Psychická manipulace v charismatickém hnutí

Psychická manipulace v charismatickém hnutí Motto: Pravda je silnější než lži a láska je silnější než strach. Kdo se angažuje v náboženské organizaci, musí si uvědomit, že Bůh nám dal svobodnou vůli a že žádná skutečná duchovní instituce se nesníží k podvodu nebo k autoritářství nebo k tomu, aby nás o tuto Bohem danou svobodu připravila. Steven Hassan

Svědectví – jak to začalo Vždy mne zajímaly otázky proč tu jsme, co bude po smrti, kde se vzal vesmír apod. Pocházím z ateistické rodiny a jako mladík jsme proležel každé léto v noci desítky hodin pod hvězdnou oblohou a nechal se unášet myšlenkami. Aktivně jsem studoval přírodní vědy a mou vášní byla astronomie (ne astrologie). Chtěl jsem poznat pravdu o vesmíru a mém bytí. Nakonec Pravda poznala mne a já pochopil, že ta Pravda je osoba a má jméno: Ježíš Kristus. Psal se rok 1985. Co tomu předcházelo? Četba mnoha křesťanských knih a brožur, které sem byly ze západu (zde ještě vládla komunistická diktatura) pašovány. Ke mě se dostávaly přes blízkého člověka, který začal chodit ke křesťanům a poskytl mi krátké svědectví. Přečetl jsem co se mi dostalo o Bohu pod ruku a postupně docházel k přesvědčení, že „ten Bůh asi bude“. Nakonec v jedné té knížečce jsem našel praktické kroky, jak přijmout Ježíše, včetně modlitby pokání a přijetí. Byly asi dvě hodiny ráno a já se rozhodl, se jí modlit. V primitivní půdní ložnici jsem poklekl a vyznal Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele s vědomím, že zkrátka nadále budu v životě křesťanem. Nečekal jsme to, co potom přišlo. Navštívil mne Bůh. Celou mojí bytostí se rozlilo světlo, úžasný pocit radosti a pokoje. Po tvářích se mi řinuly slzy a nejraději bych vyběhl na ulici, budil lidi a třásl s nimi se slovy: „Bůh existuje!“ Když jsem to už, už chtěl udělat, tak mi došlo, že je pozdní noc a já bych skončil nejspíš na policii a později asi v blázinci. Ale od té chvíle, jsem jasně věděl jedno: Bůh existuje! Ne pro ten emoční zážitek, ne pro jakési vědecké poznání Boha, ale kdesi v hloubi v sobě jsem věděl, že Bůh je živý! Pokud bychom definovali charismatika jako někoho, kdo má nějaký silný emoční zážitek s Bohem, tak já jsem se jako charismatik do Božího království narodil. Nehledal jsme tento zážitek, neočekával ho, ale svrchovaný Bůh se rozhodl mne takto znovunarodit do Jeho království. V neděli jsem šel do blízkého sboru CB a v domění, že každý tam (hledal jsem spřízněné duše) má podobný zážitek, tak jsem o něm po shromáždění nadšeně vyprávěl. Jeden člověk (nazývejme ho dále jako pana Františka) mne tam jako mladíka (byl starší než já) dost sjel, rozebral a celý ten zážitek popřel a trochu i zesměšnil. Zkrátka jsme si pěkně naběhnul a nadšení pro církev jako společenství spřízněných lidí velice rychle pohasla. Nejenže nijak neukojili moji touhu po dalších informacích (k tomu jsme se ani nedostali), ale došlo i k jakémusi zmrazení. Dále jsem tam již moc nechodil. Čeho jsem si ale u sebe všiml v dalších dnech, byla silná zaujatost Biblí a něčeho, co se stalo v mé hlavě. Dneska bych to nazval probuzeným svědomím, které se dívalo na nějaké věci najednou jinak. A světe div, se já začal o Bohu vyprávět jiným a přesvědčovat je, že Bůh existuje. Sice svým lehce přiblblým způsobem, ale dělal jsem to. Uplynulo pár let, na vědomí, že Bůh je se nedalo zapomenout, na otázky kdo jsem, kde jsem se tu vzal, jak svět skončí, kam půjdu po smrti jsem měl odpověď. V žádné církvi jsme se nijak neangažoval a Boha jsem pomalu odsouval více a více stranou. Přišla základní vojenská služba. Bible putovala se mnou a i v nejhorší chvílích (u útvaru kde jsem sloužil byla dost silná šikana) jsem na otázku jestli věřím v Boha odpovídal, že ano, i když jsem si žil hodně po svém a dokonce zkoušel, nevěda, že je to špatné i okultní praktiky. Druhým rokem, pár měsíců před koncem základní vojenské služby, nám promítali jakýsi film. Pořádně si na něj nevzpomínám, byl to asi nějaký klasický socialistický film, kde každou chvíli vypadne tu lopata, tu krumpáč (oslava pracujícího lidu). Ale byla tam jedna scéna, kdy v jakési fabrice se stane nehoda. A v tom záběru po něhodě zůstala nějaká prkna do kříže přes sebe. Hned v dalším záběru zase nějaká filmová postava ždímala hadr po vytírání rozlité červené barvy. Kříž a krev. Vyšel jsem z promítacího sálu ven a

kráčeje po buzerplace ke mě Bůh mluvil. Litoval jsem svého odpadnutí, litoval hříchů. Znovu jsem se obrátil k Bohu čelem. Po návratu z vojny domů, jsem si umínil, že budu chodit do sboru. Neznal jsme jiný, než ten, který už jsem dříve navštívil a světe zboř se, pan František s manželkou a ještě jedněmi manželi prodělali mezitím křest Duchem svatým, jezdili na Maniny a můj zážitek z předlety se jim nezdál už nijak divný. Našel jsem spřízněné duše. Vyprávěli mi o mluvení v jazycích a když mi vysvětlili o co se jedná, já řekl „aha, todle máte na mysli“ a začal jima mluvit také. Bylo to pro mne naprosto přirozené. Sbor kam jsme všichni chodili byl silně tradiční a pan František s námi to chtěl změnit. Jenže narazil. Dost se o všem vzrušeně diskutovalo a charismatická skupinka se scházela jaksi mírně v protivenství tehdejšího vedení sboru. Neoficiálně ji vedl pan František. Já byl mladík, navíc nečlen onoho sboru a svým „vědeckým“ přístupem studoval Bibli a nad vším hodně přemýšlel. Občas jsem vymyslel nějakou ztřeštěnou „biblickou“ teorii, kde jsem kupříkladu spekuloval nad tím, je-li Jidáš spasen. Všechno jsme chtěl poznat, všechno jsem chtěl prozkoumat. Ale ouha, tady jsem narazil zase já u pana Františka. Opět mne hodně utřel a začal mi zakazovat o takových věcech přemýšlet a mluvit už vůbec ne. Šokovalo mne to. Vždyť neustále mluvil o tom jak nemá svobodu ve stávajícím společenství, jak mu brání a najednou on nečemu bránil. Pan František s ostatními si pronajal místnost nad jedním místním obchodem a chtěl tam začít vyučovat. Jsem studijní typ, přečtu všechno co se mi dostane do rukou, ale rád studuji sám. Příčilo se mi opět zasednout do lavic a nechat si něco nalévat do hlavy. V živé paměti jsem měl nedávno opuštěnou školu i politické školení mužstva na vojně. Co všechno mi už za můj krátký život chtěl někdo nacpat do hlavy. Rozumějte, má školní léta byla prošpikována politikou, komunistickou propagandou a tou jedinou, rudou pravdou. Neměl jsem (a nemám) důvěru v učitele. Chtěl jsme na vše přijít sám. Panu Františkovi jsem to dost ostře řekl a tím skončil můj první pobyt u charismatiků. Byl jsem vyhnán všemi čtyřmi hlasy dospělých členů obou rodin. Ptal jsem se jednoho po druhém. Pan František mne vylíčil dost černě a sdělil mi, že se mnou nechce mít obecentví a že nejsem ani znovuzrozený. Pokud by měl tu moc, myslím, že to bych poprvé plál na hranici. Tak jsem byl poprvé vyhozen od charismatiků. Do této skupinky jsem přivedl, nebo začal přivádět některé své známé. Od nich jsem se dozvěděl, že po mém bouřlivém odchodu všichni povstali, začali tleskat a děkovat Bohu za to, že jim přivede jiné a lepší lidi. Myslím, že nemusím ani podrobně rozvádět, že tam přestali chodit také. Opět jsem přestal chodit do církve. Původní sbor byl přece tak „hrozně zkostnatělý, zpátečnický a tmařský“ (tak jsem tomu už podvědomě věřil) a nové společenství mne naprosto odmítlo. Po několika měsících, se mi dostala do rukou kniha Modlitba, klíč k probuzení, autora Yongi Cho. Začal jsem se intenzivně modlit. Byla zima, bydlel jsem sám, večer po práci zatopil v malé kuchyňce v kamnech, dřevo praskalo, venku fičel vítr, sněhové vločky narážely do okna a já seděl v křesle u kamen a modlil se. Nevěděl jsem za co a jak se modlit, tak jsme se hodiny modlil v novém jazyku. Ačkoli jsem neměl styk s jinými křesťany a četl jen trochu Bibli, tak jsem najednou po několika týdnech zpozoroval, jak se měním. To „drmolení“ mi dokázalo měnit názory v souladu s Božím slovem. Mezitím pan František odešel oficiálně ze sboru CB a s ním odešla i ta druhá rodina. Založili vlastní skupinku, jakýsi minisboreček s tím, že postupně získají evangelizací další členy. Měli vizi, chtěli něco dělat pro Pána, byli horliví. A po nějakém čase, jednoho dne u mne doma zastavilo auto a na návštěvu přijela ta druhá rodina, co odešla s panem Františkem. Postupně jsem se dozvěděl, že od něj odešli a chtějí se vrátit zpět do původního sboru. Mě se přijeli omluvit za to jednání tenkrát, kdy jsem byl poprvé vyhozen od charismatiků. Protože ta kniha o které jsem psal výše, nebyla moje a já ji chtěl vrátit, tak jsem sondoval, kde by se dala sehnat. Tehdy nejbližšší zdroj byl pan František. A protože jsme pracovali ve stejné továrně, tak jsem se jednou osmělil a řekl jsme mu o ní. Začali jsme se bavit a pan František se se mnou chtěl sejít. Schůzka se uskutečnila u mne doma. Pan František se mi omluvil za ten rozchod, já jemu také (zrovna taktní jsem moc při tom odchodu nebyl). Na přímou otázku jestli jsem podle něho znovuzrozený, odpověděl, že ano. Pak jsme se spolu modlili, nakonec mne objímal a říkal něco o tom jak se v duchovním světě cosi prolomilo. Pozval mne k nim na schromáždění. Já přijal.

Schromáždění probíhalo u nich doma. V té době se tam scházel on, jeho žena, jejich nedospělé děti a jedna asi patnáctiletá dívčina. Obsazení nebylo silné, ale přesto se mi tam líbilo. Hrálo se jen na kytaru, schromáždění byla živější, což mi vyhovovalo. Jsem taková povaha. Po několika sejitích mi pan František nabídl, abych se stal skutečným členem jejich společenství. Zdálo se mi to docela narychlo, ale po chvíli přemýšlení jsem nakonec nebyl proti. A tak jsem poprvé v životě vstoupil do nějakého náboženského spolku. A začal otevírat své srdce. Zanedlouho na to uvěřil bratr té dívčiny, její rodiče, má matka a přišli i další lidé. Skupinka se úspěšně rozrůstala. Nastala otázka kam se zařadit. To hlavně řešil pan František. Mě osobně to nijak netrápilo. Nejdřív mi říkal o nějaké nové skupině, ke které se budeme hlásit, později přišel na to, že ji vede nějaký člověk co byl vyloučen z KS. Takže nakonec zvolil KS. Já i další jsme souhlasili aby pan František byl vedoucím, mne pověřil abych vedl mládež a pokladnu i s její agendou. Staršovstvo zatím nebylo. Pan František pro skupinku pronajal větší místnost ve městě. Vše vypadalo klidně, práce se úspěšně rozvíjela, pan František pravidelně kázal a i jeho kázání jsem rád naslouchal, přestože se v nich poměrně dost často vymezoval vůči bývalému sboru. I jsem mu to řekl. Připadalo mi podivné jak neustále zdůrazňuje, že tam to nestojí za nic, jak tam „strašně“ zacházejí s lidmi, pastorace se vůbec nedělá apod. Věděl jsem, že to tak úplně pravda není, vždyť jsem tam měl své přátele, dokonce příbuzné, zrovna tak jako on. A navíc k tomu ti nově příchozí o nějakém dalším sboru ve městě neměli ani páru, tak proč je s tím tak strašit? Uznal, že mám pravdu a na chvíli s tím přestal. Vydrželo mu to asi 14 dní. Pak jsme opět slyšeli, jak to tam stojí za starou bačkoru, ale jeho Bůh vyvedl aby vytvořil a vedl nový a lepší sbor plný lásky, pravdy a správného učení. Aby vytvořil jednu velkou šťastnou rodinu. Lepší a věrnější rodinu, než je ta fyzická. Věřil, jsem, že kdyby se stalo cokoli, tak tato rodina mne neopustí. Zkrátka pevný nerozbitný svazek plný lásky a porozumění, kde se všichni berou takoví jací jsou, vyučují se, vyznávají jeden před druhým své hříchy (k tomu jsme byli vedeni a dělo se tak) a v neposlední řadě budující svůj charakter. Pan František byl kazatelem, pastorem i zpovědníkem v jedné osobě. Protože příliv nových lidí nějak mírně stagnoval, začal nás pan František více a více tlačit do veřejné evangelizace. Někteří to rovnou přes jeho značnou nelibost odmítli. Nepomohlo přesvědčování stylem jakou máme zodpovědnost za ty ztracené duše a kolik lidí kvůli nám půjde do pekla. Ano, většina z nás chtěla aby naši blízcí a přátelé byli spaseni, modlili jsme se za ně, zvali je do sboru, ale bylo to dle něj málo. V neděli bylo schromáždění, v týdnu skupinka u něj doma. Na té se více diskutovalo. Tam mohli lidé říci i své názory, které byly většinou uváděny ihned na správnou biblickou míru. Což ne každému se líbilo. Chtěli svobodně sdělit svůj názor a diskutovat o něm, ale často byli převálcováni vysvětlením pana Františka. On měl hlavní slovo. Občas kvůli tomu i silněji zajiskřilo (mezi mnou a jím to nebylo). I když jsem byl vedoucím mládeže, asi mi moc nedůvěřoval, protože mne často kontroloval co jim říkám. A také to dlouze doplňoval, což se zase nelíbilo mě. Vyřešil jsme to nekonfliktně po svém. Jak to šlo, chodili jsme ven. Tam on za náma neposkakoval. Nebavilo mne připravovat kázání s ohledem na to, aby se líbilo hlavně jemu. Protože jsem se stal jakýmsi důvěrníkem, sděloval mi často své poznatky o lidech ve společenství, v čem mají špatné názory, jací zlí duchové asi jsou u nich hosty a svazují je. Ne, že by démoni neexistovali. Dodnes vím, že jsou. Jednou jsme se za jednoho přítomného člověka modlili, vyháněli zlého ducha a z vedlejšího pokoje, kde si hrál jejich malý chlapec se najednou ozval dušený brekot a dávení se. Ten chlapec se začal bez jakékoli příčiny z ničeho nic silně dusit. Něco mu svíralo krk. Stěžoval si na to, že ho někdo dusí, posunky to dával najevo. Přikázali jsme ve jménu Ježíš a okamžitě bylo po dušení. Za chvíli si zase spokojeně hrál. Zlý duch, co odcházel z člověka, za kterého jsme se modlili, cestou ještě asi zkusil uškodit. Nemám jiné vysvětlení. Jenže tato a další podobné zkušenosti vedly k tomu, že se postupně vytvořil systém jakési duchologie. Pan František čím dál tím více viděl duchy všude. Za bežnými věcmi hledal duchy a temné mocnosti. Když to trochu zironizuji, tak zakopnul na ulici a hned hledal ducha, který za to mohl. Zkrátka to přeháněl a k tomu ještě více a více začal tlačit na čistotu a svatost společenství. Chtěl mít kolem sebe dokonalé a svaté lidi. Věřil tomu, že vybudeje velký sbor a hodně se pro to nasazoval. Věřil, že když bude čisté a svaté společenství, tak to Boha pohne k tomu, aby dal probuzení. Měl představu velkého probuzení na okrese a čekal na dobu, kdy on se stane pastorem a

