Reportáž, která vám dá křídla TEXT: TOMÁŠ ČECHTICKÝ
Letadlu vysadí motory a stroj se zřítí. Nebo narazí do hory, rozláme ho turbulence, spálí blesk, vybuchne v něm bomba. Umrznu, uhořím zaživa nebo spadnu z deseti kilometrů. Tak se trápí aerofobici a kapitán Pružina jim v průběhu kurzu „Létání beze strachu“ tyto a jiné hrůzy trpělivě vyvrací.
Muž středního věku, kterého v duchu pojmenuji Manažer, vypráví: „Létal jsem řadu let služebně z Evropy do Austrálie, cesty jsem si vychutnával, nikdy se nic nestalo. Až jednou...“ Manažer popisuje, jak se po chvilce běžné turbulence letoun pojednou propadl o stovky metrů. A znovu a znovu! Všechno létalo vzduchem, zavazadlové prostory nad hlavami cestující se otevíraly a kufříky vypadávaly, muži se modlili, kabinou zněly výkřiky žen, děti plakaly. „Trvalo to několik minut, ale mně se zdálo, že celé hodiny. Od té doby se bojím létat,“ říká Manažer.
Létat vůbec není snadné V přednáškovém sále pro výcvik posádek ČSA na starém letišti v pražské Ruzyni sedí osm lidí, které sužuje aerofobie. Jejich úzkost po absolvování kurzu „Létání beze strachu“ nezmizí, ale bude zkrocena a přetrvá ve snesitelné míře. Celodenní výuka stojí 6950 korun a končí pilotáží na simulátorech. (Nedá mi to, abych nepředběhl: všechny „budíky“ a vůbec celý kokpit je zcela identický s pilotní kabinou a za okny plyne krajina složená z družicových snímků. Iluze je natolik věrná, že když jsem při startu s turbovrtulovým letounem zarejdoval do letištních budov, zpotil jsem se, s prominutím, až na zadku.)
Kurz vede kapitán Vladislav Pružina a letušky - šéfky kabin s dlouholetou praxí Miloslava Čechová a Iva Dobrovská. Tato posádka také poletí hned nazítří airbusem na pravidelné lince do Düsseldorfu. Tři z účastníků si předem připlatili dva tisíce korun a pokud si dodají odvahy k poslednímu kroku, mohou cestovat s nimi, aby tak zvládnutí poruchy stvrdili. První dva z výše jmenovaných napsali o kurzech odbornou publikaci, pořádají je každé dva měsíce a už jimi prošlo přes tři sta fobiků. Kapitán tvrdí, že devadesát procent absolventů toto soužení zvládne a začnou létat. Dívám se kolem sebe a přemýšlím, kdo má největší šanci. (Instinkt se účastní inkogito, lidi s hendikepem nefotografujeme ani neuvádíme jejich jména, pozn. red.) Pro mladou a zřejmě bohatou Slovenku je aerofobie závorou, která jí zbraňuje poznat svět. Touží po exotické dovolené, možná potlačí úzkost právě ona. Třeba svůj strach spoutá Manažer. Létá, protože musí, ale vnitřně se přitom hroutí. Nebo ho ztlumí Litevec, který pracuje v Praze a domů jezdí vlakem, uplakaná blondýna, která by ráda do tropů za dcerou... Tahle sešlost není zdaleka poslední. Kdyby bylo možné testovat celou populaci, podle odborníků by se ukázalo, že usednout do kabiny letadla odmítá každý pátý. Vždyť přece létat je snadné, praví titul absurdních povídek Ivana Vyskočila. Fobici si to nemyslí.
