PUM očima posledníčka. Jitka Žílová

PUM 2015

očima posledníčka

Jitka Žílová

Pondělí, 15. června. To je letos datum oficiálního začátku. Všechno ale začalo dnem, kdy jsem poslala oficiální přihlášku. Díky pracovním povinnostem bylo trochu na hraně, jestli mne v červnu pustí nebo nepustí a tak jsem čekala na strategickou chvilku, kdy by mi to mohlo projít. Když jsem konečně sebrala odvahu, šéfík překvapivě v podstatě bez zaváhání dovolenou schválil (i když v pátek těsně před odjezdem už tak sebejistě nevypadal), tudíž jsem přihlášku obratem poslala. S odesláním jakoby se rozjasnil svět. Nebo jak to říci… Uděláte něco, co víte, že je správně a dál neřešíte. Tak nějak… polil mne klid… Na společnou cestu jsme se domluvili s Markem, sraz na Holešovicích klapnul, i jediné otevřené okýnko jsme našli a skupinovou jízdenku zakoupili. Marek s sebou vlekl opravdu velkou sportovní tašku, notebook a pytlík z McDonald’s. Jak jinak se vybavit na nadcházející dny. I s takovou zátěží jsme se bezpečně přesunuli na nástupiště, načež já neodolala a „prchla“ na druhou stranu do Meka pro ledovou kávu. A když už jsem tam byla, nemohla jsem Marka nechat samotného v pytlíčkování a objednala si zdravou stravu i pro sebe. Ve vlaku jsme si přisedli k týpkovi jedoucímu z práce, trochu jsme komentovali krajinu, jíž jsme projížděli, pár slov padlo o účasti na PUMu, ale jinak jsme nadstandardně mlčeli. Až když se Marek odhodlal přečíst pravidla ultrapoutníka, která Petr poskládal v době rekonvalescence a jež navazují na pravidla poutníka Václava Cílka, otevřeli jsme krátce kapitolu „co jsem nechal(a) doma“. Marek neměl tištěné mapy (mne vůbec překvapilo, že měl v úmyslu je mít s sebou, když stejně vévodí poutnickému poli s garminem v ruce) a já spacák (což mne taky nepřekvapilo, protože jsem byla líná se přesvědčit, že bych ho mít měla; ale vlastně se mi nechtěl tahat). Nenápadně jsme se dostali k obavám, jak to letos zvládneme. Marek nic neříkal, ale když nadhodím, že nám stejně bude běhat naproti, ošil se, že určitě ne, že musí šetřit síly. Prý neběhá. No dobrá, možná neběhal poslední měsíc až dva, ale jaksi…že… V Lovosicích týpek vystoupil, místo něj jsme kupé sdíleli s paní s čoklíkem. Paní by si i povídala, ale dobře vycítila, že my zase tak moc ne. Aspoň na konci nás vyprovodila povzbuzením. Obdivovala, jak velké tašky snadno taháme a dodala: „No jo, vy jste mladí a zdatní.“ Podotkla jsem, že někteří z nás ani mladí ani zdatní. Markovi zasvítila očička a bezelstně přidal: „Já chtěl být mírný a říct, že jen ne zdatní.“ Bylo jasné, že tohle bude dobrý PUM. Ačkoli jsme vtipkovali, já věděla jsem, že mám naběháno o hodně méně, navíc pomalu a ne do kopce. Což vzhledem ke 1300 – 1500 metrů převýšení denně nebyla zrovna nejlepší výchozí pozice. Dobře, byla to špatná výchozí situace. Věděla jsem to a věděla jsem to asi víc, než bych chtěla. Ale nebyla jsem schopná se smířit s tím, že mi všichni o tolik utečou a že ty padesátky denně nedám. A tak jsem se tvářila, že jedu, ale vlastně nejedu. Nevěděla jsem, co se stane, co to se mnou udělá, a nebyla jsem ochotná to domýšlet. Nechám to koňovi. Stádu koní. V Teplicích jsme měli pár minut na přestup na autobus do Krupky, když bychom ho nestihli, další by nás svezl za půl hodiny. Viděli jsme z vlaku přes ulici autobusové nádraží, tak jsme k němu zrychlenou chůzí zamířili. Jeden bus vyjížděl na Prahu, druhý byl bez řidiče a ve třetím pán svačil. Po naší otázce nás nasměroval neurčitým mávnutím směr vlakové nádraží, údajně k zastávkám MHD. Šinuli jsme se zpět, vědouce, že už nám to stejně ujelo. Jedinými protijdoucími byli naši slovenští priatelia. Jak se okamžitě potvrdilo, jeli s námi vlakem už z Prahy, jen jsme o sobě navzájem nevěděli. Když jsme našli „zastávku č. 2“ a u ní jízdní řády spojů do Krupky, bylo téměř vyhráno. Téměř proto, že linek do Krupky jelo asi šest (a další dvě do Dubí), ale ani jedna v Markem vyhledaných 15.34. Po asi pěti minutách se nakonec Marek přitočil k cedulím i z druhé strany a tam očekávaný spoj linkou 483 našel. Lidí se tu točilo tolik, že to vypadalo, že půlka Teplic jede do Krupky. Se zpožděním jsme se i my dočkali vytouženého spoje. Protože to vypadalo, že v zavazadlech stěhujeme půlku našich domovů, usadili jsme se poblíž středu, obvykle určeného pro kočárky. Prostor jsme zaházeli taškami a posedali si okolo. Na Markovu výzvu o řadu před. Až když jsme zapadli, ukázalo se, že já mám spodní rám okna ve výši čela a ven jsme v podstatě ani jeden neviděl. Teprve v tu chvíli nám došlo, o kolik níž jsou naše, pravděpodobně dodatečně přidané sedačky, posazené. Marek nahlas zmínil přirovnání k surikatám snažícím se vystrčit hlavu a zaznamenat aspoň něco z okolí. Po zastávkách Krupka – stadion, Krupka – plovárna následovala Krupka – škola. Na točně volal Marek Evě do mikrobusu, prý jsou za rohem, šli jsme je vyhlížet do poněkud nepřehledné zatáčkokřižovatky. Po deseti minutách jsme si vyslechli nesrozumitelné a velmi dlouhé hlášení místního rozhlasu s pozvánkami na několik kulturních a sportovních akcí (rozuměla jsem „o pohár“ a „informačním středisku“). Po dalších deseti minutách přijela farní fabia s Petrem, Milošem a Danou. Vítačka v okolí křižovatky měla své kouzlo. Konečně jsem si také sundala batoh, který jsem neodhodila hned na začátku v domnění, že mikrobus je za blízkým rohem, nikoli za mnoha rohy v Teplicích. Uplynulo ještě pár chvil, než se z druhé strany přiřítil i hlavní dopravní prostředek letošního PUMu. Nemůžu napsat dokodrcal, jak by to bylo v minulých letech, ale téměř bych řekla ladně přistál. Voňavoučký, plně funkční Renault Trafic chebského gymnázia. Doprovázet nás tak letos bude modrá flotila. Druhé kolo vítačky a seznámení s neznámými, rozdělení do aut, odvoz na Komáří vížku. V průběhu čekání párkrát zazněla otázka, jak je to tam daleko, jestli to nedojdeme. 4,5km po žluté, 6,5km po zelené bylo naštěstí dost daleko, aby se nikomu nechtělo. I autem to bylo velmi solidní stoupání, velmi solidní. Na vrcholu jsme se seznámili ještě s Tomášem, juniorem výpravy, který dorazil o přímý spoj dřív a busem se nechal vyvézt až na Komáří vížku. Chyběli už jen Jánošíci, kteří měli dorazit spojem těsně před pátou.

Komáří vížka jako startovní bod byla fantastická volba. Klidně bychom tady mohli zůstat a nikam neběžet. Výhledy široko daleko, vlastně i hluboko. Byli jsme jen na okraji Krušných hor, větší část rozhledu jsme měli spíš na České středohoří než Krušné hory. Kdyby tady tak moooooc nefičelo, bývala bych si tu sedla s kávou v ruce a zůstala. Tak či tak, sem chci zpátky. Moc líbilo. Moc moc. Ač se pan vrchní řadil k zástupu číšníků, které každý host, jeho objednávka nebo nedej bože otázka neskonale obtěžuje, my si snadno objednali s úsměvem na rtech a pořád se okolo stolu tvářili, jako by o nic nešlo. Jako by před námi nebylo víc než jen vyhlídka na konci výletu. Jako by námaha následujících dní neexistovala a přesun do Chebu se nás netýkal. Ticho před bouří, i když v běžecké skupině téměř dvaceti lidí, kteří se měsíce neviděli, mělo přece jen k tichu daleko. Ještě před Jánošíky se k nám připojili Michal a Markéta, pan a paní domácí z prvního penzionu. Na nultou etapu jsme tak měli nejlepší místní doprovod, jaký si lze představit. Mimochodem, nultá etapa. Co to je za nápad? Jako že když je to „jen“ 17 kilometrů s nejmenším převýšením z celého týdne, tak se to nepočítá? Sedmnáct je přece skoro půlmaraton. První vytrvalecká trať, na kterou se běžně měsíce trénuje a považuje se za zlomovou. Pamatuju si, jak mi to před čtyřmi lety přišlo jako poplácáníseporamenouhodný výkon. Jak se občas blbě tvářím, když si říkám, že by bylo fajn o víkendu běžet víc než 15km, jestli teda půlmaraton ve městě chci ve zdraví přežít. A tady? Nultá etapa. Nultá. Jakože se nepočítá? Cokoli krát nula je nula. Takže 17 krát 0? Už přijeli Monča s Ríšou. Petr oficiálně zahájil a rozdal jedinou hmotnou „odměnu“ za naše snažení – PUMácké tričko. Milá byla krátká charakteristika k většině účastníků, která poprvé naznačila, že už brzo opravdu půjde o běh, přírodu, poznávání, překonávání, podporu, přátelství, pocity, vhledy, ponaučení. Kávy dopity, palačinky a polévky z talířů vyčištěny, bylo na čase se zvednout. Ač venku příjemně svítilo, foukalo tak, že někteří z nás vyměkli a dooblékli dlouhé rukávy. Moc se mi do nich nechtělo, tak jsem si v dobré víře u tohokdovšechnoznáavšechnovíavždyckymidobřeporadí, tedy u Petra, ověřovala, co nás čeká: „Bude foukat všude?“ Dostalo se mi profesionální odpovědi: „V lese asi ne.“ Výborně. „A kudy vede ta trasa?“ „Takhle tam někde,“ s ledovým klidem prohlásil Petr a mávnul neurčitě před sebe na otevřené louky. Přímo před restaurací proběhlo, poprvé i naposledy, skupinové foto s poutním obrazem. Pak jsme se dle dobrých zvyků přesunuli o dvacet metrů dál k oficiálnímu startu. Tak trochu neuspořádaně jsme okouněli u rozcestníku turistických značek a jak malá děcka nedávali prostor Petrovi, aby na nás vytáhl před ostrým startem první řádky pana Cílka. Byli jsme jak ministádo blech, někdo fotil, jiný se chtěl fotit s tím, koho rok neviděl, další koukali do mapy, někteří z nás jen tupě hleděli do dáli, jen možná jeden dva hlasy se snažily říct, že by bylo fajn vyběhnout. Dočkali se Petr, Cílek i „startovní pistole“. Sbíhali jsme po červené, jež z asfaltu ale rychle uhnula mezi stromy. Tou dobou jsem ještě netušila, že široká kamínkatá, jinde lesní a ještě jinde písčitá cesta nás bude provázet na červené celý týden. A stejně jako dnes i v dalších dnech se proběhneme po louce, uprostřed nádherných, nejobyčejnějších letních lučních květin a trav. (Pro botaniky konkrétně: zvonek luční, rdesno hadí kořen, vlčí bob mnoholistý, pryskyřník prudký, suchopýr pochvatý, kohoutek luční, kopretina bílá, šťovík kyselý, bodlák luční, jetel luční, toten lékařský, bršlice kozí noha, náprstník červený, smrž špičatý, sírovec žlutooranžový, hřib kovář.) Zelené kopce, luční cesta mezi nimi, větrné elektrárny, na první pohled zdravé lesy (nebo aspoň ne nějak zvlášť poškozené), krásně se to okolo nás vlnilo. A cesta zatím poměrně pohodlná, strmější a hůř schůdný byl jen jeden seběh. Jen výjimečně jsme potkali asfalt a dokonce se objevila i rovina, což byl velmi příjemný a vzácný úkaz. Nebo jsem si aspoň myslela, že vzácný v dalších dnech bude. Než jsme se nadáli, byli jsme na občerstvovačce u „ošuntělého“ kostela v Dubí-Cínovci. Kofola se objevila na nápojovém lístku od prvních kilometrů, velká pochvala organizátorům za tento zlepšovák oproti loňsku. Stále jsme byli natěšení a neunavení, takže jsme se nijak výrazně nezdrželi a běželi dál. Teda nejdřív jsem se nechala vyfotit se speciálně označeným kelímkem s mým jménem a uměleckou kresbou kolena. Asi se loňsko zapsalo do povědomí víc, než jsem si myslela. (A přiznávám, že další jeden a půl dne plný otázek na koleno způsobil, že mne téměř koleno začalo bolet, jen abych naplnila očekávání.) Už dnes jsem vytvořila tandem s Evou, občas se k nám z předních řad vrátil Marek (neříkal, jak nemá naběháno, aby se vracel? Já věděla, že jeden z nás o nepřipravenosti ve vlaku kecal…). Tak 10, 15 metrů před námi běželi nováčci, mladí kluci. Eva se za nimi nenápadně hnala, jak kdyby ji někdo pokropil živou (svěcenou asi ne) vodou. Budu si muset dávat pozor, kdy se nechám strhnout jejím tempem a kdy si budu slimáčit na konci. Sedmnáct kilometrů nepatrně zvlněným, neustále se měnícím terénem, k tomu nenasyceni novými výhledy – hned jsme byli v cíli. Stihli jsme na závěr lehce zakufrovat, takže jsem i poprvé sáhla po navigaci (letos jsem se opravdu vybavila) a snadno podle fialové vodící čáry našla odbočku za benzínkou. Závěrečné stovky metrů jsme se po skupinkách spíš trousili, než běželi. Celý prolog byl hodně ve znamení pohody, energie, nespěchání, netrápení, příjemného bytí. Poprvé a naposledy jsme také po doběhu chvíli lelkovali, jen tak, kvůli ničemu. Trocha potu a únavy a hlavně hlad nás nakonec k aktivitě vybičovaly. Usadily jsme se s Evou a Domčou v pokoii hned za schody a já následně ředitelsky pánům oznámila, že sprcha na patře je dámská a gentlemanská o poschodí níže. Jeden nesmělý hlas se pokusil vzbouřit, ale je třeba pánům ku cti přiznat, že většina ihned respektovala a tohle malé privilegium nám nechala.

