R. L. Atkinsonová a kol.: Psychologie; Victoria Publishing, Praha 1995

R. L. Atkinsonová a kol.: Psychologie; Victoria Publishing, Praha 1995 část 1/2 (str. 1-75) 1. Úvod - Metoda učení PQRST Přístup ke studiu QPRST se skládá z pěti etap. Etapy P a T se týkají kapitoly jako celku, prostřední etapy QRS se týkají každého hlavního oddílu kapitoly. Etapa P (preview - přehled) - nejdůležitější je pozorné přečtení souhrnu na konci každé kapitoly, úvaha o něm - etapa P poskytne přehled hlavních témat a jejich uspořádání Etapa Q (question - otázka) - přečíst názvy oddílu a pododdílů, potom převést názvy témat do otázek, na které chceme při čtení textu nalézt odpověď Etapa R (read - čtení) - přečíst hlavní oddíl, pokusit se nalézt odpověď na otázky z etapy Q - najít souvislosti mezi novou a již nastudovanou látkou - označit slova nebo slovní spojení, max. 10-15% textu, ale až po přečtení celého oddílu, kdy lze posoudit, které myšlenky jsou nejdůležitější Etapa S (self-recitation - opakování) - po přečtení oddílu odříkat zpaměti hlavní myšlenky, nejlépe nahlas, vlastními slovy - zkontrolovat, zda je vše správné a úplné Etapa T (test) - přezkoušení z celé látky po přečtení kapitoly - prohlédnou vlastní poznámky, vybavit z paměti hlavní myšlenky - znovu přečíst stručný souhrn na konci kapitoly Nejdůležitější části, které se nesmí opomenout, jsou odříkání látky a čtení souhrnu jako úvodu ke každé kapitole. 2. Předmět psychologie - vědecké studium chování a duševní činnosti modelové příklady: 1. život s rozděleným mozkem Normálně jsou mozkové hemisféry spojeny svazkem neuronálních vláken (corpus callosum). Při léčbě epilepsie jsou někdy tato vlákna uměle přerušena. To se projeví při pokusech - pravá hemisféra ovládá levou polovinu těla, pokud má osoba říct, co dělá levá ruka (na kterou nevidí), není toho schopna, protože řeč je řízena levou hemisférou. 2. napodmiňovaný strach Krysa je vystavována elektrickým šokům. Krátce před šokem zazní tón. Po určité době začne krysa projevovat známky strachu už při zaznění samotného tónu - z podnětu, který byl dříve neškodný, získala krysa napodmiňovaný strach. 3. dětská amnézie Do jisté míry si pamatujeme události ze svého dětství, ale žádné z prvních tří let života. Tento fenomén objevený Sigmundem Freudem, tedy dětská amnézie, je velmi překvapující, protože toto je období bohaté na zážitky.

4. obezita Asi 35 mil. Američanů je obézních, tzn. že mají nejméně o 20% vyšší hmotnost než je odpovídající. Na druhou stranu trpí někteří lidé mentální anorexií - odmítáním jídla ve snaze zůstat hubenými, které může vést až ke smrti. Psychologové zkoumají, proč jedí někteří lidé hodně a někteří málo. 2 Jedním z faktorů může být minulá deprivace - jestliže jsou krysy omezovány v jídle a pak mohou jíst kolik chtějí, jedí více než krysy, které v jídle omezovány nebyly. Zde tedy vede prvotní deprivace k následnému přežírání. 5. Vyjadřování agrese Obecně se věří tomu, že agresivní pocity lze oslabit tím, že se přímo nebo skrytě vyjádří, ale podle psychologických výzkumů je tomu spíše naopak. V jednom experimentu sledovaly děti televizi: jedna skupina program obsahující násilí a druhá program bez násilí. První skupina pak projevovala zvýšenou úroveň agrese, zatímco u kontrolní skupiny zůstala agrese nezvýšená. 3. Přístupy v psychologii Kořeny moderní psychologie lze vysledovat do 4 - 5 st. př. n. l., do doby Sokrata, Platona a Aristotela, jejichž výklad je předchůdcem kognitivního přístupu. Základy k biologickému pojetí položil ve stejné době otec lékařství Hippokrates. Moderní psychologie začala vznikat v polovině 19. století. Ústřední myšlenkou byl názor, že myšlení a chování mohou být předmětem vědecké analýzy stejně jako cokoli jiného. Biologický přístup se velmi lišil od současného vinou malých znalostí nervové soustavy. Kognitivní přístup těžil hlavně z introspekce, která se později ukázala být z větší části nepoužitelná, ale není dosud zcela odmítána. Moderní přístupy Biologický přístup - principiálně má každá psychologická událost souvislost s činností mozku a NS - tento přístup se snaží dát do souvislosti chování s elektrickými a chemickými událostmi, které se odehrávají uvnitř těla, především v mozku a NS - jeho pomocí bylo dosaženo velkých úspěchů při studiu učení a paměti (podmiňováním se mění spoje mezi neurony....) - hippokamp se podílí na upevňování vzpomínek - tím lze částečně vysvětlit dětskou amnézii, protože hippokamp není do dvou let věku úplně vyvinutý Behaviorální přístup - jedinec je zkoumám studiem jeho chování - poprvé se objevil na poč. 20. století - J.B. Watson; do té doby byl dominantní nebiologickým přístupem přístup kognitivní - Watson nesouhlasil s introspekcí v tom smyslu, že má-li být psychologie pokládána za vědu, její údaje musí být pozorovatelné kterýmkoli kvalifikovaným vědcem, zatímco o

introspekci může referovat jediná osoba - ta, která ji provádí - v současné době je vlivnou větví beh. psychologie podnět - reakce (stimulus - response psychology) - nezabývá se duševními procesy mezi podnětem a reakcí Kognitivní přístup - moderní kognitivní přístup je zčásti reakce na behaviorismus a zčásti návrat ke kognitivním kořenům - studuje duševní procesy - vnímání, zapamatování, úsudek, rozhodování, řešení problému - v moderní formě není už založen na introspekci - tomu, co organismus dělá, můžeme porozumět pouze pomocí studia duševních procesů; duševní procesy můžeme objektivně zkoumat tím, že se zaměříme na studium specifického chování stejně jako beh., ale z hlediska duš. procesů - beh. studují vstup a výstup, kognitivisté studují, jak, čím, kde je vstup zpracován 3 Psychoanalytický přístup - založil Freud ve stejné době, kdy v USA vznikl behaviorismus - základním předpokladem je, že naše chování má částečně původ v nevědomí (= myšlenky, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování) - jde o potlačování pudových tendencí, se kterými se každý rodí, jejich projevy jsou v dětství trestány a tak se přesouvají do nevědomí a odtud ovlivňují naše sny, přeřeknutí, mohou se manifestovat jako duševní poruchy nebo umělecká tvorba - člověk neustále svádí boj proti společnosti, která ho nutí ovládat zvířecí pudy Fenomenologický (humanistický) přístup - zaměřuje se téměř výlučně na subjektivní zkušenost, osobním pohledem jedince na události - individuální fenomenologií - více než vyvíjením teorií nebo předpovídáním chování se zabývají popisem vnitřního prožívání - některé teorie jsou nazývány humanistické - podle nich je základní motivační silou jedince tendence k růstu a seberealizaci - je spojen více s literaturou než s vědou Vztahy mezi jednotlivými přístupy - biologický přístup je na jiné rovině než ostatní přístupy; užívá pojmy a přístupy z fyziologie, zatímco ostatní přístupy jsou založeny na pojmech a přístupech s čistě psychologickým obsahem - redukování psychologických pojmů na biologické - biologický redukcionismus - jednotlivé přístupy na psychologické úrovni - beh., kognit., psychoana. - jsou někdy kompatibilní, jindy s konkurují, např. u problému obezity: - mohou existovat různé důvody, proč se lidé přejídají - biologické - genetická predispozice k obezitě - behaviorální - podněty vyplývající z pocitu svátečního jídla mohou spouštět mechanismus přejídání - psychoanalytické - jídlo je prostředek na redukci úzkosti - tyto přístupy jsou kompatibilní, když se zaměřují na různé stránky téhož problému, ale jsou nesouhlasné, když se pokouší vysvětlit tentýž jev 4. Psychologické metody Psychologie může být definována jako vědecké studium ......, přičemž termín vědecký znamená, že výzkumné metody shromaždují údaje, které jsou 1. nezávislé, tzn. že nestraní žádné hypotéze

2. objektivní, tzn., že při opakovaném pozorování je dosaženo stejných výsledků Každá z dále uvedených metod může být použita kterýmkoli psychologickým směrem. Pouze fenomenologové tyto vědecké metody odmítají. 1. Kontrola proměnných 1.1 Experimentální metoda - proměnná je něco, co může mít různou hodnotu - badatel provádí měření za účelem zjištění vztahů mezi proměnnými - zpravidla v laboratoři 4 - badatel manipuluje nezávislou proměnnou a sleduje vliv na závislou proměnnou - např. v pokusu, kdy osoby spaly různě dlouhou dobu a pak si měly zapamatovat nějaká slova - délku spánku určoval experimentátor, je to nezávislá proměnná - počet zapamatovaných slov je závislá proměnná, protože její hodnota bezprostředně závisí na hodnotách nezávisle proměnné - závislou proměnnou je téměř vždy nějaký měřitelný rys chování pokusné osoby - výraz je funkcí něčeho je užíván k tomu, aby vyjádřil závislost jedné proměnné na druhé (lze říci, že schopnost zapamatovat si slova je funkcí délky spánku) - pro označení počtu subjektů - pokusných osob - v jednotlivých skupinách se používá N (účastní-li se pokusu po dvaceti lidech v každé skupině, pak N=20) 1.2 Uspořádání pokusu - nejjednodušší forma - experimentátor manipuluje jednou nezávislou proměnnou a sleduje její vliv na závislou proměnnou - všechny podmínky kromě nezávislé proměnné jsou konstantní, lze pak tedy prohlásit např.: když X se zvyšuje, Y se také zvyšuje - v případě té formy pokusu, kdy je podmínka buď přítomna nebo nepřítomna (nezávislá proměnná má dvě hodnoty - působí, nepůsobí), je třeba kontrolní skupina, kde je podmínka nepřítomna a experimentální skupina, kde je podmínka přítomna - multivariační experiment - na sledování současného ovlivňování několika proměnných, užívá se, když je třeba sledovat, jakým způsobem spolupůsobí několik nezávislých proměnných a jaký mají vliv na jednu nebo více závislých proměnných 1.3 Měření - při užívání experimentální metody je často třeba předkládat údaje o množství a kvalitě - někdy je možné fyzikální měření - počet hodin odloučení dítěte od matky, dávka léku.... - jindy je proměnná škálována podle urč. klíče - např. k hodnocení výskytu nějakého jevu lze použít pětistupňovou škálu: nikdy - zřídka - někdy - často - vždy - pro účely přesné komunikace se proměnným přiřazují číselné hodnoty a tento proces se nazývá měření - v experimentech se provádějí měření často u více subjektů - výsledek je pak ve formě sady čísel, která se zpracují a interpretují - úkol statistiky - tato věda se v tomto případě zabývá shromažďováním údajů o skupině jedinců a poté vytvoří závěr o této skupině - nejčastěji užívaný údaj je průměr (aritmetický průměr); ve studiích s experimentální a kontrolní skupinou se srovnají průměry každé z nich a důležitý je rozdíl mezi nimi - statisticky signifikantní rozdíl - znamená, že pozorovaný rozdíl byl shledán hodnověrným a že je značně pravděpodobné, že se při opakování experimentu objeví znovu 2. KORELAČNÍ METODA - ne vždy je možné testovat hypotézu experimentem

- tato metoda se použije k určení, zda některé rozdíly, které máme pod kontrolou, jsou ve vztahu - korelují - s jinými rozdíly, které nás zajímají - korelační koeficient - statistický výraz, označuje se r - určuje stupeň vztahu mezi dvěma proměnnými a nabývá hodnot mezi 0 a 1, může být kladný nebo záporný - pokud r=0, není žádný vztah mezi proměnnými, r=1, je úplná závislost - znaménka + nebo - ukazují, zda spolu proměnné korelují kladně nebo záporně, např. pokud je hodnota r mezi počtem absencí studenta a úspěšností zkoušek -0,40, potom korelace mezi účastí ve škole a výsledkem zkoušek je +0,40 > míra korelace je stejná, ale znaménko určuje, jestli hodnotíme počet absencí nebo účastí 5 - obecně se r=0,60 a více považuje za dost vysokou, r=0,20 až 0,60 jsou užitečné ve vytváření předpokladů, r < 20 - k vytváření předpovědí nejsou užitečné a musí být posuzovány opatrně 2.1 Testy - používají korelační metodu k měření nějakých schopností, výkonu .... - test představuje standardní situaci, které je vystavena skupina lidí lišících se nějakým rysem; variace ve výsledcích může být korelována s jinými proměnnými - např. výsledky matematického testu mohou být korelovány s prospěchem z matematiky a pokud bude r mít žádoucí hodnotu, lze tento test užít pro predikci žáků matematicky nadaných - test je důležitým nástrojem v psychologii, umožní získat velké množství údajů bez nutnosti laboratorních podmínek a narušení běžného života sledovaných jedinců - korelační metoda nesmí být interpretována jako vztah příčiny a následku; jestliže korelují dvě proměnné, variace jedné je možná příčinou variace druhé, ale tyto závěry nejsou oprávněné bez experimentálního potvrzení 3. METODA POZOROVÁNÍ Přímé pozorování - uplatňuje se v raných fázích výzkumu, kdy jsou laboratorní experimenty nebo korelační studie předčasné - pozorování předmětu zájmu ve formě, v jaké se přirozeně vyskytuje - tato metoda obsahuje riziko, že objektivní popis nahradíme nezaručeným výkladem (např. vyhladovělé zvíře podle nás hledá jídlo, ale ve skutečnosti pouze vykazuje pouze zvýšenou aktivitu) > pozorování vyžaduje dobrý výcvik - v případě, že sledovaný problém je biologické povahy, může být použita laboratoř, např. při sledování lidské sexuality Nepřímé zkoumání Metoda dotazování - dotazníky, interview - používá se u problémů, které je obtížné sledovat přímo, tzn. než by vědci zkoumali, zda se lidé určitým způsobem chovají, jednoduše se jich zeptají, jestli tak činí - náchylná ke zkreslením, protože lidé mohou chtít ukázat se v lepším světle - ke zjišťování např. politických názorů, k průzkumu trhu .... Kazuistiky - další způsob nepřímého zkoumání - získání životopisu - většina kazuistik se připravuje rekonstrukcí životopisu na základě událostí a údajů, které si daná osoba pamatuje - rekonstrukce je důležitá proto, že člověk se svou životní historií

nezabývá až do doby, kdy vznikne nějaký problém - znalost minulosti pak může vysvětlit současné problémy - retrospektivní metoda může vést často ke zkreslení a omylům Etické problémy v psychologickém výzkumu - psychologové pracují s živými subjekty, proto musí být citliví k etickým problémům, které mohou vyvstat při provádění výzkumu - kromě dále uvedených pravidel by mělo platit, že všechny pokusné osoby jsou plnoprávnými partnery 6 Zásady ovlivňující etické zacházení s pokusnými osobami: 1. minimální riziko - při pokusech by nemělo nastávat vyšší než riziko v běžném životě - ospravedlnitelná míra psychického stresu není přesně vymezitelná 2. informovaný souhlas - osoby vstupují do studie dobrovolně a mohou kdykoliv bez jakýchkoli sankcí vystoupit - musí být informovány o důležitých aspektech výzkumu - někdy je to problematické - pokusné osoby nemají znát hypotézu, která se testuje; pak jim důvody, proč byly drženy v nevědomosti, musí být vysvětleny později 3. právo na ochranu osobnosti - všechny informace získané o pokusné osobě jsou důvěrné - běžným postupem je oddělení jmen a osobních údajů, podle kterých by bylo možno subjekt identifikovat, a jejich nahrazení kódem nebo číslem - v 7-8% psycholog. studií se používají zvířata, především ptáci a hlodavci - existují pravidla chování a ošetřování zvířat v laboratořích - minimalizace bolestivých procedur a jejich ospravedlnitelnost významem získaných poznatků Oblasti psychologie biologická psychologie - zastánci biologického principu, biologičtí - někdy nazývají fyziologičtí - psychologové - oblasti zájmu - např. vliv pohl. hormonů, drog, mozek experimentální psychologie - obvykle behavioristé a kognitivní psychologové - užívají experimentální metody - např. reakce na podněty, učení, pamatování, uvažování... vývojová p., sociální p. a psychologie osobnosti - tyto kategorie se překrývají - vývoj. psych. se zabývá lidským vývojem a formujícími faktory - soc. psychologové zkoumají vliv interakcí s druhými lidmi, zkoumají přesvědčování, přizpůsobivost, formování postojů..... - psychologové osobnosti zkoumají rozdíly mezi jedinci klinická a poradenská psychologie - kliničtí psychologové tvoří největší skupinu psychologů, zabývají se aplikací poznatků v diagnostice a léčbě pacientů; mnoho jich vychází z psychoanalytického pohledu - poradenští psychologové mají stejnou oblast jako kliničtí ps., ale jde zpravidla o méně závažné problémy; např. poradny pro volbu povolání atp. školní a pedagogická psychologie - školní psychologové pomáhají dětem při zvládání emočních problémů a problémů s výukou - pedagog. psychologové se zabývají problematikou výuky a učení; účastní se přípravy učitelů

a školních psychologů průmyslová a inženýrská psychologie - průmysloví psychologové pracují obvykle pro konkrétní podnik - výběr vhodných zaměstnanců, tréningové programy, výzkum chování spotřebitele... - inženýrští ps. zkoumají vztah mezi lidmi a stroji, projekce strojů tak, aby byla minimalizována možnost lidského selhání, zabývají se interakcí člověka a počítače 7 mezioborové přístupy - mimo psychologii existují další vědy, které se zabývají psychikou a chováním - např. lingvistika, biologie, filozofie; vědci z těchto oborů pracují s psychology a vytvářejí nové mezioborové přístupy ke studiu psychologických jevů kognitivní věda - ústřední myšlenkou je, že kognitivnímu (vnímání, usuzování, rozhodování, paměť, řešení problémů) systému lze porozumět připodobněním k počítači - paralela mezi duševními výpočty a výpočty počítače, různé úrovně - hardware = neuronální systém, software = mentální prezentace - duševní procesy mohou být chápány jako výpočty a duševní aktivita může být analyzována na různých úrovních - hlavním cílem je zjištění, jak se informace reprezentují v naší mysli - mentální reprezentace - psychologie, neurověda, antropologie, lingvistika, filozofie, věda o umělé inteligenci - jedním ze směrů kognitivní vědy je konekcionismus - mentální reprezentace a procesy jsou popsány stejným způsobem jako neurony a jejich spoje (není uchovávání informace, ale aktivace jednotky.....) evoluční psychologie - zatímco kognitivní věda se zabývá obsahem kognitivních mechanismů, které jsou podkladem myšlení a chování, evoluční ps. se zabývá původem kognitivních a jiných psychlog. mechanismů - psychologie, antropologie, biologie a psychiatrie - klíčovou myšlenkou je, že psychologické mechanismy se v průběhu milionů let vyvíjely procesem přírodní selekce, tzn. že mají genetický podklad a v minulosti se osvědčily jako užitečné 8 5. BIOLOGICKÝ ZÁKLAD PSYCHIKY Součásti nervové soustavy Neurony a nervová vlákna neuron - specializovaná buňka, základní jednotka nervové soustavy - z těla mnoho krátkých výběžků - dendrity (z řec. dendron - strom) - dendrity a tělo buňky přijímají signály od přilehlých neuronů - dlouhý výběžek - axon - přenáší zprávy k dalším neuronům nebo svalům, žlázám - na konci se větví do mnoha jemných kolaterál - každá kolaterála končí malým zduřením, které se nazývá synaptické zakončení - axony velkého množství neuronů (i více než tisíc) mohou mít synapse na dendritech jediného neuronu - neurony se liší co do velikosti a tvaru - třeba neuron v míše může mít axon až 120 cm

dlouhý, vedoucí od páteře až k palci na noze, axon mozkového neuronu může být naopak dlouhý jen několik tisícin mm - odhad počtu neuronů v mozku se liší - 10 mld. až 1 bilion synaptické zakončení - nedotýká se sousedního neuronu, mezi nimi tzv. synaptická štěrbina - toto "spojení" se nazývá synapse - nervový vzruch putuje po axonu a když dosáhne synaptické štěrbiny, začne se uvolňovat chem. látka - neurotransmiter - ten putuje přes štěrbinu a stimuluje následující neuron - tři typy neuronů: - senzitivní neurony přenášejí vzruchy od receptorů do CNS - receptory jsou specializované buňky ve smyslových orgánech, svalech, kůži a kloubech - motorické neurony vedou vzruchy z mozku a míchy k výkonným orgánům - svalům a žlázám - interneurony přijímají signály od senzitivních neuronů a předávají impulzy jiným interneuronům nebo motorickým neuronům - nacházejí se pouze v mozku, míše a očích nerv - svazek dlouhých axonů stovek až tisíc neuronů - může obsahovat axony jak senzitivních, tak i motorických neuronů glie - z řec. glia - klih, a glial cell, glia - buňky, jejichž základní funkcí je poskytovat mechanickou oporu neuronům - dále výživa, tvorba myelinu - nejpočetnější buňka nervové sítě - asi 10x větší množství než neuronů Akční potenciály - informace putující neuronem má charakter elektrochemického impulzu, který se šíří z dendritické oblasti k axonálnímu zakončení - a. p. je schopnost neuronů vytvářet putující impuls, založený na existenci iontových kanálů a iontových pump 9 - iontové kanály jsou proteinové struktury, které regulují tok elektricky nabitých iontů - iont sodíku Na+, draslíku K+, Ca++ a Cl- každý iontový kanál je selektivní, je-li otevřen, umožňuje obvykle průchod pouze jednoho typu iontu - iontové pumpy pumpují ionty dovnitř nebo ven z buňky a udržují tak rozdílnou koncentraci různých iontů na obou stranách buněčné membrány - celkový efekt působení iontových kanálů a pump je, že buněčná stěna je vysoce polarizovaná s negativním nábojem vně a pozitivním uvnitř buňky - pokud dojde ke stimulaci klidového neuronu, sníží se napětí mezi oběma stranami membrány - když je pokles dostatečný, sodíkové kanály se v bodu stimulace krátce otevřou a sodíkové ionty Na+ proudí do buňky - proces depolarizace - sodíkové kanály v sousedství bodu stimulace se otevírají a způsobují depolarizaci přilehlých oblastí >> tento samosešířcí proces depolarizace dává vzniknout nervovému impulzu - jak impuls putuje po neuronu, zavírají se za ním sodíkové kanály a jsou aktivovány iontové pumpy, aby urychleně uvedly buněčnou membránu do klidového stavu - akční potenciál se šíří od dendritické oblasti k axonálnímu zakončení rychlostí 1 - 100 m/s v

závislosti na průměru axonu (tlustší rychleji) - rychlost ovlivňuje pokrytí axonu myelinovou pochvou - řada krátkých segmentů s malými mezerami; izolační vlastnosti m. p. umožňují vzruchu přeskakovat od mezery k mezeře a tím se rychlost přenosu podstatně zvyšuje - roztroušená skleróza (těžká porucha senzitivních a motorických nervů) je způsobena degenerací myelinové pochvy Synaptický přenos - důležitost synaptických spojení mezi neurony tkví v tom, že jsou místem, kde se realizuje přenos vzruchů mezi jednotlivými neurony - v neuronu vznikne výboj, jestliže jeho stimulace dosáhne prahové úrovně; je to jednorázový krátký impulz, po němž je neuron několik tisícin vteřiny inaktivní - neuronální výboj má konstantní hodnotu a nemůže být spuštěn podnětem, který nedosáhl prahové úrovně >> tento princip se nazývá zákon vše nebo nic - neurony se ve většině případů nedotýkají, na synapsích je synaptická štěrbina - když nervový impulz pohybující se axonem neuronu dosáhne synaptického zakončení, aktivují se synaptické vezikuly - útvary obsahující neurotransmitery - molekuly neurotransmiteru pronikají synaptickou štěrbinou a vážou se na molekuly neuroreceptoru (zapadají do sebe jako klíč do zámku) - neuron, který předává impulz, se nazývá presynaptický neuron; ten, který impulz přijímá, se nazývá postsynaptický neuron - molekuly neurotransmiteru a neuroreceptoru mohou způsobovat změny v propustnosti permeabilitě membrány postsynaptického neuronu; některé transmitery vázané na receptor mají excitační účinek (zvyšují permeabilitu membrány směrem k depolarizaci), některé mají inhibiční účinek a permeabilitu snižují - neuron může být prostřednictvím mnoha tisíců synapsí spojen se sítí jiných neuronů - na synapsích jsou uvolňovány neurotransmitery, které mají excitační nebo inhibiční účinek - jestliže v urč. okamžiku převáží excitační vlivy ostatních neuronů na urč. neuron nad jejich inhibičními vlivy, vzniká výboj podle zákona vše nebo nic - když je neurotransmiter uvolněn a proniká synaptickou štěrbinou, doba jeho aktivity musí být velmi krátká, jinak by nebylo možné přesné řízení NS; tato časová omezenost je řízena dvěma způsoby: - neurotransmitery jsou okamžitě odstraněny ze synapse pomocí procesu zvaném reuptake (zpětné vychytávání), kdy je transmiter reabsorbován synaptickým zakončením, ze kterého byl uvolněn 10 - působení některých transmiterů je ukončeno procesem degradace, kdy enzymy v synaptické membráně chemicky transmiter štěpí a tím inaktivují Neurotransmitery a neuroreceptory - dosud je popsáno asi 50 různých neurotransmiterů - některé neurotransmitery se mohou vázat na více typů neuroreceptorů a tím mohou mít i různé účinky - podle typu receptoru může mít týž transmiter jak excitační, tak inhibiční účinek Acetylcholin (ACh) - neurotransmiter, převažuje v oblasti hipokampu, která hraje klíčovou roli v utváření paměťových stop - zpravidla se chová jako excitační transmiter - u lidí s Alzeimerovou chorobou (poškození paměti a jiných kognitivních funkcí) je snížena jeho produkce - je uvolňován na synapsích kosterního svalstva, kde aktivuje molekuly, které spustí svalovou kontrakci

- některé válečné plyny a pesticidy způsobují ochrnutí tím, že blokují enzym, který degraduje rozkládá ACh po aktivaci neuronu Noradrenalin (NA) - transmiter, produkován hlavně v oblasti mozkového kmene - jeho účinek prodlužuje kokain a amfetamin, které zpomalují zpětné vychytávání - reuptake; naopak lithium urychluje - jakákoli látka, která působí na množství NA v mozku, ovlivňuje náladu Gamaaminomáselná kyselina (GABA) - inhibiční neurotransmiter - látky blokující její působení (pikrotoxin) mají za následek křeče - regulace úzkosti pomocí léků, které aktivují GABA - některé látky ovlivňující náladu - LSD, chlorpromazin - působí tak, že způsobují nedostatek nebo nadbytek specifických neurotransmiterů - chlorpromazin používaný k léčně schizofrenie blokuje receptory pro transmiter dopamin a tím způsobuje méně předaných impulzů - příliš málo dopaminu - Parkinsonova choroba; příliš mnoho dopaminu - schizofrenie - LSD má podobnou strukturu jako neurotransmiter serotonin, který má vliv na emotivitu; LSD napodobuje serotonin, což vede k nadměrné stimulaci urč. neuronů Glutamát - nejčastější transmiter CNS - existují min. 3 typy glutamátových receptorů; o jednom z nich se soudí, že hraje úlohu v učení a paměti - NMDA receptor - jsou hodně zastoupeny v oblasti hipokampu - NMDA receptor se od ostatních liší tím, že k jeho aktivaci jsou potřeba dva po sobě jdoucí signály - signál od prvního neuronu způsobí senzitizaci membrány, ve které se nachází NMDA receptor - druhý signál aktivuje NMDA receptor - pokud jsou tyto signály konvergentní, umožní NMDA receptor, aby do buňky vstoupilo velké množství Ca+ iontů - vstup těchto iontů působí dlouhodobé změny v membráně neuronu, která je pak citlivější vůči signálům prvního neuronu, pokud se znova objeví - tento jev se nazývá dlouhodobá potenciace - tento mechanismus odpovídá na otázku, jakým způsobem dojde v paměti ke spojení dvou událostí - pes dostane po zaznění zvonku potravu, jakmile vidí potravu, začne slinit... po více opakováních sliní už po zaznění zvonku - pokud jsou zaznění zvonku a pohled na potravu dobře spárovány, jsou tyto synapse posíleny dlouhodobou potenciací 11 Kritická diskuse - molekulární psychologie - neuronální impuls dosáhne konce axonu, uvolní se molekuly neurotransmiteru, překročí synaptickou štěrbinu a váží se na molekuly neuroreceptoru cílového neuronu - na principu zámku a klíče se změní elektrické vlastnosti cílové buňky tak, že dojde buď ke vzniku akčního potenciálu, nebo k jeho inhibici - aby byl tento princip zachován, každý transmiter potřebuje svůj receptor (podobně jako zámek potřebuje vhodný klíč) - mnoho látek od diazepamu (trankvilizér - uklid.) po pouliční drogy jako heroin nebo crack reaguje s receptory podobným způsobem jako neurotransmitery

- molekuly těchto látek mají dostatečně podobný tvar jako molekuly neurotransmiteru, aby posloužily jako pravý klíč k zámku receptorové molekuly - opiáty (heroin, morfin) jsou tvarově podobné neurotransmiterům endorfinům, které blokují vnímání bolesti - pomocí zkoumání jednoho z endorfinů - enkefalinu - bylo zjištěno, proč užívání např. morfinu může vést k návyku - za normálních podmínek obsazuje enkefalin pouze určitý počet opiátových receptorů - morfin snižuje vnímání bolesti tím, že se váže na neobsazené receptory - příliš mnoho morfinu může způsobit snížení produkce enkefalinu a tak zůstanou některé receptory neobsazeny - tělo pak vyžaduje více morfinu k zaplnění těchto neobsazených receptorů; je-li podávání morfinu přerušeno, zůstanou opiátové= receptory neobsazené, což má za následek bolestivé příznaky - látky, které mají vliv na duševní funkce a na náladu, se nazývají psychoaktivní látky - působí prostřednictvím některého z neurotransmiterů - mohou mít různé účinky na stejné synapsi - jedna látka může napodobovat transmiter, jiná obsadí receptor tak, že transmiter se už nemůže navázat a jiná ovlivní proces reuptake nebo degradace transmiteru - působení těchto látek vždy snižuje nebo zvyšuje účinnost neuronového přenosu - chlorpromazin a reserpin jsou účinné při léčbě schizofrenie; oba snižují hladinu neurotransmiteru dopaminu; chlopromazin blokuje dopaminové receptory, zatímco reserpin ničí zásobní vezikuly dopaminu v synaptických zakončeních - poznatky v oblasti fungování transmiterů a receptorů pomohly porozumění účinku léků; dříve byly jejich účinky objevovány náhodně, nyní mohou být navrhovány a vyvíjeny - pokaždé, když je identifikována nová molekula, je zároveň objevena možnost léčby pro min. dvě duševní poruchy - z nadměrné nebo snížené produkce těchto molekul - výzkum neurotransmiterů, neuroreceptorů a enzymů je natolik produktivní, že tomuto poli byl dán název molekulární psychologie - základní myšlenkou je, že duševní děje a jejich poruchy mohou být analyzovány z hlediska molekulárních dějů odehrávajících se mezi neurony Organizace nervového systému - všechny části NS jsou navzájem propojeny - NS lze rozdělit na - CNS - mozek, hřbetní mícha - periferní nervový systém (nervy, které spojují mozek a hřbetní míchu s ostatními částmi těla) - somatická a autonomní část somatická část PNS - nervy somatické části přenášejí informace o vnějších podnětech z kůže, svalů a kloubů do CNS 12 - jejich prostřednictvím si uvědomujeme bolest, tlak, změny teploty - motorické nervy somat. systému vedu vzruchy z CNS ke svalům autonomní část PNS - nervy autonomního systému přenášejí informace k vnitřním orgánům a naopak - regulují procesy jako dýchání, srdeční frekvence, trávení - většina nervových vláken, která spojují různé části těla s mozkem, je sdružena ve hřbetní míše,

kde jsou chráněna obratli Strukura mozku - lidský mozek se skládá ze tří koncentrických vrstev: - jádro - limbický systém - mozkové hemisféry 1. Jádro - prodloužená mícha - medulla oblongata - řídí dýchání a některé reflexy, které pomáhají držet organismu vzpřímený postoj - na tomto místě se nervové svazky přicházející z míchy kříží, takže pravá polovina těla je spojena s levou polovinou mozku a naopak - cerebellum - mozeček - koordinace pohybů - thalamus - třídí informace ze smyslových receptorů - řídí spánek a bdění - hypothalamus - ovládá příjem potravy a tekutin - řídí sexuální chování; podle nových poznatků s touto částí mozku souvisí homosexualita - reguluje endokrinní aktivitu a udržuje homeostázu - má význačnou úloho v řízení emotivity - řídí reakce na stresové situace - tzv. stresové centrum - retikulární formace - síť nervových okruhů - řízení stavu bdělosti - má důležitou roli ve schopnosti zaměřit pozornost na jednotlivé podněty - vedou sem nervová vlákna ze všech smyslových receptorů a retikulární formace funguje jako filtr, který povolí některým vjemům průchod do mozkové kůry (do systému vědomí) a jiné blokuje 2. Limbický systém - je úzce spojen s hypothalamem a zabezpečuje vyšší kontrolu některých forem instinktivního chování, které je řízeno hypothalamem a mozkovým kmenem; zvířata, která mají jen základy limbického systému, uskutečňují aktivity jako páření, příjem potravy, útěk apod. jen jako stereotypní chování - účastní se řízení emočního chování - jedna z částí limbického systému je hipokampus 13 - důležitý pro paměťové schopnosti - klíčový pro vštípení si nových poznatků jako trvalých vzpomínek, ale není nutný pro vybavování starých vzpomínek - při chirurgickém odstranění nebo poškození si pacient bezpečně vzpomíná na vše kromě období cca jednoho roku před zákrokem; po zákroku je schopen např. číst, ale může číst stále stejné noviny a nepamatuje si jejich obsah 3. Mozkové hemisféry - nejlépe vyvinuté cerebrum má člověk - jeho vnější vrstva je mozková kůra - cortex; má šedou barvu, protože je tvořena nervovými buňkami s nemyelinizovanými axony - vnitřní část cerebra je bílá a je tvořena převážně myelinizovanými axony - u nižších živočichů je mozková kůra hladká, u vyšších savců je postupně stále více vrásčitá, takže povrch je mnohem větší

- kůra má senzitivní, motorické a asociační oblasti - základní dělení - pravá a levá hemisféra - každá se dělí na čtyři laloky: - frontální - čelní - parietální - temenní - okcipitální - týlní - temporální - spánkový - frontální lalok je od parietálního oddělen centrální fisurou - temporální lalok je ohraničen na boční straně mozku laterální fisurou Korové oblasti a jejich funkce Motorická oblast - řídí volní pohyby těla - elektrická stimulace působí pohyby příslušné části těla - tělesné schéma reprezentované motorickým kortexem má přibližně tvar člověka hlavou dolů tzn. že pohyb palců u nohy je ovládán z části kůry blízko vrcholu mozku, zatímco jazyk je ovládán nejníže položenými oblastmi - pravá část těla je řízena z motorické oblasti levé hemisféry a naopak Somatosenzitivní oblast - nachází se v parietálním laloku a od motorické oblasti je oddělena centrální fisurou - stimulací vznikají pocity na opačné polovině těla, jako by se hýbala - vnímání horka, chladu, doteku, bolesti a pohybů - velikost této i motorické oblasti je úměrná jejímu používání, např. pes mám málo korové hmoty pro přední tlapky, zatímco mýval, který je potřebuje více, má i oblast v kortexu větší Zraková oblast - v zadní části okcipitálních laloků - některá nervová vlákna z očí vedou přímo do zrakové oblasti, část z nich se kříží v místě zvaném chiasma opticum - nervová vlákna z pravých stran obou očí vedou do pravé hemisféry; nervová vlákna z levých stran obou očí vedou do levé hemisféry - >> poškození levé hemisféry má za následek vznik slepých polí v levých polovinách obou očních bulbů Sluchová oblast - na boku temporálních laloků - úkolem je rozbor složitějších signálů, jako např. řeč 14 Asociační oblasti - rozsáhlé oblasti mozkové kůry, které nejsou přímo spojeny s motorickými nebo senzitivními procesy - frontální asociační oblast hraje důležitou roli v řešení problémů s odloženou odpovědí - posteriorní asociační oblasti se skládají z různých částí, z nichž každá pravděpodobně slouží specifickému účelu - např. spodní část temporálního laloku je spojena se zrakovými vjemy Asymetrie mozku - levá hemisféra je téměř vždy větší než pravá a obsahuje kratší nervová vlákna (zato jich je více) - tzv. Brocova oblast, která se účastní tvorby řeči, je skoro vždy v levé hemisféře (nad laterální fisurou frontálního laloku) - oblasti, které se účastní porozumění řeči a schopnosti psát a rozumět mluvenému slovu, jsou obvykle také v levé hemisféře

- leváci mají řečová centra v pravé hemisféře, ale velká většina z nich má funkce týkající se porozumění jazyku v levé hem. stejně jako praváci - u zdravého jedince jsou mozkové funkce integrovány jako celek; jsou přenášeny mezi hemisférami svazkem vláken - corpus callosum - u některých těžkých epileptiků je těleso přerušeno, aby se výboje v neuronech nepřenášely do druhé hemisféry - následky nejsou patrné, pouze při použití speciálních testů Jedinci s rozděleným mozkem - normálně se nervy po vstupu do mozku kříží, takže pravá hemisféra ovládá levou polovinu těla a naopak - oblast tvorby řeči je jen v levé hemisféře - při pohledu očí je obraz nalevo od fixačního bodu veden do pravé hemisféry a naopak, takže pravá hemisféra vidí levou ruku v levém zrakovém poli (každá hemisféra vidí tu polovinu zrakového pole, ve které se "její" ruka nalézá) - chování osob po přerušení corpus callosum studoval Roger Sperry a dostal za to v roce 1981 Nobelovu cenu (za neurovědu) - osoba sedí před promítacím plátnem, přes které nevidí na svoje ruce - její pohled je fixován na střed a pak se na dobu 1/10 sec. objeví na levé straně plátna slovo matička - tento vjem se dostane do pravé poloviny mozku, odkud je řízena levá ruka, která matičku vybere z hromádky jiných předmětů - osoba ale nemůže slovo matička říci, protože řeč je kontrolována levou hemisférou, kam tento vjem nebyl přiveden - důležité je, že doba promítnutí není delší než 1/10 sec., protože pokusná osoba by jinak mohla pohnout očima a vjem by se dostal i do druhé hemisféry - pokud může osoba volně pohybovat očima, dostane vjemy do obou hemisfér - pokud je corpus callosum přerušeno, nemůže jedna hemisféra využít vjemů té druhé - řečí může pokusná osoba vyjádřit jenom to, co se děje v levé hemisféře (promítnutí dvou slov - jednoho napravo, jednoho nalevo - pojmenuje jen slovo z levé strany) 15 Specializace hemisfér Levá hemisféra - vyjadřování jazykem, verbální schopnosti - matematika - malá představivost - má-li jedinec s rozděleným mozkem sestavit z kostek obrazec prodle předlohy, udělá velké množství chyb a musí bránit levé ruce, která chce chyby opravovat Pravá hemisféra - dokáže odpovídat na jednoduché příkazy, chápe jednoduché názvy předmětů - sečte max. dvě dvouciferná čísla - má vysoce vyvinutý smysl pro prostor a představivost; chápání geometrie a perspektivy Hemisféry však nepracují odděleně; liší se sice ve svých specializacích, ale svou činnost integrují. Třeba při kognitivní aktivitě čtení povídky: PH - udržování celistvosti povídky, ocenění humoru, porozumění metaforám, náladě LH - porozumění jazykové skladbě, fonetika slov, význam Kritická diskuse - řeč a mozek

- afázie - řečový deficit způsobený poškozením mozku - afatik - poškozený jedinec - je-li poškozena Brocova oblast (expresivní afázie), má jedinec problémy s výslovností slov, některá úplně vynechává, ale bez problémů rozumí mluvené i psané řeči - je-li poškozena Wernickeho oblast (temporální lalok na levé hemisféře) (receptivní afázie), jedinec není schopen porozumět slovům, může dobře vyslovovat, ale jeho řeč nedává smysl Wernickeho - Geschwindův model (starý přes 100 let) - Brocova oblast obsahuje artikulační vzorce - sekvence zapojení jednotlivých svalů potřebných k vyslovení slova; jsou to vlastně kódy přenášené do motorické oblasti mozku - Wernickeho oblast obsahuje sluchové vzorce a významy slov; jestliže má být vysloveno slovo, jeho sluchový vzorec musí být aktivován ve Wernickeho oblasti, odtud přenesen do Brocovy oblasti, kde se aktivuje příslušný artikulační vzorec a ten je přenesen do motorické oblasti k vytvoření mluveného slova - má-li být porozuměno mluvenému slovu, musí být přeneseno ze sluchové oblasti do Wernickeho oblasti, kde je slyšená forma porovnávána se svým sluchovým vzorcem, který pak aktivuje význam slova - je-li vnímáno psané slovo, je z primární zrakové oblasti přeneseno do gyrus angularis, který spojuje vizuální formu slova s jeho sluchovým vzorcem ve Wernickeho oblasti >> jak je nalezen sluchový vzorec slova, je nalezen jeho význam ***** Brockova oblast - artikulační vzorce Wernickeho oblast - významy slov, sluchové vzorce gyrus angularis - porovná psanou formu slova s jeho sluchovým vzorcem ******* Významy slov jsou získány pouze tehdy, když je aktivován jejich sluchový vzorec ve Wernickeho oblasti. Afatik s poškozením: a) Brocovy oblasti - nemůže pořádně vyslovovat, ale rozumí b) Wernickeho oblasti - neporozumí řeči (mluvené ani psané), ale dobře vyslovuje, i když beze smyslu c) angulárního gyru - nemůže číst, ale no problem s mluveným slovem d) sluchové oblasti - nerozumí mluvenému slovu, ale čte i mluví 16 Kritická diskuse - počítačové zobrazování mozku 1. počítačová axiální tomografie - CT - tomo - z řeč. - plátek, řez - vyslání úzkého rtg paprsku skrz hlavu pacienta a následné měření množství radiace, které projde na druhou stranu - měření jsou prováděna ve stovkách tisíc různých os (osa - axis) - měření jsou pak počítačově zpracována a výsledkem je příčný průřez mozkem 2. magnetická (nukleární) rezonance - MR - pacient leží v tunelu a obklopuje jej velký magnet, který generuje silné magnetické pole - jestliže je zkoumaná část těla vystavena pulsu elektromagnetických vln, tkáně vysílají měřitelnou energii - stejně jako u CT zpracovává počítač velké množství dat a výsledkem je dvourozměrné zobrazení - přesnější než CT

3. Pozitronová emisní tomografie - PET - měří úroveň neuronální aktivity - vychází z toho, že každý neuron spotřebovává energii - hlavně glukózu - pacient dostane do žíly radioaktivní směs, která se naváže na glukózu - PET snímač je citlivý detektor radioaktivity - neurony, které jsou nejvíc aktivní, potřebují nejvíc glukózy a proto jsou nejvíc radioaktivní - výsledkem je barevné příčné zobrazení neuronální aktivity Autonomní nervový systém PNS - somatický systém - ovládá kosterní svalstvo a dostává informace z kůže, svalů, kloubů a smyslových receptorů - autonomní systém - řídí žlázy a hladké svalstvo (srdce, cévy, střeva a žaludek) - autonomní nervový systém je samoregulující; funguje i ve spánku nebo bezvědomí - má dva oddíly - sympatikus a parasympatikus, které pracují protichůdně - parasympatikus např. zužuje zornice, podporuje tvorbu slin a zpomaluje srdeční rytmus; sympatikus v těchto případech funguje opačně - normální stav těla je udržován rovnováhou mezi nimi - sympatikus pracuje jako celek - během emočního vzrušení se zrychlí tep, rozšíří tepny v kosterních svalech a zúží tepny v kůži - dominuje v období vzrušení - parasympatikus ovlivňuje vždy pouze jeden orgán - ovlivňuje trávení a podporuje ty fce organismu, které obnovují těl. zdroje - je dominantní v období klidu - parasympatikus a sympatikus působí většinou antagonisticky, ale existují výjimky: - během strachu převažuje sympatikus, ale může dojít k bezděčnému vyprázdnění střev (paras.) - sexuální akt u muže, který vyžaduje erekci - sympatikus a ejakulaci - parasympatikus Endokrinní systém - nervový systém pracuje rychle a přímo ovlivňuje svaly a žlázy - endokrinní systém působí pomalu a řídí nepřímo prostřednictvím hormonů - ty jsou vylučovány do krve 17 - některé endokrinní žlázy jsou aktivovány NS, jiné změnami ve vnitřním chemickém prostředí organismu hypofýza - jedna z nejdůležitějších endokrinních žláz - pod hypothalamem - tzv. řídící žláza - produkuje nejvíc druhů hormonů a řídí ostatní žlázy - tělesný růst - vztah mezi hypofýzou a hypothalamem: - při stresu se v hypothalamu vylučuje látka nazývaná faktor uvolňující kortikotrofin (corticotropin - release factor) - CRF - CRF vstupuje do hypofýzy kanálkem - CRF stimuluje hypofýzu k vylučování adrenokortikotropního hormonu ACTH, což je hlavní hormon při stresu - ACTH je krevním oběhem rozveden do nadledvinek a dalších orgánů, kde způsobuje sekreci dalších 30 hormonů, které hrají roli v adaptaci organismu na stresové situace nadledvinky - důležitá úloha v náladě, množství energie jedince a schopnosti zvládat stres

- vylučují adenalin a noradrenalin - adrenalin - nouzové situace organismu, spolupracuje se sympatikem - zvyšuje srdeční frekvenci, potní žlázy.... - noradrenalin - také připravuje organismus na nouzové situace - stimuluje játra, aby zvýšila hladinu glukózy v krvi a tím má tělo dostatek energie - hormony endokrinního systému a neurotransmitery neuronů mají obdobné funkce - přenášet zprávy mezi buňkami - neurotransmitery přenášejí zprávy mezi přilehlými neurony a jejich efekt je jen místní - hormony putují celým tělem a mohou působit odlišným způsobem na mnoho buněk těla - někteří tito chemičtí poslové slouží obojím způsobem: adrenalin a noradrenalin působí jako neurotransmitery, pokud jsou uvolňovány neurony, a působí jako hormony, pokud jsou uvolňovány nadledvinkami další žlázy: štítná žláza, příštítná tělíska, brzlík, vaječníky, varlata Vliv genetiky na chování - genetika chování zkoumá to, do jaké míry jsou psychologické vlastnosti - schopnosti, temperament, emoční stabilita aj. přenášeny z rodičů na potomky Chromozomy a geny - jednotky dědičnosti jsou chromozomy a nacházejí se v každé buňce těla - většina buněk obsahuje 46 chromozomů; 23 ze spermie otce a 23 z vajíčka matky - těchto 46 chromozomů tvoří 23 párů, které se s každým dělením buňky zdvojují - každý chromozom obsahuje mnoho jednotlivých jednotek dědičnosti - genů - gen je úsek desoxyribonukleové kyseliny DNA (DNK), která je vlastním nositelem genetické informace - DNA se skládá z desoxyribózy (jednoduchý cukr), fosfátu a čtyř bází - adenin, guanin, cytosin a thymin (A, G, C, T) - vlákna DNA jsou tvořena střídavě cukrem a fosfátem a mezi nimi jsou páry bází - páruje se vždy adenin s thyminem a guanin s cytosinem - tyto báze existují v urč. pořadí v průběhu vlákna a jejich posloupnost tvoří genetický kód - kombinace bází určují vlastnosti organismu a také to, zda z tvora vznikne pták, kočka nebo člověk 18 - úsek DNA - gen - dává buňce kódované instrukce, které ji vedou ke splnění nějakého úkolu - ačkoliv mají všechny buňky těla stejnou genetickou výbavu, v jednotlivé buňce je jen 5-10% aktivních genů - tak se mohou buňky specializovat - geny, stejně jako chromozomy, existují v párech; jeden gen páru pochází z chromozomu spermie, druhý z chromozomu vajíčka - počet genů na každém chromozomu se odhaduje na 1000 - proto je velmi nepravděpodobné, že by mohli mít dva lidé stejnou genetickou výbavu; jedinou výjimkou jsou jednovaječná dvojčata Dominantní a recesivní geny - některé geny mohou být dominantní nebo recesivní - jestliže jsou oba geny dominantní, nebo je jeden gen dominantní a druhý recesivní, jsou to v obou případech dominantní geny, které určují rysy jedince - pouze pokud jsou oba geny recesivní, vzniká recesivní rys jedince - např. geny, které určují barvu očí, pracují podle zákonů dominance a recesivity - gen pro modrou barvu je recesivní, pro hnědou dominantní - modrooké dítě může mít oba rodiče modrooké, nebo jednoho modrookého a jednoho hnědookého (u kterého je přítomen recesivní gen pro modrou barvu), případně může mít oba

rodiče hnědooké, kteří mají recesivní geny pro modré oči - modroocí rodiče však nemůžou mít hnědooké dítě - vlastnosti určované recesivními geny - např. plešatost, hemofilie, albinismus, citlivost na jed břečťanu - většina dědičných rysů se však formuje spolupůsobením mnoha genů najednou než působením jediného genového páru - existují výjimky - jediný genový pár má na svědomí i některé nemoci - fenylketonurie - gen zodpovědný za tuto nemoc byl identifikován - porucha kognitivních fcí a chování - výsledek působení recesivního genu získaného od obou rodičů - dítě nedokáže normálně metabolizovat aminokyselinu fenylanilin, v důsledku čehož vzniká nevratné poškození NS - jedinci jsou těžce retardovaní a dožívají se cca 30 let - je-li gen zjištěn včas - momentálně je možné zjistit před porodem, začne se s dietou, která je velmi účinná a vývoj pak probíhá normálně - Huntingtonova nemoc - způsobena jediným dominantním genem, je přibližně lokalizován - dochází k degeneraci mozkových oblastí a ke smrti - objevuje se mezi 30. - 40. rokem - gen nebyl dosud izolován, takže je možné jen s určitou pravděpodobností vyšetřit ohrožené jedince a zjistit eventuelní přítomnost tohoto genu Geny vázané na pohlavní chromozomy - mužské a ženské chromozomy vypadají pod mikroskopem stejně, kromě 23. páru, který určuje pohlaví jedince a nese geny pro urč. rysy vázané na pohlaví - normální žena má dva shodně vyhlížející chromozomy ve 23. páru - X chromozomy, pár se značí XX u normální ženy 19 - normální muž má ve 23. páru pouze jeden X chromozom a jeden odlišný Y chromozom XY - většina buněk lidského těla má po dělení stejný počet chromozomů - 46 - při vzniku spermie a vajíčka se páry oddělují a nově vzniklá buňka jich má jen 23 - každé vajíčko má X chromozom a každá spermie buď X nebo Y chromozom - jestliže do vajíčka vstoupí spermie s chromozomem X, oplodněné vajíčko bude mít chromozomový pár typu XX a dítě bude ženského pohlaví - pokud vstoupí Y, pár bude XY, mužské pohlaví - čili o pohlaví dítěte rozhoduje mužský chromozom - mnoho genetických poruch je vázáno na 23. pár, jsou to poruchy vázané na pohlavní chromozomy Chromozomální abnormality Turnerův syndrom - vzácná porucha, kdy se žena narodí jen s jedním X chromozomem - v pubertě sexuálně nedospívá - obvykle má ale normální intelekt, jen urč. nedostatky - potíže s počítáním, prostorovou představivostí - pokud nedojde ke správnému oddělení 23. chromozomového páru, jedinec získává jeden X nebo Y chromozom navíc Klinefelterův syndrom - jedinec s chromozomy XXY

- po tělesné stránce muž, ale se zřetelnými femininními rysy - zvětšené prsní žlázy; varlata netvoří spermie - !!! 1 případ na 400 porodů!!! - často - další abnormalita, ne tak sledovaná, je jedinec - muž XYY - vyšší než průměr - podle průzkumů jsou častěji trestáni, neví se proč, ale vykazují v IQ testech menší inteligenci (???), což může zvyšovat pravděpodobnost jejich dopadení po spáchání trestného činu Genetické studie chování - některé rysy jsou určovány jednotlivými geny, některé poruchy jsou dány chromozomálními abnormalitami - většina vlastností je však polygenních - jsou určeny mnoha geny, např. inteligence, hmotnost, emocionalita Selektivní páření - jedna z metod užívaná při studiu dědičnosti vlastností u zvířat - jsou spolu pářena zvířata, která mají některou vlastnost buď silně nebo naopak slabě vyvinutou - např. krysí samice, která je hodně učenlivá při testu v běhání bludištěm, je pářena s taktéž hodně učenlivým samcem a naopak jsou spolu pářeny krysy neučenlivé - aby byly zachovány shodné vnější podmínky, jsou "chytré" krysičky někdy umístěny k "hloupým" matkám ..... - potomci jsou pak testováni ve stejném bludišti - po několika generacích takto pářených jedinců vytvoříme rod "hloupých" a "chytrých" krys - jestliže na některou vlastnost působí genetické vlivy, je možné je měnit pomocí selektivního páření 20 - jestliže selektivní páření nemá na zkoumanou vlastnost vliv, je tato vlastnost primárně závislá na vlivech prostředí Studium dvojčat - lidi nelze z etických důvodů šlechtit, proto se výzkum omezuje na zkoumání podobnosti osob, které jsou v příbuzenském vztahu - pokud jsou v rodině hudební talenty, nevíme, zda jsou v tomto případě důležitější vrozené vlastnosti nebo větší důraz, který rodiče kladou na hudební výchovu - taktéž synové alkoholiků mají jistou pravděpodobnost stát se také alkoholiky, ale zase může za to dědičnost, nebo prostředí, v němž tyto děti vyrůstají? - výzkum se orientuje na studium dvojčat - jednovaječná - monozygotická - dvojčata se vyvíjejí z jediného oplodněného vajíčka (zygoty) a mají shodou genetickou výbavu - dvojvaječná - dizygorická - dvojčata nejsou geneticky více spřízněna než obvyklí sourozenci - jednovaječná dvojčata prokazují podobnost v inteligenci a to i když jsou vychovávána v odlišném prostředí, jsou si také podobnější v některých osobnostních rysech i náchylnosti k psychickým poruchám Vlivy prostředí na činnost genů - vrozený potenciál jedince je velmi silně ovlivněn vlivy prostředí (bude pojednáno v dalších kapitolách) - např. sklon k onemocnění cukrovkou je dědičný, ale lidé, kteří mají genetickou vlohu pro rozvoj

diabetu, touto nemocí neonemocní vždy - pokud jedno z monozygotických dvojčat onemocní cukrovkou, to druhé pouze asi v polovině případů - je tedy zřejmé, že rozvoj nemoci závisí také na vlivech prostředí - totéž platí u schizofrenie - geny určují hranice potenciálu jedince, ale to, co se s tímto potenciálem stane, závisí na vlivech prostředí (např. jedinec se narodí s geneticky predisponovanou mírou inteligence 85 až 125 a skutečná hodnota je pak výsledkem výchovy, společnosti ....) - chování a vlastnosti jedince jsou výsledkem interakce dědičnosti a prostředí 6. Psychologický vývoj Vývojoví psychologové studují dvě základní otázky: - Jak probíhá interakce mezi geneticky determinovanými mezníky vývoje a událostmi v okolí dítěte? (příroda vs. výchova) - Má být vývoj chápán jako spojitý proces změn nebo je to série kvalitativně oddělených etap? Interakce mezi dědičností a prostředím - otázka, zda je při vývoji důležitější dědičnost (příroda) nebo prostředí (výchova) je diskutována po celá staletí: - v 17. st. John Locke - tabula rasa - Ch. Darwin - teorie z r. 1859 zdůrazňuje dědičnost - behavioristé Watson a Skinner kladli důraz téměř výhradně na prostředí - v současné době převažuje názor, že ve vývoji hraje roli obojí, dokonce že dědičnost a prostředí jsou v interakci 21 zrání - vrozená posloupnost růstu a změn, které jsou relativně nezávislé na událostech v prostředí; jen v případě krajně netypického prostředí může toto proces zrání ovlivnit - např. plod v těle matky se vyvíjí podle předem přesně daného schématu, ten ale může být narušen zdravotními potížemi matky, kouřením, pitím, drogami..... - pro motorický vývoj platí (pro základní motorické úkony), že malé množství nácviku v pozdějším období (kdy je zralejší nervová soustava a svaly) je stejně hodnotné jako velkém množství nácviku v dřívějším období - stimulace ne-základních motorických dovedností může vést k urychlení jejich vývoje - dítě např. vykazuje tzv. chůzový mechanismus - je-li drženo a nohama se dotýká podložky, dělá pohyby nohama podobné jako při chůzi - takto cvičené děti začínají chodit dříve než necvičené - konečně o interakci prostředí a dědičnosti svědčí zvládání řeči - narozdíl od jiných živočišných druhů se dítě rodí se schopností naučit se mluvit; to zvládne až v určitém stadiu neurologického vývoje; děti, na které jejich okolí více mluví se naučí mluvit dříve a lépe než děti, jimž se takové pozornosti nedostalo Vývojová stadia a kritická období - pravidelnost posloupností ve vývoji závisí na interakci zrání organismu s vlivy prostředí - např. Piaget, Kohlberg, Freud a Erikson se domnívají, že vývoj je představován oddělenými vývojovými stadii - pojem vývojových stadií znamená, že 1) chování se v urč. stadiu organizuje podle nějakého dominantního tématu; 2) chování v jednom stadiu je kvalitativně odlišné od chování v jiném stadiu; 3) všechny děti procházejí stejnými stadii v stejném pořadí - toto pojetí má řadu kritiků, ale je i tak velmi rozšířené

- s koncepcí vývojových stadií souvisejí tzv. kritická vývojová období - rozhodující časová období, kdy se musejí stát urč. události, aby vývoj probíhal dál normálně - např. období 6.-7. týdne po oplodnění je rozhodující pro pohlavní vývoj - pro léčbu vrozeného očního zákalu je mezník věk 7 let - takto citlivých období je mnoho - např. připoutání k rodičům, spolupráce s vrstevníky, osvojení si jazyka .... Schopnosti novorozence - rané dětství je obtížné studovat, protože novorozenec nedokáže vysvětlit, co cítí, na co myslí, co dělá.... - donedávna byli novorozenci považováni za nevnímající a nereagující tvory, ale výzkumy z posledních desetiletí ukázaly, že ačkoliv je dítě tělesně slabé a bezmocné, je od počátku vybaveno dobře fungujícími smyslovými systémy a připraveno vnímat podněty z okolí - základní metodou zkoumání smyslových schopností novorozence je provést nějakou změnu v jeho okolí a sledovat její vliv na dítě - jinou metodou je habituace a dishabituace - dítě je opakovaně vystavováno nějakému podnětu, až na něj přestane reagovat > to je habituace - snížení intenzity odpovědi na opakovaný podnět - poté se podnět nějak změní - pokud na něj dítě nezačne znovu reagovat, usuzujeme, že změna pro něj není psychologicky významná - pokud ovšem po nějaké změně pozornost k podnětu znovu obrátí > dishabituace, usuzujeme, že si dítě změny podnětu všimlo - např. dítě je vystaveno působení tónu urč. výšky, přičemž je sledována jeho srdeční frekvence: pokud je dítě (i kterákoli osoba) vystaveno působení nového podnětu, srdeční frekvence se zpomalí, to je známkou toho, že dítě podnět vnímá; po mnohém opakování se frekvence přestane snižovat - habituace; vědec potom změní tón na vyšší a 22 pokud se sníží srdeční frekvence dítěte - dishabituace, je zřejmé, že dítě je schopné rozdíly mezi těmito tóny zaznamenat Sluch - pokud novorozenec slyší hlasitý zvuk, vyděsí se a otočí hlavu za zdrojem toho zvuku - tato odpověď s otočením hlavy po 6 týdnech věku dítěte mizí a objevuje se znovu až ve 3-4 měsících, kdy již dítě vyhledává zdroj zvuku očima - důvody pro dočasnou nepřítomnost odpovědi jsou nejasné; soudí se, že se jedná o přechod od reflexivní odpovědi řízené podkorovými centry k vůlí kontrolované snaze zjistit zdroj zvuku - novorozenec je schopen odlišit lidský hlas od jiných zvuků a dovede třeba rozlišit i mezi hláskami b a p Zrak - novorozenec zpočátku nemá schopnost zaostřovat, dobře vidí jen na bezprostřední blízkost - v době, kdy se začíná plazit (7-8 měs.) již ale vidí stejně dobře jako dospělý - přes nedokonalost zraku stráví novorozenec hodně času pozorováním okolí, zajímají ho hlavně oblasti s vysokým světelným kontrastem; narozdíl od dospělých pozorují ne celistvý předmět, ale pouze ty oblasti, kde je vysoký kontrast - novorozenec dává přednost složitějším obrazcům před jednoduchými, zakřiveným liniím před rovnými Chuť a čich

