Pyramida Amenemheta III. v Haváře V 15. roce vlády, kdy byly pravděpodobně podzemní prostory v dahšúrské hrobce definitivně shledány jako nevyhovující (hrozící zhroucením), se král rozhodl pro stavbu nového pyramidového komplexu a vybral si pro něj místo na konci vstupního hrdla do Fajjúmské prolákliny, poblíž dnešní vesnice Havára el-Makta, nedaleko od hrobky Senusreta II. u Láhúnu. Komplex není orientován východo-západně, ale severo-jižně jako za časů 3. dynastie, což někdy vyvolává spekulace o návratu k archaickým náboženským hodnotám. Výzkum zahájil Petrie v letech 1888/1889, kdy se ještě nevědělo, kterému králi patřil, a jak lze soudit ze zastaralých a zmatených informací v literatuře, seriózní revizní práce zřejmě zatím nebyly ani zahájeny.
720, 721 – Dva pohledy na pyramidu Amenemheta III. v Haváře
Jádro pyramidy je evidentně postaveno ze sušených cihel, ale o existenci či neexistenci zpevňujícího kamenného skeletu prameny výmluvně mlčí. Jelikož není patrný ani na kvalitních fotografiích ukazujících pyramidu ze všech čtyř stran, je docela možné, že odpově na tuto otázku není dodnes známa. Obložení bylo prý provedeno jako obvykle z jemného bílého vápence a později odstraněno a použito na jiné stavby. Rozsah jeho dochování ovšem rovněž není nijak komentován; dvě čísla pro sklon stěn u Vernera by mohla dokonce ukazovat na další „lomenou“ pyramidu, ale také mohou při absenci by jediného obkládacího bloku naznačovat odhad úhlu v určitém rozptylu (toleranci) podle sklonu erodovaného jádra. Nápadně odlišné jsou údaje o velikosti strany základny pyramidy, kupodivu při shodném názoru na její výšku: Rozměry pyramidy Amenemheta III. v Haváře (m) Základna Výška Úhel sklonu
Verner asi 120 58 48°–52°
Baines 100 58 48°45’
Vchod do podzemí byl tentokrát umístěn do obložení jižní stěny pyramidy, ale již tradičně mimo její osu. Na sestupné schodiště navazují dvě úzké místnosti oddělené prvním zátarasem, z druhé pak vybíhají dvě chodby obložené vápencem. Jedna pokračuje v přímém směru dál k severu, kde náhle končí (je slepá), druhá směřuje k východu, potom se dvakrát v pravém úhlu lomí doleva (v místech ohybů jsou další dva zátarasy) a ústí do předsíně, jejíž dlažba maskovala vchod do jižněji umístěné a níže položené pohřební komory (podle Zamarovského je v hloubce 10 m pod základnou).
722, 723 – Plán substruktury v pyramidě Amenemheta III. v Haváře (vlevo) a řez pohřební komorou (vpravo) podle Edwardse
Pohřební komora je zcela nového, „pevnostního“ typu, vývojově nejmladšího a v pyramidové architektuře posledního. Byla postavena v otevřené jámě, vytesané ve skalním podloží a obložené vápencovými bloky. Do takto připravené pravoúhlé dutiny byl spuštěn velmi jemně opracovaný a vyhlazený monolit velmi tvrdého křemence stejných rozměrů, který ji beze zbytku vyplnil. V monolitu pak byla další, shora otevřená dutina a v ní byl uložen sarkofág s nikami, rovněž z křemence. Názory různých autorů, jak to Egypané vlastně dokázali, se diametrálně liší. Zamarovský míní, že vnitřní dutina v křemencovém monolitu byla vyhloubena předem, tj. do jámy byl usazen již hotový, a při jeho spouštění se postupovalo tak, že jáma byla napřed zasypána pískem, který pak zespodu odebírali. Kudy písek dostávali ven, když monolit celou jámu vyplňoval, ovšem nevysvětluje (na plánu nejsou dole ve skále zakresleny žádné šachty, vyskytující se k tomuto účelu u pozdějších pyramid). Verner naopak tvrdí, že vnitřní dutina v monolitu byla vytesána až po jeho usazení na dno jámy. Při tomto postupu by ovšem byla spouštěná hmotnost mnohem větší a navíc by hrozilo, že při následném hloubení dutiny monolit praskne a bude jej třeba zase pracně vyzvednout a nahradit novým. Jako nejrozumnější postup se jeví vytesání dutiny nejen před usazením na místo, ale ještě před oddělením celého bloku ze skalního masivu v lomech. Monolit měří podle Zamarovského 6,4x2,4x1,8 m a podle Bárty se jeho hmotnost odhaduje na 110 tun. Při 3 těchto rozměrech by ovšem jeho objem (před vytesáním dutiny) dosáhl jen 27,648 m a pro celkových 110 tun by měrná hmotnost materiálu skoro dvojnásobně překračovala fyzikální konstantu platnou pro čistý křemen. Bu má tedy monolit jiné rozměry, nebo – a to je pravděpodobnější – je jeho hmotnost odhadována chybně. Spojíme-li Bártův údaj s míněním Zamarovského o vyhloubení dutiny předem, můžeme sice hmotnost spouštěného kusu redukovat na méně než třetinu, s velkou rezervou nanejvýš 40 tun, ale i v takovém případě lze považovat výkon stavitelů komory za husarský kousek, zesměšňující i odborně podložené představy o tom, co je ještě bez použití zdvihacích mechanismů na takto omezeném prostoru možné. Zdá se tedy, že nejspíše má pravdu Zamarovský s tím pískem, a pokud se příslušné šachty v podloží nenajdou, dalo by se uvažovat i o vodě, která by při relativní nepropustnosti okolní skály a úzkých štěrbinách mezi stěnami jámy a monolitu účinně brzdila i volný pád. Jinou otázkou je ovšem nebezpečí vzpříčení tak těžkého kvádru při klesání na dno jámy. Po vložení sarkofágu do dutiny monolitu byl prostor shora uzavřen plochým stropem tvořeným třemi 1,2 m vysokými bloky křemence položenými vedle sebe a nad ním byl vzepřen ještě sedlový strop z mohutných vápencových bloků, přisazený na plochy zahloubené do skalního podloží. Ještě výše, v samém tělese pyramidy, je pak i sedlový strop odlehčen „největší archeologicky doloženou“ (Verner) cihlovou klenbou eliptického tvaru o rozpětí asi 12 m. Starověcí zloději našli vchod do hrobky na rozdíl od Petrieho snadno (zřejmě o něm věděli) a kompletně ji vyrabovali. Petrie po neúspěšné rekognoskaci severní a poté i východní stěny pyramidy najal dělníky a několik týdnů se probíjel cihlovým zdivem jádra k jeho středu: „Konečně jsme se ocitli v horní komoře. Vměstnal jsem hlavu do prosekaného otvoru a spatřil dva sarkofágy, ponořené ve vodě. Nato mě dělníci museli vytáhnout za nohy. Po rozšíření vstupu jsem nicméně do pohřební komory vklouzl celý... Voda sahala dospělému muži do pasu, fragmentární nálezy se tedy daly získat jen pohmatem chodidel – dělníci je nahrnuli prsty na motyku a vyzdvihli.“ (Citováno podle Tyldesleyové) Petrie tvrdí, že v pohřební komoře našel dva sarkofágy, a z nápisů zjistil, že v jednom byl pohřben Amenemhet III. a ve druhém jeho dcera Neferuptah. Podle Vernera „není archeologická situace v pohřební komoře úplně jasná“. Sám nemluví o „dvou sarkofázích“, ale o „dvou dřevěných rakvích“, jejichž zbytky tu údajně Petrie našel (a pyramidu podle nich identifikoval). Na jiném místě píše, že „zloději vnitřní dřevěnou rakev krále spálili“. K dalším nálezům podle něj patří „alabastrový obětní stůl se jménem královy dcery Neferuptah“, Bič zmiňuje ještě blíže nespecifikované „obětní dary“. „Králova dcera Neferuptah“ je problém, jenž zatím odolává jakémukoli rozumnému vysvětlení. Jednak s ní řada badatelů spojuje kosterní pozůstatky nalezené v jedné ze dvou pohřebních komor pod jihozápadním nárožím první královy pyramidy v Dahšúru (viz výše), jednak by měla být pohřbena spolu se svým otcem v jeho druhé pyramidě v Haváře, jak vyplývá z interpretace Petrieho nálezů. Tím však zmatek nekončí: v polovině padesátých let 20. století byly „objeveny asi dva kilometry jihovýchodně od havárské pyramidy zbytky další, téměř úplně zničené pyramidy, která zřejmě patřila právě Neferuptah. Na sarkofágu z červené žuly a na několika dalších předmětech z pohřební výbavy nalezených v pohřební komoře bylo její jméno, pohřeb zde však nebyl, jen cáry obinadel z mumie, na nichž byly údajně mikroskopicky prokázány zbytky tkáně.“ (Verner; upraveno) Naproti tomu Siliotti mluví výslovně o „nevyloupené hrobce princezny Neferuptah“ a reprodukuje fotografie jejích šperků – náramky, náhrdelník a rituální důtky „nechechu“ ze zlata a polodrahokamů.
