Rembrandtovo tajemství POZNÁŠ-LI PRAVDU, BUDEŠ UMLČEN
ALEX CONNOROVÁ BRNO 2011
Poprvé vydáno ve Velké Británii nakladatelstvím Quercus Publishing Plc. v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Alex Connorová, 2011 Translation © Anežka Sedláková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-905-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-884-1 (ePub) ISBN 978-80-7217-998-5 (mobi)
Mému otci
Když se chystáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby. Konfucius
KNIHA PRVNÍ
PŘEDMLUVA Nápravné zařízení V Goudě roku 1651 Toto je můj příběh. Píši jej proto, aby ten, kdo si ho jednou přečte, poznal pravdu. Píši jej s vírou, že tato historie pronikne do světa, kam se já už nikdy nevrátím. Jsem tu uvězněná. Zamkli za mnou kdysi dveře, a když jsem začala v hrůze vyvádět, jenom mě polili vodou. V tamním chladném prostředí schnul škrobem vyztužený bílý čepec halící mé vlasy, znečištěný plivancem od dozorce, který se mi snažil dostat pod sukni. A pak mě prohledávali, prohlíželi mi ústa, uši i přirození, cpali mi prsty do lůna, aby mě ponížili jako zvíře. Když za vámi zapadnou dveře na zámek, jako by vám vzali život. Stačilo vyhlásit rozsudek: Geertje Dircxová, hospodyně váženého pána Rembrandta van Rijna, bude poslána do zařízení pro duševně choré. Obtěžovala svého zaměstnavatele a zneužila jeho slova tím, že jej obvinila z porušení manželského slibu. Také prodala prsten, který jí daroval a který dříve patřil jeho zesnulé ženě. Je to osoba nemorální a nevděčná, jež se zbláznila svou zatrpklostí a hněvem, lhářka a šiřitelka pomluv o tom, že jí pán slíbil sňatek. Však už zmlkla. Jenom tyto listy papíru poslouchají dál můj příběh. Šla jsem s ním na lůžko pár týdnů poté, co jsem vkročila do toho domu. Truchlil tehdy nad zesnulou paní a já byla celá dychtivá povýšit z kuchyňské na pokojskou, která uléhá po boku svého pána a sní o tom, že dítě, k němuž byla najata jako chůva, se jednou stane jejím nevlastním synem. Ššt, schovávám popsané listy pokaždé, když zaslechnu nějaký šramot. Zvuk kroků venku na chodbě věstí dozorce se zevlouny, co se na mne chodí dívat a pozorovat mě, dokonce i když si ulevuji. Sledují mne, protože mám cejch, že jsem neřestná ženská, která patří zavřít do ústavu pro choromyslné. To, co říkají, je pro mne nebezpečné, protože oni všichni stojí na jeho straně, a já vím, že stojí. Mocný a uznávaný mistr, jak jednoduché pro něj bylo odsunout jednu milenku stranou, aby uvolnil místo pro novou nástupkyni. Takové děvčátko, mladší než já. Určitě chtěl prozkoumat a vyzkoušet to její buclaté vesnické masíčko. A potom by si ji namaloval. Tak jako namaloval mne. Zajisté o něj bude pečovat, hlídat jeho synáčka a zametat při tom podlahu z černobílých dlaždic, zatímco skrze okna s barevnými tabulkami vstoupí do místnosti paprsky slunce, jež se budou mihotat na stěnovém obložení. Ucítí ostrou vůni lněného oleje a lepidla z králičí kůže, pozná zvuk tloučku mísícího barvy s oleji a terpentýnem, který pálí vzadu v hrdle. Vím jistě, že se pokrade po schodech nahoru, aby sledovala práci žáků i samotného mistra. Nepochybně se začne prohrabávat množstvím kostýmů a rekvizit, jež on sbírá pro svá plátna a sám je zavěšuje zpět do přítmí, mají-li navštívit ateliér zákazníci. Podívá se na svůj obraz v zrcadle, vyšším než je obvyklé, aby spočetla své půvaby, jimiž se mu chce zalíbit. Určitě to tak bude dělat, neboť i já sama jsem to dělávala. Pozorovala jsem jej, jak mne sleduje, jak se jeho výraz mění ze zalíbení v lásku. Na vlastní oči jsem to viděla a každý mi to může potvrdit. Ššt, musím psaní přerušit a schovat popsané archy pod sukni svých šatů, neboť něčí oči mne pozorují nepříjemným dveřním kukátkem. Udělám sprostý posunek a dozorce s hvízdnutím odejde. Stejně si všichni myslí, že jsem běhna, tak co. Jednou jsem to udělala, když muž zemřel. Stalo se tak s několika chlapy v hospodě, kde jsem pracovala.
Ale to bylo jen jednou. Však také proti mně později falešně svědčili. Nejenom moji sousedé, ale i můj vlastní bratr. Kolik mu za tu lež zaplatili? Kolik peněz stačilo, aby se sestra provinila? Že by nemohl ve své amsterdamské posteli usnout a pozoroval otevřeným oknem volně plující měsíc? Že by rád věděl, jaký kousek podmanivé oblohy si jeho sestra uloupila přes mříže? Tehdy jsem mohla van Rijna zničit, ale mlčela jsem. Mohla jsem vyjevit tajemství, které by ho srazilo na kolena, a celé Holandsko by ho pak rozdrtilo podpatkem svých spravedlivých holandských holínek. Ale mlčela jsem. Žádala jsem ho jen o to, co mi slíbil a co později popřel… Začíná se stmívat a já přestávám na písmo vidět. Zítra však budu pokračovat. Lidé se o mém vyprávění jednou doslechnou a potom tě, van Rijne, zničím. V blázinci, do něhož jsi mne nechal uvrhnout, vyhnal ze svého lože a svého života, tady na útržcích skrývaného papíru zpečetím tvoji zkázu. Budu si psát tyto listy pro sebe, abych si zachovala zdravý rozum. A jednoho dne, až si je lidé přečtou, celý svět pochopí, co jsi byl zač. Poznají mě, tebe i Rembrandtova opičáka.
