Projekt: Šablony GaSOŠ Plasy BUL_sada-2_VM1-32

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012

1-2-BUL_sada-2_VM1-32

I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026

1. JAN DRDA (1915-1970) ................................................................................................................................................ 1 2. JULIUS FUČÍK (1903-1943) ......................................................................................................................................... 9 3.JOSEF KAINAR (1917 - 1971) ................................................................................................................................... 11 4. MIROSLAV HOLUB (1923 - 1998) .......................................................................................................................... 14 5. LADISLAV MŇAČKO (1919 - 1994) ........................................................................................................................ 16 6. ARNOŠT LUSTIG (1926 -2011)............................................................................................................................... 18 7. JAN PROCHÁZKA (1929 - 1971) ............................................................................................................................. 20 8. LUDVÍK AŠKENAZY (1921 - 1986) ......................................................................................................................... 23 10. JAN SKÁCEL (1922 - 1989) .................................................................................................................................... 28 11. VÁCLAV HRABĚ (1940 - 1965) ............................................................................................................................ 30 12. BOHUMIL HRABAL (1914 - 1997) ....................................................................................................................... 32 13. LADISLAV FUKS (1923 - 1994) ............................................................................................................................. 39 15. JACQUES PRÉVERT (1900 - 1977) ...................................................................................................................... 44 16. VLADIMÍR PÁRAL (NAR. 1932 ) .......................................................................................................................... 47 17. TERRY PRATCHETT (NAR. 1948) ........................................................................................................................ 51 18. ALDOUS HUXLEY (1894 -1963) ........................................................................................................................... 57 19. ROBINSON JEFFERS (1887 - 1962) ..................................................................................................................... 60 20. ČINGIZ AJTMATOV (1928 – 2008)....................................................................................................................... 62 21. KEN KESEY (1935 - 2001 ) ..................................................................................................................................... 65 22. LEO ROSTEN (1908 – 1997) .................................................................................................................................. 70 23. JAMES CLAVELL (1924 - 1994) ............................................................................................................................ 74 24. JIŘÍ ŽÁČEK (*1945 V CHOMUTOVĚ) ................................................................................................................... 80 25. FRANK HERBERT (1920-1986) ............................................................................................................................ 82 26. KURT VONNEGUT (1922 - 2007) ......................................................................................................................... 86 27. GEORGE ORWELL (1903 - 1950) ......................................................................................................................... 90 28. KINGSLEY AMIS (1922- 1995) .............................................................................................................................. 96 29. FREDERICK FORSYTH (*1938) ............................................................................................................................. 99 30. JEAN MARIE AUELOVÁ (*1936)..........................................................................................................................103 31. NOAH GORDON (*1926) .......................................................................................................................................107 32. GABRIEL GARCÍA MARQUEZ (*1926)...............................................................................................................111

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



1. Jan Drda (1915-1970) - redaktor Lidových novin a v 50. letech předseda Svazu čs. spisovatelů - v roce 1968 však odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy - výborný vypravěč - povídky, romány, pohádky - autor divadelní a filmové pohádky Hrátky s čertem a divadelní hry Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert - zfilmována byla jeho harmonicky laděná prvotina Městečko na dlani, přesto je v podstatě znám jako "autor jediné knihy", povídek vydaných už v roce 1945 pod názvem Němá barikáda.

Němá barikáda - povídky z doby okupace a z Květnové revoluce 1945 - má zde "nehrdinské hrdiny", obyčejné lidi, kteří se necítí být výjimeční, pouze se domnívají, že je jejich povinností proti fašismu bojovat. - Češi zde jsou zobrazeni téměř jednoznačně kladně, některé (všechny?) povídky jsou patrně inspirovány skutečnými osudy lidí. - kniha je často srovnávána se Škvoreckého Zbabělci, napsanými s trochu větším časovým odstupem. - odhadni podle názvu Škvoreckého knihy, v čem se patrně obě díla liší VYŠŠÍ PRINCIP

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel. „Vyšší princip,“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno. „Vyšší princip… ehm… mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských komposic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha. Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovati první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervosní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu. Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět. „Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedu Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku. Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou. „Havelka… Moučka… Ryšánek - pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktátu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Pane řediteli, chystáme se právě k latinské komposici… a tu z vyššího principu… nepřítomnost právě těchto žáků…“ Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně. Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku. „Tak zas jedna kóna v suchu!“ Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje. V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověd na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, ještě jednou se rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení. Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942. Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval: „Neslýchané… Neslýchané!“ Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: „Vaši… vaši… spolužáci… byli zatčeni… Jaké…absurdní… nedorozumění… moji… moji žáci…“ O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek. Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost. Češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet: „To máte z té vaší rebelantštiny! Postřílejí nás všecky i Tak jako v Táboře!“ Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil: „Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“ Do strašného ticha četl dvacet řádek plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír pod stůl. „Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“ I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize. „Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy: „Samozřejmě profesor třídní!“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on. Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII. Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otvírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná. Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti? „Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku. „Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil… abych… ehm… včerejší… smutnou událost… uvedl… na pravou míru… S hlediska… vyššího principu mravního…“ V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: „S hlediska vyššího principu mravního… vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“ Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od večera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou: „Také já… schvaluji atentát na Heydricha!“ Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě. Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma. Vysvětli, proč dostal profesor svoji přezdívku? Zasloužil si ji? Čím? Proveď vnější charakteristiku profesora Kdy se odehrává děj povídky? Jak se tato doba nazývá? Co jí předcházelo? Charakterizuj profesora náboženství, češtiny a dějepisu. Vysvětli charakteristiku: kulatohubý tichošlápek. Co znamá, že každý v noci "přešel svůj Acheron"? Kdo to je septimán? Vysvětli větu: „Tak zas jedna kóna v suchu!“ V čem je hrůznost této poznámky? Co znamená citát: "Sparťané, já spěchám od Thermopyl." K jaké události se vztahuje? U kterého našeho básníka bychom ho našli? Jaké typy žáků byly ve třídě? Vysvětli větu: Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? K jakému pocitu se věta vztahuje? Vysvětli metonymii: Každý byl oddělen skořápkou vlastního strachu.

NĚMÁ BARIKÁDA

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Kdo bude držet první barikádu?“ „Především takoví, co sloužili na vojně!“ „Nesmysl, především ty, co se nebojej!“ Zůstal tu kudrnatý černovlasý třicátník. Četař. A deset mládenců, ne starších dvaceti let. Všichni lhali, že mají vojnu za sebou. Dva automaty, včera vyrvané Němcům, pět pušek, bednička ručních granátů na dřevěných rukojetích. „Dyby nám začalo bejt ouzko, couvneme k vám! Krejte nás při ústupu! A ne abyste to pouštěli do nás!“ Potom těch deset zalehlo za první barikádu, do jejíchž dřev červotočivě cvakaly německé kulky se zarostlé stráně. V neděli v šest ráno. Za krytem prostřední barikády se chlapi sesedli k odpočinku. Tramvaják s čepicí frajersky na ucho, policajt pan Brůček, sedm mladých dělníků z blízké papírky, plavci i řezníci z jatek. A mezi nimi mlčelivý rozesmátý ramenáč, jenž na toto místo dovlekl dva automaty. Prohlíželi ho s nedůvěrou. Není to nakonec skopčák? „Nederland, Nederland, Holland!“ opakoval jim netrpělivě, až pochopili. Kabáty nacucány deštěm, ale hlavně pušek pečlivě ukryty pod nepromokavými plášti, dělili se o veku černého chleba. Někdo vzdor dešti ukroutil si cigaretu ze smradlavé domoviny. Kolovala od úst k ústům, lačně polykali doušky kouře. Tři ženské tu zůstaly mezi mužskými, dřeply na bobek, ruce sepjaly do klína jako prosebnice. „Dybyste radši šly domů a nezacláněly tady!“ vyjel na ně hubený černý mládenec. „Heleď se, nech je bejt, to sou naše ženský!“ okřikli ho tři chlapi najednou. Černý se usmál, uplivl na harampádí barikády, ale pak řekl hlasem načisto teskným: „Do takovýhle postele mámu nepotřebuješ!“ Franta Kroupa, zachumlán do kabátu, mlčky pozoruje vltavský břeh. Myslí na řeku jiného jména, na ženy bronzově snědé, na ženy, jejichž vlasy měly barvu hluboké půlnoci. Na soudružky, jež donášely munici i jídlo do zákopů u řeky Manzanares. Nederland, Nederland, říká plavovlasý ramenáč po Frantově boku. Espaňa, Espaňa, vzpomíná si Franta na slavné město Madrid. Vzpomínka osm let hluboká se nezacelila. Taková jsou Frantova vyznamenání: chromá noha a pneumothorax v plicích. A šest let zapíráni, skrýváni, utíkání před hnědými potvorami. A přece Frantu nedostali! Když přišel dnes ráno, on, tuberák, kulhavý mrzák, zalehnout s těmi ostatními za jednu barikádu, pan nadstrážník Brůček mu zasalutoval k přilbě: „A jéje, starej bolšán, že jo?“ Franta se dal do smíchu: „Však jste se mě něco nahonil, pane Brůček, viďte?“ „Jo,“ řekl pan Brůček uznale, „jenže tenkrát si běhával ještě jako zajíc! To bylo ňákejch demonštrací, co člověk prodělal!“ Franta sáhl do kapsy pro svou krejčovskou křídu. Na strop převržené tramvaje, jenž tvoří zadní stěnu barikády, namaloval kladivo se srpem. „Za tohle se tenkrát fackovalo, co?“ „Ba, taky se fackovalo,“ vzdychl pan Brůček, „holt se dělaly blbosti, že jo?“ A podali si druh druhu smotek cigarety, policajt, bolšán Franta a kamarád Nederland, Nederland. V půl desáté to začalo. Tramvaják, jenž byl na obhlídce s divadelním kukátkem, zasakroval. Když se obrátil ke kamarádům, podivili se jeho zsinalosti. „Bestie,“ řekl hlasem docela rozlomeným, „posílaj na nás dva tanky!“ Kudrnatý četař je uviděl první. Zakryty pobřežními chalupami, postupovaly dvě železné obludy k mostu. Hluboké chrčení motorů se zvedalo, jak přidávaly plyn. Hlavně kanonů jak ukazováčky mířily zrovna sem, na jeho hromadu prken, na jeho deset mláďat. „Hošíci, teď nastane ta pravá veselice,“ řekl jim s úšklebkem. Bylo mu jasno, že je konec. „Doroste, možná, že budeme muset čelem vzad. Anebo taky už vůbec ne.“ Chlapecké ruce sahaly po rukojetích granátů. Pro všechen případ. „Počkat, jen mi to nerozeberte!“ bránil se jeden z nich. Vytáhl z kapsy motouz a začal jich svazovat deset dohromady. „Eště mě neuviděl, co? Eště sem krytej?“ Proplížil se barikádou, tiskna balíček na prsa.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Každý z nich chápal, kam Jarda jde. Ne, ještě ho Němci neuviděli. Sunul se blátem vozovky, pak sklouzl užovčím pohybem do travnaté strouhy. Ani jim nedal sbohem. Zbledli a roztřásli se vnitřní zimou. Po prvé v životě na ně opravdu sáhla smrt. A ten tam vpředu, Jarda, zkažený septimán a soustružník, má taky náš strach? Za pět minut bylo po všem. Viděli ho, jak se vztyčil, jak vší silou hází balík pod zvednutý předek tanku. Zatřásla jimi rána. Vyskočil plamen, olízl celý předek obludy, vzepjal se. Najednou ji měl v ohnivých drápech. „Hurá!“ zalykali se štěstím. I viděli Jardovo tělo, jak se pomalu, zadrhávajíc o trsy heřmánku, kutálí dolů k řece. Zrovna v těch místech za dětství váleli sudy. Druhý tank couvl. Četař,obhlédl svých devět. Bledých, vzrušených, ale nezraněných. „Chce někdo zpátky, hoši?“ Mlčeli. Jako kdyby přirostli k tomu místu. Jen očima hledali tam dole pod svahem u samé řeky, kde vlny olizují kamení, Jardovo tělo. Leželo hlavou k hladině, jako když hasí žízeň. Pak otevřeli Němci dělovou palbu. Bijí. Bijí. Bijí. Vysoké betonové stožáry, s nichž byly včera ustřeleny lampy, praskají v půli. Asfalt stříká pod dopadem granátů. Na domcích chudáků za řekou odskakují kusy střech. Ječivé vytí vlkodlaků rozdírá sluch. Franta Kroupa i kamarád Nederland, pan nadstrážník Brůček i deset jiných soudruhů leží při úpatí barikády. Na slova není čas. Ohmatávají závěry pušek. A přitom vědí, že jsou bezbranní proti tomu peklu ze vzduchu. Tramvaják s divadelním kukátkem, jehož skla zamlžuje déšť i horečnost mužova dechu, nespouští s očí první barikádu. „Už na ně stahujou palbu!“ Brečel by lítosti. Tam vpředu, sto metrů před tramvajákem, lítají do vzduchu kusy dřev. Mostní beton se drolí pod palicemi granátů. A pak se zvedne dým, tenký dým zápalné oběti, šedobílý. Dřevěná barikáda hoří. Dvě hodiny hořela jejich hranice, bez oddechu zasypávaná hromobitím granátů. Pak kleslo všecko do popela. Cesta na most byla otevřena. Franta i Nederland, pan Brůček s tramvajákem, jatečtí vedle kováků stojí, klečí i leží ve svých palebných postaveních. Změnilo se rozpočitadlo. Teď jsme my první. Leč tma před nimi, tma na mušce jejich zbraní nikoho nevydává. Zalezla bestie do doupěte? Zchromla či zcepeněla? Bojí se tmy, pod jejíž sukní už vypila tolik krve? Kdopak to rozezná… Je vůbec někdo, komu dali milost? Koho nechali na pokoji? Po půlnoci přiběhl k barikádě poručík. Místo čepice bílý obvaz, prosakující krví z rozraženého čela. Těžkou pistoli v ruce. Unaven a udýchaný. „Kamarádi…“ řekl ztěžka, jak mu zuby brzdily á, každé slovo, „kamarádi… tuhle barikádu… musíme pustit.“ „Nesmysl!“ křikli na něho zuřivě. Není to maskovaný nepřítel? Zbabělec? Kapitulant? Stříleli po něm divokými nadávkami, po každém slově zoufalejší a zuřivější. j Mávl jen unaveně rukou. Němci jdou po člunech přes řeku. Tam dole na břehu, ve tmě mezi skladišti, prázdnými vagony a převrženými loďkami, je teď bojiště. Za touhle barikádou stojí ještě jedna. Už na předmostí s bočnými ochranami. Tu udržíme. Dole u vody zapraskaly výstřely. Snad jsou teprve v prostředku. Ale snad už mají na břeh jenom skok. A pak… „Jménem revoluce nařizuju!“ Malátně vstávají chlap za chlapem. Tuhle jejich barikádu! A bez výstřelu. Hanbou se jim točí hlava. A přece ten tam, poručík, má pravdu. Má vojenskou pravdu. Na břehu je třeba pušek. Na břehu je třeba střelců. Padne-li břeh, dobudou Němci tuhle barikádu zezadu. Všichni se zvedli. Jenom tři trvají ve svých postaveních. Kamarád Nederland. Snad je myšlenkami tam u nich, nad kanálem, ve stínu rozstřílených větrníků, u záhonu tulipánů. U země zničené mořem. A Franta Kroupa. Neboť on střeží dvě řeky, Vltavu i Manzanares. On zná to slavné kovové heslo, které křičeli do tváře útočícím Maurům. Třetí je pan Brůček. Protože on, stará vojna, mordhadry, si chce konečně jednou taky vystřelit.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Křiknou na Nederlanda, ukazují mu rukou dozadu. Obrátí se trochu, mávne odmítavě. Usměje se jako školák, jenž páchá nepravost. Křiknou na Frantu. „Bratře poručíku, já tady zůstanu. Považuji to za nutný…“ „Zbytečně tu zařveš.“ „Ať.“ Pan Brůček se tváří, jako když spí. Není mu do řeči se zelenáčem. Teprve když tu zůstanou sami tři, důkladně se vysmrká, protáhne se v kříži, a uleviv tak všem tělesným žádostem, spiklenecky zamžourá na Frantu: „Dyby to mělo jít po jejich, tak by se člověk ani pořádně k ráně nedostal!“ Na barikádě je ticho. Němá barikáda. Mrtvá barikáda. Její trojí tep a trojí dech. I trojí oči. Ani rukou nehnou. Leží jak padlí, a ocel automatů je dávno rozehřáta horečnatostí jejich dlaní. Mostní tmu na mušce. Přijdou? Přijdou? Tu se Frantova ruka zvedla. Zlehka a znenáhla, jako by chtěla chytit motýla. Ne, ne, kývá záporným gestem na kamaráda Nederlanda, jenž stáčí hlaveň automatu na řeku. To není naše práce. A Frantův ukazovák se vbodne do vzduchu před nimi. Odtud musí přijít ti naši. Nederland zastaví pohyb automatu, usměje se a kývne na souhlas. Pan Brůček ztěžka zívne. Jde na něj jitřní dřímota. Teprve když den zcela strhne temnou roušku noci, v ránu plném deštného pláče se dočkávají. Ticho oklamalo Němce. Jak přízrační vodníci v zelenohnědých řasnatých pláštích se u spálené barikády na konci mostu vynořují padákoví myslivci. Jeden za druhým se plíží po asfaltu, automaty přichystány k výstřelu. Se stran se kryjí mostní obrubní. Pět. Deset. A pak se s nimi pytel roztrhne, najednou je jich na mostě ke čtyřiceti, padesát. Blíží se k mrtvé barikádě. Jeden z nich přeběhne jako na zkoušku jízdní dráhu. Ticho je láká dál. Frantova noha se potichounku sune k panu Brůčkovi. Zlehka se dotkne strážníkova stehna. Sotva Brůček zvedne hlavu, prst letí varovně k ústům. Nederland se zubí. Pan Brůček pochopil. Štěrbinou zírá na Němce, ruce se mu klepou rozčilením. Ale Frantova ruka zas kývá: Ne, ne, ne! Náš okamžik teprve přijde. Franta Kroupa by zpíval radostí. Hmatá do kapsy pro svou krejčovskou křídu. Pevnými, klidnými tahy maluje písmeno za písmenem: NO P Kamarád Nederland roztáhl ústa k úsměvu, nejšťastnějšímu z těch, co tu dva dni rozdával. Ale než Franta začne čtvrté písmeno, i cizincova ruka chce psát, hmátne po Frantových prstech, vytočí z nich roubík křídy. I za Nederland třeba říci slovo. ASARAN doplní širokými rozkročenými písmeny. NO PASARANI Hastrmani jsou na třicet kroků. Už ztratili před němou barikádou strach, už je jim jasno, že se tu Češi dali na ústup. Jeden od druhého přejímá nákazu zpupné bezstarostnosti. Rysy střehu jim mizí z obličejů, Franta počítá úsměvy. Jdou rovnou k barikádě. Gott mit uns na opascích, granáty v holínkách. Krok za krokem. Oči pana Brůčka jsou žíznivé nedočkavostí. Oči Nederlanda ztvrdly jak čepel útočného nože. A oči Frantovy jediným mrknutím víček dávají povel. Za Prahu! Za Holandsko! Za Španělsko! Soudruhu, pal! Ratatatatatatata, ratatatatatata, ratatatatata. Smrt šmahem všecko podtíná.

Charakterizuj jazyk povídky. Přelož do češtiny slova ne česká. Z jakých jsou jazyků? Co znamenají? Najdi citoslovce. Vysvětli pojmenování cizince, který zůstal bránit barikádu. Proč nechal asi autor bránit barikádu policistu z první republiky a Frantu Kroupu? Co tím naznačujeo české společnosti? Proč se povídka jmenuje Němá barikáda? Co znamená: zpupná bezstarostnost?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 V jaké dřívější válce se Franta Kroupa angažoval? Na jaké byl straně? Vysvětli tučně vytištěnou větu. Proč se jedná o synekdochu? Čím byl Franta Kroupa v civilu? Jaké měl povolání? Jaké památky si přinesl z bývalého konfliktu, kterého se dobrovolně zúčastnil? Co znamená "zkažený septimán"? Vypiš pojmenování pro německé vojáky. Vypiš pojmenování pro útočící tanky. Jakou strategii obránci zvolili? Napiš osnovu povídky. Co napovídá o budoucnosti obránců věta: „Do takovýhle postele mámu nepotřebuješ!“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



2. Julius Fučík (1903-1943) Roku 1921 vstoupil do KSČ a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Napsal o SSSR knihu reportáží "O zemi, kde zítra znamená již včera". Obdobně kladně laděné knihy o SSSR psali i další levicoví intelektuálové z jiných zemí (Francie), zvaní do této země tamější vládou. Patrně jim byly ukazovány pouze úspěchy, takže se můžeme domnívat, že byli o tom, co píší, přesvědčeni. Roku 1938 si po mnohaleté známosti vzal za ženu Augustu Kodeřicovou, později známou jako Gusta Fučíková. V letech 1941–1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. V dubnu 1942 byl zatčen, roku 1943 odsouzen k trestu smrti a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven. Později se objevily nepodložené pověsti, že byl kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl poválečnému trestu. Pan Stanislav Motl však při svém bádání v německých archívech zjistil, že tomu tak nebylo a že skutečně pro výsleších na gestapu nikoho neprozradil. Po roce 1948 z něho komunisté udělali ideál správného komunisty, přeceňovali jeho význam - asi proto, že byl mladý, atraktivně vypadal, byl vzdělaný a - mrtvý, takže už nikdy nemohl svoji vlastní legendu nevhodným chováním narušit. Z tohoto těžila hlavně Gusta Fučíková, která z jeho legendy žila a profitovala celý život. Po roce 1989 byl zase až neúměrně zatracován. Je krásným příkladem autora, jehož dílo bylo stoprocentně zpolitizováno a je na ně nahlíženo pouze pod úhlem politického přesvědčení, objektivita se vytratila.

Reportáž psaná na oprátce PŮVODNÍ TEXT Cela 267 Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi! Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem: „Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“ UPRAVENÝ TEXT

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Cela 267 Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí němečtí hlídači a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit zrady. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi! Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klosetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanisováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem: „Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“ Najdi rozdíly mezi prvním úplným vydáním Reportáže z roku 1995 a oficiálním komunistickým vydáním z let 1945 - 1989 Proč byla vypuštěna pasáž o sudetských Němcích? Jaká kritika československého státu ve vztahu k nim v textu zaznívá? Jak se změnil význam textu, když byl výrok: „nit pomsty a národnostní nenávisti“ nahrazen výrokem: za „nit zrady“? Najdi v textu prvky reportáže. Proč je poslední německý výraz psaný dohromady jako jedno slovo? Zjisti na internetu nebo z jiných zdrojů podrobnější informace o J. Fučíkovi. J. Fučík je také autorem literárních studií o významných českých autorech. Zjisti, kterými spisovateli se zabýval.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



3.Josef Kainar (1917 - 1971) - Píše tzv. literaturu všedního dne, což znamená, že se záměrně vyhýbá "velkým básnickým" slovům, naopak ve svých básních volí slova všední, obyčejná, "nebásnická". - Jeho texty jsou spíše pesimistické, chybí jásavá oslava krásy života, světa, lásky. Ze života vnímá spíše negativní jevy a jeho hrdinové mají blízko k existencionalismu - úzkost ze života, pocit osamělosti, nepochopení, jejich životy jsou bez perspektivy, jsou drceni dějinami. Sbírka : Nové mýty (Stříhali dohola malého chlapečka, Jaký to s ním bylo, Vlak s vězni)

JOSEF KAINAR: STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA (Nové mýty (1946) Stříhali dohola malého chlapečka kadeře padaly k zemi a zmíraly kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela

Učeň se dívá na malého chlapečka jak malé zvíře se dívává na jiné Ještě ne chytit a rváti si z cizího A už přece

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku

Ráno si staví svou růžovou bandasku Na malá kamínka Na vincka chcípáčka A proto učňovy všelijaké myšlenky jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli Zasmál se nahlas A ono to zaznělo Jako kus masa když pleskne o zem

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem Toužení svědící po malé šatnářce Sedává v kavárně pod svými kabáty Jako pod mladými oběšenci

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět Vešla do katakomb křesťanské sektičky Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Stříhali dohola malého chlapečka Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti nesmět se pohnouti na židli z železa Už mu to začlo

Co symbolizuje první sloka? Jak může souviset se staroslovanskými postřižinami? Jak byste hodnotili jednání pánů ve druhé sloce? Jakými slovy by šlo pojmenovat? Zkuste si druhou a třetí sloku představit zfilmovanou. V jakém filmovém žánru by se mohla tato scéna objevit? Najdi přirovnání. Najdi ve 4 sloce pravopisnou chybu (není myšlena interpunkce). Popiš svými slovy životy učně a šatnářky, jejich životní pocity. Co asi symbolizuje židle, která se stále otáčí a která je ze železa? Co "už začlo" malému chlapečkovi? Kdo báseň zhudebnil?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



JOSEF KAINAR: TÁCEK V PRSTECH (Lazar a píseň (1960) Někteří lidi moc to uměj s dětma. Ty haranti se jenom na ně třesou, a strejčku sem, a strejčku tam, a von nic nedělá, cukroví nedá, von je nepoplácá, von si je shání ze sebe jak mouchy, a přec je pro ně svatej Holahej.

A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím, v srdci mi něco nadosmrti zkazil, něco z něj vzal, tož se mě děcka bojej. Kdybych měl já to sebemenší zdání, kerej to byl, a možná taky kerá, potřetí bych se asi dobře nezvlád.

To mě se děcka, řekl bych, až bojej. Ve čtvrtek večer dlívám u Páráčků, přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím, a pořád dokola. Já přece nejsem dědek huňatá, já nemám voči jako černý špunty od flašky s jedem, nejsem krkavec, a esli sem chtěl dvakrát koho zabít, tož vy byste se nezvládli, já ano. Ale si myslím, jak ten tácek točím, že příčina je mimo mě a jiná. Já pro lidstvo sem votevřený okno a do srdce mi sáhne, kdo jen chce.

Největší štěstí, to je dycky to, za kerý nemůžeš. A neštěstí, kerý sis nezavinil.

Jakou češtinou je báseň napsána? Proč? B. Hrabal uvedl svou povídku Jarmilka ( o nehezké dívce, kterou podvedl otec jejího dítěte) textem napsaným na lístku z chemické čistírny: Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. Vysvětli myšlenkovou podobnost citátu a této básně. Vypiš nespisovné výrazy. Najdi slovo,které se do češtiny dostalo z jiného jazyka. Kdo je vypravěčem v básni: autor nebo lyrický subjekt? Popiš pocity lyrického subjektu. Jak vnímá svůj vzhled? Co se mu přihodilo? Kde se patrně monolog odehrává? Podle čeho to lze určit? Pojmenuj, jak se lyrický subjekt cítí.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



Jaký to s ním bylo (Lazar a píseň) Malinkatej člověk padá zas a zas. Ta země matička, jak ta s ním nakládá! Von padá na nosík, von padá na záda, von padá o stýblo, von padá o kaluže. Kterýmžto padáním se proměňuje v muže.

No ale právě dyž to nejlíp umí, dyž nohy nehlídá a v hlavince mu zněj vznešený myšlenky jak ňáký hvězdný splavy, najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka, či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane. Trošku se zaprášilo.

Vyroste z košilky a škobrtne jen zřídka. To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka, nějakej přechodník anebo panák lihu. Už zvládnul zemskou tíhu, mládenec! S rukama v kapsách po světě se klátí, a propasti jsou pro něj čirej hec, že naučil se vůbec nepadati.

A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.

O jaký věk se patrně jedná v první sloce? A ve druhé a ve třetí? Jaké významy má slovo padání v básni? Co může ve druhé sloce způsobit škobrtnutí hrdiny? Jaký pocit ve druhé sloce vyjadřují poslední 4 verše?1 Najdi kontrast ve třetí sloce. Co může být ve třetí sloce kamínkem, o který hrdina nevratně upadne? Jak se k tomuto jeho pádu staví svět?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



4. Miroslav Holub (1923 - 1998) - Byl současně vědec (lékař a biolog) a básník. Tato dualita se zajímavě projevuje v jeho poezii, především při volbě slov, ale i témat. Lékařské prostředí se často promítá do témat jeho básní a lékařské výrazy se také v těchto básních často objevují. Přitom se nedá říci, že by psal o léčení, pacientech apod. V jeho zájmu je především člověk, u kterého hledá skutečné lidské vlastnosti, mezi něž počítá asi hlavně schopnost pomoci a schopnost zůstat "rovný". Možná proto nesměl po roce 1968 publikovat. Po Miroslavu Holubovi byla pojmenována planetka Miroslavholub obíhající v tzv. Hlavním pásu planetek (tedy mezi Marsem a Jupiterem).(zdroj Wikipedie)

Sbírka Slabikář, báseň Kosti Odkládáme zbytečné kosti, žebra plazů, čelisti šelem, bederní kost bouře, bludnou kost osudu.

Pro rostoucí hlavu člověka hledáme páteř, která by zůstala rovná.

Najdi verš, který říká, že by si měl člověk zachovat charakter. Ve kterém verši je řečeno, že se zvětšuje objem lidského vědění? Souvisí množství lidského vědění s morálkou? Jak vyznívá hodnocení doby z hlediska morálky? Které verše říkají, že bychom si měli zachovat povědomí své minulosti? Najdi verš, který by mohl naznačovat lidské velikášství, pocit, že jsme schopni beze zbytku řídit své životy? Najdi verš,který by mohl naznačovat, že ze svých životů eliminujeme nebezpečí. O co se tak možná ochuzujeme? Čím ho pak uměle nahrazujeme? Sbírka Kam teče krev, báseň Pravda Odešel, neomylný, ještě ve dveřích Váha si jen tak vážila a byly podlitina, jak trefil skleněné korálky z náhrdelníku do černého. boha spánku si šuškaly My dva jsme chvíli seděli na mističkách. a čísla z protokolů "Už jsi měl někdy pravdu? řekl jeden z nás. na nás koukala jako "Já ne." zelení hlavatí brouci Pak jsme počítali dál. z trhlin večera. Bylo dost pozdě. Knihy se protahovaly A venku mrazivě fialové město dýmu ve hřbetech. stoupalo ke hvězdám.

Zkus vyjádřit hlavní myšlenku básně.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Na kterých místech je vyjádřeno hlavní téma básně? Vyjádři pocity lyrických hrdinů (4. - 15. verš) V jakém vztahu k lyrickým hrdinům je patrně 3. osoba vystupující v prvních třech verších? Pokus se vysvětlit poněkud nelogický dialog. Jakým veršem je báseň napsána? Vysvětli závěrečnou sloku básně.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



5. Ladislav Mnačko (1919 - 1994) - byl to skutečně česko - slovenský autor. Narodil se na česko slovenské pomezí ve Valašských Klobúcích. Druhé světové války se aktivně účastnil jako partyzán, což zúročil ve svém románu Smrt si říká Engelchen. Zpočátku - jako téměř všichni autoři sympatizuje s komunistickým režimem, později se ale stává jeho kritikem. Kvůli tomu patrně emigruje do Rakouska, ale po roce 1989 se vrací. K vnímání Ladislava Mňačka jako skutečně česko -slovenského autora patří určitě fakt, že se po svém návratu rozhodl žít v Praze, ale zemřel v Bratislavě.

Jak chutná moc Frank mu tenhle život nezáviděl. Nebylo proč. Nic proti tomu, že měl pohodlnou vilu, že jeho pracovní vypětí bylo vyšší, jeho potřeba klidu naléhavější, byl prakticky ustavičně v úřadě, ve službě, když se někde něco stalo, vzbudili ho v kteroukoliv noční hodinu. Frank mohl vypnout telefon a nic by se nestalo, ale státník měl na pracovním stole několik linek, které nesměl vypnout nikdy. Potřeboval rychlý a pohodlný vůz, hodně cestoval a často velmi spěšně, když situace ve velmi vzdálené oblasti vyžadovala, aby byl na místě. Je správné, že měl zahradníka, je správné, že měl všechno, jeho postavení bylo reprezentativní, záleželo na jeho oblečení, tohleto všechno měl mít, mohl mít, směl mít, to mu záviděl jen málokdo, a i to jenom nezasvěcení. Ani pokud šlo o jeho práci, nebylo co závidět. Denně se musel zabývat desítkami vážných i méně vážných problémů, z nichž mnohým vůbec nerozuměl, ale za které byl odpovědný. Začínalo to ranní poštou. Výstavba chemického kombinátu… byt pro herečku… zvláštní příděl aut pro spisovatele… vyhradil si totiž, že pouze on bude schvalovat příděly vozů a bytů mimo kvótu, a tak se mu na stole vršily stovky blbostí, které mohl vyřídit referent na okresním úřadě. Je samozřejmé, že se na něj občané obraceli s všemožnými starostmi, ale dobře fungující úřad si dovede s takovými záležitostmi poradit. Jenže on chtěl rozhodovat o všem sám. Tak místo řízení země řešil protekční bytové případy, přiděloval osobní vozidla, určoval s konečnou platností, jestli nějaký student se sporným posudkem smí anebo nesmí studovat na vysoké škole, jestli nějakému defraudantovi mají nebo nemají prominout zbytek trestu. Určoval, kam půjdou miliardy, a nimral se s tisícovkami. Tak se z něho stal postupem doby jakýsi exemplář všereferenta, referentíka přes všechno, výkonného úředníka, beznadějné zahrabaného do detailů tam, kde měl určovat hlavní směry výstavby. Rozhodoval o všem. O tom, co je právo a co neprávo, vyslovoval suverénní soudy o umění, v kterém se nevyznal, dnes vedl poradu o zemědělství, zítra o složité technologii vodních staveb. Jednou se rozčilil na špatně fungující železniční dopravu, vzal si ji sám na čas pod dozor a samozřejmě nevyřešil nic. Je ovšem přirozené, že v každém případě nesli vinu druzí. Tak se stal postupem doby v jeho myšlení celý národ bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat, která je nehodná důvěry, která dělá všechno naschvál, a to jemu naschvál, která mu závidí a chce ho znemožnit. V posledních letech už nedůvěřoval vůbec nikomu. Všichni ho zradili, opustili, podvedli, ve všech se zklamal, na nikoho se nemohl spolehnout. Strašně se rozčílil, když dostal zprávu, že cementárna, kterou před několika lety slavnostně otvíral, je postavena na malé bázi vápence, která se při kapacitě závodu vyčerpá za dva za tři roky. Zajel tam osobně dal zavřít projektanty, vyhnal z míst referenty a stavební inženýři, kteří neměli s projektem nic společného, dostali vysoké tresty za sabotáž. Zapomněl? Zapomněl, nebo tenkrát vůbec neposlouchal? Zapomněl že to byl právě on, kdo rozhodl s konečnou platností, kde má cementárna stát? Zapomněl už, jak za ním při oslavách v krajském městě

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 přišla delegace místních funkcionářů a odborníků a upozorňovali ho, že cementárna bude stát „po větru“, že zasype bílým prachem jedno z nejkrásnějších měst v zemi? Přinesli i protiprojekt, který vypracovali na základě znalostí místních poměrů. Navrhovali v něm postavit cementárnu na druhé straně údolí přímo pod vápencovou horou. Vycítili, že se tím uspoří milióny. A město, jejich město, zůstane nadále perlou krajiny. Zapomněl už? Docela zapomněl, co jim tehdy na jejich naléhavé vysvětlování a prosby odpověděl? Asi zapomněl. Frank nezapomněl. Frank byl svědkem, jak se na delegaci obořil: „Kvůli zdejším měšťákům si industrializaci země kazit nedáme. Tak. Basta. Otočil se k nim zády. Oni pokrčili rameny a pobouřeně, uraženě, ustrašeně odešli. Dnes se dopravuje vápenec do cementárny po několikakilometrové lanovce, z lomu, který byl nedávno otevřen přesně na úpatí té hory, kde tenkrát chtěli postavit cementárnu místní a s místními poměry obeznámení občané. Město je zasypané špinavě bílou vrstvou těžkého cementového prachu. Když si člověk po půlhodinovém pobytu na ulici přejede rukou obličej, může se mu stát, že se mu na tváři objeví krvavý šrám po ostrém prášku, jímž se podrápal. A dneska? On leží na márách a v delegaci, která přijela z toho města držet čestnou stráž, byli dva, ke kterým se tenkrát obrátil zády… Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho „škrt pera“ přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady. Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se. Strašně se bál jediného člověka, který byl mimo dosah jeho možností, který měl stejně pevné, ne-li pevnější postavení. Bál se Galoviče. Právem se ho bál, právem se domníval, že Galovič celou dobu jen číhá, jak mu zakroutit krkem. Frank, který po celou dobu jeho závratné kariéry sledoval jeho vzestup i pád, přičemž ne všechno považoval za vzestup a ne všechno za pád, už dávno všechno předvídal. Nebyli už s mrtvým zadobře, ale Frank se přesto rozmýšlel. Nemá za ním jít? Nemá mu říct všechno, co si myslí? Nebylo by to k ničemu. Bylo už pozdě. A postupem doby na něm přestalo Frankovi záležet docela. Jen v posledních letech mu bylo státníka přece jen líto… Jak chutná Moc? Najděte její klady i zápory. V jakého člověka téměř neomezená moc hrdinu změnila? Pojmenuj jeho vlastnosti. Najdi příklady nesprávného jednání vysoce postaveného státníka. Jakým způsobem hrdina "vládl"? C o dělal špatně? Vypiš zápory tak vysokého postavení. Příběh je vyprávěn Frankem, vládním fotografem. V čem je výhoda takovéhoto vypravěče? Pokus se postihnout jazyk ukázky. Který slovní druh je jen málo zastoupen? Proč? Co je to stihomam? Najdi jeho začátky u hrdiny. Proč se často u vysoce postavených lidí objevuje? Najdi věty, které jsou vlastně vnitřním monologem mrtvého hrdiny v ukázce.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



6. Arnost Lustig (1926 -2011) - Autor, jehož život byl hodně ovlivněn jeho židovským původem. Za války prošel několika koncentračními a vyhlazovacími tábory, v roce 1945 uprchl z transportu smrti a do konce války se skrýval. Později pracoval jako redaktor, zpravodaj v Izraeli a v roce 1968 emigroval do USA, kde přednášel na univerzitě. - Ve svých knihách se často vrací k tématice vyhlazovacích táborů, neokázalými slovy, jakoby jen mezi řečí popisuje atmosféru hrůzy a smrti, která deformuje psychiku jeho hrdinů. O to působivější jsou jeho texty, je z nich poznat, že pocity, které sděluje, jsou jím skutečně prožité. Hrdiny jeho knih jsou často ženy. Obecně spíše pasivně přijímají realitu, ale když se dostanou do mezní situace, vzchopí se k aktivnímu činu.

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou Po kratičkém prodlení na rampě se jich ujal pan Bedřich Brenske, velitel tajného oddělení, aby se zacházení s nimi okamžitě odlišilo od zacházení s ostatními, upozornil je na to, že budou krátce internováni před svou další cestou na západ od Generálního gouvernementu v těchto budovách a dále že se on osobně bude snažit splnit každé jejich přání, pokud ovšem bude splnění v jeho silách a zároveň v souladu se zájmy říše, protože i v tak mimořádném případě může platit: bližší košile než kabát. Zřejmě to slyšela část právě příchozích z Varšavy, kteří přijeli po téměř půlročním přesedání na rampu druhým vlakem, a mezi nimi Kateřina Horovitzová, otec jí zrovna říkal, dívaje se na množství lidí za dráty a na dýmající komín za kolejištěm: „Sem si přicházíme pro smrt“. V rodině Horovitzů se nikdy neslušelo odmlouvat otci. Nebyla také ještě natolik samostatná, aby si to dovolila, ale vystoupila z vlaku unavená a vyplašená, a tak s otcem nejdříve v duchu nesouhlasila, a pak to nahlas vyjevila, snad přitom její pohled anebo vláčný taneční krok, pýcha, nebo dokonce jmenovitá žádost (to nikdo přesně nevěděl a také na tom z hlediska výsledku nezáleželo), přiměly Hermana Cohena, prostředníka mezi panem Bedřichem Brenskem a skupinou, aby ho o ni požádal. (To byla chvíle, kdy říkala otci nepokrytě a upřímně „Ale já nechci zemřít.."). Celý tábor také už věděl, že pan Brenske bez otálení svolil (to se pak více než cokoli jiného z jeho činů a slov rozneslo rychlostí blesku), požádal Kateřinu Horovitzovou, aby vykročila ze své řady a aby se připojila k americké skupině, kufry že jí budou dodány s malým zpožděním, hned vystoupila a její otec byl davem tlačen ke straně a dál. A konečně věděli v táboře kus cesty tady odtud i to, že matka Kateřiny Horovitzové, její otec, děd a všech šest sester bylo zaplynováno hned poté, co ona sama v doprovodu pana Brenskeho a ostatních skutečně opustila rampu, marně se do té chvíle otáčela, mezi kolejemi a cestou panoval zmatek, jeden nevěděl o druhém, lidé hledali svá zavazadla, manželky muže a otcové a matky děti a naopak. V táboře byli seznámeni dokonce už i s takovými podrobnostmi, jako že se to rodině Kateřiny Horovitzové stalo ve třetí plynové komoře a že všech devět těl bylo vzápětí po zaplynování spáleno v pecích, kde měl své komando rabín Dajem z Lodže. Krejčí se díval na pana Hermana Cohena a úkosem, ale nenápadně rovněž na vojáka, a to i proto, aby se nemusel koukat zpříma na Kateřinu Horovitzovou, nevěděl, jak by jí tuto novinu sdělil a zda by

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 vůbec bylo vhodné, aby něco takového teď tanečnici sděloval. Uznával v duchu, že je ve svém dětském výrazu, dozrávajícím těle a tváři mladé ženy opravdu taková, jak se v celém vedlejším táboře říkalo, dobře odpočítaná půldruhá hodina po jejím odchodu stačila, aby se z toho už stala legenda, hned se vyrojily řeči o krásné, ale zbabělé židovce, která se vymkla z údělu, přichystaného celé její rodině. Byla to zbabělost z nutnosti, ale možná, že ne tak docela, konec konců i jiní ještě toužili po životě, jakoby nikdo neznal předem svou míru. A nepodobal se beztak všechen vnější svět táboru, který už všude natáhl své ostnaté dráty jako chtivé a silné ruce, takže mu venkoncem nikdo nemůže ujít nastálo? Krejčí tudíž zavrhl, přešel a odpustil sebevědomý tón, kterým k němu hovořil tento americkopolský Herman Cohen, obřezaný navlas stejně jako on. Aby to zakryl, tvářil se dál, jako by ho zajímaly boháčovy vycpávky. A znovu se upnul ke Kateřině Horovitzové. To ostatní, co se jí týkalo, bylo spojováno v ústech nejstarších a nejvzdělanějších vězňů, s kterými se krejčí stýkal a kteří ještě nešli do komor (a to byl jen žalostný zbyteček, protože více a déle než silní duchem odolávali silní tělem), s příběhy z jedné starověké země (kde slavná mladá žena, díky svému strýci, zabránila vyhubení svých nevinných bratří) a ze středověkého Španělska (kde pro krásnou židovku zapomněl jistý náruživý král na svou vlastní manželku). Něco ze vzdáleného, až neskutečného půvabu těchto zkazek však probíhalo jako ozvěnou i nyní ve slovech, která si v souvislosti s ní v duchu vybavoval, a to dokonce jako koruna toho všeho, i když pro ni dosud bez jasnějšího konce, zato s jasným vědomím, že s jejími lidmi se to už dovršilo. Bylo to všechno právě teď, říkal si krejčí, během jedné a půl hodiny, v nejsoučasnějším okamžiku, kdy on a oni svorně spolu s ním a s ní a s panem Cohenem a těmito druhými devatenácti vdechovali bahnitý vzduch těchto zářijových polských rovin, široko daleko už značně prosycených mastnotou spálených lidských kostí a masa a lidského sádla, což ubíralo prastarým bažinám hloubku i vůni. Začalo se o ní po táborových pláních a koutech vyprávět, že už ve dvanácti letech tančila místo učení a bývala bita, protože každá židovská matka, která nemiluje metlu, nemá patrně ani ráda své dítě, a že později, když se z plukovnického Polska stal Generální gouvernement, tančila prý na jakémsi večírku, přepadeném německými vojáky, všechny ženy a dívky tu prý byly znásilněny, kromě ní, protože doslova uchvátila německého komandanta, a ten pak za to byl degradován a okamžitě odeslán na východní frontu, kde zemřel, nikoli však ruskou střelou, nýbrž naopak kulí z německé parabely vojenské frontové policie, do týla, jak umírají zrádci. Vypiš v heslech biografické údaje Kateřiny Horowitzové. Zhodnoť jazykovou stránku textu - výběr slov, věty... V které zemi se příběh odehrává? Co se dovídáme o výchovných metodách v židovských rodinách? V kterém měsíci se děj odehrává? Vysvětli:" , která se vymkla z údělu, přichystaného celé její rodině..." Jak skončila její rodina? Kolik členů rodiny Kateřiny Horowitzové je zmiňováno? Jaký je vztah Kateřiny Horowitzové a Hermana Cohena? Kdo je Bedřich Brenske? Vysvětli: " A nepodobal se beztak všechen vnější svět táboru, který už všude natáhl své ostnaté dráty jako chtivé a silné ruce, takže mu venkoncem nikdo nemůže ujít nastálo?" Vysvětli: Něco ze vzdáleného, až neskutečného půvabu těchto zkazek však probíhalo jako ozvěnou i nyní ve slovech, která si v souvislosti s ní v duchu vybavoval, a to dokonce jako koruna toho všeho, i když pro ni dosud bez jasnějšího konce, zato s jasným vědomím, že s jejími lidmi se to už dovršilo." Byli Němci fašisty nuceni k násilnostem proti Židům? Ukaž na příkladu z textu.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



7. Jan Pročhazka (1929 - 1971) - zpočátku, stejně jako většina jeho vrstevníků, věřil v komunismus. Od šedesátých let se ale snaží prosazovat uvolnění politické atmosféry a v roce 1968 se stává místopředsedou Svazu československých spisovatelů. Za svoje názory vyjadřované po vítězné okupaci vojsk Varšavské smlouvy se v tisku objevují útoky proti němu a je i vyslýchán, patrně i pomocí násilí, na StB. Je pravděpodobné, že tyto fyzické výslechy mu podlomily zdraví, protože poměrně brzy nato umírá - přestože všichni jeho vrstevníci ho vnímali jako zdravého, silného muže. Dílo: je autorem scénáře slavného filmu Už zase skáču přes kaluže a je rovněž autorem několika literárních děl, např. Přestřelka, Kočár do Vídně (zfilmováno), Ucho (filmová povídka) a dalších.

Ucho Přičapla. Aby zvedla pyramidu talířů. Ze země. Má nádobí narovnané všude pod dřezem. Snad sto talířů! A v té chvíli, když už talíře uchopila do náruče a nadzvedla, ale ještě dřepěla na zemí, uviděla u nohou dřezu neobvyklý předmět. Který Annu okamžitě upoutal. Byl to dírkovaný černý hranolek. položený na linoleu. Z hranolku vycházely dvě zaizolované šňůrečky. Velice tenounké. Obě jsou na konci opatřeny banánky. Zasunuty jsou v dírečkách. Otvůrky jsou až skoro při lajsničce, která odděluje podlahu od zdi...."Ludvo!" špitne Anna. "Ludvo!" Otočí k Ludvíkovi tvář...."Hele, "něco jsem našla!"... Hlavy mají takřka u sebe. Jsou obklopeni špinavým nádobím, splašky v otřískaném kbelíku, lepenkovou krabicí, která je plná zbytků starého chleba. Ludvík už předmět vidí. "Včera to tady nebylo...! "řekne Anna. Ludvík si dá prst na ústa. Významně. Aby mlčela. Chce na předmět sáhnout, už k hranolku napřáhl ruku, ale pak ji zase stáhne zpátky. ...Napřímí se. Anna se taky napřímí. Ludvík vydechne. A pustí hlasitěji proud vody. !To je.....Ucho!" řekne. "Ne...!" "Psst!" "Přece by to nedali...Aby se na to.... přišlo! To by je přece muselo napadnout, že se na to přijde!" .... Muselo by je přeci napadnout...., že tohleto uvidíme!" Ludvík je zelený. Jako tráva. Znovu ztrácí všechnu sebejistotu.... "Možná, že mají o naší rodině už podrobné informace. Možná vědí, že se u nás vytírají podlahy jenom na Vánoce. A o Velikonocích..." Podívá se na Annu. Je vidět, že ho něco napadlo. Ludvík řekne šeptem jediné slovo. Kterému Anna nerozumí. "Prach.....!" sykl. A znovu si klekl.... Svíčkou si svítí přímo k předmětu. Všude kolem je sametová vrstva prachu. Ludvík do prachu udělá prstem čáru. Aby to Anna viděla. Ukazuje jí prst. A pak se druhým prstem dotkne veleopatrně Ucha. Lehce po Uchu prst táhne. A zvedne. Prst je úplně čistý! ....Potom lehounce Ucho nadzvedne. Aby nevytáhl šňůrečky. Ze zdířky. Ani decimetr. Aby mohl pod Ucho šmátnout prstem. Pod hranolkem je stejná vrstva prachu! Jako všude kolem....! Obezřetně věc položí. Se zatajeným dechem se postaví. Anna se taky postaví. ....Ludvík vezme Annu za ruku. Odvádí ji do haly. Jdou do dveří, kde této noci ještě nebyli. Je to hned pod schodištěm... Je to jejich druhý záchod. Ucpaný. Klozetová mísa je až po povrch zavodněná. "Co jsme ... říkali v kuchyni?" řekne Ludvík. Přiškrceně. V pyžamu se dusí. "O čem jsme vlastně v kuchyni ... mluvili?" "O všem. V kuchyni přece mluvíme o všem!"..... "Já se z toho ..... smradu tady zblázním!" řekne Ludvík. "Přece můžeš aspoň otevřít okýnko....?" Ludvík se podívá po okénku. "Já tam nedošáhnu," řekne Anna. Ludvík vystoupí na míru. Vzpaží. Takto na okénko dosáhne. Už hmatá po kličce. Když na rantlíku okénka něco ucítí. Hmatá. Hmatá. Klouže po tom prsty. Připadá mu to jako hranolek. "Přines židli!" sykne. "Přines sem sesli! Dělej!" A když tam potom už měl štokrle. A na štokrleti ještě židli. Vyšplhal akrobaticky nahoru. Zatímco Anna mu vratkou pyramidu držela, uviděl na římse okénka stejné Ucho, jaké nalezli v kuchyni u nohou dřezu.... Annu vystrčil ze záchodku. Zavře.... "Je to tam taky!" šeptne. Rozběhne se po schodech nahoru. Má výraz odpovídající pokročilému stupni šílenství.....Pochopil, že je to i v koupelně....Oba stojí na chodbě. "Ludvo...!" "Psssst!" "Kde ..... můžeme mluvit...?" "Nikde!" řekl. "Už nikde!" ...... Pohybují se ve svém domě jako už v cizím domě. Obezřetně. Po špičkách. Nemluví...

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 .............. Telefon drnčí stejnoměrně vytrvale. Ludvík jde ze schodů o dva kroky před Annou. Podívá se na hodinky. Je přesně pět! "Pět hodin!" řekne. Oba už stojí nad aparátem. Ludvík sáhne po sluchátku. Roztřeseně. Málem ho upustí. "Haló...?" řekne.Hlas na druhé straně je pro Annu nesrozumitelný. Je to jenom drnčení. Ale Ludvík zřejmě rozumí. "Čest práci," řekne. Komusi. Uctivě. Anna chce jít blíž k sluchátku. Aby slyšela. Ludvík ji zadrží. Gestem. Aby zůstala stát. Aby mlčela. "Ano...," říká. "Ano...ano." Uvolňuje si límeček. "Jistě...Samo...samozřejmě....Ano." Na druhé straně to už zmlklo. Už to slyšitelně i zacvaklo. "Čest práci," řekne ještě Ludvík. Do němého drátu. Připitoměle drží sluchátko. U ucha. Pak kousek od ucha. Pak ve svěšené ruce. Pak ho zpomaleně pokládá. Do vidlice. A sedá si na schody. "Soudruh," řekne.Aniž čekal na Anninu otázku. "Teďka...? Dyť je...eště noc!" Anna se dívá na Ludvíka. "Stíračka...? zeptá se. Tiše. Aby to uniklo Uchu. "Sprdával tě?" Ludvík si položí tvář do dlaní. Jako bolavé závaží. "Jmenoval mě ministrem!" řekne. Bezpřízvučně. "Na Košarovo místo," řekne.

V jakém společenském prostředí se děj odehrává? V jakém politickém období? Podle čeho to lze poznat? Co je to asi Ucho? Kdo je asi v ukázce používá? Jaký je převažující pocit hrdinů? Proč? Jaký pocit v Ludvíkovi vyvolá jmenování ministrem? Proč asi? Proč by šlo v souvislosti s ukázkou mluvit o absurditě? Co víte o době, ve které se příběh odehrával? Najdi informace o chodu domácnosti hlavních hrdinů Zkus vysvětlit, proč se jedná o filmovou povídku a ne o klasickou povídku. Vypiš několik zvláštností ve způsobu autorova vyjadřování.

Kočár do Vídně Venkovské ženě oběsili muže. Nebojoval proti nikomu. Zabili ho pro výstrahu, ukradl pár pytlů cementu. Pohřbila mrtvého téže noci, blížila se fronta, kdovíjak dlouho by potom čekal. Před kuropěním vešli do domu dva vojáci, netušili, co se stalo, poručili vdově připravit vůz, zapřáhnout koně a jet s nimi. Ano, řekla si, je to nad slunce jasný pokyn boží. Modlila se, aby měla sílu nezakolísat a vykonat spravedlnost. V otýpkách sena vpašovala do vozu sekeru. Zastrčila ji mezi zadní nápravu a rozvorové ráhno. Bylo to místo pro sekyru. Dávali ji tam, kdykoliv jeli do lesa. Ani teď nemohli jet jinudy než skrz les. Obkličoval vesnici... ........ Zabila by ho puškou, ale bála se , že by ho puškou neuměla zabít. Posvěť se jméno tvé....buď vůle tvá...V nebi jakož i na zemi...Amen. "Už nikoho nezabiješ," vyslovila nahlas. "Ani mě už nezabiješ!" Sekyru obrátila tak, aby udeřila tupým. "Nespi!" řekla "Vidíš mě...?" křikla hlasitěji. "Němče!" Kolem žaludku cítila chvění, ale to bylo jediné, co cítila. Otevřel oči. Ale než zvedla ruku, aby se všechno stalo, vyklouzlo mu hrdlem poslední slovo snu: mama! Zdálo se mu, že je doma, je neděle a všemu konec. Znělo to stejně jako máma. Lidský jazyk má jenom několik slov, která mají význam. Slovo ji zasáhlo na nejcitlivějším a nejbolavějším místě. Pozřela je hltavě a s úlekem. Neměl o její vyprahlé Sahaře ani ponětí. Voják - vojáček poznal Kristu, sekyru, odstrčil se rukama, hmátl, hmatal, pušku nenanahmatal. Vykřikl uškrcený hrůzou: " Najnnajn!" "Vstaň, Němče!" Neuhodl by, co mu zachránilo život... ..... Neodešel, usedl na tom místě, kde stál. Položila se znovu na ruce. Chtěla ho nenávidět pro jeho národ. Ale bylo to v této chvíli spíš směšné než závažné. Nedokázala vinit jeho školácká záda z násilností. Chápala, že vina není dědičná ani posloupná. I když bylo pravdou pravdoucí, že síla všech násilných sil pozůstává ze slabých a je součtem němého množství. Najednou se to všechno vymykalo a stávalo neuchopitelným jako paprsek v dlani. ... A PAK BYLO RÁNO a obloha pod lesem zezelenala. Tvary stromů a keřů byly znovuzrozené....Nikde se nestřílelo. Už hodnou chvíli stáli nedaleko vozu dva muži. Byli ozbrojení, ale neměli uniformy. Rozhlíželi se, naslouchali, nemínili se ukvapit. Ten, který měl pušku, byl vyšší, trochu zlomený v zádech, na nohou měl vysoké šněrovací maďarky. Druhý byl menší, brouzdal lesem oblečený do štráfkatého kostelního obleku. "Košina." "Hejbá se v ní něco?"

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Nevidím." "Vzali roha." Vejška posmrkl. Připravil si pušku. Udělal několik kroků a náhle se zastavil. Zvedl ze země pušku vojáka-vojáčka. s přivázaným bílým kapesníkem. "Flinta s fangličkou. Hele!" Krista i voják-vojáček spali. Košina byla jejich betlém. Spali zabořeni do všeho sena, které zbylo. Přikryti jeho blůzou. Měl na těle její ruku... "Představ si, voni chrní,"žasl druhý. "Jako by se nechumelilo...! Je to ... esesák?" Prohlížel si podrobně jeho vojenskou blůzu. "Všechno vořezal. Vofikal i knoflíky. Páni...von tady....voni todle! Věřil bys, že je to možný?" brnkl mu hlas rozjitřenou strunou. "A my bojujeme!" Zvedl automat a rachotivě vystřelil dávku... A pak to vypadalo jako na začátku příběhu. Krista seděla na kozlíku, opírala se rozkročenými chodidly o přední příčnou lištu, vůz kodrcal svítáním. Voják-vojáček šel za vozem, měl na krku provaz a ruce mu svázali za záda.... Strašně se bál. Obličej měl mokrý potem. Jednu chvíli upadl na koleno, smyčka se mu zadrhla na hrdle. Rychle zastavila. A dostala facku. "Dej si pozor, kurvo!" varovali ji. "Není to ....Němec," brečela, "je z Vídně." "Kdes k tomu esesákovi přišla? To vyklop! Svině! A kams ho lifrovala? A ty...techtlemechtle...!" "Ukazovalas mu, vodkuď ti rostou nohy, že jo?" Voják-vojáček upadl. Krista znovu zastavila. Vytrhli jí opratě a povalili ji přes kozlík do sena. "Prasata!" bila je. "Komus řekla ...prasata? Komu?" Narazila temenem hlavy. Vykřikla, ale někdo jí zacpal ústa. Drželi ji vší silou. A v téže chvíli práskl z kozlíku výstřel. Chtěla se zvednout, nemohla se mezi nimi zvednout, měla už obnažená stehna i břicho. "Nemělo cenu ho...trápit...,"řekl někdo z partyzánů. "Copak jsme nacisti?" "Ááááá....!" vykřikla celou bytostí a veškerou hrůzou, jaké byla schopna. "Aááá!" Zdálo se, že nikdy neexistovalo nic než nebe, země, člověk a cesta. A POTOM UŽ JELI SAMI. Slunce prvního dne svobody rostlo a rostlo, bobtnalo, málem mu nestačila obloha, bylo velikou hostií potřísněnou rudým vínem....Vdově se zdálo, že voják-vojáček jenom spí. Zastavila u brány obory, seskočila z kozlíku, šla otevřít vrata. A pak už nenasedla. Šla vedle vozu a za vozem. Aby viděla mrtvému do tiché úbělové tváře. Mlíko na bradě, Smrkáči,... oslovovala vojáka-vojáčka.

Pokus se rekonstruovat svými slovy celý příběh. Napiš jeho osnovu. (Informace pro tebe: vojáci chtěli odvézt domů, do Vídně, druhý voják byl raněný a cestou zemřel.) V jaké části naší země se asi příběh odehrál? Zkuste popsat povahu ženy. Co změnilo její rozhodnutí? Co bys řekl o "partyzánech" z příběhu? Co ženě provedli? Znáš jiné knihy s partyzánskou tématikou? Vysvětli tučně zvýrazněný úryvek. Co bys řekl k jazyku ukázky? Srovnej způsob vypravování příběhu Ucho a Kočáru do Vídně. Vysvětli název knihy. Jak je nazýván v příběhu německý voják? Proč asi?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



8. Ludvík Askenazy (1921 - 1986) - žil na česko - polském pomezí, navštěvoval polské gymnázium. Za 2. světové války byl příslušnem Svobodovy vojenské jednotky v SSSR. Po válce byl redaktorem a spisovatelem, po roce 1968 emigroval do tehdejší NSR a pak do Itálie. - píše trochu čapkovsky laděné příběhy, ve kterých i následky děsivých historických událostí spíše harmonizuje, lidé jsou schopni je překonat a život tedy může pokračovat dál. Povídka: Vajíčko

Křik Člověk se narodí a hned křičí. Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil. Tady jsem já! řve člověk, přišel jsem žít. Jsem tu dobře? Narodil jsem se u dobrých lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju. Dítě je symbolem lidské budoucnosti. Čím vším může být dle básně tato budoucnost člověka ohrožena? Zkus předposlední větu interpretovat jinými slovy. Co vše by to mohlo znamenat? Jakým veršem píše Aškenazy? Co může znamenat otázka: Vhodný původ?

