° 24
Problémy, záhady a osobnosti operace „Neptune“
V říjnu 1943 přišel admirál sir Bertram Ramsay, který byl formálně stále ještě ve výslužbě, do Norfolk House, londýnského sídla vévodů z Norfolku a tehdy sídla štábu COSSAC (Chief of Staff to Supreme Allied Commander – náčelník štábu vrchního spojeneckého velitele), aby podruhé převzal funkci spojeneckého námořního velitele expedičních sil (Allied Naval Commander, Expeditionary Force – ANCXF). Poprvé jím byl jmenován již v květnu 1942, kdy byl zřízen „kombinovaný výbor velitelů“ ke zkoumání možností invaze do Francie v onom roce v operacích „Roundup“ či „Sledgehammer“ (viz III. díl, s. 134–5). Tato funkce byla zrušena, když byly tyto projekty staženy ve prospěch operace „Torch“, a Ramsay se místo toho stal zástupcem Andrew Cunninghama ve funkci velitele námořních sil v operaci „Torch“. Potom byl v lednu 1943 na konferenci v Casablance zřízen COSSAC jako mezispojenecký plánovací štáb pod vedením generálporučíka Fredericka E. Morgana coby náčelníka štábu spojeneckého vrchního velitele (budoucího). Jeho úkolem bylo vytvořit rámcový plán invaze do Francie v roce 1944. V srpnu 1943 schválil tento náčrt kombinovaný výbor náčelníků štábů na konferenci v Québecu a Morgan byl pověřen, aby přikročil k podrobnému plánování a přípravám operace „Overlord“, jak byla invaze nyní označena, s dnem D 1. května 1944. Na konferenci v Québecu doporučil tehdejší první námořní lord sir Dudley Pound ministerskému předsedovi, aby byl admirál sir Charles Little, stojící v čele námořního velitelství v Portsmouthu a v oné době designovaný spojenecký námořní velitel expedičních 9
barnett-text4a.p65
9
4.3.2009, 11:08
sil (ANCXF), v této funkci potvrzen. Churchill se však proti tomu důrazně ohradil – tentokrát zcela oprávněně – a tvrdil, že si je „jist, že admirál Ramsay by byl mnohem lepším kandidátem na tuto funkci nejen pro své přirozené schopnosti, ale také pro jedinečné zkušenosti v provádění velkého zámořského podniku...“1 Pound neochotně ustoupil, i když důvody, proč dával přednost Littleovi, se již nikdy nedozvíme. Bylo v tom snad pedantské přesvědčení, že Ramsay, který je již ve výslužbě, není vhodným kandidátem na funkci velitele, ale jen na funkci náčelníka štábu (jako při operaci „Torch“)? V Norfolk House – kde elegantní místnosti ve stylu 18. století kontrastovaly se standardními psacími stoly a kartotékami z Whitehallu a velký salon se stal konferenčním sálem – Ramsay zjistil, že je jediným velitelem spojeneckých expedičních sil, který se již ujal své funkce. Vrchní velitel, americký generál Eisenhower, a velitel spojenecké 21. skupiny armád a velitel pozemních sil (tedy Ramsayho protějšek) britský generál Montgomery vedli stále ještě ve Středomoří italské tažení, při kterém se spojenecké armády plahočily za Kesselringovými vojsky ustupujícími od Salerna na Gustavstellung. Mělo trvat ještě několik týdnů, než bude jmenován velitel spojeneckého expedičního letectva air chief marshal sir Trafford Leigh-Mallory. A teprve v lednu 1944 se měl air chief marshal sir Arthur Tedder stát zástupcem vrchního velitele. Ramsay a jeho náčelník štábu kontradmirál George I. Creasy museli začít pracovat společně s generálem Morganem v mlhách nejistoty. I když si Ramsay přinesl do své nové funkce zkušenosti a sebedůvěru nabyté při zoufalé improvizaci evakuace od Dunkerku a úspěšném provedení operací „Torch“ a „Husky“, byl nyní postaven před obrovský profesionální úkol, protože operace „Neptune“ (krycí název pro první, námořní fázi operace „Overlord“, komplexní operaci přepravy spojeneckých expedičních sil přes Lamanšský průliv a jejich vysazení na břeh v den D) neměla precedens, pokud šlo o měřítko, riziko a strategický význam. V prvé řadě nemělo jít o další expedici strategie „modré vody“ na vedlejším bojišti jako v případě operací „Torch“ a „Husky“, nýbrž to měla být jedinečná příležitost Angloameričanů ke znovuzřízení západní fronty, umožňující poráž10
