Pudní fauna - modelové skupiny Václav Pižl, Josef Rusek, Josef Starý, Karel Tajovský Novohradské hory jsou územím pudne-zoologicky velice málo probádaným. Zatímco prvé zmínky o výskytu zástupcu ruzných skupin pudní fauny na sousední Šumave pocházejí již z druhé poloviny devatenáctého století (Vejdovský, 1875, 1883; Rosický, 1876; Uzel, 1890) ci z pocátku století minulého (Štorkán, 1925) a pozdeji zde byla provedena rada ruzne intenzivních pruzkumu žížalovitých (Mikulová, 1975; Pižl, 2001), roztocu (Winkler, 1956a; Starý, 1988), chvostoskoku (Kholová, 1958; Rusek, 2001C), mnohonožek a stonožek (Gulicka, 1985; Tajovský, 2001, 2002a), o pudní faune Novohradských hor nebylo až donedávna známo témer nic. S výjimkou nekolika údaju o výskytu suchozemských stejnonožcu (Frankenberger, 1946, 1959) byly první informace o výskytu dalších skupin pudní fauny, casto založené pouze na náhodných sberech ci výzkumu jediné lokality, publikovány teprve v posledních letech (Balík, 2002; Hánel, 2002; Pižl, 2002a; Rusek, 2001a, b, 2002; Starý, 1994a; Tajovský, 2002b). V další cásti kapitoly se venujeme vybraným modelovým skupinách pudní mezofauny (chvostoskoci, pancírníci) a makrofauny (žížaly, mnohonožky, stonožky a suchozemští stejnonožci), pricemž se opíráme jak o údaje již publikované, tak o nove získaná data. . Žížalovití
(Annelida:
Oligochaeta:
Lumbricidae)
Na území Novohradských hor byl dosud zaznamenán výskyt celkem 21 druhu a poddruhu žížal, což predstavuje 40 % fauny žížal Ceské republiky. K nejcastejším druhum (zjišteným na vice než polovine z 16 sledovaných lokalit) patrí Dendrobaena octaedra, D. illyrica, D. vejdovskyi, Dendrodrilus rubidus a Lumbricus rubellus. Naopak, výskyt šesti druhu byl zaznamenám jen na jediné lokalite. Endogeická žížala Octolasion montanum, známá pouze z Ceskobudejovické pánve a malého území v Rakousku a Madarsku, byla zjištena v prameništích Žofínského pralesa. Pouze v pude bahnitých brehu Lišcího potoka byl nalezen doposud neidentifikovaný taxon Aporrectodea cf. rosea, pravdepodobne nový pro vedu, a Eisenia spelaea, vzácný amfibický druh od nás dosud známý pouze z Blanského lesa a okolí Hluboké nad Vltavou (Pižl, 1994, 2002b). Na brehu Kachního rybníka pak byla nalezena Aporrectodea rosea bimastoides, drobná žížala od nás známá jen ze šesti lokalit (Pižl, 2002b). K druhum vázaným v Novohradských horách výhradne na agroekosystémy patrí synantropní Eisenia andrei nalezená v Tereziine údolí a pomerne vzácná anektická žížala Fitzingeria platyura platyura zjištená v zahradách obce Hojná Voda. Faunisticky významný je i výskyt na území Ceské republiky pouze ostruvkovite rozšíreného (Pižl, 2002b) hygrofilního druhu Octodrilus argoviensis (Obr. 133), v Novohradských horách nalezeného v mokradních partiích listnatých a smíšených lesu. Z autekologického hlediska prevažují na území Novohradských hor epigeické žížaly (9 druhu a poddruhu), obývající hrabanku a nejsvrchnejší vrstvy pudy, nad v hlubších pudních vrstvách žijícími žížalami endogeickými (8) a anesickými (2), které v pude vytvárejí rozsáhlé systémy chodeb, avšak potravu získávají na pudním povrchu. Ze synekologického pohledu lze rozlišit dve skupiny spolecenstev. Prvá zahrnuje velice chudá spolecenstva (2-5 druhu a poddruhu) složená výhradne ze straminikolních, detritofágních ci subkortikolních žížal (Lee, 1985). Ta se vyskytují v acidofilních a rašelinných smrcinách a v sušších partiích svahových bucin a patrí na území Novohradských hor k nejvice zastoupeným. Ke druhé skupine patrí spolecenstva s vyšším poctem druhu, ve kterých se krome acidotolerantních epigeických druhu uplatnují i zástupci ostatních ekologických skupin. Sem patrí spolecenstva osídlující hlubší pudy antropogenne ovlivnených ekosystému (5-8 druhu) a spolecenstva prameništ a eutrofních mokradu (9-13 druhu). Zatímco spolecenstva v intravilánech obcí ci na zemedelsky využívaných plochách jsou tvorena prevážne euryekními žížalami (typická druhová kombinace
Dendrobaena
octaedra
- Lumbricus
rubellus
- Octolasion
lacteum),
v prameništích
a mokradech se vyskytují i zástupci stenoekních druhu (Eiseniella tetraedra, Eisenia spelea, Octodrilus argoviensis, Octolasion tyrtaeum). Posledne jmenovaná spolecenstva, zjištená predevším ve zvlášte chránených územích (NPR Žofín, NPP Hojná voda), jsou z ochranárského hlediska velmi cenná. Ve srovnání s daleko lépe prozkoumaným územím Šumavy, odkud je uváden výskyt 22 druhu a poddruhu žížal (Pižl, 2001), se fauna Novohradských hor jevi prekvapive bohatou, ctyri ze zaznamenaných taxonu se na Šumave pravdepodobne vubec nevyskytují. Pro Šumavu i Novohradské hory je spolecným znakem frekventovaný výskyt spolecenstev acidotolerantních žížal s typickou druhovou kombinací Dendrobaena octaedra - D. illyrica - D. vejdovskyi, címž se oba regiony zásadne odlišují od ostatních sudetských pohorí, kde jsou podobné biotopy obývány spolecenstvy, ve kterých, krome D. octaedra, dominují Lumbricus rubellus a Dendrodrilus rubidus.
