Průvodce po tématech

Vysoká škola finanční a správní

Průvodce po tématech. (Kombinované studium – jaro 2006 ) I.

Právníci a spravedlnost. Zákon.

Úvodní sdělení :

-nedostatečnost právnického jazyka -původní zdroje práva: -témata závaznosti a míry -témata moci a uctívání -příběhy řádu a jeho porušení -základní slova a tematizace. Zákon, vina, trest, soud.

Osnova k oddílu „Právníci a spravedlnost“.

-citace z Tocquevilla o blízkosti právníků a vládnoucí moci -rozhodování podle zákona – soudci -zpochybnění lidských soudů -důvěra ve spravedlnost a právníky – ideje práva ? -normy a role právníků v hledání míry -úryvek z Platonových Zákonů (metafory souzvuku) -odkaz na Hayekův text „Právo, zákonodárství a svoboda“

K tématu Zákona:

-znovu citace z Tocquevilla, setkání despocie a racionality v zákoně -tématizace: pravda-autorita legalita-legitimita Majestát Zákona Metafory nepřístupnosti Zákona Institucionalizace Zákona: Biblická místa, doporučená literatura – kněží, doktrina. Platon – Zákony – schematický oblouk o institucionalizaci zákonů Metafysické hierarchie zákonů Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní

Téze a zastavení:

Tocqueville: „Ve všech civilizovaných zemích po boku tyrana který poroučí, nacházíme vždy také právníka, který legalizuje a systemizuje jeho svévolnou a nekoherentní vládu…ti první jsou schopni vynutit si dočasně lidskou poslušnost, ti druzí ovládají umění jak přinutit člověka trvale k poslušnosti téměř dobrovolné…kde tyto dvě síly se setkají, tam se ustaví despotismus, který nenechá lidstvo dýchat. Ten, kdo vidí jen vládce bez právníka, rozeznal jen jednu stránku tyranie. Abychom jí porozuměli zcela, je třeba myslet na oba současně“. Vědění právníků – opřené o kanonizované texty. Výklad právního řádu, hledání spravedlnosti. Věty o rozhodování podle zákona. K základní obtíži při důvěře v právníky: Nejprve zpochybnění lidských soudů – výčet: -všetečnost soudů -povýšenost soudů -přísnost soudů -omylnost -záliba v souzení -sporné vlastnictví míry Běžná důvěra: právníci vědí, co je spravedlnost a zákon. Ale slovo spravedlnost“ přesahuje zákony. O co se zjednávání spravedlnosti opírá ? Je možná nějaká idea práva ? Problematičnost ideje práva – blízkost Pravdy a jediného řádu. Kudy se může ubírat hledání míry: -zvyk, tradice, boží vůle, lidská jedinečná vůle, obecná vůle. Vždy se v takových tematizacích vytvářejí formy racionality: institucionalizované myšlení – legalita – právní normy. Role právníků ve vztahu k právním normám: -proměny ideologií -proměny představ o spravedlnosti -loyalita k ústavám jako k základním normám -poslušnost k zákonům Žádný režim si nesmí nárokovat vlastnictví pravdy a jedinou podobu vlády spravedlnosti. Žádný právník se nemůže vyvázat z nejistoty o spravedlnosti.

Exkurs: Hayek, viz výše uvedená práce. Výběr – kapitoly IV. (Měnící se pojem práva) a V. (Nomos. Právo svobody).

1. Zákonodárství je nutně souvislý proces. Není možný racionální plán „shora“. „Principy“ se setkávají s nepředvídatelnými okolnostmi. Možný je pouze obecný rámec. Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní 2. V dobách přeměn může právník být nástrojem moci a vytvářet pravidla a normy organizace vládnutí. 3. vypracování systému totalitního řádu. 4. Běžné chápání slova „Zákon“ jej ztotožňuje s neměnnými pravidly. Moc nezávislá na lidské vůli. Blízkost fetišismu pojmů. 5. Předpoklad – lidé nepochybují o existenci práva před slovním vyjádřením. 6. Jazyk nevyjadřuje dostatečně to, co umíme prakticky provádět. 7. Z pouhého popisu se nemá odvozovat platný závěr pro normu. 8. Nezávislost práva na „vůli“ – návrat k „mlčky“ existujícímu dávnému zákonu. 9. Základní myšlenka.- starý zákon je pravý zákon. Nový je pouze odvozen. 10. Spor o zákonodárství. Existence práva tvořeného soudci. 11. systém pravidel je výsledek procesu. Zde se nabízejí metafory o stavbě města se starými křivolakými uličkami, o stavbě a opravě lodi za plavby atd. 12. Situační logika v myšlení soudce. Soudce hledí i k obecně zastávaným názorům. 13. Fikce logické dedukce, přednost intuice. Soudce mezi „literou a „duchem“. 14. Žádný zákoník není bez mezer. 15. Právo není logický kalkul.