barnett-text4a.p65
10
4.3.2009, 11:08
ku hlavních sil německé armády v boji a otevírající cestu k případnému vpádu do Třetí říše. Výsledek války měl tedy být vsazen na tuto jedinou kartu. Také operačně představovala operace „Neptune“ mnohem větší riziko než „Torch“ či „Husky“. Místo Středozemního moře bez většího přílivu a s častým pěkným počasím zde zaujal Lamanšský průliv s jeho nepředvídatelnými větry a vlnobitím i v létě a záludnými přílivovými proudy, měnícími se každou hodinou, každým dnem a místo od místa. Operace „Neptune“ měla navíc rozměry a složitostí a z toho vyplývajícími problémy koordinace námořních, leteckých a pozemních sil značně překonat vylodění ve Středomoří. Riziko se tedy dalo podstoupit jen při dobře fungující obrovské mašinerii v den D. Toto fungování, vzhledem k nevyhnutelnému uplatnění Murphyho zákona, záviselo na důkladnosti a profesionální kvalitě štábní práce při navrhování a sestavování této mašinerie. Záviselo na tvrdém společném výcviku vojáků a námořníků, na opakovaném nacvičování procesu vylodění a také na komplikovaném shromažďování invazních sil rozptýlených po přístavech a přístavištích po celém jižním pobřeží Anglie. A Ramsayho problémy neměly skončit ani v den D, protože spojenecké expediční síly budou při své proměně ve velkou polní armádu schopnou průlomu z počátečního předmostí závislé na nepřerušovaném hromadném přísunu vojáků, zásob, zbraní, dopravních prostředků a pohonných hmot po moři. Naděje na okamžité dobytí nějakého velkého přístavu v netknutém stavu, nemluvě již o několika přístavech, jako tomu bylo při operaci „Torch“, však nebyla velká, protože Němci pokryli všechny takové přístavy na pobřeží Lamanšského průlivu a Severního moře železobetonovým opevněním ohromujícím jak svou hustotou, tak důmyslným taktickým umístěním a palebnou silou. Tyto obrovské problémy, před nimiž námořnictva stála, občas ignorují někteří historici pozemního tažení v Normandii, kteří začínají svá vyprávění na plážích, téměř jako by to, co leželo mezi jižní Anglií a Normandií, bylo oblastí nikoho, kterou útočící armády rychle a snadno překročily.2 11
barnett-text4a.p65
11
4.3.2009, 11:08
Množství velmi důležité přípravné práce na všech operačních problémem však bylo, jak si byl Ramsay vědom, uděláno už předtím, než se stal v říjnu 1943 spojeneckým námořním velitelem expedičních sil. Už v říjnu 1941 se zpravodajská sekce štábu velitelství armády na domácím území přestěhovala do Norfolk House s novým úkolem shromažďovat informace o pobřeží kontinentu od Den Helderu v Nizozemsku po Loiru včetně zóny sahající 50 kilometrů do vnitrozemí.3 Později se k ní připojila sekce námořní zpravodajské služby zabývající se německou pobřežní obranou a počátkem roku 1942 byly obě sekce sloučeny v kombinovanou zpravodajskou sekci (Combined Intelligence Section, CIS) u velitelství armády na domácím území. Když se do Norfolk House nastěhoval v roce 1943 také štáb COSSAC, zůstala tato zpravodajská sekce (přejmenovaná na Theatre Intelligence Section čili TIS) nadále odpovědná za sběr, aktualizaci a poskytování