Průvodce adventem
BRNO 2007
1
Z adventního lekcionáře a knih z distribuce Karmelitánského nakladatelství (www.kna.cz) vybral a doprovodnými poznámkami opatřil: Petr Nešpor Jazyková korektura: Zdeněk Drštka Pro vnitřní potřebu vydává Pastorační středisko brněnské diecéze Petrov 6, 601 43 Brno tel. 543 235 030 http://pastorace.biskupstvi.cz
DOBA ADVENTNÍ Liturgická poznámka Ve všedních dnech doby adventní se čtou dvě řady čtení: první od začátku adventu do 16. prosince, druhá od 17. do 24. prosince. Na začátku adventní doby se čte z knihy proroka Izaiáše. Jsou vybrány nejdůležitější kapitoly, tak jak jdou v knize za sebou. Evangelia jsou v těchto dnech vybrána s ohledem na tato první čtení. Celý postup čtení je prorockou přípravou na Vtělení, ale zároveň ukazuje ke konečnému dovršení v Kristově příchodu ve slávě. Od čtvrtka 2. adventního týdne začínají evangelia o Janu Křtiteli. První čtení je pak buď pokračování z knihy proroka Izaiáše, nebo jiný text vybraný vzhledem k evangeliu. V posledním týdnu před slavností Narození Páně (od 17. do 24. prosince) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely narození Páně (Mt a Lk), a tak se tento týden stává již vlastní přípravou na narození Mesiáše – Krista. Jako první čtení jsou pak vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá další velmi důležitá mesiánská proroctví.
2
Advent má své zvláštní, nezaměnitelné požehnání, probouzí v nás touhu ve skrytosti nastoupit nový vztah k Bohu a k bližnímu. Brožurka je určena těm, kteří mají touhu a odhodlání prožít advent v blízkosti Božího slova. To je jádrem každodenního rozjímání. K aktualizaci textu mohou přispět také úryvky z knih následujících autorů: Timothy Radcliffe, bratr Roger z Taize, Guy Gilbert, Joachim Wanke, Richard Rohr, John Feister, Anselm Grün, Ramona Robbenová, Louis Glanzman. mnich východní církve. Způsob, který se zde nabízí, není samozřejmě jedinou možností, jak lépe prožít advent. Někdo půjde cestou každodenního růžence, jiný skrze roráty, další skrze Modlitbu Ježíšovu nebo Lectio divina. Pokud se rozhodnete pro PRŮVODCE ADVENTEM 2007, je zde několik poznámek k lepšímu porozumění a prožití: 1. Každý den zde má tři krátké texty. První text je prioritní, Boží slovo. Je vybráno z lekcionáře a je to vždy text, který se ten den čte v kostele. V průvodci je uvedena jen krátká část z těchto liturgických textů, nejlepší je mít k dispozici Bibli pro plný biblický text. Druhý text je z myšlenek výše uvedených autorů. Třetí odstavec je pak jednou z cest, kudy se v meditaci můžeme vydat. 2. Mohu meditovat pouze nad větou nebo větami Písma, které jsou z celého úryvku vybrány. Nebo si mohu otevřít Bibli a podle souřadnic si přečíst celý text. 3. Doprovázejí mne také události, které ten den prožiji. Je dobré být vnímavý ke „skrytému Božímu rukopisu“ skrze události a lidi, které potkám. 4. Zkušenost radí vyhradit si pokud možno zakotvený čas, kdy se budu modlit. Také je dobré si stanovit, jak dlouho se budu modlit. Čtvrt hodiny, půl hodiny… 5. Je možné přidat nějakou vhodnou píseň, třeba ze Zpěvů z Taizé nebo z kancionálu, kde adventní písně zde patří mezi ty nejlepší. Kdo zpívá, dvakrát se modlí. 6. Někdy jsme příliš roztržití a nedokážeme se soustředit. Pokud se nám nedaří udržet pozornost, pak můžeme v nejlepším slova smyslu udělat „z nouze ctnost“: místo křečovitého odhánění sledujme chvíli z odstupu právě tyto roztoulané myšlenky a nabízejme je Bohu. Nebudou tak nepodstatné, jak si myslíme, vždyť je máme v mysli; asi nás zatěžují, působí strach nebo naopak radost nebo na nás z různých důvodů působí. Bůh se zajímá o nás a o to, čím žijeme, proto mu právě toto předkládejme. Tím ztratí tyto roztržitosti na síle, a my jsme i s nimi v Boží blízkosti. Pak se snáz dokážeme opět plněji ponořit do meditace a ještě lépe ji spojit s vlastním životem. Petr Nešpor upravený text z brožury Průvodce Adventem v roce 2001
3
PRVNÍ ADVENTNÍ TÝDEN 1. neděle adventní Iz 2,1–5; Řím 13,11–14; Mt 24,37–44
Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Eckhart napsal, že „to nejlepší a nejvznešenější, čeho lze v tomto životě dosáhnout, je ztišit se a nechat Boha konat a mluvit uvnitř“. Není přátelství bez mlčení. Kdo se nenaučí zastavit, zmlknout, a naslouchat druhému, zůstává uvězněn ve svém vlastním malém světě, jehož středem a jediným obyvatelem je on sám. V mlčení činíme onen báječný a osvobozující objev, že nejsme bohy, ale Božím stvořením. Paul Philibert OP nazval modlitbu naší otevřeností vůči skrytým Božím podnětům. V tom zranitelném mlčení Ho necháváme dělat nové a nečekané věci. (Timothy Radcliffe: Medvěd a mniška) Mlčení, bdělost, modlitba. Klíčové pro advent. Nemusíme hned odepisovat takový postoj kvůli starostem před Vánocemi. Trocha kreativity, zásadovosti a schopnosti se pro dobrou věc „hecnout“ – to může přinést leccos dobrého. Pane, pomoz mi vstoupit do tohoto prostoru tvůrčího mlčení, bdělosti, modlitby. Abych s pochopením naslouchal druhým, sobě a tobě především.