To Nevěděla, jak se jmenoval, a také snad na tom tehdy nezáleželo. Našla ho v lese, spícího, zalitého jemným podvečerním světlem. Končilo třetí válečné léto. Zdálo se jí, že má na tváři slzu, a to ji dojalo. Dívala se, jak spí, jak mu na tváři houstne stín a jak mu z ní vyprchává ta slza nebo rosa, nebo co to bylo. Chtěla mu nechat kopretinu na ošumělém klobouku a jít. Ale nešla, zdržela ji zvláštní hořká, dosud neznámá lačnost. Upravila si vlasy, a vtom se ten dlouhý nehezký člověk probudil, podíval se jedním zeleným okem a řekl smutně: „Co tu děláš, ty malá?" A ona si najednou vzpomněla, jak se včera dva líbali u temného plotu a jak jim záviděla. Znovu pocítila tu hořkou lačnost. A sedla si.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Je to příběh, ve kterém začátek není zdaleka tak důležitý jako konec. Možná, že se neměla trhat ta kopretina, která tak bíle koukala z trávy, v tom snad byla ta chyba, nebo v čem. A možná, že se ta Růženka Podolská vůbec neměla narodit. A možná, že to všechno bylo k něčemu dobré, ale k čemu? „No," řekl ten člověk měkce, „co je ti, Šípku?" Pak se milovali ti dva, jak pámbu přikázal, na tom krásném místečku v lopuchách a v teplé tmě. Růženka se do té tmy usmívala nikdy nepoznaným úsměvem, dolíček se jí prohloubil a kdejaká žilka v těle zpívala. A tak to zůstalo. Ten člověk přicházel a odcházel, v klobouku nebo bez klobouku, zamračený nebo aspoň bez úsměvu, ale to se právě té Růžence líbilo, ten mrak v něm. Zamilovala se prostě, žensky a beze zbytku, ale nedala té své lásce jméno. Lásce říkala To a tomu co To vyvolal, On. Letěla na schůzky jako včela-dělnice, obtěžkána medem, a ničím jiným si nelámala hlavu, než co tím myslel, když to řek, a co chtěl říci, když se tak zatvářil. Hladila toho chlapa baculatou ručkou po neholené tváři, po čele a po očích, aby mu z nich vyčtla myšlenky, ale nikdy se jí to nepodařilo. Někdy mu bušila drobnou pěstí do obnažené hrudi, jako by klepala na zamčený barák, marně. Pak jí usínal na klíně nebo někde a ona se po něm dívala trochu poníženýma očima a říkala si pro útěchu: Co bych se ho vyptávala, chudáka, když mně nic říct nemůže, holce hloupý, pitomý? On bude jistě ilegální pracovník, a ti složili tajnou přísahu, že budou mlčet. A já ho, husa, trápím a trápím. Jak se jmenuješ a co jsi zač? A máš mě rád? A hned ho chlácholivě a vděčně na to ošklivé ucho líbala. A v noci se jí pak zdálo, že na stráni u potoka za domkem věší pleny. Také se někdy uprostřed milování ptala:„A že jsem ti dobrá, Toníku? Opravdu jsem ti dobrá?" A když odešel, cítila se najednou strašně sama, zdálo se jí, jako by v ní zůstal zaseknutý dráp, ale za nic na světě by ho nebyla vytrhla. Nikdy se o něm nic nedověděla. Jen sem tam mu uklouzlo nějaké jméno a jednou adresa a hltavá ženská paměť si je hned vryla; všechno kolem dýchalo vůní tymiánu a smrkové smůly. Růženka si říkala: Teď vím, co je láska, vím. A nikoho se na nic už ptát nemusím. Pak ten člověk začal chodit řidčeji a řidčeji. Poprvé scházel týden, pak vynechal dva, pak už měsíc, a pokaždé, když zase přišel, říkal: „Nic se mě neptej, Šípku. Když uvidíš na našem kameni utržený lopuch, tak přijdu. Když ho neuvidíš, tak počkej, až ho zas uvidíš. Po ničem nepátrej, Růženičko, všecko se jednou dozvíš. Všecko má svůj čas. Tak jaké durdění." A díval se do vyčítavých očí a oči se zalévaly slzami pošetilosti a milosrdenství. Tak se stalo, že jednoho červnového dne říšský cenzor, nadporučík justiční služby Wallmann objevil dopis, který se mu na první pohled zdál podezřelý. Bylo to v době, kdy gestapo hledalo toho, kdo zabil Heydricha a nechal zablácené kolo v té široké libeňské ulici. Nadporučík justiční služby Wallmann zaškrtal tedy v podezřelém dopise několik vět tlustou červenou tužkou a postoupil jej patřičným místům. Úřední psychografolog gestapa zhodnotil rukopis: Mírně pastózní, jinak zdravě eroticky založená povaha. Šlo o tyto věty:„... Nikdy jsem se tě neptala, odkud jsi. Anebo jsem se tě ptala, Toníku? Můj milý, vím, že tento dopis je velká hloupost." „Chci tě vidět. Toníku, jmenuješ-li se tak. Stýská se mi, že bych umřela, bojím se o tebe." „ Nevím, zdali je ta adresa správná, utkvěla mi nějak v paměti. Už sama nevím, co dělám. Vím, že ti nesmím psát, ale jinak nemůžu." „Modlím se, abych měla sílu ten dopis roztrhat. Ale kde mám tu sílu brát, když jsem tě tak dlouho neviděla.?" Po krátkém, velmi běžném šetření byla nejdřív zatčena Růžena Podolská, sedmnáctiletá dcera chalupníka, národnosti české, náboženství římkat., stálé bydliště Lidice, okres Kladno. Po ní Julius Smejkal, devětadvacetiletý, ženatý, národnosti české, náboženství římkat., vedoucí nákupu a prodeje koželužny Utitz a synové, Treuhänder, stálé bydliště Kročetín, Adolf Hitler Strasse 216. Oba byli předvedeni za účelem konfrontace ke komisaři dr. Erichu Jürgensovi, který si případ osobně vyžádal. Čuch starého kriminalisty mu napověděl, že je na případu zvláštní státní důležitosti. Tak se konečně Růženka Podolská sešla se svým miláčkem, nebyly tam lopuchy ani smrková smůla. I když se ho nemohla dotknout, uviděla ho, to jí sta čilo ke štěstí. Doktor Erich Jürgens je posadil proti sobě a koukal na ně v tichém zamyšlení. Podivil se trochu skryté veselosti v dolíčku tváře předvedené, obešel stůl a zjistil, že má dolíček i v druhé tváři. Pak chvíli oknem obdivoval vznosnou klenbu katedrály naproti, ale díval se vlastně jen do skla, v němž se odrážely tváře obou nepřátel Říše. Ta holka je líbezná, myslel si. Hrabe nožkama jako srna. Musím střílet opatrně, je to plaché zvíře. Vždyť má ještě moldánky, mein Gott. A Růženka se dívala na Julia a říkala mu se smutkem: „Toníku." Těšila se, že umřou spolu, když se jim to žití nepovedlo, a vzpomínala na různé věci. Jak se smějí děvčata u potoka, na jedno ptačí hnízdo, co zbylo v křovisku, na kdákání slepic a přikládání polínek do plotny. Věřila, že se někteří lidé musí setkat nahoře. Zalomila rukama, koukala do země; schoulila se jako réva, když fouká vítr. Všechno ti oplatím po smrti, říkala mu v duchu, teď teprve budu celá tvoje, když se na mě pro ten dopis nezlobíš. A když se zlobíš, taky budu tvoje.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Tak prosím," řekl doktor Jürgens, „přistoupíme k výslechu. Chci slyšet pravdu a jen pravdu. Psala jste ten dopis, slečno Podolská? Psala. Nemá smyslu zapírat, máme tu nález úředního písmoznalce. Toho pána jistě znáte také, nebudete jistě tvrdit, že ne, byli jste dlouho sledováni orgány k tomu příslušnými. Je vám známa jeho protistátní partyzánská činnost? Věděla jste o ní? Věděla, nemá smyslu zapírat. Přespával občas v místě vašeho trvalého bydliště? Přespával, nejsa tam hlášen. Víte, že je spolupachatelem atentátu na pana říšského protektora Reinhardta Heydricha? Víte, že ano, svěřil se vám, že ano." Doktor Jürgens říkal všechna ta slova klidně a díval se znale, jako starý zástěrkář, na bílé pevné lýtko vyslýchané Růženy Podolské. Budu mlčet, řekla si, budu mlčet jako hrob. Neřeknu ani slovo. Počkám, až promluví můj milý snoubenec. Mé zlato. A tu se stala nečekaná věc. Ten Julius Smejkal, nákupčí, vstal najednou, netázán, a hbitě se vrhl k nohám komisaře doktora Jürgense. Komisař štítivě ustoupil, ale ponechal vyslýchaného v pozici leže, kterou z hlediska výslechu nepokládal za nevýhodnou. Julius se na zemi rozplakal; a že nikdy žádné partyzány neviděl, že byl vždy loajální, velice loajální, ba více než loajální občan Protektorátu Böhmen und Mähren a že jeho paní je rozená Schmidtberger a že pochází ze Sudet. „Pane komisaři," vzlykal ten Smejkal, „tady se stal skutečně omyl, ale strašný omyl. Pane komisaři, vy jste přece psycholog, to je na vás vidět. Podívejte se, prosím, na mě. Jsem já ilegální pracovník? Podívejte se na mě, pane komisaři. Vy víte, co se dá hrát, a co ne. Ano, já jsem tady té slečně leccos naznačoval, prosím, to nepopírám, dosti lehkomyslně, jen aby se mě moc neptala. Pane komisaři, já mám doma žárlivou manželku. Mít ještě žárlivou milenku, tak co bych z toho života měl? Říše potřebuje kůže, ale vy asi nevíte, co to dneska dá za práci, tu kůži sehnat." „Vy tedy tvrdíte," pravil komisař doktor Jürgens, „že jste se scházel se zde přítomnou slečnou Růženou Podolskou jen za účelem mimomanželského pohlavního obcování?" „No Jéžiš," vykřikl ten Smejkal, „pane komisaři, vy jste to tak krásně vystihl, a jednou větou. Já bych to tak krásně říci nedoved. To sedělo, pane komisaři." „Nemaž mi med kolem huby," řekl dr. Jürgens. „No, tak co bylo dál?" „Pane komisaři, mně se slečna Podolská líbila. To nezapírám. Je skutečně krásně stavěná. Já kvůli ní chodil devět kilometrů tam a devět zpátky. To bych přece nedělal, kdyby nestála za to. Ale já jí přece nemohl vykládat, že pospíchám domů na večeři nebo že jedu kupovat kůže anebo že malý Fanda má spalničky. To by nemělo ten šmrnc. Pane komisaři, vy přece znáte ženský. Těm jde přece o tu věc víc než nám, jenže říkat se jim to nesmí. To by pro ně nebylo to. To byste jim vzal celou radost a nakonec byste sám z toho nic neměl, rozumíte mi? Pane komisaři, vy jste přece psycholog, tak co bych vám to. tady přednášel. Do nich se musí mluvit, pane komisaři, mluvit, a tak do nich mluvím. Když se vás každá před tím zeptá, Miluješ mě, tak co jí máte říct?" Když zjistil, že komisař Jürgens poslouchá klidně, s výrazem tichého, neúředního souhlasu, osmělil se ten Julius Šmejkal ještě víc a řekl skoro vesele: „Taky mi ta holka někdy nosila vajíčka, pane komisaři, a prima špek. Já jsem to někdy nevydržel a uříz si plátek, takhle tenký, co to říkám, ještě tenčí, ale jinak jsem to nosil dětem." „Nehrej mi tu žádnou komedii," zařval náhle komisař Jürgens. „Stačí. Kde je vysílačka? Na koho jsi měl spojení? Máš pět minut času, chceš-li odejít na vlastních nohách. Podívej se na mě dobře, já nejsem jenom psycholog. Já ti rozflákám držku, že tě tvoje žena, rozená Schmidtberger ze Sudet, nepozná. Na koho jsi měl spojení?" A vtom se podíval na Růženu Podolskou v modře puntíčkovaných šatech. A uviděl její dětský ret a na něm krůpěj krve. Za tou Růženkou Podolskou visela velká mapa Evropy s praporky píchnutými někde u Donu a Volhy a nad ní se díval trochu vytřeštěným pohledem sám Adolf Hitler, největší nákupčí kůží na světě. Za oknem zářila mozaiková okna katedrály a točila se s pražským gestapem, Juliem Smejkalem, lopuchy, tymiánem, i s tou hanbou a zděšením, i s bílým lýtkem kolem našeho milého slunce. Byla cítit z té Růženky Podolské něha přímo hřbitovní a ta krev z rozkousnutých rtů skápla na žlutý erární stůl. Tak komisař doktor Erich Jürgens poznal, že Julius Smejkal nelže. Řekl si, že ho nedá popravit, protože se hodí pro spolupráci. Přestože byl skutečně dobrý psycholog a také matematik, vůbec nezpozoroval, že se to všechno ve vesmíru najednou zastavilo na tisícinu vteřiny. Byl pláč mezi hvězdami a nová beznaděj v čase, ale ne mimo něj. To se prý na okamžik stává vždycky, i za války, uprostřed smrti, když malá žena oplakává To: ten věčný čísi Pokus (ale kdoví zda věčný), který začíná Pokušením a končí Zkouškou. Které skutečné historické události se týká tato povídka? Vysvětli rozdíl mezi charakterem Růženy Podolské a Julia Smejkala. Jakou vojenskou informaci se dovídáme z věty: Za tou Růženkou Podolskou visela velká mapa Evropy s praporky píchnutými někde u Donu a Volhy a nad ní se díval trochu vytřeštěným pohledem sám Adolf Hitler, největší nákupčí kůží na světě. Proč nazývá autor Adolfa Hitlera největším nákupčím kůže na světě? O jaký básnický prostředek se jedná?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Jak chápeš závěr povídky: To se prý na okamžik stává vždycky, i za války, uprostřed smrti, když malá žena oplakává To: ten věčný čísi Pokus (ale kdoví zda věčný), který začíná Pokušením a končí Zkouškou.

Vajíčko Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Bud řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji", anebo „Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit". Přitom se na vás zasvěceně usmáli anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem. Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem. Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji. Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal: „Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže." Anebo nařídil: „Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně očkováni. Děkuji vám." Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to o to. Jmenoval se Eduard Kohout a byl jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor: „Dobrý den!" „Dobrý den." „Je prosím doma pan Slepička?" „O, nikoliv!" odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení, „u telefonu Eduard Kohoutek." „Tak Slepička není doma?" říkával pokaždé s novým úžasem student. „A snesla vám včera vajíčko?" „Nikoliv, nesnesla," odpovídal klidný, zdvořilý hlas. „Máte rád vajíčka, studente?" „Vejce z duše nenávidím," pravil mladík. „Tak to bude asi omyl." Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku. Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně. Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil. Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji. Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku. Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil. Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to. A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si: „Než bych si vymyslel, jak znovu začínat... stejně nic nevymyslím... než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které si pamatuju." Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo. „Dobrý den," řekl. „Dobrý den." „Je prosím doma pan Slepička?" řekl, a málem se rozplakal. Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: „Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné." „Žiju, pane Kohoutku," řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo. „Musíte tam přece mít někde slepičku," řekl. „Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?" „Ale snesla, snesla," pravil starý pan Kohoutek. „Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko."

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 A to je vlastně všechno, ale kdoví?

Vysvětli závěr povídky. Proč student pocítil, že znovu začíná žít? Proč pan Kohoutek reaguje na telefonát pozváním? Zkus charakterizovat pana Kohoutka. Jeho povahu. Jakou historickou informaci obsahují věty: Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji. Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku. Proč právě 17. listopadu 1939 čekal pan Kohoutek na zavolání marně? Najdi ironii v tučně podtrženém textu. Kolika větami autor popsal nejdramatičtější životní osudy studenta? Pokus se svými slovy charakterizovat styl vyprávění L. Aškenazyho. Srovnej způsob podání informací s jejich skutečným obsahem.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



10. Jan Skačel (1922 - 1989) - moravský autor, který klade velký důraz na morální hodnoty člověka, na odvahu nepodlehnout tlaku doby. Je někdy prezentován jako básník ticha a pokory... - studoval na gymnáziu. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale kvůli totálnímu nasazení jeho ročníku (2. světová válka) musel odejít pracovat do Rakouska.Po válce vystudoval filosofii na Masarykově universitě. Od roku 1948 pracoval v deníku Rovnost, odkud v r. 1954 přešel do rozhlasu v Brně, kde zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem časopisu Host do domu a ROK (Revue otevřené kultury).V roce 1969 byl Host do domu zakázán a J. Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl vydávat až do roku 1981. Dílo:

Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem (Uspávanky) V lese je sova, sova houká a na mýtině velká louka, bludičky z třasovisk a blat tam chodí v noci tancovat.

Když přelézáme cizí plot, padá nám srdce do kalhot, a třebaže jsme loupežníci, jídáme strach tou velkou lžící.

Loupíme v noci, spíme ráno a pro strach máme uděláno, ráno však mlha stoupá z lad a hrůzou nemůžeme spát.

Jestlipak dovedeš se bát?

Propána, to je ale k smíchu!

Taky se málem třesu!

A je tam tůň a v tůni tma, kdo kol té tůně cestu má, propadne bázni, nepokoji, ohlíží se a moc se bojí.

Když mlčí noc a v nočním klidu za dálkou hvězd je blízko k hříchu a blýskne ocel ostrých dýk, zachvěje se i loupežník.

Chlapečku milý, věř nám, ach, na světě každý tvor má strach, i loupežníci v lůně lesů na tvrdé podestýlce z vřesu.

Ach, milí loupežníci moji! Za upřímnost vám vzdávám dík.

Pánové, to je věru zvláštní, vy vlastně vůbec nejste strašní. Strašný je vždycky jenom strach!

Jaká hlavní informace je v básni obsažena? Najdi verše obsahující hlavní myšlenku básně. Proč mohla být báseň v době básníkova života chápána politicky? Koho mohou symbolizovat loupežníci? Kdo a komu asi příběh vypravuje? Jakým rýmem a jakým veršem je báseň napsána? Pro jakou třídu bys báseň zařadil?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Báseň ze sbírky: Co zbylo z anděla

Na dně každé písně, i té nejsmutnější, na dně každé sklénky něco tiše cinká.

Chci to slyšet. Bůhví co mne nutí, ale musím čekat na cinknutí, jinak by se moje srdce bálo.

Pokus se vymyslet název této básni. Co je možná tím cinknutím? Bylo možné tuto báseň v jeho době chápat politicky? Jakým veršem je báseň napsána? Báseň ze sbírky:

Hodina mezi psem a vlkem

Na nebi sbírá se vítr, zítřejší nachový vítr. A znova láska, znova, odedávna, zpovzdálí překáží smrti. Básník se zde zabývá konfliktem, který často ukazují i jiní autoři, např. František Hrubín. O jaký konflikt se jedná? Jaký obraz v nás může evokovat první sloka? Jak může láska překážet smrti?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



11. Vačlav Hrabe (1940 - 1965) Vystudoval pedagogickou fakultu, obor český jazyk a dějepis. Po vojně odmítl umístěnku do pohraničí, protože chtěl zůstat v Praze, zde pracoval jako pomocný dělník, vychovatel na učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve v roce 1964 sehnal učitelské místo. Jako básník měl blízko k beatnikům a k jazzu. V roce 1965 se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor při jeho návštěvě studentského majálesu v Praze. Za jeho života nedočkaly mu nevyšla žádná sbírka, přestože později byl považován za kultovního básníka jedné generace. Zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil svítiplynem. Některé jeho básně byly později zhudebněny - Vladimír Mišík, Vladimír Veit

Blues pro bláznivou holku Pánové věčně skeptičtí a přezíraví kteří své smutky vážete do kytek a znáte už život nazpaměť jako verše svých kultivovaných přátel upozorňuji vás tohleto není přípitek na vaše zdraví Pasáci poezie Koštéři metafor To není pro vás to co tu dávám do placu To jen pro skutečné lidi které jsem poznal budu teď chvíli dělat paňácu Toto jsou verše pro dělníka Petra který mne naučil dělat s lopatou a dělit se o chleba a cigarety Pro dědu socana ani v smrti nebyl bohabojný Na památku mé tety která sedm let od rána do rána čekala až se ten její vrátí z vojny Pro muže z Ukrajiny který prohlásil že války už nemusejí být Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát jazz toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid Pro betonáře Albertýna Vidím, ho jako dnes říká: "Nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád"

Pro mistra z rybárny - poznal Paříž Josephinu Bakerovou a hlad Pro Milese Davise a pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel tu trubku plnou vzlyků Pro prodavače červených a žlutých limonád v kiosku na Perštýně Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku pro její předčasné vrásky Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky Pro slepého kamelota Večerní Prahy v pasáži Světozoru Pro holky tančící charleston ve sklepě pod Národní třídou pro pekaře Karla a jeho ruku hnijící někde u Madridu Pro Modigiianiho a Parkera - oba umřeli v bídě Pro vousatého Fidela který řekl: "Demokracie je rozdat zbraně lidu" Pro rudoarmějce zabitého u nás v Lochovicích 10. května tisíc devět set čtyřicet pět A pro tu dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky Pro všechny kdo ve svých rukou nesou tento krásný ztřeštěný a jediný svět a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů přes všechny ty strejčkovské demokracie mory a války

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



Variace na renesanční téma Láska je jako večernice plující černou oblohou Zavřete dveře na petlice! Zhasněte v domě všechny svíce a opevněte svoje těla vy kterým srdce zkameněla

Láska je bolest z probuzení a horké ruce hvězd které ti sypou oknem do vězení květiny ze svatebních cest

Láska je jako krásná loď která ztratila kapitána námořníkům se třesou ruce a bojí se co bude zrána

Láska je jako večernice plující černou oblohou Náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou

Patrně nejznámější básní Václava Hraběte je Variace na renesanční téma. Co je tím tématem? Kdo zhudebnil tuto báseň? Které verše bys vybral jako nejzásadnější? Řekni svými slovy myšlenku, kterou tyto verše vyjadřují.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



12. Bohumil Hrabal (1914 - 1997) Narodil se v Brně-Židenicích svobodné matce Marii Kyliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi. Jeho matka se později provdala za účetního v pivovaru v Polné, Františka Hrabala (viz Francin z Postřižin). Později se přestěhovali do Nymburka. Na gymnáziu několikrát propadl ( jeho vysvědčení s pětkou i z českého jazyka je velice populární), později přesto studoval (a po válce dostudoval) práva, navštěvoval i přednášky filosofie a literatury, což se často odráží v jeho díle. Vystřídal spoustu povolání, sám o tom říká, že se "umazal životem." Za války byl výpravčím v Kostomlatech (Ostře sledované vlaky), byl pojišťovací agent (Andělské oči), brigádník v kladenských ocelárnách (Skřivánci na niti), balič starého papíru (Něžný barbar), pracoval i jako kulisák.... V roce 1965 si koupil chatu v Kersku, v chatové kolonii (Slavnosti sněženek). Přátelil se s originálním filosofem Egonem Bondym a grafikem a malířem Vladimírem Boudníkem (Příliš hlučná samota, Kluby poezie). Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra, kam za ním v roce 1994 přišel náš prezident Václav Havel a americký prezident Bill Clinton. Jeho typickou postavou je pábitel - člověk opojený životem, žijící naplno, pro něco zaujatý. Neustále vypravuje své životní příběhy. Často křičí - jako by chtěl překřičet nějakou bolest v sobě (?) viz povídka Pábitelé, postava strýce Pepina z Postřižin apod. Jeho oblíbenou četbou údajně byl Gargantua a Pantagruel od francouzského renesančního spisovatele F. Rabelaise. Podobně jako on prý Hrabal ve svých dílech mísí "vysoké a nízké". Pro Hrabala jsou dále typické dlouhá zdánlivě klidně plynoucí souvětí (viz povídka Taneční hodiny pro starší a pokročilé, napsaná jediným dlouhým souvětím). Většinou se v nich však nečekaně objeví absurdní příhoda, jíž však Hrabal chápe jako něco patřícího k životu, co dává životu jeho pestrost a bohatství. Podobně jako Hašek pracuje i Hrabal často s tzv. hospodskou historkou - jeho hrdinové také /jako např. Švejk) reagují na každý podnět vypravováním zdánlivě nesouvisejících (nebo souvisejících ?) historek ze života. Zatímco Hašek se však jen směje, Hrabal se mi zdá smutnější, jako by absurditu života přijímal jen z nezbytnosti. Za typicky "hrabalovskou" je považována i jeho smrt - zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, kde se léčil. Jeho dílo bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

Něžný barbar Třicet pět let jsem presoval starý papír, a kdybych měl znovu zvolit, tak bych zase nechtěl dělat nic jiného než to, co jsem dělal těch třicet pět let. A přece jednou za čtvrt roku to moje zaměstnání dostalo opačné znamínko, najednou mi ten sklep zošklivěl, připomínky a nářek a nadávky mého šéfa nějakým zesilovačem mi hulákaly do uší a v hlavě tak, že to moje sklepení mi začalo páchnout jako peklo, ten starý papír vršící se ode dna sklepa až do stropu dvora, ten promáčený a zatuchlý papír začal kvasit, že hnůj proti tlejícímu papíru voněl, taková bařina rozkládající se na dně mého podzemí tlela a bublinky stoupaly vzhůru jak bludičky z tlejícího pařezu v hnusné tůni a bahně. A já jsem musel na vzduch, musel jsem utéci od hydraulického lisu, ale já jsem nešel na čerstvý vzduch, já jsem už nesnášel čistý vzduch, zalykal jsem se venku a kuckal a krchlal, jako bych šlukoval havanský doutník. A zatímco šéf křičel a lomil rukama a hrozil mi, já jsem vyšel ze svého sklepa a

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 kráčel nazdařbůh do jiných sklepení a jiných podzemí. Nejraději jsem chodil za klukama do sklepa s ústředním topením, kde byli prací přivázáni jako psi u boudy univerzitně vzdělaní lidé, kteří při své práci psali historii svého věku, takové sociologické průzkumy, tady ve sklepích jsem se dozvěděl, jak čtvrtý stav se vylidnil, jak dělníci zespoda šli do nadstavby a zase univerzitně vzdělaní pracují jako dělníci: Nejraději jsem ale kamarádil s kanálpucrama, dva akademici tam pracovali a přitom psali knihu o kloakách a kanálech, které procházejí a křižují se pod celou Prahou, tady jsem se dozvěděl, že docela jinačí fekálie přitékají do čisticích stanic v Podbabě v neděli a jinačí v pondělí, každý všední den má svou charakteristiku, a tak lze sestavit grafikon průtočnosti fekálií, podle příkonu prezervativů lze zjistit zpětně, ve kterých pražských čtvrtích se souloží víc a ve kterých míň, mne ale nejvíc dojmula akademická zpráva o tom, jak krysy a potkani vedli zrovna tak totální válku jako lidé, že ta jedna válka už skončila úplným vítězstvím krys, které se ale okamžitě rozdělily na dvě skupiny, na dva krysí klany, na dvě organizované krysí společnosti, a právě teď pod Prahou ve všech kanálech, ve všech kloakách zuří boj na život a na smrt, veliká krysí válka o to, kdo bude vítězem a kdo tedy bude mít právo nad všemi odpadky a fekáliemi, které spádovými kanály stékají do Podbaby; dověděl jsem se od těch univerzitně vzdělaných kanálpucrů, že ale jakmile tahle válka skončí, tak vítězná moc se opět dialekticky rozštěpí na dva tábory, tak jako se štěpí plyny a kovy a všechno živé na světě, aby bojem se znovu uvedl život do pohybu a pak touhou po vyrovnání protikladů byla z minuty do minuty získávána rovnováha, takže svět ve svém celku ani jednu vteřinu nekulhá. A tak jsem viděl, jak přesný je verš Rimbaudův, že duchovní boj je strašlivý jako kterákoliv válka, domyslel jsem krutou větu Kristovu, já jsem nepřinesl pokoj, ale meč. A vždycky jsem se těmi návštěvami ve sklepeních a kanálech a kloakách a čisticích stanicích v Podbabě zklidnil, a protože jsem byl proti svý vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mě učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede bojem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život. Když jsem se vracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, měl jsem rentgenické oči a viděl jsem průhledným chodníkem, jak v kanálech a kloakách generální štáby krys se dorozumívají se svými bojujícími vojsky, jak bezdrátovými vysílačkami velitelé dávají příkazy, na které frontě je třeba zesílit boje, a tak jsem kráčel a pod mýma botama řinčely ostré zoubky krys, kráčel jsem a myslel na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se kloakami a přitom uslzenýma očima jsem se díval vzhůru, abych najednou uviděl to, co jsem nikdy neviděl, čeho jsem si nikdy nevšimnul, že na fasádách a průčelích činžáků a veřejných budov, kam jsem se podíval až k okapovým rourám, všade jsem viděl to, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, to krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupový řád dórský, triglyfy a okapní řecké lišty, viděl jsem věncové římsy a sloupové řády iónské s dříky a voluty, korintský sloupový řád s listovou vlnovkou, viděl jsem chrámové předsíně, karyatidy a řecké balustrády až na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem shledal, že to samé Řecko je i na pražských perifériích, na průčelích obyčejných činžovních domů, které na portálech dveří a kolem oken jsou zdobeny nahými ženami a nahatými mužskými a květinami a ratolestmi cizokrajné flóry. Tak jsem kráčel a vzpomněl jsem si, jak univerzitně vzdělaný topič mi řekl, že východní Evropa nezačíná za Poříčskou branou, ale až tam, kde končí staré rakouské empírové nádraží, tam někde v Haliči, kam až došel řecký tympanon, a že Praha je tak plná řeckého ducha nejen na fasádách pražských činžáků, ale i v hlavách obyvatel jedině proto, že klasická gymnázia a humanistické univerzity umazaly Řeckem a Římem milióny českých hlav. A zatímco v kloakách a kanálech hlavního města Prahy dva krysí klany se vytěsňují zdánlivě nesmyslnou válkou, ve sklepích pracují svržení andělé, univerzitně vzdělaní muži, kteří prohráli svou bitvu, kterou nikdy nevedli, a přesto pracují dál na přesnějším obraze světa. A tak jsem se vrátil do svého podzemí, a když jsem viděl ty moje myšky, jak hopsají a skotačí a jdou mi vstříc, vzpomenul jsem si na dno výtahu, že tam je dekl, který uzavírá kanál. Po žebříku jsem sestoupil na dno šachty, a když jsem si dodal odvahy, odtrhl jsem dekl, poklekl a naslouchal, jak šplouchají a šumí tam odpadové vody, slyšel jsem spádem tleskání splachovacích záchodů, naslouchal jsem melodickému výtoku umyvadel a vypouštění mýdlových vod z vany, jako bych naslouchal miniaturnímu příboji mořských vln a slaných vod, avšak když jsem zaostřil sluch, docela jasně nad všemi vodami se ozýval křik bojujících krys, hryzání do masa, nářek a jásot, pleskot a šplouchání bojujících krysích těl, zvuky, které přicházely z neurčitých dálek, ale já jsem věděl, že na kterékoliv periférii, když odtrhnu dekl nebo mříž a sestoupím dolů, všude a všude se teď bojuje ten poslední krysí boj, ta zdánlivě poslední krysí válka, která skončí velikým jásotem, který bude trvat tak dlouho, než se najde důvod k tomu, aby všechno začalo znova. Zavřel jsem dekl, a když jsem pak stál u svého presu, byl jsem obohacen o další poznání, že pod mýma nohama probíhá ve všech kanálech krutá bitva, takže i krysí nebesa nejsou humánní, takže humánní nemohu být ani já, který třicet pět let balím starý papír a tak nějak, se krysám podobám, třicet pět let žiju jen ve sklepích, nerad se koupám, i když koupelnu máme hned za šéfovou kanceláří. Já kdybych se vykoupal, tak z toho hned onemocním, já musím na hygienu opatrně a zvolna, protože pracuji jen holýma rukama, tak navečír si umeju ruce, to já znám, kdybych si umýval ruce několikrát za den, tak mi rozpraskají dlaně, ale někdy mě posedne touha po řeckém ideálu krásna, umeju si jednu nohu a někdy i krk, jiný týden si pak umejvám druhou

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 nohu a jednu paži, ale když přijdou veliké křesťanské svátky, tak si umejvám i hruď a nohy, ale to už napřed vím a beru si harbum, protože dostanu sennou rýmu, i když venku padá sníh, a to já znám. Tak teď presuju na tom mém hydraulickém lisu starý papír, do srdce každého balíku vkládám otevřenou knihu klasického filozofa, tak nějak jsem se zklidnil procházkou dopolední Prahou, vyčistil jsem si mysl skutečností, že nejen já, ale i tisíce mi podobných lidí pracují v podzemní Praze, ve sklepeních a sklepích, a hlavou jim protékají živé a živoucí a živící myšlenky, tak nějak jsem se uklidnil, že se mi pracuje lehčeji než včera, dokonce pracuji mechanicky a přitom se mohu vrátit nazpátek až do lůna času, kdy jsem byl mlád, kdy každou sobotu jsem si žehlíval kalhoty a krémoval boty i na podrážce, protože kdo je mladý, tak miluje čistotu a obraz sám o sobě, obraz, který je schopen, aby byl vylepšen, žehličkou plnou řeřavého uhlí otáčím vzduchem, až létají jiskry, na prkno pak kladu kalhoty, abych nejdřív sežehlil vytlačené puky, a pak teprve natahuji kalhoty a rovnám puky a přes kalhoty dávám mokré plátno, na které jsem naprskal rozstřikem vodu, které jsem si vzal plná ústa, pak pečlivě žehlím hlavně pravou nohavici, která vždycky byla trošku odřená od toho, jak jsem se při kuželkách, když jsem hodil kouli, vždycky dotknul kolenem udusané hlíny kuželníku, vždy jsem byl vzrušený, když jsem opatrně stahoval horké a kouřící se plátno, zdali puk na kalhotách bude přesný? A pak jsem si teprve natáhl kalhoty, tak jako každou sobotu, teď vycházím na, náves, vždycky než jsem došel ke kládám před Dolní hospodu, musel jsem se otočit, otáčím se a tak jako vždycky vidím, že moje maminka se za mnou dívá, zdali mám všechno v pořádku a zda mi to sluší. Je večer, jsem u taneční zábavy, ta, na kterou jsem čekal, přichází, je to Mančinka a za ní vlají fábory a pentle vpletené do vlasů, hudba hraje a já tančím jen a jen s Mančinkou a tančíme a svět se otáčí kolem mne jak kolotoč a já posunutým okem hledám místo mezi tanečníky, abych tam s Mančinkou vletěl v rytmu polky, vidím, jak kolem mne a Mančinky se táhnou napjaté fábory a pentle, jak vír tance j e vznáší a unáší, že j sou skoro ve vodorovné poloze, když musím tanec zpomalit, tak pentle klesají zvolna, ale já tančím opět plnými kružnicemi a vidím, jak fábory a pentle opět stoupají, sem tam se dotknou mé ruky, mých prstů, které drží ručku Mančinky, která se navíc pevně drží bílého vyšívaného kapesníčku, poprvně jsem řekl Mančince, že ji mám rád, a Mančinka mi šeptá, že ona mě má ráda už ze školy, a tak se ke mně přitiskla a tak se ke mně vine, a tak jsme si najednou blízcí jako nikdy předtím, a pak mne Mančinka poprosila, abych při dámské volence byl ten její první tanečník, a já jsem vykřikl Ano!, a sotva začala dámská volenka, tak Mančinka zbledla a poprosila mne, že si jen odskočí, na maličkou jen chvíli, a když se vrátila, měla studené ruce a tančili jsme dál, já jsem ji roztočil, aby všichni viděli, jak dovedu tančit, jak nám to s Mančinkou sluší, jaký jsme pár k pohledání, a když polka dosáhla až k závrati a fábory a pentle Mančinky se zvedly a vlály vzduchem zrovna tak jako její slámový cop, najednou jsem viděl, jak tanečníci přestávají tančit, jak s odporem odstupují od nás, jak nakonec nikdo jiný netančí než já a Mančinka a všichni ostatní tanečníci dělají kolo, ale ne kolo obdivu, ale kolo, do kterého je odstředivou silou vystřelilo něco hrozného, na co jsem nepřišel včas ani já, ani Mančinka, až její maminka přiskočila a vzala Mančinku za ruku a se zděšením a hrůzou vybíhá z tanečního sálu na Dolní hospodě, aby už nikdy nepřišla, abych já nikdy Mančinku neviděl, až za pár let, protože Mančince od té doby začali říkat Posraná Manča, protože Mančinka, tak jak byla rozrušená z té dámské volenky, Mančinka dojatá tím, že jsem jí řekl, že ji mám rád, odběhla si na vesnický hospodský záchod s pyramidou fekálií skoro až po samý otvor v prkně, namočila si ty svoje fábory a pentle do obsahu té venkovské latríny a zase ze tmy přiběhla do rozsvíceného sálu, aby odstředivý pohyb jejích pentlí a fáborů postříkal a opleskal tanečníky, všechny tanečníky, kteří přišli na dosah fáborů a pentlí… Presuji starý papír a zelený knoflík je pohyb stěny vpřed a červený knoflík je pohyb nazpátek, tak moje mašina vykonává základní pohyb světa, tak jako měchy helikónky, tak jako kružnice, která ať z kteréhokoliv místa vyšla, tam musí skončit. Mančinka, aniž by mohla podržeti svoji slávu, musela nésti jen svoji hanbu, za kterou nemohla, protože to, co se jí stalo, bylo lidské, příliš lidské, Goethe by to odpustil Ulrice von Lewetzow, Schelling jistě svojí Karolíně, jediný Leibniz by tu událost s fábory a pentlemi sotva odpustil své královské milence Charlottě Žofii zrovna tak jako citlivý Hölderlin pani Gontardové… Když jsem za pět let vyhledal Mančinku, odstěhovala se celá rodina až někam na Moravu kvůli těm fáborům a pentlím, poprosil jsem ji, aby mi to všechno odpustila, protože já jsem se cítil vinen vším, cokoliv se kde stalo, o čemkoliv jsem kdy v novinách četl, vším jsem se cítil vinen já; tak Mančinka mi to odpustila a já jsem ji pozval na výlet, vyhrál jsem v třídní loterii pět tisíc korun, a že jsem neměl peníze rád, tak jsem je chtěl rychle sprovodit ze světa, abych neměl trápení se spořitelní knížkou. A tak jsme s Mančinkou jeli na hory, na Zlaté návrší, do hotelu Renner, drahého hotelu, abych byl dřív bez starosti a bez peněz, všichni mužští mi záviděli Mančinku, všichni se každý večer předháněli, aby mi ji přebrali, nejvíc po Mančince bažil sám pan továrník Jína, a já jsem byl šťastný, protože peníze jsem utrácel, nač jsme si s Mančinkou vzpomněli, všechno jsme měli, a Mančinka každý den jezdila na lyžích a slunce svítilo, byl pozdní únor, tak byla opálená a jezdila tak jako ostatní na třpytících se stráních jen tak v halence bez rukávů a s velikým výstřihem, a pořád kolem ní páni, zatímco já jsem seděl a popíjel koňak, ale před polednem všichni páni už seděli na terásce před hotelem, opalovali se v křeslech a lehátkách, padesát lehátek a židlí v jedné řadě u třiceti stolečků, na kterých se odkládaly posilující likéry a aperitivy, zatímco Mančinka vždycky lyžovala až do poslední chvíle, kdy přijela do hotelu k

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 obědu. A tak poslední, předposlední den, den pátý, když už mi zbylo jen pět set korun, sedím v řadě ostatních hotelových hostů, vidím, jak Mančinka přijíždí, opálená a krásná, z úbočí Zlatého návrší, sedím s panem továrníkem Jínou a ťukáme si sklenkou, že jsem utratil čtyři tisíce za pět dní, továrník Jína si myslel, že jsem továrník taky, a vidím, jak Mančinka zmizela za borovicemi a zakrslými smrčky, ale pak se objevila a rychlými pohyby přijela až k hotelu, a jako vždycky jela kolem hotelových hostí, ale že dnes bylo tak krásně, tak zářilo slunce, všechna křesla, všechna lehátka byla obsazena, že z hotelu museli podomci vynést další židle, a moje Mančinka jela, defilovala jako každý den kolem těch řad opalujících se hostí, a opravdu, měl pravdu pan továrník Jína, že Mančinka je dneska k zulíbání, ale jak Mančinka projela kolem prvních ctitelů slunce, viděl jsem, jak ženské se za ní otáčejí a pak se smějí do dlaní, a čím víc se blížila ke mně, tím víc jsem viděl, jak za Mančinkou se ženské dusí smíchy, zatímco mužští padají nazpátek, jak si dávají noviny na tvář, jak předstírají raději, že omdleli nebo že se sluní pod zavřenými víčky, a tak Mančinka dojíždí až ke mně, míjí mě a já vidím, jak na jedné lyži, za jejími botami, leží ohromné lejno, tak veliké lejno jako těžítko, jak o tom napsal krásnou báseň Jaroslav Vrchlický, a já jsem najednou věděl, že to je druhá kapitola ze života mé Mančinky, které je souzeno, aby podržela svoji hanu, aniž by znala svoji slávu. A když se podíval pan továrník Jína na to, co Mančinka jako potřebu udělala na zadní část lyže tam někde za zakrslou borovicí na úpatí Zlatého návrší, pan továrník Jína omdlel, docela zchromený byl ještě i odpoledne, zatímco Mančince prokvetl ruměnec celou tváří až do vlasů … Nebesa nejsou humánní a člověk, kterýmu to myslí, tak také humánní ani nemůže být, presuji balík za balíkem, do srdce každého kladu otevřenou knihu s nejhezčím textem, presuji na lisu a v myšlenkách jsem u Mančinky, se kterou jsme ten večer utratili všechny peníze v šampaňském, ale ani koňak nestačil naší touze, aby Mančinka tu chvíli, kdy defilovala s vlastním lejnem před společností, aby Mančinka se stala obrazem, který sám sobě ujel. Avšak z hotelu Renner druhý den ráno, když celý zbytek noci jsem ji prosil, aby mi to, co se stalo, odpustila, neodpustila a odejela hrdá a vztyčená, aby tak naplnila slova Lao-c’e, znáti svoji hanbu a uchovati svoji slávu, takový člověk je pod nebesy vzor… Rozevřel jsem Kanonickou knihu ctnosti, našel jsem stránku a jako kněz jsem otevřenou knížečku položil na obětní oltář, do samotného srdce koryta, mezi vystlaný hnusný papír z pečiváren a od cementových pytlů. Stisknul jsem zelený knoflík, který hrnul před sebou tu makulaturu smíšenou se štampfem, a díval jsem se tak, jako když se v zoufalé modlitbě tisknou a zavírají do sebe prstama ruce, jak čela lisu stiskla Kanonickou knihu ctnosti, ze které se mi vyloupl vzdálenou asociací portrét jisté výseče ze života krasavice mé mladosti, Mančinky. Zatím jako hluboký podtext v hlubinách kloak a kanálů hučely v tunelech odpadové vody, ve kterých dva krysí klany vedou válku na smrt a na život. Dneska byl krásný den.

Vypiš několik příkladů "vysokého a nízkého", které se u Hrabala mísí vedle sebe. Vysvětli: svržení andělé, univerzitně vzdělaní muži, kteří prohráli svou bitvu, kterou nikdy nevedli, a přesto pracují dál na přesnějším obraze světa.

Vypiš několik příkladů toho, že Hrabal, který propadal na střední škole, byl skutečně vzdělaný. Jak se jmenuje Hrabalova postava baliče starého papíru? Najdi analogii krysích válek. Vyber si libovolných deset řádek textu a spočítej průměrnou délku Hrabalových souvětí. Vypiš pět cizích slov, která Hrabal používá a ty je neznáš. Najdi příklad společenské nespravedlnosti, které si Hrabal všímá.

Ostře sledované vlaky Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc přeběhl dlouhý oblak a začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné světlo lokomotivy. Měsíc vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé krystalky tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A znovu přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice. Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, j ak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem, jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič přikládá, a potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy, tři, čtyři, pět

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem, z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm, osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani lokomotivu ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu, který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do poslední chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment zkázy, a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i kdosi z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. A já jsem pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli, v semaforu zarachotilo a zelená se proměnila v červenou a rameno padlo do vodorovné polohy a já jsem visel hlavou dolů a slyšel, jak se můj plášť trhá, z kapes mi vypadly klíče a drobné mince a padaly mi podle hučících uší, viděl jsem, jak se vlak vzdaluje, jak se celý natočil do zatáčky, ukázal mi sebe sama vzhůru koly, jako by jel po stropu noci, červené svítilny na jeho konci se vzdalovaly, viděl jsem u semaforu v příkopu vojáka, jak se stočil do klubíčka, padal na něho sníh a on ztratil čepici, měl lysou hlavu, a kabát se mi zvolna trhal, cítil jsem, jak mi zpod košile teče po krku na hlavu krev, a plášť se dotrhl a já padal střemhlav do černého, olejem a párou prosáklého štěrkového lože. Padl jsem na ruce a hrany ostrého kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned vedle toho německého vojáka, který ležel na boku a začal pochodovat na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až na zmrzlou hlínu a drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával, odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan výpravčí Hubička nikdy z ničeho strach neměl, ono to asi bylo silnější než on, všechno jako by se napřed stalo, než se to stalo…, díval jsem se do nebe, odkud se sypal sníh, potom jsem se převrátil a vyškrábal se až k tomu vojákovi, který začal naříkat a opakoval pořád jedno slovo. „Mutti, Mutti, Mutti!“ volal a já jsem se na něho díval, chrmlal jsem krev a věděl jsem, že tenhle voják nevolá svou matku, ale matku svých dětí, protože už byl plešatý, když jsem se nad ním nakláněl, viděl jsem, že se tak podobá panu výpravčímu Hubičkovi, až jsem se polekal. A potom si pořád tiskl ruce na břicho a pořád jako by chtěl odejít od toho svého postřeleného těla, pořád pochodoval na místě a podrážkou těžkých bot drásal sníh na promrzlou hlínu. Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat, až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád těma botama kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta smrt, ke které kráčel ten Němec, byla daleko, jako by k ní nemohl takhle nikdy dojít, protože šel na místě a do taktu si opakoval: „Mutti, Mutti, Mutti…“ A ty jeho vojenské boty mi hrabaly v mozku. Překulil jsem se a po loktech jsem se dostal až k těm vojákovým botám, oběma rukama jsem je chtěl zadržet, ale nohy byly tak v pohybu, že se mi vyškubly, jako by to byly páky nějakého stroje. Z kapsy kabátu jsem vytáhl provázek, kterým jsem přivazoval čísla k bicyklům nebo kočárkům, když si je cestující brali s sebou do vlaku na gepek, a utřel jsem si krev a zavázal jsem jeden konec provázku kolem jedné boty, a když se ty nohy míjely, převázal jsem i druhou botu, chvíli ty nohy přestaly mašírovat, skubaly sebou, ale pak silou stroje přetrhly provázek a zase čáraly po zemi dál, dokonce přidaly do kroku a ten voják hlasitěji volal: „Mutti! Mutti! Mutti!“ A tím víc mi připomínal, nač jsem nechtěl myslit, na to, jak maminka bude ráno stát za záclonou a bude čekat, ale já už nikdy nevejdu a nezahnu do uličky na náměstí a ona nepohne záclonou na znamení, že mne očekávala a že mne vidí a že je šťastná, protože moje maminka nikdy klidně nespí, když jsem na noční, zrovna tak možná manželka tohohle vojáka od té doby, co on je na frontě, taky neusne, taky stojí někde u záclony a čeká, až kdosi vejde do uličky, nebo zahne k ní a bude to ten, který tady kráčí na místě a volá ji, a jde a jde, ale dopracovává se jedině do smrti. Vyškrábal jsem se k němu a volal jsem mu do ucha: „Ruhe! Ruhe!“ Ale ten voják už věděl svoje a já, jak jsem položil ruku do sněhu, abych se opřel, ucítil jsem studenou hlaveň pušky, kterou jsem vzal, a převalil se na bok. Tak voják ležel a já proti němu. Nasadil jsem pušku tam, kde bývá srdce, spletl jsem si stranu pravou a levou, zjistil jsem to tím, že jsem musel nejdřív jednou, pak druhou rukou zkusit, zda to jde psát, ano, teď jsem nasadil tu pušku na vojákovo srdce, aby už nevolal, aby mi už nešel v hlavě, a stiskl jsem spoušt. Ozvala se rána a dušený ohýnek sežehl uniformu, bylo cítit vůni spálené bavlny a vlny, ale ten voják jen víc volal matku svých dětí, svou manželku, a ještě zrychleněji kráčel na místě, jako by to byly poslední kroky, a pak už jen zahrádka a za tou jeho domek, ve kterém bydlí jeho znejmilejší… A přestal padat sníh, ušel krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a ještě hlasitěji volal: „Mutti!! Mutti!!“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl… a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si. A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: „Měli jste sedět doma, na prdeli…“

Z které části příběhu je ukázka? Najdi prvky typické pro Hrabalův styl vypravování. Najdi antimilitaristické (protiválečné) názory. Jak se jmenuje hlavní hrdina? Co znamená a s jakým problémem hrdiny souvisí věta: a tak mi přišlo a došlo, že jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v Bystřici u Benešova

Tento příběh byl zfilmován. Čím jej jeho filmová verze výjimečná? Znáš režiséra filmu a představitele hlavního hrdiny? Co znamená: ostře sledovaný vlak? V ukázce je zmínka o uprchlících z Drážďan. Co se tam odehrálo? Pokus se podle této události datovat Hrabalův příběh.

Obsluhoval jsem anglického krále A já jsem tady teprve rozkvetl, jak jsem byl dobrý při obsluhování u Tichoty nebo v hotelu Paříž, tak tady jsem se stal jakýmsi miláčkem těch těhotných Němek. Ostatně tak se ke mně chovaly i slečny v baru hotelu Paříž, když byl čtvrtek a přišli burziáni do chambre séparé…, ale tyhle Němky, ostatně tak jako i Líza, všechny se mi zálibně dívaly na vlasy, na můj frak, a Líza mi pak vymohla, abych, když v neděli nebo ve svátky podávám jídlo, abych si mohl dát přes prsa tu modrou šerpu a ten řád ve tvaru rozstříknutého zlata s červeným kamenem uprostřed s nápisem Viribus Unitis, protože to jsem se dověděl teprve tady, že i v Habeši mají základy peněz mariatereziánské tolary… A tak jsem se tady v tomhle lesním městečku, kde večer co večer se vojáci od všech zbraní posilovali dobrými jídly a rozjařovali speciálními víny rýnskými a moselskými, zatímco dívky pily jen poháry mléka, aby pak noc co noc muži byli připouštěni pod vědeckým dozorem, skoro až do poslední chvíle, tak tady jsem já měl přídomek číšníka, který obsluhoval habešského císaře, zrovna tak jsem tady byl jako pan vrchní z Paříže Skřivánek, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem taky já tady měl mladšího pinglíka, kterého jsem zaškoloval zrovna tak jako pan Skřivánek mne, aby poznal, z kterého kraje je asi ten a ten voják, co si asi tak dá, a taky jsme se sázeli o deset marek, a taky jsme je odkládali na stoleček, a já jsem skoro pořád vítězil a jistil jsem, že ten pocit vítězství, že ten je určující, že jak člověk zmalomyslní nebo se nechá zmalomyslnět, tak to s ním jde celý život a nikdy se nezmátoří, obzvláště ve své vlasti a ve svém prostředí, kde se na něj dívají jako na prcka, jako na věčného pikolíka, kterým jsem doma měl být já, avšak tady jsem byl Němci ctěn a vyznamenáván… To každé odpoledne, když svítilo slunce, jsem nosil poháry mléka nebo zmrzliny, ale někdy i podle objednávky poháry teplého mléka nebo čaje do modrých plaveckých bazénů, kde s rozpuštěnými vlasy plavaly ty krásné těhotné Němky, docela nahé, já jsem byl považován, a to mi dělalo dobře, jako bych byl jeden z lékařů, mohl jsem se na ně dívat tak, jak se jejich světlá těla vlnila, jak roztahovaly ruce a nohy, jak po kmihnutí a rytmu se celé tělo natáhlo, aby ruce a nohy znovu přešly do těch krásných plaveckých pohybů. Ale já jsem už o ta těla ani tak moc nestál, já jsem se zamiloval a dostával jsem z toho strnutí, do těch plavoucích vlasů, které jako světlý kouř ze slámy se linuly a tanuly za těmi těly, vlasy, které se zatáhly celou svojí délkou při mocných pohybech rukou a nohou, aby se na chvíli jako by

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 zastavily a ty konečky se maličko zvlnily jako plechy rolety, a do toho to krásné slunce a do toho v pozadí ty modré nebo zelené kachlíčky, ve kterých vlnky vody házely popraskané mázdry okrajů slunce a vlnek, takové sirupovité kapání, a stíny a pohyby těla na stěnách a na modré podlaze bazénu, a já jsem, když doplavaly a stáhly pod sebe nohy a postavily se a tak stály s prsy a břichem, po kterém stékala voda, jako rusalky, tak já jsem jim podával poháry a ony pily anebo zvolna jedly, aby se ponořily zase do vody, sepnuly ruce jako k modlitbě a prvními tempy rozhrnovaly vodu a zase ne plavaly pro sebe, ale pro ty budoucí děti, a tak jsem tady za několik měsíců viděl, ale to už v bazénech krytých, jak plovaly nejen už matky, ale i ty maličké děti, ti tříměsíční haranti, ti už taky plavali se ženami, matinkami, tak jako plavou medvědí samice s mláďaty nebo tuleni hned ten den, nebo nějaké kachničky plovoucí sotva se vylíhly. Jenže to už jsem pochopil, že tyhle ženy, co tady otěhotněly a nosily v břiše děti a koupaly se, že mne považovaly za skutečného slouhu, za nic než slouhu, i když ve fraku, dokonce jako bych ani nebyl, jako bych byl jejich věšák, protože se přede mnou nestyděly. Byl jsem sloužící, něco jako mívaly královny šašky nebo pidimužíky, protože když vystoupily z vody, tak dávaly pozor, aby je nikdo neviděl zašalovaným plotem. Jednou je překvapil nějaký opilý esesák, pištěly a tiskly si ručníky na břicho, lokty si přikrývaly prsa a utíkaly do kabin, ale když jsem přinesl na tácu poháry já, tak klidně stály nahaté, bavily se, jednou rukou se opíraly o stojany a druhou si zvolna utíraly chlupatá zlatá břicha, takovými volnými pečlivými pohyby, dlouho se čistily v rozkroku a pak půlky zadnic, a já jsem stál, ony braly pohárky a upíjely, jako kdybych byl odkládací stoleček, a já jsem mohl očima po nich stékat, kam jsem chtěl, nic ode mne je nedovedlo vyrušit a vyplašit z jejich klidu, dál si froté ručníky vytíraly opatrně a pečlivě rozkroky, a pak vztahovaly ruce a utíraly si pečlivě všechny záhyby prsou, pořád jako bych já u nich nestál…, zatímco když jednou v téhle chvíli se snesl ajroplán, tak křičící se smíchem se rozprchly do kabin, aby za chvíli opět zaujaly pozice jako předtím, zatímco já jsem stál a držel podnos s chladnoucími poháry…

Najdi důvod, proč hrdina přešel mezi Němce. Podle čeho později poznal, že je Němci stále považován za méněcenného? O jakém německém válečném zařízení zde autor vypravuje? Znáš jiný příběh z tohoto prostředí? O co celý život hrdina usiloval? Kde nakonec paradoxně našel spokojenost? Pokus se najít paralelu tohoto příběhu v české nebo světové starší literatuře.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



13. Ladislav Fuks (1923 - 1994) Je považován za autora psychologické a filosofické prózy s častým tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jeho hrdinové jsou často psychicky vyšinutí, a protože se setkávají se stejně postiženou dobou, jejich úchylka se stále zvětšuje (- jeho nejzávažnější díla jsou situována do období okupace za 2. světové války.) Na jeho příbězích je vidět autorova vzdělanost, děj je často přeplněn podrobnostmi a detaily, reáliemi doby, ve které se odehrává. Většina jeho díla je skrytě autobiografická - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě, který patrně prezentuje názory autora. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách (Příběh kriminálního rady). Za 2. světové války silně prožíval krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia, jelikož sám možná jako homosexuál také trpěl silným pocitem ohrožení. (Mí černovlasí bratři) Po válce studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnoval filosofii, psychologii a dějinám umění. V roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydal svou první knihu – Pan Theodor Mundstock. Koncem šedesátých let se začíná stále více stavět na stranu vládnoucího komunistického režimu. Ladislav Fuks prožil většinu svého osobního života v osamění. V roce 1964 se v Itálii překvapivě oženil. Manželství však bylo krátké. K jeho osobě se váží i některé skandály a osobní tajemství.

