RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA PÁTÁ SEKCE

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC LINKOV proti ČESKÉ REPUBLICE (stížnost č. 10504/03)

ROZSUDEK ŠTRASBURK 7. prosince 2006

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav. Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

ROZSUDEK LINKOV proti ČESKÉ REPUBLICE

1

Ve věci Linkov proti České republice, Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení pan P. LORENZEN, předseda, paní S. BOTOUCHAROVA, pánové K. JUNGWIERT, V. BUTKEVYCH, paní M. TSATSA-NIKOLOVSKA, pánové R. MARUSTE, M. VILLIGER, soudci a paní C. WESTERDIEK, tajemnice sekce, po poradě konané dne 13. listopadu 2006, vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ 1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 10504/03) směřující proti České republice, kterou dne 21. března 2003 podal u Soudu občan České republiky pan Václav Linkov („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). 2. Stěžovatel je zastoupen panem M. Syllou, advokátem zapsaným v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm. 3. Stěžovatel zejména tvrdí, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odmítnutí jeho návrhu na registraci politické strany bylo zásahem do jeho práva na svobodu sdružování a že mu byl v tomto ohledu odepřen účinný právní prostředek nápravy. 4. Dne 24. listopadu 2005 se Soud rozhodl uvědomit o stížnosti vládu. Na základě článku 29 odst. 3 rozhodl, že přijatelnost a odůvodněnost věci projedná současně.

SKUTKOVÝ STAV I.

OKOLNOSTI PŘÍPADU

5. Stěžovatel má bydliště v Brně. 6. Dne 21. července 2000 podal přípravný výbor, jehož byl stěžovatel členem, Ministerstvu vnitra žádost o registraci politické strany s názvem Liberální strana („LS“). K žádosti byly přiloženy stanovy, v jejichž druhé kapitole byly uvedeny programové cíle této strany. Tyto cíle byly zejména následující: „1. LS usiluje o prosazení liberální politiky v České republice. 2. LS se snaží zavést volný trh do všech oblastí lidské činnosti, zejména se snaží o: (...) - zrušení paragrafů trestního zákona postihujících občany za jejich smýšlení a využívání svobody slova (propagace fašismu, komunismu, šíření toxikomanie) - důsledné potrestání zločinů komunismu, fašismu a dalších zhoubných ideologií


2

- zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů) (...) 5. Svých cílů hodlá LS dosáhnout prosazováním zásad právního státu, parlamentní demokracie, obecní samosprávy, tržního hospodářství a sociální odpovědnosti. Cílů obsažených v bodě 2 chce dosáhnout změnami příslušných zákonů, vyhlášek a předpisů (či jejich zrušením), případně prodejem příslušných částí státního majetku do soukromých rukou.“

