RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA DRUHÁ SEKCE ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI

RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA DRUHÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI stížnosti č. 40226/98 podané Margitou ČERVEŇÁKOVOU a ostatními proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 27. srpna 2002 v senátu ve složení: p. J.-P. COSTA, předseda senátu, p. Gaukur JÖRUNDSSON, p. C. BÎRSAN, p. K. JUNGWIERT, p. V. BUTKEVYCH, paní W. THOMASSEN, p. M. UGREKHELIDZE , soudci, a paní S. DOLLÉ, tajemnice sekce, na základě výše uvedené stížnosti podané Evropské komisi pro lidská práva dne 3. března 1998, se zřetelem ke článku 5 odst. 2 Protokolu č. 11 k Úmluvě, jímž byla na Soud přenesena příslušnost k projednání stížnosti, po stanovisku žalované vlády a stanovisku stěžovatelů předloženého v odpověď na stanovisko vlády, vynesl po projednání následující rozhodnutí:

—————————————————————————————— Český překlad tohoto rozhodnutí není překladem oficiálním. Korektura překladu byla provedena dne 20. srpna 2003.

ROZHODNUTÍ ČERVEŇÁKOVÁ A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

1

SKUTKOVÝ STAV Stěžovatelé, Margita Červeňáková, narozená v roce 1934, Gejza Červeňák, narozený v roce 1934, Aranka Horváthová, narozená v roce 1952, Ondrej Červeňák, narozený v roce 1966, Iveta Červeňáková, narozená v roce 1967, a Peter Mirga, narozený v roce 1953, všichni bytem v Ústí nad Labem – Předlicích, jsou českými státními občany. Před Soudem jsou zastupováni JUDr. K. Veselou-Samkovou, advokátkou v Praze. A. Okolnosti případu Na základě vyjádření stran lze skutkový stav případu shrnout následovně. Stěžovatelé se do České republiky přistěhovali jakožto slovenští občané v letech 1988 – 1990 a usadili se v Ústí nad Labem. Dne 12. prosince 1990 Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – město („úřad městského obvodu“) přidělil prvním dvěma stěžovatelům, kteří jsou manželé, byt čtvrté kategorie nacházející se v ulici Marxově 187/24, v němž se ubytovali se svými třemi dětmi. Vzhledem ke zdravotně závadnému stavu tohoto bytu podepsali dne 3. června 1992 nájemní smlouvu na dobu určitou, která měla vypršet dne 30. června 1993, a týkala se jiného bytu nacházejícího se v ulici Beneše Lounského 106/5. Dne 15. května 1991 tentýž úřad přidělil čtvrtému ze stěžovatelů, synu dvou prvních stěžovatelů, a jeho ženě, páté stěžovatelce, byt čtvrté kategorie nacházející se v ulici Řeháčkově 159/8, v němž se ubytovali se svými třemi dětmi. Dne 18. listopadu 1991 Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – Předlice přidělil třetí stěžovatelce, družce druhého syna prvních dvou stěžovatelů, byt druhé kategorie nacházející se v ulici Marxově 214/54. Stěžovatelka tento byt sdílela se svým druhem, svými dvěma dětmi a čtyřmi vnuky. Dne 1. června 1992 úřad městského obvodu přidělil šestému stěžovateli, druhu dcery prvních dvou stěžovatelů, byt druhé kategorie v ulici Marxově 214/54. Téhož dne šestý stěžovatel podepsal nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Svůj byt sdílel s dvanácti osobami, členy své rodiny, a to se třemi dospělými osobami a devíti nezletilými dětmi. Všechny tyto byty byly původně neobyvatelnými prostory a stěžovatelům byly přiděleny na základě § 19bb zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle tohoto ustanovení mohly být prostory sloužící k jiným účelům než k bydlení nebo prostory nezpůsobilé k bydlení přiděleny uchazečům „mimo pořadník“ za předpokladu, že se tito zavázali, že v nich na vlastní náklady provedou nezbytné úpravy. Pokud by tento závazek byl splněn, uchazeči by byl takový byt přidělen, přičemž příslušný orgán by jeho žádost považoval za přednostní ve vztahu k žádostem evidovaným v pořadníku. Po vydání rozhodnutí o přidělení bytu a po jeho kolaudaci mohl žadatel podepsat nájemní smlouvu. Naproti tomu nedodržení povinnosti provést nezbytné úpravy znamenalo porušení smlouvy a následné přidělení prostor jiné osobě. Stěžovatelé ještě předtím, než jim byly předmětné byty přiděleny, uzavřeli se správci domů dohody, v nichž se zavázali, že je učiní obyvatelnými svépomocí a na své vlastní


2

náklady. Dle názoru vlády byly tyto prostory stěžovatelům přiděleny „přednostně“ z důvodu nedostatku bytů a tito následně své závazky nedodrželi. Stěžovatelé naopak zdůrazňují, že byty jim byly přiděleny, protože dohody dodrželi, provedli nezbytné úpravy prostor a platili nájemné. Tyto byty se navíc nacházely na předměstí, které bylo v sedmdesátých letech určeno k demolici z důvodu katastrofálního technického stavu a špatného stavu životního prostředí. Neobývané domy v této čtvrti však odstraněny nebyly, ale zůstaly ve vlastnictví města. Jelikož se uchazeči zapsaní v pořadníku odmítali usadit v bytech nacházejících se v této čtvrti, byly tyto byty přiděleny „mimo pořadník“ Romům, jejichž požadavky byly nižší. Tato transakce orgánům umožnila dostát svým povinnostem vlastníka a obejít povinnost uloženou v § 161 odst. 1 občanského zákoníku v tehdejším znění, podle něhož byli vlastníci a správci bytů povinni uvést je do stavu způsobilého k bydlení. Vláda rovněž tvrdí, že pouze první dva stěžovatelé a šestý stěžovatel podepsali řádnou nájemní smlouvu s jasně vymezenými podmínkami, čímž se stali oprávněnými k užívání bytů. Stěžovatelé toto odmítají a tvrdí, že individuální správní rozhodnutí, jimiž byly v roce 1991 přiděleny byty (po nezbytných úpravách) třetí stěžovatelce a čtvrtému a pátému stěžovateli, jsou dostatečnými právními tituly vzhledem ke skutečnosti, že nájemní smlouva byla zavedena až novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1992, přičemž písemná forma nájemní smlouvy se stala povinnou až od roku 1994. Tato novela mimo jiné stanovila, že právo užívat byt získaný na základě předchozích zákonů se přeměňuje s účinností od 1. ledna 1992 na nájemní právo. I. Vystěhování stěžovatelů Dne 1. ledna 1993, ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky na dva různé samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku, nabyl účinnosti zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání českého státního občanství. Tímto se slovenští občané stali cizinci. Zákon jim ovšem do 30. června 1994 umožňoval nabytí českého občanství volbou. Stěžovatelé (kromě třetí stěžovatelky, která se narodila jako česká občanka) takto nabyli české občanství v březnu a červnu 1994. Stěžovatelé tvrdí, že od počátku roku 1993 je navštěvovali policisté a úřední osoby a oznamovali jim, že Česká a Slovenská Federativní Republika se rozdělila na dva různé státy a že se musejí přestěhovat na Slovensko. Dne 24. února 1993, tedy ještě dlouhou dobu před uplynutím lhůty stanovené pro volbu českého občanství, Městská policie Ústí nad Labem, podřízená místním orgánům, obsadila byty stěžovatelů a s pomocí Obvodního úřadu Ústí nad Labem 1 vyklidila věci, které se v nich nacházely; ty byly vyloženy na ulici. Stěžovatelům bylo oznámeno, že vzhledem k rozdělení federace mají povinnost se vrátit na Slovensko, kde získají byty, práci a sociální podporu. V domnění, že nemají jiné volby, opustili stěžovatelé své byty, byli vyprovozeni na nádraží a vypraveni na Slovensko, přičemž jejich osobní věci byly uloženy v nákladním vagónu. Náklady na přestěhování zaplatil Magistrát města Ústí nad Labem. Podle správních úřadů přestěhování stěžovatelů proběhlo v souladu s usnesením č. 326/1992 rady města Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 1992, kterým rada města provedla městskou vyhlášku č. 22/1992 týkající se bezpečnosti a veřejného pořádku. Tato vyhláška byla dne 5. dubna 1994 zrušena Ústavním soudem jako neústavní.


