu nehodilo. „Zatím nelze nic podniknout,“ rozhodl Juel po krátkém přemýšlení. „Vezmeme humry s sebou a uvaříme si je, až se vrátíme z průzkumu ostrova.“ Thrige si pověsil zabité raky přes rameno a nato zahájili obtížné zlézání lávového vrchu, který se tyčil severně od jejich jeskyně. Musili se záhy odchýlit od pobřeží, kde láva tvořila nízké, avšak
neschůdné hřbety a stupně. Zátoka jim brzy zmizela z očí a následující hodinu strávili výstupem, který je spolu se sálajícím sluncem náležitě zahřál. Za hovoru cestou připomněl Petr, že by měli počítat čas jako všichni robinzoni, aby věděli, jak dlouho jsou na ostrově. Juel si uvědomil, že je 13. prosince a neděle k tomu, řekl to svým druhům, ale vzbudil tím jen malý zájem. „Den jako den,“ rozhodl Thrige. „Do kostela jít nemůžeme, protože tu žádný není, kino nebo divadlo taky ne, ba ani sebemenší hospoda. Jak tedy rozlišit neděli od všedního dne? Něco dělat musíme, abychom nezašli hlady, a pro práci se na nás pán bůh jistě hněvat nebude. Tak jakápak neděle!“ Jeho vývodům bylo těžko odporovat a Juel se o to ani nepokoušel, zaujala ho však Petrova připomínka, že by měli počítat čas. Obvyklých robinzonských metod nemohli použít, nebylo tu stromů, do nichž by ryli čárky - krátké za každý všední den a delší za neděle - a láva byla tak tvrdá, že by se byl Thrigeho nůž spíše zlomil, než by se podařilo něco do ní vrýt. Petr byl toho názoru, že by mohli za každý den uložit v některé menší jeskyni kamínek, který by přinesl z lávového pole, menší za všední den a větší za neděli, ale Thrige to prohlásil za nepraktické. Juel přišel na jednoduché řešení, vytrhl ze svého notesu kalendář a odevzdal ho Petrovi s vybídnutím, aby si každý den ráno od něho vypůjčil tužku a zaškrtl běžné datum. „Doufám, že nikdy nezapomeneš,“ řekl nedůvěřivě Thrige. Petr ho ujistil o své spolehlivosti. Cítil se vyznamenán Juelem, že mu takovou důležitou věc svěřil, a současně mírně rozhořčen nad poddůstojníkovou pochybovačnou poznámkou. On že by zapomněl! Ví toho o povinnostech robinzona mnohem více než celý pan Thrige, podnálodní dánského válečného námořnictva. Schylovalo se k poledni, když stanuli na neširoké plošině, nejvyšším místě lávového vrchu, několik set metrů nad zátokou, jejíž vody se leskly přímo pod nimi. Ostrov ležel před nimi jako na dlani, holý a neutěšený, pouhá skála bez života, omývaná nekonečným oceánem. Podobal se písmenu Y, jehož svislá nožička mířila od severovýchodu k jihozápadu a prodlužovala pravou horní nožičku, zatímco levá horní nožička písmene měla směr skoro přesně severojižní. Klínem písmene byla zátoka a její dolní špičkou pobřeží, kde moře vhodilo Petra na břeh. Nebylo je odtud vidět, poněvadž pohled na ně zastíralo žulové pohoří prostupující svislou nožičkou Y jako páteř. Z jeho nejvzdálenějšího jižního konce trčela nevysoká znělcová kupa, podobná ohromnému zvonu šedozelené barvy, pravidelně rýhovaná svislými čárami jako antický sloup. Její vrchol se zdál ležet ve stejné výši jako plošina na které stáli. Byla od nich vzdálena vzdušnou čárou nejvýš pět kilometrů a podobala se velmi nápadně Čertově věži, znělcovému vrchu v romantických horách amerického Wyomingu, jehož obraz znal Juel z přírodního filmu. Žulové hory byly hranicí mezi západní a východní částí ostrova, které se vzhledem od sebe dosti lišily. Západní část byla plochá a bažinatá, pokrytá týmž hlubinným bahnem, které by bylo málem pohltilo Petra. Její šedožlutý povrch přerušovala temná láva, která se rozlila napříč bažinami jako přirozený most. Byl to most rozervaný a nerovný a zvedal se směrem k zátoce. Vrch, odkud se trosečníci rozhlíželi, byl jeho nejvyšším bodem a patrně i nejvyšším bodem celého ostrova. Pojmenování Rozhlednový vrch se naskýtalo samo od sebe a Juel je bez váhání vepsal do mapky, kterou rychle načrtl. Východní část ostrova byla skalnatá, převládala zde šedočerná barva žuly se světlejšími pásy porfyrových žil a s temnými skvrnami čedičových vyvřelin. Celek tvořil neschůdnou vysočinu, jejíž jižní konec přecházel v Zelené pohoří, oddělené hlubokou úžlabinou od Slaného jezera. Rudé a hnědé řasy plovoucí na hladině jezera přidávaly nové tóny k této pestré směsi barev, poskytující oku mnohem příjemnější pohled než jednotvárné bažiny na západě. Břehy ostrova byly jen málo členěné a jeho rozměry nebyly velké, vzdálenost mezi oběma horními konci nožiček, které trosečníci pojmenovali Západním a Východním mysem, nečinila víc než 10 kilometrů, zatímco v největší své délce, od Východního mysu k Jižnímu, to jest ke konci svislé nožičky, měřil ostrov jen asi 15 kilometrů. Největší šířku, pouhých 5 kilometrů, vykazoval mezi zátokou a Jižním mysem, jeho celkovou plochu odhadoval Juel asi na 70 až 90 čtverečních kilometrů, z čehož většinu však zabíraly bažiny a neschůdná východní vysočina. „Moc se tu prohánět nemůžeme, ale to je jen dobře,“ prohlásil Thrige. „Jestli máte ten svůj výkres hotový, pane Jueli, tak myslím, že už nás tady nic nedrží a že bychom mohli zase jednou jít zpátky a uvařit si ty raky!“ „Počkejte trochu, Thrige,“ žádal Juel. „Ještě jsme to všechno nepojmenovali, jakpak bychom se tu pak vyznali?“
„Vyznat se tu nemusíme, když nemůžeme nikam chodit,“ vrčel Thrige, ale Petr dával najevo horlivý souhlas. Pojmenovat každou skálu na svém panství, to přece musí udělat každý pořádný robinzon! Navrhoval Juelovi různé výstižné názvy, jako pobřeží Spásy, Ohnivá skála, údolí Hladu, zátoka Zkázy, ale Juel je zamítal jeden po druhém. „Nikdo z nás by si je nepamatoval, volme něco jednoduššího,“ žádal. Po menších poradách a krátké úvaze vepsal do své mapky tato jména: Kodaňská zátoka k široké části zálivu, jehož krajními body byly oba mysy, Západní a Východní, Keporákův záliv k nejvnitřnější části této zátoky, zařezávající se do pevniny, Černý ostrov k sopečné skále čnějící z Keporákova zálivu, Černý mys k onomu bodu východního pobřeží, které vybíhalo nejdále do moře pod Východním mysem, Juelův mys - to byl návrh Thrigeho - k místu, kde se sešli spolu po zázračném zachránění; Thrigeho skálou nazývali už dříve nejvyšší místo skalnatého břehu Slaného jezera, odkud Thrige spatřil poprvé keporáka, právě tak už dříve pojmenovali pohoří, které musili překročit, aby se dostali k Slanému jezeru, Zeleným pohořím, a bažinu, ve které by byl málem Petr zmizel, Petrovou bažinou, stačilo tedy jen zanést tato jména do mapky, kamení bylo na ostrově jakousi vzácností, a proto kotlina přiléhající na západě k Thrigeho skále a vyplněná sopečnými bombami a lapilli byla pokřtěna na Kamenitou kotlinu, po jistém váhání a na spojené naléhání Petra i Thrigeho, jemuž se Petrův návrh velmi líbil, připsal Juel k soutěsce s mofetou rokle Smrti, název, který připadal jeho střízlivé mysli příliš románový, hory východní části ostrova pojmenoval k poctě druhé vlasti Petrovy Českou vysočinou, což mu vyneslo vděčný úsměv mladého plavčíka, a žulové pohoří, dělící západní část ostrova od východní Skovgaardovy hory, na památku nešťastného kapitána „Kronborgu“, jméno pro znělcovou kupu čnějící ze Skovgaardových hor se naskytlo samo sebou, a tak byla pokřtěna na Zvonovou horu. Nyní zbývalo už jen málo význačných míst, s bažinami západního dílu ostrova si Juel nelámal hlavu a horní nazval Severní bažinou, dolní Jižní bažinou, lávový náplav, který je dělil jako most a vrcholil Rozhlednovým vrchem, byl pojmenován Lávové pole. Pro jeskyni měl Petr řadu svůdných jmen, jako Podzemní palác nebo Skalní hrad, Černá tvrz a různá jiná, ale Juel rozhodl, že se jí bude říkat prostě Jeskyně a že to stačí, poněvadž žádnou jinou jeskyni dosud neobjevili. Právě tak gejzír zůstal Gejzírem, ježto byl zatím jen jediný a solfatáry Juel jednoduše očísloval, počínaje tou, kterou objevili jako prvou, a konče solfatárou, která byla nejblíže k Jeskyni. Přirozená nádržka chladné vody z Gejzíru obdržela jméno Studené jezírko a kadet chtěl už svůj výkres uklidit do kapsy, když ho Thrige upozornil na dvě černé kupy ležící nedaleko Jižního mysu pod Skovgaardovými horami a na zátoku a malý ostrov v týchž místech. „Ty dva malé vrchy jsem viděl nejdřív, když jsem zase nabyl vědomí,“ podotkl Petr. „Vypadají jako dva přátelé a pojmenujeme je podle starořeckých nerozlučných kamarádů Orestes a Pylades,“ navrhl kadet. „No, to nebude zrovna dost lehké si tahle jména zapamatovat,“ namítal Thrige. „Tak je prostě očíslujeme, nechcete?“ nabízel ochotně Juel. „Ne, to ne,“ odmítal kvapně námořník. „Čísla si pamatuji ještě hůře než jména!“ A tak zůstalo při Orestovi a Pyladovi. Záliv vnikající do ostrova těsně pod nimi byl nazván podle svého tvaru Pravoúhlou zátokou a ostrůvek, který jej kryl proti oceánu, Malým ostrovem. Tím skončili své mapování, ale Juel právě vetkl tužku do notesu, když se Thrige udeřil pěstí do čela. „Jsme to hlupáci,“ zvolal mrzutě. „Ale Thrige!“ horšil se Juel. „Když už chcete takhle mluvit, měl byste aspoň užívat jednotného čísla!“ „Odpusťte, pane Jueli,“ omlouval se námořník, „jen mi to tak uklouzlo. Vždyť my jsme všechno možné pojmenovali, ale na ostrov jsme přitom docela zapomněli!“ „Máte pravdu,“ přiznal kadet v rozpacích. „Ale jak mu chcete říkat? Dánský ostrov je trochu příliš staré a potom, tak docela dánským není, poněvadž Petr je spíše Čech než Dán. Navrhněte něco, kamarádi, mne samotného nic nenapadá.“ Tentokráte však selhala i Petrova pohotovost ve vymýšlení jmen. Když rokovali už delší dobu, ukončil Juel debatu návrhem, aby zatím ponechali ostrov beze jména a říkali mu jen „náš ostrov“. Později je snad něco vhodného napadne. Tím byl průzkum této části ostrova prozatím zakončen a trosečníci se chystali k návratu. Před sestupem obhlíželi ještě moře, ale ani bystrozraký Thrige, jenž se
chlubil, že vidí na padesát mil daleko, nespatřil nikde nejmenší stopy po nějaké jiné pevné zemi. Vzduch byl vyčištěn bouřkou a tak průzračný, že bylo vidět daleko, ale všude se rozkládala jen nekonečná šedomodrá hladina Tichého oceánu. Petr se ve své snaze probádat oceán přiblížil těsně k východnímu svahu, který spadal velmi příkře k zátoce, a náhodou se zadíval přímo pod sebe. Jeho výkřik polekal v prvé chvíli Juela až k smrti, domníval se, že hoch padá dolů. Přiskočil chvatně, chtěje jej stáhnout zpět, ale když pohlédl tam, kam Petr ukazoval, byl by málem sám vykřikl údivem. Téměř přímo pod nimi, na útesu obnaženém odlivem, leželo nehybně ohromné tělo keporákovo, jak je tam nepochybně vyhodily vlny za bouře předešlé noci. „Pane na nebi, to bude masa! Ode dneška nejím humry,“ zvolal nadšeně Thrige, ale jeho radost netrvala dlouho. Útes, na němž kytovec ležel, nepřiléhal až ke břehu, dělila jej od něho řada menších skalisek, mezi nimiž bylo vždy moře, místy až několik metrů široké. To nebyla tak nepřemožitelná překážka, ale horší bylo, že Rozhlednový vrch spadal k útesům velmi příkře, takže na přímý sestup k mrtvému obrovi nebylo ani pomyšlení. Neohrožený Thrige sice navrhl, že se spustí po laně upleteném ze stonků řas, ale Juel to rázně odmítl. Neměl - neprávem, jak se později ukázalo - důvěru k těmto „samorostlým“ provazům. „Ale pane kadete, přece tam nenecháme takové metráky masa!“ bědoval námořník. „Nenecháme, ale musíme si to rozmyslit,“ odmítal Juel. „Nebudeme přece zbůhdarma riskovat život někoho z nás!“ „To není zbůhdarma, z toho masa můžeme žít půl roku a ještě déle,“ odporoval Thrige. „A jaképak rozmýšlení? Budeme-li se dlouho rozmýšlet, přijde příliv a spláchne nám keporáka zpátky do vody. Pak si ho hoňte!“ „Zde přece nemůže být příliv vysoký?“ namítl nedůvěřivě kadet. „V každé takové nálevkovité zátoce jsou vysoké přílivy, i na Tichém oceáně,“ trval na svém paličatý Thrige. „Viděl jsem v zátoce Fundy u Nového Skotska příliv dvacet metrů vysoký!“ „To bylo ale na Atlantiku, nestrašte mne, Thrige!“ smál se Juel. Skutečně, příliv zde nemohl být tak vysoký, jinak by byl keporák již dávno unikl ze zálivu, dříve než ho napadl mečoun. Přesto neměli času nazbyt, ježto mohli pracovat na zvířeti jen za odlivu, když útes neležel pod vodou. Po krátké poradě se rozhodli, že se vrátí ke skálám, u nichž lovili humry, a odtud budou postupovat podle pobřeží, jak to nejdále půjde. Potom doplavou k útesu, na němž leželo mrtvé zvíře, vyřežou z keporáka tolik masa, kolik to jen bude možno, a přeplavou s ním na břeh. Cestou zpátky si vzpomněl Juel, že mají jen jediný nůž, což bylo málo pro nastávající práci. Petr navrhl, aby si zhotovili nože z vhodných kousků sopečného skla, které přivážou řasami k pevným stonkům čepelatky. Juel souhlasil, Thrige se však stavěl důrazně proti tomu, namítaje, že zastávka v Jeskyni a cesta do Kamenité kotliny, kde jedině se vyskytoval obsidián, sopečné sklo, je tak zdrží, že zatím nastane příliv. Byl posedlý touhou dostat keporákovo maso na břeh do bezpečí, ale Juel nepovolil. V Kamenité kotlině si vybrali vhodné kusy sopečného skla a zhotovili z nich zakrátko tři nože, jejichž trojhranná čepel připomínala spíše dýku než nůž. Thrige rozštípl svým nožem silné a pevné stonky řasy čepelatky a vklínil do nich skleněné čepele, které potom ještě připevnil tenkou stélkou řasy, mnohokráte ovinutou kolem držadla. Ačkoli spěchali, jak jen mohli, minulo přece jen dávno poledne, když opouštěli kotlinu. Juel se však přesto nepodvolil Thrigeho naléhání a místo k pobřeží zamířil ke Gejzíru, k pozdnímu obědu. Tentokráte by byl nedočkavý Thrige tahal humry z vody ještě úplně syrové, aby uspíšil odchod na břeh, kdyby mu v tom nebyl kadet zabránil. Při vyhlídce na spousty masa, které jim sliboval keporák, nemusili u oběda nijak šetřit a všichni se najedli dosyta - poprvé za poslední tři dny. „Takové hody budeme mít teď každý den a ještě lepší!“ prohlásil Thrige, když se ubírali k lovišti humrů. Skutečně také, podaří-li se jim dopravit na břeh aspoň část keporákova masa, budou zabezpečeni na dlouhou dobu. Nemusili se potom starat o každodenní ob živu a s dobrým a suchým přístřeším mohli vyčkávat záchranu po celé měsíce. Thrige si ulehčeně oddechl, když stanuli na břehu - příliv ještě nenastal, přišli včas. Ze svého místa sice nemohli spatřit útes s mrtvým savcem, poněvadž jej kryl skalnatý záhyb břehu, ale nebylo pochyby, že zvíře najdou
v pořádku. Z počátku mohli postupovat těsně podle moře, kde odliv uvolnil úzkou, avšak dosti schůdnou stezku, ale později se jim postavily do cesty prvé odnože Rozhlednového vrchu. Přivázali se k sobě a počali obcházet strmé úbočí, přerušované častými a dosti hlubokými trhlinami s ostrými hranami. Opírali se sice o hole, ale chvílemi si musili pomáhat i rukama a nejednou noha sklouzla na lávě, hladké jako led. Přes obtížný terén postupovali dosti rychle, Juel byl zvyklý na hory z mnoha prázdnin, které strávil v skalnatém Norsku, Petr měl výhodu ve své svižnosti a lehkosti a Thrige zase vynahrazoval velkou silou a obratností nedostatek cviku. Tak pronikli až k místu, kde byl vrch rozbrázděn hlubokou úžlabinou, jejíž protější stěna spadala příkře jako zeď. To byla překážka, kterou nebylo možno zdolat. „Dejme se tou trhlinou, vidím dole útes, na který se vejdeme všichni,“ radil Thrige. Spustili se po hladké skále, brzdíce svůj pohyb holemi, a po malé chvíli se octli na jakémsi skalním stupni na samém úpatí Rozhlednového vrchu. Čněl jen nevysoko z vody, a když Juel postoupil až na jeho okraj, by si prohlédl další cestu, zjistil, že skála je za úžlabinou tak příkrá, že po ní nelze jít. „A proč bychom se také po ní plahočili?“ namítl Thrige, když Juel projevil své zklamání. „Útes s keporákem je odtud sotva dále než sto metrů, to přece uplaveme jako nic!“ „Nejde jen o to plavání, musíme myslit také na přepravu masa k Jeskyni,“ upozorňoval Juel. „Dobrá, ale na to je dost času,“ mínil Thrige. „Zatím, dokud je tenhle kus skály nad vodou, dopravíme sem toho co nejvíc a odtud pak to už někam uklidíme nahoru, než moře přijde.“ Nic lepšího nemohli podniknout, a tak se svlékli a zuli - v keporákově nitru by byli šaty velmi rychle zničili a ponechávajíce si jen spodky a pás s nožem a provazy, skočili do vody. Byla sice studená, ale vzduch byl prohřátý slunečními paprsky, a tak tato krátká lázeň nepřipadla otužilým námořníkům nijak nepříjemná. Po několika minutách dosáhli lávového útesu, který čněl z vody jako ohromný černý balvan. Našli snadno místo, kde se jim podařilo dostat se nahoru, a měli nyní příležitost prohlédnout si svou kořist z největší blízkosti. Jako ohromná hora masa tyčilo se před nimi mrtvé zvíře, jehož délku Thrige odhadl nejméně na patnáct metrů. Leželo na boku, jak je moře vyvrhlo, obracejíc k trosečníkům šedé, bíle mramorované břicho; jeho hlava spočívala na nejvyšším místě útesu, zatímco konec ocasu téměř mizel ve vodě, která již zvolna stoupala. Juel vystoupil na špičky, chtěje dosáhnout rukou na prsní ploutev, ale nepodařilo se mu to; přední část trupu kytovce byla velmi vyvinutá a měřila nejméně tři metry do šířky i do výšky. „Dáme se do toho!“ prohlásil stručně Thrige a zabořil svůj nůž až po střenku do břicha zvířete. Protkl silnou a lysou kůži, ale nepodařilo se mu proniknout mocnou vrstvou tuku a musil svůj řez znovu a znovu rozšiřovat a prohlubovat - přičemž mu Juel i Petr svými skleněnými noži vydatně pomáhali - než se dostal k útrobám. Na okamžik ustoupili před zapáchajícími plyny, které se vyvalily z nitra zvířete, ale potom pokračovali rychle v práci. Vykrajovali kusy kůže, tuku i masa a hromadili je na nejvyšším místě útesu. Zanedlouho již téměř mizeli v břiše ohromného savce, jehož krví byli hrůzně pomazáni po celém těle jako divoši, a pokračovali ve svém řeznickém řemesle neúnavně až do chvíle, kdy Juel prohlásil, že je nejvyšší čas dopravit vyřezané maso na břeh. Dolní část keporákova trupu již mizela v stoupajícím přílivu a skalní stupeň, na němž chtěli kořist přechodně uložit, čněl z vody už jen na metr. „Já mám nápad, pane kadete,“ přihlásil se udýchaný Petr. „Co kdybychom natáhli odtud provaz k tomu stupni a spouštěli po něm maso, zavěšené na jiném provazu?“ Přiznal se poctivě, když ho Juel i Thrige za tenhle návrh pochválili, že ho má z příběhu o ztroskotání škuneru kapitána Musgravea, kde takovým způsobem přepravovali plavci svůj majetek z lodi na břeh. „Plavec arci na to musí přijít, ale že si to plavčík pamatuje, to už je něco!“ škádlil ho Thrige. Vybral ze své bohaté zásoby „lan“, kterou vzal s sebou, kus dosti pevný a dlouhý a připevnil ho jedním koncem několikanásobnými námořnickými uzly k oběma prsním ploutvím keporákovým, druhý konec si Petr ovinul kolem pasu a plaval s ním k výběžku pod Rozhlednovým vrchem. „Plav rychle, ať jsi na břehu, než ti dojde provaz!“ volal za ním Thrige, který byl od té chvíle, co viděl před sebou takovou zásobu masa, samý žert. Vybral svůj nejdelší a nejsilnější stonek z bobuláku, ale nebyl si jist, bude-li stačit. Úspěch jejich „lanovky“ závisel na délce lana: nemohli je nastavovat, poněvadž uzel by bránil v pohybu smyčce
nesoucí maso. Thrige si od Petrova návrhu sliboval i jinou výhodu, bude-li lano dosti dlouhé a pevné: upoutání keporáka ke břehu, okolnost velmi významnou pro případ, že by příliv přece jen spláchl kytovce z útesu, na němž spočíval. Petr plaval volnými tempy a urazil asi polovinu cesty, když uslyšel za sebou pronikavý hlas Thrigeho. „Ahóóój, Petře, pozor! Mečoun po levém boku, přímo na tebe!“ ječel námořník, a když se hoch koutkem oka podíval dozadu, spatřil, jak Juel i Thrige skákají do vody. Neměl čas se tam déle dívat, srpovitá ploutev se k němu hnala s úžasnou rychlostí. Potopil se v posledním okamžiku a dravec se nad ním přehnal, zasáhnuv ho úderem ocasní ploutve do ramene. Petr plaval pod vodou, rozhlížeje se na všechny strany v tekutém živlu, prozářeném slunečními paprsky. Přesvědčil se záhy, že se mečoun nedal oklamat. Dlouhý stín mu na okamžik zatemnil světlo přicházející shora a v příští vteřině spatřil rybu, jak sjíždí vpravo od něho a jen v malé vzdálenosti šikmo pod hladinu. „Nahoře to bude přece jen lepší!“ řekl si a prudce se vynořil. Měl čas, zuřivý pronásledovatel prolétl o zlomek vteřiny později nad místem, které právě opustil. Ohlédl se a spatřil Juela a Thrigeho, jak plavou k němu úžasnými tempy. Jejich plavecký výkon ho upoutal tak, že zapomněl pro tu chvíli na nepřítele, ale varovný výkřik Juelův mu ho zase připomenul. Oba muži byli ještě příliš daleko, aby mohli zasáhnout do boje, který se hned nato rozpoutal. Petr vytáhl nůž z opasku v posledním okamžiku. Zahlédl krásné modré oko blýskající se zlobou, otevřenou, hluboce rozseknutou tlamu a silný zažloutlý pahýl zubu, přelomeného stopu od kořene. Vyrazil kupředu, ale hrůzná zbraň podobná slonímu klu projela těsně nad jeho ramenem. Stočil ruku stranou a zarazil nůž do boku zvířete tak prudce, že se křehká skleněná čepel zlomila. Ztráta zbraně ho ohromila a na okamžik se mu zastavil dech. Přestal plavat, vyšlápl vodu a rozhlížel se zmateně kolem sebe. Mečoun zmizel! Nemohl ho zabít, tím si byl jist, jediná rána jeho slabé zbraně na to nestačila. Ale kde jenom je? Napadlo ho, že se vodní dravec plíží pod hladinou, tajně, v skrytu, aby ho napadl zákeřně zezadu. Zapomněl úplně na své přátele, nepřišlo mu na mysl volat je na pomoc, ačkoli je od něho dělil v tu chvíli už jen tucet metrů. Juel na něj něco volal, ale Petr toho nedbal. Vědomí, že v příštím okamžiku snad už mu dravec zabodne pahýl svého zubu do těla, ho úplně popletlo. Pozbyl nadobro rozvahy, nabral dech a ponořil se, jak nejhlouběji mohl. Otevřel oči pod vodou a díval se kolem sebe. Úder do zad dovršil jeho zmatek. Mečoun je tu! Ovládla ho jediná myšlenka, že je vůči hrozné rybě docela bezbranný. Zapomněl, že je pod vodou, a otevřel ústa k volání o pomoc. Začal prudce pít a dusit se, bil rukama kolem sebe a přestal vnímat své okolí. Cítil jen, že ho nějaká mohutná síla vynáší k hladině, nepomyslil ani na obranu a byl velice udiven, když pohyb náhle ustal a do jeho plic začal vnikat čerstvý vzduch. „Člověče, což jsi se zbláznil? Proč jsi tak do mne tloukl tam pod vodou?“ zlobil se Thrige. Plaval těsně vedle Petra, podpíraje ho lehce levou rukou. „Já myslil, že je to mečoun!“ hájil se Petr. „Mečoun? Kdepak je toho konec!“ Thrige se nadzvedl nad hladinu a rozhlížel se. „Podívej se, tamhle plave a voda je plná jeho krve. Musil jsi ho pěkně zřídit!“ Nechtěl věřit, že ho Petr bodl jen jedenkrát a ještě při tom zlomil nůž. Mečoun plul zvolna ve vzdálenosti několika set stop. Prchal od místa boje a široký rezavý pruh značil jeho cestu. Když dorazili k skalnímu výstupku, byl už Petr zase v pořádku a děkoval svým druhům, že mu přispěli na pomoc. „Vlastně jsi ji ani nepotřeboval,“ podotkl Thrige, střepávaje se sebe vodu. „Jen mi pověz, proč jsi se tak najednou potopil? Měl jsem obavu, že ti došel dech a že je s tebou amen!“ „Myslil jsem, že jde na mne mečoun pod vodou,“ vysvětloval hoch. „A když jsem tě popadl za rameno, tak jsi myslel, že je to mečoun? To je dobré!“ smál se Thrige. K hovoru však nebylo času nazbyt a oba muži rychle přivázali konec lana, které nesl Petr, k lávovému výčnělku. Usnesli se, že se na útes s keporákem vrátí jen Thrige a bude posílat kusy masa po laně na skalní výstupek, kde je Petr rychle odváže a připoutá k jinému lanu, na němž je kadet vytáhne nahoru, na skálu, kde budou v bezpečí před stoupajícím mořem. Thrige zhotovil hladkou smyčku, na jejímž konci zavěsil kus masa, smyčka s nákladem sjela potom sama ke skalnímu výstupku, ježto nosné lano mělo sklon a jeho konec, přivázaný k skalnímu stupni, leželo něco níže než konec připoutaný k ploutvím keporáka. Když Petr maso odvázal, stáhl Thrige smyčku pomocí tenkého provazu, k ní připevněného, zase k sobě a zavěsil na ni nový náklad. Mezitím už Petr přivázal předchozí zásilku masa
k lanu, jehož druhý konec držel v ruce Juel. Kadet stál na svahu Rozhlednového vrchu a ukládal maso vytažené nahoru na malou plošinku, kterou objevil v srázné úžlabině. Práce šla rychle od ruky, ale moře stoupalo ještě rychleji. Když Thrige posílal ku břehu poslední náklad, stál už Petr po kolena ve vodě a musil se přidržovat jednou rukou lana, aby ho příboj nespláchl dolů. Dříve už poslal k Juelovi jejich šaty a boty, a když se sešli všichni tři na svahu Rozhlednového vrchu, bylo jejich první starostí se obléci. Ačkoli den byl jasný a slunce hřálo, bylo na svahu ležícím ve stínu pro neoblečené lidi citelné chladno. Po usilovné práci trvající několik hodin byli jak náleží hladoví. „Nemá smysl tahat se hned dnes se vším tím masem do Jeskyně,“ rozhodl Juel. Skutečně, mohli maso nechat klidně ležet na místě, na ostrově nebylo žádných lupičů z říše živočišné, před jejichž chtivostí by byli nuceni své zásoby chránit. Thrige vybral z veliké kupy masa játra a ledviny, útroby se nejrychleji kazí a bylo by škoda přijít o to, co bylo podle jeho tvrzení z keporáka nejchutnější. „Dobrá, ale na čem to uděláme?“ staral se Juel. „Teplá voda z Gejzíru nám v tomhle případě na uvaření nestačí!“ Petr si vzpomněl na jícen s vroucím bahnem. „To je nápad!“ chválil Juel. „Bahno má jistě teplotu vyšší než sto stupňů a nechladne.“ „Ale načichne nám to tím ohavným plynem, jak se jmenuje?“ měl obavy Thrige. Kadet ho uklidnil, sirovodík je i ve vejcích a jejich chuti to nijak nevadí. O hodinu později usedli kolem nízkého kráteru bahnité sopky a Thrige začal kuchařit. Rozdělil játra i ledviny na řadu menších kusů a každý z nich nabodl na hůlku, nato zasunul konce hůlek s masem do vroucího bahna a opřel druhé konce o stěny nálevkovitého jícnu. Tím byla všechna práce skončena a nezbývalo nic jiného než vytáhnout chvílemi některý kousek masa, zbavit ho bahnité kůry a zjistit, jak dalece je upečen. To byl příjemný úkol, jehož se s ochotou podjali všichni. Výsledek byl ten, že většina improvizovaných rožňů zmizela z podivuhodné pece ještě dříve, než bylo maso dokonale upečeno. Nebylo také divu, pekoucí se ledviny i játra šířily tak příjemnou vůni, že nikdo z přítomných neodolal a po prvním „ochutnání na zkoušku“ snědl velmi hbitě celý kus. K Juelovu podivu se snědlo všechno do posledního sousta, ačkoli játra kytovce byla veliká a také ledvin byly slušné dva kusy. Zato řasy odmítli tentokráte Thrige i Petr s nechutí přes kadetovo naléhání. „Ale později, až budeme mít jen sušené maso, budete musit jíst řasy k němu, jinak by vám chyběly vitamíny a dostali byste kurděje,“ upozorňoval je. Oba mu to ochotně slíbili, „jen když si protentokrát nemusili kazit požitek z výborné večeře ohavnou zeleninou“, jak podotkl Thrige. Když se ukládali ve své teplé Jeskyni ke spánku, vyjádřil se Thrige, že tak jako dnes se měli na „Kronborgu“ jen o králově svátku. „Víte, co si myslím, pane kadete?“ řekl Juelovi. „Že žádný ostrov není tak špatný, aby na něm nemohl člověk robinzonovat. Podívejte se na ten náš! Je holý jako moje dlaň a my jsme se na něm octli docela beze všeho, když nepočítám můj nůž a dvoje zkažené hodinky. A přesto dnes taková hostina!“
11. OKŘÍDLENÝ LUPIČ Trvalo celý týden, než robinzoni z „Kronborgu“ dopravili keporákovo maso na svah Rozhlednového vrchu a odtud do Jeskyně. Thrigeho obavy se nesplnily, příliv nikdy nedosáhl takové výše, aby spláchl tělo mrtvého obra z jeho posledního lůžka. Zaplavil je sice až po prsní ploutev a trosečníci musili po každém přílivu čerpat z nitra kytovce mořskou vodu lasturami - práce zdlouhavá a nepříjemná, kterou zejména Thrige neměl rád - ale nebyl s to ani o palec pošinout obrovské tělo z jeho polohy. Spočívalo nehybně a měnilo se zvolna v kostru. Trosečníci je rozebírali kus po kuse a pomocí lanovky přenášeli svou kořist na břeh. Hodilo se jim vše, i ohebné a pružné kostice, které vylámali z keporákových čelistí, i zlomený zub mečounův, vyproštěný z jeho těla. „Nebudeme přece vyrábět šněrovačky, vždyť už je nikdo nenosí!“ vtipkoval Juel, když Thrige začal pracovat na „zubech“ obrovského savce. Ale námořník tvrdil, že může přijít okamžik, kdy se dnes neužitečné kostice budou výborně hodit. Petr znal hned jeden způsob jejich upotřebení, druhové Cyra Smithe na Tajuplném ostrově v zimě jimi hubili dravou zvěř. Jak to dělali? Velmi jednoduše. Ohnuli kostici a polili ji vodou, kterou nechali zmrznout. Tak dostali kus ledu, v jehož nitru byla uzavřena ohnutá kostice. Na něj dali návnadu, ochotný jaguár všechno spolkl, led se v jeho teplém žaludku rychle roztavil, kostice se napřímila a svými ostrými konci probodla ubohému zvířeti žaludek. Thrige kroutil nad tímto jednoduchým receptem hlavou. Nechtělo mu jít na rozum, jak ti lidé přiměli kostici, aby zůstala hezky ohnutá, než se na ní utvoří led. Svázat ji nemohli, poněvadž provázek by se v žaludku jaguára nepřetrhl a tím méně rozpustil. Drželi ji tak dlouho, než voda zmrzla? Ale potom jim zamrzly prsty do ledu i s kosticí! Vedl o tom s Petrem vášnivou debatu, kterou ukončil Juel poukazem na okolnost, že na jejich ostrově nejsou žádní živočichové a tudíž také žádní jaguáři, takže těžko budou moci kostice z keporáka uplatnit tímto způsobem. Ostrov byl skutečně dokonale prost života a zdálo se, že i vody Keporákova zálivu jsou pusté. Když trosečníci čistili nitro kytovce od mořské vody, našli zřídkakdy stopy nasvědčující, že se nějaká ryba přiživovala na jejich kořisti. I mečoun zmizel z vod zálivu a nebylo po něm ani stopy. Na humry nyní nelíčili, neměli na to čas, Thrige ostatně sliboval, že uplete později z pružných stonků řas košík, do jakého loví norští rybáři humry a garnáty. Kusy masa a špeku ukládali volně před vchod do jeskyně, uvnitř je ponechat nechtěli, poněvadž tam bylo teplo, a venku se nemusili obávat, že by se nějaký pták nebo masožravý čtvernožec s nimi dělil o zásoby. Jen silnou
a drsnou kůži kytovce, rozkrájenou na kusy, nahromadili v jednom výklenku Jeskyně. Juel pozoroval s ohavami, jak jejich obuv trpí na ostré lávě, a doufal, že z keporákovy kůže si budou moci zhotovit alespoň podrážky, až svoje rozbijí. Thrige zužitkoval i veliký žaludek zvířete, vyprázdnil jeho skromný obsah, ubohé zvíře se poslední dny postilo a nemělo toho v žaludku příliš mnoho - pečlivě ho vymyl a usušil, načež sešil hustými stehy všechny jeho otvory až na jediný, dostal tak výborný měch na vodu, naprosto nepostradatelný pro příští průzkumné cesty na ostrově, kde byl Gejzír jediným zdrojem pitné vody. Bodrý námořník se hodně napracoval, než se mu podařilo žaludek sešít tak, aby se v něm voda udržela. Nit mu poskytly velmi tenké kořínky řas a mezi kostmi ryby ze Slaného jezera našel snadno takovou, která se hodila za jehlu, ale jak udělat do ní ouško, jímž by provlékl nit? Pohotový Petr věděl okamžitě, jak to provést, v Tajuplném ostrově si s tím hravě poradili. Prostě rozpálili hřebík - ten si předtím udělali ze železa, které vydobyli z nerostů na ostrově - a tím vypálili otvor do kosti. „Za prvé nemám hřebík, ale mohl bych vzít na to špičku svého nože, ale hlavně nemám oheň, a i kdybych ho měl, sázím krk, že s tím žádnou díru neudělám!“ bručel Thrige. Urazil velmi Petra tvrzením, že ti jeho robinzoni jsou pro kočku. „Ne tak docela,“ vzal ho v ochranu kadet. „Ale je rozdíl napsat něco v knížce a něco skutečně udělat podle toho, co bylo napsáno!“ Thrige si nakonec pomohl tak, že kostí napíchal dírky těsně vedle sebe a potom její špičkou trpělivě vpravoval nit do každé dírky zvlášť. Dalo to hodně práce, ale výsledek byl znamenitý, když naplnili na noc žaludek vodou, zjistili ráno, že jí v něm zůstala ještě dobrá polovice. Petr si už netroufal uplatňovat zkušenosti svých robinzonů, vždyť za ně dosud sklidil malé uznání. Neřekl tedy Juelovi, proč si tak toužebně přeje dopravit na břeh i keporákova střeva, naprosto nepotřebnou část zvířete, jinak velmi užitečného, jak se vyjádřil Thrige. Sám se podjal nevábivé práce, která spočívala v důkladném vyčištění a vyprání střev, a sušil je trpělivě na slunci, které se brzy potom, co dopravili všechnu svou kořist na břeh, začalo ukazovat jen velmi zřídka. Nastaly mlhavé a nevlídné dny, kdy syrový a vlhkem prosycený vzduch nelákal vůbec k opuštění teplé Jeskyně. Petr přenesl nedosušená střeva kytovce do Jeskyně a umístil je v jednom teplém výklenku ústřední síně. „To bych rád věděl, proč si s tím dáš tolik práce, Petře?“ divil se občas Thrige. „K ničemu to není, ani svršky na boty si z toho neuděláme, je to příliš tenké. Nanejvýš by se to dalo použít místo skla do oken, kdybychom nějaká okna měli!“ Thrige uhodil hřebík na hlavu! Petr nedovedl zapomenout, jaká krásná okna si udělali Cyrus Smith a jeho druhové v jejich Granit-housu v otvorech, které si zručně vylámali pomocí vlastnoručně vyrobené úžasné třaskaviny, nitro glycerínu. „Jeho Jeskyně“, ke které cítil poměr vlastníka, ježto ji sám objevil, byla krásná, ale měla velikou vadu: byla neobyčejně tmavá a on měl rád světlo. Dříve nebo později nitroglycerín vyrobí – je tu tolik různého kamení, proč by tu nebyly také nerosty potřebné k výrobě této třaskaviny? Petr se rozpomenul, jak to dělal inženýr Cyrus Smith na Tajuplném ostrově, a není příčiny, proč by se to nepovedlo také jim. Tenkým blánám, které ze střev zvířete připravil, byl však souzen jiný úkol, daleko podivuhodnější než ten, který by byly konaly jako náhražka okenních tabulí. Štědrý den a vánoční svátky byly oslaveny hostinou z keporákova masa, které by byl Thrige rád upravil na kolikero způsobů jako vánoční rybu. Bohužel jeho kuchařská činnost byla velmi omezena nedostatkem prostředků, měl na vyhranou buď maso uvařit v horké vodě Gejzíru, anebo je upéci v bahnité sopce. Rozhodl se pro oba způsoby a korunoval svůj výkon báječným koláčem. Zhotovil jej z rozsekaného uvařeného masa a sladkých řas s malou přísadou keporákova tuku, který sám o sobě nebyl příliš chutný. Petr vzpomínal na báječné české moučníky z matčiny kuchyně a nebyl koláčem nijak nadšen, ale oba Dánové, zvyklí na zapíjení nakládaných rybiček čokoládou, pojídali námořníkův výrobek s velikou chutí. „Už dlouho jsem nejedl nic tak dobrého,“ tvrdil Juel k velké radosti Thrigeho. Petr se k jeho chvále nedovedl připojit, byl příliš upřímný, aby něco předstíral. Nechtěl však Thrigeho zarmoutit, vždyť byl k němu tak hodný, a proto statečně snědl svůj díl. Vzpomínal na matčin štědrovečerní závin s jablky. Bože, to by jeho kamarádi koukali,
co to je za požitek! A zvlášť rohy, Petrovy nejoblíbenější kousky, hezky sbalené dohromady, s křehkým máslovým těstem! Za těchto představ bylo zdolání Thrigeho moučníku dvojnásob hrdinským výkonem. Nejkrásnější večer ze všech večerů roku, Štědrý večer, strávili vzpomínáním na domov. Petrovo bezstarostné mládí nemísilo do těchto vzpomínek nic teskného a smutného, jako to dělal zralejší Juel. Thrige, jenž neměl žádných blízkých příbuzných, vzpomínal hlavně na kamarády z „Kronborgu“. Zahynuli opravdu všichni? A ne-li, co se s nimi stalo? Co se vůbec ve světě soudí o tom, že „Kronborg“ nedojel? „O tom celkem nic,“ pravil kadet, vytrhnuv se ze svých smutných úvah. „Pluli jsme hlavně s plachtami a řeknou si, že jsme měli méně příznivý vítr. Ostatně čtrnáct dní na přeplutí Pacifiku není ještě tak mnoho. Horší je, že neuslyší už nikdo rádio z »Kronborgu«.“ „Měli jsme ztroskotat s takovou pěknou malou vysílačkou, jako měli lidé z Nobileho vzducholodi,“ prohodil Thrige. „Zdá se mi, že byl mezi nimi i jeden tvůj český krajan, ne, Petře?“ „Byl a zachránil se s polovinou posádky. Ostatní zahynuli. Rádio jim skutečně přivolalo pomoc,“ rozpomínal se Petr. Příběh nebyl tak dávný, došlo k němu při letu italské vzducholodi k severní točně a poutal tehdy po dlouhé měsíce pozornost celého světa. „Rádio, pravda, to by bylo něco,“ přisvědčil kadet. „Ale my bychom musili mít něco mnohem většího, než zachránili Nobilovi trosečníci z jejich vzducholodi. Jim stačila polní stanice, protože byli jen několik set kilometrů od 1 své základny, kdežto my jsme od nejbližší pevniny, kde jsou lidé s přijímači, mnohem dále !“ „Měli bychom se však nějak snažit dát o sobě vědět, a ne tu čekat, až sem zabloudí nějaká loď. Je otázka, kdy bychom se dočkali, za tu dobu by nám narostly vousy až na zem,“ stěžoval si Thrige. Petr se při tom nedovedl ubránit úsměvu. Otázka vousů ho při jeho patnácti letech vůbec netížila, zato Juel už dávno nebyl elegantním a hladce vyholeným kadetem, kterého znal na „Kronborgu“, a Thrigeho vous se již neomezoval jen na krátký zastřižený knír, jak jej nosil na lodi. Oběma zarostly tváře i brady, kadetovi plavým vousem a Thrigemu temně hnědým. „Měli bychom postavit někde návěstní stožár, aby bylo z dálky vidět, že jsou na ostrově lidé, a také poslat nějakou zprávu,“ ozval se Petr. Nápad se stožárem schválil Juel okamžitě a usnesli se, že to učiní hned, jak se Zlepší počasí. Na jeho otázku, jak si to představuje s posláním zprávy, když nemají rádio, vytasil se hoch hned s dvěma návrhy podle osvědčených robinzonských vzorů. Bohužel trosečníci nebyli s to uskutečnit žádný z nich, neměli láhev, aby v ní poslali „láhvovou poštu“ - jejíž osud je ostatně velmi problematický a jen v nepatrném počtu případů probíhá tak, jak si to odesílatelé přejí a „vzdušnou poštu“ pomocí albatrosa nebo jiného ptáka prohlásil Juel za výmysl romanopisců, i kdyby takového ptáka na ostrově někdy chytili. „Všichni ptáci, kteří létají přes moře, mají ve zvyku na vodě odpočívat a v moři lovit,“ vysvětloval Juel na Thrigeho dotaz, proč se mu „albatrosí pošta“ nelíbí. „Pak je ovšem samozřejmé, že zpráva i sebelépe chráněná podlehne dokonalé zkáze mořskou vodou, než pták přeletí dosti malé vzdálenosti.“ Proti všemu očekávání měli tohoto podivuhodného letce spatřit zanedlouho. Po Novém roce - který k Thrigeho lítosti prošel klidně a bez oslav a bez nápojů, o nichž se vyjádřil, že jsou stvořeny k tomu, aby zpříjemnily život námořníkův - začali trosečníci stavět návěstní stožár na Rozhlednovém vrchu. Nebyla to nijak snadná práce a zabrala plný týden. Rozhlednový vrch byl holou skálou neskýtající žádné možnosti k upevnění stožáru a nezbylo nic jiného než nanosit na něj pracně kamení z Kamenité kotliny. K tomu bylo zapotřebí zhotovit nejdříve z řas vaky, v nichž kamení budou nosit; po několika nezdarech se Thrige zhostil tohoto úkolu docela dobře. Povzbuzen svým úspěchem upletl i několik košíků na chytání humrů a potom trávili občas všichni tři odpočinek u vody, věnujíce se lovu humrů. Byl velmi jednoduchý a nemusili ani při něm mlčet jako rybáři. Koš podobný hluboké míse, zavěsili na hůl, vložili do něho návnadu a spustili jej na mořské dno, chvílemi lovec prudce vytáhl koš, a když měl štěstí, nalezl v něm humra hodujícího na návnadě, která sestávala z keporákova tuku nebo z humřích vnitřností. Takový lov byl zábavou a oddechem po práci, poskytoval také příležitost k uzavírání sázek o to, kdo chytí prvního
∗∗
Za příznivých atmosférických podmínek bylo slyšet i malou stanici trosečníků z „Itálie“ na vzdálenost mnoha set kilometrů.
humra a kdo jich naloví více. Předmětem sázek bývala buď račí klepeta, nejchutnější kousky z celé kořisti, anebo určitý počet nákladů kamene, vynesených z kotliny na Rozhlednový vrch. Humři byli vítaným zpestřením každodenní stravy, sestávající z keporákova masa - ačkoli se Thrige zpočátku zaklínal, že už je nikdy nebude jíst. Musili maso kytovce také šetřit na zimní dobu, až raci zalezou k odpočinku a nebude snadné je chytit. Rozkrájeli maso na dlouhé a úzké kousky a sušili je zpočátku na slunci a později, když nastalo mlhavé období, prodlužující se na celé týdny, nad bahnitou sopkou. Postavili nad ní malé lešení ze stonků čepelatky a jiných řas a na ně maso položili. Hned u vchodu do jeskyně navršili sopečné kameny do dvou malých pyramid, vysokých asi dva metry a vzdálených deset metrů od sebe, a zavěsili sušené maso na několika silných stoncích natažených mezi oběma kamennými jehlanci jako šňůry na prádlo. Maso vysušené tak, že bylo tvrdé jako dřevo, vydrží jim na tomto stinném místě dlouho, o tom byli přesvědčeni. Thrige si vzpomněl na salámy z jejich lodní zásobárny, vyschly tak, že je kuchař musil štípat sekerkou. Nebylo však potřebí uchylovat se k takovým prostředkům - kterých ostatně ani neměli - stačilo hodit maso do vřelé vody nebo je držet chvíli nad párou stoupající z Gejzíru, nasálo do sebe velmi brzy tolik vlhkosti, že se dalo krájet i křehkým nožem ze sopečného skla. Mohli je pak vařit nebo péci anebo i požívat tak, jak bylo. Juel byl přesvědčen, že mohou maso nechat klidně venku a chránit je jen stříškou z hustě spletených řas proti dešti a sněhu, ale přepočetl se. Jednoho dne, když se vraceli k večeru z Rozhlednového vrchu, kde od rána pracovali, spatřili neočekávaného hosta, který si pochutnával na jejich zásobách. Byl to velký pták podobný ohromné huse, s bílým tělem a černošedými křídly, stál na svahu jedné kamenné pyramidy, přidržoval se nemotorně prsty spojenými plovací blánou a rval maso dlouhým zobanem zahnutým do ostrého háku. Nevyrušil se ze svých hodů, ani když se Thrige vzpamatoval z prvého překvapení a zahromoval: „Jdeš mi od toho, ty lupiči!“ Otočil hlavu a změřil si pohněvaného námořníka krátkým pohledem svých malých oček, načež se věnoval znovu ochutnávání keporákova masa. Rozzlobený Thrige šel k pyramidě, vyrval z ní menší kámen a mrštil jím po vetřelci. Nedal si práci s mířením a minul ptáka, ačkoli házel z bezprostřední blízkosti. Měl právě čas uskočit z dosahu jeho ohromných křídel, pták poskočil na místě, rozepjal úzká křídla, přesahující svým rozpětím vše co Petr až dosud viděl, a těžce jimi mávaje, vznesl se nad hlavy překvapených trosečníků. Zůstal viset ve vzduchu přímo nad nimi a zdálo se, že ani nepotřebuje křídel, aby se tam udržel. Petr měl dojem, že jimi vůbec nemává, a Juel, jenž si vypůjčil Thrigeho hodinky, které námořník už dříve vyčistil a uvedl do chodu, užívaje k tomu jen svého nože, zjistil, že jejich návštěvník mávne křídly jen jedenkrát za plných osm minut! „Nu, tady máš svého albatrosa a můžeš ho požádat, aby odnesl tvé psaníčko, Petře,“ žertoval Juel. „Tohle že je albatros?“ divil se hoch. „Vždyť vypadal jako husa, když seděl, a teď ve vzduchu se podobá velikému rackovi!“ „Je to opravdu on,“ ujišťoval Juel. „Podívej se na ta křídla, měří nejméně čtyři metry v rozpětí, ani kondor nemá taková! A neviděl jsi jeho zoban?“ „Viděl, byl pořádný a nechtěl bych, aby mne s ním klovl!“ „Ten mu právě vynesl jeho jméno. Portugalci bůhvíproč v něm vidí nějakou podobu s nádobou na čerpání vody, které říkají alcatruz. Začali tak ptáka nazývat a zkomolením z toho vzniklo pojmenování albatros, rozšířené ve všech jazycích.“ „Ať se jmenuje jak chce, je to lupič a ať si mne nežádá, až ho chytím!“ huboval námořník, počítaje škodu, kterou utrpěli. Nebyla valná, albatros, vyznačující se velkou žravostí, přilétl patrně teprve nedávno, ježto z masa chybělo jen pět kousků a šestý byl nahlodán. Vlhký vzduch posledních dnů změkčil částečně vysušené maso, takže kořistníkův ostrý zoban s ním neměl mnoho práce. Juel se smál Thrigeho rozhorlení a řekl, že by musil jít albatrosa chytat na vodu na udici jako rybu, na zemi i ve vzduchu že je velmi těžko ho ulovit. Je to ostatně výlučně vodní pták a vytrvalý dálkový letec, který přichází na zemi jen klást vejce. Jejich ostrov ovšem byl k tomu naprosto nevhodný, poněvadž by tu albatros nenalezl travinu k upletení hnízda - pokud by se nespokojil s mořskými řasami, což se Juelovi nezdálo být tak zhola vyloučeno. A tak se odškodnil za svou neužitečnou zastávku malým obědem na útraty obyvatelů ostrova.
