Profesionální sportovec zaměstnancem?

Profesionální sportovec zaměstnancem? Professional athlete as an employee? doc. JUDr. Jan Pichrt, Ph.D.1

1

Několik vstupních poznámek k (in)kompatibilitě pracovního práva a právní regulace postavení profesionálních sportovců.

Zvolené téma celé konference – „Profesionální sport a pracovní právo“ – může zaryté odpůrce úvah o možném „propojení“ těchto dvou oblastí vybízet k poněkud zjednodušeným i lehce provokativním „srovnávacím“ otázkám, které v podstatě míří k jedinému cíli – prokázat, že pracovní právo nelze aplikovat na regulaci vztahů profesionálních sportovců a jejich klubů. S nějakým druhem „srovnaní“ a z něho vyvozovaného „důkazu“ nekompatibility profesionálního sportu a pracovního práva jsme se v minulosti jistě již všichni setkali. Přesto – pro malou ukázku – se na začátku jednání této konference, pokusím položit několik (někdy nezakrytě) provokačních otázek a uvést i pár (někdy i velmi) zjednodušujících úvah, kterými je často argumentováno „proti“ možné aplikaci pracovního práva do oblasti profesionálního sportu. Odpůrci takové aplikace (dále též jen „odpůrci“) najdou argumenty zdánlivě snadno – na mnoha situacích, sledujících jednotlivé etapy existence „typického“ pracovního poměru, od jeho vzniku až po zánik.

Vznik pracovního poměru Porovnáme-li oblast ochrany soukromí zaměstnance či budoucího zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) a požadavků, kladených právními předpisy v oblasti ochrany osobních údajů zaměstnanců na jejich zaměstnavatele – správce údajů s oblastí profesionálního sportu a zvyklostmi v této oblasti, musíme konstatovat výraznou faktickou odlišnost pracovněprávních vztahů a vztahů v profesionálním sportu. 1

Autor je vedoucím Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, členem Komise pro pracovní právo a sociální věci Legislativní rady vlády ČR, advokátem a rozhodcem zapsaným na listině rozhodců Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Tento příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Analýza alternativních způsobů řešení sporů v pracovněprávních vztazích“ (GAČR identifikační kód 13-33780S) a zohledňuje právní stav ke dni 19. června 2014.

11

Sport a (nejen) pracovní právo

Nejen v důsledku zvýšené publicity některých zjištění (a následných sankcí) v rámci kontrolní činnosti Úřadu na ochranu osobních údajů či Inspekce práce, ale i v důsledku rozhodovací činnosti národních soudů i Soudního dvora Evropské unie či Evropského soudu pro lidská práva jsou zaměstnavatelé stále opatrnější (či minimálně rafinovanější) při pokládání některých otázek uchazečům o zaměstnání i již zaměstnaným osobám, jakož i při některých krocích vůči zaměstnancům, které stále častěji a obezřetněji nahlížejí též prizmatem nepřípustnosti jakékoliv (přímé či nepřímé) diskriminace, nezbytnosti dodržení požadavku na rovné zacházení se zaměstnanci a požadavku na ochranu jejich soukromí. I v laickém prostředí se rozšiřuje povědomí o „katalogu nedovolených otázek“, které v podstatě „nemohou“ být položeny uchazečům o zaměstnání. Také výsledek vstupní lékařské prohlídky, končící stručným závěrem „práce schopen/neschopen“, stejně jako nepřípustnost, aby na „neschopence“ zaměstnance byla obsažena statistická značka diagnózy nebo jiný údaj, z něhož lze diagnózu dovodit2, má ochránit soukromí zaměstnance. Těžko v tomto ohledu srovnávat s nároky na vypovídací hodnotu „vstupního pohovoru“ sportovce. Požadavek na celý komplex informací, včetně zdravotních prohlídek – náročných zdravotních testů, jejichž důkladnost je občas na samé hranici pokroku medicínské vědy a též (častá) následná publicita jejich výsledků, vede k závěru o naprosté rozdílnosti praxe ve „světě profesionálního sportu“ od praxe běžného zaměstnávání a v podstatě neaplikovatelnosti pracovněprávních předpisů na tuto oblast. Můžeme sice s trochou nadsázky konstatovat, že „sportovní celebrita“ a politik, či jiná osoba veřejně známá jsou na tom podobně a již jsme přivykli judikatuře očekávající u těchto osob „méně citlivý práh bolesti“ při narušení jejich soukromí; přesto např. každou hodinu se aktualizující zprávy podávané lékařem mužstva (tedy – ve smyslu tématu této konference – „de facto zaměstnavatelem“) o zdravotním stavu klíčového hráče na mistrovském turnaji (byť v očekávání „celého národa“ zda bude či nebude k příštímu zápasu nasazen), jsou v otázce průniku do soukromí „zaměstnance“ asi za hranicí všeho, co je v pracovním právu myslitelné.

2

12

Nebylo tomu tak vždy, ale zvídavosti spoluzaměstnanců a dobrodružství skýtajícímu „pídění se“ za tím, co je skryto za „déčkem“ uvedeným na neschopence, dnes brání ustanovení § 60 NemPoj (Rozhodnutí ve věcech dočasné pracovní neschopnosti), které stanoví, že rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, které po dobu dočasné pracovní neschopnosti slouží též jako průkaz dočasně práce neschopného pojištěnce, rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti a rozhodnutí o změně režimu dočasně práce neschopného pojištěnce vydává ošetřující lékař na předepsaných tiskopisech. Část těchto tiskopisů, která je určena pro zaměstnavatele, nesmí obsahovat statistickou značku diagnózy nebo jiný údaj, z něhož lze diagnózu dovodit. (srov. Pichrt, J. In Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 781.)

Profesionální sportovec zaměstnancem?

Trvání pracovního poměru Rozdílný přístup v obou oblastech je markantní i při porovnání dalšího trvání již navázaného právního vztahu. Zatímco zaměstnanec je (v lepším případě) připraven za sjednanou mzdu „směnit“ ve stanovené pracovní době očekávaný pracovní výkon a „cokoliv navíc“(např. práce přesčas) je přísně limitováno, pak s ohledem na obvyklé závazky profesionálního sportovce je „pracovní doba“ velmi relativizována a plnění mnohých povinností je v podstatě „permanentní“ – např. dodržování životosprávy. Systém sankcí (pokut) při nedodržení těchto povinností sportovcem je pak něčím, co by v pracovněprávním vztahu bylo v příkrém rozporu se zákoníkem práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále též jen „ZPr“)3. Další „důkazy inkompatibility“ lze nalézt v každodenním fungování pracovního procesu a v „nepřenositelnosti“ práv a povinností vyplývajících z právních předpisů pro zaměstnavatele a zaměstnance do „života profesionálního sportovce“ a jeho vztahu ke sportovnímu klubu. Věnujme se některým „srovnáním“ alespoň heslovitě ve zkratce. Srovnejme např. otázky pracovní doby a dob odpočinku, rozvržení pracovní doby, přestávek v práci, možnosti nařídit práci přesčas a její limity, nepřetržitého odpočinku (mezi směnami či v týdnu), evidence odpracované doby atd., tedy otázky, které pro pracovněprávní vztah řeší převážně kogentním způsobem ZPr, s požadavky na tréninkové a zápasové (i před a po zápasové) režimy sportovců a jejich flexibilitu, zvyšující se ještě v době turnajů a nadnárodních sportovních soutěží. Podmínky odměňování a rovného zacházení se zaměstnanci – složitost, odpovědnost a namáhavost práce, jakož i obtížnost pracovních podmínek, pracovní výkonnost a dosahované výsledky jsou kritéria pro poskytování mzdy ve smyslu 109 odst. 4 ZPr. Dle ustanovení § 16 ZPr, jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. I v pracovním poměru se lze dnes setkat, byť v měřítku nesrovnatelném se socialistickým fenoménem tzv. „brigádních forem odměňování“, s formami odměňování, které kombinují určitá „podílová“ a „úkolová“ kritéria, mnohdy závislá na splnění ekonomických výsledků celého úseku apod. Zpravidla se však jedná o motivační a doplňkové složky mzdy, které nelze významem zcela srovnat s tím, že v některých sportech je v podstatě zavedena (částečně) „kolektivní forma odměňování“, při které může být významnější část odměny sportovce, neodvislá od jeho výkonu (jednotlivce), ale určena špatným výkonem jiného člena týmu. Je požadavek na rovné zacházení se zaměstnanci slučitelný s privilegovaným (odlišným) postavením některých sportovních hvězd uvnitř týmu atp.? Záměrně 3

