RECENZE KURASOVÝCH KNIH ČEŠI NA VLÁSKU „Dělá českou historii snadnou jako vyhození z okna. Pitvá českou národní povahu s gustem a vtipem. Informativní a nesmírně zábavná perspektiva českých dějin.“ The Prague Post „Kuras vládne mistrně perem, má smysl pro nadsázku a katarze mu rovněž není cizí. Stojí za to pohlédnout do zakřiveného zrcadélka a nezlobit se na obraz, který se objeví. Kdo ví, zda to není naše pravá tvář.“ František Cinger, Právo JAK PŘEŽÍT PADOUCHY „Vtipná analýza současné civilizace a naší české situace.“ Ivan Klíma, Moje knihy desetiletí, Anketa Literárních novin „Čtrnáct vtipných kapitol, někdy i trochu moralizujících, o zlu, nesmrtelnosti, sobectví, o cestě z otroctví, umění přežívat, o dobru, úspěchu, prosperitě či penězích.“ František Cinger, Právo NEBÝT GOLEMA „Lehkým a přátelským tónem, čtivě a přehledně opravuje zavedená mínění o českém a světovém židovstvu. Tím přispívá k občanské a náboženské spolupráci a ke vzájemnému sdílení mezi Židy a jejich okolím. Jeho humor je příjemný a usnadňuje čtení.“ Ivan O. Štampach, DINGIR JE NA MARXU ŽIVOT? „Rozvíjí formou politických komentářů příběh hodný autora thrillerů. Vše je přitom podáno zábavným stylem se spoustou anekdot, který má čtenáře přesvědčit, že jde opravdu jen o chytrou legrácku, jež rozhodně není míněna vážně.“ Viktor Šlajchrt, RESPEKT PRYČ S PRAŠIVKAMI „Ačkoli je nazval Šprýmy a moudrosti z let 2000–1, zasměje se člověk především slovnímu humoru nebo povídání o ženách (a občas o vztahu mužů k nim)… Jako pokaždé ale svazek stojí za přečtení.“ František Cinger, Právo ANTONÍN A FRANTIŠEK JSOU NAŽIVU Cena Jiřího Marka – nejlepší detektivka roku 2001.
JAKO PSA KE KANDELÁBRU
PRAHA 2005
Benjamin Kuras: Jako psa ke kandelábru Vydání první. Copyright © 2005 Benjamin Kuras All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Křižíkova 16, Praha 8, www.baronet.cz, v roce 2005 jako svou 1015. publikaci. Přebal a vazba © 2005 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2005 Václav Teichman. Odpovědný redaktor Jiří Podzimek.. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3. Tisk a vazba: FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-792-7 BARONET Praha 2005
BENJAMIN KURAS
JAKO PSA KE KANDELÁBRU
OBSAH APERITIV ....................................................................................
9
CHAMRAĎ NOVINÁŘSKÁ ...................................................... 17 POLITICI A LEŽ ......................................................................... 21 ZÁŘNÉ ZÍTŘKY BRITSKÉ ....................................................... 31 EUROŠPRÝMY A EUROŠPÁSY ............................................... 59 DEMOKRACIE JAKO ŘEMEN .................................................. 81 EUROSKEPTICI A UFOLOGOVÉ ............................................. 85 TAK VÍTEJTE V EU .................................................................... 93 KOLAPS EU UŽ MŮŽEME ZAČÍT ODČÍTAT ......................... 99 MNOHO TELEFONŮ – ŠEVCOVA SMRT ............................... 105 EVROPU K PSYCHIATROVI ..................................................... 109 POLITICKÝ KÝČ A ČEŠI V EVROPĚ ...................................... 113 BRITÁNII ZTEČÍ aneb GOTT STRAFE ENGLAND ................ 117 JAK SE PRODÁVAJÍ BABIČKY ................................................ 121 DEKRETY A MRSKÁNÍ MRTVÝCH KONÍ ............................ 123 O LEGALIZACI NARKOTIK KONZERVATIVNĚ ................... 127 PREZIDENT JAKO KOPACÍ MÍČ ............................................. 131 BILANCE KLAUSOVA ROKU .................................................. 135 NEOMARXISMUS A VLÁDA PUBERTY ................................ 139