1 Amsterdam Skláněl se s hlavou ponořenou do záchodové mísy, podlomený v kolenou. Na místě stažených kalhot stékala krev mezi hýžděmi a výrazné podlitiny se shlukovaly kolem horní části masitých stehen. Za mužovým pravým opuchlým kolenem ležela na podlaze záchodová štětka se zkrvavenou rukojetí. Dolní část zad mu pokrývala řada škrábanců a kůže šourku zčervenala popáleninami. Jak se hlava nořila do mísy, rýsoval se na zátylku otisk prstů. Zápěstí mu svazoval pozlacený drát, kterým se obvykle zavěšují malířská plátna na zeď. Umíral dlouho. Když bojoval o život, mlátil sebou a škubal zápěstím, přičemž se mu drát zařezával do masa až na kost. Potápěl hlavu opakovaně do záchodové mísy plné vody, vynořoval se a zase se ponořoval. Když se mu voda nakonec nahrnula do plic, tělo zareagovalo zpěněním slin v koutcích úst. Později se začala z těla uvolňovat v podobě bílé smrtelné pěny. Tlakem vody se pohled vyprázdnil, zornice se po pár hodinách změnily z jasných očí v opálové disky a muž zůstal slepě zírat do dna záchodové mísy. Vrah se ujistil, že mužova smrt vyděsí nejen ty, kteří Stefana van der Heldeho najdou, ale též jeho obchodní partnery a stoupence. Ponížili van der Heldeho sodomií, aby poukázali na jeho utajovanou homosexualitu. Odstranili jednoho z předních hráčů světa umění. Šlo tu však o víc. O důvod, pro který na smrt Stefana van der Heldeho nikdo nezapomene. Patolog, jenž mrtvé tělo prozkoumal, našel v žaludku kameny. Zřejmě muže nutili, aby po dobu několika hodin polykal jeden kámen za druhým, každý další větší než ten předchozí. Až se začal dusit. Dokonce, i když se začal dávit a dostal křeč, nepřestávali na něj tlačit, ať polyká, i s jícnem pohmožděným a potrhaným kameny. V žaludku Stefana van der Heldeho bylo nalezeno dvacet říčních kamenů. Byla tam též voda, kterou pozřel, když se topil, a těch dvacet oblázků. Patolog netušil, co to může znamenat. Ani policie to nevěděla. Svět ovládala recese, aukční domy přišly kvůli hroutícím se prodejům o zisky, obchodníci museli pro vážné dluhy vyhlásit bankrot a staří dobří věřitelé se domáhali vrácení svých peněz. Tak jako rok vstoupil do nestálého, klaustrofobického jara, tak také globální svět umění padl do deprese, kterou nikdo nepředpokládal a na kterou nebyl nikdo připraven. Za elegantní fasádou s vyleštěným renomé se pod břichem uměleckého světa plížila korupce. Finanční krach trhu zhoršila v průběhu několika měsíců zhoubná morálka, která nenechala nikoho bez úhony. Zemřelo čtyřikrát více obchodníků. Jak se říká, nastalo zúčtování.
2 Londýn Současnost Zastrčená kdesi v historickém jádru metropole, v síti uliček kolem rušné tepny Piccadilly, leží ulice Albemarle Street. Žádná budova tam není stejná, nad některými obchodními průčelími se lesknou pozlacená loga módních značek a vrátní v černých smutečních oblecích otevírají dveře turistům stejně jako ženám ruských oligarchů. Obchody, které tu sídlí už přes sto let, zůstávají pouhým bídným popraškem, snobsky se dvořícím kolemjdoucímu, s výlohami kolébajícími boty na míru nebo ručně balené doutníky. A vtěsnána mezi všemi těmi královskými značkami a skořápkově modrými krabičkami od Tiffanyho se choulí Zeiglerova galerie. Když byla roku 1845 poprvé otevřena, nevzbudila žádnou pozornost. Poté se karty několikrát obrátily a za druhé světové války musela být dokonce zavřena. Opuštěná, jen s holými zdmi bez obrazů, prohrála svůj osamocený boj a byt nahoře zůstal současně s ní prázdný. Nájem byl příliš vysoký a pan domácí příliš chamtivý. Když válka vrcholila, vypukl v galerii podezřelý požár. Někteří to dávali za vinu vandrákovi, který se vplížil dovnitř a usnul se zapálenou cigaretou v ruce. Avšak ani vandráka, ani cigaretový nedopalek nikdy nikdo nenašel. Brzy poté zde ruka osudu udeřila doopravdy. Tělo zabitého vojáka na dovolené našli v zadní části galerie zaházené hromadou nepotřebných, prázdných krabic. Vojáka, který u sebe neměl žádný průkaz totožnosti, nikdy neidentifikovali a vražda se nedořešila. Násilná smrt neznámého vojína zahalila dům stínem a galerii začal obcházet přízrak. Její dobrá pověst byla ta tam. Roku 1947 otevřel galerii znovu jistý Polák jménem Korsawaki. Pocházel z Varšavy, kde musel zanechat majetek i rodinu, aby zkusil štěstí v Londýně. V rodném městě působil jako obchodník s dluhopisy a v tuhých poválečných letech dosáhl menších úspěchů právě v Londýně. Peníze na nájem vydělával prodejem levných tisků a nadobro odešel až někdy kolem roku 1949. Následovali ho další dva obchodníci, kteří nebyli o nic úspěšnější, za což si galerie vysloužila pověst, že je prokletá. Opuštěná a vybydlená na rozdíl od sousedních krámků, jež obchodně vzkvétaly, zažila jedinou kratičkou dobu rozkvětu coby kavárna. Ale i cinkání nádobí a štěbetání hostů brzy skončilo a dveře do výstavní sítě se opět zavřely a zapečetily. Zůstaly tak až do jednoho mrazivého rána roku 1963, kdy se na Albemarle Street zastavil jakýsi mladík, kterého zaujala ve výloze cedule s nápisem Na prodej. Onen mladý muž se jmenoval Owen Zeigler. Předklonil se a snažil se nahlédnout dovnitř. Jediné, co viděl, byl vybydlený interiér, postranní schodiště a světlík v zadní části galerie. Zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Poodstoupil, aby se podíval na byt v patře, přičemž málem zkřížil cestu protijedoucímu automobilu. Neviděl do oken, ale cítil, že vedou na místo, které mu z nějakého důvodu uniká. Ze zájmu se pokusil vzít znovu za kliku, ale pak si jen poznamenal jména realitních makléřů a jejich adresu. Ještě toho odpoledne navštívil pány Lytona a Goldthorna, aby vyzvěděl nějaké podrobnosti o výstavních prostorech. Když viděli, že přichází potenciální zájemce o nemovitost, o níž se domnívali, že se jen stěží prodá, chtěli podnítit jeho zájem. Do hodiny stál pan Lyton s Owenem opět před galerií, otevřel dveře a pustil budoucího klienta dovnitř. Jak se tak rozhlížel, vyprávěl Owen panu Lytonovi o svém původu a o tom, že otec působil jako obchodník v East Endu. Co však Owen panu Lytonovi zatajil, bylo, že Neville Zeigler neobchodoval s výtvarným
