Reforma Organizace Spojených Národů a ochrana lidských práv Role Rady pro lidská práva

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Bc. Irena Ochmannová

Reforma Organizace Spojených Národů a ochrana lidských práv Role Rady pro lidská práva Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. Mag. Phil. Dr. Iur. Harald Christian Scheu, Ph.D.

Katedra: Mezinárodního práva

Datum vypracování práce: 15. dubna 2009

0

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Praze dne 15. dubna 2009

Irena Ochmannová

1

Děkuji vedoucímu diplomové práce Doc. Mag. phil. Dr. iur. Haraldovi Christianovi Scheuovi, Ph.D. z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze za jeho čas, konzultace a odborné připomínky.

2

Anotace Předložená práce se zabývá právním a organizačním zajištěním ochrany lidských práv vybraných mechanismech a orgánech OSN a tím jak bude řešena ochrana lidských práv po reformě OSN a nahrazení Komise pro lidská práva novým orgánem, Radou pro lidská práva. Práce obsahuje celkem šest částí, z nichž 4 části se zabývají problematikou jako takovou.

Práce se v úvodní části zabývá vztahem mezi lidskými práv a mírem a také souvislostí mezi bezpečností, demokracií a rozvojem. Vysvětluje význam ochrany lidských práv a definuje uznávaná a chráněná lidská práva. Dále popisuje reformu OSN od roku 1945, včetně stručného shrnutí vývoje orgánů a aktivit zaštiťovaných OSN. Rozsah změn, ke kterým došlo, dokládá, že OSN je dnes již naprosto odlišnou institucí než v roce 1945 a také nakolik postupně vzrostl význam problematiky lidských práv.

Záměrem této práce je popsat postupný vývoj mezinárodněprávní ochrany lidských práv tak jak byl iniciován a veden iniciativou orgánů OSN, tedy především Komise pro lidská práva a úspěchy, kterých Komise pro lidská práva dosáhla, včetně nastavování standardů, role nevládních organizací a vytváření mechanismů pro dohled nad situacemi v jednotlivých státech a tématických oblastech porušování určitých lidských práv. Tím se zabývá další část práce.

Zároveň práce ve své další části mapuje přerod této instituce do Rady pro lidská práva, včetně důvodů, které nutnost změn vyvolaly, popisu rysů nového orgánu, nového institucionálního uspořádání a shrnutí nejpodstatnějších činností Rady pro lidská práva v prvním roce práce, včetně příkladu postupu při situaci s porušováním lidských práv.

Na závěr se tato práce zabývá srovnáním fungování Komise pro lidská práva a Rady pro lidská práva, hodnocením nakolik reforma splnila svůj účel, budoucností ochrany lidských práv především v souvislosti s problémy, které nebudou zřejmě vyřešeny v rámci současné podoby Rady pro lidská práva a zamýšlí se nad možným institucionálním řešením de lege ferenda.

3

Obsah OBSAH

4

1

ÚVOD

5

2

LIDSKÁ PRÁVA A OSN

7

2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 2.10 2.11 2.12 3

KOMISE PRO LIDSKÁ PRÁVA 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8 3.9 3.10

4

ZALOŽENÍ RADY PRO LIDSKÁ PRÁVA RYSY RADY PRO LIDSKÁ PRÁVA RADA PRO LIDSKÁ PRÁVA V PRVNÍM ROCE FUNGOVÁNÍ ZPŮSOB ADRESOVÁNÍ PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV

SROVNÁNÍ RADY PRO LIDSKÁ PRÁVA A KOMISE PRO LIDSKÁ PRÁVA 5.1 5.2 5.3 5.4

6

PRVNÍ ETAPA ČINNOSTI – NASTAVOVÁNÍ STANDARDŮ DRUHÁ ETAPA ČINNOSTI – VEŘEJNÁ PROCEDURA 1235 TŘETÍ ETAPA ČINNOSTI – NEVEŘEJNÁ PROCEDURA 1503 VYSOKÝ KOMISAŘ OSN PRO LIDSKÁ PRÁVA ZVLÁŠTNÍ ZPRAVODAJOVÉ, PRACOVNÍ SKUPINY AKTUÁLNÍ MANDÁTY PRO JEDNOTLIVÉ STÁTY A TÉMATICKÉ MANDÁTY STRUKTURA KOMISE PRO LIDSKÁ PRÁVA A ORGANIZACE JEJÍCH SCHŮZÍ SUBKOMISE PRO PODPORU A OCHRANU LIDSKÝCH PRÁV ROLE NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ KRITIKA KOMISE

RADA PRO LIDSKÁ PRÁVA 4.1 4.2 4.3 4.4

5

POJEM LIDSKÝCH PRÁV UNIVERZALITA A LEGITIMITA LIDSKÝCH PRÁV ÚLOHA MEZINÁRODNÍHO PRÁVA CHARTA A CÍLE ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ VÝZNAM MEZINÁRODNÍHO TLAKU VYKONÁVANÉHO ORGÁNY OSN SMLUVNÍ KODIFIKACE LIDSKO-PRÁVNÍCH NOREM VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV ORGÁNY OSN V OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV ORGÁNY OSN ZALOŽENÉ NA ZÁKLADĚ CHARTY OSN ORGÁNY OSN ZALOŽENÉ NA ZÁKLADĚ MEZINÁRODNÍCH SMLUV NÁVRH REFORMY SYSTÉMU - SJEDNOCENÝ SMLUVNÍ ORGÁN SVĚTOVÁ KONFERENCE OSN O LIDSKÝCH PRÁVECH VE VÍDNI 1993

KOMISE VERSUS RADA BUDOUCNOST RADY PRO LIDSKÁ PRÁVA REFORMA OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV BUDOUCNOST OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV

SHRNUTÍ LITERATURA A PRAMENY SUMMARY FOR ENGLISH VERSION

7 9 11 11 13 15 16 17 19 24 27 30 34 34 36 38 39 41 43 44 45 46 48 53 53 56 59 62 64 64 66 68 69 74 76 84

4

1 Úvod Téma reformy Organizace spojených národů a ochrany lidských práv s ohledem na roli Rady pro lidská práva jsem si zvolila proto, že se jedná o nový orgán v rámci institucí OSN. Přináší lepší rámec ochrany lidských práv jednotlivců, kteří se v nerovných vztazích s vládami a jinými institucemi nemohou vždy účinně bránit. Zajímavé je také porovnání s ochranou poskytovanou předchozí Komisí pro lidská práva.

Cílem práce je provést rozbor systému mezinárodně právní ochrany lidských práv v rámci Organizace spojených národů a analýzu struktury a monitorovacích a implementačních mechanismů se zaměřením na postavení a fungování Komise pro lidská práva a její přeměnu na Radu pro lidská práva.

Práce se zabývá přehledem systému ochrany lidských práv v rámci OSN, včetně popisu jejích dvou složek, smluvní složky a složky založené na Chartě OSN, a všímá si dosavadních úspěchů Komise pro lidská práva, včetně jejích metod implementace lidských práv a dále pojednává o otázkách, které jsou vnímány jako problematické. Především jde o způsob podávání zpráv jednotlivými státy, ustanovení umožňující mezistátní a individuální stížnosti a možnosti jejich reforem. K usnadnění širší diskuse a pro umožnění srovnání se práce zmiňuje nejen o systému v rámci OSN, ale i o jiných organizacích a také obsahuje diskurz ohledně role mezinárodního práva, způsobech jeho porušování, významu mezinárodního tlaku vykonávaného orgány OSN a nevládními organizacemi a roli nevládních organizací obecně spolu se zamyšlením ohledně legitimity a univerzality lidských práv.

Ve své další části práce pojednává o důvodech nefunkčnosti Komise pro lidská práva, které vedly k reformě OSN a vzniku Rady pro lidská práva, která Komisi v činnosti nahradila. Vznik Rady pro lidská práva je zde popsán od prvotních impulzů poháněných nefunkčností mechanismů Komise pro lidská práva a vedoucích k prvním diplomatickým iniciativám, přes návrhy Generálního tajemníka OSN, Usnesení Valného shromáždění OSN a další aktivity až po vznik a mechanismus fungování Rady pro lidská práva, v souladu se zakládajícími dokumenty tohoto orgánu, včetně rozboru toho nakolik byly zachovány procedury pro stížnosti, zpravodajové, činnosti a agenda Komise pro lidská práva. Dále je analyzováno a hodnoceno postavení a možnosti dalších klíčových hráčů na tomto poli, jakými jsou například nevládní

5

organizace. Zároveň je zde hodnocena efektivita nového systému z hlediska prvního roku fungování Rady pro lidská práva a zda je možné uskutečnit cíle reformy, neboli představu o účinnější činnosti tohoto orgánu oproti jeho předchůdci a nakolik je změna pouze formální. Na závěr se práce zamýšlí nad možnostmi a úkoly, které stojí před Radou pro lidská práva včetně úvah ohledně její úspěšnosti v budoucnosti. Práce obsahuje na několika místech úvahu de lege ferenda ohledně možné reformy orgánů OSN.

6

2

Lidská práva a OSN

2.1 Pojem lidských práv Podle přirozenoprávní školy existuje katalog práv a svobod, neboli základní lidská práva, která by měla patřit každému jednotlivci a jsou přirozená, nezadatelná a věčná. Praxe států je však spíše taková, že jednotlivec požívá jen tolik práv, kolik mu státy přiznávají ve vnitrostátním a mezinárodním právu. To zase přímo souvisí s civilizačním a hospodářským vývojem států1.

Vytvoření uceleného souboru právních norem upravujících lidská práva patří mezi nejdůležitější úspěchy Organizace spojených národů. Tento všeobecně a mezinárodně uznávaný kodex mohou přijmout všechny národy a každý člověk se na něj může odvolávat. OSN definovala širokou škálu těchto práv, včetně práv občanských, hospodářských i kulturních a vytvořila mechanismy na jejich ochranu. Základem souboru je Charta OSN2 a Všeobecná deklarace lidských práv3. Postupně byla v nich garantovaná práva rozšiřována o další oblasti díky rozhodnutím Valného Shromáždění OSN. Ve vztahu k lidským právům byla prosazena jejich všeobecná platnost, nedělitelnost a soulad s rozvojem a demokratizací. O lidských právech pojednávaly informační a vzdělávací kampaně OSN. Značný respekt států si získal i systém monitorování dodržování lidských práv. K podpoře a koordinaci činnosti OSN při ochraně lidských práv byl zřízen Vysoký komisař OSN pro lidská práva. 4

Původní volnost států v zacházení s obyvatelstvem byla až do 1. světové války omezena obecným mezinárodním právem pouze ve dvou směrech. Prvním omezením byla povinnost dodržovat minimální cizinecký standard při zacházení s cizinci. Jednalo se o práva, která stát musel cizincům poskytnout, i kdyby je nedopřával ani vlastním občanům. Například musel stát zajistit cizincům ochranu osobní svobody, života, majetku a přístup k soudům. Dalším směrem, ve kterém byl stát omezen ve své volnosti, a to i při nakládání s vlastními občany, byla zásada 1

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, s. 92. 2 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007]. 3 Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 4 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 187.

7

humanity. Tato zásada však nebyla přesněji vymezena co do svého obsahu a tak se na ní státy v mezinárodní praxi odkazovaly jen zřídka5.

Po 1. světové válce sice došlo díky lepšímu uvědomění a organizovanosti demokratických sil a s tím související zvýšení nároků širokých mas na větší míru dodržování lidských práv k jistému pokroku v důraznějším prosazení právního zajištění základních lidských práv, a to na mezinárodní i vnitrostátní úrovni. Nicméně tento pokrok byl omezen na úzce vymezené oblasti lidských práv, především dotýkající se potírání otroctví, pracovních podmínek, postavení žen a dětí a ochrany menšin. Teprve po 2. světové válce je možné zaznamenat výraznější rozvoj mezinárodní ochrany lidských práv, jako projev přirozené reakce demokratické veřejnosti na holocaust a hrubé porušování lidských práv v hitlerovském Německu. Požadavek, aby budoucí mírové uspořádání obsahovalo i jisté záruky dodržování lidských práv, se ve veřejném mínění objevoval již během války. To se odrazilo při tvorbě některých právních a politických dokumentů koalice Spojených národů, např. v Atlantické chartě z roku 1941, v Deklaraci Spojených národů z roku 1942 a v Postupimské dohodě z roku 1945, které řeší mezinárodní ochranu lidských práv. Další mezinárodní odpovědí na horory holocaustu bylo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv6 Valným shromážděním OSN v roce 1948, kterou následovala řada mezinárodních smluv a institucí vytvořených k prosazení práva7.

K usnadnění mezinárodní realizace lidských práv u soudu se mnoho institucí rozšířilo po celém světě. Pokusy začaly už s procesy v Norimberku a Tokiu po 2. světové válce a byly následovány zřízením Válečných trestních tribunálů pro Rwandu a bývalou Jugoslávii a trvalého Mezinárodního trestního soudu. 8

Koncepce lidských práv, která se zrodila po druhé světové válce je založená na přesvědčení, že respektování lidských práv má úzkou spojitost s udržením a zajištěním mezinárodního míru a bezpečnosti9. Tato myšlenka odráží zjevný fakt, že státy potlačující lidská práva na svém území bývají obvykle agresivní i navenek. Nicméně některé státy sice formálně ve svých ústavních zákonech stanoví ochranu pro lidská a občanská práva, avšak není zajištěna jejich realizace. 5

Například si státy nárokovaly právo zakročit z humanitárních důvodů proti Turecku, z důvodu útlaku křesťanského obyvatelstva. 6 Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948, Dokumenty OSN (A/RES/217/III A). 7 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, s. 79. 8 Harrelson-Stephens, Julie: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007, s. 69-70. 9 Generální tajemník OSN Kofi Annan dokonce učinil z lidských práv ústřední téma spojující práci OSN na míru, bezpečnosti, rozvoji, v ekonomické a sociální oblasti i při humanitární pomoci.

8

Formulaci práv jako lidských a občanských bylo navíc třeba rozšířit o práva hospodářská, sociální a kulturní, jako například právo na práci, právo na spravedlivou odměnu za práci, právo na odpočinek a právo na vzdělání, neboť práva osobní a politická pozbývají na svém účinku bez současného zajištění hospodářských a sociálních práv. 10

2.2 Univerzalita a legitimita lidských práv Mezinárodní režim lidských práv zakládá rozsáhlý vzor, který v zásadě omezuje skutečný rozsah politických pokusů. Je jenom pár oblastí lidského života, které nejsou předmětem mezinárodních standardů prostřednictvím režimu lidských práv. Vzhledem k tomu, že jsou lidsko-právní smlouvy založené na uvažování západoevropské civilizace, naskýtá se otázka, zda má pojetí lidských práv respektovat odlišné kultury, či zda jsou lidská práva univerzální a použitelná po celém světě. Existují dokonce spekulace o tom, zda tyto standardy mohou být naplněny v jiném politickém systému než v liberální demokracii. 11 Kulturní výzvou je platnost liberálního individualismu12, který je součástí koncepce lidských práv.13 Z Asie přichází kritika, že individuální chápání lidských práv je eurocentrické a ignoruje asijské hodnoty jako je silná vláda, úcta k autoritám, respekt ke komunitě, důraz na hospodářský rozvoj před politickým pokrokem a lidské povinnosti a odpovědnosti14. Nicméně myšlenka kulturního relativismu byla odmítnuta po skončení Studené války, poté co byla myšlenka univerzálních lidských práv přijata ve Vídeňské deklaraci15 v roce 1993 a v současné době je mnohem větší zaměření na odpovědnost jednotlivce a práva menšin. Navíc, jak nedávno zdůraznila Vysoká komisařka pro lidská práva, hlavním úkolem institucí OSN je implementace práv zakotvených v mezinárodním

10

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, s. 93 11 Risse, Thomas: Social Contructivism Meets Globalization. In: Globalization Theory, Approaches and Controversies, Edited by: Held, David; McGrew Anthony. Cambridge: Polity Press, 2007, s. 176. 12 Zastánci liberálního individualismu tvrdí, že jde o velmi „skromnou“ teorii lidského dobra, neboť popisuje zákazy, to co se nesmí a nepřikazuje jak mají lidé žít. Popisuje od čeho mají být lidé svobodni, aniž by určila z čeho se má jejich svoboda skládat. V tomto smyslu jde o nejméně předepisující pojetí, neboť sestavuje univerzální hodnoty lidské slušnosti aniž by porušovalo právo na kulturní autonomii. 13 Ignatieff, M.: Whose Universal Values? The Crisis in Human Rights. In Praemium Erasmianum Essay 1999, Discussion paper prepared for Stichting Praemium Erasmianum on the occasion of the award of the Erasmus Prize to Mary Robinson. Amsterdam, November 1999. Published with the support of the Foundation Horizon, The Hague, s. 42. 14 Rozporně jsou přijímána práva jako svoboda projevu, svoboda sdružování, demokracie více politických stran, omezení národní bezpečnosti, právo na sebeurčení menšin a nemajetných osob, a zdrženlivost je zachovávána i vůči nevládním organizacím. 15 Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), dostupné na: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/G93/142/33/PDF/G9314233.pdf?OpenElement, [cit. 4. dubna 2009].

9

právu a ne se nechat odvádět „nepotřebnými střety představ“, jako je tvrzený střet mezi univerzalitou a kulturní zvláštností, nebo debatou o přednosti míru nebo spravedlnosti. 16

Další otázkou je nakolik je mezinárodní hodnotový systém přijímán jako reprezentant hodnot domácích právních pořádků. Pro mnohé je legitimita spojována s demokratickou kvalitou procesu, na jehož základě vznikl mezinárodní hodnotový systém. Mnozí kritici tvrdí, že mezinárodní organizace jsou vedeny elitní skupinou zástupců států, kteří dostávají pokyny od svých sekretariátů, jejichž zaměstnanci jednají občas nezávisle na členském státu dané mezinárodní organizace. Navíc tito kritici shledávají nevládní organizace jednající s vlivnými vládními organizacemi jako samozvanou elitu zástupců zvláštních kauz, nepředstavujících obecnou veřejnost. Nevládní organizace jsou podle nich zapojené do „bezbožného“ spojenectví s mezinárodními byrokraty a sympatizujícími státy a vytvářejí tak klamný dojem sporné legitimity. 17

Na druhou stranu je nesporné, že bylo vytvořeno dostatečné množství podkladů, které dokumentují globalizaci právní úpravy. Jádrem těchto materiálů je tvrzení, že globální společnost se objevuje spolu s rozšiřování celosvětových společenských hnutí a nadnárodně pracujícími mezinárodními nevládními organizacemi s nápadně podobnou vnitřní organizační strukturou a obdobnými zdroji myšlenek a finančních zdrojů. Někteří akademici působící v oblasti mezinárodních vztahů také zaznamenali, že globalizace způsobila celosvětové rozšíření kulturních hodnot a textů západní civilizace spolu se zaváděním globálních norem a pravidel chování uchovávaných v mezinárodních institucích. Dochází k procesu, při kterém se mezinárodní právní normy stávají globálními standardy chování tak jak je státy začínají schvalovat. Jakmile je dosaženo tohoto bodu, je vhodné podepsat mezinárodní smlouvy, tak aby stát byl považován za civilizovaného člena mezinárodní společnosti. Takového pokroku bylo dosaženo právě v oblasti mezinárodních norem upravujících lidská práva. Nadnárodní společenská hnutí navíc úspěšně představila čestnost, spravedlnost a legitimitu jako hodnoty pro převažující neo-liberální diskurz globalizace. 18

16

Arbour, Louise: Proslov na úvod 61. schůze Komise pro lidská práva, 14 March 2005, www.unhchr.org. De Wet, E.: The International Constitutional Order, In International & Comparative Law Quarterly, Volume 55, Part 1, January 2006, Oxford Journals, Oxford University Press, 2006, ISSN 0020-5893, s. 71-72. 18 Risse, Thomas: Social Contructivism Meets Globalization. In: Globalization Theory, Approaches and Controversies, Edited by: Held, David; McGrew Anthony. Cambridge: Polity Press, 2007, s. 133-42 17

10

2.3 Úloha mezinárodního práva Mezinárodní právo je často nástrojem používaným menšími státy k zavázání větších států a zvýšení jejich jistoty. Závazek může být dosažen i jen rozšířením obyčejového práva navzdory přání jiných států. Avšak některé státy nemají zájem na zavazování jiných, protože jejich schopnosti dalece převyšují schopnosti jiných a proto mohou spoléhat na svou vlastní moc. Například Spojené státy americké v poslední době odmítaly i základní prvky mezinárodního humanitárního práva, které doposud přijímaly jako obyčejové. Propagují sice právo duševního vlastnictví, ale ignorují omezení trestu smrti nebo sdílení podmořských přírodních zdrojů. Mezinárodní právo může být uloženo také hlasováním. Opět například Spojené státy americké přijímají politiku Světové obchodní organizace odmítavě. Jejich opozice proti Mezinárodnímu trestnímu soudu je částečně založena na jejich odmítání myšlenky, že jiné státy by mohly definovat zločiny jako agresi a stíhat jejich občany19. Ačkoliv administrativa prezidenta Clintona podepsala Římský statut zřizující Mezinárodní trestní soud, tento nebyl předložen k ratifikaci, jeho nástupce podpis anuloval a Senát odmítl statut ratifikovat. 20 Nejpřímější formou zavázání jiného státu je odmítnutí spolupráce s ním, pokud nepřijme mezinárodní pravidla. Příkladem je omezení na použití min vyrobených v USA, navzdory tomu, že USA nejsou signatářem Smlouvy o zákazu používání min, či evropské odmítnutí otevřené spolupráce na trestních případech, které mohou vést k popravě obžalovaného. 21

2.4 Charta a cíle Organizace spojených národů Organizace spojených národů (dále OSN) byla založena v roce 1945 na ustavující konferenci v San Francisku za účasti 50 států22. OSN byla předvídána Deklarací čtyř národů23, které se podílely na Moskevské konferenci v říjnu 1943 a později v říjnu 1944 na návrhu z konference v Dumbarton Oaks, kde byl položen základ podstatným aspektům OSN. 24 Konference v San 19

Mowle, S. Thomas, Sacko, H. David: The Unipolar World, an Unbalanced Future, Palgrave Macmillan, New York, USA, 2007, s. 144-51. 20 Harrelson-Stephens, Julie: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, s. 69-70. 21 Mowle, S. Thomas, Sacko, H. David: The Unipolar World, an Unbalanced Future, Palgrave Macmillan, New York, USA, April 2007, s. 152. 22 Konference konaná od 25. dubna do 26. června 1945. 23 Spojené státy americké, Sovětský svaz, Velká Británie a Čína. 24 Conforti, Benedetto: The Law and Practice of the United Nations, 3rd revised edition. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publisher, s. 2.

11

Francisku projednávala návrhy velmocí z Dumbarton Oaks a z Jaltské konference a po jejich podstatném doplnění přijala text Charty Organizace spojených národů25 (dále jen Charta OSN)26. Při jednáních spojilo síly přibližně 40 nevládních organizací zastupujících ženy, odborové svazy, etnické a náboženské skupiny s delegacemi převážně menších států k prosazení mnohem konkrétnější formulace práv než bylo navrženo. Ustanovení Charty OSN se stala základem pro tvorbu mezinárodního práva po roce 1945. V Chartě bylo ve světovém měřítku mezinárodněprávně zakotveno nové pojetí základních lidských práv a také jsou v ní zakotveny cíle OSN.

Tato mnohostranná smlouva určila za jeden z hlavních cílů nové organizace a jejích členů povinnost zachovávat základní lidská práva spolupracovat při jejich ochraně, tedy to co bylo původně obecnou povinností států.

Preambule Charty OSN stanoví, že OSN jsou zřízeny mimo jiné k docílení následujících cílů: „prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých,…“, …„podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě“. 27

Článek 1 Charty OSN stanoví, že základní cíle OSN jsou tyto: „uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“.

Další ustanovení zavazují státy, aby v součinnosti s OSN usilovaly o dosažení všeobecného uznávání lidských práv. Na Chartu OSN je blízce napojen mezinárodní systém hodnot. Vzhledem k inspirativní roli zvláště článků 1(3) Charty OSN v kombinaci s články 55, 56 a 68, 25

Charta Organizace Spojených národů, [cit. 5. listopadu 2007]. Pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/. Charta Organizace Spojených národů byla podepsána 26. června 1945 v San Francisku na závěr Konference Organizace spojených národů o mezinárodní organizaci a vešla v platnost 24. října 1945. Dodatky k článkům 23, 27 a 61 Charty byly Valným shromážděním přijaty 17. prosince 1963 a vešly v platnost 31. srpna 1965. Dodatek k článku 109, přijatý Valným shromážděním 20. prosince 1965, vstoupil v platnost 12. června 1968. Dodatkem k článku 23 bylo rozšířeno členství v Radě bezpečnsoti z jedenácti na patnáct členů. Rozšířený článek 27 stanoví, že rozhodnutí Rady bezpečnosti o procedurálních otázkách budou přijímána devíti kladnými hlasy (dříve sedmi), včetně souhlasných hlasů pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Dodatek k článku 61 rozšiřuje členství v Hospodářském a sociálním výboru z osmnácti na dvacet sedm. Dodatek k článku 109 stanoví podmínky přezkoumání Charty. 26 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2003, C.H.Beck, s. 248-9. 27 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007].