K tématu zákona: Hlavní znaky:

a) racionální formulace, koherence b) potřebná kanonizace, možnost autentických výkladů, ověřování textů, institucionalizace c) ustavení aparátu jako garanta, experti, byrokratický rozum

Pozor na patologické podoby zákona – monstrozita jako spoléhání na objektivitu racionality, bez úcty k tradicím.

Tematizace : Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Freud – vláda vyššího znamená ve výkladu, že původní nositelé energií se dostávají do konfliktu se strukturami. Konflikt je zvládán v sociální stratifikaci, nositelé struktur jsou „nahoře“, nositelé energií „dole“. Je to kolonizace energií s ustavením institucí. Střed strukturování – Zákon. V krizových situacích se struktura rozpadá v původní složky energií.

To najdeme obšírněji v textu Waltera Benjamina „Ke kritice násilí“ a rozvedením u Derridy (Síla zákona). Stručně, co tam promyslet:

-Vyhlazující násilí -role násilí ve vzniku nového práva -nový interpretační model -oslabení způsobu myšlení, které má být rozpravou

Institucionalizace zákona: Zamyslet se nad větou „Smysl zákona je vždy v něčem jiném a vyšším než je zákon sám. Člověk je vinen před svým svědomím bez ohledu na zákon“ (Bělohradský). Starý Zákon:

Bůh vstoupil do dějin Izraele – Smlouva. Odkaz na Smlouvu – událost v knize Exodus, kapitoly 20-24. Všimnout si pasáží o příkazu kultu, ustavení rituálu, dále ještě kapitoly 25-40. Tam např.o ustavení kněží – kap.28-31. K tomu ještě kniha Numeri, kapitola 8, verše 6,15,19,24. Přístup k výkladu božího slova-Zákona se stává věcí závazného souboru technik – kanonizace – kniha se stává předmětem studia. Kanonizovaný výklad je věcí kněží, levitů. Souvislost s citátem výše: Zákon(Tóra) je posvátný, ale je i vystaven výkladům toho, co by se mohlo skrývat za literami. Postihnout smysl.

Příběhy institucionalizace Zákona v Platonově knize „Zákony“. Schematický oblouk: - dobro zákonů - původci zákonů - vědění - rozum a obecnost zákonů - zákonodárci - historie zákonů - zákon je vládou rozumu - varování před „nepravými“ zákony - instituce - sjednocení obce

Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní -

strážci zákonů bezbožnost jako vzdor vůči zákonům rozum v obci cíl obce

Tomáš Akvinský: druhy zákonů (je na to nedávno vydaná knížka, obsahuje odpovídající překlady z Tomášovy Theologické Summy).

K zamyšlení: Účelem zákona je obecné dobro

Zákon není nikdy úplný

Druhy zákonů:

Lex aeterna – věčný zákon (božský rozum řídící svět, starší pojetí u římských stoiků - platonský „prototyp“ ostatních zákonů - zjevnost ve Stvoření) Lex divina – božský zákon (nadpřirozený, ve Zjevení) Lex naturalis – přirozený zákon (skrytý v lex aeterna) Lex humana – pozitivní lidský zákon

VINA.

Základní slova: Trestní právo a princip viny (stíhatelnost viníka, role soudce, trest, úkol trestu, vina a normativnost) Pokusy o definování viny. Břemeno viny a oproštění Zamlčování viny (psychické důsledky) Typologie viny (Jaspers) Historické exkurzy.

Princip viny – základ trestního práva.

Předpoklad: člověk je postaven před volbu – je bytostí rozumovou, svobodnou, rozvrhuje svá jednání a je schopen odpovědnosti. Volba – předpokládá znalost nebo schopnost rozeznávání dobrého a zlého, schopnost soudnosti. Míra znalosti – etické minimum, svědomí. Soudce- schopnost posoudit „průměrného člověka, aby bylo možné rozhodovat o vině a stíhání.