- již krátce po narození dítě rozlišuje chutě a dává přednost chutím sladkým před ostatními - čich je také poměrně dobře vyvinutý, dítě obrací hlavu směrem ke sladkým vůním a naopak se odvrací od zápachu např. čpavku, kdy také jeví známky úzkosti - tato vrozená schopnost rozlišovat pachy a chutě má bezpečně adaptivní význam novorozenec se tak může vyhnout nebezpečným látkám a tím se zvýší pravděpodobnost jeho přežití Kritická diskuse - napodobování - na to, že dítě napodobuje tváře rodičů, mají psychologové skeptický názor - aby dítě mohlo napodobit, musí být schopné zakódovat zrakové obrazy dospělých do paměti, převést tyto vjemy na odpovídající motorické povely a tyto povely provést - výzkumy v této oblasti ukazují nejasné výsledky; dítě je evidentně schopné od sebe výrazy tváře odlišit, ale pokud je napodobí, je to vykládáno spíše jako reflexivní aktivita - výraznou skepsí v této otázce vynikal Jean Piaget Učení a paměť - ačkoli není mozek dítěte po narození úplně vyvinutý, sám proces habituace dokazuje, že dítě je schopno se učit a pamatovat si hned od narození - existují důkazy, že dítě si pamatuje události z období nitroděložního života - po porodu dává přednost hlasu matky před hlasem jiné ženy (nedávají však přednost hlasu otce před hlasy jiných mužů) - jedním z nejdůležitějších zvuků je pro dítě srdeční činnost matky; poslouchá-li dítě po narození nahrávku srdeční činnosti, je klidnější a více přibývá na váze než když tomu tak není - dítě v děloze je také schopné naučit se rozpoznat zvukové charakteristiky jednotlivých slov (the cat in the hat....) 23 Temperament - novorozenec má od počátku rozpoznatelnou osobnost - některé děti více křičí, některé při koupání kolem sebe kopou a jiné to snášejí v klidu, některé děti se při mazlení tisknou a jiné se vzpírají....... tyto charakteristiky mající vazbu k náladě se nazývají temperament - tradiční názor byl ten, že rodiče utvářejí chování svého dítěte; ve skutečnosti je ale vztah mezi rodiči a dítětem reciproční > také chování dítěte má vliv na reakce rodičů a tyto utváří - např. dítě, které se nechá rychle uklidnit, působí na matku dojmem, že je dobrá matka, naopak když pořád křičí a brání se projevům lásky, cítí se matka neúspěšná a odmítaná - všechna tyto fakta popírají názor, že novorozenec je nepopsaná deska; je zřejmé, že přichází na svět připraveno vnímat a rozpoznávat realitu a chápat vztahy mezi událostmi Kognitivní vývoj v dětství Piagetova teorie vývojových stadií - švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1980) je uznáván jako odborník na vývoj člověka - užíval na svou dobu neobvyklou experimentální metodu - pracoval zpočátku jako postgraduální student s Alfredem Binetem (tvůrce IQ testu); zajímaly ho však více chybné odpovědi než výsledné skóre IQ > proč dělaly děti právě takové chyby, jaké dělaly?, čím se liší jejich uvažování od uvažování dospělých; pozoroval své tři děti při hrách, často jim předkládal jednoduché vědecké a morální problémy a tázal se jich, jak došly ke svým odpovědím - tento postup řada tehdejších psychologů odmítala jako nevědecký

- před Piagetem existovaly dva přístupy ke studiu vývoje: - biologický, který kladl důraz na proces zrání, s výrazným zaměřením na dědičnost - přístup zaměřený na prostředí, který kladl důraz na výchovu - Piaget se zaměřil na interakci zrání dítěte a prostředí, pohlížel na dítě jako na aktivní bytost a ne jako na pasivního přihlížejícího svému vlastnímu vývoji - domníval se, že na dítě je třeba pohlížet jako na vědce, který provádí experimenty s okolním světem - co se stane, když olíznu medvídkovi ucho, co se stane, když shodím talíř ze stolu - výsledky těchto experimentů vedou k utváření teorií - schémat, která vysvětlují, jak funguje okolní svět - když se dítě potká s novou událostí, snaží se ji zahrnout do již hotových schémat > proces asimilace - dítě se pokouší zahrnout (asimilovat) novou událost do již existujícího schématu - pokud staré schéma není dostačující, aby mohlo pojmout novou událost, dítě, jako dobrý vědec, toto schéma modifikuje a tak rozšiřuje svou teorii chápání světa > proces akomodace (revize schémat) - na základě svých pozorování byl Piaget přesvědčen, že dítě prochází ve svém vývoji řadou kvalitativně odlišných stadií; rozdělil kognitivní vývoj na čtyři hlavní stadia - senzomotorické, předoperační, stadium konkrétních operací a stadium formálních operací Senzomotorické stadium - první 2 roky života - děti jsou zaměstnány objevováním vztahů mezi svými aktivitami a následky těchto aktivit - odlišuje sebe od prostředí - důležitým objevem tohoto stadia je pojem stálosti objektu > vědomí toho, že objekt stále existuje, ačkoliv není dostupný smyslovému vnímání - jestliže se osmiměsíčnímu dítěti přehodí přes hračku látka, přestane o ní jevit zájem, jako by neexistovala; v deseti měsících už hledá ukrytý předmět - uvědomuje si, že tam je, i když ho nevidí 24 Předoperační stadium - 2-7 let - začíná používat řeč; slova jako symboly mohou reprezentovat věci nebo skupiny věcí a jeden objekt může symbolizovat jiný (kus dřeva autíčko, hůl koně) - dítě ještě nechápe určitá pravidla nebo operace - operace je myšlenkový postup vedoucí ke zpracování informací a je reverzibilní, tzn., že každá operace má svůj logický protiklad (když rozdělíme koláč na šest kusů, lze z těchto šesti kusů opět koláč složit; taktéž když 3 x 3 je 9, tak odmocnina z devíti jsou tři) - v tomto stadiu jsou schopnosti dítěte porozumět operacím slabé - např. proces konzervace - dítě nepochopí, že přelitím vody z úzké sklenice do široké se nezmění objem - dominují zrakové dojmy Morální úsudky - Piaget se zajímal také o to, jak se dítě učí chápat morální pravidla a sociální konvence - pozoroval děti, jak hrají kuličky a pak se jich ptal na význam a důležitost pravidel - formuloval čtyři stadia dětského chápání těchto pravidel - první stadium spadá na počátek předoperačního období - období paralelních her, kdy si hraje každé dítě samo mezi ostatními - každé dítě má sklon dodržovat vlastní formulovaná pravidla, ale tato často mění - druhé období přichází kolem pěti let věku - povinnost dodržovat pravidla, která jsou pojímána jako absolutní morální imperativy určené

autoritou - rodiči nebo bohem - pravidla jsou nedotknutelná a neexistuje nic, co by ospravedlnilo jejich změnu - děti se ztotožňují s morálním realismem, které je charakteristické propojením morálních a fyzikálních zákonů > dítě věří, že kdyby porušilo nějaké pravidlo, bude potrestáno - třeba bohem nebo ho porazí auto..... - děti v tomto období posuzují čin více z hlediska následků, než příčin, které k němu vedly (jeden vzteky rozbitý hrníček je menší provinění než tři rozbité nešťastnou náhodou) - nerozlišují mezi úmyslnou lží a neškodným předháněním Operační stadia - stadium konkrétních operací - 7-11 let - přestože děti používají abstraktní pojmy, činí tak pouze ve vztahu ke konkrétním objektům - objevuje se třetí stadium morálního chápání - dítě začíná chápat některá pravidla sociálních konvencí - společné dohody mohou být měněny, když s tím všichni zúčastnění souhlasí - při dělání morálních úsudků se zaměřuje dítě na "úmysl" dané osoby a trest vidí jako lidský čin Stadium formálních operací - po 11-12 roce - děti dosahují stejného způsobu myšlení jako dospělí, protože jsou schopny uvažovat v čistě symbolické rovině - dítě umí systematicky testovat hypotézy - ve stejné době nastupuje poslední stadium chápání morálních pravidel dítětem - pravidla tvoří tak, aby pokryla i situace, které ještě nenastaly Lawrence Kohlberg Americký psycholog Lawrence Kohlberg rozšířil Piagetovu teorii morálního usuzování. Úroveň I. - předkonvenční morálka - stadium 1: orientace na trest (poslouchá příkazy, aby se vyhnul trestu) 25 - stadium 2: orientace na odměnu (poslouchá příkazy, aby dosáhl odměny; aby se mu vrátilo to, co poskytl) Úroveň II. - konvenční morálka - stadium 3: orientace na to být hodným dítětem (vyhnout se nesouhlasu druhých stran) - stadium 4: orientace na autoritu (dodržuje zákony, aby se vyhnul odsouzení od autorit, aby nikdo nemohl říci, že "nedělá svoji povinnost") Úroveň III. - postkonvenční morálka - stadium 5: orientace na společenskou smlouvu (jedná podle principů, které jsou uvažovány jako pro obecný prospěch; podporuje je pro uznání vrstevníků a tím uznání sama sebe) - stadium 6: orientace na univerzální etické principy (jedná podle samostatně zvolených etických principů (spravedlnost, důstojnost, rovnost ...); podporuje je, aby zabránil odsouzení sebe samého) - tato teorie měla a má řadu kritiků; existují důkazy, že lidé používají v různých situacích různá pravidla a také že etapy nejdou takto přímočaře po sobě - kritizována také proto, že staví na "maskulinních" hodnotách - abstraktní uvažování o právu a spravedlnosti Hodnocení Piagetovy teorie - jeho teorie způsobila revoluci v nahlížení na kognitivní vývoj dítěte a inspirovala mnoho výzkumů

- současné metody však ukázaly, že Piaget v mnohém podcenil schopnosti předškolních dětí; dítě může být schopno daný úkol řešit, ale chybí mu jiné dovednosti, které jsou v pokusu vedlejší stálost objektu - nalézt schovanou hračku vyžaduje vedle chápání toho, že objekt stále existuje, také určité motorické dovednosti - Piaget se nezabýval možností, že dítě by mohlo vědět, že objekt nadále existuje, ale nebylo to schopno dokázat jeho hledáním - novější experimentu dokázaly, že pojetí stálosti objektu se objevuje o 4-5 měsíců dříve, než jak myslel Piaget, dokáží to i děti staré 3,5 měsíce konzervace - schopnost zachování počtu se také objevuje dříve, než předpokládal Piaget - ukázalo se, že dítě neumí pracovat s pojmy hodně, málo.... - pokud byly tyto pojmy nahrazeny jinými, pro dítě srozumitelnými, ukázaly již pětileté děti schopnost konzervace počtu i porozumění principu morální úsudky - děti v předoperačním období pojímají pravidla jako nezrušitelné danosti; novější výzkumy však ukazují, že dokonce i děti v předoperačním období jsou schopné rozlišit sociální konvence a morální příkazy (krást, lhát je špatné, ale žvýkat při vyučování nebo oslovovat učitele křestním jménem špatné není) Alternativy k Piagetově teorii - mezi vývojovými psychology existuje shoda, že Piaget podcenil schopnosti dětí; není však shoda v tom, kterou alternativu k jeho teorii prosazovat Přístupy orientované na zpracování informací - popisuje kognitivní vývoj jako postupný vývoj procesů. jako je pozornost a paměť Přístupy zaměřené na získávání znalostí - důraz je kladen na specifické znalosti dítěte; dítě je možná schopné konzervovat, ale nedokáže to proto, že nechápe význam pojmu "víc" 26 Sociokulturní přístupy - použil-li Piaget pojem prostředí, měl na mysli bezprostřední fyzikální prostředí, nikoli širší sociální a kulturní rámec - přitom dítě se musí naučit také jakým způsobem vidí jeho kultura realitu, jaké role jsou očekávány..... Sociální vývoj v dětství rané sociální chování - průměrné dítě se začíná ve dvou měsících usmívat na tvář matky (matka = primární pečovatel, nemusí být vždy totožná s biologickou matkou) - tím se posiluje pouto mezi matkou a dítětem, úsměv matku povzbuzuje k tomu, že je více milující a stimulující - děti na celém světě se začínají smát zhruba ve stejném věku; smějí se i slepé děti, což je důkazem pro to, že úsměv je vrozenou reakcí > proces zrání je zde důležitější než prostředí - ve čtvrtém měsíci děti poznají členy domácnosti a dávají jim přednost; jsou ale vstřícné i vůči

cizím osobám - to se mění v 7-8. měsíci, kdy začínají vykazovat při setkání s cizinci různé formy aktuální úzkosti - separační strach - úzkost z opuštění rodiči vrcholí kolem 16. měsíce, pak se začne zmírňovat - tyto strachy mají původ v paměti a růstu samostatnosti - ve druhém půlroce života se zvětšila kapacita paměti; dítě si je schopno vybavovat dřívější události a dávat je do souvislosti s aktuálními > objevení se strachu z cizích lidí - paměť souvisí rovněž se separační úzkostí - jakmile si dítě dá do souvislosti odchod matky s jejím následným příchodem, přestane mít z jejích odchodů takový strach - samostatnost - dvou až tříleté dítě už není úplně závislé na rodičích, dovede si třeba samo dojít pro hračky, snižuje se závislost na opatrovnících a potřeba jejich přítomnosti je pro dítě potom méně naléhavá připoutání - sklon dítěte k vyhledávání blízkosti určitých lidí a pocit bezpečí v jejich blízkosti - toto chování vykazují i zvířecí mláďata a má adaptivní funkci - brání jedinci vzdálit se od zdroje péče - připoutání v raném věku tvoří základy pro dobré interpersonální vazby v dospělosti pohlavní identita a přijetí sexuální role - dítě si osvojuje stálé pojetí sama sebe jako muže nebo ženy - osvojuje si pohlavní identitu - akceptace chování a vlastností, které daná kultura považuje za přiměřené pro muže nebo ženu, je přijetí sexuální role - existuje více teorií, které se neshodují v tom, zda je pohlavní identita a přijetí sexuální role pouze produktem příkazů a očekávání, nebo jsou zčásti výsledkem přirozeného vývoje: - psychoanalytická teorie - podle Freuda začíná od 3 let dítěte falické období, ve stejné době se objevují incestní přání vůči rodiči opačného pohlaví a nenávist rodiče stejného pohlaví - oidipovský komplex - v dalším vývoje proběhne smíření se a identifikace s rodičem stejného pohlaví - tato teorie je sporná a existuje řada námitek proti její premise, že "anatomie je osudem"; sexuální role je přijata rigidně - teorie sociálního učení - zdůrazňuje odměny a tresty, které děti obdrží za chování více či méně odpovídající jejich sexuální roli > dítě si osvojí chování odpovídající jeho pohlaví, protože je za to odměňováno - na rozdíl od psychoanalýzy, která proces identifikace vnímá jako vyřešení vnitřních konfliktů, tato teorie vysvětluje identifikaci na základě pozorování rodiče dítětem - rodiče reagují na chlapce a dívky odlišně; jinak je oblékají, kupují jim jiné hračky, hodnotí odlišně jejich chování; chlapci jsou průměrně více trestáni než dívky - důvodem může být, že chlapci vyžadují v raném dětství více pozornosti než dívky - podle mnoha důkazů je zřejmé, že v naší kultuře je femininní chování u chlapců více tabuizováno než maskulinní chování u dívek 27 - kromě vlivu rodičů a vrstevníků hrají důležitou roli v utváření sexuálních stereotypů také knihy a tv pořady - kognitivně vývojová teorie (Kohlberg) - nejvlivnější současná teorie - rozhodující úlohu v přijetí sexuální role hraje pohlavní identita: jsem dívka a proto budu dělat dívčí věci - dítě se tedy chce chovat v souladu se svou pohlavní identitou, odměny a tresty jsou podružné - pohlavní identita se rozvíjí od 2 do 7 let; spadá tedy do předoperačního období - děti

spoléhají na zrakové dojmy a následně nejsou schopné konzervovat totožnost objektu - např. tříleté dítě pozná podle fotografie, zda se jedná o dívku nebo chlapce, ale nedokáže říci, zda se samo stane maminkou nebo tatínkem, až vyroste - pochopení, že pohlaví jedince zůstává stále stejné, je pohlavní stálost a je to obdoba konzervace objektu v pokusech s vodou, modelovací hmotou.... - stejně jako Pigetova teorie, i tato Kohlbergova má své kritiky - je jisté, že děti dokáží konzervovat dříve, pokud porozumí okolnostem experimentu - teorie pohlavního schématu - sociokulturní pojetí vývoje nepokládá dítě za vědce, který zkoumá danosti svého okolí, ale jako na nově příchozího do kultury, který se stává jejím příslušníkem tak, že se učí dívat se na realitu očima té příslušné kultury - vytvořila Sandra Bemová - snaží se vysvětlit, proč děti zakládají své sebepojetí zejména na rozdílech mezi mužem a ženou - pohlavní schéma > teorie, podle níž dítě pohlíží na své okolí; hodnotí podle ní své chování a přijímá svou sexuální roli - tato teorie, stejně jako kognitivně vývojová teorie, vidí vyvíjející se dítě jako aktivního činitele ve své vlastní socializaci - dítě přijímá svou sexuální roli proto, že jeho kultura považuje pohlaví za střed, okolo kterého vybudovala pojetí reality; pokud bude kultura méně diferencovat podle pohlaví, děti budou v chování a sebepojetí přijímat své sexuální role méně výrazně Kritická diskuse - Může sexuální výchova zabránit rozlišování mezi pohlavími v dětství? Experiment provedený manžely Bemovými ukazuje, že již tři roky staré děti jsou schopny pochopit, že mužství nebo ženství jedince je trvalým biologickým znakem, který se nemění tím, že se jedinec pouze oblékne jako příslušník opačného pohlaví. Děti, které mají pohlavní stálost biologicky podloženou (tedy vědí o biologických rozdílech mezi pohlavími), vnímají sebe sama bezpečněji jako muže nebo ženu; neobávají se, že ztratí svou pohlavní identitu, když se budou chovat nonkonformně. Naopak děti, které považují kulturní indikátory (oblek, účes) za projevy příslušnosti k danému pohlaví, se mohou chovat více stereotypně ve vyjadřování pohlavních rolí. Bemovi se domnívají, že pokud se dítě co nejdříve naučí, že základním definujícím rysem mužství nebo ženství jsou pohlavní orgány (mají svou pohlavní stálost založenou na pohlavních orgánech), jsou tyto děti odolnější vůči slepému přijímání kulturních pravidel pro jednotlivá pohlaví. Vývoj v adolescenci - adolescence je období přechodu od dětství do dospělosti - asi 12-20 let, když je tělesný růst téměř ukončen - dosahuje pohlavní zralosti a odděluje se od rodiny; vytváří si vlastní identitu sexuální vývoj - puberta - doba sexuálního dospívání - trvá 3-4 roky - zahájena rychlým tělesným růstem - adolescentní růstový spurt - vývoj sekundárních pohlavních znaků - růst prsů, vousů, ochlupení - první menstruační krvácení - menarche - se objevuje asi 18 měsíců po vrcholu tělesného růstu - k ovulaci (uvolnění vajíčka) dochází asi rok po menarche 28

- 11 -17 let, průměrně 12 3/4 roku - ejakulace u chlapců se objevuje asi 2 roky po nástupu růstového spurtu - první semeno je bez spermií; jejich počet postupně narůstá - 12 - 16 let, průměrně 14,5 roku; tedy o dva roky později, než dívky - obecným názorem je, že puberta je období krizí a bouří; výzkumy však potvrzují, že většinou proběhne bez většího chaosu - obecně prožívaní změn v pubertě se jeví dívkám negativní a chlapcům pozitivní sexuální normy a chování - za posledních několik desetiletí se udál významný posun v postojích vůči sexuální aktivitě - ve dvacátých letech mělo předmanželský styk pouze 20% žen; v osmdesátých letech to bylo 70% (muži téměř 80%) - názory na předmanželský a mimomanželský sex, homosexualitu a určité sexuální praktiky jsou otevřenější a permisivnější - v souvislosti s AIDS a jinými pohlavně přenosnými chorobami se dnes část adolescentů začíná chovat odpovědněji konflikt mezi adolescenty a rodiči - tradiční obavy z generační propasti, která má vznikat mezi adolescentem a jeho rodiči, vyvolávají preventivní obavy z dospívání - výzkumy však ukazují, že adolescenti sdílejí více společných hodnot a postojů s rodiči než s přáteli; s těmi se radí, jak se oblékat, jakou hudbu poslouchat, ale s rodiči se radí o důležitých věcech dále - pravdou ale je, že v období rané a střední adolescence (11-15 let) jsou rodinné konflikty nejčastější, přičemž více konfliktů vzniká mezi adolescentem a matkou, méně s otcem zřejmě proto, že matka se více účastní regulace každodenního života rodiny - konflikty zahrnují obvykle domácí práce, úkoly do školy, pořádek, hlasitá hudba.... - adolescent se nachází mezi světem závislosti a odpovědnosti - chtěl by více samostatnosti, ale není si jistý, zda chce přijmout zvýšenou míru zodpovědnosti spojenou s dospělostí - rodiče vyžadují, aby nezávislost byla spojená s odpovědností vývoj identity - adolescent potřebuje vytvořit si vlastní identitu a najít odpovědi na otázky kdo jsem? a kam jdu? - pro sebepojetí, které se vyvíjí od dětství, je adolescence kritickým obdobím - hodnoty a normy přebírá dítě zpravidla od rodičů, postupně jsou důležité hodnoty vrstevníků, učitelů a ostatních dospělých - jsou-li hodnoty a normy těchto lidí ve shodě, je hledání identity snazší - v opačném případě dochází ke zmatení rolí a adolescent zkouší jednotlivé sociální role, než dojde k vlastní identitě Kritická diskuse - těhotenství v dospívání a používání antikoncepce Velmi problematickým aspektem rostoucí sexuální aktivity v adolescenci je těhotenství. Jestliže děti vychovávají děti, má to vážné sociální následky; matky nedokončí školu, žijí na hranici sociálního minima, děti jsou více nemocné a často poději trpí emočními poruchami a problémy se vzděláním; matka je příliš nezralá na to, aby poskytla dítěti vše potřebné. Ačkoliv je na trhu mnoho druhů

spolehlivé antikoncepce, adolescenti podceňují riziko nechtěného otěhotnění anebo si nechtějí přiznat, že se na sex připravují a interpretují to potom jako něco neplánovaného. Cítí, že mohou své chování omluvit, když nebylo plánováno, ale pokud nesou na schůzku prezervativ, musí si poctivě přiznat, že jsou sexuálně aktivní. Další překážkou používají antikoncepce je neschopnost adolescentů o sexu otevřeně hovořit. Dalšími komplikujícími činiteli jsou ambivalence médií, neochota rodičů hovořit na tato témata se svými dětmi a nedostatečná či úplně absentující sexuální výchova ve školách. Například ve Švédsku jsou školáci od sedmi let v rámci hodin biologie seznamováni se skutečnostmi kolem rozmnožování a ve věku 12 let se učí o antikoncepci. Tento postup se zdá být účinný, protože Švédsko má celosvětově jeden z nejnižších počtů těhotenství mladistvých. 29 Vývoj jako celoživotní proces - vývoj je celoživotní proces, nekončí dosažením zralosti - Erik Erikson vypracoval teorii psychosociálních stadií, neboť je přesvědčen o tom, že psychologický vývoj jedince je závislý na sociálních vztazích utvářených v průběhu života - domnívá se, že k posunu na další úroveň je třeba zdolat tu předchozí - malé dítě se musí naučit, že musí věřit rodičům, že mu poskytnou jídlo a ochranu; teprve potom se může rozvíjet směrem k autonomii - do jaké míry potom podporují jeho autonomii, do té míry se dítě naučí kontrolovat své impulzy a cítit hrdost z toho, že to dokáže - hyperprotektivita nebo zesměšňování vedou k tomu, že dítě pochybuje o vlastních schopnostech - v předškolním věku dítě pokročí od prostého ovládání se k iniciování a provádění různé činnosti; postoje rodičů jako podpora nebo odrazování můžou v dítěti vzbuzovat dojem nedostatečnosti nebo viny - v rámci školní docházky se dítě učí dovednostem, které jsou oceňovány společností čtení, psaní, schopnost nést odpovědnost a mít dobré vztahy s lidmi; dítě získává pocity kompetence, případně méněcennosti - podle toho, jak je v těchto aktivitách úspěšné - v adolescenci je hlavním psychosociálním úkolem nalezení identity - v průběhu časné dospělosti si lidé volí zaměstnání a vstupují do intimních vztahů (intimita je schopnost starat se o druhého a sdílet s ním společné zážitky) - jedinci mají sklon hledat si takové partnery, kteří jim odpovídají z hlediska etnického, společenského a náboženského, což ukazuje, že názor, že protiklady se přitahují, je pouhým mýtem - rovněž nepravdivý se zdá být obecně platný názor, že ženy jsou romantičtější ve výběru svého partnera; podle pozorování jsou to muži, kteří se snáze zamilují a jsou spokojeni s kvalitami své partnerky; ženy jsou ve výběru partnera praktičtější a opatrnější - tyto závěry jsou překvapivé vzhledem k tomu, že vstup do manželství obvykle znamená větší změnu životního stylu ženy - muž většinou pokračuje ve své kariéře, zatímco žena mění svobodu a nezávislost za odpovědnost matky - žena je vystavena většímu tlaku, když chce zvládat jak zaměstnání, tak domácí povinnosti, takže vdané ženy vyjadřují více nespokojenosti se svým životem než ženatí muži, přestože jsou spokojenější než osamoceně žijící ženy - asi 40% manželství končí rozvodem (USA) - období střední dospělosti (40-65 let) je pro mnoho lidí nejproduktivnější dobou

- existuje rozšířený názor, je zde přichází "krize středního věku" - jedinec si uvědomí, že nedosáhl cílů, které si určil v mládí; podle studií prochází muži obdobím emočních zmatků, přehodnocují životní cíle a aktuální jsou adolescentní otázky kdo jsem? a kam kráčím? - mnoho odborníků ale pojetí krize středního věku zpochybňuje, bylo nalezeno málo důkazů pro to, že by lidé vykazovali více emoční úzkosti než jindy - mění se vnímání času; namísto vnímání času uplynulého od narození ho začínají vnímat jako čas, který jim ještě zbývá; začínají si uvědomovat nevyhnutelnost své vlastní smrti s tím, jak umírají jejich rodiče; mnoho lidí přehodnotí svůj živo z hlediska priorit - pozdní věk - donedávna byl věk po 65. roce nazýván "stáří", ale pojetí toho, co to znamená být starý, se mění; udává se, že postoje a aktivity dnes sedmdesátiletého jsou podobné padesátiletému před 20 lety - lidé se dožívají vyššího věku a v lepším zdraví než dříve - normální stárnutí způsobuje zpomalení reflexů, zhoršení zraku a sluchu a úbytek energie; extrémní zhoršení zdravotního stavu je pak výsledkem nemocí, špatných dřívějších návyků a nedostatku pohybu i duševní aktivity - nezhoršuje se obecná schopnost učení; dokonce i krátký tréning zlepšuje kognitivní schopnosti starých lidí - pokud je člověk nemocen, může se cítit bezmocný - po odchodu do důchodu musí najít náhradní aktivity - hodiny nečinnosti snižují sebevědomí 30 - je to věk úvah, pohledu zpět; pokud se člověk dovedl účinně vypořádávat se svými problémy v průběhu dosavadního života, má pocit integrity a dobře prožitého života a naopak, pokud vidí svůj život jako řadu selhání a nevyužitých příležitostí, bude zoufalý Období psychosociálního vývoje podle Eriksona - popisuje problémy nebo krize v sociálních vztazích, se kterými se jedinec v průběhu života nutně setká stadium psychosociální krize příznivé vyřešení 1. první rok života důvěra vs. nedůvěra důvěra a optimismus 2. druhý rok autonomie vs. pochybnost pocit sebekontroly a dostatečnosti 3. třetí-pátý rok iniciativa vs. pocity viny účelnost a zaměření, schopnost iniciovat vlastní aktivity 4. šestý rok - puberta píle vs. pocity méněcennosti zdatnost v intelekt., společenských a tělesných dovednostech 5. adolescence identita vs. zmatek celistvá představa o sobě jako jedinečné osobnosti 6. mladší dospělost intimita vs. izolace schopnost vytvářet blízké a trvalé vztahy, pracovní kariéra 7. střední dospělost generativita vs. zaujetí sebou samým zájem o rodinu, společnost a budoucí generace 8. pozdní věk integrita vs. zoufalství pocit naplnění a uspokojení vlastním životem, smíření se smrtí 31 III. Vědomí a vnímání Senzorické procesy počitek (percept, sensation) - je vyvolán jednoduchým podnětem (barevná skvrna), působí bezprostředně na smyslvé orgány vjem (sensation, percept) - souhrn počitků, produkt vnímání; nejde o pasivní odraz skutečnosti,

ale o aktivní konstrukci Společné vlastnosti smyslů citlivost - lidé jsou vybaveni těmito smysly: zrak, sluch, čich, chuť, hmat, tělové smysly (umožňují např. vnímat polohu hlavu vzhledem k tělu) - naše smysly jsou extrémně citlivé k vnímání změn v prostředí - přibližné minimální podněty pro naše smysly: - zrak - plamen svíčky za jasné noci na 48 km - sluch - tikot hodinek na 6 metrů - chuť - čajová lžička cukru v 10 l vody - čich - 1 kapka parfému rozptýlená do 6 místností - hmat - pád mušího křídla na tvář z 1 cm - zvláště citlivý je zrak - tak citlivý, jak je to z fyzikálního hlediska možné - nejmenší jednotkou světelné energie je kvantum; člověk zaznamená záblesk světla, který má 100 kvant; pouze 7 ze těchto 100 kvant vstupuje do oka do kontaktu s molekulami, které je převádějí na vjem a každá z těchto 7 kvant ovlivňuje jinou molekulu - >>> tedy nejmenší vnímající částice v oku - molekula - je citlivá na nejmenší možné množství světelné energie absolutní práh - minimální hodnota podnětu, kterou musí mít, aby byl vnímán - k určení se užívají psychofyzické metody - v případě metody konstantního podnětu určí experimentátor řadu podnětů, jejichž hodnoty se pohybují kolem absolutního prahu - postupně jsou v náhodném pořadí předkládány pokusné osobě, která říká ano - ne - je určen velikostí podnětu, který je 50% případů zaznamenán vnímání změn intenzity - stejně jako musí mít podnět určitou minimální hodnotu, aby mohl být vnímán, je nutná určitá hodnota rozdílu mezi velikostmi dvou podnětů, abychom je byli schopni od sebe odlišit - minimální rozdíl ve velikosti podnětu, který je nutný k odlišení dvou podnětů, se nazývá diferenční práh nebo nejmenší pozorovatelný rozdíl - je také definován statisticky - jako velikost změny, díky které jedinec rozezná dva podněty, a to v 50% pokusů - tyto pokusy prováděl německý psycholog Ernst Weber v r. 1834 - zjistil, že čím vyšší intenzitu má počáteční podnět, tím větší změna musí nastat, aby ji jedinec zaznamenal - hodnota nejmenšího pozorovatelného rozdílu se zvyšuje s hodnotou standardního podnětu a je stálým podílem intenzity podnětu >> Weberův zákon (např. hodnota rozdílu je 1 při intenzitě podnětu 50, tak je 2 při intenzitě 100, 4 při 200 atd.) - > delta I / I = k; I je intenzita standardního podnětu, delta I je přírustek intenzity odpovídající minimálnímu rozdílu, k je Weberova konstanta (v příkladě = 0,02) 32 - Weberův zákon neplatí vždy naprosto přesně, ale i tak poskytuje velmi dobré přibližné údaje - v roce 1860 zobecnil Weberův zákon němec Gustav Fetchner - velikost vjemu urč. podnětu je dána součtem všech nejmenších pozorovatelných rozdílů nad absolutním prahem - P = c log I; P je velikost vjemu podnětu a I je intenzita podnětu

- vyplývá z toho, že dvojnásobíme-li např. intenzitu světla, neznamená to, že budeme světlo vnímat jako dvakrát jasnější (100W žárovku nevnímáme jako dvakrát jasnější než 50W) - >> když se zvyšuje fyzikální intenzita podnětu, velikost vjemu roste zpočátku rychleji a poté stále pomaleji - i tento zákon je jen - však velmi užitečnou - aproximací Senzorické kódování - mozek není schopen zpracovat podněty v podobě, v jaké je přijímají smyslové orgány (mechanická energie pro sluch, světelná pro zrak, chemická pro čich....) - rozumí pouze elektrickým signálům - proto se musí každý druh fyzikální energie transformovat na elektrický signál - tento proces se nazývá transdukce a je spojen s receptory - specializovanými buňkami ve smyslových orgánech kódovaní podnětů - prostřednictvím smyslů vnímáme dvě vlastnosti podnětu - kvalitu (povahu) a intenzitu - pro přenos intenzity podnětu je určující počet nervových vzruchů (při lehkém tlaku vzniká v receptorech série el. impulzů, když se tlak zvýší, zvětší se i počet impulzů (mají stále stejnou velikost)) - intenzita může být kódována také časově; při nižší intenzitě jsou intervaly mezi jednotlivými vzruchy proměnlivé, při vyšší mohou být konstantní - kódování kvality podnětu je složitější - podle teorie specifických nervových energií (Müller) jsou používány pro přenos různých smyslových vjemů oddělené nervové dráhy (zrak, sluch ... mají vlastní nervové dráhy) - rozpoznání kvality podnětu týkající se jednoho smyslu se realizuje podle principu specifity pro různou kvalitu podnětů se používají různé neurony (sladká chuť je vedena vlastními neurony, hořká má zase své neurony...) - druhým principem je princip vytváření vzorců nerv. vzruchů - urč. nerv reaguje velmi intenzivně na sladké, méně intenzivně na hořké a ještě méně na kyselé - podle toho je vjem zachycen Kritická diskuse - Procesy rozhodování v detekci Podstatou absolutního prahu je, že je pevnou hranicí - cokoli nad ní vnímáme, pod ní nevnímáme nic. Tato zdánlivá vlastnost naznačuje, že práh by měl být definován jako hodnota podnětu, kterou vnímáme ve 100% případů; ve skutečnosti je ale práh definován na 50% zachycených podnětů. Důvod pro to je ten, že řada podmínek při pokusu nemusí být optimálních - pokusná osoba nesděluje jednoduše, zda podnět překročil práh, nýbrž se složitě rozhoduje, jestli je smyslový vjem způsoben podnětem nebo chybou v jejím senzorickém systému. Pokusná osoba, která je vystavována působení slabých podnětů, může někdy tendovat k tomu říkat ano, aby nevědomě udělala na experimentátora dojem. Proto byly do pokusů zahrnuty tzv. falešné pokusy, při kterých není podnět vysílán. Reaguje-li osoba na falešný pokus ano, je to tzv. falešný poplach. Procento falešných pokusů se v jednotlivých testovacích fázích mění; pakliže jich je hodně, osoba má tendenci odpovídat ne, protože se jí to jeví jako pravděpodobné. Jinou teorií je teorie detekce signálu. Předpokládá se, že v senzorickém systému je vždy přítomný nějaký šum, tedy že neexistuje nulový podnět. Pokusná osoba tedy vždy musí rozhodnout, zda

je pravděpodobnější, že smyslový vjem je způsobem vysílaným podnětem nebo šumem v jejím senzorickém systému. Na rozhodování mají vliv 1. citlivost dané osoby k podnětu, 2. měřítko subjektu - nakolik je ochoten říci ano. Problém se řeší tak, že se tyto citlivost od měřítka oddělí tím, že se na křivku graficky znázorní pravděpodobnosti zásahu a falešného poplachu - tzv. křivka funkční charakteristiky příjemce. 33 Zrak - světlo je viditelné záření, jeho podstatou jsou elektromagnetické vlny - lidské oči jsou citlivé na vlnové délky v rozsahu cca 400 - 700 nm (vlnová délka je vzdálenost vrcholu jedné vlny k vrcholu druhé) - zrakovou soustavu člověka tvoří oči, odpovídající části mozku a spoje mezi nimi - oko se skládá za dvou systémů - jeden vytváří obraz a druhý systém ho převádí na elektrické impulzy systém vytváření obrazu - tvořen rohovkou, zornicí a čočkou - rohovka je průhledný vnější povrch oka, světlo se zde ohýbá - čočka dokončuje proces zaostřování na sítnici - dokáže měnit tvar; zaobluje se při zaostřování na blízké předměty a zplošťuje se při zaostřování na vzdálené předměty - myopové - krátkozrací lidé - hypermetropové - dalekozrací - zornice je kruhový otvor v duhovce; mění svou velikost v závislosti na intenzitě světla transdukční systém - světlo dále dopadá na sítnici, kde ho přebírá transdukční systém, jehož jádrem jsou receptory - tyčinky a čípky - tyčinky slouží k nebarevnému vidění v noci - čípky jsou citlivé na vyšší světelné intenzity, vnímání barev - receptory jsou nejhustěji zastoupeny na středu sítnice - tzv. žlutá skvrna, její pomocí vidíme nejlépe detaily - abychom viděli co nejostřeji, pohybujeme očima tak, aby obraz zájmového předmětu dopadal na žlutou skvrnu - k tomu slouží šest svalů - tyčinky a čípky obsahují fotoreceptory - chemické látky, které pohlcují světlo; výsledkem je nervový vzruch - vzruchy z tyčinek a čípků se přenášejí na bipolární buňky a z nich na neuronové gangliové buňky - axony gangliových buněk tvoří nerv, který vede do mozku (nerv je tvořen axony asi jednoho milionu neuronů Vnímání světla citlivost - o citlivosti zraku vzhledem k vnímání světla rozhodují tyčinky a čípky - ve spojení s gangliovou buňkou je více tyčinek než čípků ve spojení s jinou gangliovou buňkou >> vidění prostřednictvím tyčinek je citlivější - žlutá skvrna obsahuje mnoho čípků, ale žádné tyčinky; ty jsou umístěny na periferních oblastech sítnice, kde je zase málo čípků - >> zraková ostrost (přesné vidění toho, CO se stalo) je vyšší v oblasti žluté skvrny - >> citlivost (vidění ŽE se něco stalo) je vyšší na periferii než na žluté skvrně

- při měření absolutního prahu to znamená, že práh je nižší (tedy citlivost je vyšší), když se subjekt dívá mimo zdroj světla a podněty jsou vnímány periferií (dívá-li se do zdroje světla, jsou vnímány žlutou skvrnou) - ačkoli vnímáme světlo o vlnových délkách 400-700 nm, nejsme vůči všem těmto délkám stejně citliví; nejnižší práh na periferii sítnice (tyčinky) je pro světlo o délce 500 nm, v oblasti žluté skvrny 550 nm adaptace na světlo a tmu 34 - proces adaptace na světlo je rychlejší než adaptace na tmu (tyčinky potřebují delší čas na adaptaci) - v průběhu adaptace na světlo se nám zdá, jako by toto světlo sláblo - i když se snažíme upřeně dívat na jeden bod, tak se oči neustále pohybují (obraz bodu na sítnice se také pohybuje) - pokud je tento pohyb znemožněn, viditelný svět během několika sekund mizí - tento jev je následkem procesu adaptace >> zrakový systém přestává reagovat na podnět, který se nemění >> je určen k vnímání změny, což je podstatou všech senzorických systémů Vnímání barev - náš zrakový systém převádí vlnové délky na barvy (450 nm je modrá, 520 nm je zelená, 570 je žlutá a 700 je červená) - obvykle je zdrojem barevného vjemu objekt, který vyzařuje světlo pouze tehdy, když jej ozařuje světelný zdroj - pak je naše vnímání barvy objektu tvořeno částečně objektem odráženou vlnovou délkou světla a částečně jinými faktory - jedním z takových faktorů je charakteristická barva objektu - máme sklon vidět růži jako červenou i když je osvícena žlutozeleným světlem (když je týmž světlem osvícen neznámý objekt, vnímáme jej jako žlutozelený) barvy - fenomenologicky je světlo určeno třemi rozměry - sytostí, světlostí a barevným tónem - jsme schopni rozeznat asi 150 vlnových délek, ty mohou mít různý jas a sytost - odhaduje se, že jsme schopni rozeznat přes 7 milionů barev; pro 7500 odstínů existují oficiální názvy míšení barev - subtraktivní míšení - nastává, když se mísí pigmenty, nebo světlo prochází barevnými filtry, které se překrývají - na rozdíl od aditivního míšení lze určit, jaká barva vznikne - aditivní míšení - přes světlo jedné barvy se promítne světlo jiné barvy - výsledkem je nový odstín - v případě míšení barev (pigmentů) se mění sám fyzikální podnět a děj probíhá mimo oko; míšení světel se děje v oku samotném a je předmětem zájmu psychologů - kombinací tří dostatečně odlišných vlnových délek může vzniknout světlo jakékoli barvy (RGB) poruchy vnímání barev - dichromat - člověk, který vnímá spektrum barev jako kombinaci pouze dvou barev světla - monochromat - vzácný případ, kdy jedinec vnímá světlo pouze jedné barvy - obě tyto poruchy se označují jako barvoslepost, většinou mají genetický původ - častěji u mužů (2%) než u žen (0,03%), protože gen zodpovědný za barvoslepost je recesivní a

vázaný na X chromozom teorie vnímání barev - první teorii vytvořil v r. 1807 Thomas Young, o padesát let později ji rozvinul Hermann von Helmholtz > Young-Helmholtzova neboli trichromatická teorie - podle této teorie máme k vnímání barev tři druhy čípků (RGB): - krátké receptory, které jsou citlivé ke krátkým vlnovým délkám - B - střední receptory - G - dlouhé receptory - R - jejich společným působením vnímáme další barvy - světlo urč. vlnové délky stimuluje různou měrou tyto receptory a specifický poměr jejich podráždění vede ke vnímání urč. barvy - kvalita barvy je tedy kódována vzorcem aktivity těchto tří typů receptorů - barvoslepost vysvětluje tak, že u dichromatů chybí jeden ze tří druhů čípků, u monochromatů chybí dva druhy ze tří 35 - teorie protikladných barev - Ewald Herring 1878 - všechny barvy mohou být fenomenologicky popsány jako složené z jednoho nebo dvou násled. vjemů - červená, zelená, žlutá a modrá - žádná z barev světla není vnímána jako žlutomodrá nebo červenozelená >> červená a zelená tvoří protikladný pár stejně jako žlutá a modrá (viz pokus komplementární praobrazy) - Herring byl přesvědčen, že v oku existují dva typy jednotek citlivých na světlo - tato teorie je podpořena objevem buněk vnímajících protikladné barvy (v thalamu) - každá z těchto teorií dokázala vysvětlit jen některé jevy, nikdy ne všechny - Jameson a Hurvich uvedli dvoustupňovou teorii, která spojuje dvě teorie předešlé - dosáhla uspokojivějších výsledků než dvě teorie předchozí, ale ani tak nevysvětluje všechny jevy obr. 4-22 / str. 154 Sluch Zvukové vlny - zvuk vzniká kmitáním předmětů - jestliže se jakýkoli předmět hýbe, molekuly vzduchu před ním jsou stlačovány blíže k sobě - tyto molekuly uvedou do pohybu další molekuly a pak se vrátí na své místo - takto jsou přenášeny vzduchem změny tlaku - zvukové vlny (analogické vlnám vzniklým hozením kamene do vody) - lze znázornit graficky - sinusoida; zvuky odpovídající sinusoidě jsou tzv. čisté tóny - liší se frekvencí (jednotka Hz, počet opakování za sec.), intenzitou - amplitudou (rozdíl v tlaku mezi nejnižším a nejvyšším bodem vlny) a dobou, kdy začínají - fáze - dospělí lidé slyší zvuky 20 - 20000 Hz - hlasitost je vyjadřuje v dB > změna hlasitosti o 10 dB odpovídá desetinásobné změně v intenzitě zvuku, 20 dB je stonásobná změna, zvýšení o 30 dB je 1000x víc atd. - velmi nebezpečné jsou zvuky nad 120 dB, při 180 dB nastává nevyhnutelně poškození sluchu Sluchová soustava - tvořena ušima, odpovídajícími mozkovými oblastmi a nervovými drahami - ucho se skládá ze dvou systémů - převodní systém zesiluje a přivádí zvuk k receptorům (vnější ucho - boltec a zevní zvukovod a střední ucho - bubínek a tři kůstky) - transdukční systém sídlí v hlemýždi a převádí zvuk na nervové impulzy převodní systém

- střední ucho je navenek ohraničeno bubínkem - membrána, která se zvuky rozechvívá - dále zvuk putuje na kůstky - kladívko, kovadlinku a třmínek - vibrace rozechvěje první kůstku, ta druhou a poslední rozechvěje oválné okénko > tím ze zvuk přenáší a zesiluje současně transdukční systém - hlemýžď je ve spánkové kosti vnitřního ucha - membránami je rozdělen na několik oddílů vyplněných tekutinou - jednou z těchto membrán je bazilární membrána, na které jsou sluchové receptory - tzv. vláskové buňky - tlak na oválné okénko, které spojuje střední a vnitřní ucho, vede ke změnám tlaku tekutiny v hlemýždi, tím se rozechvívá bazilární membrána a ohýbají se vláskové buňky >> to je způsob, jak se zvuk mění na elektrické impulzy - většinou je sluchový neuron spojen pouze s jednou vláskovou buňkou - sluchový nerv se skládá z asi 31 000 axonů sluch. neuronů 36 vnímání intenzity zvuku - jsme citlivější vůči zvukům střední frekvence (nejvíc kolem 800 Hz), než ke zvukům vysokým a nízkým - poruchy sluchu - kondukativní porucha - práh je zvýšený stejnou měrou u všech frekvencí, následek zhoršeného vedení ve středním uchu - percepční porucha - práh je zvýšen nerovnoměrně a zejména v oblasti vyšších frekvencí, následek poškození vláskových buněk, které se neobnovují (obvyklá u starých lidí a osob vystaveným nadměrnému hluku) - pokud se zdroj zvuku nachází napravo od nás, vnímáme ho pravým uchem intenzivněji než levým - to je tzv. interaurální rozdíl intenzity, slouží k lokalizaci směru, odkud zvuk přichází vnímání výšky zvuku - zvuk je charakterizován hlasitostí a výškou - rozdílový práh je 1 Hz při zvuku o frekvenci 100 Hz a 100 Hz při frekvenci 10 000 Hz - zatímco viděné barvy vznikají míšením barev, slyšené zvuky nemají tuto vlastnost - pokud zní více frekvencí současně, jsme schopni je odlišit a vnímat je odděleně - patrně existuje velké množství druhů receptorů pro jednotlivé tóny teorie zabývající se vnímáním výšky tónu 1. časová neboli frekvenční teorie - 1886 anglický fyzik lord Rutheford - předpokládal, že zvuky rozechvívají celu bazilární membránu a že frekvence, kterou vibruje bazilární membrána, určuje frekvenci vzruchů v nervových vláknech (např. tón 100 Hz způsobuje vibraci baz. membrány 1000 Hz, což je 1000 kmitů v nervových vláknech) - brzy bylo zjištěno, že vzruch v nervovém vláknu může nastat nejvíc 1000 x za sec., takže podle této teorie nešlo vysvětlit zvuky s vyšší frekvencí 2. místní teorie - předchůdcem místní teorie byl v roce 1683 francouzský anatom Duverney - předpokládal, že v uchu jsou různé struktury určené k vnímání různých frekvencí (tzv. rezonanční hypotéza) - v r. 1800 uvedl místní teorii Helmholtz - k vnímání tónu urč. výšky je třeba aktivovat některou z oblastí bazilární membrány > místa

na bazilární membráně, která nejvíc kmitají, aktivují příslušná nervová vlákna, což určuje výšku tónu >> kódování prostřednictvím aktivace různých nervových vláken - doposud není zcela jasné, jak funguje vnímání zvuku; uvažuje se s tím, že časová teorie vysvětluje vnímání nižších frekvencí a místní teorie vysvětluje vnímání vyšších frekvencí - v r. 1961 dostal Nobelovu cenu Georg von Békésy za objev toho, že hluboké tóny působí na tu část bazilární membrány, která je blízko oválnému okénku a vysoké tóny působí na vzdálenější části Kritická diskuse - Umělé oko a ucho V posledních dvaceti letech se udál progresivní pokrok ve vývoji náhrad - protéz - za poškozené smyslové orgány soustředěný zejména na oči a uši. Výzkum v oblasti sluchových protéz se soustředil na zařízení, které stimuluje přímo sluchový nerv. Jsou určeny lidem s poškozenými vláskovými buňkami, jejichž nerv je v pořádku. Elektroda je zavedena oválným okénkem do hlemýždě, kde stimuluje neurony podél bazilární membrány tzv. kochleární implantát. Ten se skládá kromě elektrody ještě z mikrofonu, procesoru, který převádí zvuky na el. signály a převodního systému, který převádí el. signály do elektrody; tento poslední krok je uskutečňován rádiovým přenosem, aby se vodiče nemusely vést skrz lebeční kost. Zpočátku byl používán implantát s pouze jednou elektrodou, v současnosti jsou již zařízení pokročilejší - Nucleus 22 Channel Cochlear Implantat má 22 elektrod, které jsou určeny k nezávislé stimulaci oddělených skupin neuronů. Problematický je malý rozměr hlemýždě - asi 1 cm. S těmito implantáty je dosahováno dobrých výsledků - doposud neslyšící pacienti jsou schopni porozumět i více než 70% slovům. 37 Podkladem pro kochleární implantáty je místní teorie vnímání výšky tónu. Vývoj umělého oka je ve srovnání s uchem dost pozadu - problém je nalézt způsob, jak přenést vizuální informaci do zrakového systému, aby ji mozek dokázal použít. Dosud se nepodařilo vyvinout zařízení, které by alespoň náznakem mohlo být slepcům prospěšné. Čich - jeden z neprimitivnějších a nejdůležitějších smyslů - čichové orgány se nacházejí ve výčnělku nosní dutiny na přední části hlavy a čich má nejpřímější cestu k mozku ze všech smyslových orgánů, protože jeho receptory jsou bez synapse spojeny přímo s mozkem - čichové receptory jsou vystaveny přímému působení prostředí, na rozdíl od zrakových a sluchových receptorů nejsou ničím chráněny - pro lidi není čich nezbytný, ale u mnoha zvířat na něm závisí přežití - u ryb pokrývá čichová oblast mozkové kůry téměř celý povrch hemisfér, u psa 1/3 a u člověka 1/20

- u zvířat bývá využíván jako prostředek komunikace - hmyz produkuje feromony, které cítí i na několik kilometrů - člověk je schopen na základě čichu rozeznat muže od ženy - ženy, které spolu pracují nebo bydlí, spolu komunikují prostřednictvím čichu tak, že si sdělují, ve které fázi menstruačního cyklu se nacházejí; tento fakt po čase vede k tendenci synchronizovat menstruační cyklus se začátkem ve stejnou dobu čichová soustava - podnětem pro čich jsou molekuly, které se uvolňují z urč. látky, putují do nosní dutiny - musí být rozpustné v tucích, protože čichové receptory jsou pokryté tenkou tukovou vrstvou - skládá se z receptorů, nervových drah a odpovídajících mozkových oblastí - čichové receptory jsou vysoko v nosní dutině - když se cilie - řasinky - dostanou do kontaktu s pachovou molekulou, vzniká v nich elektrický impulz, ten putuje po nervovém vláknu do čichového bulbu, což je oblast mozku pod čelními laloky vnímání intenzity a kvality - absolutní práh může být u člověka nižší než 1 díl na 50 miliard dílů vzduchu - pes 100x citlivější, má 1 mld. receptorů, člověk jen 100 mil. - člověk rozliší 10 až 40 tisíc, někdo i 100 tisíc pachů; slovník není tak bohatý a dosud neexistuje shoda, jak fenomenologicky popsat kvality různých pachů - čich je kódován pomocí více než 1000 druhů receptorů; částečně však i vzorcem neuronální aktivity Chuť - gustace - chuť urč. látky není jediným faktorem, který její chuť určuje, vliv na ni mají také naše genetická výbava, postoje a minulé prožitky chuťová soustava - chuťovým podnětem je látka, která je rozpustná ve slinách - tvořena chuťovými receptory, příslušnými oblastmi mozku a nervovými drahami - chuťové receptory jsou sdruženy ve skupinách - pohárcích; na povrchu každého pohárku jsou vlásková zakončení receptorů, které vyčnívají nad povrch jazyka a přicházejí do kontaktu s roztokem v ústech - tímto kontaktem vzniká el. impulz, který je veden do mozku vnímání intenzity a kvality podnětu - oblast vnímání sladké chuti je na špičce jazyka, vedle ní na bocích jsou nevelké oblasti pro slanou chuť, dále za nimi taktéž na bocích jazyka rozsáhlé oblasti pro kyselou chuť a úplně vzadu u kořene jazyka na středu je oblast pro hořkou chuť; střed jazyka je relativně necitlivý - absolutní práh pro chuť je obecně velmi nízký, ale nejmenší pozorovatelný rozdíl je poměrně vysoký (Weberova konstanta cca 0,2, tzn. že intenzita chuti se musí změnit o 20%, jinak není rozdíl vnímán) 38 - kódování probíhá oběma způsoby - jak pomocí aktivace různých nervových vláken, tak pomocí vzorce jejich aktivity - patrně existují 4 typy nervových vláken, které odpovídají 4 základním chutím Kožní čití

- hmat býval považován za jednotný smysl, v současnost však rozeznáváme tři oddělené druhy kožního čití: jeden vnímá tlak, druhý teplotu a třetí bolest tlak - podnětem pro vnímání tlaku je fyzikální tlak na kůži - stálý tlak na své tělo nevnímáme (tlak vzduchu) - nejcitlivější oblasti jsou rty, nos a tváře, nejméně palec u nohy - při vnímání tlaku se výrazně uplatňují adaptační mechanismy - mimo vnímání jednotlivých bodů, na které je vyvíjen tlak, jsme schopni vnímat také tlakové vzorce - kvality tlaku - používá se metoda prostorového prahu, která zjišťuje minimální vzdálenost, na kterou musí být podněty vzdáleny, aby byly vnímány jako dva oddělené doteky - nejnižší prostorový práh je na prstech ruky, na obličeji, nejvyšší na lýtku a nohou obecně, rukou a v oblasti břicha a hrudníku - pokud se něčeho aktivně dotýkáme, vede to k jiným vjemům, než když se něco dotýká nás teplota - podnětem pro vnímání teploty je teplota kůže - receptory jsou neurony s volným zakončením umístěným přímo v kůži, jsou dvojí - pro chlad a pro teplo - kvality teploty jsou primárně kódovány aktivací různých receptorů, nicméně neurony pro chlad reagují i při vysokých teplotách a naopak - tělesná teplota je důležitá pro přežití, proto rozdílový práh je velmi nízký - 0,4°C pro zvýšení a 0,15°C pro snížení - systém vnímání teploty je velmi adaptivní bolest - podnětem pro bolest je jakýkoli podnět dostatečně silný na to, aby měl za následek poškození tkáně - pokud podnět působí, uvolňují se v kůži chemické látky, které stimulují receptory s vysokým prahem; existují min. 4 druhy těchto receptorových neuronů - rozlišuje se fázická a tonická bolest, pro každou jsou oddělené neuronální dráhy - fázická bolest - bolest, kterou cítíme bezprostředně po zranění - krátkodobá, její intenzita rychle klesá - tonická bolest - vnímáme později po zranění - často dlouhodobá a stálá - zmírňuje se léky hlavně morfinového typu - při vnímání bolesti se více než u jiného smyslu uplatňují faktory kultury, v níž člověk vyrůstal - v Indii jsou muži věšeni na háky, které mají na zádech ve svalech a nezdá se, že by cítili nějakou větší bolest - takové jevy vedly k vytvoření vrátkové teorie bolesti - vnímání bolesti nezávisí jen na aktivitě receptorů v kůži, ale také na nervové bráně vrátcích - ve hřbetní míše, která povoluje těmto signálům vstup do mozku - např. stimulace tlakových receptorů (tření bolavého místa) může vrátka uzavírat

(třením se od bolesti uleví) - analgezie vyvolaná stimulací - jev, kdy stimulace urč. částí mozku působí jako anestetikum - na stejném principu funguje akupunktura; předpokládá se, že stimulace urč. míst jehlami vede k uzavření vrátek po bolest 39 Tělové smysly - informují nás o pohybech těla a jeho poloze kinestezie - smysl, který vnímá pozici a pohyby hlavy a končetin vzhledem k trupu - receptory jsou ve svalech, šlachách a kloubech a kůži - kinestezie často spolupracuje s jinými smysly - schopnosti vnímat polohu těla vzhledem ke gravitaci a pohyby těla v prostoru jsou zajišťovány receptory, které se nacházejí ve vestibulárním aparátu vnitřního ucha - receptory pro polohu těla a lineární pohyb jsou ve vestibulárních váčcích - do nich vyčnívají vlásková zakončení receptorů, které se např. při náklonu těla ohnou a vzniká v nich nervový vzruch - úkolem je do značné míry nevědomá regulace motorické aktivity - receptory pro úhlové pohyby (rotace v prostoru) jsou v polokruhovitých kanálcích - pohyb tekutiny v těchto kanálcích stimuluje zakončení vláskový buněk tam umístěných - tělové smysly se od ostatních liší tím, že jimi často vnímáme nevědomě (na rozdíl např. od bolesti, která vstupuje přímo do našeho vědomí) VNÍMÁNÍ - prostřednictvím smyslů se dostáváme do styku pouze s částmi okolního světa, svět jako celek však vnímáme jiným způsobem Funkce vnímání - studium vnímání zkoumá integraci jednotlivých počitků do vjemů a to, jak jsou vjemy dále využívány při orientaci v okolí - podle Davida Marra řeší náš percepční systém otázky, co jsou objekty a kde jsou (týká se zraku a sluchu) - proces tvarového rozpoznávání - zrakem určujeme, o jaké objekty se jedná - proces lokalizace - kde se objekty nacházejí - oba procesy jsou důležité pro přežití - procesy rozpoznávání a lokalizace nejsou úplně nezávislé, ale jsou zajišťovány odlišnými oblastmi mozkové kůry - důležitou funkcí našeho percepčního systému je zabezpečovat, aby vzhled objektů zůstával stále stejný, i když se jejich obraz na sítnici mění - tzv. percepční konstanta Lokalizace - abychom věděli, kde se objekty v prostoru nacházejí, je třeba odlišit jeden od druhého a od jejich pozadí - odlišování, určování vzdálenosti a pohybu jsou zajišťovány stejným oddílem zrakové soustavy odlišování objektů - obraz promítaný na sítnici je v podstatě mozaikou jasů a barev - percepční systém je schopen tuto mozaiku uspořádat do formy objektů odlišených od pozadí - tento způsob uspořádávání zkoumá Gestaltpsychologie - tvarová psychologie 40 objekt a pozadí

- pokud se podnět skládá ze dvou zřetelně odlišených oblastí, vnímáme většinou jednu část jako objekt a druhou jako pozadí - v oblasti vnímané jako objekt je předmět našeho zájmu, vnímáme ho zřetelněji než pozadí a zároveň prostorově před pozadím - organizace vjemů podle principu objekt-pozadí může být zvratná, proto je patrně organizace vjemů podle tohoto principu spíše vlastností našeho percepčního systému než vlastností fyzikálního podnětu sdružování objektů - při vnímání máme tendenci objekty sdružovat, seskupovat - Gestaltpsychologie uvádí celou řadu sdružování (Max Wertheimer) - blízkost - máme tendenci sdružovat části, které jsou blízko sebe - dotváření - tendence dotvářet jednotlivé části do formy uzavřených obrazců - nepřerušené pokračování - tendence sdružovat objekty, které tvoří nepřerušený obrys - podobnost - tendence sdružovat podobné objekty - v případě, že náš percepční systém sdružuje podle tvaru a barvy, může sdružovat např. na základě jejich společné vzdálenosti nebo pohybu - procesy sdružování byly zkoumány především v oblasti zrakového vnímání, stejné faktory se objevují i u sluchu vnímání vzdálenosti - abychom věděli, kde se objekt nachází, musíme znát jeho hloubku; tato schopnost je umožněna fyzikálními vlastnostmi očí vodítka pro vnímání hloubky - sítnice je dvojrozměrná struktura, proto badatelé vytvořili vodítka k odhadu vzdálenosti dvojrozměrné vjemy, které umožňují usuzovat na vzdálenosti v trojrozměrném prostoru - mohou se dělit na monokulární a binokulární podle toho, jestli jsou vnímána jedním nebo dvěma očima - monokulární vodítka - relativní velikost - pokud jsou v obraze podobné objekty lišící se velikostí, budeme vnímat, že ty menší jsou vzadu - překrývání - pokud je jeden objekt umístěn tak, že brání pohledu na druhý, je považován za bližší - výška umístění - ze shodných objektů je jako vzdálenější vnímán ten, který se nachází výše - lineární perspektiva - pokud se nám zdá, že se rovnoběžné linie sbíhají, vnímáme je jako vzdalující se - někdy též malířská vodítka - paralaxa pohybu - např. při jízdě vlakem se nám zdá, že bližší předměty se pohybují opačným směrem rychleji, než vzdálené - když se díváme oběma očima, lépe vnímáme hloubku objektů - je to proto, že oči jsou od sebe vzdáleny a každé vnímá objekt z jiného úhlu - složením těchto odlišných objemů vzniká vjem hloubky objektu - tento jev je demonstrován stereoskopem - binokulární paralaxa - vodítko pro vnímání hloubky - každé oko vnímá daný bod z jiného úhlu - s tím souvisí binokulární rozdíl - vyjadřuje rozdílnost mezi obrazy vnímanými každým z očí přímé vnímání