Ustanovení § 346d odst. 7 ZPr uvádí: „Smluvní pokuta smí být ujednána, jen stanoví-li to tento zákon.“ Zákoník práce však upravuje možnost sjednat smluvní pokutu jen pro jediný případ – porušení konkurenční doložky ze strany bývalého zaměstnance (srov. § 310 ZPr).

13


stranou ponechávám otázku některých příplatků povinných či obvyklých v pracovněprávních vztazích, neboť ty – s ohledem na způsob odměňování sportovců a jejich „pracovní režim“ – postrádají své původně zamýšlené funkce (např. funkci kompenzační); s určitou nadsázkou lze říct, že asi žádný sportovec neuvažuje o třífázovém tréninku jako o dělené směně s možným příplatkem. Lze nalézt množství dalších okruhů, které vedou ke srovnání „nesrovnatelného“ – domácí stadion jako „pracoviště“ a cesta na stadion soupeře jako „pracovní cesta“, jsou – jakkoliv terminologicky „neobvyklé“ – asi v zásadě akceptovatelné, ale již méně se zdá přijatelné nahlížet na hostování v zahraničí jako na paralelu vyslání zaměstnance ve smyslu směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o hostování „doma“ jako o dočasném přidělení dle § 43a ZPr.

Skončení pracovního poměru Zásadní argument odpůrců se však pojí se stávající úpravou skončení pracovního poměru. Představa, že by hráč – zaměstnanec, mohl dát klubu – zaměstnavateli výpověď z „jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu“ (§ 50 odst. 3 ZPr) a byl by po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby „volným“, je s ohledem na stávající přestupovou praxi a s ní spojené finanční toky pro subjekty zúčastněné na hráčském trhu zcela nemyslitelná. Jakoby několik shora uvedených nahlédnutí na profesionální sport prizmatem pracovněprávní úpravy a několik zjednodušených (často ve své podstatě až kapciozních) otázek, nutně vedlo k zápornému stanovisku – pracovní právo a sport nejdou dohromady. Avšak shora uvedené úvahy čerpaly prozatím inspiraci z oblasti individuálního pracovního práva. Pokud se podíváme na zkoumanou oblast optikou kolektivního pracovního práva, nalezneme některé zajímavé rezonance4. Pozoruhodné jsou z tohoto pohledu aktivity některých hráčských asociací (mnohdy označovaných v zahraničí jako „hráčské odbory“), které vyjednávají (zejména v otázkách odměňování hráčů) v některých sportovních odvětvích a zemích se silou a razancí, kterou odborové hnutí v těch samých zemích dávno ztratilo. Podíváme-li se „na druhou stranu barikády“, pak díky tomu, že v oblasti sportu vyhlásili majitelé klubů (v některých kolektivních sportech v zámoří) v nedávné minulosti výluku, je možné studentům právnických fakult (byť na vzdáleném příkladu) alespoň připodobnit, jak by v některých důsledcích vypadala (a v konečném výsledku naopak nevypadala) výluka podle zákona o kolektivním vyjednávání. V oblasti profesionálního sportu je tak aplikován institut „výluky“, který je v „čistě“ 4

14

Při těchto úvahách záměrně abstrahuji od českého restriktivního pojetí, které za kolektivní vyjednávání označuje jen vyjednávání mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy; stejně tak odhlížím od otázek „pestrosti“ množiny zaměstnaneckých reprezentací – k těmto otázkám podrobněji srov. Pichrt, J. Právo zaměstnanců na nadnárodní informace a projednání. Praha: C. H. Beck, 2010.


pracovněprávním prostředí reliktem5, který sice zdánlivě balancuje „zbraňovou rovnováhu“ zaměstnavatelů a odborů, ale je současně nástrojem, k jehož užití v původně zamýšleném účelu (nátlak na druhou stranu při jednání o uzavření kolektivní smlouvy) se žádný moderní zaměstnavatel zřejmě neodhodlá s ohledem na jeho sebezničující dopady v době globalizované ekonomiky. Je tedy zřejmé, že v oblasti kolektivního pracovního práva (kolektivního vyjednávání) nacházíme některé podobnosti, byť se do jisté míry jedná o „shody“ zdánlivé, jak ukazuje právě příklad zmiňované výluky. Tento vstupní blok „srovnání nesrovnatelného“ si dovolím zakončit konstatováním, že – shora načrtnutá – argumentace odpůrců je po dlouhé roky sice téměř neměnná, nelze však bohužel konstatovat, že by otázce, či dokonce hlubší analýze, (ne)aplikovatelnosti pracovněprávní regulace na právní vztahy profesionálních sportovců byla dosud v české odborné literatuře věnována komplexnější pozornost.

2

Sportovec zaměstnancem?

Zatímco v táboře odpůrců trvá po delší dobu relativní „klid“, který je jen občas narušen nervózním očekáváním sportovců (zpravidla v postavení „osob samostatně výdělečně činných“), klubů (které jejich „služby odebírají“) případně též jejich právníků a daňových poradců, jaké důsledky pro ně vyplynou z dalšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v kauzách souvisejících zejména s otázkami daňovými6, případně též s otázkami z oblasti sociálního zabezpečení, pak v táboře „příznivců“ pracovněprávní regulace postavení sportovců můžeme pozorovat v poslední době (usuzováno zejména dle četnosti ohlasů v denním tisku a mediích vůbec) zvýšenou aktivitu a zaznamenat proklamace budící dojem, že množina sportovců, kteří by takovou regulaci jejich právních vztahů přivítali, roste, přičemž roste i (v tomto směru stále viditelnější) snaha vyvíjená některými jejich zájmovými organizacemi. V neposlední řadě lze zaznamenat i v tomto směru působící „nadnárodní impulsy“. Titulek Hospodářských novin dne 9. 10. 2013 hlásal: „Udělejte z hráčů zaměstnance, nařizuje UEFA dopisem českému fotbalu“7 s tím, že „UEFA pracuje na tom, aby od roku 2015 byl každý profesionální fotbalista zaměstnancem svého klubu.“ Dle autora uvedeného článku měl deník Aktuálně.cz získat dopis, který Rudolfu Řepkovi, generálnímu sekretáři Fotbalové asociace české republiky, zaslal „zkraje září“ (2013) 5 6

7

Upraveným v § 27 a násl. zákona o kolektivním vyjednávání. Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 16/2011 a sp. zn. 2 Afs 22/2012 vztahující se k otázce právního statutu profesionálního sportovce, konkrétně fotbalisty a hokejisty. K tomu např. srov. Morávek, J. O závislé práci, profesionálním sportu a kompletní sbírce, in Hrabcová, ed. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby, ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS, IURIDICA No 440, Masarykova univerzita, Brno, 2012, s. 107–116. Celý článek uveřejněný na str. 12 Hospodářských novin z 9. 10. 2013, jehož autorem je Luděk Mádl, je dostupný též na http://hn.ihned.cz/c1-60980010-udelejte-z-hracu-zamestnance-narizuje-uefa-dopisemceskemu-fotbalu.