Hrdina Chesley Sedíme v síni za stolky uspořádanými do půlkruhu a paní Čechová, která je zároveň instruktorkou výcviku palubních průvodčích, pojíždí jako v letadle s vozíkem plným nápojů. Kapitán Pružina mezitím vysvětluje, že základem aerofobie je nedostatek informací sycený celou paletou chorobných tísní, od
klasické klaustrofobie po kakotechnofobii, což je strach z nemotorného počínání. Nejčastější obava, že letoun spadne, je logická jen zdánlivě. „Nemůže spadnout právě proto, že letí,“ zní paradoxní poučka. Vyjadřuje přesně skutečnost. Hodíte-li papírovou vlaštovku, také nemůže spadnout, protože krouží na vlně aerodynamické vztlakové síly. Vlaštovka stejně jako éro by spadly, kdybychom je vyzvedli do prostoru a jednoduše upustili. Jestliže je však žene vpřed energie (ať už dodaná pohybem ruky nebo tahem motorů), nespadnou, protože – letí. Z toho plyne další fakt, že letoun se nezřítí ani při havárii obou motorů. Kapitán kreslí na tabuli trojúhelník, jehož svislá odvěsna měří deset dílků, vodorovná pak desetkrát až třináctkrát tolik. „To je graf klouzavosti dopravních letadel,“ vyloží. Když letadlu čistě teoreticky ve výšce deseti kilometrů dojde palivo, pilot skloní jeho čumák a jako s větroněm s ním doklouže sto až sto třicet kilometrů daleko. Starý kapitán Kamil Břenek potvrdil nedávno Instinktu totéž: „Kdyby mi v boeingu vysadily oba motory nad Chebem, pořád si můžu vybrat, na jakou runway ho v Ruzyni posadím,“ řekl v úvaze o průletu mračnem sopečného prachu. Výjimka potvrzující pravidlo se udála v lednu loňského roku. Airbus startující z letiště La Guardia v New Yorku vletěl do hejna ptáků. Turbiny obou motorů je nasály a zadřely se, pilot Chesley Sullenberger však šedesátitunový stroj hladce posadil na hladinu řeky Hudson. 155 cestujících přežilo vlastní smrt.
Smrt nad jezerem Noční můrou fobiků je také srážka s jiným letadlem nebo s terénem. Na projekčním plátně přednáškového sálu se objeví graf: mapa Evropy a nad ní maličká červená éra proudící
z jedné destinace do druhé. Vidíme je shora, jakoby z družice. Je tam i čas, půlnoc, letadélek není mnoho. Jejich počet odpovídá hustotě provozu nad kontinentem. Jak čas běží, strojů přibývá s maximem v 5.47 středoevropského času. „To proto, že nad Evropu dorazily večerní lety z Kanady a Ameriky,“ vysvětluje kapitán Pružina. V tu chvíli neputují nad mapou jednotlivá éra, ale hemží se tam červená masa, jako by se nad ni zavěsil roj včel. Vypadá to, že nesrazit se je nemožné. Účastníci kurzu nervózně upíjejí kávu. Přihlásí se Manažer a přizná, že jako správný masochista sleduje každé úterý na ČT1 kanadský seriál Letecké katastrofy. Zmiňuje osm let starou tragédii, kdy se v oblasti Bodamského jezera srazilo krátce před půlnocí ruské dopravní túčko s boeingem. Strašné je, že zemřely většinou děti, malí Rusové, letící na prázdniny. „Došlo k neuvěřitelné souhře nešťastných náhod, ta havárie je opravdu ojedinělá,“ ujišťuje kapitán. Popisuje, jak to ve vzduchu chodí. Letadla se pohybují v různých letových hladinách, které dělí ve vertikálním směru šest set metrů. Pokud letí vstříc kolizi, jejich vzájemně spolupracující radary vyhmátnou možný bod střetu a elektronika sama včas generuje pokyn. Ten se rozbliká na přístrojové desce a syntetický hlas naléhavě opakuje: „Descent! Klesej!“ Pilot druhého letounu současně slyší: „Climb! Stoupej!“ Stejné příkazy chvíli předtím udělují dispečeři příslušného střediska řízení letového provozu (SŘLP). Neštěstí u jezera způsobilo SŘLP v Curychu, kde se oné noci udál absurdní souběh náhod. 1. Společnost prováděla údržbu hlavního radaru. 2. Technici odpojili hlavní telefonní systém. 3. Zapomněli aktivovat záložní. 4. Místo dvou dispečerů sloužil jeden, druhý si odskočil, aby se v rozporu s předpisy prospal. Tak se stalo, že unavený a dezorientovaný
muž přikazoval kapitánovi ruského letadla „klesej“, zatímco přístroje velely, aby stoupal. Ďábelským úradkem osudu šlo právě o Rusa, který je zvyklý reagovat ´po komandě´, plnit rozkazy. „Uposlechl člověka a to stálo všechny život. Je nutné dát přednost přístrojům. Ve většině katastrof má prsty lidský faktor,“ uvádí Pružina.
