Proměny české humoristické prózy v čítankách pro střední školy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy

Bc. Radka Pilařová

Proměny české humoristické prózy v čítankách pro střední školy Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Čech, Ph.D. 2012

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Radka Pilařová

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Vlastimilu Čechovi, Ph.D., za cenné rady a připomínky a především své rodině a příteli za podporu při psaní diplomové práce. Radka Pilařová

Obsah 1. Úvod.......................................................................................................................... 6 2. Humor – součást literatury .................................................................................... 8 2.1 Komika ................................................................................................................ 8 2.2 Humor jako druh komiky .................................................................................. 10 2.2.1 Další druhy komiky .................................................................................... 12 2.3 Komika tematická a jazyková ........................................................................... 14 3. Humor v české literatuře ...................................................................................... 20 3.1 Humoristické počátky ....................................................................................... 20 3.2 Literární humor v první polovině 20. století ..................................................... 22 3.3 Humor v próze druhé poloviny 20. století ........................................................ 26 3.4 Současná humoristická próza ............................................................................ 28 4. Čítanka ................................................................................................................... 29 4.1 Funkce čítanky .................................................................................................. 30 5. České čítanky pro střední školy 1950–2012 ........................................................ 31 5.1 Čítanky z období 1950–1959 ............................................................................ 32 5.2 Čítanky z období 1960–1969 ............................................................................ 35 5.3 Čítanky z období 1970–1979 ............................................................................ 36 5.4 Čítanky z období 1980–1989 ............................................................................ 37 5.5 Čítanky z období 1990–1999 ............................................................................ 38 5.6 Čítanky z období 2000–2012 ............................................................................ 42 5.7 Shrnutí ............................................................................................................... 47 6. Analýza ukázek humoristické prózy ve vybraných čítankách.......................... 48 6.1 Jaroslav Hašek................................................................................................... 48 6.2 Karel Čapek....................................................................................................... 54 6.3 Karel Poláček .................................................................................................... 55 6.4 Vladislav Vančura ............................................................................................. 58 6.5 Eduard Bass....................................................................................................... 60 6.6 Jaromír John ...................................................................................................... 61 6.7 Ivan Vyskočil .................................................................................................... 62 6.8 Josef Škvorecký ................................................................................................ 64 6.9 Bohumil Hrabal ................................................................................................. 66 6.10 Ota Pavel ......................................................................................................... 68

6.11 Karel Konrád ................................................................................................... 70 6.12 Zdeněk Jirotka ................................................................................................. 71 6.13 Karel Michal.................................................................................................... 72 6.14 Michal Viewegh .............................................................................................. 73 6.15 Další autoři humoristické prózy v čítankách................................................... 76 6.15.1 Přemysl Rut .............................................................................................. 76 6.15.2 Miloslav Šimek, Jiří Grossmann .............................................................. 77 6.15.3 Miloslav Švandrlík ................................................................................... 78 6.15.4 Petr Šabach ............................................................................................... 78 6.15.5 Miroslav Skála ......................................................................................... 79 6.15.6 Irena Dousková ........................................................................................ 80 6.15.7 Halina Pawlowská .................................................................................... 81 6.16 Shrnutí ............................................................................................................. 81 7. Závěr ...................................................................................................................... 83 8. Pouţitá literatura – čítanky .................................................................................. 88 9. Pouţitá sekundární literatura .............................................................................. 94

1. Úvod Ve své magisterské diplomové práci se zabývám českou humoristickou prózou zahrnutou do čítanek pro střední školy. S ohledem na obor svého studia, tedy Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy, jsem se rozhodla v práci propojit literární a didaktický pohled. V současné době slyšíme ze všech stran, ţe ţáci (nejen) na střední škole velmi málo čtou. Podle mého názoru je právě humor důleţitým motivačním prvkem, který můţe vzbudit zájem ţáka o nějakou knihu. Proto se ve své práci zajímám o to, jaké moţnosti učitelé měli a mají z hlediska ukázek humoristické prózy v čítankách pro střední školy. Magisterská práce vychází z teoretických poznatků o komice, jejích druzích a humoru samotném. Vymezuji vztah mezi komikou a humorem a zabývám se komikou situační, charakterovou a slovní, na jejichţ principu jsou potom vystavěny literární texty. Na tuto část navazuji přehledem vývoje humoristické prózy v české literatuře od jejích počátků po současnost. Další část zahrnuje textologickou práci s čítankami pro střední školy. Protoţe chci na základě textů v čítankách ukázat, jak se ukázky české humoristické prózy proměňovaly, pracuji s čítankami pro střední školy1 od roku 1950 do současnosti. Nejprve jednotlivé čítanky a čítankové řady stručně charakterizuji, dále vymezím, které z čítanek budou relevantní pro následnou analýzu ukázek v nich obsaţených. Poslední částí této práce je samotná analýza ukázek české humoristické prózy ve vybraných čítankách. Pro analýzu jsem vybrala pouze ukázky humoristické prózy od počátku 20. století, kdy se naplno rozvíjí humoristický román. Předchozí humoristická tvorba zahrnovala pouze drobnější ţánry. Autory humoristické prózy řadím podle toho, jak se postupně objevovali v nejstarších analyzovaných čítankách aţ po ty nejnovější. U kaţdého z autorů uvádím, jaké dílo bylo do čítanky zahrnuto, pokud se objevilo vícekrát, tak zjišťuji, o jaké ukázky se jedná. Dále následuje analýza úryvků z hlediska humoristických prvků. Uvádím, zda je text vystavěn na principu situační, charakterové nebo jazykové komiky a jaké jazykové prostředky jsou vyuţity k humornému efektu. Cílem práce je jednak popsat, jakým způsobem se proměňovaly čítanky pro střední školy od roku 1950 po současnost, ale především, k jakým proměnám docházelo v ukázkách humoristické prózy, kterou čítanky zahrnují. Zaměřím se na to, jací 1

Označení střední škola chápu v dnešním pojetí jako školu třetího stupně navazující na školu základní, tzn. jedná se o gymnázia a střední odborné školy.

6

autoři humoristické prózy se v čítankách objevovali a jaká díla byla do čítanek zařazována s ohledem na dobu, a v neposlední řadě budu sledovat také vývoj ukázek z hlediska typů humoru.

7

2. Humor – součást literatury Ve své diplomové práci se budu zabývat oblastí humoristické prózy. Neţ se ale dostanu k samotné humoristické próze, je třeba vymezit několik pojmů, které jsou klíčové pro chápání termínu humor. V této oblasti najdeme mnoho nejasností vyplývajících z různých chápání jednotlivých pojmů a jejich prolínání nebo překrývání, které se pokusím v této kapitole osvětlit. Nejprve se zaměřím na pojem komiky, dále na její vztah k humoru a na vymezení humoru k ostatním druhům komiky. Závěr kapitoly je věnován tematické a jazykové komice. Cílem této kapitoly je objasnit pojmy komika a humor, co si pod nimi představit, z čeho vycházejí a jaké mohou mít podoby v rámci literární tvorby. 2.1 Komika Komika nebo komično2 je v odborné literatuře (Gejgušová, 2003, s. 3; Borecký, 2000, s. 25) chápána jako výraz postoje ke světu, ke společnosti, k lidem, k situacím, ve kterých se člověk ocitá, a je také výrazem postoje člověka k sobě samému. „Komično neexistuje mimo oblast lidské sféry“ (Bergson, 1993, s. 16). Je tedy úzce spojeno s člověkem a bez něho bychom o komice vůbec nemohli mluvit. Komika vzniká na základě konfrontace a hodnocení dvou jevů. Srovnáváme ideální či očekávaný, předpokládaný stav se stavem reálným. Ze srovnávání těchto dvou stavů vyplývají nedostatky skutečnosti, které mohou být vnímány nebo hodnoceny jako komické. Výsledek tohoto srovnávání je ovšem hodnotícím subjektem označen za komický pouze v případě, ţe je hodnotící subjekt schopen si od něho udrţet odstup (Gejgušová, 2003, s. 3; Lederbuchová, 2002, s. 148; Vlašín, 1984, s. 177). „(...) např. urodí-li se na smrcích místo šišek jablka, bude to působit komicky za podmínky, ţe hodnotící subjekt nebude existenčně závislý na smrkovém semínku“ (Lederbuchová, 2002, s. 148). Hodnocení, které je základem komiky, vychází jednak z emocí, emocionálních postojů, ale také z rozumového vnímání člověka (Gejgušová, 2003, s. 3). Svou roli u komického efektu sehrávají také city, které ho mohou buď posílit, nebo jeho vzniku zcela zabrání. Pokud k člověku, který se stává aktérem komické situace, cítíme lásku, úctu, soucit atd., mohou tyto emoce zabránit tomu, ţe 2

Pro naše potřeby budeme pojmy komika, komično chápat jako synonyma, která jsou rovnocenná, zaměnitelná. Jako synonymum ke slovu komické je vyuţíváno pojmu směšné.

8

situace, ve které se tento člověk ocitl, nám nebude připadat komická. Naopak škodolibost, pocit vlastní nadřazenosti nebo uspokojení, ţe se komická situace stala někomu jinému neţ nám, mohou komiku podporovat (Bečka, 1946, s. 72-73). Bergson (1993) vidí zdroj komiky v nepruţnosti, ztuhlosti lidského těla, roztrţitosti člověka a tato nepruţnost, strnulost způsobuje takové situace (podle Bergsona komické), ve kterých se člověk nechtěl ocitnout. Muţ běţící po ulici zakopne a upadne; kolemjdoucí se smějí. Myslím, ţe by se nesmáli, kdyby ho jen tak najednou napadlo sednout si na zem. Smějí se tomu, ţe si sedl nedobrovolně. Nesmějí se tedy náhlé změně polohy, smějí se nedobrovolnosti této změny, nešikovnosti. Moţná se mu do cesty připletl kámen. Měl zpomalit, nebo překáţku obejít. Ale z nedostatku pruţnosti, z roztrţitosti nebo umíněnosti těla, v důsledku ztuhlosti či setrvačnosti svaly dále vykonávaly stejný pohyb, třebaţe se okolnosti změnily (Bergson, 1993, s. 18).

Komický efekt je podle mého názoru způsoben spíše rozporem mezi očekáváním a realitou a je silně spojen s člověkem, který danou situaci hodnotí. Pokud se na Bergsonovo vysvětlení komického účinku podíváme jako na konfrontaci očekávaného a reálného, jak jsem uvedla výše, opět tu hodnotíme předpokládaný jev, tzn. ţe pokud před člověkem leţí kámen, vyhne se mu, a jev skutečný, tzn. člověk kámen neviděl, nestihl se mu vyhnout a upadl. Můţeme tedy Bergsonovu definici chápat také jako určitou formu hodnocení dvou jevů a k tomuto výkladu bych se přiklonila spíše. To, ţe nějaký jev, situaci atd., hodnotíme jako komické, má společenskou povahu. Hodnocení je ovlivněno národní povahou, kulturními zvyklostmi, určitými normami, myšlením a je s těmito skutečnostmi pevně svázáno. „(...) mnoho komických efektů nelze přeloţit3 z jednoho jazyka do druhého, [proto]ţe se vztahují pouze k mravům a myšlení té které společnosti (...)“ (Bergson, 1993, s. 17). Něco můţe být na jednom místě hodnoceno jako komické, na jiném místě nikoli. Ne kaţdý bude daný estetický objekt chápat jako komický (srov. Lederbuchová, 2002, s. 148; Vlašín, 1984, s. 177). Jako příklad si můţeme uvést odlišnost v oblékání. Pokud si muţ oblékne sukni v oblasti, kde muţi běţně v sukni nechodí, bude to hodnoceno 3

Slovem „přeloţit“ chápeme jednak slovní překlad, ale také pochopení chování, tradic nebo hodnot zobrazených v jednom jazyce a jednom společenství lidí a přenesených do jazyka jiného, do jiného společenství.

9

jako komické, pokud ale potkáte muţe v sukni tam, kde chodí v sukni většina muţů, bude to pokládáno za zcela normální a obyčejné. Chápání nějakého jevu nebo situace jako komické je podmíněno také věkem, vzděláním, zaměstnáním a společenským postavením. „Jiným věcem se smějí děti, jiným výrostci, jiným lidé středního věku a jiným zase ctihodní kmeti“ (Jelinowicz, 2004, s. 78). „Řada autorů a badatelů, kteří se věnují komice, pojednává především o smíchu jako o klíčovém pojmu, z něhoţ se komika odvozuje“ (Borecký, 2000, s. 26). Tak je tomu právě v práci Henriho Bergsona Smích, kde smích vše komické potvrzuje a vše komické smích vyvolává. Smích můţe být reakcí na komické, ale nemusí být bezpodmínečně přítomný. Komické zůstane komickým, pokud ho tak vnímáme a hodnotíme, a to i v případě, ţe smích nevyvolá (Gejgušová, 2003, s. 7). Protoţe souhlasím s tvrzením, ţe smích není pojmem, který by beze zbytku potvrzoval, ţe se jedná o komiku, dále se mu podrobně nevěnuji. 2.2 Humor jako druh komiky Terminologie týkající se oblasti komiky/komična a její určité typologie není podle mého názoru zcela jednoznačná. Jak uvádí Borecký (2000, s. 27), je komika pouţívána pro původní označení směšného náleţejícího starověku a středověku a z ní se v renesanci vyčlenil moderní pojem humor, který je v současnosti často uţíván jako nadřazený pojem také pro komiku. Pojmy komika a humor jsou tedy často směšovány, je odlišně chápana jejich hierarchie a není mezi nimi určena přesná hranice. Sedlák (2007) vidí trojí pojetí humoru. Prvním z nich je úzké pojetí, které chápe „humor jako úsměvné dobírání si někoho, projevující náklonnost a sympatii k němu a tedy neobsahující ironii“ (Sedlák, 2007, s. 21). Druhé pojetí humoru je široké, zahrnující jak předchozí pojetí, tak i ironii, satiru, sarkasmus, tzn. určitý odklon od člověka aţ antipatie k němu. Podle třetího, nejširšího pojetí je humor chápán jako ţivotní názor, stálá ţivotní nálada a zahrnuje tedy pojetí filosofické, psychologické, sociálně psychologické, sociologické a další (tamtéţ, s. 21). To znamená, ţe humor můţeme chápat jako samostatný druh komiky, vymezující se vůči ironii, satiře atd., nebo pojem nadřazený, který tyto zahrnuje, nebo humor můţeme chápat široce jako určitý názor na ţivot a svět kolem nás. V některých případech jsou tedy humor a komika povaţovány za synonyma, někdy jsou striktně odlišovány. V této práci budu pokládat pojem komika jako 10

nadřazený pojmu humor, který budu chápat jako určitý druh nebo formu komiky 4, pokusím se naznačit hranici mezi oběma pojmy a určit další druhy komiky. Samotný pojem komika je starší neţ humor. Komika neboli směšnost se původně vázala ke komedii a v řeckých počátcích byla vymezována vzhledem ke tragičnosti, jako opozice mezi komedií a tragédií (Borecký, 2000, s. 27). Anglický výraz humour pochází z latiny ze slova humor, které mělo význam vlhkost, vláha, tekutina, šťáva. Hippokratovská medicína vyuţívala tento pojem pro označení tekutin v lidském těle a podle jejich poměru potom pojmenovávala temperament jedince. K posunu směrem ke komice dochází v 16. století na základě dramatizace temperamentů neboli humorů v divadelních hrách Bena Jonsona Kaţdý podle své letory a Kaţdý miluje svou letoru. „Jonson sice uvádí letory (humory) v jejich původním medicínském významu, ale tím, ţe jim dal komický ráz, uspíšil sémantický posun významu“ (tamtéţ, s. 36). Vývoj významu pojmu humor pokračuje dále. U Jonsona je humorem člověk, další posun směřuje k tomu, ţe člověk má humor, v 18. století se klade důraz na to, ţe člověk humor sám vytváří, tzn. je tvůrcem humoru. Komiku jsem charakterizovala v předchozí kapitole, teď se zaměřím na humor. Podle Vlašína (1984, s. 140) představuje humor úsměvné a chápající hodnocení směšné situace nebo objektu. Chápe ho jako zvláštní způsob realizace směšného, tzn. komického. Humor vypovídá o tom, jaký postoj zaujímá autor k nedokonalosti, nedostatkům světa a člověka. V případě, ţe se jedná o hodnocení humorné, jsou nedostatky představeny s chápavým a shovívavým nadhledem, s úsměvnou převahou (Lederbuchová, 2002, s. 113). „Humor je vnímán jako reakce na takové zjištěné nedostatky, které nepovaţujeme za zásadní, neohroţují jedince i lidskou pospolitost, jsou odpustitelné, jsou často jen projevem drobného odchýlení od uznávané, respektované normy, která se týká vnějších nebo vnitřních kvalit člověka, popř. jiných hodnocených objektů“ (Gejgušová, 2003, s. 5). Hrabák (1973, s. 101) vidí humoristický postoj „v tom, ţe autor odhaluje směšné nedostatky určitých postav, ale k postavám má přitom postoj v podstatě kladný. Přes různé

4

Humor je v současnosti většinou literárních příruček nebo prací týkajících se komiky chápán jako druh nebo forma komična (viz např. Borecký, 2000; Gejgušová, 2003; Lederbuchová, 2002; Vlašín, 1984).

11

chyby, které jsou pro mravní hodnocení postavy nepodstatné, máme postavu rádi, je nám sympatická“. Komika obecně vzniká na základě rozporu mezi reálným a ideálním stavem a jednotlivé její druhy nebo formy jsou potom rozlišovány podle toho, jakým způsobem zobrazují danou situaci, jakým způsobem hodnotí tento významový rozpor. Humor vzniká tehdy, kdyţ je tento rozpor hodnocen laskavě, akceptujeme ho a můţeme se s ním ztotoţnit (Lederbuchová, 2002, s. 113-114). 2.2.1 Další druhy komiky Ústřední pojem komika je autory různě členěn. Kaţdý z autorů rozlišuje jiné druhy komiky, ale humor najdeme ve všech typologiích. Slovník literární teorie (Vlašín, 1984) zahrnuje pod komiku sedm druhů – humor, satiru, parodii, tragikomično, černý humor, groteskno, absurdno. Hrabák naopak ve své Poetice (1973) ţádné kategorie nebo druhy komice nepodřaďuje, ale uvádí je, tedy humor, groteskno, bizarno, absurdno, jako kategorie příbuzné. U Boreckého (2000, s. 25) najdeme čtyři základní rysy komiky, a to humor, naivitu, absurditu a ironii. Lederbuchová ve své publikaci Průvodce literárním dílem (2002) uvádí, ţe komično je základem pro humorné, groteskní, satirické, sarkastické a absurdní. Gejgušová (2003) shrnuje, ţe konkrétní projevy komiky jsou v literatuře různě pojmenovány, mluvíme o druzích, formách nebo metodách komiky. „Řadíme k nim humor, satiru, ironii, jisté kolísání u jednotlivých autorů provází přiřazování groteskna, naivity, absurdity“ (Gejgušová, 2003, s. 4). Vladimír Borecký ve své publikaci Teorie komiky (2000, s. 25-26) rozlišuje pojmy, které se na jedné straně váţou k podstatným rysům komiky a na druhé straně k vedlejším rysům komiky. Mezi podstatné, tedy hlavní, rysy zařazuje humor, naivitu5, absurditu6 a ironii7, která ve své extrémní podobě dosahuje cynismu 5

Naivita je charakterizována jednoduchostí, prostotou, nevinností. Komickou rovinu naivity najdeme u dětí, primitivů, jednoduchých lidí. Jako její příklad můţeme uvést bezděčné výroky dětí, ty nebyly zamýšleny jako komické, byly proneseny váţně, ale v kontextu, který je známý a srozumitelný dospělým, působí úsměvně, komicky (Borecký, 2000, s. 34). 6 Absurdní komika se od naivní odlišuje tím, ţe jí chybí rys nevědomosti. Pracuje s nesmyslem, s naivitou záměrně a o svém absurdním zaměření ví. Jejími rysy jsou lehkováţnost a hravost (Borecký, 2000, s. 35).

12

a sarkasmu. Jako vedlejší rysy jsou označeny ty, které mají obsahové nebo formální určení. S touto koncepcí komična Boreckého polemizuje Oleg Malevič (2004), který nesouhlasí především s tím, ţe Borecký do svých úvah nezařazuje satiru. Malevič vidí právě v humoru a satiře dva póly, mezi kterými komično osciluje. Argumentuje dlouhou tradicí satiry a říká, ţe jsou „literární formy, útvary, které existují jen ve spojení s komičnem, jen v oblasti satiry a humoru (bajka, epigram, parodie, pamflet, fejeton). Je to jeden z důvodů pro to, abychom pokládali satiru a humor za samostatné literární druhy, ţánry, za samostatnou dvojjedinou oblast v literární sféře“ (Malevič, 2004, s. 24). Kolísání mezi satirou a humorem dokládá spousta děl umělecké literatury, kde se satirické prvky mísí s humornými a na základě převahy těchto prvků je dílo charakterizováno, tj. mluvíme o humoristickém, satirickém nebo humoristicko-satirickém románu apod., proto povaţuji dvojici satira – humor za výchozí. Jaký je tedy mezi satirou a humorem rozdíl? Z pohledu satiry jsou zjištěné nedostatky při hodnocení skutečného a ideálního stavu, mohou to být nedostatky jedince, společnosti, situace ve společnosti atd., vnímány jako záporné, „nepřijatelné, amorální, jsou hodny odsouzení, musí být předhozeny výsměchu, potupení“ (Gejgušová, 2003, s. 5). Satira tedy na rozdíl od humoru nedostatky výsměšně kritizuje a je „ve své kritice nemilosrdná a ve společenském kontextu adresná“ (Lederbuchová, 2000, s. 297). Ostatní pojmy, které jsem uvedla výše jako druhy komiky, jsou potom vyuţívány jako umělecké prostředky (např. ironie, parodie8), jedná se o určitou podobu humoru nebo satiry (černý humor, absurdno9, groteskno10, sarkasmus) nebo směšují prvky komické a tragické (tragikomično).

7

„Ironii lze charakterizovat jako umění říci něco, aniţ by to bylo skutečně vysloveno. Spočívá v tom, ţe se říká opak toho, co je míněno“ (Borecký, 2000, s. 30). Tzn. ţe to, co říkáme zcela váţně, ovšem ve skutečnosti znamená, ţe danou věcí pohrdáme, vysmíváme se jí, kritizujeme ji. 8 Viz Malevič, 2004, s. 23. 9 Lederbuchová (2002, s. 6) absurdno přímo označuje jako jednu z podob tragikomična a směřuje vţdy buď ke komickému, nebo k tragickému. 10 Groteskno jako podobu humoru označuji na základě výkladu Lederbuchové (2002, s. 103), která říká, ţe groteskno je více ztřeštěné aţ kruté a často se pojí s černým humorem, takţe bychom ho mohli chápat jako určitou vyhraněnou formu humoru.

13

2.3 Komika tematická a jazyková Podle toho, v jaké rovině textu se komika realizuje, můţeme rozlišit komiku tematickou, která zahrnuje komiku situační a komiku charakteru11, a jazykovou nebo také slovní. Komika čistě jazyková je zaloţena výhradně na prostředcích vybraných k vyjádření, na rozdíl od tematické komiky, která je na výrazových prostředcích nezávislá (Brouk, 1941, s. 11). Třem základním typům komiky – komice situační, slovní a charakterové – se věnuje ve své publikaci Smích (1993) Henri Bergson. Situační komika je podle něho postavena na třech principech. Prvním z nich je opakování, které je vysvětleno na principu čertíka na pruţině vyskakujícího z krabičky. „V komickém opakování výroků jsou nyní obecně vzato dvě sloţky, potlačený cit, který se vymršťuje jako pruţina, a myšlenka, jeţ se baví opětovným potlačováním tohoto citu“ (Bergson, 1993, s. 41). Druhým principem situační komiky je inverze, která spočívá v obrácení rolí postav v určité situaci, například obţalovaný napomíná soudce, dítě poučuje rodiče. Můţe to být také postava, která se sama chytí do vlastní pasti, pronásledovatel, který se sám stane obětí, podvedený podvodník (tamtéţ, s. 48-49). Posledním principem je vzájemná spojitost sledů událostí, která působí komicky na základě nedorozumění. Daná situace je čtenáři známá, postavám však ne, a tím je způsobena komická situace. „Situace je komická vţdy, kdyţ se objevuje ve dvou absolutně časově nezávislých sledech událostí a kdyţ ji lze najednou definovat ve dvojím, zcela odlišném smyslu“ (tamtéţ, s. 49). Podle Bergsona se můţe charakter stát komickým, pokud není spojený s citem, pokud k němu vnímatel, tj. divák nebo čtenář, nemá ţádný citový vztah. Jak uţ jsem uvedla výše (kapitola 1.1), nemusí to být vţdy platné, protoţe některé city, jako škodolibost, pocit nadřazenosti apod., mohou právě komický efekt způsobovat nebo podporovat. Podmínkou charakterové komiky je podle Bergsona tedy necitelnost vnímatele, nespolečenskost postav a z ní vyplývající odlišnosti oproti většině, tedy oproti očekáváním, a automatismus neboli ztuhlost, který však interpretuji (kapitola 1.1) spíše jako rozpor mezi očekáváním a realitou. Komičnost 11

Viz např. Bergson, 1993; Gejgušová, 2003; Lederbuchová, 2002; Vlašín, 1984. Někteří autoři nahrazují komiku charakteru myšlenkovou komikou. Toto dělení (přejaté ze spisu Jazyková komika (1946) Bohuslava Brouka) uvádí ve svém přípěvku v Naší řeči J. V. Bečka (1946, s. 112-113), který mluví o jazykovém humoru a dále ho dělí na situační, myšlenkový a slovní. Situační humor je zaloţen na ţivě a sugestivně vylíčené komické situaci, jádrem humoru je téma. Myšlenkový humor je vystavěn na stylizaci myšlenek, které jsou dovedeny aţ k absurdnímu, nemoţnému závěru, ke komickému účinku slouţí jednak téma, jednak jazykové vyjádření. Slovní humor vyuţívá pouze jazykové prostředky.

14

postav je způsobena především některými typickými povahovými vlastnosti, např. roztrţitostí, zapomnětlivostí, důvěřivostí, lakotou, ješitností, přeceňováním sebe samého atd., které jsou různým způsobem kombinovány, a dávají tak neomezený prostor pro vytváření nejrozmanitějších postav (Gejgušová, 2003, s. 11-12). Bergson označuje tuto komickou postavu jako typ a kaţdá podobnost s tímto typem je podle něho komická (Bergson, 1993, s. 69). Tyto charaktery nebo typy se mohou opakovat v různých dílech. Charakterová komika tedy vyplývá ze samotné postavy, která se stává komickou díky svým vlastnostem, chování a jednání. Komiku charakteru ukazuje Bergson na komice profese. Komická můţe být profesionální ješitnost, kdy postava tvrdí, ţe neexistuje jiné řemeslo, neţ to její, nebo profesionální zatvrdlost, kdy je postava tak spjatá se svým povoláním, ţe „uţ nemá místo na pohyb a zvláště na citová hnutí jako jiní lidé“ (tamtéţ, s. 79). Komicky můţe působit také vyjadřování v hantýrce daného povolání. Bergson zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi situační komikou, která je jazykem vyjadřována, a slovní komikou, kterou jazyk vytváří. Rozdíl dokládá na přeloţitelnosti do jiného jazyka. Zatímco situační komiku přeloţit můţeme, slovní komika je do cizího jazyka nepřeloţitelná, protoţe komickým je jazyk sám (tamtéţ, s. 52). Myšlenka o přeloţitelnosti, kterou myslíme jazykový překlad z jednoho jazyka do druhého, však podle mého názoru není zcela platná. Spousta jazykových prostředků je z jednoho jazyka do jiného poměrně snadno přeloţitelná, např. slova z různých stylových vrstev, synonymní, antonymní slova apod. Problematický, ale přesto uskutečnitelný, můţe být překlad, pokud je komika zaloţená na nějakém jevu typickém pro daný jazyk, např. porušení ortografických pravidel v češtině, tvarosloví, dále například u některých frazeologismů, které v jiném jazyce neexistují, některá

místní

nebo

vlastní

jména.

Problém

podle

mě

ale

nespočívá

v nepřeloţitelnosti, ale spíše v pochopení přeloţeného textu. Jazyková komika můţe totiţ být spojená s určitým kontextem, který nebude čtenáři známý, nebo se můţe stát, ţe jazykový prostředek v cizím jazyce nepůsobí komicky, coţ můţe souviset s různým chápáním jevu nebo situace jako komických (viz kapitola 1.1). V čisté podobě je situační komika zaloţena pouze na komické situaci, komickém obraze, který můţeme po jazykové stránce zpracovat jakkoli a stále zůstane komickým. Slovní komika čerpá pouze z jazykových prostředků. Avšak názor, ţe je nutné rozlišovat mezi slovní a situační komikou, nepovaţuji za zcela správný. Jednotlivé typy komiky se mezi sebou prolínají a především právě slovní 15

a situační komika vystupují často společně a není moţné rozhodnout, zda za komickým efektem stojí pouze komická situace, nebo komický účinek způsobuje pouze jazyková podoba. Kaţdé vyjádření komické situace bude „komičtější“ s určitými jazykovými prostředky, které komickému účinku situace přidají na intenzitě. Jazyková komika se stala předmětem zájmu podle mého názoru kvůli své rozmanitosti, bohatosti a široké vyuţitelnosti prostředků jazyka pro dosaţení komického efektu. Na základě studií12 o jazykové komice shrnu poznatky o jazykových prostředcích, které budou dále slouţit k analýze ukázek humoristické prózy v čítankách. Zaměřím se na jazykové prostředky, které mohou být vyuţity v literárních dílech, tzn. v psaném projevu13. Jazyková komika můţe k dosaţení komického účinku vyuţívat obrovské mnoţství prostředků z jednotlivých vrstev jazyka. Hlavním nástrojem humorného účinku je tady slovo a jeho (ne)vhodné pouţití. Podle Dvorského nemá smysl rozdělovat jazykové prostředky na komicky příznakové a nepříznakové, protoţe „tytéţ jazykové prostředky zdrojem komického efektu jednou jsou a podruhé nejsou“ (Dvorský, 1984, s. 12). Všechny jazykové prostředky tedy mohou být ke komickému účinku vyuţity, ale také nemusí, tzn. v jednom kontextu budou komicky příznakové, ale v jiném ne. Zdrojem komiky není tedy v tomto případě slovo, ale kontext, ve kterém se vyskytuje. K dosaţení komického účinku můţe autorovi slouţit uţití bohaté slovní zásoby, např. jako protiklad k výrazně chudému slovníku, nebo uţití velmi chudé slovní zásoby, např. pokud chce postavu zesměšnit. „Za projevy chudého slovníku se obvykle povaţuje uţití automatických obratů, malá rozmanitost ve volbě gramatických slov, bezduché přejímání slov a frazeologismů od druhého účastníka rozhovoru, uţívání parazitních výrazů, nadměrné opakování slov apod.“ (Dvorský, 1984, s. 26).