177
Pancírníci
(Oribatida)
Na trech dosud zkoumaných lokalitách byl doložen výskyt 147 druhu pancírníku, což predstavuje 27 % všech druhu dosud nalezených na území Cech (Starý, 2000). Sedm druhu je v rámci Ceské republiky známo pouze z Novohradských hor. Ctyri z nich byly nalezeny v Žofínském pralese: Phthžracarus pallždus, zatím uvádený pouze z Rumunska, Slovenska a evropské cásti Ruska, Archžphthžracarus lanatus, pravdepodobne rozšírený v celé Palearktické oblasti, Archžphthiracarus murphyž popsaný z Lambridge Wood v Anglii (Harding, 1976) a dosud známý pouze z typové lokality, a druh Phthžracarus jlexžsetosus. V NPP Hojná voda byl zjišten výskyt Lžebstadža wžllmannž, pancírníka recentne popsaného ze Slovenska (Miko a Weigmann, 1996), Protoržbotržtža olžgotržcha, patrícího do ve Strední Evrope vzácné celedi Oribotritiidae a Autogneta traegardhž, druhu široce rozšíreného v celé Holoarktické oblasti. K vzácným druhum patrí ješte typický alpský faunistický prvek Steganacarus herculaneus, zjištený v NPP Hojná voda a v Žofínském pralese, hygrofilní druh Tržmalaconothrus glaber nalezený v mokré pude pramenište v NPP Hojná voda a z Cech dosud známý jen ze trí lokalit, Nanhermannža sellnžckž, u nás krome Žofínského pralesa uvádený pouze z Dlouhé Vsi v podhurí Šumavy (Starý, 1996), a mikrofytofágní Suctobelbella vera v Ceské republice zjištený jen v Žofínském pralese a na jedné lokalite v Krkonoších (Starý, 1994b). Spolecenstva pancírníku v prales ovitých bucinách NPR Žofínský prales a NPP Hojná voda jsou, vzhledem k prezenci ruzných mikrostanovišt, znacne diverzifikovaná. Puda a opad jsou osídleny spolecenstvy, ve kterých dominují druhy preferující místa s akumulací odumrelé organické hmoty, predevším listového opadu, napr. silvikolní, panfytofágní a mikrofytofágní druhy Atropacarus stržculus, Oppžella nova, Chamobates borealis, Eupelops hžrtus, Conchogneta delacarlžca, Ophždžotržchus borussžcus, Lauroppia falcata a Suctobelbella subcornžgera. Odlišná spolecenstva osídlují nárosty mechu na balvanech a skalách. V NPP Hojná voda dominuje v techto spolecenstvech mesofilní Porobelba spžnosa a Eueremaeus sžlvestržs, eurytopní Oppžella nova, silvikolní Mžnunthozetes pseudofusžger a xero:filní Zygoržbatula exžlis, v Zofínském pralese pak druhy Chamobates borealžs, Melanozetes mollicomus, Oržbatula nbžalis a Phthžracarus jlexžsetosus. Dalším významným mikroprostredím je trouchnivející drevo vývratu, parezu a ležících odumrelých kmenu stromu. Druhové složení pancírníku je závislé na prítomnosti ruzných druhu mikroskopických hub, které zde jsou jejich významným potravním zdrojem. K dominantním druhum v trouchu drevin patrí Euphthžracarus cržbraržus, Euphthiracarus monodactylus, Caleremaeus monžlžpes, Carabodes marginatus a Quadroppža paoliž. Specifická spolecenstva pancírníku byla zaznamenána i v lišejníkových nárostech na kmenech stromu (napr. Hypogymnža physodes, Plansmana glauca, Usnea spp., Bryobža spp.), ve kterých prevažují lichenofágní Phauloppža cožneauž (Obr. 134), arborikolní Carabodes labyržnthžcus a silvikolní