7. Ministerstvo vnitra dne 9. srpna 2001 registraci odmítlo s tím, že stanovy strany jsou v rozporu s § 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve spojení s článkem 5 Ústavy a s článkem 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jako hlavní důvod ministerstvo uvedlo, že programový cíl spočívající ve „zrušení paragrafů trestního zákona postihujících občany za jejich smýšlení a využívání svobody slova (propagace fašismu, komunismu, šíření toxikomanie)“ je v rozporu s principy svobody projevu a práva na informace. Trestní zákon totiž obsahuje ustanovení, která zakazují mimo jiné schvalování trestných činů spáchaných nacistickým a komunistickým režimem a podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod. Tato ustanovení ve snaze zabránit ohrožení demokracie omezují rozsah svobody projevu a práva na informace. Ministerstvo dále dospělo k názoru, že „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)“, kterou nelze zaměňovat s kontinuitou hodnot, by bylo v rozporu s českou Ústavou a mohlo by ohrozit státní integritu České republiky. Posledním argumentem ministerstva bylo, že ve stanovách popsaný způsob hlasování o sloučení nebo rozpuštění strany je nedemokratický. 8. Přípravný výbor podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, ve kterém se ohradil proti důvodům odmítnutí. Členové výboru mimo jiné tvrdili, že požadavek na zrušení některých ustanovení trestního zákona byl motivován úsilím o změnu politiky státu v přístupu k projevům extremismu. Dále uvedli, že zrušení právní kontinuity s totalitními režimy je podle jejich názoru nezbytné pro potrestání zločinů komunismu, neboť by umožnilo přijetí zákonů postihujících činy, které sice podle komunistických zákonů trestné nebyly, avšak porušovaly mezinárodní dohody, k jejichž dodržování se bývalý režim zavázal. Cílem bylo demokratickou cestou dosáhnout spravedlivého vypořádání se s komunistickou minulostí, což nemůže být považováno za hrozbu pro státní integritu České republiky. 9. Nejvyšší soud po posouzení dodatečného znaleckého posudku napadené rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 2. dubna 2002. Nejvyšší soud se bezezbytku ztotožnil s názorem ministerstva, že politický cíl spočívající ve „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy“ směřuje k odstranění demokratických základů státu. K tomuto bodu Nejvyšší soud zejména uvedl: „Za jeden z principů demokracie (…) je (...) třeba považovat vládnutí v podmínkách právního státu. Právní stát představuje vedle dalších znaků demokracie i požadavek, že pouze zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest se za to ukládá, přičemž trestní zákony nepůsobí nazpět (zákaz retroaktivity). Důležité je, že zde nejde jen o zásadu vyjádřenou v právním řádu České republiky (...), ale (…) o nezadatelný demokratický princip, který nejde změnit, aniž by nebyl dotčen demokratický základ státu.“1

Nejvyšší soud nicméně souhlasil s názorem členů přípravného výboru, kteří tvrdili, že zbylé dva argumenty uváděné ministerstvem jako důvody odmítnutí návrhu jsou irelevantní. 10. Stěžovatel společně s dalším členem přípravného výboru podal dne 30. května 2002 ústavní stížnost, v níž poukazoval zejména na porušení jejich práva na svobodu sdružování a jejich práva kandidovat ve volbách a volit kandidáty LS. Tvrdili, že zavedení nových 1

Poznámka překladatele: Jedná se o doslovný přepis příslušné pasáže rozsudku Nejvyššího soudu, nikoli o věrný překlad francouzského textu z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který se od českého originálu v určitých ohledech mírně odchyluje.


3

trestných činů se zpětnou účinností nemůže být v době přechodu od totalitního režimu k demokratickému zřízení považováno za hrozbu pro právní stát, neboť takovéto opatření je v souladu s výjimkou zakotvenou v článku 7 odst. 2 Úmluvy. Podle názoru stěžovatelů byly v daném případě splněny všechny podmínky, které dovolují průlom do zásady zákazu retroaktivity. Vnitrostátní právo totiž potvrdilo, že komunistický režim lidská práva porušoval. Tato práva sice nebyla chráněna tehdy platnými zákony, jednalo se však o porušování práv, které bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy ve smyslu článku 7 odst. 2 Úmluvy. Podle jejich názoru se navíc požadavek na zavedení retroaktivity, kterou připouští mezinárodní smlouva, mohl nepochybně stát předmětem volné soutěže politických stran, a nemůže být tedy důvodem pro odmítnutí registrace strany. V tomto ohledu stěžovatelé dále uvedli, že v obecné rovině by striktní uplatňování zákazu retroaktivity i v době přechodu od totalitního státu k demokratickému znamenalo uznání legitimity totalitního státu a netrestnost činů ohrožujících základní lidské hodnoty. Podle názoru stěžovatelů ze závěrů Ministerstva vnitra vyplývá, že státní integrita České republiky jakožto demokratického právního státu je založena na kontinuitě s totalitními režimy a že je zakázáno založit politickou stranu zastávající opačný názor. Ministerstvo navíc nečiní rozdílu mezi kontinuitou právních ustanovení (zakotvenou v ústavním zákonu) a kontinuitou práva (o níž byla řeč ve stanovách LS). 11. Dne 6. listopadu 2002 prohlásil Ústavní soud stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť napadená rozhodnutí podle jeho názoru neporušovala ústavní práva stěžovatelů. Ústavní soud zejména uvedl, že argument o souladu sporného programového cíle s ustanoveními článku 7 Úmluvy byl poprvé uplatněn až v ústavní stížnosti. Z toho důvodu se Ústavní soud necítil být příslušný k rozhodování o této otázce, neboť se jí nezabývaly soudy nižších stupňů.

