PROGRAM 23. ROČNÍKU FOLKOVÝCH PRÁZDNIN V ROCE 2008

PROGRAM 23. ROČNÍKU FOLKOVÝCH PRÁZDNIN V ROCE 2008 Sobota 19. 7. Houslové otevření Folkových prázdnin (nádvoří zámku, 19 hodin) //Iva Bittová & Jiří George Mráz // Majorstuen (Norsko)//

Čtvrtek 24. 7. Labyrintion – Jiří Pavlica uvádí hosty (zámecký park, 17.30 hodin) //Hradišťan//Wolfgang Saus (D)//Waterson:Carthy (GB)//

Neděle 20. 7. Divadelní den – Divadla, kejkle, dřevo a muzika (od 13.30 hodin) //Vernisáž výstavy Rostislava Pospíšila (od 13.30 hodin ve Staré radnici)//Muzikanti a kejklíři (od 14.30 hodin na náměstí)//Komediantský a kejklířský průvod od mostu na zámek (od 15 hodin z náměstí)//Divadlo Koňmo//Divadlo Líšeň// Divadlo Décalages//Divadlo ANPU//Divadlo Mimotaurus//Iyasa (Zimbabwe)//Sergent Pépére (Francie)//Camille O´Sullivan (Irsko)// Hlavní část Divadelního dne se uskuteční v areálu zámeckého parku a zámku po příchodu Komediantského a kejklířského průvodu.

Pátek 25. 7. Česko-irský den (zámecký park, 17.30 hodin) //Nestíháme//Brendan O´Shea (Irsko)//Jablkoň (bez závoje)//Mark Geary (Irsko)//

Pondělí 21. 7. Dámský den (nádvoří zámku, 17.30 hodin) //Bashavel (SK) & Slávka Horváthová//Zuzana Novak & spol. (GB)//Marta Töpferová//Lucia Pulido (Kolumbie)// Úterý 22. 7. Muzika (zámecký park, 17.30 hodin) //Tim Eriksen (USA)//Helene Blum & Harald Haugaard (Dánsko)//Robert Křesťan & Druhá tráva// Středa 23. 7. Den blues (zámecký park, 17.30 hodin) //Luboš Beňa (SK) & Matěj Ptaszek//Blues Session//David Evans (USA)//Hazmat Modine (USA)//

Sobota 26. 7. Písničkáři (zámecký park, 16 hodin) //Sestry Steinovy//Vladimír Merta//Son of the Velvet Rat (A)//Lisa Knapp (GB)//Tcheka (Kapverdské ostrovy)// Neděle 27. 7. A koncert navíc (nádvoří zámku, 19 hodin) //Liam Ó Maonlaí (Irsko)//Glen Hansard (Irsko) & Markéta Irglová// Koncerty se konají jak je uvedeno výše, v případě nepříznivého počasí v zámecké jízdárně.

OBSAH

ÚVODNÍK (STR. 3) PŘEDSTAVUJEME ÚČINKUJÍCÍ (STR. 8) HNÍZDO MÚZ (STR. 72) ORANŽOVÁ SCÉNA (STR. 80) ORANŽOVÝ VÝLET (STR. 82) 2

ORANŽOVÉ ŠLAPÁNÍ (STR. 82) OPEN SCÉNA (STR. 84) VÝSTAVY (STR. 84) KOLOKVIUM (STR. 86) ANKETA (STR. 87) NOVÁ CD (STR. 89) DOTEKY DŘEVA A TAK VŮBEC... (STR. 92) INFORMACE (STR. 103)

FOLKOVÉ PRÁZDNINY V NÁMĚŠTI NAD OSLAVOU Prostředí zámeckého nádvoří – genius loci Folkových prázdnin – zdálo se být nedotknutelné. Svaté, málem jako zákon, sžité s publikem i muzikanty, dané proto navždy. Vloni přišla rekonstrukce a z hloubi země, společně se starým potrubím a jakousi vzácnou dělostřeleckou koulí, co nejspíš nikdy nepoznala kanón, vykopali dělníci nečekaný poklad – nutnost přenesení koncertního dění do přilehlého parku. Pod koruny stromů, do blízkosti soch kováře Tasovského a jeho přátel. Folkové prázdniny, oáza nepřenosného člověčenství a výjimečné hudby tak dostaly novou tvář. Zhodnotit se vše chystala anketa mezi návštěvníky, organizátory, panem kastelánem a radnicí. Jakože co to Folkovkám ubralo na kouzelné atmosféře tulení se k sobě mezi čtyřmi stěnami, nakolik utrpěl

park, trávník a vzácné dřeviny, co všechno tu návštěvníci nechtěně zničili, jak hodně si vzali k srdci všechny cedulky kuřáci. Po skončení festivalu, jednoho z nejvydařenějších za uplynulá léta, ovšem pozbyla jakéhokoliv smyslu. Klady jednoznačně převažovaly a pošlapaný trávník se vzpamatoval ještě dřív, než by jeden čekal. Tančilo se na něm a chodilo často bosky, pořádaly pikniky, kojila mimina a jejich rodiče si park vůbec nemohli vynachválit: děti se tu mohly vyřádit, pohrát si na volném prostoru, vykřičet dosyta, aniž by je zoufalé mámy musely, jako kdysi předtím, z potřeby ticha během koncertů, málem zadusit. Přede všemi se v parku otevřel zelení zklidňující široširý prostor, umožňující volný pohyb a osvobozující tanec, stísněným nádvořím dosud odepřený. A další plus: když s vámi muzika třískla o dlažbu, bolelo to, tráva v parku byla přece jenom o něco milosrdnější.

3

4

Koncentrovaní návštěvníci se v novém prostředí neproměnili v běžný festivalový dav. Kdo chtěl, jako obvykle seděl, kdo ne, vnímal vše z povzdálí pohodlně rozložený na dece. Hudbu poslouchali všichni stejně pozorně, jako léta předtím na nádvoří. A někteří si možná přitom pokládali jednu z nejčastějších otázek ohledně world music, jak se také někdy říká hudbě, co zní v Náměšti: Proč se o ni všichni zajímají? Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud, upravené na všemožný způsob opravdu dotkli, vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě, kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí. Doba a stav světa nás vhání na rozlehlé festivalové louky a letiště jako ovce do ohrady a hudbu, vlastně to, proč jsme přistoupili na to být nazýváni davem, tu na nás doslova chrstnou. Kdo chce tam, pomozme mu tam, nicméně žijí mezi námi tací, co před pouťovým humbukem, slévajícím se ve finále v jeden mazanec, dávají přednost komorní atmosféře, malým akcím, skromným co do rozměru a programové nabídky a obrovským, co do poznání a hudební nevšednosti. Počet vystupujících kapel na Folkových prázdninách zabere na jiných akcích sotva část dopoledne, přesto si je všechny pamatujete ještě dlouhé měsíce po odjezdu z Náměště nad Oslavou; některé až do konce života. Platí totiž staré pořekadlo: Jaký pán, takový krám.

Už třiadvacet let – nejprve se zesnulou ženou Drahou a dnes sám – naslouchá dramaturg a šéf Folkových prázdnin Michal Schmidt proměnám folku v čase, vnímá jeho návrat k lidovému prvopočátku, registruje únik posluchačů do hájemství world music, touhu poslechnout si jiné melodie a rytmy než ty, co se na něho valí z médií a kterým se dá věřit všechno, jen ne upřímný úmysl. Michalova hledačská zarputilost a úsilí, všechno to celoroční přemýšlení a sestavování, které tohoto citlivého člověka musí hodně bolet, každoročně vyústí v přehlídku hudby, na níž se jen těžko hledají slova. Evropsky unikátní festival vymyšlený odborníkem pro lidi. Většina z hudebníků díky Folkovým prázdninám navštíví Českou republiku zcela poprvé. A vzhledem k tomu, že Waterson:Carthy pouze velmi zřídka opouštějí britské ostrovy, představuje jejich koncert zcela mimořádnou událost. Příjezd této legendární skupiny anglického folku vychází jak z renomé Folkových prázdnin, tak z nadšeně přijatým předloňským vystoupením Elizy Carthy a její upřímné unešenosti z festivalové atmosféry. Waterson:Carthy – zpěvačka Norma Waterson, zpěvák a kytarista Martin Carthy a jejich dcera, zpívající houslistka Eliza – jsou vážení a zbožňovaní tradicionalisté, navěky věků legendy, královnou vyznamenaní Řádem britského impéria. Staré, přesto díky nim stále čerstvé písně, se u Waterson:Carthy, tvořených ještě hráčem na melodeon Saulem Rosem, s rebelskou Elizou pojí v dílo až děsivě nádherných kumštýřů – v anglický folk minulosti, současnosti a zároveň budoucnosti. S hlubokou úctou před fenomenální kolumbijskou zpěvačkou Lucií

Pulido, její kamarádkou Martou Töpferovou, mladou anglickou folkařkou Lisou Knapp, bluesovým profesorem Davidem Ewansem, písničkářem Tchekou z dalekých Kapverdských ostrovů nebo norskou skupinou Majorstuen, ale Waterson:Carthy je vrcholná návštěva na nejvyšší úrovni, o kterou už léta stojí celá řada světových festivalů a nedočkaly se jí. Folkové prázdniny ano. Také to o něčem svědčí. Festival si také své hvězdy hýčká. Miláček publika Zuzana Novak s drnkací skříňkou mbira se například dočká svého prvního alba v životě díky Folkovkám – jedná se o záznam jejího loňského koncertu, který dostal název Home Brewed Mbira. Jedna anketa před letošním zahájením Folkových prázdnin ale přece jenom proběhla a vyjádřené názory zcestovalých a jinými světovými hudebními podniky ošlehaných hudebních publicistů, účastnících se tu mezinárodního kolokvia, si můžete na následujících stránkách přečíst. Na otázku, kam řadí festival v Náměšti kupříkladu ten nejzkušenější, Petr Dorůžka, odpověděl: „Mezi ty nezařaditelné, které si udržují lidské dimenze“. Mně osobně se pak pod Folkovými prázdninami vybaví jedno jediné: naprosto úchvatní lidé, co festival organizují a na úkor dovolené tu vypouštějí doslova duši. S úsměvem a rádi. A všichni kolem to cítí na vlastní kůži. Jiří Moravčík

FOLK HOLIDAYS IN NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU The atmosphere of a courtyard – genius loci of Folk holidays – always seemed to be inviolable. Sacred, nearly a law, so close to the audience and musicians, and therefore given forever. Last year a reconstruction of the courtyard took place and from the deep ground together with an old piping and a valuable cannonball the workers dug also one unexpected treasure – a necessity to move the concerts to the nearby park. Under the treetops, close to the sculptures of the smith Mr. Tasovský and his friends. Folk holidays, the oasis of humanity and outstanding music were given a new face. It was planned to evaluate the change through asking the audiences, organizers, the management of a castle and town councillors. If it made the festival poorer of its charming atmosphere of being close to

5

6

each other among four walls, how the park, trees and precious wood species were damaged, what was accidentally destroyed by the audience, if everyone respected the non smoking signs. After the end of the festival, one of the most successful during last years, there was no need to ask. Positives definitely outweighed and trampled grass recovered even sooner than one could expect. The grass where people danced and walked sometimes barefoot, made picnics, mothers breastfed their babies, parents were delighted at the park: children could play around, shout as loudly as they wanted without being punished by mothers who wanted silence during the concerts. In the park everyone was surrounded by peaceful large green space that enabled free movement and spontaneous dance, which had never been possible in the narrow space of the courtyard. And another pro: if you were knocked down by music it had been quite painful on the paving and of course it was a bit better on the grass. In the new surrounding exalted visitors did not change to the typical festival crowd. If you felt like listening you could sit and listen as usually, if not, you could move further and perceive the music lying comfortably on a blanket. Everyone was listening to music carefully just as the years before on the courtyard. It is possible, that some of those people asked himself one of the most frequently asked questions concerning world music that is sometimes called music you can hear in Náměšť. Why is everyone interested in it? You can meet different answers, sometimes totally silly ones, but only those who had a chance to touch this kind of folk

music, so varied in different ways, can tell you the right one – it brings warm, humanity lost in the factories for global pop music. Therefore the listeners look back to the music, which has its roots somewhere at the beginning of mankind, and search for the moments, when you are so happy that you feel like laying down to the violin – as Mr Skácel said. There are still some people in the world who don’t like following a crowd as sheep, those who prefer more chamber atmosphere, smaller events, modest, but with enormous chance to learn something new and to meet remarkable music. You will remember all bands you have met on Folk Holidays for long time after leaving Náměšť nad Oslavou, some of them till the end of your life. An old proverb is absolutely true: Like master man. For twenty-three years – first with his late wife Draha and now on his own – Michal Schmidt a dramaturge and chief of Folk Holidays, has been listening to the changes of folk, he perceives its come back to folk origins, and he understands the audience looking for peaceful world music, a desire to listen to some other melodies and rhythms than those, which you can hear everywhere and anytime but you can’t be sure that they come from someone’s heart. Michal’s year-long effort always creates an amazing parade of music, which is difficult to describe by words. It is a European unique festival designed by the expert for people. For most of the musicians performing on Folk Holidays is the first time to visit the Czech Republic. And due to the fact that Waterson:Carthy hardly ever leave British Isles, their concert is an absolutely

outstanding event. A decision of the legends of the English folk to come was made due to the reputation of Folk Holidays and Eliza Carthy’s fantastic performance there the year before last. Waterson:Carthy – a singer Norma Waterson, a singer and guitarist Martin Carthy and their daughter, a singer and fiddler Eliza – respected and beloved traditionalists, legends for the rest of the time being, in June 1998 they were appointed an MBE in the Queen's Birthday Honours, those who have brought pleasant warm, energy and soul to ancient folk songs. Waterson:Carthy keep those songs fresh and together with a melodeon player Saul Rose and their rebellion daughter Eliza they create the English folk of the past, present and future. With high esteem to the phenomenal Colombian singer Lucia Pulido, her friend Marta Töpferová, a young English folk singer Lisa Knapp, a professor of blues David Evans, a singer Tcheka from far Cape Verde or Norwegian Majorstuen, Waterson:Carthy are still the most important visitors, who would many festivals love to welcome. Only Folk

Holidays are successful. This is also the fact that proves something. This festival takes big care of its stars. Zuzana Novak – beloved by the audience – with her mbira, will have the first album in her life thanks to Folk Holidays. Her last year concert was recorded and the album was called Home Brewed Mbira. Anyway, many important musical publicists who took part in Colloquium here last year were asked their opinions about the festival. The most experienced one, Petr Dorůžka, answered the question “How would you classify the festival in Náměšť? “ – “It is impossible to classify, it is the one, which has still kept human dimensions“. For me personally Folk Holidays mean mainly fantastic people who organise this festival instead of going to their vacation and working so hard but with smiles on their faces. And everyone around can feel it. Jiří Moravčík

7

SOBOTA 19. ČERVENCE Houslové otevření Folkových prázdnin 19 hodin

8

Iva Bittová & Jiří George Mráz (Česká republika/USA) Iva Bittová připomíná naše babičky, také chvilku nepostojí. Pořád něco a s někým vymýšlí. S jazzmany, Moraváky, klasiky, avantgardisty, rockery a v New Yorku si troufne i na operu. Všichni ji proto znají – pamatujete, jak s houslemi v Náměšti korzovala z dohledu publika po zámeckých arkádách, u nichž nechala otevřít okna? Písecký rodák Jiří George Mráz patří k nejlepším jazzovým kontrabasistům všech dob. Natočil okolo tisíce desek, obdržel spoustu medailí, lidé se podle něho učí hrát. U nás ho dlouho znali pouze fajnšmekři, vzpomínající kamarádi a sběratelé toho nejlepšího z jazzu – komunisté se s ním, úspěšným emigrantem, moc nechlubili. Když do Čech vjely ruské tanky, už byl totiž dávno za horama a domů se vrátil až v roce 1991. Mezitím kontrabasoval s Ellou Fitz-

geraldovou, Tonny Bennettem, Oscarem Petersonem, Dizzym Gillespiem, Stanem Getzem, v Thad Jones-Mel Lewis Orchestra a vlastně s každým dobrým, na koho v jazzu, ale i kolem, ukážete. Oba jsou s Ivou tedy za světové umělecké unikáty, na něž se stojí fronta: když se pustí do nového projektu, není to za každou cenu a s každým. Nahrát album Moravian Gems pro ně nebyl problém, zvlášť, když se k nim přidal klavírista Emil Viklický, co má se zjazzovanou Moravou už zkušenosti a bubeník Laco Tropp. Dostalo se jim všem za něj velké pochvaly. Za to, jak si poradili s moravskými lidovkami a Janáčkem. U Ivy Bittové mělo setkání s „kluky“ ještě další rozměr: její otec Koloman Bitto to s kontrabasem také uměl. „S Georgem to bylo mé první setkání a vůbec první nahrávání s jazzovými muzikanty. V kontrabasu George Mráze jsem slyšela puls srdce mého otce Kolomana. Otec byl velký muzikant“, píše Iva na obalu desky. A George na tom samém místě kontruje: „Iva je neuvěřitelně muzikantská, velmi energická. Nedělá jazz. Dělá spíš klasiku, avantgardní hudbu a všelijaké etnické věci. Například Vladimír Godár pro ni napsal mši. Zkrátka ona dělá všechno možné". Nezřídka smutné, osudové písničky Iva zpívá po moravsky i anglicky, Mráz s Viklickým a Troppem ji srdcem doprovázejí a tehdy za nimi přicházejí lidé a říkají jim: „Poslouchejte, tohle přece není jenom jazz!“. www.georgemraz.com www.bittova.com You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=8wnETzFQ2ok You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=fPb--BzlEc0

Iva Bittová & Jiří George Mráz (Czech Republic/USA) Iva Bittová is like our grannies – she can’t stay quiet for a while. She keeps creating something all the time. She works with jazzmen, Moravian, classical interprets, avant-gardes, rockers and she even tries and opera in New York. Everyone knows her – do you remember her walking around the corridors in the castle, out of sight of the audience, just with opened windows? Jiří George Mrázek, born in Písek, belongs to the best jazz double bass players of all times. He made about a thousand of records, he obtained a lot of medals and people learn to play according to him. In our country he had been known just among a group of people, friends and those who were interested in best jazz – communists were not proud of this successful emigrant. When Russian occupied our country in 1968 he had been away for some time and he didn’t come back till 1991. During that time he had been playing with Ella Fitzgerald, Tonny Bennett, Oscar Peterson, Dizzi Gillespie, Stan Getz from Thad Jones-Mel Lewis Orchestra and actually wilth all successful people from jazz branch you can imagine.

Majorstuen (Norsko) Rozlohou blížící se Německu, počtem obyvatel patřící kamsi mezi pidizemě, takové je skandinávské Norsko. Jinak hudební velmoc, místo narození Mari Boine, Jana Gabareka, Terje Rypdala nebo Annbjorg Lien. Jejich hudba je vzdálená hloubce popové kaluže, není ani poznamenaná žadonícím pokynem „bacha, posloucháte umění“. Tihle Norové hrají zprvu nenápadně, zato vás, když to zrovna nečekáte, oslnivými tóny zastaví jako ostrý hvizd píšťalky. Majorstuen – šestice houslistů (čtyři holky a dva kluci) s údajně nestydatě širokými úsměvy – vstoupili na scénu v roce 2002, takže oproti zmíněným měli poměrně dost málo času světu něco dokázat. Účast na festivalech WOMEX, TFF Rudolstadt, zisk domácí Grammy i titul Norští folkaři ovšem dokazuje, že čas je relativní. Majorstuen představují živel, naoko se někdy rozjíždějící jako veterán, aby se během okamžiku proměnil v „kateřinské kolo“, roztančenou sebranku, udivující hráčským uměním.

9

10

Pro Norsko jsou typickým nástrojem hardangerské housle, pro Majorstuen zase to, že je moc nepoužívají, ačkoliv někteří z nich na ně běžně hrají. Podobně nemají potřebu sázet na exotické vlivy, obecně oblíbený „střet kultur“. „Samozřejmě, je to svůdné zanášet do domácí tradice vlivy odjinud. Spolehnutí se výhradně na norskou, případně skandinávskou hudbu pro nás ale představuje výzvu. Jestliže jste nás někdy viděli na koncertě, musíte vědět, že klademe také velký důraz na vizuální složku, i když jádro hudby Majorstuen tvoří zvuk šesti houslí. A protože jsme si s ním dali dost práce, nevidíme důvod, proč od něho upouštět“, vysvětluje Jorun Marie Kvernberg. Na vysvětlenou: Norsko tvoří bezpočet fjordů, údolí a ostrovů. Místo od místa se tu střídají nářečí, zvyky a rozmanité hudební styly, z nichž vyšli i členové skupiny. V momentě, kdy se potkali na Norské státní akademii a dohodli se, že to spolu zkusí, nezbývalo než se pokusit své předešlé hudební zkušenosti – patřily mezi ně jak klasika, tak rock s tradicí – slít dohromady. „Každý z nás má vedle Majorstuen ještě další projekty, takže když se sejdeme, funguje to tak, že se od sebe navzájem učíme. Jedná se o intenzivní proces, zahrnující silné názory a vášnivé debaty, životní potřeby skupiny“, říká Gjermund Larsen. Zpočátku také společně skládali, vlastně nahodili melodické téma a tak dlouho jamovali, až z toho něco vyšlo. Dnes, kdy žijí roztroušení po celém Norsku, přicházejí s vlastními nebo převzatými skladbami a ty buď projdou sítem nebo ne. Stále je tam ale důležitý prvek skupinového vkladu, což činí z Majorsteun skutečně originální,

zvukově sofistikovanou společnost, nekladoucí si meze v přijetí jazzových, klasických nebo rockových ingrediencí. Své první stejnojmenné album natočili Majorstuen v kostele a v tisku pak napsali: „Líbí-li se vám Väsen, budete spokojeni. Čekali-li jste ale tradiční norskou houslovou hru, album zřejmě zahodíte“. Výstižná charakteristika provázela rovněž následující nahrávku Jorun Jogga z roku 2004: „Jako kdyby se potkal Sibelisus s Barra MacNeils“. Zatím poslední album z tvorby Majorstuen vybočilo: na JULEDROM z Vánoc 2006, se totiž zpívá. Na koncertech ale zůstává vše při starém. To je tak, když se rozhodnete založit úspěšnou kapelu a hned na začátku zavrhnete myšlenku na to, že se stanete neodolatelnými, progresivními a totálně báječnými. Sympatičtí smíškové Majorstuen to tak udělali. Na Folkové prázdniny přijedou v pětičlenné sestavě: Synnove S. Bjorset, Tove P. Dalbakk, Jorun Marie Kvernberg, Einar Olav Larsen, Andreas Ljones. http://www.majorstuen.biz/. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=D8UI5BRigdE My Space: http://www.myspace.com/majorstuen

Norsko je země plná fjordů, údolí a ostrovů. Všude se mluví různými dialekty a hraje částečně odlišná tradiční hudba. Je možné norskou tradiční hudbu nějak charakterizovat? Jsou v ní například tolik přítomné vlivy irské a anglické hudby jako v dánské? Protože jsou u nás hudební dialekty značně rozdílné, je docela těžké norskou hudbu zobecnit. Vliv keltské hudby není tak silný. Příhraniční oblasti mají samozřejmě spoustu společného s hudbou sousedů, ovšem základ je norský. Když se řekne houslista z Norska, každý si hned představí hardangerské housle. Vy na ně ale nehrajete. Hardangerské housle jsou používány pouze v určitých krajích Norska. Členové Majorstuen ale pocházejí z oblastí, kde mají navrch „obyčejné“ housle, takže se u nás jedná o přirozenou volbu nástroje. Někteří z vás ale hardangerské housle v minulosti i ve svých současných projektech používají. Existuje hodně odlišností mezi nimi a běžnými houslemi? To je pravda, někteří členové hrají také na hardangerské housle. Oba nástroje se od sebe ale hodně liší – charakterem, hráčským stylem a zvukem. Vystudovali jste všichni norskou hudební akademii. Tam jste zřejmě prošli klasickou výukou a ve volném čase se věnovali tradiční hudbě? Nikdo z nás nestudoval klasiku. Na akademii se sice vyučuje, podobně jako jazz, ale převažují obory tradiční hudby. Před nástupem na školu se většina z nás hodně přiučila od místních houslistů

z domovských krajů. Takže tradiční hudba nás provází od samého počátku. Na akademii jsme se také všichni poznali a zjistili, že z našeho společného zájmu o tradiční hudbu by mohlo vzejít něco inovátorského a jedinečného. Na podiu působíte jako roztančený živel. Do jaké míry v tom hraje roli improvizace nebo zažité lidové tance jako gangars, bygdedans a springar? Víte, že norské tradiční tance s tím moc společného nemají? Zkrátka se všichni jenom rádi pohybujeme! Komunikace s lidmi je pro nás hodně důležitá a náš tanec a pohyb představuje ideální způsob, jak naši hudbu zintenzivnit. Pocházíte každý z různých konců Norska, máte různé hudební zkušenosti (tradiční styly, rock, jazz, klasika). Znamená to, že se při skládání hudby musíte dlouho dohadovat, co dostane přednost? Jasně, určitě! Pořád diskutujeme! Spíš než vylučování stylů nebo vlivů se je ale snažíme vměstnat do naší hudby. Rozdílné zkušenosti a hudební zázemí – to je hlavní přednost Majorstuen. Vaše vánoční album bylo zpívané. Pouze jste si to zkusili nebo je to nástin budoucnosti Majorstuen? Nikdy nebudeme nic jiného než houslisté. Na druhou stranu to neznamená, že do budoucna nehodláme spolupracovat s jinými muzikanty.

11

12

Majorstuen (Norway) Six young fiddlers (four girls and two boys) with allegedly unashamedly broad grins arrived on the scene in 2002, so that they have had relatively a short time to achieve something. However, their participation on the festivals WOMEX, TFF Rudolstadt, winning the Grammy award in their country and the award Norwegian folk musicians proved that the time does not matter. Majorstuen present music of certain purity with an irresistible groove, full of energy and power, astonishing with their fabulous playing. Hardingfele – the special Norwegian type of fiddle – is a typical instrument in Norway, but Majorstuen do not use it very often though some of them play it. Norway is made up of a number of fjords, valleys and islands. Dialects, habits and folk music vary from place to place and this variability formed the roots of the band. When they all met as students at the Norwegian State Music Academy and decided to perform together, they had no other choice but to mix their music experience – including classical music, rock and traditional musictogether. At first they composed together, just chose a melody and together created and played with it. Nowadays, when they live in different parts of Norway, they each bring their own unique local traditions to their music making with the group. To Folk holiday they are coming as a five member band: Synnove S. Bjorset, Tove P. Dalbakk, Jorun Marie Kvernberg, Einar Olav Larsen, Andreas Ljones.

NEDĚLE 20. ČERVENCE Divadelní den Divadla, kejkle, dřevo a muzika od 13.30 hodin Vernisáž výstavy Rostislava Pospíšila Stará radnice, od 13.30 hodin Muzikanti a kejklíři náměstí, od 14.30 hodin Komediantský a kejklířský průvod od mostu na zámek z náměstí, od 15 hodin

Divadlo Décalages Česko-francouzský divadelní soubor Décalages sídlící v Praze, založený Seiline Vallée a Salvim Salvatore v roce 2007. Oba umělci se setkali v rámci svého angažmá v Divadle Continuo, jehož byli několik let nedílnou součástí. V jejich profesním životě se oba střetli s mnoha rozdílnými výrazovými prostředky. Pracovali s principy a prvky nového cirkusu, fyzického, pouličního, loutkového i klasického divadla a s mnoha jinými formami. Snahou souboru je tvořit inscenace,

vycházející ze skutečného života, z konkrétních intenzivních situací. Výsledkem divadelní transpozice je poetický vizuální jazyk, který je směsicí vzdušné akrobacie, hudby, tance, scénografie a činohry. TaBalada – pouliční představení volně inspirované filmem Balada o Narajamě japonského režiséra Soheye Imamury, jenž byl oceněn Zlatou palmou na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Námět filmu vychází z japonské legendy Obasute, která líčí příběh staré ženy, jež je zanechána v horách, protože již své komunitě nepřináší žádný užitek. V chudé, izolované vesnici Obasute je zvykem, že staří lidé, kteří dovrší sedmdesátého roku věku, sami a dobrovolně odcházejí do hor, aby zde zemřeli. Na jejich poslední cestě na vrchol Narajamy dubové hory, kde se shromažďují duše mrtvých - je doprovází jejich nejstarší syn. www.decalages.eu Theatre Décalages Décalages is a Franco-Czech theatrical ensemble based in Prague, founded by Seiline Vallée and Salvi Salvatore in 2007.The two artists met in the Czech theatrical company Divadlo Continuo, of which they were an integral part for several years. In their professional lives, both of them have encountered many different expressive resources. They have worked with the principle and elements of the new circus and of physical, street, puppet and classical theatre and with many other forms. The ensemble attempts to create performances based on real life

from concrete, intense situations. The result of the theatrical transposition is a poetic, visual language combining aerial acrobatics, music, dance, theatre design and drama.

Divadlo ANPU Název experimentálního loutkového divadla Anpu má původ v Indii a znamená Divokou kočku, což vystihuje principálku, režisérku, herečku a kuchařku skvělých polévek Belu Schenkovou. Hrají tu všichni a všechno: herci, masky, loutky, stíny. Výsledná podoba všech představení vychází z kontrastu mezi humorem a poezií, dramatickým napětím a sugestivní obrazově-zvukovou atmosférou a navíc dává prostor osobitému, otevřenému přístupu herců k divákům. Na předchozích slavných představeních s Belou spolupracovali Matěj a Petr Formanovi, Bohuslav Klepl, Vladimír Javorský, Jirka Polívka a další spřízněné duše. Konec srandy, konec psiny – loutková hříčka vestavěná do starého karavanu. Hlavními hrdiny jsou pohádkové bytosti – princ, Červená Karkulka, Vodník nebo Kocour v botách, které zatouží vystoupit ze svých rolí a nazkouší „velké drámo“. Po představení se přímo u karavanu podává divákům polévka z velkého černého kotle. www.anpu.cz

13

14

Theatre ANPU The name of the experimental puppet theatre ANPU comes from India and it means Wild Cat, which quite describes the director, manager, actress and magnificent cook of soups Bela Schenkenova. Everyone and every element of the show are equal - actors, masques, puppets and shadows combine to create the performance. The final appearance of all performances should be based on the contrast between humour and poetry, dramatic tension and suggestive visual and auditory atmosphere, and moreover, the performers also seek to create a closer more open relationship between the actors and the audience. After the performance the audiences are offered to taste the soup from the big black kettle just next to the caravan.

Divadlo Koňmo Divadelní společnost Koňmo vznikla v létě roku 1994, protože to tak mělo být a oni to tak chtěli. Koně mají pouze v názvu, jinak jezdí obyčejnými auťáky z plechu. Představení dnes již nejsou jen pouličním divadlem s živými herci, hrajícími na opravdové hudební nástroje.

Soubor neváhá vzít do rukou loutku, prezentovat se v pohybových i výtvarných kreacích, či vrhnout se do spárů pantomimy nebo performance. Pravou tvář představení zpravidla získává až v kontaktu s konkrétním divákem a prostředím. Divadlo Koňmo uvede na Folkových prázdninách kus Jak šlo vejce na vandr, což je veselá pohádka s loutkami netradičních rozměrů, loupežníky životní velikosti, jejichž ukrutnost je nezměrná, a velmi dramatickou hudbou od Radka Pobořila, člena skupiny Čechomor. Zkrátka, těšte se na příběh, kterak vejce Kryštof a jeho povedení přátelé kohout René, osel Otokar a užovka Věra putovali tam a zase zpátky. www.konmo.cz Theatre Koňmo Theatrical ensemble Koňmo was founded in summer 1994, because it was the right time and they wanted so. They have horses only in their name, but in everyday life they drive common cars. Their performances are no longer only a street theatre with actors playing real musical instruments. The ensemble often uses puppets, presents their movement and graphic creations, even pantomime and drama. Each performance usually gets its finite face when they are in touch with exact audiences and surroundings.

Divadlo Líšeň Divadlo Líšeň vzniklo v roce 1998 v Brně s péčí Pavly Dombrovské a Luďka Vémoly, „protože jsme si to divadlo založili, abychom měli divadlo vlastní a nemuseli se handrkovat v nějakým cizím“. Pro Líšeň je typická výrazná stylizace vycházející z experimentu s výtvarnem, zvukem, hudbou a pohybem. Část dosavadní produkce divadla Líšeň tvoří loutkové inscenace pro dospělé. Líšeň při své práci využívá staré tradiční divadelní postupy a formy (inspiruje se např. lidovým divadlem, orientálními způsoby jevištní práce) a objevuje nové a neobvyklé možnosti jejich použití. Žabáci – maňásková pohádka o velkém přátelství. Na motivy knihy Arnolda Lobela Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Pro děti i dospělé. Jezevec na borovici – hra vychází ze starého japonského kaidanu o mocném strašidle. Původně hrůzostrašný a mystický příběh hra posunuje do humorné roviny. Jevištní zpracování volně vychází z japonské frašky - kjógenu, ve které přesná stylizace určuje pohybovou i vizuální podobu hry. Hudební a divadelní dílna u Robinsona – dřevěné loutky z bývalého představení Robinson ožívají s Líšňáky a malými a velkými návštěvníky. www.divadlolisen.cz

Theatre Líšeň Líšeň is an independent professional theatre company, founded in 1998 by Pavla Dombrovská and Luděk Vémola “we founded our own theatre because we do not want to argue with some“. Its approach is characterized by a strong element of stylization based on experimenting with design, sound, music, and movement. A substantial part of the company’s repertoire is constituted by marionette productions for adults. In its work, Líšeň uses old and traditional theatre techniques and forms (inspired by folk theatre, or oriental stage techniques), and investigates new and unusual ways of applying them. 15 Divadlo Mimotaurus Minotaurus představuje v řecké mytologii lidskou zrůdu s býčí hlavou. O Mimotaurovi z Prahy říká Dominik Tesař, že se jedná o zvíře, které má tělo býka a hlavu herce. „Zlehka se pohybuje v labyrintu žánrů. Může na vás vyskočit za kdejakým rohem, ať už žijete v Přední Kopanině, nebo v cizí zemi. Má čtyři nohy, a devět životů. Živí se lidskými city“, přibližuje Mimotaura jeho pán Dominik, jinak herec, kejklíř a muzikant. Stejnojmenné divadlo založil v roce 2003, předtím než si vymyslel legendární Continuo a seskupení Kvelb. Spolupracuje s celou řadou herců a studentů katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Nejvíc s hudebníkem a režisérem Jakubem Vašíčkem a výtvarnicí a uměleckou kovářkou Terezou Vencovou. Pro

16

Folkové prázdniny si divadlo Mimotaurus připravilo několik představení: Hotčehý – tři grotesky o nevraživosti. O tom, jak velký je problém, když jeden dělá tohle tak, a druhý jinak. Když jeden má rád to a druhý ono. Jak neuvěřitelně legrační se dějí věci, když se ti lidé setkají a každý paličatě trvá na svém. Čeká vás nevídaná kejklířská a loutková pouliční atrakce na vysokých chůdách. Hezky řízná pouliční kapela – dechy, rytmy, akordeon. Šest herců, loutkářů a muzikantů rozparádí vaši ulici jemně dlažebním humorem. Hrozné příběhy – hrozné příběhy variace na kramářské písně v šansonovém provedení. Sentiment a krev v krásných melodiích. Velké příběhy o malých lidech. Loutkový punk z doby národního obrození. Pro ty, kteří nemají televizi, a přesto chtějí vědět, co je nového. Štěstí nemá uši – už jste viděli lidi, kteří rostou na stromech? Nebo velryby, které umí létat, anebo pole, kam zasadíte lopatu, a vyroste jídlo? Hravá a dosti zpěvavá pohádka vás pobaví, a dětem i trochu ukáže, že sobectví a pohodlnost má mnoho podob a někdy se zdají na první pohled docela sympatické a veselé. Nechte se pobavit nonsensově potrhlou fantasií dvou herců, kteří s loutkami neuvěřitelných tvarů a barev v jedné ruce, klarinetem a akordeonem v druhé ruce, s domem na zádech a lesem na břiše, tančí, hrají a zpívají… a baví tím vším i sami sebe. Zkrátka: znáte zemi, kde se nuda vykopává ze země za domem, a vozí v trakařích na tržiště? Tak ta v téhle pohádce není. www.mimotaurus.com

Theatre Mimotaurus According to the Greek mythology, Minotaurus is a human creature with a head of a bull. Dominik Tesař from Prague says that Mimotaurus is a creature with bull’s body and a head of an actor. “It moves softy in the labyrinth of genres. You can meet it behind any corner, no matter if you live in Přední Kopanina or abroad. It has four legs and nine lives. It feeds on people’s feelings”, describes his master Dominik, otherwise an actor, juggler and musician. He had found a theatre of this name in 2003, before he found famous Continuo and an ensemble Kvelb. He cooperates with plenty of actors and students of DAMU – department of the alternative and puppet theatre. But he mainly works with a musician and director Jakub Vašíček and a painter and an art smith Tereza Vencová.

