Prof. Karel Kibic
Předmět :
DĚJINY ARCHITEKTURY
Obecně – vyuţití předmětu (oboru) Znalost dějin architektury nezbytná ve třech činnostech : 1. rekonstrukce památek – pro projektanta, restaurátora, pracovníka státní správy, investora, vlastníka a uţivatele památky, pracovníka v odvětví turismu aj.; obor památkové péče je přitom multidisciplinární 2. nová architektonická tvorba – při řešení novostavby v blízkosti historického objektu („novostavba v historickém prostředí“) /dnes vzniká novostavba jen výjimečně „na zelené louce“, za „historické poristředí“ je třeba povaţovat i území se stavbami z 19. a 20. století/ 3. teorie architektury – při hledání nových východisek v architektuře se navazovalo na podněty z minulosti - z antiky starořímské vycházela renesance (z ní pak neorenesance a ze starořecké klasicismus), na architekturu románskou, gotickou navázaly stavby novorománské, novogotické, tzv. třetí barok, v architektuře 20. st. se jako sloh projevil neoklasicismus, novokubismus aj.; velmi časté jsou dílčí podněty
Pro posluchače studijního oboru Oceňování majetku na BIVŠ má předmět DA přinést vědomosti k -
poznání jednotlivých slohů seznámení se s architektonickými články stavby a jejich názvy posuzování kulturní hodnoty nemovitosti, promítající se téţ do její ceny odbornému popisu stavby, její polohy, průčelí i dispozice
Literatura – je velmi široká – různá z hlediska jazyka (zahraniční a česká), šíře (samotná architektura či architektura s výtvarným uměním), územního (ve světě, Evropě, jednotlivých zemích, v určité oblasti), časového (různá slohová období), doby vydání literatury (starší a nová), sídelních celků a jednotlivých objektů, druhových staveb (např. hrady, městské stavby, sakrální objekty, lidová architektura aj.) Základní literatura (starší a nová) -
Antonín Matějček, Dějepis umění, díl 1 – 6, Praha 1922 – 1936 José Pichoan, Dějiny umění, sv. 1 – 12, Praha 1977 – 2002 Bohumil Syrový a kol., Architektura – svědectví dob, SNTL Praha 1974 (a pozdější vydání) Wilfied Koch, Evropská architektura, IKAR Praha 1998 Jan Bukovský a kol., Dějiny stavitelství, CERM Brno 2001 Clemens Jöckle – Christopher Kerstjens, Stavební slohy ve světové architektuře. Přehled vývoje architektury od starověku do dneška, MF Praha 2005 1
Ondřej Šefcl, Architektura. Lexikon architektonických porvků a stavební
Předmět :
DĚJINY ARCHITEKTURY (Opory)
I. Dějiny světové (evropské) architektury (nástin) 1. P R A V Ě K (500 000 – 3 000 př. Kr.) Člověk zprvu lovec a sběrač, od neolitu zemědělec – trvalejší osídlení Stavitelství - stavby obytné (jeskyně, zástěny, stany a chýše, zemnice a polozemníce, nadzemní stavby, dřevěné, kamenné, hliněné, smíšené, stavby nákolní) - pohřební (mohylové hroby aj), chrámy; znalost přečnělkové klenby Architektura (výtvarná sloţka převyšuje účelovou) - stavby megalitické (kamenné stavby asi kultovního či pohřebního účelu) - menhiry (zaraţené kameny) – jednotlivé, v řadě (aleje), v několika řadách (pole – např. Carnac v Bretani) - dolmeny - kromlechy (př. Stonehenge v Anglii) 2. S T A R O V Ě K – objev písma (od 3000 př. Kr.) E g y p t – přírodní podmínky – Nil, náplavy, hlavní stavební materiál – kámen.Víra v posmrtný ţivot - pohřební stavby – mastaby, z nich pyramidy - říše Stará (v Sakkáře, Médúmu, Dášúru, Gíze a Abusíru) a Střední (v Lištu aj.). Písmo hieroglyfické – deska v Rosetě. Přečnělková klenba. Architektonický systém – architrávový, nejstarší sloupy u pyramidy v Sakkáře (2700 př.Kr.) – převod ze spalného materiálu (svazek lodyh papyru aj., převázaných dole a nahoře) do nespalného – kamene. Odtud trojdělení sloupu – patka, dřík, hlavice, dřík kanelován, v jedné třetině nejširší – entaze; překlad – kamenný trám. Nová říše – hlavní stavební druh – chrám (Karnak, Luxor), pohřbívání – údolí králů M e z o p o t á m i e – řeky Eufrat a Tygris, náplavy, zemědělská nadprodukce – města. Šest kultur po sobě jdoucích (3000 – 538 př. Kr.) – Sumer, Akkad, Sumeroakkad, Starobabylon, Asýrie, Novobabylon. Písmo klínové. Uţ v době Sumeru města (Ur, Uruk, Nippur aj.), v době asyrské Dúr Šarrukín (první pravá klenba), Ašsur, Ninive, později Babylon (zikkurat = Babylonská věţ, chrám Esagila). Hlavním stavebním materiálem – hlína, zpracování technologie výroby cihel – cihly sušené, pálené, ostře pálené, glazované. Stavby – paláce, chrámy, zikkuraty, sýpky, hradby s branami.