12

byla lidská práva podpořena způsobem, který z nich učinil klíčové prvky mezinárodního systému hodnot. Tyto články Charty OSN významně přispěly k vytvoření klimatu, ve kterém byl vytvořen rozvinutý systém pro ochranu lidských práv jak v rámci systému Charty OSN, tak v regionálním rámci a v dalších funkčních režimech. Mechanismy ochrany a upřesnění norem z nich vyplývajících v některých případech značně přispěly dokonce k uznání závazného statusu lidsko-právních norem.

Konkretizace v rámci Charty OSN probíhala v činnosti hlavních orgánů OSN, především přijetím Všeobecné deklarace lidských práv28 a několik základních mezinárodních smluv a na jejich základě vytvořeních výborů tvořících smluvní systém ochrany a zvyšujícím se používáním zvláštních zpravodajů ve službách Komise OSN pro lidská práva. Různé kanály jsou tak k dispozici pro podávání stížností jednotlivců orgánům OSN. 29

2.5 Význam mezinárodního tlaku vykonávaného orgány OSN Porušování lidských práv má společné opakovaně se objevující rysy, které předurčují jak by mělo být typově řešeno. Většina porušení lidských práv30 se objevuje uvnitř konkrétního státu a ovlivňuje pouze obyvatelstvo daného státu. Z toho důvodu je nepravděpodobné, že by proti němu ostatní státy protestovaly, či dokonce přijaly závažnější opatření k ukončení porušování. A to navzdory faktu, že byly porušeny závazky erga omnes. Je tomu tak, protože tyto státy postrádají hmotnou zainteresovanost na tom, aby jednaly. Typicky nemají zájmy ani mocenské ani na přírodních zdrojích. Tato neochota zapojit se do řešení situace je jen dokladem, že je potřeba vytvořit systém mezinárodních organizací, které by poskytovaly smysluplnou pomoc obětem porušování lidských práv v jejich boji za změnu podmínek v daném státě.

Navíc porušování jsou často soustavná a odrážejí hluboce zakořeněné stránky politického systému a kultury státu31. Z tohoto důvodu mohou lidsko-právní normy představovat hrozbu politickému uspořádání a ideologii států, kterým se porušování práv jeví jako nevyhnutelné

28

A/RES/217/III A. De Wet, E.: The International Constitutional Order, In International & Comparative Law Quarterly, Volume 55, Part 1, January 2006, Oxford Journals, Oxford University Press, s. 58. 30 Například policejní násilí, cenzura tisku, či korupce nebo nátlak na soudce ovlivňují populaci porušujícího státu. 31 Například porušení jako je mučení nebo zneužívání vězňů, volební podvody, potlačování svobody náboženského vyznání, diskriminace žen, či zmizení politických odpůrců. 29

13

k zachování autoritativní vlády32. Mezinárodní snaha ukončit porušování může mít strukturální účinky. Šance na podstatnou změnu obvykle následuje poté co přestane být odpíráno právo na sdružování a potlačován svobodný tisk. Lidská práva porušují také nestátní činitelé. Je úkolem státu určit opatření vhodná k překonání potíží působených v této oblasti soukromými aktéry, neboť tyto jsou obvykle zakořeněny v kulturních předsudcích a starých zvycích. Proto je úkolem mezinárodní vládní organizace jako Rada pro lidská práva vytváření nátlaku na odstranění nežádoucího chování.

Smlouvy o lidských právech deklarují ideály bez ohledu na praxi většiny států. Proto nemůže žádný stát plně odpovídat požadavkům vyplývajícím z těchto smluv, nicméně v porovnání s liberálními demokraciemi, které mají také mnoho nevyřešených oblastí porušování práv33, je propast mnohem širší v diktátorských státech a rozvojových zemích.

Dosažení občanské společnosti a vybudování vlády práva a liberální demokracie se zdá být natolik podstatné, jako je základním předpokladem k vynucení základních lidských práv existence procesního práva a institucí k jeho garanci a provádění. Státy nejsou schopny zachovávat ideály, neboť jejich současné praktiky jsou s nimi v rozporu. Spíše než změna všeobecného postoje, je to donucení státu ke skončení nevhodných postupů, které může přinést jasnou, efektivní a pronikavou reakci na porušování.

Významnou úlohu při vytváření nátlaku na porušující stát hrají také regionální systémy ochrany lidských práv. Zvláště pak více jednotná a autoritativní judikatura Evropského soudu pro lidská práva může účinně nahradit univerzální systém. Jeho postupy k zadostiučinění pro jednotlivce jsou efektivnější, neboť dotčené státy obvykle rychle uvedou vše do souladu s rozhodnutím soudu. Pokud s tím srovnáme Mezi-Americkou komisi a Soud pro lidská práva, ten buduje svoji jurisprudenci pomalu, avšak ani dodržování jeho rozhodnutí není nijak ohromující a i Africký systém si rozšiřuje svůj vliv mnohem pomaleji. Univerzální systém ochrany lidských práv prošel během posledních padesáti let dynamickou změnou prostřednictvím rozšíření pravomocí a činností institucí. Například Rada bezpečnosti OSN má pravomoc schválit bojkoty, embarga a vojenské akce34. Další cesty k organizaci podstatného mezinárodního nátlaku prostřednictvím

32

Například rovnost před zákonem v Jižní africe přinesla podstatnou změnu, která otřásla tamním režimem. Například v USA boj proti rasové segregaci nebo domácímu násilí na ženách. 34 Kapitola 7 Charty OSN, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 28. listopadu 2007]. 33

14

mezinárodního systému jsou možné prostřednictvím vzájemně spolupůsobící sítě mezivládních a nevládních organizací35.

2.6 Smluvní kodifikace lidsko-právních norem Ustanovení Charty OSN o lidských právech byla příliš obecná a proto členské státy a OSN postupně přistupovaly ke konkretizaci a rozvoji rámcových ustanovení Charty a jejich kodifikaci v deklaracích Valného shromáždění a v mezinárodních smlouvách. Hlavními takovými dokumenty jsou Všeobecná deklarace lidských práv36 z roku 1948, která měla sice jen doporučující povahu, avšak body v ní obsažené byly přejaty do obou Mezinárodních paktů o lidských právech z roku 1966, tedy do Mezinárodního paktu o občanských a politických právech s Prvním opčním protokolem k němu37 a do Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech38, a tak se ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv postupně přeměnila v závazná smluvní a obyčejová pravidla. 39 Kodifikací se zabývaly i další příslušné mezinárodní odborné organizace40. Některé z mezinárodních smluv ratifikovaných státy předvídají způsob kontroly jejich plnění a to prostřednictvím zvláštních výborů. Někdy dokonce umožňují i samotným poškozeným osobám, aby se dovolávaly nápravy41 před mezinárodními orgány. 42

35

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 767. Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 37 Schváleno Valným shromážděním OSN dne 16. 12. 1966 a vstoupilo v platnost v roce 1977. Dokumenty OSN A/RES/2200/XXI Annex, pro českou verzi viz. vyhláška č. 120/1976 Sb. 38 Schváleno Valným shromážděním OSN dne 16. 12. 1966 a vstoupilo v platnost v roce 1977. Dokumenty OSN A/RES/2200/XXI Annex, pro českou verzi viz. vyhláška č. 120/1976 Sb. 39 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2003, C.H.Beck, s. 80-81. 40 Kromě OSN se kodifikací základních lidských práv zabývaly zejména Mezinárodní organizace práce a Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Tyto organizace samy nebo diplomatické konference svolané z jejich podnětu připravily návrhy příslušných mezinárodních smluv, které po podpisu a ratifikaci předepsaného počtu států vstupovaly v platnost. 41 Například to umožňuje Mezinárodní smlouva o odstranění všech forem rasové diskriminace nebo Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. 42 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2003, C.H.Beck, s. 80. 36

15

2.7 Všeobecná deklarace lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv43 je základním kamenem rozsáhlého systému mezinárodních právních instrumentů na ochranu lidských práv vytvářeného po několik desetiletí. Deklarace obsahuje základní principy na nichž jsou postaveny po ní následující mezinárodní smlouvy44. Články 1 a 2 uvádějí, že „všechny lidské bytosti se rodí sobě rovny co do důstojnosti a práv“ a že mají nárok na všechna práva a svobody zakotvené v deklaraci „bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, vyznání, politického a jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení“.

Deklarace obsahuje 30 stručných článků. Články 3 až 21 stanovují občanská a politická práva, na něž má každý člověk nárok. Mezi ně patří: -

Právo na život, svobodu a bezpečnost.

-

Svoboda od otroctví a nevolnictví.

-

Právo nebýt mučen nebo podrobován krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

-

Právo na uznávání právní osobnosti; právo na účinné opravné prostředky; svoboda nebýt svévolně zatčen, zadržován nebo vyhoštěn; právo na spravedlivý proces a veřejné slyšení před nezávislým a nestranným soudem; právo být považován za nevinného, dokud není prokázána vina.

-

Svoboda nebýt vystavován svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence; svoboda nebýt vystavován útokům proti vlastní cti a pověsti; právo na právní ochranu před takovými útoky.

-

Svoboda pohybu; právo na azyl; právo na státní příslušnost.

-

Právo uzavřít sňatek a založit rodinu; právo vlastnit majetek.

-

Svoboda myšlení, svědomí a náboženství; svoboda přesvědčení a projevu.

-

Právo na pokojné shromažďování a sdružování.

-

Právo podílet se na vládě a právo na rovný přístup k veřejným tužbám.

43

Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 44 Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 138.

16

Články 22 až 27 deklarace stanoví ekonomická, sociální a kulturní práva, na něž má každý člověk nárok. Mezi ně patří: -

Právo na sociální zabezpečení.

-

Právo na práci; právo na stejnou odměnu za stejnou práci; právo zakládat odbory a vstupovat do nich.

-

Právo na odpočinek a volný čas.

-

Právo na životní úroveň umožňující zdraví a blahobyt.

-

Právo na vzdělání.

-

Právo účastnit se kulturního života společnosti.

Články 28 až 30 stanoví, že každý má nárok žít v takovém sociálním a mezinárodním pořádku, ve kterém mohou být lidská práva uvedená v deklaraci plně uplatňována; že tato práva lze omezit jedině proto, aby bylo zajištěno uznání a respektování práv a svobod druhých a aby bylo vyhověno požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Každý člověk je přitom vázán povinnostmi vůči společenství, ve kterém žije. Všeobecná deklarace lidských práv45 a další právní dokumenty OSN daly podnět ke vzniku řady regionálních dohod, jakými jsou Evropská úmluva o lidských právech46, Americká úmluva o lidských právech a Africká charta lidských práv a práv národů a dalších mezinárodních smluv.

2.8 Orgány OSN v ochraně lidských práv Navzdory dramatickému nedostatku financí instituce Organizace spojených národů v posledních desetiletích aktivně podpořily vytvoření a rozvinutí kultury lidských práv. Rozpočet OSN určený na práci v oblasti lidských práv představuje 1.8% celkového rozpočtu OSN. V roce 2006 byl rozpočet pro lidská práva zvýšen jako součást reformního balíčku OSN a v budoucnosti by měl být zdvojnásoben na 3.6%.47

45

Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 46 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě 4. listopadu 1950. 47 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 11.

17

Prostřednictvím mezinárodního systému ochrany lidských práv se OSN angažuje na několika úrovních. OSN udává krok při zavádění mezinárodních norem a zaměřuje pozornost světa na jejich porušování. Valné shromáždění přijímá deklarace a mezinárodní smlouvy, které zdůrazňují platnost těchto norem. OSN tak přispěla ke kodifikaci bezprecedentního množství mezinárodních pravidel mnoha oblastí. Zároveň dohlíží na aplikaci norem, především Mezinárodních Paktů48 z roku 1966.

Stížnosti skupin a jednotlivců, jichž ročně přichází přes 100.000 přijímá Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva a předává je orgánům OSN. Dojde-li zpravodajovi či pracovní skupině informace o vážném porušování lidských práv, například hrozí mimosoudní poprava, žádá dotyčný stát o podání vysvětlení a požaduje záruky respektování práv oběti.

OSN shromažďuje údaje nepostradatelné pro rozvoj a uplatňování lidských práv. Studie a zprávy vytvořené Úřadem Vysokého komisaře pro lidská práva zavádějí opatření, postupy a instituce potřebné pro zvýšení respektu k lidským právům.

Zájem OSN o lidská práva je patrný z vytvoření Rady pro lidská práva v roce 2006. Tento nový orgán nahradil Komisi pro lidská práva a je pověřen zhodnocením a zlepšením mechanismů monitorování dodržování lidských práv, v podobě dohledu a podávání zpráv o případech zneužívání a porušování lidských práv. Jde o úkoly, jimiž jsou pověřováni zvláštní zpravodajové či zmocněnci a pracovní skupiny. Například mají shromažďovat údaje, udržovat styky s místními skupinami a úřady, či provádět inspekce.49 Rada pro lidská práva proto přijímá každoročně četné stížnosti od nevládních organizací a jednotlivců. Smluvní orgány, zvláštní zpravodajové a pracovní skupiny Rady pro lidská práva používají postupy a mechanismy na kontrolu dodržování norem a vyšetřují případná porušování. Jejich rozhodnutí však mají u států jen morální autoritu.

V rámci OSN existuje široký rámec pro ochranu lidských práv, jimiž se zabývá několik různých specializovaných orgánů a zvláštních agentur, avšak některé otázky řeší příležitostně i Hospodářská a sociální rada, Mezinárodní soudní dvůr, Valné shromáždění či Rada bezpečnosti. Během posledních deseti let byl vytvořen Mezinárodní trestní soud pro bývalou 48

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, obojí publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb. 49 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 196-8.

18

Jugoslávii a Rwandu, avšak pouze Mezinárodní trestní soud50 má univerzální a trvalý charakter. Existuje nápadný kontrast mezi mnoha organizacemi, které hrají omezenou úlohu v univerzálním hnutí k ochraně lidských práv, zvláště soudů, kvazi-soudních orgánů a několika smluvních orgánů a mezi Komisí respektive Radou pro lidská práva jako „politickým“ orgánem pověřeným implementací cílů uvedených v Chartě OSN a lidsko-právních nástrojích. 51

Ochrana lidských práv v rámci OSN má dvě základní složky fungující na odlišném základu. -

První část systému ochrany lidských práv v rámci OSN je složka vycházející z orgánů OSN a postupů fungujících na základě Charty OSN. Orgány fungující na základě Charty OSN jsou nositely širokých oprávnění v oblasti lidských práv, působí vůči neomezenému počtu států a pracují na základě většinového hlasování, jako například Rada pro lidská práva, přímo podřízená Valnému shromáždění OSN, která obsáhla mechanismy a zvláštní procedury založené Komisí pro lidská práva, působící pod Hospodářsko a sociální radou, a další. Její činnost probíhá na základě rezolucí 1235 a 1503 a zvláštních procedur

-

Druhá část systému je smluvní, neboli složka založená na mezinárodních smlouvách vzniklých na úrovni OSN. Smluvní orgány OSN odvozují svoji existenci z ustanovení mezinárodních smluv52, jejich oprávnění v oblasti lidských práv jsou omezenější (na otázky řešené v dané smlouvě), působí pouze vůči státům, které ratifikovaly danou mezinárodní smlouvu a rozhodují na základě konsensu.

2.9 Orgány OSN založené na základě Charty OSN Jedna ze dvou hlavních složek ochrany lidských práv zahrnuje instituce založené na základě Charty Organizace spojených národů53 (dále jen Charta OSN), neboť k realizaci lidských práv neslouží jen orgány (výbory) zřízené na základě jednotlivých smluv o lidských právech, ale existují i orgány a kontrolní postupy odvozené přímo z Charty prostřednictvím rezolucí

50

Před tímto soudem jsou jedinci trestně odpovědní za zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny. Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 762-6. 52 Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965), Pakt o občanských a politických právech (1966), Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), Úmluva proti mučení …(1984), Úmluva o právech dítěte (1989), Úmluva o právech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (1990), atd. 53 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007]. 51

19

hlavních orgánů OSN. Zaměření na lidský práva má hlavní oporu v článcich 55 a 56 Charty, které státům ukládají závazek „podporovat … lidská práva“.

Orgánem ochrany fungujícím za základě Charty OSN je především Rada pro lidská práva, která nahradila Komisi pro lidská práva. Dále je to Poradní výbor Rady pro lidská práva, který nahradil Subkomisi pro podporu a ochranu lidských práv (dříve nazývanou také Subkomise pro prevenci diskriminace a na ochranu menšin), která fungovala pod Komisí pro lidská práva. Dalšími institucemi podobného charakteru je také Komise pro práva žen. Mezi další orgány ochrany lidských práv, jejichž fungování má právní základ v Chartě patří i Valné shromáždění, Generální tajemník, Mezinárodní soudní dvůr a Hospodářská a sociální rada.

V rámci činnosti OSN, respektive Komise pro lidská práva, byly východiskem pro stále se rozšiřující institucionální mechanismus pro řešení rozsáhlých porušování lidských práv rezoluce 1235 a 1503, které jsou základem nejenom pro činnost zpravodaje a systém zvláštních misí, ale také pro činnost Vysoké komisařky OSN pro lidská práva54. Všechny tyto instituce mají svůj originální fundament v Chartě OSN55, doplněný Všeobecnou deklarací lidských práv56.

2.9.1 Hlavní orgány OSN v ochraně lidských práv

Valné shromáždění se podílí na ochraně lidských práv například tím, že přijalo v roce 1945 Všeobecnou deklaraci lidských právo a mnoho mezinárodních smluv, které jí dále rozvádějí. O Všeobecné deklaraci lidských práv převažuje názor, že některé její články se staly obyčejovými normami mezinárodního práva a zavazují tak i státy, které nepřistoupily k ratifikaci.

Rada bezpečnosti má především za úkol dbát o udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. V souvislosti s tím Rada bezpečnosti během posledních pár desetiletí vydala řadu rezolucí řešících problematiku mezinárodních katastrof, masivní porušování lidských práv i krizové situace v zemích bývalé Jugoslávie, Rwandě či Somálsku. Vydáním rezolucí Rada bezpečnosti reflektovala fakt, že uvedené konflikty mají dopad na porušování lidských práv. Avšak porušení lidských práv bylo podle Rady bezpečnosti například i to, že vojenský režim v Haiti nedopustil,

54

Buergenthal, Thomas: The Normative and Institutional Evolution of International Human Rights. In: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007, page 75. 55 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007]. 56 Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948, Dokumenty OSN A/RES/217/III A.

20

aby demokraticky zvolený prezident mohl nastoupit do úřadu. Rada bezpečnosti na stát uvalila sankce, neboť tím bylo podle ní odepřeno právo na svobodné volby, což lze označit za masivní porušování lidských práv. Ujme-li se Rada bezpečnosti řešení situace, je obvykle dost efektivní, proto je považována za důležitého aktéra v oblasti ochrany lidských práv.

Blízko k ochraně lidských práv má i Generální tajemník OSN tím, jak nakládá s finančními prostředky a rozhoduje. V roce 2001 dokonce získal tehdejší Generální tajemník OSN Kofi Annan Nobelovu cenu za mír jako vyjádření ocenění toho, že mírové mise OSN od 90. let začaly na místě řešit lidsko-právní aspekty konfliktů.

Před Mezinárodním soudním dvorem OSN jsou vedena sporná řízení mezi jednotlivými státy. Platí, že podat žalobu a být stranami sporu mohou být pouze státy, nikoliv jednotlivci. Stát má také možnost požádat o posudkové řízení v různých otázkách. I v případě porušení práva na diplomatickou ochranu, což je spor o práva jednotlivce, je potřeba, aby žalobu podal mateřský stát. Hospodářská a sociální rada (dále ECOSOC57) je jedním z hlavních orgánů OSN a má širokou odbornou působnost především v oblasti hospodářské a sociální činnosti specializovaných agentur. ECOSOC se schází několikrát ročně58. Funkce ECOSOCu jsou určeny obecně v Chartě OSN59, článcích 61 – 72. Odpovědnost za jejich realizaci nese především Valné shromáždění OSN a pod jeho vedením i ECOSOC. To znamená, že ECOSOC se musí řídit pokyny Valného shromáždění nejen k hospodářské spolupráci, ale také v oblasti ochrany lidských práv. Pod jeho vedením koordinuje činnost členských států, OSN a jejích orgánů a odborných organizací v oblasti hospodářské, sociální, humanitární a kulturní60. Rozsáhlé působnosti Hospodářské a 57

ECOSOC, neboli Economic and Social Council, pro českou verzi Hospodářská a sociální rada. Čepelka, Č., Šturma, P.: Mezinárodní právo veřejné, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2008, s. 500. 59 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007]. 60 Hospodářská a sociální rada má podle Charty OSN za úkol vypracovávat studie a podávat zprávy, činit doporučení subjektům, podporovat úctu k lidským právům a napomáhat je dodržovat. Je oprávněna svolávat mezinárodní konference. Ve věcech své působnosti je oprávněna připravovat a předkládat návrhy mezinárodních smluv pro Valné shromáždění. S mezinárodními odbornými organizacemi ECOSOC uzavírá dohody o přidružení k OSN, podléhající následnému schválení ze strany Valného shromáždění. S mezinárodními nevládními organizacemi spolupracuje, a to s více jak 600 organizacemi a některé z těchto organizací mají přiznaný poradní status. ECOSOC se v současné době skládá z 54 členských států a každý rok probíhají volby 1/3 členů, ve kterých jsou její členové voleni Valným shromážděním na tříleté funkční období. Při volbě je dodržována zásada spravedlivého geografického zastoupení zemí všech kontinentů. Sama Hospodářská a kulturní rada zasedá dvakrát ročně a svá usnesení schvaluje většinou hlasů přítomných a hlasujících členů, z nichž každý disponuje jedním hlasem. Mimo usnesení o vnitřních a organizačních otázkách mají usnesení však jen povahu nezávazných doporučení. ECOSOC připravuje návrhy rezolucí o důležitých otázkách ve své působnosti a předkládá je Valnému shromáždění k projednání a schválení. 58

21

sociální rady se odráží v početném a rozvětveném aparátu jejích pomocných orgánů, které se člení na komise funkční a oborové, zřízené pro přípravu podkladů k projednání v radě na jedné straně a na druhé straně na regionální hospodářské komise61.

ECOSOCu byla za uspořádání před reformou OSN podřízena Komise pro lidská práva. Komise byla později nahrazena Radou pro lidská práva. Komise pro lidská práva fungovala jako orgán o 53 členech62. Ti byli politicky závislí na svých státech. Česká republika byla členem Komise pro lidská práva v období 1997 až 2002 a aktivně přispívala k posílení podpory a implementace lidských práv. Uvedené orgány a jejich pod-orgány pracují na normativních aktech, které nejsou závazné jako doporučení, deklarace zásad a mnohostranné návrhy mezinárodních smluv63. Více viz výklad o Komisi pro lidská práva.

Budování těchto institucí v OSN trvalo celá desetiletí. Hlavní výzvou jejich práce byl boj OSN za ukončení apartheidu, který se zdál být jasným příkladem přetrvávajícího porušování všech základních lidských práv v hromadném měřítku a kde bylo zřejmé, že stát nemohl být považován za plnící svůj závazek „podporovat“ lidská práva64.

Rezoluce 1235 Hospodářské a sociální rady z 6. června 1967 oprávnila Komisi pro lidská práva „učinit důkladnou studii situace, která jeví soustavné znaky porušování lidských práv, doložená politikou apartheidu tak jak je uplatňován v Jihoafrické republice… a rasové diskriminaci tak jak je uplatňována zvláště v Jižní Rhodézii…“. Následovaná rezolucí 1503 z 27. května 1970, která oprávnila Subkomisi pro prevenci diskriminace a na ochranu menšin k vytvoření mechanismu pro řešení podnětů jednotlivců a skupin oznamujících „soustavné znaky hrubého a spolehlivě ověřeného porušování lidských práv“. Subkomise a Komise pro lidská práva

61

Orgány ECOSOCU činí šest funkčních komisí, mimo zrušené Komise pro lidská práva tam jmenovitě patří Statistická komise, Komise pro sociální rozvoj, Komise pro práva žen a Komise pro narkotika. Kromě toho pod ECOSOC spadá i pět regionálních hospodářských komisí pro jednotlivé geografické oblasti; čtyři stálé výbory a dvě komise, mezi něž patří například Výbor pro přírodní zdroje, Výbor pro nevládní organizace, Komise pro lidská obydlí a Komise pro nadnárodní společnosti. Pod ECOSOC spadají také pracovní také pracovní skupiny a expertní orgány složené ze zástupců států nebo odborníků pro nejrůznější otázky například rozvojové plánování nebo prevenci a kontrolu zločinnosti. 62 Založena rezolucí Hospodářské a sociální rady 5 (1) z 16. února 1946. 63 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, s. 292-295. 64 Buergenthal, Thomas: The Normative and Institutional Evolution of International Human Rights. In: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007, page 75.

