První den "M" (ze dne )

První den "M" (ze dne 20.5.2016) Zdravím vás všechny, jež mnou chcete být pozdraveni:-) Zítřejší noc bude úplňková, není tedy nutné zůstat v tématu tohoto psaníčka příliš u zdi, nechť je ve svitu měsíčního světla vyneseno i to, o čem se až tak moc nemluví. Ano, jak už napovídá to uvozovkami ozdobené M (a koneckonců i sám Měsíc), dnes to bude o menstruaci, tedy o měsíčkách. A nebudou dnes chybět ani příběhy. Stává se mi totiž docela často, že se při sezeních s mými klientkami ohlásí první den menstruace v podobě bloku (který ovlivňuje téma v přítomném životě). Pro ilustraci tohoto jevu jsem oslovila několik žen s prosbou o svěření se nám, jak to bylo s jejich prvním menstruačním dnem. Když mi tyto příběhy přišly (za což vám, milé ženy, nesmírně děkuji), jen se mi potvrdilo, co už jsem věděla, jednak ze zkušenosti vlastní a jednak i ze zkušeností z osobních sezení se ženami. Tedy že je to téma nesmírně citlivé a má svůj význam. Skrze tyto příběhy předávám tuto zkušenost i vám. A abych netrhala partu, nechybí ani příběh můj. Ale napřed ještě trocha té teorie. Je velmi důležitý tento den - jeho průběh, přístup mámy, přístup ostatních členů rodiny, pocity, které v souvislosti s touto událostí byly prožívány, konfrontace získaných poznatků s realitou… Že za nás to bylo jaksi všelijaké (spíše chabé) s informovaností, to bereme jako takovou samozřejmou daň doby, ale byla by mýlka domnívat se, že dnes to mají holky snazší, protože informací je všude kolem plno (z časopisů, internetu nebo dostatku dostupných knih na toto téma). Informace sice nechybí, ale o ty nejde nakonec tolik moc jako o skutečnost, že chybí-li citlivý přístup blízké osoby (ideálně mámy), která by byla tím, kdo předává, zůstane jen u informací. A jak už to s informacemi bývá, zejména je-li jich příliš (a dnes jich příliš je), vyvolají chaos. Proto, mámy, nespoléhejme, že naše děti už dnes stejně všechno ví nejpozději koncem prvního stupně ZŠ, a že tedy není třeba se do toho vkládat. Je to třeba velmi. Naše dcery potřebují slyšet náš hlas, vnímat náš klid a cítit naši jistotu, že je všechno jak má být, že to k nám patří, ba dokonce, že nás to obohacuje. Nosiče informací mají v tomto případě druhořadou hodnotu. S těmito rozhovory není třeba čekat, až první den „M“ přijde, je fajn, když se začne mnohem dříve (když se to stihne před pubertou, je člověk ušetřen toho otráveného „ježíš marjá“). A není třeba omezovat se pouze na dívky, i když jich se to především týká. Dnes jsou to kluci, zítra to budou manželé žen. A takový zvědomělý muž je požehnáním. Určitě cennějším než ten zmatený, který menstruaci považuje za něco hrozivého. Spousta mužů například vůbec neví, že během menstruace žena zažívá druhou nejsilnější vlnu vzestupu svého libida (první je s ovulací). A tak milování se během menstruace je často totální tabu. Pro muže i ženy. Což je škoda. Naše těla fungují dokonale a v průběhu milostného aktu se krvácení takřka zastaví nebo zminimalizuje, takže rozhodně se nejedná o žádný krvavý akt. V těchto „našich“ dnech jsme hluboko v sobě a prožitky z milování se během menstruace se nedají porovnat s jinými. Stejně tak spousta mužů neví, že během dnů menstruace potřebuje žena více odpočívat, a bude-li jí to dopřáno, zásadně se to odrazí na zbytku měsíce, na ostatních třech fázích cyklu. Atd. atd. Samozřejmě takto do všech detailů není třeba (ani