Na večeři jsme se vrátili do moldavské hospůdky „v centru“, asi kilometr zpátky po směru, odkud jsme předtím přiběhli. Dnes je význačný den, neb se na tomtéž místě shromáždili členové zastupitelstva (aspoň taková byla původní informace od pana domácího). Pokud to nebylo vedení města, tak to rozhodně byla skupina aktivních, hlučných a veselých místních. I když jsme byli dopředu ohlášeni, stoly pro nás nebyly přeskupeny do jednotného útvaru, a tak jsme se hned první večer rozpadli k jednotlivým stolům. Přišly jsme s Evou, Markem a Škorpily a i v téhle partičce jsme se rozdělili. K nám se záhy ovšem přidal Dalibor a hned bylo o zábavu postaráno. S Evou, Markem a Daliborem plynul hovor mile a příjemně. Tak jako při jiných příležitostech se témata střídají rychleji než den a noc a spontánní navazování je zajímavé až zábavné. U nás se ten večer dalo vyslechnout: Eva: „Vnitřní orgány mi tam kloktají a tady mi to přebývá,“ prohlásila Eva při pidikrátkém povídání o našem fyzickém stavu, množství svalové a tukové hmoty. Za „tady“ si doplňte jakoukoli část ženského těla, kde by se potenciálně mohl uložit nějaký tuk. Jenže Evě se tam stejně neukládá. Eva podruhé, tentokrát na Dalibora: „Ferino… taky to u vás znamená chytrý?“ Já s lehce vykuleným výrazem: „U nás to znamená chytrý?“ A už to jelo: „No přece lišák Ferino byl takový koumák.“ „Já neznám žádného lišáka Ferina.“ „Vy ho v Aši neznáte? Jíťo, tys nečetla..“ (Vidíš, maminko, já jsem v dětství vlastně nečetla, je to potvrzené.) „Ale četla, ale o něm jsem nikdy neslyšela. A odkud jako on je?“ Eva se významně zahleděla, dramatickou, tichou pauzou vyplnila čas, kdy vzpomínala, odkud že ten filuta je, načež zaznělo: „No… z pohádky!“ A bylo vymalováno. Jak jsme mohli najít nějakou logickou souvislost mezi pohádkami a sportovními podprsenkami, to netuším. Ale stalo se a debata o podprsenkách se rozvinula hned po Ferinovi. Postěžovala jsem si, že je to kus běžeckého vybavení, u kterého jsem ještě stále nenašla stoprocentně funkční řešení. Buď je volná, nebo moc pevná, při delších bězích a osvěžování začne dřít atd. Zdálo se, že stížnost zanikla v několika rychlých větách všech spolustolovníků, načež se slova ujal Marek. „Viděl jsem holky ze školy běžet osmistovku a když teda pominu, že druhou půlku všechny šly, tak tam byla jedna, která jak běžela, tak určitě ani na cestu vidět nemohla.“ Marek zabil. Při dezertu jsme si vyslechli Steffenův ředitelský otevírací projev a Zdeňkovo hromadné přání všem uplynulým i blížícím se červnovým narozeninám s doprovodnou rundičkou malých panáčků na počest. Couračka zpátky na Moldavskou Šatlavu byla plná telefonátů domů a protkaná chladným vzduchem, jak už to takhle těsně před začátkem léta v horách bývá. Stihli jsme ovšem dohasínající slunce na západě, v romantickém uspořádání penzion na úpatí, kulaté kopce nad ním, větrné elektrárny na nich a rudá obloha za tím vším. Sotva telefonisti ukončili hovory, technika byla okamžitě využita na zachycení panoramatu. Teprve poté zmerčili studenost večera a přidali do kroku.

Úterý 16. června – den, kdy všechno začíná První etapa. Ta už se počítá, neb dle itineráře nás čeká 52km, 1393 nastoupaných metrů, 1462 sklesaných, 3 občerstvovačky. Pro ty, kdož se drží trasy. Ráno byla většina nedočkavců dřív na snídani a při příchodu na avizovanou půl osmou už se na některé například míchaná vajíčka nedostala. Částečně proto, že Michal s Markétou trochu podcenili naši žravost, částečně i proto, že ať je tahle parta sebelepší, jakmile jde o základní fyzické potřeby, přece jen převládne sobeckost. Tak či tak, dřívější procitnutí i šourání se na snídani zapříčinilo, že se posunul výběh na půl devátou. Petr nás ještě seznámil s trasou, rozloučili jsme se s velmi milými domácími a hned zprudka vyrazili doprava po asfaltce hore kopcom. Zpětně se večer bavíme o tom, že už na první křižovatce Miloš zvolil nesprávný směr a výjimečně zařídil zkrácení prvního úseku ze 13 na 11 km. Rychle jsme se společně se žlutou turistickou značkou ocitli na cestě lučinami. A dalšími a dalšími a dalšími. Někdy lehce vystoupali, někdy o kousek sklesali, při každém metru jsme ale byli u vytržení z té krásy okolo. Běžet kvetoucím lánem lučního kvítí a přitom se kochat pohledy na sousedící kopce taky s lučinami, listnatými i jehličnatými stromy, kravami, samotami, elektrárnami i celými městečky, to je hukot. Každou chvíli někdo zastavil a fotil, pořadí běžců se velmi přelévalo (ne že by na něm záleželo), všichni se znova seběhli až u Žebráckého rohu. Eva si odskočila, což akorát stačilo Markovi, aby se k nám přidal z pro něj nezvyklé uzavírací pozice. Pak mne tihle dva zase hnali, abychom brzo chytili skupinu. Definitivně jsme se sešli u Horní Vsi. Odsud si pamatuju ještě přesun po silnici dolů, dokud se zezadu nepřiřítil Miloš a skupinu de facto neroztrhal. Červenou do Českého Jiřetína si nepamatuju, skoro bych řekla, že já tam nebyla. (Ha, vím! Byla! Jenže jsem s Mončou a Ríšou hrála slovní hru a pořádně prohrála. A nic dalšího můj mozek vnímat a ukládat nestíhal.) Už včera tu byl náznak a dnes jasné potvrzení, že letos si na občerstvovačkách dávali Jirka s Danou (a všemi dalšími více či méně příležitostnými pomocníky) víc záležet, hned od začátku je po ruce slané i sladké, voda i Kofola. Mlaskali jsme blahem, pozdravili protijdoucí důchodcovské turisty a nabrali směr Mníšek. Běželi jsme těsně podél hranic dál po červené turistické, která se poklidně linula krajinou. Až do chvíle, kdy jsme odbočili ze široké cesty na neprošlapanou, trávou zarostlou cestu. Miloš, Tomáš a Pepa už byli daleko vpředu, kufr si sbalili sami. Neprošlápnutá stezka říkající si o vyvrtnutí kotníku

navíc vedla do trochu víc sklopeného kopce, proto jsme asi kilometr na silničku šli. Mezitím jsem se s Mončou a Ríšou zapojila do další slovní hry. Cestou do Jiřetína jsem se totiž jednou vetřela doprostřed skládání slov a pak už jsme tvořili ve třech. Hrálo se do mínus pěti bodů, překvapivě já byla první, kdo měl mínus pět. Nově hrajeme „myslím si“, začínal Ríša a myslel si pohádkovou postavu. Luštili jsme to snad hodinu. Na Tři veterány a princeznu Bosanu asi chvíli nezapomenu. Za zatáčkou jsme poprvé narazili na pohled nám tak dobře známý – široká cesta, rozbitý asfalt s kamínky všech velikostí a trávou zarostlým prostředním půlmetrovým pruhem. Neubránila jsem se srovnání se signálkou ani nahlas. Zvlnění bylo výrazně nižší a cesta „na vrchol“ výrazně kratší, ale i tak ve mně na chvíli zatrnulo. Velmi záhy jsme z červené odbočili a stočili se na naučnou stezku. Jak jsem se v mládí naučila, smyslem naučné stezky je hlavně potkávat (a někdy taky číst) cedule o tektonickém původu, místní fauně i floře, přírodních jevech a specialitách místního území. A taky, že obvykle jde pouze o úzkou cestičku. Naše odchýlení se od těsného následování hranic vedlo fantastickou, neprošlapanou, uzounkou, travnatou pěšinou, která v sobě skrývala zapeklité díry a nerovnosti, jako kdyby se tam před lety projel traktor, přerovnal půdu a nechal ji zarůst. Běh byl spíš káčátkovým pokusem o běh. Kilometry pěkně přibývaly, něco na těch slovních hádankách přece jen bude. Na krátkém silničním úseku se role „myslím si“ vrátila zpět k Ríšovi, jenž opět myslel na filmovou postavu. Stihly jsme zjistit, kdo všechno ji z amerických herců nehrál, načež nám zadavatel zmizel na technickou pauzu mezi smrčky. Plynule jsme s Mončou navázaly na naše nedávné povídání a s holčičími tématy na rtech jsme běžely kamínkovou cestou dolů. Před námi byl celou dobu jen Marek. Najednou jsem si všimla, že se to dole hemží bílými tričky. Z neznáma se totiž vynořili ztracení a nalezení Miloš s Tomášem a Pepou. Následovaly jsme bílá trička před námi, odbočily doleva na kratičkou betonovou vsuvku a po rovince a asfaltu přiběhly k polednímu občerstvení. To bylo na hraničním přechodu, žádné překvapení, že oběd proběhl v čínské restauraci. Stoly po čtyřech, židle s vysokým, polstrovaným opěradlem, mezi stoly „zátarasy“ s truhlíky s umělými květinami, jako dekorace mávající kočička a tady navíc tak metr a půl velká socha tygra. Teď mne napadá, jestli oni to všichni nějak nemají v provozu přes franšízu a proto jedou jako přes kopírák. Pár lidí zůstalo sedět venku, většina se šla ohřát dovnitř. Přece jen jsme byli sedm set výškových metrů nad mořem. I když většinou svítilo slunce, tak jak jsme byli zpocení (a trochu unavení) a fouklo do nás, těch maximálně 15 stupňů bylo cítit. Neměla jsem pocit, že budu odpo schopná běžet po normálně velké porci jídla, tak jsem skončila u vývaru a česnečky. Česnečka vyvolala o něco větší nadšení, nicméně se mnou zase běžela celou další etapu, takže… oběd se mi až tak nepovedl. Zvedání se od stolu bylo už v úterý těžké, slovy Steffena: „Počkejte, ještě neběžíme…“ Běželi. Z Mníšku vedla nádherná cesta mezi loukami, s výhledy na milion zelených odstínů na sousedních kopcích, k tomu na místní poměry po rovince nebo s kopce. Povídání („myslet si“ pana Greye z 50 odstínů šedi nebylo vůči Monče a Ríšovi úplně fér, ale aspoň jednou něco neuhádli na tři otázky), partička, v Nové Vsi jsme byli cobydup, asi tak. Z Nové Vsi je to už jen kousek na Horu Svaté Kateřiny, v níž bylo příjemnou povinností absolvovat celkem dvoukilometrové kolečko k rozhledně a zpět. Nikoli překvapivě se přesun pod rozhlednu neodbýval v závratném tempu, kdo by se taky do těch kopců tady honil. Rozhledna se zdá býti nevysoká, přitom i v malé rozhledně se mohou skrývat velká překvapení. V prvé řadě paní uvaděčka. Dospělé vstupné 20,- korun českých, na kterých paní lpěla a poctivě, asertivně a hlasitě odpočítávala pět vstupenek, které předtím zaplatil Petr v domnění, že zbytek výpravy projde zadarmo. Trošku odrzlejší prošli (paní stejně byla ve věku a hlavně prostorové velikosti, že než by se zvedla ze své židličky, natož se rozhýbala, my bychom byli o jednu až dvě vesnice dál), slušňáci a principalisté nešli. V druhé řadě, posledních maximálně patnáct dřevěných schodů je neuvěřitelně úzkých, neuvěřitelně zatočených a neuvěřitelně prudkých. Až se o pár dní později budu bát udělat šplhoskok na Sauersacku, protože se budu bát, že se pak už nedostanu dolů, bude to jen o něco silnější nejistota, jestli ten přesun zvládnu nebo ne. I tady se člověk bál klást nohu před nohu a jistota, že se to dá slézt dolů a neublížit si u toho, nebyla zrovna velká. No dobře, trochu přeháním. Ale točité, prudké a úzké vážně jsou. 180 stupňů z panoramatu je fajn výhled na louky a zeleň, 180 zbývajících stupňů je výhled na vesnici a nepříliš opojný. Kdo viděl, viděl, kdo neviděl, o nic zásadního nepřišel. Z rozhledny jsme se vrátili spodní cestou na náměstíčko a namísto volného pokračování (však jsme o něco málo za půlí cesty na další občerstvovačku) se postávalo okolo mikrobusu, rozlévala se kola. Kdo na to má, co by si nepokecal, Jituška ale musí dál. Jánošíci se nechali strhnout hned, Fero a Marek vyrazili vzápětí a i zbytek se po čase rozpohyboval. Statečně jsem se držela navigace, i když ukazovala na plácek mezi domy a pak nikam. Nikam se rychle změnilo v sem a sem se rovnalo seběhu po sjezdovce. Však jo, to jsme věděli a těšili se. A trochu se báli. Ostatně, v létě je to velká zábava. Ten svah je totiž ještě strmější než v zimě, také na něm roste neposečená tráva a také na něm trousí kdejaké vesnické zvíře. To všechno dohromady vytváří spoustu příležitostí se sklouznout. Obvykle nechtěně a obvykle ne dočista. Do toho mne teda i lehce štvalo, že ty drny jaksi nikdo nezarovnal a strmý nerovný podklad není přítelem mých kolenních vazů. Došla jsem dolů nevím jak, neupadla jsem nevím jak. Jak to sešel Jindra s kolem, tuplem nevím. Určitě se mu muselo jít lépe, neb ho zdola povzbuzoval celý PUMový tým (a aniž to někdo řekl nahlas, škodolibost byla ve vzduchu hmatatelná a čekalo se na každé škobrtnutí či pád).