12

Hlavním pramenem je publikace Dvorského (1984), kterou doplňuji poznatky z Brouka (1941), Gejgušové (2003), Pastyříka (2004) a příspěvků Bečky (1946a, 1946b). 13 Bohuslav Brouk (1941) totiţ rozlišuje mezi komikou proslovitelnou (komikou mluvených projevů) a záznamovou (komikou psaných projevů). Většina prostředků můţe být vyuţita jak v mluvených, tak v psaných projevech, ale existují i prostředky, které jsou specifické jen pro danou oblast (mluvenou, nebo psanou).

16

Komický efekt je často způsoben „napětím mezi slovy z různých stylových vrstev“ (tamtéţ, s. 29). Komicky tak můţe působit uţití hovorových slov v kontrastu například ke kniţnímu vyjádření. Kniţní slova jsou vyuţívána proto, ţe jejich výskyt v běţné řeči není častý, je komické například jejich hromadění, kontrast s neutrálními slovy nebo aktualizace kniţních výrazů. Podobně mohou být vyuţita v textu slova odborná. Komický účinek způsobuje také rozpor mezi obsahem a formou, tzn. kdyţ je banální realita vyjádřena odborným, kniţním stylem. Prostor pro komiku nabízí také cizí slova – střídání českých a cizích slov, hromadění nebo komolení cizích slov nebo tzv. pseudoetymologie. „Tento způsob je zaloţen na známé zkušenosti, ţe ignorujeme-li cizí původ slova a hledáme v jeho hláskové struktuře základy českých slov, případně nepříbuzných slov cizích, objevíme nečekaně vtipné souvislosti“ (tamtéţ, s. 49). Například obelisk = pohlavek ze dvou stran; tubus = označení autobusového parkoviště (tamtéţ, s. 49). Komický efekt způsobuje aktualizované uţití cizích slov, např. autogram v souvislosti s podpisem rodičů do ţákovské kníţky, označení absolventka pro dítě, které ukončilo mateřskou školu (tamtéţ, s. 52). Podobně jako slova hovorová mohou ke komickému efektu poslouţit také slova obecné češtiny. Jejich moţnosti komického účinku jsou dány také výběrem vyuţívajícím jejich expresivity. Nejblíţe ze všech vrstev slovní zásoby mají k jazykové komice slova slangová, protoţe jejich vznik je velmi často provázen hravou tvořivostí, touhou ozvláštnit nebo nově pojmenovat skutečnost (tamtéţ, s. 57). Vyuţívá se např. slang studentský, sportovní, právnický, lékařský a mnoho dalších. Co se týče zastaralých slov, můţe být komické napětí mezi starým pojmenováním a novou skutečností. Ke komickému efektu slouţí také mnoho neologismů,

vznikajících

nejrůznějším

způsobem,

s touhou

označit

uţ

pojmenovanou skutečnost nově, originálně a humorně. Eufemismy jako prostředek jazykové komiky začnou působit, pokud je výrazný rozdíl mezi původním a zjemněným označením, např. prostorově výraznější = tlustý, vyuţít můţeme také jejich hromadění nebo stupňování (tamtéţ, s. 68). Dysfemismy najdeme především v dílech satirických, např. zavřeli ho do penálu = uloţili ho do rakve. Důleţitou roli při dosaţení komického účinku hrají také vulgarismy. Při uţití nadávek a přezdívek je kladen důraz na neotřelost, novost, originalitu. Velké vyuţití v komice nachází synonyma, jak je patrné z předchozího výkladu, můţeme vyuţít v kontrastu synonymní slova hovorová proti kniţním, 17

odborným, slova slangová, neologismy, eufemismy, vulgarismy oproti slovům neutrálním, uplatnění nachází také hromadění synonym, tzv. synonymní řady. Komické zaměření antonym je dáno hlavně kontextem, ale komického efektu dosáhneme také tím, kdyţ na místo očekávaného členu antonymní dvojice dosadíme pojmenování jiné, např. uváţlivý × trouba, dospělý × ucho (tamtéţ, s. 95). Důleţité místo v jazykové komice zaujímá také homonymie14 a polysémie, které jsou základem pro slovní hříčky (viz dále), tzv. kalambúry. Komický účinek způsobuje také uţití originální, neotřelé metafory a metonymie nebo jejich doslovné, nepřenesené porozumění (viz také Bergson, 1993, s. 56). Neobvyklost a originalita je důleţitá také u přirovnání. Komičnost u nich má základ v nadsázce a volbě jednotlivých členů z veselých, komických významových okruhů, např. sedí tam jako vosa na bonbonu, kouká jako vyoraná myš. Pomocí frazeologismů dosáhneme komického efektu jejich obměnou, aktualizací, např. Kdo jinému jámu kopá, nemusí být hrobníkem, nebo jejich doslovným chápáním: Je to strašný hulvát. Dal mi košem. – Co blázníš, bude se ti hodit na houby (Gejgušová, 2003, s. 9-10). Aby byla obměna frazeologismů čtenářem pochopena a oceněna jako komická, musí vnímatel frazeologismy znát a být schopen rozeznat zásah do jejich struktury (Dvorský, 1984, s. 113). Jak v humoristickém, tak satirickém textu je často vyuţívána také ironie, pojmenování, které znamená pravý opak toho, co označuje věcně: To byl ale nápad! Vyuţívána jsou také jména místní, existující nebo nově vytvořená pro konkrétní případ, která se stávají součástí frazeologismů, rčení, přirovnání, nebo jména vlastní. Humorný nebo satirický příznak získávají vlastní jména v kontextu, např. jména představitelů soudní moci u Komenského: Takchcimít, Svárurád, Stranobij, Právotah; na základě principu nomen-omen, př. hospodský Pipa, loupeţník Lotrando; díky jazykové hře: Dr. Voštěp, Dr. Avec, vodnická jména u Čapka: Kvakvakvokoax, Kuakuakunka; v případě, ţe nesplňují očekávané konotace, např. Krokovy Vary, přezdívka Drobeček pro stokilového muţe; ve spojení méně obvyklých jmen s obvyklým příjmením, př. Esmeralda Němcová, Inocenc Kulíšek, Judita Čuprová, nebo pojmenování syntaktického charakteru, př. Vilém Prokop Mlejnek. Humorně působí také fiktonyma, kdy reálná nebo historická 14

Od homonyma v pravém slova smyslu (travička = nízká tráva; vraţedkyně) odlišujeme homoformy (kos = pták; rozkazovací způsob od kosit), homofony (zeď – zeť), homografy (panický) a mezislovní homonyma (vepři – ve při) (Dvorský, 1984, s. 90-91).

18

osobnost dostane jméno, na základě kterého ji můţeme snadno dešifrovat: Alexandr Dubček = Dubík z Dubova, slezský pán, nový místodrţící český (příklady vlastních jmen z Pastyříka, 2004, s. 46-50). Slovní hříčky jsou chápány ve dvojím způsobem: v uţším smyslu je představují kalambúry, které vyuţívají homonymie a polysémie (viz výše), a v širším smyslu jsou chápány jako „takové postupy, které působí zřetelně záměrným, nápadným uspořádáním jazykových prostředků, pokud při tomto uspořádání jsme schopni zjistit formální princip a sledovat jeho zachování“ (Dvorský, 1984, s. 163). Můţeme například uţít v textu pouze jednu samohlásku, stejné počáteční písmeno u všech slov, pouze jednoslabičná slova, protějšky ke slovům s předponou ne-, přestoţe neexistují, např. japný, horázný, řest. Vyuţijeme pseudoetymologii (viz výše), budeme imitovat cizí jazyk nebo zachytíme úmyslná přeřeknutí nebo přepsání. Slovní hříčky v širším smyslu není moţné zcela vyjmenovat, protoţe hravost jazyka je neomezená, stejně jako jsou nevyčerpatelné a nepopsatelné všechny komické významy a aspekty (tamtéţ, s. 165-166). Tvarosloví nabízí velké mnoţství slovních tvarů vyuţitelných pro komický efekt. Jedná se o tvary, které se nepouţívají, nebo ani neexistují a působí komicky (např. za dveřmama), také například nadměrné pouţívání přechodníků, připojování českých koncovek cizím slovům. Pomocí tvoření nových slov, např. hromaděním předpon a přípon, tvorbou nových sloţenin, zdrobnělin nebo zkracováním slov, můţeme také dosáhnout komického efektu, např. turbostudent, icqovat nebo DODO výrobky = dodělej doma. V oblasti skladby jsou moţnosti komiky například ve tvoření nelogických konstrukcí, nadměrném uţívání zájmena ten, v pořádku slov nebo uţívání parazitních výrazů: např. Ta tam šla s tím, tím. Ráno přišli malíři, kteří natřeli halu, a tři uklízečky. Specifické prostředky slouţící komice nabízí také grafická stránka textu. Jednak mluvíme o typografických prostředcích15, týkajících se vzhledu písma jako takového, ale především o prostředcích ortografických: porušení ortografických pravidel, uţití archaického pravopisu, normy, která uţ neplatí, porušení hranic mezi slovy, špatné dělení slov na konci řádku atd.

15

Specifickým prostředkem, který Dvorský řadí mezi typografické prostředky, je akrostich, tj. uspořádání textu, kdy začáteční písmena jednotlivých slov tvoří nové sdělení (Dvorský, 1984, s. 195).

19

3. Humor v české literatuře V této kapitole se věnuji vývoji humoristické prózy v české literatuře16, která je předmětem následné analýzy ve vybraných čítankách. Pomíjím básnickou i dramatickou tvorbu v oblasti humoru, která není předmětem práce, a zaměřuji se výhradně na prozaická díla. Mým cílem není podrobně seznámit se všemi autory humoristické literatury, ale upozornit zejména na nejvýznamnější humoristy a základní díla, která vytvořila časovou osu v dějinách české humoristické prózy s důrazem na humoristickou tvorbu 20. a 21. století. 3.1 Humoristické počátky Humor má svoji tradici jak ve světové, tak také v české literatuře. Na jednu stranu provází humoristické prvky naši národní literaturu od jejích počátků, na druhou stranu je v české literatuře nemnoho humoristických děl s trvalejší hodnotou. Humorné prvky můţeme v české literatuře najít uţ v Kosmově a Dalimilově kronice. Ve středověku a v době osvícenství u nás převaţuje satira a v popředí je spíše poezie a drama (frašky) neţ próza. Mluvíme například o dramatu Mastičkář, satirách Hradeckého rukopisu, básni Podkoní a ţák, Nové radě Smila Flašky z Pardubic, Prostopravdě Mikuláše Dačického a mnoha dalších příkladech. V období do počátku 19. století však nenajdeme v české literatuře ţádné výraznější humoristické dílo17. Období českého národního obrození se vyznačuje především veselohrami, fraškami, komediemi (V. K. Klicpera, F. Čelakovský, J. K. Tyl, J. Štěpánek, K. J. Erben a další), kde se často prolíná satira s humorem. Z humoristických tvůrců první poloviny 19. století můţeme zmínit autora nejstarší české humoresky Jana Hýbla. Jeho humoreska Justýnčin mistrovský kousek vyšla v roce 1818 v časopise Rozmanitosti a její autor byl nazýván prvním novočeským humoristou (Hrych, 1994, s. 149). Josef Jaroslav Langer obohatil českou literaturu o pojem Kocourkova, kdyţ 16

Vývoj české humoristické literatury byl zpracován podle: Mocná, Peterka, 2004; Pytlík, 1982, 1991; Hrych, 1994, 2003; Malevič, 2004; Pytlík, 1991; Macura 1988a, 1988b; Slovník, 2005; Forst a kol., 1985-2008. 17 Zatímco česká literatura doposud nenabídla rozsáhlejší humoristickou prózu, ve světové literatuře se v 16. a 17. století objevila dvě díla, která inspirovala mnohé další. Prvním je román Gargantua a Pantagruel, jehoţ autorem je francouzský spisovatel François Rabelais, druhým román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1605) Španěl Miguela de Cervantes y Saavedra.

20

vyšel časopisecky v roce 1832 jeho Den v Kocourkově. Langer tak navázal na tradici příběhů o Kocourkovských, kteří byli zobrazováni v různých podobách také ve světové literatuře18. Téma Kocourkova bylo velmi populární a dávalo prostor pro zobrazování a zesměšňování nejrůznějších charakterů. František Jaromír Rubeš je autorem mnoha humoresek, např. Pan Trouba, nebo kdyţ chybí učený, chybí hodně, ale také autorem první parodie u nás Horymírův skok – parodie na Máchův Máj. Tradice humoresky je v české literatuře 19. století velmi silná, ale stále chybí prozaická tvorba rozsáhlejšího charakteru, jako je tomu v literatuře světové19. V této době nesmíme zapomenout ani na našeho největšího satirika a novináře 19. století Karla Havlíčka Borovského. Kdyţ pomineme jeho rozsáhlou novinářskou činnost, je jeho tvorba v oblasti satiry převáţně psaná veršem – epigramy, satirické básně. Tematicky se Havlíčkova satira týká jak církevní a světské moci, tak také české společnosti a jejího smýšlení a samotné literární tvorby. Z hlediska jazyka vyuţívá ke komickému, satirickému účinku slov z obecné češtiny, někdy i slov obhroublých, aţ vulgárních, v kontrastu s výrazy latinskými, německými, dále také ironii, parodii, nepřímé pojmenování, nebo si hraje se slovním významem a etymologií. Pokud se bavíme o humoristech 19. století, nemůţeme zapomenout na Jana Nerudu, mistra českého fejetonu, na kterého navazovalo mnoho dalších spisovatelů-novinářů. Kromě řady básní a několika veseloher jsou v oblasti komiky významné jeho Arabesky (1864) a především Malostranské povídky (1878). V Arabeskách nahlíţí autor s humorem na osudy drobných lidí, někdy aţ sociálních vyděděnců.

Povídky

jsou

zaloţeny

na

postavách

z praţské

společnosti,

prostřednictvím nichţ je podán obraz malostranského prostředí. Postavy povídek jsou často podivíni, na jejichţ jedinečnost však autor a vypravěč nahlíţí s pochopením, jsou charakteristické svým detailním popisem a také jazykem. Neruda vyuţívá hovorový jazyk s lidovými výrazy typickými pro Prahu. Humorný a satirický tón se tu prolíná s váţným, někdy aţ tragikomickým. 18

Například v 18. století německý spisovatel Christoph Martin Wieland ve svém humoristicko-satirickém románu Příběh Abdéřanů o antickém Kocourkově a jeho omezených obyvatelích konfrontoval pošetilé a domýšlivé obyvatelé Abdéry se vzdělanci klasického Řecka. Ve 20. století zpracoval téma Kocourkova francouzský prozaik Gabriel Chevallier ve svém románu Zvonokosy (1934). 19 Zde mám na mysli jedno ze základních děl světové humoristické literatury, a to Kroniku Pickwickova klubu (1836) Charlese Dickense.

21

Od počátku 19. století patřila k nejčastějším prozaickým ţánrům humoreska, k jejímu rozšíření v románovou podobu20 došlo aţ později. Mezi první české rozsáhlejší humoristicko-satirické prózy patří Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889) Svatopluka Čecha. Principy humoresky jsou tady vyuţity v ţánru fantastického cestopisu s ústřední postavou malého českého člověka. Čech v těchto dílech konfrontuje soudobý ţivot na Zemi s ţivotem na Měsíci a s ţivotem v 15. století v období husitství. Satira je zde namířena proti praţskému maloměšťákovi Broučkovi, zbabělému, egoistickému, pohodlnému, zavrhujícímu umění i vědu, který je srovnáván s esteticky zaloţenými obyvateli Měsíce a odváţnými husity bojujícími za vlast. Postavy jsou odlišeny také jazykem, zatímco Brouček mluví hovorovou češtinou, obyvatelé Měsíce se vyjadřují básnickou řečí s metaforami a dalšími básnickými prostředky a pro období husitství vyuţívá staročeštinu. O něco později vychází první český humoristický román v pravém slova smyslu Otec Kondelík a ţenich Vejvara (1898) Ignáta Herrmanna. Nejdříve vycházel jako novinový seriál, a protoţe se setkal s velkým zájmem, vyšel poté také kniţně. Na rozdíl od předchozích „broučkiád“ s fantastickou scenérií se děj románu odehrává v soudobé kaţdodennosti, na postavy je nahlíţeno s kritickým odstupem, ale zároveň s porozuměním a vlídným humorem. Během 19. století také dochází k rozvoji různých humoristických časopisů, do kterých mnozí z významných autorů přispívali. Za všechny jmenujme časopis Švanda dudák, který zaloţil a vedl právě Ignát Herrmann, Humoristické listy nebo časopis Paleček a Šotek, u jejichţ zrodu stál Jakub Arbes. 3.2 Literární humor v první polovině 20. století „Zlatým věkem humoristického románu bylo období první republiky, které pro rozvoj ţánru, počítající s poučeným a tolerantním čtenářem, vytvořilo ideální předpoklady diferencovaným kniţním trhem, bohatstvím novin a časopisů i liberální společenskou atmosférou“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 264). Ve dvacátých letech 20. století vzniká světově nejproslulejší český humoristický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923) Jaroslava Haška, kde autor dokázal 20

„(...) kvůli omezeným publikačním moţnostem česky psané literatury byly dlouho upřednostňovány drobnější útvary“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 264).

22

„zobrazit skutečnost tragickou, to je téma světové války, jako humorně drastický obraz jedné odcházející epochy“ (Pytlík, 1991, s. 14). Svůj předobraz měl Švejk uţ v četných Haškových humoreskách, které jsou v porovnání s románem opomíjeny, týkajících se ţivota měšťáků, vojáků apod. Právě postava Švejka spojuje v románu jednotlivé epizody a jako by v sobě propojuje dva póly – Švejk je mazaný i naivní, směšný i vysmívající se. Svým chováním dohání k zuřivosti jak své nadřízené, tak všechny úřady, a tím jako by neúmyslně ukazuje nesmyslnost války a zesměšňuje armádu. Jazyková komika těţí u Haška z mluvené češtiny – vulgarismů, úřednického a vojenského slangu, cizích slov z němčiny, maďarštiny, polštiny. Jiným způsobem pojímá humor jeden z nejvýznamnějších humoristů 20. století Karel Poláček, který těţí především z jazykové komiky. „Poláčkovi se podařilo zobrazit skvělým způsobem mentalitu českého maloměšťáka, člověka s úzkým, sobecky vymezeným obzorem, neboli tzv. malého člověka“ (tamtéţ, s. 14). Často sledoval prostředí různých profesí a zájmových skupin – svět novinářů Lehká dívka a reportér (1926), svět fotbalových fanoušků Muţi v ofsajdu (1931). Z dalších Poláčkových humoristických děl můţeme jmenovat Povídky pana Kočkodana (1922), romány Hostinec U kamenného stolu (1941) nebo posmrtně vydanou prózu Bylo nás pět (1946). Poláček s nadsázkou zesměšňuje fráze a klišé, coţ se nejvíce ukázalo v próze Bylo nás pět, kde dětský vypravěč a hlavní postava21, školák Petr Bajza, přejímá ustálená rčení, slovní spojení, která slyšel ve škole nebo od dospělých. „A nás najednou ty otřepané reakce postav rozesmějí právě proto, ţe jsou tak typické“ (Šolleová, 2004, s. 90) a protoţe nám připomínají naše vlastní zkušenosti a záţitky. Důleţitou roli hraje také jazyk, kde dochází ke konfrontaci několika jeho rovin – obecné češtiny, spisovné češtiny, kniţních výrazů a archaismů, germanismů, nářečních variant a tehdejšího slangu chlapců. Komický efekt v Poláčkově díle je způsoben právě kontrastem mezi obsahem a formou: realita, která je banální, trapná, je vyjádřena kniţně – pouţitím infinitivů s koncovkou –ti, přechodníků, jmenných tvarů zájmen atd.

21

Ve světové literatuře postavu dětského hrdiny poprvé do humoristického románu uvedl americký spisovatel Mark Twain v dílech Dobrodruţství Toma Sawyera (1876) a Dobrodruţství Huckleberryho Finna (1884). „(...) spontánní klukovské postavy, svým chováním a neučesanými názory zesměšňující svět dospělých, sešněrovaný konvencemi a sociálními přehradami“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 263).

23

Stylovými a jazykovými parodiemi se vyznačovala díla Václava Laciny, např. románový cyklus Panstvo se baví, Čtení o psaní. Patřil ke generaci studentského satirického časopisu Trn a spolupracoval také na časopise Dikobraz22, kam psal své monology pana Jéminka. V knize Čtení o psaní (1947) paroduje poezii i prózu, nejrůznější ţánry, od autorů středověkých aţ po současné. V románovém cyklu Panstvo se baví najdeme například také literární parodii dramatu Henrika Ibsena. Do humoristického časopisu Šibeničky23 přispíval svými parodiemi a satirickými groteskami Eduard Bass, který je známý především svou sportovní pohádkou Klapzubova jedenáctka (1922) nebo zábavnými povídkami Lidé z maringotek (1942). Klapzubova jedenáctka je poutavý, ţivý, reportáţním způsobem podaný příběh, který se vyznačuje skvěle odpozorovaným stylem sportovního komentování i novinářských praktik (Kudláčková, 2004, s. 167-168). Přestoţe se tematicky týká stejné oblasti jako Poláčkovi Muţi v ofsajdu, je tato humoristická próza vystavěna na jiném principu (viz dále). Ve svých dílech uplatňoval Bass jak situační, tak jazykovou komiku, kde těţí především z hovorového jazyka a fotbalového slangu. Bass je spojován především s Lidovými novinami, kde se objevovaly jeho fejetony, vtipné soudničky, humorné reportáţe a povídky. Právě kolem Lidových novin bylo soustředěno více autorů, kteří se věnovali humoristické tvorbě – výše jmenovaný Karel Poláček, Eduard Bass a dále také Karel Čapek nebo Rudolf Těsnohlídek. Zkušenosti z Lidových novin velmi silně ovlivnily jejich další literární tvorbu. Komický zvířecí epos, mysliveckou humoresku a prvky přírodní lyriky propojuje Rudolf Těsnohlídek v pohádce Liška Bystrouška (1920). Autor vyuţívá spojení brněnského nářečí, obecné češtiny a zkomolených německých slov ke komickému efektu nejen zde, ale i ve svých soudničkách a obrázcích z brněnských předměstí, které psal pro Lidové noviny. V díle Karla Čapka můţeme najít oscilaci mezi humorem a satirou. Humorné prvky najdeme především v jeho drobných publicistických ţánrech, jeho romány směřují spíše k satiře. Humoristickým dílem jsou zejména fejetony o zahradničení Zahradníkův rok (1929) nebo soubor causerií Jak se co dělá (1938). 22

S časopisem Dikobraz bylo spojeno mnoho dalších humoristů a satiriků. Časopis Šibeničky vycházel jednak před válkou (v letech 1906-7), ale také po válce (1919-21), kdy je rediguje právě Eduard Bass (Pytlík, 1982, s. 207). 23

24

Jeho tvorba byla silně ovlivněna jeho novinářskou činností – jednak tematicky, ale hlavně stylově v oblasti prolínání různých stylových vrstev a silného uplatnění hovorového jazyka, zřetelně se zde ukazuje bohatost Čapkova jazyka a umění hrát si s jazykem. V oblasti poetismu najdeme také zástupce humoristické prózy, například Karla Konráda, který stál mimo jiné u zrodu časopisu Trn, a jeho román Rinaldino (1927), ale především zde mluvíme o Vladislavu Vančurovi a jeho humoristické novele Rozmarné léto (1926) s osobitým vypravěčským podáním, které je zaloţené na ozvláštněném vyjadřování. Právě jazyk, kterým postavy promlouvají, je tu nástrojem komiky. Vyuţívá neobvyklé metafory a kniţní, aţ archaický jazyk, zaloţený především na přechodnících a sloţitých větách, který kontrastuje s banálními, nicotnými tématy k hovoru, vytvářejících bezstarostnou, uvolněnou atmosféru. Jako autor antimilitaristických humoresek, které se přibliţovaly haškovskogellnerovské generaci, začínal Jaromír John. Známé jsou jeho humorně laděné povídky Večery na slamníku (1920), kde autor vyuţívá různé podoby komiky – laskavý humor, ironii, satirickou nadsázku. Hlavním předmětem komiky je tu hloupost a krutost války, nadutost rakouských plukovníků a majorů. Z jazykových prostředků vyuţívá John obecnou češtinu, nářečí, cizí slova, vojenský slang. Nejvíce se tradici humoristického románu blíţí humoristicko-satirický příběh Výbušný zlotvor (vycházel časopisecky 1933-34), který se týká motorismu a znepokojivé úvahy nad cestou moderní civilizace. Na počátku 20. století, zároveň s uměleckou literaturou, vzniká také řada titulů pro nenáročného čtenáře24. V tomto populárním typu humoristického románu dominuje situační komika. Intelektuálně náročnější linii populárního humoristického románu v meziválečném období zastupuje Jaroslav Ţák se svými romány ze studentského prostředí, např. Cesta do hlubin študákovy duše (1938) nebo Študáci a kantoři (1937), které se staly předlohami úspěšných filmových zpracování. Drobnými příběhy, scénkami a anekdotami zachycuje vztah studentů a profesorů. Postavy jsou charakterizovány svou řečí, Ţák vyuţívá lexikální a morfologické

24

V této oblasti vzniká například rodinná kronika Do panského stavu Popelky Biliánové, Deník Kačenky Strnadové a Tajemství tety Klotildy Josefa Skruţného nebo Pepánek nezdara zakladatele české humoristické prózy pro děti Franty Ţupana, na kterého navazuje cyklus Školák Kája Mařík Felixe Háje.

25

archaismy, obecnou češtinu, časté jsou přechodníky. Díla se vyznačují smyslem pro parodii, situační i jazykovou komiku. Dlouholetou

popularitu

si

získala

také

prvotina

Zdeňka

Jirotky,

humoristický román Saturnin (1942), který navazuje na tradici anglosaské humoristické prózy, především na tvorbu britského spisovatele Pelhama Grenvilla Wodehouse, který ve svých dílech líčil bezstarostný ţivot mladých lordů opečovávaných dokonalými sluhy. Saturnin zachycuje aţ groteskní situace v ţivotě jedné rodiny. Ve středu děje stojí postava dokonalého, vţdy zdvořilého a suverénního sluhy Saturnina, který doprovází a v podstatě řídí ţivot jednoho mladého muţe, v kaţdé situaci si ví rady a je příčinou komických situací. Tvorba Zdeňka Jirotky se vyznačuje také jazykovou komikou, hraje si s jazykem, vyuţívá slovní hříčky. 3.3 Humor v próze druhé poloviny 20. století Po roce 1945 a dále v padesátých a šedesátých letech doba humoristické próze nepřála, atmosféra byla příliš váţná, neţ aby bylo moţné ji zachytit humorným a zlehčujícím způsobem. Nastupující ideologie totiţ vylučuje z literatury kromě jiného také humor, ve kterém se můţe skrývat vzdor proti reţimu. K částečnému oţivení dochází aţ v šedesátých letech, kdy začínají vycházet díla, která však byla napsaná uţ dříve – povídky Bohumila Hrabala, romány Josefa Škvoreckého, kteří oba navazují na tradici Haškovu. Ze satirického zobrazení tzv. armádní kultury a propagandy těţí humoristický román Tankový prapor (napsaný v 50. letech, ale vydaný aţ 1971 v Torontu) Josefa Škvoreckého, kde humornou zápletku vytváří zkouška na Fučíkův odznak. Škvorecký spojuje spisovný a hovorový jazyk, který doplňuje vojenským slangem a vulgárními výrazy. Kontrast těchto rovin jazyka vytváří komický účinek. Humorné a satirické prvky najdeme i v dalších dílech Josefa Škvoreckého. „Satirický osten, patrný z kaţdého humorného vyprávění tohoto autora, vysvítá zejména z jeho exilového románu Mirákl“ (Pytlík, 1991, s. 15). V roce 1969 dosáhl nebývalé popularity humoristicko-satirický román Miloslava Švandrlíka Černí baroni, který navazuje podobně jako Tankový prapor na švejkovskou tradici, námět je také z vojenského prostředí, tzv. pracovních oddílů. Švandrlík dosahuje humoristického efektu nejen zpracováním tématu, mozaikou drobných, anekdotických příběhů, které na sebe chronologicky navazují, ale také 26

vyuţitím nejrůznějších prostředků jazykové komiky. Čerpá z obecné češtiny, vyuţívá vulgarismy, pokleslou ideologickou frazeologii důstojníků a zdeformovanou "českoslovenštinu" slovenských důstojníků, jako příklad uveďme majora Terazkyho. V období normalizace utíkají autoři před nepříznivou dobou do svého dětství, například Ota Pavel Smrt krásných srnců (1971), Jak jsem potkal ryby (1974) nebo Bohumil Hrabal v Postřiţinách (1976), nebo se vrací do doby habsburské monarchie nebo první republiky – Obsluhoval jsem anglického krále (1974) Bohumila Hrabala nebo Můj strýc Odysseus (1974) Jiřího Marka25. Tvorbu Bohumila Hrabala a Oty Pavla spojuje podobnost jejich literárních postav. Bohumil Hrabal ve svých netradičních vyprávěních vytvořil postavu pábitele, člověka s nezdolnou vypravěčskou energií, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji a hledá tak krásu ve všednostech a kaţdodennostech lidského ţivota, člověka, který miluje ţivot svým zvláštním způsobem, takţe se navenek můţe zdát aţ obhroublý. Hrabal vyuţívá ke komickému efektu nadsázku, vizuálně zachycované detaily a především jazyk, který je kombinací metafor a výrazů z hospody. Ota Pavel navázal na Hrabalovo pábitelství postavou tatínka, který je snílkem plným chuti do ţivota, posedlým svými touhami, nedá se odradit častými neúspěchy a stále znovu se pouští do nových, často málo nadějných podniků. Jeho povaha i chyby jsou ale líčeny s laskavým humorem. Hrabala připomíná také prolínání komiky s tragikou v jednotlivých povídkách. Příběhy jsou vyprávěny v ich-formě, jsou vyuţity prvky obecné češtiny. S postupným uvolňováním atmosféry u nás se objevuje také větší mnoţství humoristické prózy. Často se autoři věnovali tématu dobrodruţného putování, které pravděpodobně mělo nahrazovat omezené moţnosti cestování v dané době.26 Ve většině zmíněných děl reflektuje personální vypravěč s tragikomickým nadhledem vlastní ţivotní nesnáze, komika se stává nástrojem ironické sebereflexe. Nejvýraznější je tato tendence v románu Cesta kolem mé hlavy za 40 dní (1979) brněnského autora Miroslava Skály, který mimo jiné čerpal z prostředí

25

Jiří Marek psal také humoresky pro Dikobraz a známý je díky svým humorně zpracovaným krimipříběhům z dob první republiky Panoptikum starých kriminálních příběhů, které byly později zfilmovány pod názvem Hříšní lidé města praţského. 26 Sem můţeme zařadit například trilogii Jana Šmída (Čisté radosti mého ţivota, Návrat čistých radostí a Údolí nejčistších radostí), dále humoristické romány Zdeňka Šmída (Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili), Svatební cesta do Jiljí Miroslava Skály nebo ţertovné cestopisy Achilleho Gregora (Patálie v Panonii, Tři blázniví Robinsoni).