II.

PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

Ústava České republiky 12. Podle článku 5 je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Listina základních práv a svobod 13. Podle článku 20 odst. 2 mají občané právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich. Článek 20 odst. 3 stanoví, že výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. 14. Článek 40 odst. 6 stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích 15. Podle ustanovení § 8 odst. 1 ministerstvo odmítne registraci politické strany, jestliže jsou její stanovy mimo jiné v rozporu s § 4 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení nemohou vznikat a vyvíjet činnost strany, a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány, c) které směřují k uchopení a držení moci zamezující-


4

mu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc, nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů, d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody 16. Tento zákon konstatuje, že v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony a že právní akty přijaté v tomto období se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony. Zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu 17. V § 1 tohoto zákona se zejména uvádí, že komunistický režim systematicky a trvale porušoval lidská práva a utlačoval některé skupiny občanů, porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony, pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny a perzekuovat své občany. Z těchto důvodů prohlašuje § 2 tento režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. 18. Ve smyslu § 5 se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ I.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 11 ÚMLUVY

19. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odmítnutí registrace LS jako politické strany bylo zásahem do jeho práva na svobodu sdružování zaručeného článkem 11 Úmluvy. Článek 11 zní: „1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

20. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. A. K přijatelnosti 21. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále nezjistil žádný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.


5

B. K odůvodněnosti 1. K existenci zásahu 22. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že odmítnutím registrace dotyčné strany došlo k omezení stěžovatelova práva na svobodu sdružování zaručeného článkem 11 Úmluvy. Stejného názoru je i Soud. 23. Toto omezení může být podle ustanovení článku 11 oprávněné pouze v případě, že je „stanoveno zákonem“ a sleduje legitimní cíl nebo cíle uvedené v odstavci 2, pro jejichž dosažení je „nezbytné v demokratické společnosti“. 2. K oprávněnosti zásahu 24. Podle názoru Soudu byl daný zásah stanoven zákonem, a to konkrétně zákonem č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, a Listinou základních práv a svobod. Tyto zákony splňují podmínku dostupnosti a předvídatelnosti. Účastníci řízení tuto skutečnost navíc nezpochybňují. 25. Podle vlády sledovalo napadené opatření legitimní cíl ochrany práv druhých, a to zejména ve smyslu ustanovení článku 7 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel naopak tvrdí, že cílem LS bylo chránit lidská práva před jejich porušováním ze strany totalitních režimů. Podle názoru Soudu může být předmětný zásah považován za oprávněný, neboť sledoval přinejmenším jeden legitimní cíl ve smyslu článku 11 odst. 2, a to ochranu práv jiných. 26. V daném případě se tedy spor týká otázky, zda byl předmětný zásah „nezbytný v demokratické společnosti“. a) Tvrzení účastníků řízení

27. Vláda uvádí, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odmítnutí registrace LS bylo založeno na programovém cíli strany, jímž byl požadavek na „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)“. Stěžovatel ve svém opravném prostředku předloženém Nejvyššímu soudu potvrdil, že tento programový cíl směřoval k potrestání zločinů komunistického režimu, a to zejména prohlášením některých činů spáchaných v době od 1948 do 1989 za trestné, tedy jinak řečeno zavedením zpětné účinnosti určitých norem trestního zákona. Podle názoru Nejvyššího soudu je takový cíl zcela neslučitelný s nezadatelným principem právního státu, neboť napadá jeho demokratické základy. Vláda s tímto názorem souhlasí. Domnívá se, že pokud politická strana usiluje o zrušení zákazu retroaktivity trestního zákona, směřuje tím rovněž k odstranění jednoho z konstitutivních prvků právního státu a popírá též základní princip mezinárodního práva lidských práv zakotveného mimo jiné v článku 7 odst. 1 Úmluvy. Podle článku 15 odst. 2 navíc nelze od této zásady v žádném případě odstoupit. Je tedy nesporné, že právo jednotlivce na to, aby se na něj nevztahovaly trestní zákony se zpětnou účinností, je jeho nezcizitelným atributem a je jedním z klíčových lidských práv. 28. Podle názoru vlády ze zásadního významu principu zákazu retroaktivity trestních norem vyplývá, že jej nelze v demokratické společnosti odstranit, a to ani za použití formálně demokratických prostředků. Česká republika je každopádně tímto principem vázána v oblasti mezinárodního práva. Z toho podle vlády vyplývá, že jakákoli politická aktivita usilující o zrušení tohoto principu musí být co nejdříve striktně zakázána nebo eliminována. Ani zásada svobody slova, která je základem demokracie, nemůže být uplatněna tam, kde je ohrožen ústavní pořádek země a kde její mezinárodní závazky neumožňují žádnou výjimku. Zájem na dodržování těch-