Existují tedy tři hypotetická místa pohřbu Neferuptah a ještě mnohem více teorií o tom, které z nich je to pravé. V první řadě mohly existovat dvě ženy stejného jména, a obě mohly být dcerami Amenemheta III., možná s různými manželkami. (Dát několika dětem totéž jméno nebylo chápáno jako nepatřičné; setkali jsme se s tím již u synů cateje Ptahšepsese z 5. dynastie, z nichž dva se jmenovali po otci Ptahšepses.) Dále je pravděpodobné, že v dahšúrské pyramidě mohla být pohřební komora pro – a již jedinou nebo jednu ze dvou – Neferuptah sice připravena, ale posléze, v souvislosti s rozhodnutím postavit nový komplex v Haváře, ponechána svému osudu stejně jako komora samého krále. Později v ní pak mohla být za nejasných okolností pohřbena jiná urozená žena, pro niž se nenašla vhodnější hrobka (dosud nebyla nalezena ani drtivá většina hrobek králů z 13. dynastie). Tato myšlenka na druhé straně do jisté míry zpochybňuje i autenticitu pozůstatků Aat, druhé ženy z dahšúrské pyramidy. Nálezy v Haváře komentuje Verner řečnickou otázkou, zda nemohl být pro Neferuptah připraven hrob v této pyramidě, který po smrti krále a zablokování přístupu do pohřební komory už nemohla využít, takže jí museli postavit malou pyramidu v sousedství. Takovému vysvětlení však musíme oponovat: stavitelé hrobky nepochybně vycházeli z předpokladu, že dcera svého otce nejspíš přežije, a podobné školácké chyby se jistě nedopustili. Mohlo tomu však být přesně naopak: Neferuptah zemřela neočekávaně dříve než Amenemhet III., jenž se určitě dožil vysokého věku (vládl nejméně 45 let), a právě proto mohla být v rozporu s původním záměrem uložena v jeho pohřební komoře. Její mumii – stejně jako mumii krále – vyjmuli ze sarkofágu, odnesli a při hledání amuletů zničili lupiči. Neferuptah pohřbená v nedaleké pyramidě pak mohla být jiná žena stejného jména. Před jižní stěnou královy pyramidy stál neobvyklý, mimořádně velký a sofistikovaný zádušní chrám, jenž se stal předmětem obdivu antických autorů. Byl znám jako „Labyrint“ a považován za jeden z „divů světa“. Chrám v plném lesku údajně spatřil ještě Hérodotos, jenž o něm napsal (II, 148): „Viděl jsem jej a nedostává se mi slov... I pyramidy byly nad pomyšlení veliké a každá z nich se vyrovnala mnohým i velikým stavbám řeckým, Labyrint však překonává i pyramidy. V Labyrintu je dvanáct krytých dvoran s branami proti sobě navzájem. Šest je jich obráceno k severu, šest k jihu, a těsně na sebe navazují. Zvenčí je obklopuje společná ze. V Labyrintu jsou dva druhy místností, jednak podzemní, jednak nadzemní nad nimi; na počet je jich tři tisíce, po patnácti stech obojího druhu. Nadzemní místnosti jsme sami viděli, protože jsme je prošli, a mluvíme o tom, protože jsme si je sami prohlédli. O podzemních místnostech však jsme se dozvěděli jen z rozhovorů. Egyptští dozorci nám je nechtěli za žádnou cenu ukázat; pravili, že jsou tam uloženy rakve králů, kteří tento Labyrint původně dali postavit, a posvátných krokodýlů. Proto tedy mluvíme o podzemních místnostech jen z doslechu, ale horní místnosti, které jsou velkolepější než jakékoli lidské dílo, jsme sami viděli. Vstupní brány do sálů a křivolaké zákruty ve dvoranách, všude pestře barevné, poskytovaly tisíceré divy těm, kdo putovali ze dvorany do místností, z místností do sloupových síní, ze sloupových síní do jiných sálů a z místností do dalších dvoran. Všude byl kamenný strop, stejně jako stěny, po stěnách plno vytesaných obrazů, kolem každé dvorany bylo sloupořadí z bílého mramoru s kameny spojovanými co nejdokonaleji. U rohu, kde Labyrint končí, stojí čtyřicetisáhová pyramida, na které jsou vytesány veliké postavy. Vstup do ní byl vybudován pod zemí.“ Podobnými superlativy chválili chrám i Strabón (XVII, I, 3, 37, 42) a Diodóros (I, 166), jenž píše, že právě podle něj postavil Daidalos Labyrint pro krále Mínoa na Krétě, a zmiňuje se o něm i Plinius (Naturalis Historia 36,13). Z různých poznámek víme, že za Ptolemaiovců byl objekt částečně rekonstruován, ale v římské době již ležel v rozvalinách. Později se stal pohodlným lomem na kámen a tak Petrie odkryl už pouze nepatrné zbytky v podobě fragmentů zdí, úlomků sloupů a kamenné suti, které bohužel „neumožňují ani částečnou představu 2 o jeho původním vzhledu“ (Bárta). Podle Vernera „pokrýval území o rozloze asi 28 000 m “.
724 – Rekonstrukce části „Labyrintu“ – zádušního chrámu Amenemheta III. v Haváře podle Petrieho
Celý komplex – pyramida se severní kaplí i Labyrintem – byl obklopen masivní ohradní zdí o půdorysných rozměrech 300x240 m (Vachala) a poblíž jihovýchodního nároží do ní ústila otevřená vzestupná cesta, která z větší části dosud není, podobně jako údolní chrám, archeologicky prozkoumána.
7. [112.] Maacherure Amenemhet IV. Hor: xpr-xpr.w – Chepercheperu
Obě paní: s-H+b+Hb-tA.wy – Sehebtauej
Zlatý Hor: sxm-bik-nbw-nTr.w – Biknebusechemneceru
Trůnní jméno: ra-mAa+a-xrw+w; ra-mA+mAa+a-xrw; ra-mAa-xrw+w – Maacherure
Rodné jméno: i-mn+n-m-HA.t – Amenemhet
TP VI,1: ra-mAa+a-xrw+w – Maacherure, 9 roků, 3 měsíce, 27 dnů Manehto: Ammanemés (Iulius Africanus); Ammenemés (Eusebius) Varianty trůnního jména: Maakherure; Makherure Varianta rodného jména: Amenemhat Varianty Manehtova jména: Amenemes; Ammenemes; Amenemmes; Ammenemnes Amenemhet IV. je prvním králem 12. dynastie, jehož jméno se dochovalo v plném znění na Turínském papyru. Podle tohoto dokumentu vládl přesně 9 let, 3 měsíce a 27 dnů, poslední datovaný doklad je však jen ze 6. roku. Encyklopedie mu přiznává 9 let, Verner „asi“ 10, Baines a Kinnaer dokonce 12, ale i s předpokládanou dvouletou koregencí s Amenemhetem III., o níž se (bez udání délky) zmiňuje i Verner. Na trůn dosedl vzhledem k dlouhému životu svého otce v poměrně vysokém věku a jeho skonem vymřela dynastie po meči. Za manželku Amenemheta IV. je považována jeho nevlastní sestra Neferusobek (u Tyldesleyové „Tanefru“), která po jeho smrti usedla na trůn a stala se poslední královnou 12. dynastie. Žádní potomci ani jednoho z nich nejsou známi. O Amenemhetovi IV. se egyptologům podařilo získat jen velmi málo informací, jež bývají nahrazovány krátkými komentáři či spíše glosami, zaměřenými podle toho, na které aspekty je kladen důraz. Zatímco například Baines si všímá, že „za jeho vlády země dále prosperovala“, podle Vernera „začala moc vládnoucího rodu upadat“. Tyldesleyová celkem neutrálně míní, že „vládl krátce a bezvýznamně“. Podle nápisů v hrobkách soudobých úředníků a struktury jejich titulů se usuzuje na kontinuitu politiky, tj. dominanci pozitivních, budovatelských aktivit. Král dále zveleboval zavodňovací systémy a dokončil některé projekty zahájené jeho otcem, zejména ve Fajjúmské proláklině, kde přinejmenším završil stavbu chrámu v Gia (Narmouthis; Medínit Maádí).
Archeologické nálezy naznačují, že u egyptských hranic na severovýchodě delty se v této době stupňovalo tempo hromadění různorodých kočovných kmenů, které snad ustupovaly ze severní Sýrie a dolní Mezopotámie v důsledku rozmachu chetitské a babylonské říše, ale chronologické koincidence nejsou jednoznačné a nic také nenasvědčuje případným pokusům o prolomení pevnostní linie známé jako „Vládcovy zdi“. Pyramida Amenemheta IV. (?) v jižní Mazghúně Pyramidové pole v Mazghúně, pojmenované tradičně podle arabského názvu lokality, lze v jistém smyslu považovat za jižní součást dahšúrské nekropole, na níž bezprostředně navazuje. Jsou tu jen dva pyramidové komplexy, které objevil v roce 1910 Mackay a jižnější z nich připsal Amenemhetovi IV. Mackay bohužel nenalezl pro tuto identifikaci žádné přesvědčivé důkazy, přesněji řečeno vůbec žádné důkazy: založil ji výlučně na architektonické podobnosti substruktury s pyramidou Amenemheta III. v Haváře, takže „někteří egyptologové s tím nesouhlasí a pyramidu datují do 13. dynastie“ (Verner). Superstruktura hrobky je v natolik zdevastovaném stavu, že nelze odhadnout ani její rozměrové parametry. Jádro bylo vybudováno standardní metodou ze sušených cihel, nedochoval se však ani jeden blok původního – předpokládá se že vápencového – obložení, takže „sklon a výška zůstávají tajemstvím“ (Verner). Zjistitelná je už jen velikost strany základny – měřila 52,5 m (tj. 100 loktů při koeficientu 0,525). Vchod do podzemí byl v jižní stěně pyramidy a vůči její ose je mírně posunutý směrem na východ. Vstupní partie se ovšem v poničeném jádru, jehož vnější vrstvy chybějí v ještě větším rozsahu než u jiných cihlových pyramid, nedochovala a vzhledem k neznalosti sklonu stěn nelze stanovit ani výšku vchodu nad základnou. Zbyla jen dolní část sestupného schodiště, na něž navazuje vodorovná chodba se dvěma zátarasy (třetí byl zřejmě poblíž vchodu), která ústí do systému chodeb obemykajících ze všech čtyř stran pohřební komoru umístěnou ve svislé ose pyramidy. Centrum hrobky se opravdu nápadně podobá ústřední komoře Amenemheta III. v Haváře. Do předem připravené jámy v podloží byl spuštěn obrovský křemencový monolit s dutinou pro sarkofág a překryt plochým stropem. Předpokládá se, že nad ním byl podobně jako v Haváře sedlový strop z vápencových desek, případně jištěný ještě vázanou cihlovou klenbou v superstruktuře. O případných revizních výzkumech nejsou žádné zprávy, někdy v druhé polovině 20. století byl jen vyzvednut křemencový sarkofág a převezen do Egyptského muzea v Káhiře.
725, 726 – Plány pyramidového komplexu Amenemheta IV. podle Mackaye – vlevo Zamarovského, vpravo Vernerův
Ostatní součásti komplexu se od starších staveb poněkud liší. Zádušní chrám na východní straně byl jen cihlový a nezvykle jednoduchý, a nejenže nepřiléhal k pyramidě, ale jeho podstatná část stála až za ohradní zdí. Zřejmě nebyl přímo napojen ani na vzestupnou cestu, z níž ovšem Mackay nenašel ani kamínek, pokud ji vůbec hledal. Přístup do komplexu pravděpodobně vedl z jihu, kde je poblíž jihovýchodního rohu ohradní ze přerušena a propojena se zbytky nejasné cihlové struktury uvnitř areálu. Sama ohradní ze je postavena rovněž ze sušených cihel, ale má při pohledu shora nezvyklý vlnitý tvar. Zvláštní také je, že v okolí obou mazghúnských pyramid nebyly nalezeny žádné soudobé hrobky; nejstarší pohřebiště na této lokalitě je datováno až do 18. dynastie. O údolním chrámu se prameny nezmiňují; asi po něm nezbyla ani stopa, pokud vůbec existoval.