15


Gianni Infantino, generální sekretář UEFA, ze kterého je v článku uvedena následující citace: „Doufáme, že v návaznosti na úvodní schůzku (letos v březnu v Nyonu) byly ve vaší zemi zahájeny diskuse a že jsou nyní v plném proudu. (…) Důrazně doporučujeme, abyste – pokud jste to ještě neudělali – pořádali debaty na národní úrovni a vytvořili plán pro implementační proces“. Snad tato konference přispěje k rozvoji takových „debat“. Skutečnost, že takové diskuze nebudou snadné a že v nich budou rezonovat otázky právní i ekonomické, nasvědčuje (v citovaném článku uvedené) vyjádření Markéty Haindlové, předsedkyně České asociace fotbalových hráčů8 (cit.): „Stanou-li se hráči zaměstnanci, budou za ně kluby platit sociální a zdravotní pojištění. Fotbalisté získají právo sdružovat se v odborech, budou mít právo na stávku. Zaměstnanecký poměr je ochrání před bezdůvodným propouštěním“ s tamtéž uvedeným vyjádřením Dušana Svobody, předsedy Ligové fotbalové asociace9, (cit.): „ Kdyby se tohle zavedlo, liga by ztratila ještě víc na své sportovní kvalitě. Teď je pro nás z hlediska hráčských platů konkurencí druhá bundesliga, po takové úpravě by nám začala přetahovat hráče i bundesliga třetí.“ Je totiž zřejmé, že stávající („brutto“) příjmy hráčů (osob samostatně výdělečně činných), by se při výplatě téže částky jako („netto“) mzdy snížily o desítky procent – právě v důsledku zmiňovaných plateb do systému sociálního zabezpečení a daňových odvodů ze závislé práce; hráči by ztratili možnost uplatnění mnoha daňově „odečitatelných položek“, na které jsou ve stávajícím režimu zvyklí (srov. jádro sporu ve shora citovaných rozhodnutí NSS ČR – viz pozn. pod čarou 5); prosté „dorovnání“ ze strany klubů cca 30% nárůstem nákladů na mzdy hráčů by si část klubů dovolit nemohla. Pozice vedení klubů je z tohoto úhlu pohledu zřejmá. Hrozící snížení reálných příjmů je však také důvodem, proč i velká část hráčů je z diskutovaných otázek a jejich možných důsledků minimálně rozpačitá – slyšet o získání standardů pracovněprávní ochrany na jedné straně „uchu lahodí“, jinak je tomu již s případným snížením reálných příjmů. Významným zastáncem pohledu na postavení hráčů prizmatem pracovněprávního (ochranného) zákonodárství je po mnoho let i jedna z nejvýznačnějších světových osobností teorie pracovního práva – prof. Roger Blanpain. V letech 1965 až 1975 zastával prof. Blanpain funkci předsedy Mezinárodní asociace profesionálních fotbalových hráčů (FIFpro)10 a nyní je jejím čestným předsedou. V roce 2009 uvedl prof. Blanpain ve svých pamětech k důvodům, které ho vedly k tomu, že se angažoval 8

9

10

16

Česká asociace fotbalových hráčů uvádí ne své webové stránce, že je asociací, která sdružuje profesionální a amatérské fotbalisty v České republice a působí i na mezinárodním poli díky členství v mezinárodní hráčské asociaci FIFPro (http://milujemfotbal.cz/). Ligová fotbalová asociace uvádí na své webové stránce, že je „zájmové sdružení právnických osob – profesionálních fotbalových klubů – založené za účelem zvýšení prestiže nejvyšších soutěží České republiky.“ (http://lfafotbal.cz/) Fédération Internationale des Footballeurs Professionnels (FIFPro) je mezinárodní organizace reprezentující profesionálních fotbalové hráče. Od ustavující schůze této organizace, která se konala 15. prosince 1965, posílila v organizaci celosvětově působící, která v současnosti reprezentuje více než 65 000 fotbalistů. FIFPro má nyní (dle údajů dostupných z roku 2013) 55 členů, 3 kandidáty členství a 7 pozorovatelů (http://www.fifpro.org)


v této oblasti: „Federace (národní i mezinárodní fotbalové federace – pozn. autora) přehlížejí nejzákladnější lidská práva. Mají samozřejmě právo se svobodně a samostatně organizovat, jako každá jiná organizace v demokratické zemi, ale pouze za podmínky, že respektují práva svých hráčů. Hráči nejsou zbožím. Neměli by být prodáváni jako zvířata. Jako každý jiný by měli požívat svobody projevu, svobody sdružování, volného pohybu osob a práva na řádný a spravedlivý proces. Čtyřicet let po té, co jsem zahájil tuto bitvu, tato práva stále nemají.“ 11 Je tedy, ve světle shora uvedeného citátu, pochopitelné, že odstranění jednoho z dílčích omezení smluvní svobody, vyplývající z rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu Bosman12 bylo R. Blanpainem uvítáno, i když současně poukazoval na cesty, kterými byla kluby pravidla vyplývající z tohoto případu obcházena opakovaným prodlužováním hráčských smluv před ukončením jejich smlouvy na dobu určitou. Současně však již v roce 2009 R. Blanpain předpověděl: „Dříve nebo později se objeví nový Bosman. Korekce byla provedena již v roce 2008“ 13; a odkazoval na případ Webster14. Když v nedávno řešené cause belgický odvolací soud rozhodl ve věci Mohamed Dahmane proti RC Genk15, způsobem, který má dle „novinových titulků“ zatřást 11 12

13 14

15

Blanpain, R. „What can I do for you?“ – Memoirs of Roger Blanpain. Brugge: Vanden Broele Publishers, 2009, s. 125. Rozhodnutí Evropského soudního dvora z 15. 2. 1995 v případu fotbalisty Jean-Marc Bosmana (C – 415/93) bylo jako přelomové v odborné literatuře opakovaně rozebíráno (srov. např. Hamerník, P. Sportovní právo. Hledání rovnováhy mezi specifickou sportovní úpravou a platným právem. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2012, str. 39 a násl.). Na tomto místě je možné zjednodušeně konstatovat, že toto rozhodnutí vedlo k ukončení praxe, kdy byl kluby požadován transferový poplatek i za převod hráče, jehož smlouva skončila. ESD konstatoval, že hráč na konci kontraktu může volně přestoupit do klubu z jiného státu bez transferových poplatků (původně požadoval belgický klub FC Liege do francouzského Duinkerken za Bosmanův přestup cca 14 milionů belgických franků) a jako určitý „vedlejší efekt“ vedlo toto rozhodnutí též k pádu „cizinecké kvóty“ (pro hráče z EU) omezující do té doby počet zahraničních hráčů, které mohly za kluby nastoupit k utkání i ve vztahu k hráčům z EU. Blanpain, R. „What can I do for you?“ – Memoirs of Roger Blanpain. Brugge: Vanden Broele Publishers, 2009, s. 129 Skotský hráč Andy Webster přestoupil v srpnu 2006, rok před ukončením kontraktu z Heart of Midlothian, do Wigan Athletic FC. Požadovaná kompenzace Heart of Midlothian od Wigan Athletic FC dosáhla výši cca 4.6 milionu liber. Rozhodčí soud pro sport (Court of Arbitration for Sport /CAS/, sídlící v Lausanne, jako orgán alternativního řešení sporů ve sportu), požadovanou částku redukoval na 150,000 liber, tedy na pouhou výši Webstrova platu ze zbývající části jeho smlouvy, která měla skončit za necelý rok. Celé rozhodnutí CAS ve věci Arbitration CAS 2007/A/1298 Wigan Athletic FC v/ Heart of Midlothian & CAS 2007/A/1299 Heart of Midlothian v/ Webster & Wigan Athletic FC & CAS 2007/A/1300 Webster v/ Heart of Midlothian, award of 30 January 2008 je dostupné na http://jurisprudence.tas-cas.org. V této souvislosti stojí za pozornost, že Webster přestoupil do Heart of Midlothian ze skotského fotbalového klubu Arbroath v roce 2001 za 75,000 liber (srov. Webster and Wigan to pay Hearts after contract breach, The Scotsman, dostupné na http://www.scotsman.com/sport/webster-and-wigan-to-payhearts-after-contract-breach-1-1243062). Alžírský hráč Mohamed Dahmane ukončil v lednu 2008 smlouvu s Racing Genk. Prvotně bylo soudem rozhodnuto, že – v souladu se zákonem o profesionálních sportovcích z roku 1978 (1987 Act on professional athletes) – Dahmane má zaplatit náhradu 36 násobku měsíční mzdy (879 000 euro) a 15 000 euro soudních výloh. Hráč a jeho právní zástupce považovali takové rozhodnutí za rozporné s právem volného pohybu zaměstnanců. Belgický odvolací soud jejich názoru přisvědčil a rozhodl, že s profesionálním sportovcem by mělo být zacházeno v případech jako je ukončení smlouvy stejným