27

psychiatrických léčeben, a v prvotině Ladislava Pecháčka Amatéři (1980), která inspirovala filmovou sérii „básníků“. 3.4 Současná humoristická próza Z polistopadového období je výraznou postavou v oblasti humoru Michal Viewegh, který ve svých dílech „balancuje mezi závaţnou výpovědí o groteskních paradoxech doby a literárně poučenou zábavnou četbou“ (Mocná, Peterka, 2004, s. 267). Pracuje s ironií, nejrůznějšími naráţkami, které vyţadují znalost kontextu pro pochopení smyslu a dosaţení komického účinku. V knize Báječná léta pod psa (1992) líčí s humorem dobu normalizace. Komický efekt je zaloţen na samotných scénách, ale také na rozporu mezi věkem zapisovatele a jeho vybroušeným jazykovým stylem. Dále můţeme jmenovat například Výchovu dívek v Čechách (1994), Účastníky zájezdu (1996) nebo jeden z jeho nejnovějších románů Biomanţelka (2010). V současnosti je populární svými humoristickými novelami a povídkami také Petr Šabach, např. Hovno hoří (1994), Putování mořského koně (1998), Opilé banány (2001), Občanský průkaz (2006) nebo Škoda lásky (2009), z nichţ některé se dočkaly také filmových zpracování. Hlavními rysy Šabachova autorského stylu je zaujetí všedností a okrajovostí, autobiografické motivy, nostalgické ladění a ţánrové východisko v anekdotě (Slovník, 2005, s. 635). Tematicky se jeho tvorba zaměřuje na před- a polistopadovou společnost. Humorem vyniká také vypravěčka knih Ireny Douskové Hrdý Budţes (1998) a Oněgin byl Rusák (2006). V knize Hrdý Budţes autorka navazuje na tradici prózy vyprávěné dětským hrdinou, který komentuje nejen svoje problémy, ale také svět dospělých v době normalizace. Humorem a ironií jsou prostoupena i její další díla. Z dnešních

následovníků

humoristicky

orientovaných

meziválečných

fejetonistů, jako byl například Karel Poláček, můţeme jmenovat především Rudolfa Křesťana. Jeho fejetony a causerie vycházely především v časopise Mladý svět, ale i v dalších periodikách, byly vysílány také na rozhlasových stanicích Praha a Vltava. Z jeho sbírek fejetonů jsou to například Kos a kosínus (1969), Slepičí krok (1986), Co láká poškoláka (1991) nebo Podkovaná blecha (2002). Řada fejetonů je inspirována frázemi, klišé, rčeními, coţ odkazuje na jeho velký vzor Karla Poláčka. Zaměřuje se na jejich přílišnou frekvenci v mezilidské komunikaci a významovou 28

prázdnotu, proti které staví úsměvné uvaţování rozvíjené aţ do absurdity (Poláček, 2004, s. 293). Humoristický charakter fejetonů je dán uţ volbou tématu. „Křesťan píše o obyčejném kaţdodenním ţivotě, o lidech, jejich činnostech a úkonech, ztvárňuje četné příhody a záţitky z cest, těţí ze vzpomínek na dětství, mládí a školní léta, všímá si rozmanitých jevů, věcí a slov“ (tamtéţ, s. 293). Zbývá se otázkami, které mají aţ pseudovědeckou povahu a připomínají všetečné otázky malých dětí, například kolik centimetrů měří slepičí krok, mohou se sestry k sobě chovat bratrsky apod. Humor těţí také z jazykové komiky – hraje si se slovy, se zavedenými významy slov a vytváří významy nové, vymýšlí vtipné názvy atd. Současná česká literární produkce nabízí obrovské mnoţství nových a zajímavých autorů, také humoristické prózy, ţe není moţné se zmínit o všech. Také je v současnosti problematické určit trvalejší hodnotu jejich děl.

4. Čítanka Jan Průcha zařazuje čítanku mezi školní didaktické texty27, tzn. veškeré didaktické materiály, které jsou vyuţívané ve škole pro práci se ţáky v hodině a jsou vytvořené pro specifické účely vzdělávání. Za základní školní didaktický text pokládá Průcha (1998, s. 17) školní učebnici, která je doprovázena dalšími druhy didaktických textů, opírá se o ně, je jimi doplňována, tzn. také čítankami. Čítanky jsou

podle

něho

„soubory

obvykle

uměleckých

literárních

děl,

někdy

modifikovaných, např. zjednodušených pro účely cizojazyčného vyučování aj.“ (Průcha, 1998, s. 17). Také v Pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2009, s. 41) se dočteme, ţe čítanka je druhem učebnice, která obsahuje vybrané ukázky z uměleckých nebo odborných textů. Čítanky mají nejrůznější podobu. Mohou se lišit jednak podobou literárních ukázek, které jsou v čítance primární, ale také v dalších doplňujících materiálech. Čítanka můţe obsahovat ukázky z děl pouze českých autorů, nebo zahrnuje širší pole literatury a najdeme v ní také ukázky děl světových spisovatelů. Ukázky mohou doplňovat vysvětlivky, překlady cizích slov, úkoly k textu, informace o autorovi a jeho tvorbě, dobové kritiky a recenze nebo rozbor dané ukázky, popř. celého díla. 27

Mezi školní didaktické texty se řadí učebnice, cvičebnice, slabikáře, čítanky, sborníky, didaktické příručky, sbírky, stručná mluvnice česká, slovníky, zpěvníky, atlasy a mapy, odborné tabulky, testy a testové manuály (Průcha, 1998, s. 16-17).

29

Ukázkám prózy můţe předcházet určité uvedení do děje pro pochopení souvislostí a následovat dovyprávění situace. V čítance můţeme najít také obrazovou přílohu, jako jsou fotografie, reprodukce obrazů apod., nebo přehled autorů zahrnutých v čítance. Základní dělení čítanek je určeno druhem školy a ročníkem. Jiné čítanky se pouţívají na prvním stupni základní školy, tady slouţí čítanka především k nácviku čtení. Zatímco na druhém stupni základní školy a na středních školách je vyuţívána pro účely literární výchovy. Čítanky základní a střední školy se od sebe mohou lišit výběrem textů, zejména náročností textu související s věkem ţáka, a jednotlivých autorů. Ve své práci se zaměřuji na čítanky, které jsou určeny ţákům středních škol. Čítanky pro střední školy jsou rozlišeny pro jednotlivé ročníky, tzn. ve většině případů má čítanka pro střední školu čtyři díly, a ukázky v nich jsou řazeny chronologicky od nejstarší literatury v prvním díle, tzn. pro první ročník, po současnou v díle čtvrtém, pro čtvrtý ročník. Čítankou pro střední školy tedy chápu ucelený soubor literárních textů, který byl sestaven pro účely vyučování literární výchovy na střední škole. 4.1 Funkce čítanky Funkcí čítanky rozumíme její roli jako didaktického prostředku ve vzdělávacím procesu. Obecnou funkci čítanky shrnuje Lederbuchová (2003a, s. 2): čítanka by měla celou svou strukturou konkretizovat učivo, které je určené osnovami (výběrem textů, popř. výběrem úryvků z nich, jejich řazením, doprovodnými metatexty,

obrazovým

materiálem,

ilustracemi,

grafickou

úpravou

apod.).

Lederbuchová tedy pracuje s čítankou na základě deduktivního přístupu, tzn. ţáci jsou nejdříve seznámeni s informacemi, které si ověřují a potvrzují, nebo vyvracejí při práci s ukázkou v čítance. Čítanka však můţe být ve vyučování vyuţita také k práci formou induktivní metody, kdy vyjdeme od určitého textu a na jeho základě budeme vyvozovat obecné závěry, například charakteristiku literárního ţánru nebo směru. Čítanka, stejně jako školní učebnice, má své funkce jak pro ţáky, tak také pro učitele. Pro učitele je pramenem, s jehoţ vyuţitím plánuje obsah učiva, ale i přímo prezentuje tento obsah ve výuce (Průcha, 1998, s. 19). Pro ţáka je čítanka naopak 30

pramenem, ze kterého se učí, tj. osvojuje si nejen určité poznatky, ale i jiné sloţky vzdělání, jako jsou dovednosti, hodnoty, normy, postoje aj. (tamtéţ, s. 19). Základní funkcí, kterou tedy čítanka plní, je funkce vzdělávací. Kromě ní ale podle Lederbuchové (2003b, s. 53) plní čítanka také funkci kulturně-osvětovou, tzn. snaţí se rozšířit orientaci ţáka v oblasti literární tvorby, a především funkci motivační. Seznámení s dílem prostřednictvím čítanky upozorňuje na moţnost přečíst si text celý, pokud ţáka zaujal, nebo moţnost přečíst si i text stejného druhu, většinou tematicky podobný nebo ţánrově shodný. V tomto smyslu by měla čítanka „provokovat a rozvíjet čtenářský zájem ţáka, zkvalitňovat jeho čtenářskou kompetenci a utvářet jeho čtenářskou potřebu“ (Lederbuchová, 2003a, s. 2-3). V současné době se v souvislosti se čtenářstvím často mluví o tzv. čtenářských strategiích. „Čtenářské strategie jsou postupy, které čtenáři pomáhají, aby lépe porozuměl čtenému textu“ (Whitcroft, 2010a). Podle mého názoru je čítanka vhodným prostředkem pro osvojování a rozvoj čtenářských strategií, protoţe právě na textech v ní obsaţených můţeme ţáky vést k tomu, aby si uvědomovali, co všechno dělají, kdyţ čtou, a přemýšleli nad tím. Mezi základní čtenářské strategie patří aktivace předchozích vědomostí, tzn. hledaní souvislostí s osobními zkušenostmi, kladení otázek k textu, vytváření smyslových představ, identifikace nejdůleţitějších myšlenek a témat textu, usuzování, co chce autor textem říct a syntéza, tj. skládání informací, které ţák uţ měl a které získal čtením (Whitcroft, 2010b). Protoţe čítanka vlastně obsahuje ukázky z literárních děl, mohou se její funkce překrývat s funkcemi literatury obecně. Jedná se o funkci estetickou, poznávací, relaxační/zábavnou, kterou má především literatura populární a právě také humoristická, a funkci formativní, sdruţující funkci vzdělávací, výchovnou, mravní a přesvědčovací (Peterka, 2001, s. 61-63).

5. České čítanky pro střední školy 1950–2012 Ve své práci se zaměřuji na českou humoristickou prózu od počátku 20. století aţ po českou humoristickou prózu současnou. Protoţe se chci věnovat také tomu, jestli se v čítankách nějakým způsobem tato část literatury proměňovala, neanalyzuji pouze čítanky v současnosti pouţívané, ale pro moji práci jsem vybrala

31

čítanky, které vyšly v druhé polovině 20. století aţ po současnost, tzn. věnuji se vybraným čítankám od roku 1950 aţ po rok 2012. Protoţe se ve většině případů jedná o kompletní řady čítanek, tzn. čítanky od stejného nakladatelství pro 1.–4. ročník středních škol sestavené v podobném duchu a zařazující ukázky z literatury nejstarší aţ po nejnovější, a já se věnuji pouze literatuře od počátku 20. století, jsou z těchto řad pro moji práci vhodné čítanky (většinou) pro 3. a 4. ročník, ve kterých je tato literatura probírána. Zaměřuji se výhradně na čítanky určené čtyřletým středním školám, pomíjím tedy čítanky pro učiliště, které se objevují pouze ojediněle. V následující části práce se budu věnovat konkrétním čítankám. Uvedu, jaké čítanky a čítankové řady byly nebo jsou u nás k dispozici, dále jejich stručnou charakteristiku a zhodnocení. Shrnu, které čítanky budou relevantní pro následnou analýzu ukázek české humoristické prózy v nich obsaţených. 5.1 Čítanky z období 1950–1959 V 50. letech vychází ve Státním nakladatelství několik řad čítanek, které bychom podle názvu zařadili k učebnicím pro střední školy. Objevíme čítanku pro gymnázia a vyšší odborné školy, čítanku pro střední školy, čítanku pro čtyřleté odborné školy a čítanku pro střední všeobecně vzdělávací školy. Abych mohla určit, které z čítanek odpovídají těm dnešním pro střední školy, stručně shrnu tehdejší systém školské soustavy. V roce 1948 vyšel školský zákon, který upravoval jednotnou školskou soustavu. I. stupeň představovaly pětileté školy národní. Na ně navazovaly čtyřleté školy střední, které tvořily II. stupeň vzdělávání a odpovídaly dnešnímu druhému stupni základní školy. III. stupeň byl členěn na gymnázia, odborné školy a vyšší odborné školy trvající dva aţ pět let nebo základní odborné školy. Ty byly zpravidla tříleté a byly určeny povinně ţákům po dokončení devítileté školní docházky, kteří nepokračovali na ţádné jiné škole III. stupně (Dějiny, 1982, s. 22). Poslední typ školy by tedy odpovídal současným odborným učilištím. Z tohoto přehledu vyplývá, ţe pro analýzu jsou vhodné čítanky pro gymnázia a vyšší odborné školy a čítanky pro čtyřleté odborné školy. Čítanka pro střední školu

32

je ve srovnání se současnou školskou soustavou určena ţákům základní školy, proto ji nebudu do další analýzy zahrnovat. Čítanka pro III. třídu gymnasií a vyšších odborných škol (J. Brambora, J. B. Čapek, L. Páleníček a kol.) vyšla ve třech vydáních (1950, 1952, 1953), která se od sebe téměř neliší, pouze jsou doplněny nebo vyměněny některé ukázky z děl jednotlivých autorů. Čítanka zahrnuje pouze českou a slovenskou literaturu, a to pouze z 19. století, tzn. není pro další analýzu vhodná. Od jednoho autora najdeme ukázky z více děl a tyto ukázky doplňují věcné poznámky a slovensko-český slovníček. V úvodu se nachází rozvrh četby na jednotlivé měsíce. V této čítance nenajdeme ţádné ukázky humoristické prózy 20. století, pouze některé autory století 19., kterými jsem se zabývala v přehledu české humoristické prózy, tj. Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda, Svatopluk Čech. V roce 1950 vychází ve Státním nakladatelství také Čítanka pro 4. třídu gymnasií a vyšších odborných škol (uspoř. M. Bláhová, P. Hykeš, V. Pech a kol.), která vyšla ve Státním nakladatelství také ve třech vydáních (1950, 1951, 1953) lišících se pouze rozdílnými slovenskými autory. Čítanka obsahuje pouze české a slovenské autory a je v ní zastoupena poezie, próza i drama. Na začátku čítanky najdeme, jak bylo v této době obvyklé, rozvrh četby po měsících. Kromě jednotlivých ukázek je součástí slovensko-český slovník nebo vysvětlivky za jednotlivými texty zahrnující slova, která by pro ţáky mohla být nesrozumitelná. Co se týče humoristické prózy v této čítance, objevíme pouze ukázky z díla Jaroslava Haška. Ostatní autoři, kteří se humoristické próze věnovali, jsou zde představeni díly jinými. Druhou řadu tvoří čítanky pro střední školy. Uvádím jejich stručnou charakteristiku, ale do další analýzy je nezařazuji. Čítanka pro třetí třídu středních škol (P. Hykeš, V. Pech) vyšla ve čtyřech nezměněných vydáních (1950, 1951, 1952, 1953). Čítanka obsahuje pouze autory 19. století, tzn. není pro naši analýzu vhodná. V čítance se kromě ukázek děl jednotlivých autorů nachází slovníček spisovatelů 19. století, slovníček českých, slovenských a cizích slov, obrazová příloha a rozvrh četby po měsících. Úryvky prózy jsou doplněny krátkým uvedením do děje, vysvětlivkami k některým pojmům v textu nebo historickým událostem.

33

Čítanka pro 4. třídu středních škol (J. Šlajer, J. Zachystal) vyšla stejně jako předchozí čítanka ve čtyřech vydáních (1950, 1951, 1952, 1953) a pouze poslední vydání se liší v některých ukázkách, většinou se jedná o vypuštění ukázek. Kromě ukázek obsahuje čítanka opět rozvrh četby v úvodu, slovníček spisovatelů, slovník českých, slovenských a cizích slov a obrazovou přílohu v závěru. Čítanka je rozdělena na dvě části – Výbor z české a slovenské literatury 20. století, Ukázky z pokrokové světové literatury, zvláště z literatur slovanských, kde převaţují autoři ruští, dále je zde zahrnut jeden autor americký a jeden polský. V čítance je zastoupena próza, poezie i drama, ale próza převládá a v menšině je drama. Ukázky prozaických děl jsou doplněny uvedením do děje, věcnými poznámkami za textem nebo různými doplňujícími texty (články z novin, časopisů, dopisy apod.). Z humoristické prózy je podobně jako u čítanky pro gymnázia zahrnuto pouze dílo Jaroslava Haška. Třetí řada čítanek vycházejících v 50. letech je určena pro čtyřleté odborné školy. V roce 1956 vychází první vydání Čítanky pro třetí ročník čtyřletých odborných škol (V. Tichý), která dále vycházela i během 60. let (1956, 1958, 1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965), ale podoba čítanky zůstala zachovaná ve všech osmi vydáních. Kromě českých autorů najdeme v čítance několik autorů slovenských a několik jmen světových spisovatelů, především ruských. Čítanka není členěna na kapitoly, ale zahrnuje ukázky poezie, prózy i dramatu. Ukázky děl jsou doplněné o vysvětlivky nebo slovníček cizích slov, prozaické ukázky o uvedení do děje, popř. stručný závěr. Čítanka obsahuje také literární mapy s informacemi k autorům a místům, která jsou na nich zachycená. V této čítance nenajdeme ţádnou ukázku humoristické prózy. V roce 1956 vychází ve Státním pedagogickém nakladatelství také první vydání Čítanky pro čtvrtý ročník čtyřletých odborných škol (L. Páleníček, V. Týml, O. Hönig), která vyšla celkem devětkrát (9. vydání z roku 1966), ale její podoba se neměnila. Kromě ukázek zahrnuje čítanka dobové komentáře z novin apod., u prozaistických textů uvedení do děje, za textem slovníček nebo vysvětlivky, dále také literární mapy a informace k nim. V čítance najdeme ukázky prózy, poezie i dramatu autorů českých, slovenských a ruských. Humoristická próza je zastoupena opět pouze dílem Jaroslava Haška.

34

Na konci 50. let vychází ve stejném nakladatelství Čítanka pro III. ročník středních všeobecně vzdělávacích škol (M. Štěpánek, J. Petrmichl, S. Cenek), dále celkově v pěti nezměněných vydáních (1959, 1961, 1962, 1963, 1964). Název střední všeobecně vzdělávací škola byl v 50. letech pravděpodobně pouţívaný pro tříletou školu III. stupně navazující na základní školní docházku. Odkazuje k tomu i fakt, ţe řada této čítanky má pouze tři díly. Podle mého názoru odpovídá tento typ čítanky současným čítankám pro učiliště, a proto ji nezahrnuji do další analýzy. Ukázky jsou doplněny překlady cizích slov na dané stránce a próza uvedením do děje. Podobně jako v předchozí čítance zde najdeme autory české, slovenské a ruské, ale humoristická próza zde není zastoupena vůbec. Čítanky tohoto období jsou přizpůsobené a především ovlivněné dobou, týká se to výběru autorů, ale i dobových komentářů (v jedné čítance najdeme také dopis ústředního výboru KSČM II. sjezdu československých spisovatelů). Podoba čítanek v 50. letech se od sebe téměř neliší a také autoři se v jednotlivých čítankách opakují. 5.2 Čítanky z období 1960–1969 V období 60. let 20. století příliš rozmanitosti v oblasti vydávání čítanek nenajdeme. Jak je zřejmé z předchozí kapitoly, vycházela v 60. letech další vydání čítanek z 50. let. Čítanka pro III. ročník čtyřletých odborných škol (V. Tichý) vycházela od 4. vydání z roku 1960 opakovaně aţ do roku 1965, ale její podoba se vůbec neměnila. Stejně tak Čítanka pro čtvrtý ročník čtyřletých odborných škol (L. Páleníček, V. Týml, O. Hönig) vychází počtvrté v roce 1960 a naposledy v 9. vydání v roce 1966. Jednotlivá vydání se od sebe neliší. Také čítanka autorů Štěpánek, Petrmichl, Cenek z roku 1959 vyšla v 60. letech ještě čtyřikrát, také v nezměněné podobě. Jako zajímavost bych zde chtěla uvést jednu čítanku, která vyšla také v 60. letech, a to v roce 1965, ale ne na území Československa. Čítanku vydala ve Washingtonu Rada Svobodného Československa a českým dětem ukázky vybrala a upravila Jarmila Uhlířová. Jak je zřejmé, tato čítanka vyšla v 60. letech v exilu, a proto ji nebudu zahrnovat do analýzy českých čítanek. Chtěla jsem ji však doplnit do tohoto přehledu, abych vytvořila ucelený pohled na situaci na poli českých 35

čítanek. Čítanka je rozdělena na dvě části – obecnou a pro vyspělé čtenáře, obsahuje pouze české autory a pouze ukázky bez dalších doplňujících informací. Z hlediska našeho tématu jsou z humoristických prozaiků zastoupeni Karel Poláček, František Langer, Jaromír John, Vladislav Vančura a Eduard Bass. 5.3 Čítanky z období 1970–1979 Podle mého názoru výjimečnou čítanku sestavili v roce 1970 Zdeněk Koţmín a Milan Suchomel. Čítanka 3 pro střední školy se od předchozích liší jednak svým rozsahem, zahrnuje přes šest set stran oproti běţným čítankám, jejichţ rozsah se pohybuje kolem dvou set stránek, jedná se o jediné vydání této čítanky a autoři do čítanky vyuţili ukázky z děl humoristické literatury, které se dosud v čítankách neobjevovaly. V této čítance najdeme jak českou, tak světovou literaturu, která není uspořádána ani podle národních literatur, ani podle literárních druhů, je však zastoupena jak próza, poezie a drama, tak také několik ukázek textů z oblasti literární teorie. V závěru se nachází poznámky k jednotlivým textům – dobové komentáře, slovníček cizích výrazů, vysvětlení pojmů a také příloha výtvarného umění. Humoristická próza je v této čítance poprvé poměrně hojně zastoupena. Obsahuje ukázky díla Jaroslava Haška, Jaromíra Johna, Vladislava Vančury, Karla Poláčka, Eduarda Basse, Josefa Škvoreckého a Ivana Vyskočila. Kromě této čítanky vychází v této době klasická ucelená řada čítanek pro střední školy. Čítanka pro střední školy III (S. Cenek, V. Libosvárová) vyšla poprvé v roce 1972 a dále ještě ve čtyřech vydáních (1976, 1979, 1981, 1982) doplněných o některé ukázky. Čítanka obsahuje českou i světovou literaturu, světové autory najdeme i jiné neţ ruské, a ukázky zahrnují poezii, prózu i drama. První vydání této čítanky se skládalo pouze z ukázek, které jsou v ostatních vydáních doplněny o vysvětlivky, překlad cizích slov, v některých případech o dobové ohlasy jiných autorů, o uvedení do děje u prozaických děl a o obrazovou přílohu reprodukcí obrazů českých a světových malířů v závěru čítanky. Všechna vydání obsahují shodně pouze jednoho zástupce české humoristické prózy, a to Jaroslava Haška. Z této čítankové řady vychází ve stejném roce také Čítanka pro střední školy IV (M. Zeman, Š. Vlašín) a do 80. let se objevilo celkem šest vydání (1972, 1974, 1977, 1979, 1981, 1982), z nichţ třetí vydání bylo podstatným způsobem rozšířeno a doplněno a sestavili ho Milan Zeman a Vlastislav Hnízdo. První vydání této 36

čítanky zahrnuje díla pouze českých a slovenských autorů a ukázky nejsou doplněny ţádnými dalšími informacemi nebo úkoly k textům. Kromě poezie, prózy a dramatu najdeme v čítance ukázky textů literárních kritiků a teoretiků. Humoristická próza je zde zastoupena dílem Vladislava Vančury, Karla Poláčka, Jaromíra Johna a Eduarda Basse. Třetí vydání čítanky je rozšířené o ukázky děl světové literatury, jsou doplněny ukázky dalších děl k českým autorům a kromě samotných ukázek najdeme v čítance vysvětlivky za textem, u prózy stručné uvedení do děje, slovníček cizích autorů a obrazovou přílohu s poznámkami. Z hlediska autorů humoristické prózy je třetí vydání čítanky bohatší oproti prvnímu o ukázky díla Bohumila Hrabala a Oty Pavla. 5.4 Čítanky z období 1980–1989 V 80. letech znovu vychází čítanka pro třetí (S. Cenek, V. Libosvárová) a čtvrtý (M. Zeman, V. Hnízdo) ročník středních škol, které jsem uvedla v minulé kapitole. Stejní autoři se později podílejí na novějším vydání těchto čítanek s názvem Literatura pro III. a IV. ročník středních škol: pracovní antologie textů. Literatura pro III. ročník středních škol: pracovní antologie textů (S. Cenek, V. Kučera) vychází poprvé v roce 1986 a poté v nezměněném vydání ještě v roce 1989. Kromě české literatury se zde objevily kapitoly Sovětská tvorba, Pokroková literatura burţoazní a Slovenská literatura. Z názvů kapitol je zřejmé, ţe výběr autorů, ukázek a komentářů je stále ovlivněný dobovou situací. Česká literatura je rozdělena na poezii, prózu, divadelní avantgardu a marxistickou kritiku a estetiku s ukázkami například Bedřicha Václavka nebo Julia Fučíka. Ukázky jsou doplněné o dobové ohlasy na díla, charakteristiku díla, vysvětlivky a otázky k zamyšlení za textem. Čítanka zahrnuje také obrazovou přílohu s reprodukcemi obrazů. Co se týče humoristické prózy, obsahuje čítanka dva autory, a to Jaroslava Haška a Karla Poláčka. Dvojice autorů Zeman, Hnízdo známá z předchozích vydání čítanek sestavuje pod názvem Literatura pro IV. ročník gymnázií: pracovní antologie textů (1982) a později ještě Literatura pro IV. ročník středních škol: pracovní antologie textů (1987, 1989) další čítanky. Čítanky z let 1987 a 1989 jsou naprosto stejné a od čítanky z roku 1982 se liší jen v některých detailech – menší úpravou názvů kapitol 37

a změnou některých ukázek. Čítanky obsahují kromě české a slovenské také světovou

literaturu,

a

to

v kapitolách

Literatura

v zemích

socialistického

společenství, Pokroková literatura burţoazního světa, z názvů je jasné, ţe výběr zahraniční literatury byl značně omezený. Kromě ukázek najdeme v čítance z roku 1982 dobové komentáře, otázky k textu a u prozaických děl uvedení do děje; v čítankách pozdějších objevíme navíc vysvětlivky za textem a na konci čítanky obrazovou přílohu. Z humoristické prózy jsou ve všech čítankách zahrnuti dva autoři, a to Bohumil Hrabal a Ota Pavel, liší se pouze výběr ukázky u Bohumila Hrabala. 5.5 Čítanky z období 1990–1999 Období 90. let 20. století je z hlediska moţnosti výběru různých čítanek o poznání bohatší oproti obdobím předchozím. Po roce 1989 se vydávání čítanek věnuje více nakladatelství, a učitelé tak dostávají větší prostor pro výběr vhodné čítanky. Změna společenské situace u nás byla na čítankách patrná uţ v roce 1991, kdy vychází jedna ze specifických čítanek – dvoudílná Čítanka samizdatové a exilové literatury (J. Pechar). Čítanka je specifická v tom, ţe obsahuje pouze díla autorů vydaná v exilu nebo samizdatu a pro výuku ve škole představuje z důvodu omezeného výběru spisovatelů spíše doplňující publikaci, proto ani já ji do následné analýzy nezahrnuji. Kromě ukázek prózy, poezie a dramatu najdeme v čítance také texty literárních kritiků a filozofů. Kaţdý z autorů je představen více ukázkami a krátkými úvodními informacemi. Nakladatelství Fortuna vydalo v roce 1992 Čítanku české a slovenské literatury pro 3. ročník středních škol (V. Dušek, J. Boháčová), která obsahuje ukázky z děl české a slovenské literatury od desátých let 20. století do konce druhé světové války. Česká literatura je rozdělena na poezii, prózu, drama a kritiku a literární vědu. V čítance kromě ukázek najdeme pouze několik černobílých ilustrací, ale ţádné doplňující informace. Humoristickou prózu představují ukázky z díla Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, Karla Konráda, Karla Poláčka a Eduarda Basse.