druhy Carabodes margžnatus a Globozetes longžpžlus. V PP Pohorské rašelinište je pro porosty blatky ve stredu vrchovište charakteristické spolecenstvo s výrazným zastoupením hygrofilních a tyrfofilních druhu Hoplophthžracarus pavždus, Melanozetes merždžanus, Suctobelbella longžrostržs, Atropacarus stržculus, Nanhermannža coronata a Malaconothrus gracžlis, a eurytopních pancírníku Oppžella no va a Tectocepheus velatus. Vyhranené spolecenstvo pancírníku, ve kterém dominují heliofilní Achžpteria coleoptrata a Ceratozetella sellnžckž, a tyrfofilní Nanhermannža coronata, Nothrus pratensžs a Malaconothrus gracžlžs, obývá laggové porosty precházející do mokrých luk. V lišejníkových nárostech na borovici blatce i jiných druzích stromu dominují lichenofágní a xerofilní druhy rodu Phauloppža, predevším Phauloppža cožneauž, arborikolní Cymbaeremaeus cymba a silvikolní druhy rodu Carabodes. Podobná, avšak druhove bohatší, spolecenstva pancírníku byla zjištena na vetšine šumavských rašeliništ (Starý, 1988). Pocet druhu pancírníku dosud zjištených v Novohradských horách je polovicní ve srovnání s faunou Šumavy, odkud existují údaje o výskytu 271 druhu. Tato nerovnováha je dána daleko rozsáhlejším výzkumem šumavských pancírníku (prostudováno 27 lokalit) a odráží i rozdílné zamerení výzkumu. Zatímco v Novohradských horách se výzkum soustredil na smíšené horské pralesy s prevahou buku, na Šumave byly studovány predevším horské a podhorské smrciny a rašelinište. Fauna pancírníku Pohorského rašelinište je ve srovnání s šumavskými vrchovišti ochuzena o nekteré výrazne tyrfo:filní a tyrfobiontní druhy, napr. Ceratozetella thženemannž, Ceratozetes parvulus, Camisža lapponica ci Mucronothrus nasalis považované za glaciální relikty. Nejvyšší podobnost vykazuje s faunou Chalupské slate (Obr. 135).
178
B Obr. 133. Hygrofilní žížala Octodrilus argoviensis obývající pramenište a brehy potoku v listnatých a smíšených lesích (foto V. Pižl)
Obr. 134. Pancírník Phauloppia coineaui Travé, 1961, dominantní druh vetšiny lišejníkových nárostu. A - hrbetní strana tela bez koncetin, B - brišní strana tela bez koncetin. Merítko: 100 !lm (kresba J. Starý) ~
?
,
Pro~:J Pro ,up Pro Pí
c PDK j
"I
8;
J
! FoI". x
B
xT"''''
i..::...~/
i i
!i I,
,i I Fri trn I I
I
::1 '" "''1< '" bm
XAn.". Pro trix xTom mi. M..minx Lop'""
.~~r§~~=~!
XPro vou
XAnu"",
Ip",~
XSmi...
j
x FoIqua
M~~';;:, Jeyany p"" x 0T"'O' x &"bif M"yo, ! M"hy' ,,",pligProp.. i M"j" p",,,,, i Deb... Poj"". I
ŽOftn
~
~°l< Smi .u,
Fri.ty lfmp.
Protop,
-
Obr. 135. PCA ordinacní diagram druhového složení fauny pancírníku vybraných vrchovišt (PDK - Podkovák, SOS - Soos, ML - Mrtvý luh, PK - Pekná, CS - Chalupská slat, PR - Pohorské rašelinište, JS - Jezerní slat, TS - Tríjezerní slat, PL - Pancavská louka, UR - Úpská rašelina)
x
p" hoe
I
N ..
".3
+O..
Obr. 136. CCA ordinacní diagram spolecenstev chvostoskoku v bukových a smrkových pralesních porostech na Šumave, v Žofínském pralese a ve Voderadských bucinách. Zkratky
druhu
preferujících
jednotlivé
lokality
- viz
text
a O.'mm
$!:Olmm
.