Odbočka ke štole a vsuvka o tom, že když moje GPS říká, že to je tady, tak to tady být nemůže, protože se to několika mužům nezdá a je to tam, až když je zpátky odvolá Petr, ani nestojí za zmínku. Zamřížovaná štola samotná také mnoho silných momentů nepřinesla, neboť asi 7 metrů za mříží byly přes celou šíři i výši dveře a nikam dál nebylo vidět. A tak všichni jen vyfotili sádrového trpaslíka u mříže a běželo se dál. Přesto že nejsem ani v poloviční formě jako loni, chytla jsem se na Ferovu švestičku a na cvičišti předvedla pokus o překonání dřevěné zdi. Tak spíš jsem se o ni opřela a ve snaze vytáhnout se si natáhla ramenní sval, ale tvářila jsem se jako by nic. Následně vběhla za Ferem na kladinu v doprovodu vlastních slov, že z ní určitě spadnu. Nespadla! Ale změna rytmu mě unavila tak, že mne stálo mnohem víc funění dostat se zpět do skupiny a držet její tempo. To mi moc dlouho nevydrželo, zejména když jsme se přesunuli na poměrně frekventovanou silnici a asi tři kilometry se mírně nahoru posouvali k Brandovu. Skupina neběžela žádným závratným tempem, ale jak jsem na to neměla a ještě za každou zatáčkou viděla další a další, tak hlava odmítla spolupracovat a vést nohy k pohybu. V klidu jsem si vystoupila z hada a střídala běh s chůzí. Eva je nejlepší parťačka, protože předstírajíc, že se chce napít, přešla taky do chůze, čímž mi zcela prozaicky dala šanci ji doběhnout. Společně jsme pak absolvovaly poslední kilometr a dorazily na občerstvovačku asi minutu za ostatními. Jedna minuta a pohyb doprovodných vozidel pouze přes místní konzumy znamenaly, že už na mne nezbyla Kofola. To je ostatně jedna ze zásadních nevýhod posledníčků – jsou (=jsem) déle na cestě, na občerstvovačku přiběhnou jen ke zbytkům (to trochu přeháním, ale jednou se to stalo) a když nechtějí zdržovat, tak se pauza z 10-15 minut prvních běžců zkrátí klidně jen na minut 5. Delší námaha a kratší pauza, to samozřejmě může vést jen k většímu než průměrnému vyčerpání. Posledníček to má prostě těžké. (Ne, Marku, rada ať zrychlím, ničemu nepomůže.) Byla jsem otrávená z kopce a asfaltu, chybějící Kofoly i toho, že nevím, co jíst. Takže mi až tak nevadilo, že se na občerstvovačce moc nezdržovalo a do následného kopce jsem se odebrala mezi prvními. K tomu všemu jsem si z ranního prohlížení profilu trati pamatovala, že závěr je jenom do kopce, takže mne v závěru vlastně nic netěšilo. Cesta vedla přímo vzhůru, od občerstvovačky se odcházelo procházkovým tempem. Loňský ročník PUMu mne naučil, že když na trať člověk vyrazí za Milošem a před Markem, musí být ve střehu. A tak letos, pokud nastalo stejné uspořádání v běžeckém vláčku, sáhla jsem automaticky na každé křižovatce po navigaci. Ostražitost zafungovala a namísto dalšího kroucení po asfaltu jsem nabádala k odbočce mezi baráky. Následně korigovala na seběh loukou lehce šikmo vedle vleku. Dnes podruhé se navigaci (natož mne) nevěřilo, až když totéž provedl (včetně výběru a korekce) a řekl Fero a o půl minuty později i Marek, směr byl akceptován. Následujících pár set metrů bylo pro dnešek mou poslední radostí. Napojili jsme se totiž na modrou a pak zelenou turistickou značku, které nás proti proudu Načetínského potoka dovedly až do Kaleku. Bylo to de facto po rovině, ten stoupající sklon byl velmi nepatrný, nikam se extrémně nespěchalo (až když nás doběhl Miloš a rozšafně se nahrnul zase o dva metry před skupinu, tak pánové zrychlili), ale taky to nebylo úplně šourání. Cesta byla široká, až na pár jehličím posypaných míst plná malých kamínků. Nebo o něco větších kamenů, zadupaných do země. Na konci dne to ale byl podklad, o který jsem úplně nestála. Jak mě nemělo co rozptýlit, vnímala jsem každý došlap. Mne to navíc na takových cestách nebaví. Po celodenním se kochání, sledování okolí, třeba i hlídání značek byla tu najednou široká cesta s ne úplně příjemným podkladem, vlevo stromy, vpravo stromy, za potokem silnice. A ani potok mne nijak nerozptýlil. Odešla mi hlava, docela rychle jsem opustila místo uprostřed skupiny, stáhla se na konec a zůstala tam dalších deset kilometrů. Trochu mi asi i došlo, přece jen jsem se asi měla donutit k pořádnému obědu. Až do Kaleku jsem střídala běh a chůzi a snažila se sama sebe přesvědčit, že jednou to skončit musí. Trochu mne znervózňovalo, když se u mne drželi Eva s Jindrou na kole, přitom by se krásně mohli svézt. A courali se ze slušnosti se mnou. Eva to naštěstí po pár kilometrech najednou zalomila se slovy „jdu se koupat“ a Jindra asi tři, čtyři kilometry před rozcestím uposlechl nenápadnou pobídku „ale jestli chceš, klidně jeď, tvým sportovním výkonům se meze nekladou“. Když jsem ztratila z dohledu i Tomáše s Dominikou, poprvé jsem se ohlédla, jestli se ke mne neblíží Steffen se Zdeňkem, kteří jediní zůstávali za mnou. Nikde nikdo. Závěrečné kilometry jsem tak strávila o samotě. Jen já a ta grrrrr cesta. Na navigaci jsem se „nenápadně“ snažila odhadnout, jak daleko ještě. Při zjištění že už jen asi 2,5 km, jsem přece jen částečně ožila. Už jsem neměla na to, abych zrychlila, nakonec ani jen souvisle běžela, ale hlava už tolik neprotestovala. Zmizel les po pravé straně, u potoka se objevila neudržovaná stará pila, pak přišly ještě pohledy na louky a jednotlivé domky, tak jsem i pár fotek udělala. Ta radost, když zmizely kamínky a objevila se betonka! Vééééliká! Dokonce jsem se na chvíli pro sebe usmála, jak málo mi stačilo. Věděla jsem, že jsem těsně před Kalekem, ten jsem musela proběhnout a už se na navigaci tyčil cílový bod. Nevím, jestli jsem byla soustředěná, zahleděná, nebo spíš vypnutá, ale Petra jedoucího na kole proti jsem si rozhodně všimla se zpožděním. Domluvila jsem se s ním, ať fotí, až se rozběhnu, naladila jsem úsměv, fotoaparát cvakl (aspoň jsem si to myslela) a hned jak jsem Petra minula, přešla jsem do chůze. Zajímavé je, že při městských bězích mě fotograf tak nemotivuje. Tady, po nějakých 48 kilometrech, kdy už stejně vypadám jako… čtenáři, doplň si cokoli… mi to za to předstírání stojí. Mimochodem, jde o jednu z nejpovedenějších fotek. Díky, Petře.

Musela jsem vypadat fakt „dobře“, nebo mít obrovské zpoždění za přední skupinou, protože mi Petr nabídl, že se můžu svézt s Jindrou autem, které stálo na konci betonky. Neměla jsem odvahu se zeptat, co z toho si Petr myslel. Mezi polorozpadlé budovy, doprava na asfaltku, městečkem nahoru, ke kostelu doleva do krátkého krpálu a doprava po cestě zjevně směřující k Zámečku. Yes! Na závěr jsem se na betonce nabažila výhledů, které mi poslední dvě hodiny chyběly. Ostatně, ať už je to s kostely a přilehlými hřbitovy jak chce, jako stavby se dost často vyskytují na správných místech panoramatických výjevů a je radost se okolo nich dívat a fotit. K mému překvapení všichni čekali před Zámečkem, přivítaly mne tak hlasité, byť unavené pozdravy a potlesk. Rychle se ukázalo, že se venku čekalo, až Dana zařídí, že už můžeme dovnitř a svalit se na postýlky (klidně předtím než se osprchujeme). Sprcha a večeře. Největší odměna sportovce. Možná to bylo s večeří dnes trochu složitější, když se nedostalo na všechny v množství očekávaném, ale špaget habakuk bylo a kdo chtěl, nacpal se do sytosti. I večerní setkání se v altánku před přáním Daně k narozeninám bylo složitější a místo čtvrt hodiny trvalo více než hodinu, než jsme se všichni posbírali. Když dorazila i oslavenkyně, nezklamali jsme Zdeňka a sborově falešně a řvouce zapěli oslavné chorály. Společné posezení se poměrně rychle rozpadlo do skupinek, ať už zůstávajících v domečku (u krbu je krásně, ač časem příliš teplo, takže si dovnitř okýnkem pustíme trochu čerstvého vzduchu) nebo roztroušených po penzionu. Mrzelo mě, že se neuchytil Petrův pokus o povídání o trase a místech, která jsme minuli, nebo máme před sebou a nakonec jsem využila brzkou večerní hodinu a odebrala se na lože, resp. zachytit zážitky z dneška. Škoda, že jsem nevydržela o chvíli déle. Mohla jsem se přifařit k večerním chválám, u nichž se dnes pozornost obracela i k likéru pana Priessnitze. Tekutý obklad hřející zevnitř by mě určitě zajímal. Poučení pro příště, katolíky střežit jako oko v hlavě!

Středa 17. června – královská etapa Běžecky byla středa nejtěžším dnem celého týdne – celkem 1520 nastoupaných výškových metrů na 52 kilometrech (což teda je jen 29 metrů na kilometr, to zní dost jako pohodička) a “jen” 1235 sklesaných. Profilově se to nezdá být tak zásadní rozdíl oproti úterku s výjimkou toho, že se musíme vyškrábat na Klínovec. Ale to předbíhám, zhruba o 47 kilometrů. Každý den pro mne začínal půl- až hodinovým literárním posezením. Na Zámečku v křesílku, pohodlně u stolu, po chvíli i s kávou od Jirky. Pár čistých duší kolem sedmé ještě do snídaně stihlo ranní breviář. Vzhledem k tomu že si přivstali i po včerejších náročnějších večerních chválách, asi to chválení bude mnohem zábavnější aktivita, než si my neznabozi myslíme. Naopak kletí paní domácí doprovázelo mé ranní psaní a bavilo mne hned od rána – za půl hodiny si Krista vzala do úst víckrát než já za dva dny a na rozdíl od mého nevinného divení se s Ježíšem i Marjou v jednom slově zněl tón paní domácí mnohem naštvaněji a umučeněji. Zlobily ji děti, které nechtěly vstávat do školy, jedno z nich si bundu zapomnělo, k celé té práci, kterou má, ještě aby na všechno myslela, ty starosti ji jednou zabijou a ještě musela pomocné síle ukazovat, jak má jediným dalším nocležníkům připravit na stůl hrnečky. Když se ale my začali slézat na snídani, už byla vybublaná, jídla a pití připravila víc než na včerejší večeři. I tak byla určitě ráda, že jí ta banda odjíždí a ona si vlastně bude moct odpočinout. Balení a setkávání u auta jsou rutinou. Rutinou bohužel letos zatím nejsou starty. Během své rekonvalescence Petr na Markovo doporučení na základě poutníkových pravidel Václava Cílka vymyslel ultrapoutnická a před etapou nám četl z obou děl. Bohužel to dneska nevhodným vtipem zabil Miloš. Petr tentokrát po tomhle komentáři i přišel o trochu energie, neinicioval start, tak to bylo takové rozpačité a naprosto zbytečně. My jsme ale natolik na jeho oficiální starty zvyklí, že jsme si ho „vyžádali“. Ještě u snídaně mi Petr jen tak mezi řečí zmínil, že dnes je cesta hodně podobná signálce, prý mi chtěl nastavit očekávání. Pravda je, že krátká vzpomínka na loňské „moření se“ na signálce, kde je vidět tři kilometry dopředu a tři dozadu, předběžci jsou jen tečkami na dalším kopci, rozbitý asfalt jako podklad a sluneční výheň pražící do krásně širokého vysekaného pásu, aby se pohraničníkům lépe odhalovali zlé živly a k tomu výhled jen na les vlevo i vpravo, to letos nechceš. Signálka má svůj příběh a nabízí spoustu času se nad ním zamyslet, ale můžu-li si vybrat, není to místo, kam by si člověk chtěl radostně vyběhnout každý den. Rozhodně jsem ho za takový komentář nepochválila, ale je možné, že moje podvědomí tuhle informaci někam uložilo a přepnulo vnímání na jiné vlny. Protože když se za středou ohlédnu, úvodní půlmaratonská vzdálenost se skutečně vlnila po kamínkovém a rozbitém asfaltu a signálku evokovala. Možná i proto hned na prvním úseku odpadl Steffen, kterého v jednom z kopců přestal bavit jak běh, tak chůze a společně se zraněným Zdeňkem vzali zavděk místem ve fabii. Pravda také je, že aniž tuším jak, najednou jsem byla na první občerstvovačce. Že šlo o Horu svatého Šebestiána, zjišťuju až teď. Ale co, přechod jako přechod. Druhý úsek jsem „běžela“ za doprovodu Evy a Dominiky na kolech. I díky děvčatům i tento úsek mnohem lépe ubíhal (zejména ve chvílích, kdy Eva opakovaně zívala a dávala najevo, jak moc pomalu jsem běžela) a nekonečný asfalt jsem zas až tak neřešila. „Probudila“ jsem se až s pohledem na navigaci a zaznamenáním velké modré plochy ležící vlevo od trasy. Kdybych si přečetla itinerář dnešní trasy, nebyla bych tak překvapená a věděla, že jsme se cestou měli přiblížit přehradě a dále že u přehrady je občerstvovací zastávka číslo dvě. Nic z toho jsem ale kvůli nepřipravenosti nevěděla a drze zaúkolovala Evu, aby se podívala do tištěné mapy. Kdyby Eva věděla, že jsme za rohem a je pomalu rychlejší tam doběhnout, než se kvůli mně

pouštět v kopci brzd a tahat z taštičky mapu, asi by se na mne vyprdla. Eva celý manévr snadno zvládla a přinesla radostnou zprávu, že to modré na navigaci je skutečně přehrada a čeká nás tam další dávka Kofoly, čokolády, brambůrků, okurky, Nutelly s chlebem, arašídů, rozinek a dalších dobrot. Během pauzy jsem zjistila, že tak úplně nezdržuju a neodpadám a za nejrychlejšími jsem byla maximálně deset minut opožděná. Marek s Milošem se brzy začali navzájem přemlouvat ke startu, aby moc nevychladli. Já jsem nechtěla hned ztratit kontakt, ale také jsem slíbila, že poběžím s Evou a Jindrou na konci, a když se přes den oni plácají se mnou vzadu, nemohla jsem jim přece prchnout. V kombinaci s pomalejším nandaváním kol na auta jsme se vzápětí ocitli na konci startovního pole. I jsem kvůli tomu Jindru s Evou pár větami prudila. A pak se to najednou zlomilo. Nevím, jak se to stalo, a začalo mi to konečně a definitivně být jedno. Ani jsem to neanalyzovala, ani nezdůvodňovala, prostě se najednou smířila s faktem, že jsem na konci. A budu i celou dobu, nic už s tím nechci dělat. Až bych řekla, že jsem si ten poslední flek začala užívat. Přátelé jsou přáteli a tak bez výčitek přijali moje střídání chůze a běhu. Eva to kompenzovala povídáním a Jindra během, když s ohlášením na chvíli prchnul za křovíčko, my se šinuly dál a on nás pak musel stíhat. Zpětně si z těchto deseti kilometrů z Přísečnice do Vejprt pamatuju jen první kilometr, maximálně dva, zastávku u houpačky a pak samotný závěr do Vejprt. Jak moc bylo mezitím lesních cest, asfaltu, výhledů nebo čehokoli dalšího, nemám tušení. Ale jedno vím. Vím, že mne to bavilo, i když jsem začínala bojovat s nedostatkem energie. Jednoduše mne bavilo být tady a běžet s Evou a Jindrou. Určitě jsme neřešili žádná hluboká témata, určitě jsme ani nemlčeli, ale ani v tématech povídání si nejsem jistá. PUM prostě čistí. Hlavu i duši. Na okraji Vejprt přišla prudká zatáčka doleva, krátký příkrý seběh (Jindra následoval Milošovu radu, že z kopce se nebrzdí), pak strašně dlouhá rovinka podél kolejí (zase jsem musela jít), přes koleje doleva (modrá byla najednou zelená). Pak konečně náměstí. Jindra s Danou zrovna sedali do mikrobusu, už je nebavilo na nás čekat a chtěli za ostatními do hospody. Zůstal s námi ale běžící průvodce Petr. Odpočatý natolik že když se rozběhl do kopce, Jindra ho konstatováním: „Petře, ale my do kopce chodíme,“ lehce usměrnil a my ho tak neztratili v uličkách a do hospody dorazili. Pravda je, že já mlela z posledního, zatímco Jindra s Evou vypadali, že tu pauzu úplně nepotřebují. Trochu si myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se na normální jídlo a doplnění energie těšil. Od velkého poutnického stolu se po nás sice otáčely hlavy, některé i rozpoznaly a pozdravily, ale mnohem větší pozornost přitahoval číšník, který právě roznášel polévky. Po včerejší zkušenosti s polévkami jsem věděla, že bych měla sáhnout po něčem vydatnějším. Jako vždy jsem ale neměla na nic chuť, až ze zoufalství vybrala smažák. Letos první a dala jsem si ho pěkně uprostřed dne na PUMu, to jen ukazuje, jak moc jsem byla mimo. Nemůžu říct, že by se mi s ním běželo špatně, ale na doplnění energie to nebyl ten nejlepší způsob. Zcela se to potvrdilo zhruba půl kilometru za Vápenkou. Teď se ale cpu, sedím, nic nemusím, je mi vcelku dobře. Opouštění Vejprt bylo výjimečně trochu zdlouhavější, už už by se běželo, ale pořád chyběl někdo z vůdčí skupiny. Při tom čekání na parkovišti jsem též odhalila, že další poňoukávač k rychlému přesunu vpřed je Štěpánka. Ta se k nám připojila ráno na Kaleku a zatím držela Markovo a Ferovo tempo (načež o několik dní později zjistím, že to tempo klidně držela i v pátek a že je pánům naprosto rovnocennou spoluběžkyní, klobouk dolů). Eva s Jindrou přesedli zpět na kolo, Domča si po chvíli váhání nechala to Petrovo, aby všichni tři byli běžecky fit na závěrečný, dle očekávání nejhezčí úsek dne. Vrátili jsme se zpět na náměstí a rovnou za nosem zamířili po hlavní silnici, zahnuli o devadesát stupňů doleva a dál stoupali. Už tohle byl rozřazovací kopeček, a jak by řekla Eva: „Guru jde,“ podobně jako Pepa nebo já. Běžci se rozdělili do pro další dny typických dvojic a skupinek: já o samotě na konci, přede mnou Tomáš s Jitkou (v průměru sice běželi pomaleji než třeba Miloš, ale dokud jsem je měla v dohledu, nikdy jsem je neviděla do kopce přejít do chůze), ještě před Monča s Ríšou, Dalibor, Pepa a Miloš (ten někdy vlál vzadu, jindy skupince poodběhl). A dál dopředu jsem samozřejmě neviděla, ale někde tam byli Fero, Marek, Štěpánka a předpokládám i Domča na kole. Na konci Vejprt jsme zabočili na nenápadnou cestičku mezi domy a hnedle dál do pole. Běželo se po typické cestě těchto dvou dní – po okraji louky, neposečenou trávou, jež byla narušena dvěma o něco méně zarostlými pruhy, naznačujícími že čas od času sem zamíří auto nebo traktor. Trasa stále pozvolna stoupala, linula se poměrně přímo, a tak jsem až do Nového Zvolání viděla jednu až dvě partičky před sebou. V Novém Zvolání se cesta vesnicí trochu klikatila, a tak najednou… nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Jako bych přepnula do jiného módu. Bylo mi krásně, rozkvetla jsem, čučela okolo sebe, jako bych nikdy neviděla vesnici, kostel, pole, les. (A taky najednou jde běžet. Já nevím, ta hlava je fakt děsná věc.) Po půl kilometru na silnici jsme se zase stočili do lesa. Následujících 7 kilometrů jsem byla v ráji. Krušné hory, fialová linka na navigaci, zelená turistická značka a já. Moje posouvání nohy před nohu, dech, slunce, vítr, vůně lesa, měkký podklad, chvíli dokopec, chvíli skopec. Poeta by našel hromadu výrazů k popisu vnitřního rozpoložení, od klidu, radosti, krásy až po souznění, vhled, lásku, uspokojení. A přesto nemám pocit, že by to bylo výstižné. Nejbližší mi