možné) informovat děti, co je však cenné, když se podaří, že s vysloveným slovem „menstruace“ se jich nezmocní děs nebo stud, že toto téma bude vnímáno naprosto běžně, v klidu. To se v pozdějším věku zúročí. A takovou moc my máme, takové zrnko klidu v nich zasít. Vzpomínám si, když jsem s kluky o menstruaci mluvila poprvé (to jim bylo 7 a 5), byli zvědaví jak opičky, ptali se mě na ledasco a byl to moc fajn a já jsem pak byla moc šťastná, že jsem se osmělila a toto téma s nimi otevřela. A nebylo a nebude to naposled. Navíc přibyla k nám ještě dcera… A co pak, když ten první den „D“ přijde? Je potřeba udělat si čas. V klidu si znovu o všem promluvit a udělat ten den třeba i výjimečným. Záleží samozřejmě také na povaze dítěte, ale lze klidně i slavit, jít koupit dárek, jenž bude symbolem nově zrozené ženy, nebo „jen“ zůstat u tichého povídání v soukromí…, existují též krásné rituály… Záleží ale, jak je rodina zvyklá fungovat a právě i na té povaze. Dobré je zcela vynechat strašení typu „bude tě bolet břicho, budeš mít migrény…“. Není totiž vůbec třeba býti prorokem, protože tyto nepříjemnosti, které se tradují, vůbec nastat nemusí, je tedy zbytečné dopředu je dívkám do hlavy programovat. Stačí je řešit, pokud nastanou. Pro dívku – budoucí ženu - je mnohem důležitější projevený zájem a láska, z čehož pak pramení jistota, že i když se cosi totálně změnilo, stále zůstává vaším milovaným dítětem. I přístup otce (prvního muže ženy) je v těchto dnech nesmírně důležitý. Spousta tátů se po příchodu prvních měsíčků přestane se svými dcerami mazlit, hladit je, dávat pusu z pocitu, že už to nejde, že už není dítě. Říkám si, že podvědomě to pak zákonitě musí zanechat dojem, že s příchodem menstruace přestávám být milována. Kolik z nás toto v sobě asi máme! (?) Každopádně ženou se z dítěte nestane za jeden den, to je proces, a čím více vnímavými a láskyplnými v něm dokážeme být, tím lépe (i přesto, že se do toho všeho zamíchá puberta a lehké to nebude). Držím vám všem v tomto procesu palce, ať už v něm figurujete jako rodiče či prarodiče, stejně jako držím palce i sobě… Můj příběh: Nevzpomínám si, že by se u nás doma o menstruaci mluvilo, ale přesto jsem věděla, že existuje. Myslím si, že minimálně ve škole o ní něco řečeno bylo. A také existovala kniha „Děvčátka, na slovíčko“, která nás měla vybavit potřebným. Samozřejmě jsem ji zvědavě zhltala. Byla taková hygienická, zanechala ve mně dojem, že jako menstruující žena se mám především často sprchovat a pokud možno někam se schovat a nikoho svojí menstruací neobtěžovat. Vyloženě se mi nelíbila představa, že se nebudu moci koupat a nebudu tedy v létě chodit s děckama k řece. Určitě se ve mně neusídlil pocit, že jde o nějaký dar. Informace typu, jaké proměny mohu zažívat, pochopitelně úplně chyběly. A i když, jak píši, jsme doma o menstruaci nemluvili, žádné velké tajnosti s ní mamka nedělala. Vložky byly v takové poměrně frekventované skříňce, a když jsme se nad nimi jednou s bráchou chichotali, utrousil taťka něco v tom smyslu, ať se moc nesměju, že mě to čeká taky. To mě dost zarazilo. Byly silné, silnější než má ruka, obalené ve fášku… Celé to působilo, že to bude za trest. Že to zkrátka ženy mají za trest a potrestaná budu i já. Mimochodem, v mnoha ženách je hluboko pod strukturami vědomí usídlen pocit viny a přijetí trestu. Ale to je samo o sobě téma, o tom třeba jindy. Trochu jiné to bylo ve škole. Tam už se ty vyspělejší spolužačky chlubily, že už to mají, a vznášel se nad tím punc jakési vyvýšenosti a kolektiv se vyloženě dělil na ty, co už ano, a na ty, co ještě ne. Takže tak trochu už jsme to chtěly dostat všechny. A dočkala jsem se. Bylo mi něco mezi 12 – 13. Jednoho rána jsem se vzbudila a