Poněvadž nebylo jisto, zda neobnoví svůj nájezd, popřípadě nenajdou-li se jiní následovníci mezi četnými „námořními letci“ z ptačí říše, rozhodli se trosečníci, že uklidí okamžitě své zásoby do ústřední síně. Bylo tam sucho a přitom současně dosti větrno, takže se snad nemusili bát, že se jim maso i při dlouhém uložení zkazí. Ačkoli byli velmi znaveni, dali se neprodleně do práce. Nejdříve tam přenesli všechno maso a potom sňali rostlinné provazy a rozebrali i obě pyramidy, jejichž kameny zase sestavili v síni. Po celou tu dobu setrval albatros nehybně ve vzduchu, přímo nad místem svého lupu, ve výši několika set metrů, stěží rozeznatelný svým bílým tělem v lehké mlze, která se vznášela nad ostrovem. Neodvážil se opakovat svůj útok na maso, dokud bylo před Jeskyní, ale zřejmě se nevzdal naděje, že se na chutná sousta zase vrátí. Teprve když v Jeskyni zmizel i poslední kámen, zakroužil zklamaný letec několikrát nad lávovým polem a potom se majestátně vzdálil směrem k severu. Jakmile dopravili na Rozhlednový vrch dostatek kamenů, netrvalo vztyčení návěstního stožáru dlouho. Sestavili jej z tvrdých a neohebných stonků mořských řas, kterých nařezali mnoho kusů v délce jednoho až dvou metrů. Svazovali dohromady vždy čtyři stejně dlouhé kusy položené na sebe, aby dostali „tyč“ čtyřnásobně silnou, a čtyři takové tyče pak spojili pomocí pružných a pevných stélek, skládali je tak, aby konec jedné „tyče“ přesahoval konec druhé asi o tři čtvrtiny metru, načež přeložené konce důkladně omotali stélkovým provazem, pevně zauzleným. Tím dostali stožár vysoký jen asi čtyři metry, ale to jim stačilo. Rozhlednový vrch byl sám o sobě dosti vysoký a šlo jen o to, umístit na jeho vrcholu znamení, v němž by každý na dálku poznal dílo lidské ruky. Patu stožáru zasadili do kamenné pyramidy a na ochranu před bouřnými větry, jimž bude hodně vysazen, jej upevnili pomocí čtyř provazů, které k němu přivázali jedním koncem v jeho poloviční výšce a druhým je připoutali k čtyřem malým pyramidám, rozestaveným do čtverce.“ Na stožár nyní měla přijít vlajka zdaleka viditelná, ale tu trosečníci neměli. Nemohli také postrádat ani jediný kus ze svého oděvu, který byl beztak pro zimní období zcela nedostatečný. Po společné úradě zhotovil Thrige s Juelem pevný rám ze silných stonků řas, opatřil jej mříží ze slabších stonků a tu pak vypletl stuhovitými listy. Dostal tak pestrou plochu, kde se střídala rudá barva s hnědou, znamení, které bude jistě vidět na vzdálenost několika mil. Když vytáhli lanem tento prapor na vrchol stožáru, byla jejich práce na Rozhlednovém vrchu skončena. Vztyčení praporu se vykonalo bez obvyklého pozdravu, který koneckonců ani nebyl na místě, „poněvadž jejich zeleninová vlajka není 1 žádný danebrog ,“ jak se vyslovil Thrige. Práce spojené s úpravou keporákova masa a se vztyčení stožáru zabraly téměř celý měsíc. Leden uplynul, poměrně mírný a teplý, a nastal únor, ačkoli tento měsíc odpovídá srpnu severní polokoule, na tomto ostrově neměl nic z jeho slunné pohody. V polovici měsíce se dostavily mlhy, ráno i večer velmi studené, a ani pobyt v teplých výklencích Jeskyně nebyl s to chránit trosečníky dokonale před chladem. Juel myslil jen s obavami na to, co bude později, až nastane zima a větry od jižního pólu zanesou na ostrov mráz a sníh. Pětačtyřicátá rovnoběžka jižní polokoule, na které ležel jejich ostrov, má mnohem drsnější podnebí než stejná zeměpisná šířka severní polokoule. Juel věděl, že v zimě zde budou tak nízké teploty, že je jen malá naděje, že by ji mohli bez ohně ve zdraví přežít. Musejí mít oheň za každou cenu, to byla myšlenka, kterou se nyní zabýval ustavičně, ať již za dne, kdy pracoval nebo chodil se svými druhy po ostrově, anebo v noci, když se probouzel, chvěje se zimou. O palivo by nyní nebyla nouze, měli mnoho set kilogramů keporákova tuku, nakrájeného na kostky a složeného v ústřední síni Jeskyně. Žlukl tam bez užitku, ale hořel by jistě stejně dobře jako tulení tuk, vyhřívající eskymácké chýše za krutých mrazů polární noci. Zkoušel křesat různými kameny, které nasbíral v kotlině, a zapálit jiskrami drť z usušených listů řas. Ale jiskry byly slabé a nestačily zanítit sušinu, jejíž zápalný bod byl nepochybně dosti vysoký. Petr se vytasil s třením dřev, jak to dělají příslušníci mnohých primitivních národů, poněvadž neměli dřevo, použili silných stonků řas, ale nechť je sebelépe vysušili nad „bahenní“ sopkou, jejich tkáň přijímala tak rychle do sebe vlhko ze vzduchu, že na jejich zanícení třením nebylo nejmenší naděje. Thrige se o to často pokoušel, chápaje se stonků pokaždé s novou nadějí, že nyní se to podaří, vždy je ale zahazoval zpocen tak, že by teplo, které sám vyvinul, stačilo přivést do varu vodu v lodním kotli, jak se vyjádřil.
∗∗
Dánská národní vlajka, bílý kříž v červeném poli
12. ELEKTRICKÝ OHEŇ Náhodná poznámka bodrého námořníka přivedla Juela na zcela nový způsob, jak si pomoci k ohni. Seděli za bouře, která vypukla náhle jednoho odpoledne, blízko vchodu do Jeskyně, pozorujíce oslnivou hru blesků, a Thrige prohlásil, že by to nebylo špatné, kdyby se tak podařilo přimět blesk, aby sestoupil poslušně do kamen a ohřál tam oběd. „Jenže by se ho dalo použít jen málokdy, bouřky nejsou tak časté,“ dokončil svou fyzikální úvahu. „To by nevadilo, ovzduší je vždy nabito elektřinou, i za jasného dne,“ poznamenal Juel, vytrhnuv se ze zamyšleného pozorování blesků. „Americký fyzik a státník Benjamin Franklin dokázal elektřinu v mracích už roku 1752. Vypustil draka, který měl kovový hrot, od něhož šel konopný provázek k zemi. Hrot vysál elektřinu z mraků a provázek ji svedl k zemi do kovového klíče, který byl přivázán na jeho konec. Z klíče dostal Franklin jiskry, několik decimetrů dlouhé a...“ Nedokončil a prudce sebou trhl. Thrige to přičítal blesku, který sjel v malé vzdálenosti od Jeskyně do lávové kupy, jejíž vrcholek rozmetal, ale mýlil se. Byla to myšlenka na miniaturní blesk, sršící z Franklinova klíče, blesk dostatečný, aby zanítil suchý prach z listů řas, která přerušila Juelovu řeč. Podivné, že ho to nenapadlo již dříve, pomyslil si. V ovzduší je vždy elektrický náboj a napětí v něm stoupá průměrně o sto voltů na každý metr výšky, i když je počasí zcela jasné. Blíží-li se bouře, stoupá ovšem napětí mnohem prudčeji. Podaří-li se mu poslat draka do výše tisíce metrů, dostane mezi ním a zemí rozdíl napětí sto tisíc voltů, který se vybije v jiskře několik centimetrů dlouhé. Nesmí to být ovšem obyčejný drak, s jakým si hraje mládež, nýbrž přístroj, kterého užívají meteorologové. Naštěstí jej dobře zná, strávil půl roku na námořní meteorologické observatoři. Neprozradil svým druhům nic z myšlenek, které mu rychle za sebou. proběhly hlavou, ale překvapil je, když zmizel uvnitř Jeskyně a vrátil se po malé chvíli se svazkem slabých hůlek a se svitkem tenkých provázků z řas. „Kdo mi pomůže?“ tázal se rozjařeně. „Oba,“ pravil Thrige. „Ale povězte nám, co chcete vyrábět?“ „Až potom,“ odmítl Juel, „zatím je to tajemství. Nejdříve mi nařežte z těchhle tenkých hůlek osm kusů, asi sto
deset centimetrů dlouhých!“ ,,O nařezání by nebylo, ale jak to odměřit?“ Thrige byl na rozpacích, ale Juel mu pomohl. Znal svou vojenskou míru, sto osmdesát bez bot. Odměřil se provázkem, udělal na místech vyznačujících délku jeho těla uzlíky a potom provázek postupně překládal, vyznačuje každou polovinu novým uzlíkem. Tak dostal posléze míry pro dvaadvacet a půl, pětačtyřicet, devadesát a sto osmdesát centimetrů. Pětinásobná nejmenší délka byla jen o málo víc, než kolik žádal. Když Thrige nařezal hůlky, vybídl ho Juel, aby s Petrovou pomocí sestavil vždy ze čtyř hůlek čtverec tak, že sváže jejich konce tenkým provázkem pevně dohromady. Sám zatím robil dva stejné trojúhelníky, jejichž jednu stranu tvořila vždy hůlka o délce asi sto desíti centimetrů, zatímco druhá, kratší strana měřila asi sedmdesát a třetí, nejkratší, šedesát centimetrů. Když byli Thrige a Petr hotovi, požádal je Juel, aby zpevnili své čtverce pomocí úhlopříček, načež všichni tři utvořili za jeho vedení z obou čtverců, ze zbývajících dvou hůlek a z hůlek tvořících nejdelší základnu trojúhelníků kostru krychle a zpevnili ji úhlopříčkami, které spojovaly středy protilehlých svislých hran. Trojúhelníky zhotovené Juelem čněly u dvou svislých hran, spojených úhlopříčkou, z krychle ven. „Co to má být?“ tázal se podezřívavě námořník, když byla krychle hotová. „Nová past na humry?“ Juel se rozesmál. „Drak!“ pravil slavnostně. „Drak?“ opáčil zklamaně Thrige. Petr byl nadšen. Jen kde budou draka pouštět, zde nejsou nikde dost rozlehlé roviny, po nichž by se dalo s drakem běhat. „Tenhle drak nepotřebuje, aby se s ním člověk moc proháněl,“ tvrdil Juel. „Stačí mu slabý vítr u země, o rychlosti jen asi tří metrů za vteřinu, aby se sám vznesl. Ve vyšších vrstvách vane vždy silnější vítr a náš drak tam snadno vystoupí na tisíc metrů.“ „Ale k čemu to bude dobré, když si budeme pouštět draka?“ mrzel se Thrige. „Uvidíte brzy sám,“ odbyl ho kadet. Dal ještě kostře svého draka poslední úpravu, krychlový tvar pozměnil tlakem na obě svislé hrany, které nenesly trojúhelníkovou kostru dračích křídel, takže základny tělesa se proměnily v kosočtverce. Potom ještě upevnil křídla příčkou, která spojovala vrcholy obou trojúhelníků čnějících ven a byla připevněna provázky k svislým hranám tělesa. Až sem šlo všechno dohře, ale pak se Juel bezradně zastavil. Svislé stěny draka a jeho křídla musil potáhnout látkou, kde však ji vzít? „Dám na to svoji košili,“ nabídl Thrige po jistém váhání, ale Juel odmítl. - Za prvé neměli prádla nazbyt a potom to, čemu Thrige říkal košile a co měli na sobě všichni, bylo vlastně triko z pevné a „silné vlny, která by byla draka hodně zatížila. Kapesníky nestačily, i kdyby je chtěli na to obětovat. V této tísni, která hrozila zmarem celého Juelova plánu, nalezl Petr spásné východisko. „Snad by se na to hodila ta usušená střeva z keporáka!“ navrhoval. Juel ho radostně uhodil do zad. „Výborně, Petře, to je nápad!“ Hoch už nečekal a pospíchal pro střeva, která si pečlivě uložil do jednoho výklenku ústřední síně. Skutečně si Juel nemohl přát nic lepšího, než byly tenké a pevné blány, které mu Petr přinesl. Nakrájeli je hned na pruhy vhodných tvarů a potáhli nejprve obě trojúhelníková křídla drakova, byla to dosti zdlouhavá práce, ježto musili blány k hůlkám přišněrovat pomocí tenkých provázků protažených četnými otvory, které Thrige vypíchal hrotem nože po obvodu blan. Když skončili, přišly na řadu svislé stěny, zatímco obě kosočtverečné základny měly zůstat nepotaženy, aby jimi mohl proudit vzduch. Stěny potáhli tak, že zůstal uprostřed každé volný, nezakrytý pruh, aby se tlak vzduchu na stěny přiměřeně zmenšil a neprotrhl tenké blány. Nyní ještě připevnil Juel nosnou smyčku, takzvanou „váhu“ draka, kterou pečlivě vyměřil. Jednu její stranu, asi pětašedesát centimetru dlouhou, připoutal k vrcholu tělesa, v němž končila jedna volná hrana bez křídla, kdežto druhou, delší stranu smyčky, která měřila pětaosmdesát centimetrů, přivázal k téže hraně asi v její polovičce. Za těchto prací bouře se vybila a déšť ustal. Juel se rozhodl, že draka ihned zkusí. Připoutal k smyčce provaz z řas asi padesát metrů dlouhý, jehož svitek dal Petrovi do ruky, a uchopiv draka za obě hrany nesoucí křídla, vyzvedl jej nad hlavu. Držel jej jen zcela lehce a pocítil okamžitě tah na nosném provaze. „Popusť trochu provaz a jdi rychle asi deset kroků po svahu dolů!“ velel. Petr uposlechl a drak uvolněný Juelem
stoupal tak rychle, že Petr nestačil odvíjet. Vanul svěží větřík a hoch cítil na konci provazu tak silný tah působený drakem, že měl obavu, aby s ním nevyletěl vzhůru. Teď se rozpomněl, kde už něco podobného četl. Hoši z „Racka“ si vyrobili obyčejného draka, který byl tak velký, že unesl koš s hrdinným Jakubem. Nemohli by také něco podobného zkusit? „Raději ne,“ řekl Juel se smíchem. Vzal mu provaz z ruky a začal jej pomalu a opatrně svíjet, aby se náhle nepřetrhl. Byl by nerad přišel o výrobek, který se hned napoprvé povedl. Petr zatím vyprávěl pozornému Thrigemu, jak dopadl vzestup draka na ostrově Chairman-Hannover a co všechno statečný Jakub spatřil ze svého vzdušného stanoviska. „Dobrá, ale tady jsme sami a nemusíme se bát žádných lupičů,“ namítl střízlivý Thrige, jenž už dávno zapomněl vůni romantiky. „Jen bych rád věděl, co my s tím drakem budeme dělat? Snad nějaké nové znamení, vyšší než stožár?“ Ale Petr jeho zvědavost uspokojit nedovedl a Juel tak učinit nechtěl. Nebyl si ostatně jist, zda se jeho pokus povede. Setmělo se a chtěj nechtěj musil další práci přerušit. Bylo to k zlosti, že jsou nuceni „chodit spát se slepicemi“, a o důvod víc, aby si opatřili oheň, který jejich jeskyni dostatečně osvětlí. Měl aspoň čas si rozmyslit další postup a toho večera bděl ještě dlouho po tom, kdy jeho oba druhové blaženě spali. Ráno začal pracovat, hned jak se vzbudil, zatímco Thrige s Petrem připravovali snídani. Potřeboval především něco, čím by nahradil Franklinův kovový hrot upevněný na draku a klíč, z něhož sršely jiskry atmosférické elektřiny. Až na Thrigeho nůž neměli žádných kovových předmětů - a přece! Juelsi vzpomněl na své zkažené hodinky, které se poddůstojníkovi přes všechnu snahu nepodařilo uvést zase do chodu. Rozšrouboval je nožem a vyňal z nich péro, které opatrně narovná val a naklepával na kameni, až pozbylo svého spirálovitého tvaru. Ulomil z něho dva kousky dlouhé několik centimetrů a jeden z nich přivázal k smyčce, nesoucí drakův provaz. Svedení elektřiny odtud k zemi mu nečinilo starostí: vlákna a „provazy“ z řas se sytily snadno vzdušnou vlhkostí a stávaly se tak dosti dobrým vodičem elektřiny. Mnohem větší lámání hlavy mu způsobilo nezbytné odizolování nosného provazu od země, nemohl se bez něho obejít, jinak by provaz odváděl elektřinu z vysokých vrstev ovzduší do země a nedostali by žádnou jiskru. Rozpomínal se, které látky izolují elektřinu, jantar, tavený křemen, suché sklo, síra. Obě poslední látky byly na ostrově, sklo v podobě obsidiánu neboli sopečného skla a síra se ukládala jako jemný prášek, zvaný sirný květ, kolem štěrbin solfatár. Síry bylo ovšem málo, a potom by ji musili tavit, aby jí dali vhodný tvar, měla zato proti sklu tu výhodu, že izolovala elektřinu i za poměrně vlhkého počasí. Po delším rozmýšlení se Juel rozhodl přece jen pro obsidián. Uspořádali výpravu do Kamenité kotliny a tam se rozdělili, hledajíce vhodné kusy obsidiánu, šlo o to, najít zaoblené kusy bez hran, srpovitého tvaru. Kadet chtěl vždy z dvou takových kusů sestavit skleněný kruh, jímž by provlékl konce dřevěné osy s navinutým provazem. Trvalo několik hodin, než se jim podařilo vhodné kusy skla shledat, v kotlině přeplněné lávovými bombami a lapilli bylo jen málo obsidiánu a většinou měl ostré hrany, takže se k danému účelu vůbec nehodil. Tento den sestavil ještě Thrige podle Juelova návodu nosič pro rumpál s lanem. Neměli hřebíky, a proto bylo potřebí všechno jen svazovat stonky řas, a to byla práce zdlouhavá, která poskytovala výrobky nevzhledné, i když dosti pevné. Nosič byl umístěn u Studeného jezírka, kde bylo jednak postaráno o dobré uzemnění nosného lana po dobu drakova vzestupu, jednak poměrně ploché lávové pole neskýtalo žádné větší překážky počátečnímu letu draka. Nosič sestával z tyčí svázaných do tvaru trojbokého hranolu, jehož obdélníková základna ležela na zemi a byla zatížena velkými sopečnými bombami, Krátká příčka oddělovala z postranních, trojúhelníkových stěn u vrcholu malý trojúhelník a do něho byly pevně zasazeny vždy dva kusy skla do tvaru kruhu. Skleněné kruhy tvořily ložiska pro silnou tyč, na které bude navinut drakův provaz. Úměrně s přípravami rostla i Thrigeho zvědavost. Naléhal na Juela dotazy, k čemu to všechno bude dobré, ale kadet ho odbýval žerty a odkazováním na zítřek. Petr byl celou tou prací nadšen, ačkoli jeho zvědavost nebyla o nic méně žhavá než zvědavost Thrigeho. Konečně podnikali něco v duchu obdivuhodných prací, které prováděli Vernovi hrdinové na Tajuplném ostrově takřka denně! Zítřek, na nějž Juel Thrigeho odkazoval, byl především ve znamení výpravy k Slanému jezeru. Bylo potřebí
shromáždit dostatečný počet stonků bobuláku, aby z nich mohli zhotovit lano tisíc metrů dlouhé. Stonky musily být pevné a přitom nepříliš silné, ježto nosnost drakova byla omezená. To znamenalo trpělivě prohledávat změť řas ve vodě sotva patnáct stupňů teplé. Všichni byli jak náleží prokřehlí a chvěli se chladem již po krátkém pobytu v jezeře, ale přesto vytrvali, dokud se jim nepodařilo nasbírat dostatečné množství stonků. Neúnavný Thrige se potom ještě vrátil a potápěl se trpělivě tak dlouho, až konečně objevil stonek, který se mu zdál nejvhodnější pro navinutí lana. Byl hodně silný a dvakrát ohnutý a podobal se velmi věrně klice, stačilo provléknout jej skleněnými ložisky rumpálu a upevnit jeho rovný konec zástrčkou, aby se při pohybu nevyvlékl z ložiska. Ačkoli neměl žádných nástrojů, pořídil Thrige velmi pevnou zástrčku: provrtal pracně konec osy, a když ji uložil do ložisek, prostrčil otvorem kousek stonku jednoho druhu čepelatky. Tato rostlina se vyznačuje velikou bobtnavostí a rychlým zvětšením objemu stélky ve vlhkém prostředí - vlastnost, kterou znali již chirurgové středověku, používající stonků této řasy k rozšiřování ran. Thrigeho zástrčka po nabobtnání vyplnila dokonale otvor, jímž byla prostrčena, a seděla v něm tak pevně, že by ji nevyrazil ani parním kladivem, jak se Thrige vyslovil. Konečně bylo po třídenní práci všechno připraveno, lano, přes tisíc metrů dlouhé, sestavené z pěti dohromady svázaných stonků bobuláku, bylo navinuto na hřídeli v podobě ohromné neforemné cívky, která měla víc než půl metru v průměru, konec hřídele byl spojen jiným lanem s vodou Jezírka, viselo na ní na volné smyčce, kterou bylo možno snadno tyčí sesmeknout. Vedle tohoto lana visel kus provázku na volném oku, které se nezúčastnilo otáčení hřídele, a na konci provázku byl upevněn druhý kus péra z kadetových náramkových hodinek. Konec ocelového péra visel jen několik centimetrů nad zemí a kadet pod něj v poslední chvíli umístil plochou lasturu s hromádkou prachu z usušených listů řas. Thrigemu, jenž hořel netrpělivostí, nyní svitlo. „Podívejme se!“ vyrazil ze sebe. „Tak ten drak vám rozdělá oheň!“ Jeho tvář vyjadřovala takový údiv, že se Juel dal do smíchu. „Doufám, že bude tak laskav a promění se v elektrický zapalovač,“ řekl. Petr poskočil radostí. Tohle bylo něco, co ještě přebilo inženýra Cyra Smithe, rozdělat oheň čočkou dokáže každý, ale přinutit elektřinu, aby sestoupila z nebe a zanítila táborák, to je přece jen docela jiný výkon! Díval se dychtivě na Juela, který odvinul z lana několik desítek metrů, načež se chopil draka, a vyzvednuv ho nad hlavou, běžel s ním tak daleko, kam až odvinuté lano stačilo. Den byl jasný a vítr u země téměř neznatelný - čemuž byl kadet rád, poněvadž by mu byl jinak rozfoukal jeho malou hromádku paliva - ale rychlý pohyb stačil, aby udělil draku stoupavou sílu. Okřídlený hranol se zvolna vznesl, jakmile ho Juel pustil z rukou a Thrige začal odvíjet lano. „Jen pomalu, žádný spěch, ať se nám nepřetrhne!“ napomínal ho Juel, sledující draka starostlivým pohledem. Nebylo však příčiny k ohavám, stonky řas byly sice tenké, ale neobyčejně pevné. V moři vzdorují zuřivé síle příboje a mnohem dříve povolí vlasové kořínky, kterými je řasa přirostlá k skalnatému dnu, než stonek. Zpočátku byl provaz napjat jako struna, ale v poslední své třetině se již začal prohýbat, důkaz, že tah na něj ustal a s ním současně i vzestupný pohyb drakův. Konečně po půlhodinovém pomalém odvíjení nastal okamžik, kdy provaz dospěl ke konci. Drak dosáhl nejvyššího hodu své vzdušné dráhy, teď byl čas k vrcholné části pokusu. Juel se chopil tyčky se skleněnou rukojetí a jediným pohybem sesmekl uzemňovací provaz z hřídele. Stáli kolem, tajíce dech, byl-li kadetův výpočet správný, měla se nyní ukázat na hodinovém péru, které viselo z hřídele, jiskra, přeskakující mezi pérem a vrcholem hromádky suché drti. V nastalém tichu bylo slyšet praskot, z hran péra sršely v krátkých přestávkách fialové jiskřičky, ale byly příliš krátké, než aby překlenuly vzdálenost mezi pérem a hořlavinou. „Nechce to jít,“ řekl zklamaně Thrige. Kadet položil pod lasturu se sušinou kámen, aby ji přiblížil k místu výboje. Ale ani to nepomohlo. Něco nebylo v pořádku, pokus se nedařil. Možná že obsidián špatně izoloval a že značná část elektřiny, nasbírané drakem ve vysokých vrstvách vzduchu, se ztrácela do země, proudíc sklem a tyčkami, které nesly rumpál. Juel se uhodil pěstí do čela. „Jaký jsem to hlupák!“ zvolal. „Co je?“ ptal se dychtivě Thrige, jehož naděje oživla. Kadet patrně našel chybu a „oheň z nebe“, jak
elektrickému výboji říkal, přece jen vzplane. „Jak je dlouhý náš provaz, Thrige?“ tázal se Juel. „Asi tisíc a padesát metrů, pane Jueli.“ „Ovšem, a jak jsem na to mohl jen zapomenout?“ mrzel se kadet. „Víš Petře, kde je chyba?“ Hoch pokrčil v rozpacích rameny. Díval se střídavě na Juela a na draka, jehož hnědá kostra se zřetelně rýsovala na modrém nebi, ale nic neobjevil. „Na mou duši nevím, pane kadete,“ přiznal upřímně. „Která strana pravoúhlého trojúhelníku je nejdelší?“ tázal se Juel. „Přepona, samozřejmě!“ Petr byl hrdý na svou vědomost. „A já jsem na tuhle samozřejmost zapomněl. Chtěl jsem mít odvěsnu tisíc metrů dlouhou jako výšku draka nad zemí a místo toho jsem udělal jen tisícimetrovou přeponu.“ „Vida, to je to!“ zvolal Petr. „Lano draka dělá přeponu trojúhelníku je tisíc metrů dlouhé. Potom ale výška draka nad zemí je jen odvěsnou trojúhelníku a musí být kratší než tisíc metrů. Drak není tak vysoko, jak to potřebujete, že ano?“
„To bych řekl!“ odpověděl mrzutě Juel. „Je naopak o hodně níž, vždyť lano svírá se zemí sotva třicetistupňový úhel.“ Počítal z hlavy trigonometricky výšku draka a vyšlo mu pět set metrů, právě polovina toho, co potřeboval. Nezbude nic jiného než lano prodloužit, ale potom zase byla ohava, že drak zvýšenou váhu provazu neunese. Budou musit patrně i předělat draka, zvětšit jej. Chtěl již dát rozkaz k navíjení lana, když drak, který až dosud tkvěl téměř nehybně v jednom místě, zachytil vítr a dal se do pohybu. Stoupl jen velmi málo a letěl potom pomalu a skoro vodorovně směrem ke Gejzíru. Napjaté lano přitom opisovalo kruh kolem rumpálu. Gejzír byl už chvíli v činnosti a horká vodní pára dosahovala právě v tomto okamžiku největší své výšky. „Teď je po něm!“ zabědoval Thrige. „Ó ne, nemějte strach,“ těšil ho kadet, sledující s napětím vzdušnou pouť drakovu. „Je nejméně pětkrát tak vysoko než vrchol vodního sloupu!“ Drak se nad Gejzírem na okamžik zastavil, zakolísal a potom uchvácen svislým proudem horkého vzduchu začal prudce stoupat. Radostné hurá trosečníků pozdravilo tento neočekávaný obrat. Lano se napjalo jako struna a jeho sklon postupně rostl, praskot jisker, sršících z ocelového péra byl nyní hlasitější a také jejich délka vzrostla. Zatímco Petr a Thrige sledovali draka, až je krk bolel, věnoval Juel všechnu pozornost elektrickému výboji. První klikatá jiskra překlenula vzdálenost mezi hromádkou suchého prachu a ocelovým pérem, ale prach k velkému Juelovu zklamání nevzplanul, následovala druhá a třetí, potom nastala poněkud delší přestávka a nato zapraskala hutná fialová jiskra a zanikla v hnědavém prachu, z něhož vzápětí vyskočil nažloutlý plamének. „Sláva! Oheň! Chytlo to!“ křičel radostně Juel. Jiné výkřiky se mísily do jeho volání, ale zpočátku jich nedbal. Odtáhl lasturu z dosahu jisker a opatrně sypal na míhavý plamének suché listy i drobné kousky stonků co nejlépe vysušených, jichž si obezřetně předtím připravil větší zásobu. Plamen nedůvěřivě olízl podivné hnědé větvičky, plazil se kolem nich, nahlodal je, vzdálil se, znovu se k nim vrátil a konečně se do nich zahryzl plnou silou. Vyšlehl tak vysoko, že se Juel, sedící v dřepu u jejich prvního ohně, téměř zalkl čpavým dýmem. „Nu tak, co tomu říkáte?“ volal na své druhy. Měl takovou radost, že nebyl s to obejít se bez jejího sdílení. Nikdo mu neodpovídal. Udiveně se rozhlédl a pak vyskočil, vzrušen na nejvyšší míru. Drak se utrhl! Letěl směrem k Jeskyni a byl chvílemi tak nízko, že se přetržený provaz vlekl po zemi. Z dálky se zdálo, že se pohybuje jen zvolna, ale ve skutečnosti byl jeho pohyb tak rychlý, že Petr a Thrige běžící za ním nebyli s to jej dohonit. „Haló! Vraťte se! Máme oheň!“ křičel za nimi Juel, jenž nepovažoval ztrátu draka za žádné neštěstí. Ale zdálo se, že oba běžci jeho volání buď neslyší, anebo jej nedbají. Thrige otočil jen na okamžik hlavu a něco křikl, ale Juel mu nerozuměl. Neměl ostatně čas věnovat jim delší pozornost, musil se starat o oheň. Přenesl nejdříve část ohně na tyčích do Jeskyně, kde zanítil před výklenkem, který obývali, velký kus keporákova tuku, uložený do vyhloubeného kamene. Nevěděl, jak dlouho bude tuk hořet, a pro první noc budou musit oheň střežit, jako to dělaly kdysi římské vestálky, aby jim nevyhasl. Později snad najdou způsob, jak uchovat oheň i přes noc bez dohledu, popřípadě si vyrobí nějaké zařízení, které by čas od času samočinně obnovovalo palivo. Od té chvíle, kdy elektrická jiskra vykřesala oheň, vzrostla značně Juelova sebedůvěra. Petrovy robinzonády se mu už nezdály být takovou snůškou neproveditelných výmyslů jako prve. Seděl před ohněm, dívaje se do jeho žlutobílého plamene, z něhož stoupal sytě černý dým, pomalu potahující lesklou vrstvou sazí strop Jeskyně, a dumal nad tím, jak bylo asi pračlověku, když poprvé ovládl oheň. Byl to nepochybně také oheň z nebe, strom či keř zapálený bleskem, a náš prapředek měl s jeho udržením jistě tytéž potíže jako oni. Tato myšlenka mu znovu připomněla, že je sám. Pocítil neklid a vyšel na okamžik před Jeskyni. Začali vypouštět draka hned po obědě a nyní, podle slunce, odpoledne již značně pokročilo. Nebe se potáhlo lehkým bílým závojem, změkčujícím obrys žhavého slunečního kotouče, a Juel s polekáním zjistil, že začíná padat mlha. „No, nemůže se nic stát, když je s Petrem Thrige,“ utěšil se a vrátil se k ohni. Čas míjel a jeho neklid vzrůstal s každou uplynulou minutou. Nevydržel sedět u ohně a stále častěji vycházel před Jeskyni. Nadarmo však volal do mlhy, která ustavičně houstla, jeho hlas hluše zapadal do mléčného prostoru bez odpovědi. Konečně když už vyšel nejméně podvacáté, zaslechl odpověď na své volání. Brzy potom se z mlhy vynořil unavený Thrige.
„Kde je Petr?“ „Je tu Petr?“ Dvojí otázka zazněla téměř současně. „Cože, on se nevrátil?“ Thrigeho hlas zněl poděšeně a Juel, obvykle tak klidný, vzplanul hněvem. „Jak jste jen mohl vy, starý námořník, opustit nezkušeného hocha v mlze!“ vyjel prudce na polekaného muže. „Není to má vina, pane kadete,“ hájil se rozhořčeně poddůstojník. „Honili jsme spolu toho prokletého draka, který nám nakonec stejně ulétl, a byli jsme stále od sebe nanejvýš na sto kroků. On přirozeně napřed, do vrchu jsem mu nestačil a drak si to namířil k Rozhledně. Než jsme se tam dostali, začala padat mlha a já jsem volal na Petra, aby se okamžitě vrátil. Odpověděl, že už jde, a když jsem se ohlédl, šel skutečně za mnou. Ale potom jsem se dostal mezi lávové kupy, které jsou jihozápadně od Rozhlednového vrchu, a to jsem ho ztratil z očí. Vrátil jsem se kus a volal jsem a slyšel jsem, jak mi odpovídá, ale slabě. V té mlze se hlas tratil a mezi těmi malými kopci se tak podivně odrážel, že jsem měl dojem, že je hoch už daleko přede mnou a blíže k Jeskyni než já. Myslil jsem, že ho tu docela jistě najdu. Půjdu ho hledat!“ Obrátil se prudce na podpatku, ale Juel ho chytil za ruku. „Zůstaňte tady!“ pravil již o hodně mírněji. „Kde ho chcete hledat v té mlze, a když je noc na spadnutí? Pojďte dovnitř, počkáme na něj u ohně! Ostrov je malý a koneckonců se nic nemůže stát, i kdyby hoch zůstal venku přes noc.“ Thrige beze slova usedl k ohni. Pojedli mlčky několik soust opečeného masa v ustavičném očekávání, že od vchodu zazní veselý chlapcův hlas. Ačkoli si to neřekli, měli oba tutéž trýznivou myšlenku: co když hoch v mlze sešel z cesty a zapadl do velké Jižní bažiny? Noc minula, vchod do Jeskyně zhledl úsvitem nového dne, ale Petr se nevrátil...
13. JESKYNĚ MRTVÝCH Petr sice věděl, co dokáže čepice, když ji vítr strhne člověku s hlavy a vesele ji žene před sebou, a jak dovede svého majitele prohnat, ale teď se přesvědčil, že taková čepice je pouhým začátečníkem proti utrženému drakovi. Pustil se za ním s jistotou, že ho chytne v nejkratší chvíli, ale hon trval již hodně dlouho a stále byl beznadějný. Kdyby se byl alespoň drak poctivě vznesl do výšky a zmizel v oblacích, bylo by to bývalo v pořádku, ačkoli by to bylo Petra hodně mrzelo, zdálo se však, že se hranol ze dřeva a z blan proměnil v lstivou bytost, obdařenou lidským rozumem, která si umínila, že své pronásledovatele utýrá až k smrti, a přece se nedá chytit. Kolikrát už hoch vztahoval ruku po provazu, jehož konec se vlekl pomalu po skále, ale v poslední chvíli mu vždy tento hadovitý předmět unikl, buď sebou náhle prudce - smýkl o tucet metrů kupředu, anebo se naprosto neočekávaně vznesl do vzduchu, kde na okamžik utkvěl v nedostižné výšce nad Petrovou hlavou, načež se pomalu snesl dolů a znovu pokračoval ve své bludné pouti po skále. Petr vykřikl po každém takovém nenadálém obratu zlostí, ale ani ho nenapadlo vzdát se dalšího stíhání. Tak se dostali na svah Rozhlednového vrchu, a tam zůstal upachtěný Thrige o hodně pozadu. Na okamžik uprchlík zaváhal, jako by se rozmýšlel, má-li se pustit až na vrchol, anebo zvolit jinou cestu - a Petr se již již domníval, že se ho zmocní - a potom si to rozmyslil a zamířil doprava. Svah Rozhlednového vrchu byl na této straně rozerván četnými rýhami, které se místy měnily v rokle a úžlabiny, a hoch, dívající se více vzhůru, aby neztratil draka z očí, než na cestu, co chvíli klopýtl a nejednou i upadl, rozdíraje si ruce a kolena až do krve. To však jeho sportovní zápal nijak neochladilo, spíše naopak. Zdálo se mu, že Thrige za ním něco pokřikuje, ale nevěnoval tomu valnou pozornost. Domníval se, že to jsou jen výhružky a kletby na adresu uprchlíkovu. Nový pád ho na okamžik zarazil, a když se zdvihal, zaslechl námořníkův hlas z neveliké dálky a zcela jasně. „Halóóó! Ahóóój! Petře! Mlha se blíží, vrať se okamžitě!“ křičel Thrige hlasem, zvyklým přehlušovat řev bouře. Tohle je dobré! Teď se vracet, když už běželi tak daleko a když drak může každou chvíli spadnout! V posledních minutách se vlekla už značná část provazu po skále, a že ji Petr ještě nechytil, za to mohl jen ten zatracený svah, rozrytý jako zorané pole. Petr zaváhal, ale jeho plavčická kázeň zvítězila.
„Už jdu, pane Thrige!“ zahoukal a s lítostivým pohledem za uprchlíkem - který právě v tomto okamžiku se potměšile zastavil v neveliké vzdálenosti, jako by ho vybízel, aby si jej konečně za odměnu chytil - se obrátil a začal obcházet svah, aby se dostal na cestu, kudy přišli. Teď si povšiml, že měl Thrige pravdu, a přidal do kroku, mlha houstla vůčihledě a řetěz lávových kup, tvořících dole pod nimi jakýsi prvý stupeň k zlézání Rozhlednového vrchu, se v ní už téměř ztrácel. Viděl Thrigeho asi sto metrů pod sebou, a když se námořník otočil, zamával na něho rukou a křikl: „Už jdu, nemějte strach!“ Potom mu jeho postava zmizela mezi lávovými vršíky, ale když k nim dorazil, zaslechl Thrigeho volání znovu. Zahoukal na odpověď a pustil se po hlase. Mlha ustavičně houstla a brzy bylo stěží vidět od jednoho vršíku k druhému, ačkoli nestály daleko od sebe. Slunce zmizelo v šedobílém závoji. Vzduch byl studený a vlhký, ale hochovi zahřátému pochodem to bylo příjemné. Proplétal se rychle mezi četnými nerovnostmi lávového pole a divil se, že už nenarazil na Thrigeho. „S kopce se mu to běží dobře, ale když to šlo nahoru, to zůstával hezky pozadu,“ řekl si mrzutě. „Ahóóój! Pane Thrige! Počkejte na mne!“ Slabá ozvěna mu vrátila jeho volání od Rozhlednového vrchu, ale námořník se neozval. Petr se zastavil, přiložil ruce k ústům a zahoukl z plných plic. „Halóóó! Pane Thrige!“ Odraz zvuku znějící jako vzdálený posměšek byl jedinou odpovědí. Petr byl dokonale zmaten. Proč se Thrige neozývá? Stalo se mu něco? Ale co by ho mohlo ohrozit na ostrově, kde byli oni tři jedinými žijícími tvory? Pojednou ho napadlo, že snad sešel z cesty, ale hned si řekl, že to není možné. Poslední Thrigeho volání znělo odprava a tím směrem se za ním pustil. Cesta mezi Rozhlednovým vrchem a Jeskyní vedla skoro přímo, bez větších záhybů, sejít z ní bylo dosti těžké i v mlze. Na ozvěnu Petr úplně zapomněl a také si neuvědomil, že se mezi lávovými kupami hlas tříštil a odrážel, takže bylo velmi nesnadné určit jeho původní směr. Uspokojen svou úvahou dal se znovu na pochod. Jak může být daleko k Jeskyni? Půl hodiny, ne víc, půjde-li tak rychle jako dosud, mlha nebyla tak zlá, aby neviděl na cestu. Thrige ho patrně hodně předešel, takže ho neslyší. Všechno je v pořádku a zanedlouho budou všichni zase pohromadě v útulné jeskyňce. Jestlipak se podařilo kadetovi rozdělat oheň? Rozběhl se tak prudce za drakem, že ani neměl čas se ohlédnout; nevěděl, zda malá hranička paliva chytla od posledních jisker. Snad se to přece jen povedlo, a až vstoupí do Jeskyně, přivítá ho pořádný táborák. Tato naděje ho vzpružila, přidal do kroku, ale po chvilce se polekaně zastavil. Černošedá tvrdá láva se náhle změnila v žluté slizké bahno, na které měl tak nemilou vzpomínku. Bažina rozsivek, ale kde se tu jen vzala? Neměl ani tušení, že mezi cestou na Rozhlednový vrch a mořem leží nějaká bažina. Nevšiml si jí, když pronásledovali utrženého draka, ale to konečně nic neznamenalo, poněvadž se nijak nerozhlížel, díval se jen na draka a na cestu před sebou. Někde napravo by měla být pevná půda. Odbočil tímto směrem a ulehčeně si oddechl. Zlověstná žluť zmizela a zase měl pod nohama tvrdou lávu, stoupala mírně směrem doprava, ale byla skoro plochá a šlo se mu po ní dobře. Mlha zhoustla nyní tak, že rozeznával půdu před sebou sotva na deset kroků. Celé okolí zmizelo v mléčném závoji, který počínal nepříjemně studit. Petr pocítil únavu. Uvědomil si, že jde už hodně dlouho, a poprvé ho napadlo, že snad zbloudil. Vždyť Jeskyně nemohla být daleko! Volal znovu a znovu, ale nedostal žádnou odpověď. Kde se to jen octl? Jestli prošel nepozorovaně kolem místa, kde odbočovala krátká zatáčka k Jeskyni, pak už byl jistě někde pod Skovgaardovými horami. Kdyby nebylo té zatracené mlhy, viděl by je před sebou. Musí zahnout trochu doleva a vrátit se. Učinil tak, ale popošel sotva deset metrů, když se mu postavila v cestu bažina. Zabočil doprava, šel malý kus přímo a potom zahnul vlevo, ale zase s nezdarem. Bažina a stále jen bažina, ať dělal co chtěl! Táhla se vlevo od něho a zřejmě sledoval, nevěda o tom, její okraj a je od něho vzdálen jen několik kroků. Byl tím naprosto popleten, že by byl zbloudil až k veliké Jižní bažině? Ale potom by ji musil mít po pravé ruce, a ne po levé! Bezradně se zastavil a přemýšlel, co teď. Nastal už soumrak a mlha kolem něho zšedla nedostatkem světla. Bylo takové ticho, že slyšel svůj vlastní dech, do něhož se mísilo podivné vzdálené šumění. Napjal sluch a zdálo se mu, že poznává ten zvuk; jsou to vlny, narážející na břeh, který nemůže být daleko. Nejlepší bude, když se pustí po zvuku, potom dorazí jistě brzy na známá místa.