22

implementovaly tuto rezoluci zavedením nutných postupů pro řešení takových podnětů. 65 Podmínka k vyvolání procedur 1235 a 1503 je, že porušování mají systematický charakter66.

2.9.2 Subsidiární orgány OSN v ochraně lidských práv

Dalšími orgány OSN jsou například Mezi-agenturní stálý výbor, UNICEF, UNESCO, Rozvojový program OSN (UNDP), Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Program dobrovolníků OSN (UNV), Fond OSN pro demokracii, Mírová Komise OSN, či Centrální pohotovostní fond (CERF).

V neposlední řadě patří pod OSN také Vysoká komisařka OSN pro lidská práva a její kancelář67. V současné době se snaží o náročný plán reforem, aby se orgán přeměnil z pouhého advokáta a poskytovatele zázemí pro práci Komise pro lidská práva na dynamický a funkční orgán, který rozmísťuje a podporuje stovky pracovníků po světě, kteří nesou odpovědnost za podporu a ochranu účinného využívání práv. Úřad poskytuje technickou asistenci státům, zapojuje vlády do dialogu za účelem zajištění respektu k lidským právům a zvyšuje mezinárodní spolupráci68. Vysoká komisařka jmenovala své podstatné úkoly na půdě Komise pro lidská práva jako povinnost podporovat schopnost států řešit lidská práva, protože státy jsou první aktéři prostřednictvím kterých jsou práva realizována. Sporadický a selektivní přístup k lidsko-právní diplomacii však byl také přiznán69. Její úřad je hlavní mluvčím pro lidská práva a mimo podpory činnosti Vysoké komisařky je jeho zásadním úkolem podpora Rady pro lidská práva (bývalé Komise), jejích zvláštních mechanismů a smluvních orgánů. Tento úřad vždy trpěl nedostatkem financí70, což omezuje jeho schopnosti vykonávat své úkoly plně. 71

65

Buergenthal, Thomas: The Normative and Institutional Evolution of International Human Rights. In: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007, page 75. 66 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 770. 67 OHCHR, Office for the High Commissioner for Human Rights, o jeho založení bylo rozhodnuto v roce 1993 na klíčové Světové konferenci o lidských právech, navázal na činnost Centra OSN pro lidská práva. O jeho založení usilovaly nevládní organizace po mnoho let. 68 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 765. 69 Proslov Louise Arbour na úvod 61. schůze Komise pro lidská práva, 14 March 2005, www.unhchr.org. 70 Jednu dobu byl nedostatek financí tak krizový, že schůze smluvních orgánů musely být zrušeny z důvodu nedostatku finančních prostředků na zaplacení cestovného členům smluvních orgánů. 71 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 12.

23

2.10 Orgány OSN založené na základě mezinárodních smluv Smluvní ochrana lidských práv je druhá ze dvou hlavních složek ochrany lidských práv v rámci systému. Jde o soubor mezinárodních smluv vzešlých z OSN a orgány ustavené podle nich. Všeobecná deklarace lidských práv72 dala podnět ke vzniku zhruba 80 různých mezinárodních smluv a deklarací. Práce se bude v následující části zabývat pouze klíčovými lidsko-právními smlouvami a jejich protokoly.

Jedná se o následující mezinárodní smlouvy: -

ICESCR - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech73,

-

ICCPR - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech74, a jeho První opční protokol přiznávající jednotlivcům petiční právo (1966)75 a Druhý opční protokol usilující o zrušení trestu smrti (1989)76,

-

CERD - Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace77,

-

CEDAW - Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen78,

-

CAT - Mezinárodní úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícím zacházení nebo trestání79,

-

CRC - Mezinárodní úmluva o právech dítěte80,

-

CMW - Mezinárodní úmluva o ochraně práv migrujících pracovníků a členů jejich rodin81,

72

Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 73 The International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights, přijatý v roce 1966, vstoupil v platnost v roce 1976, publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb. 74 The International Covenant on Civil and Political Rights, přijatý v roce 1966, který vstoupil v platnost v roce 1976, publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb.. 75 169/1991 Sb. 76 100/2004 Sb. m. s. 77 The International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination, přijatá v roce 1965, která vstoupila v platnost v roce 1969, pro českou verzi viz. 95/1974 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 78 The Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women, přijatá v roce 1979, která vstoupila v platnost v roce 1981, pro českou verzi viz. 62/1987 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 79 The Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, přijatá v roce 1984, která vstoupila v platnost v roce 1987, pro českou verzi viz. 143/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 80 The Convention on the Rights of the Child, přijatá v roce 1989, která vstoupila v platnost v roce 1990, pro českou verzi viz. 104/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 81 The International Convention on the Protection of the Rights of all Migrant Workers and Members of their Families, přijatá v roce 1990, která vstoupila v platnost v roce 2003.

24

-

Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob proti vynucenému nebo nedobrovolnému zmizení82, která dosud nevstoupila v platnost z důvodu nedostatečného počtu ratifikací a nebyl k ní dosud vytvořen ani smluvní výbor83 a

-

CRPD - Mezinárodní úmluva o ochraně práv zdravotně postižených osob84, níž již je vytvořen smluvní výbor.

V rámci OSN existuje několik lidsko-právních smluv, k nimž byly vytvořeny mezinárodní kontrolní orgány (dále jen smluvní orgány), které sídlí v Ženevě. Každá smlouva má svůj vlastní orgán, výbor s kontrolními pravomocemi. Ačkoliv dosud neexistuje mezinárodní soud pro lidská práva, některé z výboru fungují jako quasi-judiciální orgány, neboť jde o nestranné panely pracující pod vlastními procesními pravidly, které vyslechnou znalecká svědectví od vybraných stran před vydáním svého stanoviska, které je však nezávazné. Starají se o ratifikaci smluv, dohlížejí nad dodržováním smluvních závazků států a vytváří jurisprudenci85.

Vedle obvyklého způsobu zajištění realizace závazků plynoucích z obou Mezinárodních paktů o lidských právech86, jímž je obecná povinnost poctivého plnění mezinárodních smluv, předvídají k zajištění obsažených závazků oba pakty i určitá mezinárodní kontrolní opatření navíc. Všechny smlouvy ukládají státům povinnost podávat výborům pravidelné zprávy o vnitrostátní realizaci smluv. Výbory pak zprávu prostudují a vydávají závěrečná doporučení, neboli „Concluding observation“. Ačkoliv doporučení nejsou právně závazná, jedná se o diplomatický a politický dokument a státy tlačí na podobu ve svůj prospěch a dialog mezi Komisí pro lidská práva a státem, který podal zprávu často skončí doporučením vhodných kroků. 87

Některé smlouvy navíc zakládají další povinnosti. Například stát může přistoupit k Opčnímu protokolu číslo 1 z roku 1966 a umožnit tak individuální stížnost. K přezkumu individuálních stážností a následnému šetření ohledně porušení úmluv a vydávání právně nezávazného doporučení smluvnímu státu, kterého se porušení týká, jsou oprávněny například Výbor pro lidská práva (zřízený na základě ICCPR), Výbor pro odstranění rasové diskriminace (zřízený na

82

International Convention for the Protection of All Persóna from Enforced Disappearance, přijatá v roce 2006. Stav k 15. dubnu 2009. 84 Convention on the Rights of Persons with Disabilities, přijatá v roce 2006, která vstoupila v platnost v roce 2008. 85 Smith, K. M. Rhona: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, New York, 2007, s. 138. 86 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb.. 87 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 781. 83

25

základě CERD), Výbor proti mučení (zřízený na základě CAT), Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen (zřízený na základě CEDAW).

Individuální stížnost je projednávána v quasi-judiciálním řízení, ačkoliv ne v takovém rozsahu jako u Evropského soudu pro lidská práva či u Inter-Amerického soudu pro lidská práva88. Řízení je kontradiktorní a rozhodnutí právně nezávazné. Řízení má dvě fáze, v nichž je přezkoumávána admissibilita (přípustnost) a merits (věcný základ). Podmínkou projednání podání je: -

vyčerpání dostupných domácích prostředků, pokud jsou efektivní,

-

tatáž žaloba není současně projednávána podle jiné procedury mezinárodního šetření nebo řešení sporů podle zásady ne bis in idem,

-

stížnost nesmí být anonymní,

-

stížnost spadá pod věcnou příslušnost výboru danou jeho ustavující smlouvou.

Stížnost bude odmítnuta pokud je zjevně neodůvodněná (manifestly illfounded), tj. zkoumá se zda existuje věcný základ pro podání (substantiate a claim).

Některé mezinárodní smlouvy umožňují stížnost jednoho státu proti jinému. To je však politicky nežádoucí kvůli možné eskalaci konfliktu a proto tato možnost není využívána.

Další formou dohledu nad dodržováním smluv je samostatné právo vyšetřování, které má k dispozici smlouva CAT a v rámci opčního protokolu smlouva CEDAW. Ratifikací některé z těchto mezinárodních smluv stát vyslovuje souhlas s tím, že legislativa v oblasti lidských práv a její dodržování budou podrobeny kontrole na vládách nezávislých odborných orgánů. 89

Smluvní systém OSN poskytuje páteř mezinárodnímu mechanismu lidských práv. Práce smluvních orgánů se postupně rozvíjela od pozdních 60. let 20. století. Založením smluvních orgánů požádaly smluvní státy nezávislé odborníky o sledování postupu v implementaci a poskytování směrodatných rad ohledně výkladu smluvních ustanovení a opatření nutných k ochraně práv na národní úrovni. Práce smluvních orgánů měla přímý dopad na země ve všech částech světa a vedla ke změnám v národních právních řádech a přinesla zadostiučinění

88

Smith, K. M. Rhona: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, New York, 2007, s. 138. 89 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 187 a následující.

26

jednotlivým obětem90. Všechny státy jsou smluvní stranou minimálně jedné ze smluv a více než 75% států jsou smluvními stranami více než čtyř smluv, včetně dvou mezinárodních paktů91. Zajímavé je zvláštní postavení lidsko-právních smluv v mezinárodním právu z hlediska jejich závaznosti. Smlouvy o lidských právech mají jiný výklad než ostatní smlouvy. Pokud stát ke smlouvě odevzdá před ratifikací výhradu, pak se může stát, že touto smlouvou bude přesto vázán v celém rozsahu92.

Obecně tedy platí, že systém podávání zpráv je sice nejrozšířenější způsob dohledu nad realizací lidských práv ve smluvních státech, nicméně mnozí to považují za příčinu ztížené vymahatelnosti závazků. Na druhou stranu je přínosem systému publicita, neboť mnoho států nechce být mezinárodně označeno za příklad špatného postupu v oblasti lidských práv93.

2.11 Návrh reformy systému - sjednocený smluvní orgán Možnosti reformy v oblasti smluvní ochrany shrnul Generální tajemník OSN ve své zprávě o návrhu reformy z roku 2002 nazvané „Posílení Organizace spojených národů: úkoly pro další změny“94, kde požadoval koordinovanější přístup k podávání zpráv a jejich přijímání smluvními orgány, zjednodušení požadavků na reportování, pracovních postupů a harmonizace návodů k vytváření zpráv. Také navrhl, že státům by mělo být povolenu předložit pouze jedinou zprávu, která by shrnula implementaci těch všech smluv, jimiž jsou smluvními stranami.

Potřeba zjednodušit a posílit systém smluvních orgánů OSN a implementovat harmonizované návody na podávání zpráv všech smluvních orgánů, aby mohly fungovat jako jednotný sytém byla Generálním tajemníkem OSN také vyjádřena v roce 2005 v jeho zprávě „K širší svobodě:

90

Final Report on the Impact of Findings of the United Nations Human Rights Treaty bodies. Berlin: International Law Association Report of the Seventy-First Conference, 2004, s. 621-88. 91 A/59/2005/Add.3, [cit. 5. listopadu 2007]. Pramen: http://www2.ohchr.org/english/docs/A.59.2005.Add.3.pdf. 92 Příkladem je Malajsie, která odevzdala výhradu k Mezinárodní úmluvě o odstranění diskriminace žen, s tím, že bude přednostně aplikovat právo Šaríja. Proti takové výhradě protestovaly severské státy a tvrdily, že Malajsie není smluvní stranou, neboť nepochopila předmět smlouvy. Stanovisko smluvního výboru však je, že výhrada je nepřijatelná a neplatná a Malajsie je smluvní stranou, protože jde o lidská práva. A tak je Malajsie povinna podávat vysvětlení k plnění smlouvy včetně ustanovení, k nimž podala výhradu, neboť je jimi přesto vázána. Malajsie proto stáhla původní výhradu a odeslala jinou menší výhradu, která byla většinou států akceptována. 93 Smith, K. M. Rhona: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, New York, 2007, s. 139. 94 Annan, Kofi: Strenghtening the United Nations: An agenda for further change, A/57/387.

27

Směrem k rozvoji, bezpečnosti a lidským právům pro všechny“95 a znovu opakována Vysokou Komisařkou v jejím Akčním plánu, ačkoliv ona vidí jako konečný cíl až vytvoření Jednotného smluvního orgánu. 96

Hlavní kritika je, že některé státy považují za zatěžující, že musí podávat zprávy zvlášť jednotlivým smluvním orgánům ohledně otázek, které jsou někdy podobné nebo se překrývají. Dalším velkým problémem je, že státy často nemají dostatečnou kapacitu pro implementaci doporučení, ať už kvůli nedostatku znalostí jak implementovat smluvní závazek nebo kvůli nedostatečné kapacitě převést tyto do reality, nebo některé státy dokonce postrádají upřímnou snahu o lidská práva. 97

Sjednocený smluvní orgán by se zabýval všemi smlouvami, takže státy by musely podávat pouze jednu zprávu a nátlak na státy by byl větší s vyšším očekáváním ohledně kvality takové zprávy. Větší jednota a soustavnost výkladu smluv a pracovních metod jsou reálnější v rámci jediného pracovního orgánu, který by vytvořil základ pro hlubší dialog. Nevládní a národní instituce by měly snadnější práci, pokud by spolupracovaly s jediným orgánem a nad tento rámec dodávaly pouze doplňující zprávy. Nicméně novelizace všech smluv představuje zásadní právní počin.

Také by mělo být zváženo založení společného následného mechanismu. Výbor pro lidská práva, Výbor proti mučení a Výbor pro odstranění rasové diskriminace již některé mechanismy zavedly. Následné možnosti skýtají zvláštní příležitost ke vstupu do soustavnějšího dialogu se smluvními státy. Zároveň smluvní státy, nevládní organizace a národní lidsko-právní instituce získají středisko ve smluvních orgánech, na které se mohou obracet pro radu ohledně implementace konkrétního doporučení. A navíc by společný následný mechanismus mohl rozvinout politiku pro návštěvy uvnitř vyšetřovaných států.

Dalším přínosem Jednotného smluvního orgánu bude větší jednota judikatury, kterou vytváří prostřednictvím individuální komunikace. Některé právní procesy by mohly být rozšířeny

95

Annan, Kofi: In larger freedom: towards development, security and human rights for all, A/59/2005, [cit. 14. prosince 2007]. Pramen http://www.un.org/ga/59/hl60_plenarymeeting.html. 96 A/59/2005, add.3. 97 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 16.

28

z důvodu zvýšení úrovně profesionality při zacházení s jednotlivými případy a tak vytvořeno něco jako předchůdce globálního soudu pro lidská práva.

Ohledně implementace doporučení smluvního orgánu, tak důležité pro nejzranitelnější osoby ve společnosti, by jeden namísto několika orgánů využíval větší míru viditelnosti z národního pohledu díky své jedinečnosti a jednoduchosti. Jeho zprávy by snad byly srozumitelnější a jistě by bylo možné vytvořit skutečný národní dialog zahrnující všechny klíčové aktéry. Po jeho prozkoumání budou média více zaujata zpravodajstvím o konečných pozorováních a doporučeních, neboť zpráva bude vydávána pouze jednou za čtyři roky. Doporučení mohou mít větší autoritu a tak se zvýší pravděpodobnost, že budou implementována. Se zvýšením zájmu médií a větší autoritou, mohou také nevládní organizace a národní instituce více tlačit na vlády, aby zajistily implementaci. Na druhou stranu jsou i názory, že namísto přístupu založeném na obviňování, orgány by se pouze měly zaměřit na poskytování rozboru a doporučení jak by měly smluvní státy zlepšit lidsko-právní situaci své země a proto nebudou potřebovat takovou viditelnost.

Na druhou stranu Jednotný smluvní orgán bude postrádat podstatný znak. Současný systém je jedinečný ve způsobu jak přitahuje množství odborníků s velmi rozmanitými znalostmi z celého světa, kteří jsou k dispozici mezinárodnímu společenství bez nároku na úhradu. Tento úžasný zdroj by byl oslaben pokud členové Jednotného Smluvního orgánu budou v budoucnosti pracovat jako odborníci na plný úvazek v Ženevě. Počet odborníků bude menší a po určitém čase stráveném na v Ženevě ztratí své propojení s místním vývojem situace.

Proto je možno spatřovat další řešení možné řešení ve větší koordinaci mezi existujícími smluvními orgány. Mezi-výborové schůze a setkání předsedajících by se mohly konat častěji, nebo dokonce ve formě stálého tělesa, aby byla dále sladěna práce na hmotných a procesních otázkách. Schůzky předsedajících mohou vytvořit společnou „funkci varování před genocidou“ a také procesy včasného varování a urgentního jednání. Tyto schůzky by také mohly vytvářet společná obecná doporučení mezi dvěma a více smluvními orgány. Například Komise pro odstranění rasové diskriminace, Komise pro odstranění diskriminace žen, Výbor pro lidská práva (bývalá Komise) a Výbor pro hospodářské, sociální a kulturní práva můžou vytvořit společná obecná doporučení ohledně práv a ukončení diskriminace nemajetných žen. 98 98

Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 16-19.

29

2.12 Světová konference OSN o lidských právech ve Vídni 1993 Světová konference o lidských právech konaná ve Vídni v roce 1993 potvrdila univerzálnost a zásadní úlohu lidských práv99. Na konferenci došlo k odhalení rozdílů v názorech velké množství otázek jako je například: -

státní suverenita,

-

univerzálnost,

-

role nevládních organizací, či

-

nestrannost a neselektivnost mezinárodních akcí na ochranu lidských práv.

Výstupem z konference byla Vídeňská deklarace a akční program100, v nichž se 171 účastnických států shodlo na tom, že lidská práva se stala „legitimním zájmem celého mezinárodního společenství“ a že „Všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně provázaná a související“101.

Deklarace uvádí, že mezinárodní společenství musí řešit lidská práva globálně spravedlivým a stejným způsobem na stejném základě a se stejným důrazem a „i když je nutné mít na zřeteli národní a regionální specifika a odlišné historické, kulturní a náboženské prostředí, státy mají povinnost hájit lidská práva a základní svobody bez ohledu na svůj ekonomický a kulturní systém“ .

Deklarace dále uvádí, že „Demokracie, rozvoj a respektování lidských práv a základních svobod jsou vzájemně závislé a navzájem se posilují“. Potvrzuje tak všeobecné právo na rozvoj a neoddělitelný vztah mezi rozvojem a lidskými právy102. Zároveň však konstatuje, že nedostatečný stupeň rozvoje státu nemůže být důvodem zkracování mezinárodně uznaných lidských práv103.

99

Konference konaná 25. června 1993. Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), dostupné na: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/G93/142/33/PDF/G9314233.pdf?OpenElement, [cit. 4. dubna 2009]. 101 Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část I., článek 4 a 5. 102 Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část I., článek 8. 103 Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část I., článek 10. 100

30

Ve druhé části se Deklarace zabývá zvýšením koordinace ochrany lidských práv v rámci systému OSN, které konference doporučila. Především vyzvala všechny orgány a instituce OSN ke spolupráci za účelem posílení a racionalizace jejich činnosti, aby bylo zabráněno duplikaci aktivit. Dále vyzvala prominentní finanční a rozvojové instituce a regionální organizace, aby vyhodnotily dopad jejich politik a programů na lidská práva. Doporučila sjednotit úsilí k podpoře a usnadnění ratifikace a přistoupení k mezinárodním lidsko-právním smlouvám a protokolům přijatým v rámci systému OSN, aby bylo dosaženo všeobecného přijetí smluv. Státy byly vyzvány k omezení rozsahu výhrad, které vznesou k mezinárodním lidsko-právním instrumentům a případně k jejich co nejužší a nejpřesnější formulaci104.

Za účelem shody s vysokou kvalitou dosavadních standardů byla potvrzena platnost směrnice týkající se přípravy nových mezinárodních instrumentů obsažené v Rezoluci Valného shromáždění OSN a orgány OSN zabývající se ochranou lidských práv byly vyzvány k respektu této směrnice a k tomu, aby nutnost případných nových standardů konzultovaly s orgány (Výbory) OSN ustavenými na základě mezinárodních smluv na ochranu lidských práv105.

Vzhledem k nedostatku finančních prostředků na činnost Centra pro lidská práva byli Generální tajemník OSN a Valné shromáždění OSN požádáni o podstatné navýšení rozpočtu na program ochrany lidských práv a také o vyhledání zdrojů mimo rozpočet OSN. V tomto rámci by měla být zvýšená část řádného rozpočtu věnována přímo Centru pro lidská práva na jeho činnost, včetně té, která se vztahuje k činnosti dalších orgánů OSN106. S tím souvisí snaha o účast všech států na schůzkách a zvýšení počtu a délky schůzek, která se na druhou stranu jeví nepraktickou kvůli nedostatku finančních prostředků107.

Konference také zdůraznila význam posílení Centra OSN pro lidská práva, které hraje podstatnou úlohu při koordinaci ochrany lidských práv v rámci celého systému s tím, že Centrum by mělo získat větší úlohu při propagaci lidských práv prostřednictvím spolupráce s členskými státy a zlepšeným programem poradenských služeb a technické asistence. V rámci přizpůsobení a posílení aparátu OSN pro ochranu lidských práv bylo Valnému 104

Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část II. A, článek 1-12. Rezoluce VS OSN 41/120 ze 4. prosince 1986, (A/RES/41/120). 106 Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část II. A, článek 1-12. 107 Smith, K. M. Rhona: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, New York, 2007, s. 138-139. 105

31

shromáždění OSN navrženo zřízení Vysokého komisaře pro lidská práva. 108 Tento orgán navázal na činnost Centra.

Konference povzbudila Komisi pro lidská práva, která ve spolupráci s Hospodářskou a sociální radou OSN pokračovala v práci na opčních protokolech k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 109 Deklarace podporuje snahu Komise pro lidská práva a její Subkomise pro prevenci diskriminace a na ochranu menšin v šetření všech aspektů otázky beztrestnosti pachatelů porušujících lidská práva. Zároveň Komisi pro lidská práva doporučila zlepšení implementace existujících lidsko-právních instrumentů a podpořila Komisi pro mezinárodní právo v pokračování práce na Mezinárodním trestním soudu. Konference zdůraznila význam zachování systému zvláštních procedur, zpravodajů, představitelů, expertů a pracovních skupin v Komisi pro lidská práva a její Subkomisi tak, aby mohli vykonávat svůj mandát ve všech zemích světa a měli dostatek finančních prostředků. Jejich činnost by měla být optimalizována na pravidelných schůzkách. OSN všeobecně pak byla vyzvána k přebrání aktivnější úlohy při ochraně a podpoře lidských práv ve světě a k respektu k mezinárodnímu humanitárnímu právu ve všech ozbrojených konfliktech v souladu s účelem a principy Charty OSN. 110

Deklarace dále uvádí souvislosti mezi lidskými právy a jinými oblastmi. Například prohlašuje, že právo na rozvoj musí být vykonáváno v souladu s potřebami rozvoje a životního prostředí přístích generací. Protože může nedovolené odkládání toxických a nebezpečných látek a odpadu potenciálně představovat vážnou hrozbu lidským právům, byly státy vyzvány k přijetí příslušných mezinárodních úmluv111. Dále vyzvala k mezinárodní spolupráci ohledně práva na vědecký pokrok, zvláště v oblasti biomedicíny a informačních technologií, které mohou být v rozporu s právem na osobní integritu a důstojnost jednotlivce112.