kazatelem na plný úvazek. A dost si na tom, že on je Velký Vůdce božího lidu zakládal. K tomu ještě potřeboval ukázat těm z toho starého sboru odkud odešel, že on měl pravdu a ne oni. Jeho nasazení bylo nemalé a už se musel cítit i vyčerpaný. Práce, rodina, sbor, pastorace, to nemohl stíhat. Proto také začal ještě masivněji vyčítat ostatním, že málo dělají pro společenství a vizi velkého sboru. Zároveň ale chtěl mít kontrolu nad vším, protože musel dbát na čistotu učení. Tím de fakto bránil rozvoji jakékoli práce. Cokoli se dělalo, popud musel vyjít od něj. Kdo taky jiný by měl mít nějaký skvělý nápad než on Velký ne? Já i další jsme pomalu ztráceli z té houstnoucí atmosféry nadšení. Protože jsem podnikal, musel jsem občas dělat různá rozhodnutí, tu většího, tu menšího významu. Snažil jsme se vždy hledat Boží vůli. Jednou jsem po nějakém důležitějším rozhodnutí o tom vydával svědectví, jak mi Bůh pomohl, načež mi pan František vmetl do obličeje, že to je sice hezké, ale JAK TO, ŽE JSEM SE NEPORADIL S NÍM!!?? Jindy jsem ho zase potkal večer na náměstí, šel z jedné rodiny, že prý měli nějakou menší manželskou rozepři, tak tam byl pastorovat. Když jsme se zeptal jak to dopadlo, tak mi sdělil, že se schodli a usmířili už před tím, něž tam přišel. Řekl jsme mu něco v tom smyslu, že je krásné, když Bůh takto skrytě pracuje a mi ostatní nemusíme dělat nic. Ale to prý zase ne, takto to nejde, to přece nemůže zůstat jen tak bez JEHO pastýřské pomoci. Jedno nedělní ráno jsem se nějak zdržel a přicházel již po začátku schromáždění. Před vchodem do budovy jsem potkal jednu sestru. Byla úplně vynervovaná. Moc se jí tam nechtělo. Říkala mi: „ten mě zase seřve, že jdu pozdě“. Já to neznal, byl jsem věrným návštěvníkem všech akcí. Tak jsem se dozvěděl, jak bokem peskuje, ty co občas nepřijdou, nebo přijdou pozdě. Dále na nás tlačil, abychom si prakticky pomáhali. Svět tak aspoň uvidí, jak se máme rádi. Nebylo pořádně v čem si tak hrozně prakticky pomáhat, ale nějak mu zrovna vlezlo do hlavy, že si máme pomáhat, tak jsme si měli pomáhat. Stále více a více jsem sledoval, to napětí a hlavně, že lidé kolem mne ve společenství jsou nějak stresovaní. Pan František svým způsobem kázal vodu a pil víno. Nakládal břemena a nechtěl je nosit. On byl přece Vůdce, co rozděluje práci. Nějak jsem viděl, že bych měl držet půst. Byl to můj první delší půst v životě. 7 dnů. Sedm dní jsem nejedl, modlil se, především za své problémy, ale i společenství. Po nějaké době po onom půstu jsem mu při jedné pastoraci sdělil, že jsem držel delší půst. Naivně jsem si myslel, že bude mít radost a dočkám se povzbuzení. Nedočkal jsem se. Spíš naopak. Tehdy jsem to ještě nechápal, ale on ve mne začal vidět ohrožení. Co kdyby byl někdo duchovnější než on? Zanedlouho na to došlo k dalšímu pravidelnému sejití skupinky. A došlo znovu k peskování přede všemi, myslím nějaké sestry. Na mně se dá dlouho štípat dříví, ale pak vybuchnu. Vybuchnul jsem. Všechno jsem to na něj vykřičel. Jak nám stále více a více nakládá, co vlastně po nás chce, kde je ta láska atd. atd. Mrzelo mne to a mrzí dodnes. Ten výbuch. Ne to, že jsme se jí zastal. Při první příležitosti jsem se mu za to omluvil v soukromí, pak ještě přede všemi. To se tam tak praktikovalo. Co se stalo před někým, muselo před někým napravovat. Ale ono to nestačilo. Měl jsem činit z toho pokání. Činil jsem před ním pokání, vyznal jsem to Bohu jako hřích. A myslel jsme to vážně. Ale ono to bylo zase málo, prý jsem to nemyslel opravdově. Začal kolotoč pastorací, modliteb, vymítání zlých duchů. Neustále se řešila moje údajná vzpoura proti němu. Podle jeho učení je vzpoura to samé, co čarodějnictví. Byl jsem údajně posedlý zlým duchem. Ten duch nešel vyhnat (podle něj), protože já nechci činnit opravdové pokání, takže on se mě mohl držet. Nechápal jsem už ani pořádně, co po mně chce. I jsem mu řekl, že už nebudu nic ve schromáždění říkat, že tam budu jen chodit a mlčet, nebudu se s nikým bavit tam, ani mimo sbor. Ne to nešlo, měl jsem činit pokání. Teď mi dovolte malou odbočku. Jsem dlouholetý kuřák. Už před svým obrácením jsem kouřil. Až na pár vyjímek jsem s tím nikdy nedokázal přestat. Spolehlivě dosahuji 10 z 10 bodů v Fagerströmově testu nikotinové závislosti. Jsem případ, nad kterým opatrně řečeno lámou hůl i protikuřácké poradny. Dlouhodobě už před těmito událostmi jsem nesměl na nikoho při modlitbě vzkládat ruce. Vysvětlil mi tenkrát, že by se ten zlý duch, co za tím kuřáctvím stojí mohl přenést na toho za koho se modlím. Nezdálo se mi to, ale podřídil jsem se tomu. Až na jednu výjimku. Nějakou dobu před tím, než se všechno toto stalo, CHTĚL ABYCHOM NA NĚJ VLOŽILI RUCE

a modlili se za něj. Měl nějaké domácí rozmíšky se ženou. Věděl jsem, že už trvaly dělší dobu a nějak to gradovalo. Naplánoval proto pro sebe a rodinu několikadenní výlet do přírody. Teď chtěl požehnat. Domníval jsem se, že on je větší autorita, tak i ten případný duch na něj nemůže „přeskočit“. Ale přesto JSEM SE HO ZEPTAL, jestli mám i já vložit na něj ruku. Přikývnul. Tak jsem se za něj modlil a ruku jsem měl položenou na jeho zádech. Na tom rodinném výletě v prvních dnech jejich manželská rozepře ještě více narostla, k tomu se přidalo nějaké nachlazení, ale nakonec vše dopadlo dobře. Takto nám aspoň o celém průběhu svědčil. Podotýkám, že se to stalo delší dobu před tím, než jsem na něj vystartoval při tom nešťastném schromáždení domácí skupinky. A najednou jednoho dne, při těch všech pastoračních rozhovorech na mne s tím vyběhnul. ZA VŠECHNO JSEM MOHL JÁ. Já jsem ho tím vložením ruky nějak uhranul, proto tam na tom výletě měli takové manželské a zdravotní problémy. Já tu nemoc i ostatní potíže způsobil. Ale Pán je hodný a spravedlivý, On je z toho vysvobodil. Byl jsem zkrátka najednou čaroděj. Maska mi byla stržena. Já mohl za plno problémů celého společenství. Já mohl za to, že růst sboru začal stagnovat. Já a ten špatný duch co byl ve mně. Jediné osvobození pro mne bylo abych činil pokání. Ale z čeho už? Prý to nemůžu vidět a pořádně pochopit, protože ten zlý duch mi v tom brání to poznat. Zároveň bez toho pokání ten duch neodejde. To byl kolotoč. To byl kafemlejnek. Já už ani pořádně snad nevěděl jak se jmenuju. A k tomu jsem měl od začátku přísný zákaz o všem s kýmkoli mluvit. Celé dny jsem to nosil v sobě a nevěděl co je už vlastně pravda a co ne. Jestli sám sobě můžu věřit, že něco chci, nebo to dělá nějaký zlý duch ve mně, či co. Jsou myšlenky co mne napadají moje, nebo to jsou myšlenky toho ducha? Bylo to na blázinec. A k tomu následky dlouhodobého strašení, že kdo bude mimo tu jeho církev, tak už nebude pod ochranou sboru a Satan si na něj došlápne. Uměl využít každé příležitosti aby nám to dokázal. Jak měl třeba někdo z toho jeho bývalého sboru CB nějaké problémy, vždy zdůraznil, jak se tam s lidmi zachází, u něj by se to stát nemohlo. On ví jak na to. On má to správné duchovní rozeznání. Měli jsme postupně ve svém podvědomí strach být někde jinde, nebo se dostat úplně mimo sbor. Venku číhalo přece na každém kroku nebezpečí v podobě neviditelných temných sil. Jedině společenství biblicky správně vyučených lidí nás mohlo před tím uchránit. A poslušnost. Když i mezi námi někdo měl nějaký problém třeba v práci, nebo osobním životě, pan František pohotově našel důvod. Jednou to byla nepoddajnost, jindy správná nevydanost, nebo neposlušnost Božímu slovu (dle jeho výkladu), špatná proměna mysli, charakteru apod. Naše rodina má u domu velký pozemek. Když mému dědovi zemřela jeho žena, tak na něm udělal pietní místo s malým hrobečkem, kde byla její urna. Po úmrtí dědy tam moji rodiče dali i jeho urnu. V té době jsme sem, do obce kde nyní bydlím, jezdili jen jako na chalupu jednou za dva až čtyři týdny. Bydleli jsme jinak dvěstě kilometrů daleko. Tak ani asi nebyl čas se s tím více zabývat a finanční prostředky v té době určitě ne. Navíc třeba právě o dědovi vím, že to zde měl velice rád a chtěl být pochován v obci kde celá léta žil a hospodařil. Já po vojně rovnou zakotvil se svým trvalým bydlištěm právě zde, na bývalé chalupě. A proč to popisuji? Pan František jednou při návštěvě u mne doma zjistil, že tam ty urny na zahradě jsou. Ihned nás začal napomínat, že je to spiritismus a okultismus, udělal kolem toho docela humbuk. Okamžitě věděl jak se věci mají, hned na to měl svůj názor. A myslím, že to byl další důvod, který se časem přidal k jeho podivnému vidění mé osoby coby okultně zatíženého člověka. Byl to pro něj další důkaz pro to čemu chtěl věřit. (Poznámka: za pár let na to se rodičům naskytl ke koupi pěkný hrobeček na místním hřbitově, takže dnes jsou už obě urny tam.) A nebyl to pro něj jediný důkaz. Jak jsem psal, tak jsem se zabýval astronomií. Čistá astronomie nemá s astrologií nic společného. Spíše naopak. Jsou v protikladu. I když jsme se to snažil panu Františkovi několikrát vysvětlovat, pořádně mi nevěřil. Díval jsme se na hvězdy a proto jsem byl podezřelý z astrologie. A hotovo. Nutno podotknouti, že v tomto omylu nebyl jediný. Stalo se mi i v dalších letech, že mi bylo moje hobby omláceno o hlavu i jinými. Jednou zase v té neklidné době si vzal stranou moji moji matku a začal ji zpracovávat, že jsem byl příliš měkce vychováván a rozmazlován. Nebyla nade mnou údajně v dětsví uplatňována pořádně žádná autorita, tak se teď proto nedokáži jemu podřizovat. Jsem sice prý už dospělý, ale

pořád jen ještě hodně rozmazlený a nevychovaný fracek. Mého otce znal tak, že se parkrát víceméně pozdravili, se mnou nevyrůstal, naši rodinu ani pořádně neznal, ale přesto dokázal vyčítat mé matce moji špatnou výchovu ze strany obou rodičů. Špatně mne vychovali a on to teď musí těžce napravovat. Přitom kdyby mého otce poznal víc, kdyby se o to jen trochu zajímal, tak by pochopil, že můj táta byl v rodině silná autorita a docela pruďas. Jako dítě jsem z něj měl pěkného lufta. A pamatuji i výprasky, kdy mne máma bránila vlastním tělem. (Jinak to byl velice zodpovědný otec, který pro hmotné zabezpečení rodiny udělal první poslední. A vážím si ho za to.) Ani ho nezajímalo jak to vidím já, neptal se mne na to, skutečnost ho nezajímala. Prostě tak to bylo a hotovo. Pan František byl génius co věděl všechno. Mohl bych podobně pokračovat dál, ale vraťme se zpět k běhu událostí. Pan František si přibral biblicky další dva svědky. Přece vše podle Bible. Nejdřív mne napomínal mezi čtyřma očima, když jsem neuposlechnul (podle něj), tak si přibral dva svědky. Jednoho velice loajálního mladíka co nedlouho před tím uvěřil a žral mu každou blbost co vypustil z úst a svoji manželku. Pan František to do mne všechno hustil, druzí dva se na to dívali a občas něco přihodili. Jednou při nějaké opětovné diskuzi uprostřed něčeho toho mála co jsem ještě byl schopen říkat na mne pan František zvýšeným hlasem zakřičel:“MLČ“! Pochopitelně jsme zmlknul a přiblble se na něj díval. Pak mi to došlo. On nekřičel na mne, on přikazoval v autoritě tomu duchu, co byl údajně ve mně, aby zmlknul. I takhle to probíhalo. Jestli to, že jsem překvapením přestal mluvit pro něj byl další důkaz, že mám temného ducha co mne ovládá, nevím. Ale asi ano. Všechny tyto rozhovory probíhaly až na malé výjimky u něj doma v ložnici. Já tam věrně jezdil. Něvěřil jsem, že je to všechno pravda, „to se přece musí nějak vyjasnit“ říkal jsem si. Když už pan František nevěděl jak dál navrhnul, že uděláme soud. Každý budeme mít svého obhájce a ať nám s tím vším pomohou a rozsoudí nás (najednou to celé viděl jako nějaký spor). Svitla mi naděje. Souhlasil jsem. Řekl, jsem „tak já si někoho seženu“. Ihned mi odvětil, stylem co si jako myslím, že „to teda ne“! Mého obhájce mi vybere a přidělí on. S tím jsem pochopitelně nesouhlasil. A byli jsme zase tam kde na začátku. Kolikrát já jen slyšel jakou za mne má před Bohem zodpovědnost a mojí povinností je se mu podřizovat. Duch svatý mi zjevil, Duch svatý mi ukázal. To jsem měl na talíři častokrát. Nebo jak usiluji o jeho místo, svrhnout ho a vést ono společenství. Kolikrát já slyšel jak je Bohem vybraná autorita. Jak byl Bohem povolán. Tak jsem se také mimochodem dozvěděl, že vlastně celý ten jeho odchod ze starého sboru a budování nového je postaven na jednom proroctví, co mu někde někdo prorokoval. A prý to souznělo s tím co měl uvnitř. Proto tomu věří a proto ho musím poslouchat. Je autorita, já musím být poslušný. On se za mne bude zodpovídat před Bohem, já neposlušností jemu takto přijdu o spasení. I když on mě křtil, najednou jednoho dne přišel s tím, že asi nejsem znovuzrozený. Všechno mi to pořád dokládal nějak Písmem. A já blb, mu to pořád víceméně věřil! Ale dostal mne do logické pasti. Mám činit pokání, nemůžu ovšem pořádně vidět z čeho, protože ten zlý duch mi v tom brání, ale ten duch neodejde, dokud nebudu činit pokání. Uvízli jsme na mrtvém bodě a to mne asi zachránilo. Moje máma tam také stále chodila, ale zas tolik jsme to spolu neprobírali. Měl jsem přece mlčet a nikomu to neříkat. Nakonec jsem to nevydržel a svěřil se, ale ne jí. Jednoho pozdního večera jsem šel s jedním členem rodiny pešky domů. A při chůzi jsem to všechno vyklopil. Byl to člověk již delší dobu věřící, ale navštěvoval jinou denominaci. Tu pro pana Františka konkurenční, tu starou, zkostnatělou, z které ho Bůh vyvedl. Celou dobu mě poslouchal a když jsem skončil, tak první co řekl bylo: „Neblbni, to nakonec budeš jak němci za Hitlera. Ano vůdče, jistě vůdče. Heil Hitler“ a přitom zvednul ruku po vzoru nacistického pozdravu. Pro mne to bylo klíčové. To mi otevřelo oči. Ano pan František není nic jiného, než sprostý manipulátor s vůdcovskými ambicemi. Ano má a zná plno biblických pravd, ale je to jen člověk! Celé to jeho společenství není ta jediná správná církev. Dělá chyby zrovna tak jako ostatní. Vzpomněl jsme si na to co bylo už docela dost hluboko psychickou manipulací zasunuto v mém mozku. Na to, co je to svoboda, na to jak se chová svobodný člověk. Na to, že ZA SVŮJ ŽIVOT JSEM ZODPOVĚDNÝ PŘEDEVŠÍM JÁ a ne žádná autorita, žádný sebezbožnějsí duchovní vůdce, i kdyby přede mnou činil tisíce zázraků za hodinu! Ten večer se mi zase po delším čase klidněji usínalo. Rozhodl jsem se dál chodit do

společenství, ať to dopadne jak to dopadne. Bůh mne miluje, Ježíš za mne zemřel a i kdyby se pan František stavěl na hlavu, tak je to pravda. A události nabraly dost rychlý spád. Pan František se rozhodl oznámit celou trabli co má se mnou společenství. Opět podle Bible. Jeho hlavní zásada: vždy vše jedině podle Písma. Je přece psáno „jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi (Mt 18.17)“. Tak mne jednu neděli napomenul a káznil před celým schromážděním. Předem všem asi 10 přítomným sdělil, že k tomu nesmí nikdo nic potom říkat. Pak tam na mne nakydal co se dalo, jak jsem ve vzpouře, jak nechci činit pokání, jak ho to mrzí, jak mě miluje a další bla, bla, bla, bla. Když skončil, tak se přihlásila jeho žena. Dovolil jí promluvit. Nevím co už říkala, nějak mu na to svými slovy zakývala. Nic podstatného. Ale když mohla promluvit i přes ten úvodní zákaz ona, tak jsem chtěl promluvit také. Striktně mi to zakázal. Potichu jsem odešel s tím, že se tam nikdy nevrátím. Byl jsem svobodný. Díky Bohu! JÁ BYL SVOBODNÝ!! Po nějaké době, mi přišel dopis. Byl jsem v něm vyzván abych přišel a začal opětovně celou záležitost zase řešit. Nikam jsme nešel. Pak další dopis, v kterém jsem byl oficiálně vyloučen z KS za vzpouru duchovní autoritě, neochotu dávat věci do pořádku, neochotu vydat se Božími lidu a zlobu s nenávistí. Podepsán pan František, jeho žena a onen mladík. To bylo mé druhé vyhození od charismatiků. Celá ta moje anabáze v KS trvala rok. Ještě rok předtím mne objímal, prosil za odpuštění ohledně prvního vyhazovu, vykládal jak se v duchovní oblasti cosi prolomilo, vykládal o světlých zítřkách a teď už mne zase vyhazoval. Na ulici mi přestal odpovídat na pozdrav. Při náhodném společném setkání v jiném sboru mi odmítl podat ruku. Moje napřažená pravice zůstala trčet ve vzduchu. Postupně jsem ho přestal zdravit i já. Stromy v lese taky nezdravím, oni rovněž neodpovídají. Každopádně já začal chodit do toho panem Františkem neustále zavrhovaného místního sboru CB. Moje máma pořád ještě do KS. V neděli jsme vyjeli, jí jsme vysadili v KS a ostatní jeli do jiného sboru. Pak jsme na ni čekali než skončí schromáždění v KS. Tam byla o dost delší. Ale jednou se nějak brzo objevila u nás a řekla, že už tam nikdy nepůjde. Prý zase o mne mluvil, dokonce mne předváděl jak jsem se mu už kdysi dávno vybodnul na to jeho první vyučování. Proč má pořád poslouchat o svém synovi kázání, když tam ani není a ani se tak nemůže bránit? Prý se zvedla a odešla. Všichni dnes chodíme do toho starého a zatracovaného sboru pana Františka z kterého dokonce vyháněl zlé denominační duchy. Zdálo by se happy end. Ale nebyl. Rozhodl jsem se vstoupit do toho pro mne nového sboru. Chvíli jsem byl přípravným členem, ale ouha. Pan František zasáhl plnou silou své osobnosti. Hrozně mu vadilo, že ten sbor, co je tak údajně tmářský a zpátečnický nerespektuje jeho kázeňské tresty. Napsal tedy brožůrku. Je formátu A5 a má 12 stran drobným písmem. Jmenuje se „Můj vztah ke sboru Církve bratrské v Y aneb o duchovním boji v Y“ (Místo jména města jsem dal Y). Nevím jestli to snad mám pokládat za čest, ale skoro třetina je věnována mé osobě. S plným jmenováním. Já posluhovač Satana jsem bránil práci Božího lidu i probuzení v celém městě! A pan František mne odhalil a demaskoval. Kdyby měl tu moc, už bych zase plál na hranici. Směšné. Ale stejně se člověku honí hlavou otázky „Může mi něco udělat? Nemám se ho bát i fyzicky? Nezmanipuluje někoho a ten se na mne fanaticky někde nevrhne?“ V našem městě jsem měl na náměstí obchod s upomínkovými předměty, obrazy, porcelán a tak. Provozoval jsem ho ještě s jedním nevěřícím člověkem. Vymínil jsem si a on s tím souhlasil, že tam nebudeme prodávat nic okultního, žádné sošky Budhy, žádné měsíční kameny apod. Pan František si stejně něco našel. Nelíbili se mu nějaké obrazy, takové fantazie, tvář dívky s běžícím koněm, nebo oči nad propastí. Řekl, že je to propagace New Age. Situace došla tak daleko, že kvůli mě se sjelo v našem městě nejvyšší vedení CB kam já chodil a nejvyšší vedení KS. Vedení KS jsem dopisem přímo pozval do našeho obchodu, aby mohli shlédnout ony zmiňované obrazy. Nepřijeli. Nakonec jsem byl do sboru přijat. V našem sboru byl v té době kazatel, důchodce. Velice milý člověk a hodně na mne zapůsobil. Nevykládal například moc o duchovních darech a přesto Duch svatý s ním evidetně byl. Nevykládal jak máme evangelizovat, nehonil nás k tomu abychom zvěstovali evangelium a přitom zanedlouho po jeho nastěhování k nám do sboru, vzal stoleček a šel před radnici rozdávat traktátky a mluvit s lidmi. Když jsem ho při jedné příležitosti viděl v