2
E g e j s k á o b l a s t – Troja, ostrov Kréta – Knossos – sloup s dříkem nahoru se rozšiřujícícm, barevnost Ř e c k o – 5 období – protogeometrické, geometrické, archaické, klasické, helenistické Řecká města – Athény (akropole Parthenon), Olympia, Sparta aj., - městské státy; náměstí – agora Stavební druhy – chrám, oltář, radnice (buleuterion), sloupová síň (stoa), divadlo, sportovní stavby – gymnasion, stadion, hippodrom Typy
chrámů
– in antis, prostylos, peripteros, pseudodipteros; podélné a centrální
pseudoperipteros,
dipteros,
Řecký podíl na vývoji architrávového systému : a) vytvoření a propracování tří řádů – dórský, jónský, korintský b) místo překladu nad sloupy (Egypt) - vytvoření trojděleného kladí (převod dřevěné konstrukce do kamene) – architráv, vlys, římsa Urbanismus - hippodamický půdorysný rozvrh – šachovnicová osnova se všemi ulicemi stejně širokými E t r u r i e – Etruskové sídlili v západní části střední Itálie v 10. – 3 st. př. Kr., pak splynuli s Latiny (Římany) Městské státy – Perugia, Voltera, Roma aj. Stavební druhy – chrám (na vyvýšeném podiu), pohřební objekty, hradby, brány; kanalizace, vrty studní, valená klenba Význam v architektuře – nový toskánský (etruský) řád – úprava dórského řádu Význam v urbanismu – tzv. etruský kříž – hippodamický půdorys doplněn dvěma hlavními (širšími) ulicemi ve středu města – cardo (severojiţní), decumanus (východozápadní) Ř í m – zaloţen r. 753 př. Kr., do r. 476 po Kr. Řím královský, republikový, císařský; na konci vývoje 2 mil. obyvatel Urbanistické
prostory a stavební druhy – náměstí (forum);, chrám (podélný, centrální), radnice (curia), lázně (termy), bazilika (trţnice či soudní budova – trojlodní i pětilodní, osvětlení bazilikálními okny v mezilodních stěnách vyšší hlavní lodi – př. Konstantinova bazilika), divadlo, aréna (amfiteátr – př. Koloseum), sportovní stavby, pohřební (největší Mausoleum), most, akvadukt, silnice, vítězná brána
Římané nejen opanovali okolní země, ale přisvojovali si jejich znalosti a zobecňovali je ve všem – v přírodních vědách, lékařství, právu i stavitelství.
3
Římské zdivo – pravidelné, polopravidelné, lomové, rustikové, smíšené, síťové , klasové, cihelné, lité (tzv. římský beton – emplekton), kamenné skeletové s výplní Stavební konstrukce – prohloubení klenebních konstrukcí – klenba valená (případně s lunetami), kříţová, klášterní, kopule – v Pantheonu na rozponu 43,4 m Římské architektonické systémy a) architrávový – převzat řád toskánský, upraveny řády řecké – dórský na římskodórský, římskojónský a římskokorintský (u všech poměr architrávu ku vlysu 1 : 2) nově vytvořen řád kompozitní (sloučení řádu korintského s jónským b )obloukový (př. u průčelí amfiteátru ve Veroně – ovlivnění akvadukty) c) tzv. římské arkády – sloučení obou předchozích systémů (př. – průčelí Kolossea) Vitruvius : Deset knih o architektuře Římské impérium – zakládání měst v cizích zemích – vojenských (castra) a obchodních – př. v Evropě – Kolín n. R., Paříţ, Vídeň, v Africe a M. Asii – Timgad, Palmýra, Efesos, pokročilá provinční architektura 3. S T Ř E D O V Ě K – od (1.) 6. st. – 1500 Dělí se : a) křesťanská antika (přechodné období mezi staro- a středověkem (1. – 5. st.) b) doba předrománská (6. st. – 1000) c) doba románská (1000 – 1200) d) doba gotická (1200 – 1500) a) Křesťanská antika – oblast západní a východní (Sýrie) Západní oblast – šíření křesťanství za vlády římských císařů – pronásledování do r. 312 – katakomby v Římě (Kalistovy, sv. Šebestiána v několika podlaţích, celková délka 100 km) Vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem v r. 312 – vydán Edikt Milánský v r. 313. Křesťanství zrovnoprávněno s pohanstvím (povoleno) Výstavba chrámů (velkých) a kostelů – vzorem nebyly chrámy pohanské nýbrţ baziliky jako vhodné prostory shromaţďovací, ale v Římě hned změna – mezi apsidou a vícelodím vloţena příčná loď s kříţením (transept), navenek vstupní prostor (rajský dvůr – paradisus), uvnitř vstupní chodba (nartex), včele bočních lodí pastoforia. Klenuta jen apsida (koncha), jinak průhled do krovů v lodi hlavní i lodích bočních. Příklady – tzv. císařské pětilodní baziliky v Římě - S. Pietro (nahrazena chrámem renesančně barokním), S. Paolo, S. Giovanni in Laterano, trojlodní S. Maria Maggiore, S. 4