uměním, ale s předměty pro sběratele. Byl to Žid, který utekl před válkou do Londýna, Žid, který se tvrdě učil obchodnímu řemeslu. Chytrák, jenž si dobře vycvičil nos pro obchod s cennými předměty. Jak tak roky plynuly, vštípil Neville svému jedinému synovi poněkud úděsnou ambici. Chtěl vzít Owena na Bond Street i Cork Street a ukázat mu tamní výstavní síně. Přitom říkal, ba doslova trval na tom, aby se Zeiglerova galerie zařadila jednoho dne mezi ony klastry kultury a peněz. S divokým zápalem, který by menší hochy odradil, učil Owena, aby v sobě rozvíjel přirozené nadání oceňovat umění. Nevillovy předlouhé hodiny práce v East Endu zajistily Owenovi místo na univerzitě, čímž se syn otci znamenitě odvděčil. Jakmile tedy nadešel den, kdy Owen Zeigler konečně vstoupil do býčí arény světa umění, disponoval bystrostí, odborností a sebejistotou. Pyšnil se špičkovým vzděláním a v krvi mu kolovaly zděděné vlohy pro kariéru na uměleckém poli. S vrozenými schopnostmi a vzděláním jeho hvězda strmě stoupala. O čem lidé nevěděli, bylo, že Owen Zeigler má i druhou tvář. Tvář zděděnou po židovském otci, onu prvotřídní Nevillovu mazanost a drahocennou obchodní prozíravost. Owenův ovdovělý otec, který věděl, jaké bohatství může člověk ve světě umění vydělat, syna povzbuzoval a doporučoval mu pomlčet o původu své rodiny, aby si neohrozil kariéru. „Stojíš teď každou nohou na jednom břehu,“ říkával Neville. „Vyznáš se v umění a jsi mazaný jako liška. Využij toho a pamatuj, tam na vrcholu je dost místa pro všechny.“ Je jasné, že pan Lyton nemohl nic z toho znát. Proto zůstal ohromen, když se druhý den Owen vrátil a referoval o pochybné historii, která galerii obestírala. Využil ji, aby mohl smlouvat. Za pouhé dva týdny se stal zkrátka Owen Zeigler novým majitelem výstavních sálů. Po třech týdnech už visel nad krámem nový vývěsní štít, vnitřek byl vymalován a byt v patře zařízen nábytkem. Takto hladce se zrodila Zeiglerova galerie. Tu samou mrazivou zimu ji Owen stihl i otevřít. Sousedé se přišli pokochat a ohodnotit. Někteří věštili krach, avšak obchodníci z Dover Street i Bond Street si v momentě, kdy překročili práh, uvědomili, že mají v revíru nového konkurenta. Nehledě na to byl trh s uměním v té době přímo zaplaven plátny francouzských mistrů v čele s impresionisty, mezi nimiž zastávaly vzdušné krajinomalby již tradiční roli klišé a nudily diváky svými nekonečnými variacemi. Z toho důvodu si vybral Owen jinou specialitu, nizozemské malířství. Se zvučnými jmény Rembrandta či Vermeera si obchodovat netroufal, ale s jejich méně významnými následovníky a malíři zátiší ano. Onoho chladného dne v zimě roku 1963 vystavil pouhých dvacet obrazů a osmnáct z nich prodal do konce měsíce. Kariéra Owena Zeiglera začala. Nikoli jako plavba impozantního zaoceánského parníku, ale jako rychlá, chytrá pramička, která dovede sjíždět vlny trhu s uměním, aby přežila. Na to vše Marshall Zeigler vzpomínal, když se obrátil na otce s nedůvěrou v hlase. „Kam všechny ty peníze odešly?“ Owen složil hlavu do dlaní a díval se před sebe. V sedmdesáti vypadal ani ne na pětašedesát. Roky úzkostné péče spojené se sáhodlouhými procházkami po londýnských parcích mu pomáhaly uchovat štíhlou linii. I vlasy, které mu léty zešedly, neprořídly a byly skvěle sestřižené. Seděl u stolu, za nímž pracoval od prvního dne, co začal podnikat jako galerista. Kolik šeků na téhle pracovní desce vystavil a kolika lidem podal ruku. Nad stolem visel obraz nizozemského malíře Jana Steina. Dílo mělo hodnotu stejně jako všechny obrazy ve výstavním prostoru, takže musel pojistku v průběhu let mnohokrát navýšit, aby náležitě odpovídala míře úspěšnosti této galerie a pomáhala ji chránit. Poplašné zařízení bylo spolu s bezpočtem jiných alarmů z okolí napojeno na nedalekou policejní stanici, z jejíž fasády blikaly do dálky červené majáky, které připomínaly vánoční výzdobu
nainstalovanou v nesprávný čas. Marshall nespouštěl z táty oči a při tom se vracel ve vzpomínkách do dětství. Prvních deset let prožili v nevelkém bytě nad obchodem, ale jakmile začal otec prosperovat, přestěhovala se rodina z Londýna na venkovské sídlo v Thurstons. Owen pak přes týden bydlel v domě na Albemarle Street, zatímco víkendy trávil v georgiánském stylovém standardu, jaký si běžně pořizují úspěšní byznysmeni. Když Marshallovi zesnula matka, Owen se často vracíval na Albemarle Street, zatímco syna nechával v péči chůvy a později za pevnými mřížemi státní školy. „Kam všechny ty peníze šly?“ zopakoval Marshall svou otázku. Otec pokrčil rameny, udělal takové gesto do prázdna, jakoby napůl: „Musím něco vymyslet. Nemám jinou možnost.“ Marshall si poprvé uvědomil, jak otci na temeni prořídly vlasy. Ani kadeřník se to už nesnaží zamaskovat, pomyslel si, vždyť ví, že by dostal tátu do rozpaků, kdyby mu o tom řekl. Poté si povšiml vystouplých žil na otcových rukou a jaterních skvrn rozlévajících se po opálené pokožce. Zestárl, uvědomil si Marshall s nepochopitelným dojetím. Všechny Owenovy marnivůstky začaly být najednou tak patrné a zřejmé. Jak se tak ohlížel do minulosti, vzpomněl si na telefonát, který jej přivedl zpět do Londýna. Táta ho tenkrát žádal, ať nechá práce v Holandsku a vrátí se. „Musím s tebou mluvit,“ řekl tehdy Owen hlasem roztřeseným hrůzou. „Jestli můžeš, přijeď okamžitě.