První kapitola
z úzkého ústí podzemní kobky, a spíš hrobu než vězení mnoha živých těl v ní pohřbených, se ozýval nářek barbara Corsicurba. A třebaže ten strašlivý a děsný řev bylo slyšet široko daleko, nikdo souvisle nerozuměl důvodům, které vyslovoval, leda ubohá Cloelia, kterou v hlubině uzavřelo její neštěstí. Postarej se, Cloelie, říkal ten barbar, aby tak, jak je, s rukama dozadu svázanýma, vystoupil sem nahoru, připoutaný na laně, které spustím, ten mládenec, kterého jsme ti před dvěma dny předali; a dobře se rozhlédni, jestli je tam mezi ženami z posledního lovu některá, jež by zasluhovala naši společnost a rozkoš z jasného nebe nad našimi hlavami a prospěšný vzduch, který nás obklopuje. Mezitím spustil dolů hrubé konopné lano a na něm zakrátko on a další čtyři barbaři vytáhli nahoru důkladně pod pažemi upoutaného mladíka, na pohled devatenácti- nebo dvacetiletého, oděného po námořnicku v hrubém plátně, a bez jakékoli nadsázky krásného. Nejprve se mu barbaři postarali o pouta a provazy, jimiž měl dozadu svázané ruce. Potom mu načechrali vlasy, jež mu jako bezpočet prstýnků z ryzího zlata pokrývaly hlavu. A otřeli mu tvář zastřenou prachem, a tehdy se odhalila tak podivuhodná krása, že zasáhla a rozněžnila nitro těch, kteří jej provázeli jako jeho kati. Obličej krásného mládence neprozrazoval nejmenší sklíčenost. Naopak, s očima, jak se zdálo, veselýma pozvedl tvář, rozhlédl se po nebi a jasným neznepokojeným hlasem řekl: „Děkuji ti, nezměrné a dobrotivé nebe, že jsi mě přivedlo umírat tam, kde tvé světlo zahlédne mou smrt, a ne v temných děrách, odkud právě vycházím, zastřených ponurými stíny. Vždyť netoužím umírat jako zoufalec, protože jsem křesťan, ale mé neštěstí je tak veliké, že mě vyzývá a téměř nutí, abych si to přál.“ ) 19 (
Žádnému z těchto důvodů barbaři však nerozuměli, protože byly vysloveny v jiném jazyce, nežli byl ten jejich. Takže když ti čtyři nejprve zakryli východ kobky velkým kamenem a uchopili svázaného mládence, došli s ním k přístavu, kde měli dřevěný vor, jehož polena byla spletená silnými liánami a pružným proutím. Tento výtvor jim sloužil, jak se později ukázalo, jako plavidlo, na němž se dopravovali na druhý ostrov, vzdálený odhadem necelé dvě tři míle. Naskočili potom na trámy a doprostřed usadili zajatce, a na to jeden z těch barbarů uchopil velikánský luk, který byl na voru, a potom co do něj nasadil dlouhý šíp s pazourkem na hrotu, rychle ho napnul, namířil na mladíka jako na svůj cíl a dával najevo, že mu chce prostřelit hruď. Ostatní barbaři se chopili hrubých tyčí seříznutých do podoby vesel, jeden dělal kormidelníka a dva hnali vor k druhému ostrovu. Krásný mládenec, jenž na okamžik s obavou očekával zásah hrozivého šípu, pokrčil ramena, sevřel rty a v hlubokém mlčení zvedl své oči a v srdci prosil nebe, ale ne proto, aby ho vysvobodilo z bezprostředního a krutého nebezpečí, ale aby mu dalo odvahu strpět je. Když to spatřil barbarský lukostřelec, jenž věděl, že tohle není způsob, jakým má být mladík usmrcen, a protože mladíkova spanilost našla slitování v jeho srdci, nemínil prodlužovat jeho muka tím, že bude mířit šípem na jeho hruď, a tak odhodil luk, přistoupil k němu a posuňky mu dal, jak nejlépe mohl, na vědomí, že