8. [113.] Sebekkare Neferusobek Hor: ra-mr-y.t; ra-mr(-y).t – Merejetre
Obě paní: zA.t-iAm(.t)-nb.t-tA.wy – Satiametnebettauej
Zlatý Hor: Dd.t-xa-bik-nbw – Biknebudžedetcha
Trůnní jméno: ra-sbk-kA – Sebekkare
Rodné jméno – 1. verze: nfr.w-sbk – Neferusobek Rodné jméno – 2. verze: sbk-Sd.t-nfr.w – Šedetneferusobek Rodné jméno – 3. verze: ra-sbk-nfr.w – Sebekneferure
TP VI,2: ra-nfr.w-sbk – Sebekneferure, 3 roky, 10 měsíců, 24 dnů Manehto: Skemiofris (Iulius Africanus) Varianty Horova jména: Meritre; Meretre Varianty jména Obě paní: Satiamnebtetauej; Satiamnebettauej Varianty trůnního jména: Sobekkare; Sebkkare; Kasobekre Varianty rodného jména: Nefrusobek; Nefrousobek; Nefrusobk; Neferousobek; Sebeknofru; Sebeknofrure; Sebekneferu; Sebeknefrure; Sobeknefrure; Sobeknefroure; Sobekneferoure Varianta Manehtova jména: Scemiophris Závěr 12. dynastie (a Střední říše) se v mnohém podobá situaci na konci 6. dynastie (a Staré říše). V obou případech vládla nakonec královna, ani v jednom z nich k tomu neznáme pravý důvod (jen se domníváme, že vládnoucí rodiny vymřely po meči) a po smrti obou následoval výrazný a dlouhodobý úpadek ústřední moci, takzvaná přechodná období – po Neitokret První, po Neferusobek Druhé –, jež po sobě nezanechala většinou ani nejzákladnější informace. Královna Neferusobek byla zapsána nejen na Turínský papyrus, kde se dochovalo její plné jméno a přisuzují se jí 3 roky, 10 měsíců a 24 dnů vlády, ale i na Sakkárský seznam králů. Zbyly po ní i přímé památky (zejména sochy), takže její historická existence je nepochybná. Egyptologové většinou akceptují údaj Turínského papyru a uvádějí „necelé 4 roky vlády“ (např. Verner, Encyklopedie), nebo zaokrouhleně „4 roky“ (např. Kinnaer, Baines). 4 roky jí přisoudil i Manehto. Zatímco v tomto ohledu tedy panuje v podstatě shoda, její vztah k předešlým králům „není bezpečně prokázán“ (Verner) a názory na něj se různí. Nejčastěji se předpokládá, že byla dcerou Amenemheta III. a vlastní nebo nevlastní sestrou Amenemheta IV. (jako „královskou princeznu a sestru Amenemheta IV.“ ji prezentoval i Manehto). Otcovství Amenemheta III. naznačují kamenné bloky s nápisy nalezené v Haváře, na nichž obě jména vedle sebe snad symbolizují právě vztah otec–dcera, podle Vernera možná i vzájemné manželství, nikoli však případnou spoluvládu. Verner připouští spíše pozdější koregenci Neferusobek s jejím bratrem Amenemhetem IV., ale jiní, například Tyldesleyová, ji zase kategoricky vylučují.
Sporné a ponejvíce diskutované je údajné manželství Neferusobek s jejím bratrem Amenemhetem IV. (srov. podobné spekulace z konce 6. dynastie o sňatku Merenrea II. s Neitokret). Ojediněle se vyskytuje i názor, že královna nebyla sestrou, ale dcerou Amenemheta IV., tedy o generaci mladší. Hlavním argumentem této teorie je dlouhá vláda Amenemheta III. a předpokládaný vysoký věk jeho nástupce při převzetí moci – pokud by byla Neferusobek rovněž dcerou Amenemheta III., usedla by na trůn už jako velmi stará dáma. Takové konstrukci celkem dobře odpovídá krátká doba její vlády, na druhé straně je s ní zase v rozporu domněnka, že „sňatkem založila 13. dynastii“ (Groh), i když při uzavírání dynastických, tj. veskrze účelových manželství není věk zrovna rozhodujícím faktorem. Otázkou by v takovém případě byla legitimita nástupce jejího manžela, tj. prvního nebo druhého krále 13. dynastie, jenž asi nemohl být královniným synem. Určité pochybnosti panují i v otázce příčin, které umožnily Neferusobek usednout na trůn egyptských králů. Někteří badatelé dávají před teorií přirozeného vymření mužské linie dynastie přednost úvahám o možných dramatických sporech, které po smrti Amenemheta IV. ovládly královskou rodinu, vynesly do popředí energickou a autoritativní ženu, jež využila nepřehledné situace a za případné pomoci odpůrců mužských uchazečů o trůn uchvátila vládu. Tyto domněnky však nemají žádnou oporu v pramenech, spíše naopak: „jejímu nástupu k moci nepředcházel žádný krizový stav“ (Jacq), „rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by jí její postavení bylo zazlíváno, a ani pozdější historikové ji nikdy nepovažovali za samozvanou intrikánku [ve srovnání s Hatšepsut z 18. a Tausret z 19. dynastie], zdá se, že byla naprosto přijatelnou vládkyní“ (Tyldesleyová). Kromě toho žádní potomkové Amenemheta IV., kteří by se mohli o vládu nad Egyptem ucházet, nejsou známi. Neferusobek není první královnou, která samostatně a suverénně ovládala Obě země, je však první, která používala kompletní královskou titulaturu, tj. všech pět královských jmen. Její Horovo jméno je doloženo ve dvou variantách a rodné dokonce ve čtyřech, což je příčinou odlišných tvarů jejího nomen v literatuře. Za její vlády země, kterou stejně jako její předchůdci „ovládala od delty až ke 2. kataraktu“ (Vachala), „dále prosperovala“ (Baines). Není sice příliš pravděpodobné, že by „sňatkem založila 13. dynastii“ (Groh), ale na druhé straně „archeologické doklady z období mezi vládou 12. a 13. dynastie neztrácejí kontinuitu“ (Baines) a nenasvědčují žádnému vybočení ze zavedeného řádu. To je zhruba vše, co o ní lze říci – Neferusobek jednoduše a zcela nedramaticky mizí v temnotách. Úpadek ústřední moci může do určité míry souviset se zprvu nenápadnou, ale s postupem doby zřejmě stále výraznější infiltrací cizinců. Severovýchodní delta se asi už „na konci Střední říše začala postupně dostávat pod kontrolu semitských obyvatel asijského původu“ (Verner), kteří později výrazně ovlivnili demografickou situaci v celém severním Egyptě. Kmeny asijských kočovníků, vytlačované ze svých tradičních pastvin rozpínavostí chetitské, mitannské a babylonské říše, se zřejmě posouvaly na jih a po delší dobu hromadily u egyptských hranic, kde jim v dalším postupu účinně bránily „Vládcovy zdi“, systém pevností předpokládaný ve Vádí Tumílát, jediné schůdné spojnici Egypta se Syropalestinou. Zamarovský uvádí hypotézu, podle níž se správcové některých krajů v Dolním Egyptě nejen jejich průnikům do země nebránili, ale dokonce je podporovali, protože „v nových bojovnících spatřovali vítanou posilu v boji za zvýšení své nezávislosti na ústřední vládě [kterou definitivně omezil na minimum Amenemhet III.]. Královna těmto tendencím nečelila, snad je ani nepostřehla.“ Peripetie velkého stěhování Asiatů jsou bohužel chronologicky neupřesnitelné a velkou neznámou zatím zůstává i jejich etnické složení a další relevantní podrobnosti. S koncem Střední říše v Egyptě je lze spojovat jen spekulativně a jen jako tendenci, působící dlouhodoběji. Prvním pevným záchytným bodem vypovídajícím o jejich přítomnosti v deltě je až nadvláda tzv. Hyksósů v Dolním Egyptě, které Manehto definoval jako 15. dynastii. O případných pokusech zdejších nomarchů o „odboj“ proti vládě Neferusobek, natož v součinnosti s přicházejícími kočovníky, není známo vůbec nic. Zmíněné královniny sochy byly nalezeny převážně ve Fajjúmské proláklině a v deltě, v oblasti, kterou později ovládali Hyksósové z města Hatuaret (Avaris; Tell ed-Dabáa). Tyldesleyová zdůrazňuje, že ji zpodobňují v ženském oblečení, tedy jako ženu, která se na rozdíl od královny Hatšepsut z 18. dynastie nesnažila, aby byla zobrazována jako král-muž. V Louvru je bezhlavé, bezruké a beznohé torzo sochy z růžového pískovce, oděné do královského pláště staženého opaskem, na němž je vyryto královnino jméno. Dále je její jméno vytesáno na jednom architrávu v Nennisutu (Hérakleopolis; Ehnásíja el-Medína), v zádušním chrámu Amenemheta III. v Haváře a také na některých jeho sochách nalezených v deltě. Britské muzeum vlastní pečetní váleček s její titulaturou a v núbijské pevnosti Kumma je graffito se záznamem výše nilské záplavy z 3. roku její vlády.
Pyramida Neferusobek (?) v severní Mazghúně Stejně jako u Amenemheta IV. připsal Mackay i severní pyramidu v Mazghúně královně Neferusobek pouze na základě „některých stavebních a archeologických skutečností“ (Verner). O jejím vlastníkovi rovněž neexistují žádné přímé doklady; jediným vodítkem pro identifikaci je typologicky pokročilejší substruktura, která naznačuje, že hrobka je pozdějšího data než její sousedka na jihu Mazghúny. Mackayův názor podpořil i Petrie a „egyptologové se s ním většinou shodují“ (Zamarovský), lépe řečeno nevznášejí námitky, nebo solidní argumentaci nelze vlastně na ničem založit. V devadesátých letech 20. století se k problematice vyslovil Dodson, podle jehož mínění je severní pyramida v Mazghúně starší než jižní a obě jsou mladší než cihlová pyramida z 13. dynastie v jižním Dahšúru, připisovaná králi jménem Amenej Kemau. Jeho koncepce tedy nejen datuje oba mazghúnské objekty „obráceně“, ale posouvá je na časové ose do pozdější doby a vylučuje tak jako jejich majitele krále 12. dynastie. Verner k tomu poznamenává, že Dodsonovo pojetí „zřejmě nebude definitivní a vyvolá odbornou diskusi“. Podle jeho názoru „již velmi povrchní pohled na plány substruktur těchto památek naznačuje, že navržené chronologické pořadí není zcela v pořádku“. Superstruktura ze sušených cihel byla podle Vernera původně „trochu větší“ než sousední Amenemhetova, podle Zamarovského měřila strana její základny rovněž 52,5 m (tj. 100 loktů). Je silně zdevastovaná, Baines dokonce tvrdí, že „nástavba se nedochovala“. Plán substruktury, z nějž vychází Mackayova (a Petrieho) datace a identifikace s královnou Neferusobek, je ve srovnání s podzemím pyramidy Amenemheta IV. údajně „typologicky pokročilejší“ (Verner), podrobnosti však nejsou k dispozici a nenašli jsme ani jakýkoli náznak „typologického srovnání“ s pyramidami 13. dynastie, jež má pro chronologické zařazení hrobky nepochybně zásadní důležitost. Zamarovský mluví jen povšechně o „bludišti chodeb vyplňujícím podzemí“, podle Vernera následovalo za vchodem sestupné schodiště, přístupová chodba se několikrát lomila a na dvou místech byla opatřena zátarasy. Ani jeden z nich neuvádí ani základní informaci, na které straně pyramidy vchod je. Pohřební komora byla stejně jako u Amenemheta IV. zkonstruována z obrovského křemencového monolitu zapuštěného do jámy v podloží a do něj byl spuštěn sarkofág ze stejného materiálu. O ostatních stavbách komplexu – severní kapli, zádušním chrámu, ohradní zdi, vzestupné cestě a údolním chrámu – není v literatuře ani zmínka. Vypadá to, že od dob Mackayova průzkumu v letech 1910/1911 se tímto objektem žádný archeolog nezabýval.
VYBRANÉ OSOBY 12. DYNASTIE Aat Viz Chnemetneferchedžetaat Amenemhet [b] Varianty jména: Ameni; Amenej Významný nomarcha „Gazelího“, tj. 16. hornoegyptského kraje se správním centrem v Hebenu, syn Chnumhotepa I. a otec Chnumhotepa II., současník Senusreta I., majitel skalní hrobky č. 2 v Bení Hasanu. (Obecně o nekropoli v Bení Hasanu viz Chnumhotep I.) Z některých nápisů je znám též jako „Ameni“.
