JOSEF TAUCHMAN (* 1.3.1927 – † 31.7.2006) Karel Nývlt Je to již sedm let, co nás opustil sběratel a dobrý kamarád Pepa Tauchman. Malý postavou, ale s velkým zájmem o vše, co se dělo kolem hasičů. Nebyl jenom členem hasičského sboru ve Vidochově, který spoluzakládal a následně v Nové Pace. Dříve hrával divadlo, pořádal filatelistické burzy, byl kronikářem nejen zahrádkářů, ale členem i další organizací… V roce 2003 mi věnoval brožurku „Kytička vzpomínek Zasloužilého hasiče“, kde Pepa popisuje svoji velice činorodou životní pouť. Nabízím Vám výběr z „Kytičky vzpomínek Josefa Tauchmana“: Od mládí jsem žil v malé obci Vidochov kousek od Nové Paky. Po záboru v roce 1939 byla tato obec připojena k Německu. Takto byla tato malá obec odtržena od svého okresního města a začleněna do Sudet. Po osvobození v roce 1945 a odsunu obyvatel německé národnosti, bylo původní obyvatelstvo nahrazeno občany české národnosti z vnitrozemí. Noví obyvatelé se postupně sžívali a tak jednu únorovou sobotu r. 1946 jsme se v místním hostinci dohodli o založení hasičského sboru. Všichni přítomní podepsali přihlášky za členy místního dobrovolného hasičského sboru. Též i já podepsal, neboť při takovéto události jsem nemohl chybět. Hasičská zbrojnice, motorová stříkačka, vybavení a nářadím zůstalo v obci po německém hasičském sboru. Na této únorové schůzi byl ustaven sedmičlenný výbor hasičského sboru a já jsem byl zvolen jednatelem. Mně jako jednateli nastal úkol seznámit se s funkcionáři novopacké hasičské župy a zařizovat veškerou agendu s vedením sboru. Hasičský sbor od začátku vyvíjel činnost. Hned v prvním roce uspořádal sbor menší hasičskou slavnost s ukázkou hašení. Hlavním účelem slavnosti nebyla jen ukázka výcviku, ale i seznámení se s obyvateli Vidochova, okolních vesnic i okresního města Nové Paky. V dalším roce proběhlo v obci námětové cvičení okolních sborů a hasičského sboru z Nové Paky. Divadelní odbor Jak známo, nejlepší kšefty se dělají v hospodě u piva. Jednou nám hostinský Nýdle říkal, že na půdě se nachází rozebrané jeviště a nějaké kulisy. Vše se sneslo do sálu a postavilo jeviště. Následně byl založen při hasičském sboru divadelní odbor. Přemluvili jsme i ženy, dřívější ochotnické herečky a začalo se nacvičovat. Já jako mladý, jsem musel hrát role milovníků. Divadelní odbor nacvičil a sehrál každým rokem dvě divadelní představení. Dbalo se na to, aby bylo jedno divadelní představení na podzim a druhé na jaře. Hrát divadelní hry nebyla jediná činnost, kterou tento divadelní odbor vyvíjel. Odbor pořádal veškerou kulturní činnost v obci. Pořádaly se taneční zábavy o pouti a posvícení, Májové věnečky, Mikulášské zábavy i Silvestrovské zábavy a v době masopustu hasičský bál. Přestup do závodního sboru Po ukončení druhé světové války i já jsem musel vykonat základní vojenskou službu. Normální dvouletou službu nám v pohraniční posádce ještě o měsíc prodloužili. Ihned po ukončení vojenské služby jsem začal pracovat ve svém závodě. Tam pracovala i moje budoucí a současná manželka, se kterou jsem se v dalším roce oženil. Protože jsme oba pracovali v jednom závodě, byl nám přidělen byt v pobočném závodě nad vrátnicí. Měl jsem s manželkou zajištěné zaměstnání v tkalcovně v Nové Pace a zajištěné bydlení.