Vydal se za hlasem moře a pocítil uspokojení, když brzy nato začala skála klesat stejným směrem. Tvořila mírný svah, téměř hladký a bez rýh, po němž se dobře šlo. Hluk příboje postupně rostl, ale pojednou se do něho přimísil jiný zvuk, velmi podivný. Petr měl dojem, jako by někde v dáli chraptivě štěkal pes. „Něco se mi zdá!“ řekl si, když chvíli napjatě naslouchal, aniž se onen podivný zvuk opakoval. Vykročil, ale v příštím okamžiku strnul zděšením. Přímo před ním, jen několik kroků daleko, se vynořila pojednou z mlhy hlava příšerné obludy. Zahlédl jen mohutný vous a dva předlouhé zuby, trčící ze zavřené tlamy. Otočil se a zděšeně pádil zpět. Slyšel za sebou chraptivé sípání, a když se podíval přes rameno, zjistil, že hrozný tvor ho pronásleduje. Zakličkoval doprava - přes paniku, které propadl, nezapomněl na bažinu a dbal i ve svém útěku, aby se k ní nepřiblížil - a letěl, co mu dech stačil. Velký šedožlutý balvan vyvstal před ním v mlze tak nenadále, že neměl čas se vyhnout nebo zabrzdit svůj šílený běh. Vletěl na něj plnou silou a odrazil se zpátky, všecek udiven nad záhadnou překážkou, která byla měkká a pokrytá hrubou srstí. Balvan se dal do pohybu a vzápětí patřil hoch z bezprostřední blízkosti do téže nestvůrné tváře, která ho vyděsila před chvílí. Kulatá lebka s malýma očima, dva nehezké hrboly nad hrubým vousem spadajícím přes tlamu jako rohož a především dva hrozné kly, dlouhé jako jeho ruka, prozradily mu okamžitě, koho má před sebou. Mrož! V Petrovi se zatajil dech. Hlavou mu prolétlo všechno, co o tomto ohromném ploutvonožci četl nebo slyšel, ale nebylo ani potřebí, aby si na to vzpomínal. Zvíře proti němu vyrazilo se vzteklým řevem a měl sotva čas uskočit před jeho kly. Obrátil se zpět, ale shledal, že v tomto směru není naděje na únik. Velké nestvůrné tělo mrože, před nímž prchal, se vynořilo z mlhy. Šel nemotorně, ale rychle na nízkých, ploutvemi zakončených nohách. Petr se přikrčil a prolétl nevelikou mezerou, dělící oba jeho nepřátele. Neohlížel se už za sebe, dával jen pozor, aby v panujícím šeru neklopýtl a neupadl. Letěl, až mu krev bušila v skráních jako perlíky na kovadlině, a chraptivé, zlobné štěkání jeho pronásledovatelů ho pohánělo k ještě většímu spěchu. Odpovídaly mu četné jiné hlasy, ozývající se před ním vlevo i vpravo. Někde nedaleko bylo celé stádo mrožů, ale mlha je skrývala a hoch nevěděl, kudy se dát. Zakličkoval a šťastně oběhl samce, který před ním náhle vyvstal v mlze, přeskočil mládě ležící nehybně o několik kroků dále a uhnul jen o vlas klům jeho rozzuřené matky. Rozběhla se za ním a odpověď mnoha hlasů na její vzteklý řev, která se ozvala z mlhy všude kolem dokola, poučila ubohého Petra, že se octl přímo uprostřed nepřátel. Řev mrožího stáda přehlušilo hučení příboje, jehož bílou čáru zahlédl až v poslední chvíli. Na vteřinu zaváhal, ale vzteklé štěkání znělo nyní ze všech stran a z bezprostřední blízkosti. Seběhl po plochém břehu do vody a začal plavat. Rozrážel ze všech sil vlny, které příliv hnal proti němu, ale nebyl daleko od břehu, když ho zachvátila křeč. Nejdříve mu znehybněla pravá noha a hned po ní levá. Vrátit se nemohl, všude za ním se ozývalo zuřivé štěkání mrožů, snažil se dostat se od nich co nejdále a ve své hrůze si ani nevzpomněl, že mrož je mnohem lepším plavcem než on. Zdvojil usilovná tempa rukou, aby zmohl zvýšenou váhu šatů nasáklých vodou, ale neúprosná tíha jej stlačovala pod vodu. Levá ruka mu vypověděla službu, potopil se a znovu se vynořil. Vlna odražená od břehu ho na okamžik vynesla a strhla s sebou, a dříve než zmizel podruhé pod vodou, zasvitla proti němu strašidelně z mlhy bělavá skála. Zoufalým rozmachem se k ní dostal a nahmatal pravou rukou její výstupek, který čněl nad jeho hlavou. Zachytil se ho i levicí a snažil se vytáhnout přísunem tělo z vody, ale když už byl skoro venku, vyčnívající část skály se s ním utrhla. Spadl zpátky do vody, která zde byla naštěstí dosti klidná, ježto skála zadržovala nápor příboje. Vynořil se znovu, hledal rukama něco, čeho by se podržel, rozdíral si prsty do krve o ostré hrany útesu, až konečně se mu to podařilo. Nahmatal tupou hranu vystupující z kamene a jeho prsty se na ní udržely, chvilku odpočíval až do pasu ve vodě a potom napjal všechny síly a zvolna se vysunul vzhůru. Na místě, kde se zachytil, spadala skála do vody skoro svisle, ale když se vyšvihl vzhůru, opíraje se rukama o hranu, zjistil, že nevysoko nad hranou je okraj skály a že odtud klesá mnohem volněji na opačnou stranu. Přelezl její kraj a celý zchvácený usedl na mírném svahu. Mroži štěkali sice stále, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se byl některý z nich pustil za ním. Petr si vzpomněl, že mrož dokáže vylézt i na dosti příkré skály a že se při tom zachytává kly jejích výběžků. To ho přimělo, že přerušil
svůj odpočinek, jakmile sebral jen trochu sil. Především se musí podívat, jak jeho útočiště vypadá. Nastala už sice skoro tma, ale bělavý kámen se od ní odrážel dosti jasně a také bílou pěnu nejbližších vln bylo dobře vidět. Petr udělal několik kroků po drsném a hrbolovitém kameni a octl se zase u moře. V tomto směru byla tedy skála velmi úzká, nebo čněla jen málo z vody. Petr se vrátil a pokusil se jít vlevo, ale tentokrát se dostal k moři sotva po dvou krocích. Opačný směr se zdál být slibnější už proto, že skála na tu stranu stoupala. Petr počítal kroky: deset, patnáct a potom přestal rázem počítat. Zapadl do bahna, nejdříve jen po kotníky a potom až po kolena. Strnul hrůzou a neodvážil se učinit už ani krok z obavy, že se bude opakovat to, co prožil prvý den na ostrově. Teprve po chvíli si uvědomil, že už dále nezapadá a že stojí na něčem pevném. Opatrně se pohnul a začal posunovat nohu kupředu. Šlo to s potížemi, ale přece jen postupoval, potom vjel náhle pravou nohou do prázdna a nadarmo hledal pevný základ. Nebylo tu bahno, ale nějaká dutina nesmírné hloubky. Zkusil ji obejít směrem vpravo, k pobřeží, a po krátkém tápání nahmatal rukou zase pevnou skálu. Drobné skořápky měkkýšů a plžů se od ní odlupovaly, kdykoli se o ni více opřel, ale pomáhala mu přece jen v jeho pomalé cestě. Bláto zmizelo, měl zase pevnou půdu pod nohama. Zatím nastala již úplná tma a Petr si řekl, že by nemělo smyslu pokračovat ve výzkumné cestě. Přečká na skále noc a ráno uvidí. Řev mrožů zazníval nyní z pobřeží už jen tlumeně a ojediněle a společně s hlukem vlnobití ukolébal znaveného hocha ve spánek. Petr však nespal klidně, probouzel se zpočátku zimou a později, když ho únava přemohla, upadl v podivnou strnulost, která nebyla ani bděním, ani spánkem. Nevěděl, je-li to sen nebo skutečnost, ale chvílemi slyšel zvláštní tlumený zvuk, jako by se v nitru skály něco pohybovalo. Vzpomněl si na mrože a napadlo ho, že nějaké zvíře asi pluje kolem jeho útulku, nebo se snaží na něj se dostat. Procitl k plnému vědomí a zdálo se mu, že zahlédl v nejisté záři ubývajícího měsíce jakousi podivnou věc, mihla se podle jeho těla, zaklikatila se jako had a v příštím okamžiku zase zmizela. Měl dokonce dojem, že něco studeného a odporně slizkého se dotklo jeho ruky, ale neměl čas o tom uvažovat. Svit měsíce mu ukázal vlny, dotírající téměř již na místo, na němž ležel. Zatímco spal, stoupl příliv do té míry, že již jen malá část skály čněla z vody. Petr se rychle rozhlédl, hledaje bezpečnější místo. Břeh neviděl, mizel mu v mlze, která zhoustla nad zemí a zahalila ji v naprosto neprůhledný příkrov. Neměl ostatně ani chuť vrátit se na břeh mezi mroží stádo. Blízko místa zaplaveného vlnami zvedal se ze skály malý pahorek. Dosáhl ho snadno několika kroky po stoupajícím svahu a octl se před nízkým a tmavým otvorem, který zel v bílé skále. „Vida, nějaká jeskyně!“ zaradoval se. „Tam bude rozhodně tepleji než venku!“ Na okamžik ho přepadla ohava, zdali moře nestoupne až k otvoru ve skále a nezaplaví ho, ale pohled na měsíc ho uklidnil. Půlnoc již minula a Petr věděl, že toho dne nastane nejvyšší příliv kolem jedné hodiny ráno. Z místa, kde stál, viděl moře. Jeho největší vlny, které zaplavovaly svah skály, byly nejméně o dva metry níže. Nemusil se bát, že by stouply až k pahorku. Přikrčil se a váhavě se protáhl nízkým otvorem. Octl se ve tmě, ze které probleskovala podivná světélka. „Něco se mi asi zdá,“ řekl si nejistě a zavřel oči. Světélka zmizela, ale objevila se zase okamžitě, jakmile oči otevřel. Teď už si jeho zrak na tmu zvykl a světelný dojem byl daleko silnější a určitější, než když do jeskyně vstoupil. Jen okamžik se díval a potom s pronikavým výkřikem hrůzy klopýtal zpátky. Narazil hlavou o nízký strop vchodu a vzpamatoval se bolestí. Ustoupil až k příboji a třásl se na celém těle. Zastavil se proniknut hrůzou a v naprostém zmatku, bez jediné souvislé myšlenky, co nyní počít. Stoupající moře ho pomalu hnalo k příšerné jeskyni, kde zářily žlutozeleným svitem lidské lebky, za nic na světě by tam nevstoupil, a na břeh nemůže, leží tam mroži, zuřící proti každému vetřelci. Podivný zvuk, znějící jako náraz dřeva o kámen, upoutal jeho rozptýlené myšlenky. Připomněl mu klapání dědečkovy dřevěné nohy po dlážděné síni jejich domku a vybavil mu v mysli obraz hladce oholené dědečkovy tváře s přívětivým úsměvem v koutcích úst. Zdálo se mu, že slyší jeho výsměšný hlas. „Tys mi pěkný hrdina! Ty bys hezky utíkal, kdybys měl spát na hřbitově!“ Dědeček na hřbitově skutečně spal, ale to byl ještě mladý chasník a jeho podnik vznikl z nerozumné sázky, uzavřené s hochy stejného stáří. Vyspal se v márnici starého opuštěného hřbitova za polorozpadlými hradbami města Vejle, spalo se mu dobře, ale probuzení nebylo příjemné. Obstaral je otec přivolaný poděšenými kamarády, kteří si zatím svou nerozvážnou sázku rozmyslili. Nepromluvil ani slova, ale když opustili „svaté pole“, jak Petrův dědeček i matka hřbitovu říkali, odepjal si kožený pás a vysázel osmnáctiletému synovi
několik pádných ran, které mu vehnaly slzy lítosti do očí. Ještě více než výprask ho hnětl výsměch kamarádů a myšlenka, že nedostali nic, ačkoli zasluhovali právě tolik. Dědeček vyprávěl vnukům o svém činu s úsměvem, jejž budí pohled na vlastní mládí při odstupu mnoha let, a otec k tomu vždy dodával, že mrtvých se nikdo nepotřebuje bát, zato však na živé že si musí dávat pozor. Vzpomínky Petra podivuhodně vzpružily. Vrátil by se do jeskyně, jen kdyby ty lebky nesvítily! Jak vůbec mohou svítit? Strašidla přece nejsou a duchové také ne. Starý Thrige sice věřil různým věcem, ale kadet se mu vždy smál, že je pověrčivý, a kdykoli poctivý Själlanďan vyprávěl něco, co pokládal za nadpřirozený zásah neviditelných sil, dovedl to Juel vysvětlit docela obyčejným způsobem. Řídký mlhový závoj, který kryl oblohu a tlumil měsíční svit, se roztrhl a měsíc zazářil ostřeji. Podivný pahorek obracel sice k hochovi stranu ležící ve stínu, ale i ta se nyní zjasnila. Dvě rovnoběžné řady temnějších míst, podobné výklenkům vytesaným do bílého kamene, upoutaly Petrovu pozornost. Spodní řada byla přerušena temným otvorem, jímž vstoupil do jeskyně, horní však neměla žádný otvor a podobala se řadě obloukových oken uzavřených okenicemi. Hned nad ní byla už plošina, střecha pahorku, a Petr se již nerozmýšlel. Vyšvihl se na spodní výklenek ležící nejdále vpravo od zlověstného vchodu a podařilo se mu postavit se na vystupující hranu, kámen se mu drolil pod nohama, ale šlo jen o to, aby mu skalní římsa poskytla oporu na kratičký čas, než se zachytí rukama římsy horního výklenku, který zel přímo nad jeho hlavou. Dosáhl ho přísunem, ačkoli si přitom rozedřel ruce do krve o ostrý kámen. V nejbližším okamžiku už se vysoukal na plošinu. Byla neširoká, ale dosti dlouhá, a podobala se střeše s velmi mírným sklonem, jejíž hřeben probíhal právě středem plošiny. Četné zvápenatělé lastury měkkýšů z ní činily málo pohodlné lůžko, ale unavenému hochovi to nevadilo. Moře nemohlo vystoupit až sem a to bylo hlavní. Měl jen obavu, že ve spánku sletí dolů, a tak se rozhlížel, jak by se na podivném lůžku zabezpečil. Na konci hřebene, na samém kraji pahorku, jehož zadní stěna příkře klesala k moři, čněl podivný kámen, celý obalený bílými skořápkami mrtvých živočichů. Svým tvarem připomínal velikou starodávnou lucernu na nízkém podstavci. Petr odepnul kožený pás od kalhot, udělal na jednom jeho konci smyčku, kterou si utáhl kolem pravého zápěstí, a druhý konec přivázal pořádným dvojitým námořnickým uzlem ke kameni. Potom se spokojeně natáhl na tvrdé lůžko s rukou připoutanou ke kameni a v malé chvíli usnul, nestaraje se už o strašidelné svítící lebky, které odpočívaly v jeskyni jen několik metrů pod ním. Chladný ranní vítr vanoucí od moře probudil Petra, prokřehlého zimou. V prvé chvíli nemohl pochopit, kde je a proč se mu do ruky zařezává jeho vlastní opasek, ale potom mu prolétly hlavou v rychlém sledu všechny zážitky z minulého dne. Odvázal řemen, vrátil ho na jeho původní místo a provedl potom tucet dřepů a předpažení, aby si trochu rozehnal krev v ztuhlých údech. Nato se rozhlédl kolem sebe. Stál na nevysoké skalce, která byla pokryta lasturami nejrůznější velikosti, vesměs odumřelými, jak se přesvědčil, když několik z nich odloupl. Skalka tvořila plošinu sklánějící se od středu mírně na obě strany a její pobočné stěny byly skoro svislé; plošina sama nebyla rozsáhlá a Petr napočítal čtyřicet kroků na délku a deset na šířku. Podivný předmět, k němuž se uvázal, vypadal ve dne jako vysoký kámen, obalený mohutnou vrstvou bělavých skořápek a ulit. Když se zahleděl dolů, spatřil na jedné straně pokračování bílé skalky, klesající pod pahorkem dosti příkře k moři, jehož vlny dorážely až na ni, kdežto na druhé straně vyrůstal bílý kámen z temně šedého žulového útesu, který čněl několik metrů nad hladinu. Větší část skalního svahu kryl mocný nános hlubinného bahna. Na okraji nánosu, směrem k pahorku, jímž svah vrcholil, se černal nepravidelný a dosti velký otvor, kam by byl v noci málem spadl. Podivný tvar skály, která se svou bílou barvou tak nápadně odrážela od temných skal ostrova, zaujal hocha ještě více, když sestoupil na dolní svah touže cestou, kudy se dostal nahoru. Výklenky vyplněné souvislou vrstvou lastur se podobaly v jasném světle dne ještě nápadněji dvojí sloupové galerii s nízkými oblouky než za noci, i bílá skála sama připomínala mnohem více dílo lidských rukou než náhodný výtvor přírody. Petr na okamžik zaváhal před temným vchodem do dolní galerie, ale jeho zvědavost zvítězila. Sehnul se a vešel dovnitř. Octl se v nevysokém prostoru, osvětleném jen otvorem, jímž vešel. Když si jeho oči zvykly na poloviční temno, které tu panovalo, shledal, že „jeskyně“, jak včera místo nazval, má
tvar nepravidelného dlouhého čtyřúhelníku, jehož rozměry připomínaly plošinu, na které spal. Páchla plísní a vlhkostí a hlubinné bahno, smíšené s ulitami plžů a lastur, tvořilo všude vysoký nános, uložený v nepravidelných vrstvách. Lebky, které Petra v noci tolik poděsily, ležely nedaleko vchodu, bylo jich pět, a když přemohl svůj odpor a prohlédl si je zblízka, zjistil, že jsou pokryty vrstvou drobounkých žlutozelených krystalků, pevně lnoucích k holé kosti. Nedaleko lebek ležely porůznu roztroušeny jiné zbytky koster a podivný dlouhý předmět, který zaujal jeho pozornost. Přes zvápenatělou vrstvu drobných skořápek, která jej kryla, poznal v něm řetěz, ale když si ho chtěl prohlédnout zblízka, rozlomily se křehké články kovu v jeho ruce na nesčetné drobné kousky, rozpadávající se v prach. Nechal zbytek řetězu ležet a zachvácen náhle pocitem hrůzy, zcela nevysvětlitelným za jasného dne, opustil kvapně příšerné místo. Vítr odvál všechnu mlhu a pobřeží zalité září slunce, které stálo už vysoko, leželo před ním v neveliké vzdálenosti, zkrácené pokračujícím odlivem. Viděl, že má volnou cestu. Po obludách, jejichž stádo zde včera leželo, nebylo ani stopy, mroži zmizeli do posledního. Než skočil do vody, aby přeplaval na břeh, ještě se naposled rozhlédl ze svého vyvýšeného místa po ostrově. Rozhlednový vrch, jehož stožár spatřil nad jižním obzorem ve vzdálenosti - necelé míle, mu rázem objasnil jeho včerejší bloudění. Když se v mlze vracel z bezúspěšné honby za drakem, obcházel ustavičně Rozhlednový vrch, místo aby jej nechal za zády a šel přímo k Jeskyni, která ležela jižně odtud. Ještě když se díval k stožárové tyči, objevily se vedle ní dvě postavy. Petr radostně zahoukal, ale vzdálenost byla příliš velká a Juel s Thrigem ho nemohli slyšet. Svlékl kazajku a začal s ní mávat nad hlavou, zdálo se, že tento signál byl konečně zpozorován, poněvadž hned nato se vlajka stožáru třikrát snesla k zemi a třikrát opět vystoupila nahoru. Petr se už nezdržoval a přeplaval na břeh. Cítil krutý hlad, který ho poháněl k největší možné rychlosti. „Kdyby tak Thrigeho nebo pana Juela napadlo vzít s sebou aspoň kousek sušeného masa!“ opakoval si cestou. O půl hodiny později došla jeho touha splnění.
14. LOĎ FLIBUSTÝRŮ
1
„Tys nám dal, Petře!“ řekl vyčítavě Thrige, když se sešli. Ale Juel zarazil pokynem jeho další vyptávání a vyzval je, aby si sedli. Dal Petrovi pořádný kus sušeného masa a pozoroval s úsměvem, jak rychle mizí. Sotva hoch pozřel poslední sousto, zahrnul ho nedočkavý Thrige otázkami. „Nechte ho, ať to povídá hezky po pořádku!“ žádal Juel a Petr se jal vyprávět. „A tam jsi začal bloudit!“ vzkřikl Thrige, když se hoch dostal ve svém příběhu k líčení, jak volal na Thrigeho a jak se domníval, že ho slyší z pravé strany. „Ovšem. Vy jste volal z levé strany, ale Petr šel podle ozvěny opačným směrem,“ poznamenal Juel. „A proto jsem se divil, že mám po levé ruce bažinu, a myslil jsem později, že je to velká Jižní bažina a zatím to byla Severní bažina,“ pokračoval Petr. Další část jeho příběhu o setkání s mroži narazila na Thrigeho nedůvěru. „Mroži? A kde by se tu vzali, když je to tak úplně nový ostrov, obklopený daleko široko mořem? Mrož necestuje jako tuleň,“ namítl námořník. „Někdy přece,“ odporoval kadet. „Přírodopisci zjistili, že mroži někdy mění svá loviště jako velryby a přitom podnikají daleké cesty. Kdysi byl pozorován takový tah stáda o několika tisících kusech z Baffinova zálivu do průlivu Lancasterského mezi arktickými ostrovy severně od Kanady. Mroži tehdy urazili mnoho set mil, než dosáhli nových sídel.“ „Nu dobrá, však si to za chvíli zjistíme,“ bručel Thrige. „Takový mrož není žádné nepatrné zvířátko a zanechá po sobě hezké stopy.“ Na Juelův pokyn pokračoval hoch ve svém vyprávění a údiv jeho posluchačů rostl po každé větě. „Máš ty ale štěstí na dobrodružství, to člověk žasne,“ řekl Thrige. „Je to nepochybně stará ztroskotaná loď ta tvá bílá skála,“ poznamenal kadet. „Spočívala asi dlouho na
∗∗
Původ slova flibustýr není dobře znám. Jedni jej odvozuji od anglickébo „Hyboat“, létající loď, jak se zvaly menší, dvoustěžňové lodi, kterých flibustýři užívali, jiní zase z holandského „vrijbueter“, pirát, námořní lupič. V první polovině 17. století tvořili flibustýři mocné sdružení, jehož členové se vzájemně podporovali a napadali s úspěchem španělské lodi i osady v Jižní Americe. Jejich sídlem bylo Haiti a přilehlý ostrov Tortuga
mořském dně, až ji zemětřesení vyneslo i s ním nahoru.“ „Ale nevypadalo to jako loď, spíše jako zámek,“ namítl Petr. „Nač o tom dlouho rozumovat, pojďme se tam podívat,“ navrhoval praktický Thrige a Juel souhlasil. O chvíli později našel sám Thrige na okraji bažiny stopy ohromných mrožích ploutví a slavnostně odvolal svou dřívější nedůvěru. Brzy nato došli k pobřeží a zjistili, že je pokryto trusem těchto velikých zvířat na míli daleko. „To musilo být pořádné stádo,“ obdivoval se Thrige. „Škoda že jsme na ně nemohli uspořádat lov!“ litoval kadet. „Zima je přede dveřmi a nějaká kůže by neškodila, vždyť nikdo z nás nemá plášť, ba ani rukavice!“ „Lovit byste je chtěl? A čím? Těmi našimi klacky s přivázaným kamenem? Ne, to bych s vámi nešel!“ odmítal Thrige. Slyšel o mrožích mnoho povídat od norských a novoskotských lovců tuleňů a byly to vesměs jen špatné věci. Mrož je zlý, poťouchlý a přitom neobyčejně silný. Z kulky si mnoho nedělá, pokud ji nedostane do své slabé lebky nebo přímo do srdce, a to je ovšem při jeho ohromném těle spíše věcí náhody než střelecké rozvahy. Staří velrybáři ho nejraději lovili s harpunou. Je to opravdová obluda a řve jako tucet podrážděných čertů. Je také neobyčejně útočný a přepadne člověka, i když si ho vůbec nevšímá a hledí mu jít z cesty. Petr měl štěstí, že se s mrožem setkal na břehu, kde je celkem nemotorný a není s to vyvinout žádnou pořádnou rychlost. Zato v moři mu člun neujede a on si dovede na něj počíhat o kus dál, když se mu první útok nezdaří. Thrige toho napovídalo mrožích tolik zlého, že se Petr málem začal dodatečně bát. „Je to tak, jak jsem říkal!“ prohlásil Juel, když si prohlíželi ze břehu nedalekou bílou skalku. „Je to loď a velmi stará, ležela na mořském dně možná tři sta let, dokud ji zemětřesení nevyzvedlo zase na světlo boží.“ „A co ten pahorek vzadu?“ namítal Thrige. „To je zadní nástavba lodi, tehdy stavěli na přídi i na zádi hotové paláce o několika patrech a říkali jim také kastel, podle latinského výrazu pro zámek. Vypadá jako pahorek, poněvadž moře ho pokrylo svým nánosem lastur a ulit. Přední kastel je patrně trvale pod vodou, anebo loď o něj nějakou katastrofou přišla. Když klesla na mořské dno, sedla si zádí na podmořský útes, ačkoli možná také, že ji na něj vyzvedly prudké pohyby mořského dna při svých otřesech,“ mínil Juel. Odliv obnažil tolik z mořského dna, že snadno přebrodili neširoký vodní pás, který je dělil od vraku, nesouce si šaty na hlavě. Když zlezli trosky lodi, zamířili nejdříve k Petrově jeskyni. Kadet podotkl, že kastel původně nebyl tak snadno přístupný, musilo se k němu vystupovat po schůdkách, ale ty už nepochybně dávno zmizely pod vápenitým nánosem, který vytvořil novou cestu k palácové nástavbě. „Lebky tu jsou, ale nesvítí,“ řekl Thrige. „Asi se ti to jen zdálo, Petře!“ „Ne, vůbec se mi nic nezdálo, pane Thrige!“ odporoval rozhořčeně Petr. „Počkejte, nehádejte se, jsou tu mrtví!“ napomenul je kadet. Zvedl jednu lebku, chvíli ji pozorně prohlížel a potom ji zase položil šetrně na její místo. Pokusil se také svinout dohromady řetěz, jehož část se rozpadla v Petrových rukou, ale bez úspěchu. Dlouhá kost z nohy, procházející velkým článkem, který zakončoval řetěz, byla pro železo rozhlodané staletou rzí a jen zdánlivě udržované pohromadě křehkým nánosem lastur příliš velkým břemenem. Řetěz se přetrhl a kost dopadla s temným zvukem přímo před Thrigeho, jenž polekaně uskočil. „Petr nelhal,“ ozval se Juel. „Ty lebky skutečně světélkují, teď, ve dne, to ovšem není vidět. Podívejte se na ty drobné nazelenalé krystalky, které na nich lpí!“ „Vidím je!“ řekl Thrige, sehnuv se nad odloženou lebkou. „Co to je? Je jich na ní plno.“ „Je to nepochybně nerost, který vzniká sloučením fosforu s vápníkem, kyslíkem, vodíkem a vodou a jmenuje se 1 brusbit . Že fosfor potmě světélkuje, ví každý, vždyť i tento jev sám, světélkování látek ve tmě, byl po něm nazván a říká se mu fosforeskování,“ vysvětloval Juel. Vzpomněl si, co o tom četl kdysi v přírodovědeckém časopisu. V městečku Lorrach-Stetten v jižním Bádensku našli hrob starého bojovníka, pocházející z osmého století. Lebka muže měla krásně zachovalý rudý vous, který byl celý pokryt krystalky brusbitu a potmě zářil. Místní
∗∗
Kyselý vodnatý fosforečnan vápenatý. Fosfor i vápník jsou obsaženy v kostech
venkované mluvili o zázraku a byli by asi lebku začali uctívat, kdyby nebyla zmizela v zemském muzeu. Hůře by to bylo dopadlo v Paříži, kde byla otevřena stará olověná rakev z roku 1630. Když potom kostelník zhasl v kryptě světla a chystal se jako poslední odejít, zazářila na něj z otevřené rakve lebka příšerným zelenavým světlem, které se linulo ze všech jejích otvorů. Ubohý muž se tak polekal, že nebezpečně onemocněl a dlouho zápasil se smrtí. Nová prohlídka kostry zjistila, že lebka je uvnitř přímo vystlána krystalky brusbitu. „Zde byla patrně kabina důstojníků,“ soudil Juel, rozhlížeje se kolem sebe. Pokusil se vrazit hůl do některé hromady nánosu, ale narazil vždy na tvrdý a nepoddajný vápenec, v nějž se za dlouhá léta slily skořápky mořských živočichů. „Potřebovali bychom špičák, hůl je na to slabá,“ prohlásil. „A co myslíte, že byste v tom našel, pane Jueli?“ tázal se Thrige. „Nábytek, kterým byla kabina zařízena, ale kdoví v jakém stavu!“ „Dřevo ztvrdlo jistě na kámen a nábytek se možná uchoval, ale dostat se k němu. Ne, na to nestačíme!“ řekl Thrige s povzdechem, když se marně pokoušel odkrájet něco z vápenitého nánosu svým ocelovým nožem. Byl by málem zlomil želízko a otupil je tak, že se raději dalších pokusů vzdal. Petr byl hluboce zklamán. Konečně objevili vrak, jak je právem všech robinzonů, a nebudou z něho nic mít! Prolezl místnost, hledaje její spojení s horním patrem, ale nenalezl je. Bylo patrně někde v rohu a všechny kouty byly zcela zavaleny vápenitým nánosem. Vzpomněl si na otvor, který objevil v noci, a řekl o něm Juelovi. „To bude patrně průvlak do podpalubí,“ soudil kadet. „Podíváme se tam hned.“ „A co tady s těmi kostrami, pane Jueli? Byli to patrně důstojníci té lodi a zasluhovali by slušný námořnický pohřeb!“ ,,S tím pohřbem souhlasím, Thrige, ale důstojníci to sotva byli. Podívejte se na tohle!“ Ukázal na křehký řetěz, rozpadávající se při každém dotyku. „Hrome! To vypadá jako pouta!“ „A také to pouta byla,“ přisvědčil Juel. „Myslím, že jsme na starém vraku flibustýrské lodi.“ „Flibustýrské lodi?“ opáčil Thrige, „Ale co by tu dělala loď námořních lupičů?“ „A co by tu dělala jiná loď?“ odpověděl mu kadet otázkou. „Do těchto moří se začalo jezdit až mnohem později, za velrybou a tuleněm, když byli v severních mořích skoro úplně vyhubeni. I dnes to není obvyklá dráha lodí a v sedmnáctém století se tu lodi vůbec neplavily. Jedině flibustýři, kteří se potloukali kolem celé Jižní Ameriky a pustošili její břehy, se mohli dostat na nějakém nájezdu nedobrovolně tak daleko. Buď je sem zahnala bouře, anebo válečné lodi Španělů. Měli na palubě zajatce, jak je vidět, a podle stavby je to loď holandská nebo anglická, která neměla tehdy v Jižní Americe co dělat. Myslím, že jí nekřivdím, když ji prohlašuji za flibustýrskou loď. Ostatně v té době to nebylo vždy tak hanebné řemeslo jako pozdější pirátství. Flibustýři často bojovali pod válečnou vlajkou své vlasti a jen s tím státem, který byl s ní ve válce. Vždyť i sám slavný objevitel a mořeplavec Dampier býval kdysi flibustýrem a jeden čas pod ním sloužil i muž, kterého Petr dobře zná!“ Usmál se na hocha, jenž dychtivě poslouchal. „Alexandr Selkirk, pravzor všech robinzonů, co jich kdy na světě bylo a bude, toho přece znáš?“ Jak by Petr neznal skotského námořníka, který před dvěma sty lety tak svým vyprávěním upoutal Defoea, že napsal kouzelný příběh Robinsona Crusoea, příběh tolikrát napodobený a nikdy nedostižený! Domněnka pana Juela, že stojí na vraku flibustýrské lodi, ho mocně vzrušila. O flibustýrech toho věděl náramně mnoho a možná víc než pan Juel sám - cožpak nečetl aspoň sedmkrát nádherný román Černý korzár od Emila Salgariho? Na flibustýrské lodi ale budou jistě poklady. Snad pod tím některým nánosem bahna, které utuhlo v tvrdý vápenec, je truhla se španělskými dublony, pistolemi a reály! Řekl to nahlas. Jaká škoda, že nejsou s to proniknout pod ten kámen! „Možná věc,“ přikývl Juel, ohlédnuv se nedbale ke kastelu, který právě opustili. „Ale pověz mi, co bys tady s tím zlatem dělal? Hrst hřebíků, sekera, pila a především pořádná fůra prken, ze kterých bychom si postavili člun, nábytek
a všechno, co potřebujeme, to by nám bylo mnohem užitečnější!“ „Ale pytel zlata pro každého, až se vrátíme zase domů, by nijak, neškodil!“ prohlásil praktický Thrige. „Pojďme se tam podívat!“ Okraje palubního otvoru byly sice pokryty zvápenatělým nánosem jako celá loď, ale zdálo se, že nástavek, který jej chránil proti vlnám a dešti, zmizel teprve nedávno. Když se trosečníci naklonili zvědavě nad temným otvorem, nespatřili očekávaný nános bahna a kostí mořských živočichů, který by byl vyplňoval podpalubní prostor, kdyby bylo mělo moře k němu přístup po staletí. Uvnitř vraku bylo tma, v níž oko marně hledalo nějaké světlejší místo. Nebylo jisto, zdali podlaha v podpalubí ještě existuje, mohla dávno zetlít a propadnout se ke dnu lodi - ačkoli Thrige tvrdil, že dřevo takových starých lodí nehnije, ale ztvrdne na kámen, když leží dlouho ve vodě. Juel činil námitky proti dalšímu průzkumu nitra lodi, nemají-li s sebou žádných prostředků, ba dokonce ani světlo. „Vnitřek lodi může být docela prázdný až ke kýlu, a kdo by se pokusil do něho sestoupit, spadne bez pomoci do pořádné hloubky!“ „To není potřebí, pane kadete, nemějte strach!“ odporoval Thrige, jehož touha po prohledání vraku rostla s každou překážkou. Odvázal od pasu několik silnějších provazů z řas, spletl je pevně dohromady a na tlustém laně, které tak obratem ruky vzniklo, urobil po každém metru důkladný uzel. „Tohle by uneslo i keporáka!“ prohlásil s obvyklou sebedůvěrou v dokonalost vlastního díla. „Já jsem z vás nejlehčí, spustím se dolů, nechte mne jít, pane kadete!“ žadonil Petr. „Holenku, z toho nebude nic!“ smál se Thrige. „Čí to byl nápad, ten se podívá dolů. Oba dva snad starého Thrigeho udržíte, ne?“ Juel se chvíli zdráhal, ale potom se chopil s Petrem lana. Thrige pomalu klouzal do tmy a brzy nato hlásil, že stojí na pevném podkladu v hloubce asi čtyř metrů, že je tam sice vlhko po nedávném přílivu, který ostatně musil zaplavovat tuto část lodi i horem, ale že tam není žádný větší nános bahna. O něco později oznamoval, že směrem k zadnímu kastelu je celý prostor přehrazen příčnou stěnou a že na ní nadarmo hledal hmatem otvor. Potom slyšeli Juel i Petr, sklonění dychtivě nad otvorem s provazem v rukou, jak Thrige znovu prošel pod průvlakem a jak postupuje opatrně směrem k přídi lodi, která mizela pod vodou. Nato následovalo ticho, a minuty míjely, aniž se ozval z nitra lodi jediný zvuk. „Nuže, Thrige, co je s vámi? Našel jste něco?“ křikl netrpělivě Juel. Okamžik ještě bylo ticho, pak zazněl dutý ohlas spěšných kroků a hned nato zaslechli podivně přidušený hlas Thrigeho, žádající, aby drželi pevně. Juel zavolal, že jsou připraveni, ale vteřiny míjely a Thrige se neobjevoval. Kadet byl zneklidněn na nejvyšší míru. Byl by hned skočil dolů, hloubka čtyř metrů nebyla tak značná, aby se neodvážil skoku, ale nevěděl, jestli nepadne přímo na Thrigeho. „Co je s vámi, Thrige, nemůžete vylézt?“ volal s úzkostí do tmy. „Ne, nemohu, třesou se mi ruce i nohy,“ odpovídal Thrige. hlas se mu chvěl a byl tak změněn, že ho Juel stěží poznával. „Dobrá, držte se aspoň pevně a my vás s Petrem vytáhneme!“ vybídl ho po krátkém rozmyšlení. „Petře, napni všechny síly, Thrige je na mne samotného trochu těžký!“ Petr přikývl, zaťal zuby a pomáhal táhnout. Hlava Thrigeho se objevila nad okrajem průvlaku s tváří tak znetvořenou hrůzou, že by byli překvapením málem pustili lano z rukou. Námořník se zachytil instinktivním pohybem okraje průvlaky a s Juelovou pomocí se dostal nahoru. Zhroutil se beze slova na zem se zsinalou tváří a s očima rozšířenýma hrůzou. Oddechoval těžce a teprve po několikerém důrazném Juelově vybídnutí začal váhavě mluvit. „Neměli jsme rušit klid mrtvých, opravdu neměli, pane kadete,“ pravil vyčítavě. „Ale proboha, co se to s vámi děje, Thrige? Kdo rušil jaký klid? Co to povídáte?“ Juelovi přeskakoval hlas rozčilením. „Je to jejich pomsta,“ pokračoval umíněně Thrige, těžce oddechuje. „Viděl jsem tvář z onoho světa, přízrak, netvora, něco hrozného!“ Bylo potřebí mnoha důrazných Juelových domluv, než se odhodlal k dalším podrobnostem. Když se dostal až k okraji vodní hladiny v zaplavené přídi a zahleděl se do tmy, spatřil náhle ohromnou světélkující hlavu, jak se objevila na vodě. Nebyla to vlastně hlava, spíše
1
jen obličej, plochý a kulatý, takového průměru jako kotevní vratidlo . Z něho hleděly dvě oči, příšerné oči, které se na něj budou dívat ze sna až do smrti. Každé to oko bylo velké jako jeho hlava. Mělo černomodrou, neobyčejně temnou barvu a vroubil je pestrý prsten, ve kterém převládala zelená a žlutá. Thrige byl tak ochromen hrůzou, že jen stál a díval se, neschopen pohybu. Tvář neměla nos, ale zato ohromná ústa, tvrdě vystupující jako hřeben. To všechno však nepolekalo námořníka tolik jako výraz bezmezné zloby, sršící z očí přízraku a obrážející se i v jeho tváři, která měnila rychle barvu od špinavě šedé přes žlutou a hnědou v krvavě rudou. Trvalo chvíli, než Thrige vypravil ze sebe celý ten popis. Jeho posluchači stáli před ním s různými pocity, Juel s nedůvěřivým úsměvem a Petr s tváří planoucí rozčilením. „Nu, a co vám ten váš přízrak povídal?“ tázal se ironicky Juel. „Duchové nemluví, pane kadete!“ odvětil Thrige vážně. „Půjdu se na něj podívat!“ rozhodl se Juel. „Ne, ty zůstaneš tady s Thrigem, Petře!“ dodal rychle, ještě než hoch měl čas vyslovit svou žádost. „Půjčte mi svůj nůž, Thrige, ten náš skleněný se nehodí na nějaké utkání, ačkoli duchové se snad neperou.“ Thrige polekaně vyskočil. „Snad to nemyslíte vážně, pane Jueli? Nechoďte nikam a hleďme zmizet odtud, dál od té prokleté lodi. Už věřím, že patřila námořním lupičům a že na ní leží kletba povražděných nevinných lidí.“ Chytil kadeta za rameno, ale Juel nevrle setřásl jeho ruku. „Nemluvte hlouposti, Thrige, co si o vás ten hoch pomyslí? Slyšel jste, že jsem vám říkal o nůž?“ Řekl to tentokráte tak velitelsky, že obstárlý poddůstojník, jemuž léta kázně přešla do krve, neodolal. Srazil podpatky, a zdvíhaje pravou ruku k čapce, podával mu levou zavřený nůž se slovy: „Podle rozkazu, pane kadete!“ Kadet otevřel nůž, vzal jej do pravé ruky, kývl přátelsky hlavou Petrovi a přehodil nohy přes okraj průvlaku. Okamžik na něm seděl, s nohama nad temnou hlubinou, a napjatě naslouchal. Potom sklouzl dolů, vteřinu se držel levou rukou okraje otvoru a pak skočil. Dopadl bez pohromy na skrčené nohy, trochu se svezl po nakloněné ploše podpalubní podlahy, ale nepozbyl rovnováhy a v následujícím okamžiku stál již vzpřímeně, rozhlížeje se na všechny strany. Sloup světla dopadající palubním otvorem rozptyloval tmu jen na nepatrnou vzdálenost. Juel prošel pod otvorem, usmál se na Petra, jehož dychtivou tvář spatřil nad průvlakem, a vystoupil opatrně po příkrém svahu k prostoře pod zadním kastelem. Narazil na příčnou stěnu, o které se zmiňoval Thrige, a pomalu postupoval podle ní, oklepávaje ji střenkou nože. Zněla dutě, jako by za ní byl nějaký prázdný prostor, ale nadarmo ji ohmatával na všech místech, jichž mohl dosáhnout rukou, nenašel nikde otvor. Zřejmě nebylo žádné spojení mezi místnostmi pod kastelem a ostatní podpalubní prostorou. Juel si vzpomněl, že podle tehdejšího způsobu stavby lodí je to zcela přirozené. Kastel tvoříval skutečný hrad pro sebe a sloužíval záměrně veliteli lodi a jeho důstojníkům jako nedostupné útočiště vůči posádce, často náchylné ke vzpouře. Býval mnohdy i za tím účelem ozbrojen malými děly, namířenými ustavičně dolů, na palubu. Podivuhodné bylo, že stěna se jevila kadetovým prstům jako hladká plocha, bez nánosu skořápek a ulit, jako kdyby nebyla po staletí ve styku s ničivou mořskou vodou. Juel prošel znovu pod jasnou oblohou, jejíž výřez se skvěl v otvoru palubního průvlaku. „Ještě mě žádný duch nesežral, Petře!“ zavolal vesele nahoru a rozesmál se, když zaslechl hněvivé Thrigeho zabručení. Sevřel pevněji jílec nože a přikrčen sestupoval opatrně k přídi. V malé chvíli se octl v naprosté tmě, ale když si jeho zrak trochu zvykl, zahlédl před sebou matně světélkující hladinu moře. Hrála neklidně drobnými vlnkami, ale byla dokonale volná, nikde ani stopy po přízraku, který vyděsil k smrti dobrého Thrigeho. Juel se vzpřímil, ale ani vztaženou rukou, ve které držel nůž, nedosáhl stropu. Postupoval opatrně na obě strany podle okraje vodní hladiny a zjistil, že loď je v těchto místech skoro stejně široká jako u zadní přepážky. Usoudil z toho, že je ještě dosti daleko od předního kastelu, který býval značně menší než kastel zadní, a že příď lodi zůstává pod vodou i při největším odlivu.
∗∗
Rumpál s kotevním řetězem; hřídel je svislá a kolo s četnými loukotěmi o průměru několika metrů má vodorovnou polohu. Každou loukoť postrkuje jeden námořník a tak otáčejí pomalu kolem, na jehož hřídel se navijí těžký řetěz, který nese kotvu o váze mnoha set kilogramů
Koráb měl na svou dobu značné rozměry a kadet odhadoval jeho délku na padesát až šedesát metrů při dvaceti metrech největšího rozpětí, které vykazovala zadní nástavba. Postál ještě chvíli u matné hladiny a měl dojem, že zaslechl dvakrát či třikrát jakýsi tichý zvuk, ale vyložil si jej docela přirozeným způsobem jako náraz vlny na lodní stěnu. Duch! Byl by velmi bláhový, kdyby bydlil v tak studeném a nevlídném místě, když má na vybranou celý svět, řekl si tiše a obrátil se k odchodu. „Ne, neviděl jsem nic!“ prohlásil o chvíli později, když se hbitě vyšplhal na palubu po laně, které mu držel Thrige. „Je-li tam nějaký duch, pak se ukazuje jen panu Thrigemu, který je patrně nedělním nebo božíhodovým dítětem.“ „Co jsem viděl, to jsem viděl!“ odsekl prudce námořník a opakoval svou větu zatvrzele několikrát po sobě, zapomínaje docela na povinnou úctu k představenému. „A žádné poklady tam nejsou, ani jedna truhla, pane kadete?“ vyptával se zklamaný hoch. „Prázdné všecko, moře to důkladně vyplavilo. Ovšem lodní pokladna bývala zpravidla u velitele v zadním kastelu. Snad je pod příkrovem vápence, v některém z těch malých pahorků, které jsme našli nahoře v kastelu. Možná také, že je dole, pod onou místností a za stěnou, na kterou jsme narazili Thrige a já pod palubou. Ale ta se zdá být pevná jako pancéř bitevní lodi a nemáme naději, že se bez nástrojů za ni dostaneme. Pro tu chvíli musíš pustit pirátské poklady z hlavy jestli tu vůbec nějaké jsou!“ Usmál se na Petra a zamířil k otvoru v kastelu. „Co chcete ještě dělat, pane Jueli?“ tázal se polekaně Thrige. „Pohřbít tam ty chudáky v moři, jak se sluší na námořníky - což jste to neřekl před chvílí sám?“ Thrige něco zabručel a neochotně šel za nimi. Kadet pocítil soucit s jeho pověrčivostí. „Nemusíte na kosti sahat, obstaráme to sami s Petrem, dejte nám jen kus delšího provazu. Ty se nebojíš, Petře, co?“ „S vámi ne!“ řekl hoch upřímně a Juel se tiše zasmál. „Komupak asi patřily ty kosti?“ prohodil Petr, když začal podávat lebky Juelovi, který je vázal pevně dohromady. „Nepochybně zajatcům, jak tomu nasvědčuje ten řetěz,“ odpovídal kadet. „Byli spoutáni a uvězněni asi v té místnosti pod kastelem. Tam bývaly důležité místnosti, k nimž neměla posádka volný přístup: vězení, prachárna i skladiště naloupené kořisti. Nepochybně poznali, že lodi hrozí záhuba - to člověk vycítí, i když je zavřen hluboko pod palubou. Strach před smrtí jim dodal síly, spojili se a vyrazili dveře žaláře. Dále však nepronikli než do této místnosti. Loď, patrně už opuštěná posádkou, klesla hned nato pod vodu. Tak nějak to asi bylo, Petře!“ Skončili záhy svou smutnou práci a sestoupili zase na palubu. Kadet usoudil, že nejhlubší moře bude po pravém boku lodi, blízko potopené přídě. Dostali se tam, obcházejíce opatrně velký nános hlubinného bahna, který kryl větší část paluby. Kadet se zastavil a pomalu spustil posmrtné pozůstatky nešťastných vězňů do vody. Postáli tiše okamžik všichni tři s obnaženými hlavami a nato se obrátili k odchodu. Thrige si upřímně oddechl, když vystoupili opět na břeh, ale trvalo několik dnů, než se dostal zase do své obvyklé nálady. Když se ho však později Juel zeptal, zdali by nebylo dobře podrobit nitro lodi důkladnější prohlídce se světlem, prohlásil důrazně, že žádná moc světa ho nepřinutí, aby vstoupil ještě jednou na palubu lodi, kterou lidé prokleli a bůh opustil.