3

Vláda tvrdí, že ve dnech 11. a 12. února 1993 se první stěžovatelka obrátila na městskou policii a zažádala o pomoc při přestěhování své rodiny na Slovensko, jakož i o finanční pomoc na pokrytí cestovních nákladů. Jejich rozhodnutí o opuštění České republiky měla vysvětlit strachem z jiné cikánské rodiny K. a žádost o pomoc zdůvodnit nedostatkem finančních prostředků a fyzickým stavem rodinných příslušníků. Policie poté sepsala úřední zápisy následujícího znění. Úřední zápis ze dne 11. února 1993 zněl: „Dnes, [první stěžovatelka], narozená dne 1. 3. 1934, bytem v ulici Beneše Lounského 5, Ústí nad Labem, se dostavila k městské policii, aby se obeznámila s možností přestěhovat se na Slovensko, a dále zažádala, zda by městská policie mohla jí a její rodině poskytnout pomoc při přestěhování. Žádala o pomoc při přestěhování nábytku a dále o finanční prostředky na zaplacení cesty. Dne 12. února 1993 se dostaví k městské policii, aby oznámila své rozhodnutí.“

Úřední zápis ze dne 12. února 1993 zněl: „Dnes, [první stěžovatelka], narozená dne 1. 3. 1934, bytem v ulici Beneše Lounského 5, Ústí nad Labem, se dostavila k městské policii, aby zažádala o pomoc při přestěhování své rodiny a svých blízkých na Slovensko. Policii požádala o poskytnutí pomoci při přestěhování nábytku z toho důvodu, že většina mužských příslušníků její rodiny je v invalidním důchodu. Městská policie jí přislíbila svou pomoc. [Stěžovatelka] ještě oznámí datum přestěhování.“

Vláda rovněž uvádí, že dne 23. února 1993 čtyři stěžovatelé zažádali o vyškrtnutí ze seznamu nezaměstnaných a že pět nezletilých dětí stěžovatelů ve škole oznámilo svůj návrat na Slovensko, což by dokazovalo jejich úmysl odejít. Městské orgány poté souhlasily s poskytnutím pomoci stěžovatelům při jejich stěhování. Stěžovatelé tedy sebrali veškeré své movité věci a předali klíče, což by dosvědčovalo jejich vůli definitivně opustit město. Stěžovatelé odjeli vlakem, na hranici prošli celní kontrolou a nakonec dorazili do cíle, do Chminianských Jakubovan – Prešova. Stěžovatelé důrazně odmítají výklad skutkových okolností podaný vládou. Tvrdí, že české orgáney nežádali o přestěhování či o jakoukoli pomoc a pochybují o pravosti zápisů zmíněných vládou, které jsou podepsány pouze policisty. Dle jejich názoru navíc pomoc při stěhování není součástí zákonných úkolů policie. Stěžovatelé dále uvádějí, že s rodinou K. udržovali dobré vztahy. Co se týče jejich vyškrtnutí ze seznamu nezaměstnaných, nejenže o ně nepožádali, ale navíc většina z nich ani nebyla v tomto seznamu vedena, neboť byli buď důchodci, nebo na mateřské dovolené. Pouze šestý stěžovatel mohl žádat o vyškrtnutí, tuto skutečnost ovšem sám popírá. Co se týče pěti školou povinných dětí, zaprvé jejich totožnost není vymezena určitým způsobem a zadruhé, kdyby svůj odchod oznámily – což je velmi pochybné –, nebyla by tato skutečnost z právního hlediska relevantní, neboť školní docházka je v České republice povinná a rodičům přísluší odhlašovat děti ze školy a činit oznámení, kde budou pokračovat ve školní docházce. Konečně, právě policisté požádali stěžovatele o vrácení klíčů a dekretů o přidělení bytů a sestavili seznamy osob, které se měly odstěhovat, jakož i seznamy jejich movitých věcí. Tyto seznamy byly nalezeny v archívech policie s poznámkou o tom, že klíče a dekrety byly předány orgánům města. Podle jednoho z policistů byla celní kontrola provedena ještě na nádraží a jízdenky byly předány průvodčímu. Po příjezdu stěžovatelů na Slovensko místní správní orgány, které na jejich přestěhování nebyly upozorněny, jim oznámily, že jim nemůže být přiznána žádná sociální


4

pomoc z toho důvodu, že v místě nemají trvalý pobyt; tento jim byl totiž odmítnut. Starosta Chminianských Jakubovan o tom vydal následující osvědčení: „Obecní úřad v Chminianských Jakubovanech, okres Prešov, tímto osvědčuje, že v obci nejsou k dispozici ani byty, ani jiné možnosti ubytování. Není zde rovněž žádná pracovní příležitost pro naše romské občany ani pro rodinu Červeňákových, kteří přicestovali z České republiky. Městská rada ani občané obce nesouhlasí s jejich přihlášením k trvalému pobytu v obci. Toto osvědčení se vydává na žádost Gejzy Červeňáka, narozeného dne 21. ledna 1934, pro úřední účely.“

Z tohoto důvodu museli stěžovatelé po jeden měsíc pobývat v prostorách prešovského nádraží a prodat své osobní věci, aby měli z čeho žít. V dubnu 1993 se vrátili do Ústí nad Labem. Po návratu nalezli stěžovatelé své byty uzamčené a zapečetěné. Úřad městského obvodu však odmítl jejich žádost o odemčení bytů i poskytnutí jakékoli pomoci, a to přesto, že všichni stěžovatelé zde měli trvalý pobyt. Následně se usadili v městském parku a poté v garáži, kde přebývali v nevhodných životních podmínkách až do listopadu 1993. Během celého tohoto období nemohli platit pojistné na sociální zabezpečení (odtud jejich současný dluh vůči orgánům spravujícím pojištění) a sociální dávky jim byly odmítnuty. Jejich situace byla předmětem velkého zájmu médií, která publikovala mnoho článků v jejich neprospěch. Vláda v této souvislosti poznamenává, že v dubnu 1993 stěžovatelé zažádali o poskytnutí sociálních dávek, které jim odbor sociálních věcí městského úřadu přiznal spolu s poukázkami potravinové pomoci. Rovněž bylo zajištěno vyplácení důchodů. Podle vlády se stěžovatelé nechali znovu zapsat do seznamu nezaměstnaných a byla jim vyplácena podpora v nezaměstnanosti, děti byly umístěny do mateřské školy s plně hrazeným ubytováním a stravováním. Vláda znovu uvádí, že pouze první dva stěžovatelé a šestý stěžovatel měli právo vrátit se do svých bývalých bytů na základě nájemních smluv uzavřených před svým odchodem. Všechny bývalé byty stěžovatelů se navíc nacházely v příliš zdevastovaném a zdravotně závadném stavu, než aby mohly být využívány k bydlení, a bylo třeba provést jejich komplexní rekonstrukci. Z tohoto důvodu stěžovatelé podali dne 28. dubna 1993 žádosti o nové byty, v nichž všichni uvedli, že mají bydliště u blízké osoby. Nehledě na skutečnost, že stěžovatelé podali žaloby k okresnímu soudu na určení nájemního práva ke svým bývalým bytům, se orgány snažily situaci urychleně řešit. A tak byly všem stěžovatelům přiděleny náhradní byty. Podle stěžovatelů sociální dávky, na něž měli nárok, jim byly přiznány až v srpnu 1993 po intervenci jedné doktorandky, která jim pomohla a podala svědectví o jejich obtížných životních podmínkách a o tom, že jim české orgány odmítly poskytnout pomoc. Děti stěžovatelů byly umístěny do mateřské školy až po přestěhování stěžovatelů do garáže, a to z toho důvodu, že jejich rodiče neměli dostatek prostředků k zajištění jejich potřeb. Stěžovatelé rovněž odmítají jakoukoli odpovědnost za zdevastovaný stav svých bývalých bytů, které byly opraveny na jejich náklady. Co se týče bydliště, které uvedli v žádostech o byt, jednalo se vždy o tutéž adresu a tutéž osobu, a to o dceru čtvrtého stěžovatele, která svůj jednopokojový byt sdílela se svými pěti dětmi. Dne 8. srpna 1993 požádala advokátka stěžovatelů úřad městského obvodu o zpřístupnění bytů, k nimž měli stěžovatelé stále nájemní právo. Jelikož v zákonné lhůtě neobdržela žádnou odpověď, podala dne 30. září 1993 stížnost s návrhem na přezkoumání