ho nechce zabít. To se tam dělo, když plavidlo mezitím dospělo do půli úžiny tvořené oběma ostrovy a v ní se náhle zvedla bouře a dřeva voru se rozpojila, a aniž tomu mohli nezkušení plavci zabránit, vor se rozpůlil a na jedné části skládající se ze šesti trámů zůstal mládenec, jenž se teď nestrachoval jiné smrti než té, že utone. Vodní víry zvedly vodstvo, navzájem se střetly protivětry, barbaři se utopili, trámy se spoutaným zajatcem vypluly na otevřené moře a vlny se přes něho valily tak, že mu nejen bránily spatřit nebe, ale upíraly mu možnost prosit je o slitování nad vlastním neštěstím. A ono se slitovalo, neboť stále zuřivé vlny, které ho co chvíli zaplavovaly, nestrhly jej z trámů a nevzaly ho s sebou do propasti: i když měl ruce dozadu spoutané a nemohl se držet ani si jinak pomoci. Tímto způsobem, jak bylo řečeno, vyplul na širé moře, které se poněkud zklidnilo a utišilo, když se znovu objevil výběžek ostrova, kam trámy zázračně zamířily a zachránily se před zuřivým mořem. ) 20 (
Unavený mladík se posadil, a když se rozhlédl na všechny strany, téměř vedle sebe objevil loď, kterou tam stranou rozbouřeného moře opravovali jako v bezpečném přístavu. Rovněž ti z lodi objevili trámy a na nich náklad, a aby zjistili, co to může být, spustili na vodu člun a pluli se podívat, a když tam našli tak velice zbědovaného a neméně krásného mládence, horlivě a soucitně ho dopravili na svou loď, kde svým novým nálezem vzbudili u všech pozornost Mladík vystoupil nahoru v cizím náručí, ale protože se ze samé slabosti nemohl udržet na nohou — neboť po tři dny nejedl — a protože jej vlny tak zřídily a poničily, hlučně se svalil na palubu lodi, jejíž kapitán s urozenou myslí a s vrozeným soucitem přikázal, aby mu byla poskytnuta pomoc. Pospíšili potom jedni, aby mu sňali pouta, a jiní, aby mu přinesli jídlo a vonná vína, s jejichž pomocí se zemdlenému mládenci vrátilo vědomí, jako by ze smrti přešel do života, a tehdy upřel zrak ke kapitánovi, jehož zdvořilost a bohatý šat k sobě vábily pohled, ale i jazyk, a řekl mu: „Dobrotivé nebe nechť ti oplatí, vzácný pane, dobro, které jsi mi prokázal, neboť stěží se unese sklíčenost ducha, jestliže se nepodpoří pokleslé tělo. Moje neštěstí mi brání, abych se ti odvděčil za toto dobrodiní, leda jen poděkováním. A jestliže se připustí, aby ubohý chudák vyslovil o sobě nějakou chválu, pak vím, že co se týče vděčnosti, nikdo na světě mě nepředstihne.“ A potom se pokusil zvednout a jít políbit kapitánovi nohy, ale slabost mu to nedovolila, protože třikrát to zkusil a třikrát upadl na podlahu. Když to kapitán viděl, rozkázal, aby jej zanesli do podpalubí a přikryli dvěma polštáři, aby jej svlékli z mokrých šatů a oblékli mu jiné, suché a čisté, a potom jej nechali odpočívat a spát. Stalo se, jak kapitán přikázal. Mlčky tomu byl poslušný mládenec a v kapitánovi se znovu probouzel obdiv, když jej viděl zase stát na nohou, ve svěžím stavu, a potom na něho začala dorážet touha co nejrychleji se dozvědět, kým mladík je, jak se jmenuje a z čeho pochází příčina, která jej vrhla do takových nesnází. Protože však u kapitána zdvořilost byla silnější než přání, chtěl, aby se nejdříve ošetřila mládencova slabost a teprve potom se splnila jeho vůle.