727 – Plán Amenemhetovy skalní hrobky v Bení Hasanu podle Newberryho. Vchod je vlevo, za ním následují vstupní hala se dvěma a kultovní kaple se čtyřmi sloupy, na konci je nika se sochou majitele
Amenemhetův autobiografický text na stěnách jeho hrobky je v mnoha ohledech typický – vedle standardní sebechvály zdůrazňující poctivé vykonávání úřadu poskytuje i informace o jeho kariéře a některých okolnostech vojenských tažení do Núbie. Překlad nápisu v plném rozsahu uvádí Bárta (upraveno): „43. rok vlády Hora Anchmesuta, krále Horního a Dolního Egypta Cheperkarea, kéž žije věčně, Obou paní Anchmesuta, Zlatého Hora Anchmesuta, syna Rea Senusreta, kéž žije věčně, jenž odpovídá 25. roku v Gazelím kraji šlechtice a knížete, laskavého Amenemheta, ospravedlněného. Rok 43, období záplav, 2. měsíc, 15. den: Vy, kteří milujete život a nenávidíte smrt, řekněte: Tisíc [kusů] chleba a [tisíc džbánů] piva, tisíc kusů dobytka a drůbeže pro ka [duši] šlechtice a knížete, laskavého, velkého náčelníka Gazelího kraje, strážce Nechenu, náčelníka Nechebu, představeného kněží, Ameniho, ospravedlněného. Doprovázel jsem svého panovníka, když se plavil na jih, aby porazil nepřátele ve čtyřech cizích krajích. Plavil jsem se na jih v hodnosti syna knížete, strážce pečeti a představeného vojska, velkého [vládce] Gazelího kraje, jako muž, jenž nahrazuje [svého] starého otce díky jeho dobré pověsti v královských úřadech a jeho oblibě v královském paláci. Při plavbě na jih jsem minul kraj Kuš a dosáhl hranice země, přinesl všechny [tamní] produkty a má chvála se dotkla nebes. Poté On [král] vyrazil v míru a porazil nepřátele v zemi Kuš. Vrátil jsem se v jeho doprovodu a mé vojsko neutrpělo ztráty. Plavil jsem se na jih, abych přinesl zlatou rudu pro Něho, krále Horního a Dolního Egypta Cheperkarea, kéž žije věčně. Plavil jsem se na jih spolu s princem a šlechticem, nejstarším synem krále z jeho vlastního těla, Amenim [pozdějším Amenemhetem II.], kéž žije věčně, je zdráv a svěží. Plavil jsem se na jih spolu se čtyřmi sty nejvybranějšími rekruty z mého vojska. Vrátil jsem se v míru a mé vojsko neutrpělo ztráty. Přinesl jsem zlato [v množství], které mi bylo nařízeno. Byl jsem za to chválen v královských úřadech a královský syn mi poděkoval. Poté jsem se plavil na jih, abych přinesl rudy z přístavu v Gebtu [Koptos; Kuft], spolu s princem a šlechticem, představeným města a catejem Senusretem, kéž žije, je zdráv a svěží. Plavil jsem se na jih v doprovodu šesti set rekrutů, nejstatečnějších z Gazelího kraje. Vrátil jsem se v míru a mé vojsko neutrpělo ztráty. Vykonal jsem vše, co mi bylo přikázáno. Byl jsem přátelský, neustále milovaný, vládce, kterého milovalo jeho město. Strávil jsem pak léta jako vládce Gazelího kraje a všechny povinnosti královských úřadů jsem vykonával osobně. Představení oddílů správy chovu dobytka, pastýři Gazelího kraje, mi dodávali tři tisíce býků ze svých stád. Byl jsem proto chválen královskými úřady v každém roce sčítání dobytka. Odváděl jsem všechno pro královské úřady. V žádném královském úřadě jsem neměl žádné dluhy na daních. Celý Gazelí kraj pro mne pracoval s vysokou pílí. Žádnou dceru chudáka jsem nezneužil, neutlačoval jsem žádnou vdovu. Nepotrestal jsem žádného zemědělce a neodmítl žádného pastýře. Nebylo představeného dělníků, jehož lidi bych odvedl k plnění [jiných] povinností. Za mé vlády nebylo chudáka. Za mé vlády nebylo hladového. Když přišla hladová léta, obdělal jsem všechna pole Gazelího kraje až po jeho jižní a severní hranici. Udržel jsem jeho obyvatele při životě, zajistil jsem jejich potravu a nikdo nehladověl. Dával jsem vdově stejně jako vdané ženě. Nenadržoval jsem silnému před slabým. Potom přišly vysoké záplavy, bohaté na obilí a špaldu, bohaté na všechny věci. Já jsem ale nevybíral nedoplatky na daních z půdy.“ Pozoruhodná je věta „nebylo představeného dělníků, jehož lidi bych odvedl k plnění [jiných] povinností“, jíž chce Amenemhet říci, že nezneužíval svěřené obyvatelstvo k práci pro svůj vlastní prospěch. Zdůraznění takové „samozřejmosti“, jehož účelem je rozptýlení možného podezření, vypovídá o zaběhnutém nelegálním bohatnutí nomarchů na úkor krále. Ve skalní hrobce Amenemheta je mimo jiné zobrazen svátek bohyně Hathor, jenž se slavil vždy 1. dne 4. měsíce období sklizně: „Procesí žen prochází ulicemi měst a vesnic, jdou od domu k domu a žehnají jejich obyvatelům, některé zpívají a tančí, jiné se dotýkají lidí sistry a náhrdelníky menit.“ (Jacq) Amenemhetanch Pravděpodobně syn krále Amenemheta II. Byl pohřben v západní části jeho pyramidového komplexu v Dahšúru.
Anonym Neznámý autor Naučení muže synovi z počátku Střední říše, které vyzývá úředníky k loajalitě, věrnosti a úctě ke králi a obsahuje různé rady. „Fragmenty mimořádně obtížného textu se dochovaly na útržcích papyrů, jednom koženém svitku a více než šedesáti ostrakách; je tedy zřejmé, že naučení se běžně probíralo ve školách ještě v období Nové říše.“ (Encyklopedie) Antefiker Varianty jména: Antefoker; Entefoker; Enjotefoker; Inyotefoker Catej Amenemheta I. Jeho první skalní hrobka TT 60 v Šéch Abd el-Kurně je proslulá svou výzdobou, ale zůstala nedokončená: po nástupu Amenemheta I. na trůn a přemístění rezidence do Ictaueje pro něj byla určena velká mastaba u jihovýchodního rohu královy pyramidy v Lištu. Při záchranné akci UNESCO v Núbii našla česká expedice v zálivu u vesnice Girgáví kolem stovky nápisů z posledního období koregence Amenemheta I. a Senusreta I. Nejdelší z nich, z 29. roku Amenemhetovy vlády, zhotovil jinak neznámý písař Renoker na příkaz cateje Antefikera. Popisuje vojenské tažení, na němž byl podle kontextu „osobně přítomen i král“ (Strouhal), nejspíše Senusret I., a podává výmluvné svědectví o metodách používaných při pacifikaci odbojných domorodců: „Byl jsem zaměstnán při stavbě tohoto opevnění. Pak byli zabiti Núbijci ze všech zbývajících částí země Vavat. Nato jsem se plavil vítězně proti proudu, zabíjeje Núbijce na jejich březích, a pak jsem plul po proudu, trhaje obilí a porážeje jejich zbývající stromy. Vložil jsem oheň do jejich domů tak, jak člověk musí jednat s tím, kdo se vzbouřil proti králi Horního Egypta.“ (Encyklopedie) Džehutihotep Varianty jména: Džehutyhotep; Djehutihotep; Thut-hotep; Tuthotep Nomarcha 15. hornoegyptského kraje se správním centrem v Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén) a velekněz boha Thovta v době vlády Amenemheta II. a Senusreta II. (podle Bainese i Senusreta III.), majitel nejokázalejší a nejproslavenější skalní hrobky na krajové nekropoli v el-Berše. Jedna z jeho soch byla nalezena až v palestinském Megiddu. 728 – Detail výzdoby Džehutihotepovy skalní hrobky v el-Berše (Egyptské muzeum v Káhiře)
Vstup do Džehutihotepovy hrobky je lemován dlouhým kamenným sloupořadím, stěny jsou vyzdobené nízkými reliéfy a malbami. Historicky cenné je vyobrazení transportu Džehutihotepovy kolosální alabastrové sochy z lomů v Hatnúbu, jeden z velmi mála dokladů o technice přepravy egyptských monumentů. Sedící socha, podle odhadu 6 m vysoká a o hmotnosti 58 tun, je uložena na saních, které pomocí lan táhnou čtyři řady mužů. Celkem se na přepravě účastní 172 lidí, jeden z nich lije před saně z nádoby vodu (nebo olej), aby snížil koeficient tření.
729 – Scéna z Džehutihotepovy skalní hrobky v el-Berše znázorňující přepravu jeho kolosální sochy podle Wilkinsona
První kopii scény, na níž je výjev ještě kompletní, pořídil J. G. Wilkinson někdy před rokem 1856. Po něm zde byl v letech 1891 a 1893 P. E. Newberry a výzkum hrobek v el-Berše završila společná výprava Harvardovy univerzity a Bostonského muzea krásných umění pod vedením G. A. Reisnera v roce 1915. Na pérovkách publikovaných Vernerem a v Encyklopedii už část výjevu v okolí hlavy sochy chybí.