přijde „bytí“. Vše výše popsané jsem cítila, ale neměla nejmenší potřebu to pojmenovávat, hloubat nad tím, dumat, co se mi to dělo. Nic z toho. Jen jsem byla. A věděla, že to tak bylo dobře. Bylo to tak dobře, že jsem si ani neříkala, že to tak chci pořád. Když se totiž tohle děje, jediné, co dělám, je, že jsem. Je to taaak přirozené a nic víc k tomu není třeba. Ještě hlubší ponoření přišlo, když mne předepsané body GPS svedly ze zelené a vedly po odvěsnách trojúhelníku (zelená byla přepona). Viděla jsem před sebou ušlapanou trávu a přes cestu se zelenou značkou položenou větev, z čehož bylo jednoznačné, že i přední voj se vydal následovat GPS souřadnice. Skoro bych řekla lidmi i bohem zapomenutá cesta. Vysoká tráva dávala jen tušit, kudy tudy naposledy před roky jeli lesáci. K tomu od spodních vod a možná močálů vzniklé louže na cestě. Nikde nic, ticho, les, pleskání nohou o zem. Jestli je to takhle v ráji, ode dneška chci do ráje. Prosím… Stěží rozpoznatelná cesta měla podle navigace uhnout doleva, což už před odbočkou zdálo se mi nemožné a vtipné, neboť žádná odbočka vidět nebyla. Když se GPS potkala s odbočením lehce polehané trávy, začala jsem se usmívat. Strmý kopec, vůbec žádná cesta, podkladem byly trsy borůvčí a takové té lesní močálovité trávy. Smála jsem se jako…pako. Ačkoli jsem sotva zvedla nohu před nohu. Jenže pořád platilo, že jsem jenom byla. Připojil se ke mně roj much. Podle zvuku desítky. Jednou jsem neodolala a na chvíli se otočila. Byly jich stovky. Normálně tohle houfné poletování okolo mé hlavy nesnáším (a je to jediný důvod, proč lituju, že si barvím vlasy, protože ani když jsem byla s ostatními, nikdo jiný hmyzí pozornost tak moc nepřitahoval), dneska jsem je skoro nevnímala. Všechno bylo přirozené, jak to bylo. Vybavuju si mírný seběh mezi břízami, když jsem křižovala cestu, která připomínala signálku. To jediné mne na pár sekund vytrhlo „z ničeho“: „To je, jako když jsme byli loni na signálce.“ Znova jsem se usmála a vrátila se okamžitě do „meditativně-vegetativního“ stavu. Cesta mne vyplivla na asfaltku, až to mne vrátilo do reality. Došlo mi, že už jsme asi na Kovářské, neb je to další vesnice na cestě a také v ní máme někde poslední dnešní zastávku. Člověk je nějak schopen oddělit fungování mysli a duše. Protože duše dál žila v tom blahodárném vzduchoprázdnu, které mi nikdo nemohl ukrást a které jsem si zakonzervovala. (Ostatně vracím se na tuhle část cesty na služební cestě z Maďarska, šéfovu otázku na výdrž baterie notebooku vnímám až na podruhé a naprosto ignoruju, že se mnou v autě sedí další tři lidé a mohou slyšet můj zpěv a vidět vlnění se do rytmu hrající hudby. Pohoda z předKovářské se prostě přenáší snadno.). Ale mozek už bedlivěji sledoval směr běhu. Vybavila jsem si, jak nás Petr ráno upozorňoval na odbočování okolo kolejí na Kovářské, díky tomu jsem byla ve střehu. Ne tak moc, už jsem jasně věděla, že stačí sledovat fialovou čáru a ona mne tam dovede. Nedělala jsem nic víc. Jen běžela a koukala do navigace. Na hlavní ulici jsem předběhla pár místňáků, jenž mne provázeli nechápavými pohledy. Padesát metrů přede mnou se najednou vyloupli v mapách hledající Tomáš s Jitkou. Přesvědčila jsem je o nesprávnosti jejich úmyslu odbočit a vedla je po zelené dál směrem ke kolejím. Byli jsme tak soustředění nebo mimózní, že Jitka až se zpožděním konstatovala, že okolo nás právě asi projel Petr. Měla pravdu, Petr auto obrátil (do protisměru, nikoli na střechu), dojel nás a též zkonstatoval, že jsme byli tak zadumaní, že jsme ho přehlédli. Potvrdil nám správnost směru a slíbil asi kilometr k občerstvení. Jitka z nás vypadala nejlíp, já už cítila dnešních 40 kilometrů a nedostatečnost oběda a Tomáš bojoval se zraněním a chystal se si na Vápence sednout do auta. Kilometr se zdál být maximální vzdáleností, kterou ještě zkousneme. Když jsme správně odbočili a šinuli se po dlouhé době po rozbité asfaltové cestě s výhledem na stovky metrů dopředu a nikde se nic nemodralo, začali jsme trochu Petrovo kilometr zpochybňovat. Po druhé zatáčce s dalším, stejně nehostinným výhledem, už jsme brblali hromadně. Všechno jednou skončí, takže sláva nazdar výletu, Vápenka je tu. U ní jen podpůrný tým a Jindra s Evou, zbytek už byl v trapu. Poslední (údajný) kilometr a objev, že jsme tu sami, mne najednou připravil o strašnou spoustu energie. Tupě jsem si sedla, něco snědla, ale vůbec mne nezajímalo co a jestli to bude stačit. Jen jsem chtěla pryč. Jindra též mezitím vyšel. Už od rána říkal, že by závěrečný úsek rád jen prošel, aby naplnil poutní rozměr. Pár minut jsme za ním s Evou a Jitkou též vyběhly. Abychom hned zakufrovaly a musely se těsně pod Vápenku vracet zase do kopce. Minimum sil, vidina škrábání se na Klínovec a do toho úplně zbytečný kufr shodil mou náladu pod bod mrazu. Eva relativně rychle pochopila a fakt se snažila mě rozptýlit, ale povedlo se vlastně až na Klínovci. Mrzí mě, že jsem si frustraci schovala zrovna na hodinu, kdy jsme se potkaly s Königsmühle, zase se couraly po lukách a škrabaly se nahoru sjezdovkou na Klínovec. A dalším dvěma lidem tak poslední etapu namísto zkrásnění zkazila. Omlouvám se, snad mi odpustíte. Nejvíc moje nenálada byla slyšet na jedné křižovatce tří travnatých cest. Všechny vedly téměř stejným směrem, navigace byla na první pohled při nastaveném rozlišení zmatená. V podobných situacích se dokonce umí i zatočit dokola, než se nasměruje správně. Pomůže pár metrů po jedné či druhé cestě popojít a přístroj s vybranou cestou buď souhlasí, nebo ne. Nic složitého, když… nemáte náladu pod psa… Eva říkala, že tahle to určitě není, i když vlastně neví a určitě ví, že při průzkumu se vraceli tou spodní (která to ale podle navigace určitě nebyla)…a vybrat se muselo mezi dvěma variantami, oběma do kopce vedoucími. Nezbylo nic jiného, než po každé asi deset metrů ujít, abychom se s navigací sladily. Dvakrát do kopečka a bylo jasno, mávla jsem rukou na pravou odbočku. Evě se to pořád moc nezdálo a já už jsem pak jen velmi nasupeným tónem (Evi, promiň) hlasitěji zahlásila, že na vybrané cestě je navíc vidět, že tudy někdo šel, takže tudy.

To podstatné ale bylo, že jsme se každým krokem přibližovaly ke Königsmühle. Königsmühle musím zmínit hned ve dvojím kontextu. Za prvé, místo setkání. Petr na kole vyjel sice po nás, ale jelikož není trouba jako my, jel po správné trase, za chvíli dojel Jindru, pak se zase odpojil, ale k polorozpadlé hospůdce na královském mlýně pořád s přehledem přijel před námi. Celá tahle zápletka vyústila v nezapomenutelný pohled, když jsme se konečně ke Königsmühle doštrachaly i my – pánové lebedící si na lavičkách, kochající se pohledy do dáli, pravděpodobně se oddávající hlubokým nebo nijakým myšlenkám. A nevypadali, že by se odsud někdy chtěli hnout. Petr s naším příchodem přece jen po chvíli ožil, stal se průvodce po okolí a dokonce si zahrál na hospodského. I když servíroval jen tatranky. K tomu důležitějšímu, Königsmühle je jednou ze zaniklých obcí – ústřední budova bývala původně skutečně mlýnem, v 19. století pilou, z níž se po několikaleté přestávce stal hostinec. Ten zůstal po druhé světové válce opuštěn a chátral a zarůstal až do současné podoby. Zůstávají obvodové zdi, náznaky místností, některé nápisy, o dvě sta metrů dál i zbytky další osadních domů. „Trosky“ se tu dochovaly jednak díky dopravnímu odtržení od okolního světa (a proto sem nikdy v plné zbroji nedorazila armáda) a údajně až půl roku ležícímu sněhu (ten jsme tedy v červnu nepotkali). Tak či tak, místo má svou historii, kouzlo i sílu. Dokonce, i když si jako já zrovna přejete být na druhém konci světa. Musím se sem vrátit s plnými silami. Už teď se těším. Naše cesta vedla zleva stoupajíc po poli vnějším obloukem, za zády Královský mlýn. Přišlo mi, že nám trvalo snad půl hodiny doběhnout na horizont. K tomu bylo teplo, které já tak nerada, musela jsem i párkrát zastavit. Řekla bych, že už dávno jsem běžela jen na tukové zásoby a nebylo z čeho brát (zásob sice mám dost, ale než z nich tělo vydoluje energii, trvá to a trvá). Fujtajksl. Nejde to zastavit, nejde to uspíšit, nejde se vypařit. Dá se jít dopředu. Každé tři kroky jsem chtěla být o sto metrů dál. Jaksi nebyla. Kam zmizela ta pohoda z cesty na Kovářskou, sakryš? Jak to že během pěti kilometrů se z radosti stane zoufalství? Řekla bych, že se modlím, aby už tenhle den skončil. Nemodlím, to je o mne dobře známo. A nemám sil. To není možný! Tak velké to pole být nemůže! Bylo. Zajímavé je, že mne ani jednou ale nenapadlo to vzdát. Možná i proto, že bych nebyla schopná vymyslet, kde mne má kdo naložit. Zkrátka mi to vůbec nepřišlo na mysl. Taky si vůbec nepamatuju, jak jsme se ocitly na silnici. Ale ocitly (už zase nemáme Petra, který objel kdejaký šutr na Königsmühle a viděly jsme ho až v cíli). Doběhly jsme Jindru a zase ho minuly, aby měl na své samotářské poutničení časoprostor. Pár set metrů po silnici, seběh ke spodní zastávce lanovky. Což znamenalo, že nás čekal dnešní závěrečný výstup. Na úpatí jsme dvakrát zahlédly lišku („To byla kočka.“ „To bylo dost velký, aby to byla kočka.“ Liška na scéně podruhé, tentokrát se zastavila a okoukla nás. „Aha, liška to byla.“) Ještě jsem se snažila holky přesvědčit, ať jdou v klidu napřed, ale neuspěla. Že jsem do kopce jenom šla a neměla snahu popoběhnout, to snad není třeba zmiňovat. Několikrát jsem musela zastavit. Levá, pravá. Nic víc. Jitka na mne asi 200 metrů pod vrcholem volala, že už vidí vrchol a že se můžu těšit. Nijak mne to nemotivovalo, nepřineslo ani neubralo sil, jen jsem tu informaci asi na pikosekundu registrovala a zase jen hlídala, aby levá šla skutečně střídavě s pravou. Došla jsem na Klínovec. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, i druhou etapu dokončím. Tohle uvědomění ve mne naopak vyvolalo uspokojení, hrdost a „pocit neporazitelnosti“. To všechno jen proto, že jsem to nevzdala. Zpětně viděno, v tu chvíli se pro mne PUM zlomil podruhé. Ze sportovního pohledu jsem ve svých očích dokázala nemožné a pro letošek měla splněno. Stihly jsme pár fotek a Jitka našla pokračování červené značky (kousek před Königsmühle mi vypla navigace, pokud jsem to ještě neřekla), než na vrchol dorazili Eva a putující Jindřich. Na nic se nečekalo a „pelášilo“ se do cíle, v tu chvíli od nás vzdáleného jen 3,5 kilometru. Široká, kamenitopísčitá, prudká cesta dolů, kousek po silnici a následovala odbočka do lesa na úzkou pěšinku s kameny a kořeny. Nic se nezměnilo na tom, že jsem dávno nemohla, ale přece jen s kopce dolů to stojí o dost méně energie a hlavně… tohle já ráda, moc ráda! Na nějaký kilometr a půl jsem ožila a i když mne bolel každý krok, užívala jsem si to, začala jsem zase konverzovat, usmívat se, reagovat na vtipy. Též pomohlo, že unavení byli přece jen i ostatní a nikam se nehnali. Zbývalo seběhnout přes sjezdovky pod vleky na Božák a najít faru. Kostel byl před námi, fara musí být blízko. Myšlenka nás s Jitkou ještě neopustila a Jindra s Evou už nemylně mířili k cíli. Uvítací výbor v podobě Jirky ve dveřích jen potvrdil, že dnešní běh skutečně skončil. Bylo 18.20. Tak dlouhý den už žádný nebyl. A potom… potom už se nikam neběželo! Našla jsem volnou postel, domluvila se, že vylezu na palandu nad Domčou a sesula se na stoličku. Jen seděla a dýchala, opět nemluvila, nemyslela, nevnímala. Pot a sůl jsem cítila všude, ale nešlo s tím nic dělat. Nechtělo se mi se zvedat, nechtělo se mi ani pohnout rukou. Dole už voněla večeře, kterou Zdeněk se Steffenovou pomocí připravili na sedmou, proto