zpravodajských údajů potřebných k plánování invaze přes Lamanšský průliv. Do oddělení CIS proudily od roku 1941 informace o větru a přílivu od meteorologických služeb ozbrojených sil a hydrografické služby námořnictva, o letištích a staveništích letišť od letecké zpravodajské služby AI a o kapacitě přístavů od odboru dopravy ministerstva války. CIS sama prozkoumala výhody a nevýhody všech potenciálních invazních pláží od Den Helderu po Loiru jak z hlediska vlastní invaze, tak z hlediska pozdějšího taktického a strategického využití včetně šancí na dobytí nějakého velkého přístavu. Už v létě 1942 byla CIS s to poskytnout výboru velitelů obojživelných operací kompletní soupis relativních výhod všech možných invazních pobřeží. Náčelníkovi kombinovaných operací (viceadmirálu lordu Louisi Mountbattenovi) a jeho štábu bylo z tohoto soupisu CIS jasné, že nejvhodnějším pobřežím pro invazi je Seinský záliv – 80 kilometrů písčitých pláží lemovaných snadno přístupnou nížinnou krajinou táhnoucí se od základny poloostrova Cotentin na západě po oblast u města Caen na východě. Mountbattenovi kolegové z výboru velitelů obojživelných operací – v roce 1942 jimi byli generál sir Bernard Paget (velitel armádních sil na domácím území) a air chief marshal sir Trafford Leigh-Mallory (tehdy velitel Stíhací12
barnett-text4a.p65
12
4.3.2009, 11:08
ho velitelství RAF), stejně jako náčelník generálního imperiálního štábu generál sir Alan Brooke – však dávali přednost výběru podle mapy, tedy oblasti Pas de Calais, přímo na druhé straně nejužší části Lamanšského průlivu, v dosahu stíhaček ze základen ve Spojeném království a také na nejkratší strategické ose k Porúří a k srdci Německa.4 V dubnu 1943, po vyhotovení ještě obsažnějšího soupisu CIS ohledně topografie a opevnění celého francouzského pobřeží Lamanšského průlivu, však výbor velitelů obojživelných operací převzal názor štábu kombinovaných operací, že Seinský záliv je nejvhodnějším místem. Přesto nebylo zaznamenáno žádné formální rozhodnutí a nebyla vydána žádná směrnice. Následkem toho se nově zřízený štáb COSSAC ocitl, řečeno Morganovými slovy, v „hrozných rozpacích“.5 Z těch jej zachránilo Královské námořnictvo v osobě admirála Mountbattena, který pozval dvacet generálů, jedenáct air marshalů a air commodorů a osm admirálů (včetně pěti Kanaďanů a patnácti Američanů) na konferenci (s krycím názvem „Rattle“) do Largsu, výcvikové základny obojživelných operací ve Skotsku. Nejdůležitějšími účastníky ovšem byli Paget, Little, Leigh-Mallory a sám Morgan. Úkolem konference bylo provést definitivní výběr invazního pobřeží. Přestože se Pas de Calais na první pohled zdálo výhodné, jeho slabinou byly úzké pláže lemované vysokými útesy s relativně nečetnými – a úzkými – výstupy, což omezovalo údernou vlnu na dvě divize, přičemž zázemí nebylo příhodné pro rychlé nahromadění expedičních sil. Navíc by silniční a železniční síť v celé oblasti a rozmístění letišť usnadňovaly Němcům soustředění sil a protiúder. V každém případě byl tento úsek pobřeží ze zřejmých důvodů ze všech nejsilněji opevněn. A konečně by vylodění na tomto místě, ze stejně zřejmých důvodů, postrádalo jakoukoli naději na strategické a taktické překvapení. Ani z námořního hlediska Pas de Calais nevyhovovalo. Jeho zdánlivá výhoda – krátká přeplavba – byla iluzorní, protože invazní síly by musely v každém případě vyrazit z tak vzdálených anglických přístavů, jako jsou Yarmouth a Milford Haven. Nenabízelo ani vyhlídku na brzké dobytí velkého přístavu, jenž 13