Obr. 137. Mnohonožka Listrocheiritium septentrionale Gulicka, 1965, význacný faunistický element Novohradských hor. Dospelý samec (foto K. Tajovský)
\ c
"'-
Obr. 138. Listrocheiritium septentrionale. a - prední pár samcích gonopodu, b - zadní pár samcích gonopodu, b - pravá vulva samíce (kresba K. Tajovský)
179
Chvostoskoci
(Arthropoda:
Tracheata:
Collembola)
Chvostoskoci byli dosud studováni pouze v Žofínském pralese a jeho blízkém okolí. výskyt vysokého poctu mikrostanovišt, od výchozu hornin porostlých mechovými spolecenstvy ci pokrytých pocátecními vývojovými stádii pudy, pres padlé kmeny pralesních velikánu v nejruznejším stádiu rozkladu dreva a kury s lišejníkovými a mechovými nárosty, množstvím drevokazných a jiných hub, i výskyt prameništ, potucku a bažinatých stanovišt, ciní Žofínský prales, spolu se zastoupením ruzných rostlinných spolecenstev a pudních typu, vhodným pro vysokou diverzitu techto zástupcu pudní mezofauny. Celkem zde bylo nalezeno 93 druhu. Nejpocetneji je zastoupena celed Onychiuridae (24 druhu), jejíž zástupci jsou vesmes euedafobionty žijícími pouze v pude nebo podobných substrátech (napr. v trouchnivejícím dreve). Z této skupiny zde bylo zjišteno i nekolik pro vedu nových, dosud nepopsaných druhu, z nichž nekteré jsou odvozeny od alpských predku (zejména zástupci rodu Protaphorura), jiné jsou vázané na pralesní prostredí a dosahují zde vysoké pocetnosti, zatímco ve vysázených nebo mladších lesích jsou velmi vzácné (zástupci podcelede Tullbergiinae). Typickými obyvateli Žofínského pralesa jsou i zástupci celedí Neanuridae a Isotomidae, z nichž první je zastoupena 15 a druhá 18 druhy. Neobycejne bohate je zde zastoupen rod dravých chvostoskoku Friesea (4 druhy), požírající hádátka (Nematoda), vírníky (Rotatoria) a želvu šky (Tardigrada) žijící v tenkých povlacích obalové vody na pevných pudních cásticích ci na povrchu listu v opadu. Friesea duodecimoculata je z Ceské republiky známá pouze odsud. Význacný je rovnež euedafický druh Anurida sensillata, který je v nekterých mikroprostredích (mechy na povrchu pudy) dosti pocetný. Mezi vzácnejší horské druhy zde patrí Pseudachorutes boerneri. Celed Isotomidae je zastoupena druhy epigeickými žijícími na povrchu pudy nebo i v rostlinném opadu, hemiedafickými žijícími v povrchových vrstvách pudy a v rostlinném opadu, i euedafickými, ale i takovými druhy, které žijí na sušších místech pod kurou parezu nebo odumrelých kmenu, ale treba i v suchých smrkových šiškách na povrchu pudy (Pseudisotoma sensibilis, Vertagopus westerlundi a Vertagopus sp.n.). Mezi epigeické druhy patrí Tetracantella stachi, Desoria violacea a D. hiemalis. Všichni zástupci rodu Folsomia, zastoupeném v Žofínském pralese šesti druhy, patrí mezi euedafobionty s ruznou redukcí ocek a pigmentu. Význacným alpinským a horským druhem je Folsomia sensibilis a Pseudanurophorus binoculatus, který žije rovnež euedaficky a redukce telních prívesku šla u nej tak daleko, že nemá ani žádný zbytek skákací vidlicky. Mezi horské až vysoko horké euedafické druhy patrí i Folsomia inoculata a F. tesari. Celed Hypogastruridae, která vývojove patrí mezi nejstarší skupinu chvostoskoku, je tu zastoupena 8 epigeickými (zástupci rodu Hypogastrura, Ceratophysella a Xenylla) a 3 euedafickými druhy rodu Willemia. Xenylla boerneri je dominantní ve vysychavých a oslunených mechových polštárcích na bázi kmenu vzrostlých stromu nebo na skalách a význacne prispívá k rozkladu mrtvé organické hmoty a k výstavbe pudní mikrostruktury v techto raných sukcesních stádiích. Xenylla brevisimilis je v Ceské republice známa pouze z Žofínského pralesa a ze Šumavy a Xenylla corticalis jen z této lokality a jedné na Morave. Entomobryomorpha jsou zde zastoupena 11 široce rozšírenými druhy, z nichž pouze euedafická Pseudosinella hercynica je výskytem omezena na jižní Cechy. Skupiny Neelipleona a Symphypleona jsou zastoupeny 14 druhy, z nichž ctyri, Arrhopalites cochlearifer, Sminthurinus alpinus, S. concolor a S. igniceps predstavují první nálezy na území našeho státu. Pro faunu chvostoskoku Novohradských hor je typický výskyt rady druhu, které jsou odvozené od alpských druhu, napr. od Protaphorura austriaca nebo P. stiriaca je odvozena vetšina nových, dosud nepopsaných druhu rodu Protaphorura, nebo