38

Identickou podobu jako čítanka pro 3. ročník nakladatelství Fortuna měla také Čítanka literatury pro 4. ročník středních škol (M. Hoznauer a kol.), která vyšla uţ v roce 1991 a objevila se ještě ve druhém nezměněném vydání v roce 1997. Čítanka zahrnuje ukázky pouze české poezie, prózy a v menší míře také dramatu, ale tyto ukázky nejsou doprovázeny ţádnými doplňujícími informacemi. Pro čítanku je typické, ţe od jednoho autora jsou zařazeny ukázky z více děl. Humoristickou prózu zde zastupují Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Ota Pavel a Josef Škvorecký. Čítanka české a slovenské literatury pro III. ročník středních škol (J. Holý, E. Lukeš, V. Forst) vyšla v roce 1992 ve Státním pedagogickém nakladatelství. Čítanka zahrnuje období 1910–1945 v české a slovenské literatuře, je zde obsaţena poezie, próza, drama i literární teorie. Kromě ukázek přibliţují jednotlivé autory úryvky ze vzpomínek, deníků, dopisů atd. Pod čarou najdeme vysvětlení cizích slov. Humoristickou prózu zastupují Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Poláček. Dvojice autorů Holý a Lukeš sestavila v roce 1996 také Čítanku české literatury 4: od roku 1945 do současnosti, která vyšla v nakladatelství Český spisovatel. Z české literatury je v čítance zahrnuta poezie, próza, v menší míře drama i ukázky textů z oblasti literární teorie. Čítanka není členěna do ţádných kapitol, autoři a jejich ukázky následují jednoduše za sebou a jsou doplněny kritickými ohlasy, které mají přiblíţit dobovou atmosféru. Dílem Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Ivana Vyskočila, Oty Pavla a Michala Viewegha je zde zastoupena česká humoristická próza. Do oblasti vydávání čítanek neodmyslitelně patří také Věra Martinková. V této době vycházejí poprvé také její čítanky, které jsou v následujících letech a v podstatě aţ do současnosti často pouţívané. V roce 1993 vychází v nakladatelství Trizonia první vydání Čítanky 3: alternativní učebnice pro 3. ročník středních škol. Čítanka je rozdělena na osm kapitol zahrnujících českou i světovou literaturu první poloviny 20. století – poezii, prózu i drama. Druhy textů v čítance jsou odlišeny barevně. Modře jsou vytištěné ukázky děl, zeleně doprovodný text – dobové komentáře, charakteristika děl apod. Za kaţdou kapitolou najdeme otázky, úkoly a náměty. Humoristickou prózu v čítance představují Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Čapek, Karel Poláček a Eduard Bass.

39

Čítanka 4 (Martinková, 1994), čtvrtý díl této řady, se také skládá z osmi kapitol zahrnujících českou a světovou literaturu druhé poloviny 20. století. Česká literatura je v čítance rozdělena do více kapitol podle období a kaţdá kapitola má stejnou strukturu – nejdříve je charakterizována atmosféra doby, následují ukázky poezie, prózy a dramatu. Česká literatura 70. a 80. let se navíc dělí do proudu oficiální literatury a do proudu samizdatové a exilové literatury. V poslední kapitole Literatuře po roce 1989 úplně chybí oddíl drama. Texty v čítance jsou barevně odlišeny – modře jsou vytištěné ukázky, červeně doprovodný text, tzn. komentáře, citáty atd. Ukázky doplňují také náměty, otázky a úkoly za kaţdou kapitolou. Čítanku dotváří také ilustrace. V čítance najdeme ukázky humoristické prózy od Karla Michala, Bohumila Hrabala, Oty Pavla, Josefa Škvoreckého, Přemysla Ruta a Michala Viewegha. Odlišnou koncepci zvolil pro svoji čítanku Jaroslav Pech. Čítanka pro střední školy (1997) se od ostatních liší v tom, ţe představuje českou literaturu od té nejstarší po nejnovější, tzn. obsahuje v podstatě ukázky děl, které klasické čítanky rozdělují do čtyř dílů. Výběr ukázek odůvodňuje autor čítanky v úvodu, kdy říká, ţe zařazuje především prózu a vybírá nové texty, které by mohly současné ţáky zaujmout, a tím přivést ke čtenářství. Tím vysvětluje velké mnoţství ukázek humoristické prózy, která má potenciál zaujmout ţáka. Čítanka obsahuje, jak uţ jsem uvedla, pouze českou literaturu – poezii, drama, ale převaţuje próza. Ukázky jsou doplněny stručnou charakteristikou díla, u některých autorů také jejich ţivotopisnými údaji a vysvětlivkami za textem. Autory ukázek humoristické prózy v čítance jsou Jaroslav Hašek, Jaromír John, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Eduard Bass, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Zdeněk Jirotka, Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, Miroslav Švandrlík, Ivan Vyskočil, Ota Pavel, Michal Viewegh a Petr Šabach. Čítanková produkce se v roce 1999 rozrůstá o další tři čítanky pro třetí ročník z nakladatelství Lidové noviny, Scientia a Fortuna, které se všechny v následujících dvou letech dočkaly svého čtvrtého dílu. Čítanka české a světové literatury 1900–1945 pro 3. ročník středních škol (Nezkusil, 1999) z nakladatelství Fortuna zahrnuje ukázky světové i české literatury, a to jak poezie, prózy a dramatu, tak také ukázky z oblasti literární vědy, např. úryvky Mukařovského, Jakobsona nebo Černého. Texty samotné jsou doplněny 40

vysvětlením cizích slov a u prozaických ukázek najdeme uvedení do děje. Česká humoristická próza je zastoupena několika autory – dílem Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, Karla Konráda, Karla Poláčka a Eduarda Basse. V nakladatelství Scientia vyšla Literatura III: výbor textů, interpretace, literární teorie (Hoffmann, 1999). Texty světové i české literatury jsou rozděleny podle literárních druhů na poezii, prózu a drama, jsou doplněny o vysvětlivky, slovníček nebo výslovnost cizích jmen v hranatých závorkách. Dále najdeme také dobové komentáře u některých děl a především otázky k ukázce a tvůrčí úkoly pro ţáky. Humoristická próza v čítance má své zástupce v podobě Jaroslava Haška, Karla Konráda, Vladislava Vančury, Karla Čapka a Karla Poláčka. Čítanka se v roce 2003 dočkala svého druhého vydání a z hlediska své podoby a ukázek děl humoristických autorů vyšla ve nezměněné podobě. Poslední z trojice čítanek pro 3. ročník, která vyšla v roce 1999, je Kniha textů 3: česká literatura od počátků k dnešku (1. polovina 20. století) sestavená J. Holým a E. Lukešem a vydaná v nakladatelství Lidové noviny. Čítanka, jak je patrné z názvu, obsahuje pouze ukázky děl českých autorů. Poezie, próza a drama jsou doplněny ukázkami z oblasti literární teorie nebo českými překlady, např. Čapkův překlad Apollinaira nebo Goetha od Otokara Fischera. Kromě samotných ukázek najdeme ohlasy kritiků, pamětníků, literárních historiků atd., úryvky korespondence, vysvětlivky k textům a černobílé fotografie a další ilustrace. Z humoristických autorů nabízí čítanka Jaroslava Haška, Jaromíra Johna, Karla Poláčka, Karla Konráda a Vladislava Vančuru. Konec 90. let nabídl ještě jednu čítanku v podobě sešitového vydání, a to Čítanku k Přehledu české literatury 20. století (Prokop, 1999), která obsahuje ukázky pouze z děl české literatury. Ukázky děl literatury světové tvoří samostatnou čítanku z této řady. Najdeme zde poezii, prózu a v menší míře také drama. Čítanka je rozdělena na celky, např. psychologická próza, česká poezie po roce 1945 apod., a za kaţdým tímto celkem jsou zařazeny otázky a náměty k diskuzi. V některých případech tvoří tento celek pouze jeden autor a jeho dílo. Kromě těchto otázek doplňují ukázky charakteristika díla a u prózy stručné uvedení do děje. Autoři humoristické prózy v čítance: Jaroslav Hašek, Karel Poláček, Eduard Bass, Vladislav Vančura, Ota Pavel, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Josef Škvorecký a Michal Viewegh. 41

5.6 Čítanky z období 2000–2012 Po roce 2000 pokračuje vývoj v rozmanitosti čítanek dále, objevuje se stále větší mnoţství čítanek v nejrůznějších podobách. Čítanky jsou z hlediska svého názvu určeny vţdy danému typu školy – pro gymnázia, střední odborné školy nebo obecně pro střední školy. Název čítanky pro výběr k výuce literatury však není podle mého názoru vůbec určující, mnohem důleţitější je její obsah a zpracování, kterým se věnuji. Na čítanku pro třetí ročník navazuje prvním vydáním z roku 2000 Literatura IV: výbor textů, interpretace, literární teorie (B. Hoffmann), která tvoří součást čítankové řady nakladatelství Scientia. Čítanka obsahuje, stejně jako Literatura III, ukázky z básnické, prozaické a dramatické tvorby českých i světových autorů. Ukázky doplňují charakteristiky děl, vybraných ţánrů nebo komentáře autorů k dílům a otázky k ukázky nebo tvůrčí úkoly. U autorů světové literatury najdeme výslovnost jejich jmen. Humoristickou prózu zde zastupují Josef Škvorecký a Michal Viewegh. Tato čítanka vychází v roce 2004 podruhé v upraveném vydání. Podoba čítanky je stejná, dochází pouze ke změnám v ukázkách – u některých autorů najdeme ukázku z jiného díla, někteří autoři jsou doplnění. Ukázky humoristické prózy zůstávají stejné jako v prvním vydání. Také nakladatelství Fortuna pokračuje ve vydávání své řady čítanek. V roce 2000 vyšla Čítanka české a světové literatury po roce 1945 pro 4. ročník středních škol (V. Nezkusil). V čítance najdeme texty ze světové a české literatury. Česká literatura je rozdělena na poezii, prózu, drama, literární teorii a kritiku. V poslední jmenované části jsou zahrnuti čtyři autoři s ukázkami svých děl. Ukázky nedoplňují ţádné jiné informace. Okruh humoristické prózy představují Josef Škvorecký, Ota Pavel, Michal Viewegh, Zdeněk Jirotka a Bohumil Hrabal. V návaznosti na Knihu textů 3 (1999) autorů Holý, Lukeš vychází v roce 2001 od stejných tvůrců Kniha textů 4: česká literatura od počátků k dnešku (od roku 1945 do současnosti, 2. polovina 20. století). Jedná se v podstatě o novou verzi Čítanky české literatury 4 (Holý, Lukeš, 1996), která je však podstatným způsobem 42

doplněná a upravená. Jak je patrné z názvu, čítanka zahrnuje pouze českou literaturu – poezii, prózu a drama. Ukázek od jednoho autora je většinou zařazeno více a jsou doplněny o komentáře z dobových pramenů (časopisů, novin atd.) a výjimečně o fotografie nebo jiné ilustrace. Humoristickou prózu zastupují Josef Škvorecký, Karel Michal, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Ivan Vyskočil, Ota Pavel a Michal Viewegh. Také Věra Martinková s kolektivem pokračují po roce 2000 ve vydávání svých čítanek, tentokrát v nakladatelství Tripolia, ale nedochází u nich k ţádným výraznějším změnám. Tři vydání Čítanky 3 (2000, 2001, 2009), která vyšla po roce 2000, se od sebe vůbec neliší, co se týče koncepce a ukázek humoristické prózy, a neliší se ani od prvního vydání z roku 1993. Čítanka obsahuje osm kapitol zahrnujících českou i světovou literaturu z oblasti poezie, prózy i dramatu. Modrým písmem jsou vytištěny ukázky, zeleným doprovodný text – komentáře, citáty apod. Za kaţdou kapitolou můţeme najít otázky a náměty k další práci. Humoristickou prózu zastupují Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Čapek, Karel Poláček a Eduard Bass. Vydání Čítanky 4 z let 2000 a 2001 se od prvního vydání z roku 1994 vůbec neliší, je shodná jak celková koncepce a podoba čítanky, tak výběr autorů a ukázek. Odlišná jsou vydání pozdější. Čítanka 4 vychází znovu v roce 2007 a dochází v ní k úpravám v rámci kapitol. Přibývá kapitola o slovenské literatuře druhé poloviny 20. století, oddíl o literatuře po roce 1989 je doplněn kapitolou o dramatu a o romské próze a poezii na českém území. Oproti předchozím vydáním obsahuje čítanka na konci přehled klíčových kompetencí, cílů a očekávaných výstupů pro předmět český jazyk a literatura v literární sloţce předmětu. Z hlediska humoristické prózy v čítance dochází také ke změnám. Kromě autorů, které jsem uvedla u prvního vydání, tu navíc najdeme ukázky humoristické prózy od Haliny Pawlowské, jednu ukázku Michala Viewegha a od Bohumila Hrabala se v čítance nachází ukázka jiná. Úplně stejná podoba této čítanky vychází naposledy v roce 2009. Své místo v oblasti vydání čítanek má nepochybně i Marie Sochrová, autorka učebnice Literatura v kostce, ke které byly vydány i následující čítanky. Všechny čítanky vyšly v nakladatelství Fragment. Čítanku III. k Literatuře v kostce máme k dispozici ve třech vydáních (2000, 2004, 2007). První dvě vydání jsou stejná jak z hlediska ukázek, tak celkové podoby čítanky: jméno autora a díla, jeho 43

charakteristika,

ukázka,

vysvětlivky,

otázky

k textu

v rámečku

pod

ním.

Humoristickou prózu zastupují díla Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Jaromíra Johna, Eduarda Basse a Vladislava Vančury. Poslední vydání z roku 2007 se liší svojí grafikou, veškeré informace kromě ukázky jsou v rámečcích. Jinak celková koncepce čítanky je stejná – najdeme zde rámeček zapamatuj si, ve kterém jsou doplňující informace k autorovi nebo jeho dílu, opět jsou k dispozici otázky k textu, vysvětlivky a navíc odkaz na učebnici Literatura v kostce. Z hlediska autorů humoristické prózy chybí Jaromír John, jinak autoři a ukázky zůstávají stejné. Čítanka IV. k Literatuře v kostce vyšla také ve třech vydáních (2001, 2004, 2007). První dvě vydání jsou opět naprosto totoţná. Obsahují světovou a českou literaturu, poezii, prózu i drama. Kaţdý autor je představen podle stejného schématu: jméno autora, název díla, jeho stručná charakteristika, ukázka, otázky k textu, v některých případech doplňující nebo vysvětlující informace. Humoristická próza má své zástupce v podobě Oty Pavla, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a Michala Viewegha. Nejnovější vydání z roku 2007 se znovu na první pohled liší svojí grafikou, ale koncepce čítanky je v podstatě stejná: autor, název, zapamatuj si = základní charakteristika díla, ukázka, vysvětlivky, otázky k zamyšlení a interpretaci. Z hlediska humoristické literatury zůstali stejní autoři, ale u Josefa Škvoreckého a Bohumila Hrabala ubylo po jedné ukázce. V této době vychází také čítanky ve Státním pedagogickém nakladatelství, které sestavil Josef Soukal. Vytvořil dvě řady čítanek – pro 3. a 4. ročník gymnázií a pro 3. a 4. ročník středních odborných škol. Jako první vychází v roce 2002 Čítanka pro 3. ročník SOŠ, která zahrnuje jak českou, tak světovou literaturu. Uţ tato čítanka má podobu, kterou zachovávají čítanky pro oba ročníky a oba typy škol. Všechny čítanky obsahují stejné části: Světová literatura (obecný přehled), Vybrané národní literatury, Drama a divadlo, Česká literatura (obecný přehled), Česká literatura (autorské profily). Ukázky jsou doplněny o výslovnost cizích jmen, vysvětlivky, komentáře a doplňující informace, např. citace od různých autorů k jednotlivým dílům nebo spisovatelům, otázky k textům a autorům, které se však nevyskytují vţdy. Stejný ročník čítanky pro střední odborné školy a pro gymnázia se liší pouze ve výběru některých spisovatelů nebo pouze ukázek, např. v čítance 44

čtvrtého ročníku je zařazeno dílo Michala Viewegha, v čítance pro gymnázia najdeme ukázku z Románu pro ţeny, v čítance pro střední odborné školy z knihy Zapisovatelé otcovský lásky. Humoristická próza je v Čítance pro 3. ročník SOŠ (2002) zastoupena ukázkami z díla Jaroslava Haška a Karla Poláčka. Stejné autory i ukázky najdeme i v Čítance pro III. ročník gymnázií (2003), pouze u Jaroslava Haška je o jednu ukázku méně. Čítanka pro IV. ročník gymnázií (2004) nabízí z humoristické prózy ukázky děl Karla Michala, Bohumila Hrabala, Ivana Vyskočila, Oty Pavla, Ireny Douskové, Michala Viewegha a Josefa Škvoreckého. Téměř stejné ukázky obsahuje také Čítanka pro 4. ročník SOŠ (2004), liší se pouze ukázka od Michala Viewegha, jak uţ jsem uvedla výše. Jinou koncepci představuje Čítanka 2 pro 3. a 4. ročník středních škol (Bauer, Vrajová, 2003), která spojuje čítanky pro dva ročníky a zahrnuje ukázky z děl autorů celého 20. století, většinou rozdělené do dvou čítanek. Čítanka pracuje jak s českou, tak se světovou literaturou, která sice není rozčleněná do ţádných kapitol, ale zastoupeny jsou ukázky prózy, poezie i dramatu. U některých prozaických ukázek se objevuje uvedení do děje před ukázkou a závěr díla nebo scény za ní, to je ale z doplňujících informací všechno, nic dalšího čítanka nenabízí. Ukázek humoristické prózy najdeme v čítance velké mnoţství – úryvky z díla Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, Eduarda Basse, Karla Poláčka, Bohumila Hrabala, Oty Pavla, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Miroslava Skály, Michala Viewegha a Ivana Vyskočila. Ucelený soubor učebnic tvoří publikace z edice Maturita, ke kterému náleţí také Čítanka 3: k Literatuře – přehledu SŠ učiva (Mašková, 2006) a Čítanka 4: k Literatuře – přehledu SŠ učiva (Krausová, 2006). Obě mají stejnou koncepci a jsou vytvořené podle poţadavků nové maturity. Čítanky obsahují ukázky děl české i světové literatury, kromě poezie, prózy a drama je zahrnuta také literární kritika. Na začátku čítanky najdeme seznam pouţitých zkratek, vysvětlení pouţitých stylů písma, význam symbolů a barevných bloků textu. Z kaţdého díla jsou v čítance dvě ukázky – první delší s otázkami k textu a náměty k přemýšlení, druhá kratší ukázka se snaţí názorně poukázat na jevy, kterých by si měl ţák v textu všimnout. Jedná se o příklady z roviny tematické, jazykové a kompoziční. S tímto rozborem koresponduje následná interpretace, která odkazuje jak k textům, tak většinou také 45

k základním rysům autorova díla obecně. U některých prozaických děl je doplněno uvedení do děje. V závěru čítanky jsou uvedeny odkazy na zdroje, tedy samotná díla, a seznam odborné literatury. Čítanka 3 obsahuje literární díla od přelomu 19. a 20. století po konec 2. světové války. Z humoristické prózy se jedná o autory: Jaroslav Hašek, Jaromír John, Vladislav Vančura, Eduard Bass, Karel Poláček. V Čítance 4 najdeme literaturu druhé poloviny 20. století, z autorů humoristické prózy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Otu Pavla a Michala Viewegha. Z nejnovějších publikací určených literární výchově zmíním ještě soubor učebnic vydaných v nakladatelství Didaktis kolektivem autorů. Pro kaţdý ročník vyšla pod názvem Literatura pro 1.–4. ročník středních škol učebnice, pracovní sešit a příručka pro učitele, které spolu navzájem korespondují. Právě pracovní sešit, který se skládá z krátkých ukázek a nejrůznějších úkolů, můţeme chápat jako čítanku. Z roku 2009 je Literatura pro 3. ročník středních škol – pracovní sešit, která je rozdělená do šesti hlavních kapitol zahrnujících jak českou, tak světovou literaturu první poloviny 20. století. Změnou oproti klasickým čítankám je, ţe ukázky jsou velmi krátké a dominantní roli zde hrají především nejrůznější úkoly, na kterých je pracovní sešit vystavěn. Ke kaţdému textu najdeme hned několik úkolů nebo cvičení. V úvodu kaţdé kapitoly se nachází jedna stránka s obecnějšími úkoly nebo návrhy na tvůrčí práci, následuje dvoustrana práce s texty týkající se daného období, potom jednotliví autoři se svými ukázkami a otázkami k nim a kapitolu uzavírá opakování. Pracovní sešit koresponduje s učebnicí a také některé úkoly vyţadují práci zároveň s učebnicí. Od jednoho autora najdeme v pracovním sešitě několik kratších ukázek. Humoristická próza je představena dílem Jaroslava Haška, Jaromíra Johna, Vladislava Vančury, Karla Poláčka a Eduarda Basse. Literatura pro 4. ročník středních škol – pracovní sešit (Andree a kol., 2010) zahrnuje českou a světovou literaturu od roku 1945 do současnosti. Kromě literárních ukázek je na začátku publikace zařazena kapitola o kulturním a historickém vývoji ve světě a u nás, doplněná různými úkoly. Pracovní sešit je rozdělený na pět hlavních kapitol: Kultura od roku 1945 do současnosti, Česká literatura v letech 1945–1958, Světová literatura v letech 1945–1989, Česká literatura v letech 1958–1989 a Náhled do současné literatury. Všechny kapitoly mají stejnou strukturu jako v předchozím díle. V úvodu najdeme jednu stránku s úkoly, které se většinou týkají práce s nejrůznějšími články z učebnice, následuje 46

dvoustrana práce s texty týkající se daného období, potom jednotliví autoři se svými ukázkami a kapitolu znovu uzavírá opakování. Do pracovního sešitu jsou zařazeny úryvky humoristické prózy od Ivana Vyskočila, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a Michala Viewegha. 5.7 Shrnutí Proměny čítanek od 50. let 20. století byly z mého pohledu velmi výrazné. Postupovaly od jednotvárné podoby čítanek aţ po obrovskou rozmanitost počínající 90. lety. Jednotná podoba čítanek od 50. do 80. let byla daná také tím, ţe čítanky vydávalo výhradně Státní pedagogické nakladatelství. Tato situace se mění po roce 1989, kdy se na trh postupně dostávají čítanky i z nakladatelství jiných. V současné době je moţné vybrat si čítanku od nejrůznějších vydavatelů. Také podoba čítanek se postupem času mění. V nejstarších analyzovaných čítankách se kromě samotných ukázek objevovaly pouze vysvětlivky, slovníček autorů, popř. uvedení do děje u prozaických úryvků. Postupně přibývá více komentářů a doplňujících informací k textům, i kdyţ dříve byly tyto komentáře poplatné době. V současné době se za nedílnou součást čítanky pokládají úkoly a otázky k textům nebo náměty k diskuzi. Třetím hlediskem změn čítanek je výběr spisovatelů. Z počátku převaţují v čítankách spisovatelé čeští, kteří jsou výjimečně doplněni některými autory světovými, především ruskými. Postupně se část české a světové literatury začíná srovnávat. Z hlediska humoristické prózy se v čítankách 50. a 60. let vyskytly pouze úryvky z díla Jaroslava Haška. Větší rozmanitost je moţné pozorovat v čítankách od 70. let. Především v čítance Z. Koţmína a M. Suchomela (1970) se objevilo větší mnoţství humoristických autorů. Do konce 80. let se v čítankách pravidelněji objevovali Karel Poláček, Vladislav Vančura, Jaromír John a později také Bohumil Hrabal a Ota Pavel. Teprve v čítankách vycházejících po roce 1989 se objevují autoři, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli do čítanek zařazováni, a ukazuje se tak česká humoristická literatura v celé své pestrosti. K následné analýze ukázek české humoristické prózy vyuţívám uvedené čítanky od roku 1950 do roku 2012, které jsou určeny čtyřletým středním školám v dnešním pojetí a ve kterých se úryvky humoristické prózy objevily.

47

6. Analýza ukázek humoristické prózy ve vybraných čítankách V následující části své diplomové práce se věnuji analýze konkrétních ukázek humoristické prózy ve vybraných čítankách pro střední školy. Kaţdá z kapitol je věnovaná jednomu autorovi humoristické prózy, který se v čítankách objevuje. Jednotliví autoři jsou seřazeni podle toho, jak se objevovali v daných čítankách od roku 1950 po současnost. Kaţdá kapitola se skládá ze tří částí. Nejdříve popíšu, v jakých čítankách se daný autor vyskytuje, dále se zaměřím na to, jakým způsobem se proměňovaly ukázky z jeho humoristického díla, tzn. jestli se mění ukázky v rámci jednoho díla nebo jsou zařazovány ukázky z různých děl. Poslední částí kaţdé kapitoly bude analýza ukázek z hlediska humoristických prvků. Budu zjišťovat, zda je humor zaloţený na situační, charakterové nebo slovní komice, popř. jaké prostředky jazyka jsou ke komickému efektu vyuţity. 6.1 Jaroslav Hašek Trvalá hodnota Haškova humoristického románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je patrná z toho, ţe ukázky z tohoto díla najdeme v kaţdé analyzované čítance pro střední školy, která se zaměřuje na literární díla z první poloviny 20. století. Ukázky z románu o Švejkovi jsou v čítankách rozmanité. V průběhu let se vyskytly některé ukázky ze stejných kapitol, které se také částečně překrývají, ale jsou vţdy různé délky, nikdy není v čítance zahrnuta kapitola celá. Nejčastěji se objevují ukázky z prvního dílu tohoto čtyřdílného28 románu. Z prvního dílu V zázemí se objevily v čítankách úryvky z následujících kapitol: 1. kapitola Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války – nejdelší ukázka se objevila v čítance Bláhová, Hykeš, Pech, 1950; část této ukázky potom v čítankách Soukal, 2002; Andree a kol., 2009 3. kapitola Švejk před soudními lékaři – úplně stejná část se vyskytuje v čítankách Holý, Lukeš, Forst, 1992 a Holý, Lukeš, 1999; kratší ukázku zahrnula Mašková, 2006 28

Hašek za svého ţivota dokončil tři díly románu o vojáku Švejkovi, čtvrtý díl, který zůstal nedokončený, vydal po Haškově smrti se svým pokračováním Karel Vaněk.