viděla svoji krev. Po chvíli mi došlo, že to budou asi ty měsíčky a byla jsem velmi rozrušená, ale ne ve smyslu vyděšená. Jakkoli mě „Děvčátka, na slovíčko“ o hygieně poučila dostatečně, nevěděla jsem v zápalu té rozrušenosti, co dělat. Dokonce ani ta skříňka s těmi velkými vatofášky mě nenapadla, asi jsem nikdy neuvěřila, že by její obsah mohl být skutečně pro mě. Instinktivně mě to velmi táhlo k mamce. Bohužel to vyšlo tak, že spala po noční, byl to ten týden, kdy jsme se vypravovali sami. Dlouho, dlouho jsem přešlapovala před ložnicí, moc jsem ani nevěděla, co říct. Nakonec jsem se odhodlala a vzbudila ji se slovy, že mám pyžamo od krve. Nadšeně nevypadala a odkázala mě k té skříňce, ať si tam vezmu jedno to nadělení. Tak přeci jen ano. No bylo to nepříjemné, byla jsem střízlík a toho matriálu na mě bylo opravdu přespříliš. Jako požehnání mi připadalo, že jsme si předchozí den s holkami ze třídy domluvily sukňový den. A právě v sukni jsem měla ten pocit bezpečí, že si té velké vatové záležitosti nikdo nevšimne. Dodnes tu sukni vidím, modrá, s kanýrem a bílými kvítečky a lemováním. Navždy ji mám v hlavě otištěnou jako symbol. Což se mi potvrdilo i při jednom z mých odbloků. No a jinak ve škole jsem si svoji chvíli slávy užila. Nejlepší kamarádce jsem se pochlubila už cestou, a v plotových klecích, kterým se říkalo šatny, jsme to s holkami dostatečně probraly ještě před třídnickou čtvrthodinkou. Pochopitelně se to neslo především v duchu katastrofických informací - velké bolesti, proteklá vložka, když to nedostaneš, seš těhotná… (že mohou být měsíčky ze začátku velmi nepravidelné, to se ke mně jaksi nedostalo, takže jsem pak opravdu několikrát propadla panice, jak se mi to jen mohlo stát, když jsem ještě panna. Dneska to zní asi směšně, ale tenkrát jsem zažívala opravdový stres). Jinak mi několik let žádné komplikace nechodily. To až na střední škole. Ale to už jsem svému ženství dávala dostatečně na frak a sukně jsem rozhodně nenosila, takže souvislost chápu. Ale zpět. Domů jsem se vrátila jako nový člověk. Mamka už byla v práci a k tématu menstruace už jsme se nikdy nevrátily. Ale v pokojíčku na posteli jsem našla zanechané dívčí tenké vložky. Z těch jsem měla velkou radost. Krabičku jsem prohlédla ze všech stran, přečetla jsem si snad i datum výroby, očichala ji, kdyby to šlo, i bych si kousla. Na obrázku tam byla mladá usmívající se žena. Že by přeci jen mohly být menstruující ženy šťastné? Moje cesta k pochopení, že ano, a že mnohem víc než to, byla pak ještě hodně dlouhá. Nyní jsem, kde jsem, dělím se o svůj příběh s vámi, a protože příběhy jsou cenné a přistupuji k nim s respektem, těším se i z příběhů jiných, i z těch při mé práci. Příběh druhý: Moje první menstruace přišla v osmé třídě, bylo mi 13 let. Stalo se "to" doma. Byla jsem vyděšená, nervózní, nevěděla jsem co dělat, styděla jsem se, nejraději bych z toalety vůbec nevyšla ven… Moje maminka mi nic o menstruaci neřekla. Koupila mi na vánoce knížku od Miriam Stoppardové „Dospívajícím dívkám“ a myslela si, že má splněno (alespoň takto to na mě působilo). Nevěděla jsem jak používat vložky. Jak si zavést tampon jsem se naučila až v zahraničí, když mi bylo 19 let. Vložky byly tenkrát silné, nelepily, byly neforemné - tudíž moje pocity byly, že to musí každý vidět, že proteču, co udělat se skvrnami apod. Vložky jsem mamce potajmu brala z jejího košíku. Mamka je už nepotřebovala, protože přišla o dělohu, ale to jsem pochopila až o několik let později, tenkrát nám rodiče nesdělili, proč mamka musela na operaci a pak do lázní. Pak jsem si vložky kupovala z vlastních peněz a to bylo vždycky pro mě potupné. Cítila jsem se při menstruaci špinavá, neatraktivní, divná. Stále jsem přemýšlela, jak pronést ty vložky na toaletu a jak je pak hodit do koše, který byl ne přímo na toaletě, ale až u umyvadel… Holky ve třídě tomu říkaly "krámy" a mě se to slovo