Bylo mojí morální povinností, abych se přehlásil z místního dobrovolného hasičského sboru do dobrovolného závodního sboru. Starostou hasičského sboru byl ředitel závodu, který dbal na to, aby družstvo mužů i žen provádělo pravidelný výcvik. Tehdejší velitel se mně dotázal, jaké číslo v družstvu ovládám dle tehdejších daných směrnic. Když jsem mu je řekl, oznámil mi: „Budeš se muset naučit všechno, ale než se to prakticky naučíš, tak budeš dělat velitele družstva a já jako velitel budu dělat strojníka“. Tehdy se soutěže prováděly na sucho a na čas, dle přesných předpisů. Během krátké doby jsem se naučil ovládat i stříkačku. V závodě se prováděly preventivní prohlídky a zjištěné a neodstraněné závady, měly vliv na finanční hodnocení přímého vedoucího daného úseku. Velitel závodního hasičského sboru se odstěhoval do Rtyně v Podkrkonoší, nebylo mu ale přáno dlouhého žití a do roka zemřel. S bývalým velitelem se jel rozloučit celý hasičský sbor a mnoho bývalých spoluzaměstnanců. Stalo se ironií osudu, že jako jeho nástupce ve funkci velitele sboru, jsem se s ním musel na hřbitově nad rakví rozloučit, což byl můj první smuteční projev v životě. Dopisovatelské začátky Na okresní konferenci delegátů dobrovolných hasičských sborů jsem byl zvolen do předsednictva okresního výboru jako referent masově výchovné práce. To znamenalo každý měsíc řídit komisi při okresním výboru hasičů a navrhovat předsednictvu návrhy komise na veškerou propagační hasičskou činnost.. Nejpůsobivější hasičskou agitací byly články v okresních novinách. Dopisovatelů z řad hasičů bylo málo, proto jsem i já napsal svůj první příspěvek do okresních novin s nadpisem „Kočky zavinily požár“. Postupně jsem se stal stálým dopisovatelem okresních novin a občas přispěl do hasičských novin. Později mi bylo umožněno zúčastnit se školení dopisovatelů v rámci kraje. Školení Nejen členové, ale i funkcionáři sboru se museli účastnit různých školení v rámci okresu, nebo v Ústřední škole v Bílých Poličanech. Tak i já jsem se účastnit různých kurzů a školení. V našem závodním hasičském sboru jsem se stal starostou sboru a za mne pak velitelem starší, stále aktivní hasič. Vznik nového hasičského sboru Po rozhodnutí ústředních orgánu ve státě byly ve všech závodech hasičské sbory v roce 1965 nuceně zrušeny a členové zařazováni do místních sborů. Protože místní hasičský sbor v Nové Pace v té době čítal 150 členů, nebylo možno do tohoto sboru začlenit členy ze závodů. Po jednání bylo navrženo a rozhodnuto ustavit v Nové Pace novou, druhou hasičskou organizaci. Stalo se tak 9. prosince 1965 za přítomnosti starosty dobrovolných hasičů okresu Jičín. Ustanoven byl Sbor dobrovolných hasičů Nová Paka II., s počtem 134 členů. Za starostu tohoto nového hasičského sboru jsem byl zvolen já, jako starosta největšího závodního sboru. Tuto funkci jsem vykonával až do roku 1991, kdy starostou sboru byl zvolen mladý člen výboru. Na mne „zbyla“ jen funkce místostarosty a kronikáře. V následujícím období jsem byl také členem krajského výboru hasičstva. Dokonce jedno volební období jsem zastával funkci krajského referenta pro masově výchovnou práci a zároveň byl členem stejné komise při ústředním výboru. To mne donutilo, abych se zúčastnil dalších školení a seminářů. Ještě že jsem měl pochopení u vedení závodu pro svou občasnou nepřítomnost. Ředitel našeho závodu byl též členem našeho sboru a v dřívější době aktivním hasičem a členem soutěžního družstva.
Požární technik Bylo mi po padesátce a v závodě jsem byl vedoucím čistírny zboží a expedice. Počátkem léta si mě ředitel závodu pozval do své kanceláře. Informoval mě o tom, že z příkazu ministerstva průmyslu se mají v textilních závodech s více jak 400 zaměstnanci ustavovat nové funkce požárních a bezpečnostních techniků. Prý po domluvě s podnikovým ředitelem přišli s návrhem, abych tuto funkci v závodě, když hasiččinu dobře znám a ovládám, prováděl já. Oponoval jsem, ale co se dalo dělat. Příslušné školení, že mi podnik zajistí a tak se taky stalo. Počátkem září bylo v Hradci Králové zahájeno doškolovací středisko při Krajské odborové radě pro požární a bezpečnostní techniky. Jezdil jsem tam vlakem každou středu před polednem a navečer se vracel. Přednášející lektoři do nás vtloukali předpisy, zákony, vyhlášky a státní