Spalovač mrtvol Ach jo, Willi,“ řekl pan Kopfrkingl jaksi již klidněji, když si Willi opět sedl, „když si tak vzpomínám, jak jsme rukovali do světové války, zpívali v Praze před nádražím Heil dir im Siegeskranz a In der Heimat, in der Heimat, bojovali na frontě, umírali, ale válka se mi příčí, rád ji nemám. Válka působí lidem daleko víc utrpení než civilní život. Přináší bídu, rodinné rozvraty, zničená manželství, krev, bolest, zkázu, a nejen lidem. Když si vzpomenu, co zkusili v takovém polním tažení například i ti ubozí koně. Na světě má být mír, spravedlnost a štěstí.“ „To z nebe nespadne,“ řekl Willi, „o to se musí bojovat. Přání a řeči jsou k ničemu, jen činy. A ty mohou vykonávat jen stoprocentní lidé.“ Pak řekl: „V jejich rukou leží spravedlivé uspořádání Evropy, v rukou méněcenných slabochů ne. Podívej Rakousko,“ vzal noviny a obrátil je první stránkou vzhůru, „jeho připojení k říši je první krok. Hitler je geniální politik, který zbavuje stomiliónový národ jeho strastí, bídy, nezaměstnanosti, zajišťuje mu spravedlivé postavení ve světě. Vy jste neviděli letáčky, které vydala SdP? Sudetoněmecká strana?“ „Ale já měl dojem,“ řekl pan Kopfrkingl překvapen, „že jsi agrárník!“ „Ovšem,“ řekl Willi, „ale německý. V lednu bylo dohodnuto splynutí s SdP. Mohu skromně dodat, že jsem na sloučení měl jistý podíl. V Československu se tvoří jednotná německá fronta. Na našem národě bylo po válce spácháno bezpráví a my je musíme odčinit. Kdo má v sobě německou krev, bojoval ve válce proti německému nepříteli, chce mír, spravedlnost a štěstí, hlásí se pod prapor SdP. Ještě je čas, stojí v jejím letáčku, v takové její přihlášce. Staň se členem. Bez Hitlera bychom byli na dně.“ Pan Kopfrkingl hleděl rozpačitě na Williho a pak řekl: „Vem si mandle.“ ... „Já nevím, s tou SdP,“ Lakmé upila rozpačitě, zaraženě čaje, který stál na stole vedle láhve vína, „děti přece chodí do českých škol, doma se mluví jen česky jako právě teď.“ „Nikdy jsme u nás německy nemluvili,“ přisvědčil pan Kopfrkingl, „mám také samé české knihy. Naše německá krev, vždyť je to kapka.“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Kapka,“ zasmál se Willi dost tvrdě a pohlédl na přítele Kopfrkingla, „kapka. Ale člověk se svědomím a srdcem cítí í tu kapku. Nebýt Hitlera, byli bychom, opakuji, na dně. Pošli bychom nezaměstnaností, chcípli bychom hlady, zahrabali by nás do země jako psy, to je tragédie,“ řekl Willi důrazně, „tady nejde o jednoho nebo dva lidi, o nějakou ženskou, která prodávala kočky nebo se zbláznila v nějakém panoptiku, tady jde o národ. Tady trpí a strádá sto miliónů lidí! Ty pro jednu hloupou třísku v oku nevidíš les. Proto, že nějakého pana Strausse vyhodili z vrátnice, nevidíš celek!“ ..... „V tom, že za štěstí, spravedlnost a mír se musí bojovat, má asi náš německý Willi pravdu. Ostatně, to je asi všeobecně známo, to není žádný jeho výmysl, ten náš pan Beran by to zřejmě asi tvrdil také. Ale Willi má možná pravdu i v tom, že štěstí mohou vybojovat jen silní, stoprocentní lidé. Slabí asi sotva mohou odstranit pronásledování, vykořisťování, bídu, ti mohou, chudáci, jen trpět.“ ..... A zatímco jedli a z rádia zněla velká árie Lucie, pan Kopfrkingl řekl: „Máme, Nejčistší, život před sebou. Máme, Nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe,“ ukázal a pohlédl na strop, jako by upozorňoval na hvězdy, nádherný obraz nebo zjevení, „nebe, na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jeden jediný mráček, nebe, jaké někdy vídám nad mým Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo nespaluje. Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, musím to dát zítra spravit. Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle. Ta záclona támhle v rohu,“ ukázal k oknu, „na kterou upozornil na Štědrý den Willi, už od té doby zase drží. Slyšíš ten krásný zpěv,“ ukázal na rádio, z něhož se nesla velká árie Lucie, „jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby, kdepak je Rosana?“ Po večeři pan Kopfrkingl Nebeskou políbil a řekl: „Pojď, Nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. „Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“ Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: „Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.“ A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, Nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla!" Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan a pan Karl Kopfrkingl byl – po svatodušních svátcích – jmenován ředitelem pražského krematoria. Penzionoval pana Vránu ve vrátnici nádvoří, který tam seděl, že měl něco s játry, je už starý, myslil si, je tu už od mého nástupu bezmála před dvaceti léty, ať si odpočine, paní Podzimkové, uklízečce, dal výpověď, vždyť se tu skoro bála, řekl si, ať ji zbavím strachu, té kletby, ale pana Dvořáka si ponechal, „víte, pane Dvořák, mně se na vás líbí, že nekouříte a nepijete,“ řekl mu, „že jste abstinent,“ a ponechal si také pana Pelikána a také pana Fenka si ještě nechal. Měl bych ho zachránit, myslil si někdy v ředitelně, sotva se drží na nohou. Když šel kolem vrátnice, pan Fenek plakal a zalézal jako pes. .... Ano, byl to pro děti otřes, co matka učinila, ale v životě je třeba smířit se s ledačíms. „Dnes, nejdražší,“ řekl dětem v jídelně pan Kopfrkingl, stoje pod lampou s novinami v rukou „dnes je život velký boj, žijeme ve velké převratné době a je třeba statečně nést všechny oběti a strasti: Naše Nebeská je už blažená jako její matka. Laskavá příroda ji vytrhla z okovů tohoto světa, v klidu se vrátila tam, odkud vzešla, v prach, éter se jí otevřel a možná, že už v této chvíli došla v nové tělo, žeh uspišuje. Byla to hodná, dobrá žena,“ řekl s novinami v rukou, „věrná, tichá, skromná, světlo věčné jí už svítí, je už ve svatém pokoji.“ Pak s pohledem do novin řekl: „Nic není v životě lidském jisté. Budoucnost je nejistá, a proto se jí lidé často bojí. Jediné, co v životě je jisté, je smrt. Teď však je už jisté i to, že v Evropě bude nastolen nový, šťastný řád. Vůdcova nová, šťastná Evropa a smrt jsou dvě jediné jistoty, které dnes my lidé máme. Tuhle v novinách,“ zalistoval v novinách, „je jedna krásná báseň, připadá mi, jako by byla napsána zrovna ku cti naší Blažené. Přečtu vám z ní aspoň první verš,“ řekl a četl: „Když v šeru den už s večerem se snoubí.“ Pak pohlédl na obraz svatebního průvodu u tabulky, jízdního řádu smrti, a starostlivě řekl: „Plameny už bolet nemohou.“ V sobotu odpoledne toho týdne, kdy nad Varšavou zavlál hákový kříž a říšská branná moc postupovala dále na východ, oblékl si pan Karl Kopfrkingl nové černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, který si koupil teprve nedávno u německého kloboučníka Na Můstku, dal do kapsy saka malé hezké kleštičky a šel ukázat Milimu krematorium, bylo to možné, v sobotu odpoledne se již nespalovalo. Venku bylo krásně. Před domem potkali Jana Bettelheima a Vojtěcha Prachaře. Stáli tam opřeni o zeď a hleděli na parkující auta. Kývli na Miliho a ptali se, kam jde. Pan Kopfrkingl se zastavil, přívětivě se usmál a řekl, že na procházku. Mili hleděl na oba chlapce a ti na něho, jako by v duchu kuli nějaké plány, a pan Kopfrkingl řekl: „Musíte k nám, hoši, zase někdy přijít. Už jste u nás dlouho nebyli. Jen nesmíte, když jste venku, chodit příliš daleko. Želbohu, na toulky není dnes doba.“ Pak se usmál znovu, na parkující auta, a řekl: „Tak to jsou, Mili, podle té tvé teorie, auta barevná, viď? Zelená jsou vojenská a trestanecká a bílá sanitní. Pro anděly.“ A kývl na chlapce a šli. Když ušli několik kroků, pan Kopfrkingl řekl: „Možná, Mili, že brzy také budeme mít hezké barevné auto a budeš se vozit, jako se

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 vozíval Honzík Bettelheim. Jezdili bychom v neděli na výlety. Někam dál ovšem než do Suchdola, třeba někam na nějaký hrad nebo zámek, to by se ti, myslím, líbilo. Želbohu, doktor Bettelheim už auto nemá.“ Pak došli k jakési růžové cukrárně a Mili se zastavil. „Tak počkej, mlsné zvíře,“ usmál se pan Kopfrkingl a sáhl do kapsy, v níž měl kleštičky, „tumáš a kup si eskymo.“ Pak sáhl do kapsy ještě jednou a řekl: „Tumáš, kup si také věneček.“ Mili si koupil eskymo a věneček a šli dál. .... „Půjdeme hřbitovem,“ řekl Milimu, „zadem je hezčí cesta než přes nádvoří. Než jsem se stal ředitelem, chodíval jsem tady v poledne na procházku. Škoda že tvá nebeská matka je už v Pánu.“ ....Pak prošli hřbitovem mezi hroby, na nichž ležely věnce, a ocitli se před budovou krematoria. Ve vrátnici se třásl psík s dlouhým nehtem na malíčku, viděl pana ředitele ve vysokých botách a klopeném klobouku s pérem a ukláněl se, oči měl podlité a slzavé. „Jestlipak ho zachráním,“ myslil si pan Kopfrkingl, „budu ho muset propustit nebo mu pomoci do blázince.“ Kývl mu rukou a šel dál. Zavedl Miliho do chodby k šatně, k vyhaslým žárovištím, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně. „To jsou ty pece,“ chvěl se a nejistě koukal. „To jsou ony,“ usmál se pan Kopfrkingl, „snad by ses, prosím tě, nebál. Vždyť jsou prázdné, vždyť se nespaluje. Ty se, Mili, když někam jdeme,“ usmál se, „bojíš vždycky, já nevím, po kom to máš. Bál ses tenkrát před panoptikem, bál ses na boxu, bál ses před rozhlednou, copak se ti něco stalo?“ Pak řekl: „Tuhle jsou knoflíky k železné oponě v obřadní síni, tuhle teploměry, tuhle mikrofon, aby mohli zaměstnanci poslouchat hudbu, tak to jsou ty naše dobré mechanismy, automatismy, támhle na tom lešení jsou ta kouřová okénka do pecí, ta však vidět nemusíš opravdu. Tuhle visí tabulka, tu znáš, počkej, kouknu se.“ Pak přešli kolem skladu plechových válců na popel s průměrem 16 cm a výškou 23 cm, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně. „To je sklad válců na popel,“ řekl pan Kopfrkingl, „je to normalizované,“ a pak vešli do přípravny k rakvím. „Zde vidíš pana Daňka,“ usmál se pan Kopfrkingl, „tuhle doktora Veverku, má rakev dost těsnou, chudák, až mu dají víko, bude mu ležet na čele, tuhle je pan Piskoř, ten zemřel na andělskou nemoc, ale to nic. Ukážu ti tuhle rakev,“ usmál se pan Kopfrkingl a šel k jedné zatlučené rakvi s číslem 5 a jménem E. Wagner, „je zatlučená, protože se už nebude otvírat. Nebude se vystavovat, v pondělí jde odsud rovnou do obřadní síně.“ Pan Kopfrkingl vyňal z kapsy kleštičky a otevřel víko. V rakvi se objevila ostrá bledá vyhublá tvář v parádní zelenošedé uniformě. Na prsou měla železný kříž, brigadýrku a bílé rukavičky. V knoflíkové dírce snítku vavřínu. Jiná snítka, snad myrta, ležela na rukou zkřížených na břiše. „Je to pan Ernst Wagner,“ řekl pan Kopfrkingl chlapci, který se chvěl jak jehně a zoufale si mačkal ruce, „SS Sturmbannführer, měl rád národ a hudbu, bude pohřben za zvuků Wagnerova Parsifala. Tak ten tvůj boxer bude mlátit Němce,“ smutně se usmál pan Kopfrkingl na zděšeného syna, „násilníky, vetřelce. Tys mu asi řekl, že máš rád sladkosti, že tě zve do cukráren, viď. Koukni, tenhle pan Wagner je čistokrevný Němec. Žádná změkčilá, zženštilá duše, čistý původ. Ohne Rücksicht auf den Dienstgrad muss jeder SS-Angehörige den Abstammungsnachweiss erbringen, wenn er sich verloben oder verheiraten will, tak zní říšský zákon, víš, co to je česky? Inu, že každý příslušník SS se musí bez ohledu na svou hodnost vykázat původem, když se chce zasnoubit nebo ženit. Zákony jsou proto, aby lidem pomáhaly,“ pan Kopfrkingl se usmál a pak řekl: „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách a klopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakve k esesákovi, rakev byla, jak má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatloukl rakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk a šel. „Smrt sbližuje,“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat.“ „Mili, neutíkej, počkej na mě,“ zvolal před vrátnicí pana Fenka, aby to bylo slyšet dovnitř, do toho kumbálu, kde právě pan Fenek byl, choulil se tam s ústy na vlastní ruce, jako by ji líbal, a měl kalné oči. „Pane Fenek,“ řekl mu, „vy si lízáte ruku! Musíte se léčit, pane Fenek, takhle dál by to nešlo, přece si nebudete ničit život. Je to Abartigkeit, co děláte, zrůdnost, co takhle psychiatr?“ a pan Fenek zdvihl hlavu, rozplakal se a sepjal ruce. Pan Kopfrkingl pak vyšel z budovy, přešel nádvoří, v tamější vrátnici ho hluboce pozdravil nástupce pana Vrány, před bránou nádvoří dal šesták staré ženě žebračce, která tu stávala kromě pátků i v sobotu v zimě v létě, vypadala jako bílá sudička, a zamířil k tramvaji. Stála tam nějaká mladá růžolící dívka v černých šatech s jakýmsi mládencem, který měl přes rameno řemínek s fotografickým přístrojem. Za čtyři dni potom došel pan Kopfrkingl na německou kriminálku a ohlásil, že pohřešuje šestnáctiletého syna. „Je to už čtvrtý den a ještě nepřišel,“ řekl, „dělal nám to odmalička, jednou jsme ho dokonce hledali policií, našli ho až u Suchdola, chtěl tam přespat ve stohu. Měl různé romantické nápady, mám strach, zda se nepustil za naší armádou do Polska. V poslední době chodil též s nějakým boxerem.“ Zatím byl Mili již čtyři dny smíchán s popelem čistokrevného esesáka a úkony provedl sám pan ředitel, který si za asistence chápajících a úslužných úsměvů dvou, kteří nastoupili po Zajícovi a Beranovi, osvěžoval u žároviště odbornou znalost a zároveň jim ukazoval, jak si váží jejich práce, z níž sám vyšel jako synek dost prostých rodičů, hráli k tomu smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky. Předtím Wagnerova Parsifala. ..... A pak, po vítězném polním tažení polském, byl pan Karl Kopfrkingl volán k nejvyššímu šéfovi pražského sicherheitsdienstu a tajemníkovi pana říšského protektora Boehrmannovi, Boehrmannovi do té světlé široké budovy se sloupy, před níž bylo tolik aut a na níž vlála říšská vlajka, do pracovny, kde to sladce vonělo santalovým dřevem a kde kromě krásných záclon, tlustého koberce a velkého portrétu Vůdce viselo i několik jiných nádherných obrazů, a zde, v této pracovně nejvyššího šéfa

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 pražského sicherheitsdienstu a tajemníka říšského protektora bylo mu důvěrně sděleno, s jakým experimentem se počítá, bylo to na podzim 1939. „K očistě a cti německého lidu. K vítěznému boji za novou, šťastnou Evropu. K spravedlivému uspořádání světa, Vůdcovu novému řádu,“ řekli mu a zdvihli sklenky z lesklého stolu, za nimiž ležela i nějaká kniha, a byl tam též Willi Reinke a ten mu řekl: „Smím ti něco nabídnout, koňak, českou slivovici?“ a pak mu řekli: „Máte zkušenosti. Máte rád mechanismy, automatismy, jste hrdý nositel němectví. Potřebujeme vyzkoušet taková plynová žároviště, víte, so eine treffliche Gaseinrichtung für die Zukunft. Je však třeba naprostá mlčenlivost, je to tajné. Nabízí se vám pocta. Mohl byste být odborným šéfem.“ „Taková plynová žároviště pro budoucnost,“ opakoval Willi a lehce se dotkl knihy na lesklé desce stolu, „pro budoucnost, která je vždycky nejistá kromě smrti a našeho vítězství. Nebudou trpět ani koně,“ usmál se, „nabízí se ti pocta. To,“ řekl, „co jsem ti slíbil, když jsi byl žebrákem v Maislově ulici, je zde. Dostaneš osobní auto mercedes. Budeš moci vozit,“ usmál se, „rodinu na výlety.“ Pak se usmál, zdvihl sklenku a řekl: „Jsi vyvolený. Vskutku ještě nepiješ?“ ..... Když Zina odešla, dostal návštěvu tibetského vyslance. Uvařil čaj s máslem. „Rimpoče,“ klekl mnich před ním v jídelně na koberec, „je čas. Trůn vás čeká. Tibet, naše blažená země, čeká svého velekněze, lid očekává svého vládce. Zde je háv posledního lámy,“ mnich ukázal rukou do prázdna, jako by ukazoval na hvězdy, které jsou v jídelně a není je vidět, „zde je zlatý tegag a tmavočervený šamthav. Zeď, která zacláněla váš rozhled, padla. Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy,“ ukázal na strop, „spasíte svět. Kyab su čivo, kvabgön rimpoče,“ mnich se dotkl čelem země, „vy jste Buddha!“ „Vstaňte, synu,“ pokynul pan Kopfrkingl mnichu dobrotivě a v očích měl téměř slzy, a pak se postavil za stůl, zdvihl ruce jako k nebi, na strop a řekl: „Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy. Lags so. Jak jsem to léta čítal v knize DavidNeelové, v knize o Tibetu, kterou mi svázal v krásné žluté desky pan Rudolf Kádner, knihař na Ovocném trhu v tomto městě Praze. Nechť jsou všechny bytosti šťastny. Ve jménu šťastného příštího lidstva není žádná oběť pro mne dost velká. Pan Holý z Nekázanky také ztratil ženu. Pan Strauss také ztratil ženu na krční souchotě a syna na spálu. Ale musím tu ještě něco vykonat,“ usmál se ku svým nohám, „ještě spasit jednu dobrou duši. Ještě jednu duši zavčas vrátit tam, odkud vzešla, zachránit před utrpením, které by ji v tomto příštím šťastném světě čekalo, zítra, v sobotu odpoledne. Vezme si tmavé hedvábné šaty a ulehne v nich k největší pražské klavíristce, která vůbec byla, paní Hermíně Sýkorové. Bude jí zpívat nebeské ptactvo druhou větu z Chopinova klavírního koncertu, tak je stanoveno vdovcem. Počkej do zítřka večera, synu.“ Mnich se usmál a v té chvíli jako by se panu Karlu Kopfrkingfovi zamlžil svět. Ale bylo to zamlžení v jeho vlastní duši. Když se trochu vzpamatoval, slyšel hrát nádhernou hudbu, byla to velká árie z Donizettiho Lucie, klavírní koncert, Nedokončená, Parsifal a Eroica a pak nějaká skočná, klarinet, housličky, též basa, a pak nějaké bubínky, tympány a mlýnky a viděl, že v jídelně stojí poblíž kočky a dveří s portrétem Vůdce a říšského kancléře muži v bílém, tři andělé, z nichž jeden se jmenoval Piskoř a pak k němu přistupují, berou ho za paže a nebesky laskavě ho vedou z bytu, po schodech, kde uhýbá z cesty nějaká zděšená paní a její syn, před dům, před dům, kde stálo auto, bílé auto, auto pro anděly, zdobené červeným křížem a německou poznávací značkou. Když sehnul hlavu, aby vstoupil, ucítil lyzol či karbol a lehký podzimní větřík mu provál vlasy. V polovici května 1945 – po válce – viděl pan Kopfrkingl okénkem sanitního vlaku na jakémsi nádražíčku malého německého města zástupy vyhublých lidí, vracejících se domů. Zdálo se mu, že mezi nimi poznává nějaké známé tváře, tvář jakéhosi pana Strausse a Rubinsteina a starou tvář doktora Bettelheima a nějakého mládence, snad jeho Jana, a také nějakou ženu, která mu přišla známá. Usmíval se, byl by jim rád zamával, ale právě měl ruku v kapse a právě v té kapse něco nahmatal. Byl to kousek nějakého provázku a kostka cukru. A tak se jen obrátil do kupé a řekl bezrukým a beznohým: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně. Pánové, teď nastává ten nový řád.“ Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě spalovali morfinistu.

Najdi doklad účelové propagandy, tzv. "vymývání mozků". V čem je její zrůdnost? Znáš něco obdobného ze současnosti? V jakém dějinném období je podobná propaganda nejúčinnější? Na jaký typ lidí podle tebe nejvíce působí? Kdy se začne názor pana Kopferkingla na Němce měnit? Jakými jmény nazývá hrdina svoji ženu? Popiš emoce, s jakými autor popisuje hrdinovy vraždy. Kdo je míněn slovem psík, když jde pan Kopfrkingl zavraždit syna? Jaké jsou motivy vražd pana Kopfrkingla? Jde skutečně jen o pomatenost? Najdi doklad chladnokrevnosti pana Kopfrkingla při páchání vražd. Kdy propadl hrdina definitivně duševní poruše? Vysvětli závěr příběhu. koho vidí pan Kopfrkingl oknem sanitního vlaku? Jaký typ vět u autora převládá? Vysvětli názor, že se u Fukse setkává šílený hrdina se šílenou dobou. Kdy se příběh odehrává? Které země již Němci ovládali?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Jak se choval pan Kopferkingl, když se stal ředitelem? Proč už pan Bettelheim neměl auto? Kdo je morfinista spalovaný na konci příběhu?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



15. Jačques Prevert (1900 - 1977) - říká se o něm, že díky jeho básním začali mladí lidé opět číst poezii. Žil hlavně v Paříži, kterou miloval a která byla jeho věčnou inspirací. Prošel mnoha zaměstnáními. Hodně jeho básní bylo zhudebněno, převážně jako chansony (Znáš zpěvačku ve Francii, která se zpěvem chansonů proslavila? Znáš nějakou naši zpěvačku chansonů?) Měl blízko k surrealismu. Spolupracoval i s filmem a divadlem. V roce 1945 vydal sbírku Slova, která ho okamžitě proslavila, bylo jí prodáno několik milionů výtisků. Prosazoval názor, že poezie je řeč, která zpívá. Možná proto bylo tolik jeho básní zhudebněno, zpívala je i Edith Piaf.

Básně J. Préverta: Kdepak to nezpívám já ale květy které jsem viděl Kdepak to se nesměju já ale víno které jsem vypil Kdepak to nepláču já ale láska kterou jsem zabil

Když metaři stávkují Bordeláři jsou rozhořčeni

Snídaně Nalil kávu do šálku Přilil mléko do šálku s kávou Vhodil cukr do bílé kávy Lžičkou zamíčhal Vypil bílou kávu a odložil šálek Aniž na mě promluvil aniž se na mě podíval Vstal Nasadil si na hlavu klobouk Oblékl plášť do deště protože pršelo A odešel do deště Aniž by na mě promluvil aniž by se na mě podíval A já jsem sčhovala obličej do dlaní a plakala

Nesmírné a červené nad pařížskými paláci stoupá zimní slunce zrozené! a zas se vytrácí. Jako slunce i mé srdce se vytrácí a všechna krev odejde z něho Odejde aby tě hledala má krásná něho A našla tě tam kde jsi

"Nu nestojí to za moc Ale žijeme, díky Bohu." Bůh: "Není zač."

Vojákovo volno Dal jsem svou vojenskou čepiči do kleče A vyšel jsem si s ptákem na hlavě Tak co Už se nezdraví zeptal se velitel Ne už se nezdraví odpověděl pták Ach tak promiňte myslel jsem že se zdraví řekl velitel Ale prosím nič se nestalo každý se může mýlit řekl pták

Když se snílek vrací do života život se na něj občas usměje, častěji mu ale předloží účet za všečhny promrhané naděje.

Trakař aneb velké vynálezy Páv udělá kolo náhoda udělá zbytek Bůh se posadí dovnitř a člověk ho tlačí.

Málo záleží na tom Jestli má pokoj výhled na moře Nabízí-li vám postel Kde je vyhlídka na lásku.

Tajemství nejhledanější - ta nikdy nehledaná. Proč říkáte TA mužnost? Mám raději tvé rty než své knihy Jsem šťastna Včera mi řekl že mě má rád Jsem šťastna a myslím na to jen jsem šťastná a volná jako sen Jenomže neřek že je to napořád

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Život je třešeň Smrt její pecka Láska je třešňový strom Pokusme se být šťastni Už pro příklad ostatním Městský idiot si vždycky utahuje z vesnického blbečka Nahé dívčí tělo má víc tajemství Než zachumlané do kožichů

Zahrada Ani tisíce a tisíce let Nestačí Vypovědět Vteřinu věčnosti Kdy jsi mě políbil Kdy jsem tě políbila Jednoho rána ve svítivé zimě V parku Montsouris v Paříži V Paříži Na Zemi Na Zemi která je hvězdou Zbabělec obvykle žádá po ostatních odvahu v názorech

Jak namalovat ptáčka Především namalujte kleč S otevřenými dvířky Potom pro ptáka namalujte Něčo hezkého Něčo prostého Něčo krásného Něčo užitečného A dávejte pozor abyste se nedotkli Žádného ptačího pera Potom opřete plátno o strom V zahradě V háji Nebo v lese Schovejte se za strom Mlčky Bez pohnutí... Někdy pták přilétne ryčhle Někdy si dá na čas čelá dlouhá léta Než se odhodlá Nedejte se odradit Čekejte Vyčkávejte třeba po léta Přiletí-li pták okamžitě nebo má-li zpoždění Není důležité Nič to nemění na kvalitě obrazu Když přiletí pták Přiletí-li Musíte začhovat nejhlubší tičho Čekat až pták vstoupí do kleče A když tam vstoupí Pomalu zavřít štětčem dvířka Pak Smažte všečhny příčky kleče jednu po druhé Udělejte potom obraz stromu A vyberte tam nejhezčí větev Namalujte i zeleň listů a svěžest větru, sluneční pyl Bzučení hmyzu v trávě za letního parna

A čekejte pak až se pták rozhodne zpívat Když pták nezpívá Je to špatné znamení Znamení, že obraz je špatný Ale zpívá-li je to dobré znamení Znamení že můžete Obraz podepsat Tehdy vytrhněte zlehýnka Ptákovi jedno pero A napište své jméno do rohu obrazu

Muž a žena na sebe mlčky hledí Ani jeden ani druhý nemlčí ale dohodnout se nemohou

Ještěrka Ještěrka lásky Mi vale dala Jen očásek mi v prstečh zanečhala Chtěl jsem ji mít jen pro sebe Tak dobře udělala

Zrazení milenci Já měl lampu A ty světlo Ale kdo prodal knot? Bylo to léto Byla jsem plná úžasu byla jsem nahá jako nikdy se sukní vyhrnutou do pasu a v jeho rukou se mé tělo od nehtů na nohou až po vlasy nádherně čhvělo Byla jsem jako pramen Pod prutem proutkaře A hříčh se měnil v zázrak Amen Píseň žalářníkova Kam krásný žalářníku kam S těmihle klíči od krve ? Tu kterou rád mám pustím k vám Není - li ještě pozdě Tu kterou uvěznil jsem tam Tam v nejtajnějším koutku toužení V hlubináčh svého trápení V mámení budoučnosti V hloupostečh tajnýčh přísah Chci aby navždy byla volná Chči aby na mě zapomněla

A tvoje sestra? To je krása, řekne drcení, To je rozkoš řekne sklíčení, To je krutost, řekne něha, Lhostejnost řekne beznaděj. Smrt řekne hrůza scestí Tvou sestrou je ti láska odpoví štěstí, dobré štěstí Není pět nebo šest divů světa, ale jeden : láska Chči aby přišla zpátky A mne zas ráda měla Anebo třeba jiného Líbí-li se jí někdo jiný A zůstanu-li sám A ona bude ode mne Zbude mi potom jedině Zbude mi potom do skonání V mýčh prázdnýčh osiřelýčh dlaníčh Je teplo ňader které láska vydečhla Když Když snídá lvíče Mládí ve lviči ožívá Když oheň žádá svůj díl Země se ruměnčem pokrývá Když smrt s ním mluví o lásče Život se začhvívá Když život s ní mluví o smrti Láska se usmívá Řeka Tvá mladá ňadra zářila v měsíči Ale on hodil Zledovatělý kamínek Studený kámen žárlivosti Na odlesk tvé krásy Jež v letní nádheře nahá Na řeče tančila si. Pět krátkých básní Snídejte na trávě Pospěšte si dnes nebo zítra tráva posnídá na vás

A Bůh, překvapiv Adama s Evou jim pravil : Račte pokračovat kvůli mně se nevyrušujte Dělejte jako byčh nebyl

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



Pokus se najít básně, které by mohly být aforismy. Co je převládajícím tématem básní? Jak básník vidí lásku? Co je pro ni důležité? Pokus se vysvětlit báseň Zrazení milenci. Co může být knotem? Znáš nějaký filmový nebo literární příběh, který by mohl být na toto téma? Báseň Jak namalovat ptáčka je surrealistická, tj. skrývá nějaký odraz života, který básník takto převyprávěl. O čem by mohla být? Která další báseň je silně surrealistická? Báseň Když je vlastně velmi optimistická. Proč? Jaký životní zlom popisuje báseň Snídaně? Jakým veršem básník píše? Najdi znaky tohoto typu verše

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



16. Vladimír Paral (nar. 1932 ) Vladimír Páral, pseudonym Jan Laban, získal v roce 1954 titul inženýra chemie. Jako chemický inženýr pracoval na severu Čech 13 let, pak se živil jako spisovatel z povolání. V některých svých dílech kritizoval stereotyp a ubíjející všednost života v 70. Letech. Roku 1977 však podepsal Antichartu, prý se stal i spolupracovníkem StB. Jeho knihy se neoficiálně dělí na tzv. černou a bílou pentalogii. V té první zobrazuje stereotyp a bezvýchodnost života lidí v době normalizace – jeden román má dokonce podtitul: Laboratorní zpráva ze života hmyzu, což je pro jeho hrdiny jistě dost degradující. Bílá pentalogie je optimistická, hrdinové se nakonec s životním stylem, který jinak Páral kritizuje, ztotožní a jsou v něm šťastní (např. Radost až do rána, Mladý muž a bílá velryba). Kromě toho píše Vladimír Páral i jakési sci-fi, v němž testuje lidstvo – s kladným výsledkem (Válka s mnohozvířetem, Země žen, Pokušení A-Z,..). V devadesátých letech u něho převažují erotická témata (Playgirls). Dílo:

Soukromá vichřice aneb Laboratorní zpráva ze života hmyzu B–1 V sobotu po poledni je všude zavřeno, Bohunka Austová vyskočila z tramvaje, běžela přes náměstí a bez dechu vpadla do toho krámu, hned za ní zamkli a nepřetržitě zvoníce svazkem klíčů hodili před ni tu vysněnou věcičku, zkusmo přidržena u ramene končila dva prsty pod Venušiným pahrbkem, Bohunka naprázdno polkla, klepli klíči o pult a Bohunka už horlivě platila a vystrkána ven šťastně vydechla před již zamykanými dveřmi. Rozběhla se za červeným sputnikem, netrpělivě poskakovala kolem beznadějného návalu u Vstupu a pak se vrhla do právě zavíraných dveří Výstupu, sevřena jejich kovovými rámy drala se nahoru a nešlo to, za zběsilého řidičova zvonění rvala přivírající se křídla kopajíc do jejich gumových těsnění a vrážejíc lokty a koleny do podrážděné masy před sebou, až to posléze šlo a opřela se vítězně zády o poražené dveře. Inka už vyklidila svobodárnu, ale ovšem ustlala jen svoji postel, Bohunka přikročila ke své a taky by to tady chtělo ještě zamést, sklidit ze stolu, schovat boty pod postel a shodit tu pavučinu v rohu u stropu, Inka ovšem uklízí jen svoje dva rohy, a nalakovat si nehty, kam zmizela druhá židle a Bohunka se rychle svlékla a už si spouštěla před zrcadlem tu novou košilku, ani ne o celé dva prsty, hrůza, ale když se trochu nahrbíte, tak to jde. Na okenním skle zadrnčel kamínek, vždyť už letím, ale to už musí dole chvilku stát, neháže hned a hned se taky netrefí, Bohunka stáhla košilku, nachystala si ji do červeného kufru pod postelí, sklo drnčelo, nacpala právě svlečené prádlo do skříně, v teplákové bundě přiběhla k oknu a hodila Mirkovi Machulkovi klíč, natáhla si teplákové kalhoty a přikročila k posteli, sebrala ze země a natřásla polštář a již lezl do dveří, strkaje před sebou tu zmizelou židli, Mirkův sobotně zadrhlý hlas: „Bohunko…“ „Mirane…“ Stoupla si bosýma nohama na jeho mokasíny a již jeho ruce kolem pasu, aspoň něco jsem si měla pod to vzít, přinucena zvrátit obličej popatřila na pavučinu ve svém rohu, zavřela oči a zatoužila navléknout si novou košilku, ale prkna podlahy již přestala vrzat pod čtverem nohou a dvojí dech zrychloval rytmus drátěného nářku.

A–1 V sobotu po poledni je všude otevřeno, Áda Vinš stanul na náměstí váhaje mezi ústeckou desítkou ve Světě nebo Zdaru a plzeňským v Domě kultury, Savoji nebo hotelu Palace, chuť dosud rozkomíhána a bez pevného tvaru, zkusmo zašel do bufetu Svět a vstoje zvolna pojídaje patnáct deka vlašského salátu pozoroval pěnu kolem nošených piv, velké tenkostěnné bubliny suše praskaly do ostrých kráterků, tak tohle si chlastejte sami, Áda pohlédl na hodinky, Joža právě začíná luxovat, a znovu stanul na náměstí. Tož plzeňské, v Domě kultury ztuha studené, v Savoji ve správných sklenicích, v Paláci oble nedochlazené do nasládlosti, Áda lehounce mlaskl a chuť polarizovala od tuhého chladu k okrouhlému, v podstatě bylo již možno vydat se do Paláce, ale Áda s úsměvem zamířil napřed k Savoji, vždycky je dobrý prověřit, co chcete pustit. A ovšem v Savoji sotva deset hostí a veselo jak v hrobce a ovšem v Domě kultury místo housek jen podpatkovitě vyhlížející plátky chleba, věděli jsme to předem, ale je dobrý si to prověřit, a již bez nejmenší pochybnosti se spokojeně vydal do Paláce jako každou sobotu. Alpakové košíčky s čerstvými makovými houskami, bankovkové plátky šunky servírované zde Ádovi již bez připomínání s hořčicí i křenem

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 a velkolepý těžký čepec smetanové pěny. prstencově znamenající slabé stěny sklenice a dosedající na dno téměř neztenčený a již přisedá kamarád Joska Nejtr, Joža se teď pouští do předsíně, dvě Staré myslivecké, smích, dvě Regalia Media s červenozlatými pásky a pro Ádu ještě tresčí játra, mladičká servírka Jana zdvihá v uličce tác nad hlavu a obrys dívčího prsu proti matovému sklu, Áda si ji představil nahou s lokty nad hlavou a udělal ještě dvě plzně. Půl sedmé, Joža je už se vším hotová, oba kamarádi zaplatili, Áda vyčkal ještě jednoho zdvihnutí Janiných loktů a rozloučili se. „Tak zejtra,“ řekl Áda, „zejtra odpoledne,“ řekl Joska Nejtr, doma Áda zazvonil a ještě na rohožce políbil Jožu na horkem zrůžovělou tvář. „Sundej si, prosím tě, ty boty,“ řekla Joža. „Co je k večeři?“ zeptal se Áda. „No přeci ten sulc…“ Byla přeci sobota.

B–1 Zrudlá Bohunka otevírala oči a prudce zamžikala, Mirek již stál s lokty nad hlavou a spouštěl si košili po dojemné šňůrce vystouplých obratlů, vždyť to byla sotva minuta, odvrátila se ke zdi a zvolna kladla suše pálící dlaň na drsnou omítku, pak ruku maličko oddálila a pozorovala vytvořený stín, zvedla palec kolmo vzhůru a dole pohybovala malíčkem, takhle nám chudák tatínek předváděl koníka. Zurčení vody za igelitovou oponou, beze spěchu si zas natáhlá teplákovou soupravu, usedla na kraj postele a dívala se před sebe, jakmile se opona hnula, šla za ni vystřídat Mirka a sešli se pak s chladnýma zčervenalýma rukama u stolu, na nějž Mirek stavěl otevřenou láhev Býčí krve. „Tos nemusel kupovat…“ „Nechutná ti?“ „Ale jo, ale je to zbytečně drahý.“ „Pro tebe není nic moc drahý…“ „Myslíš? Zrovna dneska jsem si koupila…“ „Co sis koupila?“ „Až za chvilku.“ „Ty mě napínáš!“ „Není to zas nic kór tak zvláštního…“ „Tak mi to ukaž!“ „Až za chvilku.“ Rozpačitě se na sebe usmáli a rudnoucí Mirek zapnul rádio, začalo chrčet, vypnul je, odšrouboval zadní kryt, horlivě strkal prsty dovnitř, pak zašrouboval kryt a zas rádio zapnul, začalo chrčet. „Fakticky je to už lepší,“ řekla Bohunka. „To dělá ten kondenzátor…,“ Mirek náhle vstal ze židle, přistrkal ji do rohu, vylezl na ni a natahoval se po pavučině, byl však na ni krátký, „Máte tady koště?…“ a už zas slézal, Bohunka mu šla vstříc a stoupla bosýma nohama na jeho, odhodlána velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát, „Mirane –“ „Bohunko –“ a už ji zas držel a nový drátěný nářek. „Máš mě rád?“ zašeptala, když minutu poté zas otevřela oči. „Mám. Fakticky. Moc…“ „Pojď si sem ke mně sednout…“ ,,Jen co se umeju…,“ a zpoza igelitové opony: „…a cos mi to chtěla ukázat?“ „Teďka by to už…,“ řekla do zurčení vody, seděli pak v šeru pod pavučinou za chrčení rádia a dusotu strojů z protější přádelny mlčky na kraji postele, pod níž v červeném kufru spočívala ta nová košilka a Bohunka držela Mirkovy chladné zčervenalé ruce, až se zahřály a ještě potom, dokud se nenaplnila stanovená doba, Mirek se tiše vytratil, na schodišti zaznělo záměrně hlučné Inčino dupání a Bohunka si s povzdechem navlékala obyčejné bavlněné pyžámko na spaní. …….

Ve čtvrtek na náměstí Mirek normálně: „Ahoj B!“ „Ahoj M!“, napřed si musel skočit pro baterie, baterie nebyly, a šli si sednout do Zdaru, Bohunka se dověděla, že u zvětšováku Magnifax II se dá naklánět i objektiv a když se nakloní objektiv, není potřeba clonit. Římská dívka Cabirie se živila láskou, galerie mužů, poslední ji opustil se vším, co měla, a před Cabirií vyvstalo Světlo. „Všimla sis těch dálnic?“ řekl pak Mirek a pak: „Tak v sobotu u tebe?“ „Ve tři, normálně.“ Jednoruký odnesl hromádku atestů a 14,00, na náměstí dvě koule smetanové zmrzliny a hlavní třídou, ve svobodárně těžký sladký páteční pach, zpocená Inka vyráběla týdenní dávku božích milostí, oblíbeného cukroví jejího žravého Standy Kociána, a z kouřící pánve vyhazovala zdobně ozubené lichoběžníčky do skořicového cukru, tak zítra je už sobota. …. Inka už vyklidila svobodárnu a ovšem ustlala jen svoji postel, Bohunka lhostejně přehlédla svou, o tohle zde totiž nejde – svlékla se a rozechvěle si spouštěla před zrcadlem tu novou košilku, čechrala krajky nahoře i dole, až na okenním skle zadrnčely kamínky, přetáhla přes košilku teplákovou soupravu a už Mirek lezl do dveří, jeho sobotně zadrhlý hlas: „Bohunko…,“ chtěla mu něco říct, ale příliš rychle ztratil plachost, pak trpělivost a prkna podlahy přestala vrzat pod čtverem nohou – za necelou minutu už zurčení vody za igelitovou oponou. Velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát Bohunka zvedala z podlahy teplákovou bundu a jak z pytle z ní vytahovala zmačkané krajky, škubla košilkou a nacpala ji do červeného kufru dřív, než se Mirek zas objevil a chladnýma zčervenalýma rukama otvíral láhev Býčí krve. „Zapomněla jsem ti říct, že Inka se dnes vrátí dřív.“ „Ale co si to dovoluje?“ „A mně je dnes nějak divně – ne, nebudu pít.“ „Ale to neexistuje!“ „Máš mě rád?“ „Mám. Fakticky. Moc…“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 ,„Tak jdi domů. Fakticky. Hned…“ „Tak v úterý?…“ Zalezla pod přikrývku, aby nemusela odpovědět a rozplakala se, jakmile za ním klaply dveře, dusot strojů z přádelny ji milosrdně uspal, ale po nějaké době zas nemilosrdně vzbudil, lokala přímo z láhve, až stěží popadala dech ….. Viděla Napoleona cválati přes bojiště zbrocené krví; pak však nebyl to Napoleon, nýbrž plukovník d’Ornano. Viděla se, jak vjíždí do Vídně. Napoleon jí pospíšil vstříc a sevřel ji v náruč

potřebovala to dorazit do konce, četla v tramvaji, na peróně, v kupé, až najednou byl konec a na tvrdé žluté roztřesené lavici Bohunka drkala k mamince a odevzdaně si uvázala zástěru a žádnou sůl, pan Kotulán měl neslanou dietu, „Tak jste přijela…,“ a okamžitě se zaštítil novinami, maminka si ani nesedla a ještě žvýkajíc běžela za panem Kotulánem dorazit ten sklep, s dočteným Snem lásky vyšla Bohunka na studené černobílé dlaždičky chodby, mezi dvěma oleandry vzhůru po schodišti z umělého kamene, vztekle foukla na mucholapku a v šeru podkroví vřadila Sen lásky zpátky a vyňala sousední svazek Láska a život lady Hamiltonové, ještě se podívat na králíky a už byl čas, „Tak já už zas jedu!“ „Nechceš česnek?“ Na nádražíčku se krůtily vdané kamarádky s vymydlenými manžely a v posledním vagónu chlapecké hlasy s kytarou: „Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-ú-do-lí. Na shlédanou, na shlédanou,“ ve svobodárně se česala Inka v teplákách na holém těle, Standa Kocián dosud za igelitovou oponou a zurčení vody. …

A zas týden v čudu – velice dávat i brát, Bohunka podrážděně sklapla knížku a upřeně pohlédla na Standu, propadat se a vznášet (zívající Inka se za dveřmi své skříně začala převlékat do nedělního), Bohunka šla ke své skříni a otevřela její dveře, vypadla schumlaná košilka, shýbla se, napřímila a upřený Kociánův pohled. Ospalá Inka narážela lokty a koleny za překližkou a tlumeně klela, muselo by to být bleskem a tedy bleskem za dvířka, všechno dolů a už krajka sjížděla po zvednutých pažích a už zas končila, při nahrbení fakticky jen o dva prsty a v náhlém záchvěvu křeči Bohunka přirazila ta dvířka, vzpřímená přešla nedýchajíc těch několik kroků před Kociánem a se zbytkem sil se naň pokusila usmát. „Tak jdem,“ řekla po nekonečné době Inka v taftové róbě visící jí na hrotech lopatek, ramenních hrbolcích a klíčních kostech, „Tak jdem,“ řekl Kocián a bleskem, za Inčinými zády to muselo být bleskem, vytáhl z kapsy svůj zapalovač a strčil jej pod rádio, Bohunka už přece spala a dvojí kroky po schodišti brzy zmlkly – ale jen nakrátko a už ho zas bylo slyšet, jak se žene nahoru, Bohunka s dunícími spánky odkopla přikrývku a nejen to, a zpod brv sledovala Kociána, jak stanul u dveří, tiše se blížil, vzlykla pootevřenými ústy, zatrnutí prudké slasti a poslední záchvěv té křeče odplynul. „Co tady děláš…,“ vykřikla a přikryla se po bradu, a když utíkal, se smíchem za ním: „– a nezapomeň si zas ten zapalovač!…“ Pěknej sviňák, tohle se dělá pár týdnů před svatbou, kdepak Mirek, zlatej Mirek Machulka, Standa Kocián ovšem vládne zařízeným bytem, připraveným pro jeho nastávající, ale bytem ve stejné hrobce jako dům pana Kotulána, chudák Inka, Mirek znamená svobodu, zlatej Mirek, Miran… „Ahoj B!“ (v úterý ve čtyři na náměstí) „Ahoj, Mirane…,“ začervenal se při tomto oslovení uvozujícím milování a v návalu vděčnosti ho vzala za ruku, zasluhoval by políbit, ale musel si skočit pro baterie, vysoký, štíhlý, pružný a opravdu hezký chlapec, na Kociána už leze třicítka, panděro a pleš, baterie nebyly. Ve Zdaru hudba, křik a smích nad jásavě červenými boxy, jen mladí a sametová růžička na každém stole. „A na kino se dneska vykašlem!“ rozhodla Bohunka. „Prima!“ řekl Mirek a objednal dvakrát dvě deci, „A co ti to bylo v sobotu?“ „Jen tak a už je to zas pryč!“ a ještě dvakrát dvě deci. „…vzpomínáš, jak tenkrát…“ „…vidím to před sebou jak film…“ „Tys řekl: Jestli nemáte zrovna nic rozumnýho na práci…“ „To ne, tak jsem to neřekl…“ „A já jsem řekla: Rozumnýho až po krk…“ „Ale kdepak, to bylo úplně jinak, ty ses otočila a metla pryč a teprve druhej den…“ Kolem řev k nevydržení, kouře, že nevidět, a bylo zrovna čtvrt na šest. „To kino bychom ještě akorát stihli…“ „A můžem sem pak ještě zajít…“ Při týdeníku se vzali za ruce, pětiúrovňová křižovatka v Tokiu a Mirek vzrušeně poposedl a Bohunka si nenápadně otřela dlaň o sukni. Nezaměstnaní lehkomyslní krasavci si škrábali brambory a pak vyloupili banku, se smíchem si dělili kufry peněz, ale v posledních metrech dopadeni zásluhou chlapečka, který si bůhvíproč musel psát čísla aut. „Tak zajdem ještě do toho Zdaru?“ „Abych ti pravdu řekla, dneska už…“ „Tak ve čtvrtek?“ „Ve čtyři, normálně.“

(BJ) –1 Pohnout kastrolem ve dřezu jen co by zaskřípal o plechové dno, ještě dvakrát a nechat ho v té chladnoucí špinavé vodě, (už rok kontrolorka) Boža Kociánová se tiše usmívala, dnes se nebude až zas do noci dělat půda, ve tři přijdou Mirek a Inka Machulkovi na kanastu, báječná neděle – a opět zakvedlat kastrolem o dřez, za zdí klímá Standa nad Technickým týdeníkem, ale poslouchá přitom, co se děje v kuchyni, nemá rád, když žencká sedí jen tak naprázdno spustit lžíci z výše na okraj dřezu a ještě jednou – po kartách půjde Standa ukázat Ince tu dekorační mříž v ložnici, kterou sám smontoval z trubek a natřel jahodovou červení, ti dva se vždycky vyvztekají na takovýchhle hračkách, chvilka osamění s Miranem v kuchyni a vzpomenem si na starý časy, „Jestli nemáte zrovna nic rozumnýho na práci…,“ řekl tenkrát a

Pokus se charakterizovat zvláštní způsob, kterým autor toto dílo napsal: větná stavba, způsob vzájemného oslovování hrdinů… Najdi věty, ve kterých chybí slovesa Píše autor spisovně nebo nespisovně? Najdeš situace, které se opakují? Proč to asi autor dělá?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Jaký máš pocit z popisovaného života hrdinů? Pokus se spárovat dvojice na začátku a na konci ukázky. Jak se k sobě přesto chovají? Co to vypovídá o jejich emocích?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



17. Terry Pratchett (nar. 1948) Anglický autor velmi specifických fantasy, ve kterých jakoby pod vypouklým zrcadlem pozoruje lidi a sleduje motivy lidského jednání. Ve své Úžasné Zeměploše (více než 30 knih) znovu převypravuje příběhy z naší Zeměkoule, ale zasazuje je do světa, kde je běžná magie a který je nesen na hřbetech čtyř slonů plujících vesmírem na krunýři obrovské želvy. Proto i příběh vzniku Hollywoodu, divadla, novin, banky, hudebních skupin apod., nebo naopak příběh o důchodovém věku barbarských hrdinů (viz ukázka) je nutně viděný trochu jinak, často bez příkras dodaných tradicí. Pratchett je úžasný i ve hře s významy slov, která jeho hrdinové většinou chápou v jejich prvotním významu, z čehož vzniká bezpočet point, kterými autor baví čtenáře. Stejně dobrý je Pratchett i v pojmenovávání svých postav. Z dalších jeho knih jsou zajímaví Kobercové, trilogie o Nómech i další příběhy.

Zajímavé časy (ze série Úžasná Zeměplocha) .... Achátová říše měla být nudná! „No jo, samej masakr,“ přikývl Cohen. „Podívej, tak třeba obyvatelstvo je ti dlužný na daních, jasný? Tak si vybereš nějaký město, kde lidi dělají potíže, pozabíjíš je do posledního, město zapálíš, zdi strhneš, popel zaoráš. Tak se zbavíš těch hlavních potíží a ostatní města se najednou začnou chovat velmi uctivě a dlužný daně se ti hrnou do pokladny jako zázrakem, což se hodí každý vládě, pokud já vím. Pak, když ti začnou po nějaký době dělat potíže jinde, tak jenom řekneš: ,Vzpomínáte si na Nangnang, nebo jak se to město jmenovalo?‘ a oni řeknou: ,A kde je Nangnang?‘ a ty řekneš: ,Tak. Přesně o tom je řeč. Hlavně, že si rozumíme.‘“ „Dobrý bože! To kdyby něco takového zkusili u nás -“ „Jenže tahle země už tímhle způsobem žije strašně dlouho. Místní obyvatelé si myslí, že takhle se má vládnout. Dělají, co se jim řekne. S obyčejnými lidmi se tady zachází jako s otroky.“ Cohen se zamračil. „Něco ti řeknu. Já nemám nic proti otrokům jako takovejm. Sám jsem jich už v životě pár měl. Sám jsem už jednou nebo dvakrát otrokem byl. Ale když jsou někde otroci, co tam určitě najdeš?“ Mrakoplaš se na chvíli zamyslel. „Biče?“ zeptal se nakonec. „Jo. Tos to přesně trefil. Biče. Na otrocích a bičích je něco poctivýho. Tak… a tady žádný biče nejsou. Tady totiž mají něco horšího než biče.“ „Co?“ zeptal se Mrakoplaš a bylo vidět, že začíná propadat panice. „To brzo zjistíš.“ .... Šlachovitou rukou udělal gesto, jímž zahrnul krajinu, kterou projížděli. „Je to po čertech divná zem,“ řekl. „Víš, že kolem celé říše je obrovská zeď?“ „To snad… co já vím… proti nájezdům barbarů… ne…?“ „No jistě, jak jinak, skvělý obranný zařízení,“ ušklíbl se Cohen sarkasticky. „Už to slyším: jeminkote, támhle je šestimetrová zeď, krindypindy, co budeme dělat, asi bude lepší, když se vrátíme domů přes ty dva tisíce kilometrů stepi, místo abysme vlítli támhle do toho borovýho lesa a udělali si pár pořádnejch žebříků. Houby. Má udržet lidi uvnitř. A pravidla? Ti mají pravidla na všechno. Nikdo si nedovolí jít bez papíru ani na hajzl.“ „No, nevím, ale například já sám, když jdu -“ „Bez kusu papíru, na kterým má povolení, že může, to jsem chtěl říct. Bez papíru nesmíš opustit svoji vesnici. Bez papíru se nesmíš oženit. Bez papíru si nesmíš ani utrhnout papír, aby sis mohl utřít to - už jsme na tom místě.“ ... A pak se ukázal Cohenův gang. Až na to, že on mu říkal horda. Seděli na slunci a stěžovali si jeden druhému, že už nehřeje, jako hřálo dřív. „Tak jsem zpátky, hoši,“ řekl Cohen. „A tys někde byl?“ „Sože? So řiká?“ „Říká, že je ZPÁTKY!“ „Svátky? Jaký svátky?“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Cohen se zářivě usmál na Mrakoplaše. „Ty jsem si přivedl s sebou,“ chlubil se. „Jak jsem ti říkal, samotnej člověk dneska nemá šanci.“ „Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš nejistě a poněkud zmateným pohledem zkoumal okolí, ,je některému z nich pod osmdesát?“ „Vstaň, Cucáku Vildo,“ řekl Cohen. Na nohy se zvedl vysušený muž jen o trochu méně svrasklý než ostatní. Nejpozoruhodnější na něm byly jeho nohy. Byl obut v botách s výjimečně silnými podrážkami. „To proto, aby se moje nohy pořádně dotýkaly země,“ vysvětloval. „A že se tak ptám… v obyčejných botách se země nedotýkají?“ „Ne. Je to ortopedický problém, chápete? Jak bych vám to… víte, že je spousta lidí, kteří mají jednu nohu kratší než druhou? Možná vám to bude připadat jako legrace, ale já mám -“ „Už mi nic neříkejte,“ zarazil ho Mrakoplaš. „Občas mám zvláštní záblesky inteligence… Vy máte obě nohy kratší než tu druhou, že?“ „Úžasné. No, ale vidím, že jste mág,“ řekl Cucák Vilda. „Vy se holt v těchhle věcech vyznáte.“ Na dalšího člena hordy vrhl Mrakoplaš zářivý, napůl šílený úsměv. Byla to skoro jistě lidská bytost, protože scvrklé malé opice obvykle nejezdí sem a tam v kolečkovém křesle a nemají při tom na hlavě helmici zdobenou kravskými rohy. Tvor se na Mrakoplaše na oplátku zašklebil. „Tohle je -“ „Sožééé? So řikáá?“ „Bláznivý Humoš,“ představil ho Cohen. „So to žvaní? So to furt kesá?“ „Vsadil bych se, že ta židle každýho nepřítele vyděsí k smrti,“ řekl Mrakoplaš. „Zvlášť ty čepele na kolech.“ „Musím ti říct, že nám vždycky dá zatracenou práci dostat ho přes hradby,“ přiznal Cohen, „ale divil by ses, jak rychle na tom umí jezdit.“ „Vo so de? Koho chce zhyzdit?“ „A tohle je Bleskovej Podrs.“ „Odpal, mágu!“ Mrakoplaš se znovu usmál. Další člen strašlivé tlupy si s ostatními v ničem nezadal. „Ty berly… úžasný. Skvělý nápad napsat si na jednu LASKÁ a na druhou NENÁVIST, to dělá dojem!“ Cohen se pyšně usmál. „Bleskovýho kdysi považovali za nejhroznějšího lumpa a hrdlořeza na světě. Starý, mladý, ženský, děti, kálel na nějakou etiku,“ pochlubil se. „Vážně? Přímo tenhle?“ „Ale nevěřil bys, co se dá dokázat s dobrejma přírodníma čípkama.“ „Šup tam s tím, člověče,“ zavrčel Podrs. Mrakoplaš zamrkal. „Hm. Mohl bys na slovíčko, Cohene?“ Odvedl prastarého barbara stranou. „Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakej kverulant, rozumíš,“ začal, „ale tebe, předpokládám, nenapadlo, že ti chlápci mají tak trochu, jak bych to řekl, prošlou záruční lhůtu? Teda, bez urážky, nejsou trochu staří?“ „So? So vaří?“ „Ale říká, ŽE JE RAD, ŽE SE VÁM DAŘÍ.“ „Sožeéé? „Jak to myslíš? Je v nich uložených skoro pět set let koncentrovanýho hrdinskýho barbarismu,“ nechápal Cohen. „Pět set let válečnejch zkušeností je dobrejch. To je fakticky skvělý. Ale měly by bejt rozložený na víc než jednu osobu. Hele, co od nich čekáš? Že budou na lidi omdlívat?“ ... Cohen pokrčil rameny a pak se chvilku rozhlížel kolem, až jeho zrak spočinul na štíhlé postavě, která seděla kousek stranou od ostatních a četla knihu. „Podívej se na něj,“ řekl Cohen s přízvukem majitele psa, jehož přítel nejvěrnější právě sám od sebe provádí nějaký důmyslný trik. „Pořád má nos v knihách.“ Zvýšil hlas. „Profi? Pojď sem a vysvětli tomuhle mágovi, jak se dostane do Visovisu!“ Jak se ukázalo, byl Profi vysoký hubený muž s přátelsky nepřítomným výrazem a hustým věnečkem bílých vlasů, který při pohledu shora připomínal kopretinu. V žádném případě nevypadal jako krvežíznivý brigant, i když byl oblečen v kroužkové vestě, která mu byla poněkud velká, a u pasu měl obrovskou pochvu, v níž neměl meč, ale několik svitků pergamenu a pár štětců. V náprsní kapsičce kroužkové košile měl tři různobarevná pera v koženém pouzdře. „Ronald Čabajka,“ představil se a potřásl Mrakoplašovi rukou

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



...

„Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně,“ řekl Mrakoplaš. „Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi.“ „A co jste vyučoval?“ „Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient*. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem.“ „Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?“ „Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu.“ „Ale… to přece… co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života…“ Pan Čabajka se rozzářil. „Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?“

Šest blahodárných větrů si myslel, že je to skvělý plán. Ti strašliví staříci byli ztraceni v Zakázaném městě. I když měli nesmírně odolný vzhled, stejný jako přirozená bonsaj, pokroucená borovice, která navzdory vichřicím přežila na skoro holém skalisku byli přece jen velmi staří a nijak zvlášť ozbrojení. Proto je vedl směrem k tělocvičně. A když se ocitli uvnitř, začal ze všech sil křičet. K jeho údivu se starci nedali na útěk. „Už ho můžeme zabít?“ zeptal se Bleskový Podrs. Několik tuctů svalnatých mužů přestalo bušit do silných dřevěných špalků a hromad cihel a s podezřívavými výrazy se obrátilo ke skupince. „Máš nějakej nápad?“ zeptal se Cohen pana Čabajky. „No nazdar. Vypadají jako pěkně ostří hoši, co?“ „Napadá tě něco civilizovanýho?“ „Nic. Obávám se, že teď je to na tobě.“ „Hahá! Hahá! Tak na todlecto jsem čekal,“ rozzářil se Caleb Rozparovač a dral se dopředu. „Cvičil jsem celý dni, no ne? Se svým dubovým špalkem!“ „To jsou nindžové,“ oznámil jim pyšně Šest blahodárných větrů, když se dvojice mužů vydala ke dveřím a zavřela je. „Nejlepší válečníci na světě! Okamžitě se vzdejte.“ „To je zajímavý,“ řekl Cohen. „Hej, ty tam, v tom černým pyžamu… to jsi zrovna vylezl z postele? Kdo je tady z vás nejlepší?“ Jeden z mužů upřel na Cohena pohled a rukou udeřil do blízké stěny. Zůstal v ní dolík. Pak se podíval na výběrčího daní a řekl: „Co jste nám to přivedl za staré hlupáky?“ „Myslím, že jsou to barbarští nájezdníci,“ odpověděl výběrčí. „A jak to - hele, jak to ví? Dyť nosíme tyhle kousavý kalhoty, jíme vidličkou a vůbec všecko…“ Náčelník nindžů se ušklíbl. „Hrdinští eunuši? Pár dědoušků?“ „Komu říkáš eunuchu?“ zavrčel na něj Cohen. „Mám mu předvést, co jsem nacvičil se svým kusem týku?“ nabízel se Caleb a revmaticky poskakoval z nohy na nohu. Nindža se podíval na fošnu. „Do toho neuděláš ani dolík, starče,“ prohlásil. „Tak pozoruj,“ odsekl mu Caleb. Držel fošnu na délku paže před sebou. Pak zvedl druhou ruku, a když míjel dlaní rameno, bolestivě zasykl. „Pozoruješ tu ruku? Pozoruješ tu ruku?“ „Pozoruju,“ přikývl nindža a stěží zadržoval smích. „Výborně,“ řekl Caleb. Pak kopl muže mezi nohy, a když ten se sehnul bolestí, udeřil ho fošnou přes hlavu. „Ale byla to chyba,“ poučil nindžu, „protože jsi měl pozorovat tuhle nohu.“ A to by bylo bývalo všechno, kdyby tam ovšem byl jen jeden nindža. Teď se ozvaly nárazy odhazovaných bambusových holí a tichý šustot vytahovaných dlouhých zakřivených mečů. Horda se semkla. Bláznivý Humoš odhodil deku a odkryl tak jejich zbrojnici, i když sbírka zubatých čepelí vypadala na první pohled mnohem domáčtěji než ty štíhlé lesklé hračky, kterými vládli nepřátelé Stříbrné hordy. „Profi, proč neodvedeš pana výběrčího někam za roh, aby se mu náhodou něco nestalo?“ řekl Čingis. „To je šílenství!“ vykřikl Šest blahodárných větrů. „Jsou to nejlepší válečníci na světě a vy jste jenom staří lidé! Vzdejte se a já se pokusím získat pro vás nějaké úlevy!“ „Uklidněte se, uklidněte se,“ naklonil se k němu pan Čabajka. „Nikomu se nic nestane, tedy alespoň metaforicky.“ Čingis Cohen několikrát zkusmo máchl mečem. „Prima, hoši,“ prohlásil nakonec, „tak sem s tím vaším nejlepším nýmandžem!“ Šest blahodárných větrů s hrůzou přihlížel, jak se horda sevřela a zaujala čtvercovou formaci. „Ale to přece bude strašlivý masakr!“ zvolal.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Obávám se, že ano,“ přikývl pan Čabajka. Sáhl do kapsy pro balíček peprmintových bonbonů. „Kdo jsou ti staří muži? Co vlastně dělají?“ „Zabývají se většinou barbarským hrdinováním,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Zachraňují princezny, vykrádají chrámy, bojují s obludami, plení města, zkoumají prastaré, hrůzou opředené zříceniny… takové ty věcičky.“ „Ale vždyť vypadají dost staře na to, aby mohli být mrtví! Proč to všechno dělají?“ „Pan Čabajka pokrčil rameny. „Oni nikdy nic jiného nedělali.“ Napříč místností proletěl v sérii salt a s bojovým křikem na rtech nindža s mečem v každé ruce. Cohen jej čekal v postavení, které se spíše podobalo pozici odpalovače v baseballu. „Napadlo mě,“ nadhodil po chvilce pan Čabajka, „jestli jste někdy slyšel slovo ,evoluce‘?“ Dvojice válečníků se srazila. Ve vzduchu se něco krátce zamíhalo. „Nebo ,přežití schopnějších, přirozený výběr‘?“ pokračoval pan Čabajka. Křik neustával, ale už nebyl bojový. „Nestačil jsem pohledem sledovat jeho čepel,“ vydechl užasle Šest blahodárných větrů. „Ano. To se lidem často stává.“ „Ale… jsou tak staří! Musí jim být mnoho let!“ „Jistě,“ souhlasil učitel a zesílil hlas, aby přehlušil okolní hluk. „Víte, to je právě ono, jsou barbarskými hrdiny hrozně moc let.“ Výběrčí mlčky zíral. „Nechcete cukrátko?“ nabídl mu pan Čabajka, když kolem produnělo křeslo Bláznivého Humoše, před nímž prchal muž se zlomeným mečem a neodbytnou touhou zůstat naživu. „Přišel byste na to, že pokud se nějakou chvíli zdržujete s hordou, pomáhá to.“ Aroma z nabízeného papírového sáčku dýchlo na Šest blahodárných větrů jako závan z plamenometu. „Jak vám může fungovat čich, když sníte něco takového?“ „Ten vám právě nefunguje,“ odpověděl pan Čabajka spokojeně. Výběrčí daní pozoroval okolní scénu. Boj byl rychlý a zuřivý, ale poměrně jednostranný. Horda bojovala přesně tak, jak se to dalo od lidí jejího věku čekat - pomalu a opatrně. Veškerá aktivita byla na straně nindžů, ale bez ohledu na to, jak dovedně byla vržena bojová hvězdice nebo jak rychle byl veden kop či rána, nakonec se ukázalo, že cíl - bez jakékoliv viditelné námahy - nebyl na místě, kam útok směřoval. .... Cohen se objevoval mezi lidmi jako potulná planeta v mírumilovné sluneční soustavě a vy jste cítili, jak vás bere do vleku, jednoduše proto, že jste si byli jistí, že nic podobného už se vám v životě nepřihodí. Během školních prázdnin byl pan Čabajka na poklidné výpravě za fosiliemi, když náhodou vklopýtal do tábora těchhle živoucích zkamenělin, které si říkaly horda. Byli celkem přátelští, přestože neměl ani zbraně, ani peníze. A přijali ho mezi sebe, protože znal věci o nichž oni neměli ani ponětí. A bylo to. Rozhodl se hned a na místě. Muselo to snad být něco ve vzduchu. Najednou se mu před očima rozvinul celý jeho minulý život a on nenašel ani jediný den, který by byl veselý a zábavný. A pochopil, že buď se může přidat k hordě, nebo se vrátit do školy a zanedlouho - ochablé potřesení rukou, vlahý potlesk kolegů a penze. V Cohenovi něco bylo. Možná to, čemu se říká charisma. Přehlušilo to dokonce i jeho obvyklý zápach kozla, který se přejedl chřestového kari. ...... Poslední nindža se sice stále ještě držel vzpřímeně, ale namáhavě balancoval jen na jedné noze, protože druhou mu přejel svým masivním křeslem Bláznivý Humoš. Pan Čabajka poklepal výběrčího po rameni. „Omluvte mě na okamžik,“ řekl. „Vité, občas musím v tomhle stadiu zasáhnout.“ Přešel k poslednímu nindžovi, který se zoufale rozhlížel. Krk mu svíraly čepele šesti mečů, jako kdyby byl hlavní postavou jakéhosi symbolického folklorního tance. ...Šest blahodárných větrů byl napůl v šoku a napůl se bavil. „Ale… vždyť… viděl jsem tyhle strážné bojovat mnohokrát předtím! Nindžové jsou neporazitelní.“ „Jo, to nám nikdo neřekl.“ „Ale vy jste je všechny porazili!“ „Bodejť!“ ... Cohen obrátil pozornost k armádám pěti náčelníků. Zdálo se, že tam došlo k jakési dohodě. Armády se rozložily kolem místa, které Cohen zvolil. Taktika byla jednoduchá. Bylo snadné ji odhadnout. Horda pozorovala, jak náčelníci projíždějí sem a tam podél předních řad svých oddílů. „A jak to vlastně začne?“ zeptal se po chvíli Cohen, kterému sílící vítr rozevlál zbytky vlasů. „To jako někdo pískne na píšťalku, nebo co? Nebo prostě zařveme a vrhneme se na ně?“ …„Tak dobrá,“ pokračoval Cohen. „Nerad to říkáni, ale možná bychom si s nimi měli promluvit o kapitulaci.“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Ne!“ vykřikl pan Čabajka, ale pak se zarazil, zaskočený silou vlastního hlasu. „Ne,“ opakoval o něco tišeji. „Když se vzdáte, nepřežijete to. Jenom nezemřete okamžitě.“ Cohen se poškrábal na nose. „Jak se jmenuje ta… no vždyť víš… vlajka…, když s nima chceš mluvit, aby tě ale při tom nezabili?“ „Musí být červená,“ vysvětloval pan Čabajka. „Ale poslyš, já si myslím, že by nebylo dobře kdybychom -“ „Já tomu nerozumím,“ ušklíbl se Cohen. „Mají to celý zmatený, s červenou vyjednávat, v bílý na funus… tak dobrá. Máte někdo něco červenýho?“ „Já mám jenom kapesník,“ přihlásil se pan Čabajka. „Ale je bílý, a navíc si stejně myslím, že -“ „Dej mi ho.“ Barbarský učitel velmi neochotně podal Cohenovi svůj kapesník. Cohen vytáhl z opasku malý, napůl obroušený nožík. „Já tomu prostě nevěřím!“ řekl pan Čabajka. Slzy měl na krajíčku. „Barbar Cohen vyjednává s takovými lidmi o kapitulaci!“ „To je vliv civilizace,“ zakýval Cohen hlavou. „Ta má pravděpodobně za následek, že jsem tak trochu změknul.“ Přetáhl si čepel nožíku přes předloktí a na šrám si přiložil kapesník. „Tak a je to. Za chvilku máme pěknou rudou vlajku.“ Horda souhlasně pokývala hlavami. Bylo to až neuvěřitelně symbolické, dramatické, ale především hloupé gesto, které ovšem přesně odpovídalo hrdinskému barbarování. Jak se zdálo, udělal dojem i na část těch nejbližších bojovníků. „Tak a teď,“ začal Cohen, „myslím že ty, Profi, a ty, Bleskovej… byste měli jít se mnou a promluvíme si s těma lidma.“ „Oni vás pak odvlečou do svých hladomoren!“ protestoval pan Čabajka. „Mají katy, kteří vás budou mučit, ale při tom vás udrží naživu celá léta!“ „So to? Co řiká? So?“ „On říkal, ŽE TĚ JEJICH KATI DOKÁŽOU UDRŽET PŘI ŽIVOTĚ CELÝ ROKY, Humoši.“ „Skvělý. To si dám líbit!“ „Oh, bohové.“ Víc ze sebe pan Čabajka vypravit nedokázal. Pak vykročil za svými dvěma kolegy k nepřátelským náčelníkům. Lord Hong zvedl hledí své přilby a z vysoká si prohlížel přibližující se barbary. „Rudej prapor, heleďte,“ volal Cohen a zamával mokrým kapesníkem, který upevnil na konec svého meče. „Ano,“ přikývl lord Hong. „Viděli jsme to vaše malé představení. Možná že udělalo jistý dojem na některé vojáky, ale ne na mě, barbare.“ „To je tvoje věc,“ přikývl Cohen. „Přišli jsme si promluvit o kapitulaci.“ Pan Čabajka si všiml, že několik nižších náčelníků si očividně oddechlo. Pak si pomyslel: skutečný voják asi tyhle věci nemá nijak v oblibě. Nikdo přece nechce přijít do nebe, nebo kam to vojáci chodí, a tam říci: kdysi jsem vedl armádu proti sedmi starým mužům. To nebylo nic, co by si zasloužilo vyznamenání za statečnost. „Aha. No, jistě. To je celá ta vaše okázalá odvaha,“ ušklíbl se lord Hong. „V tom případě složte zbraně a budete odvedeni do paláce.“ Cohen a Podrs na sebe vrhli nechápavé pohledy. „Pardon?“ „Složte zbraně,“ odfrkl si popuzeně lord Hong. „To znamená, že odložíte všechny své zbraně.“ Cohen na něj vrhl dlouhý zamyšlený pohled. „A proč bychom měli odkládat zbraně?“ „Nemluvíme snad o vaší kapitulaci?“ „Naší kapitulaci?“ „Ústa pana Čabajky se proti jeho vůli roztáhla v pomalém, částečně nepříčetném úsměvu. Lord Hong zíral na Cohena. „Hej! Jistě nečekáte, že uvěřím, že jste se s námi sešli proto, abyste nám nabídli…“ Naklonil se ze sedla a upřel na ně zkoumavý pohled. „Ale je to tak, že?“ řekl nakonec. „Vy nemyslící hloupí divoši. Je to pravda, že umíte počítat jen do pěti?“ „Mysleli jsme jenom, že by to spoustě lidí ušetřilo zranění,“ řekl Cohen. „Mysleli jste hlavně na to, že by to ušetřilo zranění vám,“ ušklíbl se pohrdavě náčelník. „Skoro bych si troufl říct, že ani na vaší straně by z toho všichni nevyvázli bez úrazu.“ „Jsou to jen chudáci a sedláci,“ odpověděl náčelník. „A no jo. Já zapomněl,“ zašklebil se Cohen. „A ty jsi jejich náčelník, žejo? To je, jako když hraješ šachy, co?“ „Jsem jejich pán,“ odpověděl nadutě lord Hong. „Když bude třeba, zemřou dle mé vůle.“ Cohen na něj vrhl široký úsměv, před kterým by ucouvl i krokodýl. „Kdy začneme?“

1. Vysvětli podle úvodních vět, co je efektivnější než biče při ovládání lidí. Kde se můžeme

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 s podobnými systémy vlády setkat ( v přítomnosti nebo i v minulosti) ? 2. Kterou zemi představuje Achátová říše? 3. Vysvětli pravděpodobnou skutečnou funkci velké zdi obklopující říši. Jakou reálii z nedávné minulosti to může připomínat v Evropě? 4. Našel bys v textu narážku na přebujelou byrokracii, která zotročuje lidi? 5. Kterou postavu ze Zeměkoule představuje barbar Cohen? 6. Jak vnímá autor učitelské povolání? 7. Autor často pracuje s pointou, tj. nečekaným rozuzlením. Najdi nějakou. 8. Proč je morálka barbarů, kteří také zabíjejí, hodnocena lépe než morálka lorda Honga? 9. Jak bys vysvětlil, proč autor své fiktivní příběhy umístil na Zeměplochu? Je zcela vymyšlená autorem?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



18. Aldous Huxley (1894 -1963) Anglický autor, k jehož nejznámějším dílům patří antiutopie s názvem Konec civilizace (česky r.1970). Tento román napsal pod vlivem zpráv z fašistické Itálie a stalinistického Sovětského svazu. Je ovlivněn Zamjatinovým románem My a ovlivňuje Orwellův román 1984. Popisuje v něm společnost složenou z „vyráběných“ lidí, kteří jsou ještě před svým narozením rozděleni na kasty a deformováni podle toho, jakou roli jim na montážní lince přisoudila náhoda. Jedinci jsou povinně šťastni, mají povoleny smyslové radovánky a opájení se „zdravotně neškodnou“ drogou zvanou symbolicky „soma“. Naopak city a jakékoliv vybočení z normálu jsou trestány jako nežádoucí. Je zde ukázáno, jak lze lidmi beze zbytku manipulovat. Autor ukázal svět bez emocí, tedy i bez lásky, v němž lidé připomínají hmyz nebo průmyslové výrobky. Svět, ke kterému, jak se možná obával, spějeme. K jeho slavným výrokům patří názor, že intelektuál je člověk, který objevil něco daleko zajímavějšího, nežli je sex.