barnett-text4a.p65
13
4.3.2009, 11:08
by byl s to zvládnout obrovský přísun zásob a posil, který vyžaduje velká armáda při ofenzivě, protože ty nejbližší, Le Havre a Antverpy, byly vzdáleny přibližně 150 kilometrů. Po dlouhé, únavné diskusi zvítězil názor Mountbattena a štábu kombinovaných operací. Pas de Calais bylo definitivně opuštěno, a potvrzeno bylo pobřeží Normandie.6 Štáb COSSAC mohl nyní přistoupit – s využitím nedocenitelného soupisu CIS – k vypracování rámcového operačního plánu, který byl schválen na konferenci „Quadrant“ v srpnu 1943 v Québecu a který dostal Ramsay do rukou při svém příjezdu do Norfolk House v říjnu. Tou dobou byl již také vyřešen logistický hlavolam nezbytný pro úspěch operace „Overlord“ – a znovu z větší části díky Mountbattenovi a jeho štábu. Nahromadit spojenecké expediční síly natolik rychle, aby převážily nad přísunem německých záloh a umožnily průlom do nitra Francie, totiž vyžadovalo použít velký přístav. Přesto byla jen malá naděje na to, že ten nejbližší k Seinskému zálivu – Cherbourg – se podaří dobýt dost rychle; v každém případě nepřítel jistě doky zničí a zatarasí přístav se svou obvyklou důkladností. Německé vrchní velení opravdu kalkulovalo s tím, že s ohledem na to, že všechny přístavy v Lamanšském průlivu jsou téměř nedobytně opevněny, spojenecké invazní síly prostě uváznou na svém předmostí kvůli nedostatku zásob. Řešení tohoto klíčového problému bylo úžasně prosté: Spojenci dovlečou přes průliv po částech dva prefabrikované přístavy a instalují je před americkými a britskými invazními plážemi. Vše to začalo zkoumáním technických problémů konstrukce prefabrikovaných mol, jež by mohla být vztyčena na širém moři před pláží. 28. dubna 1942 napsal náčelník dopravy na ministerstvu války kombinovanému vývojovému středisku a zdůraznil potenciál tzv. věžového systému pilotáže (tj. mol upevňovaných na stavitelných nohách a nadnášených přílivem) pro ukotvení velkých lodí. Mountbatten, jehož hloubavá mysl se chopila operačních možností takových mol, přesvědčil o užitečnosti projektu ministerského předsedu, který v dnes proslulé poznámce ze 30. května 1942 k tématu „mol pro ploché pláže“ velkomyslně nařídil: 14
barnett-text4a.p65
14
4.3.2009, 11:08
Musí být nadnášena přílivem a klesat s ním. Musí být zvládnut problém ukotvení. Lodě musí mít boční rampu a padací či zvedací můstek natolik dlouhý, aby přesahoval úvaziště mola. Vypracujte mi to nejlepší řešení. Obtíže budou samozřejmostí.7
Koncem září 1942 vyvinul odbor dopravy ministerstva války pod záštitou štábu kombinovaných operací tři prototypy. Vlastní návrh odboru se skládal ze zhlaví upevněného na stavitelných nohách (věžový systém) a z přizpůsobivých ocelových můstků vedoucích ke břehu na plovoucích ocelových či betonových pontonech. Druhý projekt jistého Loryse Hughese navrhoval ocelové můstky upevněné na betonových kesonech dovlečených na místo a spuštěných na mořské dno. A konečně byla předložena „roláda“, plovoucí rohožový můstek, podporovaný náčelníkem zbrojního vývoje v admiralitě, tvořený pružnou dřevěnou a plátěnou rohoží na nosných lanech a upevněnou ke břehu i k místům ukotvení v moři. V témže měsíci předložil Mountbatten náčelníkům štábů svou vlastní ideální představu: molo dlouhé jednu míli, které je s to vydržet vítr o síle vichřice a kde mohou přirážet velké pobřežní lodě. Churchill, jehož chlapecké nadšení pro fantastické vynálezy ještě povzbudilo Mountbattenovo memorandum, napsal 26. září: „Zdá se mi, že bychom měli mít 3–4 míle tohoto mola. Mohlo by se samozřejmě použít na řadě míst jako krátké úseky. Snažně vás prosím, abyste to lehkovážně neodmítali...