normy. Některé věci jsem z hasiččiny částečně znal, jiné pro mne byly nové. Moje doškolování v Hradci Králové končilo jako pravé školní pololetí testovými zkouškami jak z požární ochrany, tak z bezpečnosti práce. Z vyhlášených 80 otázek jsem jich 74 měl správně, což bylo klasifikováno jako výborný prospěch. V únoru jsem pak zahájil doškolování v ústřední škole ministerstva průmyslu v Kralupech nad Vltavou. Tam se školilo jedenkráte do měsíce, avšak celý týden. Květnový týden školení byl závěrečný. Poslední dva dny byly věnovány zkouškám. Žádné testy, ale narýsování požárního plánu určitého závodu s veškerým protipožárním zabezpečením. A potom ústní zkoušky ze všech přednášených předmětů. Moje výsledky zkoušek nebyly hodnoceny výborně, ale jako velmi dobré. Povolání požárního a bezpečnostního technika závodu není žádná zábava. Poměrně v krátké době jsem si musel vtěsnat do hlavy podrobně všechny prostory závodu ať již výrobní, nebo údržbářské dílny a dále pomocné provozy, jako sklady, garáže, autodílna, závodní kuchyň včetně jídelny, ubytovny mládeže, závodní jesle a celé bytové hospodářství včetně podnikové rekreační chaty v Krkonoších. Obdobně jsem musel znát všechny prostory i v dalším výrobním provoze. Každý zaměstnanec musel projít školením a na některých úsecích jsem toto školení prováděl sám. Ve všech textilních závodech je obrovská prašnost a tak není nouze o drobná zahoření – samovznícení, všudypřítomného bavlněného prachu. Proto byl všude zákaz kouření, pouze mimo míst a prostorů, kde toto povoleno bylo. Velká protipožární opatření se musela dělat v případě jakýchkoli svářečských prací v dílnách a skladech. Jakmile došlo v prostorách závodu k sebemenšímu vzniku požáru, a nebo jen k technologickému zahoření, muselo se to nahlásit na tehdejší okresní inspekci požární ochrany. Jako starý praktik na úseku požární ochrany mohu říci, že většině vznikajících požárů lze předejít. Pracovním a nepracovním úrazům nikoliv. Vyšetřování a přešetřování všech vzniklých úrazů a jejich zapisování do „Záznamu o úrazu“ dalo mnohdy velkou fušku, aby zápis byl správný odpovídající skutečnosti a nemohl být napaden dodatečnou kontrolou krajského inspektora práce nebo okresní prokuraturou. Někdy méně slov v zápise znamenalo větší úspěch u kontrolních orgánů. Požární a bezpečnostní technik musel mít přehled o všech vydávaných zákonných předpisech na tomto úseku a mít znalost s každodenní potřebou předpisů dle České státní normy. Provádění funkce požárního a bezpečnostního technika v závodě s dvousměnným provozem nebyl žádný med. Mzda nevysoká, zodpovědnost vysoká a osobní popularita mezi zaměstnanci pramalá. U mladých lidí skoro žádná. Po několika létech této nezáviděníhodné funkce na závodě dospěl čas k tomu, abych připomněl řediteli závodu, že při mých kulatých narozeninách ukončím svoje zaměstnání a odejdu do starobního důchodu.
Poslední pracovní den před odchodem jsem domluvil s ředitelem ještě školení technicko-hospodářských pracovníků, kde se se všemi rozloučím. Tak se také stalo. Provedl jsem asi hodinové školení v závodě, kde jsem skoro 44 let pracoval. Po školení ředitel oznámil všem přítomným, že končím a odcházím do důchodu. Poděkoval mi za dlouholetou veškerou práci v závodě. Dostal jsem dárky od závodu, odborového svazu a také od závodní pobočky Vědeckotechnické společnosti, kde jsem po mnoho roků vykonával funkci jednatele a předsedy. Odchod do důchodu a oslavu svých šedesátin jsem oslavil nejen v závodě, ale následující den s celou rodinou. Následovala také oslava u hasičů a dalších organizací kde jsem byl činný. Na pravidelné výborové schůzi hasičů, byl přítomen okresní starosta a velitel. Starosta okresu mi z pověření
ústředního výboru hasičů předal medaili „Za mimořádné zásluhy“. Od sboru jsem mimo jiné dostal na ručním papíře namalovaný obraz s básničkou: Milý Pepíčku, starosto náš, My konšelský sbor