vůbec nelíbilo. Já o tom nemluvila, necítila jsem se dobře, když se o menstruaci někdo bavil. (Je to stále pro mě dost intimní záležitost, i do teď.)

Příběh třetí: V minulém století, cca v letech 1963-4, nebyla televize (tedy už asi byla, ale nebyly tam ty reklamy) a na děti nebo dívky nevyskakovaly každou hodinu vložky a jiné další věci a pomůcky tohoto charakteru. Moje maminka v těchto věcech nebyla moc sdílná, a i když jsem měla starší sestru o 5 let, tak já jsem první menses dostala jako "nepolíbená" ničím a nikým, a to přibližně ve 13 letech. Pro mě to byl šok, myslela jsem si, že umírám a nikomu jsem nic neřekla! Špinavé pyžamové kalhoty jsem se snažila vyprat, nešlo to, no a potom jsem je vyhodila do odpaďáku. Maminka si druhý den všimla, že nemám na posteli celé pyžamo, zeptala se mě, jestli nevím, kde je. No, já jsem začala bulit, nevěděla jsem, co říct... Potom to mamince asi došlo. Velice okrajově mě seznámila s tím, co se vlastně se mnou děje a dala mi vložky. Já jsem si myslela, že jedna je na pár dnů, nikdo mi nevysvětlil nějakou hygienu, no hrůza. Asi to byla i moje chyba, že jsem se nezeptala třeba ve škole, ale nějak v tu dobu se o těchto věcech nemluvilo, nebo jsem nebyla v té správné společnosti. Samozřejmě jsem si časem zvykla a všechno se dostalo do normálních kolejí, ale určitě mě to poznamenalo. Hlavně jsem věděla, že to stejné svým dětem nikdy neudělám. Mám dvě dcery, obě jsem už cca od deseti let poučovala, co to šlo. A protože hodně jezdily třeba na tábory, tak už od tohoto věku jsem je vždy nějakým způsobem i vybavila, kdyby náhodou... No, mám ze svého života v minulém století i lepší vzpomínky:-) Příběh čtvrtý: Svoje první měsíčky jsem dostala ve 12 letech o letních prázdninách na táboře v Bibione v Itálii. Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem to ještě tak brzo nečekala. Vím, že některé holky ve třídě už měsíčky měly, ale to byly většinou ty starší. Naštěstí jsem na to byla vybavená - měla jsem u sebe vložky, které mi mamka dopředu koupila. Vlastně si uvědomuju, že povinností každé holky bylo vzít si vložky, asi měly paní učitelky zkušenost, že se to u moře stává. Do té doby jsem o měsíčkách věděla jen to, že je to měsíční krvácení a je potřeba k tomu, aby žena mohla mít děti. Nevěděla jsem nic o vnitřním prožitku a o fyzických příznacích. To vše jsem poznávala až postupně s věkem a dalšími a dalšími prožitými měsíčky. Ale v té Itálii to nakonec proběhlo všechno v pohodě. Řekla jsem to holkám, se kterýma jsem spala ve stanu. Věděly toho mnohem víc než já, takže od nich jsem se dozvěděla, jak to všechno mají jejich mamky a kamarádky. Já jsem od své mamky zas tak moc nevěděla, i když se mnou o tom před táborem mluvila. Vedoucí byly v pohodě a mohla jsem zůstat v táboře, když ostatní šli k moři. Tak jsem si četla a odpočívala. Také jsem měla mylnou představu, že nemůžu jít ani do sprchy, že se žena nesmí celá namočit. Holky mě zase poučily a pak jsem chodila do sprchy i několikrát denně. Po návratu z tábora jsem to mamce řekla, ptala se, jak jsem to zvládla a byla v pohodě. Až později, když jsem už měla své vlastní dítě, jsem se svým ženstvím začala více sbližovat a uvědomovat si ho. Začala jsem chodit na břišní tance, ženské kruhy a podobná setkání… Příběh pátý: Co si pamatuju já z domu, tak tím, že mám starší sestru, která dostala měsíčky dřív jak já,