Konec civilizace aneb Překrásný nový svět 1 Šedivá podsaditá budova, vysoká jen čtyřiatřicet pater. Nad hlavním vchodem nápis ÚSTŘEDNÍ LONDÝNSKÁ LÍHEŇ A STŘEDISKO PRO PREDESTINACI, na průčelí heslo Světového státu: KOMUNITA - IDENTITA - STABILITA. Obrovská místnost v přízemí byla obrácena k severu. Působila studeně, třebaže venku bylo léto a v místnosti samé tropické vedro. "A tady," pravil ředitel, otvíraje dveře, "je oplodňovací sál." Když vstoupil, sklánělo se tři sta oplodňovačů v hlubokém soustředění nad svými nástroji. Řediteli v patách putovala nervózně a poněkud zaraženě skupina novopečených studentů, mladičkých, růžolících zelenáčů. Všichni měli zápisníky a zoufale do nich čmárali, kdykoli velký muž promluvil. "To jen abyste měli obecnou představu," vykládal jim pokaždé. Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět - jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté. "Zítra," dodával ředitel a usmíval se s poněkud výhružnou blahovůlí, "se dáte do vážné práce. Na to obecné nebudete mít čas. Zatím..." "Začnu od začátku," pravil Ř.L.P. a obzvlášť svědomití studenti si poznamenali jeho záměr do svých sešitů: ‚Začínat od začátku!' "Toto," mávl rukou, "jsou inkubátory." Otevřel izolační dvířka a ukázal jim navršené stojany s očíslovanými zkumavkami. "Týdenní příděl vajíček. Jsou udržována", vysvětloval, "při teplotě krve, kdežto mužské gamety," a otevřel jiná dvířka, "se musí udržovat při pětatřiceti místo při sedmatřiceti stupních. Normální teplota krve by je činila sterilními." Berani zabalení v termogenu nezplodí žádná jehňata. Opíraje se o inkubátory, popisoval jim stručně moderní oplodňovací proces, zatímco tužky zanechávaly na stránkách nečitelné stopy. Mluvil samozřejmě nejdříve o jeho chirurgickém úvodu, o "dobrovolné operaci v zájmu společnosti, nemluvě o prémii ve výši šesti měsíčních platů", dotkl se v několika poznámkách způsobu, jak se vyňatý vaječník udržuje živý a v činnosti; přešel k otázce optimální teploty, obsahu solí a stupně viskozity; zmínil se o roztoku, v němž se uchovávají uvolněná a uzrálá vajíčka. Pak vedl své svěřence k pracovním stolům a ukazoval jim, jak se tekutina odsává ze zkumavek, jak se po kapkách zavádí na speciálně předehřátá podložní sklíčka a jak se pod mikroskopem zkoumá, není-li některé z vajíček abnormální, jak se vajíčka počítají a přenášejí do průlinčitých komůrek; jak se každá komůrka ponoří do teplého bujónu, v němž volně plavou spermie - v minimální koncentraci sto tisíc na jeden krychlový centimetr, zdůrazňoval; a jak se po deseti minutách nádoba vyjme z tekutiny a její obsah se opět prohlíží, a zůstane-li některé vajíčko neoplodněno, ponoří se znovu, je-li třeba, i několikrát; jak oplodněné vajíčko přichází zpátky do inkubátorů, kde alfy a bety zůstávají, až se definitivně přenesou do lahví, kdežto gamy, delty a epsilony se již za šestatřicet hodin znovu vyjmou a podrobí se procesu Bokanovského. "Proces Bokanovského," opakoval ředitel, a studenti si ta slova ve svých zápisnících podtrhli. Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk - to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. "V podstatě," uzavřel Ř.L.P., "se bokanovskyzace skládá ze sériového zastavování vývoje. Zarážíme normální růst a - což je dost paradoxní - vajíčko reaguje pučením." Tužky byly pilné. Ředitel ukazoval. Mechanismus tichounce bzučel. "Za osm minut zkumavky projdou," sdělil jim. Osm minut je krajní

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 mez, po kterou vajíčko snese ozáření tvrdými X-paprsky. Pár jich zahyne; ze zbývajících se nejméně citlivá dělí na dvě, většina vyžene do čtyř zárodků a některá do osmi. Potom se všechno vrátí do inkubátorů, kde se zárodky začnou vyvíjet. Za dva dny se prudce zchladí a jejich vývin se zastaví. Dostaneme dva, čtyři až osm nových zárodků, a nato se jim dá téměř smrtelná dávka alkoholu. Vyženou znovu - zárodek ze zárodku - a potom se už nechají klidně vyvíjet, další zastavení vývinu by pro ně bylo osudné. A teď je původní vajíčko na nejlepší cestě, aby se z něho stalo osm až devadesát embryí velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáváte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a kdy jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou. Avšak jeden ze studentů byl tak hloupý, že se zeptal, jaká je v tom vlastně výhoda. "Ale milý chlapče!" obrátil se prudce k němu ředitel. "Což to nechápete? Opravdu to nechápete?" Pozvedl ruku. Jeho výraz byl slavnostní. "Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability." Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu. "Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů." Hlas se mu málem zachvíval nadšením. "Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!" Citoval heslo planety: "Komunita - identita - stabilita." Veliká slova. "Celý problém by byl vyřešen, kdybychom mohli vajíčka bokanovskyzovat donekonečna."Byl by vyřešen standardními gamami, neměnnými deltami a jednotnými epsilony. Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii. "Ale bohužel," zavrtěl ředitel hlavou, "nemůžeme bokanovskyzovat neomezeně." Zdá se, že šestadevadesát je horní mez a dvaasedmdesát dobrý průměr. Získat z jednoho a téhož vaječníku a z gamet téhož muže tolik identických blíženců, kolik je vůbec možné - to je to nejlepší , co jsme dokázali. A i to bylo velmi obtížné. Vždyť v přírodě to trvá třicet let, než dvě stě vajíček úplně dozraje. Ale naším úkolem je stabilizovat obyvatelstvo na jeho dnešním stavu. K čemu by to bylo, kdyby se celá čtvrtstoletí trousila po kapkách dvojčata? Je zřejmé, že by to nebylo k ničemu. Podsnapova technika však nesmírně urychlila proces zrání. Nyní by se mohlo spolehlivě vypěstovat nejméně stopadesát zralých vajíček během dvou let. Oplodňujte, bokanovskyzujte - jinými slovy, násobte sedmdesáti dvěma, a dostanete v průměru téměř jedenáct tisíc bratrů a sester ve stopadesáti dávkách identických blíženců, všechny přibližně stejného věku, s rozptylem nejvýše dvou let. "A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí." Kývl na světlovlasého, mladého, růžolícího muže, který šel zrovna kolem: "Pane Fostere!" Růžolící mladý muž přistoupil. "Pane Fostere, můžete nám říci nejvyšší údaj pro jednotlivý vaječník?" "V této ústředně šestnáct tisíc dvanáct," odpověděl pan Foster bez zaváhání. Mluvil velmi rychle, měl živé modré oči a zřejmě ho těšilo, že může uvádět čísla. "Šestnáct tisíc dvanáct, ve stu osmdesáti pěti dávkách identických blíženců. Bylo již ovšem dosaženo ještě mnohem lepších výsledků," sypal dále ostošest, "a to v některých tropických ústřednách. Singapur produkoval často přes šestnáct tisíc pět set a Mombasa se teď přiblížila k sedmnácti tisícům. Mají totiž nezasloužené výhody. Měli byste vidět, jak černošský vaječník reaguje na hypofýzu! Je to překvapující, jste-li zvyklý pracovat s evropským materiálem. A přece," pokračoval a zasmál se (ale v očích mu zasvitla chuť soupeřit a brada se vyzývavě vysunula), "a přece si myslíme, že je porazíme. Pracuji teď s báječným delta-minus vajíčkem, teprve osmnáct měsíců starým. Hotovo je již více než dvanáct tisíc sedm set dětí, částečně dekantovaných, částečně v embryonálním stavu. A pořád je ještě funkční. Ještě je porazíme." V plnírně vládl harmonický spěch a spořádaná aktivita. Ze suterénu, kde je banka tělesných orgánů, malé zdviže bleskově vynášejí čerstvé kusy masa z pobřišnice sviní, nařezané v potřebné velikosti. Zasvištění a cvak! - dvířka zdviže se rozletí, plnič lahví jen natáhne ruku, přenese kus blány, uhladí a vpraví do láhve, a než je plná láhev na běžícím pásu z dosahu, opět zasvištění a cvak! a ze suterénu vyletí nový kus peritonea a je vpraven do další láhve, následující v tomto nekonečném procesí, které se pomalu sune na pásu. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem... a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům. Dědičné vybavení, datum oplodnění, příslušnost ke skupině Bokanovského - všechny tyto údaje se přenášejí ze zkumavek na láhve. Už to není anonymní procesí, nýbrž procesí označkované a pojmenované, které teď postupuje pomalu otvorem ve zdi do sociálně predestinačního sálu. "Ale mezitím," uzavřel pan Foster, "s nimi ještě ledacos uděláme. Spoustu věcí." Zasvěceně a triumfálně se zasmál. "Takový duch se mi líbí," poznamenal ředitel. "Pojďme dál. Pane Fostere, všechno jim vyložte." A pan Foster vykládal. Upozornil na závažnost takzvaného dekantačního traumatu a vypočítal opatření, která vhodnou přípravou embryí snižují nebezpečný šok na nejmenší míru. Vyložil jim testování pohlaví, které se provádí okolo dvoustého metru. Vysvětlil systém značkování - T pro mužská individua, kroužek pro ženská a černý otazník v bílém poli pro ta, kterým je určeno zůstat neplodnými. "Protože je samozřejmé," pravil pan Foster, "že ve valné většině případů působí plodnost jenom potíže. Pro naše účely by zcela postačil jeden plodný vaječník z každých dvanácti set. My však chceme mít dobrý výběr. A také musíme mít samozřejmě pro jistotu vždycky něco do zásoby. Proto necháváme třicet procent ženských embryí vyvinout normálně. Ostatní dostávají na čtyřiadvacátém metru po celý zbytek oběhu dávku mužského hormonu. Výsledkem je, že se dekantují jako neplodná - co do ustrojení zcela normální ("až na to", jak musil připustit, "že pak mají nepatrný sklon k růstu vousů"), ale zaručeně neplodné. "Máme zde také predestinaci. Dekantujeme naše nemluvňata již jako socializované bytosti, jako alfy nebo epsilony, jako budoucí kanalizační dělníky nebo budoucí..." Chtěl říci ‚budoucí světové kontrolory', ale opravil se a řekl: "budoucí ředitele líhní."

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Míjeli 320. metr na polici 11. Mladý mechanik beta-minus hbitě seřizoval šroubovákem a francouzským klíčem čerpadlo krevní náhražky na láhvi unášené běžícím pásem. Jakmile otočil maticemi, bzukot elektrického motoru se o zlomek tónu snížil. "Snižuje počet otáček za minutu," vysvětloval pan Foster. "Náhražka obíhá pomaleji. Prochází pak plícemi v delších intervalech a embryo dostává méně kyslíku. Není nad to, zmenšit přívod kyslíku, aby embryo bylo udržováno pod normálem." Znovu si zamnul ruce. "Ale proč chcete udržovat embryo pod normálem?" otázal se naivně jeden ze studentů. "Osle!" přerušil ředitel dlouhou odmlku. "Copak vás nenapadlo, že epsilon-embryo musí mít nejen epsilon-původ, ale i epsilonprostředí? "Čím nižší kasta," řekl pan Foster, "tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy. Které jsou zcela neužitečné," uzavřel pan Foster. Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost! "Připomeňte si koně." Připomněli si ho. Zralý v šesti letech. Slon v deseti. Kdežto člověk ještě ani ve třinácti není pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. Ovšem plodem zpožděného vývoje je zase lidská inteligence. "Ale u epsilonů," pravil pan Foster velmi správně, "lidskou inteligenci nepotřebujeme." Nepotřebovali ji a nevytvářeli ji. Ale i když rozum epsilona byl hotový v deseti letech, tělesná způsobilost k práci nastávala teprve v osmnácti. Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu! Pilkington v Mombase vypěstoval individua, která byla pohlavně zralá ve čtyřech letech a zcela dospělá v šesti a půl. Vědecký triumf. Jenže společensky bezcenný. Šestiletí muži a ženy jsou příliš hloupí dokonce i pro práci epsilonů. To je proces, při němž se vyřeší buď všechno, nebo nic; buď se vám modifikace nepodá vůbec, anebo změníte všechno. A tak se stále hledá ideální kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Zatím bezvýsledně. Pan Foster vzdychl a potřásl hlavou. Při svém putování purpurovým šerem se na sto sedmdesátém metru dostali ke krytu na polici 9. Od tohoto místa byla police 9 uzavřena a láhve dobíhaly zbytek dráhy jakýmsi tunelem, tu a tam přerušovaným dvoumetrovými až třímetrovými mezerami. "Adaptace na horko," řekl pan Foster. Horké tunely se střídaly s chladnými. Zároveň s chladem znepokojují embrya tvrdé X-paprsky. Až budou embrya dekantována, budou mít z chladu hrůzu. Jsou predestinována emigrovat do tropů, stát se horníky, pradlenami acetátového hedvábí a dělníky v ocelárnách. Později bude jejich rozum uzpůsoben k tomu, aby potvrdil zkušenost jejich těl. "Adaptujeme je na to, aby jim šlo horko k duhu," dodal pan Foster. "Naši kolegové nahoře je naučí vedro milovat." "A to," vpadl ředitel nabubřele, "to je tajemství, jak žít šťastně a čestně - milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl." V prostoru mezi dvěma tunely stála asistentka a dlouhou tenkou stříkačkou opatrně zkoumala rosolovitý obsah unášené láhve. Studenti i jejich průvodci se zastavili a tiše ji několik vteřin pozorovali. "Co jim dáváte?" otázal se pan Foster a nasadil zcela úřední tón. "Jen obvyklou dávku tyfu a spavé nemoci." "Očkování dělníků určených pro tropy začíná na stopadesátém metru," vysvětloval pan Foster studentům. "Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka." Na polici 10 byla příští generace dělníků pro chemický průmysl adaptována na styk s olovem, žíravým louhem, dehtem a chlórem. První část dávky dvou set padesáti raketových techniků v embryonálním stavu právě míjela l 100. metr na polici 3. Zvláštní mechanismus udržoval nádoby ve stálé rotaci. "Aby se zdokonalil jejich smysl pro rovnováhu," vysvětloval pan Foster. "Opravy ve volném prostoru na vnější straně rakety, to je choulostivá věc. Když stojí zpříma, zpomaluje jim krevní oběh, takže jsou skoro vyhladovělí, a když stojí na hlavě tak jej zdvojnásobíme. Učí se spojovat stání na hlavě s pocitem blaha a jsou úplně šťastni, jen když stojí na hlavě." "A nyní," pokračoval pan Foster, "bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme jich velkou dávku na polici 5. Jste asi na metru 900," poučoval. "Nemůžete provádět žádnou úspěšnou predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou." Ale ředitel se podíval na hodinky. "Za deset minut tři," řekl. "Obávám se, že na intelektuální embrya nám už nezbývá čas. Musíme se dostat do výchoven dříve, než děti ukončí odpolední spánek." Pan Foster byl zklamán. "Alespoň na okamžik do dekantační místnosti," prosil. "No tak dobře," ředitel se shovívavě usmál. "Ale jen na okamžik."

1. 2. 3. 4.

V čem spočívá hrůznost ukázky? Našli byste zárodek popsaného procesu v našem reálném světě? K čemu slouží slova a věty v závorkách? Vypište neologismy – slova vytvořená nově, aby mohla v tomto případě popsat zcela novou skutečnost. 5. Co asi znamenají označení alfa, beta apod.? 6. Vypiš slova, která neznáš. 7. Jaký neumělecký styl ukázka evokuje?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



19. Robinson Jeffers (1887 - 1962) Americký básník a myslitel. Žil se ženou Unou a dvěma syny na pobřeží Pacifiku na mysu Sur. Jeho přítel a překladatel byl český básník Kamil Bednář. Jeffers si vlastníma rukama postavil z balvanů kamenný dům a věž na břehu moře a tam pak žil. Vytvořil si osobitý jazyk – vyjadřuje se téměř nebásnicky, prostě, nepateticky, a přitom jeho básně mají sílu a náboj dávných legend a mýtů, mají obecnou a trvalou morální platnost. Často se zamýšlí nad tím, jak moderní civilizace odvádí člověka od přírody a od jeho minulosti, díky čemuž žijeme pohodlněji, ale ne šťastněji. V epické filosofické básni Pastýřka putující k dubnu přemýšlí o tom, zda má matka právo zabít své nenarozené dítě. Pastýřka, která ví, že porod pro ni bude smrtelný, putuje k dubnu, měsíci, ve kterém bude muset zemřít společně se svým dítětem, protože je to čas, kdy má své dítě přivést na svět. Přestože je naivní, nevzdělaná, prostá, ani na chvíli nepomyslí na to, že by si mohla zachránit život na úkor svého dítěte. Novomexické hory Pozoruji indiány, tančící, aby pomohli mladému obilí v pueblu Taos. Starci sedí v podřepu kolem a zpívají píseň, mladé ženy s tučnými nahými pažemi a hrstka ostýchavých mladíků podupávají v tanci.

Lidé z měst, úzkostně toužící opět po lidskosti. Jak do morku sají žalostnou podívanou! indiáni jsou vysáti, a nebylo nikdy dost náboženství a lásky, ani poezie…aby naplnily tuto prázdnotu Američanů.

Štíhlí svalnatí mladíci jsou obnaženi po úzké boky, prsa a záda pomazána bílou hlinkou, dvě orlí pera jim krášlí černé hlavy. Tančí neochotně, už také se pomalu civilizují, starci je nutí.

Jen buben je spokojený, myslí, že se svět nezměnil. Zřejmě jen já sám a mohutný buben kmene a skalnaté hory Taos máme na paměti, že civilizace je přechodné onemocnění.

Jen buben je spokojený, myslí, že se svět nezměnil; buben, tlukoucí srdce, nejprostší z rytmů, myslí, že se svět vůbec nezměnil; jen a jen sní, buben, srdce bez rozumu, buben bez očí. Turisté mají oči, stovka jich pozoruje tanec, bílí Američané, roztouženě i s úctou a bez výsměchu. Poutníci z civilizace, dychtící po kráse, náboženství, poezii; poutníci z prázdnoty.

Vysvětli tučně vytištěný text Jakým veršem autor píše? Najdi personifikaci.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Vichrná hudba Ed Stiles a starý Tom Birman vyjeli nahoru k svému dobytku na holých výšinách kopců nad Mal Paso; jeli pod skomírajícími hvězdami, a když dostihli hřebenu, ohromná oranžová a nachová lilie vycházejícího slunce orámovaného mračny otevřela všechny své okvětní lístky. Ed Stiles přitáhl uzdu koni, své pýše, bujnému palaminovi plavé srsti s těžkou bílou hřívou a bílým ohonem, a povídá: „Koukej, Tome, není to nádherný východ slunce?“ Birman stáhl koutky, vysunul tvrdou stařeckou bradu a zaskuhral: „Nech toho, Ede, nemám v sobě ani krapet básnické žíly a vůbec, jedeme sem kvůli kravám!“ Ed se zasmál a jel dál za ním; počali vyřazovat jalovice ze stáda. Jedna červená, stvoření s nohama trochu jako srna, zakoulela divoce očima a rozehnala se z vrchu, neúnavně pronásledovaná starcem. Přeběhla hlubokou strouhu, kterou by byl Birmanův černobílý kůň docela dobře přeskočil, kdyby se nebyla půda při okraji udrolila; kůň sklouzl, zřítil se do prohlubně, zahrabal všemi čtyřmi a vyškrabal se zas nahoru. Stiles viděl, jak kůň i jezdec najednou zmizeli, a vzápětí spatřil vylézajícího koně a klátící se třmeny. Přijel a podíval se dolů: na dně strouhy spatřil staříka rozpláclého na zádech a nejvýš zachmuřeně zírajícího do blankytu. Uviděl také svah a řídkou trávu a tisíc stop dole mocné temné moře, zrudlé odrazem oblak. „Nebesa, Tome,“ zvolal překvapeně, „udělal sis něco?“ Tom zvolna odpověděl: „Nic, nic, Ede.

Jen tu tak ležím a myslím na své čtyři syny,“ cedil slova, „na ty velké pohledné klacky, jak se zrovna asi povalují na postelích v tom svém…hedvábíčku… tento….pyžamech… A že já se u čerta jen pořád pachtím!“ Pomalu vstal, utřel si hlínu s tváře, zavzdychal, odplivl si a vyšplhal se nahoru. Stiles se zasmál: „Co ti mám, Tome, povídat? Nejspíš se ti to líbí. Přisámbůh, hádám, že máš rád východy slunce!“ Stařík jen zabručel: „Chyť mi koně, povídám…“ Ten starý muž zemřel minulé zimy, když dožil osmdesáti a jednoho roku pod širým nebem, zabývaje se dobytkem, koňmi a lovem, aniž kdy měl jedinou myšlenku nebo jediný cit, kterým by všichni jeho předci od ledové doby nebyli schopni porozumět… Tomu říkám správný život; omezený, ale daleko lepší než většina jiných lidských životů a neporovnatelně krásnější: Jako vichrná hudba na harfě z lidských kostí.

Najdi lyrické a epické pasáže. Jak se liší životy starého Eda a jeho dětí? Najdi pojmenování pro plemeno koní. Jaký je rozdíl mezi oběma kovboji? Co je to jalovice? Jak hodnotí básník život starého Toma? Co považujete vy za důležité v životě?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



20. Cingiz Ajtmatov (1928 – 2008) Čingiz Ajtmatov pochází z Kyrgyzstánu v bývalém Sovětském svazu. Jméno Čingiz dostal podle slavného vojevůdce Čingizchána. Jeho otec byl v politickém procesu odsouzen k smrti a popraven za vlády Stalina. Čingiz pracoval jako zootechnik a veterinář, od 60. let vychází jeho knihy, které byly oblíbené a překládané. Často své příběhy situuje do exotického prostředí středoruských stepí svého dětství a těžce v nich hledá otázku na to, jak správně žít v době, kdy veškeré oficiální instituce tvrdí opak toho, co vnímají jako správné a dobré Ajtmatovovi hrdinové. Důležitou roli v jeho příbězích hrajou zvířata – koně, vlci, velbloudi. Na dilema, jež cítí jeho osamocení hrdinové, kteří nevědí, zda se mýlí celý svět kolem nich, nebo oni, hledají odpověď ve starých stepních legendách obsahujících obecně a stále platnou morálku. V povídce Džamila ztvárnil autor milostný příběh z doby Velké vlastenecké války. Knihy Sbohem, živote a Stanice Bouřná se zabývají dobou stalinismu, ve které hrdinové někdy pod vlivem ideologie ubližují svým sousedům a bývalým přátelům a složitě nachází pravdu. Román Popraviště je mnohovrstevnou legendou o zlu, které – vypuštěno do světa – roste a nachází si nevinné oběti. Ajtmatov byl dvakrát ženatý. Před rozpadem SSSR pracoval jako velvyslanec Sovětského svazu v Lucembursku, pak jako velvyslanec Kyrgyzské republiky v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, EU, NATO a UNESCO.

Stanice Bouřná aneb Den delší než století Edygej zrudl. Ne studem. Jeho srdce překypovalo hněvem, protože větší nespravedlnost k Abutalipovi si nedovedl představit. Sotva se ovládl, když řekl: "Víš co, já nevím, jakej ty jsi tam doma náčelník, ale v tomhle ho nech na pokoji. Dej bůh, aby každej byl takovej otec a muž, všichni ti tu povědí, jakej je to člověk. Je nás tu, že by na prstech spočítal, a všichni se navzájem známe." "Dobrá, dobrá, uklidni se," odpověděl ten se sokolíma očima. "Zamotal vám všem hlavy. Nepřítel se vždycky přetvařuje. Ale my ho odhalíme. To je všechno, můžeš jít." Edygej vstal. Zarazil se, když si navlékal ušanku. "Tak co? Jak to s ním bude? Co teď? Jenom pro to, co napsal, zavřete člověka do basy?" Muž se sokolíma očima prudce vstal od stolu: "Poslyš, já ti znovu opakuju, že to není tvoje věc! Za co budeme nepřítele stíhat, jak s ním nakládat, jakej trest mu dát - to víme! Kvůli tomu tě hlava bolet nemusí. A ty nestrkej nos, do čeho ti nic není. Jdi!" Téhož dne pozdě večer na stanici Boranly - Bouřná znovu zastavil osobní vlak. Jenomže teď jel na druhou stranu. A taky tu dlouho nestál. Tři minuty. Když Abutalip Kuttybajev žákům vyprávěl o evropské části světa, divil se, že po všem, co prožil, může hovořit tak věcně, neosobně jenom o tom, co má vztah k elementárnímu školskému zeměpisu. Vtom však přerušila jeho výklad zvednutá ruka v první lavici: "Tak vy jste byl v zajetí, pane učiteli?" S chladnou jasností na něj hleděly necitelné oči. Chlapec stál v pozoru s mírně zakloněnou hlavou a Abutalip si na celý život kdovíproč zapamatoval jeho zuby, měl předkus - dolní řezáky mu vyčnívaly dopředu. "Ano, a proč?" "Proč jste se nezastřelil? "A proč bych se měl zabíjet? Beztoho jsem byl raněn." "Protože je nepřípustné vzdát se do nepřátelského zajetí, tak zní rozkaz." "Čí rozkaz?" "Rozkaz shora." "Odkud to víš?"

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Já vím všechno. Chodí k nám lidé z Alma -Aty, dokonce i z Moskvy u nás byli. Tak vy jste tedy nesplnil rozkaz shora?" "A tvůj otec byl ve válce?" "Ne, měl na starosti mobilizaci." "Pak ti to těžko vysvětlím. Mohu jen říci, že jsem neměl jiné východisko." "Stejně jste byl povinen splnit rozkaz." "A co ty pořád otravuješ?" vstal jiný žák. "Náš učitel bojoval spolu s jugoslávskými partyzány. Tak co chceš?" "Stejně měl splnit rozkaz shora!" kategoricky tvrdil první. A třída se najednou rozhlučela, hrobové ticho bylo to tam... Za několik dní jej zavolali na okresní školský odbor. Tam Kuttybajevovi bez dlouhých řečí navrhli, aby dal výpověď na vlastní žádost. Bývalý válečný zajatec neměl morální právo učit dospívající mládež. ……. Legenda o mankurtovi Příšerný osud čekal ty, které si Chuang-chuangové ponechali jako své otroky. Strašným mučením připravili otroka o paměť. Na hlavu oběti navlékali „šátek“. Tento osud zpravidla postihl mladé chlapce zajaté v boji. Nejprve jim pečlivě oholili hlavy, pečlivě seškrábali každý vlas až ke kořínku. Když holení hlavy končilo, Chuang-chuangové – zkušení řezníci- zabili opodál pořádného velblouda. Stáhli z něho kůži a nejdříve oddělili její nejtěžší, pevnou šíjovou část. Pak rozřezali šíji na pásy, obtáčeli je kolem oholených hlav zajatců, pásy ihned přilnuly – jako dnešní koupací čepice. Ten, kdo tuto proceduru prodělal, buď zemřel, protože mučení nevydržel, nebo na celý život ztratil paměť a změnil se v mankurta – otroka, který nevěděl nic o své minulosti. Kůže ze šíje jednoho velblouda stačila na pět nebo šest „šátků“. Po navlečení šátku vsadili každého, na koho tento los padl, do dřevěné klády, aby se mučený nemohl dotknout hlavou země. Tak je odváželi dál od lidí, aby k nim zbytečně nedoléhal jejich srdcervoucí křik, ponechávali je se svázanýma rukama a nohama na slunečním žáru, bez vody a bez jídla v širém poli. Mučení trvalo několik dní. …Pokud se později rozneslo, že Chuang-chuangové někoho proměnili v mankurta, pak se jej ani nejbližší lidé nesnažili zachránit nebo vykoupit, protože to znamenalo dostat zpátky vycpaného panáka místo člověka. Jen jedna matka z rodu Najmanů, které se v této zkazce říká Najman-Ana, se s tímto osudem svého syna nesmířila. Lidé podrobení v širém poli trýznivému mučení většinou pod sary-ozeckým sluncem umírali. Živi zůstávali jenom jeden nebo dva mankurtové z pěti šesti. Neumírali hladem ani žízní, ale na nesnesitelná, nelidská muka, způsobená vysychající, stahující se velbloudí kůží na hlavě. Šátek, který se pod paprsky pálícího slunce neúprosně smršťoval, svíral oholenou hlavu jako železná obruč. Již druhý den začínaly mučeným růst vlasy. Tvrdé a rovné asiatské vlasy někdy vrůstaly do velbloudí kůže, ve většině případů však, protože nenalézaly cestu ven, zarůstaly konečky do pokožky na hlavě a způsobovaly ještě větší útrapy Poslední muka byla doprovázena úplnou ztrátou rozumu. Teprve pátý den se přišli Chuang-chuangové podívat, zda někdo ze zajatců přežil. Pokud nalezli alespoň jednohoz mučených naživu, považovali to za úspěch. To tedy byl mankurt, otrok násilně zbavený paměti, a proto velmi cenný, cennější než deset obyčejných otroků. Platila dokonce zásada, že v případě zabití mankurta ve rvačce bylo za takovou ztrátu třikrát vyšší než za život svobodného soukmenovce. Mankurt nevěděl, kdo je, odkud pochází, nepamatoval si nic z dětství, otce, matku. Z hospodářského hlediska měl spoustu předností. Byl na úrovni němé tváře, a proto naprosto pokorný a neškodný. Nikdy nepomýšlel na útěk ani na vzpouru. Mankurt právě tak jako pes uznával jenom své pány. Všechny jeho myšlenky se zužovaly na ukojení hladu. Jiné starosti neznal. Pánův rozkaz byl pro mankurta nade všechno... Oč snadnější je srazit zajatci hlavu nebo ho jakýmkoliv jiným způsobem zastrašit než zbavit někoho paměti, zničit jeho rozum, vyrvat kořeny toho, co s člověkem zůstává do posledního dechu a je jeho jediným bohatstvím, které odejde ze světa spolu s ním a nikdo jiný ho nesebere. Kočovní Chuang-chuangové tak z temné hloubi svých dějin vynesli nejkrutější barbarství – vztáhli ruku i na tuto nejtajnější podstatu člověka. Našli způsob, jak otroky zbavovat paměti, a dopustili se tak nejhoršího činu proti lidské přirozenosti ze všech myslitelných i nemyslitelných zločinů. Právě proto Najman-Ana v nářku nad synem proměněným v mankurta ve svém nepříčetném hoři a zoufalství řekla: „Když tě zbavili paměti, dítě mé, když ti svírali hlavu kleštěmi jako ořech, tisknouce lebku pomalým stahem usychající velbloudí kůže, když nasadili

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 na tvou hlavu neviditelnou obruč tak, až ti oči nalité krví a strachem vylézaly z důlků, když tě v sluneční peci sary-ozecké stepi trápila předsmrtná žízeň a nebylo kapky, která by ti z nebes na rty spadla – stalo se snad pro tebe slunce, které všem dává život, nenáviděnou, oslepující hvězdou, nejčernější ze všech hvězd na svězě?... Když soumrak nevědomosti zastřel mučením navždy zmrzačený rozum, když paměť tvá, silou odňatá, nenávratně ztrácela spojení s minulostí, když jsi v divém zmítání zapomínal na pohled matky, na hluk bystřiny pod horou, kde sis hrál za letních dnů, když ti v zdeptaném vědomí zmizelo jméno tvé a jméno otcovo, když zanikly tváře lidí, mezi nimiž jsi vyrostl, vybledlo jméno tvé dívky – což jsi neproklel, padaje do propasti zapomnění, svoji matku strašnou kletbou za to, že tě dovolila počít ve svém těle a přivést na svět boží pro dnešní den…?“ ….. Najman -Ana zůstala na místě, se vzlykáním si přidřepla. Pak se vzchopila, šla k synovi a snažila se zachovat klid. Syn mankurt na ni tupě a lhostejně pohlédl zpod naražené čapky, jako by se nic nepřihodilo, a po jeho ztrhaném, do černa opáleném a ošlehaném , zhrublém obličeji se mihl jakýsi náznak úsměvu. Ale oči, vyzařující hluboký nezájem o cokoliv na světě, zůstaly cizí jako dřív. „Poznáváš mě?“ zeptala se matka. Mankurt zavrtěl hlavou. „A jak se jmenuješ?“ „Mankurt,“ odpověděl. „To ti teď tak říkají. Ale pamatuješ se na své dřívější jméno?“ Mankurt mlčel. Matka viděla, že se pokoušel vzpomenout si, na kořeni nosu mu vypětím vystoupily velké kapky potu a oči se potáhly chvějivou mlhou. Zřejmě se před ním vytvořila nepropustná, neproniknutelná stěna, kterou nemohl prorazit. Jak se jmenoval tvůj otec? A kdo jsi ty, odkud pocházíš? Víš aspoň, kde ses narodil? Ne, nic si nepamatoval, nic nevěděl. „Co to s tebou udělali!“ zašeptala matka a rty se jí opět proti její vůli začaly škubat, zalykajíc se hanbou, hněvem a hořem, začala znovu vzlykat, marně se snažila ovládnout. Hoře matky na mankurta nezapůsobilo. „Je možné vzít půdu, je možné vzít bohatství, možné je vzít i život,“ řekla nahlas, „ ale kdo si vymyslel, kdo si dovolil vztáhnout ruku na paměť člověka?...“ …. Rozhodla se, že syna v otroctví nenechá, pokusí se ho odvést s sebou….Ráno Najman-Ana nasedla na bílou velbloudici. Dalekými objížďkami jela ke stádu, které hlídal mankurt. Pak zavolala na syna: „Můj synu, Žolamane, kde jsi?“ Nikdo nepřišel a neozval se. Neklidně se rozhlížela a nevšimla si, že její syn mankurt, skrývající se ve stínu velblouda, už klečí na koleni a míří šípem nasazeným na tětivě. Vadil mu odlesk slunce a on čekal na vhodnou chvíli pro výstřel. „Žolmane! Synu můj!“ volala Najman-Ana, která se bála, že se mu něco stalo. Otočila se v sedle. „Nestřílej!“ stačila vykřiknout a pobídla bílou velbloudici, aby se k němu otočila tváří, ale šíp krátce zasvištěl a zasáhl ji pod paži do levého boku. Byla to smrtící rána….

-

Jak souvisí stepní legenda s první ukázkou a s dobou, kdy se tato ukázka odehrává? Charakterizuj chování muže se sokolíma očima. Měl žák právo obvinit svého učitele ze zbabělosti? Co asi způsobilo, že se takto zachoval? Proč bylo učiteli doporučeno, aby podal výpověď? Proč byl Kuttybajevov zatčen ? Proč mankurt mohl zastřelit svou matku? Co by se mohlo stát, kdyby podobně ztratil paměť celý národ nebo většina lidí v něm? Kdo se v minulosti snažil, aby se něco takového stalo? Jakými různými způsoby lze připravit celý národ o paměť?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



21. Ken Kesey (1935 - 2001 ) Americký spisovatel řazený někdy do postmoderní literatury, bývá považován za styčný bod mezi beatníky a hnutím hippies.V době studií se stal dobrovolníkem ve výzkumu Veterans Hospital v Menlo Parku, který zkoumal účinky halucinogenů (včetně LSD). To ho později inspirovala k napsání jeho prvního románu Vyhoďme ho z kola ven, který vyšel v roce 1962. V roce 1975 natočil režisér Miloš Forman podle této knihy film Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal 5 Oscarů. Jeho druhý román se jmenuje Tak mě někdy napadá. Ve svých dílech se zabývá problémem odcizení, které nastává díky anonymitě moderní společnosti. Ukazuje, jak „kombajn“ společnosti drtí jedince, kteří vybočují z průměru.

Vyhoďme ho z kola ven Skupina ještě pořád cupuje chudáka Hardinga, když se převalí druhá hodina. Ve dvě se začne doktor v křesle kroutit. Doktor není při těchhle sezeních ve své kůži, tedy když nemůže vykládat tu svou teorii; zůstal by radši ve své ordinaci a kreslil grafy. Ošívá se a nakonec si odkašle, a sestra se podívá na hodinky a řekne nám, abysme přinesli stoly z koupelny zpátky a zítra v jednu že budem v debatě pokračovat. Akuťáci se vytrhnou z transu a zaletí očima k Hardingovi. Obličeje jim hoří hanbou, jako by se probudili k poznání, že už zase naletěli na špek. Zase se nechali obloudit, aby natahovali kamaráda na skřipec, jako kdyby to byl nějaký zločinec a oni všichni prokurátory, soudci a porotou. Pětačtyřicet minut tady pitvali člověka, málem jako by z toho měli radost, a pálili jednu otázku za druhou: “Co si myslí, že s ním asi je, když tu svou paničku nedokáže.potěšit; proč trvá na tom, že jaktěživa s jiným chlapem nic neměla; jak může věřit, že se zberká, když neodpovídá poctivě?” otázky a nechutné narážky, až je jim teď z toho zle a vyhýbají se mu, aby jim v jeho blízkosti nebylo ještě trapněji. McMurphyho oči to všechno zaznamenávají. Nevstane ze svého křesla. Zase už se tváří popleteně. Chvíli ještě sedí v křesle, sleduje akuťáky, škrábe se paklíkem karet po ryšavém strništi na bradě, ale nakonec přece jen vstane, zhluboka zívne, protáhne se a podrbe růžkem karty na pupku a potom strčí celý pakl do kapsy a přejde k Hardingovi, který sedí docela sám, přilepený potem do křesla. McMurphy si strčí cigaretu zpátky do zubů, složí ruce na dřevěné opěradlo, opře si o ně bradu a přivírá jedno oko před kouřem. Druhým si chvíli prohlíží Hardinga, a když začne mluvit, lítá mu cigareta mezi pysky nahoru dolů. “Poslyš, kámo, takhle to při těch vašich sešlostech chodí vždycky?” “Chodí vždycky?” Harding přestane mumlat. Tváře si už taky nežmoulá, ale pořád civí před sebe, McMurphymu přes rameno. “No, jestli je tohle obvyklej program těch vašich terapickejch mejdanů? Vždycky si hrajete na slepičí klobanou?” Hardingova hlava sebou škubne stranou a oči najdou McMurphyho, jako by si teprv teď uvědomil, že naproti němu někdo sedí. Obličej se mu po obou stranách propadne, jak zase vcucne tváře a zahryzne se do nich, a vypadá to, jako když se šklebí. Zatáhne ramena zpátky, svalí záda do křesla a rád by vypadal uvolněné. “Na slepičí klobanou? Obávám se, že vaše interesantní buranská mluva se u mne míjí cílem, příteli. Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte.” “Tak já vám to teda vysvětlím,” McMurphy zvýší hlas; i když se na ostatní akuťáky, co mu poslouchají za zádama, ani nepodívá, mluví teď ke všem. “Hejno slepic zmerčí na jedny puťce kapku krve a všecky jí do toho místa začnou klobat, jasný, dokavad puťku nerozklobou na sračky, kosti, peří, krev, všecko lítá. Ale většinou se při tom mumraji zakrvácí pár dalších slepic z hejna, a pak je řada na nich. A znova se nějaký zmažou od krve a ostatní je uklofají, a pak zas další a další. Jo, kámo, taková slepičí klobaná dokáže za pár hodin vykynožit celý hejno, viděl jsem to na vlastní voči. Příšerný divadlo. Dá se tomu zabránit jedině tak – teda u slepic – že se jim dají klapky na voči. Takže potom nevidí.” Harding si proplete dlouhé prsty kolem kolena, přitáhne koleno k sobě a zakloní se. “Slepičí klofaná. To je pěkná analogie, příteli.” ,A přesně to mi připomnělo tohle sezení, kámo, když chceš slyšet pravdu. Hejno sprostejch slepic mi to připomnělo.” “Takže já jsem potom ta slepice s kapkou krve, příteli?” “Přesně tak, kámo.” Pořád se na sebe zubí, ale mluví teď tak tiše a napjatě, že musím přišúrovat se smetákem blíž, abych je slyšel. Ostatní akuťáci se taky šourají blíž. “A mám ti říct ještě něco, kámo? Chceš slyšet, kdo zasadí ten první klofanec?”

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Harding čeká, co uslyší dál. “Ta stará bréca, ta vaše sestra.” Tichem zaskučí strach. Slyším, jak se soustrojí ve zdech zadrhne a znovu rozběhne. Harding má co dělat, aby udržel ruce na pokoji, ale pořád se snaží dělat jakoby nic. “Takže,” povídá, “je to vlastně docela prosté, takhle hloupě prosté. Jste tady na oddělení šest hodin a už jste si zjednodušil celé dílo Freuda, Junga a Maxwella Jonese a shrnul je do jedné jediné analogie: je to slepičí klofaná.” “Já nemluvím vo žádným Fredovi Junkovi, ani Maxwellu Jonesovi, kámo, já mluvím jen vo tom kurevským sezení a vo tom, co ti tahle sestra a ty druhý gauneři provedli. Jak tě zmordovali.” “Mě?” “No jasně, koho jinýho. Využili každý šance. Mávali s tebou jako hadrem na holi. Nějak sis tady musel nadělat fůru nepřátel, kámo, poněvadž se zdá, že ti jich jde po krku pěkná řádka.” “To je neuvěřitelné. Vy asi vůbec neberete v úvahu, naprosto přehlížíte a pomíjíte skutečnost, že všechno, co tady kdo dneska udělal, bylo pro moje dobro? Že každá otázka nebo debata podnícená slečnou Ratchedovou nebo ostatními z personálu slouží výhradné terapeutickým záměrům? Určitě jste z teorie doktora Spiveyho o terapeutické skupině nevyslechl ani slovo, nebo vám chybí dostatečné vzdělání, abyste ji pochopil, když už jste poslouchal. Zklamal jste mne, příteli, hm, velmi jste mne zklamal.“ “Di se vycpat, kámo.” “Ano, zapomněl jsem dodat, že jsem si také povšiml vaší primitivní sprostoty. Psychopat s nespornými sadistickými sklony, pravděpodobně motivovanými přebujelou egománií. Ano. Jak je vidno, všechna tato vrozená nadání vás nepochybné kvalifikují jako kompetentního terapeuta a dávají vám plné právo kritizovat proceduru sezení, vedených slečnou Ratchedovou, a to navzdory skutečnosti, že jde o vysoce považovanou psychiatrickou ošetřovatelku s dvaceti lety praxe. Ano, s vaším talentem, milý příteli, můžete konat podvědomé zázraky, konejšit bolavé lidi a vyhojovat zraněné superego. Pravděpodobné byste dokázal vyléčit celé tohle oddělení, všechny včetně vegeťáků, a to za pouhých šest měsíců, dámy a pánové, v případě nezdaru peníze zpátky.” Místo aby se s ním začal hádat, McMurphy si jen Hardinga dlouze prohlíží a konečně se ho nevzrušeně zeptá: “A ty si fakticky myslíš, že tohle svinstvo, který se tady na tý vaší sešlosti dneska dálo, někoho vyléčí, že někomu prospěje?” “Z jakého jiného důvodu bychom se tomu podvolovali, příteli? Personál touží po našem uzdravení stejné vroucné jako my. Nejsou to žádní netvoři. Slečna Ratchedová je snad přísná dáma v letech, ale ohavný zlotvor drůbežího klanu, který si vzal do hlavy, že vám sadisticky vyklove oči, to rozhodně není. To si o ní nemyslíte, viďte?” “Ne, kámo, to teda ne. Ona tě totiž neklobe do voči. Kdepak, tam tě neklobe.” Harding zaváhá a já vidím, jak se mu ruce začínají plížit ze sevřených kolen jako dva bílí pavouci, jako když lezou ze škvíry mezi dvěma mechem obrostlýma větvema a plazí se po těch větvích ke kmeni. “Do očí ne?” povídá. “A kam tedy, snažně vás prosím, příteli, kam tedy klove slečna Ratchedová?” McMurphy se zašklebí. “Ale copak ty to nevíš, kámo?” “Ne, jistě to nevím! Tedy pokud chcete tvr –” “Do tvejch koulí, kámo, do tvejch milovanejch koulí.” Pavouci se doplazí k místu, kde se větve štěpí z kmene, a tam se usadí a pocukávají sebou. Harding se pokouší zazubit, ale obličej i rty má tak bílé, že se v nich zuby ztrácejí. Upírá oči na McMurphyho. McMurphy si vyndá cigaretu z úst a opakuje to ještě jednou. “Rovnou to tvejch koulí. Kdepak, tahle sestra není žádná potvorná puťka, kámo, ale kouložrout, tak viděl jsem takovejch tisíce, starý, mladý, chlapy i ženský. Viděl jsem je po celý zemi i po kriminálech – lidi, který se té snažej oslabit, aby ti mohli přistřihnout křidýlka, aby té podrobili svejm pravidlům, abys žil, jak oni pískají. A nejlepší způsob, jak to dokázat, jak té srazit na kolena, je oslabit té tam, kde to bolí nejvíc. Nakop té už někdo při rvačce kolenem do vajec, kámo? To člověka rychle zabrzdí, co? Neznám nic horšího. Udělá se ti šoufl, poslední špetku sil to z tebe vyrazí. Když stojíš proti chlapovi, kterej se rozhod vyhrát tak, že té oslabí, dávej si bacha na jeho koleno, na beton ti půjde po moudí. A zrovna tohle dělá ta stará megera, jde ti po moudí.” Hardingův obličej je pořád bez barvy, ale ruce už zase ovládnul: volně před ním třepetají, rychle se snaží odbýt, co tady McMurphy povídal. “Naše milovaná slečna Ratchedová? Náš sladký, usměvavý, něžný anděl milosrdenství, matka Ratchedová, a kouložrout? Ale příteli, to je krajně nepravděpodobné.” “Hele, kámo, s těmahle cancama vo něžný matičce na mé nechoď. Třeba je něčí máma, ale korbu má jak stodola a tvrdá je jak řezná ocel. Zblbla mé tím svým roztomilým mateřstvím nanejvýš na tři minuty, když jsem ráno přišel, ale dýl ani o vteřinu. A pochybuju, že by někoho z vás dokázala takhle voblbovat šest měsíců nebo rok. Kruci, viděl jsem už v životě hezkejch pár sviní, ale tyhle bych nasadil korunu.” “Svině? Ještě před chvílí byla kouložrout, potom megera – nebo snad slepice? Vaše metafory ubíjejí jedna druhou, milý příteli.” “To je putna; je to svině a megera a kouložrout, a nehraj to na mě, víš dobře, vo čem mluvím.”

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 “Ale podívejte, milý příteli, pane McMurphy, můj psychopatický fámule, naše slečna Ratchedová je skutečný anděl milosrdenství – tohle tady ví každý. Je nesobecká jako vítr, do úmoru se plahočí a beze slova díků dře pro dobro nás všech, den za dnem, pět dní do týdne. K tomu je zapotřebí srdce, milý příteli, srdce. Z jistých pramenů – které tady ovšem nesmím prozradit, ale mohu vám říci, že Martini je s těmi samými lidmi často ve styku – je mi známo, že ve skutečnosti slouží lidstvu navíc o svých volných víkendech, kdy se věnuje ušlechtilé dobrovolné práci v rámci města. Připravuje bohatou škálu milodarů – zavařuje kompoty, vyrábí sýr se stavěcím účinkem, vaří mýdlo – a podarovává tím nějaký mladý párek, který má jisté finanční těžkosti.” Ruce mu kmitají vzduchem, malují obrázek, který popisuje. “Jen se podívejte: to je ona, naše sestřička. Zlehka zaťuká na dveře. Košíček opletený pentlí. Mladý párek není ze samé radosti mocen slova. Manžel civí s otevřenými ústy, ženuška nepokryté pláče. Pochválí jim hnízdečko. Slíbí jim poslat něco peněz na – na písek na drhnutí, ovšem. Postaví košík doprostřed podlahy. A když náš anděl odchází – rozsévá vzdušné polibky, étericky se usmívá – je tak opojena slaďoučkým mlékem lidské laskavosti, jež tento dobrý skutek vyprodukoval v jejích mohutných ňadrech, že je samou šlechetností dočista bez sebe. Bez sebe, slyšíte? Zastaví se ve dveřích, přitáhne k sobě plachou nevěstinku a nabídne jí dvacet dolarů z vlastní kapsy: ‚Běžte, vy nešťastné, podvyživené dítě, běžte a kupte si nějaké slušné šaty. Chápu, že vám je manžílek nemůže dopřát, ale tumáte, vezměte si to a běžte.‘ A náš párek je jí za tu dobrotu zavázán na věky věkův.” Mluví pořád rychleji a rychleji, provazy na krku se mu napínají. Když zmlkne, padne na celé oddělení naprosté ticho. Neslyším nic než slabý otáčivý rytmus, podle mého je to magnetofon, který tohle všecko někde nahrává. Harding se rozhlídne, vidí, že na něm všichni visí očima, a dělá co může, aby se zasmál. Vydere se z něj zvuk, jako když taháte hřebík z mokrého smrkového prkna. Hvííí-hvííí-hvííí. Nemůže to zastavit. Mačká si ruce jako moucha nohy a mhouří před tím hrozným skřehotáním oči. Zarazit ho ale nedokáže. Zní pořád vyšším a vyšším tónem, až se nakonec sípavě zalkne a nechá bradu padnout do nastavených dlaní. “Ta svině, ta svině, ta svině,” cedí mezi zuby. McMurphy zapálí další cigaretu a nabídne mu ji; Harding si ji beze slova vezme. McMurphy nespouští oči z Hardingova obličeje před sebou a ve tváři má zmatený úžas, dívá se na něj, jako by to byl první lidský obličej, co vůbec vidí. Dívá se, jak sebou Harding přestává škubat a cukat, jak zase zdvihá obličej z dlaní. “Máte pravdu,” povídá Harding, “naprosto ve všem.” Zdvihne oči k ostatním pacientům, co ho pozorují. Ještě nikdo se to neodvážil vyslovit, ale není mezi námi jediný, kdo by si to nemyslel, kdo by k ní a k celému tomu cirkusu necítil přesně to co vy – kdo by tohle někde v hloubi své postrašené dušičky necítil.” McMurphy zkrabatí čelo a zeptá se: “A co ten malej prďoch, ten doktor? Myslí mu to možná trochu pomalu, ale tak pomalu zas ne, aby nepoznal, jak tady ta ženská všecko drží v hrsti a co dělá.” Harding si dá dlouhého šluka z cigarety a mlčky čeká, až kouř odtáhne. “Doktor Spivey... ten je na tom stejně jak my ostatní, McMurphy, plné si uvědomuje svou nedostatečnost. Postrašený, zoufalý, bezmocný králíček, totálně neschopný řídit oddělení bez pomoci naší slečny Ratchedové, což taky dobře ví. A co je horší, ona ví, že doktor to ví, a využívá každé příležitosti, aby mu to připomněla. Vždycky když mu přijde na nějakou botu v chorobopisu nebo dejme tomu v osobních kartách, můžete vzít jed, že mu to otluče o hlavu.” “To je fakt,” povídá Cheswick a postaví se vedle McMurphyho, “otlouká nám všechny naše chyby o hlavu.” “Proč ji tedy nevyrazí?” “V téhle nemocnici,” povídá Harding, “není v lékařové moci přijímat a propouštět zaměstnance. Tu moc má pouze správce nemocnice a správcem je tady žena, letitá a drahá přítelkyně slečny Ratchedové; sloužily spolu ve třicátých letech jako sestry v armádním zdravotním sboru. Jsme tady obětí matriarchátu, milý příteli, a doktor je proti tomu stejně bezmocný jako my. Ví moc dobře, že stačí, aby Ratchedka zdvihla tamhleten telefon, co vidíte u jejího lokte, brnkla správkyni nemocnice a naznačila, no, dejme tomu, že doktor objednává trochu příliš velké množství demerolu –” “Brzdi, Hardingu, tohle entepente mi nic neříká.” “Demerol je syntetický opiát s dvojnásobným nebezpečím návyku než heroin. Doktoři si tenhle návyk běžně pěstují.” “Ten malej prďoch? On je narkoman?” “Tohle tedy rozhodně nevím.” “K čemu jí to potom bude dobrý, když ho obviní —” “Ale vy mi nevěnujete sluchu, příteli. Ona ho neobviní. Potřebuje to pouze naznačit, naznačit cokoli, nechápete? Ničeho jste si dneska nepovšimnul? Zavolá si pacienta ke dveřím sesterny, tam si ho postaví do haptáku a vyptává se na papírový kapesník, který se našel pod jeho postelí. A pacient si připadá jako lhář, ať už jí odpoví tak nebo tak. Když řekne, že s ním otíral pero, řekne: ‚Aha, pero,‘ a když řekne, že má rýmu, řekne: ‚Aha, rýmu,‘ a bude přitom kývat úhledným šedým účesem a usmívat se úhledným úsměvem a pak se obrátí a vrátí do sesterny a jeho tam celého tumpachového nechá stát a hloubat, k čemu ten kapesník vlastně potřeboval.” Znovu se rozklepe a ramínka se mu ovinou kolem těla. “Kdepak. Nepotřebuje nikoho obviňovat. Je géniem náznaku. Slyšel jste během naší dnešní debaty, slyšel jste jen jedenkrát, že by mě z něčeho obvinila? A přesto se zdá, že jsem byl obviněn ze spousty věcí, ze žárlivosti, paranoie, z toho, že nejsem natolik mužem, abych dokázal uspokojit manželku, že jsem udržoval poměr s přáteli stejného pohlaví, že držím

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 cigaretu afektovaným způsobem, dokonce – aspoň mi to tak připadá – obviněn z toho, že nemám mezi nohama nic než ostrůvek chlupů – a k tomu ještě hebkých, prachových a blonďatých vlásků! Kouložrout? Hochu, vy ji podceňujete!” „A když jí řeknete, aby si trhla nohou, zapíšou si tě jako potencionálně nebezpečného a šoupnou té nahoru do oddělení pro narušený. Mně se to už stalo. Třikrát. Ti šusové tam nahoře nesmějí z oddělení ani na krok, ani v sobotu odpoledne do kina. Nemají tam ani telinu.” “A když budete, milý příteli, i nadále projevovat takovéto nepřátelské sklony, jako říkat lidem, aby si trhli nohou, máte naději dostat se do šokárny, a třeba i na něco většího, na operaci, nebo –” “Ksakru, Hardingu, už jsem ti povídal, že tohle je pro mě španělská vesnice.” “Šokárna, pane McMurphy, je hantýrkový výraz pro místnost, kde se provádí elektrošoková terapie, krátce EŠT. Vynález, o kterém lze říci, že koná práci prášku pro spaní, elektrického křesla a mučícího žebříku. Šikovná procedura, prostinká, rychlá, takřka bezbolestná při své rychlosti, ale nikdo by ji nechtěl prodělat podruhé. Nikdy.” “Co to dělá?” “Připoutají vás ke stolu ve tvaru kříže, ta ironie, a hlavu vám přizdobí korunou z elektrických jisker, namísto z trní. Po obou stranách hlavy se vás dotýkají dráty. Prsk! Mozkem vám projede za pět centů elektřiny a dostane se vám jak léčebné kúry, tak trestu za vaše nepřátelské vybízení k trhnutí nohou, a navíc se šest hodin až tři dny, záleží na nátuře, nebudete nikomu plést do cesty. A i když se vám vědomí zase vrátí, jste ještě několik dní naprosto dezorientovaný. Nedokážete souvisle přemýšlet. Na nic se nemůžete rozpomenout. Větší počet takovýchto léčebných kúr a může z vás být třeba pan Ellis, jak ho vidíte tamhle na zdi. Uslintaný idiot, který si v pětatřiceti letech močí do kalhot. Nebo to z vás udělá nemyslící organismus, který pouze jí, vyměšuje a ječí: ‚Do prdele se starou,‘ jako Ruckly. Nebo podívejte na náčelníka Hbitý koště, který vedle vás svírá svého jmenovce.” Harding na mě ukáže cigaretou, už je pozdě, abych couvnul. Dělám, že jsem si toho nevšimnul. Zametám dál. “Slyšel jsem, že náčelník dostal před lety, kdy to byl ještě poslední výkřik módy, přes dvě stě šoků. Představte si, co to asi udělalo s myslí, která už beztak ujížděla. Jen se na něho podívejte: obří uklizeč. Tady máte svého vymírajícího Američana, dvoumetrový zametací stroj, který se bojí vlastního stínu. Tak tímhle, milý příteli, tímhle nám mohou vyhrožovat.” …. A později, když jsem se na latríně schovával před černýma frajerama, prohlížel jsem se v zrcadle a divil se, jak je vůbec možný, aby někdo dokázal tak obrovskou věc, jako být sám sebou. Prohlížel jsem si svůj obličej, tmavý a hrubý, s bytelnýma, vysedlýma lícníma kostma, jako kdyby ty tváře pod nima vysekal někdo sekerou, smolně černé oči, tvrdé a zákeřné, dočista stejné jako tátovy nebo všech těch drsných, zákeřných Indiánů, co ukazují v televizi, a říkal jsem si, to nejsem já, tohle přece není můj obličej. Nebyl jsem to já, ani když jsem tím obličejem chtěl být. Ani tenkrát jsem to nebyl já; jen jsem tak vypadal, poněvadž si to lidi přáli. Pochybuju, že jsem byl někdy sám sebou. Jak jen McMurphy dokáže být takový, jaký je? …. ,A tak mé napadá, náčelníku, jestli si taky nedáváš načas a nečekáš na den, kdy to všem vytmavíš?” “Kdepak,” povídal jsem. “To já nemůžu.” “Že je nemůžeš sprdnout? To je snadnější, než si myslíš.” “Ty... ty seš o moc větší, silnější než já,” zamumlal jsem. “Co to meleš? Já ti nerozumím, náčelníku.” Protlačil jsem dolů krkem trochu slin. “Ty seš větší a silnější než já. Ty si to můžeš dovolit.” “Já? Chceš mě tahat za nohu? Jemine, dyť se na sebe podívej: máš nejmíň vo hlavu víc než každej jinej na celým oddělení. Ukaž mi tady chlapa, kterýmu bys nevyklepnul triko, a to je fakt!” “Kdepak. Jsem moc malinkej. Býval jsem velkej, ale to už je dávno. Ty seš dvakrát větší.” “A nejseš náhodou blázen? Hned první, co jsem tady viděl, když mě přivedli, byls ty v tom křesle v denním pokoji, velkej jako hora. Řeknu ti, že jsem sjezdil celej klamathskej kraj, Texas a Oklahomu, zabrousil jsem až do Gallupu, ale přísahám, že seš ten největší Indián, jakýho jsem kdy viděl.” “Já jsem od řeky Columbie,” řek jsem na to a McMurphy čekal, co řeknu dál. “Můj táta byl opravdovský náčelník, jmenoval se Tee Ah Millatoona. To znamená Nejvyšší borovice z celý hory, ale my jsme žili dole, pod vodopádama. Byl to strašně velikej chlap, když jsem byl ještě malej kluk. A moje máma byla dvakrát tak velká.” “To teda musela bejt pořádná losice, ta tvoje panímáma. Jak byla velká?” “No – veliká, hrozně veliká.” “Myslím, kolik měřila?” “Kolik měřila? Jeden chlápek na pouti si ji prohlídnul a povídal, že má sto sedmdesát osm čísel a váží pětašedesát kilo, ale to ji jenom viděl. Byla den ze dne větší.” “Jo? A vo kolik byla větší?” “Větší než táta a já dohromady.” “Jednoho krásnýho dne začala prostě růst, co? Tak tenhle fór ještě neznám; jaktěživ jsem neslyšel, že by nějaká

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Indiánka něco takovýho svedla.” “Nebyla to Indiánka. Byla z města, z The Dallesu.” “A jak že se jmenovala? Bromdenová? Aha, počkej moment.” Chvilku přemýšlí a pak povídá: “A když se ženská z města provdá za Indiána, bere si někoho, kdo stojí hluboko pod ní, žejo? Jo, myslím, že už to chápu.” “Ne. To nebyla jen ona, kdo ho tisknul k zemi. Zpracovávali ho ze všech stran. A jenom proto, že byl velikej, že nechtěl ustoupit a dělal si co chtěl. Zpracovávali ho, zrovna jako zpracovávají tebe.” “To jako kdo, náčelníku?” zeptal se potichu a najednou zvážněl. “Kombajn. Zpracovával ho celý dlouhý roky. Táta byl dost velikej, aby se s ním nějakej čas dokázal rvát. Kombajn chtěl, abysme žili pod dozorem. Chtěl nám sebrat vodopády. Měl dokonce svoje lidi v našem kmeni a ty ho taky zpracovávali. V městě ho vždycky v nějaký zapadlý uličce zmlátili a jednou mu taky nakrátko ostříhali vlasy. Kdepak, Kombajn je silnej – moc silnej. Dlouho se s ním pral, až z něj máma udělala docela maličkýho chlapa, a pak to vzdal.” McMurphy na to dlouhou dobu nic neřek. Potom se zas opřel o loket, zadíval se na mě a zeptal se, proč ho v městě mlátili, a já mu vysvětlil, že chtěli tátovi ukázat, že ho čeká ještě něco horšího, když nepodepíše ty papíry, kterýma se všecko dává vládě. “Co na něm vláda chtěla?” “Všecko. Kmen, vesnici, vodopády....” “Už si vzpomínám; mluvíš vo těch vodopádech, kde Indiáni lovili lososy oštěpama – to je už pěkně dávno. Nojo, to je vono. Tak si ale vzpomínám, že tomu kmeni vyplatili pěknej balík.” “To mu tenkrát taky řekli. Odpověděl jim: ‚Jak můžete zaplatit za to, čím člověk je?‘ Nerozuměli mu. Lidi z kmene taky ne. Stáli ve frontě před našima dveřma, žmoulali v ruce šeky a chtěli vědět, co mají dělat dál. Chtěli, aby za ně ty prachy investoval, nebo aby jim řek, kam mají jít, nebo aby jim poradil, ať si koupí farmu. Ale to už byl moc malinkej. A taky ožralej, moc ožralej. Kombajn nad ním vyhrál. Nad každým vyhraje. Nad tebou taky. Nemůžou dovolit, aby někdo tak velkej, jako byl táta, volné běhal po světě, když není jedním z nich. To ti snad je jasný.” “Jo, mám dojem, že jo.”