Hapidžefai I. Varianty jména: Džefaihapi; Džefahapi Nomarcha 13. hornoegyptského kraje se správním centrem v Saut (Lykopolis; Asjút), majitel skalní hrobky na krajové nekropoli západně od dnešního města Asjút. Kraj byl v době občanské války na konci Prvního přechodného období věrným spojencem 9./10. (nennisutské) dynastie, což po vítězství Mentuhotepa II. nepříznivě ovlivnilo postavení jeho nomarchů a jejich autorita za 12. dynastie, kdy úřad zastávali tři nositelé jména Hapidžefai, dále klesala. Jejich hrobky na asjútské nekropoli si přesto uchovaly vysokou uměleckou úroveň. Hapidžefai II. Varianty jména: Džefaihapi; Džefahapi Nomarcha 13. hornoegyptského kraje se správním centrem v Saut (Lykopolis; Asjút), syn Hapidžefaie I., majitel skalní hrobky na krajové nekropoli západně od dnešního města Asjút. (Viz též Hapidžefai I.) Hapidžefai III. Varianty jména: Hapidžedfaj; Džefaihapi; Džefahapi; Hepzefa Nomarcha 13. hornoegyptského kraje se správním centrem v Saut (Lykopolis; Asjút), syn Hapidžefaie II., majitel skalní hrobky na krajové nekropoli západně od dnešního města Asjút. (Viz též Hapidžefai I.) Hapidžefai III. byl pravděpodobně současníkem krále Senusreta I. Socha jeho manželky Sennuj (Sennuwy) byla nalezena až v Kermě a někteří badatelé z toho vyvozují, že působil jako místodržitel v Núbii. Dochovalo se několik smluv, které Hapidžefai III. uzavřel s kněžími chrámu v Saut o udržování svého zádušního kultu (jednu z nich cituje Bárta na s. 222). V jeho hrobce bylo nalezeno přes šest set stél, dokládajících pozdější uctívání různých místních božstev. Henutsen [b] Manželka Senusretancha (viz), vysokého úředníka krále Senusreta I. 730 – Sousoší sedícího Senusretancha (dochovaly se jen jeho nohy) a jeho ženy Henutsen nalezené v Ugaritu
Herišefhotep Zádušní kněz krále Niuserrea z 5. dynastie, působící v době 12. dynastie, kdy byly zádušní kulty na královské nekropoli v Abúsíru obnoveny. Kněží si „zřizovali hrobky přímo na místě, uvnitř zčásti polorozpadlých a zavátých pyramidových komplexů, především v zádušních chrámech a jejich okolí. Mnohé z nich byly vybudovány v uměle vytvořených dutinách v rampě Niuserreovy vzestupné cesty“ (Verner 1994), která „překonávala nejen výškový rozdíl přes 28 m, ale i dost nerovný terén a zejména v její horní části bylo třeba vybudovat poměrně vysoký základový násep“ (Verner 1997). Některé hrobky těchto kněží z okolí Niuserreova zádušního chrámu objevil Borchardt na počátku 20. století v intaktním stavu a nálezy z nich odvezl do Německa. Patřila k nim i Herišefhotepova bohatě zdobená dřevěná rakev (dnes je v Lipsku), která obsahovala i jeho mumii. Chacheperreseneb Autor literárního díla řazeného k žánru „stížnosti a nářky“ s názvem Shromažování slov, vybírání výroků a hledání výrazů pátrající mysli, které uskutečnil kněz z Iunu Chacheperreseneb zvaný Anch, syn Seneje, jež se dochovalo v neúplném opisu na tabulce z 18. dynastie (Britské muzeum v Londýně). Autor byl zřejmě současníkem Senusreta II., ale jeho spis je tvrdou kritikou poměrů v Egyptě za Prvního přechodného období, sepsanou ve formě dialogu, zřejmě s vlastním srdcem (odpovědi srdce se nedochovaly). Encyklopedie vyzdvihuje „neobvyklou, upřímně vyjádřenou snahu o tvůrčí originalitu a původnost“ Chacheperresenebova díla. Chesuer Varianta jména: Chesuver „Dozorce nad věštci“, majitel jedné z více než sedmi set hrobek Střední a Nové říše na nekropoli 3. dolnoegyptského kraje v Iamu (Momemfis; Kóm el-Hisn na rosettském rameni delty Nilu). V hrobce byla nalezena 35 cm vysoká hlava čedičové sochy Amenemheta III. (Egyptské muzeum v Káhiře), identifikovaná podle podobné královy sochy objevené v místním chrámu. Torzo nejspíše pochází z téhož chrámu a důvod jeho umístění do Chesuerovy hrobky není jasný.
731 – Hlava sochy Amenemheta III. z Chesuerovy hrobky v Iamu (Egyptské muzeum v Káhiře)
Chetej [b] Varianty jména: Cheti; Achtoj Pravděpodobně současník Amenemheta I. a Senusreta I., často označovaný epitetem „mudrc“, autor dvou dochovaných „naučení“. První z nich již bylo několikrát zmíněno v souvislosti s vraždou zakladatele 12. dynastie. Je známo jako Naučení Amenemheta I. synovi, ve skutečnosti je však nesepsal Amenemhet I., ale mudrc Chetej na objednávku Senusreta I., a také se od tradičních „naučení“ značně liší. „Místo obvyklých rad je v něm popis života panovníka i atentátu, který na něj byl spáchán, přičemž sama obě uvádí dvě příčiny, které k němu vedly: jednak vlastní důvěřivost a tím neschopnost odhalit spiknutí včas, jednak nevděčnost lidí [z jeho okolí], včetně bratrů a přátel. Zamřelý panovník varuje svého nástupce a radí mu, aby se vystříhal uvedených chyb. Na závěr mu přeje úspěšnější vládu, než měl on sám. Naučení má charakter politicko-propagačního spisu, který ospravedlňuje nástup Senusreta I. na trůn a zbavuje ho možného podezření z účasti na palácové vzpouře proti svému otci.“ (Encyklopedie) Z některých pasáží naučení se egyptologové snaží dovodit historické skutečnosti, například na základě řečnických otázek „Což se už někdy nějaká žena postavila do čela vojska?“ nebo „Rozpoutalo se už někdy povstání přímo v paláci?“ se usuzuje, že spiknutí proti králi bylo osnováno v harému. Naučení se dochovalo na pěti papyrech, třech dřevěných tabulkách, jednom koženém svitku a asi dvou stech ostrakách z doby Nové říše, zdaleka ne všechny exempláře jsou však úplné. Druhým spisem téhož autora je Naučení Chetejovo, které se ještě dlouho po jeho smrti používalo jako didaktický text sloužící k výchově úřednictva. „Autor, mudrc Chetej, pluje se svým synem Pepim do hlavního města, aby ho tam uvedl do písařské školy, a cestou ho nabádá, aby se stal písařem a úředníkem, a toto povolání mu vychvaluje. Zároveň líčí stinné stránky ostatních zaměstnání, např. zedníka, truhláře, tkalce, kameníka, holiče, kupce, posla, zahradníka či rybáře, a to tak přesvědčivě, že spis se někdy označuje jako Satira na povolání. Naučení je velice tendenční, úmyslně zdůrazňuje nepříznivé rysy jiných zaměstnání, aby tím více vynikly výhody písaře. V další části jsou uvedeny některé rady, jak je známe z jiných naučení.“ (Encyklopedie) Text se dochoval v mnoha kopiích na papyrech, písařských tabulkách a ostrakách z 18.–26. dynastie. Chnemet Varianty jména: Chnumet; Chnumit; Chnemt „Členka královské rodiny“, jejíž nevykradenou hrobku v areálu pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru objevil de Morgan roku 1894. Často je označována jako „princezna“ a považována za dceru majitele komplexu. Kromě rakve s mumií a schránky na konopy obsahovala hrobka kompletní pohřební výbavu, v níž dominují, resp. hlavní pozornost přitahují princezniny šperky: čelenky, náhrdelníky, náramky a přívěsky na řetízcích, většinou ze zlata zpracovaného granulací. (Vzhledem k užití této techniky a některým neegyptským motivům bývají pokládány, aspoň zčásti, za krétský import.) Klenoty spolu s obdobnými nálezy ze sousední hrobky patřící „princezně“ jménem Ita a z hrobek v komplexu Senusreta III. tvoří tzv. dahšúrský poklad (Egyptské muzeum v Káhiře). Chnemetneferchedžetaat Varianta jména: Aat Manželka Amenemheta III., pohřbená v samostatné komoře v substruktuře jeho pyramidy v Dahšúru (viz). Dochoval se její žulový sarkofág a části kosterního skeletu, lebka nese neklamné známky excerebrace. Podle Strouhalova antropologického výzkumu zemřela ve věku asi 35 let. Chnemetneferchedžetveret Varianta jména: Veret Manželka Senusreta II. a matka Senusreta III. Její hrobku u jižní stěny pyramidy Senusreta III. v Dahšúru objevila až v roce 1994 expedice Metropolitního muzea v New Yorku. Chnumhotep I. První z řady stejnojmenných nomarchů 16. hornoegyptského kraje se správním centrem v Hebenu, současník Amenemheta I., majitel skalní hrobky č. 14 na nekropoli v Bení Hasanu. Otec nomarchy Amenemheta [b].
Chnumhotep I. velel výpravě Amenemheta I. proti Núbijci Segersenejovi, jenž po smrti Mentuhotepa IV. usiloval o převzetí egyptského trůnu, a pomáhal králi i při potlačování opozice dalšího pretendenta, člena Mentuhotepovy královské rodiny Antefa. Nekropole v Bení Hasanu zahrnuje celkem 39 hrobek vytesaných do skalního masivu na východním břehu Nilu a nejméně osm z nich patřilo nomarchům 16. hornoegyptského kraje žijících v době vlády 11. a 12. dynastie. Jejich „biografické nápisy mají velký význam pro poznání dějin na konci Prvního přechodného období a na počátku Střední říše, velmi cenné jsou i nástěnné malby, na nichž se vedle scén náboženských objevují také náměty řemeslnických prací, zápasníků, lovců, pouštních zvířat aj. Vnější průčelí některých hrobek zdobí lotosové nebo kanelované (tzv. protodórské) sloupy.“ (Encyklopedie) Níže umístěné skalní hrobky a šachtové hroby na úpatí útesu patřily nižším úředníkům kraje (viz obr. 667–669 a 732). K nejvýznamnějším (a dobře identifikovaným) nomarchům pohřbeným v Bení Hasanu patří dva současníci Mentuhotepa II. – Baket III. (hrobka č. 15, viz první část 11. dynastie) a jeho syn Chetej [a] (hrobka č. 17, viz druhou část 11. dynastie), za 12. dynastie tento úřad zastávali Chnumhotep I. (za Amenemheta I., hrobka č. 14), Amenemhet [b] (současník Senusreta I., hrobka č. 2), Chnumhotep II. (současník Amenemheta II. a Senusreta II., hrobka č. 13). Další dva nositelé tohoto jména, Chnumhotep III. (hrobka č. 3) a Chnumhotep IV. (hrobka č. 4), žili v době zanikající slávy po reformách Senusreta III., jenž moc nomarchů výrazně omezil. Chnumhotep II. Nomarcha 16. hornoegyptského kraje se správním centrem v Hebenu, současník králů Amenemheta II. a Senusreta II., majitel skalní hrobky č. 13 na nekropoli v Bení Hasanu. Byl synem nomarchy Amenemheta [b] a otcem nomarchy Chnumhotepa III. (Obecně o nekropoli v Bení Hasanu viz Chnumhotep I.) 732 – Plán skalní hrobky Chnumhotepa II. v Bení Hasanu podle Maspera
Hrobka je vyzdobena nádhernými pestrobarevnými malbami, mezi nimiž dominují zejména náměty lovu ptáků v papyrových houštinách a rybolovu. Zobrazení ptáků a ryb je natolik realistické, že lze identifikovat jednotlivé druhy. 733, 734 – Lepsiova kopie loveckých scén z Chnumhotepovy skalní hrobky v Bení Hasanu a detail stromu s ptáky z centrálního výjevu (na celkovém záběru jej nejsnadněji najdeme podle paty kmenu, která přečnívá přes dolní linii malby a téměř se dotýká horního registru hieroglyfického nápisu nad dveřmi)
Hlavní pozornost egyptologů se soustřeuje na scénu příchodu asijské karavany do Egypta v 6. roce vlády Senusreta II., jejíž interpretace je velmi obtížná. Malba je rozvržena do dvou registrů (viz obr. 735). Výpravu vede (vpravo nahoře) muž popisovaný různě jako „Hyksós“ (Verner), „beduínský náčelník“ (Bárta, Vercoutter), „semitský kočovník“ (Groh) aj. Sloupcově rozvržený hieroglyfický text začíná nad rohy zvířete po jeho boku výrazem HqA+q(A)-xAst (viz obr. 736), ve smluvní transkripci „hekachaset“ (plurál „hekachasut“), v pořečtěné podobě „Hyksós“. V původním významu se tento termín používal pro „vládce cizích (pouštních nebo hornatých) zemí“, později byl zobecněn pro všechny cizince a v egyptologické literatuře se jím označuje i blíže neznámý „národ Hyksósů“ (proto velké písmeno; této problematice se věnujeme podrobněji v úvodu k 15. dynastii). Níže je pak umístěno vlastní jméno i-b-SA, jehož čtení se rovněž různí: „Abiša“ (Verner), „Abišaj“ (Bárta), „Abša“ (Vercoutter, Bič) aj. Značka pro determinativ na konci nápisu umožňuje ovšem i odlišný výklad: vlastní jméno dotyčného muže mohou vyjadřovat jen první dva znaky, zatímco znak SA lze chápat jako označení země jeho původu: „Ab [ze země] Ša“.