Promyslet tento odstavec (právní filosof Artur Kaufmann): Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní „Pokud člověka respektujeme jako osobu, jsme nuceni respektovat i princip viny…Trestní právo vycházející z principu viny bere pachatele vážně, jeho počínání pokládá za duchovní činnost. Nevidí v pachateli žádný předmět“. Zpochybnění: Osvícenská tematizace podílu společnosti na zlu a provinění – čin je posuzován jako důsledek sociálních souvislostí, kdy jedinec je považován za manipulovaného, nesvobodného atd. (Rousseau, přeneseně u Jaspersovy typologie – politická vina). Důsledky: přiznání odpovědnosti nebo zamlčování viny.

Pojetí viny jako „nemoci“:

Zájem společnosti – terapie pachatele. (více v tématu „trestu“). K hodnocení viny patří základní normativní konsensus, jenž není abstraktní, ale odpovídá konkrétní historické a sociální situaci, včetně sebepojetí osoby.

Břemeno viny a oproštění:

Promyslet: „nepravé“ oproštění od viny: - nezodpovědnost – nepřiznání – výmluva na „druhé“ – zhoubnost „neodpuštěných hříchů“ – zhoubnost absence trestu. „skutečné“ oproštění od viny – doznání, odčinění, obrácení – důsledkem je význam trestu jako nápravy. Souvislost – terapeutické pojetí, výchovný smysl trestu atd. – vězení jako disciplinování osoby a proměna.

Jeden exkurs k literatuře a psychologii – Martin Buber: Vina a pocit viny (k dispozici je český překlad ve sborníku „Bolest a naděje“, konec 60.let). a) psychoanalyza – pocit viny jako následek strachu před trestem. Freudovo „schéma“ – k zamlčování viny. Terapie – „vytěsnit“ pocit viny, třebaže vina trvá. b) důležitost usmíření viny, Buber navrhuje tři sféry: právo – svědomí – víra. c) Sféra práva – proces jeho vykonávání, tj. doznání – náhrada škody, dluhu – odpykání trestu. d) Sféra svědomí – postupně: sebevyjasnění – vytrvání – smíření (umění „zpředmětnit se“, odstup vůči sobě) e) Sféra víry : vyznání hříchů – lítost – smírné dostiučinění.

Typologie viny – Jaspers: Otázka viny (něm.1946, český překlad existuje). Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Schéma:

Kriminální vina – aplikace zákonů, soudnictví – důsledkem je trest. Politická vina – odpovědnost občanů za stát a vládu, ke které jsou lokální (Jaspers viděl

v hitlerovském Německu „sakrosantní“ povahu, odlišnou od západního nároku na kontrolu moci („vůdců“) Morální vina – instancí je svědomí, výmluva na poslušnost a zákon neplatí, člověk je vždy odpovědný (srv.výše odstavec od Kaufmanna) Metafysická vina – výzva k bránění před zlem, proměňování mysli.

Zamlčování viny:

a) s pocitem viny souvisejí neurotické choroby – výklad u Freuda. b) „Nadjá“ trestá „Já“, vzniká úzkost vůči „Nadjá“, potřeba trestu. c) Leon Wurmser uplatňuje freudovskou terminologii na kvalitu politického života – obava z odsouzení, sklon ke skrývání (konformismus), snaha distance od minulosti (např. od „provinilých rodičů“)

Symptomy morální viny (viz Jaspers): a) b) c) d)

život v masce (viz také Solženicyn – „Život ve lži“) život s falešným svědomím izolovaná sféra slušnosti „svatost rozkazu“ a „povinností“

Možné reflexe viny: Antické Řecko – slova: hybris-zpupnost, zbytnění – metafory poskvrnění a očištění. Nejstarší chápání hybris – přečin vůči Osudu a bohům. Látka mythu, vyjádření v antické tragedii. Biblické pojetí – lze tam sledovat časové proměny pocitu viny: nejstarší se týká strachu ze špatného dotýkání („nečistota“), později se vztahuje k sociální souvislosti. Přesun do psychiky, subjektivní vědomí viny.