Lorenzo aj. V Římě téţ chrám centrální – S. Stefano rotondo, baptisterium (křtitelnice) lateránské. Řím nebyl hlavním městem říše římské do r. 476 – ve 3. st. se jím stal Milán (kde vznikly baziliky a především dosud stojící centrální chrám S. Lorenzo s oktogonálním půdorysem a ochozem) a od r. 402 Ravenna (zde vznikly baziliky S. Apollinare in Classe a S. Apollinare Nuovo – bez příčných lodí), palácový chrám San Vitale oktogonální s ochozem, baptisteria a mauzolea b) Doba předrománská (6. 10. st.) dělí se - doba merovejská - doba karolinská - doba otónská Významné období pro vznik prvních státních útvarů, po stránce architektonické v propracování bazilikálního typu – obohacení o kryptu pod presbyteriem (kněţištěm), druhý chór (západní), druhou příčnou loď, ochoz kolem presbyteria a westwerk (západní průčelí zvýrazněné věţemi). Nejvýznamnější stavba – centrální kaple v Cáchách s oktogonální lodí a šestnáctiúhelným vnějším pláštěm c) Doba románská (11. – 12. st.) Stavební druhy – hrady, kláštery, kostely, první města Románské konstrukce a tvarosloví – zdivo z kvádříčků, klenby valené, kříţové, klášterní, oblouk půlkruhový (u portálů, oken aj)., portály ústupkové nebo předsazené (Itálie), okna dvoj-či vícenásobně sdruţená, sloupy v různých proporcích Nejvýznamnější země s románskou architekturou Itálie – 4 oblasti – o. lombardská (S. Ambroggio v Miláně), benátská (S. Marco – centrální pětikopulový), toskánská (S. Miniato al Monte), jiţní Itálie a Sicilie (islámské vlivy) Německo – 2 oblasti – Porýní (bohaté objemové řešení chrámů, např. v Kolíně n. R.), oblast saská – chrám v Hildesheimu Francie – několik oblastí, ve všech úsilí o zaklenutí hlavní lodi s podchycováním tlaků. V oblasti Auvergne situovali nad boční lodi empory, v Poitou zvýšili boční lodi k podchycení tlaků klenby nad hlavní lodí klenbami lodí bočních, v Burgundsku opěrnými pilíři s oblouky vně staveb. U kostela S. Denis v Paříţi tak vznikl nový gotický sloh. d) Doba gotická Gotický sloh vznikl ve Francii (chór kostela S. Denis u Paříţe, opat Suger, 1144), název (hanlivý – sloh barbarských Gótů) mu dal renesanční architekt Filarete. Vrcholný středověk se projevil ve výstavbě co nejkrásnějších chrámů jako domů boţích (primérní byla duchovní náplň), předpokladem však bylo zvládnutí technických (statických) problémů, z nichţ vznikly všechny gotické články – celé gotické tvarosloví. 5
Místo románské stěny směřování ke sketové architektuře, půlkruhový oblouk byl nahrazen lomeným (u portálů, oken aj.), místo úzkých románských oken široká okna členěná pruty a kruţbami (zatím jen výroba menších skleněných ploch). Tlaky kleneb stlačují do svislejších směrů fiály, nad lomenými oblouky jsou někdy vimperky, okna mohou být téţ kruhová (rozety). Velký rozvoj klenební techniky - klenby valené, kříţové, dělené (pěti, šesti, sedmi a osmidílné), později hvězdicové, síťové, vějířové, visuté, krouţené, sklípkové (diamantové)). Velký rozvoj klášterních řádů a měst, četné hrady. Hlavní země s gotickou architekturou : Francie Francie byla jednotným státem ač v l. 1339 – 1453 probíhala tzv.stoletá válka s Angličany o území záp. Francie. Nejvýznamnějšími stavbami byly katedrály. Z hlediska církevního to byly všechny stavby biskupské, z hlediska stavebního chrámy, které mají tři znaky - ochoz s věncem kaplí
okolo presbyteria