Další témata jsou snaha o snížení zahraničního dluhu rozvojových zemí a odstranění chudoby, eliminace rasismu a intolerance, spolupráce v boji proti terorismu a pašování drog, práva žen

108

Vídeňská deklarace a akční program, (A/CONF.157/23), část II. A, článek 12-18. Ibid., část II. C, článek 75. 110 Ibid., část II. E, článek 91, 92, 95 a 96. 111 Ibid., část I., článek 11. 112 Ibid., část I., článek 11. 109

32

a dětí, práva menšin, nemajetných osob a invalidů, právo na azyl, práva uprchlíků, migrujících pracovníků a podobně113.

Světová konference uvítala pokrok v kodifikaci lidsko-právních nástrojů a vyzvala státy k ratifikaci mezinárodních lidsko-právních smluv a to pokud možno bez výhrad a vyzvala státy k zajištění a řádnému financování efektivního systému opravných prostředků k nápravě křivd na lidských právech114. Také se zabývala porušováním lidských práv v ozbrojených konfliktech115 a mnoha dalšími oblastmi. Deklarace doporučuje, aby Komise pro lidská práva každoročně provedla zhodnocení pokroku v těchto oblastech.116

113

Ibid., část I., článek 12 a následující. Ibid., část I., článek 26 a 27. 115 Ibid., část I., článek 28 - 30. 116 Ibid., část II. F, článek 99. 114

33

3

Komise pro lidská práva

3.1 První etapa činnosti – nastavování standardů Komise OSN pro lidská práva byla založena v roce 1946 a to na základě rezoluce117 Hospodářské a sociální rady přijaté pod článkem 68 Charty OSN118. Komise pro liská práva se scházela každoročně nebo podle potřeby ve zvláštních zasedáních a podávala zprávy o své činnosti Hospodářské a sociální radě. Během své činnosti Komise založila zvláštní procedury: zvláštní zpravodaje, zmocněnce nebo znalce a pracovní skupiny, které vyšetřovaly, diskutovaly a podávaly zprávy o určitých problémech v oblasti ochrany lidských práv pod mandáty určenými podle tématu nebo podle státu. Svoji činnost Komise ukončila na svém 62. zasedání 27. března 2006, avšak v její činnosti pokračuje Rada pro lidská práva119.

Komise po dobu své existence sloužila jako hlavní orgán OSN na podporu a ochranu lidských práv. Během své existence Komise podstatně přispěla k ochraně lidských práv. Komise měla význam jako mezinárodní ohnisko a místo setkání, kde státy a jiní aktéři mohou prodiskutovat klíčové otázky. Jakožto hlavní mezivládní orgán OSN pro tvorbu norem v oblasti lidských práv byla komise oprávněna jednat o dodržování lidských práv kdekoli na světě a zkoumat zprávy předkládané členskými státy, nevládními organizacemi a dalšími subjekty. 120

Hlavní role Komise, nastavování standardů a sledování dodržování a implementace standardů byly obě nesmírně významné pro práci ochránců lidských práv po celém světě. Komise byla důležité fórum pro ochránce, kteří chtěli tlačit na vytvoření nového mezinárodního standardu121 lidských práv. Pokud chtěli ochránci tlačit na vládu, aby řešila porušování lidských práv ve své zemi nebo jen jednotlivý případ, mohli využít zvláštní procedury Komise popsané dále nebo Komisi informovat či lobovat za vydání rezoluce ohledně dané země.

117

ESC Res. 5 (1) přijatá 16. února 1946. Charta Organizace Spojených národů, [cit. 5. listopadu 2007], pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/. 119 http://www.un.org/Depts/dhl/resguide/spechr.htm#commission [cit. 14. dubna 2009]. 120 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 190. 121 V současné době například invalidita či sexuální orientace. 118

34

Přínos Komise pro lidská práva k ochraně lidských práv je skutečně imponující. Ačkoliv OSN sama o sobě nedokáže tvořit právo, rostoucí zájem o lidská práva vedl státy k uznání jejich právních závazků podporovat a chránit rostoucí množství základních lidských práv. V závislosti na tom se vyvíjela i činnost Komise pro lidská práva v několika postupných etapách122.

První etapa, která začala ihned po založení OSN v roce 1945 se týkala především nastavování standardů a tato práce pokračuje dodnes v podobě přijíjímání mezinárodních smluv. Zprvu tedy Komise jednala spíše jako „legislativní“ orgán a její snahy byly soustředěny na vytváření mezinárodních lidsko-právních standardů. Komise měla při navrhování nejdůležitějších mezinárodněprávních deklarací a smluv zásadní roli 123. Například navrhla Všeobecnou deklaraci lidských práv124 a byla to právě Komise pro lidská práva, která dostala od Valného shromáždění OSN pokyn připravit návhy Mezinárodního paktu o občanských a politických právech s Opčním protokolem k němu125 a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech126, a opatření na jejich implementaci. Komise ukončila práci na návrhu paktů v roce 1954, k jejich přijetí došlo až v roce 1966, po vyčerpávající diskusi v Třetím výboru Valného shromáždění OSN127. Kromě dvou mezinárodních paktů byly v Komisi pro lidská práva připraveny návrhy mnoha dalších mezinárodní smluv, které z deklarace vyšly. Komise vždy identifikovala oblast, která vyžaduje vytvoření lidsko-právních standardů či rozvoj a rozšíření stávajících standardů. Pak vytvořila pracovní skupinu pro standard-setting složenou ze zástupců států, kteří vyjednávali o nových standardech v podobě deklarací a smluv. Nakonec Komise návrhy smluv předkládala ke schválení Valnému shromáždění OSN a ke schválení a státům k ratifikaci. K vypracování standardů přispívají i tématické mandáty tím, jak sestavují a rozebírají lidsko-právní normy ve své oblasti a poskytují návod ohledně implementace těchto standardů.128 Dále Komise vydávala každoročně stovky rezolucí, které měly charakter soft-law. Pokud byla rezoluce ohledně jednotlivého státu, pak vyzývala dotčený stát k reakci. Pomocí rezolucí Komise aplikovala mezinárodní standardy na konkrétní problémy

122

Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 151. 123 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 760. 124 Schválená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, Dokumenty OSN A/RES/217/III A. 125 Schváleno Valným shromážděním OSN dne 16. 12. 1966 a vstoupilo v platnost v roce 1977. Dokumenty OSN A/RES/2200/XXI Annex, pro českou verzi viz. vyhláška č. 120/1976 Sb. 126 Schváleno Valným shromážděním OSN dne 16. 12. 1966 a vstoupilo v platnost v roce 1977. Dokumenty OSN A/RES/2200/XXI Annex, pro českou verzi viz. vyhláška č. 120/1976 Sb. 127 Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 138. 128 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 11.

35

a napomáhala tak realizaci práv. Velkým problémem byla velká oblast práv, pro které nebyly dosud vytvořeny standardy ochrany.

3.2 Druhá etapa činnosti – veřejná procedura 1235 Druhá etapa zahrnovala veřejnou diskusi ohledně údajného porušování lidských práv ve státech avšak veřejná diskuse se omezovala na odsouzení jednotlivých států jako například Apartheidu v Jižní africe či činnosti Izraele na okupovaných územích v Arabsko-Izraelské válce roku 1967. Vzhledem k nutnosti vypořádat se s množstvím petic a stížností pověřil Generální tajemník v rezoluci129 1959 ECOSOC vypracováním každoročního seznamu o počtu, předmětu a původu stížností. Pokud se týká práce Komise soustředěné na konkrétní stát, v roce 1967 Komise pro lidská práva vytvořila ad hoc pracovní skupinu znalců pro lidská práva v Jižní africe, která od té doby pracovala permanentně. Nicméně Komise zprvu nemohla jednat ve věcích týkajících se stížností ohledně lidských práv130. Taková sdělení byla Komise pro lidská práva a její Subkomise oprávněna řešit až v důvěrných procedurách od roku 1970. V roce 1967 Hospodářská a sociální rada přijala rezoluci 1235131, která umožnila Komisi a Subkomisi zabývat se v permanentní proceduře „porušováním lidských práv … ve všech zemích“ a důkladně prostudovat situace, které jevý soustavné znaky porušování lidských práv. Tato procedura je otevřená a neboť umožnila diskutovat porušování lidských práv v jakémkoliv státu a nebochybně je po jejím přijetí debata přímější a častější132. Procedury byly v zásadě orientované na určitý stát a jejich výsledky byly často vyjádřeny v rezolucích odhlasovaných členy Komise a k nim byly připojena doporučení. Největší hodnota těchto rezolucí byla v jejich silném jazyce a úspěchu při používání nátlaku na dotčený stát. Avšak rezoluce byly doporučující a postrádaly vynucující charakter rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN podle VII. kapitoly. Zvláštní zpravodaj nebo zástupce nebo pracovní skupina byli jmenováni Komisí k vyšetřování dané země a předložení zprávy Komisi. Jmenování do funkce bylo obecně na dobu trvání několika let a mohlo být obnoveno. Vyšetřování nesledovalo konkrétní problém. Navíc byli schopni navštívit danou zemi, pouze pokud se jim podařilo získat oficiální pozvání 129

ESC Res. 728F (28), přijatá 30. července 1959. Komise pro lidská práva dokonce vydala sdělení, že „není oprávněna jednat ohledně jakékoliv stížnosti o lidských právech“, což Hospodářská a sociální rada schválila ve své rezoluci, ESC Res. 75 (5), přijatá 5. srpna 1947. 131 ESC Res. 1235 (XLII), 1967. 132 Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 134. 130

36

od příslušného státu. Avšak někdy mohli získávat informace i od obětí porušování lidských práv a proto většina zpráv obsahovala rozsáhlé informace a doporučení. Pokud vyšetřovaný stát podnikal kroky k ukončení porušování byl tón zpráv obvykle smířlivý a pochvalný, zatímco tvrdě odsuzující zprávy mohly ovlivnit jednání Komise na jejich příštím zasedání. Veřejná debata předpokládaná Rezolucí 1235 se konala na výročních schůzích Komise. Vlády a nevládní organizace identifikovaly potenciální kandidáty na veřejné přezkoumání s hlavním zaměřením na hrubá porušování lidských práv. Potom Komise rozhodla, které státy budou diskutovány v rámci seznamu‚1235 pro posouzení situace v jednotlivých státech.

Nevládním organizacím bylo povoleno podílet se na debatě řízeným způsobem pokud získaly u status konzultanta pro orgány OSN. Počet států na seznamu pro debatu se do značné míry lišil v závislosti na konkrétním zasedání. Například na zasedání v roce 2002 bylo na seznamu pro debatu určeno 12 procedur pro jednotlivé státy. Následně Komise formulovala rezoluce sahající od jemných a diplomatických až po velmi tvrdé. Tyto rezoluce byly pak předloženy státům k hlasování. Úspěch nebo selhání konkrétní rezoluce v hlasování mohl záviset na příslušném diskutovaném státu, který se zapojil do porušování lidských práv, povaze porušení a jejich důkazech a politických souvislostech doby.

Kritické diskuse ovlivnily chování diskutovaných států v závislosti na svém kontextu. Někdy mohly státy ztratit vliv a prestiž. Pokud měl stát demokratický režim, mohly se politické debaty rozšířit uvnitř daného státu. Pokud však stát potlačuje svobodné vyjadřování, mohly oživit a povzbudit jeho disidenty. Mohly také mobilizovat podporu jiných států k uplatnění nátlaku proti porušujícímu státu. Nicméně, i silná rezoluce odhlasovaná velkou většinou států mohla mít zanedbatelný účinek, pokud stát nebyl nakloněn tomu, aby investoval energii nebo politický kapitál do řešení porušování lidských práv. 133

Procedura 1235 byla například aplikována při zřízení pracovní skupiny pro Chile, po vojenském převratu Augusta Pinocheta, kde docházelo k zásahům do osobních svobod, vězení, mučení a dalšímu porušování lidských práv, které mělo také ekonomické následky. Byla vytvořena pracovní skupina, která získávala od svědků poznatky o situaci v Chile. Časem se situace v tomto státu stabilizovala, pracovní skupina byla zrušena a Chile přestalo být na seznamu.

133

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 761-2.

37

Širší politická akceptace debaty o lidských právech umožnila přistoupit k rozvoji nových procedur, založených na vlastní autoritě Komise pro lidská práva a jejího zřizujícího orgánu ECOSOCu. Komise tak přešla od pouhé diskuse k monitorování a dohledu. 134

3.3 Třetí etapa činnosti – neveřejná procedura 1503 Třetí etapu charakterizuje vytváření mechanismů k implementaci lidských práv, včetně procedury pro individuální podněty, na jejichž základě je zváženo porušení a další postup. To se týká jmenování zpravodajů a pracovních skupin k vyšetřování určitých druhů „soustavného a hrubého porušování lidských práv“ v jednotlivých státech. Třetí etapu činnosti Komise charakterizuje přijetí Rezoluce135 1503 v roce 1970136.

Jedná se o permanentní proceduru, na jejímž základě jsou stížnosti projednávány neveřejně. Účelem procedury je zajistit objektivní zkoumání situace ve státech, kde dochází k masivnímu porušování lidských práv. Podmínkou projednávání nějaké situace je přijetí více než 100 seriózních stížností. Vzhledem k neveřejnosti procedury je pouze známo, že nějaký stát se v daném roce octne na seznamu projednávání, nicméně není známo proč. V minulosti byly projednávány neveřejnou procedurou i Evropské státy jako například Velká Británie, Francie, země Skandinávie, Českou republiku či USA nevyjímaje. Mezi státy, které se projednávají často je např. Irák a Irán. Projednávání v neveřejné proceduře podle rezoluce 1503 však není spojeno s takovým mezinárodním odsouzením jako projednání ve veřejné proceduře 1235. Pokud stát, který byl předmětem procedury 1503 pokračuje v porušování lidských práv a nespolupracuje s procedurou, může Komise vyvolat Proceduru 1235137, pod kterou může konat veřejnou debatu o porušování lidských práv státem. Nicméně v praxi je procedura 1235 používána zřídka.138

134

Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 136. 135 ESC Res. 1503 (48), přijatá 27. května 1970, pojmenovanou podle rezoluce, kterou byla stížnostní procedura vytvořena: Více informací dostupné na: http://ohchr.org/english/bodies/chr/complaints.htm. 136 Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 134. 137 Pojmenovanou podle rezoluce, kterou byla stížnostní procedura vytvořena: Rezoluce Hospodářské a sociální rady 1235. Více informací dostupné na: http://ohchr.org/english/bodies/chr/complaints.htm. 138 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 9-11.

38

Důvěrné vyšetřování porušování lidských práv směřovalo k odstranění mandátů týkajících se jednotlivých států. Tématické mandáty byly efektivnější v nasměrování záporné veřejné pozornosti směrem ke státu porušujícímu lidská práva. Tématické mechanismy vedly ke jmenování zpravodajů a pracovních skupin pro jednotlivé problémy spíše než pro jednotlivé státy. Tento mechanismus byl poprvé představen v roce 1980 pro Pracovní skupinu pro nedobrovolná zmizení. Od té doby se počet zpravodajů na tématicky zaměřených činnostech podstatně zvýšil. Vzhledem k nedostatku financí na vytváření pracovních skupin začala OSN pověřovat jen jednotlivce, takzvané Zmocněnce a zvláštní zpravodaje. Do roku 2005 vzniklo přes 40 mechanismů, které zahrnovaly mučení, nezávislost soudců a právníků, svobodu projevu a náboženství, obchod s lidmi a dětmi, děti v ozbrojených konfliktech, násilí na ženách, zahraniční dluhy a podobně. Někteří nezávislí odborníci byli pouze jednotlivci a někdy se jednalo o pracovní skupiny. 139

Procedura 1503 byla například aplikována v Argentině, kde po vojenském převratu docházelo k nuceným zmizením osob. Ty byly odvlečeny v noci státními složkami. Tentokrát však nebyla vytvořena pracovní skupina, aby nedošlo k narušení politické a hospodářské spolupráce. Došlo k vytvoření „Tématické skupiny“ nazvané Nucená a nedobrovolná zmizení, která se následně zabývala nejenom situací v Argentině, ale také v dalších státech jako například Irák či Turecko. Obecně platí, že tématické mandáty tohoto druhu mají delší životnost a jsou přínosnější.

Důvěrná procedura 1503 byla revidována Hospodářskou a sociální radou v rezoluci 2000/3 z 16. června 2000 a nahrazena stížnostní procedurou, která nadále umožňuje jednotlivcům a organizacím podat následně vytvořené Radě pro lidská práva stížnost na hrubá a spolehlivě zjištěná porušování lidských práv.

3.4 Vysoký komisař OSN pro lidská práva Tématické zaměření pracovních komisí či zpravodajů způsobovalo, že v jednom státě mohlo pracovat několik zástupců OSN. Například ve Rwandě působily tři komise OSN, které si konkurovaly. To vyřešila rezoluce140 Valného shromáždění OSN, která v roce 1993 zřídila

139 140

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 761-2. Rezoluce GA 48/141 z 20. prosince 1993.

39

Vysokého komisaře OSN pro lidská práva141 jako jeden z výstupů Světové konference o lidských právech. Komise jsou mu podřízeny a on prezentuje jejich úspěchy a prohry.

Vysoký komisař OSN pro lidská práva je představitel OSN nesoucí hlavní odpovědnost za činnost OSN na poli lidských práv. Je jmenován na 4 roky. Mezi jeho úkoly patří: -

zpracování sdělení a stížností v procedurách fungujících pod různými orgány OSN pro lidská práva,

-

podpora a ochrana efektivního uplatňování lidských práv pro všechny lidi bez rozdílu,

-

podněcování mezinárodní spolupráce v oblasti lidských práv, například snaha o navázání dialogu se všemi vládami světa,

-

podpora a koordinace činnosti na podporu lidských práv v rámci OSN,

-

účast na formulování nových norem pro lidská práva a podpora ratifikace dohod o lidských právech,

-

reakce na vážná porušování lidských práv a podnikání preventivní akce.

Úřad Vysokého komisaře byl od roku 2004 obsazen Kanaďankou Louise Arbourovou, která v letech 1996 – 1999 působila jako hlavní prokurátorka Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu. Jeden z jejích předchůdců, Sergio Vieira de Mello z Brazílie působil jako vedoucí mise OSN v Iráku, kde se stal obětí útoku na ústředí OSN v Bagdádu.

Úřad Vysokého komisaře pro lidská práva sloužil zároveň jako sekretariát Komise pro lidská práva, smluvních orgánů (expertních skupin dohlížejících na plnění dohod) a dalších orgánů OSN pro lidská práva. Úřad působí i přímo v terénu a poskytuje poradní služby a technickou pomoc. Vysoký komisař podává zprávy o své činnosti Valnému shromáždění prostřednictvím Hospodářské a sociální rady.

Vysoký komisař spolupracuje a koordinuje činnost dalšími orgány OSN zapojenými do ochrany lidských práv jako je například:

141

-

Dětský fond OSN (UNICEF),

-

Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO),

-

Rozvojový program OSN (UNDP),

http://www.un.org/Depts/dhl/resguide/spechr.htm#commission a www.ohchr.org, [cit 14. dubna 2009].

40

-

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), či

-

Dobrovolnický program OSN (UNV).

Úřad dále spolupracuje s odděleními Sekretariátu OSN v otázkách míru a bezpečnosti a je součástí Stálého meziresortního výboru odpovědného za koordinaci mezinárodní reakce na humanitární krize.142 Vysoký komisař pro lidská práva každoročně podává zprávu o činnostech, které vykonával jeho úřad. Tato zpráva je vydávána jako Dodatek č. 36 k Oficiálním záznamům jednání Valného shromáždění OSN143.

3.5 Zvláštní zpravodajové, pracovní skupiny Postupně se práce Komise kromě studia zpráv zaměřila na zdůraznění vážných porušování. Zvláštní zpravodajové a pracovní skupiny hrály klíčovou roli ve sledování a podávání zpráv ohledně mučení, nedobrovolných zmizení, rasismu a dalších otázek. Obětem porušování lidských práv byla poskytnuta ochrana a zadostiučinění právě pomocí zvláštních procedur Komise pro lidská práva. V minulých letech byli zpravodajové dokonce postupně ustavováni na otázky, které mají vzdálenější vztah k lidským právům, jako například životní prostředí. 144 Jeden z těchto odborníků jako jeden z prvních varoval před hrozící genocidou ve Rwandě. Další expert upozornil na situaci v Dárfúru ještě před její medializací. 145 Již v roce 1980 byla vytvořena Pracovní skupina pro nucená nebo nedobrovolná zmizení a postupně byli jmenováni zvláštní zpravodajové jako například pro hromadné nebo svévolné popravy (1982), mučení (1985), náboženskou netoleranci a diskriminaci (1986), či žoldnéře (1987). Tyto tématicky orientované pracovní skupiny dostávají určitá obvinění z porušování a snaží se o účinnou reakci, která by měla předcházet bezprostředně hrozícím porušením. Tématické skupiny také podávají Komisi pro lidská práva výroční zprávu o situaci v jednotlivých státech. Také může být vydána veřejná rezoluce vyjadřující obavu nebo odsuzující určitý stát pro porušování lidských práv. To může být doplněno určením zvláštního zpravodaje, který k obviněním sbírá dodatečné informace, které shrne do zprávy diskutované v následujícím roce. Ačkoliv se vydání rezoluce může zdát jako nedostatečná sankce, snahy státu o zabránění vydání rezoluce

142

Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 194-5. 143 http://www.un.org/Depts/dhl/resguide/spechr.htm#commission [cit 14. dubna 2009]. 144 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 12. 145 Arbour, L.: Šance pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, březen 2006, s. 8.

41

dosvědčují o moci, kterou taková diplomatická ostuda a izolace přináší146. V roce 1990 se Komise také začala zaměřovat na poskytování poradních služeb a technické podpory vládám v otázkách lidských práv. Svoje funkce a činnosti Komise vykonávala prostřednictvím zvláštních procedur ve: -

28 tématických mandátech pokrývajících hlavní oblasti porušování lidských práv147,

-

13 mandátech pro jednotlivé státy porušující lidská práva148.

Státy a nevládní organizace předkládaly Komisi zprávy o situacích, které je znepokojují, a dotčené státy často odpovídaly na obvinění. Komise mohla vést jednání s vládami, poskytovat pomoc a odsuzovat porušování lidských práv. V obzvláště závažných případech byla Komise oprávněna pověřit vyšetřováním skupinu nezávislých expertů (pracovní skupinu) nebo jednotlivce (zvláštního zpravodaje nebo zmocněnce) a organizovat inspekce do daných oblastí. Tito odborníci prováděli faktické návštěvy ke zjištění skutečností v daných státech, přijímali a zvažovali stížnosti na porušování lidských práv spadající pod jejich mandát a dělali prostředníka vůči vládám v určitých případech nebo situacích. V případě závažného porušení lidských práv mohli experti také vydat veřejná stanoviska a tiskové zprávy zdůrazňující jejich obavy o situaci a vyzývající dotčenou vládu k zastavení porušování a přijetí příslušných opatření k napravení situace. Na základě výsledků vyšetřování potom vyzývala Komise příslušné vlády k provedení nutných změn.

Odborníci také podávali jednou ročně zprávy o činnostech vztahujících se k jejich mandátům a situacím či případům porušování, které předávali buď přímo Komisi nebo častěji jejímu orgánu, Subkomisi pro podporu a ochranu lidských práv. Tím upozornili Komisi a mezinárodní společenství na jednotlivá porušování. 149 Při vyhotovování zpráv určených Komisi pro lidská práva a Valnému shromáždění využívali všechny důvěryhodné zdroje včetně stížností od jednotlivců a informací od nevládních organizací. Mohli také aktivovat „postupy pro naléhavé případy“ pro jednání s vládami na nejvyšší úrovni. Podstatnou část činnosti prováděli v terénu formou rozhovorů s úřady a oběťmi a sbíráním důkazních materiálů. Jejich zprávy jsou veřejné s cílem šířit informace o porušování lidských práv a vést vlády k větší odpovědnosti. Zvláštní 146

Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The American Society of International Law, 1999, s. 137. 147 Mezi posledními například připravovala Opční protokol k Mezinárodnímu Paktu pro hospodářská, sociální a kulturní práva, návrh deklarace OSN pro práva nemajetných osob, zefektivnění implementace Durbanské deklarace a Akčního programu, či nastavení standardů pro právo na rozvoj. 148 Údaje ohledně počtu mandátů Komise pro lidská práva platí k lednu 2006. 149 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 10.

