Richard Crha
Narozen 19. 10.1953 v Litoměřicích. Dramaturg kulturního střediska, novinář a redaktor, spisovatel, jeho básně vycházejí v několika časopisech. Kromě toho, že se narodil a ještě se mu nepodařilo umřít, pracoval s některými mnohem zodpovědnějšími spoluobčany v Televizním klubu mladých (ČT), když byl mladý, rovněž v Ahoji na sobotu, když ho bavilo volat Ahoj, načež, když měli lidi plné ruce klíčů, kterými si chtěli aspoň jednou zazvonit, přestoupil do Mladého světa, kde obdivuhodně omládnul a psal texty ne-li do mramoru, tak pískovce určitě. Celý dvacet let opatroval svůj celoživotní projekt, totiž časopis Pivní kurýr, kde šířil osvětu mezi lidma, kteří si zamilovali pivo jako takové a jeho vlastní hlavou vymyšlený slogan: "Kdo nečte Pivního kurýra, pije nevzdělán," byl velmi oblíbený ve všech cenových skupinách. Poslední jeho zodpovědnou prací byl televizní pořad "Stalo se...", ve kterém si společně s autorem projektu Jiřím Podlipným dělal tak dlouho srandu z politiků, až jim to zatrhli. Poslední dva roky již jen píše knihy a má rád jednu holku, protože je věrný.
Proč jsem se zatím ještě nezastřelil
…Proč jsem se zatím ještě nezastřelil? Protože nemám žádnou pistoli, to dá rozum. A řeknu vám rovnou, že bez pistolky se nezastřelíte, i kdybyste moc a moc chtěli. Ačkoliv se samozřejmě nemohu ani za nehet k někomu přirovnávat, myslel jsem i v tento okamžik na svého největšího oblíbence přes psané slovo, totiž na Ernesta Hemingwaye, který si v Ketchumu ve státě Idaho, když mu došlo, že už nemá o čem psát, že už mu psaní sebralo všechny síly, vzal ze stěny hamerlesku, kterou si vložil do úst, na chvíli se zamyslel a pak zmáčknul spoušť, přičemž si samozřejmě opřel hlavu o stěnu, aby mu nábojnice v hamerlesce neodnesla celou jeho stále geniální hlavu příliš daleko. To si, laskavě, zapamatujte, kdybyste se náhodou chtěli také zastřelit, aby vás příbuzní nehledali po místnosti a neskládali vás z kousků jako puzzle. Takže, vážení, když už, tak pevně zapřít hlavu o stěnu.
Richard Crha
Proč jsem se zatím ještě nezastřelil
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno!
© Richard Crha, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-100-7 (PDF)
Motto: Na velmi ošidném úsloví, ţe moudřejší ustoupí, je zaloţena světovláda hloupých. A snad i proto je křesťanství, myslím si, vystavěno na velice špatných základech: Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem – nebo – Ukradl jsi mi halenu? Dám ti i svou sukni, přibliţně tak nějak nám to řekl Jeţíšek. A já se jen nestačím divit, kolik hajzlů takovou filosofií de facto podporujeme…
***1 Proč jsem se zatím ještě nezastřelil? Protoţe nemám ţádnou pistoli, to dá rozum. A řeknu vám rovnou, ţe bez pistolky se nezastřelíte, i kdybyste moc a moc chtěli. Asi tak. Pokud si myslíte (a já to na vás vidím), ţe jsem na samotný rozjezd této novely příliš pesimistický, tak se nenechte zmást: Mám náladu velmi, velmi dobrou (byť mi není dvakrát), a přesto bych se úplně nejraději ze všeho zastřelil; kdybych ovšem měl tu pistolku. Stačila by bohatě jedna a nemusila by být ani opakovací. Jedna rána bohatě stačí, postupně vysvětlím. Jako hlasatel počasí bych moţná vtipně pověděl, ţe se nade mnou stahují temné mraky, má obloha potemněla, chumelí mi v duši a hvězdičku v podobě naděje na mé nebeské klenbě nenaleznete. Malá odbočka k tomuto: Nebeskou klenbu jsem vţdycky miloval a byl z ní doslova paf. Jiţ jako dítě jsem si myslel, ţe hvězdičky na nebi jsou mí andělíčkové. Ţe tu a tam zlatavě blikají a tím mne pozdravují. A já jim také mával a vlastně mávám i dnes. Příliš dětinské? Ač jsme byli s bratříčkem od dětství nekřtění pohané, večer co večer, kdyţ jsme musili na kutě, přeříkávali jsme si čtyřverší, kterému nás nejhodnější maminka maminek naučila: Andělíčku, můj stráţníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, buď mi vţdycky ku pomoci.
Přiznám se, ţe to někdy fungovalo. Ale taky se přiznám, ţe uţ to nefunguje. Jen ta nebeská klenba zůstala stejná a já se s ní tak trochu a nostalgicky loučím. Ještě malá odbočka k tomuto: Ačkoliv se samozřejmě nemohu ani za nehet k někomu přirovnávat, myslel jsem i v tento trudný okamţik na svého největšího oblíbence přes psané slovo, totiţ na Ernesta Hemingwaye, který si v Ketchumu ve státě Idaho, kdyţ mu došlo, ţe uţ nemá o čem psát, ţe uţ mu psaní sebralo všechny síly, vzal ze stěny hamerlesku, kterou si vloţil do úst, na chvíli se zamyslel a pak zmáčknul spoušť, přičemţ si samozřejmě opřel hlavu o stěnu, aby mu nábojnice v hamerlesce neodnesla celou jeho stále geniální hlavu příliš daleko. To si všichni moţní potencionálové, laskavě zapamatujte, kdybyste se náhodou chtěli také zastřelit, aby vás příbuzní nehledali po místnosti a neskládali vás následně z kousků jako puzzle. Takţe, váţení, kdyţ uţ, tak pevně zapřít hlavu o stěnu, jinak je z vás puzzle. Nemít však o čem psát, to je vám, panečku, velmi silné téma ku psaní – protoţe uţ naprosto přesto víte, ţe toto bude docela poslední věc, kterou seštelujete dohromady, alespoň co se psaného slova týče. Seštelovat se dá mnohé. Asi jako děti, kdyţ jsme skládaly do kupy krystalku, tedy velmi amatérské rádio. Mám ovšem hodně trapný pocit, ţe mluvím o něčem, co bych neměl říkat ani před svou blíţící se smrtí. Asi tak. Je na světě hodně lidí, kteří si myslí, ţe nikdy neumřou, ale jedno vám povím; taky umřou. Jako já a jistojistě jednou i vy, byť později, ale na tom tak nesejde, protoţe se tam nakonec stejně všichni sejdeme. Ne ţe bych se na vás nějak výrazně těšil, to rozhodně ne, protoţe nemám návštěvy v přílišné lásce; vlastně nemám rád návštěvy jako takové vůbec. A aţ budu někde na hřbitově, bude-li mně tam chtít někdo uloţit, raději za mnou ani nechoďte; bývám nevrlý i jako mrtvý, a tam, mezi vysokými topoly a zelenkavými tújemi mám rád svůj klid. A ještě jedna menší odbočka k tomuto:
Byly dny v mém ţivotě, u kterých nemám ánunk, o čem vlastně byly. Jen tak namátkou jsem si dnes odpoledne spočítal, ţe jiţ polykám vzduch na tomto světě neuvěřitelných 22. 222 dní, coţ by svádělo k malé oslavě, neboť ţádné podobné kulatiny jiţ nikdy nenastanou. Ne ţe by nebylo s kým slavit, ale nebylo co. Kdyţ jste na světě 22. 222 dní, jde to s vámi hodně z kopce. Přišla mi však na mysl jiná pošetilost: Kolik těch dní bylo profláknutých, respektive
a eufemisticky
pověděno
jalových,
nesmyslných,
ledabylých,
nanicovatých, prostě k ničemu? Nemohl jsem se dopočítat, stejně jako těch hvězdiček, andílků na nebeské klenbě. Zpět ku ději: Byl za mnou včera v hospodě Švajcar George na dvě malá pivka a věnoval mi ostrou nábojnici do své osm-a-třicítky, kterou měl zavěšenou pod maskáčemi. Taurus, moc dobrý revolver. Malý, výkonný. Takţe jediné střelivo uţ bych měl, teď se jen dostat k té potřebné pistolce. George přijel na černé motorce BMW 800. Také tuze pěkná věc, noblesní. On to byl vlastně stroj značky Dněpr, přesně padesát let mu letos bylo, ale motor měl z BMW. Silný, hlučný, majestátní. Prostě paráda. Chtěl jsem po Georgovi, jestli by se mnou neudělal s tím strojem jedno kolečko kolem našeho vesnického náměstíčka, ţe uţ jsem strašně dlouho neseděl v sajdkáře. Asi tak padesát let jako ona motorka zn. Dněpr (motor BMW 800). „Příště,“ řekl George, „musím tam dát sedačku, protoţe normálně v ní vozím jen svýho psa.“ Tiše jsem záviděl jeho hafanovi a přál jsem si v tu chvíli býti psem. I tím nejprašivějším. George ovšem přijede aţ v sobotu, protoţe si přiveze dva obrovské štrůčky uzeného bůčku, které mu obé v naší udírně značky Český Golem řádně pro-udíme,
jeţto tento jím zakoupený bok je prohnán jen párou a k uzenému mívá hodně, řekl bych aţ hodně daleko. Doba je jiţ taková, ţe i uzené pouze vypadá jako uzené. Doba je jiţ taková, ţe všechno jen tak vypadá. Malá odbočka k tomuto: Pokud vás zaujala zmínka o naší udírně značky Český Golem (a já na vás vidím, ţe jste docela naţhavení), přidám vám k ní několik podrobnějších zajímavostí. Třeba z toho budete rozpálení jako trouba. Vyrobili jsme Českého Golema se svým bratrancem S. ze šatnové plechové dvou-skříňky, kam si dříve milí dělňasové před šichtou odkládali šatstvo a nějaké ty drobnosti. Lidi, co přicházejí do naší venkovské hospůdky Na náměstí, jsou z našeho Golema doslova jurodiví. Vodíme je k němu jako exkurse a tak jsem si, abychom šetřili slovním výkladem, vzal bílou a oranţovou křídu a popsal jednotlivé jeho součástky včetně jeho nejbliţšího okolí: Vstupní otvor – Místo pro vloţení šému – Teplomíra – Roura – Kotel – Náhradní roura – Švestka na uzení – Dříví na zátop – Vlhké piliny – apod., takţe nemáme s bratrancem S. tolik práce s mluvením a zvídavým návštěvám jen spoře ukazujeme prstem, co znamená toto a co toto, a co všechno tato tota dohromady. Jde přibliţně o velmi podobnou scénu jako ve filmu Jára Cimrman leţící, spící. Myslím si, ţe takovou udírnu nemá nikdo na světě. Dokonce i dva Thajci, kteří k nám nějakým nedopatřením zabloudili ((zjistili jsme však, ţe se v naší vsi (povaţte!) přeučují na ajťáky)), tak si našeho Golema fotili svými thajskými fotografickými přístroji jako diví, aţ jsem jim řekl englicky: „Vy dva Thajci, kulihrášci moji drazí, to budou v Bangoku, ale i Pattayi čubrnět, co my čeští kluci zvládneme levačkou…“ No, jen levačkou to nebylo, makali jsme na tom i pravačkou, to dá rozum. Bylo například nutno fleksou, čili rozbruskou, odpálit prostřední stěnu, provrtat
otvory na závěsné ocelové tyčky, zohýbat silné dráty na závěsné háčky, utemovat otvory kolem roury a tomu podobně, těch činností bylo povícero. Ještě však musíme s bratrancem S. najít kus plechu, který umístíme u blízkého
ohniště
na
osmah
vuřtů.
Ten
plech
se
bude
důvěrně
jmenovat: U dvanácti měsíčků, jeţto kolem tohoto ohniště je rozloţeno dvanáct ytongových kostek s prkýnky, aby lidi případně nestudila zadnice, to jen tak na okraj, abyste byli v obraze. A u prkýnka s cedulkou leden jsme umístili cedulku ještě jednu: Reservé pro Marušku (šla pro jahody). Taky jsem řekl Švajcarovi Georgemu z Curychu, ţe to, co právě čmárám na hospodské účtenky tuţkou zn. Mentor, tvrd. N°2 a tuto pravidelně okrouhávanou ořezávátkem zn. Mapson, je celé jaksi na okraj, jakási pouhá marginálie, protoţe čím dál tím častěji si uvědomuji, ţe celý náš ţivot vezdejší je jaksi a pouhopouze lehce nedopečenou bábovkou, která, kdyţ se dopeče, tak uţ u toho nejsme, protoţe jsme se krátce předtím zastřelili nebo udělali něco tomu podobnému. Ale obraťme list. „Georgi, to mi ovšem pověz, jaké je podnebí v tom vašem Curychu?“ „Jako ve Stříbrné Lhotě. Na hovno,“ odpověděl mi vcelku lakonicky. Hned mi bylo z jeho věty jasné, ţe do ţádného Curychu nemusím ani jezdit. Ţe stačí sedět u ohniště na jedné naší ytongové kostce s dřevěným prkýnkem ve Stříbrné Lhotě a jste jakoby v Curychu. Taky na hovno. Navíc si můţete namlouvat, ţe sedíte na ytongu s popiskou Leden a jako Maruška si můţete kdykoliv odskočit pro lesní jahody. Rostou u nás hned za rohem a to vám řeknu, ţe jahůdka lesní je mnohem chutnější, neţ-li jahoda zahradní. George mi pověděl při druhém malém pivku, ţe jsem vcelku blázen. Nijak jsem se neurazil, protoţe se za to nestydím. Jen blázni totiţ mají dostatek času přemýšlet jen tak, na blint, byť to valného oučinu nemá. Ale to si nevyberete. Asi tak.