NÁVRAT KOMUNISMU ZADNÍMI VRÁTKY? ....................... 147 PLANETA PATŘÍ ALLÁHOVI ................................................... 151 OSN – DEMOKRACIE NEBO TERORISMUS? ........................ 153 IRÁK – ZA JAKOU CENU? ....................................................... 157 JEDNOTNÝ ZÁPAD NEBO GLOBÁLNÍ CHAOS .................... 161 TURECKO V EVROPĚ ............................................................... 165 TA NAŠE BODRÁ CIVILIZACE ............................................... 167 EKONOMIKA GLOBÁLNÍHO TERORISMU .......................... 173 NEPI ŠOHAJ NEPI VODU ......................................................... 179 LIBERALISMUS – SVŮJ VLASTNÍ HROBAŘ ........................ 185 MÉDIA, DOBRO A ZLO ............................................................ 197 DETEKTOR LŽI .......................................................................... 203
APERITIV „Jako psa ke kandelábru je vztah novináře k politikovi,“ napsal už někdy ve 30. letech dvacátého století nestor americké politické žurnalistiky Henry Louis Mencken, jemuž vděčím za potvrzení objevu, že neexistují žádné důvody, proč by kdokoli měl být vůči politikům zdvořilý, tím méně uctivý, či dokonce bázlivý. Takže co může někomu připadat jako odvaha či troufalost, se mně díky Menckenovi jeví jako samozřejmá součást žurnalistického řemesla, asi jako se tlučení smetany jeví výrobcům másla, kteří se taky nepozastavují nad obavou, že by se ta smetana jednoho dne mohla naštvat a dát jim pár facek. Jinak řečeno asi patřím mezi ty, kteří se zdánlivě troufalých činů dopouštějí nikoli z odvahy, nýbrž z blbosti, a to, co by se mohlo jiným jevit jako odvážné, dělají jen proto, že to jinak neumějí. „Vláda se skládá z bandy lidí přesně stejných jako vy a já,“ pokračuje slavný Menckenův citát. „Nemají celkem vzato žádný zvláštní talent pro vládní činnost, mají pouze talent pro získávání a udržování politické kariéry. Jejich základním trikem k tomuto účelu je vyhledávat skupiny, které prahnou a baží po něčem, co nemohou získat, a slíbit jim to. V devíti z deseti případů je tento slib bezcenný. V desátém případě se splňuje oloupením pana A pro uspokojení pana B. Vláda je zprostředkovatel lupičství a každé volby jsou předem pořádaná aukce dodatečně uloupeného majetku.“ Za velkou část svých úspěchů vděčím politikům a nekonečné inspiraci, kterou mně poskytují. Pokusím 9
se zde některé vyjmenovat, více méně v chronologickém pořadí, podle toho jak, kdy a čím mě inspirovali. Jestliže vám některé pasáže připadnou povědomé, je to proto, že jste na ně narazili v některé z mých dřívějších knížek. Sbírám vám je zde dohromady, abyste si je nemuseli kupovat všechny. Jiné jsou nové, a pro případ, že byste je po přečtení tohoto aperitivu zapomněli, zopakuji vám je ještě jednou v této knížce. Zde tedy přehršle politiků, jimž vděčím… Janu Kavanovi – za vytrvalost, s jakou nosil svou hroší kůži na trh. Pavlu Dostálovi, za nesmrtelné výroky „lepšího ministra zahraničí nenajdeme“, „Karle, odpusťte nám“ a „soulož se nemá prodlužovat“. Za ten poslední výrok jsem mu vděčný dvojnásob, protože mě přiměl k napsání mé dosud nejlépe prodávané knížky Tao sexu, která je o tom, že soulož se naopak prodlužovat má. Johnu Majorovi, jehož obliba zastrkávat si košili do spodních kalhot tak, aby spodky vyčuhovaly nad pasem z kalhot, by bývala měla šanci stát se celosvětovou módou u politiků, kdyby Major nebyl nejšedivějším premiérem všech dob, než ho v tom předstihl Špidla. Billu Clintonovi, že povýšil lež na múzické umění výroky: „Neměl jsem sex s tou ženskou – slečnou Lewinskou.“ „No, lhal, nelhal – to záleží na tom, jak definujete sex.“ „Měl, neměl, to záleží na tom, jak definujete měl.“ 10
„Není pravda, že jsem lhal, nýbrž je pravda, že jsem neřekl úplnou pravdu.“ A vnesl do americké politické literatury novou optimistickou vizi pokrokové budoucnosti: „Dokud budou Američané ochotni držet se za ruce, můžeme kráčet s jakýmkoli větrem.“ Tonymu Blairovi, že přeměnil celou generaci britských školáků v negramoty svým sloganem education, education, education, což se dá přeložit jedině jako učit se, učit se, učit se – a programem „výjimečnost pro všechny“. Že jeho vláda selhala v 42 procentech svých cílů, závazků a předsevzetí, které národu vytýčila před pěti lety. Anglicky se jim říká targets čili terče, tedy něco, do čeho se musíme trefovat. Takže jsme se za pět let netrefili do 3.570 terčů, protože nám jich vláda vytýčila 8.500. Mezi těmi nesplněnými byly i takovéto radostně budovatelské jako: Zmírnit chudobu ve světě na polovinu do roku 2015. Zlepšit kvalitu života celosvětově. Zavést ve všech státních nemocnicích koberce rovné a nepokrčené. Omezit v Národním námořním muzeu počet spotřebovaných balíků fotokopírkového papíru o 3.000. Blairovu náměstku Johnu Prescottovi za jasnost a věcnost, s jakou v Blairově nepřítomnosti nastínil vládní politiku chystaného tažení na Irák takto: „Premiér jasně vysvětlil, že toto není záležitost, v níž se dospělo k rozhodnutí. Vyslovují se na to všelijaké názory a já si myslím, že bychom se měli raději soustředit na to, aby děti dostávaly čistou vodu. Toto je obava, toto je debata, opravdová obava a opravdová 11
debata. Stále probíhá argument. Ve válce v Zálivu a v jiných otázkách byl parlament svolán a tyto věci diskutoval. Premiér řekl, že až se tato věc stane rozhodnutím, nebo až se tyto věci vezmou ve zvážení, tak o tom bude debata. Parlament bude mít příležitost věc debatovat, tak jak se o tom rozhodlo. To neznamená, že to už je rozhodnutí, to ještě není rozhodnutí. To jsme vždycky takto v minulosti už, že. Chci tím říci, že to jsou věci, které parlament dostane příležitost debatovat. Premiér jasně prohlásil, že ve vhodnou dobu bude diskuse v parlamentě, jestliže do té doby bude nějaké rozhodnutí. Bude to rozhodnutí jakéhosi druhu. Premiér udělá rozhodnutí. Proto je taky premiérem a parlament se bude na této debatě podílet. Já jsem zajedno s premiérem. Já myslím, že dělá správně, když říká, co řekl, a v tom jsem s ním zajedno.“ Milošovi Zemanovi za objev „teorie tranzitu z patologické společnosti na společnost normální“ – v němž se stále ještě nacházíme. Za definici moderních Čechů jako „mutantů z totalitního chovu“. Za upozornění, že všichni politici jsou šašci, kromě Miloše Zemana a Václava Klause, který byl jediný úctyhodný protihráč, jehož byla radost znovu a znovu porážet, ale protože už ho to neustálé vyhrávání nebavilo, nechal Klause vyhrát prezidentské volby. Za objev, že „vláda nemá co mluvit poslancům do toho, jak mají rozhodovat o parlamentním rozpočtu, i kdyby se rozhodli, že se budou koupat v šampaňském“. Také za napomenutí prezidenta Havla výrokem: „Pan prezident by si měl dávat pozor na to, co říká, protože byl zvolen většinou jednoho hlasu, a to mého.“ 12