42

zpravodajové a pracovní skupiny pro lidská práva stojí v čele boje za ochranu lidských práv. Vyšetřují případy porušování, zasahují v jednotlivých případech a v mimořádných situacích pomocí „zvláštních postupů“. Odborníci v oblasti lidských práv nepobírají odměny a působí nezávisle a dle vlastních možností po dobu nepřesahující šest let. Počet odborníků neustále narůstá a v současné době je vydáno přes 30 mandátů pro zvláštní postupy150. Jejich činnost po zrušení Komise pokračuje pod Radou pro lidská práva, kde zkoumají, monitorují a veřejně informují o případech porušování lidských práv ve státech a o závažném porušování lidských práv v celosvětovém měřítku.

3.6 Aktuální mandáty pro jednotlivé státy a tématické mandáty Od ledna 2006 byli individuální experti (zvláštní zpravodajové, nezávislí experti a zmocněnci) pověřeni aby vyšetřovali, sledovali a podávali zprávy o situaci ochrany lidských práv v následujících zemích (country specific): Bělorusko, Burundi, Kambodža, Kuba, Demokratická lidová republika Korea, Demokratické republiky Kongo, Haiti, Libérie, Myanmaru, Palestinských územích okupovaných od roku 1967, Somálska, Súdánu a Uzbekistánu. 151 Generální tajemník byl navíc pověřen vypracováním zpráv, v minulosti například o Kypru, Východním Timoru, Kosovu a okupovaných arabských územích152. Ochránci lidských práv mohou k těmto zemím podávat informace na základě postupu uvedeného na webové adrese153.

Zvláštní zpravodajové, zmocněnci a pracovní skupiny specializovaní podle témat například v lednu 2006 vyšetřovali, sledovali a podávali zprávy o případech práva na odpovídající ubytování, vynuceného či nedobrovolného zmizení, práva na vzdělání, kolektivních nebo svévolných popravách, mučení, svévolnémho zadržování, rasové diskriminace, násilí vůči ženám, prodeji dětí, náboženské nesvobodě, vysídlování osob v rámci jednoho státu, diskriminaci migrujících osob a zastánců lidských práv, o porušování svobody projevu, omezování nezávislosti justice, upírání restitucí a odškodnění obětí, najímání žoldnéřů, o 150

Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 193. 151 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 10. Více informací dostupné na: http://ohchr.org/english/bodies/chr/special/countries.htm, [cit 5. dubna 2009]. 152 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 193. 153 http://ohchr.org/english/bodies/chr/special/countries.htm, [cit 5. dubna 2009].

43

problémech se strukturálními změnami a zahraničním zadlužení, extrémní chudobě, neblahých dopadech nezákonných hnutí a vypouštění toxických a nebezpečných produktů a odpadů, o porušování práv na rozvoj, vzdělání, stravu, bydlení a zdraví. 154

3.7 Struktura Komise pro lidská práva a organizace jejích schůzí Komise byla složená ze zástupců 53 členských států volených členy Hospodářské a sociální rady (ECOSOC) na tříleté období. Tyto státy zastupovaly jednotlivé regionální skupiny států v ECOSOCu155. Každý rok se Komise scházela na šest týdnů v Ženevě v období březen-duben. Ostatní státy se mohly podílet na debatě, ale neměly hlasovací práva k rezolucím Komise. Došlo-li k urgentní situaci, mohla se Komise sejít i mezi pravidelnými schůzemi 156.

Činnost Komise je rozdělena do jednotlivých položek agendy jednání. Kromě pár procedurálních položek se schůze Komise zabývá jednotlivými lidskými právy. Schůze Komise sloužila státům, mezivládním a nevládním organizacím jako fórum, kde mohly vyjadřovat svá stanoviska k lidským právům. Jednotlivé oblasti pokryté Komisí zahrnují právo na sebeurčení; právo na rozvoj; sociální a kulturní práva; občanská a politická práva; práva žen; práva dítěte; práva určitých skupin jako migrujících pracujících, menšin, přemístěných osob a jiných zranitelných skupin; problémů nemajetných lidí; ochránců lidských práv; efektivního fungování lidsko-právních mechanismů; podpory a ochrany lidských práv; poradenských služeb a technické spolupráce v oblasti lidských práv.

Existuje zvláštní položka jednání, takzvaná položka 9, řešící lidská práva v jakékoliv části světa, která byla v minulosti hlavní položkou pod níž byly diskutovány případy porušování lidských práv v jednotlivých státech a vydávány country-specifické rezoluce. Další položka jednání, položka 8, se zabývá porušováním lidských práv na okupovaných Arabských územích včetně Palestiny.157 Zestručněný obsah zprávy 60. schůze Komise viz Příloha 1 této práce.

154

Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 11. Více informací dostupné na: http://ohchr.org/english/bodies/chr/special/countries.htm, [cit 5. dubna 2009]. 155 Jde o rozdělení do pěti regionálních skupin: Africká skupina, Asijská skupina, Západoevropská a jiná skupina, Východoevropská skupina a skupina pro Latinskou Ameriku a Karibské státy. Západoevropská skupina obsahovala kromě států z Evropy také například USA, Kanadu, Israel, Nový Zéland. 156 Například v roce 1994 se Komise sešla ve zvláštní schůzi k prodiskutování hrubého porušování lidských práv ve Rwandě. 157 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 12.

44

V roce 1947 založila Komise pro lidská práva Subkomisi pro podporu a ochranu lidských práv (dříve Subkomise pro prevenci diskriminace a na ochranu menšin).

3.8 Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv fungovala pod Komisí pro lidská práva. Zřízena byla v roce 1947158 a do roku 1999 se nazývala Subkomise pro předcházení diskriminace a na ochranu menšin159. Subkomise se scházela jednou ročně od roku 1947 až do 27. července 2006. Subkomise podávala zprávy Komisi pro lidská práva, nicméně její poslední zpráva byla předložena Radě pro lidská práva160.

Subkomise byla složena z 26 expertů. Ti jednali na základě svého svědomí a ne z pověření vlád. Původně se činnost omezovala na diskriminaci a ochranu menšin, avšak časem se rozšířila o řadu dalších problémů. Experti v Subkomisi působili jako think-tank provádějící hloubkový průzkum a rozbor jednotlivých problémů lidských práv. Subkomise předkládala doporučení Komisi pro lidská práva a podnítila vznik mnoha studií zaměřených především na vytváření právních norem. Na její práci se podílí také nevládní organizace. K Subkomisi patřily tři hlavní pracovní skupiny zabývající se původním obyvatelstvem, novodobými formami otroctví a menšinami.161

Subkomise byla značně oslabena a odstrčena během posledních několika let Komisí pro lidská práva, zvláště prostřednictvím omezení uvalených na schopnost Subkomise vydávat rezoluce pro jednotlivé státy. Návrh reformy OSN v souvislosti s nahrazením Komise Radou pro lidská práva vůbec neřešil, zda bude Subkomise zachována, či zřízen podobný orgán.

V systému OSN splynula otázka ochrany národnostních menšin se širšími otázkami mezinárodní ochrany lidských práv a zákazu diskriminace z důvodů rasy nebo jazyka. Proto byla tato ochrana zahrnuta též do Mezinárodního paktu o občanských a politických právech162 158

Zřízena Komisí pro lidská práva pod rezolucí Hospodářské a sociální rady 9 (II) z 21. června 1946. Změna názvu Subkomise provedena na základě rozhodnutí ECOSOCu 1999/256 z 27. července 1999. 160 http://www.un.org/Depts/dhl/resguide/spechr.htm#commission [cit. 14. dubna 2009]. 161 Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York – Praha 2005, Informační centrum v Praze, s. 193. 162 Publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb. Ve zvláštním článku 27 tohoto paktu se stanoví, že ve státech, kde existují etnické nebo jazykové menšiny, nesmí být osobám, které náležejí k takovým menšinám, upíráno právo 159

45

z roku 1966. Valné shromáždění schválilo Deklaraci OSN o právech osob náležejících k národnostním, etnickým, náboženským a jazykovým menšinám163 v roce 1992. V této deklaraci byly státy vyzvány k ochraňování existence a národnostní, etnické, kulturní a jazykové identity menšin na svém území. Deklarace konkrétně stanoví jednotlivá práva menšin a jejich limity včetně cílů a zásad Charty OSN164, zásad suverénní rovnosti a respektování územní celistvosti a politické nezávislosti státu, na jehož území se nacházejí. Stížnosti na porušování práv menšin se v rámci ochranného mechanismu Hospodářské a sociální rady projednávaly podle procedury stanovené rezolucí č. 1503. Stížnosti byly nejprve projednávány v Subkomisi pro podporu a ochranu lidských práv. Stížnosti na systematické a hrubé porušování práv menšin Subkomise postoupila Komisi OSN pro lidská práva (dnes Výboru OSN pro lidská práva). Ta stížnost buď přezkoumala sama, nebo ji odmítla či postoupila Hospodářské a sociální radě. 165

3.9 Role nevládních organizací Jedním z významných úkolů Hospodářské a sociální rady OSN je zprostředkování oficiálních vztahů s nevládními organizacemi, které probíhá na základě čl. 71 Charty OSN166 v rámci jejich konzultativního statusu167 u OSN. Nevládní organizace spolupracující s ECOSOCem se dělí na dvě kategorie podle toho zda jim byl přiznán konzultativní status či ne. Pouze nevládní organizace s konzultativním statusem mohly mít proslov na půdě Komise a podávat informace Státům během schůze Komise.168 Počet národních nevládních institucí jednajících v celosvětovém měřítku vzrostl od roku 1990 do roku 2005 z osmi na přibližně šedesát. Tyto instituce hrají klíčovou úlohu při sledování ochrany lidských práv na místní úrovni a při výcviku oficiálních národních představitelů všech úrovní, stejně jako při informování veřejnosti169, stejně jako při politickém lobbingu a podávání informací Komisi. Podání

užívat svou vlastní kulturu nebo používat vlastní jazyk ve společnosti s ostatními osobami náležejícími k těmto menšinám. 163 Dokumenty OSN A/RES/47/135. 164 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit. 5. listopadu 2007]. 165 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2003, C.H.Beck, s. 88-89. 166 Charta Organizace Spojených národů, pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/, [cit 5. listopadu 2007] a prováděcí pravidla k článku 71 vypracovaná Hospodářskou a sociální radou. 167 Rezoluce 1996/31. 168 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 12. 169 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 8.

46

nevládních organizací jsou často na velmi profesionální úrovni a přínos nevládních organizací pro práci Komise (respektive Rady pro lidská práva) je klíčový, neboť bez informací získaných touto cestou by výsledek práce byl velmi oslaben. Díky těmto institucím není ochrana lidských práv jen souborem anonymních vágních norem, ale stala se nyní přístupnější státním orgánům a lidem obecně. Podařilo se jim spojit boj proti chudobě s aktivitami na ochranu lidských práv a spolupracovat s mezinárodními nevládními organizacemi a Organizací spojených národů.

Navíc, otevření OSN většímu množství aktérů by mělo být vnímáno jako mocný způsob posílení pracovních procesů OSN. Skutečným přínosem Komise pro lidská práva je jedinečné vysoká úroveň zapojení nevládních organizací do debat probíhajících v tomto orgánu OSN. Komise rozhodla na své 61. schůzi poskytnou debatní právo národním lidsko-právním institucím a to v položkách spadajících do veškeré své agendy170.

Vztah mezi OSN a občanskou společností představovanou nevládními organizacemi popisuje i Takzvaná Cardosova zpráva171, která byla na půdě OSN připravena v roce 2004 a dospěla k závěru, že „rostoucí podílení se a vliv nevládních aktérů zvyšuje demokracii a přetváří multilaterismus. Organizace občanské společnosti jsou také předními hybateli stojícími za některými z nejvíce inovativních iniciativ k potírání vznikajících globálních hrozeb“. Mezi dalšími zajímavými návrhy zpráva vnímá jako nutnost více otevřít OSN směrem ke spolupráci s aktéry občanské společnosti, neboť tato nepředstavuje hrozbu. Naopak, je to účinný a mocný způsob jak obnovit a posílit mezivládní proces jako takový.

V minulých debatách byla práce na ochraně lidských práv ve velké míře o vytváření mezinárodních norem a následném získávání vlád k podpisu těchto norem a standardů. Zatímco toto bylo zhruba dosaženo, dnešními výzvami je přetvoření místních realit vytvořením kultury lidských práv a zdůrazněním toho, že další rozvoj zemí musí být založen na respektu k právům. A proto může vzájemné spolupůsobení mezi mezinárodními, regionálními a národními úrovněmi monitorovacích mechanismů vytvořit silnější režimy ochrany lidských práv. 172

170

E/CN.4/RES/2005/74. A/58/817, Cardoso Report, Valné shromáždění OSN, 58 schůze, číslo položky 59, Posílení systému OSN, 11. června 2004, [cit. 14. prosince 2007]. Pramen http://www.unog.ch/80256EDD006B8954/(httpAssets)/09916F545454357BC1256F5C005D4352/$file/A-58817.pdf.. 172 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 22-23. 171

47

3.10 Kritika Komise Komise pro lidská práva byla kritizována například za nedostatek v „legitimitě“ svého mandátu, či za svoje postupy, kdy některé členské státy v Komisi závažně porušovaly lidská práva a zároveň rozhodovaly o tom, zda jiný stát porušuje. Komise postupně ztratila důvěryhodnost a reforma Komise se stala nutnou podmínkou pro uskutečnění jejích úkolů173.

Hlavní oblasti kritiky Komise pro lidská práva byly následující: -

selektivita při zacházení se situací jednotlivých zemí;

-

členem Komise byly voleny státy se slabou historií ohledně lidských práv;

-

dvojí standardy hodnocení chování států – jeden pro členy a spojence a druhý pro ostatní;

-

spojenectví a blokové hlasování v případech hrubého porušování lidských práv a procesní postupy, které zabraňovaly věcným debatám;

-

snaha o konsensus za každou cenu;

-

ale také vágnost rezolucí a lidsko-právních standardů, pokusy omezit nezávislost zvláštních zpravodajů a oslabení jejich fungování, rezoluce 2000/109 zakazující Subkomisi vytvářet rezoluce pro jednotlivé státy, takže její činnost v důsledku stagnovala či snahy omezit zapojení nevládních organizací.174

Komise pro lidská práva byla politickým orgánem a proto trpí značnými omezeními. Očividně politická povaha práce Komise se odrážela jak v aplikaci právních norem tak také v selektivním výběru zájmu o státy, takže některé velmi problematické situace ve státech unikly kontrole175. Navíc fakt, že procedura práce Komise probíhala v podstatě ad hoc, způsobil, že výsledek v podstatě závisel na osobnosti zpravodaje či pracovní skupiny řešící daný případ176.

V prvních letech existence Komise pramenila politizace rozhodovacích procesů Komise z politického rozdělení způsobeného Studenou válkou. Politika té éry odrážela ve své rétorice

173

Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 13. 174 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 13. 175 Například dění v Argentině, Kypru, Kambodži, Polsku a Číně. 176 Provost, R.: International Human Rights and Humanitarian Law, Cambridge University Press, 2002.

48

různé zájmy post-koloniálních států, různých skupin nebo bloků177 v rámci kategorií států jako například arabských států, subsaharských států, či rozvinutých kapitalistických států. Politici z období Studené války často udávali tón pro debaty a hlasování v Komisi. V důsledku toho některé státy těžily z imunity proti vyšetřování jejich aktivit v oblasti lidských práv, zvláště státy Komunistického bloku. Současně byly jiné státy často cílem kritiky Komise.

Poněkud méně ovlivněné politickými faktory se debaty a rozhodnutí Komise staly po rozpadu Sovětského svazu. Avšak tento faktor byl stále rozhodující s ohledem na navrhované aktivity proti mnoha státům. Stále bylo pravděpodobné, že se státy zapojí do politického obchodování proto, aby zamezily možnostem Komise zabývat se problémy lidských práv. Dobrým příkladem jsou snahy Spojených států amerických o projednávání lidsko-právních problémů v Číně a Kubě. Výsledkem bylo vyjednávání a lobování států při debatách Komise, které obsahovalo od povzbuzování až po vyhrožování, reakce podobná tomu, jak státy zacházejí s návrhy na rezoluce před Radou bezpečnosti OSN. 178

Další nedostatek Komise spočíval v relativně nízké efektivitě, způsobené schopností států blokovat projednávání jejich záležitostí a krátkou dobou trvání schůze.

179

Komise byla

předmětem ostré kritiky také kvůli významné roli, kterou v Komisi hrály některé členské státy. Komise byla politickým orgánem složeným z členských států snažících se dosáhnout svých vlastních zájmů a cílů zahraniční politiky. Stoupající měrou situace napovídala tomu, že členství v Komisi je vyhledáváno za účelem ochrany před kritikou státy snažícími se bránit proti mezinárodní kontrole, spíše než pracujícími jednotně na posílení lidských práv. Některé státy180 vkládaly mnoho času a úsilí do zajištění toho, aby nebyly předmětem kritiky a aby značně oslabily systém jako celek. Těmto snahám o ohrožení smyslu a fungování Komise nebylo dostatečně zabráněno jinými státy. Například státy Západní Evropy zaostávaly za státy z Afriky a Asie ve schopnosti přijmout efektivní strategie spolupráce. Zdálo se, že neberou svoje povinnosti tak důsledně, aby vyvážily selektivní tendence.181 Legitimita činnosti Komise pro lidská práva byla omezena tím, jak v Komisi zasedali notoričtí porušovatelé lidských práv jako

177

Avšak na rozdíl od jiných míst, například od Valného shromáždění, zde byly vnitřně rozděleny i jednotlivé bloky. Konkrétním příkladem takového vnitřního dělení je způsob jak si rozvinutý kapitalistický svět udržoval silně odlišnosti v názorech na zapojení Spojených států amerických do války v Iráku. 178 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 760-2. 179 Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 27. 180 Tzv. Hard-line státy jako Pákistán a Malajsiji, které mají neoblomnou a zpátečnickou politiku lidských práv. 181 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 14.

49

Saúdská Arábie, Kuba, Venezuela či Libye, která v roce 2003 dokonce předsedala.182 Tyto země byly široce obviněny z hrubého porušování lidských práv a přesto jejich pozice v Komisi každým rokem posilovala.183 Komise pro lidská práva se stala fórem, ve kterém se státy porušující lidská práva vzájemně chránily proti kritice a přestala být orgánem, který aktivně podporuje dodržování lidských práv ve světě. Na druhou stranu je možné, že právě aktivní zapojení těchto států do činnosti Komise motivovalo takový stát k většímu zájmu o problematiku a ke zlepšení ochrany lidských práv.

Více než členství těchto států však vyvolávala námitky snaha států kontrolovat, zda bude jejich vlastní porušování předmětem přezkumu, která v praxi vedla ke vzniku dvojích standardů. První standard, mírnější, se uplatňoval vůči státům zastoupeným v Komisi a jejich spojencům. Druhý standard, přísnější, vůči všem ostatním. Odsouzení situace v oblasti lidských práv se tak dočkaly jen země, které byly poměrně odtržené od světové geopolitiky a tak „umožňovaly světovému společenství postupovat silněji a příměji“.

Komise se zabývala porušováním lidských práv jednotlivými státy v uzavřených a otevřených schůzích, které poskytovaly vládám a mezinárodní aréně podněty k diskusi o hrubém a systematickém porušování lidských práv. Avšak státy zacházely s touto příležitostí dvojím způsobem. Některé Země se seskupily, aby se hromadně bránily proti tomu, co považovaly za nepřátelské útoky od jiných skupin zemí. Tato spojenectví ochraňovala dokonce země, které páchaly vůbec nejtěžší porušování lidských práv. 184 Během času navíc porušující státy vyvinuly nápadité metody jak se vyhnout kontrole. Především se ujistily, že se neobjeví na nechvalně proslulé položce 9 jednání Komise, která řešila porušování lidských práv a základních svobod v jakékoliv části světa podle jednotlivých států. Toho státy dosahovaly použitím vzájemných politických laskavostí. A tak byl jednou tón rezoluce méně odsuzující, podruhé přijata hlasováním a ne konsensem a nebo dokonce byl použit „no-action motion“ k zablokování diskuse o situaci daného státu. A tak Komise časem ztratila svoji poctivost a nasměrování. 185

Docházelo k čím dál více úspěšnému používání blokového hlasování a vytváření politických aliancí k zajištění určitého výsledku. Stát čelící hrozbě silné negativní rezoluce Komise se snažil 182

Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 27. Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 763. 184 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 13. 185 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 762. 183

50

vyhnout odsuzující rezoluci bojem o její zablokování, či dokonce pokusy o zablokování jakékoliv podstatné diskuse o dané rezoluci. Bylo běžné, že takový stát se pokoušel pobídkami a výhrůžkami ovlivnit jiné státy, jejichž hlas mohl rozhodnout o výsledku. Mezi metodami k pobídnutí či vyhrožování jiným státům patřily obchodní smlouvy a pomoc, povolení k investicím, zvláštní smlouvy, dohody o vzájemné podpoře jiným státům pokud se samy stanou možným cílem přezkoumání jako porušitelé186.

Proto mělo hlasování regionálního či ideologického charakteru významný vliv na výsledek práce Komise a její rozhodnutí.187 Dobře to lze ilustrovat na příkladu Číny, státu hledajícího vůdčí roli v globální politice. Během několika schůzí Komise pro lidská práva se Čína pokoušela vyhnout veřejné diskusi o svých problémech v lidských právech s pomocí intenzívní a úspěšné kampaně.

188

To bylo zjevné při použití „no action motions“ k tomu, aby bylo

například zase jednou zabráněno debatě o kritickém návrhu rezoluce o lidsko-právní situaci v Zimbabwe v roce 2004 a také při mlčení ohledně problémů dodržování lidských práv v Iráku. Skupiny smýšlící podobně a skupina států Afriky a Asie byly obzvláště úspěšné při použití taktik k zajištění mlčení ohledně konkrétních lidsko-právních otázek189. Situaci dále zhoršuje skutečnost, že mnohé regionální skupiny byly drženy v šachu svými nejextrémnéjšími členy. Takový člen účinně určoval politiku celé skupině a potom, díky solidaritě ve skupině, skoro každý člen hlasoval jednotně. Příkladem190 může být hlasování o návrhu rezoluce191 o Guantanamo Bay na Kubě či dokument asijské skupiny ohledně zvláštních procedur Komise, který obsahoval doporučení, jež by měla za následek omezení svobody nezávislých expertů při výkonu jejich mandátu. Jiným příkladem je nátlak africké skupiny na to, že pouze ona má navrhovat rezoluce řešící situaci ve státech z Afriky. Nové aliance vznikají s USA a se členy podobně smýšlející skupiny států jako je Čína, Pákistán, Indie a Malajsie. V minulosti se USA spojily s těmito zeměmi v otázce trestu smrti či při hlasování o Švédské rezoluci o Mimosoudních, hromadných či svévolných popravách192. Kvůli pokusu o odstranění výslovné zmínky o sexuální orientaci hlasovaly USA pro dodatek navržený Organizací Islámské

186

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 762. Steiner, Henry J.: Chapter 25: International Protection of Human Rights. In International Law, 2nd Edition, edited by Malcolm D. Evans, Oxford University Press, 2006, s. 634-41. 188 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 762. 189 Nicméně Státy EU jsou nejjednotnější skupina při hlasování. 190 V jiných otázkách byla Asijská skupina často držena v šachu Pákistánem, Indií a Čínou a Africká skupina Zimbabwe, Togem a Súdánem. 191 Otázka osob zadržených v oblasti vojenské základny USA na Guantanámu, (E/CN.4/2005/L.094). 192 Dokument 2005/34. 187

51

Konference (OIC)193. Když dodatek neuspěl, USA se připojily k Číně, Pákistánu, Indii a Malajsii při zdržení se hlasování o rezoluci samotné. USA se také zdržely při hlasování o přijetí „Základních principů a návodů k právu na odškodnění a repatriaci obětí hrubého porušování mezinárodního práva lidských práv a vážných porušování mezinárodního humanitárního práva“ a postavily se tak opět po bok zemím jako jsou Egypt, Eritrea, Indie, Mauretánie, Nepál, Katar, Súdán a Saúdská Arábie.

Neustálá snaha o konsensus za každou cenu ukázala slabost Komise, nepružné mezinárodní odezvy na klíčové otázky lidských práv a oslabující klíčové principy lidských práv. Během roku 2004 vedla snaha o konsensus k mlčení v mnoha naléhavých věcech, včetně situace lidských práv v Iráku a otázky lidských práv a sexuální orientace. V roce 2005 byl dopad zjevný v podstatných a poškozujících úlevách učiněných Dánskem za účelem získání podpory USA k rezoluci o mučení a také v mlčení k otázkám jako byla kritická situaci lidských práv Čečenska, Turkmenistánu a Íránu. 194

193

Navržený dodatek se týká OP 5, který upřesňuje, že státy mají povinnost „vyšetřit bezodkladně a důkladně všechny případy zabití včetně … všech zabití spáchaných pro jakékoliv diskriminační důvody včetně sexuální orientace …“. OIC obvinila státy podporující rezoluci z rozšiřování seznamu zranitelných skupin „na základě své vlastní selektivní interpretace a bez snahy o nalezení konsenzu“ a navrhla proto zrušení rezoluce. 194 Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, s. 14 - 15.