nemocnici návštívit nemocného, nešel ostentativně jako Velký Boží posel modlit se za nemocné. Modlil se taky, potěšil a přitom ostatním pacientům v pokoji rozdal letáčky. Pro sbor byl požehnáním. Měl jsem hodně zraněné srdce. Zkuste jej někomu naplno v důvěře otevřít (tak jsem to ještě jako v KS nikdy a nikomu neudělal) a nakonec se dočkat do toho otevřeného srdce zatnutí krumpáče plnou silou a ještě tou otřejší stranou napřed. Nechte si od někoho velice blízkého zpřerážet ruce i nohy a ihned jej milujte. Hrozně jsem nedůvěřoval nikomu v církvi. Byli dva lidé, kteří mne postupně uzdravovali. A přitom nepromluvili ani slovo. Každým stiskem ruky po schromáždění jsem cítil, jak se mé srdce zaceluje. Nemluvili, nepastorovali, nějak jsem cítil, že mne mají zkrátka rádi. Bez řečí, bez kompromisů. Dostala se mi do ruky kniha Stevena Hassana: Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. V ní jsem pochopil po té psychické stránce co se se mnou dělo, co je to psychická manipulace, jak vzniká. Celé jsem to ještě pochopil hlavou. I to bylo hodně důležité. Přesto události pokračovaly. Pan František měl v našem sboru svého příznivce. Sice neodešel s ním, ale sympatizoval s ním. Asi za rok po tom všem, kdy jsem nabyl jistého pocitu jistoty a bezpečí přišla rána. Z ničeho nic proti mně veřejně vystoupil. Do té doby nic, až najednou seknul. Nikdy se se mnou nijak více nebavil. Byl odtažitý, ale tohle jsem nečekal. Sdělil, že se nechci dívat zpět, že nechci řešit staré záležitosti. Za několik dní potom se mnou poprvé mezi čtyřma očima promluvil. Byl jsem pro něj had co se proplazí všude. Had, který je s každým. S charismatika i s tradičníma. Neptal se na můj názor. Ten ho moc nezajímal. Prostě mi sdělil co jsem zač. Bylo to všechno venku nanovo. Všechno to ve mne zase vyrostlo. Znova jsem to prožíval. Stáhnul jsem se hodně do ústraní. Sice chodil do sboru, ale života se nijak moc nezúčastňoval. Do místního KS mezitím přicházeli a zase z něj odcházeli další lidé. Já kdysi v našem městě vedl zájmový kroužek zabývající se astronomií (opět opakuji: astronomie není ani trochu astrologie!). Z něj jsem ještě do KS přivedl jednoho bývalého člena onoho kroužku. On pak po mém vyhazovu ještě dalšího, pak uvěřili rodiče toho druhého. A postupně zase byli vylučováni. Tak jsem se třeba dozvěděl, že kázání proti mé osobě se stále vedou. Bývalí členové onoho astronomického kroužku tam byli vyslýcháni, jestli jsem s nimi kdysi nemanipuloval apod. Mladík který podepsal můj vylučovací dopis nakonec podepsal i vylučovací dopis vlastní mámy. Jeho otec a sestra (to je ta zmiňovaná dívčina v úvodu) už tam také nechodí. Nijak moc po tom nepátrám, ale jen já vím o více jak deseti lidech co tam odtud byli vyloučeni. Většina skončila ve světě. Dnes, po všech těch letech, dle mých informací místní KS navštěvuje přibližně 5 – 10 lidí. Zajímavý a bolestivý je příběh ženy, říkejme jí třeba Ludmila. Celou tu první část mi vyprávěla ještě ona, druhá je veřejně známa. Byla vychovávána v rodině, kde vládla matka. Ludmila i přes svůj trochu vyšší věk se nevdala, ač po tom toužila. Měla psychické problémy, nějaký čas byla i hospitalizována v psychiatrické léčebně. V KS se začala nejdříve opravdu zotavovat. Ta holka doslova rozkvetla. Měl jsme jí hodně rád. Byla moc milá, veselá, upřímná a pro každou srandu. Ale jak hodně se toužila vdávat a odstěhovat se z domova, tak si našla muže ze světa. Znal jsme ho. Byl to také moc hodný chlap, takové dobračisko a jí měl přes všechny její problémy asi skutečně rád. Ale panu Františkovi se to nelíbilo. Písmo přece říkalo, že ona si nemůže vzít nikoho ze světa. Ludmila i s tím mužem si našli byt ve městě vzdáleném asi 70 km, chtěli se vzít a odstěhovat se z vlivu mámy i pana Františka. Tam ještě před odstěhováním navštívili místní KS, hodlali tam začít chodil dál do sboru, byť ten muž zatím nebyl podle všeho znovuzrozen. Pan František ovšem nelenil, zajel za tamním pastorem KS a zpracoval ho. Ze všeho sešlo. Ludmila i ten muž nakonec zůstali bydlet v domě s ostatními členy rodiny a matkou. Psychické problémy opět propukly v plné síle. Sama mi říkala, co jí pan František udělal a jak znova potom nastoupily deprese. Po několika letech jsem Ludmilu potkal. Byla pod silnými sedativy, pořádně něvěděla co mluví, skelný zrak upírala nepřítomně kamsi do jiného světa. Z těch silných léků byla celá oteklá. Pak jsem ji zahlédl i ve sboru kam jsem nyní chodil. Měl jsem dost starostí sám se sebou, s vlastní psychikou a nebyl jsme schopen jí pomoci, ani jsem nevěděl jak, tak jsem ji zase nechal jít. Dodnes mne to hodně mrzí. Je tomu dva, nebo tři roky, co zemřela na předávkování léky. Jestli to byl

záměr, nebo náhoda, to asi těžko už zjistíme. A celá ta léta ten muž byl s ní. Tak byl věrný a neopustil jí i přes všechny potíže i přes to, že dávno ztratila svoji krásu. Toho muže zanedlouho po její smrti našli mrtvého. Udusil se vlastními zvratky. Silně pil.

O co jde Proč jsem se rozhodl tento příběh vyprávět po tolika letech? Proč právě teď? Předně stále dokola vidím, že charismatické účení i nadále trvá v několika bodech na absurdnostech. Někdy více, někdy méně. Je to ke škodě jak jemu, tak celé Církvi v zemi. O těch lidech co semlelo a semele ani nemluvě. Když charismatické hnutí bylo v naší zemi ještě v plenkách a zažívalo velký odpor pocházející od tradičně vyznávajících křesťanů, tak jsem slyšel docela pěkný výklad pohledu na celou situaci. Ten výklad pocházel právě z charismatické části křesťanského spektra a představoval křesťanskou scénu jako prostřený stůl. Na ten stůl každá skupina dá svůj výklad Bible, svůj pohled, a své názory. Každý si pak může z toho stolu vzít podle chuti to co se mu líbí. Je smutné, že charismatici (až na malé vyjímky) si z toho stolu vzali zase jen to, co tam sami položili. Ostaní ani neochutnali. A podobně je tomu dnes s předkládáním charismatických pravd. Charismatické učení netoleruje jiné výklady Bible a proto naslouchajícímu jedinci seriózně nepředloží celou šíři názorů, ale jen ten svůj pohled. Nedovolí mu ochutnat něco jiného. Účastník tak nemá svobodnou volbu rozhodnout se jakému výkladu bude dávat přednost. Místo toho je manipulován a ovládán k tomu aby vyznával jen ten charismatický výklad. Nyní si ukažme v hlavních bodech v čem je podle mého názoru charismatické učení a praxe ujeté: 1. Je potlačováno právo na opozici. Autorita zkrátka není kritizovatelná. Kritika autority je údajně proti Bohu a je to vzpoura. A vzpoura je to samé co čarodějnictví. To je silně zdůrazňováno. Jakákoli společnost, jakýkoli stát, skupina lidí, kde je potlačeno právo kritiky a opozice dříve, nebo později skončí v totalitním systému. V charismatickém učení je opozice nenápadně popřena s odvoláním se na teokratické principy, kdy vedoucí je více, lépe a kvalitněji veden samotným Bohem, než ti ostatní. V praxi pak například proroctví autority rozsuzuje většinou opět sama autorita. Celé to vede k jakémusi zbožštění jedince. Z toho je jen krůček ke kultu osobnosti. Pamatuji se, jak jsem jednou byl s panem Františkem na jakémsi semináři v Praze a kolem nás prošel nějaký člověk. Pan František se ke mně naklonil a pošeptal mi zbožně s úctou do ucha: „vidíš támhle toho člověka .... to je prorok“. Starší ve sborech nejsou pak často voleni, ale podle názoru vedoucího kooptováni. Pochopitelně vedoucí si k sobě nepřibere své odpůrce, ale loajální členy. Dochází k tomu, že podřízení jedinci se snaží být jako jejich autorita, chtějí být také takovými velkými Božími muži, svým způsobem autoritě poklonkují a to zase jen vede k dalšímu a hlubšímu kultu osobnosti. Často se volby dělají jen na oko. A je nutno podotknout, že v silně zmanipulovaném společenství nepomůžou již žádné svobodné volby. I kdyby k nim nějakou náhodou došlo. Postavení se do opozice vůči autoritě je v tomto učení chápáno jako postavení se samotnému Bohu. A jako vše, tak i toto se dokládá Písmem. V této souvislosti je nejčastěji předkládán příběh z Numeri 16. kapitoly. Posluchač vedený k poslušnosti se tak mimoděk dozví, že autorita je někdo jako Mojžíš a vede svůj lid do země zaslíbené. A postavení se autoritě je říkat si o to aby „země otevřela svůj chřát a odpůrce pohltila“. Strach v podřízeném, kterému je tato myšlenka předkládána, pak spolehlivě postupně vykoná své. Dalším často předkládaným biblickým dokladem je příběh z 15. kapitoly knihy Skutků. Je čtena část o tom jak se Pavel s Barnabášem rozešli a k tomu je ihned dodáváno: „vidíš a o Barnabášovi už není v Bibli ani zmínka. Ani pes po něm už neštěkne“. Který normální člověk by chtěl aby po něm ani pes něštěkl? A autorita je automaticky opět postavena do role Pavla o kterém

samotný Bůh píše hojně ve svém Slově. Kdežto Barnabáš je vymazán z Pánovy knihy. Mírnému odpůrci je také oponováno slovy: „A co by jsi chtěl, bezvládí, anarchii? Někdo přece musí vládnout a nést břemeno zodpovědnosti za druhé“. Žádný normální člověk nechce anarchii. A protože většina oveček neví jak odpovědět, tak zmlkne. Anarchii nechtějí. A když přece jenom ještě oponují a poukazují na světské společenské zřízení, na prospěšnost kritiky a opozice v něm, na to jak tento systém funguje, tak je umlčen těmito, nebo podobnými slovy: „To mi sem netahej, tady žádnou demokracii nebudujeme, to ať si nechá svět, mi jsme se oddělili od světa, u nás budujeme teokracii.“ Jedinec v takovém společenství postupně ztratí smysl pro hierarchii a hodnoty v kterých vyrůstal, které má v sobě z výchovy v rodině, či škole a pomocí strachu jsou mu vštípeny hodnoty a myšlenky jiné. Vyšší. Teokracie je přece daleko lepší zřízení, než demokracie. Bůh jistě povede svůj lid lépe, než jakýkoli člověk. A ta autorita, kterou má jedinec nad sebou je „jen“ zodpovědné potrubí přímo od Boha. Výsledkem je upínání se k člověku za kterým údajně „stojí plnou svou silou a autoritou Bůh“. Kritické myšlení je člověku vlastní a je to důležitá součást lidské osobnosti. Všechny totalitní režimy právě na tuto složku lidské osobnosti různými prostředky útočí nejdříve. Nejinak je tomu v charismatickém učení. Každý den v nezmanipulovaném jedinci probíhají desítky kritizujících a hodnotících procesů, kdy tak zvažuje co je mu předkládáno ať už jinými lidmi, nebo životními událostmi. V sektářském myšlení, se tento proces vhodně omezí a jedinec reaguje podle schématu daném vůdčí osobností a jeho učením. Nikdy si nenech i pod sebevíc líbivější zástěrkou vzít možnost kritického myšlení! Aktivně odmítej „mapy“, podle kterých by jsi se měl rozhodovat. I kdyby ti je předkládal člověk sebezbožnější, sebeúsměvnější i dokonce činící před tvýma očima desítky zázraků. 2. Vedoucí má větší zodpovědnost za podřízené, než má podřízený sám za sebe. V návaznosti na předchozí bod je v charismatickém učení předkládána myšlenka, že autorita je někdo, kdo se bude za podřízeného před Bohem zodpovídat. Opět je vše podepřeno Písmem. Úplně se opomíjí fakt, že jedinec má také svoji odpovědnost a to i před Bohem. Je přemrštěně zvěličována role vedoucího. K tomu se přihazuje manipulace skrze pocit viny stylem: „Já mám za tebe před Bohem odpovědnost, to chceš abych nebyl jednou pochválen, to chceš abych se kvůli tobě rmoutil? Budu se za tebe usilovně modlit“ .... následuje povzdech a trpící výraz těžce pracujícího a zkoušeného člověka. 3. Systém učení o démonických silách zla. Charismatický polyteismus. V charismatickém polyteismu je jako síla dobra i absolutně nejvýše postaven Bůh. Pod ním je pyramida jemu poddaných andělů. Jako síla zla je nejvýše postaven Satan a dále jemu podřízení kněží temnot a dále řadoví démoni. V charismatickém učení o temných silách zla nepanuje naprostá jednota, proto se mohou jednotlivé výklady mírně lišit. Zlé síly jsou v Bibli realitou, základ je tedy správný. Ale jako téměř vše, je i toto v charismatickém účení a výkladu přehnáno do extrému. Permanentí duchovní boj je jedna ze základních doktrín. V konečném efektu jedinec nakonec svůj život prožívá v neustálé válce, kde on má rozhodující roli. Údajně bez něj nemůže Bůh učinit nic. Hledají se nečisté duchovní síly nad oblastmi, městy, za událostmi i v jedincích. Normální životní trable, které běžný člověk přejde bez větší námahy jsou zde zveličeny a navíc jsou často i v rámci všudepřítomné snahy o pastoraci a napomínání neustále hledány a to i tam kde nejsou. Časté a neodborné rýpání se ve vnitřním světě a psychice člověka vede většinou nakonec k prohloubení psychické závislosti pastorovaného jedince i případných psychických problémů. Charismatický vedoucí si přečte pár knih o pastoraci a už je přesvědčen, že je pomalu odborníkem v oblasti psychologie. Odborník ze světa potřebuje několik let studia aby aspoň trochu pochopil svět psychologie. Charismatickým „odborníkům“ stačí pár knih a patřičné duchovní rozeznání. A z této pozice pak vytváří i složité duchovně-psychologické konstrukce a výklady při pastorační péči a popisování jednotlivých problémů. Stanoví diagnózu a naordinuje řešení. Když to nepomůže, tak nakonec svalí vinu za neúspěch na pastorovaného jedince většinou s tím dovětkem,

že on dostatečně neuposlechl. Pomoc hledajícímu člověku je tak v konečném efektu ještě více vzdálena. Všem totalitním systémům je vlastní jedna věc. A to je nalezení vnějšího nepřítele, proti kterému je potřeba společně bojovat. Společný vnější nepřítel sjednocuje a utužuje společenství totalitního systému a brání propuknutí vnitřních rozepří, které by mohly ukázat na nedostatky tohoto sytému. U charismatického hnutí je vnějším nepřítelem armáda témné strany. A chycenému člověku je líčeno a vštípeno, že opuštění společenství, nebo neposlušnost je vydání se těmto temným silám. Jedině společná obrana dostatečně vydaného účastníka je správnou a jedinou možnou ochranou. Proto také člověk dříve, nebo později na sebe prozrazuje i tajná zákoutí svojí mysli i duše a to vede zase k dalším pseudopastoracím a k ještě vetšímu duchovnímu boji a k ještě větší závislosti. A v neposlední řadě to také dává do ruky vedení společenství další mocnou zbraň pro případné káznění odpadajícího jedince. Je-li to potřeba, tak se jednoduše na odpadlíka vytáhne něco, co již předtím na sebe prozradil. 4. Učení o velkém probuzení poslední doby. Především je potřeba řící, že vedoucí představitelé v charismatickém sboru všemu co zde bylo řečeno bezmezně věří. Nedělají to pro nějaký osobní prospěch. Ba naopak. Často je u nich vidět velká snaha jít příkladem. O to více je ale celý systém zhoubnější. Právě proto, že vše dělají z hluboké a fanatické víry, tak o to více a stejně fanaticky omezují osobní svobodu jednotlivce. Jsou hluboce přesvědčení, že oni poznali tu jedinou a správnou pravdu. A ve jménu pravdy se stávají bezohlední. Nadřadili svoje poznání pravdy nad běžné vztahy, přátelství a dokonce i nad lásku. Nejinak je tomu i v učení o velkém probuzení poslední doby. Charismaticčtí učitelé učí, že žijeme v poslední době a před koncem světa přijde velké probuzení. Obojí je postaveno biblicky na dost tenkém ledě a existuje i hodně jiných výkladů. Přesto charismatické hnutí postavilo toto učení do centra svých aktivit. Hodně činností je ovlivněno tímto učením. A pochopitelně i v myšlení jedince to zanechá své stopy. Rozhodně se bude člověk rozhodovat jinak předpokládá-li, že svět bude existovat ještě dlouhou dobu, než když předpokládá konec světa v brzké době. A k tomu je neustále předkládána zodpovědnost za ostatní lidi co ještě neuvěřili v Krista. Člověka to pak žene k výkonům, nasazení, osobní obětavosti apod. Je to nasazení opravdu jak ve skutečné válce, dostkrát i napokraji životních sil. Jsou zabírána města a oblasti pro Boha, bojuje se modlitebně se Satanem a jeho armádou o mysl ještě neuvěřivších lidí. Ta přehnaně zdůrazňovaná osobní zodpovědnost skoro za každého nevěřícího člověka je silný citový motor co pohání jedince, který tomuto myšlení propadl. Přesto po tolika letech zabírání měst pro Boha není zabráno ještě žádné město, žádná oblast. Velké probuzení se nekoná. Kolik již bylo vysloveno proroctví na různých konferencích i sejitích malých skupinek o probuzení vždy v následujícím roce, nebo v brzké době. A kolik se jich naplnilo? S tímhle předpovídáním probuzení je charismatické hnutí ještě horší, než Svědkové Jehovovi s předpovídáním konce světa. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Nikdo se z toho nepoučí. Stále se to vyučuje a ve jménu velkého probuzení a spásy celého lidstva jsou i nadále lidé extrémně hnáni do ještě vetších výkonů. Charismatické učení má odpověď skoro na všechny otázky i životní události, které člověka potkají. Vždy pohotově z rukávu vytáhne nějaké řešení, v nejhorším případěš poukáže na dobu, kdy přijde větší a lepší světlo od Boha. A za to je potřeba bojovat a proto je potřeba pracovat. Jen skutek pak nějak utek. Dostane-li se člověk co tomuto systému učení podlehl, do nějaké opravdu složité životní krize, tak nadšení vystřídá frustrace. A silný vnitřní rozpor. Učení a vše čemu věřil říká, že se to nemohlo stát a na druhé straně je tu ta holá životní skutečnost. A s tou vůbec nepočítal. Vyčítá pak Bohu jak to mohl dopustit, vždyť tolik pro něj pracoval. Vyčítá Bohu jeho zradu. To je ten kořen hořkosti, který nakonec odvádí lidi od Boha. 5. Ideál prvotní církve. Zpočátku 90. let minulého století přicházeli noví lidé do sborů. Církev v naší zemi rostla.