Pondělí po 1. neděli adventní Iz 2,1–5 (Iz 4,2–6); Mt 8,5–11
Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle! Kéž bychom mohli vědět, že šťastný život je možný i v hodinách temnoty… K tomu, aby život byl krásný, není nutné mít výjimečné schopnosti nebo velké dovednosti, štěstí spočívá v sebedarování. Lidský život může být šťastný, dokážeme-li směřovat k jednoduchosti, k prostotě srdce i celého života. Jestliže je jednoduchost úzce spojená s dobrotou srdce, může člověk kolem sebe vytvářet prostor naděje. Bůh chce, abychom byli šťastní! Nikdy nás však nevybízí ke lhostejnosti vůči utrpení druhých. Ve zkouškách vnímáme Boží vnuknutí být tvořivými. Náš život dává smysl, je-li živou odpovědí na Boží volání. Jak ale Boží volání poznat? Mnozí si kladou otázku: „Co ode mne Bůh očekává?“ Ve vnitřním klidu může zaznít tato odpověď: „Měj odvahu dát svůj život pro druhé. V tom najdeš smysl svého života.“ Bůh očekává, že budeme odleskem jeho přítomnosti, že poneseme jeho evangelium. 4
Kdo na tuto výzvu odpoví, je si stále vědom svých slabých stránek, své křehkosti, ale v srdci uchovává tato Kristova slova: „Neboj se, jen věř, a budeš zachráněn!“ Tušíš tu radost? Ano, Bůh chce, abychom byli šťastní! A štěstí je v pokorném sebedarování. (bratr Roger z Taizé: Netušená radost) …choďme v tomto Hospodinově světle.
Úterý po 1. neděli adventní Iz 11,1–10; Lk 10,21–24
Ježíš zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým! Zvláštní Kristově lásce se těšily děti. Nacházel v nich tutéž nevinnost a čistotu, jakou měl v sobě i on sám. Kluci a holky museli být okouzleni tím velkým klukem Ježíšem, jehož dospělých třicet let se jim tak bezelstně dívalo do očí. Zadívej se do čistého, světlem prozářeného pohledu dítěte a uvidíš Krista v přímém přenosu. (Guy Gilbert: Růženec světla) Pane, ať patříme k těm, kterým jsou tyto skvělé Boží věci odhaleny… Ty jsi dárce nevinnosti a čistoty.
Středa po 1. neděli adventní Iz 25,6–10a; Mt 15,29–37
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína… Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Posledním určením člověka je slavnost. Teologicky přesněji bychom to mohli vyjádřit takto: člověk je určen pro společenství se svým Bohem, k podílu na jeho životě, k díkům a chválám, přesahujícím všechny věky, k odpovědím na Boží lásku, v níž bude všechna lidská blaženost. Jeden ze svých pastoračních úkolů vidím v tom, abych lidem zprostředkovával tuto životní perspektivu: lidé jsou pozváni k hostině. Hans Urs von Balthasar vyjádřil tento křesťanský pohled na život velmi výstižně: „Jako první musí být nekřesťanům na víře nápadné to, že křesťané mají zjevně mnoho odvahy k mnoha věcem.“ (Joachim Wanke: Postavit světlo na svícen) Mohu přemýšlet o slavnosti, slavnostech. O těch, které jsem se svými přáteli prožil. Co se děje na slavnosti, i na té malé, nenápadné? Proč Ježíš často hovoří o slavnosti a proč se mnohých účastnil? Co to pro mne může znamenat? Co to může znamenat pro moje slavení, pro slavení eucharistie, pro naše pozvání na nebeskou slavnost? 5
Čtvrtek po 1. neděli adventní Iz 26,1–6; Mt 7,21.24–27
Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Jestliže není vaším středem Bůh, zatížíte sami sebe potřebou stát se tímto středem sám. To je ale nemožný, sebezničující úkol. Každým krokem jsem vydán vrtochům nevyzpytatelných přání. Otázky „Co si vlastně přeji?“ nebo „Jsem teď dost důležitý?“ se stávají zavádějícími otázkami a my tak zůstáváme v pasti své malosti. Lidé světa nesou tíhu hledání vlastního smyslu a své soukromé důležitosti. „Zvládneme to sami!“ je nesplnitelný úkol, který nemá vítěze, ale jen poražené. Bez vnitřní důstojnosti, která pochází ze spojení s Bohem, se nutně budete muset stávat stále více a více lidmi, kteří jsou podivně svérázní, výstřední, kteří přehánějí nebo se izolují, abyste si mohli být jistí, že vyčníváte nad ostatních pět miliard lidí. To lze předpokládat u mladého člověka, který dosud hledá svůj střed, dnes ale mnoho osmdesátníků dosud žije s takovým křehkým nebo vycpávkami obloženým egem. Světec nepotřebuje ani dominovat, ani se ponižovat. Jednou z velkých milostí stárnutí je to, že se lidé začínají zbavovat falešných a pouze sebe potvrzujících představ o sobě. Jestliže jsme se plně ztotožnili s jednou představou o sobě, kterou jsme měli ve svých dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech, nedovedeme si prostě představit, kým bychom bez toho mohli být – a právě v tom spočívá náš problém. Duchovní život bude vždy spočívat v postupném zbavování se zbytečných zavazadel, abychom byli připravení na konečné zbavování se všeho ve smrti. K tomu může dojít, pouze pokud jsme ochotní poznat že naše představa o sobě často není naším nejvnitřnějším já. Nakonec už, stejně jako velikán Pavel, „to nejsem já, ale Kristus, který žije ve mně“ (srv. Gal 2,20). Mým nejvnitřnějším já je Bůh. (Richard Rohr a John Bookser Feister: Naděje proti temnotám) Na skále!