Iyasa (Zimbabwe) A colourful hurricane from Zimbabwe. A twelve-member dancer and vocal group of students of School of Arts in Bulawayo, formed in 1998. The ensemble with many nominations for the award The best concert achievement, within a competition of the best music stars of Zimbabwe, well known all around the world: Albert Nyathi, Bhundu Boys, Stella Chiweshe, Imbizo, Imbongi and a songster Oliver Mtukudi. The last one mentioned evaluated the Iyasa members after one performance: “Congratulation. What you have achieved during a few years lasts whole decades to the others.“ Iyasa (Zimbabwe) Pestrobarevný uragán ze Zimbabwe. Dvanáctičlenná taneční a vokální skupina studentů umělecké školy v Bulawayo zformovaná v roce 1998. Soubor několikrát nominovaný na cenu Nejlepší koncertní výkon v konkurenci těch největších hudební hvězd v Zimbabwe, známých po celém světě: Albert Nyathi, Bhundu Boys, Stella Chiweshe, Imbizo, Imbongi a písničkář Oliver Mtukudzi. Ten členům Iyasy po jednom vystoupení vysekl velkou poklonu: „Gratuluji vám. To co jste během pár let dokázali, na to jiní potřebovali celé dekády". Iyasa už několikrát v uplynulých letech v České republice za obrovského zájmu publika vystoupila. Předtím podnikla turné po Spojených Státech, Evropě a Africe. Na svém kontě má také několik úspěšných nahrávek. www.iyasa.net www.youtube.com/watch?v=MbbM2R3vK5M

17

Sergent Pépére (Francie) Mobilní sedmičlenné folkové komando Obtloustlého seržanta. Nepřeslechnutelná a především nepřehlédnutelná parta muzikantů a bavičů, u níž nikdy nevíte, co v příštím okamžiku provede. S vámi i s hudbou. Francouzské bláznivé dechovky jsou tak trochu ve stínu balkánských. I oni si říkají l´fanfare a podobně jako Srbové či Rumuni se nerozpakují do své hudby zamíchat cokoliv, co jim přijde pod ruku:

balkánštinu, cikánštinu, Arábii, latinu, jazz, rock, ska nebo řízný šraml. Dechaři Sergent Pépére se navíc už podle názvu nechali inspirovat rozpustilým cirkusáctvím Beatles: milují ztřeštěné kostýmy a komedianství. Však také vzešli z pouličního divadla Arpion Ceresio, to když se k nim od roku 1998 postupně přidali muzikanti ze známých kapel Uranus Bruyant, la Batucada Toucoulevers či Positive Radical Sound. Sergent Pépére představují nakažlivý koktejl výsostného muzikanství a humoru. A když předloni Sergent Pépére hráli na Folkových prázdninách, trvalo dlouho, než je publikum propustilo. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=1pIUS-1Iwac www.chez.com/sergentpepere/ 18 Sergent Pépére (France) A mobile seven-member folk commando of the Tubby sergeant. A group of musicians and entertainers, which you can’t miss if you are around, with them you are never sure what they are going to do in a minute. With you or with music. Crazy French folk songs are a bit shadowed with Balkan. They call themselves l´fanfare, and the same as Serbians or Romanians they don´t hesitate to mix whatever they find in their music: Balkan and gypsy music, Arabia, Latin, jazz, rock or ska. A brass band Sergent Pépére, it is clear from their name, were inspired by a playful performance of the Beatles: they love crazy costumes and silly billy plays. Though they arose from the street theatre

Arpion Ceresio, when the musicians from famous bands Uranus Bruyant, la Batucada Toucoulevers or Positive Radical Sound joined to them. Sergent Pépére represents a taking mixture of great music and humour. And, moreover, when the year before last Sergent Pépére performed on Folk holidays, it took really a long time when the audiences let them leave the stage.

Camille O´Sullivan (Irsko) Operu v australském Sydney vyprodala během pár hodin, podobně sály v Londýně, New Yorku či pařížskou Olympii. Všichni zkrátka chtějí na vlastní kůži zažít, jak se z temných písniček Edith Piaf, Kurta Weilla, Bertolda Brechta, Nicka Cavea, Davida Bowieho, Jacquese Brela nebo Toma Waitse stanou v provokativně smyslném a dramatickém podání irské zpěvačky, kabaretiérky a herečky Camille O´Sullivan ještě temnější. Když poprvé vystupovala na Broadway, uvedli ji následovně: „Přivítejte Camille s hlasem hypnotizující zmije. Ona je trochu šílená, ale nemějte strach, budete ji milovat“. Narodila se v Londýně francouzské matce a irskému otci. Vystudovala architekturu – stala se dokonce irskou architektkou roku 2000 – a výtvarné umění, přesto se dala na hereckou dráhu a brzy v sobě

objevila talent pro zpěv beznadějí a smyslnou erotikou prostoupených písní, na které by prý lidé nejraději honem rychle zapomněli. Několik let žila v Berlíně, kde propadla dekadentnímu weimarskému kabaretu, jehož atmosféru dnes přenáší do svých vystoupení. Převzaté písně ale u Camille neprocházejí lacinou destrukcí, nesnaží se ani napodobit charisma, které jim před ní vtiskly Marlen Ditrichová nebo Bessie Smith, zpívá je nádherným hlasem po svém – s hořkosladkou, vtahující melancholií: „Mám ráda písně ve kterých není všechno tak, jak se na první pohled zdá“. Ryzí, nezaměnitelná je rovněž na koncertě: v rudých šatech s odvážným dekoltem a síťovaných punčochách popíjí červené víno – špunt z lahve vytahuje zuby – a neváhá vstoupit mezi lidi s velkým červeným polštářem, aby si na ně mohla lehnout a mazlit se s nimi, aniž by na vás padl stín trapnosti. Jako herečka se Camille O´Sullivan naposled představila v mnoha cenami ověnčeném filmu režiséra Stephena Frearse Mrs. Henderson Presents (u nás Show začíná). Společně s Judy Dench a Bobem Hoskinsem tu příznačně připomněla jednu z nejvýstřednějších dam londýnské předválečné éry Lauru Hendersonovou, majitelku extravagantního divadla Windmill. Camille O´Sullivan je nebezpečně prostopášný, tajemnou erotikou obestřený kabaretní vampýr, z něhož jde na pódiu strach. www.camilleosullivan.com My Space: http://www.myspace.com/camilleosullivan You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=LPztk7YIwbw

Camille O´Sullivan (Ireland) She sold out the Sydney Opera House in few hours, the same as other halls in London, New York or Olympia in Paris. Everyone wants to experience personally, how dark songs of Edith Piaf, Kurt Weill, Berthold Brecht, Nick Cave, David Bowie, Jacques Brel or Tom Waits become even darker passionately and dramatically interpreted by the Irish singer, entertainer and actress Camille O´Sullivan. When she first appeared on Broadway, she was introduced with these words: “Let’s welcome Camille with her hypnotizing voice of a viper. She is slightly crazy, but don’t worry, you will love her.“ She was born in London to a French mother and Irish father. She studied painting and she graduated as an architect, later on she appeared as an actress, but it is as a singer she is most fulfilled, well known for her passionate and dramatic interpretation of songs, which, as often said, should be forgotten as soon as possible. She spent some years in Berlin, where she discovered a decadent Weimar cabaret and she brings its atmosphere to her performances. Camille O´Sullivan is a dangerously voluptuous cabaret vampire, full of mysterious erotica, who brings fear to the stage.

19

PONDĚLÍ 21. ČERVENCE Dámský den 17.30 hodin

20

Bashavel & Slávka Horvárthová (Slovensko) Stano Palúch má Folkové prázdniny rád. Toulá se areálem, poslouchá kolegy a vůbec nepůsobí dojmem houslového génia. Když se vloni chystalo v zákulisí k jamování mezi Jiřím Plockem, Jitkou Šuranskou, Zuzanou Novak a Bezobratry, nacházel se Stano zrovna na druhém konci parku. Intuice čehosi neopakovatelného ho však přinutila málem k běhu a je nesmírná škoda že to, co se na zámku následně odehrálo – a čemu zanedlouho svým vlastním způsobem Stano velel – nebylo nikým zaznamenáno. „Ta bezprostřednost, schopnost okamžitého napojení na daný hudební prostor, naprostá svoboda ve vztahu hudební představivosti a okamžitého výrazu, to jsem si u něho vždy užíval jako dar na každém společném koncertě či jam sessions“, upozorňuje Jiří Plocek. I proto superlativy ohledně Stano Palúcha neberou konce. Prý ho ale uvádějí do rozpaků. Místo toho, aby s tím něco dělal, pouští se do nových projektů – říká tomu, že musí živit – a nadšení přibývá. Hrával s Teagrassem, Pavlem Bobkem, Nothing But Swing Triem, Jurajem Griglákem, Ulrychovými a nespočtem jazzmanů a klasiků, aby se mezi nimi nikdy neztratil – naopak, svou hudební představivostí a nadšením je inspiroval. Naposled Stano Palúch založil formaci Bashavel, jak jinak, opět

svéráznou jazzovou variaci na slovenské a moldavské lidovky. Klavírista Klaudius Kováč, kontrabasista Róbert Ragan, bubeník Peter Solárik a moldavský cimbalista Marcel Comendant si je přirozeně, jako jiní dýchají, přehazují z dlaně do dlaně jako horký brambor až zapomenete, jestli od Bashavelu chcete slyšet jazz, swing, blues, šansonové kabaretiérství nebo prudkou balkánštinu. Slije vám je do unikátní hudební nepopsatelnosti, u níž jakákoliv identifikace žánrů pozbývá smyslu. Letos si s Bashavelem zazpívá také svérázná zpěvačka Slávka Horváthová. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=nPzaKF8g8KA www.pacoratrio.sk

Bashavel & Slávka Horváthová (Slovakia) Stano Palúch founded Bashavel, the original jazz variation of Slovak and Moldavian folk songs. Klaudius Kováč – a pianist, Robert Ragan – a double bass player, Peter Solárik – a drummer and a cembalo player from Moldavia Marcel Comendant play with these songs so naturally that you forget soon what you expected to hear from Bashavel – if jazz, swing, blues, cabaret chansons or wild songs of Balkan. You will discover a unique musical mixture, which is not possible to describe and where there is no need to identify a genre. This year an original singer Slávka Horváthová performs with Bashavel.

Zuzana Novak (Anglie) Zpěvačka a hráčka na drnkací mbiru, co vás spojí s duchy vašich předků. V Anglii narozená holčina, co se zamilovala do hudby z daleké Zimbabwe. Jediná běloška na světě, co se aktivně zúčastnila celonočního rituálu pungwe zimbabwského národa Shona. Návštěvnice loňských Folkových prázdnin, kde si ji všichni zamilovali. Unešená a šťastná z takového přijetí, ochotná si s každým popovídat, pokud možno u stánku s bramboráky. Když se loučila, málem plakala a na svou duši slibovala, že se vrátí; s dalšími muzikanty, mámou, sestrou a její rodinou. „Všem budu vypravovat, co jsem v Náměšti prožila. Vlastně všechno ne, protože něco se nedá slovy popsat. Nevíte, proč je rok tak dlouhý?“. A za čas do Čech napsala, jak doma poslouchá Hradišťan, Jirku Plocka s Jitkou Šuranskou a pana Nečase a další moravskou muziku a jak u toho tančí a cítí se krásně. Zuzana žije v hrabství Yorskhire, a předtím než se náhodou dostala k mbiře, o hudbě ze Zimbabwe neměla ani zdání. Zabrnkala si na ní poprvé u svých přátel a v ten okamžik prý jejímu zvuku propadla. Při studiích geografie na londýnské SOAS pak slyšela významného hráče na mbiru Chartwella Dutiro, přednášejícího na škole kulturu Shona a bylo jí okamžitě jasné, jakým směrem se bude pro příště její život ubírat. Odjela do Zimbabwe v roce 2001, seznámila se se spoustou hudebníků a zpěváků a dostalo se jí cti zúčastnit se obřadu pungwe, což je pro Evropana značně neobvyklé. Během několika měsíců se naučila základní repertoár shona music a tamní hudebníci ji přijali mezi sebe. Dnes vedle práce hodně koncertuje v Londýně a ohlas jejího

vystoupení v Náměšti – s přihlédnutím, že vlastně první album Zuzaně teprve vyjde brzy v Čechách, jde o naprostý zázrak – ji postupně přivádí na další prestižní světové festivaly. Jeden za všechny, pocta z největších pro každého muzikanta: na WOMAD v Anglii odjíždí hned z Folkových prázdnin.

Váš případ je zvlášť pikantní, koho by napadlo, že uprostřed Evropy se jedna mladá žena zamiluje do mbiry z jihu Afriky. Jak jste se vlastně k tomuto nástroji dostala? Od svých sedmi let, po celá školní léta, jsem hrála na flétnu. Mezi maturitou a vysokou školou o něco méně, díky tomu jak jsem žila a pracovala. Ale s příchodem na školu orientálních a afrických studií, kde jsem začala studium k titulu ze zeměpisu, jsem byla schopná brát zvláštní lekce z čehokoliv, co jsem pochytila z kurzů Londýnské univerzity. Během prvního týdne semestru jsem zhlédla všechny ukázky hudebních oborů. Přestože byly všechny krásné a podnětné, mbira mě okouzlila takřka okamžitě. A to jsem ji poprvé slyšela týden předtím v Yorkshiru, kde jsem žila. Obvykle mám sklon zůstávat dost při zemi, být skoro cynická ke znamením, ale tohle podle mě nepochybně znamení bylo. To odpoledne jsem si dala schůzku s respektovaným, slavným hráčem Charwellem Dutirou ze Zimbabwe a zapsala se do jeho hodin. Skoro každý den prvního ročníku jsem trávila hraním na mbiru. I sama. Celé hodiny. Bylo to úžasné.

21

22

Byly vaše začátky v Zimbabwe těžké? Když jsem v roce 2001 přijela do Zimbabwe, okamžitě jsem zašla do Bare, proslulého tržiště, abych si koupila mbiru. Zpočátku mě brali za obyčejného západního turistu shánějícího nějakou dekoraci na zeď. Začala jsem tedy hrát a brzy zjistila, že mbira není pořádně naladěná. Požádala jsem tedy o výměnu za správně naladěný nástroj a spustila známou skladbu Karigamombe. Oni se ke mně v tu ránu připojili zpěvem a navíc kolem mě brzy tančil dav lidí. Vůbec mě nebrali jako něco nepřirozeného. Došlo jim, že hraji celým svým srdcem a duší a k mbiře mám hlubší vztah. A za tři čtvrtě hodiny, když jsem řekla, že už potřebuji jít, nechtěli, abych přestala a chválili mě. Vůbec jsem si nepřipadala jako outsider. Vy jste navíc prý měla štěstí na učitele. Ano, to když jsem potkala Wellingtona Chidzawo a Kennetha Nyandoro, kteří byli překvapeni a zaujati mou hrou. Stala jsem se členem jejich skupiny, dávali mně lekce a po celou dobu se o mě starali. V Guruve na severu Zimbabwe mě pak nakonec pozvali na obřad bira, což byla nesmírná čest. Řekli mi, ať se jich pořád držím, ať nemám strach, že jsem součástí jejich skupiny. Hráli jsme na obřadu konejšení nepokojného ducha, který posedl čerstvě vdanou mladou ženu a způsobil problémy v jejím manželství. Její otec svolal léčivý obřad a komunikace s duchem probíhala skrze médium, jímž se stala ta mladá žena. Obřad pokračoval do noci a po transovním tanci a konzultaci s duchovními médii jsem přestala mít naprostý pojem o čase. Všechno trvalo několik hodin a já cítila, že všichni zúčastnění jsou se

svou prací spokojeni. Pak nastala krátká přestávka a jeden ze starších hudebníků se mě zeptal, jestli jsem opravdu hrála nebo pouze předstírala, že rukama schovanýma v korpusu tykve drnkám na lamely. Wellington a Kenneth mě předtím naučili hrát skladbu Bangisa, s níž se vítá rozbřesk. Jedná se o velmi náročnou a posvátnou píseň a já ji najednou měla před celým shromážděním zahrát. Prsty jsem měla po celonočním hraní do krve rozedřené, ale to jsem v tu chvíli nevnímala. Všichni mě poslouchali a ti nejstarší nakonec vyřkli verdikt: Uznáváme tě, odteď jsi jednou z nás. K ránu za mnou přišla jedna ze zpěvaček a optala se mě, zda bych si nechtěla vzít jejího syna a zůstat bydlet na vesnici! Jak se vám podařilo přetáhnout na svou stranu dost nevyzpytatelné duchy mbiry? Víte přece, že takový duch dokáže hráče uhranout a odjakživa se těžko smiřovali s tím, že na mbiru hrají ženy, i když paradoxně nejlepší africkou hráčkou na mbiru je žena – Stella Chiweshe. Teď ale před ně předstoupila nejen žena, ale navíc běloška z Evropy. Jak jste dokázala se s nimi skamarádit? Nejdůležitějším a nejvyšším duchem národa Shona je kupodivu žena, Mbuya Nehanda. Duch mbiry ale není sexistický. V Zimbabwe je patriarchální kultura a pro ženy bylo vždycky velmi složité stát se hráčkami na mbiru. Stella Chiweshe, vedle jiných, ovšem vydláždila ženám cestu. Ženy byly vždy součástí obřadů, pouze však jako zpěvačky a spiritistická média, takže pro ně mbira zas takové tabu nebyla, jako v jiných afrických zemích některé nástroje – například kora v Západní Africe. Přechod žen k hraní na mbiru bylo něco jako přiro-

zený vývoj. Ne přivlastňování tradic jako u lovců z malijského kraje Wassoulou, ale další krok k již skutečnému zapojení se. Pokud jde o mě – bílou Evropanku hrající na mbiru – nejen, že jsem byla velmi uznávaná, ale myslím, že – paradoxně – jsem žila v přepychu chráněného outsidera. Oni respektovali, že hraji i pro své předky. A tak je kultura ze Zimbabwe nesena přes rovník a začíná ovlivňovat tu naši evropskou. Vidíme překračování tabu ve všech kulturách hudby. Ženské hráčky na sitar v Indii, sólistky na tabla, spíše než pouze doprovod, ženské hráčky noh divadla v Japonsku, seznam pokračuje. Myslím, že ve všech částech světa se rovnováha začleněním žen do hudebních tradic vyrovnává a to je dobrá věc. To je důležité. My Space: http://www.myspace.com/zuzananovak Zuzana Novak (England) A singer and mbira player, who connects you with spirits of your ancestors. A girl who was born in England fell in love with music from far Zimbabwe. The only white girl in the world who participated at the whole night ritual pungwe of the nation Shona from Zimbabwe. Zuzana lives in Yorkshire and before she happened to meet mbira, she knew nothing about the music from Zimbabwe. She first played it when she stayed by her friends and at the moment she fell in love with its sound. During her studies of geography at SOAS in London she heard the famous mbira player Chartwell Dutino, who had lectures about Shona culture at the college and at that moment she was absolutely sure what she was going to do with her life.

Nowadays, besides her work, she has a lot of concerts in London and due to her last year performance in Náměšť where she got vast publicity, she is invited to other famous world festivals. On WOMAD in England, an honour for every musician, she is going to perform right after Folk Holidays.

Marta Töpferová (Česká republika/USA) Ta nejlepší věc, co pro sebe při poslechu Marty a její kapely můžete udělat je, že nebudete tušit, odkud pochází. A když vás to už, v pomalých tempech se líně převalujících písních přece jenom trkne, navíc to příjmení přímo svádí k tomu, abyste se někoho zeptali, věřte jejím slovům: “Nejsem žádná kulturní turistka, ta hudba ke mně přichází sama“. Zatímco celý svět by s Latinos nejraději tančil, původně Češka nemyslí ani tak na tělo, jako spíš na duši. Slova, atmosféra, chvíle, kdy vylétají noční motýli a rozkvétají kytky sající život z měsíce místo slunce, jsou pro ni důležitější než rytmus, jehož latinskoamerickou zapeklitost a nepřenosnost má už stejně dávno v krvi. Hedvábným, hodně naléhavým, po pozornosti toužícím, temně zakouřeným hlasem sebeptajícně zpívá španělsky o matce, emigrantství a hořkosladkých zkušenostech, aniž by upadala do existencionalistických proudů. Hodně je to o svobodě, o možnosti svobodně si žít vlastní sny: “Mám tolik bratrů, že je nelze spočítat/A jednu překrásnou sestru/Jmenuje se svoboda“.

23

24

Brazilčané v Rakousku, Afričané uprostřed Evropy, Švýcaři v Íránu, na to jsme si už přivykli, ale česká holka studující klavír a vychovaná na Janáčkovi, Smetanovi a sborovém zpívání lidovek, potýkající se se zapeklitostí jihoamerických rytmů, to k sobě, ruku na srdce, moc nejde. A přece to funguje, navíc do osobitého, spíš pocitově vnímaného amalgámu flamenka, kubánského sonu, venezuelského merengue či mexického mariachi Marta vnáší cosi z české klasiky – například netypické využití lesního rohu a houslí; klade také větší důraz než je obvyklé na harfu a především oblíbenou čtyřstrunnou portorikánskou kytaru cuatro. Do Spojených států Marta, dcera herce Tomáše Töpfera, emigrovala s matkou a sestrou ve čtrnácti letech. Během studií v New Yorku žila v hispánském prostředí, učila se španělštinu, v Andalusii studovala flamenko a hodně času strávila na Kubě, v Portoriku a Mexiku. Mezitím skládala hudbu, ovlivněnou latinskoamerickými styly, seznamovala se s muzikanty a vydávala alba, která se setkala se značným ohlasem. To první ji produkoval Joe Boyd, stojící u počátků Pink Floyd, elektrifikace Boba Dylana a nejdůležitějších nahrávek Fairport Convention. U Marty Töpferové vizionářsky rozpoznal silný autorský potenciál, který se naplno projevil na následujících albech La Marea (2005) a Flor Nocturna (2006). Marta Töpferová už léta kamarádí s kolumbijskou zpěvačkou Lucií Pulido, se kterou si pro Folkové prázdniny připravily extra vystoupení, u kterého je už předem nad slunce jasné, že bude patřit k vrcholu letošního ročníku.

Váš zájem o latinskoamerickou hudbu a flamenko je shoda okolností nebo nějaký váš vrozený předpoklad, který jste si přivezla už z Čech? Po emigraci do USA jsem se nadlouho ocitla v kulturním šoku a z toho důvodu si nejčastěji nacházela cestu k jiným emigrantům. Nejblíže jsem měla k hispánské kultuře, a také ji nejvíc vyhledávala. V hispánské komunitě jsem objevila krásný jazyk, hudbu, přátelství a jakýsi nový domov. Když vystupujete například v Argentině, Mexiku nebo hrajete pro Latinos v USA máte problém je hned od začátku zaujmout? Neberou vás jako příjemného hosta? Ze své zkušenosti vím, že Latinos jsou velmi hrdí na svou hudbu a kulturu, ale s takovým duchem a přístupem, že když se o jejich hudbu někdo zajímá nebo ji dokonce hraje, mají z toho ohromnou radost. Cítím z nich spíš pocit vítězství než skepse. Ovšem jsme zase u toho – záleží na tom, jak cizinec k té hudbě přistupuje, co o ní ví. Španělé z okruhu flamenka se od Latinos dost liší, alespoň tak jsem to zažila já. Své flamenko si chrání, jen tak někoho k němu nepustí. Je v tom určitě jistý druh hierarchie a posvátného přístupu. Co je hlavním tématem vašich písniček? Někdy znějí hodně melancholicky. Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges jednou řekl, že člověk píše to, co je schopný napsat a ne to, co by rád napsal. Myslím si, že

měl naprostou pravdu. Píšu písničky tom, co mám v srdci. O zkušenostech, touhách, o světě a přírodě. Studovala jste Janáčka, Smetanu a klasiku. Nepere se to někdy ve vás s pověstnou latinskoamerickou horkokrevností, s těmi jejich divokými rytmy? Pozor, ne všechny jihoamerické styly a rytmy jsou až tak „horkokrevné“. To je dost stereotypní vnímání. Najdete tu také mnoho pomalé a poetické hudby. V kontrastu mezi klasikou z mého mládí a současností ovšem spatřuji sílu své hudby. Tím, že mám zkušenosti z obou světů, jsem schopná do latinskoamerické hudby vnést cosi unikátního. Navíc mám velké štěstí, že mohu spolupracovat s tak vynikajícími hudebníky. Každý z nich má unikátní styl a zvuk a především je důležité, že si dokonale rozumíme. Snažím se nacházet mezi námi rovnováhu a z každého z nich dostat to nejlepší, aby se to hodilo k náladě a barvě skladby. Moc ráda spojuji různorodé nástroje v neobvyklých kombinacích, i když to často vzniká úplně přirozeně, protože v New Yorku existuje nesmírně pestrá hudební scéna. Člověk pak má možnost spojit dohromady hráče, u kterých už předem cítím, že společně budou krásně znít. www.martatopferova.com My Space: http://www.myspace.com/martatopferova You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=DmEmgOGYtJM

Marta Töpferová (Czech Republic/USA) Marta, a daughter of an actor Tomáš Töpfer, emigrated to the States with her mother and sister when she was fourteen. During her studies in New York she lived in Hispanic surrounding and she learnt Spanish, she studied flamenco in Andalusia and she spent a lot of time in Cuba, Puerto Rico and Mexico. All the time she composed music influenced by Latin-American styles, she met other musicians and she made records, which were highly appreciated. Her first album was produced by Joe Boyd, the man who was present at the beginnings of Pink Floyd, Bob Dylan and the most important records of Fairport Convention. He discovered a strong composer potential of Marta Töpferová, which was fully approved on the next albums La Marea (2005) and Flor Nocturna (2006). While the rest of the world would better dance with Latinos, the Czech in her origin does not think about body so much but soul. The lyrics, the atmosphere, the moments when night butterflies fly out and flowers start to bloom are more important for her than the rhythm, which she has already had in her soul. She sings in Spanish with her velvet, crying, dark smoky voice about mother, emigration, bitter sweet experience, but she does not fall into existentialist streams. It’s all about freedom, about the possibility to live your own dreams as you feel like :“I have so many brothers that they are impossible to count/And one beauteous sister/Her name is freedom“.

25

26

Lucia Pulido (Kolumbie) Už na první pohled sympatická Lucia Pulido je hlasový originál, zázrak přírody, až se nemůžete ubránit pomyšlení, jestli se vám na pódiu nezdá. Zpívá, haleká, expresivně křičí, ale i něžní a zaplavuje emocionalitou. Má přitom zavřené oči, protože se tak trochu stydí a při pohledu do publika by prý ztratila koncentraci. Miluje zpívání, prožívá při něm vzrušivé pocity štěstí a na otázku, co by nastalo, kdyby jí to bylo jakkoliv znemožněno, odpovídá bez váhání: „Zemřela bych“. Politicky ne zrovna klidnou Kolumbii omývá z jedné části Atlantik, z druhé Pacifik, najdete tu savany, vysoké Andy, deštné pralesy, veledlouhá pobřeží. Země sousedí s Brazílií, Panamou, Ekvádorem, Peru a Venezuelou; na dohled má Haiti s Jamajkou. To jen tak na přiblížení, proč tenhle čtvrtý největší jihoamerický stát v hudbě připomíná

jihem protékající řeku Amazonku se všemi jejími deltami – vztaženo na hudbu: africkými, indiánskými, karibskými a evropskými. Hraje se tu taneční cumbia, městské porro s dechovou sekcí, andské bambuco, kolumbijská salsa, akordeónová smršť vallenato, melodické los llanos s harfou nebo zpívají pohřební lamenty alabaos a kovbojské písně cantos de vaquería, ty, které v podání Lucie Pulido tolik učarovaly Michalu Schmidtovi. Všestranná zpěvačka čerpá jak z kolumbijské tradice, tak z jazzu a s brazilským pianistou Benjamimem Taubkinem se díky své flexibilitě klidně pustí do původně karnevalového stylu choro, se svou sofistikovanou instrumentací protipólu samby. Rozhodující je pro Lucii Pulido svoboda, prostor pro sebevyjádření. „Nemám talent ke skládání, takže se považuji za interpretku, neustálou hledačku nových možností mého hlasu a jeho barev. Hlas je nadmíru individuální, jedinečný nástroj“. Během své kariéry zpěvačka spolupracovala s mnoha muzikanty, nejdéle to vydržela po boku Ivana Benavidese a skupiny Palenque. Natáčela s jazzmany Edem Simonem, Dave Binneyem, japonským bubeníkem Satoshi Takeishi nebo argentinským kytaristou Fernandem Tarresem. Lucia Pulido pochází z Kolumbie, má tam rodinu a bez téhle rozporuplné země se neobejde, přesto tu skoro nekoncertuje a žije v New Yorku; stejně jako Marta Töpferová, její velká kamarádka. Koncertovala s ní vloni párkrát v Čechách a domluvila, že si pro Folkové prázdniny připraví speciální vystoupení. Pouze ony dvě. A nikdo netuší, co by to

mělo být, nicméně zůstaňte v klidu. Lucia se s Martou zas tak často nevidí, takže si to společně vždycky báječně užijí. A publikum s nimi. www.luciapulido.com My Space: http://www.myspace.com/luciapulido You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=M9FFICkxtowLucia

Lucia Pulido (Colombia) Nice and lovely at first sight, Lucia Pulido is an original voice, a miracle of a nature and when she is on the stage, you must be wondering whether she is real. She sings, whoops, cries expressively, but she is also gentle and full of emotions. She has her eyes shut, because she is a bit shy and when looking at the audience she would loose concentration. She loves singing, because she feels joy and happiness while her performance, and when being asked what would she do, if she was not allowed to sing in any way she answers immediately: “I would die.“ During her career she has cooperated with many musicians, the most time she spent with Ivan Benavides from the band Palenque. She recorded with jazzmen Ed Simon, Dave Binney, Japanese drummer Satoshi Takeishi or Fernando Tarres – a guitarist from Argentina. Lucia Pulido comes from Colombia, she has a family there and she can’t exit without this country of contrasts, although she has nearly no concerts there and she lives in New York.

ÚTERÝ 22. ČERVENCE Muzika 17.30 hodin

Tim Eriksen (USA) Rodák z Nové Anglie natáčí alba s písněmi, co nahánějí hrůzu. Sám, pouze s bezpražcovým banjem, kytarou, houslemi a naléhavým, po apalačsku nosovým hlasem připomínajícím Kurta Cobeina „měnícího se v baptistického kněze“. Nezřídka u jejich poslechu pocítíte nutkání slyšet je v mohutném sboru. A nebudete daleko od pravdy: hodně z nich totiž bylo původně složeno výhradně pro sborové zpívání; pro pravděpodobně nejstarší americkou hudbu, které se říká Sacred Harp. Hudbu starší než gospel, blues a jazz, na kterou se málem úplně zapomnělo, nebýt filmu Návrat do Cold Mountain, kam ji z úcty a s ohledem na děj vložil Tim Eriksen. „Šla jsem na Cold Mountain kvůli Jude Lawovi a odcházela uchvácená Sacred Harp“, napsala režisérovi Anthony Minghellovi dvacetiletá holčina.

27

28

Americké hudební prehistorii se Tim Eriksen souběžně věnuje v postpunkové kapele Cordelia´s Dad, řazené kamsi mezi Ramones, Motorhead a Stravinského. „Hlavně o nás neříkejte, že jsme folkrocková skupina“, žádá po celá léta veřejnost Eriksen. U Cordelia´s Dad totiž nebylo nikdy jasné, jestli v příštím okamžiku dají přednost punku a hardcoru nebo akustickému posazu. Ačkoliv od původních skladeb postupně přešli k a` cappela stylu Sacred Harp a přebírání lidových balad ze sbírek Anne a Franka Warnerových, zachovali si hutný energický zvuk. „Tlumočníci americké tradice Cordelia´s Dad dokáží vykovat zvuk stejně tak rockově překvapující jako důvěrně známý“, napsali o nich v Rolling Stones. Akustické album Spine je považováno za vrchol tvorby Cordelia´s Dad a zároveň za mezník v uchopení americké „old time music“. S filmem Návrat do Cold Mountain dosáhl Tim Eriksen svého: o Sacred Harp se začalo mluvit, lidé objevovali zapomenuté nahrávky a zakládali sbory. Samou chválu sklízející Timovy desky – obsahují pár vlastních, většinou ale lidovky od Warnerových, případně pro osamocený fantastický hlas – „desperátský jako The Clash a se smrtí laškující po vzoru Nicka Cavea“ – upravené hymny Sacred Harp. Pak už jen občas kytara, bendžo a poskrovnu houslí. Nejkrystaličtější forma americké tradice, k níž anglický folkař Martin Carthy, co si Timův koncert v Náměšti rozhodně nedá ujít, podotknul: „Timovo heslo je vášeň. Nikdy nepouští ze zřetele skutečnost, že tohle všechno znamená cítit se báječně“.