V tématu banálního zla (Arendtová:Eichmann v Jerusalémě) se nabízí tento přístup (výběr):

-člověk jako absolutní soudce a Pán -netečnost a lhostejnost ke zlu -zpochybnit posvátnost lidských rozhodnutí -sebeobelhávání

T r e s t: Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Osnova: Ekvivalence zločinu a trestu „Metafysika“ trestu racionalita trestu instituce trestání trest a přítomnost Absolutna (trest smrti)

Exkurzy k literatuře:

Platon, výběr (Gorgias, Zákony) Hegel: Základy filosofie práva (§§ 82-104 – dosti obtížné) Foucault: Dohlížet a trestat (výběr, viz níže). Popularizující: Imbert: Trest smrti (slovensky). Richard van Dülmen: Divadlo hrůzy. Martin Monestier: Historie trestu smrti. Tyto obě knihy jako doplněk k Foucaultovi.

Vstupní věty:

a) konat bezpráví a nedávat za to náležitou pokutu je největší zlo, protože nechává duši v blízkosti „rozpadání“ b) trest narovnává duši, disciplinuje c) beztrestnost zla je horší než trestu unikat

Trest patří k péči o duši – antická filosofie. V Platonově dialogu „Gorgias“ je vnitřní „teorie trestu“, výzva k proměně duše, změna míry.

Exkurs ke knize Michela Foucaulta „Dohlížet a trestat“. Vybrané kapitoly: Zobecnění trestání (s.119-158) Mírnost trestání (s.159-195) Vězení: s.317-424)

Ve 2.polovině 18.století zaniká „divadlo“ trestání, nastupuje racionalizace, včetně změny účelu trestu. Od „těla“ k „duši“, tedy spíše preventivní funkce trestu Hledání nápravy – příčiny zločinu, pojmenování, psychika. Do hodnocení vstupují mimojuristické prvky, paralelní expertizy (např. psychologizace a psychiatrizace). Trest v rámci společenské smlouvy – občan s příjetím zákonů . smluvně právo veřejnosti trestat při porušení Smlouvy. Některé z podob veřejného trestání: -veřejné práce -trestanci jsou na očích veřejnosti -pro „diváky“ má trest charakter výuky -morální reprezentace Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Humanizace trestání a racionalizace moci. Je v tom určitá ekonomika – prevence, zabránit opakování zločinu. Dohled veřejnosti vylučuje redukci trestu jako pomsty, která je pouze osobní, bez veřejných institucí.

Několik pohledů na viníka(trestaného) v myšlení Osvícenství:

Viník je respektován jako rozumová bytost, se svobodnou vůlí.

V dalších souvislostech je zločin pojímán jako zbavení se vlastních práv, např. jestliže někdo někoho zabije, zpochybňuje i své vlastní právo na nedotknutelnost a ochranu života. V trestu je postižený respektován jako dospělá rozumová bytost, která je faktem zločinu vyloučena ze „Smlouvy“. Hegel píše, že k trestu dává zločinec souhlas už svým činem. Odplata jako trest není zevním činem, ale je vlastně „druhou polovinou ke zločinu. Je probuzen zločincovým jednáním.

K racionalitě trestání: Dvě velké věty osvícenské filosofie:

-zločin je nedostatkem „osvícení“

-trest má být výchovou v duchu disciplinární technologie (trvalé působení na mysl)

Kant: ideálem osvícenského myšlení je představa člověka jako nositele práv s vnitřním zákonodárstvím. Má schopnost uložit si zákon, vědět co je povinnost. Zločin, jehož se člověk dopouští, jej usvědčuje z neschopnosti být pánem nad sebou samým. Zpochybnění občana, zejména u tzv.“veřejného zločinu“.

Znovu k Foucaultově knize: Instituce trestání – s disciplinárními technikami. Vězení – aparát na přeměnu lidí. Jedinci pod dohledem – techniky dohledu – techniky proměňování člověka. Foucault to ukazuje na podobenství Panoptika (str.319-324, 344-347). Sbíhá se „zbavenost svobody a technika transformování jedinců“. K dominantním zásadám dobrého stavu vězeňství patřily (podle textů ze 40.let 19.století): -korekce (polepšení) -povinnost pracovat -kvalifikovaná kontrola K tomu Foucault na str. 372-375.

Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Dále uplatňování různých modelů ve vězeňství, s kompletním výcvikem, kontrolou, zapisováním, hodnocením. Foucault, str.405-424). Zde je seznámení s principem „města-vězení“. Ve středu jsou disciplinující instituce (např. kasárna, soudy, věznice, psychiatrický ústav aj., na bližším obvodu politické instituce (sněmovna, královský palá aj.), na vnějším obvodu sociální sféra, průmysl, obchody atd.