15. OSTROV DOSTANE JMÉNO Minulo léto a čas při každodenní práci, spojené s uhájením holého života, ubíhal trosečníkům tak rychle, že se Petr velmi podivil, když zaškrtával jednoho dne datum 10. března - doklad, že strávili na ostrově čtvrt roku. Neměli věru čas zahálet. Nejdříve jim dalo hodně práce udržování ohně přes noc a zpočátku se to neobešlo bez nutných a nepříjemných hlídek. Potom objevil důmyslný Thrige způsob, jak se tomu vyhnout. Zkoušel trpělivě stonky nejrůznějších řas, až konečně našel jeden, který patřil podivné zakrslé chaluze a byl ochoten přijímat do sebe stejně dychtivě roztopený keporákův tuk jako vodu. Zrobil z něho docela dobrý knot, který vydržel hořet celou noc. To znamenalo nejen úsporu spánku, ale i tuku, jehož spotřebovali v improvizované svítilně daleko méně, než kdyby jej nechali hořet na ohništi. Z hlubších lastur zhotovil Thrige celou řadu lamp a těmi pak osvětlovali i oteplovali malou jeskyni, kterou obývali. Bylo to velmi příjemné zejména později, kdy den se začal krátit a večery se staly tak chladnými, že nebylo možno sedět venku. „Teď už nemusíme chodit spát se slepicemi!“ liboval si Thrige a jen litoval, že si ještě nemůže k večerním besedám zapálit dýmku. Kadet ho sice vybízel, by se pokusil o hliněnou dýmku vyrobenou z hlubinného bahna a vypálenou nad ohněm, ale Thrige houževnatě odmítal. „Než bych v ní kouřil to hnědé nebo červené smetí, které jíme, místo pořádného tabáku, to raději nic, pane Jueli!“ prohlašoval pokaždé. Petr z hloubi srdce litoval, že nemá takové štěstí jako Harbert v Tajuplném ostrově: tomu se podařilo najít mezi přečetnými rostlinami jejich požehnaného ostrova jednu, která nahradila dokonale tabák jeho otcovskému pěstounovi, chrabrému námořníkovi Pencroffovi. Hledejte něco na skálách, které se teprve včera vynořily z hlubin oceánu a kde neroste ani mech! Otázka, zdali jednou jejich ostrov bude pokryt zelení a živými tvory, stala se kteréhosi podzimního večera předmětem besedy. Juel tvrdil, že jejich ostrov leží sice v nepříznivém podnebním pásmu, ale že přesto se později na něm nějaké rostlinstvo ujme. V bažinách na západním ramenu ostrova i v Petrově bažině by našlo semeno přenesené větrem nebo mořem živnou půdu a později, až rozpuká povrch skal a změní se v hlínu, i tam. Za rostlinou přijde hmyz, za hmyzem ptáci. Thrige tvrdil, že viděl kdysi motýly, kteří se stěhovali ze severního Norska do jižního, podle pobřeží mnoho set kilometrů dlouhého. „A víte, jak to dělali, aby nemusili daleko letět - rozum dá, že takový motýl toho moc nenalítá,“ řekl pozorným
posluchačům. „Sedli si prostě na vodu a nechali se nést proudem! A co je nejkrásnější na té věci, že měli přesně promyšleno, kam je který proud donese!“ Petr tomu nechtěl věřit, ale Juel prohlásil, že je to docela dobře možné. Zvířata mají instinkt, který je v člověku už dávno otupen. Kroužkování tažných ptáků přineslo například podivuhodné informace o jejich zázračném pudu, jak dovedou přesně najít své staré hnízdo po návratu ze zámoří. „Náš ostrov nezůstane pustý, uvidíte,“ tvrdil Juel, kdykoli hovořili o budoucnosti ostrova. „Život je všudypřítomný a jeho tlak je nesmírný, zaplaví i náš ostrov, třebaže tu, bohužel, neporostou nikdy palmy, banány, fíky, pomeranče a citróny jako na ostrovech šťastných robinzonů z knížek.“ Jeho předpověď se splnila nejdříve v Keporákově zálivu, nedlouho po jejich příchodu se začaly objevovat na nízkých místech pobřeží drobné řasy vyvržené mořem a s nimi i mnoho malých živočichů, žijících na moři i v jeho hlubinách a putujících s mořskými proudy po širých pláních oceánů. Patřili téměř vesměs do nesmírně bohatého kmene měkkýšů a převládali mezi nimi plži malých ulit a roztomilé loděnky s jemnou ulitou, žíhanou rudými paprsky. Občas vyhodil příliv na břeh i některé zástupce z kmene pláštěnců a ostnokožců, průhledné salpy s tenounkými tykadly, malé, nehezké, červům podobné žaludovce a sličné hvězdýše tvaru pěticípé hvězdy, kteří jsou pod svým. hezkým vzezřením skutečnými dravci a živí se měkkýši, korýši i malými rybkami. Tato potrava jim ve vodách zálivu nijak nechyběla, moře ji sem připlavilo a za ní se objevily i větší ryby. Trosečníci zjistili záhy, že humři už nejsou jedinými obyvateli zálivu; stále častěji se kmitaly vodou načernalé hřbety ryb a Petr s Thrigem se věnovali ve volných chvílích s největší zálibou jejich lovení na primitivní udice. Juel to vítal: zásoba keporákova masa nebyla nevyčerpatelná, a až nastane zima a vodní obyvatelé opustí mělký záliv a uchýlí se do hlubších vod Kodaňské zátoky, budou odkázáni jen na zásoby. Lov na udici býval však málo vydatný, a co chytili, byly většinou jen drobné rybky - „tak na polívku!“ - jak se o nich vyslovil Thrige. Dobrý námořník nepřestal litovat, že nemají sebemenší člunek, s kterým by si mohl vyjet dále od břehu; zhotovení vlečné sítě by mu nebylo způsobilo mnoho potíží, dlouhé stonky řas by mu poskytly dostatečně silné pletivo. Když se musil vzdát s lítostí plánů na vyrobení nevodu, vlečné sítě, která by byla zahálela bez užitku, dal se aspoň do hotovení sítě podobné čeřenu, kterého užívají sladkovodní rybáři. Měl tvar velikého vaku s neširokými oky, jehož okraje byly zahnuty, aby ryba nemohla zpátky. Thrige jej zhotovil ze stonků řas a z pružných kostic keporákových, které dodaly materiál na kostru. Čeřen zavěsil na dlouhé bidlo, sestavené z několika kusů pevných stonků svázaných dohromady a zatížené kameny na volném konci. Z druhého konce bidla viselo dovnitř sítě vnadidlo, jež ovšem Thrige nemohl spojit s elektrickým zvonkem, jak to někdy rybáři činívají. Pro čeřen vyhledal nevysokou skálu, která čněla větší část dne z vody, na ni položil volný konec bidla a zatížil jej velkými kameny, které musili donést až z Kamenité kotliny. Při pletení sítě měl Thrige zdatného pomocníka v Petrovi. Juelovi chyběla k takové zdlouhavé práci trpělivost, zato bez reptání nosil na zádech těžké kameny na zatížení čeřenu. Thrigeho čeřen se osvědčil a neminulo téměř dne, aby v něm nenašli nějakou kořist, ačkoli neměli čas kontrolovat jej častěji během dne. Povzbuzeni tímto úspěchem zhotovili ještě několik čeřenů a spustili je na pobřežních skalkách. Nyní měli tolik ryb, většinou neznámé jim druhy jižní polokoule, náležející do nejčetnější čeledi ryb ostnoploutvých, že je ani nemohli sníst. Juel přišel na myšlenku udit je v hustém kouři keporákova tuku a uschovat je na zimu. Vyvrhovali je, stahovali z kůže a do nařezaného masa vtírali hojně soli z odpařených mořských kalužin, nato svázali několik ryb po délce dohromady, prostrčili jimi tyč jako osu a nechali je nad kouřem tak dlouho, dokud nebyly obaleny důkladnou vrstvou sazí. Saze potom odstranili a celý pochod opakovali pětkrát až šestkrát, dokud Thrige neusoudil, že je ryba „dost“. Uzené ryby byly znamenité, a když je uložili ve svém „skladišti“ v ústřední síni, uchovaly se po celé měsíce ve výborném stavu. „Vydržely tak dlouho, dokud jsme je nesnědli, a víc po nich člověk nemůže žádat!“ prohlásil později s uspokojením Thrige. Jakmile měli oheň, staral se obratný námořník také o to, aby si postavili pořádný krb. Nejdříve bylo potřebí nanosit dostatečné množství kamenů vhodného tvaru. Lopotili se s nimi několik dní, nosíce je jednotlivě jeden po druhém na zádech, kam si je připnuli pomocí silných stonků mořských řas; Petr přitom vzpomínal s lítostí na šťastné robinzony, kteří mívali pár pořádných tahounů v podobě onigrů, zeber nebo oslů a nemusili se dřít s nákladem. Když bylo dost kamenů, vybral z nich Thrige především několik takových, které se hodily tvarem k sobě, a sestavil z nich
základní vrstvu, měla tvar jakési mělké mísy a byla určena k tomu, aby se na ni kladlo palivo - keporákův tuk, rozřezaný na menší kusy. Ohniště ohradil potom vyššími kameny, ponechávaje přední stěnu otevřenou, aby mohli přikládat. Všechny otvory vyplnil drobnými lapilli a spáry utěsnil hlubinným bahnem, které jim nahradilo kamnářskou hlínu. Nosili je z Jižní bažiny, tu měli nejblíže, a Thrige si hodně nalámal hlavu, než rozluštil problém zdánlivě tak jednoduchý, totiž jak dopravit bahno do Jeskyně. Neměli žádných nádob kromě těch, které jim poskytla příroda v podobě lastur a ulit různých měkkýšů, hodily se dobře k nabírání bahna, ale vešlo se do nich velmi málo. Thrige konečně upletl ze slabých stonků řas hustou rohož, kterou po délce ohnul a na koncích svázal pevně dohromady. Dostal tak jakýsi žlab, jehož oba konce zavěsil na tyč, kterou nesl vždy společně s Juelem nebo s Petrem. Otevřené ohniště hřálo vydatně a peklo se na něm dobře na rožni z tvrdých stonků čepelatky a jiných řas, ale Thrigemu to nestačilo. „Byla by to dobrá věc, kdybychom si mohli také něco uvařit a nemusili proto lítat vždycky až ke Gejzíru,“ toužíval. Juel mu dával za pravdu - v zimě ostatně to bude věc velmi obtížná, ne-li nemožná, opustit pro každé vaření Jeskyni, nehledě ani k tomu, že se voda, nachytaná z Gejzíru do prohlubní v zemi, které užívali k vaření, neudrží potom dlouho horká. K vaření potřebovali podle Thrigeho názoru v prvé řadě plotnu, ačkoli Juel mínil, že ta není tak nezbytnou, že by stačil dobrý hrnec, který by zavěsili nad plameny. Ukázalo se však, že ploché kameny na ostrově vůbec chybějí. Nebyly v Kamenité kotlině a nadarmo se namáhali s cestou přes Zelené hory k místu, kde byla rozpukaná žula, ze které kdysi stavěli „most spásy“ pro Petra, když uvázl v bažině. Tam sice objevili žulové desky, ale ty se svými rozměry hodily leda na ohniště obrů. Stáli zklamaně na okraji Petrovy bažiny, když Thrige dostal nápad.. „Co kdybychom to zkusili tam nahoře?“ Ukazoval na Zvonovou horu, vypínající se nad nedalekým hřebenem Skovgaardových hor. Juel souhlasil; věděl, že znělec často puká a rozpadá se na desky, které vynesly nerostu jeho jméno, ježto při úderu melodicky znějí. Otázka byla, jak se dostat na hřbet Skvogaardových hor, jejich svahy se zdály být příkré a neschůdné a kromě toho je chránila ještě neschůdná Petrova bažina. Dali se na pochod po jejím okraji, který je přivedl k úpatí žulových hor. Zde se ukázalo, že svah není tak příkrý, jak se z dálky zdálo, a brzy se jim podařilo najít poměrně schůdné místo, kde bylo úbočí hor přerušeno častými výstupky a hranami, které jim umožnily výstup. Po hodinové námaze stanuli na hřebenu, ve vzdálenosti necelé míle od Zvonové hory. Pochod po hřebenu nebyl nesnadný a za půl hodiny se octli přímo pod ohromným zvonem. Šedá žula, prostoupená drobnými černými skvrnami, tu změnila barvu a přecházela v šedý kámen, v němž Juel poznal svor. Byla to první z krystalických břidlic, vzniklých přeměnou vyvřelých hornin, jako je například žula, kterou objevili, Juel to pověděl svým druhům, ale ti ho valně neposlouchali, zcela zaujati Thrigeho nálezem. Šedozelený Zvonový kopec neměl úpatí tak hladké jako stěny, které byly podivuhodně vroubkované svislými zářezy, kámen přecházel na dotyku se žulou, z níž kopec vyvřel, v nepravidelné vrstvy a tam našel Thrige překrásné tenké kamenné desky různých rozměrů. Některé z nich byly o málo větší než jeho dlaň, ale byly zde také desky úctyhodných rozměrů, že by jich několik bylo stačilo na střechu pro palác, jak řekl Petr. Mezitím co Thrige s Petrem hledali kusy znělcových desek, které by se hodily za plotnu jejich ohniště, prohlížel si Juelokolní horniny. Ze stanoviska geologického byly velmi zajímavé. Kromě teploty však zde působil nepochybně také ohromný tlak, který rozrušil místo, v němž se znělec stýkal s žulou. Svědčily o tom nejen desky, ve které se rozpadly jeho okrajové vrstvy a veliké balvany rozlomené žuly, ale i vrstevnatý svor, nerost, který sestává z křemene a slídy. Vznikl krystalickou přeměnou součástí vyvřelých hornin, způsobenou ohromným tlakem a vysokou teplotou. Když se kadet pozorně zadíval na šedý kámen, spatřil v něm úzkou a klikatou žilku velmi černého nerostu. Vycházela z místa, kde se stýkala skvrnitá žula a šedým svorem a nazelenalým znělcem, a prostupovala svorem ve značné délce. Přitom ustavičně mohutněla, až nabyla ve vzdálenosti asi dvaceti metrů od východiska dvojnásobné šířky Juelovy dlaně. Vroubil ji růžový úzký proužek vápencového dolomitu a ten sám byl uzavřen mezi dvěma bílými
pruhy čistého křemene. Nestaraje se o své druhy, sledoval Juel, hluboce sehnut k zemi, podivnou černou žílu. Až dosud byla celistvá a nožem, který si vypůjčil od Thrigeho, se mu nepodařilo odloupnout z ní ani nepatrný kousek, nyní však dorazil do nehluboké úžlabiny, kde se hornina nepochybně octla kdysi pod vlivem sil různého směru. Černá žíla se zde rozšiřovala v ohromnou čočku, prorůstající částečně bokem a částečně dnem úžlabiny, které bylo pokryto zlomky hornin. Kadet zvedl malý černý kámen ledvinovitého tvaru, potěžkal ho na dlani a potom ho zkusil rýpat nožem. S poněkud vzrušenou tváří se obrátil k svým druhům, kteří zatím došli k němu a s údivem sledovali jeho počínání. Natáhl k námořníkovi dlaň s černým nerostem. „Jestlipak víte, Thrige, co to je?“ „Tohleto? Asi nic vzácného, je toho v té rokli plno. Uhlí?“ Thrige se sehnul a hmátl pravicí po kameni, který byl jen o málo větší než jeho pěst. Hvízdl údivem, když se mu nepodařilo zvednout jej dvěma prsty, jak měl v úmyslu. „Hrome, to je něco pořádně těžkého! Hádám, že tenhle kousek má tak asi deset kilo. Co to je? Leskne se to místy jako smůla.“ „A také se to podle toho jmenuje. Je to smolinec,“ řekl Juel s úsměvem. „Neznám. K čemu je to dobré? Má to nějakou cenu?“ „Slušnou cenu. Ten kousek, na kterém si cvičíte svaly,“ Thrige vzpíral těžký kámen, jako činku, a potom zkoušel, jak ho udrží na dlani natažené ruky - „by stál asi tři sta až 1 pět set korun .“ „Pane na nebi, to je peněz!“ žasl Thrige. „A tady se toho válí spousty. Ta černá žíla ve skále, to je taky smolinec?“ Kadet přikývl a Thrige se rozhlížel kolem sebe se zmámeným pohledem zlatokopa, který čirou náhodou objevil ložisko ryzího zlata. „Kdybychom měli špičák, mohli bychom toho vyrýpat ze skály celé tuny. Nedovedu tak rychle počítat z hlavy, ale myslím, že by si toho každý z nás nakopal za pár dní za dobrý milión,“ uvažoval nahlas rozčilený námořník. „Teď snad si to přece jen rozmyslíte a půjdete na vrak ještě jednou, podívat se, jestli tam flihustýři nenechali nějaký zachovalý nástroj na kopání,“ dobíral si ho Juel. Po Thrigeho tváři přelétl výraz opravdového strachu, který kadeta udivil. „Ještě si to rozmyslím,“ zabručel. „Ale proč je ten kámen tak drahý, pane kadete?“ nezdržel se už netrpělivý Petr. „Poněvadž se z něho vyrábí nejdražší kov na světě.“ „Aha, platina!“ řekl rychle Petr. „Něco dražšího než platina, Petře, rádium! To je mnohem dražší než platina. Té si můžeš ze svých úspor snadno 2 koupit několik gramů, které jsou po desíti korunách, ale gram rádia stojí celý majetek, čtvrt miliónu korun .“ „Tolik jako krásný škuner, ale jděte, pane Jueli!“ žasl Thrige. „A co to je gram? Šňupec tabáku, který člověk drží mezi prsty, váží skoro stejně. A proč je to tak drahé?“ „Protože je smolince na světě málo a dobývání rádia z něho je velmi zdlouhavé a nákladné. Představte si, že je potřeba zpracovat asi padesát metráků smolincové rudy, aby se dostal jediný gram rádia, ta špetka, o které Thrige říká, že ji sevře mezi špičkami dvou prstů. A nejen to, ale k tomu zpracování se spotřebuje mnoho vagónů vody a různých chemických látek a nakonec přijde ta nejzdlouhavější část celé výroby, čištění rádia. Chemici musí provést mnoho set krystalizací rádiové soli, aby ji zbavili všech přimíšenin a dostali ji v čistém stavu!“ „A k čemu se rádium používá, pane kadete?“ ptal se Petr, dívaje se s jistou úctou na smolně černý kámen na Thrigeho dlani. „Nejvíce ho spotřebují lékaři, kteří léčí jeho neviditelným zářením rakovinu a jiné zhoubné nádory. Menší část rádia jde do fyzikálních. laboratoří, kde badatelé pomocí jeho záření studují skladbu hmoty. Lze ji účinkem rádiových paprsků rozložit na její nejmenší součásti naprosto neviditelné i v tom nejsilnějším mikroskopu, jaký kdy byl vyroben,“ vykládal názorně Juel oběma pozorným posluchačům. „Tak tímhle se léčí rakovina!“ pravil udiveně Thrige, pozvednuv kámen blíže k očím. „A povězte mi, vyléčí se
∗∗ ∗∗
Míněny jsou dánské koruny, které měly tehdy cenu 6 až 7 korun našich To platilo v době, kdy se odehrával tento příběh
tím?“ Juel pokrčil rameny. „To vám těžko dovedu říci, nejsem lékař! Myslím, že ve většině případů se jen nemocnému prodlouží život. I to už něco znamená, Thrige. Řekněte sám, kolik byste dal za rok života, kdybyste si jej mohl koupit!“ Thrige se mu podíval upřímně do očí. „Já nic“ pane kadete, můžete mi věřit,“ pravil klidně. „Bůh mi určil, jak dlouho budu žít, a jeho vůle je dobrá vůle. Až pokyne, odejdu stejně rád, jako jsem byl rád na světě. Vím ale, že jsou lidé, kteří by upsali duši ďáblu za jediný den života.“ Všichni zmlkli a Thrige začal chystat náklad znělcových desek, který chtěli odnést. Podle svého zvyku vybral pro sebe nejtěžší desky a připojil k nim také těžký kus smolince. „Vezmu si ho na památku s sebou, dostaneme-li se jednou odtud,“ vysvětloval kadetovi, který ho s úsměvem pozoroval. „Dostaneme-li se odtud, milý Thrige, pak si budete moci přivézt celý lodní náklad téhle rudy,“ pravil vážně. „Ostrov jsme objevili my a můžeme jej kdykoli zabrat právoplatně pro Dánsko. Ložisko smolince potom patří nám a nikdo nemůže naše vlastnické právo popírat!“ Thrige si v rozpacích sňal čepici a projížděl si rukou vlasy. „Já nevím, pane kadete, ale jak se mi zdá, že k záboru jakéhokoli území se tam člověk musí za prvé vylodit - což jsme konečně udělali, ačkoli nás sem spíše vyhodilo moře,“ vykládal rozvážně. „A za druhé, a to je docela nutné, musí tam vztyčit vlajku svého státu, pro nějž území zabral!“ Juel se zarazil. „To jsme neučinili, nenapadlo nás zabírat holou skálu pro naši vlast! Nález rádiové rudy ovšem mění situaci. Bohužel, nemáme dánskou vlajku a ani ten nejblahovolnější mezinárodní soud by neuznal, že lze naše znamení na Rozhlednovém vrchu považovat za náhražku našeho praporu.“ „Nechte to na mně, pane kadete, já už něco opatřím,“ prohlásil sebevědomě Thrige. „Naštěstí je naše vlajka hodně jednoduchá.“ Petr už dlouho chtěl něco říci a čekal netrpělivě, až rozhovor o dánské vlajce skončí. „Ale potom musí mít ostrov nějaké jméno a my jsme mu dosud žádné nedali!“ vyhrkl, sotva Thrige zavřel ústa. „Máš pravdu, jméno budeme rozhodně nyní potřebovat!“ usmál se Juel. „A tak nám něco navrhni, nikdo z nás se tak nevyzná v robinzonádách jako ty!“ Petr se začervenal. Byla by to rozhodně čest být kmotrem při křtu celého ostrova, ale kde vzít honem jméno? V rozpacích se díval kolem sebe a utkvěl pohledem na smolně černé rudě, vystupující z šedavé skály. „Co kdybychom nazvali ostrov podle té rudy nebo přímo podle rádia?“ řekl rychle. Thrige přikývl pochvalně hlavou. „Smolincový ostrov to zní příliš smolně a já o smůlu nestojím, už jsme jí měli dost. Ale Rádiový ostrov, to je docela slušné jméno!“ „Už to píši!“ pravil Juel, vytahuje z kapsy notes s mapou ostrova. Poznamenal také na mapce - místo, kde bylo ložisko rádiové rudy. Před odchodem si ještě jednou prohlédl žílu černého nerostu. Tvořila klikatý pruh, dlouhý téměř sto metrů, a obtáčela skoro třetinu Zvonové hory. Někde byla jen centimetr široká, ale na mnoha místech ji nestačil zakrýt ani oběma svými dlaněmi položenými vedle sebe a úžlabina, kde našli ojedinělé volné kusy, byla prostoupena smolincem v celé své délce. Pokračuje-li ruda i do hloubky, pak zde bylo rádia za mnoho miliónů korun. Juel věděl, že smolincových ložisk je na světě jen málo a že jejich bohatství je velmi omezené. Objev, který učinili, mohl mít pro lidstvo velkou cenu, statisíce lidí umírá ročně na rakovinu a lékaři nemají dosti rádia, aby mohli v každém případě této zhoubné nemoci úspěšně a zavčas čelit. Thrigeho hlášení, že všechno je připraveno, vytrhlo Juela z jeho myšlenek. Rozdělili se o svá břemena a obrátili se k odchodu. Na Thrigeho návrh zkusili přímou cestu k Jeskyni. Šli po hřbetu Skovgaardových hor, který byl poměrně rovný a schůdný, k severu a po cestě trvajíce asi půl hodiny se jim podařilo najít méně srázné místo na západním svahu. Bez nehody zde sestoupili k úpatí hřebene a po krátkém pochodu dorazili ke Gejzíru, odkud už dosáhli snadno Jeskyně. Thrige byl překvapen, když ho Juel vyzval, aby uložil svůj smolinec v některém výklenku ústřední síně, co nejdále
od malé jeskyně, kterou obývali. „Říkal jste přece, že jsou ty jeho paprsky léčivé, tak nám nemohou škodit,“ namítl. „Léčivé pro nemocného, ale zhoubné pro zdravého, jako každý lék, milý Thrige,“ vysvětloval kadet. „Rádiové paprsky dovedou dokonce u zdravého člověka vyvolat nemoc, kterou u chorého léčí. A o rakovinu nikdo z nás nestojí, nemyslíte?“ „Ale je tam v tom kousku rudy tolik rádia, aby nám mohlo ublížit?“ pochyboval ještě Thrige, který, jak se zdálo, se jen nerad loučil se svým kamenem. „Možná že není, ale rádium dovede člověku uškodit, i když je ho málo, jestliže jeho paprsky dlouho působí. A nemá smyslu, abychom spali vedle rádia!“ Na to již bodrý námořník nečinil žádných námitek a odnesl svůj poklad do nejvzdálenějšího výklenku ústřední síně.
16. ZEMĚTŘESENÍ Znělcové desky, položené přes kameny ohraničující ohniště, nahradily docela dobře plotnu a měly dokonce proti železným deskám obyčejných kamen tu výhodu, že udržely dlouho teplo. Kamna tedy byla, ale v čem vařit? I do těch největších lastur se toho vešlo jen málo a Thrige pohrdlivě odbyl Petrův návrh, aby použili najednou většího počtu lastur - plotna byla dosti rozsáhlá a vešlo se jich na ni hodně. „To je vaření jako pro trpaslíky,“ pravil. „Udělám něco lepšího, vyrobím hrnec!“ Také nelenil a sám si nanosil potřebné bahno z velké Jižní bažiny. O hrnčířství nevěděl nikdo z nich nic - Petr jen si vzpomínal, že v nějaké robinzonádě byla řeč o hrnčířském kruhu, na němž se nádoba vytvářela. Bohužel, žádný autor robinzonády si nedal práci, aby takový kruh popsal, jinak by si to byl horlivý čtenář těchto příběhů jistě pamatoval. „Eh co, bez kruhu to půjde také!“ prohlásil Thrige, jenž nikdy netrpěl nedostatkem sebedůvěry. Ale nešlo to. Podařilo se mu urobit jen nízké a velmi nevzhledné misky s neobyčejně tlustými stěnami. Pokusil se je nicméně vypálit přímo nad plameny a sňal za tím účelem znělcové desky z krbu, ale jeho výrobky se rozpadly na několik kusů, ještě než náležitě proschly. „Potřeboval bych nějakou formu, abych na ni mohl hlínu naplácat,“ dumal Thrige nad nezdarem svého díla. Šel nazdařbůh prohlédnout jejich skladiště v ústřední síni a vrátil se s několika keporákovými kosticemi. Byly to podlouhlé desky z velmi pružné rohoviny a dosti veliké, třebaže zůstávaly značně pozadu za kosticemi velryby, které dosahují pětimetrové délky při půlmetrové šířce. Kytovcům nahrazují kostice zuby, ačkoli jejich činnost je zcela jiná, zvíře jimi nekouše, nýbrž jen prosévá a třídí svou potravu. Kdysi se spotřebovalo kostic úžasné množství všude tam, kde se požadoval lehký a pružný materiál, dnes však je vytlačily z průmyslu téměř úplně umělé hmoty. Thrige zbavil kostici nožem žlutých třásní, lemujících její kraj, a přirostlého tuku. Nato ji ještě s jistými potížemi vhodně okrájel a získal tak obdélník asi tři čtvrti metru dlouhý a čtvrt metru široký. Podle obou kratších stran napíchal otvory a stočil kostici do kruhu, načež tenkými kořínky řas, které provlékl skrz otvory, svázal konce kostice pevně dohromady. Dostal válec na obou koncích otevřený, který opatřil ještě dnem. Navrtal na okraji válce otvory podle obvodu a vypletl jimi dno tenkým stonkem. Nyní měl formu pro svůj hrnec a do ní hnětl bahno z křemičitých a vápenitých schránek drobounkých živočichů a řas. Když byl hotov, pojala ho obava, že se mu jeho výrobek rozpadne, jakmile uvolní kosticovou formu. „Vysušte to nejdříve na mírném ohni i s ní!“ radil mu Juel a Thrige po krátkém váhání poslechl. Podařilo se to,
i když při sušení rohovina kostice nepříjemně páchla. Nato Thrige opatrně odstranil podporu svého výrobku a přidělal k hrnci ještě dvě důkladná ucha. Hlína, jen málo vypálená, byla však velmi křehká, jak se přesvědčil, když ji vzal neopatrně za okraj, pořádný kus hrnce mu zůstal v ruce a musil začít znovu. S druhým výrobkem zacházel mnohem opatrněji a podařilo se mu uchovat jej bez pohromy až do vypálení, ale nad žhoucími plameny vzal hrnec za své. Rozpadl se na kusy a tentýž osud postihl i všecky jeho následovníky. Nadarmo se Thrige lopotil, nadarmo si za pomoci Juelovy a Petrovy sestavil i zvláštní „pec“ na vypalování, kde byl hrnec zahříván ze všech stran stejnoměrně, všechny pokusy skončily nezdarem. Juel to připisoval příliš vysokému obsahu vápna v bahnu, které se při vypalování proměnilo v křehkou a snadno pukající hmotu. „Ne, tohle je přece jen mizerný ostrov pro robinzony,“ opravil Thrige svůj někdejší výrok. Skutečně také nedostatek nádob pociťovali trosečníci velmi citelně. Byli odkázáni pouze na pečené maso anebo na polosyrové humry a ryby, jen nedokonale uvařené v kalužích horké vody u Gejzíru. Nehledě k tomu, že pokrm nebyl náležitě upravený a že přicházeli o polévku, kterou zejména Thrige velmi miloval, musili pro každé vaření opouštět Jeskyni a jít čtvrt hodiny cesty, což nebylo příliš pohodlné. „Spižírna je příliš daleko od kuchyně!“ vzdychával Thrige. Hrnčířské pokusy přinesly trosečníkům alespoň jeden užitek, nádoby na studenou vodu. Hotovili je prostě z kosticových forem, jejichž síťové dno zesílili stonky řas a opatřili uvnitř tenkou vrstvou bahna, velmi mírně vypáleného. Pořídili si tak vždy na několik dní zásobu vody uvnitř Jeskyně a nemusili pro každé napití odbíhat k Jezírku. Za nezdařených hrnčířských pokusů uplynul duben a pokračující podzim přinášel stále citelnější chladna. Květen byl nevlídný a deštivý a sychravé počasí nutilo trosečníky omezovat pobyt venku. Chodívali jen obstarat sítě na ryby a humry a obnovovat zásobu jedlých řas a pitné vody. Slané jezero, jehož hladina za suchého počasí dosti poklesla, mělo nyní zase vyšší stav vody a Juel byl tomu rád. S vysycháním jezera se totiž zvětšovala koncentrace soli v jeho vodě a mnohé řasy počaly zacházet. Nyní se opět rovnováha mezi vodou a solí obnovila a rostlinstvo v jezeře se zase vzpamatovalo. Počátkem května našli ve svých čeřenech mnoho makrel, velmi chutných ryb se stříbrným břichem a s vřetenovitým tělem, zužujícím se k ocasní ploutvi a lemovaným v těchto místech drobnými ploutvičkami. Největší z nich nepřesahovaly délku lokte a „nestály za schování“, jak prohlásil Thrige, který si na makrelách velmi pochutnával. Snědli tedy svůj úlovek k obědu a k večeři, ale po celý následující týden nacházeli v sítích tolik makrel, že byli nuceni přece jen část jich vyudit. „Je to divné, že se ukazují právě teď,“ dumal nad jejich příchodem Thrige a Juel s ním souhlasil. Skutečně také tyto ryby, táhnoucí tvětšinou v ohromných hejnech jako sledi, přicházejí se do mělkých pobřežních vod jen se třít. Odpověď na tuto otázku jim dala noc na 15. květen. Spali už delší dobu, když je probudilo temné dunění, po němž následovaly silné otřesy půdy. „Zemětřesení!“ vykřikl Thrige a polekaně vyskočil. Plaménky lamp se neklidně chvěly a země pod nohama trosečníků znovu zakolísala. Byl to příšerný pocit, vhánějící bázeň i do nejstatečnějšího srdce. „Pocit, na který si nikdo nezvykne“, jak prohlásil slavný přírodopisec a cestovatel von Humboldt. Juel musil povolat na pomoc všechnu svou sebekázeň, aby ovládl strach, který ho v prvém okamžiku zcela opanoval. „Klid, kamarádi, klid! Nemůže se nic stát!“ volal, chopiv se jedné ze tří lamp, které planuly celou noc a zatím ještě nezhasly ani při otřesech země. „Nejsme v domě, který by se nám zřítil na hlavu! Ven před Jeskyni, Petr napřed!“ Ale hoch nečekal na jeho výzvu. V slepém zmatku vylezl po čtyřech z Jeskyně, a pozbyv smyslu pro orientaci, uháněl do ústřední síně místo před vchod Jeskyně, jak to nařizoval kadet. Juel se pustil za ním a přivedl ho k Thrigemu, který zatím čekal v malé vzdálenosti od vchodu, chráně oběma rukama světlo jedné z lamp, kterou vzal s sebou, proti prudkému vichru. Otřesy země byly nyní sice jen slabé, ale neustávaly. Půda se chvěla nepřetržitě, jako by po skále přejížděly těžce naložené vozy. „Co teď podnikneme?“ ptal se Thrige klidným hlasem.
„Nic,“ odpověděl Juel. „Jsme venku a nemůže se nám nic stát. Musíme jen dbát, aby nám lampa nezhasla, abychom nepřišli o oheň.“ Sesedli se těsně dohromady a Thrige pokryl ještě světlo, které umístili doprostřed, svým kabátem a čepicí. Noc byla velmi chladná, nebe zataženo mraky a tma tak úplná, že neviděli ani na dosah ruky, když zakryli mihotavý plamínek lampy. Vál ostrý ledový vítr, který pronikal pod šaty a mrazil po celém těle. Petr se již uklidnil a přestal se bát, ale když se po delší chvíli země pod nimi opět prudce rozkolébala,“„chopil se úzkostlivě Thrigeho ramene. „Nu, copak, Petře, nezvykl sis na kolébání na lodi?“ žertoval Thrige. Nutil se do bezstarostného tónu, ale Petr vycítil v jeho hlasu utajený strach a to jej poděsilo ještě více než celé zemětřesení. Jakže, Thrige, ten neohrožený muž, vždy pohotový vrhnout se do nebezpečí, muž, který necouvl před ničím - nemluvě ovšem o duchách a strašidlech - se bojí! „Jak dlouho to ještě může trvat, pane Jueli?“ ptal se poděšený hoch. Juel mlčel. „Nemá smysl něco vám namlouvat, přátelé,“ ozval se po chvíli. „Jsou otřesy, které trvají necelou minutu, několikrát se opakují v dosti krátkých přestávkách a potom je na léta pokoj. Jsou však také jiné případy, kdy se země třese ustavičně, chvílemi silněji a chvílemi zase slaběji, a trvá to i několik dní. Myslím ale, že budeme mít brzo pokoj a že se ostrovu nic nestane. Jsme nepochybně hodně daleko od střediska otřesů.“ „Dej bůh!“ dodal zbožně Thrige. Juel sám nebyl tak klidný, jak předstíral. Vzpomněl si na případ ostrovu Falcon, který se vynořil z moře poprvé před lety, zvedl se nad ně až o 80 metrů a potom pomalu zase mizel v moři, za 18 let poklesl o 14 metrů, a pojednou zmizel úplně. Objevil se za čas znovu a roku 1913 se zase úplně ponořil, ale po 14 letech se opět vynořil, tentokráte dokonce do výšky 115 metrů nad mořem, ale od té doby klesá nezadržitelně zpět do oceánu. Ne, ostrovy nejsou spolehlivé, ale nač to kamarádům říkat? Thrige sledoval čas na hodinkách, ubíhal zoufale pomalu, byly teprve tři hodiny a do rozednění ještě daleko. Všichni tři byli ztuhlí zimou a Petr jektal zuby. „Snad bychom se mohli vrátit do Jeskyně, jinak tu zmrzneme, nemyslíte, pane Jueli? Od posledního otřesu uplynula skoro hodina,“ řekl Thrige. Juel váhavě svolil. Jeskyni našli v takovém stavu, v jakém ji opustili, obě lampy klidně hořely a rohože upletené z řas, na nichž spali, byly na svém místě. Zvaly velmi lákavě k odpočinku, ale nikdo neměl chuti jejich výzvy uposlechnout. Tak seděli kolem světel, hlavy opřené o ruce, až je únava zmohla a všichni tři usnuli tvrdým spánkem. Prvý procitl Juel a vzbudil hned oba ostatní. Pojedli každý jen po kousku sušeného masa a spěchali ven. Na ostrově se na prvý pohled nic nezměnilo, okolí Jeskyně vypadalo stejně jako včera večer. Juel také podle síly otřesů žádné místní změny neočekával, ohnisko zemětřesení leželo příliš daleko. Také Skovgaardovy hory poskytovaly tentýž obraz, jak jej znali dříve, ale jak seznali během několika příštích hodin, s Gejzírem se stala změna. Jeho výbuchy následovaly po sobě v kratší přestávce, již za osmdesát až devadesát minut, a dosahovaly mnohem větší výšky než dříve, daleko přes sto metrů. Mělo to za následek, že horká voda zaplavovala nyní značně větší plochu a že i teplota vody v Jezírku podstatně stoupla. „To nám nemůže vadit,“ pravil bezstarostně Thrige, „aspoň nám v zimě Jezírko nezamrzne!“ Juel k této poznámce mlčel, ale zvýšená činnost Gejzíru ho nijak netěšila, vykládal si ji jako rozdmýchání podzemního ohně a obával se, aby sopka v Keporákově zálivu se neprobudila opět k životu. Když dorazili k oné části pobřeží, kde lovili ryby, stanuli v údivu. Na prvý pohled bylo vidět, že tu došlo ke změně. Skaliska, na kterých měli zavěšeny své čeřeny, zmizela úplně pod vodou a Thrige s Petrem se k nim neprodleně vydali, zatímco Juel si prohlížel okolí. Plocha zálivu se zvětšila, sopečná skála Černého ostrova ustoupila zřetelně od pobřeží a byla nyní značně nižší. Východní část zálivu viditelně poklesla a Thrigeho hora, čnějící nad vodami Slaného jezera, pozbyla podle Juelova odhadu nejméně dvacet metrů své výšky. Útesy, které zahrazovaly záliv a dělily jej od Kodaňské zátoky, zmizely úplně, ačkoli nastal právě nejnižší stav odlivu. Mořské dno tu zřejmě pokleslo, a jak se průběhem několika příštích dnů přesvědčili, tento pokles byl všeobecný. Největší změny způsobilo zemětřesení v ploché západní části ostrova, zatímco hornatá východní část se změnila jen nepatrně, přestože se zúčastnila všeobecného poklesu ostrova. Malý ostrov před Jižním mysem zmizel úplně a s ním i Jižní mys sám, moře zaplavilo tuto část Rádiového ostrova
až k úpatí Skovgaardových hor a obě čedičové skalky, Orestes a Pylades, čněly nad vodu jen při odlivu, jako nepatrné útesy. Za nejvyššího stavu přílivu omývalo moře téměř polovinu západního úbočí Skovgaardových hor, zaplavujíc dvě třetiny plochy Jižní bažiny. Vrak flihustýrské lodi zůstal v téže poloze jako dříve, ale moře vystupovalo za přílivu až ke vchodu do zadního kastelu, pokrývajíc nyní trvale palubní průvlak. Tyto všechny změny zjistili ostrované teprve postupně, jejich první prohlídka platila lovištím v Keporákově zálivu. S čeřeny to dopadlo nad očekávání dobře. Jen jediný z nich byl odplaven mořem, na ostatních se kamenná přítěž udržela, ačkoli zmizely pod hladinou. Petr s Thrigem je zachránili a umístili na jiných místech. Našli v nich několik makrel a při pohledu na ně dostal Thrige náhle nápad. „Ty ryby cítily, že k něčemu dojde, a proto se daly na tah, věřte mi to nebo ne, pane kadete!“ prohlásil k Juelovi. Nedal si svou myšlenku rozmluvit. „Ví-li krysa, že se loď v nejbližší chvíli potopí, a utíká na palubu, kde se po celý rok neukáže, proč by ryba nemohla tušit, že se mořské dno začne třást?“ Modročerný hřbet velké ryby, která se náhle objevila nedaleko břehu, přerušil učený rozpor. „Vidíte ho?“ vzkřikl Thrige a tvář mu zčervenala vzrušením. „Mohl jsem si myslit, že přijde, vždyť táhne zpravidla za makrelami a živí se jimi, ačkoli to jsou vlastně jeho pokrevní sestřenice,“ vykládal rozčileně, nepřestávaje lpěti očima na veliké rybě. Kadet ji poznal okamžitě podle rudé hřbetní ploutve a sírově žlutých zadních ploutviček, ještě než mu Thrige prozradil její příbuznost s makrelou; byl to tuňák obecný, ryba hledaná pro výborné maso, která se loví téměř výhradně jen v Středozemním moři. Juel vyjádřil svůj podiv nad její přítomností v této části Tichého oceánu, ale Thrige odbyl jeho „knižní námitky“ pohrdavým posuňkem. „Kniha je jedna věc, ale život je zase jiná věc, pane Jueli, nemějte mi za zlé,“ pravil. „Takový přírodopisec dovede ryby jmenovat jejich latinským nebo kdovíjakým jménem a píše o nich, ačkoli jich mnoho viděl jen ve sbírkách nebo na obrázku, ale nikdy ne v jejich živlu. Předpisovat rybě, kde má žít, je nesmysl. Tuňáka najdete všude, kde je makrela. Můžete mi věřit, že jsem viděl na své vlastní oči tuňáka uloveného u Nové Tasmánie. Odtamtud je do Středozemního moře stejně daleko jako od našeho ostrova.“ Za prvým tuňákem připlul druhý a potom ještě dva další, poslední byl pravý obr, nejméně čtyři metry dlouhý, a Thrige tvrdil, že váži dobrých pět metráků. „Toho bych chtěl chytit, pane Jueli, to by byla pochoutka! Víte, že tuňák má devatero mas jako krocan? Najdete v něm kusy, které chutnají jako kuře, jiné se vyrovnají nejlepšímu vepřovému, část hřbetu je k nerozeznání od výborné svíčkové z vola, ale ze všeho nejznamenitější je maso z břicha, za které se platí dvakrát tolik než za maso z jiných částí. To je vám jídlo!“ Mlaskl s takovou rozkoší, že se Juel i Petr dali do smíchu. Kadet uznával, že by bylo pro nastávající zimu velmi užitečné, kdyby se jim podařilo alespoň jeden kus ulovit, ale jak to provést? Věděl, že italští rybáři pořádají na tuňáky hromadné lovy s celou armádou lidí a že přitom užívají ohromných sítí, „tonnarů“, přes třicet metrů vysokých a víc než námořní míli dlouhých. Síť má několik oddělení bez dna, opatřených návnadou; poslední z nich, komora zvaná „márnice“, má dno a tam se tuňáci zaženou obratným manévrováním. Nato se tato komora zvedá opatrně z vody - k tomu je potřebí úsilí mnoha rukou - ryby se ženou k hladině, a jakmile se objeví, nastane řež, která zbarví hladinu krví ubohých zvířat v širokém okruhu. Tuňáka lze ulovit i jednotlivě na pořádné vnadidlo, naražené na silný železný hák. Oni však neměli ani tonnary, ani hák, ba ani loďku, aby se mohli pustit za kořistí. Zatímco Juel vykládal Petrovi o lovu tuňáků, prohlížel si Thrige tyto veliké makrely chtivýma očima. Propluly několikrát kolem pobřeží, ukazujíce občas při prudkém pohybu za unikající rybou větší část těla, takže bylo vidět krunýřek z prsních ploutví, ostrý kýl po obou stranách ocasního stonku, ne nepodobný výškovým kormidlům letadla, i šedé břicho se stříbrnými skvrnami. Proudění vody vzbuzené odlivem v zátoce dalo bodrému námořníkovi nápad. Jal se na něm pracovat hned, jak se vrátili od pobřeží. Za Petrova doprovodu podnikl okamžitě vycházku k Slanému jezeru, kde se trpělivě potápěli tak dlouho, až našli řasu, jejíž stonek vyhovoval Thrigeho účelům. Byl silný jako dva prsty a vidličnatě větvený a námořník. si otupil důkladně nůž, než ho uřízl. . „Tohle tuňák nepřekousne a nahradí to docela dobře železný hák,“ liboval si, když vynesl stonek na břeh. „Víš,
tuňák má sice ostré zuby, ale jen malé a na tohle nestačí,“ poučoval Petra. „Kde to na něj nalíčíte, myslíte, že vám půjde až k břehu?“ pochyboval Petr. „To po něm nežádám! Pošlu mu to hezky po proudu a bude to plavat pěkně na vodě, takže si toho jistě povšimne.“ „Ale tuk z keporáka je těžký a potopí se vám, jakmile ho na tu vidlici nabodnete. Měl byste mít plaváky,“ radil Petr. „Ejhle mudrc!“ posmíval se Thrige. „Tak tuk z keporáka je podle tebe těžší než voda?“ „A není?“ divil se Petr. „Vždycky jsem si to myslil.“ „To bych řekl, že není! Maso je asi tak těžké jako voda, kosti jsou těžší, ale tuk lehčí, pomáhá vlastně zvíře nést. na vodě.“ Tiché šplouchání upoutalo jejich pozornost. „Podívejme se!“ řekl tiše Thrige. „Snad tu něco neplave? Vždyť tu plyny ze sopky přece všechno otrávily!“ Šli nehlučně po zvuku a dorazili k malé zátoce Slaného jezera, kde v mělké vodě tlelo mnoho řas, zahubených nadbytkem soli a nedostatkem kyslíku. Z hladiny tu vystupovaly veliké bubliny plynu a praskaly, jakmile se octly ve styku se vzduchem, uvádějíce vodu do mírného pohybu. „Tak to je to!“ pravil zklamaně Thrige, který se již těšil na nějaký úlovek. Když se vrátili do Jeskyně a vyprávěli o tom kadetovi, Juel usoudil, že to jsou asi bubliny metanu zvaného bahenní plyn. Vzniká při tlení rostlin za nedostatku kyslíku, patrně účinkem určitých baktérií, drobnohledných živočichů velmi nepatrných, kteří k životu nepotřebuji kyslík. Metan je sloučeninou uhlíku a vodíku a patří mezi uhlovodíky, kdyby ho byli zapálili, byl by hořel bledě modrým plamenem a proměnil by se ve vodu a v kysličník uhličitý, tentýž plyn, který je v mofetě před východním východem z Jeskyně. Při posledních slovech kadetova výkladu objevil se na Thrigeho tváři výraz nedůvěry. „Jak jste to řekl, pane Jueli? Že z plamene vznikne voda? Jak by to bylo možné? Voda a oheň, to nejde dohromady, jsou to dva odvěcí nepřátelé!“ „A přece je tomu tak, milý Thrige,“ smál se kadet. „Co je to hoření? Okysličování, rychlé slučování kyslíku s hořící látkou. Je-li v ní vodík, a ten je téměř všudypřítomný, sloučí se s ním kyslík a je z toho voda.“ Za tohoto výkladu si chystal Thrige svou udici. Měla vskutku úctyhodné rozměry: návnadou byl kus keporákova špeku, který vážil nejméně pět kilo, a „vlas“ nahrazoval trojnásobný stonek bobuláku, spletený v jediné lano tři prsty silné a přes sto metrů dlouhé. Noc nastala, ještě než byl Thrige s udicí hotov, a k velkému jeho politování bylo nutno odložit lov na druhý den. Noc minula klidně a žádný otřes země nerušil tentokráte spánek trosečníků. Jitro přineslo námořníkovi veliké zklamání, tuňáci ze zálivu zmizeli a nebylo je viděti ani Ba širší hladině Kodaňské zátoky. „To jste přece mohl čekat, vždyť tuňák je tažná ryba,“ těšil Thrigeho Juel. „Nemohl pro jednou ten svůj tah odložit?“ zlobil se Thrige. Zkusili ohromnou udici při odlivu a shledali, že proud zanáší návnadu do značné vzdálenosti od břehu, jak Thrige očekával. Kus špeku se z větší části sice potopil, ale přece jen ho vyčnívalo nad vodu tolik, že tvořil i na dálku dobře viditelné sousto. Thrige se nechtěl od vody hnout, musili mu tam přinést oběd, ale jeho vytrvalost nedošla žádné odměny. Stejně tomu bylo i příští den, přesto však se námořník nevzdával naděje. V čeřenech se stále ještě objevovaly makrely a jejich tah nebyl tedy dosud skončen; tuňák se mohl ještě dostavit. Spatřili tuňáky v okamžiku, kdy se toho nejméně nadáli. Bylo to pátý den po zemětřesení a právě přehlíželi z Rozhlednového vrchu změny, způsobené otřesy mořského dna v západní části ostrova, když spatřili povědomé rudé hřbetní ploutve na vodách Kodaňské zátoky. Tuňáků byl tentokráte celý šik a jim předcházel neobyčejně hustý a dlouhý proud makrel, poznatelných v tak velkém množství i na dálku podle krásně modrého, zlatově se lesknoucího hřbetu. Ve sražených řadách makrel měli tuňáci snadný lov, zdálo se však, že makrely toho nedbají. Jejich řady se nerozptylovaly, naopak semkly se po každém útoku opět dohromady a pokračovaly klidně ve své cestě, jako by tu ani pronásledovatelů nebylo. Křižovaly Kodaňskou zátoku směrem jihovýchodním a Thrige ani nečekal, zda skutečně zamíří do Keporákova zálivu. Sledován svými druhy uháněl z příkrého svahu Rozhlednového vrchu, jak nejrychleji to jen šlo. Moře jim bylo příznivé, odliv se blížil svému nejnižšímu stavu. Když dostihli, udýcháni a unaveni, Keporákova
zálivu s udicí a kyji, objevily se právě první řady makrel mezi Černým ostrovem a pobřežím Slaného jezera. Zdálo se, že propluly zálivem podle jeho východních břehů, hledajíce tu marně cestu do širého moře, a že míří nyní opět ven do Kodaňské zátoky. Makrely se pohybovaly tak rychle, že jejich přední řady minuly již čáru spojující Černý ostrov s místem, kde stáli trosečníci, ještě než se vnadidlo zachvácené prouděním odlivu náležitě vzdálilo od břehu.
