Republika, Slováci, Němci a T. G. Masaryk. Napsal uživatel Miloš Dokulil Neděle, 11 Leden :34 -

Republika, Slováci, Němci… a T. G. Masaryk Napsal uživatel Miloš Dokulil Neděle, 11 Leden 2009 18:34 -

Připomínat si činy a myšlenky Prezidenta Osvoboditele je důležité stále, bez ohledu na různá výročí. Je záhodno tak ale činit přísně v kontextu doby. Právě o to se soustavně snaží profesor Dokulil. Zde se podrobněji zaměřil na Masarykovu úlohu v několika dějinných úsecích, pro uvědomění si podstaty české moderní historie stěžejních. Klíčový význam Masarykova působení ve čtyřech letech první světové války je dnes již zcela nesporný. Na začátku války neměla česká politická scéna vůbec žádnou koncepci pro přijatelně funkční vztah k aktuálnímu vývoji. Na jejím konci byl zcela nepřehlédnutelně ve Washingtonu vůdčí autoritou pro problematiku střední Evropy (a Rakouska- Uherska) Tomáš Garrigue Masaryk. Hodí se připomenout jak to, že známých čtrnáct Wilsonových bodů k řešení poválečných poměrů evropských menšin počítalo zprvu výlučně jen s jejich autonomií, tak také to, že habsburská monarchie se především vnitřně rozložila sama. Rozmanité spekulace, které se vyrojily zvláště po roce 1989, že kdyby Masaryk nerozbil Rakousko-Uhersko v roce 1918, nemuselo by bývalo dojít ani k Únoru 1948, ani k Srpnu 1968, snad netřeba pro jejich naivitu vyvracet. Na druhou stranu však platí: bez Masaryka by republiky nebylo. Či alespoň ne tak snadno. Na delikátnost – jen váhavě stupňovaného – uznání československého zahraničního odboje ze strany spojenců naléhavě upozorňuje paragraf 103 Světové revoluce. Československá vláda v exilu totiž neměla prokazatelně žádné území pod svou pravomocí. Význam čtrnácti Wilsonových bodů z 8. ledna 1918 je sice nesporný, ale negarantoval vznik samostatného státu. Je třeba upozornit na to, že zcela nedvojznačně a osudově pro poválečné samosprávní uspořádání střední Evropy zapůsobila teprve Wilsonova odpověď na nabídku míru z rakouské strany – z 18. října 1918. Možnosti ukončení kruté světové války se začaly rýsovat po 5. říjnu 1918, když Německo přišlo s nabídkou příměří (k čemuž se téhož dne přidalo jak Rakousko, tak Turecko). Rakousko-Uhersko výslovně akceptovalo řadu Wilsonových stanovisek, včetně oněch čtrnácti bodů. Masaryk se včas dozvěděl o plánu císaře Karla přetvořit Rakousko na spolkový stát. Proto inicioval vydání Deklarace nezávislosti (datované pak na 18. října), jejíž znění předem diskrétně předal americkým vládním místům, konkrétně státnímu sekretáři Lansingovi. Sám Wilson pod dojmem argumentace ze zmíněné deklarace nenechal ve své odpovědi rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie (tedy požadavek, který zahrnovalo čtrnáct bodů ještě v lednu) nemůže uspokojit snahy národů k dosažení vlastních práv a osudů. Čechoslovakismus – nezbytná fikce Nelze opomíjet, že v podmínkách počátku dvacátého století stále zůstávala legitimita, opřená o takzvaná historicky doložená práva, nedotknutelnou zásadou v podvědomí mocných tehdejšího času. Takzvaný československý národ byl sice politickou fikcí, ale v počátcích vzniku Československé republiky naprosto nezbytnou. Vzhledem k tomu, že Slováci svým počtem (15,1 procenta podle sčítání z roku 1921) byli v nově vzniklém státě až na třetím místě, za Němci (24,7 procenta), nebylo dost dobře možné dát jiným viditelným způsobem najevo, že jsou státotvorně na prvním místě spolu s Čechy (52,5 procenta). Němci se zpočátku jevili jako nestátotvorná složka Československé republiky; je pochopitelné, že okamžitě nechtěli žít jen

1/5


jako právě rovnocenný, nikoli už jazykově nadřazený národ. Je nutné znovu a znovu připomínat, že Tomáš Garrigue Masaryk si naléhavě uvědomoval nepřipravenost slovenského národa na nový plnoprávný život po roce 1918. Opakovaně o tom až příliš výmluvně psal například Vavru Šrobárovi: „To naše Slovensko mně nedává spát. Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí…“ (18. října 1919). Nebo: „Mám o Slovensko velký strach! Jsem nemocen z toho, věřte mně.“ (27. listopadu 1919). Stěží lze přehlédnout (leč děje se tak!), že po svém otci měl Masaryk z poloviny slovenský původ.