6

to závazků, jež vyjadřují nejvyšší hodnoty mezinárodního společenství, totiž převažuje nad zájmem politické strany vyvolat veřejnou debatu s cílem takový závazek odstranit. V situaci, kdy změna ústavního pořádku České republiky, kterou LS hodlala prosazovat, byla neslučitelná s evropským ideálem demokratické společnosti a s mezinárodněprávními závazky České republiky, dospěly vnitrostátní orgány k závěru, že zakladatelé této strany nemohou uplatňovat nárok na ochranu Úmluvy. 29. Vláda rovněž tvrdí, že napadené opatření bylo zcela přiměřené sledovanému cíli. Vzhledem k tomu, že odmítnutí registrace bylo založeno pouze na výše uvedeném programovém cíli LS, jeho účelem nebylo znemožnit stěžovateli výkon jeho sdružovacího práva en bloc a pro futuro. Pokud by stěžovatel od výše uvedeného cíle upustil, registraci strany by nic nebránilo a stěžovatel by se mohl podílet na politické soutěži. Naopak, jako zcela nepřiměřenou vláda vnímá tu alternativu, kdy by po vnitrostátních orgánech bylo požadováno, aby povolily vznik i takových politických stran, jejichž programové cíle směřují k odstranění podstatných náležitostí demokratické společnosti. Dle jejího mínění nelze orgánům státu bránit v tom, aby braly se vší vážností programové cíle, jež politická strana ve svých stanovách vyhlašuje, neboť požadovat po státu, aby setrvával v pasivním očekávání a naději, že strana po svém vzniku a uchopení moci nebude deklarované cíle naplňovat, by bylo zcela absurdní. 30. Vláda tedy tvrdí, že napadený zásah splňoval všechna kritéria artikulovaná v judikatuře. 31. Stěžovatel podotýká, že článek 11 je třeba chápat také z hlediska článku 10 a že výjimky upravené v jeho odstavci 2 vyžadují striktní výklad, který zužuje prostor pro volné uvážení státu. Stěžovatel s odkazem na rozsudek ve věci Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku (č. 46626/99, § 48, ESLP 2005-... (úryvky)) připomíná, že je nutné posoudit otázku, zda odmítnutí registrace strany odpovídalo „naléhavé společenské potřebě“. V tomto ohledu tvrdí, že v daném případě neexistovala žádná bezprostřední hrozba pro demokracii, a že tedy nebylo namístě uchylovat se k tak krajnímu opatření, jakým bylo zrušení LS ještě předtím, než vůbec mohla zahájit svou činnost. 32. Podle názoru stěžovatele tedy napadené opatření nebylo nezbytné v demokratické společnosti. Stěžovatel se naopak domnívá, že Česká republika bude demokratickou společností teprve tehdy, až vyhlásí a uplatní diskontinuitu s totalitními režimy, a zabrání tak jejich opětovnému ustavení. Vzhledem k tomu, že hlavní představitelé těchto režimů mají neomezenou moc nad trestními zákony, mohli by si kdykoli zajistit absolutní beztrestnost. 33. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením, že sporný cíl LS je vykládán jako úsilí o zavedení úplné retroaktivity. Podle jeho názoru z příslušné formulace jasně vyplývá, že cílem LS bylo zrušení kontinuity s totalitními režimy a návrh na zrušení „netrestnosti některých činů“. Stěžovatel připouští, že jedním z prostředků k naplnění těchto cílů by mohlo být, jak uvedl Nejvyšší soud, retroaktivní vyhlášení trestnosti některých činů, které totalitní stát za trestné nepovažoval. K tomuto bodu podotýká, že článek 7 odst. 2 Úmluvy ztělesňuje průlom do zásady zákazu retroaktivity trestního zákona, což vláda ve svém stanovisku zcela opominula. K tomu dodává, že jelikož taková výjimka není v českém právním systému obsažena, je pro politickou stranu legitimní usilovat o zakotvení takové výjimky do právních předpisů, čímž by se tyto předpisy staly slučitelnými s článkem 7 odst. 2. b) Hodnocení Soudu