Tranz podle trojúhelníku, kolečka a kosočtverce `A capella sborové zpívání Sacred Harp patří k nejranějším hudebním tradicím Spojených států, vlastně by se dalo říct, že je staré jako Amerika sama. Sacred Harp navíc nabízí příběh tvrdohlavého odmítnutí běžných hudebních norem a lpění na starobylosti. Název stylu nemá nic společného s harfou, ani žádným jiným nástrojem, odkazuje k lidskému hlasu a je odvozen od stejnojmenného zpěvníku sestaveného a vydaného B. F. Whitem a E. J. Kingem v roce 1844 v Georgii. Představoval vlastně sborník skoro pěti stovek vybraných písní z nejrůznějších dosud vytištěných sbírek (ta nejstarší pochází až z roku 1798), kterým se říkalo shape-note (tvarové noty), protože oproti evropským zvyklostem pouze čtyřhlasou harmonii (fa, sol, la, mi) nahrazovaly pro usnadnění neznalým not symboly: trojúhelníky, kolečka, kosočtverce a diamanty. Tato praxe přežila přes dvě stě let a při vší staromilské konzervativnosti představuje jedinečné poznávací znamení Sacred Harp. Společné zpívání, jakkoliv převážně duchovních písní, nevzešlo

z popudu církve, ale naopak z přirozeného pocitu sounáležitosti emigrantů z britských ostrovů v novém domově: koloniální Nové Anglii, jihu a středozápadu Ameriky. Staré lidové anglické balady a církevní chorály brzy následovaly nově složené písně. Shape-note rozšiřovali s pomocí farmářů potulní učitelé, často negramotní stejně jako jejich žáci. To oni vymysleli pro usnadnění výuky ono notové „klínové písmo“. Sacred Harp spojilo zdánlivě neslučitelné: anglickou tradici a americkou inovaci ignorující evropské normy, křesťany se světskými, bělochy s černochy, orální formu se zpěvníky, nadšení osadníků a hudebních profesionálů. Zrodilo demokratickou hudební formu, při níž rozhodovala účast a horlivá chuť a nikoliv dokonalý zpěv s hudebním sluchem. Bratření nerozlišující mezi sborem a publikem, vždyť všichni se v tu chvíli stali obojím. Naplnili tělo povznášejícím duchovnem a nechali ho zpěvem vykřičet. „Sacred Harp není o pouhém poslechu, jeho kouzlo objevíte až tehdy, když se přidáte“, říká Tim Eriksen. Prvotní setkání se Sacred Harp, kdy pět lidí zní už jako sbor a tucet připomíná chvění země, může navodit pocit čehosi sektářského, zalitého emocemi, jež se Bohu neprotiví, ale ani k němu nestoupají v gospelovém tranzu. Do čtverce rozesazení zpěváci, dělící se na alty, soprány, basy a tenory, spoléhají v nastalé „z plna hrdla hlasitosti“ na gradující napětí, vibrace písňového mystéria, v němž zármutek truchlivých balad, všudypřítomná smrt a evangelický spiritismus střídá obyčejná krása, úlevné mašírování vlasteneckých pochodů a křesťanská láskyplnost. Ke zpívajícímu shromáždění – zůstávající pospolu

celý den a noc – patří také slavnostní společná večeře a neměnná pravidla: nikdo tu nevelí, žádné zkoušky a dveře otevřené každému. Po občanské válce popularita Sacred Harp upadla, lidé začali mít jiné starosti. Zpěvník Sacred Harp ale vycházet v obnovených vydáních nepřestal: naposled v roce 1991 pod názvem Denson Revision of The Original Sacred Harp v editaci zpěváka Hugh McGrawa. V 50. letech Sacred Harp v Alabamě zdokumentoval Alan Lomax, nic z toho ale nebylo. Američané dali přednost Leadbellymu, Guthriemu a Dylanovi. Zanedlouho Sacred Harp znala prý stěží tisícovka lidí soustředěná v komunitách okolo kostelů dole na Jihu. Přežily jen velké, stoletou tradicí obtěžkané sbory a nevýdělečná asociace Southern Sacred Harp. Minghellův Návrat do Cold Mountain, dobře prodávaný soundtrack a nezávisle na tom natočený dokument Awake, My Soul: The Story of the Sacred Harp situaci zvrátily. „Sacred Harp se ztratilo, ale teď se znovu našlo“, uvedli atlantští dokumentaristé Eric a Matt Hintonovi. Tim Eriksen povede na Folkových prázdninách hudební dílnu, jejíž náplní bude Sacred Harp. Nenechte si ji ujít, objevíte v sobě možná netušené věci a především se před vámi rozprostře možnost se i s neškoleným hlasem stát platnou součástí sboru, jehož síla vyhřezne z vás. Je nepochybné, že vás Tim Eriksen naučí zpívat také píseň z nejslavnějších a nejkrásnějších – Idumeu. Zpěváci s touto neuvěřitelně obnaženou písní monumentální intenzity obdarovávají sebe i Boha už sto šedesát let.

29

30

Idumea „Jsem snad zrozen k tomu, abych zemřel? Abych se tohoto těla vzdal, musí má chvějící se duše odletět do neznámého světa? Probuzen zvukem trubky ze svého hrobu vstanu a spatřím Soudce svatozáří korunovaného A spatřím planoucí nebesa! Sbohem, marný světě! Já odcházím domů! Můj Spasitel se usmívá a vybízí mě abych šel a já už nemám chuť tu setrvávat dál“. překlad Alena Havlíčková

www.cordeliasdad.com www.timeriksen.net You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=u50IoS2nY7I My Space: http://www.myspace.com/timeriksenmusic Sacred Harp má úžasnou historii. Jak je možné, že tato hudba zůstala tak dlouhá léta veřejnosti utajená? Je to trochu jako úžasné pálivé papričky z vaší zahrady – je to intenzivnější než to, na co je většina lidí zvyklá a není to něco, co si můžeš koupit venku v obchodě. Jsou také další důvody, ale myslím, že tohle je ten největší.

Sacred Harp zůstává nádherně starobylé. V tom spočívá jeho síla. Za stovky let ale určitě prošlo jistou modernizací. Zase tolik ne, ale pořád zůstává aktuální hudbou, přestože se od svých dávných kořenů moc nevzdaluje. Ale jeden výrazný pokrok nastal. Za posledních padesát let přibylo sborů a míst, kde se Sacred Harp zpívá. Stále vycházejí zpěvníky Sacred Harp se symboly trojúhelníků, koleček a kosočtverců místo not? Ano! Ty staré knihy stále používáme a také neustále vycházejí nové. Nejběžnější jsou knihy se sedmi znaky. To je poněkud odlišný druh hudby – něco spíše jako moderní gospel – ale jsou také nové knihy a nové kompozice, které jsou psány v té starší čtyřznakové symbolice. A samozřejmě se čtverečky místo not. Bez té to nejde. Je vůbec možné, že k zviditelnění Sacred Harp výrazně přispěl až film Návrat do Could Mountain? A tedy vlastně náhoda? Díky tomu, že jste byl přizván ke spolupráci? Nebo jste přesvědčený o tom, že by Sacred Harp veřejnost objevila i tak? Could Mountain byl důležitý krok. Je přirozené očekávat, že tradice jako zpívání Sacred Harp si časem najde cestu do veřejné sféry, ale pouze když jsou na to lidé připravení a pouze když to je prezentováno způsoby, kterým lidé rozumí. Strávil jsem mnoho let pozorováním reakcí lidí z rockové a folkové scény na shape-note muziku, takže jsem očekával, že se Sacred Harp stane velkým hudebním příběhem Cold Mountainu. Filmoví tvůrci byli překvapeni, protože si původně mysleli, že to bude Jack White ze skupiny White Stripe, kdo lidi přiláká. Ona

ale není žádná šance, že by mohli dokonce i ty největší pop-star soutěžit s intenzivní krásou a překvapením, jakých se dostává posluchačům při prvním setkání se Sacred Harp. Jak byste prosím Evropanovi stručně vysvětlil zásadní rozdíl mezi gospelem a Sacred Harp? Třeba na příkladu rozdílnosti mezi středověkou hudbou a Johanem Straussem, až na to, že Sacred Harp má více tvořivých harmonií než gospel. Mezi Afroameričany má Sacred Harp zpívání značnou tradici, stejně tak jako mnohem známější „černý gospel“. Všechny ty odnože jsou si příbuzné, obrazně řečeno to je vše jedna velká, komplikovaná rodina. Jak je stará skladba Idumea. A ví se, kdo ji složil? Text je od Johna Wesleyho a Sacred Harp úprava pochází z roku 1817 od Ananaise Davissona. Melodie ale vychází ze starých balad – mnohem starších než Sacred Harp. Cordelia´s Dad existují už dvacet let. Dnes, kdy se Sacred Harp dostává do povědomí posluchačů, by konečně mohlo někoho napadnout, jak hodně Cordelia´s Dad předběhli dobu. Není to skvělé? Ano, byli jsme rozhodně napřed v mnoha věcech. Je hezké, že se věci mění – možná teď někdo koupí všechna ta skvělá alba, která jsme vyrobili. A chystají se Cordelia´s Dad vrátit ke koncertům a vydávání desek? Tohle léto jsme měli dva koncerty a pracujeme na dvojalbu. Jeden

disk bude akustický, zatímco druhý s elektrickými kytarami. Už mám všechno namixované a zní to opravdu dobře. Zbývá najít label, anebo se rozhodneme vydat si to jako vždycky sami. Také máme skladbu „Help Me To Sing“ na kompilačním albu, kde uslyšíte i Sufjana Stevense, Woven Hand, John Paul Jonese, John Wesley Gardinyho a další, kteří dnes dělají Sacred Harp. Jedná se o projekt mého kamaráda Matta Hintona. Režíroval filmový dokument „Awake My Soul: the Story of the Sacred Harp“ a společně s Návrat do Could Mountain přispěl k rozšíření Sacred Harp. Tim Eriksen (USA) The native of New England records albums with the songs which make you crawl. On his own, just with his banjo, fiddle, guitar, and banjo sexto and his voice reminding Kurt Cobain “changing into the Baptist priest“. When listening to the songs you would sometimes love to hear them sung by a choir. And you are absolutely right: a lot of those songs were originally composed entirely for choir interpretation, for probably the most ancient American music called Sacred Harp. Music older than gospel, blues and jazz, music, which would have been probably forgotten were it not for the film Cold Mountain, where Tim Eriksen sang, performed, consulted and wrote his songs. Tim Eriksen also plays in post-punk band Cordelia´s Dad, which could be described as something in between Ramones, Motorhead and Stravinsky.

31

32

Helene Blum (Dánsko) Vloni se tahle možná nejlepší dánská zpěvačka Folkovými prázdninami pouze mihla. Zazpívala několik písniček a jinak postávala pod pódiem a nechávala oči na svém čerstvém manželovi – Haraldovi Haugaardovi. A než šel hrát, vrazila mu pusu jako barák. A také se pořád smála. Otázka na Haralda tedy měla svou logiku. V čem je vaše žena Helene tak výjimečná? „Nemohu mluvit za jiné, nicméně pro mne představuje tu nejlepší zpěvačku na světě a nejkrásnější hudbu, co jsem kdy slyšel“, odpověděl. Něco na tom bude, v Dánsku o ní zase píší jako o Dívce s hlasem anděla. „Znal jsem Helene odmalička. Vyrůstali jsme v městech vzdálených pouhých dvanáct kilometrů. Ona pak nastoupila k matce do tanečních kursů, kde mě požádala, abych ji učil na housle. Nakonec jsem ji přesvědčil ke studiím na akademii”, vysvětluje Haugaard. Od šesti let sice Helene hraje na housle, cello a klavír, zpěv lidových písniček a hluboký zájem o severskou tradici ji ale přivedl do chrámů, které při bohoslužbách a svatbách naplňuje svým nádherným hlasem. Sama s houslemi pod bradou, varhaníkem Poulem Skjo-

elstrupem, specialistou na církevní hudbu. „Instrumentální hudba se v Dánsku jakž takž držela, zato zpěv nevytáhl paty z domovů a kostelů. Jinak si lidé přes dvacet let nezpívali. Teď už ano, a každý by to chtěl umět jako Helene”, říká pyšný manžel. Často spolu vystupují a když Helene přestane zpívat, společně s knězem čekají na to, až sochy andělů vzlétnou do chrámové kopule. Helene je blízká severská a především irská melodika do té míry, že mnoho měsíců žila v Irsku a studovala tamní vokální tradici. Se zpěvačkou Karen Mose natočily vynikající album Solen a ona sama potom En SOd / Og Liflig Klang, označené v Dánsku za nejlepší folkovou nahrávku roku 2006. Je ironií, že přestože Dánsko vlastní v Evropě jednu z největších sbírek balad, tamní zpěváci to mají těžké – k většině z nich nenáleží noty ani melodie. Helene Blum se proto musela dost dlouho prohrabovat archívy, ve švédských a norských písních identifikovat původní dánské texty a nakonec se stejně rozhodnout pro vlastní melodie. Tehdy se ukázalo, že ji Pánbůh nepodaroval pouze výjimečným hlasem, ale také požehnal coby autorku. A dobře udělal. www.heleneblum.dk Helene Blum (Denmark) Helene has been playing the violin, cello and the piano since she was six, however singing folk music and her deep interest in northern traditions showed her the way to churches, where she performs at church services and weddings. She sings and plays there the violin

with the organist Poul Skjoelstrup, the expert on church music. She often performs with her husband Harald. Helene likes northern but mainly Irish melody so much, that she spent months in Ireland and studied vocal traditions of the place. Together with a singer Karen Mose they recorded an excellent album Solen and then she recorded on her own En SOd / Og Liflig Klang, which is considered to be the best folk record of 2006 in Denmark. It’s quite ridiculous that even though Denmark owes one of the biggest collections of ballads in Europe, the singers there are in quite a difficult situation – most of the ballads do not have dots and melody. So that Helene Blum spent a long time in archives trying to identify the original Danish texts among Swedish and Norwegian songs and she finally decided to use her own melodies. It proved then that she is not only a fabulous singer but also a gifted composer.

Harald Haugaard (Dánsko) Houslista Harald Haugaard vloni na Folkových prázdninách každého doslova uhranul, a proto muselo přijít pozvání také pro letošní rok. Přijede s kapelou a manželkou, vynikající zpěvačkou Helen Blum. Přes svá Kristova léta patří Harald podle odborníků mezi tři nejlepší houslisty na světě. Když se ho na to zeptáte, uvedete ho do rozpaků. A už

vůbec se mu nepokoušejte říkat pane profesore, jakkoliv jím na Akademii Carla Nielsena je a zasloužil se tu o, v Dánsku nevídané, vznik oboru lidová hudba. Osmnáctiletý Harald Haugaard sice po nástupu do Akademie nosil mazákům stojánky s notami, jinak je ale strčil spolehlivě do kapsy. Málokdo z nich toho měl tolik za sebou jako on. „Děda Johannes Kristensen se vedle řezbářství živil hudbou. Měl vlastní tančírnu a já v ní od šesti let každý pátek večer hrál na housle. Také jsem s ním jezdil po celém Jutlandu. Matka učila lidový tanec a nepřála si nic jiného, než aby ze mě byl tanečník. Do kursů ale chodili skoro samé holky, no a přinuťte devítiletého kluka, aby tancoval s holkama! Tak jsem je raději doprovázel. Čtyřikrát za týden. Dokázal jsem zahrát cokoliv z dánských lidovek a dodnes z tohoto období čerpám“, vzpomíná Harald. Na akademii nejprve studoval klasiku, pak se odhodlal dojít za děkanem a požádat o přeložení k Petru Uhrbrandovi, legendárnímu houslistovi z Faerských ostrovů a Poulu Lendalovi s tím, že by se s nimi raději věnoval tradičnímu pojetí. A tak Haugaard jako první student akademie v její historii promoval jako „lidový hudebník“. V roce 1998, kdy na základě zkušeností s jeho studiem akademie spustila Folk Music Programme, usedl Haugaard do křesla vedoucího katedry lidové hudby. „Můžete se jí naučit mnoha způsoby. Například zajít ke starému houslistovi, léta s ním sedět v kuchyni, poslouchat co říká a hraje, nechat si od něho zpívat zapomenuté písničky a vstřebávat patinu minulosti. A nebo navštěvovat naši školu. Má-li přežít, musí se pro to něco udělat a já

33

34

rozhodně neměl v úmyslu čekat na dobu, až našim dětem budeme vypravovat, že před dávnými časy vedle popmusic něco takového vůbec existovalo“, říká Haugaard. Vedle toho hrál a hraje s trojicí Sorten Muld (Černá zem); rozdíl je v tom, že pro ně je hlavní nástroj počítač a vyjadřovacím prostředkem techno s hip hopem. Černá zem se sice chvěje a mysticky jemnocitnou náladu občas prorve srdcervoucí křik vražděné nevěrnice, strach tu má ovšem vláčnější dimenze, kdežto u pětice Haugaardových spolužáků z další skupiny, s níž spolupracuje – Serras, už přestává být sranda. Když už je k někomu připodobnit, nabízejí se ranní King Crimson. Za zmínku stojí, že převážná část skladeb pochází na Haugaardovo doporučení od respektovaných dánských houslistů z 18. století Rasmuse Storma a Jense Christiana Svaboniuse. Na chvíli kolem toho nastal v Dánsku zmatek, s tak agresivním zvukem se někteří ne a ne porovnat, s přibývajícími úspěchy v zahraničí ale všechen vztek vyšuměl. Přesto, že je pro Haugaarda létání z kapely do kapely naprosto normální – ostatně značná část dánských muzikantů je podobně vytížená – v té úplně nejmenší se drží už deset let. S kytaristou a zpěvákem Morten Alfredem Hoirupem představují pro Dánsko, s přihlédnutím / k zahraničním úspěchům, národní poklad, největší hudební vývozní artikl posledních čtyřiceti let. Nerozlučné duo s „divoce krásným zvukem a neskutečnou technikou trhající posluchače zaživa“ prožívá svou hudbu, do níž Hoirup vkládá originální techniku otevřeného ladě/ ní, s vášní a představivostí.

S Morten Alfredem Hoirupem oslavíte letos desáté výročí spolu/ práce. Jste vlastně jedno tělo, jedna duše. To musí být báječné takovéhle muzikantské splynutí. Může vás od něho ještě něco překvapit? Odehráli jsme spolu osmsetpadesát koncertů po celém světě a určitě se známe jak po muzikantské, tak po lidské stránce. Rozhodně ovšem nejsme jedna duše. Máme velmi rozdílné přístupy k hudbě, a to je také to, proč má naše duo takový úspěch. A překvapení? Bez něho nestojí hudba za nic. Byl jste první dánský absolvent akademie Carla Nielsena, který vystudoval jako folkový hudebník. Určitě šlo o zásadní zlom v dánské tradiční hudbě. Především se jednalo o to, aby se na akademii lidová hudba vůbec vyučovala. Pro mě bylo naprosto přirozené ji hrát, ale mladí lidé o ní tehdy nejevili zájem. Dnes už je to jinak a tak jsem rád, že jsem se mohl stát součástí procesu zavedení lidové hudby do výuky a sehrát v tom snad velkou roli. Co by se tehdy stalo, kdyby vám vedení školy neumožnilo studovat lidovou hudbu? Soustředil byste se na klasiku a mimo školu hrál lidovky? Studoval jsem na akademii klasickou muziku první dva roky, ovšem ve skutečnosti jsem ji moc nehrál a po dvou letech, kdy jsem přestoupil k Peterovi Uhrbandovi už skoro vůbec ne. Dodnes je ale pro mne Bach nebo Nielsen výraznou inspirací. A v mládí jsem obdivoval Smetanu s Dvořákem, protože si myslím, že nikdo nenapsal lepší skladby pro smyčcový orchestr než Antonín Dvořák.

Je možné nějak dánskou hudbu charakterizovat? Moc se toho o ní v Čechách neví. Hudbu je vůbec těžké popisovat. Jedná se o velmi živé, stále se vyvíjející umění. A potom, mluvení o hudbě mně přišlo vždycky zbytečné. Myslím si, že dánská lidová hudba má v sobě lehkost a radost s dotykem přírodní čistoty a severského smutku. Dánsko leží téměř uprostřed severní Evropy a z velké části ho obklopuje moře, což znamená, že v průběhu let ji zasáhlo mnoho vlivů z jiných kultur. Považuji to za šťastný dar, protože při udržování tradice je nutné přijímat nové podněty. Pokud se podíváte do historie tak zjistíte, že v letech 1770 až 1830 bylo Dánsko pod velkým vlivem Anglie, Skotska a Irska a později střední Evropy, tedy i Čech. Dnes už je to jinak. Spolupracujete s lidovými hudebníky, hrajete ve skupinách Sorten Muld a Serras, doprovázíte manželku Helene v kostelech. Nejsou to příliš velké skoky? Vždyť Serras a Sorten Muld používají elektroniku. Někteří akustičtí hráči s technem mají velké problémy. Je to pro mne ohromná výzva hrát rozdílné styly. I když mne to doslova spaluje. Představte si, že máte koncert s Helene v malém vesnickém kostele a následující den se Serras na festivale v Roskilde. Beru to tak, jako bych vyprávěl příběh, přestože s rozdílnými nástroji a vždycky mně jde o to, abych se nějak spojil s publikem. http://www.youtube.com/watch?v=EmawFi70mNo www.haraldh.dk/ www.hhduo.dk

Hudba dánského království Svého času bylo Dánsko severskou velmocí vládnoucí na území dnešního Norska, Švédska, Německa, Anglie a Estonska. K břehům Ameriky, dávno před Kolumbem odsud vyplouvaly lodě Vikingů a říše se řadila k významným obchodním a kulturním křižovatkám své doby. Díky válkám se postupně smrskla na dnešní Dánské království zahrnující Faerské ostrovy a Grónsko, pozbývající původního vlivu na evropské kulturní dění, kterému se naopak zvolna podřídila. Skutečnost, že Dánsko je malá, velmi zalidněná země, kde nějaká kulturní izolace nepřipadá v úvahu, se pochopitelně odrazila v hudbě, počínaje středověkem silně ovlivňované sousedními zeměmi. Vždyť i dánský skladatelský velikán Carl Nielsen tvořil pod vlivem Bacha, Brahmse nebo Wagnera. Ačkoliv v dánské tradiční hudbě hrají prim housle, specifický hráčský styl byste v ní, podobně jako ve faerské, hledali marně. S jeho absencí si třeba Harald Haugaard hlavu neláme, vnímá to naopak jako přednost: „Od 17. století byli dánští muzikanti pod vlivem Anglie, Irska a Skotska, a to tak silným, že přetrval dodnes. Výrazné temnější švédské tóny spolehlivě vyvažuje vzdušná irská melodičnost a rytmus skotských tanců, i když dánský polskas si svou ojedinělost dokázal udržet. Osobně směsný rodokmen dánské tradiční hudby považuji za ohromnou záležitost“. Čím ovšem Dánsko od středověku nadevše proslulo, byly tradiční lidové balady. Leč bez vady na kráse se to neobešlo: přestože se od

35

36

14. století vedle recitace také hodně zpívali, a od renesance čím dál víc – dokonce se při nich tančilo – většina tehdejších sbírek, i těch z 19. století, melodie postrádá. „Je ironií osudu, že Dánsko má v Evropě snad nejrozsáhlejší a nejstarší sbírky balad, ovšem nikdo je nebere jako písně, nýbrž jako literaturu. Dodnes se na školách učí žáci recitovat a ne zpívat“, říká Haugaard. Balady – folkeviser – začal v roce 1853 v Dánsku vydávat Svend Grundtvig pod názvem Danmarks gamle Folkeviser a až do roku 1976 se jich nashromáždilo na dvanáct svazků. Ještě v polovině 20. století jste si je po arších mohli běžně koupit na ulici. Podle nejmenší mince se archům říkalo skillingsviser. Konkurenceschopnost folkařů a tradičních muzikantů se v 70. letech minulého století, kdy publikum atakovala mohutná angloamerická folková vlna, následovaná po čase keltskou, ocitla na nule ve většině malých evropských zemí, Dánsko nevyjímaje. Přesto se tamní folkoví pionýři, převážně houslisté Evald Thompsen, Michael Sommer, akordeonista a zpěvák Carl Erik Lundgaard nebo členové skupiny Rasmus, nevzdávali. Zapálení, zdravě naštvaní, přesvědčení o své pravdě, vytvářeli cenné podhoubí, z něhož za čtvrt století vyrostla generace folkařů silná v kramflecích jako žádná před nimi. Dánsko svá velkoměsta tehdy teprve budovalo, takže lidová hudba se ukrývala na vesnicích a ostrovech, stranou veškerého zájmu. Odsud ji postupně vyvádělo trio Lang Linken, Palačtí dánské tradiční hudby. Houslista, niněrista a zpěvák Poul Lendal, dudák Keld Norgaard s akordeonistou Carlem Erikem Lundgaardem vyrostli a do hraní se pustili zcela přirozeně, jako před nimi jejich otcové. „Něco jsme

změnili, ale že bychom byli součástí nějaké obrozenecké vlny, na to nás museli upozornit, vždyť my pouze zastoupili staré muzikanty, bez kterých se na vesnicích o sobotách a svátcích tančit nedalo“, vzpomíná Lendal. Také na to, když jim Evald Thompsen nastínil tehdejší status quo: „První světová válka znamenala pro dánskou lidovou hudbu první varovný výstřel, druhá už neměla daleko k smrtící ráně. Konec nastal od 60. let, kdy počet traktorů převážil nad koňskými potahy“. Lendal a spol. tradiční hudbu doprovodili do městských klubů, ba i za hranice a přestože to s nimi během uplynulých čtyřiceti let, co se týká zájmu posluchačů, šlo občas od desíti k pěti, existují dodnes. Na původní trojici se nabalují mladí a třeba taková zpěvačka Karen Mose na ně nedá dopustit: „Jestliže dneska mladí lidé v Dánsku poslouchají a tančí lidovou hudbu a zpívají staré balady o skřítcích, posvátných mečích a slavných bitvách Vikingů, je to zásluha Lang Linken. Třeba je ani neznají, ale k té hudbě si díky nim našli vztah, a to je hlavní“. Mají to v Dánsku s rozhodováním těžké. Hamlet, tamní kralevic, možná dodnes neví, jestli „být či nebýt“. Filosof Kierkaard o dilema „buď a nebo“ sepsal rovnou celou knihu. Pohádkář Andersen sice nechal do kamene vytesat slova o tom, že „miluj a budeš milován“, nad zveřejněním své homosexuality si ale házel korunou až do konce života. Sami Dánové donedávna ještě pochybovali, jestli z tak mrňavé země, co po národě bojových Vikingů zbyla, může vzejít ještě něco velkého, vztaženo na hudbu, pro okolí zajímavého, obzvlášť na globální

scéně world music. Harald Haugaard na to má vlastní názor: „Globalizace je dar nám všem. Vidím to jako partu karbaníků okolo stolu, navzájem si vyměňující karty, ke kterému ovšem nejde jen tak přisednout, pokud nemáte v ruce ty své. A dánské rozhodně nejsou k zahození“.

Harald Haugaard (Denmark) Harald Haugaard – a fiddler, who captivated all the audience last year, so he simply must come again this year. He comes with his band and his wife, an excellent singer Helene Blum. Although he is only thirty-three years old, Haugaard belongs, according to the experts, to the three best fiddlers in the world. But if you ask him about it, you will put him to a stand. And do not try to call him Professor, however he is a professor on the Carl Nielsen Academy. Here he studied violin and choir/ensemble conducting. During his studies he changed from classical violin teachers to traditional folk fiddlers and with this experiment he became the first educated fiddler from the Academy. This special education was later the platform for the real bachelor/master education in traditional and contemporary Danish folk music which the Carl Nielsen Academy now runs. Besides that he plays in the trio Sorten Muld (Black Ground), the difference is that their main instrument is a computer and they play techno and hip hop.

Whereas the another band which Haugaard plays with, Serras, it is important to mention that most pieces they play, recommended by Haugaard, come from the respected Danish fiddlers on the 18th century – Rasmus Storm and Jens Christian Svabonius. Although it feels natural for Haugaard to jump from band to band – besides that many Danish musicians do it the same- in the smallest band he has been playing for ten years. Together with a guitarist and singer Morten Alfred Hoirup he is a national treasure for Denmark, the / biggest musical export item in last forty years.

37

Robert Křesťan & Druhá tráva (Česká republika) Je pro Folkové prázdniny tak trochu příznačné, že v jednom ročníku dokážou nabídnout často i několik pohledů na jednu a tu samou věc. Letos na české přetlumočení písní Boba Dylana. Zatímco ovšem Petr Kalandra s Blues Session – dej mu Pánbůh věčnou slávu – o albu celém z „dylanovek“ kdysi pouze mluvil a s ubývajícími silami už jen pouze snil a nikdy nedosnil, o osm let starší Robert Křesťan ho s Dru-

38

hou trávou vloni natočil. Písně Boba Dylana se zpívají po celém světě, Čechy nevyjímaje. V kontextu kulturního dědictví téhle planety pohlcují smysly stejně jako Michelangelova Sixtinská kaple, pomáhají zůstávat v džungli člověkem, zachraňovat i ten nejbeznadějnější život, ale také přivádět k šílenství zašifrovanou mnohovýznamovostí, takřka okultně neosobním poselstvím. Dokážou vás naladit na tuláctví, postavit proti většině a politikům, ukázat vám lásku až za hrob nebo třeba jen tak obyčejně omráčit prostostí z nejprostších. Potíž je v tom, že snad všichni si je raději zpívají v angličtině – lidí, co si Dylanovy složité texty přebásnili do rodného jazyka, zas tolik není. Není ovšem země, co by je neměla. My teď hlavně Roberta Křesťana, celoživotního Dylanova obdivovatele, který si po Ianu Andersonovi z Jethro Tull, Marku Knoflerovi nebo Tomu Waitsovi – a jaký že to jsou rockoví básníci – troufl po mnohaletém váhání přebásnit do češtiny Dylanovy písně v míře nebývalé. Maggie's Farm, A Hard Rain's A-Gonna Fall, Girl of the North Country a spoustu dalších. Což rozhodně není žádná sranda, protože něco jiného je věrný překlad uložený na papír a úplně něco jiného docílit toho, aby šla česká slova s rytmem písně, ctila melodii, nepřekážela při zpěvu, nesrážela původní obsah a význam. „Věrnost nade všechno je na nic, protože by to nebylo zpívatelné; a doslovnost taky ne. Jsem zastáncem toho, aby překlad zněl co nejvěrněji a přitom zpívatelně“, vysvětluje Robert Křesťan, ten s „úžasně znepokojujícím napětím v hlase“. Jeho poetika pak jde ruku v ruce s Druhou trávou, která už není pouze bluegrassová, ale i folkrocková a irská. „Je to kombinace „dru-

hotrávovské“ muziky s určitými principy Dylanovy hudby“, říká Luboš Malina, hudební šéf Druhé trávy. A dylanologové mohou zůstat v klidu, jejich guru neutrpěl, pouze zní trochu jinak. „Přátelé tvrdí, že jsem bloud, když během světa zkouším hnout. Tu a tam křídla rozepnout, to ale hodně znamená“, zpívá Robert Křesťan ve skladbě Jak mlýn se točí svět, jinak Simple Twist of Fate a my víme, že znamená. www.druhatrava.cz You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=1h5CcrdWIiE&feature=related

Robert Křesťan & Druhá tráva (Czech Republic) It is quite typical of Folk holidays that they are able to offer you different views on the same topic in one year. This year it is Czech interpretation of Bob Dylan’s songs. Bob Dylan’s songs are sung all over the world and Czech Republic is not the exception. But the problem is that most of the people prefer to sing them in English – there are not many people who have translated Dylan’s difficult lyrics to their mother tongue. But of course, we can find them in every country. We have mainly Robert Křesťan, the man who has admired Dylan for the whole life, and who bearded to poeticize Dylan’s texts into Czech after the years of hesitation, the same as Ian Anderson from Jethro Tull, Mark Knofler or Tom Waits.

STŘEDA 23. ČERVENCE Den blues 17.30 hodin

Luboš Beňa & Matěj Ptaszek (Slovensko/Česká republika) Luboš, co hraje na resofonickou kytaru nosí klobouk nebo basebalku a Matěj s foukacími harmonikami a buřinkou. Nejvíc jim to ovšem sluší, když si obléknou džíny s laclem, jako černoši kdesi na americkém Jihu. Posadí se naproti vám, spustí předválečné nebo i daleko archaičtější blues a trhnou s vámi jako klika s motorem, až z toho jejich černého bluesového alelujá – jak říkával Josef Kainar, „uslyšíte palmy v ráji růst“. Dupou nohama místo bubnů, šklebí se, usmívají na celé kolo, čertovsky provokují holky v publiku a když se Matěj jejich směrem místo do mikrofonu rozkřičí do prastarého megafonu svým falzetem, k nerozeznání od Leadbellym počínaje a Sonny Boy Williamsonem konče, začínáte snít sen o převtělení. Ten nejhezčí by třeba mohl vypadat jako Sonny Terry & Brownie McGhee teď a tady. Ti, co byli vloni v Náměšti, si toho o Lubošovi s Matějem myslí asi

daleko víc. Každý to své. Možná si o slovenském kytaristovi Lubošovi také přečetli, že strávil pár týdnů v deltě Mississippi a těšil se z toho, že vůbec nikomu z nich nepřijde, že pochází ze slovenského Záhoria. A o Matějovi, Ostravákovi každým coulem, že mu je nadevše blízké pouliční hraní – oba nedávno vyhráli konkurs na bluesování na pražském Karlově mostě – foukačky a zpívání, co ze všeho nejvíc navozuje atmosféru praskajících desek s Fredem McDowellem. Když se do Čech nedávno vrátil bluesový albín Johnny Winter, bílý Američan, co s bluesovou kytarou zahrál černé divy, duo Beňa & Ptaszek mu předskakovalo. Divíte se tomu? A víte, co o Lubošovi napsal profesor blues Evans, s nímž se v Náměšti znovu setkají? „Beňa strávil nějaký čas ve státech Mississippi, Arkansas a Tennessee, pozorujíc bluesové umělce v akci. Poslouchal je, hrál s nimi, seděl v jejich blízkosti a obohacoval svoje umění o další rozměr. Výsledkem je skutečné bluesové cítění se slovenským akcentem. Je to jako kdyby se sešel jižanský duševní pokrm s dobrým vínem ze Skalice, jeho rodného města“. www.lubosbena.sk You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=gGiu9o8mheA Luboš Beňa & Matěj Ptaszek (Slovakia/Czech Republic) Luboš is the one who plays guitar, wears a hat or a cap, and Matěj plays a mouth organ and wears a pot hat. However, it suits them best when they wear jeans as Afro-Americans somewhere in the South of

39

America. Then they sit in front of you and start to play a pre-war or even older blues. They stamp their feet instead of drums, they grin and smile, they heckle the girls from the audience and when Matěj cries to the ancient loudhailer instead of the microphone with his voice similar to Leadbelly or Sonny Boy Williamson, you think you must be dreaming. You dream about Sonny Terry & Brownie McGhee being with you right now.

40 Blues Session (Česká republika) Dobrá víla Petr Kalandra. Znát ho Jack Kerouac, vešel by Kalandra do dějin, podobně jako Dean Moriarty. Kalandra, bluesman a folkař tělem i duší, co našincům pomohl zahořet láskou k Bobu Dylanovi, Robbie Robertsonovi, Jamesi Taylorovi, Neilu Youngovi nebo Tomu Waitsovi. Tulák po hippiovské Americe 70. let. Zapálený písničkář na pražském Karlově mostě, zakladatel skupiny Marsyas, co navždy ovlivnila český folkrock, platná posila mišíkovsko-mertovského Čundergrundu a pábitel dávající dohromady folkaře, rockery a jazzmany. Kalandra hrál na akustickou kytaru, nezaměnitelně zpíval a jako jeden z mála u nás mistrně, po bluesmansky ovládal foukací harmo-

niku – kdo by si nepamatoval její zarývavý zvuk z písničky Vladimíra Mišíka na text pana Kainara Stříhali dohola malého chlapečka. Deset let s Janem Spáleným a Frantou Havlíčkem tvořili Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Když od nich odešel, protože raději hrál než skládal, vymyslel si Blues Session: neodolatelný šraml z kamarádů, co měli zrovna čas na písničky, bez nichž se nedá žít. Stal se jejich tlumočníkem a hodně mladých posluchačů k Dylanovi nebo Vanu Morrisonovi našlo cestu až když uslyšeli Kalandrovy verze. České texty mu psali ti nejlepší: Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Zorka Růžová, Vladimír Kos a hlavně Kalandra sám – kupříkladu báječný příběh o skladníkovi, původně Cleaning Windows od Vana Morrisona. On sám, osud a další náhody chtěly tomu, že svá jediná dvě alba natočil v posledních dvou letech života: Blues Session 1 a 2. A štěstí, že vymysleli cédéčko, protože vinylové desky by ty tisíce mejdanů a neudržitelně krásných večerů nevydržely. 7. září 1995, třináct let od chvíle, co čtete tyhle řádky, Petr Kalandra vyšplhal po bluesovém žebříku nahoru a prošel nebeskou branou. Blues Session ale existovat nepřestalo, jen si dalo desetiletou přestávku a v roce 2005 se spřízněné duše, co s Kalandrou absolvovaly pověstné koncertní jamování, daly znovu dohromady. Jakoby se zastavil čas, všichni si to na pódiu s vlastními, Petrovými i převzatými písničkami užívají, jak to umějí jen oni sami a pořád podvědomě pokukují stranou, jestli se náhodou neobjeví Petr a místo pozdravu nezačne vyprávět jednu ze svých pověstných příhod současně s vytahováním kytary z futrálu…

//Michal Gera – trumpeta//Ondřej Konrád – harmonika//Olin Nejezchleba – zpěv, kytara, cello//Pavel Skala – kytara, zpěv//Jiří Hála – saxofon//Václav Vávra – baskytara//Jiří Zelinka – bicí//Kuba Zítko – klávesy// www.bluessession.cz

Blues Session (Czech Republic) Petr Kalandra – a good fairy. If Jack Kerouac had known him, Kalandra would have come to the history like Dean Moriarty. Kalandra, a bluesman, a folk musician in his soul, a man who helped our people to love Bob Dylan, Robbie Robertson, James Tailor, Neil Young or Tom Waits. A tramp around hippie America of the 70th. A zealous songster on the Charles Bridge, a man who founded the band Marsyas, which has influenced Czech folk-rock, a dreamer, who has brought together folk musicians, rockers and jazzmen. He founded Blues Session: an irresistible band of friends, who were likely to play songs, which you can’t live without. Many young people find their way to Dylan or Van Morrison after they had heard Kalandra’s versions. On the 7th September 1995 Petr Kalandra climbed to the top of the ladder of blues and went straight forward to heaven. However, Blues Session didn’t stop exit, they had just had a break for ten years, and in 2005, those people who had played on the concerts with Kalandra started to play together again.