od druhu rozšírených v Pyrenejích ci v horách na Apeninském poloostrove (Friesea duodecimoculata, F. atypica). Mezi alpské druhy patrí i Heteronychiurus stiriacus. Typické jsou i horské druhy s boreoalpinním rozšírením (Pseudanurophorus binoculatus, Folsomia sensibilis). Folsomia tesari byla popsána z Jizerských hor, je známá ze Šumavy a má své nejbližší príbuzné na Špicberkách a v arktickém Rusku. Tetracanthella stachi je známá z Rakouských a Italských Alp, ze Šumavy a Novohradských hor. Folsomia sensibilis je boreomontánní druh známý pouze z Evropy. Arrhopalites cochlearifer je druh obývající buciny strední a západní Evropy a byl dosud znám jen z Norska, Anglie, Švýcarska, Rakouska a Itálie. Výzkum ukázal, že duležitou soucástí ekosystému bukových a smrkových lesu jsou ruzná mikrostanovište. V Žofínském pralese byla mikrostanovište studována ve všech vylišených lesních spolecenstvech: 1) Fageto-Abietum s Phegopteris connectilis, 2) Fageto-Acerertum superior s Phegopteris connectilis, 3) Abieto-Fagetum s Cardamine trifolia, 4) FagetoAbietum superior s Luzula sylvatica, 5) Abieto-Piceetum s Calamagrostis villosa, 6) Piceetum turfosum s Calamagrostis villosa a Oxalis acetosella, 7) Piceetum turfosum fontinale a 8) Fageto-Abietum superior s Chaerophyllum hirsutum. Nejvyšší hodnoty Shannonova indexu diverzity (H) spolecenstev Collembola byly zjišteny ve smrkovém lese Abieto-Piceetum
180
s Calamagrostis villosa na mikrostanovištích s pudou pokrytou jehlicnatým opadem a bez podrostu (H=2,6), nejnižší na sukcesne raných mikrostanovištích s porostem mechu (H=0,6). Nejvyšší pocet druhu chvostoskoku (31 druhu) byl zjišten na mikrostanovištích v bukovém porostu Abieto-Fagetum s Cardamine trifolia a smrkovém pralese Abieto-Piceetum s Calamagrostis villosa, nejnižší v porostech mechu na granodioritových balvanech v bukové javorine Fageto-Acerertum sup§rior s Phegopteris connectilis (5 druhu). Nejvice druhu bylo zjišteno v bukových porostech (71 druhu), ve smrcinách pouze 52 druhu. Na místa bez podrostu je v bucine vázán druh Karlstejnia sp.n. a ve smrcine Mesaphorura macrochaeta. Pro trouchnivející drevo buku je typický Lipothrix lubbocki, pro trouch smrku pak Folsomia inoculata. Pro nárosty vysychavých mechu na granodioritových balvanech jsou charakteristické druhy Xenylla" boerneri, Sminthurinus concolor a Pseudisotoma sensibilis. Druhy nekterých rodu vyskytujících se ve strední Evrope pouze vzácne patrí v klimaxových bucinách Žofínského pralesá k dominantám (napr. Karlstejnia sp.n.). Rada druhu je vázána pouze na jedno nebo dve mikroprostredí, v nichž dosahují vyšší pocetnosti (napr. Sminthurinus alpinus, S. concolor, Entomobrya corticalis, Folsomia inoculata, Karlstejnia sp.n.). Souhrnne možno konstatovat, že fauna chvostoskoku Žofinského pralesa je velmi zachovalá a bohatá, což souvisí i s velkým množstvim mikroprostredí, která jsou v jiných pralesních rezervacích již znicená nebo silne redukována (Rusek, 200lb, 2002). Fauna chvostoskoku Žofínského pralesa a jeho okolí se zdá být podobná faune Šumavy, která je ale podstatne lépe prozkoumána a zahrnuje 174 druhu (Rusek, 2001C). Na Šumave byla napríklad zjištena i rada dalších druhu odvozených od alpské fauny (napr. Protaphorura austriaca, P. parallata, P. illaborata, P. humata, P. cf. prolata, P. stiriaca, P. cf. stiriaca, P. cf. subnemorata, aj.). Je pravdepodobné, že nekteré z techto druhu budou v Novohradských horách nalezeny pri dalším výzkumu. Naopak s velkou pravdepodobností lze predpokládat, že nekteré druhy zjištené v Novohradských horách na Šumave nežijí (napr. Arrhopalites cochlearifer). Fauna chvostoskoku Novohradských hor i Šumavy se podstatne liší od fauny jiných pohorí a oblastí Cech, což bylo doloženo i ordinacní analýzou spolecenstev obývajících ruzná mikroprostredí bucin a smrcin v Žofínském pralese, na Šumave a v Jevanech u Prahy (SPR Voderadské buciny) (Obr. 136). V obou horských systémech na jihu Cech schází typické horské karpatsko-sudetské a hercynské druhy jako Tetrodontophora bielanensis, Deharvengiurus denisi, Onychiuroides granulosus, aj. Tyto druhy se dostaly svou aktivní migrací od severu najih Ceskomoravské vrchoviny jen "nekolik kilometru jižne pod Jihlavu a dál do Novohradských hor již nepronikly (Rusek, 200lb).