- příčnou loď - vyvinutý opěrný systém (přenášení tlaků klenby oblouky do opěráků při obvodovém zdivu) Příklady katedrál – Laon (raně gotická, vnitřní stěna čtyřdělená – arkády, empory, triforium, okna), Chartress, Amiens, Paříţ (vrcholně gotické – stěna je trojdělená /arkády, triforium, okna/), Paříţ – S. Chapelle (dvoupodlaţní, skeletová), Rouen, Beauvais (pozdně gotické, plaménkový styl, B. – nejvyšší presbyterium – 48 m). -Papeţský palác v Avignonu, městské opevnění v Carcassonu, Münster ve Štrasburku. Itálie Katedrála v Miláně, dóm ve Florencii, dóţecí palác v Benátkách, radnice v Sieně. Německo Katedrály v Kolíně n R. (pětilodní, dostavba v 19. st.), Freiburku i Br., dómy v Řezně a Ulmu. V pozdní gotice místo bazilik trojlodní haly (síňové prostory – Halle, Pirna. Mnichov), s klenbami krouţenými (Annaberk), nové klenby diamantové (Arnold westfálský, Míšeň). V severních oblastech cihelná gotika (Lübeck). Rozvoj měst – výstavné radnice. Rakousko – dóm sv. Štěpána ve Vídni Slovensko – mnohé hrady (Bratislava, Trenčín), významná města (Bratislava, Bardějov, Levoča, Košice, Báňská Štiavnica), dóm sv. Alţběty v Košicích. 4. N O V O V Ě K a) RENESANCE (1500 – 1600) Název od francouzského „renaissance“ – znovuzrození, obroda, ač tento sloh vznikl v Itálii se dvěma prameny tvorby – antická architektura a architektura florentské protorenesance (př. kostel S. Miniato al Monte).
6
Stavební druhy – některé zanikají (hrady), jiné nově vznikají (divadla, knihovny, zbrojnice, burzy aj.). –V urbanismu nové půdorysné řešení – hvězdicové s bastiony (Filarete – návrh města Sforzinda, realizované město Palma Nuova). Zámecké zahrady. Klenební technika – starší klenby se dále pouţívají – ţebra nahrazují hřebínky či lišty. Nové klenby – klenba melounová (stará sakristie kostela S. Lorenco ve Florencii), zrcadlová, necková. Nejvýznamnější kopule – florentský dóm – klenba klášterní, dvouplášťová, rozpon 41,97 m), chrám sv. Petra v Římě (kopule na pendentivech, převýšená – kalotta, dvouplášťová – Michelangelo). Nové techniky – sgrafito (2 vrstvy, proškrabávání do spodní tmavší vrstvy, sgrafito rustikové, psaníčkové, figurální, architektonické), Chiaroscuro (stínovaná malba). Ornament – arabeska, rozvilina, groteska, kartuše, rolwerk. Teorie v architektuře – Alberti, Deset knih o stavitelství, Palladio, Čtyři knihy o architektuře, Vignola, Pravidla pěti řádů. Nejvýznamnější země s renesanční architekturou Itálie – nebyla jednotným státem, renesance vznikla ve Florencii (nalezinec). Hlavní problematika v italské renesanci – vývoj palácového průčelí (průčelí bosované, tektonicky členěné /palác Rucellai ve Florencii od Albertiho, Cancellaria v Římě – rytmické travé, palác Konzervátorů od Michelangela/, palác Farnese téţ v Římě – s hladkým průčelím); řešení chrámového prostoru centrálního (S. Pietro v Římě – Donato Bramante a Michelangelo) a podélného (kostely S. Lorenzo S. Spirito ve Florencii od Filipa Brunelleschiho, S. Andrea v Mantově od Leona Battisty Albertiho /jednolodní s bočními kaplemi a kopulí nad kříţením/ a Il Gesú v Římě od Giacoma Barozziho da Vignola (shodně řešený jako předchozí – vznikl typ kostela Il Gesú). Francie – raná renesance, zámky na Loiře – Blois, Chambord. V chrámové architektuře přeţívala gotika – S. Michel v Dijonu. Německo – v rozdělené zemi vzniklo několik center – Augšpurk (kaple Fuggerů), Heidelberk (zámecká křídla Otty Heinricha a Fridrichavo), Dráţďany (zámek). Radnice – Lipsko, Rothenburk o.T., jezuitský kostel v Mnichově. b) BAROKO (1600 – 1800) Název slohu buď od řeckého „báros“ = tíha, hojnost nebo od portugalského „barroco“ – perla nepravidelných tvarů. Vznik v Itálii – pokračování v rozrušování antické řádovosti a rozvíjení tvarové sloţky – př. kostel Sta Susanna v Římě. V Itálii dva směry – barok klasicistní a dynamický (radikální, pohybový). Klasicistní navázal na díla Palladiova a uplatnil se po celé období baroka, dynamický vzniká v Itálii nově – autoři Francesco Borromini (Řím) a Guarino Guarini (Turín). Jeho znaky – místo aditivního způsobu vytváření prostoru prostor vzniklý pronikem dílčích prostorových útvarů (např. válců), ohlas na konvexkonkávním vnějším průčelí, dynamické tvarosloví (např. nadokenní římsy). Další směry – barokní gotika v Čechách, autor Jan Blaţej Santini, rokoko (název od rokaje) – vznik ve Francii, velký ohlas v jiných zemích. Francouzský park (řešený geometricky, André Lenotre), anglický park (přírodní charakter). Itálie - v raném baroku zůstává v popředí vývoje evropské architektury. Řím – arch. Carlo Maderno, dostavba chrámu S. Pietro (přistavěné trojlodí), Gian Lorenzo Bernini – Svatopetrské náměstí. Fr. Borromini – dynamicko barokní kostely S. Carlo alle Quattro 7