5

věci k magistrátu, jakožto nadřízenému orgánu. Magistrát souhlasil se stanoviskem advokátky a ke zjednání nápravy této situace dal starosta obvodu stěžovatelům v listopadu 1993 k dispozici dům nacházející se v ulici Beneše Lounského 5, kde jim byly přiděleny náhradní byty, k nimž uzavřeli nájemní smlouvy na dobu určitou. Ačkoli tímto došlo k vyřešení kritické situace stěžovatelů, tito se domnívají, že jejich ubytování v jednom domě vedlo ke zhoršení jejich rodinných vztahů. Kromě toho kategorie a velikost některých z těchto bytů neodpovídaly kategorii a velikosti jejich bývalých bytů. Od té doby stěžovatelé nepřestávají tvrdit, že orgány města Ústí nad Labem jednaly v rozporu se zákonem, když je přinutily opustit jejich bývalé byty, neboť k datu jejich odchodu, 24. února 1993, byli všichni řádnými nájemníky na základě dekretů o přidělení bytu nebo na základě nájemních smluv; tato skutečnost se potvrdila v řízeních o žalobách podaných proti stěžovatelům pro neplacení nájmu během doby, kdy byli nuceni pobývat v městském parku. Navíc se stěžovatelé cítí zkráceni na svých právech, neboť tím, že byli shromážděni v jednom domě, se vytvořilo umělé ghetto, čímž došlo ke zhoršování jejich rodinných vztahů, což způsobilo rozvod čtvrtého stěžovatele a páté stěžovatelky. Stěžovatelé se rovněž staví proti nájemním smlouvám uzavřeným na dobu určitou „až do skončení řízení“, jelikož toto ustanovení je v rozporu s požadavkem na určitost smlouvy, neboť nájemní smlouva může být podle nich uzavřena buď na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou s uvedením přesného data. Stěžovatelé uvádějí, že je podepsali pod nátlakem úřadů, jež se vyhnuly kontaktu s jejich advokátkou. Pouze šestý stěžovatel podepsal v roce 1997 smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem byl vyhovující byt. II. Občanskoprávní řízení o nájemních právech stěžovatelů Dne 19. května 1993 advokátka stěžovatelů podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem žalobu proti Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem 1 na určení nájemního práva stěžovatelů k jejich bývalým bytům a na vydání předběžného opatření k jejich zpřístupnění. Dne 11. října 1993 ji okresní soud vyzval, aby upřesnila okolnosti, za kterých stěžovatelé opustili své byty. Dne 5. listopadu 1993 advokátka oznámila soudu, že všechny relevantní doklady byly zajištěny a uloženy u městské policie. Dne 25. března 1994 advokátka požádala soud o informace ohledně postupu řízení. Jelikož neobdržela žádnou odpověď, podala dne 28. června 1994 stížnost k předsedovi soudu proti průtahům v řízení. Dne 15. července 1994 předseda soudu vysvětlil délku řízení „objektivními důvody“. O rok později, dne 18. července 1995, advokátka podala k předsedovi téhož soudu novou stížnost na průtahy v řízení. Dne 21. srpna 1995 předseda soudu konstatoval, že průtahy byly způsobeny zejména pracovním zatížením soudu a že dotyčný soudce byl upozorněn na naléhavost věci. Dne 6. října 1995 advokátka podala k předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem (krajský soud) stížnost na průtahy v řízení. Dne 30. října 1995 předseda soudu konstatoval, že okresní soud nesplnil jeho pokyn k přijetí rozhodnutí, zejména k vydání předběžného opatření. Dne 3. ledna 1996 stěžovatelé podali prostřednictvím své advokátky ústavní stížnost, v níž si stěžovali na délku jejich občanskoprávního řízení a tedy na porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina) a článku 6 odst. 1 Úmluvy.


6

Dne 9. ledna 1996 okresní soud odmítl návrh na vydání předběžného opatření s tím, že žaloba stěžovatelů byla namířena proti Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem 1, jenž na rozdíl od města nemá právní subjektivitu. Krajský soud a Ústavní soud toto rozhodnutí potvrdily ve dnech 28. února 1996 a 31. října 1996 s tím, že okresní soud postupoval v souladu se zákonem a že nedošlo k porušení žádného práva stěžovatelů. V době, kdy již stěžovatelé obývali náhradní byty, nepodávali už další návrh na vydání předběžného opatření, ale nadále žádali okresní soud o projednání své občanskoprávní žaloby podané dne 19. května 1993. Dne 5. listopadu 1996 Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces vedený v přiměřené lhůtě, které je zaručeno v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a nařídil okresnímu soudu, aby zjednal nápravu průtahů v řízení a aby bezodkladně pokračoval v řízení ve věci. Dne 4. prosince 1996 okresní soud vyzval advokátku stěžovatelů, aby upřesnila žalovanou stranu, která by měla způsobilost být účastníkem řízení, a aby uhradila soudní poplatek. Dne 12. prosince 1996 advokátka žalobu upřesnila tím, že ji namířila proti magistrátu, a požádala soud o tlumočení řízení do romského jazyka. Dne 30. ledna 1997 se konalo první jednání v řízení o určení nájemního práva. Okresní soud provedl výslech první stěžovatelky a listinné důkazy, poté vyzval advokátku, aby předložila jména svědků, kteří měli být vyslechnuti při dalším jednání. Dne 10. února 1997 advokátka stěžovatelů změnila žalobní návrh a okresnímu soudu navrhla, aby žalované straně nařídil podepsat se stěžovateli nájemní smlouvy na dobu neurčitou i k jiným náhradním bytům – za předpokladu, že budou mít odlišné adresy – s ohledem na to, že magistrát mezitím prodal domy, v nichž se nacházely jejich bývalé byty, a že tyto byty již obývali noví nájemníci. Obě strany posléze předložily soudu seznam listinných důkazů a svědků určených k výslechu. Dne 29. dubna 1997 advokátka stěžovatelů žádala bezúspěšně soud o sdělení možného data dalšího jednání. Dne 20. června 1997 se obrátila na předsedu soudu, který jí dne 2. července 1997 odpověděl, že předsedkyně dotyčného senátu bude v řízení pokračovat po skončení své dovolené. Stěžovatelé se s touto odpovědí nespokojili a dne 21. července 1997 podali stížnost k Ústavnímu soudu, v níž poukazovali na nepřiměřenou délku řízení. Dne 15. srpna 1997 okresní soud vyzval stěžovatele k upřesnění změny žaloby a dne 4. září 1997 se konalo druhé jednání. Během tohoto jednání advokátka stěžovatelů soudu bezúspěšně navrhovala, aby ze soudní síně vyloučil tisk, neboť charakter zpráv publikovaných v médiích podle ní ukázal, že informace pocházely ze spisu předloženého soudu, čímž byla způsobena újma jejím klientům. Dne 24. září 1997 Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 21. července 1997 s tím, že průtahy nebyly takové míry, která by odůvodňovala porušení základních práv, neboť se mezitím dne 4. září 1997 konalo před okresním soudem jednání a další jednání bylo nařízeno na 6. listopadu 1997. Dne 13. října 1997 advokátka stěžovatelů obdržela oznámení o odročení jednání, které se mělo konat dne 6. listopadu 1997, a to bez uvedení zvláštních důvodů. Následujícího dne se dotázala soudu na důvod tohoto odročení, ale neobdržela žádnou odpověď.