“ Tohle otec udělal všeho všudy jednou, nebyl totiž sobec ani náročný člověk. V dětství Marshall toužil po lidské vřelosti, protože musel za zesnulou matku truchlit o samotě. Když však dospěl, uvědomil si, že mu tatínek otcovský cit neodpíral. Pouze ho zneutralizoval. Při letecké havárii ztratil Owen manželku tak náhle, že následujících deset let pročekal. Jako kdyby se jeho žena měla jednou vrátit jiným letadlem, ať už skutečným či fiktivním. Když on odmítne přijmout její odchod, ona jednou přiletí na jakýsi duchovní terminál, kde on bude čekat u brány, aby ji přivezl domů. Už se však nikdy nevrátila. Ani k manželovi, ani k synovi. A Marshall sledoval, jak se otec musí po deseti letech od matčiny smrti dívat pravdě do očí. Znal jeho zármutek, proto se vrátil za otcem na venkovskou usedlost, kde spolu hledívali do ohně a užívali si výhled do krajiny. Poslouchal staré vzpomínky o událostech, které se odehrály dříve, než se narodil, a uvědomil si, že někteří muži mají ve svém srdci místo pro jedinou ženu. A když tuto partnerku ztratí, prostor se už nikdy nezaplní. Stejně jako strádající otec i Marshall vstřebával svůj smutek o samotě, dokud jej Owen nevyzval, aby si spolu o matčině smrti promluvili. Vždyť právě odchodem ze života se s nimi tenkrát rozloučila, krásná, ale patřící do jiné doby, tak jako dědova plátna starých francouzských mistrů. Marshall probral tátu ze snění: „Říkal jsi, že peníze kamsi odešly.“ „Jsou pryč do posledního halíře,“ pravil Owen a pokýval hlavou. „Jak je to možné?“ „Mám dluhy.“ „Dluhy?“ opakoval překvapeně Marshall. Vždyť se mu otec nikdy nezmínil, že by byli s penězi na štíru: „Nikdy jsi nic neříkal o tom, že bychom zápasili s penězi. Poslední výstava přece dopadla dobře.“ Owen, který seděl na židli, zvedl tvář k synovi a podíval se mu přímo do očí: „Někdo mě podvedl.“ Někdo mě podvedl… Jako kdyby ta slova v galerii nabobtnala, pokryla závěsné lišty obrazů, sklouzla po červeném hedvábí na stěnách a následně se odplazila po schodech nahoru do tmy. Marshallovi přeběhl po zádech plíživý pocit stísněnosti, podobný tomu, když spával jako chlapec
v bytě nahoře a neustále myslel na pověst, která o domě kolovala. Doslechl se z vyprávění o duchovi neznámého vojína, který se v noci zjevoval v podobě mladého muže, obcházel výstavní místnosti v přízemí a pak stoupal po schodech do tmy. „Kdo tě podvedl?“ „Nikdy neuvěřím, že to byl on…“ „Kdo?“ zeptal se napjatě Marshall. „O kom to mluvíš?“ „O Mannersovi.“ To jméno padlo jako úder cepem a rozřízlo vzduch mezi oběma muži. Tobar Manners, tátův starý dobrý přítel a obchodní společník. Ten Tobar Manners s narůžovělýma rukama a vlasy jako pampeliška? Tobar Manners, tak čiperný, inteligentní a temperamentní, pokaždé otci učaroval, ale Marshallovi připadal zvláštní. Vždyť právě Manners řekl tenkrát Marshallovi o zavražděném vojákovi a dělalo mu potěšení strašit malé děcko duchařskými báchorkami. Potom se jen smál a vymlouval, že to byla přece legrace, ale v hloubi duše si musel uvědomovat, že šíří klepy otrávené jedem. Na hlavu Tobara Mannerse padá nespočet nocí, které Marshall v dětství probděl. Když se častokrát probudil náhlým hlukem, svaloval svůj neklid na tátova rádoby přítele. „Co ti provedl?“ Owen zavrtěl hlavou. „Tati, co udělal?“ „Pracuji na dluh už nějakou dobu,“ začal Owen pomalu mrazivými slovy, jako kdyby mohl držet úzkost na uzdě usměrňováním svého přednesu. „Obchody jdou špatně, sběratelé přestali investovat a s aukcemi je to stejné. Pár galerií dokonce zavřelo,“ odmlčel se, aby nabral dech. „V posledních letech jsem kupoval nad míru. Narazil jsem na pár dobrých obrazů a myslel si, že nebude problém je prodat. Ale pak přišla ta krize. V dnešní době už tolik lidí nekupuje.“ „Ani velcí sběratelé?“ „I ti se drží zpátky.“ „Všichni?“ „To ne, ale nekupují tolik, aby mohli zastavit tu moji cestu ke dnu.“ „Kristepane,“ zabědoval Marshall a posadil se vedle otce. „Co bude s domem?“ „Zatím jsem převedl hypotéku.“ „Tak ty obrazy prodej,“ zamyslel se Marshall a cítil na hrudi úzkost. „Prodej všechny, co máš. Bude to sice se ztrátou, ale vydělají ti nějaké peníze.“ „To nebude stačit,“ namítl tiše Owen a sepjal ruce. „Nechtěl jsem tě zneklidňovat. Myslel jsem, že se z toho dostanu sám. Věřil jsem, že když prodám Rembrandta…“ Marshall zvedl pomalu hlavu a zíral na otce. To plátno vlastní jejich rodina od roku 1964, kdy je Owen zakoupil v Německu. Nejdřív se domníval, že ho namaloval Rembrandtův žák Ferdinand Bol, ale řadou expertiz a hlubším průzkumem bylo prokázáno, že se jedná o originál. Byl to první velkolepý triumf tátovy kariéry. Přímo certifikát otcova talentu pro obchod s uměním. Marshall slýchával ten příběh stále dokola od Owena i od jeho poradce Samuela Hemmingse. V tuto chvíli si musíš začít chránit záda, varoval ho Samuel, protože nyní máš nepřátele. „Snad jsi neprodal Rembrandta?“ „Zanesl jsem ho k Tobaru Mannersovi.“ „No a?“ „Řekl, že to není originál, ale Ferdinand Bol, jak jsme si původně mysleli.“ „Vždyť je pravý.“
„O tom nejsou žádné pádné ani věcné důkazy,“ odsekl otec. „Za tebe se přece postavil sám Samuel Hemmings,“ skočil mu do řeči Marshall. „Copak jeho jméno nemá žádnou váhu?“ „Samuel je kontroverzní historik, to snad víš. Co řekne, někteří přijmou, jiní zásadně popřou.“ „Hlavně když jde o prachy.“ Již tak podrážděný Owen rázem vzplanul a mysl mu zatemnila zloba, že se sotva ovládal. „Nyní alespoň vím, co si o obchodování skutečně myslíš, Marshalle. Neříkáš však nic nového, o čem bych dřív neslyšel. Sám sis vybral, že nechceš mít s galerií ani s uměním nic společného. Fajn, je to tvoje volba, ale já mám svůj život a vše, čím pohrdáš, je moje vášeň.