David Evans (USA) Narozen roku 1944 v Bostonu, v polovině padesátých let žil nějaký čas v Dallasu. Zde poprvé zaslechl v místních rádiích kromě Elvise a Bo Diddleyho i leccos z místní bluesové scény. Na samém konci padesátých let poslouchal Ray Charlese, ale už kolem roku 1961, v prostředí Harvard University, se jako mnozí další z jeho generace postupně proposlouchává přes Harryho Belafonta a Kingston Trio ke stále autentičtějším podobám lidové hudby. Nejprve k The Weavers, dále k Woody Guthriemu, duu Sonny Terry & Brownie McGhee a především k Leadbellymu. O rok či dva později navštívil koncert čerstvě znovuobjevených Sleepy Johna Estese a Hammieho Nixona. „Sotva jsem rozuměl, o čem zpívají, ale už jen ten zvuk a to, jak vypadali, na mě fakt udělalo dojem“, vzpomíná. Všechno mu to znělo extrémně exoticky – že jednou bude právě s Hammie Nixonem hrávat samozřejmě netušil. Nicméně začal hrát s bluesovým nadšencem Al Wilsonem (ještě před vznikem Canned Heat). Postupně se setkává s celou řadou venkovských bluesmanů, mnohdy nocujících ve Wilsonově bytě: Mississippi Johnem Hurtem, Skipem Jamesem, Bookerem Whitem a dalšími. První skutečné soustavnější interview udělali spolu s Wilsonem

41

42

s legendárním Eddiem Son Housem. Krátce poté objevují do té doby prakticky neznámého Babe Stovalla z New Orleansu. Od roku 1965 pak David Evans na vlastní pěst a náklady podnikal terénní výzkumy venkovského blues. Snažil se pracovat pokud možno s těmi, kteří nefigurovali na revivalové scéně, a drtivá většina jeho informátorů tedy údajně nikdy předtím nestála před mikrofonem. Přes Roosevelta Holtse se postupně propracoval k bluesmanům z okruhu již nežijícího Tommyho Johnsona, jemuž také v roce 1971 věnoval svojí první knihu. K získání patřičné autority mezi bluesmany napomohla Davidovi skutečnost, že v té době již přesvědčivě ovládal tradiční bluesové kytarové techniky. Opakované výpravy na jih Spojených Států nakonec vyústily v rozsáhlou studii tvůrčích procesů v komunitě Drew, jednom z nejvýznamnějších center Delta blues, v němž kdysi působili kromě Tommyho Johnsona i Charley Patton či Willie Brown. Práce v knižním vydání nazvaná Big Road Blues - Tradice a tvořivost v lidovém blues vyšla ve vydavatelství kalifornské university na počátku osmdesátých let a dosud zůstává nejhlubší a nejvšestrannější analýzou tradičního blues, jaká kdy byla zpracována. V té době již působil na memphiské universitě, kde od roku 1978 vedl program etnomuzikologických a regionálních studií na Rudi E. Scheidt School of Music. Je autorem řady článků, encyklopedických hesel a významně se podílí na produkci bluesových reedicí, mimo jiné i lomaxovského projektu Rounder Records. Mapuje poslední pozůstatky bluesové tradice v Deltě – kromě více než třiceti alb pro universitní edici bylo výsledkem i album The Spirit Lives On, vydané v roce 1994 u německého

labelu Hot Fox, na němž kromě nahrávek Roberta Wolfmana Belfoura, Big Lucky Cartera, jednostrunné elektrické kytary či reprezentantů předelvisovské produkce firmy Sun najdeme i první dvě Evansova sólová čísla. O tři roky později nahrává s místními muzikanty jug bandové album a konečně v letech 2002 a 2007 vydává dvě vlastní alba, s celou řadou hostů z memphiské scény i s archivním snímky s Hammie Nixonem a Al Wilsonem. V uplynulých letech koncertoval ve Spojených Státech, v Jižní Americe a Evropě. Ještě v roce 1995 přivezl do Drážďan společnost znamenitých veteránů z Memphisu a okolí – jejich řady od té doby samozřejmě prořídly, a dnes tedy David Evans cestuje povětšinou sám, jako jeden z nejpozoruhodnějších interpretů venkovského blues. Jeho kytara a zpěv neznějí v žádném případě akademicky – koneckonců více než čtyřicetiletá zkušenost s touto hudbou takříkajíc z první ruky může být asi tou nejspolehlivější zárukou. www.myspace.com/uncledavidevans Text o Davidu Evansovi připravil Jan Sobotka

David Evans (USA) He was born in Boston in 1944; he lived in Dallas in the half of the 50th. In the end of the 50th he listened to Ray Charles, but at about 1961 at Harvard, the same as many others from his generation; he found the way through listening to Harry Belafonta and the Kingston Trio to the more authentic styles of folk music. He started to play with the bluesman Al Wilson and he had met a lot of village bluesmen. Since 1965 David Evans had been taking researches of village blues on his own and on his costs. He had been working with those who were not known on revival scene. His repeated journeys to the South of the US led to the wide study of creative processes in Drew community, one of the most important centres of Delta blues, where Tommy Johnson, Charley Patron or Willie Brown had been operating. His book called Big Road Blues – Tradition and creativity in folk blues was published at University of California press at the beginning of the 80th and it still remains the deepest and the broadest analysis of traditional blues which has ever been done. At that time he was lecturing at University of Memphis, where, since 1978, he had been leading the program of etnomuzicological and regional studies at Rudi E. Scheidt School of Music. He is the author of many articles and encyclopaedia entries. From 2002 to 2007 he had produced two albums with a number of guests from Memphis scene and file photos with Hammie Nixon and Al Wilson. He has been performing in States, South America and Europe during last few years. Nowadays, David Evans travels mostly on his own, being one of the most interesting interprets of village blues.

Hazmat Modine (USA) Hazmat Modine, ti, co vás zachrání, když se cítíte jako spráskaný pes a po ruce není láhev. Bizarní, surrealistické blues, které vám do hlavy vydlabe díru jako vrata od stodoly a vyžene z ní odvěký bluesový reflex: někde poblíž je deprese, smutek k zastřelení. Po sedmi letech vylezli Hazmat Modine ze sklepení newyorského klubu Bleaker Street s celkem jasným cílem – dokázat, že blues má pořád potřebu výstřední vynalézavosti a kontaktu s publikem: „Nechceme, aby se pouze cítilo dobře. Je potřeba ho svést a uvést do pohybu. Jsme post-jugbandová kapela, žádné nostalgické retro“. Pokusit se hazmatmodinské hudební „cosi“ pojmenovat ale znamená vystavit se nebezpečí, že si tím ublížíte. Potíž je také v tom, že těm, co Hazmat Modine ještě neslyšeli, jen těžko vysvětlíte o čem to je, a s těmi, co ano, se nikdy nedohodnete na tom, co vlastně hrají. Hazmat Modine vám rozvrkočí střevíce, až ze zbytku sil zařvete: jestli tohle není world music, pak to sem musel někdo pohodit z jiné planety. Nebo tak nějak. A nebo se v jednu kaluž slít z plátna malíře a vedoucího výtvarného oddělení newyorské Academy of Art Wade Schumana, o jehož obrazech se říká, že jsou méně o realitě a víc o iluzi.

43

44

Hazmat Modine založil Wade Schuman. A mimochodem, znamená to zkratku „hazardous material“ doplněnou o značku klimatizačního fukaru. Schuman expresivně (jak to jinak říct) hraje na foukací harmoniku, které sbírá, na kytary a peruánskou bambusovou flétnu zamponia. Zpívá chraptivým hlasem černého bluesmana od Mississippi najatého ruským cirkusovým šramlem, kde ho nutí napodobovat Hurvínka. Miluje americkou muziku 20. a 30. let minulého století; newyorskou scénu, kam jezdili nahrávat kluci z Trinidadu calypso a z Havaje se sem stěhovali kytaristé, harmonikářské blues skřípalo jako písek pod botama, v latinských čtvrtích se schylovalo k rytmické revoluci, dixieland zněl na plné pecky, neworleánské kapely budily lidi ze sna, evropští Židé to kontrovali živočišným klezmerem a Cikáni jančili jako doma při tancovačkách. „Víte, že bez příměsi tanga by nikdy neznělo Handyho St. Louis Blues tak jak ho známe?“, říká Schuman. V 30. letech ovšem nezamrzl. Vydal se dál do sixties, protože bez jamajského rocksteady a bílého rhytm´n´blues by to nebylo ono. Skoro všechno Schuman složil sám, něco si vypůjčil, zbytek našel na ulici tak, jak šel čas. Hazmat Modine mají za „prostopášnou, nekonečně vášnivou oslavu života“ a když dojde na tu nešťastnou charakteristiku, vyleze z některých lidí následující: „Blues z bordelů New Orleansu, postaveného ovšem na břehu Černého moře, hned vedle čínského Macaa a obývaného Cikány“. Tohle chce ovšem vysvětlit, takže k nástrojům: dvě chromatické a diatonické foukací harmoniky, strašidelné havajské, rezofonické, steel a elektrické kytary, susafón, tuba, trumpeta, vzácný, vlastně už zapomenutý kontrabasový saxofon, claviola, basová marimba, rumunský cimbál, sheng (unikátní čínská harmonika) a štěkot indických pouličních psů,

načichlých prý morfiem. A aby se v tom už nikdo nevyznal, přizval Schuman na debutovém albu Bahamut ke spolupráci své kamarády z Tuvi, jasně, hrdelní zpěváky Huun-Huur-Tu. Překvapuje vás to? „Ať mě Bůh s Wilsonem Pickettem prominou, ale tahle muzika je... soul. Má skutečnou, dýchající duši, způsobující, že se probudila kupa posranejch unavenejch hudebních žánrů, navzájem se objala a pustila do společného tance. Úplně poprvé, a já je navíc podezřívám z toho, že spolu mají právě teď někde za rohem sex. Kéž by měly děti“, napsal americký novinář Larry Rapoport. Schuman připomíná bordelmamá a opylujícího čmeláka. Globální mišmaš ho nezajímá, ani laciné multikulturní šoky – hledá autentičnost dávné spřízněnosti, neortodoxně se šťourá v minulosti a čerpá z ní přítomnost. Blues pro něho představují černí chicagští géniové, stejně tak jako Tom Waits s Ali Farka Tourem. Nejraději by si je nastěhoval do baráku – ještě s Taj Mahalem, Larry Adlerem, Leonem Redbonem, Desmondem Dekkerem a Taraf de Haidouks – a pustil se s nimi do jamování. Vystačí si ale i s Hazmat Modine. Jste-li z branže, jména muzikantů vydají za vše – Randy Weinstein (druhý harmonikář, vycházející ale z chicagské větve) Joe Daley, Pam Fleming, Bob Jay, Steve Elson, Richard Huntley, Pete Smith, Michael Gomez – v opačném případě tady je seznam jejich dosavadních zaměstnavatelů, teda alespoň část, tolik místa není: Postwar Chicago Blues, Karrin Allyson, Sam Rivers, Carla Bley, Taj Mahal, Lionel Hampton, Gil Evans, Metropolitan Klezmer Band, David Bowie, Shuggie Otis, Eddie „Cleanhead“ Vinson, Phil Glass, Norah Jones, Juan Pablo Torres, Greta Gertler aj.

Na albu Bahamut hostovali další muzikanti z newyorské avantgardní scény, motající se okolo CBGB, The Living Room nebo The Knitting Factory – například Joshua Camp s Billem Barrettem – užívající si Schumanova sarkastického humoru: „Říkáte, že máte žízeň, že byste vypili moje slzy?“ You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=-dEgWy7kbew My Space: http://www.myspace.com/hazmatmodine www.hazmatmodine.com Hazmat Modine (USA) Hazmat Modine are those who can save you when you feel absolutely down and there is no bottle of spirit around. The band that delivers a rustic, deliriously Dionysian blend of whorehouse Blues, Reggae, Klezmer, Country and Gypsy-tinged music. After seven years of performing in the New York club Bleaker Street, Hazmat Modine came to prove that blues still needs to be a bit eccentric and in touch with the audience: “We don’t just want to feel good. It is necessary to make it move. We are a post-band, not a nostalgic retro“. Hazmat Modine was founded by Wade Schuman. And by the way, it is an acronym for “hazardous material“ followed by air condition banner trademark. If you are from the same ilk it is not essential to introduce them Randy Weinstein, Joe Daley, Pam Fleming, Bob Jay, Steve Elson, Richard Huntley, Pete Smith, Michael Gomez.

ČTVRTEK 24. ČERVENCE Labyrintion Jiří Pavlica uvádí hosty 17.30 hodin Jiří Pavlica & Hradišťan (Česká republika) Nahlédnete-li na leckteré smělé plány z oblasti world music objektivem jednotlivých osobností, začnou být najednou mnohem srozumitelnější; dojde vám totiž, že některým nejde ani tak o to, jak dosáhnout nejexotičtějšího pojetí, jako spíš o prosté zjištění, že pomocí zdánlivě cizích vlivů lze překvapivě snadněji vyjádřit podstatu svých hudebních myšlenek; neboli říci to samé, co už kolikrát předtím, ale zničehonic jinak, barevněji, emotivněji. Navíc moravský primáš Jiří Pavlica se drží osvědčeného moudra: bude-li to od srdce, nemusíš se bát. Jedno se mu rovněž nedá upřít: zkouší dosáhnout tam, kam se jiní ani neodváží podívat. Prochází dějinami a míří s nimi k nám. Dávná spolupráce s Japoncem Yas Kazem, baskickými hráčkami na txalapartu sestrami Gomézovými, Dizu Plaatjesem z Jižní Afriky nebo finským joijkařem Wimme Saarim pro něho neznamená kontakt moravanství s exotikou za každou cenu, jako že se teď nosí world music, cítí to hlouběji a nezřídka předbíhá dobu. A nebo se jí pokouší dodat vlídnější tvář. Naposledy v brněnském Janáčkově divadle nechal na pódium nastoupit místní filharmoniky, hlomozivé bubeníky Jumping Drums, čtyři muzikanty a alikvótní zpěváky Altai Kai ze Sibiře, svůj Hradišťan zdobený hlasem Alice Holubové a místo sebe předal taktovku dirigentovi Petru Altrichterovi – vznikla suita Chvění.

45

Na letošních Folkových prázdninách se Jiří Pavlica s Hradišťanem zhostí obzvlášť slavnostního úkolu: pokusí se navzájem rozechvět s anglickými folkovými legendami Waterson:Carthy. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=eIczjPRyZKQ www.hradistan.cz Jiří Pavlica & Hradišťan (Czech Republic)

46

Jiří Pavlica tries to reach where most people not even dare to have a look. He has been going through the history and brings it to us. His previous cooperation with the Japanese Yas Kazo, Basque txalaparta players Goméz sisters, Dizu Plaatjesem from South Africa or Finish yoiker Wimme Saari does not mean for him the contact between Moravian music and exoticism at any rate, how it is sometimes popular in world music nowadays, but he feels it deeper. This year’s Folk Holidays Jiří Pavlica and Hradišťan have extremely festive task: he will try to find the same feelings with folk legends from England - Waterson: Carthy.

Wolfgang Saus (Německo) Německý zpěvák, hudebník a skladatel Wolfgang Saus spolupracuje s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem již delší dobu. Saus patří k předním evropským znalcům a propagátorům alikvotního zpěvu, který na Folkových prázdninách před lety představila sibiřská skupina Huun-Huur-Tu. Saus, vzděláním přírodovědec, se zpěvu věnuje od dětství. S alikvotní technikou se seznámil v 80. letech. Dnes pořádá semináře a své rozsáhlé vědomosti shrnul do několika obsáhlých prací. Provozuje také internetovou stránku www.oberton.org věnovanou alikvotnímu zpěvu. „S Wolfgangem Sausem jsem začal spolupracovat před rokem. Nebude to tedy náš první společný koncert. Je to velice charismatický člověk a dobrý hudebník”, říká o zpěvákovi Jiří Pavlica. Saus si zazpívá nejen s Hradišťanem, posluchačům nabídne také sólový blok, při němž se doprovodí na píšťaly a perkuse. www.oberton.org Wolfgang Saus (Germany) German singer, musician and composer has been cooperating with Jiří Pavlica and Hradišťan for some time. Saus belongs to the prominent European experts and propagator of aliquot singing presented some years ago on Folk holidays by Siberian Huun-Huur-Tu. Saus, who graduated as a scientist, has been singing since his childhood. He met aliquot singing in the 80th. Nowadays he organises seminars and he has summarized his large knowledge on the topic into many thesis. He also operates the web site www.oberton.org,

devoted to aliquot singing. Saus will sing not only with Hradišťan but he will also perform on his own accompanied himself by percussions and whistles.

Waterson:Carthy (VB) Waterson:Carthy, nesmrtelná rodina anglického folku – Norma Waterson, Martin Carthy a jejich dcera Eliza Carthy – vystoupí poprvé v České republice. Vzhledem k tomu, že Waterson:Carthy zřídka opouštějí britské ostrovy, představuje jejich koncert na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou zcela mimořádnou událost. Vážení a zbožňovaní tradicionalisté, navěky věků legendy, královnou vyznamenaní Řádem britského impéria, vnášející do folku a starých lidovek bezmezné teplo, vervu a ducha, zatímco Elizu Carthy, jeho současné zjevení, lze brát za revolucionářku, nespatřující v hudebním dědictví skansen nýbrž možnost volby. Staré, přesto díky nim stále čerstvé, se u Waterson:Carthy, tvořených ještě hráčem na melodeon Saulem Rosem, s rebelskou Elizou pojí v dílo až děsivě nádherných kumštýřů – v anglický folk minulosti, současnosti a zároveň budoucnosti. Jako

ti nejlepší a napodobovaní vévodí Waterson:Carthy anglické folkové a tradiční scéně. Zatímco jiné odvál čas, zapomnělo se na ně, nebo to raději vzdali, oni kráčejí dál. Stali se měřítkem citlivé a moderní inovace, majákem, ke kterému všichni vzhlíží. Od roku 1994, kdy jim vyšlo první album Waterson:Carthy, „věnované všem ženám a mužům, opatrujícím naše nekonečné hudební dědictví“, jich natočili pouze pět; poslední Holy Heathens and The Old Green Man, nepochybně své nejzpěvnější, předloni. Rodinu na nich střídavě doprovázejí dva hráči na melodeon: Saul Rose a Tim Van Eyken. Vloni v londýnské Royal Albert Hall s celou řadou hostů uspořádali Waterson:Carthy výroční koncert. Renomovaný novinář Colin Irwin po něm napsal: „Melodie doznívaly v zákulisí, slzy tekly proudem a uhranutí lidé pomalu vstávali, aby vzdali hold korunovačním klenotům anglického folku. Někdo mě v tu chvíli radostně oznámil, že se koncert natáčel pro filmové DVD. Zastavilo se mně srdce. Prosím, řekněte, že to není pravda! Noci jako tahle jsou vzácné“. Martin Carthy Sedmašedesátiletého rodáka z Hatfieldu nazývají Queen Father. Vizionář, sběratel, skladatel, výtečný zpěvák a vynalézavě průkopnický kytarista, ovlivňující originálním laděním a perkusivním stylem hry s důrazem na melodii od poloviny 60. let snad každého, kdo v anglickém folku položil prst na hmatník. Ojedinělou interpretací starých balad, doprovázených akustickou kytarou, zasáhl několik generací folkařů, ve své době pak nejhlouběji Boba Dylana s Paulem Simonem.

47

48

Do už slavných The Watersons nastoupil v roce 1972 a vzal si Normu za manželku. Stihl toho s nimi dost, přestože se souběžně nadále věnoval vlastní tvorbě, což mu zůstalo dodnes. Za svou bezmála padesátiletou kariéru natočil desítky obdivovaných alb s nejrůznějšími lidmi; za vyhlášené lahůdky jsou například považovány nahrávky s houslistou Dave Swarbrickem, příležitostná kapela Brass Monkey, spolupráce s Johnem Kirpatrickem, Band of Hope, Chrisem Woodem, Fairport Convention nebo rané desky dvou slavných folkrockových kapel, které zakládal: Steeleye Span a Albion Country Band. Doslova chodící pramen poznání nikdy neustrnul, nedokázal žít z podstaty a přetrvávající slávy. Ocenila to i královna: v roce 1998 si k ní došel pro Řád britského impéria. Dodnes se drží názoru, že anglický folk a tradiční hudba jsou živoucím organismem, schopným spřáhnout se s čímkoliv, co má smysl, co ho nějakým způsobem posune dál a nezakonzervuje do pamětnické expozice. A když za ním mladí v rozpacích přijdou s technofolkem, uklidní je: „Hele, tahle hudba přežila války, pohromy, hladomory a cokoliv dalšího, takže je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače“. Na sklonku loňského roku se Martin Carthy zúčastnil asi nejodvážnějšího podniku své kariéry, ovšem jeho přítomnost v řadách The Imagined Vilage pouze podtrhuje výše uvedené. S Elizou, Simonem Emmersonem, Billy Bragem, Paulem Wellerem, Johnny Kalsim, Transglobal Underground a dalšími Asiaty se ocitl uprostřed hřmějících futuristických techno rytmů, vymaňující staré anglické písničky z dusivého sevření ustálených forem, aniž ztratily cokoliv ze své podmanivé krásy. Sám Carthy se s kytarou klidně popasoval s pákistánským bub-

nem dhol i indickým sitárem a k převyprávění národní balady Tam Lyn osobně pozval kontroverzního rastamana Benjamina Zephaniaha. Odjakživa totiž Carthy tvrdil jediné: „Lidové hudbě můžete ublížit jediným způsobem, že ji nebudete zpívat a hrát“. Norma Waterson Matka rodu, milovnice starých časů, první anglický folkař nominovaný kdy na Mercury Music Prize. Bez přehánění největší žijící anglická folková zpěvačka, královnou v roce 2003 vyznamenaná Řádem britského impéria. Dáma, pro kterou se vyráží do válek. Je ročník 1939. Narodila se v přístavu Hull ve východním Yorkshiru. Hudebně vzdělaní rodiče ji s bratrem Mikem a sestrou Elaine, jinak pro všechny Lal, v raném dětství zemřeli. Vychovávala je babička, Irka s cikánskými kořeny. Jejich vokální skupina Mariners, vycházející z jazzu a skiffle, postupně přešla k tradiční hudbě a folku, původní název nakrátko ale zaměnili za Folksons, ovšem od pětašedesátého roku, kdy jim vyšlo první album Frost and Fire: A Calendar of Ceremonial Folk Songs, se natrvalo přejmenovali na The Watersons. S kytaristou a zpěvákem Lou Killenem (za čas vystřídaný bratrancem Johnem Harrisonem) šokovali nádhernými, po různu kombinovanými vícehlasy, na svou dobu naprosto neobvyklými. Vyneslo jim to označení „folkoví Beatles“. Na albech The Watersons čarovali s písněmi rodného Yorskhiru, viktoriánským repertoárem i námořnickými odrhovačkami. Není v Anglii snad nikoho, kdo by kdy o jejich nadčasovosti a až nepatřičné kráse zapochyboval. Patří navždy k vrcholům anglického, ale i svě-

tového folku. S kratšími přestávkami, kdy se jednotliví členové věnovali vlastní práci, to The Watersons vydrželi na výsluní do začátku 80. let. Mike se pak pustil do obchodování a Lal těžce onemocněla. Tak se zrodili Waterson:Carthy.„Normino slovo a umění má obrovskou váhu. Ona zpívá srdcem. Ale ta její zatracená skromnost. Když ji nominovali na Mercury Music Prize, považovala to za pouhou úctu ke staré dámě. Nemá víru ve svůj hlas, i u Watersons přenechávala raději sóla Lal a Mikovi, přitom dokáže zazpívat úplně všechno. Eliza to po ní zdědila“, říká Martin Carthy. Však také první sólové album – titul nesl pouze její jméno – vydala Norma až v roce 1996; bylo jí osmapadesát. Nádherný repertoár (archivní vykopávky, Jerry Garcia, Billy Bragg, Richard Tompson) a folkrocková kapela snů: Richard Thompson, Benmont Tench od Toma Pettyho, Danny Thompson, Roger Swallow, manžel s dcerou. Písničky podivné a ponuré krásy, spíš melancholické než veselé, s hlasem vroucího mateřství, touhy a zkušenosti. O tři roky později nabídla ještě podivnější sbírku: The Very Thought Of You. Táhlo ji to stále víc za hranice folku, směrem k hluboce osobním písním rezonujícím atmosférou poválečné Anglie. Slyšíme nahořklé jazzmanství Evy Olmerové i pravdivé slzy Hany Hegerové, sentiment se v něm prolíná s touhou vypovídat se. Dosud poslední – Bright Shiny Morning z roku 2000 – lze brát za nejkomornější a nejniternější počin zvrásněným stářím a zkušenostmi dvaašedesáti let. „Zpívám písničky s příběhy, když ho nemají, odložím je“, říká Norma Waterson, milovnice Big Bill Bronzyho, Randy Newmana a Margaret Barry.

Eliza Carthy Narodila se v roce 1975 ve Scarborough, nedaleko tržnice z písničky, kterou otec naučil Paula Simona. Spočítat ceny, co zpěvačka a houslistka Eliza Carthy dostala, je marné. Stejně tak předpokládat, s čím přijde příště. Když v roce 1998 obohatila dvojalbum Red/Rice jazzovým ambientem, rockem, drum’n’bassovým tahem a dokonce zvuky, vzdáleně připomínající pneumatické kladivo, puritánům se rosila čela. Sebevědomě jim vzkázala: „Popmusic se nachází ve strašných cárech. V hitparádách je víc tanečníků než muzikantů, kteří vůbec netuší, co je živá hudba. Malým dětem říkají: dej nám svoje prachy a my ti zazpíváme o smyšleném komiksovém světě, podle tvých představ. To není fér. Chci lidem ukázat jinou cestu, jiné druhy nástrojů. Musí přeci přijít někdo, kdo lidem nabídne emoce, vášnivost a opravdovou hudbu. Existuje naděje, že bych to mohla být já“. Přestože trpí těžkým astma, stačí ji od 90. let v zaníceném tažení málokdo. Žádnou z desek, které natočila, neminulo mezinárodní ocenění. Z tradiční hudby a folku přitom neutíká po liánách samoúčelných experimentů, přesto vším, na co doposud sáhla, boří zažité mýty. Tráví hodně času v archivech, hnána touhou objevit další a další lidovky či zapomenuté autory; dát jim novou podobu, sfouknout z nich prach a zpřístupnit je současnosti. V hluboké úctě a neomylnosti, kam šlápnout. Umí se do nich jako neposedný skřítek zavrtat a přisvítit na zákoutí, kterých si před ní nikdo nevšiml. Nerozpakuje se také zajet na Moravu a zblízka zjistit, co jsou fašanky ve vesnici Komňa a při předávání světových cen World Music Awards, které moderovala, si například zajamovat s argentinským akor-

49

50

deonistou Chango Spasiukem a Afričany. Na otázku, jestli ji rodičovská legenda ulehčila situaci a pomohla otevřít ty správné dveře, odpověděla: „O tom se obtížně mluví. S matkou a otcem jsem začala hrát v roce 1993, to mně bylo osmnáct, ale vlastně ano, ulehčilo mně to spoustu věcí. Pomohli mně v začátcích, seznámili s mnoha zajímavými lidmi a všude o mně mluvili. Bez nich by to asi fakt bylo těžší. A kdybych se dala na popmusic? Domnívám se, že by mně řekli, ať si dělám co chci. Možná by k tomu otec dodal, že bych mohla být drobet chytřejší“. S popfolkem si Eliza Carthy zadala na albu Angels&Cigarettes. Dopadlo to na výbornou. V těchto dnech se na to chystá znovu. Na nahrávku Dreams of Breathing Underwater proto všichni netrpělivě čekají. „Vždycky jsem byla užaslá, jak se v anglickém popu může odrážet tradiční písnička, proto jsem šťastná, že jsem na tuhle horkou telefonní linku dostala číslo“. Saul Rose Vynikající hráč na melodeon, knoflíkovou tahací harmoniku, spolupracující s Elizou odnepaměti. Vlastně si spousta lidí myslela, že spolu chodí – až do roku 2006, kdy oznámil, že si bere Elizinu sestru a po narození dcery nastupuje na mateřskou dovolenou. U Waterson:Carthy ho do loňska vystřídal kamarád Tim Van Eykem. Jak je u anglických folkařů běžné, i Saul přebíhá od jedné kapely ke druhé: Faustus, Morris Offspring, Random, E2 aj. www.watersoncarthy.com www.youtube.com/watch?v=zmtEy_2rv3Y www.youtube.com/watch?v=mHhrgh8R6jg

Waterson:Carthy (Great Britain) Waterson:Carthy, a never-dying family of the English folk - Norma Waterson, Martin Carthy and their daughter Eliza Carthy, will first perform in the Czech Republic. Due to the fact that Waterson:Carthy hardly ever leave British Isles, their concert on Folk Holidays in Náměšť nad Oslavou represents absolutely remarkable event. Respected and beloved traditionalists, legends for the rest of the time being, in June 1998 they were appointed an MBE in the Queen's Birthday Honours, those who have brought pleasant warm, energy and soul to ancient folk songs. Waterson:Carthy keep those songs fresh and together with a melodeon player Saul Rose they create the English folk of the past, present and future. The best and often copied Waterson:Carthy are the leaders of the traditional folk scene. While the others were forgotten or gave it up they keep going on. They represent a sensitive and modern innovation, the lighthouse, which everyone looks up to. Since 1994, when they made their first album Waterson:Carthy, “devoted to all women and men, who keep our endless musical heritage“, they have recorded five of them, the last one Holy Heathens and The Old Green Man the year before last. The family is accompanied alternately by two melodeon players: Saul Rose a Tim Van Eyken.

pátek 25. července Česko-irský den 17.30 hodin

Nestíháme (Česká republika) Jan Řepka a Petr Ovsenák spolu pod názvem Nestíháme vystupují od roku 2001. Neskrývají obdiv k velkým osobnostem české i zahraniční folkové historie. Nabízejí čitelné, melodicky jemné sympatické písničky postavené na souhře dvou akustických kytar a příjemných hlasů. Hudební publicista Ivan Hartman jejich loňské album Víceméně v klidu slyší následovně: „Křehké písně jak z dob Simona a Garfunkela, píseň Málo je času zase ve svém závěru odkazuje k Nerezu. Ale je to pouze decentní náznak, žádné kopírování. Těžit z toho nejlepšího není hřích. Hříšné je čerpat ze špatného. Nestíháme zvolili první možnost a poskytli jí, slovy jejich textu, trpkou krásu“. www.nestihame.cz My Space: http://www.myspace.com/nestihame

Nestíháme (Czech Republic) Jan Řepka and Petr Ovsenák have been performing together as Nestíháme since 2001. They do not hide their admiration of famous Czech and foreign folk music personalities. They offer clear, gentle, nice songs based on the interplay of two acoustic guitars and pleasant voices.

51

Brendan O´Shea (Irsko) Irský písničkář a básník, co dokáže chytit padající hvězdu a vrátit ji na oblohu. Kluk s kytarou z irského hrabství Kerry, kde ho na konci 90. let přestalo v pubech bavit přetahování s tanečními kapelami a přesunul se do New Yorku. V současnosti parťák nejvěrnější Marka Gearyho, pořád ovšem člen písničkářského sdružení Fairplay Collective z newyorské Greenwich Village, co společně vystupoval s 10.000 Maniacs, Cowboy Junkies a Eliottem Smithem ještě před tím, než tu myl nádobí a získával si pozornost posluchačů při klubových soutěžích. Autor žádaných, výrazně melodických baladických písní, občas

složitějších, vždycky ovšem konejšivých, přestože za melancholií by šel O´Shea na konec světa – třebas po stopách raného Paula Simona. Vydává desky, se kterými spousta lidí večer usíná. Maluje na nich obrázky o povyku v kosmopolitním městě, odtajňuje duši melancholického Ira v New Yorku, který být filmařem, natočil by Taxikáře úplně jinak, a pokládá divné otázky: „Víte, kde máte duši?“. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=7j1Nq8ClhKQ My Space: http://www.myspace.com/brendanoshea www.brendanoshea.com

52

Brendan O´Shea (Ireland) The Irish songster and poet, who can catch a shooting start and put it back to the sky. The boy with a guitar from Kerry County, where, in the end of the 90th, he started to be tired from competing with dance bands in pubs so that he moved to New York. Nowadays he is a good fellow of Mark Geary, but of course still a member of Fairplay Collective from New York Greenwich Village, who performed together with 10.000 Maniacs, Cowboy Junkies and Eliott Smith. Before that he had been washing up at that place and he was gathering the audience’s attention in club competitions. He is the author of popular, expressively melodic baladic songs, sometimes a bit difficult, but always soothing, although that O´Shea would follow melancholy to the end of the world. He produces albums, which many people love to listen before going to bed. He presents there pictures

about the clamour of cosmopolitan city, he lets us have a look at the soul of melancholic Irish in New York and he asks peculiar questions: “Do you know where your soul is?“

Jablkoň (Česká republika) Michal Němec vzkazuje: letos Jablkoň bez závoje. Senzační veřejné odhalení hudebních kořenů skupiny Jablkoň. Vystoupí také podskupiny Malá Lesní, Velká polní, Jazz to se mnou z mísy, Duo Carvánek a divadlo Vyrob si své letadýlko. Doba si na senzace potrpí a nelze vás, v úmyslu veřejně odhalit kořeny Jablkoně, než pochválit. Nicméně, co když to Jablkoň nezvládne, roztřesou se jí kolena a leccos nám pro jistotu zatají. Jablkoň nemá kolena, takže se jí nemůžou klepat. Pokud by však přesto došlo k nějakém zatajení, organizátoři se nemusí bát, protože se to nikdo nedozví.

Německý Suddeutsche Zeitung nám všem, co Jablkoň posloucháme, po jednom vašem koncertě učinil nebývalou nabídku: Jablkoň vám splní všechna vaše přání. Musela se na vás přece obrátit spousta divných lidí? Divní lidé se obávají, aby nedopadli jako s tím robotem všeumělem, který tvrdil, že umí nahradit ženu. Byl v něm otvor s nápisem ZDE VSTRČTE a pokud se tam cokoli vstrčilo, přišil na to knoflík. Proto nás divní lidé příliš neobtěžují, a pokud ano, přišijeme jim, stejně jako všem ostatním, Jablkoň. Vztaženo k tomu, že vaše hudba kdysi doprovázela české akvabely na olympijských hrách v Sydney a ony se neutopily. Máte představu, jak byste se zachoval, kdyby na dohled od pódia existoval zámecký rybník a v podzámčí navíc mezinárodně neošlehané družstvo mužských akvabel? Stalo se tak nejen na olympijských hrách v Sydney, ale také v Řecku a na mnohých dalších sportovních vyvrcholeních. Obecně se dá říci, že naše hudba po světě doprovází kde co, živým příkladem bylo loňské vystoupení s tanečně-akrobatickou Galumphou z USA. Proto jsme na takové věci zvyklí, i když, jak už teď víme, o tom často ani nevíme. Takže, pokud by se skutečně v podzámčí objevilo družstvo mužských akvabel, zahráli bychom jim anebo si s nimi přímo i zaakvabelovali. V minulosti jste nás nazval hovadami božími. Poslouchejte, není už na čase vyjít s pravdou ven, a říct nám do očí, co si o nás skutečně myslíte?