Panický záchvat Letušky tvrdí, že aerofobiky poznají už při boardingu. Do letadla vstupují mezi posledními, svírají talismany, pohladí povrch trupu. Při startu mají zavřené oči, zaťaté zuby, prsty zaryté do ruky blízkého člověka nebo do područky. Tento jev pozoroval snad každý, kdo létá častěji. Strach by mohl vyústit v panický záchvat, který se projevuje křikem, pláčem a touhou opustit kabinu, jindy zase agresivitou nebo totální apatií až kolapsem. Vedoucí kabin Čechová s Dobrovskou stahují rolety a v příšeří uprostřed místnosti zapalují na podlaze svíčku. Podává se čaj s medem. Slovo si bere Slovenka toužící po dalekých cestách a vypráví o zkažené dovolené na řeckých ostrovech. Let z Prahy prý taktak přežila a celou dobu se hrozila návratu. Statečně nastoupila, ale těsně před startem chtěla plačky ven. Vrtí hlavou: „Už mě nepustili. Bylo to strašné.“ Miloslava Čechová strávila ve vzduchu dvacet tisíc letových hodin. Její první „pacientkou“ byla Španělka, která začala během letu ze strachu kolabovat. Čechová coby mladá letuška vůbec netušila, že nějaká aerofobie existuje, ale instinkt jí radil dobře. Říká: „Podala jsem jí pohár studené vody, ale hlavně jsem si k ní klekla a držela ji za ruce, než nejsilnější nával děsu pominul.“
Kapitán Pružina se vracel ze Švédska jako cestující a v kabině vedle něho vedla parta teenagerů silné řeči. Když však za světem venku zapadly dveře, jedna dívka začala fňukat. „Během pojíždění se kňourání změnilo v hlasitý pláč,“ vzpomíná pilot. „Doporučil jsem letuškám, aby se střídaly vedle ní a vyprávěly jí o Praze. Léčba měla úspěch.“
Pilotuji boeing Iva Dobrovská rozdává hladká oblá dřevěná „žmoulátka“, jež mohou fobici během letu převalovat v dlaních. Ukazuje také dřevěné válečky s výstupky. Je možné zout boty a masírovat jimi plosky nohou. K navození klidu se obecně hodí chlad, temno, vyrobené třeba páskou přes oči, a tekutiny. Zbytek odpoledne trávíme na simulátorech. Kabina airbusu dokonale odpovídá realitě, ale stojí na hydraulických nohách. Fobici sedí v sedadlech a nimrají se s v menu, které jim servíruje steward z klasického jídelního vozíčku. Říkám nimrají, protože kapitán manipuluje pákami, jimiž kabinu roztřásá. Torzem éra vehementně hází lehká a střední turbulence, takže vynikající kuře se špenátem a bramborovými nočky nikomu nejede. Pod okny ubíhá nekonečná smyčka krajiny. Slovenská spolutrpitelka nejí a nezvládá ani pohled hluboko dolů, paní Čechová jí proto stahuje okenní clonu. Pak se učíme otevírat nouzové dveře. Všechny činnosti mají nádech značně zlověstný, ale z přivykání na ně léčba fobie vyplývá. Vrcholem je simulovaná pilotáž dvou typů letadel pod dohledem instruktora. Jedná se o mohutný, výsostně adrenalinový zážitek. Když na mě Manažer s ústy od ucha k uchu houkne, že přistál s boeingem do pole, ten terapeutický trik mi dojde. Tkví v nadsazené zátěži. Když si aerofobik vtluče do hlavy, že „řídil“ šedesát tun těžký
letoun plný lidí nad Prahou, pak mu role leteckého pasažéra přijde jako brnkačka.