- nevědomý úsudek (Helmholtz) - myšlenka, která vysvětluje princip vodítek, je založena na tom, že pozorovatel si všimne urč. vodítka a potom si nevědomě dovodí z tohoto vodítka informaci o vzdálenosti - Gibson ale tvrdí, že na hloubku objektů neusuzujeme, ale vnímáme ji přímo, např. pomocí gradientu struktury - prvky, které tvoří strukturu povrchu se zdají být s rostoucí vzdáleností blíže u sebe 41 Vnímání pohybu - pro účinný pohyb v prostoru potřebujeme znát kromě lokalizace statických objektů také dráhy pohybu pohybujících se objektů stroboskopický pohyb - kromě toho, že můžeme vnímat pohyb tak, že se jeho obraz pohybuje po sítnici, můžeme vnímat pohyb, i když se po sítnici nic nepohybuje - str. pohyb demonstroval v r. 1912 Wertheimer - nejjednodušším způsobem je vyvolán zábleskem světla ve tmě a o několik milisec. později dalším zábleskem jiného světla umístěného blízko prvního - vzniká dojem, že se světlo pohybuje z jednoho místa na druhé - pokud je časový interval mezi záblesky příliš krátký, světla splývají, pokud je příliš dlouhý, vzniká dojem záblesku dvou světel a dojem pohybu nevzniká - na principu stroboskopického pohybu funguje kino a televize - obrázky jsou promítány rychle za sebou s intervalem tmy mezi sebou; obvyklá frekvence je 24 obrázků/sec. indukovaný pohyb - opět pohyb vnímáme, ale k pohybu na sítnici nedochází - pokud se pohybuje velký objekt, který obklopuje menší objekt, vzniká dojem, jako by se menší objekt pohyboval, i když tomu tak není - např. za větrné noci se může zdát, že měsíc putuje za nehybnými mraky skutečný pohyb - vjem vyvolaný pohybem obrazu po sítnici - práh pro vnímání pohybu je velmi nízký (asi 1/5 průměru čípku v sítnici) - mnohem lépe vnímáme pohyb, pokud se objekt nachází na strukturovaném pozadí (zakrývá a odkrývá části pozadí), tzv. relativní pohyb - absolutní pohyb - na tmavém nebo neutrálním pozadí - kódování se uskutečňuje specifickými neurony mozk. kůry, máme dokonce extra neurony pro vnímání pohybu objektů směrem k hlavě, což je nezbytné pro přežití - u lidí se studuje pomocí selektivní adaptace - ztráta citlivosti k pohybu, který sledujeme - většina dlouho sledovaných pohybů má za následek vznik následného efektu opačného směru (dlouho sledujeme vodopád a pak se podíváme na skálu vedle něj, máme pocit, že se skála pohybuje nahoru) pohyb a vnímání událostí - pohyb objektů nám dává informace jednak o tom, kde se objekty nacházejí a také o tom, co dělají (štěkající přibližující se pes není vnímán jako pohybující se pes, ale jako pes útočí) - pohyb je důležitý při vnímání jednoduchých příčinných souvislostí Rozpoznávání

- vedle lokalizace druhá hlavní funkce vnímání - znamená zařazování do urč. kategorie - toto je kočka, toto je svetr....., tato osoba je ten a ten - nejdůležitější vlastností objektů z hlediska rozpoznávání je tvar, dále se účastní velikost, barva, struktura povrchu a postavení časné etapy rozpoznávání - podle Marra lze odlišit časnou a pozdější etapu rozpoznávání objektu - v časné etapě používá percepční systém informace ze sítnice, v pozdější etapě je pak srovnává s informacemi uloženými v paměti 42 detektory rysů v mozkové kůře - na zvířatech se zkoumá aktivita jednotlivých neuronů při různých podnětech, prezentovaných urč. oblastí sítnice - taková oblast sítnice se nazývá receptivní pole korového neuronu - za tento výzkum dostali Hubel a Wiesel v r. 1981 Nobelovu cenu - ve zrakové oblasti mozk. kůry identifikovali tři typy neuronů - jednoduché buňky reagují na lineární podněty (svislý pruh) umístěné v jejich receptivním poli - komplexní buňka také reaguje na pruh nebo nějaké rozhraní, ale podnět nemusí být v jejím receptivním poli - hyperkomplexní buňky reagují, pouze když má podnět urč. orientaci a také urč. délku - tyto buňky se nazývají detektory rysů, jsou citlivé na rozhraní, pruhy, rohy a úhly, proto tvoří základ vnímání tvarů, ale jsou platné spíše u jednoduchých tvarů jako např. písmena behaviorální indikátory rysů - vedle metody záznamu neuronální aktivity vyvinuli vědci behaviorální indikátory primitivních rysů objektů - v pokusu je ukázána skupina položek a osoba má říci, zda je přítomen urč. rys, např. zakřivená linie mezi rovnými - pokud je hledaným rysem primitivní rys, není pro rychlé nalezení důležité, kolik ostatních položek skupina obsahuje >> hledaný rys vyskakuje z obrázku, proto se tento efekt nazývá efektem vyskočení - to se týká i vyskočení dlouhé linie ze skupiny krátkých, světlých bodů ze skupiny tmavých atp. - pozorovatel je v těchto případech schopen prohledávat skupinu souběžně - rysy, u kterých nenastává vyskočení, nejsou primitivní rysy vztahy mezi rysy - k popisu tvaru kromě určení jeho rysů je nutné všimnout si i vztahů mezi rysy - např. hledání písmene T mezi písmeny L se s rostoucím počtem písmen L prodlužuje - u T je vodorovná linie umístěna svým středem na vrcholu svislé linie - to je vztah mezi rysy a není tak jednoduchým rysem, aby se zde projevil efekt vyskočení Kritická diskuse - narušené rozpoznávání K rozpoznávání objektů dochází obvykle bez vynaložení úsilí, automaticky. K selhání tohoto procesu může dojít vlivem poškození mozku. Poruchy rozpoznávání se nazývají agnozie. Asociativní agnozie - pacient má problém s pojmenováním předmětu, který je mu prezentován vizuálně; nepozná hřeben na obrázku, ale pozná ho, když ho může vzít do ruky. K selhání patrně

dochází v pozdějších etapách rozpoznávání, kdy se vstupní informace srovnávají se skladovanými popisy objektů. Deficity specifických kategorií - někteří asociativní agnostici mají problémy rozpoznávat předměty patřící do urč. kategorie, ale ostatní poznají správně. Nejčastějším deficitem specifické kategorie je ztráta schopnosti rozpoznat obličeje - tzv. prosopoagnozie. Vždy je poškozena pravá hemisféra a často i trochu levá. Jiný druh specifické kategorie představuje narušení schopnosti rozpoznat živé objekty; neživé rozpozná, nebo naopak. Tyto deficity vedly k vytvoření hypotéz normálního rozpoznávání. Podle jedné z nich je organizováno podle tříd objektů - jakýchsi subsystémů. Podle druhé hypotézy se kategorie liší podle těch vlastností, které jsou používány k rozpoznání. Fáze propojování a konekcionistické modely propojování - řeší, jak dochází k porovnání tvaru s popisem tvarů, které máme uchovány v paměti jednoduché sítě - ve výzkumech se používají písmena nebo slova - základní myšlenkou je, že písmena jsou popsána z hlediska urč. rysů a nalézt odpovídající rysy je možné v síti propojení (proto konekcionistické modely) 43 - základní rysy (svislá linie, sestupná a vzestupná linie, oblouček) jsou porovnávány s písmenem, jde o tzv. excitační spoje - pokud je daný rys aktivován, aktivace se rozšíří na odpovídající písmeno - tento model nepostihuje všechny aspekty rozpoznávání rozšířené sítě - v modelu rozšířené sítě jsou spolu propojeny všechny základní rysy a písmena, k excitačním spojům přibyly spoje inhibiční (inhibiční spoj je např. mezi sestupnou linií a písmenem P) - základní myšlenkou je, že písmeno musí být určeno pomocí rysů, které obsahuje, stejně jako pomocí rysů, které neobsahuje - obě sítě se skládají z uzlů, spojů mezi uzly (exc. nebo inh.), umožňují simultánní neboli paralelní zpracování informací, což je v protikladu se sekvenčním porovnávání jednoho objektu po druhém sítě s aktivací shora dolů - předchozí teorie nedokázala vysvětlit vliv kontextu při rozpoznávání (je jednodušší identifikovat písmeno v rámci slova, než když stojí izolovaně) - k síti je třeba přiřadit úroveň slov s excitačními a inhibičními spoji, které jdou od slov k písmenům - při rozpoznávání písmene R ve slově RED jsou aktivovány uzly od rysů R k uzlu R, ale také E a D; tato částečně aktivovaná písmena aktivují uzel RED, který zpětně aktivuje svá písmena shora dolů Rozpoznávání trojrozměrných objektů a zpracování shora dolů rysy trojrozměrných objektů - jsou složitější než linie - musí být takového charakteru, aby mohly vytvářet tvar jakéhokoli rozpoznatelného objektu - a musí být takového druhu, aby mohly být kontrolovány primitivnějšími rysy (přímky, křivky), protože primitivní rysy jsou jediné informace, který má zpočátku percepční systém k dispozici - podle jedné z teorií jsou rysy objektů představovány různými druhy válců, tyto rysy se

nazývají geony (Biederman) - k rozpoznání všech objektů stačí sada 36 geonů (kombinovány dají statisíce možností) - kvádr, válec, kužel, jehlan, oblouk ... - složité objekty skládající se z mnoha geonů jsou snáze rozpoznatelné než jednoduché objekty - důležité jsou vztahy mezi takovými rysy procesy postupující zdola nahoru - percepční procesy postupující zdola nahoru jsou řízeny pouze vstupními informacemi (rozpoznání, že objekt je lampou na základě goenů) procesy postupující shora dolů - procesy postupující shora dolů jsou řízeny znalostmi, postoji a očekáváními dané osoby (rozpoznání, že objekt je lampou také na základě toho, že stojí na stolku u postele) - silný vliv kontextu - kontext může percepci pomáhat i ji znesnadňovat, podle toho jestli je odpovídající (někoho čekáme a on v urč. hodinu přijde) nebo neodpovídající (místo něho přijde někdo jiný) - vliv kontextu je silný, když se jedná o dvojznačné objekty - mohou být vnímány více než jedním způsobem (časový a prostorový kontext) - při procesu shora dolů může být percepce ovlivněna také motivací a přáními (máme hlad a malý míček na stole vnímáme jako nejdříve rajče, o někom se traduje, že je nemocný - máme tendenci vidět na něm projevy domnělé nemoci) - hraje důležitou roli při čtení; při čtení nesledujeme řádek spojitým pohybem, naše oči se zastavují - fixují, pak přeskočí, zase se zastaví......, počet a délka trvání fixací jsou závislé na znalosti textu (neobvyklý vědecký text - fixujeme každé slovo s výjimkou pomocných spojky, předložky .... - nepoužíváme procesu shora dolů!!!!) 44 úloha pozornosti - selektivní pozornost je proces, jehož prostřednictvím vybíráme podněty pro vnímání selektivní pozorování - nejjednodušším způsobem zaměření pozornosti je nasměrování senzorických receptorů na tyto objekty - v případě zraku to znamená zachytit předmět zájmu na žlutou skvrnu - oční pohyby zajišťují, že v oblasti žluté skvrny budou vnímány všechny podstatné rysy objektu - percepční systém musí poskládat celistvý vjem - obraz z řady snímků - tzv. nemožné objekty - u nich jednotlivé pohledy nemohou být složeny do celku; zdají se být normální, když se díváme na jejich části, ale celek z nich nesložíme (tyto nemožné objekty musí mít urč. velikost, kdyby byly tak malé, aby se celé vešly na sítnici, byly by vnímány jako jednoduché linie na ploše) selektivní naslouchání - otáčení hlavy ve směru zajímavých zvuků je analogické očním pohybům - někdy to není moc platné (koktejlpárty), pak máme čistě psychologické mechanismy k selektivnímu vnímání toho ,co nás zajímá - k tomu pomáhají vodítka - pohyb rtů řečníka, charakteristiky jeho hlasu - nebo bez vodítek sledujeme jeden ze dvou paralelně probíhajících hovorů na základě jeho smyslu - výzkumy bylo zjištěno, že si pamatujeme velmi málo ze sdělení, na které nebyla zaměřena pozornost (víme fyzikální charakteristiky hlasu - hluboký, vysoký, mužský, ženský..) - percepční systém však tyto podněty, kterým nevěnujeme pozornost, nezablokuje zcela, jen je zeslabí - důkazem je fakt, že pokud v hovoru zaslechneme své jméno, registrujeme to, i když

v tu chvíli věnujeme pozornost jinému hovoru časná versus pozdní selekce - problém, kdy vzniká selekce - je velmi důležitý - časná selekce - informaci selektivně ignorujeme dříve, než víme, co znamená - pozdní selekce - ignorujeme poté, co známe její význam - v současnosti jsou známé důkazy pro oba druhy selekce spojování rysů - pozornost kromě funkce odlišování také spojuje jednotlivé rysy objektu dohromady Percepční konstanty - percepční systém má za úkol identifikovat a lokalizovat objekty - co jsou a kde jsou, kromě toho však také musí zabezpečit, aby vzhled objektů zůstal stejný, i když se jejich obraz na sítnici mění - člověk vnímá objekty ve formě, v jaké se reálně vyskytují; ne tak, jak se dostávají do styku s okem >> vnímáme objekty jako relativně konstantní bez ohledu na změnu úhlu, osvětlení a vzdálenosti >> tato schopnost je tzv. percepční konstanta konstanta jasu - jas je množství odraženého světla od ozářeného objektu - k.j. je jev, který způsobuje, že jas vnímaných objektů se mění velmi málo i přes dramatickou změnu osvětlení objektu - závisí na tom, zda pozorujeme v přirozených podmínkách, má vztah k intenzitě světel i dalších objektů >> sníh vnímáme jako bílý, i když je ve stínu, protože pořád odráží více světla než jeho okolí barvová konstanta - platí stejné zásady jako u jasu - tendence objektu zůstávat stejně barevný, i když je ozářen světlem různých zdrojů - i tuto konstantu lze vyloučit oddělením vnímaného objektu od pozadí 45 - obě tyto konstanty jsou závislé na různorodém pozadí tvarová konstanta - tvar je vnímán jako stálý - např. dveře, které se otevírají proti nám jsou obdélník, pak lichoběžník a nakonec svislý pruh, ale my je vnímáme pořád jako tytéž dveře konstanta umístění - umístění nehybných objektů se nám jeví jako stálé, i když se jejich obrazy na sítnici mění (třeba vlivem našeho pohybu) - pokud přehlížíme očima objekty, jejich obraz se na sítnici hýbe, ale vjem pohybu nevzniká >> zraková soustava musí dostávat informace o tom, že se oči pohybují a s tím potom počítat při interpretaci pohybu objektů na sítnici - tyto konstanty usnadňují lokalizaci i rozpoznávání - pohybem by objekt měnil své umístění pokaždé, když pohneme očima, bylo by určení jeho hloubky obtížné konstanta velikosti - velikost objektu zůstává relativně stálá bez ohledu na vzdálenost pozorovatele a objektu - závislost na vodíkách pro vnímání hloubky - Emmert dokázal svými pokusy, že vnímaná velikost objektu závisí jednak na velikosti obrazu objektu na sítnice a jednak na vnímané vzdálenosti objektu

- tzv. princip neměnnosti vztahu velikost - vzdálenost - iluze - klamný, zkreslený vjem - iluze měsíce - když se nachází blízko horizontu, je vnímán o 50% větší než když je v zenitu - patrně je to tím, že vzdálenost k horizontu je posuzována jako větší než vzdálenost k zenitu - Amesova místnost - konstruovaná tak, že narušuje principy našeho vnímání; předpoklad, že místnost je standardně konstruovaná (což není), blokuje použití principu neměnnosti vztahu velikost vzdálenost - nejvíce studovány jsou zrakové konstanty, ale objevují se i u jiných smyslů (slyšíme stále stejnou melodii, i když se její frekvence zdvojnásobí) Vývoj vnímání - řeší otázku, zda jsou schopnosti vnímání vrozené nebo naučené - heredita vs. prostředí - nativisté vč. Descarta a Kanta je pokládají za vrozené - empiristé (Berkeley, Locke) zase sázejí na zkušenost - v současné době se pracuje s oběma názory, otázkou však zůstává, do jaké míry se ten který faktor uplatňuje - řeší se, jakou rozlišovací schopnost mají novorozenci (která vypovídá o vrozených schopnostech); pokud jsou zvířata chována v podmínkách řízené stimulace, jaký vliv to má později na jejich rozliš. schopnost; jaký je vliv řízených podmínek na percepčně motorickou koordinaci Rozlišování u nemluvňat metody studia nemluvňat - metoda zrakové preference - tendence dítěte dívat se na některé objekty déle než na jiné - evokované potenciály - na hlavu dítěte nad zrakovou oblast jsou umístěny elektrody 46 vnímání tvarů - abychom mohli vnímat objekty, musím nejprve umět odlišit jejich jednotlivé části - zraková ostrost - citlivost vnímání kontrastu je příbuzná, je to schopnost rozlišovat světlé a tmavé pruhy - při studiu zrakové ostrosti se používá metody preference - dítěti jsou prezentovány dva obrazce - jeden s pruhy a jeden neutrální, přičemž pruhy se čím dál více zužují; když dítě přestane preferovat obrazec s pruhy, v tom místě končí jeho zraková ostrost - zrakové ostrosti srovnatelné s dospělým dosáhne dítě ve věku 1-5 let - stejná metoda se užívá při měření citlivosti vnímání kontrastu - dítě sleduje vzory tmavých a světlých pruhů, přičemž se mění jejich prostorová frekvence (přibývají, vzdálenost mezi tmavými pruhy se zmenšuje) - novorozenec není schopen rozlišovat detaily - jednoměsíční dítě nerozezná výraz tváře, ale tříměsíční již ano, proto lépe odpovídá na sociální podněty - i novorozenec už preferuje urč. tvary a barvy před jinými; dává přednost těm, které jsou podobné lidské tváři vnímání hloubky - tato schopnost se objevuje ve 3 měs., ale není plně vyvinutá do 6 měsíců - používají se nálezy získané v pokusech s binokulárním rozdílem - zrakový útes - pokusy s ním vedou ke zjištění, jak dítě umí užívat monokulárních vodítek k odhadu hloubky - dítě, které se dokáže plazit (6 měs.), má již vnímání hloubky docela dobře vyvinuté percepční konstanty

- vyvíjejí se mnohem déle než vnímání tvaru a hloubky - ještě osmileté dítě nevnímá tolik konstant jako dospělý Chov v podmínkách řízené stimulace nepřítomnost stimulace - ve starých pokusech byla zvířata chována 16 měsíců od narození ve tmě; pak dokázala vnímat světlo, ale ne odlišit vzory, navíc se ukázalo, že při nedostatku stimulace odumírají nervové buňky v sítnici a mozkové kůře - pokud je malému zvířeti na dlouhou dobu zakryto oko, rozvine se u nich málo korových buněk (jednoduché, komplexní a hyperkomplexní) a jsou na toto oko de facto slepá; naopak v dospělosti se při takovém pokusu zrakové schopnosti neztrácejí - to vede k domněnce, že pro vývoj zrakových schopností existuje v rané etapě života kritické období, přičemž nedostatek stimulace zde nenapravitelně poškozuje zrakovou soustavu omezená stimulace - koťata byla chována v prostředí sestávajícím se jen ze svislých anebo vodorovných pruhů; výsledkem bylo, že oslepla vůči pruhům té orientace, se kterou neměla zkušenost - zdá se, že nestimulované korové buňky degenerují - kritické období pro vývoj zrakového systému člověka trvá osm let, přičemž nejvýznamnější jsou první dva roky - tato fakta ukazují na to, že schopnosti vnímat jsou převážně vrozené a vyžadují určité množství stimulace - vliv učení je zde však také - naše schopnost rozpoznávat známé objekty s pomocí kontextu a očekávání percepčně motorická koordinace - učení má hlavní roli v situaci, kdy je třeba koordinovat vjemy s motorickou reakcí - na vývoji koordinace se podílí proces učení a pohyby jako odpověď na stimulaci - zvířata, kterým je zamezeno dívat se na své tlapky, nejsou schopné normální koordinace pro tu je nutné také samostatné provádění pohybů 47 VĚDOMÍ Jednotlivé aspekty vědomí - neexistuje jediný celkový výklad vědomí - dříve se ke zkoumání používalo introspektivních metod - behavioristé přijímali jen slovní reakce pokusné osoby náhradou za introspekci - tím opomíjejí témata jako sny, hypnóza, meditace - dříve byla psychologie definována jako věda o vědomí vědomí - zahrnuje - sledování sebe sama a svého okolí tak, že myšlenky, vjemy a vzpomínky jsou přesně reprezentovány ve vědomí - ovládání sebe sama a svého okolí tak, že jsem schopni zahajovat a ukončovat své jednání a kognitivní aktivity sledování - smyslová soustava zpracovává informace z okolí, takže jsme si vědomi toho, co se děje v našem okolí a v našem těle - vědomí se selektivně zaměřuje na urč. podněty a jiné ignoruje - nejvyšší prioritu mají události důležité pro přežití

ovládání - plánovat, zahajovat a řídit své činy a koordinovat je s událostmi kolem - ne všechny aktivity jsou ale řízeny vědomě; duševní události zahrnují jak vědomé, tak i nevědomé procesy předvědomé vzpomínky - vědomí se neustále mění tím, že nepřetržitě vybíráme nějaké podněty, jiné ignorujeme (nejsme schopni zaměřovat pozornost na všechny podněty, pozornost je selekce) - vliv však mají i ty podněty, které momentálně nejsou ve vědomí - předvědomé vzpomínky jsou takové vzpomínky, které v daný okamžik ve vědomí nefigurují, ale mohou do něho být vědomým úsilím vyvolány (letošní dovolená..) - už zvládnuté postupy, které provádíme mimo vědomou kontrolu (znalost řízení auta....) nevědomí - obsahuje vytěsněné vzpomínky a přání; mohou ovlivňovat naši činnost - podle Freuda jsou příčinou duš. poruch právě nevědomé obsahy - vystupují jako chybné úkony, přeřeknutí, ve snech Rozdělené vědomí - důležitou fcí vědomí je řízení našich činů - některé aktivity po častém opakování jsou zautomatizovány (řízení auta) disociace - pojem franc. psychiatra Pierra Janeta - za urč. podmínek se některé myšlenky a činy oddělí od našeho vědomí - disociují - a fungují mimo oblast našeho vědomí - disociované myšlenky jsou vědomí snadno přístupné, jsou součástí předvědomí 48 - řídíme auto, zazvoní telefon, řízení je přesunuto mimo vědomou kontrolu, která se stará o průběh hovoru; pokud nastane nebezpečná situace, do vědomí se dostává její zvládnutí - opět se věnovat řízení auta, telefonování ustupuje do pozadí ... vícečetná osobnost - krajní případ disociace - existence dvou a více integrovaných a dobře vyvinutých osobností u jednoho jedince - každá osobnost má svůj věk, jméno, vlastní vzpomínky, typ písma, umělecké nadání, znalosti cizích jazyků, postoje a způsoby chování, styl chůze a dokonce i tlak krve a mozkovou aktivitu - jednotlivé osobnosti si většinou nejsou vědomé zážitků druhých osobností - tito lidé byli v dětství týráni nebo sexuálně zneužíváni - první disociace se objevuje mezi 4. a 6. rokem jako reakce na traumatickou událost; dítě se s bolestivým podnětem vyrovná tak, že vytvoří další osobnost, která je schopná tíhu bolesti unést - když jedinec objeví, že mu vytvoření druhé osobnosti pomohlo ulevit od emoční bolesti, má tendenci vytvářet další osobnosti, pokud se v budoucnu setká s emočními problémy (10 i více) - náchylnější jsou lidé se zvýšenou schopností autohypnózy Spánek a sny spánek - opak bdění, ale mají společné znaky: - myšlení, i když ve spánku myslíme jinak - vytváření vzpomínek - pamatování si snů - plánování - někdo je schopen se v danou hodinu vzbudit

spánkový režim - novorozenci rychle střídají fáze spánku a bdění, rytmus spát v noci a bdít ve dne se ustavuje po čase - nemluvně spí 13 - 17 hodin denně, dospělý v průměru 8 hodin - cirkadiánní rytmus - cykličnost tělesných funkcí; některé probíhají ve dne, jiné mají své období v noci - v podmínkách, kdy jedinec nemůže kontrolovat čas pomocí střídání dne a noci, má tento cyklus tendenci dodržovat periodu 25 hodin - vodítka z prostředí (nejdůležitější je střídání světla a tmy) jsou nezbytná pro synchronizaci našich vnitřních hodin s okolním světem - desynchronizace nastává např. při dlouhém cestování letadlem do jiného čas. pásma hloubka spánku - ke sledování mozkové aktivity v průběhu spánku se používá EEG, grafické znázornění podává elektroencefalogram - stav bdělosti je char. alfa vlnami 8-12 Hz; 3. a 4. stadium delta vlnami 1-2 Hz pět spánkových stadií - 4 spánková stadia + REM (paradoxní) spánek - alfa vlny se dostavují po zavření očí a uvolnění se - 1. spánkové stadium - vlny jsou nepravidelné s menší amplitudou - 2. spánkové stadium - výskyt spánkových vřetének (krátké úseky vln o frekvenci 12-16 Hz) a K-komplexů (osamocená vysoká amplituda) - 3. a 4. spánkové stadium - delta vlny 1-2 Hz (u 3. stadia tvoří 20-50%, u 4. stadia > 50%), je problém jedince vzbudit - tato 4 stadia se nazývají non-REM (NREM) spánek - asi po první hodině spánku se dostavuje první fáze REM - dospělý člověk mívá stadia hlubokého spánku v první polovině spánku, ve druhé se prodlužují REM fáze - novorozenec je v REM fázi asi polovinu doby, v pěti letech je to asi 1/4 a tak zůstává do stáří, kdy je to cca 18% 49 - staří lidé mají také kratší 3. a 4. stadium, případně mizí docela; pro stáří je nespavost přirozená - NREM spánek - oční pohyby skoro nejsou, zpomalená srdeční a dechová frekvence, nízká mozková aktivita - zahálející mozek, relaxované tělo - REM spánek - oční pohyby 40-60 za minutu, srdeční frekvence jako ve dne a mozková aktivita vyšší než v bdělém stavu - v průběhu REM spánku je člověk téměř ochrnutý (pracuje jen srdce, bránice, hladké svalstvo a okohybné svaly) - mozek je do značné míry vzhůru, tělo víceméně ochrnuté - většina snů probíhá v REM spánku, jsou bizarní, zrakově živé a nelogické - v NREM fázi udává sny pouze 25% osob a tyto sny se více podobají normálnímu myšlení - sen si pamatujeme pouze tehdy, když se v jeho průběhu probudíme - je urč. předpoklad, že spánek zajišťuje dvě oddělené funkce - obnovu fyzických sil a duševních sil - k obnově duševních sil dochází pravděpodobně v hlubokých fázích spánku, psychické síly se

obnovují během REM spánku Poruchy spánku - asi 90% dospělých osob spí 6-9 hodin, většina z nich spí 8-9 hodin - spánek dlouhý pouze 6-7 hodin mívá za následek zřetelné známky ospalosti během dne - spánek dlouhý 8-9 hodin se zdá být nezbytný k tomu, aby se člověk během dne necítil ospalý - porucha spánku je přítomna, kdykoli způsobuje neschopnost dobře spát narušení výkonnosti během dne nebo nadměrnou ospalost insomnie - nespavost, nespokojenost s množstvím nebo kvalitou spánku - úsudek na insomnii je skoro vždy subjektivní a lidé mají tendenci nedostatek svého spánku přeceňovat narkolepsie - vzácná, závažná porucha - postižená osoba může usnout v průběhu vykonávání nějaké činnosti - při psaní dopisu, řízení auta, přednášce (týká se přednášejícího) - nezadržitelné, opakované záchvaty dřímoty, trvají cca 15-30 minut, mohou se několikrát denně opakovat - těžká narkolepsie postihuje cca 0.1% lidí, má patrně genetický původ - v podstatě je to REM epizoda v denní době, jedinec náhle ochrne a třeba spadne, neví o tom spánková apnoe - také vzácná a vážná porucha - jedinec v průběhu spánku přestane dýchat; buď mozek nevysílá potřebné povely nebo jsou svaly kolem hrdla příliš relaxované a uzavřou průchod - nedostatek kyslíku vede k vylučování hormonů pro nouzové situace, které dotyčného probudí a následně začne dýchat - většina lidí má v noci několik apnoických fází, vážně postižení jedinci jich mají i několik set, což znamená stejný počet probuzení, ta jsou tak krátká, že si je zpravidla nepamatují - tito lidé spí mnoho hodin, ale jsou druhý den velmi ospalí, že nejsou schopni normální činnosti - častá u starších lidí - léky na spaní prodlužují apnoické fáze, protože znesnadňují probuzení, může to končit fatálně - pravděpodobnou příčinou toho, že lidé umírají ve spánku, je neschopnost probudit se spánková deprivace - mnoho studií prokázalo, že jediným prokazatelným následek spánkové deprivace je ospalost, touha spát a sklon snáze usnout - pokusné osoby (nespí 4-5 dnů) vykazují pouze přechodnou nepozornost nebo drobné poruchy vnímání; intelektuální činnosti jako odpovědi na jednoduché testové otázky jsou nenarušeny 50 - vědci zkoumali, když nemá spánková deprivace vážnější následky, jestli je nemá deprivace snů - pokusné osoby budili vždy na počátku REM fáze; po pěti nocích vznikl tzv. rebound fenomén - v následující noci se objevilo více REM spánku Sny - snění je stav změněného vědomí, kdy se obrazy uchované v paměti a fantazie dočasně mísí s

událostmi vnější reality - každý během REM spánku sní, ne každý si je schopen své sny vybavit - přijímaná hypotéza výbavnosti snů předpokládá, že pokud po probuzení nenastane krátké období bez vyrušování, k zapamatování snu nedojde - délka snu - události ve snu patrně trvají tak dlouho, jako v běžném životě, protože doba nutná k přehrání snu je asi stejně dlouhá jako REM spánek - živé sny postrádají bizarní a nelogický charakter většiny snů; lidé pak mají dojem, že jsou při normálním vědomí a to, že se jedná o sen, zjistí až po probuzení - do určité míry je možné ovlivnit obsah snů - ve studii skryté předspánkové sugesce dostali lidé před spánkem červené brýle a ačkoli nebyli upozorněni na cíl experimentu, mnozí uváděli, že jejich sny byly zbarvené do červena - při zjevné předspánkové sugesci uváděla většina osob sny, které byly ovlivněn tím, na co myslely před spaním - jinou metodou ovlivňování snů je posthypnotická sugesce, kdy je vysoce hypnabilním osobám sugerován detailní průběh snu náměsíčnost - dochází k ní během NREM spánku, obvykle v první třetině noci - i když má osoba otevřené oči, nevnímají - jedna až dvě epizody náměsíčnosti jsou běžné u 15% dětí, po 15 letech však mizí obsah snů - první srozumitelný výklad přinesl Freud r. 1900 ve své knize Výklad snů - sny jsou duševními výtvory, kterým je možno porozumět - přestrojené pokusy o splnění přání, tato přání a myšlenky se mohou objevit v symbolické rovině jako latentní obsah snu - manifestní obsah snu - osoby a události, které tvoří jeho obsah - sen de facto vyjadřuje přání nebo potřebu, která je příliš bolestivá nebo vyvolávající pocit viny na to, aby byla vědomě uznána - stále více je uznávána kognitivní stránka snu - jeho úloha při řešení problémů a přemýšlení KD - teorie spánku se sny Evansova teorie z r. 1984 - vychází z kognitivního přístupu Spánek je obdobím, kdy mozek přerušuje spojení s okolním světem a třídí a reorganizuje obrovské množství informací, které přijal během dne. V průběhu REM spánku se mozek na krátké chvíle zapojí a tak máme možnost vidět urč. část procesů, které v tu chvíli probíhají. Mozek se snaží interpretovat tyto události podobně jako interpretuje běžné jevy, čímž vznikají sny mající charakter pseudoudálostí. Sny jsou tedy jen malou částí množství informací, které jsou během REM spánku tříděny a probírány. neurobiologická teorie Cricka a Mitchinsona z r. 1983-86 Mozková kůra je tvořena bohatě propojenými neuronálními sítěmi, jejichž každá buňka má schopnost excitovat buňky sousední. Tyto sítě selhávají, když jsou zahlceny informacemi, příliš mnoho vzpomínek v jedné síti může způsobovat buď vznik bizarních asociací na podnět (fantazie), nebo vznik stejné reakce na jakýkoli podnět (obsese), nebo je asociace spuštěna bez

přítomnosti podnětu. Aby se mozek s tímto nadbytkem informací vypořádal, potřebuje mechanismy, kterými síť 51 vyčistí a tímto mechanismem je REM spánek. Halucinogenní charakter snů vzniká nepravidelnými nervovými vzruchy, které jsou nezbytné pro každodenní vyčištění sítě. Mozek je v průběhu REM spánku velmi aktivní, podle CM vymazává chybná spojení z paměti, abychom byli druhý den schopni přijímat nové informace. Tyto dvě teorie se liší tím, že podle Evanse mozek reorganizuje paměť pomocí aktualizace, zatímco podle CM jsou neužitečné informace z paměti odstraňovány. Obě teorie se shodují v tom, že REM spánek má důležitou úlohu v uchovávání vzpomínek a přípravě mozku na příliv nových informací druhý den. Ani jedna teorie nevidí ve snech utajený smysl, což je typické pro psychoanalýzu. Winson (1990) dělal pokusy se zvířaty založené na theta rytmu - podle EEG má frekvenci 6 Hz, vzniká v neuronech mozkového kmene a lze vysledovat v hippokampu. U bdícího zvířete je theta vlnění přítomno pouze při aktivitách důležitých pro přežití (když se plíží za kořistí...). Theta rytmus je přítomen jen v období REM spánku. Winson prokázal, že pouze ty neurony, které byly aktivní v průběhu bdění, byly znovu aktivní v proběhu REM spánku.Theta rytmus možná skutečně slouží k výběru důležitých vstupních informací pro další zpracování v průběhu REM spánku. Během snění tedy dochází k propojování nových informací se starými vzpomínkami, čímž lze vysvětlit, proč se ve snech často objevuje směsice aktuálních událostí se zážitky z dětství. Psychoaktivní látky - látky, které mají vliv na chování, vědomí a náladu - pouliční drogy, stimulancia, trankvilizéry, alkohol, tabák, káva - v USA prudký nárůst užívání drog v 60. - 70. letech, od 80. let neustálý pokles - na všechny látky vzniká závislost - tělesná závislost - návyk - je charakterizována vznikem tolerance (při opakovaném užívání musí jedinec pro dosažení stejného účinku brát stále vyšší dávky) a abstinenčními příznaky (pokud je užívání drogy přerušeno, vznikají nepříjemné tělesné a psychické příznaky) - psychická závislost - potřeba, která se vyvíjí procesem učení; lidé navyklí brát drogu jako prostředek proti úzkosti se na ní mohou stát závislými, i když se tělesná závislost nevyvine (např. kuřáci marihuany - tělesná závislost nevzniká, abst. příznaky jsou minimální a přesto člověk zvyklý kouřit marihuanu nedokáže v zátěžových situacích drogu opustit) - u alkoholu se vyvíjí nejdříve psychická závislost, která později přechází v tělesnou - centrálně tlumivé látky - alkohol, barbituráty (fenobarbital), trankvilizéry (diazepam, oxazepam, lexaurin) - opiáty - opium a jeho deriváty (kodein, heroin, morfin), methadon - stimulancia - amfetaminy (fenmetrazin, aponeuron, sydnocarb), kokain, nikotin, kofein - halucinogeny - LSD, mezkalin, psylocybin, PCP

- konopí - marihuana, hašiš Centrálně tlumivé látky - tlumivý účinek na CNS - trankvilizéry, barbiuráty a etylalkohol alkohol - ačkoliv se zdá, že malé množství alkoholu zvyšuje energii, jeho účinek je tlumivý, nikoli stimulující - počáteční stimulující vliv alkoholu vzniká patrně tím, že inhibiční synapse v mozku jsou tlumeny dříve než synapse excitační - koncentrace alkoholu v krvi: 0,3 promile = 30 mg alkoholu na 100 ml krve - 0,3 - 0,5 promile - relaxace, uvolnění zábran, lidé jsou družnější, narůstá sebedůvěra - 1 promile - senzorické a motorické funkce zřetelně narušeny, špatná koordinace pohybů, někteří lidé jsou agresivní, jiní ztichnou nebo jsou mrzutí - nad 4 promile - může nastat smrt 52 - právní definice intoxikace udává v USA hodnotu 1 promile - pro vztah mezi hladinou alkoholu v krvi a množstvím vypitého alkoholu je důležité pohlaví jedince, jeho hmotnost, rychlost konzumace, věk, metabolismus, zkušenosti s pitím .... - dlouhodobá konzumace může mít za následek vysoký tlak, cévní mozkové příhody, gastroduodenální vředy, rakovinu ústní dutiny, hrdla a žaludku, cirhózu jater, deprese ... - pití v průběhu těhotenství může vést ke vzniku fetálního alkoholického syndromu - dítě je duševně zaostalé, má deformovanou tvář a ústní dutinu alkoholismus - charakterizován neschopností abstinovat (přestát den bez pití), ztrátou kontroly (neschopnost přestat po jedné dvou skleničkách) - lidé nejvíce pijí ve věku 16 - 25 let, pak se spotřeba snižuje - průměrný alkoholik po třicátém roce života spotřebu alkoholu nesníží, vyhledá pomoc krátce po čtyřicítce, tedy po deseti letech problémů a zemře o 15 let dříve než je průměr - značná šance je u lidí s psychickou závislostí, kteří se naučili pít alkohol ke zvládání úzkosti - u chronických alkoholiků se objevuje delirium tremens - abstinenční syndrom doprovázený halucinacemi a křečemi - většina alkoholiků střídá období abstinence nebo lehkého pití a periodami vážného abusu - nejužitečnějším kritériem alkoholismu je to, zda alkohol dotyčnému způsobuje problémy se zdravím, v práci nebo v rodinných vztazích Opiáty - = narkotika; kodein, heroin, morfin, methadon - svým účinkem na CNS snižují citlivost k vnímání tělesných podnětů a schopnost na ně reagovat - v medicíně se používají při odstraňování bolesti - opium je sušená šťáva z makovic heroin - užívá se aplikací pod kůži, nitrožilně, lze kouřit, šňupat - vyvolá pocit pohody, osoby dovedou reagovat na testy inteligence, nejsou agresivní - tělesná závislost se tvoří velmi brzy = rychlý vznik tolerance - smrt z předávkování je způsobena udušením následkem utlumení dechového centra v mozku - nebezpečí AIDS, hepatitidy a jiných infekcí opiátové receptory - tvar opiátových molekul je velmi podobný endorfinům, které se váží na opiátové receptory,

čímž vyvolávají pocit pohody - morfin a heroin odstraňují bolest tím, že se váží na neobsazené receptory; při opakovaném užívání klesá produkce endorfinů a člověk pak potřebuje více drogy - léky používané pro terapii závislosti na opiátech se dělí na dvě skupiny - agonisté a antagonisté - agonisté se váží na opiátové receptory, vyvolávají příjemné pocity za menšího poškození organismu než opiáty - antagonisté se také váží na opiátové receptory, ale tím způsobem, že je blokují, takže opiáty se na ně nemohou vázat; příjemné pocity nevznikají - methadon je opiátový agonista, používá se k léčbě závislosti na heroinu; je také návykový, ale nezpůsobuje takové poškození jako heroin - naxolon je opiátový antagonista, blokuje účinek heroinu, protože se na receptory váže snáz; při léčbě závislosti není účinný, ale dokáže snižovat touhu po alkoholu (alkohol způsobuje uvolnění endorfinů, ale ty se nemají na co navázat, takže snižují příjemné pocity vyvolané požitím alkoholu a tím i touhu po něm) 53 Stimulancia amfetaminy - fenmetrazin, aponeuron, sydnocarb - zvyšují aktivaci (snížení pocitů únavy a nudy) - obsaženy v lécích na redukci hmotnosti - nízké dávky užívané k překonání únavy (řízení auta v noci) jsou bezpečné, ale po pominutí stimulujícího účinku nastává kompenzační útlum, jedinec se cítí ochablý, unavený a podrážděný, což může vést k užití další dávky - tolerance vzniká rychle - vedlejší účinky - pomatenost, bušení srdce, vysoký tlak - vysoce závislí jedinci mohou mít příznaky podobné schizofrenii - paranoidní bludy (pocity pronásledování) a zrakové nebo sluchové halucinace kokain - ze sušených listů koky - zvyšuje energii, sebedůvěru, pocit vtipnosti a pohotovosti - podle původního receptu přísada Coca-Coly - může se inhalovat, vstřikovat do žíly nebo kouřit - tzv. crack - zkoumal Freud, dokonce i určitou dobu doporučoval k užívání, ale brzy zjistil, že je vysoce návykový - blokuje zpětné vstřebávání transmiterů dopaminu, serotoninu a noradrenalinu > tím jsou normální účinky těchto transmiterů zesíleny > časem však vzniká nedostatek, protože nemohou být znovu použity a organismus je nestačí produkovat > chybí transmitery a euforii střídá úzkost a deprese - vyvolává halucinace, bludy a pocity, že se pod kůží pohybuje hmyz - vyvolává spontánní reakce senzorických neuronů - i jednorázové požití v těhotenství může mít trvalé následky; plod mění jeho část na ještě účinnější norcocain, který je v plodové vodě a dítě je dlouho vystaveno jeho účinkům - v posledních letech figuruje na druhém místě mezi nelegálními drogami za marihuanou Halucinogeny - = psychedelika - hlavním účinkem je změna vnímání, obvyklé podněty jsou vnímány jiným způsobem, jedinec má problémy odlišit sebe od svého okolí - některé jsou z rostlin - mezkalin z kaktusů, psylocybin z hub, některé jsou syntetizovány -

LSD, PCP LSD - diethylamid kyseliny lysergové - "kyselina" - bezbarvá látka bez chuti a zápachu v tekuté formě nebo jako prášek - halucinace již při nízkých dávkách - živé halucinace barev a zvuků, mystické a kvazináboženské zážitky, "bad trip" - nepříjemná reakce, flashback - i několik měsíců po požití, podobné zážitky jako pod drogou, ačkoliv je LSD zcela vyloučen z těla 24 hodin po požití - nejhorším účinkem je ztráta orientace v realitě, občasné stavy paniky se sebevražednými pokusy PCP - phencyklidin - andělský prach, Sherman, superkyselina - vyvolává halucinace nebo pocit odštěpení jedince od jeho okolí - původně syntetizován v r. 1956 jako anestetikum, po objevení nežádoucích efektů v podobě stavů jako při schizofrenii legální výroba ustala - klasifikován jako disociativní anestetikum - snadná výroba i v domácích podmínkách, většina látek prodávaných jako THC je ve skutečnosti PCP - v tekuté podobě, prášek, často se kouří nebo šňupá - způsobuje necitlivost vůči bolesti, dezorientaci, člověk vnímá intenzivněji senzorické podněty 54 Konopí marihuana - nejčastěji užívaná forma - sušené listy a květy konopí; hašiš je ze ztužené pryskyřice - aktivní složkou je THC - tetrahydrokanabinol - vyvolává v nízkých dávkách rozjařenou náladu, vyšší dávky vyvolávají stavy podobné těm po haucinogenech - narušuje motorickou koordinaci, citlivost k podnětům - narušuje funkci paměti, poruchy krátkodobé paměti a poruchy procesu učení - obsah THC v krvi se rychle snižuje, po dvou hodinách již není zjistitelný, protože se ukládá do tukových tkání a orgánů, ale narušuje výkonnost po dobu 24 hodin (1 cigareta) Kritická diskuse - drogová závislost Všechny drogy s možnou výjimkou marihuany mají výrazné účinky na CNS a jedinec se na nich stává rychle tělesně i psychicky závislým. Stadia užívání dog podle studie v NY jsou: pivo a víno > destiláty > marihuana > tvrdé drogy. Neplatí to absolutně, ale málo uživatelů tvrdých drog nezačínalo na marihuaně. Mnoho studií se zabývalo osobnostními charakteristikami závislých jedinců. Následující faktory mohou indikovat pravděpodobnost, že se dítě stane závislým na nějaké droze: Ø rodina a rodiče - malý zájem rodičů o dítě, tvrdé tělesné tresty, liberální postoj samotných rodičů k drogám

Ø vliv vrstevníků - korelace mezi drogami, které jedinec užívá a mezi těmi, které užívají jeho přátelé, je vysoká - buď ho povzbuzují jeho drogující přátelé, nebo si on sám vybere skupinu, která užívá stejnou drogu jako on Ø osobnostní faktory - nízká sociální konformita, emoční problémy, pocity odcizení a vzdoru Meditace - změněného stavu vědomí se dosahuje prováděním urč. rituálů a cvičení, zahrnují řízení dechu, ohraničení pozornosti, vyloučení vnějších podnětů, utváření představ - výsledkem je urč. forma mystického stavu, jedinec je extrémně relaxován a cítí se být oddělen od okolního světa tradiční formy meditace - řídí se praxí jógy (myšlenkový systém založený na buddhistickém náboženství) nebo zenem (odvozen z čínského a japonského buddhismu) - společné techniky jsou: - otevírací meditace - jedinec čistí svoji mysl pro přijímání nových zážitků - koncentrativní meditace - obrácení pozornosti k nějakému objektu, slovu nebo myšlence; po několika sezeních jedinci popisují urč. změny ve vnímání daných objektů - cvičení k dosažení stavu bez myšlenek a pocitů sama sebe (stav samadhi) trvá několik let, popsáno v tibetském buddhistickém spisu Matramundra relaxační meditace - zkomercializovaná forma meditace se nazývá transcendentální meditace - TM - učitel určí jedinci specifický zvuk - mantru - Benson 55 účinky meditace - technika k vyvolání relaxace a snížení fyziologické aktivace - zpomaluje se srdeční frekvence, stabilizuje se krevní oběh a snižuje se koncentrace kyseliny mléčné v krvi - zvládání úzkosti, zvyšování sebevědomí - hodně užívaná sportovci Hypnóza - předmětem zkoumání, skrývá mnoho nejasností - sociální interakce, kdy osoba - subjekt reaguje na sugesce nabízené hypnotizérem; výsledkem jsou zážitky, které zahrnují změny vnímání, paměti a volního jednání indukce hypnózy - v hypnóze předává spolupracující subjekt část kontroly nad svým chování hypnotizérovi a přijímá urč. zkreslení reality - dosahuje se relaxací, ale i jinými technikami, možná též autosugesce - pro hypnotický stav jsou charakteristická následující stadia - ztráta plánovitosti - subjekt nemá chuť zahajovat nějakou aktivitu, čeká, co mu navrhne hypnotizér - selektivnější pozornost - fantazijní prožitky - subjekt může zažívat události v jiném prostoru a čase - omezené testování reality a přijímáno zkreslení - subjekt nekriticky přijímá halucinační prožitky - růst sugestibility

- posthypnotická amnézie - pokud je subjekt k tomu vyzván, zapomene všem co se během sugesce odehrálo; pokud později obdrží předem dohodnutý signál, vzpomínky se obnoví - asi 5-10 % populace nemůže být zhypnotizováno; pokud je však jedinec hypnotizován v jednom sezení, bude pravděpodobně moci být hypnotizován i příště - korelace vysoké sugestibility a sociální poddajnosti není signifikantní Hypnotické sugesce řízení pohybů - mnoho hypnotických subjektů reaguje na přímé sugesce nechtěnými pohyby - např. je mu sugerováno, že se jeho ruce budou přibližovat k sobě a subjekt cítí, že jsou ovládány silou, kterou on nevyvolává - méně obvyklou reakcí je vsugerovaná nehybnost některé části těla - subjekty po probuzení z hypnózy mohou reagovat na předem dohodnutý signál hypnotizéra tzv. posthypnotická reakce - dohodnutým signálem bylo, že si hypnotizér sundá brýle, načež jde subjekt otevřít okno a snaží se potom toto své jednání racionálně vysvětlit posthypnotická amnézie - jev, kdy události, které nastaly v průběhu hypnózy, jsou zapomenuty a subjekt si na ně rozpomene jen na signál hypnotizéra - ne každý subjekt ovšem zapomene všechno; subjekty s větší výbavností jsou ty, které na hypnózu reagují průměrně nebo slabě; tzv. hypnotičtí virtuosové si nepamatují nic - patrně hypnóza dočasně ruší schopnost vyhledat daný údaj v paměti, ale nemá vliv na uchování takové vzpomínky věková regrese - někteří jedinci jsou schopni v reakci na hypnotickou sugesci prožít znovu minulé události, jsou např. schopni mluvit cizím jazykem, který již zapomněli pozitivní a negativní halucinace - při pozitivní halucinaci subjekt vidí objekt nebo slyší hlas, který ve skutečnosti není přítomen 56 - při negativní halucinaci subjekt nevnímá něco, co by normálně bylo vnímáno; účinná např. ke zvládání bolesti - mnoho halucinací má obě složky - halucinace mohou nastat také jako následek posthypnotické sugesce Kritická diskuse - "Skrytý pozorovatel" v hypnóze Jednou z teorií hypnózy je neodisociativní teorie (Hilgard), který předpokládal, že u zhypnotizovaných objektů existuje část mysli, která není vědomá a pozoruje všechny zážitky subjektu. Hilgarg prováděl demonstraci se slepým subjektem, indukoval mu hluchotu s tím, že znovu bude slyšet, až mu položí ruku na rameno. Tím byl subjekt zcela izolován od okolního dění, ale Hilgarda zajímalo, zda je skutečně oddělen od okolí do takové míry, jak se zdá. Hilgard se subjektu zeptal, zda v něm existuje nějaká část, která by mohla slyšet přes to, že je subjekt v důsledku hypnózy hluchý, a pokud ano, ať zvedne ukazováček. Což se také stalo. Hilgard poté položil subjektu ruku na rameno, aby mohl opět slyšet a ptal se ho, co si pamatuje. Subjekt sdělil, že se pamatuje, že se

rozhostilo ticho, on se začal nudit a přemýšlel o nějakém statistickém problému, a pak cítil, že se jeho ukazováček začíná zdvíhat a chtěl vědět proč. Hilgard tuto část vědomí, která slyšela, co se dělo, nazval metaforicky skrytým pozorovatelem. Jeho přítomnost byla později mnohokrát ověřena v experimentech. Osoby bez skrytého pozorovatele jsou otevřenější vůči sugescím věkové regrese, zatímco jedinci s pozorovatel vidí během věkové regrese současně sebe jako dospělého a jako dítě. Rozdělení na aktivního účastníka a pozorovatele je spontánní a není sugerováno hypnotizérem. Psí-fenomény - otázky, zda jsme schopni přijímat informace způsobem, který nevyvolává stimulaci známých smyslových orgánů a zda můžeme ovlivňovat fyzikální jevy čistě duševními prostředky - jsou podstatou parapsychologie - 1. mimosmyslové vnímání - reakce na vnější podněty bez stimulace známých smysl. org. - telepatie - přenos myšlenek mezi osobami bez využití některého známého komunikačního kanálu - jasnozřivost - vnímání objektů nebo událostí, které neposkytují podněty známým smysl. org. - věštění - vnímání budoucích událostí, které nemohou být předpovídání pomocí jakékoli dedukce - 2. psychokineze - duševní vliv na fyzické události (pomocí vůle padne na kostce konkrétní číslo, pohybování předměty pomocí vůle....) experimentální doklady - mnoho parapsychologů se pokládá za vědce, mnoho psychologů tyto jevy a priori odmítá; správnou otázkou je, zda existující empirické důkazy jsou vědecky přijatelné ganzfeldový postup - zkoumá telepatickou komunikaci mezi dvěma subjekty - vysílajícím a přijímajícím - osoba na příjmu je v akusticky izolované místnosti, má na očích půlky pingpongových míčků a sluchátka, do kterých je pouštěn slabý šum; toto homogenní prostředí se nazývá ganzfeld (celé pole) - vysílající osoba je také v akusticky izolované místnosti, náhodně jsou vybrány nějaké podněty - vys. osoba se soustředí na cíl, přijímající osoba se ho pokouší popsat probíhajícími představami a volnými asociacemi - poté jsou osobě na příjmu ukázány čtyři podněty, z nichž jeden je cílem, a jejím úkolem je zhodnotit, do jaké míry se shodují s představami a asociacemi během sezení - analýza 28 studií (835 ganzfeldových sezení) ukázala, že přijímající subjekt je schopen vybrat správný cíl v 38% případů > pokud by to byla náhoda, bylo by to 25%; statisticky je tento výsledek vysoce signifikantní a pravděpodobnost náhodného vzniku je 1:1mld. debata nad doklady 57 - Ray Hyman (kritik paraps.) vs. Charles Honorton (parapsycholog) - shodli se na základních výsledcích, ale ne na jejich interpretaci problém opakovatelnosti - pro psychology je měřítkem úspěšnosti studie hladina statistické signifikace; jako alternativa

se nabízí tzv. meta-analýza - statistická technika, která pokládá souhrn mnoha studií urč. jevu za jediný velký pokus a každou studii za jednotlivé pozorování > potom jakákoli studie, i když nepředkládá signifikantní výsledky, přispívá k celkové síle a spolehlivosti jevu a není vyřazena jako nezpůsobilá k opakování - ve vědě je jev pokládán za prokázaný, když je opakovaně pozorován různými vědci, jenomže mnoho pokusů potvrdilo, že nelze chtít, aby byl každý efekt kdykoli opakovatelný jakýmkoli experimentátorem (např. pokusy se vztahem aspirinu a infarktu ukázaly signifikantní výsledky ve studii s 22 tis. subjekty, kdyby ale byl tento pokus opakován pouze s 3 tis. subjekty, experiment by selhal) - problém opakovatelnosti je složitější a jako účinný nástroj se ukázala meta-analýza nedostatečná kontrola - kritika parapsychologie, že experimenty jsou nedostatečně kontrolovány, chybné postupy můžou subjektu umožnit získat informace, problém tzv. senzorického prosakování - dále také nedostatky náhodného výběru subjektů - obecným protiparapsychlogickým argumentem je, že výsledky jejich pokusů jsou přesvědčivé jen do doby, než se zavedou přísněji kontrolované podmínky a zavedou se zajišťovací opatření - pokud se ve studii objeví nesprávný pokus, nelze argumentovat, že přispěl k dobrému výsledku studie, ale je třeba povést experiment znovu za regulérních podmínek; pokud potom spolu korelují neregulérní podmínky a lepší výsledky více než ve správně organizované studii, pak lze prohlásit, že tyto podmínky výsledek experimentu zkreslily tzv. problém zásuvky - 20 vědců se rozhodne provést ganzfeldovou studii, jeden bude úspěšný a bude prezentovat své výsledky, 19 vědců neuspěje a odloží tento problém do zásuvky a budou se zabývat něčím jiným; soubor známých studií bude pak posunut pozitivněji a jakákoli meta-analýza bude zkreslená - závažný problém, protože je nemožné zjistit, kolik studií se povaluje kdesi v zásuvkách - lze najít určité řešení - pokud známe souhrnnou statistickou signifikanci známých údajů, lze spočítat, kolik by muselo být studií s nulovými výsledky, aby tuto signifikanci zrušily - např. v případě souboru ganzfeldových studií by muselo existovat 400 nepublikovaných studií s nulovými výsledky (představuje 12000 sezení) > existuje tedy obecný souhlas s tím, že signifikance ganzfeldových pokusů nemůže být vysvětlena efektem zásuvky anekdotické doklady - problému zásuvky typicky nastává, když kdokoli předpoví nějakou nepravděpodobnou událost, a ona se opravdu stane, člověk má např. vnuknutí, že vyhraje v loterii a pak skutečně vyhraje, jenomže už zapomněl na stovky podobných vnuknutí, která se dříve nenaplnila - nejplnější zásuvky patří tzv. věštcům, kteří vytvářejí roční předpovědi - jediná trefa stačí na to, aby přemazala všechny zbývající pomýlené odhady skepse ohledně psí - proč nejsou psí-fenomény součástí oficiální vědy, když existuje tolik přesvědčivých důkazů? mimořádná tvrzení - podle většiny vědců potřebuje mimořádné tvrzení mimořádné důkazy - cokoli není ve shodě s naším chápáním světa, máme tendenci zavrhnout a přesvědčí nás jen silnější důkaz, než jaký je třeba ve věcech nám snadno pochopitelných

- parapsychologie narušuje naše chápání reality, takže požadujeme větší průkaznost takových tvrzení, protože v případě, že je to pravda, vyžaduje to od nás zrevidovat náš model světa, což je nesnadné 58 skepse psychologů - psychologové jsou v záležitostech kolem psí mnohem skeptičtější než průměrné obyvatelstvo - je to způsobeno: 1. v případě potvrzení existence těchto jevů je to právě svět psychologů, který by si vyžádal největší revizi 2. mají nejvíc informací o dřívějších mimořádných tvrzením, o kterých se ukázalo, že jsou klamná 3. vědí, že populární zprávy bývají zveličovány 4. psychologické výzkumy způsobily, že psychologové jsou citlivější vůči zkreslení a nedokonalosti lidských schopností 59 UČENÍ - proces učení se neúčastní pouze získávání dovedností a akademických vědomostí, ale podílí se také na sociálním a emocionální vývoji a na vývoji osobnosti - je to relativně trvalá změna chování, která vyplývá z nácviku - nepatří sem změny chování vycházející spíše než z učení z procesu zrání, nebo takové, které jsou dočasné - únava, stavy po požití drog habituace - nejjednodušší druh učení, znamená naučit se ignorovat podnět, který se stal známým a nemá vážné následky (tikot hodin, běhající pes) klasické podmiňování - organismus se učí, že po jednom podnětu následuje druhý operantní podmiňování - jedinec se učí, že jeho reakce bude mít urč. následky komplexní učení - zahrnuje tvorbu asociací a navíc používání urč. strategií při řešení problémů a tvorbu mentálních map přístupy ke zkoumání učení - nejvíce se studiu učení věnovali behavioristé - zkoumali, jak se organismus učí asociacím mezi podněty, nebo mezi podnětem a reakcí, přičemž se zaměřovali na vnější podněty a reakce, vnitřní příčiny ponechali kognitivistům - předpokládali, že jednoduché asociace klas. nebo operantního typu jsou stavebními kameny učení - základní zákony učení platí pro každého (krysa nebo člověk) a pro učení se čemukoli (běhání bludištěm, počítání) - kognitivisté zkoumali, jak rozumíme podmiňování, co víme o vztazích podnětů a reakcí (platí pro člověka i zvířata) - studovali také komplexní učení, kde vedle asociací je třeba brát v úvahu i strategie řešení problému, pravidla ... - zastánci biologického přístupu se zabývali předpokladem, že u různých živočišných druhů se uplatňují různé mechanismy učení - současné studium učení integruje všechny tyto přístupy Klasické podmiňování - studium klasického podmiňování začalo na poč. 20. století, kdy se jím začal zabývat

fyziolog Ivan Pavlov - v té době byl již nositelem Nobelovy ceny za výzkum trávících procesů, při němž si povšiml, že psi začínají slinit již při pouhém pohledu na misku se žrádlem; začal se tedy zabývat tím, zda by šlo psa naučit, aby spojoval potravu s jinými podněty, např. se světlem nebo zvukem Pavlovovy experimenty 1. pes (na slinné žláze má nádobku, aby bylo možno zjistit množství slin) je přiveden před nádobu 2. experimentátor rozsvítí světlo 3. do misky je vydáno maso a světlo zhasne, pes sliní - v tomto případě je slinění nepodmíněnou reakcí NR, na které se proces učení nepodílí - maso je nepodmíněným podnětem NP - pokus se mnohokrát opakuje, aby bylo možno zjistit, jestli si pes spojil světlo s jídlem, rozsvítí experimentátor světlo, ale jídlo psu nedá > pokud pes sliní, spojil si tyto události - pak je toto slinění podmíněnou reakcí PR a světlo je podmíněným podnětem PP - pes byl naučen - napodmiňován - spojit si jídlo se světlem a reagovat na ně 60 obměny pokusu - každé uvedení páru PP a NP se nazývá pokus - pokusy, ve kterých se zvířata učí spojení mezi dvěma podněty, jsou fází vytváření podmíněné reakce - v průběhu této fáze opakovaná prezentace PP (světlo) a NP (maso) posiluje spojení těchto podnětů - pokud spojení není posilováno - NP je vynecháván - dochází k vyhasínání - snižování reakce - klasické podmiňování je v podstatě učení se schopnosti předvídat (predikovat), co se stane potom; je-li predikce úspěšná, zvíře se učí předvídat tímto způsobem, je-li predikce zastaralá není posilována - zvíře přestane takto predikovat - vyhasínání podmiňování u různých živočišných druhů - klasické podmiňování se může objevit i u jednoduchých organismů jako jsou červi - ti si umí spojit světlo a následný elektrický šok, takže po čase se stahují před pouhým světlem, po němž následuje el. šok - i mnoho lidských reakcí může být napodmiňováno - lidé léčení chemoterapeutiky trpí často nevolnostmi, po čase se jim může dělat zle už při vstupu do ordinace, kde mají dostat další dávku > spojení chemoterapie (NP) a pohledu na ordinaci (PP) Další jevy a jejich použití podmiňování druhého řádu - nepodmíněné podněty nemusí být jen biologicky významné - charakter NP může získat jakýkoli podnět, pokud je spojován s NP, který je biologicky významný - např. pes je napodmiňován, že světlo má charakter NP a vyvolává PR; pak je opakovaně vystavován situaci, že nejprve zazní tón, pak se rozsvítí světlo a po něm následuje potrava > zaznění tónu bude vyvolávat podmíněnou reakci, ačkoli po něm nenásleduje jídlo - >> princip podmiňování druhého řádu generalizace a rozlišování - pokud je podmíněná reakce spojena s urč. podnětem, budou tutéž reakci vyvolávat i podobné

podněty; čím jsou podněty podobnější, tím silnější reakci vyvolají > generalizace - (pozn. u lidí se emoční reakce měří pomocí kožní galvanické reakce, což je elektrická změna aktivity kůže) - generalizace je reakce na podobnost, rozlišování je reakce na různost - podmíněné rozlišování vzniká prostřednictvím selektivního posilování a vyhasínání - tzv. posilování rozdílů - každodenní procesy - velký pes kousne dítě, to se začne bát všech psů (generalizace), později se přestane bát malých psů (rozlišování) napodmiňovaný strach - příklad s krysou - mnoho lidských strachů může být zejména v raném dětství získáno tímto způsobem - důkazem pro to, že byly získány klasickým podmiňováním, je fakt, že mohou být odstraněny pomocí terapeutických technik založených na principech klas. podm. (např. člověk trpící iracionálním strachem z koček je léčen tak, že je dáván do kontaktu s kočkami) podmiňování a tolerance vůči droze - v dosud uvedených příkladech se PR podobala NR (pes sliní po rozsvícení světla - PR - i při podání potravy -NR) - jsou ale situace, kdy PR je opačná než NP - např. užívání drog - např. jedinec si aplikuje morfin - pak pohled na stříkačku je spojován s aplikací morfinu, stříkačka je PP a morfin NP, dochází ke klasickému podmiňování >> reakcí na NP morfin je snížení citlivosti vůči bolesti, reakcí na PP stříkačku je zvýšení citlivosti vůči bolesti podmíněná reakce je tedy opačná než nepodmíněná Prediktabilita - předpověditelnost a kognitivní faktory 61 - kognitivisté tvrdí, že rozhodujícím faktorem u klas. podmiňování je to, co zvíře ví - poté, co došlo k PP, se zvíře naučilo očekávat NP x podle behavioristů dochází ke klas. podmiňování pouze spojením dvou následujících podnětů z vnějšku propojení vs. předpověditelnost - Pavlov se domníval, že rozhodujícím faktorem k tomu, aby došlo k napodmiňování reakce, je časové propojení NP a PP, tzn., že interval mezi podněty nesmí být moc dlouhý, aby si je zvíře dovedlo spojit - Rescorlovy experimenty však ukázaly něco jiného - důležitější je, zda je PP spolehlivým prediktorem NP >> aby došlo k podmiňování, musí se NP po PP objevovat s vyšší pravděpodobností než tehdy, kdy PP prezentován nebyl - důležitost prediktability prokázal také Kamin pomocí fenoménu blokování - pokud je PP redundantní (dává organismu informaci, kterou už má), nebude tato informace spojena s NP - dvě skupiny psů - 1. sk. A: světlo, po něm výboj, B nic; 2. A i B: světlo - tón - výboj; 3. pouze tón a u skupiny A po zaznění tónu nevznikla PR, u B ano >> u A dříve naučené spojení světla a výboje blokovalo učení se nové asociaci tón - výboj, pravděpodobně je to proto, že jakmile je dnou stane NP předpověditelným, je málo možností pro další podmiňování předpověditelnost a emoce - prediktabilita je důležitá pro emoční reakce, pokud PP spolehlivě předpovídá, že se blíží nebezpečí, pak nepřítomnost PP znamená bezpečí; pokud jsou ovšem tyto signály nevypočitatelné, je emoční strach přítomen víceméně trvale - např. řekne-li zubař dítěti, že zákrok bude bolestivý, bude se dítě bát jen po dobu zákroku,

pakliže mu ovšem řekne, že to bolet nebude a ono to bolí, může se dítě začít bát vždy při pouhém vstupu do ordinace - nepříjemné události jsou nepříjemné, ale takové události, jejichž nepříjemnost nelze předvídat, jsou nesnesitelné modely klasického podmiňování - nejznámější je model Rescorla-Wagner; klade menší důraz na kognitivní faktory, ale také se zaměřuje na předpověditelnost a překvapení - množství podmiňování závisí na tom, jak moc překvapivý je nepodmíněný podnět - v rané fázi učení je každý NP velmi překvapivý (protože zatím jej žádný PP nepředpovídá) >> v rané fázi je naučeného více než v pozdní - dalším předpokladem tohoto modelu je to, že předpověditelnost PP v jakémkoli pokusu je dána všemi PP, které se pokusu účastní >> pokud jsou dva PP (světlo a tón), míra podmínění druhého PP je tím nižší, čím vyšší je míra podmínění u prvního PP >> vysvětluje fenomén blokování Biologická omezení - etologové objevili, že různí živočichové se učí tytéž věci jinými mechanismy etologický přístup - podobně jako behavioristé se etologové zabývají chováním zvířat, ale kladou větší důraz na evoluci a genetiku než na učení >> studují vrozené, nenaučené chování - pokud se zvíře učí, tak podle předem geneticky připraveného plánu chování >> zvířata jsou předem naprogramována k učení se určitým věcem určitým způsobem omezení v klasickém podmiňování - byly prováděny studie s chuťovou averzí - krysa dostane vypít ochucený roztok, po kterém dostane mírnou otravu a onemocní; potom se tomuto roztoku vyhýbá (chuť PP, nemoc NP) - v další části pokusu je jiné kryse prezentován roztok a když se napije, rozsvítí se světlo a ozve cvaknutí - krysa tedy vnímá tři podněty a otázkou je, který z těchto podnětů bude spojen s následnou nemocí >> studie ukázaly, že kryse nezáleží na tom, jestli se rozsvítí světlo nebo se ozývá cvaknutí, ale zajímá ji pouze chuť roztoku >> chuť je tedy jednoznačně silnějším podnětem než světlo nebo zvuk - tato selektivita spojení neodpovídá behav. přístupu, zato však koresponduje s názorem etologů 62 - třeba ptáci jsou zvyklí vybírat si jídlo podle jeho vzhledu (a ne podle chuti jako krysy), takže se naučí snadno spojovat s nemocí světlo (a ne chuť jako krysy) Kritická diskuse - nervové základy jednoduchého učení Jednoduššími druhy učení, než je klasické a operantní podmiňování, jsou tzv. neasociativní druhy učení - habituace (snížení reakce na nedůležitý podnět) a senzitizace (zesilování reakce na slabý podnět, pokud po něm následuje podnět bolestivý nebo ohrožující). E. Kandela používal k výzkumu hlavonožce, jehož neurony jsou stejné jako lidské, přičemž NS je dostatečně jednoduchá, aby se dala studovat. U sépií je podstatou habituace snížení produkce neurotransmiteru na příslušných synapsích. V případě senzitizace jsou modifikovány neuronové synapse a zvýšena produkce transmiteru. Operantní podmiňování - u klas. podm. se podmíněná reakce většinou podobá NR na NP - slinění je u psa normální reakcí na jídlo, nelze použít pro naučení se nějaké nové dovednosti