52

4 Rada pro lidská práva 4.1 Založení Rady pro lidská práva Vzhledem ke zpolitizování práce Komise, silné roli států porušujících lidská práva a dalším problémům rozhodli světoví vůdci na summitu pořádaném v New Yorku v září 2005 založit Radu OSN pro lidská práva (dále Rada) k nahrazení diskreditované Komise pro lidská práva. Mandát jednat OSN vtělilo do pěti měsíců konzultací a vyjednávání, které vyvrcholily hlasováním Valného shromáždění OSN o návrhu rezoluce A/60L.48 o Radě pro lidská práva195. Návrh projednaný na 60. schůzi Valného shromáždění OSN oceňuje šest desetiletí práce Komise pro lidská práva a prohlašuje význam role nevládních organizací všech úrovní, jejichž činnost Komise tolik podpořila. Návrh však také odpovídá na kritiku Komise a představuje inovativní prvky.196 Rezoluce 60/251197 přijatá 15. března 2006 zřídila Radu pro lidská práva, což mělo pro OSN znamenat nový začátek v oblasti lidských práv. Valné shromáždění zároveň doporučilo ECOSOCu, aby požádal Komisi pro lidská práva o ukončení činnosti k 62. schůzi. Komise pro lidská práva byla s konečnou platností zrušena k 16. červnu 2006.

Rezoluce zakládající Radu pro lidská práva navazuje na návrh podaný Generálním tajemníkem. Jde o zprávu198, která obsahovala výzvu k zásadní reformě OSN a za jeden z klíčových kroků považovala reformu tehdejší Komise pro lidská práva a to kvůli adaptaci na současné potřeby členských států, jejich občanů a aktuální situaci 21. století. Důvodem požadavku zásadních reforem byl především fakt, že organizační struktura OSN byla vytvořena po druhé světové válce a odpovídala politickému uvažování typickému pro období Studené války. Avšak v současné době se světová politická realita dramaticky odlišuje. Studená válka skončila a vzniklo množství nových demokracií, které hledají aktivní roli v globálním politickém dění. Objevila se nová spojenectví a otázky jako náboženství znovu získaly silný dopad na světové 195

GA Res. A/60/L. 48. Pramen www.un.org/reform. Eliasson, Jan: Statements dutiny 60th Session of the United Nations General Assembly: Adoptionof the Human Rights Council Resolution, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 28 a n. 197 GA Res. A/RES/60/251 198 Annan, Kofi: In larger freedom: towards development, security and human rights for all, A/59/2005, [cit. 14. prosince 2007]. Pramen http://www.un.org/ga/59/hl60_plenarymeeting.html. 196

53

dění. Proto podle Generálního tajemníka musí OSN vytvořit nové kapacity a zdroje, aby byla schopna reagovat na problémy jako je chudoba, diskriminace, konflikty, beztrestnost, demokratické deficity a institucionální slabost. Generální tajemník OSN kritizoval Komisi pro lidská práva a jako její hlavní vadu určil úpadek důvěryhodnosti a nedostatek profesionality a doporučil její nahrazení menším avšak trvale zasedajícím orgánem – Radou pro lidská práva volenou Valným shromážděním dvou třetinovou většinou hlasů. Dále tvrdí, že není možné vyměnit lidská práva za bezpečnost či rozvoj. Konstatoval, že došlo k rozvoji mechanismů OSN, a že Vysoký komisař OSN pro lidská práva může fungovat pouze pokud bude podpořen silnou mezivládní základnou. Takovou základnu v té době Komise již neposkytovala.199

Valné shromáždění se v rezoluci zavázalo k aktivní ochraně a podpoře všech lidských práv, vlády práva a demokracii a uznalo jejich vzájemnou provázanost a příslušnost k všeobecným a nedělitelným hodnotám a principům OSN a vyzvalo členské státy k podpoře lidských práv a základních svobod v souladu s jejich mandátem. 200 Valné shromáždění potvrdilo odhodlanost států splnit závazek k podpoře dodržování a ochrany lidských práv v souladu s Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv.201 Valné shromáždění se rozhodlo posílit mechanismus ochrany lidských práv k zajištění jejich účinného užívání202, posílit úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva s ohledem na Akční plán Vysokého komisaře, zdvojnásobit jeho rozpočet203 a zlepšit účinnost systému smluvních orgánů včetně včasného podávání zpráv, jejich zjednodušení a podpory státům. 204 Rezoluce zakládající Radu pro lidská práva205 má za cíl odstranění dvojího standardu a zpolitizování Komise, ale přesto zachovává její hlavní znaky206. Rada pro lidská práva ponese odpovědnost za zvláštní procedury, které byly původně založeny pod Komisí pro lidská práva. Tyto zvláštní procedury zahrnují zvláštní zpravodaje, zvláštní zmocněnce, nezávislé znalce a pracovní skupiny, které vyšetřují, diskutují a podávají zprávy o určitých problémech v oblasti ochrany lidských práv pod mandáty určenými podle tématu nebo podle státu207. Rada má

199

Warbrick, C.: Current developments: Public International Law, In International & Comparative Law Quarterly, Volume 55, Part 3, July 2006, Oxford Journals, Oxford University Press, 2006, s. 697-8. 200 Dokument A/RES/60/1, Rezoluce přijatá Valným shromážděním OSN na 60. zasedání, s. 27, odstavec 119. 201 Ibid., s. 27, odstavec 120. 202 Ibid., s. 28, odstavec 123. 203 Ibid., s. 28, odstavec 124. 204 Ibid., s. 28, odstavec 125. 205 GA Res. A/60/L. 48, 24 Feb. 2006, Valné shromáždění OSN 15. března 2006. 206 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 760. 207 http://www.un.org/Depts/dhl/resguide/spechr.htm#commission, [cit. 14. dubna 2009].

54

převzít, revidovat a pokud bude potřeba zhospodárnit všechny mandáty, mechanismy, funkce a odpovědnosti Komise pro lidská práva, aby uchovala systém zvláštních procedur, expertního poradenství a stížnostní procedury. Radě byla stanovena jednoletá lhůta na revizi těchto činností.208 Rada se tak má zabývat porušováním lidských práv, včetně hrubého a systematického porušování a podpořit efektivní koordinaci činností v rámci OSN. 209 Roli a odpovědnosti Komise pro lidská práva má Rada převzít i ve vztahu k práci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. 210

Podle rezoluce se má Rada pro lidská práva řídit principy univerzality, nestrannosti, objektivity, neselektivity a mezinárodního dialogu a spolupráce. Transparentnější činností se Rada má vyhnout úskalím, na které narazila Komise. Členové Rady by také měli podpořit reformu aparátu lidských práv, účinnější, silnější a méně zpolitizovanou činností211.

Rada pro lidská práva má ambice působit objektivněji a věrohodněji proti porušování lidských práv. Nové členské státy se budou muset výslovně zavazovat k podpoře a ochraně lidských práv a jejich členství v Radě bude moci být pozastaveno pokud se dopustí závažného a soustavného porušování lidských práv. Na rozdíl od Komise bude Rad pravidelně revidovat zprávy o dodržování lidských práv v úplně všech zemích, včetně aktuálních členů Rady. Všechny země tak budou pod dohledem. Zprávy ze zasedání Rady pro lidská práva jsou publikovány jako Dodatek 53 k Oficiálním záznamům Valného shromáždění OSN.

Tato opatření mají cíl zabránit státům ve zneužívání členství v nejdůležitějším orgánu OSN dohlížejícím na lidská práva k tomu, aby se mohly chránit před kritikou za porušování práv. Navíc budou schůze Rady trvat po delší časové období během roku a bude tak lépe schopna reagovat na rozvoj krizové situace. Potenciální viníci už nebudou mít takovou jistotu, že je svět nevidí jako tomu bylo u Komise, protože její schůze tradičně probíhala jen v šesti týdnech na jaře. 212

208

GA Res. A/60/L. 48, 24 Feb. 2006, Valné shromáždění OSN 15. března 2006. See also www.un.org/reform. Rezoluce Valného shromáždění OSN, číslo A/RES/60/251. 210 Rezoluce Valného shromáždění OSN 48/141 z 20. prosince 1993. 211 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, s. 295. 212 Arbour, L.: Šance pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, březen 2006, s. 8. 209

55

4.2 Rysy Rady pro lidská práva Rada pro lidská práva je podřízena přímo Valnému shromáždění OSN. Ve většině ohledů si Rada ponechala pravomoci a provozní činnosti Komise pro lidská práva. Mezi ty nejvýznamnější patří -

procedury pro stížnosti,

-

doporučení,

-

zpravodajové a další.

Členů je 47 a jsou rozprostřeni mezi světové oblasti, aby bylo dosaženo spravedlivého zeměpisného rozdělení. Voleni jsou na tříleté období tajným hlasováním absolutní většinou států ve Valném shromáždění OSN. Při stavu 191 členských států tak většinu tvořilo 96 států Valného shromáždění OSN213. Členové Rady mohou být opakovaně zvoleni v následujícím období pouze jedenkrát.

Kandidáti na členství v Radě pro lidská práva mají povinnost předkládat kandidaturu a dobrovolné závazky jak hodlají ve své zemi přispět k ochraně lidských práv. Generální tajemník OSN Kofi Annan zdůraznil, že považuje za velmi důležité, že členské státy musí spolu s kandidaturou předložit závazek ke zlepšování stavu ochrany lidských práv, a že členstvím souhlasí s přezkumem lidských práv na svém území. Zároveň je při hlasování brán ohled na to jak stát přispívá podpoře a ochraně lidských práv. Například Česká republika v kandidatuře214 přijala následující dobrovolné závazky: -

ratifikovat Opční protokol k Mezinárodní úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání215;

-

ratifikovat Evropskou chartu pro regionální či menšinové jazyky;

-

podporovat schválení návrhu Mezinárodní úmluvy na ochranu všech osob proti vynucenému nebo nedobrovolnému zmizení216;

-

přispět ke sjednání a brzkému schválení návrhu Mezinárodní úmluva o ochraně práv zdravotně postižených osob217.

213

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 763. Dokument 574/2006, Stálé zastoupení ČR u OSN, New York, 27. března 2006. 215 78/2006 Sb. m. s. o sjednání Opčního protokolu k úmluvě proti mučení. 216 International Convention for the Protection of All Persóna from Enforced Disappearance, přijatá v roce 2006. 217 Convention on the Rights of Persons with Disabilities, přijatá v roce 2006, která vstoupila v platnost v roce 2008. 214

56

První volba členů Rady pro lidská práva proběhla 9. května 2006 a Valné shromáždění OSN zvolilo prvních 47 členů. Čtyři státy včetně USA sice hlasovaly proti založení Rady pro lidská práva, avšak velvyslanec USA John Bolton slíbil spolupráci Washingtonu s ostatními členskými státy na efektivním fungování Rady pro lidská práva. Do 47 křesel Rady pro lidská práva byly zvoleny následující státy: Afrika 13 míst: Alžírsko, Džibutsko, Gabon, Ghana, Jihoafrická republika, Kamerun, Mali, Mauritius, Maroko, Nigérie, Senegal, Tunisko, Zambie; -

Asie 13 míst: Bahrajn, Bangladéš, Čína, Filipíny, Indie, Indonésie, Japonsko, Jordánsko, Korejská republika, Malajsie, Pákistán, Saúdská Arábie, Srí Lanka;

-

východní Evropa 6 míst: Ázerbájdžán, Česká republika, Polsko, Rumunsko, Ruská federace, Ukrajina;

-

Latinská Amerika a Karibské státy 8 míst: Argentina, Brazílie, Kuba, Ekvádor, Guatemala, Mexiko, Peru, Uruguay;

-

západní Evropa a ostatní státy 7 míst: Finsko, Francie, Kanada, Německo, Nizozemí, Švýcarsko, Velká Británie. 218

Rada se má scházet pravidelně během celého roku a to během nejméně tří schůzí ročně, včetně hlavní schůze. Celkové trvání těchto zasedání nesmí trvat méně než deset týdnů. Dále bude možnost svolat zvláštní zasedání na žádost člena Rady, pokud to bude potřeba a bude souhlasit třetina členů Rady.219 První zasedání Rady proběhlo 19. června 2006.

Rada má používat procedurální pravidla vytvořená pro výbory Valného shromáždění, pokud nebude později Radou nebo Valným shromážděním rozhodnuto jinak. Dále má vycházet z postupů Komise pro lidská práva a Hospodářské a sociální rady (rezoluce 1996/31 z 25. července 1996) pokud se týká zapojení a konzultací s pozorovateli, včetně států, které nejsou členy Rady, specializovaných úřadů, jiných vládních a nevládních organizací a národních institucí pro lidská práva.

Všichni členové Rady pro lidská práv podléhají během období svého členství universálnímu pravidelnému přezkumu220. Ten je založen na objektivních a spolehlivých informacích o

218

Valné shromáždění OSN, 9. května 2006, GA/10459 GA Res. A/RES/60/251, z 3. dubna 2006. 220 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 763. 219

57

dodržování povinností státem. Přezkum má být mechanismem, ve kterém stát a Rada spolupracují ve vzájemném dialogu, aby nebyla duplikována činnost smluvních orgánů OSN. Rada dostala lhůtu jeden rok k vytvoření příslušného mechanismu. 221 Na svém osmém zasedání Rada rozhodla o následujícím postupu přezkumu. Zpráva státu bude doplněna alternativními podáními dalších aktérů222, následovat bude interaktivní dialog v pracovní skupině, závěrečná zpráva pracovní skupiny, ke které se stát vyjádří a až poté bude přijata zpráva pléna Rady a implementace doporučení.223 Pravidelné roční hodnocení členských států se má týkat i států, u nichž byly přerušeny mandáty pro zjištění situace ve státu (Bělorusku a Kuba) a bude probíhat každé čtyři roky. Vzhledem k počtu 48 členů Rady má být ročně hodnoceno 16 členů. 224

Rada pro lidská práva má opatření, které umožňuje zamezit státům porušujícím lidská práva. Pokud člen Rady spáchá hrubá a soustavná porušování lidských práv, Valné shromáždění může pozastavit členská práva takového státu v Radě a to hlasováním dvou třetin přítomných hlasujících států. Nicméně navzdory všem formálním změnám jako je změna způsobu volby členů nebo pravidelný přezkum jejích členů je Rada i nadále závislá na politickém duchu, který ovlivňuje její činnost. 225

Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv, pracující pod Komisí pro lidská práva, byla nahrazena Poradním výborem, založeným na základě rezoluce Rady pro lidská práva226. Subkomise se naposledy sešla v srpnu 2006. Poradní výbor bude menší orgán o 18 členech, jejichž mandát bude často obnovován. Bude sloužit jako think-tank Rady, které bude dodávat odbornou rady díky výzkumu tématických situací. Bude jednat puze na požádání Rady.

221

GA Res. A/RES/60/251, z 3. dubna 2006. Podkladovými dokumenty jsou národní zpráva státu, podání „stakeholders“ zahrnující především podání nevládních organizací, národních lidskoprávních institucí a dále kompilace doporučení monitorovacích orgánů mezinárodních lidskoprávních smluv připravená Úřadem Vysoké Komisařky OSN pro lidská práva. 223 8. zasedání Rady pro lidská práva – přijetí závěrů Univerzálního přezkumu stavu lidských práv, SM Ženeva, č.j. 737/2008-SM/. 224 Tistounet, Eric: Facts and Figures, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 56 a n. 225 Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 763. 226 Res. 5/1 z 18. července 2007, toto rozhodnutí je zahrnuto v Rezoluci Valného shromáždění OSN 62/219 z 22. prosince 2007 (A/62/53). 222

58

4.3 Rada pro lidská práva v prvním roce fungování Úkolem Rady pro lidská práva (dále Rada) bylo využít období prvního roku svého přerodu, které skončilo 18. června 2007, mimo jiné k posílení implementace svých rozhodnutí a posílení schopnosti reagovat hbitě na porušování lidských práv. Po zvolení svého předsedy227 se v prvním roce činnosti se Rada pro lidská práva věnovala věcným jednáním o mnoha problémech a udělala důležitá rozhodnutí, například přijala Mezinárodní úmluvu na ochranu všech osob proti vynucenému nebo nedobrovolnému zmizení228, či vytvořila pracovní skupinu k řešení institucionálních otázek. Z nejpalčivějších problémů byly identifikovány následující: situace na Blízkém východě, hanobení víry, situace v Dárfúru a potřeba zvýšit ochranu aktivistů za lidská práva. Rada se zabývala těmito otázkami pod jednotnou agendou nazvanou „Implementace rezoluce Valného shromáždění 60/251“, aby se věci projednávaly bez nadbytečné politizace definice položek agendy. Již dva týdny po zahájení činnosti Rada prošla první zatěžkávací zkouškou, když musela svolat mimořádné zasedání ohledně extrémně komplikované a zpolitizované situace kvůli vojenské operace Izraele v Gaze, nicméně bohužel nebylo dosaženo konsensu ohledně rezoluce. O několik týdnů později, v srpnu 2006 byla svolána druhá mimořádná schůze ohledně vojenské operace Izraele v Libanonu a v listopadu 2006 se konala třetí mimořádná schůze kvůli úmrtím v Beit Hanun. To vzbudilo dojem, že se Rada zabývá jen Blízkým východem. Navíc nedostatek jednání o přijetí potřebných rezolucí mezi hlavními aktéry oslaboval schopnost Rady uskutečnit svá rozhodnutí. Izrael nepovolil, aby mise ke zjištění faktů vykonávala svůj mandát v Gaze a Beit Hanounu a některé státy si stěžovaly na selektivitu a Rada se dostávala do úzkých. Nicméně během třetí řádné schůze se bylo přijato několik rozhodnutí a vytvořeno pozitivnější prostředí. Optimismus dále vzrostl během čtvrté mimořádné schůze kvůli situaci v Dárfúru, neboť rozhodnutí bylo přijato konsensuálně a delegace spolupracovaly nad rámec svých regionálních a politických skupin. 229

227

Prvním předsedou Rady pro lidská práva byl zvolen Velvyslanec a stálý zástupce Mexika v OSN, Luis Alfonso De Alba, výrazný obhájce lidských práv. 228 International Convention for the Protection of All Persóna from Enforced Disappearance, přijatá v roce 2006. 229 De Alba, Luis Alfonso: Reviewing the Process: Challenges in the Creation of the Human Rights Council, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 48 a n.

59

Na základě rezoluce 60/251 z 15. března 2006 zakládající Radu pro lidská práva bylo úkolem Rady během jednoho roku přehodnotit a zlepšit všechny mandáty, mechanismy, funkce a odpovědnosti Komise, aby byl zachován systém zvláštních procedur expertních poradenství a stížnostní procedury. Za tím účelem přijala Rada na prvním zasedání rozhodnutí 1/102230 ve kterém s ohledem na rezoluci 60/251 výjimečně o jeden rok prodlužuje všechny mandáty a jejich nositele ve funkci pro všechny zvláštní procedury Komise a Subkomise, včetně stížnostní procedury (respektive 1503)231 a mechanismů, funkcí a odpovědností převzatých od Komise.

V důsledku toho mandáty zvláštních zpravodajů Komise trvaly až do konce června 2007 včetně návštěv států, výzev, sdělení a přípravy ročních zpráv pro Valné shromáždění a Radu. Na základě rozhodnutí 1/102 bylo Radě předloženo množství zpráv o mandátech: -

57 tématických zpráv (zvláštní procedury) týkajících se občanských a politických práv; hospodářských a kulturních práv; práv určitých skupin; atd,

-

22 zpráv o situaci v jednotlivých státech (zvláštní procedury) a

-

byla zjišťována situace v Íránu, Kyrgizstánu a Uzbekistánu (důvěrné procedury). 232

Zachováno zůstalo kolem 40 mandátů pro situaci v jednotlivých státech (přerušeno Bělorusko a Kuba) a velké množství tématických mandátů, které řeší porušování lidských práv ve všech zemích a s různými tématy jako například mučení, popravy, zmizení, potrava, zdraví, atd. Revidovaná stížnostní procedura nahradila bývalou důvěrnou proceduru 1503. Procedura je nastavena na větší orientaci na oběti a poskytuje Radě více možností přijímat opatření. 233

K zajištění přehodnocení těchto aktivit Rada určila pracovní skupiny. Jedna pracovní skupina má vytvořit mechanismus pro pravidelné roční hodnocení234, další pro zhodnocení mandátů235 zahrnujících orgány expertního poradenství a stížnostní procedury (nahradila důvěrnou proceduru 1503236) a třetí skupina k řešení agendy, ročního programu práce, metod práce a 230

Dne 30. června 2006. ESC Res. 1503 (48), přijatá 27. května 1970. 232 Tistounet, Eric: Facts and Figures, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 56 a n. 233 Tistounet, Eric: Facts and Figures, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 56 a n. 234 Rozhodnutí Rady pro lidská práva 1/103 z 30. června 2006. 235 Rozhodnutí Rady pro lidská práva 1/104 z 30. června 2006. 236 Důvěrná procedura 1503 byla revidována Hospodářskou a sociální radou v rezoluci 2000/3 z 16. června 2000, stížnostní procedura nadále umožňuje jednotlivcům a organizacím podat Radě pro lidská práva stížnost na hrubá a spolehlivě zjištěná porušování lidských práv. 231

60

procesních pravidel Rady237. Za zmínku stojí fakt, že druhou pracovní skupinu koordinovala Česká republika. Pověření pracovníci představili své návrhy 27. dubna 2007. Bylo rozhodnuto o vytvoření jediného dokumentu, aby byl brán ohled na vzájemné souvislosti jednotlivých diskutovaných problémů. Vše bylo neformálně projednáváno v otevřených debatách k zajištění maximální průhlednosti činnosti Rady. Konečná verze byla představena na poslední schůzi pod prvním předsedou Rady dne 18. června 2007, tedy po roce činnosti.238

Ve vztahu k Úřadu Vysoké komisařky pro lidská práva si Rada také ponechala role a odpovědnosti Komise tak jak jí opravňuje rezoluce Valného shromáždění 60/251239. Aby nedošlo k výpadkům činnosti, přijala Rada rozhodnutí 2/102240, které žádá Generálního tajemníka a Vysokou komisařku pro lidská práva o pokračování v činnosti v souladu s předchozími rozhodnutími Komise. V souladu s rozhodnutím Rady 1/102 a 2/102 předložily tyto dva orgány OSN Radě mnoho zpráv: -

49 zpráv Generálního tajemníka OSN, mimo jiné ohledně statusu a implementace mezinárodních nástrojů ochrany lidských práv, statusu národních institucí na ochranu lidských práv, atd;

-

48 zpráv Vysoké komisařky pro lidská práva, včetně její obecné zprávy pro 62. schůzi Komise a zprávy jejího úřadu o práci v terénu (Guatemala, Nepál, Uganda, atd.). 241

Rada pro lidská práva poměrně rychle začala fungovat v oblasti nastavování standardů a na své první schůzi přijala například lidsko-právní standardy jako je Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob proti vynucenému nebo nedobrovolnému zmizení242. Dále pracovala na návrhu opčního protokolu k Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a doplňkových standardech v boji proti všem formám rasismu.

Rada pro lidská práva přijala rezoluce a rozhodnutí o mnoha tématických otázkách a urgentních situacích. Celkem se Rada zabývala 60 tématy a situacemi v jednotlivých státech. Rada zorganizovala zvláštní setkání o problematice násilí na dětech a ohledně Mezinárodní 237

Rezoluce Rady pro lidská práva /4 z 8. prosince 2006. De Alba, Luis Alfonso: Reviewing the Process: Challenges in the Creation of the Human Rights Council, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 48 a n. 239 GA Res. A/RES/60/251, z 3. dubna 2006. 240 Rozhodnutí Rady pro lidská práva 2/102 z 6. října 2006, které nahrazuje rozhodnutí 1/102 z 30. června 2006. 241 Tistounet, Eric: Facts and Figures, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 56 a n. 242 International Convention for the Protection of All Persóna from Enforced Disappearance, přijatá v roce 2006. 238

61

úmluvy o ochraně práv zdravotně postižených osob243. Ačkoliv jsou diskuse o těchto hmotněprávních problémech vnímány jako okrajová činnost, v praxi se jimi Rada zabývala celkem 81 hodin, což představuje 37% celkového času. Diskusím se zvláštními zpravodaji, kteří jsou vnímáni jako klíčový znak Rady, věnovala celkem 42 hodin, což činí 16% času. Dále proběhly čtyři mimořádné schůze Rady244. Na své čtvrté řádné schůzi Rada přijala rezoluce 4/2245 a 4/8246, požadující implementaci rezolucí z mimořádných schůzí Rady. Rada připravuje sérii aktivit ohledně rasismu a rasové diskriminace, především v souvislosti s Durbanskou Konferencí, kterou připravuje na základě rezoluce 3/2 v polovině roku 2009. 247

Rada pro lidská práva přijala konsensem konečný návrh ohledně institucionálního uspořádání 18. června 2007. To by mělo otevřít možnosti zlepšení funkce Rady oproti Komisi. Diskuse probíhala hlavně neformálně v 38 konzultacích na schůzích i mimo ně a z oficiálního času jí bylo věnováno 8,5% času Rady. Diskuse o institucionálním uspořádání se odehrávala v napjatém prostředí. V širším politickém kontextu Rada pro lidská práva v prvním roce činnosti čelila mezinárodnímu dění, které ovlivnilo trendy a pozice vyjadřované jejími členy. Například se jednalo o aféru kolem karikatur v tisku v kombinaci se zhoršením situace na Blízkém východě248 a závažnými zneužitími spáchanými v boji proti terorismu. Dále se zhoršila humanitární krize v Dárfúru a veřejné mínění požadovalo reakci na zastavení porušování lidských práv v Súdánu.