7

Dne 15. ledna 1998 okresní soud konal další jednání. Advokátka stěžovatelů vyzvala předsedkyni senátu, aby jí vysvětlila důvod odročení jednání, které se mělo původně konat dne 6. listopadu 1997. Dozvěděla se, že se předsedkyně účastnila soudcovské stáže. Podle informací advokátky se jednalo o fakultativní stáž. Navrhla tedy vyloučení předsedkyně senátu; to bylo krajským soudem zamítnuto dne 25. února 1998. Dne 10. března 1998 okresní soud opětovně vyzval advokátku, aby opravila svou žalobu změněnou dne 11. února 1997, a nařídil stěžovatelům, aby uhradili soudní poplatek. Advokátka se proti tomuto rozhodnutí odvolala a požádala o osvobození stěžovatelů od soudních poplatků. Její žádosti okresní soud dne 24. dubna 1998 vyhověl. Co se týče formálních vad žaloby, na něž upozornila vláda, advokátka je vysvětluje nejasnou koncepcí zákona o obcích, podle níž je magistrát jediným subjektem práv a může delegovat některé své pravomoci – jako správu bytů a nájemní smlouvy – na obvody, které však právní subjektivitu nemají. Proto stěžovatelé namířili svou žalobu zároveň proti magistrátu i proti úřadu městského obvodu. Jelikož soud tuto občanskoprávní žalobu odmítl, advokátka ji změnila tak, že ji namířila pouze proti magistrátu. Zároveň upřesnila, že předmětem žaloby je určení existence nájemního práva stěžovatelů k jejich bývalým bytům k 24. únoru 1993. Dne 14. května 1998, při čtvrtém jednání před okresním soudem, advokátka vzala zpět změnu své žaloby týkající se nájemních smluv k případným náhradním bytům, neboť ji soud požádal o konkrétní adresy, které však nemohla mít k dispozici. Podle stěžovatelů jim soud neposkytl účinnou pomoc, když žalovanou stranu nepožádal o seznam disponibilních bytů. Stěžovatelé tedy byli povinni trvat na své původní žalobě a domáhat se přístupu do svých bývalých bytů. Na závěr pátého jednání konaného dne 25. června 1998 okresní soud vynesl rozsudek, v němž uvedl, že první dva stěžovatelé mají přístup ke svému bývalému bytu – aniž by však určil, zda jsou stále jeho řádnými nájemníky –, a nařídil městu, aby s nimi uzavřelo nájemní smlouvu na dobu neurčitou – aniž by však stanovil, že tato povinnost vyplývá z jejich předchozího nájemního práva. V případě ostatních stěžovatelů soud žalobu odmítl nebo vydání rozhodnutí odložil. Z rozsudku rovněž plyne, že správní úřady popíraly nucený odchod stěžovatelů dne 24. února 1993 a tvrdily, že stěžovatelé z vlastní vůle opustili své byty a přestěhovali se na Slovensko, přičemž správní úřady jim pouze poskytly pomoc. Soud shledal za uspokojené potřeby bydlení stěžovatelů, a proto v případě jejich žaloby nebyl dán „naléhavý právní zájem“. Dne 14. července 1998 stěžovatelé podali odvolání ke krajskému soudu, jenž dne 9. září 1998 vyzval jejich advokátku, aby v patnáctidenní lhůtě upřesnila obsah odvolání. Advokátka tak učinila dne 21. září 1998, přičemž specifikovala, že se jedná o určení nájemního práva stěžovatelů k jejich bývalým bytům a o uzavření nájemních smluv na dobu neurčitou. Krajský soud stanovil datum jednání na 24. listopadu 1998. Dne 13. října 1998 advokátka požádala soud, aby toto jednání odložil na pozdější datum z důvodu, že nastoupila osmý měsíc rizikového těhotenství a že v listopadu 1998 bude na mateřské dovolené.


8

Krajský soud odmítl žádost advokátky vzhledem k tomu, že se může nechat zastoupit náhradníkem. Dne 17. listopadu 1998 advokátka oznámila soudu, že se jí nepodařilo obstarat si náhradníka – neboť daný případ je dosti komplexní a zpolitizovaný – a že její zdravotní stav jí neumožňuje účastnit se jednání. Dodala, že od února 1999 bude znovu schopna zajišťovat obhajobu stěžovatelů. Dne 23. listopadu 1998 jí krajský soud oznámil, že jednání se bude konat v předpokládaný den nehledě na její absenci. Rozsudkem ze dne 24. listopadu 1998 krajský soud odmítl odvolání týkající se prvních dvou stěžovatelů s tím, že okresní soud již jejich návrhu vyhověl. Dále krajský soud změnil zbývající část rozsudku ze dne 25. června 1998 a vrátil věc okresnímu soudu, aby vyřešil situaci s novými vlastníky sporných bytů. Krajský soud se však nevyslovil k otázce porušení práv stěžovatelů zaručených Listinou a Úmluvou, kterou advokátka uplatnila v odvolání. Dne 12. března 1999 stěžovatelé podali ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto rozsudku s tím, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, protože krajský soud je zbavil práva na řádnou obhajobu v soudním jednání konaném dne 24. listopadu 1998. Dne 7. května 1999 okresní soud, jemuž byla věc vrácena, vyzval stěžovatele, aby upřesnili jména nových vlastníků některých ze sporných domů, kteří se jejich nabytím stali žalovanou stranou vedle Magistrátu Ústí nad Labem. Advokátka stěžovatelů se domnívala, že přísluší soudu, aby tuto skutečnost automaticky zvážil, a proto navrhla vyloučení předsedkyně senátu Z. B.; tento návrh byl zamítnut krajským soudem dne 23. května 1999. Dne 12. září 1999 advokátka sdělila okresnímu soudu jména nových vlastníků. Bylo však příliš pozdě k jejich předvolání na jednání konané dne 16. září 1999, jež se tedy konalo v jejich nepřítomnosti. Další jednání bylo stanoveno na 9. prosince 1999, při němž bylo konstatováno přestěhování prvních dvou stěžovatelů na Slovensko. Další jednání, při němž bylo vyslechnuto několik osob, se konalo dne 18. května 2000. Toto jednání bylo odročeno na 22. června 2000 a posléze na neurčito, neboť Ústavní soud si mezitím vyžádal spis k případu. Dne 5. září 2000 Ústavní soud vyhověl čtvrté ústavní stížnosti stěžovatelů podané dne 12. března 1999 a zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 24. listopadu 1998. Dne 17. října 2000 krajský soud přezkoumal odvolání stěžovatelů bez jednání, avšak dospěl k témuž závěru, přičemž odmítl odvolání v části týkající se prvních dvou stěžovatelů, potvrdil částečné zastavení řízení a změnil zbývající část rozsudku vydaného v prvním stupni. Dne 20. prosince 2000 stěžovatelé zažádali Ministerstvo spravedlnosti o zahájení kárného řízení proti soudci krajského soudu, který rozhodoval v jejich věci; jejich návrh však byl odložen. Dne 13. dubna 2001 advokátka stěžovatelů znovu upřesnila na výzvu soudu ze dne 12. března 2001 žalobní návrh a změnila jej s ohledem na přestěhování prvních dvou stěžovatelů na Slovensko. Dne 26. dubna 2001 okresní soud vydal rozsudek, jímž zamítl žalobu stěžovatelů. Dne 22. června 2001 stěžovatelé podali odvolání ke krajskému soudu.


9

Dne 28. srpna 2001 je krajský soud vyzval, aby vysvětlili, z jakého důvodu se odvolali proti částečnému zastavení řízení, o něž sami žádali. Dne 14. září 2001 advokátka stěžovatelů upřesnila, že navrhovali změnu žaloby a nikoli zastavení řízení. Ještě jednou požádala o vyloučení soudce J. N. na základě § 14 odst. 1 občanského soudního řádu. Dne 19. února 2002 Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudce J. N. nebude vyloučen z projednávání věci, neboť o jeho nestrannosti nebylo pochyb. Dne 9. dubna 2002 soudce J. N. vyzval advokátku k upřesnění současného bydliště stěžovatelů, aby bylo možné je předvolat k jednání. Dne 10. dubna 2002 advokátka této výzvě vyhověla a navrhla výslech svědka, který měl být donucen k odchodu na Slovensko (do Michalovců) za týchž podmínek jako její klienti. Dne 6. května 2002 advokátka stěžovatelů podala další stížnost k Ústavnímu soudu namířenou proti rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto vyloučení soudce J. N. a které bylo vydáno vrchním soudem dne 19. února 2002. Ve své ústavní stížnosti tvrdila, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy z toho důvodu, že věc stěžovatelů nebyla projednána před nestranným soudem. Dne 27. června 2002 krajský soud zamítl odvolání stěžovatelů podané proti rozsudku ze dne 26. dubna 2001. Stěžovatelé se tedy připravují k podání ústavní stížnosti. III. Navazující řízení a) Dne 2. ledna 1996 stěžovatelé podali trestní oznámení proti starostovi a úředníkům úřadu obvodu města, jakož i proti všem městským policistům, kteří se podíleli na jejich vystěhování z bytů dne 24. února 1993. Dne 28. listopadu 1996 bylo vyšetřování zastaveno z toho důvodu, že nebylo prokázáno spáchání oznámených trestných činů. b) Dne 2. ledna 1996 podali stěžovatelé ke krajskému soudu žalobu na ochranu osobnosti namířenou proti magistrátu s tím, že jeho jednáním došlo k porušení jejich občanských a lidských práv zaručených Listinou a Úmluvou. Žádali o omluvu a o spravedlivé zadostiučinění. Jelikož krajský soud zůstal po dlouhou dobu nečinný, advokátka stěžovatelů navrhla, aby soudci tohoto soudu byli vyloučeni a aby byla věc projednána jiným soudem. Její návrh byl zamítnut vrchním soudem dne 26. listopadu 1999. První jednání před krajským soudem bylo stanoveno až na 10. ledna 2000. Během následujícího jednání konaného dne 31. srpna 2001 bylo řízení přerušeno až do skončení řízení o nájemním právu. Dne 14. září 2001 advokátka oznámila soudci krajského soudu, že dle tvrzení jejích klientů nebyli jediní, kdo byl donuceni odejít na Slovensko; další cikánské rodiny byly vypraveny týmž vlakem do Michalovců. Advokátka vyjádřila svůj záměr nalézt tyto osoby a navrhnout jejich předvolání, což také učinila dne 8. listopadu 2001. c) Ve dnech 28. února a 1. března 1994 okresní soud vydal platební rozkazy na základě žaloby podané správou bytového fondu namířené proti druhému, čtvrtému a šestému stěžovateli z důvodu nezaplacení nájmů za prosinec 1992 (v případě šestého stěžovatele za


