RESET
RESET Amy TINTEROVÁ
Reset Copyright © Amy Tintera 2013 All rights reserved Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00 Praha 10, v Praze roku MMXIII jako svou 3803. publikaci Z anglického originálu Reboot přeložila Jana Hejná Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Finidr, a.s. TS 14. První vydání ISBN 978-80-252-2686-5
www.egmont.cz
1. k a pitol a
Vždyck y křičeli. Moje kořist uklouzla v blátě, zakvílela a trhla hlavou, aby se podívala, jestli ji doháním. A já ji doháněla. Kořist našla pod chodidly pevnou půdu, odrazila se a vzápětí už pádila pryč. Já jsem se svými chodidly při pronásledování sotva dotýkala země a mé krátké nohy bez potíží překonávaly její panický pokus o běh. Chytila jsem ji za paži a silně s ní škubla. Sesunula se k zemi a ten zvuk, který jí unikl ze rtů, zatímco se zoufale pokoušela vstát, byl spíš zvířecí než lidský. Ten křik nesnáším.
6
Reset
Stáhla jsem z opasku dvoje želízka a spoutala jí zápěstí a kotníky. „Ne, ne, ne, ne,“ vyrážela ze sebe přiškrceně, když jsem k poutům na rukou připínala řetěz. „Já to neudělala!“ Jejích protestů jsem si nevšímala. Ovinula jsem si konec řetězu kolem zápěstí, vytáhla ji na nohy a vlekla ji za sebou kolem polorozbořených dřevěných chatrčí. „Já to nebyla! Nikoho jsem nezabila!“ nevzdávala se kořist a začala sebou divoce, téměř křečovitě škubat. Probodla jsem ji pohledem. „Ještě v tobě zbylo trochu lidskosti, viď?“ hlesla a natočila krk k číslu nad čárovým kódem na mém zápěstí. A strnula. Očima přejížděla od čísla 178 vytetovaného na mé kůži k mé tváři a nakonec znovu vyjekla. Ne. Ve mně nic lidského nezbylo. Vřískala celou cestu ke vznášedlu, dokud jsem ji nehodila dovnitř ke zbytku jejího gangu. Jakmile jsem odstoupila, sjela ze střechy vznášedla se zařinčením železná mříž, ale ona se ani nepokusila o útěk, jen se schoulila vzadu za dvojicí krvácejících lidí. Schovala se přede mnou. Odvrátila jsem se a očima přelétla slumy. Přede mnou se až k obzoru vinula pustá neasfaltovaná pěšina lemovaná chatrnými dřevěnými boudami. Jedna se tak výrazně nakláněla doleva, až jsem měla pocit, že by ji snad dokázal převrátit i ten nejslabší vánek.
Tinterová
7
„Wren Stoosmasedmdesátka,“ ohlásila jsem a narovnala si helmu s kamerou. „Cíl zajištěn.“ „Pomoz Tomovi Pětačtyřicítce,“ ozvalo se ze sluchátek. „Pronásledování na Dallaské, míří k rohu Hlavní.“ Vykročila jsem po prašné cestě a zabočila do postranní uličky. V tíživém dusnu byl puch hnijících odpadků tak silný, že jsem musela překonat nutkání pokusit se ho rozehnat rukou. Vtáhla jsem vzduch do plic a zadržela dech, abych se chránila před tím příšerným smradem chudinské čtvrti. Na asfaltované cestě přímo přede mnou prosvištěl Pětačtyřicítka a kolem hubených nohou mu vlály cáry rozedraných černých kalhot. Nechával za sebou tekutou stopu. Nejspíš krev. Vystřelila jsem vpřed a předběhla ho. Člověčí kořist se obrátila, když zaslechla dusot mých těžkých bagančat. Tenhle nekřičel. Zatím. Zakolísal na hrbolaté cestě, z ruky mu vypadl nůž a odrazil se o asfalt. Byla jsem tak blízko, že jsem zaslechla jeho hrůzou zrychlený dech, když se pro něj vrhl. Natáhla jsem k němu ruce, ale on vyskočil na nohy, bleskově se obrátil a čepelí mi rozpáral břicho. Ucouvla jsem. Po stehnech se mi řinula krev a jemu se po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, jako by to snad znamenalo, že má vyhráno. Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup. A to už se na toho tlusťocha vrhl Pětačtyřicítka a oba skončili na zemi. Pětačtyřicítku jsem nevycvičila já a bylo to vidět.