Jsou lidi, kteří se zase nestydí za to, ţe jsou úplně normální. Ale já nemám úplně normální lidi v praţádné oblibě. Jsou totiţ tací, jak bych to přesně vyjádřil… příšerně a úplně normální. Tak moc a moc normální, aţ mi připadají poněkud nenormální. Snad i proto jsem se doposud upřímně nezastřelil, byť uţ mám tu nábojnici. George mi také pověděl, kdyţ si nasazoval helmu a brejle, čímţ vypadal jako nacista z válečného filmu (měli velmi podobné stroje i obličeje), ţe jsem mimo jiné i schopný blbec. Velmi upřímné sdělení. Nijak jsem se však ani v tomto případě za to neurazil, protoţe se ani za to nestydím. Asi tak. Blbců je uţ na světě tolik, ţe se mezi nimi doslova ztratíte. Stanete se šedou myškou velkého stáda, které jako tupé kráčí za svým náčelníkem, ještě větším blbcem, neţ jste vy sami a to uţ je co říct. Někdy, a to v okamţicích, kdy se nechci rovnou zastřelit, říkávám si, byť jen tak pro sebe, ale častokrát: „To se nám ale letos zase urodilo blbců!“ A váţně. Někdy je doslova kumšt narazit na ne-blbce. Třeba na vás, protoţe já mám, samo-sebou, samé inteligentní čtenáře. Gratuluji vám a dejte si na mně v pekle jedno velké pivo. Máte ho tam ode mně předplacené. Asi tak k tomuto. Takţe teď, v překotném víru předposlední dnů, uţ se jen těším na to, aţ v sobotu přifrčí Švajcar George z Curychu, já mu zavěsím dva štrůčky ne-uzeného boku do našeho Českého Golema a on se mnou objede se svým Dněprem (motor BMW 800) celé to naše náměstí. Na to se váţně moc a moc těším. Protoţe kdyby nepřijel, tak se rovnou zastřelím. Asi tak k tomuto všemu.
***2 George se s tím celým svým ţivotem nijak nesral. Asi tak. Jsou lidi, kteří rovnou říkají, co si myslí. Jeho případ. Ty mám docela rád. Ale pak jsou taky lidi, kteří říkají to, co si nemyslí a přitom si myslí, ţe vy si budete myslet, jak to s vámi dobře myslí. Těm ale můţete kliďánko říct to, co občas říkávám kaţdému druhému v naší Hospůdce, kde se zastavil čas: „Kecy nemaj cenu.“ Říkává to vícero lidí na světě: „Kecy nemaj cenu.“ Jenţe občas taky kecají. Malá odbočka k tomuto: Některé kecy vypadají tak vznešeně, ţe máte pocit – to snad sedím s nějakým filosofem nebo co a on je to třeba debil jako poleno. Většinou. Dubové poleno. Těch je taky poţehnaně. Některé jejich myšlenky, obzvláště ty hluboké, nepochopíte ihned a zda-li vůbec kdy, protoţe jsou řidší neţ sedmnáct let staré ponoţky. A zalátané na osmnácti místech. Já ovšem štupuji vcelku rád, protoţe se nerad loučím se starými věcmi a místo dřevěného hříbku po babičce, který mi uzmulo nějaké příbuzenstvo, vkládám do ponoţek při látání černou bavlnkou naběračku, které na Moravě říkají hezkým slovem šufánek. Ale zpátky k ději: Jednou si jeden host objednal pivo. A kdyţ jsem mu toto jedno přinesl, pověděl mi, ţe by si dal ještě ruma. Přinesl jsem mu ruma a on mi v ten okamţik pověděl, ţe by si ještě vzal startky. Kdyţ jsem mu je přinesl, vyţádal si ještě sirky. Chvíli jsem se na něj díval a pověděl mu:
„Pane rozmilý, příště se zamyslete, coţ bude ve vašem případě asi problém, a pokuste se učinit objednávku pokud moţno co nejvíce sjednocenou do kupy. Takhle mě honíte jako financ kozu.“ Drobná odbočka k tomuto, jestli nevíte, proč se říká: „Honíš mě jak financ kozu.“ I dřívávěji bývali financové, alias berňáci, alias výběrčí daní, protoţe jiţ od stvoření člověka šlo vţdycky jen a jen o prachy. A kdyţ lidé chudí krom povinných desátek neměli čím hradit stále vzrůstající poplatky, odevzdávali finančnímu drábovi třeba i kozu. Jeţto koza bývá dosti vzpupné zvíře, míval financ mnohdy co dělat, aby ji vůbec zvládl. Toliko asi k tomuto. Jsou i v naší Hospůdce, kde se zastavil čas, chvíle, kdy ţasnu, co všechno z lidí vypadne za blbosti, kterým vévodí pan jistý pan A, kousek odsud občas bydlící. Činí dojem vcelku sečtělého rozumbrady, ale neví například, ţe bramboráky se dělají z brambor či ţe se ve slově nabytá hospoda (plná lidí) píše měkké i, ledaţe by měl na mysli, ţe takové hospody někdo v podvodné privatizaci nabyl. Měl jsem ovšem v ţivotě obrovitánskou kliku, coţ musím zaklepat, ţe jsem potkával velké mnoţství chytrých a dovedných lidí a stal se jejich obrovitým naslouchátkem, neb jenom od nich či při nich mohl jsem povyrůst, kypět a nadýmat se pocitem, jakou ţe jsem to kliku vlastně měl; stejně tak jsem se ovšem později naučil arogantní blbce odkazovat do patřičných mezí, byť mi to chvíli trvalo, protoţe jsem jim po většinu ţivota dával ještě šanci, ţe mnohé ještě pochopí a nebudou z nich vypadávat jen samé zhovadilosti. Nenechme se však někdy zmýlit: Z koho zase vypadávají jen samé jakoby moudrosti, tak někdy bývá ještě mnohem blbější neţ vypadá. Asi tak. Třeba včera a tím pádem zase návrat k samotnému ději:
Včera byl u nás v šenku jeden týpek s docela silným náběhem na původně sympatického debila a ten se zamyslel tak, aţ se mu téměř kouřilo z hlavy a pověděl na určité théma, které se zrovna v šenku probíralo, a to směrem ke všem lidem v té naší Hospůdce, kde se zastavil čas: „Uvidíme… Uvidíme… přátelé…, uvidíme,“ dodal ještě potřetí a oklepal si popel na zem, ačkoli i ti největší debilové vědí, kdyţ tak dobře vidí, ţe na to tady máme poměrně velké popelníky, které lze vidět, to dá rozum. „Uvidíme…,“ resonovalo přemoudřele celým výčepem. A to vám hned povím, ţe jsme úplné hovno viděli. Řekl bych, ţe to byl nějaký moc přechytralý týpek, ale ve své podstatě mlátil prázdnou slámu. Ta se mlátí tak, ţe do ní mlátíte a ono v ní uţ dočista nic není. Ale obraťme list k samotnému ději, pokud vůbec nějaký je.. Od Švajcara Georgeho jsem se mimo jiné dozvěděl, ţe má dvojí občanství – české i švýcarské. Zeptal jsem se ho, jaké to je býti dvoj-občanem, alebrţ já jsem pouhým jedno-občanem a cítím se být oproti němu lehce v tomto punktu lehce frustrovaný aţ retardovaný. Podíval se na mně ten George poněkud zpytavě (byť se lehkým potutelným úsměvem) a odpověděl mi, ţe ho ani jedno občanství nijak zvláště nebere, protoţe ho všechno v těle jiţ pobolívá. A to vám povím z vlastní zkušenosti, ţe můţete mít klidně občanství emerické, spojeně-emirátské nebo doslova rumunské, ale kdyţ vás něco lehce č urputně pobolívá, je vám jakékoli občanství vcelku na hovno. Nezlobte se, ţe jsem to opět vyjádřil slovem sprostým, ale abych se přiznal, ţádné inteligentnější slovo mně v ten okamţik nenapadlo. Řekl bych dokonce, ţe na hovno je na hovno. Pobolívaly totiţ v tomto případě Georgeho všechny klouby, a kdyţ jsem mu je pečlivě sečetl, měl jich stejně jako já, téţ všechny pobolívané – kyčelní, kolení, ramenné, loketní, kladkové pak všeobecně, záprstní, ale i setsakramentský kloub