34. Soud opakovaně potvrdil zásadní roli politických stran v demokratickém zřízení, kde požívají práv a svobod zaručených článkem 11 (a rovněž článkem 10) Úmluvy. Politické strany jsou totiž formou sdružení, která je zásadní pro správné fungování demokracie, neboť z jejich úlohy vyplývá možnost ovlivňovat režim země jako celku. Vzhledem k tomu, že se


7

podílejí na kolektivním výkonu práva na svobodu projevu, mohou se domáhat ochrany podle článků 10 a 11 Úmluvy, a to proto, že jakékoli opatření přijaté vůči nim se současně dotýká svobody sdružování, a potažmo i stavu demokracie v dané zemi (viz z mnoha jiných Spojená komunistická strana Turecka a ostatní proti Turecku, rozsudek ze dne 30. ledna 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, § 25, 42-43; Socialistická strana Turecka (STP) a ostatní proti Turecku, č. 26482/95, § 36, 12. listopad 2003; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, č. 46626/99, § 45, ESLP 2005-... (úryvky)). 35. Svoboda sdružování však není absolutní a je třeba připustit, že pokud nějaké sdružení svou činností nebo proklamovanými záměry výslovně nebo implicitně ve svém programu ohrožuje státní instituce nebo práva a svobody jiných, nezbavuje článek 11 státní orgány pravomoci tyto instituce nebo osoby chránit. Vyplývá to zároveň z ustanovení článku 11 odst. 2 a z pozitivních povinností, které státu ukládá článek 1 Úmluvy, tj. přiznávat práva a svobody každému, kdo podléhá jejich jurisdikci (Refah Partisi (Strana prosperity) a ostatní proti Turecku [velký senát], č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98, §§ 96-103, ESLP 2003II). Stát nicméně musí s touto pravomocí nakládat obezřetně, neboť výjimky z pravidla, pokud jde o svobodu sdružování, vyžadují striktní výklad, a pouze přesvědčivé a naléhavé důvody mohou omezení této svobody ospravedlnit. 36. Jak již Soud dříve uvedl, politická strana se může zasazovat o změnu určitého zákona či právního a ústavního pořádku dané země, jsou-li splněny následující dvě podmínky: i) prostředky zvolené k tomuto účelu jsou v každém ohledu legální a demokratické; ii) navrhovaná změna je sama o sobě slučitelná se základními demokratickými principy. Z toho nutně vyplývá, že politická strana, jejíž představitelé vyzývají k užití násilí, nebo navrhují politiku, která je v rozporu s jedním nebo s několika pravidly demokracie anebo která směřuje k destrukci demokracie a k porušování práv a svobod v demokracii zaručených, nemůže uplatňovat nárok na ochranu Úmluvy proti sankcím uplatněným na základě těchto důvodů (viz Yazar a ostatní proti Turecku, č. 22723/93, 22724/93 a 22725/93, § 49, ESLP 2002-II; Refah Partisi a ostatní, výše, § 98). 37. Pro zodpovězení otázky, zda odmítnutí registrace politické strany odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, musí Soud zejména zjistit: i) zda existují indicie o tom, že riziko ohrožení demokracie je dostatečně a přiměřeně blízké; ii) zda lze činy a projevy představitelů posuzované v rámci případu přičítat dané straně; iii) zda z činů a projevů přičítaných politické straně lze v jejich souhrnu jasně vyčíst model společnosti, který strana vytvořila a který prosazuje, a zda je tento model v protikladu s koncepcí „demokratické společnosti“. V celkovém posouzení těchto skutečností Soud rovněž zohlední historický kontext, ve kterém k odmítnutí registrace dané politické strany došlo (viz Refah Partisi a ostatní, výše, § 104; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu, výše, § 48). 38. Při provádění kontroly není úkolem Soudu nahrazovat vnitrostátní orgány, které se nacházejí v lepším postavení k rozhodování o legislativní politice a o jejím provádění než mezinárodní soud, nýbrž z hlediska článku 11 přezkoumat rozhodnutí, která tyto orgány vydaly na základě svého uvážení. Z toho nevyplývá, že se Soud musí omezit pouze na zkoumání otázky, zda žalovaný stát použil tyto pravomoci rozumně, v dobré víře a pečlivě; Soud rovněž musí sporný zásah posoudit v kontextu celého případu a určit, zda byl „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ a zda se důvody tohoto opatření uváděné vnitrostátními orgány jeví jako „relevantní a dostatečné“. Přitom se Soud musí ujistit, že vnitrostátní orgány použily právní normy, které jsou v souladu se zásadami zakotvenými v článku 11, a že tak navíc učinily na základě posouzení relevantních skutečností (viz obdobně Spojená komunistická strana Turecka a ostatní, viz výše § 46-47; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu, výše, § 49). 39. V daném případě vnitrostátní orgány sporná rozhodnutí výslovně odůvodnily potřebou bránit demokratické základy státu, potažmo práva jeho občanů. Soud musí nyní posou-