17


transferovým systémem, FIFpro toto rozhodnutí uvítala s tím, že jde o „jasné potvrzení, že s profesionálním fotbalistou, musí být zacházeno jako s jakýmkoliv běžným zaměstnancem.“ Čestný předseda FIFpro Roger Blanpain k tomu pro belgickou televizi uvedl: „To je vynikající rozhodnutí. Sport je činnost, jako každá jiná, což znamená, že by měla ctít základní principy naší společnosti: lidská bytost není zboží. Sportovec není zboží, nemělo by s ním být nakládáno jako s krávou či prasetem, ale jako s řádným zaměstnancem. Tento rozsudek je velkým rozhodnutím pro fotbal a jeho systém globálního obchodování s hráči.“16 Dle zveřejněné reakce belgické hráčské asociace Sporta může vést rozhodnutí soudu v případu Dahmane na jedné straně k tomu, že pro profesionální fotbalisty se stane méně obtížné (z finančních hledisek) ukončit smlouvu, na druhé straně může způsobit, že pro kluby bude snazší propouštět přebytečné hráče17. Pokusíme-li se do českého prostředí transponovat určité poučení ze shora uvedených případů, pak asi nelze ze samého faktu, že v případě některých caus bylo rozhodnuto o potřebě aplikovat ochranné principy vlastní pracovnímu právu, resp. vztahující se na zaměstnance, resp. upravující volný pohyb zaměstnanců a služeb (v případě Bosman) i na profesionální sportovce dovozovat, že by profesionální sportovci museli být i v ČR zaměstnanci; určitý trend však přeci jen naznačují.

3

Pokud ano, pak… ?

V první části tohoto příspěvku byly uváděny příklady „neaplikovatelnosti“ stávající pracovněprávní úpravy na vztahy profesionálních sportovců. Skutečnost, že již nyní některé kluby – byť je jich menšina – zaměstnávají sportovce v pracovním poměru jakoby nasvědčovala opaku. Na ty, kdo si ještě vzpomenou na, v podstatě fiktivní, zaměstnávání českých vrcholových sportovců v době socialismu18, nemusí udělat

16 17 18

18

způsobem, jako s řádným zaměstnanec v pracovněprávních vztazích. Fakt, že sportovec vykonává profesionální sporty, neospravedlňuje uplatňování výjimek na základě zvláštních předpisů, jakým je zákon z roku 1978 o profesionálních sportovcích. Dle údajů dostupných na webu FIFpro odvolací soud rozhodl, že hráč může svou smlouvu ukončit, musí však zaplatit náhradu za zbývající část sezony a to dvojnásobek částky zbývajících měsíčních mezd, minimálně však 50 % a maximálně 200 % jeho ročního platu (srov.http://www.fifpro.org/en/news/belgian-court-shakes-up-transfer-system). Jiné prameny z oblasti „denního tisku“ udávají konkrétní výši částky, kterou by měl hráč dle rozhodnutí soudu zaplatit; má být ve výši 220.000 euro, s tím, že se jedná o částku rovnající se ročnímu kontraktu (srov. Affaire Mohamed Dahmane: un nouvel arrêt Bosman en vue? http://www.metronews.fr/sport/ affaire-mohamed-dahmane-un-nouvel-arret-bosman-en-vue/mneg!VUbKGTlGnKH/ ze 7.5.2014), resp. s tím, že se jedná o částku odpovídající asi 10 měsíčním platům hráče (Mohamed Dahmane obtient gain de cause face au Racing Genk, http://www.dhnet.be/sports/football/mohamed-dahmane-obtient-gainde-cause-face-au-racing-genk-536917a0357061b533a29972, z 6.5.2014). Srov. Belgian court shakes up transfer system, http://www.fifpro.org/en/news/belgian-court-shakes-uptransfer-system. Srov. tamtéž. Mnohé legendy českého sportu dosud přidávají k dobru historky o tom, že byli – ač např. fotbalisté na reprezentační úrovni – zcela formálně zaměstnáni (bez nutnosti navštěvovat „pracoviště“, snad s výjimkou výplatních termínu – i když i tato otázka byla i s ohledem na ostatní pracující časem řešena


tato informace žádný „dojem“. Pokud by se však jednalo o skutečně seriózní snahu o aplikaci stávajících pracovněprávních předpisů, jedná se jistě o případy, které nám mohou ve zpětné vazbě, která spočívá v reakci na snahu vypořádat se s některými kogentními ustanoveními pracovněprávních předpisů, poskytnout do budoucna jistě nejeden významný podnět (případně i podnět legislativní – viz dále). Za povšimnutí stojí i fakt, že velké množství sportovců hovoří (a uvažuje) o klubech jako o „zaměstnavatelích“ a to bez ohledu na „oficiálně“ deklarovaný charakter povahy právních vztahů k nim. Byť očekávám námitku, že se jedná o postřeh z oblasti „dojmů“ a občas možná i zmatených pocitů dotyčných „sportovců“, kteří si každou autoritu nadanou právem přikazovat (a povinností platit) automaticky podřadí pod pojem „zaměstnavatel“; cítím nutnost dodat, že tento „dojem“ sportovců se ve světle některých evropských rozhodnutí nezdá zdaleka „tak“ zmatený a nahlíženo eurokonformním úhlem pohledu (viz výše), se jejich pocit a očekávání ve vztahu k roli (povinnostem) zaměstnavatele nezdá být zcela nesprávný.

Závislá práce? Základním pozornost bude jistě v průběhu jednání konference věnována otázce vymezení závislé práce. Uvedu tedy, z pohledu jednoho ze spoluautorů19, kteří se pokusili o vymezení znaků závislé práce 10 let před tím, než k tomu přikročil poprvé zákonodárce v roce 2006, několik poznámek. S účinností od 1. 1. 2007 bylo vymezení pojmu „závislá práce“ obsaženo v § 2 odst. 4 ZPr20 a takto pojaté vymezení závislé práce (účinné do 31. 12. 2011) bylo teorií od svého přijetí kritizováno. Zejména některé z výše uvedených znaků závislé práce se zdály být z pohledu neustálého vývoje závislé práce (jejich modalit) diskutabilní či problematické (či vztaženo k některým specifickým případům spolupráce zaměstnance a zaměstnavatele). Mezi takové patřila např. vázanost na pracoviště či jakkoliv jinak předem dohodnuté místo výkonu práce či pracovní dobu a pokyny zaměstnavatele v některých případech, např.