A s výčitkou za to, že nás dostatečně nevaroval, že bez něho by to mohlo být ještě horší. Václavu Klausovi za definici antikomunismu jako „povrchního, negativistického pohledu na svět, který sice velice silácky zastával některé evidentní nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí a čím by měl být nahrazen“. Za upřímné přiznání, že nezná „žádný způsob, jak rozlišit čisté peníze od špinavých“. Za upozornění, že „hodnotit úspěch transformace není jednoduché, protože na to neexistuje nějaký teploměr, který si někam zastrčíte“. Za vysvětlení, že „v privatizaci nám opravdu ani na chvíli nešlo o to, zda se udrží výroba budíků nebo dětských botiček“. A konečně za poučku, že „etika je něco, co nelze vynucovat či přikazovat a jejíž nedodržování nelze trestat“. Jacquesu Chiracovi za ujištění, že neexistují žádné okolnosti, za nichž by Francii stálo za to za něco bojovat. Za napomenutí nových členů Evropské unie, aby nepromarňovali příležitosti učit se mlčet. A s přáním, aby byl prezidentem až do smrti, a nemusel na stará kolena do vězení za finanční korupci, jejíž vyšetřování bylo zastaveno jen díky tomu, že se stal prezidentem. Gerhardu Schröderovi – o němž němečtí novináři nesmějí napsat ani to, že si barví vlasy, nemluvě už vůbec o jeho čilém dívkaření – za to, že se mu podařilo vyhrát u německého soudu žalobu na britský list The 13
Daily Mail za zveřejnění článku o jeho nové milostné aféře se známou televizní moderátorkou. Rozsudek se k jeho velkému překvapení ukázal jako neplatný, protože o to, zda může německý soud na příkaz německého kancléře zakazovat britským novinám zveřejnění informací o záletech německého kancléře, se už jednou vedla dlouhá válka a Německo ji prohrálo. To už si ale pomalu nikdo v Evropě nepamatuje, protože podle nově přepisovaných evropských dějin byli všichni Evropané vždy milující se bratři. Londýnskému starostovi Kenu Livingstonovi, který chtěl kdysi přejmenovat Trafalgarské náměstí na Mandelovo (konšelé mu to nakonec rozmluvili, ale jen taktak), za to, že letos věnoval 400.000 našich liber na antikapitalistický kulturně filozofický festival zvaný Evropské sociální fórum, který „hledal alternativy k destruktivním silám kapitalismu“. Také jste si na něm mohli koupit vzácný artefakt, totiž Che Guevarovu odvlhčující pásku na čelo za socialistickou cenu 10 liber. Zúčastnilo se ho 30.000 socialistů ze spolků se jmény jako Mezinárodní bolševická tendence, Anarchističtí teroristé, Kampaň solidarity s Bolívií. Londýnská radnice pak vysvětlila, že Forum podpořila, protože jeho obsah splňuje její strategické cíle, jako je například sociální inkluzivita, což je pojem znamenající, že nikdo nikoho nesmí odnikud z jakýchkoli důvodů vylučovat, pokud ho předem neoznačí za třídního nepřítele. Neillu Kinnockovi, jednomu z nejneúspěšnějších britských politiků všech dob, strůjci dvou labouristických volebních porážek a následně evropskému komisaři pro potírání finančních podvodů – za to, že se mu 14
zdařilo žádný podvod nevypátrat. Místo toho se mu zdařilo vyházet všechny dotěrné úředníky, kteří ho s informacemi o podvodech obtěžovali. Johnu Kerrymu, demokratickému prezidentskému kandidátovi, jenž se před volbami vyznamenal, když si mezi loveckými voliči zahrál na jednoho z nich, jak už to kandidáti rádi dělají. „Musím říct, že jeleny,“ odpověděl na otázku, co nejraději loví, z obav, že by ho nezvolili, kdyby se přiznal, že neloví. „Chodím do lesů se svou spolehlivou dvanáctirannou dvouhlavňovkou a plazím se po břiše. Tomu panečku říkám lovení.“ Rozesmál tím pár opravdických lovců, kteří věděli, že na jeleny se střílí vstoje zpoza stromu. Mladistvě elegantnímu a světácky usměvavému Stanislavu Grossovi, že dokáže diváky bavit recitováním číslic a statistik nesouvisejících s realitou, aniž by je na vteřinu nudil, ale také aniž by si dokázali pamatovat, co jim právě řekl. Dále za to, že se mu daří být tak dobrým klonem Tonyho Blaira a mistrně před námi tajit, co vlastně myslí upřímně. A nakonec si dovoluji vyslovit lítost a výčitku na adresu celé ODS, že se jí už několik let nedaří nacházet politiky, z nichž by se dala dělat sranda, a doufám, že to brzy napraví, chce-li si ještě někdy zavládnout.