8

dit otázku, zda se lze domnívat, že odmítnutí registrace LS bylo v dané době motivováno „naléhavou společenskou potřebou“ s cílem dosáhnout legitimních cílů a zda toto rozhodnutí bylo daným cílům přiměřené. 40. Soud poznamenává, že v předmětných pasážích svých stanov představovala LS politický projekt usilující o zrušení právní kontinuity s totalitními režimy, a to za dodržení demokratických pravidel. Stěžovatel potvrzuje, že tohoto cíle mělo být dosaženo zrušením „netrestnosti některých činů“ spáchaných představiteli komunistického režimu, tj. zavedením nových trestních ustanovení, která by zpětně prohlásila za trestné některé činy, které za takové nebyly považovány totalitním režimem. Stěžovatel je názoru, že článek 7 odst. 2 Úmluvy takovou změnu právních předpisů umožňuje, a že taková změna tedy v žádném ohledu neporušuje demokratické principy. Přestože stěžovatel tento argument uvedl v ústavní stížnosti, kterou reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud se k němu nevyjádřil (viz §§ 4750 výše). 41. Soud připomíná, že z přípravných prací na Úmluvě vyplývá, že účelem článku 7 odst. 2 bylo zavést výjimku ze zásady nepřípustnosti zpětné účinnosti trestních norem, neboť „mohou nastat situace, kdy je zákonodárce nucen uchýlit se k retroaktivní trestní normě“. Tato úvaha se podle autorů Úmluvy týká jak válečných zločinů spáchaných během druhé světové války, tak i zločinů proti lidskosti. 42. Soudu nepřísluší vyjadřovat se k případným paralelám mezi událostmi, ke kterým došlo v Evropě v době druhé světové války, a událostmi z let 1948 až 1989 na území bývalého Československa. Soud je nicméně názoru, že daný případ je třeba posuzovat s přihlédnutím k jeho historickému a politickému kontextu. V tomto ohledu poznamenává, že po změně režimu v roce 1989 přijal český zákonodárce dva zákony (č. 480/1991 Sb. a č. 198/1993 Sb.), ve kterých se uvádí, že komunistický režim trvale a systematicky porušoval lidská práva, základní principy demokratického právního státu, mezinárodní dohody i své vlastní zákony a že pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny a perzekuovat své občany. Stěžovatel navíc před vnitrostátními soudy uvedl, že při retroaktivním zavádění nových trestných činů chce LS postupovat v souladu s demokratickými zásadami a v souladu s výjimkou upravenou v článku 7 odst. 2 Úmluvy (viz také Kolk a Kisliy proti Estonsku (rozh.), č. 23052/04, 17. leden 2006). Ostatně § 5 zákona č. 198/1993 Sb. stanoví, že do promlčecí doby trestných činů, které z politických důvodů nebyly potrestány, se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989. Vzhledem k věku případných pachatelů takových trestných činů se toto ustanovení podle názoru Soudu de facto rovná nepromlčitelnosti těchto činů, kterou chtěla LS prosazovat. 43. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze podle názoru Soudu tvrdit, že LS neměla v úmyslu prosazovat své cíle zákonnými a demokratickými prostředky, ani že by navrhovaná změna právních předpisů byla neslučitelná se základními demokratickými principy. 44. Nelze samozřejmě vyloučit, že politický program nějaké strany může zastírat cíle a záměry odlišné od těch, které veřejně hlásá. Pro více informací by bylo třeba porovnat obsah tohoto programu s činy a názory členů a představitelů dotyčné strany. V daném případě však program LS, tak jak ho upřesnil přípravný výbor v průběhu řízení před vnitrostátními orgány, ani nemohl být zpochybněn konkrétními činy, neboť vzhledem k odmítnutí registrace neměla strana možnost takové činy uskutečnit (viz obdobně Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu, výše, § 57). 45. Konečně je třeba poznamenat, že Soud již rozhodl, že zamítnutí návrhu na registraci je krajním opatřením, které se dá uplatnit pouze v nejzávažnějších případech (viz obdobně Socialistická strana a ostatní, viz výše, § 51). V daném případě se však odmítnutí registrace strany jeví ve vztahu ke sledovanému cíli jako nepřiměřené, a potažmo nikoli nezbytné v demokratické společnosti, neboť politický