) 21 (
Druhá kapitola První knihy
služebníci na lodi nechali mládence odpočívat a plnili to, co jim přikázal pán. Protože však na něj dotíraly rozmanité smutné myšlenky, sen se nedokázal zmocnit jeho smyslů, a vůbec to neumožňovalo ztrápené vzdychání a úzkostné bědování doléhající k jeho sluchu, jež pronikalo, jak se zdálo, mezi prkny z vedlejší místnosti. A když mu začal velmi pozorně naslouchat, slyšel říkat: „V smutném a bídném znamení mě moji rodiče zplodili a pod nelaskavou hvězdou mě matka vrhla na světlo tohoto světa! A právem říkám vrhla, poněvadž narození jako to moje spíše se může nazývat vyvržení nežli zrození! Již svobodná, myslela jsem si, že v tomto životě budu užívat slunečního světla, ale moje představa mě oklamala, neboť vidím, že záhy mám být prodána jako otrokyně; a to je neštěstí, jemuž rovné není.“ „Ach ty, ať jsi kdokoli,“ řekl na to mládenec, „je-li tomu tak, jak se tvrdí, že sdílené bědy a strasti se obvykle nadlehčují, přistup sem a mezi skulinami těchto desek mi je vyprávěj; neboť nenajdeš-li u mě úlevu, najdeš člověka, jenž jimi trpí stejně.“ „Naslouchej tedy,“ dostalo se mu odpovědi, „a já ti co nejstručněji vylíčím nepravosti, jaké mi připravil osud. Nejprve však chci vědět, komu je vyprávím. Řekni mi, zda nejsi náhodou ten mládenec, kterého nedávno našli polomrtvého na trámech, jež slouží jako plavidla divochům, kteří žijí na zdejším ostrově, kde jsme přistáli, abychom se zotavili z bouře.“ „Jsem to já,“ odpověděl mládenec. „Nuže, co jsi zač?“ otázala se hovořící bytost. „Pověděl bych ti to, kdybych si nepřál, abys nejdříve ty mě poctila vyprávěním svého života, protože podle slov, která jsem od tebe před chvílí zaslechl, představuji si, že nebude tak dobrý, jak bys chtěla.“ ) 22 (
Na to se mu dostalo odpovědi: „Poslouchej a já ti ve zkratce vypovím své soužení. Kapitán a pán této lodi se jmenuje Arnaldo a je synem i dědicem dánského krále, do jehož moci se různými podivnými příhodami dostala urozená panna, kterou jsem považovala za tak krásnou paní, že předčí ty, jež žijí na tomto světě, i ty, jež si dokáže vykreslit představivost nejbystřejšího rozumu. Její vkus se rovná její kráse a její bědy jejímu vkusu i kráse. Jmenuje se Auristela. Má rodiče z královského rodu a z velmi zámožného stavu. Ačkoli všechny chvály na ni jsou nedostatečné, byla prodána a koupil ji Arnaldo, který ji miloval a miluje tak usilovně a upřímně, že byť byla tisíckrát otrokyní, chtěl ji učinit svou paní a připustit za svou právoplatnou manželku, a to se svolením krále, svého otce, jenž usoudil, že vzácné ctnosti a ušlechtilost Auristely zasluhují více než být královnou. Ona se však bránila a říkala, že nemůže porušit slib, že po celý svůj život zachová panenství, a ten že nemíní v žádném případě porušit, byť by na ni dorážely nabídky, anebo ji ohrožovala smrt. Ale kvůli tomu Arnaldo nepřestával živit své naděje pochybnými představami, které opíral o proměny času a vrtkavé založení žen, až se nakonec přihodilo, že když se moje paní Auristela procházela po mořském břehu, rozptylujíc se ne jako otrokyně, ale jako královna, přirazily koráby pirátů, zmocnily se jí a zavezly ji kdoví kam. Princ Arnaldo měl za to, že jde o tytéž piráty, kteří mu ji předtím prodali, protože takoví se potloukají po těchto mořích, ostrovech a březích a loupí nebo nakupují tamní krásné panny, aby je výnosně prodali na tento ostrov, kde se údajně nacházíme. Je obývaný barbary, lidmi nezkrotnými a krutými, kteří mezi sebou považují za nezlomnou a jistou věc, přesvědčeni o tom buď ďáblem, buď nějakým starým kouzelníkem, jehož mají za nesmírně učeného kmeta, že z jejich středu má povstat král, jenž dobude a získá veliký díl světa; nevědí však, kdo tím králem má být, a aby to poznali, onen kouzelník jim dal následující příkaz: ať obětují všechny muže, kteří dorazí na jejich ostrov, a z jejich srdcí, pravím, z jednoho každého ať si připraví popel a ten dají vypít nejpřednějším divochům ostrova, s výslovným pokynem, aby toho, který jej polknul, aniž se zašklebil nebo projevil nechuť, povýšili na svého krále; nemá to však být on, kdo dobude svět, ale až jeho syn. Přikázal jim také, aby měli na ostrově všechny panny, které by mohli koupit nebo uloupit, a aby tu nejkrásnější z nich potom dali divochovi, jehož statečné následnictví přislíbil nápoj z popela. Těmto koupeným nebo uloupeným pannám se od nich dostává ) 23 (