“8 Potom se však při konstruování a zkoušení tří prototypových systémů vše zdrželo. Dne 10. března 1943 sděloval Churchill zlostně náčelníkům štábů, náčelníkovi kombinovaných operací a náčelníkovi dopravy na ministerstvu války: „Tato záležitost je velmi zanedbávána. Liknavé experimenty s různými typy a systémy vedly k tomu, že nemáme nic. Je to již téměř 6 měsíců od doby, kdy jsem naléhal na stavbu několika mil mola.“9 Přes tento rázný zásah ministerského předsedy byly teprve v červnu 1943 konečně objednány dvě míle mola podle projektu odboru dopravy, jemuž byla dána přednost před návrhy jinými. Po uspokojivém výsledku dalších zkoušek objednali náčelníci štábů 12. červen15
barnett-text4a.p65
15
4.3.2009, 11:08
ce čtyři míle mola a šest zhlaví (360 metrů) s termínem dodání v únoru 1944. Pakliže dovolí zásoby oceli, chtěli náčelníci štábů objednávku rozšířit na deset mil mola a patnáct zhlaví. Ale i tak trvalo do podzimu 1943, než bylo definitivně odmítnuto Hughesovo molo, zatímco ještě na začátku roku 1944 bylo, přes nepříznivé zkušební zprávy, objednáno dvě a půl míle „rolády“. Původním záměrem těchto kroků však bylo, že mola mají být vztyčena v invazních kotvištích přístupných z volného moře, jako při operacích „Torch“ a „Husky“. Teprve 26. února 1943 navrhl náčelník zbrojního vývoje admirality náčelníkovi dopravy na ministerstvu války, že k ochraně takových kotvišť by mohlo být užito umělých vlnolamů. V létě byly vyzkoušeny dva alternativní projekty – „bublinový“ vlnolam, u něhož sloup vzduchových bublin stoupajících z ponořeného potrubí měl rušit otáčivý pohyb vodních částic, a tak tlumit vlny, a „Lilo“, na přihrádky dělené plátěné vaky naplněné vzduchem a ukotvené tak, aby zasahovaly čtyři metry pod vodu a dva a půl metru nad ní, a skloněné v určitém úhlu směrem do moře. „Lilo“ se mělo poddat tlaku vln na straně směřující na moře, a tak oslabit přenos vlnového pohybu za ně. Koncem října 1943 byly tyto důmyslné výtvory opuštěny ve prospěch admiralitou podporovaných křížových dutých ocelových konstrukcí, z nichž každá byla 60 metrů dlouhá a 7,5 metrů vysoká, přezdívaných „bombardony“. Přestože armáda si nebyla jista, zda v mořích bičovaných bouřemi bombardony molo ochrání nebo zdemolují, bylo jich objednáno 75, později se jejich počet zvýšil na 115 a pak zase snížil na 93. Mezitím se velitelství kombinovaných operací chopilo iniciativy a vyrobilo prototypový betonový keson („Hippo“), který měl být spuštěn na mořské dno. Teprve námořní kapitán John Hughes-Hallett z Mountbattenova štábu pokročil za úvahy o pouhém technickém rozvoji mol a vlnolamů a přišel s všezahrnující myšlenkou umělých přístavů.10 Mountbatten se myšlenky chopil a stal se jejím energickým a úspěšným zastáncem na nejvyšších místech, což vedlo k tomu, že 4. srpna 1943 informoval generál Morgan (COSSAC) náčelníky štábů, že pro operaci „Overlord“ jsou bezpodmínečně nutné dva umělé pří16
barnett-text4a.p65
16
4.3.2009, 11:08