19 20

„citlivěji“) v některém podniku („socialistické organizaci“), se kterým byl často spjat (což bylo často vyjádřeno i v jakémsi „dovětku“ celého jeho názvu) jejich sportovní klub („tělovýchovná jednota“) a jejich status byl tedy formálně „zcela amatérský“. Specifickou skupinou pak byli v minulosti „armádní sportovci“; v tomto ohledu (vzhledem k zaměření konference) stojí za pozornost, že jisté specifikum v postavení (některých) armádních sportovců přetrvává; pro srov. cit. z http://www.duklasport.cz/ (stránka navštívena v srpnu 2014): „Armádní sportovní centrum DUKLA je resortním sportovním centrem Ministerstva obrany ČR, jehož úkolem je příprava vybraných sportovců ke státní a resortní sportovní reprezentaci. Za 20 let samostatné Armády České republiky se změnilo z vojenského sportovního útvaru v profesionální evropský resortní klub, jehož nejlepší sportovci – medailisté jsou vojáky z povolání.“ Srov. Oršula, J., Pichrt, J. Odpovědnost za porušení povinnosti při souběhu zaměstnání a výkonu funkce statutárního orgánu. Právní rádce, 1996, č. 10. Ustanovení § 2 odst. 4 ZPr ve znění účinném do 31. 12. 2011 uvádělo: „Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.“

19

tvůrčích pracovníků, jejichž práce je dnes již mnohdy „vymezena pouze žádoucím výsledkem“. Dle ustanovení § 3 ZPr závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy (např. služebním zákonem), přičemž za základní pracovněprávní vztahy označuje totéž ustanovení pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Novela zákoníku práce provedená zákonem č. 365/2011 Sb. přinesla s účinností od 1. 1. 2012 novou legální definici závislé práce, ta je nyní obsažena v odst. 1 a 2 § 2 ZPr, které zní: „(1) Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. (2) Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“ Je zřejmé, že nová definice závislé práce vznikla v podstatě rozdělením předcházející nesourodé a „košaté“ definice do dvou odstavců. K tomu důvodová zpráva k zákonu č. 365/2011 Sb. uváděla: „V právní teorii i praxi bývá dosavadní legální definici závislé práce vytýkáno, že neorganicky směšuje znaky závislé práce s podmínkami, za kterých musí být vykonávána. Navrhuje se proto upravit legální definici závislé práce tak, že v odstavci 1 jsou vyjádřeny znaky závislé práce a v odstavci 2 podmínky jejího výkonu.“ Vždy jsem byl toho názoru, že shora uvedená úprava definice závislé práce je systémově „krokem správným směrem“, na druhé straně jsem vždy uváděl, že při posuzování charakteru závislé práce (nově) pouze čtyřmi znaky (resp. „třemi a půl“ – viz níže) uvedenými v odstavci 1 § 2 ZPr, kterými jsou výkon práce: − osobní, − jménem zaměstnavatele, − ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, − podle pokynů zaměstnavatele, (z nichž naposled dva uvedené v mnohých případech a aspektech „v jedno splývají“), je zřejmé, že v roce 2011 již poměrně ustálená rozhodovací praxe při posuzování „sporných“ případů výkonu (závislé) práce může projít obdobím opětovného „nalézání“ a konsolidace jednotných přístupů21. Vývoj v následujících dvou letech dal pochybám o tom, zda „tři a půl znaku“ závislé práce bude pro aplikační i justiční praxi dostačovat, v mnohém za pravdu22. 21 22

20

Srov. Pichrt, J. In Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 170 a násl. Zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu z nedávné doby napovídají tomu, že minimálně jedna z (od 1. 1. 2012) „podmínek“ výkonu závislé práce, konkrétně podmínka uvádějící (nyní ve druhém odstavci § 2 ZPr), že „Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci“, je v důsledku judikatury opět v některých případech řazena (zjednodušeně řečeno) mezi „znaky“ (tedy jakoby „přeřazena“ z druhého odstavce § 2 zpět do prvního a je jí tak přisuzován význam, který dle znění normy měla do konce roku 2011). Nejvyšší správní soud např. v jednom ze svých rozsudků (NSS ČR č. j. Ads 46/2013-35) dovozuje, že odměna (úplatnost výkonu práce) může být považována i za


Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že: „Činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu § 2 odst. 3 zákoníku práce z roku 2006. Není proto protiprávní uzavírání i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby.“23 Přesto, se obávám, že při bližším objektivním zkoumání dojdeme k názoru, že činnost profesionálního sportovce v oblasti kolektivních sportů znaky závislé práce přeci jen naplňuje, bez ohledu na to, jak vhodná či nevhodná (resp. nepřipravená) je současná pracovněprávní úprava k regulaci těchto vztahů a nakolik budeme mít při všech úvahách i snahu „sport nepoškodit“24.

Jak na to? Začneme-li opět „od počátku“, pak není bez zajímavosti, že určitou asymetrii nalezneme již u dětí. Jejich práce je obecně zakázána. Výkon sportovní činnosti dítěte za odměnu však vyloučen není, resp. je možný na základě povolení vydaného příslušnosti krajskou pobočkou Úřadu práce při splnění poměrně striktních podmínek stanovených k ochraně dítěte v ustanovení § 121 až 124 zákona o zaměstnanosti (dále jen ZamZ) – tedy předpisu z oblasti veřejného práva, který „upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti“ (srov. § 1 ZamZ) i když současně přináší argument – sportovní činnost není práce. Jak je tedy možné, že „nepráce“ je jako práce zprostředkovávána? Nejedná se asi o jev častý a ostatně agenti hráčů nemají status soukromých agentur práce25, lze se však setkat s případy kdy prostřednictvím „veřejných agentur práce“, tedy prostřednictvím Úřadu práce kluby (jako budoucí zaměstnavatel) nové hráče (jako zaměstnance) na trhu práce „poptávají“. Je otázkou nakolik kluby tak činí ve snaze skutečně hráče-zaměstnance najít, či se jedná pouze o splnění podmínky nutné pro „dovezení si“ hráče – zaměstnance z jiné než členské země EU. Již samotný fakt, že se tak však děje stojí jistě za pozornost a případné zaměstnání sportovce je jistě významným argumentem „příznivců“ aplikace pracovněprávní úpravy na vztahy

23 24

25

znak závislé práce, nikoliv pouze za její důsledek. Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dále dovodil i další znak výkonu závislé práce, spočívající v jeho „dlouhodobosti“ či soustavnosti“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, čj. 2 Afs 16/2011 – 78. Z tohoto úhlu pohledu a veřejného zájmu na rozvoji sportu se lze s rozhodnutími NSS ČR do jisté míry ztotožnit, zcela jistě lépe než se závěry kontrolních orgánů v případě jedné dávnější kontroly „odběratelsko-dodavatelských vztahů“ asistentů poslanců PS ČR, které byly shledány v souladu s právní úpravou (tedy bylo v podstatě řečeno, že jejich práce nemá povahu závislé práce). Pro odlehčení lze konstatovat, že by je asi nepotěšil článek 7 odst. 1 Úmluvy č. 181 o soukromých agenturách práce (ILO): „Soukromé agentury práce nebudou pracovníkům účtovat přímo nebo nepřímo, zcela nebi zčásti, žádné poplatky nebo náklady.“ Pokud by však v budoucnu došlo k regulérnímu zaměstnávání sportovců v pracovněprávních vztazích, bylo by otázku zprostředkování takové práce a status agentů z tohoto pohledu a obou hlavních nadnárodních pramenů práva, které ovlivňují právní úpravu postavení soukromých agentur práce v ČR, minimálně přezkoumat. K tomu srov. Pichrt, J. a kol. Agenturní zaměstnávání v komplexních souvislostech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.