Pokud vezmeme v úvahu, že po převratu z roku 1918 nemělo Slovensko žádné střední, tím méně vysoké školy a takřka žádnou vlastní inteligenci, je pochopitelné, že muselo dojít k jisté saturaci potřebných míst ve státním aparátu kvalifikovanými lidmi z českých zemí. Na tehdejší úrovni vojenství (a také s přihlédnutím k setrvalým obavám z maďarských nároků na Horní Uhry) by rovněž mělo být pochopitelné, že se česká diplomacie snažila získat jako jižní slovenskou hranici řeku Dunaj; bez ohledu na silně maďarský Žitný ostrov a v jiných souvislostech nejednou zdůrazňovanou zásadu sebeurčení národů. V podmínkách z konce roku 1918 vypadala takzvaná Podkarpatská Rus jako území mocenského vzduchoprázdna. Že se Karpatorusíni rozhodli pro přivtělení k Československé republice, dodnes nebylo zapomenuto ani mezi potomky, vděčně vzpomínajícími na dávné časy; i když toto období skončilo nejdřív maďarskou okupací (1939) a pak sovětským záborem (1945), bez ohledu na sliby uchovat republiku v hranicích před dohodou z Mnichova. Československá republika rozhodně neměla okamžitě po svém vzniku přiměřené podmínky k vytváření zárodků jakéhosi příštího Švýcarska ve střední Evropě. Vyčítat jí to není adresné. Naši Němci Už 21. října 1918 se Němci z českých zemí nově vzniklé republiky dohodli s rakouskými Němci na ustavení Deutschösterreich se čtyřmi regiony: Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschmähren a Böhmerwaldgau. Málokdo si ještě teď uvědomuje, že Masaryk hned druhého dne po svém příjezdu do Prahy (22. prosince 1918) oslovil „naše německé krajany“ a 23. prosince navštívil německé divadlo s artikulací „naší společné vlasti“. Je třeba předem říci, že se podařilo poměrně brzy získat sedmdesát procent německých voličů pro aktivní vztah vůči zprvu jen s ostentativní averzí vnímanému (a ještě nestabilnímu) státu.

2/5


Hned na podzim 1925 bylo zvoleno do československého parlamentu padesát čtyři poslanců. Když se objevili dva němečtí ministři ve vládě, zůstalo to tradicí až do kritického roku 1938. Nelze přehlédnout, jací lidé se jako Rakušané nebo říšští či naši Němci s uznáním vyjadřovali o TGM i o novém státě. Nebyl to jen Emil Ludwig se svým Duchem a činem roku 1935. Třeba mezinárodně významný teoretik sociálního demokratismu Karl Kautsky v něm roku 1933 viděl „svého prezidenta“; dokonce s takovým oceněním, že i Franklin Delano Roosevelt podle Kautského mínění zůstával v Masarykově stínu. Ještě krátce před zprvu nečekaným koncem Československé republiky se vyjádřil Wenzel Jaksch o TGM jako o „naději všech slušně smýšlejících lidí“. Je snad pochopitelné, že nemálo nespokojenosti v Evropě vzniklo jako důsledek vleklé krize po roce 1929. Ještě roku 1932 vyjádřil Masaryk naději, že by za určitých podmínek bylo možno dospět k Panevropě. Čeští Němci začali být pomyslnou pátou kolonou postupně a až po nástupu Hitlera k moci v Německu. Nebezpečím pro stabilitu státu byl už výsledek voleb 1935, s triumfem Sudetendeutsche Partei; jen problematickým přepočítáváním hlasů se podařilo zajistit sestavení vlády pro stranu agrární. Stěží je možné spojovat poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z Československé republiky s okolnostmi, za jakých se v letech 1918–1921 rodila. Už to, že se nepodařil obdobný odsun maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska, dokládá, že teprve specifické mezinárodněpolitické podmínky (konkrétně diferencované zájmy Sovětského svazu ve střední Evropě) umožňovaly drastické řešení takzvané německé otázky na účet kolektivní viny. ČSR nemohla být Švýcarskem Československá republika nebyla nějakým zlovolným a zcela umělým projektem jakési Masarykovy umanutosti. Copak nebyl Masaryk ještě na počátku léta 1914 loajálním říšským poslancem? Nezačala první světová válka jako projekt ekonomicko-politické rozpínavosti císařského Německa? Česká politická scéna na válku nikterak připravena nebyla. S přihlédnutím k tomu, že svět stále ještě respektoval jakousi vydrženou legitimitu, byl od počátku problém třeba s formováním legionářského vojska v Rusku; protože jakou může mít cenu přísaha vojáka, který zběhl na druhou stranu fronty? I když Masaryk vyhlásil slavnostně odboj proti rakousko-uherské monarchii u příležitosti oslav Husovy památky v Ženevě (šlo pochopitelně o pětisetleté výročí Husovy mučednické smrti), až do podzimu posledního roku války nebylo jisté, zda státoprávně nezůstane v Evropě prakticky vše při starém, jen s nově definovanými právy na širší autonomii. V úvodu k Nové Evropě (1918) Masaryk zcela otevřeně přiznává: „ … dost dlouho jsem se podle staršího Palackého programu natrápil, jak usmířit Rakousko s námi a přetvořit je v demokratické soustátí. Až vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí.“ V rámci situace na začátku dvacátého století rozhodně nebyla politicky zralá doba na nějaké sebeurčení národů. Bylo ovšem možné argumentovat historickými právy zemí Koruny české a bylo nutné pragmaticky k tomu připojit zmínku, že Slováci jsou jenom jaksi druhou větví téhož národa československého. A když ne politicky, tak eticky právo národů na sebeurčení opakovaně zdůrazňovat. Zároveň jedním dechem brzdit obavy z balkanizace střední Evropy. Proč zanikla republika?