Pátek po 1. neděli adventní Iz 29,17–24; Mt 9,27–31
Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude považovat za les… Tehdy prohlédnou oči slepých… Kdo se poprvé potká s církví, měl by mít jistotu, že bude vítaný. Boží „pozemní personál“ nesmí být malicherný, když sám Bůh je velkorysý. Církev tu sice není pro všechno, ale je tu „pro všechny“. Základní společenství se musí například naučit, jak jednat s lidmi, kteří nejsou z církevního pohledu úplně „čistí“. Zde nám to, jak známo, jde dost špatně. Bez ohledu na možnost přistupovat ke svátostem musí lidé cítit: Jsme ve společenství vítáni. 6
Myslím na mnohé nevěřící a „polověřící“, kteří budou v budoucnosti ve větší míře hledat kontakt s církví, například při slavnostních vánočních bohoslužbách, při vstupu dětí do školy, při pohřbu nějakého příbuzného, při vlastní nemoci a v mnoha dalších situacích. Lidé vkládají do církve taková očekávání, jaká bychom neměli ledabyle odbývat. Nejsme zde jen pro ty „stoprocentní“. Vždyť takoví nejsme ani my sami. V okolí naší místní církve si musí lidé povídat: „Tady v kostele jsou prima, můžeš tam někdy zajít!“ „Tam s tebou budou dobře zacházet, tam budou tobě a tvým problémům rozumět.“ Farní společenství, fara, spolek či další malé skupinky věřících musí být známé jako „místa“ žité křesťanskosti, „místa“ milosrdenství, možného lidského přijetí a blízkosti. (Joachim Wanke: Postavit světlo na svícen) Co můžeme udělat pro to, aby naše farní společenství právě takto rostla, a aby se podobala zahradě,místě života a uzdravení, jak píše Izaiáš?
Sobota po 1. neděli adventní Iz 30,19–21.23–26; Mt 9,35–10,1.5–8
Toto praví Hospodin, svatý Izraelův: „Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat, Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned, jak ho uslyší, odpoví ti… Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát větší jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil. Teilhard de Chardin psal ve svých dílech stále znovu a znovu o nutnosti přijmout prohru. Porážky zaujímají velice důležité místo v jeho optimistické vizi bytí, zakládající se především na proniknutí celého světa Kristovou láskou. K člověku totiž nepatří pouze aktivní činnost a úsilí, ale také utrpení. Pána lze nalézt právě uprostřed smrti a porážky. Chce-li člověk zakusit plnost života, musí jej brát i s jeho neúspěchy a prohrami. Karl Rahner neúnavně zdůrazňuje, že Bůh nás může potkat někdy právě v okamžiku našeho pádu a porážky. (Anselm Grün – Ramona Robbenová: Ztroskotals? Máš šanci!) Jaké prohry mám za sebou? Z Boží perspektivy nemusí být jen ztraceným časem a bolavou ránou. Bůh dokáže naše rány proměňovat v perly. Mohu o to dnes prosit. Také o to, aby uzdravující moc Boží vyplavila ze mě pocity křivdy. Také aby moje prohry mě pozvaly do hlubiny srdce, kde je možné potkat mé pravé já a živého Boha.
7
DRUHÝ ADVENTNÍ TÝDEN 2. neděle adventní Iz 11,1–10; Řím 15,4–9; Mt 3,1–12
Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako hory pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům… Byl jsem velmi mladý, když jsem objevil, že Bůh nás miluje, že mě miluje… Věřil jsem tomu okamžitě a věřím tomu dodnes. Navzdory mlhám a noci vím o jeho lásce ke mně. A bez ustání chci žít pro lásku. Nic jiného pro mě nemá význam. Nic. Už padesát pět let je to stále tatáž oslnivá záře, tentýž tajemný pocit: „Bůh tě miluje, Bůh nás miluje.“ Je něco důležitějšího, něco naléhavějšího než toto? (Guy Gilbert: Růženec světla) Poznání Hospodina, vědomí Boží lásky k nám – to proměňuje prostor ve kterém se pohybujeme.