Chopartův, který jest ohybačem nártu, a v němţ se poté provádí amputace distální části nohy. To jen abychom věděli, aţ nám bude jedna noha chybět. Také Georgeho zlobil ještě zrak, takţe jsem se ho občas zeptal, jestli mně ještě alespoň trochu poznává. A protoţe byl lehce nahluchlý, musil jsem mu otázku víceméně zopakovat. Ale celé to bylo roztomilé, protoţe jsme byli v ten okamţik jako malé děti a to jsou chvíle, kdy se máte pomalu a znovu na co těšit. Asi tak tomu jeho zraku: Jednou jsem mu natočil místo malého piva pivo velké a on mi vyčinil, coţe jsem mu to nalil, neb to musil místo šesti loků vypít na loků devět a to ho mírně znervósňovalo (zrakem velké pivo nepoznal, počtem loků ano, to pro méně vnímavější). Potutelně jsem se tomu usmál a jen tak hlavou mi proběhlo, ţe se dokáţeme lehce čílit i v případech, kdy dostaneme něčeho víc. Coţ v ţivotě zase tak často nebývá. Většinou dostáváme mnohem méně. Řeknu vám to ještě jinak. Jsem nyní jen obyčejný vrchní, ficka, avšak honosněji mi říkejte vrchní. I kdyţ třeba při souloţi jako takové (nebo kopulaci, říkejte tomu, jak chcete) jsem raději ten spodní neţ vrchní, protoţe uţ jsem nějaký lenivější, a hlavně na tu kterou krásnou ţenskou v téhle poloze zase jednou pořádně vidím, kdyţ si na mně nasedává jako zkušený jezdec a já se jí dívám do očí, které má zavřené. Nejspíše asi proto je má zavřené, myslím si jako spodní vrchní, ţe to všechno mezi námi proţívá asi víc neţ já. Ale moţná si taky představuje, ţe sedí na Marcellovi Mastroiannim nebo Bradovi Pittovi (to podle věku a někdy i vkusu), a ten můj malý orgán, který zrovna v ní polehounku kutá, jí jen tak lehkým náznakem připomíná, jak by to všechno bylo krásné, kdyby pod ní leţel ten či onen zmíněný. Ale tohle neřeším, protoţe: Kecy nemaj cenu.
Moţná vám přijdu jako trošku drsné individuum (dvě léta strávená v hospodském prostředí k tomu moţná svádí), ale umím být ve slabých chvilkách i něţnější jedinec, kdyţ na to ovšem přijde. Někdy mívám tak zvýšenou potřebu, erupci něţnosti, aţ nabývám pocitu (rozum-brada pan A. by jistě napsal nabívám), ţe mi snad z toho prdne v kouli. Asi tak nějak přibliţně bývám něţný, kdyţ na to přijde řeč a příhodné okolnosti ţivotní. Jenţe být dneska něţný, to uţ se moc nenosí, protoţe by o vás řekli, ţe jste nějaká fajnovka, bábovka, poeta na baterky nebo tak nějak. Anţto lidi, co sedávají v hospodě, dělávají raději ze sebe úţasné chlapáky, ale většinou nemají na to (jen svými řídkými slovními průjmy), protoţe a krátce řečeno: „Kecy nemaj cenu.“ Chvílemi se na ně dívám a říkám si, kdyţ jim nesu to pivo nebo ty kořalky, co z nich zase vypadne za rozumy a ony to jsou ve své podstatě ty samé kecy jako včera, předevčírem, vloni. A já z toho mívám občas neblahý pocit, ţe asi budu trochu chytřejší jako oni. Ale vůbec nejde o otázku chytrosti, jako spíš o to, ţe nemám tak blbé kecy jako oni den co den. Jenţe v hospodě, a to mi moţná i odsouhlasíte, se většinou nacházejí takoví ti týpci, kteří seţrali rovnou středobod zeměkoule a taky moţná i Šalamounovo hovno. Nicméně bych jim nechtěl nijak ubliţovat, protoţe to jsou docela obyčejní lidé, kterých je kolem nás milión, akorát ţe o těch 999. 999 momentálně nevíme. Protoţe ony osoby z mnoţiny 999. 999, kteří mají občas v zásobě chytré a moudré věty, sedí docela jinde. Nevíte náhodou kde? Moţná bych vám měl v druhé kapitole poslední novely o sobě něco povědět, abychom se blíţeji seznámili, jeţto vidím na vás zcela zřetelně, ţe se ještě tak úplně neznáme. Tak například já mám na sobě černou zástěru s nápisem Coca-cola, ačkoli máme v chlaďáku Pepsi-colu (marketingoví chlapci a s nimi obchoďáci těch
kterých vámi prodávaných značek vám naslibují kdeco, ale ve finále přivezou v obrovském nákladním voze pár nicotných tácků pod pivo). A hle, uţ se tak trochu známe, kdyţ víte, ţe nosím černou zástěru a dokonce s jakým nápisem. A pak přišla paní malá J., které jsem pověděl, ţe jí to dneska docela sekne. A ona řekla mi na rovinu, ţe sice děkuje uctivě za poklonu, ale ţe řeči nemají cenu. Coţ jsem víceméně respektoval, ale kdyţ někomu řeknete, ţe mu to dneska sekne, chápu, ţe to nemusí vţdy znamenat lichotku, protoţe z toho můţete i vyvodit, ţe mu to včera vůbec neseklo a zítra třeba také nesekne. Kdoví, jakéţe paní malá J. měla o mně vlastně mínění… …Jenţe na druhou stranu vám zase povím, ţe mi aţ tak na nějakém mínění uţ nezáleţí, protoţe jakmile vám začne záleţet na mínění toho druhého nebo i třetího, tak se z vás najednou stává úplně jiný člověk, neţ doopravdy jste a to není nikdy moc dobré. Protoţe by člověk měl být z jednoho kusu betonu a být alespoň přibliţně takový, jaký doopravdy je. A kecy, jak uţ víme, nemají cenu. Droboulinká odbočka k tomu: Někdy celé ty všechny kecy, coţ je na ţivotě nejtragičtější, mají kecy takovou cenu, ţe je (ji) ani neuneseme. A jelikoţ musím ty kecy, které nemají cenu, poslouchat dnes a denně, jedno vám povím zcela váţně: Ţe uţ totiţ tak úplně přesně nevím, co kecy jsou a co uţ kecy nejsou. Asi tak k tomuto. Paní malá J., abych nechodil moc dlouho kolem horké kaše, byla mojí letitou, byť neceloroční kamarádkou, jestli mi dobře rozumíte. Na váţnější vztah uţ asi váţně nemám (byť jsem si s touto paní malou J. dokázal společný ţivot představit), ale uţ jsem nejspíše zapomněl, co jeden takový váţnější vztah vlastně obnáší.