Thrige je nespustil z očí, bělavý kus tuku se chvíli zmítal na vlnách jako korková zátka a jen pomalu a trhavými pohyby pronikal dále do zálivu. Lano napité vodou mizelo téměř pod hladinou. Thrige uvázal pevně jeho konec kolem skaliska a sledoval úzkostlivě, jak se pomalu odvíjí. Postřehl brzy, že jeho délka nepostačí, ježto ryby pluly dosti daleko od břehu, odvinulo se již docela, a přece byla návnada ještě několik desítek metrů od krajních tuňáků, jejichž houf ji právě nyní míjel. „Nu, nedá se nic dělat, snad se to podruhé podaří,“ řekl Thrige s nuceným klidem. Chystal se již stáhnout lano zpět, když v tom se oddělilo od zástupu tuňáků statné zvíře, učinilo poloobrat doleva a rychle se rozjelo proti břehu. V nejbližším okamžiku zmizel bílý tuk v široce otevřené tlamě a Thrige vyrazil vítězný ryk. „Rychle, chopte se lana a pomalu přitahujte!“ velel. „Pomalu, pomalu, a až vám řeknu, tak zase povolte, to nebude tak snadné jako vytáhnout štiku!“ napomínal. Juel věděl, že štika dá někdy i několik hodin práce, je-li to statný kus, ale měl důvěru v jejich spojené síly a v pevnost lana. Zjistil záhy, že se přepočítal. Ryba, téměř čtyři metry dlouhá, vyvinula takové úsilí a bránila se tak úporně, že musili několikrát přerušit práci a odpočinout si, přičemž mohli spoléhat jen na pevnost lana upleteného ze stonků bobuláku. Moře bylo ještě ke všemu proti nim a kromě zuřivých pokusů tuňákových o únik musili přemáhat i proudění odlivu. Bylo jejich štěstím, že tuňák pohltil návnadu důkladně a že se vidličnatě větvená udice nemohla z jeho útrob vyprostit. Zvíře nadarmo podnikalo nejrůznější pokusy, aby uniklo neúprosné síle, která ho neodvratně přitahovala ku břehu. Vířilo vodu rozeklanou ocasní ploutví, až se pěnila, vyskakovalo z vody a zase se neočekávaně potápělo, trhalo lanem, vzdorujíc jeho tahu, a hned zase vyrazilo tak prudce kupředu, že lovci nestačili lano tak rychle přitáhnout, tento neustálý boj trval plné tři hodiny, ale konečně přece jen dospěl k poslednímu kolu. „Pozor, a ještě jednou napnout síly!“ volal Thrige ochraptělým hlasem. Hlava tuňákova se octla již zcela blízko útesu, který se občas začernal v bílé pěně příboje. Tam chtěl Thrige tuňáka vytáhnout a zdolat jej, než nastane příliv. Tento poslední zápas si vyžádal od unavených lidí největšího úsilí. Nestačilo jen jednou napnout síly, jak si to představoval Thrige, bylo potřebí napínat je znovu a znovu. Kdykoli se zdálo, že užuž spočine mohutná makrela na skále, vždy se jí podařilo provést s vypětím všech sil takový pohyb zpět, že lano vyklouzlo z unavených rukou, které nebyly s to okamžitě čelit neočekávanému tahu. „Nebudeme s tím nikdy hotovi, zatáhněte přece pořádně!“ chraptěl Thrige, jeho obličej zrudl námahou tak, že se zdálo, že mu krev z něho vytryskne všemi póry. Petr se opřel nohama o skálu, ohnul záda do oblouku, zaťal zuby a přinutil svaly k největšímu úsilí. V nejbližším okamžiku ležel na zádech a díval se do zataženého nebe, zatímco Thrige křičel radostí. Vyskočil a spatřil tuňáka, zmítajícího se na skále, žábry unavené ryby se napínaly v marné snaze načerpat kyslík ze živlu, na nějž nebyly zvyklé, a pohyby velikého těla vůčihledě umdlévaly. Několik ran kyjem, které mu zasadil Thrige, ukončily zápas. Nadobro vyčerpáni zhroutili se vítězové nedaleko přemoženého, jedině Thrige měl ještě tolik síly, že důkladně upevnil lano, jímž dotáhli tuňáka na útes. „Nikdy bych nebyl věřil, že nám dá tolik práce,“ řekl unaveně Juel. „A přece jsme byli na něho tři!“ Thrige zamžoural čtverácky po Petrovi. „Správně vzato jen dva a půl, pane Jueli,“ poznamenal nevinně. „Jak to dvaapůl?“ vzplanul Petr. „Já jsem táhl jako každý jiný!“ „Až jsi se svalil na záda!“ škádlil ho poddůstojník. „To byl právě důkaz, jak poctivě pracoval,“ vzal Juel hocha v ochranu. „Ale nemůžeme si tu odpočívat, zanedlouho nastane příliv a spláchne nám tuňáka zase zpátky do vody.“ Toto upozornění bylo na místě. Příliv se musil dostavit co nevidět, a třebaže bude stoupat několik hodin, než dosáhne nejvyššího stavu, nesměli otálet. Místo, kde odpočívali, leželo nad útesem, na nějž dopravili s takovou námahou ohromnou rybu, bylo mimo dosah přílivu, ale bez kladkostroje neměli žádnou možnost vytáhnout na ně svou kořist, jejíž váhu Thrige odhadl nejméně na čtyři metráky. Nezbylo než zpracovat rybu na místě, kde spočinula, a ani při největším spěchu se to nemohlo stát do přílivu. Připoutali tedy tuňáka udičním lanem k útesu tak, aby ho příliv nemohl odnést zpět do moře, a dali se neprodleně
do práce. Skončili ji teprve den nato, za druhého odlivu, a získali hodně přes sto kilogramů výborného masa, které z největší části vyudili, čerstvé i uzené oprávnilo do poslední písmeny Thrigeho chvalozpěvy. Zkušený muž upozornil Juela, že z kůže a z kostí tuňáka se vyváří znamenitý olej, oni sice neměli žádnou nádobu, ve které by mohli vyvářet, ale v nejhorším, až nastane zima, budou přikládat kosti a kůži přímo na oheň. „Nebude to sice nijak vonět, ale já pro svou osobu dávám přednost teplu před vůní!“ prohlásil. Juel, který byl v ustavičných starostech, aby jim jednoho dne palivo nedošlo, a konal proto nejrůznější pokusy s pálením řas ze Slaného jezera, přijal Thrigeho upozornění s povděkem. A tak odnesli postupně do skladiště v ústřední síni tuňákovo tělo do poslední kosti, takže na útesu nezbylo po čtyřmetrové rybě ani stopy. Ještě než skončili tuto práci, zažili jednoho jitra velké překvapení. Cestou k útesu slyšeli od pobřeží známé drsné skřeky racků, a když dorazili na místo, spatřili, že nejméně tucet těchto ptáků obletuje rybí kostru a rve z ní ostrými zobany cáry masa, které tam ještě zapomněli. ,,Ó, pěkně vítám, to jsme se dlouho neviděli!“ spustil Thrige při pohledu na tyto stálé průvodce lodí v pobřežních vodách. „Tak odkudpak a kampak?“ ,,Nejspíš k nám a patrně odněkud, kde už jim začla být zima, snad z Rossova moře,“ soudil Juel. Petr vítal racky s radostí, jejich hlas nezněl sice nijak libozvučně, ale přesto byl příjemným přerušením mrtvého tíživého ticha, které dosud panovalo na ostrově. Rackové patřili k dvěma různým druhům, větší z nich měli modročerné peří, černě páskované letky a žlutý zobák. Juel tvrdil, že to je racek stříbřitý, obvyklý host ledových moří. Tento racek způsobně poodlétl pokaždé, když se mu přiblížili na několik kroků, a sedl si vyčkávavě kousek dále. Jeho druh nebyl ani zdaleka tak skromný, ačkoli byl menší, měl šedočerné peří a letky a zobák ukončený černým hákem. Nedbal pranic na přítomnost lidí. Živil se přičinlivě masem tuňáka, uhnul vždy až v poslední chvíli a dával ostrým křikem nepokrytě najevo svou nelibost. „Ten se nebojí, mohl bych ho chytit rukou!“ divil se Petr. „Bodejť by se tě bál,“ smál se Thrige. „Co s ním, když nemáme hrnec, abychom si z něho uvařili polévku? A k ničemu jinému se racek nehodí, jeho maso páchne příliš rybinou.“ „Ten nebojácný racek je chaluha antarktická,“ řekl Juel. „Četl jsem o ní, že je velký rváč a že se pouští do hoje i s albatrosem.“ „To je dobré! Ale to pro ni jistě špatně dopadne, vždyť albatros je mnohem větší!“ hádal Thrige. „Omyl,“ smál se Juel. „Viděl jste už malého ratlíka, který doráží na velikého hafana? Víte, co udělá hafan?“ „Jde, psovi z cesty.“ „Tak jest. A stejně se chová i albatros. Snese se raději na moře a nechá trpaslíka povykovat ve vzduchu.“ „Ale vždyť ona je hotový dravec, podívejte se na ni, jak lítá!“ upozorňoval Thrige. Párek chaluh kroužil nad zátokou kolem Černého ostrova, plachtily sice podobně jako jiné druhy racků, ale často přerušily klidný let prudkou zatáčkou, po které následoval střemhlavý let, příznačný pro dravé ptáky. Snášely se hbitě na hladinu, chvilku po ní velmi rychle pluly s hluboko ponořenou přední částí těla, lovíce ustavičně zobákem pod vodou, načež se zase neobyčejně lehce zvedaly z hladiny a rychlým letem měnily místo lovu. „Tady musí sama pracovat, jinak loupí kořist jiným mořským ptákům s výjimkou ostatních racků, které z jakéhosi neznámého důvodu šetří,“ podotkl Juel. „A ti si to nechají líbit? Vždyť je sotva větší než vrána,“ podivoval se Petr. „Všichni mořští ptáci bez rozdílu velikosti prý jí raději uhnou, tvrdí přírodopisci. Na našem ostrově bohužel žádní jiní ptáci nežijí, takže si nemůžeme toto tvrzení ověřit.“ „Vida, teď jsem si na něco vzpomněl,“ přihlásil se Thrige. „Každý pták klade vejce a vejce racků nejsou tak špatná, v našich osadách v Grónsku je aspoň vybírají. Musíme se poohlédnout po jejich hnízdech!“ „Na to máte dost času, Thrige. Rackové si stavějí hnízdo až na jaře,“ smál se Juel. „Ó je,“ zvolal zklamaně Petr, jenž podivuhodně oživl při zmínce o vybírání hnízd. „Do jara je ještě tak daleko!“ „To je, skoro čtyři měsíce,“ souhlasil Juel. Čtyři měsíce! Patnáctiletému hochovi se to zdálo být nekonečnou dobou, jejíž poslední den je nedozírně daleko.
17. VLÁDA ZIMY Jako by rackové byli předními hlídkami zimy, ohlašujícími její příchod, dostavily se první mrazy na Rádiovém ostrově za několik dní po jejich příletu. Zpočátku mrzlo jen nasucho a vítr byl poměrně mírný, takže trosečníci snášeli nízkou teplotu dosti dobře. Nyní ovšem nastal konec delším vycházkám; letní oděv a obyčejné kožené boty, pod nimiž byla jen tenká punčocha, chránily velmi nedokonale proti mrazu. Juel proto rozhodl, že se pobyt mimo Jeskyni omezí na nejnutnější míru. Zpočátku chodili ještě dvakrát denně k čeřenům, ale tato cesta brzy odpadla; ryby se stáhly do hlubších míst zátoky, kde byla teplejší voda než při povrchu, a opustily pobřeží. Na jedlé řasy ze Slaného jezera pamatoval Juel ještě včas a dal jich nanosit velkou zásobu, o které usoudil, že vystačí přes celou zimu. Thrige sice na to dosti bručel a tvrdil, že by se bez takových „nechutných bylin“ docela dobře obešli, když mají tolik výborného rybího masa, o dosti dobrém sušeném masu z keporáka ani nemluvě, ale Juel nepovolil. Věděl, že v zimě, kdy se slunce zřídka ukáže, aby svými blahodárnými paprsky podporovalo některé nezbytné chemické pochody, které se odehrávají v lidském těle, je naprosto nevyhnutelné pečovat o stravu obsahující vitamíny. V uzeném a sušeném mase jich bylo jen málo a zelenina nebo ovoce chyběly na ostrově vůbec, jediným zástupcem rostlinné říše byly mořské řasy rostoucí pod vodou. Juel si sice nebyl jist, jestli v nich potřebné vitamíny skutečně jsou, ale neměl na vybranou. Než napadl sníh, musili trosečníci obnovovat svou zásobu vody z Jezírka, jehož hladina dosti dlouho vzdorovala mrazu. Chodili pro vodu každé dva dny a střídali se v této nevítané vycházce, která trvala skoro hodinu. Juel sice chtěl Petra této povinnosti zprostit, ale hoch sám se velmi ohrazoval, aby s ním zacházeli jako s nedospělým, a Thrige to po straně Juelovi rozmluvil. „Neberte mu sebedůvěru a nehýčkejte ho, pane kadete, tím mu neposloužíte!“ radil vážně. „Kdovíco ho ještě čeká za zkoušky, a čím více ztvrdne a otuží se, tím lépe pro něho!“ Petr tedy docházel jednou týdně pro vodu. Nabíral ji do čtyř velkých nádob z kostic, zavěšených vždy po dvou na konci krátké tyče, kterou nesl přes rameno. Cesta z vršku dolů a s prázdnými nádobami byla hříčkou a Petr ji urazil pokaždé v rekordním čase, s rukama v teplých kapsách. Mnohem hůře to šlo zpátky, do kopce, s těžkým břemenem na každém rameni, tyče nechtěly sedět na místě a musel je každou chvíli přidržovat rukama. Ruce nechráněné rukavicemi křehly okamžitě na několikastupňovém mrazu, který zalézal hluboko pod nehty. Petr si na ně
dýchal, ponechávaje vždy pro tu chvíli tyče v rovnováze, ale mnoho to nepomáhalo. Nezbývalo než zastavit se a strčit ruce do kapes u kalhot, kde se po chvíli přece jen trochu zahřály. Potom nastaly počátkem července takové mrazy, že se i Jezírko pokrylo ledem a musili chodit pro vodu až do Gejzíru. Tyto cesty se staly hotovým utrpením, trosečníci strádali krutě v nedostatečném obleku, i když už si mohli chránit ruce v kapsách, ježto načerpaná voda za několik minut zmrzla, takže ji cestou nemohli rozlít. Thrige si lámal hlavu od rána do noci, jak pořídit teplejší oděv anebo aspoň pořádné rukavice, ale nevymyslil nic. „Škoda že jsme neulovili nějakého toho mrože, kterého potkal Petr!“ toužil pokaždé. „Z jeho kůže by se dalo něco vyrobit, ale z keporáka nebo z tuňáka to naprosto nejde.“ To bylo pravda, tuňákovy šupiny byly materiálem zcela nevhodným k takovému účelu a kůže keporákova byla tak tuhá a nepoddajná, že se hodila jen na podrážky. Thrige je z ní vyřezal nožem pro všechny a uhladil je kusem obsidiánu, ale nevěděl si rady, jak je připevnit na místo jejich starých podrážek, dávno již rozbitých chůzí po ostré lávě. Po dlouhém uvažování dohodli se s Juelem na tom, že je přišněrují stonky řas pod původní podrážky. Nebylo to nic pěkného na pohled, chodilo se jim v tom špatně a každou chvíli musili opravovat vázání, přestože Thrige nadělal do nových podrážek rýhy a zářezy, aby provázky lépe držely, ale neměli na vybranou. Byli ještě rádi, že svršky bot zůstaly v dobrém stavu, ty by nebyli mohli ničím nahradit. Dokud ještě bylo venku snesitelně, prali si jednou týdně prádlo v horké vodě vychrlené Gejzírem. Činili to způsobem, který by byl asi nedošel schválení u Petrovy nebo Juelovy matky, prostě několikrát prádlo vymáchali, vyždímali je důkladně a pověsili venku. Dokud schlo, musili se ovšem obejít bez něho, ježto neměli jiné prádlo na výměnu. Na nějaké žehlení nebylo ovšem ani pomyšlení, ale to by byli konečně všichni odmítli jako zbytečný přepych. Horší bylo, že špinavé části trik - a to byla místa nekrytá kazajkou a začouzená ohněm - praním nijak nezískaly. Chybělo jim mýdlo, ačkoli suroviny potřebné k jeho výrobě, tuk a draslo, měli, co však se nedostávalo, byl hrnec nebo „docela obyčejný mizerný kotlík na vaření, který tam u nás stojí pár korun“, jak říkával zlostně Thrige pokaždé, když potřebovali něco vařit. Juel aspoň přidával do vody kalužin, v nichž prali, trochu popela z řas, které obsahovaly draslo, ale nedělal to rád. Bál se, že žíravina poruší časem tkaniny, i když je jí málo, a že brzy přijdou o své jediné prádlo, které nemohli žádným způsobem nahradit. V zimě odpadlo praní vůbec, Thrige a Petr se nad tím nijak nehoršili a Juel sám, který zpočátku myslil s jistým odporem na to, že bude nucen nesvléknout se po několik měsíců, si záhy zvykl. Teplota skály nyní už nestačila k vyhřátí malé jeskyně, kterou trosečníci obývali. Musili udržovat dnem i nocí oheň. Jejich krb stál přímo ve vchodu do jeskyně, zařízení neobvyklé, ale nezbytné, protože neměli komín. Neměli z čeho jej postavit, a i kdyby jej byli mohli něčím nahradit, nebylo možno vyústit jej ven. Skála byla mnoho metrů silná a neměli žádných prostředků k jejímu proražení, k tomu ještě ležel vchod do jejich malé jeskyně tak daleko od hlavního vchodu, že ani tudy nemohli komín vést. Musili tedy přenechat starost o kouř mírnému průvanu, který stále pánoval v chodbě Jeskyně. Přicházeli tím sice o dohrou polovinu tepla z krbu, ale „lepší něco nežli nic“, jak podotkl filosoficky Thrige, když projednávali důležitou otázku vytápění. Dík krbu a teplým stěnám Jeskyně, které tvořila nevychladlá ještě láva, netrpěli obyvatelé Rádiového ostrova ve svém příbytku zimou ani za nejkrutějších mrazů. A byly to mrazy neobyčejně tuhé, které se dostavily koncem července a potrvaly s nezmenšenou silou po celý srpen. Občas je vystřídaly sněhové bouře, jež sem zanášel vítr od jižní točny, a byly tak prudké, že selhala i ochrana, poskytovaná Jeskyni řetězem nízkých lávových kup. Z teplého úkrytu naslouchali trosečníci sténání vichru, který se rozrážel o ostré hrany lávových sloupů a plnil prostornou podzemní chodbu naříkavými zvuky. Hnal před sebou mračna bílého sněhu, rychle tajícího na vlažném kameni, a mrazil až do kostí toho, kdo musil vyjít do chodby pro zásoby z ústřední síně anebo nasbírat sníh na pitnou vodu. Za těchto neobyčejných mrazů se stala Jeskyně trosečníkům trvalým místem pobytu. Opouštěli ji jen jednou za čas a na nejkratší možnou chvíli, právě dostatečnou k nasbírání sněhu v těsném sousedství vchodu. Přesto jim nechyběl pohyb. Juel dbal svědomitě o to, aby každý den strávili nejméně dvě hodiny procházkou v podzemních prostorách, kolem ústřední síně a v chodbě, od jednoho vchodu k druhému. Tam byli značně chráněni od nepohody, přestože se na
některých místech ledový vítr vanoucí chodbou zařezával člověku až ke kosti. I při takovém způsobu života, kdy vlastně se stali „vězni skály“, jak jednoho dne v žertu Juel poznamenal, ubíhal čas rychle. Trávili jej prací, hovorem a spánkem a přes ustavičné těsné soužití nebylo mezi nimi hádek. Juel se někdy dal trochu unést slovy, ale jeho vrozená snaha o nestrannost a spravedlivý postoj ke každému dovedla vždy zavčas postavit hráz jakémukoli sporu. Thrige byl klidný a životem vyrovnaný muž, jenž dovedl zaujmout filosofické stanovisko ke každé otázce. Petr zase měl příliš rád oba své druhy, než aby nedokázal zkrotit v kritických okamžicích svůj mladistvý temperament. Thrige i Juel s ním jednali ostatně s patřičnou dávkou shovívavosti jako s nejmladším. Za těchto okolností nebylo příčiny k mrzutostem a nic nehatilo družnou shodu obyvatel Jeskyně. Nuda, tento největší nepřítel lidí a původce hádek, byla zde neznámým hostem. Měli stále co dělat a mnohé dny uběhly tak rychle, že by tomu ani nebyli věřili, nebýt přesně jdoucích Thrigeho hodinek, které odměřovaly čas bez ohledu na lidi. Petr měl ustavičně plno dotazů a z odpovědí jeho přátel vznikly zanedlouho pravidelné hodiny učení, ačkoli si to nikdo z nich plně neuvědomoval. Matematika, geometrie a hvězdářský zeměpis zajímaly hocha neobyčejně a kadet mu ochotně vysvětloval jejich základy. Neměli na čem psát - těch několik málo listů zápisníku, které moře ušetřilo, chtěl Juel zachovat pro deník, který vedl stručným způsobem od počátku jejich pobytu na ostrově. Pomohli si jinak: začernili šedozelenou znělcovou desku sazemi a psali na ní rybí kostí. Thrige mohl Petrovi povědět všechno, co má znát řádný námořní poddůstojník, a nebylo toho málo, učil ho vázat námořnické uzly, jichž je nevyčerpatelné množství, morseovku, vlajkové signály a semaforování pažemi, používané v nedostatku jiného prostředku k dorozumění na dálku. Kreslil mu, neuměle sice, ale přesto zcela přesně, nejrůznější typy plachetních lodic a lodí, od několikatunové šalupy s jedním stěžněm a dvěma plachtami až po ohromnou, pětistožárovou plachetnici, která nese na hlavním stě žni šest plachet nad sebou a má nosnost mnoha set tun. Co však Petr miloval nade vše, byly nejrůznější příhody ze života, které Thrige vyprávěl, když byl v dobré náladě. Juel je v žertu nazval „příběhy ze všech moří,“ ale sám je rád poslouchal a často vyzval námořníka, aby něco povídal. Kdysi, když seděli po večeři u krbu, optal se jich Juel, co by si kdo přál, kdyby věděl, že mu některá dobrá víla jeho přání splní. „Dýmku a tabák!“ vyhrkl bez rozmyšlení Thrige. „Chleba s máslem nebo buchtu nebo koláč,“ přihlásil se Petr. „Praktičtější by bylo přát si, aby se tu objevila loď a vysvobodila nás odtud,“ smál se Juel. „Potom by už nebylo nic těžkého obě vaše přání splnit.“ „To ovšem,“ souhlasil Thrige, „ale to mne nenapadlo. A nehledíme-li k té lodi, co byste si přál vy, pane Jueli?“ „Knihu, jakoukoli knihu, čím by byla silnější, tím by to bylo lepší,“ pravil toužebně Juel. Od časného mládí. byl horlivým čtenářem a kniha mu na ostrově velice chyběla. Měl dobrou paměť, a často když Thrigemu došla nit hovoru, bavil kamarády obšírným vyprávěním obsahu některé knihy. Většinou to byly historické romány čerpané z pohnuté minulosti skandinávských států, výboje švédských králů Gustava Adolfa, Karla Gustava a Karla XII., nebo objevné cesty Vikingů, Jense Munka, Erichsena, Nordenskiolda a Nansena. Petr byl nenasytným posluchačem a sám Thrige se často dožadoval „pokračování“ hned ráno při snídani, když noc přerušila Juelovo vyprávění v některém napínavém obratu děje. Dobrá nálada, kterou dával Juel kamarádům ustavičně najevo, ho často opouštěla, když ulehl k spánku a octl se sám se svými starostmi. Zatímco jeho druzi spali, ležel s otevřenýma očima, dívaje se na černý strop Jeskyně, ozářený pableskem ohně z krbu. Trýznivé myšlenky přicházely jedna za druhou a zaplašovaly vlídný spánek, který konejší všechny strasti. Otázka jejich budoucnosti tížila mladého muže nesmírně. Jejich život nebyl žádným příjemným robinzonováním, jak je líčí spisovatelé dobrodružných románů. Octli se na ostrově, který byl holý a neplodný, obývali temnou jeskyni, která se spíše hodila za doupě pro zvíře než za příbytek člověka, a žili z darů moře, které získali většinou šťastnou náhodou, y jejíž pravidelné opakování nemohli doufat. Co s nimi bude, až spotřebují maso z keporáka a z tuňáka, na čem budou vařit a hřát se, až jim dojde tuk z kytovce, co obléknou, až jejich oděv zchátrá a promění se v cáry, kde najdou přístřeší, až jim náhodný otřes země uzavře podzemní dutiny, které obývali? Ty všechny otázky si Juel mnohokrát kladl, když dlel sám se svými myšlenkami a marně na ně hledal uspokojivou odpověď.
Samotné řasy ze Slaného jezera, i když porostou dále, k najedení nestačily, rybolov a lov humrů závisel na roční době a příbytek, který by si postavili z kamenů, pracně snesených ze vzdálených koutů ostrova, je nemohl chránit proti zimě, jako byla tato, jejíž mrazy Juel odhadoval na třicet až čtyřicet stupňů stodílného teploměru. A za všemi těmi otázkami se tajila ještě jedna, pochmurná a mučivá, nejhorší ze všech: co když se, tento bývalý kus mořského dna, na němž žijí, zda se vrátí na své místo, co když jejich Rádiový ostrov pojednou zmizí ve vlnách jako kdysi ostrov Falcon? Juel byl příliš mlád, než aby se bál smrti, ale vzpomínka na rodiče ho tížila a skličovala. Byl jejich pýchou a matka ho milovala vášnivě. Jak trpí už nyní, ale jistě doufají, stále doufají a vyprávějí si k vlastni potěše, kdykoli otec dlí po nějaké cestě doma, o lidech po léta nezvěstných, kteří se vrátili, když už byli dávno oplakáni. Musíme se odtud dostat, musím něco vymyslit, ale jen co a jak na to jít? říkával si Juel. Přemýšlel horečně, ale nepřišel na nic. Nebyl by se bál pustit se přes oceán v sebemenším člunu, vždyť se to podařilo už mnohokrát a dokonce i jedincům, ale z čeho postavit člun? Zbývala jen jediná možnost záchrany, pomoc zvenčí, ale jak se jí dovolat? Neměli ani nádobu, aby mohli hodit do moře proslulou „láhvovou poštu“, bědný prostředek, který má úspěch snad v jediném případu z tisíce. Nadarmo týral Juel mozek, nevymyslil nic, náhodný hovor vykřesal jiskru, která mu osvětlila cestu k záchraně. Jednoho odpoledne panovalo v malé jeskyni nezvyklé ticho, Petr a Thrige se tak soustředili na svou práci, že neměli ani chuti k obvyklému hovoru, a Juel mlčky přihlížel, pomáhaje chvílemi na obou stranách. Petr si robil ze zlomeného mečounova zubu dýku a šavli, kdežto Thrige si připravoval bílou barvu k namalování kříže na dánské vlajce. Když vyprostili mečounův zub z keporákova těla, zjistili, že se nárazem na páteř zvířete zlomil na dva nestejné kusy, jeden z nich byl dlouhý asi čtvrt metru, kdežto druhý víc než metr. Petr usoudil, že z kratšího kusu bude znamenitá dýka a že delší je jako stvořen na čepel šavle. Juel sice namítal, že. je to velmi křehký materiál, který se při nejmenší námaze zlomí, ale nebránil hochovi nikterak v jeho záměrech, ba sám mu ještě pomohl při poslední návštěvě Slaného jezera vyhledat pevný a silný stonek na rukojeť pro obě zbraně. Mečounův zub měl hrany ostré jako břitva a koneckonců snad prokáže aspoň služby při řezání mořských řas. Zatímco se Petr zabýval svou osobní výzbrojí, na kterou se náramně těšil, míchal Thrige bílou barvu. Dlouho se po ní marně sháněl, až mu Juel poradil. Povšiml si, že jim na prudkém ohni často praskají lastury, ze kterých se vyvařila voda, a rozpadají se na drobné kusy. Rozpomněl se, že skořápky měkkýšů sestávají v podstatě z uhličitanu vápenatého a že není nic těžkého připravit si z této látky hašené vápno. Skutečně se to také Thrigemu podařilo hned při prvním pokusu. Pálil několik lastur tak dlouho, až se rozpadly na kousky, které nasypal do jejich největší lastury, když je potom zavlažil vodou, vypálený vápenec se prudce zahřál a rozpadl na bílý prášek, hašené vápno. Thrige je smíchal s vodou, až dostal řídkou kaši, a tou začal malovat bílý kříž, používaje kousku silného stonku místo štětce. Rudé pozadí vlajky mu daly červené řasy, kterými vypletl obdélníkový rám, zhotovený ze silných a pevných stonků. Soustředil se na svůj umělecký výkon do té míry, že skoro ani nedýchal, a Juel s úsměvem mlčky přihlížel. Práce se Thrigemu valně nedařila, hustá barva zasychala na tvrdém stonku, a když ji zředil, skapala mu na zem, než ji donesl na vlajku. „Zatracený život,“ ulevil si. „Co bych dal za pořádný štětec!“ Petr vzhlédl od své dýky. „Štětec, ale vždyť bychom ho snad mohli urobit z těch štětin, co jsme vytrhali keporákovi z tlamy a z ocasu,“ rozpomínal se. Thrige zazářil. „Uháněj pro ně, honem, já se v těch tvých skrýších nevyznám!“ Petr se nedal pobízet. Za malou chvíli se vrátil s hrstí nedlouhých, dosti tuhých štětin černé barvy. Thrige je proměnil v štětec obratem ruky - stačilo přivázat jich svazek na konec tyčky, které užíval dosud místo štětce. Zanedlouho zazářil bílý kříž na rudém podkladu v plné kráse. „Ať to někdo udělá lépe!“ ozval se chlubně Thrige.
„A podívejte se na moji dýku a meč!“ vybízel Petr, který skončil téměř současně. „Krátce jste znamenití chlapíci oba dva a Petrův inženýr Cyrus Smith by vás jistě s ochotou přijal mezi pracovníky Tajuplného ostrova!“ prohlásil s úsměvem Juel. „Toho tvého inženýra by tu bylo zapotřebí,“ bručel Thrige. „Postavil by nám pěknou vysílačku a o to ostatní už bychom se postarali sami.“ „A to by nepostavil,“ zazubil se Petr. „Nepostavil? A pročpak ne? Vždyť podle toho, co o něm vyprávíš, to byl chlapík, který všemu rozuměl!“ „Ale rádio za jeho doby neexistovalo!“ vypjal se vítězně Petr. „To jsi mne převezl!“ přiznal upřímně Thrige. „Ale máš docela pravdu, pamatuji se, že jsem bylo hodně mladší než ty, když se podařilo Marconimu poprvé telegrafovat bez drátu z Evropy do Ameriky.“ „Bylo to v prosinci roku 1900 a to vám musilo být asi devět let,“ podotkl Juel. „Právě tolik, pane Jueli. A pamatuji se náramně dobře, jaký rozruch to tenkrát způsobilo v Hojerupu. Mnozí starší lidé tomu vůbec nevěřili a jiní zase tvrdili, že je to dílo ďáblovo a že z toho nic dobrého nevzejde. Ale vynález je to ohromný!“ „Není to dílo jediného člověka, Marconi použil objevů svých předchůdců a doplnil je,“ poznamenal Juel. „Přenos elektrické energie bez drátů dokázal pokusně poprvé Němec Hertz, teoreticky ho předpověděl a odůvodnil Angličan Maxwell, přístroj, jímž lze elektrické vlny zjistit, vypracoval Francouz Branly a tak to jde dále. Je tu, krátce řečeno, mezinárodní spolupráce vynikajících duchů.“ „Víte, pane Jueli,“ začal zamyšleně Thrige, „často jsem se díval na lodi na radiotelegrafistu, jak si sedí v té své malé kabině se sluchátky na uších, kolem něho plno podivných přístrojů a číselníků s ručičkami. Chlapík mačká nějakou páčku, v těch jeho přístrojích to píská a tisíc mil daleko sedí jiný, podobný chlapík a slyší ve sluchátkách to pískání a píše na papír rovnou slova. Jestli tohle není div, pak už nic na světě! Ale nikdy jsem nemohl pochopit, jak se to pípání od jednoho takového aparátu dostane tak daleko do uší druhého radiotelegrafisty.“ Juel potlačil úsměv. „Není tak těžké to pochopit, Thrige,“ řekl. „Muž ve druhé stanici neslyší ovšem to pípání, jak vy tomu říkáte, ve sluchátkách se mu ozývají tóny, vzbuzené elektrickou energií, která je ve vysílací stanici určitým způsobem přerušována.“ „Z toho nejsem o nic moudřejší,“ přiznal námořník upřímně a Petr mu dával v duchu za pravdu. „Jak se tam vůbec ta energie na takovou dálku dostane?“ „Podívejte se, Thrige,“ začal ze široka kadet. „Jistě jste už mnohokrát hodil kámen do vody. Všiml jste si, co se potom stalo?“ „To ví každé malé dítě! Od místa, kde kámen zapadl do vody, se rozběhnou kolem dokola vlny.“ „Dobrá. Kámen způsobil v určitém místě vodní hladiny rozruch a ten se přenesl v podobě vln na všechny strany. Všiml jste si jistě, že ty vlny jdou většinou hodně daleko, za parníkem můžete sledovat vlny vzbuzené pohybem lodního šroubu do vzdálenosti mnoha set metrů, že ano?“ „Ovšem, to je pravda, ale stále ještě nechápu...“ „Počkejte okamžik!“ skočil mu kadet do řeči. „Mám ještě jedno srovnání. Když ječí lodní siréna, nebo bručí mlžný roh, je zvuk slyšet za klidného počasí na míle daleko. Chvěním vzduchu vznikají zvukové vlny, které v tomto případě přenášejí zvukový rozruch, vyvolaný sirénou nebo rohem. Je vám to jasné?“ „To všechno je mi jasné, ale s těmi elektrickými vlnami mi to pořád jasné není,“ trval na svém Thrige. „U toho kamene přenesla voda jeho náraz na hladinu do dálky a u sirény nebo rohu se dal do pohybu vzduch. Ale co se hýbe u těch rádiových vln? To běží ta elektřina sama vzduchem? A jak to vypadá? Co je to vůbec elektřina? Přece nejen ty rány, které člověk dostane, když si sáhne na špatně izolovaný vypínač?“ Juel se na okamžik zarazil. „Mohl bych říci, že jste mne převezl, jako jste to řekl před chvílí Petrovi,“ řekl s úsměvem po chvilce přemýšlení. „Elektřina je určitý druh energie, jako světlo nebo teplo. Za jistých okolností se dovede šířit ohromnou rychlostí, stejnou, jako má světlo, totiž tři sta tisíc kilometrů za vteřinu, na všechny strany, v podobě vln. Poněvadž má největší rychlost ve vzduchoprázdném prostoru, nelze tvrdit,
že by vzduch zprostředkoval její pohyb. Kdysi se myslilo, že existuje jakási neviditelná látka, složená z pramalých částic, daleko lehčích než částice vzduchu, a tato látka že je všude, v hmotných předmětech stejně jako ve vzduchoprázdném prostoru mezi hvězdami. Té látce se říkalo světový éter. Řadu let věřili fyzikové, že světový éter přenáší světlo i elektřinu, dnes, však již na něj nikdo nevěří.“ „Tak? A pročpak ne? To byl docela hezký nápad s tím éterem a náramně srozumitelný,“ soudil Thrige. „Kdyby existoval světový éter takových vlastností, jakých je potřebí k přenosu světla a elektřiny, pak by musil existovat také éterový vítr, vzbuzený rychlým letem zeměkoule skrz klidný éter, který by vyplňoval celý vesmír. Tento éterový vítr se však nepodařilo dokázat.“ Thrige kroutil v rozpacích hlavou. „Takže se vlastně neví, jak se elektrická energie přenáší bez drátů do dálky, není-liž pravda?“ ozval se po delším přemýšlení. „Poctivě řečeno, názorně to vyložit nejde, ačkoli matematicky je celý děj, jak se šíří elektrická energie do dálky, popsán zcela přesně,“ přiznal Juel. „I pokusně se dá přítomnost elektrických sil v prostoru kolem vysílače velmi dobře dokázat.“ „Tak tedy v nějakém místě je vysílačka, ta působí elektrický rozruch, jak vy říkáte, a ten se šíří vlnovitě, nějakým způsobem, kterému obyčejně člověk bez matematiky nerozumí, do dálky, kde si ho chytne radiotelegrafista do sluchátek,“ dumal nahlas Thrige. „Tak nějak to je opravdu,“ usmál se Juel. „A jak se ten elektrický rozruch vyrábí a v čem?“ „Teď ve zvláštních trubicích, kterým se říká elektronové, ale dlouhá léta byly zdrojem elektrické energie pro radiotelegrafii jiskry z induktoru.“ „Elektrické jiskry, takové, jako jste s nimi zapaloval oheň, pane kadete?“ ozval se Petr, jenž velmi pozorně naslouchal celému učenému rozhovoru. Kadet otvíral ústa k odpovědi, ale náhle se zarazil. Zadíval se strnule na Petra s nepřítomným výrazem člověka, který se dívá na něco, aniž by to viděl. Thrige se k němu rychle nahnul. „Stalo se vám něco, pane kadete?“ ptal se polekaně. „Jak? Co říkáte? Jestli se mi něco stalo?“ Juel byl stále ještě duchem někde jinde. Pohled do námořníkovy polekané tváře ho vzpamatoval. „Ne, nic se mi nestalo, milý Thrige, jen jsem si uvědomil, že jsem hlupák, zabedněný hlupák! Tolik nocí jsem si lámal hlavu, jak oznámit světu, že jsme tady na té ztracené skále, o které nikdo neví, a nebýt Petra, nepřišel bych na to ani za milión let!“ „Nebýt Petra? A co vlastně Petr objevil?“ nechápal Thrige. „Podívejte se, kamarádi,“ začal Juel, a rozehříval se postupně, jak mluvil, takže nevydržel v klidu. Vstal a přecházel rozčileně po malé sluji, kterou obývali. „Radiotelegrafie používala dlouhá léta jako zdroje elektrických jisker z induktoru. Ale jiskra jako jiskra, jen když je dostatečně silná, a my si dovedeme kdykoli stáhnout elektřinu z nebe a donutit ji, aby nám vyrobila jiskry. Rozumíte mi?“ „Postavíme si vysílačku!“ vykřikl Petr, který chápal rychleji než Thrige. „Ne sice dokonalou vysílačku, ale něco podobného prvním jednoduchým radiotelegrafickým stanicím. Vyšleme do prostoru aspoň několik prostých značek, a když je budeme pravidelně ve stejnou dobu opakovat, jistě si jich povšimne některá loď plující v dosahu naší stanice kolem ostrova. Upozorní na to námořní úřady, ty nařídí pravidelný a soustavný poslech, a pak už to nebude trvat dlouho a zjistí si rádiovým kompasem naši přibližnou polohu. Bude jim divné, že někdo vysílá z oceánu, z místa, kde nejlepší mapy neukazují ani ten nejmenší ostrov, budou pátrat a musí nás najít!“ Thrige vyskočil s rozjařeným „Hurá!“ k němuž se Petr ochotně připojil. Jejich pokřik hurá burácel Jeskyní, až si Juel zacpával uši. „Počkejte! Nekřičte tolik! Ještě tu vysílačku nemáme!“ krotil je. „Ale budeme ji mít!“ jistil Thrige, jenž měl v Juelovy vědomosti neomezenou důvěru. „Uděláme si nového draka a jisker bude celý ohňostroj.“ „Jiskry nejsou ještě všechno, je potřebí zařízení, které by přeneslo jejich energii do dálky,“ podotkl kadet. Usedl
zase na své místo a začal přemýšlet. Vzal si na pomoc kamennou tabulku, na kterou psával s Petrem, a nakreslil na ni různé obrazce. Petr, který mu zvědavě nahlížel přes rameno, nebyl z nich moudrý. Kolečka, zakřivené a rovné čáry, rovnoběžné úsečky rýsoval Juel pomalu do vrstvy sazí a dlouze nad nimi přemýšlel. V Jeskyni panovalo nyní hluboké ticho, Thrige ani Petr se neodvážili kadeta rušit zbytečnými dotazy. Juel soustředil vzpomínky na hodiny fyziky, v nichž probírali základy jiskrové telegrafie. Nebylo tomu tak dávno, dva roky nebo o něco více, a jejich profesor fyziky, starý pán, jenž pamatoval celý vývoj radiotelegrafie od jeho prvních dětských kroků, přednášel tuto kapitolu se zvláštní oblibou a mnohem důkladněji, než jak o ní psala učebnice. Podívejme se, jak to bylo na začátku, uvažoval Juel v duchu. Hertz měl jiskřiště, spojené s induktorem, a přenosný drát, ohnutý do kruhu a zakončený malinkým jiskřištěm. Drát nebyl spojen s ničím, s žádným zdrojem elektřiny, a přece se objevily mezi kuličkami jeho jiskřiště drobounké jiskry, kdykoli se octl v určité vzdálenosti od zdroje jisker. To byl důkaz, že v prostoru všude kolem jiskřiště induktoru je elektrická síla, vlnovitě kmitající, a výboj na přenosném jiskřišti byl největší vždy v tom místě, kde vlna měla svůj „hřeben“, kde byla elektrická síla v největším rozkmitu. Pro praktické přenášení zpráv to ale bylo slabé, řekl si Juel. Co udělal Marconi, aby dostal víc energie z jiskřiště induktoru do prostoru? Věc právě tak chytrou jako jednoduchou, jednu kuličku jiskřiště uzemnil a druhou spojil s dlouhým svislým drátem, kterému se později začalo říkat anténa, podle francouzského výrazu pro tykadlo hmyzu. Skutečně to také bylo mohutné tykadlo, čnějící k obloze, vysílalo po elektrických vlnách zprávy do světa a také je dovedlo z prostoru chytat. Juel si povšiml Petrova dychtivého zájmu o náčrtky a vysvětlil mu podrobně, co znamenají. „Tímhle geniálním nápadem se podařilo Marconimu vyslat při pokusech na anglickém pobřeží - měl totiž za matku Angličanku a uchýlil se svými pracemi do její vlasti, kde dostal mnohem snadněji podporu než doma - zprávy do vzdálenosti několika mil. Ale dále to nešlo.“ „Jiskry byly příliš slabé,“ hádal Petr. Juel přikývl. „To byla jedna příčina. Marconiho vysílač byl s to nahromadit v sobě jen málo elektrické energie, měl malou kapacitu, jako nádoba, do které se vejde málo tekutiny. Ale byla ještě jiná příčina, proč to nešlo na větší vzdálenosti. Anténa vyzařovala silně tlumené vlny, které rychle zanikaly, takže anténa přijímače nebyla s to dostat se s nimi řádně do souzvuku. Všiml sis už někdy, jaký je rozdíl mezi tikáním budíku, když ho postavíš jednou na něco měkkého a podruhé na tvrdou dřevěnou desku?“ „To bych řekl, že jsem si toho všiml, pane Jueli!“ zazubil se Petr. „Maminka mi dávala na židli k posteli budík, aby mne ráno včas vzbudil do školy. Když stál na holém dřevě, tikal tak protivně, že jsem ani nemohl usnout. Tak jsem ho vždycky podkládal dvěma kapesníky a potom ho bylo tak málo slyšet, že jsem někdy přeslechl i zvonění a zaspal jsem.“ „No, že si na časné vstávání nepotrpíš, to už jsem zjistil,“ ozval se Thrige. Juel se dal do smíchu. „To je právě ten souzvuk mezi tikáním budíku a chvěním dřevěné desky židle. Dřevo je pružné a dovede chvít stejným způsobem jako tikající součásti budíku, které je rozechvějí, poněvadž vedle toho ještě má mnohem větší plochu než tyto součásti, uvede do chvění daleko větší množství vzduchu než budík sám a tím zvuk budíku zesílí. Kapesníky jsou nepružné, proto samy nechvějí a naopak ještě chvění budíku zeslabí a utlumí,“ vykládal. „A copak u elektřiny je nějaké chvění?“ zajímal se Petr. „V tomhle případě ano. Za prvé už sám jiskrový výboj je střídavý pochod, podobný jakémusi kmitání elektrické síly. Jednou je ta horní kulička jiskřiště nabita kladnou elektřinou a dolní zápornou a hned nato je to obráceně, a tak se to ustavičně střídá. Příčina vězí v tom, že tu nejsou jen elektrické síly ve hře, ale také magnetické, které vznikají při každém proudění elektřiny. Za druhé i ty elektrické vlny, které se šíří na všechny strany od jiskřiště, vlastně kmitají.“ „To je pro mne španělská vesnice,“ vrtěl hlavou Thrige. „Bude vám to srozumitelnější, když si vzpomenete na vodní vlnu,“ pokračoval Juel. „Tam také vodní částice jsou jednou nahoře, jednou dole, jednou má vlna vrch, vidíte její hřeben, a podruhé zase důl, hladina vody se prohloubí. Co to znamená? Že se vodní částice pohybují nahoru a dolů, čili že kmitají kolem určité střední polohy.“
„To je jasné,“ přitakal Thrige. „Nu tak, vidíte. S elektrickou vlnou je tomu právě tak. V určitém okamžiku má v určitém místě prostoru vrch, neboli hřeben, a o chvíli později se v témže místě zase objeví její důl. Vzdálenost dvou sousedních hřebenů určuje délku vlny.“ „Tak tedy bylo potřebí zařídit to tak, aby přijímač dovedl chvít stejným způsobem jako vysílač, že ano?“ ozval se netrpělivý Petr. „Názorně řečeno ano,“ přisvědčil Juel. „To však znamenalo pozměnit vysílač elektrické energie tak, aby anténa vyzařovala do prostoru netlumené vlny, to jest vlny, jejichž kmitání neslábne. Jinak řečeno takové vlny, jejichž hřeben je stále stejně vysoko a důl stejně hluboko.“ „Jako mořské vlny rozbouřené větrem trvalé síly,“ poznamenal Thrige. „Něco podobného. To ovšem nešlo provést s původním jednoduchým vysílačem a přijímačem Marconiho, bylo potřebí vymyslit něco složitějšího. Braun, německý profesor fyziky na štrasburské universitě, na to přišel. Rozdělil přijímač i vysílač na dvě části. Vysílač vypadal potom asi takhle.“ Juel rýsoval chvíli rybí kosti na kamenné desce a ukázal potom pozorným posluchačům výkres znázorněný na obrázku. Od kuliček jiskřiště vybíhaly dvě rovnoběžné čáry, vyznačující přívod elektřiny z induktoru, kolmo k nim a opět z kuliček vedly dvě krátké čáry, zakončené příčnými čárkami; rovnoběžně s příčnými čárkami namaloval Juel vždy po jedné, stejně dlouhé čárce, takže to vypadalo, jako dvě znaménka rovnosti, připojená k jiskřišti, tyto dvě vnější čárky byly spolu spojeny obloukem, který se ve své střední části klikatil jako znamení blesku, malovaná na transformátory vysokého napětí. Souběžně s touto klikatou čárou probíhala jiná klikatá čára, s hustějšími háčky, jejíž jeden konec byl spojen přes nové „znaménko rovnosti“ se zemí, kdežto druhý konec vybíhal do dlouhé rovné čáry, znázorňující svislou anténu. „Braun rozdělil původní jednoduchý okruh Marconiův na dva,“ vysvětloval Juel výkresy. „Jeden je zde, vlevo, a sestává z induktoru, jiskřiště, dvou kondenzátoru,“ ukázal na dvojici rovnoběžných čárek, podobných znaménku rovnosti, „a z cívky, na níž je navinut vodivý drát, který je tu zakreslen klikatě, schematickým znázorněním svých závitů. Vedle, vpravo, je druhý okruh, anténa spojená přes jinou cívku s jednou polovinou kondenzátoru, jejíž druhá polovina je uzemněna.“ „Co je to kondenzátor?“ ptal se Thrige, prohlížející si Juelův výkres se stejným zájmem jako Petr. „Zpravidla dvě kovové, rovnoběžné desky, znázorněné schematicky ve výkresu dvěma rovnoběžnými čárami, a oddělené od sebe hmotou, která izoluje elektřinu, to jest, zabraňuje jejímu přímému průchodu z jedné desky na druhou. Bývá to většinou vzduch nebo slída.“ „A nač tam ten kondenzátor je?“ zajímal se Petr. „K nahromadění elektřiny, koná službu jakési nádržky na elektřinu. Čím jsou ty jeho dvě vodivé kovové desky blíže k sobě, tím více elektřiny se do něho vejde. Odborně se tomu říká, že má tím větší kapacitu. Pomocí těch dvou kondenzátorů se nahromadí v jiskřišti daleko více elektrické energie než bez nich.“ „A k čemu je tam ta cívka?“ ukazoval Petr na levou, klikatou čáru s menším počtem kliček. „Jsou to vlastně cívky dvě, navlečené na sebe, ale na výkresu jsou pro názornost zakresleny- vedle sebe. Levá, patřící do okruhu jiskřiště, je vnitřní cívka s menším počtem závitů, pravá, vnější, je součástí anténního okruhu, a má drát s hustějšími závity. Ty cívky slouží k přenosu elektrické energie z jiskřiště na anténu. Kdykoli přeskočí jiskra mezi kuličkami jiskřiště, projde vnitřní cívkou na okamžik elektrický proud, jehož směr se ustavičně mění se směrem jiskry. Proud vnitřní cívky budí současně proud ve vnější cívce, tedy elektrický rozruch v anténním okruhu, který je anténou ihned vyzařován do prostoru.“ Thrige porovnával schéma původního jednoduchého Marconiho vysílače se schématem složitějšího uspořádání Braunova a vrtěl nechápavě hlavou. „Nejde mi na rozum, v čem vězí ta výhoda,“ přiznal. „Je to složitější, ale víc na tom nevidím.“ „Podívejte se, je to zcela jasné,“ řekl Juel. „Za prvé se pomoci“ těch kondenzátorů dá nahromadit ve vysílači daleko víc elektrické energie než v prostém jiskřišti Marconiově, to snad chápete?“ „Budiž!“ přikývl Thrige. „To bych ještě pochopil. Ale mluvil jste před chvílí něco o souzvuku, o tlumených a ne-
tlumených vlnách?“ „V tom to právě vězí! U Marconiova vysílače se šířil prostorem jen, rozruch, způsobený elektrickým výbojem, elektrickou jiskrou. Ale elektrická jiskra je silně tlumený děj, který začne s velkou slávou a končí velmi brzy nenápadným vyhasnutím. Vlny, které z toho vzejdou, jsou podobné: začínají s velkým rozkmitem, s vysokým hřebenem a hlubokým dolem, ale neobyčejně rychle se sníží a vymizí. Přijímač na ně těžko odpovídá, nesnadno se s nimi dostane do souzvuku. U Braunova uspořádání se však nepřenáší anténou přímý elektrický rozruch, vyvolaný jiskrou, ale rozruch, vzbuzený střídavým proudem v cívkách! To je veliký rozdíl, poněvadž tento rozruch poskytuje vlny stálého rozkmitu, to jest takové vlny, jejichž rozpětí mezi vrchem a dolem se nemění. Chápete to?“ Thrige přikývl. „Teď už je mi to jasné! Ty cívky tam dělají takovou, nějakou vyrovnávací službu. Ta vnitřní cívka předává energii z jiskřiště anténě, ta ji přejímá prostřednictvím té vnější cívky a upravuje její vydávání do prostoru tak, aby se dělo hezky rovnoměrně, a ne jen takovým švihnutím, jako když přelítne mezi těmi kuličkami jiskra. Je to tak?“ Juel mu spokojeně poklepal na rameno. „Znamenitě jste to vystihl, Thrige!“ „A my si takovou stanici sestrojíme?“ ozval se Petr. Žárlil trochu na Thrigeho pro kadetovu pochvalu, sám chápal Juelovy výkresy i výklady mnohem rychleji než obstárlý poddůstojník, ale nedostal se včas ke slovu. „Pokusíme se o to a doufám, že se nám to podaří,“ prohlásil Juel.