3/5


Považuji za nezbytné okamžitě a zcela kategoricky tvrdit, že před rokem 1914 ani v poválečném dvacetiletí neselhaly Masarykovy ideje, nýbrž světová ekonomika a politika. Před první světovou válkou existovaly pouze tři středoevropské státy: Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko; Polsko bylo rozdělené ještě před napoleonskými válkami, přičemž Rakousko- Uhersko dlouho hraničilo na jihu až s Osmanskou říší. Německo svou ekonomikou již na počátku dvacátého století předčilo Velkou Británii. Boj o hegemonii nad starým kontinentem byl na spadnutí. Je tu třeba zdůraznit, že během války Masaryk myslel evropsky a demokraticky, nikoliv partikulárně nebo nacionalisticky. Když skončila první světová válka, nebraly vítězné velmoci zřetel na varovné výhrady vůči velkým reparacím pro poražené Německo, jež formuloval John Maynard Keynes. Německo se následně propadalo do stále většího sociálního neklidu, který ještě urychlila světová krize po roce 1929. Systém jakoby světové bezpečnosti reprezentovaný Společností národů v Ženevě (jejímž členem se ale naproti očekávání nestaly Spojené státy) totálně zkrachoval. Itálie okupovala Habeš, Hitler vojensky obsadil Porúří, a s Mussolinim společně pomohl Francovi likvidovat španělskou republiku. Nátlak Německa na revizi takzvaných versailleských dohod vzrostl. Zrodil se termín appeasement, jako názor pro politiku chlácholení útočníka dalšími a dalšími ústupky, za cenu pochybného a dočasného míru. Je zbytečné teď rozvádět, že Mnichovská dohoda byla mezinárodním aktem brutálního násilí páchaného na Československu metodou „o nás bez nás“. Mnichovem získal Hitler sebedůvěru k dalším agresím, včetně rozpoutání druhé světové války. Předchozí existence Československé republiky na tom nenese žádný podíl. Republika nezanikla vlastní slabostí, ale neschopností tehdejších mocností zabránit sebevědomému agresorovi v jeho dobyvatelských plánech. Doplatil na to zprvu jen malý stát ve střední Evropě. Připomínám jen tolik, že třeba již v Ideálech humanitních (z roku 1901!) Masaryk formuloval myšlenku, že zárukou žádoucího příštího vývoje ve světě by byla „mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů“. Na zcela nesrovnatelné úrovni s dobou před sto nebo sedmdesáti lety také dnešní svět zatím nedokáže najít účinné prostředky k zajištění nejen globálního míru, ale ani k udržitelnému životu. Jako kdyby se lidstvo nedokázalo zbavit přízraku setrvalého boje o hegemonii… spolu se zdroji a surovinami. Člověk doby hodný zapamatování Máme-li před sebou odkaz významného myslitele a státníka, vždy je obtížné vzdát mu hold bez patosu a s žádoucím přihlédnutím k okolnostem, jež se staly médiem jeho vyniknutí. Snad pomohou citáty. V knize Evropa, jaká je napsal John Gunther: „Masaryk – jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka… který dorostl k nejlepšímu intelektu století, pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin nemající obdoby ve vojenských dějinách… který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti… nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomínku.“ A rovněž proslulý intelektuál dvacátého století sir Karl Popper roku 1945 ve slavném díle Otevřená společnost a její nepřátelé píše: „Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly.“ Ani citát však nemusí automaticky nic dokazovat. Ba ani jeho autor. Když ale doma neumíme po rozmanitých zkouškách času najít adekvátní pohled na zakladatele novodobého československého státu, alespoň ty soudy zvenčí by měly silácké kritiky mytického tatíčkovství

4/5


přimět k zamyšlení, zda se přeci jen neotírají příliš o čestnou památku velikána, aby se na ní také, byť problematicky, přihřáli.

5/5

Republika, Slováci, Němci a T. G. Masaryk. Napsal uživatel Miloš Dokulil Neděle, 11 Leden :34 -

Recommend Documents