Fontane a S. Ivo alla Sapienza v Římě, G. Guarini – kaple S. Lorenzo a Sta Sindone (Sv. roucha) v Turíně. Kopule na pendentivech nad čtvercem se stranami dovnitř vmáčklými. Guariniho návrh teatinského kostela do Prahy (1679). Dále však zvítězil klasicistní směr – Filippo Juvara, zámek Stupinigi a klášter Superga v Turíně, Baldassare Longhena – kostel Sta Maria della Salute v Benátkách. Vznik poutních kostelů (např. nad Bolognou) – ohlas v katolických zemích, transformace divadelní dispozice v divadlo lóţové (theatro Communale v Bologni). Francie – v jedné z nejmocnějších zemí té doby vznikly v baroku velmi významné stavby – v Paříţi zámek Versailles, arch. Jules Hardouin Mansart, přestavba Louvru, dóm Invalidů náměstí Svornosti, Luxemburský palác. Nedaleko Paříţe zámek Maisons Laffiette. Německo – rozdělené v řadu států. Rakouský arch. Johan Lucas von Hildebrandt přenesl dynamický barok G. Guariniho do střední Evropy (Německa, Rakouska a českých zemí) a tím i centrum vývoje evropské architektury. Významné stavby – zámek ve Würzburku a Werneck, kostely ve Vierzehnheiligen a Mnichově (kostel sv. Jana Nep.) Dráţďany – Zwinger, katolický dvorní kostel, chrám P. Marie, královský palác v Postupimi Rakousko – Vídeň, přestavba hradu Johann Bernard Fischer z Erlachu, od něho téţ kostel sv. Karla Boromejského Horní Belvedere – J.L. von Hildebrandt Rusko – zaloţení města Sankt Petěrburg (1703), Jekatěrinský palác v Carském Selu 5. 19. S T O L E T Í a) Klasicismus (1780 – 1850) – vychází z řecké antiky (renesance z římské antiky). Velké společenské změny po Velké francouzské revoluci, průmyslová revoluce. Šlechta na ústupu, nástup burţoasie, nový typ městského bydlení – činžovní dům. Centra klasicismu : Francie – v Paříţi Pantheon, chrám La Madelaine, Triumfální oblouk na de Gaullově náměstí, ul. Rivoli s činţovními domy Německo – výstavba třídy Unter den Linden v Berlíně – divadlo, Staré muzeum (obojí Karl Friedrich Schinkel), soubor Glyptotéky, Pinakotéky a Propylejí v Mnichově (Leo von Klenze) Ţelezo jako nový stavební materiál – skleníky, haly, mosty (řetězové), Eiffelova věţ v Paříţi b) novoslohy – sloh novorománský, novogotický. Romantismus v Anglii – budova parlamentu. Dostavba gotických katedrál – Kolín n. R., Řezno, Ulm, Praha; novogotické novostavby – votivní chrám ve Vídni, radnice v Mnichově c) novorenesance – sloh vhodný pro veřejné budovy (divadla, muzea, kulturní domy, koncertní síně, banky, spořitelny aj.) i činţovní domy 6. 20. S T O L E T Í Rychlý sled nových slohů - ve Vídni secese, ve Francii a Belgii art nouveau, v Německu Jugendstil. Následně individualistická moderna (např. obchodní dům od Adolfa Loose ve Vídni). Ve výstavbě se nově uplatňuje ţelezobeton, patentovaný francouzským zahradníkem 8
J. Monierem. Po secesi a české moderně se v Čechách objevuje kubismus (v jiných zemích jen ve výtvarném umění, ne v architektuře). Po 1. svět. válce přišel Le Corbusier s purismem, období meziválečné plně ovládl funkcionalismus. V Sovětském Svazu se ve 20. letech uplatnil sovětský konstruktivismus, v Německu byl Bauhaus. Po světě rozšířený funkcionalismus dostává nový název – mezinárodní styl. Po 2. světové válce dochází k obnově zničených městských center. J. V. Stalin prosadil v SSSR tzv. socialistický realismus, uplatněný i v dalších východních zemích. Jinde se objevují další směry, z nich nejvýraznější je postmodernismus. II. VÝVOJ ČESKÉ ARCHITEKTURY 1. Doba předrománská a) 9. století – doba velkomoravská – základem hradiště – Staré Město, Mikulčice, Pohansko. Zděné stavby – kostely – jednolodní s apsidou či rovným závěrem, dvě baziliky, rotundy; kníţecí palác v Mikulčicích. Velké Moravě podřízený kníţe Bořivoj – kostel sv. Klimenta na Levém Hradci (rotunda), odtud přemístěno centrum na Praţský hrad- kostel P. Marie. U všech staveb se dochovaly jen základy staveb, výjimkami jsou na Slovensku kostel v Kopčanech a loď rotundy sv. Petra v Budči. b) 10. století – 2. kostel na Praţském hradě – bazilika sv. Jiří (920), rotunda sv. Víta se 4 apsidami postavená kníţetem Václavem (935) – stála na místě katedrály. V roce 973 zaloţeno na Hradě biskupství a klášter benediktinek, 993 klášter benediktinů v Břevnově. 2. Doba románská (1000 – 1230) Přestavba Praţského hradu, změny u baziliky sv. Jiří, rotundu sv. Víta nahradila Spytihněvova a Vratislavova dvouchórová bazilika, dále byl postaven zděný kníţecí palác, hrad opevněn kamennou hradbou s branami. V Praze zaloţen premonstrátský klášter na Strahově, postaven Juditin most, na Starém Městě vznikly kamenné domy, v praţském území řada kostelů a rotund. V českých zemích byly nejvýstavnější klášterní baziliky (Teplá, Milevsko, Kladruby, Třebíč, Sedlec), četné byly tribunové (vlastnické kostely) a rotundy sv. Jiří na Řípu, sv. Kateřiny ve Znojmě. Románské hrady – falc s kaplí a Černou věţí v Chebu, hrady v Lokti a Landštejně. 3. Doba gotická (1230 – 1520) Dělí se – doba raně gotická (přemyslovská) vrcholně gotická (lucemburská) pozdně gotická (jagellonská) V rané gotice došlo za Václava I. k přeměně Starého města Praţského na gotické město (farní chrám sv. Mikuláše, vloţení měst. klášt. řádů /klášter sv. Aneţky aj/), přeměna dvorcové zástavby na blokovou a uliční, rozšíření o Havelskou čtvrť, opevnění. Zaloţení horního města Jihlavy. Ţidovské město – Staronová synagoga. Cisterciácké kláštery – Sedlec, Ţďár nad Sázavou, Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Osek, Zbraslav. Přemysl Otakar II. zaloţil zhruba 70 měst (např. České Budějovice, Písek, Klatovy, 9
Uherské Hradiště), královské hrady Zvíkov, Bezděz, Křivoklát). Václav II. zaloţil Kutnou Horu a Plzeň (1295). Ve vrcholné gotice bylo Praţské biskupství povýšeno v roce 1344 na arcibiskupství, bazilika sv. Víta nahrazena gotickou katedrálou – mistři Matyáš z Arrasu a Petr Parléř (velký reformátor klenební techniky – chór zaklenut síťovou klenbou, Zlatá brána obkročnou, svatováclavská kaple hvězdicovou). Nový Karlův most, Staroměstská mostecká věţ (Petr Parléř), Staroměstská radnice (povol. r. 1338), Týnský chrám. Hrad Karlštejn (Karel IV. – kaple sv. Kříţe s deskovými obrazy Mistra Teodorika), hrad Točník (Václav IV.). Poddanská města – Český Krumlov, chrám sv. Víta. Zaloţení Nového města Praţského a univerzity (obojí 1348). V pozdní gotice byl dostavěn chrám sv. Barbory v Kutné Hoře (Matěj Rejsek a Benedikt Ried), na Praţském hradě vybudován Vladislavský sál (Benedikt Ried), nově postaveny farní chrámy v Lounech, Č. Krumlově, Mostě, Olomouci, Brně. Radnice v Kadani, Brně, Olomouci, Znojmě. 4. Renesance (1520 – 1620) Praha se opět stala císařskou rezidencí – vznikla tu Královská zahrada s královským letohrádkem a míčovnou (Bonifác Wohlmut), po poţáru v r. 1541 postavena v chrámu sv. Víta hudební kruchta a mauzoleum, nově zaklenuta stará sněmovna. V době Rudolfa II. Španělský sál a Zlatá ulička, v r. 1614 Matyášova brána, Letohrádek Hvězda, paláce Schwarzenberský a Martinický na Hradčanech. –V renesanci došlo ke druhé etapě těţby stříbra a nově téţ barevných kovů, vznikla nová města horní (Jáchymov, Výsluní, Nové Město pod Smrkem aj.). Města se přestavují po poţárech (Nové Město nad Metují, Pardubice, Telč), vesnice povyšují na města či městečka (Dobrovice, Kladno aj.). Ve městech nové renesanční radnice (Jáchymov, Vyškov, Praha – Malá Strana). V poddanských městech byly