48

7. kapitola Švejk jde na vojnu – Páleníček, Týml, 1956 8. kapitola Švejk simulantem – Soukal, 2002 9. kapitola Švejk na garnizóně – nejdelší úryvek z této kapitoly se nachází v čítance Koţmín, Suchomel, 1970; části úryvku najdeme v čítankách Prokop, 1999; Sochrová, 2000 10. kapitola Švejk vojenským sluhou u polního kuráta – Martinková, 1993 15. kapitola Katastrofa – Hoffmann, 1999 Druhý díl Na frontě zastupují ukázky z prvních dvou kapitol: 1. kapitola Švejkovy nehody ve vlaku – dva různé úryvky jsou zařazené v čítankách Cenek, Kučera, 1986; Hoffmann, 1999 2. kapitola Švejkova budějovická anabaze – Pech, 1997 Z třetího dílu Slavný výprask najdeme v čítankách ukázky z následujících tří kapitol: 2. kapitola V Budapešti – ukázka v čítance Cenek, Libosvárová, 1972 se shoduje s ukázkami v čítankách Cenek, Kučera, 1986 a Sochrová, 2000, poslední dvě jmenované čítanky obsahují úryvek kratší; jiná ukázka z této kapitoly se nachází v čítance Nezkusil, 1999 3. kapitola Z Hatvanu do Haliče – Bauer, Vrajová, 2003 4. kapitola Marschieren marsch! – Dušek, Boháčová, 1992 Humor v románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války se zakládá na situační, charakterové i jazykové komice. Podle mého názoru jsou všechny druhy komiky v díle velmi výrazné, ale přesto bych jako hlavní označila komiku charakteru, protoţe veškerý humor vychází z postavy Švejka. Švejk svým chováním vytváří komické situace, svými promluvami přispívá ke komickému účinku. Vypráví historky, které se do dané situace příliš nehodí. Vlastnost, která v tomto díle působí komicky, je hloupost. Není však jasné, zda si Švejk na hloupého pouze hraje, nebo jím skutečně je. Přestoţe nebo právě proto, ţe Švejk svou hloupost potvrzuje: „(...) Jste tak blbej?“ „Tak, poslušně hlásím, pane obrlajtnant“ (Hoffmann, 1999, s. 154). Upřímné odpovědi Švejkovy (Cenek, Libosvárová, 1972, s. 268) si kaţdý vykládá jinak. V ukázkách narazíme na případy, kdy je Švejk někým označen za idiota a jiný ho vyznamenává. „Pořád ještě nevím, děláte-li ze sebe vola, nebo jste se uţ volem narodil“ (Cenek, Kučera, 1986, s. 162). Právě tento rozpor, kdy nevíme,

49

jestli Švejk svou hloupost hraje nebo ne, přispívá ke komickému účinku díla a prostřednictvím hlouposti takového obyčejného vojáka, jakým je Švejk, se ukazuje hloupost a nesmyslnost války. Na základě svého charakteru také Švejk reaguje. Snaţí se vyhovět všem rozkazům, vše splnit tak, jak se to podle něj od něho ţádá, snaţí se vţdy co nejslušněji, nejzdvořileji odpovědět. „Víte, Švejku, ţe vás dám zavřít?“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ţe to nevím,“ měkce řekl Švejk, „ještě jste se vo tom nezmiňoval“ (Cenek, Kučera, 1986, s. 163). Švejk odpovídá i ve chvíli, kdybychom spíše očekávali, ţe bude mlčet. „Koukej se přímo před sebe a mysli si o sobě: Já jsem takový hlupák, ţe mě nebude ţádná škoda. Pamatuješ si to?“ Švejk hleděl před sebe a řekl: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, mám na tohle odpovědít?“ (Dušek, Boháčová, 1992, s. 92). Švejkova charakteristika se rozkrývá jednak tím, jak se on sám chová, jak reaguje v daných situacích, ale je charakterizován také prostřednictvím vypravěče, [Švejk] byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba (Bláhová, Hykeš, Pech, 1950, s. 44), a prostřednictvím ostatních postav, „(...) jestli nejste nejprachpitomějším chlapem na světě. Některý člověk, kdyby ţil tisíc let, nevyvedl by tolik pitomostí, jako vy během těch několika neděl“ (Cenek, Kučera, 1986, s. 162). Všichni se snaţí ukázat, ţe Švejk je hlupák a ţe v jeho chování vidí jen samé hlouposti. Situační komiku zaloţenou na principu opakování (viz kapitola 2.3) vidíme v kaţdé promluvě Švejka se svým nadřízeným. Švejk v rozhovorech reaguje vţdy stejně, odpovídá podobným způsobem. Potvrzuje to také jeho nekonečné: Poslušně hlásím. Na principu opakování je vystavěné také obrovské mnoţství příhod a historek, které Švejk v kaţdé situaci vypráví. Pro kaţdou situaci zná nějaký další příklad ze svého ţivota, zmínit můţeme situaci zaloţenou na opakování, shodě jmen: „Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena. „Já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá psí hovínka. Vobou není ţádná škoda“ (Bláhová, Hykeš, Pech, 1950, s. 44). Tyto příhody vypráví Švejk i ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí, tzn. kdy bychom výskyt této historky neočekávali, nebo srovnání jejího obsahu s danou situací není příliš adekvátní. Opakování najdeme také v promluvách poručíka Duba: „Znáš mne? Neznáš mne! Ty mne znáš z té dobré stránky, aţ mne ale poznáš z té 50

špatné stránky, já tě přinutím aţ k pláči!“ (Nezkusil, 1999, s. 92). Humorně působí tato řeč proto, ţe ji opakuje v různých situacích různým lidem. Také inverzi jako změnu role postavy (viz kapitola 2.3), druhý z principů situační komiky, v ukázkách z románu najdeme. Jedním příkladem obrácení role je Švejkova historka o muţi, který kradl psy a potom je na základě inzerátu, ţe se pes ztratil, vracel, aby dostal peněţní odměnu. Jednou ale ukradl psa, ke kterému se majitel v ţádném inzerátu nehlásil, proto zloděj podal inzerát sám, ţe psa našel. Majitel psa zloději poděkoval se slovy, ţe uţ nevěřil v poctivost lidí, a daroval mu místo peněz knihu o pěstování květin. Zloděj mu ze zlosti omlátil psa o hlavu (Hoffmann, 1999). Role zloděje, který vydělával na odměnách, se změnila a on sám byl o odměnu ošizen a ještě přišel o peníze za podaný inzerát. Jako druhý příklad můţeme uvést situaci, kdy si Švejk u potoka zkouší ruskou uniformu a je zatčen jako ruský zvěd (Dušek, Boháčová, 1992). Změní se tedy Švejkova role, ocitne se na druhé straně „barikády“, z čehoţ potom vyplývají další komické situace. Třetí typ situační komiky je zaloţen na vzájemné spojitosti událostí, které působí humorně na základě nedorozumění, kdy čtenáři je situace známá, ale postavám ne. Jako příklad můţeme znovu uvést případ, kdy si Švejk u potoka zkouší uniformu ruského zběha a zatknou ho maďarští vojáci v domnění, ţe je ruský zvěd (Dušek, Boháčová, 1992). Nebo také scéna, kdy paní Müllerová veze Švejka k odvodu na vozíku kvůli jeho revmatismu a noviny píší o velkém vlastenectví mrzáka, který jde bránit zemi, přestoţe nemůţe chodit (Páleníček, Týml, 1956). Humorné účinky charakterové a situační komiky dotváří vyuţití jazykových prostředků. Slovní komika je vystavěna zejména na velkém mnoţství nespisovných slov uţívaných hlavně v přímé řeči, která sama o sobě humorně nepůsobí, ale komického efektu je dosaţeno aţ v kontrastu se spisovnou řečí vypravěče nebo Švejkových nadřízených. Právě kombinace různých stylových vrstev jazyka je nejvýraznějším prostředkem jazykové komiky. Výpovědi postav jsou směsí spisovné a nespisovné češtiny, německých a maďarských slov a vojenské hantýrky, ale i zastaralých prvků. Z následující ukázky je patrný kontrast mezi vulgárními slovy a zdvořilým spisovným jazykem působící komickým efektem: „Co na mne čumíš jako tele na nová vrata?“ „Dle rozkazu, poslušně hlásím, pane lajtnant, vy jste mě ráčil sám jednou upozornit, ţe kdyţ mluvíte, ţe mám svým zrakem sledovati vaše ústa“ (Dušek, Boháčová, 1992, s. 92). Komicky působí také spojení slova 51

obhroublého se stylově neutrálním, aţ zdvořilým: Seţrala krém na boty a dovolila si chcípnout (Hoffmann, 1999, s. 153). Komicky působí neobvyklé spojení slovesa dovolit si a chcípnout, nepředpokládáme, ţe by se někdo dovoloval, aby směl zemřít, ještě navíc pokud se jedná o zvíře – kočku. Hašek pracuje také s propojováním českého jazyka se slovy z jazyků cizích. Například německá slova jsou vkládána automaticky do českého textu a dotváří tak podobu tehdejšího vojenského jazykového prostředí. „Poslušně hlásím, pane generálmajor, ţe jsem fertig“ (Nezkusil, 1999, s. 91). Podobně dotváří vojenské prostředí také maďarština: Potom se podíval na Švejka a otázal se: „Magyarul?“ „Já jsem, kamaráde, Čech,“ odpověděl Švejk, „nechceš se napít?“ „Nem tudom, barátom.“ „To nevadí, kamaráde,“ pobízel Švejk (...) (Hoffmann, 1999, s. 156). Komicky působí právě spojení maďarské otázky a české odpovědi, ze které pochopíme souvislost, i kdyţ maďarštině nerozumíme. Cizí jazyk je dále doplněn o citoslovce: (...) promluvil mezinárodním jazykem: „Pif, paf, puc!“ (Hoffmann, 1999, s. 156), kdy maďarský voják říká, ţe byl střelen do ruky. Humorně můţe působit pouţití těchto citoslovcí také proto, ţe nám připomene naši konverzaci v zahraničí. Cizí jazyky vyuţité v textu působí komicky také ve spojení s grafickou podobou textu, kdy Hašek naznačuje cizí přízvuk. Německý velitel mluví česky a pomocí psané formy je tento přízvuk znázorněn: „Ihre Dokumenten, vaši tokúment?“ tak pěkně začal na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený čtyřmi vojáky s bajonety, „já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš!“ (Hoffmann, 1999, s. 157). Jedná se o určitou formu makarónštiny, která je komická právě komolením slov. V současné době můţe působit komicky také zastaralé onikání, kdy paní Müllerová oslovuje Švejka: „Milostpane, proboha jich prosím (...)“ (Páleníček, Týml, 1956, s. 8). Pouţívá ho také Švejk v řeči se svými nadřízenými: „(...) A kdyby jim snad hrozilo nějaký nebezpečí, tak jen vystřelejí do vzduchu, abych věděl, kde jsou“ (Dušek, Boháčová, 1992, s. 95). Pro román je charakteristické vyuţití velkého mnoţství nadávek: „Švejku, dobytku, himllaudon, drţte hubu! Buď jste takový rafinovaný ničema, nebo jste takový velbloud a blboun nejapný (...) Švejku, jeţíšmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden“ (Hoffmann, 1999, s. 154). 52

Typické, jak je vidět z ukázky, je hromadění nadávek, některé nadávky jsou kombinované také s vykáním, coţ komický účinek ještě zdůrazňuje, protoţe se zde kombinují dva neslučitelné jevy – úcta a nadávání. Dalším prostředkem jazykové komiky jsou také vulgarismy: „(...) Uţ jsem viděl hodně pitomejch plakátů, ale takovou hovadinu jsem ještě neviděl“ (Cenek, Libosvárová, 1972, s. 266), dále např. sere, čumí, hovada, svině atd., ve velké míře se vulgarismy překrývají s početnými nadávkami. Román však není těmito vulgarismy nebo nadávkami přesycený, jsou vyuţity účelově pro dokreslení atmosféry a v mnohých případech je pro tyto vulgarismy vyuţito neutrálního, eufemistického výrazu, coţ ale také komickému účinku nebrání: Palivec byl známý sprosťák, kaţdé jeho druhé slovo byla zadnice a tak dál (Bláhová, Hykeš, Pech, 1950, s. 46) nebo „(...) s tím ať mně kaţdej políbí něco“ (tamtéţ, s. 46). Hašek zde vyuţívá aktualizace, pravděpodobně bychom místo slov zadnice a něco očekávali vulgarismus, který se ale neobjeví a to nám můţe připadat komické. V Haškově románu najdeme mnoho dalších jazykových prostředků přispívajících ke komickému účinku. Jedná se například o velké mnoţství obrazných pojmenování, z mnoha např. císařové budou kapat jeden po druhým, kde pro váţný obsah věty autor pouţívá komickou metaforu. Najdeme tu například také personifikaci: Vona vás matička země rozloţí a seţere i s botama (Dušek, Boháčová, 1992, s. 94) s komickým obrazem země pojídající člověka, opět je zde rozpor mezi formou a obsahem. Hašek pouţívá také neotřelá přirovnání s humorným efektem: „Kdyţ je habacht, tak musíš vyvalovat oči, jako kdyţ kocour sere do řezanky“ (Cenek, Libosvárová, 1972, s. 267). Humorné vyznění je způsobené svou originalitou propojenou s vulgarismem, který bychom na tomto místě neočekávali. Přirovnání působí komicky také proto, ţe jsou kombinována s nespisovným, vulgárním jazykem. K humornému efektu přispívá také přirovnání, které se nehodí k dané situaci, např. atentát na Františka Ferdinanda d'Este komentuje paní Müllerová slovy: „Noviny píšou, milostpane, ţe pan arcivévoda byl jako řešeto“ (Bláhová, Hykeš, Pech, 1950, s. 45). Očekávali bychom, ţe o smrti představitele státu se bude mluvit s určitou úcta, která je však nahrazena přirovnáním k obyčejné věci. Z ustálených slovních spojení s komickým účinkem jmenujme například: pomohl mocnářství z bryndy, které v komický kontrast spojuje instanci budící respekt 53

a hovorový výraz pro problémy, nebo napřed mu dám pár přes hubu s komicky působícím vulgarismem. Také ironie vyuţitá v ukázkách přispívá ke komickému efektu a za její pomoci se má opět dokázat Švejkova hloupost: „To jste pěkně proved, Švejku,“ povzdechl polní kurát a počal chodit po pokoji (Martinková, 1993, s. 140) nebo „Aha, revma,“ řekl k Švejkovi, „to máte náramně těţkou nemoc“ (Soukal, 2002, s. 321). V textech můţeme vysledovat také mnohé slovní hříčky, např. v rozhovoru Švejka s lékaři je komika slovní hříčky vystavěná příbuznosti slov: „A nemíváte někdy občas nějaké záchvaty?“ „To prosím nemám, jen jednou málem byl by mne zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí, ale to uţ je řada let“ (Holý, Lukeš, 1999, s. 136). V jiném případě Švejk chápe věty jinak, neţ jsou myšleny: „Jest rádium těţší neţ olovo?“ „Já ho prosím neváţil (...)“ „Věříte v konec světa?“ „Napřed bych ten konec světa musel vidět (...)“ (tamtéţ, s. 139). Zaměňuje abstraktní věci za konkrétní. Komická jména se v ukázkách z čítanek téměř nevyskytují. Jako jediný příklad můţeme uvést jméno hajného Pinďoura (Bláhová, Hykeš, Pech, 1950, s. 49). Z mnoha příkladů, které jsem zde uvedla, je patrné, ţe slovní komika je pro román Jaroslava Haška velmi důleţitá a je podle mého názoru prostředkem, který by mohl ţáky motivovat k přečtení tohoto díla. Jsou to především slova nespisovné češtiny a vulgarismy, které jsou blízké jazyku dnešního ţáka. Není to však pouze díky slovní komice, ţe je tento román označován jako humoristický, ale humoristický ráz vytváří rovnocenná kombinace jak slovní, tak situační a především charakterové komiky s ústřední postavou Švejka, u kterého nevíme, zda ho vnímat jako mazaného, nebo naprosto hloupého a naivního. 6.2 Karel Čapek Také Karel Čapek podobně jako Jaroslav Hašek je autorem, který je zahrnutý do čítanek od 50. let 20. století do současnosti. Přestoţe jeho hra s jazykem je vynikající, jen málo jeho děl bychom zařadili pod humoristickou prózu, převaţují témata váţnějšího charakteru. V čítankách tedy najdeme spoustu jeho prozaických a především dramatických děl, například R.U.R., Matka, Bílá nemoc nebo Povídky z jedné kapsy apod., jako ryze komické bychom však neoznačili ţádné. Výjimku 54

tvoří ukázka v čítance B. Hoffmanna (1999), který doplnil Čapkovu tvorbu v čítance o ukázku fejetonu Jak vzniká zahradník ze souboru Zahradníkův rok. Úryvek zaloţený na slovní komice se vyznačuje originálními slovními hříčkami a ukazuje Čapkovu hru s jazykem. Komiku zde Čapek zakládá na vysvětlení, jak se z člověka stane zahradník: Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrţ vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami (Hoffmann, 1999, s. 166), zaloţeném na přirovnání „vypěstování“ zahradníka k pěstování rostlin. Zahradník můţe vzniknout také nákazou od sousedů (tamtéţ, s. 167), soused něco vypěstoval, tak já musím také. Stejně jako se člověk můţe nakazit nemocí, můţe se nakazit také zahradničením. Dalším případem, jak vzniká zahradník, je, ţe mu vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník (tamtéţ, s. 166-7). Zde je komický účinek způsoben mnohovýznamovostí slova zanícený. V tomto fejetonu tedy Čapek vyuţívá k humornému efektu především významů slov. Jako komický lze označit také ještě úryvek z detektivní povídky Ukradený kaktus (Martinková, 1993), kde je nejprve popsána situace, jak panu Kubátovi na poště rozlepovali a četli dopisy a on si jednou poslal dopis, ve kterém stálo: Ty strašidlo poštmistrovské, ty nosatá fuchtle, ty kometo, ty treperendo zvědavá, ty zmije, ty rašple, ty jeţibabo a tak dále, s úctou veškerou Jan Kubát (Martinková, 1993, s. 170). Komická situace je zaloţená na vzájemné spojitosti dvou událostí, kdy pan Kubát pošle dopis s úmyslem, aby si ho poštmistrová přečetla, a ona to z nevědomosti udělá. Celá příhoda je doplněna komickými nadávkami. Ve druhé části povídky vypráví pan Holan, jak vypátral zloděje kaktusů, kdyţ dal do novin oznámení, ţe kaktusy jsou napadeny novou chorobou, které se zbaví nákupem léku z továrny, kde uţ na zloděje čekali. Opět se situační komika zakládá na principu vzájemné spojitosti událostí, kdy se zloděj z nevědomosti nechá chytit. 6.3 Karel Poláček Karel Poláček je dalším autorem, který se objevuje od 70. let ve všech analyzovaných čítankách zaměřených na první polovinu 20. století. Poprvé ho v čítance pro střední školu najdeme u Z. Koţmína a M. Suchomela (1970) a potom dále aţ do současnosti. V čítankách však nejsou zařazovány jen ukázky z jeho děl humoristických, za která povaţujeme Muţe v ofsajdu, Povídky pana Kočkodana, 55

Hostinec U Kamenného stolu, Michelup a motocykl a Bylo nás pět, ale také například Okresní město a Dům na předměstí. Poslední jmenovaná díla byla vybírána do čítanek v 70. a 80. letech. V 90. letech se poprvé objevují také ukázky z románu Michelup a motocykl (Holý, Lukeš, Forst, 1992; Holý, Lukeš, 1999; Soukal, 2002), ani v těchto úryvcích však nenajdeme humoristické prvky. Od 90. let jsou ale zařazovány do čítanek také ukázky humoristické prózy. Jedná se o prozaická díla: Hostinec U Kamenného stolu (Hoffmann, 1999; Bauer, Vrajová, 2003) Muţi v ofsajdu (Martinková, 1993; Pech, 1997) Povídky pana Kočkodana (Holý, Lukeš, 1999) Bylo nás pět (Martinková, 1993; Prokop, 1999; Sochrová, 2000; Mašková, 2006; Andree a kol., 2010) Jinou ukázku z humoristického románu Hostinec U Kamenného stolu najdeme v čítance B. Hoffmanna (1999) a jinou v čítance A. Bauera a J. Vrajové (2003). Oba úryvky mají ale společné to, ţe jsou zaloţené na charakterové komice. Humorný účinek způsobuje charakter postav vystupujících v ukázkách – hostinská, hostinský a bratři inţenýři. Za pomoci jazykových prostředků jsou zde vykresleny postavy nevěrné hostinské a jejího manţela. Humorně působí přirovnání hostinské k vepřovým hodům, protoţe její tváře připomínaly křehký ovar, který se pojídá s křenem, šíje a ramena budila vzpomínky na uzené plecko s okurkou a krk přivolával přelud krkovičky s hořčicí (Hoffmann, 1999, s. 171). Z prostředků slovní komiky jsou vyuţity také nadávky stará treperenda, takový chcípák nebo stará paprika (tamtéţ, s. 173). Bratři Spytihněv a Tomáš bydlí spolu, jeden bez druhého nedá ránu, ale přesto dělají všechno kaţdý sám a téměř spolu nemluví. Humorně působí právě rozpor v tom, ţe všude chodí společně, ale v podstatě dělá kaţdý všechno sám a tím připomínají charaktery nesmiřitelných sourozenců: (...) kuchtil kaţdý sám pro sebe, neboť nikdo se nebude dřít pro toho druhého, který by se potom jen válel (...) kaţdý po sobě umyl nádobí a vycídil příbory. Kdyţ pak byl velký úklid, tu kaţdý vydrhl, prášil a vysmýčil svou loţnici, a pokud se týkalo příslušenství, střídali se ve sluţbě po týdnu (Bauer, Vrajová, 2003, s. 85). Mají společnou spíţ, ale jídlo v ní přesně rozdělené a popsané. V řízení auta se střídají, aby se jeden jen nevozil a druhý

56

nemusel dělat řidiče. Kdyţ uţ na sebe bratři promluví, jedná se o velmi neobvyklou konverzaci, protoţe pouţívají jen zvratná slovesa: Druhdy pak se postaví Spytihněv před obraz otcův a poloţí mu otázku: Půjde se dnes do bijáku? Odkudsi zazní odpověď Tomášova: Mohlo by se jít. Co se dává? (Bauer, Vrajová, 2003, s. 86). Právě změna slovesných tvarů způsobuje komický efekt, bratři spolu mluví, ale přesto nemluví. Dvě ukázky z románu Muţi v ofsajdu v čítankách (Martinková, 1993; Pech, 1997) zobrazují komiku charakteru zarytých fanoušků fotbalu. Humor zde vychází z postav fotbalových fanoušků a ještě více z rozporu, kdy tito fanoušci tvrdí, ţe ţádnými fanoušky nejsou: „Nejsem fanda, ale vy jste fanynka“ (Pech, 1997, s. 78). Humorná situace je také zesílena ve chvíli, kdy se na fotbale objevuje ţena, komentuje fandění vedlejšího pána a ten jí velmi přímo naznačuje, ţe fotbal je muţská záleţitost: „Football, slečno,“ vece starší pán, „ nejsou ruční práce. Bylo by lepší, kdybyste si hleděla vařečky! (...) Dali jsme ţenským volební právo a ony teď utiskují člověka na vlastním hřišti“ (tamtéţ, s. 78). Charakterová komika je silně podpořena také komikou slovní zaloţenou zejména na pouţívání fotbalové hantýrky: „Wimmer! Rozčísni mu patku!“ (Pech, 1997, s. 78), kterou postavy pouţívají i v běţné komunikaci. Právě v tomto kontextu potom působí komicky: „Dovolte, pane,“ pravil galantně k tlustému pánovi, „abych pokutu zaplatil sám za oba, neb jsem zahájil akci a vy jste se pouze stáhl na obranu (...) já chci, aby se to skončilo čestnou remízou (Martinková, 1993, s. 176). Kniha textů 3 (Holý, Lukeš, 1999) obsahuje kromě ukázky z románu Michelup a motocykl také povídku Poslední slova slavného muţe ze souboru Povídky pana Kočkodana. Humor je zde vystavěn na myšlence, ţe kaţdý slavný člověk musí po své smrti zanechat nějaká poslední slova, která by dokazovala jeho velikost. Jako příklad uvádí autor Goetha: Nesmrtelný Goethe věděl, čím je povinen německému průmyslu. Poslední jeho výrok byl: „Světlo – více světla!“ čímţ měl na mysli ţárová tělesa Osram, jak dokazují reklamní prospekty tohoto podniku (Holý, Lukeš, 1999, s. 250). Situační komika je zaloţena na nedorozumění, v tomto případě spíše úmyslně jiném pochopení dané věty, kterou si podnik na výrobu svítidel vyloţil tak, aby se hodila pro jejich reklamu. V povídce potom umírá „pravý“ slavný muţ a po jeho smrti přichází do jeho domu obchodník, který se ptá na poslední slova slavného 57

muţe jeho nejbliţšího přítele. Protoţe slavný muţ před smrtí nic neřekl, donutí obchodník tohoto přítele říct, ţe poslední slova slavného muţe byla: Dětská moučka Jan Ţiţka z Trocnova je nejlepší (tamtéţ, s. 253). Komicky vyznívá povídka s ohledem na současnost, kdy se nejrůznější obchodníci opravdu snaţí vydělat na všem. Komická je také nesmyslnost tohoto výroku, který by slavný muţ nikdy neřekl. Ukázky v čítankách z humoristické prózy Bylo nás pět jsou zaloţené především na slovní komice, která vychází z toho, ţe hlavní hrdina a zároveň vypravěč Petr Bajza je dítě, které se mluvou stylizuje do řeči dospělých. Nejedná se zde o inverzi v pravém slova smyslu, protoţe zde nedochází k proměně rolí postavy, ale postava pouze pouţívá jiný jazyk, neţ bychom očekávali. Přejímá jednak fráze dospělých, ale také školní, kdy pouţívá ve vyprávění jméno kamaráda s tím, ţe nejdříve uvede příjmení a potom křestní jméno Bejval Antonín, nebo spojení slovesa nazývat se s osobou: My máme totiţ strýčka a ten se nazývá Alois Vařeka (Mašková, 2006, s. 191). Řeč vypravěče je potom kombinací velmi zdvořilého, kniţního jazyka: tudíţ jsem pravil (Mašková, 2006, s. 191) a hovorových: já bysem se taky nebál a taky bych všecko seţral (tamtéţ, s. 190) a nářečních výrazů, jako například prauda, kořauka, kverlačka. Dále najdeme velké mnoţství vulgarismů, nadávek, např. lakomče lakomá, kluku darebná, ty Krakonoši blbácká, Káča hloupá (Sochrová, 2000, s. 159) nebo „Jojo, pak máte něco mít, kdyţ všecko proţerete“ (Mašková, 2006, s. 191) nebo Aţ jsem se doţral a pravil: „Herdek, copak řveme?“ (Sochrová, 2000, s. 159). Kombinace těchto různorodých stylových vrstev vytváří v celku velmi humorné promluvy. V ukázce se objevily také úsměvné přezdívky Rampušanda, Rampepurda, které nabízí prostor pro nejrůznější asociace. 6.4 Vladislav Vančura Od 70. let 20. století nacházíme v čítankách také ukázky z Vančurovy novely Rozmarné léto. Novela je členěna na kratší kapitoly, proto čítanka vţdy zahrnuje těchto kapitol několik, většinou se jedná o tři aţ čtyři kapitoly. Výběr ukázek je velmi rozmanitý, ze 113 kapitol, které kniha zahrnuje, se jich 33 objevilo v čítankách. Pět z těchto kapitol se vyskytlo v čítankách častěji, jedná se o kapitoly, ve kterých je vţdy představena blíţe jedna z hlavních postav: 58

5. kapitola Antonín Důra (Zeman, Vlašín, 1972; Martinková, 1993; Hoffmann, 1999; Nezkusil, 1999; Propok, 1999; Sochrová, 2000; Mašková, 2006) 20. kapitola Přívětivý plavčík (Koţmín, Suchomel, 1970; Zeman, Vlašín, 1972; Sochrová, 2000) 22. kapitola Kouzelník Arnoštek (Koţmín, Suchomel, 1970; Zeman, Vlašín, 1972; Prokop, 1999; Sochrová, 2000) 36. kapitola Úvaha o kouzelnících (Holý, Lukeš, Forst, 1992; Hoffmann, 1999; Holý, Lukeš, 1999) 38. Výběrčí (Holý, Lukeš, Forst, 1992; Holý, Lukeš, 1999; Mašková, 2006) Humor v Rozmarném létě se výrazně liší od typických humoristických děl, nese se v duchu poetismu a podle mého názoru je uţ příliš vzdálen chápání humoru současných ţáků, neţ aby toto dílo přijímali a četli. Text je vystavěn na vyuţití archaismů, přechodníků, infinitivů končících na -ti v řeči vypravěče i v řeči postav, coţ posouvá jazyk novely směrem od běţného vyjadřování a ţákům můţe působit problémy s porozuměním textu a bránit tak jeho přijetí. Protiklad k těmto jazykovým prostředkům, působící aţ vznešeným dojmem, potom tvoří vulgarismy. Slovní komika tu čerpá z kontrastu mezi kniţním, archaickým jazykem a vulgarismy a nadávkami. Síla vulgarismů a nadávek je tu však potlačena, nepůsobí nijak výrazně hrubě, ale slouţí spíše k charakteristice postavy jako metafora nebo přirovnání. Některé nadávky mají podobu víceslovných pojmenování starý brynda a pepřil, vy mátonoho, vy šňupko, vy smrdivko, některé se podobají přirovnání a jsou více rozvita: „Jaký jste to,“ řekl, „nečistý hmyz, jenţ odkládá kalhoty tak snadno, jako poctivý člověk svoji čepicí?“ (Andree a kol., 2009, s. 85) nebo „Chlupatce, jehoţ kníry trčí jako plátenický loket, kdyţ jej pes nese v hubě (Martinková, 1993, s. 144). V některých případech působí také nadávky nebo vulgarismy spíše jako eufemismy, například jděte k šípku se svým oslovstvím, manţel plkává dosti často. Komický eufemismus pouţila také Kateřiny pro alkoholismus svého muţe, který podle ní nemírně pije. Dále najdeme například humornou metaforu pro otěhotnění: obtěţoval mě tak dlouho, aţ bylo nutné slaviti svatbu. Humorně můţe působit také vytváření pseudotermínů k pojmenování věcí, například přístroj Celsiův pro teploměr, svaly ţvýkací pro čelist.