10

září 1992) a za období od ledna do října 1993. Stěžovatelé tvrdí, že tyto rozkazy jim byly předány bez jakékoli informace o jejich obsahu a aniž by jejich advokátka mohla zasáhnout. Znovu uvádějí, že během předmětného období neměli přístup do svých bytů, jejichž byli řádnými nájemníky. Dodávají, že podle § 710 a 711 občanského zákoníka může nájemní právo zaniknout pouze písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo výpovědí s přivolením soudu. Dne 30. července 1996 stěžovatelé podali žádost o obnovu řízení týkajícího se nezaplacení nájemného. Dne 30. dubna 2001 byla žádost druhého stěžovatele v této věci zamítnuta. d) U okresního soudu bylo zahájeno řízení o rozvod manželství mezi čtvrtým stěžovatelem a pátou stěžovatelkou. Podle nich došlo ke zhoršení jejich vztahu po vypuzení na Slovensko a v kritické situaci nastalé po návratu. Dne 29. září 1997 okresní soud rozhodl o rozvedení jejich manželství. Mezitím však nadále sdíleli tentýž byt, jelikož jim nezbývala jiná možnost. Později uzavřeli nový sňatek a přijali příjmení Jaslo a Jaslová. B. Relevantní vnitrostátní právo Ústava České republiky Podle článku 99 se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Článek 104 odst. 3 stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Listina základních práv a svobod Podle článku 38 odst. 2 má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích Podle § 14 odst. 1 do samostatné působnosti obce patří zejména hospodaření s majetkem obce, vydávání obecně závazných vyhlášek ve věcech patřících do samostatné působnosti, úkoly v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví a kultury, s výjimkou výkonu státní správy, a místní záležitosti veřejného pořádku a zřizování městské policie, s výjimkou rozhodování o přestupcích. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky Ustanovení § 7 se vztahuje na nabývání občanství naturalizací. Podle jeho prvního odstavce lze občanství České republiky na žádost udělit každé fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let, b) prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu nebo že nabytím občanství České republiky pozbude dosavadní cizí státní občanství, nejde-li


11

o bezdomovce, c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin a d) prokáže znalost českého jazyka. Ustanovení § 18 představuje jedno ze zvláštních ustanovení vztahujících se na české občanství v důsledku rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. Tento paragraf se konkrétně týká volby státního občanství. Stanoví, že každý občan Slovenské republiky si může zvolit občanství České republiky prohlášením učiněným nejpozději do 30. června 1994, a) má-li nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky alespoň po dobu dvou let, b) předloží-li doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky s výjimkou případů, kdy prokáže, že požádal o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky a jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, a současně před okresním úřadem prohlásí, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky; tento doklad se nepožaduje, jestliže volbou občanství České republiky dojde automaticky k pozbytí občanství Slovenské republiky, c) nebyl-li v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Podle odstavce 5 fyzická osoba činí prohlášení u okresního úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu, popřípadě podle místa svého posledního trvalého pobytu na území České republiky, v cizině před zastupitelským nebo konzulárním úřadem České republiky. Zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky Ustanovení § 7 stanoví, že cizinec je oprávněn pobývat trvale na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Toto povolení k pobytu lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území České republiky, v jiných humanitárních případech, nebo pokud to je odůvodněno zahraničně politickým zájmem České republiky. Podle § 16 cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území České republiky, může být vyhoštěn. O vyhoštění rozhoduje Ministerstvo vnitra, které též zabezpečí realizaci vyhoštění. Zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty Ustanovení § 18 je prvním ustanovením tohoto zákona týkajícím se přidělování bytů a obzvláště přidělování bytů podle pořadníku. Tento paragraf stanoví, že místní národní výbor přiděluje byty uchazečům zapsaným do pořadníku podle pořadí uchazečů, přihlížeje k tomu, aby byt byl počtem i rozměry místností vzhledem k počtu příslušníků uchazečovy domácnosti i vzhledem k místním poměrům přiměřený uchazečově potřebě. Ustanovení § 19 se vztahuje na přidělování bytů mimo pořadník. Podle tohoto ustanovení může místní národní výbor přidělit byt uchazeči, který není zapsán do pořadníku, pokud se uchazeč mimo jiné zaváže, že na vlastní náklady provede stavební úpravy a zajistí kolaudaci prostor sloužících k jiným účelům než k bydlení. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) Podle § 11 má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.


12

Ustanovení § 13 odst. 1 stanoví, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Ustanovení § 161, účinné do 31. prosince 1991, stanovilo, že organizace je povinna zajistit uživateli plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu. Zejména je povinna odevzdat mu byt ve stavu způsobilém řádnému užívání, v tomto stavu jej udržovat a podle možnosti i zlepšovat, provádět řádnou údržbu domu a jeho zařízení a zajišťovat i řádné plnění služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu. Co se týče zániku nájmu, § 710 odst. 1 a 2 stanoví, že nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. V případě, že nájem bytu byl sjednán na určitou dobu, skončí také uplynutím této doby. Podle § 711 odst. 1 pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu z důvodů zde uvedených. Ustanovení § 871 odst. 1 zejména stanoví, že právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných prostor a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Podle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Podle odstavce 2 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) Podle § 14 odst. 1 jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI 1. S poukazem na článek 3 Úmluvy si stěžovatelé stěžují na tvrdost, s jakou policie obsadila jejich bydliště a jakou je donutila k odchodu na Slovensko. Uvádějí, že jejich odjezd navazoval na přijetí zákona o nabývání a pozbývání českého státního občanství, který měl dopad na celou romskou komunitu usazenou v České republice. Argumentují, že ponižující


13

zacházení, jemuž byli vystaveni po svém návratu, u nich vyvolalo psychické následky, a tvrdí, že jejich situace se zhoršila kvůli medializaci jejich případu a kvůli četným agresím ze strany členů hnutí skinheads. 2. Stěžovatelé namítají pod zorným úhlem článku 6 odst. 1 Úmluvy, že jim nebyl zaručen spravedlivý proces v přiměřené lhůtě. Uvádějí, že (i) jejich žádost o povolení přístupu do bytů ze dne 8. srpna 1993 byla projednána až v říjnu 1993 a že náhradní byty jim byly přiděleny až v listopadu 1993; (ii) jejich občanskoprávní žaloba na určení nájemního práva je stále projednávána před národními soudy; (iii) jejich návrh na vydání předběžného opatření ze dne 21. května 1993 byl přezkoumán až dne 9. ledna 1996; (iv) jejich trestní oznámení bylo odmítnuto, neboť policie vzala v úvahu pouze prohlášení osob, proti nimž bylo oznámení namířeno, a (v) jejich žaloba na ochranu osobnosti je od ledna 1996 stále projednávána před krajským soudem. Rovněž si stěžují, že krajský soud porušil jejich právo na účinnou obhajobu tím, že odmítl odročit jednání dne 24. listopadu 1998, ačkoli byl dán závažný důvod pro odročení – zdravotní stav advokátky stěžovatelů. V této souvislosti také uvádějí, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy ve spojení se všemi již uvedenými ustanoveními, a dále konkrétně, že jejich ústavní stížnost proti průtahům v řízení nebyla dle jejich názoru v praxi účinná. 3. S poukazem na článek 8 Úmluvy stěžovatelé tvrdí, že jejich kritická situace měla dopady na jejich soukromý a rodinný život a rovněž na život jejich dětí, které po určitou dobu nemohly pokračovat ve školní docházce. Podmínky, v nichž byli nuceni žít, narušily jejich zdravotní stav. Rovněž uvádějí, že obsazení jejich bytů městskou policií znamenalo zásah do jejich práva na respektování obydlí. 4. Stěžovatelé si dále stěžují na porušení svého vlastnického práva, neboť byty, z nichž byli vypuzeni, byly zrenovované na jejich náklady. Rovněž tvrdí, že byli nuceni prodat své osobní věci, aby mohli na Slovensku přežít, a že platební rozkazy, které proti nim byly vydány, se vztahovaly na nezaplacení nájemného v bytech, do nichž neměli přístup. V tomto ohledu poukazují na článek 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. 5. S poukazem na článek 2 odst. 1 a 3 Protokolu č. 4 stěžovatelé tvrdí, že v okamžiku, kdy k předmětným skutečnostem došlo, měli trvalý pobyt v České republice, a proto byl jejich pobyt oprávněný, a že každý má právo pobývat v České republice, pokud je majitelem dokladů totožnosti. Tvrdí, že české orgány nikdy nezpochybnily platnost jejich průkazů totožnosti a nikdy proti nim nezahájily řízení o vyhoštění pro neplatnost těchto průkazů. 6. Konečně, s poukazem na článek 3 odst. 1 a článek 4 Protokolu č. 4 stěžovatelé poukazují na své „vyhoštění“ a tvrdí, že se stali českými státními občany navzdory přijetí zákona o nabývání a pozbývání českého státního občanství a judikatuře příslušných národních soudů. Dle jejich názoru je tento zákon v rozporu se článkem 12 odst. 2 Ústavy České republiky, podle nějž nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. S ohledem na skutečnost, že nebylo zahájeno žádné řízení o vyhoštění, si rovněž stěžují na porušení článku 1 Protokolu č. 7 upravujícího procesní záruky v případě vyhoštění. 7. Ve spojení se všemi výše uvedenými články se stěžovatelé nakonec dovolávají článku 14 Úmluvy. Dle jejich názoru se stali obětí diskriminace při výkonu svých výše zmíněných práv z toho důvodu, že jsou cikánského původu.