Pak nastal útlum. Charismatičtí vedoucí vymysleli, že je to malou svatostí. Tak se začalo pracovat na ještě větší svatosti. Hříšník byl často smeten i s jeho hříchem z prostředí církve. Každopádně to nezabralo. Proto se k tomu ještě přibral ideál prvotní církve. Ten říká, že když budeme dělat vše jako prvotní církev, tak přijde probuzení. A od té doby se pátrá, hloubá a hledá v Bibli, vede se nespočet rozhovorů aby se tento ideál naplnil. Z toho například vzešla i praxe nevolení starších. V prvotní církvi také žádné volby nebyly. Všeobecně padným argumentem v charismatickém hnutí proti kterému se nedá nic namítat je: „Dělala to tak prvotní církev, proto to budeme dělat také tak.“ A to je mimo jiné ten důvod proč se nyní hledají apoštolové, učitelé a proroci, kteří by vyvedli hnutí z krize. K tomu mohu jen s pousmáním dodat, že když charismatické hnutí chce fanaticky dělat vše jako prvotní církev, tak by měli být důslední. Měli by například všechny své misionáře naučit šít stany a přinutit je, aby se tím aspoň nějakou dobu živili. Vždyť Pavel se tím také jistou dobu živil. A dále, když půjdeme ještě více do důsledku, by měli zvážit oblékání se do dobových šatů. Když důslednost, tak důslednost. 6. Hierarchie lidských autorit Charismatické učení vidí posloupnost lidských autorit ve sboru následovně (od shora dolů): kazatel – stašovstvo – vedoucí skupinek – členové sboru. Má-li ta která církev hierarchii ustavenu jinak, je to charismatiky naprosto ignorováno, maximálně připustí naoko dočasně akceptaci současného modelu. Naprosto pohrdají jakýmkoli jiným řádem, než tím vlastním. Jsou přesvědčeni, že všichni v historii před nimi se mýlili, pokud situaci chápali jinak. Věří tomu, že s přicházejícím koncem věků Bůh dává větší světlo i do těchto otázek a proto oni mají lepší a vyšší poznání než měli všichni předchůdci, mimo prvotní církve (zatím). Jejich učení totiž říká, že nakonec těsně před koncem světa přijde ještě větší poznání, než měla i prvotní církev. A to větší poznání nebude v rozporu s poznáním prvotní církve, Bibli tedy nepopírají. V tomto jejich učení je kazatel chápán jako jakýsi Mojžíš, který vede lid do zaslíbené země. Starší jsou pak takoví menší Mojžíšové. Je to naprosté popření zásady všeobecného kněžství, návrat k uspořádání Římskokatolické církve. A je to vyvýšení se nad prostý církevní lid. Z této pozice taky s běžnými členy v církvi jednají, napomínají je, kázní a vedou. A proto také veškeré reptání proti jejich vedení berou jako reptání lidu proti Mojžíšovi. 7. Teokracie Hlavní myšlenkou teokracie je, že autorita má větší zjevení od Boha než podřízený a podřízený musí proto poslouchat ať se mu to líbí, nebo nelíbí. Neposlušnost autoritě je pak chápána jako vzpoura proti samotnému Bohu. A s takovým jedincem se pak musí jednat jako s čarodějem, nebo čarodějnicí (1.Sam 15.23). Charismatická snaha o teokracii není nic jiného, než ona stará známá snaha vybudovat ráj na zemi. Charismatické učení naivně věří, že lze přes jakési potrubí lidských autorit vytvořit Boží vládu na zemi. Ale nějak zapomínají, že na zemi poznamené hříchem ráj nikdy nebude. Podívejme se do historie. Kdykoli chtěl někdo budovat ráj na zemi, vždy to dopadlo špatně a nakonec to přineslo mnoho bolesti a krve. Stačí se mírně otočit zpět a zadívat se do právě uplynulého století. Fašistický ráj se nekonal, komunistický zrovna tak ne. Ale ono budování rájů zanechalo desítky miliónů mrtvých po celém světě. A v historii církve to také není nic nového. Ani církevní teokratický ráj na zemi se nikdy nekonal a konat nebude. To bude až výsada skutečného nebeského království po příchodu Pána Ježíše Krista. Teokratický ráj na zemi je zkrátka jen utopistický sen. V poslední době jsou vidět v charismatickém hnutí i snahy o uchopení politické moci. Kdyby se jim to mělo povést, pak nám Bůh pomáhej. Fanatičtí náboženští vůdcové by nám předvedli ráj teokracie v praxi. A zase by byli další mrtví, zase by se v jiné formě vrátil ráj jaký byl třeba v kalvínovské Ženevě své doby. Tam se také nepřizpůsobiví jedinci topili a upalovali, náboženská komanda kdykoli mohla kontrolovat co dělají lidé doma v soukromí. To byla teokracie pod pláštíkem reformace. Kdo si nepamatuje historii, je nucen ji opakovat. (Kaz 1:10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.)

8. Učení o jednotě Ve smyslu Ježíšovy modlitby z Janova evangelia Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (Jan 17.11) charismatické učení extrémně touží po jednotě. Jak ve sboru, tak v denominaci i v celé církvi. Nestačí jim, že máme jednotu v tom, že vyznáváme stejného Spasitele. Chtějí jednotu v učení, v projevech, v praxi. Díky tomu se postupem doby vytvořil pyramidální skupinkově-učednický model církve. Sami o sobě sborové skupinky nejsou špatné. Učednictví zrovna tak. Pokud není obojí praktikováno extrémně. V charismatickém modelu je praktikováno extrémně. Opět další dobrá myšlenka, která byla krajním provedením zabita. Co je smyslem celého toho modelu? Nahoře jsou autority co vydávají závazné učení a pokyny pro praxi. Přes loajální vedoucí skupinek je toto učení distribuováno všem členům společenství. Začne-li vedoucí skupinky moc samostatně přemýšlen, je vyměněn. Důvod se vždy najde. Pokud náhodou ne, tak je mu postupně práce znepříjemňována, že časem odejde sám. Tím se dosahuje jednoty v myšlení a konání u všech členů sboru. Má to ale několik háčků. Pokud se mýlí ti nahoře, automaticky se mýlí i ti dole. Osobní kreativita, samostatné myšlení a jiné názory jsou tím potlačovány a umrtvovány. Celé mi to připomíná naše neslavné socialistické zřízení, které bylo aplikováno na celém našem národu v nedávné době. Tenkrát také kdo projevil moc samostatnosti a svobodného myšlení byl „kázněn“ policií a státní tajnou bezpečností. Uniformita a jednotné myšlení bylo v nás všech pěstováno už od dob školky. Rozjásané a mávající davy kráčely v dobrovolně-povinných prvomájových průvodech aby demonstrovaly jednotu, štěstí a radost pracujícího lidu. Uniformy jiskřiček, pionýrů, svazáků, lidových milicí a dalších ukazovaly jak jsme jednotní a silní. Všichni civilisté měli jen oficiálně dovolený vlasový sestřih, ne moc různě odlišné oblečení apod. Je zajímavé sledovat, jak různé autoritářské ideologie mají obdobné projevy. Mezidenominační organizace typu KMS, KAM apod., i když dělají hodně aktivit a plno jejich činností je dobrých, mají ve finále především jedno společné. Vytvořit v podobném, zde uvedeném smyslu jednotu v celé církvi, bourat a smazat hranice mezi denominacemi. Ale ne na základě tolerance a práva na to, že ten druhý může mít jiný názor, ale na základě převálcování tím jediným správným myšlením a učením. Pavel přitom říká: „Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“(1. Kor 11.19). Snahy o maximální a dokonalou jednotu vedou k tomu, že jsou bourány jakékoli skupiny a proto i na skupinové (denominační) úrovni zaniká názorová pluralita. A jak jinak, vše je děláno v zájmu velkého probuzení poslední doby s odvoláním se na poslušnost Božímu slovu. Představou, vizí a hnací myšlenkou je, že až bude jednota, tak Bůh udělá velké probuzení. Opět opakuji, že myšlenka velkého probuzení poslední doby je myšlenka co stojí biblicky na dost tenkém ledě. Proto pokud někdo za touto vizí chce jít, ať jde. Ale masírovat a postupně nenápadně hnát členy církví do této vize, bez možnosti se svobodně předem k tomu rozhodnout je manipulace. 9. Manažerské praktiky v církvi V poslední době můžeme v charismatickém hnutí vidět další rys, který tam byl vždy, ale teď přichází s daleko větším důrazem než dříve. Po volání po svatosti a čistotě sborových společenství, teokracii, učení o jednotě apod., je to další prostředek, který má přinést probuzení. V návaznosti na skupinkový a učednický model církve je to představa církve jako jakési firmy. Kazatel je ředitel, starší jsou manažeři, vedoucí skupinek pak jednotliví mistři v provozu. Hlavní snahou je ještě více zorganizovat a ovládat chod celého společenství i život jedince do nejmenších detailů. Ruku v ruce tak s tím přichází jasně daná zodpovědnost konkrétní osoby za svěřený úkol a snaha o vyšší výkonnost celé organizace. A každý má tak určeno komu se zodpovídat za neúspěchy, každý má pak někoho, kdo ho za splněný úkol pochválí, nebo nepochválí. Kazatel jako nejvyšší ředitel hodnotí své vrchní manažery (starší) a ti dále své podřízené. Život v takovém sboru je pak ještě více pro řadového člena vyčerpávající. Dnešní svět

přináší plno starostí, třeba i jen starání se o běžné živobytí kolik zabere času. Jedinec je takto nucen udělat svoji běžnou práci co má k obživě a k tomu ještě odpracovat další hodiny v církvi. Proč to dělá? Je zmanipulován. Všechnu tu přidělenou práci, dělá dle svého přesvědčení jen a jen pro Boha, v zájmu spásy nevěřících. Je mu vštípeno to, že práce pro Boha je ta nejdůležitější činnost pod Sluncem a neuposlechnutí je zrada Boha za kterou bude Bohem nakonec potrestán. A k tomu je chlácholen vyučováním o tom, že Bůh dává k té větší porci práce nadpřirozenou sílu a nadpřirozeně se stará o obživu, zdraví, finance atd., atd. Kdo v systému manažerské církve odpadne pro citové, fyzické, finanční, nebo jiné vyčerpání je kázněn a odsunut jako vymačkaný citrón. Náboženským manažerům pro udržení chodu celé organizace nakonec nezbývá nic jiného, než manipulovat. A jimi vyprodukovaný organizační systém je k tomu připraven skvěle. A podobně jako v rodinných firmách i tady je již vidět úsilí předávat vedení sboru dále jen takovým lidem, co plně souhlasí s názory odstupujícího vedení. A to dokonce i ve sborech, kde se praktikují svobodné volby. Taková praxe ale ještě více okleští pluralitu názorů celého společenství k jeho vlastní škodě. A opět si propagátoři onoho pojetí našli pěknou výmluvu, jak to celé schovat pod pláštík „že to vlastně myslí dobře“. Mají jen údajně zájem na tom aby sbor dále dobře prosperoval a jejich práce nepřišla vniveč špatnou volbou nového vedení. Dovolím si jim připomenout, že ta církev o kterou mají takový strach není jejich. Není to firma, kterou vlastní. Církev totiž není vůbec žádná firma. Duchovní manažeři úplně zapoměli na to, že církev je dobrovolné sdružení lidí. Zrovna tak opomíjejí pojetí církve coby místa odpočinku. Dokonce zapomínají i na to, že lidé si tu církev dobrovolně platí a navíc platí i je. Místo toho ženou řadové členy do dalších a dalších úkolů a v kázáních je vyzývájí k dalším a dalším finančním obětem. Proto také v takto pojatém sboru vydrží tak málo lidí přišlých ze světa. Ti co jsou vychováni v křesťanské rodině a v dětství vedeni k chození do sboru, berou tuto činnost jako svoji povinnost. Křesťané ze světa víc celou záležitost chápou jako dobrovolnou věc. Připadá jim pak na hlavu postavená praxe, kdy něco zaplatí a místo zaplacené protislužby dostanou jen honění do další práce jak od svých šéfů ve světském zaměstnání (tam je ale finanční tok obrácený). Jednou mi jeden bratr co vyrůstal v církvi vyprávěl, že pro něj od dětství byla víceméně jen církev a pak velká zeď. A v tom také může být problém. Členové sboru, co vyrůstali v církvi a nic jiného nepoznali ani neví, že se dá také vést nějaké dobrovolné lidské společenství jinak, než jen autoritativně. Nechápou, že ve světě je velké množství dobrovolných spolků, kde spolku jeho členové odvádějí jak nějakou práci tak i finance a jako protihodnotu za to také něco dostanou. Mnozí církevní činitelé by se měli jít přiučit ke spolkům jako jsou rybáří, myslivci a další zájmová sdružení, aby pochopili jak se vede dobrovolné sdružení. Ale mám obavu, že to oni nikdy neudělají. Na to jsou moc povýšení a přece se nebudou chodit učit od světa. 10. Falešná proroctví Hlad po prorokování i po tom aby Bůh mluvil, vyvolal vlnu takzvaných slov od Pána, viděních a prorockých promluv. Tyto hlasy jsou charismatiky hodně nekriticky přijímány obzvláště pokud jsou v souladu s názorem autorit. Většinou pak samotné autority rozsuzují co je slovo on Pána a co ne. Tím se vždy jen opět a znovu utvrzují ve svém vlastním názoru, dokonce ho pak začnou vydávat za názor a pravdu Boží. Takže dochází k situaci, že ani případnou skutečnou přímou promluvou Boží nejsou zkorigovatelní. Jednoduše takové Slovo nerozsoudí jako Slovo od Boha. Celé sbory se tak dostávají na scestí a jsou vedeny podle falešných proroctvích.

Svědectví – mezidobí Odchodem ze sboru pana Františka jsem si myslel, že jsem svobodný. Byla to naivní představa. Stále jsem měl v mozku ukryté a tiše čekající charismatické učení, které jsem stihnul vstřebat při kázáních v KS a studiem té „správné literatury“. Charismatické učení jsem pořád bral víceméně jako jediné správné a proč se to všechno pokazilo v KS jsme si vysvětloval jen jakýmsi úletem pana Františka. Dalším mým problémem bylo, že já když něco zásadního dělám, tak to většinou dělám opravdu vážně a naplno. Jdu prostě za tím. Jsem taková povaha. I když je to jinak

docela dobrá vlastnost, tak v tomto případě se obrátila proti mne. Vnitřní víru i svoje křesťanské učení i přesvědčení jsem bral naplno a natvrdo do důsledku. Jak jsem již psal, tak po ostrém vystoupení příznivce pana Františka v mém novém sboru proti mne jsem se stáhnul do ústraní a chtěl nějak přežívat. Co říká jedna z hlavních pouček charismatické víry? Bez života v církvi zahyneš, přijdeš o věčný život. Toho jsme se podvědomě hodně bál. A byl to asi i ten hlavní motiv, proč jsem tak rychle šel do jiného sboru. Hrozně jsme se bál nového vyloučení. Nechápal jsem, že sbor může fungovat i jinak, než autoritativním přístupem. Na vedení jsem se stále díval přes učení, že autorita má větší zjevení od Boha a proto zná více pravd a vidí z Božích záležitostí víc, má zkrátka duchovně podstatně větší rozhled. Jednoho dne se stal členem sboru člověk ze světa stejně starý jako já. Byl mi velice blízký, máme i hodně podobnou povahu. Po čase se na mne obrátil s jeho největším problémem. Byla to velká závislost na hracích automatech. Tato závislost ruinovala jak jeho, tak celou jeho rodinu. Chtěl abych mu nějak pomohl. Ve sboru moc pomoc nenašel, spíš takový nějaký odstup (dle jeho slov). Je to i celkem pochopitelné, vždyť s tím neměl nikdo žádné zkušenosti. Začali jsme se scházet a nakonec přišli i na nějakou cestu, jak by se z toho mohl dostat. Půjčil jsem mu i na zaplacení jeho dluhů z hraní a vždy mi vše nakonec poctivě splatil většinou formou práce. Měl velkou touhu být z toho venku a myslím, že se to dařilo. Bojovali jsme s tím hlavně mi dva a jeho žena. Protože podnikám, koupil jsem tehdy v centru města dům. V něm jsem zařídil s jeho pomocí obchod a nakonec mu jej pronajal i se zbožím. Zrovna tak jsem mu půjčil i provozní kapitál. Já se dál věnoval jiné podnikatelské činnosti. Pro obchod měl talent a práce ho evidentně bavila. Chtěl jsem mu tím vším pomoci aby se mu v životě vedlo lépe i finančně. Ale během několika měsíců nevím k čemu u něj došlo. Jestli mu nešly obchody jak předpokládal, nebo měl jiné životní trable ..... nevím. Začal se mne stranit, přestával mít na nájem, na platby, účetnictví házel za hlavu. Několikrát jsem ho večer marně hledal. A nakonec našel. V herně. A jak jsem se dozvěděl, nebylo to v poslední době poprvé. Zkrátka byl v tom zase. Opět hrál. Při dalších rozhovorech mi několikrát sdělil, že to hraní je v pohodě a má to „pod kontrolou“. Už hraní automatů neviděl ani jako problém. Nájemní smlouvu jsem ukončil, nenechám přece nikoho házet do výherních hracích automatů mé finanční zdroje. Dodnes nelituji toho co jsem pro něj udělal. Ani toho co mne to stálo. Lituji toho, že se to nepovedlo dotáhnout do konce. A mrzí mne jak na celou situaci zareagovalo staršovstvo sboru kam jsme oba patřili. A to je také důvod proč to zde rozepisuji. Staršovstvo v tom sboru mezitím jaksi zcharismatičtělo, jeho členy byli už dva lidé přišlí od pana Františka i ten příznivce pana Františka co s ním neodešel. A proto také opět přišlo klasické charismaticky tvrdé jednání. Každopádně ten člověk o kterém jsem psal byl později vyloučen údajně pro nekomunikaci. Pokud s ním jednali tak jako se mnou tak se mu ani nedivím, že s nimi přestal komunikovat. Měl asi víc rozumu než já. Mně každopádně sdělili abych se přestal zůčastňovat sv. večeře Páně. Nebyl to klasický trest podle Řádu CB, ale bylo to jen „doporučení“. Proto jsem se nemohl ani bránit podle Řádu. A také mi bylo jasné s jakou odezvou bych se asi setkal kdybych neuposlechl. K tomu ten neustálý podvědomý strach z vyloučení a z následného odpadnutí, strach ze ztráty ochranné moci církve. Pořád jsem tomu hodně silně věřil. Charismatické učení bylo pořád hluboko ve mně. A proč vlastně ono nedoporučení? Jistěže jsem se na to ptal. Údajně jsem upadl do hříchu tvrdosti. Ten hřích se projevil tím, že jsem ukončil tu nájemní smlouvu. Nechápal jsem to. Měl jsem snad nechat prohrávat v automatech někoho svůj majetek? Byl jsem prostě podle nich v hříchu tvrdosti a neměl jsme se zůčastňovat sv. večeře Páně dokud se situace nevyřeší. Zanedlouho na to mne navštívil vikář sboru (klasického kazatele jsme neměli - starý kazatel důchodce mezitím již odešel a sbor měl jen mladého vikáře) a zkoumal moje duchy, tak jak jsem se s tím setkal již dříve u pana Františka. Vyptával se kdo je pro mne Ježíš, co pro mne znamená jeho krev, když jsem mu odpověděl, tak ty otázky položil opět, jen jinak zformulované. Pak se vyptával a testoval jsem-li opravdu znovuzrozený apod. Tohle duchovní zkoumání jsem znal velice podrobně z dřívější doby. Tím už jsem si prošel a myslím, že charismatické literatury jsem nastudoval za ta léta daleko víc jak