4.4 Způsob adresování porušování lidských práv Pro příklad je uven postup jak v rámci institucí OSN adresovat porušování lidských práv. První informace o porušení lidských práv, například potlačování práv menšin nebo politické opozice v konkrétním státě může přijít od národní nevládní organizace pokud nějaká ve státě působí. Nevládní organizace a občanská společnost mohou vytvořit první linii organizovaných protestů

243

Convention on the Rights of Persons with Disabilities, následně přijaté Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006 a otevřené k ratifikaci od 30. března 2007, která vstoupila v platnost v roce 2008. 244 Situace na okupovaných Palestinských územích (5-6. července 2006), situace v Libanonu způsobená vojenskou operací Izraele (11. srpna 2006), situace na okupovaných Palestinských územích včetně pásma Severní Gaza a útoku na Beit Hanoun (15. listopadu 2006), situace v Dárfúru (12-13. prosince 2006). 245 Rezoluce Rady pro lidská práva 4/2 přijatá 27. března 2007. 246 Rezoluce Rady pro lidská práva 4/8 přijatá 30. března 2007. 247 Tistounet, Eric: Facts and Figures, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 56 a n. 248 Především vojenská intervence Izraele v Palestině a jeho válka proti Libanonu.

62

a lobování, sledování situace a vydat zprávy o porušování. Mezinárodní nevládní organizace, obvykle sídlící v liberálních demokratických státech, mohou spolupracovat s národními nevládními organizacemi. Průzkumné výpravy budou následovány zprávami, které se dostanou až do médií, vlád jiných států a mezivládních organizací, někdy spolu s lobováním u výkonných představitelů nebo zákonodárců v jiných státech s vlivem na politiku porušujícího státu prostřednictvím jejich finančních, obchodních a politických vztahů.

V tomto bodě se zapojí Rada pro lidská práva (dříve Komise). Nevládní organizace se mohou pokusit o iniciování politického procesu proti porušujícímu státu v jakékoliv nevládní organizaci, v níž se účastní práce, jako například v Radě pro lidská práva nebo mezinárodních finančních institucích zapojených do ekonomiky porušujícího státu. Zároveň se nevládní organizace mohou pokusit zapojit mezivládní organizace, například participovat v „proceduře 1235“ v Radě pro lidská práva. Také státy, které jsou členy v Radě pro lidská práva, se mohou pokusit iniciovat kroky proti porušujícímu státu buď pod procedurou 1235 nebo nezávisle na této proceduře. Členské státy se mohou pokusit prosadit odsuzující rezoluci a případně jmenování zpravodaje pro určitý stát. Kancelář Generálního tajemníka OSN nebo Vysoké komisařky pro lidská práva se může zapojit na žádost členského státu Rady pro lidská práva.

Rada pro lidská práva jmenuje zpravodaje, zvláštní zástupce a pracovní skupiny, které mohou získat zvýšenou pozornost pro situaci prostřednictvím průzkumných výprav a vydávání zpráv pro nejširší distribuci. Finanční instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond se zapojí do vyvíjení nátlaku na porušující stát kvůli vlastním zájmům souvisejícím s jejich finanční zainteresovaností.

Nevládní organizace mohou připravit zprávu, která je alternativní k pravidelné zprávě předkládané daným státem Výboru pro lidská práva pracujícím pod Mezinárodním paktem pro občanská a politická práva249 a představí tak relevantní skutečnosti a okolnosti z jejich kritického pohledu. Pokud stát přistoupil k Opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu pro občanská a politická práva, jeho občané dotčení porušováním mohou podat podnět, aby bylo zahájeno řízení proti danému státu. 250

249 250

Publikováno vyhláškou č. 120/1976 Sb. Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 767.

63

5

Srovnání Rady pro lidská práva a Komise pro lidská práva

5.1 Komise versus Rada Rada pro lidská práva navazuje na systém ochrany budovaný přes šedesát let v OSN, zejména prostřednictvím Komise pro lidská práva. Ta kodifikovala množství mezinárodních lidskoprávních norem a standardů, zavedla četné nezávislé monitorovací mechanismy a stavěla se za ochránce lidských práv, oběti i zranitelné osoby na celém světě. Rada pro lidská práva by měla v této činnosti pokračovat a zároveň se pokusit o posílení a ochranu lidských práv v dnešních podmínkách. Rada dává naději na zlepšení fungování oproti Komisi hned z několika důvodů. 251 Změnil se počet členů orgánu a způsob jejich volby, povinnosti kandidátů na členství, častější a delší budou i schůze Rady a bude docházet k pravidelnému přezkumu států.

Hlavní kritika Komise pro lidská práva se týkala jejího členství a politiky. Rada na kritiku odpověděla několika způsoby. Především ze změnilo postavení Rady v rámci struktury OSN. Rada pro lidská práva se dostala na vyšší institucionální úroveň v rámci OSN a je podřízena přímo Valnému shromáždění OSN, zatímco původní Komise pro lidská práva byla podřízena Hospodářské a sociální radě OSN, která pak sama odpovídala Valnému shromáždění OSN. To znamená, že v celkovém institucionálním uspořádání stojí Rada na vyšším stupni vnitřní hierarchie a mohla by mít lepší vliv na dění v OSN. 252 Nová struktura Rady by měla rozvinout konstruktivnější a účinnější dialog, dosahující z Ženevy blíže ke zranitelným skupinám osob na národní úrovni. 253 Rada má podávat zprávy o své činnosti přímo Valnému shromáždění OSN.

Rada má 47 členů, oproti 53 členům Komise. Menší početnost není tak výrazná, ale jde o rozumný kompromis mezi snahou o zeštíhlení a naopak co nejuniverzálnější členství. 254 Zatímco v Komisi byli členové předem vybráni za zavřenými dveřmi a poté zvoleni odsouhlasením, v Radě musí soupeřit. Poprvé v historii se státy dobrovolně zavazují podporovat lidská práva ve své kandidatuře na členství. Rada má zabránit tomu, aby byl do ní zvolen stát 251

Arbour, L.: První zasedání Rady pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, 6-7/2006, s.

8. 252

Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 28. Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 13. 254 Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 28. 253

64

jen proto, že v jeho regionu není jiný kandidát tím, že členové rady mají být voleni tajně, přímo a individuálně většinou států Valného shromáždění. Žádný stát se nedostane do rady, pokud nezíská podporu alespoň 96 zemí, tedy nadpoloviční většiny států OSN. Funkční období je tříleté a jeden stát může být zvolen maximálně dvakrát za sebou255. To vylučuje vznik tzv. „trvalého členství“. To bylo v Komisi časté, například ho vykonával SSSR/Rusko, Indie, USA (mimo roku 2002) či Velká Británie (mimo let 1979 a 1991). Nově je vytvořen mechanismus univerzální periodické revize, který umožní provádět komplexní hodnocení stavu dodržování lidských práv ve všech státech. Pravidelný přezkum všech členských států Radou s tím, že budou pozastavena hlasovací práva státu porušujícího lidská práva, zamezí, aby státy zneužívaly členství k zablokování aktivit směřujících vůči nim a k získání trvalé imunity proti mezinárodnímu dohledu jako v Komisi. 256

Potřeba skoncovat s praxí dvojích standardů je zdůrazněna i v rezoluci, kterou je Rada ustavena. Tím, že bude mít Rada kompetenci k prověřování všech států v rámci pravidelného mechanismu hodnocení je v Radě změněna i debata, která byla v Komisi, zkoumající jen některé státy, hodně zpolitizovaná a zamlžující fakt, že všechny státy mají nést odpovědnost za problémy které mají. Celý svět tak bude mít příležitost prověřovat záznamy a zprávy všech 191 členských států OSN. Do tohoto mechanismu je vkládána naděje na významný posun v potenciálu skutečně lépe dodržovat lidská práva na celém světě.

Nejzásadnější je pak změna v délce jednání. Zatímco Komise zasedala jedenkrát ročně po šest týdnů ročně, Rada zasedá nejméně deset týdnů ročně a to nejméně třikrát během celého roku. To umožní podrobnější diskusi v Radě. Kromě toho může konat i mimořádná zasedání. Rada proto může rychleji reagovat na urgentní situace v porušování lidských práv a bude tak efektivnější a flexibilnější ve schopnosti iniciovat preventivní opatření ke zmírnění zhoršujících se situací a soustředění se na reakce na lidsko-právní krize. Také bude moci uskutečnit zasedání k okamžitému řešení urgentní situace. 257

255

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, s. 295. 256 Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 28. 257 Arbour, L.: První zasedání Rady pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, 6-7/2006, s. 8.

65

Zatímco Komise pro lidská práva pouze reagovala na porušování lidských práv, Rada pro lidská práva dostala mandát přispívat k také prevenci. Může navrhovat nové standardy, dohlížet na implementaci nebo sloužit jako fórum pro dialog. Vedle nové agendy byl ponechán systém „zvláštních procedur, expertního poradenství a pravidel pro stížnosti“, včetně nezávislých poradců a nevládních organizací, kteří fungovali v Komisi. Rada jedná k zamezení porušování lidských práv a zároveň vykonává a zlepšuje všechny mandáty, mechanismy, funkce a odpovědnosti Komise pro lidská práva. Rada je specifiky orientovaná na lidská práva a může postoupit dál než Komise. Ta nemohla zacílit problémy, vůči jejichž řešení se většina států staví nepřátelsky, jako například lidská práva a sexuální orientace, trest smrti, mučení, nadnárodní spravedlnost, menšiny, práva žen v oblasti sexuální a plánování rodiny, tajná vězení, terorismus a další. Bude zajímavé sledovat počet zrušených mandátů pro jednotlivé státy a řešení porušování lidských práv v oblastech, ke kterým Komise nepřijímala rozhodnutí, jako například situace v Čečensku, Turkmenistánu, Íránu, Číně,…

5.2 Budoucnost Rady pro lidská práva Před Radou stojí několik úkolů. Mezi nimi práce na revidování činnosti bývalé Komise, což je další příležitost k posílení či oslabení systému ochrany lidských práv. Představitelé OSN doufají, že členské státy dostojí svým slibům, očekávání veřejnosti a obětí a zranitelných osob v celém světě a využijí tento lepší a efektivnější rámec pro činnost. 258

Generální tajemník OSN Kofi Annan označil zřízení Rady ze počátek „nové éry v přístupu k lidským právům“259. Jde o šanci napravit minulé nedostatky. Přísnější kritéria výběru členů, jednotné standardy kontroly i právo vyloučit notorické porušovatele mají být zárukami, že Rada nebude zneužívána k partikulárním zájmům. Mechanismus univerzální periodické revize se připojí ke stávající soustavě pracovních skupin a zvláštních zpravodajů a bude přijímat opatření. Oproti Komisi se jedná o teoreticky lepší model, avšak bude záležet na státech jakou mu vtisknou v praxi podobu. 260 Činnost Rady je nadále ohrožována politizací a to se projevilo už při jejím zřizování, kdy USA neúspěšně požadovaly dvoutřetinové hlasování pro zvolení členů

258

Arbour, L.: První zasedání Rady pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, 6-7/2006, s.

8. 259 260

Annan, Kofi: The Secretary-General Address to the Human Rights Council, Geneva, 19. června 2006, s. 2. Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha, s. 29.

66

Rady s odkazem na nepsané právo stálých členů Rady bezpečnosti účastnit se práce všech orgánů OSN a to bez ohledu zda do orgánu budou zvoleni261.

Napětí nadále vyvolává přebytečná podvojnost práce mezi Radou pro lidská práva a Třetím výborem (Sociální, humanitární a kulturní výbor) Valného shromáždění OSN, neboť možnost že by Třetí výbor znovu otevřel věci jednou rozhodnuté Radou oslabuje status Rady a nedoceňuje její činnost. Vzhledem k přímé podřízenosti Rady Valnému shromáždění OSN se očekává konsolidace, ale dobré a logické rozdělení práce zůstává výzvou do budoucna.262 Podle Rezoluce ustavující Radu263 by mělo Valné shromáždění pět let po vzniku Rady přehodnotit status Rady, to bude příležitost k bilancování. Vyloučena není ani možnost, že by Rada mohla v budoucnosti být jedním z hlavních orgánů ONS na úrovni Rady bezpečnosti nebo Hospodářské a sociální rady. 264

V Radě pro lidská práva by mohla být posílena role nevládních organizací, národních institucí a jiných aktérů občanské společnosti, a to prostřednictvím pravidelných jednání se státy na tématických otázkách a otázkách situace v jednotlivých státech v kontextu schůzek Rady pro lidská práva. Smluvní orgány by se mohly inspirovat a také zajistit mnohem větší prostor pro součinnost s národními institucemi pro lidská práva a mezinárodními nevládními organizacemi. Pro Radu jako nástupce Komise bude kritické, aby byla schopna udržet a posílit opatření přijatá pro nevládní organizace Komisí pod Hospodářskou a sociální radou, aby bylo zajištěno, že budou hrát aktivnější roli v jejím rokování a to tím spíše, že Rada je založena jako podřízený orgán Valného shromáždění OSN, které nemá praxi užšího zapojení s nevládními organizacemi. Více zacílená spolupráce mezi státy a nevládními aktéry může napomoci k vytvoření konstruktivnější hnací síly v globálním dialogu o lidských právech. 265

Není pochyb, že Komise ztratila velkou část důvěryhodnosti. Některé státy se chtěly stát jejími členy jen proto, aby se ochránily před kritikou nebo mohly kritizovat ostatní. Její činnost byla i 261

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, s. 295-6. 262 De Alba, Luis Alfonso: Reviewing the Process: Challenges in the Creation of the Human Rights Council, In The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, s. 48 a n. 263 Rezoluce Valného shromáždění OSN, číslo A/RES/60/251. 264 Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, s. 295. 265 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 13-22.

67

z mnoha dalších důvodů příliš pomalá na to, aby zastavila závažná porušování lidských práv. V důsledku nedostatku důvěryhodnosti Komise byl oslabován celý systém ochrany lidských práv. Proto je Rada pro lidská práva nadějí na řešení těchto problémů. Nicméně jakákoliv instituce dokonalá formálně může uspět pouze pokud bude podporována změnami v „kultuře“ obrany lidských práv mezinárodního společenství. Právě to nejvíc ochromovalo Komisi. Například ve Rwandě sice pozorovatelé Komise varovali, ale jejich informace zůstala bez povšimnutí. Chyběla politická vůle reagovat. A tento problém Rada podědila. Bude stejně jako Komise ve své ochraně lidských práv závislá na politické ochotě a závazku mezinárodního společenství. 266

5.3 Reforma ochrany lidských práv Pokud si Rada pro lidská práva skutečně troufne provést revizi systému, tato revize by měla být zaměřena na praktickou stránku realizace ochrany lidských práv a měla by být založena na závěrech, které byly zjištěny ve vztahu k jednotlivým státům smluvními orgány a prostřednictvím zvláštních procedur Rady. Proto by měla Rada posílit práci v oblasti zvláštních procedur a smluvních orgánů, což může být provedeno buď v existujícím právním rámci mezinárodních smluv nebo skrze srozumitelnější reformu. Tato reforma by zahrnovala nové protokoly nebo dodatky k mezinárodním smlouvám.

V rámci existujícího systému může být podniknuto mnoho kroků k posílení práce smluvních orgánů, včetně vytvoření většího stupně koordinace mezi jednotlivými smluvními orgány. Jednou možností by mohlo být vytvoření stálého předsednictví zahrnujícího všechny předsedající, kteří by mohli koordinovat společná obecná doporučení, společné následné mise, společné procedury pro naléhavé činnosti a podobně. Další možností by bylo vytvořit jednotný smluvní orgán, který by se zabýval pouze komunikací a tak pomohl dosáhnout větší soudržnosti. To by byl důležitý první krok směrem k vytvoření globálního soudu pro lidská práva. Hlavní výzvou a předpokladem pro systém smluvních orgánů, tak aby mohl dlouhodobě přežít je, aby byl vnímán jako významný pro vnitrostátní aktéry. Úkolem je jednoduše změnit vnímání povinnosti podávat pravidelné zprávy z břemena, které je vykonáváno především k uspokojení skupiny odborníků v Ženevě, na úkol, který má zásadní přímý význam pro práci

266

Arbour, L.: Šance pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, březen 2006, s. 8.

68

institucí, které zabezpečují ochranu lidských práv na místní úrovni. Cesta, kterou je to možné dosáhnout, je pokud klíčoví hráči pracující na vnitrostátní úrovni začlení doporučení smluvních orgánů do jejich strategií, akčních plánů, lidsko-právních rozhovorů a podobně. Hlavním úkolem OSN bude zvyšování podpory a propagace ochrany lidských práv a zároveň vytváření kapacity řešit skutečně hrubá porušení lidských práv jako ta, jejichž svědky jsme byli v Kambodži a Rwandě. 267

5.4 Budoucnost ochrany lidských práv Na první pohled se zdá být hnutí za lidská práva v dobrém stavu. Všeobecná deklarace lidských práv268 odstartovala judiciální revoluci, jednotlivci získali po 2. světové válce práva v mezinárodním právu a kruté režimy se zdají pociťovat mezinárodní kontrolu. Kromě judiciální revoluce došlo i k revoluci v advokacii, neboť vznikla síť nevládních organizací jako například nejznámější Amnesty International a Human Rights Watch, které tlačí na státy k dodržování lidských práv. Zprávy Vysokého komisaře pro lidská práva mají přímý účinek na státy porušující lidská práva, neboť po vydání odsuzující zprávy je pro stát čím dál obtížnější získat mezinárodní půjčky či žádat mezinárodní politickou a vojenskou pomoc. Pojmenování a odsouzení stavu věcí tak má skutečné důsledky. Mimo pravomoci pojmenovat a odsoudit porušování lidských práv má mezinárodní společenství také nástroje k potrestání pachatelů jako jsou mezinárodní trestní tribunály.

Přesto jsou lidská práva v krizi, neboť jejich porušování je stále větší než schopnost mezinárodního společenství se mu postavit. Díky médiím je také porušování viditelnější. Mezinárodní společenství se snaží zastavit porušování pomocí vojenských intervencí, avšak to činí situaci ještě komplikovanější, neboť intervence jako všeobecný základ zahraniční politiky ztrácí legitimitu.

Další otázkou je univerzalita lidských práv. V příštích padesáti letech je možné očekávat další tříštění morálního konsensu vtěleného do Všeobecné deklarace lidských práv. Poroste vzdálenost mezi Západem a zbytkem světa, stejně tak jako roste i vzdálenost mezi Evropou a 267

Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 22. 268 Všeobecná deklarace lidských práv, Schválená Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 rezolucí 217 A, Dokumenty OSN A/RES/217/III A.

69

Amerikou v otázkách jako je trest smrti a umělé přerušení těhotenství. Budeme si možná víc uvědomovat, že žijeme ve světě mnoha kultur, které mají stejná práva určit co je a není správné. Sdílený základ hodnot bude omezeno na minimum, které nás činí lidmi. 269

Současný politický trend naznačuje, že lidská práva nejsou v současné době ve středu dění. Navzdory bezprecedentnímu postupu v rozvoji standardů ochrany a institucí v minulých dvou desetiletích, které následovaly po odstranění překážek způsobených politickým klimatem Studené války, stále existují obavy, že ochrana lidských práv ztrácí pevnější základ. Státy tradičně odhodlané chránit vládu práva, rule of law, přijaly do své politické reality programy a iniciativy, které zpochybňují platnost lidských práv nebo dokonce ohrožují existenci ochrany lidských práv. Například jedna z předních světových demokracií, Spojené státy americké, jakoby při své válce proti terorismu přehlížely obecně přijímané standardy mezinárodního práva a ochrany lidských práv. Nemluvě o tom, že USA v současné době patří mezi největší světové žalářníky. Navzdory snahám současné administrativy270, jsou praktiky ve vězeňském zařízení v Guantanamo Bay všeobecně známé a nad zneužíváním zadržených v Iráku a Afghánistánu zůstává otazník.271 Není jasné v jakém rozsahu Evropské státy předávaly své občany

269

Ignatieff, M.: Whose Universal Values? The Crisis in Human Rights. In Praemium Erasmianum Essay 1999, Discussion paper prepared for Stichting Praemium Erasmianum on the occasion of the award of the Erasmus Prize to Mary Robinson. Amsterdam, November 1999. Published with the support of the Foundation Horizon, The Hague, s. 10-12, s. 27, s. 54. 270 Nový prezident USA Barack Obama vydal 20. a 22. ledna vydal prezidentská nařízení (Executive Orders), jimiž přikázal zajištění legálních výslechů zadržovaných osob. Tento rozkaz mj. nařizuje CIA uzavřít všechna výslechová zařízení. Dále určuje, že všechny zadržené osoby mají mít jako minimum práva obsažená ve společném čl. 3 Ženevských úmluv z r. 1949. Při výslechu zadržených osob musí všechny orgány USA (včetně CIA) postupovat podle Polního manuálu Armády USA (Army Field Manual). Za účelem implementace tohoto rozkazu byla zřízena pracovní skupina (task-force) pod vedením nejvyššího státního zástupce. Ta má ke splnění svých úkolů lhůtu 180 dnů. Druhý rozkaz prezidenta Obamy upravuje uzavření Guantanáma, a to ve lhůtě jednoho roku. Na základě tohoto rozkazu byla zastavena veškerá trestní řízení před vojenskými komisemi. Dále byla ustavena pracovní skupina (task-force), tentokrát pod vedením Ministerstva spravedlnosti, která prochází spisy všech cca 240 osob zadržovaných na Guantanámu. Na splnění svých povinností má 120 dnů. Na základě přezkumu tyto osoby mohou být určeny k propuštění (cleared for release), určeny k předání (cleared for transfer) jinému státu za účelem dalšího zadržování, resp. trestního stíhání. Další skupina osob z Guantanáma bude zřejmě trestně stíhána před americkými soudy. Zatím nebylo určeno, co se zbylými osobami a zda USA přistoupí k jejich dalšímu zadržování na základě aplikace válečného práva. Třetí rozkaz se zabývá obecně politikou USA týkající se zadržování osob, a to nejen v souvislosti s Guantanámem, ale globálně. Příslušná pracovní skupina (task-force) je vedena Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem obrany, na svoji práci má 180 dnů. Administrativa rovněž zahájila diplomatický dialog se zeměmi, které by připadaly v úvahu jako potenciální kandidáti pro příjem vězňů určených k předání a k propuštění. Probíhající revizní proces ztěžuje neobsazení důležitých pozic v exekutivě přímo zapojených do činnosti pracovních skupin. Pramen: Zpráva o politickém a ekonomickém vývoji v USA a o vztazích mezi ČR a USA za období leden - březen 2009, Velvyslanectví České republiky, Washington, USA. Č.j.: 405/2009-Wash, 9. dubna 2009. 271 Report on the “Situation of detainees at Guantanamo Bay”, Economic and Social Council, E/CN.4/2006/120, 15 February, 2006. See also Leonard Rubenstein et al. “Coercive US Interrogation Policies. A Challenge to Medical Ethics” in Journal of American Medical Association, Vol. 294, 28 September 2005. See also the ‘Taguba report’ in “Article 15-6 Investigation of the 800th Military Police Brigade”, at

70

zpravodajským službám pro zvláštní výslechy v utajených věznicích. Nicméně je zřejmé, že legislativa umožňující zvýšené sledování, posílení pravomocí tajné policie, nebo zvláštní opatření při zadržení osob podezřelých z terorismu je v Evropě zdrojem obav. Velké západní mocnosti jako by váhaly při podpoře některých práv. Spojenectví starých demokracií, která v minulosti přispěla k podpoře lidských práv jsou nyní nestálá z důvodu války proti terorismu.