21


sportovců a jejich klubů proti tvrzení, že „za stávající právní úpravy je to prostě nerealizovatelné“. Podívejme se pro příklad na jeden z inzerátů (byl anonymizován) dostupných prostřednictvím integrovaného portálu Ministerstva práce a sociálních věcí na drese http://portal.mpsv.cz/sz/obcane v podskupině osob hledajících zaměstnání označené na portále „Atleti a ostatní profesionální sportovci (34210)“: Požadovaná profese:

Profesionální hráči volejbalu Atleti a ostatní profesionální sportovci (34210)

Počet volných míst:

3

Pracoviště a kontakty Firma:

………………s.r.o., IČ …………

Pracoviště:

………………………………….

Komu se hlásit:

Ing. …………………………….

Vlastnosti volného místa Směnnost:

Pružná pracovní doba

Pracovní úvazek:

Plný

Pracovněprávní vztah:

Pracovní poměr

Minimální stupeň vzdělání:

Základní + praktická škola

Pracovní poměr:

od 1. 9. 2014 do 15. 5. 2015

Mzdové rozpětí:

od 25 000 Kč

Další informace:

Zaměstnavatel je ochoten zaměstnat cizince.

Poznámka k volnému místu:

Profesionální sportovci – hráči volejbalu, aktivní hráč. Kontakt p. Ing. …………….

Zaměstnanecké karty Počet míst pro zaměstnanecké karty: 3 Poslední změna:

6. 9. 2014 0:32:27, ÚP ČR – kontaktní pracoviště ….., číslo volného místa: …………………..

Přesto, že občasný výskyt zaměstnaných profesionálních sportovců v současné době, jakož i „poptávka po nich“ prostřednictvím kontaktních pracovišť Úřadu práce by mohla napovídat, že i za stávajícího právního stavu by mohlo být zaměstnávání sportovců v pracovněprávním vztahu „realizovatelné“, jsem toho názoru, že pokud

22


by mělo dojít do budoucna ke skutečně funkčnímu zaměstnávání profesionálních sportovců v pracovněprávních vztazích, vyžádalo by si to potřebu změny právní úpravy a to nejen v oblasti pracovního práva (s ohledem na stále ještě významné množství regulace kogentního charakteru v něm obsažené), ale zejména též v oblasti práva sociálního zabezpečení. Zdá se, že nejjednodušší by bylo ubírat se cestou specifik (odchylek od právní úpravy většinového pracovněprávního vztahu) vlastních pro skupiny tzv. dalších právních vztahů účasti na práci. Blíže k charakteristice této relativně heterogenní skupiny pracovněprávních vztahů odkazuji na příslušnou odbornou literaturu26. Na tomto místě postačí ve stručnosti uvést, že v rámci skupiny tzv. dalších právních vztahů účasti na práci lze nalézt jak základní pracovněprávní vztahy (pracovní poměry a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr), tak vztahy související (např. odpovědnostní), pro něž je společným znakem, že nejsou upraveny pouze zákoníkem práce (popř. subsidiárně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku) a souvisejícími pracovněprávními předpisy, ale jsou upraveny též jinými (než pracovněprávními) normami. Dříve byla tato skupina pracovněprávních vztahů vymezena („téměř“ taxativně) v § 5 ZPr, avšak současná stručná „dvouodstavcová“ podoba § 5 ZPr by mohla svádět k mylné představě o malé pestrosti těchto dalších právních vztahů účasti na práci; opak je pravdou. Do této skupiny patří např. pracovněprávní vztahy justičních čekatelů a státních zástupců, dále např. pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, pedagogických pracovníků, ale také pracovněprávní vztahy velitelů plavidel a členů posádek plavidel provozujících námořní plavbu, advokátů vykonávajících advokacii v pracovním poměru, advokátních koncipientů a mnohé další skupiny zaměstnanců27. Pokud jsem v první části příspěvku poukazoval na některé nekompatibility práv a povinností vyplývajících pro strany typického pracovního poměru s potřebami fungování vztahů mezi profesionálním sportovcem a jeho klubem, pak již dnes lze 26 27

Podrobně k této problematice srov. Pichrt, J. In Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 157 až 167. Vedle dalších právních vztahů účasti na práci, které zákoník práce v současnosti zmiňuje výslovně v § 5 ZPr, byla do 31. 12. 2011 zmíněna přímo v zákoníku práce, v tehdejším § 5 odst. 4 a 5 ZPr, široká množina vztahů, které lze (i nyní) do této skupiny zařadit. Ustanovení § 5 odst. 4 a 5 ZPr ve znění účinném do 31. 12. 2011 uvádělo mezi dalšími právními vztahy účasti na práci též následující pracovněprávní vztahy (citace textu části zákona je provedena bez odkazů na poznámky pod čarou): „(4) Na pracovněprávní vztahy justičních čekatelů, státních zástupců, právních čekatelů a na zaměstnance vykonávající ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti podle služebního zákona, se tento zákon vztahuje, jen pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy. (5) Pracovněprávní vztahy čekatelů připravujících se na výkon státní služby, úředníků územních samosprávných celků, akademických pracovníků vysokých škol, pedagogických pracovníků, ředitelů veřejných výzkumných institucí, velitelů plavidel a členů posádek plavidel provozujících námořní plavbu, zaměstnanců v Probační a mediační službě, advokátů vykonávajících advokacii v pracovním poměru, asistentů soudců, asistentů státních zástupců, veřejného ochránce práv, zástupce veřejného ochránce práv, finančního arbitra, zástupce finančního arbitra, notářských kandidátů, notářských koncipientů, exekutorských kandidátů, exekutorských koncipientů a advokátních koncipientů se řídí tímto zákonem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“

23


najít v mnohých skupinách dalších právních vztahů účasti na práci naopak některé „podobnosti“, když v případě účastníků dalších pracovněprávních vztahů vykazuje právní úprava četná specifika, a to jak u subjektů (subjekty dalších právních vztahů účasti na práci musí mnohdy splňovat „přísnější“ podmínky stran způsobilosti stát se zaměstnancem, než je tomu v případě „většinového“ základního pracovněprávního vztahu), tak u obsahu, který může být v porovnání s určitou vyvážeností „většinového“ základního pracovněprávního vztahu modifikován, nejčastěji ve prospěch zaměstnavatele (např. větší míra podřízenosti, zvýšené nároky na osobní vlastnosti i chování zaměstnance apod.).28 Pokud by v budoucnu mělo být uvažováno o právní regulaci statutu profesionálního sportovce v rámci pracovněprávních vztahů, došlo by (s ohledem na množství nezbytných odchylek od typického pracovněprávního vztahu) s největší pravděpodobností k rozšíření množiny těchto dalších právních vztahů účasti na práci. Věcná působnost zákoníku práce na takové vztahy by pak zřejmě byla upravena na principu subsidiarity29. Právě ty nekompatibility práv a povinností vyplývajících pro strany typického pracovního poměru (jak je nyní upravuje zákoník práce) s reálnými potřebami fungování vztahů mezi profesionálním sportovcem a jeho klubem, které jsem (některé – pouze pro příklad) zmínil v první části mého příspěvku, by musely být řešeny specifikou úpravou. Je však třeba mít při těchto úvahách na zřeteli, že ani specifická úprava nemusí být jednoznačně správným řešením, resp. je třeba bedlivě zvažovat ospravedlnitelný rozsah jednotlivých odchylek i ve světle principů unijního práva. To ukazuje i nejnovější vývoj – viz shora popsaný případ Mohamed Dahmane. Belgický zákon o profesionálních sportovcích z roku 1978 znamenal ve své době jistě pokrok30; v případě Dahmane však se však od něho belgický soud odchýlil. Právník FIFpro 28