Pondělí po 2. neděli adventní Iz 35,1–10; Lk 5,17–26
Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Jak máme být vysvobozeni z novodobého mýtu, že jsme skutečně osamělé bytosti, sledující pouze své vlastní dobro v nelítostném soupeření? Jak lze, řečeno slovy Marquanda, předefinovat obecné smýšlení posledních dvou staletí a objevit, že jsme bratři a sestry, děti jediného Boha a sourozenci v Kristu, kteří sdílejí totéž tělo a odděleně nemohou dojít spokojenosti? Nejhlubší pravda o naší lidské přirozenosti není ta, že jsme zištní a sobečtí, ale že hladovíme a žízníme po Bohu a v Bohu nalezneme jeden druhého. Alasdair McIntyre navrhuje, že bychom měli následovat příklad našich předků v temných dobách a vytvářet místní společenství, „v nichž by se dal udržet morální život, aby mravnost a kultura mohly přežít nadcházející věky barbarství a temnoty“ (After Virtue, Londýn 1981). Jedním ze způsobů, jak svědčit o tom, co znamená být lidmi, je určitě shromažďování v malých místních společenstvích a zpřítomňování událostí Poslední večeře s jejím tajemstvím svobody a odpuštění. U nás nazýváme některá z těchto malých společenství farnostmi. Ve světě na sebe ale berou mnoho různých forem. Například v Kambodži se nazývají křesťanská společenství a mají jinou strukturu. V Latinské Americe jsou to často tzv. základní komunity, malé skupiny laiků. Někde může být bohoslužebné společenství mobilní, jako u Romů apod. Měla by to být společenství, která v nás živí vědomí, že dobro, které hledáme, není naše vlastní soukromé uspokojení, ale společné dobro. 8
Avšak neměly by to být malé, do sebe uzavřené skupinky, oslavující, jak je jim spolu dobře. Měli bychom v nich pěstovat širší vědomí sounáležitosti, sdílet své společenství se všemi ostatními lidmi, se světci i hříšníky, s živými i mrtvými. (Timothy Radcliffe: Medvěd a mniška) Která z těchto společenství jsou mi oporou?. A které by mohlo být? Kde by takové společenství mohlo vzniknout? Nebo tam, kde již je, jakým směrem by měla růst?
Úterý po 2. neděli adventní Iz 40,1–11; Mt 18,12–14
Těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh. Na poušti připravte Hospodinu cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu. Hle, Pán, Hospodin přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.
Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? Zdá se, že nedostatek milosrdenství hluboce proniká naší kulturou. Jednou z radostí mého toulavého života (pozn. editora: autor byl v létech 1992–2001 generálním představeným dominikánů) – od června 1992 jsem navštívil 60 zemí – je (kromě čtení The Tablet) číst si anglické noviny. Mohou být několik dnů staré, a stejně se na ně vrhnu jako hladový. Nicméně je depresivní, jak často se tam píše o obžalobách a obviněních. Převládá názor, že odhalení, ukázání něčích hříchů je cesta k pravdě. Jistěže se to všechno děje prý ve jménu morálky, návratu k základům. Ale člověk se musí ptát: Co se tu skutečně odhaluje? Co se tu vyjevuje a odkrývá? Pravdy o jiných lidech, s celou jejich ctností a neřestí, dobrotou a špatností, lze dosáhnout jen trpělivou pozorností. Je třeba velmi pečlivě naslouchat a nechat druhé, aby se ukázali sami. Pravda se nedosahuje odhalením, ale zjevením. Potřebuje citlivost, a ne obžalobu. Pravdivé oko je vždy okem soucitným, ba milujícím. Novinář se svou senzační obviňující zprávou mi připomíná Pompeia, jak bere útokem jeruzalémský chrám a chce vidět, co se skrývá za oponou Nejsvětější Svatyně. A když ji strhne, zvolá: „Ale tady nic není.“ Nebylo tam nic, co by mohlo být vidět. Odpuštění není ztráta paměti, ale dar společenství, které by bylo jinak nemožné. (Timothy Radcliffe: Medvěd a mniška) Proti všeobecněnému obviňování cesta naslouchání, pochopení a odpuštění.
9
Středa po 2. neděli adventní Iz 40,25–31; Mt 11,28–30
Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabírají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy. Nový začátek po prožitém zklamání se může proměnit v intenzivní zkušenost z Boha. Pomalu se začíná rodit nový obraz Boha, jenž tvoří z ničeho a jenž proměňuje zánik v nový počátek. Izaiáš to zachytil verši, jež mě vždycky dojmou: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte?“ (Iz 43,18n) Pán v nás touží tvořit věci nové, a to se někdy neobejde bez odstranění toho starého. Každý nový začátek nám ukazuje, že život je jednou velkou neustávající proměnou. Držíme-li se křečovitě starého, vnitřně i navenek zkostnatíme. Staré je třeba měnit, je to třeba obnovit Duchem Božím, chceme-li skutečně žít. Bůh obnovuje naše mládí jako orlu, jak se píše v Žalmu 103,5. Prorok Izaiáš prohlašuje: „Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.“ (Iz 40,30n) Proto je každý nový začátek v podstatě otázkou důvěry v Boha. (Anselm Grün – Ramona Robbenová: Ztroskotals? Máš šanci!) Jak orli!