9

projekt LS nezpochybňoval demokratický režim a nevyzýval k užití síly k realizaci politických cílů ani takové užití síly neospravedlňoval. 46. K porušení článku 11 Úmluvy tedy došlo.

II.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKŮ 6 A 13 ÚMLUVY

47. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na účinný právní prostředek nápravy. Domnívá se, že Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl na základě nesprávných důvodů a že měl vzít v potaz argument uplatněný na poli článku 7 odst. 2 Úmluvy. 48. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. 49. Soud zdůrazňuje, že tato námitka souvisí s námitkou posuzovanou výše, a musí tedy být rovněž prohlášena za přijatelnou. 50. Vzhledem k závěrům, ke kterým dospěl na poli článku 11, se Soud domnívá, že není nezbytné zabývat se touto námitkou odděleně (viz obdobně Tüm Haber Sen a Çınar proti Turecku, č. 28602/95, § 42, ESLP 2006-...).

III.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 10 ÚMLUVY

51. Stěžovatel na základě argumentů, které již uplatnil ve své námitce týkající se článku 11 Úmluvy, tvrdí, že vnitrostátní orgány porušily ustanovení článku 10 Úmluvy tím, že mu znemožnily svobodné šíření myšlenek obsažených v programu LS. 52. Soud shledal, že tato námitka souvisí s námitkami posuzovanými výše, a je tedy rovněž třeba ji prohlásit za přijatelnou. 53. Soud se nicméně domnívá, že se tato námitka vztahuje ke skutečnostem, které již byly zkoumány na poli článku 11, a že vzhledem ke konstatovanému porušení tohoto článku již nemusí rozhodovat odděleně o dodržení požadavků obsažených v článku 10.

IV.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 PROTOKOLU Č. 1

54. S odkazem na článek 3 Protokolu č. 1 stěžovatel rovněž tvrdí, že kvůli odmítnutí registrace LS nemohl za tuto stranu kandidovat ve volbách, ani ve volbách volit její kandidáty. 55. Soud shledává, že tato námitka souvisí s námitkami posuzovanými výše, a musí být proto rovněž prohlášena za přijatelnou. 56. Podle názoru Soudu je nemožnost volit a být volen, na niž stěžovatel poukazuje, vedlejším důsledkem odmítnutí registrace LS, které je porušením článku 11, jak bylo konstatováno výše. V důsledku toho není nutné se touto námitkou zabývat odděleně (viz obdobně Spojená komunistická strana Turecka a ostatní proti Turecku, výše § 64).