stavy. Náčelníci štábů se okamžitě rozhodli začít s plánováním a vývojem přístavů (kódový název „Mulberry“), což bylo rozhodnutí schválené kombinovaným výborem náčelníků štábů na konferenci „Quadrant“ v Québecu. Konference také zřídila britsko-americký „kombinovaný výbor“, aby doporučil obecné parametry přístavů „Mulberry“. Ten ve své zprávě ze 2. září 1943 požadoval minimální celkový objem přepravovaných zásob (bez přepravy zprostředkované motorovými dopravními prostředky) 12 000 tun denně – 5 000 tun v americkém a 7 000 tun v britském přístavu. Přístavy měly být v provozu 90 dní. V každém z obou přístavů byl zapotřebí vlnolam v hluboké vodě souběžný s pláží schopný vypořádat se s vysokým přílivem. Americký přístav také potřeboval dva postranní vlnolamy v mělké vodě; britský zase prodloužení směrem na východ, do mělkých vod oceánské bariéry, a další vlnolam v mělké vodě u pobřeží. To vše vyžadovalo 3 000 metrů vlnolamu v hluboké vodě o hloubce 12 až 15 metrů a 4 000 metrů vlnolamu v mělké vodě o průměrné hloubce 7,5 metru. Výbor také rozhodl, že hlavní vlnolam mají tvořit betonové kesony vyvíjené štábem kombinovaných operací od roku 1942, a že budou muset být vyrobeny v Británii. O čtyři dny později instruovali náčelníci štábů ministerstvo války, aby dohlíželo na stavbu kesonů, které dostaly krycí název „Phoenix“, a koncem září jich bylo objednáno 147 v šesti různých velikostech, přičemž práce byla ministerstvem přidělena 24 firmám coby subdodavatelům. Tehdy však vývoj přístavů „Mulberry“ narazil na stejné byrokratické kompetenční spory jako předtím konstrukce účinných protiponorkových vrhačů (viz II. díl, s. 113–114 a III. díl, s. 204–5). Až doposud, v souladu s tradiční dělbou odpovědnosti za stavební práce, dohlížela admiralita na většinu vlnolamů a ministerstvo války na mola, zatímco velitelství kombinovaných operací fungovalo jako spojovací článek a líheň nápadů. V této chvíli však velitelství naznačilo, že je zapotřebí jasně vymezená struktura k řízení celého tehdy přijatého projektu „Mulberry“. Bohužel nebyly ani admiralita, ani ministerstvo války ochotny přijmout druhou instanci za vedoucího činitele projektu či se vzdát svých tradičních výsad. Proto 17
barnett-text4a.p65
17
4.3.2009, 11:08
byl ve snaze vyřešit spory a dohodnout rozdělení pravomocí jmenován civilním koordinátorem bez výkonných pravomocí sir Harold Wernher. Ministerstvo války a admiralita však ve stylu odborů nadále zuřivě bojovaly až do ledna 1944 o to, kdo má co dělat. Do sporu zasáhl v prosinci 1943 vehementně i sám Ramsay, který tvrdil, že odpovědným orgánem je admiralita. Podle něj určovala armáda, kde chce umělé přístavy, a námořnictvo je mělo dodat. Vývojové práce, jež armáda provedla, byly podle Ramsayho subdodávkou pro námořnictvo. Stěží překvapí, že ministerstvo války takovou interpretaci vehementně odmítalo. Urovnání celé záležitosti si vyžádalo jednání, jež uspořádal COSSAC 15. prosince, a konečné rozhodnutí náčelníků štábů bylo přijato 3. ledna 1944 – ve prospěch admirality, která byla pověřena vypracováním definitivního plánu pro přístavy „Mulberry“.11 Přístavy „Mulberry“ nebyly jedinou vynalézavou odpovědí na zásobovací problémy operace „Overlord“, která byla po ruce v době, kdy se Ramsay ujal své funkce ANCXF. Moderní mechanizované armády – zejména americká, která měla velké množství motorových dopravních prostředků – hltají pohonné hmoty. Jak měly být dopraveny na pobřeží Normandie bez užití ropného terminálu velkého přístavu? Jednoduchou a odvážnou odpověď poskytlo znovu velitelství kombinovaných operací:12 již na jaře 1942 navrhl fregatní kapitán Thomas Hussey Mountbattenovi, aby bylo přes Lamanšský průliv položeno benzinové potrubí. Mountbatten předal ve své cenné roli marketinkového zprostředkovatele originálních nápadů Husseyho návrh ministru paliv Geoffrey Lloydovi a ten jej pak postoupil svým odborníkům, kteří záhy přišli s technickým řešením. A. C. Hartley ze společnosti Anglo-Iranian Oil Company navrhl potrubí v podobě podmořského telegrafního kabelu bez měděné žíly a gutaperčové izolace. Zkušební objednávka byla zadána britské (původně německé) firmě Siemens a zakrátko byl na Temži položen a vyzkoušen kabel HAIS (Hartley, Anglo-Iranian, Siemens). V prosinci 1942 již bylo kladečem kabelů položeno zkušební potrubí v nejširší části Bristolského zálivu a 1. června 1943 mohl Lloyd hlásit Churchillovi, že pohonné hmoty pro motorová vozidla byly 18