59

Obecně můţeme o tomto díle říct, ţe komicky působí rozpor mezi obsahem a formou. Všední, obyčejná, banální témata, která jsou v díle postavami probírána, kontrastují s archaizujícím jazykem odpovídající spíše závaţnějším tématům hovoru. 6.5 Eduard Bass Dílo Eduarda Basse bylo zařazeno do dvou čítanek v 70. letech (Koţmín, Suchomel, 1970; Zeman, Hnízdo, 1977), potom se tento autor objevil aţ v čítankách z let devadesátých. Kromě dvou výjimek – Lidé z maringotek (Zeman, Hnízdo, 1977) a Klapzubova jedenáctka (Martinková, 1993) – najdeme v čítankách výhradně ukázky z románu Cirkus Humberto (Koţmín, Suchomel, 1970; Dušek, Boháčová, 1992; Martinková, 1993; Pech, 1997; Nezkusil, 1999; Prokop, 1999; Sochrová, 2000; Bauer, Vrajová, 2003; Mašková, 2006; Andree a kol., 2009). Románová kronika Cirkus Humberto slibuje svým názvem humornou tematiku cirkusového prostředí, ale v popředí jsou osudy postav, které s humorem nevyznívají. V ţádné ukázce z analyzovaných čítanek neobjevíme humorné prvky. Ty nenajdeme ani v ukázce z prózy Lidé z maringotek. Jedinou humoristickou prózou v čítankách tedy zůstává pouze úryvek ze začátku Klapzubovy jedenáctky. Klapzubova

jedenáctka

je

koncipována

v podstatě

jako

pohádka

z fotbalového prostředí, které však můţe být zajímavé i pro čtenáře staršího. Od Poláčkových Muţů v ofsajdu se liší tím, ţe se zaměřuje na fotbal samotný, ne na jeho fanoušky. Protoţe se v čítance objevila pouze první kapitola, neprojevuje se Bassův humor naplno, přesto však objevíme několik komických prvků. Především spočívá komika v jazyku, vyuţita je fotbalová hantýrka: nestát ofsajd, házet aut, natřete to i Slávii, nandáme jim to apod., která se často i hromadí: A tak je učil brát míče ze vzduchu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i v běhu (...) (Martinková, 1993, s. 178). Komicky vyznívá tento fotbalový slang tím, ţe vyuţívá slova z jiné tematické oblasti a pouţije je jako fotbalové termíny: například sloveso natřít by nám pravděpodobně asociovalo plot, zde pouţito ve smyslu nad někým zvítězit, nebo umrtvit je uţito ve smyslu zpracovat míč. Autor uţívá také hovorová slova: (...) na Spartě ošulili Hoyera a mrskli mičudu Peyrovi do kouta (tamtéţ, s. 179). Z dalších jazykových prostředků najdeme například přirovnání v poledne přihnali domů jako vlci, zhltli oběd a vylízali, kde jaký drobeček uvízl v hrnci nebo pekáči (tamtéţ, s. 178). Komické je v neposlední řadě to, ţe Klapzubovi kluci vyhrávají vysokým 60

skóre pro fotbal velmi netypickým, například první zápas vyhráli 39:0, coţ je komické z toho důvodu, ţe není příliš pravděpodobné, aby v jednom zápise stihl jeden tým vstřelit tolik branek. 6.6 Jaromír John Svým lidovým vypravěčstvím se Haškovu Švejkovi přibliţují postavy z povídek obsaţených v souboru Večery na slamníku. Povídku Honza zařadili do své čítanky Z. Koţmín a M. Suchomel (1970) a poté se její úryvky objevily ještě ve dvou čítankách (Zeman, Hnízdo, 1977; Andree a kol., 2009). Z hlediska tématu není povídka příliš humorná – Honza se stává doktorem, ale začne válka, do které odchází – vyuţitím jazykových prostředků však dosahuje autor komického účinku. Nespisovná čeština doplněná četnými vulgarismy a nadávkami, např. ty sviňáku, ty vole nebo Františku, ty mamlase, v kombinaci s vtipnými přirovnáními a metaforami způsobuje, ţe tragické téma války vyznívá v humorném tónu. Například přirovnání ţaludku k tlačence: (...) ţaludek u člověka vypadá jako tlačenka, já myslel, ţe je to kulička jako u drůbeţe (Koţmín, Suchomel, 1970, s. 13). Komická je také neobvyklost těchto přirovnání (...) táhli přes Karpaty do Uher a do Bukoviny a zas zpátky – jak hoňácký psi v řepě (tamtéţ, s. 14). Především v přímé řeči se ukazuje komické spojení hovorového jazyka a přirovnání: „Franto, rukou tě napálit nemůţu, ale jestli nepřestaneš, šutnu tě jako merunu rovnou do království nebeského!“ (tamtéţ, s. 15). Honzovi ostatní vojáci na vojně říkají lord Biftek, protoţe si vojenské jídelně zaplatil trojitou porci. Právě Honza se snaţí zachovat humor také v neveselém prostředí války a kaţdému pacientovi říká Františku, ať to byl Čech, Němec nebo Maďar: „Dejte sem toho druhýho Františka!“ (tamtéţ, s. 15). Z komických metafor zmiňme ještě jednu: podrbat basu (tamtéţ, s. 16), míněnou ve smyslu zahrát si na basu. Komicky působí díky slovesu, které bychom očekávali spíše ve spojení s domácím zvířetem neţ s hudebním nástrojem. J. Pech (1997) zařadil do své čítanky úryvek z povídky Moralista, ve které se opět ukazuje lidové vypravěčství, ale největší podíl na humorném vyznění má opět jazyková komika, která je zde spojena s postavou faráře. Humorně jeho řeč vyznívá proto, ţe se k jeho postavení příliš nehodí, například vulgarismy: (...) na rozdíl od hovad němých nerozumných (Pech, 1997, s. 64). Neplnění křesťanských povinností komentuje slovy: do kostela aby vás hnal stráţema nebo rozdával retka (tamtéţ, 61

s. 64). Na konci povídky je farář pobouřen, kdyţ se ho krejčí při měření na kalhoty zeptá: „Milosti, na který straně račte nosit úd?“ (tamtéţ, s. 65). Povídku Dvanáct apoštolů, která se objevila také v jedné z analyzovaných čítanek (Holý, Lukeš, 1999), nemůţeme zařadit k humoristické próze. Tématem smrti se přiklání spíše k tragickému pólu a ani jazyk v této povídce k humoru nepřispívá. 6.7 Ivan Vyskočil Povídka Jámy čili dţémy ze souboru Kosti Ivana Vyskočila byla zařazena do čítanky Z. Koţmína a M. Suchomela v roce 1970, dále se jeho tvorba objevuje v čítankách aţ od 90. let 20. století. Povídku Jámy čili dţémy najdeme kromě čítanky z roku 1970 také v čítankách J. Holého a E. Lukeše (1996, 2001). Základem pro tuto povídku je touha Kloheně stát se starostou a slovní hříčka zaloţená na mnohoznačnosti slovesa hloubat: „Kloheň hloubal mnoho, přemnoho dní a nocí, aţ za poslední tři noce toho hloubání vyhloubal jámu 2 m širokou, 3,5 m dlouhou a 3 m hlubokou (Holý, Lukeš, 1996, s. 323). Další děj se zakládá na absurdním řetězení představ – do jámy padají lidé, Kloheň jim pomáhá proto, aby jámu nezasypali, lidé mu za to jsou vděční, Kloheň vyhloubí jámy další, aţ jich je po městě mnoho, řeší se problém jam, současnému starostovi jámy zlomí vaz, a to doslova, protoţe spadne do jámy a opravdu si zlomí vaz. Kloheň se stává starostou, ale jámy nemohou být zasypány, protoţe město můţe zasypat jen ty jámy, které dalo vyhloubit a jiné jámy neexistují, i kdyţ lidé do těch neexistujících jam padají. Na těchto jámách je vystavěn turistický ruch ve městě, jezdí sem spousta cizinců dívat se na jámy. Neustále se opakuje padání a vytahování lidí z jam. Řetězení událostí je zaloţené na asociacích působících někdy aţ nesmyslným, absurdním dojmem. Komicky působí také neobvyklá jména Kloheň, Herhles nebo Patlan odkazující k hovorovým slovesům nebo k jiným vysvětlením jejich vzniku. Další povídkou ze souboru Kosti zahrnutou do čítanek je Takové torzo, to by si teprv ţilo (Pech, 1997; Bauer, Vrajová, 2003). Vyskočilovy povídky, jak bylo patrné uţ u první, jsou zaloţené na nonsensu, na jehoţ základě potom vzniká komický efekt. Tato povídka se zakládá na absurdní skutečnosti, ţe člověk můţe vydělat peníze na svých částech těla, kdyţ je dobře pojištěný: Kdyţ přijdu o nohu pod kolenem, dostanu 8.000. Kdyţ nad kolenem 12.000. Palec pravé ruky dělá 1.560, 62

kaţdý jeden prstíček 400 (...) Vypadalo to jako ceník lidských drůbků (Pech, 1997, s. 163). Komika absurdity se vyhraňuje ve chvíli, kdy jsou části těla přepočítávány na věci, které si za ně můţete koupit: Lednička, to je vlastně levá noha pod kolenem a ještě zbude na koberec (tamtéţ, s. 163). Jako důkaz, ţe pojištění funguje, slouţí závěr povídky, kdy muţ poradí v hospodě jinému, jak můţe přijít k penězům a ten mu dá ránu pěstí: Tak jsem zaznamenal hned první večer zisk. Osm stovek! Čtyři zuby po 150 a nosní přepáţku za 260 (tamtéţ, s. 163). Krátký úryvek z povídky Malá kapitolka z pomocné historie ze souboru Kosti je uveden také v pracovním sešitě Literatura pro 4. ročník středních škol (Andree a kol., 2010). Jan Hus je označen za planoucí, hraniční vzor, coţ působí komicky na základě znalosti, ţe Jan Hus byl upálen na hranici. Je zde obráceno Husovo jednání a autor říká: Jaký příklad si tedy z toho má brát naše mládeţ? Snad aby trucovala? Aby jednala nerozváţně? (Andree a kol., 2010, s. 108). Na závěr shrnuje ponaučení: Jedině pozitivní je snad to varování, aby si nehrála se sirkami a s ohněm (tamtéţ, s. 108). Humor je zde vystavěn na jiném pochopení nebo vyloţení si skutečnosti. Úryvek z prózy Malý Alenáš najdeme v čítance A. Bauera a J. Vrajové (2003). Jedná se o ukázku slovní komiky zaloţenou na nonsensu a volných asociacích. Někdo zjišťuje, kdo vlastně je, pomocí asociací, konotací slova: vytahoval se a vytahoval, ţe kdyby byl hřebík, musel by být uţ dávno vytaţený (...) „Kdyţ se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrţ tričko!“ (...) Byl z toho všeho naměkko. A cítil se jako vajíčko (...) Byl ušlý a měl se za zisk (Bauer, Vrajová, 2003, s. 223). Podobných dvojic, které vznikají asociacemi, najdeme mnoho: sesypal se – krupice – mohl se dostat do pěkné kaše. Vyskočil si hraje s ustálenými spojeními: „A hele, nestraší ti ve věţi, nezuří ti na cimbuří, krupice?!“ (...) „tak to nebudu krupice, nýbrţ hrad“ (tamtéţ, s. 224). Kaţdé slovo odkazuje k nějakému dalšímu, to opět k jinému a na tomto řetězení se zakládá celý úryvek. Autoři A. Bauer a J. Vrajová zařadili do čítanky také povídku Jak jsem neprokázal dramatický talent čili potíţe s jednáním „sám za sebe“ v daných okolnostech zaloţenou na situační komice. Vypravěč u zkoušek na divadelní školu dostal za úkol přesvědčit členy poroty, ţe ve vedlejší třídě hoří a ţe mu mají pomoct hasit. Zburcuje celou školu a okolí, všichni nosí vědra, volají hasiče, evakuuje se škola atd., ale: Za čtrnáct dní jsem dostal vyrozumění, ţe jsem na divadelní školu nebyl přijat, protoţe jsem neprokázal dostačující dramatický talent (Bauer, Vrajová, 2003, s. 222). 63

Povídka Masák (Soukal, 2004a,b) je zaloţena na absurdní situaci, kdy za ţákem přijde ředitel a učitelé školy a ţádají ho, aby domluvil svým spoluţákům. Ţáci školy totiţ za dva měsíce zvládli učivo celého roku a teď jsou chytřejší neţ jejich profesoři. Poté, co mu ředitel slíbí v podstatě veškeré vybavení školy, student Masák souhlasí, ţe vše vrátí do původního stavu: Do devíti dnů dostal Masák slíbené náleţitosti. Desátý den přišel pozdě na první hodinu, neměl domácí úlohu z matematiky a choval se drze (Soukal, 2004a, s. 188). Komické působí právě absurdní představa, ţe by všichni ţáci uměli víc neţ jejich učitelé a učitelé by chtěli, aby se ţáci opět stali hloupějšími. 6.8 Josef Škvorecký Josef Škvorecký je příkladem autora, jehoţ ukázky z tvorby se objevily dříve pouze v čítance Z. Koţmína a M. Suchomela (1970), a potom aţ v čítankách v 90. letech. Nejčastějším dílem Josefa Škvoreckého objevujícího se v čítankách je jeho román Zbabělci. Román je rozdělený na osm kapitol podle dní od 4. do 11. května 1945 a zobrazuje tedy poslední dny druhé světové války. Analyzované čítanky obsahují z tohoto díla úryvky z prvních dvou a posledních dvou kapitol: úryvek z kapitoly 4. V. 1945 obsahují čítanky: Koţmín, 1970; Martinková, 1994; Hoffmann, 2000; Sochrová, 2001; Krausová, 2006 stejný úryvek kapitoly 5. V. 1945 zahrnují čítanky Holý, Lukeš, 1996 a 2001; část tohoto úryvky obsáhly ještě čítanky Prokop, 1999; Soukal, 2004; Andree a kol. 2010 o jiné úryvky z této kapitoly najdeme ještě v čítankách: Martinková, 1994; Sochrová, 2001; Krausová, 2006 ukázku z kapitoly 10. V. 1945 zahrnuje čítanka Bauer, Vrajová, 2003 stejnou ukázku z kapitoly 11. V. 1945 obsahuje čítanka Hoznauer, 1991; Nezkusil, 2000; její část se nachází ještě v čítankách Pech, 1997; Sochrová, 2001 Převáţná část ukázek však neobsahuje vůbec ţádné humoristické prvky, coţ souvisí s tématem románu. Zcela tragickou ukázku pouţili ve své čítance A. Bauer a J. Vrajová (2003), kde Češi po konci války naprosto chladnokrevně zabíjí německé

64

vojáky. Do váţných situací jen chvílemi probleskuje komika v podobě ironických poznámek: Z východu přijdou Rusové a ze západu Američani a všechno slavně osvobodějí a bude po parádě (...) A páni se budou píchat do prsou medailema (Sochrová, 2001, s. 175). Ironicky je míněno také, ţe „revoluce se vodkládá na neurčito (...) z technickejch důvodů (...) Nemaj dost zbraní a odvahy a je tady eště moc Němců“ (Hoffmann, 2000, s. 144). Kritizuje zbabělost českých obyvatel, která je předmětem celého románu, tato kritika je spíše adresná neţ úsměvná a chápající, jedná se podle mého názoru o dílo spíše satirické neţ humoristické. S váţným tématem kontrastuje do jisté míry hovorový jazyk: „Přišel někdo vo hubu?“ zeptal se Harýk (tamtéţ, s. 144), který se snaţí určitým způsobem zmírnit váţnost situace. Do čítanek byly zařazeny také ukázky z románu Tankový prapor, který podobně jako Černí baroni Miloslava Švandrlíka navazují na Haškovu tradici románu o vojáku Švejkovi. V čítance M. Hoznauera (1991) a V. Nezkusila (2000) je obsaţena scéna, kdy je rotný Smiřický u nadporučíka kvůli splnění zkoušek Fučíkova odznaku. Komická situace je zaloţena na nedorozumění – spojitosti dvou událostí. Nadporučík rotnému vytýká, proč se nechystají na zkoušky, kdyţ velmi obtíţné střelby zvládli skvěle. Pravým důvodem, nebo spíše příčinou onoho legendárně skvělého splnění obtíţné střelby byla zručnost četaře Koblihy, jenţ ve funkci cílného přidělával kramlí dubňákům zásahy (Hoznauer, 1991, s. 101). Jak je patrné z ukázky, vojáci střelbu zvládli skvěle proto, ţe četař Kobliha na terčích přidělával rány, aby to vypadalo, ţe se ostatní vojáci trefili. Humor románu je dotvářen také jmény postav, komičnost způsobuje, ţe jsou jména odvozena od obecných substantiv: vojín Koţíšek, vojín Sadař, nadporučík Kámen, vojín Mlejnek, kapitán Zátka, četař Kanec, četař Kobliha. V čítance M. Sochrové (2001) se objevuje ukázka přímo ze zkoušek Fučíkova odznaku, kdy humorný efekt vychází z neznalostí vojáků a následné koktání při odpovědi: „Ďaleko od Moskvy – to je vraj taká – taký – ako sa hovorí – taká – je to iba – taká kniha – čo sa v nej – čo teda oni – v tej knihe – ako on – ten spisovatel – nám v tej knihe – vraj nám – iba napísal (...)“ (Sochrová, 2001, s. 178). Humorně působí tato scéna, protoţe odkazuje na školní prostředí, které je ţákovi blízké, a ukazuje blábolení ţáka, kdyţ něco neví nebo něco nečetl. V tomto případě je vyuţita slovenština, dále autor vyuţívá nespisovnou češtinu nebo vulgarismy: (...) kurva sou to takový známý slova (tamtéţ, s. 178). 65

Ve dvou čítankách (Prokop, 1999; Krausová, 2006) jsou zahrnuté také ukázky z Prima sezóny. Jedná se o několik příběhů odehrávajících se v prostředí Kostelce v době protektorátu, atmosféra doby však do příběhu výrazně nezasahuje. V příbězích se opakuje téma svádění dívek gymnazistou Danny Smiřickým. Danny, postava objevující se opakovaně ve Škvoreckého tvorbě, působí komicky, protoţe jeho pokusy svést nějakou dívku jsou stále neúspěšné: Jednadvacet holek, jedna dokonce zdvojená! Taková práce! A výsledek? No, mám dvacet dvě kamarádky (Krausová, 2006, s. 165). Dívky ho odmítají s ironickými poznámkami: „Popisovat mě můţeš, víš, ale nejseš slepec, aby sis přitom musel pomáhat hmatem“ (Prokop, 1999, s. 66), které jen dokládají jeho neúspěšné svůdcovské pokusy. Komičnost neúspěchů u dívek dotváří také hovorový jazyk. 6.9 Bohumil Hrabal Dílo Bohumila Hrabala bylo do čítanek zařazováno od 70. let, ale ne v kaţdém případě se jednalo o ukázky z díla humoristického. Často se objevovaly úryvky z prózy Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále, které k analýze z hlediska humoru nebyly vhodné. Komické prvky bychom v těchto dílech jistě našli, ale do čítanek byly vybrány ukázky bez humorných účinků. Naopak komické prvky najdeme v povídkách ze souboru Pábitelé a humorně laděné próze Postřiţiny. Hrabalův humor je zaloţený na charakterové komice, a to na postavě pábitele, někoho, kdo je zásobárnou nekonečného mnoţství příhod a historek, které bez přestání vypráví. Jistou podobnost můţeme vidět s lidovým vypravěčstvím Haškova vojáka Švejka. V čítankách si poprvé takové postavy můţeme všimnout v ukázce z povídky Myš ukradla dítěti cumel ze souboru Krasosmutnění (Zeman, Hnízdo, 1982). Objevuje se zde postava strýce Pepina, který je typickou postavou Hrabalova pábitele a který se výrazněji projevuje v dalších jeho dílech. V této ukázce však stojí spíše v pozadí. Soubor povídek Pábitelé je v čítankách (Holý, Lukeš, 1996; Holý, Lukeš, 2001; Soukal, 2004a,b; Andree a kol., 2010) zastoupen úryvky ze stejnojmenné povídky. Humor se zde opět zakládá na pábitelském vypravěčství, ale podle mého názoru humor vyplývá také rozporu mezi skutečností a tím, jak se chovají postavy, tento rozpor působí aţ absurdně. Celá krajina je pokrytá jemným prachem z cementárny, ale Jirkův tatínek tvrdí: „Tady je náramně zdravej kraj. Průměrnej věk 66

je zde sedumdesát let,“ řekl muţíček a jednou rukou hbitě ţnul travičku, ze které se houlil cementový prach jak kouř z vlhkého ohníčku (Holý, Lukeš, 1996, s. 236). Lidé jsou na toto prostředí tak zvyklí, ţe „jeden penzista jménem Mareček se odstěhoval kamsi za Klatovy do lesů... a za čtrnáct dní ho přivezla sanitka. Dostal tam ze zdravýho vzduchu záduchu (tamtéţ, s. 237). Přirovnání tady je silnej vzduch jak noha u boku, jak hrachová polívka (tamtéţ, s. 237) odpovídá skutečnosti, kdy je celé okolí prosycené cementovým práškem. Obyvatelé ho berou automaticky, takţe jim ani nepřijde divné, jít nejdříve vyluxovat záhon květin, neţ nastříhají kytici. Humor zde ale vychází především ze situační komiky vyprávěných historek, které působí aţ neuvěřitelně. Situační komika zaloţená na principu inverze je patrná z události, kdy tatínek nachystal na zloděje past, do které se chytil sám, spadl do jímky. Další komická příhoda je způsobená jednak charakterem tatínka, ale také vhodně zvolenými jazykovými prostředky: Do záchodu nasypal kbelík karbidu a za chvilku si tam vyklepal fajfku. Jdu ven, a co nevidím? Rána jak z kanonu, pět metráků fekálií v luftě a mezi nimi v kotrmelci tatínek šest metrů nad zemí! (tamtéţ, s. 239). Situaci způsobila tatínkova nepozornost, ale humorné vyznění je podpořeno vtipně formulovanou nadsázkou a hovorovou promluvou. Úryvky z dalších dvou povídek ze souboru Pábitelé zařadila do čítanky L. Krausová (2006). V ukázkách z povídek Automat Svět a Iontoforéza opět potvrzuje komické vypravěčství pábitelů. Neuvěřitelné, aţ absurdní příhody (...) holka se hlavou vbourala skrz výplň dveří aţ na chodbu a porazila sousedku, která klečela u klíčový dírky (Krausová, 2006, s. 154) dotváří nespisovný jazyk, vulgarismy, nadávky, které připomínají promluvu Švejka. Ukázky z povídky Jarmilka, také ze souboru Pábitelé, se objevily ve dvou čítankách v 90. letech (Hoznauer, 1991; Martinková, 1994), ale nevyznívají příliš komicky. Témata, která v ukázkách najdeme – záţitky z koncentračního tábora a trápení Jarmilky kvůli nemanţelskému dítěti, patří k tragickým stránkám ţivota. Lehce humor prosvítá pouze z řeči postav, kdy pouţívají humorná přirovnání „(...) lítáte, jako byste měl v zadku šípy“ (Martinková, 1994, s. 261) nebo mluví sprostě Ţe ti dám na drţku! (tamtéţ, s. 261), ani to však nepřekryje tragické osudy postav. Úryvek z prózy Postřiţiny o příjezdu strýce Pepina zařadil do své čítanky M. Hoznauer (1991) a stejnou ukázku obsahuje také čítanka pro 4. ročník M. Sochrové (2001). Tato próza se stejně jako Hrabalovy povídky zakládá na charakterové komice – postavě pábitele, tentokrát v podobě strýce Pepina. Strýc 67

Pepin je vypravěčem nekonečného mnoţství příhod a záţitků, které působí komicky díky své neuvěřitelnosti, bezprostřednímu řazení za sebou a tím, ţe jsou vyprávěny v nářečí: „Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta uţ má posmrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní“ (Hoznauer, 1991, s. 59). Humor v této ukázce vychází z postavy strýce Pepina, který podobně jako Švejk vypráví historky a je k neumlčení. Kdyţ mluví, ostatní postavy se téměř nedostanou ke slovu. Jedna z historek uvedená v čítance je také zaloţená na slovní hříčce – medvídek mýval, který umyje všechno, co najde, a je uvozená okřídlenou větou: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala (tamtéţ, s. 60). V. Prokop (1999) v čítance vyuţil také ukázku z novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Jedná se o prózu skládající se z jedné věty prostupující celé dílo. Tuto větu pronáší opět postava pábitele, hromadí jednu příhodu a historku za druhou a kaţdá příhoda má s tou předcházející nějaký společný předmět, který obě příhody spojuje, například se v obou objevuje pes, a vypravěč tak můţe navázat vyprávění. Komicky působí právě nekonečný monolog v nespisovném, hovorovém jazyce, který je zaloţený na někdy aţ neuvěřitelných příbězích: (...) jeden zlatník měl buldoka, kterýho omylem zpráskal, a ten buldok si to pamatoval, a jednou takhle se zlatník češe a ten pes skočil a zakous se do zlatnickýho tejla, a zlatník toho psa na krku, dovlekl se k psacímu stolku, vytáhl revolver, ale jak střílel toho buldoka v zrcadle, tak si to spletl a prostřelil si ucho (...) (Prokop, 1999, s. 51). 6.10 Ota Pavel Od 70. let 20. století se v čítankách pro střední školy začaly objevovat ukázky povídek Oty Pavla ze souborů Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby a byly zařazovány do čítanek aţ po současnost. První povídka, která byla do čítanky pro střední školy zařazena, v roce 1977 (Zeman, Hnízdo), se jmenuje Kapři pro wehrmacht. Tuto povídku najdeme ještě v čítankách z 80. let (Zeman, Hnízdo, 1982; Zeman, Kučera, 1986), ale později uţ jsou do čítanek vybrány povídky jiné. Od 90. let se nejčastěji vyskytly v čítankách povídky Nejdraţší ve střední Evropě (Holý, Lukeš, 1996; Soukal, 2004a,b; Holý, Lukeš, 2001; Andree a kol., 2010) a především Smrt krásných srnců (Hoznauer, 1991; Prokop, 1999; Nezkusil, 2000; Sochrová, 2001; Bauer, Vrajová, 2003; Krausová, 2006). Martinková (1994) do čítanky vybrala 68

povídku Bílé hřiby, Pech (1997) povídku Pumprdentlich, jejíţ úryvek se objevil také v pracovním sešitě nakladatelství Didaktis (Andree a kol., 2010) a Krausová (2006) do své čítanky zařadila kromě povídky Smrt krásných srnců také začátek povídky Ve sluţbách Švédska. Všechny uvedené povídky však nevyznívají humoristicky, povídky Smrt krásných srnců a Kapři pro wehrmacht se týkají odchodu bratrů a tatínka Oty Pavla do koncentračního tábora a nenajdeme tu tedy ţádné komické prvky. Podobně jako v povídce Bílé hřiby, které signalizují začátek války. Naopak humorně laděná je povídka Nejdraţší ve střední Evropě. Komický efekt povídky je způsoben jednak charakterem tatínka, který je vášnivý rybář a rozhodne se koupit rybník, a jednak se zde humor zakládá na principu opakování situační komiky. Situace, kdy tatínek koupí rybník s jedním obrovským kaprem v domnění, ţe je tam takových kaprů mnohem víc, se opakuje v podobě odvety, kdyţ tatínek pánovi, který mu prodal rybník s jedním kaprem, prodá tu nejmodernější a nejdraţší lednici Elektrolux. Místo nové lednice mu však pošle pouze starou bez vnitřku. Situační a charakterovou komiku doplňuje také komika slovní, především vhodně zvolená kombinace slov spisovné a nespisovné češtiny. Dále najdeme humorné metafory, např. tatínek chce vyřídit celou záleţitost boxerským způsobem (Holý, Lukeš, 1996, s. 456), nebo ironii: i pro soukmenovce tatínka, pana Rothschilda, by to byla drahá věc (tamtéţ, s. 456). Úsměvně působí také povídka Pumprdentlich týkající se opět tatínkovy záliby v rybaření. Tato povídka je vystavěna zejména na slovní komice, a to na vysvětlení slova z názvu povídky. Tatínek chytí sumce, o kterém prohlásí, ţe je pumprdentlich: Prý je to, asi jako kdyţ jde krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném koţichu, všichni přihlíţející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna (Pech, 1997, s. 176). Humorný efekt v tomto případě způsobuje vulgarismus na konci věty, vysvětlení pojmu probíhá v neutrálním tónu a najednou se objeví vulgarismus. Pojem pumprdentlich je tedy vystavěný na kontrastu, který autor v závěru povídky vysvětluje takto: Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno (tamtéţ, s. 178). Poslední povídkou z čítanek je úryvek ze začátku povídky Ve sluţbách Švédska. Protoţe se jedná pouze o krátkou ukázku, najdeme zde jen několik příkladů z oblasti jazykové komiky. Styl Oty Pavla se vyznačuje právě hrou s jazykem, coţ můţeme vidět například na názvu povídky, od kterého bychom očekávali, ţe se v povídce bude jednat o nějakého vojáka slouţícího Švédsku. Názvem je ale myšlen 69

tatínek, který prodává lednice švédské značky Elektrolux. V tomto krátkém textu se objevují také vtipná přirovnání – tatínkovy šance u jiné ţeny jsou tak mizerné, jako kdyby chtěl zdolat Mount Everest (Krausová, 2006, s. 173), nebo ironická charakteristika hasicího přístroje Tutankamen, kdy po zásahu Tutankamenem vyhořela nejedna fabrika (tamtéţ, s. 173). 6.11 Karel Konrád Aţ v 90. letech se v čítankách objevuje také humoristická próza od Karla Konráda, který byl do dřívějších čítanek také zařazován, ale s díly jinými. V čítance V. Duška a J. Boháčové (1992) najdeme ukázku z románu Rinaldino a toto dílo vybrali do čítanek i autoři další (Nezkusil, 1999; Holý, Lukeš, 1999). Novela Rinaldino zachycuje dospívající chlapce uprostřed války, takţe doba nevytváří příliš prostoru pro humorné situace. V čítankách V. Nezkusila (1999) a J. Holého a E. Lukeše (1999), ve druhé jmenované je stejný úryvek delší, však najdeme humoristicky laděné ukázky týkající se školního prostředí. Komického efektu v ukázce ze školního prostředí dosahuje autor pomocí slovní komiky. Objevují se originální metafory: Profesor Pěnkava chodí dokola jako s peškem (Nezkusil, 1999, s. 155) odkazující na učitele obcházejícího po třídě a vybírajícího ţáka ke zkoušení, nebo (...) ticho, kdyţ jsou ţáci pohřbíváni na věčnost do jeho notesu (tamtéţ, s. 155), představující přirovnání neúspěšného zkoušení a zapsání známky do učitelova notesu. Typické jsou příklady studentského slangu tři body jsou koule (tamtéţ, s. 155). Humorně působí také nadávky: Rozuměl jste, prasáku? (tamtéţ, s. 155), které představují spojení zdvořilého vykání a samotné nadávky, tento kontrast způsobuje následný komický efekt. Ukázka v čítance V. Duška a J. Boháčové (1992) je sestavená z menších úryvků, které podle mého názoru jako celek nedávají příliš smysl a nelze na nich prvky humoru ukázat. Úryvek z jiného díla Karla Konráda se objevil v čítance B. Hoffmanna (1999), jedná se o Epištoly k nesmělým milencům. Přestoţe rady plné metafor, ţe by muţ měl zaujmout jak hrou na housle, sportovním nadáním, tak posíláním květin dívce, mohou působit komicky, podle mého názoru bude problém u dnešního ţáka s pochopením zastaralých a kniţních obratů. Jazyk se zde příliš oddaluje současné mluvě, a to podle mě ţáka od četby odrazuje. 70

6.12 Zdeněk Jirotka Dvě z analyzovaných čítanek (Pech, 1997; Nezkusil, 2000) věnovaly pozornost také humoristickému románu Zdeňka Jirotky Saturnin. V obou případech stojí ve středu děje teta Kateřina. V čítance J. Pecha (1997) najdeme dva úryvky, první se týká charakteristiky tety Kateřiny a jejího syna Milouše a je zaloţený především na charakterové komice. Komickými charaktery jsou zde právě teta Kateřina, starší paní, ale odmítá to vzít na vědomí, a její hloupý a ješitný syn Milouš. V textu se objevují často přísloví, která pouţívá teta Kateřina a také vypravěč a která vţdy komentují danou situaci: (...) mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. (...) Neštěstí nechodí nikdy samo (Pech, 1997, s. 143). Pomocí přísloví vypravěč vyjadřuje, ţe návštěvy tety a jejího syna nejsou v jeho ţivotě radostnými událostmi. Ve druhé ukázce vysvětluje teta Kateřina, proč přijeli za vypravěčem příběhu a na scéně se objevuje sluha Saturnin. Komická situace je zde zaloţena na principu inverze, kdy se sluha v podstatě stává pánem, přebírá vůdčí roli: „Chlapečku,“ povídal Miloušovi, „tady se nesmí kouřit.“ (...) „Já jsem se vás na nic neptal, sluho,“ povídal Saturninovi. „Oh, promiňte, mladý pane, opravdu jsem vás nechtěl urazit,“ omlouval se pokorně Saturnin, a vyškubnuv Miloušovi hořící cigaretu ze rtů, hodil ji do Vltavy (tamtéţ, s. 144). Humor spočívá také v rozporu mezi tím, co Saturnin říká (pokorně se omlouvá) a co skutečně dělá (vytrhne Miloušovi cigaretu z úst a zahodí ji). Ukázka ve druhé čítance (Nezkusil, 2000) není podle mého názoru příliš vhodně zvolená, protoţe se jedná o scénu, kdy v úvodu teta Kateřina vypráví o svém ţivotě, ale převáţnou část ukázky tvoří děj románu, který chtěla teta Kateřina napsat. V této ukázce chybí postava Saturnina, který je v románu hlavním zdrojem komických, aţ absurdních situací, na této ukázce není příliš moţné ukázat humor Zdeňka Jirotky. Zmínit můţeme pouze slovní komiku v podobě slovních hříček: Pohřbila obě lásky, jeho i literaturu (Nezkusil, 2000, s. 163) nebo kromě zlomeného srdce odnesl také její zlaté hodinky a nějaké stříbrné lţičky (tamtéţ, s. 162-163), které spočívají ve smíšení abstraktního a konkrétního pojmu.