V.

K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY 57. Článek 41 Úmluvy stanoví: „Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“


10

A. Hmotná škoda 58. Stěžovatel požaduje částku 150 € z titulu náhrady materiální škody vzniklé zaplacením shodné částky za návrh na registraci LS a dále částku 10 000 €, která má odpovídat výši příspěvku, jenž by strana získala od státu v případě, že by ve volbách byla obdržela alespoň 3 % hlasů, a výši dalších příjmů, které by straně mohly plynout z její činnosti. 59. Vláda poznamenává, že poplatek za registraci ve výši 150 € je určen na pokrytí nákladů na zpracování návrhu a musí být uhrazen za každých okolností, ať již k registraci strany dojde či nikoli. Žádost o náhradu za státní příspěvek považuje vláda za velice spekulativní. 60. Soud poznamenává, že finanční škoda ve výši 150 € je spojena se zpracováním stěžovatelova návrhu, při němž vnitrostátní orgány porušily článek 11 Úmluvy. Soud na spravedlivém základě rozhoduje, že za daných okolností je třeba stěžovateli požadovanou částku přiznat. Soud se na druhou stranu domnívá, že nelze odhadovat počet hlasů, a potažmo výši státního příspěvku či jiných příjmů, které by LS mohla obdržet, kdyby jí byla činnost umožněna. V důsledku toho se stěžovateli přiznává z titulu náhrady materiální škody částka 150 €. B. Morální újma 61. Stěžovatel rovněž požaduje částku 10 000 € z titulu náhrady morální újmy, způsobené údajně skutečností, že prohlášením LS za stranu usilující o zrušení lidských práv, byla tato strana „postavena na roveň s fašisty a komunisty“, čímž byla otřesena stěžovatelova důvěra v existenci právního státu v České republice. 62. Vláda nesouhlasí s paralelou, kterou stěžovatel takto předestřel, a popírá, že by odmítnutí návrhu na registraci LS na něj mohlo mít takový dopad. 63. I kdyby stěžovatel, jakožto člen přípravného výboru LS, morální újmu utrpěl, Soud se domnívá, že závěr o porušení článku 11 Úmluvy představuje dostatečné zadostiučinění. C. Náklady řízení 64. Stěžovatel požaduje částku 5 000 € z titulu nákladů na právní zastupování před Ústavním soudem a před Soudem. 65. Vláda se domnívá, že tato částka je nepřiměřená, a připomíná, že ji stěžovatel nepodložil žádným dokladem. 66. Podle ustálené judikatury Soudu může být stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení pouze potud, pokud je prokázána jejich reálnost, nezbytnost a účelnost vynaložené částky. V daném případě, kdy stěžovatel nepopiratelně byl zastupován v řízení před Ústavním soudem i po celou dobu řízení před Soudem, avšak svoji žádost nepodložil žádným platebním dokladem, považuje Soud za rozumné přiznat mu částku ve výši 700 € z titulu náhrady všech nákladů na řízení. D. Úroky z prodlení 67. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.


11

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ 1.

prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.

rozhoduje, že došlo k porušení článku 11 Úmluvy;

3.

rozhoduje, že není třeba posuzovat odděleně námitky týkající se článků 6, 10 a 13 Úmluvy a článku 3 Protokolu č. 1;

4.

rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy představuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovateli vznikla;

5.

rozhoduje, a) že žalovaný stát má stěžovateli uhradit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, částku 150 € (sto padesát eur) z titulu náhrady materiální škody a částku 700 € (sedm set eur) z titulu náhrady nákladů řízení, které se převedou na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni úhrady, a dále případnou částku daně; b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do okamžiku zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

6.

zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 7. prosince 2006 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu. Claudia WESTERDIEK tajemnice

Peer LORENZEN předseda

RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA PÁTÁ SEKCE

Recommend Documents