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

Jakým jazykem je román napsán? Kdo je vypravěčem? Charakterizuj postavu „velké sestry“. Jakým způsobem „léčí“ své pacienty? Jak souvisí skutečná fyzická velikost s velikostí tak, jak ji chápe náčelník? Jak zmenšovala náčelníkova matka velikost svého manžela? Co to znamená, že nakonec byl náčelníkův otec „moc malinkej“? Jak rozumíš otázce: „Jak můžete zaplatit za to, čím člověk je?“ Co je to „kombajn“? Jak pracuje? Vysvětli: „jak je vůbec možný, aby někdo dokázal tak obrovskou věc, jako být sám sebou?“ Vysvětli tučně vytištěný úryvek Co znamená „kouložrout“ v kontextu příběhu?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



22. Leo Rosten (1908 – 1997) Pocházel z polské židovské rodiny, která se přestěhovala do New Yorku, když mu byly dva roky. Byl vychováván ve dvou jazykových kulturách, což později uplatnil ve své literární práci. Živil se jako učitel angličtiny ve večerní škole pro přistěhovalce. Tehdy také začal psát humoristické povídky. Jeho nejznámější kniha se jmenuje Pan Kaplan má třídu rád a původně vycházela na pokračování ve 30. letech 20. století v prestižním časopise The New Yorker. Psal pod pseudonymem Leonard Q. Ross. Do češtiny knihu roku 1946 převedl Pavel Eisner. O dvacet let později autor napsal pokračování a nový překlad do češtiny vytvořil Antonín Přidal pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád (1987). Protože jsou příběhy Hymana Kaplana založeny především na komplikovaných slovních hříčkách a komolení angličtiny, nelze česká vydání považovat za překlady v pravém smyslu slova. Bylo nutné převést anglické hříčky do češtiny, což vedlo k nutným změnám v příbězích a pointách jednotlivých povídek. O to obdivuhodnější tyto „překlady“ jsou.

Pan Kaplan má třídu stále rád - HRŮZY SOUZVUKU Poprvé to profesora Parkhilla napadlo, když paní Yanoffská napsala v textu diktované básně: Jaro se vrací, poslyšte, co v zahradě zpívá koz! Od toho dne si stále připomínal, že začátečnická třída bezpodmínečně potřebuje poučení o slovech stejného znění a různého významu čili o homonymech. Přísně vzato, u slov kos a koz by se spíše než o homonymii mělo mluvit o homofonii, protože tato dvojice splývá jen ve své podobě mluvené, a nikoli též psané, jak je tomu u dvojice kos - kos, kde první slovo označuje ptáka a druhé je povelem ke kosení. Ovšem kos a kos jsou spíše slova homoformní, protože se shodují jen v některých svých tvarech, a nikoli ve všech, jak tomu bývá u pravých homonym typu travička - travička a u takzvaných homografů, kde se shoduje pouze podoba grafická, kdežto výslovnost se liší, viz panický - panický. V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho žáků nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, když slečna Pomeranzová v jinak zdařilé kompozici napsala: Ze zbouraniště odvezli hromady cihel a rumu. Pan Matsukas pohotově zavrčel: "Do malty nedává rum. Rum dává do čaje." "Ale prózim vas," namítl Wolfgang Schmitt, "proč jenom do čaje? Kdo pije meltu, dá rum do melty." "To je blebina," zívl pan Trabish. "Nekazte rum." "Moment!" vložil se mezi ně profesor Parkhill. "Narazili jsme na velmi zajímavý problém. Slečna Pomeranzová použila slovo, které má dva různé významy, a připomínka pana Matsukase nás na to upozornila. Ano, rum, to jsou vlastně dvě různá slova, která se píší úplně stejně!" Třídu zaplavila vlna úžasu. Někteří by od slečny Pomeranzové takovou virtuozitu nikdy nečekali, jiní ustrnuli nad dalším odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost gramatiky. "Dvě slova a jedno písání?" zaúpěla Olga Tarnovská. "Tarnovská, učit, a né stěžovat!" okřikl ji pan Kaplan. "Vy v baletu netančila dvě tanci na jednu muziku?!" "Přesně tak!" přistoupil pan profesor k tabuli. "Dávejte pozor, třído." Napsal velkými písmeny: RUM RUM "Písmena se do jednoho shodují. Ale první rum znamená rozpadlé zdivo na zbořeništi nebo na rumovišti -" "Achá!" "- kdežto druhý rum je alkoholický nápoj." "Vrťan!" dal se slyšet pan Matsukas. "Sme ve škole, né v hospodinci!" pokárala ho slečna Zievová. "Víte co, třído?" zvolal pan profesor nadšeně. "Myslím, že by bylo nesmírně zajímavé, kdybychom zbytek hodiny věnovali právě takovým slovům!" "Pro mě už zajímavé bylo," ujistila ho paní Rodriguezová. "Dobrej nápad," prohlásil pan Pinsky. A pan Schmitt zvolal: "Zákva, to zi muzim zapízat!" "Slyšim tady čmeláci," utrousil pan Kaplan.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Profesor Parkhill na něj káravě pohlédl. "Takové poznámky do třídy nepatří. To se snad rozumí samo sebou." "Dyby Schmitt žek ,samo sebou', tak bysme mysleli, že tu syká pepiňák!" "Papiňák," řekl pan profesor přísně. "Ale je to výraz nespisovný a "Prej pepiňák!" zařehtal se pan Bloom. "Kaplan, vy vaříte na měkko ňákou Pepinu?" Lavice se otřásaly smíchem. Slečna Tarnovská třepetala kapesníčkem. Pan Blattberg byl u vytržení. Jak bylo panu Kaplanovi, nedalo se poznat. Vždycky, když byl zahnán ke zdi, kterou nemohl zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovržení k lůze, jejíž nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po paty "No tak, třído... třído..." Pedagogovo ukazovátko konečně rozruch utišilo. "Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, že některá slova, například rum, se vyslovují naprosto stejně, ale mají různý význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují -" Bleskově napsal na tabuli: 1. PANICKÝ 2. PANICKÝ "První je odvozeno od slova panic, které označuje nezkušeného mládence, kdežto druhé od slova panika, jistě vám všem známého-" "Jak to jeden pozná?" zachrčel Jacob Marcus. "Podle kontextu," vysvětlil ochotně pan profesor. "Neboli ze souvislosti, v jaké je slovo použito. Jakmile vám to vejde do krve -" "Mně nikdy nepůjde do krve!" vykřikla prorocky slečna Kipnisová. "Ale půjde ... vlastně vejde," ujistil ji pan profesor. "Naučit jsme se to museli všichni. A teď třetí skupina. Patří do ní slova, která se stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte." Třída zírala na tabuli, kam přibyla dvojice PLOT PLOD "Jistě tato podstatná jména znáte, jde však o to, abyste je dovedli správně použít. Chce to někdo zkusit?" Přihlásila se slečna Mitnicková. "Se stromu spadl plod a..." "Co dělal plot na stromu?" zamračil se pan Trabish. "On ... tam rostl," řekla slečna Mitnicková. "Plot? Nikdy," řekl pan Trabish. "Pozor, pane Trabishi," přispěchal slečně na pomoc pan profesor. "Slečna Mitnicková mluví o části rostliny, která -" Pan Trabish se zakabonil ještě víc. "Ona myslí plot, co je živej plot?" "Jistěže myslím živý plod," zachvěla se slečna Mitnicková. Pan Trabish řekl: "Ale živej plot nemůže spadnout." "Jak to, še nemůše?" vložil se do sporu pan Feigenbaum. "Když dosrá, spadne." "Zivej plot spadne, jen dyš ho číháte nůžkama," odpověděl pan Trabish. "Trabish, vy číháte jabka nůžkama?" podivil se pan Kaplan. "Sem cvok?" opáčil pan Trabish. "Co sem mícháte jabka, Kaplan?" "Jabka míchá Mitnick!" pohodil hlavou pan Kaplan. "Vy mícháte nůžky." Profesor Parkhill chtěl všechno napravit, ale nakvašený pan Trabish ho nepustil ke slovu: "Já nejsem blebec, aby mně padal živej plot ze stromu! Mně nerostou na stromu ploty!" "Slyšeli jste? Ploty!" chytil se stébla pan profesor. "Pan Trabish mluví o plotech, kdežto slečna Mitnicková o plodech, ale v prvním pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná. Takové nedorozumění by bylo vyloučeno, kdyby se dorozumívali písemně!" Pedagog znovu připomněl, jak důležité je znát pravopis, ale na panu Trabishovi bylo vidět, že jakýkoli písemný či jiný styk s ženou, která nerozumí plotům, pro něj nepřipadá v úvahu. "A teď se, třído, dostáváme ke čtvrté skupině - ke slovům, která se stejně píší, stejně vyslovují, ale -" "Ale co?!" neudržela se Bessie Shimmelfarbová. "Jjjj.. ."přemáhala paní Moskowitzová své zděšení. "- patří k různým slovním druhům!" "Joj!" zazněl zoufalý sten naplno. "Je to nesmírně zajímavé," řekl rychle pan profesor a právě tak rychle přiložil křídu k tabuli. l. ŽAL 2. ŽAL "Vidíte, třído, že písemná i zvuková podoba obou slov je naprosto shodná. Přesto však -" na chviličku se odmlčel, protože si uvědomil, že důvěrou některých žáků a žákyň to otřese, "- přesto však slovo číslo jedna znamená něco naprosto jiného než slovo číslo dvě a naopak." Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení. Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uražené výčitky zhrzených, žalostivé repetění obětí, které by se nejraději spasily útěkem.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Slovo číslo jedna," vznášel se nad tou vřavou hlas profesora Parkhilla, "je totiž podstatné jméno, kdežto slovo číslo dvě je -" "Né!" "To je choror!" Rochelle Goldbergová hltala rozinky, jako by to byl penicilin. "Prosím vás, poslouchejte mě!" Profesor Parkhill zaťukal na první ŽAL ukazovátkem. "Toto je první pád podstatného jména žal, které znamená hoře, smutek, zármutek, a toto -" zaklepal hůlkou u druhého slova, "je minulý čas slovesa žnouti, které znamená totéž co síci." "Psíci?" vytřeštila oči slečna Kipnisová. "Síci! Neboli sekat kosou, případně srpem." Panu Pinskému svitlo. "Do jetele?" "Kdo je tele?" vyjevil se pan Scymczak, ale to už pedagog vysvětloval: "Ano, sekat jetel nebo obilí - čili kositi, síci, žnouti." Zauvažoval, nemá-li žáky upozornit také na tvar žíti, který ovšem nesouvisí jen s kosením, ale zároveň s životem... Ne, nesmí dopustit, aby se jim souzvučnost slov stala postrachem. "Podívejme se na jinou takovou dvojici." Křída zakmitala po tabuli, jako by měla křídla: 1. PIL 2. PIL "První slovo nám říká, že někdo hasil svou žízeň tekutinou -" "Pil - pil - až se vypil!" zahlaholila slečna Caravellová. "Až se upil," řekl téměř omluvně pan profesor. "Kdežto druhé slovo je tvar podstatného jména - ví někdo kterého? Vzpomeňte si, co používá dřevorubec, když řeže strom." Všichni se zamysleli. Pan Matsukas vyhrkl: "Rum?" "Používá nástroj zvaný pila, popřípadě více - pil. A to je právě naše slovo číslo dvě." "Já to nemůšu věřit!" zakroutil hlavou pan Feigenbaum. ,,Já jo," zubil se pan Kaplan. "Ževorupec pila více pil?" huhlal pan Wilkomirski, který se často zaplétal do neřešitelných větných konstrukcí. "Ale jak poznáme, že je to nástroj, a né pijatyka?" poškubával pan Blattberg řetízkem od hodinek, na kterém měl připevněn mléčný zoubek svého vnuka. "Podle celé věty," odpověděl profesor Parkhill. "A nemůže číslo jedna znamenat číslo dvě a číslo dvě znamenat číslo jedna?" zeptala se Goldie Pomeranzová. "To je jasný, že můše!" Pan Kaplan přivítal tuto kalamitu, jako by to bylo požehnání. "Může, slečno Pomeranzová. Ale o to mi právě jde. Vidíte-li to slovo samo o sobě, nepoznáte, jestli je to pil ve významu jedna, nebo pil ve významu dvě. Teprve větný celek, ve kterém je toto slovo použito, nám zcela jednoznačně poví, o který význam se jedná. Řekneme například: Dřevorubec pil mléko. A to je přece něco úplně jiného, než když řekneme: Dřevorubec měl v lesní chatě množství pil." "Ách, lesní chaty," zasnily se italské oči slečny Caravellové, "to je džúdžo." "Špíčkovej číklad," pochvaloval si pan Kaplan. "V těchto větách si nikdo nemůže splést pil ve významu jedna a pil ve významu dvě. Viďte, že ne?" "Né!" "Nikdy!" "Hlavní je věta, a ne slovo!" zruměněla slečna Mitnicková. "Přesně tak. A teď jeden hezký příklad na závěr!" Pan profesor potěšené přistoupil k nepopsanému okraji tabule a pomyslel si, že v pedagogice platí stejně jako v životě: poznané strašidlo - přemožené strašidlo. Napsal: 1. RYS 2. RYS Pátá dvojice homonym znovu rozdmychala požár chaosu. "To je cu moc!" "To neni fér!" "Já - ne - sou - hlá - sím!" Tentokrát zaznělo "Jojj!" paní Moskowitzové jako zasípění ženy v posledním tažení. "Nebojte se, je to docela zábavný příklad," nadlehčil pan profesor svůj tón. (Plaut a Samish soustavně zdůrazňovali, že učitel má jednotvárnou výuku zpestřovat humorem.) "Rys číslo jedna je narýsovaný výkres - a rys číslo dvě je bystré lesní zvíře s typickými štětičkami na uších!" Zvedl prsty k svým boltcům. Ukazovátko se mu tyčilo nad hlavou jako paroh. Nikdo se však nezasmál. Pan Pinsky namítl: "Proč nemůže být rys číslo dvě výkres a rys číslo jedna ten s těma -" Přiložil si ruce k boltcům. "Ale jistěže může!" zvolal pan profesor. "Správně jste to pochopil. Rozdíl mezi těmito slovy poznáme teprve z toho, jak byla použita. Slyšíme-li například větu Se stolu spadl rys, hned je nám jasné, že je řeč o výkresu, kdežto věta Se stromu seskočil rys je pro nás informací o zvířeti. Chápete už, jak jednoznačně se význam určí celou větou?"

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Jasně!" "Úplně!" "Pamprésor je genyjál," prohlásil pan Kaplan. Profesor Parkhill odložil křídu, z níž zbýval pouhý pahýlek. "Vidíte, třído, jak velký pokrok jsme zase udělali!" Zavládla radost, byť ne bezmezná. "Mám dotázek!" Ano, byl to hlas pana Kaplana. "Prosím," připravil se pan profesor na nejhorší. "Já rosumim každou číkladu, kerou ste nám tak páječně vyjásnil. Ale jedna věc dělá mně starost..." Profesor Parkhill si otřel křídový prach z prstů. "A-ano?" "Můše člověk dát rys čislo jedna a rys čislo dvě pohromádně?" Pedagog zkrabatil čelo. "Nechápu, oč -" "Dám číkladu," řekl pan Kaplan. "Můše rys sežrat rys?" Profesora Parkhilla rozbolela hlava. "Faul!" vybafl Norman Bloom. "Škándal ... škándal ..." opakovala slečna Tarnovská jako umíráček. "Já se vystoupnu ze školy!" oznámil pan Scymczak. "Já rači vemu jeda!" soptila Carmen Caravellová. "Pan Kaplan má, třído, pravdu," řekl profesor Parkhill. "Oba významy se skutečně mohou vyskytnout v jedné a téže větě. Rys je sice šelma masožravá, takže by si na papíru nepochutnal, ale mohli bychom říci... například ... ehm ... Rys vyskočil na stůl, na kterém ležel rys." "To znamená, že na stole sou dvě zvíže?" lekla se slečna Schneidermanová. "Né, jenom jedno a pápir," uklidnil ji pan Kaplan. "Dyby pápir byl zvíže, nelehne na stůl, ale na větvu." "Kaplan za chvilku bude chtít tři významy!" varoval Aaron Blattberg. "Vám sou dvojčata málo, Kaplan?" šklebil se pan Perez. "Vy cejtite na trojčata? V gramatyce nejsou!" Profesor Parkhill nevěděl co říct. Jistěže trojitá homonymie (či spíše homofonie) existuje. S potěšením by své poutníčky provedl vábivými proměnami jediné slabiky, která zní lup. Představil si tu krásu na tabuli: Lupiči ukryli svůj lup. Hodináři používají při práci silných lup. Postranní stěna houslí se nazývá lub. Jako přídavek by mohl zařadit "Lup! luplo, to, když odloupli lub", ale to by pro začátečníky bylo příliš. Na druhé straně by je asi pobavilo, kdyby vykouzlil rozkošnou "trojčlenku": S pomocí silných lup ukryli svůj lup za houslový lub. Dokonce mu projela hlavou dávná studentská hříčka "Pro její objetí mu objetí celého města nebylo žádnou obětí", ale to už slyšel svůj ukázněný hlas: "Myslím, že slova s trojím významem si necháme na později, snad na některou z hodin závěrečných." Proč pokoušet osud? Proč na něj spěchat? Plavbu mezi Skyllou a Charybdou přežil. Ale Poseidonův trojzubec má hroty strašlivé ...

1. Jaký je rozdíl mezi homonymií, homofonií a homoforbií? Zkus vymyslet dva příklady na každý typ slov. 2. Poznáš podle chyb, které dělají dospělí studenti v řeči, jejich národnosti? 3. Co je Skylla a Charybda? Co znamná rčení: plout mezi Skyllou a Charybdou? 4. Zkus popsat, na čem je založen humor mana Rostena. 5. Znáš nějaké slovní hříčky podobné té v posledním odstavci?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



23. James Clavell (1924 - 1994) Byl anglický a australský spisovatel, scenárista, filmový producent a režisér. Clavell se narodil v Sydney, jeho otec byl důstojníkem britského Královského námořnictva, a tak Clavell vyrůstal na mnoha různých místech Britského impéria. Po vypuknutí druhé světové války se Clavell v 16 letech (1940) přihlásil do britské armády a v Malajsii bojoval proti Japoncům. Po zranění byl zajat a poslán do japonského zajateckého tábora na Jávě. Později byl přemístěn do nechvalně proslulého vězení Changi v Singapuru. Zážitky odtud využil ve svém prvním románu Král krysa (1962). V Hollywoodu pracoval jako scenárista, např. filmy Moucha a Watusi. Proslavil se především tzv. Asijskou ságou, kam patří Král krysa, Šógun, Smršť, Tchaj-pan, Vznešený (Panský) dům a Gaidžin. Tyto knihy z různých historických období i z různých asijských zemí ukazují střet evropské a domorodé civilizace a kultury. Pro autora je typická dobrá znalost asijského prostředí a myšlení. Velmi zajímavé v jeho knihách je právě srovnávání asijského a evropského přístupu ke světu a k životním hodnotám.

Šógun První setkání Angličanů s japonskou samurajskou mentalitou: „Nanigoto da?“

Hemžení rázem ustalo. Mladík, který ta slova pronesl, stál deset kroků odtud. Měl na sobě široké kalhoty pod kolena, dřeváky, krátké kimono a za pasem dva meče v pochvě. Jeden spíš připomínal dýku. Druhý, obouručný, byl dlouhý a lehce zakřivený. Ruka mladého muže nedbale spočívala na jílci. „Nanigoto da?“ štěkl, a když nedostal okamžitou odpověď: „NANIGOTO DA?“ Všichni Japonci padli na kolena, hlavy skloněné do prachu. Jedině kněz zůstal stát. Uklonil se a začal něco drmolit, ale mladý muž ho pohrdlivě přerušil a ukázal na starostu. „Mura!“ Jakmile Mura uslyšel své jméno, aniž pozvedl hlavu, začal něco překotně vysvětlovat. Několikrát přitom ukázal na Blackthorna, jednou na loď a dvakrát na kněze. Veškerý pohyb na ulici ustal. Kdo byl v dohledu, klečel na kolenou skloněný do prachu. Starosta domluvil. Ozbrojený voják mu zpupně položil pár otázek, na něž okamžitě dostal uctivou odpověď. Pak ozbrojený muž znovu promluvil ke starostovi a neskrývaně pohrdavým gestem máchl ke knězi a pak k Blackthornovi. Šedovlasý muž to zkráceně přetlumočil knězi a ten zrudl. Arogantní muž, o hlavu menší a o hodně mladší než Blackthorne, hezkou tvář lehce poznamenanou od neštovic, upřel svůj zrak na cizince. „Onuši ittai doko kara kita no da? Doko no kuni no mono da?“ Kněz nervózně překládal: „Kašigi Omi-san říká: ‚Odkud jste a jaké jste národnosti?‘“ „Je pan Omisan daimjó?“ zeptal se Blackthorne, proti své vůli poděšený těmi meči. „Ne. Je samuraj, samuraj, kterému podléhá tahle vesnice. Příjmením je Kašigi, Omi je jeho jméno. Tady se vždycky říká příjmení napřed. ‚San‘ znamená ‚ctihodný‘ a přidává se ke každému jménu jako projev zdvořilosti. Ty by ses taky měl co nejrychleji naučit zdvořilosti – a osvojit si dobré způsoby. Nedostatek dobrého chování tu nikomu neprojde.“ Hlas se mu přiostřil. „Pospěš si s odpovědí!“ „Přijel jsem z Amsterodamu. Jsem Angličan.“ Otec Sebastio nedokázal zakrýt své zděšení. Samurajovi přeložil: „Angličan. Anglie,“ a začal cosi vysvětlovat, ale Omi ho nedůtklivě přerušil a vychrlil ze sebe záplavu slov. „Pan Omi se ptá, jestli jsi jejich vůdce. Mura říká, že vás kacířů zbyla naživu jen hrstka a většina je nemocných. Je mezi vámi vrchní velitel?“ „Já jim velím,“ odpověděl Blackthorne, ačkoli teď na pevnině popravdě velel kapitán. „Já velím,“ dodal ještě, protože věděl, že vrchní velitel Spillbergen neumí velet ani na břehu ani na palubě, a to ani když je střízlivý a zdravý. Ze samuraje vytryskl další příval slov. „Pan Omi říká, že jako velitel se můžeš volně pohybovat po vsi, dokud nepřijede jeho pán. Jeho pán, daimjó, rozhodne o tvém osudu. Do té doby se ti dovoluje žít jako host v domě starosty a vycházet podle libosti. Ale vzdálit se ze vsi nesmíš. Tvoje posádka může zůstat v domě, kde je, a nesmí ho opustit. Rozuměl jsi?“ „Ano. Kde je moje posádka?“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Otec Sebastio ukázal kamsi ke stísněným domkům poblíž pobřežního výkladiště, zjevně rozladěný Omiho rozhodnutím a jeho podrážděností. „Tak vidíš. Užívej si svobodu, ty piráte. Tvoje špatnost se setkala –“ „Wakamarisu ka?“ obrátil se Omi na Blackthorna přímo. „Říká: ‚Rozumíte?‘“ „Jak se řekne žaponsky ‚ano‘?“ Otec Sebastio odpověděl samurajovi: „Wakamarisu.“ Omi přezíravým mávnutím ruky naznačil, že s nimi skončil. Všichni se hluboce uklonili. Jen jeden muž záměrně vstal bez úklony. Obouručný meč sykl a opsal omračující rychlostí stříbrný oblouk, hlava toho muže se skutálela z ramen a na zem vytryskl pramen krve. Tělo sebou ještě párkrát škublo a zůstalo nehybné. Kněz mimoděk o krok ustoupil. Jinak nikdo po celé ulici nehnul brvou. Všichni zůstali bez hnutí s hlavou hluboce skloněnou. Blackthorne strnul zděšením. Omi lhostejně šlápl na mrtvé tělo. „Iki nasai!“ pokynul, aby se rozešli. Všichni muži před ním se znovu uklonili až na zem. Pak vstali a netečně odcházeli. Ulice se pomalu vyprázdnila. Krámy také. Otec Sebastio sjel pohledem na mrtvé tělo. Důstojně je přežehnal křížem a pronesl: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.“ Na samuraje pak pohlédl už beze strachu. „Iki nasai!“ Hrot blyštivého meče spočíval na mrtvém těle. Trvalo nekonečný okamžik, než se kněz otočil a důstojně kráčel pryč. Omi ho pozoroval přimhouřenýma očima a pak sjel pohledem na Blackthorna. Ten ustupoval pozpátku, a jakmile se octl v bezpečné vzdálenosti, zahnul za roh a zmizel. Omi se posupně rozesmál. Ulice už byla dočista prázdná. Když se dost nasmál, uchopil oběma rukama meč a začal systematicky tělo sekat na malé kousky. ….. … „Však vy si s tím poradíte.“ Omiho tón se přiostřil. „Daně na letošní rok se zvyšují o polovinu. Jabu-san to nařídil právě dnes večer.“ „My už jsme zaplatili daně za letošní rok i za příští.“ „To je vaše privilegium, Muro. Každý vesničan má právo lovit ryby, obdělávat pole, sklízet úrodu a platit daně. Je to tak?“ Mura tiše přisvědčil: „Ano, pane.“ „A starosta, který neovládá svou vesnici, je k ničemu.“ „Ano, je to tak, pane.“ „Ten stařec, však víš, byl blázen a dopustil se urážky. Jsou ostatní jako on?“ „Nikdo, pane.“ „V to doufám. Takové chování nelze prominout. Jeho rodina zaplatí pokutu v hodnotě jednoho koku rýže – můžou to splatit v rybách, rýži či obilí. Lhůtu mají do tří měsíců.“ „Jak si přejete, pane.“ Jak Mura, tak samuraj Omi věděli až příliš dobře, že pokuta daleko přesahuje možnosti potrestané rodiny. Tři bratři Tamazakiové – nyní vlastně jen dva – spolu se svými manželkami, čtyřmi syny, třemi dcerami, vdovou po bratrovi a jeho třemi dětmi vlastnili jeden rybářský člun a pouhého půl hektaru rýžového pole. Koku rýže bylo množství, které přibližně stačilo k obživě jedné rodiny po celý rok. Přepočítáno asi pět bušlú. Nebo 175 kilogramů. V těchto oblastech se veškerý příjem počítal na koku. Daně také. „Kam by tato Země bohů spěla, kdybychom zapomínali na to, co se sluší a patří?“ řekl Omi. „A to jak pro podřízené, tak pro nadřízené.“ „Jistě máte pravdu, Omi-sama.“ Mura uvažoval, kde sehnat hodnotu ve výši jednoho koku, protože nezaplatí-li rodina, bude muset platit celá ves. Budou se muset vypůjčit peníze. Sousední starosta je mu zavázán. Á, to je nápad! Nejstarší Tamazakiho dcerka je už ve svých šesti letech krasavice a v šesti letech se děvčata prodávají nejlíp. A nejvyhlášenější kuplířka s dětmi po celém Izu je přece sestřenice ze třetího kolena matčiny sestry. Odporná baba a chamtivá jak čert. Mura si povzdechl, věděl, že ho čeká složité handrkování. Co se dá dělat, uvažoval. To dítě možná vynese i dvě koku. Určitě stojí za víc. „Pokorně se omlouvám za Tamazakiovo nepřípustné chování a prosím za odpuštění,“ ozval se. „On se choval nepřípustně – ne ty,“ odpověděl Omi zdvořile. Přitom oba věděli, že odpovědnost za vesničany nese Mura a že další Tamazaki by mu tak snadno neprošel. Přesto byli oba spokojeni, Omi se dočkal omluvy, přijal ji a současně odmítl. Tím bylo cti obou učiněno zadost. Zahnuli za roh přístaviště a zastavili se. Omi po krátkém zaváhání Muru propustil. Starosta se uklonil a s pocitem vděčnosti odcházel. … Stařena ukázala na dívku, zřejmě trochu vyděšenou. „Onna.“ „Ne.“ Blackthorne se nerudně zvedl a vystrčil prst na ženu středních let. „Pro Krista Pána, Onna je přece tahle! Copak nevíte, jak se která jmenujete? Onno! Mám hlad. Mohl bych dostat něco k jídlu?“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Hladil si žaludek a snažil se vyjádřit, že má hlad. Ženy se po sobě podívaly. Pak ta středního věku pokrčila rameny, řekla cosi, co ty druhé rozesmálo, došla k lůžku a začala se svlékat. Druhé dvě si klekly a dosedly na paty, oči na stopkách očekáváním. Blackthorne se zhrozil: „Co to děláte?“ „Itašimašó!“ řekla, odložila široký pás a rozhrnula kimono. Měla ploché vyschlé prsy a ohromné břicho. Nemohlo být mýlky, že se chystá lehnout si na lože. Zavrtěl hlavou, odtáhl ji, řekl, aby se oblékla, a nato všechny tři spustily najednou, rozhazovaly rukama, ta u lůžka se stoupajícím rozhořčením. Rozvázala si dlouhou spodničku, spustila ji na zem a úplně nahá se znovu pokusila dostat se na lůžko. Repetivý hovor ustal a všechny se uklonily, neboť chodbou se sem tiše blížil starosta. „Nan da? Nan da?“ ptal se. Stařena mu vysvětlila co se děje. „Vy chtít tahle žena?“ zeptal se nevěřícně lámanou portugalštinou a současně pokynul na nahou ženu. „Ne. Vůbec ne. Chtěl jsem, aby mi Onna přinesla něco k jídlu.“ Blackthorne podrážděně ukazoval prstem. „Onna!“ „Onna znamená žena.“ Japonec přejel rukou všechny tři. „Onna – onna – onna. Chtít onna?“ Blackthorne znechuceně zavrtěl hlavou. „Ne. Děkuji. To byl omyl. Omlouvám se. Jak se jmenuje?“ „Co povídá?“ „Jak se jmenuje?“ „Áa! Jméno Haku. Haku,“ opakoval.„Haku?“ „Hai. Haku!“„Omlouvám se, paní Haku. Myslel jsem, že onna je vaše jméno.“ Šedovlasý muž Haku všechno vysvětlil, ale jí to zřejmě neuspokojilo. Pak ještě něco dodal, všechny tři se podívaly na Blackthorna, uchichtly se do dlaní a odešly. Haku nahá, s kimonem přes ruku a nesmírnou důstojností. „Děkuji,“ řekl Blackthorne rozlícený svou hloupostí. Mura zvedl pohled k Blackthornovi a vzpomínal, jak se ho pokoušel vyslýchat na palubě lodi, ale když tenhle kapitán upadl do bezvědomí, rozhodl se dát ho dopravit do svého domu, protože byl velitelem ostatních a zasloužil si jiné zacházení. Položili ho na přikrývku, svlékli a prohlíželi s nepokrytou zvědavostí. „Jeho pohlaví se nedá srovnat, vzbuzuje úctu,“ řekla tehdy Murova matka Saikó. „Jak asi je velký, když se postaví?“ „Velikánský,“ odpověděl jí a všichni se dali do smíchu, jeho matka, žena, přátelé, služebnictvo i lékař. „To ale jejich ženy musejí mít – musejí být hodně vyspělé,“ poznamenala jeho žena Nidži. „Vůbec ne, dítě,“ odpověděla jí jeho matka. „Kterákoli z našich souložnic se snadno přizpůsobí.“ Nevěřícně kroutila hlavou. „V životě jsem nikoho takového neviděla. Opravdu zvláštní, co?“ Omývali ho ještě v hlubokém bezvědomí. Jejich lékař nepovažoval za moudré ponořit ho do lázně, dokud se neprobere. „Neměli bychom zapomínat, Mura-san, že nevíme, co tomu barbarovi vlastně je,“ prohlásil s opatrnou uvážlivostí. „Velmi se omlouvám, ale mohli bychom ho nechtě zabít. Je zřejmě u konce svých sil. Měli bychom projevit trpělivost.“ „A co ty vši ve vlasech?“ namítl Mura. „Zatím tam budou muset zůstat. Slyšel jsem, že všichni barbaři mají vši. Velmi se omlouvám, ale doporučuji trpělivost.“ „Co kdybychom mu alespoň umyli hlavu,“ zeptala se Murova žena. „Dali bychom pozor. Paní matka by jistě dohlédla na naše nevalné počínání. Barbarovi by to pomohlo a náš dům by zůstal čistý.“ „Souhlasím. Umyjte mu hlavu,“ rozhodla Murova matka s konečnou platností. „Ale stejně bych ráda věděla, jak je velký, když se postaví.“ … „Puchá. Špatný. Jako všechna Portugalci. Lázně. Tohle čistá doma.“ „Koupat se budu, až budu chtít, a pamatuj si, že nesmrdím!“ soptil Blackthorne. „Každé malé dítě ví, že koupání je nebezpečné. Chcete, abych chytil úplavici? Myslíte si, že jsem takový hlupák? Táhněte k čertu a mě nechte spát!“ „Lázně!“ nařídil Mura, pohoršený hněvivým výbuchem barbara – v jeho očích to byl nejhorší prohřešek proti dobrému chování. Přitom ten barbar nejenže páchl, a hrozně, ale pokud je mu známo, už celé tři dny se pořádně nemyl a v tom případě by kurtizána plným právem odmítla s ním sdílet lože, ať by byla odměna jakkoli vysoká. Odporní cizinci, říkal si v duchu. Zvláštní lidé! Jak mohou být v takové špíně! Ale co naplat. Jsem za něho odpovědný. Však my tě naučíme slušnému chování. Vykoupeš se jako pořádný člověk a moje matka se dozví, co chce. „Lázně!“ Rozdělění japonské společnosti: Je to zvláštní, přemítal Mura v duchu a shlížel přitom dolů na poraženého obra, že snad první rozhodnutí, které vydal taikó, jakmile získal veškerou moc, byl rozkaz, že venkované už nesmějí být vojáky a že musí okamžitě odložit všechny zbraně. Taikó jim tehdy navždycky zakázal nosit zbraně a zavedl neměnný kastovní systém, podle něhož se nyní řídí veškerý život v celé říši: nejvýše stojí samurajové, pod nimi rolníci, pak řemeslníci, po nich obchodníci následovaní herci, spodinou a bandity a nakonec, na úplném konci toho žebříčku vrstva eta, vrstva nečistých, kteří se už ani nepočítají mezi lidské bytosti. Ti se starají o těla mrtvých, vydělávají kůže, odstraňují mrtvá zvířata, jsou popravčími, vypalují znamení a mučí. Nějaký barbar neměl samozřejmě v téhle stupnici místo. Samuraj, majitel vesnice dal pro své potěšení uvařit zaživa jednoho ze zajatých Angličanů: „Je mrtvý, Cukimoto?“ „Ne, pane. Jen zase omdlel.“ Omi došel k velikému železnému kotli. Vesničané jej používali k rozpouštění tuku z velryb, které se jim občas podařilo v zimních měsících ulovit na otevřeném moři, anebo pro vaření rybího klihu, jímž si vesnice přivydělávala.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Barbar byl v kouřícím kotli ponořen po ramena. Obličej měl brunátný, rty odchlíplé od zkažených zubů. Při západu slunce pozoroval Omi Cukimota, jak se samolibou nadutostí dozírá, aby byl barbar řádně svázán do kozelce – paže u kolen a ruce volně k chodidlům – a ponořen do studené vody. Ten drobný rusovlasý barbar, kterého si Jabu už původně vyhlédl jako prvního, po celou dobu něco blábolil, smál se a brečel a přítomný křesťanský kněz zpočátku drmolil ty své proklaté modlitby. Pak pod kotlem rozdělali oheň. Jabu nebyl na břehu, ale jeho příkazy byly jednoznačné a prováděly se do písmene. Barbar začal běsnit a řvát, pak se pokoušel rozbít si hlavu o železný okraj kotle, až ho museli zkrotit. A znova prosby, pláč, omdlévání a úzkostné výkřiky a to pravá bolest ještě nezačala. Omi se pokoušel přihlížet jako při obětování zvířete, snažil se nevidět toho člověka. Ale nedokázal to a při nejbližší příležitosti odešel. Objevil v sobě, že neumí vychutnávat mučení. Zbavovalo smrt důstojnosti – a čím jsou poslední chvíle života bez důstojnosti? ptal se sám sebe. Cukimoto zlehka píchl klackem do zpola uvařeného masa na barbarově noze, asi jako se zkouší, zda už je hotová ryba. „Ten ještě přijde k sobě. Zvláštní, co všechno vydrží. Asi nejsou ze stejného těsta jako my. Zajímavé, co?“ „Ne,“ odsekl mu Omi, protože se mu hnusil. Cukimoto okamžitě zavětřil a jeho přemrštěná podlézavost opět nabyla vrchu. „Nic jsem tím nemyslel, Omi-san,“ ukláněl se hluboce. „Vůbec nic.“ „To předpokládám. Pan Jabu je s vámi spokojen. Jistě to vyžaduje velký um přikládat dost a přitom ne příliš.“ „Jste ke mně velmi laskav, Omi-san.“ „Už jste to někdy dělal?“ „Takhle ne. Ale pan Jabu mě poctil svou přízní a já se mu snažím vyhovět.“ „Pan Jabu chce vědět, jak dlouho ještě ten člověk bude žít.“ „Do úsvitu, budeme-li postupovat opatrně.“ Omi se zadumaně zadíval na velký kotel. Pak kráčel od pobřeží k náměstí. Všichni samurajové vstali a uklonili se. … Omi se vrátil k ohni a čekal, dokud barbar neotevřel oči. Pak se vrátil do zahrady a ohlásil, co zjistil od Cukimota, ale to už také vítr přinášel kvílení mučeného. „Podíval ses tomu barbarovi do očí?“ „Ano, Jabu-sama.“ Omi klečel asi deset kroků za daimjóem. Jabu se vůbec nepohnul. Měsíční světlo vrhalo stín na jeho kimono a z rukojeti meče vytvářelo falický symbol. „Co – cos v nich viděl?“ „Šílenství. Samu podstatu šílenství. Takový výraz jsem ještě nikdy neviděl. Výraz bezbřehého děsu.“ Tři okvětní plátky se zvolna snesly k zemi. „Slož o něm báseň.“ Omi se snažil donutit mozek k činnosti. Po chvíli – nespokojen, neboť se nevyjádřil odpovídajícím způsobem, – recitoval: „Jeho oči byly tou nejzazší hloubkou a hrůzou pekla. Čistá bolest v nejsrozumitelnější řeči.“ Výkřiky nesené větrem už slábly, ale vzdálenost jako by jejich šlehy dělala ještě krutější. Po krátké odmlce řekl Jabu: „Jestliže dovolíš jejich mrazení proniknout do těch nejzazších hlubin, staneš se pak jedním z nich, oněmíš.“ V krásné letní noci uvízla jeho slova nadlouho v Omiho myšlenkách. Angličané byli uvězněni v hluboké díře. Když chtěli Japonci jednoho z nich odvést na mučení, bojovali s nimi a jednoho samuraje přemohli. Zůstal s nimi dole, když jednu oběť (viz výše), odvlekli: „ „Co Masidžiró?“ zeptal se Omi na samuraje, který podle jeho rozkazů zůstal dole. „Nevíme, pane. Ani jednou se neozval. Asi je mrtvý.“ Jak se ten Masidžiró opovažuje být takhle k ničemu, zuřil Omi v duchu. Nechá se přemoci bezbrannými muži, kteří se většinou sotva drží na nohou. Odporné! Dobře že je po něm. „Zítra žádné jídlo ani pití. V poledne odstraňte mrtvoly. A přiveďte mi jejich vůdce. Jen jeho.“ … „Omi-san?“ obrátil se na něho jeden samuraj. Byl mladý a nápadně hezký. „Ano?“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Promiňte, prosím mou opovážlivost, vím, že jste nezapomněl, ale Masidžiró-san je ještě v jámě.“ Omi došel k padacím dveřím a podíval se dolů na samuraje. Ten okamžitě padl na kolena a uctivě se klaněl. Za ty dva dny hrozně zestárl. Omi zvažoval jeho dosavadní služby a co mu může být platný do budoucna. Pak vytrhl mladému samurajovi dýku z opasku a hodil ji do jámy. Dole u žebříku civěl Masidžiró na nůž a nevěřil svým očím. Po tvářích se mu koulely slzy. „Nezasloužím si tu čest, Omisan,“ řekl servilně. „Ano.“ „Díky.“ Mladý samuraj po Omiho boku se ozval: „Smím se opovážit požádat, aby mu bylo dovoleno udělat seppuku tady, na břehu?“ „Zklamal v jámě. Zůstane tam. Nařiď vesničanům, ať ji zahrabou. Zahladí po ní všechny stopy. Barbaři ji znesvětili.“ Pod skalním převisem na břehu moře byl těžce zraněný přítel Angličana přezdívaného Andžin. Japonci mu nedovolili pro přítelé slézt, ale samuraj Jago, který chtěl získat Andžin-sanovu přízeň, chladně kalkuloval s vlastním životem a podstoupil nebezpečí sám:

„Íe, Andžin-san.“ řekl Jabu.

Blackthorne se vztyčil nad Jabua v celé své výši. „Jestli nenecháte jít mě, Jabu-san, pošlete někoho ze svých lidí. Nebo jděte sám. Vy!“ Vítr na nich rval šaty a odnášel horninu. Blackthorne pozoroval, jak Jabu obhlíží sestup, a pochopil, že se chytil. A mám tě v hrsti, ty parchante jeden, chytil ses na vlastní ješitnost. Jestli se tudy spustíš dolů, určitě se ti něco stane. Ale ne aby ses zabil, stačí když si roztříštíš nohy nebo kotníky. A pak se utop. Jabu odkopl páskové sandály. Z opasku vytáhl meče a pečlivě je přikryl. „Střežte je stejně jako toho barbara. Jestli se jim nebo barbarovi něco stane, nabodnu vás na váš vlastní meč.“ … Jabu si svlékl promočené kimono a jen v bederním pásu přistoupil k okraji strmého srázu. Ohledával si jej šlapkami svých bavlněných tabi – látkových ponožek šitých na míru. Ty si radši nechám, uvažoval a veškerou svou vůlí i tělem – zoceleným celoživotním výcvikem, jímž procházeli všichni samurajové – potlačoval chlad, který mu pronikal do morku kostí. Tabi nebudou tolik klouzat, alespoň zpočátku. Budu potřebovat veškerou svou sílu a obratnost, abych se dolů dostal živý. Stojí to za to? Mám lodivoda a tím člověka, který mi lodivody vychová. Jestli se mi podaří ho ovládnout. Jakmile bude mým vazalem z vlastní vůle, samuraje mi vycvičí. A postaví lodě. Pak budu pánem moří. Jak jen z něho udělat oddaného vazala? Vězení jeho ducha nezlomilo. Co to ten Omi říkal? „Váží si života, jejich hlavní božstvo, Ježíš Kristus, je učí milovat své bližní a vážit si života.“ Mohu mu já jeho život vrátit? Ano, mohu mu ho zachránit, to by se mohlo hodit. Ale jak si ho podrobit? Nikdy jim neporozumím, říkal si v duchu. Na samém okraji útesu se Jabu naposled ohlédl. Jen počkej, Andžine, vím dobře, že podle tvých představ jdu na smrt, myslíš si, že jsi mě dostal. Vím taky, že ty bys dolů nešel. Dobře jsem tě pozoroval. Ale já jsem vyrostl v horách a my tady v Japonsku slézáme skály z pýchy a pro zábavu. Takže já teď měřím své síly podle svých, ne tvých měřítek. Zkusím to, a jestli zemřu, nic se nestane. Ale jestli se mi to podaří, pak ty – jako muž – uvidíš, že jsem lepší než ty podle tvých vlastních měřítek. A jestli vynesu mrtvé tělo, budeš mým dlužníkem. Budeš mým vazalem. Andžine? Spouštěl se po srázu s udivující obratností. Když už byl v polovině, uklouzl. Levičkou se zachytil jakéhosi výstupku. Tím zarazil svůj pád a zůstal viset mezi životem a smrtí. Umdlévající prsty zarýval hlouběji a hlouběji, palce nohou zapustil do nějaké štěrbinky ve snaze vyhmatat další úchyt. Právě když levá ruka povolila, našly palce trhlinu, v níž se vzepřely. Jabu sevřel útes v zoufalém objetí, tiskl se k němu, vyrovnával rovnováhu a hledal úchyty. Pak mu povolila skála pod nohama. Ačkoli se mu ještě o tři metry níže podařilo oběma rukama zachytit dalšího výstupku a zůstat na něm viset, vzápětí se utrhl i ten. Posledních šest metrů už jen padal. Na přistání se plně připravil, dopadl na všechny čtyři jako kočka, udělal kotoul, aby ztlumil náraz, a skončil, sípavě oddychuje, přikrčený v klubíčku. Odřenými pažemi si chránil hlavu před lavinou kamení, která se mohla uvolnit za ním. Naštěstí k tomu nedošlo. Zatřepal hlavou, aby se očistil, a vstal. Měl vymknutý kotník. Z nohy mu projela do útrob bolest tak sžíravá, až se celý zpotil. Z prstů na nohou i rukou mu crčela krev, ale s tím musel počítat. Bolest neexistuje. Ty žádnou bolest necítíš. Postav se zpříma. Barbar tě pozoruje. Snesl se naň sloup rozstříklé pěny a ledová voda ulevila jeho zranění. Opatrně se sunul po balvanech zanesených mořskou trávou, nadlehčoval se přes trhliny, až dorazil k Rodriguesovu tělu. Teprve teď postřehl, že lodivod ještě žije. Ujistil se, že se nemýlí, a na chvíli složil ruce v klín. Chci ho živého nebo mrtvého? Co je lepší? Vrávoravě vstal a křikl nahoru: „Takataši-san! Tenhle lodivod ještě žije! Jdi na loď pro nosítka a přiveď doktora, jestli nějakého mají.“ Sám už byl tolikrát zraněn a viděl tolik zraněných i umírajících, že tyhle věci uměl do jisté míry znalecky posoudit. Budouli Rodriguese držet v teple, napájet ho saké a účinnými bylinkami a koupat v horkých lázních, bude žít. Na tu nohu se možná víckrát nepostaví, ale žít bude. Bude. A já chci, aby tenhle člověk žil. Nebude-li chodit, nevadí. Nad hlavou se mu ozvalo volání, z něhož zněly obavy. Konečně mu došlo, nač ten barbar ukazuje. Příliv! Rychle stoupal, obtáčel už i balvan, na

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 němž seděl. Jabu se vyškrábal na nohy a ucukl bolestí vystřelenou z kotníku. Veškeré ostatní ústupové cesty už moře pohltilo. Postřehl, že stopa nejvyššího přílivu na útesu byla o výšku vzrostlého muže nad místem, kde stál. Očima propátral každou píď okolního prostoru. Vzhůru po útesu nevedla žádná cesta. Žádný převis neskýtal útočiště. Nikde žádná jeskyně. Nad mořem sice tu a tam čněly výstupky, ale k nim se nedostane. Plavat neumí a nikde nic, co by posloužilo za vor. Shora sledovali každý jeho pohyb. Barbar ukazoval k výstupkům nad mořem a naznačoval plavání, ale na to Jabu jen zavrtěl hlavou. Dál přejížděl očima každou píď. Nikde nic. Není úniku, jsi odsouzen k smrti, táhlo Jabuovi hlavou. Připrav se. Karma, řekl si, odvrátil se od nich a usadil se pohodlněji, potěšen jasem, který na něho sestoupil. Jeho poslední den, poslední pohled na moře, poslední světlo, poslední radost, všechno naposled. Moře, obloha, chlad i ta sůl jsou krásné. Začal myslet na poslední verše, které má teď podle tradice složit. Osud je mu nakloněn. Má čas přemýšlet s jasnou hlavou. Blackthorne shora křičel: „Dej na mě, ty parchante proradná! Hledej nějaký výstupek – někde tam přece musí něco být!“ Okolostojící samurajové se na Blackthorna dívali jako na šílence. Jim bylo jasné, že není úniku a že se Jabu připravuje na sladkou smrt. Být na jeho místě, počínali by si právě tak. Blackthornovy zmatené výkřiky se jim protivily a věděli, že Jabuovi také. „Všichni koukejte dolů. Snad se tam najde nějaký výstupek!“ Blackthorne zvedl kámen a mrštil ho dolů. Kámen padl do vody, aniž si toho Jabu všiml, zato samurajové začali na Blackthorna hněvivě křičet. Byl si vědom, že stačí málo, vrhnou se na něj a svážou ho. Ale čím? Provaz nemají – Provaz! Musíme mít provaz! Dá se z něčeho udělat? Očima sjel na Jabuovo kimono. V mžiku je trhal na pruhy a zkoušel, kolik vydrží. Hedvábí bylo velmi pevné. „Rychle!“ křikl na samuraje a svlékal si košili. „Udělám provaz. Hai?“ Porozuměli mu. Okamžitě uvolnili tuhé pásy, svlékli kimona a ve všem ho napodobili. Blackthorne svazoval pruhy látky včetně pásů. Ještě než byl provaz hotový, lehl si Blackthorne opatrně na zem, po pídích se soukal k okraji a ještě přikázal dvěma samurajům, aby ho pro jistotu drželi za kotníky. Nepotřeboval jejich pomoc, ale chtěl tak posílit jejich důvěru. Vyklonil se, co nejvíc mohl, vědom si jejich obav, a pak začal průzkum, jaký se dělá na moři. Křížem krážem. Co to tam je? Přesně nad čárou přílivu? Je to trhlina v útesu? Nebo jen stín? Jeden samuraj klesl na všechny čtyři, sledoval Blackthornův napřažený prst, ale nic neviděl. „Tamhle! Je to římsa?“ „Rychle! Isoge! Řekněte mu to – Kašigi Jabu-sama! Wakarimasu ka?“ Samuraj se zvedl, něco zadrmolil na ostatní a všichni se dívali. Teď tu římsu zahlédli všichni a začali volat. Jabu se opět ani nepohnul. Zdálo se, že je z kamene. Křičeli z plných plic, i Blackthorne se přidal, ale jako by nevydali ani hlásek. A potom zas jeden něco zadrmolil, všichni kývli a ukláněli se. On jejich úklonu opětoval. Pak vyjekl: „Banzááái!“ a vrhl se z útesu vstříc jisté smrti. Jabu se vytrhl ze svého transu, otočil se jako na obrtlíku a škrábal se vzhůru. Ostatní samurajové křičeli a ukazovali, ale Blackthorne neslyšel a neviděl nic než rozbitou mrtvolu, kterou už pomalu začal stahovat proud do moře. Co je tohle za lidi? říkal si v duchu malověrně. Byl to projev odvahy nebo šílenství? Ten člověk dobrovolně spáchal sebevraždu, protože byla jistá naděje, že tím připoutá pozornost jiného člověka, který už všechno vzdal. To nelze pochopit. Tyhle lidi nelze pochopit. .

1. Vyjmenuj několik rozdílů, které nedovolují, aby se Evropané a Japonci mohli chápat. Podle tučně vytištěného textu řekni, v čem je největší rozdíl. 2. Za co museli zaplatit bratři Tamazakiové pokutu? Z čeho ji zaplatí? 3. Co Japonci přidávají ke jménu muže, aby mu vyjádřili úctu? 4. Co by ti na Japoncích vadilo? Co bys naopak mohl obdivovat? 5. Našel bys rozdíl mezi asijským a evropským přístupem k sexualitě? 6. Jak byl mladý Japonec poražený v jámě Evropany odměněn? 7. K čemu inspirovalo Jabu-sana uvaření Evropana zaživa?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



24. Jirí Začek (*1945 v Chomutove) Vystudoval stavební fakultu ČVUT v Praze (1963–1970). Po třech letech práce na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy se začal živit literaturou. Do roku 1991 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, necelý půlrok v nakladatelství Carmen, v letech 1992–1994 v časopise Vlasta. Od té doby je spisovatelem na volné noze. Je autorem knih pro děti i pro dospělé, napsal i Slabikář, podle kterého se učilo. Žije v Praze, je ženatý, má dvě děti a vnuka. Adam a Eva (Milostné prstoklady, 1979) Když prvně oči otevřela V den prvý toho příběhu, Zbyla jí jenom loutna těla Pro prsty muže, pro něhu. A jemu zbyly prázdné dlaně A srdce sevřené jak pěst, Z děr noci cize civěl na ně Prastarý vesmír plný mrtvých hvězd. Objal ji, nevěda, kde složí To sladké břímě z rukou svých. Opodál řvala havěť boží A z výše hřímal boží smích.

Blues o výkladní skříni Hele holka nečum pořád do těch vejkladů Se ví Je to krása jenže nekradu To tvý koukání mi leze do peněz Hadry jsou jen hadry to je bez řečí když jim vevnitř chybí duše člověčí Deset let ti vopakuju to co dnes Že ti nejlíp sluší nahoře i dole bez

Blues o spolykaných slovech Jasně že ti dlužím spoustu hezkejch slov Se mnou děvče na ně nemáš kliku Dávno už je všecky umím nazpaměť jenomže mi váznou na jazyku

Některý holky

Takový ty slova jako čmeláčci huňatý a milý s kapkou medu Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha Ale znáš mě Řečnit nedoved

Můj děda říkával: Život tě naučí – některý holky jsou nejhezčí v náručí.

Tak mi promiň děvče Však to napravím Můj ty smutku Já si dám tu práci Vyklopím je všecky aspoň naposled až si pro mě přijdou funebráci

Můj děda říkával: Chlapče, dej na radu – některý holky jsou nejhezčí zezadu. Některý zezadu, některý zepředu – krása je závislá na úhlu pohledu.

Některý zpění krev a jiný jenom žluč, některý holky jsou nejhezčí, když jsou fuč.

Jaký jazyk básník používá? (odpověď: český, je špatná) Která báseň je nejromantičtější? A která nejrealističtější? Která báseň je psána spisovným jazykem? Zkus vystihnout básníkův vztah k ženám. Zdůvodni to těmito básněmi

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 AFORISMY: Ze špatných milenců se rekrutují dobří manželé. U každé pravdy by měla být uvedena záruční lhůta. Holou pravdu říkej holou větou. Na bedra svých dětí nakládají rodičové všechny své promrhané naděje. Od zvědavosti k lásce je jen krůček. A k manželství ještě blíž. Kdyby ženy tolik netoužily po štěstí, nebylo by tolik nešťastných mužů. Ženy nám nikdy neprominou své vlastní omyly. Tomu, kdo miluje, dá srdce vždycky mat. Když je krásná žena pitomá jako troky, mluvíme galantně o ženské logice. Je rozdíl, nabízí-li žena přátelství bývalému nebo příštímu milenci. Všichni víme, jak vychovávat cizí děti. Dá to práci, odnaučit naše děti našim zlozvykům! Děti nejraději vychováváme odstrašujícími příklady. Z milostných iluzí se rodí skutečné děti. Pravda bývá relativní, zvlášť ta pivní. Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů. Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat. Smích léčí, ale jen ty, kteří se umějí smát. Každá žena má slabost na pitomce, poněvadž si myslí, že zpitoměli z lásky k ní. Kdo si plete kynologii s gynekologií, dožije se mnoha překvapení. Nemocná doba se nepozná podle množství nemocnic, ale žalářů. Erotoman si představuje sexuální revoluci úplně jinak než impotent. Čím víc máme známých, tím méně času nám zbývá pro přátele. Miluji přírodu! Zvlášť když má míry 90-60-90. Zamilovaní spěchají, poněvadž tuší, že věčnost trvá příliš krátce. Ženy při líbání přivírají oči jako střelec, který tě má na mušce. Pozor na anděly! Dovedou udělat ze života peklo. EMANCIPACE (Shrnutí problému) Muž? Kuš! Dokud považujeme své rodiče za staromódní pitomce, znamená to, že jsme mladí. Když zjistíme, že se jim v mnohém podobáme; jsme konečně dospělí. A jakmile si na té podobnosti začneme zakládat, začínáme být staří pitomci.