K trestu smrti: Příručky:

Imbert: Trest smrti (je to z francouzského originálu, překlad do slov.jazyka) Dále van Dülmen, Monestier (česky). Připomínka. V r.1923 organizoval sociologické šetření názorů na trest smrti sociolog Chalupný. Vyšel k tomu sborník, dnes již obtížně dostupný. Stručně o Imbertově knížce – sled: Sama práce má dvě části: -historizující přehled -spory o trest, abolicionistické hnutí

Soudy, soudnictví:

-

1. Soud jako forma hry. Má posvátné rituály, s nimiž souvisejí hierarchie, byrokratizace, obrana rituálního prostoru. 2. smysl soudu – člověk před soudem oprávněnost soudů a souzení slušnost a přiměřenost (EQUITAS( 3. instituce soudů – přesnos posvátného do pozemského 4. Exkurs – české soudnictví jako možná hierarchie neodpovědnosti.

K soudu jako formě hry jsou pasáže v knize „Homo Ludens“, autor Huizinga. K byrokratizaci – Franz Kafka. Proces, V kárném táboře aj.

Poznámky k rituálům soudu:

-oddělený prostor, u soudu je to uspořádání soudní síně -rigidita rituálu, pevný řád jednání , struktury trvají, mění se aktéři -rituální rekvizity Jedno ze schémat – tzv.“přechodové rituály“ – jejich fáze:

Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní -rituál odluky (od předchozí situace) -rituál pomezní (setrvání na rozhraní) -sloučení s novou situací. V soudním vyjádření: Odluka – zatčení, vazba, předvedení Pomezní stav – soudní proces Sloučení – rozsudek, změna obžalovaného v odsouzeného atd.

Smysl soudu:

Člověk před soudem : Hegel píše, že právo jedince jednat před soudem je spojeno s nutností znát zákona a ozřejmit svá práva (Základy filosofie práva, §§ 221-228) Další jeho téze: Dostupná kvalifikace případu má patřit ke všeobecnému vzdělání a nebýt jen věcí soudce Pokud je znalost práva vlastnictvím stavu soudců, uzavřeností, je to způsob nevolnictví (občané jsou udržováni v neznalosti). Nutná je u soudu přítomnost nejen fyzická, ale i „duchovní“. Literárně k tomu jsou zajímavá místa u Franze Kafky – např. výklady v románu Proces, V kárném táboře aj. (viz kapitola o příbězích spravedlnosti v literatuře – moje knížka „Příběhy spravedlnosti“). Kafka člověka před soudem nazývá „Outsider práva“. -nabízím k tomu jen několik charakteristik: outsider nerozumí řeči práva, je tedy „objektem“, „věcí“ právní systém jako mechanismus úřední, anonymní autorita soudu text je utajený, výklad nedostupný, zákon je nesrozumitelný, výklad je odepřen

Metafory úcty člověka-outsidera:

Všichni jsme outsideři v administrativní správě skutečnosti. Bez prostředníka-klérunerozumíme řeči. Prostředníci mají moc, jejich řeč je expertní. Znají kódy, patřící k rituálům soudu. I přirozená řeč (outsidera) je převáděna do řeči expertů. Vlastníkem expertního jazyka je sama instituce, aparát, bez odpovědnosti, neboť je si jistý sám sebou a nikomu se nezodpovídá. Pohyb v rituálu. Není třeba rozumět jazyku aparátu, stačí jej uznat jako nutný a správný.

K jazyku soudního jednání a rozhodování:

a) člověk místo svého jména užívá označení „role“, postavení v procesu b) rolím odpovídá přisouzené užívání jazyka c) vyžadují se slova, kterým „outsider“ nemusí rozumět, ale která jsou „přeložitelná do protokolu – mohou mít jiný význam, než v přirozené řeči

Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní d) outsider musí důvěřovat v příznivý výklad svých slov e) outsiderovi vládne „nová řeč“, je mu vnucena, vytváří se „zaprotokolování“, aby z neurčitosti vznikl standard (klasifikace skutkové podstaty) Outsider před soudem jako „obviněný“: a) soud zjišťuje míru provinění s příslušným právním předpisem a závaznými pravidly b) jedinec se dovolává obhajoby – nezná formální, zákonné vyjádření pojmů, nezná dosah svých vyjádření, neví někdy, jak odpovídat c) stát(soud) stanoví procesní pravidla d) mysl outsidera je vystavena důkazním materiálům e) narušení dialogické povahy jazyka f) formalizovaný jazyk musí být „přeloženů obhájcem, zpřístupněn rozumění

Téma oprávněnosti soudu: Patří sem ještě – vlastnosti soudce, soudnost, EQUITAS.