Ano nazval jsem nás hovady božími a skutečně si o nás myslím, že jsme hovada boží. I proto nás mám rád. MySpace: http://www.myspace.com/jablkon You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=lPzmCcxL5c0 www.jablkon.com Jablkoň (Czech Republic) The band was formed in 1977 by Michal Němec, the guitarist and the man of big body and soul. He presents their music with his crazy sense of humour, and makes you clap your hands even if you don´t want to. Jablkoň performs a remarkable, poetic, wild alternative music full of experiences and fun. 53

Mark Geary (Irsko) Když tenhle, v Náměšti jako doma se cítící irský písničkář, odjížděl před lety po smrti kamaráda Jeffa Buckleyho z New Yorku, musel prý málem na operaci: „Od rána do večera jsme se smáli, takže hrozilo, že mně budou muset úsměv z obličeje odstranit chirurgové“. Kdo poslouchá Gearyho písničky, zůstane v tuhle chvíli možná v rozpacích, protože ačkoliv měly k návodu na sebevraždu daleko, tolik srandy při nich posluchači přece jenom nezažívali.

54

Markův bratr v New Yorku vedl klub Sin É, druhý domov Gearyho s Buckleym, ale také Jona Spencera, Damiena Riceho, Davida Graye a dalších skvělých písničkářů, jimž hitparády nic neříkaly. Zastavili se tu za nimi občas U2, Elvis Costello nebo Mariane Faithfull, cítící, že tahle neobyčejná komunita spřízněných duší má lidem co říct. Gearyho tak trochu smutné písničky zpívané naříkavým hlasem nasály v New Yorku svobodomyslností, nadhledem, ale i bolestínstvím, které ovšem nemusí být za každou cenu konečným řešením. Naděje se totiž Geary nevzdává – „bez ní se nedá přece žít“. Podobně bez vtahujících, okouzlujících melodií, protékající jeho alby – naposled letos Opiem, natáčeném ve slavném beatlesáckém studiu Abbey Road. A jeho motto? To má Mark Geary vyřešené: „Pronásledují mě. Vlastně do určité míry jsme všichni pronásledovaní: naší minulostí, určitými lidmi, vzpomínkami, ztrátami, končícím mládím, žalem, obavami, touhami, láskou. Říkám si, jestli se z toho máme poučit nebo se v tom donekonečna pořád motat“. My Space: http://www.myspace.com/markgeary You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=Tv64jvZ0SV8 www.markgeary.com

Mám rád melancholické, bolestné písně Poprvé se u nás tento malý muž s kytarou představil před dvěma lety. Rozehříval tehdy publikum před letními koncerty Glena Hansarda. Loni už byl na festivalech hvězdou on sám, a tak začátkem roku 2008 podnikl své první českomoravské turné. Začalo v Praze na Dobešce 10. března, kde jsem si také s Markem povídal. Poslední rok tvého uměleckého života byl spojen s novým albem, které jsi nazval Opium. Moje nová deska vyšla 11. dubna. Doufal jsem, že ji budu mít s sebou už na téhle české šňůře, ale bohužel to nevyšlo. Když je nová deska hotová, musí to být velké zadostiučinění. To ano! Opium se masterovalo ve studiích Abbey Road, a když pak za mnou jednoho krásného dne přišel můj producent a říká: „Tak tady je tvoje nové album. Hotovo!“, nechtěl jsem ho ani vidět. Dobrý měsíc po dokončení nemůžu vlastní nahrávky vystát. Jen si představ, že to posloucháš dva roky v kuse! K úvahám o novém albu tě prý přivedla píseň Maid of Gold, kterou jsi složil před necelými třemi lety. Psaní je pro mě to nejdůležitější, potřebuju je k životu stejně jako vodu. Mám rád melancholické, bolestné písně. A Maid of Gold přišla právě včas. Je to přesně ten případ, kdy se píseň napíše sama a sama si taky řekne o určitě místo v repertoáru. Věděl jsem, že mám-li nové album opřít o jeden centrální bod, bude to Maid of Gold. Na druhé straně pak stála veselá Not On Your Life a mezi těmito dvěma kraji

našly později místo všechny ostatní písně. K jejich dopsání mě ale také donutil vydavatel, a já jsem za to vděčný. Abych se hnul, potřebuju tlak vnitřní i vnější. Už tvá předchozí alba jsou – pokud jde o aranže a zvuk – precizní. Jak se od nich Opium liší? Na Opiu jsme použili ještě bohatší aranže. Ve studiu jsme měli tentokrát víc času než kdy dřív, mohli jsme si tak dát záležet na každém detailu. Jeden člověk nám například jen aranžoval smyčcové party, jinde zní krásný koncertní klavír, dvě nebo tři skladby doprovází celá kapela... Ještě nikdy jsem se téhle studiové práci nevěnoval tolik jako nyní. Myslím, že celé album zní kompaktně. Jinak bych ho nepustil. Jsi perfekcionista? Hudba sama o sobě nemůže být dokonalá. Dokonalost, o niž se snažím já, tkví v tom, aby se moje píseň chvěla, abych svým hlasem dokázal vyjádřit její podstatu. Abych se maximálně přiblížil jejímu původu. Z mého výrazu musí být jasné, proč jsem ji vůbec psal. Někdy se mi zdá, že nejlépe je natočit píseň bezprostředně poté, co vznikne. Přesně tak. V tu chvíli nedumáš nijak zvlášť nad pocity, které jdou z tvého hlasu, z tvých slov a doprovodu. O šest měsíců nebo dokonce o dva roky později se pak snažíš onu původní náladu opět najít, připomenout si ji a vyjádřit ji nejlépe, jak umíš. A to bývá velmi těžké. Jestli dovolíš, rád bych se vrátil k tvým začátkům. V roce 1992 jsi odešel z Irska. Proč?

Neměl jsem práci ani žádné zvláštní vyhlídky. Trávil jsem čas podobně jako většina muzikantů, sluchátka věčně na uších, plný inspirace, smutku i radosti z hudby. Tak se v mé hlavě zrodil můj malý tichý sen. Ve skutečnosti jsem ale neměl jasnou představu, co mám dělat. Tak jsem se sebral a z Dublinu odjel. A protože můj bratr v té době vedl hudební klub v New Yorku, jel jsem právě tam. Klub Sin É byl tvým prvním jevištěm? Ano. Bylo to výjimečné místo. Ve výjimečné době. Vystupovali tam tehdy Jeff Buckley, Van Morisson, Sinéad O'Connor nebo U2. Přitom to byla mrňavá kavárna, žádné pódium, člověk hrál prostě z jednoho rohu na jedno kombo jak někde v obýváku. Brzy jsem ale začal hrát taky jinde. Abych se naučil víc, musel jsem se posunout. Co tě táhlo? Měl jsi nějaké vzory? Nevím, co mě motivovalo. Prostě jsem chtěl stát na pódiu, hrát a zpívat. Od jisté chvíle jsem věděl, že to chci dělat. Četl jsem dost knih a hodně jsem toho naposlouchal, abych si to uvědomil. Ale musel jsem se otrkat. Svým písním jsem věřil, ale na scéně jsem byl nesvůj, nevěděl jsem ještě, jak na to. Tak jsem hrál, jak jen to šlo. Jak často jsi tehdy hrál? Hrál jsem v různých barech a klubech prakticky denně, často až do dvou do rána. Hraje se kulečník, lidi se baví, nikdo tě pořádně neposlouchá. To je dřina! A přitom jsem ještě dost dlouho pracoval jako barman. Kdy přišel ten moment, kdy ses rozhodl, že se budeš hudbě věnovat na plný úvazek?

55

56

To byla zvláštní scéna. Ještě v době, kdy jsem pracoval za barem, jsem měl takový první velký koncert, a shodou okolností mě tehdy slyšel jeden můj kolega. Byl upřímně překvapený, jak hraju, a nedlouho poté se sám nabídl, že mi pomůže. A tak mi začal dělat managera. A je jím dodnes. Jmenuje se Gill Holland. Když se podíváš na newyorskou klubovou scénu s odstupem: má blíž ke spolupráci nebo k soupeření? No, první otázka kdekoli, kde se hraje, zní: Kolik na tebe přijde lidí? Je to pochopitelné, ale pro většinu z těch, kteří začínají, dost drsné. Můj příběh není jiný: Člověk se trápí s dvěma třemi písničkami po různých open mic nights, až mu jednou někdo nabídne samostatný večer o dva dny později. New York je velký; žije tam osm miliónů lidí! Můžeš hrát na dvaceti místech každý měsíc a vždycky bude jiné publikum. Ale dostat se z toho kruhu ven je stejně těžké. Jako bys všude začínal znovu. Můžeš hrát skutečně líp než dřív, ale tvému novému publiku je to jedno. Co tě před dvěma lety vlastně přivedlo do České republiky? Glen Hansard mluvil o České republice už dlouho. Ve skutečnosti to ale odstartoval Jens, jeden německý fanda irské muziky, to on sem před lety poprvé přivezl kapely Frames a Interference. Nebýt jeho, asi k těmhle cestám a spojením nedojde. Teprve později se tu Glen seznámil s Markem Irglem atd. atd. A díky Glenovi jsem tady prvně hrál i já. Můžeš nějak porovnat české publikum s tím západním? Ohlas, s jakým jsem se tu setkal, byl opravdu v něčem zvláštní, velmi bezprostřední a srdečný. Nutilo mě to pak, dát ze sebe skutečně maximum. Takhle to všude nefunguje.

Vychází ti nová deska, chystáš koncerty v Irsku a později v severní Americe, v Austrálii. Co plánuješ dál? Rád bych hrál tak dlouho, jak jen to půjde. Písničkářství bývá zaměstnáním na celý život. Doufám a věřím, že budu s to vydávat další dobrá alba, cestovat, koncertovat a setkávat se s lidmi. Vlastně už to tak funguje, v malém měřítku, ale funguje. Třeba přijdou větší sály, nevím. Hodně naděje vkládám do nového alba, myslím, že by mě mohlo zanést někam, kde jsem ještě nebyl. Mám celkem živé sny. Firma, u které vydáváš, se jmenuje Independent Records. Co pro tebe znamená nezávislost? Uměleckou svobodu. Firma mě nedrží ani netlačí, kam chce ona, ale respektuje moje nápady, inspirace a cesty. Když chci, můžu jet do České republiky, aniž by mi to někdo vyčítal. Z čistě obchodního hlediska se to nevyplatí, ale jsou přeci ještě jiné hodnoty. Pro velké firmy jsou písně prostě zbožím, a umělci jim ten jejich obchod jen komplikují. Většinou totiž přemýšlejí jinak. Jak říká jeden můj známý: „Hudební business by byl skvělý, jen nebýt hudebníků.“ Možná na tom něco bude. S Markem Gearym si povídal Jan Řepka

Mark Geary (Ireland) Mark’s brother in New York led the club Sin É, a second house of Geary and Buckley, but also Jon Spenser, Damien Rice, David Gray and other great musicians, who were not influenced by hit parades. U2, Elvis Costello or Mariane Faithfull sometimes went around there, because they fell that this extraordinary group of people had a lot to tell to other people. Geary’s bit sad songs performed by his crying voice absorbed width, freedom but also suffering in New York. But Geary never gives up hope – “we can’t live without it“. His albums are full of enchanting melodies – the last one, Opium, this year was recorded in the famous Beatles studio Abbey Road.

SOBOTA 26. ČERVENCE Písničkáři 16 hodin Sestry Steinovy (Česká republika) Každá se jmenuje jinak, přesto jsou sestry. Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová. Neoposlouchatelné písničkářky a učitelky tance „klidného jak neřízená střela a vroucího jak dlaždice v metru“. K táboráku je raději nezvěte – buřty a sranda by musely jít stranou. Hravé, bezprostřední, žensky intimní, upřímné až to bolí, do sarkasmu a sebeironie vzedmuté písničky si když tak nechte až k ránu, kdy juchavost od břehů Niagary utichá a osada odchází spát. Bývalé rockerky z Děčína si přehazují hlasy, na kytary hrají nepopsatelně, místy jako na perkuse, drhnou strohé riffy, co se do vás zatnou jako sekera; umí ale i pohladit melodií smířlivě se pnoucí jako réva vinná – nevinná. Od roku 2001, kdy jim vyšlo debutové album Lilie polní, Sestry Steinovy budí pozornost, kam jen přijedou. Otevřené mnoha vlivům nezpívají ale obyčejné písničky, spíš podivné hořkosladké šansony, se kterými se ne každý smíří, což Sestry předpokládají: „Teplá deka hřeje víc než důležitý kecy“. Za všechny to shrnul Jiří Černý: „Sestry Steinové jsou nikomu nepodobné“. www.sestrysteinovy.cz You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=6EXTQzAA_wA

57

58

Sestry Steinovy (Czech Republic) Each of them has a different family name, though they are sisters. Karolína Kamberská and Lucie Steinhauserová. Fabulous songsters and dance teachers. It is not clever to invite them to your camp fire – forget grilled sausages and funny stories. Former rockers from Děčín change voices, they play the guitars the way that is impossible to describe – sometimes like percussions, or with fantastic riffs, but they can also stroke you with gentle melodies. Since 2001, when they made their debut album Lilie polní, Stein Sisters have been attracting attention wherever they go. They are opened to many influences, they don’t sing ordinary melodies, but more likely utter bittersweet chansons, which are not accepted by everyone.

Vladimír Merta (Česká republika) Zpěvák, hudebník, skladatel, textař, publicista, esejista, spisovatel, filmový režisér, pedagog a nestraník. Myslíte, že si na rozdíl od organizátorů Folkových prázdnin vzpomenete, jestli jste tu už v minulosti koncertoval?

Na zámku ne, ale vezl jsem sem několikrát stopaře. Vždycky mi bylo líto, když vystoupili, a já musel dál. V kapli jsem hrál díky Koubkovým sklepům, bohulibé alternativě přesponzorovaným festivalům. Zabloudil jsem z Liberce v dešti, zasekl se a dorazil hodinu po začátku, a lidi vytrvali. Děkuju děkuju děkuju… Po listopadu v písničkářském táboře panoval názor, že není o čem zpívat. Zkrátka přišli o nepřítele a nosné téma. Vy jste zrovna v těch letech chrlil jednu písničku za druhou. Šlo o vypuštění ventilu, touhu komentovat překotně probíhající změny nebo pocit znovunabyté svobody? Přišli jsme o nepřítele. Novinářské klišé! Tak to vyjádřil jediný – Jiří Dědeček, mistr sarkastické zkratky. Marxistická teorie odrazu v praxi! Já třeba hledám nepřítele v sobě. Doba změn se nevrací, co bylo před ní je zapomenuto, co následuje, podléhá racionalizaci. Tušil jsem, že se budu potácet ode zdi ke zdi. Chtěl jsem svému okolí otevřít zápisník, hrál jsem třeba dva roky jen nové nápady, zhudebňoval absurdní reklamy podvodníků, parodoval denní dění. Já vydržel, publikum ne. Teď se k těm střepům vracím a obaluju autentické kusy snesitelnou omáčkou. Doby se mění, touha publika nenechat se otloukat hranami polotalentů zůstává. Hodně, ať už sám nebo s Janou Lewitovou a jinými, se věnujete staré lidové hudbě ze Slovenska a Moravy. A co takhle Čechy? Máte dojem, že vedle jihočeského ostrova u nás existuje další, dosud ovšem neobjevená hudební oáza? Že by měli pravdu ti, co říkají, že „průmyslová civilizace“ českou lidovku vypálila jako

suchý trávník nebo naopak po německo-středoevropsku zdegenerovala? Degenerují lidé, ne písně. Naopak – ty z Weissovy sbírky, anebo ty, které citoval už mladý Mozart, jsou nesmrtelné. Ale muzikant nechce zmnožovat své vlastní kořeny, touží podhrabat se do sousedovy zahrádky, přisvojit si něco z jeho hnoje, ukousnout si alespoň slovně kus zbojnictví, kterému to v jihočeském biedermayeru tak ošklivě nesluší. Neobjevené oázy ale hledáme nejdřív v sobě, jakmile zaslechneme ten slabounký hlas ze dna studny, opatrně se do ní spouštíme. Je to na věky. Jihočeské písně máme pod kůží, se vší těžkopádností, tatíkovstvím, zapšklou erotikou a pivní střízlivostí. Chybí mi v nich to, co sám postrádám: rozlet vína a uhranutí slivovicí. Říkají o vás, že jste mimo jiné také bluesman. Označení blues ovšem získalo už dávno obecnější charakter. Máte vy sám pro sebe vyjasněno co je blues? Okamžitá reakce na přetlak. Píseň, vytvářená ze směsi okolních zvuků, nálad, zaslechnutých slov, vlastního magoření a neutuchajícího smyslu pro sladkobolnost chvíle. Pavel Skála říká stručně: – Je to hezky začmoudlý. – Nikdo neví, co to znamená, ale každý to uvnitř důvěrně zná: když zmizí mezera mezi naučeným a žitým, zrcadlením a skutečností. Hledám také blues v canto jondo nebo v improvizacích Gitanos. Známe je jako zavedené odrůdy popu. Bluesoví hráči, podobně jako zpívající hardingfelisté, nebo polorecitující kancelisté, slepí harfeníci či grioti. Hráli na svatbách, vymýšleli oslavné ódy na ty, kdo si je zaplatili. Komentovali krajinu, její změny, prohibici a pálení kořal-

ky, nikdy ne politiku. Nechtěli jenom prudit, nestavěli se do role obětí systému, jako kdekterý dramatický umělec dneška. Vymetali dno špeluněk. Hráli za pár šupů do tance, pak pokračovali u barů, ztráceli zuby, prachy, ženy, zdraví a životy. Dokud je neobjevili knihovnou amerického Kongresu dotovaní nezaměstnaní teoretici, sami postižení toulavou múzou. Z blues se stalo vývozní umění, chráněný národní statek, jediné opravdu originální umění… ne Ameriky, ale jejích otroků. Máme je následovat, abychom nějakému kritikovi připadli autentičtí? Sociální situace se nedá napodobit jako pár okoukaných slajdů. Dobře živení dnešní bluesmani jsou buď k smíchu, nebo k pobavení amerických turistů, kteří jdou za levným pivem. Blues je v cikánském pláči, v zoufalém vytí internovaných, ne na festivalech. Blues rozhodně není nápodoba, a alespoň energií se dere vpřed a smutek za sebou vleče jen jako tricksterův bizarní šat. Blues je, když zpíváte a někdo si povzdechne: takhle krásně smutně bych chtěl taky umřít. Sefardská hudba, které se s Janou Lewitovou věnujete, skýtá jedno úskalí – sefardští Židé své písně většinou nezapisovali do not. Izraelská zpěvačka Yasmin Levy navíc tvrdí, že sefardská hudba sloužila spíš k přiblížení smyslu textu a tudíž – pro dnešního posluchače to při její kráse zní až neuvěřitelně – nebyla až zas tak důležitá. Kde s Janou ty melodie sháníte? A do jaké míry do nich vkládáte dnešek? To je otázka spíš pro Janu. Já přijdu až k vybrané verzi, spolu pak hledáme harmonizaci věrného přepisu. Židé ctí psané slovo, úcta k tradici a její ústní předávání leží v prazákladu nejen jejich kulturní

59

60

svébytnosti, ale fyzické existence vůbec. Jana získala od jeho excelence Moše Jegara vzácný výtisk celoživotního odborného sběru Alberta Hemsiho. Ten se těsně před válkou dostal i do odlehlých končin Balkánu, Turecka a Řecka. V poslední možné chvíli tak pro budoucnost uchoval zpěvy sefardských komunit. Po koncertě ve štrasburské synagoze jsme se péčí zaujatého znalce a historika Vladimíra Fišery mladšího zcela oklikou dostali k nahrávkám autentického jemenského a sefardského zpěvu. Ve srovnání s uhlazeným, světově šířeným a přijímaným kultivovaným zpěvem současných hvězd sefardské písně znějí ošklivě, arabsky nepřehledně. Nedá se u nich relaxovat, natož pak pracovat na PC. Zpívají je ženy a staří muži, jen s tamburínkami, lžícemi, miskami. Většinou bez harmonizujícího jakéhokoliv doprovodu. Jana zpívá přesně podle záznamů, včetně naznačených nádechů, kvintol, rytmických zvláštností. Já se naopak snažím dodat písni plynulost, zpěvnost, přístupnost, jakou slyším třeba z irské balady. Úskalí vidím naopak v přílišném ustrnutí, zaseknutí v tradici, kterou beztak zpřetrhal největší odborník na židovství, dodnes fascinující naše spoluobčany, jakýsi Hitler. Hudba ale naštěstí není fundamentalistické opium pro tupé masy. Kde není živá tradice, zápisy ani odborné vedení, nastupuje imaginace. Mnohokrát se stane, že vysněná země vypadá mnohem přitažlivěji, nežli ta skutečná, po níž jste celý život toužili. Co si představujete pod termínem world music? Odporný obchodní termín. Něco jako O2. S ním to nejde, ale bez něj už taky ne.

Vladimír Merta (Czech Republic) Vladimír Merta belonged in the end of the 60th to the most respected musicians of previous Czechoslovakia. He recorded his debut Balades de Prague in the very end of the 60th in France, later on he belonged to the “half-official“ authors who were persecuted by regime and did not have chances to perform and record. Merta´s peculiar style of playing string instruments (besides the acoustic and electric guitar Merta plays also brilliant the lute) found many listeners cross the genres in the 80th – Merta performed both on folk and rock festivals in those times. This musician and lyric theoretic could never be considered a bluesman; however we could have always found the touch of blues in his music: it has been present not only in scales used, but mainly in the inner approach of his production. To sum it up: Merta´s blues is evident in lyrics and spontaneous improvisations more than in the melodies or form.

Son of The Velvet Rat (Rakousko) Už ten název – Syn sametové krysy. To asi nebudou písničky k popukání. No nebudou, to spíš by si s nimi mohl Nick Drake otevřít krám – kdyby ovšem ještě žil – Mariane Faithfull s Morphine jakbys-

met a Leonard Cohen? Ten už vůbec má na zádumčivou melanchonii patent. Rakouské Son of The Velvet Rat lze přirovnat ke všem a také k šansoniérům s texty od Baudelaira v rauši. Tak zle ale nebude. Někdy taková folkrocková koupel v bezedném smutku zoufalého rozervance neuškodí. Tolik veselo okolo nás není a někdo to holt musí odezpívat za všechny. Georg Altziebler své písničky, mimochodem pomalé, bez špetky zvýšeného hlasu, považuje za „flirt s temným romantismem, do něhož mu vpadly pocity úzkosti a obavy, jestli se náhodou někam bezhlavě neřítíme“. Už jste je slyšeli od jiných tolikrát, že byste mohli být ve střehu a stejně vámi za zvuku akustických kytar, s hlasem zpěvačky Heike Binder, hammondek, harmonia, jako by u něho seděla Nico, houslí a střídmé rytmiky prosáknou – v případě zájmu, samozřejmě. Zkrátka zalehněte v Náměšti do trávy, začučte se do korun stromů a popřemýšlejte. Existuje také alternativa: letní kurs Woody Allena Jak funguje tělo a kde je obvykle k nalezení. My Space: http://www.myspace.com/sonofthevelvetrat You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=RgKDTprtLwg www.velvetrat.mur.at Son of The Velvet Rat (Austria) The name of the band itself – we hardly expect jolly songs. Of course they won’t be like that, they would rather be presented by Nick Drake – if he was still alive – or Mariane Faithfull with Morphine the

same and Leonard Cohen? He is the one who is best known by sombre melancholy. The Austrian Son of The Velvet Rat could be compared to all the chanson performers with Baudelair´t texts. However, it would not be so bad. It is sometimes worth to experience the gloom of the last ditcher. The world around us is not so full of happiness and there must be someone to sing it for us all.

61 Lisa Knapp (Anglie) Všimli jste si toho? Svět opět zatoužil po písničkářích. Hlavně nevšedních, klišé dosavadnosti opouštějících a v nejednom případě alespoň drápkem zaseklých v hippiovských šedesátých letech, jimiž jako branou vstoupili do nesmrtelnosti ti nejlepší písničkáři, jaké kdy tato planeta slyšela. Jejich dnešní následovníci – ne ti z hitparád – také spoléhají sami na sebe, nepodbízejí se už tak vším možným zahl` cenému publiku, nevymýšlejí si umělé příběhy a neukájí pomíjivou slávou. Zkrátka drží se rady spisovatele Milana Kundery: „Není potřeba být lepší než předchůdci, ale snažit se zahlédnout to, co jiní ještě neviděli, a říci, co jiní ještě neřekli, zaslechnout, co jiní ještě

62

neslyšeli“. Tato slova lze určitě vztáhnout na Lisu Knapp, výrazný objev anglické folkové scény posledního období. Zatímco dříve lovci talentů obráželi kluby a dávali na tichou poštu přátel, dnes brouzdají po MySpace. Takový šéfredaktor anglického magazínu fRoots Ian Anderson tu například, mimo jiných, objevil zářivě krásnou lidovou baladu Blacksmith z roku 1825, v 70. letech představenou skupinou Steelye Span na albu Please To See The King, a nenechal si to pro sebe: její interpretce Lise Knapp věnoval celou dvoustranu a přinutil k dokončení debutového alba Wild and Undaunted. Lisa ještě před ním ale zamávala se slavnou waleskou zpěvačkou Julii Murphy, beroucí jí ještě s Rose Kemp (dcera Maddy Prior) na turné po Anglii. Je skutečně tak dobrá? „O tom nepochybujte, jde o drahokam. Dlouho neslyšený hlas. Poslechněte si ji a dáte mně za pravdu“, říká Julie Murphy. A také na Lisu prozradila, že miluje zvuk kostelních zvonů, kvůli nimž se naučila hrát na dulcimer. Nebyla děckem, zpívajícím si už na nočníku lidovky. Řekli jí o nich až v tanečních. Do té doby bušila do zdi hlavou s hip-hopery, ve školním orchestru se nudila v řadách houslistů a nic na tom nezměnil ani přechod ke kytaře. Všechno si vynahrazovala v tanečních klubech, život ji určovala staccata beatů. Nevyrůstala v prostředí, kde by se s tradiční hudbou uléhalo a vstávalo. S navěky svobodomyslnými hipísáckými rodiči by to ani nešlo, navíc v Londýně, kam se přestěhovali, už žila pouze s matkou. Pak ji někdo, prý omylem, natočil koncert Jimiho Hendrixe a Lisu napadlo prohrábnout domácí diskotéku: Bob Dylan, Steelleye Span, Fairport Convention, Led Zeppelin a tradiční

anglické zpěvačky Anne Briggs se Shirley Collins. K těm ji dnes všichni přirovnávají s tím, že u ní navíc slyší lahodnou hrubost vyvolávající cikánského ducha. „Úplně to se mnou zamávalo! Do té doby jsem netušila, že může existovat také něco jiného než hip-hop! Pochopíte, že jsem skladbu Fisherman´s Blue od Waterboys poslouchala dennodenně šest měsíců?“. Objevila irský zpěvácký styl seán nos, Dave Burlanda, k irskému houslistovi Pete Cooperovi nastoupila do učení a odvážila se do folkových klubů. „Připadala jsem si tam podivně. Žádní mladí lidé. Měla jsem spoustu přátel, kdy alespoň jeden z rodičů patřil kdysi k hippies. Kdekoliv jinde mimo Londýn by naopak vyšli z tradiční hudby, ovšem tady samí hippies, kteří do takových klubů nechodili“. Zůstali tam na ní všichni koukat: kytaru s houslemi střídala s dulcimerem, banjem a perkusemi, přičemž jak trhavě, energicky rockově Lisa hraje na housle, umí v současnosti v Anglii snad jen Seth Lakeman; hlas užívá jako další nástroj a čiší z ní nadšení, co pamětníkům připomíná mladou Maddy Prior. Vystoupila na několika festivalech a odevšad slyšela, že by se měla hudbě věnovat naplno. Práci ne a ne sehnat, takže jí to vrtalo hlavou. Brala příležitostnou práci po kancelářích a při pouličním prodeji vánočních svíček dávala lidem k dobru s houslemi zazpívané písničky. Dařilo se jí, cítila se šťastná. Zamilovala do donegalského houslisty z neprávem nedoceněné irské kapely Sin É Gerryho Divera a vzala si ho. Už, už roztahovala křídla, když jí doktoři našli v hlavě nádor. „Trochu to s mým životem zamávalo. Toužila jsem přijít do jiné-

ho stavu, ale doktoři byli proti. A hodně proti. Já však chtěla dítě!“ A tak je poslala víte kam. V květnu 2003 se Lise narodila dcera Bonnie. „Vítej ve světě viny“, prohlásil prý tehdy Gerry. Nemoc, schopnou ji ze dne na den položit, přestala Lisa vnímat. Žije pro svou Bonnie a muziku. Neztrácí optimismus a naději: „Lidé mají daleko větší problémy než já“. S Gerrym – je důležité vědět, že spolupracoval s Van Morrisonem a newyorskou avantgardistkou Laurie Anderson – natáčela jeho první album Diversions, z něhož na všechny strany zářila společně předělaná, již zmíněná balada Blacksmith, procítěně Lisou přezpívaná do neobvyklé krásy. Album Wild and Undaunted odráží všechno, čím Lisa s Gerrym prošli. Přes všechno dosavadní irství zní anglicky. První, co vás dostane je její hlas, poučený jak Anne Briggs, tak poslechem oblíbených Dolores O´Riordan z The Cranberries a Sinead O´Connor. Tradiční hudba, stará často až sto padesát let, prošla skrze jejich multiinstrumentální rozpětí nevšední zkouškou moderní adaptace. Něco podobného v současnosti od kteréhokoliv anglického folkaře neuslyšíte. Žádné alternativní naparování, horlivá snaha o originalitu, jíž nikdo nerozumí, nýbrž přesvědčivě, jemně ťukajícně, úžasně emocionálně nazpívané lidovky, pojmuté optikou dneška. Uvolněné, přitom zodpovědné objevování skrytých možností dávnosti. www.lisaknapp.co.uk http://www.myspace.com/lisaknappmusic http://www.youtube.com/watch?v=ndeY9R1fiMY

Od vydání vašeho alba uplynulo pár měsíců, vy dnes koncertujete s Lindou Thompson, Martinem Carthym, Julii Murphy, June Tabor a zařadila jste se mezi Daughters of Albion. Když nad tím zpětně přemýšlíte, nepřijde vám to jako nějaký zázrak, satisfakce za veškeré osobní trápení v minulých letech? Od té doby, co album vyšlo, nastala spousta úžasných okamžiků, kdy jsem se musela štípat, jestli se mi to nezdá: zpívání Scarborough Fair s Martinem Carthym a Lou Rhodes, osobní žádost Shirley Collins, abych vystoupila v jejím představení za účasti dalších hrdinů k nimž vzhlížím. Dostalo se mně také cti zúčastnit se koncertu na počest Lal Waterson a vůbec přišla vystoupení na úžasných festivalech a místech. Takže ano, upřímně musím říct, že jsem ani ve snu nečekala, že se tak rychle setkám se všemi těmi nádhernými lidmi. Pro mne je to opravdová pocta! Vaše rodina prý žije hudbou. Ale ne folkovou. Vy sama jste se učila na housle, ale místo klasické hudby poslouchala Led Zeppelin, Waterboys a na elektrickou kytaru toužila hrát jako Jimi Hendrix. Také jste si prošla acid housem a drum´n´bass. Kdy nastal ten zlom, a vám učarovala anglická folková hudba? Objevila jsem folkovou hudbu někdy ke konci dospívání ve sbírce desek mé kamarádky. Ta obsahovala docela dost buditelských nahrávek jejích rodičů ze 70. let – Steeley Span, Fairpot Convention, Shirley Collins nebo The Chieftains. Hned jsem šla a všechny si je koupila, doma je od rána do večera poslouchala a stávala se postupně závislou. Uvědomila jsem si také, že spoustu anglické folkové hudby obsahují dětské říkanky a popěvky a ty já si jako dítě zpívala strašně ráda.

63

64

Zpíváte a hrajete písničky, které jsou nejen hodně staré, ale také už mnohokrát jinými použité. Co jste v nich třeba po Anne Briggs nebo Martinu Carthym objevila nového? Toužila jste se odlišit, vnést do nich svou osobnost nebo tu hudbu představit v originálním moderním světle? Vzít nás s nimi nazpět proti proudu času, ale s docela jinou instrumentací? Věřte mi, je úžasné objevovat lidovou hudbu, kterou lze tak zřídka, jestli vůbec, slyšet v rádiu. Nedokážete si představit tu radost, když pro sebe objevíte úplně neznámou písničku a dostanete chuť ji lidem přednést ve vlastní verzi. Když mě některá z nich upoutá, může to být z mnoha rozdílných důvodů. Někdy třeba jen proto, že se mi líbí, jak ji zpívá někdo jiný, spíš ale, že mě k sobě jako magnet přitáhnou slova a melodie. Ráda pak sama na sobě pozoruji, čím mne dokáží inspirovat. Není to ale o tom, že bych do té písničky musela nutně vložit vlastní osobnost, případně ji totálně předělat. To prostě vyplyne samo, ta písnička si sama řekne o to, jak bych s ní měla naložit. Hrajete na housle, ale také na dulcimer, autoharpu a percusse. To nejsou pro anglický folk zrovna běžné nástroje. Stejně tak zvuk, který jste s nimi na svých nahrávkách docílila. Jak vás napadly? Ráda objevuji odlišné struktury a zvuky a pohrávám si s různými nástroji, takže je pro mě přirozené, že tyhle věci zahrnuji do své muziky. Připouštím, že jsou méně obvyklé, ale já prostě ráda zkouším nezvyklé věci. Váš manžel Gerry Diver byl členem významné irské skupiny Sin É.

Také on vnímá folkovou hudbu trochu jinak než je běžné. Jak hodně vás jeho přístup ovlivnil? Spolupracoval přece také s Laurii Anderson nebo Vanem Morrisonem, což je hudba od anglického folku přece jenom dost vzdálená. Ano, to máte pravdu. Hudba ale zůstává hudbou a její kreativní duch existuje ve všech žánrech. Pro mne je vždycky potěšením pozorovat, co jiní muzikanti dělají, jak přemýšlejí a jaký mají vztah k rozdílné hudbě. Gery je skvělým houslistou, ale i na další nástroje hraje úžasně. Narození vaší dcery Bonnie do vašeho života jistě vneslo zářivé světlo. Myslíte, že vás to ovlivní při další tvorbě? Nezatoužíte po písničkách, kterým by Bonnie i přes svůj věk mohla rozumět? Naše dcera je naprosté potěšení a obrovský zdroj inspirace. Mít dítě je v životě tak velká událost, že si myslím, že i kdybyste stokrát nechtěli, musí vás to ovlivnit. Ačkoli si nemyslím, že by mě to nutně přimělo jít a nahrát spoustu dětských říkanek, přestože si je spolu zpíváme. Lisa Knapp (England) Lisa Knapp is an outstanding break truth of the English folk scene during the last period. While sooner the talent hunters were browsing the clubs and listening to their friends´ tips, nowadays they browse My Space. For example an editor in chief of the English magazine fRoots Ian Anderson discovered here an amazing ballad Blacksmith from 1825 and he didn’t keep it for himself : he devoted to its interpret Lisa Knapp a spread in his magazine and he made her finish her debut album Wild and Undaunted.