Čtvrtek po 2. neděli adventní Iz 41,13–20; Mt 11,11–15
Ježíš řekl zástupům: „Amen, pravím vám: mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on. A chcete-li to přijmout: on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš!“ Jan, kterého jsem měl vždycky velmi rád, byl, jako řada dalších biblických postav, příliš „pocírkevněn“ a tím z větší části jeho poselství ztratilo svou sílu. Vždycky jsem měl pocit, že by Jana nikdy nevpustili do kterékoliv úctyhodné křesťanské svatyně (včetně těch, které nesou jeho jméno a ve kterých stojí jeho pozlacené sochy). Nepochybně by nebyl přijat do semináře, ani do teologického kurzu pro laiky (nevhodné chování, závažné prohřešky proti předpisům o vhodném odívání), v žádném případě by nebyl svatořečen podle římských kanonických pravidel (příliš kritický vůči církevní vrchnosti v chrámu, navíc omezuje její obchodní aktivity). Přesto právě o něm řekl Ježíš: „Amen, pravím vám: mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“ Senzace! To není vlažná pochvala. Čím že si zasloužil toto vyznamenání? „On nebyl světlem, ale svědčil o světle.“ (Jan 1,8) 10
Je to skutečně přímočaré. Jan je Ježíšovým „pokrevním příbuzným“, který uvede věci do pohybu a naštěstí brzy uhne z cesty. Za to jsme mu – Ježíš i já – velmi vděční. Ježíšova chvála je upřímná, protože Jan splnil svůj úkol spojit staré s novým, a to je hodně náročný úkol. Jakmile je spojení a naznačení směru dokončeno, Jan správně opouští jeviště, a činí tak, jak všichni víme, velmi elegantně, trochu s přispěním Salome a jejího talíře. To, co dělá Jana „největším“, je jeho skromný a realistický pohled na sebe sama, na svoje místo ve velkém dramatu spásy. Je málo takových mužů, jako je Jan. Jsou to svědkové pravdy, ukazují mimo sebe a ustupují z cesty, aby mohlo zazářit pravé světlo. Jan je ta první nezbytná svoboda k tomu, aby všechno mohlo začít. Svoboda od sebe sama, a proto svoboda pro velké poselství. To je důvod, pro který miloval Ježíš svého bratrance Jana, to je důvod, proč bychom ho mohli a měli milovat i my. (Richard Rohr a Louis Glanzman: Duchovní bratři – Muži Bible mluví k mužům dneška) Sv. Jan Křtitel, předchůdce Páně, jeden z dobrých a spolehlivých průvodců adventem
Pátek po 2. neděli adventní Iz 48,17–19; Mt 11,16–19
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny. Svátostí smíření nás Ježíš zachraňuje, přináší nám spásu. Je na nás, abychom si určili pravidelný rytmus, ve kterém budeme vyprazdňovat svůj vnitřní koš na odpadky, vynášet svou špínu. Ztratili jsme cit pro tuto svátost. Pán v ní po nás chce, abychom padli na kolena před člověkem, před knězem, před chlapem, jako jsem já, před ubožákem, před hříšníkem. Zbavte se své osobní špíny. Sami uvidíte, že to není tak těžké. Chce to od nás pokoru. Seber odvahu a dej se do toho. (Guy Gilbert: Růženec světla) Cítíme, že svátost smíření do doby adventní patří. Ať je pro nás návratem k Božím přikázáním a k Boží lásce. Hospodinu záleží na tom, abych měl úspěch, abych šel po dobré cestě, aby se můj život podařil.
Sobota po 2. neděli adventní Sir 48,1–4.9–11; Mt 17,10–13
Prorok Eliáš povstal jako oheň a jeho slovo plálo jako pochodeň. Eliáš přijde znovu.
11
Ježíš odpověděl: „Říkám vám: Eliáš už přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ Církev má za úkol být společnosti i státní autoritě kritickým průvodcem na cestě, pokud je tato cesta zavádějící a hrozí, že člověk ztratí svou důstojnost. Církev bude muset tuto službu vykonávat ve skromnosti, s vědomím vlastního selhání v minulosti i přítomnosti. Ale nesmí k takovým nebezpečím mlčet, ani kdyby musela vystupovat proti obecným trendům a mínění většiny. (Joachim Wanke: Postavit světlo na svícen) Proroci jsou zcela na Boží straně, když promlouvají k lidu, a zcela na straně lidu, když mluví s Bohem. Svojí podstatou jsou těmi „uprostřed“ a také se na sebe tímto způsobem dívají, jako na ty, kdo stojí uprostřed, v zemi nikoho. Zdá se, že úkolem proroka je především bourat existující iluze a pak budovat na nových, poctivých základech. Proto se prorok nikdy nestane oblíbeným mezi pohodlnými a mocnými. (Richard Rohr a Louis Glanzman: Duchovní bratři – Muži Bible mluví k mužům dneška) Eliáš a Jan Křtitel! Prorocká posloupnost k příchodu Mesiáše. Tak jako mnozí před námi vyznáváme, že tento narozený Ježíš je náš Spasitel a Pán. Mnozí z Izraele tehdy nepoznali, že Eliáš už přišel obrazně v Janu Křtiteli, a že v Ježíši přišel očekávaný Mesiáš. Setkali se s nimi, a přesto je minuli. Jaká škoda! A jak cenná je služba proroků.
TŘETÍ ADVENTNÍ TÝDEN 3. neděle adventní Iz 35,1-6a.10; Mt 11,2–11; Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.