18. OHNIVÝ SLOUP Po oné památné rozmluvě o základech radiotelegrafie pustili se trosečníci s veškerou energií do hotovení jednotlivých součástí své příští vysílačky. Především potřebovali draka na sbírání vzdušné elektřiny, měl být tentokráte větší než jeho předchůdce, který jim opatřil oheň. Naštěstí nechyběl materiál na jeho konstrukci a netrpělivý Juel nemusil čekat, až hladina Slaného jezera rozmrzne a umožní jim přístup k řasám. Měli dosti rovných a pevných stonků a Thrige dokonce našel i několik lodyh bobuláku, které byly tak dlouhé, že z nich pořídili nosný provaz drakův skoro tisíc metrů dlouhý. Juel usoudil, že to bude stačit. Měl v úmyslu zřídit „vysílačku“, jak Thrige chlub ně jejich budoucímu primitivnímu přístroji říkal, na Rozhlednovém vrchu, což bude v každém směru výhodné. Vrch sám je asi tři sta metrů vysoký a drak se tam brzy dostane do vrstev vysokého elektrického napětí, kromě toho na tomto vyvýšeném místě vál ustavičně vítr, takže o nosnou sílu pro draka bylo vždy postaráno. I zřízení antény na vysokém vrchu se doporučovalo, protože taková anténa vysílá svou elektrickou energii do značně větší dálky než anténa, zřízená blízko zemského povrchu, kde nadto ještě různé vyvýšeniny půdy snadno vlny odstíní a brání jejich šíření do prostoru. Thrige měl proti Rozhlednovému vrchu určité námitky. „Je to daleko,“ řekl, vzpomínaje na lezení do vrchu, které nijak nemiloval. „Ale my máme času dost,“ odpověděl na to Juel. „Nemůžeme přece pokaždé všechny ty věci tahat s sebou nahoru a potom zase dolů,“ vymýšlel Thrige další důvody. „Tak je necháme tam, vždyť nám je nikdo neukradne,“ usmál se kadet. „Ale zmoknou nám, nebo nám je vichr rozhází!“ „Pořídíme nad nimi stříšku z kamene.“ „Žádný tam není, kromě toho, co jsme tam nanesli na zakotvení stožáru, pane Jueli!“ „Nanosíme tam nové kameny. Ty předměty nezaberou mnoho místa a nebude potřebí stavět pro ně žádný palác.“ Thrige si ještě něco bručel sám pro sebe, ale když mu Juel vysvětlil, proč chce zřídit vysílací stanici právě na
Rozhlednovém vrchu, vzdal se všech dalších námitek. Výroba draka jim netrvala déle než dva dny. Byl skoro o polovinu větší než jeho předchůdce a měl hrany půl druhého metru dlouhé. Prozatím ho pečlivě uložili do suchého a hlubokého výklenku v ústřední síni. Anténu hodlal Juel pořídit z lodyhy bobuláku, která, když nasaje do sebe vlhkost z ovzduší, bude jistě dostatečně dobrým vodičem. Tento materiál se mu však nezdál být vhodnou náhražkou za měděný drát, používaný jako proudovodič v obou okruzích, jiskrovém i anténovém. Potřeboval dobrý vodič na spojení kondenzátorů s jiskřištěm - které pořídí opět z kousků ocelového pera z hodinek - a na vinutí obou cívek. Dlouho si lámal hlavu, čím drát nahradit, až mu Thrige pomohl z nesnází. „Dám vám na to svůj řetízek od hodinek,“ nabídl se, když se jim kadet svěřil se svou starostí. „Ten by mně asi mnoho nepomohl,“ usmál se Juel. Nevšiml si až dosud námořníkova řetízku, poněvadž ho jeho majitel nosil v kalhotové kapse pod kazajkou, ale soudil, že je to obyčejný řetízek z článků, jehož délka naprosto nepostačí. „Oho, to říkáte, protože jste ho nikdy neviděl!“ pravil Thrige uraženě. Odepjal řetízek a podal ho Juelovi. Thrigeho klenot sestával z mosazných poniklovaných drátků, spletených dohromady v silnější pramen, který byl sponkami rozdělen na řadu menších článků. Juel vyrazil radostný výkřik. „Pane na nebi, jak vy to říkáte, Thrige! Víte, kamarádi, že tohle má pro nás větší ,cenu’ než všechny milióny, ukryté v Skovgaardových horách?“ Thrige vyvalil oči. Koupil před mnoha lety řetízek na newyorské promenádě Broadway za půl dolaru a pamatoval se, že obchodník měl takových řetízků plnou výkladní skříň. „Ty všechny přívěsky, kotvičky, lodičky a co to vůbec je, vám vrátím a zatím si je někam schovejte,“ pokračoval Juel v dobré náladě. „Ale váš řetízek rozmotáme a vyrobíme z něho mnoho metrů znamenitého drátu!“ Vypůjčil si Thrigeho nůž a sedřel na jednom místě z řetízku tenkou vrstvu niklu, objevila se žlutá mosaz a Juel spokojeně kývl hlavou. Jejich drát bude vodit elektřinu skoro stejně dobře jako měď, vždyť mosaz sestává ze dvou třetin z mědi a jen z jedné třetiny ze zinku, který sám ještě patří mezi poměrně dobré vodiče. „Jen si dělejte s řetízkem klidně, co chcete, pane Jueli,“ řekl Thrige s úsměvem. „Až se zachráníme a vybereme rádium z těch Skovgaardových hor, koupím si zlatý nebo platinový řetízek, posázený diamanty!“ Petr sledoval rozmluvu s rozzářenýma očima. Tohle se navlas podobalo výjevu z Tajuplného ostrova: „Nůž, jen kdybych měl nůž!“ touží tam bodrý námořník Pencroff. Oči zamyšleného inženýra Cyra Smithe padly na jeho psa, který vesele pobíhal kolem nich. „Pojď sem, Tope!“ poručil, a když se poslušné zvíře přiblížilo, stáhl s jeho hrdla obojek z kalené oceli. Rozlomil jej a podal obě části Pencrofrovi se, slovy: „Nuže, milý příteli, zde máte dvě .želízka z výborné kalené oceli!“ „Hurá!“ vyrazil bodrý námořník, tanče radostí... Tak nějak to reprodukovala Petrovi jeho znamenitá paměť. Kdysi o tom vyprávěl Thrigemu, ale poddůstojník odbyl tuto zajímavou příhodu pohrdavou poznámkou, že takový nůž z psího obojku by byl pro kočku. Petr si nyní neodepřel malé zadostiučinění a prohlásil, že příhoda s řetízkem od hodinek pana Thrigeho je stejně podivuhodná jako původ nožů I vyrobených na Tajuplném ostrově z Topova obojku. „No dovol, mezi psím obojkem a mým řetízkem od hodinek je snad nějaký rozdíl, nemyslíš?“ ohrazoval se uraženě Thrige. Juel se bouřlivě rozesmál a Petr jen stěží potlačil úsměv. Pospíšil si ujistit zamračeného poddůstojníka, že ho ani nenapadne činit nějaké takové srovnání. „Rozdíl věcný tu jistě je, ale účel je v obou případech velmi podobný, milý Thrige, proto se nemusíte horšit,“ prohlásil Juel. „Bez nože se trosečník neobejde, chce-li uhájit holý život, a my zase žádným jiným způsobem než rádiem nemůžeme dát lidem zprávu o sobě!“ Otázku kondenzátorů a cívky vyřešil kadet poměrně snadno. Kondenzátor sestává v podstatě ze dvou kovových, vodivých desek, oddělených od sebe tenkou destičkou z materiálu, který izoluje elektřinu. Juel nepochyboval, že keporákovy kostice budou dostatečným izolátorem, ale pro jistotu je ještě pokryj na obou stranách tenkou vrstvou síry. Nasbíral ji u solfatár ještě během zimy, okolí skalních trhlin, odkud proudily horké páry a plyny, bylo, dík vysoké teplotě těchto výronů, zcela bez sněhu. Nasbírali tu nejen jemný sirný květ, ale také
drobounké, temně šedé krychličky leštěnce olověného. V jeskyni potom zahříval kadet síru v lastuře, a když roztála, polil jí kostici, než ještě síra ztuhla, posypal ji hustě krystalky olověné rudy. Dbal přitom, aby ležely těsně vedle sebe, a vtlačil mezi ně kus drátku z Thrigeho řetízku, jehož konec několikrát ohnul a provinul mezi nimi. Vrstva krystalků mu nahradila kovovou desku kondenzátoru a drát poskytl počátek její spoje s ostatním okruhem. Cívku zhotovil podobným způsobem jako kondenzátory, použiv opět keporákovy kostice jako izolátoru. Zhotovil z ní trubici, což nebylo při její pružnosti nic obtížného, ovinul ji několika závity drátu, jehož konce nechal volné, a drát potom zalil sírou. Sirný povlak byl tentokráte o něco silnější než na kondenzátorech, a když ztuhl, omotal Juel kolem něho jiný drát, avšak v hustších závitech než prve. Tak dostal dvojitou cívku, jejíž vnitřní, řidší vinutí spojí s okruhem jiskřiště, kdežto vnější, hustší, s anténou. Jak při navíjení cívky, tak ani v proudookruhu neužíval Juel jednoduchých drátků z Thrigeho řetízku, ale nejméně dvou nebo tří, spletených dohromady. Obával se, že by jednoduché drátky při své tenkosti měly příliš velký elektrický odpor. Spojování drátků nečinilo žádných potíží, stačilo položit na sebe jejich konce a spirálovitě je stočit dohromady. „A na jaké vlně budeme vysílat, pane Jueli?“ překvapil jednoho dne, když jejich přípravy byly zhruba skončeny, Thrige kadeta otázkou. Juel nad tím už dříve dlouho uvažoval. Jisté bylo, že takzvané „krátké vlny“, jejichž délka nepřesahuje padesát metrů, jsou s to při poměrně slabé energii vysílací stanice překlenout zázračně veliké dálky, ale Juel si nebyl jist, může-li je svým primitivním přístrojem vyrobit. Marconi a ostatní průkopníci jiskrové telegrafie užívali vesměs dlouhých vln, o nichž bylo později dokázáno, že se při letu prostorem dovedou přizpůsobit zakřivenému povrchu zemskému, po němž potom dospějí do značných vzdáleností od vysílačky. Z praxe také Juel věděl, že tyto vlny mají za dne nejlepší poslech, sám chtěl vysílat ve dne, poněvadž to bylo jednak pohodlnější - na všechno bylo dohře vidět -, jednak na obyčejných obchodních lodích, na jejichž náhodný poslech mohli nejvíce počítat, radiotelegrafista v noci službu nekoná. Z toho důvodu také nebylo vhodné volit střední vlny o největší délce několika set metrů, mají-li tyto vlny proniknout na větší vzdálenost, musí se nejdříve odrazit na elektrické vrstvě ovzduší, zvané ionosféra. Tato vrstva visí za dne dosti nízko nad zemí a teprve v noci vystupuje do výšky několika set kilometrů. Proto je také odraz a poslech středních vln za denního světla nevalný a teprve v noci se pozoruhodně zlepšuje. „Budeme vysílat na dlouhé vlně, asi mezi dvanácti a čtrnácti sty metry,“ odpověděl Juel Thrigemu na jeho otázku. „Cožpak si tu délku vlny můžete vybrat, jak se vám to líbí?“ podivoval se poddůstojník. „Přibližně ano. Závisí na kapacitě antény, která je zhruba dána její délkou a bývá asi čtyřikrát větší než tato. Anténa tři sta metrů dlouhá vyzařuje tedy vlnu o délce dvanácti set metrů. U nás ovšem bude anténa o něco kratší, protože máme s ní spojený kondenzátor, který má také určitou kapacitu.“ Petr se zajímal o to, kde a jak bude anténa upevněna. I to si už Juel promyslil. Mohl anténu připevnit pomocí sírových izolátoru na vlajkový stožár a jiný stožár, vztyčený v přiměřené vzdálenosti, který nemusil být vysoký. Ale toto jednoduché řešení ho neuspokojovalo. Soudil, že anténa, vztyčená svisle vzhůru, by jistě byla s to vyslat jejich zprávy na daleko větší vzdálenost než anténa napjatá jen nízko nad zemí. Mohl ji připojit k nosnému lanu drakovu, to by však mělo své nevýhody. Jednak by to zvětšilo zatížení nesené drakem a potom se obával, že by mezi nosným lanem, vedoucím elektřinu z ovzduší, a blízkým lanem antény mohla nastat elektrická indukce, která by záření antény porušila, případně zcela znemožnila. Neměl velkých znalostí v oboru radiotechniky, a chtěl se proto úzkostlivě držet jednoduchých a zaručených metod, s jejichž dobrým výsledkem mohl počítat. Rozhodl se, že zřídí samostatnou a na drakovi nezávislou anténu. „Vztyčíme ji pomocí balónu, který ji ponese,“ sdělil Petrovi na jeho dotaz, jak to bude s anténou. Vzbudil tím úžas obou posluchačů a byl vzápětí zahrnut otázkami. Balón, z čeho jej udělá a čím jej bude plnit? Vyrobí si vodík? Pro Petra to byla věc dosti samozřejmá, jeho hrdina, inženýr Cyrus Smith, prováděl ještě podivuhodnější podniky, než je příprava takového vodíku, o které Petr sám věděl, že k ní stačí kus zinku nebo železa a trochu kyseliny solné nebo sírové. Ale Juel nepotřeboval svůj nosný plyn pro balón vyrábět, příroda mu ho sama dodá v podobě metanu, který se uvolňuje z tlejících organismů v Slaném jezeře. Bude třeba ovšem vyčkat do jara, až
jezero rozmrzne. Zatím si trosečníci vyrobili potřebná zařízení, byla to především velká nálevka z kostice, stočené do kornoutu a sešité obvyklým způsobem. Jejím účelem bylo sbírat bubliny plynu z větší plochy jezerní hladiny a vést je do trubice, spojené s balónem. Materiál na trubici i na balón poskytla keporákova střeva. Juel si připravil z rozvařených rybích měchýřů dobré lepidlo, jehož pomocí potom slepil kus stočených blan do trubice, několik centimetrů široké a asi dva metry dlouhé. Jeden její konec upevnil stejným způsobem kolem otvoru nálevky a na druhý nasadil kousek pevného stonku, jejž Thrige s velkými potížemi provrtal nožem. Úkolem stonku bylo zprostředkovat spojení trubice od nálevky s balónem, který byl za tím účelem opatřen krátkým, trubicovitým přívěskem. Balón sám, jak jej Juel po několika nezdařených pokusech vyrobil, se podoba. podle Thrigeho úsudku spíše ohromnému jelitu než balónu, ale to kadetovi nijak nevadilo. Krása jeho výrobků byla podružnou věcí, hlavní bylo, aby vyhovovaly svému účelu. Věděl, že metan je daleko těžší než vodík, a má proto menší nosnost, zatímco litr vodíku je s to zvednout do vzduchu váhu jednoho kilogramu, případně i o něco více, unese stejný objem bahenního plynu jen asi polovinu této váhy. Z toho důvodu musil volit svůj balón dosti veliký a poněvadž mohl přímo použít část keporákova tlustého střeva, které mělo tvar trubice o průměru téměř jednoho decimetru, nenamáhal se nikterak dát svému letounu obvyklý kulový tvar. Slepil prostě oba konce střeva, dlouhého skoro metr, a pro jistotu je ještě prošil drobnými stehy, ponechávaje na jednom-konci otvor o průměru několika centimetrů. K otvoru přilepil krátkou trubici stejného průměru, tou se bude balón plnit a její konec se po naplnění balónu pevně zaváže, aby z něho nemohl plyn unikat. Thrige a Petr se předháněli v nafukování balónu na zkoušku; nebyl to tak lehký úkol, ježto to znamenalo nafoukat do střeva skoro osm litrů vzduchu a Petrovi při tomto výkonu div nepraskly plíce. Juel musil jejich závodění zabrzdit, jinak by mu byl Thrige svým mocným dechem balón jistě „přefoukl“. Ukázalo se, že nafouknuté střevo, připomínající svým tvarem mnohem více vzducholoď než balón, drží dobře svou vzdušnou náplň, ale jen tak dlouho, dokud někdo pevně tiskne konec přívěsné trubice mezi prsty. Jakmile zkusili jej zavázat kouskem tenkého stonku z mořské řasy, splaskl za necelou hodinu. To byla ovšem neočekávaná a velmi nemilá překážka, vždyť cesta sama od Slaného jezera na Rozhlednový vrch trvala mnohem déle než hodinu. Chybu objevil Juel brzy, ale marně si lámal hlavu, jak ji odstranit. Stonek, jímž ovázali konec trubice, aby plyn nemohl z balónu unikat, sál do sebe vlhkost ze vzduchu, tím se prodloužil, jeho závity se uvolnily, a trubice už nebyla vzduchotěsně uzavřená. Thrige radil, aby zkusili drátek z jeho řetízku, ale výsledek nebyl o nic lepší. Drátek sice svou délku neměnil, ale byl zase tak tenký, že zakrátko rozedřel tenkou blánu trubice a učinil v ní trhlinu. Po tomto nezdařeném pokusu začal si najednou Petr horlivě prohledávat kapsy. „Měl jsem ho pořád u sebe, kde jen může být?“ mumlal přitom a tahal na boží světlo tolik různorodých předmětů, že bylo s podivem, jak se mu do kapes vešly. Za chvíli se před ním nakupila pestrá směs kamínků, ulit, plžů, rybích kostí, lodyh řas, svinutých do klubek, pevných stonků, rozřezaných na krátké kusy, račích očí i úlomků klepet a řada jiných věciček, jejichž původ nebylo možno ani na prvý pohled poznat. Juel sledoval jeho počínání s úsměvem a s tichým porozuměním, ale Thrige, jenž už dávno zapomněl, co všechno je s to oblažit srdce patnáctiletého kluka, spínal ruce. „Prosím tě, řekni mi, nač to všechno taháš s sebou!“ žádal důrazně. Petrův soustředěný výraz roztál v radostném úsměvu. „Mám ho!“ vzkřikl vítězně. „Věděl jsem, že jsem ho neztratil!“ Mezi dvěma prsty držel konec velmi umazaného tenkého provázku s četnými uzlíky a díval se na něj s takovou pýchou, jako by to byl poklad nevystihlé ceny. „Když mne moře vyhodilo na náš ostrov, prohlížel jsem si kapsy a našel jsem jen kapesník a tenhleten provázek,“ vysvětloval chvatně. „Ale to je pořádný provázek ještě z »Kronborgu« a ten nám nebude na vzduchu vlhnout, jako ty naše náhražky z řas!“ Ukázalo se, že hádal dobře. Když Thrige trpělivě rozpletl četné uzlíky a utěsnil provázkem naplněný balón, trvalo plných patnáct hodin, než se vzduch z balónu zcela vytratil. Tím byla zdolána poslední překážka a Juel čekal
nyní netrpělivě na příchod jara se stálým počasím. Zdálo se však, že tentokráte se zima nechce své vlády nikdy vzdát. Koncem října, který odpovídá březnu severní polokoule, uhodily znovu tak prudké mrazy, že bylo až do Jeskyně slyšet praskání nového ledu v Keporákově zátoce. Thrige, jenž se chtěl přes Juelovy domluvy mermomocí podívat, jak vypadá zamrzlý záliv, vrátil se již za několik minut napolo zmrzlý. Juel mu třel půl hodiny vytrvale levé ucho, než mu s něho zmizela ošklivá bílá skvrna, neklamná známka omrzliny. „Málem by vám bylo upadlo, až to budete zkoušet podruhé, udělejte si na uši klapky, jako mají koně!“ zlobil se. „Nehněvejte se, pane kadete, mne už to tolik táhlo ven, na čerstvý vzduch,“ omlouval se námořník. „Vždyť už tady v té tmavé díře sedíme kolik měsíců!“ Rozpovídal se, jak krásně vypadá záliv, pokrytý ledem a sněhem, a že se sopečná skála na něm divně vyjímá, jako temná skvrna, namalovaná inkoustem na bílou plochu. Vody v širší Kodaňské zátoce nezmrzly, ale v místech, kde bývaly dříve útesy, viditelné za odlivu, se nakupily menší ledové kry, které tam připlavilo moře, a utvořily ledový val vysoký jako dům o několika patrech. Rackové se přestěhovali na Rozhlednový vrch, odkud měli nejblíže k volnému moři, kde si hledali potravu. Thrige jich nespatřil mnoho, ale vyslovil naději, že na jaře přiletí ještě další. Jeho líčení zimních krás ostrova probudilo v Petrovi takovou touhu spatřit je na vlastní oči, že bylo potřebí důrazného kadetova zákazu, aby neopustil Jeskyni. Přesto by byl nepochybně zákaz přestoupil, kdyby nebyla nastala koncem října náhlá obleva. Počasí se změnilo takřka přes noc. Vítr se obrátil a přivál od rovníku tolik teplého vzduchu k ostrovu, že sníh tál o překot. Ručeje vod se řítily se skal a vlévaly se do velkých západních bažin, nebo do moře. Led v Keporákově zálivu rozpraskal při odlivu a přílivu na drobné kry, které moře odplavilo za jediný den. Zamrzlý povrch Slaného jezera vzdoroval sice o něco déle, ale když se tam trosečníci vypravili v třetí den oblevy, kdy už cesty trochu vyschly, nenašli již po ledu ani stopy. Hladina jezera byla oživena četnými racky. Poletovali s drsným křikem nad vodou, nevšímajíce si lidí, a udivený Thrige záhy zjistil, co pohledávají v jezeře, kde nebylo živých tvorů. Ostrými zobáky rvali kusy řas a odnášeli je na skály východního břehu Keporákova zálivu. Mnozí z nich mizeli za Skovgaardovými horami a vraceli se s kusy bahna v zobanu. „Vida, stavějí si hnízda!“ zvolal Thrige. „Jen stavějte, miláčkové, přijdeme se na vaše stavění podívat, ale ne dřív, dokud tam nebudou nějaká vejce.“ Juel přinesl s sebou nálevku a „balón“ spolu s provazem ze stonku bobuláku, dlouhým něco více než dvě stě metrů. Zvolil nejtenčí kusy stonků, jaké měli, právě jen tak silné, aby se provaz nepřetrhl vlastní váhou. Musilo to stačit, poněvadž provaz neměl nést žádnou jinou váhu. Vyhledali místo, kde vystupovaly z vody bubliny metanu a pokryli je nálevkou, která visela na dlouhém bidle, trubice byla tak dlouhá, že dosahovala až ke břehu a nebylo tedy potřebí brodit se při plnění balónu v ledové vodě. Balón se plnil jen zvolna a Juel nemínil zatím ztrácet čas, připoutal jej k bidlu a společně s Thrigem se zatím pokusil obnovit z míst blízkých břehu jejich zásobu jedlých řas. Petr dostal za úkol obejít mezitím jezero směrem k východu, po známé již cestě, a zjistit, není-li blízko břehu více míst s bahenním plynem. Vykonal uložený úkol přesně a vrátil se s hlášením, že na jezeře jsou ještě dvě taková místa, jedno však dosti daleko od břehu. Druhé bylo blíže k břehu než místo, kde právě plnili svůj balón, a také výron plynu tu byl hojnější. Juel si umínil, že jej příště použijí. Čekali ještě chvíli, a když jejich balón nabyl takového objemu, jaký mu dávali při vzdušných zkouškách, odpoutal jej Juel od bidla, a na volný konec provázku, jímž uzavřel trubici balónu, přivázal stonky, určené za anténu. Požádal ještě Thrigeho, aby si stoupl na konec stonku - pro případ, že by jejich letoun vykázal větší sílu, než jakou mu připisovali, aby jim nezmizel i s anténou -, a nato balón vypustil. Šedobílý, protáhlý měchýř nejdříve rychle stoupl o patnáct až dvacet metrů, ale potom se jeho svislý pohyb zpomalil a brzy úplně ustal. Na zemi ležela ještě dobrá třetina antény a Thrige i Petr se zatvářili velmi zklamaně. „Lenoch líný, nechce se mu s tím tahat,“ ulevil si Thrige na adresu nevinného kusu keporákova tlustého střeva, naplněného metanem.
„To nemůže vadit, Thrige, přidáme ještě druhý balón a bude-li potřebí i třetí,“ těšil námořníka Juel. Jak se později ukázalo, stačil ještě jeden balón, který byl dokonce i o něco menší než jejich prvý výrobek, aby se anténa vznesla celá do vzduchu. Již prvé dny listopadu, který je květnem jižní polokoule, přinesly krásné a stálé počasí. Trosečníci zahájili neprodleně stavbu vysílací stanice na Rozhlednovém vrchu. Nejdříve sem nanosili kameny vhodného tvaru, z nichž postavili zdi nízké a malé kůlny, určené k uschování jednotlivých součástí vysílačky: draka, rumpálu, lan, cívky a kondenzátorů. Zdi, vysoké jen asi půldruhého metru a právě tak dlouhé, tvořily čtverec s jednou volnou stranou, sloužící za vchod. Kameny zdí byly stmeleny bahnem a střechu kůlny poskytly pevné stonky řas, položené vedle sebe a pokryté vrstvou bahna. Pro jistotu ji ještě zatížili kameny, aby ji vítr neodnesl. Kůlna se uzavírala velkými kameny, které nastavěli volně na sebe. „Bydlet bych v tom sice nechtěl, ale pro naši vysílačku to stačí,“ prohlásil Thrige, když po třech dnech stavbu skončili. Skutečně také šlo jen o to, uchránit přístroje před deštěm, a tomu účelu kůlna plně vyhovovala. Všechny práce byly skončeny 11. listopadu v poledne, právě jedenáct měsíců ode dne, kdy je moře zaneslo na ostrov. Thrige stál u rumpálu s navinutým lanem, Petr držel oběma rukama draka, čekaje na znamení, aby jej vypustil a Juel stál na okraji vrchu a naposled ještě kontroloval uzemňovací lano, několik set metrů dlouhé, které splývalo po východním svahu Rozhlednového vrchu. Konec lana, ponořený do moře, byl zatížen kamenem a velký kámen spočíval také na druhém konci, který ležel nedaleko rumpálu. Od tohoto konce vedl tenčí provaz ke krátké tyčce, ke které byl přivázán asi v polovině její délky. Jeden konec tyčky byl obalen izolačním povlakem ze síry, druhý se opíral o osu rumpálu. Tyčka měla nahradit telegrafický klíč, používaný v normální vysílací stanici. Den byl jasný a klidný a rozhled do dálky velmi dobrý, což bylo zárukou, že nikde nablízku není bouřka, tento nevítaný rušitel elektrických vln. Kadet se proto rozhodl, že provedou první pokus s vysíláním bez odkladu. Na jeho povel poodběhl Petr rychle s drakem po větru, který vál od moře, a když ucítil, že tlak na draka je dostatečný, ponechal mu vůli. Vítr byl sice jen slabý, ale přesto stoupl veliký hranol okamžitě, jakmile jej hoch pustil, a Thrige si musil pospíšit s odvíjením. Drak „táhl“ znamenitě a netrvalo ani čtvrt hodiny a Thrige se octl na konci jeho lana. Juel se opatrně chopil izolovaného konce uzemňovací tyčky a přerušil její spojení s rumpálem, mezi oběma kusy hodinového péra, nahrazujícími jiskřiště, z nichž jeden visel na ose rumpálu na volné smyčce a druhý, zasazený do rozštípnutého konce krátké tyčky, byl spojen s uzemňovacím lanem, zapraskaly dlouhé fialové jiskry. Juel znovu uzemnil horní část jiskřiště, visící na ose rumpálu, a pomohl Petrovi vypustit balóny s anténou. Žlutošedé drobné vzducholodi se majestátně vznesly, unášejíce s sebou také lano, jehož konec byl upevněn k indukční cívce. Stoupaly tak dlouho, až se celá anténa octla ve vzduchu, a nato utkvěly nehybně na modrém nebi. Petr nevěděl, na co se má dříve dívat, zdali na draka, který se jevil jako nepatrná žlutobílá skvrna na sytě modrém pozadí, nebo na oba balóny, podobné dětské hračce, anebo konečně na kadetovo kutění u jiskřiště. Rozhodl se posléze pro to poslední, jako nejdůležitější část celého podniku. „Co budete vysílat, pane Jueli?“ zajímal se Thrige. Vzal tuto otázku Petrovi z úst. Petr už měl v hlavě sestavený celý telegram s mnoha slovy a již již se chystal dát jej kadetovi k dispozici, ale ten ho předešel. „Žádné romány, poněvadž čím je depeše delší, tím je pravděpodobnější, že dojde zkomolena. Prostě jen značku lodi, ETE, která je naštěstí velmi jednoduchá a pro nás jako stvořená, a potom obvyklé SOS,“ rozhodl Juel. „To bude tedy tečka, čárka, tečka a potom tři tečky, tři čárky a zase tři tečky,“ pospíšil si Petr uplatnit své vědomosti, získané za zimního učení. Juel přikývl. Chopil se tyčky, zvedl konec, spočívající na ose rumpálu, a skoro ihned ho zase vrátil do původní polohy. Mezi kousky oceli přeskočil krátký sled jisker, který v okamžiku zase zanikl. Hned nato přerušil Juel znovu uzemnění, ale tentokrát nechal jiskry sršet zřetelně delší dobu, aby vyznačil čárku, následovalo opět krátké jiskření 1 pro tečku, za ní udělal Juel poněkud delší přestávku, aby odlišil obě značky, ETE a SOS , a potom se jal vysílat písmeny S, O a S. Thrige i Petr sledovali jeho pohyby mlčky, oba zcela ovládnuti kouzlem tajemného přístroje. Tak tohleto letí teď nad mořem sta a sta mil daleko a netrvá to ani vteřinu a nějaký chlapík u rádia to uslyší, táhlo
∗∗
mezinárodní značka pro voláni o pomoc - z angl. „save our souls“ spaste naše duše.
hlavou obstárlého námořníka, zatímco Petr si myslil, že by dal nevímco za to, kdyby ho pan Juel nechal aspoň chvilku telegrafovat. Když Juel skončil své vysílání - opakoval obě značky dvanáctkrát po sobě - odvážil se tlumočit svou žhavou touhu slovy, ale kadet rozhodně odepřel, ba nechtěl dát svolení ani Thrigemu, jenž rovněž jevil zájem. „Z malé neopatrnosti může být snadno smrt!“ odůvodňoval svou neoblomnost. „Máme tu hodně víc než sto tisíc voltů a k tomu ještě elektřinu, nahromaděnou v kondenzátorech, tedy silný a účinný výboj!“ Oddálil uzemnění a nechal chvíli jiskry volně přeskakovat. Při pohledu na drobné fialové blesky, přeskakující mezi oběma kousky ocele, které byly od sebe dobré půl stopy daleko, byl Thrige ochoten uznat pravdu Juelových slov, ale Petr přesto velmi litoval, že je kadet tak neúprosný. Dal by si dobrý pozor a dokázal by to jistě stejně dobře jako pan Juel! Juel rozhodl, že budou vysílat třikrát denně, ráno, v poledne a večer, pokaždé, když bude hezké počasí. Nemusili se bát, že vyčerpají svůj zdroj elektřiny, která se v ovzduší ustavičně obnovovala, díky záření radioaktivních látek, obsažených v zemské kůře, a tajemným paprskům, které přicházejí z vesmíru a které vědci nazvali „kosmické záření“. „Je to výhoda, že nemusíme úzkostlivě počítat, kdy se nám vybijí akumulátory a kdy naše vysílačka oněmí, jako trosečníci Nobilovy výpravy,“ uzavřel Juel svůj výklad o nevyčerpatelnosti jejich zdroje elektrické energie. Tři cesty denně na Rozhlednový vrch zabraly sice hodně času, ale dny se nyní vůčihledě dloužily a trosečníci měli stále ještě kdy na své obvyklé práce.
Ty spočívaly hlavně v lovu ryb a humrů, v občasných vycházkách k Slanému jezeru pro jedlé řasy a v přípravě jídla. Humři se začali zase objevovat ve vrši, spouštěné v přestávkách pod vodu, a ryby v čeřenech, zavěšených na pobřežních skalkách, ačkoli to už nebyly chutné makrely. Trosečníci také vstoupili do jara s dosti vydatnou zásobou masa, mezi nímž převládalo už maso rybí, co však Juela velmi hnětlo, byla okolnost, že zásoby tuku, který jim sloužil za palivo, se rychle chýlily ke konci. Ať to počítal, jak chtěl, ať šetřili sebevíce, nepodaří-li se jim ulovit nějaké zvíře, náležitě obdařené sádlem, pak nejdéle za dva měsíce nebudou mít čím topit a svítit. Stonky některých řas sice hořely, ale byl to oheň tak málo vydatný, že by na něm ani neuvařili vejce natvrdo, jak se vyjádřil Thrige. „To ne, poněvadž žádné nemáme,“ usmál se Juel na tuto poznámku. „Ale budeme mít,“ tvrdil důvěřivý Thrige. „Na ty ani oheň nepotřebujeme, uvaří se nám v Gejzíru,“ přihlásil se Petr se svým názorem. Teplo Gejzíru bylo skutečně jejich posledním prostředkem; ale jak by to vypadalo bez vydatného paliva v příští zimě, na to nechtěl Juel raději ani pomyslit. Thrigeho předpověď o vejcích se brzy splnila. Když zašli koncem listopadu na skálu, pojmenovanou po poddůstojníkovi, kterou při vycházkách k Slanému jezeru obvykle míjeli, ježto ležela z cesty, našli zde na dvacet hnízd. Spočívala volně na zemi a byla vyrobena z kousků řas, slepených hlubinným bahnem. Ve většině z nich ležela dvě vejce, tak veliká jako vejce slepičí, se šedozelenou skořápkou, posetou hnědými skvrnami. Juel usoudil podle jejich velikosti a vzhledu, že to jsou vejce chaluh a skutečně také několik těchto ptáků se vrátilo s hněvivým křikem k hnízdům právě v okamžiku, kdy Petr a Thrige svazovali svou kořist do kapesníků. S útočně namířenými zobáky se vrhli neohroženě na lupiče svých hnízd a trosečníci se musili rázně rozehnat holemi kolem sebe, aby se jich zbavili. I potom je však velcí ptáci provázeli se zlobným křikem tak dlouho, dokud jim nezmizeli v Jeskyni. „Neměli by se zbytečně tolik zlobit,“ mínil Thrige. „Vždyť si zanedlouho snesou zase nová vejce!“ „Která jim zase vezmeme,“ řekl vyčítavě Juel, pojídaje nicméně s velkou chutí vejce, uvařené natvrdo a pořádně osolené. Měli je k večeři, a jedli podle svého zvyku pod širým nebem. Byl krásný teplý večer s měsíčním úplňkem, kdy je venku tak příjemně, že se člověku ani nechce vracet se do uzavřeného dusného obydlí. Rozhovor se stočil zase na jejich vysílačku, která bývala poslední dobou hlavním předmětem každodenních úvah trosečníků. „Měli bychom mít nějaký přijímač, abychom si zkontrolovali, jestli ta naše stanice skutečně vysílá,“ pravil starostlivě Thrige. To si řekl Juel už dávno, ale stejně tak dávno už také došel k definitivnímu uzávěru, že na sestrojení přijímače není v jejich poměrech ani pomyšlení. Měli sice krystalky leštěnce olověného, nasbírané u solfatár, a z nich by si mohli vyrobit detektor, jednoduchý přístroj na zachycení a usměrnění elektrických rozruchů, vysílaných jejich stanicí. Neměli však žádného prostředku, jímž by proměnili elektrickou energii ve zvuk, nebo v zápis značek. Zařízení, kterého bylo k tomu potřebí, se v žádném případě neobešlo bez elektromagnetu, cívky s vodivým drátem a železným jádrem, i kdyby na to obětovali všechna želízka Thrigeho nože, který jim konal neocenitelné a nenahraditelné služby, nebylo by to ještě stačilo. Juel právě vysvětloval nepřekonatelné překážky, spojené s postavením přijímače, když ho Petr přerušil. „Podívejte, co je to tamhle za podivnou záři, jako by znovu vycházelo slunce!“ Ukazoval k východu, nad lávové kupy, kde se obloha rděla rudým svitem. Thrige i Juel polekaně vyskočili. „Je to nad zálivem a vypadá to, jako by tam hořelo!“ zvolal Thrige. Juela se zmocnil podivný neklid. Co by mohlo hořet nad zálivem, kde byl jen kámen a voda? Spěchali podzemní chodbou k východnímu vchodu Jeskyně a o chvíli později stanuli na skálách, ovládajících Keporákův záliv. Naskytl se jim pohled, při němž se jim zatajil dech. Z nitra sopky Černého ostrova šlehaly rudé plameny ohnivým sloupem, jehož mihotavý svit ozařoval záliv i přilehlé břehy.
19. STRÁŽCE VRAKU V nepravidelných přestávkách tryskala z černé čedičové skály ohnivá fontána, temně rudá jako železo žhnoucí v kovářské výhni. Sloup žhavé hmoty neklidně plápolal, rostl do výše mnoha metrů a hned zase klesal až k samému okraji sopečného jícnu, jako by nějaké neviditelné ruce rozdmychávaly ohromným měchem podzemní oheň. Občas rozbrázdily rudou záplavu jasnější stopy ohnivých koulí, vyletujících prudce z temné skály a mizejících v ohromném chocholu modrošedého dýmu, který stoupal z ohnivého sloupu k bezmračné obloze a pokrýval ji neprůhlednou clonou prachu a popela. Některé z těchto žhoucích balvanů se vracely zpět do jícnu, který je vychrlil, jiné dopadly na svahy sopečné skály, valily se po nich a mizely v rozčeřených vodách zálivu. Tento ohromný ohňostroj nevídané krásy provázelo podivné dunění, jež zaznívalo z podzemí a připomínalo nárazy příboje na skalnaté břehy. Každé nové vzplápolání ohnivého sloupu bylo provázeno zesíleným rachotem a každá ohnivá střela opouštěla jícen sopky s ohlušující ranou. Tyto zvuky následovaly chvílemi tak rychle po sobě, že splývaly v nepřetržité hřmění, jako by v nitru skály byla v činnosti baterie hrubých děl. Kdykoli ohnivý sloup pohasl, bylo vidět husté kotouče černavého kouře, valící se pomalu ze skály. Nevysoko nad sopkou se již rozšiřovaly a ustavičně rostly, až se podobaly koruně ohromné pinie, jejíž kmen mizel ve skále, jako v obrovitém květináči. Krajní větve koruny zastřely již bledý měsíc, obloha postupně zšedla a tma pohltila i vzdálenější části ostrova, kam již nedosáhla záře plamenů. Jako přimrazeni stálí trosečníci na skále u východu z Jeskyně. Neschopni slova dívali se upřeně na Černý ostrov, chrlící oheň a dým. První se vzpamatoval Thrige a dal průchod své nevolí. „Tohle je mi pěkné nadělení! Já jsem vám říkal, pane Jueli, že těm poťouchlým sopkám nemůžete nikdy věřit! Tváří se to nevinně a najednou se to probere a začne to plívat oheň a kamení na pořádné lidi! Co teď a co potom?“ Kadet mlčel. „Myslím, že se nám zatím nemůže nic stát a že ani nemusíme opouštět Jeskyni,“ ozval se po chvílí. „Sopka ještě nezačala chrlit lávu a až k tomu dojde, bude to patrně probíhat klidně. Kráter je dosti široký a žhavá hmota má volnou cestu, není obavy, že by došlo k nějakému bouřlivému výbuchu.“ „Dobrá, ale kam ta láva poteče?“ Thrige nebyl valně uspokojen vyhlídkami do budoucnosti.
