Příloha č. 1 Jevgenij Zamjatin Wellsův genealogický strom
Pro aristokracii feudální a pro aristokracii ducha, géniů a talentů jsou základy „urozenosti― polárně obracené. Sláva feudálního aristokrata spočívá v tom, aby byl článkem v co nejdelším řetězu předků; sláva aristokrata ducha spočívá v tom, aby neměl žádné předky nebo jich měl co nejméně. Jestli je umělec sám sobě předkem, jestli má jen potomstvo, vstupuje do dějin jako génius; když má málo předků nebo je příbuznost s nimi vzdálená, vstupuje do dějin jako talent. Velmi trefně si Wells všímá v autobiografii: „Spisovatelství je jedna z nynějších forem avanturismu. Dobrodruzi minulých století by se teď stali spisovateli―. Dějiny literatury stejně jako dějiny jakéhokoliv umění a vědy jsou dějiny objevů a vynálezů, příběh Kolumbů a Vasco de Gamů, příběh Gutenbergů a Stephensonů. Géniů, kteří objevují doposud neznámé nebo zapomenuté země (Atlanti možná znali Ameriku), znají dějiny málo; talentů, které zdokonalují nebo podstatně modifikují literární formy, je více. K nim nepochybně musíme přiřadit Wellse. Ale jaké Wellse? Wellsové jsou dva: jeden je obyvatel našeho trojrozměrného světa, autor společenských románů; jiný je obyvatel světa čtvrtého rozměru, cestovatel v čase, autor vědecko-fantastických a sociálně-fantastických pohádek. První Wells je určitě talentovaný. Ale tento Wells nové země neobjevil, tento Wells má hodně urozeného příbuzenstva. Druhý Wells je s příbuznými spojen velmi vzdálenými příbuzenskými uzly, skoro sám stvořil nový literární žánr. A, samozřejmě, kdyby druhý Wells neexistoval, první by se neocitl v astronomickém katalogu literatury mezi nejzářivějšími hvězdami. . Existují dvě základní linie v anglické literatuře, mohl bych je pojmenovat Home-Line a Abroad-Line. Jedna ztělesňuje Angličana u sebe doma, na ostrovech Spojeného království; druhá – neúmorného mořeplavce, průzkumníka nových zemí, snílka a avanturistu (avanturista
je bezpodmínečně snílek). A tyto dva Wellse, realistu a fantastu, v sobě odrážejí ty dvě základní linie. Jedna linie – Home-Line u Dickense dosáhla ještě nepřekonaného vrcholu. A první Wells, střízlivý realista, skeptik, občas dobrosrdečný, občas zle posměvačný, rozhodně vede svůj rod právě od Dickense. Zde je přímý, pokrevní stupeň příbuzenství; o něm se podrobněji mluvilo výše. I tady je Wells jenom jedna z větví mohutného kmenu Dickense; ostatní větve, které jdou odsud, jsou Elliot, Merelis, Hardy, Shaw, Gissing, Bennett, Galsworthy. Wells, jako autor sociálně-fantastických a vědecko-fantastických románů, s druhou linii Abroad-Line je spojen o mnoho složitější, tenčí a o mnoho vzdálenější příbuzností, zde ji spíš začíná, než dovršuje; nemá zde přímé příbuzenstvo, ale pravděpodobně bude mít hodně potomků. Sociálně-fantastické romány Wellse... První literární definice, která přichází na mysl a kterou bylo možné často slyšet – utopie, Wellsovy sociální utopie. Tehdy, samozřejmě, se za Wellse postavila řada stínů, začínajíc Utopií od Thomase More přes Sluneční stát od Campanelly, Cestou a dobrodružstvím lorda Williama Carisdalla v Ikarii od Étienne Babeta po News from Nowhere (Zprávy odnikud) od Williama Morrise. Ale tato genealogie by nebyla správná, protože Wellsovy sociálně-fantastické romány nejsou utopie. Existují dvě rodová a neměnná kritéria utopie. Jedno je v obsahu: autoři utopií v nich dávají jim zdánlivě ideální uspořádaní společnosti, pokud toto tvrzení přeložíme do matematického jazyka, utopie mají znak +. Druhé kritérium, které organicky vyvěrá z obsahu ve formě, je statičnost utopie, utopie je vždy popis, a také v sobě neobsahuje vůbec nebo jen sotva v sobě obsahuje syžetovou dynamiku Ve Wellsových sociálně-fantastických románech tato kritéria sotva kde najdeme. Především ve velkém množství případů je jeho sociální fantastika definována znakem -, a ne +. Své sociálně-fantastické romány používá