Exkurs do klasického textu – Tomáš Akvinský, Theologická Summa, část II-2, otázka 60 – o soudu. Má šest článků rozboru. Přibližný průřez: -soudy jsou v kontextu spravedlnosti -soud v aktu poznávání definuje ůspravedlivo“ -subjektem souzení je soudce („oduševnělá spravedlnost“) -jeho požadované vlastnosti: - rozumný (umí vymezit povahu věci) – ctnostný (statečný) – znalý míry souzení – respektující pravidla právního řádu – schopnost Equitas. V čl.3 je kritika soudů, které by byly založeny jen na podezření bez důkazu (argumentační jistoty). Takový soud je nespravedlivý a nedovolený. Oprávněnost soudů: (čl.2 – zda je dovoleno soudit). a) zákaz lehkovážného souzení b) zákaz souzení „z hořkosti duše“ c) soudce v těžkém hříchu nemá soudit d) souzení je víc než „technika výkladu litery“ Připouští se opak oprávněného soudu – je to „uchvácený“ , „zvrácený“ soud, lehkovážný (chybí argumentace). Soud a „psyché“: (4.čl.) Klasická křesťanská pozice – dobrá přirozenost člověka. Při pochybnostech se má soud klonit k „lepší stránce“. Je sice v blízkosti omylu, ale stále umožňuje držet presumpci neviny. Předpoklad oprávněného soudu: institucionalizace – veřejná moc a hodnověrnost soudce. Soud a zákon: Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní myšlení se pohybuje mezi nárokem zákona, jenž nemá být zpochybňován – a opuštěním zákona, který je poznán jako nesprávný a nedostatečný. Otázka – má-li soudit vždy podle platných zákonů (čl.5). Nabízí se míra přirozeného zákona, dále jsou zkoumány „mezery“, kdy psané zákony nepokrývají možnost výskytu jednotlivých případů. Ani zákonodárce nemá jistotu správného výkladu. Uplatňuje se Equitas – korektura napsaného. Uplatnění morálního kódu a soudnosti. Výraz Equitas odpovídá řeckému Eoikia, které užívá Aristoteles v 5.knize Etiky Nikomachovy v obdobném významu. K tomu ještě výraz Fronesis, rozumnost a Fronimos – člověk, jenž je rozumný. Aristoteles si pomohl přirovnáním k činnosti lékařů, kteří musí mít „zběhlost“, nemohou spoléhat jen na „literu“. Nebo ve stavitelství, kde je hledisko „konkrétního tvaru“, který není obecný a dokonalý (jen útvary geometrie jsou dokonalé). K soudnosti je hojná literatura. K našemu tématu jen ta nejdostupnější: Arendtová: O myšlení , I.sv. Aubengue: Rozumnost podle Aristotela. Spor o uchvácené soudy – je to poslední, 6.článek. Kdo je oprávněn soudit, nutná institucionalizace, veřejná moc k vykonávání spravedlnosti. Shrnutí otázky o soudech: a) b) c) d) e)

soud znamená úkon soudce „jako soudce“ soud má definici práva (a spravedlnosti) „dovolený soud“ má tři podmínky: moc soudce pohnutku spravedlnosti pojem opatrnosti postrádá-li některou podmínku, je soudem nespravedlivým, nedovoleným nemá-li soud delegovanou moc nad souzenými, je soudem „uchváceným“

Soud jako instituce:

-k zamyšlení: Arendtová. Eichmann v Jerusalémě, kapitola Dům spravedlnosti. Přirovnání k divadlu, soud jako nebeský tribunál („místo nahoře“). K tomu několik poznámek: Majestátu soudu odpovídá zvláštní monumentální architektura („justiční paláce“ atd.) u nás článek ve 12.čísla „Právníka“ z r.2004. O jednací síni – Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, příloha č.12.