Váţně nevím co. Pořízení si vlastního hnízdečka? Pořízení dětí? Pořízení nábytku do toho hnízdečka? Pořízení si automobilového přístroje, abyste ty děti povozili po krajině, která by vám samotným připomínala dětství? A ony ty vaše děti by se u toho nudily tak upřímně, aţ by vás z toho zabolelo u srdce? Tohle si pořídit? Na to jsem uţ váţně neměl. Sílu, myšlenky a ani odvahu. Pak mi ovšem v té hlavě vyvstala jedna celkem podstatná myšlenka: Na coţe vlastně mám ještě kousek té síly a kousek té odvahy? Na coţe, neţ se zastřelím? Paní malá J. se mně na to občas zeptala, ale já jsem jí skoro vţdycky odpověděl, ať se na to zeptá třeba někdy jindy, protoţe to momentálně nevím. Nebo na to mám moc málo síly a taky moc málo odvahy. To mně napadlo, kdyţ jsem v podobný okamţik svého ţivota zaţil něco, co mně dostalo celkem naruby a doslova z kůţe. K tomu však později. Ráno jsem si pak sednul a napsal úplně jiné říkání, které mně v noci potkalo a skrze které jsem chtěl něco podstatného sdělit, ale nevím, jestli se mi to tak docela podařilo… Protoţe mám divný a nutkavý pocit, ţe se mi v poslední době docela nic nedaří… Pokud nemáte v oblibě volný verš, klidně tuto pasáţ přeskočte, byť přijdete o podstatnou část děje, ale pak to zase společně dohoníme: Uprostřed této noci… (napsal člověk ve mně a zhluboka se nadechl): / Uprostřed noci / která ţádný prostředek pochopitelně nemá / přišla k mé čerstvě povlečené posteli / Paní Smrt a zezadu / (povaţte, jak je statečná!) / píchla mi kudlu do zad / Zakřičel jsem: „Ne! Ne!! Ne!!!“ / (taky nejsem ţádný hrdina) / a moţná deset minut / (kdoví, jestli ne jedenáct) / ten člověk ve mně plakal / Mám na to svědka / bratrance S. / ale k čemu vám je takový svědek / kdyţ zrovna brečíte jak malý kluk / a nevíte nic nevíte / a nedokáţete ze sebe vypravit jediné slovo /
natoţ pak větu / Pak jsem si dal tu nejstudenější sprchu / a myslel na paní J. / jak by se asi smála tomu / kterak je můj orgán / pod ledovou sprchou maličký / aţ nicotný řekl bych / dá-li se vůbec o orgánu jako takovém / vůbec mluvit / Pak jsem si uvařil černé kafe / hodně černé / snad kvůli tomu kontrastu / jak byla Paní Smrtka bledá / ještě bledější jak já / a snad i proto mně tak usilovně / a dlouho hledala / Taky jsem si zapálil cigaretu / a Charles Bukowski / jo to je přesně ten / který uţ se nemá k světu / ale který za mnou pravidelně chodí / po točitých schodech / do poschodí / na pokoj N°4 / denně / tedy v noci / v Hodině mezi psem a vlkem (03:00 – 04.45) / a ten Charles mi zcela váţně povídá: / „Hlavně se z toho, chlapče, nepodělat…“ / coţ uţ se dneska nevídá / protoţe někteří jedinci jsou uţ podělaní v síni / a na svůj konec jsou / aţ neskutečně líní / Tak jsem se z toho nepodělal / a říkám mu: / „Poslechni, Henri Chinaski,“ / (coţ je jeho alter ego) / „víš, ţe jsi měl tenkrát velkou pravdu / kdyţ jsi napsal / ţe někdy jsme tak sami / aţ to prostě dává smysl?“ / Podíval se na mně / típnul cigáro o futra dveří / a já ty jeho dvě zpytavé oči vidím i teď / byť dávno odešel / Pak jsem se šel projít / řekl bych přímo naproti / prvnímu rannímu busu / jestli třeba nepřijela paní malá J. / se štrúdlem/ abych jí dal malou pusu / Šel jsem pomalu šourem / mně uţ nejde dostat do poklusu / ale šofér M. mi řekl / ţe sem skoro nikdo nejezdí / ţe je to konečná všech konečných / ţe lidi většinou jezdí jen tam a zpátky / snad jenom v případech / kdy bouchají silvestrovské šampusové zátky / a jsou z toho tak trochu popletení / ţe zajedou omylem aţ na konečnou / kde uţ nic není / omylem tam prostě zajedou / protoţe usnou a pak se teprve probudí / na té své konečné / řekl šofér busu M. / Snad jedině ta Paní Smrt znala přesně cestu / kolem topolů a tújí / tu cestu věčnou / kde uţ jen naše stíny plují / (a věděla přesně, proč jede aţ na konečnou) / A já si zapnul svou malou černou vestu / ve které nosím všechno co mám: / tuţku zn. Mentor, tvrd. N°2 / hospodské účtenky a ořezávátko zn. Mapson / a moţná i ten čistý štít / (i ten vám klidně na památku dám) / co taky můţete po jednom chlapákovi chtít?/ Vracel jsem se zpátky od zastávky busů / a poslouchal zpěv ptáků / Měli moc hezky nacvičenou skladbu / tuším ţe tra-la-la / (nebo tak nějak) / moţná to bylo la-la-la-tra-la-la / kdoví co si ta kosice vlastně zpívala /
A já je v korunách stromů / zdravil pokynutím levé ruky / protoţe stromy v té aleji byly jen nalevo / nebo jsem šel v protisměru napravo / ale to uţ nikdo nezjistí /snad jenom ti/ kteří pukají závistí / ţe si chodíte kudy chcete / No a co / říkávám si někdy / Tak se z toho nepodělej / ty jeden umouněný světe! / Pak před naší hospodou / kde se zastavil čas / zastavil chlápek z Kovošrotu s vlekem / (měl dva návěsy a na jednom z nich uţ vrak byl) / zatímco já uţ se dávno usmířil /se svým věkem / a on vám kluk jurodivá / řekl kouzelnou aţ přenádhernou větu / jaký je jeho dnešní cíl: / Ţe si jede pro ten druhej vrak / a mně došlo / ţe si moţná přijel pro mně / ţe uţ je to prostě tak / ţe uţ jsem taky do šrotu / i kdyţ ještě nejsem kovo / například jako stará kamna značky Musgrafe / nebo Filakovo / Ale co vám budu povídat / odvezl si ten chlap / jen modrého Peguota / a já - byť mám modrou v oblibě - / Peguot ještě nejsem / mám jen kus toho svého ţivota / Moţná někdy jindy / řekl jsem mu na odchodnou / ale nebylo zcela jistý / kdo si pro koho vlastně přijede / oklikou anebo taky rovnou / Někdy se vám prostě zadřou / všechny písty / a přes to uţ vlak nejede / A tak prostě přijela ta vznešená Paní Smrt / i se svým dokonalým chlazením / a rovněţ ten Kovošrot / zatímco Peguot v modré barvě / uţ byl na tom vleku napadrť / a moje láska všech lásek / si šla lehnout / někam na kompost / anebo taky do krajiny / všech zvadlých sedmikrásek / George, kdyţ dočetl, pověděl, ţe se mu to celkem líbí, ale byl jediný. Nejspíše proto, ţe nikomu jinému jsem to totiţ přečíst nedal. Asi tak k tomuto dočasnému (?) pomatení.