skoro výhradně pro odhalení defektů existujícího sociálního řádu, a ne pro stvoření obrazu nějakého nastávajícího ráje. V jeho Budoucnu není ani jeden růžový, ani jeden zlatý rajský odlesk, jsou to spíše Goyovy pochmurné barvy. Ten samý Goya je ve Stroji času, Prvních lidech na Měsíci, Válce ve vzduchu, Osvobozeném světě. Jenom na konci Osvobozeného světa a v jednom z nejslabších Wellsových sociálněfantastických románů Za dnů komety vidíme nasládlé, růžové barvy utopií. Všeobecně se Wellsovy sociálně-fantastické romány liší od utopií natolik, nakolik se +A liší od -A: nejsou to utopie, ale ve většině případu jsou to sociální pamflety, převlečené do
umělecké podoby fantastického románu. A proto kořeny genealogického stromu Wellse lze hledat jen v takových literárních památkách jako Swiftovy Gulliverovy cesty, Niels Klims underjordiske Rejse (Cesta Nielse Klima do centra Země) Ludviga Holberga, Předcházející rasa (Budoucí lidstvo) od Edwarda Bulwer-Lyttona. Ale i s těmito autory je Wells spojen jen stejným přístupem k syžetu, ale ne syžetem samotným, ani literárními postupy. A naopak, jestli občas u Wellse nacházíme syžety, již zpracované před ním jinými (syžet cesty na Měsíc, se kterým se setkáváme u Cyrana de Bergerace, Edgara Allana Poea, Julese Vernea; syžet probouzející po několika letech spícího, vypůjčený z různých lidových pověstí zpočátku Louisem-Sébastienem Mercierem na konci 18. století v knize Rok 2440, zatím Bellamyem, Wilbrandtem, Edmondem Aboutem a jinými), Wellsův přístup k podobnému syžetu je úplně jiný. Toto vše nutí udělat závěr, že svými sociálně-fantastickými romány Wells stvořil nový, originální druh literární formy. Dva elementy přidávají Wellsově fantastice její individuální charakter: je to již výše zmíněný element sociální satiry a zatím bezpodmínečně s ním slitý element vědecké fantastiky. Ten druhý element se občas u Wellse vyděluje v čisté, izolované formě a je začátkem jeho vědecko-fantastických románů a povídek (Neviditelný, ostrov doktora Moreau, Aepyornis Island (Ostrov Aepyornis), The New Accelerator (Novější krotitel) aj.). Vědecká fantastika, samozřejmě, mohla vstoupit do beletrie jen během posledních desetiletí, když se před vědou a technickou skutečně otevřely fantastické možnosti. To je důvod, proč je v literatuře minulých století sotva jediným vzorem vědecké fantastiky utopie Nová Atlantis od Fancise Bacona, v těch jejích kapitolách, kde se popisuje dům vědy Šalomounův dům, a kde geniální Baconův rozum předvídá mnohé z moderních pokroků exaktní vědy, která pro 17. století představovala naprostou fantastiku. A dále (pokud nebudeme počítat některé bledé náznaky v Ikarii od Cabeta) pravou vědeckou fantastiku, převlečenou do umělecké podoby, nejdeme jen na konci 19. století. Přesně v těchto letech, což není náhoda, ale logika, se skoro současně objevují: Kurd Lasswitz (Bilder aus der Zukunft (Obrazy z budoucnosti) a Seifenblasen (Mýdlové bubliny), 1879 — 1890), Bellamy (A looking backward, 1887 ), Theodor Hertzka (Freiland, 1889), Henry Truth (In the end of centuries, 1891), William Morris, Flammarion, Jules Verne aj. V dílech těchto autorů najdeme mnoho detailů fantastického budoucna, blízké těm, které se zdají Wellsovi: vzduchový kočár a zmodernizované stroje u Lasswitze; Truthův „Bolland― je něco na způsob Wellsovy „atomové energie―, Hertzkovy elektrické „ubrousky prostři se― jsou velmi podobné tomu, co vidíme ve Wellsově Budoucnu a tak dále. Ale všechny tyto