Témata k instituci soudu: Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Magie jazyka soudu – konverzace v soudní síni. Svět se „vejde“ do slov, převádí se na připravené symboly. Slova mohou být mírou skutečnosti (např. „skutková podstata“). Sled: předkládaná fakta – přiřazování – souvislost příběhu – překrytí mezer.

Hierarchie:

obecně je hierarchický řád „přirozený“ – uplatňuje se např. v biologii (Linné). Instituce a hierarchie pokrývají celý „život práva“, od norem (odvozování vět) až k soudním instancím („správní rozdělení“).

Přenos „posvátného“ – literární vyjádření – Franz Kafka.

a) vtažení člověka do soudních místností b) spleť chodeb – přirovnání ke spleti v myšlení, bloudění, zmatenost c) úsilí otevřít „dveře do Zákona“ – ukončit bloudění

Poznámky ke Kafkovi a jeho tématizaci soudů:

Soud je více než právnická záležitost. Je existenciální a váže se k myšlení, kteé tuší transcendentní míru skutečnosti. Soud je stálý, týká se celého života. Může být trochu přirovnán k psychické diagnoze „můry“. Stálý soud je neviditelný, nejvyšší instance je nedostupná. Jeden z výklad odkazuje k hierarchii, kde Nejvyšší Soudce není a nebyl nikým viděn. Nemá ani konkrétní jméno. Zákon je neproniknutelný. Člověk je tím, kdo Zákon uctívá, nesmí jej problematizovat. Nemá tolik slov, aby mohl Zákon obsáhnout. „Průzračný“ může být pouze člověk z pohledu Soudce, ne naopak. V románu Proces říká malíř Titorelli: „Všechno patří k soudu. - soud je trvalý - soud je podstatou dějin - podstat soudu je zjevná na konci dějin - soud je stavebním kamenem bytí - bytí je hierarchické

exkurs k sociologickému šetření: Jiří Kabele: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví (pokus o „diagnozu“ soudců a sociologická interpretace). a) soudy ve správním dělení b) soudci – sebereflexe, možnost etického kodexu c) hierarchie d) vláda práva a soudnictví

Nejprve trochu „věcnosti“.

Soustava soudů – stupně: okresní-krajský-vrchní-nejvyšší. zvláštní je soud ústavní. Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní Ústavní zásada: jen soud rozhoduje o vině a trestu, neboť jen zákon stanoví krominalizaci jednání. z toho plyne. veřejnost zákona – veřejnost soudu – institucionalizace (neosobnění). Obecné výklady o příslušnosti soudů: věcná – funkční – místní. Důležité pro příslušnost z hlediska místa: -místo trestného činu -místo, kde bydlí obviněný -místo, kde trestný čin vyšel najevo Personální obsazení soudu: -senát, samosoudce. V senátu je zásada rozhodovací rovnosti (soudce a přísedící). Předsedou a samosoudcem může být pouze soudce. Ilustrace obsazení: Okresní soud: v 1.stupni – soudce a dva přísedící Krajský soud: v 1.stupni jako u okresního soudu, v jiných případech jsou v senátu tři soudci. Vrchní soud – tříčlenný (tři soudci včetně předsedy) Nejvyšší soud – tříčlenný senát, výjimečně devítičlenný. Samosoudce- u okresního soudu je u sazeb do pěti let.

Požadavky na etické jednání soudce obsahuje článek dr Vyklického Etika soudcovského jednání (časopis Soudce, r.2004, č.11). Odkazuje na starší články dr Bičovského časopise Právo a zákonnost, mezi roky 1900-1993.

Exkurs k vlastnímu sociologickému šetření: Motto: (z koncepce reformy soudnictví):

„Nepostačuje,je-li soudní moc nadána všemi atributy nezávislosti a nestrannosti, když postrádá důvěru konzumentů právních služeb proto, že není účinným prostředkem ke zjednání nápravy, odstranění bezpráví, průchodu práva a jeho vynutitelnosti, když tedy není jako důvěryhodná vnímána“. A k tomu něco od Franze Kafky: „Hodnostní pořadí a stupně soudu jdou do nekonečna a ani zasvěcenec tu nedohlédne konce. Řízení před soudními dvory je však zpravidla tajné i pro nižší úředníky, mohou proto málokdy sledovat v celé úplnosti další průběh případů, které zpracovávají. Soudní věc se tedy objeví v jejich zorném poli, aniž často vědí odkud přichází a jde dál, aniž se dovědí kam. Těmto úředníkům uniká tedy poučení, jaké lze čerpat ze studia jednotlivých fází sporu, z konečného rozhodnutí a z jeho důvodů. Smějí se zabývat jen tou částí, kterou pro ně zákon vymezil a o všem dalším, tedy o výsledcích své vlastní práce vědí méně než obhájce, který zpravidla skoro až do konce zůstane s obžalovaným ve styku“. Možná témata: hierarchie – sebereflexe soudů – techniky sporu (vztah k advokátům). Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní S ohledem na motto promyslet: důvěryhodnost soudů garance spravedlnosti (potřeba hierarchie) hierarchie – vědění a moc, odpovědnost