29

30

24

Tak např. akademičtí pracovníci jsou dle § 70 odst.1 zákona o vysokých školách „povinni dbát dobrého jména vysoké školy“, to je jistě ustanovení, které má svůj přesah i do soukromého života těchto zaměstnanců a naplňování této povinnosti není omezeno jen na pracovní dobu. Státní zástupci mají odchylně od zákoníku práce upraveny zejména předpoklady vzniku pracovního poměru, otázky změny a skončení pracovního poměru a zákon o státním zastupitelství klade např. značné nároky na „pracovní kázeň“; dle ustanovení § 28 zákona o státním zastupitelství, je kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce; kárné řízení upravuje zvláštní předpis. Výrazné odchylky od „obecné“ úpravy vykazují také pracovní poměry členů lodní posádky. Vedle odlišných předpokladů vzniku pracovního poměru a výrazných odchylek v oblasti pracovní doby a doby odpočinku se pracovněprávní vztahy členů posádek vyznačují též odchylkami v oblasti pracovní kázně, resp. vyznačují se větším akcentem kladeným na vymezení vztahů podřízenosti a nadřízenosti apod. Tak např. člen posádky lodi může být převeden na jinou práci též v případě, rozhodne-li velitel lodi, že je ohrožena bezpečnost osob nebo nákladu; všechny osoby na námořním plavidle, členy posádky nevyjímaje, jsou povinny řídit se příkazy velitele námořního plavidla vydanými v jeho pravomoci, která je značně širší v porovnání s pravomocemi vedoucích zaměstnanců dle zákoníku práce. I když se v rámci skupiny dalších právních vztahů účasti na práci se lze setkat i s věcnou působností zákoníku práce založenou na principu delegace (srov. § 5 odst. 4 ZPr ve znění účinném do 31. 12. 2011), nezdá se takové řešení pro zkoumané vztahy vhodné. R. Blanpain např. uvádí, že díky němu bylo sjednávání smluv se sportovci na dobu určitou v Belgii omezeno na nejvýše 5 let (srov. op. cit. sub 11 str. 127).


Wil van Megen k rozhodnutí belgického odvolacího soudu uvedl, že je zcela v souladu s linií danou dřívějším rozhodnutím (ESD) ve věci Bosman, které přinutilo FIFA změnit transferová pravidla a zejména pravidla týkající se vyplácení náhrad. I v rozhodnutí (CAS) v případu Webster pak byly respektovány zásady vyplývající z rozhodnutí ve věci Bosman a principy unijního práva. Dle nejnovějšího rozhodnutí belgického odvolacího soudu v případu Dahmane jsou zvláštní pravidla týkající se profesionálních sportovců v přílišném rozporu s právem volného pohybu a ukazuje se, že Rozhodčí soud pro sport (CAS) se ubírá při výkladu pravidel FIFA nesprávnou cestou, když „zapomíná“ na principy právních předpisů EU31. Alternativní řešení sporů ve sportu by bylo další oblastí, se kterou by se musela pracovněprávní regulace „vypořádat“. Pokud jde o „čistě“ pracovněprávní vztahy je arbitrabilita (minimálně části) sporů pracovněprávních povahy nezpochybnitelná, i když je řešení pracovněprávních sporů v rozhodčím řízení stále jen velmi málo využívané32. Skutečnost, že – přes nízký počet rozhodčích řízení realizovaných v pracovněprávních sporech – se lze setkat i s případy „zneužití“ rozhodčích doložek ze strany zaměstnavatele v neprospěch neinformovaných zaměstnanců, vedla v roce 2013 některé poslance dokonce k (prozatím neúspěšnému) pokusu učinit „krok zpět“ a zakázat rozhodčí řízení v pracovněprávních sporech úplně33. Dle mého názoru je do budoucna jediným racionálním řešením změna právní úpravy rozhodčího řízení přihlížející ke specifikům postavení zaměstnance v rozhodčím řízení (něco na způsob quasi spotřebitelských sporů). Než k tomu však dojde, nelze ani vyloučit, že při příštím pokusu o vylití dítěte i s vaničkou budou poslanci úspěšnější34. V tomto srovnání v určitém protikladu naopak vyniká tradice rozhodčího řízení ve sportu, ať již na úrovni nadnárodní – již zmiňovaný Rozhodčí soud pro sport (CAS) nebo na úrovni národní či jednotlivých sportovních odvětví (např. Sbor rozhodců FAČR, Arbitrážní komise FAČR apod.). Teprve odezva na případ Dahmane ukáže, jestli z belgického fotbalového prostředí vzejde po téměř dvaceti letech od případu Bosman opět další přelomové rozhodnutí. Již nyní je však patrné (viz shora citované vyjádření Wil van Megen), že náhledy soudů „obecných“ a rozhodčích soudů se mohou značně různit.

31

32

33 34

Van Megen: „Looking at the Belgian ruling the specific rules on professional athletes are infringing the right of free movement too much. It shows that the Court of Arbitration in Sports (CAS) is interpreting the FIFA rules in an incorrect way by „forgetting“ the EU-law principles.“ citováno z Belgian court shakes up transfer system, dostupné na http://www.fifpro.org/en/news/belgian-court-shakes-up-transfersystem. Pro podrobný rozbor této problematiky srov. Pichrt, J. Alternativní způsoby řešení sporů v pracovněprávních vztazích – minulost, současnost a budoucnost, Právní rozhledy, sv. č. 21, 2013, Praha: C. H. Beck, str. 725–731. Srov. Pichrt, J.: O práci poslanců z Kocourkova (Zakazuje se vstup všem vandrovním, protože nevíme, kdo je lump), Hospodářské noviny, 8. 2. 2013, str. 8. Tentokrát jim stálo v cestě rozpuštění Poslanecké sněmovny.

25


4

… změna v pracovněprávní úpravě stačit nebude.