on. Pomalu jsem věděl na co se zeptá další otázkou. Vydržel jsem to a nevysmál jsem se mu a ani ho nevyhodil. I když se mi to nelíbilo, tak jsem začal trpělivě čekat na další pokyn od starších. Čekal jsem tři roky. Tři dlouhé roky. Tři roky kdy jsem se mučil. Já pořád ještě silně věřil tomu, že starší mají větší duchovní vzhled než já i co týče mojí osoby. Říkal jsem si: „Když se pět duchovních autorit schodne na tom, že jsem v hříchu, tak na tom něco bude.“ Tři roky jsem hledal ten hřích a nenašel ho. Žití v hříchu je pro charismatika něco nepředstavitelně hrozného. Než žít v hříchu, to je pomalu lepší nežít vůbec. Fakta byla jasná: někdo prohrával mé peníze a já mu to nedovolil. Každý nezávislý s kým jsem to konzultoval mi to potvrdil. Ale červ ve mne stále byl a rostl. Podvědomí a v něm zasunuté učení, že autority mají pravdu nekompromisně pracovalo. Hledal jsem a hledal. Vždyť dalších pět duchovních autorit mi víceméně potvrdilo to co říkal už pan František. Že mám v sobě démona, který mi brání vidět skutečnost, démona který mi brání vidět můj hřích. A to mi kdysi říkal i ten příznivce pana Františka. V myšlení charismatika je takový souhlasný názor několika autorit roven hlasu Boha. Tak jsem tomu byl vyučen. Co jsem se Boha naprosil abych byl od toho svoboden, abych mohl vidět pravdu. Co jsem zase přečetl knih o osvobozování, prokletí, požehnání i vymítání démonů. A pomoc žádná. Měl jsem strach i s tím za někým z nich jít. Když někdo projevil nějakou takovou slabost u pana Františka, tak ten toho vždy jen využil a začal zasypávat tonoucího svojí pravdou spojenou s výčitkami a stejně prakticky nijak nepomohl. A navíc ještě stihnul vyvýšit sebe jak ho Bůh vede. Mé pořád ještě charismatické a psychicky zmanipulované myšlení bylo nekompromisní. Hlas autority se rovná hlasu Božímu. A tady bylo pět hlasů starších plus hlas pana Františka z minulosti. Ty hlasy říkali, že nejsem schopen vidět pravdu, že nejsem schopen vidět svůj hřích, protože mi v tom brání démon, který je ve mne. Choďte po světě s tím, že máte v sobě démona, který vás neustále ovládá a pomoc nikde. Choďte s tím, že žijete v hrozném hříchu. Ten neustálý stres, ten strach udělat nějaké rozhodnutí se nakonec projevil. Nic mne nebavilo, práce, podnik, záliby, všechno upadalo. S lidmi kolem sebe jsem jednal podle svého vnitřního rozpoložení, které bylo v těch letech permanentně pod psa. Když už jsem pevně uchopil svoji racionální část mysli, probral fakta, tak jsem chtěl odejít ze sboru, daleko od toho všeho. Už, už jsem sedal k počítači, že napíšu dopis o vystoupení z církve, ale to okamžitě přišel na řadu další strach v mé pořád ještě zmanipulované mysli. Že odchodem přijdu o spasení. Že nakonec odejdou třeba díky mne i další členové rodiny a já tak budu zodpovědný i za jejich ztrátu spasení. A tak jsem se dál mučil a čekal na nějaké řešení. Přes den jsem se nějak zabavil, zaměstnával jsem mysl čím se dalo, jen abych na to nemusel myslet. Ale nejhorší byla vždy noc. Pokud jsem nebyl unaven doslova na padnutí a hned neusnul, tak před spaním se mi to ihned všechno vrátilo a myšlenky mi okamžitě nedaly pokoj. Spánek se mi tak pořád více a více vzdaloval. Hlavně třetím rokem to bylo nejhorší. Třetí rok byl opravdu na zbláznění a k nevydržení. Propukla u mne z toho permanentního nedostatku spánku ještě větší, tentokrát už chronická nespavost a k tomu pokaždé ty mučivé myšlenky, plus problémy v práci s firmou, kterou jsem nebyl schopen už ani pořádně řídit. S tím šly ruku v ruce finančně-existenční potíže. Kolikrát jsem seděl v noci nad ránem dlouhodobě nevyspalý a strašlivě unavený na posteli a představoval si, jak si pod bradu přikládám chladivou hlaveň pistole. Mé štěstí bylo, že jsem doma žádnou střelnou zbraň neměl. I když mám život jinak rád, tak v těch chvílích bych ten kohoutek zmáčkl. To co jsme prožíval, to bylo peklo na zemi. Nedokázal jsem se modlit, vždyť hříšníky Bůh nevyslýchá. Nedokázal jsem se na nic už pořádně soustředit. Skutečnost, že jsem nemohl usnout byla pro mne jen dalším důkazem, že nejsem Bohu milý, vždyť Bůh dopřává svému milému spánek (Ž 127.2). Nevěděl jsem jak z toho utéct, jak z toho ven, nebyl jsem schopen se postavit psychicky na vlastní nohy. Nevěděl jsem co je pravda, co je lež, která myšlenka je správná, která ne, co je dobré rozhodnutí a co mi třeba podsouvá ten případný démon. Z dnešního pohledu: já byl ale blbec! Jistě si to asi hodně z vás čtenářů řekne také. Ale věřte, normální myšlení není schopno pochopit zmanipulované myšlení. Svým způsobem se za to dnes i stydím. Moc se mi ani nechce zde popisovat jaký jsme byl trouba.

Ale když budou všichni kdo tím prošli mlčet, tak do toho budou upadat zase další a další. Mlčení obětí psychické manipulace je jen skvělou nahrávkou pro manipulátory. Po třech letech si mne zavolali starší na kobereček. Na jednu stranu jsem měl z toho radost, že se to konečně nějak pohne. Na druhou stranu ohromný strach jestli mne z nějakého důvodu nevyloučí. První co bylo, tak se do mne pustili: „Proč se nezůčastňuješ sborového života? Proč nechodíš k večeři Páne? Takhle to dál nejde. Rozhodni se jestli chceš být ve sboru, nebo ne.“ Zůstal jsem paf. Oni na to nedoporučení za tu dobu úplně zapoměli! Nejdříve jsem myslel, že je rotrhnu jak hada. Pak jsem si vzal čas na srovnání myšlenek a šel se projít ven, zformulovat myšlenky na papír (raději píšu, než mluvím). Ten večer jsme se nakonec nějak domluvili, ale na otázku proč mi tehdy doporučili neúčast u večeře Páně, jsem pořádnou odpověď nedostal. Prý to tak tehdy s tím hříchem viděli a přiznali, že se zmýlili. V hříchu tvrdosti jsem tedy už nebyl. Další rok jsem se z toho sbíral. A nejvíce mi tehdy pomohl Bůh. Nebudu zde popisovat jak mne z toho vytáhl, ale jeho způsobem mne přitáhl zpátky k modlitbě. A to mi pomohlo nejvíce. Ve sboru jsem se pořád držel více stranou. Pan František kdysi v té své brožuře (jak jsem o ní referoval výše) napsal, že jsem člověk, který obchází sbory a ničí je. Ten démon kterého mám, mne prý k tomu nutí. Nutí mne k tomu abych vstoupil do nějakého sboru, udělal tam ze sebe chudáčka, vetřel se tam přes soucit a pak ten sbor zničil. Nechtěl jsem a nechci ničit sbory. A to je další strach, který v sobě pořád nosím, další důsledek psychické manipulace. Přesto jsem se pomalu vracel do sborového života, dokonce jsem se opětovně a vědomně rozhodl důvěřovat starším a odpustil jim. Nakonec jsem i navštívil přítele pana Františka, který byl pořád starším. On už celou situaci také viděl jinak, už mezitím pochopil co je pan František zač. I jemu jsem odpustil. Nakonec se mi dostalo i omluvy od místopředsedy staršovstva za celé staršovstvo. A proč mi tehdy to nedoporučení dali? K tomu jsem se dozvěděl dvě verze. Jedna byla, že to tak prostě viděli (klasicky charismaticky dali na nějaký dojem – moje vysvětlení) a druhá verze je, že si mysleli, že jsem si vyčůraně nechal rozběhnout obchod od toho člověka, kterému jsem jej pronajal a pak ho vyhodil, abych ho mohl provozovat sám. Toto vysvětlení mi ale nikdo tehdy před lety neřekl. Zde jsou k tomu druhému vysvětlení další fakta: asi půl roku po tom co jsem ten obchod převzal zpátky jsem sortiment co tam byl zrušil, protože jsem k němu neměl vztah a zavedl tam něco jiného. Většina zboží co jsem neprodal při cenovém výprodeji je pořád u mne ve skladu a celá léta se mi pěkně plete. Nakonec po asi pěti letech jsem prodal celý dům, protože dělat dvě činnosti a obě mít jako hlavní obor v malém podnikání nejde. Z podnikatelského (finančního) hlediska mi ta celá anabáze daleko víc vzala, než dala. A dodnes nevím jak na tu druhou variantu přišli. A i kdyby byla pravdivá, tak jako majitel domu jsem na to stejně měl právo. Nebylo by to zrovna moc čestné, ale právo jsem na to měl. Smlouvy byly jasné. Fakta taky. Mohlo by se zdát, že touto částí svědectví dělám z komára velblouda. V podrobném faktickém pohledu zas o tolik nešlo. Normální člověk by i takové události přešel celkem lehce bez větší újmy. Ale není tomu tak u člověka se zmanipulovanou myslí. Tuto kapitolu svědectví jsem sem zařadil právě proto, abych vám ukázal jak víceméně banální události dokáží těžce zahýbat životem zmanipulovaného jedince.

Pro postižené Ahoj. Pokud si zrovna procházíš něčím podobným co jsem popisoval výše v první části svědectví, pak věř, že nejsi první ani poslední koho to potkalo. Chápu Tě, že se Ti zrovna teď hroutí svět. Ten neviditelný, vnitřní svět. Je to jako by přijel buldozer a srovnal Ti se zemí osobní dům v kterém jsi dlouhá léta žil a pracoval na něm. K tomu Ti ještě začali boural celou tak důvěrně známou ulici. Všude jen trosky. Vše čemu jsi veřil, co jsi vyznával, komu jsi důvěřoval, to se teď bortí. S největší pravděpodobností asi už nemáš ani žádné přátele. Máš v hlavě jen zmatek a v srdci bolest. Ale věř mi, to pomine. Všechno jednou přebolí. Ne, nezapomeneš na to, ale bude líp. Celá léta jsi měl na očích růžové charismatické brýle. Pohledem přes ně mělo být už všechno jen skvělé, dobré a nic moc špatného Tě nemohlo potkat. A najednou takováhle událost.

Chápu Tvoji frustraci, přesto: vítej v reálném světě! A věř mi, ten reálný svět není vůbec tak hrozný jak jsi si myslel, když jsi ještě svůj zrak schovával za ty růžové brýle. Přiznej si, že jsi se mýlil a celý ten svůj dřívější pohled postavil bláhově jen na jednom jediném. Na důvěře v člověka. A ještě k tomu jsi to drze vydával za velkou důvěru v Boha. Přitom Bible Tě varovala, že člověku nemáš důvěřovat. Přijímal jsi slepě učení, které Ti někdo lil do hlavy. Málo jsi zkoumal. Tvůj první krok budiž přiznání osobní odpovědnosti. Ano slyším Tě jak křičíš: „A co oni, to za všechno můžu jen já?“ Ne, tak tomu není. I oni mají svoji odpovědnost. Ale Ty nejsi ten, kdo je má a bude soudit. To přenech Bohu a jeho spravedlnosti. Odpusť jim, otoč se a jdi dál. Neodpustíš-li, tak jen dovolíš aby Ti dále ničili Tvůj život. Odpuštění není jen křesťanský blábol. I světská psychiatrická praxe uznává kladný prospěch odpuštění. Odpusť kvůli sobě. Postav se, pozvedni hlavu a zhluboka se nadechni. Cítíš to? To je vůně svobody. Jsi svobodný člověk. Bůh Tě tak stvořil. Ty jsi si nechal svobodu vzít a Bůh Ti ji teď zase dal. Poděkuj mu za to. To je Tvoje deviza, kterou jsi nyní získal. Svoboda. Stal jsi se za sebe odpovědným jedincem. A jsi určitě i silnější. I když si teď připadáš jak zašlapaný do země, uvědom si co jsi dokázal. Dokázal jsi stát za pravdou a svobodou. Obojího jsi si cenil víc než pohodlného žití v totalitním systému. Slyším Tě jak říkáš: „A co když mají pravdu, vždyť je jich tolik, to se všichni mýlí?“ Především si uvědom, kolik je křesťanů, co tomu myšlení a učení nepodlehli. Je jich daleko více. A uvědom si i kolik milionů lidí po celém světě je dnes i v různých nekřesťanských sektách. Kdyby měli možnost, tak by tě taky s úsměvem lákali k nim a přesvědčovali Tě o jejich jediné pravdě. Ukazovali by Ti, jak jejich učení je to nejlepší. A i kdyby jsi byl jen jeden jediný a všichni proti Tobě, tak svoboda je hodnota za kterou stojí něco obětovat. Vzpomeň si třeba na Jana Husa a na další lidi z minulosti. Co oni dokázali přinést za oběti pro pravdu a svobodu. Tím, že jsi odešel, odejdeš, nebo jsi byl odejit z té církve kam jsi dosud patřil svět nekončí a už vůbec ne ten Tvůj. Jsou i jiné církve, jiné denominace a i když je pro člověka dobré někam chodit, tak o spasení nepřijdeš i když nikam zrovna nechodíš. To je jen jejich lež aby Tě mohli ovládat. Zrovna tak kolem Tebe není všude neviditelné nebezpečí. To je jen další lež. Kolem Tebe je Bůh. Je všude a ve všem. To On Tě chrání a zlý se Tě ani nedotkne.(1.Janova 5.18) Podívej kolik lidí kolem Tebe žije a dokonce ani v Boha nevěří. I je On chrání. Nechává přece svítit Slunce na zlé i dobré. (Mt 5.45) A až jednoho dne Bůh svine nebesa i zemi tak jako kupec v obchodě s látkami svinuje své plátno, Ty budeš spasen. Ne pro svoji snahu, ne pro svoji spravedlnost. Ale pro prolitou krev Ježíše Krista. Ta tekla na Golgotě i za Tebe. I když se Ti to snažili v poslední době vyvrátit, tak JE TO PRAVDA! Věř tomu a tou vírou pevně uchop opět ty své osobní klíče od nebeského království. Bláhově jsi je pustil z ruky a svěřil je do opatrování někomu jinému. Teď je čas si je vzít zpátky. Patří jen Tobě. Vezmi si je a pevně je stiskni ve své dlani. Pouč se z toho všeho. Co Tě nezabije, to Tě posílí. Vezmi si ponaučení a nenech se už více manipulovat. Pusť to na nějakou dobu z hlavy, přestaň se tím zabývat. Normálně se na to vybodni. Zaměstnej se nečím jiným. Po několika měsících se vnitřně uklidníš. Pak se k tomu vrať. A začni studovat. I protichůdnou teologii, než Ti nalévali do hlavy doposud. Studuj z náboženského spektra to co Ti nedoporučovali (zakazovali) číst. Tím získáš rozhled. Snadněji se Ti pak podaří označit manipulativní myšlenky ve své hlavě, co se Ti tam usadily. Potřebuješ je označit. Udělej si třeba tři kategorie poznaného. Myšlenku co je jasně pravdivá označ jedničkou. To je kupříkladu právě pravda o zástupné smrti Ježiše Krista za Tebe. Jedniček se pevně drž. Dvojkou označ to co je méně důležité a asi bude pravdivé. Toho se drž méně. Trojkou označ názory kontroverzní. Těch se nedrž. Můžeš se dále rozhodnout, že je budeš studovat, ale nejsou nyní nijak pro Tvůj život přínosné. Studiem budeš mít nejdříve v hlavě zmatek. Je to pochopitelné. Skálopevně jsi věřil jen jednomu křesťanskému proudu a těm ostatním jsi nevěnoval ani málo upřímný pohled. Maximálně pohrdlivý pošklebek. To se Ti teď vrátilo. Ale buď rád i za ten zmatek. Lepší je být nyní zmaten, než žít celý život jen v charismatickém poblouznění. Ptáš se asi: „Proč existuje tolik křesťanských proudů? Proč nic není pořádně jasné?“ Nedokáži Ti plně a uspokojivě odpovědět. Jen mi dovol říci Ti na to několik svých názorů. Myslím, že je to od Boha tak trochu záměr. Bůh chce abychom důvěřovali Jemu a ne svému poznání. To za prvé. Za druhé je psáno, že „poznání však vede k