She was not a baby who sings folk songs as soon as she started to talk. She met them in dance courses. Till then she had been interested in hip-hop, she was bored in school orchestra playing the violin and later on the guitar. She enjoyed her life in dancing clubs. Then someone recorded for her concert of Jimmy Hendrix and Lisa had an idea to search through the records at home: Bob Dylan, Steelleye Span, Fairport Convention, Led Zeppelin and a traditional English singers Anne Briggs with Shirley Collins. Nowadays she is compared to those mentioned, but moreover she has some kind of a gentle roughness evoking a gypsy spirit. She found the Irish style of singing seán nos, Dave Burland, she attended lectures of the Irish fiddler Pete Cooper and she started to go to the folk clubs. With her husband Gerry – it is important to know that he had been cooperating with Van Morrison and the New York avantgarde singer Laurie Anderson – she recorded his first album Diversions. A fantastic remake of the ballad Blacksmith, sang by Lisa with deep felt emotions became a famous piece of this album.

Tcheka (Kapverdské ostrovy) Ztělesněním hudby Kapverdských ostrovů už dávno nejsou pouze nostalgicky teskné písně morny bosonohé divy Cesarie Evora. Celý svět dnes naslouchá také živočišně rytmickému stylu batuco zpěváka a kytaristy Tcheka. To on dnes symbolizuje kapverdskou hudbu současnosti vzešlou z dávné minulosti. Sláva a strategický význam devíti kapverdských ostrovů vzdálených pět set kilometrů západně od afrického Senegalu, vystoupaly do výše během evropských zámořských výbojů a za otrokářské éry představovaly jedno z největších překladišť otroků své doby, možná největší. Na svých objevitelských cestách do Jižní Ameriky a Indie se na Kapverdách pro zásoby zastavili Kolumbus, Vasco Da Gama i Pedro Alvares Cabras, tvrdě je dobývali francouzští piráti, anglický korzár Francis Drake na pobřeží nechal strhnout katolické kříže, prý symboly směšného papežství a portugalský diktátor Salazar tu pro své politické odpůrce zřídil trestní kolonii Tarrafal. Portugalci původně neobydlené ostrovy náhodně objevili v roce 1456 a činili si na ně nárok až do poloviny minulého století, kdy se Kapverdy přeměnily v republiku.

65

66

Vzdálenost mezi jednotlivými ostrovy odjakživa bránila častému styku tamních obyvatel. Každý z nich si proto dodnes udržel svou svéráznou tradiční kulturu vycházející z národnostní směsice postupně vytvářené Portugalci, evropskými dobrodruhy a obchodníky, otroky, míšenci a židovskými uprchlíky. Tchekovo rodiště, největší, nejzelenější a nejlidnatější ostrov Santiago, se stal první evropskou základnou Portugalců v Africe. Město Ribeira Grande pak nejen strategickou zásobárnou zboží a otroků, ale i rušnou křižovatkou mezi Evropou, Afrikou a Jižní Amerikou. Kapverdská hudba si vzala od každého něco, i když Santiago je dodnes považován za nejafričtější z ostrovů. Tcheka na Santiago nedá dopustit – „Namouduši, nikde jinde bych žít nemohl“ – a obecné povědomí, že na Kapverdách všichni zpívají pouze morny, rozmetal hned na svém debutu Argui z roku 2003. „Cesaria je matka nás všech“, říká Tcheka. „To ona představila kapverdskou hudbu světu, ale teď je to na nás“. Tím myslel nejen sebe, ale i krásnou Luru, naplňující Tchekovými skladbami úspěšné album Di Korpu Ku Alma, Tété Alhinho, bývalou frontmanku skupiny Simentera nebo lisabonskou rodačku Sáru Tavares. Zkrátka kapverdské mládí, dychtivě objevující dosud přehlíženou různorodost kapverdské hudby, pulzující rytmy a karnevalovým veselím. Málokdo totiž ví, že v bohémském městě Mindele ostrova Sao Vincente se každoročně koná karneval svou okázalostí srovnatelný s brazilským Riem. Bez dětí jsi nahý, praví senegalské přísloví a Tchekův otec, známý a žádaný houslista, si jich pořídil hned jedenáct. Aby je uživil, musel

Tcheka se starším bratrem odmala místo blbnutí s kamarády tátu doprovázet na svatbách, křtinách a pohřbech. Hrál na kytaru od devíti let, a přestože jiný by na hudbu raději zanevřel, on si ji naopak zamiloval. Horší bylo, že despotický otec nechtěl ani slyšet, že by tradiční morny a coladeiras (rytmičtější a méně lyričtější forma morny) jakkoliv upravil, cokoliv na jejich stáří změnil; natož aby je zahrál špatně: tehdy Tcheku řezal smyčcem. A kdyby ho viděl, jak se s kytarou snaží přidat k cizácké muzice z tranzistoráku, zatímco matka hlídala přede dveřmi, nastala by asi tragédie. Už v dospělosti odešel Tcheka do hlavního města Praia, kde dlouho pracoval jako televizní kameraman dokumentárních filmů o Kapverdách. Což je dost příznačné: jmenuje se vlastně Manuel Lopes Andrade a přezdívka Tcheka v kapverdské kreolštině znamená „dívat se“. Seznámil se tu s muzikanty, hodně ho zajímal jazz a karnevalové tance. Do historie a skládání vlastní hudby Tcheku zasvětil novinář Julio Rodrigues, prý že má cit pro morny. „Mě ale ze všeho nejvíc fascinoval transovní rytmus batuco, tradiční styl vymyšlený v minulosti santiagskými ženami, při jehož hraní když vás přistihli, putoval jste do vězení“, vzpomíná Tcheka. Jako jinde v koloniální Africe a otrokářských zemích měla katolická církev a úřady panický strach z bubnů. Černoši proto zákaz obcházeli, jak se dalo. Na ostrově Santiago se ženy po práci na polích sesedly do kruhu a zpívaly improvizované veršované písně, vlastně komentáře vesnického dění: narozenin, křtin, úmrtí, svátků, sklizně. Bubny u obřadu nahradilo tleskání s tlučením do mezi nohami svinutých

šátků a sukní (tzv. tchabeta), vydávajících zvláštní tlumivé zvuky. Když některá z žen zatoužila po daleko osobnějším vyznání – písni financon – zbytek ji doprovázel pouze v refrénech. Tehdy se nejvíc projevila skutečnost, že batuco má svůj původ v nedaleké západní Africe – ženy vstupovaly do kruhu a tančily smyslný, sexuálně vyznívající tanec torno umocněný mohutným kroucením zadnicí, kterým prosluly právě africké tanečnice. Tcheka batuco a jiné africko-kapverdské styly originálně zaktualizoval, což přišlo s dobou: látku na bubny nahradily plastikové sáčky a rytmus ještě víc zdůraznil africkou identitu. Zanesením jazzu a brazilských příměsí Tcheka přetrvávající tradici vyváženě uvedl do moderního sofistikovaného kontextu. Zároveň ji přenesl do strun své kytary, na kterou hraje specifickým perkusivním způsobem, jako nikdo před ním. Především však zůstává vášnivým vypravěčem příběhů, pozorovatelem kapverdské každodennosti, oslavným zachycovatelem zvyků a přetrvávajících tradic. Morny mu přitom slouží k emotivnímu dobarvení, k vyjádření pláče a bolesti. Sám svou hudbu považuje za fúzi batuco a mornas, za způsob, jak hudbu Kapverd zbavit Evropany vnímané „osamocené nadvlády“ Cesarie Evora. „Myslím si, že hudba ze Santiaga má velké ambice. Z veškeré bohatosti naší kultury jsme prozkoumali dosud necelé procento a za odvahu měnit staré na nové vděčíme Orlando Panterovi“, říká Tcheka o svém předchůdci, významném staviteli mezigeneračních mostů, spisovateli, zpěváku a hráči, zářivé kometě bohužel nečekaně vyhaslé v pouhých třiatřiceti letech. S Tchekou si byli Orlando

podobní nejen vizuálně, skoro jako vejce vejci, nelišili se ani v názoru na inovaci dědictví v celém jeho protikladu – na jedné straně bujné a vzdorovité africké taneční veselí, na druhé posmutnělá apatie, odevzdání se osudu. Tchekovi se podařilo vstřebat a skloubit oboje. Nic nevymizelo z paměti, vzniklo však nové. Přesvědčivá hudba „stínů a světla, sladkosti a bolesti, ohně a balzámu“. Výhradně akustické písně dokáže přenést i na pódia. S dalším kytaristou, basistou a perkusistou připomínají sopečnou činnost, z níž kdysi Kapverdské ostrovy vyhřezly z oceánu. Zpívá měkkým, ohebným tenorovým hlasem v kreolštině, kterou po chvíli přestanete vnímat jako cizorodý prvek, protože mu i tak rozumíte. Cítíte Tchekovu potřebu vyzpívat se z prožitého a přitom vás nechtěně roztančí. Na dosud posledním albu Nu Monde (cosi jako plení plevele) vypráví o solidaritě santiagských při sklizni, o nutnosti vypomáhat si, o obyčejnostech, pro jeho krajany ze všeho nejdůležitějších. „Berte to jako oslavu života, všeho co vyroste ze země a uživí nás“. Pokračuje v započaté vizi z debutu Argui (Povstaňte), kdy ve skladbě Agonia vyprávěl příběh venkovana zdolávajícího horu, aby se tu pomodlil k Bohu v době svého největšího utrpení. „Já ten křik považuji zároveň za výzvu k mladé generaci, ztrácející úctu k tradicím a své kulturní identitě“. I během koncertního evropského turné s Cesarií Evora a Lurou připravuje uzavření pomyslné trilogie. Další album prý bude o dešti. „Protože po odplevelení a dešti musí přece přijít zákonitě bohatá úroda, aby bylo co jíst a mí krajané nemuseli z Kapverd utíkat.

67

Uvědomuji si, co už říkal Orlando, že tělo odejde, ale duše zůstává, ovšem proč by odteď nemohlo i tělo zůstat doma“. Strhující a všemi přítomnými nadšeně přijaté Tchekovo vystoupení na předloňském veletrhu world music WOMEX ve španělské Seville, kam mimo jiné jen tak někoho nepozvou, je příslibem toho, že i během koncertu na Folkových prázdninách si přijdeme na své. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=KpQyeQj9zQ4 My Space: http://www.myspace.com/tchekacaboverde www.tchekaonline.com

68

Tcheka (Cape Verde) Music of Cape Verde is no longer represented just by nostalgic morn songs of Cesarie Evora. The entire world nowadays listens to sensuous rhythmic style batuce of a singer and guitarist Theka. He is now a symbol of today’s music of Cape Verde – music, which rose from far history. Without children you are naked- as one proverb from Senegal says – and Tcheka’s father, a famous and popular violin player, has eleven children. To feed them all, Tcheka and his older brother had to play with their dad on weddings, christenings and funerals. He has been playing the guitar since he was nine and never lost all love for music; on the contrary he fell in love with it. But the problem was that his father didn’t agree with the idea of changing traditional songs, morns and coladeiras. So that Tcheka as adult left to the capital Praia and there he had been working as cameraman creating documents about

Cape Verde. It is quite symbolic, because his official name is Manuel Lopes Andrade and his nick Tcheka means “to look at” in Creole of Cape Verde. He can present entirely acoustic songs at the stage. With another guitarist, bass player and percussion player they remind a volcanic activity, which Cape Verde had come from ages ago. He sings with a soft, flexible tenor voice in Creole, which you soon forget to perceive as foreign language, because you feel you can understand him. You can feel Tcheka´s need to sing his experience and suddenly he makes you dance. On his last album Nu Monde (which means something like weeding) he sings stories about solidarity of people from Santiago during the harvest, about the need to help each other, about ordinary lives, so important for his countrymen. He follows the vision started on his debut Argui (Rise), where in the piece Agonia he tells a story about a village man climbing a mountain to pray to God there in the moment of suffering. Also during his concert tour around Europe with Cesaie Evora and Lura he prepares closing an imaginary trilogy. His next album will be about rain. “Because after weeding and rain we must surely expect a rich harvest to have enough food and my countrymen then will not have to leave Cape Verde. I understand that the body passes away but the soul stays, but why don’t we try to keep also the body staying at home”.

NEDĚLE 27. ČERVENCE A koncert navíc 19 hodin

Liam Ó Maonlaí (Irsko) Zpěvák, o němž se tvrdí, že má v hlase víc soulu než Van Morrison s Bonem dohromady. O jeho kapele Hothouse Flowers pak napsali: „Před jejich energií se nelze schovat“. V Irsku milovaní Hothouse Flowers svým soul´n´rollem zkorigovali všeobecné mínění na irské muzicírovaní. Keltskou zasněnost nabili rockovou vzpurností, ubrečenost odstrkovaných nadhledem hrdých. Společně s Pogues a Waterboys zdárně přeťali vzdálenost mezi tradiční irskou hudbou a potřebou uvést ji do nových časů. Spojili kořeny s rebélií. Liam Ó Maonlaí přitom vždycky tvrdil: „Tradiční hudba nepatří mně. Já patřím jí. A své zemi“. Když Hothouse Flowers v roce 1989 vydali album People, mimochodem nejúspěšnější irský debut všech dob, nechal se i jejich ochránce Bono unést: „Liam je nejlepší bílý soulový zpěvák na světě“. Liamovi bylo čtyřiadvacet a na stůl vykládal karty: odmala plynule

hovoří gaelštinou, v tradiční hudbě zasvěcené rodině se nejprve učil na klavír, ale později přešel na rámový buben bodhran, aby se s ním v osmnácti letech stal šampiónem Irska; prošel si punkovým obdobím, ale se spolužákem Fiachna Ó Braonainem nakonec založil Hothouse Flowers, původně pouliční atrakci Dublinu, v péči Bona proměněnou v rockovou kapelu, do níž vložili tolik irství, až se to nedalo unést. Liam ze sebe sypal jeden hit za druhým a Hothouse Flowers s nimi válcovali hitparády. Všechny také uzemnilo Liamovo přezpívání skladby I Can See Clearly Now černého amerického písničkáře Johnnyho Nashe. Poslední album Into Your Heart vydali Hothouse Flowers v roce 2004. Přestože se každý z členů věnuje vlastním projektům, skupina pravidelně koncertuje – velký úspěch například zaznamenala na loňském festivale v Glastonbury. Liam Ó Maonlaí mezitím v roce 2005 vydal sólové, v gaelštině nazpívané album Rian a stal se z něho světoběžník: v Rajasthanu studoval indickou hudbu, projel Austrálii, Japonsko a s irským dudákem Patrikem Keenanem (Jimi Hendrix mezi dudáky) vystoupil před dvěma lety na unikátním festivale Dezert Blues v Mali. Filmový dokument Dambé: The Mali Project pak Liama zachycuje při hraní s Ali Farka Tourem, Afelem Bocumem a skupinami Tartit a Tinariwen. Setkal se tu také s Toumani Diabatem, nejlepším africkým hráčem na jednadvaceti strunnou harfu koru, jejíž dávno tušenou spřízněnost s irskou harfou nedávno zkoumali na společných koncertech po Evropě. S vynikajícím bodhranistou Ronanem Ó Snodaighem ze skupiny Kíla vytvořil před časem Liam údernou perkusivní jednotku,

69

která se během famózního turné po USA připojila ke Glenu Hansardovi a Markétě Irglové. S Liamem Ó Maonlaíem vítáme na Folkových prázdninách nádherného písničkáře, hvězdu irské hudby, která v Náměšti už dávno zapustila kořeny. http:// www.rianrecords.com/. You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=6pfdWR1eshM My Space: http://www.myspace.com/liamomaonlaimusic

70

Liam Ó Maonlaí (Ireland) A singer who is considered to have more soul in his voice than Van Morrison and God together. And this was written about his band Hothouse Flowers: “In face of their energy you can’t hide away“. In Ireland beloved Hothouse Flowers have by their soul´n´roll influenced a reputation of the Irish music. Together with Pogues and Waterboys they have cut across the distance between traditional Irish music and the need to bring it to new times. They have connected the roots with rebellion. Liam Ó Maonlaí has always claimed: “Traditional music doesn’t belong to me. I belong to it. And to my country“. When in 1989 Hothouse Flowers recorded their album People, by the way the most successful Irish debut of all times, their protector Bono was delighted: “Liam is the best white soul singer in the world“. With Ronan Ó Snodaigh from the band Kíla Liam formed a great percussion duo which joined Glen Hansard and Markéta Irglová during their fantastic tour round the USA.

Liam Ó Maonlaí is welcomed on Folk Holidays as a fantastic singer, the star of Irish music, which has been popular in Náměšť for a long time.

Glen Hansard & Markéta Irglová (Irsko/Česká republika) Písničkářská dvojice, o níž celý svět ví a mluví. Osmatřicetiletý Ir a dvacetiletá dívka z Valašského Meziříčí. Vztah leadra irské skupiny The Frames a křehké zpěvačky a klavíristky zrozený z dávné zahradní party uspořádané Markétinými rodiči na Glenovu počest během prvního turné The Frames po Čechách a naplno propuknuvší při natáčení filmu Once. Jeho ústřední písnička Falling Slowly (objevila se také na jejich společném albu The Swell Season), za níž Markéta s Glenem obdrželi Oscara, pak odstartovala obrovský zájem o tvorbu dvojice a podtrhla Markétina slova při přebírání sošky: „Nebojte se snít a doufat, ta naděje nás všechny spojuje". Oba se do Náměště pravidelně vracejí. Všichni je tu proto znají a mají rádi.

Glen Hansard & Markéta Irglová (Ireland/Czech Republic) Two singers who are spoken about and known all over the world. Thirty-eight years old man from Ireland and twenty years old girl from Valašské Meziříčí. The relation of the leader of the Irish band The Frames with the gentle singer and piano player, started at one garden party held by Markéta´s parents in honour of Glen during the first tour of The Frames around the Czech Republic, and which grew up when shooting the film Once. Falling Slowly – the song from this film, which also appeared in their album The Swell Season, was awarded by Oscar and it started the enormous interest in Glen and Markéta´s work. It was described by Markéta´s words when she was awarded on the stage: “Don’t be afraid to dream and hope, the hope is that what connects us all". Both of them have been coming back regularly to Náměšť. Therefore all people know and like them here.

71

HNÍZDO MÚZ 2008 Hnízdo múz. Dvě slova, pod která se slétne kde co. Kdo co, kde kdo, kam co? To si rozhodněte sami! Nabídka je rok od roku pestřejší, co nestihnete letos, příští rok už třeba nepřiletí... Múzy na sebe celý týden nahazují nejroztodivnější hábity, některé vytáhnou z teploučkých postelí dokonce i účinkující. „Přijeli jste zdaleka, pojďte nás to taky naučit“, volají za vás. A tak nezbývá, než si vybrat a „múzovat“ s nimi. A nebo taky ne, to podle toho, kdo má jaký šňupák... Čmárání a malování pro děti od 2 do 100 let Kresba, malba, koláže a povídání o tom, jak se „dělá krajina“. Letos malujeme stromy! (stálá dílna, po–so, max. počet účastníků cca 15–20, lektor Ivo Gryc)

72

Grafická dílna U ručního lisu voní tiskařské barvy. Takhle se tu kdysi tiskla i Bible kralická. Tak, jako ti staří mistři, si sami navrhnete motiv, připravíte plech, vyryjete. A pak tisknete a tisknete, až máte na Vánoce vystaráno. Holt kouzlo reprodukce. A ještě něco, grafici se po práci nemyjí. Barva není špína. Technika tisku z hloubky. Příprava a výroba tiskové matrice, tisk. (stálá dílna, po–so, max. počet účastníků cca 15, lektor Zdeněk Eda Cupák)

Savování na textil Milé dámy, vytahejte ze šatníků všechno, co

už není in a přijďte. Stačí tmavá bavlněná trička, šaty, šátky a vůbec, co vás napadne… a odejdete v novém, lepším, vlastním, originálním. A pro pány to platí jakbysmet.

Dětské dílny všeho druhu Zábavné hry, trocha fantazie a umění, ale hlavně príma zábava pro mrňata od 2 do 100 let. (stálá dílna, ne–so, max. počet účastníků

(stálá dílna, po–so, max. počet účastníků cca 15–20, lektorka Iva Grycová)

cca 15–20, lektorky Lída Jelínková, Hanka Štěpánková, Iveta Schlehrová)

Dílna smaltu a skleněných korálků Nádherné pigmenty, pečené v pícce, jak martinská husa. Je to vlastně alchymie. Z barevného prachu a kousku plíšku vznikne velká metamorfóza. Ale před ní se to nanese na plech, rozstříhá, zabrousí, natvaruje. Potom se to navěsí na krk, uši, končetiny… Kam se hrabou diamanty. Seznámení s technikou smaltu a výroby korálků tažených ze skla.

Keramické dílny Zásady práce s hlínou, točení na klasickém i elektrickém kruhu, zdobení keramiky. (stálá dílna, po–pá, max. počet účastníků cca 10, lektor Karel Otava)

(stálá dílna, po–so, max. počet účastníků cca 15, lektor Ladislav Valíšek)

Seznámení s technikou keramiky z plátu zdobené rytím, otisky, zavalováním… zhotovení malé strážkyně obydlí – rybky. (dílna pá, so, max. počet účastníků cca 10, lektorka Ludmila Vidláková)

Ubrousková technika Základy ubrouskové techniky na destičce z MDF (sololak) a na keramické destičce. (dílna pá, so, max. počet účastníků cca 10, lektorka Ludmila Vidláková)

Vitrážový šperk Originální šperky z barevných sklíček, ozdoby, minizávěsy a jiné maličkosti vyrobené technikou tiffany. (dílna po, čt, max. počet účastníků cca 10, lektoři Julie a Vilém Kalodovi)

Dřevěné skládačky Le Puc Le Výroba dřevěných skládaček a stolohrátek pro malé puclíky i velké hráče. (dílna po, čt, max. počet účastníků cca 10, lektoři Julie a Vilém Kalodovi)

Loutkování Jednoduchá ruční výroba loutek z překližky a textilu, kterou zvládne každý. Vyrobte si s námi hlavní postavy do svého vlastního pimprlového představení! (dílna ne, max. počet účastníků cca 8, lektoři Julie a Vilém Kalodovi)

Drhání neboli uzlíčkování Staré české slovo drhat znamená vázat uzlíky. Když si uvědomíme, jak a co se těmito technikami vyrábí, zjistíme, že v našich krajích se prakticky jedná o synonyma, obě techniky splývají. Co se vlastních uzlů týká, nepoužívá se jich mnoho, pro tento obor je však unikátní řazení mnoha uzlů za sebe nebo vedle sebe a jejich kombinování. Jedná se o výrazně tvůrčí proces a každý výrobek je obrazem invence svého autora. (dílna po, út, so, max. počet účastníků cca 10, lektorka Ivana Boráková)

Filigrány Průsvitka, vodoznak, nebo také filigrán je grafický motiv viditelný při pohledu na papír proti světlu. Jedná se tedy o zeslabenou vrst-

vu papíru. Přijďte si to vyzkoušet sami. (dílna po, max. počet účastníků cca 15, lektorka Hanka Štěpánková)

Bluesová kytara Proč chodit ke kováříčkovi, když můžete ke kováři? Tradiční kytarové techniky z první ruky, či spíše obou rukou Davida Evanse, který už přes čtyřicet let studuje muziku posledních bluesmanů v mississippské Deltě, hrával s muzikanty z kapely Canned Heat, s legendárním harmonikářem Hammiem Nixonem i s docela neznámými lidovými muzikanty a už léta přednáší o blues na memphiské univerzitě. Kytaristé nástroje s sebou, ostatní si mohou promyslet, zda se chtějí zeptat na jednostrunné africké brnkačky, historii folkového revivalu, memphiskou muziku před Elvisem, regionální kytarové styly, prostě na cokoliv, co byste chtěli vědět o blues, a zatím se neměli koho zeptat – bez přehánění: těžko dnes najít někoho povolanějšího. (dílna po, út, počet účastníků cca 15–20, lektor David Evans, USA, český překlad)

73

Žonglování a kejklování Tyhle názvy voní cirkusem a náramnou švandou. Diabolo, talíře, kužely, míčky, šátek, kruhy, ďábelská hůlka. Legrace přestane, jen co ty záhadné předměty, vezmete do rukou. Zkuste je vyhodit do vzduchu, pokud možno v co největším počtu. Ne, takhle to radši nezkoušejte, to by bolelo. Raději se podrobte trpělivému tréninku Adélky a uvidíte, že za hodinku bude všechno jinak. Tady se naučí žonglovat úplně každý. A to ještě nevíte, z čeho se vyrábí žonglérské míčky… 74

(dílna po–čt, max. počet účastníků cca 15–20, lektorka Adélka Kratochvílová)

Taneční a pohybová dílna Tady je nástrojem tvé vlastní tělo. Hra s jednoduchými pohyby, improvizace, variace, spolupráce s partnerem… Vnímej hudbu, pohlaď prostor, otevři svou intuici. Propojíme tanec i s jinými kumšty. A po ránu můžeme začít kočkovitým protahováním. (dílna po - so, počet účastníků cca 15–20, lektorka Eva Mikulíková)

Tematická divadelní dílna Skřítci, víly, ochránci lesa – spojte se! Tanečně divadelní výrazová dílna a improvizace s Adélkou, Romanem a Evou… a možná i vystoupení v parku (s využitím kašírovaných objektů). (dílna pokračující pá, so počet účastníků cca 10–15, lektoři Adélka Kratochvílová, Eva Mikulíková, Roman Vančura)

Strom Dojmovník Nevíte, kde roste? No přece v zámeckém parku v Náměšti! (dílna ne, max. počet účastníků cca 20, lektoři Antonín Maloň, Roman Vančura, Šárka Jelínková a další)

Skřítci: výroba skřítků – ochránců stromů Výroba lesních skřítků – ochránců stromů, kořenů či pařezů – z dřevěných špalíků a jiných přírodnin, papíru či textilu. (dílna po–čt, max. počet účastníků cca 20, lektor Roman Vančura)

Zpívání podle tvarových not (shape note singing) Shape note singing představuje hudební notaci navrženou tak, aby i ti, kteří neznají „klasické noty“ byli schopni zpívat a připojit se ke sborovému zpěvu. Jeden z těchto systémů se jmenuje Sacred Harp (Posvátná harfa), což je více než 250 let stará tradice křesťanského čtyřhlasého chorálu, původem z jihu USA. Název Sacred Harp odkazuje k lidskému hlasu a zároveň ke stejnojmennému zpěvníku, vydanému v Hamiltonu, Georgii, roku 1844. Nic není podivnějšího, než Sacred Harp. Její hlavní témata – poutník, smrt, hrob a Kristova krev – jsou drsná; její hudební styl – strohé kvarty a mysticky znějící otevřené kvinty – zastaral a byl překonán již více než před sto lety. Její notace, kde trojúhelníky, kolečka a čtverečky určují výšku tónu, vypadá jako klínové písmo.

Nicméně vyzařuje sílu a integritu. Pět lidí už zní jako sbor, tucet jako stovka zpěváků. Je to jedna z nejdemokratičtějších sborových forem: žádné publikum, žádný stálý sbormistr, jen lidé oslavující Boha a obdarovávající sebe navzájem. Tim Eriksen je dnes jedním z největších popularizátorů Sacred Harp a má obrovský podíl na jejím vzkříšení. Díky jemu se chorál Sacred Harp objevil i v oscarovém filmu Návrat do Cold Mountain. (dílna st, čt, lektor Tim Eriksen, USA, český překlad)

Drátkování Drátkování, flikování. Naučíte se staré řemeslo potulných dráteníků. (dílna út, so, lektorka Lída Jelínková) Keramika Raku Tvorba a pálení keramiky Raku pod vedením japonské keramičky a kunštátských keramiků. Raku keramika, původně určená k japonským čajovým obřadům již v polovině16. století. V překladu slovo Raku znamená radost, pohoda. (dílna út–čt, lektoři Prokop Veselý, Nikola a Dan Seko, ...)

Rytecká dílna Už jste někdy viděli ryté obrazce na kovových předmětech? Jestli ano, dozajista vás fascinovalo, jaké to umění mohou rytci vykouzlit. Pod vedením Václava Nohy se můžete ponořit do tajů rytectví. Stačí pouze pevná ruka, trocha trpělivosti, přesnost, dobrý zrak a nějaké to nářadí. Ze začátku se seznámíte se základy a poté začnete tvořit s lektorem a vaší fantazií. Kdo nenajde dosti odvahy, může jen přihlížet, je to jen na vás, ale byla by chyba nevyužít takové příležitosti, možná v sobě objevíte rytce. (dílna út–čt, lektor Václav Noha)

Zapletená dílna - košíkování Chcete se naučit zaplétat neposedné proutky? V košíkářské dílně vás to naučíme! Pletení košíků a ošatek nejrůznějších tvarů a velikostí z přírodního i barveného pedigu. Přijďte si košíkářské řemeslo vyzkoušet i vy a upleťte si svůj vlastní proutěný originál. (dílna út, so, max. počet účastníků cca 8, lektorka Julie Kalodová)

FIMO hmota Je libo magnetky na ledničku, přívěšek na

klíče, vázu, dózu na kávu či bonbony, neobyčejná držátka příborů, ozdobné lahve, svícny, stojánek na fotku či na tužku pro vašeho malého školáka nebo korálky pro maminky i malé parádnice? Vyrobte si drobné dárky i praktické pomůcky z barevné modelovací hmoty Fimo. (dílna so, počet účastníků cca 10–15, lektorka Iveta Schlehrová)

Lampiony trochu jinak Nepotřebná sklenice, hrst starých těstovin, kousek drátku, trochu lepidla, barev a fantazie … a lampion je hotový! (dílna st, počet účastníků cca 10–15, lektorky Jana Jochča Petrová, Lída Jelínková)

75

Šnekování Velká kouzla s malými šnečími domečky. (dílna čt, počet účastníků cca 10–15, lektorky Jana Jochča Petrová, Lída Jelínková)

Tiskařská dílna Zdobení originálních šátků, oděvů, ubrousků a textilních doplňků potiskováním, nebo malováním. (dílna út, max. počet účastníků cca 10–15, lektorka Ilona Staňková)

76

Ruční zpracování vlny Vlna, voda, barvy, a pak už jen valchovat, plstit, promačkávat, …a nebo vlna, plstící jehly, a pak už jen trpělivost! (dílna čt, max. počet účastníků cca 15–20, lektorky Gabriela Tomcová, Lucie Jakubů, dílna pá, max. počet účastníků cca 10–15, lektorka Ilona Staňková)

Kovářská dílna Kovadlina, kladivo, rozžhaven ušlechtilý materiál, trocha teorie a možnost vlastní tvorby. Umělecký kovář Pavel Tasovský je absolventem pražské Mistrovské školy uměleckých řemesel i konzervátorských kursů a vy máte jedinečnou příležitost vyzkoušet si pod jeho

vedením kouzlo „černého řemesla“ přímo u něj v kovářské dílně. Pro začátek seznámení s bezpečností práce, trocha teorie a hurá ke kovadlině. Nezapomeňte si hlavně pevné kožené boty a vhodné oblečení – spálená noha nebo ruka není nic příjemného. Určitě se budou hodit i ochranné brýle a rukavice. A ještě jedna poznámka – práce v kovárně vyžaduje určitou fyzickou zdatnost, není proto vhodná pro „kováře“ mladší 12ti let. Vzhledem k omezeným prostorovým možnostem je maximální počet 6 účastníků. (dílna út–čt, počet účastníků cca 6, lektor Pavel Tasovský)

Ruční tkaní na dřevěných stavech Chcete poznat základní principy tkaní, tkalcovský, osnovní a třásňový uzel, osvojit si tkaní řady textilních vazeb na dvoulistovém a čtyřlistovém stavu, umět poznávat textilní materiály a dozvědět se spoustu praktických rad a nápadů důležitých pro tkaní na ručních tkalcovských stavech? Stačí přijít na dílnu Zdeňka Kubáka do Galerie 12. (dílna pokračující út - čt, počet účastníků cca 6, lektor Zdeněk Kubák)

Fotografická dílna aneb Pozor! Vyletí ptáček Příležitost mají všichni lovci prchavých okamžiků! Trocha nezbytné teorie, kde se podíváme na kompozici fotografie, pohrajeme si se světlem a stínem a možná zabloudíme ještě dál, ale hlavně se bude víc fotit – letos dřevo ve všech jeho podobách. Opět budeme pracovat s digitálními fotoaparáty. (dílna pokračující po, út, čt, max. počet účastníků 10 - 15, lektoři Michal Pokorný a Jiří Polehla)

Filmování a videoklipování Váhej, ale toč!!! Za týden uděláte film nebo přímo videoklip. Jestli ho chceme v sobotu veřejně promítnout, musíme začít už v pondělí! (dílna pokračující po–so, max. počet účastníků cca 12, lektor Josef Jaša Strubl )

Dílna tvůrčího psaní „Tvůrčí zabíjačka“ aneb Vyhledávání a zprůchodňování básnických střev završené výrobou slovních jitrnic. Představení technik tvůrčího psaní a rozvíjení tvořivosti a jejich následné ověření v praxi. Dílna je vhodná pro velmi pokročilé i pro naprosté začátečníky. (dílna po–pá, počet účastníků cca 15, lektorka Pavla Pazderníková – Paflapé)

Kouzelný svět korálků Relaxační hrabání, vytváření jednoduché bižuterie. Figurky, náramky, náušnice, náhrdelníky a jiné šperky podle vaší fantazie. (dílna po, st, čt, počet účastníků cca 15–20, lektorky Radka Krahulcová a Gabriela Procházková)

Dreamcatcher „lapač snů“ Vytvoř pavučinu snů a chyť svůj sen, štěstí a životní harmonii. (dílna út, počet účastníků cca 15–20, lektorka Radka Krahulcová)

Přátelské náramky Výroba netradičních doplňků ze špagátků a bavlnek. Vše, co potřebujete, abyste něko-

mu blízkému vyjádřili své sympatie, je pár barevných bavlnek, 4 typy uzlíků, trocha fantazie a chuť experimentovat. (dílna po, so, počet účastníků cca 15–20, lektor Petr David )

Břišní tance Hudba, rytmus a ženství (jak být zdravá a šťastná). Orientální tanec pomůže zapomenout na starosti všedního dne a navíc krásně formuje postavu. Je vhodný pro všechny věkové kategorie žen a nezáleží ani na postavě tanečnice. Při tanci nenásilnou formou posilujete bříško, nohy i ruce, naučíte se správnému držení těla a zároveň spojujete cvičení s relaxací. Při tanci se uvolňuje také ztuhlá krční a bederní páteř. V břišním tanci se spojují ženskost, krása a smyslnost s pohodou, zdravím a štěstím. (dílna út, počet účastníků cca 15–20,

bojové umění, zaměřené především na sebeobranu. Skládá se ze 3200 přesně popsaných pohybů, úderů, kopů, seků, úhybů, pádů a podmetů. Dá se předpokládat, že je jedním z nejvyspělejších bojových umění vůbec. Taekwon-Do rozlišuje dvě nosné linie: fyzickou a psychickou. Zatímco duchovní principy vycházejí z tradičních etických, estetických a morálních zásad Dálného východu (zdvořilost, čestnost, vytrvalost, sebeovládání, nezdolný duch), potom veškeré „fyzično“ staví na principech moderní vědy, především na Newtonově fyzice, která nás učí jak správně koncentrovat do krátkého okamžiku maximální sílu. Taekwon-Do je vhodné pro všechny věkové kategorie, pro chlapce i dívky, muže i ženy. Cvičí se naboso, s sebou pouze kraťasy, triko nebo teplákovou či šusťákovou soupravu.

lektorka Tamara Marková) (stálá dílna po - so, počet účastníků cca 15–20, lektorka Alice Kubová)

(stálá dílna, po–so, max. počet účastníků cca 15, lektor Tomáš Kuba)

Taekwon-Do Jak ovládnout své tělo i mysl (základy sebeobrany). Taekwon-Do je moderní korejské

Mbira (nástroj ze Zimbabwe) „Když jsem poprvé zaslechla zvuk mbiry, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Musela jsem ho pořád poslouchat, nešlo to zastavit.