“ Síla otcových i synových argumentů slábla. Ať si Owen zůstane přesvědčeným obchodníkem, ale Marshalla nikdy nenadchne skutečnostmi, jež vládnou na trhu. Vždyť je to jen kšeft. Přísné, upjaté obchodování, kde se několik čestných lidí poměřuje se zástupem těch, co nemají skrupule. Dědici galerií prodávají bok po boku titánů, kteří si koupili vstupenku do tohoto světa za peníze. Prodejci znalí věci se předem domluví s podvodníky, kteří se následně vydají na aukci, aby jen tak přihazovali na ceny obrazů z konkrétní galerijní stáje. Žádné aukční domy nejsou nevinné a o jejich aférách se dobře ví. Jednou jeden obraz nedosáhl předpokládané ceny, proto byl prodán fiktivně a ve skutečnosti spálen, čímž navždy zmizel z trhu. Někteří na něj dávno zapomněli, jiní předpokládali, že se jednou dostane do prodeje od nějakého soukromého vlastníka. Tímto způsobem si slavná jména zachovávají prestiž a tržní hodnotu. Protože vytváření ceny trhem je nutnost. Vyšvihne-li se hodnota jednoho Cézanna, nastaví se rázem vyšší laťka a tucet dalších Cézannů v muzeích a soukromých sbírkách dosáhne šmahem na lepší finanční kredit. V průběhu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let van Goghova hodnota na trhu s uměním stoupla do takové míry, že jistý kupec musel zamknout jeho obraz na dvanáct let do trezoru, neboť neměl na pojištění. Jakmile jednou umění opustí zdi galerijních síní, zůstává obdivováno jen v ocelových kobkách bankovních sejfů. Marshall si s povzdechem uvědomil, že není správná chvíle vyrukovat se starou pří: „Takže se Manners vyjádřil, že to není Rembrandt?“ Owen přikývl: „Prohlásil, že autorem bude jeden z Rembrandtových žáků. Obraz navíc není signován.“ „Rembrandt přece nesignoval celou řadu svých pláten,“ odsekl Marshall. „A přesto mu zůstanou navždy připsána. Po světě koluje bůhví kolik děl s jeho signaturou a o pravosti se přitom pochybuje.“ „Tobar byl přesvědčen, že ten můj není autentický. Když jsem se ho ptal, zda obraz koupí, prý mu řekli, že je to jen Ferdinand Bol. Navíc nechal plátno prohlédnout dvakrát a průzkum byl prý důkladný.“ „Kdo dělal tu expertizu?“ „Tvrdil, že odborníci,“ vyštěkl Owen a kvapně mluvil dál. „Tobarovi to bylo strašně líto. Zapřísahal se, že by mi chtěl zaplatit, ale že to nemůže být tolik jako za Rembrandta. A já mu tak věřil. Znám se s Tobarem celé roky. Nikdy jsem neměl důvod mu nedůvěřovat.“ Marshallovi vytanuly na mysli nezvané vzpomínky. Vánoční chvilky, vernisáže i návštěvy galerií, a na všech se mihl Tobar Manners. Byl prostě všudypřítomný. Někdy sám, jindy ve skupině s jinými lidmi. Manners, Samuel Hemmings a další tátovi kamarádi se bavívali, smávali, častovali se příběhy o prodejcích a zákaznících. Drby stékaly z jedné sklenice do druhé, s útržkovitými informacemi se obchodovalo nad kaviárem a jednohubkami. Zhoubně jedovaté řeči vplouvaly do lačných uší. „Co ti vlastně provedl?“ zeptal se nakonec Marshall.
„Koupil ode mne ten obraz.“ „No a?“ „Pak jsem se o něm kdesi doslechl,“ mumlal nesrozumitelně Owen. „Jenom jsem slyšel, že se prý prodal v New Yorku. Kdosi mi ukázal katalog z aukce a tam bylo moje plátno. To stejné, co ode mne koupil Tobar jako Ferdinanda Bola. Jenže v tom katalogu nevystupovalo pod Bolovým jménem, ale pod Rembrandtovým. Prodali ho jako Rembrandta.“ Vypichoval příběh slovy jako staccatem. „Tobar Manners mi zaplatil zlomek hodnoty. Podvedl mě.“ Marshall otřeseně civěl na otce: „Už jsi mu to vytmavil pěkně z očí do očí?“ „Hájil se, že to nebyla jeho chyba,“ řekl zvýšeným hlasem Owen, jemuž se hněvem vykreslily na tvářích jasně barevné skvrny. „Prý to komusi prodal jako Ferdinanda Bola a byl podveden.“ „Snad tomu nevěříš?“ „Samozřejmě že tomu nevěřím,“ zaklonil se Owen, vstal a zamířil k oknu. Ke svému překvapení Marshall zpozoroval, jak se otec celý třese, chvěl se i přes upravený zevnějšek a ruce zatínal v pěst. „V aukcích by to byla výhra, která by zlomila všechny rekordy za rané Rembrandty. Můj obraz představoval celé jmění. Jmění, jež mělo zachránit rodinný podnik. Bohatství, které bylo celé moje. Ježíšmarjá,“ ulevil si zoufale, „teď je se mnou konec.“ Když Marshall viděl tátovu beznaděj, snažil se ho uklidnit. „No tak rozprodej své sklady. Prostě všechno, co máš. Visí nám tu na stěnách tisíce liber, tak je použijme.“ „To nepostačí.“ „Musí to stačit,“ namítl syn s pocitem, že se topí a sotva popadá dech. „Obvolej sběratele i aukce, kterých se účastníš. Zatelefonuj známým. Musí existovat nějaký způsob, jak získat prachy.“ „Ani to nebude dost,“ prskal Owen, jenž se přestal ovládat. „Mám dluhy, o kterých ty nevíš. Řada lidí mi půjčila peníze a někteří na mě teď tlačí. Nemohu si dovolit dál provozovat tuhle galerii. Myslel jsem, že se situace zlepší, ale doba je dnes těžká pro všechny. Lidé sice stále kupují, ale mnohem méně než v posledních měsících. Nedokážu prodat zásoby, Marshalle. Nemám si jak vydělat. Byl tu jen ten Rembrandt, který je teď fuč. Vždycky stál v pozadí jako záchranná síť. Věděl jsem, že na něj mohu nasadit takovou cenu, abych zaplatil dluhy a dostal se zpět na nulu. Ale Manners mě podvedl.“ Proud jeho slov se zastavil, hněv z něj vyprchal a začal se nad ním snášet hrůzu nahánějící klid: „K ničemu se sice nepřiznal, ale určitě to udělal. Oklamal mě, protože věděl, že jsem v průšvihu. Prostě mi lhal. Kolikrát byl ten bídák u nás doma? Kolikrát jsem mu za ty roky pomohl? Půjčoval mu peníze, aby překonal těžká období?“ Nemluvil k synovi, ale zíral na desku stolu před sebou. „Tobar Manners se mi přišel představit jen pár týdnů poté, co jsem se sem nastěhoval. Tvá matka, která neměla ráda pomlouvače, si na něj nikdy nezvykla a já se domníval, že to bylo kvůli té jeho zatrpklosti vůči lidem. Ale když máma zemřela, Tobar se přece choval tak vstřícně…“ Přisál se na nás jako pijavice, chtěl říci Marshall. Maminka to dobře viděla. I já, ačkoli jsem byl ještě malý. Vůbec nebyl chytrý ani neměl nadání, jako máš ty. Jak tě mohl tak napálit? Marshall žasl a zíral při tom na otce v tichém údivu. Jak jste si ho všichni předcházeli. Se Samuelem Hemmingsem jste se mu vždycky smáli. Vlídně, oddaně, nikdy jste se Mannersovi nevysmívali. Pouštěli jste si ho však k tělu příliš často a příliš blízko. Proboha, to jste nevěděli, že je takový jidáš? „Dal jsem si trochu peněz stranou. Tak si je vezmi.“ „To ne, přece ti nebudu brát,“ odpověděl Owen a dojatě se usmál, jako kdyby nabídka zahnala na okamžik vážnost situace, v níž se nacházel.