tak jsem tak nějak tušila, co mě čeká... A co mi tak v paměti ulpělo, mamka nám o tom říkala - že přijde ten den, kdy přijdou měsíčky, a pak každý měsíc znovu a znovu… V té době hrozná představa:-D Hlavně si pamatuju, že nám mamka říkala, že je to normální, že se nemusíme stydět, že to tak mají všechny holky... Ani si moc nepamatuju na ty první, které jsem je dostala, jako pak na každé další - mívala jsem u to ho šílené bolesti břicha, křeče, průjmy - měla pomoct antikoncepce, které ale nepomohla..., pak prý porod - taky nepomohl, ale paradoxně pak pomohlo antikoncepci vysadit a je klid;-) Ale to jsem odbočila. Brala jsem to tak, že to tak prostě je a bude…, ale možná je to právě tím, že nám o tom mamka říkala a rozebírala to hlavně právě se sestrou, takže já jsem se pak už jen svezla… A je pravda, že v pubertě jsem to brala jako opruz, až postupem času jsem se s menstruací sžila a teď ji beru jako výhodu oproti mužům – mimo jiné tak máme jednou měsíčně možnost vyloučit z těla toxické látky přirozenou cestou;-) ........................................ Za sebe už se jen rozloučím, abych netříštila dojem z příběhů, a aby se vám v hlavě mohl v klidu rozvinout třeba i ten váš. Přeji hluboký vzpomínkový úplněk, se kterým právě přichází do mého vědomí myšlenka, že příště by to mohlo být o tom, jak to vidí muži. Tak mi držte palce, abych nějaké na toto téma dokázala „zlomit“:-) S úctou a ze srdce Jana Krátká

P.S.: V příbězích se často objevovalo slovo vložky. Pokud je stále používáte, nejspíš jste si ještě nedopřály okouzlení menstruačním kalíškem. Doporučuji, jedná se o svobodu na druhou. Jedno z mých psaníček bylo kalíškové. Zde prolink. Pokud se vám Ženská psaníčka líbí, neváhejte se o ně podělit s dalšími nejenom ženami. Každý nový zájemce se k odběru může přihlásit na stránkách www.energiezen.cz, kde je hned na úvodní straně velejednoduchý formulář k registraci. Děkuji.

www.energiezen.cz

www.energieZit.cz

www.vedomesvice.cz