jsem se přece jen zvedla a zamířila do nejbližší sprchy. Byla jsem v tak zoufalém stavu, že i když jsem viděla, že byla ve sprchovém koutu neodtékající voda, neměla jsem žádné pohnutky se znova obléknout a odejít jinam. Prostě jsem jen doufala, že voda nepřeteče. Nepřetekla, jen mi v ní trochu mrzly nohy. Nemohla jsem se zahřát, ač jsem na sebe oblékla o vrstvu víc. Večeře šla mentálně mimo mne. Možná jsem i konverzovala, asi spíš ne. Podobně jako jeden večer loni jsem naprosto ignorovala jakoukoli pomoc v kuchyni, při servírování, sklízení nebo mytí nádobí. Tříchodové menu – cibulačka s toastem se sýrem, kuře se zeleninovou rýží a omáčkou, palačinky s jahodami a smetanou – určitě dodalo kus energie. K tomu absolutní pocit přecpání. Zase se mi nechtělo ani se hnout. Nemusela jsem. Díky bohu bylo v plánu (krátké) večerní posezení s jedním z patronů letošního PUMu, bývalým náčelníkem Horské služby Krušných hor, panem Rudolfem Chladem. Myšlenka výborná, škoda že debata o trochu horší. O horské službě jsme se dověděli hlavně to, že se slovenskou vydatně spolupracuje, ale s přeshraniční německou nemůžu kvůli naší legislativě a to jim komplikuje práci. Hned poté přišel komentář k tomu, proč s námi neběží žádní Němci, že by PUM získal další rozměr. Steffen byl panu Chladovi málo. Pokus o vyzdvižení krásné přírody, která nás cestou velmi mile překvapuje, nakonec taky nenápadně zanikl. Namísto sdílení radosti z místní přírody přišlo konstatování o tom, jak když se někdo o Krušných horách vyjádří nelichotivě, pan Chlad reaguje až popudlivě a chce si to s dotyčným vyříkávat. Až pak nás povzbudil, že bychom naše poznání měli šířit dál, aby se Krušné hory zbavily nálepky nehezké oblasti. Škoda, dvakrát škoda, že si pan Chlad jen tak nechtěl povídat, o tom co zažil, namísto tak trochu politického „školení“. Pořád se zdá, že můj největší problém celého běhání posledních měsíců je hlavně neschopnost najít správný způsob, jak dodávat energii v průběhu dne. Svaly mne sice na konci dne bolely, ale klouby držely (no dobře, kyčle i kotníky by úplně nesouhlasily). I ty svaly by to daly, ale celkové vyčerpání se snadno odpárat nedalo. Přecpaná z večeře jsem vylezla do postele kolem půl desáté, pořádně se mi ani poznámky k dnešku psát nechtěly. Pro tento den jsem se stala nejen běžecký posledníčkem, ale i totálním odpadlíčkem. Paradoxní je, že opravdu stejně jako loni v den, kdy jsem nemohla vůbec nic, jsem nemohla usnout. Ani do půl jedenácté, kdy se vrátili ostatní, dokonce ani do půlnoci. A druhý den ráno jsem se vzbudila v 5.17, tak to mi někdo vysvětlete. Měli jsme za sebou prolog a dva dny k tomu, byli jsme těsně před polovinou pouti. Dnešní den možná právě proto byl zlomovým, nejen v mém snažení. Steffen se Zdeňkem odpadli během prvního úseku, tak na pátém kilometru, Dominiku zlobil sval v oblasti kolene, seděla už jen na kole (ještě to zkusila v závěrečně úseku, vyšplhala na Klínovec, ale dolů na Boží Dar se radši nechala svézt, a i tak večer sotva chodila). Tomáš se statečně dobelhal na Vápenku, ale dál ho zranění nepustilo. Já se závěrečnou etapu plahočila neskutečné dvě hodiny. To jsem ještě netušila, že zítra ráno se po dvou stech metrech otočí i Dalibor a i jeho zánět v oblasti kotníku nepustí dál. A podobně se do auta posadí na první občerstvovačce i Jitka, která zase o kus víc cítí kolena (a potřebuje být fit na sobotní vedení půlmaratonu v Olomouci). Máme za tři roky největší počet zraněných a asi i díky nehostinnému počasí v dalších dnech se jich na trať vrátí méně, než jsme zvyklí. Krušnost Krušných hor asi nebude odvozena jen od kutání a drcení rudy.

Čtvrtek 18. června Spánek je nejlepší způsob, jak nabrat síly, a to i když dnes trval jen pět hodin. Ranní rituál, kdy nejpozději v šest lezu z pelechu s notebookem v ruce a píšu poznámky, někdy i části denních zážitků, je dalším dobíječem. Celý týden mne bavilo i to, jak se postupně scházeli i ostatní běžci a poutníci (s výjimkou kuchařů, ti hned pádili makat) a psaní mi komplikovali. Na božídarské faře jsem se v přízemí usídlila na rohové sedačce. Jenže než se přátelé odebrali za svou „povinností“ ranní chvály, narušovali mi s radostí tok myšlenek. Nejdřív Eva zahlásila: „Jitka se těší na breviář už od šesti,“ čímž okamžitě vyvolala koloběh poznámek. Když už se sešli všichni včetně Petra, pokusila jsem se je vyhodit. Sice proto, abych mohla psát dál, ale nahlas jsem to interpretovala jako “aby na mne nic neprskli“. A rukama jsem gestikulovala, že si musím udělat bublinu, aby se mne „to“ nedotklo. Eva střelhbitě kontrovala: „Vidíš, jak s Jindrou sedíme daleko, se tě štítíme!“ „Dnešní etapa má několik nej,“ prohlásil Petr při ranním seznamování s trasou. Nejnáročnější na orientaci, nejterénnější, nejstudenější. Vůbec nebyl daleko od pravdy. Když jsme vybíhali z Božího Daru, zrovna nepršelo. Ještě párkrát přes den přestalo, větší část dne ale pršelo. Jemně, vytrvale. A občas i vydatně. Nikdy nešlo o déšť až bolavě bušící do těla běžcova, ale vzhledem k tomu, že byla i tak docela zima, dělal zimu ještě větší. Z tohoto pohledu nejdrsnější byly až mrazivé sjezdy na kolech. Ale to zase předbíhám. Rozběhli jsme se a… já zjistila, že do kopce mi to nejde (kdy ale naposledy šlo?), už ani po rovině to moc nejde. Dolů jsem se sice chytla, ale protože jsem i přes to divňoučké počasí fotila, ostatní mi o kousek utekli. Jak jsem se nemohla rozhýbat, skupinu už jsem nedoběhla. Ale ani mi neodběhla. To je dobré znamení, protože prvních 10 či 11 kilometrů cesta převážně klesala, tudíž bych se mohla udržet. Minuli jsme ozdobené pařezy – jelínka, houbičky, vodníka – a pak i Ježíškův příbytek. Co jiného by to na Ježíškově

cestě mohlo být? Sotva jsem vyřešila dilema, jestli fotit nebo běžet (běžet), viděla jsem v kopci brzdícího Tomáše, otáčejícího se na mne. Zastavila jsem, Tomáš řekl, že končí. Přijala jsem informaci. Ale nezpracovala. Přece nedává smysl říct, že končím, když jsem na čtvrtém kilometru. Takže jsem si stále naivně myslela, že to jen znamená, že chtěl až na Mlýnský kámen střídat běh a chůzi. Což byla sice škoda, když trať vede dolů, ale neva, běžela bych pak stejně vzadu za ostatními. Jenže chyba lávky. Končí znamenalo, že končí hned. Když mi konečně došlo, co se mi tím snažil říct, hledala jsem co s tím. Jediným řešením se zdálo být vyzvednutí autem. To bylo poslední správné rozhodnutí v následujících 60 minutách. Několik minut jsme nemohli ulovit signál, když už jsme o něj konečně zavadili, Petr byl nedostupný, Eva nezvedala. Takhle párkrát dokola. Mezitím jsme se snažili rozejít dál, ale Tomášovi to zkrátka nešlo. Mísilo se ve mne překvapení, naštvání, nechápavost a rozhořčení (to hlavně z nesignálu a nemožnosti se dovolat). Čili klasický průběh, když se člověk na PUMu tváří tvář potká s okamžikem, kdy ví, že si sedne do auta a přijde o putování. Pocity se rychle a rády střídají, nemá to žádné řešení, jen je třeba se smířit. Než jsme se vůbec dočkali prvního spojení, uplynula půlhodina. Přes sms od Jirky jsme se nakonec dozvěděli „ok, Petr jel zpět“, což sice znamenalo, že se vědělo o nás, ale my vlastně nevěděli nic. Měla jsem výčitky, že jsem Tomáše vůbec nutila do pohybu, a na druhou stranu mě štvalo, že jsem tam s ním zůstala já (a to jsem netušila, že Jitka, se kterou Tomáš běžně běhal, na Mlýnském kameni sedne do auta a stráví v něm zbytek dne). Ještě pořád jsem doufala, že to Tom třeba rozchodí, ale fakt ne. Navíc jsme se dostali do prostoru bez signálu. Taky mi byla zima. I proto, že na nás i v lese více či méně pršelo. Popoběhla jsem a narazila na naučnou ceduli dolu Johannes. Iracionálně jsem doufala, že když stálo za to zrenovovat nepoužívaný důl a postavit tu ceduli, civilizace sem z nějakého důvodu nasměruje i mobilní signál. Světe div se, bylo to tak! Mezitím jsem se s nastalou situací smířila a začala vymýšlet, co se zbytkem dne. Tomáš nevypadal vůbec šťastně, asi se taky snažil smířit. Ani na štolu se nesešel podívat, ne že by tam kromě dřevěných dveří s kováním bylo něco vidět. Snědli jsme sezamové placičky a čekali. Petr vyjel kamsi za signálem, a i když jsem ho chybně navedla na Ježíškovu cestu (už jsme byli dávno na Stříbrné stezce, ale kdo by takové detaily vnímal…), předala jsem také informaci o dolu Johannes. Několikrát jsme při čekání měli slyšiny, vždy to ale byl jen vítr v deštivém lese. Časem jsme měli sluch tak vycvičený, že jsme se navzájem jen pohledem ujišťovali, že je to zase jen přírodní zvuk. Asi po hodině se v dáli objevila světla. S dětskou radostí jsem běžela naproti. Až po šťastném shledání Petr zjistil, co že se to vlastně stalo. Na záchranářském systému máme tedy na příští a další roky ještě nějaký ten prostor pro zlepšení, protože v sms Jirkovi jsme svůj stav vylíčili. (Ano, v jedné sms od Petra padla i varianta volání na horskou službu, ale představa že po včerejším posezení bychom se dnes stali klienty spíš kvůli naší nepřipravenosti a pár špatným rozhodnutím – proč jsme radši nešli zpátky na Boží dar? Proč jsem se vůbec hýbala směrem dopředu a nezůstala na místě se signálem? –, to bych si radši nafackovala.) Skočili jsme zmrzlí do vyhřátého auta, zatímco Petr neodolal možnosti podívat se na zavřenou štolu. Vrátil se a ještě jednou odběhl s foťákem. Když už to vypadalo, že bychom mohli opustit tuto neplánovanou zastávku, objevilo se za námi auto. Velké auto. Možná SUV. Vypadalo to jako v kriminálce, kdy se zničehonic za zločincem objeví únosci. Nebyli to únosci, byl to vůz městské policie (takže FBI). Jak nás mohli tak rychle objevit?! Slyšela jsem Petra, jak vysvětloval, že běžíme ultramaraton a že sem jel vyzvednout zraněné a zase jedeme pryč a radil se, jestli se radši vrátit, nebo je cesta průjezdná až na Český Mlýn. Bez dalších komplikací nám doporučili vrátit se zpět. Načež Petr dramatický zážitek odlehčil informací, že v autě seděli jacísi dva chlapíci, kteří jeli právě k dolu, ale nebyli strážníky. Petr by s klidem mohl žádat licenci na rallyekros – dravou jízdou jsme mířili za ostatními doprovodnými vozy. Nějak jsem si nestihla všimnout rozdílu mezi povrchem cyklostezky, na které nás Petr vyzvedával, a silnicemi třetí třídy, po kterých jsme doháněli ostatní. Zpomalili jsme akorát, když se Petr kochal, a pak když jsme v protisměru potkali slovenský vůz s Dominikou a Daliborem. Ke kochání toho i z auta bylo dost, hlavně když se silnice vinula podél říčky Černá, která je horskou řekou se vším všudy – poházenými obroušenými šutry, nenápadnými, poklidnými úseky i kaskádami a minivodopády. Místo na Mlýnský kámen jsme zamířili o zastávku dál, neb z první občestvovačky už byli všichni pryč a bylo třeba chystat další. V Potůčkách zrovna nepršelo, první běžci tak využili dobrého počasí a rovnou se vydali dál, jen Pepa s Milošem zaskočili aspoň na polévku. Já jsem si nechala sundat poslední kolo a přidala se k Evě a Jindrovi. Nejdřív na občerstvení v hospůdce, pak i k cyklistickému putování. Přesun z auta na kolo byl mentálně mnohem snazší, než bych si uměla představit. Obecně jsem se cestou v autě rychle srovnala s tím, že letos je kolo dobrá vsuvka a neběžet neznamená být srab. Asi je to tak i proto, že pro mne bylo vrcholným volním výkonem dokončení středeční etapy, kteroužto jsem nabyla dojmu, že mám splněno a že i tak je to daleko před očekáváními, se kterými jsem sem jela. Kdybych tušila, že na kole z Potůčků pojedeme šestikilometrový kopec na Horní Blatnou a pokračujeme dál na Jelení, možná bych si cyklistikování taky rozmyslela. Navíc Eva s Jindrou jeli tak, že jsem se nemohla ani tady jako ocásek flákat. I jsem začala dumat, jestli mi ty kopce opravdu letos tak strašně nejdou, nebo to celé můžu svádět na nízko