Spravedlnost a exekutivní síla = důvěryhodnost. Malá exekutivní síla a malá důvěryhodnost = pochybná spravedlnost.

Druhy hierarchií, které se formulovaly již v k.u.k. Monarchii a patří k úřednické kultuře: hierarchie právních norem (od Ústavy k posledním detailním pokynům) hierarchie protiprávních skutků a sankcí hierarchie soudních instancí hierarchie správní (osobní – od ministra spravedlnosti k místopředsedovi okresního soudu) hierarchie státních zastupitelstev

Konstituční vykonávání soudní moci patří nezávislým soudům. Ony samy sebe považují za nejslabší ze tří článků trojúhelníku moci (výkonná– zákonodárná – soudní). Výhrady soudců vůči advokátům (pro jejich silnou pozici…), výhrady vůči masmediím (nepřesné informování o procesech, chybné interpretace pro veřejnost, „zkreslený obraz“.

Pokušení obrany před veřejností:

-nedostupnost soudů (kafkovské téma) -zvláštní jazyk -statičnost na služebních postech -dohled ministerstva

Garance spravedlivého procesu: a) b) c) d)

vázanost na zákon výklad právních předpisů nestrannost instituty „odvolání“ a „dovolání“

Je tady skrytá důvěra ve vyšší stupně hierarchie, dávající přednost před vlastní kvalitou argumentace. Přesun z osobní odpovědnosti na institucionální. Opačným extrémem je soudce, jenž nebere ohled na autoritu vyšších instancí a domnívá se, že zasahují do jeho nezávislosti.

Podoby (institucionalizace) neodpovědnosti: a) b) c) d)

syndrom autoritářství (nadřízení nevládnou korektně) syndrom slabé vlády (extrémní loyalita) syndrom zkorumpované vlády (ústup od veřejného zájmu) syndrom byrokratický (chybí zpětná vazba mezi stupni)

Vláda práva:

Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma

Vysoká škola finanční a správní a) pod ochranou soudní moci ) základní ustanovení Listiny práv a svobod – rovnost před zákonem b) možné obtíže: při spravedlivém výkladu zákonů – proměny společnosti a pružnost práva c) pozor na pojmy – jejich nespornost je platná jen v abstrakci, ale samy jsou vyjádřením lidských záležitostí (různost jejich líčení !) V líčení fakticity dění se uplatní dvě složky – právní a mimoprávní (např. v potřebě Equitas– viz výše). Co ještě k fakticitě soudů patří: a) pravdivost – výstižné interpretace skutků (rozumí se v jazyku práva) b) strategické hodnoty – opírají se o „líčení“ c) koordinace „hry“ (soudní inscenace). Zajímavý text k tomuto tématu má Goffmannn: Všichni hrajeme divadlo. Blížíme se k závěru… Shrnutí k základům souzení: a) b) c) d) e)

užití správné argumentace rozhodování o správnosti právní argumentace nadřazenost expertů moc k určování „manévrovacího prostoru“ ovládání „míst neurčitosti“ (srv.Equitas)

nabídky k rozpravě: 1) lid jako zdroj soudní moci – je nějaká možná obrana veřejnosti vůči nespravedlivému souzení ? Připouštějí se dva nástroje: stížnosti na soudce a opravné prostředky. Zamyšlení nad úlohou advokátů. 2) instanční hierarchie 3) nezávislosti rozhodování soudce - svědomí (co pod tím slovem soudci rozumějí ? - autorita vzhledem k hierarchii (spíše v příslušnosti k instituci) - správná argumentace (expertní vědění)

doporučená četba: Michel Foucault: Moc a subjekt.

březen 2006 doc.dr.Milan Sláma Průvodce po tématech - doc. PhDr. Milan Sláma