71

6.13 Karel Michal K představitelům humoristické prózy zařazuji také Karla Michala a jeho soubor humoristických povídek Bubáci pro všední den. Nejedná se o klasické humoristické dílo, ale komičnost je zaloţena na setkání lidí a podivuhodných bytostí, takţe se povídky vyznačují fantastickými prvky. Ve třech analyzovaných čítankách najdeme tři různé povídky z tohoto souboru. V. Martinková (1994) do čítanky pro 4. ročník zařadila úryvek povídky Jak Pupenec k štěstí přišel. Správce hradu Pupenec se v povídce potkává s Bílou paní. Humorný efekt je zde způsoben zejména komikou slovní, která vyplývá z kontrastu jazyk spisovného, aţ do jisté míry vědeckého s nadávkami, vulgarismy: Správce vystoupil zpoza sloupu a ze vzdálenosti sotva tří metrů vyrazil s jistou nechutí koncentrovaný produkt svých historickofolkloristických výzkumů: „Tuplovaná archikurvo!“ (...)„Flundro po mezích vyválená, nemytá!“ (Martinková, 1994, s. 211). V Knize textů 4 (Holý, Lukeš, 2001) najdeme povídku Plivník dlaţdiče Housky. Zvláštní bytostí je v této povídce právě Plivník, podivné mluvící zvíře podobající se kuřeti, které se vylíhne z vejce a slouţí tomu, kdo ho vysedí. Uţ samotné slovo plivník působí komicky, protoţe odkazuje ke slovesu plivat, coţ můţe asociovat nejrůznější charakteristiky této bytosti. Plivník působí komicky tím, ţe dělá práci právě za dlaţdiče: Plivník mezitím vydrhl podlahu a byl obalen pavučinami, neboť smýčil vlastním tělem strop (Holý, Lukeš, 2001, s. 253). Plivník chodí s dlaţdičem do práce, kde se nijak zvlášť nepodivují nad tím, ţe tam pracuje Plivník, ale začnou řešit, jakým způsobem ho zaměstnat, protoţe normy pro práci kuřat ve stavebnictví nebyly dosud stanoveny (Holý, Lukeš, 2001, s. 251), coţ působí aţ absurdně. A protoţe tyto normy nebyly stanoveny, byl Plivník pokládán za mechanizační prostředek (tamtéţ, s. 252). Celou povídku dotváří jazyk s nadávkami a vulgarismy: to povídej volovi (tamtéţ, s. 248) nebo o kvalitě Plivníkovy práce ví vedoucí oddělení práce a mezd lautr hovno (tamtéţ, s. 251). V povídce Mimořádná událost (Soukal, 2004a) se důstojníkům zjeví duch. Komicky tady působí skutečnost, ţe důstojníci ho berou jako samozřejmost a mluví s ním o strašení, jako by to byla obyčejná práce: „Proč strašíte?“ otázal se. „Protoţe musím,“ zasípal hnusně duch, „nebo snad myslíte, ţe mě to baví?“ (Soukal, 2004a, s. 166). Chtějí ho dokonce vyuţít jako názorné pomůcky, nejlépe jako figuríny pro boj zblízka (tamtéţ, s. 167). Humor způsobuje realistické přijímání nereálné situace. 72

Hovorový jazyk důstojníků je také doplněn vulgarismy, které nejsou cizí ani duchovi: „Straším,“ odvětil duch hlasem větru, skučícího mezi trámy šibenice, „to vidí kaţdý vůl“ (tamtéţ, s. 165). Situaci s duchem vyřeší důstojníci tak, ţe prostě není, i kdyţ ho viděli, vyřeší problém tak, ţe ho budou ignorovat: Prostě budeme dělat, ţe není a ţe ho nikdo neviděl. Ţádný normální člověk duchy nevidí, protoţe ţádní nejsou (...) ale co kdyţ ho přece jen někdo uvidí?“ „Kdo ho uvidí, toho potrestáme,“ řekl rázně důstojník (...) (tamtéţ, s. 167). Humor v těchto povídkách můţeme vidět v tom, ţe nereálné bytosti jsou ostatními postavy přijímány zcela bez podivení a jednají s nimi úplně běţným způsobem. Celou povídku potom dotváří jazyk, který mísí spisovnou češtinu s hovorovým, aţ vulgárním jazykem. 6.14 Michal Viewegh Úryvek z prózy Michala Viewegha najdeme v kaţdé analyzované čítance od roku 1994, kdy ho do své čítanky zahrnula V. Martinková. Přes velké mnoţství vydaných románů Michala Viewegha jsou do čítanek téměř výhradně zařazována jen Báječná léta pod psa, výjimečně se objeví román jiný, a to Výchova dívek v Čechách, Román pro ţeny, Zapisovatelé otcovský lásky nebo Vybíjená. Ukázka z románu Báječná léta pod psa je v kaţdé čítance jiná, shodují se pouze ukázky v čítankách Holého, Lukeše z let 1996 a 2001, coţ je poměrně logické vzhledem ke stejným autorům, a Sochrová (2001) pouţila v čítance část ukázky, která se objevila uţ u Martinkové (1994). Humor v románu Báječná léta pod psa se zakládá jak na situační, tak na charakterové a slovní komice. Vzhledem k tomu, ţe ukázky v čítankách dostávají jen omezený prostor, není moţné ukázat všechny humorné aspekty tohoto díla. Příkladem situační komiky zaloţené na principu vzájemné spojitosti dvou událostí je situace, kdy jdou Kvidovi rodiče do divadla a matka začne v divadle rodit. Kvido se v divadle také narodí a publikum reaguje následovně: „Uţ přišel!“ vykřikl Jan Libíček v náhlé inspiraci, která se Kvidovi málem stala osudnou. „Godot! Godot!“ skandovalo nadšeně publikum (...) (Holý, Lukeš, 1996, s. 495). Tato komická situace však vyţaduje povědomí čtenáře o divadelní hře Čekání na Godota, který nikdy nepřijde. Komický charakter představuje Kvidův tatínek. V ukázkách je 73

to tatínkova potřeba něco dokázat. Tatínek je kutil a ve své dílně stále něco vyrábí, ale ne vţdy je to úplně povedené: „To byl mimo jiné případ stojánku na odloţené časopisy,“ vyprávěl Kvido. „Otec si s ním dost vyhrál, ale udělal ho tak obrovský a masivní, ţe se všechny návštěvy v první řadě ptaly, proč máme v obýváku ten krmelec“ (Martinková, 1994, s. 373). V jiné ukázce se tatínek snaţí hrát fotbal, Kvido k tomu přistupuje dost kriticky, ale jedná se o kritiku úsměvnou. Zpracování přihrávky přirovnává ke způsobu, který je pouţíván pro zašlápnutí hořící zápalky či vosy (Prokop, 1999, s. 72). Kvido tatínkovu naprostou nešikovnost při hraní fotbalu komentuje následujícím způsobem: Hlavou totiţ nemohl hrát vzhledem k brýlím, rukama vzhledem k pravidlům, a pokusit se ztlumit míč na prsou znamenalo riskovat reálné nebezpečí, ţe si vyrazí dech (tamtéţ, s. 72). Navíc tatínek při hře vyplazoval jazyk takovým způsobem, ţe mu to podle Kvida dodávalo výraz slabomyslného idiota (tamtéţ, s. 72). Komickou situaci vţdy dotváří jazyk – hovorová čeština a vyuţití vulgarismů: „Samej inţenýr – a hovno!“ (tamtéţ, s. 72). V ukázkách dostává prostor především komika slovní. Často jsou rozhovory vystavěny na ironii a sarkasmu, jako příklad uveďme situaci, kdy si jde Kvido stěţovat na poštu, ţe jim doručili pozdě telegram o dědečkově smrti. „(...) klidně vám budu tolerovat i dvou aţ třídenní zpoţdění, aby si je mohly přečíst skutečně všechny vaše zaměstnankyně, a ne pouze ty, co jsou zrovna v práci – coţ by vůči těm druhým nebylo spravedlivé“ (Krausová, 2006, s. 182). Kvido komentuje vzniklou situaci a skvěle opisuje skutečnost, ţe pošťačky otevírají a čtou dopisy. S ironií je také popsána situace, kdy rodina navštěvuje Sázavu, kam se má přestěhovat: kdyţ jsem viděl to okolí, bylo mi jasné, ţe ti mniši tenkrát odešli zřejmě dobrovolně (tamtéţ, s. 183). Ironicky nahlíţí vypravěč také na obchod se smíšeným zboţím: (...) coţ prý je praktický nápad předbíhající v mnohém svou dobu, i kdyţ připouštěl, ţe ta leštěnka na nábytek v mrazicím boxu bude patrně omyl (tamtéţ, s. 183). Těhotenství, tedy dobu, kdy plod je v děloze matky, musí mladý inteligentní člověk humanitního zaměření strávit jako akvabela na soustředění před olympiádou (Holý, Lukeš, 1996, s. 493). Přirovnání nenarozeného dítěte k akvabele vyznívá humorně, coţ je podpořené také tím, ţe vypravěč Kvido takto mluví o sobě. V neposlední řadě zmiňme ještě jméno Kvidova bratra – Paco, které, pokud ho čteme pako, odkazuje k nadávce.

74

Ve třech čítankách objevíme tři různé ukázky z Vieweghovy další knihy Výchova dívek v Čechách. První ukázka (Hoffmann, 2000) je téměř celá zaloţená na citátech, které hlavní hrdina pouţívá, a není zde tedy příliš prostoru pro humorné prvky. Autor čítanky chtěl na úryvku ukázat vyuţití citátů v postmoderní literatuře. Ve druhém úryvku (Bauer, Vrajová, 2003) přichází hlavní hrdina, učitel, za Beátou, kterou má učit tvůrčímu psaní. V přímé řeči učitele se projevuje slovní komika. „Nazdárek. Tak jsem tady. Jinými slovy: právě do tvého studentského pokojíku – mimochodem velice osobitého – vstoupilo ryzí, nefalšované umění“ (Bauer, Vrajová, 2003, s. 220). Snad humorně, snad trochu pyšně zní učitelovo přirovnání sebe k umění. Kdyţ si povzdechne, ţe „tohle teda budou těţce vydělaný peníze“ (tamtéţ, s. 220), Beáta na to odpoví jízlivě: „To si teda piš!“ Následuje učitelova doslovná odpověď: Tak si to teda píšu (tamtéţ, s. 220). Grafická podobnost dvou písmen pak způsobí komický efekt u slovního spojení obejda odejde, které podobně zní. Třetí ukázka (Nezkusil, 2000) se odehrává ve sborovně při poradě učitelů. Učitel komentuje ředitelovu řeč o chodu školy: „Zdá se, ţe letos budeme ještě muset učit,“ pošeptal jsem Beátě. „Uţ jsem se těšil, ţe budeme jenom pěstovat kedlubny“ (Nezkusil, 2000, s. 119). Pro komický účinek ve větě někdy stačí jen jedno slovo, které v kontextu celé věty působí nepatřičně: „Navzdory tomu chci prohlásit, ţe na rozvoj citové sloţky našeho ţactva budu prdět aţ do té doby, dokud nám školský úřad konečně nezačne proplácet lístky“ (tamtéţ, s. 120). Zcela váţně jsou pronášeny i nesmyslné a nevhodné návrhy, jeden z učitelů reaguje na návrh instalovat do školy automaty na kondomy tím, ţe by její plán navíc rozšířil o návrh, abychom – kdyţ uţ budeme v těch stavebních úpravách – probourali z dívčí šatny směrem do ulice okno, které by po zasazení falešného zrcadla mohlo jednak slouţit ke zvýšení sexuální osvěty kolemjdoucích a jednak by škole přineslo nemalý ekonomický přínos (tamtéţ, s. 120). J. Soukal nezařadil ani do čítanky pro gymnázia, ani do čítanky pro střední odborné školy ukázku z Báječných let pod psa, ale z Románu pro ţeny (Soukal, 2004b) a z prózy Zapisovatelé otcovský lásky (Soukal, 2004a). První zmiňovaná ukázka je zaloţená na nedorozumění, nebo spíše na neporozumění si, které je podpořené cizím jazykem. Hlavní hrdinka Laura přichází do jazykové školy s alternativními vyučovacími metodami. Všichni studenti mají na čele přilepený lístek s názvem zvířete. Komický efekt je způsoben tím, ţe Laura nezná anglická slovíčka, a vhodnou kombinací češtiny a angličtiny doplněných 75

o vulgarismy. „What do you like to eat, turtle?“ Jak mám sakra vědět, co ráda ţeru, kdyţ nevím, kdo jsem? (Soukal, 2004b, s. 255). Oba jazyky jsou zkombinované tak, aby čtenář, přestoţe angličtinu neovládá, smysl situace pochopil. Komicky působí také, kdy jeden ze studentů popisuje, jaké je zvíře: Řekl mi anglicky, ţe je tlustý a leţí celý den na pláţi. „Are you a German tourist?“ podařilo se mi zavtipkovat (tamtéţ, s. 255). Humorný účinek způsobuje záměna zvířete a německého turisty. V druhé čítance se nachází krátký úryvek z prózy Zapisovatelé otcovský lásky. Scéna se odehrává u novinového stánku, kde si dívka kupuje noviny, v ruce má grapefruit a tři koblihy a před ní stojí muţ a drţí v ruce to samé. „Jsme si očividně předurčeni,“ promluví pomalu, „tak zjevné znamení osudu bychom rozhodně neměli přehlíţet (...) Příští týden bychom se měli vzít.“ „Příští týden to nepůjde,“ přistupuji na jeho hru. „Příští týden mám děsně nabitej“ (Soukal, 2004a, s. 250). Komický účinek je zde způsoben situační hrou postav, které naoko váţně mluví o osudovém setkání. Muţ dívce nabízí sňatek, ona odmítá z důvodu, ţe je zaneprázdněná. Jedná se tu o hru se situací. Věra Martinková do rozšířeného vydání čítanky z roku 2007 zařadila také ukázku z románu Vybíjená. Úryvek je však velmi krátký a nelze na něm podle mého názoru ukázat humoristické prvky typické pro dílo Michala Viewegha. V závěru ukázky se pouze dozvídáme, proč se kniha jmenuje Vybíjená: „(...) O čem to je? (...) O vybitých lidech. A o těch, co se v ţivotě našli“ (Martinková, 2007, s. 337). 6.15 Další autoři humoristické prózy v čítankách Do této kapitoly zařazuji autory humoristické prózy, kteří se v čítankách objevili pouze jednou, ale jejich tvorba můţe mít pro ţáky také motivační charakter. Jedná se o autory, kteří se objevovali v čítankách od devadesátých let a později. 6.15.1 Přemysl Rut V čítance Věry Martinkové (1994) se objevil také autor, který do čítanek obvykle zařazován není. Autorka čítanky vybrala ukázku z prozaického souboru Náměsíčný průvodce Prahou od Přemysla Ruta. Jedná se o soubor próz blíţících se moderní pohádce a konkrétně najdeme v čítance Báchorku blahopřejnou. Cikánka vytírá schody a mladík vycházející z bytu jí je pošlape, ona mu vynadá. Kdyţ uklízí 76

znovu, scéna se opakuje, ale mladík přicházel tentokrát po rukou, ovšemţe nejen neobutých, ale dokonale umytých a s čerstvě ostříhanými nehty (Martinková, 1994, s. 368). Komická situace je způsobena rozporem mezi očekávaným, tedy ţe mladík opět pošlape cikánce schody, a realitou, která je navíc velmi neobvyklá, tedy ţe mladík přichází po rukou. Humorná scéna se dále rozvíjí na principu opakování, kdyţ cikánka z otisku dlaně na schodu čte mladíkovu budoucnost, ţe se stane básníkem, ţe bude dlouho ţiv a ţe mu co nevidět narostou křídla (tamtéţ, s. 369) a znovu mu schody nepošlape, protoţe mladík příště vyletí oknem. V této krátké ukázce najdeme princip opakování ještě v jednom případě. Na začátku říká cikánka mladíkovi: „Mladej pane, to nemohli počkat, aţ to uschne?“ (tamtéţ, S. 368) a má tím na mysli vytřené schody. Na konci povídky zazní tato věta znovu: „Tos nemoh počkat, aţ to uschne?“ (tamtéţ, s. 369). Tentokrát vyčítá přítelkyně mladíkovi, ţe nenechal zaschnout inkoust na papíře, kdyţ psal básně. 6.15.2 Miloslav Šimek, Jiří Grossmann Jako jediný zařadil do své čítanky povídku Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna J. Pech (1997). Jedná se o povídku Moje první šaty ze sbírky povídek Besídka bývalých ţáků zvláštní školy. Komickou situaci, kdy matka hrdě nakoupí synovi obnošené šaty, doplňuje ironický komentář hlavního protagonisty, označovaného přezdívkami Kamenné srdce, Nedobytný Toník, Hrdopýšek a Idiot a později Švihák, Manekýn, Seladón a Idiot. Scéna vrcholí u fotografa, kdy matka chce syna vyfotit a díky nedorozumění se situace mění v komickou: „Maškary a svatby nefotografuji,“ houkl zpoza dveří. „Co je nám do toho,“ řekla matka. „Chlapec potřebuje upomínkovou pohlednici. Má nové šaty.“ „Je na čase,“ houkl nevrle fotograf, „tak ať se v kabince převlékne.“ „Jaképak převlékání,“ urazila se matka, „má tu novinku na sobě“ (Pech, 1997, s. 152). Fotograf posílá chlapce převléknout, protoţe v nových, ale obnošených šatech vypadá příšerně. Situační komika je podpořena také komikou slovní, např. v podobě slovní hříčky, kdy jsou spojeny nesourodé jevy v ústech se jim objevují hrubá slova, ţvýkačky a cigára (tamtéţ, s. 151).

77

6.15.3 Miloslav Švandrlík Ukázku z díla Miloslava Švandrlíka Černí baroni najdeme v čítance J. Pecha (1997). Román Černí baroni čerpá z prostředí vojenských pomocných technických praporů, svou tematikou navazuje na tradici Haškova Švejka podobně jako román Tankový prapor Josefa Škvoreckého. Na dílo Jaroslava Haška odkazuje také samotný text v čítance: „Poslušně hlásím, ţe jsem vojín Kefalín,“ řekl pomalu asistent reţie. „Jaké poslušně hlásím? (...) Švejku jeden!“ (Pech, 1997, s. 154). Podobně jako román o Švejkovi je i toto dílo a především ukázka z čítanky zaloţená na komice charakteru a slovní komice. Komicky zde vystupují postavy z vojenského prostředí, které jsou dvojího typu. Jednak jsou zde nadřízení neustále nadávající a křičící na vojáky, a potom řadoví vojáci, zde vojáci pomocných technických

praporů,

které

bychom

mohli

zařadit

k švejkovskému

typu

zesměšňujícího vojenskou sluţbu, v tomto případě však postavy vojnu zesměšňují zcela vědomě. Postavy jsou dotvářeny nespisovnou češtinou, komicky působí kontrast mezi ironicky zdvořilou promluvou vojáka a vulgární odpovědí jeho nadřízeného: „(...) Chápeme těţkou mezinárodní situaci, jakoţ i slova soudruha Stalina, který pravil, ţe mír bude zachován, vezme-li lid věc zachování míru do svých rukou. Avšak myslíme, ţe nepostupujete správně...“ „Drţte hubu!“ zařval svobodník (Pech, 1997, s. 155). Označení materiál pro vojáky roty nebo přirovnání, ţe poručík řval jak tur doplňují komický efekt zobrazených postav. Humorně působí také některá jména vojáků – zavilý kulak Vata, akademický malíř Vločka nebo vojín Sluţka. 6.15.4 Petr Šabach Jaroslav Pech (1997) do svojí čítanky, kterou se snaţí prostřednictvím výběru ukázek zaujmout ţáka a motivovat ho čtení, zařadil také úryvek prózy Petra Šabacha. Petr Šabach je v současnosti velmi populární především díky filmovým podobám svých knih. V Čítance pro střední školy (Pech, 1997) najdeme ukázku z jeho sbírky povídek Hovno hoří. Ukázka v čítance se skládá ze čtyř drobnějších příběhů. Přestoţe úryvek z knihy není příliš dlouhý, můţe podle mého názoru určitě zaujmout ţáka svým humorným laděním. Humor v této ukázce se zakládá především na situační komice 78

a je doplněný prostředky komiky slovní. Komický efekt v první příhodě je zaloţený na vzájemné spojitosti dvou sledů událostí, kdy otec vyčítá jednomu synovi, ţe doma nepomáhá na rozdíl od jejich druhého syna, který vedle vysává. Kdyţ však vejdou do pokoje, najdou zapnutý vysavač a syna spícího na gauči s ucpávkami v uších. Komická situace dále pokračuje na základě principu opakování, kdy syn po probuzení otcem začne vysávat, jak ale otec odejde, opět si lehne a znovu usne. Scénu dokresluje jazyk v podobě hovorové, nespisovné češtiny a nadávek: „Ty vole,“ řekl jsem mu, „seš teda pěkně drzej!“ (Pech, 1997, s. 207). Komicky vyznívá také situace, kdy tatínek kaţdou neděli sepíše jídelníček na další týden a pověsí ho na nástěnku. Syn se ptá maminky, proč si to nechává líbit, aby jí tatínek předepisoval, co má vařit, (...) odpověděla mi: „Co je dneska za den...?“ „Čtvrtek,“ řekl jsem. „A co jsme měli k večeři?“ „Šunkofleky,“ řekl jsem. „Tak se běţ podívat na ten slavnej jídelní lístek.“ Samozřejmě tam byl napsáno rizoto (tamtéţ, s. 208). Především na slovní komice je zaloţena příhoda, kdy si chlapec listuje pornografickým časopisem a metafory omdléval blahem, kdyţ se blíţil k její lasturce a chlapík se svou strašlivou zbraní v ruce (tamtéţ, s. 208) chápe v úplně jiném smyslu neţ v sexuálním. Poslední komická situace je zaloţená na nevědomosti. Bratři pobídnou chlapce, aby projel na kole ţivým plotem. Ten však neví, ţe se jedná o zeď porostlou břečťanem a narazí do ní. V přímé řeči opět najdeme nespisovná slova a vulgarismy dotvářející komický účinek. Vzhledem k tomu, ţe volně podle této knihy byl natočen film Pelíšky, můţe být pro ţáky zajímavé srovnat ho s kniţní předlohou. Jazyk knihy a její humorný ráz jsou jistě blízké dnešnímu ţákovi. 6.15.5 Miroslav Skála V Čítance 2 pro 3. a 4. ročník středních škol (Bauer, Vrajová, 2003) se objevila ukázka z prózy Miroslava Skály Uvěřitelné příhody doktora Papula. Humor je v této ukázce vystavěn na principu absurdity a nonsensu, například sestavení jídelníčku: „Neboj se, třetího dne vyčerpáme zásoby brambor, takţe dojde ke kýţeným změnám. 4. den – polévka z pánských koţených opasků, 5. den – podešve z pohorek a la vídeňská roštěná, 6. den – myší ocásky v aspiku, - a tak dále“ (Bauer, Vrajová, 2003, s. 214). Kdyţ si postavy uvaří hlemýţdě, očekávali bychom zhodnocení jejich chuti, oni ale konstatují, ţe chutnali velmi dietně (tamtéţ, s. 214). 79

Humorné scény dotváří také jazyk, autor kombinuje hovorový jazyk se spisovným, který působí aţ odborně: Uţ za hodinu jsme posedávali na zápraţí ve zkroucené poloze, abychom zmírnili neblahé pochody odehrávající se v trávicím traktu (tamtéţ, s. 214), přitom obsah věty je banální, dochází tedy ke komickému rozporu mezi obsahem a formou (viz kapitola 2.3). Pro Skálu je typická také hra se slovy, s jejich významem a vznikem: (...) ţena to má vţdy špatné. Courá-li se, je to coura, běhá-li, je to běhna (tamtéţ, s. 215), coţ bychom mohli označit za pseudoetymologii. 6.15.6 Irena Dousková Ze současných autorů, v jejichţ tvorbě najdeme také humoristickou prózu, byla do čítanky J. Soukala pro gymnázia i střední odborné školy (2004) vybrána Irena Dousková s ukázkou z románu Hrdý Budţes. Humor v této próze je spojený s hlavní postavou a zároveň vypravěčkou Helenou, dítětem, které vypraví svoje záţitky a komentuje je. Postava Helenky je vystavěna určitým způsobem na principu inverze (viz kapitola 2.3), přestoţe je ještě dítě, staví se do role dospělého, přebírá fráze dospělých: je to taková nemilá věc (Soukal, 2004b, s. 250) nebo ţe ji uštvaly ty svině (tamtéţ, s. 251). V kontrastu s tím, ţe se potom chová jako dítě a přemýšlí jako dítě, působí celkově její řeč komicky. Jedná se tedy spíše o inverzi v promluvě, neţ ţe by se zcela obrátila role postavy. Velkou roli zde ale hraje komika slovní. V první řadě se jedná o to, kdo byl Hrdý Budţes: Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budţes (...) (tamtéţ, s. 250). Později se dozvíme, ţe jde o slovní hříčku – jiné hranice slov: Hrdý Budţes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budţes nebyl vůbec. Hrdý Budţes je jen – hrdý buď, ţes (tamtéţ, s. 253). Helenka slyšela báseň S. K. Neumanna29, kterou si vyloţila úplně jinak a díky nedorozumění vzniká komický účinek. Jazyková komika je spojena také s tím, ţe vypravěčem je dítě, které například komolí slova a spojí skladatele Bacha a Beethovena v jednoho jménem Bachoven (tamtéţ, s. 252). Vymýšlí si svoje přirovnání: byla jsem smutná jak pes (tamtéţ, s. 251) nebo vytvoří chybnou vazbu Ale ta se umřela sama (tamtéţ, s. 251), místo zabila se sama. Pokud se objeví vulgarismy, většinou je vypravěčka přebírá od dospělých (viz výše). V ukázce najdeme ještě jednu jazykovou hříčku, 29

První strofa básně A hrdý buď od S. K. Neumanna: A hrdý buď,/ ţes vytrval,/ ţes neposkvrnil ústa ani hruď/ falešnou řečí (Soukal, 2004b, s. 253).