posazenou sedačku na Petrově kole. Chválabohu jsou to jen lidé a asi ve čtrnácté zatáčce udělali pauzičku. Pak ještě jednu a další těsně za Horní Blatnou. Myslím, že bylo lepší nevědět, kam jedeme, protože když jsem se téměř na vrcholku asfaltky zaradovala, Jindra bez okolků hlásil, že ještě není proč se radovat. Měl pravdu. Odbočili jsme po cyklostezce na Jelení a dál stoupali. Jak byl dnešní den plný deště a oblačnosti, v lese bylo pološero. A když přestalo pršet a já se mohla rozhlédnout, naskytl se poetický pohled – v tom pološeru se před námi z cesty vypařovala voda, stoupala k zemi a vytvořila čarovnou krajinu za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Do reality mne obvykle velmi rychle vrátil intenzivní déšť, který nás donutil vytáhnout zase rukavice a připomněl, že je den vhodný k sezení u kamen, čtení a popíjení čaje (například). Jakmile se k dešti přidal i sjezd, neměla jsem kolo ráda. Do kopce jsme se s kusem hliníku vláčeli podobně pomalu jako běžci, zpotili jsme se též podobně, a když bychom se za odměnu mohli z kopce svézt, bylo to v tomhle počasí spíš za trest než za odměnu – zima byla totiž nechutná. V Jelení nám jel Petr naproti, jen otestovat, jestli se stavíme v hospodě a jestli na nás má čekat občerstvovačka. Dvě negativní odpovědi mu stačily, s úsměvem se otočil do protisměru a odjel na Sauersack. Byli jsme zrovna zmrzlí, solidně pršelo, z kola by nás nikdo nedostal (leda by řekl, že za rohem je konec etapy). Jindra nám nenápadně zamlčel, že naplánoval okružní jízdu, abychom dodrželi celkové kilometry dané itinerářem, přitom se mohli v závěrečném sjezdu na Stříbrnou svézt po silnici. Běžecký itinerář z Potůčků na Sauersack je 12 km, my na kole absolvovali celkem 19. Ze Sauersacku jsme to měli jen 11, zatímco běžci (ti, kteří se drželi předepsané trasy a nezkrátili si to s námi po silnici) 16. Matematika Jindrovi skoro vyšla. Jenže jsem o okružní jízdě neměla tušení a Sauersack vyhlížela za každou zatáčkou a kaluží a ono pořád nic. Ale dočkali jsme se. Tentokrát se blížící zastávka dala poznat podle toho, že v jednom táhlejším stoupání nám Jindra začal poodjíždět a nechtěl a nechtěl svěsit nohy. Udělal to až pár desítek metrů za vrcholem a záhy se ukázalo, že po kilometru rovinky a mírného klesání se v hledáčku objevil modrý mikrobus. Sauersack pro mne byl letos místem s největším jůůůů efektem. Zase jsem ožila jako malé dítě, všechno fotila a koukala na každý kousek železa čnící z betonu, jako bych nikdy neviděla rozbořené prostory. Nevím proč, ale bylo to tak. I jiná energie mi tam přišla, ale taky to mohlo být cestou podávanou jabkovicí. No ne, něco tam bylo jinak. Starý duch továrny. Pokusila jsem se dostat do vyšších pater, a možná bych se i zhoupla a doufala, že se udržím, ale neuměla jsem si představit, jak potom slezu. A tak jsem i k Jindrovu potěšení („Jestli tam vyleze Jitka, tak já musím taky.“) po pár ocelových příčkách couvla zpět. Dalším zpestřením byla umělecká chvilka Petra a Evy, fotografa a objektu, z nějž měla být vytvořena pávice. Né, plameňák asi. Už nevím, nějaký pták. Následovala opravdová fotografická šou pro pana Stolaře sbírajícího fotomateriál k chystané reportáži o PUMu a pozvánce na sobotní poutní maraton. Třikrát jsme se za vedoucím Milošem proběhli okolo foťáku a bylo hotovo. Sláva je pomíjivá. A to přehlížím fakt, že na výsledně uveřejněné fotografii je ze mne vidět hlavně spodní polovina těla. Zmrzlí běžci (Miloš, Pepa, Zdeněk) pak už pokračovali dál, my jsme se ještě šli podívat do garáže a kam jsem se pro Petrovo potěšení ještě jednou vrátila s kolem a tvářila se, že ji projíždím. Ve skutečnosti jsem si troufla na maximálně desetimetrový úsek, zase tak jistá jsem si na cizím kole a mokrém, lesním podkladu s kořeny nebyla. Celodenní pršení ubírá sílu hlavně tím, že místo na sportování je potřeba energii na udržení rozumné teploty. Tedy pokud se nedržíte cyklistů, kteří s sebou vozí jabkovici. Opilý cyklista je nejnebezpečnější účastník silničního provozu, ale v psím počasí se veškerý alkohol okamžitě mění v teplo a skutečně jediným efektem je velmi krátkodobé vnitřní zahřátí. I když… Když jsme v Rolavě odbočili společně s běžeckou trasou ze silnice na červenou turistickou, v jednom okamžiku se nám Eva lehce položila do trávy. No dobře, nebylo to jabkovicí, bylo to cestou, kterou jsme se pokoušeli projet. Koleje od auta byly sice vyjeté, ale též zarostlé vysokou trávou, místy vlivem deště rozbahněné, jinde zase s hlubokou louží. Dalo se to projet akorát tak, že to zkusíte a buď se ve stopě udržíte, nebo ne. Já jsem si srabácky zastavila, Eva jela a v jednu chvíli ji krosový vzorek v bahně zradil. Nezradila ji dobrá nálada, a tak se jen ještě promočenější vysoukala zpátky do sedla, a frčelo se dál. Jakmile jsme potkali silnici, cykloznačení slibovalo 6 kilometrů do Stříbrné. Už neříkalo, že je to kromě prvních sto metrů všechno z kopce. Na jednu stranu to v dalším průběhu byla velká úleva, na druhou stranu… ta zima… Když jsme ale tak v půlce sjezdu míjeli Miloše, Pepu a Zdeňka, byla jsem za kolo vděčná a věděla, že běžet po asfaltu dolů na konci dne by se mi vůbec nelíbilo. Ve Stříbrné bez ukazování a jediného slova Jindra s Evou nenadále odbočili vpravo do prudkého, byť krátkého, kopce ke kostelu a já v pominutí mysli nestihla přeřadit, téměř ani odbočit. Tlačit kolo do kopce padesát metrů před cílem… no toto… (Kde jinde by asi byla fara než u kostela? Na co jsem myslela? Na teplo a konec jsem myslela.) Výhoda cyklistiky oproti běhu se ukázala vzápětí – přes všechna zpoždění a delší pauzy nás závěrečný sjezd katapultoval na první místo v cíli. Bohužel i před mikrobusem a panem správcem objektu. Není velká výhra přijet promrzlý před zamčenou faru. Klíče

přijely pár minut po nás, první výhra! Uvnitř fary zima, tak zase remíza. Blížily se ale samá pozitiva a jistoty. Mikrobusová posádka opustila Billu v Kraslicích (i pro ně byl dnešní den asi těžší, neb předtím zakotvili v hospůdce a proto se zdrželi) a byla na cestě k nám, zálesák Jindra se vrhnul ke kamnům a pokusil se rozdělat oheň. Ne že by to bez zápalek šlo samo. Rychlý telefonát do mikrobusu, ať vezmou ještě sirky. Uklidily jsme s Evou kola, postavily vodu na čaj, zabraly postele a já pak už jen bezcílně bloumala po faře. Mimo jiné jsem se vrátila do společenské místnosti, kde mi přišlo něco jinak, ale na první dobrou jsem nepoznala, co to je. K jednoduchému poznání, že tam bylo teplo, mne musel nakopnout Jindra, který se pochlubil nálezem zápalek na místě, kam je schovávala babička – vysoko na kredenc. Následující události dostaly rychlý spád – doběhl přední voj, přijel mikrobus, stěhovali jsme věci, chlapi i nákup, my mezitím vběhly do sprchy, abychom se v rozumných intervalech protočili a bojler pořád dodával teplou vodu. Při hledání surovin na vaření jsem sice zabodovala nálezem zbytků zeleniny ze včerejška, přesto jsem nepřímo byla z kuchyně vykázána („S čím můžu pomoct?“ „No je tu málo místa, a ještě nevíme, co a jak, takže…“). Druhý dnešní pomocný kuchař mi navíc tu zeleninu vzal z ruky, tak jsem si to přeložila, že nejsem vítaná a vyklidila pozice. Pozvolna jsme se začali scházet v jídelně, nebo také společenské místnosti, prostě tam, kde jsou kamna a židle a brzy bude i večeře. Ale teď tu byl předkrm – svařáček. Hrneček až dva a ze spolucyklistů byli velmi zábavní společníci… tak třeba: Jindra měl s sebou jako obranu proti dešti takové ohromné, široké, maskovací kalhoty z voduodpuzujícího materiálu. Přinesl je ke kamnům, aby vyschly. Eva Jindrovi: „To bys měl sušit venku, tady se suší oblečení a ne stany.“ Na stůl jsme dostali i mističku brambůrek, vůně z kuchyně byla neodolatelná, ale do žaludků ještě nebylo co. A tahle milá pozornost kuchařů rozhodně byla oceněna. Eva Petrovi: „Petře, prosím tě, mohl bys nám podat ty brambůrky?” Jindra, sedící vedle Evy: „Petře, mně nemusíš.“ Na základě mého ťukání poznámek Eva vymyslela historku o tom, jak pracuju pro Blesk, s Jindrou ji začali propracovávat a rozšířili mou působnost i do Aha. Byli natolik přesvědčiví, že během večera na chvíli nahlodali i Marka a když jsme se k tomu ještě jednou vrátili po večeři, Štěpánka se i zeptala, jestli to mám jen jako koníčka, nebo mne to psaní uživí. Přesto i Eva asi přemýšlela, co všechno z okolostolu jsem zachytila a v jednu chvíli se na mne i otočila, aby dala své podezření najevo. Já přitom jen nevinně seděla v rohu a poslouchala. To je o mne všeobecně známo, že ráda poslouchám a ten večer mne to fakt bavilo a užívala jsem si skupinové švitoření. Nechala jsem se nicméně vyprovokovat a navázala myšlenkou, že až poběžím poutní ultramaraton tak podesáté, mohla bych pak už deníky vydat knižně.“ Petr na sebe nenechal dlouho čekat: „To jo, to už tam jako autor bude „řádová sestra Jitka.“ Parta Běžících pohodářů z Vltava runu se bavila pokusy o synchronizování získaných krokoměrů, Fero s Domčou zase přesvědčovali slabý datový přenos, aby je plynule nechal nahlížet do jízdních řádů a rezervace jízdenek, aby eventuálně Dominika mohla vyrazit domů dřív. Kolem půl osmé byla servírována večeře, superhustý vývar s nudličkami, vepřové na paprice s těstovinami a ovocný salát. Jelikož tady byla kuchyně vybavena myčkou, mytí nádobí se omezilo na optimální rozložení špinavého do myčky (plus pár kousků ručně) a všichni jsme se poprvé za týden sešli k večernímu posezení. Černý čaj, svařené víno, červené víno, plechovkové pivo. Tak my se máme, když společně zasedneme ke stolu. Jedním z důvodů, proč jsme se loni potřetí nevrátili na Via Portu, ale běželi Českým lesem, byla chuť užít si nejen sportovní výkon (denně o něco málo víc než maraton), ale také společnost lidí, krajiny a míst, kterými jsme probíhali. Poprvé jsme také běželi pro Hospic sv. Jiří a provázelo nás čtení z Malých dobrých zpráv Martiny Špinkové, úzce spjaté s Cestou domů. Jeden příběh nás každý den vyprovázela, druhým se buď otevíralo večerní povídání, nebo jsme jen navázali na všechno, co se během dne událo. Teď přišla velká šance, že se k téhle milé aktivitě vrátíme. Mno… je jednodušší si to přát než udělat. Petr sice vychytal moment, kdy se zeptat, co říkají na trasu hlavně ti tišší, kteří se buď hnedle nedostanou ke slovu, nebo si chtějí promyslet, co říct. Ale tišší byli dál tiší a hluční je nepříliš respektovali. Tak Petr dal prostor přímým oslovením. Všichni se shodli, že trasa je krásná, jen ta zranění člověku mnoho radosti nepřináší. Téma trasy uzavřel Pepa, který ani na dvojí výzvu nechtěl nic říkat, protože to jako rodilý Krušnohorák vidí jinýma očima. Načež si úplně poslední slovo vzal Miloš s konstatováním, že se Pepa vyjádří později dvacetistránkovým poemem. Téma bylo definitivně uzavřeno. Pak již volná diskuse o všem a o ničem v poklidu pokračovala až do okamžiku, kdy hlavně Jitka s Milošem náruživě rozebírali přístup RunCzechu k vodičství a stávajícím vodičům. Trochu oleje do ohýnku přilil Petr vyjádřením, že vodič je od zajištění dosaženého času, ne že od něj nutně čeká povzbuzování nebo rady. A to bych nebyla já, abych se nepřidala. Naše introvertní potřeby se nesetkaly s aplausem a rozběhlo se vysvětlování, proč stávající přístup je správný a proč většině běžců vyhovuje. Když ta obhajoba trvala několik minut, téma bylo dále rozvíjeno a zbytek stolu se nudil, aspoň mne se to tak zdálo, vystoupila jsem z davu a asertivně Jitku požádala o změnu tématu na PUM, který zažíváme všichni, namísto vodičství, které se týká jen pár lidí. No… ne že bych na sebe byla úplně hrdá, ale účel to splnilo.

Na několik krátkých sekund jsem tímto pustila napětí do vzduchu, ale naštěstí se rychle rozplynulo a docela hezky se poté povídalo nejen o dnešních pozorováních, prožitcích, zážitcích a drobných dobrodružstvích, včetně Petrova přehazování šipek za Königsmühle. To vše na konci třídenní námahy, v teple, po super večeři. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Kolem desáté už možná polovina lidí mířila zaujmout horizontální polohu a načerpat síly na poslední etapu před dobytím Chebu. Obsazení jídelny se přelévalo, ale kdo tu chtěl být, ten byl. Seděl s námi i Tomáš, který už během večerní zmínky naznačil, že je smutný ze zranění, přesto zůstal a věřím, že i užíval. Pozdní večer se tak stal večerem bytí pospolu, sdílení času i místa, pohody, úsměvů, historek a třešňovice.