- v případě operantního podm. se reakcím naučíme proto, že ovlivňují okolí (operují jím) - opakovanost takového závisí na účincích, které vyvolá - podstatou je učení, že určité chování vede k dosažení urč. cíle; je to také učení se důsledkům vlastního chování zákon účinku - studiem OpP se na přelomu století začal zabývat Thorndike - hladová kočka je v kleci, dveře jsou zavřené pomocí jednoduché západky, před nimi jídlo - kočka zpočátku prostrkuje packy klecí, poté, co tento pokus selže, začne se pohybovat po kleci (přemýšlí) a v urč. okamžiku se neúmyslně dotkne západky, dveře se otevřou a cesta k jídlu je volná - v průběhu dalších pokusů vyřadí kočka své irelevantní chování a naučí se otevírat dveře hned potom, jak je umístěna do klece - podle Thorndikea je v tomto chování málo inteligence, kočka postupuje podle principu pokus omyl a po jednom z typů tohoto chování následuje odměna, čímž se učení této aktivitě posiluje >> toto posilování je zákon účinku - v průběhu operantního podmiňování selektuje zákon účinku z náhodných reakcí pouze ty, které mají pozitivní důsledek - tento proces je podobný procesu evoluce, ve kterém zákon přežití toho nejvhodnějšího selektuje z řady náhodných variací právě ty změny, které podporují jeho přežití Skinnerovy experimenty - jeho metoda je jednodušší než Thorndikeova a je obecně přijímána varianty experimentu - hladový holub (nebo krysa) je umístěn do tzv. Skinnerovy skříňky, která je prázdná, je v ní pouze vyčnívající páčka - zvíře si prohlíží klec a příležitostně zmáčkne páčku; počet těchto stlačení je základní úrovní stlačování páčky - po stanovení základní úrovně aktivuje experimentátor zásobník potravy vně klece; potom po každém stlačení páčky vydá trochu jídla - potrava posiluje stlačování páčky a počet tlačení se dramaticky zvyšuje - když je zásobník s jídlem odpojen, počet stlačování se snižuje - ergo: operantně podmíněná reakce vyhasíná, pokud není posilována a naopak reakce je silnější, je-li posilována - experimentátor může zavést také rozlišování přidáním rozlišujícího podnětu, např. světla důsledky pro výchovu dětí - na tomtéž principu byl zkoumán vzteklý chlapec - kdykoli měl jít spát, dostával záchvaty vzteku, pozornost rodičů je ještě zvyšovala - rodiče pak uposlechli rady, aby tyto záchvaty ignorovali >> vycházelo to z toho, že bude-li chlapci pozornost rodičů - posílení - odepřeno, záchvaty vzteku vymizí a to se také stalo 63 - další způsob využití se zaměřuje na časový vztah mezi reakcí a posílením; podle laboratorních experimentů je bezprostřední posilování účinnější než posílení s časovým odstupem (čím je doba mezi operantem a posílením delší, tím menší je síla reakce) tvarování chování - technika, jíž dochází k posilování pouze těch reakcí, které odpovídají záměru experimentátora a k vyhasínání všech ostatních - používá se při učení zvířat různým neobvyklým trikům a komplikovaným kouskům

Jevy a jejich aplikace podmíněné faktory posilování - většina dosud probraných faktorů posilování patří mezi tzv. primární, protože uspokojují základní pudy - jakýkoli podnět se však může stát sekundárním neboli podmíněným faktorem posilování, pokud je soustavně spojován s primárním faktorem posilování relativita posilování - o faktorech posilování je užitečné uvažovat jako o činnostech - to, co motivuje krysu zmáčknout páčku, není potrava sama o sobě, ale její pojídání generalizace a rozlišování - organismus generalizuje to, co se naučil, ale tento proces může být bržděn procesem rozlišování - dítě je posilováno v hlazení rodinného psa, brzy pak tuto reakci rozšíří na všechny psy, ale protože sousedův pes je nebezpečný, rodiče tohoto dítěte uskuteční urč. výcvik v rozlišování, kdy je dítě posilování v tom, aby hladilo vlastního psa, ale nikoli sousedova - tréning rozlišování je účinný do té míry, do jaké existuje rozlišující podnět, který jasně vymezuje případy, ve kterých má k reakci dojít, od případů, kdy má být reakce potlačena - stejně jako u klas. podm. je i zde pro podmiňování rozhodující prediktivní síla podnětu schémata posilování - v normálním životě nebývá každý jednotlivý čin vždy posilován; pokud by se operantní podmiňování objevovalo pouze ve spojení s neustálým posilováním, mohlo by hrát v našem životě pouze omezenou úlohu - chování může být napodmiňováno a udržováno, i když je posilováno jen ve zlomku případů - vyhasínání reakce, která se utvořila částečným posilováním, je mnohem pomalejší, než vyhasínání reakce utvořené neustálým posilováním >> efekt částečného posilování - schémata posilování určují vzorec reakcí; některá se nazývají poměrná schémata, protože u nich závisí posilování na počtu vykonaných reakcí - schémata s fixním poměrem (FP) - počet reakcí, který, které musí být učiněny, je fixní - typickým aspektem je přestávka v reakcích ihned poté, co se objeví posílení - hodnota FP je 5 >> pro získání posílení je třeba pěti reakcí - schémata s variabilním poměrem (VP) - jedinec je také odměňován poté, co vykonal několik reakcí; jejich počet se ale nepředvídatelně mění - na rozdíl od FP nejsou přítomny přestávky, patrně proto, že jedinec nemá možnost určit, jak daleko je od dalšího posílení - např. hraní na hracím automatu - počet reakcí (her), které vedou k posílení (výhře) nelze předpokládat, což vede k vysoké frekvenci reakcí, což dobře vědí majitelé automatů a kasin - dalším typem jsou intervalová schémata - posílení přijde po urč. časovém intervalu - schémata s fixním intervalem (FI) - jedinec je posílen za první reakci, kterou provede po uplynutí urč. času od posledního posílení - typickým rysem (jako u VP) je přestávka ihned po posílení a růst reakcí, jak se blíží posílení další 64 - např. vybírání pošty - poté, co přijde, se do schránky dlouho nedíváme, ale chodíme k ní, jak se blíží čas další donášky - schémata s variabilním intervalem (VI) - opět závisí na urč. intervalu, ale ten se nepředpokladatelně mění

- jedinec nedělá v reakcích přestávky, reaguje stále s vysokou frekvencí - např. vytáčení stále obsazeného tel. čísla Averzivní podmiňování - posílení nemusí být vždy pozitivního charakteru - averzivní podmiňování může být použito buď k zeslabení již naučené reakce, nebo k naučení se jiné reakci potrestání - vede k oslabení nebo potlačení reakce - jistou nevýhodou je, že účinek trestu není tak dobře předpovídatelný jako účinek odměny - jedinec může nahradit nežádoucí reakci jinou, ještě méně žádoucí - trest vede k odporu nebo strachu vůči trestající osobě - v extrémech může trest vyvolat agresivní chování - zároveň mohou tresty plnit informativní funkci a poskytnou příležitost pro další učení špatná známka ve škole nebo poranění; je však nutné, aby k potrestané reakci existovala alternativní reakce, která bude odměněna útěk a vyhýbání se - únikové učení - jedinec reaguje tak, aby zarazil probíhající averzivní událost (zarazí horkou vodu, která mu teče do vany) - vyhýbavé učení - jedinec averzivní události předchází, tento typ učení často následuje po únikovém učení - vyhýbavé učení vzbudilo velký zájem - co přesně povzbuzuje vyhýbavou reakci, kde je faktor posilování, když není přítomná žádná událost a jak něco, co není událostí, může sloužit jako faktor posilování? - krysa je v krabici, která je v polovině oddělena přepážkou, zazní tón a následuje elektrický šok do podlahy v té polovině krabice, kde se krysa nachází; po nějaké době krysa po šoku přeskočí přepážku (ve druhé polovině podlaha neprobíjí) - únikové učení; za čas se ale naučí přeskočit přepážku po zaznění tónu ještě před šokem - vyhýbavé učení - vysvětlení se nabízí předpokladem, že existují dvě stadia učení - 1. klasické podmiňování, kdy se zvíře naučí párovat dva podněty (tón a šok) a reaguje na ně strachem, 2. operantní podmiňování, kdy se zvíře naučí, že urč. reakce (přeskočení přepážky) odstraňuje averzivní událost >> to, co není událost, je ve skutečnosti strach; o vyhýbání tedy lze uvažovat jako o úniku před strachem - existuje i kognitivní alternativa - podle ní vede zvíře tréning k vyhýbání se urč. očekáváním (pokud přeskočím, nebude šok, nepřeskočím, bude šok) - kognitivní teorie vysvětluje fakt, proč vyhýbavé reakce velmi těžko vyhasínají - krysa bude přeskakovat i tehdy, přestane-li po tónu následovat šok, protože se o absenci proudu nikdy nepřesvědčí - vždy přeskočí dřív Kontrola a kognitivní faktory - dosud probrané teorie byly nekognitivního charakteru - po reakci následuje posílení a organismus se učí spojovat tuto reakci s posílením - kognitivní faktory - získávání znalostí o vztazích mezi reakcí a faktorem posílení hrají v operantním podminování důležitou úlohu (teorie vyhýbání se) propojení vs. kontrola - faktor podstatný pro vznik posílení - časové propojení (podmíněná reakce nastává, když posílení následuje bezprostředně urč. chování) a kontrola (operantně podmíněná reakce je napodmiňována pouze tehdy, když organismus interpretuje posílení jako závislé na své reakci) - podle mnoha experimentů (psi - spřažení, výboje ..) dojde k operantnímu podmiňování

pouze tehdy, když organismus vnímá, že posilování je pod jeho kontrolou 65 učení se spojitostem - k operantnímu podm. dojde pouze tehdy, když organismus vnímá spojitost mezi svou reakcí a posílením - spojitosti chápe již tříměsíční dítě Biologická omezení odlišné chování - experimentátoři, kteří učili zvířata různým kouskům, udávají, že zvířata se nechovají přesně podle jejich záměrů, ale mírně odlišně - blíže jednomu z typů svého instinktivního vrozeného chování; případně se zvíře začne učit požadovanému chování, ale za čas přejde k reakci, která se více podobá instinktivní reakci jeho druhu omezení ve vztahu reakce - faktor posílení - chování podléhá geneticky určenému plánu chování: - faktor posílení - jídlo > požadovaná reakce je v jednom případě zobání, to se naučí rychle a ve druhém případě mají mávat křídly, aby dostali jídlo a to se učí mnohem pomaleji - ve druhém případě se mají vyhnout el. šokům; když se jim mají vyhnout klováním, učí se to mnohem pomaleji než když se jim mají vyhnout máváním křídel Kritická diskuse - ekonomika odměny Mnoho lidských reakcí představuje volbu mezi možnostmi. Při studiu volby byla prováděny experimenty s holuby, kteří mohli volit mezi dvěma spínači - jeden jim vydal jídlo a druhý vodu. Vědci zjistili, že při analýze tohoto chování jsou užitečně některé principy z ekonomiky. Křivka poptávky Poptávka je určena množstvím zboží, které je za urč. cenu nakoupeno. U luxusních věcí je poptávka značně elastická, u věcí nezbytných je poptávka nepružná (chleba). Pro experimentální zvířata je ekvivalentem ceny počet reakcí, které musí vykonat, aby získali faktor posílení. Jeli tímto faktorem potrava, křivka poptávky je nepružná (zvíře nekonzumuje méně, i když musí vynakládat stále více reakcí), je-li faktorem stimulace mozku nějakým podnětem, je křivka poptávky pružná. Nahraditelnost zboží V případě substitutů (benzín a hromadná doprava) vede zvýšení cen benzínu k většímu užívání HD; v případě komplementárního zboží (benzín a parkovné v centru) k takovému zvýšení nedojde. Pokud bude holub klováním do obozu spínačů dostávat potravu a druhý spínač bude potřebovat k vydání jídla dvojnásobek klovnutí (je dražší), hlub bude klovat jen do prvního; pokud však druhý bude vydávat vodu, bud do něj hlub klovat bez ohledu na větší námahu. Otevřený vs. uzavřený systém Dosud uvedené principy platí pouze v uzavřeném systému - kde nejsou jiné alternativy. Pokud je

simulován otevřený systém a holub nedostane potravu vždy po provedení reakcí, ale dostane trochu potravy "bokem", počet jeho reakcí se pak dramaticky sníží, protože zjistil, že je i jiná možnost, jak se dostat k jídlu (neplatí tedy, že poptávka po jídle je nepružná). V uzavřeném systému poptávka nepružná zůstává, i když se počet reakcí potřebný k dosažení jídla stále zvyšuje. Komplexní učení - z hlediska kognitivního přístupu je podstatou učení (a inteligence vůbec) schopnost organismu mentálně reprezentovat jednotlivé aspekty světa a operovat těmito reprezentacemi, spíše než světem samotným - mentální reprezentací může být spojení mezi příčinou a událostí, ale i složitější abstraktní pojmy jako např. příčina - operace může mít formu pokusu a omylu, podobu strategie s více kroky - v rozporu s pojetím strategií je předpoklad, že komplexní učení je založeno na jednoduchých asociacích 66 Kognitivní mapy a abstraktní pojmy - kognitivista Tolman se zabýval problémem, jak se krysy učí hledat cestu složitým bludištěm - podle něj se krysa neučí pořadí reakcí odbočení doprava a doleva, ale spíš vytváří kognitivní mapu - mentální reprezentaci plánu bludiště - krysa byla dána do bludiště bez potravy, kontrolní krysa ne; potom dal experimentátor potravu; krysa, která už jednou v bludišti byla, jím proběhla rychleji než kontrolní krysa > osvojila si plán bludiště i bez přítomného posílení - působivější studie byly provedeny s primáty; ukázaly, že šimpanzi jsou schopni osvojit si abstraktní pojmy, o kterých se myslelo, že jsou výhradním polem působnosti člověka - místo slov používají šimpanzi plastikové předměty různých tvarů a barev; naučí se, že jeden předmět odpovídá jablku, druhý pomeranči, třetí papíru - to znamená, že jsou schopni porozumět konkrétním pojmům - chápou ale také pojmy např. stejný, rozdílný, příčina (opět jsou tyto pojmy reprezentovány předměty) - na dvě jablka zareagují předmětem "stejný", na rozstříhaný papír a nůžky reagují předmětem "příčina" (když je papír s nůžkami ukázán neporušený, nereagují "příčinou") Učení se vhledem - Köhlerovy pokusy se šimpanzi (Sultan) - šimpanz v kleci, opodál na zemi ovoce, šimpanz má v kleci tyč, pokouší se jí dosáhnout na ovoce, ale je příliš krátká; na druhé straně leží dlouhá tyč, po nějaké době šimpanz přitáhne krátkou tyčí dlouhou a tou potom dosáhne na ovoce - tři podstatné aspekty chování šimpanze - náhlost vzniku řešení, dostupnost již jednou objeveného řešení a schopnost přenášet řešení do jiné situace >> tyto aspekty jsou v protikladu behavioristickému výkladu chování podle principu pokus - omyl (Skinnerova krysa neumí vhled) - zvíře vytváří mentální reprezentaci problému, s jejímiž složkami manipuluje do doby, než přijde na řešení a toto řešení pak v reálném světě uskuteční - řešení jen vypadá, že vznikl náhle, protože experimentátoři nemají přístup k duševním procesům šimpanze - řešení je dostupné kdykoli později, protože reprezentace přetrvává a je dostatečně abstraktní

k tomu, by zahrnula více než jen původní situaci - komplexní učení podle Köhlerových výzkumů, zdá se, zahrnuje dvě fáze - nalezení řešení a uložení řešení do paměti a vybavení při podobné situaci Prvotní přesvědčení - v normálním životě nejsou vztahy mezi podněty nebo událostmi dokonale předpověditelné - studia asociativního učení byly prováděny především u lidí - ukázalo se, že pokusné osoby si často vytvoří prvotní přesvědčení o vztazích, kterým se mají naučit a tato přesvědčení pak často určují, čemu se skutečně naučí - často tak vznikají falešné asociace - jedinec vidí souvislost, která ve skutečnosti neexistuje to jsou ty vztahy, kterým pokusný jedinec uvěřil ještě před započetím experimentu - >> prvotní přesvědčení o podnětech omezuje proces asociativního učení, což svědčí o kognitivní povaze takového učení - učení řízené fakty - nový úkol, žádná prvotní přesvědčení, pouze vstupní události nebo fakta - je konzervativní se sklonem podhodnocovat objektivní vztahy, o které se jedná - učení řízené přesvědčením - sklon k nadhodnocování objektivních vztahů - výše uvedené studie mají kromě kognitivního vztah také k etologickému přístupu - stejně jako holubi a krysy mohou být nuceni učit s pouze ty asociace, které jim připravila evoluce, tak my lidé se učíme takové asociace, jaké pro nás připravilo naše prvotní přesvědčení - >> bez určitých počátečních omezení by byl zřejmě nutné se zabývat příliš velkým počtem možných asociací a asociativní učení by se stalo minimálně velmi chaotickým 67 PAMĚŤ - paměť hraje centrální úlohu ve skutečnosti, co je to být člověkem - dává nám pocit kontinuity Rozdíly v paměti - dělí se ze dvou hledisek - procesního - kódování, uchovávání a vybavování; z časového hlediska na dlouhodobou a krátkodobou a podle typu informací, které uchovává Tři stadia paměti 1. kódování (někdo se nám ráno představí; zvukové vlny jsou zakódovány do urč. reprezentace, kterou paměť akceptuje a tato reprezentace je umístěna do paměti) 2. uchovávání (informace zůstává v paměti; potkám-li odpoledne danou osobu znovu, vím, o koho se jedná) 3. vybavení (uskladněná informace se při dalším setkání vybaví) - paměť může selhat v každém stadiu Druhy paměti krátkodobá vs. dlouhodobá paměť - paměť si lze představit jako obrovskou masu znalostí, z nichž je v daný okamžik aktivní pouze malá část, zbytek je pasivní >> aktivní část odpovídá krátkodobé paměti; pasivní dlouhodobé - potřebu rozlišovat mezi kr. a dl. pamětí podporují studie osob trpících amnézií - existuje několik typů amnézie, z nichž jeden odpovídá poruše kr. paměti (člověk si nezapamatuje údaj ani na krátkou dobu) a jiný odpovídá poruše dl. paměti (nemá problém zopakovat právě vyslechnuté jméno, ale neuchová ho) různé druhy paměti pro různé typy informací - novější nálezy vyvracejí dosavadní předpoklad, že pro všechny druhy informací je používán stejný systém paměti (pro dovednosti jízdy na kole jako pro vzpomínku na dovolenou) - zdá se, že jiný druh paměti je používán pro údaje - explicitní paměť (např. kdo je

prezidentem....) a jiný druh pro dovednosti - implicitní paměť (jak řídit auto) Krátkodobá paměť Kódování - když chceme informaci zakódovat, musíme ji vnímat > to, co vnímáme, selektujeme > krátkodobá paměť obsahuje pouze ty informace, které byly vybrány >> tzn., že mnoho informací, se kterými se setkáme, nikdy do krátkodobé paměti nevstoupí a proto nemohou být později vybaveny - ve skutečnosti mnoho potíží označovaných jako problémy s pamětí jsou výpadky pozornosti (po návratu z obchodu nedokážeme odpovědět na otázku, jaké oči měl prodavač, protože jsme jim nevěnovali pozornost) akustické kódování - najdu v seznamu tel. číslo a uchovám ho v paměti do té doby, než ho vytočím - jak je kódováno? - akusticky - jako zvuky odpovídají číslům - vizuálně - jako zrakové reprezentace čísel - sémanticky - na základě významu, jejich spojení, které dává smysl - výzkumy ukazují, že (ačkoliv je možný každý druh kódování) dáváme přednost akustickému kódování - informace je udržována jako aktivní za pomocí opakování (oblíbený postup, pokud se jedná o verbalizovatelné položky - čísla, písmena, slova) - pro skutečnost upřednostňování akustického kódování mluví řada experimentů - osoby si za velmi krátkou dobu měly zapamatovat několik písmen a poté je napsat - pokud dělaly chyby, tak většinou takové, že zaměnily písmeno za jiné, podobně znějící 68 - obtížněji jsou vybavovány položky, které si jsou akusticky podobné (TBCGVE), než akusticky odlišné (RLTKS) (čínština) zrakové kódování - přestože dokážeme použít pro verbální materiál zrakové kódování, kód často rychle vymizí (85489 THIRD AVENUE - dvě vteřiny uchováme zrakový kód; detail, že je adresa napsána velkými písmeny, ale tato informace rychle vymizí a zbude jen zvuk - akustický kód) - důležité u neverbálních, těžko popsatelných položek (obrázky) - eidetická představivost - vzácná schopnost (5% dětí) uchovávat v paměti živé reprezentace viděného (detaily); tzv. fotografická paměť (měl až do vys. věku J.E. Purkyně) - někteří vědci se domnívají, že krátkodobá paměť se skládá ze tří částí: - akustický nárazník - uchovává akust. informace - vizuální nárazník - uchovává inform. ve zrak. kódu - centrální procesor - dohlíží a koordinuje činnost nárazníků Uchovávání omezená kapacita - v průměru je kapacita k. paměti 7 +- 2 položek - štěpů; tento limit je platný i pro nezápadní kultury - ačkoliv se lidé svou pamětí značně liší, toto číslo je platné pro všechny, individuální rozdíly jsou způsobeny dl. pamětí - maximum zapamatovaných údajů se nazývá rozsah paměti; zjišťuje se tak, že pokusným osobám jsou rychle (aby je nestačily srovnat s informacemi v dl. paměti) prezentovány údaje a tyto osoby je pak mají vyjmenovat - pohybuje se mezi 5 a 9 štěpení

- pokud je umožněno spojení s dlouhodobou pamětí, výkon v úkolech souvisejících s rozsahem paměti se může značně zlepšit - např.: EJUVARDZOPECOBULH - budeme si pamatovat pouze 7 +- 2 písmena, ne celých 17; pokud si ale všimneme, že písmena v opačném pořadí tvoří slova HLUBOCE POZDRAVUJE a použijeme tuto znalost, sníží se počet položek, které je třeba v kr. paměti uchovat na 2 >> klíčem k pochopení je dlouhodobá paměť, kde jsou uchovány znalosti slov - >> lze tedy použít dlouhodobou paměť k překódování materiálu do delších jednotek a tyto jednotky pak uložit v kr. paměti - tyto jednotky jsou štěpy - obecně platí, že krátkodobou paměť lze zlepšovat prostřednictvím přeskupování řad písmen a slov do jednotek, které nalezneme v dlouhodobé paměti zapomínání - oněch sedm zapamatovaných položek obvykle rychle zapomeneme - buď proto, že jsou odstraněny jinými nebo proto, že se v průběhu času ztratí - odstraňování je způsobeno fixní kapacitou paměti - je-li kr. paměť plná a přijde nová položka, jedna ze starých je odstraněna ve prospěch nové - položky se ztrácejí z paměti, i když žádné nové nenásledují - tyto procesy může zkomplikovat nebo znemožnit opakování Vybavování - intuitivně by se mohlo zdát, že jsou-li položky v kr. paměti aktivní, přístup k nim bude okamžitý bez ohledu na jejich počet; to ale není pravda - čím více je položek v paměti, tím delší čas je třeba k vybavování (experimenty - osoba si měla zapamatovat skupiny čísel, experimentátor pak ukazoval jednotlivá čísla a osoba měla říci ano nebo ne, podle toho, jestli toto číslo zapamatovaná čísla obsahují) - bylo zjištěno, že každá další položka prodlužuje rozhodovací čas - proces vyhledávání - o pevnou dobu cca 40 msec. (Sternberg, 1975) - platí stejně pro studenty VŠ, primitivní společnosti i lidi pod vlivem marihuany 69 - tyto nálezy vedly k hypotéze, že vybavování vyžaduje prohledávání kr. paměti, přičemž položky jsou prohledávány jedna po druhé > sériové prohledávání s rychlostí 1 položka za 40 msec. - podle jiných vědců, kteří zkoumají kr. paměť z hlediska aktivace, závisí vybavení položky na tom, zda dosáhla kritické úrovně aktivace (tzn. že čím víc je položek, tím méně aktivace na každou z nich připadá) Krátkodobá paměť a myšlení - kr. paměť je chápana jako pracovní paměť, duševní pracovní prostor (při úkolu 35 x 8 je třeba tam uchovat jaká čísla a jaký početní úkol) - úloha kr. paměti v porozumění i jednoduchým větám je složitější; zdá se, že pro zpracování jazyka máme speciální systém paměti - speciální paměť pro řeč je omezena na jednoduché věty; pokud se jedná o složitou větu, jde na pomoc kr. paměť, která, zdá se, slouží jako záloha pro porozumění větám

- při sledování konverzace nebo čtení textu hraje kr. paměť důležitou úlohu - při čtení musíme porovnávat text s předcházejícím, abychom mu porozuměli; toto porovnávání se děje v kr. paměti Přenos z krátkodobé do dlouhodobé paměti - kr. paměť tedy slouží dvěma funkcím: uchovává potřebný materiál po krátkou dobu a slouží jako prostor pro mentální operace - další možnou fcí je, že slouží jako přestupní stanice do dlouhodobé paměti, o tom pojednává tzv. model dvojí paměti (Atkinson a Shiffrin) - informace, které věnujeme pozornost, vstoupí do kr. paměti, kde může být buď udržována opakováním, nebo dojde k jejímu odstranění nebo vymizení; kromě toho však může také dojít k jejímu přesunu do dlouhodobé paměti >> hypotéza předpokládá, že přenos se uskutečňuje opakováním - tento model podporují experimenty volného vybavování - osoba se dívá na řadu 40 nesouvisejících slov a pak je má vypsat v libovolném pořadí (proto volné vybavovaní) - největší výbavnost je u posledních položek (jsou v kr. p.) a o něco nižší u prvních položek (jsou v dl. p.), nejméně zapamatovaných slov pochází z prostředku - >> při prezentaci prvních slov byla kr. paměť prázdná a slova byla opakována a tím přenesena do dl. paměti; postupně se kr. paměť zaplňovala a možnost opakování a přenosu klesla na nízkou úroveň; poslední slova zůstala v kr. p., když vytlačila ta předcházející - prosté opakování nicméně není jediným účinným prostředkem pro přenos informací do dlouhodobé paměti (Sanford, 1917 - pět ranních motliteb po 25 let - nezapamatoval) Dlouhodobá paměť - informace, které jsou pamatovány po dobu od několika minut až po celý život Kódování kódování významu - v dl. paměti jsou položky kódovány především významově - sémanticky (např. větu si za hodinu nepamatujeme doslova, ale známe její obsah - význam) - akustické kódování je také přítomno (v telefonu poznáme podle hlasu, kdo volá), jsou tam také zrakové představy, chutě a vůně - podobně jako kr. p. dává i dlouhodobá přednost verbálnímu materiálu - sémanticky dl., akust. kr. pamět 70 přidávání spojení dávající smysl - položky k zapamatování mají často smysl, ale spojení mezi nimi smysl nemají - pak může dojít k vytvoření spojení mezi položkami ke zlepšení zapamatování - např. mnemotechnické pomůcky - jedním z nejlepších způsobů, jak přidat spojení, je vytvořit ho na základě významu v průběhu kódování > máme-li si zapamatovat tvrzení v knize, lépe si pamatujeme, když pochopíme význam než prostým čtením slov (např. Mozart odcestoval z Paříže do Mnichova - bude si pamatovat méně lidí; více - Mozart odcestoval z ....., aby se vyhnul romantické pletce - byla přidána příčina - souvislost, která usnadnila zapamatování) Vybavování - mnoho případů zapomínání z dl. paměti je způsobeno ztrátou přístupu k hledané informaci spíš než ztrátou informace jako takové >> špatná paměť často odráží selhání procesu vybavování spíše než selhání uchovávání (analogie - paměť - knihovna a knihovník)

důkazy pro selhání vybavování - celá řada - u zkoušky si člověk nevzpomene na žádaný údaj a za 5 minut ho ví, "mám to na jazyku", hypnotické regrese - některé zdánlivě zapomenuté vzpomínky nejsou zapomenuty, jen je obtížné se k nim dostat vyžadují urč. vodítko k vybavení - experiment - prezentován dlouhý seznam nesouvisejících slov (jablko, kůň, bomba, slepice, kiwi....); jedné skupině poskytnuta vodítka - zvířata, ovoce, zbraně...., druhé skupině poskytnuta nebyla; výrazně lepší výbavnost ve skupině s vodítky - pro existenci vodítek mluví také fakt, že máme obvykle lepší výsledky v testu rozpoznávání než v testu výbavnosti (rozp. - zda jsme dříve viděli urč. položku - Byla na večírku také paní Muller von Thurgau?; vyb. - předložit zapamatované položky - Jmenujte osoby z večírku) interference - nejdůležitější fakt, který může rušit vybavování - pokud spojujeme různé položky pomocí stejného vodítka a poté se snažíme využít toto vodítko k vybavení konkrétní cílové položky, ostatní položky na tomto vodítku se mohou aktivovat a interferovat s vybavováním cílové položky (např. dostanu jinou garáž a po urč. dobu bude těžké si zpaměti vybavit, která je teď moje ... a když mám 5 aut a všechna změní garáž ....) - >> čím více položek je spojeno s jedním vodítkem, tím více je vodítko přetížené a účinnost výbavnosti klesá - interference může snížit rychlost vybavování nebo vést k jeho naprostému selhání zapomínání jako funkce času - souvisí s přetížeností vodítek - u slovního materiálu je největší pokles zapamatovaného během 1. hodiny po naučení (na 40%); od 8. hodiny (30%) do 30. dne (25%) je pokles minimální - Ebbinghaus, 1885, testoval sám na sobě modely vybavování - model prohledávání - je třeba prohledat postupně všechny cesty spojené s příslušným vodítkem; čím více cest, tím víc času - model aktivace - přes vodítko se aktivují všechny cesty s ním spojené; čím více je cest, tím menší aktivace na každou z nich připadá Uchovávání - selhání procesu vybavování není příčinou veškerého zapomínání; je téměř jisté, že dochází také ke ztrátě některých informací v paměti - důkazem jsou lidé, u nichž byla ke zmírnění deprese použita elektrokonvulzivní terapie (aplikace proudu na povrch hlavy způsobuje krátký záchvat a okamžité bezvědomí) >> pacient ztratí několik měsíců staré vzpomínky, ale ty dřívější zůstávají - elektrošok patrně naruší procesy uchovávání, které trvají několik měsíců a při kterých dochází k upevňovaní vzpomínek v paměti 71 - procesu upevňování se účastní mozk. struktury vč. hippokampu, amygdaly a diencefalu - hippokampus slouží při upevňování vzpomínek jako propojovací systém, který spojuje navzájem různé aspekty téže vzpomínky, které jsou uloženy v různých částech mozku; vzpomínky zde zůstávají po dobu několika týdnů - trvalá dlouhodobá paměť je s největší pravděpodobností lokalizována v mozkové kůře, hlavně v těch oblastech, kde se zpracovávají senzorické informace Interakce mezi kódováním a vybavováním

- možnosti úspěšného vybavení zvyšují dva faktory kódování: - organizování informací v průběhu kódování - zabezpečení toho, aby souvislosti, ve kterých jsou informace zakódovány, byly podobné souvislostem, ve kterých budou vybavovány organizování - čím lépe je kódovaný materiál organizován, tím snazší jej jeho pozdější vybavení - např. na konferenci jsou učitelé různých škol; pokud budeme organizovat jejich jména podle typů škol, budeme ve vybavení úspěšnější než když si je budeme pamatovat jako jména sama o sobě - hierarchická paměť zlepšuje vybavování patrně proto, že ekonomizuje procesy vybavování prohledávání nebo aktivaci kontext - je jednodušší vybavit si údaj, když se nacházíme ve stejném kontextu jako při kódování (jména a tváře spolužáků ze školy si lépe vybavíme, když se v té škole opět vyskytneme; urč. emoční zážitek se nám vybaví živěji, když se budeme nacházet v místě, kde se odehrál) - vliv má rovněž náš vnitřní stav - je-li při kódování i vybavování stejný, je výbavnost vyšší >> tzv. učení závislé na vnitřním stavu (člověk si událost kódovanou v opilosti lépe vybaví, když bude v průběhu vybavování opilý) Emoční faktory v zapomínání - emoce ovlivňují dlouhodobou paměť několika způsoby: 1. emočně nabité události (poz. i neg.) si pamatujeme lépe než neutrální >> máme sklon o nich více přemýšlet a lépe je organizovat, než jejich nevýrazné protějšky 2. zábleskové vzpomínky - živý a trvalý záznam okolností, ve kterých člověk zažil emočně nabitou, důležitou událost (lidé si pamatují, kde se nacházeli v momentě, kyd se dozvěděli nějakou katastrofickou novinku, kdo přesně jim o tom řekl, kdo další u toho byl ... (Diana)); otázkou zůstává, zda v těchto případech fungují standardní nebo nějaké speciální pamětní mechanismy 3. úzkost - negativní emoce překážející vybavování (člověk u zkoušky si není jist s odpovědí na první otázku, druhá je lehká, ale v panice nedokáže odpovědět a za chvíli už neví ani, jak se jmenuje); úzkost vyvolává vtíravé myšlenky (od zkoušky mě vyhodí, tu práci nedostanu) a tyto myšlenky pak interferují s procesem vybavování 4. účinek kontextu - události si lépe vybavíme v takovém emočním rozpoložení, v jaké jsme byly, když byly kódovány (testuje se v hypnóze, osobám je naveden opačný stav, než měly při kódování nějakého materiálu, Bower, 1981) 5. Freudova teorie nevědomí - některé emoční zážitky z dětství jsou natolik traumatické, že kdyby byly vpuštěny do vědomí, jedinec by se potýkal s nesnesitelnou úzkostí; tyto traumatické zážitky byly vytěsněny - přístup k uchované vzpomínce je v tomto případě aktivně blokován; laboratorně se tento jev těžko prověřuje, protože by bylo velmi neetické vystavovat pokusné osoby extrémně traumatickým zážitkům 67./24.11.00 Kritická diskuse - konekcionistické modely paměti V konekc. modelech jsou znalosti reprezentovány v síti vzájemně propojených jednotek, které napodobují neurony, a tyto znalosti jsou zpracovávány prostřednictvím aktivace a inhibice, které se

šíří mezi jednotkami. Např. jsou prezentována písmena RDK a osoba si má vybavit tato tři písmena, i když ji budou později ukázána pouze dvě z nich - třeba RD. Vytvoří se excitační spoje od R ke všem třem písmenům, od D a od K taky. Potom aktivace RD stačí k tomu, aby byla zaktivována celá trojice 72 písmen. Důležitým aspektem takové sítě je, že pokud je dodána pouze část zapamatovaného vzoru, model doplní jeho zbytek; doplňování vzorů je základní vlastností lidské paměti. V jiném případě si má osoba při vyslovení písmen RD vybavit zbývající písmeno K - pak musí inhibovat vyslovení názvů vstupních písmen; proto je třeba přidat každému písmenu inhibiční spoje mezi vstupní a výstupní jednotky. Pak při prezentaci RD dojde k inhibici spojů RD a aktivace spoje K. Tyto modely vysvětlují také vznik interference. Osoba má za úkol zapamatovat si novou trojici RDT; při vyslovení RD (vodítko) bude toto vodítko aktivovat K i T; tyto výstupní jednotky spolu budou soutěžit - interferovat, což povede ke snížení výbavnosti. Některé novější modely jsou založeny na reprezentaci jednotlivých rysů písmen, než celých písmen a takové modely jsou mnohem výkonnější. explicitní paměť - znalost že; implicitní - znalost jak (explicitní paměť slouží pro vědomé vybavování si údajů a událostí z minulosti, vč. okolností (místa, času)) Implicitní paměť - slouží pro dovednosti a návyky (učení se cizímu jazyku) - vybavování funguje nevědomě (při používání cizího jazyka si nevybavíme, za jakých okolností jsme se daná slova naučili) Paměť při amnézii amnézie - částečná nebo celková ztráta paměti - následek poranění mozku, cévních příhod, alkoholismu, elektrošoků, encefalitidy, chir. výkonů (odstranění hippokampu epileptikům) - anterográdní amnézie - neschopnost osvojit si nové informace, pamatovat si všední zážitky (čte stále stejné noviny, nepamatuje si osoby, které potkává denně po mnoho let) - retrográdní amnézie - neschopnost pamatovat si události těsně před zraněním nebo nemocí dovednosti a podnícení - zajímavým aspektem amnézie je, že nejsou porušeny všechny druhy paměti; osoby trpící amnézií si zpravidla nejsou schopny vzpomenout na staré události svého života, nebo se naučit nově, ale jsou schopné si vzpomenout na percepční a motorické dovednosti a učit se jim - >> to napovídá, že máme dva paměťové systémy - pro fakta (explicitní paměť) a pro dovednosti (implicitní paměť) - dovednosti, které zůstávají při amnézii zachovány, jsou motorické (jízda na kole), percepční (čtení, i takové, kdy jsou slova viděna v zrcadle) a kognitivní (dovytvoření celého slova, když je prezentována jen jeho část) - osoby trpící amnézií vykazují např. při tréningu četby v zrcadle stejný pokrok jako zdraví

jedinci >> pro tuto dovednost mají zvláštní paměť, ale ve skutečnosti si nevzpomínají na okolnosti, za kterých došlo k naučení se těchto dovedností - v případě kognitivních dovedností, které se účastní např. doplňování neúplných slov, je to podobné - podnícení - jev, kdy osoby dostanou seznam slov, pak jen jejich fragmenty a mají je doplňovat; pak dostanou ještě jednu sadu fragmentů, která původně prezentována nebyla; počet doplněných slov, která jsou na seznamu mínus počet doplněných slov, která na seznamu nejsou = podnícení - osoby trpící amnézií dosahují v doplňování slov stejných výsledků jako zdraví jedinci >> v případě podnícení je aktivní implicitní paměť - v poslední části pokusu byla k seznamu přidána jiná slova a osoby se měly rozhodnout, která to byla přidána a tady podávali jedinci s amnézií výrazně slabší výkon >> v případě rozpoznávání se účastní explicitní paměť 73 Kritická diskuse - dětská amnézie Každý z nás trpí urč. formou amnézie - nikdo si nedokáže vybavit vzpomínky z prvního roku života (resp. z 3 - 5 let), ačkoliv je to období na zážitky nejbohatší. Poprvé tomto jevu pojednal v r. 1905 Sigmund Freud. Přestože lze namítnout, že důvodem je dlouhá doba uplynulá od tohoto období, nelze tento jev redukovat na problém klasického zapomínání. Většinou zasahuje dětská amnézie první tři roky života. Výzkumy ukázaly, že může být výbavnost trochu zlepšena použitím specifických vodítek. Freud se domníval, že na pozadí této amnézie jsou potlačené sexuální a agresivní pocity dítěte vůči rodičům, což ovšem nevysvětluje skutečnost, že zapomenuty jsou nejen související, ale všechny zážitky. Více akceptovaným vysvětlením je to, dětská amnézie vzniká z důvodu ohromného rozdílu mezi tím, jak své zážitky kódují děti a jak je organizují dospělí. Dítě nevytváří žádná schémata, ukládá vzpomínky přímo, s ničím je nespojuje. Jakmile začne tvořit asociace mezi událostmi a tyto kategorizovat, rané zážitky se začínají ztrácet (Schachtel, 1982). Z biologického hlediska je důležité, že hippokampus není plně rozvinut zhruba do 1 - 2 let po porodu. Jinou příčinou způsobující reorganizaci vzpomínek je osvojení řeči a myšlení, které je vyžadováno, když jde dítě do školy. Dalším výklad spojuje dětskou amnézii s vývojem explicitní paměti, která se vyvíjí později než paměť implicitní. Implicitní paměť u normálních osob - studie poukazují na to, že pokud nejsme rovnou rozštěpenými osobnostmi, máme přinejmenším rozštěpenou paměť - používá se experimentu s fragmenty slov - doplňování fragmentů jako test implicitní paměti a vybavování nebo rozpoznávání jako test explicitní paměti - rozhodujícím nálezem je, že neexistuje korelace mezi podnícením slova ve 2. stadiu a snadností jeho rozpoznání ve 3. stadiu >> zdá se tedy, že doplňování fragmentů je založeno na zcela jiném systému než rozpoznávání - jiné studie dokázaly, že nezávislá proměnná působící na implicitní paměť nemá vliv na

explicitní paměť a naopak Rozdíly mezi uchováváním a vybavováním - někteří zastánci hypotézy existence implicitní a explicitní paměti se domnívají, že každá z nich má více forem - implicitní paměť - část pro percepčně motorické dovednosti (čtení zrcadlově otočeného textu) a pro podnícení (u doplňování fragmentů) - předpoklad vznikl ze studie pacientů trpících Alzeimerovou chorobou, kteří mají normální motorické dovednosti, ale vykazují méně podnícení; pacienti s Huntingtonovou chorobou naproti tomu mají normální podnícení, ale zhoršené učení motorickým dovednostem - explicitní paměť - část epizodická a sémantická - epizodická - obsahuje osobní vzpomínky, události (promoce, dovolená) ve vztahu ke konkrétní osobě - sémantická - obsahuje obecné pravdy (Tunisko je v Africe, září má 30 dní), znalost je zakódována spíše ve vztahu k jiným znalostem než k jedinci a není možné u ní určit dobu a místo zakódování (nikdo si patrně nevzpomene na to, za jakých okolností se tyto skutečnosti dozvěděl) - pro existenci těchto dvou částí explicitní paměti mluví studie osob trpících amnézií - mnoho těchto osob má normální inteligenci, slovní zásobu a rozsah znalostí o světě - tzn., že porušena je paměť epizodická, zatímco sémantická zůstává ušetřena Zlepšování paměti Štěpení a rozsah paměti - rozsah kr. paměti nepřekročí 7 +- 2 štěpy, ale lze zvětšit velikost štěpu - např. řadu 149-2177-619-90 můžeme překódovat na 3 štěpy 1492-1776-1990 74 - někteří lidé dokáží pomocí překódování číslic buď do data, věku nějaké osoby nebo jejich spojením zvětšit svou kr. paměť až na 100 náhodných čísel (/počet štěpů zůstává stejný, pracuje se s využitím údajů v dlouhodobé paměti) Vytváření představ a kódování - zlepšit vybavování nesouvisejících položek je možné tak, že mezi nimi vytvoříme smysluplná spojení v průběhu kódování - mentální obrazy jsou velmi užitečné a vytváření představ je složkou mnoha mnemotechnických pomůcek (pomáhajících paměti) - metoda loci (z lat. místo, místa) - mnemotechnický systém - nejdříve jen řeba určit řadu prostor, jednotlivá místa, která budeme procházet, když půjdeme pomalu domem - vytvoříme si představu, která vztahuje první slovo k zapamatování k prvnímu místu, druhé slov k druhému místu .... (např. položky k zapamatování jsou potraviny, které máme nakoupit; pak si můžeme představit plátek chleba ve schránce na dopisy, pivo v knihovně, vajíčko visící na lustru v obýváku, reklamu na mléko v TV, záclonu ušitou z plátků slaniny .... - po zapamatování si lze jednotlivé položky vybavit tak,. že si celou trasu v duchu projdeme - užitečná metoda, hodně užívaná těmi, kteří se pamětním tréningem profesionálně zabývají - metoda klíčových slov - při učení se slovíčkům cizí řeči - máme se naučit caballo - kůň (šp.) - nejdřív je potřeba určit část cizího slova, které zní jako nějaké české slovo - balon - klíčové slovo - dále je třeba spojit klíčové slovo a český ekvivalent, např. představit si koně, jak kope do balonu > tím je stanoveno spojení, které má smysl

- potom, abychom si vybavili význam slova caballo, nejprve si vybavíme balon a pak uloženu představu, která ho spojuje s koněm; funguje i naopak - může se zdát složitá, ale podle výzkumů usnadňuje učení slovíček cizího jazyka Propracování a kódování - čím více jsou položky propracovávány, tím snazší je pozdější vybavení; je to proto, že mezi položkami se tak utvoří více spojení a tím je i více možností k vybavení - praktické důsledky - chceme-li si daný údaj zapamatovat, je třeba co nejvíce rozvést jeho význam (zjistit další okolnost, pkládat si otázky....) Kontext a vybavování - kontext je účinné vodítko k vybavení; když je ve škole daný předmět zkoušen ve stejné místnosti, kde byl vyučován, je výbavnost lepší, než když je zkoušen jinde - pokud není možné se fyzicky nacházet v daném kontextu, je dobré si ho zkusit vybavit v duchu Organizace - organizace v průběhu kódování zlepšuje následné vybavování - seznam nesouvisejících slov lze včlenit do povídky - při učení se studijnímu textu je vhodné zafixovat si hierarchicky názvy kapitol a podkapitol tím se učivo organizuje - největší prospěch má paměť z vlastnoručně dělané hierarchie Nácvik vybavování - učební text - lepší než neustále čtení dokolečka je kladení si otázek a snaha o vybavení odpovědí; u obtížných pasáží i opakovaně - implicitní paměť lze vylepšit procvičováním v duchu - představit si, jakým způsobem se chovám pří té které pohybové aktivitě, co by šlo vylepšit a představit si, jak to vylepšuju 75 Metoda PQRST - zaměřena na zlepšení schopnosti studovat a zapamatovat si materiál - Preview - prolistování kapitoly, její obsah, názvy oddílů a pododdílů, přečtení závěrečného souhrnu - zaměřeno na hierarchickou organizaci, která napomáhá vybavování - Question, Read, Self-Recitation - kladení otázek a čtení vede v průběhu kódování materiálu k jeho propracování; etapa opakování je tréningem vybavování - Test - podněcování propracování a další tréning vybavování - spočívá na třech principech - organizace materiálu, jeho propracování a tréning vybavování Konstruktivní paměť - procesy postupující zdola nahoru jsou řízeny vstupními informacemi - procesy shora dolů jsou řízeny očekáváními a prvotními znalostmi - >> z kapitoly o vnímání, ale lze aplikovat i na paměť - ke vstupním informacím někdy přidáváme pomocí procesů shora dolů nové informace, výsledkem čehož je konstruktivní paměť - v knize je věta: Při rvačce v baru rozbil láhev. - >> můžeme usoudit, že se jednalo o láhev třeba whisky nebo ginu, ale určitě ne láhev mléka nebo minerálky - celková vzpomínka tedy přesahuje rozsah původní informace; tu jsme doplnili prostřednictvím svých obecných znalostí o tom, co s čím souvisí - je to tedy vedlejší produkt naší potřeby porozumět světu Jednoduché úsudky - při čtení textu tvoříme často úsudky a ukládáme je spolu s větou; je pak těžké rozpomenout

se na, co v textu skutečně bylo a co bylo námi přidáno - úsudky také ovlivňují naše vzpomínky na zrakové scény: - v experimentu je osobám předložena fotografie dvou aut poté, co do sebe narazila - jedna skupina pak dostane otázku: Jak rychle jela, když do sebe narazila? - druhá skupina: Jak rychle jela auta, když se o sebe roztřískala? - >> osoby z druhé skupiny budou mít pocit, že nehoda byla destruktivnější - tento efekt je často používán právníky, směrují tím svědka pro sebe žádoucím způsobem Stereotypy - sociální stereotyp je souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo fyzických vlastnostech skupin lidí - stereotyp Skandinávce - modré oči, světlé vlasy, výrazné rysy - stereotyp Itala - mluví rychle, nahlas, temperamentní, bezstarostný - mohou být zavádějícími vodítky pro sociální interakce - může také zkreslit kódovaný údaj, případně pozměnit už uchovaný údaj tím, že se přeorganizuje pod jinou skupinu - naše paměť je kompromisem mezi tím co je, a tím, co si myslíme, že by mělo být Schémata - pojem schéma označuje duševní reprezentaci skupiny lidí, objektů, situací nebo událostí (stereotypy jsou druhem schémat, protože obsahují třídy osob) - existuje třeba schéma řízení auta - schéma celý proces značně ekonomizuje, ovšem může se stát, že informace budou zkreslené, pakliže schéma, původně použité ke kódování, je ne zcela odpovídající skutečnosti - v každé situaci mohou být přítomny oba aspekty - uchovávání a konstruování informací

část 2/2 (str. 76-156) MYŠLENÍ A JAZYK - myšlení (řešení školního úkolu, rozhodování v obchodě ...) může být pojímáno jako vnitřní řeč - propozicionální myšlení - ve větách, vyjadřuje tvrzení, propozici - imaginativní myšlení - odpovídá zejména zrakovým představám - motorické myšlení - představy pohybů v mysli, hlavně u dětí - hlavní zájem vědců se soustředí na propozicionální myšlení, o něco méně na imaginativní myšlení Pojmy a kategorie - pojem reprezentuje celou skupinu objektů - je představován souborem vlastností, které jsou spojeny s touto skupinou (např. pojem kočka zahrnuje - má čtyři nohy, vousy, ocas, prská, vrní...) - pojmy podporují kognitivní ekonomii, protože rozdělují svět na zvládnutelné jednotky - sdružují různé objekty - je více představitelů pojmu jablko, židle.... - kategorizace - proces přiřazování objektu k pojmu; pokud objekt kategorizujeme, bereme ho, jako by měl mnoho vlastností, které jsou spojeny s pojmem, vč. vlastností, které nelze vnímat přímo (např. jablko - přímo vnímatelné vlastnosti - má různé barvy, roste na stromech, je oblé..., nepřímo vnímatelné - je sladké, je jedlé, má jádra....) >> další důležitá funkce pojmů umožňují nám předpovídat informace, které nelze bezprostředně vnímat - existují pojmy pro činnosti - práce, jedení; pro abstraktní pojmy - spravedlnost, tolerance; pro čísla - jedna, pět >> to jsou jednoslovné pojmy; pojmem je ovšem třeba i "věci, které si

sbalím na dovolenou" - tzv. pojem řízený cílem, taktéž poskytují kognitivní ekonomiku a mají prediktivní sílu Prototypy - jsou tvořeny sadou vlastností, které popisují nejlepší příklady toho pojmu (např. starý mládenec - starší 35 let, žije sám,...; jablko - červené, pravidelné, dobré) - pojem ovšem musí obsahovat více než pouze vlastnosti prototypu; dalším obsahem je jádro, které obsahuje vlastnosti nejdůležitější pro příslušnost k danému pojmu (starý mládenec muž, dospělý, svobodný; jablko - ovoce, jedlé) - rozlišují se klasické pojmy (starý mládenec), rozhodující jsou jádrové vlastnosti pojmu; a neurčité pojmy (pták), důležitá je podobnost s prototypem pojmu (jádrové vlastnosti jsou např. jeho genetická výbava, fakt, že jeho rodiče jsou taky ptáci) - to, do jaké míry je příslušník daného pojmu typický, má velký vliv na jeho kategorizaci (pokud se zeptáme dítěte, jestli vrabec je pták, odpoví ano, ale u kuřete jim rozhodování trvá mnohem déle) - podstatou kategorizace není vždy zjišťování, zda má objekt vlastnosti jádra nebo je podobný prototypu, někdy představuje usuzování o objektu (když se někdo zpívá na ulici, pomyslíme si, že je opilý; přitom souvislost zde vůbec nemusí být) Hierarchie pojmů - mimo znalost vlastností pojmů je třeba také vědět, jaké vztahy mají mezi sebou (např. jablko je sladké ovoce, jeden jeho druh je McIntosh) - při hledání odpovědi na otázku Je jablko McIntosh sladké? budeme schopní odpovědět, ačkoliv tyto dvě vlastnosti spolu nejsou přímo spojeny - doba nutná ke stanovení vlastnosti bude tím delší, čím dále se od sebe v hierarchii nacházejí - experimenty byl prokázáno, že odpověď na otázku Je jablko McIntosh sladké? trvala déle než na otázku Je jablko sladké? (hierarchie: sladké ovoce - jablko - McIntosh) - jedna úroveň je vždy základní, např. pro zařazení McIntoshe použijeme pojmu jablko spíše než ovoce; základní úroveň je patrně ta, na které se nacházejí nejcharakterističtější vlastnosti 77 Osvojování si pojmů učení se prototypům a jádrům pojmů - získat znalosti o určitém pojmu je možné buď tak, že nám je někdo sdělí, nebo vlastní zkušeností; způsob závisí na tom, co je předmětem osvojování - procesem učení ve smyslu studia je to spíš jádro pojmů, prototypy získáváme vlastní praxí (dítěti někdo řekne, že zloděj je takový člověk, který někomu vezme majetek a nechce mu ho vrátit (jádro), zatímco zkušenost vede k dítěte vytvoření si obrazu o zloději jako o neupraveném, nebezpečném člověku - prototyp) - dítě se musí naučit, že lepším indikátorem pro příslušnost k pojmu je jeho jádro, než prototyp (je schopné to pochopit asi od 10 let) učení se ze zkušenosti - strategie s pomocí příkladu - dítě se dozví, že daná věc náleží k danému pojmu, pak s setká s jiným objektem a na základě podobnosti s prvním ho přiřadí pod tentýž pojem

- testování hypotézy - prohlížení známých příslušníků pojmu a hledání jejich společných vlastností; tato strategie je založena na abstrakci a vede k nalezení hlavních vlastností pojmu - obě tyto strategie jsou řízeny pouze vstupními informacemi a známými položkami; kladou malý důraz na již dříve přítomné znalosti jedince - strategie postupující shora dolů - s využitím minulých zkušeností a očekávání Spojování pojmů - je důležité rozumět nejen podstatě pojmů, ale také možnosti jejich spojování - obecným pravidlem je přiřazovat k sobě pojmy jako podmět a přísudek (Ben má hnědé oči Ben je podmět, má hnědé oči je přísudek...) - dále se spojují jednotlivá tvrzení mezi sebou; podmětem pak je celé výchozí tvrzení Kritická diskuse - Hypotéza lingvistické reality - základem této hypotézy je tvrzení, že spíše než myšlení určuje strukturu jazyka, určuje jazyk strukturu myšlení > z toho plyne, že lidé užívající odlišný jazyk vnímají svět různým způsobem - podporu této hypotézy hledají její zastánci v rozdílech ve slovní zásobě - Angličan má jen jedno pojmenování pro sníh, zatímco Eskymák má čtyři > Eskymák dovede rozlišovat mezi druhy sněhu, což Angličan neumí; podle kritiků této hypotézy může jazyk obsahovat rozdíly důležité pro danou kulturu, ale nemění se tím vnímání jedince - i Angličan pozná různé druhy sněhu, ale protože to nepotřebuje, nemá je pojmenované Usuzování - při přemýšlení propozicionálním způsobem dochází k organizaci myšlenek - pokud myslíme na nedávný telefonní hovor, vznikají různé sekvence za připojení dlouhodobé paměti - při usuzování nabývá sekvence myšlenek formy úsudku, ve kterém jedno tvrzení odpovídá závěru, který se snažíme odvodit; zbývající tvrzení jsou důvody pro závěr - jeho premisy (předpoklady) Deduktivní usuzování pravidla logiky - podle logiků jsou nejsilnější úsudky deduktivně platné, tzn.., že je nemožné, aby závěr vyplývající z úsudku byla nepravdivý, jsou-li pravdivé jeho premisy (1. Jestli prší, vezmu si deštník. 2. Prší. 3. Proto si vezmu deštník.) - pokud se nás někdo zeptá, jestli je náš úsudek deduktivně platný, jsme si ve svém hodnocení jednoduchých úsudků přiměřeně jistí > jakým způsobem ale hodnotíme? - některé teorie deduktivního usuzování předpokládají, že postupujeme jako intuitivní logici a používáme logických pravidel ve snaze dokázat, že závěr úsudku vyplývá z premis > Jestliže P, pak Q; tvrzení P, vyvodím Q - složitější situace: - 1. Jestliže prší, vezmu si deštník. 2. Jestliže si vezmu deštník, ztratím jej. 3. Prší. 4. Proto ztratím svůj deštník. 78 - důkazem pro to, že lidé běžně používají taková pravidla, je, že množství pravidel vyžadovaných pro úsudek je prediktorem obtížnosti > čím je potřeba více pravidel, tím je pravděpodobnější, že člověk udělá chybu a tím déle mu trvá, než dospěje ke správnému rozhodnutí jiná pravidla a heuristika - použití logických pravidel při deduktivním usuzování je spouštěno pouze logickou formou tvrzení, ale schopnost vyhodnocovat deduktivní úsudky závisí také na obsahu tvrzení - pragmatická pravidla - méně abstraktní a více se vztahují k praktickému životu

- např. Pokud má nastat určitá událost, často se musí uskutečnit urč. podmínka - heuristika - zkratkovitý postup, jednoduše použitelný, často (ale ne vždy) poskytne správné odpovědi - užití těchto metod je určeno obsahem problému, zatímco logická pravidla by jím být určena neměla Induktivní usuzování - podle logiků může být úsudek dobrý, i když není deduktivně platný > je induktivně silný, tzn., že je nepravděpodobné, že úsudek je neplatný, když jsou platné premisy - např. 1. Mitch studoval účetnictví. 2. Mitch pracuje v účetní firmě. 3. Mitch je účetní. - deduktivně je tento úsudek neplatný (může tam pracovat na kterékoli jiné pozici, třeba jako hlídač) - induktivní síla je záležitostí pravděpodobnosti, nikoli jistoty, a induktivní logika je založena na teorii pravděpodobnosti - pravidlo poměrného základu - pravděpodobnost, že je něco příslušníkem urč. třídy, je tím vyšší, čím více má třída členů (úsudek o Mitchovi může být posílen tvrzením, že je členem klubu, kde je 90% členů účetních) - pravidlo konjunkce - pravděpodobnost tvrzení nemůže být nižší než pravděpodobnost tohoto tvrzení spojeného, spojeného s jiným tvrzením (pravděpodobnost, že Mitch je účetní nemůže být nižší, než pravděpodobnost, že Mitch je účetní a vydělává ročně víc než 30 tis. USD) - tato pravidla jsou lidmi uznávána, ale v rychlosti usuzování je mnohdy porušují heuristika - lidé pravidla často porušují, hlavně pravidlo poměrného základu - experiment - jedincům bylo řečeno, že si mají představit skupinu 70 inženýrů a 30 právníků; pak jim dostali pět popisů a měli určit, zda se hodí spíše na tu nebo tu skupinu; při konkrétních popisech, kde bylo možné jednoduše odvodit, že se jedná o právníka, resp. inženýra, nedělali chyby, ale při přiřazení obecného popisu měli za to, že pravděpodobnost je 50/50, ačkoliv inženýrů je ve skupině více, takže neutrální popis pravděpodobněji odpovídá profesi s vyšším poměrným základem; druhá skupina dostala stejný úkol s tím, že počty byly otočené - a hodnocení byl shodné, což dosvědčilo, že pravidlo poměrného základu nebylo respektováno - porušování pravidel konjunkce: - Linda je svobodná, velmi chytrá...na vysoké škole se specializovala na filozofii .. zajímala ji otázka diskriminace - tvrzení: 1. Linda je bankovní úřednice. 2. Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí - většina pokusných osob mylně soudila, že pravděpodobnější je druhé tvrzení - odhadovali místo pravděpodobnosti podobnost Lindy s prototypem bankovní úřednice a feministická bankovní úřednice - >tzv. heuristika podobnosti - heuristika příčinnosti - odhad pravděpodobnosti podle síly příčinných souvislostí mezi událostmi, které se v situaci odehrávají - většinou ale vedou heuristická pravidla ke správným závěrům Jazyk a komunikace - jazyk je prvotním prostředkem komunikace propozicionálních myšlenek 79 - každý člověk s normální inteligencí si osvojí mateřský jazyk a bez námahy jej používá; mezi základní psychologické hádanky patří fakt, že ačkoliv ne každý zvládne např. hrát šachy nebo být dobrý v matematice, ovládá každý nesmírně složitý lingvistický systém

Úrovně jazyka - jazyk používáme ve dvou rovinách - produkce a porozumění - při produkci: propozicionální myšlenka > převedení do věty > vyjádření zvukem - při porozumění: slyšení zvuků > zvukům připojíme význam ve formě slov > spojíme do věty > extrahujeme tvrzení - úrovně: zvuky řeči; slova, předpony, přípony; slovní spojení - základní vlastnosti každého jazyka - strukturovanost na různých úrovních a produktivnost možnost kombinovat jednotky nižších úrovní do mnohem vyššího počtu jednotek na vyšší úrovni Jazykové jednotky a procesy zvuky řeči - při mluvení - vytváření řady zvuků - používáme rty, jazyk, ústa a hlasivky - zákl. jednotkou je foném - kategorie zvuku řeči (písmeno, angl. jich má asi 40) - každý jazyk má odlišnou řadu fonémů, což je důvod, proč je obtížné naučit se vyslovovat cizí jazyk - správným spojováním fonémů vznikají slova; každý jazyk má svá pravidla, jaké fonémy po sobě mohou a jaké nemohou následovat slovní jednotky - nejmenší lingvistická jednotka nesoucí význam je morfém - většinou jsou to slova sama o sobě (čas), jiné jsou přípony a předpony (časně, nečas) - tzv. gramatické morfémy (členy, předložky) slouží primárně ke gramatické výstavbě věty - slovo je pojmenování pojmu; nejdůležitější vlastnosti slova je jeho význam - morfémy nesou význam, fonémy nikoli a pro obojí jsou aktivovány jiné části mozku větné jednotky - věty a slovní spojení - tvrzení je tvořeno podmětem a přísudkem; věta může být rozdělena do slovních spojení tak, že každé větné spojení odpovídá buď podmětu nebo přísudku, nebo celému tvrzení - např. Mary sjednává pojistku. lze rozdělit do dvou slovních spojení: Mary a sjednává pojistku - první slovní spojení se nazývá fráze podstatného jména (zaměřeno na podst. jméno), druhé spojení se nazývá slovesná fráze (určuje přísudek tvrzení) - > pokud čteme nebo slyšíme větu, rozdělíme ji nejprve do frází podstatného jména, slovesných frází a jiných slovních spojení a poté z nich získáme tvrzení - rozebírání vět do menších jednotek, jako jsou podst. a přídavná jména, slovesa ... je větný rozbor (syntaktická analýza); většinou provádíme snadno a nevědomě Vliv kontextu na porozumění větě a její tvorbu - při vytváření věty: propozicionální myšlenka > slovní spojení a morfémy > morfémy do fonémů (z nejvyšší úrovně na nejnižší) - při porozumění naopak: fonémy > morfémy > slovní spojení > tvrzení - dalším intervenujícím činitelem v obou případech je kontext - předpovídá to, o čem se hovoří; někdy je bez kontextu nemožné rozumět - součástí kontextu je druhá osoba - je třeba porozumět záměrům řečníka, s kterými danou větu vyslovil (Kde je Empire state building? Pokud se mě na to ptá člověk v Praze, odpověď bude V USA, když se ptá v USA, odpověď bude V NY, když se ptá v NY, odpověď bude Na Manhattanu ...)