14

PRÁVNÍ POSOUZENÍ I. Předběžné námitky vlády Vláda vznáší dvě námitky nepřijatelnosti založené zaprvé na podobnosti této stížnosti se stížností dříve projednávanou Komisí a zadruhé na nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy. Co se týče první námitky, vláda poznamenává, že dne 24. října 1995 stěžovatelé podali k bývalé Komisi stížnost (zaregistrovanou pod číslem 29008/95), která byla totožná s předmětnou věcí a která byla odmítnuta dne 28. února 1996 pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Tvrdí, že tato stížnost neobsahuje žádnou novou relevantní informaci jak z hlediska obsahu, tak z hlediska vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Soud v prvé řadě poznamenává, že předchozí stížnost nebyla podána týmž okruhem stěžovatelů a že odkazovala pouze na články 6 a 8 Úmluvy. V této době se věc nacházela teprve před okresním soudem, aniž se konalo jediné jednání. Komise odmítla část stížnosti opírající se o článek 6 Úmluvy a týkající se nepřiměřené délky soudního řízení o nájemním právu, a to pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, neboť stěžovatelé nepodali ústavní stížnost. Část stížnosti týkající se tvrzeného porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života byla rovněž odmítnuta pro nevyčerpání právních prostředků nápravy, a to z toho důvodu, že soudní řízení ještě neskončilo. Mezitím stěžovatelé podali bezúspěšně několik opravných prostředků a Soud se domnívá, že okolnosti prvního případu se podstatně změnily od podání první stížnosti a zaslouží si nové přezkoumání. Ve světle těchto úvah se Soud domnívá, že první námitce vlády nelze vyhovět. Vláda dále tvrdí, že stěžovatelé nevyčerpali všechny dostupné a účinné vnitrostátní prostředky nápravy k obraně svých práv zaručených Úmluvou. Namítá zejména, že stěžovatelé nepředložili vnitrostátním soudům některé z námitek, které nyní činí před Soudem. Co se týče části stížnosti týkající se nepřiměřené délky soudního řízení o nájemním právu, pouze období do 24. září 1997 bylo předmětem vnitrostátních právních prostředků nápravy včetně ústavní stížnosti. Podle názoru vlády stěžovatelé mohli rovněž podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o zastavení trestního řízení. Stěžovatelé popírají argumenty vlády a tvrdí, že veškeré námitky uvedli během závěrečné řeči před okresním soudem dne 25. června 1998, jakož i ve svém odvolání podaném ke krajskému soudu. Žádný ze soudů se však k těmto tvrzením nevyjádřil. Vzhledem k nepřiměřené délce zahájených řízení a ke skutečnosti, že doposud nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, se domnívají, že nejsou s to vyčerpat veškeré vnitrostátní prostředky nápravy. Před Ústavním soudem si tedy mohli stěžovat pouze na průtahy řízení, což učinili dvakrát. Co se týče ústavní stížnosti proti zastavení trestního řízení, stěžovatelé uvádějí, že podle zákona o Ústavním soudu a podle jeho judikatury by taková ústavní stížnost byla prohlášena za nepřijatelnou. Soud poznamenává, že dle českého právního řádu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od pravomocného rozhodnutí nebo od okamžiku, kdy k porušení daného práva došlo, a to po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků.


15

V daném případě Soud shledává, že stěžovatelé tento prostředek nápravy nemohli využít vzhledem k tomu, že řízení zahájená před národními soudy stále probíhají a tudíž stěžovatelé nemohli dosáhnout vydání pravomocného rozhodnutí, které by mohlo být ústavní stížností napadeno. Je pravdou, že se případně mohli obrátit na Ústavní soud v šedesátidenní lhůtě od svého nuceného odchodu na Slovensko. Soud však tuto hypotézu považuje za dosti vykonstruovanou z toho důvodu, že někteří ze stěžovatelů jsou analfabety a že před Ústavním soudem je právní zastoupení povinné, přičemž advokátka se obhajoby ujala až v květnu 1993. Stěžovatelé se navíc do České republiky vrátili až v dubnu 1993, tedy po uplynutí šedesátidenní lhůty. Soud z tohoto dovodil, že námitce vlády ohledně nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy nemůže být vyhověno a že je vhodné přezkoumat odůvodněnost stížnosti. II. Odůvodněnost stížnosti 1. Stěžovatelé si v prvé řadě stěžují na skutečnost, že byli podrobeni nelidskému a ponižujícímu zacházení, které je zakázáno v článku 3 Úmluvy, jež zní: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

Vláda se domnívá, že tvrzení stěžovatelů nejsou nijak podložená. Podle vlády místní orgány a městská policie zasáhly na žádost stěžovatelů a s cílem pomoci jim při přestěhování. Následně nemohly stěžovatelům po návratu do České republiky povolit přístup do jejich bývalých bytů, neboť tyto byly značně zdevastované. Stěžovatelé odmítají argumenty vlády. Tvrdí, že od počátku popírali, že měli v úmyslu vrátit se na Slovensko a že žádali orgány o pomoc. Naopak chování úřadů u nich mělo vyvolat pocit ponížení, frustrace, beznaděje a bezmoci, které byly dále prohloubeny medializací jejich případu a útoky skinheadů. Rovněž poukazují na nepříznivé životní podmínky, když byli nuceni pobývat ve veřejném parku a v garáži poté, co úřady odmítly zabývat se jejich věcí. Soud se domnívá, že tato část stížnosti vyvolává závažné skutkové a právní otázky, které nemohou být vyřešeny v tomto stadiu projednávání stížnosti a které vyžadují přezkoumání ve věci samé; z toho plyne, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný jiný důvod nepřijatelnosti nebyl zjištěn. 2. Stěžovatelé poukazují také na porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a jejich obydlí, které je zaručeno článkem 8 Úmluvy, jež stanoví: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Z týchž důvodů jako v případě části stížnosti opírající se o článek 3 Úmluvy vláda dovodila, že článek 8 Úmluvy nelze použít, a popírá jakýkoli zásah orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života stěžovatelů.