77

Onemocněla jsem mbirou a nezbývalo nic jiného, než se na ni naučit hrát“. Povídání o tradičním nástroji ze Zimbabwe. (dílna po, lektorka Zuzana Novak, GB, česky)

78

Výroba pastýřských píšťal Koncovka je píšťala, prý možná nejstarší na světě. Údajná předchůdkyně fujary se dříve vyráběla z kostí, lískových prutů nebo stébel rýže. Marek Gonda dnes používá černý bez a s Pavlem Císaříkem a Janem Glembekem oživuje dávnou tradici goralského muzicírování na Slovensku. Ve dvoudenní pokračovací dílně se můžete pod jejich zkušeným vedením pokusit vyrobit vlastní píšťalu a seznámit se se základy hry na tento nástroj. Maximální počet aktivních účastníků je šest, ostatní se můžou dívat. (dílna ne–st, lektoři Bezobratři)

Hra na pastýřské píšťaly Ukázky principů hry na pastýřské píšťaly, koncovky a fujaru. (dílna ne, čt, pá, lektoři Bezobratři)

Od stromu k nástroji Povídání s kytarářským učněm o výrobě

akustických kytar (od výběru materiálu, přes postup zpracování až po seřizování nástroje). (dílna pá, počet účastníků cca 15, povídá Martin Dafi Dufek)

Tradiční písně a rytmy Kolumbie V 90 minutách bude dost času povídat, poslouchat muziku a určitě se i naučit nějakou písničku a rytmus. Setkání s úžasnou jihoamerickou zpěvačkou Lucií Pulido, o níž Jiří Moravčík píše: „Už na první pohled sympatická Lucia Pulido je hlasový originál, zázrak přírody, až se nemůžete ubránit pomyšlení, jestli se vám na pódiu nezdá. Zpívá, haleká, expresivně křičí, ale i něžní a zaplavuje emocionalitou. Má přitom zavřené oči, protože se tak trochu stydí a při pohledu do publika by prý ztratila koncentraci. Miluje zpívání, prožívá při něm vzrušivé pocity štěstí a na otázku, co by nastalo, kdyby jí to bylo jakkoliv znemožněno, odpovídá bez váhání: „Zemřela bych“. (dílna út, počet účastníků cca 15–20, lektorka Lucia Pulido, Kolumbie, český překlad)

Irové v Americe Povídání a poslouchání o životě Irů, kteří na čas odjeli do USA. Nejen o slavném newyorském klubu Sin É s irskými písničkáři Markem Gearym a Brendanem O´Shea. (dílna pá, počet účastníků 15–20, povídají Mark Geary a Brendan O´Shea, Irsko, český překlad)

Alikvotní zpěv s Wolfgangem Sausem Dílna alikvotního neboli hrdelního zpěvu. V současné době patří Wolfgang Saus mezi nejlepší alikvotní zpěváky na světě, je schopný zpívat dvojhlasně barokní skladby. Pořádá semináře alikvotního zpěvu po celé Evropě. (dílna st, počet účastníků cca 15–20, lektor Wolfgang Saus)

Tradiční anglické písně s Waterson:Carthy Setkání s legendami anglického folku. (dílna čt, počet účastníků cca 15–20, lektoři Waterson:Carthy)

Hudební a taneční dílna z Afriky Pestrobarevný vokální a taneční uragán jménem Iyasa ze Zimbabwe vás strhne a nadchne. (dílna ne, počet účastníků cca 15–20, lektoři Iyasa)

79

PROGRAM „ORANŽOVÁ SCÉNA“ GENERÁLNÍHO PARTNERA FOLKOVÝCH PRÁZDNIN SKUPINY ČEZ Již třetím rokem se setkáme v zámeckém parku s „Oranžový stanem“ generálního partnera festivalu Folkové prázdniny skupiny ČEZ. Přestávky mezi jednotlivými koncerty hlavní scény budou patřit „Oranžové scéně“, kde budete moci zhlédnout divadelní představení malých forem nebo koncerty skupin z Open scény. Kromě toho vždy hodinu před začátkem koncertů si zde také budete moci vyzkoušet svoji šikovnost a zručnost a něco malého si odnést domů, a také si trochu protáhnout přesezené tělo při nejrůznějších hrách a soutěžích, ale také mozkové zavity při diváckých soutěžích na téma Oranžová energie či Z historie Folkovek. Každý účastník obdrží malou pozornost od generálního partnera skupiny ČEZ. A na co se můžete těšit?

80

V pondělí 21. července začneme Dámským dnem, který není určen jen dámám. Divadlo Mimotaurus nás postraší Hrozivými příběhy, skvělé francouzské seskupení Sergent Pépére nás pobaví svým až komediantským koncertem a kromě toho se můžeme těšit na mandaly, korálky, tangamy, skákání v pytli, hraní si na „Popelky“ či malování, kreslení a čmárání na téma Nebojme se energie. Úterý 22. července bude na téma Energie v pohybu – energie hýbe celým světem i námi. Komedianti na káře nám ukáží „Kdo z koho“, necháme se nakazit skupinou Epy de Mye a v další přestávce si budeme moci zkusit chůzi za chůdách, hon atomu, puzzle, vydrž!, omalovánky, souboj atomů nebo

něco namalovat, nakreslit nebo načmárat na téma Energie v pohybu. Na středu 23. července bylo zvoleno téma Energie kolem nás – i v nás. Opět Komedianti na káře se tentokrát představí jako „Kejklíři na chůdách“, kteří na chůdách nejen žonglují, ale také kouzlí a předvádí různé fígle a nevynechají ani žonglérskou show nad hlavami diváků. O muziku se postará kapela Broken Harp Stingband a bude také žličkoulená, slalom, trefovaná, skákání v pytli, hon atomů, malování, kreslení, čmárání... Čtvrteční den bude ve znamení Labyrintování – i cesta může být cíl. Divadlo eMILLIon zahraje klasiku pro veškeré diváctvo, která nikdy nezklame a vždy potěší – „O Červené

Karkulce“, Bezobratři se představí se svými píšťalami, pro zvědavce bude k navštívení labyrint, Ariadnina nit, tangamy, mandaly, souboj atomů i tunel a „Co jsi našel?“ V pátek 27. července Divadlo eMILLIon sehraje téměř pohádkový příběh z doby husitské „Žižka u hradu Rábí“, kdy vojsko slavného vojevůdce Jana Žižky z Trocnova se snaží dobýt jihočeský hrad Rábí. Tématem tohoto Česko-irského dne – probuďme Kelty v nás, nás provedou muzikantsky Model Bazaar, rozverně herně pak hod podkovou, hod špalkem, balanc, chůdy, vydrž!, skákání v pytli, malování, kreslení a zase to čmárání...

V sobotu 28. července se s námi Múzy plné energie budou pomalu loučit, takže si budeme moci prohlédnout vernisáž nejhezčích obrázků vytvořených v Hnízdě plném energie, Divadlo Facka předvede smršť kejklů, žonglování, akrobacie a chůdařských velečísel a letos naposledy si budeme moci zahrát ty nejúspěšnější hry a soutěže z Hnízda plného energie.

Sobota 19. 7. Oranžová energie Zahájení týdne plného múz a energie v nejrůznějších podobách, žličkoulená, chůdy, hon atomů, puzzle, skákání v pytli, divácká soutěž na téma Jedu (Oranžová energie), malování, kreslení, čmárání na téma Oranžová energie.

Středa 23. 7. Energie kolem nás i v nás Komedianti na káře: Kejklíři na chůdách, Broken Harp Stringband, žličkoulená, slalom, trefovaná, skákání v pytli, hon atomů, malování, kreslení, čmárání na téma Energie kolem nás. Čtvrtek 24. 7. Labyrintování

Neděle 20. 7. Múzy plné energie

i cesta může být cíl

jsou všude kolem nás, stačí se jen jimi nechat líbat

Divadlo eMILLIon: O Červené Karkulce, Bezobratři, labyrint, Ariadnina nit, tangamy, mandaly, souboj atomů, tunel, „Co jsi našel?“

Loutky z vařeček, chůdy, puzzle, terč, origamy, malování, kreslení, čmárání na téma Múzy plné energie,

Pátek 25. 7. Česko-irský den

Pondělí 21. 7. Dámský den

probuďme Kelty v nás

určený nejen dámám

Divadlo eMILLIon: Žižka z hradu Rábí, Model Bazaar, hod podkovou, hod špalkem, balanc chůdy, vydrž!, skákání v pytli, malování, kreslení, čmárání na téma Múzy v pohybu

Divadlo Mimotaurus: Hrozivé příběhy, Sergent Pépére (Francie), mandaly, korálky, tangamy, skákání v pytli, „Popelky“, malování, kreslení, čmárání na téma Nebojme se energie.

Sobota 26. 7. Svět plný energie

Úterý 22. 7. Energie v pohybu

to nejlepší na konec

energie hýbe celým světem i námi

Divadlo Facka: Divadlo na chůdách, kejklování, žonglování, „Uvidíme...“, puzzle, hon atomů, trefovaná, tangamy, souboj atomů, vymalovánky, malování, kreslení, čmárání na téma Přátelská energie.

Komedianti na káře: Kdo z koho, Epy de Mye, chůdy, hon atomů, puzzle, vydrž!, omalovánky, souboj atomů, malování, kreslení, čmárání na téma Energie v pohybu.

81

82

Oranžový výlet za taji Ve čtvrtek 24. července zveme všechny návštěvníky Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou i místní občany na Oranžový výlet za taji výroby elektrické energie v Jaderné elektrárně Dukovany a zlatavého moku v Akciovém pivovaru Dalešice. Od 13 do 13.30 hodin vás bude na Masarykově náměstí před Informačním centrem očekávat autobus, který vás zaveze do Informačního centra v Jaderné elektrárně Dukovany. Zde se budete moci názorně obeznámit na mnoha modelech s tajemstvím výroby jaderné energie. V 15 hodin přejedete do Akciového pivovaru Dalešice, známého z legendárního filmu Postřižiny. Projdete si místní expozici o výrobě piva i o natáčení filmu a budete moci ochutnat z celé řady místních druhů piv. Návrat do Náměště nad Oslavou je očekávaný v 16.30 hodin. Tento Oranžový výlet za taji proběhne opět za podpory generálního partnera festivalu skupiny ČEZ.

Oranžové šlapání Nadace ČEZ při festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou ve dnech 24.–26. 7. 2008 „Rozjeď to pro dobrou věc“ - stan Nadace ČEZ s oranžovými koly bude umístěn při vstupu do zámeckého parku - svoji lidskou energii můžete převést na finanční prostředky až do výše 200 000 Kč na konto organizací: Klub Zámek – centrum prevence, zařízení poskytuje služby neorganizovaným dětem a mládeži ve věku 12–20 let, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci, jedno ze středisek Oblastní charity Třebíč Klub VeSPOD – nízkoprahový klub pro mládež 14–26 let, provozovaný Salesiánským střediskem mládeže – Dům dětí a mládeže Brno-Líšeň Charitativní šlapání bude probíhat ve dnech 24.–26. 7. a bude přizpůsobeno programu festivalu - slavnostní zahájení proběhne ve čtvrtek 24. 7. v 16.30 hod. za účasti zástupců obdarovaných, zástupců města Náměšť nad Osla-

vou, společnosti ČEZ (hlavního donátora Nadace ČEZ), zástupce krajů Jihomoravského a Vysočina a dalších významných osobností (mimo jiné i přeborníka v jízdě na historickém kole Josefa Zimovčáka) - charitativní šlapání bude ukončeno v sobotu 26. 7. v 15.45–16 hod. při příležitosti závěru festivalu

OPEN SCÉNA Charakteristiky jednou větou Pondělí 21. 7. Martin Rous – pražský folkový (a rockový) písničkář. www.martiner.wz.cz 4 zdi – Kapela vychází především ze své vlastní tvorby, kterou mají na svědomí kytarista Hynek Pavlů a také baskytarista a kytarista Petr Sejk. www.4zdi.cz Marek Dusil & Youngblood – Kapela, která nabízí barevné kytary, texty a přesto se bude snažit, aby jste u té poezie neusnuli... www.myspace.com/marekdusilyoungblood Úterý 22. 7. Nestíháme – Dva písničkáři, dvě kytary, dva hlasy, jejichž smyslem je dokázat, že „folk is not dead". www.nestihame.cz Hluboké nedorozumění – Po letech se vrací na místo počinu, zkušenější, starší, jen je to čím dál víc nerozumnější. hn.folktime.cz

Epy de Mye – Hudební nákaza, šířící vlastní autorské písně rychlostí zvuku, momentálně pracuje na přípravě prvního oficiálního CD. www.epydemye.cz Středa 23. 7. Beata Bocek – Barvitý hlas, polské texty, pohodová kytara, melodické housle, tvrdící kontrabas a osobité bubny. www.beatabocek.com Marie Havlová & Milan Krejsa – Hrají vlastní tvorbu v podobě cikánského flamenga a něžného folku ...a naše motto? – Chceme písní něco dát...www.duomm.cz Broken harp stringband – Přísně akustický stringband, hrající balady, spirituály a blues [email protected] Čtvrtek 24. 7. Surikhata trio – Trojčlenná kapela nazvaná podle lasičky z čeledi promykovitých + h , hrajeme alternativní folk. www.surikhata.ic.cz l'Arrache-coeur – Bordunová hudba s fra-

kem, dršťkama, tajemnou zpěvačkou a přehršlí klik. http://bandzone.cz/larrachecoeur My3.avi – Neofolková formace, alternativní ciber-wine jazzový antifolk z planetyJuppiter. www.my3avi.com Pátek 25. 7. Pavel Houfek band – Jsme 4-členný band hrající acoustic latin jazz folk fusion :-) www.pavelhoufek.cz Piosenki – „Tango na minovém poli? Hospodský šraml po písni citobolné? Indická mantra v kabátu kozáckých nájezdníků? Ano a znovu ano! To je kapela Piosenki.“ www.piosenki.cz Model Bazaar – Kofeinem nabitá akustická show. www.myspace.com/mbazaar

83

PROGRAM OPEN SCÉNY kaple sv. Anny ve Špitálku, od 13 hodin Pondělí 21. 7. Martin Rous, 4 zdi, Marek Dusil & Youngblood Úterý 22. 7. Nestíháme, Hluboké nedorozumění, Epy de Mye

84

Středa 23. 7. Beata Bocek, Marie Havlová & Milan Krejsa, Broken harp stringband Čtvrtek 24. 7. Surikhata trio, l'Arrache-coeur, My3.avi Pátek 25. 7. Pavel Houfek band, Piosenki, Model Bazaar

VÝSTAVY V DOBĚ FOLKOVÝCH PRÁZDNIN 2008 Zdeněk Macháček: Dřevěné plastiky zámecký park V r. 1925 narozen v Brně, r. 1945–48 studia na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity Brno, r. 1952 studia na VŠUP Brno, v r. 1961 přijat do SČVU a je na „volné noze“, v r. 1957 je jedním ze zakládajících členů Skupiny 4, v r. 1958 jedním ze zakládajících členů skupiny Parabola, v r. 1971 odchází do Křížovic (u Doubravníka) na Vysočině, kde zůstává, tvoří, žije. Je členem Horáckého klubu výtvarníků Vysočiny ve Žďáru nad Sázavou a sdružení Q Brno. Účastnil se asi 60-ti skupinových výstav a uspořádal asi 45 samostatných výstav u nás i v zahraničí. V r. 1992 zakládá se sochařem Rostislavem Magnim mezinárodní sochařské sympozium „Dřevěná plastika“ ve Žďáru nad Sázavou. V r. 2006 se účastní slévačského sympozia ve Štěpánově. Má zastoupení ve sbírkách: Alšova jihočeská galerie – Hluboká nad Vltavou, Muzeum města Brna – hrad Špilberk, Galerie z ruky – Křížovice, kde má stálou expozici, Národní galerie,

galerie Hörle slotte – Švédsko, Galerie a muzeum erotiky a lásky – Brno, v soukromých sbírkách u nás, v Belgii, Francii, Německu, Rakousku, USA. V r. 1967 obdržel čestné uznání na Brněnském bienále, r. 1969 obdržel čestné uznání na výstavě „Socha a město“ v Liberci, r. 2005 vyznamenán Cenou města Brna. Téma posledních 30-ti let: Krajina a pocity z ní.

Rostislav Pospíšil: ...a možná blues Obrazy, kresby, grafika Galerie ve Staré radnici vernisáž 20. 7. od 13:30 hodin Malíř, grafik, sochař, spisovatel, scénárista, ilustrátor. Vystavoval v USA, Rakousku, Německu, Anglii, Polsku a v řadě měst v Česku. Žije a pracuje v Brně a Kněževísku. Výtvarník Folkových prázdnin už dlouhá léta. Kamila Berndorff: Folkové prázdniny 2007 (fotografie) arkáda zámku Kamila žije v jihočeské Blatné, v Praze a v Indii. Studovala knihovnictví a Institut výtvarné fotografie. Fotografuje černobíle, barevně, klasikou i digitálem a její fotografie vycházejí z dobré znalosti prostředí, citlivého přístupu k fotografovanému objektu a čisté brilantní kompozice. Své fotografie vystavuje nejen v Česku, ale i ve Francii. V současnosti spolupracuje s časopisem Země světa.

Prokop Veselý: Stále nová dobrodružství (obrazy, kombinovaná technika, dřevo, keramika, kámen, sklo) Galerie 12 Rostislav Župka: Dřevěné objekty horní část zámeckého parku Narozen v r. 1955 v Brně, studia: VUT-FA Brno (1980), v letech 1980–91 projektant ve státních projekčních ústavech s občasnými výlety do prací spojených se dřevem a výtvarnými projekty, v letech 1991–96 na „volné noze“ jako samostatný projektant stavař, architekt, návrhář a dodavatel interiérů, stavitel dětských hřišť. Od roku 1996 se výhradně věnuje práci se dřevem, tj. návrhům a realizacím dětských hřišť, zahradních staveb, výtvarným objektům do interiérů a zahrad, autorskému nábytku, atypickým dřevěným stavbám v technologii „Two by four“. Není členem žádného spolku umělců. Žije a pracuje v Brně a v Křoví u Velké Bíteše

HLEDÁNÍ KOŘENŮ: NEPŘERUŠENÁ CESTA dvoudenní mezinárodní kolokvium, zaměřené na lidovou, folkovou a etnickou hudbu a world music Nedílnou součástí posledních ročníků Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou se stalo i pořádání mezinárodních kolokvií, vždy na různá témata. Pro letošní, páté v pořadí, byl organizátory zvolen název Hledání kořenů: nepřerušená cesta. Jak tohle téma zpracovali hudební badatelé, hudebníci, organizátoři, novináři či zástupci profesí, které mají blízko k hudbě lidové, folkové, etnické a world music, si můžete na vlastní uši poslechnout v úterý a ve středu 22. a 23. července v podkroví Městského úřadu na nové radnici, Masarykovo nám. 104 přímo v Náměšti nad Oslavou. Budiž vám pozvánkou třeba dále uvedený předběžný program tohoto ojedinělého setkání...

85

Program dvoudenního kolokvia: úterý 22. července

86

10.15–10.30 Jesse A. Johnston – Moravian Roots of the Baca Band (Bacova kapela) 10.35–10.50 Helena Bretfeldová – Slovácko obecně a Horňácko zvláště (pracovní název) 10.50–11.20 přestávka 11.20–11.35 Jiří Plocek – A jaké kořeny vlastně hledáme? 11.40–11.55 Irena Přibylová – Rozvoj lidového dědictví: aktivity skotské firmy Greentrax 12.00–13.15 přestávka 13.15–13.30 Janyl Jusubjan – Changing Role of Women in Music of Central Asia 13.35–15.00 seminář – diskuse k přednáškám, pokoušíme se též dohodnout debatu s Davidem Evansem a Lucií Pulido středa 23. července 10.00–10.15 Milan Tesař – Trampská píseň: World, nebo Czech music? 10.20–10.35 Jiří Moravčík – Kořeny rostlé z černé burzy, pořadu Větrník a nenávisti 10.40–11.10 přestávka 11.10–11.25 Jan Sobotka – T jako Texas 11.30–11.45 Aleš Opekar – World music v Českém rozhlase 11.50–13.00 přestávka 13.00–13.15 Petr Dorůžka – Kořeny: pro jednoho intelektuální spekulace, pro jiného samozřejmost 13.20–15.00 eminář – diskuse k přednáškám, pokoušíme se též dohodnout debatu s Waterson:Carthy a Timem Eriksenem

ANKETA Žijeme v době anket. Všelicos je poměřováno názorem lidí z ulice nebo pohledem odborníků. Jak se na jednu a tutéž věc dívají oči modré, hnědé, či za těmi brejlemi? To je to, co někoho právě zajímá! Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou z jistého úhlu věc ojedinělá, a tak není bez zajímavosti, jakých pohledů se jim dostává... Milan Tesař, rádio Proglas Co se vám ze všeho nejdříve vybaví, když se řekne Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou? Noblesní festival v krásném prostředí; jeden z nejlepších, pokud jde o dramaturgii. Festival, kde vám nikdo neprohledává batoh a nezabavuje vodu. Festival, který se chová šetrně k nám nekuřákům. Kam byste v kontextu svých dlouholetých zkušeností s jinými festivaly zařadil Folkové prázdniny? Viz předchozí odpověď. Když mám být konkrétnější, srovnám se dvěma důležitými akcemi. Zatímco na Zahradu do druhé Náměště jezdím pracovně jako na „hudební veletrh“, abych se po roce setkal s hvězdami a objevy českého folku, Folkové prázdniny jsou pro mne především zážitek posluchačský. Je to festival, na kterém každý rok objevím něco nového především z evropské scény a na kterém si mohu v klidu poslechnout to kvalitní z české muziky, na co mi při hektickém průběhu jiných festivalů nezbývá čas. Nabízí se samozřejmě i srovnání s Colours of Ostrava jako s naší přední akcí žánru world music. I v tomto případě dávám přednost Náměšti: jednak mi zaměření na spíše akustickou podobu world

music vyhovuje víc, jednak už zmíněné zabavování lahví s vodou na Colours je pro mne velmi závažná vada na kráse jinak dobré akce. Jste pravidelný účastník kolokvia. Jak toto ojedinělé setkání hodnotíte? Kolokvium se v posledních letech stalo nedílnou součástí mého léta. Na první místo nekladu jednotlivé příspěvky (které si mohu po roce přečíst ve sborníku), nýbrž samotné setkání se zajímavými lidmi: ať už s kolegy publicisty, nebo s hosty z řad interpretů. Máte v letošním programu svého favorita? Doporučil byste návštěvníkům někoho osobně? Vedle hlavní hvězdy festivalu, skupiny Waterson:Carthy, bych doporučil především Tcheku z Kapverdských ostrovů. Určitě si nechci nechat ujít Davida Evanse a lahůdkou bude určitě živé provedení projektu Moravian Gems (Mraz/Bittová). Nicméně výčet by mohl pokračovat: Marta Töpferová, Zuzana Novak atd. atd. Petr Dorůžka, hudební publicista Co se vám ze všeho nejdříve vybaví, když se řekne Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou? Slunce a přátelé ve dne, hudba a víno v zákulisí večer. Kam byste v kontextu svých dlouholetých zkušeností s jinými festivaly zařadil Folkové prázdniny? Mezi ty nezařaditelné, které si udržují lidské dimenze. Jste pravidelný účastník kolokvia. Jak toto ojedinělé setkání hodnotíte?

87

Rád bych aby dosavadní přátelská setkání přerostla v dynamickou platformu s mezinárodním dosahem. Máte v letošním programu svého favorita? Doporučil byste návštěvníkům někoho osobně? Já osobně se těším na Lucii Pulido na společném koncertě s Martou Töpferovou, to je počin se světovými parametry.

88

Jan Sobotka, hudební publicista Co se vám ze všeho nejdříve vybaví, když se řekne Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou? Úplně nejdříve asi cukrárna na náměstí, já už podobné akce vnímám čím dál více mimohudebně. Kam byste v kontextu svých dlouholetých zkušeností s jinými festivaly zařadil Folkové prázdniny? Na domácí scéně úplně ke stropu, do sousedství šumperského Blues Alive. Jste pravidelný účastník kolokvia. Jak toto ojedinělé setkání hodnotíte? Jednoznačně pozitivně (pravda, ubral bych esoterických výšin). Máte v letošním programu svého favorita? Doporučil byste návštěvníkům někoho osobně? Především spolčení Waterson:Carthy a samozřejmě – není-li to střet zájmů – Davida Evanse.

Yvetta Stránská, fotografka Co se vám ze všeho nejdříve vybaví, když se řekne Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou? Stejný pocit jako když jsem byla malá holka a blížili se prázdniny u babičky. Těšení se, bezstarostné užívání si času se vším co přináší a stejný smutek, když prázdniny končily. Kam byste v kontextu svých dlouholetých zkušeností s jinými festivaly zařadila Folkové prázdniny? Jako celek jsou jedinečné, hlavně pro svoji atmosféru. Z hlediska dramaturgie jsou na stejné úrovni jako Respect a Borek Holeček, koncerty Petra Pylypova. Jste pravidelný účastník kolokvia. Jak toto ojedinělé setkání hodnotíte? Za poslední dva roky hlavně to, že se postupně přesouvají z čistě akademické úrovně směrem k návštěvníkům Folkovek, a tím předávají informace o hudbě, tradicích, názorech, souvislostech atd. dále do povědomí širší veřejnosti. Máte v letošním programu svého favorita? Doporučila byste návštěvníkům někoho osobně? Ne, pro mne je nejdůležitější tam být, favorité nejsou potřeba. Jiří Moravčík, hudební publicista Co se vám ze všeho nejdříve vybaví, když se řekne Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou?

Naprosto úchvatní lidé, co festival organizují a na úkor dovolené tu vypouštějí doslova duši. S úsměvem a rádi. A všichni kolem to cítí na vlastní kůži. Kam byste v kontextu svých dlouholetých zkušeností s jinými festivaly zařadil Folkové prázdniny? V nepřenosně rodinné pospolitosti nemají takřka konkurenci. Ani u nás, ani jinde v Evropě. Programová náplň pak představuje unikátní souběh poznání a zábavy. Jste pravidelný účastník kolokvia. Jak toto ojedinělé setkání hodnotíte? Jsem především šťastný, že to není pouhý sraz rozumbradů, ale rok od roku přátelštější místo setkání lidí, co tuhle hudbu mají rádi. A nejen odborníků na slovo vzatých, zvaní jsou všichni. Sesednou se do kruhu a hodinu si povídají o čemkoliv s Elizou Carthy. Například. Nebo poslouchají přednášky, co vlastně občas ani nejsou žádnými přednáškami, nýbrž vyznáními. Máte v letošním programu svého favorita? Doporučil byste návštěvníkům někoho osobně? Už jsem měl tu čest, takže nemohu jinak – Waterson:Carthy. Ale určitě také Tcheku z Kapverdských ostrovů, Lucii Pulido a Lisu Knapp.

NOVÁ CD Není žádným tajemstvím, že téměř každým rokem se na Folkových prázdninách křtí nové CD. Až dosud bývalo jedno. Letos vychází dvě. Zuzana Novak totiž na loňském ročníku uchvátila všechny se svojí mbirou tak, že nešlo jinak. Citace z bookletů napoví víc... VYSOČINA: O drsnosti a srdečnosti v životě a muzice Život na Vysočině, úděl mnohým z nás daný. Souvisí s ním sny, některé marné, nikdy ovšem beznadějné. Mají tu čekárny, kde nikdo nečeká. Nikdy a na nic, to protože tamní lidé se musí spolehnout spíš než na jiné a na Boha sami na sebe. Hlavy k němu zvedají, ale to jen tak, pro sichr, aby na něho nezapomněli. Život se na Vysočině, kraji napůl cesty mezi nížinou a horama, s nikým nikdy nemazlil, vděčný ale být umí: z málokterých koutů zní tolik skromně něžných příběhů a písniček. Lidé tu věří spíš v něco, coby mohla být pravda a bydlí daleko od sebe, přitom se k sobě choulí víc než kde jinde. Místo sebevražd si dopřávají balad, jejichž realita přesahuje všechny meze a smutek v nich „bolí a nebolí“. Hudba z Vysočiny si nepotrpí na zdobivé mašle a slova navíc. O samozřejmostech jako je láska k bližšímu a stromům toho moc nenamluví, vlastně nemusí, léta jimi těžkne do krásy. A je úplně jedno, jestli jde o Vysočinu tady u nás nebo odjinud. Hudba z každé Vysočiny je vlastně pořád o tom samém: o drsnosti a srdečnosti. Jiří Moravčík (www.world-music.cz)

89

90

ZUZANA NOVAK: HOME BREWED MBIRA Zpěvačka a hráčka na posvátnou drnkací skříňku mbiru, co vás spojí s duchy vašich předků. V Anglii narozená dívka emigrantů z bývalého Československa, zamilovaná do hudby z daleké Zimbabwe. Možná jediná běloška na světě, co se aktivně zúčastnila celonočního rituálu bira zimbabwského národa Shona, jehož tranzovní rytmus udává mbira. Zuzana žije v hrabství Yorkshire. Na mbiru si zabrnkala poprvé u přátel a v ten okamžik prý jejímu zvuku propadla. Při studiích geografie na londýnské SOAS poznala respektovaného hráče Chartwella Dutiro, přednášejícího na škole kulturu národa Shona, který se stal jejím rádcem a učitelem. Do Zimbabwe poprvé odjela v roce 2001. Seznámila se tu se spoustou hudebníků a zpěváků, kteří ji na závěr přizvali k duchovnímu obřadu. „Hráli jsme pro ukonejšení nepokojného ducha, který posedl čerstvě vdanou mladou ženu a způsobil problémy v jejím manželství. Rituál pokračoval do noci a já brzy přestala mít naprostý pojem o čase. K ránu nastala krátká přestávka a jeden ze starších hudebníků se mě zeptal, jestli jsem opravdu hrála nebo pouze předstírala, že rukama schovanýma v korpusu tykve drnkám na lamely. Znala jsem skladbu Bangisa, s níž se vítá rozbřesk. Jedná se o velmi náročnou a posvátnou píseň a já ji najednou měla před celým shromážděním zahrát. Prsty jsem měla po celonočním hraní do krve rozedřené, ale to jsem v tu chvíli nevnímala. Všichni mě poslouchali a ti nejstarší nakonec vyřkli verdikt: uznáváme tě, odteď jsi jednou z nás. Na konci za mnou

přišla jedna ze zpěvaček a zeptala se mě, zda bych si nechtěla vzít jejího syna a zůstat bydlet ve vesnici!“, vzpomíná na svůj hudební křest Zuzana Novak. Pro svět ji objevil šéfredaktor anglického hudebního magazínu fRoots Ian Anderson, zařazující v lednu 2007 její skladbu Nhemamusas na prestižní čtvrtletní albový sampler fRoots. Dnes Zuzana Novak koncertuje po celé Evropě, posluchače na ní upozorňuje slavný Charlie Gillett z Radia BBC a zpěvák Peter Gabriel Zuzanu pravidelně zve na svůj světoznámý festival WOMAD. V České republice, kam se pravidelně vrací za sestrou a dědečkem, koncertovala Zuzana poprvé v roce 2007 na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Písně zimbabwské mbiry o chvále předků a malém muži, co dokázal přemoci velkou krávu, tady ještě dlouho po svém odeznění nutily užaslé publikum přemýšlet, kudy z té magické hudby ven; o tom zdali má vůbec nějaký východ. Jiří Moravčík (www.world-music.cz)

91

DOTEKY DŘEVA A TAK VŮBEC...

92

XXIII. Folkové prázdniny budou vonět dřevem Motivem XXIII. ročníku festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou bude dřevo. Ušlechtilé dřevo, z něhož jsou vyrobeny hudební nástroje, dřevo majestátných stromů v zámeckém parku, kde se odehrávají koncerty, dřevo z textu písně Zem voní dřevem Vladimíra Merty, který vystoupí poslední den Folkovek. Pojďme se projít festivalem, představit si účinkující a podívat se jakým dřevem voní země, odkud k nám přijíždějí (i když Merta to pochopitelně myslel jinak). V sobotu 19. 7. si při slavnostním otevření budeme moct symbolicky zaťukat na housle Ivy Bittové a kontrabas jazzmana George Mráze. Po nich uslyšíme hudbu smrků, jeřabin, borůvek a brusinek, severněji též kosodřeviny, mechů a lišejníků čili norské Majorstuen. Na neděli je naplánován divadelní den s divadly Koňmo, Líšeň, Décalages, ANPU a Mimotaurus, k nimž se hudebně a tanečně připojí Iyasa ze země savan, ale taky vždy zelených subtropických lesů s obřími mohobohoby a baobaby, to znamená ze Zimbabwe. Středomořskou vegetaci jako olivy, zimostráz, tymián, rozmarýn, korkové duby a taky zakrslé houštiny zvané garigues byste hledali kde? Malá nápověda: přijedou odtud Sergent Pépére, po jejichž vystoupení se Náměšť válela smíchy už jednou. Ano, pán vzadu má pravdu, hoši jsou z Francie. A na kterém ostrově budete hledat zelené louky, křoviny, rašeliniště a vřesoviště? S lesy je to slabší, ty ho pokrývají sotva z pěti procent. Zato všude nejdete žluté květy kručinky… Já vím, to byla návodná otázka, pochopitelně všichni poznávají Irsko, jehož početné zástupce uvede Camille O´Sullivan. V pondělí nás čeká dámský den s kapelou Bashavel (rozšířená Pacora Stano Palúcha) a Slávkou Horváthovou, Zuzanou Novak, Češkou žijící v Británii (vzpomínáte, jak si loni získala publikum hrou na africký nástroj mbira?), Martou Töpferovou a nakonec zase hádanka: zpěvačka přijíždí částečně ze savan řečených llanos (Duch Llana Estacada = jako z Karla Maye) a částečně z deštných pralesů s orchidejemi, liánami a kaučukovníky. Tady dáma v první řadě, ano, je to Lucia Pulido z Kolumbie. Vy jste Kolumbii navštívila? Ne, pak máte znalosti vskutku encyklopedické. Úterní program se jmenuje jednoduše: Muzika. A v čí muzice slyšíme duby a ořechy, což byly původní dřeviny, které evropští osadníci nahradili javory, jilmy a břízami? Teď jsem to hloupě prozradil, takhle zní Američan Tim Eriksen! Ale tohle bude těžší: buky, duby, borovice? Opět malá nápověda, soudruzi: sázejí se jako větrolamy na pobřeží Severního moře. Ovšem, to uhodne i malé dítě pod podiem: po loňském úspěchu se k nám vrací dánská dvojice Helene Blum a Harald Haugaard. Za odměnu vám prozradím, že po nich v parku vyroste Druhá tráva a Robert Křesťan, který tam zůstane stát v podobě sochy. Středa bude věnována blues. Rozjedou ji staří známí Luboš Beňa a Matěj Ptaszek, naváže obnovené Blues Session a finále obstarají hoši od Syslí řeky, chci říct Mississippi, profesor blues David Evans a Hazmat Modine. Uznávám, foukací harmoniky až tak úplně ze dřeva nejsou, ale uznejte zas vy, že blues je dřevní muzika.