8
Reset
Byl neohrabaný a zbrklý, jen o málo rychlejší než jeho lidský soupeř. Než jsem stačila zasáhnout, popadl ho tlusťoch za krk, dlaní mu srazil přílbu a vrazil mu nůž přímo doprostřed čela. Otřásla jsem se. Pětačtyřicítka zachrčel a svezl se k zemi, jeho jasné zlaté oči náhle mrtvé a prázdné. Tlusťoch se vydrápal na nohy a začal radostně poskakovat a jásat. „Jupí! A teď se ukaž ty, bloncko.“ Posunula jsem si komunikátor a jeho otravného provokování si nevšímala. „Wren Stoosmasedmdesátka. Pětačtyřicítka padl.“ Tlusťochovi poklesla při zmínce o mém čísle čelist. „Pokračuj,“ ozvalo se mi v uchu. Ten hlas zněl lhostejně, bez špetky zájmu. Zadívala jsem se tlusťochovi do očí. Chtěla jsem, aby se dal na útěk. Toužila jsem mu podrazit nohy a rozdrtit ten triumfální úšklebek v prachu. Letmo jsem pohlédla na Pětačtyřicítku. Chtěla jsem, aby to bolelo. Tlusťoch se bleskurychle obrátil a prchal, těstovitými pažemi kolem sebe máchal tak rychle, jak jen dokázal. Skousla jsem si ret, abych zahnala úsměv, a chvíli jsem ho jen pozorovala. Rozhodla jsem se mu dát nepatrný náskok. Štvanici zbožňuju ze všeho nejvíc. Přeskočila jsem bezvládného Toma Pětačtyřicítku a bez potíží tlusťocha dohnala. Ohlédl se přes rameno a já ho popadla za
Tinterová
9
košili. Klopýtl a s heknutím se zaryl tváří do země. Prsty zoufale zabořil do štěrku a pokoušel se zachytit, ale bylo pozdě. Vtlačila jsem mu chodidlo do páteře, vytáhla náramky a zacvakla je kolem kotníků. Začal ječet. Samozřejmě. „Wren Stoosmasedmdesátka. Cíl Pětačtyřicítky zajištěn.“ „Vrať se ke vznášedlu,“ zazněl rozkaz. Připnula jsem tlusťochovi k zápěstí řetěz a utáhla ho tak, až kňučel bolestí, pak ho odvlekla zpátky k tělu Toma Pětačtyřicítky. Byl to mladý kluk, asi čtrnáctiletý, těsně po výcviku. Vyhnula jsem se pohledu do jeho mrtvých očí a stáhla mu zápěstí řetězem. A vyrazila jsem kolem těch ubohých dřevěných chatrčí zpátky ke vznášedlu. Řezná rána se mezitím zacelila a košile mi na břiše ztvrdla vrstvou zaschlé krve. Hodila jsem tlusťocha do vězeňského prostoru k ostatním lidem, kteří se při pohledu na mě celí schoulili, pak jsem se obrátila a zamířila ke druhému vznášedlu. Zastavila jsem se jen na okamžik, abych Tomovi Pětačtyřicítce vytáhla nůž z hlavy. Dveře se otevřely a ostatní reseti vzhlédli, jen aby očima okamžitě sklouzli ze mě na mrtvého druha. Zaplašila jsem ten otravný hlásek v hlavě, který pořád dokolečka opakoval, že jsem ho mohla zachránit, a opatrně ho položila na podlahu. Rozhlédla jsem se a můj pohled ulpěl na mé poslední rekrutce, Marii Stopětatřicítce, která seděla připoutaná na svém místě. Pátrala jsem na jejím těle po známkách nějakého
10
Reset
zranění, ale žádné jsem neobjevila. Přežila svou první samostatnou misi. Ne že bych čekala něco jiného. Její oči klouzaly ze mě na Pětačtyřicítku a zpátky. Při výcviku toho moc nenamluvila a já ji po jeho dokončení neznala o nic líp než na začátku, ale myslím, že její výraz vyjadřoval vděk. Co se procenta přeživších rekrutů týče, byla jsem ze všech instruktorů nejúspěšnější. Podala jsem nůž veliteli vznášedla a on mi věnoval soucitný pohled. Leb byl jediný důstojník, kterého jsem dokázala snést. Vlastně jediný člověk, kterého jsem dokázala snést. Posadila jsem se na jedno ze sedadel, která lemovala černý přepravní prostor bez oken, opřela se a zapnula si pás. Zběžně jsem pohlédla na zbytek resetů, kteří ovšem smutně zírali na Pětačtyřicítku. Jedna dívka si dokonce otírala slzy, čímž si po obličeji jen rozmazávala prach a krev. Nižší čísla brečí často. I Pětačtyřicítka to nejspíš dělával. Než ho oživili, byl mrtvý jen čtyřicet pět minut, a čím kratší dobu je osoba před resetem mrtvá, tím víc lidskosti si zachová. Já byla mrtvá 178 minut. Já nebrečela. Leb přešel k pilotní kabině, pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. „Můžeme,“ řekl pilotovi a dveře zabouchl. Ozvalo se zacvaknutí zámků, vznášedlo se odlepilo od země a Leb se svezl na sedadlo.