Kvůli obavám z terorismu jsou vlády nuceny reagovat způsobem, kterým dávají najevo, že mají věci pod kontrolou. To má za následek drastická opatření zacilující terorismus a organizovaný zločin, což je často ve střetu s důležitými pravidly a standardy ochrany lidských práv. Rozdvojení na „oni“ a „my“ je používáno k odvedení pozornosti a vytvoření pocitu sounáležitosti k určité skupině vymezené ve vztahu k jiným skupinám. Proto nacionalismus, xenofobie a rasismu kvetou i v novém století. Tato rozdělení byla dramaticky ilustrována na počátku roku 2006 vřavou v muslimském světě namířenou proti západu na základě vyprovokování sadou karikatur, které byly pociťovány jako urážející muslimskou komunitu. Kromě války proti teroru jsou lidská práva ohrožena národními a jednotlivými hodnotami272, nedostatečnou reakcí na chudobu, korupci a migraci a jejich důsledky a také tím, že systém ochrany lidských práv je jen málo úspěšný co do svých výsledků. V důsledku toho všeho je každá politická vůle řešit ochranu lidských práv oslabována bezpečností, nacionalismem a ideologickými agendami.

Globalizace navíc zvětšuje propast mezi bohatými a chudými obyvateli této planety. Chudoba nebyla dostatečně řešena při novém světovém uspořádání sil. Zvláště v Africe u poměrně velkých společenství je pozorován rozpad tradiční infrastruktury a tak tam přestávají být respektována a chráněna i ta nejzákladnější lidská práva.273

Hnutí za lidská práva vytvořilo pestrou zbrojnici možností nátlaku na provinivší se státy, ale posud je použitelné jen v ojedinělých případech v rámci univerzálního systému mezivládních organizací, jako je Rada pro lidská práva a další orgány OSN a trestní tribunály, nebo prostřednictvím nátlaku použitého v mezinárodním obchodě, omezeních investic nebo použitím http://www.humanrightsfirst.org/us_law/800th_MP_Brigade_MASTER14_Mar_04-dc.pdf, [cit. 14. prosince 2008]. 272 To se projevuje v náboženském a také neonacionálním diskursu. Příkladem nacionalistické agendy v západním světě je omezený přístup k občanství a zpřísňování azylových pravidel. Jinde je to zaměření na náboženský fanatismus a náboženské otázky způsobem, který nepodporuje nalezení všeobecné shody. 273 Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 1-21.

71

hrozby síly. Mezinárodní ochrana lidských práv je obecně slabá a ve své podstatě je spíše zaměřená na upomínání, vyjednávání a doporučování. Ochrana by měla být rozšířena ke zdůraznění tlaku na reformu a dodržování práv a to za hranici současných porušení, abychom předešli opakování porušení a zavedli strategie zaměřené na změnu v okolnostech a kulturního porozumění, které často tvoří základ porušování. Ochrana by proto měla zahrnovat společenskou a kulturní proměnu. Rozšířená koncepce ochrany lidských práv nemůže být pouhou analogií konvenčních modelů ochrany v rozvinutých zemích jako je zadržení a trestní řízení nebo náhrada škody, protože vyžaduje mnohem více. Tím je porozumění kontextu, vytrvalost a čas. Tyto cesty jsou komplexní a zdlouhavé, avšak nutné k dosažení vyšších lidskoprávních ideálů. 274

Světové společenství potřebuje povznesení lidských práv a systému jejich propagace. Lidská práva, demokracie a mír jsou totiž vzájemně na sobě závislé. Organizace spojených národů je důvěryhodnou tribunou jen pokud bude schopna vykonávat svá rozhodnutí. Rada pro lidská práva potřebuje podporu hlavních světových mocností a další státy pak snad budou následovat jejich vedení. Proto je dobrou zprávou, že USA v nedávné době deklarovaly ochotu se více zapojit do činnosti Rady pro lidská práva. Dne 31. března 2009 USA informovaly o svém rozhodnutí ucházet se během květnových voleb o zvolení do Rady pro lidská práva. Tímto svým krokem chtějí Spojené státy usilovat o zefektivnění stávajícího institučního rámce v boji za dodržování lidských práv a aktivně se v roce 2011 podílet na reformě Rady275.

Lidská práva jsou nyní neoddělitelnou součástí agendy OSN pro spravedlnost, mír a rozvoj. Jejich rostoucí význam je dokumentován v rezoluci Rady Bezpečnosti OSN ospravedlňující humanitární intervence, jako například tu v Somálsku, Severním Iráku, Rwandě a Východním Timoru, kde převážily obavy o hrubá porušování lidských práv nad úctou k suverenitě. Proto s sebou nese lidsko-právní agenda v dnešní době mnohem více právní, společenské a politické váhy než před několika desetiletími. V důsledku toho společnost na jejich porušování reaguje silněji a rychleji. Organizace spojených národů vykonala ohromnou práci při úsilí o konsolidaci ochranných mechanismů a zlepšení jejich odolnosti proti politickým útokům. Nicméně mechanismy OSN pro ochranu lidských práv nejsou dobře adaptované na zvládání neustále se zvyšujícího počtu stížností či na účinnou implementaci lidských práv. Proto je reforma žádoucí.

274

Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, s. 769. Pramen: Zpráva o politickém a ekonomickém vývoji v USA a o vztazích mezi ČR a USA za období leden - březen 2009, Velvyslanectví České republiky, Washington, USA. Č.j.: 405/2009-Wash, 9. dubna 2009. 275

72

Slovy Generálního tajemníka OSN: „Organizace spojených národů existuje ne jako nehybná vzpomínka na usilování minulých dob, ale jako postupující činnost – nedokonalá, jak všechny lidské snahy musí být, avšak schopná přizpůsobení a zlepšování ”. 276

Sama Organizace Spojených Národů má kvůli probíhajícím reformám nedostatečný systém sledování ochrany lidských práv, řešení souvisejících sporů a vynutitelnosti rozsudků. Z tohoto důvodů zůstává otázkou, zda současné reformní procesy v OSN budou dostatečnou pobídkou k důslednějšímu dodržování ratifikovaných smluv a podmínek orgánů monitorujících dodržování mezinárodních smluv členskými státy.

Úspěch je významné sjednocení smluv a judikatury v oblasti lidských práv a pokračující šíření politické demokratizace, které zvyšuje poptávku po institucionalizaci režimu ochrany lidských práv a po zvětšení rozsahu sledování dodržování mezinárodních smluv smluvními orgány na ochranu lidských práv ve světě.

Ve světle tohoto vývoje je jasné, že systém ochrany lidských práv musí být reformován a modernizován, abychom vůbec byli schopni dostát úkolům, které stojí před lidskou důstojností ve všech částech světa. Seznam těchto úkolů existuje po velmi krátkou dobu a do současné chvíle bylo dosaženo velmi málo. Je potřeba opustit přístup, který je možné charakterizovat jako „obviňování a ospravedlňování“ a přesměrovat práci OSN, zvláště Rady pro lidská práva (dříve Komise) a dalších smluvních lidsko-právních orgánů na to jak se zaměřit na přemýšlení o uvedení změn do praxe.277

276

A/57/387. Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, s. 3-21. 277

73

6

Shrnutí

Přes silnou kritiku způsobenou zpolitizováním práce, selektivitou, dvojími standardy a obecně zablokováním její činnosti vůbec, měla Komise důležitý přínos ochraně lidských práv. Komise dosáhla obrovských úspěchů a vybudovala zajímavé procedury. Komise pro lidská práva například vytvořila zázemí a prostor pro spolupráci s nevládními organizacemi, vybudovala jedinečný systém vyšetřovatelů a odborných poradců, kteří zpravovali Komisi o porušování lidských práv po celém světě podle tématických problémů i podle jednotlivých států a to ve veřejných i důvěrných procedurách.

Komise pro lidská práva iniciovala množství klíčových lidsko-právních smluv a byla centrem kam se soustředily zprávy o porušování lidských práv po celém světě. Procedury Komise umožnily veřejnou a svobodnou debatu na mezinárodní úrovni o stížnostech jednotlivců a nevládních organizací, která by na národní úrovni v mnoha případech nebyla vůbec možná.

Nicméně reforma tohoto orgánu začala být nutná, pokud se neměl ztratit poslední zbytek důvěryhodnosti a legitimity. A reforma je sice příležitostí zlepšit stávající stav, ale především s sebou nese velká rizika. Jak ukázaly zkušenosti z činnosti Komise, existují státy, které nemají zájem řešit určité problémy a reformu mohou pojmout jako šanci ke zrušení existujících mandátů a pracovních skupin. Také existuje riziko diskontinuity, či že se změna projeví jako pouze kosmetická a Rada pro lidská práva nakonec bude stejná nebo horší než byla Komise.

Bude otázkou delšího času, než bude možné posoudit zda reforma v podobě nahrazení Komise Radou pro lidská práva neohrozí již dosažené. Nicméně zatím se zdá, že Rada by mohla být o něco efektivnější než Komise. Výtky k její současné činnosti po prvním roce fungování je možné směřovat spíše k nedostatečnému řešení hmotně-právních otázek a spíše jen odsouhlasení rezolucí a návrhů, které ještě převzala rozpracované z činnosti Komise. Na druhou stranu je třeba počkat jak se vypořádá s těmito námitkami, stejně jako s opozicí některých států až se situace ustálí.

74

Je dobrou zprávou, že nebyla omezena spolupráce s nevládními organizacemi, i když jejich účast na schůzích Rady je nižší. Avšak zřejmě není důvod se znepokojovat, neboť je to zřejmě způsobeno zvýšenými náklady na účast na větším počtu schůzí Rady oproti Komisi.

Velkým úspěchem je relativně otevřená pozitivní atmosféra a schopnost členů Rady mluvit konstruktivně o reformách a dosahovat konsensu, vzhledem k tomu jak neplodné bývají diskuse o změnách v jiných orgánech OSN. Dalším úspěchem jsou četné institucionální a jiné změny, které potlačují negativní rysy Komise pro lidská práva a činí Radu více schopnou efektivně reagovat na porušování lidských práv. V neposlední řadě má nejen symbolický význam jak Rada od počátku své činnosti využívá mimořádné schůze k řešení aktuálních situací vážného porušení lidských práv jednotlivými státy. Navzdory kritice, že se příliš soustředila na určitou zeměpisnou oblast, je podstatná snaha jednat jakou Rada dala jednoznačně najevo.

Zajímavé bude sledovat nakolik se podaří vyvinou funkční systém pravidelného přezkumu všech států a kolik tématických mandátů a mandátů pro jednotlivé státy bude zachováno. Také bude podstatné, zda se podaří odstranit duplikaci a harmonizovat činnost Rady s Třetím výborem Valného shromáždění OSN.

Nicméně na závěr je třeba podotknout, že Rada stejně jako Komise byla a je politický orgán. Její výzvou tedy není stát se objektivním, nezávislým a nestranným soudem, to ani není reálné. Diplomacie a mezinárodní politika je mnohem více ovlivňována pragmatickým sledováním vlastních státních zájmů, spíše než dobročinností a soucitem s oběťmi porušován lidských práv. Individuální zájmy států, stejně jako soudržnost v rámci určitých skupin budou vždy hrát roli. Úspěchem pro Radu proto bude pokud se v její činnosti podaří maximálně omezit vliv těchto faktorů a pokusit se o způsob činnosti umožňující naplnění cílů Rady. K tomu má vést především rovnost při univerzálním pravidelném přezkumu států. Avšak reforma nejspíš není dostatečně hluboká na to, aby spolehlivě eliminovala tato rizika a změnu garantovala a tak bude nadále budoucnost a úspěšnost činnosti Rady záviset spíše na přístupu a ochotě států.

75

Literatura a prameny Tištěné monografie Buergenthal, Thomas: The Normative and Institutional Evolution of International Human Rights. In: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007.

Conforti, Benedetto: The Law and Practice of the United Nations, 3rd revised edition. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publisher.

Čepelka, Č., Šturma, P.: Mezinárodní právo veřejné, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2008, ISBN: 978-80-7179-728-9.

Harrelson-Stephens, Julie: Exploring International Human Rights: Essential Readings. Edited by Rhonda L. Callaway. London: Lynne Rienner Publishers, 2007.

Joyner, C. Christopher: The United Nations and International Law, Cambridge University Press and The Američan Society of International Law, 1999, ISBN: 0-521-58379-9.

Lagoutte, Stephanie; Sano, Hans-Otto; Scharff Smith, Peter: Human Rights in Turmoil: Facing Threats, Consolidating Achievements. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2007, ISBN: 109004154329. Malcolm D. E.: International law, 2nd edition, Oxford University Press, New York, 2006, ISBN: 9780199282708.

Mowle, S. Thomas, Sacko, H. David: The Unipolar World, an Unbalanced Future, Palgrave Macmillan, New York, USA, 2007, ISBN: není k dispozici.

Miller, L. and others: The First 365 Days of the United Nations Human Rights Council, edited by Miller, L., Switzerland, 2007, ISBN: není k dispozici.

76

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 4. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2003, C.H.Beck, 2003, ISBN: 80-7179-801-0.

Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání, Praha, 2006, C.H.Beck, 2006, ISBN: 80-7179-536-4.

Provost, R.: International Human Rights and Humanitarian Law, Cambridge University Press, 2002, ISBN: 0-521-80697-6.

Risse, Thomas: Social Contructivism Meets Globalization. In: Globalization Theory, Approaches and Controversies, Edited by: Held, David; McGrew Anthony. Cambridge: Polity Press, 2007. ISBN-10: 0-7456-3210-6, ISBN-13:978-07456-3210-0.

Smith, K. M. Rhona: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, New York, 2007, ISBN: 978-0-19-928939-4.

Steiner, Henry J.: Chapter 25: International Protection of Human Rights. In International Law, 2nd Edition, edited by Malcolm D. Evans, Oxford University Press, 2006, ISBN: 0-19-9282706, 978-0-19-928270-8.

Šturma, P.: Mezinárodní závazky v rámci kontrolních mechanismů v oblasti lidských práv: obecný přehled, In: Implementace lidských práv a mezinárodní kontrolní mechanismy, editoval: Šturma, P., Univerzita Karlova v Praze, 1999, ISBN:80-85889-28-5.

Tištěné seriály (Články v tisku) Bílková, V.: Nová Rada OSN pro lidská práva, In: Mezinárodní politika 9/2006, Praha.

De Wet, E.: The International Constitutional Order, In International & Comparative Law Quarterly, Volume 55, Part 1, January 2006, Oxford Journals, Oxford University Press, 2006, ISSN 0020-5893.

Ignatieff, M.: Whose Universal Values? The Crisis in Human Rights. In Praemium Erasmianum Essay 1999, Discussion paper prepared for Stichting Praemium Erasmianum on

77

the occasion of the award of the Erasmus Prize to Mary Robinson. Amsterdam, November 1999. Published with the support of the Foundation Horizon, The Hague.

Warbrick, C.: Current developments: Public International Law, In International & Comparative Law Quarterly, Volume 55, Part 3, July 2006, Oxford Journals, Oxford University Press, 2006.

Smith, K.M.R.: Textbook on International Human Rights, 3rd edition, Oxford University Press, 2007, ISBN: 978-0-19928939-4.

Ostatní prameny v tištěné formě 8. zasedání Rady pro lidská práva – přijetí závěrů Univerzálního přezkumu stavu lidských práv, SM Ženeva, č.j. 737/2008-SM/.

Annan, Kofi: The Secretary-General Address to the Human Rights Council, Geneva, 19. června 2006.

Arbour, L.: První zasedání Rady pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, 6-7/2006.

Arbour, L.: Šance pro lidská práva, In UN Bulletin, časopis OSN v České republice, březen 2006. Dokument 574/2006, Stálé zastoupení ČR u OSN, New York, 27. března 2006.

Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů: New York. Praha: Informační centrum v Praze, 2005.

Final Report on the Impact of Findings of the United Nations Human Rights Treaty bodies. Berlin: International Law Association Report of the Seventy-First Conference, 2004.

Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005.

A/58/817, Cardoso Report, Valné shromáždění OSN, 58 schůze, číslo položky 59, Posílení systému OSN, 11. června 2004. A/58/817, [cit. 14. prosince 2007]. Pramen

78

http://www.unog.ch/80256EDD006B8954/(httpAssets)/09916F545454357BC1256F5C005D43 52/$file/A-58-817.pdf.

Prameny na internetových stránkách Annan, Kofi: In larger freedom: towards development, security and human rights for all, A/59/2005, [cit. 14. prosince 2007]. Pramen http://www.un.org/ga/59/hl60_plenarymeeting.html.

Annan, Kofi: The Secretary-General Address to the Human Rights Council, Geneva, 19. června 2006

Arbour, Louise: Proslov na úvod 61. schůze Komise pro lidská práva, 14 March 2005, www.unhchr.org.

Internetové stránky www.un.org (OSN – Organizace spojených národů) www.un.org/reform (reforma OSN) http://www.ohchr.org (Úřad Vysoké komisařky OSN pro lidská práva) http://www.unhchr.org (Vysoká komisařka OSN pro lidská práva) http://www.epravo.cz http://europa.eu.int/eur-lex/en (normy Evropských společenství) http://www.mzv.cz (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky) http://www.psp.cz (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky)

Právní předpisy Rezoluce ECOSOC 1235 (XLII) Rezoluce ECOSOC 1503 (XLVIII), 1970, novelizovaná rezolucí ECOSOC 2000/3. 120/1976 Sb. GA Res. A/RES/60/251. GA Res. A/RES/60/1. GA Res. A/60/L. 48. Charta Organizace Spojených národů, Pramen: http://www.un.org/aboutun/charter/. Další právní předpisy uvedené v textu a v poznámkách pod čarou.

79

Příloha č. 1 Zestručněný obsah zprávy 60. schůze Komise278: Položka jednání podle číslování: 1. Volba úředníků 2. Přijetí agendy 3. Organizace práce schůze


Kolumbie




Okupovaná Palestina




Súdán

4. Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva a dodatečné reakce na Světovou konferenci o lidských právech


Obecná zpráva




Libérie




Poznámka z 10. schůze zvláštních zpravodajů/představitelů, odborníků z pracovních skupin zvláštních procedur Komise a poradních programů




Debata a rezoluce

5. Práva národů na sebeurčení a jejich aplikace na národy pod koloniální nebo nepřátelskou nadvládou nebo cizí okupací


Situace na okupovaných Palestinských územích




Námezdní vojáci

6. Rasismus, rasová diskriminace, xenofobie a všechny formy diskriminace


Boj proti hanobení náboženství jako prostředek podpory lidských práv a kulturní rozmanitosti




Světová konference proti rasismu a reakce na Durbanskou deklaraci a akční program




Zvláštní zpravodaj pro současné formy rasismu

7. Právo na rozvoj


Zpráva Vysokého komisaře




Zpráva pracovní skupiny




Debata a rezoluce

8. Otázky porušování lidských práv na okupovaných arabských územích, včetně Palestiny

278

Human Rights Monitor N. 63/2005. Geneva: International Service for Human Rights, 2005, www.ishr.ch.

80




Zpráva zvláštního zpravodaje




Zpráva Generálního tajemníka




Debata a rezoluce

9. Otázky porušování lidských práv a základních svobod v jakékoliv části světa


Důvěrné procedury




Veřejné procedury




Obecné trendy




Situace jednotlivých států – Afghánistán, Ázerbájdžán a Arménie, Bělorusko, Burundi, Čad, Čečensko, Čína, Pobřeží slonoviny, Kuba, Kypr, Demokratická republika Korea, Demokratická republika Kongo, Etiopie a Eritrea, Guatemala, Haiti, Indie a Pákistán, Indonésie, Írán, Irák, Izrael, Libérie, Myanmar, Nepál, Paraguay, Saudská Arábie, Srí Lanka, Súdán, Sýrie, Turkmenistán, Uganda, USA, Uzbekistán, Vietnam, Zimbabwe.




Zpráva Generálního tajemníka o spolupráci s orgány OSN pro lidská práva

10. Ekonomická, sociální a kulturní práva


Jednostranné donucovaní prostředky




Realizace Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech v rozvojových zemích




Právo na vzdělání




Toxický odpad a životní prostředí




Strukturální změna politiky a zahraničních debat




Globalizace a dopad na plné využití práv




Extrémní chudoba




Právo na stravu




Kulturní práva a respekt k odlišným kulturním příslušnostem




Odpovídající ubytování a životní úroveň




Fyzické a dušení zdraví




Přístup k léčbě a HIV/AIDS, tuberkulóza a malárie




Debata

11. Občanská a politická práva


Mučení a svévolné věznění




Zmizení a popravy 81




Svoboda názoru a projevu




Nezávislost justice, její správa, beztrestnost




Náboženská netolerance




Odmítnutí vojenské služby pro náboženské přesvědčení

12. Práva žen


Zapojení do mechanismu OSN




Násilí na ženách




Rezoluce a rozhodnutí

13. Práva dětí


Děti a vojenské konflikty




Prodej dětí




Násilí na dětech




Zpráva Generálního tajemníka




Status Úmluvy o právech dítěte




Poznámka k akčnímu programu k prevenci prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografii




Debata a rezoluce

14. Zvláštní skupiny a jednotlivci


Migrující pracující




Menšiny




Hromadné odchody a přemístění osob




Jiné zranitelné skupiny a jednotlivci

15. Práva nemajetných osob


Pracovní skupina,…




Debata a rezoluce

16. Zpráva Subkomise pro podporu a ochranu lidských práv


Pracovní skupina pro menšiny




Pracovní skupina pro současné formy otroctví




Debata a rezoluce

17. Podpora a ochrana lidských práv


Mezinárodní solidarita




Základní standardy lidskosti




Trest smrti




Boj proti terorismu 82




Beztrestnost




Status Mezinárodních paktů o lidských právech




Ochránci lidských práv




Životní prostředí a udržitelný rozvoj




Lidská práva a odpovědnost




Věda a životní prostředí




Sexuální orientace

18. Efektivní fungování mechanismů pro lidská práva


Smluvní orgány OSN




Národní instituce a regionální uspořádání




Přizpůsobení a posílení mechanismu OSN

19. Poradní služby a technická spolupráce


Afghánistán




Kambodža




Haiti




Libérie




Sierra Leone




Somálsko




Východní Timor

20. Racionalizace práce Komise 21. Přehled 60. schůze Komise


Obecné komentáře




Tématické záležitosti




Nastavování standardů




Situace v jednotlivých zemích




Management




61. schůze Komise.

83

Summary for English Version United Nations Reform and protection of human rights: Role of Human Rights Council Irena Ochmannova The thesis engages into discussion about legal and organizational guarantees of human rights protection within United Nations (UN) system, its mechanisms and bodies. It seeks answer for the question on human rights protection after the UN reform and replacement of previous Commission on human rights by a new organ, Human Rights Council.

In its first part the thesis describes how human rights are interrelated with peace, security, democracy and development. It explains importance of human rights protection followed by brief introduction of history of UN from 1945, including current developments, its main bodies and activities. The scale of changes shows that UN has changed profoundly and importance of human rights issued grows significantly.

Intention of the Thesis is to describe development of international protection of human rights as affected and initiated by UN bodies, mainly by Commission on human rights and its achievements, including standard setting, role of non-governmental organizations and setting country specific and thematic mechanisms by the Commission. Chapter concerning the Commission gives overview on the system of human rights protection within United Nations, including its two main parts. First part is the Treaty-based system of protection and the second part is Charter-bases system of human rights protection. Described are human rights implementation methods of the Commission. Stressed are features like states reports, individual complaint procedures and possibilities of their improvement. To facilitate broader discussion and compare with other systems are also mentioned other organizations and is paid attention to a discourse concerning role of international law, ways of breaching its rules and importance of international pressure by UN bodies and non-governmental organizations, as well as few thoughts on legitimity and universality of human rights.

The next chapter shows transition of this UN Commission into a new Human Rights Council, including reasons that triggered urgent need for such a reform, followed by description

84

of the new body, its institutional arrangements and summary of its crucial activities within first 365 days of its existence. Analyzed are the reasons of Commission malfunctions that lead to United Nations reform and creation of Human Rights Council that replaced Commission, from the first impulses and diplomatic iniciatives, elevating up to suggestion papers by UN Secretary General, General Assembly resolutions and other activities leading to setting up new mechanism of the Council as such. Included is analysis of whether were under new Council maintained complaint procedures, special rapporteurs, activities and agenda of the Commission on Human Rights. Evaluated is role of key players, such as non-governmental organizations and efectivity of new system, as seen after 1 year of functioning. Discussed are future tasks and challenges of new Council.

Eventually, Commission is compared to new Council and evaluated whether the reformed fulfilled its main objectives and expectation. The thesis discusses future of human rights protection, issues that most likely cannot be solved by the current Council and some ideas concerning possible future developments.

Key words: human, rights, UN

Klíčová slova: lidská, práva, OSN

85