735, 736 – Příchod asijské karavany do Egypta; vlevo rekonstrukce malby z hrobky Chnumhotepa II. v Bení Hasanu, vpravo detail pravého horního rohu scény s hieroglyfickou „popiskou“
„Abišu“ na malbě doprovází dalších 15 osob (8 mužů, 4 ženy a 3 děti), podle doprovodného textu však výprava čítala celkem 37 lidí. Ve starších interpretacích převažuje názor, že scéna je dokladem „usazování jednotlivců a kmenových skupin [v Egyptě], které opouštěly svou syrsko-palestinskou vlast z hladu nebo vytisknuti při kmenových přesunech... a přicházeli se vším svým zbožím a majetkem“ (Groh). Z pojetí malby a ztvárnění postav je však naprosto zřejmé, že se „v žádném případě nejedná o zbědované beduíny, kteří by prosili o povolení pást svá stáda na egyptském území. Rovněž možnost obchodní výpravy je málo pravděpodobná, protože 37 osob pro obchodní karavanu je počet příliš vysoký a její zásobování by bylo velmi nesnadné. Navíc jsou ve skupině ženy a děti, které se obchodních výprav neúčastnily.“ (Bárta) Scénu doprovázejí dva nápisy, z nichž první – „[Abiša] přivádí 36 Asijců“ – vypovídá o početnosti karavany a druhý – „Přinášení černého očního prášku“ – navozuje dojem zahraničněobchodní aktivity. Ovšem kosmetické líčidlo, jež je „očním práškem“ míněno, nemohlo být komoditou dováženou z „cizí země“, protože příslušná surovina byla v Egyptě zcela běžná a vyskytovala se tu v dostatečném množství. Další indícii poskytuje doprovodná scéna, na níž drží „písař královských listin Neferhotep“ dokument s textem: „6. rok vlády Hora Sešemtaueje, krále Horního a Dolního Egypta Chacheperrea. Seznam Asijců, které přivádí syn anese [nomarchy] Chnumhotepa kvůli černému očnímu prášku. Asijci ze Ša: 37.“ Podle Bárty tedy „všechny okolnosti mluví pro to, že Asijci přicházejí, aby se usadili a podíleli na těžbě černého očního prášku“. 737 – Scéna z Chnumhotepovy hrobky v Bení Hasanu: písař královských listin Neferhotep předává úřední dopis
Chnumhotep III. Nomarcha 16. hornoegyptského kraje se správním centrem v Hebenu, pravděpodobně současník Senusreta III., majitel skalní hrobky č. 3 na nekropoli v Bení Hasanu. Byl synem nomarchy Chnumhotepa II. a otcem nomarchy Chnumhotepa IV. (Obecně o nekropoli v Bení Hasanu viz Chnumhotep I.) Chnumhotep IV. Nomarcha 16. hornoegyptského kraje se správním centrem v Hebenu, pravděpodobně současník Senusreta III., majitel skalní hrobky č. 4 na krajové nekropoli v Bení Hasanu. Byl synem nomarchy Chnumhotepa III. (Obecně o nekropoli v Bení Hasanu viz Chnumhotep I.) Chnumnacht Chnumnacht a Nechetanch byli společnými majiteli malé hrobky, kterou objevil Mackay v roce 1905 na nekropoli se skalními hrobkami z 12. dynastie u malé arabské osady Dér Rífa na západním břehu Nilu, několik kilometrů jižně od starověké metropole 13. hornoegyptského kraje Saut (Lykopolis; Asjút). Nedotčená hrobka byla vzhledem ke svým malým rozměrům doslova „napěchovaná“ – kromě rakví a mumií obou mužů a jejich skříněk na kanopy obsahovala i dva modely člunů, sošky, různé nádoby a další předměty pohřební výbavy. Kompletní obsah hrobky byl dopraven do Manchesteru, kde jej „vědecky prozkoumala“ tehdejší kurátorka Univerzitního muzea Margaret A. Murrayová, která mumie na veřejné produkci „rozvinula“, tedy zničila. Zajímavé je, že pro uložení Nechetanchových vnitřností byly použity jen dvě kanopy a „zbylé dvě zůstaly prázdné“ (Germerová). 738 – Nechetanchovy kanopy (University Museum, Manchester) 739 – Zdobené dřevěné rakve Chnumnachta a Nechetancha (University Museum, Manchester)
740 – Margaret Murrayová (v zástěře) při „vědeckém“ rozbalování mumie Chnumnachta
Ibu Nomarcha 10. hornoegyptského kraje s centrem v Cebu (Antaiúpolis; Kau el-Kibír), pravděpodobně současník Senusreta III., majitel skalní hrobky na krajové nekropoli v Kau el-Kibíru (blíže o hřbitově viz Vahka). 741 – Torzo polychromované vápencové sochy Ibua z jeho skalní hrobky v Kau el-Kibíru (Museo Egizio, Turín)
Iduj Jedna z mála žen vykonávajících funkci „písaře“. Je doložena skarabem ze Střední říše (Berlínské muzeum). Ichernofret Varianty jména: Ikhernofret; Ikernofert Dozorce řemeslníků v době vlády Senusreta III. Jeden z mnoha nižších úředníků Střední říše, kteří po sobě zanechali pamětní vápencové stély na kenotafovém poli v Abedžu. Ichernofretova stéla podrobně popisuje obřad spojený se svátkem boha Usira, při němž byla v procesí nesena jeho socha z chrámu k hrobce krále Džera z 1. dynastie (považované za Usirovu), kde byla sehrána dramatická scéna jeho smrti, pohřbu a znovuvzkříšení. Slavnost končila triumfálním návratem do chrámu. Iimeretnebes Doslova „Ta, kterou její pán miluje“, nejstarší známá nositelka titulu „manželka boha“, jehož význam vzrostl až za Nové říše. Iimeretnebes je doložena velmi jemně propracovanou soškou (Rijksmuseum van Oudheden v Leidenu, Nizozemí). Je oděna do přiléhavého šatu, na nohou má zlaté sandály, na hlavě paruku a usmívá se. Imhotep [b] Vysoký úředník a velekněz z Iunu, pohřbený v mastabě poblíž horního vyústění vzestupné cesty pyramidového komplexu Senusreta I. v Lištu. Ita Varianta jména: Iti „Členka královské rodiny“, jejíž nevykradenou hrobku objevil de Morgan roku 1894 v areálu pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru (viz). Často je označována jako „princezna“ a považována za dceru majitele komplexu. Kromě rakve s mumií ozdobenou šperky a schránky na konopy obsahovala hrobka i neporušenou pohřební výbavu – nádoby a misky se zbytky potravin a dřevěné skříňky s různými předměty. Mimořádně jsou ceněny zlatý náhrdelník a zlatá dýka s vykládanou rukojetí, které spolu s obdobnými nálezy ze sousední hrobky „princezny“ Chnemet a z hrobek v pyramidovém komplexu Senusreta III. tvoří tzv. dahšúrský poklad (Egyptské muzeum v Káhiře). 742 – Nálezová situace v hrobce „princezny“ Ity v pyramidovém komplexu Amenemheta II. v Dahšúru podle de Morgana
Itakaiet Varianty jména: Itakajet; Itakajt Dcera Senusreta I., majitelka jedné z devíti vedlejších pyramid mezi vnitřní a vnější ohradní zdí jeho pyramidového komplexu v Lištu (viz). Itiueret Varianty jména: Itaweret; Itiveret; Itivert „Členka královské rodiny“, jejíž hrobku objevil de Morgan roku 1894 v areálu pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru (viz). Často je označována jako „princezna“ a považována za dceru majitele komplexu. Hrobka obsahovala zbytky dřevěné rakve s mumií, ale jen běžnou pohřební výbavu (mj. náhrdelník a alabastrové nádoby na masti). Není tedy tak populární jako „princezny“ Ita a Chnemet pohřbené v sousedství, které byly vybaveny kolekcemi zlatých šperků. Keminub Manželka Amenemheta II., pravděpodobně matka jeho syna Amenemhetancha. Její (vykradenou) hrobku v manželově pyramidovém komplexu v Dahšúru objevil de Morgan roku 1894.