hasičstva z Nové Paky II. Ku 60ti jarům života Tvého přáti si dovolujeme…. Během dalších dnů mě doma navštívili ještě zástupci Spotřebního družstva Jednota, neboť jsem vykonával funkci předsedy dohlížecího výboru v Nové Pace. Přišli i zástupci zahrádkářů, zástupci Klubu sběratelů kuriozit při městské, pivovaru, v obou organizacích jsem byl členem revizní komise, v klubu filatelistů jsem vykonával funkci jednatele klubu. Moje šedesátiny pominuly a já mohl jen hlásit, že jsem obdržel více darů než některá nevěsta do výbavy ke své svatbě. Jako novopečený důchodce jsem si představoval, co budu mít volného času na zahrádku a rodinný dům, který taky volal po údržbě. Na podzim za mnou přišli ze závodu, abych přišel pomoci do skladu režného zboží jako pomocný dělník. Přesvědčili mne a tak jsem zase pravidelně chodil do tkalcovny. Mimozávodní funkce ve spolcích mi zůstaly a život běžel dál jako před šedesátkou. Na prvním místě byla opět hasičina. Titul Zasloužilý hasič Výkonný výbor Okresního sdružení hasičů navrhl, aby titul Zasloužilý hasič, získali dva dlouholetí hasičští funkcionáři. Starosta dobrovolného hasičského sboru Nová Paka I. pan Josef Petr a místostarosta a kronikář dobrovolného hasičského sboru Nová Paka II. pan Josef Tauchman, tedy moje maličkost. Předání vyznamenání se uskutečnilo 15. listopadu 1996 v CHH Přibyslav. Při slavnostním aktu předával vyznamenání starosta sdružení Ing. Karel Richter. Po slavnostním aktu jsme se všichni shromáždili ve společenské místnosti k vzájemné besedě s vedením Sdružení hasičů Čech Moravy a Slezska. Bylo více kritických diskusních příspěvků než pochvalných. Takto popsal Josef Tauchman svůj život v „Kytičce vzpomínek zasloužilého hasiče“. Mimo všechny své aktivity zapomněl napsat o svém dlouholetém členství v sekci sběratelů při CHH Přibyslav. Byl členem sběratelů a skupiny filatelie s požární tématikou. Své sbírky si nenechával jen pro sebe, ale používal je na propagaci hasičů. Při výročích hasičských sborů vystavoval svoje sbírky poštovních známek s hasičskou tématikou, hasičské kalendáříky a různé drobné předměty. Nejzajímavější ale byla jeho sbírka hasičských Plesových pozvánek, ve které bylo mnoho zajímavých, nejstarší z dob Rakouska. Poslední výstava hasičských předmětů, kde také vystavoval svoje sbírky a které se osobně zúčastnil, se uskutečnila od 4. května 2006 v muzeu v Trutnově. Bohužel bylo to také naposledy, kdy jsem se s Josefem naposledy setkal. Zemřel v červenci roku 2006. Jako vzpomínku ještě přikládám „Povídání požárníka Pepy“ z pera Pepy Tauchmana :
Přátelé, Protože příležitost poskytuje povídati přemnoho pěkných příběhů počínaje písmenem pé, povím přítomným pánům, paním, případně pannám pěknou povídku. Prosím pozor, pánové při pivě, pěkně poslouchejte. Pan Pepa Prokeš, původním povoláním příštipkář, později přeškolený pokrývač, přispívající požárník, procházeje parkem po pánech Pernštejnských, pokukoval plamennými pohledy po pěkných prsatých pannách, případně pupkatých pánech. Pojednou popatřil poblíže parku při panském pivovaru plameny. Požár pivovaru. Proto počal přímo příšerným pokřikem přivolávat pomoc
provoláváním: „pomóc, požár pivovaru, pomozte pijákům piva“. Procházející pocestní postávali, pokukujíce po požáru. Počalo poprchávat, později prudce pršet. Počaly pískat požárnické píšťaly. Pak přijeli požárníci. Podvelitel požárníků provedl průzkum požářiště, pátraje po příčině požáru. Podal příslušné příkazy. Požárníci postavili přístroje při Pivovarském potoku, pak pustili proudy přímo proti požáru. Praskaly příkrovy, padala prkna, plápolaly plameny. Požárníci postupně postříkávali požárem postižený pivovar, postupně podusovali plameny. Požár pivovaru pohasínal, pomalu přestalo pršet. Poslední plameny pohasly, poslední proudy přestaly postříkávat první patro pivovaru. Padla. Pánové pojišťováci, přítomný příslušník protipožární prevence plus podvelitel popsali příslušné papíry. Příčina požáru? Pitomě pošlápnutá petra při pohozených papírových pytlích poblíže prleného přístavku pivovaru. Požárníci přicházeli promáčení, počouzení, pomazaní, propocení, případně přidušeni. Pak posvinuli proudnice, postavili požární přístroje. Potom poodjeli po pěšině při Pivovarském potoku přímo pražským předměstím. Postávající pocestní promlouvali po příčině požáru, potom postupně poodcházeli. Proto přátelé pozor při poklepu poslední petry. Poklona. Pardon. Přineste prosím přednášejícímu půllitr pěkně pěnivého plzeňského piva, paničky pošlete přednášejícímu Pepovi pěknou pusu. Prosím potlesk. Posluchačům se toto dobře poslouchá. Čtenáři ať prominou nějaké slova upravená na počáteční písmeno pé, nesouvisející s pravidly českého pravopisu.