15
CHAMRAĎ NOVINÁŘSKÁ Podle Menckenova citátu se ve druhé polovině dvacátého století začala americká žurnalistika chovat a málokterý politik z toho vyšel suchý. Nejvíc se namočil nemehlo Nixon, který se do poslední chvíle divil, proč by si prezident nemohl pro vlastní zábavu natáčet, co si povídají političtí protivníci. Co politik, to gauner, dokud neprokáže opak, stalo se novinářským krédem. Vytahovat na politiky co nejvíc špíny, skandálů a trapností se stalo oblíbeným novinářským sportem, v němž se předháněly i seriózní deníky. Největší lahůdkou se stal Clinton, který byl sice menší předupník než Kennedy, ten měl ale štěstí, že za něho ještě panovala k politikům úcta. Na Cartera se toho moc vytáhnout nedalo, kromě toho, že chtěl s každým gaunerem uzavírat mír, za což taky dostal Nobelovu cenu, nejspíš na Arafatovo doporučení. Na Reagana byli novináři krátcí, protože ten si uměl ze sebe udělat srandu sám a nenechal jim jí ani drobeček. Bush starší byl protřelý špion, na kterého se nikdo nic nedověděl, zato z Bushe mladšího si novináři udělali fackovacího panáka. Nejoblíbenější byla kachna, v níž 11. září 2001 telefonuje Alu Gorovi, že na Floridě se našlo několik zašantročených Goreových hlasů a kdy chce převzít vládu. Henry Kissinger se oplátkou k novinářům choval stejně a proslavil se tím, že své tiskovky zahajoval větou: „Má někdo nějaké otázky na moje odpovědi?“ 17
A na otázku jednoho z největších jedovatců, televizního moderátora BBC Jeremy Paxmana, zda se za svoje politické činy nestydí, odpověděl v klidu: „Tohleto, předpokládám, je přátelské interview. Jak začínáte ta nepřátelská?“ Paxman byl v britské žurnalistice raným a daleko předsunutým předvojem jízlivosti a škodolibosti, ale netrvalo dlouho, než je od něho pochytili další. Začalo to kabelkou Margarety Thatcherové, z jejíhož bouchání měli všichni ministři vítr, a úslovím, že Thatcherová je jediný vládní politik, který má koule. Nudného Johna Majora novináři proslavili přezdívkou „ten šedivý pán v tom šedivém obleku“ a rozřehtali národ, když objevili, že si zastrkává košili do spodek, které mu při nějaké příležitosti čouhaly nad pasem z kalhot. Blairovi se přezdívá prezidentů, králů a carů, manekýnů, robotů, kýčovitých pseudoelegánů. Nejnovější přezdívku má „Teflon Tony“, protože se na něho nic nepřichytí, nic nezanechá stopu, nic ho nijak neovlivní, žádná fakta se ho netýkají, proti všem skandálům je imunní. Politici se brání zuby nehty. Blairova vláda si najala mistrného manipulátora informací, bulvárního žurnalistu Alistaira Campbella, z jehož tiskovek novináři odcházívali s pocitem, že z nich už zase udělal osly a nesdělil jim žádná fakta, kromě toho, že senzacechtivá média narušují normální fungování demokracie a už by toho měla nechat. Campbell byl po jednom mediálním skandálu donucen odstoupit a stal se z něho bavič, který své politické zážitky vyprávívá z jeviště pobavenému publiku. Čím víc se politici a jejich úředníci snaží informace manipulovat a novináře buzerovat, tím víc se novináři 18