Box 1: Můj první let
Vypráví absolventka kurzu Jitka Lišková, která se k smrti bála létání a uzavřeného prostoru (klaustrofobie): „Před odletem jsem hovořila s kapitánem Pružinou a ptala se ho, zda je v kondici. Řekl, že mohu být klidná. Opakovala jsem si, že kapitán je rozumný člověk, žádný sebevrah, který by se toho rána rozhodl řešit své problémy nekorektním způsobem. Obsadila jsem stejné místo jako v simulátoru. Při pohledu z okna jsem si však představila tu hloubku a sebe uzavřenou v téhle krabičce od sardinek – a začaly mi téct slzy. Napadlo mě, že to vzdám. Paní Čechová se ke mně posadila, paní Dobrovská přinesla vodu a ledový kapesník, z pilotní kabiny ke mně zaběhl i kapitán. Vybavila jsem si jeho vyprávění. Jednou už roloval ke startu, ale kvůli panickému záchvatu pasažéra se vrátil a nechal ho vystoupit. Tahle vzpomínka mě dostala. Kdyby bylo nejhůř, pan kapitán mě vysadí, řekla jsem si. Nakonec jsem odstartovala a v duchu si odškrtávala fáze známé z kurzu: povely posádky, zapnutí pásů, zahučení motorů, rozjezd, chvění podlahy pod nohama, ubíhání krajiny za oknem, náklon stoupajícího letadla... Uklidňovalo mě, že vše funguje tak, jak jsem se naučila. Během letu mi pomáhal pohled na zemi. Ležela hluboko, ale byla tam, pevná a bezpečná. Sledovala jsem obrazovku, po níž běhaly údaje o výšce, rychlosti a poloze letadla. Udržovala mě v reálu, to bylo taky dobré. Při ataku klaustrofobie mě paní Čechová odvedla na WC. Bez ironie – to byl výborný nápad. Když jsem z té plechové
díry zase vyšla, pocit stísněnosti okamžitě zmizel. Těžké chvíle jsem si krátila tak, že jsem očima hledala výrazné pevné body v kabině. Hlavně svítící nápis EXIT. Pochopitelně.“ Paní Lišková už létá za synem do Švédska i na dovolenou. S obavami, ale létá.
Box 2: Aerofobie slavných
Lars von Trier, dánský filmový režisér. Strachem z létání omezuje svůj tým. Všechny filmy natáčí v Dánsku a ve Švédsku, dokonce i ty, které se odehrávají ve Spojených státech nebo jiných zemích. Mnohé uvedl na filmovém festivalu v Cannes a vždy trval na tom, aby se z Dánska do Francie jelo automobilem. Isaac Asimov, americký spisovatel a biochemik. Aerofobie je u něho paradoxní, neboť celé dílo, především sága o Nadaci, je plné kosmických letů a meziplanetárních válek. Letadlem letěl jen dvakrát, bál se také vody a jízdy na kole. Měl klaustrofilii, což je opak klaustrofobie. Miloval uzavřené prostory a postavil jim pomník v románech Ocelové jeskyně, Nahé Slunce a Roboti úsvitu. Dennis Bergkamp, nizozemský fotbalista. Prošel kluby Ajax Amsterdam, Inter Milán a Arsenal Londýn. Často motal hlavy trenérům, neboť odmítal k venkovním zápasům létat. Jezdil autem nebo vlakem, což vyžadovalo značné logistické úsilí. Wayne Rooney, britský fotbalista. Jeho spoluhráč Jamie Carragher vydal knížku fotbalových vzpomínek, v níž se zmiňuje také o létání. Rooney cesty vzduchem neodmítá, ale jeho nářek prý všechny děsí. „Nikdy jsem neslyšel tak strašné vytí,“ píše doslova autor.
Kim Čong-il, severokorejský diktátor. Zdědil fobii po svém otci. Zásadně nelétá, do zahraničí se vydává málokdy, ale vždy vlastním obrněným vlakem. Většina informací o něm pochází z knihy Orient Express ruského úředníka Konstantina Pulikovského, který se jím svezl v roce 2001. Vlak je vybaven kulomety a dokonce i protiletadlovými raketomety, má několik ložnic a konferenčních místností a jsou v něm zaparkovány dva mercedesy. Kvůli stavu železnic v KLDR prý jezdí nejvyšší rychlostí 40 km/hod. Jennifer Aniston, americká herečka. Absolvovala dramatický let v bouři z Toronta do New Yorku. Trval dvě hodiny místo jedné a herečka se modlila, ať pilot přistane třeba na pole. Od té doby se letadlům snaží vyhnout. Linda Rybová, Roman Zach, Ilona Csáková, americká herečka a zpěvačka Whoopi Goldberg, irský herec Colin Farrell, norská herečka a režisérka Liv Ullmann, britský zpěvák, textař a hudební producent David Bowie, španělský pilot F1 Fernando Alonso a tak dále. Tímto druhem úzkosti trpí pětina populace.