Pokuste se aforismy rozdělit do několika okruhů podle témat, o kterých pojednávají. Pokus se po přečtení těchto aforismů definovat, co to je. Vysvětlete podtržené věty. Pokuste se vymyslet vlastní aforismy. Texty byly vybrány z knížek Okurková sezóna (1982), Rýmy pro kočku (1984), Text-appeal (1986), Rýmy pro kočku a pod psa (1987), Hovory s mým horším já (1990), Bajky a nebajky (1994), Hurá zpátky do Evropy! (1994), Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské (1995), Humoresky (1995), Noční motýli (1997) a z rukopisné sbírky Basta fidli.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012

1-2-BUL_sada-2_VM 1-32


25. Frank Herbert (1920-1986) Americký spisovatel, který se proslavil zejména svým románem Duna. Vystudoval universitu v Seattlu. Živil se jako reportér, redaktor, profesionální fotograf a kameraman, jezdil na moře jako lovec ústřic a dělal instruktora pro přežití v džungli. Proslavil se hlavně kultovním románem Duna o pouštní planetě Arrakis , na které obrovští píseční červi vytváří drogu, která dává člověku mimořádné psychické schopnosti, umožňující cestování vesmírem a tedy existenci lidí v něm. Proto je o planetu sveden boj. Podle románu vzniklo několik filmů. Původní příběh pak Frank Herbert rozvinul v dalších pěti pokračováních. Po jeho smrti pokračovali v příbězích jeho syn Brian Herbert spolu s Kevinem J. Andersonem. Frank Herbert napsal i několik dalších výjimečných románů: Stvořitelé Boha, Zelený mozek, Heisenbergovy oči, Tvůrci nebes, Santarožská bariéra, Hellstromův úl , Mučená hvězda, Experiment Dosada, Vyslanci do prázdna,Kristova epizoda, Lazarův jev, Faktor Nanebevzetí

Duna Ctihodná matka Gaius Helena Mohiamová seděla v křesle vyloženém gobelínem a pozorovala, jak Jessica a její syn přicházejí. Okna po obou stranách nabízela vyhlídku na klikatící se oblouk řeky a na zeleň úrodných lánů, majetek rodu Atreidů, ale Ctihodná matka o tento pohled nestála. Dnes ráno si připadala stará a také dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem, kterou nebylo možno vykonat jinak než prostřednictvím té odporné a tajnůstkářské Kosmické gildy. Ale šlo o poslání, které musela osobně vykonat benegesseriťanka disponující vnitřním Zrakem. Jako mluvčí pravdy imperátora se té odpovědnosti nemohla vyhnout, když se ozval hlas povinnosti. Ta zpropadená Jessica! říkala si v duchu. Proč nám jenom neporodila dceru, jak měla nařízeno! Jessica se zastavila na tři kroky od křesla, lehkou, obřadnou úklonu doprovodila krátkým švihnutím levice podél lemu sukně. Paul se uklonil jen krátce, jak ho to naučil taneční mistr, – tak se člověk uklání, když si není jist společenským postavením svého protějšku. Jessica položila Paulovi ruku na rameno a stiskla jej. Na jediný stah srdce proklouzl její dlaní strach, ale okamžitě se ovládla. Čeho se matka bojí? divil se Paul. Stařena si Paula pozorně prohlédla krátkým, hloubavým pohledem: obličej oválný jako Jessica, až na silné lícní kosti… vlasy – vévodova havraní čerň, ale tvar obočí po dědečkovi z matčiny strany, jehož jméno se nevyslovuje, a ten úzký, povznesený nos; tvar zpříma hledících zelených očí – jako starý vévoda, který už nežije. Ano, existoval člověk, který si vysoce cenil riskantní odvahy – i ve smrti, pomyslela si Ctihodná matka. »Výchova je jedna věc,« opáčila, »a základ osobnosti je věc jiná. Uvidíme.« Staré oči se krátce, ale nesmlouvavě podívaly na Jessiku. »Nech nás o samotě. Přikazuji ti, aby ses věnovala meditaci o duševní vyrovnanosti.« Paul se ohlédl na Ctihodnou matku. Zdvořilost a zřejmá posvátná bázeň jeho matky nabádaly k obezřetnosti. Avšak strach vyzařující z jeho matky, který nemohl nepostřehnout, vzbuzoval v něm současně pocit hněvu. »Paule…,« Jessica se zhluboka nadechla, »… ta zkouška, kterou máš podstoupit…, je pro mě důležitá.« »Zkouška?« Vzhlédl k ní. »Nezapomeň, že jsi vévodův syn,« řekla Jessica. Prudce se obrátila a rázně vyšla z pokoje, jen sukně jí suše zasvištěla. Dveře se za ní pevně zavřely. Paul stanul tváří v tvář stařeně, hněv držel pečlivě na uzdě. »Cožpak lze lady Jessice poručit jako nějaké služebné, aby odešla?« Koutky zvrásněných starých úst zbrázdil na zlomek okamžiku úsměv. »Lady Jessica, chlapče, mi ve škole sloužila čtrnáct let.« Přikývla. »A sloužila dobře. Teď přistup ke mně!« Rozkaz ho zasáhl jako bič. Paul zjistil, že uposlechl dříve, než o něm mohl uvažovat. Uplatňuje na mě Hlas, pomyslel si. Na její pokyn se zastavil vedle jejích kolenou. »Podívej!« poručila. Ze záhybů svého roucha vyňala krychli ze zeleného kovu o hraně asi patnáct centimetrů. Otočila ji a Paul zjistil, že jedna strana krychle není uzavřená – čerň uvnitř krychle vzbuzovala zvláštní strach. Do té nechráněné černi nepronikala ani stopa světla. »Vlož do skříňky pravou ruku,« nakázala. Strach pronikl Paulem jako šíp. Začal ustupovat, ale stařena ho zarazila: »Tak takhle posloucháš svoji matku?« Vzhlédl do jasných ptačích očí. Pomalu a s pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, vložil ruku do skříňky. Nejdříve ucítil chlad, když jeho ruku zajala čerň, pak mravenčení. Za chvíli prsty dotýkající se hladkého kovu začaly jemně brnět – měl pocit, jako by mu mrtvěla celá paže.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Rysy stařeny vyplnil krutý výraz. Pravou ruku od skříňky pozvedla a přiložila k pokožce Paulova krku. Paul zahlédl v její ruce záblesk kovu a začal k němu natáčet hlavu. »Přestaň!« vyštěkla. Zase používá Hlas! Obrátil rychle svou pozornost opět na její obličej. »U tvé krční tepny držím gom džabbár,« pronesla. »Gom džabbár, dlouhorukého nepřítele. Je to jehla s kapkou jedu na hrotu. Ale, ale! Neodtahuj se, jinak ten jed okusíš.« Paul se pokusil donutit vyschlé hrdlo k polknutí. Nedokázal se odpoutat od toho zvrásněného starého obličeje, od těch lesknoucích se očí, od těch bledých dásní lemujících stříbřitě kovové zuby, které blýskaly, když hovořila. »Vévodův syn musí jedy dobře znát,« řekla. »V naší době to už tak chodí, že? Musky, kterým se otravuje nápoj. Aumás, kterým se otravuje netekutá strava. Rychle působící jedy a pomalu působící jedy a jedy zaujímající pořadí mezi nimi. Zde je jeden, který ještě neznáš: gom džabbár. Zabíjí pouze zvěř.« Paulův strach přemohla hrdost. »Vy se opovažujete naznačit, že vévodův syn je zvíře?« zeptal se důrazně. »Řekněme, že naznačuji, že můžeš být lidskou bytostí,« opáčila. »Pomalu! Varuji tě, nesnaž se vyškubnout. Jsem už stará, ale moje ruka ti zabodne jehlu do krku dřív, než uděláš jediný krok.« »Kdo jste?« zašeptal. »Jakou lstí jste donutila moji matku, aby mě nechala s vámi o samotě? Sloužíte Harkonnenům?« »Harkonnenům? To v žádném případě! Teď však mlč!« Suchým prstem se dotkla jeho krku a Paul potlačil bezděčný impuls odskočit. »V pořádku,« řekla. »V první části zkoušky jsi uspěl. A teď, pokud jde o druhou část: jestliže vytáhneš ruku ze skříňky, zemřeš. To je jediné pravidlo. Vydrž rukou ve skříňce a žij. Vytáhni ji a zemři.« Paul se zhluboka nadechl, aby potlačil chvění. »Jestli vykřiknu, během pár sekund se na vás vrhne služebnictvo a zemřete vy!« »Služebnictvo se nedostane přes tvou matku, která zvenčí ty dveře hlídá. Na to se můžeš spolehnout. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Teď je řada na tobě. Ber to jako poctu. Zřídkakdy tak sloužíme chlapcům.« Zvědavost otupila Paulův strach natolik, že se dal ovládat. Vycítil, že stařena mluví pravdu, o tom se nedalo pochybovat. Jestliže jeho matka hlídala zvenčí dveře…, jestliže šlo skutečně o zkoušku… Ať to bylo cokoli, věděl, že neunikne, že ho ta ruka u krku drží v šachu: gom džabbár. V duchu si vybavil odpověď z Litanie proti strachu, kterou ho matka naučila podle benegesseritského obřadu. »Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.« Cítil, že se mu vrátil klid, a řekl: »Tak do toho, stařeno!« »Stařeno!« vyhrkla. »Odvahu máš, to nelze popřít. No uvidíme, panáčku.« Naklonila se blízko k němu, promluvila téměř šeptem. »Ve své ruce spočívající ve skříňce ucítíš bolest. Bolest. Ale! Vytáhni ruku a já se dotknu tvého krku gom džabbárem – smrt je tak rychlá jako svist popravčí sekyry. Vytáhni ruku a gom džabbár tě dostane. Rozumíš?« »Co je v té skříňce?« »Bolest.« Ucítil silnější brnění v ruce a pevně stiskl rty. Copak tohle je nějaká zkouška? podivoval se. Brnění přešlo ve svědění. Stařena pronesla: »Slyšel jsi o zvířatech, která si uhryzávají nohu, aby se dostala z pasti? Tak se chová zvíře. Člověk v pasti zůstane, bolest vydrží, předstírá smrt, aby mohl lovce zabít a odstranit hrozbu svému druhu.« Svědění přerostlo ve slabé pálení. »Proč to děláte?« chtěl vědět. »Abych zjistila, zda jsi skutečný člověk. A mlč!« Když v druhé ruce pálivý pocit zesílil, Paul sevřel levou dlaň. Pálení zesilovalo jen zvolna: teplo a teplo… a ještě větší teplo. Cítil, jak se mu nehty levé ruky zatínají do kůže dlaně. Pokusil se zahýbat prsty pálící ruky, ale nedokázal jimi ani pohnout. »Pálí to,« zašeptal. »Mlč!« Bolest zalomcovala celou paží. Čelo mu orosil pot. Každé vlákénko nervů naléhavě poroučelo, aby z té pekelné výhně ruku vytáhl…, ale… gom džabbár. Aniž otočil hlavou, pokoušel se očima vyhledat tu hrozivou jehlu číhající u jeho krku. Uvědomil si, že dýchá přerývaně a rychle, pokusil se dech zpomalit, ale marně. Bolest! Z jeho světa vymizelo vše kromě jeho ruky ponořené do utrpení a letitého obličeje, který se na něj ze vzdálenosti několika centimetrů upřeně díval. Rty měl tak vyschlé, že mu činilo potíže rozevřít ústa. Palčivý žár! Palčivý žár! Měl dojem, že cítí, jak se mu na mučené ruce škvaří kůže, maso křehne a odpadává, až zůstávají jen ohořelé kosti. Bolest ustala! Bolest ustala, jako kdyby někdo otočil vypínačem. Paul cítil, jak se mu pravá ruka chvěje, cítil, jak mu pot zalévá celé tělo. »To stačí,« zabručela stařena. »Kull wahád! Žádné dítě ženského pohlaví tolik nevydrželo. Asi jsem si moc přála, abys selhal.« Odklonila se a gom džabbár odtáhla od jeho krku. »Vytáhni ruku ze skříňky, mladíku, a pohlédni na ni.«

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Překonal bolestivé chvění, upřeně se zahleděl do prostoru tmavé prázdnoty, který jeho ruka jako by z vlastní vůle nechtěla opustit. Vzpomínka na bolest umrtvovala pokyn k pohybu. Rozum mu říkal, že vytáhne ze skříňky zčernalý pahýl. »Vytáhni ji!« vyštěkla. Rychlým trhnutím ruku ze skříňky osvobodil a ohromeně na ni zíral. Ani stopa, ani znaménko po utrpení. Ruku pozvedl, otočil jí a zahýbal prsty. »Bolest vyvolala nervová indukce,« pronesla stařena na vysvětlenou. »Přece nebudu mrzačit potenciální lidské bytosti. Ale existují takoví, kteří by za tajemství této skříňky dali nevím co.« Ukryla krychli do záhybů svého roucha. »Ale ta bolest…,« začal. »Bolest,« odsekla. »Člověk je schopen ovládnout každý nerv svého těla.« Paul si uvědomil, že pociťuje bolest v levé ruce, rozevřel zaťaté prsty a pohled mu prozradil, že v místech, kde se nehty zaryly do dlaně, zůstaly čtyři krvavé stopy. Ruku svěsil a zahleděl se na stařenu. »Tohle jste kdysi provedla i s mou matkou?« »Proséval jsi někdy písek sítem?« zeptala se. Ta otázka se dotkla jeho mozku jako šleh a vybičovala ho k pozornějšímu vnímání: Prosévat písek sítem. Přikývl. »My, stoupenci Bene Gesseritu, proséváme lidi, abychom zjistili, kdo je skutečně člověkem.« Při vzpomínce na bolest pozvedl pravou ruku. »A nic víc na tom není… než bolest?« »Když jsi zakoušel bolest, chlapče, pozorovala jsem tě. Bolest je jenom osa té zkoušky. Tvoje matka ti o našich návycích pozorování vyprávěla. Postřehla jsem na tobě známky její výchovy. Naše zkouška spočívá ve vyvolání krize a v pozorování.« V jejím hlase zazněl důkaz. Řekl: »Jde o pravdu !« Prohlížela si ho nevěřícně. Dokáže vycítit pravdu! Mohl by to být skutečně On? Opravdu by to mohl být On? Zdusila vzrušení a napomenula se: Naděje tlumí pozorovací schopnost. »Ty víš, kdy lidé věří tomu, co říkají?« pronesla opatrně. »Vím.« Z jeho hlasu zněla harmonická schopnost, potvrzená opakovanou zkouškou. Rozpoznala ji a řekla: »Snad jsi skutečně Kwisatz Haderach. Posaď se, bratříčku, zde k mým nohám.« »Raději stojím.« »Ty nás tak trochu nenávidíš, že?« Pohlédla ke dveřím a zvolala: »Jessiko!« Dveře se rozlétly dokořán. Stanula v nich Paulova matka s chladným pohledem upřeným do místnosti. Roztála však, jakmile zahlédla Paula. Dokonce se téměř neznatelně usmála. »Jessiko, přestala jsi mě vůbec někdy nenávidět?« otázala se stařena. »Mám vás ráda, a současně vás nenávidím,« řekla Jessica. »Nenávist – pramení z bolestí, které nesmím nikdy zapomenout. Láska – ta je…« »Pouhá základní skutečnost,« doplnila stařena, ale její hlas zněl vlídně. »Můžeš už vejít dovnitř, ale zůstaň zticha. Zavři ty dveře a dbej, aby nás nikdo nevyrušoval.« Jessica vstoupila do místnosti, zavřela za sebou dveře a postavila se k nim zády. Můj syn žije, vířilo jí hlavou. Můj syn žije a je… člověkem. Věděla jsem, že je…, ale… žije. Teď už nemusím zemřít. Zády se opírala o dveře, cítila, že jsou tvrdé a skutečné. Celá místnost dýchala bezprostředností a doléhala na její smysly. Můj syn žije. Paul pohlédl na svou matku. Pronesla pravdu. Toužil po tom, aby odtud mohl uprchnout, zůstat sám a důkladně si ten zážitek promyslet, ale věděl, že nemůže odejít, dokud mu to stařena nedovolí. Ta stařena nad ním měla nějakou moc. Obě hovořily pravdu. Tu zkoušku prodělala jeho matka již dřív. Musí v ní být nějaké děsivé poslání… bolest a strach děsivé byly. Děsivým posláním rozuměl. Byly namířeny proti všem pravděpodobnostem. Byly nezbytné samy o sobě. Paul cítil, že ho děsivé poslání infikovalo, jen ještě nevěděl, jaké to děsivé poslání je. »Jednoho dne, mládenče,« pronesla stařena, »budeš třeba také muset stát za dveřmi. Chce to určitou sebekázeň v jednání.« Paul sklopil oči k ruce, která okusila bolest, pak je zvedl ke Ctihodné matce. Její hlas se teď svým tónem jaksi lišil od všech hlasů, které znal. Slova vynikala dokonalostí. Nescházela jim břitkost. Měl pocit, že na každou otázku, kterou položí, mu odpoví tak, že se z tělesného světa povznese někam výš. »Proč provádíte zkoušku, zda jde opravdu o člověka?« zeptal se. »Abychom vás osvobodili.« »Osvobodili?« »Lidé kdysi předali myšlení strojům a doufali, že se tím osvobodí, ale pouze tím umožnili jiným lidem se stroji, aby je zotročili.« »Velká revoluce odstranila berlu,« řekla. »Donutila člověka, aby se mentálně rozvinul. Školy začaly pěstovat lidské schopnosti.« »Benegesseritské školy?« Přikývla. »Z těch starodávných škol přežily do dnešních dnů dvě: Bene Gesserit a Kosmická gilda. Myslíme si, že Gilda klade důraz na téměř čistou matematiku. Bene Gesserit plní jinou funkci.« »Dělá politiku,« poznamenal.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Ctihodná matka obrátila pozornost na Paula. »To jsi uhádl podle pozoruhodně mála náznaků,« uznala. »Skutečně jde o politiku. Původní školu Bene Gesserit řídili ti, kdo pochopili, že je nutné, aby lidstvo plynule pokračovalo. Pochopili, že taková kontinuita není možná, když se lidský materiál neoddělí od materiálu zvířecího…, kvůli šlechtění rasy.«

Vysvětli svými zkoušku, kterou musel hrdina vykonat. Co by ho čekalo v případě neúspěchu? Proč ctihodná matka říká, že díky zkoušce poznala, že e Paul člověkem? Co to tedy znamená, být člověkem? Čím se lišíme od zvířat? Vysvětli súru proti strachu. V čem může člověku pomoci? Pokus se vymyslet situaci, kdy by mohla být užitečná. Podle čeho v ukázce bys mohl knihu Duna zařadit do žánru sci-fi? Pokus se vysvětlit tučně vytištěný odstavec.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



26. Kurt Vonnegut (1922 - 2007) V zimě roku 1944 byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří přežili bombardování Drážďan v podzemním krytu místních jatek. Tato zkušenost tvoří jádro jedné z jeho nejznámějších knih, Jatka č. 5, která je nyní považována za jednu z nejlepších amerických knih 20. století, a je námětem několika dalších knih, např. Časotřesení. 11. listopadu 1999 byl po Vonnegutovi na jeho počest pojmenován asteroid 25399 Vonnegut. První jeho knihou byl antiutopický román Mechanické piano vydaný roku 1952. Ve světě strojů zde mají uplatnění jen lidé s mimořádným IQ, všichni ostatní jsou odsouzeni k přežívání bez možnosti pracovat. Spousta Vonnegutových knih obsahuje sci-fi motivy. Z Jatek č. 5 pochází také známé rčení "Tak to chodí", které Vonnegut používá, když vypráví o smrti. Rčení se stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu v 60. letech 20. století. V dubnu 2008 byla posmrtně vydána jeho kniha Armageddon. Obsahuje dopis, který Vonnegut napsal své rodině, když padl během 2. světové války do zajetí. Vonnegut se opakovaně zabýval morálními a politickými otázkami, V novinových článcích tvrdě útočí na americkou politiku , Bushovu administrativu a válku v Iráku. Píše: "Jediný rozdíl mezi Hitlerem a Bushem je, že Hitler byl právoplatně zvolen.“V Muži bez vlasti Vonnegut píše, že "George W. Bush kolem sebe shromáždil dvojkaře ze smetánky, kteří nemají ponětí o historii nebo zeměpise, plus ne zas tak příliš skryté rasisty, známé též pod názvem křesťané, plus, což je ještě děsivější, psychopatické osobnosti neboli PO, což je lékařský termín pro schopné, příjemné lidi, kteří nemají svědomí."V roce 2005 v interview pro The Australian na otázku, jaký má názor na moderní teroristy, odpověděl: [Sebevražední atentátníci] umírají, aby si sami sebe mohli vážit. Je strašné, když někoho zbavíte vlastní sebeúcty. Je to, jako by vaše kultura nic neznamenala, jako by vaše rasa nic neznamenala, jako byste ani vy sami nic neznamenali. Je sladké a ušlechtilé, aspoň hádám, že to musí být sladké a čestné, zemřít za něco čemu věříte." Naston pak Vonneguta osočil, že je to stařec, který "už nechce dál žít … a protože si nenašel nic smysluplnějšího, co by ho udržovalo naživu, myslí si, že je bůhvíjak zajímavé bránit teroristy." Vonnegutův syn Mark na článek reagoval slovy: "Pokud tito komentátoři dokáží do takové míry nepochopit a podcenit naprosto nehlídaného 83letého anglicky mluvícího muže s rozsáhlou sbírkou veřejně přístupných dokumentů, kde najdeme přesně to, co si myslí, možná bychom se měli začít bát toho, jak jsou schopni porozumět nepříteli, kterého si nedovedou ani pojmenovat." Odmítal sice božskou podstatu Ježíše, ale byl jeho zaníceným obdivovatelem, cenil si hlavně Ježíšova "Kázání na hoře". Objevují se u něj i znaky postmodernismu (míšení reálných a fantaskních prvků, žánrů, využívání pokleslé literatury, ironie… vedle historických, filosofických….úvah…). Často bývá označován jako spisovatel posledního soudu, což je asi nejvýstižnější označení, jaké je s jeho osobností spojováno. Je to možná proto, že v jeho příbězích často hrozí zánik našeho světa, nebo k němu i dochází, a on pak přemýšlí, jak by vypadala morálka nového světa. Vonnegut využíval prolínání mnoha stylů – grotesky, surrealismu, sci-fi apod.s filozofickými úvahami o smyslu lidské existence, využíval i impresionistickou techniku spojování krátkých scén a černý humor. Značné popularity dosáhl i díky tomu, jak tyto techniky dokázal skloubit do originálních myšlenek. Zpracováno s pomocí http://cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_Vonnegut.

Jatka č.5 aneb Křížová výprava dětí, povinný tanec se smrtí Teoreticky jsem psal knihu o Drážďanech i tehdy. V Americe to tenkrát před lety nebyl nijak slavný nálet. Nemnoho Američanů například vědělo, oč byl horší než Hirošima. Já jsem to také nevěděl. Veřejně se o tom moc nemluvilo. Náhodou jsem se o tom náletu, jak jsem jej sám viděl, zmínil na koktejlovém večírku jednomu profesorovi z Chicagské university. Byl členem jakéhosi spolku zvaného Výbor pro sociální uvědomění, A on mi vyprávěl o koncentračních táborech a o tom, jak Němci dělali z tuku mrtvých Židů mýdlo a svíčky a tak dále. Mohl jsem na to říci jen: "Já vím, já vím, já vím." ….. Napsal jsem tehdy letectvu žádost o sdělení podrobností náletu na Drážďany, kdo jej nařídil, kolik se ho zúčastnilo letadel, proč byl vůbec proveden, jaký cíl sledoval a tak dále. Odpověděl mi člověk, který, stejně jako já, obstarával styk s veřejností. Psal, že je mu líto, ale že tyto informace jsou stále přísně tajné. Přečetl jsem dopis manželce a řekl jsem: "Tajné? Bože - pro koho?" …. . O'Hare se upamatoval na jednoho maníka, který se v Drážďanech, ještě než byly vybombardovány, dostal ke spoustě vína a my ho pak museli odvézt domů na trakaři. To bylo na knihu dost málo. Já jsem si vzpomněl na dva ruské vojáky. Byli šťastní. Kouřili obrovské cigarety, které si balili z novinového papíru. Tohle byly asi tak všechny naše vzpomínky a Mary stále rámusila. Posléze si přišla do kuchyně pro další cocu. Vytáhla z ledničky novou misku s ledem a třískala s ní o dřez, třebaže už fůra kostek z misky dávno vypadala. Potom se obrátila ke mně, abych viděl, jak je naštvaná, a že je naštvaná kvůli mně. Mluvila sama se sebou, takže to, co jsem od ní slyšel, byl jen zlomek mnohem delšího rozhovoru. "Byli jste tenkrát ještě děti!" řekla.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Cože?" řekl jsem. "Že jste byli za války ještě děti - jako ty nahoře." Přikývl jsem, že je to pravda. Šli jsme do války opravdu jako pitomí panici, sotva odrostlí škole. "Ale takhle o tom jistě nenapíšete, co." Nebyla to otázka. Bylo to obvinění. "Já - já nevím," řekl jsem. "Ale já to vím," řekla ona. "Budete předstírat, že jste byli muži a ne děti, a ve filmu vás budou hrát Frank Sinatra s Johnem Waynem nebo někdo jiný z těch úchvatných, válkymilovných starých špinavců. A válka bude vypadat jako něco báječného, a za chvíli budeme mít na krku další a další. A budou v nich bojovat děti, jako jsou ty nahoře." Tehdy jsem konečně pochopil. Byla to válka, co ji tak štvalo. Nechtěla prostě, aby její děti, ani děti kohokoli jiného umíraly ve válkách. A myslela si, že knížky a filmy svým dílem válkám nahrávají. Nechali jsme s O'Harem vzpomínání, přešli jsme do obývacího pokoje a mluvili o jiných věcech. Posedla nás zvědavost, jak to vlastně bylo s opravdovou křížovou výpravou dětí, a O'Hare ji vyhledal v knize, kterou měl v knihovně, Pozoruhodné obecné mýty a šílenství davů od doktora práv Charlese Mackaye. Poprvé byla vydána v Londýně roku 1841. Mackay nás informoval, že křížová výprava dětí započala roku 1213, když dva mnichové dostali nápad sebrat v Německu a Francii armádu z dětí a prodat je potom do severní Afriky do otroctví. V domnění, že půjdou do Palestiny, se dobrovolně přihlásilo třicet tisíc dětí. Byly to bezpochyby zanedbané a opuštěné děti, kterými se velká města obvykle hemžila, děti odkojené neřesti a troufalostí, říkal Mackay, schopné všeho. Papež Inocenc III. si také myslel, že jdou do Palestiny, a hluboce ho to vzrušilo. "Tyto děti bdí, zatímco my spíme!" prohlásil. Většina dětí vyplula z Marseilles a zhruba polovina se jich při ztroskotání lodí utopila. Druhá polovina se dostala do severní Afriky, kde byly děti prodány. Nedorozuměním došlo k tomu, že se některé děti hlásily k odjezdu v Janově, kde žádné otrokářské lodi nečekaly. Dobří lidé je tam nakrmili, poskytli jim přístřeší a laskavě je vyzpovídali - a pak jim dali trochu peněz a spoustu dobrých rad a poslali je zpátky domů. "Sláva těm dobrým lidem z Janova," řekla Mary O'Harová. Řekl jsem svým synům, že se na masakrech nesmí podílet za žádných okolností, že je zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí. Řekl jsem jim také, aby nepracovali pro podniky, které vyrábějí masakrovací techniku, aby dávali průchod svému opovržení lidmi, kteří si myslí, že takovouhle techniku potřebujeme. …. Billy očekával, že Tralfamadořané budou vyvedeni z míry a poplašeni vyprávěním o válkách a jiných způsobech vraždy na planetě Zemi. Očekával, že se jich zmocní strach, aby kombinace zběsilosti a úžasné zbrojní techniky Pozemšťanů nakonec nezničila část nebo snad i celý nevinný vesmír. K tomuto očekávání ho přivedla science fiction. Ale o válce nepadlo nikdy ani slovo, dokud se o ní nezmínil Billy sám. Kdosi z davu se ho přes informátora zeptal, co z toho, co se až dosud na Tralfamadoru dověděl, považuje za nejcennější, a Billy odpověděl: "Jak obyvatelé celé vaší planety dokáží žít v míru! Jak víte, pocházím z planety, která se od svého prvopočátku zmítá v nesmyslných krvavých jatkách. Viděl jsem na vlastní oči mrtvá těla malých školaček, zaživa uvařených ve vodárenské věži mými krajany, kteří se v té době pyšnili, že bojují proti ztělesněnému zlu." Tohle byla pravda. Billy ta mrtvá těla viděl v Drážďanech. "A v zajateckém táboře jsem si v noci svítil na cestu svíčkami z tuku lidských bytostí, povražděných bratry a otci těch uvařených školaček. Pozemšťané musí být postrachem vesmíru! Nejsou-li dnes ještě ostatní planety Zemí ohroženy, zakrátko se tak stane. Sdělte mi to své tajemství, abych je mohl vzít zpátky na Zemi a všechny nás zachránit: Jak je možné, aby planeta žila v míru?" Billy cítil, že promluvil jako kniha. Byl zmaten, když spatřil, jak si Tralfamadořané svými ručičkami zakrývají oči. Věděl už z dřívějška, co to znamená: tlachal hlouposti. "Mohl - mohl byste mi laskavě vysvětlit," požádal informátora, sražený z výšin, "co jsem řekl tak hloupého?" "My víme, jak končí vesmír -" řekl informátor, "a Země s tím nemá nic společného, leda to, že zachází spolu s ním." "Jak - jak tedy vesmír končí?" řekl Billy. "Vyhazujeme jej do povětří při zkouškách nového paliva pro naše létající talíře. Jeden tralfamadorský zkušební pilot tiskne tlačítko startéru a celý vesmír náhle mizí." Tak to chodí. "Když to všechno víte," řekl Billy, "nemůžete tomu nějak předejít? Nemůžete tomu pilotovi zabránit, aby ten knoflík nikdy nestiskl?" "Vždycky jej stiskl, a vždycky jej stiskne. Vždycky jsme ho nechali, aby to udělal, a vždycky ho necháme, aby to udělal. Ten okamžik je už takhle strukturován." "Potom ale -" řekl Billy a tápavě hledal slova, "počítám, že nápad předcházet válkám na Zemi je taky hloupost." "Samozřejmě." "Ale vy tady žijete v míru."

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 "Dneska ano. Jindy vedeme války stejně strašné jako všechny, které jste kdy viděl nebo o nich četl. Nic proti nim nesvedeme, a tak se na ně prostě nedíváme. Přehlížíme je. Trávíme věčnost tím, že se díváme jen na příjemné okamžiky jako třeba na dnešek tady v zoo. Není to snad krásný okamžik?" "Je." "Pozemšťané by se měli naučit jedné věci, i když to pro ně nebude lehké: přehlížet strašlivá údobí a soustředit se na ta dobrá." "Um," řekl Billy Pilgrim. ….. O'Hare měl s sebou malý notýsek, kde byly vzadu vytištěny poštovní sazby, letecké vzdálenosti, nadmořská výška slavných hor a další klíčová fakta o našem světě. Hledal v něm počet obyvatel Drážďan, což tam nebylo, když přišel náhodou na tohle a dal mi to přečíst: Na světě se každý den rodí průměrně 324 000 dětí. Za tentýž den zemře průměrně 10 000 lidí hladem nebo podvýživou. Tak to chodí. Dalších 123 000 lidí zemře z jiných důvodů. Tak to chodí. Čistý každodenní přírůstek tedy činí kolem 191 000 děti. Světové populační středisko předpovídá, že celkový počet obyvatelstva světa se ještě před rokem 2000 zdvojnásobí a dosáhne čísla 7 000 000 000. "Počítám, že všichni budou chtít důstojně žít," řekl jsem. "To počítám," řekl O'Hare. …. Billy Pilgrim mezitím také cestoval zpátky do Drážďan, ale nikoli do současnosti. Vracel se do roku 1945, do druhého dne po zničení města. Billy a jeho druzi teď pochodovali pod vedením svých strážných do městských sutin. Byl jsem mezi nimi. O'Hare byl mezi nimi. Poslední dvě noci jsme strávili ve stáji slepého hostinského. Úřady nás tam našly. Řekly nám, co máme dělat. Měli jsme si vypůjčit krumpáče a lopaty a kolečka a trakaře od našich sousedů. S tímto nářadím jsme měli odpochodovat na takové a takové místo v sutinách, hotovi pustit se do práce. Na hlavních cestách vedoucích do sutin byly zátarasy. Němci tam byli zastavováni. Jim byl průzkum měsíce odepřen. Toho dne se na takovém a takovém místě v Drážďanech sešli váleční zajatci z mnoha zemí. Podle nařízení mělo vykopávání mrtvol začít právě tam. Vykopávky tedy započaly. Billy se jako kopáč ocitl v páru s Maorim, zajatým u Tobruku. Maori byl čokoládově hnědý. Na čele a na tvářích měl vytetovány víry. Billy a Maori kopali do netečného, nic neslibujícího štěrku měsíce, takže neustále docházelo k malým lavinám. Kopalo se na mnoha místech současně. Nikdo zatím nevěděl, co vůbec mohou najít. Mnoho děr nevedlo k ničemu - končily u chodníků nebo u balvanů tak obrovských, že jimi nešlo pohnout. Stroje žádné neměli. Ani koně, muly nebo voli nemohli procházet měsíční krajinou. A Billy s Maorim a s ostatními, kdo jim pomáhali s jejich výkopem, narazili posléze na membránu z trámoví, spředenou nad balvany, které v náhodném zaklínění vytvářely jakousi kopuli. Prorazili do membrány otvor. Pod ní zela tma a prázdno. Jeden německý voják do té tmy slezl s baterkou, zůstal tam dlouho. Když konečně vylezl, řekl svému nadřízenému, že jsou tam dole desítky mrtvol. Seděly na lavicích. Byly nedotčeny. Tak to chodí. Nadřízený rozhodl, aby otvor v membráně zvětšili a spustili pak do něho žebřík, aby mohla být mrtvá těla vynesena. Tak byl v Drážďanech otevřen první důl na mrtvoly. Postupně byly otevřeny další stovky dolů na mrtvoly. Zpočátku ještě nezapáchaly, byla to vosková panoptika. Pak se ale těla rozkládala a roztékala a smrděla jako růže a yperit. Tak to chodí. Maori, s nímž Billy pracoval, zemřel na suché dávení, když mu nařídili, aby slezl dolů do toho smradu a vynášel mrtvoly. Rozerval si vnitřnosti na cucky, jak zvracel a zvracel. Tak to chodí. Vymysleli tedy novou techniku. Těla se už nevynášela. Byla zpopelňována na místě vojáky s plamenomety. Vojáci se postavili před kryty a vrhali prostě dovnitř oheň. A někde tam byl chudák středoškolský učitel Edgar Derby přistižen s čajníkem, který sebral v katakombách. Byl zatčen pro rabování. Byl souzen a zastřelen. Tak to chodí. A někde tam přišlo jaro. Doly na mrtvoly byly uzavřeny. Vojáci odešli všichni bojovat proti Rusům. Na předměstích hloubily ženy a děti střelecké okopy, Billy a ostatní z jeho skupiny byli zavřeni ve stáji na předměstí. A potom se jednoho rána probudili a zjistili, že vrata do stáje jsou odemčená. Druhá světová válka v Evropě skončila. Billy se spolu s ostatními vyloudal do stinné ulice. Na stromech rašilo listí. Nic se tam venku nedělo, nic tudy nejezdilo. Stál tam pouze jediný povoz, opuštěná kára s dvěma koni. Kára byla zelená a měla tvar rakve. Ptáci povídali o sto šest. Jeden pták Billymu Pilgrimovi řekl: "Ptí-píí-ptíp?"

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 * Z kupole Frauenkirche jsem viděl tyto žalostné trosky rozseté do pěkného městského prostředí; tu mi začal kostelník vychvalovat umění stavitelovo, který kostel a kupoli pro tak nežádoucí případ už zajistil a postavil je odolné k zásahům. Dobrý strážce sakristie pak ukázal na trosky kolem dokola a řekl rozvážně a stručně: "To udělal nepřítel."

Jak souvisí vypravování o 2. světové válce se středověkou křížovou výpravou dětí? Najdi situace, ve kterých se objevuje Vonnegutův slogan: Tak už to chodí. Co mají ty situace společného? Jaký pocit člověka vyjadřuje autor touto větou? Jak rozumíš poslední větě ukázky? Proč mluví autor o dolech na mrtvoly? Co víš o náletu na Drážďany? V čem je absurdita smrti učitele Edgara Derbyho? Jakou situaci ve světě možná autor evokuje, když říká: "Počítám, že všichni budou chtít důstojně žít." V knize se prolíná přítomnost s minulostí a budoucností. Dokážeš v ukázkách tato časová pásma odlišit? Souvisí spolu nějak?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



27. George Orwell (1903 - 1950) Eric Arthur Blair byl anglický spisovatel a novinář narozený v Bengálsku, známý pod pseudonymem George Orwell. Sympatizoval s levicí. Proslavily ho především jeho alegorické antiutopické romány Farma zvířat a 1984, popisující nehumánnost totalitních společností a jejich manipulování obyčejnými lidmi. Nějakou dobu žil „na ulici“ jako tulák a pohyboval se mezi spodinou. Politické události v Evropě – fašismus a komunismus -se ho silně osobně dotýkaly a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických ideologiíí. Po roce 1936 se Orwell jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války. Zážitky ze svého působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku. Těsně před svou smrtí (1950) napsal svůj nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let. Ačkoliv psal knihy o diktaturách komunistického typu, sám se cítil být socialistou. V komunistickém Československu byl na seznamu zakázaných autorů, jeho knihy nemohly oficiálně vycházet. Někteří lidé tvrdí, že jeho romány o totalitě nejsou ve skutečnosti o SSSR, ale o USA.

1984 Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany: VÁLKA JE MÍR SVOBODA JE OTROCTVÍ NEVĚDOMOST JE SÍLA 1/ Chystal se psát deník. To nebylo protizákonné (nic nebylo nezákonné, protože žádné zákony už dávno neplatily), ale kdyby se na to přišlo, bylo celkem jisté, že by za to dostal trest smrti nebo aspoň pětadvacet let tábora nucených prací. V útrobách ho zamrazilo. Až se dotkne papíru, bude to mít význam rozhodného činu. Drobným kostrbatým písmem napsal: 4. dubna 1984 4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. Obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. Chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. Potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. Následoval úžasný záběr na dětskou ruku, jak stoupá vysoko do vzduchu, to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici. V řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk. Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. 2/ Nemohl se ubránit náporu paniky. Člověk může s úspěchem kličkovat celé roky, ale dříve nebo později ho přece jenom dostanou. Stávalo se to vždycky v noci – zatýkání se bez výjimky dělo v noci. Náhlé vytržení ze spánku, hrubá ruka zatřese ramenem, světla oslepí zrak, kolem postele kruh tvrdých tváří. Ve valné většině případů se žádný proces nekoná, není vydána ani zpráva o zatčení. Lidé jednoduše zmizí, pokaždé v noci. Jméno takového člověka se odstraní ze záznamů, každá zmínka o tom, co udělal, je vymazána, sama jeho existence je popřena a potom zapomenuta. Takový člověk je zrušen, vymýcen, zkrátka – jak se obvykle říkalo – vaporizován (vypařen). 3/ Oči paní Parnosové nervózně těkaly od Winstona k dětem a zase nazpátek. "Ti nadělají kravál," řekla. "Jsou zklamaní, že se nemohli jít podívat na věšení. Jenže já mám moc práce, a tak s nima nemůžu, a Tom tak brzy z práce nepřijde." "Proč nemůžeme na věšení?" hulákal chlapec. "Já chci na věšení! Já chci na věšení!" vykřikovalo děvčátko a přitom stále poskakovalo. Winston si vzpomněl, že večer mají být v Parku pověšeni nějací eurasijští zajatci, kteří se dopustili válečných zločinů. Konalo se to tak jednou měsíčně a byla to populární podívaná. Děti se vždycky halasně dožadovaly, aby se mohly jít podívat. Winston se rozloučil s paní Parsonovou a zamířil ke dveřím. Ale neušel ještě ani šest kroků, když ucítil vzadu na krku omračující bolest. Jako by se do něj zabodl rozžhavený drát. Prudce se otočil a zahlédl paní Parsonovou, jak strká syna zpátky do dveří a chlapec si cpe do kapsy prak. "Goldstein!" zařval chlapec a dveře za ním zapadly. Winstona však nejvíc zarazil výraz bezmocné hrůzy v ženině našedlé tváři.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Napadlo ho, že ta zbědovaná žena musí mít s dětmi hrůzostrašný život. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti. Dnes jsou skoro všechny děti hrozné. Nejhorší bylo, že v organizacích, jako byli Zvědové, z nich systematicky dělali malé neovladatelné divochy, a přitom to v nich nevzbuzovalo sklon k tomu, aby se bouřily proti stranické disciplíně. Naopak, zbožňovaly Stranu a všechno, co s ní souviselo. Písně, průvody, transparenty, společné výlety, cvičení s puškami, provolávání hesel, uctívání Velkého bratra – to všechno byla pro ně nádherná hra. Celá jejich divokost se zaměřovala ven, proti nepřátelům Státu, proti cizincům, zrádcům, sabotérům, ideozločincům. Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se používal výraz "dětský hrdina" – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii. -

Jak mohou vzájemně souviset ukázky 1,2,3? Našel bys myšlenkovou podobnost s knihou Katyně od Pavla Kohouta? Existuje nějaká podobnost mezi popisovanými situacemi a úvahami a poválečnou dobou u nás? Po dočtení celého textu se zamysli nad tím, zda byly děti z ukázky č.3 pouze nevychované a co vedlo k tomu, že byly takové.

Všechno, co se odehrálo před koncem padesátých let, vymizelo. Neexistovaly žádné záznamy, na něž by se člověk mohl odvolat, a tak dokonce i obrysy vlastního života ztrácely na ostrosti. Člověk vzpomínal na významné události, které se pravděpodobně vůbec nestaly, pamatoval si podrobnosti jednotlivých epizod, aniž se mu vybavila jejich atmosféra, a pak už byla jen dlouhá prázdná údobí, ke kterým nedovedl připsat nic. Všechno bylo tehdy jiné. Winston si však rozhodně nevzpomínal na žádné období, kdy jeho země nebyla ve válce, ale v čase jeho dětství zřejmě bylo dost dlouhé údobí míru, protože si pamatoval, jak je všechny překvapil nálet. Možná to bylo tehdy, když dopadla atomová bomba na Colchester. Nejspíš od té doby trvala válka doslova bez přestávky, ale přísně vzato nebyla to stále táž válka. Oficiálně ke změně partnerů nikdy nedošlo. Oceánie byla odjakživa ve válce s Eurasií. Momentální nepřítel představoval absolutní zlo, a z toho vyplývalo, že žádná minulá nebo budoucí dohoda s ním není a nebyla možná. Příšerné je, uvažoval už po miliónté, příšerné je, že by to všechno mohlo být pravda. Jestliže Strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala – není to mnohem hrozivější než pouhé mučení anebo smrt? Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno. A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. "Kdo ovládá minulost," znělo heslo Strany, "ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost". …Minulost, uvažoval, nebyla pouze změněná, byla vlastně zničená. Jak mohl člověk konstatovat třeba jen nejzřejmější fakta, když neexistoval žádný záznam mimo jeho paměť? Winston stiskl na obrazovce tlačítko "starší čísla" a požádal o příslušné výtisky Timesů, které za pár minut vyklouzly z pneumatického potrubí. Příkazy, které obdržel, se týkaly článků nebo zpráv v novinách, jež bylo z nějakého důvodu třeba změnit, nebo, jak zněla oficiální verze, opravit…Pokud šlo o třetí příkaz, vztahoval se na velmi jednoduchou chybu, která se dala napravit za pár minut. Přednedávnem, v únoru, vydalo Ministerstvo hojnosti příslib, že se příděl čokolády v roce 1984 nesníží. Ve skutečnosti však Winston věděl, že bylo rozhodnuto příděl čokolády snížit koncem tohoto týdne z třiceti gramů na dvacet. Takže bylo třeba nahradit původní příslib varováním, že bude pravděpodobně nutné někdy v dubnu příděl snížit. Jakmile byly všechny opravy příslušného čísla Timesů pohromadě a zkontrolovány, vytisklo se dotyčné číslo znova, původní výtisk byl zničen a opravený výtisk byl zařazen na jeho místo v archívu. Tento proces neustálého pozměňování se používal nejen v novinách, ale i v knihách, časopisech, brožurách, plakátech, letácích, filmech, zvukových záznamech, kreslených filmech, fotografiích – v každém druhu literatury nebo dokumentace, která by snad mohla mít nějaký politický nebo ideologický význam. Den po dni a téměř minutu po minutě byla minulost přizpůsobována současnosti. Tímto způsobem se dala dokumentárně dokázat správnost každého záměru Strany. Nikdy nesměly zůstat zachovány žádné zprávy nebo názory, které by byly v rozporu s potřebami přítomné chvíle. Celá historie byla palimpsest, mnohokrát oškrábaný a znovu a znovu popisovaný pergamen. Pak už nebylo v žádném případě možné dokázat, že došlo k falzifikaci. V největší sekci Oddělení záznamů, daleko větší než ta, kde pracoval Winston, byli zaměstnaní lidé, jejichž poviností bylo vystopovat a shromáždit všechny původní nepřepsané výtisky knih, novin a jiných dokumentů, jež byly určeny ke zničení. Mnohá čísla Timesů, která byla třeba i desetkrát přepsána proto, že se změnila politická orientace anebo že obsahovala chybná proroctví Velkého bratra, byla zařazena ve svazcích jednotlivých ročníků s původním datem a neexistovaly žádné jiné výtisky, které by jim odporovaly. Také původní vydání knih byla odstraněna a znovu a znovu přepisována, a knihy vycházely znovu a znovu bez nejmenší zmínky o tom, že v nich bylo něco změněno. Věděl, že ve vedlejší kóji se dennodenně hmoždí drobná žena s pískovými vlasy s tím, jak vystopovat a vymazat z tisku jména lidí, kteří byly vyporizováni, a tudíž považováni za bytosti, jež nikdy neexistovaly. To se k ní docela dobře hodilo, protože před několika lety byl vaporizován i její vlastní manžel. …A kdesi v naprosté anonymitě koordinovaly řídící mozky celou práci a stanovovaly politickou linii, která vyžadovala, aby se jeden kousek minulosti zachoval, jiný zfalšoval a další vygumoval.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 A Oddělení záznamů bylo koneckonců jen jedním odvětvím činnosti Ministerstva pravdy. Prvořadým posláním Ministerstva nebylo rekonstruovat minulost, ale zásobovat občany Oceánie novinami, filmy, učebnicemi, televizními programy, hrami, romány – všemi myslitelnými druhy informací, poučení nebo zábavy, od sochy po heslo, od lyrické básně po biologickou studii a od dětského slabikáře po slovník newspeaku. Ministerstvo muselo uspokojovat nejen rozmanité potřeby členů Strany, ale opakovat celou proceduru na nižší úrovni, pro blaho proletariátu. Na Ministerstvu byla celá řada zvláštních oddělení, která se zabývala proletářskou literaturou, hudbou, dramatem a vůbec zábavou. Zde se produkovaly podřadné noviny, v nichž nebylo téměř nic než sport, zločin a astrologie, senzační šestákové románky, filmy, z nichž sex jenom kapal, a sentimentální písničky, komponované výhradně mechanickou cestou na speciálním automatu, kterému se říkalo veršotep. Byla tu dokonce i celá podsekce – Pornosek se to jmenovalo v newspeaku – která se zabývala výrobou nejnižšího druhu pornografie, expedované v zapečetěných balících, do nichž nesměl nahlédnout ani žádný člen Strany, kromě těch, kteří se na jejich výrobě podíleli. -

Proč bylo tak nebezpečné psát si deník? Proč to bylo vnímáno jako nepřátelství? Najdeš analogii kultury produkované pro proletariát v naší současnosti? Našel bys její analogii ve starověkém Římě? Proč je pro Stranu tak důležité pozměňovat minulost? K čemu jí to může pomoci? Proč je pro stranu výhodné zahlcovat „proléty“ pokleslou brakovou kulturou?

"Jak pokračuje Slovník?" zeptal se Winston. Musel zvýšit hlas, aby ho v tom rámusu bylo slyšet. "Pomalu," přiznal Syme. "Dělám přídavná jména. Je to fascinující." "Jedenácté vydání je už definitivní," řekl. "Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme – moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku 2050 zastarat." Víš, že newspeak je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje?" Winston to samozřejmě věděl. Usmál se souhlasně, aspoň doufal, ale nedůvěřoval si natolik, aby něco řekl. Syme ukousl další sousto tmavého chleba, krátce ho požvýkal a pokračoval: "Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. Každý potřebný význam bude přesně definován a jeho vedlejší významy budou vymazány a zapomenuty. V Jedenáctém vydání už od toho nejsme daleko. Každým rokem bude méně a méně slov a rozsah vědomí se vždy o něco zmenší. Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý. Newspeak je Angsoc a Angsoc je newspeak," dodal s jakýmsi tajuplným uspokojením. "Napadlo tě někdy, Winstone, že asi v roce 2050 nejpozději nebude na živu jediná lidská bytost schopná rozumět rozhovoru, jaký právě vedeme?" "Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát oldspeak. Celá literatura minulosti bude zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron budou existovat jen v newspeakových verzích; nezmění se pouze jejich forma, změní se samy v sobě, stanou se svým protikladem. Dokonce i literatura Strany se změní. I hesla se změní. jak by mohlo existovat heslo "svoboda je otroctví", když pojem svobody bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastně ani žádné myšlení nebude, v tom smyslu, jak je chápeme dnes. Být pravověrný znamená nemyslet – nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí." -

Jak souvisí velikost slovní zásoby s myšlením? Proč je pro totalitní režim výhodná omezená slovní zásoba? Našel bys analogii omezování slovní zásoby v tomto románu s něčím v Orwellově knize Farma zvířat? Která zvířata tam mají velmi omezenou slovní zásobu? Jak se často projevuje omezená slovní zásoba v totalitních režimech?

Cílem strany nebylo jen předcházet tomu, aby mezi muži a ženami vznikaly vztahy, které nebylo možné kontrolovat. Pravým, i když nevyhlášeným cílem bylo odstranit ze sexuálního aktu veškerou rozkoš. Ani tak láska, ale erotika byla nepřítel, a to jak v manželství, tak mimo ně. Každé manželství mezi členy Strany muselo být schváleno komisí, která byla k tomu účelu ustavena, a – i když ta zásada nebyla nikdy jasně stanovena – povolení bylo vždy odmítnuto, jestliže žadatelé vzbuzovali dojem, že se vzájemně fyzicky přitahují. Jediným uznávaným účelem manželství bylo počít děti, které by sloužily Straně. Na sexuální styk se pohlíželo jako na poněkud nechutný menší zákrok, něco na způsob klystýru. Toto pojetí ovšem úředně neexistovalo, ale nepřímo se už od dětství vtloukalo do hlavy každému členu Strany. Existovaly dokonce organizace jako Antisexuální liga mladých, které obhajovaly naprostý celibát pro obě pohlaví. Všechny děti měly být počaty umělým oplodněním a pak vychovávány ve veřejných institucích. Winston si byl vědom, že ne všechno je míněno vážně, ale bylo to jaksi v souladu s všeobecnou ideologií Strany. Strana se pokoušela pohlavní pud umrtvit, a jestliže to nebylo možné, alespoň ho pokřivit a pošpinit. Nevěděl sice, proč tomu tak je, ale připadalo mu přirozené, že tomu tak je. Pokud šlo o ženy, setkalo se úsilí Strany do značné míry s úspěchem. Znovu pomyslel na Katherine. Je to určitě už devět, deset – skoro jedenáct let, co se rozešli. Kromě hesel neměla v hlavě jedinou myšlenku a nebylo skutečně blbosti, kterou by nedokázala spolknout, když jí ji Strana naservírovala. V duchu ji přezdíval "lidský gramofon". Ale i tak by s ní byl vydržel, nebýt jedné jediné věci – sexu.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Jakmile se jí dotkl, ucukla a jako by ztuhla. Když ji objal, jako by objímal dřevěnou loutku. Bylo zvláštní, že i když ho k sobě tiskla, měl zároveň pocit, že ho celou silou od sebe odstrkuje. Strnulost svalstva ten dojem ještě zdůrazňovala. Ležela se zavřenýma očima, nevzpírala se, ani se nepřizpůsobovala, jen poddávala. Bylo to mimořádně skličující a po nějakém čase strašné. Ale i tak by s ní byl dokázal žít, kdyby se dohodli na celibátu. Ale byla to kupodivu Katherine, která odmítla. Musí prý vyprodukovat dítě, jestli to půjde. Tak v tom konání pravidelně pokračovali jednou týdně, pokud to bylo možné. Dokonce mu tu ráno připomínala jako něco, co se musí večer vykonat a na co se nesmí zapomenout. Měla pro to dvě pojmenování. Jedno bylo "dělat děťátko" a druhé "naše povinnost vůči Straně". Zanedlouho zakoušel pocit skutečné hrůzy, kdykoli se přiblížil určený den. Dítě naštěstí počato nebylo a ona nakonec souhlasila, že se o to už nebudou pokoušet, a záhy poté se rozešli. Julie všechno uváděla do vztahu s vlastní sexualitou. Když šlo o ni, byla schopná pronikavého důvtipu. Na rozdíl od Winstona pochopila vnitřní význam stranického puritánství v oblasti sexu. Nešlo jen o to, že pohlavní pud navozuje svůj vlastní svět mimo kontrolu Strany, který je proto třeba zničit, pokud je to možné. Důležitější je, že sexuální strádání vede k žádoucí hysterii, kterou lze transformovat ve válečnou horečku a uctívání vůdce. "Při milování člověk vydává energii," vysvětlovala, "potom se cítí šťastný a o nic se nestará. Jenže oni nesnesou, aby se člověk takhle cítil. Chtějí, aby z tebe energie v jednom kuse jen tryskala. Všechno to pochodování sem a tam a jásání a mávání praporkama je prostě zkyslý sex. Když jsi sám vnitřně šťastný, proč by ses měl vzrušovat nad Velkým bratrem, nad Tříletkou a Dvouminutovkou nenávisti a nad celým tím jejich mizerným svinstvem?" To je naprostá pravda, pomyslel si. Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají. -

Našel bys podobnost této úvahy o záměrném omezování sexuality s něčím v Hrabalově knize Obsluhoval jsem anglického krále, popřípadě s reáliemi v totalitních režimech? Najdeš zde vysvětlení chování dětí ve výše uvedené ukázce?

Válka je mír Rozštěpení světa na tři velké superstáty bylo událostí, která se dala předvídat a opravdu se předvídala ještě před koncem první poloviny dvacátého století. Když Rusko pohltilo Evropu a Spojené státy Britské impérium, zrodily se dvě ze tří dnes existujících velmocí – Eurasie a Oceánie; třetí, Eastasie, se objevila jako samostatná jednotka až po dalším desetiletí zmatených bojů. Tyto tři superstáty jsou v té či oné kombinaci neustále ve válce a tak to trvá už pětadvacet let. Válka však už není zoufalý, zničující boj jako v první polovině dvacátého století. To však neznamená, že vedení války anebo převažující přístup k ní se staly méně krvelačnými anebo rytířštějšími. Naopak, válečná hysterie neustává, je všeobecně rozšířená ve všech zemích, a znásilňování, drancování, zabíjení dětí, zotročování celých národů a represálie proti zajatcům až po vaření a upalování zaživa se považují za normální, a pokud se jich dopustí vlastní strana a nikoli nepřítel, za záslužné. Fyzicky se válka týká velmi malého počtu lidí, většinou vysoce vyškolených specialistů, a bývá v ní poměrně málo mrtvých. V centrech civilizace neznamená válka nic víc než neustálý nedostatek spotřebního zboží a občasný výbuch raketové střely, která však zabije jen několik lidí. Charakter války se fakticky změnil. Přesněji řečeno, důvody, pro něž se války vedou, změnily pořadí důležitosti. Žádný ze tří superstátů nemůže být definitivně poražen, i kdyby se druhé dva spojily. Jsou nadmíru vyrovnané a jejich přirozená obrana je příliš silná. Eurasii chrání její obrovská rozloha, Oceánii šíře Atlantského a Tichého oceánu, Eastasii plodnost a píle obyvatelstva. Za druhé, v materiálním smyslu není už o co bojovat. Jakmile bylo ustaveno soběstačné hospodářství, v němž výroba a spotřeba do sebe zapadají, skončil boj o trhy, hlavní příčina předchozích válek, a soupeření o suroviny už není otázkou života a smrti. Každý ze tří superstátů je tak rozlehlý, že může získat téměř všechny potřebné suroviny na svém území. Pokud má válka nějaký přímý ekonomický cíl, pak je to boj o pracovní síly… Velmoc, která má pod kontrolou rovníkovou Afriku, země Středního východu, Jižní Indii anebo Indonéské souostroví, disponuje desítkami nebo stovkami miliónů špatně placených kuliů. Obyvatelé těchto oblastí, uvržení více méně do stavu otroctví, přecházejí neustále z jednoho dobyvatele na druhého a jsou využíváni podobně jako uhlí nebo nafta v zápase o to, kdo vyrobí více zbraní, zmocní se většího území, ovládne větší množství pracovní síly, aby se mohl zmocnit většího území a tak dál donekonečna. Prvotním cílem moderní války je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň. Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro každého gramotného člověka. Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí, a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále. Vcelku je svět dnes primitivnější než před padesáti lety. Nebezpečí, která přinesla průmyslová výroba, jsou však stále přítomná. Od okamžiku, kdy se stroj poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi. Kdyby se strojů záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací. A opravdu, průmyslová výroba, i když jí nebylo použito k tomuto účelu, jaksi automaticky – tím, že produkovala bohatství, které bylo někdy nemožné

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 rozdělit – pozvedla značně životní úroveň průměrného člověka přibližně v posledních padesáti letech devatenáctého století a na začátku století dvacátého. Bylo však také jasné, že všestranný růst bohatství hrozí zničit hierarchickou společnost. Ve světě, v němž by měl každý člověk krátkou pracovní dobu, dosyta se najedl, žil v domě s koupelnou a ledničkou, vlastnil auto nebo dokonce letadlo, by nejzřejmější a snad nepodstatnější forma nerovnosti už dávno vymizela. Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého. Bylo bezpochyby možné představit si společnost, v níž by bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, zatímco moc by zůstala v rukou malé privilegované kasty. Ale v praxi by taková společnost nezůstala nadlouho stabilní. Kdyby totiž volného času využívali všichni stejně, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hiearchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. Problém byl, jak udržet v chodu kola průmyslu, aniž by vzrostlo skutečné bohatství světa. Zboží se vyrábět musí, ale nesmí se distribuovat. V praxi existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout: nepřetržitá válka. Podstatným aktem války je ničení; nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce. Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci. I v případě, že se zbraně nezničí, je jejich výroba stále ještě výhodnou cestou, jak vynaložit pracovní sílu a nevyrobit přitom nic, co by se dalo konzumovat. Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty. Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje. Výzkum nových zbraní pokračuje bez ustání a je jednou z mála zbývajících činností, v nichž vynalézavý a přemýšlivý duch může najít možnost využití. Ve všech užitečných dovednostech svět buď stojí na místě anebo kráčí nazpět. Ale v životně důležitých věcech, což znamená ve věcech války a policejního dozoru – se empirický přístup ještě stále podporuje, anebo aspoň toleruje. Strana má dva cíle: dobýt svět a jednou provždy zničit každou možnost nezávislého myšlení. Proto existují dva velké problémy, jejichž řešením se Strana zabývá. První je, jak proti vůli lidské bytosti zjistit, co si myslí; druhý – jak v několika vteřinách zabít několik miliónů lidí bez předchozího varování. Za vším se skrývá pravda, kterou nikdo nahlas nevysloví: že totiž životní podmínky jsou ve všech třech superstátech úplně stejné. Všude táž struktura pyramidy, totéž uctívání polobožského vůdce, táž ekonomika, která existuje jen kvůli nepřetržitému válčení. Z toho vyplývá, že tři superstáty nejen nemohou jeden druhý dobýt, ale ani by tím nic nezískaly. Naopak, pokud jsou v konfliktu, podpírají se navzájem jako tři snopy obilí. A jako obvykle si vládnoucí skupiny všech tří velmocí současně uvědomují i neuvědomují, co činí. Zasvětily své životy dobývání světa, ale vědí také, že vítězství není žádoucí a válka je nekonečná… Občan Oceánie je jako tvor v mezihvězdném prostoru, protože nemá styk s vnějším světem a minulostí, nemá možnost zjistit, který směr vede nahoru a který dolů. Vládcové takového státu jsou absolutními vládci, jakými nemohli být ani faraóni ani císaři. Musí předcházet neúměrnému procentu úmrtí z podvýživy a musí udržovat stejnou úroveň vojenské techniky jako jejich soupeři, ale jakmile se tohoto minima jednou dosáhne, mohou realitu překroutit do jakékoli podoby, která se jim zlíbí. -

Proč je pro vládnoucí režim výhodná nepřetržitě vedená válka? K čemu to slouží? I v našem světě směřujeme k obdobnému rozdělení světa. Uveď tendenci k něčemu podobnému v současnosti. Které části našeho světa dnes slouží jako zásobárna levné pracovní síly?

Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie. Ani když je sám, nemůže si být jist, že je sám. Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován. Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí. Nejen každý skutečný přestupek, ale každá výstřednost, jakkoli nepatrná, každá změna zvyklostí, každé podrážděné chování, které by mohlo být příznakem nějakého vnitřního zápasu, všechno bude určitě odhaleno. Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu. Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Předpokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany. Nespokojenost, kterou takový pustý a neplodný život vyvolává, se promyšleně odvede stranou a rozptýlí pomocí zařízení, jako jsou Dvě minuty nenávisti, a úvahy, které by snad mohly navodit skeptické anebo odbojné nálady, jsou už předem likvidovány vnitřní kázní, kterou si v dětství osvojil. První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop, znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 mohl směřovat ke kacířství. Crimestop, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost… Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Dovozuje se, že minulé události nemají objektivní existenci, ale přežívají jen ve psaných záznamech a v lidské paměti. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť. A z toho, že Strana má plně pod kontrolou nejen všechny záznamy, ale i vědomí svých členů, vyplývá, že minulost je taková, jakou se Straně uráčí ji udělat. Z toho také plyne, že i když je minulost změnitelná, nebyla nikdy změněna v žádném konkrétním případě. Pokud totiž byla přetvořena do jakékoli momentálně potřebné podoby, je tato nová verze minulost a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. A je-li nutné změnit vlastní paměť anebo zfalšovat písemné záznamy, pak je třeba zapomenout, že to člověk udělal. Tomu, jak to dokázat, se lze naučit jako každé jiné mentální technice. -

Jaký typ lidí vyrůstá nutně ve výše popsané společnosti? Zkus je charakterizovat svými slovy. Jak může s charakterem lidí v totalitní společnosti souviset tendence k omezování slovní zásoby? Vysvětli tučně vytištěnou větu

Doslov (od překladatele do češtiny): Člověka naší epochy hned napadne, že místo superstátů máme tři supervelmoci, a to zhruba na stejných místech zemského povrchu, kam je umístil Orwell. Vzhledem k tomu, že všechny tři superstáty ovládá v podstatě stejná totalitní ideologie jen pod různými názvy, je to vlastně jedno. Při čtení těchto splněných předpovědí se ovšem těšíme i z toho, že ne všechno se splnilo. Těšíme se, že nemáme dokonale permanentní válku mezi supervelmocemi, ale jen menší války, kde supervelmoci válčí v zastoupení, avšak svými zbraněmi. Nenávist se ovšem pěstuje cílevědomě a průměrné znalosti průměrných lidí o životě, zvycích a myšlení jiných národů a ras jsou souborem předsudků a řízených pomluv. Takže, co se nestalo, může se stát. Samozřejmě s horšími důsledky, protože se už dávno splnil sen válečných štábů orwellovských superstátů a podařilo se vyřešit – "jak v několika vteřinách zabít několik miliónů lidí bez předchozího varování". -

Jak rozumíš tučně vytištěné větě? Mohl bys uvést příklad? Našel bys v dějinách příklad toho, jak dnes a v nedávné minulosti“ supervelmoci válčí (a válčily)v zastoupení, avšak svými zbraněmi“? Jakým jazykem je kniha psána? Jakou formou? (ich nebo er?) Najdi neologismy a vysvětli jejich význam v textu. Z jakého jazyka jsou utvořeny a proč? Z jakých jazyků přejímáme nová slova my dnes? S čím to souvisí? Z jakých jazyků přejímala čeština slova v minulosti? S čím to tehdy souviselo?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



28. Kingsley Amis (1922- 1995) Sir Kingsley William Amis byl anglický spisovatel a básník. Od roku 1949 působil jako vysokoškolský profesor angličtiny na několika universitách ve Velké Británii a Spojených státech. Jeho syn Martin je rovněž spisovatel. Počátek jeho díla je spojen s generací rozhněvaných mladých mužů, pozdější romány lze považovat za satirické. Je považován za zakladatele tzv. universitního románu. Z jeho děl můžeme jmenovat humoristický román Šťastný Jim o mladém vysokoškolském učiteli Jimu Dixonovi, který se vysmívá snobismu akademického prostředí, ve kterém jako universitní asistent žije. Jeho neochotou zapadnout do tohoto prostředí mezi lidi, kterých si neváží, vznikají komické a trapné situace. Pak se však ožení s dívkou z vysoké společnosti a je pravděpodobné, že se s ní smíří. Jako jakési pokračování může být chápán román Jakeův problém. Napsal ho o jednu generaci starší autor a i hrdina je o generaci starší než Jim Dixon. Jake si uvědomuje prázdnotu života – mladé sny a představy o jeho výjimečnosti vzaly za své, nedělá si iluze o důležitosti svojí práce (je univerzitní profesor) a navíc začíná mít pocit, že ho přestávají přitahovat ženy – je to skutečně jakoby starší Jim…

Šťastný Jim „Doopravdy, Jime. Přijdete jednou na to, že manželství je dobrá zkratka, jak se dostat rychle k pravdě. Nebo ne. Cesta, kudy se poklusem k pravdě vrátit. Další věc, na kterou přijdete, je, že období iluzí není v mládí, jak se nám dospělí snažili dokazovat, ale později, někdy kolem pětadvaceti, v době falešné dospělosti nebo jak to chcete nazvat, kdy se poprvé pořádně do něčeho zamotáte a ztratíte hlavu. Mimochodem je to váš věk, Jime. Období, kdy si uvědomíte, že sexuální záležitosti jsou důležité i pro druhé lidi, nejen pro vás. Takový objev vás samozřejmě načas vyvede z rovnováhy.“ Pokuste se vysvětlit autorův pohled na lásku a manželství. Co je asi tou pravdou? Co tu vůbec dělá? Kam to všechno může vést? Ať už kamkoliv, odvádí ho to nepochybně od směru, kterým se jeho život ubíral posledních osm měsíců, a tato představa ospravedlnila jeho vzrušení a dodala mu odvahy a další naději. Každá změna je k lepšímu. Zůstat na místě, znehybnět, je vždycky špatné. Vzpomněl si, jak mu kdosi jednou ukázal báseň končící slovy: „Přijmout i bídu, i smrti stín.“ Tak to má být, a ne „žít v bídě“, což se stává každému. Jedinou možnou reakcí na okolí hemžící se špatnými lidmi a špatnými věcmi je vyhledat důkazy jejich ještě větší špatnosti. Prométheus se nemohl zbavit supa, protože nechtěl, a ne naopak. Jak by se dalo pojmenovat to, co hrdinu čeká? Našli bychom podobnou myšlenku v Otčenáškově knize Když v ráji pršelo? „Vážený pane Johns,“ psal Dixon, drže tužku jako nůž. „Já vám chci akorát povědět že vím co provádíte s Marleen Richardsovou to je slušný děvče Marleen a nemá na takový jako ste vy čas já dobře vím co ste zač. Je to slušný děvče a já se na to nebudu koukat jak ji cpete do hlavy samý to umění a muziku, na to je moc dobrá a já si jí chci vzít a to je víc než co by někdo jako vy pro ni moch udělat. Tak koukejte dát ruce pryč pane Johns já vás tímhle varuju naposled. Tohle je jenom přátelskej dopis a já vám nevyhrožuju, ale radši udělejte jak vámpovydám nebo já a pár kluků z továrny se na vás přídeme podívat a že to nebude jenom abysme vám řekli maucta to můžete bejt jistej. Tak rači nechte Marleen napokoji proto že to bude pro vás lepčí. Váš odaný Joe Higgins.“ Přečetl celý dopis ještě jednou, obdivuje se důslednosti stylu a pravopisu. Obojí pocházelo zejména z písemných prací Dixonových méně úspěšných žáků. Ale i tak mohl stěží doufat, že se mu podaří Johnse nadlouho oklamat, zejména když se takřka určitě nedostal s Marlene Richardsovou, písařkou v jeho kanceláři, dál, než že na ni zíral tupě přes místnost. Každopádně jím však dopis otřese a způsobí spolubydlícím nemalou kratochvíli, až ho dle svého zvyku otevře u snídaně a bude ho číst nad talířem ovesné kaše. Dixon napsal: „Panu Johnsovi“ a pod to adresu jejich bytné, použiv levné obálky z vlastních psacích potřeb, zalepil ji a prstem, který otřel o podlahu, udělal na zadní straně dlouhou šmouhu. Nakonec přilepil známku, kterou pro větší věrohodnost bohatě zaslinil. Měl v úmyslu hodit dopis do schránky, až by šel v poledne do hospody, ale předtím ho čekalo ještě zpracování některých poznámek pro přednášku o alžbětínské Anglii. Předtím musel ještě zrevidovat svou finanční situaci a zjistit, jakým způsobem by ji z naprosté beznaděje dostal zpět na obvyklou úroveň pouhé katastrofálnosti, a ještě předtím musel věnovat alespoň dvě nebo tři minuty úvahám o neuvěřitelném zakončení univerzitního plesu a předešlého večera s Christinou. Vysvětli zvláštnost napsaného dopisu. Proč byl asi dopis napsán? Jaký je asi vztah adresáta a pisatele dopisu? Opravte chyby. Lze z ukázky vyčíst něco o rozdílech v anglické společnosti? Co se dovídáme o studentech anglických univerzit?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Bylo teplo, ale pod mrakem. Když kráčeli Univerzitní ulicí, začal Beesley hovořit o výsledcích zkoušek na své katedře. Přítomnost externího examinátora měla koncem týdne rozhodnout několik pochybných případů, ale v hlavních rysech byly již výsledky jasné. Přibližně stejně to vypadalo u Dixona, takže měli o čem hovořit. „Jedna věc se mi u Freda Karna líbí,“ řekl Beesley. „Vlastně jediná, když to tak vezmete: nikdy se nesnaží někoho protlačit, o kom není přesvědčen, že si to zaslouží. Letos žádné jedničky, čtyři trojky a pětačtyřicet procent z prvního ročníku u něho propadlo; jen tak na ně! Fred je v celém podniku jediný profesor, který si nedá zvenku nic namluvit, nepiplá se s prvním ročníkem a nenechává projít každého spratka, který se umí podepsat. Jak se na to kouká Neddy? Jestli se vůbec o něco stará?“ „Ten? Nechává všechno Cecilu Goldsmithovi, to znamená, že každý projde. Cecil má měkké srdce.“ „Spíš měkkou hlavu. Je to všude stejné, kam se člověk podívá; nejenom tady, ale na všech venkovských univerzitách. V Londýně ne, alespoň myslím, a ve Skotsku taky ne. Ale proboha, jen to zkuste na většině menších škol někoho vyrazit jen proto, že má v hlavě piliny a nemůže udělat zkoušky - to se vám spíš podaří vyhodit profesora. A víte proč? Protože máme takovou spoustu lidí na státní stipendium.“ „Jak to? Z čeho by pak měli být studenti živi?“ „Samozřejmě, Jime, člověk do jisté míry chápe stanovisko úřadů. „Vydržujeme sedm let Johna Smithe, aby se dostal na univerzitu, a vy nám nakonec řeknete, že nemůže udělat zkoušky. Vyhazovali jsme kvůli vám peníze.“ Když ale zavedeme přijímací zkoušky, u kterých neprojde, kdo neumí číst a psát, klesne počet posluchačů na polovinu a polovina z nás ztratí místo. Pak zase začnou: „Potřebujeme dvě stě nových učitelů a musíme je mít.“ Dobře, odprosíme, snížíme index znalostí na dvacet procent a projde jich tolik, kolik jich potřebujete, ale jenom si proboha za dva roky nezačněte stěžovat, že máte školy plné učitelů, ze kterých by nikdo nepostoupil do vyšší třídy, natož aby někoho k tomu uměl připravit. To jsou poměry, co?“ Dixon s Beesleym spíš souhlasil než nesouhlasil, ale nezajímalo ho to natolik, aby se vyjádřil. Dnes byl jeden z oněch dnů, kdy cítil s naprostou jistotou, že dostane vyhazov. Co potom? Učit na střední škole? Ani za nic. Do Londýna do úřadu? Do jakého? Co tam dělat? Blbost. Co se zde dovídáme o systému anglického školství? Catchpole, který již čekal u baru, když Dixon vstoupil, byl vysoký štíhlý mladý muž kolem pětadvaceti let a vypadal jako intelektuál předstírající, že je bankovním úředníkem. Objednal Dixonovi pivo, omluvil se, že ho zdržuje, a po několika úvodních frázích pravil: „Myslím, že bude nejlépe, když vás seznámím s holými fakty, souhlasíte? V první řadě, na rozdíl od toho, co vám řekla Margaret, nebyli jsme nikdy milenci, ať už po citové, nebo jak bych řekl po technické stránce. To je pro vás novinka, že?“ „Ano,“ pravil Dixon. Měl podivný strach, jako by se bál, že chce Catchpole vyvolat hádku. „To jsem si myslel. Začalo to tím, že jsme se seznámili na společenském podniku. Pak, ani nevím jak, jsem zjistil, že s ní vlastně chodím, totiž do koncertů a divadel a podobně. Celkem brzy jsem poznal, že patří k lidem - obyčejně jsou to ženy -, kteří se vyžívají v citovém přepětí. Začali jsme se pro nic za nic hádat, a to myslím doslova. Samo sebou, že jsem si dal dobrý pozor, abych si s ní něco nezačal fyzicky, rozumíte, ale brzy se chovala tak, jako by k tomu bylo opravdu došlo. Věčně mě obviňovala, že jí ubližuji, že si jí nevšímám, že ji chci ponižovat před jinými ženami a takové věci. Měl jste s ní taky takové zkušenosti?“ „Ano,“ pravil Dixon. „Pokračujte.“ „Vidím, že my dva máme daleko víc společného, než jsme původně mysleli. Nevadí; po jedné takové nesmyslné hádce, která vznikla z poznámky prohozené, když jsem ji představoval své sestře, jsem si řekl, že toho mám dost. Pověděl jsem jí to. Udělala mi příšernou scénu.“ Catchpole si přihladil vlasy a zavrtěl sebou na židli. „Měl jsem odpoledne volno, šli jsme spolu nakupovat a začala na mne křičet na ulici. Bylo to, na mou duši, hrozné. Už jsem to nemohl vydržet, a tak, abych ji uklidnil, jsem jí nakonec slíbil, že za ní večer v deset hodin přijdu. Ale pak jsem se k tomu prostě nemohl odhodlat. O dva dny později, když jsem se dozvěděl o jejím... pokusu o sebevraždu, jsem si uvědomil, že se to vlastně stalo ten večer, kdy jsem k ní měl přijít. Nebylo to žádné hezké pomyšlení uvědomit si, že bych byl celé věci mohl zabránit, kdybych se byl přemohl a zastavil se tam.“ „Počkejte,“ pravil Dixon vyschlými ústy. „Řekla mi, abych ten večer přišel také. Potom mi vyprávěla, že jste byl u ní a řekl jí...“ Catchpole udělal odmítavý pohyb. „Nepletete se? Byl to určitě tentýž večer?“ „Docela určitě. Pamatuji se docela jasně, jak to všechno bylo. Náhodou jsme právě kupovali prášky pro spaní, když mě zvala, abych přišel. Ty, které pak pravděpodobně večer spolkla. Proto si tak dobře všechno pamatuju. Co je vám?“ „Říkáte, že si s vámi kupovala prášky pro spaní?“ „Ano.“ „Kdy to bylo?“ „Kdy je kupovala? Tak nějak v poledne, myslím. Proč?“ Catchpole pravil zvolna: „Když byla odpoledne se mnou, kupovala si přece taky lahvičku prášků pro spaní.“ Pohlédli mlčky jeden na druhého. „Pravděpodobně padělala recept,“ řekl nakonec Dixon. „Zřejmě jsme tam měli být oba, abychom viděli, kam jsme ji dohnali,“ pravil Catchpole trpce. „Věděl jsem vždycky, že je to neuropat, ale ne do téhle míry.“ „Měla štěstí, že si ten soused přišel stěžovat na rádio.“

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Myslím, že ani tolik neriskovala. Všechno pouze potvrzuje mou domněnku, že Margaret nebyla v žádném velkém nebezpečí. Řekl bych, že ji ani nenapadlo pokusit se o sebevraždu. Pravděpodobně snědla několik prášků těsně předtím, než jsme měli přijít - jistě ne tolik, aby si ublížila -, a čekala, že se k ní vrhneme, budeme lomit rukama a budeme si vyčítat, co jsme způsobili. To je docela jasné. O nějakém nebezpečí se nedá vůbec mluvit.“ „Ale dokázat se to taky nedá,“ řekl Dixon. „Myslíte si to, ale nic víc.“ „Nezdá se vám, že je to pravděpodobné? Konečně ji znáte, ne?“ „Na mou duši nevím, co si mám myslet.“ „Copak to není dost jasné? Řekl bych, že to je jediné logické vysvětlení. Jen si vzpomeňte; řekla vám, kolik prášků spolkla, jaká je smrtelná dávka nebo něco podobného?“ „Ne, myslím, že ne. Pamatuji se jenom, jak mi vyprávěla, že celou dobu držela v ruce prázdnou lahvičku a...“ „Prázdnou lahvičku. Měla ale doma dvě. Už to máme. To mi stačí. Měl jsem pravdu.“ „ „Dáte si ještě jednu?“ pravil Dixon. Potřeboval se na chvíli dostat pryč od Catchpolea, ale zatímco stál u baru, zjistil, že není schopen myslet, a mohl se nanejvýš pokoušet srovnat si trochu myšlenky. Dosud se nevzpamatoval z překvapení, že naprosto cizí člověk zná velmi dobře osobu, kterou zná velmi dobře on sám; zdálo se mu, že by jedna taková důvěrná znalost měla vylučovat všechny ostatní. A co se týče Catchpoleovy teorie... nemohl jí uvěřit. Nebo mohl? Celé se to jaksi vymykalo pojmům věřit nebo nevěřit. Sotva se vrátil se sklenicemi, pravil Catchpole: „doufám, že jste mi už dal za pravdu.“ Pohupoval se na židli, projevuje rozpačité uspokojení. „Prázdná lahvička! Měla přece dvě lahvičky a vypotřebovala pouze jednu. Jak to vím? Snad si nemyslíte, že by vám nebyla řekla, že vypotřebovala dvě, kdyby byla opravdu dvě vyprázdnila? Ne, v tomhle případě zapomněla lhát. Myslela, že na tom nesejde. Nemohla tušit, že se s vámi jednou domluvím. Tomu se celkem nedivím: ani ten nejlepší plánovač nemůže myslet na všechno. Věděla ovšem docela dobře, že jí jedna lahvička neublíží. Možná že by ji nebyly zabily ani dvě lahvičky. Ale raději nic neriskovala.“ Napil se a znovu sklenici postavil. „Jsem vám opravdu velice vděčný za vaši pomoc. Ted ji mám konečně definitivně z krku. Už žádné starosti, jak jí je a podobně, chvála bohu. A to je něco.“ Hleděl na Dixona a vlasy mu spadly do čela. „Vy ji máte, doufám, z krku taky?“ Naklonil se k Dixonovi a ještě trochu ztišil hlas. „Nepokoušejte se jí už pomáhat, je to pro vás příliš nebezpečné. Vím, co říkám. Stejně žádnou pomoc nepotřebuje. Tak se mějte dobře, hodně štěstí a na shledanou.“ Charakterizuj dívku, o které se muži baví. V čem je takový typ člověka nebezpečný? Co oběma mužům hrozilo?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



29. Frederičk Forsyth (*1938) - britský spisovatel a novinář. Byl pilotem Britského královského letectva, pak pracoval jako dopisovatel pro agenturu Reuters ve Východním Berlíně a v Paříži a jako reportér BBC v Africe. Proslavil se už prvním románem Den pro Šakala o fiktivním atentátu na Charlese de Gaulla. Jeho romány většinou vychází ze skutečných událostí. Jejich tématem je často svět tajných služeb a jejich protivníků, o obojím píše s velkou erudicí. Z velkého množství jeho románů lze jmenovat např. Den pro Šakala, Spis Odessa, Žoldáci, Boží pěst, Ikona a další.

Žoldáci Evropská společnost najde v chudé africké zemi ovládané krutým diktátorem cenné naleziště, které by pro ně znamenalo obrovské zisky. Nejsnazší, jak ho získat, se jim zdá provést násilný převrat a dosadit do čela země svého loutkového vládce, plukovníka Bobiho. Na „práci“ si najmou mezinárodního žoldnéře Shannona, který má vše zorganizovat a provést. Jiný žoldák, který nebyl na tuto akci vybrán, se ho pokusí odstranit: Raymond Thomard byl zabiják svou povahou a povoláním. Také byl kdysi v Kongu, když utíkal před policií, a Roux ho používal jako řezníka. Za pár babek, a protože se mylně domníval, že Roux je Někdo, byl Thomard loajální tak, jak může placený zabiják vůbec být. "Mám pro tebe práci," řekl mu Roux. "Kontrakt na pět tisíc dolarů. Máš zájem?" Thomard se zašklebil. "Jistě, šéfe. Kdo je ten rošťák, co ho mám odbouchnout?" "Kočka Shannon."Thomardův úšklebek zmizel. Roux pokračoval ještě dřív, než mohl odpovědět. "Já vím, že je dobrý. Jenže ty jsi lepší. Kromě toho, on nic neví. Dostaneš jeho adresu, jakmile se příště objeví v Paříži. To, co musíš udělat, je počkat, až odejde, a potom ho sejmout podle vlastní libostí. Zná tě od vidění?"Thomard zavrtěl hlavou. "Nikdy jsme se nepotkali," řekl. Roux mu poklepal na zádech: "Pak se nemáš vůbec čeho bát. Zůstaň v kontaktu. Dám ti vědět, kdy a kde ho najdeš." ……………………… Jean-Baptiste Langarotti byl živ zčásti díky své schopnosti vycítit nebezpečí ještě předtím, než se přiblížilo. ..Během příštích dvaceti čtyř hodin začal Korsičan čmuchat po pařížských barech, kde se setkávali žoldnéři, přičemž použil své staré kontakty Korsické unie v pařížském podsvětí. I nadále chodil každé ráno do hotelu a konečně pátý den tu Shannon byl. Přiletěl předcházejícího večera letadlem z Janova a Milána a v noci byl v hotelu. Zdál se být v dobré náladě a řekl svému kolegovi nad kávou v hale, že koupil loď pro operaci."Bez problémů?" zeptal se Langarotti. Shannon pokývl hlavou. "Bez problémů." "Jenže problém máme v Paříži." Protože na takovém veřejném místě si nemohl obtahovat svůj nůž, malý Korsičan seděl s rukama na kolenou. Shannon odložil šálek. Věděl, že když Langarotti mluví o problémech, tak to znamená skutečné potíže. "A jaký?" zeptal se tiše. "Jdou po tobě," zašeptal Langarotti. Dva muži chvíli tiše seděli, zatímco Shannon zvažoval zprávu. Jeho přítel ho nepřerušoval. Obvykle odpovídal na otázky, pouze když se ho někdo zeptal. "A víš, kdo to objednal?" zeptal se Shannon. "Ne. Ani kdo to má udělat. Je to ale drahé, za 5000 dolarů." "Teď někdy?" "Slyšel jsem, že to bylo objednáno zhruba někdy během šesti minulých týdnů. Není jisté, zda ten, kdo smlouvu převzal, a je v Paříži, je ten samý, kdo smlouvu nabídl, nebo zda jedná za někoho v pozadí. Říká se, že jen dobrý zabiják by si vzal na krk úkol, že tě zabije, nebo úplný blbec. Jenže někdo to převzal. Vyptávají se na tebe." Shannon tiše zaklel. Nepochyboval, že Korsičan má pravdu. Byl příliš opatrným člověkem, aby sděloval neprověřené informace tohoto druhu. Pokoušel se vrátit zpátky ke každému případu, za který by si někdo mohl objednat jeho zabití. Potíž byla v tom, že existovalo tolik možných důvodů, přičemž některé z nich si mohl pouze domýšlet. Metodicky začal probírat možnosti, se kterými se mohl setkat. Buď kontrakt vycházel z něčeho, co má co dělat s touto operací, nebo pocházel z motivu, který je dřívějšího data… Shannon by se klidně pokusil s tím mužem hovořit, ale nejdříve by ho musel znát. Byl tu jediný člověk, kdo by mu to mohl prozradit. Muž, který přijal objednávku na jeho zabití. Řekl to Korsičanovi, který smutně přikývl. "Ano, mon ami, myslím, že máš pravdu. Myslím, že toho zabijáka musíme chytit. Jenže nejdřív ho musíme vylákat." "Pomůžeš mi, Jeane-Baptiste?" "Samozřejmě," řekl Langarotti. "Ať je to, kdo je to, není to Unie. Nejsou to moji lidé, takže ti pomohu." … Přesně v devět hodin čtyřicet s malým zavazadlem v jedné ruce a převlečníkem přes druhou odešel z hotelu a vyšel směrem k restauraci. Cesta, kterou šel, vedla dvěma malými uličkami. Při chůzi za sebou nechával ostatní chodce a vstoupil do ulic v prvním okrese, které byly slabě osvětlené a kde téměř nikdo nechodil. Loudal se, ubíjel čas nahlížením do osvětlených výkladů až do doby, kdy byla jeho rezervace v restauraci již určitě zrušena. Nikdy se neohlížel. Někdy, v tichu, se mu zdálo, že slyší měkké ťápnutí mokasínů kdesi ve špatně osvětlené ulici za sebou. Ať tam byl kdokoli, nebyl to Langarotti. Korsičan se dokázal pohybovat tak, že ani prach nezvířil. Bylo již po jedenácté, když došel do tmavé, černé aleje, o které věděl, že tam je. Vedla na levou stranu a nebyla tam vůbec světla. Vzdálený konec byl zablokován řadou světelných majáčků, takže to byla slepá ulice. Na každé straně byly vysoké zdi. Všechno světlo, které by mohlo padat do aleje z druhého konce, bylo odcloněno masou francouzského

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 náklaďáku, který tam stál zaparkovaný, prázdný, ale s otevřenými zadními dveřmi. Shannon šel směrem k otevřeným dveřím na zádi, a když tam došel, obrátil se. Jako většina bojovníků vždy dával přednost stát tváří v tvář nebezpečí než jenom vědět, že je někde za ním. Věděl ze zkušenosti, že i chůze pozadu je bezpečnější, protože člověk stojí tváří v tvář nebezpečí. Minimálně ho může alespoň pozorovat. Když šel alejí se zády k jejímu konci, cítil, jak se mu ježí chlupy na zádech. Pokud bylo jeho uvažování špatné, mohl by být brzo mrtev. Jenomže jeho úvahy byly správné. Tím, že procházel prázdnými ulicemi, se muž za ním hodně opozdil, a čekal právě na takovou příležitost, jaká se nyní naskytla. Stín v aleji se tiše pohyboval vpřed. Tvář muže byla ve stínu, proti němu stála jenom silueta, byl to ale velký chlap. Jeho postava se tyčila právě ve středu dlážděné slepé ulice, zastavila se, zvedla zbraň. Váhal několik sekund, když mířil, potom pomalu spustil ruku, která mu klesla k boku. Bylo to téměř, jako kdyby si to rozmyslel. Stále se dívaje na Shannona se muž pomalu nahnul dopředu a klesl do kolen. Potom si odkašlal, opět se nahnul dopředu a opřel se pěstmi o dláždění před sebou. Kov Coltu 45 zachrastil na kamení. Pomalu, jako muslim tváří k Mekce v hodině modlitby, pistolník naklonil hlavu, díval se poprvé za dvacet sekund nikoli na Shannona, ale na dláždění. Ozvalo se lehké plesknutí, jako kdyby na dláždění rychle vytékala kapalina, a konečně mužovy ruce i nohy povolily. Zhroutil se dopředu do kaluže své vlastní krve a usnul, jemně, jako dítě. Shannon stále stál u dveří nákladního vozu. Protože muž klesl, z osvětleného konce aleje sem začalo proudit trochu světla. Zablýskalo se na vyleštěné střence nože, trčící z tmavých zad muže na chodníku, mírně vlevo od středu mezi čtvrtým a pátým žebrem. Shannon vzhlédl. Proti světlům lamp se rýsovala malá, sporá, nehybná postava, stojící patnáct metrů od mrtvoly, na místě, odkud hodila nůž. Shannon zasyčel a Langarotti nehlučně přeběhl dláždění. "Už jsem si myslel, že se zpozdíš," zavrčel Shannon. "Non, nikdy nemám zpoždění. Nikdy by býval nedokázal zmáčknout spoušť Coltu za celou tu dobu, co jsi vyšel z hotelu." "Podíval ses na něho?" "Jistě." "A znáš ho?" "Ano. Jmenuje se Thomard, Raymond Thomard. Byl kdysi krátkou dobu v Kongu, je to spíš takový městský typ. Profesionální zabiják. Žádná kvalita. Není to ten druh, který by použil někdo z velkých objednavatelů. Mnohem pravděpodobněji pracoval pro svého šéfa.""A kdo to je?" zeptal se Shannon. "Roux," řekl Langarotti. "Charles Roux." Shannon tiše a zuřivě zaklel. ………………. Charles Roux byl další, kdo byl toho dne unaven. Předchozího večera, od chvíle, kdy mu zatelefonoval Henri Alain, že Shannon jde do své restaurace na večeři, čekal na zprávy. Žádná nepřišla do půlnoci, když už by býval měl Thomard zavolat, aby mu řekl, že všechno je hotovo. Nepřišla žádná ani do tří hodin ráno a žádná nepřišla do východu slunce. Roux byl neoholený a udivený. Věděl, že Thomard by za rovných podmínek nepředstavoval pro Shannona žádný problém, ale byl si jist, že Ir bude zlikvidován zezadu, až půjde jednou z klidnějších ulic na večeři. Ráno si Roux konečně natáhl kalhoty a košili a sjel výtahem o pět poschodí níže do průjezdu, aby se podíval do schránky na poštu. Nezdálo se mu, že by zámek jeho poštovní schránky byl v nepořádku, byla to schránka asi dvacet pět centimetrů vysoká, dvacet široká a dvacet hluboká, přišroubovaná na zeď průjezdu současně s řadou schránek dalších nájemníků. Nebyl tady ani náznak toho, že byla otevřena a pokud, pak musela být otevřena paklíčem. Jenže otevřená nepochybně byla. Roux vzal svůj vlastní klíč, odemkl dvířka a rázem je otevřel. Asi deset sekund stál bez hnutí. Nic se na něm nezměnilo s výjimkou toho, že jeho obvykle brunátná barva obličeje se změnila na křídově šedou. Dívaje se jako začarovaný, začínal mumlat: "Mon Dieu, o mon Dieu..." stále znova a znova. Zvedl se mu žaludek. Cítil, že musí močit, utíkat, ale mohl se pouze potit strachy. Ze schránky na něho hleděla hlava Raymonda Thomarda s jakýmsi ospalým smutkem, očima napůl zavřenýma, semknutými rty. O jakých rozdílech mezi typy nájemných žoldáků se v textu dovídáme? Shannnon s několika evropskými spolubojovníky a s několika desítkami černošských vojáků zaútočí po pečlivé přípravě na vládní palác zmíněné africké země. Jsou úspěšní, přesto i oni mají ztráty: Shannon a jeho muži leželi tváří na zemi v trávě. Jakmile hlavní kanonáda začala dopadat do paláce patnáct sekund poté, co zaslechli její odpálení, osm mužů u země mělo vynikající výhled. Už nepotřebovali světlice; neustálé výbuchy minometných granátů na dlažbě kamenného dvora za palácem přinášely s sebou každé dvě sekundy záblesky červeného světla. Jenom Drobeček Marc Vlaminck měl co dělat. Byl vlevo od řady mužů, téměř přímo před hlavní branou. Stoje proti paláci, pečlivě zamířil a vypálil první raketu. Šestimetrový jazyk plamene vyletěl vzadu z pancéřovky a průbojná hlavice zamířila k hlavní bráně. Explodovala vysoko po pravé straně dvojitých dveří, vytrhla kus zdiva a ve dřevě zanechala čtvercovou díru. Marc vyslal čtyři další rakety přímo otevřenou bránou do klenutého průjezdu za ní, kterým vedl průchod do dvora. První Shannonovou myšlenkou bylo, zda něco není za bránou. Ignoruje Vlamincka, vykřikl na ostatní, aby vyrazili, a on, Semmler a Langarotti skrčeně vyrazili trávou, namířené samopaly před sebou, pojistky odjištěné, prsty na spoušti. Za nimi následovali Johnny, Džindža, Bartoloměj a Patrick, který již neměl žádné granáty do pancéřovky, strhl z ramene samopal a připojil se k ostatním. Po dvaceti metrech se Shannon zastavil a počkal, až dopadne poslední Dupreeho granát.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Po siréně a po minometných granátech, po výbuších pancéřovkových raket byla nepřítomnost zvuku téměř nesnesitelná. Přitom si vlastně nikdo neuvědomoval, že celá operace netrvala déle než pět minut. Jakmile nad ním vybuchly dvě světlice, jedna za druhou, bez dalšího čekání vyskočil na nohy, zařval "Vpřed!" a proběhl posledních dvacet metrů k dýmající hlavní bráně. Střílel, zatímco jí probíhal, spíše cítil, než viděl postavu Jeana Baptista Langarottiho po levici a Kurta Semmlera po pravici. Bránou a průjezdem viděli to, co by normálního člověka zastavilo na místě. Průjezd vedl přímo hlavní budovou do dvora. Nad dvorem stále zářily svým ostrým světlem světlice, což vytvářelo doslova pekelnou scénu. Kimbovy stráže probudily první výstřely ve spánku a donutily je vyběhnout z jejich kasárenských chýší do středu ohrazeného prostoru. Pak přišel třetí výstřel a následujících čtyřicet rychlých dalších výbuchů dopadlo přímo mezi ně. U jedné ze stěn byl opřen žebřík, na kterém viseli čtyři muži zabití zezadu, když se pokoušeli dostat přes obklopující je stěnu. Zbytek pak pozabíjely granáty vybuchující na dlážděném nádvoří a rozsévající smrtelné ocelové střepiny všemi směry. Byly zde hromady těl, některá stále ještě živá, většina mrtvých. Hned za schody na horní poschodí byly dveře, dvoje na každé straně. Shannon zařval tak, aby ho bylo slyšet přes výkřiky zmrzačených Vindu a štěkot Semmlerova Schmeisseru nahoře, a přikázal čtyřem Afričanům, aby obsadili přízemí. Nemusel jim říkat, aby zastřelili všechno, co se bude pohybovat. Čekali jenom na příkaz, jejich oči zachycovaly všechno kolem a jejich prsa se zdvihala rychlým dechem. Pomalu, opatrně, postupoval Shannon průjezdem k prahu zadního dvora. Pokud by se palácová stráž ještě zmohla na odpor, pak jejich protiútok musí přijít právě odtud. Když tam vkročil, vyskočila proti němu postava s puškou, která se vyřítila ječíc zleva. Možná že to byl zpanikařený Vindu, který se pokusil najít cestu do bezpečí, neměl však už na to čas. Shannon se prudce otočil a vystřelil, muž se zhroutil a z jeho již mrtvých úst vytryskl pramen krve na předek Shannonovy blůzy. Celá oblast a palác byly cítit krví a střelným prachem, potem a smrtí a nad tím vším panovala vůně, kterou tak milují všichni žoldnéři světa, vůně spáleného korditu. Spíše šestým smyslem vycítil, než doopravdy uslyšel, kroky v průjezdu za sebou a otočil se. V jedněch postranních dveřích, do kterých vběhl Johnny, aby zlikvidoval zbývající Vindu, kteří ještě byli uvnitř paláce naživu, se objevil muž. Co se stalo, když dosáhl středu dláždění pod obloukovým průjezdem, si mohl Shannon později připomenout pouze jako kaleidoskop obrazů. Muž uviděl Shannona ve stejný okamžik, kdy ho uviděl Shannon, a vystřelil ze zbraně, kterou držel v pravé ruce u boku. Shannon ucítil, jak mu kulka proletěla těsně kolem tváře. Vypálil o půl sekundy později, jenže muž byl velmi rychlý. Po výstřelu padl na zem, překulil se a znovu se dostal do střelecké pozice. Shannonův samopal měl ještě pět nábojů, ty však přeletěly střelcovo tělo, když upadl na dláždění; potom byl zásobník prázdný. Ještě dříve, než muž v průjezdu mohl znovu vystřelit, Shannon uskočil stranou a skryl se za kamenný pilíř, vytrhl starý zásobník a vrazil do zbraně nový. Potom se opět vyřítil a střílel. Jenže muž byl již pryč. Teprve tehdy si vlastně uvědomil, že střelec, bez bot a svlečený do půl těla, nebyl Afričan. Kůže jeho těla, i v slabém světle v průjezdu, byla bílá, vlasy tmavé a rovné. Shannon zaklel a vyběhl zpátky ke zbytkům vrat na závěsech. Přišel pozdě. Když střelec vyběhl z rozbitého paláce, Drobeček Marc Vlaminck šel směrem k průchodu. Pancéřovku držel oběma rukama přes prsa, poslední raketu vloženou do ústí. Ani tehdy se střelec nezastavil. Při neustálém běhu rychle dvakrát za sebou vystřelil a vyprázdnil svůj zásobník. Později jeho pistoli našli ve vysoké trávě. Byla to sovětská armádní pistole Makarov 9 mm, prázdná. Belgičan chytil oba výstřely do hrudi, jeden z nich do plic. Potom střelec proletěl kolem něho a zamířil přes trávu do bezpečí, aby se skryl před světlem Dupreeho světlic. Shannon pozoroval, jak se Vlaminck svým pomalým způsobem otočil za běžícím střelcem, zvedl pancéřovku a položil ji pečlivě přes pravé rameno, rychle zamířil a vypálil. Nestávalo se příliš často, že by měl někdo možnost pozorovat, co se stane, když pancéřovka s útočnou hlavicí, jugoslávskou RPG-7, zasáhne muže právě doprostřed zad. Poté již nikdo nemohl nalézt více než pár kusů látky z jeho kalhot. Shannon se musel vrhnout na zem, aby ho nespálil plamen Belgičanova posledního výstřelu. Byl stále ještě na zemi, osm metrů od něho, když Drobeček Marc pustil svou zbraň a zřítil se vpřed, ruce roztažené, na tvrdou půdu před bránou. Tehdy také zhasla poslední světlice… Bylo půl šesté, když ranní světlo proniklo horizontem tak, aby muži v paláci mohli vypnout své svítilny. Ne, že by denní světlo zbavilo scénu na dvoře její hrůzy. Ale práce byla vykonána. Přinesli Vlaminckovo tělo dovnitř a položili ho do jedné z vedlejších místností v přízemí. Vedle něho ležel Janni Dupree, kterého tři Afričani přinesli od pobřežní cesty. Johnny byl rovněž mrtev, zřejmě překvapen a zastřelen tím tělesným strážcem, kterého o několik sekund později zastavil poslední granát z Vlaminckovy pancéřovky. Všichni tři tu leželi jeden vedle druhého. Semmler vyzval Shannona, aby se šel podívat do hlavní ložnice na prvním poschodí, a ve světle svítilny mu ukázal postavu, kterou zastřelil, když se pokoušela vyskočit z okna. "Tak to je on," řekl Shannon. Kdo je asi osobou, o které se píše v závěru předcházejícího odstavce? Endean, zástupce bohaté evropské společnosti, která si objednala u Shannona převrat, přiváží svého člověka, plukovníka Bobiho, který ji má umožnit pohádkové zisky při těžbě. Shannon však má jiné plány… Endeanova cesta neproběhla úplně bez problémů. Když uslyšel ráno rádiovou výzvu Toscany, trvalo mu stejně dvě hodiny, než přesvědčil plukovníka Bobiho, že se skutečně vrací do své vlastní země několik hodin po převratu. Bobi nepochybně nezískal své plukovnictví osobní odvahou. Endean sám měl k tomuto kousku soukromý motiv, hrnec zlata, který na něho čekal, jakmile bude za tři měsíce objevena platina v Křišťálové Hoře.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Endeanovy papíry byly v pořádku stejně tak jako papíry muže, kterého přivedl s sebou, svalovce z londýnského East Endu, který byl Endeanovi doporučen jako jeden z nejobávanějších ochránců ve Whitechapelu a dřívější vymahač poplatků pro Krayův gang. Ernie Locke dostal zaplaceno velkou částku, aby udržel Endeana při životě a v pořádku, a pod košilí měl pistoli, získanou přímo v místě přes kancelář firmy ManCon v republice. Nechal se zlákat nabídnutými penězi a udělal stejnou chybu jako Endean, když si myslel, že tvrdý chlapík z East Endu bude automaticky také tvrdým chlapíkem v Africe. ….. Endean pokrčil rameny. "Ne, " řekl, "ale to nevadí. Mimochodem, chtěl bych vám představit nového prezidenta Zangara." Pokynul zangarskému plukovníkovi, který s širokým úsměvem na tváři pozoroval místnost, kterou tak dobře znal. "Dřívější velitel zangarské armády, úspěšný osnovatel převratu, alespoň pro svět, nový prezident Zangara, plukovník Antoine Bobi." Shannon vstal, obrátil se k plukovníkovi a uklonil se. Bobiho úsměv se ještě rozšířil. Shannon pokynul ke dveřím na konci jídelny. "Pan prezident by si jistě chtěl prohlédnout prezidentskou kancelář," řekl. Endean přeložil. Bobi přikývl a těžkopádně přešel parketovou podlahou a prošel dveřmi. Dveře se za ním zavřely. O pět sekund později bylo slyšet jediný výstřel. Když se Shannon znovu objevil, Endean chvíli seděl a díval se na něj. "Co to bylo?" zeptal se zbytečně. "Výstřel," řekl Shannon. Endean vyskočil na nohy, přeběhl přes pokoj a vběhl do otevřených dveří pracovny. Obrátil se s popelavou tváří, téměř neschopný mluvit. "Vy jste ho zastřelil," zašeptal. "Všechna tahle námaha a vy ho zastřelíte. Vy jste se zbláznil, Shannone, máte vyjebanej mozek." Jeho hlas sílil vztekem a zmatkem. "Vůbec nevíte, co jste udělal, vy jeden pitomej, maniackej packale, vy zasranej žoldnéřskej idiote..." Shannon seděl opřen v křesle za jídelním stolem a díval se na Endeana s nepatrným zájmem. Koutkem očí viděl, že ruka tělesného strážce sahá pod volnou košili. Druhý výstřel se zdál Endeanovi hlasitější, protože byl bližší. Ernie Locke se vymrštil saltem ze svého křesla a ležel roztažený na parketách, zatímco krev vytékající z míst, kde bývá bránice, na nich vykreslovala další ornamenty. Byl mrtev, protože mu olověná kulka roztříštila páteř. Shannon vytáhl ruku zpod dubového stolu a položil automatickou pistoli Makarov 9 mm na stůl. Z ústí hlavně ještě vycházel tenounký pramínek modrého kouře. Zdálo se, že Endean se úplně zhroutil, stejně tak jako se zhroutilo vědomí toho, že přišel nepochybně o osobní bohatství, které mu slíbil Sir James Manson, bude-li Bobi instalován, a při poznání, že Shannon byl nejnebezpečnější muž, se kterým se kdy potkal. Na toto poznání však už bylo příliš pozdě. Dále už nemluvili, dokud se nedostali na silnici směřující na sever. "Aby bylo jasno," řekl Endean konečně, "řeknu vám, co jste udělal. Zničil jste jeden z největších a nejvýnosnějších převratů, jaký byl kdy proveden. Je samozřejmé, že to nechápete. Na to jste příliš zabedněný. Co bych však rád věděl, je, proč proboha jste to udělal?" Shannon chvíli přemýšlel, udržuje vůz na rozbité a prašné cestě. "Endeane, vy jste udělal dvě chyby," řekl pomalu. Endean vytřeštil oči, když uslyšel své pravé jméno. "Myslel jste si, že protože jsem žoldnéř, jsem automaticky pitomec. Jak se zdá, tak vás nikdy nenapadlo, že my oba jsme žodnéři, stejně tak jako Sir James Manson a většina lidí, kteří mají moc v tomto světě. Druhou vaší chybou bylo, že jste předpokládal, že všichni černoši jsou stejní, protože stejně vypadají." "Já vám nerozumím." "Zajímal jste se o Zangaro skutečně hodně, dokázal jste zjistit i to, že jsou tu desetitisíce přistěhovalců, dělníků, kteří vlastně udržují celé to hnízdo v běhu. Nikdy jste však nepřišel na to, že tito dělníci vytvářejí vlastní komunitu. Jsou třetím kmenem v zemi, tím nejinteligentnějším a nejpracovitějším. Jestliže dostanou jen částečně možnost, pak mohou sehrát svou úlohu v politickém životě země. ..Ti budou mít od této chvíle skutečnou moc v zemi. Byl to skutečně převrat, to máte pravdu, jenže se nekonal ve prospěch plukovníka Bobiho." "V čí prospěch?" Shannon mu řekl jméno. Endean se na něho díval, ústa otevřená hrůzou. "Ne, proboha, ten ne. Vždyť byl poražen, je ve vyhnanství." "V daném okamžiku ano. Ne však nezbytně na věčné časy. Ti přistěhovalci jsou jeho lidé. Říká se jim Židé Afriky. Na tomto kontinentu je jich rozptýlených jeden a půl milionu. V mnoha oblastech obstarávají většinu práce a je mezi nimi spousta chytrých lidí. Tady v Zangaru žijí v chýších tam za Clarence. Zbytek cesty se můžete projít," řekl. Endean sestoupil. Podíval se na Shannona v kabině s nezastíranou nenávistí. "Jenže jste stále nevysvětlil proč," řekl. "Vysvětlil jste co a jak, ale ne proč." Shannon se díval na cestu před sebou. "Téměř celé dva roky," řekl zamyšleně, "jeden a půl milionu dětí umřelo hladem, protože jsou na světě lidé, jako jste vy a Manson. To všechno především proto, abyste vy a lidé vašeho druhu měli větší zisky zajišťované úskočnou a úplně zkorumpovanou diktaturou, to všechno se dělalo ve jménu práva a pořádku, legality a ústavnosti. Možná že jsem žoldák, možná že zabiják, nejsem ale sadista. Sám jsem se propracoval k poznání, jak se to dělá a proč se to dělá a kdo jsou ti, kdo stojí za tím. Na první pohled je vidět jenom smečku politiků a pánů z ministerstva zahraničních věcí, jenomže to všechno vlastně není nic jiného než klec plná pózujících opic, které se nestarají vůbec o nic jiného než o svoje vnitřní rvačky a o to, aby byli znovu zvoleni. Za nimi nejsou vidět ti, kdo z toho těží, jako váš vzácný James Manson. To je důvod, proč jsem to udělal. Řekněte to Mansonovi, až se vrátíte domů. Chtěl bych, aby to věděl. Že mu to vzkazuji, osobně. A teď vypadněte." Zkuste charakterizovat povahu žoldáka Shannona, plukovníka Bobiho i Endeana. Jaké jsou jejich priority a životní zásady? Vyberte pasáže, které dokazují, že autor knihy je skutečným znalcem problematiky, o které píše. Napište úvahu o moderním kolonialismu.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



30. Jean Marie Auelova (*1936) americká spisovatelka žijící v Chicagu), která se proslavila románovým cyklem Děti země, přeloženým do 28 jazyků. V roce 1964 se stala členkou Mensy. Románový cyklus Děti země ukazuje život prehistorické společnosti na území Evropy v době ledové přibližně před 35 000 až 25 000 lety. Je to doba střetávání našich předků s kulturou neandertálců a vzniku skalních obrazáren. Fiktivní život hrdinky Ajly se prolíná se skutečnými archeologickými nálezy, příběh tedy vychází z nám známé dávné skutečnosti. Dalším pramenem byla nepochybně srovnávací archeologie.

Děti Země (U lovců mamutů) Dlouho očekávaným svátkem jara se slavil začátek nového roku a děkovalo se za rok uplynulý. Přitom se neslavil hned s počátkem roku, ale na vrcholu jara, když už byly první zelené pupeny víc rozvité a mohly se sklízet čerstvé výhonky. Protože teprve tím začínal pro Mamutony běh roku. S překypující radostí a nekonečnou úlevou, kterou mohli zcela pochopit jen ti, jejichž život byl neustále ohrožen, vítali první známky zeleně, která zaručovala přežití nejenom jim, ale i zvířatům, s nimiž sdíleli zemi. V nejtemnějších a nejchladnějších nocích tvrdé zimy doby ledové, v nichž to vypadalo, jako by mohl zmrznout vzduch sám, se i v nejodvážnějších srdcích probouzely obavy, jestli se teplo a život vůbec někdy vrátí. V oněch dnech, kdy se zdálo jaro nejvzdálenější, přinášely vzpomínky a příběhy o dřívějších oslavách jara úlevu a osvobození od hlubokých obav a živily novou naději, že běh ročních období bude přese všechno pokračovat. Proto lidé pořádali každý jarní svátek tak slavnostně, jak jen to bylo možné. Při velkém jarním svátku se dbalo na to, aby se nikdo nedotkl zásob z minulého roku. Jednotlivě nebo v malých skupinkách byli Mamutoni celé dny na nohou a lovili zvěř, rybařili, kladli pasti a sbírali rostliny. Jondalar měl příležitost použít vrhač oštěpů a měl radost, že docela sám může přispět k oslavě březí tuří krávou, i když byla vyhublá. Sbíraly se všechny poživatelné rostliny. Kočičky, břízy a vrby, mladé rozvíjející se výhonky kapradí stejně jako staré kořeny, které bylo možné zbavit kůry a rozmělnit na mouku. Šťavnaté lýčí břízek a borovic, které bylo sladké od stoupající mízy, pupeny, výhonky, hlízy, kořeny a květy všeho druhu. Země byla přebohatě požehnaná skvostnou čerstvou potravou. Výhonky a mladé lusky hadího mlíčí byly vítanou zeleninou, zatímco jeho květy, které byly plné nektaru, se používaly ke slazení. Čerstvé listy jetele, kopřiv, vratiče, sedmikrásek a lociky se jedly za syrová nebo se vařily. Výhonky bodláku a zvlášť jeho jemné kořeny byly velmi žádané. Cibule lilií byly rovněž pochoutkou stejně jako výhonky orobince a sítiny. Kořeny lékořice se mohly žvýkat syrové nebo péct v popelu. Mnohé rostliny se hledaly kvůli výživě, jiné čistě pro chuť. Mnohé se taky používaly k přípravě čajů. Ajla znala léčivé účinky většiny rostlin a doplňovala své zásoby. Na kamenitých svazích hledala úzké, špičatě vybíhající listy divokých cibulí a na suchých místech, kde jinak sotva rostlo něco jiného, listy šťovíku. Devětsilu se dařilo nejlíp na vlhkých místech blízko vodních toků. Protože má lehce slanou příchuť, hodil se dobře jako koření, ale Ajla ho sbírala taky pro jeho léčivé účinky na kašel a dýchací obtíže. Vlčí česnek se sbíral kvůli chuti, stejně tak ostře chutnající jalovcové bobulky, hlízy pepřovité tygří lilie, bazalka, šalvěj, tymián, máta a listy lípy, které rostly těsně při zemi. K tomu se družila celá řada jiných bylin a zeleniny. Část se sušila a uchovávala pro pozdější spotřebu, mnohé se použilo k okořenění ryb nebo nedávno uloveného bizona. Obojí bylo určeno k oslavě. Ryb byl dostatek a zvlášť v tuto roční dobu byly ceněné, protože většina jiné zvěře byla po dlouhé zimě vyhublá. Avšak k slavnostní hostině patřilo i čerstvé maso, kvůli symbolu jara alespoň jedno nově narozené zvíře – tohoto roku jemné bizoní mládě. Že se mohlo připravit jídlo vysloveně z čerstvých plodů země, bylo považováno za důkaz, že Matka opět připravila celou škálu svých darů a že nadále uživí své děti. Veškerými přípravami, opatřováním ryb, masa a zeleniny. Očekávání a napětí večer před svátkem jara bylo tak veliké, že nikdo nemohl ani spát. Děti stejně jako dospělí zůstali vzhůru dlouho do noci. Lacije byla zvlášť vzrušená, hned plna netrpělivosti, hned nervózní z krátké slavnosti, při níž se mělo oznámit, že se připravuje na obřad, který se má konat při příležitosti letního setkání a při němž se stane ženou. I když už tělesně vyzrála, měla se plně stát ženou teprve potom, až bude mít za sebou toto období, jehož vyvrcholením je obřad První slasti. Až ji některý muž otevře, aby mohla přijmout pronikající duchy, kteří jsou dáni Velkou Matkou, bude schopna být matkou a bude považována v každém ohledu za ženu. Může pak tedy být dána dohromady s nějakým mužem a založit nové ohniště. Teď už nebyla dítě, ale ještě nebyla žena. Musí se naučit od starších žen a od těch, kteří slouží Matce, všechno o ženství, mateřství a o mužích. Až na mamota byli veškeří muži vyhoštěni od ohniště Mamuta. Teď se tu shromáždily ženy, aby byly oporou Laciji, která se měla stát ženou a připravovala se na obřad příštího večera, a aby jí byly nápomocny radami a návrhy „Chápeš, že ano? Od zítřka nesmíš být nikdy sama s nějakým mužem nebo s ním třeba jenom o samotě mluvit. Tak tomu bude, dokud nebudeš zcela ženou,“ řekl mamot. „Ani s Danugem nebo Druvekem?“ zeptala se Lacije. „Ne, ani s nimi ne,“ řekl jí starý šaman. Vysvětlil jí, že v této přechodné době, kdy ji už neochraňují strážní duchové dětství a duchové ženství ještě nenabyli plné síly, je zvlášť ohrožena zlými vlivy. Musí se neustále pohybovat pod bdělým dozorem nějaké ženy a nesmí být o samotě ani s bratrem nebo s bratrancem. „A jak je to s Brynanem? Nebo Rydagem?“ zeptala se Lacije. „To jsou ještě děti,“ řekl mamot. „Od dětí nehrozí nebezpečí. Ti mají ochranné duchy, kteří se nad nimi vznášejí po celou dobu. Proto teď právě potřebuješ zvláštní ochranu. Strážní duchové tvého dětství tě opouštějí a dělají místo, aby do tebe mohla vstoupit životní síla Matky.“ „Mužští duchové jsou přitahováni k životní síle, a ty teď zjistíš, že budeš přitahovat muže. Mnozí mužští duchové jsou

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 žárliví na sílu Matky. Mohli by se pokusit ti ji v této době uloupit, když jsi tak zranitelná. Bez vhodných opatření by do tebe mohl vniknout mužský duch, a i kdyby ti neuloupil životní sílu, mohl by ti ublížit nebo ji znásilnit. Pak bys nikdy neměla děti nebo bys měla sklony muže a měla bys přání sdílet slasti se ženami.“ Lacije vykulila oči. Že to bylo tak nebezpečné, to nevěděla. „Dám pozor, nepřipustím, aby se mi nějaký mužský duch přiblížil… ale… mamote…“ Lacije přikývla, vraštila čelo a doslova cítila, jak zodpovědně musí postupovat, aby zaujala zcela nový vztah k lidem, které znala a milovala po celý svůj život. „A co se stane, když mužský duch uloupí někomu životní sílu?“ zeptala se Ajla. „Pak tu máš mocného šamana,“ řekla Tulije. „Nebo zlého,“ dodala Krocije. „Je to pravda, mamote?“ obrátila se na něho Ajla. „Ona je Matkou všech,“ pokračoval mamot. „Nikdo nemůže zcela vniknout do jejích tajemství, vyjevuje se nám ve všech podobách. To je důvod, proč chybí tvář na soškách, které ji představují.“ „Ale co se stane, když mužská síla ukradne životní sílu ženy?“ zeptala se Lacije. Jí nešlo o filozofii, ona to chtěla jenom vědět. Mamot se na ni pátravě zadíval. Byla téměř ženou, měla právo se to dozvědět. „Pak zemře, Lacije.“ Dívka se otřásla. „Ale i když je o ni oloupena, zůstane třeba přece jenom něco, dost na to, aby vznikl nový život. Životní síla, která přebývá v ženě, která si třeba nevšimne, že o ni byla oloupena, dokud neporodí nový život. Pokud žena zemře při porodu, je to nepopiratelně tím, že jí některý mužský duch uloupil životní sílu, než byla otevřena. Proto není zdravé vyčkávat příliš dlouho s obřadem ženství. Kdyby tě Matka připravila už minulého podzimu, promluvil bych o tom s Necijí, jestli by se nemělo sejít pár táborů, abys nemusela procházet celou zimu nechráněná, i když by to znamenalo, že bys přišla o vzrušující slavnost u příležitosti letního setkání.“ „Jsem ráda, že o ni nepřijdu, ale…“ Lacije se odmlčela. Životní síla ji ještě nějakou dobu zaměstnávala víc než slavnost. „A to žena vždycky umře?“ „Ne, někdy bojuje, aby si svou životní sílu podržela, a pokud je velmi silná, může se stát, že jí nejen zůstane, ale že získá i trochu mužské síly, nebo alespoň její část. Pak nosí v těle sílu obou.“ „To jsou ženy, z nichž jsou mocné šamanky,“ dodala Tulije. „A co je s mužským duchem, který uloupí životní sílu?“ zeptala se Fralije, položila si své maličké na rameno a mírně je poklepávala. „Ten je zlo samo,“ řekla Krocije. „Ne,“ prohlásil mamot a vrtěl hlavou. „Tak tomu není. Mužská síla je jenom přitahována ženskou životní silou. Nemůže si pomoci sama a muži to obvykle vůbec nevědí, že jejich mužská síla uloupila nějaké mladé ženě životní sílu, dokud nepoznají, že je nepřitahují ženy, ale jiní muži. V tom jsou opět mladí muži zranitelní. Nechtějí být jiní, nechtějí, aby si někdo všiml, že jejich mužskému duchu by mohla nějaká žena uškodit. To je často naplňuje velkým studem, a místo aby hledali radu u ohniště Mamuta, pokoušejí se to skrýt.“ „Vzpomínáš si ještě na ty cestující z kmene Sungajů, které jsme potkali před mnoha roky, mamote?“ zeptala se Necije. „Byla jsem tehdy mladá, ale nebyly tehdy nejasnosti ohledně jednoho jejich ohniště?“ „Teď, když ses o tom zmínila, tak si vzpomínám. Právě jsme se vrátili z letního setkání. Několik táborů bylo ještě společně na zpáteční cestě, když jsme na ně narazili. Nikdo nevěděl, co se z toho vyvine, protože došlo k několika přepadům, avšak nakonec jsme s nimi uzavřeli přátelství. Pár žen Mamutonů se hrozně rozčílilo, protože jeden jejich muž se k nim chtěl přidružit v jejich mateřském obydlí. Muselo se hodně vysvětlovat, aby bylo zřejmé, že u jednoho ohniště, o němž jsme předpokládali, že tam žije žena se dvěma druhy, ve skutečnosti šlo o muže a jeho dvě družky, jenomže jenom jedna z nich byla žena a druhá byla muž. Když o něm mluvili, říkali ona. Měl vous, ale nosil ženské šaty, a i když neměl prsa, byl pro jedno z dětí matkou. Beze všech pochyb se choval jako matka toho dítěte. Nejsem si jistý, jestli mu to dítě přenechala žena ohniště nebo některá jiná žena. Ale říkali mi, že jevil veškeré známky těhotenství a porodních bolestí.“ „Musel si zřejmě velice přát být ženou,“ mínila Necije. „Možná vůbec neuloupil životní sílu ženy. Třeba se jenom narodil do nesprávného těla. I to se může stát,“ řekl mamot. „A to měl každý měsíc bolesti břicha?“ zeptala se Degije. „Podle toho se dá přece zjistit, jestli je někdo skutečně žena nebo ne.“ Všichni se zasmáli. Mamot měl schopnost, když chtěl, být velmi nenápadný a ustoupit do pozadí, takže ženy na něho úplně zapomněly a mluvily volně, což by nikdy neudělaly, kdyby byl nablízku jiný muž. Ajla si ovšem byla vědoma jeho přítomnosti a sledovala tiše, jak ji pozoruje. Nakonec, když zábava pohasla, se mamot opět obrátil na Laciji. „Brzy budeš hledat místo pro svůj osobní styk s Matkou. Pak dávej pozor na své sny. Pomůžou ti je najít. Než navštívíš své zcela osobní místo pro rozjímání, postíš se a budeš se muset očistit. Musíš vyznávat čtyři nebeské směry a podsvětí a nebe, a přinést Matce oběť, zvlášť když budeš potřebovat její pomoc nebo požehnání. To je pak zvlášť důležité, až nastane doba, kdy bys ráda měla dítě, Lacije, nebo když se dozvíš, že je budeš mít. Pak musíš navštívit své osobní místo rozjímání a spálit na její počest obětní dar. Dar, který k ní dospěje v podobě kouře.“ Lacije se soustředila, až se mračila, a pak se zeptala tiše: „Tulije, jaké je to tam uvnitř? Ve stanu, myslím. Té určité noci.“ Tulije s úsměvem pohlédla na Neciji. „Máš z toho trochu strach?“ „Ano, trochu.“ „Nemusíš se bát. Všechno ti vysvětlíme. Nestane se nic nečekaného.“ Ajla se natáhla pro vak na vodu, který visel za kožený řemen na háku na opěrném pilíři. Vak byl z žaludku velkorohého jelena a byl zpracován tak, že si zachoval své přirozené, vodotěsné vlastnosti. Plnil se spodním otvorem, který se zvedl, přeložil a tak uzavřel. Kousek kosti z předního běhu s přirozeným podélným žlábkem byl na jednom konci opatřen kolem dokola rýhou. Aby se hrdlo vaku uzavřelo, byla do otvoru jeleního žaludku zasazena zátka z kosti tak, že se na obvodovém zářezu pevně omotala provazem. Ajla vytáhla kus tenkého pruhu kůže, protaženého přirozenou rýhou v kostěné zátce, nalila vodu do vodotěsného koše, v němž připravovala ranní čaj, a zatáhla uzlovitý řemínek zpátky do hrdla, aby je zavřela. Když do koše hodila rozpálený kámen na vaření, voda zasyčela. Několikrát kamenem zahýbala, aby z něho dostala co možná nejvíc tepla,

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 pak ho vylovila dvěma plochými hůlkami a znovu dala do ohně. Mokrými hůlkami vytáhla ještě jeden horký kámen a i ten znovu pustila do vody. Když voda začala vřít, nasypala do ní správné množství sušených listů a kořenů, především pak jemné stvoly sleziníku, a všechno nechala louhovat.