„Vyplní nejdříve záliv a teprve potom se začne valit na ostrov, dojde-li vůbec k tomu. Ani potom se ale nemusíme ještě ničeho bát, protože břehy jsou tu dost příkré a lávy by musilo být nesmírně mnoho, aby dostoupila až k ústí naší Jeskyně. Ty nemáš strach, Petře, co?“ Hoch se usmál. „Nemám, pane kadete,“ ujišťoval. Skutečně se nebál, na Tajuplném ostrově se dělo něco zcela podobného. Franklinova hora počala najednou soptit, ohromné proudy lávy zničily všechno, co trosečníci vytvořili pilnou prací za několik let, a moře nakonec pohltilo celý kvetoucí ostrov, až na nepatrnou holou skálu, která poskytla ubožákům poslední útulek. A když už téměř umírali hladem, připlul „Duncan“, jachta skotského lorda Glenarvana, hledající napraveného hříšníka Ayrtona, a vzal je na palubu. Petr z toho čerpal víru, že trosečníkům se nemůže nic stát. „To je dobře,“ pravil Juel, stisknuv mu přátelsky rameno. „A teď si myslím, že už jsme se na to dost nadívali a že by bylo načase jít si lehnout!“ Thrige a Petr poslechli jen neradi, ale delší pobyt na skále se stal stejně nemožný pro déšť jemného a žhavého popela, který na ni začal dopadat. Usnuli klidně, hned jak ulehli, Juel však bděl dlouho do noci, naslouchaje vzdálenému dunění probuzené sopky. Občas tiše vstal a šel k východnímu vchodu, odkud byl vidět alespoň úsek oblohy nad Černým ostrovem. Nezdálo se, že by činnost sopky zesilovala, ale Juel přesto nenabyl klidu. Dokud se k sopce nepřidá zemětřesení a nezmění tvář ostrova, nemohlo se valně nic stát, ale co když k tomu dojde, zemětřesení zpravidla doprovází oživenou činnost sopek - co potom? Už teď bude mít pro ně probuzení sopky neblahý následek, ježto dojista vypudí všechny živé tvory ze zálivu. Budoucnost se rýsovala před nimi pochmurně a hrozivě, jak hrozivě zjistili teprve ráno, když po krátkém a neklidném spánku a rychlé snídani sestoupili k pobřeží. Ohnivý sloup zmizel a ze sopky vystupovaly už jen bělavé páry, štiplavé páchnoucí po kysličnících síry. Hladina zálivu byla pokryta popelem a šedobílými kousky pemzy, lehkými jako pěna. „Tohle je nadělení!“ hučel Thrige, prohlížeje si se zachmuřenou tváří prázdné čeřeny. „Můžeme si to nádobíčko rovnou odstěhovat a pověsit pro parádu na zeď, v takovéhle vodě může žít jen salamandr, který polyká oheň.“ Juel se přes všechny své starosti usmál. „Salamandr se neživí ohněm, Thrige. To je jen stará smyšlenka někoho, kdo jednou viděl salamandra vyhřívat se u krbu,“ řekl mimovolně. Vytáhli čeřeny a vrš na humry a ukryli je do soutěsky pod Jeskyní. Juel se chtěl podívat na Slané jezero. Ubírali se k němu obvyklou cestou, na které všude ležel jemný poprašek šedého sopečného popela, v hlubších místech ho bylo tolik, že se do něho bořili až po kotníky. Juel, zachvácený náhlým neklidem, zrychloval krok do takového spěchu, že mu nakonec Thrige stěží stačil. S Petrem po boku stanul posléze na skalnaté hrázi v místě, odkud bylo možno přehlédnout celé jezero. Jeho obavy se splnily. Všude na hladině ležela šedá vrstva popela a pemzy, jediné místečko nezůstalo volné. Prach pokrýval i stuhové listy řas, splývající po vodě, rudé i hnědé barvy zmizely, všude byla jen jednotvárná šeď, která působila na oko nevýslovně smutným dojmem. „Tady to vypadá!“ vrčel Thrige. „Jakpak má člověk pod tím popelem ty naše košťály najít?“ „A přece nám nic jiného nezbývá,“ rozhodl Juel. „Dnes nebudeme vysílat, nebe je ještě zataženo a kdoví jestli by naše signály někam došly. Budeme sbírat řasy a zítra a pozítří také!“ „Ale nač ten spěch, myslíte, že nám to sopka tady zasype lávou?“ divil se Thrige. „Vždyť to leží stejně vysoko jako naše Jeskyně!“ Juel neodpověděl, ale když se večer chystali k nové obhlídce Černého ostrova, překvapil poddůstojníka výzvou, aby s ním zítra ráno sepsal jejich zásoby potravin. Thrige k němu obrátil zneklidněný obličej. To bylo krajní opatření, které se provádělo jen v beznadějných situacích. „Což pak je to s námi tak zlé?“ tázal se tlumeně. Juel se rozhlédl, a když zjistil, že Petr je tak napřed, že je nemůže slyšet, naklonil se k Thrigeho uchu. „Jako na ztroskotané lodi, jejíž posádka má vydržet se zásobami co nejdéle, milý příteli,“ řekl tiše. „Ryby i raci se už ze zálivu odstěhovali a jsem si jist, že opustili i ostatní břehy ostrova. Na Slaném jezeře je tak neprodyšná vrstva popela a pemzy, že řasy v několika dnech zajdou pro naprostý nedostatek kyslíku. Zavedeme dávky potravin hned
zítra!“ Druhá noc proběhla klidněji než noc předchozí. Jen ojedinělé rudé jazyky se objevily nad kráterem a také déšť popela ustal. Potom následoval týden úplného klidu, kdy se zdálo, že sopka opět vyhasla. Juel ho použil k pilnému vysílání, které prováděli od svítání do soumraku téměř nepřetržitě, jen s malou polední přestávkou. Jeho obava o Slané jezero se naštěstí nesplnila, větší části porézní pemzy nasákly postupně vodou a staly se tak těžkými, že klesly ke dnu jezera, menší kousky pemzy a sopečný popel vyčistila důkladná vichřice, která se přihnala počátkem prosince a zuřila nad ostrovem plných šestatřicet hodin. Byla naděje, že se mořské řasy opět vzpamatují a že tato část potravy zůstane trosečníkům zachována, nestačila sice, aby je udržela trvale při silách, ale přece jen oddalovala od nich příšeru hladu. Pro okamžik měla větší význam okolnost, že se zase objevil vývěr bahenního plynu a že mohli obnovit náplň balónů, nesoucích anténu. Na denní dávky potravin nemělo uvolnění hladiny Slaného jezera, které mohlo být jen dočasné, ježto nebylo žádné záruky, že se sopka trvale uklidnila - žádného vlivu. Juel s Thrigem je rozpočetli tak, aby zásoby masa vystačily na dva měsíce. „Buď se do té doby sopka umoudří a ryby i raci se k nám zase vrátí, anebo přijede nějaká loď, vždyť ty naše signály jistě někdo chytí,“ vyjádřil se Thrige optimisticky a Juel jen mlčky přikývl. Velmi jej zneklidňovalo, že všichni rackové ostrov opustili. Vysvětloval si to sice logicky, že ptáci tu nemají co pohledávat, když není pro ně ve vodách ostrova žádná potrava, ale přesto se nedovedl ubránit zlým předtuchám. Co když pud nebo instinkt či nějaká jiná vlastnost, které člověk již dávno pozbyl, racky varovala před katastrofou, ke které zde co nevidět dojde? Před kamarády o tom mlčel a neprozradil jim své obavy, byl rád, že se Petr s lehkou myslí vpravil do změněné situace. Je pravda, že snížené dávky potravin ho nijak nenadchly, a že býval dokonce i často v pokušení, když šel kolem jejich zásobárny, vzít si kus sušeného nebo uzeného masa a někde v krytu jej sníst. Poloprázdný žaludek jej často k tomu velitelsky vybízel, ale hoch vždy odolal. Řekl si, že by to bylo nemužné a nepoctivé k druhům, kteří se spokojují se svou dávkou, a když se někdy žaludek příliš důrazně hlásil o svá práva, utěšoval se, že celé to šetření je jen dočasné a že se ryby i humři zcela jistě zase vrátí, jak to Thrige předpověděl. Teď by nebyl pohrdl ani kusem tuhého masa z racka, o němž Thrige tvrdil, že páchne rybinou. Přišel už na nápad, jak by ho uvařil, prostě po každém výbuchu Gejzíru by maso strčil do vody a nechal by ho tam, dokud voda nezchladne. Když to provede několikrát po sobě, uvaří se maso docela jistě a ostatně nemusí být ani příliš měkké, oni přece mají všichni dobré zuby! „V nejhorším ho budeme jíst syrové, o to by mi nešlo,“ prohlásil Thrige, muž, jenž jedl kdysi svůj opasek a boty, k Petrovu novému kuchařskému předpisu. Petr se zatím na návrat racků připravil a ačkoli mu Thrige tvrdil, že se racek nejlépe chytá na udici, zhotovil si za poddůstojníkovy pomoci luk a šípy. Dřevo luku nahradila nejdelší kostice z keporáka, kterou rozřízli po délce na několik kusů, šípy vyrobili z pevných a tenkých stonků řas a opatřili je dlouhými a ostrými kusy obsidiánu, které zasadili do rozštípnutého konce stonku a pevně přivázali. Při prvních pokusech zjistil Petr, že šípy nedrží dohře směr, protože jsou na jednom konci těžší a nemají na opačném konci peří, které by je udržovalo v přímém letu. Závadu se mu podařilo z větší části odstranit tím, že zatížil konec šípu malou kuličkou z hlubinného bahna. „Zbraně máš, teď ještě aby bylo na co střílet,“ smál se Thrige, když skončili výrobu luků a šípů. Petr si zatím z toho mnoho nedělal, měl novou zábavu, cvičení ve střelbě. Z kusu keporákovy kůže si vyřezal okrouhlý terč, který nosil s sebou na Rozhlednový vrch, tam jej věšel na lano, upevňující vlajkový stožár, a střílel do něho neúnavně. Podařilo se mu dosti brzy zasáhnout kus kůže, který nebyl větší než jeho hlava, na padesát kroků. „Tvých kroků!“ škádlíval ho Thrige. „Ale ty jsou poloviční než moje!“ „Tak mi je odměřte sám!“ durdil se hoch a Thrige se jeho vyzvání s vážnou tváří podroboval. Posunul skutečně čáru, na které hoch stál, o hezký kus a první Petrovy šípy šly mimo terč. „To mi je bere vítr,“ hájil se. „Vítr, vítr!“ smál se Thrige. „Není ho ani tolik, abych si jím naplnil čepici!“ Petrovy nezdary byly však jen přechodné a o několik dní později už seděly všechny jeho šípy v terči, ať si Thrige natahoval při odměřování vzdálenosti nohy, jak chtěl. Petr však neměl na tomto úspěchu dosti, cvičil nyní
rychlostřelbu a zanedlouho se pochlubil s novým úspěchem. Podařilo se mu vystřelit třetí šíp, ještě než prvý doletěl k cíli, a všechny tři cíl zasáhly! „No, hezké to je, ale tak se mi zdá, že jsem v nějaké staré rytířské historii četl, že dobrý lukostřelec musí mít sedm šípů ve vzduchu najednou,“ škádlil ho zase Thrige. Petr zesmutněl, ale dostalo se mu rychlé útěchy. „Janovští lučištníci tak opravdu stříleli, když bylo zapotřebí, Thrige,“ řekl Juel, „ale nezapomeňte, že jejich luky nesly pětkrát tak daleko než Petrův luk z kostice, která je příliš pružná a slabá.“ „Ale měli také rychlejší šípy!“ nepovolil Thrige, dívaje se po očku na hocha. Petr se však už nermoutil, protože si rychle spočetl, že je vlastně dvakrát lepším lučištníkem než proslavení Janované. Thrigeho námitku o rychlosti jejich šípů prostě neuznal. „Jak jsi na to přišel, že střílíš lépe než oni?“ žasl Thrige. „No když stříleli na pětkrát větší vzdálenost než já, tak mohli na ní udržet pětkrát víc šípů, to je tedy patnáct, ale oni nedokázali víc než sedm, tak tedy byli dvakrát horší než já - nemyslíte?“ vykládal Petr. Thrige otevřel údivem ústa a Juel se rozesmál, poprvé snad za posledních čtrnáct dnů. Ve výroční den jejich přistání na ostrově, 11. prosince, se sopka probudila k novému životu a tentokráte velmi bouřlivě. Stalo se to brzy po poledni a trosečníci dleli právě na Rozhlednovém vrchu, když z černé skály vyrazil mohutný sloup šedočerného dýmu a v několika minutách zahalil celou oblohu, takže se úplně setmělo. Kouřem šlehaly rudé plameny a sírově žluté paprsky, přecházející v křivky ohromného poloměru, stopy drah rozžhavených balvanů, které opouštěly nitro skály s úžasnou rychlostí, podobné rozžhaveným střelám středověkých děl, dopadaly na všechny strany. Mnoho jich končilo v zálivu nebo v širší zátoce, ale ještě více jich dopadlo na ostrov. Některé kameny letěly s takovou rychlostí, že se zaryly až do bahna nedaleko Západního mysu. Opisovaly strmou křivku a míjely Rozhlednový vrch ve značné výši, ale vzduch, jimi rozrážený, hvízdal a syčel tak pronikavě, že Petr poděšeně skrčil hlavu mezi ramena, kdykoli taková střela nad nimi proletěla. „Lehni si na zem!“ vyzval ho Juel. Stáhl ihned balóny s anténou a pomáhal Thrigemu svinout drakův provaz. Petr ho v první chvíli poslechl, ale když se odvážil pozvednout hlavu a spatřil oba druhy při práci, přemohl svou bázeň a šel jim pomoci. Klid, který panoval zejména na Thrigeho tváři, působil na něho podivuhodně. Než ještě dopravili všechno do kamenného přístřešku, přestal se ohlížet na létající balvany. Namáhal se ze všech sil, aby potlačil svůj strach a tvářil se stejně klidně jako Thrige. Poddůstojník si povšiml jeho hrdinského úsilí. „Nu tak vidíš, Petře, dohromady to nic není a můžeš si pro útěchu říci, že ten balvan, který slyšíš hvízdat, už není nebezpečný, jako ti už nemůže ublížit blesk, když jsi slyšel hrom,“ řekl k jeho povzbuzení. Petr ho poslouchal jen jedním uchem, v duchu si maloval docela jiný obraz. To nehvízdají vzduchem sopečné balvany, ale granáty dlouhých námořních děl, on Petr, je nahoře v pozorovacím koši velitelského stožáru obrněnce, dívá se do dálkoměru, pozorně zaostřuje a chladnokrevně velí do telefonu: „Pozor, pozor, věž číslo jedna, azimut pětadvacet stupňů třicet dvě minuty, vzdálenost šest kilometrů tři sta dvacet pět metrů, připravte k střelbě!“ Důstojník z pancéřové věže mu hlásí, že je všechno připraveno, Petr ještě opravuje zaměření a potom dává rozkaz k palbě, granát ječí a vyje, není ho ani vidět, ale z nepřátelské lodi vyrazil žlutý plamen a za ním hustý černý dým, tak vysoko jako ze sopky Černého ostrova. Petr hlásí zásah, neví ještě, jsou-li to jen tanky s pohonnou látkou anebo muniční skladiště, ale hned nato vidí v zorném poli svého přístroje trosky pyšného křižníku. Rozlétly se na všechny strany, dým se plouží po hladině a chvíli všechno zastírá, ale potom se rozptyluje a Petr vidí: loď nikde, jen trosky plují po hladině a mezi nimi nepřátelé, kteří je před chvílí ještě ohrožovali, a teď zápasí sami o život. Petr velí zastavit palbu a spustit záchranné čluny, námořník bez lodi už není nepřítelem... S takovými představami sestupoval za svými druhy s Rozhlednového vrchu, ale než ještě došli k úpatí, vytrhl ho Thrigeho výkřik z jeho snění. Žhavý proud se pomalu valil po úbočí Černé skály jako ohnivá řeka, pokryl černý kámen rudým kobercem, který se ustavičně nížil a splynul posléze do šedočerné vody, kde se spojil se svým obrazem. V té chvíli se začala voda vařit a měnit v bělavé páry, které houstly každým okamžikem a zanedlouho zastřely celou skálu i s okolím. Z bílé clony tryskal ustavičně hustý černý dým, valil se k obloze a padal zpátky na ostrov v podobě horkého prachu a popela. Balvany už nelétaly vzduchem a podzemní hřmění, jímž sopka ohlásila svůj výbuch, se ztišilo téměř úplně. Juel, který byl bez čapky, měl vlasy plné popela, ale málo se o to staral. Zabýval se jedinou myšlenkou, dosáhnout co
nejrychleji Jeskyně, vynést ven tolik zásob, kolik jen v krátkém čase bude lze a dopravit je do bezpečí, snad na hřeben Skovgaardových hor, kam až nemohla láva proniknout. Šero zhoustlo tak, že byla téměř úplná tma, přestože slunce teprve nedávno přešlo nejvyšší bod své dráhy. Juel poručil, aby se drželi za ruce, a Thrige se postavil v čelo malé čety. Našel cestu a vedl je nejkratším směrem, ale když dorazili k Jeskyni, nebe samo zmařilo Juelův úmysl. Nad ostrovem vypukla taková bouře, že Thrige sám ještě podobnou nezažil. Přívaly vod se řítily na ostrov, jako by chtěly uhasit podzemní oheň, nebe bylo v ustavičném ohni a dunění hromu splývalo skoro bez přestávky v jediný rachot. Tak to trvalo dvě hodiny, potom se bouře ztišila, ale za půl hodiny vypukla znovu a s krátkými přestávkami zuřila po celou noc. Teprve k ránu nastal klid. Trosečníci, vyčerpaní celonočním bděním - ani Petr tentokráte nespal - usnuli pevným spánkem a vzbudili se dávno po poledni. Nepomýšleli ani na jídlo a spěchali k východnímu vchodu do Jeskyně, podívat se, co je se sopkou. Nebe bylo zataženo mraky, ale prachová clona z něho již zmizela, láva již netekla a ze sopky jen občas vystupovaly plameny, provázené bělomodrým řídkým dýmem. Záliv byl k nepoznání, přestal být částí moře a proměnil se v pevninu. Černá láva vyplňovala celý trojúhelník, jímž se kdysi moře zařezávalo do ostrova. Sahala až k čáře bývalých útesů a její povrch byl nerovný, zprohýbaný vlnami a zvrásněný štěrbinami, které se klikatily paprskovitě od Černého ostrova. „Jako by tu bylo moře zkamenělo,“ řekl užaslý Thrige a jeho poznámka byla věru případná. Juel odhadoval, kam až by mohla láva stoupnout při příštím výbuchu, a pocítil úlevu, když zjistil, že ani celá řada nových výbuchů sopky není s to ohrozit jejich Jeskyni, jejíž vchod ležel víc než sto metrů nad dnešní úrovní lávového pole v Keporákově zálivu. Nedojde-li k zemětřesení, a podle dosavadního průběhu sopečné činnosti se zdálo, že ho zůstanou ušetřeni, nehrozí jim bezprostřední nebezpečí. Juel proto zatím upustil od stěhování zásob, pro něž ostatně by nenašli žádného úkrytu mimo Jeskyni. Šli se také hned podívat k Slanému jezeru, ale tam se jim naskytl smutný pohled. Celá hladina byla opět pokryta příkrovem popela a pemzy, ale ne dosti na tom, většina plovoucích ostrůvků řas zmizela úplně, sopečné kameny, zapadající do jezera, je rozdrtily a zničily. „Máme po vysílání,“ řekl hořce Thrige. „Čím teď naplníme balóny?“ „Snad nebude tak zle, zkusím zavěsit anténu na draka,“ rozhodl Juel. Pemza, drobné kameny a popel ležely na všech místech, kudy se ubírali. I Jezírko, z něhož čerpali vodu na pití, bylo jimi pokryto a musili je vyčistit lasturami, právě tak jako kaluž, v níž si obvykle vařili humry a sušené maso. „Štěstí že nám to nemohlo zničit úrodu, protože žádnou nemáme,“ zažertoval si Thrige, jenž zase dostal náladu, když sopečné výbuchy utichly. Skutečně také skála Černého ostrova, kterému tak stále říkali, ačkoli už přestal být ostrovem - se chovala klidně, jen plameny z ní občas šlehaly ještě po celé tři následující dny. Den nato - bylo to 15. prosince 1937 a všem třem se toto datum v důsledku následujících událostí pevně vrylo do paměti - zažili neobyčejné překvapení, když ráno na cestě k Rozhlednovému vrchu vystoupili na nízký hřeben lávy, který jim zastíral pohled na vrchol, spatřili pod vlajkovým stožárem hlouček mužů! Zastavili se a hodnou chvíli patřili beze slova na neobvyklý obraz. Thrige se ozval první. „Lidé na našem ostrově, to je překvapení! Přes rok už jsme neviděl tolik lidí pohromadě. Co tomu říkáš, Petře?“ Petr nejevil valnou radost, měl nemilý pocit vlastníka, jehož majetek ohrožují cizinci. Ostrov byl až dosud výhradně jejich, a kdykoli chtěl, mohl jít objevovat jeho neznámá zákoutí v jistotě, že bude prvým, kdo je spatří. S tím byl nyní konec, cizinci se mohli procházet jeho ostrovem, jak se jim zlíbí, a nikdo jim to nebude moci zakázat! Juel měl pocit bezměrné radosti, podložený značnou dávkou uspokojení nad zdarem vlastní práce. Tito lidé byli zcela jistě přivoláni jeho signály, jejich příchod znamená konec robinzonského živoření, návrat domů, k rodičům a přátelům, návrat k povolání, které si zvolil a z něhož byl hned na počátku tak neočekávaně vytržen. Juel nebyl zvyklý dávat své city najevo, ale kdyby byl v tu chvíli stál u oněch mužů, byl by jim jistě padl kolem krku jednomu po druhém. Tato první vlna jeho nadšení ochladla, ještě než dorazili na vrchol pahorku, a nebylo k tomu potřebí ani Thrigeho poznámky, že to jsou nějací divní svatí. Muži u stožáru je zpozorovali a pokročili jim vstříc až k okraji svahu, takže měli čas cestou si je dobře prohlédnout. Nikdo z nich nevyhlížel přívětivě nebo povzbudivě. Bylo jich pět, čtyři velcí chlapíci s tříslově žlutou
zamračenou tváří a smolně černými vlasy, pátým byl malý mužík s bílou pletí, slámově žlutými vlasy a černou páskou přes levé oko, která rušila souměrnost obličeje a neodolatelně k sobě přitahovala Petrův pohled. Ti čtyři byli oblečeni v temně modré, značně sešlé a rozedrané námořnické šaty, kdežto malý mužík měl na sobě špinavý bílý svetr, červeně pruhovaný a sametové spodky, zapuštěné do vysokých bot. Petr odtrhl s úsilím oči od černé pásky a prohlížel si cizincův obličej. Nebyl nehezký, ale vějířky vrásek u zdravého oka i u koutků úst mu dávaly lstivý a prohnaný výraz, který hocha odpuzoval. Malý muž jim popošel vstříc a promluvil něco v hezké a libozvučné řeči, kterou Petr neznal. Neznal ji zřejmě ani Juel, ani Thrige, poněvadž oba se ozvali anglicky a cizinec jim odpověděl stejným jazykem. Stiskli si ruce, Juel představil sebe a kamarády a stručně pověděl, jak se dostali na ostrov. Petr chodil už doma do anglického kursu a na ostrově ho přiučovali Juel i Thrige, takže mluvil dosti slušně a rozuměl skoro všemu. Poslouchal dychtivě rozhovor s cizincem a chvílemi si prohlížel čtyři muže, kteří stáli opodál a rozmluvy se nezúčastnili. Uhodl, že to jsou námořníci z lodi, která tu přistála, ale marně hloubal, jaké jsou asi národnosti. Dozvěděl se záhy, že to jsou Patagonci z jižního Chile a že loď je obchodní parník z Valdivie v Chile, jmenuje se „Pyrakmón“, má nosnost tisíc pět set brutto registrovaných tun a pluje právě z Melbournu do Valparaisa s nákladem šicích strojů. ,,»Pyrakmón«, podivné jméno,“ pozastavil se Juel. „Mám dojem, že jsem je už někde slyšel nebo četl.“ „To je možné,“ přikývl lhostejně mužík a začal recitovat: „V širé jeskyni té tré Kyklopů železo kuje, mohutný Steropés, Brontés a Pyrakmón, postavy nahé.“ Juel se na něho překvapeně zahleděl. „To je z Vergiliovy Aeneidy, jestli se nemýlím!“ „Správně. Přesně řečeno z osmé knihy a ze zpěvu, který líčí, jak shovívavý bůh Vulkán odchází na Venušinu žádost do své podzemní dílny ukout zbroj pro Aenea. Zdá se, že pro tu chvíli přenesl svou dílnu na váš ostrov, ne? Ten ohnivý sloup nás sem vlastně přilákal. Potřebovali jsme kousek pevné země, utržili jsme notnou havárii při poslední bouřce a dopluli jsme sem vlastně jen s plachtami.“ Juelův údiv nad námořníkem citujícím latinskou báseň, vystřídal nemilý pocit, že za příjezd lodi děkují sopce a nikoli svým rádiovým signálům. Nezdržel se dotazu a mužova odpověď mu vrátila přece jen trochu sebevědomí. „Počkejte, ano, bylo něco takového,“ rozpomínal se cizinec. „Je to už několik dní a byli jsme od toho vašeho podivného ostrova jistě nějakých pět set mil daleko. Náš telegrafista si stěžoval, že mu ráno, v poledne a večer něco ruší poslech a přičítal to vzdálené bouřce. Je to míšenec bez jakékoli představivosti, nenapadlo ho, že by to byly signály. Potom jsme opravdu přišli do bouřky a byla to taková bouřka, jakou jsem ještě nezažil. Povolilo nám těsnění v lodi, voda nám zaplavila strojovnu a s bídou jsme se sem doplazili. Pak už jsme se o rádio nestarali, nemohli jsme stejně vysílat, nebylo čím pohánět dynamo.“ Petr odvrátil pozornost od zasmušilých Patagonců a prohlížel si malého muže. Představil se jako první a jediný důstojník „Pyrakmóna“, Harry Morrison, ale Petr to přijal s nedůvěrou. Dánští důstojníci i na malých obchodních lodích chodili v pěkných uniformách se zlatými nárameníky, zlatou šňůrou a odznakem na čapce. „Zabrali jste ostrov pro Dánsko, má tohle být dánská vlajka?“ ozval se cizinec, když míjeli vlajkový stožár. Posměšný přízvuk, který se nijak nesnažil utajit, rozzlobil Thrigeho. „Je to také dánská vlajka, prosím,“ odpověděl s důrazem na první slovo. Juel šel po cizincově boku se smíšenými pocity. Očekával aspoň několik slov účasti a nabídku, že je loď odveze s sebou, ale cizinec jen lhostejně poznamenal na jeho vyprávění, že se na příběh lodi „Kronborg“ pamatuje a že byl vždy toho názoru, že jen negramotný mezek může hledat trosečníky na tichomořských ostrovech. Příčilo se mu poněkud vyslovit sám prosbu, aby je „Pyrakmón“ vzal na palubu, ale posléze o tom přece jen začal mluvit. Morrison ho vyslechl s nehybnou tváří a potom řekl, že on sám o tom nerozhoduje, že to závisí na kapitánovi a majiteli lodi v jedné osobě, seňoru Pablovi Cabrerovi, který je na palubě „Pyrakmóna“. Vyzval je, aby ho tam doprovodili. Thrige se nedovedl opanovat. „Hleďte, pane, nemusíte se bát o peníze za přeplavbu, dánský konzul vám je zaplatí ve Valparaisu velmi rád,“ pravil rozhořčeně. „Nebojím se o ně, milý příteli, ačkoli mám s konzuly své zkušenosti,“ odpověděl Morrison klidně. „Ale řekl jsem už panu kadetovi, že sám nerozhoduji o přijímání cestujících na »Pyrakmóna«.“
Thrige chtěl ještě něco říci, ale na důrazný kadetův pohled od toho upustil. Sestupovali po severním svahu Rozhlednového vrchu, a ještě než dospěli do jeho poloviny, spatřili chilský parník. Kotvil jen asi sto provazců od vraku flibustýrské lodi v malém záhybu pobřeží, kde byl poněkud chráněn před větry. Byla to dosti velká loď, s trupem natřeným obvyklou černou barvou, kterou nahoře, těsně pod palubou, lemoval pruh kdysi bílý a nyní již značně špinavý. Jediný komín, rovněž černý, měl dva příčné červené pruhy a nad zádí parníku visela zplihle chilská vlajka s červeným pruhem a bílou hvězdou v modrém poli. Velitel lodi zřejmě nedůvěřoval odlivu, a proto zakotvil v slušné vzdálenosti od břehu, který byl v těchto místech skalnatý a zcela plochý. Loď byla nahnutá k levému boku a jeřáby na palubě vynášely z jejího nitra bedny, které skládalo několik patagonských námořníků pod dohledem muže v temně modré uniformě se zlatými odznaky do šalupy. Ještě než Juel s Morrisonem dorazil k pobřeží, přistála u něho šalupa a její posádka se jala vykládat bedny na břeh. Morrisonovi čtyři Patagonci jim pomohli a zakrátko byla šalupa prázdná. Nasedli do ní všichni a veslovali k lodi, sledováni pozorným zrakem muže v uniformě, o němž Morrison prohlásil, že je to sám majitel a velitel „Pyrakmóna“, seňor Pablo Cabrera. Když byla šalupa v stejné čáře s vrakem flibustýrské lodi, zahleděl se Morrison k troskám, obaleným bílým vápencem. „Nějaký vrak, či co?“ obrátil se potom k Juelovi s otázkou. „Prohlíželi jste ho?“ „Velmi starý vrak. Prohlíželi, ale nic nenašli,“ odpověděl kadet stručně. Morrison se na něho pátravě podíval a usmál se. „To je proti tradicím. Každý robinzon má nárok na vrak důkladně naložený potřebnými věcmi. Vám ale snad nic nechybí?“ Juel věděl, že jim toho chybí velmi mnoho, přesto však se omezil na stručné ujištění, že nic nepotřebují než převoz do civilizovaných končin. ,,O tom rozhodne kapitán v nejbližší chvíli. Už jsme u cíle, dovolíte, abych šel napřed?“ Nečekaje na odpověď, malý důstojník vyběhl mrštně po schůdkách, spuštěných podle boku lodi, a dal se hned do tichého rozhovoru s kapitánem, jenž s ním poodstoupil k přednímu stožáru. Juel stiskl zuby s pocitem nevole a vystoupil rychle za ním, následován Thrigem a Petrem. Popošel k oběma mužům, ale když viděl, že kapitán pokračuje v rozmluvě s malým důstojníkem, zastavil se několik kroků od nich. Jeho roztrpčenost ještě vzrostla. Ne, takhle si setkání se zachránci nepředstavoval! Kapitán se choval vyloženě nezdvořile, jako by ani nebyl potomkem rytířských Španělů, a ten malý muž, jenž citoval Vergilia a pocházel nepochybně ze severu, nejevil žádné potěšení nad tím, že se jim dostává řídké možnosti zachránit nedobrovolné robinzony. Rozhovor se prodlužoval a Thrige sebou netrpělivě pohnul. Morrison si toho povšiml a kvapně k nim přistoupil. „Omluvte mě, že jsem vás předešel,“ řekl dosti zdvořile. „Ale kapitán ovládá špatně angličtinu a považoval jsem proto za nutné vysvětlit mu vaši situaci.“ Představil je jednoho po druhém. Juelovi se kapitánova tvář nelíbila, byla tučná, neupřímná, potměšilá a tenký černý knír, obrácený špičkami dolů, ji činil velmi podobnou nezbadatelné tváři Buddhových sošek. V stručné rozmluvě, která následovala, zjistil Juel, že kapitánova angličtina není tak špatná, aby vyžadovala španělský překlad. „Oprava stroje a pump potrvá několik dní, potom odjedeme,“ odpověděl kapitán vyhýbavě na Juelovu prosbu, aby je vzal s sebou. „Opakuji svou žádost ještě jednou, kapitáne,“ řekl Juel zvýšeným hlasem. „Můžeme počítat, že nás vezmete na palubu?“ ,,O tom není sporu,“ pospíšil si Morrison s odpovědí, zatímco tučný Chilan zarytě mlčel. Juel se uklonil a odstoupil s Thrigem a s Petrem k zábradlí lodi. Čekali, až lodníci zasednou k veslům šalupy. Kapitán pozvedl ruku k čapce a nato se obrátil zády k malé skupině a zmizel v palubním průvlaku. „Neotesanec!“ bručel dánsky Thrige. „Nemohl nás pozvat k obědu?“ „Jsme trochu špinaví a zanedbaní na kapitánský stůl,“ nutil se Juel do žertu. „To si myslím, že vypadám pořád ještě slušněji než ti jeho šibeničníci, pane Jueli. Viděl jste už někdy takovou sbírku námořníků?
Já ne, věřte mi, a sjezdil jsem všechna moře!“ Morrisonův příchod překazil kadetovu odpověď. Za důstojníkem šli dva ohromní Patagonci ozbrojení lodními sekyrami a dva jiní, kteří měli přes ramena špičáky. „Nebude vám vadit, když uděláme malou okliku tam k tomu vraku?“ tázal se zdvořile důstojník. „Chceme se mu trochu podívat na zuby!“ „Nebude,“ řekl rychle Juel, jehož zájem o starou loď znovu procitl. „A dovolíte-li, vystoupíme tam s vámi, rádi bychom viděli, jaké poklady tam najdete.“ Morrison na okamžik zaváhal. „Proč ne,“ pohodil hlavou. „Ale s dělením nevím, jak to dopadne.“ „Nečiníme si nárok na nic, co tam najdete,“ prohlásil důrazně Juel k velké nelibosti obou svých druhů. Morrison přikývl a zahvízdal. Od zádi lodi se oddělil menší člun, poháněný jediným mužem a přirazil k můstku. O deset minut později stanuli na palubě vraku. Byl odliv a palubní průvlak zel volně před nimi, Juel, jenž se rozpomněl, že po zemětřesení byla tato část lodi vždy pod vodou, z toho usoudil, že sopečné výbuchy měly přece jen za následek nějaký pohyb mořského dna, i když jej oni přímo nepocítili. Morrison pokynul jednomu muži a obrovský Patagonec seskočil tiše a pružně jako šelma do temného otvoru. Zmizel v útrobách vraku, ale brzy se zase vrátil a žádal světlo. Morrison se nahnul nad průvlak a hodil mu elektrickou lampičku. Netrvalo dlouho a námořník stanul znovu pod otvorem, tentokráte s delším hlášením. Morrison mu krátce odpověděl a zamířil s ostatními k zadní nástavbě. „Nechám ho tam, vrátíme se sem zase zpátky,“ prohodil k Juelovi. „Řekl jsem vám, že jsme tu nic nenašli, ale nebylo to tak docela pravda,“ ozval se kadet. Morrison se zastavil. „Vida, tedy něco přece?“ „Ano, kosti, zářící lebky a rzí rozežraná pouta. Bylo to v kastelu, ale už to tam není, pohřbili jsme kosti do moře!“ Morrison neodpověděl a vkročil do tmavého vchodu nástavby. Brzy nato zaútočili dva muži špičáky na vápencový krunýř, pokrývající jednu z vyvýšenin uvnitř nástavby. Křehký kámen se rozletěl na všechny strany a ocelový hrot špičáku zazněl hluše na nové překážce. Morrison křísl zapalovačem a posvítil. Petr, jemuž lezly oči z důlků vzrušením, zahlédl dřevo, zčernalé stářím. Důstojník pokynul muži se sekerou, jenž vystřídal námořníky, ozbrojené špičákem. Jeho mohutné svaly zdolaly překážku velmi záhy. Ozval se zvuk štípaného dřeva a Morrison se zvědavě naklonil nad otvorem, svítě si zapalovačem. „All devils!“ zaklel a ustoupil zklamaně zpátky. Nebyla to truhla se španělskými dublony, na kterou se Petr těšil, jen obyčejná dubová stolice bez opěradla. Stejně dopadl i druhý pokus, ale útok na třetí a největší pahrbek byl neočekávaně přerušen. Někde zezdola, z nitra lodi, se ozval tak příšerný výkřik, táhlý, sténavý a nevýslovně bolestný, že Petr pocítil, jak mu srdce stoupá až do krku. Morrison na okamžik ztuhl v napjatém postoji, ale v příští vteřině odstrčil námořníka, který mu stál v cestě, a vyběhl na palubu. Za ním se tísnili Patagonci s Thrigem, poslední vyšel Juel a vedl za ruku Petra. Morrison se nahýbal přes okraj vraku, křičel něco na muže, kterého nechal ve člunu. Juel si povšiml námořníkovy tváře, zšedlé hrůzou. Muž stál rovně ve člunu a ukazoval beze slova k místu, kde byl palubní otvor. Morrison přiskočil k průvlaku a zavolal. Žádná odpověď. Volal znovu a znovu, ale marně. Obrátil k Juelovi rozčílenou tvář. „Chápete to? Ten muž byl uvnitř a zmizel za pravého poledne! Kdo to tak křičel? Chlap ve člunu je zděšením bez sebe a tvrdí, že jeho kamaráda odnesl ďábel. Má to cenu, křtít pohany?“ „Já mu věřím!“ bručel Thrige dánsky. Morrison se na něho pátravě podíval. „Co to říká?“ ptal se kadeta. Vytáhl ze zadní kapsy spodků krátký ošklivě vypadající browning. Nečekal na odpověď a natáhl ruku pro acetylénovou lampu, podanou ze člunu. Rozžehl ji a chystal se již seskočit pod palubu, když mu Thrige položil ruku na rameno. „Nechoďte tam,“ řekl vážně. „Je tam opravdu něco zlého!“ Juel se usmál. „Thrige tam jednou byl a domníval se, že spatřil ducha!“ pravil. „Vy se smějete, pane kadete, ale povězte mi tedy, kam zmizel ten Patagonec a proč tak zoufale křičel.“ „Víte, že to křičel on?“ „Duch nekřičí,“ odpověděl Thrige.
K velkému Juelově údivu vyslechl důstojník z „Pyrakmóna“ Thrigeho vyprávění pozorně a s vážnou tváří. „Viděl jste ohromnou hlavu, která měnila zlostně barvu a náramně veliké oko, modré a pestře lemované,“ opakoval zamyšleně. Odstoupil od palubního otvoru a zastrčil pistoli do kapsy. „Věřím vám, že jste to viděl!“ Thrigeho zachmuřená tvář se rozjasnila, v tu chvíli se mu zdál být Morrison daleko sympatičtější než ještě před několika minutami. „Jakže? Nepůjdeme tomu muži na pomoc?“ žasl kadet. Morrison zavrtěl hlavou. „Ne, podle toho, co jsem slyšel, mu už není pomoci! Musíme použít docela jiných prostředků, než je moje pistole.“ Vytáhl notes, vytrhl z něho list a naškrábal na něj několik řádek. Muž ve člunu odjel s jeho vzkazem k parníku, sledován poděšenýma očima tří svých kamarádů, kteří se ve zmatku tísnili u okraje vraku, zdálo se, že by se nejraději byli vrhli do vody a plavali k své lodi. Morrison jim řekl několik ostrých slov a obrátil se potom k Juelovi s ujištěním, že na palubě vraku není žádného nebezpečí. „A co myslíte, že je pod palubou?“ řekl rychle Juel. Morrison pokrčil rameny. „Uvidíte brzy,“ odpověděl stručně. Čekali mlčky na příjezd člunu, Petr, chvěje se nedočkavostí, co se bude dít a jakou tajemnou zbraň člun přiveze. Byl velmi zklamán, když spatřil, že ve vracejícím se člunu je o jednoho muže víc, ale jinak zdánlivě nic. Nový příchozí byl hubený dlouhán, běloch, a soudě podle šatů, prosáklých olejem, mechanik nebo strojník. „Haló, bakaláři, nač chceš ten pekelný stroj?“ křikl vesele, když se člun přiblížil na doslech. Na svůj anglický dotaz obdržel španělskou odpověď, patrně málo přívětivou, ježto zmlkl a přestal se usmívat. Přirazili k vraku a dlouhán podal opatrně na palubu malou bedničku, přivázanou na laně. Morrison otevřel víko, a zvědavý Petr spatřil jakési hnědé placky, narovnané těsně vedle sebe, dráty, číselník a malou krabičku. Morrison nařídil ručičku číselníku, stiskl nějaké péro a Petr zaslechl tikání hodinového stroje. Zavřenou bedničku spustil Morrison velmi opatrně do otvoru, až se dotkla podlahy, a nato dal rozkaz k nasednutí do člunu. „Mám tě zavézt na loď, Tome?“ ptal se dlouhána, když člun odrazil od vraku. „Jak dlouho to bude trvat? Rád bych si počkal.“ „Dvacet minut, nebo o nějakou chvíli déle. Zůstaň si, máš-li čas.“ Na jeho povel zamířili veslaři pryč od břehu, do širých vod Kodaňské zátoky. Trosečníci měli poprvé příležitost prohlédnout si svůj ostrov z moře. Připadal jim z dálky ještě neutěšenější než zblízka a podivuhodně nízký. Vpravo černé lávové břehy, před nimi vrak jako bílá skvrna, daleko vpředu dýmající sopka, jen o něco světlejší než nové lávové pole, které ji obklopovalo, vlevo šedočerné žulové skály východního břehu Kodaňské zátoky. Tlumený výbuch obrátil pozornost všech k vraku. Neviděli ho již, rozplývající se oblak černého dýmu a bílého prachu zastíral místo, kde ležel. Člun se k němu rychle rozjel, ale v polovině cesty narazil na něco, co plavalo na hladině. Byla to mrtvola patagonského námořníka s obličejem hrůzně znetvořeným, nebyla porušena výbuchem, ale něco podivného se ovíjelo kolem její hrudi. Morrison sám ji připoutal provazem k člunu, věděl patrně, že by to od pověrčivých Patagonců nemohl požadovat. Námořníci skutečně se dívali na mrtvého kamaráda s hrůzou a s odporem a bylo potřebí opětovného rozkazu důstojníkova, než začali zase veslovat. „To je kus ducha vašeho poddůstojníka,“ pravil Morrison k Juelovi, ukazuje na prsa mrtvoly. To, co se ovíjelo, se podobalo hadu, mělo to žlutošedou barvu a bylo to tak silné jako rámě dospělého muže. Něco takového musilo vyhnat dech i z prsou obra, ale když Juel přemohl svůj odpor a dotkl se podivné věci prstem, ucítil k svému velkému údivu slizkou a měkkou hmotu, do které se jeho prst zabořil. „Zaživa je červenější,“ podotkl důstojník, rozhlížeje se pátravě po troskách vraku. „Ale co to je, proboha? Je to tak měkké, že nechápu, jak to mohlo usmrtit takového silného muže,“ divil se kadet. „Je toho jen kousek a pak, ta hlavní síla je v přísavných bradavkách, které nevidíte, jsou vespod. Chapadlo chobotnice.“ Chobotnice! To ovšem vysvětlovalo přízrak, spatřený Thrigem. Ale jsou vůbec tak ohromné chobotnice? A kde se tu vzala, Juel byl vždy toho názoru, že chobotnice žijí jen v teplých mořích. „Tahle ne, ta dává naopak přednost studeným vodám. Viděl jsem ji u grónských břehů útočit na mladou velrybu.
Tehdy jsem si ji prohlédl trochu zblízka a můžete mi věřit, že jsem si ji zapamatoval. Měla chapadlo dobrých třicet metrů dlouhé,“ vyprávěl Morrison. Juel vrtěl hlavou. „Nějaký nový neznámý druh?“ „Ba ne, dávno známý a dosti popsaný,“ usmál se důstojník. „Jmenuje se Architeuthis princeps, nadčeleď sépiovitých, podřád hlavonožců desítiramenných, řád dvojžábrých, třída hlavonožců,“ odříkával hbitě. „Máte podivuhodné znalosti na důstojníka obchodního loďstva,“ poznamenal zdvořile Juel. Morrison svraštil čelo a neodpověděl. Člun dorazil k žulovému útesu, na němž vrak dříve spočíval. Po lodi flibustýrů zbylo jen několik drobných trosek, těžší kusy lodního trupu klesly ke dnu, rozmetány výbuchem do značné vzdálenosti. Jestliže tu byly nějaké poklady, pak zmizely beze stopy a navždy. Dno bylo v těchto místech sice nehluboko, ale právě zde je kryl silný nános bahna, který pohltil všechno, co kleslo pod vodu. Kusy trosek našla posádka člunu i na břehu a mezi nimi i značnou část těla chobotnice s dvěma neporušenými rameny. I mrtvý vzbuzoval ohromný tvor hrůzu. Zdálo se, že oko, jako talíř veliké, se ještě dívá svou temně modrou zornicí a že se silné hřebeny úst, každou chvíli otevrou, aby přeštíply vedví svou kořist. Patagonští námořníci prchli okamžitě do člunu, jakmile byla chobotnice objevena a ani největší Morrisonovo spílání je nepohnulo, aby se vrátili. Ale i běloši stáli u ohromného hlavonožce zaraženi, mlčky a zcela pod dojmem jeho nestvůrné velikosti. Teprve po chvíli se vzchopil Morrison a vypůjčiv si skládací míru od svého dlouhého druha, začal chobotnici proměřovat. Její trup, nyní špinavě šedá měkká hmota s kostnatými ústy, nebyl sice úplný a chybělo z něho víc než polovina, ale přesto bylo možno jeho rozměry přibližně odvodit. Bez šípovité zadní ploutve, kterou výbuch úplně urval, měřil skoro dva metry v průměru. Zbylé oko, největší, jaké se vůbec u živočichů vyskytuje, jak podotkl Morrison, bylo tak velké jako hlava dospělého muže. Když narovnali jedno z obou chapadel, táhlo se do neuvěřitelné délky a Morrison naměřil od těla chobotnice až k jeho konci plných dvaatřicet metrů. Při pohledu na ně si Petr vzpomněl na noc, kdy spal na vraku, tehdy se mu zdálo, že něco dlouhého a slizkého se kmitlo podle jeho ruky. Bylo to zcela jistě hrůzné chapadlo tohoto netvora! Zatěkal očima k mrtvole patagonského námořníka, připoutané ke člunu, a otřásl se. Morrison obrátil botou chapadlo, aby bylo vidět jeho spodní stranu, nespočetné ohyzdné bradavky tam vystupovaly dvěma řadami z šedavé kůže. „Nic na světě nedokáže odtrhnout to, k čemu se přisají,“ podotkl. „Teď řekněte, pane Jueli, jestli jsem mluvil pravdu, nebo ne?“ tázal se vítězně Thrige, jemuž se už zase vrátila řeč. „Na ducha je to ale přece jen příliš hmotné,“ pokoušel se Juel o žert. Ale nikdo se neusmál, i pohled na zkomolenou a mrtvou chobotnici působil tísnivě. „Mohla by toho vyprávět, kdyby byla živá a kdyby uměla mluvit,“ poznamenal po chvíli Morrison. „Chobotnice stojí duševně jen málo za člověkem a mají tak vyvinutou nervovou soustavu jako žádný jiný živočich.“ „Hlídala vrak jistě hodně dlouho a zažila asi všelicos,“ poznamenal zamyšleně kadet. „To jistě, dožívá se prý značného stáří, ačkoli to nikdo ještě nezměřil,“ odpověděl Morrison. Chystal se už nastoupit do člunu. „Jen se divím, že přežila zemětřesení, že přivykla na tak mělkou vodu, žije prý obvykle ve značné hloubce.“ „Poslední dobou měla jistě hlad,“ vmísil se Thrige do rozmluvy. „Sopka odtud zahnala všechny raky, a to má být hlavní potrava všech chobotnic, aspoň těch malých.“ „S naším chlapíkem také neměla štěstí,“ zasmál se surově dlouhý muž v montérkách. „Vzali jste jí, jak se říká, sousto od huby!“ „Do člunu, Tome!“ řekl krátce Morrison. Podal Juelovi ruku, pokývl Thrigemu a Petrovi na pozdrav a usedl u kormidla. Člun odrazil a trosečníci se vydali na cestu k „domovu“.