postaveny hodnotné zámky (přestavby – Č. Krumlov, Jindřichův Hradec, Telč, nové – Bučovice aj.). V souvislosti s dalšími vyznáními vznikly nové kostely – jezuité – kostel sv. Salvátora v Klementinu, luteráni – kostel sv. Salvátora na Starém Městě, bratrský sbor v Mladé Boleslavi, hřbitovní kostely – sv. Rocha na Strahově. Technické vybavení měst – vodárenské věţe v Praze, Mělníce, Táboře aj. 5. Baroko (1620 – 1780) Dělí se na raný, vrcholný a pozdní barok. V raném baroku se za třicetileté války staví v Praze areál Valdštejnského paláce a přestavuje luteránský kostel Sv. Trojice na chrám P. Marie Vítězné. Po válce zde jezuité přestavují svůj kostel sv. Salvátora, na Novém Městě budují kostel sv. Ignáce a na Malé Straně profesní dům. V té době vzniká na Pohořelci Černínský palác (arch. Francesco Caratti). Barokně se opevňuje Praha (pevnost Vyšehrad), Cheb, Olomouc, Brno. Vrcholný barok je ve znamení intenzivní stavební činnosti šlechtické i církevní – v Praze paláce Toskánský (J. B. Mathey), Šternberský i Lobkovický (G. B. Alliprandi), na Starém Městě Clam-Gallasův (J. B. Fischer z Erlachu). Z té doby pocházejí kříţovnický kostel (Mathey) a chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (Kryštof a Kilián Dientzenhoferové), který je ukázkou dynamického baroka – stejně jako kostel sv. Markéty v Břevnově (Kryštof Dientzenhofer). Jan Blaţej Santini přišel s novým směrem – barokní gotikou, v němţ přestavěl cisterciácké kostely Sedlci a Ţďáru nad Sázavou (zde je novostavbou poutní kostel sv. Jana Nepomuckého) a klášterní kostely Ţelivi a v Kladrubech. K. I. Dientzenhofer postavil zhruba 200 staveb, mj. kostely sv. Mikuláše na Starém Městě a Jana Nepomuckého na Novém Městě v Praze, mimo Prahu 10
kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech. Z měšťanských budov lze připomenout radnici v Č. Budějovicích. Pozdní barok a rokoko – války po r. 1740 vedly k útlumu stavební činnosti. Rokokové zámky v Dobříši a Rájci nad Svitavou, v Praze západní část Praţského hradu, palác Golz-Kinských na Staroměstském náměstí. Baroko výrazně obohatilo urbanistické prostory četnými sochami (na Karlově mostě, Trojičný sloup v Olomouci, sloupy na četných náměstích), baroko se uplatnilo i v lidové architektuře. Vojenská města Terezín a Josefov mají barokní půdorysy, ale klasicistní zástavbu. 6. 19. století Prvními klasicistními stavbami v Praze – Nosticovské divadlo, knihovna Strahovského kláštera, Lichtensteinský palác (přestavba). Za Josefa II. zrušeno mnoho klášterů – hybernský kostel přestavěn na celnici. Zaloţení Karlína a lázeňských měst Františkových a Mariánských lázní. Nová forma bydlení – činţovní domy – v Praze nejdříve na volných parcelách staroměstských hradeb, pak na místě starých objektů na Václavském náměstí. Církevní architektura – chrám sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (novorománský), sv. Ludmila na Vinohradech, kostel sv. Prokopa na Ţiţkově (novogotický). Nová praţská města. Ve 2. pol. 19. st. velký rozvoj Prahy – novorenesanční architektura Národního divadla (Josef Zítek a Josef Schulz), Národního muzea, Rudolfina. 7. 20. století Na začátku století secese – Obecní dům, Národní dům v Prostějově. Architektura české moderny – muzeum v Hradci Králové (Jan Kotěra), Štencův dům v Praze. Kubismus – dům Černé matky Boţí v Praze (Josef Gočár), domy pod Vyšehradem. Meziválečné období – tradicionalismus – budovy na Vítězném náměstí v Praze – Dejvicích, funkcionalismus – Veletrţní palác v Holešovicích (O. Tyl, J. Fuchs), kostel sv. Václava ve Vršovicích (J. Gočár). Po roce 1945 – zástavba v prolukách Václavského náměstí v různých stylech – bývalý Dům potravin (novoklasicismus), hotel Jalta (socialistický realismus), dům ČKD (postmodernismus), OD Krone (brutalismus), palác EURO (high-tech). Na Novém Městě Tančící dům (dekonstruktiuvismus). Nejkvalitnější novostavba v historickém prostředí – Rektorské křídlo UK (arch. Jaroslav Fragner).