Mnohonožky (Arthropoda:
Tracheata:
Diplopoda)
Na základe cenologického výzkumu realizovaného v devadesátých letech minulého století v Žofínském pralese (Tajovský, 2002b) a dosud nepublikovaných údaju z nekolika dalších exkurzí na lokality lesního charakteru v nedávné dobe je pro oblast Novohradských hor dosud známo 16 druhu mnohonožek, což predstavuje 22 % fauny Ceské republiky. K faunisticky význacným nálezum patrí zejména druhy Listrocheiritium septentrionale, Pachypodoiulus eurypus a Mastigophorophyllon saxonicum. Všechny tri druhy patrí ke stredoevropským zástupcum s málo frekventovaným výskytem. Mnohonožku Listrocheiritium septentrionale (Obr. 137 a 138) lze charakterizovat jako endemickou pro stredoevropská hercynská pohorí. Na našem území je známa z nekolika málo lokalit (Tajovský, 1998, 2001, 2002a); její výskyt je doložen rovnež z priléhajícího Rakouska (Spelda, pers. com.). V porovnání s ostatními dosud známými lokalitami je možné její výskyt v Novohradských horách hodnotit jako nejpocetnejší. Tento druh byl zaznamenán jak v bukových a smíšených pralesních porostech (Žofinský prales, Hojná Voda), tak v podmácených smrcinách (Žofínský prales) a v sutových lesích (Kravi hora). Obdobnou vazbu na puvodní málo narušená stanovište vykazuje zrejme také další faunisticky významný druh Pachypodoiulus eurypus. Tento druh, známý z nekterých lokalit Šumavy (Gulicka, 1985; Tajovský, 2002a), byl zjišten v Žofínském pralese (Tajovský, 2002b). Mezi druhy vázané na specifická stanovište, jako je rozkládající se drevní hmota a podkorní prostredí padlých kmenu a vetvi, patrí predevším Glomeris pustulata, Nemasoma varicorne a Cylindroiulus luridus. I tyto druhy lze charakterizovat jako faunistické prvky provázející puvodní lesní porosty. Podrobnejší cenologický výzkum, který byl realizován na nekolika stanovištích v Žofínském pralese, poskytl zajímavé údaje o skladbe epigeické cásti spolecenstev mnoho nožek (Tajovský, 2002b). Studované bukové porosty vykazovaly druhove chudší spolecenstva (5 až 8 druhu) než jedlové a podmácené smrciny (9 druhu). Typickými dominantami bukových porostu byly druhy Glomeris verhoeffi fagivora a Haasea germanica, na druhé strane pro tyto cenózy byl charakteristický malý podíl zástupcu rádu Julida. Smrciny byly provázeny predevším prítomností druhu Mycogona germanica, Haasea germanica a také Listrocheiritium septentrionale.
181
Dominance druhu Mycogona germanica a Haasea germanica ve smrkových porostech je obdobná jako v prípade smrkových porostu na Šumave (Tajovský, 2001, 2002a; Tajovský a Pižl, 2003), kde navíc k temto druhum pristupuje ješte Haasea fiavescens. Tento druh v Novohradských horách chybí, nicméne v porovnání s šumavskými smrcinami jsou smrkové porosty Novohradských hor osídlovány vetším poctem druhu.
Stonožky
(Arthropoda:
Tracheata:
Chilopoda)
v prípade stonožek je pro území Novohradských hor dosud doloženo 19 druhu, což predstavuje 26 % fauny Ceské republiky. Všechny tyto druhy byly zjišteny již v rámci intenzivního výzkumu Žofínského pralesa (Tajovský, 2002b). Pokracující faunistický výzkum potvrdil výskyt rady techto druhu i na dalších lokalitách. Zaznamenané druhy mají stredoevropské nebo evropské rozšírení. Faunisticky význacné jsou nálezy Lithobius punctulatus (Žofínský prales, Hojná Voda) a Lithobious piceus (Žofínský prales). Pro lesní porosty Novohradských hor je velmi charakteristický i hojný výskyt druhu Cryptops parisi z rádu Scolopendromorpha. V rámci cenologického výzkumu v Žofínském pralese nebyly zaznamenány výrazné rozdíly v celkové epigeické aktivite stonožek v jednotlivých sledovaných bukových a smrkových porostech. Nicméne se ukázalo, že smrciny byly bohatší co do poctu druhu (11 až 14 druhu) i jedincu zachycených metodou zemních pastí. Ve všech lesních typech dominovala zemivka Strigamia acuminata a již zminovaný druh stejnoclenky Cryptops parisi. Hojne zastoupené byly rovnež druhy Lithobius nodulipes (zejména v podmácených smrcinách) a Lithobius pelidnus (v rašelinných smrcinách). Prítomnost techto dvou druhu spolu s Lithobius tenebrosus je rovnež charakteristická pro smrkové porosty Šumavy. Stejne jako na Šumave (Tajovský, 2001), i v prípade Novohradských hor jsou ve smrcinách i ostatních typech lesních stanovišt málo zastoupeny druhy Lithobžus mutabilžs a Lithobusforficatus, címž se Novohradské hory a Šumava odlišují od vetšiny našich podhorských a horských (Tajovský, 2000) ale i nížinných oblastí (Tajovský, 1999).