dobrého zacházení, což je to jediné, v čem se neprojevují barbarsky, a ty, které koupí, jsou získány za velice vysokou cenu, neboť za ně platí kousky nepuncovaného zlata a převzácnými perlami, hojně se vyskytujícími u břehů těchto ostrovů; a z této příčiny se mnozí, hnáni takovým zájmem a ziskem, stali piráty a kupci. Arnaldo, který se domníval, jak jsem ti řekla, že na tomto ostrově by mohla žít ta, jež je Auristelou, polovicí jeho duše, bez které nemůže žít, nařídil, aby se ujistil v této pochybě, ať mě prodají zmíněným barbarům, protože zůstanu-li mezi nimi, posloužím za zvěda a on se dozví to, co si přeje. A tak nyní nečeká na nic jiného než na uklidnění moře, aby přistál a uzavřel obchod. Vidíš tedy, že právem naříkám, vždyť úděl, jaký na mě čeká, je život mezi barbary, vždyť si nemohu slibovat od své krásy, že se stanu královnou, zvláště jestli by nepřející osud zanesl na tuto zemi mou jedinečnou paní Auristelu. Z těchto příčin se zrodily mé vzdechy, jež jsi zaslechl, a z těchto obav nářky, které mě trýzní.“ Když domluvila, mládenci se sevřelo hrdlo obavami a přitiskl ústa na prkna, která zmáčel hojnými slzami, a po chvíli se jí otázal, zda náhodou netuší, jestli měl Arnaldo nějaký milostný vztah s Auristelou, anebo že by Auristela byla jinde zavázána a pohrdla Arnaldem, a tudíž nepřijala tak velký dar, jakým je království, neboť se mu zdá, že zákony lidského zalíbení mají větší sílu nežli zákony náboženství. Odpověděla, že i když ji napadlo, že čas mohl poskytnout Auristele příležitost řádně milovat jakéhosi Periandra, který ji odvedl z její vlasti, ušlechtilého kavalíra, všestranně nadaného, takže si ho mohl oblíbit každý, kdo ho poznal, ona sama nikdy nezaslechla jeho jméno mezi nářky, jaké její paní o svých bědách vysílala k nebi, ani jindy. Zeptal se jí, jestli sama zná onoho Periandra, o němž mluví. Řekla mu, že ne, pouze od druhých se dozvěděla, že je to ten, který odvedl její paní, k níž přišla sloužit potom, co Periandro kvůli jakési zvláštní příhodě její paní opustil. Až sem se dostali, když shora zavolali Taurisu — neboť takové bylo jméno té, která vyprávěla své strasti — a ta potom, co je zaslechla, řekla: „Nepochybně moře zkrotlo a bouře se utišila, protože mě volají, aby provedli mé nešťastné předání. Bůh buď s tebou, ať jsi kdokoli, a nebe ať tě uchrání a nevydají tě k tomu, aby popel z tvého spáleného srdce dosvědčil troufalou a nestoudnou věštbu; neboť drzí ) 24 (
obyvatelé tohoto ostrova rovněž hledají srdce ke spálení, podobně jako hledají panny, které střeží pro své záměry.“ Odloučili se a Taurisa vystoupila na palubu. Chlapec setrval v zamyšlení a pak požádal, aby mu dali oděv, že chce vstát. Přinesli mu šat ze zeleného damašku, střiženého na způsob toho, který měl z plátna. Vyšel nahoru. Arnaldo ho přijal s přívětivou tváří a posadil vedle sebe. Taurisu oblékli bohatě a půvabně, na způsob vodních víl nebo lesních žínek. Zatímco to před udiveným mladíkem prováděli, Arnaldo mu vyprávěl o své lásce a svých záměrech, a dokonce jej požádal o radu, co dělat, a zeptal se ho, jestli prostředky k získání zpráv o Auristele jsou dobře vynaložené. Mládenec, jehož nitro se na základě rozhovoru s Taurisou a Arnal dova sdělení naplnilo tisícerou představou a podezřením, bleskurychle uvážil, co by se mohlo stát, kdyby se snad Auristela ocitla mezi divochy, a odpověděl mu: „Pane, nemám věk na to, abych ti radil, avšak mám vůli pobízející mě do tvé služby, vždyť život, který jsi mi tímto přijetím