Vývoj řeči - děti se během čtyř pěti let naučí nejen vyslovovat zvuky řeči, ale také jak se tyto zvuky spojují do slov, slova do vět, které pak vyjadřují myšlenky 80 Co si osvojujeme - začíná se na úrovni fonémů, pak slova a jiné morfémy a nakonec větné jednotky a jejich syntaxe fonémy a jejich kombinace - dospělí lidé dobře rozlišují rozdílné zvuky, které odpovídají různým fonémům jejich jazyka, ale špatně odlišují rozdílné zvuky, které odpovídají stejnému fonému jejich jazyka (ten / sten) - dítě se rodí se schopností odlišovat rozdílné zvuky, které odpovídají různým fonémům jakéhokoli jazyka - během prvního roku se dítě naučí, které fonémy příslušejí jeho jazyku a ztratí schopnost rozlišovat mezi zvuky, které odpovídají stejným fonémům jeho jazyka - > dítě je predisponováno naučit se jakýkoli jazyk - dalším vývojem se učí fonémy kombinovat tak, aby vznikla slova slova a pojmy - dítě začíná mluvit asi od jednoho roku, znají už mnoho pojmů a přiřazují je slovům, které slyší používat - do druhého roku mluví hlavně o lidech, zvířatech, vozidlech, hračkách, jídle, částech těla a součástech domácnosti - děti staré 2,5 roku často rozšiřují pojmy, aby překonaly mezery - pes slouží jako označení psa, krávy i kočky - slovní zásoba v 18 měsících je asi 25 slov, v 6 letech je to asi 15 000 slov (naučí se 10 slov denně) od primitivních ke složitým větám - mezi 1,5 a 2,5 rokem si začíná osvojovat syntaxi slovní spojení a větné jednotky - zpočátku má řeč tzv. telegrafickou kvalitu (tam pes, máma doma...); dítě vynechává gramatická slova i jiné gramatické morfémy a vkládá pouze slova nesoucí nejdůležitější obsah - rychlým pokrokem dochází k užívání složitějších vět a dále pomocí spojek složených vět - posloupnost vývoje řeči je u všech dětí pozoruhodně stejná Procesy učení - ve vývoji je důležitý proces učení i genetické faktory napodobování a podmiňování - jednou z možností učení je napodobování, ovšem ukázalo se, že to není primární způsob (např. tím, jaké dělají děti chyby - je zřejmé, že se pokoušejí aplikovat svá vlastní pravidla) - další možností je podmiňování, tzn., že rodiče dítě odměňují, popř. trestají > to by ale rodiče museli reagovat na každý detail v řeči dítěte, což, jak se ukázalo, nedělají testování hypotézy - oba předešlé způsoby lze aplikovat jen na specifické výroky; děti se však často učí obecné poznatky - např. pravidla, a zdá se, že zde tvoří hypotézy o pravidlech a testují je (např. koncovku -ed, která (v angličtině) z přítomného času dělá minulý, mají tendenci řadit ke všem, tedy i nepravidelným slovesům; generalizovat přestanou až časem) - děti při tvorbě hypotéz používají tzv. operační principy jako vodítka - nutnost dávat pozor na konec slov

- sledování předpon a přípon - vyhýbání se výjimkám Vrozené faktory bohatost vrozených znalostí - děti ze všech kultur procházejí stejnou vývojovou sekvencí: 1 rok - první slova; 2 roky - věty ze 2-3 slov; 3 roky - začínají užívat gramatická pravidla; 4. roky - mluví téměř jako dospělý člověk - vrozené vlastnosti jazyka jsou tak bohaté, že děti mohou procházet normálním průběhem osvojování jazyka, i když kolem nich nikdo jazyk nepoužívá - neslyšící děti se samy od sebe začnou učit užívat k dorozumívání posunky a jejich užívání se vyvíjí stejně jako u normální řeči (nejdřív jeden samostatný posunek, pak dva spolu ...) 81 kritická období - první měsíce života jsou kr. obdobím pro vylaďování se na fonémy mateřského jazyka - jsou i důkazy pro existenci kritického období pro začátek učení se druhému jazyku (tak, aby jednou uměly děti mluvit bez přízvuku) - pozorování hluchých lidí učících se posunkovou řeč naznačují, že je i kritické období pro učení se syntaxi Mohou se jiné živočišné druhy naučit lidskou řeč? - podle některých vědců jsou naše schopnosti mluvit jedinečné; jiné druhy mají jisté komunikační prostředky, ale ty jsou kvalitativně velmi odlišné - šimpanzi: mají různá gesta a zvuky, ale produktivita jejich komunikačního systému je malá na rozdíl od lidského, kde z malého množství fonémů je možné tvořit tisíce slov a ty spojovat do nekonečného množství vět; rovněž strukturovanost vykazuje velké rozdíly: v lidské řeči je patrný rozdíl mezi úrovní morfémů (prvky mají význam) a zvuků (nemají); u šimpanzů není taková dualita struktury, protože každý symbol je nositelem významu; dále u šimpanzů nemá na význam vliv pořadí symbolů, kdežto u člověka ano (Jonáš snědl velrybu x velryba snědla Jonáše) - Gardner zkoumal, zda je možné naučit šimpanze lidskou řeč; samice Washoe uměla 130 posunků a rozuměla ještě většímu počtu a naučila se i generalizovat - další podobné experimenty prováděli Premack, Rumbaugh a Paterson; používali posunky, předměty i klávesnici - opice jsou schopny porozumět pojmům podobně jako jim rozumíme my, ale neumějí je spojovat do vět stejným způsobem - v novějších pokusech se podařilo docílit, že trpasličí šimpanzice Kamzi ovládla syntaxi na úrovni dvouletého dítěte - uznávaný názor ohledně schopnosti komunikace řečí u zvířat je ten, že pokud by taková možnost existovala a zvíře by ji neužívalo, byl by to z evolučního hlediska zázrak Kritická diskuse - Mozková lokalizace - vrozené faktory hrají v osvojování řeči důležitou úlohu - v mozku jsou specializované oblasti na řeč - LH, temporo-okcipitální oblast; Brockova a Wernickeho oblast, jejichž poškození vede ke vzniku afázií - Brockova afázie - kostrbatá řeč, má smysl, ale jen telegrafickou kvalitu, málo morfémů a složitých vět; způsobena narušením syntaktického stadia, možná zpomalený přístup k významům slov, zejména dvojznačných - Wernickeho afázie - řeč plynulá, ale naprosto nesmyslná, občas vymyšlená slova; narušení

na úrovni slov a pojmů, výrazný pojmový deficit Imaginativní myšlení vytváření představ a vnímání - určitou část myšlení provádíme vizuálně, vybavujeme si minulé vjemy nebo jejich části a poté s nimi zacházíme, jako by šlo o skutečný vjem (např. při hledání odpovědí na otázky: Jaký tvar mají uši jezevčíka?, Co vznikne, když otočíme písmeno N o 90°?. Kolik oken má v obýváku tvoje matka?....) - vytváření představ se může podobat vnímání, protože je umožněno stejnými částmi mozku; poškození mozku vede pak k problémům jak při vnímání, tak i při vytváření představ Imaginativní operace - duševní operace s představami jsou podobné těm, které provádíme při práci se skutečnými zrakovými objekty - intenzivně je studovaná rotace prováděná ve vzduchu - pokusy s písmenem R, které bylo pokusným osobám prezentováno různě natočené a pak ještě zrcadlově >> důkazem pro to, že osoby se rozhodoval tak, že v duchu prováděli rotaci představy písmena postupně až odpovídalo ukázané podobě, jsou, že čím větší byl úhel natočení, tím déle trvalo rozhodování - dalším společným znakem představ a vnímání je shoda v tom, že čím větší je objekt představa, tím více můžeme vidět detailů (velikost zrna) 82 Zraková kreativita - znají umělci, ale i matematici a fyzikové (Einstein o sobě uvedl, že málokdy myslel slovy) Myšlení v činnosti: řešení problému - při řešení problému usilujeme o dosažení cíle, ale nemáme připravené prostředky, jak ho dosáhnout; proto je třeba rozdělit cíl na dílčí cíle, dokud nedosáhneme takové úrovni, na které jsou prostředky k dispozici Strategie řešení problému - strategií rozkládání cílů se zabývali Newell a Simon (1972) - v experimentech chtěli, aby osoby přemýšlely nahlas; tyto slovní reakce pak analyzovali - strategie zmenšení rozdílu mezi současným stavem situace a jejím cílovým stavem >> vytváříme si dílčí cíle, po jejichž dosažení je konečný cíl bližší - analýza prostředků vedoucích k cíli - porovnáváme současný stav s cílovým stavem a hledáme nejdůležitější rozdíl mezi nimi a odstranění tohoto rozdílu je hlavním dílčím cílem - složitější než předchozí - potřebuju jet zítra k lékaři > čím? > autem > nejede > proč? > špatná baterie > aby jelo, koupím novou baterii > kde? > v servisu .... - strategie zpětného postupu - užitečná u matematických úloh - uvažování od cíle k dílčímu cíli - tyto strategie se někdy nazývají jako tzv. slabé metody, protože se nezakládají na nějakých specifických znalostech; spoléhat na ně lze třeba tehdy, když o dané oblasti máme jen málo informací nebo pracujeme na problému s neznámým obsahem; při znalosti dané oblasti jsou k dispozici výkonnější postupy Reprezentace problému - schopnost vyřešit problém závisí jednak na použité strategii, jednak na způsobu jeho reprezentace - někdy je výhodnější propozicionální způsob, někdy zraková představa - řešit lze manipulací s tvrzeními nebo představami - důležité je rovněž to, co je reprezentováno - někdy zapomeneme do reprezentace zahrnout něco důležitého nebo tam zahrneme něco, co naopak důležité není (např. pomocí několika

předmětů vyřešit cosi - můžeme se snažit využít všech předmětů, což je zbytečné, nebo nám nedojde, jak lze předměty uplatnit mimo jejich původní určení) Odborníci vs. začátečníci - rozdíl mezi řešením problému zač. a odb. se projevuje např. ve fyzice, geografii, šachách - odborníci mají v paměti mnohem více reprezentací, takže nemusí tolik zatěžovat krátkodobou paměť - jsou schopní vidět problém v obecné rovině, zatímco laik řeší tento konkrétní případ bez existence obecně použitelného postupu Počítačová simulace - používá se při studiu způsobu, jakým lidé řeší problémy - podstatou je snaha o napsání takového programu, který by řešil problémy podobným způsobem jako lidé - abstraktní podobnosti mezi mozkem a počítačem jsou součástí současného kognitivního přístupu 83 MOTIVACE - studium motivace se zabývá přáními a potřebami subjektu - dává chování směr a energii - základní motivy: - potřeba přežití - sociální potřeby - motivy zvědavosti Motivy přežití a homeostáza - mnoho motivů přežití pracuje podle principu homeostázy - snaha těla o udržení stálého vnitřního prostředí při měnícím se vnějším prostředí (teplota, množství vody v těle) Podstata homeostázy - příkladem pro homeostatický systém je termostat - jeho cílem je udržovat teplotu vevnitř bez ohledu na změny teploty venku - teplota je kontrolována senzorem, je nastavena ideální hodnota a je zde porovnávací část, která srovnává aktuální teplotu s nastavenou, a podle toho, jak je nastavená tolerance, termostat vypíná a zapíná - jádrem je urč. proměnná, která má být regulována; systém osahuje ideální hodnotu proměnné, senzory, které měří, porovnávací část a předem dané regulační pochody, které jsou aktivovány v případě, že se aktuální hodnota proměnné vzdálí od ideální více, než je žádoucí - rozdíl mezi potřebou a pudem - potřeba vzniká při odchylce od ideální hodnoty - pud vyplývá z potřeby, je jí aktivován > potřeba jídla vzniká, když se sníží hladina glukózy v krvi > pankreas signalizuje játrům, aby vyloučila glukózu > pokud to nejde, je aktivován pud a organismu podnikne akci ke znovunastolení rovnováhy (nají se) Regulace tělesné teploty - je rozhodující pro přežití (nad 45° se deaktivují proteiny; pod 0° voda v buňkách krystalizuje) - regulovanou proměnnou je teplota krve, senzory jsou v ústech, v kůži, hřbetní míše a mozku - řídící oblastí je hypothalamus - přední část hypothalamu obsahuje senzory, porovnávací část a ideální hodnotu teploty - pokud je zjištěn rozdíl, nastupují fyziologické reakce (rozšíření krevních kapilár, pocení; zúžení kapilár, třes) a behaviorální regulační pochody (oblékáme se a naopak, hledáme

zdroj tepla/chladu....) - beh. reakce jsou volní, fyziologické mimovolní Žízeň - voda je hlavní součástí těla (2/3 hmotnosti), rozhodující pro přežití - homeostatický systém pro hladinu vody v těle je složitější než pro teplotu, protože musí regulovat dvě proměnné: - množství vody uvnitř buněk - intracelulární tekutina - množství vody vně buněk - extracelulární tekutina intracelulární tekutina - typickou příčinou ztráty tekutiny je koncentrace sodíku v tekutině vně buněk než uvnitř buněk > sodík nemůže procházet buněčnou membránou, zatímco voda opouští buňky prostřednictvím osmózy (tlak, který hlídá rovnováhu iontů na obou stranách membrány) - senzory - osmoreceptory - jsou v hypothalamu a v preoptické oblasti před hypothalamem - nerovnováha - hypothalamus startuje fyziologické mechanismy 84 - opětovné získání vody z ledvin > hypofýza dostane povel uvolnit antidiuretický hormon ADH, který ovlivňuje ledviny, aby vrátily vodu zpět do těla - pokud je ztráta velká, jsou iniciovány behaviorální vzorce chování extracelulární tekutina - žízeň je vyvolána, i když buňky dehydrovány nejsou - při ztrátě krve, intenzivním pohybu - je regulován celkový objem vody v organismu bez ohledu na její koncentraci - senzory jsou v ledvinách a detekují změny tlaku krve - vylučují renin a působí na sekreci hormonu angiotenzinu, který vyvolává pocity žízně a chuť na sůl - existuje také speciální mechanismus, který ukončuje pití ještě než jsou hladiny obou tekutin v normálu - tento mechanismus pozná, že v organismu je již dost vody, která znovu naplní buňky i krevní objem - senzory jsou osmoreceptory, jsou v ústech a v krevní stěně Hlad - silný motivační činitel; jedení je nezbytné pro přežití - příjem potravy není regulován ani chutí k jídlu ani plností žaludku; určujícím faktorem je systém, který zaznamenává hladinu živin v těle Proměnné hladu - glukóza (krevní cukr), tuky a aminokyseliny - regulovatelné proměnné - glukóza - zdroj energie pro mozek, senzory jsou v hypothalamu a v játrech - když senzory poukáží na nedostatek, jsou uvolněny jaterní zásoby glukózy a nastupuje behaviorální vzorec hledání potravy - ačkoliv jsou aminokyseliny nezbytné pro výstavbu bílkovin, činitelem spouštějícím jedení je tuk - nedostatek tukových zásob vede ke ztrátě energie - regulovanou proměnnou je glycerol, který vzniká v průběhu přeměny tuku na volné mastné kyseliny Detektory sytosti - umístěny v trávících orgánech a informují mozek o tom, že živiny jsou na cestě a jedení je možné ukončit (ještě před tím, než se živiny dostanou na potřebná místa); ukončení jedení je ovládáno jiným systémem než který je zodpovědný za zahájení (podobně jako u pití) - v ústech a hltanu, žaludku a dvanáctníku (duodenum) - hormon cholecystokinin CCK, v

játrech (do nich se dostávají živiny rozpustné ve vodě) Mozkové mechanismy - synchronizace systému sytosti se systémem jedení se děje v hypothalamu, konkrétně v jeho laterální (boční) a ventromediální (přední střední) části LH syndrom - LH syndrom vzniká, když je zničena tkáň laterálního hypothalamu - pokusné zvíře zpočátku odmítá jídlo i pití a bez intravenózně podávané výživy by pošlo - po několika týdnech postupně začíná žrát normálně VMH syndrom - následek zničení ventromediálního hypothalamu - dynamická fáze - zvíře se přežírá - statická fáze - nepřežírá, mírně snižuje množství potravy a udržuje si svou obezitu - vědci zpočátku interpretovali výsledky takovýchto výzkumů tak, že centrum jedení je umístěno v laterálním hypothalamu a centrum sytosti ve ventromediálním; další výzkumy tento závěr vyvrátily 85 změny základního nastavení - podle novějších výzkumů mají LH a VMH vzájemně protikladné účinky při nastavení tělesné hmotnosti, která odpovídá hmotnosti, při níž tělo nejlépe funguje - pokud jsou zničeny obě oblasti, zvíře nemění své stravovací návyky a udržuje si zhruba stejnou hmotnost i nadále interference s nervovými drahami - jiná hypotéza předpokládá, že zničením některé části hypothalamu se poškodí nervová vlákna, která tudy procházejí - konkrétně parasympatický systém > tím se změní metabolismus tak, že mnoho živin je měněno na tuky a ukládáno a málo jich je dáno do metabolického oběhu; ve výsledku má individuum neustálou potřebu přísunu živin - prochází tudy i nigrostriatální svazek, jehož poškození má za důsledek podobný stav jako u VH syndromu Obezita a anorexie Obezita - nejčastější odchylkou od homeostatické regulace hmotnosti je u lidí obezita (hmotnost je o 30% vyšší než přiměřená) - častější u žen - představuje zdravotní rizika - vysoký tlak, srdeční onemocnění - sociální problémy - způsobena genetickými faktory nebo přejídáním, případně obojím dohromady genetické faktory u obezity - v rodinách neobézních rodičů vyroste jen 10% obézních dětí, v rodinách s jedním obézním rodičem 40% a s oběma rodiči 70% dětí studium dvojčat - při experimentech se zvýšeným přísunem kalorií s jednovaječnými dvojčaty se ukázalo, že přibývají obě stejně a na stejných místech > to potvrdilo, že za přírustkem hmotnosti jsou také významné genetické faktory tukové buňky - genetickou výbavou je určen počet tukových buněk a tím se vysvětluje vliv genetiky na obezitu - počet tukových buněk může být zvýšen také přejídáním se v raných měsících života

- geneticky je určen minimální počet tukových buněk, čímž se stává neužitečné chirurgické odstranění tukových buněk základní nastavení - tyto geneticky určené faktory - počet tukových buněk a jejich velikost - v kombinaci mohou určovat základní nastavení hmotnosti jedince, které udržuje hypothalamus - hypotéza základního nastavení vysvětluje některé druhy obezity, zejména u jedinců, kteří mají mírnou nadváhu od dětství a stále si ji udržují rychlost metabolismu - částečně určována genetickou výbavou - důležitý faktor regulace hmotnosti Ø geny mohou být zodpovědné za růst tělesné hmotnosti prostřednictvím počtu a velikosti tukových buněk, vysoké hodnoty základního nastavení hmotnosti a nízké rychlosti metabolismu Přejídání a obezita - kromě genetických vlivů se na obezitě podílí také přejídání selhání vědomých omezení - jeden z faktorů, který podněcuje jedince ke zvýšené konzumaci - po nějaké době držení diety nastane období přejídání > dieta byla vědomým omezením a selhání kontroly je faktor, který zvyšuje příjem kalorií 86 - téměř všichni lidé o jakékoli hmotnosti se dělí do dvou kategorií - ti, co jídlo vědomě omezují a ti, co ho neomezují - když omezující se jedinec ztratí kontrolu nad svou konzumací, sní více než ten, který se neomezuje emoční vybuzení - obézní jedinci jedí v emočně vypjatých situacích více - proč tomu tak je, řeší dvě hypotézy, obě se týkají raného učení - v ranném dětství pečovatelé těchto lidí interpretovali všechny jejich signály úzkosti jako žádost o jídlo; tito lidé pak mají problém odlišit hlad od jiných pocitů a jedí vždy, když začínají prožívat emoce - reagují na situace vyvolávající úzkost jedinou věcí, o které vědí, že jim přinese uspokojení jídlem; jedí vždy, když pocítí úzkost reaktivita na vnější podněty - obézní jedinci jsou citlivější vůči vnějším hlad vzbuzujícím podnětům (vůně, vzhled jídla) než ke vnitřním ukazatelům (signály sytosti) Držení diet a kontrola hmotnosti omezení držení diet - většina osob držících diety není úspěšná, často shozená kila zase naberou - zčásti je to v důsledku dvou zakořeněných reakcí na dočasné omezení potravy: - jednou reakcí je, že omezení potravy může vést samo o sobě k následnému přejídání - další důležitou reakcí je, že snížením potravy se zpomaluje metabolismus; tím se kompenzuje nižší příjem kalorií - obě reakce, jak neudržitelné přejídání tak snížení rychlosti metabolismu, mají původ v evoluci > adaptivní reakcí na nedostatek potravy je při kontaktu s potravou sníst co nejvíc a uložit a/nebo snížit rychlost zpracování - v době hladomoru užitečné

programy zaměřené na kontrolu hmotnosti - aby obézní jedinci zhubli a udrželi si novou hmotnost, je třeba u nich stanovit nové trvalé jídelní návyky a zapojit je do tělesného cvičení - okamžitý efekt je nejlepší u kombinované terapie (změna chování a medikamentózní terapie); ve druhém roce vykazují největší úbytek jedinci, na něž byla aplikována behaviorální terapie (změna chování) - dá se vysvětlit asi tím, že získali pocit vlastní schopnosti se s problémem vypořádat, že jsou sami schopni sebekontroly Anorexie - spolu s bulimií představují opačný problém než obezita; jde tu o patologickou touhu neztloustnout charakteristika - extrémní ztráta hmotnosti, kterou si jedinec sám způsobuje; 1% populace, 20x častěji u žen - k diagnóze je třeba pokles o 15% normální hmotnosti a u žen ještě zástava menstruace - neustálé počítání kalorií, někdy obsese, nutkavé cvičení porušené vnímání tělesného schématu - přes problémy spojené s úbytkem hmotnosti typická anorektička popírá, že by měla jakýkoli problém a ve skutečnosti si myslí, že je příliš tlustá - mají narušené vnímání tělesného schématu a vnímají samy sebe tlustší, než jsou (experiment s fotografií) - obvyklé na vysokých školách - v této skupině je nejvíce anorektiček - experiment na vysoké škole ukázal, že dívky mají tendenci považovat se za tlusté a domnívají se, že ideálem studentů je hubenější postava, než jak to ukázaly experiment se studenty, kteří vybírali ideální ženskou postavu ne tak hubenou, jak si myslely studentky, že by měla být, aby byla pro muže atraktivní 87 možné příčiny - osobnostní faktory - na existenci takového ovlivnění ukazuje fakt, že většina anorektiček je bílé rasy, jsou mladé a z vyšší společenské vrstvy; buď narážejí na očekávání své rodiny, nebo jde o popírání sexuality - sociální faktory - za posledních 40 let, kdy je ideální postava ženy štíhlá, přibylo žen trpících anorexií - narušení funkce hypothalamu - k této hypotéze vede fakt, že zástava menstruace není způsobena ani úbytkem hmotnosti ani jeho vedlejšími účinky - >> tento problém není uzavřen a nad možnými příčinami se neustále spekuluje Bulimie charakteristika - opakované epizody nezadržitelného jedení, po kterých následují pokusy o odstranění následků takového excesu zvracením nebo projímadly - většina bulimických žen má takovou epizodu jednou denně večer a průměrně během ní zkonzumuje asi 4800 kalorií - hmotnost může následkem odstraňování potravy z těla zůstávat normální, čímž se postiženým osobám daří svou poruchu tajit - k následným problémům způsobených zvracením (nerovnováha dusíku v těle) patří dehydratace, srdeční arytmie a močové infekce - v USA 5-10% převážně mladých žen, zastoupena ve všech sociálních skupinách

možné příčiny - absence pocitu identity a vlastní hodnoty > časté deprese, které se neutralizují jídlem - nedostatek serotoninu může být podkladem pro vznik některých případů deprese i bulimie - sociální faktory - zdůrazňování štíhlosti - v případě bulimie i anorexie platí, že neexistuje mnoho jasných důkazů ohledně jejich příčin; pravděpodobně bude těch příčin také více než jen jedna Dospělá sexualita - sexualita a mateřský pud jsou silnými motivačními činiteli, nejsou získané učením (u mateřského platí částečně) - jsou to tzv. sociální motivy a od hladu, žízně apod. se odlišují tím, že na jejich uspokojení se zpravidla podílí jiný organismus - nelze je adekvátně analyzovat z hlediska homeostázy - na sexuálním chování se (podobně jako u obezity) podílejí jak genetické faktory, tak vlivy prostředí Hormonální vlivy změny v pubertě - v pubertě vyvolávají hormony tělesné změny, které odlišují muže od žen - v hypothalamu se produkuje faktor uvolňující gonadotropiny > ten dává signál hypofýze, aby začala vyrábět hormony gonadotropiny > cestují do gonád - vaječníků a varlat - jeden z gonadotropinů je folikuly stimulující hormon FSH - u žen stimuluje růst folikulů - buněk v ovariích, které podporují vyvíjející se vajíčko a vylučují ženský hormon estrogen - u mužů stimuluje tvorbu spermií - druký z gonadotropinů je luteinizační hormon LH u žen a hormon stimulující intercistiální buňky ICSH u mužů - LH vyvolává ovulaci (uvolnění zralého vajíčka z folikulu) a způsobuje, že poté prasklý folikul uvolňuje progesteron - ICSH stimuluje produkci mužského hormonu androgenu - hypothalamus řídí hypofýzu, která dále řídí pomocí hormonů gonády 88 - pohlavní hormony (estrogen, progesteron a androgeny - všechny jsou produkovány jak muži, tak ženami, ovšem v rozdílných množstvích) jsou odpovědné za tělesné změny v pubertě - u dívek vývin prsou a změny rozložení tuku, dozrávání pohlavních orgánů - u chlapců je jeden z androgenů - testosteron - odpovědný za růst vousů a ochlupení vůbec, prohloubení hlasu, vývin svalů a růst vnějších pohl. orgánů vliv hormonů na touhu a vzrušení - při zkoumání toho, jaký vliv mají na vzrušení hormony, se studují následky kastrace - u mužů to znamená odstranění varlat, což vylučuje produkci hormonů - tyto studie ukázaly, že vliv hormonů je v této oblasti částečný, u někoho je velký a u někoho minimální - u zvířecích samic vede kastrace k naprosté ztrátě chuti na sex, výjimkou je žena - po menopauze se sexuální touha zpravidla nesnižuje, někdy právě naopak - vztah mezi hladinou hormonů a úrovní sex. touhy a vzrušení se nepodařilo prokázat, zdá se, že důležitější jsou emocionální faktory - estrální cyklus (kolísání hladiny estrogenu v různých fázích vývoje vajíčka) je důležitým podnětem pro sexuální aktivitu u živočichů, u lidí to neplatí - větší vliv mají emocionální a sociální faktory - > jediné prokazatelné ovlivnění sexuálního chování člověka je souvislost mezi hladinou

testosteronu a touhou u mužů, ovšem hormony nejsou primárním ovlivňujícím činitelem ani u jednoho pohlaví Nervové vlivy - erekce vyvolaná přímou stimulací, pánevní pohyby a ejakulace u mužů jsou řízeny míšním reflexem; u ženy kontroluje zvlhčení pochvy - všechny tyto aktivity probíhají i po přerušení míchy - podle sexuologů je "nejcitlivější erotogenní zónou" mozek - je zodpovědný za ovlivnění sexuálního vzrušení a chování - reguluje míšní reflexy - může prostřednictvím představ přímo ovládat erekci Rané zkušenosti - vliv prostředí je důležitou determinantou sexuálního chování nejen u člověka, ale i vyšších savců experimenty s opicemi - presexuální reakce se objevují ve stáří 60 dnů - při hrách, kdy zaujímají mnoho postojů, které jsou poději nutné při kopulaci - jejich raný výskyt ukazuje na to, že jsou to vrozené reakce na specifické podněty, dále jsou modifikovány procesem učení - opice, které byly chovány v částečné izolaci - tak, že mohly na ostatní vidět, ale nebyly s nimi v kontaktu - nejsou obvykle v dospělosti schopné kopulace - existuje i jistá paralela mezi tímto nálezem u opic a chování lidí > dítě potřebuje čerpat důvěru ze vztahu mezi ním a primárně pečující osobou (zpravidla matkou), tuto důvěru pak uplatní ve vztahu s vrstevníky - vztahy náklonnosti k jiným lidem tvoří pak základ pro intimitu, nutnou k sexuálním vztahům mezi dospělými sexuální perverze - neboli parafilie - méně závažné a neškodné formy parafilie - vzrušení z urč. vůně nebo oblečení - závažné formy - např. provozování sexu s dětmi, vzrušení se použitím násilí ... - na vzniku parafilií se podílí patrně značnou měrou rané zkušenosti - buď protisexuálně zaměřená výchova, nebo tělesné tresty, případně incestní zkušenost > tyto faktory však nevedou ke vzniku parafilie u všech obětí Kulturní vlivy sexuální aktivita v různých kulturách - každá společnost klade na sexuální chování určitá omezení - např. incest je téměř v každé kultuře zakázán, zatímco jiné aspekty - sexualita mezi dětmi, masturbace, předmanželský sex, 89 veřejný sex jsou v některých kulturách do jisté míry tolerovány (permisivní x restriktivní společnosti) sexuální změny v USA - ve 40. - 50. letech byly USA klasifikovány jako sexuálně restriktivní, jedinou legitimní sexualitou byla manželská - na konci 60. letech došlo k významné změně a 70. léta bývají označována za období sexuální revoluce - v současnosti se projevuje nový fenomén - strach z pohlavně přenosných nemocí - ženy se z hlediska sexuálního chování začínají podobat mužům, ale stále se od nich liší v

pojetí předmanželského sexu - mají vztah průměrně se dvěma partnery za přítomnosti emočního vztahu, zatímco u mužů se udává šest partnerek bez hlubších vztahů Homosexualita - za homosexuála se považuje jedinec, který je primárně sexuálně přitahován jedincem stejného pohlaví - asi 4% mužů a 1-2% žen jsou výhradně homosexuální - někteří jedinci jsou bisexuální - sexuální preference není záležitostí buď - anebo, mezi dvěma póly heterosexuality a homosexuality je různě vyjádřená směs sexuálního chování homosexualita a duševní zdraví - do konce 60. let byla pokládána za duševní nemoc nebo abnormální perverzi - dnes je odborníky pokládána za variantu - v některých oblastech (jako je pracovní uplatnění) udávají homosexuálové stejnou spokojenost jako heterosexuální jedinci, ale jinde naopak vykazují větší depresivitu a napětí; ovšem homosexualita sama o sobě nemůže být spojována se špatným duševním zdravím biologické faktory a faktory z prostředí - příčiny homosexuality pocházející z prostředí - obecně se předpokládá, že mužská homosexualita může být způsobena identifikací malého chlapce s jeho matkou, ovšem pro tuto hypotézu neexistují jednoznačné důkazy - na rozdíl od heterosexuálních mužů udává mnohem méně homosexuálů, že chtěli být v dětství jako jejich otec > ale vazbu mezi homosexualitou a slabým vztahem k otci je třeba posuzovat opatrně, protože slabé vztahy k otci vykazují i lesbičky v porovnání s jejich heterosexuálními protějšky - výsledky studie: - identifikace respondentů s rodičem opačného pohlaví nemá signifikantní vliv na sex. orientaci - u predispozice k homosexualitě je důležitější vztah k otcům než k matkám - sexuální preference je určena dříve, než nastane období sex. aktivity - homosexuálové měli přibližně stejný počet sexuálních zkušeností s partnery opačného pohlaví, na rozdíl od heterosexuálů z nich však nečerpali uspokojení - vývoj homosexuality souvisí s nepřijetím vlastní pohlavní identity v dětství - biologická - tzv. prenatální hypotéza: - muži, kteří měli v kritickém období prenatálního vývoje málo testosteronu, mohou být predisponováni k homosexualitě - naopak dívky jsou vystaveny působením vyššího množství testosteronu - tato hypotéza je v souladu s nálezem rozdílu v hypothalamu hetero a homosexuálních mužů > je ovšem určena výhradně homosexuálním mužům - u některých osob je homosexualita zcela naučená a je potenciálně ovlivnitelná terapií pohlavní rozdíly - ženy vnímají sex častěji než muži jako součást vztahu a tento rozdíl platí pro heterosexuální i homosexuální páry; lesbičky mají déletrvající vztahy a méně partnerek (10) než homosexuálové (průměrně stovky, ale vlivem strachu z AIDS se jejich promiskuita mírní) 90 Raný sexuální vývoj - v zájmu uspokojujících sexuálních prožitků v dospělosti je třeba, aby si každý jedinec vytvořil

vlastní pohlavní identitu (tj. aby muže sám sebe vnímal jako muže a žena sebe jako ženu) - tento vývoj začíná ještě před narozením Prenatální hormony - zpočátku určují budoucí pohlaví embrya pouze chromozomy, tkáně jsou shodné - ve 2.-3. měsíci se primitivní pohl. žlázy - gonády - vyvíjejí jako varlata u embrya XY a jako vaječníky u embrya XX - jakmile jsou varlata nebo vaječníky vyvinuty, produkují pohl. hormony, které poté řídí další vývoj vnitřních a vnějších pohl. orgánů - > pohl. hormony jsou důležitější pro prenatální vývoj než pro projevy dospělé sexuality - rozhodující jsou androgeny > pokud pohl. žlázy vylučují dostatek androgenů, bude mít novorozenec mužské pohl. orgány; pokud vylučuje málo, bude mít novorozenec ženské pohl. orgány, I KDYŽ je z genetického hlediska mužem - >>> vývoj embrya ženského pohlaví nepotřebuje ženské hormony, pouze nedostatek androgenů (příroda vždy stvoří ženu, pokud jí v tom nezabrání androgeny) - androgenizace se týká i mozkových struktur > prenatální androgeny formují hypothalamus, který jakožto orgán řídící motivaci může být v životě jedince odpovědný za maskulinní rysy a chování (androgeny v podstatě maskulinizují mozek) - je tedy možné, že některé aspekty naší pohlavní identity jsou ovlivněny spíše hormonálně než sociálním prostředím Hormony vs. prostředí - účinky prenatálních hormonů byly studovány na hermafroditech - rodí se s mužskými i ženskými tkáněmi a mohou mít pohlavní orgány obojakého vzhledu (vnější pohl. orgán může být popsán buď jako velký klitoris nebo malý penis) nebo vnější pohl. orgány neodpovídají vnitřním (penis i vaječníky současně) - vznikají hormonální nerovnovážností - plod ženského pohlaví má příliš mnoho androgenů nebo naopak - pohlaví jedince se určuje podle chromozomálního páru (XX nabo XY) - v těchto případech má na pohlavní identitu větší vliv přiřčené označení a sexuální role, ve které byl jedinec vychován, než jeho geny a hormony - >> pohlavní identita je mnohem více určována tím, za koho je jedinec považován (tento závěr trochu vyvracejí studie hermafroditů z Dominikánské republiky, ale závěry této studie nejsou pokládány za úplně věrohodné) - prenatální hormony a prostředí jsou obvykle harmonicky spolupůsobící vlivy, ale pokud mezi nimi dojde ke kolizi (hermafrodité), je vliv prostředí silnější - tyto názory však mohou být zásadně korigovány, protože stále existuje mnoho protichůdných nálezů Transsexualita - u lidí, u nichž jejich pohlavní orgány neodpovídají jejich pohlavní identitě - většinou postihuje muže (kteří se pak pokládají za ženy) - tito lidé mají pocit, že se narodili do špatného těla; nejsou to ovšem homosexuálové v obecném slova smyslu, protože homosexuálové jsou se svou anatomií spokojeni a přiměřeně se identifikují jako muži nebo ženy, zatímco transsexuálové se považují za příslušníky opačného pohlaví a někteří z nich žádají chirurgickou a hormonální změnu svých pohl. orgánů a sekundárních pohlavních znaků - taková operace nezajistí schopnost rozmnožování, ale vede k výrazným změnám fyzického vzhledu; je prováděna pouze po pečlivém zvážení všech okolností 91

Mateřské chování - další ze základních motivů; u některých zvířat vyvinuto silněji než u lidí Biologické determinanty - podobně jako u sexu hrají hormony v mateřském chování důležitější úlohu u nižších savců, než u primátů (výzkumy krys ukazují, že vzorce takového chování mají biologicky naprogramováno a hormony tyto nervové mechanismy akcelerují) - u lidí mají hormony mnohem menší vliv, na což poukazují zejména případy týraní a opouštění dětí - tito rodiči byli v dětství také zneužíváni nebo týráni, což ukazuje na důležitost rané zkušenosti s rodičovským chováním - etologové nicméně našli několik biologických determinant lidského rodičovského chování např. roztomilý vzhled dítěte - jejich rysy fungují jako vrozené spouštěče rodičovských citů a chování (méně roztomilé děti jsou častěji zneužívány), podobně působí dětský úsměv Kritická diskuse - Instinkty a chování mezi matkou a dítětem Kolem přelomu století bylo veškeré chování vykládáno na základě instinktů, s nástupem behaviorismu ustoupilo a na počátku 50. let se stalo zásluhou evropských etologů opět aktuální. Aby mohlo být chování označeno za instinktivní, musí být vrozeně determinováno, musí být pro různé druhy specifické a musí se u všech příslušníků rodu objevovat ve stejné formě. Etologové se tedy zaměřují na vrozený charakter chování, jeho druhovou specifitu a stálé vzorce činnosti. Etologové úspěšně analyzovali mateřské chování - vzorce reakcí zvířat při péči o mladé jsou jasným příkladem instinktivního chování - stavění hnízda, odstraňování plodových obalů, krmení mláďat a jejich přenášení... Objevili zajímavý fenomén vtištění (imprinting): typ raného učení připoutání se k rodičům. Kachny - čerstvě vyklubané mládě bude následovat jakýkoli pohybující předmět - dřevěnou atrapu, člověka - který uvidí po narození jako první; následování atrapy po dobu 10 minut může stačit k tomu, aby u kachňátka došlo k vtištění této atrapy > zůstane k tomuto předmětu připoutáno a dává mu přednost před živou kachnou. K vtištění dojde nejlépe v průběhu prvních 14 hodin po vylíhnutí, ale může k němu dojít kdykoli během prvních dvou dnů života; po uplynutí této doby je již vtištění obtížné - pravděpodobně nastoupil strach z cizích objektů. Etologové objevili vtištění u mnoha živočišných druhů - psů, morčat, ovcí ale nejzřetelnější je u ptáků, kteří jsou hned po vylíhnutí mobilní (chodí nebo plavou) > díky vrozenému mechanismu mládě následuje svou matku a zůstává jí nablízku. Studie prokázaly, že podněty důležité pro vtištění jsou přítomny ještě před vylíhnutím mláděte; ještě ve skořápce před vylíhnutím vydává zvuky, na které kachna odpovídá - tím dojde po vyklubání ke vtištění kachny; pakliže na ně odpovídá nějakými slovy člověk, vtiskne si jeho. Kromě toho vyvinuli etologové pojetí spouštěče - podnětu z prostředí, který spouští urč. chování -

potravní a sexuální, uplatňuje se zejména u nižších živočichů. Čím výše je zvíře na evolučním žebříčku, tím méně produkuje instinktivního chování a tím více je jeho chování ovlivněno učením. Lidé mají také nějaké formy instinktivního chování sací reflex (dotek tváře nebo úst vyvolá otočení hlavy a otevření úst; může se objevit i ve spánku) Determinanty prostředí - u primátů je mateřské chování značně ovlivněno zkušeností a učením; pokud opice vyrůstají v izolaci, nejsou posléze schopny normálního mateřského chování - zdá se, že k mláďatům cítí málo lásky a ignorují je, surově je napadají - lze nalézt paralelu mezi takovým chováním opic a rodičů, kteří byli sami vychováváni špatnými rodiči > zdá se, že ti, kdo se stali oběťmi špatné rodičovské péče, jsou předurčeni ji přenášet na své děti ..... Motivy zvědavosti - dříve psychologové předpokládali, že jakmile organismus naplní své motivy přežití jednotlivce a druhu, dává přednost klidovému stavu; tato domněnka však není správná > lidé i zvířata jsou motivováni vyhledávat stimulaci, ačkoliv tyto aktivity neuspokojují žádnou tělesnou potřebu > motivy zvědavosti 92 Zkoumání a manipulace - patrně máme vrozený pud zkoumat objekty a manipulovat s nimi; tato manipulace je někdy prováděna samoúčelně, ale někdy je prostředkem zkoumání - tento typ chování u dětí zkoumal podrobně Piaget Senzorická stimulace studie s omezenou stimulací - zkoumání a manipulace s objekty poskytují organismu nové a měnící se podněty a právě tyto změny jsou asi jedním z důvodů takových aktivit > jedná se o uspokojování potřeby senzorické stimulace - tuto hypotézu podporují studie, ve kterých byla senzorická stimulace uměle omezována (člověk po dobu 24 hodin ležel na posteli, měl zajištěn přívod vody a potravy, místnost zvukotěsná poté vykazoval pomalejší reakce na podněty než kontrolní osoby) - >> lidé potřebují senzorickou stimulaci k zachování normálních percepčních a intelektových funkcí individuální rozdíly ve vyhledávání stimulace - rozdíly u motivů zvědavosti jsou mezi lidmi velmi nápadné - Zuckerman - test Škála vyhledávání vjemů - vyhledávání vjemů se zdá být charakteristickým rysem, který se objevuje v řadě různých situací (např. jedinci, kteří mají riskantní záliby, se chovají i v jiných situacích riskantněji třeba při řízení auta) Společné principy různých motivů - motivy mohou být obecně rozděleny na potřeby přežití, sociální potřeby a potřeby uspokojit zvědavost - v polovině století se psychologové domnívali, že motivy fungují podle principu redukce pudu jsou tedy směrovány k redukci psychického stavu, který jedinec pociťuje jako napětí a

výsledkem jeho redukce je příjemný pocit - redukce pudu je použitelná u motivů přežití, ale už méně třeba u sexu nebo zvědavosti, navíc někteří lidé napětí vyhledávají (extrémní sporty....) - v současné době se upřednostňuje princip hladiny vybuzení - mezi lidmi se liší - příliš mnoho nebo naopak málo stimulace vede organismus k takovému chování, které vrátí hladinu vybuzení na jeho individuální optimální úroveň 93 EMOCE - mezi emocemi a motivy je úzký vztah; emoce mohou zaměřovat chování a stejně tak ho mohou doprovázet - obvykle jsou aktivovány vnějšími událostmi Složky emoce - vnitřní tělesné reakce - myšlenky, které doprovázejí emoci (např. přemýšlení o příčinách, které vedly k radostné události) - výraz obličeje - reakce na prožitek Aktivace a emoce Fyziologické základy - při prožívání intenzivních emocí se můžou objevit tělesné změny - vyšší srdeční frekvence, dýchání, svalové napětí, pocení, chvění končetin, stažení žaludku - většina fyziolog. změn je způsobena aktivací sympatického oddílu autonomní NS, který připravuje tělo na útok nebo útěk - sympatikus vyvolává tyto změny: - zvýšení srd. tlaku a frekvence - zrychlení dýchání - zúžení zornic - pocení, vylučování slin a hlenu - zvýš. hladiny glukózy v krvi (energie) - zvýšení srážlivosti krve (pro případ poranění) - pokles motility gastrointestinálního traktu (krev je odváděna od žaludku a střev do svalů) - husí kůže - když intenzivní emoce opadne, aktivuje se parasympatikus, který vrací org. do normálního stavu - autonomní NS je řízen hypothalamem a limbickým systémem Intenzita emocí - vztah mezi zvýšenou fyziologickou aktivací a intenzitou prožitku byl studován na lidech s poškozenou hřbetní míchou - jestliže chybí zpětná vazba z ANS, lidé udávají méně intenzivní emoce - pokles emočního prožitku je tím větší, čím výše je mícha poraněná (počitky pod místem poškození nemohou dojít do CNS) Diferenciace emocí - jsou emoce diferencovány autonomní aktivací?: - James-Langeova teorie tvrdí, že ano, že existuje pro každou emoci odlišný vzorec autonomní aktivace - fyziolog Cannon tuto teorii napadl hlavně tím, že autonomní aktivace se u různých emočních stavů příliš neliší (např. srdeční tep se zrychlí stejně, když uvidíme někoho, na koho máme vztek nebo někoho, koho milujeme) - současné studie ukazují, že jsou aktivační vzorce přece jen u různých emocí odlišné - u

strachu, vzteku a smutku je srdeční tep rychlejší než u štěstí, údivu a znechucení - prozatím ale není studie, která by potvrdila platnost té které teorie nebo vůbec dokázala, že autonomní aktivace je jediným činitelem diferencujícím emoce; spíše tyto studie ukazují, že mezi emocemi existují jisté fyziologické rozdíly - někdy se uvažuje o kognitivním hodnocení jako o diferenciačním činiteli, protože autonomní reakce je pomalá a umělé navození aktivace nevyvolá opravdové emoce (části Cannonovy kritiky) 94 Kritická diskuse - Využití aktivace k odhalování lží Z výskytu autonomní aktivace jakožto součásti emoce lze usuzovat, že osoba lže. Na tom je založen detektor lži - polygraf, který zaznamenává fyziologické reakce - srdeční frekvence, tlak, dech a kožní galvanická reakce (změna elektrické vodivosti kůže) KGR. Nejdříve se provede záznam těchto ukazatelů u osoby v relaxovaném stavu, ten potom slouží jako základní linie pro porovnávání s následnými reakcemi. Pak se examinátor jedince ptá - pokládá otázky kritické (vztahující se ke zjišťovanému přečinu), kontrolní (obecné - jestli někdy dříve něco vzal ...) a neutrální (kde žije, co dělá ...) s tím, že kritické otázky jsou nepravidelně rozprostřeny mezi ostatními; mezi otázkami je vždy pauza, aby se hodnoty vrátily na původní úroveň. Viníci by měli vykazovat větší reakce na kritické otázky. Spolehlivost polygrafu však není příliš vysoká odhalí, že osoba je aktivována, ale neodhalí, proč. Nevinný člověk může být stresovaný, zkušený lhář vykazuje nepatrnou aktivaci a inteligentní lhář obelstí přístroj tak, že myslí na něco vzrušujícího při neutrálních otázkách. Úspěšnost se odhaduje na 65% s tím, že nevinná osoba může selhat v 50% případů. Polygraf užívají kriminalisté a někteří zaměstnavatelé, každý má právo test na polygrafu odmítnout, ale zejména při náboru zaměstnanců může odmítnutí vést k nepřijetí. Jiný typ detektoru lži měří změny hlasu - tzv. hlasový analyzátor, který vytváří grafické znázornění hlasu. Postup je obdobný jako u polygrafu, srovnává se křivka v relaxovaném stavu s křivkou, kdy jsou člověku pokládány otázky (opět tři druhy). Výsledek může ukázat, že dotyčná osoba je úzkostná a napjatá, ale nemusí to nutně znamenat, že lže. Hlasový analyzátor je snadno zneužitelný při různých formách odposlechů. Shoda v názoru na jeho přesnost neexistuje; někteří tvrdí, že je stejně přesný jako polygraf; jiní, že není vůbec přesný..... Poznání a emoce - při prožívání nějaké události interpretujeme tuto situaci s ohledem ke své osobě jako pozitivní nebo negativní; je to proces tzv. kognitivního hodnocení a má dvě části - proces hodnocení a výsledné přesvědčení Intenzita a diferenciace emocí - hodnocení situace se podílí na intenzitě emočního prožitku (když řekne přítel, že je mu ze mně špatně, urazí mě to; když to ale řekne duševně nemocný člověk, bude mě to jedno)

- > kognitivní hodnocení determinuje intenzitu emoce - kognitivní hodnocení se významně podílí na diferenciaci emocí a to společně s autonomní aktivací Dimenze emoce - někteří psychologové soudí, že existuje relativně malá množina základních emocí a příslušných spouštěcích situací - jiná teorie odlišuje dvě dimenze situace - její žádoucnost a to, zda nastane nebo ne, v kombinaci pak dávají základní emoce - smutek (žádoucí, nevyskytne se), radost (žádoucí, vyskytne se), strach (nežádoucí, vyskytne se) a úlevu (nežádoucí, nevyskytne se) - většina kognitivních emocí předpokládá zavedení mnoha dimenzí (Smith a Ellsworth - 6 dimenzí) Některé klinické důsledky - skutečnost, že kognitivní hodnocení může odlišovat emoce, pomáhá vysvětlit určitá klinická pozorování - někteří pacienti např. prožívají emoci, ale neuvědomují si ji, tzn. že reagují způsobem odpovídající té které emoci, ale subjektivně ji neprožívají - to je slučitelné s Freudovou teorií vytěsnění nepříjemných prožitků - klinické pokusy také ukazují, že schopnost prožívat radost nebo smutek s vývojem příliš nemění; mění se ale objekty působící tyto emoce - to může souviset s neměnnou úrovní aktivace - nakonec je zde známý jev, že stejná situace nevyvolá u lidí stejnou emoční reakci; ta závisí na minulé zkušenosti konkrétního člověka, tzn., že minulá zkušenost mění naše přesvědčení o současné situaci a toto přesvědčení pak ovlivňuje prožívanou emoci 95 Emoce bez poznání - existují emoce, kde kognitivní hodnocení není přítomno - např. strach z lékaře zafixovaný u dítěte klasickým podmiňováním způsobí, že bude ve stejné situaci prožívat velký strach i v dospělosti - podobně v nečekané situaci - někdo nás uhodí - reagujeme emočně dříve, než situaci kognitivně zpracujeme - skutečnost, že existují tyto dva druhy emocí (ne/založené na kognitivním zpracování), dokazují výzkumy fyziologie emocí - podílí se amygdala, která je spojena s cortexem a také přímo se senzorickými kanály a může dopovědět na emočně silné situace dříve než cortex - prožitky bez kognitivního hodnocení jsou primitivní a mají pouze negativní nebo pozitivní dimenzi; takové prožitky jako pýcha, žárlivost, pohrdání apod. vyžadují nutně kognitivní hodnocení Výraz a emoce - výraz obličeje doprovázející emoci slouží ke sdělení této emoce - 1872 publikoval Ch. Darwin dílo Výraz emoce u člověka a zvířat; výraz je funkce důležitá pro přežití druhu - když někdo vypadá polekaně, upozorní ostatní na nebezpečí .... - kromě sdělovací funkce mají emoční výrazy podíl také na subjektivním prožitku emoce stejně jako aktivace a hodnocení Sdělování emočních výrazů - určité výrazy obličeje mají univerzální význam bez ohledu na kulturu - např. štěstí, vztek, smutek, znechucení, strach, překvapení - podle Darwina je mnoho takových způsobů vrozenými reakcemi, které byly původně důležité pro přežití

Mozková lokalizace - univerzální emoční výrazy jsou také vysoce specifické; k vyjádření jednotlivých emocí používá člověk jednotlivé svaly - člověk má specifický nervový systém pro vyjádření primitivních emocí; je lokalizován v pravé hemisféře - tento systém je velice specializovaný, dokonce i osoby trpící prozopagnozií (problém rozpoznat cizí a někdy i vlastní tvář) dokáží rozeznat emoční výrazy - lidé vyjadřují emoce také modulací hlasu, určitými hlasovými vzorci; pro vnímání těchto vzorců máme také speciální nervový systém, také v PH Intenzita a diferenciace emocí hypotéza obličejové zpětné vazby - myšlenka, že výraz obličeje ovlivňuje náš prožitek emoce - podobně, jako vnímáme svou autonomní aktivaci, dostáváme zpětnou vazbu o výrazu tváře (mělo by z toho vyplývat, že když se pár vteřin usmíváme, měli bychom se cítit šťastnější) - hypotézu podporuje zjištění, že lidé, kteří své obličejové projevy přehánějí, cítí intenzivnější emoci ve srovnání s těmi, kteří to nedělají průtok krve a teplota mozku - otázkou je, které aspekty výrazu tváře činí zpětnou vazbu podstatně pozitivní nebo negativní - jistou možností je, že stahování určitých svalů má vliv na průtok krve v sousedících cévách, stahování ovlivňuje průtok krve mozkem, čímž se zde mění teplota, která má vliv na činnost některých neurotransmiterů Obecné reakce na emoční stav - jedna složka emoce je reakce na emoční stav - nacházíme-li se v emočním stavu: - emoce může aktivizovat nebo rušit naši činnost 96 - determinuje to, čemu věnujeme pozornost, potažmo pak čemu se učíme - determinuje utváření názoru na svět Aktivizace a narušení činnosti - jestli aktivizuje nebo ruší, záleží na intenzitě prožitku a délce jeho trvání - při nízké a vysoké úrovni aktivace je efektivnost výkonu malá, nejvyšší je při optimální hodnotě aktivace - odolné proti narušení jsou dobře naučené, jednoduché, rutinní činnosti; složité kognitivní dovednosti naopak odolné nejsou - intenzivní emoce někdy přetrvávají velmi dlouhou dobu (strach o zdraví blízké osoby, dlouhodobé spory ..) a nastalé fyziologické změny mohou mít adaptivní hodnotu; pokud přetrvávají příliš dlouho, může mít tento trvalý stav zvýšené aktivace neblahý vliv na zdraví Pozornost a učení - při prožívání emoce máme sklon věnovat více pozornosti takovým událostem, které odpovídají naší náladě > těmto odpovídajícím událostem se tedy také více učíme než těm neodpovídajícím - toto potvrdily pokusy, v nichž byli lidé zhypnotizováni a v hypnóze byla navozena části z nich smutná a části veselá nálada; potom si četli povídku o dvou mužích, z nichž jeden byl veselý a druhý smutný; na dotaz, kdo byl hlavní hrdina a s kým se identifikovali, pak tito lidé odpovídali v souladu s hypnoticky navozenou náladou; druhý den si také více pamatovali o osobě, která

odpovídala jejich náladě den předtím - kongruence mezi náladou člověka a novou látkou k učení ovlivňuje naučení se této látce a nálada v průběhu učení může ovlivnit dostupnost vzpomínek, nachází - li se člověk ve stejné náladě při jejich vybavování (dostupnost je lepší) Hodnocení a odhad - nálada ovlivňuje hodnocení okolních událostí (máme-li dobrou náladu, hodnotíme věci pozitivněji a k negativním jsme velkorysejší, při špatné náladě naopak), patří sem hodnocení lidí, neživých objektů, ale také např. výskyt špatných událostí ve světě (při špatném naladění máme tendenci myslet si, že je jich mnohem více a jsou mnohem horší, než když jsme v dobrém rozpoložení), týká se to i hodnocení rizika výskytu urč. jevů (třeba jaká je pravděpodobnost, že onemocníme rakovinou ...) - když máme špatnou náladu, svět se nám jeví jako nebezpečný, takové vnímání naši špatnou náladu posiluje, to vede k selektivnímu zaměřování pozornosti na negativní události, což opět posiluje špatnou náladu .... Agrese jako emoční reakce - agresi jakožto specifické emoci (kam patří i štěstí, úlek ...) je věnována zvláštní pozornost pro její sociální význam - existují dvě základní hypotézy o původu agrese - Freud ji považuje za pud a podle teorie sociálního učení je to naučená odpověď - agresí se rozumí takové chování, které je úmyslně vedeno cílem zranit nebo zničit Agrese jako pud - podle Freuda je naše chování determinováno sexuálním pudem a je-li jeho uspokojení blokováno, je vyvolán agresivní pud - pozdější psychoanalytikové rozšířili tuto hypotézu frustrace - agrese takto - kdykoli je frustrováno dosažení jakéhokoli cíle, aktivuje se agresivní pud, který vede chování k poškození frustraci vyvolávající překážky - dva základní aspekty: - příčinou agrese je frustrace - je-li agrese pud, pak je formou energie, která trvá až do dosažení cíle, a je vrozená to reakce - tento předpoklad je sporný 97 biologické základy agrese u zvířat - stimulací specifických oblastí hypothalamu lze vyvolat agresivní chování i u jedinců, kteří se normálně agresivně nechovají a naopak po aplikaci neurochemického blokátoru se odbourá agresivní reakce u jedinců běžně agresivních - u vyšších savců jsou instinktivní vzorce agrese více ovlivněny zkušeností - to platí i u lidí - ačkoliv máme nervové mechanismy pro agresivní chování, spuštění těchto mechanismů je pod kontrolou mozkové kůry a to, jak často a intenzivně projevujeme agresi, je determinováno sociálními vlivy a zkušeností biologické základy agrese u lidí - u lidí - zejména u mužů - je s vyšší úrovní agresivity spojena vyšší hladina testosteronu v krvi - tato skutečnost zčásti dokazuje, že agrese u lidí má biologický základ a je pudem, ale studie prokázaly, že spojení mezi testosteronem a agresí je slabé a hlavní determinanty vyjadřování agrese je třeba hledat jinde