Pátek 19. června – den, kdy doběhneme do Chebu Vždy, když se v pumový (tedy PUMový) pátek probudím, vím, že je vyhráno. I když je celý den přede mnou, je posledním „velkým“ dnem. V sobotu nás čeká jen maraton. I po včerejším delším večeru jsem se vzbudila před šestou. Musela jsem si vybrat mezi sestoupením z palandy s jistojistým trefením skřípajících podlahových prken a rušením ostatních děvčat v ložnici, kdybych psala v posteli. Stejně jako v ostatní dny jsem zvolila přesun na osamělejší plac. Až na schodech do přízemí mi došlo, že ten spacák pod schody na půdu byl osídlen a že tam asi spal Petr, abych o minutu později téměř kopla do Jindry spícího na zemi v jídelně. Trochu moc ranních překvapení. Všichni jakoby se víc těšily, vstávali o dost dříve než předchozí dny, a tak jsem o samotu a tichý koutek na psaní přišla nezvykle brzo. Sobecky jsem prchla od frmolu v kuchyni a zašila se pod schody na půdu. Shora jsem slyšela probíhající mšičku (to by mne zajímalo, jestli to včera večer zachráněné mešní víno opravdu zachráněno bylo) a i díky tomu jsem se snadno ponořila do zápisků, i když okolo mne skoro pořád někdo chodil. Snídani a uvedení fary do stejného stavu jako před naším příjezdem už jsme měli v malíčku. Naposledy jsme se sešli v jídelně pod dohledem trojnásob svatým (pardon, ale visí tu dva obrazy Ježíše a ještě jeden 3D na kříži, to je na mne trochu moc) a v komorní atmosféře poslouchali Petrův přednes Cílkových a jeho vlastních myšlenek. Od úterka se mne držel pocit splněného sportovního výkonu, navíc mě to na kole s těmi dvěma dost bavilo a v neposlední řadě se mi přece jen nechtělo v sychravém počasí zdržovat ostatní. Kdyby se náhodou domluvil společný doběh, přední voj by umrznul, než bych se dobelhala. Anebo jsem jednoduše mohla napsat, že jsem v pátek začínala na kole. Faru jsme opouštěli s jemným deštěm v zádech, abychom běžce hned v prvním lehkém stoupání ztratili, poněvadž jsme postrádaly Jindru. Nevydržela jsem a přesvědčila Evu, ať se vrátíme. I když pravdu, že se nic nedělo, měla ona – Jindřich jen nechal na faře rukavice a čepice a vracel se pro ně. Bez nich dnes ani ránu. Kromě deště se na nás přes noc totiž snesly i nižší teploty, venku bylo možná šest stupňů (nad nulou). Jindra rozhodl, že pojedeme po běžecké trase, protože cesta by měla být snadno sjízdná. I když logicky vzato, to se po dni a půl trvajícím dešti dalo čekat jen na asfaltce nebo pevné lesní cestě. Taková byla naším podkladem asi tři sta metrů. Pak se změnila v širokou, měkkou lesní cestu se šutry a kameny. Fantastickou pro pěší vycházky nebo běh. A ode dneška i pro pěší vycházky s oporou o kolo. Když jsme se vyškrábali na kopec, následoval sjezd na podobně kvalitním podkladu. Nechápala jsem, jak to ti dva jeli na krosových vzorcích, když já jsem si nebyla na blátě, kamenech a kořenech jistá ani s horským. Jindra suverénně, Eva větší část taky. Dala by všechno, kdyby jí normálně fungovaly brzdy. Ty ji limitovaly natolik, že sjezd po louce s vysokou trávou absolvovala pěšky. A pak jsme brzdy utáhli. Tahle louka ostatně… ta se povedla. Byla dlouhá, neposekaná, cestu si Jindra spíš nakreslil očima, než že by tam byla. Takže po jejím průjezdu jsme v chladném ránu měli promočené všechno až do pasu a v botách nám čvachtalo. Čvachtání v botách, když sedíte na kole a nohy k ničemu nepotřebujete, znamená pocit umrzajících prstů. Nejradši bych vynechala všechny skopce, protože při šlapání se aspoň trochu chodidla musela zapojit a prokrvit. Ale tak snadné to na PUMu nikdy není. Cobydup jsme byli v Kraslicích. Protože jsme za ty roky vycvičení, drželi jsme se navigace a lehce nesmyslně tak jeli horem a spodem po červené turistické, namísto dvou zatáček po rovné silnici. Následně jsme necelé dva kilometry stoupali na Krásnou. Na moment jsme předjeli Miloše, Zdeňka a Jitku, přejeli jsme ale odbočku a při návratu na správnou cestu nestihli správně přehodit a po betonce museli jen tlačit. A běžci nám zmizeli v dáli. Na méně strmém úseku jsem se trochu zmátořila a poodjela na nejlehčí převod vpřed. Ještě stále pod horizontem, sledujíc trojici prchající po poli, udělala pár obrázků. I když bylo zataženo, bylo nač koukat. Ostatně byli jsme o další téměř dva kilometry stoupání výš. Jak jsem viděla, kam jsme dál mířili, těšila se, co dobrodružného nás čeká. Pohyb po poli totiž pro cyklistu nevěstí nic dobrého. Po polní cestě, nebo spíš cestě vyjeté hospodářským vozem, jsme se dokodrcali na bahnitou lesní cestu. Na ní už nám bylo mnohem lépe. O tolik, že jsme minuli červenou odbočku a zastavili uprostřed pole na strategickou poradu. Na mapě jsme viděli, že potřebujeme doprava dolů. To znamenalo nějakým způsobem „přebrodit“ další louku s trávou po pás vysokou. S navigací v ruce jsem dojela jen kousek před námi běžící Ríšu, Moniku a Dalibora, osvětlila situaci. Vracet se jim nechtělo, radši kousek popoběhli dopředu. Protože jsme nenašli avizovanou odbočku vpravo, rozhodli se nemarnit čas a střihli to loukou napřímo. Takové bláznovství jsem s kolem

absolvovat nechtěla a zamířila zpět na křižovatku, ze které se dolů spustili Eva s Jindrou. To už jsem potkala stejně nesprávným směrem běžící Miloše, Zdeňka a Jitku, zase nabídla možnosti. Jenže když se Zdeněk zahleděl na kopec naproti a prohlásil, že tam vede silnice do Lubů, pochopila jsem, že tyhle tři žádné mapové možnosti nezajímají a někudy se někam dostanou. Spustila jsem se za předjezdci, vedla mne nepatrná stopa po jejich průjezdu. Spatřila jsem je na silnici o pár desítek metrů níž. Zrovna se potkali s Petrem, který přijel obhlédnout situaci, jestli třeba někdo v dešti a mokru neodpadl. Jindra nás léčil jabkovicí, Petr dobrým slovem. Stáli jsme na kraji Kostelní, bylo třeba dát se doprava, doleva a pak silnicí, již právě rekonstruovali. Asi jsem měla zchlazený i mozek, protože kdybych před sebou neviděla Jindru, tak na tu rozkopanou, do hloubi rozbitou, bláta a louží plnou odbočku nezahnu. Žílová, jak asi vypadá silnice, když ji spravují?! Po čtyřiceti kilometrech jsem se konečně sžila s Petrovým kolem, tento nestabilní, rozbředlý a mokrý povrch mne nejen nesundal z pedálů, dokonce mne moc bavil a k občerstvení jsem dojela téměř s úsměvem na rtech. I když jsem si původně myslela, že odsud už poběžím, strategii jsem přehodnotila a zůstala na kole. Představa, že po zmrzlých nohách v botách plných vody mám běžet 35 kilometrů, mě vůbec nelákala. Taktizovala jsem, že sjedu na kole ještě na další občerstvovačku, pak už je to jen něco málo přes půlmaraton a to by mělo být snesitelnější. Moc jsme se nezdržovali – ač nepršelo, Celsiovy stupně v horách uprostřed června žádných zázračných hodnot skutečně nedosahovaly. Pořád jsem si nechávala čelenku i rukavice, pláštěnka též suplovala jednu tepelnou vrstvu. Doběhl nás Pepa, který radši hned běžel dál, co kdyby Miloš se Zdeňkem opravdu zvolili nábližku a utekli mu. S Pepou jsme se potkali znova až za Luby, jakoby běžel svůj „sólozávod“. A rozhodně nevypadal, že má v nohách téměř 200 kilometrů. Nebyla jsem si jistá, jestli je lepší stát na místě nebo jet, chodidla trpěla při všem. Stavěli jsme kousek za občerstovačkou na Vysokém kameni. Krátká, ač větrná procházka nohám trochu pomohla a aspoň nepatrně nohy probudila k životu. Představovala jsem si výhledy za jasného dne… Jindra si asi taky něco představoval, až se zapomněl a na kluzkých kamenných schodech se smýknul. Naštěstí se zachytil zábradlí a byla z toho jen několikavteřinová epizodka. Dlouhý rovný sjezd po signálce, na jehož začátku jsme minuli trojici M-Z-J, nám zase připomněl, že i červen se na kole může stát zimním měsícem. Po třech dlouhých kilometrech jsme se vyloupli na silnici. A najednou… přišel cyklistický ráj na zemi! Sjezd do Lubů po hlaďoučkém asfaltíčku! Ba co víc, jako bychom přejeli kouzelnou horskou hranici a za ní se zázračně oteplilo. Teplý vzduch všude okolo nás, místy suchá silnice, slunce vylézající zpoza mraků. Idylku narušoval jen strašlivý skřípavý zvuk, který vydávalo Jindrovo kolo. Přední i zadní, což bylo o to divnější. Znělo to, jako když kov drhne o kov. A jen při brzdění. Po nějaké době pozorování přišel Jindra s tezí o sjetých brzdových špalíčcích. U kostela v Lomničce při dalším zastavení se tohle vysvětlení potvrdilo. Guma špalíčků je tak tvrdá, že dokonce obrousila hliníkový ráfek kola. Technický stav kola (a žádné náhradní špalíky v servisním boxu) velel Jindrovi k přezutí do běžeckých bot. Nečekaný plán a nadšení z nadcházejícího běhu z Jindry sálalo. Já mezitím nechala kolo Daliborovi, odstrojila se z pláštěnky a potvrdila si s běžci, že nemá smysl se přezouvat, spodní mokro bylo všudypřítomné. A cpala jsem se chlebem s Nutellou. Do toho klidu a labužnictví pustil Jindra jakousi poznámku, které jsem nevěnovala moc pozornosti. Až do okamžiku, kdy jsem ho viděla už pod schody, běžícího směr Starý Rybník. Skoro jsem se nestihla rozloučit a jala se ho následovat, aby mi moc neutekl. Odpočatý Jindra byl samozřejmě rychlejší než já, ale aspoň jsem ho viděla nedaleko před sebou. O pár stovek metrů dál nás doběhla i Štěpánka. Ta už třetí den držela tempo s Markem a Ferem, ale nechtěla čekat, než se kluci nasytí polévkou a vydala se tak dočasně naším šnečím tempem. Ještě chvíli trvalo, než nás dojela i Eva a vznikla tak VEDOUCÍ čtveřice. Ho ho hóóó, každá vteřina slávy se počítá! Červená se po většinu cesty do Skalné vinula lesy a loukami. V lese jsme sbírali houby (kováře bychom i odnesli, ale byl moc starý, sírovec bychom museli odnést i s pařezem, ze kterého rostl), na loukách hektolitry vody do botiček. Tady v nížině ale voda spíš osvěžuje. Teda pokud se vám v promáčených botách nedělají puchýře. Ostatně, už jsem stihla říct, že letos jsem absolvovala jen s jedním větším otlakem a jinak bez puchýřů? Já a bez puchýřů? Co je mi to za podivnost? Podkolenky, to je celá záhada. Drží mnohem lépe na noze, a tudíž nohy nijak netrpí. Teď ještě vymyslet, jak v podkolenkách běhat v parném létě. No nic, zpátky na trať. Kousek před Skalnou nás doběhl Marek (s Ferem v závěsu) hlaholící cosi o zkrácení trasy. S úsměvem na rtech jsme jen opáčili, že jsme odběhli dříve a on si toho jen nevšiml. Myslím, že nám moc nevěřil, ale jeho egu stačilo, že byl zpět na prvním místě. A zmizel v zatáčce. S rychlíky odběhla i Štěpánka, tak z nás byla zase věrná trojka. Minuli jsme ve Skalné kostel, když tu najednou Eva zdravila takového… no… pána… pána rozložitého, halabánsky vesnicky oblečeného, venčícího jakousi psí směsku. Mluvil špatně česky, z kontextu jsem pochopila, že má něco společného s křesťanskou komunitou, ale dál jsem neřešila a nevěnovala mu pozornost. V další zatáčce jsem se ovšem dozvěděla, že to byl pan vikář. Chm, to už jsem někdy slyšela. „To je Petrův šéf, jak ses ptala, kdo mu podepisuje dovolenky,“ vzápětí dodala Eva. „COŽE? TOHLE? NE NEEEEE,“ mi tak nějak bezprostředně ujelo. Ale což, lidé jsou různé. Ale pořád je mi to divné.

Seběhli jsme k hradu ve Starém Rybníce, cestu mezi poli jsem nejen sobě zpestřila telefonátem mamince. Opustili jsme červenou, začala jsem se bavit šipkováním. Vůbec jsem se tak nějak hodně bavila. Začínalo mi být líto, že jsme se blížili do cíle. Konečně jsem se zorientovala ve svém rodném kraji, dala to hlasitě najevo a výsledkem byla intelektuální debata na téma „tahle silnice je obchvat Františkových Lázní“ a „my v Aši máme obchvat, tohle je jen silnice k nám“. Původně plánovaná občerstvovačka u nádraží byla přesunuta k Dančům. Což se mi původně moc nezdálo (ani nevím proč), ale za ten fantastický, hami ňami ovocný koláč, kávu, čaj i mátová voda jsem byla moc vděčná. Františkovy Lázně se staly i první rozlučkovou destinací. Tomáše a Dominiku zradilo zdravé, Jitka musela do Olomouce odvést zítřejší půlmaraton. Po všech těch „ahoj“ a „zase za rok“ se rychlejší zbytek společně rozběhl směr Cheb, s Evou a Jindrou jsme slíbili počkat na Jánošíky a Dalibora. Doběhli záhy, pro paní Dančovou nečekaně, přesto se ze zálohy vytasila s druhým dortem. Nacpali jsme se k prasknutí, ale nakonec se zmobilizovali k závěrečnému pohybu. Příslovečně začalo poprchávat. Srovnali jsme se do lajny do uličky k parku, předvedli parodii na výskok či sprint a vyrazili vstříc závěrečným devíti kilometrům. Na okraji parku se během minuty přiostřilo, když jsme chytili slejvák jako Brno. Schovali jsme se pod markýzu restaurace na rohu. Za pár minut to nejhorší opadlo a my se shodli, že do deštíčku vyrazit lze a běželi jsme dál. Už pod vrcholem stoupání na Slatinu jsme se ale dočkali dárečku. Rychle se ochladilo a shora začaly téct proudy vody. Za minutu z nás byly mokré slepice. „Smykem“ u nás zabrzdila Petrova fabia a nabídla nepromokavé bundy. My už po nich s Evou ani nesáhly, Ríša s Mončou myslím něco dooblékli, přes tu vodní spoušť jsem na ně ale moc neviděla. Petr se s námi i přes vydatné kuropění domluvil na společném výběhu na vrchol Komorní hůrky. Asi měl pocit, že by nás mohl brzdit, či co. Nejen že to byl naprosto mylný pocit, on se navíc rozběhl velmi zhurta, svěže až čamrdně. Ta jeho rekonvalescence zdá se mi nějaká podezřelá. Lilo na nás, běželi jsme trávou nad pás vysokou, všechno už bylo jedno. Na Komorním dvoře jsme věnovali pár milých slov Jindrovi schovanému pod stříškou (jako kdyby mu to k něčemu bylo), jenž nás vzápětí dojel a v návaznosti na loňské příhody hlásil, že si myslel, že se za ním doběhneme podívat. Kdyby nic jiného, vtipy a úsměvy nás ani omylem neopouštěly. Proběhli jsme známá místa, s velkou pohodou, téměř písní na rtech, zvesela si připomínali loňskou chmurnou náladu a i Ríša, jenž se stal objektem komentářů právě pro své loňské naštvání a nemohoucnost (ode mne to teda sedí), se bavil s námi. Průběh lesoparkem a hráz. Hráz! Z hráze je to možná kilometr a půl. Po rovině a schodech. Tady to máme rádi. Přímo u hráze nás překvapil Petr na kole, aby vzápětí překvapil ještě víc. Rozjel se s námi a s pátým šlápnutím zanotoval první verš letošní říkanky. Loni jsme právě přes problematický doběh tuhle tradici vypustili, letos ji Petr obnovil. I když nás byla jen půlka, hned jsme se chytli a společně hlaholili. Ač už nepršelo, moc lidských bytostí se po Chebu nepohybovalo a náš umělecký přednes tak slyšelo možná 20 lidí. Všechny jsme ale dost zaujali. Jak by ne, běžet v partě pár minut po dešti a do toho hromadně opakovat po předříkávači na kole, to není běžný pátečněodpolední jev v okresním městě. Kousek před hradní bránou jsme zřeli jiného běžce, technicky a uvolněně běžícího, asi si jen tak vyběhl po práci. Blížil se po jiné cestičce stejným směrem a my vytušili, že by se u brány mohl ocitnout dříve než my. Ve skupině tak proběhlo vášnivé pobízení ke zrychlení, aby týpek nevyhrál. Slovně nám to šlo výborně, ale k protažení kroku se nikdo neměl. Nakonec nás s Mončou důvěra spoluběžců nakopla, asi deset kroků jsme fakt natáhly a týpka udolaly. A sebe na chvíli oddělaly. Jenže náš vůdce žádný odpočinek nedovolil a hned zase velel k opakování veršů, které navíc tvořivě s každým dalším vyřčením měnil, až zapomněl, která verze platí. Když už jsme běželi s tradicí na rtech, vydobyli jsme si i druhou tradici – doběh po schodech. Vyšplhali jsme se na pouhých patnáct metrů od fary! Jenže Petr trasu nakreslil po závěrečných metrech sobotního maratonu, tedy okolo náměstí. A když jsme s sebou měli kromě Petra i Evu, jejíž oblíbenou trýznitelskou hláškou je “ale když tam vede trasa”, nedalo se nic dělat. Seběhli jsme schody zase dolů na Kasární náměstí, odbočili do průchodu a běželi okružní cestou. Do toho už zase hlasitě recitovali. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že na Petrově tváři jsem viděla velmi spokojený, kulišácký úsměv. S písní na rtech jsme nakonec až k faře doběhli. Bez hromadného uvítání, dokonce i bez otevřené náruče první běžecké skupiny. A bylo to úplně jedno. Jsme tu! Děkovačka, radovačka, pohodička. Sprcha, večeře bez Petra, který si hned musel střihnout páteční mši a přidal se s lehkým zpožděním, udílení diplomů, klídek, pohoda. Ale taky trochu očekávání před zítřkem, ve vzduchu bylo výjimečně cítit, že i zítra je normální maratonský běžecký den a my jsme pořád jen na cestě. Po týdnu sportovního naplnění končil den drobným kulturním vyžitím. Na faře byla vernisáží slavnostně otevřena výstava „Život je běh na dlouhou trať“ Báry Rybové, chebské studentky a mladé fotografky, jež na výstavě propojila několik svých fotografií s hláškami Forresta Gumpa. Měla pravdu a měla to dobré.