20. „HERNANDO PIZARRO“ Kadet nedovedl utajit roztrpčení nad malou ochotou chilského kapitána i jeho důstojníka, ale Thrige kupodivu tím nebyl nijak zvlášť překvapen. „Mezi těmihle chlapíky od obchodního loďstva bývají podivní brundibárové, pane Jueli, z toho si nic nedělejte,“ těšil kadeta. „Já jsem jich poznal hezkou řádku, než jsem přešel k válečnému námořnictvu, a řeknu vám, že jsem slyšel od docela hodnověrných lidí o více případech, kdy takový kapitán klidně nechal trosečníka sedět dál na jeho ostrově. Nanejvýš mu vylodil trochu zásob, ale víc se o něho nestaral.“ „To je ale barbarství!“ rozčiloval se mladík. Thrige jen pokrčil rameny, kromě duchů ho nedovedlo hned tak něco přivést z rovnováhy. Petr si myslil, že by to žádná velká škoda nebyla, kdyby chilský parník odjel bez nich, později však se začal o něj velmi zajímat. Bylo to dva dny potom, když navštívili opět Rozhlednový vrch a spatřili množství beden vyložených na břeh a hlídaných zamračeným Patagoncem. „To jsem blázen, nač to hlídají!“ dal Thrige průchod svému údivu. „Jako by kotvili u východoindických doků a báli se, že jim to každou chvíli někdo ukradne.“ „Pojďme se na to podívat blíž,“ řekl Juel, jehož zvědavost byla probuzena. Když však dospěli na pobřeží a přiblížili se na tucet kroků k ohromné hromadě beden, zarazil je výhružný hlas stráže. Nerozuměli sice, co jim nařizuje, ale jeho přízvuk byl tak výmluvný, že nebyli na pochybách. „Pojďme odtud, ten umouněnec by byl ještě v stavu po nás střelit,“ radil rozvážný Thrige. Juel poodstoupil a Petr ho, ač nerad, následoval, ale zřejmě neměl chuť odejít. Zdálo se, že byli z paluby zpozorováni, ježto za okamžik odrazila od parníku lehká jola s dvěma veslaři, u jejíhož kormidla seděl Morrison. „Promiňte, že jsem vás ještě nenavštívil, ale jsem ochoten teď své opomenutí napravit,“ řekl nápadně zdvořile, podávaje Juelovi ruku. „Jste kdykoli vítán,“ odpověděl kadet chladně. „Nesmíte ale čekat, že uvidíte něco tak pohodlného, jako důstojnická jídelna na »Pyrakmónu«!“ Morrison přešel narážku mlčením. „Pane, na tomhle ostrově žijí jen tři lidi a ti jsou naveskrz poctiví, k vůli nim si nemusíte dát hlídat ty vaše krámy!“
řekl mračně Thrige. „Nic ve zlém, kamaráde, zvyk je druhá přirozenost!“ usmíval se Morrison, poklepávaje chlácholivě Thrigemu na rameno. „Uznáte, že v přístavu je takové hlídky vždy zapotřebí!“ Řekl muži u beden několik slova hlídač odešel k jole. „Kdy odrazíte?“ ptal se Juel cestou. „Teď jsme teprve opravili netěsné místo a začali čerpat ročními pumpami zatopenou část lodi. To potrvá celý den, dva nebo tři dny si vyžádá oprava stroje a den vyzkoušení, náklad může být zatím už naloděn - myslím za čtyři až pět dní,“ vypočítával Morrison. Větší část cesty proběhla mlčky. Morrison se sice pokoušel navázat hovor, ale kadet odpovídal jen jednoslabičně a ani hovorný Thrige se neměl k řeči. Byl stále pohoršen onou hlídkou u beden se šicími stroji. „Včera jsem změřil polohu ostrova a to vás jistě bude zajímat,“ ozval se Morrison, když sestupovali s Rozhlednového vrchu. „Myslím, že je to přibližně pětačtyřicet stupňů šířky a sto pětatřicet stupňů západní délky,“ poznamenal Juel. Morrison se na něho zahleděl v údivu. „Skoro jste to uhodl. Přesně pětačtyřicet stupňů patnáct minut a sto pětatřicet stupňů pětadvacet minut. Ale myslil jsem podle vašeho vyprávění, že nemáte žádné měřicí nástroje?“ Juel mu pověděl, jak došel k svým číslům. „Ostrov leží nejméně dvě stě mil od obvyklé dráhy lodí,“ řekl na to Morrison. „Zanesl jsem ho do mapy, jen jméno mi chybí. Vy jste ho ale jistě nějak pojmenovali?“ Juel zaváhal. „To bych řekl,“ ozval se rychle Thrige. „Je to Rádio ostrov.“ Kadetova tvář se vyjasnila. Bodrý Thrige nerozlišoval rádio a rádium a zkrátil si jméno ostrova. „Radio island?“ opakoval důstojník nechápavě. „Aha, to jste ho pojmenovali podle té své vysílačky? Skutečně, ten nápad použít vzdušné elektřiny k pohánění rádia je neobyčejný a srdečně jeho původci blahopřeji.“ Juel se zarděl radostí, ačkoli chválu vyřkl muž, jenž mu nebyl nijak sympatický. „To byl nápad pana kadeta, ale to jméno...,“ začal Thrige. „Vymyslil náš Petr,“ vpadl mu Juel rychle do řeči, rýpnuv ho přitom velmi důrazně do žeber. Thrige otevřel udiveně oči a chystal se již doplnit své vysvětlení správného významu jména ostrova, ale v poslední chvíli uhodl, že si to Juel nepřeje, a zmlkl. Morrisonovi se líbila Jeskyně trosečníků s přirozeným „ústředním topením“, prolezl ji celou, ochutnal sušené maso z keporáka a uzeného tuňáka a důkladně si prohlédl i každý výklenek ústřední síně. V jednom z nich o něco zakopl, a když se shýbl, aby se podíval, co to je, zvedl se země malý, ale velmi těžký kámen. Posvítil si na něj zapalovačem, potěžkal ho zamyšleně na dlani a potom ho položil beze slova zpátky na místo. „Byl byste málem vybreptal, že jsme tu našli rádium,“ vytkl Juel Thrigemu, když se s nimi Morrison rozloučil. „No, neudělal jsem to nakonec a tak je snad všechno v pořádku, není, pane Jueli?“ „Já myslím, že není,“ ozval se Petr a vyprávěl, jak si důstojník prohlížel Thrigeho kus rudy. Byl jediným svědkem Morrisonova nálezu, kadet i Thrige dleli v tu chvíli opodál a nevšimli si toho. Juel poslouchal jeho zprávu s vážnou tváří a trvalo chvíli, než promluvil. „Můžeme se vzdát definitivně naděje, že nás »Pyrakmón« odveze, ba dokonce i naděje, že by někdo z jeho posádky dal o nás zprávu námořním úřadům nebo dánskému konzulovi. Vědí, že je na ostrově rádium, a jsou-li takoví, jak si podle dosavadního jejich chování myslím, budou se ho chtít sami zmocnit. Pak ovšem nebudou nikomu o ostrově vyprávět.“ „Je to čistá chasa,“ řekl hněvivě Thrige. „Co mají v těch svých bednách, že je hlídají, jako by v nich bylo drahé kamení?“ Petr se o ty bedny neobyčejně zajímal a jeho zájem ještě vzrostl, když se den nato zatoulal na Rozhlednový vrch a zjistil, že je u nich opět hlídka. Co v těch bednách jen může být, že je kapitán dává tak pečlivě střežit? Petrova obrazotvornost se dala do práce, jedou prý z Austrálie a tam je zlato, to věděl. Nemají ho nakonec i v bednách? A jak takové zlato vypadá? Petr ho nikdy neviděl, narodil se po světové válce, kdy zlaté peníze vymizely z oběhu, a v jejich chudé rodině nebyly šperky. Četl hodně dobrodružných povídek o zlatokopech a náramně toužil podívat se
na ten podivný těžký kov, pro nějž lidé nasazují životy. Ponechal si své myšlenky pro sebe, ostatně ani Juel, ani Thrige neměli nyní mnoho chuti k hovoru. Juel byl pln starostí o budoucnost a Thrige se zase ustavičně nad něčím zlobil. Příčiny mu nechyběly. Sopka se sice v posledních dnech téměř úplně uklidnila, ale Slané jezero bylo jejími nedávnými výbuchy zcela zničeno a všechny námořníkovy pokusy o lov v Kodaňské zátoce byly marné. K tomu ještě příjezd chilské lodi způsobil zatím jen mrzutosti. Jednoho dne zjistili trosečníci, že jim někdo zničil jejich draka a poškodil rumpál s lanem. Bylo ještě štěstí, že pachatel neodnesl rostlinné provazy, které by po ztrátě řas ze Slaného jezera nebyli mohli nahradit. Juelova stížnost u Morrisona neměla úspěch. „Nepodařilo se mi pachatele zjistit,“ řekl stručně důstojník den nato. Trosečníci si odnesli pracně všechny přístroje z Rozhlednového vrchu do Jeskyně, ale ani tam je nemohli ponechat nestřeženy. Lodníci z „Pyrakmónu“ se potloukali ustavičně po ostrově, chodili denně pro pitnou vodu z Gejzíru a objevovali se pod nejrůznějšími záminkami i v bezprostředním okolí Jeskyně. Že už Morrison našel ložisko smolince, tím si byl Juel jist. Naznačil mu to ostatně sám jednoho dne, kdy mu svým posměšným způsobem vyprávěl, že si byl prohlédnout Zvonovou horu a že se mu její okolí velmi zalíbilo. Situace se přiostřovala den ze dne, přitom dávno již uběhla lhůta, stanovená pro odjezd „Pyrakmóna“ a parník nejenže stále kotvil v zátoce, ale i většina jeho nákladu byla ještě na břehu. Juela již ani nenapadlo ptát se na odjezd a připravovat se k němu, toužil jen po tom, aby loď zmizela. Připadal si daleko víc jako zajatec od té doby, co zde kotvila. Až odjedou, obnoví vysílání a jistě se pomoci dovolá, nyní už o tom nepochyboval, když mu Morrison prozradil, že slyšeli jejich signály na vzdálenost pěti set mil. Kapitán, jak se zdálo, vůbec loď neopouštěl, trosečníci ho nespatřili od onoho dne, kdy s ním vyměnili několik slov na palubě „Pyrakmóna“. On i jeho první důstojník byli předmětem častých hovorů v Jeskyni. Juel se rozpomněl, že se v tiché rozmluvě Morrisona s kapitánem, vedené španělsky, několikrát opakovala slova Tierra del fuego a Gardenas. Prvým třem rozuměl, znamenalo to Ohňovou zemi, velký ostrov u jižního cípu Jižní Ameriky, Gardenas bylo nepochybně osobní jméno a kadet ho měl v podvědomí, jen si nemohl vzpomenout, kde ho slyšel nebo četl. „Snad ani nejedou do Valdivie,“ prohodil, když o tom jednou s Thrigem hovořil. „To je možné,“ přikývl poddůstojník. „Ale krk vsadím, že šicí stroje v těch bednách nevezou, to by je tak nehlídali. Onehdy jsem viděl, jak se dva ti lamželezové hmoždili s docela malou bednou. Co v ní mohlo být?“ Petr to věděl a už otvíral ústa, aby to řekl. Zlato, co jiného je tak těžké? Thrigeho další otázka ho zaujala tak, že svou řeč pro tu chvíli zapomněl. „Nepamatujete se, pane Jueli, jak to volal ten dlouhán na Morrisona, když nám přivážel tu třaskavinu?“ „Bakalář, slyšel jsem to dobře,“ vzpomínal kadet. „To je nejnižší akademická hodnost na anglických a amerických universitách. Další je mistr a nejvyšší doktor. Angloameričané podrželi středověké názvy.“ „Možná že tím bakalářem někdy byl. Je to dobrodruh těžkého zrna, to je na něm vidět.“ „Cituje Vergilia a vyzná se v přírodopise mnohem lépe než já, ačkoli já jsem se ho učil dosti nedávno a jemu je dobrých padesát,“ uvažoval Juel. Brzy po této rozmluvě došlo k události, která přiměla ostrovany k tomu, že ve dne dleli jen v bezprostředním okolí Jeskyně a v noci stavěli hlídky v ústřední síni, kde měli uloženy všechny své zásoby. Při ranním rozbřesku našli totiž v soutěsce, naplněné kysličníkem uhličitým, mrtvolu patagonského námořníka. Soutěska vedla k východnímu vchodu Jeskyně, obrácenému k moři, a muž zde neměl vůbec co pohledávat, zejména v noci. „Nevarovali jste nás, že je v té rokli nedýchatelný plyn,“ vytkl hněvivě Morrison Juelovi, když přišli odklízet mrtvého muže. „Nikdo tam nemá co dělat,“ odsekl mu Juel stejným tónem. Okamžik se dívali upřeně sobě do očí a potom se Morrison beze slova obrátil ke kadetovi zády. „Čekal jsem, že sáhne pro pistoli, tak zuřivě vypadal! Ale byl bych mu rozbil hlavu, než by ji byl stačil vytáhnout,“ řekl později Thrige. Vycházeli nyní jen s holemi, opatřenými kamenem. Petr nosil u pasu svou dýku z mečounova zubu, meč sám mu
Juel k velkému jeho žalu zakázal, tvrdil, že by to vypadalo příliš provokativně. Hlídky nyní stavěli, jakmile se setmělo. Zpočátku se chtěl na nich střídat jen kadet s poddůstojníkem, ale Petr tolik naléhal, až mu Juel vyhověl. Stalo se to hlavně na přímluvu Thrigeho. „Neberte mu sebedůvěru, pane Jueli,“ radil zkušený muž. „Já jsem v jeho stáří dělal už jinačí věci. A konečně, nechceme přece, aby se s těmi klacky rval. Stačí, když nás vzbudí, kdyby se někdo blížil, a to on dokáže, křičet umí.“ A tak tedy Petr konal první stráž, hned po setmění, kdy je člověk zpravidla ještě čilý, a po dvou hodinách, které odměřoval na Thrigeho časoměru, budil Juela, nebo Thrigeho. Za tohoto ustavičného života ve střehu prošel Štědrý den takřka bez povšimnutí. Trosečníci nevěděli, zdali jej mužstvo chilské lodi slaví - bylo to právě po příhodě u mofety a v okolí Jeskyně se neukázal nikdo z „Pyrakmóna“. Byli by ostatně na něj sami zapomněli - letní den byl tak málo slučitelný s vánočním kouzlem, k němuž nezbytně patří mráz a sníh - kdyby jim ho nebyl svědomitý Petr, „strážce času“, jak Juel žertem říkal, připomenul. „Jaképak oslavy,“ bručel Thrige. „Pro mne by byl největší svátek, kdybych mohl někde v koutku řádně přiškrtit toho darebáckého mužíka i jeho sádelnatého zaměstnavatele.“ Přesto Juel ten večer i po oba následující svátky zdvojnásobil dávku potravin, s čímž byl Petr velmi spokojen. V dobré náladě se odebral na Štěpána na svou hlídku. Zavěsil lampu na skálu nedaleko východního vchodu do Jeskyně, ačkoli toho tentokrát ani nebylo zapotřebí, ježto měsíc v úplňku svítil do chodby plnou silou, a začal pomalu přecházet mezi vchodem a ústřední síní. Jasné měsíční světlo ho brzy vylákalo ven a noc byla tak krásná a teplá, že se mu do dusné chodby ani nechtělo. Přecházel po malé plošině nad mofetou a velmi se podivil, když se za chvíli podíval na hodinky a zjistil, že je už deset. Polovinu hlídky měl už za sebou, ačkoli se mu zdálo, že teprve nedávno přišel. Na severozápadním obzoru něco svitlo a Petr se tam obrátil. Měl dojem, že to bylo nad kotvištěm chilské lodi, ale nebyl si tím jist. Díval se napjatě tím směrem, ale neviděl nic, jen temný, ostře ohraničený vrchol Rozhlednového vrchu a nad ním nebe s několika hvězdami, jejichž lesk byl tlumen měsíčním svitem. Už se chtěl odvrátit a pokračovat ve své procházce, když za černou skálou náhle tryskl rudý paprsek, stoupal pomalu vzhůru a pojednou se proměnil v déšť oslnivě bílých hvězd, hasnoucích dříve ještě než dopadly do vod zátoky. „Raketa!“ vydechl Petr a stanul nehnutě. Po chvilce vzlétla k nebi druhá raketa a za ní třetí. Komu to signalizují? Hoch postoupil až na skalní výběžek, odkud bylo vidět k sopce, nyní opět tiché a tmavé. Rozhlížel se kolem dokola, ale nespatřil nikoho. Vidět bylo do značné dálky, měsíc zaléval kraj velmi silnou září a vzduch byl neobyčejně průzračný. Petr proběhl tiše Jeskyní a vyšel západním vchodem, snaže se, aby neprobudil spáče. Zatím neměl, co by jim hlásil, tak nač je budit? Od řetězu lávových kup, kryjících vchod, byl dobrý rozhled ke Gejzíru a na cestu, která vedla přes Rozhlednový vrch - nebo kolem jeho úpatí - ke kotvišti „Pyrakmóna“. Spatřil tři hloučky námořníků, každý o čtyřech mužích. Přicházeli od Jezírka a mířili na delší cestu kolem paty Rozhlednového vrchu. Každá čtveřice nesla na nosítkách veliký sud s vodou. Jim tedy platily rakety, ale proč ten spěch a proč se loď zásobuje vodou v noci? Něco se asi na „Pyrakmónu“ stalo, co vyžadovalo nepředvídaně rychlý návrat námořníků, usuzoval Petr. Ustoupil do, stínu, aby ho námořníci nezahlédli, a rychle přemýšlel. Měl by vzbudit Juela a Thrigeho a oznámit jim, co viděl. Ale co když to nic neznamená a kapitán prostě pobízí světelnými signály loudavé mužstvo k většímu spěchu? Podíval se na hodinky. Bylo deset hodin dvacet minut 1 a večerní hlídka se na „Pyrakmónu“ ještě ani nevystřídala. Na válečné lodi sice v tuto dobu už všechno spalo kromě hlídky, ale od Thrigeho Petr věděl, že na obchodních lodích se to tak přísně nebere, zejména v přístavu. Podívá se na to, rozhodl se. Zapomenul docela, že svévolně opouští svěřenou mu stráž, přikrčil se a rozběhl se ve stínu lávové vyvýšeniny k Rozhlednovému vrchu. Měsíc svítil, že bylo vidět jako ve dne, a Petrova cesta byla značně kratší než cesta, kterou si zvolili muži, obtíženi nákladem. Musil sice zpočátku hodně stoupat, ale byl na lezení zvyklý a na druhé straně vrchu zase se mu půjde
∗∗
Na lodi se hlídky střídají po čtyřech hodinách. Večerní hlídka nastupuje ve 20 hodin a střídá se o půlnoci
mnohem rychleji, poběží s kopce dolů. Tak se stalo, že dosáhl pobřeží mnohem dříve než námořníci. Prvý pohled od stožárového stěžně - z něhož někdo nedávno zlovolně strhl jejich vlajku - ho pobídl k ještě většímu spěchu. Všechny bedny z pobřeží už skoro zmizely a pro několik posledních přijížděla právě šalupa. O kus dále, směrem k vrchu, se pohybovalo několik námořníků kolem vysoké černé hromady. Petrovi se zdálo, že něco z ní berou a plní tím pytle, ale v klamném světle měsíce si tím nebyl jist. V tu chvíli ho to ostatně málo zajímalo, palčivá otázka, co je v bednách, ho zcela zaujala. Kdyby se tak mohl dostat na loď, někam blízko skladištního otvoru, kudy právě jeřáb spouštěl bedny do podlodí! V tiché noci bylo slyšet hrčení stroje, jehož rameno se zvolna otáčelo a sklánělo jako obrovská paže. Zdvihalo bedny nakupené kolem otvoru a odnášelo je k temnému jícnu, který je pohlcoval. Z místa, kde stál, měl Petr dobrý rozhled. Viděl na všechny strany a mohl si vhodně zvolit cestu k lodi. Řekl si, že to nebude snadné, poněvadž měsíc v plném lesku stoupal neustále výše a zaléval oslnivým světlem pobřeží i zátoku. Ustoupil mimovolně a kryl se hromadou kamení, ke které byl vlajkový stožár připoután, ačkoli na takovou vzdálenost ho stěží mohl někdo zahlédnout. Promyslil si celý plán velmi rychle a jal se jej neprodleně provádět. Především sestoupil z vrchu přímo k zátoce po svahu, který byl od lodi téměř odvrácen. Cesta nebyla nijak nesnadná, tím spíše, že ji měsíc plně ozařoval. Šel pak těsně podle čáry příboje, zpočátku vzpřímen, potom schýlen, a když dorazil k místu, kde mu hnilobný zápach prozradil, že tam leží mrtvá chobotnice, klesl na ruce a plížil se ještě kus cesty po čtyřech. Byl teď přesně proti útesu, na němž kdysi spočíval vrak flibustýrské lodi, a začal se rychle svlékat. Sbalil šaty do uzlíku, utáhl je opaskem, zavinul do nich i svou dýku z mečounova zubu, a schýlen vkročil do vody. Když mu sahala až po krk, přivázal si uzlík na hlavu a bystrým tempem vyrazil k útesu. Obeplul ho podle strany odvrácené od lodi a plaval potom ještě asi dvě stě metrů pryč od břehu, na širou zátoku. Když usoudil, že je dost daleko od lodi, začal se k ní velkým obloukem vracet. Počítal s tím, že všechen ruch na palubě se bude soustřeďovat na pravém boku, obráceném k pobřeží, a že se o zátoku nikdo nebude starat. Tento předpoklad ho také nezklamal. Když se nehlučnými tempy blížil k zádi „Pyrakmóna“, která vrhala černý stín, zjistil, že je levý bok lodi zcela opuštěn. Nepozorován vklouzl do stínu a byl by zajásal radostí. Našel zde jolu, připoutanou lanem k zábradlí nad kormidlem. Tiše se do ní vhoupl, setřepal se sebe vodu a chvatně se oblékl. Neopomenul také zavěsit si zase dýku k pasu. Právě se chystal, že začne ručkovat po provaze na palubu, když zaslechl pádné kroky, přímo nad hlavou. Měl jen tak tak čas skrčit se pod zadní sedátko joly, patagonský námořník se již do ní spouštěl po laně. Petrovi se rozbušilo srdce. Půjde-li muž až k zádi loďky, musí ho najít! Naštěstí námořník na to nepomýšlel. Postavil se do špičky joly a něco tam kutil, obrácen k Petrovi zády. Potom se chopil vesla, které bylo opřeno o přední sedátko, a začal pádlovat. Petr přestal strachy dýchat. Vyjedou-li do světla a ohlédne-li se muž jen jednou, musí ho spatřit! Bílá záře zalila jolu, ale za malou chvíli ji zase pohltil stín. Přirazila k pravému boku lodi a svitek provazu, hozený z paluby, hlasitě udeřil do jejího dna. Muž se sehnul a vázal provaz ke kruhu na špičce joly, byl s tím záhy hotov a potom se obrátil, aby připoutal jolu i na zádi. Petr, jenž sotva trochu vydechl, když se ponořili do stínu, vytušil, že teď nastal nejnebezpečnější okamžik. Stačilo, aby se muž pozorněji podíval, a musil ho spatřit, stín nebyl tak hluboký, aby jej ukryl, ani lavička tak široká, aby pod ní docela zmizel. Krčil se, jak mohl, ale byl si vědom, že je to málo platné, a že stále někde přečnívá nějaký kus jeho těla, rameno, koleno nebo špička boty. V tom kritickém okamžiku se ozval někde nad jeho hlavou hrubý hlas, který zapředl muže v jole do rozmluvy. Tak se stalo, že námořník vykonal svou práci na zádi, aniž si hocha vůbec povšiml, ačkoli dvakrát překročil lavičku, pod kterou ležel, a podvakrát by byl do něho málem kopl. Petr se zaléval horkým potem a pronášel různé díky nebesům, i sliby do budoucnosti. Pojednou si uvědomil všechno nebezpečí svého postavení, i to, že jednal velmi špatně, když zběhl ze stráže a bez Juelova vědomí se vydal na loď, jejíž posádka nechovala k nim žádné dobré úmysly. Neměl však čas dlouho si opakovat, že to už víckrát neudělá, události se zatím rozvíjely nezadržitelně dále. Na palubě začalo skřípat vratidlo rumpálu, loďka opustila živel, pro který byla určena, a stoupala za nepříjemného kymácení vzhůru. Když byla v úrovni paluby, vyskočil z ní námořník a rozkymácel ji ještě více. Potom se kdosi chopil jejího okraje
a obrátil ji skoro dnem vzhůru, když stáčel nad palubu ohnutá ramena, na nichž visela. Petr čekal, že bude každou chvíli z joly vyklopen, ale přestál nicméně všechny tyto složité výkony bez úhony, ačkoli se mu v některém okamžiku zdálo, že má vnitřnosti naruby. Konečně se přestali lidé o loďku zajímat a všechny její pohyby ustaly. Visela teď tiše nad palubou a Petr se velmi opatrně vyplížil ze svého úkrytu a vystrčil trochu hlavu přes její okraj. Vzápětí ji však polekaně stáhl zpátky a položil se na záda. Nedaleko loďky bylo plno lidí, přestože skládání beden do podlodí skončilo. Petr ležel nehnutě, s tváří obrácenou k obloze. Okraj loďky byl nejméně dva metry nad palubou a tak vysoko neviděli ani velicí Patagonci, mohli ho spatřit leda ze stožáru, ale tam asi sotva v noci někdo poleze. Petr se začal pomalu uklidňovat, ale dříve než se mu to úplně podařilo, zaslechl zvuk, který ho náramně poplašil. Bylo to neklamné skřípání kotevního vratidla, ručně otáčeného. „Pyrakmón“ zvedá kotvu! Petrovi zavířilo v hlavě a na okamžik se mu v ní všechno popletlo, jen na okamžik, potom si ujasnil, že má nejvyšší čas opustit úkryt, přeskočit zábradlí a pokusit se uniknout na břeh. Chytil se rukou okraje člunu, ale hned ji zase zděšeně strhl zpátky. Dotkl se čepice nějakého muže, který stál těsně vedle joly! Neměl žádné možnosti k útěku, než by seskočil na palubu, natáhlo by se po něm tucet rukou! Přemýšlel v největším kvapu, jak by se měl zachovat, a konečně mu šlehla hlavou vzpomínka na Thrigeho vyprávění, že není takřka jediné plavby ať nákladní či osobní lodi, aby nevezla s sebou „černého“ pasažéra. Na každé lodi, i dosti malé brize o pěti stech tunách, je tolik různých tajemných prostor, kde se může člověk skrýt, že v mnoha případech takový nevítaný host ujde zcela pozornosti posádky. Byla zde ovšem otázka jídla, ale o tu se Petr zatím nestaral. Rozhodl se, že bude ležet klidně v jole a až parník vyjede na širé moře a všechna posádka kromě hlídky půjde spát, pokusí se najít si pořádný úkryt. V něm zůstane potom tak dlouho, dokud parník nepřirazí k americkým břehům. Nato vyklouzne z lodi, půjde na nejbližší úřad a bude žádat, aby poslali loď pro Juela a Thrigeho a sám pro ně pojede.
Když si to tak všechno hezky rozmyslil, pocítil, jak se mu únavou klíží víčka. Bránil se sice usnout, ale pravidelné šplouchání vln o boky lodi, která již vyplouvala z Kodaňské zátoky na širé moře, ho ukolébalo záhy v tvrdý spánek. Procitl z něho náhle, když se jeho podivné lůžko počalo otřásat a klesat. Zvedl polekaně hlavu a spatřil dva muže, spouštějící člun na palubu, aby ho pokryli plátnem na ochranu před deštěm a rosou. Spatřili hocha, ještě než se člun dotkl prken. Okamžik ho zaraženě pozorovali a potom jeden z nich po něm skočil. Chopil ho za rameno a stiskl mu je tak surově, že Petr zaúpěl bolestí. Byl přitlačen bokem na dno joly tak, že dýka ležela pod ním a nemohl se jí chopit. Marně sebou zmítal a škubal, obří síla, které musil čelit, by byla stačila na zdoláni každého průměrného muže. Bezvládně se zhroutil a přestal klást odpor. Muž se krátce zasmál a uvolnil stisk na rameni, stál k člunu bokem a nemohl použít obou rukou, aby hocha vytáhl ven. Chopil ho za límec, jediným trhnutím ho vyzvedl vysoko jako králíka a postavil ho na palubu. To byl obrat, s nímž Petr počítal. Teď měl obě ruce volné a v příští vteřině se již ohnal dýkou. Obr ho pustil a s hněvivým výkřikem se chopil za tvář, zalitou krví. Petr již napjal svaly k útěku, ale zapomněl na druhého muže. Octl se v jeho rukou, než udělal jediný krok. Krutá bolest v zápěstí, zkrouceném tvrdou pěstí, ho přinutila pustit dýku. Napolo uškrcen ohromnou rukou, která mu svírala zezadu krk, potácel se strkán a kopán k schodům v palubním průvlaku. Sešel po nich a nevěděl dobře ani jak, a byl pak prudce vražen do dveří, které si námořník otevřel volnou rukou. Jasná záře stropní lampy ho tak oslnila, že přimhouřil oči. Tlak na jeho krku se trochu uvolnil, takže mohl popadnout dech, a když zase otevřel oči, shledal, že je v neobyčejně velké kabině, pěkně zařízené mahagonovým nábytkem. Přímo proti němu stál veliký stůl, připevněný k podlaze a u něho seděli proti sobě kapitán a důstojník. Na stole ležely velké otevřené knihy, a mezi nimi stály porůznu popelníky, krabice s cigaretami a doutníky, láhev do polovice naplněná žlutohnědou kořalkou, jiná, větší, se sodovkou a sklenky. Petr to vše obsáhl jediným pohledem, naslouchaje současně námořníkovu hlášení v řeči, které vůbec nerozuměl. Povšiml si udiveného obličeje kapitánova a vážného výrazu v Morrisonově tváři, a měl podivný dojem, že ti dva se nesešli k žádné družné pitce. „Co jsi hledal na lodi?“ obrátil se k němu kapitán, když muž, jenž ho přivlékl, skončil. Petr okamžik váhal, ale potom pověděl upřímně, jak a proč se na loď dostal. Kapitán přivřel nedůvěřivě oči, Morrison se krátce zasmál. „Bude pro tebe lepší, když se přiznáš. Pověz pravdu!“ řekl přísně seňor Cabrera. „Mluvím pravdu,“ ohradil se Petr. „Chtěl jsem jen vidět, co se děje na lodi a co je v těch bednách.“ Kapitán se zamračil a křikl něco na námořníka. Muž začal drtit Petrovo zápěstí. Okamžik to Petr vydržel, zatínaje zuby a jen slzy bolesti mu tekly po tváří, potom začal zoufale křičet. Morrison se přestal usmívat. Vstal, přistoupil k malé skupině a řekl přitom něco Patagonci. Muž pustil hochovu ruku a odstoupil. Petr se zapotácel slabostí, ruka ho bolela nesnesitelně dále, ačkoli ho již nikdo nedržel. Díval se nechápavě před sebe a v jeho uslzených očích splývaly postavy i věci v podivný chaos neobvyklých tvarů a rozměrů. Nevěděl, je-li to skutečnost, anebo jen zrakový klam, ale zdálo se mu, že kapitán chytil Morrisona za rameno, dostal od něho ránu do hrady a odlétl potáceje se až ke stěně. Potom se vrhl zuřivě na malého důstojníka a obrovský Patagonec s ním. Do toho zněl křik kapitánův, něco třesklo a vzduch začpěl střelným prachem. Patagonec zešklebil tvář a pomalu se zhroutil, na okamžik všechno utichlo a nato zaječela píšťalka a dvě rány zapraskaly skoro současně. Potom cítil, jak ho někdo táhne za rameno a strká chvatně před sebou, něco mu zabzučelo kolem ucha a ohnal se hlavou, domnívaje se, že je to moucha. Octl se v úzké a slabě osvětlené chodbě, stále postrkáván kupředu a v hlavě se mu začalo rozjasňovat. Spatřil za sebou Morrisona, který ho jednou rukou vedl a v druhé držel krátkou pistoli, z níž se ještě kouřilo. V dálce před nimi, na konci chodby, se objevila postava vysokého muže. Morrison zaklel, a začal utíkat zpátky, táhnuv Petra za ruku s sebou. Minuli dveře kapitánovy kabiny a vrhli se na schody, důstojník napolo obrácen dozadu, připraven čelit útoku. Měsíc zapadal, ale východ se již jasnil úsvitem a na palubě bylo vidět jako ve dne. Od zádi přibíhala k průvlaku hlídka a kapitánova píšťalka zněla nyní z podpalubí, od kabiny mužstva. Morrison zavčas uhnul a zatáhl Petra za přední stožár, kde ho pustil. Příď byla prázdná, muž, jenž zde měl hlídku, odběhl jakmile uslyšel pískání, a utíkal podle druhé strany palubního nástavku, takže uprchlíky nezahlédl.
Petr pochopil, že se Morrison chce za stožárem bránit a začal mu pomáhat v budování ochranného krytu. Ze soudků, beden a svitků lan navršili v největším kvapu po obou stranách stěžně nízkou hradbu, která přehrazovala větší část paluby. „Bude to dobré, i kdyby na nás stříleli z druhého stěžně,“ pravil spokojeně Morrison. „Útokem by nás dostali ovšem okamžitě, ale k tomu je seňor Cabrera nepřemluví, Patagonci se nehodí na zteč. Škoda že jsme se nedostali k Tomovi do strojovny, tam bychom byli pány lodi. Tom by nám pomohl, je to správný chlapík.“ Za řeči prohledával kapsy a jeho obličej se zklamaně prodloužil. „Nosívám vždycky dva rezervní zásobníky a teď nemám ani jeden, musil jsem je vytrousit,“ bručel. Vytáhl sáňky pistole a prohlížel komoru, při pohledu na čtyři náboje, které mu zbývaly, zvážněl a zmlkl. Petr měl za jeho řeči čas srovnat si v hlavě myšlenky. Není pochyby, Morrison ho zachránil od dalšího mučení, a dostal se proto s kapitánem do konfliktu, který skončil přímým odbojem malého muže. Začal koktat díky, ale důstojník mávl rukou. 1 „Nemusíš mi děkovat,“ zarazil ho drsně. „Byl bych se s Cabrerou srazil tak jako tak. Je to špinavý dago a podvedl mě už mnohokrát, ale dnes mi došla trpělivost.“ Na okamžik se odmlčel a pak se krátce zasmál. „Jsme doslova na téže lodi, jak říká básník, a mohu ti všechno klidně prozradit. Nevezeme žádné šicí stroje, jak jste asi uhodli. Jsou to zbraně pro seňora Gardenu, generála jedné 2 menší jihoamerické republiky. Nabažil se titulu generála, chtěl by se stát presidentem. Chystá malé pronunziamento 345 a jeho agenti měli zbraně od nás převzít v jedné pusté zátoce na Ohňové zemi. Uznáš, že na to jsme si nemohli přivézt s sebou cizí svědky, vás. Cabrera mě chtěl ošidit o provizi a podvést i při dělení výtěžku z rádia. Nakopali jsme si trochu té vaší rudy pod Zvonovou horou. Pracovali jsme za jasných nocí a vozili jsme smolinec v šalupě kolem ostrova do zátoky k »Pyrakmónu«. Neměli jste jistě o tom ani tušení. Cabrera, ten špinavý pes, zfalšoval všechno, obchodní knihy i záznamy o váze smolince.“ Něco hvízdlo vzduchem a plesklo do stožáru, za jehož půl metru silnou patou se kryli. Pak se sneslo na jejich kryt malé krupobití ran a stožár zasvítil bílým dřevem na místech, kde z něho střely servaly třísky. Rány byly mířeny vesměs vysoko a zasypaly jen Petra a Morrisona deštěm třísek. „To střílí Cabrera z velitelského můstku,“ hlásil důstojník, vystrčiv opatrně hlavu nad barikádu. „Je to mizerný střelec a netrefí ani z pušky, přestože máme světlo za zády.“ Skutečně, pluli přímo k východu a každá součást jejich malé hradby musila být ostře vidět. Měsíc zapadl, slunce však dosud nevyšlo a na palubě vládlo podivné příšeří, které činilo obrysy předmětů nezřetelnými. Až dosud byla prázdná, nikdo z posádky se nedal spatřit. Petrovi se zdálo, že se po obou stranách palubní nástavby něco pohnulo. Napjal zrak a spatřil jakousi nezřetelnou hmotu, posunující se zvolna kupředu. „Jdou,“ řekl tiše Morrison a podložil si zbraň levou rukou. „Valí před sebou soudky jako štít, Cabrera nemívá špatné nápady. Sám se ovšem neukáže, za to dám krk.“ Pečlivě mířil, vyčkávaje, až se něco objeví za pohyblivým krytem. Rána třeskla a po ní se ozval pronikavý výkřik. Levý soudek znehybněl. Muž za pravým soudkem znervózněl a na okamžik vysunul hlavu. Morrison vypálil podruhé a muž, zasažený přímo do čela, se zhroutil tentokráte bez hlesu. „Na chvíli je pokoj,“ poznamenal spokojeně Morrison. „Jsem zvědav, přijde-li kapitán na nápad vytáhnout na nás některý z těch těžkých kulometů, co vezeme Gardenovi.“ Ohnivá sluneční koule se vyhoupla nad vodu přímo za jejich zády a Petr se k ní obrátil. Okamžik se díval před sebe a clonil si zrak. Zaujala jej malá černá skvrna, která se ostře odrážela na žhavém slunečním terči. Protahovala se v čárku, jejíž konec se nejasně rozplýval. Petr nepochyboval, že je to kouř z parolodi. „Loď přímo před námi, pane Morrisone!“ zvolal radostně.
∗∗
Potupná přezdívka, kterou dávají seveřané příslušníkům románské rasy
∗ ? ∗ ∗∗ ?
?
Vojenský převrat
Důstojník se na okamžik obrátil. „Je to loď, ale je ještě příliš daleko, pětadvacet až třicet mil,“ prohlásil. „Bude trvat nejméně hodinu, než se s ní setkáme, ale Cabrera jistě změní včas kurs a vyhne se jí.“ „Třeba si jí včas nevšimne,“ pravil důvěřivě Petr. Morrison neodpověděl a obrátil pozornost znovu k palubě. V ostrém slunečním světle bylo vidět oba muže, mrtvého i raněného, který byl zasažen do ramene. Nikdo si netroufal odnést je a opuštěné soudky se zakutálely až k přednímu stožáru, kde se jich zmocnil Morrison a zesílil jimi svou malou hradbu. Čtvrthodina uběhla v naprostém klidu a pak ještě jedna, paluba byla liduprázdná a nestalo se nic zvláštního, jen loď změnila náhle koncem druhé čtvrthodiny prudce směr. Slunce stálo nyní hodně vlevo, mnohem dále, než odpovídalo dráze, kterou zatím vykonalo na obloze. „Cabrera změnil kurs,“ poznamenal Morrison. „Ale ta loď taky a je už o hodně blíž, podívejte se!“ zajásal Petr. Morrison zapomněl na opatrnost a vzpřímil se. Vzápětí zapraskala celá salva ran z pušek a malý muž se chytil s bolestným výkřikem za rameno. „Blázni a děti mluví pravdu, ale člověk je nemá vždycky poslouchat,“ bručel, klesaje opět za ochrannou barikádu. Z velitelského můstku i z vraního hnízda zadního stožáru rachotily nepřetržitě pušky, střelci se však neukázali, jen za stožárem se občas objevila hnědá tvář, ale Morrison uznal, že je to příliš vysoko, a že by nemělo smysl vyplýtvat na muže ve vraním hnízdě poslední dvě rány. „Já vám to zavážu!“ nabízel se Petr. Spatřil úzký pramínek krve, který crčel z Morrisonova rukávu. „To nestojí za řeč, lež klidně a nevystrkuj hlavu,“ odbyl ho důstojník. Přitiskl se až ke stožáru a velmi opatrně se vzpřímil. Nyní měl dobrý kryt a mohl se bez obavy obrátit k střelcům zády. Zadíval se na loď, která se vůčihledě zvětšovala, a překvapeně hvízdl. „Hrome, je to on! Kde se tu bere?“ „Kdo? Vy tu loď znáte?“ Petr hořel zvědavostí a přestal se starat o střelbu, která ještě zesílila. Klekl si, ale Morrison ho bezohledně stlačil rukou k palubě. „Lež klidně, blázne, dočkáš se!“ řekl přísně. Bručel si něco sám pro sebe a zvědavý Petr zaslechl cosi o „sedmi až osmi letech, které za to může dostat“. Pak se k němu Morrison obrátil s přímou řečí. „Dosvědčíš mi, že jsem střílel v sebeobraně a na tvoji ochranu a že mne Cabrera napadl prvý!“ Petrovo srdce překypovalo vděčností k podivnému dobrodruhovi, byl ochoten dosvědčit mu cokoli. „Dobrá,“ řekl spokojeně Morrison. „Před námi je »Hernando Pizarro«, bitevní loď španělské republiky. Nevím, kde se tu bere, snad jede někam na návštěvu. Původně se jmenovala »Canada« a patřila Anglii, ale mazaní Britové ji prodali dva roky po světové válce, když zastarala, Španělům. Na strašení v Pacifiku je moderní dost. Má devětadvacet tisíc tun a dvaadvacetipalcové kanóny. Pluje tak rychle, že jí žádná obchodní loď na světě neuteče. Podívej se, už je dobře vidět!“ Vzal ho za ruku a postavil ho před sebe, kryje ho tělem. V Petrovi se zatajil nadšením dech. Byl to také úchvatný pohled na ocelového obra, šedočernou skálu, ženoucí se oceánem s takovou prudkostí, že po obou stranách přídě kypěla voda bílou pěnou jako pod mlýnským kolem. „Mohl by jet ještě rychleji, milý »Pizarro«, kdyby kapitán nešetřil uhlí,“ řekl Morrison. Díval se na loď s jakousi pýchou, jako by jí velel sám. „Cabrera uhýbá, ale není mu to nic platné.“ Skutečně také „Pyrakmón“ sice změnil znovu kurs, ale pancéřová loď zahnula prudce vpravo a zkřižovala jeho dráhu. Byla už docela blízko a Petr se mohl po libosti obdivovat jejím pancéřovým věžím, dlouhým hlavním děl, které z nich trčely, a obrněným stožárovým košům, zježeným kulomety. Pestré praporky začaly stoupat na signální stožár, žlutý kříž v červeném poli - písmeno R - a potom červený obdélník v bílém poli, modře lemovaném, písmeno W. Petr věděl, že obě značky dohromady znamenají zcela nezávadný dotaz: „Odkud přicházíte?“ a velmi se podivil, když zjistil, že kapitán nejenom neodpovídá, ale mění znovu směr. Obrněnec se náhle octl po levém boku „Pyrakmóna“, ale záhy ho opět „uzavřel“, jak říkají námořníci, a postavil se mu znovu bokem v cestu. Signalizoval „Stůj“ a potom se k dosavadním praporcům přidružily dva nové, bílý pruh v modrém poli a modrý pruh v žlutém, písmena J a M, signál: „Jste v nebezpečí!“ „Ten velitel má smysl pro humor,“ podotkl chmurně Morrison. Petr nechápal, co tím míní, ale brzy porozuměl, když spatřil bílý obláček dýmu, který se objevil u boku obrněnce. Hned nato zahlédl zpěněnou rýhu, kterou kule vyrazila z vody několik desítek metrů před „Pyrakmónem“, a uslyšel slabé zadunění.
„Zastřelují se,“ řekl suše Morrison. Střelba na „Pyrakmónu“ ztichla docela a Petr i důstojník byli tak zaujati pancéřovou lodí, že se přestali o palubu za svými zády starat. Druhý granát válečné lodi hvízdl nad jejich hlavami a zapadl za „Pyrakmónem“. „Podívejte se, zastavují a spouštějí bárku!“ křičel Petr. Ruka se svezla s jeho ramene. Petr se prudce otočil a spatřil Morrisona, podivně nachýleného a kašlajícího krev. Měl zsinalý obličej, a jak se pomalu hroutil, upustiv pistoli, padl hochův vyjevený zrak na rukojeť dýky, trčící pod jeho lopatkou. Přiskočil k hradbě a spatřil Cabreru, prchajícího k schůdkům, které vedly na velitelský můstek. Vlna zuřivého hněvu zalila Petrovo srdce. V náhlém popudu se bleskurychle shýbl, zvedl pistoli, opřel ji o soudek a okamžik mířil. První rána šla mimo, ale druhá zasáhla cíl. Modře oděný muž zakolísal, rozpřáhl ruce, okamžik ještě stál podivně vypjat na schůdcích a pak se zřítil na palubu, kde zůstal nehybně ležet. Z kormidelníkovy kabiny zařinčel zvonek lodního telegrafu, stroje „Pyrakmóna“ zvolnily chod a po chvilce ztichly úplně. Loď ujížděla ještě značný kus setrvačností a posléze se zastavila, kolébajíc se mírně z hoku na bok. V tom okamžiku k ní přirazila motorová bárka obrněnce a četa námořníků, ozbrojených revolvery a krátkými puškami, zaplavila palubu. To vše vnímal Petr jen podvědomě, jako velmi vzdálený výjev, který se ho netýká. Klečel vedle Morrisona, držel ho v náručí a hleděl s hrůzou na kaluž jasně rudé krve. Třísnila palubu a rostla po každém zakašlání smrtelně raněného muže. Morrison k němu obrátil ztrhaný zrak. „Dostal jsi ho?“ šeptal mezi dvěma záchvaty kašle. Petr jen mlčky přikývl. Nemohl mluvit, v hrdle ho něco dusilo a oči se mu zalévaly slzami. Radostný svit vyjasnil tvář umírajícího. Petr vztáhl ruku, chtěl vytáhnout dýku z rány, ale malý muž zavrtěl důrazně hlavou. „Není pomoci,“ šeptal s námahou. Hlava mu klesla na prsa, ale ještě jednou ji polekaně zvedl při náhlém hluku, který se ozval za jejich zády. Mladý důstojník z válečné lodi přeskakoval s revolverem v ruce barikádu. Stanul v údivu nad podivnou skupinou a začal se Petra vyptávat, nejprve španělsky a potom anglicky, ale hoch ho neposlouchal. Tiskl ucho k Morrisonovým rtům a snažil se zachytit jeho poslední slova. Opakoval je bezradně po něm, aniž jim rozuměl, byla to řeč, kterou neznal. Malý muž obrátil zrak k důstojníkovi, jenž se skláněl nad ním, a snažil se se zoufalým úsilím něco říci, ale proud krve udusil jeho slova. Křečovitě se zachvěl a potom znehybněl v Petrově náruči. „Je mrtev,“ pravil tiše důstojník. Postavil se do pozoru, přiložil ruku k čapce. Petr položil tělo měkce na palubu a pomalu vstával. Rozhlédl se udiveně po kruhu námořníků v modrých uniformách, na jejichž čepicích četl zlatý nápis „Hernando Pizarro“. Teprve nyní si uvědomil, že se „Pyrakmón“ octl v moci válečné lodi. Pochopil, co to znamená pro něho i pro jeho oba druhy, a pro tu chvíli zapomněl na malého důstojníka, jenž ležel mrtev u jeho nohou. „Pyrakmón“ dostal posádku třiceti mužů z válečné lodi, vedenou praporčíkem, a pokračoval ve své cestě, jejímž cílem ovšem již nebyla Ohňová země, ale Valdivia, nejbližší větší chilský přístav s policejními a soudními úřady. Poněvadž bylo horko, nebylo možno vézt mrtvé muže s sebou. Lékař z válečné lodi je prohlédl a po sepsání protokolu, jejž podepsal i Petr, byli pohřbeni do moře. Nato se obě lodi odloučily, „Hernando Pizarro“ zamířil přímo k Rádiovému ostrovu, jehož polohu si Petr dobře zapamatoval z Morrisonova sdělení Juelovi. Den nato časně zrána vjížděl do Kodaňské zátoky a pronikavý hlas jeho sirény vyburcoval Juela a Thrigeho předčasně z tvrdého spánku. Usnuli až pozdě v noci, k smrti utrmáceni - celý den a značnou část večera strávili hledáním Petra. Nenapadlo je, že odjel s „Pyrakmónem“, domnívali se, že se střetl s některou skupinou námořníků, přicházejících občas na břeh, a stal se jejich obětí. Hledali jeho tělo ve všech dostupných skalních stržích i na okraji močálů a vzdali se marné práce teprve, když vyčerpali všechny své síly a zhroutili se únavou. Petrovo zmizení je zdrtilo, oba si hocha velmi zamilovali a nedovedli si představit, že už ho nikdy neuvidí. Za těchto okolností patřili jen s malým zájmem z Rozhlednového vrchu na příjezd nové lodi. V Thrigem však přece jen procitl námořnický duch, a když sestupovali zvolna k lodi, spouštějící kotvu, prohlížel si s obdivem mohutného obrněnce a začal počítat jeho děla. Náhle se zastavil a popadl kadeta za rameno. „Pane Jueli, podívejte se!“ vyrazil vzrušeně. „Na mou víru, je to on, tamhle u té první věže, mezi těmi chlapíky se
zlatem! Haló, Petře, starý darebáku, kde ses tam vzal?“ Volal, křičel a smál se, jako by byl pozbyl rozumu. Kadet měl v prvé chvíli skutečně tuto obavu, ale když se ještě více přiblížili k pobřeží, spěchajíce, jak to jen srázný svah dovoloval, spatřil Petra také. Radostně začal mávat rukama a křičel o závod s Thrigem. Petr jim odpovídal z plna hrdla a sestoupil hned za poddůstojníkem do člunu, poslaného velitelem pro oba trosečníky. Potom už nemohl vyrazit ze sebe ani hlásku, ježto ho Thrige sevřel do náručí tak pevně, že ho div neudusil. Kadetovo objetí bylo neméně srdečné a zaplašilo všechny Petrovy obavy, že bude řádně vyplísněn za své zběhnutí ze stráže. Moudře o něm raději nemluvil a k jeho veliké úlevě ani Juel, ani Thrige se o jeho provinění slovem nezmínili. Kadet se vzdal úmyslu, že Petra jaksepatří rozebere, po své rozmluvě s velitelem obrněnce. Dozvěděl se, že nebýt hocha, nebyl by je „Hernando Pizarro“ vůbec našel. Obrněnec plul na přátelskou návštěvu do Japonska, oplatit návštěvu křižníku „Ojama“. Velitel dostal příkaz poohlédnout se po místě, z něhož přicházely tajemné signály, zachycované v posledních týdnech chilskými i středoamerickými rádiovými stanicemi na pobřeží Pacifiku. Zaslechly je také některé lodi, plující mezi Austrálií a Jižní Amerikou, a goniometry se pokusily o určení polohy místa, odkud signály přicházely. Vzbudily velký zájem ve veřejnosti, když kterýsi čiperný novinář přišel na myšlenku, že by to mohla být písmena ETE, rádiová značka zmizelé lodi s dánskými kadety. Úřední místa se sice dívala na tento nápad skepticky, ale dánská vláda sama požádala chilské a severoamerické válečné námořnictvo o příležitostné pátrání. Poloha, jak ji určily goniometry, byla ovšem jen přibližná a „Hernando Pizarro“ hledal ostrov o dvě stě mil dále na východoseverovýchod, než skutečně ležel. Velitel obrněnce osobně všem těm domněnkám mnoho nevěřil a domníval se, že jde o náhodnou souhru atmosférických poruch. Přesto však, když potkali „Pyrakmóna“, plujícího dosti neobvyklým směrem, chtěl ho zastavit a zeptat se, jestli nespatřil cestou něco nápadného. Na palubě „Pyrakmóna“ se však právě v tu chvíli odehrával boj, jehož příčinou byl Petr. „Nebýt vašeho plavčíka, byl by se mohl kapitán té podloudnické lodi klidně zastavit a pověsit mi na nos takového bulíka, jakého by si byl vybral,“ končil velitel obrněnce. Juel to plně uznával a prominul Petrovi všechny domluvy. Důstojníci válečné lodi přijali trosečníky velmi srdečně. Zahrnuli je dary, v prvé řadě šatstvem a prádlem, břitvou, holicím mýdlem a všemi prostředky, které z nich učinily zase „příslušníky civilizovaného světa“, jak se vyjádřil Thrige. Měl nyní nadbytek tabáku a lulek dostal hned několik, takže mohl kouřit každý den z jiné, jak ho škádlil Juel. „Hernando Pizarro“ se zdržel u ostrova jen jediný den. Důstojníci i posádka si přišli prohlédnout Jeskyni a vysílací stanici trosečníků a žasli nad tím, jak mohli strávit za tak nepříznivých poměrů rok na ostrově v plném zdraví. „Nepřivezli si s sebou žádné bacily, a proto zůstali zdrávi,“ usoudil lodní lékař. Ostrov, který byl beze všeho života, postrádal i tyto nejmenší, ale nejzhoubnější nepřátele člověka, a tak byl jistě názor muže vědy oprávněn. Trosečníci dali ochotně důstojníkům i mužstvu na památku jednotlivé kusy svého skrovného zařízení, Petr si jen schoval luk a jeden šíp spolu s dýkou z mečounova zubu - chtěl se se svými zbraněmi pochlubit doma. Dne 29. prosince časně zrána zdvihl obrněnec kotvy. Juel, Thrige a Petr stáli na velitelském můstku a dívali se na ostrov tak dlouho, dokud se neproměnil v šedočerný proužek, splývající s mořem i oblohou. „Až odtud pojedeme příště, povezeme si každý milión,“ prohlásil Thrige, dýmaje spokojeně ze své lulky. „Jen aby se nám ostrov zatím nepropadl do moře jako v té Petrově knize,“ dobíral si ho Juel. „Jakpak se jmenovala, Petře?“ Zadumaný hoch přeslechl kadetovu otázku. Vzpomínal na- Morrisona a na jeho poslední slova, z nichž si některá zapamatoval, ačkoli jim nerozuměl. „Nu, co je s tebou, Petře, neslyšíš, že tě pan Juel volá?“ vyrušil ho Thrige z myšlenek. „Snad ti není líto, že opouštíme ostrov?“ podivoval se Juel. Petr se začervenal a po krátkém zdráhání pověděl, na co právě myslil. Opakoval také poslední Morrisonova slova. „Byl přece jen lepší, než jsme si o něm myslili, ať odpočívá v pokoji,“ pravil vážně Thrige, rozhlédnuv se po moři, pod jehož hladinou spal Morrison svůj věčný sen. Juel přeložil těch několik slov, jež Petr opakoval správně, zkomoliv jen jejich přízvuk. Byla latinská, ale nedávala žádný smysl. Teprve po návratu do Kodaně, když jednoho dne vzal namátkou do ruky Vergiliovu Aeneidu a probíral se v ní, našel v dvanáctém zpěvu, co chtěl říci Morrison:
„Každému určen je den, jen kratičký, mizivý navždy, všem jest života čas však slávu si prodloužit skutky, to jest chrabrosti cíl.“
OBSAH
1. ZKÁZA LODI „KRONBORG“ .................................... 5 2. TROSEČNÍCI ............................................................. 19 3. BOUŘLIVÁ NOC ...................................................... 35 4. NEHOSTINNÁ ZEMĚ ................................................ 57 5. SLANÉ JEZERO ......................................................... 71 6. HORKÁ SKÁLA ......................................................... 84 7. PETR SE ZTRATÍ ........................................................ 98 8. SOUTĚSKA SMRTI ................................................. 110 9. THRIGEHO KOŘIST ................................................ 122 10. MRTVÝ OBR .......................................................... 139 11. OKŘÍDLENÝ LUPIČ .............................................. 161 12. ELEKTRICKÝ OHEŇ ............................................ 173 13. JESKYNĚ MRTVÝCH ........................................... 188 14. LOĎ FLIBUSTÝRŮ ................................................ 202 15. OSTROV DOSTANE JMÉNO ............................... 215 16. ZEMĚTŘESENÍ ....................................................... 227 17. VLÁDA ZIMY ......................................................... 245 18. OHNIVÝ SLOUP .................................................... 265 19. STRÁŽCE VRAKU ................................................. 283 20. „HERNANDO PIZARRO“ ...................................... 307 OBSAH ......................................................................... 334