80

opět je jinak rozdělené slovo a k tomu je ještě pouţitý text známé písně k zesměšnění představitele bývalého reţimu: Uţ troubějí, uţ troubějí na horách je Lenin (tamtéţ, s. 251). Humorným způsobem autorka podává obraz doby normalizace. Vyprávění v první osobě a nespisovným jazykem, který je blízký dnešním ţákům, by mohlo být pro současné ţáky zajímavé a srozumitelné. 6.15.7 Halina Pawlowská V prozaické tvorbě Haliny Pawlowské se objevují především fejetony a jejich ukázku zařadila do přepracovaného vydání své čítanky V. Martinková (2007). Jedná se o úryvek ze souboru Charakter mlčel a mluvilo tělo. Formou deníkových zápisů nám autorka předkládá jeden týden ze ţivota jedné nemocné ţeny. Situační komika je zde zaloţena na principu opakování, kdy se kaţdý den něco stane jednomu členovi rodiny, aţ se u nich na konci týdne sejde sedm lékařů: Odpoledne přišel manţelův chiropraktik, stavil se Edův zvěrolékař, taky lékař mé dcery, chirurg Bláţi, psycholog Arnošta a pečovatelka tchyně (Martinková, 2007, s. 358) a ţena místo, aby se sama léčila, stará se o všechny příbuzné. Komicky tedy v závěru zní i věta: Mám 36,9. Jdu do práce. Jipííí!!! (tamtéţ, s. 358) v kontrastu s úvodem Nepůjdu do práce. Budu leţet celý den v posteli a budu si celý den číst! Mám teplotu 39,9. Jipííí! (tamtéţ, s. 357). Komiku situační doplňuje jazyková komika v podobě humorných přirovnání: (...) v krku místo mandlí míč na košíkovou (tamtéţ, s. 357) nebo Mám pocit, ţe jsem spolkla utěrku a ona mi uvízla v hrdle (tamtéţ, s. 357). 6.16 Shrnutí Z předchozí analýzy je zřejmé, ţe ukázky humoristické prózy v čítankách jsou velmi rozmanité. Ve většině případů se jedná o vhodně zvolené úryvky, které dávají dobrý předpoklad pro práci v hodině, interpretaci textu na základě ukázky a také pro motivaci ţáka k přečtení celého textu. Ve vybraných případech se mi ale ukázky zdají zvolené poměrně nevhodně. Ukázka se skládá z více úryvků, které na sebe nenavazují a tvoří tak nesouvislý text ztrácející srozumitelnost a návaznost (viz např. Sochrová, 2001, ukázka z románu Zbabělci). Některé ukázky se také zdají být špatně vybrané s ohledem na ţánr. Pokud se jedná o úryvek z ryze humoristického 81

díla, mělo by být moţné na něm ukázat humoristické prvky. Podle mého názoru tomu tak zcela není u ukázky z románu Saturnin v čítance V. Nezkusila (2000). Humoristická literatura uţ svým charakterem má poměrně velký potenciál motivovat ţáka ke čtení. Pokud ţáka kniha baví, rozesměje, můţe ho to motivovat k přečtení knihy další. Podle mého názoru hraje důleţitou roli v humoristických ukázkách jazyk. Současného ţáka spíše zaujme dílo psané hovorovým, nespisovným jazykem, s vulgarismy, nadávkami atd. (např. Hašek, Škvorecký, Viewegh apod.), neţ dílo zaloţené na spisovném, kniţním jazyce (např. Vančura), který je ţákovi příliš vzdálený a brání porozumění textu. Ke vzniku komického efektu u ţáka také přispívá charakterová komika v podobě postav, které jsou ţákovi známé, blízké, a s ní spojené prostředí, například školní, rodinné, fotbalové apod. (např. Poláček, Bass, Pavel, Viewegh, Šabach, Dousková atd.). Motivačním prvkem můţe jistě být také filmová podoba díla. Humoristická díla zde zmíněná byla v převáţné většině převedena do filmové nebo divadelní podoby, proto je velmi dobře moţné s touto podobou také pracovat.

82

7. Závěr Ve své magisterské práci jsem se zabývala tématem české humoristické prózy zařazované do čítanek pro střední školy od roku 1950 po současnost. Vyšla jsem ze základních teoretických poznatků o komice. Vymezila jsem pojem humor jako jeden ze základních druhů komiky. Dále jsem se věnovala komice situační, charakterové a slovní, na jejichţ principech jsou humoristická díla vystavěna. Podrobněji jsem se zabývala komikou slovní a jejími prostředky, které díky své bohatosti a rozmanitosti nabízí velký prostor pro dosaţení komického účinku. Tyto poznatky jsem dále vyuţila v analýze ukázek humoristické prózy. V další části práce shrnuji vývoj humoristické prózy zejména v moderní české literatuře, jejíţ tradice se naplno rozvíjí na počátku 20. století, kdy vzniká jeden z nejvýznamnějších českých humoristických románů Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Česká humoristická tvorba se dále vyvíjí v dílech Karla Poláčka, Eduarda Basse, Vladislava Vančury, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Oty Pavla, Michala Viewegha a mnoha dalších. Následující kapitola je věnovaná charakteristice a výběru čítanek pro analýzu textů humoristické literatury. Pracovala jsem s čítankami pro čtyřleté střední školy od roku 1950 po rok 2012. Většina čítanek tvoří tzv. čítankové řady, jedná se o sadu čítanek rozdělených podle jednotlivých ročníků střední školy. Protoţe jsem dále analyzovala díla humoristické prózy od počátku 20. století, byly pro tuto analýzu vhodné ve většině případů čítanky pro třetí a čtvrtý ročník, ve kterých jsou tato díla obsaţena. Stručně jsem charakterizovala vybrané čítanky a shrnula jsem, které z nich budou vhodné pro následnou analýzu. Z charakteristiky čítanek vyplynulo, jakým způsobem se proměňovala jejich podoba. Nejstarší analyzované čítanky měly téměř jednotnou podobu a jejich mnoţství bylo značně omezené. Mluvím o čítankách v 50.-80. letech silně ovlivněných totalitním reţimem, který jejich podobu určoval. Nejnovější čítanky, tzn. čítanky od 90. let 20. století, se vyznačují velkou rozmanitostí z hlediska podoby. Nelze však říct, ţe by moţnost vytvořit v dnešní době libovolnou čítanku byla vţdy výhodou. Ve všech obdobích můţeme najít nějakou čítanku, která zahrnuje pouze ukázky literárních děl, které nejsou doplněny ţádnými doprovodnými texty, ani jinými informacemi. Většina čítanek však pracuje s nějakým druhem doprovodného

83

textu. Uţ v čítankách od 50. let 20. století se objevovaly některé z doplňujících informací,

které

nabývaly

postupem

času

na

rozmanitosti.

V nejstarších

analyzovaných čítankách doplňovaly texty vysvětlivky, slovníček, uvedení do děje u prozaických děl, dále také literární mapy nebo obrazová příloha, která se většinou zaměřovala na reprodukce obrazů známých malířů. Veškeré tyto informace měly doplnit ţákův kulturní přehled, který mu mohl z nejrůznějších příčin chybět. Objevují se také různé komentáře k tvorbě jednotlivých autorů, které však zůstávají aţ do konce 80. let ovlivněné dobovou situací. Vysvětlivky a komentáře zabraňovaly tomu, aby si ţák špatně, tzn. v rozporu s myšlením reţimu, vyloţil obsah jednotlivých ukázek. Od 80. let jsou do čítanek zařazovány také otázky k zamyšlení k daným textům, jejichţ podoba je v této době také určována vládnoucím reţimem. Výrazná změna v oblasti čítanek nastává po roce 1989. Jednak přibývá počet čítanek, které vydává větší mnoţství nakladatelství, ale také se podstatně mění jejich podoba. Objevují se další typy doprovodného textu, například úryvky z korespondence a deníků autorů, charakteristika děl, ţánrů nebo atmosféry doby, komentáře z dobových pramenů (novin, časopisů atd.), více informací k autorům, výslovnost cizích jmen. Jedním důvodem pro rozšíření je, ţe se v čítankách mohou objevovat doprovodné texty, které z hlediska předchozího reţimu nebyly vhodné. Druhým důvodem pro rozšíření vysvětlujícího textu můţe být skutečnost, ţe ţáci by nerozuměli více slovům nebo souvislostem v literárních textech, a proto musí být vysvětleny, aby ţák mohl úryvku porozumět a dále s ním pracovat. Podstatného rozšíření se dostalo také otázkám, úkolům a námětům k práci s literárními úryvky. Proměňuje se také grafická stránka čítanek. Ubývá obrazových příloh zařazovaných na konec čítanky, ty jsou nahrazeny ilustracemi a fotografiemi objevujícími se v celém rozsahu čítanky. Na kapitolu o čítankách jsem navázala analýzou ukázek humoristické prózy v těchto čítankách obsaţených. Zabývala jsem se českou humoristickou prózou od počátku 20. století po současnost a postupovala jsem od ukázek, které se poprvé objevily v nejstarších čítankách, k ukázkám, které byly zařazeny do čítanek nejnovějších. V této části práce je kaţdá kapitola věnovaná jednomu autorovi, k jehoţ tvorbě patří také humoristická próza, která se v podobě ukázky objevila v některé z čítanek. U kaţdého autora jsem uvedla, jaké dílo bylo do čítanky zařazeno, a pokud bylo obsaţeno ve více čítankách, porovnala jsem jednotlivé úryvky. Důleţitou součástí je také analýza těchto úryvků z hlediska humoru. Uvedla 84

jsem, na jakém principu je humorný efekt textu vystavěn, tzn. zda na situační, charakterové nebo slovní komice, popř. jejich kombinaci, a dále jsem si podrobněji všímala prostředků slovní komiky. Celkově si práce kladla za cíl popsat, jak se proměňovala česká humoristická próza v čítankách pro střední školy od roku 1950 po současnost z hlediska autorů a úryvků jejich humoristických děl, a dále zjistit, jestli se nějakým způsobem vyvíjela humoristická próza v čítankách z pohledu typů nebo podob komiky a humoru. Pro autory a díla humoristické prózy v čítankách byl určující rok 1989. Před tímto mezníkem byla spousta spisovatelů a jejich knih na našem území zakázána, coţ se odrazilo také v čítankách pro střední školy. Před rokem 1989 najdeme jen málo autorů, kteří se objevovali v čítankách se svojí humoristickou tvorbou pravidelně. Za jediné humoristické dílo, které bylo zařazované do čítanek po všechna období, tedy 1950–2012, mohu označit pouze román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Od 70. let do současnosti představuje součást čítanek také Vladislav Vančura s novelou Rozmarné léto. Povídky Večery na slamníku Jaromíra Johna najdeme ve dvou čítankách ze 70. let 20. století, později se úryvky z těchto povídek objevily v čítankách aţ v 90. letech. Další autory humoristické prózy, kteří se vyskytli v čítankách před rokem 1989, je moţné rozdělit do dvou skupin. První z nich tvoří autoři představení v čítankách nehumoristickými díly, která byla v dané době povaţována za kvalitnější, ale především za nezávadná s ohledem na reţim. Jejich humoristická tvorba se objevuje v čítankách aţ od 90. let. Jedná se o Karla Čapka, z jehoţ díla jsou do čítanek zařazována především jeho antifašistická dramata – Matka, Bílá nemoc, ale i další. Jediné dvě ukázky humoristické tvorby pochází z čítanek V. Martinkové (1993) a B. Hoffmanna (1999). Také Karel Poláček je zpočátku představen v čítankách nehumoristickou tvorbou – Okresní město, Dům na předměstí. Teprve od 90. let se dostává ke slovu jeho humoristická próza, a to Hostinec U Kamenného stolu, Muţi v ofsajdu, Povídky pana Kočkodana a Bylo nás pět. Cirkus Humberto Eduarda Basse také patří do čítanek od 70. let, ale v úryvcích bychom humorné prvky hledali marně. Jedinou ukázku humoristického díla představuje úryvek z prózy Klapzubova jedenáctka (Martinková, 1993). Ani ukázky z tvorby Bohumila Hrabala, která se objevila v čítankách před rokem 1989, nevyznívají nijak humorně. Teprve v 90. letech zahrnují čítanky humoristická prozaická díla – povídky ze souboru Pábitelé nebo Postřiţiny. Také Ota Pavel patří 85

k autorům, jejichţ humoristická tvorba se objevila v čítankách aţ po roce 1989. V 70. a 80. letech byla do čítanek zařazena pouze povídka Kapři pro wehrmacht, kterou nelze označit za humoristickou. Aţ v letech devadesátých se v čítankách objevily povídky s humornými prvky – Největší ve střední Evropě, Pumprdentlich. Posledním autorem této skupiny je Karel Konrád, kterého v čítankách v 90. letech zastupují prozaická díla Rinaldino a Epištoly k nesmělým milencům. Dříve byl v čítankách představen tvorbou nehumoristickou. Druhou skupinu představují Ivan Vyskočil a Josef Škvorecký, kteří se objevili pouze v čítance Z. Koţmína a M. Suchomela (1970), v 70. a 80. letech nemohla jejich díla z ideologických důvodů vycházet, proto byla dále zařazována do čítanek aţ po roce 1989. Autory humoristické prózy v čítankách od 90. let lze také rozdělit do dvou skupin. V první řadě se jedná o autory, jejichţ díla vznikla mnohem dříve, ale vzhledem k tomu, ţe patřili k zakázaným autorům, nesměli publikovat, proto nemohla jejich tvorba vyjít ani v čítankách – Saturnin (1942) Zdeňka Jirotky, Bubáci pro všední den (1961) Karla Michala, Černí baroni (1969) Miloslava Švandrlíka. Druhou část tvoří humoristická díla, která vznikla v 80. letech a později a byla tedy zařazena do čítanek adekvátně po svém vydání (M. Viewegh, P. Šabach, I. Dousková a další). Přestoţe s uvolněním atmosféry po roce 1989 přibývá také humoristických děl, nelze říct, ţe by se zvyšovala jejich kvalita. O proměnách humoristické prózy v čítankách s ohledem na typy komiky před rokem 1989 nelze příliš mnoho říct. Pokud shrnu předchozí poznatky, objevily se v čítankách do konce 80. let pouze ukázky z humoristických děl Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, jedna povídka Jaromíra Johna a v roce 1970 po jednom úryvku z tvorby Josefa Škvoreckého a Ivana Vyskočila. Teprve aţ 90. léta představují období, kdy se rozmanitost komiky v čítankách rozvíjí naplno. Nejvýraznějším typem komiky je komika slovní, která se uplatňuje ve všech dílech. Slovní komika je podle mého názoru pro čtenáře nejsnáze rozpoznatelná a pochopitelná oproti ostatním druhům, které mohou čtenáři zůstat skryté a nezpůsobí tedy komický efekt u všech čtenářů. V některých ukázkách je slovní komika dominantní, v jiných se prolíná s ostatními druhy komiky. Charakterová komika dominuje v díle Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Bohumila Hrabala, Zdeňka Jirotky a objevuje se také v humoristické tvorbě Oty Pavla, Michala Viewegha nebo

86

Miloslava Švandrlíka. Situační komika je většinou doprovázena komikou slovní, ţádná z analyzovaných ukázek není vystavěna pouze na situační komice. V ukázkách stojí za povšimnutí vyuţití absurdna jako jedné z podob humoru. Poprvé se absurdní komika objevila v ukázce z díla Ivana Vyskočila, který běţné situace dovádí aţ do absurdních. Prvky absurdity obsahuje také próza Bohumila Hrabala v postavách jeho pábitelů. Jinou podobu absurdní komiky ukazuje Karel Michal ve svých Bubácích všedního dne, kde působí humorně reálné přijímání existence nereálných bytostí. Principy absurdní komiky vyuţil ve své moderní pohádce Přemysl Rut a na jejich základech je vystavěna také próza Uvěřitelné příhody doktora Papula Miroslava Skály. Čítanková produkce pro střední školy prochází od 50. let 20. století výraznými změnami. Ty nejdůleţitější prodělává v 90. letech, kdy se objevují ukázky humoristické prózy dříve nepublikované. Mění se také podoba čítanek a zvětšuje se jejich mnoţství.

87

8. Pouţitá literatura – čítanky ANDREE, Lukáš a kol. Literatura pro 3. ročník středních škol – pracovní sešit. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2009. 159 s. ISBN 978-80-7358-136-7. ANDREE, Lukáš a kol. Literatura pro 4. ročník středních škol – pracovní sešit. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2010. 159 s. ISBN 978-80-7358-150-3. BAUER, Alois; VRAJOVÁ, Jana. Čítanka 2 pro 3. a 4. ročník středních škol. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2003. 233 s. ISBN 80-7346-002-5. BLÁHOVÁ, Milena; HYKEŠ, Pravoslav; PECH, Vilém a kol. Čítanka pro 4. třídu gymnasií a vyšších odborných škol. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1950. 267 s. - 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951. - 3. vyd. Praha: SPN, 1953. BRAMBORA, Josef; ČAPEK, Jan Blahoslav; PÁLENÍČEK, Ludvík a kol. Čítanka pro III. třídu gymnasií a vyšších odborných škol. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1950. 346 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1952. - 3. vyd. Praha: SPN, 1953. CENEK, Svatopluk; LIBOSVÁROVÁ, Vlasta. Čítanka pro střední školy III. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 287 s. - 2. dopl. vyd. Praha: SPN, 1976. - 3. vyd. Praha: SPN, 1979. - 4. vyd. Praha: SPN, 1981. - 5. vyd. Praha: SPN, 1982. CENEK, Svatopluk; KUČERA, Václav. Literatura pro III. ročník středních škol: pracovní antologie textů. 1. vyd. Praha: SPN, 1986. 318 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1989.

88

DUŠEK, Václav, BOHÁČOVÁ, Jaroslava. Čítanka české a slovenské literatury pro 3. ročník středních škol (od desátých let dvacátého století do konce druhé světové války). 1.vyd. Praha: Fortuna, 1992. 318 s. ISBN: 80-85298-62-7. HOFFMANN, Bohuslav. Literatura III: výbor textů, interpretace, literární teorie. 1. vyd. Praha: Scientia, 1999. 295 s. - 2. upr. vyd. Praha: Scientia, 2003. 295 s. ISBN 80-7183-295-2. HOFFMANN, Bohuslav. Literatura IV: výbor textů, interpretace, literární teorie. 1. vyd. Praha: Scientia, 2000. 246 s. ISBN 80-7183-214-6. - 2. upr. vyd. Praha: Scientia, 2004. 246 s. ISBN 80-7183-321-5. HOLÝ, Jiří, LUKEŠ, Emil a FORST, Vladimír. Čítanka české a slovenské literatury pro III. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: SPN, 1992. 345 s. ISBN 80-04-259294. HOLÝ, Jiří; LUKEŠ, Emil. Čítanka české literatury 4: od roku 1945 do současnosti (2. polovina 20. století). 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1996. 518 s. ISBN 80-2020619-1. HOLÝ, Jiří; LUKEŠ, Emil. Kniha textů 3: česká literatura od počátků k dnešku (1. polovina 20. století). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 604 s. ISBN 80-7106-289-8. HOLÝ, Jiří; LUKEŠ, Emil. Kniha textů 4: česká literatura od počátků k dnešku. Od roku 1945 do současnosti. 2. polovina 20. století. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2001. 591 s. ISBN 80-7106-287-1. HOZNAUER, Miloš a kol. Čítanka literatury pro 4. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1991. 257 s. ISBN 80-85298-27-9. - 2. vyd. Praha: Fortuna, 1997. 257 s. ISBN 80-7168-469-4. HYKEŠ, Pravoslav; PECH, Vilém. Čítanka pro třetí třídu středních škol. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1950. 375 s. 89

- 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951. - 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. - 4. vyd. Praha: SPN, 1953. KOŢMÍN, Zdeněk; SUCHOMEL, Milan. Čítanka 3 pro střední školy. 1. vyd. Praha: SPN, 1970. 604 s. KRAUSOVÁ, Lenka. Čítanka 4: k Literatuře – přehledu SŠ učiva. 1. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2006. 207 s. ISBN 80-86873-01-3. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 3: alternativní učebnice pro 3. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1993. 351 s. ISBN 80-85573-15-6. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 3. 1. vyd. v nakl. Tripolia. Praha: Tripolia, 2000. 351 s. ISBN 80-86448-08-8. - 2. vyd. v nakladatelství Tripolia. Praha: Tripolia, 2001. 351 s. ISBN 80-86448-088. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 3. 1. vyd. v nakl. Fraus. Plzeň: Fraus, 2009. 351 s. ISBN 978-80-7238-909-4. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 4: alternativní učebnice pro 4. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1994. 384 s. ISBN 80-85573-35-0. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 4. 1. vyd. v nakl. Tripolia. Praha: Tripolia, 2000. 383 s. ISBN 80-86448-11-8. - 2. vyd. v nakl. Tripolia. Praha: Tripolia, 2001. 390 s. ISBN 80-86448-11-8. - 3. upr. a rozš. vyd. v nakl. Tripolia. Praha: Tripolia, 2007. 415 s. ISBN 978-8086448-35-0. MARTINKOVÁ, Věra a kol. Čítanka 4. 1. vyd. v nakl. Fraus. Plzeň: Fraus, 2009. 415 s. ISBN 978-80-7238-895-0.

90

MAŠKOVÁ, Drahuše. Čítanka 3: k Literatuře – přehledu SŠ učiva. 1. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2006. 207 s. ISBN 80-86873-00-5. NEZKUSIL, V. Čítanka české a světové literatury 1900-1945 pro 3. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 264 s. ISBN 80-7168-649-2. NEZKUSIL, V. a kol. Čítanka české a světové literatury po roce 1945 pro 4. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2000. 263 s. ISBN 80-7168-711-1. PÁLENÍČEK, Ludvík; TÝML, Václav a HÖNIG, Otakar. Čítanka pro čtvrtý ročník čtyrletých odborných škol. 1. vyd. Praha: SPN, 1956. 439 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1957. - 3. vyd. Praha: SPN, 1959. - 4. vyd. Praha: SPN, 1960. - 5. vyd. Praha: SPN, 1961. - 6. vyd. Praha: SPN, 1962. - 7. vyd. Praha: SPN, 1963. - 8. vyd. Praha: SPN, 1965. - 9. vyd. Praha: SPN, 1966. PECH, Jaroslav. Čítanka pro střední školy. 1. vyd. Praha: NS Svoboda, 1997. 209 s. ISBN 80-205-0558-X. PECHAR, Jiří. Čítanka exilové a samizdatové literatury I. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 301 s. ISBN 80-04-25387-3. PECHAR, Jiří. Čítanka exilové a samizdatové literatury II. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 285 s. ISBN 80-04-25388-1. PROKOP, Vladimír. Čítanka k Přehledu české literatury 20. století. Sokolov: O.K.Soft, 1999. 82 s. ISBN 80-238-4310-9. SOCHROVÁ, Marie. Čítanka III. k Literatuře v kostce. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2000. 239 s. ISBN 80-7200-384-4. 91

- 2. vyd. Praha: Fragment, 2004. 239 s. ISBN 80-7200-976-1. SOCHROVÁ, Marie. Čítanka III. k Literatuře v kostce. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 192 s. ISBN 978-80-253-0188-3. SOCHROVÁ, Marie. Čítanka IV. k Literatuře v kostce. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2001. 223 s. ISBN 80-7200-488-3. - 2. vyd. Praha: Fragment, 2004. 223 s. ISBN 80-7200-977-X. SOCHROVÁ, Marie. Čítanka IV. k Literatuře v kostce. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 200 s. ISBN 978-80-253-0361-0. SOUKAL, Josef a kol. Čítanka pro 3. ročník středních odborných škol. 1. vyd. Praha: SPN, 2002. 349 s. ISBN 80-7235-212-1. SOUKAL, Josef a kol. Čítanka pro 4. ročník středních odborných škol. 1. vyd. Praha: SPN, 2004a. 296 s. ISBN 80-7235-271-7. SOUKAL, Josef. Čítanka pro III. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2003. 351 s. ISBN 80-7235-226-1. SOUKAL, Josef a kol. Čítanka pro IV. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2004b. 326 s. ISBN 80-7235-270-9. ŠLAJER, Josef; ZACHYSTAL, Josef. Čítanka pro 4. třídu středních škol. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1950. 406 s. - 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951. - 3. vyd. Praha: SPN, 1952. - 4. vyd. Praha: SPN, 1953. 347 s. ŠTĚPÁNEK, Miloslav; PETRMICHL, Jan; CENEK, Svatopluk. Čítanka pro III. třídu středních všeobecně vzdělávacích škol. 1. vyd. Praha: SPN, 1959. 265 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1961. - 3. vyd. Praha: SPN, 1962. 92

- 4. vyd. Praha: SPN, 1963. - 5. vyd. Praha: SPN, 1964. TICHÝ, Vítězslav. Čítanka pro 3. ročník čtyřletých odborných škol. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1956. 474 s. - 2. nezm. vyd. Praha: SPN, 1958. - 3. vyd. Praha: SPN, 1959. - 4. vyd. Praha: SPN, 1960. - 5. vyd. Praha: SPN, 1961. - 6. vyd. Praha: SPN, 1962. - 7. vyd. Praha: SPN, 1964. - 8. vyd. Praha: SPN, 1965. UHLÍŘOVÁ, Jarmila. Čítanka. Washington: Rada Svobodného Československa, 1965. 309 s. ZEMAN, Milan; VLAŠÍN, Štěpán. Čítanka IV pro střední školy. 1. vyd. Praha: SPN, 1972. 217 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1974. - ZEMAN, Milan; HNÍZDO, Vlastislav. Čítanka IV pro střední školy. 3. rozš. vyd. Praha: SPN, 1977. 400 s. - 4. vyd. Praha: SPN, 1979. - 5. vyd. Praha: SPN, 1981. - 6. vyd. Praha: SPN, 1982. ZEMAN, Milan; HNÍZDO, Vlastislav. Literatura pro IV. ročník gymnázií: pracovní antologie textů. 1. vyd. Praha: SPN, 1982. 285 s. ZEMAN, Milan; HNÍZDO, Vlastislav. Literatura pro IV. ročník středních škol: pracovní antologie textů. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 352 s. - 2. vyd. Praha: SPN, 1989. 352 s.

93

9. Pouţitá sekundární literatura BEČKA, J. V. Komika a humor v jazyce. In Naše řeč, 1946a, roč. 30, č. 4-5, s. 7178. BEČKA, J. V. Komika a humor v jazyce. In Naše řeč, 1946b, roč. 30, č. 6-7, s. 111120. BERGSON, Henri. Smích. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. 91 s. ISBN 80-2060404-9. BORECKÝ, Vladimír. Teorie komiky. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. 210 s. ISBN 8086202-65-8. BROUK, Bohuslav. Jazyková komika: Estetická studie. Praha: Václav Petr, 1941. 120 s. Dějiny školství v Československu 1945 – 1975 I. díl (kolektiv autorů). Praha: Univerzita Karlova, 1982. DVORSKÝ, Ladislav. Repetitorium jazykové komiky. Praha: Novinář, 1984. 205 s. FORST, V., OPELÍK, J., MERHAUT, L.

Lexikon české literatury: osobnosti,

díla, instituce (1.-4. díl). 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. GEJGUŠOVÁ, Ivana. Úvod ke studiu literární komiky. 1.vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Pedagogická fakulta, 2003. 39 s. ISBN 80-7042-271-8. HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 332 s. HRYCH, Ervín. Dějiny světového humoru. 1. vyd. Praha: Marsyas, 1994. 253 s. ISBN 80-901275-7-6.

94

HRYCH, Ervín. Velká kniha světového humoru. 1. vyd. Praha: Regia, 2003. 607 s. ISBN 80-86367-30-4. JELINOWICZ, Martin. Zdánlivá lehkost komiky. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 7784. ISBN 80-7326-025-5. KUDLÁČKOVÁ, Helena. „My hoši, co spolu mluvíme“ aneb putování E. Basse, bratří Čapků a K. Poláčka za moderní pohádkou. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 164-170. ISBN 80-7326-025-5. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. K čítankám na 2. stupni základní školy (se zaměřením na čítanky pro 6. ročník). In Český jazyk a literatura, 2003a, roč. 54, č. 1, s. 1-7. ISSN 0009-0786. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. K čítankám na 2. stupni základní školy (se zaměřením na čítanky pro 6. ročník) (pokračování). In Český jazyk a literatura, 2003b, roč. 54, č. 2, s. 53-56. ISSN 0009-0786. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H & H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. MACURA, V. a kol. Slovník světových literárních děl 1 A-L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988a. MACURA, V. a kol. Slovník světových literárních děl 2 M-Ţ. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988b. MALEVIČ, Oleg. Karel Poláček, čeští satirikové vůbec a válka se satirou v Čechách. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 22-33. ISBN 80-7326-025-5.

95

MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X. PASTYŘÍK, Svatopluk. Humor a vlastní jména v literatuře a komunikaci. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 46-50. ISBN 80-7326-025-5. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 287 s. ISBN 80-7290-045-5. POLÁČEK, Jiří. Humorista Rudolf Křesťan. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 291-297. ISBN 80-7326-025-5. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 6. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. PRŮCHA, Jan. Učebnice: teorie a analýzy edukačního média. Brno: Paido, 1998. 148 s. ISBN 80-85931-49-4. PYTLÍK, Radko. Humoristický román. In Čtenář: měsíčník pro práci s knihou, 1991, roč. 43, č. 1, s. 13-15. ISSN 0011-2321. PYTLÍK,

Radko.

Malá

encyklopedie

českého

humoru.

1.

vyd.

Praha:

Československý spisovatel, 1982. 276 s. SEDLÁK, Jiří. Humorem k pohodě. Brno: Šimon Ryšavý, 2007. 119 s. ISBN 807354-039-8. Slovník českých spisovatelů. 2. vyd. Praha: Libri, 2005. 822 s. ISBN 80-7277-179-5. ŠOLLEOVÁ, Marie. O Poláčkově umění zhumornit nehumorné. In Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2004. s. 88-92. ISBN 80-7326-025-5. 96

VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 468 s. WHITCROFT, Ladislava. Čtenářské strategie – 1. díl – Co jsou čtenářské strategie. [online].

2010a

[cit.

2012-03-14].

Dostupný

z:


gramotnost.cz/ctenarska-gramotnost/cg-strategie/cg-strategie-1> WHITCROFT, Ladislava. Čtenářské strategie – 2. díl – Co vše sem patří & trocha historie. [online]. 2010b [cit. 2012-03-14]. Dostupný z:

97