barnett-text4a.p65
18
4.3.2009, 11:08
čerpány na druhou stranu bez přerušení po dva a půl měsíce. Tou dobou bylo již vyzkoušeno také alternativní řešení, potrubí HAMEL (podle vynálezců H. A. Hammicka, hlavního inženýra Iraq Petroleum Company, a B. J. E. Ellise, hlavního inženýra ropných polí Burmah Oil Company). Tvořila je třícoulová svařovaná ocelová trubka navíjená na otočný buben o průměru 15 metrů upevněný na bagrovací loď. V červnu 1943 objednal Lloyd výrobu obou těchto verzí potrubí „Pluto“ (Pipe Line Under the Ocean). Odpovědnost za položení potrubí připadla admiralitě, a tak se jednou z nejpodivnějších složek Královského námořnictva pod velením Ramsayho stal svaz Pluto o stovce důstojníků a tisícovce mužů od obchodního námořnictva, sloužících nyní pod bílou válečnou vlajkou. „Pluto“ zahrnoval také dva další důmyslné, i když ne tak ambiciózní projekty, jež vzbuzovaly v armádě větší důvěru v to, že budou opravdu fungovat, než potrubí přes průliv. „Tombola“ sestávala ze šesticoulového potrubí dlouhého až 1 000 metrů, jež se pokládalo na mořské dno a vedlo ze zásobních nádrží na invazním pobřeží k bójemi nadnášeným pružným přípojkám dál v moři, do nichž přečerpávaly pohonné hmoty cisternové lodě. „Amethea“ byla podobným zařízením založeným na deseticoulovém potrubí vlečeném z Anglie a položeném v místech, kde nebylo pobřeží vhodné pro „Tombolu“. Instalace těchto systémů byla také úkolem svazu Pluto Královského námořnictva. „Mulberry“ a „Pluto“ jsou dva příklady britské schopnosti improvizace a přizpůsobivosti při využití komponentů, materiálů a pracovních postupů technologie v podstatě „nižší úrovně“. Přesto představovaly oba projekty – a zejména všechny komponenty přístavů „Mulberry“, jako byly vlnolamy, zhlaví a mola – obrovský výrobní úkol, který na sebe měla vzít ve spěchu země, jejíž zdroje již byly využívány na samu mez. Mezitím byli velitelé námořních velitelství v jižní Anglii – v Plymouthu, Portsmouthu a oblasti Nore – plně zaměstnáni přípravou složité infrastruktury nezbytné pro výcvik sil určených pro operaci „Overlord“ a následně jejich přepravu přes Lamanšský průliv i vlastním výcvikovým programem. Jak to vyjádřil admirál sir Charles Lit19
barnett-text4a.p65
19
4.3.2009, 11:08
tle, námořní velitel v Portsmouthu, ve svém pozdějším hlášení o operaci „Neptune“: „Řím nepostavili za den, a tak tomu bylo i s našimi přípravnými pracemi... Povšechně vzato, celé velitelství se zapojilo do přípravy, přičemž řada starších zařízení poskytovala služby navíc, aniž to narušovalo kontinuitu výcviku...“13 Počátkem roku 1942 začaly v malých přístavech v jižní Anglii, od Yarmouthu a Lowestoftu ve východní Anglii až po Fowey a Falmouth v Cornwallu, práce na přístavištích pro výsadkové čluny a na stavbě táborů prefabrikovaných chat typu Nissen pro jejich posádky, tvořené příslušníky všech složek ozbrojených sil, a pro výcvikové jednotky. Vrčení míchaček betonu předcházelo burácení dieselových motorů výsadkových člunů, výkřiky dělníků zase povelům poddůstojníků, bušení kladiv a zvonění ocelové výstuže štěkotu a rachotu ručních zbraní a děl při výcviku. V roce 1943 následovaly nové opravárenské a údržbářské dílny pro výsadkové čluny, další základny obojživelného výcviku – zejména u velitelství v Plymouthu, když se v červnu dovědělo, že všechny invazní síly v jeho oblasti budou americké. Řečeno slovy admirála sira Charlese Leathama, námořního velitele v Plymouthu: „Od léta roku 1943 se jihozápadní Anglie stala americkým výcvikovým prostorem.