To je ten, o němž je psáno: „Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.“ Na začátku každé evangelizace světa stojí evangelizace nás samých. Jako křesťané jsme na cestě. Nestojíme na začátku. Už jsme z evangelia „ochutnali“. Už máme s Bohem a křesťanským životem dobré zkušenosti. A právě tyto zcela počáteční a zdánlivě tak bezvýznamné vlastní zkušenosti jsou základem pro naši schopnost zpřístupnit evangelium zajímavým způsobem i druhým lidem. Ze zkušenosti vím, že necírkevní současníci reagují velmi pozorně, když křesťané líčí v rozhovorech a při obyčejných setkáních své životní zkušenosti. Osobní prožitek je vždy zajímavý! „Jak jsi na to šel?“ – „Jak jsi to zvládal?“ Křesťané, kteří druhé lidi 12
vpouštějí do svého života i s jeho těžkostmi a problémy, jsou pro své okolí zajímaví. Naše vlastní, zcela osobní víra v Boha, i se svými pochybami a otázkami, musí „promlouvat“ – slovy a činy. Kde se podává svědectví života, otevírají se dveře a srdce. Druzí dostávají odvahu, aby také „vyzkoušeli“ křesťanské chování. Stará slova najednou zase dostávají nový lesk, slova jako úcta a úžas, soucit a péče, sebeomezení a míra, abych uvedl aspoň některé křesťanské základní postoje, které jsou dnes opět vysoce aktuální. Jsme bohatší, než si myslíme. Křesťané vědí o zásobách naděje, ze kterých bude žít budoucnost. (Joachim Wanke: Postavit světlo na svícen) Můžeme otevřít dveře a srdce do radosti Vykupitele lidem, které v adventních dnech potkáváme: v práci, na návštěvách, u pokladen obchodů, v tělocvičně, doma v kuchyni, všude. Dělejme to prostě a s úctou. Jsme bohatší, než si myslíme. A mohou se dít věci: mohou se otevřít oči, uši i srdce, a „vrátí se ti, které vykoupil Hospodin“.
Pán je blízko – Nedaleko od Betléma ADVENTNÍ FERIE OD 17. DO 24. PROSINCE Pondělí 17. prosince Gn 49.1a.2.8–10; Mt 1,1–17 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův… Dohromady je to tedy od Abraháma po Davida čtrnáct členů rodokmenu, od Davida až po babylónské vyhnanství čtrnáct a od babylónského vyhnanství až ke Kristu čtrnáct. Podle jedné rabínské tradice, až přijde Mesiáš, posadí se u městských bran jako žebrák, a většina lidí uvidí jen ošklivého člověka: „Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“ (Iz 53,2) Ale ti, kteří mají oči k vidění, zahlédnou zářící krásu Vykupitele. (Timothy Radcliffe: Medvěd a mniška) Rodokmen – kmen rodu – si dnes dělají mnozí lidé. Proč se to dělá? Člověk pátrá po svých předcích možná proto, aby si potvrdil svou hodnotu, aby víc porozuměl, kdo skutečně je, proč jedná tak, jak jedná, proč v těch či oněch oblastech svého života je slabý, hříšný. A naopak, kde by mohly být jeho schopnosti. Také je rodokmen tázáním se po našem původu, tedy kde je to naše původní DOMA. Ježíš narozený a patřící skrze naše člověčenství a náš křest do našeho rodokmenu je tím pravým uzdravením a světlem našich lidských vztahů: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů,“ říká anděl v evangeliu.
13
Úterý 18. prosince Jer 23,5–8; Mt 1,18–24
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho Matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Maria. Musela mít fantastický vnitřní život. A nic z něj se zřejmě neprojevovalo navenek. Kolikrát míjíme – aniž bychom co tušili – lidi se silným vnitřním životem, bytosti plné světla! Právě tito lidé pracují na spáse světa. Často zvláště řeholníci a řeholnice. V našem světě je ceněn bez prostřední výkon a úspěch, za podstatné je prohlašováno vnější zdání, na první místo lidé slaví touhu po zisku a majetku. Copak mohou mladí lidé odolávat takovým svodům, jež zabíjejí vše, co je v nich silné, vznešené a čisté? Víc než kdy jindy je dnes potřeba vést mladé lidi k niternosti. (Guy Gilbert: Růženec světla) Svatý Pavel v této věci již dávno pracuje pro nás: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' ,a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími a sestrami pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ Vhodná modlitba pro nás a za nás.