Čtvrtek proběhne v režii Jiřího Pavlici. To znamená nejprve Hradišťan, potom něco smrkových a borových monokultur, tmavá jedle Černého lesa a bučiny vysoko v horách alias Wolfgang Saus z Německa a nakonec se vydáme mezi pastviny, golfová hřiště, vřesoviště a listnaté lesy za Waterson:Carthy. Pamatujete na zpěvačku, co měla ráda Piráty z Karibiku? Eliza Carthy přijede znovu a s rodinou! Nějak dlouho jsme tu neměli zástupce Smaragdového ostrova, že? Nebuďte nervózní, přijdou na řadu v pátek. Nejprve ovšem zahrají Nestíháme, pak přijde Brendan O´Shea, česko-irské přátelství utuží Jablkoň a nakonec miláček náměšťských dívek a dam, newyorský Irčan Mark Geary. Zatímco loni si musel vytáhnout Honzu Řepku z dua Nestíháme ke společnému zpěvu z publika, letos budou stát na podiu rovnocenně. Zbývá sobota a s ní slíbený Vladimír Merta, po něm Son Of The Velvet Rat neboli několik jehličnanů z Rakouska, Lisa Knap a už propraná britská vřesoviště a pak velké finále. Co může vyrůst na sopečném ostrově? Kokosové palmy! To znamená Tcheku z Kapverdských ostrovů. Že vám v programu XXIII. ročníku Folkových prázdnin něco schází? Trváte na tom? Tak dobře, Glen Hansard a Markéta Irglová zahrají v neděli 27. 7. na zámeckém nádvoří svůj „koncert navíc“. Spokojeni? Aby ne, pořád lepší než dostat klackem, chci říct dřevem. Milan Zeibert

Nejpopulárnějším stromem celého parku je snad tisíc let starý exemplář dubu letního. V době národního obrození dostal název Žižkův dub. Dutina tohoto velikána byla kdysi celá vyzděna za účelem zpevnění kmene stromu. Po změně názorů na konzervaci těchto vzácných stromů bylo zdivo odstraněno. V roce 1996 byl strom řádně ošetřen. Byly odstraněny odumřelé větve a vyčištěny větvové dutiny. Centrální dutina stromu byla vyfrézována, vyčištěna, natřena penetračním nátěrem s přídavkem fungicidů a opatřena novou šindelovou stříškou. Dvě větve se sklonem k vylomení byly podepřeny. Tento nutný zákrok by měl zajistit přetrvání stromu i pro další generace. Obvod tohoto největšího dubu na celé jižní Moravě je 1009 cm, ve výši 5 m nad zemí je ještě o téměř 3 m větší. Nejstarší a největší dub v zámeckém areálu je opředen romantickou legendou o přenocování Jan Žižky přímo pod jeho korunou... „Žižkův dub“ z knihy Náměšť nad Oslavou – historie a současnost, Karel Stejskal a kolektiv

„Frňákovník“, který padne do oka i do srdce To není název knihy. Vysvětlím. Jedete-li cestou od Hrotovic na Jaroměřice nad Rokytnou, kousek za odbočkou na Myslibořice, po pravé straně, nebude-li už tma a vy se budete pořádně dívat, spatříte... Frňákovník! Starý suchý strom s větvemi jak od Hitchkoka, kterého si nelze nevšimnout = proto ten kolektiv v poddtitulu. Nejenom já, ale i ostatní všímálci ho zaregistrovali, a tak, jak už to u věcí srdečních bývá, dostal jméno. Není originální, ale je jeho. Vy, jestli jej také zbliknete, mu můžete říkat jak budete chtít. Ale upozorňuji, že slyší na jméno Frňákovník. Jitka Králová a kolektiv

93

94

Copak praví moudré knihy a beztrátová technika o dřevě? Dřevo je pevné pletivo stonků vyšších rostlin, které označujeme jako dřeviny. Vzniká v rostlinách z meristémových buněk. Dřevo je zahrnováno mezi obnovitelné zdroje energie, jako jeden z druhů biomasy. Je to snadno dostupný přírodní materiál, který lidé široce využívají po celou dobu své historie. Chemické složení dřeva: - celulóza (40–50%) - lignin (20–30%) - hemicelulózy (20–30%) - doprovodné složky - další organické látky (1–3%, u tropických dřevin až 15%): terpeny, tuky, vosky, pektiny, třísloviny (pouze u listnatých), steroly, pryskyřice - anorganické látky (0,1–0,5%, u tropických dřevin až 5%) – po spálení tvoří popel - voda v různém množství (podle ročního období, stupně vyschnutí dřeva atd.) Celulóza a hemicelulózy patří mezi polysacharidy a bývají souhrnně označovány jako holocelulóza.

Stavba dřeva se rozlišuje dle měřítka zkoumání na: - makroskopická stavba dřeva – vše, co lze pozorovat pouhým okem, případně pomocí zvětšovacího skla - mikroskopická stavba dřeva – úroveň buněk (nutné použít mikroskop) - submikroskopická stavba dřeva – odlišnosti v konkrétní stavbě buněčné stěny a jejich chemické složení Základní druhy dřeva: - dřevo jehličnatých dřevin – např. smrk, jedle, borovice, modřín, douglaska, jalovec, tis - dřevo listnatých dřevin - s kruhovitě pórovitou stavbou – např. dub, jasan, akát, jilm, pajasan, morušovník, kaštanovník - s polokruhovitě pórovitou stavbou – např. ořešák, třešeň, švestka - s roztroušeně pórovitou stavbou dřeva – např. buk, platan, habr, olše, lípa, javor, bříza, topol, vrba, hrušeň Dřevo je a bylo pro lidi velmi důležitým materiálem. Každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho vyu-

žití. Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů, zatím co tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů. Krom několika výjimek měkká dřeva podléhají hnilobě snáze než tvrdá. Tento jev však lze omezit pomocí vhodného ošetření dřeva. Využití dřeva: - výroba nástrojů - nábytek - stavební materiál - výroba dopravních prostředků (lodě) - palivo - výroba řeziva - výroba papíru a celulózy - další chemické suroviny, získávané ze dřeva (pryskyřice, přírodní kaučuk, tříslová kůra apod.) Tolik strohá řeč encyklopedistů a vzdělanců.

Rozhovor s konferenciérem Ďoubalem Konferenciér Ďoubal, pověstný pedantním vztahem k přestávkám. Ten, co lidem říká, co mají dělat. Například když prší a všichni sedí v jízdárně. Nepřišlo vám divné, že v minulé brožuře chyběl rozhovor s vámi? Místo toho se tam vyptávali jakéhosi lamače stránek. Ano pane redaktore, je to odporné, že se dostává mediálního prostoru někomu, kdo svoji kariéru postavil jen na tom negativním, že láme to, co jiný vytvořil. Je to velmi divné, vždyť i festival je celý takový pozitivní a čestný. Asi korupce, jinak si to nedovedu vysvětlit… Kdo vám vlastně radí jak se oblékat na pódium? Máte nějaký oblíbený salon? Touto problematikou se zabývám již delší dobu. Hledal jsem levného odborníka s obrovským přehledem módních trendů, který by byl odpovědný za můj imič. Po dlouhém zvažování jsem se nakonec rozhodl pro trafikantku v naší obci. Protože komu jinému denně prochází rukama taková spousta světových i domácích módních časopisů, popisujících a zobrazujících oblečení celebrit? A navíc sama má, jak je vidět, i dobrý skus. Vyhovují vám festivalem najatí maskéři nebo si vozíte svůj tým? No dovolte!!! V loňské anketě Elegán Folkových prázdnin bylo hodně bráno v potaz, že na večerní koncerty nenosíte černé sluneční brýle. Změní se něco v tomhle směru? Pane redaktore, zkoušel jsem černé kontaktní čočky, ale nic jsem

pak neviděl. Nejdříve jsem si myslel, že je to jejich malou kvalitou, ale s černými brýlemi to bylo obdobné. Uvědomuji si to od té doby, co jsem chtěl na vlastní oči vidět zatmění Slunce a spletl jsem si datum. Uvnitř očí se asi něco posunulo či přepálilo či co. Proto například také vyžaduji, aby jeviště bylo po soumraku osvětlené, ale dostávám se tak bohužel vždy do rozporu s osvětlovačem Igorem, který preferuje pravý opak. Je jisté, že to děláte jen pro peníze – podobně jako kdysi Frank Zappa – právě proto se jako zásadní jeví otázka, jestli to organizátoři berou dostatečně v potaz? Pane redaktore, o tom vůbec nepochybujte! Kolega Frank vydal přes 80 desek, vystoupil ve 4 filmech, třech DVD a natočil 4 domácí videa! Napsal a vydal a koupil 5 knih! Organizátoři určitě Franka berou dostatečně v potaz, jinak by přece nemohli pořádat hudební festival! Když během festivalu tančíte, jde o vaše krokové variace nebo i v tomto případě máte za sebou hodiny těžké dřiny v baletním studiu? Milá paní redaktorko, vždy se jedná o absolutní volnou improvizaci podle přesného scénáře a pečlivě nacvičené choreografie. Žádná dřina za tím ale není, on se ten čas v baletním studiu dá strávit i jinak. Vždyť ty baletky jsou tak krásné a svůdné! A těch zrcadel okolo! Za vrchol loňského ročníku lze bez debat považovat váš inzerát v Plátku – Ďoubal na Hrad. Co vás k takovým činům vede? Jste přitom ve spojení s rodinou? Určitě si vzpomenete na nechutnosti provázející poslední volbu presidenta. O co jednodušší mohla být tato volba, kdyby se inzercí dosáhlo prosazení správného kandidáta. Cíl byl jasný. Ukažte mi, prosím,

95

pane redaktore, který hudební festival pravidelně uvádí president? No tak mi to ukažte! Nezdržujte, prosím! Tak mohl byste mi to ukázat už konečně? Tak já vám tady odpovídám na otázku a vy nemůžete ukázat ani na jeden festival, který uvádí president? To je vám tak zatěžko zvednout ruku a ukázat prstem, tento, tento a tento? Nebo se vám nechce? Nebo jste uplacen festivaly, které neuvádí president? Tak proto nechcete jednoduše ukázat? Jak nezávislý? Každý jsme na někom závislý, každý jsme alespoň chvíli ve spojení s rodinou! To je o odvaze ukázat a projevit tak názor! Tvůj názor! Nic? Tak to děkuji za rozhovor. 96

Houby s octem Již několikátým rokem bojujeme na zámku s dřevomorkou. Já vím, je to už ode mne obehraná písnička a zazpívat měl bych něco nového a veseleji. Ale od zpěvu tu budou jiní a povolanější. Dočetl jsem se, že dřevomorka patří do rodu stopkovýtrusých nelupenatých hub, že je nejedlá (ještě to tak!) a škodlivá. Ničí nejen dřevěné konstrukce, ale prorůstá i zdmi a betonem a devastuje celé budovy. Považte! A k tomu všemu má prý škodlivé účinky nejen na materiály, ale také na zdravotní stav obyvatel, protože tvoří tak velké množství výtrusů (no fuj!), že znečišťuje ovzduší v celém objektu. A rozkládající se staré plodnice produkují látky, které mohou způsobovat bolesti hlavy a různé nevolnosti, někdy i vážnější onemocnění. (Sic!) Nejkrásněji popisuje dřevomorku Ottův slovník naučný. Cituji: „Podhoubí daleko se rozlízá, nejprve ve dřevě, kde činí pletivo pavučinné, jež záhy mohutní v povlaky bílé, fialové, nažloutlé i našedivělé, ba vytváří až i tlusté, vlhké desky a provazce, jež v suchu se mění v šedý povlak hedvábitě lesklý a velmi křehký (rozemneme-li jej v prstech). Je-li okolní vzduch dosti vlhký, vyrůstá podhoubí ze dřeva a způsobuje plodnice.“ Nejvíc mě zaujalo Ottovo sdělení, že podhoubí daleko se rozlízá. Vloni v době Folkových prázdnin jsme opravovali nádvoří. Tak se hudlo a pělo v parku. Byla to nouze, z níž se stala ctnost. Aspoň z pohledu Michala a většiny návštěvníků. Festival vystrčil své chapadlo, podhoubí se rozlezlo a vytrousilo výtrusy. Letos je nádvoří opravené, dlažba na svém místě, dešťová voda odvedena tam, kde neškodí,

ale z loňských výtrusů vyrostlo pódium opět i v parku. Tak máme pódia dvě. Ze zkušenosti vím, jak těžce lze dřevomorku vymýtiti, když se ji na chvíli popustí opratě. Máme na zámku ještě francouzskou zahradu, stráně nad řekou, kde bydlí užovky hladké živorodé, dále nevzhlednou zmoli za restaurací, parkovou plochu u jasanu zvaného „Opičák“, tenisový kurt a bývalé zahradnictví. Kdepak asi vyrostou pódia za rok, za dva? Kam ještě polezou chapadla plná výtrusů? Dřevomorka je ošklivá nejedlá houba, která mi dělá starosti. Folkové prázdniny jsou krásný a chutný týden, na který se těším. Jedno mají společné. Ani u jedné z těchto skutečností nevíte, kde se za rok objeví. U houby mě to žere a budu proti ní bojovat. U Folkovek jsem rezignoval. Mám je rád. Vítejte a „houby s octem“ vespolek. Marek Buš, kastelán náměšťského zámku

„Na slovíčko“ s dramaturgem festivalu Folkové prázdniny panem Michalem Schmidtem (psáno pro Náměšťské listy 7-8/2008)

Festival Folkové prázdniny má letos 23 let. Za svůj život vystřídal řadu pořadatelů. U jeho kolébky byl tehdejší Okresní klub mládeže v Třebíči. Vedoucí Mirek Polanský se svou, dnes už manželkou Ivanou, byli otcem a matkou. Podílel se na něm pan Karel Oulehla a bývalý náměšťský Kulturní klub… Dnes je organizátorem Folkových prázdnin Městské kulturní středisko v Náměšti nad Oslavou. Osobou vpravdě

klíčovou je pro festival jeho dramaturg Michal Schmidt, jemuž jsou určeny otázky prázdninových Náměšťských listů. Folkové prázdniny začínaly ve své době jako festival folkové hudby a dlouho takovým byl. Dnes je to festival s daleko širším, nejen hudebním záběrem, jak bys jej charakterizoval? Jedna charakteristika je – co ten festival je zač. Někdy říkám, že je to několik festivalů v jednom, hlavní část je hudební festival, což pro nás znamená osm, a letos devět večerů, které jsou tematicky laděny s muzikou z velmi různých žánrů, ale které spojuje téma. Letošní téma je „O dřevě: O kořenech, tvárnosti a houževnatosti“. Kdybychom měli vyjmenovat žánry, je to folková, etnická hudba, world music, jazz, jsou zde divadla, ale žánrem se neřídíme přísně. Pro mě není důležitý širší či užší hudební záběr, je to prostě muzika, kterou vyhledávám a poslouchám, a kterou bych rád zprostředkoval jiným. Ale to je bez rozdělení na žánry, bez omezení. Co je důležité, je téma každého festivalového ročníku, kterému se výběr účinkujících podřizuje. Ale když mám zvolit jinou charakteristiku nebo možná výjimečnost toho festivalu, tak si myslím, že je výjimečný jednak tou samotnou dramaturgií a tím myslím to, že v pěkném prostředí se objeví špičky světové hudby, ale hlavně, co si považuji na tomto festivalu nejvíc, je vstřícnost. Ten festival je opravdu příjemný jak pro diváky, posluchače, tak pro ty, kteří ten festival tvoří. Díky velikému týmu nadšenců jsou Folkové prázdniny mimořádným festivalem. Ta vstřícnost je vskutku daná úžasným pořadatelským týmem lidí, kteří jsou povětšinou z Náměště, ale často i z jiných koutů republiky.

97

98

Folkové prázdniny tedy nejsou dávno běžně folkové, jak se vyrovnáváš s tímto názvem festivalu? My jsme si prošli před několika lety martýriem trápení se s názvem, jestli odpovídá tomu vlastnímu festivalu a ukázalo se, že ano. Prostě Folkové prázdniny se staly světovými. Slovo folk dřív, možná i dneska, pro české posluchače znamená ten folk, který jsme vnímali v sedmdesátých, někteří i v šedesátých, osmdesátých, devadesátých letech jako písničkáře. Někteří vzešli z amerického písničkářského folku, někteří navazovali na lidové písničky. Ale slovo folk v zahraničním pojetí, a to nemusíme chodit daleko, třeba jenom v Polsku nebo v Rakousku, v Německu a samozřejmě ve Velké Británii a ve Spojených Státech, znamená úplně něco jiného. Folk je tam slovo mnohem širší, znamená etnickou muziku, world music i to, čemu my říkáme folklór, a samozřejmě i ty písničkáře folkové. Když dnes mluvíme o Folkových prázdninách nebo taky Folk Holidays, tak to je přesně to ono. Jsou tady prázdniny, které tráví posluchači a název folk z toho světového pohledu je přesně na místě. Folkové prázdniny na sebe nabalily řadu doprovodných akci, které se váží ke sladěné dramaturgii festivalu. Jak vykrystalizovaly? Vykrystalizovaly? Velmi se rozvinuly a dotvořily tak celý festival. Tak, vezměme jednu po druhé. Asi nejvíc se rozrostly dílny. Začínali jsme s nimi na konci minulého století a jenom s několika a dneska je to opravdu obrovský festival tvůrčích dílen „Hnízdo múz“. Já si myslím, že je skutečně tím největším v republice, co se týče nakumulování dílen různého druhu do těch několika dnů. Jedna část těch dílen je

výtvarná, ta vznikla díky spolupráci s Ivošem Grycem a jeho partou kdysi dávno, když v Náměšti ještě dělali po několik let svoji akci, které říkali Cirkul. Další část dílen je hudebně-taneční, ta především vychází z muzikantů, kteří tady účinkují na hlavní scéně. Muzikanti tady často tráví několik dní, paradoxně lektory jsou většinou zahraniční umělci, protože ti naši ještě na to, že vedou nějaké hudební, taneční dílny, nejsou moc zvyklí, takže tady máme během týdne několik hudebních, tanečních dílen, které jsou mimořádné nejenom pro Náměšť, ale pro celou republiku. Přibylo další mini Hnízdo múz u Tasovských, tedy v Galerii 12, kde letos budou probíhat už čtyři řemeslné dílny paralelně... Jenom druhů dílen je každoročně více než sto. Za posledních 10 let vykrystalizovala „Open scéna“ jako další odpolední festiválek, který se zabydlel v kapli sv. Anny. Většinou začíná v jednu hodinu a trvá necelé tři hodiny, a protože je to většinou v parném horku, tak si tam také lidi přijdou trošku odpočinout. Výběr na Open scénu je jiný, dělá jej Tomáš Pasterný. Bohužel nejsem většinou schopen se na ni dostat, ale mám velkou radost, že se sem natáhne spousta zajímavých muzikantů českých, většinou začínajících, kteří jsou výbornými posluchači a hodně oživují třeba noční dění za Špitálkem, kde se hraje dlouho do noci, prostě máme tady skvělé publikum. Máš nějaký konkrétnější, třeba vysněný cíl, kam dospět v dramaturgii Folkových prázdnin? No, to se nedá opravdu říct. Je samozřejmě spousta kapel nebo muzikantů, zpěváků, zpěvaček, které bych tady rád měl, nicméně pro

mě nejdůležitější je opravdu téma a tomu já přizpůsobuji i výběr muzikantů a myslím si, že to žádný speciální vysněný cíl nemá. Dá se říct, že já tady nechci mít nějaké úplně super hvězdy, které přitáhnou tisíce lidí, protože tomu festivalu, který je v krásném prostředí náměšťského zámku, také odpovídá i příslušný počet lidí. Ve mně zrají různá témata a každý měsíc se mi změní. Téma na ten příští rok? S nikým o tom zatím nemluvím, musí to uzrát samo – mám čas tak do září. Tvoje povolání je časově náročné, příprava festivalového programu a jednání s účinkujícími atd. je také žrout času, nemáš někdy chuť s tím „seknout“? To se asi nedá takhle říct, protože pro mě je to velký koníček. Zná to asi každý, kdo má nějaký velký koníček, že to sežere spoustu času. Ale že bych s ním chtěl seknout? Někdy je to opravdu vypjaté a náročné, pak je dobré si od toho na chvilku odpočinout, ale jinak je to prostě celoroční nepřetržitá práce. Otázka na závěr. Co Tě na Folkových prázdninách těší? Co Tě na Folkových prázdninách tíží? Já jsem o tom už mluvil. To, co mě těší, je vstřícnost našeho festivalu. Vstřícnost náměšťského festivalu je zásadní věc. Velmi mě těší, že tým, dnes myslím, že je to aspoň stovka lidí, kteří zde pro zdar festivalu tráví své prázdniny. Je to dřina, ale je na nich na všech vidět, že je těší to, co dělají. A toto si myslím, že se promítá do celkové atmosféry, která se přenáší i na všechny účinkující. Účinkující se sem strašně rádi vrací, manageři těchto světových kapel o nás mluví po světě. Opravdu Folkové prázdniny dneska díky této vstřícné atmosféře mají

jméno široko daleko a není to jenom Evropa, je to celý svět. Toto mě těší zdaleka nejvíc. A co mě na Folkových prázdninách tíží? Spíš to, aby se nic nezkazilo, aby to takhle trvalo dál. Myslím si, že Folkové prázdniny jsou právě příjemné v těch dimenzích, v jakých jsou a rád bych, aby to tak zůstalo. Takže ta tíže spočívá v tom, aby vše zůstalo podobné, i když se festival rozvíjí dále, aby zůstala jeho atmosféra. Překážky být mohou, ale aby byly překonatelné. Michalovi Schmidtovi děkuje za rozhovor Věra Szemlová. Věře Szemlové děkují Jiří Moravčík a Jitka Králová, kteří z Michala Schmidta rozhovor k uveřejnění nevydolovali.

Rituály... Mnoho z nás má v sobě zažity drobné rituály, kterými si více či méně často zpříjemňujeme naše životy, na které se těšíme a se kterými se stává náš pozemský úděl snesitelnějším. Rituály mají mnoho podob a mnoho z jejich druhů jsou zásadně privátní záležitosti, které někdy přerůstají v kolektivní prožívání stejných chvil, pocitů a dokonce i prožitků. Rituály nás často přivádí až k pocitu blaženosti a navozují pocit snesitelnosti všech těch starostí a útrap, které nás běžně provázejí. Když jsem si dával dohromady svůj letní kalendář, stala se mi drobná, zprvu – jak se zdála – bezvýznamná příhoda. Do první kolonky kalendáře, která se již týkala termínu zahájení Folkovek, jsem si zapisoval vše potřebné, na co bych neměl zapomenout. Učiněno. Pokračoval jsem druhým dnem a třetí jsem již nedopsal, protože se mi

99

100

před očima začal odvíjet film o všem, co mi v paměti uvízlo z minulých, předminulých a vůbec ještě starších ročníků. Usmíval jsem se nad těmi vzpomínkami. Vzpomínky začaly přerůstat v těšení a já jsem si uvědomil, že s Folkovými prázdninami mám spojeny spousty teď už tradičních rituálů, bez kterých by léto v Náměšti bylo jaksi chudší a prázdné. Vím, že nejsem sám, kdo to tak cítí. Důkazem je stálý zájem návštěvníků, kteří se k nám vrací každý rok, aby si prožili ty své příjemné chvilky u všeho, co jim pilné ruce pořadatelů připravily. A tak díky, Michale a Věro, všem z „kultury“ i „oranžádám“, díky kasteláne i pilné ruce ze Svazu žen, díky všem pořadatelům i „zabezpečovatelům“, díky pane faráři i pane kováři, díky... Je Vás mnoho, komu poděkovat a kterým je potřeba být vděčný za to, že jsou zde opět rituály Folkovek, kdy se nechce ze zámku, a kdy se každé odpoledne, noc i den stává neustále dokola prvním douškem z právě načatého poháru plného hudby, zpěvu i poznávání tajů dílen v Hnízdě múz. Jsou to opravdu drobné rituálky, nebo vlastně jeden obrovský rituál? Kdo ví? Vladimír Měrka, starosta města

Slovo vedoucí MěKS... Dvacátý třetí ročník festivalu Folkové prázdniny, pro pořadatele Folkovky. Pro všechny návštěvníky od 19. do 26. července 2008, pro pořadatele celý rok. Vlastně pořád, protože při sebelepší snaze nedokážu najít hranici, kdy jeden festival končí a druhý začíná. Je to nepřetržitý proces, kdy práce na jednom ročníku ubývá, začíná se mísit s prací na přípravě dalšího, postupně práce houstne, festival proběhne… a tak pořád dokola. Jako míchání duhy s barvami o různých hustotách. Letošní duha bude opravdu pestrá. Pokud jste se pročetli až sem, dáte mi jistě za pravdu. Přeji vám všem festivalovou pohodu a co nejlepší počasí! P. S. Děkuji generálnímu partnerovi festivalu Folkové prázdniny skupině ČEZ a všem dalším za významnou podporu a spolupráci. Věra Szemlová, vedoucí MěKS Náměšť nad Oslavou

101

Z výstavy Rostislava Pospíšila ...a možná blues.

...a při pitvě bylo zjištěno blues

102

Z výstavy Rostislava Pospíšila ...a možná blues.

INFORMACE Památky a zajímavosti Náměště nad Oslavou Státní zámek Náměšť nad Oslavou Renesanční zámek přestavěný z původně gotického hradu. Do r. 1945 patřil rodu Haugwitzů, pak sloužil jako letní sídlo prezidenta Beneše, a dnes je v něm umístěna rozsáhlá kolekce tapisérií ze 16.–19. století. Barokní most Most přes řeku Oslavu z r. 1737. Patří k nejstarším zachovaným kamenným mostům a je připodobňován ke Karlovu mostu. Je zdoben dvaceti sochami od J. Winterhaltera a A. Jelínka. Most je volně přístupný pro pěší. Kostel sv. Jana Křtitele Barokní kostel postavený v roce 1639 s obrazy nizozemského malíře Stolla a P. Trogera. Prohlídka možná po dohodě na faře v sousedství, tel. 568 623 955. Kaple sv. Anny ve Špitálku Špitál s kaplí, postavený r. 1745 Kufštejny. Sochařská výzdoba je od J. Winterhaltera, obrazy od P. Trogera.

Hrobka Haugwitzů Empírová hrobka vystavěná dle návrhu vídeňského architekta Josefa Kornhausela v letech 1822–1825, s mramorovými figurálními skulpturami od Josefa Kliebera. Prohlídka možná po předchozím ohlášení v MěKS, tel. 568 620 493. Sousoší Nejsvětější Trojice Dílo sochaře Antonína Rigy z roku 1715, které zaujme při procházce náměstím. Zámecká obora Obora zaujímající plochu mezi Kralicemi a Náměští s chovem daňčí zvěře. Přístupná pouze v červenci a srpnu pro pěší a cyklisty.

Tipy na výlety do okolí Chráněná oblast údolí řeky Oslavy a Chvojnice – překrásná, turisticky velmi přitažlivá oblast s turisticky značenými cestami. Po červené „Totemová stezka“Výchozím místem do údolí řeky Oslavy je Náměšť nad Oslavou – od vlakového nádraží vede červená turistická znač-

ka po levém břehu řeky. Prochází kolem Vlasákovy hájenky, za kterou začíná nejromantičtější část pochodu – peřejnatý úsek Divoké Oslavy s množstvím balvanů. Cesta vede po skalách a za vyššího stavu vody je neprůchozí. Z údolí stoupá vrstevnicová stezka až ke zbytkům hradu Lamberk, jehož majitel Jan Sokol bojoval s Janem Žižkou u Grunwaldu proti řádu německých rytířů. Cesta pak sestoupí dolů na tzv. „dlouhou“ Oslavu a vede dál až na Skřipinu, pak stoupá ke zbytkům hradu Kraví Hora. Potom prudce sestoupí do údolí Chvojnice, přejde přes lávku na Senoradský mlýn a pokračuje na vyhlídku Panorama. V polovině stoupání je odbočka ke zbytkům Ketkovického hradu. Dále je možno pokračovat přes Ketkovice do Rapotic na nádraží. Po zelené Cesta na druhém břehu Oslavy je značena zelenou značkou. Vede přes vyhlídku Křišťálov do Zňátek a potom dolů k řece naproti „Vlasákovi“. Přes Čertův můstek stoupá nahoru na vyhlídku. Údolí je zde hluboké 120 m a na protější straně jsou vidět zbytky hradu

103

Lamberka. Dále vede na Gloriet, vyhlídku Dlouhá Oslava až k rekreačnímu středisku Vlčí kopec. Z Vlčího kopce pokračuje cesta až na Skřipinu a k Senoradskému mlýnu. Po modré Do údolí Chvojnice vede modrá značka z Kralic nad Oslavou, kde je možno navštívit Památník Bible Kralické. Cesta vede údolím říčky, kterou je nutno občas přebrodit, okolo Černé Hory, skalního útesu Kozí Hřbet a Výřích skal pod Kraví Horu, kde se připojuje již výše popsaná červená trasa směrem na Ketkovice.

Možnosti koupání Rathan – v západní části Náměště nad Oslavou, v dosahu silnice č.I/23 směr Třebíč a Ocmanické ulice Přehrada Vícenický žleb – v jižní části Náměště nad Oslavou, přístup po ulici B. Němcové Dalešická přehrada – Autocamp Hartvíkovice – 8 km od Náměště nad Oslavou Plavecký areál Polanka, Třebíč

Spojení po koncertech: vlaky ČD Náměšť n. O.–Třebíč Odjezd 21.40 h., příjezd 22.05 h., vlak 4854, jede denně Odjezd 23.43 h., příjezd 0.08 h., vlak 4858, jede denně Odjezd 4.38 h., příjezd 5.03 h., vlak 4802, jede denně Odjezd 5.49 h., příjezd 6.18 h., vlak 4874, jede denně Náměšť n. O.–Brno Odjezd 21.11 h., příjezd 22.08 h., vlak 4819, jede denně Odjezd 4.12 h., příjezd 5.08 h., vlak 4823, jede denně Odjezd 4.42 h., příjezd 5.35 h., vlak 4825, jede denně

Telefonní čísla, která se můžou hodit... Městský úřad Masarykovo nám. 104, Náměšť n. O. Tel.: 568 619 111 Fax: 568 619 101 Úřední dny: pondělí a středa, 7.00–11.30; 12.30–17.00

Informační centrum Masarykovo náměstí 100, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 493, Fax: 568 620 338 e-mail: [email protected] pondělí–neděle 9.00–16.00 Státní zámek Náměšť nad Oslavou Zámek 1, Náměšť n. O. Telefon/fax: +420 568 620 319, Email: [email protected] úterý–neděle 9.00–18.00 Poliklinika Husova 898, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 041 Lékařská pohotovostní služba Husova 898, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 041 Lékárna Salvia Masarykovo nám. 59, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 064 pondělí–pátek 7.30–15.00 sobota 8.30–10.00 Lékárna na poliklinice Husova 898, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 270

pondělí–čtvrtek 7.30–17.00 pátek 7.30–14.30 Policie Obvodní oddělení Náměšť n. O. Tel.: 568 620 333 Pošta Náměšť nad Oslavou Masarykovo náměstí 94, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 183 568 620 288 pondělí–pátek 8.00–18.00 sobota 8.00–10.30 Autobusové nádraží Tel.: 586 620 122 (TRADO) Vlakové nádraží Žel. stanice Náměšť n. O. Tel.: 972 642 825 Česká spořitelna, směnárna, bankomat Masarykovo nám. 104, Náměšť n. O. Tel.: 568 619 511 pondělí 8.30–12.30 13.30–17.00 úterý 8.30–12.30 13.30–15.00 středa 8.30–12.30 13.30–17.00 čtvrtek 8.30–12.30 pátek 8.30–12.30 13.30–17.00

Komerční banka, směnárna, bankomat Masarykovo nám.63, Náměšť n. O. Tel.: 568 620 160, 568 620 155 pondělí–pátek 8.00–11.30 12.30–16.00 Kemp za Špitálkem V kempu za Špitálkem je možnost levného ubytování a stravování po celý festivalový týden. Tvoří ho ideální travnatý prostor pro stany ve stínu stromů nedaleko náměstí, s potřebným zázemím. Pořadatelská služba se stará o hladký chod kempu, k dispozici jsou samozřejmě WC, sprchy a rychlé občerstvení. I zde probíhá mnoho dílen, Open scéna v kapli sv. Anny. Cena za ubytování na den je 20 Kč za osobu, 10 Kč dítě do 15-ti let, 20 Kč za stan. Za sprchu zaplatíte 20 Kč. Hlídání dětí protože koncerty se většinou protáhnou pozdě do noci, je možné využít večerního hlídání dětí v prostorách Špitálku zodpovědná osoba převezme děti na dobu hodinu před začátkem koncertu a max. půl hodiny po skončení koncertu dítě musí mít s sebou spacák a svačinu (pití zajišťují pořadatelé) poplatek 30 Kč

další informace hledejte u služby v kempu během dne není hlídání dětí zajištěno, ale nabízí se velké množství dílen, kde se děti mohou zabavit Mně se chce... a nevím kam? ::: veřejné záchodky v areálu Staré radnice na náměstí ::: kemp za Špitálkem ::: zámek (u pokladny) ::: mobilní WC v areálu zámeckého parku ::: jízdárna

Ceník a druhy vstupenek na Folkové prázdniny 2008 Permanentka – zvýhodněná – při nákupu do 13. 6. 2008: 850 Kč Permanentka – při nákupu od 14. 6. 2008: 1050 Kč Denní vstupenka na zahajovací koncert 19. 7. 2008: 250 Kč Denní vstupenka na koncerty 19. 7.–26. 7. 2008: 350 Kč Denní vstupenka na „koncert navíc“ 27. 7. 2008: 350 Kč

Rodinná permanentka: 2300 Kč (pouze na místě před koncertem) Rodinná denní vstupenka na koncerty 19.–26. 7. 2008: 750 Kč (pouze na místě před koncertem) Vstupenky pro držitele průkazů ZTP 150 Kč (pouze na místě a po předložení průkazu ZTP) Permanentka opravňuje ke vstupu na všechny hlavní, tj. večerní koncerty festivalu Folkové prázdniny 2008 ve dnech 19.–26. 7. 2008 pro 1 osobu. Upozornění!: Permanentky není možno využít na „koncert navíc“ 27. 7. 2008. Permanentka neopravňuje neplatit příspěvek na materiál u dílen Hnízda múz. Denní vstupenka opravňuje ke vstupu na

uvedený hlavní (večerní) koncert festivalu Folkové prázdniny 2008 pro 1 osobu. Denní vstupenka neopravňuje neplatit příspěvek na materiál u dílen Hnízda múz. Denní vstupenky jsou ke koupi v místech předprodejů (viz níže) od 2. června. Rodinné permanentky a rodinné denní vstupenky jsou určeny rodičům se svými dětmi do 15 let a lze je zakoupit pouze na místě před koncertem. Upozornění!: Rodinné vstupenky (denní ani permanentky) není možno využít na „koncert navíc“ 27. 7. 2008. Žádné vstupenky nerozlišují mezi místy k sezení a místy k stání.

Předprodeje ::: e-mailem na [email protected]. Upozornění! Zámluvy a objednávky na „koncert navíc“ 27. 7. 2008 nejsou možné! ::: IC Náměšť nad Oslavou, Masarykovo nám. 100 :: FT Records, Kapucínské nám. 10, Brno :: Indies, Poštovská 2, Brno :: Předprodej vstupenek, Běhounská 17, Brno :: Kudrna, podchod hl. nádraží, Brno :: IC Velká Bíteš, Masarykovo nám. 5 :: IC Třebíč, Karlovo nám. :: IC Velké Meziříčí, Radnická 29/1 :: Ticketstream (pouze permanentky)

Vydalo Městské kulturní středisko v Náměšti nad Oslavou, Masarykovo nám. 100, 675 71 Náměšť nad Oslavou, tel. 568 620 493, e-mail: [email protected], www.folkoveprazdniny.cz. Texty o účinkujících a rozhovory připravil Jiří Moravčík (není-li uvedeno jinak). Tisk: Centa Redakce: Jitka Králová Grafická úprava, kresby a sazba: Rostislav Pospíšil Přetisk povolen pouze se souhlasem MěKS Náměšť nad Oslavou. Cena: 20 Kč