Tinterová
11
Zavřela jsem oči a neotevřela je, dokud jsem neucítila trhnutí při přistávání. Reseti mlčky vypochodovali na střechu budovy. Já šla poslední. Musela jsem potlačit nutkání naposledy se podívat na Pětačtyřicítku. Zařadila jsem se za ostatní a stáhla si černou košili s dlouhým rukávem, pod níž jsem měla tenké bílé tílko. Na holé kůži mě zamrazil chladný večerní vzduch. Hodila jsem košili přes rameno, rozkročila se a rozpažila, jako bych se chystala letět. Jednou jsem reseta letět viděla. Skočil ze střechy patnáctipatrové budovy a po dopadu se pokusil odplazit na svobodu. Podařilo se mu překonat asi šedesát metrů, než mu hlavou prohnali kulku. Strážný, člověk páchnoucí potem a kouřem, mě chvatně prošacoval. Měl co dělat, aby zapudil znechucenou grimasu. Raději jsem se odvrátila a pozorovala nízké barabizny ve slumech. Strážní na mě sahali s odporem. Myslím, že si házeli mincí, kdo to bude muset udělat. Nakonec mi hlavou pokynul ke dveřím a otřel si ruce o kalhoty, jako by se tím mohl zbavit té mrtvolnosti. Ale to nejde. Já už to zkoušela. Další strážný mi otevřel dveře a já vklouzla dovnitř. Horní podlaží budovy zabíraly prostory určené lidským zaměstnancům a já seběhla po potemnělém schodišti do osmého poschodí, kde měli své ubikace reseti. Měli jsme neomezený přístup do dalších dvou pater pod námi, níž se nacházely hlavně výzkumné laboratoře, kam jsem se podívala jen málokdy. Čas od času nás
12
Reset
sice zkoumali, ale jejich hlavní náplní byl výzkum lidských chorob. Reseti nemocemi netrpí. Natáhla jsem ruku s čárovým kódem ke strážnému. Naskenoval ho a kývl. Zamířila jsem do dívčího křídla a lehce našlapovala na betonové podlaze chodby. Resetky spaly, nebo spánek alespoň předstíraly. Všechny jsem je viděla skrz prosklené stěny. Na soukromí mají právo jen lidé, resetům nepřísluší. Dvě dívky v každé ložnici, dvě pryčny u protilehlých stěn, na konci každé z nich prádelník se zrcadlem a vzadu jedna společná skříň – tak vypadal náš „domov“. Zastavila jsem se před svou celou a čekala, až dá strážný někomu nahoře povel k otevření dveří. Jakmile se ubikace na noc uzamknou, mohou je otevřít jen lidé. Dveře se odsunuly, já vešla a Ever se ke mně obrátila. V posledních týdnech toho moc nenaspala, byla vzhůru vždy, když jsem se vrátila z mise. Do temnoty zazářily její velké, jasně zelené resetí oči, když tázavě pozvedla obočí, aby se mě beze slov zeptala, jak to šlo. Mluvení po večerce bylo zakázáno. Zvedla jsem obě ruce, na jedné ukázala čtyři prsty a na té druhé všech pět. Ever tiše vzdychla a tvář se jí zkroutila emocí, kterou jsem už v sobě já probudit nedokázala. Odvrátila jsem se a uvolnila popruh helmy, kterou jsem společně s kamerou a komunikátorem odložila na prádelník. Vysvlékla jsem se z polní uniformy, rychle jsem si natáhla teplákovou soupravu – byla mi zima, jako ostatně neustále – a vklouzla jsem do své úzké postele.
Tinterová
13
Eveřina pohledná šestapadesátková tvář byla stále ještě zkřivená smutkem a já se celá nesvá obrátila čelem ke stěně. Bydlely jsme spolu čtyři roky, od mých třinácti, a já si přesto za celou tu dobu nedokázala zvyknout na to, jak z ní emoce prýští, jako by byla stále člověk. Zavřela jsem oči, ale v mysli mi pořád zněl lidský křik. Nenávidím to. Jejich vřískot je i můj. První, co jsem po oživení uslyšela, bylo to pronikavé vřeštění, které se odráželo od stěn, až mi z něj zvonilo v uších. Který idiot to tak ječí? pomyslela jsem si. Byla jsem to já. To já řvala jako feťák po dvoudenním absťáku. Dost trapné u někoho, kdo si vždycky zakládal na tom, že dokáže zachovat klid v každé situaci. Já byla ta, která se bez řečí se vším smířila, zatímco dospělí ztráceli hlavu. Ale tehdy ve dvanácti, když jsem se v nemocniční márnici probudila 178 minut po zásahu třemi kulkami do prsou, jsem křičela. Řvala jsem, když mi na zápěstí vypalovali čárový kód, číslo a mé lidské jméno, Wren Connollyová. Ječela jsem, když mě zavřeli do cely, pak odvedli ke vznášedlu a postavili do řady k ostatním nově nemrtvým holkám a klukům. Křičela jsem, dokud jsme nepřistáli v areálu Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění, neboli KLEZ, kde mi řekli, že křik rovná se smrt. Chovat se, jako bych byla stále ještě lidská dívka, rovná se smrt. Neuposlechnutí rozkazu rovná se smrt. Pak jsem zmlkla.