ježí. Toto napsal před pár lety deník Sun, kdysi nadšený stoupenec Blairovy vlády: „Politici jsou vesměs truchliví, mrzcí, trapní a neschopní tajtrlíci, z jejichž soukromého života se lidem zvedá žaludek. My mluvíme za ty lidi, kteří vás a vaše ušoustané kamarády dosadili k moci.“ Silné kafe i pro člověka antipolitického. Žurnalistika přestala sloužit veřejnému zájmu a stává se stokou senzacechtivých špinavostí, před níž není chráněna žádná veřejná osobnost – domnívá se londýnský profesor žurnalistiky Steven Barnett, s nímž londýnská Foreign Press Association uspořádala diskusní seminář. Úpadek novinářské etiky prý postihl už i seriózní deníky. Začíná vážně narušovat nejen schopnost politiků vykonávat práci, pro kterou byli zvoleni, nýbrž i samotnou hodnotu politiky jako profese. Výsledkem bude, že kvalitní lidé přestanou mít zájem stávat se politiky, na jejich místa nastoupí podřadné existence, a konečnou obětí bude sama demokracie a řízení státu. To je v kostce Barnettův poznatek, samozřejmě platný argument do diskuse. Patří k němu jen jedna otázka: je podřadná kvalita politiků jen nebezpečí, které teprve hrozí, nebo už realita, v níž všichni žijeme? A receptem na nápravu by podle pana profesora měla být určitá dávka umírněnosti a sebeovládání ze strany novinářů, aby se politici mohli soustředit na práci. Jsou to prý vesměs lidé kvalitnější než většina novinářů, a navíc je někdo zvolil, zatímco novináře nikdo. Taky platný argument. Alternativním receptem by bylo, aby přece jen i v Británii platily nějaké zákony na ochranu soukromí veřejných činitelů, jako je tomu na evropském kontinentě, nejnápadněji v Německu a ve Francii, doporučil pan profesor.
19
Mně v diskusi s panem profesorem ležela na srdci otázka, která se týká nikoli těch „vyspělých demokracií“, v nichž tato degenerace žurnalistiky probíhá, nýbrž jedné „nevyspělé demokracie“, kde naopak neprobíhá dostatečně. Totiž české. A v jejím kontextu toho, že čeští novináři se ani tak moc nepídí po trivialitách a trapnůstkách politiků – kromě kyprých ňader paní Buzkové. Oni se totiž snaží – vysvětlil jsem panu profesorovi – jít po opravdových gauneřinách politiků, jako jsou korupce, defraudace, napojení na mafie a ruské gangstery, bývalé komunistické rozvědky a podobně. Že ale v této nevyspělé demokracii to funguje tak, že novináři si sice mohou objevovat, odhalovat a dokazovat, co chtějí, aniž by je někdo cenzuroval, ale že to na věci nic nezmění. Titíž politici zůstávají u moci dál a skandály po nich stékají jako po tom Blairově teflonu. Pan profesor přiznal, že o tom ví a nemá na to recept. Naštěstí se debaty účastnil ještě jeden profesor, který řekl, že novináři musí svá odhalování dotahovat do konce, aby přesvědčili veřejnost, že příště tohoto politika nemá volit. Trochu jsem ho zaskočil, když jsem mu vysvětlil, že o tom, který konkrétní politik bude či nebude zvolen, v „nedospělých demokraciích“ nerozhoduje občan, nýbrž stranické výbory, a že občan může volit jen stranu jako celek, aniž by věděl, kdo konkrétně ho bude zastupovat, přesněji řečeno nezastupovat. A podíval jsem se na něho vítězoslavně s úsměvem, který na Moravě vyjadřuje nevyřčenou větu „tož včil mudruj“. Tož chvilku mudroval, a pak řekl: „No tak to budete muset změnit volební systém.“ Tož včil zas mudrujte vy.
20