Suchozemští
stejnonožci
(Arthropoda:
Crustacea:
Oniseidea)
V prípade suchozemských stejnonožcu byly v rámci všech výzkumu realizovaných od devadesátých let minulého století zaznamenány druhy, které pro Novohradské hory již zjistil Frankenberger (1946, 1959). Celkem je pro Novohradské hory doloženo 13 druhu, tj. 13 % fauny Ceské republiky. Opakované recentní nálezy druhu Trichonžscus crassžpes (syn. ostarržchžus) v Žofínském pralese potvrzují jeho trvalý výskyt v této oblasti. Tento druh je znám z oblasti severovýchodních Alp a jižních Cech (Schm6Izer, 1965), pricemž jeho výskyt v jižních Cechách je stále vázán pouze na oblast Novohradských hor. Patri tedy mezi faunisticky nejzajímavejší element v rámci všech suchozemských stejnonožcu zjištených v Novohradských horách. Z faunistického hlediska jsou rovnež hodnotné údaje o výskytu druhu Lžgidžum germanžcum vobou nejcennejších pralesních porostech, tj. Žofínském pralese a Hojné Vode. Lžgždžum germanžcum je uváden jako druh východoevropský, který narozdíl od mnohem bežnejšího druhu Lžgždžum hypnorum, vykazuje spíš ostruvkovité rozšírení v rámci celého svého areálu. Ostatní zaznamenané druhy patrí k bežným zástupcum stredoevropských lesních porostu. Cenologická sledování pomocí zemních pastí v Žofínském pralese poskytla údaje rovnež k posouzení spolecenstev suchozemských stejnonožcu v ruzných typech lesních porostu (Tajovský, 2002b). Rozdílné pomery panují ve smrkových porostech, kde dominuje na vlhkých místech predevším druh Lžgždžum hypnorum. Naopak pro sušší nebo nepodmácené porosty listnatých drevin jsou více charakteristické druhy Protracheonžscus polžtus, Trachelžpus ratzeburgži a rovnež Lepždonžscus minutus. V porovnání s výzkumy, které byly realizovány v oblasti Šumavy (nepublikované údaje), vykazují lesní biotopy Novohradských hor podstatne bohatší pomery, co se týce spolecenstev suchozemských stejnonožcu co do poctu zjištených druhu i poctu epigeicky aktivních jedincu. Pozn.: Prehled druhu a poddruhu modelových skupin pudní fauny Novohradských hor je uveden v príloze. Literatura BALÍKV. 2002: Spolecenstva pudních krytepek CProtozoa, Rhizopoda) z Národníprírodní rezervace Zofínský prales CNovohradské hory, Ceská republika), s. 183-186. In: Papácek M. Ced.): Biodiverzita a prírodní podmínky Novohradský:ch hor. Jihoceská univerzita a Entomologický ústav AV CR, Ceské Budejovice, 10.-11.1.2002, 285 s. FRANKENBERGER Z. 1946: Poznámky o ceských Isopodech VI. Sborník Entomol. odd. Nár. Musea v Praze 24: 209216. FRANKENBERGER Z.
1959:
Stejnogožci
suchozemští
Oniscoidea. Fauna CSR, SV. 14., NCSAV, Praha, 212 s.
182
-
GULICKAJ.1985: Kritisches Verzeichnis der Diplopoden der CSR CBohmenjCechy, MahrenjMorava, Schlesien jSlezsko) CMyriapoda). Faun. Abh. Staat. Mus. Tierk. Dresden 12: 107-123. HANELL. 2002: Comparison Qf soil nematode communities in spruce forests of the Zofín woodland area CNovohradské hory Mts.) and upper Vydra river basin CŠumava Mts.), Czech Republic, s. 187-191. In: Papácek M. Ced.): Biodiverzita a prírodní podmínky Novohradských hor. Jihoceská univerzita a Entomologický ústav AV CR, Ceské Budejovice, 10.-11.1.2002, 285 S.
HARDlNGD.J.L. 1976: A new species of Phthiracarus (Acari: Cryptostigmata) from Great Britain. Acarologia 18: 163169. KHOLOVÁH. 1958: Prispevek k poznáni fauny Collembol boubínské reservace. Ochr. prír. 13: 232-236. LEEK.E. 1985: Earthworms, their ecology and relationships wíth soils and land use. Academic Press, Sydney, 411 pp. MIKOL., WEIGMANNG. 1996: Notes on the genus Liebstadia Oudemans, 1906 (Acarina, Oribatida) in Central Europe. Acta Mus. Nat. Pragae, Ser. B, Hist. Nat. 52: 73-100. MIKULOVÁM. 1975: Príspevek k poznání fauny žižal (Oligochaeta, Lumbricidae) Chr~nené krajinné oblasti Šumava. Sbor. Jihoces. Muz. v Ces. Budejovicích, Prír. Vedy 15: 187-194. PIŽL V. 1994: Supplementary records of earthworms (Lumbricidae) in the Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem. 58: 205-211. PIŽj. V. 2001: Soucasný stav poznání žížal (Lumbricidae) Sumavy, s. 180-184. In: Mánek J. (ed.): ~tuality šumavského výzkumu. Správa NP a CHKO Sumava, Vimperk, 233 s. PIŽLV. 