Středa 19. prosince Sd 13,2–7.24–25a; Lk 1,5–25
Lid čekal na Zachariáše a divil se, že se v chrámě zdržuje tak dlouho. Když pak vyšel a nemohl k nim promluvit, poznali, že měl v chrámě vidění. Dával jim znamení a zůstal němý. Když se skončily dny jeho služby, vrátil se domů. Po těch dnech jeho žena Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců. Modlitba růžence je prostě něco, co jsem dělal, aniž bych o tom přemýšlel, něco jako dýchání. Dýchám pořád, ale nikdy jsem o tom neměl přednášku. Modlitba růžence je stejně jako dýchání něčím velmi jednoduchým. G. K. Chesterton tvrdil, že opakování je charakteristickým znakem vitality dětí, které mají rády tytéž příběhy, týmiž slovy, zas a znovu, ne protože se nudí a chybí jim fantazie, ale protože se radují ze života. Chesterton napsal: »Protože děti překypují vitalitou, protože jsou plny nespoutané energie, chtějí opakování beze změny. Stále se dožadují: „Udělej to ještě jednou!“ a dospělý to opakuje znovu a znovu, až je z toho polomrtvý. Neboť dospělí nejsou dost silní, aby se radovali z jednotvárnosti. Ale Bůh je zřejmě dost silný na to, aby se radoval z jednotvárnosti. 14
Možná, že říká každé ráno slunci: „Udělej to ještě jednou!“ Možná všechny sedmikrásky nejsou stejné z automatické nutnosti. Možná, že Bůh tvoří každou zvlášť a nikdy ho to neomrzí. Možná že má věčnou dychtivost dětství; neboť my jsme zhřešili a zestárli a náš Otec je mladší než my. Opakování v přírodě nemusí být pouhým mechanismem.« (Ortodoxie, Brno 1993) Anebo naše opakování růžence! Můžeme pokračovat celé hodiny, aniž bychom vůbec na něco mysleli. Jsme prostě tady, modlíme se. Když se modlíme růženec, slavíme, že Pán je opravdu s námi a my jsme v jeho přítomnosti. Opakujeme slova anděla: „Pán s tebou.“ Je to modlitba Boží přítomnosti. A když s někým jsme, nepotřebujeme o něm přemýšlet. Jak napsal Simon Tugwell: „Nepřemýšlím o svém příteli, když je tady vedle mě. Jsem příliš zaměstnán tím, že se těším z jeho přítomnosti…“ (Timothy Radcliffe: Medvěd a mniška) Adventní a vánoční události zahrnuje radostný růženec. Ten je pozváním do Boží přítomnosti.
Čtvrtek 20. prosince Iz 7,10–14; Lk 1,26–38
Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel – to je „Bůh s námi“. Misie je pro mě stavba společného domu pro lidstvo, ve kterém by mohl žít Bůh. Ježíš má jedno velmi krásné jméno – Emmanuel, což znamená „Bůh s námi“. Musíme postavit dům, vytvořit domácnost, kde by s námi mohl žít Bůh. Konečně je třeba hledat nové cesty, jak se přiblížit těm, kdo se drží dál od jakékoli církve. Dominik posílal bratry kázat tam, kde byli lidé. Jestliže dnes lidé chodí do kavárny nebo do parku nebo na internet, musíme tam jít za nimi. (Timothy Radcliffe: Nazývám vás přáteli) Když je Emmanuel „Bohem, který je s námi“, zve nás to k lidem tam, kde jsou. Zve nás to k budování domu-společenství-přátelství, kde Bůh bude žít, žije mezi námi.
Pátek 21. prosince Pís 2,8–14; Lk 1,39–45
Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Ježíšova modlitba Mniši vyvinuli metody, jež nám mohou pomoci vždy a všude žít ze setkání s Bohem. To je tzv. vnitřní modlitba, která je vždy v nás a která nám nikdy nemůže být odňata. Takzvaná Ježíšova modlitba se stala zejména ve východní církvi oblíbeným způsobem 15
meditace. Spočívá v neustálém opakování slov: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ovšem Ježíšova modlitba může být redukována pouze na Ježíšovo jméno, které se v tom případě připojuje k výdechu. Když se stále modlím „Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“, nejde ani tak o naléhavou prosbu o smilování, nýbrž o děkovné povědomí o tomto smilování díky milosrdnému Bohu. Tak způsobí tato modlitba časem hluboký vnitřní mír a tichou radost z Boha, před nímž smím být takový, jaký jsem, i slabý a hříšný. A tak se stanu sám k sobě milosrdnějším. Ježíšova modlitba dýchá důvěrou, že tento Ježíš Kristus je ve mně. Není tím, kdo žil v dávné minulosti, ale je ve mně. (Anselm Grün: Myšlenky na každý den) Modlitbu Ježíšovu lze praktikovat všude a kdykoli. Jméno Ježíš si můžeme říkat v práci, doma, v kostele apod. Při chůzi si můžeme Ježíšovo jméno přeříkávat sami pro sebe. (mnich východní církve: Vzývání Ježíšova Jména) Nabízí se tzv. Ježíšova modlitba: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Nabízejí se i jiné formy. Například: „Velebí má duše Pána.“ „Důvěřuji ti, Ježíši.“ „Bůh je síla má.“ Boží slovo nabízí mnohé možnosti. Takovou prostou modlitbou se mohu otevřít Boží přítomnosti i ráno nebo odpoledne v autobuse, před těžkým setkáním, ve chvílích hlubokého usebrání i ve chvíli neklidu nebo velké únavy.
Sobota 22. prosince 1 Sam 1,24–28; Lk 1,46–56
Velebí má duše Pána! Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil z prázdnou Víte, evangelium je velmi nebezpečné. Mohlo by totiž změnit svět. Gándhí řekl: „Křesťanství je úžasná věc, ale dosud ho nikdo nevyzkoušel!“ Evangelium může strhnout zdi, které odděluje Tutsie od Hutuů, Srby od Chorvatů, katolíky od protestantů v severním Irsku. Může vymýtit z našich srdcí nenávist, nepřátelství z našich rodinných vztahů. Mohlo by změnit ekonomické struktury, kvůli nimž bohatí stále více bohatnou a chudí stále více chudnou. Vzpomeňme na ta úžasná slova Magnificat: „Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“ (Lk 1,52–53) (Timothy Radcliffe: Nazývám vás přáteli) Mariin chvalozpěv zahrnuje všechny nepatrné, ponížené, hladové. Opěvuje smíření a milosrdenství. Není právě toto bohatství evangelia pravým slovem pro naši generaci, výzvou pro konkrétní činy smíření?