domýšlivosti, kdežto láska buduje“ (1.Kor 8.1). Bůh si zkrátka víc cení lásky, než poznání. A za třetí si představ Boha jako ohromnou, převelikou horu, horu větší než je Mount Everest. A kolem této hory jsou pravidelně rozmístněny čtyři skupiny křesťanů, každá z jiné strany. Ta hora je z jedné strany zalesněna, z druhé strany je jen písek, z další zase teče prudce dolů voda a na poslední straně jsou jen ostrá skaliska a mohutné skalní převisy. Co budou nakonec ty čtyři skupiny křesťanů tvrdit naprosto protichůdného? Jedna bude říkat: „Ta hora (Bůh) je samý les“. Druhá: „Ba ne, mýlíte se. Ta hora (Bůh) je jen písek. Třetí skupina: „To jste vedle jak ta jedle. Hora (Bůh) je pokryta prudce tekoucí vodou“. A příslušníci čtvrté skupiny nechápavě kroutí hlavami a tvrdí: „Ste snad spadli všichni z višně nebo co? Ta hora (Bůh) je samá ostrá skála!“ A pokud budou tvrdohlavě a extrémně všechny čtyři skupiny trvat na své pravdě, tak náboženská válka je na spadnutí. Každá skupina má pravdu, ale jen ze své strany pohledu. Přitom co by stačilo k vyřešení sporu? Přestat se hádat a obejít tu horu. Podívat se také z jiné strany. A ještě horší a napjatější situace nastane, když se ty skupiny rozhodnou tu horu zdolat. Každá bude potřebovat jinou techniku, jiné postupy a jiné nářadí pro terén, kterým mají jít. Naprostá schoda a jednota je v takovém případě nemožná pokud si neuvědomí, že každý půjde jinou cestou. A Hospodin je Bohem miliard cest. Každý křesťan jde jiným terénem, jinou cestou. Každý je jiná osobnost. Není Tvojí věcí soudit cestu někoho jiného a zrovna tak nemá právo nikdo soudit Tvoji cestu. (Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: "Pane, co bude s ním?" Ježíš mu řekl: "Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!" J 21.21) Tím, že jsi začal studovat i jiné křesťanské názory, tak jsi vykročil k obejití ohromné Boží hory. Celá léta jsi žil jen na východní straně a neviděl jsi nic jiného, než horu pokrytou lesem. Proto Ti teď připadá moc podivné a podezřelé, že vidíš něco jiného. A to jiné je dokonce minimálně z části pravdivé, zrovna tak jako Tvůj dosavadní pohled. Z toho je ten Tvůj nynější myšlenkový zmatek. Nakonec poznáš, že přijetím zástupné smrti Ježíše Krista jsi udělal sice důležitý, ale přesto jen první malilinkatý minikrůček. Bůh je totiž jako obrovský oceán a Ty budeš celý život jen malým chlapcem co si hraje na břehu s blyštivými kamínky poznání. V každém případě pamatuj na několik veršů z Bible:  Moudrost shůry je ochotná dát se přesvědčit (Jk 3.17 – zkráceno).  V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm (Kaz 7.14 ).  Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat. (Př 25.3)  Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. (Kaz 8.17)  I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8.15) I kdyby jsi se strhnul a celý svůj život zasvětil studiu, tak stejně se Ti nepodaří všechno prozkoumat. Charismatické učení (zrovna tak jako učení ostatních sekt) se tváří, že může pochopit a poznat všechno. Ale to není pravda. Je plno tajemstvích, co si Bůh nechal a nechá pro sebe. A i když máš něco ve své hlavě co jsi označil dvojkou, tak buď ochoten se nechat přesvědčit, že to může být jinak (Jk 3.17). Víc si uvědom, to co je napsáno v Kaz 8.15. Bůh po Tobě nechce (navzdory tomu co Ti tvrdili), aby jsi se zabýval fanaticky jen jím. Máš dokonce i pít jíst a radovat se. Všechny světské radovánky nejsou jen od toho zlého. Vyjdi ze světa takového úzkoprsého myšlení a najdi si i nevěřící přátele a normálně mezi nimi žij. Neříkám Ti aby jsi začal jednat podle světa, opíjet se, fetovat, nebo se hnát jen a jen za ziskem. Ale rozšiř si svůj svět. A jestliže jsi dlouho žil jen mezi zdmi církve, tak poznáš i něco jiného. Přestaň se bát světa a lidí z něj. A nesuď za každou cenu ty lidi jak žijou, přestaň k nim přistupovat kriticky a s předsudky. A pokud Ti o to i nadále půjde, tak rozhodně pak budeš mít možnost časem oslovit nenásilně evangeliem daleko více lidí, než ti co se neustále zůčastňují všech těch křestanských konferencí, skupinek, školeních a seminářů o evangelizaci.

Klidně si najdi i nějaké hobby. To Bůh nezakazuje. Kdyby se všichni naši předkové v minulosti věnovali jen Bohu a „duchovním“ záležitostem, nemáme penicilin, nemáme žárovky, nemáme auta, pračky, letadla .... . Bůh Ti dal tvůrčí vlastnosti aby jsi je používal a nemusí to být vždy jen ta „správná“ zbožná a duchovní práce. Plno věcí jde dělat jen tak. Pro radost. Najdi si i takovou činnost. Pak poznáš, že Bůh má radost, když Ty máš radost. Je to jen radost pro radost. Nic víc. Nic víc za tím nehledej. Asi Tě hnali do neustálého zvěstování evangelia. Není jen Tvoje odpovědnost kolik lidí půjde do zahynutí. Je to především odpovědnost těch jednotlivých lidí. V celém svobodném světě je Bible volně k mání. Že se jí lidi nechtějí zabývat, za to Ty nemůžeš. Tak si to nedávej za vinu. Podívej se, co Tvých činností bylo a asi ještě je ovládáno strachem. Strachem z toho, že uděláš něco špatně, že se to Bohu nebude líbit, že se to nebude líbit autoritám. I v tom si udělej pořádek. Nenech strach řídit Tvůj život. (Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. 1 J 4:18). Bůh není despota, který by Tě hned stíhal za každou nevědomost, nebo pochybení. Máš právo se mýlit. On ví jak jsi omylný. Narodil jsi se do omylného světa, žiješ v něm, proto se nutně musíš dopustit chyb. A proto se přijmi takový jaký jseš. Bůh Tě tak také přijímá. Hodně času jsi věnoval hledání Boží vůle. Nic proti tomu, je to dobrá věc. Ovšem pokud jsi sklouznul do extrému a řídil jsi se často jen podivnými vnitřními pocity a zjeveními a ptal jsi se Boha s odpuštěním na každou blbost, tak sám asi už tušíš, že to není úplně ideální cesta. Dovol mi Ti předložit i jiný pohled. Co takhle postupovat více podle Fp 4.6: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. Předkládej Bohu své cesty a starosti a pak věř, že On Ti skrytě žehná a vede Tě. Asi se s Tebou budou chtít pořád scházet a „řešit“ situaci ti co s Tebou doposud mávali. Nedovol to. Jsou to stejně jen rozhovory, které nikam nevedou. Oni jsou zaslepeni svým fanatismem, snaží se Tě opět zmanipulovat a dostat Tě tak zpátky pod svoji kontrolu. Budou vymýšlet fantasmagorické psychologicko-duchovní teorie o Tobě, přičemž sebe se ani nedotknou, maximálně jen na oko. Nedokáží pochopit, že jsi člověk co má právo na svůj názor. Nectí Tě jako svobodného člověka. Proto Ty je necti jako autority. Správná autorita nemá potřebu manipulovat. A dej si pozor i na jejich případné omluvy. Žijí v přesvědčení, že lehkomyslně mohou něco udělat, kdyžtak se za to pak omluví. Nedochází jim, že jsou situace, kdy už nestačí jen říci: „omluvám se“. Budou se ohánět Biblí, ale pomysli na to, že kdo chce, tak si z Bible odvodí všechno. Přesný konec světa, Ludolfovo číslo Pí, Eulerovu konstantu .... . V Bibli se dá při troše šikovnosti najít „potvrzení“ pro mnoho věcí. Nejeden politický i duchovní vůdce pomocí Bible manipuloval masy. Zrovna tak dobře zvaž je napomínat. I když vidíš jak jdou zcestným směrem, tak napomínání moc nepomáhá. Mělo snad význam napomínat diktátory jako třeba Stalina, nebo Hitlera? Asi moc ne. Přednější je se před nimi chránit. Nabízím Ti k úvaze priority ochrany před náboženskou manipulací: 1. ochránit sebe 2. ochránit své nejbližší (rodina, děti apod.) 3. ochránit blízké (lidé ve sboru, přátelé ze světa apod.) 4. ochránit církev jako celek 5. pak je až snaha změnit (a tím ochránit) ony vůdce 6. a potom jsou lidé ze světa Nezapomeň pro teď i pro budoucnost, že psychická manipulace má mnoho podob, přichází plíživě a každý má v sobě schopnost jí podlehnout. Ten kdo si myslí, že ne, bývá mezi prvními oběťmi. Vždy jsi se v životě setkával a budeš setkávat s manipulací. Proto se ani na druhou stranu nestaň fanatikem, co všude neustále hledá manipulaci a bojuje proti ní. To by ses pak jen stal opět jejích zajatcem. I když k tomu máš teď pravděpodobně sklony, tak nepřistupuj k lidem s nedůvěrou. Je lepší důvěřovat a občas se spálit, než žít v neustálé nedůvěře a podezírání lidí kole sebe. Zrovnat tak přestaň neustále hledat tu jedinou pravdu, to jediné a správné duchovní poznání. Bůh to poznání má,

tak proč by jsi se měl ty zničit? Důvěřuj mu. Láska je víc než poznání. Místo hledání poznání pěstuj více lásku k pravdě. Přeji Ti šťastnou cestu ke svobodě. Na závěr této kapitoly pár slov k Tobě, co chceš úplně odejít do světa. Máš plno pochybností jestli vůbec nějaký Bůh je. A jestli je, tak jak to všechno mohl vůbec dopustit? Není ta celá záležitost s Bohem třeba jen nějaká sugesce? Uvědom si, že člověk je bytost, co dokáže zničit a zmařit všechny dobré věci. K tomu máme v sobě bezesporu zakódován jakýsi podivný talent. Proto když hledáš Boha a Jeho dobrou zprávu, nehledej to přes lidi. Vynech na té cestě hledání člověka. Člověk spolehlivě dokáže pošpinit i tu sebesvatější a sebelepší cestu. Nedívej se už na Boha přes křesťany. Máš-li tolik pochybností o Něm, tak mu to řekni. Máš-li na něj vztek, tak mu to klidně řekni taky. Před Ním nemusíš tajit své pocity a pochybnosti. Stejně je zná. On Tě nechá mluvit a svým způsobem a ve svém čase Ti odpoví. Já to kdysi udělal zrovna tak a pak jsem se nestačil divit co všechno mi Bůh ukázal .... . Nevím jak bude jednat s Tebou, ale budeš-li trvat na pomoci, nenechá Tě na holičkách.

A svědectví dále pokračuje Sbor CB Y kam jsem chodil je starší jak 100 let. Já jsem byl jeho členem bezmála 15 let. Před pár lety se jeho administrátorem (jakýmsi hlavním kazatelem, ale ne místním) stal severočeský charismatický vůdce ze sboru CB X. Jsem živěji vyznávající křesťan, neměl jsme nic proti změně stylu bohoslužeb a tak nějak jsem tajně doufal, že on k nám přinesl jakýsi charismatismus s lidskou tváří (ještě jsem na něj bláhově věřil). Byly k tomu všechny předpoklady: byl usměvavý, všude pomohl, aktivní ... uvěřil jsem mu. Uvěřil jsem mu i přesto, že jsem s odvrácenou tváří charismatického hnutí měl již předchozí negativní zkušenosti. Charismatický vůdce k nám přijížděl jednou měsíčně a kázal s vysluhováním sv. večeře a nijak se zas moc charismaticky neprojevoval. Jasně, že bylo vyhánění démonů apod., to k tomu neodmyslitelně patří, ale nic moc drastického. Jen mne zarazilo, že několikrát mluví při kázání o lidech, co odešli z jeho sboru CB X. Jsem na to nějak citlivý či co. Něco podobného jsem zažil v KS. Tam se pan František často vymezoval při kázání vůči sboru CB Y z kterého odešel, vyháněl se duch CB z něj apod. A pak, když jsem byl vyhozen já, tak se tam beze mne, před cizími lidmi co mne ani neznali kázalo hanlivě o mne. Proto se mi nějak nezdálo ani to nynější kázání v tomto případě. A když dokonce si na nich stavěl pan vůdce i svoji kariéru výroky typu, že ho pronásledují a on přesto bude kázat boží slovo a podobné bla, bla, zapochyboval jsem ještě víc. Nejdříve jsem nad tím mávnul rukou, ale ono to pokračovalo. Pak dokonce přitvrdil, prý chtěli jít studovat práva jen proto, aby ho mohli žalovat. A tehdy asi mimoděk prozradil, že oni neodešli do světa, ale založili jiný sbor. Vzpomínám si, jak jsem jel tehdy v neděli autem po schromáždění domů a přemítal o tom, že se buď chvástá před lidmi co situaci vůbec neznají, nebo tam jde o něco daleko většího. Tenkrát jsem si řekl, že kdybych věděl kde je hledat, tak bych se tam rozjel. Rád zkrátka taky slyším druhou stranu (Př 18.17 Kdo při sporu mluví první, jeví se spravedlivý, pak přijde druhá strana a podrobí ho zkoušce). No nicméně čas plynul, byla mi nabídnuta pozice poradce ve staršovstvu a já přijal. Tím jsem se dostal blíž k tomu jak se vede. Mnohdy jsem viděl a slyšel jak staří starší při jednáních na sebe ječí tak, že by se za to nemusela stydět ani Viktorka od splavu co o ní vyprávěla Božka Němcová v Babičce. Většinou kvůli tomu, že mají za sbor hroznou odpovědnost a ten druhý nedělá co by měl. To mi bylo hodně nepříjemné a taky jsem to nechápal. Z vedení sboru s pár desítkami členů dělali záležitost jako kdyby řídili nějakou mezinárodní fabriku. Navenek vystupovali klidně, rozvážně, jednotně, ale tady se hádali jak nějaké italské pavlačové manželství. Jen když byl přítomen velký vůdce, tak jednali tiše a s pokorou, on měl hlavní slovo. A také jsem si zase začal všímat podivným malých, těžko postřehnutelných nových důrazů, změn priorit, něco tady, něco támhle. Většinou to přinášel severočeský vůdce. A ostatní ho tiše poslouchali. Jak říkám, jsem po té manipulaci co jsem prodělal v KS na to nějak citlivý. Po čase jsem už něchtěl být ve staršovstvu (počítalo se se mnou jako s kandidátem), ba dokonce už jsem nechtěl být ani tím poradcem. Nemám rád konflikty, po těch dvou vyhazovech jsem netoužil zažít

další rozbroje, chtěl jsem mít klídek a chcete-li, tak je i něco pravdy na tom, že jsem zbaběle z toho vycouval. Na jednu stranu jsem si nechtěl nechat vytáhnout páteř z těla, stát se hadrovým panákem a na druhou stranu jsem se nechtěl zase dohadovat s velkým náboženským vůdcem. Stejně vím jak by to skončilo. Převrácené charismatické učení v oblasti autorit a kázně mi není neznámé. Zkrátka odešel jsem a to na moji bujarou povahu velice v tichosti. Jednou při serfování po křesťanských webech, jsem se dostal na www.granosalis.cz, začetl se a začal se vracet. Pak jsem narazil v diskuzi na příspěvky o nějakém sporu na severu. Zavětřil jsem .... a byl jsem doma. To je někdo z těch co odešli. Začal jsem pročítat GranoSalis zpětně, a přitom se držel v ústraní. Do té doby, než mne nadzvedl jeden příspěvek. Tak jsme napsal článek „Problém charismatického hnutí v oblasti autorit“ (odkaz http://www.granosalis.cz/article.php? sid=6347). Na základě toho článku mne jedna žena z těch co odešli ze sboru CB X oslovila soukromou webovou poštou přes GranoSalis s nabídkou účasti na určitém projektu. Začali jsme si psát. Přesto jsem se stále držel v anonymitě, přemýšlel, zkoumal. Pak jsem jí prozradil kdo jsem a domluvili jsme se na návštěvě. Poznal jsem, že jsou to normální lidé co prošli mně dobře známou psychickou manipulací. Nicméně u nás ve sboru CB Y jsem to nijak neroztruboval. Do té doby, dokud pan vůdce o mne ve Výroční sborové zprávě nenapsal lež (a nebyla jediná). To už jsem věděl, že je problém. Místo toho aby mne nechal v tichosti žít, tak nemohl nějak překousnout, že jsem mu odešel coby poradce. (Nevím přesně, ta poslední věta je jen spekulace). Zkrátka opět jsem stál před rozhodnutím držet ústa, krok, hrbit se, postraně bublat a nebo vystoupit a bránit se. Definitivně mne přesvědčily další věci v oné Výroční zprávě. S velkou pravděpodobností se rozbíhal kolotoč charismatických čistek. Třeba se mýlím, ale věta, že ve sboru je malá bázeň před Hospodinem a proto se bude muset káznit, mne po tom co jsem prožil, už nikdy nenechá klidným. Napsal jsem dopis členům sboru, kde jsem varoval před extrémním charismatismem a rozeslal ho pár lidem ve sboru na které jsem měl email. V neděli měla být sborová členská schůze. V pondělí před ní se u mne zastavil místopředseda staršovstva (charismatik). Čekal jsem, že bude skákat dva metry vysoko, ale mýlil jsem se. Padli jsme si takřka do náručí. Sdělil mi, že je rád, že to někdo zformuloval, že to také vidí stejně, jen nevěděl jak do toho jít, nechtělo se mu, atd., atd. Ulevilo se mi. Připravil jsem si s čím přijdu na členské schromáždění. Připravil jsem plán cesty z celé situace ven. Přesně podle Řádu CB. O všem by rozhodlo členské schromáždění (to je v CB nejvyšší orgán sboru, je nad kazatelem i nad staršovstvem). Dokonce tam byla i možnost, že by se hlasováním sbor rozhodl pro cestu charismatismu. Nadešla neděle a odpoledne členské schromáždění. Neměl jsem šanci. Vystoupili s tím, že mne nejdřívě pohaněli. Rozebrali můj charakter, pan vůdce sdělil, že mne neviděl již dlouho ve schromáždění, že ho nechodím poslouchat, i mne předváděl jak jsem prý před ním bouchnul do stolu sešitem. Hrál divadlo. Zneužil svoji autoritu. K tomu nechození: Můj otec je ve vysokém věku a 3x týdně dojíždí na dialýzu. Bez ní by zemřel. Před několika měsíci mu jí v nemocnici přeložili z pondělí na neděli dopoledne z důvodu obsazenosti přístroje na čištění krve. Takže teď jezdí v neděli dopoledne. A někdo se o něj musí před tím a potom postarat. Často je z toho zákroku tak vyčerpán (je ještě po několikanásobném srdečním bypassu + má CHOPN), že těžko dojde od auta k domu i když je to jen pár metrů. Proto pokaždé z toho důvodu jsme odjížděli ze schromáždění dříve a z podobného důvodu (nejen toho) dojížděli později. A já i moje matka se o otce staráme rádi (jezdil jsem do sboru s matkou, táta není a nebyl členem sboru). Vždyť je to můj otec a její manžel. To se na něj máme vyfláknout jen proto aby minimálně mne pan vůdce viděl ve schromáždění? To bych byl horší než nevěřící! (1.Tim 5.8 Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.) Přestože to dva lidé z vedení věděli, ani jeden se mne nezastal, nepromluvili ani slůvko. Přece nebudou opravovat velkého vůdce, obzvláště když je zrovna potřeba očernit odpůrce. (Poznámka k plnému pochopení: Náš sbor je malý, proto se sedí i ve vstupní chodbě. Tam jsme vždy s matkou zůstávali, přece se nebudeme rvát dovnitř. Navíc ona je těžce nemocná na srdce, má ho již dvakrát znovurozběhlé elektrošoky a na chodbě se jí dýchá lépe než uvnitř, v sále plném lidí. A já zůstával na chodbě s ní. Proto mne taky pan vůdce nemohl vidět ve schromáždění.)