Merit [a] Varianty jména: Meret; Mereret; Ment Jedna ze dvou „princezen“, jejichž nevykradené hrobky identifikoval v letech 1894/1895 de Morgan v severovýchodním sektoru areálu pyramidového komplexu Senusreta III. v Dahšúru (viz). Kromě sarkofágů, kanop a předmětů pohřební výbavy obsahovaly soubory zlatých šperků, které jsou dnes součástí tzv. dahšúrského pokladu (náramky, prsteny, náhrdelníky, náušnice, jehlice aj.). V hrobce Merit byly dva zlaté pektorály (náprsní přívěsky) vykládané fajánsí a polodrahokamy, se jmény Senusreta III. a Amenemheta III. 743 – Jedna z pohřebních komor „princezen“ se sarkofágem v severovýchodním sektoru pyramidového komplexu Senusreta III. v Dahšúru
744 (vlevo) – Kresba pektorálu Senusreta III. z hrobky „princezny“ Merit v Dahšúru. V kartuši uprostřed je královo trůnní jméno ra-xa-kA.w – Chakaure (Egyptské muzeum v Káhiře) 745 (vpravo) – Kresba pektorálu Amenemheta III. z hrobky „princezny“ Merit v Dahšúru. V symetricky umístěných kartuších je královo trůnní jméno ra-n(i)-mAat+a+t – Nimaatre, mezi nimi sloupcový nápis nTr-nfr nb-tA.wy H-xst.w-nb-t – „Dobrý bůh, pán Obou zemí, pán všech cizích zemí“ (Egyptské muzeum v Káhiře)
Nacht [a] Varianta jména: Nachtej „Hlavní správce“ z doby vlády Senusreta I., majitel dobře dochované mastaby poblíž horního vyústění vzestupné cesty Senusretova pyramidového komplexu v Lištu. 746 – Dřevěná socha Nachta z jeho hrobky v Lištu (Louvre, Paříž) 747 – Detail Nachtovy pohřební stély z jeho hrobky v Lištu (Louvre, Paříž)
Nebit Catej Senusreta III. Dvojici mastab, v nichž byli pohřbeni on a jeho manželka Satueret, objevila expedice Metropolitního muzea v New Yorku vedená Arnoldem v roce 1995 v komplexu Senusreta III. v Dahšúru. Nefertej Varianta jména: Neferti Autor politicko-propagačního spisu známého jako Nefertejovo proroctví, jehož hlavním účelem byla oslava Amenemheta I. a obhajoba jeho nástupu na trůn po smrti Mentuhotepa IV. z 11. dynastie. Dílo, jehož jediný opis se dochoval na hieraticky psaném papyru z Nové říše, je antedatováno do doby krále Snofrua (4. dynastie), jenž naslouchá Nefertejově věštbě o budoucích hrůzách, z nichž vyvede zemi až nový král „Amenej“. Část Žábova překladu uvádí Burian, kratší výňatky Bárta (upraveno): „Jak se povede této zemi? Slunce bude zakryto, takže nebude lidem svítit... Beduíni budou procházet zemí, nepřátelé povstanou na východě, Asiaté vtrhnou do Egypta. Lidé se budou chápat zbraní a země bude žít z odboje. Budou se vyrábět zbraně z mědi a v krvi se bude žebrat o chléb. Lidé se budou smát chorobným smíchem, nebudou plakat ani při smrti a nebudou spát, umírajíce hlady... Ukážu ti syna změněného v nepřítele, bratra změněného v protivníka a muže, jenž zabije svého otce... Všechno dobro zanikne a země propadne zkáze... Nastane honba za tím, co prochází břichem, a bude se žít jako v pohřebišti... Tu však přijde král z jihu,
jeho jméno bude Amenej vítězný, syn ženy z Ta setej, zrozený v Nechenu. Vezme bílou korunu, zmocní se červené koruny, sjednotí obě a usmíří Hora se Sutechem. Asijci propadnou jeho noži, Libyjci podlehnou jeho plamenům, nepřátelé jeho útočnosti a povstalci jeho moci. Královská kobra na jeho čele [uraeus] umlčí buřiče... Spravedlnost se vrátí a bezpráví bude vypuzeno. Budou postaveny Vládcovy zdi, aby Asijci nemohli pronikat do Egypta. Budou prosit o vodu, aby se napil jejich dobytek.“ Neferuptah Varianty jména: Ptahnefru; Ptahnofru „Králova dcera“, jíž možná patří kosterní pozůstatky nalezené v jedné ze dvou pohřebních komor pod jihozápadním nárožím pyramidy Amenemheta III. v Dahšúru (viz). Podle Petrieho měla být pohřbena spolu se svým otcem v jeho druhé pyramidě v Haváře (viz). Kromě toho byla v roce 1965 asi dva kilometry jihovýchodně od havárské pyramidy objevena další, téměř zničená pyramida a v nevyloupené pohřební komoře se našla výbava ženy, která se rovněž jmenovala Neferuptah. (Tři hypotetická místa pohřbu Neferuptah jsou diskutována v souvislosti s pyramidou Amenemheta III. v Haváře – není vyloučeno že jde o dvě různé ženy). 748 – Rituální důtky nechechu z pohřební výbavy „dcery krále“ Neferuptah, nalezené v její nevyloupené hrobce v Haváře, jihovýchodně od pyramidy Amenemheta III. (zlato a karneol)
Nefret Varianta jména: Nofret Podle Nefertejova proroctví manželka kněze Senusreta, matka krále Amenemheta I. Nechetanch Viz Chnumnacht. Nesmoncu Varianty jména: Nesmont; Nesmontu; Nessumontu Vojenský velitel v době vlády Amenemheta I., zemřel za Senusreta I. Dochovala se jeho pohřební stéla (Louvre), která jednak poskytuje typický obraz deklarované loajality vysokého úředníka, ale zejména informuje o jednom z tažení Amenemheta I. proti Asijcům. Poněkud syrový překlad textu publikuje Bárta (upraveno): „[2]4. rok, 4. měsíc období sklizně, za vlády žijícího Hora Vehemmesuta, Obou paní Vehemmesuta, krále Horního a Dolního Egypta Sehetepibrea, syna Reova Amenemheta, žijícího věčně jako Re, [po němž vládne] Hor Anchmesut, Obě paní Anchmesut, král Horního a Dolního Egypta Cheperkare, syn Rea Senusret, žijící věčně jako Re. [Já jsem] jejich poctivý služebník, milující jejich chválu, konající každý den vše, co oni chválí, královský důvěrník, princ a kníže, kancléř panovníka Dolního Egypta, velitel vojska, Nesmoncu, ten, který přistupuje k trůnu, důvěrník královského paláce, jehož rada byla důležitá v královské kanceláři, k němuž přicházeli mocní klaníce se a před nímž si knížata lehala na břicho. Já jediný jsem byl [nazýván] Býkem boha Moncua, jehož chválil jeho pán každý den. Mocné královského paláce podřídil mně v mé přítomnosti kvůli tomu, proč mne nechal nastoupit do tohoto úřadu: protože má rada byla nejlepší. Bylo mi oznámeno hlášení týkající se zákonů v této zemi, protože jsem byl v srdci svého pána. Byl jsem pevného kroku, [dával jsem] výborné rady, [ten,] jehož kroky chválí jeho pán. Vojáci z Vesetu mě milovali. Nikdy jsem se nedopustil krutosti. Velcí mě chválili a klaněli se [mi], malí přicházeli v uctivém postoji. Byl jsem oporou starců, kojnou dětí, obhájcem chudých, teplým úkrytem ve Vesetu pro toho, komu byla zima, útočištěm pronásledovaných. Není mi, vládci Devíti luků, rovného v Horním Egyptě. Jsem jediný [jemuž se říkalo] Silák této země, ten, jehož paže jsou rychlé a jehož nohy [pevně] kráčí, skvělý muž se zbraní. Vojsko mi bylo věrné. Ráno se shromáždila vesnice ke mně, chopil jsem se velení oddílu a vedl bitvu Obou zemí, ve které jsem zvítězil. Zničil jsem nepřátele, zabil jsem nepřátele svého pána. Není mi rovného [a není nikoho], kdo by mohl říci [totéž]. Obě, kterou dává král a Usir, pán Perusir [Busiris; Abúsír], a Chontamentej, velký bůh, pán Abedžu. Přinášená obě: chléb a pivo, dobytek a ptactvo, tisíc alabastrových nádob, tisíc kusů látky, tisíc obětin, z nichž žije bůh, jako část [příjmu] kněze ‘vab’ v přítomnosti Usira, pro duši zaopatřeného, velitele vojska, Nesmoncua, ospravedlněného, syna Chemut, spravedlivé. Nápis na této stéle je svědectvím toho, co se stalo mým prostřednictvím, toho, co jsem opravdu učinil; není na ní přehánění ani lež. Zničil jsem stany kmene Mencijů žijících na písku. Zničil jsem [jejich] stany. Přiblížil jsem se, jako se přibližuje [šelma] k okraji pouště. Vyšel jsem a putoval po jejich březích, nikdo se mi tam nevyrovnal.“
749 – Pohřební stéla velitele vojska Nesmoncua (Louvre, Paříž)
Nofret I. Varianta jména: Neferu Dcera Amenemheta I., žena (a sestra) Senusreta I. Na základě analýzy textu Povídky o Sinuhetovi se někdy soudí, že právě ona zosnovala atentát na svého otce a připravila tak cestu k moci svému manželovi. Tuto teorii údajně podporuje i skutečnost, že Nofret byla první manželkou egyptského krále, jejíž jméno se zapisovalo do kartuše. Nofret I. je majitelkou jedné z devíti vedlejších pyramid umístěných v pohřebním komplexu Senusreta I. v Lištu (viz). Nofret II. Manželka Senusreta II., považovaná za pravděpodobnou majitelku vedlejší pyramidy v jeho pohřebním komplexu v Láhúnu. V Džaanet (Tanis; Sán el-Haggar) byla nalezena její 1,65 m vysoká socha z černé žuly (Egyptské muzeum v Káhiře). Nubheteptichered Dcera Amenemheta III., pohřbená v šachtové hrobce v jeho pyramidovém komplexu v Dahšúru (viz). Ptahuer Varianta jména: Ptahver Vojevůdce Amenemheta III., jenž ve 45. roce jeho vlády pronikl v čele průzkumné výpravy hluboko do syropalestinského vnitrozemí, „do tajemných údolí a krajů velice neznámých, o nichž předtím nikdo neslyšel“ (Bič). Rehuerdžersen Varianty jména: Rehuerdjersenb; Rehuarjersen „Dozorce nad pečetiči“ v době vlády Amenemheta I., majitel mastaby nedaleko královy pyramidy v Lištu se zajímavým reliéfem zobrazujícím lov v bažinách. U usirovské procesní cesty v Abedžu byla nalezena jeho stéla. Sarenput I. Varianty jména: Sarenpet; Sirenput Nomarcha 1. hornoegyptského kraje, současník Senusreta I., majitel skalní hrobky č. 36 na krajové nekropoli v Kubbit el-Havě. Hrobka „má mnohem působivější architekturu než zdejší hrobky úředníků z 6. dynastie, ale i ona je vyzdobena reliéfy jen v některých částech“ (Baines). Proslulé jsou scény rybolovu, zápasu s býkem a vyobrazení Sarenputa s jeho psem. Sarenput II. Varianty jména: Sarenpet; Sirenput Nomarcha 1. hornoegyptského kraje v době vlády Amenemheta II. a Senusreta II., majitel skalní hrobky č. 31, jedné z největších na krajové nekropoli v Kubbit el-Havě. Hrobka má dvě síně, větší se šesti a menší se čtyřmi pilíři. 750, 751 – Skalní hrobka Sarenputa II. v Kubbit el-Havě. Vlevo velká síň se šesti pilíři, vpravo její závěrná část
Sathathor Varianta jména: Sithathor Jedna ze dvou „princezen“, jejichž nevykradené hrobky identifikoval v letech 1894–1895 de Morgan v severovýchodním sektoru areálu pyramidového komplexu Senusreta III. v Dahšúru. Kromě sarkofágů, kanop a běžné výbavy obsahovaly i soubory zlatých šperků, které jsou nyní součástí tzv. dahšúrského pokladu (náramky, prsteny, náhrdelníky, náušnice, jehlice aj.). Sathathor byla pravděpodobně dcerou Senusreta II.