„Co teda budeš dělat?“ „Hospodařit, jak to jen půjde.“ Snažil se ovládnout svou úzkost a potlačit zoufalství. „Znovu si promluvím s účetním a bankou.“ „Myslíš, že ti pomůžou?“ „To nevím. Snad ano,“ odpověděl opět s jasnou hlavou. Otec nepatřil k těm, kdo panikaří. „O mě se neboj. Jsem jenom v šoku z toho, co se stalo. Neměl jsem ti přidávat starosti a znepokojovat tě. Najdu způsob, jak se z toho dostat.“ Marshalla to ale nepřesvědčilo a rozhlédl se po galerii: „Potřebuješ změnu. Měl bys odtud na chvíli pryč. Pomůžu ti něco vymyslet, tati. Můžeme spolu odjet do Thurstons a zůstat tam nějaký čas. Nemusím se hned vracet do Amsterdamu, můžu nějakou dobu zůstat.“ „To by šlo.“ „Udělá ti to dobře,“ naléhal Marshall. „Jestli chceš, můžeme chodit na procházky nebo jen tak odpočívat.“ Owen přikývl, ale neotočil se. Byl v rozpacích, jestli teď před synem nevypadá, že selhal. Cítil se bezradně a styděl se, že tak zmalomyslněl a brečel při tom jako malé děcko. Co však mohl Marshall po tom všem dělat? Neměl peníze, aby otce zachránil. Owen měl pamatovat na to, že nikdy nepatřil mezi skutečné hráče, a měl si toho být dobře vědom. Nechal se chytit do pasti, moc kupoval a pak spoléhal na druhé. Ten rádoby přítel, kterému sám pomohl, byl jeho jediný opravdový dlužník. Šok z náhlého krachu zaměstnával Owenovu mysl spolu s odporným zhmotněním své vlastní hlouposti. Byl přesvědčený, že malba je originál. Roky se na ni díval, vážil si jí, obdivoval a hýčkal ji jako nejmilejší dítě. Nikdy by pro něj nebyla pouhou žákovskou prací. Namaloval ji sám Mistr, vlastní rukou. A on ji teď jen tak prodá. Celou dobu poslouchal zrádce, který s ním zatočil jako s hlupákem. „Musíš odtud pryč,“ žadonil Marshall a přerušil otcovo rozjímání. „Je to tu prokleté.“ „Co je prokleté?“ „Ta galerie,“ zašeptal Owen. „Když jsem ji kupoval, věděl jsem, jaká se k ní váže pověst. Nikomu se tu nedaří dlouho. Lidé přicházejí a hned odcházejí. Asi tu doopravdy vládne nějaký duch.“ „Vždyť je to nesmysl.“ K Marshallovu překvapení se otec zasmál. „Chtěl bych být jako ty, Marshalle. Opravdu bych chtěl takový být.“ „No vidíš a já si vždycky přál být jako ty,“ prohodil upřímně a položil otci ruku na rameno. „Večer odjedeme do Thurstons.“ „Já ale nemohu,“ pospíšil si Owen s odpovědí. „Nemohu odsud jen tak utéct.“ „Když odjedeš, pročistíš si hlavu.“ Owen si povzdechl: „Jsou tu záležitosti, které je třeba vyřídit. Než odjedu, musím dohlédnout na pár věcí.“ „Tak dobře,“ souhlasil nakonec Marshall. „Já tady zůstanu s tebou a pomůžu ti.“ „Ne ne,“ namítl Owen a pokusil se usmát. „Přece tě do toho nebudu zatahovat. Není to tvůj problém a já jenom zpanikařil, toť vše. Ale v jednom máš pravdu, Marshalle, máme dost zásob, abych jejich prodejem vydělal a vyplatil alespoň některé věřitele.“ „A co požádat banku o dočasnou půjčku? Do té doby, než to překleneš?“ Owen se smutně zasmál: „Asi jsem jim nepřipadal jako dobrá investice.“ „Tak mi dovol, abych si o tom šel promluvit se svojí bankou.“ „To nepřipadá v úvahu,“ zabrzdil ho Owen téměř macešsky. „Pusť to z hlavy, Marshalle. Stačí
mi, že jsem si s tebou mohl promluvit. Zítra projdu zásoby a vyberu pár obrazů. Pak vstoupím do jednání s některými lidmi…,“ nedokončil větu a rozhlédl se. „Jeden Rembrandt by tohle celé vyřešil a vyplatil naráz všechny mé dluhy. Byl hotové jmění, no neříkal jsem ti to?“ Marshall překvapeně přikývl: „Ano, tati, to jsi už říkal.“ „Manners mě podvedl.“ „Tak proč se mu spolu nepostavíme?“ Owen s naštvaným výrazem pokrčil rameny. Tím podivným gestem jako by dal najevo, že to vzdává a neví, jak dál. „Co se stalo, stalo se. Znám tuhle branži, sám jsem v ní vydělal nemálo peněz.“ „Ale nikdy jsi nikoho nepodvedl.“ „To bych neudělal,“ přitakal Owen. „Hlavně ne přátelům.“ Odmlčel se, pak se napřímil a uhladil si vlasy, aby si zachoval upravený a bezchybný vzhled. „Naděje umírá poslední.“ „Jsi si jistý, že opravdu neexistuje něco, co bych pro tebe mohl udělat?“ „Vůbec nic,“ uklidnil ho Owen. „Teď se vrať do Thurstons a já přijedu na víkend.“ Marshall tedy souhlasil: „Nejdřív si dám do pořádku nějaké obchodní záležitosti, pak se ale vrátím a pojedeme tam spolu. Jsi pro?“ „Dobrá, dobrá.“ Marshallovi se ulevilo a vzal otce za paži: „Když odtud odjedeš, budeš se cítit úplně jinak, to ti slibuju. Po víkendu se všechno úplně změní.“