***3 Ale obraťme list. Měl jsem velkou potřebu (neděste se zatím) s někým si popovídat (George bohuţel odjel na otočku do Švajcu). Byť jako nosič nápojů jsem se nenarodil, celkem mně ta práce baví, ale s těmi pravidelnými místními si toho moc nenapovídáte. Jsou jako kávomlýnek (spisovně kafemlejnek?) a moţná se tak jiţ narodili. Ale kdoví, k čemu jsme se na tomhle světě vlastně narodili. Drobné vysvětlení: Některé maminky často podléhají dojmu, ţe jejich potomek bude přinejmenším novým Albertem Einsteinem nebo Marií-Sklodowskou-Curie, nicméně ţivot sám to nakonec zaonačí tak, ţe z chlapce se stane velmi průměrný instalatér a z děvčete šička potahů na sedadla do aut. Ale ani na tom není nic špatného, protoţe kdyţ vám protéká hajzlík nebo máte ošoupané sedačky v autě, obého je pro tento svět zapotřebí, proti tomu ţádná. Moje maminka mi vţdycky říkávala, abych byl alespoň dobrým, a tak jsem jí udělal radost tím, ţe jsem měl ve škole samé dobré. Nevěděl jsem zpočátku úplně přesně, jak to myslela s tím být dobrým, protoţe ani do předsíní maminek není pokaţdé vidět, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, ţe být dobrým také stojí hodně námahy. Snad i proto, ţe hajzloviny jsou vcelku zadara. A dělávají se jako na běţícím páse. Zhluboka jsem se nadechnul a nasál čerstvý cigaretový kouř z lokálu. Kupodivu mi voněl. Někteří lidé mají takový odpor k cigaretám, ţe raději docházejí do cukráren. Ale tam se nic nového nedozvíte, snad kromě toho, ţe indiánek nebo turecké kafe budou muset být podle nejnovějších směrnic EU přejmenovány, protoţe se zde údajně jedná o uráţku indiánské rasy i tureckého národa.
Uţ jen čekám, ţe nějaký ten blbec z onoho evropského ústředí přijde do naší Hospůdky, kde se zastavil čas a řekne, ţe nesmíme mít na jídelním lístku cikánskou hovězí, natoţ pak romskou pečeni, protoţe je to těţká uráţka všech těch těţce pracujících, kteří dokáţou být velmi přizpůsobiví, co se dávek týče, ale v denním tisku o nich čteme jako o nepřizpůsobivých. Kdeţe, přizpůsobiví aţ moc. Někdy mívám pocit, ţe bych s docela klidným svědomím vhodil do centra Bruxellesu (Brusel, my číšníci nejsme blbí) dvojitý granát, aby ti úředníci, kteří se trápí podobnými starostmi, vyletěli do povětří přinejmenším několik kilometrů vzhůru. A pokud moţno jiţ se nikdy nevraceli. Takovou mám na ně upřímnou pifku. Ale úředníci z Bruselu k nám do venkovské hospody nikdy nezajdou, protoţe by pro ně nebyla sdostatek nóbl a nad grilovanou klobásou by ohrnovali nos, ţe je moc grilovaná, ve škvarkových plackách ţe jsou škvarky anebo v bramboračce houby z brdských lesů, protoţe houby jsou, jak jistě dobře víte vy, na rozdíl od zmagořelých úředníků, plíseň. Vlastně se z ní rodí. Určitě by na všechny ty věci vymyslili hned na fleku zbrusu novou vyhlášku, ţe škvarky do škvarkových placek, stejně jako houby do bramboračky prostě nepatří. A to zatím ještě nedáváme do bramboračky lysohlávky, to by teprve čubrněli, co dokáţe český člověk za lotrovinky. A ţe by čubrněli, o tom nemějte nejmenších pochybností. Nic jiného kromě těch svých úděsných vyhlášek ani neumějí. Leda tak pootočit chod Zeměkoule, jak to chtěl učinit šmoula Špidlín. Takţe si to shrňme, ať v tom nemáme bramboračku: Někdy mám nutkavou chuť si popovídat a jindy bych nejraději naslouchal jen tichu. Coţ se mi vlastně vţdycky podaří jen na hřbitově, kam pravidelně docházím, snad abych si přivyknul. Je tam klid a také vím, ţe tam leţí můj dědeček a moje babička a moje maminka a moje tety a moje sestřenice – a vůbec, je tam docela dobrá společnost.
Jedno vám rovněţ povím: Všechny jsem měl rád, ale nikoli jen kvůli tomu, ţe šlo o přízeň (po přízni řízni, říkám si o té mé dnešní, která ţije), nýbrţ ţe to byli samí dobří lidé. Jen já se patrně trochu vymykám, protoţe mi dává příliš moc práce být dobrým a někdy mé celkové snaţení jde prostě vniveč. Mám kaţdého toho odešlého předka před očima, vyjma mé babičky Hildegardy, kterou jsem si nestačil uţít, neboť umřela poměrně mladá. Ale byla prý také zlatá, říkával můj dědeček i maminka a tety téţ. To jen tak na okraj, ještě neţ také umřu. Zatím ještě nemám přesně určený den, ale v kostech tak trochu cítím, ţe ten den na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Někdy, a to v brzké ráno, se dívávám na obzor (coţ je místo, kde všechno pokračuje, ale uţ bez nás), a jak tak šmíruji ten obzor, napadá mně, ţe uţ tam nedojdu. Ţe nemám sdostatek sil, abych tam došel. Sice bych měl ještě pár věcí zmáknout, ale znáte to. Mysl by si troufla, ale poněkud ochablé svalstvo jiţ mne tolik neposlouchá. Jakoby se mu jiţ nechtělo poslouchat příkazy z mozku a vzpírá se tak delší chůzi. I tak mi v jedné slabé chvilce, kdy mi to ještě myslelo, došlo, proč obrovitánský filosof Immanuel Kant jiţ tak dávno dospěl k názoru, ţe ho nejvíce fascinuje hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v něm. Věc se nejspíše měla v tom, ţe sebemenší posun v jakémkoliv stádiu vývoje lidstva hraje pokora. Pokora před nebeskou klenbou i před mravy, které bychom měli ctít. Pokora, která dnes lidem tak schází, pokora k vědění, pokora k tomu chovat se přinejmenším slušně. Osm-a-třicítka! Drţím v ruce onu lesklou nábojnici od Švajcara Georgeho a přemítám, ţe kdyţ mi bylo také osm-a-třicet, byl jsem v největším ajfru svého ţivota. S chutí psát samé hezké věci v časopise, který měl čich na člověčinu (MS); radovat se ze všech tří dcer, boţe, kam se všechno tak najednou podělo? Drţím v ruce onu lesklou nábojnici od Švajcara Georgeho, ale nemám Tauruse, pětikomorový celoocelový revolver, klasický, dvoupalcový.