Teorie sociálního učení - agrese jako naučená odpověď - teorie sociálního učení vychází z behavioristické teorie učení, ale zdůrazňuje navíc význam kognitivního zpracování situace - lidé jsou schopni si situaci představit a tak předvídat důsledky a měnit podle toho své chování - od striktního beh. se liší také tím, že zdůrazňuje vliv zástupného učení - učení pozorováním - agrese je naučenou odpovědí a lze se ji naučit pozorováním nebo nápodobou; čím častěji je posilována, tím pravděpodobněji se bude vyskytovat (jedinec se naučí někoho seřvat, když se cítí bídně, ten dotyčný se nebrání a je vyděšený (odměna), takže příště znovu ... ) - podle této teorie je agrese jednou z mnoha odpovědí na frustrační prožitek (dalšími jsou např. otupení se alkoholem, rezignace, výkon, konstruktivní řešení, závislost ...) imitace agrese - jedním z argumentů pro teorii soc. učení je mnoha experimenty ověřený jev imitace napodobování agresivního chování - sledují-li děti agresivní chování ať už k živému nebo neživému objektu, chovají se potom agresivněji - > pozorování živých nebo nafilmovaných modelů agresivního chování zvyšuje pravděpodobnost agresivního jednání u diváka posilování agrese - fakt, že agresi lze posilovat nahodilými událostmi stejným způsobem jako jiné odpovědi, také svědčí pro teorii soc. učení - pokud je agresor odměněn (oběť se svíjí na zemi), je jeho vzorec chování posílen; pokud je potrestán (oběť mu to vrátila nebo ho potrestal někdo jiný), tento vzorec chování byl posílen negativně Kritická diskuse - Agresivní instinkty a jejich inhibice Freud původně tvrdil, že agrese je reakce vyvolaná frustrací; později zaujal stanovisko, že je založena na pudu smrti, který může být namířen buď ven nebo dovnitř. Konečným cílem agrese pak není odstranění zdroje frustrace, ale tímto cílem je agrese samotná. K tomuto postoji dospěl, když se pokoušel vysvětlit nesmyslnost krveprolití v 1. světové válce. Tento pesimistický názor vyjádřil v roce 1932 v dopise Albertu Einsteinovi. Freudův názor přijímají ne všichni klinici, ale dost etologů. Podle Eibl-Eibesfeldta a Lorenze mají zvířata i lidé agresivní pud; rozdíl mezi nimi je v tom, že zvířata mají vyvinuté mechanismy pro kontrolu těchto pudů, zatímco lidé je vyvinuté nemají - zvířata spolu bojují jen do té doby, pokud protivník nedá najevo svou porážku, zatímco člověk vyvíjí zbraně hromadného ničení. Novější pozorování etologů však domněnku o existenci vrozených signálů k zastavení útoku u zvířat zpochybňují. Ačkoliv existují určité paralely mezi agresivním chováním zvířat a lidí, je v současné době více důkazů pro teorii sociálního učení. Vyjádření agrese a katarze 98 - katarze - zbavení se emoce jejím intenzivním prožitím - jestliže je agrese pudem - tedy trvalou energií, mělo by její vyjádření vyvolat katarzi a snížit intenzitu agresivních pocitů

- jestliže je naučenou odpovědí, pak by vyjádření agrese mělo mít za následek buď nárůst nebo snížení takových činů (podle toho, jestli je odměněno nebo potrestáno) agresivní chování - řada studií byla zaměřena na problém, zda agrese poklesne, když je částečně vyjádřena - studie ukazují, že účast na agresivních aktivitách toto chování zvyšuje nebo udržuje na stejné úrovni; kdyby projevená agrese vedla ke katarzi, pokusné osoby by svůj pud postupně redukovaly a jejich agresivita by časem slábla - zdá se, že agrese plodí agresi, namísto aby ji rozptýlila sledování násilí - celkem jasnou odpověď na otázku, zda je agrese pudem nebo naučenou reakcí, daly studie zkoumající vliv sledování filmů s prvky násilí na pozdější chování respondentů - > pokud by agrese byla pudem, mělo by sledování násilí katarzní účinky tím, že by poskytovala fantazijní vybití agresivního pudu - > pokud je to naučená reakce, pak by agresivní jednání zvyšovala - závěry mnoha studií potvrdily, že děti, které sledovaly násilné scény v televizi, byly pak mnohem agresivnější než děti, které násilné scény neviděly; dokonce při jedné longitudinální studii bylo zjištěno, že děti, které se v 9 letech dívaly na agresivní scény, byly o 10 let později agresivnější, než děti z kontrolní skupiny - dívky jsou obecně méně agresivní než chlapci; je to tím, že nemají ženské vzory, se kterými by se mohly identifikovat a jejich agresivní chování je taktéž méně posilováno než u chlapců >>> agrese není pud 99 MĚŘENÍ DUŠEVNÍCH SCHOPNOSTÍ Testy schopností - např. k získání ŘP, certifikátu v nějaké oblasti .... - výkonové testy (měření dosažených dovedností; ukazují, co je osoba schopná dělat teď) - testy schopností (k predikci toho, co jedinec může zvládnout tréningem v budoucnu) - oba typy testů ukazují na současný stav jedince, ale v jednom případě je účelem zjistit, co se jedinec naučil, a v druhém případě, čeho je schopen dosáhnout; výsledky z nich spolu vysoce korelují Schopnost vs. výkon - označení testu za výkonový nebo test schopností závisí spíše na jeho účelu než na obsahu - někde mezi testy schopností (které nezkoumají minulu zkušenost) a těsty výkonu (které měří zvládání specifického předmětu) se nacházejí testy, které měří obojí - příkladem je Scholastic Aptitude Test SAT, který je v USA využíván mnoha vysokými školami při přijímacím řízení - skládá se z verbální a matematické části Obecnost vs. specifičnost - specifické testy jsou např. testy matematických schopností, ŘP .....; obecné - např. SAT, většina inteligenčních testů - inteligenční test je test obecné schopnosti k predikci výkonu; vyžadují schopnost analýzy, abstrakce a aplikace znalostí na řešení neobvyklých příkladů Vlastnosti kvalitního testu - testy jsou v naší společnosti důležité, výsledky v nich rozhodují o získání kvalifikace - proto je nutné, aby měřily to, co měřit mají, a aby skóry přesně odrážely vědomosti a dovednosti dané osoby > skóry musí být reliabilní a validní Reliabilita - testové skóry jsou reliabilní tehdy, když jsou opakovatelné a konzistentní - nejčastější prohřešky proti reliabilitě: matoucí a nejasné testované položky, přílišná stručnost

testu, subjektivní skórování - ke zhodnocení realiability je třeba od jedince získat dva výsledky řešení téhož testu (opakováním nebo ekvivalentem); jsou-li skóry podobné, je test reliabilní - koeficient korelace mezi párovými skóry daného testu je označován jako koeficient reliability a měl by být min. r=0,90 Validita - test je validní, když měří, co měřit má - k výpočtu validity je třeba získat pro každou osobu dva skóry - testový skór a nějakou jinou míru schopnosti, o kterou jde > tato míra se nazývá kritérium - např. psaní na stroji - první test dostanou jedinci ještě předtím, než se začnou učit psát; druhý test po skončení kurzu > pak se počítá míra korelace mezi těmito dvěma skóry, tzv. koeficient validity Jednotnost procedur - realiabilita i validita testů do značné míry závisí na jednosti procedur při administraci a skórování testu - je třeba max. omezit vliv vnějších proměnných 10 0 Inteligenční testy - neexistuje všeobecná shoda na tom, co tvoří inteligenci; je také závislá na kultuře a zkušenosti Historie inteligenčních testů - první pokus udělal v r. 1884 bratranec Ch. Darwina sir Francis Galton - podle něho byla inteligence otázkou výjimečných senzorických a percepčních schopností - ve svých testech měřil např. velikost hlavy, reakční čas, ostrost zrakového vnímání, sluchové prahy, paměť pro tvary aj.; zjistil však, že na jejich základě nelze odlišit různě inteligentní jedince - jeho zásluhou je, že vnesl do psychologie korelační koeficient - autorem testů, které se blížily těm současným, je Alfred Binet (1881, 1905), který měl zjistit, jakým způsobem odlišit nevzdělatelné děti poté, co byla v r. 1881 ve Francii ustanovena povinná školní docházka pro všechny děti - inteligenci měřil podle schopnosti uvažovat a řešit problémy; v roce 1905 společně s Th. Simonem publikoval první škálu, posléze revize Binetova metoda - škála mentálního věku - Binet soudit, že nechápavé nebo hloupé dítě je opožděné ve svém mentálním vývoji > při řešení testů bude hloupé dítě provádět úkoly stejně, jako normální mladší dítě a naopak chytré dítě jako normální starší dítě - měřil tzv. mentální věk a srovnával ho s chronologickým věkem, přičemž průměrný MV = CHV výběr položek - měly by být takové, které nepředpokládají žádný speciální výcvik - jedním způsobem je výběr nových položek - nepředpokládá předchozí zkušenost; výběr známých položek, kde je předchozí zkušenost nutná (např. slovní úlohy - předpokládají znalost jazyka) Stanford-Binetova intel. škála - revize Binetových testů, kterou provedl pro potřeby USA Lewis Terman r. 1916 (revize 1937, 60, 72, 1986)

- Terman ponechal koncept mentálního věku a od Němce Sterna převzal index zvaný IQ - IQ = (MV / CHV) * 100 Testování specifických duševních vlastností - v současné době se na inteligenci pohlíží jako na soubor různých schopností - podle posl. revize z r. 1986 jsou testy seskupeny podle 4 širokých intelektových schopností: - verbální myšlení - matematické myšlení - abstraktní / vizuální myšlení - krátkodobá paměť Wechslerovy inteligenční škály - v r. 1939 vyvinul David Wechsler jeden z prvních testů pro měření různých schopností Wechsler Intelligence Scales - domníval se, že Binetova metoda není vhodná pro dospělé - Wechsler Intelligence Scale for Children WISC (1958, 1974, 1991) - Wechsler Adult Intelligence Scale WAIS (1939, 1955, 1981) - verbální a názorová škála - položky názorové škály jsou neverbální, vyžadují uspořádání a manipulaci - Wechslerovy i Binetovy testy mají vysokou reliabilitu (0,90) a validitu; korelace mezi těmito testy a školním prospěchem je cca 0,40 - 0,60 10 1 Skupinové testy - Stanford-Binetova škála a Wechslerovy škály jsou individuální testy - administrovány u jednotlivých osob - výhody - zkoušející ví, že otázkám rozumí, může posoudit motivaci a pozorováním získat další informace - skupinové testy jsou administrovány u velkého množství osob (PACE, SAT, ACT) Prediktivní validita testů - testy obecné inteligence predikují výkon ve škole a stanovují míru toho, co se obvykle označuje jako chytrost - korelace mezi výsledkem v testech a hodnocením žáků učiteli je 0.60 - 0.80, což svědčí o urč. předpojatosti učitelů - nadhodnocování starších dětí a dívek a podhodnocování mladších dětí a chlapců, obecně hodnotí učitelé snaživé a extravertní děti jako chytřejší než jejich tiché, uzavřené spolužáky - proto podávají IQ testy lepší informaci o intelektových schopnostech než hodnocení učitele Testové skóry a studijní výkon - testové skóry vysoce korelují s mírami studijního výkonu na základních a středních školách - korelace progresivně klesá u vysokých škol a postgraduálního vzdělávání (selekce) Skupinové rozdíly v testovém výkonu - v testech schopností lze nalézt rozdíly v průměrném výkonu u různých podskupin populace - např. děti z chudých rodin mají průměrně slabší výsledky než děti z bohatých rodin; vyšší výsledky mají (v USA) běloši a Asiaté; donedávna vykazovali muži lepší matematické schopnosti než ženy, které byly zase lepší ve verbálních testech - tyto rozdíly se postupně stírají (jedině v testu SAT je tento rozdíl stále patrný) - nejnápadnější pohlavní rozdíl přetrvává ve vizuálně prostorových vztazích, kde muži dosahují lepších výkonu, obzvláště jde-li o test s omezeným časem a prostorovou rotací 3D objektů Kritická diskuse - mohou být testy nezávislé na kulturních vlivech?

Výkon v testu je závislý na kultuře, ve které daný jedinec vyrostl; platí to zejména pro verbální testy. Psychologové se snaží vyvinout testy nezávislé na kulturních vlivech, ale prozatím bez slibného výsledku; zdá se, že je to nemožné. Výkon jedince bude vždy závislý na kulturních vlivech a rovněž se vždy testují schopnosti, které daná společnost považuje za důležité. Kritická diskuse - Koučování a výkony v testech Koučováním se rozumí příprava na testy typu SAT, LSAT, GRE, GMAT ... a je to způsob, jímž lze zlepšit dosažené testové skóry. Užitečná je obeznámenost s testovými procedurami (vyšší sebedůvěra). Jedinec pak ví, kdy se mu vyplatí hádat (záleží na tom, zda se za nesprávnou odpověď udělují nebo neudělují trestné body). Učení se slovní zásobě a matematickým a geometrickým dovednostem nemá pro průměrně vzdělaného jedince podle výzkumů velký smysl. Podstata inteligence - inteligence je obecná schopnost myslet a usuzovat - podle Wechslera je to schopnost jedince účelně jednat, racionálně myslet a účinně se vyrovnávat se svým okolím Faktorový přístup - faktorová analýza je metoda pro získávání informací o těch schopnostech, které determinují výkon v inteligenčním testu - autor Ch. Spearman (1904) předpokládal, že dva testy, které spolu vysoce korelují, měří stejnou vlastnost - všichni jedinci mají různě veliký obecný inteligenční faktor g (zda je osoba chytrá nebo hloupá, závisí na množství g, které má) - proti této teorii vystoupil Thurston, který nesouhlasil s důrazem na obecnou inteligenci 10 2 - podle něho se inteligence skládá z řady primárních schopností - verbální porozumění, slovní plynulost, faktor početní, prostorový, paměťový, percepční rychlosti a usuzování - vytvořil Test primárních duševních schopností - Test of Primary Mental Abilities - prediktivní síla testů je podobná jako u Wechslera Přístup zaměřený na zpracování informací - přišel s vývojem kognitivní psychologie - řeší otázky, jaké mentální procesy se účastní při řešení intel. testů, nakolik jsou rychlé a přesné a jaké jsou jejich mentální reprezentace - Sternberg - komponentní model inteligence (1985) > testovaný jedinec disponuje skupinou mentálních procesů zvaných komponenty - kódovací a srovnávací komponenty - při slovních analogiích je každé slovo zakódováno do mentální reprezentace a srovnávací proces pak porovnává tuto s jinými reprezentacemi a hledá řešení analogie - tento přístup je komplementární přístupu faktorovému Aspekty inteligence - Sternberg vymezil tyto skupiny komponent inteligence: - schopnost učit se a těžit ze zkušenosti - myslet abstraktně - přizpůsobit se měnící se realitě - schopnost sebemotivace k efektivnímu řešení úkolů - většina intel. testů je efektivní při hodnocení prvních dvou schopností, naopak má minimální hodnotu pro posl. 2 pol. Kritická diskuse - Teorie mnohočetné inteligence

Další z přístupů k inteligenci, autor Howard Gardner (1983). Podle něj neexistuje singulární inteligence, ale spíš min. 6 vzájemně nezávislých druhů - lingvistická, logicko-matematická, prostorová, hudební, tělově-kinestetická, personální. První tři položky jsou známými složkami inteligence, které se měří pomocí IQ testů. Hudební inteligence zahrnuje schopnost vnímat tón a rytmus; tělově kinestetická inteligence znamená schopnost kontroly tělesných pohybů a obratnou manipulaci s předměty. Personální inteligence má dvě komponenty - interpersonální (schopnost porozumět potřebám jiných lidí a predikovat jejich chování) a intrapersonální (schopnost sledovat vlastní pocity a usměrňovat své jednání). Gardnerovy názory provokují vědce k tomu, aby vyvinuli metody k měření těchto schopností a použili je jako prediktory jiných proměnných. Obvyklé IQ testy jsou dobrými prediktory školních výsledků, ale nejsou příliš užitečné k predikci výkonu v pozdějších letech. Genetické vlivy a vlivy prostředí Genetická příbuznost a inteligence - čím těsnější je genetická příbuznost, tím podobnější je naměřená inteligence - korelace rodičů a dětí je 0,40; jednovaječná dvojčata 0,86; rodiče a adoptované děti 0,31 - inteligence adoptovaných dětí bývá vyšší, než by se dalo předpokládat podle jejich vlastních rodičů - z toho je zřejmé, že prostředí způsobuje rozdíly v inteligenci - koeficient dědivosti - heritabilita - H je poměr mezi genetickou a celkovou variabilitou, nabývá hodnot 0 až 1 - vztahuje se vždy k populaci jedinců - např. u výšky H = 0,90; tzn., že 90% variace výšky pozorované v populaci je způsobeno genetickými rozdíly a 10% rozdíly v prostředí - výpočty dědivosti inteligence se v jednotlivých studiích velmi liší (0,10 - 0,87) - v současné době je genetickým vlivům přičítána zhruba polovina pozorované variace IQ Vlivy prostředí - výživa, zdraví, kvalita stimulace, emoční podmínky, zpětná vazba - IQ roste s časem stráveným ve škole 10 3 KD - Rasa a inteligence Neoddiskutovatelným faktem je, že američtí černoši dosahují v průměru o 10-15 bodů nižší testový skór než běloši. Neexistuje shoda v tom, zda za to můžou geny nebo prostředí. Biologicky nepředstavují běloši a černoši odlišné skupiny. Výzkumy ukazují spíše na větší vlivy prostředí. Patrně vlivem sociálních změn se rozdíly postupně snižují. intelektuální stimulace dětí - výchovné programy pro děti z chudých rodin v raném věku mají význam pro lepší výsledky v testech a přinášejí i trvalý prospěch - lepší výsledky do školy, socializace, méně problémů v zaměstnání Realistický pohled na testy schopností - přes mnohá omezení jsou testy schopností jedněmi z nejpoužívanějších psychologických nástrojů; neměly by se však přeceňovat - test může měřit pouze výkon, který je jedinec schopen podat v dané chvíli

- v každém výběrovém řízení je třeba posuzovat výsledky v testech spolu s ostatními informacemi 10 4 OSOBNOST Dětství - utváření osobnosti Genetické vlivy - rozdílný temperament lze u vysledovat u dětí již ve věku 3 měsíců (úroveň aktivity, rozsah pozornosti, přizpůsobivost a celková nálada) - raný výskyt těchto vlastností ukazuje, že jsou částečně determinovány genetickými faktory - zkoumání jednovaječných dvojčat - pokud se v nějaké vlastnosti podobají signifikantně více než dvojvaječná, pak má tato vlastnost pravděpodobně genetickou složku - u temperamentu je korelace mezi jednovaječnými dvojčaty 0,5 - 0,6, mezi dvojvaječnými kolem nuly, což ukazuje na významný podíl dědičnosti u tohoto osobnostního atributu - problémem těchto výzkumů je, že rodiče se mohou k jednovaječným dvojčatům na základě jejich podobnosti také podobně stejně chovat; proto byla provedena rozsáhlá minnesotstká studie dvojčat vychovávaných odděleně; zjištěná korelace je 0,5 - nejvyšší dědivost byla zjištěna u schopností a inteligence, dále sociabilita, emoční stabilita, menší pak přesvědčení a postoje - kontinuita a diskontinuita temperamentu je funkcí interakce mezi genotypem a prostředím KD - Minnesotská studie odděleně vychovávaných dvojčat Studie se účastní od r. 1990 56 párů jednovaječných dvojčat, která od sebe byla oddělena před dosažením 1 roku. Nejpozoruhodnější byli Oscar a Jack Yufe, z nichž jeden byl vychováván v Německu, druhý v Turecku, jeden jako katolík a druhý jako Žid. Setkali se pouze jednou v asi 30 letech; v padesáti znovu - oba byli téměř stejně oblečení, měli rádi stejná jídla .... Velmi podobný byl jejich temperament i určité osobní zvláštnosti. Vlivy prostředí - genetickými faktory lze vysvětlit 50% variability mnoha osobnostních rysů; zbylých 50% lze pak vysvětlit vlivy prostředí a interakcí mezi faktory prostředí a dědičnosti připoutání - tendence dítěte vyhledávat blízkost osob, které o ně pečují - selhání připoutání přináší problémy v podobě neschopnosti navázat blízké vztahy v dospělosti hodnocení připoutání - na základě projevů dětí v nejistých situacích (např. ocitne se samo s cizím člověkem) lze děti rozdělit do těchto skupin: - jistě připoutané - bez ohledu na to, zda při setkání s cizí osobou bylo dítě rozrušeno nebo ne, po příchodu matky s ní navazuje normální kontakt (65% dětí) - nejistě připoutané - vyhýbavé - při opětovném shledání s matkou se vyhýbají interakci s ní - nejistě připoutané - ambivalentní - při shledání s matkou vyhledávají tělesný kontakt a zároveň se mu brání - dezorganizované děti - chovají se rozporuplně, pomateně, např. se přibližují k matce, ale nechtějí se na ni podívat (15% dětí) senzitivita pečovatele - jisté připoutání je vytvářeno senzitivitou primárního pečovatele (zpravidla matky) k potřebám

dítěte, tzn., že zareaguje včas a tak, jak dítě očekává - matky nejistě připoutaných dětí reagují spíše na základě svých vlastních potřeb - matky nejistě připoutaných dětí s ambivalentním chováním jsou ve své péči nesoustavné a reagují pokaždé jinak temperament dítěte - na připoutání má vliv také temperament dítěte, protože do jisté míry determinuje chování pečovatele 10 5 připoutání k otci - zdá se, že připoutání k otci se vyvíjí pomaleji než je tomu u matky, ale Bowlbyho studie neznámé situace ukazují, že děti reagují na otce podobně jako na matku - kritickým faktorem připoutání k otci je množství času, který dítěti věnuje (pokud si s ním pokaždé hraje, stačí i méně času; 18 měsíční dítě si ke hře vybere zpravidla otce, ale v nouzi dává všeobecně přednost matce) připoutání a pozdější vývoj - testování dětí v nejisté situaci o několik let později ukázalo, že zařazení k jednotlivým typům připoutání se nezměnilo (pokud se v rodině podstatně nezměnily životní podmínky) - parně existuje vztah mezi raným připoutáním a způsobem, jakým se dítě vypořádává s novými situacemi v pozdějších letech - zdá se, že nejistě připoutané děti mají nižší frustrační toleranci, málokdy se obracejí na pomoc k jiným lidem a odmítají rady dospělých metody péče o dítě - po prvním roce začínají rodiče formovat u dětí disciplínu, sebeovládání a základy charakteru - základní dělení rodičů: - zaměření na dítě (child - centered) - angažují se v životě svých dětí - zaměření na rodiče (tj. na sebe) (parent - centered) - více se zabývají vlastními aktivitami a zájmy Ø základní výchovné postoje (dimenze náročný / nenáročný a akceptující (na dítě zaměřený)/ odmítající (na sebe zaměřený)) autoritativní (náročný, akceptující) - silná kontrola a nároky; vřelost, obousměrná komunikace, dobrá péče - takové děti směřují k nezávislosti, sebeprosazování, jsou silně výkonově motivované autoritářský (náročný, odmítající) - poslušnost, respekt, tradice, špatná komunikace - děti jsou závislé, málo spontánní, nespolečenské, průměrně schopné shovívavý (nenáročný, akceptující) - málo požadavků na dítě, citlivý přístup - děti jsou pak nezralé, nesamostatné, málo sociálně zodpovědné zanedbávající (nenáročný, odmítající) - nezájem o dítě, někdy i týrání - děti jsou náladové, agresivní, snadno se stávají závislými na alkoholu, málo frustrační tolerance - mnoho rodičů používá různé přístupy s ohledem na věk dítěte, vnější podmínky ... KD - Zaměstnanost matek a péče o děti v jeslích Z hlediska intelektového vývoje není rozdíl mezi domácím prostředím a náhradní péčí u dětí ze středních vrstev, pro děti z nižších vrstev je potom náhradní péče přínosem. V oblasti sociálního

vývoje jsou děti vychovávané v jeslích samostatnější, méně konformní a více agresivní. Studie vlivu na připoutání prozatím nepřinesly jednoznačný výsledek. Vlivy interakce mezi osobností a prostředím korelace mezi genotypem a prostředím - mezi vrozenými vlastnostmi dítěte (jeho genotypem) a jeho prostředím existuje trvalá korelace (potomek má od rodičů jejich geny a rodinné prostředí, které je funkcí genů rodičů) - např. obecná inteligence je částečně vrozená, proto budou mít vysoce inteligentní rodiče inteligentní dítě a také budou pravděpodobně svým dětem poskytovat intelektuálně podnětné prostředí - genotyp a prostředí spolupůsobí od samého počátku - základní formy interakce - reaktivní, evokativní a proaktivní 10 6 reaktivní interakce - různí jedinci vystavení stejnému prostředí toto prostředí jinak prožívají a jinak interpretují a jinak na něj reagují - vyskytuje se v průběhu celého života a spočívá v rozdílné interpretaci podnětů různými jedinci evokativní interakce - každá osobnost vyvolává u druhých lidí různé reakce - osobnost dítěte vytváří výchovný styl rodičů, který zase dále vytváří osobnost - např. hostilní jedinec bude evokovat hostilní interakce atp. proaktivní interakce - v určitém věku si dítě začne vytvářet vlastní sociální prostředí, které zase dále utváří jeho osobnost - je to proces, jehož prostřednictvím se jedinec stává aktivním činitelem svého vlastního vývoje nerozřešené záhady - podobnost jednovaječných dvojčat se v podstatě nemění, zatímco u dvojvaječných dvojčat jejich podobnost klesá, i když jsou vychovávány spolu; čím déle spolu žijí v jedné rodině, tím méně se podobají - > jednovaječná dvojčata proto, že mají shodný genotyp, reagují na situace podobným způsobem (reaktivní interakce), vyvolávají podobné reakce svého okolí (evokativní interakce) a jejich shodný talent a zájmy je vedou k vyhledáváni podobných sociálních skupin, které je pak formují opět obdobným způsobem (proaktivní interakce) Kulturní vlivy - typická západní společnost zdůrazňuje takové vlastnosti, jako je nezávislost, sebeprosazování a výkonová motivace; preferovanou skupinou jsou autoritativní rodiče a jejich sebejisté a prosazující se děti - mnoho jiných kultur však nezávislost (zvláště u žen) oceňuje mnohem méně - každá kultura oceňuje takové vlastnosti svých příslušníků, které vedou k tomu, aby přežila a prosperovala Adolescence - budování identity - vytvoření vlastní identity (kdo jsem) je hlavním úkolem vývoje v adolescenci - Erikson nazval tento aktivní proces sebeurčení krizí identity - je to období experimentováni s

rolemi; v ideálním případě by měla být do 20 - 25 let vyřešena - získání identity znamená určení si sexuální preference a chování, světový názor a profesionální zaměření - pokud tento proces není úspěšný, tzn. že jedinec nemá pocit vlastní konzistence, jedná se o tzv. konfuzi identity Statusy identity (Marcia, 1966) - dosažená identita - přejatá identita - patrně neprošli krizí identity, přejali ideologii své rodiny, jejich hodnoty a pravidla jsou neprověřená, snadno znejistí - moratorium - status vprostřed krize identity - aktivní hledání odpovědí, nejasné vlastní plány, nestálé postoje - difuze identity - totéž co Eriksonova konfuze - nemají pocit vlastní integrace - postoje cynické nebo povrchní, nestálé plány do budoucna 10 7 Dospělost: kontinuita osobnosti Doklady pro kontinuitu - jediný účinný způsob, jak zkoumat kontinuitu a změny osobnosti v průběhu života, je provádění longitudinálních studií - sledování jedné osoby po urč. dlouhou dobu - podle studií v Berkeley a Oaklandu byla největší kontinuita nalezena u inteligence a intelektuálních zájmů KD - Longitudinální výzkum osobnosti Longitudinální studie jsou zpravidla prováděny výzkumnými ústavy než jednotlivými vědci; důvody jsou finanční náročnost a nejistota financování po celou dobu, fakt, že badatel se nemusí konce studie vůbec dožít, případně se nedočká očekávaného výsledku, protože studované osoby se mohou odstěhovat, zemřít nebo přestat spolupracovat atp. Kromě toho existuje závažný problém, kdy se v průběhu času mění hlavní zájem studie; zpočátku mohou být hlavním cílem intelektuální aktivity, potom se začne zkoumat osobnost zúčastněných, ale pro tu zase nejsou data z dřívější doby. Proto zavedl John Block jednotnou metodu k práci s daty v těchto studiích - tzv. Qtřídění. V této technice se užívá zhruba 100 výpovědí o osobě, každá tato položka obdrží skór 1 - 9 podle toho, jak moc je pro danou osobu charakteristická. Dvě Q-třídění se pak porovnávají tak, že se mezi nimi vypočte korelace. Zdroje kontinuity - nejvýraznější kontinuitu vykazuje intelektuální výkon, dále extraverze, emoční stabilita a sebekontrola - politické postoje a mínění o sobě spolu korelují v 5 -10-ti letých intervalech jen 0,2 - 0,4 - zdá se, že proměnné s vyšší dědivostí vykazují větší kontinuitu - kontinuitu vytváří interakce genotypu s prostředím některé vlastnosti s vysokou kontinuitou od adolescence do dospělosti:

muži - závislost, odpovědnost - nedostatečná kontrola impulzů, neschopnost odložit uspokojení - maření svých vlastních cílů - citlivost vůči estetickým podnětům, záliba v krásných věcech ženy - submisivita - společenskost - nekonformita, vzdorování - zájem o filozofické problémy kontinuita maladaptivních vzorců osobnosti - dětská rozmrzelost může mít v dospělosti kumulativní následky: vlivem reaktivní, evokativní a proaktivní interakce se odvíjejí události, které vrcholí v dospělosti, i když se v tomto období již rozmrzelost nevyskytuje - jiný případ nastává, když rozmrzelost není brána okolím jako něco, čemu se má bránit; takový člověk je pak rozmrzelý i v dospělosti a negativní změny jsou spíše než kumulativními současnými důsledky jeho nynější osobnosti rozmrzelí muži - podle studií je max. pravděpodobné, že z rozmrzelých chlapců vyrostou rozmrzelí muži popudlivější, hůře se ovládající a s velkými výkyvy nálad - zkoumání pracovní anamnézy ukázalo, že tito muži mají nižší vzdělání, pracovní status, nepravidelný průběh zaměstnání - otázkou bylo, zda tyto problémy jsou důsledkem toho, že jejich rozmrzelost vedla tyto muže jinou cestou (kumulativní důsledky), nebo zda jsou důsledkem jejich současné rozmrzelosti (současné důsledky) - korelační postup analýza cesty - dětská rozmrzelost negativně koreluje se vzděláním 10 8 - vzdělání koreluje s pracovním statusem - neexistuje přímá korelace mezi mrzutostí a pracovním statusem >>> tzn., že pracovní status je kumulativním důsledkem rané dětské rozmrzelosti a ne současným důsledkem rozmrzelosti v dospělosti - naopak nepravidelný průběh zaměstnání přímo koreluje s dětskou rozmrzelostí; tzn., že je současným důsledkem mrzutosti v dospělosti rozmrzelé ženy - také vykazují kontinuitu osobnosti - protože studie pochází z let 1945 - 60, nebylo možné hodnotit pracovní status žen, ale ve srovnání s ostatními vykazovaly větší rozvodovost a jejich manželé měli nižší socioekonomický status zdroje diskontinuity - terapie, příchod na vysokou školu, autoiniciace změny jako reakce na tlak okolí nebo sebe samotného 10 9 TEORIE A HODNOCENÍ OSOBNOSTI - osobnost zahrnuje charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedince a ovlivňují jeho interakce s prostředím

Rysový přístup Typy osobnosti - studium osobnosti je jednak nejnáročnější a jednak nejstarší oblastí psychologie - Hippokrates ve 4. st. př. n. l. vymezil 4 základní osobností typy spojené s tělesnými tekutinami (melancholik - černá žluč, cholerik - žlutá žluč, flegmatik - hlen, sangvinik - krev) - ve 3. st. př. n. l. publikoval Theofrastos z Erese 30 osobnostních typů - 1940 popsal W. Sheldon vzájemný vztah mezi typy tělesné stavby a temperamentem - somatotypy: - endomorfrní (zaoblený; uvolněnost, empatie) - mezomorfní (atletický; energický, průbojný) - ektomorfní (hubený; introvert, zdrženlivý) - konstituční typologie nejsou dnes považovány za příliš užitečné - tyto typové teorie jsou založené na předpokladu, že jedince lze kategorizovat do nespojitých typů, které se vzájemně liší - jejich výhodou a nevýhodou současně je zjednodušení problému studia osobnosti Rysy osobnosti - na rozdíl od typologií jsou rysy pojímány jako spojité dimenze - cílem formálních rysových teorií je charakterizovat konzistenci jednání dané osoby a tím předvídat její reakce v konkrétních situacích - psychologové zkoumající rysy se snaží dospět k co nejmenší množině rysů, kterou by bylo možné popsat osobnost člověka, dále hledají nástroje k jejich měření a zjišťují vztahy mezi rysy navzájem a mezi rysy a specifickým chováním Rysové teorie Gordon Allport - rozlišoval mezi obecnými rysy a osobními dispozicemi - obecné rysy jsou rysové dimenze, ve kterých lze jedince vzájemně porovnat - osobní dispozice se vztahují ke konfiguraci rysů jedince - např. dva lidé mohou být upřímní, ale liší se ve způsobu, kterým se upřímnost vztahuje k jejich dalším rysům - rysy se také liší v rozsahu, jakým ovlivňují chování člověka - kardinální dispozice - má málokdo, např. matka Tereza - altruismus - centrální dispozice - méně výrazné, ale zcela obecné tendence k reakci, každý má 5-10 - sekundární dispozice - cosi jako postoje faktorově analytické teorie - v angličtině existuje cca 18 tisíc slov, které lze použít k popisu chování; Allport a Odbert jejich počet v rámci snahy o co nejmenší množinu rysů snížili na 4500 a ty uspořádali do podmnožin - s jejich seznamem se dále pracovalo za použití faktorové analýzy - statistická metoda ke zkoumání korelací mezi množstvím dat; seskupením dat, která spolu vysoce korelují, lze snížit jejich počet na menší množství nezávislých dimenzí - faktorů - Catell touto metodou snížil Allport - Odbertův seznam na 200 termínů, nakonec dospěl k 16 faktorům osobnosti - Hans Eysenck používal jako hlavní faktory extraverzi - introverzi a neuroticismus (emoční stabilita - labilita); zahrnul je do Hippokratovy temperamentové typologie - víceméně všeobecný souhlas existuje v tom, že nejlepším kompromisem je 5 rysových dimenzí: akronym NEOAC (čes. NEOPS) - neuroticismus, extraverze, otevřenost vůči zkušenosti (openness to experience), příjemnost (agreeableness) a svědomitost (conscientiousness) 11 0

hodnocení rysového přístupu - rysový přístup není sám o sobě teorií osobnosti, ale spíše metodou hodnocení stálých vlastností - přinesl poznatky o obsahu individuálních rozdílů, ale nevysvětluje dynamiku osobnosti - hlavní kritikou je, že výchozí předpoklad nemusí být pravdivý; dokonce je možné, že rysy neexistují, že chování je v čase inkonzistentní a mění se podle situace Psychoanalytický přístup Sigmund Freud (1856 - 1939) - přes veškeré nedostatky je jeho teorie historicky nejúplnější a nejrozsáhlejší - začal jako neurolog a léčil pacienty konvenčními metodami, pro jejich častou neúspěšnost zkoušel a záhy opustil techniku hypnózy - pak objevil metodu volných asociací - pacient má říkat všechno, co ho napadne, bez ohledu na smysluplnost nebo choulostivost nápadů - srovnával lidskou mysl s ledovcem - malá část na povrchu symbolizuje vědomí a větší část pod hladinou - nevědomí - obsahuje impulzy, vášně a nevědomé vzpomínky - jeho psychologický determinismus znamená, že všechny emoce, myšlenky a činy mají své příčiny; většina z nich je podle něho způsobena neuspokojenými pudy a nevědomými přáními - publikoval 24 svazků (Psychopatologie všedního života, Výklad snů, Nárys psychoanalýzy ...) Struktura osobnosti ID - nejprimitivnější část, později se z ní vyvíjí ego a superego - obsahuje biologické pudy, řídí se principem slasti - získání příjemného bez ohledu na vnější okolnosti - nejsilnějšími pudy jsou pud sexuální a agresivní EGO - vyvíjí se spolu s tím, jak se dítě učí brát ohled na požadavky okolního světa - řídí se principem reality - uspokojení impulzů musí být oddáleno, dokud nenastanou vhodné podmínky - je prostředníkem mezi požadavky id a superega SUPEREGO - vnitřní reprezentace hodnot a morálky; posuzuje, zda činy člověka jsou dobré nebo špatné - vzniká jako reakce na odměny a tresty rodičů - internalizací požadavků rodičů získává dítě kontrolu nad vlastním chováním - porušení požadavků superega vzbuzuje úzkost Dynamika osobnosti zachování energie - v souladu s fyzikálními zákony (Freud byl ovlivněn Helmholtzem) má člověk stálé množství psychické energie, která se nazývá libido (z lat. slast) - pokud dojde k vytěsnění impulzu, jeho energie nemizí, ale hledá ventil k odreagování (agresivní impulzy mohou být odreagovávány např. rychlou jízdou autem nebo vyprávěním sarkastických vtipů); v přestrojené podobě se pak projevují ve snech úzkost a obrana - úzkost vzniká, když superego nepovolí odreagovat nějaký pud - ke snížení úzkosti slouží tzv. obranné mechanismy, z nichž nejzákladnějším je vytěsnění 11 1 Vývoj osobnosti - podle Freuda prochází jedinec ve svém vývoji psychosexuálními stadii (orální, anální a falické)

- v průběhu falického stadia je třeba řešit oidipovský komplex - rivalita k rodiči stejného pohlaví; vniká kastrační úzkost ze strachu, že dítě bude za svá přání rodičem stejného pohlaví potrestáno kastrací - v případě normálního vývoje dojde k identifikaci s rodičem stejného pohlaví - pak následuje období latence (7 - 12 let); v pubertě potom začíná genitální stadium - Freudova teorie obsahuje psychosexuální typologii - jedinec se může zafixovat v jakémkoli stadiu, ve kterém nezískal potřebnou slast - např. orálně fixovaní jedinci získávají posléze slast z orálních aktivit jako je jedení, pití a kouření Modifikace Freudových teorií - v průběhu života Freud svoje teorie modifikoval - jeho dcera Anna rozvinula teorii obranných mechanismů (1936) a aplikaci poznatků na oblast dětské psychiatrie (1958) - protože byl Freud nepřístupný názorům nesouhlasným s jeho teorií, časem ho opustili někteří jeho významní spolupracovníci - Jung, Adlet, Horneyová, Sullivan a Fromm - naprosto odmítal opustit svou teorii libida a ústřední význam sexuální motivace Erikson - na vývojová stadia nepohlíží jako na psychosexuální období, ale chápe je jako psychosociální stadia - podle něho není v prvním roce důležité uspokojování orálních potřeb dítěte, ale získání důvěry, resp. nedůvěry k prostředí ego psychologie - její představitelé (Heinz Hartman) kladou větší důraz na roli ega - ego se vyvíjí nezávisle na Id - uspokojení ega se realizuje nejen jako úspěšné řešení střetů mezi Id a Superegem, ale zahrnuje také zkoumání, manipulaci a pocit dobré výkonnosti teorie objektních vztahů - Otto Kernberg - zabývá se vazbami, které si dítě během vývoje vytváří psychologie self - Heinz Kohut - zabýval se lidmi s poruchou sebehodnocení Psychoanalytický portrét osobnosti - každý přístup k osobnosti je založen na určité filozofii lidské povahy - v jakém rozsahu jsme svobodní nebo determinovaní, dobří - neutrální - zlí, aktivní - pasivní, neměnitelní změnitelní? - Freud bývá srovnáván s Koperníkem a Darwinem - stejně jako oni bývá obviňován z podkopávání lidské důstojnosti (Koperník degradoval Zemi ze středu vesmíru na jednu z mnoha planet; Darwin lidi na potomky opic) - podle Freuda je lidské jednání determinováno silami, které jsou mimo jeho kontrolu; tím popřel existenci svobodné vůle, a racionalitu degradoval nevědomou motivací sexuálními pudy - člověk je v podstatě zlý; projevům agrese v plné šíři brání pouze sily společnosti - osobnost člověka je neměnná, vše je determinováno událostmi v prvních pěti letech - člověk je pasivní, pouze v jeho nevědomí se střetávají Id a Superego - podle Freuda je cílem psychoanalýzy zajistit, aby "Kde bylo Id, nechť je ego" (1933) Hodnocení psychoanalýzy - vzhledem ke značnému rozsahu teorie není možné označit psychoanalýzu an bloc jako

pravdivou nebo nepravdivou - mimo pochybnosti zůstává její velký vliv na naši kulturu 11 2 - záslužný je objev metody volných asociací - mnoho rozporů vysvětluje psychoanalytická teorie ambivalence, podle níž je naše chování často kompromisem mezi našimi obavami a přáními - uznávané jsou rovněž nevědomé procesy, i když byly mnohokrát reinterpretovány; stále se také pracuje s teorií úzkosti a obranných mechanismů - z hlediska vědeckosti je psychoanalýza kritizována pro svoji nepřiměřenost; mnoho pojmů není jednoznačně definovaných a veličiny jsou často neměřitelné - jeho teorie byla založena na pozorování velmi úzkého okruhu lidí - zpravidla to byli vídenští neurotici patřící k horní střední třídě Teorie sociálního učení - zdůrazněn význam prostředí - determinanty prostředí nebo situační determinanty chování - chování je výsledkem nepřetržité interakce mezi proměnnými osobnosti a prostředí - nástupce behaviorismu, resp. psychologie S - R Sociální učení a podmiňování operantní podmiňování - sociální učení je považováno za zvláštní druh operantního podmiňování vzhledem k významu odměn a trestů poskytovaných jedinci druhými lidmi - některé reakce jsou podmiňovány přímo, jiné prostřednictvím zástupného učení (pozorování) - základním principem této teorie je teze, že lidé se chovají takovým způsobem, který pravděpodobně vyvolá kladné posílení > chování tedy závisí na specifitě situace, hodnocení situace a zkušenosti z minulosti - v relativně stálých situacích se tedy lidé chovají konzistentně - uplatňuje se generalizace a diferenciace klasické podmiňování - slouží k vysvětlení afektů, resp. emocí vůbec Osobní proměnné - teoretici psychologie osobnosti se pokoušejí nalézt jednak proměnné, v nichž se jedinci mezi sebou liší, a jednak obecné procesy, které v osobnosti probíhají > zastánci rysových přístupů se zaměřili na osobnostní proměnné, psychoanalýza se snažila vysvětlit obojí - stoupenci teorie soc. učení se zabývali zejména procesy, popisu individuálních rozdílů se věnují málo - někteří se pokusili vymezit proměnné, které působí v interakci s prostředím při vytváření vzorců chování - Walter Mischel: - kompetence - co umíš? - kódovací strategie - jak to vnímáš? - očekávání - co se stane? - osobní hodnoty - co má jakou hodnotu? - autoregulační systémy a plány - jak toho dosáhnout? - > tyto proměnné reagují s vnějšími podmínkami a společně determinují, jak se daný jedinec zachová Portrét osobnosti podle teorie soc. učení - je velmi deterministický, hlavní úlohu mají determinanty prostředí - ovlivněna teorií evoluce - proces učení, zejména operantní podmiňování - vytváří takové

vzorce chování, které vedou k nejlepšímu přizpůsobení se životním podmínkám - nejsme ani dobří ani zlí, ale mimořádně přizpůsobiví a víceméně pasivní - tento názor odpovídá americkému pragmatismu a ideologii rovnosti, proto byl behaviorismus v USA velmi populární Hodnocení teorie soc. učení - aplikace těchto principů pomáhá řešit některé typy maladaptivního chování - zpochybnili názor, že chování jedince je napříč situacemi konzistentní - kritika za to, že příliš velký význam věnuje situačnímu vlivu na chování 11 3 Fenomenologický přístup - je zaměřen na subjektivní zkušenost jedince, na jeho osobní pohled na svět - nezajímá se o historii motivace, posilování ani predikci chování - ohniskem je fenomenologie jedince - jak vnímá a interpretuje události kolem sebe Humanistická psychologie - tento směr vznikl v r. 1962 jako alternativa k psychoanalýze a behaviorismu - její představitelé se zaměřili zejména na prožívání jedince, kritériem duševního zdraví je podle nich růst a seberealizace, zabývali se lidskými a sociálními problémy i za cenu použití méně přesných metod, za nejvyšší hodnotu považují důstojnost člověka Carl R. Rogers (1902 - 1987) - podobně jako Freud dospěl ke své teorii při práci s duševně nemocnými lidmi - hnací silou je tendence k seberealizaci - k uplatnění všech možností, které člověk má - praktikoval terapii zaměřenou na klienta - základem je předpoklad, že jedinec je motivován ke změně a je schopen se změnit - nejdůležitějším pojmem je self - sebepojetí > skládá se ze všech myšlenek, vjemů a hodnot, které charakterizují já; zahrnuje vědomí "co jsem" a "co dokáži" - sebepojetí nemusí odrážet realitu - úspěšný a vážený jedinec může sám sebe považovat za neschopného - lidé se snaží chovat způsobem, který je konzistentní s jejich sebepojetím; inkonzistentní zkušenosti a vjemy nejsou vpuštěny do vědomí - čím více je inkonzistentních zkušeností, tím větší rozpor je mezi realitou a self a tím větší prostor pro špatné přizpůsobení - ideální self obsahuje představu o tom, jaký by člověk chtěl být; čím více se ideální self blíží k reálnému self, tím je člověk spokojenější - existují tedy dva druhy nesouladu: mezi self a realitou a mezi ideálním a reálným self Abraham Maslow (1908 - 1970) - původně se zajímal o behaviorismus, ale později ho odmítl a vyvinul vlastní teorii - předpokládal existenci hierarchie potřeb - nejníže jsou biologické potřeby, výše složitější motivy, které se stávají důležitými pouze tehdy, jsou-li uspokojeny základní potřeby - fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba sounáležitosti, potřeby uznání, kognitivní potřeby, estetické potřeby, potřeba seberealizace - tzv. vrcholné zážitky - zážitky štěstí a naplnění, dočasné, stav dokonalosti a dosažení cíle; přechodné prožitky seberealizace Teorie osobních konstruktů - vytvořil George Kelly (1905 - 1966) - cílem je nalezení dimenzí, které k interpretaci či konstrukci používají sami jedinci > tyto dimenze jsou vlastní osobní konstrukty a jsou základními jednotkami této teorie

- Kelly pohlížel na člověka jako na intuitivního vědce, který pozoruje svět, formuluje a testuje hypotézy a tvoří o něm teorie - účelem terapie je naučit jedince konstruovat účinnější interpretace, používá se hraní různých rolí - Kelly vytvořil nástroj k měření osobních konstruktů - tzv. Rep test Fenomenologický portrét osobnosti - lidé jsou v zásadě dobří, usilují o růst a seberealizaci - psychické zdraví není stav, ale proces (seberealizace) 11 4 Hodnocení fenomenologického přístupu - tato teorie je neúplná, její představitelé nedostatečně analyzují příčiny chování - je kritizován za nepřesnost metod a dokladů o závěrech - tuto teorii lze aplikovat na mladé zdravé lidi; pro jedince sociálně, ekonomicky a jinak znevýhodněné nemá velkou hodnotu Hodnocení osobnosti - objektivní hodnocení osobnosti pomáhá při výběru pracovníků na vysoké posty, při doporučení studentům, čemu by se mohli dále věnovat, při volbě programu resocializace zločinců atp. - stoupenci některého z přístupů k teorii osobnosti mají sice na výběr z mnoha metod, ale tendují k používání takových, které odpovídají jejich teoretické orientaci Obecné úvahy reliabilita - je-li metoda reliabilní, poskytuje konzistentní a opakované výsledky - hodnotí se výpočtem korelace dvou skórů (táž skupina lidí dostane v urč. časovém intervalu dva testy); jestliže skóry korelují, má test stabilitu v čase neboli retestovou reliabilitu - reliabilita alternativních forem ukazuje stupeň, ve kterém dvě formy téhož testu poskytují ekvivalentní skóry - vnitřní konzistence poukazuje na to, do jaké míry měří jednotlivé položky testu tutéž vlastnost - pokud hodnocení zahrnuje subjektivní soudy - např. při přímém pozorování, lze užít dvou nezávislých pozorovatelů a vypočítat korelaci skórů v jejich posuzovacích škálách; tím se získá index shody pozorovatelů validita - indikuje, že je měřeno to, co skutečně měřeno být má - koeficient validity se počítá z korelace mezi testovým skórem a nějakým vnějším kritériem (např. výsledek v testu SAT se koreluje s prospěchem ve škole, který má být testem predikován) - tento druh validity je tzv. kriteriální neboli empirická validita - k hodnocení nástrojů určených k výzkumu osobnosti se užívá speciální druh validity pojmová validita; je prokázána prostřednictvím samotného výzkumného procesu Hodnocení z hlediska teorie rysů hodnocení osobnosti pomocí posuzovacích škál - nejpřímější způsob, jak získat hodnocení určité vlastnosti, je požádat někoho, kdo dotyčného jedince dobře zná, aby určitou jeho vlastnost ohodnotil na sedmistupňové škále (např. přátelskost - od není vůbec přátelský po velmi přátelský) - tuto metodu používal např. Catell s tím, že 12 faktorů hodnotili známí a 4 faktory zkoumaná osoba sama Q-třídění

- posuzovatel obdrží hromadu lístků, na kterých jsou výroky o vlastnostech osobnosti; posuzovatel je třídí na 9 hromádek podle toho, jak moc je daný výrok výstižný - tím dostává každá Q položka skór 1 - 9 - rozdíl mezi posuzovacími škálami a Q-tříděním spočívá v tom, při škálování srovnává posuzovatel implicitně jedince s ostatními jedinci, které zná; při Q-třídění však posuzovatel srovnává explicitně každý rys s ostatními rysy téhož jedince (např. dá-li lístek s výrokem je přátelský na hromádku 9, znamená to, že ve srovnání s jinými rysy je přátelskost význačnou vlastností jedince) - rozlišování mezi těmito druhy posuzování odpovídá Allportovu rozlišování mezi obecnými rysy a osobními dispozicemi - obecné rysy jsou ty, podle kterých lze porovnávat jedince mezi sebou; osobní dispozice se pak vztahují k jedinečné konfiguraci rysů daného jedince - tato technika umožňuje zachytit jedinečnost 11 5 KD - Osvědčující validita a jiné nesmysly Tzv. osvědčující validita je hodnocení urč. hodnotícího nástroje těmi, kdo daný nástroj sami na sobě použili. Často ji užívají astrologové, vykladači osudu a podobní. Vědecky je podloženo, že lidé mají tendenci považovat dostatečně obecný popis za přesnou charakteristiku své osobnosti jedná se o tzv. Barnumův (Barnamský) efekt. osobnostní inventáře - dotazník, ve kterém jedinec uvádí své reakce nebo pocity v různých situacích - odpovědi jsou ve formě pro snadné skórování - Catell pro svůj 16 PF (16 Personality Factor Questionnaire) vytvořil otázky, které reprezentují jednotlivé faktory - např. Při společenských událostech se držíte stranou? zkoumá dominanci, resp. submisi - jako vodítko použil svoji faktorovou teorii a tento postup se nazývá racionální metoda konstrukce testu minnesotský vícefázový osobnostní inventář MMPI - MMPI se skládá z cca 550 výroků; testovaná osoba odpovídá je to pravda, není to pravda, nevím - nemohu se rozhodnout - odpovědi se skórují podle toho, zda se shodují s odpověďmi lidí trpících různými duševními poruchami - zkonstruován proto, aby pomohl při diagnostice poruch - sestaven tak, že byly pokládány otázky lidem s různými poruchami a lidem bez problémů; vybrány pak byly takové otázky, ve kterých se odpovědi hodně rozcházely - tzv. empirická neboli kritériová metoda sestavení testu - protože je MMPI odvozen z rozdílů mezi kontrolními a kritériovými skupinami, nezáleží na tom, zda to, co osoba řekne, je pravda, ale důležité je, že to řekne - uveden v r. 1943, revidován 1989 (MMPI-2) kalifornský psychologický inventář CPI - také empirická konstrukce - podobný MMPI, ale měří takové rysy, jako jsou dominance, sociabilita, sebeakceptace, zodpovědnost a socializace - široce použitelný pro normální populaci Psychoanalytické hodnocení

- předmětem zájmu psychoanalyticky orientovaných psychologů jsou zejména nevědomá přání, motivy a konflikty - vyvinuli projektivní testy - jedinci je předložen mnohoznačný podnět, na který může reagovat, jak chce >> protože je podnět mnohoznačný, neexistuje specifická odpověď > jedinec do podnětu projikuje svoji osobnost Rorschachův test - publikován v r. 1921 - osoba si prohlíží složité inkoustové skvrny a má sdělovat, čemu se podobají; poté psycholog žádá u některých odpovědí bližší vysvětlení - hlavními kategoriemi skórování jsou lokalizace (zda popisuje celou skvrnu nebo část), determinanty (zda reaguje na tvar, barvy, texturu ...) a obsah (co skvrna představuje) - omezená predikční hodnota, proto mnoho psychologů posuzuje spíše dojem ze záznamu odpovědí a celkového chování osoby při testování tematický apercepční test TAT - Murray a Morganová 1930 - jedinec dostane cca 20 mnohoznačných obrázků osob a scén a má ke každému z nich vymyslet příběh - test má odhalit základní témata, která se v imaginativní produkci jedince opakují (apercepce je pohotovost vnímat urč. způsobem na základě minulé zkušenosti) problémy s projektivními testy 11 6 - reliabilita u Rorschachova testu je malá - TAT je o něco úspěšnější, ale fakt, že se někdo zabývá určitými myšlenkami, nemusí nutně znamenat, že podle nich jedná Hodnocení z hlediska teorie sociálního učení - psychologové zaměření především na chování a situační determinanty používají metody pro záznam chování v přirozených podmínkách - v současné době se začínají více zajímat o kognitivní proměnné, které se vztahují k chování, např. očekávání - zaznamenávají také fyziologické proměnné, aby mohli ohodnotit probíhající emoční reakci na danou situaci Fenomenologické hodnocení - pro fenomenology existuje pouze jediný validní zdroj informací - sám jedinec - nejběžnějším nástrojem je rozhovor; vyvinuli reliabilní skórovací systém pro kategorizování výpovědí o sobě do teoreticky relevantních kategorií Q-třídění - Carl Rogers vyvinul postup, kdy se jedinci třídí nejprve podle toho, jací jsou - jaké je jejich reálné self, a potom podle toho, jací by chtěli být - jaké je jejich ideální self - korelace mezi dvěma tříděními ukazuje rozpor mezi jednotlivými self - tento postup umožňuje hodnotit účinnost terapie - třídění se provedou před a po ní a pokud byla terapie účinná, korelace by se měla zvýšit (to může být způsobeno buď změnou vnímání svého reálného self nebo také snížením nerealistických aspirací u ideálního self) test repertoáru konstruktů rolí - neboli Rep test (Kelly) - vytvořil jej ke zjišťování konstruktů, kterých jedinec používá k interpretaci a konstrukci světa - zpravidla předloží psycholog jedinci několik řádků, kde jsou uvedeny tři osoby z blízkého

okolí jedince (vč. já); má za úkol označit dvě z nich, které jsou si něčím podobné, uvést čím se podobají (konstrukt) a jak se od nich liší ta třetí (kontrast) Paradox konzistence - předpoklad, že lidé projevují ve svém jednání transsituační konzistenci, se jeví obvykle jako nezpochybnitelně správný - výzkumy ovšem ukázaly, že chování napříč situacemi je poměrně variabilní - intuitivně se tedy zdá, že naše chování je konzistentní; výzkumy ukazují, že není KD - Intuitivní vnímání konzistence řešení Sociální psychologové nalezli v lidském sociálním usuzování mnoho předsudků a nedostatků, vinou kterých nezískáme vždy validní soudy. Patří sem generalizace, která mnohdy překračuje pozorování; chybějící data doplňujeme podle implicitních teorií o tom, které rysy chování se vyskytují společně. Díky stereotypům připisujeme jednání lidí větší konzistenci, než jakou skutečně vykazuje. Mnoho rysů je relativně neměnných - gesta, vzhled, řeč; to vyvolává dojem, že celá osobnost je rovněž neměnná. Lidé se ve společnosti konkrétních osob můžou chovat konzistentně, protože je to v souladu s očekáváním dané společnosti. Řešení zaměřené na osobu - podle Allporta je chování konzistentní, ale je třeba k jeho studiu přistoupit ze strany jedinečné konfigurace dispozic jedince - v dřívějším výzkumu se kdosi zaměřil na výzkum konzistence lhaní a kradení u dětí a závěr byl, že transsituační chování je inkonzistentní; Allport ale dokázal, že objeví-li za lhaním dítěte jeho empatii a citlivost a za kradením nejistotu, chování se okamžitě zdá být konzistentním >> chování dětí je konzistentní samo se sebou, ale není konzistentní s teorií badatele, který považuje lhaní a kradení za stejnou věc 11 7 - zastánci konzistence tvrdí, že z hlediska logiky a věrnosti realitě je naše intuitivní vnímání konzistence správné Shlukové řešení - shlukový rys se získá kombinací několika behaviorálních měr téhož rysu - k výpočtu je nutné mít dostatečně velký vzorek chování Interakční řešení reaktivní interakce - jedinci prožívají tutéž situaci různě, různě ji interpretují a různě na ni reagují - proto se někdy chování může zdát in / konzistentní evokativní interakce - ovlivňují transsituační konzistenci - teoretici sociálního učení zkoumali tento problém, kdy člověk vyvolá nějakou reakci u druhého; analyzují reciproční interakce proaktivní interakce - vytvářejí transsituační konzistenci, protože máme potřebu vyhledávat situace, které jsou si vlastně podobné 11 8 STRES A JEHO ZVLÁDÁNÍ