Sathathoriunet Varianty jména: Sithathoriunnit; Sithathoryunet; Sithathoriunet; Sathathorjunit; Sathatorivenet „Princezna“ pohřbená v šachtové hrobce u jižní stěny pyramidy Senusreta II. v Láhúnu. Kromě klasické pohřební výbavy tu našli Petrie a Brunton roku 1914 i vynikající kolekci šperků a toaletních potřeb, známou jako „illáhúnský poklad“ (Egyptské muzeum v Káhiře a Metropolitní muzeum v New Yorku). Hlavními součástmi pokladu jsou čelenka ze zlata, karneolu, lapisu lazuli a zeleného živce, zlatý náhrdelník ze lvích hlaviček (tzv. lví náhrdelník), zlaté kroužky se skaraby, náramky, prsteny a drobné trubičky (z nichž byla v Metropolitním muzeu rekonstruována téměř souvislá pokrývka hlavy v podobě zlatých praménků zavěšených na spodním okraji čelenky a zakrývajících téměř celou paruku), dva zlaté, polodrahokamy vykládané pektorály (náprsní přívěsky) – jeden se jménem Senusreta II. a druhý se jménem Amenemheta III., zlatem zdobené alabastrové a obsidiánové nádobky na masti a líčidla, příruční postříbřené a leštěné zrcadlo s rukojetí ve tvaru stvolu papyru zakončeného hlavou bohyně Hathor s kravíma ušima a různé kosmetické pomůcky ze zlata, elektra a polodrahokamů. Sathathormeret Varianty jména: Sithathormeret; Sitmerhut „Členka královské rodiny“, jejíž hrobku objevil de Morgan roku 1894 v areálu pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru. Je označována jako „princezna“ a pokládána za dceru majitele komplexu. Hrobka obsahovala zbytky dřevěné rakve s mumií, ale jen běžnou pohřební výbavu. Sathathormeret tedy není tak populární jako „princezny“ Ita a Chnemet pohřbené v sousedství a vybavené kolekcemi zlatých šperků. Sebekhotep [a] Velmož z doby Senusreta I., jehož skalní nápis v Abú Handalu u Koroska objevila při záchranné akci UNESCO česká expedice. Text zaznamenává „příchod pohraniční hlídky“ (Strouhal) v 9. roce vlády Senusreta I. Sebekchu Varianty jména: Sebekkhu; Chusobek; Džaa Úředník a nižší vojenský velitel za vlády Senusreta III. (viz též), účastník jeho tažení do Palestiny, které popisuje na své stéle nalezené roku 1901 v Abedžu (citováno podle Bárty): „On [král] vytáhl na sever, aby porazil kmen Mencijů z Asie. On dosáhl až cizí země, jež se jmenuje Sekmem. [Pak] započal s návratem do svého sídelního města života, prospívání a zdraví. Poté [ho však] napadl Sekmem spolu se zbabělou zemí. Já jsem byl jako zadní stráž. Poté se vojsko zformovalo, aby mohlo bojovat s Asijci. Já jsem zajal jednoho Asijce a přikázal jsem dvěma vojákům, aby ho drželi, aniž bych přestal bojovat. Neobrátil jsem se na útěk před [tímto] Asijcem. Poté mi On dal do ruky hůl z elektra, luk a dýku z elektra.“ Podle Bárty je „cizí země Sekmem“ totožná s palestinským městem Sechem, které Senusret III. zřejmě nedobyl. „Po neúspěšném obléhání se vydal na zpáteční cestu, při níž byl napaden posádkou města a kmenem ze země Recenu [Sýrie]. Zdá se proto, že toto tažení bylo neúspěšné.“ Sehetepibre Královský pokladník, pravděpodobně žil v době Senusreta III. a Amenemheta III. Na jeho stéle z Abedžu se dochovala kopie části Naučení loajalistického, sepsaného neznámým autorem, podle filologického rozboru textu nejspíš v době Senusreta I. Naučení se skládá ze dvou částí. „V první jsou příslušníci vysoké úřednické vrstvy vybízeni, aby byli bezvýhradně věrni panovníkovi, jehož kvality jsou patřičně zdůrazněny. Ve druhé se jim doporučuje vlídné jednání s podřízenými a zdůrazňuje se spravedlnost vůči prostým zemědělcům, na jejichž přičinění závisí výše úrody. Nechybějí ovšem ani některé obecné rady, týkající se např. zajištění zádušního kultu a pohřbu.“ (Encyklopedie) Senbi Nomarcha 14. hornoegyptského kraje se správním centrem a krajovou nekropolí v Meruer (Moírai; Mér). Podle datace jeho hrobky v Méru s „úžasně živými reliéfy“ (Baines) byl současníkem Amenemheta I., ale jeden z nálezů, 11 cm vysoká fajánsová figurka hrocha zvaného William (Metropolitní muzeum v New Yorku), je datován až do doby vlády Senusreta I. až Amenemheta II. Podle Bainese se úřad nomarchy v tomto kraji dědil v rodině a jejich posloupnost nebyla po celé období 12. dynastie porušena. 752 – Fajánsová soška hrocha „Williama“ ze Senbiho hrobky v Merueru (Metropolitan Museum of Art, New York)
Senebtisi „Paní domu“, majitelka mastaby nedaleko pyramidy Amenemheta I. v Lištu. Hrobka s bohatou pohřební výbavou byla nalezena v letech 1906/1907 v neporušeném stavu. Mumie majitelky měla „vlasy sepjaté čelenkou s pletivem ze zlatých drátků, na kadeřích byly upevněny řady zlatých rozet a tělo bylo přepásáno ozdobným pásem“ (Vilímková). Sennuj Varianty jména: Sennuwy; Sennouy Manželka Hapidžefaie III. (viz), jejíž socha z černé žuly byla objevena v hrobce až v núbijské Kermě. Sennuj je znázorněna vsedě s rukama položenýma na kolenou a „je přímo ztělesněním důstojnosti a vznešenosti“ (Jacq, jenž z toho, že byla zobrazena sama, bez manžela a dětí, usuzuje, že zastávala nějakou vysokou funkci). Senusret Varianta jména: Senvosret Kněz, podle Nefertejova proroctví otec Amenemheta I. (Jeho manželkou a matkou krále byla Nefret.) Senusretanch Varianta jména: Senvosretanch Vysoký úředník Senusreta I., majitel nejvýznamnější a nejhezčí ze skupiny mastab u králova pyramidového komplexu v Lištu, severovýchodně od jeho ohradní zdi. Velmi dobře se dochovala pohřební komora se zdobeným sarkofágem, překvapivým anachronismem jsou pečlivě vytesané a polychromované texty pyramid na stěnách. Je to jediný známý případ ze Střední říše (kdy se už soubory náboženských formulí zapisovaly přímo na rakve – tzv. texty rakví). V Ugaritu byly nalezeny sochy Senusretancha, jeho matky Teti, manželky Henutsen a dcery Satamon. Sesenebenef Vysoký úředník, majitel mastaby u vzestupné cesty pyramidového komplexu Senusreta I. v Lištu. Sinuhet Protagonista Povídky o Sinuhetovi, jehož historická existence není jednoznačně doložena. Obsahu a výkladu povídky se věnuje mnoho autorů, snad nejstručněji a nejvýstižněji Encyklopedie: „Vyprávění začíná zmínkou o násilné smrti Amenemheta I., kterou náhodně zaslechne Sinuhet a v obavě o svůj život uprchne do ciziny. Na přání Senusreta I. se pak vrátí do vlasti. Vyprávění zbavuje Senusreta I. možného podezření z účasti na palácovém spiknutí.“ Povídka nepochybně vznikla za vlády Senusreta I., pravděpodobně na jeho objednávku. Historikové z textu vytěžili i věcné informace, např. se zmiňují „Vládcovy zdi“ (hraniční opevnění ve Vádí Tumílát) a „Horovy cesty“ (vojensky chráněné karavanní stezky do Palestiny). Někteří autoři zde nacházejí i určité analogie pozdějších symbolů a příběhů, např. Groh upozorňuje na podobnost zápasu Davida s Goliášem a Sinuhetova souboje s „nepřemožitelným“ palestinským knížetem Hamienšim, v němž Sinuhet zvítězil pomocí důvtipu. Povídka o Sinuhetovi je jedním z nejpopulárnějších staroegyptských literárních děl, dochovala se v mnoha opisech na papyrech a ostrakách. Překlad celého díla přinášejí např. Jepsen na s. 69–78 a Bárta na s. 13–29, u nějž najdeme i přehled dosavadních vydání příběhu (na s. 11–12). Pochybnosti o Sinuhetově reálné existenci jsou založeny zejména na absenci jeho hrobky. Teoreticky by měla být v oblasti na severovýchod od pyramidového komplexu Senusreta I. v Lištu, kde jsou mastaby ostatních králových úředníků (Imhotep, Nacht, Senusretanch, Sesenebenef aj.). Tania Jedna z nositelek záhadného titulu „známá krále“, jehož smysl není zcela jasný. Dolní část její stély, datované přibližně do doby vlády Amenemheta II., objevil Mariette roku 1880 v Abedžu, zbylý fragment byl nalezen až o století později (!). Text kromě běžných frází obsahuje i nejasnou výpově o pozici majitelky stély u dvora: „V očích těch, kdo mě znají, mám svůj charakter, jsem ctihodná, svým pánem chválená, dokonalá v řeči, jež vychází z mých úst, vyznamenaná králem pro svou spravedlnost. Odměňoval mě každodenními dary; přišla
jsem, jsouc chválena, a odcházela jsem, jsouc milována. Patřím k lidem, jejichž vzdělání vypovídá o jejich kvalitách, jsem ta, která určuje, jaké obřady se pro ni budou provádět, ctihodná při velké královské manželce, jež je spojena s bílou korunou.“ (Jacq) Lze-li této výpovědi věřit, tak paní Tania měla vyšší vzdělání a byla v každodenním styku s králem. Obrat „ta, která určuje, jaké obřady se pro ni budou provádět“ byl zpravidla vyhrazen královským manželkám, Tania se však vydává pouze za „ctihodnou při velké královské manželce“. Tutu [a] Tutu žil v době 12. dynastie a do dějin vstoupil jen jako majitel stély, na níž je jméno terasovité hrobky krále Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí determinováno znakem pro pyramidu. Na tomto jediném hieroglyfu je založena Navillova rekonstrukce vzhledu centrální části superstruktury komplexu (viz obr. 677). Vahka Nomarcha 10. hornoegyptského kraje se správním centrem v Cebu (Antaiúpolis; Kau el-Kibír), majitel honosné skalní hrobky na přilehlé krajové nekropoli. Na hřbitově v Kau el-Kibíru je „několik velkých terasovitých pohřebních komplexů, které si nechali postavit za 12. dynastie úředníci 10. hornoegyptského kraje a které představují vrchol soukromé pohřební architektury v období Střední říše. Vzestupná cesta se přibližuje z údolí k celé řadě nádvoří a síní, částečně vytesaných ve skále. Nejhlubší místnost každé kaple byla pak spojena šachtou s pohřební komorou.“ (Baines) 753 – Rekonstrukce Vahkaovy skalní hrobky v Kau el-Kibíru
Vechhotep Řada stejnojmenných dědičných nomarchů 14. hornoegyptského kraje se správním centrem a krajovou nekropolí v Meruer (Moírai; Mér), jejichž posloupnost nebyla za celé období 12. dynastie porušena. Hrobka nejmladšího z nich, datovaná do doby Senusreta II. nebo Senusreta III., má na stěnách už jen malby (nikoli reliéfy). 754 – Žulové sousoší Vechhotepa s jeho dvěma ženami a dcerou (Museum of Fine Arts, Boston)
Vepuauta Úředník žijící za vlády Senusreta I., pohřbený v Abedžu. Jeho autobiografický nápis obsahuje typickou formulaci, která se stala pevnou součástí textů tohoto druhu a jejímž záměrem bylo demonstrovat loajalitu, pokoru a spravedlivé jednání v souladu s vůlí krále a bohů. (Srov. analogický úryvek životopisného nápisu o několik století staršího Harchufa ze 6. dynastie.) „Byl to král Cheperkare [Senusret I.], který mě zařadil mezi své společníky, protože On si mne cenil... Jezdil jsem z hlavního města na sever a na jih, věda, že udělám více, než bylo nařízeno. Neučinil jsem žádný zločin proti lidem, [nic, co by] nenáviděl bůh. Pohřbil jsem starce svého města, nakrmil jsem hladového. Jsem ten, jenž mlčí mezi hovořícími, o kterém se říká ‘počkejte, až přijde’, jehož srdce vykonává [svěřené] záležitosti, který je vysílán [se svěřenými úkoly], protože je ceněn.“ (Bárta; upraveno) Veret Viz Chnemetneferhedžetveret.