A k tomu bouchnutí: nevím jestli pana vůdce na severu všude nosí na polštářích a chodí kolem něho po špičkách. Nejsem si vědom, že bych někde před ním něčím bouchnul. Ale je možné, že si tak něco vyložil. Chlap při mé postavě, zvyklý dělat léta i rukama .... každopádně vím, že když bouchnu fakt pořádně do stolu, tak z toho mám pak několik dní modřinu. Pokračujme ovšem v příběhu. Už výše jste mohli pochopit v jakém duchu a stylu se to celé neslo. Zkrátka podlomilo mi to nohy. Nerozebírali obsah dopisu, hodnotili a očerňovali autora. A pak přišla největší rána. Místopředseda staršovstva vstal a odsoudil ten dopis. Najednou to byl hnusný (doslova) dopis. Za pouhých šest dní (z toho jeden večer s velkým vůdcem) dokázal takhle radikálně změnit svůj názor. A to ne nějaký obyčejný názor. To nebyl názor typu jestli mu sluší víc černé, nebo bílé ponožky. To byl docela zásadní názor a pohled na věc. Přesto za pouhých šest dní bylo všechno jinak. Nechápu to dodnes. V pondělí to byl skvělý dopis, v neděli už hnusný a podlý. Každý má právo měnit názor, ale on ho změnil rychleji, než se v té době měnilo počasí. Jak jsem psal už výše, dá se na mne dlouho štípat dříví a pak vylítnu. Proto taky raději píšu dopisy. I když jsem si několik dní před tím umiňoval, že budu klidný, že se nenechám vytočit, stalo se tak. To odpoledne jsem řádně vystřík, ale zároveň v rozčilení nebyl schopen dát dohromady kloudnou myšlenku, ba ani větu. Jak jsem začal trochu smysluplně mluvit, přerušili mne. Nakonec jsem se hodně dlouho hlásil, než jsem dostal slovo stylem „tak co zase chceš“. Oznámil jsem, že odcházím z Církve bratrské. Večer jsem pak vytisknul dopis o vystoupení a do rána ještě vše opět promýšlel. V hlavě mi vířilo tisíce myšlenek, prožíval jsem kolotoč pocitů. Znovu jsem prožil muka hledání pravdy. A znovu jsem prožil ty předchozí vyhazovy. Nejtežší bylo vědomí, že odchodem opustím lidi s kterými jsem dost dlouho žil a které mám rád. Někdy nad ránem jsem si vzpomněl na dobu budování socialismu a komunistické diktatury v naší zemi. Když ta malá opozice co tu tenkrát byla sepsala Chartu 77 a později Několik vět. Tenkrát taky defilovaly představitelé strany před lidem a zostouzely signatáře, přičemž o skutečném obsahu nepadlo ani slovo, nesmělo se o něm ani mluvit. Lidé v továrnách podepisovali petice proti a přitom ani nevěděli proti čemu vlastně protestují. S obsahem je nikdo nesměl seznámit. To samé bylo u nás ve sboru. S dopisem členy nikdo neseznámil, číst se tam nesměl, lidé z pléna volali: „O čem je řeč? My nic nevíme!“ A zatím za kazatelnou vystupovalo vedení jeden po druhém a odsuzovali mne coby autora. To rozhodlo. V pondělí jsem odeslal dopis, že vystupuji z CB. Jsou to jen jiné ideologie, ale provedení stejné. Akorát v mém případě vedoucím představitelům chyběly na prsou jejich sak připnuté příslušné stranické medaile. Škoda. Mohli s nimi pěkně zvonit a dotvářet tak už moc příjemnou atmosféru. Ale co, to třeba taky časem přijde. Po mém odchodu prý (to vím už jen z doslechu) vystoupilo pár lidí i někteří bývalí starší. Mluvili o tom jak také vidí, že sbor jde najednou úplně jinam. Poukazovali většinou jen na změnu formy bohoslužeb. Chápu je. To vidí oni. A přitom o to zas tolik nejde. To je jen špička ledovce. To nejhorší je ještě čeká. Postupná přeměna jejich myšlení na to správné charismatické. Nejdřív jim ukradnou myšlení, pak tělo, čas, soukromí, peníze. A ty méně přizpůsobivé to vyplivne. Vše ve jménu velkého probuzení a spásy celého lidstva. Moc bych si přál aby se to nestalo. Doufám v zázrak, který by to změnil. Bože pomoz! Je mi trapně, že to ventiluji veřejně. Ale jak už jinak? Lidé v CB kradou vám další sbor! Probuďte se! Žili jsme si tu léta celkem v pohodě. I se třeba poškorpili, ale vždy si dokázali odpustit, najít k sobě cestu a jít dál společně. Dokud do našeho sboru nepřišlo charismatické učení. Teď se začalo to „jediné a správné učení“, ten „jediný a správný“ výklad Bible dávat nad vše ostatní. Dokonce i nad lásku a společné soužití (1. Kor 8.1). A začaly problémy. Netvrdím, že úplně všechno na charismatickém hnutí je špatné. Přineslo mnoho dobrých myšlenek a důrazů. Jen se vše nějak zextrémovalo. Normální věci jsou v něm dovedeny do extrému. A k tomu se přidala psychická manipulace, bláznivá démonologie, falešné prorokování apod. Kolik práce tím tak přijde nazmar. Přitom všichni vyznáváme společně jedno: „Pán Ježíš Kristus je náš spasitel“. Tuto základní jednotu máme všichni. Rozhodně by bylo dobré, abych ve sboru CB Y zůstal a neodcházel. Pozice charismatiků tam není ještě tak silná. Dalo by jim práci, než by mne vyloučili. Zatím je jim možno odporovat a

myslím, že by bylo dobré to dělat. Ale nemám na to sílu, nebo lépe řečeno sílu bych i našel, ale je to o zdraví. Jak duševní, tak tělesné. Není mi už dvacet, ba ani třicet. Při mé povaze, kdy všechno hodně citově prožívám, bych mohl skončit brzo s infarktem (nebyl jsem tomu dalek), nebo u psychiatra. To bych nerad. Teď potřebuji několik let klid. Poslední roky byly pro mne hodně hektické, o tom posledním týdnu ani nemluvě. Prosím přeberte někdo tu štafetu odporování náboženskému fanatismu co požírá naše sbory. Těm co do toho ještě úplně nespadli je pomoci. Je nutné varovat před skrytými hrozbami psychické manipulace. Je nutné podrobně vysvětlit a seznámit lidi s tím co to je psychická manipulace. Seznámit je s tím co je v pozadí charismatického hnutí manipulativní a špatné. Udělejte to prosím někdo! Vyzývám kazatele, psychology a další odborníky v evangelikálních církvích a sborech: začněte se tím zabývat!

Pro sbory co s charismatismem koketují Charismatické učení je docela dost pečlivě a logicky propracovaný systém. I proto je tak přitažlivý a to i pro celkem vzdělané lidi. Vychází ale ze špatných interpretací Písma a jen jiným způsobem oprašuje a vtahává zpátky do hry postupy, které už reformace popřela. Tato kapitola je věnována sborům z reformované části Církve, kterým připadá charismatismus přitažlivý. Myslím, že nebude nikdo nic namítat proti volání z charismatického hnutí po větším vztahu s Pánem, větší vydanosti, větší touze po Bohu apod. Proti tomu ani já nic nenamítám. Ale dříve než sbor přijme kompletní charismatické učení je potřeba si uvědomit i tu zápornou stránku věci a zamyslet se nad těmito otázkami: 1. Budeme stavět na víře ve velké probuzení poslední doby a tomu podřídíme činnost ve sboru? 2. Jak se u nás budou přinášet a rozsuzovat tak zvaná Slova od Pána, případně proroctví? Budou je rozsuzovat jen autority? 3. Přijmeme učení Dereka Prince a dalších charismatických učitelů? Bude toto učení pro členy sboru závazné? Bude vydáváno za to jediné a správné? Zavrhneme evangelikální křesťanství? 4. Prolejeme sborem nějaké učení třeba přes pyramidální skupinkovou strukturu abychom dosáhli jednoty v myšlení, konání a učení? 5. Jak a na jakém základě budeme případně praktikovat duchovní boj? 6. Jsou autority neomylné a je možná opozice vůči nim? Jestli ano, tak jakou formou? 7. Do jaké míry je správná slepá poslušnost autoritám? 8. Budeme stavět víc na faktech, nebo víc na výrocích typu „Duch svatý mi ukázal“, „vidím to tak a tak“ apod.? 9. Je pro nás řád (společná smlouva) naší církve jasně závazný, nebo ho nebudeme brát zas až tak vážně? 10. Budeme akceptovat teokracii ve sboru tak jak byla nastíněna výše? (bod 7, kap. O co jde) Je potřeba si uvědomit, že pokud ve sboru již existuje nějaká charismatická skupinka, tak s největší pravděpodobností již nadřadila své poznání Bible nade vše ostatní. Nad společný řád, společné smlouvy a ostatní biblické výklady. Charismatické učení je agresivní a snaží se převálcovat ve slepé víře fanaticky vše ostatní. Je zde jasná snaha sbor svým učením ovládnout. Charismatikům nestačí aby například jen oni šli a více zvěstovali evangelium. Musí to nejdříve chtít všichni ve sboru. Proto se snaží sbor pocharismatičtit. Věří tomu, že chválící skupinka každou neděli při chvalách bojuje důležitý duchovní boj a jsou uraženi a rozezleni, když to někdo vidí jinak. Víceméně potají pracují na tom, aby se stal celý sbor charismatický. A pravověrný charismatik se nespokojí s jiným výsledkem. Je to nekompromisní učení. Proto je také nutné s ním nekompromisně jednat. Jedinec, co propadl v plné míře charismatickému učení je většinou zaslepený fanatik, který svět sleduje a hodnotí jen přes to své učení a svojí pravdu. Na ostatní křesťany se dívá svrchu a považuje je jen za jakési druhořadé křesťany co ještě nepoznali to pravé světlo. A to správné světlo jim přináší on. Proto na modlitbách i skutky bojuje za otevření mysli těch méně šťastných. Když se s nima setkává,

je to vždy z pozice „teď vám ukážu jak se to správně dělá“. Tento postoj byl obzvláště zřetelný začátkem 90. let minulého století. Postupem doby tento postoj je méně viditelný ve smyslu „evangelíkovi budu evangelíkem, židovi židem ...“, ale přesto ten motiv tam stále je. Pohled svrchu je lépe maskován. Zahraniční zkušenosti říkají, že když v evangelikálním sboru, který se snaží charismatici ovládnout bude jen 10-20% členů aktivně proti, tak se charismatizace nepovede. Je ale proti tomu potřeba vystupovat opravdu aktivně. Hledat a vysvětlovat bludy v charismatickém učení obsažené. Nenechat se ukřičet. A důsledně dbát na plnění řádů té konkrétní církve. Předem ovšem říkám, že to není lehký boj. Vřele například doporučuji si od začátku všechny rozhovory transparatně nahrávat. Obyčejné zápisy z jednání nestačí. To co vám charismatik řekne teď, tak za měsíc může být úplně jinak. A obojí vám bude vždy fanaticky a přesvědčivě tvrdit. Je to dáno mimo jiné tím, že dává hodně na jakési vnitřní zjevení, což jsou většinou jen obyčejné pocity. Ale on je tvrdošíjně vydává za vedení Boží. A jeho způsob myšlení mu neustále říká, že neuposlechnout takové vedení znamená vzepřít se samotnému Bohu. Každopádně je lepší proti charismatisaci sboru zasáhnout dříve, než později. I když jsou to zpočátku jen malé posuny, je potřeba hned proti nim vystoupit. Zpočátku i lidé co je přináší nejsou jimi většinou tak hluboce zasažení a mají větší šanci se z toho nastupujícího způsobu myšlení dostat. Když se vlak rozjíždí, tak jeho rychlost je také nejdříve málo postřehnutelná, ale zkuste zastavit vlak řítící se sto kilometrovou rychlostí. Při zemětřesení jsou to nejprve jemné pohyby země, co nakonec přinesou velké záchvěvy. Podobně je to při změně zásadního směrování sboru, málé posuny v důrazech, malé posuny v praxi, malé posuny v učení, malé prohození hodnot a priorit .... a nakonec je z toho všeho zásadní změna směrování sboru.

Co se děje v lidském mozku Co se děje v mozku a v myšlení zasaženého jedince? Lidský mozek je jako jakýsi bilogický počítač. A zrovna tak jako do počítače je možno vložit program, tak do lidského mozku také. Každý z nás dostává první program v rodině výchovou. A podle toho pak jedná. Dále se jeho program dovytváří v průběhu let tím co do sebe pouští a co vstřebává, čím je ovlivněn, tím kde žije, jaké má životní zkušenosti. Víceméně od mala má člověk v sobě naprogramovánu nějakou úctu k autoritám, nějaký žebříček životních hodnot a priorit. Charismatické učení to potřebuje změnit. Ta změna proběhne procesem, kterému odborníci říkají psychická manipulace. Psychická manipulace je dnes již velice dobře psychologicky zmapovaný proces. K překotnému vývoji psychické manipulace a to i na vědecké bázi došlo především ve 2. světové válce, pak ve studené válce a nesmírně zdokonalena byla v posledních desetiletích v Severní koreji. Ano, psychická manipulace je proces, který dokázal zfanatizovat celé národy. Desítky milionů lidí jí podlehly v Německu za Hitlera a další desítky milionů ve východním komunistickém bloku. V Severní koreji jsou i dnes občané hrdi na jejich společenský systém a své vůdce i přes to, že tam proběhly hladomory, kdy docházelo k pojídání vlastních dětí. Psychickou manipulací zfanatizovaný dav je slepý. Jak dochází k psychické manipulaci? Celý proces nebudu zde podrobně probírat, jen to zde lehce zmíním s odkazem na další literaturu uvedou níže. Jak jsem již uvedl, lidský mozek je jako počítač s vlastním programem. Psychická manipulace nejdříve ten starý program z velké části vymaže a nahradí ho novým programem. K vymazání starého programu nejsnáze dochází pod vlivem emocí ať už kladných, nebo záporných. K největším emočním zážitkům dochází ve skupině, nebo ještě lépe v davu. Charismatické hnutí nabízí emocí dostatek. Při chvalách, na konferencích, při společných modlitbách apod. Ne, že by byly tyto činnosti samy o sobě špatné. Špatné je jejich další zneužití. Ano, charismatické hnutí přineslo osobní zážitky s Bohem. A tyto prožitky zrovna tak nejsou samy o sobě špatné. Jen byly dále zneužity. Například poznání, že Bůh osobně mluví je silný emoční zážitek. Vnitřní, nebo fyzické uzdravení rovněž. Prožitá láska k někomu, obejmutí, to všechno jsou silné citové zážitky. To člověka vykolejí, to člověka otevře, to maže starý program. Pak nastoupí kazatel a začne kázat. A člověk co se otevřel, začne nekriticky přijímat „novou

pravdu“. K tomu dostatek charismatických knih co se nabízí k přečtení a už v tom jede. Nový program je zaveden. Ale psychická manipulace jde ještě dál. Potřebuje v mysli jedince tu novou pravdu, ten nový program uzavřít a ochránit ho před jakoukoli snahou jej opět smazat. V charismatickém světě se to nejčastěji děje (zrovna tak jako v jiných sektách) pomocí strachu. Jak se to nejčastěji dělá? Ukažme si pár častých výroků, které když jsou ve vhodný čas opakovány dokáží způsobit své:  Pokud odejdeš, tak ti Satan bude škodit kde se dá, už nebudeš pod ochranou společenství a autorit.  Když nebudeš poslušný, tak se tím vydáváš Satanovi a jeho démonům.  Společenství s Božím lidem ti nabízí prosperitu, pokoj, zdraví i věčný život. Odloučení a neposlušnost znamená o vše přijít.  To nečti, to ti ublíží.  Toho kazatele neposlouchej, to není ta správná duchovní strava. Bude ti z toho duchovně špatně.  Odmítni ty nesprávné myšlenky ve jménu Ježíš.  Nebudeš-li mít to správné biblické vyučování, ohrožuješ svůj věčný život.  Na slova tamtoho církevního učitele nedej, jeho ovoce není nic moc a podívej jaký má charakter.  Podle 1.Kor 5.5 tě budeme muset vydat Satanovi ke zkáze těla, aby tvůj duch mohl být zachráněn. To neděláme proto, že bychom tě neměli rádi, ale právě proto, že tě máme rádi. Myšlení a jednání po důkladném vypláchnutí mozku novou ideologií je zautomatizované. Přijde okolnost, co by mohla nový program ohrozit a automaticky je spuštěn podprogram, co ohrožení eliminuje. Lidská mysl je tak dokonale uzavřena a ochráněna před zásahem zvenčí. Zná jen svůj svět daný programem, jedná a myslí jen podle dovolených myšlenkových map. A nový program je neustále posilován dalšími školeními, semináři, konferencemi, skupinkami, knihami apod. A jak se pak dále ovládá? Uveďme si opět nějaké příklady:  Já jako tvoje autorita ti radím aby jsi udělal toto, nebo toto a myslím, že to mám od Boha. Zvaž si sám, jestli je dobré Boha poslouchat, nebo ne.  Já se budu za tebe před Bohem zodpovídat, proto by jsi se mi měl podřídit.  Podívej se kolik lidí jde do zatracení, protože tobě se nechce dělat ta činnost, kterou po tobě žádám.  Bůh po tobě žádá větší finanční obětavost.  Tvůj čas nepatří tobě, ale Bohu, proto by jsi měl tu službu ve sboru přijmout.  Duch svatý mi myslím ukazuje, že by jsi měl dělat .... .  Já se tak namáhám pro Boha, bojuji duchovní boj a ty nic. Jak mne v tom můžeš nechat?  Jak to můžeš dělat jinak, vždyť to je nebiblické. Ty nejednáš biblicky! (Charismatický výklad je biblický, ostatní ne.)  Máš malou bázeň před Hospodinem, proto jsem nucen na tvoji ochranu a ve tvém zájmu ti nařídit ..... .  Jsi nevydaný obecenství, protože se nechceš podřizovat autoritám.  To co děláš je vzpoura! Buď se mi podřídíš, nebo dopadneš jako rota Kórachovců. (Numeri 16. kap.)  Když nebudeš mít dostatek obecentví s božím lidem, zahyneš.  Já vím, že tu biblickou pravdu nemůžeš vidět. Máš ještě zaslepenou mysl bohem tohoto světa.  Satan naše stádo obchází jako lev řvoucí a hledá koho by pohltil. Ale nebojte se já jako autorita zaštiťuji celé schromáždění. Budeme se teď modlit ..... .  My jako autority máme vizi od Boha kam jdeme. Od tebe se žádá, aby jsi se podřizoval.  To co děláš je hřích. Ty žiješ v hříchu! (Jedná se třeba i normální činnost, jen se autoritě nějak nelíbí.)