- stres se vyskytne při setkání s událostmi, které vnímáme jako ohrožení svého tělesného nebo duševního blaha - obvykle se takové události nazývají stresory, chování pak stresové reakce Charakteristiky stresových událostí - události vnímané jako stresové spadají obvykle do některé z následujících kategorií: traumatické události mimo oblast lidské zkušenosti, neovlivnitelné a nepředvídatelné události, události představující výzvu pro hranice našich schopností a sebepojetí nebo vnitřní konflikty Traumatické události - mimořádně nebezpečné situace ležící mimo lidskou zkušenost - záplavy, zemětřesení, válečné konflikty, nehody, fyzické útoky (pokus o vraždu, znásilnění) - bezprostřední reakce lidí se různí, ale vzorec chování, tzv. katastrofický syndrom, je všem společný - ohromení, dezorientované reakce, pasivita, úzkost Neovlivnitelnost - neovlivnitelné události jsou stresové proto, že je nemůžeme řídit, ovládat, jsou mimo naši kontrolu, nemůžeme jim zabránit nebo jejich průběh přerušit - smrt, nemoce, ztráta zaměstnání, zvýšení cen, mnoho věcí závislých na druhých lidech - naše vnímání neovlivnitelnosti událostí je pro hodnocení jejich stresovosti stejně důležité jako jejich skutečná neovlivnitelnost Nepředvídatelnost - možnost předvídat výskyt stresové události (i neovlivnitelné) snižuje intenzitu stresu - lidé i zvířata dávají přednost předvídatelným nepříjemným událostem před nepředvídatelnými - jsou-li např. el. šoky očekávané, vykazují lidé menší emoční aktivaci a strach Výzva pro hranice našich možností - např. zkouška ve škole - je předvídatelná i ovlivnitelná, a přesto pro mnohé silně stresující - Holmes a Rahe tvrdili, že každou událost, která vyžaduje četná přizpůsobení, lze vnímat jako stresovou - vyvinuli Škálu životních událostí (smrt partnera, vězení, výpověď, osobní úspěch, změna bydliště, dovolená, drobné porušení zákona) - vzali sňatek coby pozitivní událost, která ale vyžaduje velké přizpůsobení se, a přidělili mu hodnotu 50; pak požádali účastníky průzkumu, aby různé jiné události porovnali se sňatkem co do náročnosti přizpůsobení Vnitřní konflikty - konflikt vzniká, když člověk musí rozhodnout mezi dvěma vzájemně neslučitelnými cíly (chci jít s přáteli do restaurace x musím jít dnes brzo spát, zítra jedu daleko autem) - nejčastější motivy, u kterých dochází ke konfliktům: - nezávislost vs. závislost (zralost vs. pohodlnost) - intimita vs. osamělost (touha po blízkém vztahu - strach z odmítnutí) - spolupráce vs. soutěžení (velký důraz na úspěch - spolupráce a pomoc ostatním) - impulzy vs. morální zásady (sex, agrese) KD - Sexuální zneužití jako závažný stresor Vliv sexuálního násilí na psychické zdraví oběti je značný; v prvních 6 měsících vykazují vysokou hladinu deprese, úzkosti a strachu. U některých obětí se potíže časem zmírní, ale u části přetrvávají velmi dlouhou dobu. Zneužití v dětství znamená zvýšené riziko výskytu psychické poruchy v dospělosti. Stres v této souvislosti vyplývá nejen ze znásilnění samotného, ale také z

přístupu společnosti, která se často na takovou ženu dívá tak, že se "nechala" znásilnit. 11 9 Psychické reakce na stresor Úzkost - nepříjemná emoce, nejčastější reakce na stresor - u lidí, kteří prožili zvlášť traumatickou situaci (přírodní katastrofa, znásilnění, únos dítěte), se může rozvinout syndrom - posttraumatická stresová porucha - syndromy - otupělost, nezájem, pocit odcizení; opakované oživování traumatu; poruchy spánku; pocity viny - může přijít bezprostředně po katastrofě, ale i po několika týdnech, trvá velmi dlouho - 97% lidí, kteří přežili nacistické koncentráky, tuto poruchu vykazovalo i po 20 letech - souvisí zneužívání látek, násilí a interpersonální problémy - veteráni z vietnamské války Vztek a agrese - druhou nejčastější reakcí je vztek, který může vést k agresi - podle hypotézy frustrace - agrese dochází k agresivnímu chování vždy, kdy je znemožněno dosažení cíle - pokud není možné odreagování agrese přímo, může být přesunuta na jiný objekt Apatie a deprese - opačná reakce na frustraci než je agrese - uzavření se do sebe; když se situace neřeší, může apatie přerůst v depresi - teorie naučené bezmocnosti (Selingman 1975) - na základě pokusů se zvířaty, která se naučila, že proti el. šokům není obrany, a později už nedokázala své chování změnit, přestože měla možnost úniku - vysvětluje, proč se někteří lidé pasivně podrobují a vzdávají se možnosti na záchranu (týrané ženy, ...) Oslabení kognitivních funkcí - narušené soustředění a schopnosti logického uspořádání věcí >> zhoršený výkon zvláště ve složitějších úkolech - zpracování informací narušuje vysoká hladina emoční aktivace, rušivé myšlenky - někteří lidé se uchylují k vývojově ranějším způsobům chování, typické je, že chování bývá nepružné, nejsou dostupné alternativy Fyziologické reakce na stresor Fyziologická stresová reakce - organismus se připravuje na zvládnutí nouzové situace bez ohledu na druh stresoru - buď reakce boj, nebo reakce útěk - játra uvolní glukózu, zvýšení srdeční frekvence, krevního tlaku, dechové frekvence, svalového napětí; utlumení nedůležitých funkcí (trávení), jsou vylučovány endorfiny, zúžení krevních vlásečnic (pro případ poranění - menší krvácení), slezina uvolňuje více červených krvinek a zvyšuje se produkce bílých krvinek - tyto změny řídí hypothalamus (stresové centrum), resp. sympatikus a adrenokortikální systém - sympatikus stimuluje nadledvinky, aby uvolnily adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) - aktivace adrenokortikálního systému je řízena hypofýzou (na pokyn CRF z hypothalamu), která uvolňuje hormon pro stimulaci štítné žlázy a adrenokortikotropní hormon ATCH, tzv. hlavní stresový hormon, který signalizuje jiným endokrinním žlázám, aby uvolnily asi 30 hormonů, které mají svou úlohu v přizpůsobení organismu stresovým situacím

(nadledvinky uvolňují mj. kortizol, jehož množství v krvi nebo v moči se často používá pro posouzení míry stresu) - při dlouhodobém vystavení stresoru dochází k řadě tělesných změn - zvětšení nadledvinek, zmenšení lymfatických uzlin, vznik žaludečních vředů aj.; tyto změny snižují odolnost organismu jak proti stresorům, tak proti nemocem - pozitivním důsledkem je, že přerušované vystavování stresorům s následným zotavením přináší tzv. fyziologickou odolnost - vznik stresové tolerance 12 0 Stres a nemoc - pokusy přizpůsobit se trvalé přítomnosti stresoru mohou organismus vyčerpat, ten je pak méně odolný proti nemocem - chronický stres vyvolává žaludeční vředy, vysoký tlak a srdeční poruchy - tzv. psychosomatické poruchy jsou tělesné poruchy, při jejichž vzniku se předpokládá rozhodující úloha emocí - zkoumá tzv. behaviorální medicína, interdisciplinární obor (psychologové a lékaři), snaží se zjistit, jak sociální, psychologické a biologické proměnné spolupůsobí při vzniku nemoci a jak je možné zlepšit zdravotní stav změnou chování a prostředí Jak stres ovlivňuje zdraví - podle Taylora jsou 4 způsoby: přímá cesta, interakční cesta, cesta nezdravého chování a cesta nemocného chování Přímá cesta trvalá nadměrná aktivace - může přispět ke vzniku ischemické choroby srdeční (koronární tepny zásobující srdeční sval se zúží nebo uzavřou potupným ukládáním tzv. plaků - tukových a vápenatých látek, čímž dostává srdce méně kyslíku a živin; zúžení některé z menších větví tepen má za důsledek anginu pectoris; zcela přerušený přísun kyslíku může způsobit infarkt myokardu) - hlavní příčina smrti v USA - dědičná dispozice, vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu v krvi, diabetes, kouření, obezita - ohroženi jsou lidé vykonávající vysoce stresové zaměstnání - u zaměstnaných žen také nároky rodiny (více případů než u matek v domácnosti) imunitní systém - v behaviorální medicíně existuje obor psychoimunologie - zabývá se vlivem psychologických proměnných na imunitní systém - imunokompetence - kvalita fungování imunitního systému jedince, jednoduchý index neexistuje, nicméně výzkumy prokázaly, že vystavení stresu snižuje obranyschopnost organismu - značný vliv má, do jaké míry vnímáme stresovou situaci jako ovlivnitelnou Interakční cesta - ne každý, kdo je vystaven stresovým situacím, onemocní >> nemoc vznikne pouze tehdy, když dojde k interakci stresové situace a osobnosti nebo předchozí biologické vulnerability vůči nemoci - tzv. model vulnerabilita - stres (nebo diatéza (predispozice k poruše) - stres) - vulnerabilita činí jedince náchylným k urč. poruše, ale ta se vyskytne pouze při stresu - např. vulnerabilita vůči hypertenzi nebo diabetu je částečně dědičná, ale tato genetická

predispozice může vést ke vzniku nemoci pouze tehdy, když se jedinec vyskytne v chronické stresové situaci Cesta nezdravého chování - stres může nepřímo ovlivnit naše zdraví tak, že v průběhu jeho expozice omezíme zdravé chování a rozšíříme repertoár nezdravého chování - špatný spánkový režim, stravování, větší spotřeba alkoholu a cigaret, absence pohybu .... Cesta nemocného chování - vystavení stresu vede k celé řadě symptomů - nervozita, deprese, únava, insomnie, žaludeční nevolnosti aj. - někteří lidé si tyto příznaky vyloží jako známky nemoci a vyhledají lékařskou pomoc; ta může posílit toto nemocné chování, tzn., že v budoucnu dotyčný opět vyhledá lékařskou pomoc pro příznaky stresu 12 1 - vyložení si příznaků stresu jako nemoc může být omluvou pro vyhnutí se stresoru (zůstane doma, místo aby šel do školy, do práce ...) Hodnocení a osobnostní styly jako mediátory stresových reakcí Psychoanalytická teorie - rozlišuje mezi objektivní úzkostí, která je úměrnou reakcí na škodlivou situaci, a neurotickou úzkostí, která je reakcí neúměrnou - podle Freuda pramení neurotická úzkost z nevědomých intrapsychických konfliktů mezi sexuálními a agresivními impulzy id a tlaky superega > mnoho impulzů v id představuje pro jedince hrozbu, protože jsou neslučitelné s jeho hodnotami (pociťování nenávisti k rodiči vs. přesvědčení, že dítě by mělo své rodiče milovat) Behaviorální teorie - behavioristé se zaměřili na způsoby, kterými se jedinec učí spojovat stresové reakce s určitými situacemi - původně behavioristická byla teorie naučené bezmocnosti, kdy po opakovaných prožitcích neovlivnitelných událostí dojdou lidé k přesvědčení, že nemohou nic udělat vzdávají se - některé fobie vznikají klasickým podmiňováním (kdo měl dopravní nehodu za deště, může se bát jet, kdykoli prší) - jestliže je první reakcí vyhnutí se situaci nebo útěk, není možné určit, kdy už situace není nebezpečná Osobnostní styl - modifikace teorie naučené bezmocnosti (Abramsonová a kol. 1978) je zaměřená na jeden typ osobnostního stylu, který se vztahuje k atribucím a kauzálním explanacím - >> pokud lidé připisují negativní události vlastním vnitřním příčinám (je to moje blbost), nemění se v čase (bude to trvat věčně) a ovlivňují celý život (všechno zkazím), často vykazují bezmocné, depresivní reakce na negativní události >> snížená motivace, melancholie - předpokládají, že lidé mají konzistentní, tzv. atribuční styly, a ty určují míru prožívání události jako stresové - výzkumy ukázaly, že pesimistický atribuční styl má negativní vliv na zdraví, ale přesné příčiny toho nejsou dosud známy odolnost vůči stresu - jedinci, kteří jsou nadprůměrně odolní vůči stresu, vykazují proti zbylým tyto zásadní rozdíly: - postoj vůči změnám - považují je za výzvu (ztrátu zaměstnání berou jako možnost

pracovat na něčem jiném a ne jako osobní neúspěch) - angažovanost, aktivita ve společenském životě - mají pocit, že mají větší vliv na okolní události typy vzorců chování - chování typu A - jedinci vykazující chování typu A jsou soutěživí, výkonově motivovaní, trvalý nedostatek času, nespontánní, netrpěliví, hostilní, navenek sebevědomí (jedinci s chováním typu B tyto vlastnosti nemají) - mají dvakrát více srdečních problémů než B >> znamená to, že po stravě, věku a kouření je chování typu A dalším rizikovým faktorem - někteří vědci dávají zásadní vliv spíše jen hostilitě než celému souboru chování typu A Dovednosti zvládat stres - emoce a aktivace vyvolané stresem jsou zpravidla pociťovány jako nepříjemné, takže člověk je motivován je zmírnit nebo odstranit - zvládání - coping - má dvě základní formy - zaměřené na problém a zaměřené na emoci 12 2 Zvládání zaměření na problém - strategie zaměřené na problém zahrnují vymezení problému, hledání alternativ, jejich zvažování, volbu mezi nimi a realizaci vybrané alternativy - může být nasměrováno i dovnitř např. snížením úrovně aspirace - lidé aplikující tento typ zvládání vykazují menší depresivitu v průběhu i po odeznění stresové situace Zvládání zaměřené na emoci - používá se k odstranění nepříjemných emocí a v případě neovlivnitelnosti problému - behaviorální strategie - cvičení, alkoholismus, drogy, vztek, hledání společnosti - kognitivní strategie - dočasné odsunutí problému z vědomí, přehodnocení situace - jiné dělení: - ruminační strategie - uzavření se do sebe, sebelítost, dokola přemítání o beznaději, nečinnost - rozptylující strategie - provádění příjemných aktivit, které vedou ke zvýšení pocitu ovlivnitelnosti situace - sport, kultura, hraní s dětmi - vyhýbavé strategie - podobné jako rozptylující, ale jsou to potenciálně nebezpečné aktivity - opíjení se, rychlá jízda autem, agrese vůči druhým lidem - >> ruminační a vyhýbavé strategie prohlubují depresi, zatímco rozptylující ji snižují Obranné mechanismy jako zvládání zaměřené na emoci - Freud používal termínu obranné mechanismy k označení nevědomých strategií, které lidé používají k vyrovnání se s nepříjemnými emocemi; ty nemění stresovou situaci, ale mění způsob jejího vnímání a přemýšlení o ní - obsahují prvek sebeklamu vytěsnění - repression - pocity a vzpomínky, které vyvolávají úzkost, protože jsou neslučitelné se sebepojetím jedince, jsou vytěsněny mimo vědomí - v dětství je běžné vytěsňování impulzů, protože jednání podle nich by vedlo k bolestným důsledkům (viz oidipovský komplex) - podle Freuda je málokdy úspěšné; impulzy mohou proniknout do vědomí a člověk začne pociťovat úzkost, aniž by znal její příčinu potlačení - suppression

- proces úmyslného sebeovládání, kdy člověk ovládá svoje impulzy a přání, nebo dočasně odsune nějakou bolestnou vzpomínku, když se potřebuje na něco soustředit - potlačované myšlenky si jedinec uvědomuje, vytěsněné nikoliv - jedinci s represivním stylem (tj. vytěsnění a potlačení) vykazují zvýšenou vulnerabilitu vůči nemocem - lidé, kteří se snaží potlačovat své myšlenky, se jimi ve skutečnosti zabývají více než ti, kteří se s nimi svěří druhým lidem; tzv. efekt odrazu - potlačené myšlenky se vrací zpět, jakmile ochabne bdělost - verbální vyjádření strachu pomáhá se s traumaty snadněji vyrovnat; jednak posluchači poskytují sociální podporu a také vykládání o traumatu pomůže si na něj zvyknout, takže hladina jím vyvolaných negativních emocí postupně klesá racionalizace - přidělení logických nebo sociálně žádoucích motivů tomu, co děláme, takže se zdá, že jednáme racionálně - zmírní zklamání, když se nepovede dosáhnout cíle (stejně se mi to moc nelíbilo), a poskytuje přijatelné motivy reaktivní výtvor - tendence utajit nějakou pohnutku před sebou samým tím, že je silně vyjádřen opačný motiv (matka, která má nevědomé pocity viny za to, že nechtěla své dítě, ho pak může rozmazlovat a přehnaně ochraňovat, aby se ujistila, že je dobrou matkou) 12 3 - jedinci, kteří měli dříve problémy s drogami, alkoholem apod., mohou začít fanaticky postupovat proti těmto jevům; jejich horlivost může být obranou proti možnosti dostat se zpět na šikmou plochu projekce - chrání nás před poznáním vlastních nežádoucích vlastností tím, že je v přehnané míře připisujeme jiným lidem - forma racionalizace, ale natolik rozšířená, že si zasluhuje speciální pozornost intelektualizace - pokus o získání emočního odstupu od stresové situace tím, že se s ní vyrovnáme pomocí abstraktních, intelektuálních termínů - druh obrany častý např. u lékařského personálu, který nemůže soucítit s každým pacientem - problémem se stává teprve tehdy, kdy se změní v životní styl, který dotyčného izoluje od emočních prožitků popření - pokud je vnější realita příliš nepříjemná, jedinec může popřít její existenci (např. smrtelně nemocní lidé i jejich příbuzní si odmítají připustit závažnost zdravotního stavu; méně výrazné formy - jedinec odmítá vnímat kritiku okolí, partner si nepřipustí, že ten druhý je mu nevěrný, ačkoliv tomu vše napovídá; přehlížení symptomů nějaké vážné nemoci....) - může mít i adaptivní funkci, v těžké krizi poskytne člověku čas, aby se s danou skutečností vyrovnal přesunutí - mechanismus částečného uspokojení nepřijatelné potřeby jejím zaměřením na náhradní cíl - podle Freuda se erotické impulzy přesunují do umění, hostilní do kolektivních sportů, sexuální impulzy vůči rodičům jsou přesunuty na vhodnější objekty Ovládání stresu - psychická podpora druhých lidí umožňuje lépe snášet stres; posilují sebevědomí, poskytnou

informace a rady, společnost, případně finanční nebo materiální pomoc - někdy však může rodina a přátelé přispět k ještě většímu stresu bagatelizováním problému nebo planým ujišťováním, že všechno bude v pořádku; pak je lepší neposkytovat pomoc vůbec (prosím tě, to zvládneš levou zadní..... > lepší je: dej se do toho, bojuj ...) Behaviorální techniky - techniky k ovládání fyziologických reakcí na stres jsou např. biologická zpětná vazba biofeedback, relaxační tréning a aerobní cvičení - nácvik biologické zpětné vazby - jedinec obdrží informaci (zpětnou vazbu) o urč. proměnné svého zdravotního stavu a potom se pokouší tento stav změnit - např. určitá bolest hlavy je způsobena napětím některých svalů hlavy - jedinec se učí speciální pohyby k jejich uvolnění - ačkoli se předpokládalo, že srdeční frekvence a krevní tlak jsou mimo volní kontrolu, ukázalo se, že je lze částečně ovládat - relaxační tréning - podmínkou je umění uvolnit se - aerobní cvičení - každá činnost, která zvyšuje srdeční frekvenci - pravidelné cvičení vede k významně nižší srdeční frekvenci a tlaku při stresových situacích Kognitivní techniky - kognitivně behaviorální terapie se snaží zjistit u lidí typy stresových situací, které vyvolávají jejich tělesné symptomy a změnit způsob, jakým se vyrovnávají se stresovými situacemi 12 4 Modifikace chování typu A - lze účinně redukovat kombinacemi behaviorálních a kognitivních technik - nácvik situací - např. čekání ve frontě, což osoby s chováním typu A velmi znervózňuje, mohou využít k přemýšlení o věcech, na které normálně mají čas, nebo mohou pozorovat lidi v okolí, případně s někým neznámým navázat rozhovor; dále se učí neskákat druhým do řeči, přehodnotit základní přesvědčení (např. že úspěch závisí na množství vykonané práce) KD - Mohou psychologické intervence ovlivnit průběh rakoviny? I přes značnou obecnou skepsi ukazují urč. nálezy, že některé typy podpůrné psychologické intervence dokáží zpomalit chorobný proces. V jednom výzkumu bylo zjištěno, že ženy s metastázovanou rakovinou prsu přežily průměrně 19 měsíců bez účasti v podpůrných skupinách, resp. 40 měsíců při účasti ve skupinách. Patrně největší vliv má sociální podpora od ostatních členů skupiny, pac. si najdou nové životní programy a jsou lépe konfrontováni se smrtí. Protože vykazují nižší hladinu napětí, vede to k domněnce, že pak lépe funguje imunitní systém. 12 5 PSYCHOPATOLOGIE Abnormální chování Definice abnormality - všeobecný souhlas v tom, co je abnormalita, neexistuje odchylka od statistické normy - jedna definice abnormality je založena na statistické četnosti - abnormální chování je statisticky vzácné neboli odchyluje se od normy odchylka od sociální normy - každá společnost má určitá měřítka pro přijatelné chování - nemůže být použita jako jediné kritérium hodnocení normality; mezi společnostmi existují výrazné rozdíly a i v rámci jedné společnosti se vnímání abnormality v čase mění (např.

nudistické pláže byly před 30 lety nemyslitelné, dnes běžné) maladaptace chování - podle mnoha sociologů je nejdůležitějším kritériem to, jak chování jednotlivce ovlivňuje jeho vlastní blaho a blaho sociální skupiny - chování je abnormální, jestliže je maladaptivní - má nepříznivý vliv na jedince nebo společnost potíže - hledisko subjektivních pocitů strádání - většina lidí s duševní poruchou je nešťastných; jsou úzkostní, smutní, excitovaní, trpí nespavostí, nechutenstvím nebo bolestmi Vymezení normality - existuje shoda, že následující vlastnosti jsou indikátory duševního zdraví; představují rysy, které má zdravý jedinec ve větší míře než ten, který je diagnostikován jako abnormální: - přiměřené vnímání reality - realistické odhadnutí vlastních schopností a reakcí, interpretace okolního dění - sebepoznání - uvědomění si vlastních pocitů a motivů (pouze do jisté míry, úplně to nejde) - schopnost ovládat svoje chování - normální jedinec je přesvědčen o své schopnosti sebeovládání; může porušit sociální normy, ale děje se tak dobrovolně, ne jako výsledek neovládnutých impulzů - sebeúcta a akceptace - přiměřené sebevědomí, cítí se být dobře přijímán okolím, spontaneita, vlastní názory - schopnost vytvářet citové vztahy - vnímavost vůči požadavkům druhých, nemají přehnané požadavky na partnery - činorodost - schopnost uplatnit své dovednosti v činorodé aktivitě, dobře plní běžné povinnosti Klasifikace abnormálního chování - má různé trvání v čase, může být následkem nemoci nebo poškozením NS; může být způsobeno nepříznivým sociálním prostředím - u každého člověka je jedinečné, nicméně určité podobnosti umožňují klasifikaci abnormálního chování do různých kategorií - výhodou klasifikace je, že umožňuje rychlou komunikaci mezi odborníky a seskupením osob lze hledat další podobnosti - nevýhodou je, že jsou často přehlíženy jedinečné rysy toho kterého případu a očekávání, že člověka lze přizpůsobit urč. klasifikaci - v USA se používá Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. revize - DSMIVR (v ČR se používá mezinárodní klasifikace nemocí IDC 10. revize, resp. MKN 10) 12 6 - pod každým záhlavím existuje řada subkategorií a popis symptomů, které musí jedinec splňovat, aby bylo možné příslušnou diagnózu použít - neurózy (skupina poruch provázená úzkostí, pocitem neštěstí a maladaptivním chováním) a psychózy (narušené myšlení a chování většího rozsahu, ztráta kontaktu s realitou, hospitalizace) se samostatně jako hlavní kategorie již neobjevují - kategorie duševních poruch podle DSM-IV-R: 1. poruchy vyskytující se poprvé v dětství nebo adolescenci (mentální retardace, úzkosti, příjem potravy, poruchy řeči ....) 2. organické duševní poruchy (narušení fce mozku organickým faktorem - Alzheimerova choroba, syfilis, otrava toxickými látkami)

3. poruchy vyvolané psychoaktivními látkami (abúzus těchto látek) 4. schizofrenie (skupina poruch; ztráta kontaktu s realitou, poruchy myšlení a vnímání, bizarní chování; halucinace, bludy) 5. paranoidní poruchy (nadměrná podezřívavost, nepřátelství, pocit pronásledování) 6. poruchy nálady 7. úzkostné poruchy (fobie, obsedantně kompulzivní poruchy, posttraumatická stresová porucha) 8. somatoformní poruchy (tělesné symptomy bez organického podkladu; konverzní poruchy (člověku pečujícímu o invalidní osobu ochrne náhle paže) a hypochondrie) 9. disociační poruchy (změny ve funkci vědomí a paměti; amnézie, vícečetná osobnost) 10. sexuální poruchy (sexuální identita, výkon a cíl) 11. poruchy spánku (chronická nespavost, nadměrná spavost, spánková apnoe, somnambulismus a narkolepsie) 12. předstírané poruchy (záměrné vyvolávání nebo předstírání symptomů; Münchhausenův syndrom) 13. poruchy ovládání impulzů (kleptomanie - kompulzivní kradení, gamblerství a pyromanie) 14. poruchy osobnosti (trvalé maladaptivní chování; asociální porucha a narcistická porucha) 15. stavy nepokládané za duševní poruchy (manželské problémy, ve vztazích uvnitř rodiny, studijní nebo pracovní problémy) - duševní poruchy se vyskytují častěji u lidí pod 45 let a častěji u žen než u mužů - u mužů se více objevuje zneužívání psychoaktivních látek a asociální porucha; u žen jsou častější poruchy nálady a úzkosti duševní poruchy z jednotlivých hledisek - biologické hledisko - poruchy chování jsou způsobeny tělesnými poruchami; hledají genetické odchylky, abnormality v mozku apod. - psychoanalytické hledisko - nevědomé konflikty, obranné mechanismy - behaviorální hledisko - maladaptivní chování je naučený nevhodný způsob zvládání stresu - kognitivní hledisko - vědomé duševní procesy, sebepojetí, self-schéma; poruchy vznikají chybou v poznávacím procesu Úzkostné poruchy - úzkost a napětí jsou běžné reakce na stresor; za abnormální se povařují pouze v situacích, které většina lidí zvládne bez problémů - úzkostné poruchy zahrnují skupinu poruch, kde je 1. úzkost hlavním symptomem (generalizovaná úzkostná porucha a panické stavy) nebo 2. kterou jedinec prožívá, když se pokouší zvládnou maladaptivní stavy (fobie, obsedantně kompulzivní porucha) Generalizovaná úzkostná porucha a panická porucha - jedinec je ve stavu neustálého napětí, stále pod tlakem neurčité úzkosti nebo obavy a přehnaně reaguje slabý stresor - tělesné potíže - bolest hlavy, závratě, zrychlený tep, nespavost, neschopnost se uvolnit; obtížně se rozhoduje, rozhodnutí je zdrojem dalším obav z potenciálních následků - mohou se přidružit záchvaty paniky - epizody náhlé ohromující obavy nebo hrůzy - je aktivován sympatikus > stejné projevy jako při silném úleku - jedinec nemusí přesně vědět, proč je vyděšen (tzv. volně se vznášející úzkost) 12 7 Fobie - na rozdíl od neurčité obavy (viz výše) je strach u fobických poruch specifičtější - výrazný strach z podnětu nebo situace, které většina lidí nepokládá za nebezpečné - obvykle si jedinec uvědomuje, že jeho strach je iracionální, ale přesto prožívá úzkost, kterou lze zmírnit pouze vyhnutím se inkriminovaným situacím a objektům

- prosté fobie - iracionální strach ze specifického objektu, zvířete nebo situace - např. strach z hadů, výšek, uzavřených prostor, tmy .... - sociální fobie - jedinci pociťují v sociálních situacích přehnanou nejistotu, mají strach, že nezakryjí své projevy úzkosti jako např. třes rukou, chvění hlasu apod. - např. strach z vystupování nebo stravování na veřejnosti - agorafobie - nejčastější fobie; z řec. "strach z tržiště" - jedinec se obává, že se dostane do neznámého prostředí; vyhýbá se otevřeným prostranstvím, tlačenicím a cestování; v krajním případě má obavy z opuštění prostředí domova - potřebuje ohraničené prostory - značná část těchto jedinců trpěla v dětství separační úzkostí - na rozdíl od prostých a sociálních fobií, které se léčí poměrně snadno, je léčba agorafobie mnohem obtížnější Obsedantně kompulzivní poruchy - obsese jsou nežádoucí vtíravé myšlenky, které vzbuzují úzkost - kompulze jsou neodolatelná nutkání provést určitý čin nebo rituál, který úzkost zmírňuje - obsedantní myšlenky jsou často spojeny s kompulzivními činy - hlavním rysem poruchy je subjektivní pocit ztráty vůle - např. přesvědčování se, že všechny dveře jsou zamčené; neustálé mytí rukou ze strachu před nemocí; někdo se bojí používat nože, aby někoho jiného nezranil apod. - pacienti uznávají, že jejich strach je iracionální a chování nesmyslné, ale nejsou schopni ho potlačit - obsedantní myšlenky se nejčastěji týkají strachu z ublížení sobě nebo druhým, strachu z nákazy a pochybností, zda daný úkol byl dokončen pořádně - obsah obsesí se mění s časem - dříve byly časté vtíravé myšlenky na téma náboženství a sex, dnes se téměř nevyskytují; dříve strach ze syfilitidy, dnes z AIDS - nejčastějšími formami kompulze jsou umývání a kontrolování - společným jmenovatelem je nejistota - tito jedinci nevěří svým smyslům nebo rozumu - předmětem studií bylo zjistit, zda typ obsedantně kompulzivní osobnosti (osoby velmi čistotné, detailisté, moralisté) není náchylný ke vzniku obsedantně kompulzivní poruchy výsledkem je, že nikoli a kromě toho jedinec obsedantně kompulzivní osobnosti je na své chování pyšný, zatímco jedinec s touto poruchou své symptomy vnímá negativně a přeje se jich zbavit Výklad úzkostných poruch - neví se přesně, proč se někteří lidé stanou trvale úzkostnými; zdá se však, že na pozadí jsou pocity nedostačivosti v situacích, které vnímají jako ohrožující - teorie úzkostných poruch se zaměřují na vnitřní konflikty, naučené reakce, maladaptivní poznávání a biologické faktory psychoanalytické hledisko - zdroje úzkosti jsou ve vnitřních konfliktech a nevědomých motivech - Freud rozlišoval objektivní a neurotickou úzkost, o neurotické se domníval, že pramení z intrapsychických konfliktů mezi ID a SUPEREGEM - pozdější psychoanalytikové rozšířili příčiny neurotické úzkosti o vnímání sama sebe jako jedince bezmocného a neschopného si poradit, o strach ze separace a opuštění a o očekávání nesouhlasu 12 8

- fobie jsou pojímány jako zvládání úzkosti jejím přesunutím na urč. objekt nebo situaci, kterým se lze vyhnout; fobii by mělo vyléčit odhalení nevědomého konfliktu - obsese a kompulze také chrání jedince před poznáním skutečných zdrojů úzkosti; vtíravé myšlenky představují nepřijatelné impulzy, které byly potlačeny a objevují se v přestrojené podobě behaviorální hledisko - podle teorie učení je úzkost spouštěna spíše specifickými vnějšími událostmi - generalizovaná úzkost je výsledkem přebytku běžných povinností - fobie jsou naučené reakce, buď vlastní zkušeností nebo pozorováním (klasické podmiňování - neutrální objekt PP spojený s traumatickou událostí NP vyvolává strach z dříve neutrálních podnětů PR); tím je ovšem vznik fobií vysvětlen jen částečně - někteří psychologové vysvětlují problém, proč např. existuje fobie z hadů a hmyzu, ale ne třeba z koťat, teorií predisponovaného nebo připraveného klasického podmiňování - většina z dnes běžných fobií představovala pro naše předky skutečné nebezpečí; přirozeným výběrem mohli být upřednostněni ti, kteří se rychleji učili, že např. cizinci, hadi, tma a velká zvířata jsou nebezpečné objekty - >> může tedy existovat již dávno vyselektovaná skupina objektů, které lze snadno podmínit traumatem - strach z objektů jako jsou elektrické zásuvky a střelné zbraně (zde fobie neexistují) nebyl napodmiňován patrně proto, že jejich původ je nedávný a nemohly se tedy stát předmětem přirozeného výběru - pohled na fobie jako na formu připraveného učení pomáhá vysvětlit, proč jsou iracionální a tak odolné proti vyhasínání kognitivní hledisko - zaměřují se na způsob, jakým lidé o nebezpečí přemýšlejí - jedinci trpící generalizovanou úzkostí nerealisticky hodnotí urč. situace a trvale přeceňují stupeň a pravděpodobnost škod - kognitivní teorie obsesí předpokládá, že vtíravé myšlenky máme občas všichni; úzkostné osoby se jich ale hůře zbavují a jsou jimi více rozrušeny - léčba pacientů s obsedantními poruchami a fobiemi je zaměřena na pomoc v nalezení realističtějšího hodnocení sebe a situací kolem biologické hledisko - úzkostné poruchy se často vyskytují v rámci rodiny - 15% rodičů a sourozenců takto postižených jedinců mívá podobnou poruchu; tím není potvrzen dědičný základ, protože jsou ovlivňování stejným prostředím - genetická predispozice byla objevena u panických poruch - to, že panické poruchy mají biochemický základ, bylo doloženo řadou studií, které prokázaly, že určité látky mohou u pacientů vyvolat spontánní panický záchvat - za to je odpovědný cholecystokinin - chemická látka v mozku; léky na zabránění úzkosti ho blokují - tyto nálezy podporují stanovisko, že panická porucha je spíš tělesné než duševní onemocnění; kognitivisté ale oponují tím, že je následkem "katastrofických interpretací" tělesných pocitů - genetický výzkum ukazuje, že jedinec může dědit sklon k obecné úzkostnosti, která se pak manifestuje v různých podobách - v 60. letech byla vyvinuta skupina léků - benzodiazepiny - diazepam a chlordiazepoxid Valium - Diazepam a Librium - Defobin (USA - ČR); váží se na specifické receptory a ovlivňují

přenos elektrických impulzů mezi buňkami - snímkování PET obsedantně kompulzivních jedinců ukázalo, že se od normálních jedinců liší metabolickou aktivitou mozku 12 9 Poruchy nálady - depresivní poruchy (epizody deprese bez výskytu manických epizod) a bipolární poruchy (střídání deprese a mánie); manické epizody bez výskytu deprese jsou velmi vzácné Deprese - normální reakce na mnoho stresorů (nejčastěji selhání v práci nebo ve škole, ztráta blízkého člověka, vážná nemoc, stáří) - za abnormální se považuje pouze tehdy, když je nepřiměřená situaci a trvá déle než u většiny lidí - kromě emočních symptomů týk. se nálady má ještě symptomy kognitivní, motivační a tělesné - emoční symptomy - smutek, sklíčenost, pocit bezmoci, neštěstí, přemýšlení o suicidiu, ztráta radosti a potěšení ze života i dříve oblíbených aktivit, ztráta zájmu o ostatní lidi - kognitivní symptomy - negativní myšlenky - nízké sebevědomí, pocit nedostačivosti, obavy z budoucnosti - motivační symptomy - motivace je utlumená, jedinec je pasivní a obtížně cokoli začíná - tělesné symptomy - ztráta chuti k jídlu, poruchy spánku, pocit únavy a ztráty energie - cca 1/4 depresivních epizod trvá méně než 1 měsíc, polovina méně než 3 měsíce a zbývající čtvrtina rok a víc; 10% lidí z poslední skupiny zůstává trvale depresivních - přibližně v polovině případů se deprese opakují; čím méně byla osobnost stabilní před první epizodou, tím větší pravděpodobnost, že prodělá další - z dospělé populace prodělá silnou depresi 6% žen a 3% mužů KD - Deprese a suicidium Suicidium je nejzávažnějším důsledkem deprese; ženy se o sebevraždu pokoušejí cca 3x častěji než muži (u žen se deprese vyskytuje častěji), ale mužům se jejich pokusy daří častěji než ženám (muži volí účinnější metody). Dříve ženy používaly takové prostředky jako je podřezání zápěstí nebo předávkování léky na spaní, muži používají střelné zbraně, inhalují CO2 nebo se oběsí. V současné době v USA je první volbou u žen střelná zbraň. V případě užití střelné zbraně je úspěšnost suicidiálních pokusů 80% ve srovnání s 10% při užití léků nebo jedů. Současný trend je úbytek sebevražd u starších lidí a naopak progresivní růst u adolescentů s tím, že studenti VŠ suicidují dvakrát častěji než jiní lidé v odpovídajícím věku (důvody - žijí daleko od domova, nové problémy, konkurenční tlaky, osamocenost, navazování nových vztahů). Suicidiální vysokoškoláci mají lepší studijní výsledky než jejich spolužáci, naopak adolescenti, kteří suicidují na střední škole, mají výsledky horší. Nápadnou vlastností těchto adolescentů je sociální izolace, většina je z rozvedených rodin, mnoho z nich má rodiče alkoholiky a mají s nimi konfliktní vztahy. K suicidiu vedle deprese významně přispívá užívání drog. Někteří jedinci spáchají sebevraždu proto, že jim jejich emoční strádání připadá nesnesitelné a nevidí jiné východisko než smrt. V jiných případech daný jedinec nechce zemřít, ale

upozornit ostatní na závažnost situace, pak je to forma komunikace - volání o pomoc. Někdy se termín pokus o suicidium nahrazuje pojmem parasuicidium - takové činy, které nemají za následek smrt. Vzhledem k tomu, že nejlepším prediktorem suicidia je předchozí pokus, všechna parasuicidia by měla být brána vážně. Většina lidí také tento svůj záměr někomu sdělí, případně naznačí, takže je třeba se takovou informací zabývat. Bipolární poruchy (maniodeprese) - zhruba 5-10% poruch nálady - střídání deprese s normální náladou a mánie s normální náladou - mírná manická epizoda - jedinec je energický, nadšený a sebevědomý, neustále mluví, málo spí, dělá velké plány - silná manická epizoda - jedinec je značně rozrušený a stále aktivní, na pokusy ostatních přerušit jeho činnost reagují vztekem, impulzy vč. sexuálních vyjadřují bezprostředně, jsou zmatení, dezorientovaní, mohou se vyskytovat bludy, že mají velké bohatství, úspěch nebo sílu - stejně běžné bez rozdílu pohlaví, asi 1% dospělých - bez léčby se opakuje, častěji se vyskytuje v rámci rodiny > biologické proměnné hrají větší úlohu než proměnné psychologické 13 0 Výklad poruch nálady psychoanalytické hledisko - podle psychoanalytiků je deprese reakcí na ztrátu - aktuální deprese vyvolá všechny dřívější obavy, které dotyčný prožil v dětství, jedná se o obavy ze ztráty lásky rodičů, protože z nějakého důvodu nebyly potřeby lásky a péče jedince v dětství uspokojeny - ztráta v pozdějším životě vede k regresi do doby, kdy se dotyčný cítil závislý a bezmocný - lidé se sklonem k depresi vytěsňují své hostilní pocity, protože se kvůli nim obávají opuštění těmi, na nichž jsou závislí, a tento vztek obracejí proti sobě - sebevědomí depresivního jedince závisí na podpoře ostatních, na vnějších zdrojích; deprese se objeví, když tato podpora selže behaviorální hledisko - důležitým faktorem u deprese je nedostatek posilování; nečinnost a smutek depresivních osob jsou způsobeny nízkým počtem pozitivních posílení - dále lidé se sklonem k depresi nemají sociální dovednosti k získání pozitivního posílení od druhých nebo ke zvládání problémů - jedinec v depresi dostává pozitivní posílení v podobě pozornosti a sympatií od okolí; protože ale svým postojem většinu lidí odradí, vede to k pocitu izolace a opětnému nedostatku posilování kognitivní hledisko - kognitivisty nezajímá, co lidé dělají, ale jak vidí sebe a okolí - jednu z nejvlivnějších kognitivistických teorií vytvořil Aaron Beck - tzv. kognitivní triáda - negativní myšlenky o sobě, o přítomných prožitcích a o budoucnosti - negativní myšlenky o sobě - negativní self-schéma - přesvědčení depresivního jedince, že je bezcenný a neschopný, i v situacích, kde existuje více vysvětlení, obviní sám sebe; utváří se během dětství a adolescence prostřednictvím negativních zážitků - depresivní jedinec se dopouští systematických chyb při myšlení - kognitivních deformací: - přílišná generalizace - obecný závěr na základě jedné události - selektivní abstrakce - zaměření na nevýznamný detail v rámci situace - zveličování a bagatelizace

- personifikace - odpovědnost za nepříznivé události mimo jeho vliv (počasí...) - úsudek závislý na okamžitém nápadu - vyvození nepodloženého závěru - jiný přístup je zaměřen na atribuce neboli kauzální vysvětlení - pesimistický atribuční styl, ten je ale podle výzkumů spíš symptomem než příčinou deprese biologické hledisko - sklon ke vzniku poruch nálady je dědičný - míra konkordance - pravděpodobnost, že obě dvojčata budou mít stejnou vlastnost, a to v případě, že jedno z dvojčat danou vlastnost má - u maniodepresivity je to 72% u jednovaječných a 14% u dvouvaječných dvojčat; u deprese je to 40, resp. 11% >> bipolární poruchy mají silnější biologický základ než deprese - příčinou dědivosti je patrně biochemická abnormalita; při poruchách nálady jsou důležité serotonin a noradrenalin - tyto biogenní aminy jsou lokalizovány v těch oblastech mozku, které regulují chování - limbický systém a hypothalamus; deprese je pak důsledkem nedostatku a mánie přebytku těchto neurotransmiterů - látky používané k léčbě deprese zvyšují hladinu serotoninu a noradrenalinu v NS - inhibitory monoamonixidázy MAO - blokují enzym rozkládající tyto transmitery - tricyklická antidepresiva - blokují reabsorbci - reuptake - léky začínají účinkovat po 1 - 3 týdnech, kdy ustupují symptomy - je zřejmé, že poruchy nálady zahrnují biochemické změny v NS; neví se ale, jestli jsou příčinou nebo důsledkem psychických změn vulnerabilita a stres - osoba se může stát vulnerabilní vůči výkyvům nálady v důsledku vrozených fyziologických vlastností nebo raných zkušeností - další faktory zvyšující vulnerabilitu jsou nízká úroveň sociálních dovedností, chudoba, závislost na ostatních, péče o malé dětí, absence blízkého přítele (zejm. u žen) - nejčastěji uváděné stresové události jsou běžné životní situace, které většina lidí zvládá bez problémů 13 1 - příčiny deprese jsou zpravidla směsí genetických faktorů, faktorů daných ranou zkušeností a faktorů prostředí KD - Iluze a pocit blaha Podle kognitivní teorie deprese hodnotí jedinci sebe velmi negativně; paradoxně však tím mohou být blíž pravdě než nedepresivní populace, která může trpět iluzemi: četné studie dokazují, že většina lidí má o sobě přehnané mínění, je nadmíru optimistických a přičítá si větší stupeň kontroly nad událostmi kolem. Většina lidí si snadněji vybavuje pozitivní informace než negativní, častěji vzpomíná na úspěchy než na selhání, zpětně hodnotí svůj výkon lépe, než jaký ve skutečnosti byl, a pozitivní výsledky přičítá vlastním schopnostem a negativním náhodným faktorům. Máme také tendenci vnímat sebe pozitivněji než druhé, ale protože logicky je nemožné, aby většina lidí byla lepší než je průměr, je pozitivní pohled na sebe nerealistický a iluzorní. Tyto iluze nás ale motivují vytrvat při setkání s překážkou a také umožňují vyhnout se depresi. Schizofrenie

- označení pro skupinu poruch vyznačující se těžkou dezintegrací osobnosti, zkreslením reality a neschopností zvládat nároky běžného života - transkulturní, 1% populace, stejně ženy i muži, objevuje se nejčastěji mezi 15 a 35 rokem, obvykle nutná hospitalizace po měsíce i roky - rozvíjí se buď nenápadně nebo propukne náhle - hlavním rysem schizofrenního prožitku je neschopnost rozlišovat mezi vnitřním a vnějším, reálným a imaginárním, ovladatelným a vnuceným Charakteristiky schizofrenie poruchy myšlení a pozornosti - narušena může být forma i obsah myšlení - porucha formy myšlení - tzv. slovní salát; slova, která sama o sobě dávají smysl, jsou nesmyslná ve vzájemném vztahu; tyto myšlenky odrážejí uvolnění asociací, přesouvají se od jednoho tématu ke druhému zdánlivě bez souvislosti; jsou ovlivněny spíše zvukem slov než jejich významem (schizofrenici mají tendenci slova rýmovat) - důvodem takto zmateného myšlení je patrně porucha pozornosti, kdy pacient nedokáže odfiltrovat nedůležité podněty a vnímá jich mnoho současně - hlavním prožitkem schizofreniků je neschopnost řídit svou pozornost a zaměřit své myšlenky - porucha obsahu myšlení - hlavně bludy, nejčastěji se týkají přesvědčení, že někdo jiný ovládá myšlenky pacienta - bludy ovlivňování - pacienti si myslí, že jejich myšlenky jsou vysílány rozhlasem, že jim někdo vkládá do hlavy jiné myšlenky - perzekuční bludy - že je někdo ohrožuje nebo se k tomu chystá - velikášské bludy - že má moc a důležitost - osoba s perzekučními bludy se nazývá paranoidní - podezírá lidi z okolí, že ji chtějí otrávit, že ji pozorují, pronásledují, pomlouvají - většina pacientů nemá náhled choroby, svoje chování nepovažují za zvláštní a neví, proč jsou hospitalizováni poruchy vnímání - v průběhu akutní epizody schizofrenie uvádějí pacienti, že se jim zdá svět jiný (větší ruce, nepoznají se v zrcadle) - halucinace - nejzávažnější poruchy; smyslové prožitky bez vnější stimulace, častěji sluchové než zrakové; mohou se vyskytovat nezávisle na bludech nebo jako jejich část poruchy emocí - schizofrenik není schopen normálních emočních projevů, vyjadřují emoce nepřiměřeně co do kvality i intenzity - emoce jsou ovlivněny kognitivními procesy, takže narušené myšlení mění emoční reakce 13 2 motorické symptomy a uzavřenost do sebe - častá bizarní motorická aktivita nebo setrvávají dlouhé hodiny v určité póze - tzv. katakonní nehybnost snížená schopnost zvládat nároky běžného života - problémy se zaměstnáním, přáteli, osobní hygienou .... Výklad schizofrenie - příčiny nejsou doposud známy; výzkumy ukazují patologickou strukturu i aktivitu mozku, ale důležité jsou i faktory okolí biologické hledisko

- schizofrenie se často vyskytuje v rámci rodin - míra konkordance (pravděpodobnost, že se u dvou jedinců najde totožný znak nebo vlastnost) u jednovaječných dvojčat je 46%, což znamená, že více než polovina jedinců schizofrenií neonemocní, přestože má stejné geny jako postižený jedinec - to ukazuje na důležitost proměnných prostředí - pár dvojčat je konkordantní pro schizofrenii, jestliže obě mají stejnou poruchu; nekonkordantní je v případě, že jí trpí jen jedno z nich - potomek nekonkordantních dvojčat má stejnou pravděpodobnost vzniku onemocnění jako pár konkordantních dvojčat - normální dvojče je tedy nositelem schizofrenních genů - v současné době vědci hledají sekvenci DNA, která je za onemocnění odpovědná - schizofrenie je skupina poruch s podobnými symptomy, ale odlišnými biologickými příčinami, takže je možné i to, že různé její varianty jsou způsobeny různými geny, případně že se jedná o polygenní poruchu - schizofrenie není genetická porucha, která má jasný dědičný vzorec jako např. fenyketonurie nebo Huntingtonova choroba; vypadá to podobně jako s cukrovkou nebo ischemickou chorobou srdeční: jedinec je geneticky náchylný ke vzniku poruchy a faktory prostředí determinují, jestli a jak moc se porucha rozvine - dopaminová hypotéza - předpokládá, že schizofrenie je způsobena nadbytkem dopaminu na určitých synapsích (dopamin se v limbickém systému podílí na řízení emocí) - podporována zjištěním, že neuroleptika, léky účinné pro odstranění symptomů, snižují hladinu dopaminu v mozku >>schizofrenii neléčí, ale zmírňují bludy a halucinace, zlepšují soustředění a zmírňují ostatní symptomy - další důkaz pochází z pozorování účinků amfetaminů, které zvyšují hladinu dopaminu; narkomani mohou při vysokých dávkách vykazovat velmi podobné chování, jako schizofrenici, a tyto jejich symptomy lze odstranit stejnými neuroleptiky, které se používají při léčbě sch. - někteří pacienti mají výrazně větší mozkové komory než normální jedinci a tím pádem méně mozkové tkáně - podle urč. předpokladů existují dvě formy schozifrenie: - schizofrenie typu I - pozitivní symptomy, tzn. halucinace, bludy, bizarní chování, neuroleptika účinná - schizofrenie typu II - negativní symptomy, tzn. chudost řeči, netečnost, izolace, na léčbu neuroleptiky reagují málo nebo vůbec, snímky mozku ukazují na strukturální abnormality - předpokládá se, že typ I je způsobem poruchami neurotransmise a typ II abnormalitami struktury mozku a možnou příčinou je virová infekce v průběhu vývoje plodu sociální a psychologické hledisko - schizofrenie se častěji vyskytuje v nižších společenských vrstvách; nejvyšší výskyt v centrálních městských oblastech mezi obyvateli s nízkým socioekonomickým statusem - možné příčiny, proč výskyt onemocnění souvisí s typem společ. vrstvy: - sociální výběr - pokles soc. mobility - schizofrenici pro svou sníženou schopnost zvládat nároky běžného života mají nižší vzdělání a problémy se zaměstnáním, tím se stávají příslušníky nižších vrstev 13 3 - sociální příčiny - bída a stres - život v chudobě, v oblastech s vysokou kriminalitou, špatné zdravotní zázemí apod. vyvolávají stres, který vede ke schizofrenním poruchám zvlášť u geneticky predisponovaných jedinců - obě vysvětlení se zdají být pravdivá, významnější jsou soc. příčiny - úloha narušených rodinných vztahů není dosud přesně vyjasněná, ale je zřejmé, že ovlivňují

závažnost a prognózu nemoci - největší význam pro možný vznik onemocnění má hostilní a kritizující způsob jednání s dotyčným člověkem a matoucí komunikace - obecně platí, že čím horší byly podmínky, ve kterých jedinec v dětství fungoval, tím závaznější je schizofrenní porucha vulnerabilita a stres - v dřívějších teoriích schizofrenie byly zdůrazňovány faktory prostředí; současný názor je, že vrozená mozková abnormalita způsobuje větší vulnerabilitu vůči stresu - v 60. a 70. letech začalo asi 50 longitudinálních studií s dětmi, u nichž je vysoké riziko vzniku schizofrenie; nyní se pokusné osoby nacházejí v období mladší dospělosti - první výsledky ukazují srovnání skupin s vysokým a nízkým rizikem výskytu schizofrenie - dítě s velkým rizikem se v mnoha ohledech podobá dospělému člověku s touto poruchou; tyto děti mají malé sociální dovednosti, horší pozornost a abstraktní myšlení - dále předběžná data ukazují, že jedinci, u nichž vzniklo onemocnění, měli častěji porodní komplikace (možné poškození NS), byly častěji v raném věku odděleni od matky, jejich otec častěji trpěl poruchou (alkoholismus, schizofrenie ...), častěji se chovali ve škole nevhodně - nedávno byl identifikován typický vzorec kojeneckého vývoje, který by mohl fungovat jako screaningový test k vyhledávání dětí s vysokým rizikem výskytu schizofrenie Poruchy osobnosti - trvalé vzorce maladaptivního chování - rysy osobnosti jsou trvalé vzorce vnímání, myšlení a utváření vztahů; o poruchu se jedná tehdy, jsou-li rysy natolik rigidní a maladaptivní, že způsobují významné funkční poškození - většinou se jedná o nezralé a nevhodné způsoby zvládání stresu a řešení problémů - vyskytují se obvykle v rané adolescenci a mohou přetrvat do dospělosti - jedinci zpravidla necítí úzkost ani nervozitu (na rozdíl od poruch nálady) a nejsou tak motivováni ke změně svého chování, neztrácejí kontakt s realitou - rozlišuje se cca 10 poruch osobnosti, např.: - narcistická porucha osobnosti - pocit obrovské vlastní důležitosti, zaujetí fantaziemi o úspěchu, vyhledávání obdivu a pozornosti, necitlivost k potřebám druhých a jejich vykořisťování - závislá porucha osobnosti - pasivní životní orientace, neschopnost se rozhodovat a přijímat odpovědnost, sebepodceňování, potřeba trvalé podpory od okolí - asociální osobnost - nejvíce studovaná, spolehlivě diagnostikovaná Asociální porucha osobnosti - nejcharakterističtější je, že tito jedinci "nemají svědomí" - málo se zajímají o druhé, jejich chování je řízeno výhradně jejich vlastními potřebami, mají malý smysl pro odpovědnost a morálku - impulzivní chování, neschopnost odložit uspokojení, nízká tolerance frustrace - nemají pocity viny ani výčitky svědomí, snadno lžou, tresty jsou neúčinné - často jsou to přitažliví, okouzlující lidé, kteří umějí manipulovat s druhými, vypadají jako kompetentní a upřímní lidé - hrozí-li jim potrestání, přesvědčivě projevují lítost - nejvýznamnější charakteristiky: - nedostatek empatie a zájmu o druhé - absence pocitů viny nebo studu 13 4 Výklad asociální poruchy osobnosti - proti očekávání není pravděpodobně příčina asociální poruchy v rodině; mnoho těchto

jedinců pochází z dobrých rodin biologické faktory - byl proveden experiment, kdy jedinci s diagnostikovanou asociální poruchou a jedinci s poruchou přizpůsobení v adolescenci očekávali v přesně určený čas elektrický výboj (který se nedostavil), přičemž byla měřena jejich KGR; během čekání vykazovala druhá skupina mnohem větší napětí než asociálové; v okamžiku, kdy měla přijít avizovaná rána, většina osob s poruchou přizpůsobení vykázala náhlý pokles kožního odporu - známku strachu, zatímco ze skupiny asociálů tuto reakci neměl nikdo - >> mají malý strach z budoucích nepříjemností nebo trestů - jiné nálezy vedou k domněnce, že asociální osobnosti se rodí s ANS s nízkou reaktivitou, což by vysvětlovalo, proč nemají normální reakce na hrozbu nebezpečí, které většinu lidí odstrašují od protispolečenských činů - mají nízkou hladinu aktivace, protože jsou schopní ignorovat nepříjemné podněty; testy ukazují, že tito jedinci mají nedostatečně rozvinutou schopnost plánovat, měnit strategie a tlumit impulzy >>> hledají vzrušení, protože jejich aktivace je nízká a protože skoro nemají strach (ANS), bez zábran jednají bez ohledu na společenská pravidla vliv rodičů - psychoanalytická teorie zde působí přesvědčivě, ale byla vyvrácena - podle teorie učení je asociální chování ovlivněno tím, jaký model pro dítě představují rodiče a jaké chování posilují; dítě se může naučit, že trestu se lze vyhnout, když se začnou chovat roztomile a projevují lítost, případně slibují, že nikdy více - základní vlastností asociála je nedostatek frustrační tolerance a přesvědčení, že když je člověk okouzlující a vypadá zkroušeně, tak mu bude jeho provinění odpuštěno - rodinné interakce nepochybně mohou podporovat rozvoj asociální poruchy - faktory z prostředí predikující vznik poruchy: - nejpravděpodobnějším kandidátem na vznik této poruchy je chlapec, který byl šetřen pro krádež nebo agresi, chodil za školu a necítil vinu za své chování; v rodině ho nevedli k disciplíně, otec se choval asociálně - > tento nález podporuje teorii učení 13 5 METODY TERAPIE Historický vývoj - ve starověku se věřilo, že osoba s duševní poruchou je posedlá zlými duchy; kněz vyháněl démony pomocí inkantace, magie a léčivých bylin; pokud to nepomohlo, usilovalo se o to, aby se tělo pro zlého ducha stalo nepříjemným obydlím - léčebné metody - pálení, mrskání, ukamenování apod. - Hippokrates (460 - 377 BC) zaznamenal první pokrok, když tvrdil, že tyto poruchy vznikají v důsledku nerovnováhy tělních tekutin; prosazoval humánnější způsob léčby - ve středověku se lidé vrátili k primitivním pověrám typu, že duševně nemocný člověk je spolčený se satanem, kruté léčebné metody zaměřené na vyhánění ďábla z těla; vrchol v 15. 17. st. v procesech s čarodějnicemi, kdy zemřely tisíce lidí, z nichž mnoho mělo duševní poruchu Útulky - zařízení pro duševně nemocné v pozdním středověku; nelidské podmínky a zacházení - 1792 byl pověřen správou pařížského útulku Philippe Pinel, který provedl řadu změn osvobodil nemocné ze řetězů a zajistil lepší ubytování; experiment se podařil

- významný pokrok na poč. 20. st. - 1905 bylo zjištěno, že progresivní paralýza (postupný úpadek duševním a těl. funkcí, bez léčby smrt) má původ v syfilitidě, projeví se několik let po nákaze; kdysi desetina všech duš. nemocí, dnes jen zlomek, protože na syfilis bezvadně působí penicilin; tento nález povzbudil zastánce biologického přístupu - ve stejné době žil Freud a Pavlov aj.; Clifford Beers založil hnutí za mentální hygienu, v r. 1950 se sloučilo do instituce National Committee Association For Mental Health Moderní léčebná zařízení - v 50. letech byla objevena psychofarmaka, o několik let později se stala běžné dostupná, takže mnoho hospitalizovaných pacientů mohlo být propuštěno z léčebných zařízení domů - deinstitucionalizace, částečná hospitalizace - ambulantní a poradenské služby, léčebná zařízení, nouzová obytná zařízení pro malé skupiny Who is who (USA) - psychiatr - akademický titul M.D., tříletá stáž se supervizí při diagnostice, farmakoterapii a psychoterapii; lékař, čili předepisuje léky a rozhoduje o hospitalizaci - psychoanalytik - výcvik v psychoanalytickém institutu; analyzand musí podstoupit vlastní analýzu a pracovat pod supervizí; většinou jsou to psychiatři, protože donedávna požadovaly analytické instituty titul M.D. - terapeut - klinický, poradenský nebo pedagogický psycholog; akademická hodnost Ph.D. nebo Psy.D. - psychiatrický sociální pracovník - dvouleté studium, titul M.S.W.; výcvik ve vedení rozhovoru, v psychoterapii, provádí u pacientů doma nebo v komunitních zařízeních - psychiatrická sestra - v léčebnách, výcvik v porozumění duševně nemocným lidem Techniky psychoterapie - psychoterapie je léčba duševních poruch psychologickými prostředky - techniky vedoucí ke změnám chování, myšlení, emocí, osvojení způsobů ke zvládání stresu a jednání s druhými lidmi - psychoanalytici sázejí na pochopení vlastních nevědomých motivů a konfliktů - behavioristé a kognitivisté se domnívají, že lidí nemusejí znát původ problémů - společným rysem všech technik je vztah mezi klientem a terapeutem; klient má volně hovořit o všech svých problémech a terapeut mu poskytuje porozumění, pochopení a pomáhá najít účinnější způsoby zvládání problémů 13 6 Psychoanalýza - založena na předpokladu existence protichůdných sil (id, ego, superego), které nevyhnutelně vyvolávají vnitřní konflikty - podle Freuda jsou psychické poruchy důsledkem konfliktů v raném dětství, přičemž dotyčný si jich není vědom - základním předpokladem psychoanalýzy je, že současné problémy nemohou být vyřešeny bez porozumění jejich nevědomému základu (zpravidla vztahy v rámci rodiny) - cílem je přivést tyto vytěsněné emoce a motivy do vědomí a zvládnout je realističtějším způsobem - dlouhá, intenzivní a nákladná terapie; setkání cca 4x týdně po 50 minutách po dobu min.