“14 V hlavních přístavech byly otevřeny americké námořní základny a americké námořnictvo převzalo svá střediska údržby a opravy výsadkových člunů. Jen od 11. října do 24. prosince 1943 byla vlajka s hvězdy a pruhy vztyčena nad šesti novými základnami obojživelného výcviku v této oblasti zátok a rybářských přístavů, malých zelených políček a příkrých útesů, odkud se kolonisté Nové Anglie vydali do Ameriky před třemi stoletími, oblasti, jež se nyní spojila s vojáky a námořníky mocného státu založeného těmito kolonisty. V listopadu 1943 zabral britský kabinet písčiny Slapton Sands v zátoce Start Bay v Devonu a jejich vnitrozemí jako důležitý americký výcvikový prostor a do 1. ledna 1944 byly připraveny k využití. „Být náhle vystěhován z domova a zbaven prostředků obživy,“ napsal admirál Leatham, „nebylo příjemnou vyhlídkou pro obyvatele, přijali to však dobře, protože si uvědomili, že jejich oběť je nezbytným příspěvkem k úspěchu druhé fronty.“15 Takové zabrá20
barnett-text4a.p65
20
4.3.2009, 11:08
ní a nucené vystěhování – a jejich přijetí s humorem – však byly již dlouho dost běžné v pobřežních oblastech válečné Británie. Dokonce i poté co se Ramsay ujal funkce ANCXF, podrželi si velitelé námořních oblastí své obvyklé pravomoci a nadále poskytovali ozbrojeným silám operace „Neptune“ administrativní služby a logistickou podporu, zejména pokud šlo o infrastrukturu, jako byla nová přístaviště a výcviková střediska. Teprve když se invazní loďstvo chystalo vyplout na moře, převzal Ramsay jako ANCXF velení. Tímto rozdělením odpovědnosti umožnila admiralita Ramsaymu, aby se soustředil na veškeré složité problémy, lidské i technické, samotné operace „Neptune“, což byl úkol, o němž až příliš záhy zjistil, že ho víc než dostatečně zaměstnává. Po svých zkušenostech s operacemi „Torch“ a „Husky“ měl Ramsay naprosto jasno v tom, jakými základními principy se musí řídit. Onoho podzimu roku 1943 je formuloval v textu přednášky, který napsal na téma „Kombinované operace“; z důvodů bezpečnosti však admiralita její konání nedovolila: Je důležité, aby byl nejprve vypracován vojenský plán pro následné tažení na souši a aby cílem invaze bylo pouze rozmístit naše síly pro jeho zahájení. Správný vojenský plán navazující na invazi musí být základem celého operačního plánu. Existuje nebezpečí, že administrativní úvahy by mohly vést k přijetí invazního plánu založeného jen na nich, což, i když se to může zdát v zásadě správné, nebude vyhovovat vojenským požadavkům ohledně pozdější pozemní bitvy ... vždy je nutné mít na paměti, že hlavní zásadou musí být nejprve operační plán a teprve potom plán administrativní, nikoliv naopak. Jakmile naše armáda rozhodne, jak chce vybojovat pozemní bitvu, je nutné zjistit, jak lze vojáky dopravit co nejlépe na břeh, aby se realizoval plán armády. Obecně je úkolem námořnictva vylodit armádu podle jejího požadavku, jak však bude plán zpracováván, objeví se z námořního hlediska určité problémy, které bude nutné projednat a dohodnout...16
21
barnett-text4a.p65
21
4.3.2009, 11:08