…. Lacije si v dětství s chlapci hrála, ale teď už nebyla dítě, nebyla malá dívka, kterou mladí muži prostě přehlížejí nebo s kterou mohou jednat povýšeně. Patřila teď k onomu magicky dráždivému, lehce nebezpečnému, tajemnému světu žen. Její tělo se změnilo a dokázalo v nich jenom tím, že kolem nich přešla, vyvolat nečekané a neovladatelné pocity. Dokonce už její přímý pohled je dokázal vyvést z míry. Avšak ještě děsivější bylo něco, o čem jenom slyšeli. Mohla způsobit, že – bez zranění a zřejmě i bez bolesti – vyšla krev z jejího těla, což jí umožňovalo přitáhnout magii Matky samotné. Jak se to stane, jim nebylo jasné, jenom věděli, že z jejího těla jednoho dne vzejde nový život. Jednoho dne Lacije porodí dítě. Nejdřív z ní ovšem musel některý muž udělat ženu. To opět byl jejich úkol – ne u Lacije, přirozeně, protože byla přece sestra a sestřenice, rozhodně příliš blízká příbuzná. Ale jednoho dne, až budou starší a zkušenější, budou vyvoleni, aby splnili tento důležitý úkol, protože i když dívka dokázala vyloučit krev – dítě mohla dostat teprve potom, když ji muž udělal ženou. Nadcházející letní setkání mělo přinést poznání oběma mladíkům, zvláště Danugovi, protože ten byl z nich starší. Nikdo na ně nenaléhal, ale až bude načase, budou tu ženy, které se pro tento rok zasvětily službě Matce. Ty tu pak budou pro mladé muže, aby mohli získat zkušenosti a aby poznali tajemné radosti žen. Tulije vkročila do středu skupiny, zvedla hůl mluvčího, poklepala s ní a počkala, dokud nenastal klid. Jí jako náčelnici příslušelo, aby zahájila svátek jara. Jaro byl čas žen, čas rození a nového života, čas nových začátků. Tulije zvedla hůl o dvou různých koncích oběma rukama vysoko nad hlavu a vyčkala, dokud k ní všichni nehleděli, pak ji dala přes koleno a rozlomila na dvě části, což symbolizovalo konec starého a začátek nového roku. Tím zahájila obřadní část večera…. Když Jondalar vzhlédl, Talut předstoupil a držel hůl mluvčího. „Jsem velmi hrdý na to, že mohu oznámit, že Lacije, první dcera ohniště Lva, je připravena stát se ženou,“ řekl Talut. „U příležitosti letošního letního setkání projde obřady ženství.“ „Lacije, podívej! Rudá noha!“ řekla jedna z přítelkyň tiše, ale vzrušeně. Všichni přestali mluvit a pohlédli tím směrem. Mladé ženy se znovu rozchichotaly. Ajla se s největším zájmem dívala za ženou, která prošla kolem. Přitom viděla, že chodidla bosých nohou měla nabarvená rudou barvou. Už o nich slyšela, avšak tahle byla první, kterou uviděla. Vypadá jako docela obyčejná žena, pomyslela si. A přesto měla v sobě něco, co ji přimělo, aby se po ní znovu ohlédla. Mladá žena se blížila k několika mladíkům, které Ajla předtím nikdy neviděla a kteří se shlukli pod malou skupinkou stromů na druhé straně volného prostranství. Ajle připadalo, že její chůze byla tím vyzývavější, čím víc se k nim blížila, a v jejím úsměvu bylo něco toužebného. Teď si taky víc všimla nabarvených chodidel. Žena se zastavila, mluvila s muži a její smích byl daleko slyšet. Když Ajla s mamotem šla dál, připomněla si rozhovor, který s ním vedly staré ženy v předvečer svátku jara. Všechny mladé ženy v období, kdy ještě neprošly obřadem zasvěcení, byly neustále přísně střeženy, a to nejen ženami, které k tomu byly zvlášť určeny. Ajla myslela na mladíky, kteří se v naději, že zahlédnou zapovězené, a tím žádoucnější mladé ženy, sešli na okraji zakázaného území, kde se zdržovala Lacije se stejně starými družkami. Nikdy jindy v životě nebyla žena předmětem takového zájmu mužů. Mladé ženy vychutnávaly své jedinečné postavení a zvláštní pozornost, které se jim dostávalo, a byly stejně zvědavé na druhé pohlaví, ale považovaly pod svou důstojnost dát to na sobě znát. Většinu času ale trávily tím, že vykukovaly ze stanu nebo za ohradu a dohadovaly se o nejrůznějších mužích, kteří se tísnili kolem ohrady a dávali najevo přehnanou lhostejnost. Mladí muži, kteří pozorovali a byli pozorováni, jednou založí vlastní ohniště s některou z dívek, které se právě stávaly ženami, ale s velkou pravděpodobností nebudou vybráni pro jejich zasvěcení. Mladé ženy a starší rádkyně, které s nimi sdílely stan, probíraly více možností ohledně starších a zkušenějších mužů. Těch, kteří se nakonec dostali do užší volby, se nejdřív soukromě zeptali, než padla konečná volba. Ve dni před obřadem obvykle mladé ženy, které spolu bydlely v jednom stanu, společně vyšly. Občas se stalo, že jich bylo pro jeden stan příliš mnoho a pak se zřídily pro mladé ženy stany dva. Když našly muže, s kterým chtěly strávit noc, obklopily ho a „chytily“. Tito muži je měli doprovázet. Jen málokdo proti tomu něco namítal. Po několika přípravných obřadech se odebrali všichni společně do potemnělého stanu, tápali kolem, aby se našli a strávili noc tím, že objevovali rozdíly a poznávali slasti, které si vzájemně mohli dát. Očekávalo se, že ani mladé ženy, ani muži nevědí, s kým se nakonec spojili. Ve skutečnosti tomu bylo přece jenom jinak. Dohled starších žen zaručoval, že nedošlo k nepatřičným hrubostem. Kromě toho byly pohotově pro ty případy, kdy od nich někdo potřeboval poradit. Když se z nějakého důvodu stalo, že mladá žena nebyla otevřena, uskutečnil se většinou tichý obřad druhé noci a nikomu se otevřeně nedávala vina. Ani Danug, ani Druvek nebyli vyzváni, aby přišli do Lacijina stanu, především proto, že byli příbuzní, ale taky proto, že byli ještě příliš mladí. Ostatní ženy, které už prošly obřadem První slasti v předchozích letech, zvláště ty, které ještě zůstaly bezdětné, se mohly rozhodnout, jestli zastoupí Velkou Matku a mladým mužům zjeví její podstatu. Po zvláštním obřadu, který zvýšil jejich vážnost a pro tuto dobu je učinil něčím zvláštním, byla ženám pomalována chodidla sytou rudou barvou tak, že se nedala snadno smýt, i když později sama od sebe zase zmizela. Tím oznamovaly, že jsou připraveny pomoci mladým mužům získat zkušenost. Mnohé z nich nosily i červený kožený náramek na paži, na kotnících nebo kolem pasu. I když se to neobešlo bez škádlení, plnily ženy svůj úkol zodpovědně. Protože znaly přirozenou plachost a netrpělivost mladých mužů, jednaly s každým ohleduplně, učily ho, jak má jemně zacházet se ženou, aby byl jednoho dne vyvolen učinit z dívky ženu a aby zplodil dítě. Matka pak mnohé z těchto žen požehnala, aby ukázala, jak velice ji těší, že se samy nabídly a ujaly se tohoto úkolu. Dokonce i těm, které už delší dobu žily společně s mužem a stále ještě dítě neměly, požehnala mateřstvím. Kromě žen, které se ženami teprve měly stát, byly ženy s rudými chodidly mezi muži každého věku

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 nejžádanější. Nic nedokázalo Mamutona tak rychle vzrušit jako záblesk rudého chodidla, a protože to ženy věděly, barvily si chodidla, aby byly přitažlivější. Žena v tomto postavení si sama mohla volit muže. Jejich služba patřila vlastně mladším mužům, ale ti starší, kterým se podařilo ji přimět, aby s nimi ležela, to považovali za zvláštní úspěch. (text je zkrácen) Popis sexuálních zvyklostí našich dávných předků není autorkou zcela vymyšlený. Kde může brát současný autor informace o těchto otázkách, týkajících se dávno minulé doby? Jak naši předkové vařili, když neměli kovové nádobí? Jak bys jinak pojmenoval Mamota? Jakou měl asi funkci v kmeni? Jak bys pojmenoval současnou terminologií muže chovajícího se jako žena? Jak si představuješ vrhač oštěpů? Vypiš z textu některé jedlé rostliny. Vypiš z textu léčivé rostliny. Víš, k čemu jsou dobré? Proč je v textu několikrát psáno slovo matka s M?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



31. Noah Gordon (*1926) - americký spisovatel. Proslavil se hlavně trilogií o lékařské dynastii Coleů. Při jejím psaní se nechal zaměstnat v nemocnici, studoval dějiny lékařství i různé chirurgické postupy v minulosti. Román Ranhojič nám ukazuje úroveň lékařství v Orientu i v Evropě počátkem 11. století. Potomek hlavního hrdiny pak v románu Šaman léčí lidi v Severní Americe 2. poloviny 19. století a Lékařka pak nastoluje problémy lékařského systému téměř současných USA. Domnívám se, že autor se zajímá i o židovskou kulturu a jejich život v průběhu dějin. (Rabín, Tajemný diamant,…)

Ranhojič Lidé stáli ve frontě před zástěnou a on pro ně chodil a vodil je dovnitř, jakmile Bradýř dokončil sezení s předchozím pacientem. Vedl je do částečného soukromí, které nabízela tenká přepážka. První člověk, jehož Roby k mistrovi přivedl, byl mohutný a shrbený, měl černé šmouhy na krku a špínu zadřenou v kotnících prstů a pod nehty. „Měl by ses umýt," navrhl Bradýř beze zloby. „To je uhlí, víte," řekl muž. „Prach se na vás nalepí, když ho kopete." „Ty kopeš uhlí?" divil se Bradýř. „Slyšel jsem, že je jedovaté při spalování. Sám jsem viděl, jak vytváří puch a těžký kouř, který špatně stoupá kouřovým otvorem. Dá se z něčeho takového vyžít?" „Ano, pane, ale jsme chudí. A teď mě navíc začaly zlobit klouby, otékají mi a při kopání to hrozně bolí." Bradýř ohmatal zašpiněná zápěstí a prsty, zatlačil obtloustlým prstem do otoku na mužově loktu. „Je to tím, že inhaluješ zemské výpary. Měl bys sedat na sluníčku, jak jen je to možné. Často se koupej v teplé vodě, ale ne v horké, protože horká voda ti oslabí srdce a končetiny. Natírej si bolavé a nateklé klouby mým Všelékem, který můžeš úspěšně užívat i vnitřně." Napočítal tomu muži šest penny za tři malé lahvičky, další dvě za ošetření, a na Robyho se přitom nepodíval. Mohutná žena se sevřenými rty přišla se svou třináctiletou dcerou, která byla zasnoubena. „Zastavila se jí měsíční krev a neodtéká," řekla matka. Bradýř se zeptal, zda již vůbec měla měsíčky. „Více než rok je měla pravidelně," řekla matka, „ale teď už pět měsíců nic." „Byla jsi s mužem?" zeptal se tiše dívky Bradýř. „Ne," odpověděla matka. Bradýř se na dívku zadíval. Byla štíhlá a pohledná, se světlými vlasy a ostražitýma očima. „Zvracíš?" Ne," zašeptala. Pozorně ji prohlížel a najednou jí nečekaně utáhl šaty kolem pasu. Vzal matčinu ruku a přitlačil ji na malé kulaté bříško. „Ne," opakovala dívka vyděšeně. Prudce zavrtěla hlavou. Tváře jí zčervenaly a začala plakat. Matčina ruka opustila bříško a udeřila děvče do tváře. Žena dceru odtáhla bez zaplacení, ale Bradýř je nechal jít. Potom v rychlém sledu následovali muž, jemuž před osmi lety špatně spravili nohu a tahal při chůzi levé chodidlo za sebou; žena, která trpěla bolestmi hlavy; muž se svrabem na hlavě a přihlouplé smějící se děvče, jež hrozně bolel prs a tvrdilo, že se modlilo k Pánubohu, aby městem projížděl ranhojič. Prodal Všelék všem, kromě muže se svrabem, který si ho přes veškeré doporučování nekoupil; možná že neměl dvě penny. Přesunuli se do mírnějších kopců západního Midlandu. Před vesnicí Hereford musel Incitatus čekat u řeky Wye, zatímco přes brod kráčely v zdánlivě nekonečném proudu bečícího rouna ovce, což Robyho vystrašilo. Rád by se byl snášel se zvířaty lépe, ale přestože jeho matka pocházela z farmy, on byl městský chlapec. Tatus byl jediný kůň, s nímž měl kdy co do činění. Vzdálený soused v jejich ulici měl krávu pro mléko, ale žádný z Coleů nestrávil mnoho času s ovcemi. Hereford bylo prosperující společenství. Každá farma, kterou míjeli, měla ohradu pro prasata a na zvlněných zelených lukách se páslo nespočet ovcí a dobytka. Kamenné domy a stodoly byly veliké a pevné a lidé většinou veselejší než chudobní waleští horalé, vzdálení jen pár dní cesty. Představení na návsi přilákalo spoustu lidí, a odbyt Všeléku byl skvělý. Bradýřův první pacient za zástěnou byl asi Robyho věku, i když mnohem menší postavy. „Ani ne před šesti dny spadl ze střechy, a podívejte se na něj teď," řekl chlapcův otec, bednář. Rozbitá obruč sudu mu probodla levou ruku, a teď ji měl nateklou jako bačkoru. Bradýř ukázal Robymu, jak držet chlapci ruce, a otci, jak držet nohy, potom vyndal z bedničky s nástroji krátký ostrý nůž. „Držte ho pevně," řekl. Roby cítil, jak se pacientovi chvějí ruce. Chlapec vykřikl, když Bradýř řízl do živého. Vytryskl žlutozelený zapáchající hnis a potom rána zčervenala krví. Bradýř otřel z rány hnis a zkoumal ji s jemnou důkladností. Drobné třísky odstraňoval železnými kleštičkami. „To jsou kousky dřeva, o které se zranil," ukazoval otci. Chlapec naříkal. Roby se cítil všelijak, ale držel, zatímco Bradýř bedlivě pokračoval v zákroku. „Musíme je vyndat všechny, protože obsahují škodlivé látky, z kterých by do ruky znovu přišla sněť." Když si byl jist, že v ráně nezbyly žádné třísky, nalil na ni trochu Všeléku a ovázal ji látkou, potom dopil zbytek Všeléku v láhvi. Vzlykající pacient vyklouzl ven celý šťastný, že je zákrok za ním, dříve než otec zaplatil. Další na řadě byl shrbený stařec s dutým kašlem. Roby ho dovedl za zástěnu. „Ranní hlen, pane. Hrozná spousta." Když mluvil, lapal po dechu. Bradýř mu pečlivě prohmatal hubenou hruď. „Provedu exkavaci." Podíval se na Robyho. „Pomoz pánovi se částečně svléct, abych mohl provést exkavaci hrudníku." Chlapec opatrně svlékl staříkovi vestu, protože mu připadal křehký. Když chtěl obrátit pacienta zpátky k Bradýřovi, vzal ho za obě ruce. Jako kdyby uchopil dvě chvějící se ptáčata. Prsty jako by přilnuly k jeho a sdělovaly mu jakousi zprávu. Když se na

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 ně Bradýř podíval, všiml si, jak chlapec strnul. „Pospěš," řekl netrpělivě, „nesmí nám to trvat celý den." Zdálo se, že ho Roby neslyší. Již dvakrát v životě Roby ucítil, jak mu toto podivné a nevítané vědomí proniká z cizího těla do duše jeho bytí. Znovu, jako vždy předtím, se ho zmocnila hrůza. Pustil pacientovy ruce a utekl. Bradýř ho s nadávkami hledal, až ho našel ukrytého za stromem. „Chci vědět, co to má znamenat. A to hned!" „On... Ten stařík... Umře." Bradýř na něj zíral. „Co je tohle za koninu?" Jeho učeň se rozplakal. „Nech toho!" řekl Bradýř. „Jak to můžeš vědět?" Roby zkoušel promluvit, ale nešlo to. Bradýř ho udeřil do tváře, až zalapal po dechu. Když začal mluvit, slova se z něho řinula jako nekonečný proud, protože se převalovala sem a tam v jeho mysli od chvíle, co odjeli z Londýna. Cítil, jak se nad matkou vznáší smrt, a stalo se to, vysvětloval. Potom věděl, že otec odchází, a otec opravdu zemřel. „Panebože," řekl Bradýř znechuceně. Ale pozorně naslouchal a díval se na Robyho. „Říkáš, že jsi skutečně cítil v tom staříkovi smrt?" „Ano." Neměl žádné důvěryhodné vysvětlení. „Kdy?" Pokrčil rameny. „Už brzo?" Přikývl. Nemohl než opakovat pravdu bez naděje, že mu bude uvěřeno.Viděl v Bradýřových očích, že si to uvědomil. Bradýř chvíli váhal a pak se rozhodl. „Než se zbavím těch lidí, nalož vůz." Ve vsi nedávali najevo žádný spěch, ale jakmile byli z dohledu, jeli tak rychle, jak jen to po kostrbaté cestě šlo. Incitatus produsal s mohutným hlasitým šploucháním přes brod a hned za ním rozehnal ovce, jejichž vyděšené bečení téměř přehlušilo výkřiky rozčileného ovčáka. Poprvé chlapec uviděl Bradýře použít na koně bič. „Proč utíkáme?" křičel na Bradýře a pevně se držel. „Víš, co dělají s čaroději?" Bradýř musel křičet, aby byl slyšet v dusotu kopyt a rámusení věcí uvnitř vozíku. Roby potřásl hlavou. „Pověsí je na strom nebo na kříž. Někdy potápějí podezřelé v Temži, a když se utopí, tak je prohlásí za nevinné. Jestli ten stařík zemře, budou tvrdit, že je to proto, že jsme čaroději" vykřikoval a znova a znova šlehal bičem vyděšeného koně přes hřbet. Nezastavili, aby se najedli ani aby si ulevili. Když dovolili Tatovi zvolnit, Hereford byl daleko za nimi. Hnali však ubohé zvíře dál až do tmy. Docela vysílení si postavili tábor a v tichosti snědli ubohou večeři. „Pověz mi to ještě jednou," řekl Bradýř nakonec, „a nic nevynech." Pozorně naslouchal, pouze jedinkrát Roberta přerušil a požádal ho, aby mluvil hlasitěji. Vyslechl celý příběh a přikývl. „Když jsem byl sám učedníkem, viděl jsem, jak mého mistra bradýře-ranhojiče bez nejmenšího důvodu zavraždili jako čaroděje," řekl. Roby na něj zíral. Byl příliš vyděšený, než aby se na cokoli ptal. „Několikrát v životě mi pacient během léčení umřel. Jednou v Durhamu zemřela starší žena a já si byl jist, že církevní soud by navrhl zkoušku ponořením nebo rozpálenou železnou tyčí. Pustil mě až po neuvěřitelně dotěrném výslechu, půstu a rozdávání almužen. Jindy mi v Eddingsbury zemřel muž za zástěnou. Byl mladý a vypadal zdravě. Byla by to dobrá příležitost pro pomlouvače, ale měl jsem štěstí a nikdo mi nebránil v odjezdu." … Když přišel v Buckinghamu honák se zkaženým chrupem, ukázal Bradýř Robymu, jak se trhají zuby. Pacient byl stejně tlustý jako Bradýř, koulel očima, naříkal a kňučel jako ženská. Uprostřed operace si všechno rozmyslel. „Dost! Dost! Nechtě mě jít!" šišlal zkrvavenými ústy, ale bylo jasné, že zuby potřebují vytrhnout, a tak vytrvali; byla to výtečná lekce. Když odjížděli z Midlandu do Fens, Bradýř ho naučil, které žíly otvírat při pouštění žilou, což v něm vyvolalo nepříjemné vzpomínky na poslední dny jeho otce. … Na Bradýřovo přání bral Roby ruce všech pacientů do svých, hned jak pacient přišel za zástěnu. „Co cítíš, když je vezmeš za ruku?" zeptal se Bradýř jednoho dne, když bourali pódium v Tisbury. „Většinou nic." Bradýř přikývl. Vzal od Robyho jeden blok a uložil ho do vozu. Když se vrátil, nespokojeně odfrknul. „Ale někdy... Je přece nějaké někdy?" Roby přikývl. „No a co?" naléhal Bradýř podrážděně. „Co tedy vlastně cítíš, chlapče?" Ale Roby to nedokázal definovat, popsat slovy. Byla to intuice o vitalitě toho kterého člověka, jako by nahlížel do hlubokých studní a zjišťoval, kolik života která z nich obsahuje. Bradýř vzal Robyho mlčení jako důkaz, že ten pocit byla pouhá představa. „Myslím, že se vrátíme do Herefordu a podíváme se, jestli ten stařík ještě ve zdraví žije," řekl úskočně. Rozčililo ho, když chlapec souhlasil. „To nemůžem, hlupáku!" řekl. „Protože jestli skutečně umřel, máme strkat sami hlavy do oprátky?" Nepřestával se Robyho daru často a nahlas pošklebovat. Ale když Roby přestal brát ruce pacientů do svých, poručil mu, aby v tom pokračoval. „Proč ne? Nejsem snad prozíravý obchodník? A stojí nás snad něco hovět téhle fantazii?" … Bradýř nebral své nové výdaje na lehkou váhu. Když byli v Northamptonu, kde sídlili šikovní řemeslníci, nechal u truhláře udělat druhou zástěnu a na další štaci, v Huntingtonu, ji rozevřel nedaleko své. „Je čas, aby ses postavil na vlastní nohy," řekl. Když skončilo představení a kreslení portrétů, Roby si stoupl za zástěnu a čekal. Přijdou a vysmějí se mi? Nebo se prostě otočí a vrátí se do fronty k Bradýřovi? Jeho první pacient sykl bolestí, když ho Roby vzal za ruku. Stoupla mu totiž na zápěstí kráva. „Ta potvora zvrhla vědro, a když jsem ho chtěl zase postavit, šlápla mi na ruku." Roby mu jemně držel ruku a okamžitě zapomněl na své obavy. Zápěstí bylo ošklivě pohmožděné. První kůstka palce, která je velmi důležitá, byla zlomená. Trvalo mu jen chvilku, než stáhl zápěstí do správné polohy a připravil pásku. Další pacientka byla ztělesněním jeho obav. Štíhlá kostnatá žena s pevným pohledem. „Ztrácím sluch," oznámila mu. Při prohlídce zjistil, že zvukovody jsou průchodné. Nevěděl, co by pro ni mohl udělat. „Nemohu vám pomoci," řekl s politováním. „Cože?" Zavrtěla nevěřícně hlavou.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 „Nemohu vám pomoci!" zvýšil hlas. „Tak řekněte tomu druhému ranhojiči." „Ani ten vám nemůže pomoci." Ženina tvář zrudla vztekem. „Propadni se do pekla. Půjdu za ním sama." Když jí ustupoval z cesty, uvědomoval si Bradýřův smích i pobavení čekajících pacientů. Se zrudlou tváří se Roby skryl za zástěnu. Vstoupil mladík tak o rok dva starší než on. Roby jen s obtížemi zadržel povzdech, když viděl mladíkův zhnisaný ukazováček. „To není zrovna pěkný pohled," řekl. Mladík byl celý pobledlý, ale přesto se mu podařilo vyloudit úsměv. Rozdrtil jsem si ho už před čtrnácti dny, když jsem sekal dříví na podpal. Samozřejmě to bolelo, ale zdálo se mi, že se to docela dobře hojí. A potom..." První kloub prstu byl černý, dále začínala zhnisaná bezbarvá oblast napuchlého masa. Z páchnoucí rány vytékal krvavý hnis. „Co jste s tím dělal?" „Soused mi poradil zabalit to do vlhkého popele smíchaného s husím trusem. To prý vytáhne bolest." Roby přikývl, protože to byl obvyklý způsob léčení. „Pokud s tím něco neuděláme, nákaza se rozšíří do celé ruky a potom do paže. Zemřete, až dosáhne těla. Prst musíme uříznout." Mladík lehkomyslně přikývl. Teď už se Roby povzdechu nebránil. Musí si být zcela jist. Amputace je vážná věc a mladíkovi bude prst po celý život chybět, až si bude vydělávat na živobytí.Šel se poradit s Bradýřem. „Co se děje?" zamrkal šelmovsky Bradýř. „Něco vám potřebuju ukázat," řekl Roby a vedl ho ke svému pacientovi. Bradýř ho důstojně následoval.„Řekl jsem mu, že je nutné ten prst uříznout." „Ano," řekl Bradýř a úsměv mu zmizel z tváře, „je to tak. Chceš pomoct, chlapče?" Roby zavrtěl hlavou. Dal pacientovi vypít tři lahvičky Všeléku a pak si pečlivě připravil vše potřebné, aby nemusel uprostřed operace nic hledat nebo volat Bradýře na pomoc. Přichystal dva ostré nože, jehlu s voskovanou nití, prkénko, kus látky na obvázání a malou pilku s drobnými zoubky. Přivázal mladíkovu ruku k prkénku dlaní vzhůru. „Sevřete ostatní prsty do pěsti," řekl Roby a obvázal ruku tak, aby zdravá část byla chráněna. Najal tři silné muže mezi čumily - dva budou držet mládence a jeden prkénko. Již mnohokrát viděl tento úkon provádět Bradýře a sám to již dvakrát zkusil pod jeho dohledem, ale nikdy zákrok ještě neprováděl sám. Hlavní zásada byla řezat dost daleko od zasaženého místa, aby se nákaza zastavila, a přitom nechat co největší pahýl. Vzal nůž a zařízl do zdravého masa. Pacient vyvřískl a pokusil se vstát ze židle. „Držte ho." Obřízl prst kolem dokola. Potom otřel kusem látky tekoucí krev a zdravou část prstu na obou stranách rozřízl, pečlivě ji přitáhl ke kloubu a vytvořil dvě chlopně. Muž, který držel prkénko, je upustil a začal zvracet. „Vezměte to prkno," řekl Roby muži, který držel mladíkova ramena. Výměnou nevznikly žádné potíže, protože pacient mezitím omdlel. Kost se dala snadno přeříznout a pilka vydávala při řezání uklidňující vrzavý zvuk. Pečlivě chlopně přiřízl a úhledně jimi zakryl pahýl, jak ho to Bradýř naučil - ani příliš těsně, aby to nebolelo, ani příliš volně, aby to pacientovi nepůsobilo potíže. Potom vzal jehlu a nit a drobným stehem ránu sešil. Vyteklo trochu krve, kterou opláchl Všelékem. Spolu se svými pomocníky odnesl naříkajícího mladíka do stínu pod strom, kde se mohl zotavit. Potom v rychlém sledu zavázal podvrtnutý kotník, ošetřil dítěti na paži hlubokou ránu po srpu, prodal tři láhve Všeléku vdově, kterou trápily bolesti hlavy, a dalších šest muži, který trpěl dnou. Začínal se cítit jako suverén, dokud nepřišla na řadu žena se smrtelnou chorobou. Nebylo o tom nejmenších pochyb - byla vyzáblá, pleť měla voskovou a na tvářích jí zářily kapičky potu. Musel se donutit, aby na ni pohlédl, protože cítil její osud již při doteku dlaně. „Nemám chuť k jídlu," říkala, „a nic, co sním, v sobě nedodržím. Co nevyzvracím, to ze mě vyteče jako krvavý průjem." Položil jí ruku na vyhublé břicho a ucítil zatvrdlý hrbol. Navedl k němu její dlaň.„Hlíza." „Co je to hlíza?" „Boule, takový nádor, který se vyživuje ze zdravých svalů. Pod vaší dlaní je mnoho hlíz." „Hrozně to bolí. Neexistuje žádný lék?" zeptala se nesměle. Její odvaha ho dojala. Byl v pokušení vykládat jí útěšné lži, nicméně zavrtěl hlavou, protože mu Bradýř řekl, že mnoho lidí trpí dýmějovou hlízou v krajině břišní a že je to nevyléčitelná nemoc. Když odešla, přál si, aby se býval byl raději vyučil tesařem. Na zemi zahlédl odříznutý prst. Zvedl ho, zabalil do kusu látky a donesl mladíkovi odpočívajícímu pod stromem. Vložil mu ho do zdravé ruky. Mladík se na Robyho udiveně podíval. „Co s tím mám dělat?" „Kněží říkají, že je třeba pohřbít každý svůj ztracený úd, aby na tebe čekal na hřbitově a tys mohl v soudný den vstát bez jediné chybičky." Mladík o tom chvíli přemýšlel a potom přikývl. „Děkuji ti, ranhojiči," řekl. Zhodnoť svým slovy úroveň lékařských znalostí a lékařské péče celkově v 11. století. Proč byly tehdejší zákroky mnohem drastičtější, než dnes? Jak bys pojmenoval nemoc ženy na konci ukázky? Byl bradýř lékař? Co je základem tohoto slova? Čím se tehdejší bradýř asi živil kromě léčení? Co asi bylo základem Všeléku? Co mohlo každého z bradýřů v 11. století v Evropě ohrožovat?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012



32. Gabriel Garčía Marquez (*1926) Narodil se v městečku Aracataca na severu Kolumbie v karibské oblasti Kolumbie. Toto prostředí ovlivnilo jeho cit pro mýty a fantazii. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička vnímala jako skutečné různé mýty a pověsti. Byl novinářem, jako zpravodaj se dostal do Evropy i na revoluční Kubu, byl patrně přítelem Fidela Castra. V roce 1967 ho proslavil román Sto roků samoty. V roce 1982 dostal Nobelovu cenu za literaturu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným ve světě plném představivosti a odrážejícím život a konflikty kontinentu“. Jeho knihy jsou plné nadsázek a fantastických motivů, které se prolínají s osudy všedního života. Čas podle něj neplyne, ale otáčí se dokola (cyklický). Jeho základními tématy jsou láska, smrt, samota a stárnutí. Svým postavám dává hlubší mytologický význam, jejich osobní prožitky tak získávají všelidský rozměr. Z jeho děl můžeme jmenovat romány Kronika ohlášené smrti , Láska za časů cholery a samozřejmě Sto roků samoty - Jde o příběh několika generací rodiny Buendiů, který je zároveň historií kolumbijského městečka Maconda ztraceného v pralesních močálech. Na osudech obyvatel tohoto městečka ukázal děsivé a magické osudy Jižní Ameriky, vytvářející pohled na svět zcela odlišný od pohledu evropského. Klíčovými motivy příběhu jsou láska, smrt a samota. Příběh se odehrává přibližně od poloviny 19. století až do 60. let století dvacátého. V knize se prolínají reálné prvky s magičnem, nadpřirozené jevy jsou popisovány zcela samozřejmě, např. se objeví létající koberec nebo mrtví pohybující se mezi lidmi, ale třeba led je zobrazen jako nepochopitelný zázrak. Každodenní události života bezvýznamného městečka jsou spojeny s dějinami jihoamerického kontinentu, mnohé postavy se žijí i po smrti, časové roviny se proplétají, čtenář má dojem věčného opakování – typů lidí, velkých vášní i tragédií. Historie rodu i obce je předpovězena na pergamenech cikánského kouzelníka Melquíadese, který své proroctví zapsal ve svém rodném sanskrtu a zašifroval. Je to podobenství o lidské samotě, lásce, válce, stárnutí a smrti. (zpracováno s využitím internetových článků) Takto se loučí spisovatel, který ví, že umírá na rakovinu, se svými přáteli (zkráceno): Kdyby Bůh na chvilku zapomněl, že jsem loutkou z hadříků a daroval by mi kus života, možná bych nevyslovil všechno to, o čem přemýšlím, ale určitě bych myslel na všechno, co tu říkám. Dával bych význam věcem ne pro to, co stojí, ale pro to, co znamenají… Můj Bože, kdybych měl ještě kousek života..... Nedopustil bych, aby prošel jediný den, aniž bych řekl svým lidem, že miluji, že je miluji. Přiměl bych každého muže a každou ženu, aby uvěřili, že jsou mými milovanými a žil bych zamilovaný do lásky. Ukázal bych lidem, jak chybují, když se domnívají, že se přestanou zamilovávat, protože jsou staří, aniž by pochopili, že stárnou, když se přestanou zamilovávat! Malému dítěti bych daroval křídla, ale nechal bych ho, ať se naučí létat samo, starcům bych ukázal, že smrt nepřináší stáří, ale zapomenutí.

Naučil jsem se od vás, lidí tolik věcí.... Naučil jsem se, že všichni chtějí žít na vrcholcích stromů, aniž by poznali, že skutečné štěstí se nachází ve způsobu, jakým sestupuješ ze strmé stráně. Naučil jsem se, že když novorozeně stiskne napoprvé prst svého otce ve své drobné dlani, udělá z něj navždy zajatce... Naučil jsem se, že člověk se na druhého může dívat shora jen v případě, kdy mu musí pomoci vstát. Kdybych věděl, že to jsou poslední chvilky, kdy tě vidím, řekl bych ti "Miluji tě" a neříkal bych hloupě, že to přece víš... Nikdo si tě nebude pamatovat pro tvé tajné myšlenky. Žádej od Pána sílu a moudrost, abys je mohl vyjádřit. Ukaž svým přátelům, co pro tebe znamenají. Pošli toto poselství, komu chceš. Neuděláš-li to dnes, bude zítřek stejný jako dnešek. A neuděláš-li to nikdy, nevadí. Začni uskutečňovat své sny. Teď je k tomu ta pravá hodina.

Vysvětli tučně vytištěné verše. Jak jim rozumíš?

Sto roků samoty Když už se Rebeca vyléčila ze zlozvyku jíst hlínu a začala spávat spolu s ostatními dětmi, Indiánka, která s nimi spala, se jedné noci náhodou probudila a zaslechla z kouta podivný přerušovaný zvuk. Polekaně se posadila v domnění, že do pokoje vniklo nějaké zvíře, a uviděla Rebecu v houpací židli, jak si cucá prst a oči jí ve tmě svítí jako kočce. Visitación, oněmělá hrůzou a zdrcená svým neblahým osudem, v nich rozpoznala příznak choroby, která jejího bratra i ji kdysi donutila navždy opustit tisícileté království, v němž bývali knížaty. Byla to nespává nemoc.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Indián Cataure zmizel ještě před úsvitem z domu. Jeho sestra tu zůstala, poněvadž její srdce, odevzdané do vůle osudu, jí říkalo, že ona smrtící choroba by ji stejné pronásledovala až do nejzazších končin světa. Nikdo vsak nechápal, co ji tak znepokojilo. “Tím lip, když nebudeme spát,” mínil José Arcadio Buendía dobromyslně. “Aspoň budeme mít víc ze života.” Indiánka jim však vysvětlila, že nejstrašnější na celé nemoci není to, že člověk nemůže spát, poněvadž tělo necítí žádnou únavu, nýbrž její neúprosný postup k něčemu vzdálenějšímu: ke ztrátě paměti. Zdůraznila jim, že když si nemocný zvykne bdít, začnou se mu z paměti vytrácet vzpomínky na dětství, potom jména a významy věcí a nakonec totožnost různých osob, a dokonce i vědomí vlastního já, až se promění v hlupáka bez minulosti. José Arcadio Buendía se mohl samým smíchem potrhat a pomyslil si, že běží o jednu z nesčetných nemocí zplozených indiánskou poverčivostí. Úrsula však z opatrnosti Rebecu přece jen uložila zvlášť od ostatních dětí. Kdy se člověk promění v hlupáka? Proč je možná dobré občas snít a zastavit se? Obyvatelé Maconda naráz obklopilo takové množství zázračných vynálezů, že brzo nevěděli, čemu se divit dřív. Celé noci probděli a pozorovali bledé žárovky, zásobované z elektrárny, kterou přivezl Aureliano Triste při druhé cestě vlakem, a na jejíž dotěrný klapot si dlouho a pracně zvykali. Dívali se na pohyblivé obrazy, které zámožný obchodník don Bruno Crespi promítal v divadle s pokladnami ve tvaru lvích tlam, a rozhořčilo je, když hrdina, který v jednom filmu zemřel a byl pochován a nad jehož nešťastným osudem hořce plakali, se v příštím filmu naráz objevil znovu, živ a proměněn v Araba. Diváci, kteří zaplatili po dvou centavech, aby mohli přihlížet vrtkavému štěstí hrdinů, nebyli ochotni se smířit s výsměchem tak neslýchaným a porozbíjeli sedadla. Na žádost dona Bruna Crespiho vydal starosta zvláštní vyhlášku, vysvětlující, že kino nezobrazuje skutečné události, a tudíž nestojí za to, aby se obecenstvo kvůli němu rozvášňovalo. Po onom odrazujícím vysvětlení mnozí usoudili, že se stali obětí nového a okázalého cikánského kejklu, a rozhodli se víckrát do kina nevkročit s tím, že mají dost svých vlastních trápení, než aby plakali nad vylhanými útrapami pomyslných stvoření. Podobně to dopadlo i s válečkovými gramofony, které si veselé francouzské dámičky přivezly namísto starodávných kolovrátků a které na určitý čas zle poškodily místní kapelu. Zpočátku zvědavost přiváděla do zakázané uličky mnohem víc zákazníků než dřív, dokonce se vědělo i o vážených dámách, které se přestrojily za venkovany, aby si tu novotu prohlédly zblízka; prohlížely si ji však dostatečné dlouho a tak zblízka, aby pochopily, že to není žádný kouzelný mlýnek, jak se všichni domnívali a jak prohlašovaly Francouzky, nýbrž mechanická hračka, kterou nelze srovnávat s něčím tak dojemným, lidským a plným každodenní pravdy, jako je kapela. Rozčarování bylo tak hluboké, že i později, když se gramofony rozmohly natolik, že je měli v každém domě, nepovažovali je stále za prostředek k pobavení dospělých, nýbrž za hračku, vhodnou leda k tomu, aby ji děti rozebíraly na součástky. Zato když se někomu z městečka naskytla příležitost seznámit se s drsnou skutečností telefonu, umístěného na nádraží, na který díky klice hleděli jako na jakýsi primitivní gramofon, dokonce i ti největší pochybovači užasli. Jako kdyby se Bůh rozhodl vyzkoušet, jak dlouho se vydrží divit, a neustále je zahrnoval nadšením a zklamáním, pochybnostmi a jistotami současné, až nakonec nebyl už nikdo s to bezpečně říci, kde jsou hranice skutečnosti. Byla to spletitá směsice pravdy a zdání, jež znepokojila nakonec i přízrak Josého Arcadia Buendíi venku pod kaštanem a přiměla ho chodit sem a tam po celém domě dokonce i za bílého dne. Od chvíle kdy železnice slavnostně zahájila provoz, postavili v Macondu jednoduché dřevěné nádraží s kanceláří, telefonem a okénkem, kde se prodávaly jízdenky, a vlaky začaly přijíždět pravidelné každou středu o jedenácté, v ulicích městečka se začali objevovat muži a ženy, kteří se snažili chovat jako obyčejní lidé, po pravdě však připomínali cirkusáky. V městečku, poučeném špatnými zkušenostmi s cikány, nekynula oněm podomním kejklířům, kteří stejné drze nabízeli konvici s píšťalou i návody zaručující spásu duše dne sedmého, žádná zvláštní budoucnost; u těch, kteří se nechali umluvit dlouhými řečmi, a neopatrníků, jací se najdou všude, dosahovali však výtečných zisků. Spolu s oněmi potulnými stvořeními jedné středy přijel do Maconda a poobědval u Buendíových i kulaťoučký a usměvavý Mr. Herbert v jezdeckých kalhotách a kamaších, s korkovou přilbou, brýlemi s ocelovou obroučkou, topasovýma očima a kůží vybraného kohouta. Nikdo u stolu si ho nevšiml, dokud nesnědl první trs banánů. Aureliano Segundo ho náhodou našel, jak se rozčiluje lámavou španělštinou, poněvadž v Jacobově hotelu neměli volný pokoj, a přivedl ho domů, jako to už udělal s mnoha cizinci. Mr. Herbert cestoval s upoutanými balóny. Přinášelo mu to výtečné zisky a sjezdil s nimi už půl světa, tady však nenašel nikoho, kdo by se s ním chtěl vznést; obyvatelé Maconda, kteří znali létající koberce od cikánů, hleděli na onen vynález jako na něco překonaného. Zamýšlel proto odjet nejbližším vlakem. Když přinesli na stůl žíhaný trs banánů, jenž při obědě obvykle visel v jídelně, utrhl první plod bez zvláštního nadšení. Během dalšího rozhovoru však nepřestával jíst, žvýkat a vychutnávat, spíš s roztržitostí učence než s požitkářstvím milovníka dobrého jídla, a když byl hotov s prvním trsem, požádal o další. Nato otevřel krabici s nářadím, kterou nosil neustále s sebou, a vyňal z ní malé pouzdro s optickými přístroji. S nedůvěřivou soustředěností nákupčího diamantů pečlivé zkoumal jeden z banánů, zvláštním nožíkem ho rozřezal na jednotlivé díly, zvážil je na lékárnických vážkách a zbrojířskou měrkou zjistil jejich tloušťku. Potom vytáhl z krabice několik přístrojů a změřil jimi teplotu, vlhkost ovzduší a intenzitu světla. Celý ten obřad vzbudil tolik zvědavosti, že nikdo nedokázal klidně jíst a všichni čekali, že nakonec pronese něco objevného; Mr. Herbert však neřekl nic, z čeho by mohli usuzovat na jeho záměry. Ve středu přijela skupina inženýrů, agronomů, hydrologů, topografů a zeměměřičů a po několik týdnů zkoumala tatáž místa, kde Mr. Herbert lovil motýly. Později přijel i pan Jack Brown ve zvláštním vagónu, který připojili na konec žlutého vlaku a který byl celý obložen stříbrem, sedadla byla potažena biskupským sametem a střecha byla z modrého skla. V tomtéž zvláštním vagónu, obletujíce pana Browna, přijeli i důstojní, černě odění advokáti, kteří kdysi chodívali v patách plukovníku Aurelianu Buendíovi, a to vzbuzovalo v lidech domnění, že všichni ti agronomové, hydrologové, topografové a zeměměřiči, právě tak jako Mr. Herbert se svými spoutanými balóny a svými pestrými motýly a pan Brown se svou pojízdnou hrobkou a svými zuřivými německými ovčáky, mají něco společného s válkou. Na podobné úvahy však podezíravým obyvatelům Maconda nezbývalo mnoho času; sotva se začali ptát, co se to vlastně šije za čertovinu, městečko se už zatím proměnilo v tábor z dřevěných domků se zinkovými střechami, osídlený cizinci, které sem vlak přivážel málem z celého světa, nejenom na sedadlech a na plošinách, ale dokonce i na střechách vagónů. Američané si zřídili své vlastní městečko na opačné straně trati, s alejemi palem v ulicích, domy s kovovými sítěmi v oknech, bílými stolky na verandách a lopatkovými větráky nahoře u stropu a s rozsáhlými modrými lučinami, po nichž se procházeli pávi a křepelky, a pak si přivezli i své unylé ženy v mušelínových šatech a velkých kloboucích se závojem. Celá osada byla obklopena kovovou sítí jako nějaký obrovský elektrický kurník a v chladných letních měsících bývala síť za svítání plná uškvařených vlaštovek. Nikdo ještě nevěděl, co tu vlastně hledají, nebo zda jsou to opravdu jen lidumilové, a už stačili způsobit nesmírný převrat, daleko znepokojivější než všecko, co kdysi dokázali cikáni, a navíc záhadnější a trvalejšího rázu. Nadáni prostředky, jež v minulosti bývaly výsadou božské prozřetelnosti, posunuli příchod dešťů, urychlili dozrávání úrody a řeku i s jejími bílými kameny a ledovou vodou přeložili z míst, kudy tekla odedávna až na opačný konec městečka, dozadu za hřbitov. V krátkém čase došlo k tolika změnám, že osm měsíců po návštěvě Mr. Herberta macondští starousedlíci vstávali časné zrána a chodili si prohlédnout své vlastní město. Co udivovalo obyvatele Maconda, přestože pro nás je to zcela běžné? Co naopak nám by připadalo podivné, a oni to brali jako běžnou věc?

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Co změnilo zapadlé Macondo k nepoznání? Které změny způsobené Američany jsou těžko uvěřitelné? Fernanda se ani nepokusila Krásné Remedios porozumět. Když ji spatřila v královském hávu při onom krvavém karnevalu, domnívala se, že je to výjimečná žena. Když však potom viděla, jak jí rukama, a ať se jí zeptají na cokoliv, její odpovědi jsou prostota sama, litovala jen, že rodinní hlupáčkové mají tak dlouhý život. Vzdor tomu, že plukovník Aureliano Buendía i nadále věřil a zdůrazňoval, že Krásná Remedios je nejbystřejší bytost, jakou kdy poznal, a že to denně znovu dokazuje svou úžasnou schopností všem se vysmívat, nechali ji žít jako strom v lese. Krásná Remedios bloudila pouští samoty a bezstarostné trávila své dny poklidným spánkem, nekonečnými koupelemi, jídlem v nejrůznějších hodinách a hlubokým, dlouhým mlčením, nepoznamenaným žádnými vzpomínkami, až do onoho březnového odpoledne, kdy Fernanda chtěla složit na zahradě svá prostěradla z holandského plátna a pozvala si na pomoc ostatní ženy. Sotva začaly, všimla si Amaranta, že Krásná Remedios je bílá jako stěna. “Není ti špatně?” zeptala se jí. Krásná Remedios, která držela prostěradlo za opačný konec, se žalostně usmála. “Naopak,” řekla. “Nikdy mi nebylo tak dobře jako teď” Jen to dořekla a už Fernanda ucítila, jak jí jakýsi jemný, zářivý vítr vytrhl prostěradla z rukou a rozprostřel je v celé Šíři. Amaranta ucítila ve svých krajkových spodničkách podivné zachvění a chtěla se zachytit prostěradla, aby neupadla; to však už se Krásná Remedios začala vznášet vzhůru. Poloslepá Úrsula jediná zachovala dost rozvahy, aby pochopila, jaký to vítr zavál, a ponechala mu prostěradla napospas, hledíc za Krásnou Remedios, jak jí mává na rozloučenou ze změti bělostných prostěradel, která nezadržitelně stoupala společně s ní, spolu s ní opustila svět chrobáků a jiřin, prolétla vzduchem, kde právě dobíhala čtvrtá hodina odpolední, a navždy zmizela v nezměrných výškách, kde ji nemohli dostihnout ani nejsmělejší ptáci paměti. Cizinci se samozřejmě domnívali, že Krásná Remedios konečně podlehla svému nevyhnutelnému údělu včelí královny a její příbuzní se řečmi o nanebevzetí pokoušejí zachránit rodinnou čest. Fernanda, zelená závistí, se s tím divem nakonec smířila, a dlouho pak prosila Boha, aby jí vrátil její prostěradla. Většina lidí uvěřila, že se stal zázrak a dokonce zapalovala svíce a modlila se. Která drobnost naznačuje, že lidé v městečku opravdu vnímali osud Krásné Remedios jako realitu? … Když se však v Macondu usadila banánová společnost, nahradili místní hodnostáře rázní cizinci, které pan Brown ubytoval ve svém elektrickém kurníku, aby – jak vysvětlil – požívali důstojnosti příslušející jejich úřadům a netrpěli vedrem, komáry a nespočetnými útrapami a nepohodlím v městečku. Dřívější policisty nahradili zabijáci s mačetami. Plukovník Aureliano Buendía sedával ve své dílně, uvažoval o těch změnách a poprvé za zamlklá léta samoty ho naplnila naprostá jistota, že se dopustil chyby, když nepokračoval ve válce až do konce. V té době jeden z bratří zapomenutého plukovníka Magnífica Visbala zavedl svého sedmiletého vnuka na náměstí k vozíkům s limonádou a chlapec nešťastnou náhodou vrazil do policejního kaprála a polil mu uniformu. Neurvalý policista ho mačetou rozsekal na kusy a jediným máchnutím srazil hlavu i dědovi, který se ho snažil zadržet. Celé městečko vidělo starcovo bezhlavé tělo, když je hlouček mužů odnášel domů, uťatou hlavu, kterou jakási žena nesla za vlasy, a zakrvácený pytel, do něhož posbírali chlapcovy pozůstatky. Pro plukovníka Aureliana Buendíu znamenala ta událost nejzazší mez pokání. Naráz ho zaplavilo totéž rozhořčení jako kdysi v mládí nad mrtvolou ženy, kterou utloukli holemi, poněvadž ji pokousal vzteklý pes. Pohlédl na hloučky zvědavců, postávající před domem, a svým dřívějším hromovým hlasem, vytrysklým z hlubokého opovržení vůči sobě samému, na ně vychrlil všecku tu nenávist, kterou už nedokázal snášet v srdci. “Jednou ozbrojím své chlapce,” rozkřikl se, “aby těm zasraným Amerikánům dali co proto!” Proč nebyli v Jižní Americe „Amerikáni“ oblíbeni. Proč si mohli „Amerikáni“asi tolik dovolit? Proč možná dodnes nejsou ve světě oblíbeni? Amaranta proto hledala záminku, jak se zdržet ještě o osmačtyřicet hodin, a dokonce měla dojem, že jí smrt vychází vstříc, poněvadž čtvrtého února večer bouřka porouchala elektrárnu. Příštího dne v osm hodin ráno vsak udělala poslední steh na nejznamenitější výšivce, jakou kdy nějaká žena ukončila, a bez nejmenší dramatičnosti oznámila, že navečer umře. Ohlásila to nejenom členům rodiny, ale celému městečku, poněvadž si vzala do hlavy, že může odčinit svůj ubohý život poslední laskavostí vůči světu, a ze všech nejlepší jí připadalo vzít s sebou dopisy mrtvým. Zpráva, že Amaranta Buendíová za soumraku vyráží na poslední cestu a bere s sebou poštu nebožtíkům, se po Macondu rozkřikla nedlouho před polednem, a ve tři hodiny stála už v pokoji truhla plná dopisů. Ti, kteří nechtěli psát, svěřovali Amarantě své vzkazy ústně a ona si je psala do sešitku společné se jménem a datem úmrtí adresáta. “Nestarejte se,” uklidňovala odesílatele. “Jakmile se tam dostanu, hned se po něm zeptám a vyřídím mu váš vzkaz.” Vypadalo to jako fraška. Nezdálo se, že by Amaranta měla nějaké potíže, a nejevila sebemenší známky bolesti; dokonce jako by trochu omládla pocitem, že splnila svou povinnost. Byla stejné Štíhlá a držela se zpříma jako vždycky. Nebýt vystouplých lícních kostí a zubů, které jí chyběly, vypadala by daleko mladší, než ve skutečnosti byla. Ona sama nařídila, aby dopisy složili do dehtované bedny, a vysvětlila, jak ji uložit do hrobu, aby ji co nejlíp uchránili před vlhkem. Už ráno pozvala truhláře a ten jí vzal míru na rakev, v pokoji a vstoje, jako by jí bral míru na šaty. V posledních hodinách se v ní probudila taková energie, až si Fernanda myslila, že se jim všem vysmívá. Úrsula, která ze zkušenosti věděla, že Buendíové umírají bez nemoci, nijak nepochybovala, že jí předtucha oznámila blížící se smrt, trápila ji však obava, aby při tom shonu s dopisy zaslepení odesílatelé Amarantu nepohřbili zaživa ve snaze, aby jejich dopisy co nejdřív došly. Začala proto vyklízet dům a po bouřlivých hádkách s vetřelci se jí to o čtvrté odpolední podařilo. Amaranta už zatím rozdala svůj majetek chudým a na strohé rakvi z neohoblovaných prken si nechala jen čisté prádlo a obyčejné trepky, které si mínila vzít do rakve. Vzpomněla si totiž, že když umřel plukovník Aureliano Buendía, museli mu koupit nové boty, poněvadž už měl jen pantofle, ve kterých chodil po dílně, a nezapomněla se v tom ohledu zabezpečit. Chvíli před pátou přišel Aureliano Segundo odvést Meme na koncert a překvapené shledal, že v domě je všechno připraveno k pohřbu. Vypadal-li někdo živ a zdráv, byla to klidná Amaranta, která si našla čas dokonce i na to, aby si vyloupla kuří oka. Aureliano Segundo a Meme se s ní se smíchem rozloučili a slíbili jí, že příští sobotu oslaví náležitou pitkou její zmrtvýchvstání. Přiváben řečmi o tom, že Amaranta Buendíová sbírá dopisy pro mrtvé, přišel o páté otec Antonio Isabel s posledním pomazáním, a musel déle než čtvrt hodiny čekat, než umírající vyšla z koupelny. Když potom přišla v županu z hladké bavlněné látky a s rozpuštěnými vlasy, vetchý kněz si pomyslil, že je to špatný vtip, a poslal ministranta pryč. Rozhodl se však využít příležitosti a málem po dvaceti letech Amarantu zase vyzpovídat. Amaranta vsak prostě odtušila, že žádnou duchovní péči nepotřebuje, protože má čisté svědomí. Fernandu to pobouřilo. Nestarajíc se o to, jestli ji uslyší, zeptala se nahlas, jak strašného hříchu se asi Amaranta dopustila, dává-li přednost bezbožné smrti před hanbou zpovědi. Po těch slovech Amaranta ulehla a přiměla Úrsulu, aby veřejně potvrdila, že je panna.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 “Ať si nikdo nemyslí,” křičela, aby jí Fernanda slyšela. “Amaranta Buendíová opouští tento svět tak, jak na něj přišla.” Od té chvíle už nevstala. Ležela v poduškách, jako kdyby byla opravdu nemocná, spletla si své dlouhé copy a stočila si je k uším, jak je podle příkazu smrti měla mít v rakvi. Potom si od Úrsuly vyžádala zrcátko, po více než čtyřiceti letech spatřila zase známou tvář, zpustošenou časem a trápením, a podivila se, jak velice se podobá představě, kterou sama o sobě měla. Podle ticha v ložnici Úrsula usoudila, že se začalo smrákat. “Rozluč se s Fernandou,” poprosila. “Minuta usmíření vydá za víc než celý život v přátelství.” “To už nestojí za to,” odpověděla Amaranta. Meme nebyla s to zbavit se myšlenek na ni, když se na improvizovaném jevišti rozsvítila světla a začala druhá část programu. Uprostřed skladby jí kdosi pošeptal tu zprávu, a koncert přerušili. Když přišli domů, musel si Aureliano Segundo proklestit cestu zástupem, aby vůbec spatřil mrtvolu staré panny, ošklivou a bledou, s černým obvazem na ruce a ve skvostném rubáši. Vystavili ji v pokoji vedle truhlice s dopisy. Popiš rozdíl mezi vnímáním smrti u nás a v Jižní Americe. José Arcadio Segundo stál v zástupu, který se v pátek od samého rána shromažďoval u nádraží. Zúčastnil se předtím schůzky odborových vůdců a společné s plukovníkem Gavilánem dostal za úkol vmísit se do davu a podle okolností ho usměrňovat. Od chvíle, kdy postřehl, že vojáci rozestavili okolo náměstíčka kulometná hnízda a zadrátované městečko banánové společnosti je chráněno děly, nepřipadal si ve své kůži a na patro se mu lepilo jakési těsto s příchutí ledku. Vlak nejel a nejel, a kolem poledne už otevřené prostranství před nádražím zaplavilo více než tři tisíce čekajících osob, dělníků, žen a dětí, a tlačilo se i do přilehlých ulic, které vojáci přehradili řadami kulometů. Vypadalo to spíš jako na veselém tržišti než jako uvítání vládního hodnostáře. Z Turecké ulice sem přestěhovali stánky se smaženými rybami a krámky s nápoji a lidé v nejlepší náladě snášeli únavné čekání i palčivé slunce. Chvíli před třetí se proslechlo, že vlak s úředníky přijede až druhý den. Unavený dav zklamané vzdychl. V tu chvíli na střechu nádražní budovy, odkud proti zástupu mířila čtyři kulometná hnízda, vylezl jakýsi poručík a na znamení trubky všichni ztichli. Vedle Josého Arcadia Segunda stála bosá zavalitá žena s dvěma chlapci, čtyřletým a sedmiletým. Vzala menšího do náručí a požádala Josého Arcadia Segunda, i když ho neznala, ať vezme staršího, aby chlapec líp slyšel, co jim budou povídat. José Arcadio Segundo si ho posadil rozkročmo na Šíji. Ještě po letech pak chlapec vypravoval, i když mu to nikdo nevěřil, že videi poručíka, jak gramofonovou troubou čte výnos číslo čtyři civilního a vojenského správce provincie. Byl podepsán generálem Carlosem Cortesem Vargasem a jeho tajemníkem, majorem Enriquem Garcíou Isazou, a ve třech článcích o osmdesáti slovech prohlašoval stávkující za skupinu zločinců a zmocňoval vojsko, aby je postřílelo. Po přečtení výnosu se kolem rozlehl ohlušující pobouřený pískot; poručíka na střeše nádraží zatím vystřídal nějaký kapitán a gramofonovou troubou ukazoval, že chce mluvit. Zástup opět ztichl. “Dámy a pánové,” řekl kapitán pomalým a trochu unaveným hlasem, “máte pět minut na to, abyste se rozešli.” Pískot a ještě hlasitější křik než předtím přehlušily zvuk trubky, jenž ohlásil začátek lhůty. Nikdo se nepohnul z místa. “Pět minut uplynulo,” řekl kapitán stejným tónem. “Ještě minutu a začneme střílet.” Josého Arcadia Segunda zalil ledový pot; sundal chlapce z ramenou a předal ho matce. “Ti hajzlové jsou schopní střílet,” zamumlala žena. José Arcadio Segundo neměl čas jí odpovědět, poněvadž v tu chvíli poznal chraplavý hlas plukovníka Gavilána, jak hlasitě křičí totéž. Opojen napětím té chvíle a nesmírným tichem kolem sebe a navíc přesvědčen, že oním zástupem, jemuž uhranula smrt, nedokáže nic pohnout, José Arcadio Segundo si stoupl na špičky, až viděl přes hlavy lidí před sebou, a poprvé v životě zvýšil hlas. “Hajzlové!” vykřikl. “Tu minutu vám darujeme.” To, co pak následovalo, v něm nevzbudilo hrůzu, ale jakési obluzení. Kapitán dal příkaz k palbě a čtrnáct kulometných hnízd ho okamžité uposlechlo. Vypadalo to však jako fraška. Jako by kulomety byly nabité jen nějakými pyrotechnickými hračkami, poněvadž slyšel jejich dychtivý rachot a viděl, jak plivou oheň, ze sraženého davu, který jako by zkameněl ve chvilkové nezranitelnosti, se však neozývalo vůbec nic, ani jediný hlas, dokonce ani vzdech ne. Potom to kouzlo naráz porušil čísi smrtelný výkřik nedaleko nádraží: “Aaach maminko.” Hned nato uprostřed zástupu vybuchla jakási zemětřesná síla, sopečný dech a řev pohromy, a s nesmírnou prudkostí se šířila kolem. José Arcadio Segundo sotvaže stačil zvednout chlapce; matku i s druhým dítětem už zatím pohltil zástup, rozmetaný střelbou do všech stran. Ještě mnoho let nato pak chlapec vyprávěl – i když ho sousedé nepřestávali mít za potrhlého dedka –, že José Arcadio Segundo ho zvedl nad hlavu a nesl k jedné z přilehlých ulic, málem ve vzduchu, jako by byl nadnášen zděšeným zástupem. Dík oné výhodné poloze chlapec viděl, jak v tu chvíli splašený zástup dorazil na nároží a řada kulometů zahájila palbu. Několik lidí vykřiklo současně: “Lehněte si na zem! Lehněte si na zem!” V prvních řadách už to udělali, smeteni dávkami z kulometů. Ti, kteří zůstali naživu, se však chtěli vrátit na náměstíčko, místo aby si lehli na zem, strach je švihl svým dračím ocasem a ve sražené vlně je poslal proti jiné, která se řítila z opačného směru, údery téhož dračího ocasu vyháněna z opačné ulice, kde kulomety rovněž bez ustání stříleli. Byli obklíčeni a kroužili tu v obrovitém víru, který se pomalu stahoval do středu, poněvadž nenasytné a důsledné nože střel ho soustavné okrajovaly kolem, jako když se loupe cibule. Na prázdném místě, jakousi záhadou uchráněném před zběsilým úprkem davu, uviděl chlapec klečící ženu se zkříženými pažemi. Tam ho postavil José Arcadio Segundo a pak se zhroutil s tváří zalitou krví, okamžik předtím, než se onen úžasný dav přelil přes to prázdné místo, klečící ženu, slunce na vysoké vyprahlé obloze a přes celý ten zkurvený svět, kde kdysi Úrsula Iguaránová prodala tolik karamelových zvířátek. Když se José Arcadio Segundo zase probral, ležel na zádech a kolem byla tma. Uvědomil si, že jede v jakémsi nekonečném a tichém vlaku, vlasy má slepené zaschlou krví a všecky kosti v těle že ho bolí. Chtělo se mu strašlivé spát. Rozhodl se, že se pořádné vyspí, daleko od vší hrůzy a děsu, lehl si na bok, který ho tolik nebolel, a teprve v tu chvíli zjistil, že leží na mrtvých. V celém vagónu nebylo ani kousek volného místa, až na chodbičku uprostřed. Od vraždění už muselo uplynout několik hodin, poněvadž mrtvoly měly tutéž teplotu, jakou mívá sádra na podzim, a tutéž tuhost zkamenělé pěny, a ti, kteří je narovnali do vagónu, měli dost času uložit je stejným způsobem, jakým se převážejí banánové trsy. Ve snaze uniknout oné noční můře se José Arcadio Segundo vlekl z jednoho vagónu do druhého ve směru, kterým jel vlak, a v záblescích světla, jež sem pronikaly mezi prkny, jak projížděli spícími osadami, viděl mrtvé muže, mrtvé ženy a mrtvé děti, které měli naházet do moře, jako vytříděné banány. Poznal jen ženu, která prodávala na náměstí limonády, a plukovníka Gavilána, jenž pořád ještě měl v ruce stočený opasek s přezkou z morelijského stříbra, kterým si chtěl proklestit cestu zdivočelým davem. Když dorazil do prvního vagónu, vyskočil do tmy a zůstal ležet v příkopu, dokud vlak nepřejel. Byl to nejdelší vlak, jaký kdy viděl, málem o dvou stech nákladních vagónech, s lokomotivou na každém konci a s třetí uprostřed. Neměl žádná světla, dokonce ani červené a zelené polohové lampy ne, a kradmo ujížděl tmou. Nahoře na vagónech bylo vidět temné obrysy vojáků s připravenými kulomety.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 Po půlnoci se spustil prudký liják. José Arcadio Segundo neměl tušení, kde to vyskočil, věděl však, že půjde-li opačným směrem, než jel vlak, dostane se do Maconda. Na úsvitě, po více než třech hodinách chůze, uviděl první domy; byl promáčený až na kůži a strašlivě ho bolela hlava. Dal se zlákat vůní kávy a vešel do jedné kuchyně, kde se nějaká žena s dítětem v náručí skláněla ke kamnům. “Brýtro,” řekl vyčerpaně. “Já jsem José Arcadio Segundo Buendía.” Vyslovil celé své jméno, hlásku za hláskou, aby se ujistil, že je naživu. Udělal dobře, poněvadž když žena spatřila ve dveřích jeho vychrtlou, zádumčivou postavu s hlavou i šatstvem potřísněným krví a poznamenanou velebností smrti, myslela nejdřív, že vidí přízrak. Znala ho. Přinesla mu přikrývku, aby se do ní zabalil, než mu u kamen uschnou šaty, ohřála mu vodu, aby si vymyl ránu – byla to jen roztržená kůže –, a dala mu čistý šátek, aby si ovázal hlavu. Potom mu nalila šálek neslazené kávy, jak slýchávala, že ji pijí u Buendíů, a rozložila mu šaty kolem ohně. než jel vlak, dostane se do Maconda. Na úsvitě, po více než třech hodinách chůze, uviděl první domy; byl promáčený až na kůži a strašlivě ho bolela hlava. Dal se zlákat vůní kávy a vešel do jedné kuchyně, kde se nějaká žena s dítětem v náručí skláněla ke kamnům. “Brýtro,” řekl vyčerpaně. “Já jsem José Arcadio Segundo Buendía.” Vyslovil celé své jméno, hlásku za hláskou, aby se ujistil, že je naživu. Udělal dobře, poněvadž když žena spatřila ve dveřích jeho vychrtlou, zádumčivou postavu s hlavou i šatstvem potřísněným krví a poznamenanou velebností smrti, myslela nejdřív, že vidí přízrak. Znala ho. Přinesla mu přikrývku, aby se do ní zabalil, než mu u kamen uschnou šaty, ohřála mu vodu, aby si vymyl ránu – byla to jen roztržená kůže –, a dala mu čistý šátek, aby si ovázal hlavu. Potom mu nalila šálek neslazené kávy, jak slýchávala, že ji pijí u Buendíů, a rozložila mu šaty kolem ohně. José Arcadio Segundo neřekl ani slovo, dokud nedopil kávu. “Musely jich být takové tři tisíce,” zamumlal potom. “Čeho?” “Mrtvých,” vysvětlil. “Nejspíš to byli všichni, co přišli na nádraží.” Žena si ho změřila soucitným pohledem. “Tady jsme žádné mrtvé neměli,” řekla potom. “Od časů tvého strýce, plukovníka, se v Macondu nic nestalo.” Než došel domů, José Arcadio Segundo se zastavil ještě ve třech kuchyních, a všude slyšel totéž: “Žádné mrtvé jsme tu neměli.” Jak by se mohlo stát, že by lidé nic nevěděli o popsaném zabíjení? Proč byl asi G. G. Marquez levicově orientovaný? Zkus se zamyslet nad tím, zda naše vnímání levice a pravice je možné aplikovat i na neevropské země. Proč ano, nebo proč ne? Pokus se zhodnotit autorův jazyk.

Projekt: Šablony

GaSOŠ Plasy 2012


I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Česká a světová literatura 20. století Reg. č.: CZ.1.07/1.5.00/34.0026 1. JAN DRDA (1915-1970) ................................................................................................................................................ 1 2. JULIUS FUČÍK (1903-1943) ......................................................................................................................................... 9 3.JOSEF KAINAR (1917 - 1971) ................................................................................................................................... 11 4. MIROSLAV HOLUB (1923 - 1998) .......................................................................................................................... 14 5. LADISLAV MŇAČKO (1919 - 1994) ........................................................................................................................ 16 6. ARNOŠT LUSTIG (1926 -2011)............................................................................................................................... 18 7. JAN PROCHÁZKA (1929 - 1971) ............................................................................................................................. 20 8. LUDVÍK AŠKENAZY (1921 - 1986) ......................................................................................................................... 23 10. JAN SKÁCEL (1922 - 1989) .................................................................................................................................... 28 11. VÁCLAV HRABĚ (1940 - 1965) ............................................................................................................................ 30 12. BOHUMIL HRABAL (1914 - 1997) ....................................................................................................................... 32 13. LADISLAV FUKS (1923 - 1994) ............................................................................................................................. 39 15. JACQUES PRÉVERT (1900 - 1977) ...................................................................................................................... 44 16. VLADIMÍR PÁRAL (NAR. 1932 ) .......................................................................................................................... 47 17. TERRY PRATCHETT (NAR. 1948) ................................................................................................................ 51 18. ALDOUS HUXLEY (1894 -1963) ........................................................................................................................... 57 19. ROBINSON JEFFERS (1887 - 1962) ..................................................................................................................... 60 20. ČINGIZ AJTMATOV (1928 – 2008)....................................................................................................................... 62 21. KEN KESEY (1935 - 2001 ) ..................................................................................................................................... 65 22. LEO ROSTEN (1908 – 1997) .................................................................................................................................. 70 23. JAMES CLAVELL (1924 - 1994) ............................................................................................................................ 74 24. JIŘÍ ŽÁČEK (*1945 V CHOMUTOVĚ) ................................................................................................................... 80 25. FRANK HERBERT (1920-1986) ............................................................................................................................ 82 26. KURT VONNEGUT (1922 - 2007) ......................................................................................................................... 86 27. GEORGE ORWELL (1903 - 1950) ......................................................................................................................... 90 28. KINGSLEY AMIS (1922- 1995) .............................................................................................................................. 96 29. FREDERICK FORSYTH (*1938) ............................................................................................................................. 99 30. JEAN MARIE AUELOVÁ (*1936) ..........................................................................................................................103 31. NOAH GORDON (*1926) .......................................................................................................................................107 32. GABRIEL GARCÍA MARQUEZ (*1926)...............................................................................................................111

Projekt: Šablony GaSOŠ Plasy BUL_sada-2_VM1-32

Recommend Documents