Andělíčku, můj stráţníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne, v noci, buď mi vţdycky ku pomoci… Napsala mi téţ sestřička Marci pěkné congratulation in english language: You´re a brother to be proud of (Jsi bratr, na kterého jsem pyšná) and even though you know (ale myslím, ţe to víš). It´s nice on speciál days like this to stop and tell you so! (Ale v takový den není špatné to říci a znovu!). To ano, sestřička Marci je také andílek. Tedy posel mezi lidmi a bohy. Ale jakmile si někteří koumáci ustanovili boha jenom jednoho (a ještě s velkým B), anděl ztratil lesk na svých křídlech. I proto jsem více miloval anděle padlého, který se Bohu vzepřel, kdyţ si říkal, ţe je „ňák moc chytrej…“ Třeba Lucifer byl padlým andělem a kolik s ním bylo legrace! Avšak ještě jedna věc k tomu zastřelení se. Čím déle jsem na světě, tím více si myslím o některých lidech, ţe kdyby se upřímně zastřelili, nikterak bych z toho netruchlil. Nebudu se ale o nich zmiňovat, protoţe o hajzlech celkem nerad píšu, byť jich je dost. Jsou ale jeden jako druhý, přes kopírák. Mnohem raději píšu o lidech, kteří mají v sobě dar vás rozsvítit a přitom se nebojí přiznat, ţe by se někdy také rádi zastřelili. Ale protoţe nemají tu pistoli jako já ji doposud nemám, tak se prostě nezastřelí a naopak rozsvěcují ty druhé. Třeba ten zatrolený Švajcar George. S tím si dokáţu povídat, ale i mlčet celé hodiny. Umí mlčet a současně i povídat a takové lidi abyste dneska hledali drobnohledem. Sedáváme spolu často na lavici u našeho Českého Golema, nasáváme vůni uzených klobás, popíjíme malé pivko, sledujeme ptactvo, kterak se má čile k světu, vnímáme květenu, jeţ se má téţ bujaře k světu a já nemusím na pár desítek minut poslouchat kecálisty v šenku. Střídáme se takto s mým bratrancem S. (říkáme tomu ozdravné desetiminutovky), kdy jeden slouţí a druhý provádí pomyslný relax.
Náš šenk nese, jak jsme jiţ zmínili, název Hospůdka, kde se zastavil čas a to nejen kvůli tomu, ţe kol kol na stěnách máme dvaadvacet různých a postarších kuchyňských hodin, z nichţ většina skutečně stojí a jdou správně jen dvakrát denně. Pouze troje hodiny jdou. Nejpřesnější čas mají ty, pod nimiţ je cedulka Stříbrná Lhota. Pak následuje Praha (tuším, ţe je to hlavní město ČR), ale ta se o minutu předchází, protoţe naše hl. m. P. musí být ve všem o kousek napřed. Nu a konečně nade dveřmi, kudy vcházíte a také někdy odcházíte, visí Ulánbátar, ten se jiţ tradičně o minutu zpoţďuje. Jako ve všem. Častokrát jsem přemýšlel o tom, proč jedna starší paní v našem věku, kdyţ si svými bystrými očky projela celou naší Hospůdku, kde se zastavil čas, řekla poté větu, kterou si dodnes pamatuji: „Ta vaše hospůdka je vymodlená!“ Moc pěkné přirovnání. Poklona všem těm kuchyňským hodinám, starým budíkům, letitým obrázkům, klíčům, bandaskám a dalším desítkám těch na pohled zbytečných, protoţe starých věcí. Asi tak. Je hezké sledovat, kdyţ přijdou letitější lidé, jak bezděky při pohledu na ony kuchyňské hodiny vzkřiknou: „Jééé, přesně takový jsme měli doma!!! Na klíček!“ Zatímco lidé mladí, jaksi celkově digitální, mívají spíše potřebu se co nejrychleji u nás zdunět. A kdyţ se pak zduní, oči jim plovou, neboť si k chlastu něco venku před šenkem přikouří, ale já místo Marijánky mám raději Marušku, která má své jisté reservé u Ohniště u dvanácti měsíčků, jen si momentálně odskočila pro ty lesní jahůdky. Ale přijde, to si pište. Mám také vnučku Marušku, ze které bude jistě jiţ velká slečna, ale jako dědeček si ji neuţiji, o čemţ se mi ani mluvit nechce, takţe přeskočíme na jiné poetické théma.
Včera tu byl hajzl Strnad Milan z Kytína, který před dvěma měsíci nezaplatil útratu za 563 Kč a prachsprostě ujel na svém kole zn. Leader Fox bez placení a teď jsme mu to spočetli i s patřičnými úroky. Já ti dám, říkali jsme mu s holí v ruce, já ti dám, holomku, filosofii Jeţíška: Ukradl jsi mi halenu? Dám ti i svou sukni… Kdepak sukni, sukovou holí takové pacholky přetáhnout a to preventivně uţ kdyţ se ráno probudí a mají pocit, ţe nic neudělali. Preventivně holí takové pacholky přetáhnout ráno, v poledne i večer. A klidně i několikrát mezi tím. Vůbec nechápu, jak to křesťanství jakţtakţ vydrţelo po dvě celá milénia. Ale ruku na srdce (a to mi snad křesťané prominou), jedna věc jsou hezky našňořená slůvka a na druhé straně činy, vábící k uplivnutí si před jim podobnými. Takţe se těším na tu sobotu, aţ mně Švajcar George nechá usadit do své sajdkáry zn. Dněpr (s motorem BMW 800) a byť kolem našeho vesnického náměstí jistěţe nedosáhneme oné avisované rychlosti 170 km/h., přesto si vypůjčím od sousedky Mášové šálu, aby za mnou alespoň chvíli vlála. Kdyţ za vámi něco vlaje, je to moc hezký pocit. Někdy si to rovněţ zkuste. Sice to, co vlaje za vámi, úplně dobře nevidíte, ale je to moc hezký pocit. To si pište, ţe je. I hvězdné nebe s padajícími kometami vám bude závidět.
***4 Dlouho jsem o něčem přemýšlel a došel k velmi prapodivné koncovce: Ţe vlastně nevím, o čem zamýšlené théma vlastně bylo. To se mi v poslední době stává dost často. Hlava si dělá co chce, tělo neposlouchá. Ale nijak mě to netrápilo, protoţe se to tolik podobalo mému vlastnímu ţivotu – u toho jsem si také nebyl jistý, o čemţe vlastně je. A čím jsem starší, tím hůřeji se toho umím dosíci. Asi tak: Všechno je jinak. Uvedu vám malý příklad: Myslíte si, ţe je to tak a tak a ono je to tak tak. S tím se setkávám dnes a denně, takţe uţ ani nepřemýšlím o tom, jak by to mělo být, protoţe to nakonec stejně dopadne úplně jinak. Tak. Myslím, ţe se jedná o velmi názorný příklad. Asi tak. Kdyţ jsem býval mladší, myslel jsem si, ţe ţivot je jeden velký karneval, fiesta, nekonečná jízda na řetízkovém kolotoči a tomu podobně. Ale jak mi přibývalo dnů, nocí a let, tím nějak i karneval vybledal, fiesta byla lehce upocenější a řetízkový kolotoč jsem začínal mít spíše v hlavě neţ kolem sebe. A dnes? Doslova hrůza! Ţivot mi přijde jako jedna velká vzpomínka, jako pomatené hledání stop, které jsme po sobě zanechali a zda-li vůbec nějaké. Paní malá J. přijela tentokráte i s dcerou. Na paní malé J. je vůbec zajímavé, ţe vţdycky přijede s někým, jen zcela výjimečně sama. A kdyţ, tak se neustále kolem sebe ohlíţí, koho to vlastně zapomněla přivézt s sebou. Je to zvláštní filosofie – mít kolem sebe vţdy nějaký ocásek. Vyprávěl jsem paní malé J. a její dceři o tom, ţe jsem celkem nedávno četl jakési pojednání sexuoloţky Janáčkové Laury o tom, na co myslí ţeny při sexu.