16

Stěžovatelé naproti tomu tvrdí, že došlo k naprostému zničení jejich soukromí a k narušení jejich rodinných vztahů tím, že byli nuceni opustit své byty a žít postupně ve veřejném parku, v garáži a v jednom domě, který považují za „umělé ghetto“. Z tohoto důvodu se zhoršilo zdraví všech členů rodiny a dětem bylo znemožněno plnit školní docházku. Soud se domnívá, že tato část stížnosti vyvolává závažné skutkové a právní otázky, které nemohou být vyřešeny v tomto stadiu projednávání stížnosti a které vyžadují přezkoumání ve věci samé; z toho plyne, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný jiný důvod nepřijatelnosti nebyl zjištěn. 3. Stěžovatelé dále namítají s poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy, že jim nebyl zaručen spravedlivý proces vedený v přiměřené lhůtě. Ustanovení článku 6 Úmluvy zaručuje jmenovitě právo každého: „na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (…) a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

Stěžovatelé rovněž v této souvislosti uvádějí, že neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, a to obecně, a dále konkrétně proti nepřiměřené délce řízení, jak zaručuje článek 13 Úmluvy, který zní: „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

3.1. Stěžovatelé si v prvé řadě stěžují na to, že jejich žádost o zpřístupnění bytů, která byla podána úřadu městského obvodu v srpnu 1993, byla zkoumána až v říjnu 1993 a že rovněž jejich návrh na vydání předběžného opatření ze dne 21. května 1993 byl projednán okresním soudem až 9. ledna 1996 a definitivně až Ústavním soudem dne 31. října 1996. Soudu však nenáleží vyjadřovat se k otázce, zda skutečnosti tvrzené stěžovateli představují náznak porušení tohoto ustanovení. Článek 35 Úmluvy předpokládá, že individuální stížnost se podává ve lhůtě šesti měsíců ode dne vydání konečného vnitrostátního rozhodnutí. Soud poznamenává, že stěžovatelé podali svou stížnost k bývalé Komisi teprve 3. března 1998, tedy téměř dva roky poté, co Ústavní soud vydal své rozhodnutí. Z toho plyne, že tato část stížnosti byla podána opožděně a je třeba ji odmítnout v souladu se článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy. 3.2. Stěžovatelé si také stěžují na to, že soudní řízení o určení nájemního práva k jejich bývalým bytům a přístupu do těchto bytů není spravedlivé a nerespektuje požadavek přiměřené délky. 3.2.1. Soud v prvé řadě poznamenává, že předmětné řízení stále probíhá. Soud tudíž konstatuje, že část stížnosti týkající se nespravedlivosti tohoto řízení je podaná předčasně, jelikož vnitrostátní právní prostředky nápravy nebyly vyčerpány, jak to požaduje článek 35 odst. 1 Úmluvy. Z toho plyne, že tuto část stížnosti je třeba odmítnout v souladu se článkem 35 odst. 1 Úmluvy.


17

3.2.2. Co se týče délky předmětného řízení, Soud poznamenává, že stěžovatelé se na soud prvního stupně obrátili dne 21. května 1993. Dne 25. června 1998 soud vydal rozhodnutí poté, co konal pět jednání ve dnech 30. ledna a 4. září 1997, 15. ledna, 14. května a 25. června 1998. Dne 24. listopadu 1998 krajský soud tento rozsudek částečně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu, který vydal nový rozsudek dne 26. dubna 2001. Dne 22. června 2001 stěžovatelé podali odvolání proti tomuto rozsudku, které bylo krajským soudem zamítnuto dne 27. června 2002. Proto se stěžovatelé chystají k podání ústavní stížnosti. Řízení tedy po devíti letech stále ještě neskončilo. Vláda se domnívá, že případ je složitý a že řízení musí být rozděleno do tří samostatných částí: a) první období od 21. května 1993 (podání občanskoprávní žaloby u okresního soudu) do 5. listopadu 1996 (rozhodnutí Ústavního soudu o průtazích); toto období bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti podané dne 3. ledna 1996. Tento soud dospěl k názoru, že došlo k porušení práva na přiměřenou lhůtu řízení a nařídil okresnímu soudu, aby v řízení bezodkladně pokračoval; b) období od 5. listopadu 1996 do 24. září 1997 (odmítnutí druhé ústavní stížnosti týkající se taktéž porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy); toto období bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti podané dne 21. července 1997. Ústavní soud shledal, že v občanskoprávním řízení nedošlo k průtahům, které by odůvodňovaly nové konstatování o porušení práva zaručeného článkem 6 Úmluvy; c) co se týče období od 24. září 1997 do měsíce října 1999 (datum podání písemného stanoviska vlády), během něhož okresní soud vydal své rozhodnutí ze dne 25. června 1998, tedy devatenáct měsíců po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 1996, stěžovatelé podali odvolání a řízení v říjnu 1999 stále ještě probíhalo (a doposud stále probíhá). Vláda popírá neodůvodněné průtahy v řízení a tvrdí, že soudy se věcí konstantně zabývaly a že průtahy byly často zaviněny chováním stěžovatelů. Tito nepodávali dostatečně rychlé odpovědi na výzvy soudu o upřesnění žalované strany a jejich žaloby, mnohokrát měněné, vykazovaly vady. Využitím svého práva na kontrolu řízení, jako je návrh na vyloučení soudce, taktéž způsobili prodloužení délky řízení. Co se týče třetího období, stěžovatelé navíc nevyčerpali všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, když se opomněli obrátit na Ústavní soud. Stěžovatelé tvrdí, že vzhledem k délce řízení a postupnému vývoji případu se věc stala složitější a že byli nuceni měnit žalobní návrh. Co se týče nepřesného označení žalované strany, bylo nejprve způsobeno nepochopitelnou koncepcí právní způsobilosti městských úřadů v českém právu (viz výše, bod II) a poté tím, že Magistrát Ústí nad Labem prodal soukromým osobám některé z domů, v nichž se nacházely sporné byty, což způsobilo částečnou změnu žalované strany. Jelikož magistrát tento prodej okamžitě neoznámil soudu, byly průtahy v řízení zapříčiněny právě magistrátem. Ve světle kritérií vyvozených ze své judikatury ohledně „přiměřené lhůty“ a vzhledem k souhrnu všech údajů, které má k dispozici, se Soud domnívá, že tato část stížnosti musí být předmětem přezkoumání ve věci samé.


18

3.3. Stěžovatelé rovněž namítají nepřiměřenou délku řízení na ochranu osobnosti zahájeného dne 2. ledna 1996 a přerušeného dne 31. srpna 2001 krajským soudem s cílem vyčkat na výsledek řízení o nájemním právu. Ve světle kritérií vyvozených ze své judikatury ohledně „přiměřené lhůty“ a vzhledem k souhrnu všech údajů, které má k dispozici, se Soud domnívá, že tato část stížnosti musí být předmětem přezkoumání ve věci samé. 3.4. Stěžovatelé dále poukazují na to, že odvolací soud porušil jejich právo na účinnou obhajobu tím, že odmítl odročit jednání konané dne 24. listopadu 1998, ačkoli důvod žádosti o toto odročení – zdravotní stav advokátky stěžovatelů – byl závažný. Dne 12. března 1999 byla tato námitka předložena Ústavnímu soudu, jenž dne 5. září 2000 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek vydaný dne 24. listopadu 1998. Soud se proto domnívá, že se stěžovatelé již v této věci domohli nápravy na vnitrostátní úrovni a nemohou tedy tvrdit, že došlo k porušení jejich práva zaručeného článkem 6 Úmluvy, jak to požaduje její článek 34. Z toho plyne, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a je třeba ji odmítnout v souladu se článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy. 3.5. Pátá námitka vznesená v rámci článku 6 odst. 1 Úmluvy se týká odmítnutí trestního oznámení podaného stěžovateli proti vnitrostátním orgánům podílejícím se na jejich převozu na Slovensko. Soud připomíná ustálenou judikaturu orgánů Úmluvy, podle níž ani článek 6 odst. 1 ani článek 13 Úmluvy nezahrnují právo zahájit trestní řízení proti třetí osobě nebo právo, aby trestní řízení skončilo odsouzením (viz rozhodnutí ve věci Danini proti Itálii, stížnost č. 22998/93, rozhodnutí Komise ze dne 14. října 1996, Rozhodnutí a zprávy 87, str. 24). Z toho plyne, že tato část stížnosti je neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a je třeba ji odmítnout v souladu se článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy. 3.6. Stěžovatelé odkazují na článek 13 Úmluvy ve spojení se všemi ostatními zmíněnými ustanoveními, aniž by uvedli přesné důvody, pročež Soud poznamenává, že v tomto ohledu své námitky nijak nedoložili. Proto se Soud domnívá, že není dán důvod pro oddělené přezkoumání těchto námitek. Jinak je tomu u námitky stěžovatelů vznesené v konkrétních souvislostech. Stěžovatelé tvrdí s poukazem na článek 13 Úmluvy, že v českém právním řádu existuje pouze jediný prostředek nápravy, jímž lze před vnitrostátním soudem uplatňovat otázku nepřiměřené délky řízení, a tím je ústavní stížnost, a že právě ústavní stížnost se v daném případě ukázala jako neúčinná. Vláda ve svém doplňujícím stanovisku uvádí, že pokud se účastníci řízení domnívají, že toto řízení trpí průtahy, za něž je odpovědný soud, mohou podat stížnost k předsedovi tohoto soudu. Předseda soudu je podle zákona č. 436/1991 Sb. o státní správě soudů povinen stížnost přezkoumat a případně přijmout opatření k zabezpečení plynulého průběhu řízení. Způsob, jakým předseda stížnost vyřídí, lze podrobit přezkumu Ministerstvem spravedlnosti. Stěžovatelé mají rovněž možnost obrátit se na Ústavní soud, který může dotčenému soudu nařídit, aby zanechal průtahů a bezodkladně věc vyřídil, což také učinil ve svém rozhodnutí v dané věci ze dne 5. listopadu 1996.