16
ČTVRTÝ ADVENTNÍ TÝDEN Neděle 23. prosince – 4. neděle adventní Iz 7,10–14; Řím 1,1–7; Mt 1,18–24
Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. Filozof Paul Ricoeur při návštěvě Taizé řekl: „Dobrota sahá hlouběji než nejhlubší zlo. Ať je zlo seberadikálnější, není tak hluboké jako dobrota.“ Ano, Bůh nám dává jít životem s jiskřičkou dobroty v hloubi duše, a tato jiskřička jen čeká, až se z ní stane plamen. Svědkem radosti a dobroty srdce je pro mě stále má maminka. Již od dětství se učila vlídnosti ke každém člověku: v její rodině nepadala slova, která druhého hanobí tím, že ho zesměšní nebo příliš přísně soudí. Svým vlastním dětem zcela důvěřovala. I když po celý život přicházely zkoušky, v nichž sami o sobě pochybujeme a objevujeme své meze, přece nám zůstává tento nenahraditelný dar: „Můžeš mít důvěru sám v sebe.“ Právě to chtěla moje maminka předat každému ze svých devíti dětí. Proudí-li v nás radost načerpaná z evangelia, přináší dech života. Tuto radost nevytváříme my, je to dar Ducha Svatého. Bez ustání ji oživuje důvěryplný pohled, jímž Bůh hledí na naše životy. Dobrota srdce není ani zdaleka naivní, předpokládá naopak bdělost. Může vést k přijetí rizik, neponechává místo pro pohrdání druhým člověkem. Činí nás vnímavými k těm nejpotřebnějším, k těm, kdo trpí, zvlášť když jsou to teprve děti. Dobrota srdce nám pomáhá, abychom výrazem obličeje či tónem hlasu vyjádřili, že každý člověk má potřebu být milován. Když k nám začnou promlouvat naše temnoty, mohou v nás vyvolat až závrať. Dokážeme toto období vyprahlosti překonat? Takřka z ničeho může vykvést pouštní květ, netušená radost. (Bratr Roger z Taizé: Netušená radost) Ježíš, který spasí svůj lid od hříchů. Díky Ježíšově vtělení, oběti a zmrtvýchvstání má dobro vždy větší šanci než zlo. Toto vědomí nás může vést v těchto dnech, kdy lidé kolem tiše očekávají naše porozumění, odpuštění, dobrotu srdce.
Pondělí 24. prosince 2 Sam 7,1–5.8b–12.14–16; Lk 1,67–79
Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a pronesl tato prorocká slova: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků.
17
Trávil jsem dovolenou u moře v kraji Vendée. Jednou v neděli ráno jsem sloužil mši, abych pomohl knězi, který měl spoustu práce s přílivem letních hostů. Zvony se naplno rozezpívaly a ohlašovaly, že nastal čas modlitby křesťanů. Mše se v klidu odvíjí, blížíme se k pozdravení pokoje. Jak mám ve zvyku, procházím kostelem a dávám pozdravení pokoje všem, i těm v poslední řadě, ba dokonce jdu až k pootevřeným dveřím kostela. Krčí se tam nějaká žena. Podávám jí ruku s přáním Kristova pokoje. Otřásl jí pláč!! Dojalo mě to, ale nevěděl jsem, co říct. Vrátil jsem se k oltáři a rozdílel svaté přijímání. O měsíc později jsem od té neznámé ženy, která byla tehdy vzadu v kostele, dostal dopis. Bylo to překvapivé, neobvyklé psaní: „S církví jsem se rozešla před třiceti lety. Důvodem byl velký šok, který jsem prožila ve vztahu ke knězi z farnosti, jejíž aktivní členkou jsem tehdy byla. Od té doby jsem už nevkročila do žádného kostela. Ani jednou. Před měsícem jsem šla na trh a slyšela jsem zvonit zvony. Bez uvažování jsem zamířila ke kostelu, jako by mě tam cosi táhlo silou, které jsem nemohla vzdorovat. Dveře byly naštěstí pootevřeny, vklouzla jsem dovnitř. Bohoslužba na mě velice zapůsobila, zůstala jsem až do konce. A vy jste přišel dozadu až ke mně. Proč mi vytryskly slzy? Vzpomínáte? Jak se církev za těch třicet let změnila! Rozhodla jsem se znovu začít chodit do kostela jako kdysi. Má otázka zní: Co mě donutilo vstoupit ten den do kostela?“ Vypálil jsem odpověď: „Duch Svatý.“ On jediný může způsobit tu náhlou touhu a tu nádheru usmíření s církví skrze eucharistii. (Guy Gilbert: Růženec světla) O Vánocích si připomínáme skutečnost, že Ježíš se narodil do našeho času, do našeho prostoru. Navštívil nás a vykoupil. Moc této jeho návštěvy stále oslovuje lidi, věřící, hledající i nevěřící. Buďme otevřeným srdcem a podanou rukou těm, kteří toto působení zaznamenají. Abychom byli jako křesťané dobrou adresou těm, kteří hledají přijetí. Buďme pozorní k návštěvníkům půlnoční bohoslužby, k přátelům, které o Vánocích potkáme, k neznámým lidem, ke kterým nás nějaká situace přivede. Již dopředu připravme tato setkání modlitbou za ně, za nás. Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem! (Titovi 2,11 – z půlnoční bohoslužby)
18