paralelismy lze vysvětlit jen tím, že Wells a jiní autoři měli společný reálný zdroj, ze kterého čerpali svoji fantastiku: tu samou vědu, tu samou logiku vědy. A, samozřejmě, žádný z uvedených autorů nemá takovou ocelovou, zákeřnou, hypnotizující logiku, ani jeden nemá takovou bohatou a odvážnou fantazii jako Wells. Ojedinělí autoři, kteří mohli dát Wellsovi literární impuls v oblasti vědecké fantastiky, jsou Flammarion a Jules Verne. Ale z těchto autorů (nemluvme již o Flammarionovi, ten vůbec není umělec), dokonce ani Julese Vernea, nemůžeme postavit na stejnou úroveň s Wellsem: fantastika Julese Vernea může začarovat, dát iluzi reality jen nezkušené dětské mysli; Wellsova logická fantastika ve většině případů s pálivým kořením ironie a sociální satiry upoutá každého čtenáře. Tomu napomáhá i forma sociálně-fantastických a vědecké-fantastických Wellsovych románů. Jak se již ukázalo, klasický element utopie Wells skoro nikdy nemá. Zmražený blahobyt, zkamenělá rajská sociální rovnováha jsou logicky spojené s obsahem utopie, a odsud je přirozený následek ve formě utopie: syžetová statičnost, absence fabule. Ve Wellsových sociálně-fantastických románech je syžet vždy dynamický, postavený na kolizí, zápasu; fabule je složitá a zajímavá. Svoji sociální a vědeckou fantastiku Wells neustále obléká do podoby Robinzonády, typického dobrodružného románu natolik oblíbeného v anglosaské literatuře. V této oblasti je Wells pokračovatelem tradicí, stvořených Danielem Defoem, které vedou přes Fenimore Coopera, Mayne Reide, Stevensona, Edgara Allana Poea, k moderním Haggardovi, Conanu Doylovi a Jacku Londonovi. Ale Wells, když použil formu dobrodružného románu, značně ho prohloubil a zvýšil jeho intelektuální cennost, vnesl do něho sociálně-filozofický a vědecký element. V této oblasti, samozřejmě, v proporcionálně menším měřítku Wells stvořil to samé, co Dostojevský, když vzal podobu bulvárního, kriminálního románu a slil tuto formu s geniální psychologickou analýzou. Mimořádný umělec, který ovládá brilantní a tenkou dialektiku, který stvořil vzory neobyčejně moderní formy, vzory městského mýtu, vzory sociálně-vědecké fantastiky, Wells bezpodmínečně bude mít literární nástupce a potomky. Wells je jenom pionýr; pásmo sociálně-vědecké fantastiky v literatuře teprve začíná; celé fantastické dějiny Evropy a evropské vědy během posledních let toto dovolují předpovědět s jistotou. Ale zatím není Wellsových spolubratrů mnoho. V moderní anglické literatuře následuje Wellse v některých svých dílech
Conan
Doyle (např. Ztracený svět, kde je v románové formě rozvinut syžet Wellsova románu Aepyornis Island (Ostrov Aepyornis)), Robert Blatchford (román The Sorcery Shop (Kouzelný obchod)). S nepochybným Wellsovým vlivem je napsán román Železná pata od Jacka
Londona, jeho Svírací kozajka a Before Adam (Před Adamem) (porovnejte s Povídkou z doby kamenné (A Story from the Stone Age od Wellse). Pravděpodobně dal již Wells impuls talentovanému polskému spisovateli Żuławskimu, který napsal Měsíční trilogii (Na srebrnym globie, (Na stříbrném globu), Zwycięzca (Vítěz), Stara Ziemia (Stará země)). Paralelně s Wellsem v oblasti sociálního pamfletu, oblečeného do graciózní formy ironickofantastických románů, pracuje Anatole France (Sur la Pierre blanche (Na bílé skále), L'Ille des pingouins (Ostrov tučňáků) a La Revolte des Anges (Vzpoura andělů)). V posledním románu Vzpoura andělů je výchozí syžetový bod stejný jako u Wellse v Překrásné návštěvě: andělé jsou v prostředí pozemského lidstva; ale France toto téma rozpracovává o mnoha hlouběji, důvtipněji, tenčeji, než Wells. Z novějších německých autorů se na Wellsovou cestu, cestu sociálně-vědecké fantastiky, vydal Brehmer, který se stal uznávaným díky svému románu Nebel der Andromeda (Mlha Anrdomedy). Rusko, které se v poslední době stalo nejfantastičtější ze zemí moderní Evropy, bezpochyby zaznamená tuto periodu dějin ve fantastické literatuře. Ale zatím literatura v Rusku zkameněla, je ještě někde v mlhavém budoucnu. A v literatuře minulé, předrevoluční, příklady sociální a vědecké fantastiky skoro nejsou: sotva jedinými představiteli tohoto žánru jsou povídky Tekuté slunce od Kuprina a Bogdanův román Červená hvězda, které mají spíše publicistický, než umělecký význam. 1922 Překlad Olga Pavlova