Théma je velmi zaujalo, zatímco já jsem byl spíše umanutý myšlenkou, ţe u toho jako takové vůbec myslí a snad jsem byl chvílemi zaujatý pošetilou i potměšilou invektivou, zda myslí i na něco jiného. Ale to jsem jim oběma nepověděl, neb mi bylo zřejmo, ţe by mi pověděly, ţe na tamty věci myslíme zásadně jen my, ţe ony jsou mnohem ušlechtilejší. I tak si ovšem myslím (někdy lehce nahlas), ţe ţeny dost často vůbec nemyslí, ale rovnou a tudíţ mnohdy překotně konají. Paní malá J. se na mně poněkud ošklivě podívala, zatímco její dcera V. se tomu celkem upřímně zasmála (mladá generace, patrně). Tak jsem se tedy přitočil k ní, coţ paní malá J. nesla poněkud nelibě a počal jí vyprávět to, co si myslí sexuoloţka Janáčková Laura o tom, na co ţeny pomýšlejí při sexu: „Zatímco na sex minimálně dvacetkrát za den, ţeny napadne nějaká spojitost se sexem pouze a pouze desetkrát denně.“ „Nejsme my to zvířata?“ pověděl jsem. Nechal jsem však zdvořile pokračovat myslitelku Janáčkovou Lauru: „Rozdíl mezi muţem a ţenou však není jen v těchto počtech. Troufám si tvrdit, ţe myšlenky na sex se u obou pohlaví zásadně liší. Ţeny do nich započítávají i nákupy oblečení, dělají je přece proto, aby se líbily, návštěvy kadeřníka, aby vypadaly sexy, a také oční flirt při návštěvě kavárny nebo hledání důvodů, proč se večer vyhnout manţelským povinnostem,“ citoval jsem dceři paní malé J. Janáčkovou Lauru a pokračoval v ní i dále: „Jedna německá agentura uveřejnila, ţe 38 % dam zaměstnává více neţ hodinu a čtvrt denně rozjímání o módě, oblečení, botách, kabelkách a podobně. Na muţe tedy myslíme něţně, koketně a s láskou.“ „To je ale pitomost,“ pověděla paní malá J. Taktně jsem ji upozornil, ţe toto napsala ţena, Janáčková Laura, nikoli muţ, třeba Janáček Leoš a tak to musíme brát. Třeba i toto její: „Muţské myšlenky jsou v tomto ohledu konkrétnější. Stačí jim vidět přitaţlivou ţenu, její ústa, ňadra, zadeček i předeček, a hned si představují, co všechno by s ní mohli dělat, jak, kde nebo kdy.“
Coţ někdy pravda jest, a proto se muţi často dělí na horňáky a dolňáky, někdy téţ výjimečně pod-obojáky, pomyslel jsem si… „Muţi souloţí 7,3 minuty. České ţeny mohou při pohlavním styku rozjímat trochu déle. Zjistil to doktor Irwin Goldstein uţ v roce 2005,“ pokračoval jsem v citaci Janáčkové Laury: „Tento údaj je údajně průměrem časů, které pro něj naměřila skupina dobrovolnic vybavená stopkami“ (uţ jenom ta úţasná představa: Souloţit se stopkami v ruce!). „Ţeny spíše sní o drobných laskavostech, pocitech blízkosti, horoucích vyznáních, jemných dotycích, polibcích atd. A kdyţ náhodou dojde na sex, po celou dobu trvání souloţe myslí na roztodivné věci.“ To vám teda povím, ţe někdy ţeny myslí opravdu na roztodivné věci, pověděl jsem paní malé J. a její dceři. Myšlenku jsem doprovodil poněkud antierekčním příkladem, jehoţ jsem byl účastníkem před mnoha lety, kdy mi jedna ţena během aktu při misionářské poloze pověděla, ţe by bylo třeba vymalovat strop. Nechme však raději hovořit moudra sypající Janáčkovou Lauru: „Podle výzkumů Sexuologického ústavu v Praze v sexuálním objetí našeho partnera trávíme my ţeny v průměru půl aţ tři čtvrtě hodiny týdně. Z praxe ovšem znám i takové, které věnují svému protějšku pouze 15 minut měsíčně. Muţ dokáţe udělat pro těch pár minut mnoho. I kdyţ neví, jestli sex bude vůbec stát za to.“ Jsme prostě zvěř, dodal jsem poťouchle a paní malá J. si raději zapálila cigaretu a otočila se na lavičce ve venkovní zahrádce zády k nám. Její dcera V. mně naopak pochválila, jakou mám dobrou paměť, ţe jsem si onu studii Janáčkové Laury tak dopodrobna zapsal do hlavy. Mou přirozenou ješitnost to samozřejmě lehce potěšilo a tak jsem z Janáčkové Laury ještě přidal, na jaké různé věci při sexu dámy myslí: „Ty mladé, často ještě nezadané, chtějí sice myslet jen na lásku, ale nejčastěji přemítají, jestli jsou dostatečně přitaţlivé a voňavé, zda někde nemají faldíky nebo na jejich těle není vidět celulitida. Při změně polohy si často kladou otázky: „Dělám to dobře, neměla bych změnit tempo a líbí se mu to se mnou?“ Kdyţ si všimnou, ţe jejich partner je uţ velmi vzrušený, zapřemýšlí, zda také něco cítí. Pokud to na orgasmus ještě nevypadá, volí strategii jemných vzdechů. Někdy
se soustředí i na to, aby jejich následný, nejlépe současný orgasmus, dobře vypadal. Podle průzkumů předstírá orgasmus při souloţi téměř 70 % z nich. Nebo s tím mají alespoň zkušenost.“ Tato pasáţ Janáčkové Laury dovedla paní malou J. k tomu, ţe se zvedla a šla zhluboka dýchat směrem k záhonku s mátou peprnou, bazalkou, libečkem, šnytlíkem a petrţelkou, které s bratrancem S. opečováváme. „Jak ţeny stárnou, začínají si sex více uţívat. Sexuální vrchol dosahují okolo třicítky. Jejich myšlenky při milování jsou pak plné vášně a proţitků. Mysl se často úplně ztrácí, aby se ponořila do slastných pohybů dvou těl. Toto úţasné období však netrvá tak dlouho, jak by si muţi přáli. Alespoň z pohledu délky manţelství. Muţi se s ním později setkají pouze ojediněle. Někdy i jen ve vzpomínkách anebo u eventuálních milenek. Přichází totiţ období rodinných povinností a únavy.“ Únava materiálu, děl jsem zkušeně. „To mně teda čekaj věci,“ pověděla V., dcera paní malé J. „Ţebříčku myšlenek dam při sexu často vévodí otázky typu: Co všechno mě zítra čeká, jak to stihnu, co dám dítěti ke svačině, co si vezmu na sebe, jsou zaplacené sloţenky…? Není pak divu, ţe takový sex nenabíjí muţe novou energií. Pokud si ovšem nějaké změny všimnou. Jsou ale i tací, kteří dávají přednost televizi, sportu nebo spánku. Tak to jde dál a dál. Občasné záblesky naděje se střídají s nepravidelnou pravidelností patnáctiminutovek, sedmiminutovek a jiných rychlovek.“ Na copak asi myslí při sexu sexuoloţka Janáčková Laura, pomyslel jsem si a ona mně pak doplnila: „Někdy se zableskne na lepší časy. Většinou tehdy, kdyţ ţena povolí uzdu sexuálním fantaziím. Vyskytují se v nich často i jiní muţi. Bývalý partner, kamarád nebo jiná známá tvář“ (však jsem celkem nedávno a záměrně pouţil v této novele onen příměr s Marcellem Mastroiannim či Bradem Pittem, pamatujete?). „Ale partner si díky tomu pohlavní styk opravdu uţije. K pocitu pravého muţství