jednoho roku, často ale několika let - vhodné pro lidi motivované k řešení svých problémů, kteří jsou schopni snadné verbalizace svých pocitů a kteří mohou terapii financovat volné asociace - hlavní technika k odhalení nevědomých konfliktů - klient je vyzván, aby nechal své myšlenky volně plynout a říkal cokoli mu přijde na mysl bez cenzurování (což není snadné, zejména zpočátku, časem se s pomocí analytika vynořují asociace snadněji) - pokud klient náhle ztichne nebo změní téma, případně si na něco nemůže vzpomenout, je to situace tzv. odporu a je to výsledek nevědomé kontroly nad citlivými oblastmi, které by měly být prozkoumány analýza snů - podle Freuda jsou sny "královskou cestou do nevědomí" - reprezentují nevědomé pocity v maskované podobě - manifestní obsah snu - to, co se zdá, co klient vypráví - latentní obsah snu - skrytý, nevědomý význam, jeho odhalení je cílem analýzy přenos - důležité jsou postoje pacienta vůči terapeutovi; dřív nebo později začne klient na terapeuta silně emočně reagovat - přenos je tendence pacienta přenést své pocity na terapeuta, stejným způsobem se jedinec chová i k jiným lidem; terapeut na tento způsob jeho chování upozorňuje a tím mu pomáhá, aby si uvědomil, jak vlastně s jinými lidmi jedná - např. klient naléhá na terapeuta, aby mu poradil, zda to co učinil, bylo správné; terapeut tak může usoudit, že pro klienta je důležitý souhlas druhých lidí interpretace - hypotetické vysvětlení vnitřní motivace klienta; pacient tak má získat vhled do podstaty svých nevědomých konfliktů - je třeba zvolit vhodné načasování - když je nevědomý materiál blízko vědomí a klient je připraven na nepříjemný a bolestivý vhled propracování - proces, kdy pacient opětovně zkoumá podobu téhož konfliktu v různých situacích, postupně dospívá k jeho pochopení Psychoanalytické terapie - časem se vyvinulo několik forem psychoterapie založených na principu psychoanalýzy; jejich společným předpokladem je původ problémů v nevědomých konfliktech, ale od klasické psychoanalýzy se v mnoha směrech odlišují > proto se nazývají psychoanalytické nebo psychodynamické terapie - např. ego-analytici (H. Hartmann) přisuzovali větší význam egu a menší nevědomým sexuálním a agresivním pudům; usilovali o posílení kompetence ega, hlavně sebevědomí - zpravidla kratší a méně intenzivní než psychoanalýza 13 7 Behaviorální terapie - terapeutické metody založené na principu učení a podmiňování - behavioristé předpokládají, že maladaptivní chování spočívá v naučených způsobech zvládání stresu a zaměřují se na nalezení vhodnějších způsobů (na rozdíl od psychoanalytiků, kteří hledají vliv minulých konfliktů na současné chování se behaviorální terapeuti soustředí na chování jako takové) - podle nich dosažení vhledu neznamená změnu chování - často rozumíme tomu, proč se v

dané situaci chováme urč. způsobem, ale nejsme schopni své chování změnit - psychoanalýza se snaží o změny v osobnosti, beh. se zaměřují na změnu maladaptivního chování v konkrétních situacích a své techniky více než psychoanalytici experimentálně ověřují - nejdříve je nutné jasné vymezení problému - co přesně chce klient změnit (aby se nebál cestovat letadlem, hovořit na veřejnosti ...), pak terapeut zvolí léčebnou metodu systematická desenzibilizace a expozice - založeno na principu klasického podmiňování - systematická desenzibilizace je proces odpodmiňování nebo protipodmiňování; účinný při zvládání strachu a fobií - účelem je nahradit původní reakci reakcí neslučitelnou se strachem, zejm. relaxací (být uvolněný a prožívat strach zároveň) - tréning hluboké relaxace - dále se vytvoří seznam situací vzbuzujících strach od nejmenšího po největší; klient se má uvolnit a představit si ty situace > desenzibilizace spočívá v posilování odpovědi neslučitelné se strachem, tj. relaxací - účinnější než představy situací je desenzibilizace prováděná expozicí - setkáním se se strach vzbuzujícím podnětem - podle některých je to vyhasínání a ne protipodmiňování, které je základem úspěchu systematické desenzibilizace >> vystavení podnětu, který vzbuzuje strach a zjištění, že se nic zlého neděje, způsobuje vyhasínání podmíněné odpovědi - strachu - postup, kdy je klient dlouhou dobu v obávané situaci - expozice (bojí se nákazy a několik dní se nemyje), se nazývá zahlcení - flooding; počáteční hrůza postupně odeznívá; účinný při léčbě agorafobie a obsedantně kompulzivních poruch systematické posilování - na principu operantního podmiňování - používá se k modifikaci chování zvláště u dětí (agresivita, vzteklost, problémy ve škole..) - postup zahrnuje odměňování žádoucího chování a neodměňování nežádoucího chování - tzv. kupónové hospodářství - za žádoucí chování dostává klient kupony, které pak může vyměnit za nějakou výhodu modelování - na principu učení se pozorováním - pozorování chování modelu je účinné při zmírňování strachu a učení se novým dovednostem hraní rolí - klient s pomocí terapeuta zkouší adaptivnější způsoby chování; často se používá spolu s modelováním - sociální dovednosti, při nácviku asertivity sebeřízení - monitorování vlastního chování a používání technik - sebeposilování, sebetrestání, ovládání podnětové situace, vyvolávání neslučitelných reakcí - mimo terapeutické hodiny - jedinec si zaznamenává situace, které u něj vyvolávají maladaptivní chování, a reakce, které jsou s tím neslučitelné (alkoholik zaznamenává situace, ve kterých má chuť se napít, a pokouší se ovládat nebo vymyslet reakce, které jsou s pitím neslučitelné - dělat něco jiného, jít se projít apod.) 13 8 Kognitivně behaviorální terapie - čistě behaviorální terapie je zaměřena pouze na změnu chování, procesu myšlení se

nevěnují; přesvědčení a postoje brali jako návrat k odmítnuté introspekci, v poslední době se však začínají věnovat kognitivním faktorům (očekávání, interpretace situace) a jejich významu pro chování a jeho změny - používá se jednak ke změně chování a pak také ke změně maladaptivních přesvědčení terapeut učí klienta jiným interpretacím a uvažování o svých zkušenostech - behaviorální techniky jsou kombinovány se specifickými pokyny ke zvládání negativních myšlenek - např. při léčbě obsedantně kompulzivní poruchy lze použít postup zvaný zastavení myšlení - jakmile si klient uvědomí přítomnost obsedantní myšlenky, dá terapeutovi znamení a ten vykřikne "stop!"; klient se lekne a uvědomí si, že přerušení myšlenku odehnalo; terapeut ho pak cvičí, aby si stop vyslovil pokaždé, když se myšlenka dostaví znovu - agorafobie se léčí systematickou desenzibilizací imaginativními a později skutečnými výlety z domu spolu s nácvikem pozitivního myšlení > terapeut učí klienta nahradit vnitřní dialogy typu "jsem nervózní, nemám na to, omdlím ..." pozitivními autoinstrukcemi "jsem klidný, nejsem sám, když mě bude zle, někdo mě pomůže" - podle Bandury jsou terapeutické postupy úspěšné tehdy, když dávají klientovi pocit vlastní schopnosti - ten je nejvýraznější, když je výsledkem skutečného výkonu a prožitku osobního vítězství (nic není tak úspěšné jako úspěch) Humanistické terapie - založeny na fenomenologickém přístupu k osobnosti - více druhů, všechny kladou důraz na přirozenou tendenci každého člověka k růstu a seberealizaci - humanisté vidí za duševními poruchami blokování procesu uplatnění vlastního potenciálu vnějšími okolnostmi nebo druhými lidmi, kteří jim vnucují své představy - terapeuti se snaží, aby jedinec navázal kontakt se svým skutečným já a své volby řídil spíše vlastními potřebami, než aby se nechal ovlivňovat výhradně okolím - cílem je, aby klient realizoval svůj potenciál - stal se vším, čím může být - podobně jako psychoanalytikové se humanisté snaží, aby si klient uvědomil své skryté motivy a pocity; ale kladou větší důraz na to, co prožívá v současnosti než na to, co bylo - terapeut chování neinterpretuje (psychoanalýza), ani se nesnaží je měnit (behavioristé), aby mu nenutil svůj názor, ale usnadňuje klientovi pochopit vlastní myšlenky a pomáhat mu při hledání jeho vlastních řešení nedirektivní terapie (terapie zaměřená na klienta) - založená na předpokladu, že klient je největším odborníkem sám na sebe a že je schopen řešit své problémy sám; úkolem terapeuta je tento proces pouze facilitovat, ne se ptát, interpretovat nebo dávat návody - terapeut vysvětlí podstatu rozhovoru; odpovědnost za vyřešení problému nese klient, může kdykoli odejít a kdykoli se vrátit; vztah je osobní a důvěrný - dále je to klient, kdo hovoří více - obecně platí, že klienti sami sebe zpočátku hodnotí negativně, ale v průběhu hledání řešení se začínají vnímat pozitivněji - podle Rogerse jsou nejdůležitějšími vlastnostmi terapeuta empatie (schopnost chápat pocity klienta), vřelost (hluboké přijetí jedince takového, jaký je) a autentičnost (otevřenost, upřímnost, terapeut se neschovává za masku profesionála) - tato terapie má jistá omezení - je prospěšná lidem schopným verbalizovat své pocity a motivovaným se sebou něco dělat; u vážněji narušených jedinců je třeba použít

direktivnějších metod Eklektický přístup (integrativní psychoterapie) - většina psychoterapeutů nevyznává jedinou metodu - zastánci eklekticismu vybírají z různých technik takové, které jsou podle nich pro klienta nejvhodnější 13 9 Jiné druhy psychoterapie Gestalt terapie - cílem je uvědomění si celé své osobnosti propracováním nevědomých konfliktů - důraz kladen na intenzivní uvědomění si vlastních pocitů a chování v daném okamžiku - terapie probíhá ve skupině, ale terapeut pracuje vždy jen s jedním klientem - z psychoanalýzy převzato řešení vnitřních konfliktů, z beh. uvědomění si chování a z hum. seberealizace Realitní terapie - cílem je objasnit si vlastní hodnoty, zhodnotit současné chování a přijmout odpovědnost - terapeut pomáhá klientovi uvědomit si důsledky možného jednání a zvolit realistické řešení; pak spolu sepíšou dohodu, kde se klient zavazuje k dodržení dohodnutého postupu Racionálně - emotivní terapie - cíl - nahradit iracionální přesvědčení realističtějšími - založeno na předpokladu, že kognitivní změna navodí emoční změny - terapeut je více direktivní a konfrontující - napadá přesvědčení jedince ve snaze nalézt realistické řešení nebo cíl Transakční analýza - cílem je rozkódovat záměr skrytý za komunikací, naučit se správně interpretovat vlastní chování i chování druhých - terapie probíhá ve skupině - analyzování transakcí RDD; odhaluje destruktivní interakce a hry Hypnoterapie - cílem je zbavit jedince symptomů a posílit ego - používají se různé hypnotické postupy zaměřením pozornosti jedince ke změně symptomů a k posílení jeho schopnosti zvládnout problém Skupinová a rodinná terapie - skupinová terapie se často používá jako doplněk terapie individuální; pro takové klienty, kteří mají potíže ve vztazích s druhými lidmi - umožňuje řešit problémy v přítomnosti jiných lidí, sledovat jejich reakce na vlastní chování a zkoušet nové způsoby jednání - optimálně 6 -12 lidí - někdy je terapeut víceméně v roli pozorovatele, někdy je aktivní (např. při skupinové desenzibilizaci) - výhody proti individuální terapii - šetří čas, pacientovi může pomoci již pouhé zjištění, že není sám, kdo má takový problém, možnost učení se pozorováním - svépomocné skupiny - nevede je profesionál, jsou to dobrovolné skupiny lidí se stejným problémem (např. Anonymní alkoholici), kteří si vyměňují informace a vzájemně se podporují manželská a rodinná psychoterapie - zvláštní forma skupinové terapie zaměřená na interpersonální vztahy - podle studií je např. společná terapie manželů při řešení partnerských problémů účinnější,

než individuální terapie pouze jednoho z nich - většina přístupů je zaměřena na zvládnutí sdělování svých pocitů, získání porozumění a citlivosti k potřebám toho druhého - občas se tvoří behaviorální kontrakty s vymezením žádoucího chování a souvisejících odměn a trestů - rodinná terapie je zaměřena zejména na správné fungování rodinného systému - pro takové klienty, u kterých se při individuální terapii přišlo na to, že řešením jejich problému je upravit vztahy v rámci celé rodiny - účastní se někdy dva terapeuti, potom obvykle muž a žena 14 0 Účinnost psychoterapie Hodnocení psychoterapie - složité; stav velkého procenta (30-60) lidí s psychickými problémy se zlepší bez závislosti na odborné pomoci - tzv. spontánní remise (spontánní není přesné, protože se tak často stane s pomocí někoho blízkého; pro tyto účely spontánní znamená bez psychoterapeuta) - za účinnou je psychoterapie považována tehdy, kdy zlepšení stavu klienta po léčbě je lepší než zlepšení stavu "kontrolního" člověka bez léčby - druhým problémem je měření výsledku - na základě čeho posoudit účinnost léčby - na hodnocení samotného klienta nelze spoléhat - efekt dobrý den - nashledanou (na počátku terapie (dobrý den) tendují lidé ke zveličování svých problémů, aby terapeuta přesvědčili o potřebě pomoci; na konci terapie (nashledanou) mají tendenci zveličovat, že se cítí dobře, aby tím vyjádřili terapeutovi vděčnost nebo přesvědčili sami sebe, že neutratili peníze zbytečně) - hodnocení terapeuta také není objektivní, protože má zájem na tom tvrdit, že klientův stav se zlepšil - pro hodnocení je proto žádoucí použít výpovědi klienta, terapeuta a třetí stranu, např. rodinné příslušníky nebo jiné klinické psychology - jiné míry výsledku lze získat vyplněním dotazníků nebo pozorováním změn chování - jedna rozsáhlá studie pomocí metaanalýzy a doložená dalšími ukázala, že průměrný léčený pacient vykazoval větší zlepšení svého stavu než 80% neléčených pacientů z kontrolní skupiny čekatelů Srovnání účinnosti jednotlivých druhů psychoterapie - většina studií zkoumajících takové rozdíly ukázala, že mezi účinností jednotlivých postupů jsou jen velmi malé rozdíly (tento závěr se nazývá "verdikt ptáka Dodo", který řekl: "všichni vyhráli, všichni musí dostat cenu") - pravděpodobné důvody jsou ty, že ne vždy je zvolená terapie tou nejvhodnější pro daný problém (pak by byla úspěšnost mnohem vyšší), nebo že se na všech druzích terapie podílejí stejné faktory Faktory společné jednotlivým druhům psychoterapie interpersonální vztah vřelosti a důvěry - v dobrém terapeutickém vztahu se mají klient a terapeut ve vzájemné úctě a berou na sebe ohled - terapeut, který chápe problémy klienta a chce mu pomoci, získá jeho důvěru, která posílí víru klienta ve vlastní schopnosti uklidnění a podpora - je normální, že každému připadá ten jeho problém jako ojedinělý a nepřekonatelný;

uklidněním je ujištění terapeuta o tom, že tomu tak není (tím, že o daném problému hovoří jako o běžné věci) - už samotná snaha pomoct dává podporu a naději desenzibilizace - rozhovořit se o problémech a pocitech v akceptující atmosféře terapeutického sezení má význam v tom, že se přestanou jevit tak hrozné; už samotné převedení pocitů do slov umožní vnímat danou situaci realističtěji posilování adaptivních reakcí - každý terapeut funguje jako posilující faktor - vyjadřuje souhlas s adaptivními reakcemi a ignoruje nebo nesouhlasí s maladaptivními - může být i nezáměrné porozumění neboli vhled - všechny druhy terapií poskytují klientovi vysvětlení jeho potíží - jak vznikly, proč jsou a jak je změnit - přesná podstata porozumění není určující, důležitá je skutečnost, že se klientovi dostane vysvětlení a rady, co s tím > přesvědčení, že změna je možná, velmi usnadňuje léčbu 14 1 KD - Placebo efekt Placebo se používá při výzkumu účinnosti léků, je to farmakologicky neúčinná látka vyrobená tak, že vypadá jako účinná. Kontroluje se očekávání pacienta, že mu lék pomůže; přesvědčení lékaře, že je lék úspěšný, a pozitivní vliv mimořádné pozornosti, kterou věnuje lékařský personál pokusným osobám. Používá se dvojitě slepého postupu - jedna skupina pacientů dostává normální lék a druhá placebo s tím, že ani pacient, ani lékař nevědí, co je co. Jestliže procento zlepšení je u použití léku větší, je látka pokládána za účinnou, v opačném případě (nebo když je stav obou skupin stejný) jde o placebo efekt a látka za účinnou pokládána není. Placebo efekt má psychologickou povahu a tyto reakce mohou být dost silné; často tomu tak je při léčbě psychických poruch. Mechanismus tohoto efektu není dosud znám. Jedno možné vysvětlení je, že pacient má tendenci pohlížet na lékaře jako na sociálně silné osoby a nechají se jimi přesvědčit. Jinou možnou příčinou je očekávání a přání pacienta, že se jeho stav zlepší; naděje má přitom silný vliv na emoce a tělesné procesy. Tento vliv může být zprostředkováván endorfiny. Biologická terapie - biologický přístup k abnormálnímu chování předpokládá, že duševní poruchy jsou způsobeny chemickými nebo fyziologickými dysfunkcemi mozku - (etiologie - nauka o původu a příčinách chorob) - psychofarmaka a elektrokonvulzivní terapie Psychofarmaka - ke změně chování a nálady - díky jejich postupnému objevování výrazně ubývalo hospitalizovaných pacientů anxiolytika - skupina benzodiazepamů - snižování úzkosti

- známé jako trankvilizéry: Diazepam, Valium (diazepam), Defobin, Librium (chlordiazepoxid) a Xanax (alprazolam) - snižují napětí, navozují ospalost - tlumí CNS - k léčbě úzkostných poruch, abstinenčních příznaků při alkoholové závislosti a psychosomatických poruch; případně ke zvládnutí těžkých životních období - nevýhody: - jedinec nemá potřebu zkoumat své chování a hledat jiné způsoby zvládání napětí - dlouhodobé užívání vede k fyzické závislosti a toxikomanii (ale jsou méně návykové než barbituráty) - snižují koncentraci (neřídit) a kombinace s alkoholem může být smrtelná neuroleptika - skupina fenothiazinů - odstraňují symptomy schizofrenie - Plegomazin (chlorpromazin), Moditen (flufenazin) - nepřesně se někdy označují jako "velké trankvilizéry" - vyvolávají ospalost a apatii, ale ne hluboký spánek; u normálních lidí vyvolávají nepříjemné pocity, proto jsou jen málo zneužívány - blokují dopaminové receptory - mají podobný tvar jako molekuly dopaminu - dopaminové receptory se nacházejí v retikulárním systému (filtr pro zprávy ze smyslů), v limbickém systému a hypothalamu (emoce) - zmírňování halucinací a zmatenosti při akutní psychotické epizodě - neléčí schizofrenii jako takovou, ale zkracují délku hospitalizace a předcházejí relapsu (znovuobjevení choroby) - nezabírají všem pacientům se schizofrenií a mají při dlouhodobém užívání nepříjemné vedlejší účinky (nízký tlak, svalové poruchy) 14 2 antidepresiva - zmírňují depresi - aktivizují zvýšením hladiny noradrenalinu a serotoninu - dvě třídy: - inhibitory monoaminoxidázy MAO - Nardil (fenelzin), Parnate (tranylcypromin) - inaktivují enzym, který rozkládá tyto transmitery na synapsích - tricyklická antidepresiva - Melipramin (imipramin), Amitriptylin (amitriptylin) - brání reabsorpci - reuptake - antidepresiva nejsou psychostimulancia jako např. amfetaminy; zlepšení nálady lze u pacienta pozorovat až po několika týdnech (proto se u těžkých depresí používají elektrošoky, které působí mnohem rychleji) - nedávno byly nalezeny léky, které selektivně zvyšují hladinu serotoninu a nemají vliv na noradrenalin - Prozac (fluoxetin) a Anafranil (clomipramin), které kromě deprese účinkují i na obsedantně kompulzivní a panickou poruchu - nejsou účinná na depresi v rámci bipolární poruchy, zde se podává lithium elektrokonvulzivní terapie EKT - elektrošoky > do mozku, vyvolají stav podobný epileptickému záchvatu - populární kolem poloviny století, kdy nebyla ještě dostupná antidepresiva - v současné době se používá při hluboké depresi, kdy pacient nereaguje na farmakoterapii - k vyvolání záchvatu se používá slabý proud, protože léčivým faktorem není elektřina, ale

vyvolaný záchvat - nejhorší vedlejší účinek je ztráta paměti v některých případech až 6 měsíců zpět - jak elektricky vyvolané záchvaty odstraňují depresi, nikdo neví Péče o duševní zdraví Komunitní zařízení a paraprofesionálové - vznikají jako reakce na potřeby různých skupin obyvatelstva - domy na půli cesty, debatní centra, centra pro mládež krizová intervence - okamžitá pomoc lidem, kteří se ocitnou v tíživé situaci a nevědí, kam se obrátit nebo nejsou schopni čekat na to, až je někdo objedná - nonstop ambulantní služby - uklidnění, kontakty na instituce k dalšímu řešení problému - telefonní linky důvěry - zde většinou slouží dobrovolníci pod vedením profesionálů paraprofesionálové - uplatní se, protože poptávka po psychologických službách převyšuje možnosti daného počtu terapeutů - projdou výcvikem; buď lidé z jiných profesí, nebo např. bývalí alkoholici, vězni, narkomani Péče o vlastní duševní zdraví - každý má možnost pozitivně ovlivňovat své duševní zdraví - univerzální návod neexistuje akceptovat svoje pocity - máme tendenci potlačovat nepříjemné emoce, které jsou ale normální reakcí na mnoho situací (strach, smutek, vztek ...) - nejlépe je tyto emoce vyjádřit; pokud to nejde, je třeba nalézt náhradní cestu - pobyt venku, sport, rozebrat problém s blízkým člověkem ... znát svá citlivá místa - ochranu před stresem pomůže zajistit znalost situací, které navozují nepříjemné pocity - např. urč. lidem se lze buď vyhnout anebo zjistit, co nám na nich vadí - úzkosti způsobené časovým presem je možné předejít plánováním a rozložením úkolů 14 3 rozvíjet svůj talent a zájmy - zájmy obohacují život a pocit, že člověk něco umí, posiluje sebevědomí zajímat se o druhé lidi - na pozadí mnoha psychických poruch jsou pocity odloučení a osamělosti; člověk je společenský tvor a potřebuje od druhých lidí podporu, zájem, povzbuzení ... - zaměření se pouze na své problémy vede k nezdravému zaujetí sebou samým - starost o druhé lidi posiluje pocit vlastní hodnoty vědět, kdy je třeba vyhledat pomoc - pokud máme pocit, že nejsme schopni nalézt řešení nebo při řešení postupujeme příliš pomalu - vyhledat pomoc je známkou emoční zralosti, nikoli slabosti 14 4 SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ - PŘESVĚDČENÍ A POSTOJE - sociální psychologie se zabývá tím, jak lidé vnímají, cítí a přemýšlejí o svém sociálním světě; jak na sebe působí a vzájemně se ovlivňují - chování v sociálních situacích je funkcí dané osoby a dané situace; zde jsou dva důležité fenomény: síla situace a její interpretace Intuitivní věda o sociálních přesvědčeních - každý člověk je neformálním vědcem, který konstruuje vlastní intuitivní teorie lidského

chování - pozorování nebo sbírání dat; zjišťování kovariace nebo korelace (co s čím souvisí); dedukce příčin a důsledků (co je čím způsobeno) - tyto intuitivní procesy fungují dobře - jinak by byly sociální interakce velmi chaotické - také se ovšem dopouštíme mnoha systematických chyb a paradoxně jim napomáhají naše vlastní teorie Sbírání dat - mělo by být systematické a nepředpojaté, jenomže nepracujeme s reprezentativním vzorkem lidí, ale většinou s lidmi z našeho okolí - informace nosíme v paměti a později při vytváření sociálních úsudků zde funguje předpojatá selekce při zapomínání, resp. vzpomínání působivost - vividness - faktor ovlivňující, čeho si všimneme a co si zapamatujeme - funguje i při sledování hromadných sdělovacích prostředků - naše vlastní postoje jsou zdrojem předpojatosti i při vyváženém zpravodajství schémata - shromažďování dat je ovlivněno našimi očekáváními a prekoncepcemi - vlastní představou o tom, jak by data měla vypadat - při vnímání podnětu srovnáváme vstupní informace s uloženými vzpomínkami - ty jsou zjednodušenou rekonstrukcí původních vjemů, ne jejich přesnou kopií - tyto paměťové struktury se nazývají schémata > mentální reprezentace různých tříd všeho možného - proces vyhledávání v paměti a využití těch schémat, která jsou konzistentní se vstupními daty, je tzv. schematické zpracování údajů (umožňuje zpracovat velké množství dat, zjednodušuje celý proces) - obecná schémata jsou stereotypy - např. stereotyp introverta, ministra financí, zloděje apod., máme i vlastní - self-schéma - existence schémat znamená na jedné straně větší výkonnost zpracování dat a na druhé straně předpojatost našeho vnímání - efekt pořadí - první informace, kterou o neznámém dostaneme, má největší vliv na náš celkový dojem > následné vnímání je již řízeno schématem aktivovaným první informací, takže je relativně nepropustné pro inkonzistentní data Objevování kovariace - věci kovariují nebo korelují, pakliže se ve vzájemném vztahu mění (vzdělání - plat, výška hmotnost) - takové korelace vnímáme neustále, ale s mnoha chybami - pokud naše schémata nebo teorie vedou k očekávání, že dvě věci kovariují, nadhodnocujeme korelaci mezi nimi a vidíme ji i tam, kde není (a naopak) - tyto chyby dělají i profesionálové stálost stereotypů - otázkou je, proč naše stereotypy přetrvávají, ačkoliv je data nepotvrzují - jedním z důvodů je, že nemáme všechny důležité informace - a ani je mít nechceme, sbíráme pouze data konzistentní s našimi teoriemi 14 5 - jinou věcí je působivost vs. nevýraznost - když homosexuální muž spáchá sexuálně motivovanou vraždu, bude v novinách, že vrahem je homosexuál; když sexuálně motivovanou vraždu spáchá heterosexuál, jeho orientace zmíněna nebude > nehomosexuál pro nás není psychologický případ, ovšem důležitost těchto "neexistujících" případů v denním životě je

obrovská sebenaplňující se stereotypy - schémata ovlivňují kromě myšlení a vnímání i naše chování a sociální interakce - tato schémata udržují stereotypy a ty nás mohou vodit do interakcí pouze s takovými lidmi, kteří podle našich teorií splní naše očekávání - předpojatý člověk jedná s druhým takovým způsobem, který vlastně vyvolává stereotypní chování, které podporuje jejich předsudek - běžný stereotyp je např. ten, že fyzicky atraktivní lidé jsou pokládáni za společenské, otevřené a vyrovnané (experiment s telefonováním a ukázáním fotky) Dedukce kauzality - podstatou vědy je objevování příčin a následků; i lidé se pokoušejí porozumět lidskému chování a zjistit, čím je způsobeno - atribuční problém - úkol zjišťování příčiny chování základní atribuční chyba - u atribucí je hlavní rozhodnout se, zda chování prozrazuje něco o sobě (postojích, vlastnostech) nebo o situaci, ve které chování dané osoby pozorujeme (např. sportovec propagující v reklamě nějaké zdravé jídlo - má ho opravdu rád, nebo to dělá pro peníze?) - jestliže usoudíme, že osoba má vlastnost, která je primárně zodpovědná za chování (má to jídlo rád), jedná se o tzv. vnitřní neboli dispoziční atribuci - usoudíme-li, že za chování je zodpovědná vnější příčina (peníze, sláva; společenské normy), jedná se o vnější neboli situační atribuci - běžně podceňujeme situační příčiny chování a snadno děláme závěry o dispozicích dané osoby, kromě toho o západní společnosti platí, že má schéma příčiny a následku v lidském chování, které dává velkou váhu osobě a malou váhu situaci >> Ross (1977) nazval příklon k dispozičním atributům a odklon od situační atributů základní atribuční chybou sebeatribuce - důležité je porozumět sám sobě, svým myšlenkách, emocím, chování ... - podle teorie sebepercepce D. Bemové (1972) k vytváření úsudků o sobě používáme stejných usuzovacích procesů jako u druhých lidí > částečně posuzujeme své chování jeho pozorováním, pozorováním jeho vnějších projevů ("snědl jsem 4 chleby, to jsem musel mít velký hlad") - viz studie s vyvolaným souhlasem (po hodině nudné práce měli lidé říct ostatním, že práce byla zábavná, jedna skupina za lhaní dostala dolar a druhá dvacet dolarů; později se jich experimentátoři ptali, jak skutečně jim připadala práce zajímavá - dramaticky více kladných odpovědí bylo v jednodolarové skupině - protože každý musí sám u sebe rozhodnout, zda provést dispoziční nebo situační atribuci > 20USD je již dostatečná pobídka, aby mohlo jít o situační faktor, ale za 1USD musí člověk na lhaní myslet, aby nezapomněl a jednoduše pak uvěří tomu, co slyšel sám od sebe říkat) základní atribuční chyba při sebepercepci - v jednodolarové skupině se dopustili jedinci atribuční chyby, protože měli dojít k vyložení si svého chování situační atribucí, ale v skutečnosti provedli atribuci dispoziční - podobně jako v usuzování na příčiny chování druhých lidí klademe větší zřetel k dispozičním než situačním atributům - např. lidé vybírající témata k hovoru jsou považováni za inteligentnější než ti, kteří si pasivně nechají určit pořad jednání (a to i v případech, kdy jsou role takto úmyslně vymezeny) > v interakcích obou pohlaví mluví více muž, častěji skáče do řeči a vybírá témata hovoru 14 6

KD - Zkreslení při zpracování informací - kognitivní nebo motivační? Kromě toho, že zkreslení při zpracování informací má kořeny v kognitivních a percepčních faktorech, je třeba vzít v úvahu možnost, že předsudky jsou vyvolány motivačně, abychom si chránili svůj sebeobraz (obranné mechanismy). Například máme tendenci úspěch připisovat svým schopnostem a neúspěch nepříznivým vnějším okolnostem. Tzv. efekt jezera Wobegon (místo, "kde jsou všechny ženy krásné, všichni muži silní a všechny děti nadprůměrné") slouží k pozvednutí sebevědomí a spočívá v tom, že většina lidí si o sobě myslí, že jsou v mnoha oblastech lepší než průměr, což je logicky nemožné. Tento efekt má motivační i kognitivní stránku - kognitivní faktor vyplývá z mnohoznačnosti otázky (máte nadprůměrné schopnosti vést druhé lidi?) - jedinec si vybere jedno kritérium takové schopnosti, ve kterém je dobrý a na základě toho se ohodnotí nadprůměrně. Postoje - postoj je ústředním pojmem sociální psychologie a vyjadřuje vztah (sympatii, antipatii) k objektům, situacím a dalším identifikovatelným stránkám prostředí vč. abstraktních idejí - vyjadřují pocity, ale jsou spojeny s kognitivními funkcemi (mám ráda pomeranče, protože obsahují vit. C a s činnostmi (mám ráda pomeranče, každý den sním dva) - mají tedy kognitivní, afektivní a behaviorální komponentu - např. negativní postoje ke skupinám obyvatelstva: - negativní stereotypy - přesvědčení o skupině a její vnímání > kognitivní komp. - předsudky - negativní pocity vůči skupině > afektivní komp. - diskriminace - negativní činy > behaviorální komp. Konzistence postojů - určité postoje, zdá se, se vyskytují společně, ačkoliv spolu zdánlivě nemají mnoho společného; mají urč. vnitřní, ovšem ne formální, logiku > tzv. kognitivní konzistence - předpokladem teorie kognitivní konzistence je to, že všichni usilujeme o to, aby naše přesvědčení, postoje a názory byly konzistentní; inkonzistence je podnětem k takové změně, která vytvoří když už ne logický, tak koherentní celek - při posuzování konzistence u druhých je třeba velká opatrnost - podle urč. zjištění většina má lidí uspořádané své postoje inkonzistentně, to vedlo k vytvoření teorie, že naše názory existují v podobě izolovaných názorových molekul - tvořeny z přesvědčení, postoje a percepce sociální podpory toho názoru; obsahuje fakt, pocit a stoupence - (Hodač to nezvládá (fakt), měl by odstoupit (pocit), tu petici podepsalo x tisíc lidí (stoupenci)) - mají důležité sociální funkce, zejména slouží k zesilování identifikace s našimi soc. skupinami - stoupenci jsou důležitějšími složkami molekul než pocit a fakt Funkce postojů instrumentální funkce - ty postoje, které zastáváme z praktických nebo utilitárních důvodů (být pro nižší daně, pro sociální výhody - inkonzistence, ale nevadí) - vyjadřují zvláštní případy obecné touhy po dosažení prospěchu - mohou být změněny tehdy, když je člověk přesvědčen, že jiná alternativa mu přinese větší prospěch kognitivní funkce - pomáhají vnášet řád do názoru na svět - jsou to v podstatě schémata, díky kterým zpracováváme informace, aniž bychom se museli

zabývat detaily 14 7 hodnotová funkce - ty postoje, které vyjadřují naše hodnoty a sebepojetí - jsou odvozeny od hlubší hodnotové orientace a těžko se mění ego-obranná funkce - chrání před úzkostí a devalvací ega sociálně adjustační funkce - postoje napomáhající pocitu, že jsme součástí nějaké sociální skupiny - mění se spolu se změnou sociálních norem Postoje a chování - postoje studujeme zejména proto, že umožňují predikovat chování - v západní kultuře je zakořeněn názor, že postoje determinují chování člověka; v mnoha případech to platí - chování je však determinováno i jinými faktory (viz experiment běloch + 2 Číňani shánějí ubytování) - míra zdrženlivosti v situaci - často jednáme jinak, než by odpovídalo našemu přesvědčení - postoje predikují chování, když - 1. jsou silné a konzistentní, na rozdíl od postojů slabých nebo ambivalentních - 2. jsou založené na přímé osobní zkušenosti, na rozdíl od postojů založených na slyšené nebo čtené informaci - 3. specificky souvisí s predikovaným chováním, ne pouze všeobecně teorie kognitivní disonance - L. Festinger - předpokládá, že člověk je vnitřně nucen udržovat kognitivní konsonanci - vzájemně inkonzistentní kognice vyvolávají nepříjemné pocity a motivují jedince, aby tuto kognitivní disonanci redukoval - postoje mohou vést k chování, ale také naopak chování může vést k postojům - chování, které je v rozporu s postojem, vytváří disonanční tlak na změnu postojů, aby byly s chováním konzistentní > k největší změně postoje dochází, když není konsonantní důvod pro příslušné chování Interpersonální přitažlivost - nejdůležitějšími postoji jsou postoje k druhým lidem Náklonnost - determinanty náklonnosti jsou tělesná přitažlivost, blízkost, obeznámenost a podobnost tělesná přitažlivost - podle výzkumů veřejného mínění nehodnotí lidé tělesnou přitažlivost příliš vysoko, ale skutečné chování vykazuje opak - důležitý je populární stereotyp tělesně přitažlivých lidí; podle výzkumů nám společnost atraktivních lidí zvyšuje sebevědomí a vlastní sociální pozici - zajímavý paradox je, že jak muži, tak ženy jsou hodnoceny méně příznivě, jestliže jsou ve společnosti tělesně přitažlivější, neznámé osoby blízkost - podle výzkumů je vzdálenost, která dělí lidi, nejjednodušším predikátorem toho, zda jsou přáteli - jednoznačně se ukazuje, že čím blíže k sobě lidé mají, tím pravděpodobněji se stanou přáteli nebo partnery - výjimka efektu blízkosti v podobě nenávisti se objevuje tehdy, když nepřátelství mezi lidmi existuje od samého počátku

- blízkost zvyšuje intenzitu počáteční reakce, ať kladné nebo záporné 14 8 obeznámenost - hlavním důvodem, proč blízkost vede k náklonnosti, je obeznámenost - ve studiích se prokázalo, že čím častěji viděli jedinci urč. fotografii, tím více se jim líbila a mysleli si, že by se jim líbila i celá osoba podobnost - přísloví, že protiklady se přitahují, nemá s realitou noc společného - manželé se vzájemně podobají v socioekonomických (věk, rasa, vyznání, výchova, společ. vrstva), psychologických (inteligence, temperament..) i tělesných ukazatelích, kromě toho mívají stejný názor na sexuální chování a role - shoda dvojic stran tělesné přitažlivosti se zpravidla vysvětluje teorií očekávání a hodnoty > v úvahu bereme nejen přitažlivost potenciálního partnera, ale také pravděpodobnost, že je s námi ochoten vytvořen pár; celkově má většina lidí přibližně stejně přitažlivého partnera, jako jsou oni sami - podobnost vede k náklonnosti také pravděpodobně proto, že lidé vysoce hodnotí své názory a zájmy a jsou rádi ve společnosti těch, kteří potvrzují jejich volbu a tím zvyšují jejich sebevědomí - vliv mají také situační podmínky - mnoho párů se seznámí na školách, při sportovních akcích apod., takže se budou podobat ve vzdělání nebo zájmech .... - zda je žádoucí, aby některé rysy byly komplementární (dominance - submisivita), se nepodařilo spolehlivě prokázat Láska náklonnost a láska - láska je víc než intenzivní náklonnost; známe lidi, které máme velmi rádi, ale nemilujeme je, a na druhou stranu lze prožít vášnivou lásku k někomu, koho nemáme nijak zvlášť rádi láska a manželství - spojení romantické lásky s manželstvím není obecně rozšířeno; v některých kulturách má manželství formu finanční nebo jiné smluvní dohody - v západní kultuře se spojení mezi láskou a manželstvím posílilo výrazně za posledních 20 let patrně v souvislosti s feministickým hnutím, protože ženy v této souvislosti přestaly považovat manželství za podmínku své finanční jistoty vášnivá láska - intenzivní emoční stav, který zahrnuje něhu, sexuální vzrušení, euforii, bolest, úzkost, úlevu, altruismus a žárlivost - fyziologická aktivace spojená s uvědoměním, že je vyvolána milovanou osobou KD - Jak probudit vášeň Emoci, kterou prožíváme, často posuzujeme v procesu kognitivního hodnocení. Fyziologická aktivace ANS nám sice poskytuje informaci, že prožíváme emoci, ale jemnější posouzení toho, jakou emoci prožíváme, závisí na kognitivním hodnocení okolností. To naznačil již Ovidius ve spise Umění milovat - osoba ve stavu fyziologické aktivace jakkoli vyvolané může toto připisovat lásce nebo sexuální vášni. Jedná možná interpretace je pomocí teorie facilitace reakce - je-li

organismus ve stavu aktivace, pak libovolná reakce, která se v dané situaci vyskytuje častěji (tzv. dominantní reakce), bude posílena nebo zesílena > jestliže je v dané situaci dominantní reakcí vzrušení, bude zesíleno další aktivací. Vysvětlení pomocí facilitace reakce tedy předpokládá, že tento efekt nastane bez ohledu na to, zda si osoba uvědomuje skutečný zdroj aktivace nebo ne. Vysvětlení pomocí neadekvátní atribuce zase předpokládá, že efekt nastane tehdy, když si osoba neuvědomuje skutečný zdroj aktivace a svoje reakce nesprávně připíše jinému zdroji. věrná láska - definována jako taková láska, kterou cítíme k těm, s nimiž jsou naše životy hluboce propojeny - patří k ní důvěra, péče, tolerance partnerových chyb, emoční vřelost - pokles projevů lásky v čase ustává, ale i tak partneři uvádějí, že mají vcelku spokojená manželství, která ze zamilovanosti přerostla v hlubokou oddanou lásku, jejímiž hlavními znaky jsou dobrá komunikace, rozdělení práce a rovnocennost při rozhodování triangulární teorie lásky 14 9 - jiná klasifikace, která rozděluje lásku na tři oblasti: intimitu, vášeň a oddanost; intimita jako emoční složka se vyznačuje sdílením pocitů a blízkostí; vášeň jako motivační složka zahrnuje sexuální přitažlivost a romantickou zamilovanost; oddanost je kognitivní složka, která reprezentuje záměr partnera v tom vztahu zůstat - kombinací nízké/vysoké úrovně těchto složek se získá 8 druhů lásky (lhostejnost, náklonnost, zamilovanost, romantická, planá, věrná, pošetilá a dokonalá láska) 15 0 SOCIÁLNÍ INTERAKCE A VLIV - pojem sociálního vlivu zahrnuje jak přímé a záměrné, tak i nepřímé a nezáměrné pokusy osob nebo skupin ovlivnit naše přesvědčení, postoje nebo chování - jsme ovlivňováni pouhou fyzickou přítomností jiných lidé, nepsanými sociálními normami Přítomnost druhých Sociální facilitace - na přelomu 19. a 20. století zjistil při svých experimentech Norman Triplett, že lidé při koakci podávají vyšší výkon, než když tutéž činnost provádějí o samotě - facilitační účinky koakce byly mnohokrát prokázány u lidí i u zvířat; výkon facilituje i pasivní přihlížení ostatních - soc. facilitace zahrnuje účinky koakce a přítomnosti diváků - problematika je však složitější, protože ačkoliv výkon při facilitaci roste, v některých případech klesá jeho kvalita - Robert Zajonc si povšiml, že jednoduché, dobře nacvičené nebo instinktivní činnosti jsou facilitovány, zatímco komplexní nebo nově naučené reakce jsou přítomností jiných lidí rušeny - vysvětlil to principem motivace - vysoká hladina aktivace vede ke zaktivizování převládajících - dominantních reakcí >> když tedy pouhá přítomnost diváka zvýší aktivační hladinu, bude facilitována dominantní reakce

- u dobře naučeného chování je pravděpodobné, že dominantní reakce je správnou reakcí a výkon je tedy facilitován - u komplexnějších nebo ne úplně naučených činností bude dominantní reakce pravděpodobně nesprávná - podle mnoha studií si lidé zapamatují seznam jednoduchých slov rychleji v přítomnosti diváků a seznam obtížnějších slov, když jsou sami - k vysvětlení účinků soc. facilitace byly vytvořeny dvě další teorie - teorie rušení - konflikt > přítomnost jiných lidí jedince ruší a vyvolává konflikt, jak rozdělit pozornost mezi druhé lidi a zadaný úkol - teorie sebeprezentace > předpokládá, že jedinec se chce v přítomnosti jiných lidí předvést; při plnění lehčích úkolů zlepšuje výkon; při složitějších úkolech tato touha zvyšuje frustraci vyvolanou úkolem Deindividualizace - určité podmínky často se vyskytující ve skupinách mohou vést u jedince k deindividualizaci ztrátě osobní identity a splynutí s anonymní skupinou - anonymita ovšem nemusí vést vždy ke zvýšení agrese a ukázalo se rovněž, že samotná přítomnost člověka ve skupině není kritickou proměnnou pro vyvolání deindividualizace, k té musí být splněny další podmínky - anonymita, vysoká úroveň aktivace, jednotnost skupiny a snížené sebeuvědomování Zásah přihlížejícího - lidé nereagují jednoduše na objektivní rysy situace, ale na subjektivní interpretaci těchto rysů; i sociální facilitace zčásti závisí na tom, jak jedinec interpretuje to, co si ostatní myslí nebo dělají - sociální psychologové se v 60. letech zabývali případem, kdy byla vražděna (a zavražděna) žena a z téměř 40 sousedů ji nikdo nepomohl; bylo zjištěno, že lidé se jednak bojí o sebe, případných soudů, nejsou připraveni na okamžitou akci a bojí se, aby ze sebe neudělali blbce v případě, že by situace nebyla naléhavá; závěr: "Přihlížející člověk je v nezáviděníhodném postavení; je překvapující, když vůbec někdo zasáhne." - předpoklad, že přítomnost druhých lidí dodá člověku odvahu, se ukázal jako mylný; často nám naopak brání zasáhnout, protože díky nim můžeme vymezit situaci jako nenaléhavou a rozložit odpovědnost za jednání 15 1 vymezení situace - mnoho naléhavých případů se tváří nejasně - jde o rodinnou hádku nebo je dotyčný v ohrožení; je muž ležící na chodníku opilý, zraněný nebo mrtvý; řidič u stojícího auta má problém nebo odpočívá? - běžně se chováme tak, že odložíme zásah a díváme se, co ostatní > ti se chovají ze stejných důvodů naprosto stejně a rozvíjí se stav tzv. pluralistické ignorance - každý člověk ve skupině klame ostatní tím, že vymezí situaci jako nenaléhavou; je to častější opak davové paniky - pokud vidíme, že ostatní jsou klidní, vyřešíme nejasnost situace tím, že ji označíme jako nenaléhavou rozložení zodpovědnosti - vedle pluralistické ignorance je rozložení odpovědnosti dalším procesem, který nám brání zasáhnout - pokud víme o přítomnosti dalších lidí, tíha zodpovědnosti nepadá pouze na nás a pak to řešíme myšlenkou, že někdo už zasáhl nebo zasáhne za nás - čím větší je skupina lidí, tím méně z nich se odhodlá k zásahu úloha pomáhajících modelů

- skupina lidí nás vede jednak k vymezení situace jako nenaléhavé, ale na druhou stranu pokud se někdo odhodlá pomoci, je zpravidla následován - tedy ostatní lidé nám jednak pomáhají v rozhodnutí, kdy nezasáhnout, ale také slouží jako modely, jak a kdy pomoci úloha informace - otázkou teď je, zda přečtení této kapitoly by mělo za důsledek naši ochotu k zásahu > průzkumy ukazují, že ano - studenti, kteří o této problematice četli nebo viděli video, pomohli později v simulované situaci ve 43% případů proti 25% osob, které tyto informace nedostaly KD - Teorie sociálního vlivu Tato abstraktní teorie má obsáhnout všechny jevy sociálního vlivu. 1. tvrzení: sociální vliv každého zdroje vlivu (koaktéři nebo diváci) na terčového jedince roste s počtem, blízkostí nebo jejich důležitostí pro jedince. Proto také jsou účinky sociální facilitace nižší, mají-li diváci zakryté oči (menší blízkost) a jsou silnější, skládá-li se publikum spíš z odborníků než ze studentů (větší důležitost). 2. tvrzení: sociální vliv zdroje klesá s rostoucím počtem, blízkostí a důležitostí terčů; jde o rozložení vlivu na mnohačetný terč > rozložení zodpovědnosti v nouzových situacích - čím více lidí přihlíží, tím menšímu tlaku je každý z nich vystaven. Tentýž efekt působí i při prezentaci před mnoha lidmi - je-li jedinec sám, je mnohem nervóznější, než když jich tam je víc - vliv zdroje (publikum) se rozložil na několik cílů (účinkujících). Tvrzení o rozložení vlivu predikuje mj. jev sociálního vysazení (ulejvání se). To jasně dokumentoval pokus, kdy muži měli tahat co největší silou za lano - ukázalo se, že ve skupině používali mnohem méně síly, než když táhli sami. Přitom původní předpoklad by patrně byl ten, že přítomnost koaktérů vyvolá sociální facilitaci, nikoli vysazení. To se vysvětluje druhým tvrzením této teorie - když skupina lidí pracuje na společném úkolu, experimentátor slouží jako jediný zdroj a jeho vliv je rozložen na mnoho terčů. K sociálnímu vysazení přispívají také kognitivní procesy jedinec si může myslet, že nikdo ve skupině nepracuje naplno, takže je méně motivován podat plný výkon; nebo se domnívá, že jeho příspěvek společnému cíli je nerozeznatelný, což vede k rozložení zodpovědnosti. Jiná studie prokázala, že sociální vysazení se snižuje, když je úkol náročnější a jedinci ve skupině si myslí, že k jeho vyřešení mohou přispět svým jedinečným dílem. Interpersonální vliv Konformita s většinou - jako členové skupiny se můžeme dostat do situace, kdy náš názor je nesouhlasný s názorem většiny; pokud usoudíme, že naše zkušenost je méně validní než argumenty skupiny, je možné názor změnit, ale co v situaci, kdy jsme si jisti, že náš názor je správný - jaká bude naše sociální konformita - odoláme okolnímu tlaku? - tímto jevem se zabýval v 50. letech Solomon Asch 15 2 - pokusná osoba seděla u stolu jako předposlední s dalšími 7-9 lidmi, ve skutečnosti pomocníky experimentátora, a Asch jim předkládal jednoduché úkoly, kdy správná

odpověď byla vždy zřejmá; cílem bylo zjistit, do jaké míry bude pokusná osoba konformní v případech, kdy ostatní uváděli záměrně nesprávnou odpověď - výsledkem bylo 32% přizpůsobených osob v kritických otázkách a 74% těch, kteří se přizpůsobili minimálně jednou - kromě toho zjistil, že k navození konformity stačí skupina o 3-4 lidech - otázkou je, proč přes naprostou zřejmost správné odpovědi nezůstane člověk nezávislý na skupině a proč důvěra ve vlastní schopnosti není dostatečným prostředkem proti konformitě - jedním z důvodů je právě očividnost správné odpovědi - jedinec je konfrontován s jednotným nesouhlasem s jednoduchým fyzikálním faktem (která čára je stejně dlouhá jako tahle vedle - evidentně vidět), je zmatený a nervózní, v rozpacích a dívá se na ostatní, aby zjistil, co je to za záhadu; po skončení experimentu pak hodnotí své chování tak, že první osoba se možná dopustila chyby a každý další se tlakem skupiny přizpůsobil - za těchto podmínek znamená mít jiný názor než většina pochybnosti sám o sobě právě tak, jako jsou pro jedince nepochopitelné úsudky skupiny, se sám domnívá, že zrovna tak bude pro skupinu nepochopitelný jeho nesouhlas; při opakovaném nesouhlasu to pak znamená přímou výzvu kompetentnosti členů skupiny, což vyžaduje nesmírnou odvahu, pokud jsou schopnosti jedince náhle a nevysvětlitelně zpochybněny - pokud je skupina nejednotná, tlaky už nejsou tak silné - pokud se jeden z pomocníků rozchází s ostatními, konformita u pokusné osoby se sníží z 32% na 6% Poslušnost vůči autoritě - podle Arendtové se i z nejobyčejnějšího slušného člověka může stát zločinec - právě v důsledku poslušnosti vůči autoritě - mnoho experimentů v této oblasti provedl Stanley Milgram - sehnal pokusné osoby z řad normálních občanů a nabídl jim peníze za podíl na "výzkumu paměti" - tito lidé měli zadávat úkoly jinému jedinci, který seděl v elektrickém křesle, a za nesprávnou odpověď mu měli prostřednictvím generátoru dát el. šok (předtím sami dostali šok 45V) 15 - 450V; po každé chybě vždy silnější šok - člověk v elektrickém křesle žádné šoky nedostával, byl instruován, jak se chovat; jak se intenzita šoků zvyšovala, začal křičet, kopat nohama, pak (při dalším šoku, který byl na generátoru označen jako "velmi silný šok" přestal odpovídat a nedělal žádný hluk - mnoho pokusných osob začalo protestovat proti takovémuto postupu, ale experimentátor je ostře odbyl a opakovaně jim přikázal pokračovat - výsledkem bylo, že 65% osob poslechlo a dávalo šoky až do konce, tj. 450V, a nikdo nepřerušil experiment při intenzitě 330 V, při kterém začal dotyčný kopat do stěny (?????) - podle Milgrama je poslušnost nezbytnou podmínkou fungování společnosti a lidé ji mají pevně zafixovanou - faktory, vlivem kterých se jedinec vzdá své nezávislosti a dobrovolně se stali členy systému jsou sociální normy, stálý dozor, nárazníky a ideologické ospravedlnění sociální normy - experimentální osoby tím, že se nechaly zařadit do studie, dobrovolně souhlasily s nevyslovenou smlouvou, že budou spolupracovat, plnit pokyny a svou práci dokončí > to je velmi silná norma a podceňuje se, jak obtížné je ji porušit - nesouhlas v Milgramově studii by vlastně znamenal obvinění experimentátora, že je nenormální, je to výraz nekompetentnosti stálý dohled - trvalá přítomnost experimentátora je silným faktorem; jakmile opustil místnost a instruoval telefonem, poslušnost klesla z 65 na 21% a kromě toho někteří jedinci podváděli tak, že dávali nižší šoky než měli

nárazníky - pokusné osoby věděly, že páchají násilí, ale tento fakt zakrývaly urč. nárazníky - ten, kdo dostával šoky, nemohl být pokusnou osobou viděn (pokud ano, poslušnost o třetinu klesla); pokud se musel jedinec ujistit, že vedení proudu je funkční a šoky tedy budou procházet, klesla poslušnost o polovinu 15 3 - čím méně je nárazníků - dotykových bodů - mezi osobou a důsledky jejích činů > tedy čím bezprostřednější je zkušenost osoby s obětí, tím menší bude poslušnost - ve válečných situacích je nejběžnějším nárazníkem vzdálenost od místa násilného činu - Milgram takovou situaci navodil tím, že pokusná osoba měla dát pouze znamení dalšímu člověku, který pak dávkoval šok - poslušnost se zvýšila na 93% - jistě je tedy horší zabít tisíc lidí stisknutím tlačítka než ubít jednoho kamenem, ale účinek nárazníku je tak mocný, že psychicky mnohem jednodušší je stisknout tlačítko ideologické ospravedlnění - k dobrovolné spolupráci vede přijetí ideologie - souboru přesvědčení a postojů, která legalizuje autoritu vedoucí osoby a ospravedlňuje respektování jejích pokynů - když se Milgram přesunul se svým experimentem z univerzity v Yale do zchátralých kanceláří, klesla poslušnost na 48% - zde byla ideologií důležitost vědy poslušnost vůči autoritě v každodenním životě - Milgramovy experimenty byly kritizovány mj. jako příliš umělé - v jiné studii bylo zkoumáno, zda zdravotní by sestry v nemocnici byly schopné porušit pravidla fungování nemocnice a profesionální praxe - na základě telefonátu od lékaře, kterého osobně neznaly, měly podat pacientovi dvojnásobnou než maximální dávku léku, s tím, že ten lékař podepíše rozkaz za chvíli > 95% sester poslechlo a nekladly prakticky žádný odpor ani se nepokusily spojit s jiným lékařem; později to zdůvodnily tak, že pokud neuposlechnou, lékaři se pak zlobí KD - Etické otázky Milgramových experimentů s poslušností Nejvíce kritiky se vztahuje k faktu, že zvolené postupy vyvolávaly u pokusných osob nepřijatelnou hladinu stresu; tuto skutečnost dokládá i vlastní Milgramovo pozorování. V jednom případě bylo nutno dokonce experiment přerušit, protože pokusná osoba se dostala do extrémního napětí. Dalším bodem byla obava, že experiment zanechá na pokusných osobách dlouhodobé následky a že velmi utrpí jejich sebeúcta zjištěním, že jsou schopné dát člověku potenciálně smrtící šok. Dále kritika tvrdí, že tito lidé se mohli cítit zneužiti poté, co jim byla vysvětlena podstata experimentu, což může mít za následek menší důvěru v psychology a autority obecně. Hlavní Milgramovou obranou bylo, že s každým jedincem po experimentu provedl "deinstruktáž" a obnovil s ním normální vztah; každému poslal podrobnou zprávu o výsledcích a účelu projektu. Na otázku, zda jsou s urč. odstupem rádi, že se experimentu zúčastnili, odpovědělo 84% z nich kladně a pouze 1,5% záporně. Milgram také najal psychiatra, který vyšetřil část pokusných osob, s nulovým výsledkem; nejčastěji osoby uváděly, že účast v experimentu byla pro ně instruktivní

a obohacující. V USA směrnice upravují provádění experimentů, mj. je to zásada minimálního rizika a informovaného souhlasu. Tyto experimenty byly uváděny před její platností a je pravděpodobné, že přes všechna následná Milgramova opatření by asi dnes nebylo povoleno takový experiment provést. Síla situačních vlivů - lidé typicky nadhodnocují úlohu osobních dispozičních faktorů a podceňují faktory situační (zákl. atr. chyba) > tento jev je ilustrován i překvapením, které většina z nás pociťuje při zjištění výsledků popsané Milgramovy studie - nevěříme, že situační síly jsou tak účinné, jak skutečně jsou - reakce na experimenty se souhlasem a poslušností jasně ilustrují nejdůležitější poznatek sociální psychologie - dramaticky podceňujeme rozsah a sílu sociálních a situačních sil, které působí na lidské chování Vzpoura - jedním z možných vysvětlení vysoké poslušnosti v Milgramových experimentech je možná ten, že sociální tlak je zaměřen na jednotlivce > podle teorie soc. vlivu bude tento slabší, jestliže je rozložen na více terčových jedinců, kteří budou vůči tlaku méně citliví a mohou se i vzbouřit - při obměně experimentu, kdy přibylo pokusných osob a jedna instruovala druhou, aby instruovala třetí, aby dala šok (první a druhý byli ve skutečnosti experimentátoři, třetí pokusná osoba), poslušnost šla výrazně dolů - při zkoumání dalších experimentů bylo pozorováno, že lidé nevolí až tak mezi poslušností a samostatností, ale spíše mezi poslušností a souhlasem - mají poslechnout koordinátora nebo 15 4 souhlasit s vyvíjející se normou skupiny? > mnozí si nebyli dlouho jistí, co s tím, ale jakmile byli postaveni před nutnost volby, většinou vítězila loajalita vůči skupině - poslušnost a souhlas jsou velmi důležitými faktory, které umožňují lidskému druhu žít v soudržnosti Vliv menšiny - obecným nálezem studií o vliv menšin na většiny je, že menšina může přesvědčit o svém názoru většinu, ale nesmí se při tom projevovat rigidně, dogmaticky nebo arogantně - její vliv je větší, obhajuje-li stanovisko širší společnosti - zajímavým výsledkem je, že příslušníci většiny vykazují změnu osobních postojů, ne pouze souhlas nebo veřejnou konformitu > menšiny občas dosáhnou u některých členů internalizace, i když se jim nepovede získat veřejný souhlas (tedy členové dále souhlasí se skupinou, ale jejich vnitřní přesvědčení je (byť nevědomě) opačné) Teorie kognitivní reakce - podle této teorie je přesvědčení navozené komunikací ve skutečnosti sebepřesvědčením, které je vyvoláno myšlenkami, které osobu napadají při čtení, poslouchání nebo jen při očekávání komunikace - jestliže komunikace vyvolává myšlenky podporující obhajované stanovisko, jedinec se k tomuto stanovisku přikloní; jestliže vyvolává myšlenky, které stanovisko nepodporují, jedinec je nepřesvědčen a může nastat i bumerangový efekt - jedinec se odkloní od názoru, který komunikátor obhajoval

- experimentálně je dokázáno, že změna názoru přetrvává, ačkoliv si jedinec nepamatuje argumenty, které tuto změnu jeho přesvědčení způsobily - teorie dále tvrdí, že přesvědčovací komunikace bude do té míry neúspěšná, do které je terčový jedinec motivován protiargumentovat a do které má schopnost a možnost tak činit jednostranná a oboustranná komunikace - každý přesvědčující komunikátor musí udělat taktické rozhodnutí, zda předložit pouze tu stránku problému, která podporuje jeho závěr, nebo zda vysvětlit obě strany problému a argumentovat proti nesouhlasné stránce - studie prokázaly, že jednostranné přesvědčování je účinné pouze u jedinců, kteří jsou danému závěru již nakloněni; dvoustranné přesvědčování je u nich méně účinné, neboť jim nabídne protiargumenty, o kterých by jinak vůbec nepřemýšleli - u těch jedinců, kteří zpočátku se závěrem komunikátu nesouhlasí, je jednostranná komunikace méně účinná, protože již mají soubor uplatnitelných protiargumentů; kromě toho pak spíše vnímají přesvědčování jako předpojaté a méně mu důvěřují - pouhé uvědomění si protiargumentů činí jednostrannou komunikaci méně účinnou než komunikaci oboustrannou - další výhodou oboustranné komunikace je to, že bez ohledu na ne/souhlas s obhajovaným stanoviskem jsou potom odolnější vůči protiargumentům, které později případně umějí vyvracet > tedy dvoustranná komunikace může sloužit imunizaci nově získaných názorů jedince vůči protiútoku očkování proti přesvědčování - McGuire se pokusil zjistit, zda je možné analogicky s očkováním proti viru naočkovat lidi proti přesvědčování > stimuloval by slabý útok na přesvědčení jedince k mobilizaci argumentů proti silným útokům? - k výzkumu potřeboval "čistá" přesvědčení, tj. taková, která nebyla nikdy předtím zpochybňována - použil kulturních truismů (natolik rozšířená přesvědčení, že nikoho nenapadne je zpochybňovat - zásady osobní hygieny aj.) - dokázal, že napadnutí silnými argumenty může přesvědčení značně zpochybnit - dále, že mírné napadnutí má skutečně za následek zvýšení odolnosti vůči pozdějšímu silnějšímu útoku varování - jako stimul k mobilizaci protiargumentů může rovněž posloužit pouhé varování jedince, že dostane komunikát, se kterým nebude souhlasit - k vytvoření odolnosti stačí vyslat varování 2 minuty před komunikátem; varované osoby tuto dobu využijí k vymýšlení protiargumentů - jiná studie potvrdila, že odolnost vůči komunikátu nevyvolává varování jako takové, ale předběžné přemýšlení o tématu 15 5 praktické aplikace - očkování jako např. prevence proti kouření - žáci se učí odmítat nabízenou cigaretu a argumentovat na označení za zbabělce apod.; podle výsledků takto naočkovaní studenti kouří o polovinu méně než ostatní - dtto proti zahlcení reklamou ... hlavní a vedlejší způsob přesvědčování - jedinec může kromě argumentů komunikátora reagovat také na jiné rysy situace, např. důvěryhodnost komunikátora - přesvědčování probíhá hlavním způsobem tehdy, když jedinec reaguje na podstatné

informace o problému; a vedlejší způsob znamená reagování na neobsahové složky komunikace - množství argumentů, ne/příjemné prostředí, ne/důvěryhodnost komunikátora - hlavní způsob přesvědčování je použitelný tehdy, kdy je jedinec motivován k vytváření myšlenek a je schopen a má příležitost reagovat; vedlejší způsob se pak použije, pokud jedinec není schopen obsah komunikátu kognitivně zpracovat - který způsob zvolit, ovlivňuje několik faktorů, zejména osobní zaangažovanost - má-li jedinec na problému osobní zájem, sleduje pozorně argumenty; pokud tam osobní důležitost není, nebude komunikant vyvíjet úsilí k vyvrácení nebo podpoře argumentů > k posouzení přesvědčivost se pak používá heuristika (čím více argumentů, tím lépe přesvědčí; politikové lžou; známý lékař mluví pravdu ....) - tzv. heuristická teorie přesvědčování Skupinové rozhodování - tato problematika se týká takového rozhodování, kdy učinit závěr není na jednotlivci, ale na skupině - rodina, politická sdružení, školní třída apod. Skupinová polarizace - v jedné Stonerově studii řešili jedinci řadu dilemat; nejprve jako jednotlivci, pak diskusí ve skupině a pak opět jako jednotlivci > rozhodnutí skupiny byla riskantnější než ta rozhodnutí, která v průměru učinili jedinci předtím; následné individuální závěry bylo potom také významně riskantnější než rozhodnutí prvotní - původně byl tento jev nazván efektem riskantního posunu - při dalších studiích byla zjištěna jistá nepřesnost v závěru Stonerova experimentu - bylo potvrzeno, že rozhodnutí skupiny nejsou riskantnější, ale extrémnější - jestliže členové skupiny původně inklinovali k riskantnějšímu rozhodnutí, potom i skupina více riskovala a naopak > to je tzv. jev skupinové polarizace - k vysvětlení tohoto efektu se používá jevů informačního a normativního vlivu - informační vliv - uplatňuje se, když si lidé před diskusí osvojují nové informace a slyší nové argumenty; později se objevuje předpojatost vůči závěru, který členové skupiny dříve zastávali - opakovaně se obhajují argumenty pro; skupina se polarizuje s počtem přesvědčených členů - normativní vliv - když lidé porovnávají své názory s normami skupiny; zjistí-li, že skupina má podobné nebo ještě extrémnější názory, v zájmu toho, aby je skupina vnímala pozitivně, jsou motivováni být konformní s názorem skupiny nebo zastávat názor extrémnější (.."být ctnostný znamená lišit se od průměru - správným směrem a ve správné míře"); normativní vliv kromě konformity dává jedinci možnost upravit svůj původní názor např. lepším vymezením podmínek - oba vlivy se zpravidla vyskytují současně - typicky je normativní vliv menší než vliv informační Skupinové myšlení - teorii skupinového myšlení vytvořil Irwing Janis v reakci na Schlesingerův komentář neúspěchu USA o invazi na Kubu v r. 1961 - předpokladem je kohezivní skupina izolovaná od vnějších vlivů, bez systematického zvažování pro a proti, podporovaná direktivním vedoucím a nacházející se ve vysokém stresu - při vnějším ohrožení skupiny má tato tendenci k dosažení konsensu a vyhnutí se nesouhlasu - symptomy skupinového myšlení - iluze nezranitelnosti, mravnosti a jednomyslnosti (získají se přímým tlakem na členy nebo autocenzurou) 15 6 - kolektivní racionalizace - obhajoba svého stanoviska namísto realistického zkoumání

všech pro a proti - zjevení samozvaných "strážců myšlení", kteří chrání skupinu před zvažováním informací, které by podkopávaly rozhodnutí skupiny - chyby v procesu skupinového rozhodování - neúplná znalost cílů a alternativních postupů - opomenutí zvážit rizika preferované volby - nedůsledné vyhledávání relevantních informací - selektivní předpojatost při práci se získanými informacemi - opomenutí znovu posoudit zamítnuté alternativy - opomenutí sestavit rezervní plány pro případ selhání - opatření proti rizikům skupinového myšlení - členové skupiny by měli znát teorii skupinového myšlení - vedoucí by měl podporovat otevřenou debatu - min. jeden člen by měl být určen jako "advokát ďábla", který neustále napadá skupinová rozhodnutí - zapojit experty z jiných oborů, kteří přinesou nové náhledy na problém - po dosažení konsensu uskutečnit ještě jedno setkání "druhé možnosti" k opakovanému prodiskutování všech alternativ - Janisova teorie je kritizována za nedostatečné experimentální podložení a zjednodušení ve skutečnosti komplexního problému