Českým problémem je, že „tři a půl“ znaku závislé práce (viz výše) – jejich naplnění – má v podstatě univerzální dopad do všech oblastí. Určuje nejen to, že práce musí být konána v pracovněprávním vztahu, ale i to jak má být zprostředkována, určuje způsob danění příjmů z takové práce, ale i účast a míru odvodových povinností v systému sociálního zabezpečení. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že s obdobnými problémy se, přes odlišnost právního prostředí, potýkají i na druhé straně planety. V australské odborné literatuře můžeme nalézt následující konstatování: „Různé pokusy soudů formulovat praktický a komplexní test pro určení, zda je konkrétní vztah zaměstnanecký, byly z mnoha důvodů kritizovány. … aplikace univerzálního testu bez ohledu na určení kontextu, ve kterém existuje smluvní vztah, jehož charakter je určován, může být v rozporu s cíli (sledovanými politikou zaměstnanosti) obsaženými v různých regulatorních schématech. Neexistuje např. důvod, proč by bylo nepatřičné určit, že konkrétní pracovníci jsou zaměstnanci pro účely schémat týkajících se jejich odškodnění, a to na základě toho, že nebezpečí důsledků pracovních úrazů bude nejlépe neseno jejich zaměstnavatelem, zatímco ve vztahu k jiným nárokům budou přijaty odlišné závěry“35. Ve vztahu ke sportovnímu výkonu, resp. k situacím, které mohou při sportu nastat, pak mají blízko i dva případy, ve kterých musela australská justice řešit otázku charakteru smluvního vztahu jako zásadní otázku pro určení osoby povinné ve vztahu k odškodnění úrazu. V případě Hollis v. Vabu Pty Limited (2001) 207 CLR 21 řešil High Court of Australia otázku, zda kurýra společnosti lze v daném případě považovat, pro účely škody způsobené z nedbalosti, za zaměstnance kurýrní společnosti. Pan Hollis (chodec – sám zaměstnanec jedné z kurýrních služeb) byl na chodníku při vyzvedávání zásilky sražen neznámým cyklistou. Cyklista vstal a po nedbalé omluvě („Sorry mate“) opustil místo srážky (své kolo při tom tlačil), nedbaje pana Hollise, který jej volal. Cyklista byl oblečen do uniformy „Crisis Couriers“ a způsobil panu Hollisovi zranění s trvalými následky. Pan Hollis zažaloval kurýrní společnost Vabu, která mu odpověděla, že kurýři nejsou jejími zaměstnanci, ale nezávislými dodavateli, jak vyplývá ze smlouvy, která je s nimi sjednána. High Court v tomto případě odhlédl od označení kurýra ve smlouvě, ale přihlédl k charakteru „celého vztahu“ a určil, že za daných okolností (společnost Vabu byla mj. správcem vozového parku, který kurýři užívali, poskytovala jim uniformy, ukládala jim povinnost nosit logo společnosti a radiově řídila jejich pohyb po městě atp.) byl kurýr zaměstnancem společnosti. V případě druhém – Zuijs v. Wirth Brothers Pty Ltd (1955) 93 CLR 561 – řešil High Court of Australia případ akrobata – cirkusového artisty na vysuté hrazdě. Pan Zuijs byl akrobat, který spadl během trapézového vystoupení a požadoval po Wirth Brothers náhradu škody podle Worker’s Compensation Act 1926 (NSW), když tvrdil, že je jejich zaměstnanec. Wirth Brothers naopak tvrdili, že z důvodu vysokého stupně 35

26

Creighton, B., Stewart, A. Labour Law, 4th ed., The Federation Press, Sydney, NSW, 2005, p. 291


dovedností a osobních rozhodnutí, které musí při své práci pan Zuijs uplatnit, je nezávislý dodavatelem, a proto nemá nárok na náhradu škody. High Court of Australia jednomyslně souhlasil s panem Zuijs a uvedl, že i když cirkusový management nemůže zasahovat do techniky akrobatů a způsobu provedení jejich vystoupení, není žádný důvod, proč by práce pana Zuijs neměla být předmětem pokynů zaměstnavatele ve všech ostatních ohledech. Aby však i v případě sportovců nedošlo ke zjednodušenému pohledu na celou problematiku, kterého jsme občas svědky, kdy jsou ve spíše politicky zjednodušujících „srovnáních“ (než na základě komplexních analýz) stavěni proti sobě „zaměstnanci“ jako ti, na jejichž bedrech spočívá tíha solidarity v oblasti sociálního zabezpečení, a „živnostníci“ jako skupina převážně „černých pasažérů“ těchto systémů, je třeba zdůraznit, že profesionální sportovec – ať již bude OSVČ či zaměstnancem – vykazuje zásadní specifika v porovnání s „obvyklým“ zaměstnancem, ke kterým je třeba při úvahách o možném pracovněprávním statusu sportovce přihlédnout. Jsou povolání, která může člověk vykonávat v podstatě celý život. Jsou však také profese, jejichž výkon je omezen věkem a fyzickými možnostmi ovlivněnými i četností rizikových faktorů apod. Policisté, vojáci, horníci, tanečníci, artisté a mnozí další – pestrá směsice profesí, z nichž některé jsou konány ve služebním poměru, některé v pracovním poměru a některé (více či méně v souladu se zákonem) „dodavatelsky“. Onen faktor „dočasnosti“ možného výkonu takových profesí reflektují právní předpisy jen velmi omezeně. Např. odchodné a výsluhový příspěvek v případě policistů a vojáků z povolání je do jisté (značné) míry takovou reflexí. Tzv. „hornické důchody“, o kterých se i nyní občas diskutuje s ohledem na opakovaně se vyskytnuvší požadavky odborů je opětovně zavést, dávají vzpomenout, že do roku 1992 existovaly 3. pracovní kategorie, jednou z výhod I. pracovní kategorie byla snížená věková hranice pro nárok na starobní důchod. Pamětníci si jistě připomenou i institut důchodu za výsluhu let či částečného důchodu za výsluhu let; právě pro případy, kdy byly tyto důchody poskytovány např. tanečním umělcům, lze jako zcela výstižný ocitovat výklad dobové učebnice práva sociálního zabezpečení: „Výkon některých zaměstnání tedy klade mimořádné nároky na organismus a zvláštní schopnosti pracujících, takže dochází k změnám organismu a jeho schopností dříve než u opracujích v jiných povoláních. … U těchto kategorií pracujících dochází často k nutnosti ukončit dosavadní profesionální činnost ještě před dovršením věku potřebného pro nárok na starobní důchod.“36 I když postupné prodlužování rozhodného období pro výpočet důchodů po roce 1990 (z původních 10 „předdůchodových“ let až na 30 let) přineslo výzmnamnou principiální změnu, přesto je třeba z více důvodů brát v úvahu fakt, že i v současné době jsou zpravidla vrcholné výkony a tedy také příjmy sportovce „vtěsnány“ do nemnoha let, obvykle velmi vzdálených věku odchodu do důchodu.

36

Novotná, E. In Kalenská Marie a kol. Československé právo sociálního zabezpečení, Panorama, Praha 1986, str. 267 a 268.

27


Jakkoliv trendy napovídají spíše odklonu od vyjímek v důchodových systémech, s tím, že i zaměstnanci ve shora naznačených profesích by měli počítat, jak vlastní investiční – spořící obezřetností, tak svojí připraveností k další kvalifikaci, s nezbytností druhé – následné kariéry, nelze zcela odhlédnout od toho, že v případě výkonu sportu v pracovním poměru by byli v (zpravidla nemnoha) „letech s vyššími výdělky“ vystaveni sportovci odpovídajícímu zdanění svých příjmu a (vysokým) odvodům na sociální zabezpečení. Zvláštní pozornost by pak měla být věnována otázce koncepce úrazového pojištění sportovce-zaměstnance. Jak je se shora uvedeného patrné, téma (případného) výkonu profesionálního sportu v pracovněprávních vztazích není omezeno jen na oblast pracovního práva, ale má souvislosti též s dalšími právními obory. Pokud by se měl vývoj ubírat naznačeným směrem, bylo by vhodné, uvažovat o tom, zda by „převedení sportovců do pracovněprávního režimu“ neměly doplnit některé (specifika krátkého „sportovního života“ reflektující) změny v oblasti sociálního zabezpečení a úrazového pojištění sportovce-zaměstnance.

Abstract The author in his contribution considers problems associated with labour-law status of problems associated with the labour-law status of professional athletes in the context of the legal regulations of Czech Labour Law. He also takes into account European and World conceptions of the investigated area – besides the critical cases of Bosman and Webster, he also refers to the impacts of the recently issued decision of the Belgian Court of Appeal in the case of Mohamed Dahmane against RC Genk. He reflects some aspects of different approach to dependant work in the Czech Republic and abroad on decisions of Czech higher courts as well as taking into account selected cases from an entirely different legal environment represented by the referenced decisions of the High Court of Australia.

28

Profesionální sportovec zaměstnancem?

Recommend Documents