daroval, a laskavosti, které jsi mi prokázal, mě zavazují, abych jej zaměstnal v tvých službách. Mé jméno je Periandro, narodil jsem se z nejurozenějších rodičů, ale má urozenost je provázena neštěstím a bědami, jichž je tolik, že mi neskýtají místo k vyprávění. Ona Auristela, kterou hledáš, je moje sestra, a tu hledám i já, neboť kvůli různým událostem jsme se před rokem ztratili. Podle jména a krásy, kterou mi vychvaluješ, bezpečně poznávám, že je to má ztracená sestra, za jejíž objevení bych dal nejen život, jejž mám, ale i radost, jakou očekávám po jejím nalezení, což je má nejvyšší cena. A poněvadž mám tak velký zájem na jejím objevení, mezi mnoha prostředky, jaké si ve fantazii představuji, volím ten, který snad bude životu nejnebezpečnější, ale zároveň nejjistější a nejrychlejší. Ty jsi, pane Arnaldo, rozhodnut prodat tuto pannu zdejším barbarům, aby v jejich moci zjistila, zda se tam nachází Auristela, o které prodejem další panny barbarům získáš takovou zprávu, takže Taurise nezbude nic jiného než dát ti znamení, zda s ostatními, které ke svému záměru střeží barbaři a jež s takovou horlivostí nakupují, je anebo není Auristela.“ „Taková je pravda,“ řekl Arnaldo, „a vybral jsem spíš Taurisu než kteroukoliv jinou ze čtyř, které jsou k tomu účelu na lodi, protože Taurisa ji zná, neboť byla její služebnou.“ „To všechno je dobře vymyšleno,“ řekl Periandro, „avšak soudím, že žádná osoba nevykoná tu naléhavou záležitost tak dobře jako já, ) 25 (
vždyť můj věk, má tvář a zájem, jaký vzbuzuji, spolu s mými poznatky o Auristele mě pobízejí k myšlence, abych takový úkol vložil na vlastní bedra. Přistoupíš-li, pane, bez otálení na tento nápad, věz, že ve svízelných a obtížných případech rada a dílo mají vykročit zároveň.“ Arnaldovi se Periandrovy důvody zalíbily a bez ohledu na možné nesnáze se pustil do díla a mnohým bohatým šatem, který přivážel pro případ, že najde Auristelu, přioděl Periandra, který pak vypadal na nejšvarnější a nejkrásnější ženu, jakou lidské oko dosud zahlédlo, vždyť nebyla-li to krása samotné Auristely, žádná jiná se jí nevyrovnala. Lidé na lodi užasli, Taurisa byla ohromena a kníže zrozpačitěl, poněvadž kdyby nevzal na vědomí, že jde o Auristelina bratra, při představě jiného muže by jeho duši probodlo nelítostné kopí žárlivosti, jejíž bodec se odvažuje proniknout hroty nejvybroušenějšího diamantu: chci říci, že žárlivost rozruší každou jistotu a opatrnost, jakkoli se jimi zamilovaná srdce proti ní vyzbrojí. Potom co došlo k proměně Periandra, konečně vypluli na moře, aby je barbaři mohli zpozorovat. Spěch, s jakým se Arnaldo chtěl o Auristele cokoli dozvědět, nedovolil, aby se nejprve zeptal Periandra, co jsou on a jeho sestra zač a kvůli jakým událostem upadli do bídy, v jaké ho zastihl; to všechno v souladu s dobrou promluvou předcházelo důvěře, jakou k němu měl. Protože však milencům je vlastní zaměstnávat myšlenky spíše hledáním prostředků k dosažení cíle jejich touhy nežli jinými podivnostmi, neměl čas otázat se na to, co by bylo k jeho prospěchu, kdyby se to dozvěděl, ale co se dozvěděl až tehdy, kdy to k jeho prospěchu nebylo. Vzdálili se tedy poněkud od ostrova, jak bylo řečeno, a ozdobili loď praporky a korouhvemi, které bičovaly vzduch a líbaly vodu, krásné na pohled; moře bylo klidné, obloha jasná a zvuk šalmají a jiných nástrojů, bojovných i veselých, uchvacoval ducha; a divoši, kteří na to hleděli z neveliké vzdálenosti, byli o to více uchváceni a v mžiku ověnčili břeh, vyzbrojeni luky a šípy, jejichž velikost již byla zmíněna. Loď připlula k ostrovu na necelou míli, a potom co na ní vystřelili ze všech děl, která měla, mnohá a těžká, spustili na vodu člun, do kterého nasedli Arnaldo, Taurisa, Periandro a dalších šest námořníků, a na kopí upevnili bílé plátno, znamení, že přicházejí v míru, jak je tomu zvykem téměř u všech národů země. A o tom, co se tam přihodilo, vypráví se v následující kapitole. ) 26 (