3 Teddy Jack popíjel čaj připravený ze dvou čajových sáčků a čtyř lžiček cukru. Uvařila mu jej baculka z čajovny na rožku naproti kostelu svatého Barnabáše. Chutná lip než kdekoli jinde a ona na něj pokaždé tak pěkně zamrká, když mu jej servíruje. Vděčný Teddy ji za to vždycky poplácá po zadečku a rukou se pokochá místem pod polyesterovou sukní. Po dalším doušku si otře ústa i vousy hřbetem ruky a dívá se, jak pracovníci vcházejí a vycházejí z hlavního vchodu Smithfieldovy tržnice. Dodnes je Teddy schopen si vzpomenout, jak to místo vypadalo před dvaceti lety, když se právě vrátil ze Strangeways, kde si odkroutil dva roky za napadení. Matka mu tehdy řekla: „Jestli nechceš nikam dojít, tak pokračuj dál touto cestou.“ Tehdy se rozhodl, že chce mít víc než jen levný žvanec, rozvrzanou postel a městský byt kdesi v devátém patře s výhledem do plynárny. Rozvedl se s poběhlicí, co porodila jinému, zatímco on seděl, a odstěhoval se do severní čtvrti Londýna. Když tam přišel, slýchal známé povídačky o ulicích hlavního města, kde se cinká penězi a plíží se tam vrazi. Sám se o tom přesvědčil. Radu lidí odrazoval svým impozantním fyzickým zjevem a chováním, které působilo přátelsky i výhrůžné zároveň. Ať tak či onak, Teddy Jack začal svůj nový život mytím nádobí v jednom londýnském grandhotelu. Před koncem měsíce si pronajal páchnoucí byt v ulici Beak Street ve čtvrti Soho, vtěsnaný mezi pokojíky dvou tvrdě pracujících děvčat, s nonstop drogistou v patře nad sebou, k němuž celé noci proudil zástup těch nejbeznadějnějších zoufalců pro svou dávku, kterou si šlehli hned ve vchodovém výklenku do Teddyho bytu. Když je při tom načapal, šli s tím příště jinam. Teddy byt vyčistil a zbavil zápachu, místo plesnivé desky osadil nové okno a brzy se k němu měla i ona pracující děvčata. Za další měsíc byl „ženatý“ s pěti holkama, status manžela odrazoval jiné pasáky a přiváděl mu zákazníky. Ony Teddyho na oplátku odměňovaly tu kouřením, tu rychlovkou a sám se dokonce na krátký čas zamiloval do drobné Asiatky, než mu ovšem vyluxovala peněženku za jednu jedinou společnou noc. Od té doby už u Teddyho žádná lehká holka nepřespala. Směly ho navštívit, promluvit si s ním v neutěšené kuchyňce nebo použít jeho koupelnu, ale musely zůstat pouze přítelkyněmi, už nikdy se nesměly stát milenkami. Teddy se učil velice rychle. Tak rychle, že brzy povýšil z umývače nádobí na vrátného vyhlášeného hotelu Park Lane, který si barví své šarmantně upravené vousy šafránem a nasazuje si na zastřižené vlasy zelenou uniformní čepici. Oblečený do tmavého kabátce a kalhot vojenského střihu působil Teddy dojmem vikingského válečníka. Viking v centru Londýna hovořil hlubokým basem, který mu dodával svatozář moci a síly. Teddy se stal brzy známou, důvěryhodnou osobou. Ženatí klienti a vdané klientky, přijíždějící do hotelu se svými milenci a milenkami, se nemuseli obávat, že by Teddy něco prozradil jejich zákonným protějškům. Žádné trapné slovní obraty, ale obyčejná dobrá nálada způsobila, že Teddyho spropitné rostlo stejně rychle jako žárlivost jeho kolegů. Když si okolí uvědomilo, že se tenhle outsider ze severní čtvrti stal nečekaně miláčkem hostů, roztočilo se kolo pomluv. Klevety o tom, že Teddy Jack vodí hostům na pokoje prostitutky, se nakonec donesly až k uším samotného vedení hotelu. Jedná se o těžko prokazatelný fakt, k němuž dochází ve většině hotelů, ale když vedení slyšelo, jaké vypasené provize Teddy údajně dostává, propustilo ho. Vykopli ho jen tak bez vysvětlení, pouze uvedli, že snižují stav zaměstnanců. „Přišels poslední, musíš z kola ven jako první. Je nám líto, kámo.“ Teddy proto vrátil uniformu a bez referencí změnil pracoviště. Stal se posluhou v jedné malé galerii na ulici Dover Street. Díky své fyzičce mohl snadno vybalovat obrazy a sochy, ale nechávali ho tu pod
neustálým dozorem. Teddy nikdy nemluvil o záznamech, které má v trestním rejstříku, a protože se o své minulosti vyjadřoval značně sporadicky, dávalo si na něj okolí pozor. Jednou se nabídl, že zákazníkovi doručí obraz na Hampstead, ale trapná pauza, která následovala, sdělovala i beze slov, že Teddyho zaměstnavatel neměl v úmyslu ponechat Turnérovu skicu v rukou Teddyho Jacka. V reakci na tuto zřejmou, byť nevyslovenou urážku to Teddy vzdal. Jako bolestné za utrpěnou potupu si nechal hnědý služební kabát, který si pravidelně oblékal, a vztekem celý bez sebe a s pohledem zabořeným do chodníku, zamířil pryč z Dover Street. Chvatně kráčel směrem k Piccadilly, když tu vrazil do jakéhosi chlapa, až se ten chudák odporoučel k zemi na silnici v Albemarle Street. Teddy pomohl neznámému na nohy a při tom se mu omluvil: „Už jste v pořádku, kámo?“ Muž zdvořile pokrčil rameny: „Vždyť se nic tak strašného nestalo. Vy jste ale obr, zaberete přes půl chodníku,“ smál se Owen Zeigler. Pak ukázal na Teddyho služební kabát, který měl stále na sobě: „Vy tu někde pracujete?“ „Teď jsem právě dopracoval.“ „A co se vám stalo?“ „Zaměstnavatel mi nevěřil.“ Owen obřího muže se zájmem pozoroval. Potřeboval pomocníka do galerie a zrovna si šel podat inzerát do rubriky ,Hledáte práci‘, když mu tenhle člověk doslova a do písmene zkřížil cestu. „Měl váš zaměstnavatel důvod vám nevěřit?“ V té chvíli udělal Teddy Jack něco, co obvykle nedělával. Začal se svěřovat, otevírat své srdce. Ať už se to stalo kvůli tomu, že byl naštvaný nebo mu na tom prostě nezáleželo, odhodil opatrnost stranou a vyprávěl o celém svém životě. „Teď můžete posoudit, jestli mi teda měli nebo neměli věřit. Je mi devětadvacet. Zatím jsem pravda moc daleko nedošel, celé dva roky mě nechali bručet ve Strangeways za napadení. Kvůli tomu hajzlovi v mým věku, co házel špínu na mou starou. Však mi za to napařili, ale když jsem vylezl, ta káča měla děcko s jiným. Já se biju za nějakou její čest a potká mě tak tvrdej osud, jakej ona nikdy neměla.