III. VÝVOJ MĚSTSKÉ ARCHITEKTURY V ČS. ZEMÍCH Z POHLEDU OCEŇOVÁNÍ 1. v minulosti a) v době gotické byla většina měst zaloţena plánovitě, s hloubkovými parcelami domů kolmými k náměstním a uličním čarám. Podlaţnost – na náměstí byla zástavba vyšší, směrem k obvodu města se sniţovala. Cena parcel – jak prokazují historické zprávy – byla na náměstí často výrazně vyšší oproti parcelám při hradbách, bohatší měšťané bydleli v centru města.
11
b) v době renesanční měšťanům uţ parcela nepostačovala, ale nalezli řešení v expanzi směrem nahoru – nástavba patra (např. v Pardubicích po r. 1538) dopředu – představěním podloubí a celého průčelí (v Telči po poţáru v r. 1530 byly všechny domy rozšířeny do náměstí o „předky“ s podloubím v přízemí, stejně tak v Novém Městě nad Metují po poţáru v r. 1526 atd.) dozadu – dvorní křídla vedle – spojení v Soběslavi)
se
sousední
parcelou
(např.
Smrčkův
dům
dolů – druhé sklepy vydlabané ve skalním podloţí pod staršími sklepy (v Táboře) c) v době barokní docházelo často ke slučování parcel, zejména při situování šlechtických paláců se zástavbou vzniklou přestavbou měšťanských domů (v Praze např. Morzínský palác v Nerudově ulici), nebo zcela novou (palác Černínský) d) po r. 1800 – nová forma bydlení – činžovní domy – s více byty v jednotlivých objektech, daleko výnosnějšími, neţ byly měšťanské domy. V Praze byla zprvu situovány na volných parcelách při staroměstských hradbách v ulicích Na Příkopě a Národní, pak zcela nahradily historickou zástavbu na Václavském náměstí – ceny parcel v městských centerch byly daleko vyšší, a stejně tak činţe ve zdejších bytech. e) po r. 1945 – za socialismu byly ceny pozemků stejné v centru města jako ve Vysočanech či Hloubětíně K určité změně došlo při společenských podmínkách po r. 1968 (např. výstavba obchodního domu ve Znojmě) f) po r. 1990 a v současné době Velmi podstatný rozdíl ceny pozemku v městském centru a jeho obvodech, jak je určují cenové mapy stavebních pozemků. V Praze je určuje cenová mapa pro jednotlivé roky ve smyslu vyhlášky č. 27/2005 Sb., hl.m. Prahy, ze dne 1. února 2006 a zveřejněné na webových stránkách Magistrátu hl. m. Prahy www.praha-město. Cenovou mapu tvoří grafická část (132 listů v měř. 1 : 5000 a 15 listů v měř. 1 : 25 000 pro centrum) a část textová. Dále obsahuje Instrukce k vyuţívání cenové mapy, věcnou analýzu základny místního trhu s nemovitostmi, náleţitosti pouţitého mapového podkladu, komentář ke zdrojům cen a popis postupu zpracování. Připojené tabulky průměrných cen pozemků v jednotlivých letech ve vnitřním městě, na jeho okrajích i mimo kompaktní město ukazují u rodinných i bytových domů dost velký nárůst, pro komerční vybavenost nárůst jen mírnější. Především stoupá cena pozemků směrem k centru – např. pro Karlín činí cca 5 – 11 000 Kč/m2 , Na Poříčí 20 000 Kč/m2 a v samém centru 40 – 50 000 Kč/m2 a stále stoupá. IV. PAMÁTKOVÁ PÉČE
12
Platí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, s vyhláškou MK přijatou dne 26. dubna 1998, ve znění pozdějších zákonů Památkové kategorie - jednotlivé objekty – kulturní památky (k roku 2011 je nemovitých památek 40 218, movitých cca 100 000) - národní kulturní památky (celkový počet nyní je 276, z toho 260 nemovitých, 16 movitých) - památkové soubory - památkové areály: - památkové rezervace - městské (MPR) – nyní 40 (př. Praha, Český Krumlov, Telč, Slavonice, Kroměříţ aj.) - vesnické (VPR) – nyní 60 - archeologické - památkové zóny
- městské (MPZ) – 254 - vesnické (VPZ) – 138 - krajinné – 19
Po r. 1990 jsou v Českých zemích po projednání s orgány UNESCO některé objekty a areály prohlášeny za památky světového dědictví – v čs. zemích je jich 12 – celá historická města Praha, Český Krumlov, Telč a Kutná Hora, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Ţďáru nad Sázavou, Lednicko-valtický areál, vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, Trojičný sloup v Olomouci, zámecké zahrady v Kroměříţi, bazilika a ghetto v Třebíči a zámek v Litomyšli.
13
14