2002a: Zížalovití (Lumbricídae) Novohradských hor - soucasný stav poznání, s. 149-152. In: Papácek M. (ed.): Biodiverzita a prírodní podmínky Novohradských Itor. Jihoceská univerzita a Entomologický ústav AV CR, Ceské Budejovice, 1O.~11.1.2002, 285 s. PIŽL V. 2002b: Zížaly Ceské republiky. Sborník prírodovedeckého klubu v Uh. Hradišti 9 Suppl.: 1-154. ROSICKÝF. 1876: Stonožky _zeme ceské. Archiv pro prírodovedecké proz;koumání Cech, III. dil, IV. oddelení: 1-40. RUSEKJ. 2001a: Zofínský prales a jeho obyvatelé. Živa 49: 77-79. RUSEK J. 20mb: Microhabitats of Collembola (Insecta: Entognatha) in beech and spruce forests and their influence on biodiversity. European J ournal of Soil Biology 37: 237-244. Rusek J. 2001C: Collembola of the Šumava National Park, Czech Republic. Silva GabretJl, 6: 157-164. RUSEKJ. 2002: Collembola Zofínského pralesa a jejich biodiverzita, s. 163-167. In: Papácek M. (ed.): Biodíverzita a prírodní podmínky Novohradských hor.1ihoceská univerzita a Entomologický ústav AV CR, Ceské Budejovice, 10.-11.1.2002, 285 s. SCHMÓLZERK 1965: Ordnung Isopoda (Landaseln). Bestimmungsbiicher zur Bodenfauna Europas, Lieferung 4 und 5. Akademie-Verlag Berlin, 468. S. STARÝJ. 1988: _Pancirníci (A<:;ari: Oribatida) vybraných vrchovišt na Sumave, jižní Cechy. Sbor. Jihoces. Muz. v Ces. Budejovicích, Prír. Vedy 28: 99-107. STARÝJ. 1994a: Pancírníci (Acari: Oribatida) nekterých lol5alit jižnich Cech a strední Moravy. Sbor. Jihoces. Muz. v Ces. Budejovicích, Prír. Vedy 34: 81-90.
STARÝJ. 1994b: Pancírníci (Acari: Oribatida) Krkonoš. Opera Concortica 31: 115-123. STARÝJ. 1996: Pancírníci (Acari: Oribatida) v sekundární sukcesni rade gnedých pud v jižních Cechách. Sbor. Jihoces. Muz. v Ces. Budejovicích, Prír. Vedy 36: 25-36. STARÝJ. 2000: List of oribatid mites (Acari: Oribatida) of the Bohemia, Czech Republic. Sborník prírodovedného v
klubu v Uh. Hradišti 5: 129-154.
STORKÁNJ. 1925: Príspevky ku známostem o ceských oribatidech (Acarina). Predbežná práce k monografii. Spisy prírodovedecké fakulty UK Praha: 1-42. TAJovsKÝK 1998: Mnohonožky (Diplopoda) a suchozemští stejnonožci (Oniscidea) Národního parku Podyjí. Thayensia 1: 137-152. TAJovsKÝ K 1999: Impact of inundations on terrestrial arthropod assemblages in Southern Moravian floodplain forests, the Czech Republic. Ekológia 18, Suppl.: 177-184. TAJovsKÝ K 2000: Stonožky (Chilopoda) Krkonoš. Centipedes (Chilopoda) of the Giant Mountains. Opera Corcontica 36: 385-389. TAJOvsKÝK. 2001: Dosavadní poznatky o mnohonožkách (Diplopoda) a stonožkách (Chilopoda) na území Šumavy, s. 173-175. In: Mánek J. (ed.): Aktuality šumavského výzkumu. Správa NP a CHKO Šumava, Vimperk, 233 s. TAJOvsKÝK. 2002a: Contribution to the knowledge of the millipede fauna (Díplopoda) of the Bohemian Forest, Czech Republic. Silva Gabreta 8: 149-156. TAJovsKÝ K 2002b: Mnohonožky (DiploJ?oda), stonožky (Chilopoda) a suchozemští stejnonozci (Oniscidea) Národní prírodní rezervace Žofínský prales v Novohradských horách, s. 157-161. In: Papácek M. (ed.): Biodiverzita a prírodní podmínky Novohradských hor. Jíhoceská univerzita a Entomologický ústav AV CR, Ceské Budejovice, 10.-11.1.2002, 285 s. TAJovsKÝ K, PIŽL V. 2003: Pudní makrofauna horských smrcin na Šumave a její ovlivnení probírkovou težbou, 9 s. In: Karas J. (ed.): Vliv hospodárských zásahu a 1Wontánní dynamiky porostu na stav lesních ekosystému. CZU, Praha. Kostelec nad Cernými lesy, 20.-21.11.2003, (CD ROM, ISBN 80-213-1082-0) UZEL J. 1890: Šupinušky zeme ceské. Vestník Ces. spol. nauk, math.-prírodoved. 2: 3-82,. VEJDOVSKÝF. 1875: VorHiufige Ubersicht der bis jetzt bekannten Anneliden Bohmens. Sitzb. kon. bohm. Ges. Wiss. 1875: 1-7. VEJDOVSKÝF. 1883: Revisio Oligochaetorum Bohemiae. Sitzb. kon. bohm. Ges. Wiss. 1883: 1-16. WINKLERJ.R. 1956a: Oribatoidea (Acari) lesnich pud. Diplomová práce PrF UK, Praha, 170 s.
183