Sobota 20. června Sobota je divný den. Je poslední. Trochu bilanční, trochu natahovací, aby poslední nebyl. V půl deváté jsme naložili Moniku s Ríšou u Kolafů, nechali se vyložit před farou, poladili poslední detaily před výběhem, tak jako tolikrát tento týden. Přesto to bylo

jiné. Klidnější i nervóznější. I přes nepřízeň počasí, no… relativní pojem… pro nás bylo super, nepršelo a podle předpovědi ani nemělo. Ale pro „normální“ lidi to ideální předpověď pro absolvování maratonu nebyla. Takže i přes nepřízeň počasí se u kostela houfovaly desítky běžců a cyklistů. Z PUMáků nás asi bylo méně než loni (anebo se mi to jenom zdálo), ale všichni vypadali mnohem soustředěněji a připraveněji absolvovat celou vzdálenost. Jindru jsme neměli, Petr pořád odolával jen v autě, Jitka s Tomášem už odjeli, takže Eva měla na výběr – buď bude muset běžet celou cestu tryskem s nějakým ultrákem předního voje, nebo zvolnit a vytrpět šnečí tempo posledníčka. Neb se celý týden šetřila a také psychicky připravovala, klidně mohla běžet třeba s Jánošíky, ale zvolila druhou variantu. Cílem dne bylo zdolat maraton a nevadilo, že na konci startovního pole. Což pro mne bylo akorát, ale Eva by zvládla víc, musíme to na příští rok vymyslet nějak jinak. Tak nějak střídavě od začátku se nedaleko před námi pohybovala i Jana, jejímž cílem bylo zvládnout první půlmaraton v životě. Od prvních kilometrů ji ale Eva ukecávala, že by to s námi zkusila celé. Že fyzicky na to má a je to jen otázka rozhodnutí. Předběhnu a řeknu, že to Jana ve Waldsassenu nezabalila, takže jsme absolvovaly ve třech. Z tohoto pohledu poutní maraton funguje podobně jako ultramaraton – lidé se přelévají o pár míst dopředu a zase zpět, utečou do kopce, doběhnou se z kopce, z jedné občerstvovačky vyrazí dřív, z druhé později, chvíli běží člověk sám, chvíli se známým obličejem. Běžíte sami, ne jako v masovce na městském maratonu, přitom tu sami nejste. Máte prostor na svoje přemýšlení, boj a práci s duší i tělem, stejně jako díky klábosení o něčem či o ničem jiné kilometry utečou, ani nevíte jak. Běžím potřetí, už tu trať moc znám, vím, kde čekat radost a kde se necítit jako při posvícení. Ale ta cyklostezka je letos taaaaaaaak dlouhá! Kde je ta odbočka do lesa? AŽ TAM? To není možné, to normálně někdo posunul! (mimochodem, bavíme se o metě asi pátého kilometru) Haleluja! V lese jsem ožila, dokonce doběhla poprvé někoho před sebou! Promočená a rozbahněná místa na cestách i loukách nebyla vůbec srovnatelná s posledními dny, propluly jsme jimi s téměř suchými botami. V téhle přírodní pohodě se najednou Eva ohlásila větou: „Já jsem…!“ Moc jsem nevnímala následné přiznání – zase takový průser to nebyl a rychle jsme vymyslely, jak si s ním poradit –, neboť jsem byla v lehkém šoku. Poprvé jsem slyšela Evu mluvit sprostě. Byla jsem z toho rozvrkočená až do konce maratonu, ale aspoň nabyla přesvědčení, že všichni jsme jen lidi. Asfaltový výběh na Maria Loreto mne překvapil v několika ohledech. Oproti loňsku se mi zdál plošší, zábavnější, s výhledem. Dokonce jsem i kus běžela. Zastavila jsem až s přesvědčením vysloveným nahlas: „Jako běžím na Maria Loreto? Jsem se zbláznila?“ Možná kdybych to neřekla nahlas, možná kdyby mě Eva lehce pošťouchla, tak bych to vyběhla. To bylo velké překvapení. Sice jsem se celé dny šourala pomalu a střídala běh s chůzí, ale že by to tělo i něco vydrželo? Zase se mi tu líbilo o kus víc. Na Maria Loreto jsme naposledy při běhu zahlédly Monču s Ríšou, akorát se chystali odběhnout a užít si zbývajících třicet kilometrů. Po občerstvení jsme cestou necestou z kopce doběhly Miloše, de facto jsme pak zůstaly kratší či delší kus za nimi až na Mammersreuth. Tam je ostatně druhá občerstvovačka. Nevím proč, nemám ji ráda. Ale to neva, už jsme byli na 15. kilometru. A blížil se Waldsassen. Waldsassen je nejzrádnější místo na trati. Každý rok. Tohle je doslova BOŽÍ občerstvovací zastávka. Všeho moře, slaného, sladkého, koláčů snad pět druhů. K tomu ovoce, kávička, mátová voda a pak teprve vše další, co na jiných zastávkách. To, co servírují dámy z Waldsassenu, je bomba. Takže jsem si tam prostě stoupla a papala. A papala. A papala. Do toho se fotila. Ještě jedna póza a pak už jsem zase papala. Litovala jsem Zuzku Součkovou, kterou manžel Honza vyháněl na trať. Hlavně že na prvních kilometrech ji brzdil, aby neběžela s námi a nebláznila. Teď už bláznil on. O chvíli později jsme se přemohly i my a tu spoustu dobroučkých věcí též opustily. Abychom se zastavily hned o sto metrů dál, kam akorát doběhli Zdeněk se Steffenem, kteří svou pouť na tomto místě ukončili. Součky jsme předešly za první, nejprudší částí stoupání na Kappl. I když jsou to vlastně téměř čtyři kilometry do kopce, většina je nenápadně stoupající, navíc po udusaném písečku lemovaném kapličkami. Naše hlubokomyslná konverzace nezahálela ani tady. Jana fotila, Eva informovala, že to není křížová, ale růžencová cesta. Sotva to dořekla, já hnedle: „A jaký je v tom rozdíl?” S otázkou jsem se akorát vešla do Evina nádechu, kterážto plynule pokračovala: „Ale neptej se mě, čím se liší.” Možná v polovině cesty se naplnila předpověď počasí a v Německu začalo pršet. Pršet lejt. Kde zůstalo to drobné mrholení, které nás provázelo ve čtvrtek v Krušných horách? Rychle jsme oblékly bundy a pláštěnky a plazily se dál. Vodní příděl nás doprovázel de facto až ke kapli, asi abychom si to pořádně užily. Celý den byl takový svlíkací oblíkací, nevěděla jsem, jestli běžet v krátkém nebo dlouhém rukávu, pak přibylo ještě dilema s pláštěnkou (cyklistickou krátkou) nebo bez. Byla to fuška. Občerstvovačka na Kapplu se usídlila pod největším stromem, jako kdyby se i dobrovolníci snažili schovat před nepřízní počasí. Ze zakuklenců se vyklubala Alena Votatová, ředitelka hospice, kterou jsem tak postrádala už od pátečního večera. Málo účastníků znamenalo přebytek jídla i pití na všech zastávkách, ale než jsem se stihla pořádně nacpat, už mne zase hnaly dál. Co hůř, Eva nás hnala dovnitř do Kapplu. Tím pádem nám všichni utekli. Odstup se ještě zvětšil, když jsem si fotila strom. Strom nad Kapplem je totiž nejlepší strom na světě. Cestou na Buchbrunnen jsme se shledali se všemi uprchlíky a na lesní cestičce těsně

před občerstvením dostihly i kulhajícího Dalibora. Proběhlo mnou déjà vu, jak jsem se tu prala loni. Na rozdíl ode mne ale Dalibor i přes bolest pořád běžel a zejména do kopce nám často utíkal. Právě na Buchbrunnenu se nás najednou sešlo nejvíc od zastávky v Mammersreuthu a uprostřed lesa se konala běžecká „párty“. Ve stoupání za Buchbrunnenem jsme se naposledy potkali s farní fabií a fotícím Petrem. No, nejdřív jsem teda sprostě nadávala, neb jsem tím pádem nemohla v klidu jít, ale byla jsem donucena běžet a já strašně nechtěla. Kvůli namířenému objektivu se ostatně do běhu dali všichni kolemjdoucí, takže ve fotogalerii to vypadá, že jsme všichni nadšeně a v pohodě zdolávali každý metr. Využila jsem Petrovy pohostinnosti a definitivně se zbavila pláštěnky, přece jen každý nesený gram navíc se na posledních kilometrech počít. Úsek na Zelenou horu mi letos přišel nějaký delší. Nekonečně delší. Všechno se srovnalo, když jsem se z okraje lesa mohla kochat dalšími lány luk. A Janou ležící v trávě. Já se tam takhle svalit, už se nikdy nezvednu. Jana se zvedla. A prchla. :) Neprchla až tak daleko, přece jen už o desítky kilometrů překonala svou nejdelší uběhnoutou vzdálenost a ač jsme víceméně po rovině probíhaly lesní pěšinou, vzala za vděk i úseky chozenými. Na Zelené hoře jsme se tak obě svalily k občerstvovačce, jen Eva vypadala nezničitelně. Velmi dobře postihl situaci jen o pár vteřin později Honza. Součkovi zůstali za námi, objevili se ale mnohem dříve, než jsem je čekala. Zuzka navíc vypadala velmi čerstvě, já to nahlas okomentovala a Honza okamžitě potvrdil: „Jo, Součková se rozběhla a Souček chcípnul.“ Ze Zelené hory to do cíle bylo jen sedm kilometrů, většina z nich z kopce, věděly jsme, že už máme vyhráno. Já místy ožívala, místy bojovala s achilovkou a kotníkem (hrozně mě to ale rozhodilo, vůbec nechápu, jak jsem s tou kolenní bolestí loni mohla absolvovat několik běžeckých dní), Jana bojovala se zády a vyčerpáním a Eva nebojovala s ničím, jen se snažila Janu umluvit, aby se rozběhla a mne ubrzdit, abych se netrhla. Já jak vidím hráz, tak bych běžela. Poslední kilometry jsem si obzvlášť užívala. Dokonce jsem byla tak v pohodě, že i mozek mi pracoval a já při svém rozjímání přemlouvala sama sebe, ať nekazím zábavu a přijmu Evinu výzvu a po náměstí předříkávám. Takticky jsme těsně pod připojením se na promenádu zařadily krátký odpočinek, abychom na faru pak už doběhly bez zastávky. Na promenádě jsem se nadechla, dala první verš (fakt jsem to udělala?!) a s velkou úlevou a potěšením zaznamenala na hraně náměstí Petra, takže jsem věděla, že předříkám jednou a pak Petr převezme otěže. Protože tudy vedla trasa, bylo třeba na závěr proběhnout kostelem a sesbírat cílová razítka. Mikulášská věž byla v rekonstrukci, na schody na ni si musíme počkat na příští rok. Ale počkat… tohle je tím pádem konec. Jsme v cíli. Je hotovo. Není kam běžet. Dobře naložený Petr s námi po doběhu natáčel video, otázky byly těžké, odpovědi ještě těžší, radši jsem zapomněla, co všechno z nás vypadlo. Nezapomněla jsem ale, co vzápětí na faře napadalo do nás – famózní gulášovka, chleby s rybí pomazánkou, káva, kola, birell, domácí koláče. Seděli jsme okolo stolu, nechali se hostit, vítali ostatní běžce, kteří dorazili před námi i po nás a postupně přisedali. Povídalo se o maratonu, příjemných místech a minutách, mluvili jsme dokonce anglicky s mladíkem, který se ke kamarádovi přidal, aniž kdy uběhl víc než kilometr a půl. Maratonci byli rádi, že jsou v cíli a užívají si pohodu. PUMáci se sice usmívali, ale také měli zadumaný a vlastně i smutný pohled. Když tenhle týden začínal, nikdo nevěděl, jaký bude. Stát se mohlo cokoli, každý z poutníků i letos měl svůj příběh. Viditelný a pak ten neviditelný. Ten, pro který to všichni děláme, i když to nahlas možná tolik nepřipouštíme. Po týdnu bylo na čase se rozloučit a odjet. Je skvělé vědět, co všechno jsme překonali, a že už zítra nemusíme. Je smutné vědět, že skončilo všechno, co jsme zažili, a že už zítra další etapa nepřijde.

Neděle 21. června – epilog Poutní ultramaraton končí sobotním maratonem. Aspoň podle itineráře. Pravdou je, že obvykle teprve v neděli začíná. Začíná návrat „do reality“. I když je velmi sporné, jestli naše dennodenní honění se za vším a ničím je realita, zatímco „tupé“ běhání, chození a bytí sám se sebou, krajinou a časem je jen dovolenou, snem, naplněným časem. Právě proto v neděli, lépe řečeno s odjezdem a blížícím se návratem do rutiny, teprve ultra začíná. Jako každý rok dumám, pochybuji, nevím, sbírám a ztrácím odvahu, kroutím hlavou, přemýšlím, hledám, nemluvím. A tak trochu rozčiluji své přátele a kamarády, protože nejsem schopná na ně jakýmkoli způsobem přenést zážitky a prožitky minulého týdne a osvětlit tak, proč jeden týden – pro ně obvykle jen vyznačující se nepochopitelným fyzickým výkonem – ze mne dělá jiného člověka, na chvíli mne zastaví (letos doufám, že na delší chvíli), vede mne k tomu, že dělám věci jinak, a jednoduše nejsem schopná navázat na ty obyčejné slasti a strasti „běžného“ bytí, jako jsem to dělala před startem PUMu. Přátelé, promiňte, nejde to. Nikdy to nešlo, trvá to, než dovolím a nechám se „semlít“ a ve vašich očích „znormálním“. S každým dalším PUMem mám navíc intenzívnější pocit, že to takhle chci pořád a že všední pracovní „starosti“, hudrování na kolegy i cizí lidi, spílání nad těžkým životem, i když se nám nic neděje, pláč nad rozlitým mlékem a čekání na záchranu zvenku, si jen sami přinášíme, abychom mohli o to víc na život nadávat, svalovat vinu na jiné a nenést odpovědnost za svůj život, dny i hodiny, otevřené oči i hlavu strčenou v písku, nepokoušet se hledat odvahu něco, cokoli, změnit. A tak jako do letošního PUMu vrhám se teď střemhlav do života.