19

Vláda také tvrdí, že podle konkrétních okolností každého případu lze průtahy v řízení považovat za „nesprávný úřední postup“ ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, který nahradil předchozí zákon č. 58/1969 Sb. Dojde-li k takovým průtahům, mohou strany uplatnit své nároky na základě tohoto zákona v občanskoprávním řízení. Vláda se proto domnívá, že ve vnitrostátním právu existují dostatečně účinné prostředky k napravení průtahů v řízení. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že využili veškeré možné vnitrostátní prostředky nápravy k zajištění dodržování svých práv. Zdůrazňují, že jejich ústavní stížnost byla prvním prostředkem tohoto typu vůbec, jemuž Ústavní soud vyhověl. Vzhledem ke všem argumentům stran se Soud domnívá, že tato část stížnosti vyvolává závažné skutkové a právní otázky, které nemohou být vyřešeny v tomto stadiu projednávání stížnosti a které vyžadují přezkoumání ve věci samé; z toho plyne, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný jiný důvod nepřijatelnosti nebyl zjištěn. 4. Stěžovatelé dále tvrdí, že došlo k porušení jejich práva na ochranu majetku, které je zaručeno článkem 1 Protokolu č. 1, jež zní: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. (…)“

Stěžovatelé namítají, že na vlastní náklady zrekonstruovali byty, které museli následně opustit, a že byli nuceni prodat své osobní věci, aby přežili na Slovensku. Tvrdí, že platební rozkazy, které proti nim byly vydány z důvodu nezaplacení nájemného, se týkaly období, kdy jim byl zakázán přístup do jejich bytů. Soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatelé při podpisu dohod o přidělení neobyvatelných prostor souhlasili s nutností jejich rekonstrukce na vlastní náklady při vědomí, že se jedná o majetek města a že žádný zákon jim neumožňuje získat následně náhradu. Soud se rovněž domnívá, že v míře, v jaké stěžovatelé utrpěli škody, mohli podat občanskoprávní žalobu na náhradu škody k národním soudům. Podmínka vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy proto nebyla v daném případě splněna. Z toho plyne, že tuto část stížnosti je nutno odmítnout podle článku 35 odst. 1 a 4 Úmluvy. 5. Stěžovatelé dále tvrdí, že jejich převozem na Slovensko došlo k porušení článku 2 Protokolu č. 4. Uvádějí, že byl mimo jiné porušen článek 3 odst. 1 téhož Protokolu anebo, pro případ, že by Soud neakceptoval jejich hypotézu, podle níž je jejich postavení totožné s postavením státních občanů – vzhledem ke zvláštní situaci po rozdělení federace, která byla popsána ve shrnutí faktů –, porušení jeho článku 4, k čemuž dodávají, že úřady porušily záruky obsažené v článku 1 Protokolu č. 7. Relevantní část článku 2 Protokolu č. 4 zní: „1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu. (…)


20

3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. (…)“

Podle článku 3 odst. 1 téhož Protokolu: „Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním příslušníkem.“

Článek 4 Protokolu č. 4 zní: „Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

Článek 1 Protokolu č. 7 stanoví: „1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b) dát přezkoumat svůj případ; a c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.“

5.1. Co se týče části stížnosti opírající se o článek 2 Protokolu č. 4, vláda ji považuje za nepodloženou a trvá na dobrovolném přestěhování stěžovatelů. Podle názoru vlády se stěžovatelé z vlastní vůle rozhodli usadit se na Slovensku a následně se vrátit zpět do České republiky, aniž by jim v tom úřady bránily. Žádné opatření nebylo přijato k omezení jejich svobody pohybu a pobytu na území České republiky. Stěžovatelé v této souvislosti uplatňují, že si zvolili trvalý pobyt v Ústí nad Labem a jsou držiteli platných průkazů totožnosti a cestovních dokladů, což dokazuje oprávněnost jejich pobytu na území České republiky. Jejich vynuceným a českými úřady zorganizovaným odchodem tak došlo k porušení jejich práva na svobodu pohybu. 5.2. Co se týče článku 3 odst. 1 Protokolu č. 4, vláda v prvé řadě vznáší námitku neslučitelnosti ratione materiae se článkem 3 odst. 1 z toho důvodu, že toto ustanovení nelze v případě stěžovatelů použít, s výjimkou třetí stěžovatelky, jelikož v dané době byli cizími státními příslušníky. Vláda nicméně tvrdí, že praxe českých orgánů sociálního zabezpečení byla taková, že se nečinilo rozdílu mezi slovenskými a českými státními příslušníky. Vláda rovněž poznamenává, že české úřady nezahájily žádné řízení na určení neoprávněnosti pobytu stěžovatelů v České republice a nevydaly žádné rozhodnutí, které by nařizovalo vyhoštění stěžovatelů. Soud poznamenává, že tytéž skutečnosti, předložené stěžovateli, již byly předmětem přezkumu ve světle článků 3 a 8 Úmluvy, které jsou s ohledem na charakter stížnosti a situaci stěžovatelů nejvhodnějšími ustanoveními k přezkoumání tvrzení stěžovatelů. 6. Na posledním místě stěžovatelé uvádějí, že ke skutečnostem, které jsou předmětem jejich stížnosti, by nedošlo, kdyby nebyli cikánského původu. V tom spatřují diskriminační rozdíly v zacházení, které jsou zakázány výše uvedeným článkem 14 Úmluvy. Dle jejich názoru místní úřady měly v úmyslu donutit k odchodu celou romskou menšinu, a proto Magistrát Ústí nad Labem zaplatil náklady spojené s přepravou. Takto bylo na Slovensko převezeno několik rodin, avšak pouze rodin cikánského původu, přičemž otázka jejich státního občanství nebyla vůbec významná.


21

6.1. Soud připomíná, že článek 14 Úmluvy doplňuje jiná normativní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů a neexistuje samostatně, neboť se dotýká pouze „výkonu práv a svobod“, které tato ustanovení zaručují (viz rozsudek Van Ralte proti Nizozemsku ze dne 21. února 1997, Sbírka 1997-I, str. 184, § 33). Jak již Soud shledal výše, části stížnosti opírající se o článek 6 odst. 1 – kromě těch, které se dotýkají nepřiměřené délky obou soudních řízení – a o článek 1 Protokolu č. 1 však narážejí na nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy a na nedodržení šestiměsíční lhůty, na zjevnou neopodstatněnost či na neslučitelnost s ustanoveními Úmluvy (viz předcházející body) ve smyslu článku 35 odst. 1 a 3. Z toho plyne, že tuto část stížnosti je třeba odmítnout podle článku 35 odst. 4 Úmluvy. 6.2. Naproti tomu, s ohledem na své závěry ohledně článků 3 a 6 odst. 1 (části stížnosti týkající se délky obou soudních řízení), článků 8 a 13 Úmluvy se Soud domnívá, že článek 14 Úmluvy se použije ve spojení s těmito ustanoveními, pokud se jedná o části stížnosti, které je možné obhájit; vláda nepodala žádné objektivní a racionální odůvodnění takového rozdílu v zacházení a tvrdí, že české úřady nezacházejí s občany rozdílně podle příslušnosti k nějakému etniku a že stěžovatelé nebyli podrobeni žádné diskriminaci při výkonu svých práv. Soud se proto domnívá, že tato část stížnosti vyvolává závažné skutkové a právní otázky, které nemohou být vyřešeny v tomto stadiu projednávání stížnosti a které vyžadují přezkoumání ve věci samé; z toho plyne, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný jiný důvod nepřijatelnosti nebyl zjištěn. Z těchto důvodů Soud jednomyslně: prohlašuje bez zkoumání merita věci za přijatelné ty části stížnosti stěžovatelů, jež se opírají o články 3, 8 a 13 Úmluvy a o článek 6 odst. 1 Úmluvy, co se týče délky soudního řízení o nájemním právu stěžovatelů a délky řízení na ochranu osobnosti, které byly uplatněny zvlášť i ve spojení se článkem 14 Úmluvy; prohlašuje stížnost v ostatních částech za nepřijatelnou.

S. DOLLÉ tajemnice

J.-P. COSTA předseda

RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA DRUHÁ SEKCE ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI

Recommend Documents