A ovládá se i pomocí proroctví. Mnoho proroctví v charismatickém hnutí je jen názor vyslovený v pravý čas na pravém místě. Kdo se tím blíže zaobíráte, tak si všimněte co proroctvích je obecných. Něco jako když kartářky vykládají karty, nebo astrologové píšou horoskopy. Ukažme si zase pár takových proroctví:  Bůh mi ukazuje, že ve vašem společenství by jste měli zlepšit společné vztahy. (To je proroctví, které bude vždy platné. Ukažte mi vztah, kde není co vylepšovat.)  Vaše manželství mají velký potenciál. Co Bůh spojil, člověk nerozděluj. Pracujte na zlepšení vašich manželství. (Ukažte mi manželství, kde není co zlepšit. Zase pravdivé proroctví.)  Ženy podřizujte se více svým mužům, aby vaše vzájemná láska mohla více vzkvétat. (Podobně obecné a vždy pravdivé proroctví.)  Bůh mi myslím říká, že je mezi vámi dost sexuální nečistoty. (To když vyslovím mezi 100 zdravými muži, tak mám ve 100 případech pravdu.)  Posilněte se, pozdvihněte své tváře. Vaše obětavost není před Bohem zapomenuta. Již brzy přijde vaše odměna. Já způsobím hojnou sklizeň ve vašem městě i ve vaší zemi.  Viděl jsem jak mnoho ztrápených lidských duší šlo do temných míst odkud není návratu. (Vidění po kázání o finanční obětavosti a probírání finančních potřeb na evangelizaci.) V charismatickém sboru udělat kariéru proroka je velice snadné. Pokud uznání proroka chtivý jedinec je jen trochu citlivější na potřeby druhých, trochu se vyzná v psychologii a k tomu aspoň trochu zná Bibli a stěžejní charismatickou literaturu, má úspěch na 100% zaručen. Přesto Bůh mluví a novozákonní proroci jsou realitou. Jen rozsuzování proroctví, jako i sama prorocká služba je mnohdy praktikována scestně. A na scestí se pak dostávají i sbory chtiví proroctvích o jedincích neustále vyhledávajících Slovo od Pána ani nemluvě. Kdo nekriticky hledá a očekává hlasy z duchovního světa, kdo po nich baží, tomu se jich dostane vrchovatě.

Quo vadis charismatické hnutí? Charismatické hnutí opětovně přineslo do naší země větší důraz na znovuzrození člověka. Rovněž znovuotevřelo otázku duchovních darů. Mohli jsme v něm vidět osobní zážitky s Bohem, poznat, že Bůh je opravdu živý a jedná i v dnešní době. Za to mu patří bezesporu kladné body. A ne na posledním místě bylo (a stále je) i silnější volání po osobní čistotě a svatosti, důraz na odpor k hříchu, jako i touha po zvěstování evangelia apod. Ale mnozí charismatičtí vůdcové hnali za každou cenu hnutí bezhlavě stále dál ve víře, že nastává konec světa a druhý příchod Ježíše je za dveřmi. I proto zůstali jen u těch zážitků, nic jiného nemělo pomalu cenu, jen evangelizace. Právě důraz na zážitky za každou cenu se stal takovou první Sirénou co sladkým zpěvem zmámila hnutí z cesty. Do každého intimního vztahu patří emocionální zážitky. Patří do manželského vztahu muže a ženy a nejinak je tomu i ve vztahu člověk-Bůh. Jenže tak jako manželství nemůže být postaveno jen na sexu, tak ani vztah mezi člověkem a Bohem nemůže být postaven jen na emocích. Vztah postavený jen na prožitcích je nestabilní a povrchní vztah. Nejde do hloubky a těžko pak překonává nástrahy takovému vztahu postavené. Charismatické hnutí ty nástrahy nepřekonalo. Spontálnost a zamilovanost nepřešla do opravdové a hluboké lásky. Přesvědčení vůdců, že teď to dělají dobře a líp než všichni ostatní, přineslo pravý opak prohloubení vztahu. Do čela sborů nastoupili kazatelé mnohdy pohrdající hlubším studiem a jinou než charismatickou teologií. Znalosti nelze nahradit nadšením. Tento nadšenecký amatérismus se nakonec projevil. Hnutí zextrémovalo. Dnes můžeme i z úst představitelů charismatické hnutí slyšet slova o krizi. Sbory početně stagnují, z mnoha z nich už nejsou ani klasické živé probuzenecké sbory. Jiné se ovšem pořád více a více extrémují a obviňují ty první z malého nadšení a zapálení. Cestu jak z toho ven si hnutí naplánovalo v najití těch pravých apoštolů a proroků, kteří hnutí vyvedou z krize. Má to být ještě větší návrat k praxi prvotní církve a celé té myšlence se začalo říkat apoštolsko-prorocká reformace. Jen to hledání těch správných apoštolsko-prorockých autorit zatím nějak pokulhává. A mám obavu,

aby nenašli pravý opak. V celém hnutí je kladen velký důraz na podřizování se a neodporování autoritám. V poslední době se k tomu přidává manažerský přístup, snaha o ještě větší disciplínu a budování pevné organizace naddenominačními institucemi. Přičteme-li k tomu velký důraz na prožitky, zázraky a skoro nekriticky přijímaná proroctví, jako i velkou touhu po duchovních věcech, tak máme skvělé zřízení s báječně připraveným podhoubím pro nástup opravdového diktátora. Takový nesvobodný systém si doslova říká o zneužití. Ne nejsem ani moc příznivcem myšlenky, že právě charismatické hnutí bude spolu s Katolickou církví po ekumenickém propojení onou šelmou ze zjevení. Jednoduše nejsem zastáncem této myšlenky, protože to nevím. Jen mne mrzí, že hnutí, které mělo zpočátku velký potenciál i nesporné Boží požehnání o oboje přišlo. Nedokázalo přejít z dětského věku do dospělosti. A snaha o tento přechod je nyní dělána dost nebezpečnými postupy. Za povšimnutí stojí i změna v názoru na práva žen. Stále více a více se charismatické učení v této otázce blíží k názoru totožnému s organizací Svědků Jehovových. Podobně jako sbor, vidí nové charismatické učení i rodinu. Muž je nadřazený a žena je odsunuta do role podřízené a vždy poslušné osoby. Dokonce situace došla tak daleko, že jsem slyšel charismatického kazatele kázat, navzdory kolektivně přijatému denominačnímu řádu, jasně proti ženám jakožto starším ve sboru. Zamysleme se nyní nad tím, co by charismatickému hnutí nejvíce prospělo při přechodu z dětství do dospělosti. Osobně si myslím, že rozhodně profesinalizace vedení (a to i na úrovni vedení sborů) ve smyslu teologického, nejednostranného vzdělání bez povyšování charismatického poznání. Jinými slovy: trochu pokory. Dále pak znovuprojití a uvolnění prostoru pro svobodnou diskuzi k bodům, které jsem načrtnul v kapitole O co jde. A jednoznačně je to opuštění metod autoritativního vedení. Dokud se bude vedení nadřazovat nad prosté členy sboru, tak nelze o svobodné diskuzi a církvi mluvit. Tam kde není svoboda, tam nakonec je jen minimální, nebo dokonce žádný rozvoj. Tak tomu vždy bylo, je a bude. Zatím nikdo nevymyslel nic lepšího, než je demokracie. A právě svobodnou demokracií v církvi je možno skrze znovuzrozené osoby uskutečnit aspoň trochu Boží vládu. To je ta vysněná teokracie. Líp ji na tomto světě praktikovat nelze. Každý extrém je nezdravý. V církvi je nezdravý jak ten pravicový, extrémně-liberální přístup, kdy nakonec zcela zaniká pohled na Ježíše jako na jedinou cestu k Bohu, tak i ten levicový extrémně charismatický přístup. A pokud charismatické hnutí neopustí extrémní názory, nebude uzdraveno. Právě snaha o větší a dokonalou organizovanost, jako i změna názoru na práva žen a hledání apoštola-vůdce, to jsou další varovné signály co vydávají zprávu o tom kam celé hnutí směřuje. I v tomto pojetí se stále více blíží pojetí organizace Svědků Jehovových, Moonistů a dalších sekt. Každopádně osud charismatického hnutí je nyní hlavně v rukou jeho vůdců. Ale nejen jich. Pokud se běžní členové nechají dobrovolně a slepě zavádět na jinou cestu, jsou stejně vinni jako vedení.

Svědectví - zakončení Sbor v CB Y je teď o hodně jiný sbor, než do kterého jsem vstupoval. Já sám po odchodu z CB zatím rozhodně nechci do žádné jiné církve vstupovat. Snad po čase zase začnu někam chodit, ale jen jako host. A vyberu si určitě sbor s neautorativním vedením, s největší pravděpodobností silně evangelikální a to i za cenu toho, že bych měl dojíždět do jiného města. Asi 30 km od nás je evangelikální sbor, kam už občas dojíždí jiný postarší křesťan co dříve navštěvoval také sbor CB Y. Po té co byl staršími před pár lety za něco „napomenut“ (nevím přesně o co šlo) už se v CB Y neukázal. Třeba se k němu přidám. Každopádně teď si beru několikaletou dovolenou na zotavenou. Tento můj literární příspěvek je na nějak dobu můj poslední příspěvek křesťanstvu v ČR. Snad pomůže, snad aspoň někoho osloví. Sedmnáct let jsem byl členem církve. Když sečtu celkovou dobu, kdy vše bylo víceméně normální a prožíval jsem v církvi i jakousi pohodu, tak to všehovšudy nedá dohromady ani dva celé roky. Jinak jsem vždy zápasil s charismatickým učením v nějaké jeho podobě. Proto se také na celé

to učení dívám jako na zlodějské učení. Tolik let života jsem nežil normální život. Tolik let jsem to nosil a táhnul životem jako těžkou kouli na noze. A je i teď otázka do jaké míry jsem z toho venku. Na ty náboženské vůdce o kterých jsem psal se nedívám ani tak jako na nějaké nepřátele, ale jako na další oběti charismatické víry. Ovšem skutečností je, že když se postavili do čela jako vedoucí, tak měli a mají také zodpovědnost za to co jsem prožil. Rádi se pyšní mnoha aktivitami a kladným ovocem své práce. Ať se jim to líbí, nebo nelíbí i já jsem se všemi těmi nočními děsy a třeba i hořkostí (kterou tak pohotově vyčítají) i případným vnitřním neuzdravením jejich ovoce. Ovoce ke kterému se nechtějí znát, ovoce, které vyhodili za plot jejich zahrady na smradlavou skládku. Jsem hlas z jejich zapáchajícího hnojiště. Nikdy jsem s autoritami mimo církev neměl žádné problémy. Ať už na základní škole, na střední škole, na internátu, na vojně, v zaměstnání, při podnikání, ani v rodině. Nikdy nic. Neměl jsem žádný problém ani když jsem byl autoritou někomu jinému. Jen v církvi jsem problém s autoritami měl často. Třeba jsou v církvi autority něco jiného, než v běžném životě. Třeba tam platí jiná svoboda, než platí obecně. Třeba tam platí něco co nejsem schopen pochopit. Ale je každopádně zajímavé, že jsem v církvi neměl problém s normálními autoritami, ale jen s těmi z charismatické části spektra. Nicméně se tím už nebudu zabývat, chci to pustit z hlavy, zapomenout. Ostatně mi také nic jiného nezbývá. Další kolotoč sebezkoumání, analyzování, hlubokého rýpání se ve vlastní psychice, hledání charismatické pravdy, duchů, démonů a hříchů nejsem schopen podstoupit. To bych už skončil opravdu v blázinci. Proto už ani nejsem ochoten trávit další hodiny a hodiny rozhovory, které stejně nikam nevedou. A opět i k takovým pokusům došlo. Pro změnu mi bylo mimo jiné naznačeno, že jsem v jakémsi bludném kruhu negace a vše jsem udělal s nečistým revolucionářským podtextem. Nevím jak konkrétně si to předkladatel této myšlenky představuje, protože jsem tento monolog utnul hned v počátku. Tímto stylem nebudu už nadále debatovat. Nehodlám se už nechat nijak pastorovat od amatérských duchovních psychologů co by především sami měli navštívit odborníka v oblasti psychiatrie. Sboru CB v Y přeji, aby se z toho co nejdříve dostal a pokud možno s co nejmenšími bolestmi. Je neuvěřitelné, že před necelými dvaceti lety z něj pan František odešel a už tenkrát tam bylo kolem charismatického učení mnoho povyku, bolesti a třenic. Tehdy charismatické učení sbor odmítl. A nenápadně, jen jinými vrátky je to tu zas, jen přes jiné „Františky“. Přitom současné vedení toho sboru je převážně v přímém příbuzenském vztahu k panu Františkovi. I když se pana Františka docela straní (a on jich), jeho učení nakonec přijímají. Dělají tu samou chybu co jsem už udělal já. Myslí si, že problém je především v panu Františkovi, ale ne v tom učení. A takto to taky dopadá, když staršovstvo autoritářsky zavede cenzuru. Mé písemné varování nepustili nejen ke všem členům sboru, ale pořádně ani k sobě. Chovají se jak malé děti, co si zakrývají uši a tvrdohlavě volají: „Ne, ne, ne, to nám neříkej!“ A i tady opět platí výrok, že kdo si nepamatuje vlastní historii, je nucen ji opakovat. Mnoho let jsem mlčel. Mlčel jsem o tom co se dělo (a asi i pořád děje) u pana Františka. Mlčel jsem i když pan František sepsal tu jeho brožuru. Mlčel jsem i když na mne příznivce pana Františka zaútočil, mlčel jsem k událostem ohledně obvinění z hříchu tvrdosti (to mlčení mi bylo i staršími doporučeno). Mlčel jsem bezprostředně potom co jsem přestal docházet do staršovstva jakožto poradce. Mlčení jsme si zdůvodňoval snahou o pokoj a nechtěl jsem působit rozbroje slepě doufaje, že se to samo nějak urovná. Chtěl jsem být konstruktivní, umírněný, trpělivý a nechtěl jsem bořit společné dílo zvěstování evangelia. A také jsem se i kolikrát bál mluvit. Je čas mlčet, je čas mluvit. Teď je čas mluvit. I mlčení jehňátek jednou končí.

Závěrem Psychická manipulace, autoritativní vedení je zámkem, špuntem i žábou na prameni přirozené lidské tvořivosti. Není divu, že takto ovládané sbory nakonec vnitřně stagnují. Bůh je svobodný, miluje svobodu a dal ji při stvoření jak Adamovi, tak Evě (stvořil je k obrazu svému). Dal jim ji i přestože věděl, že nakonec upadnou do hříchu. Už při darování této svobody lidem věděl Bůh Otec, že jeho Syn bude muset jednou jít na zem a protrpí dílo kříže. Přesto to udělal a

stvořil člověka jako svobodnou bytost. A je to pochopitelné. Bůh chtěl a chce mít s člověkem vztah. A žádný vztah není plnohodnotný, pokud obě strany nemají v tom vztahu svobodu. Nesvobodné vedení a psychická manipulace není jen doménou charismatického hnutí. Vždy se obojí v náboženství někde a nějak objevovalo ve větší, nebo menší míře. Tento můj příspěvek do problematiky ale pojednává o jednom fenoménu dnešní doby, totiž o charismatickém hnutí. Snad mi ostatní autoritativní náboženští vůdcové z jiných křesťanských směrů a z jiných náboženství odpustí, že jsem se jim nevěnoval. Pokud jsem v tomto příspěvku používal slovo sekta, tak ve smyslu a definici, že sekta je náboženská skupina, která je autoritativně vedena a je v ní prováděna psychická manipulace. Celé toto dílo není namířeno proti charismaticky vyznávajícím lidem. Není namířeno ani proti kladům, které charismatické hnutí přineslo. Daleko více si klade za cíl varovat před extrémy praktikovanými v charismatických křesťanských sborech. A pokud se mu podaří aspoň trochu rozpoutat rozumnou diskuzi na popisované téma, tak bude k užitku. Jeho cílem je rovněž omezit zástup lidí co prožijí něco podobného jako jsem prožil já. Je mi jasné, že tomu nelze úplně zabránit. Ale dobrý každý pokus co by mohl tento nepříznivý jev eliminovat. Již dost bylo Ludmil. Dost bylo matek co proplakali mnoho nocí jako ta moje. Dost bylo osob, co místo toho aby poznali Boží lásku, poznali především strach a nesvobodu. Je mi líto každého člověka, co díky křesťanskému extrémismu zahořkl vůči Bohu, nebo dokonce přestal věřit v Boha úplně. Na naší křesťanské literární scéně existuje žalostně málo knih zabývající se odvrácenou tváří charismatismu. I proto tato kniha. Žití v totalitním systému ať už náboženském, nebo politickém je víceméně pohodlné. A samostatné myšlení i bolí. Proto také způsobu života v totalitním systému podléhá dost lidí. Totalitní společenství dává pocit jistoty a bezpečí. Hledat a rozhodovat se sám za sebe je většinou těžký boj. Nechat si neustále radit, nechat se vést je snadný způsob života. Má to ale pár háčků. Především člověk přichází o svobodu, dříve, nebo později je emočně, finančně i pracovně vycucáván a v neposlední řadě i ten sebevětší a sebelepší vůdce se může mýlit. A důsledky těch omylů nenese v životě ani tak on, ale ten kdo se nechává bezmyšlenkovitě vést. Rozhodni se čtenáři sám co si vybereš. Pohodlnou nesvobodu, nebo nepohodlnou svobodu.

Dodatky Na internetové stránce http://www.obrazyramy.cz/vira najdete zveřejněné dokumenty, dopisy a další písemnosti tak jak jsem je postupem doby nasbíral. Aspoň z části si tak můžete přečíst názory druhé strany a udělat si více objektivní úsudek. Zrovna tak tam naleznete i další odkazy na popsanou problematiku.

Doporučená literatura Knižní zdroje Steven Hassan: Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů Rymond Franz: Krize svědomí Pavel Křemen: Boj se sektou John Stetz: Svrablavé uši Alfred H. Pohl: 17 důvodů, proč jsem opustil jazykové hnutí Internetové zdroje Zdeněk Vojtíšek: Zdravá autorita: www.granosalis.cz/article.php?sid=5037 Zdeněk Vojtíšek: Netradiční náboženství u nás: www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi Biblická apologetika: www.apologet.cz Výzva (nejen) charismatickým vedoucím: www.granosalis.cz/article.php?sid=6568 Utrápený charismatik I.-IV.: www.granosalis.cz/article.php?sid=1915