“ Teddy začal schválně šeptat: „Jsem zpátky v Londýně asi půl roku. Už jsem pracoval jako umývač nádobí a vrátnej v hotelu. Zrovna jsem odešel z tý všivácký galerie tam za rohem. Bydlím na Beak Street, je to tam drsný jak medvědí prdel, chtěj nájemný každý pátek. Nedělám do drog ani nekradu a chlastám jenom o víkendu.“ „Ještě máte vztek?“ „Už ani ne. Co je to za blbej dotaz?“ ulevil si Teddy s pohledem nebojácně upřeným na elegána před sebou. Jak tam spolu stáli na londýnské ulici a dopadalo na ně chladné jarní sluníčko, tvořili ti dva takovou nesourodou dvojici. V obličeji rudý vousatý Viking tváří v tvář vypulírovanému byznysmenovi, který obchoduje s uměním. Bez ohledu na to se jeden druhému na první pohled zalíbil a přeskočilo mezi nimi vzájemné porozumění. „Hledám asistenta do své výstavní síně, Zeiglerovy galerie,“ pokračoval Owen. „Neměl by to být jen hlídač, ale někdo pružný, kdo zvládne cokoli.“ „Jako guma.“ „Mám dva pomocníky, kteří jsou skvělí, ale vás bych potřeboval, abyste se staral o těžkou práci. Máte řidičský průkaz?“ Teddy přikývl: „Na auto a náklaďák.“ „Předpokládám, že asi nemáte žádné reference.“ „Jenom to, co mi vystavili ve Strangeways,“ odpověděl Teddy a konečně se usmál. „Hele, když
už jsem venku z basy, chci žít jako každej druhej. Minulost jsem zadupal do země. Starej Teddy Jack už není. Už s ním nemám vůbec nic společnýho.“ „Vezmu vás na měsíční zkušební lhůtu. Když ve vás najdu spolehlivého, dobrého pracovníka, budete mít trvalou práci. I to se však může v průběhu doby změnit,“ řekl Owen a zasmušil se. „Víte, okolnosti a události. Věci se mění. Potřeby se mění.“ Teddy mu bez váhání podal ruku: „Já jsem nějaký Edward Jack. Říkejte mi Teddy Jacku.“ Owen uchopil nabídnutou ruku a potřásl s ní, při tom se usmál se svým neopakovatelným šarmem: „A moje jméno je Zeigler, Owen Zeigler.“ Teddymu rázem zajiskřilo v očích. „Co se stalo?“ „Vždyť já vás znám,“ odpověděl pobaveně Teddy. „Slyšel jsem docela dost drbů o vás i vaší galerii, fakt.“ „Skutečně?“ „No protože ten všivák, od kterého zrovna jdu, je Tobar Manners.“ Měsíční lhůta uplynula dříve, než si toho stačili všimnout, a nikdy už o ní nikdo nemluvil, protože v průběhu čtyř týdnů se Teddy zabydlel a nikam dál už neodešel. Poučen z minulých zkušeností si předsevzal, že tentokrát se nebude snažit být nejoblíbenějším ani si proti sobě nepoštve své spolupracovníky. Proto měl ke starším zaměstnancům, gardistům ve výslužbě Lesteru Foxovi a Gordonu Hendrixovi, úctu a ustupoval jim z cesty. Ve skutečnosti šel Teddy z cesty každému a soustředil se raději na Zeiglerovu galerii. Vymaloval zdi, opravil schodiště a poradil si také s jednoduchými instalatérskými pracemi. „A co dál?“ zeptal se Owen jednoho večera, když se přišel podívat do sklepa, jak Teddy spravuje rozbitou obalovou bednu. „Potřebuje zpevnit.“ A rázem byla zpevněná. Ať to bylo, co chtělo, když to potřebovalo zpevnit, Teddy to vždycky udělal. Jaro tenkrát uteklo rychle a přišla dusná letní vedra roku 1994, která rozhoupala londýnské ulice v bocích. Teddy se zamyslel, vzpomínal, jakým způsobem se smog šířil propojenými uličkami s obchody v okolí Bond Street, jak se stáčel hadím pohybem kolem dokola královniny terasy u Muzea lidstva a podřimoval před vchodem do obchodní pasáže Burlington Arcade. Rozpálené londýnské autobusy mezitím cirkulovaly městem jako žilky po mramoru a ulička Albemarle Street se topila v sérii úspěšných aukcí uměleckých děl. Zatímco Matisse vyhlásil růst již tak vysokých cen, oddaní stoupenci nizozemského umění se opět vrátili na scénu. Tehdy vzal Owen Zeigler Teddyho Jacka stranou a jakoby mimochodem ho požádal, ať sleduje určité lidi. Stačilo je jen pozorovat, dělat si poznámky a podat Owenovi zprávu, nic víc. Později ho Owen poprosil, aby se pověsil dotyčným na paty, a nakonec jim měl nasadit na telefon štěnici. Byl to první z mnoha případů, kdy chtěl Owen po Teddym Jackovi, aby porušil zákon. Nebývale znervózněn svými vzpomínkami se Teddy Jack rozhlédl a upil čaje. Hlavou mu proletěla myšlenka, že odjede z Londýna, ale hned si to rozmyslel a začal přemýšlet nad tím, co se dozvěděl. Přesněji nad přáním, které onehdy vyslovil Owen Zeigler a které se týkalo jeho osobních důvěrných tajemství, jež v sobě nosil celé roky. „Hledám někoho, na koho se budu moci spolehnout, o koho se možná budu moct i opřít.“ Měli se navzájem rádi, věděli o sobě, kým opravdu jsou, a to i za fasádou, již vnímali ostatní. Polichocen, že je ho potřeba, stal se Teddy ideální oporou, dokonalým spojencem, tajným špionem.
Pravděpodobně byl jediným člověkem na světě, který znal celou pravdu o Owenu Zeiglerovi.
