ducha mladých lidí a vytvořili jim podmínky pro jejich seberealizaci

AGORA S T U D E N T S K É N OV I N Y číslo dvacáté deváté / Ú N O R 2 0 0 7

V

Rakousku to vře. Studenti demonstrují, protože už nechtějí platit školné ve výši 363 eur za semestr. To je v přepočtu asi 20 000 korun za rok, neboli 2,3 % ročního příjmu průměrného Rakušana. Jinými slovy, studenti se bouří, že je roční studium bude stát tolik, kolik vydělají za týden.

363 € Aby tolik netrpěli, navrhnul jim sociálně demokratický kancléř Gusenbauer, že je osvobodí, když budou někde vykonávat veřejně prospěšnou službu. To je lákavá nabídka, a tak se ozvaly všechny organizace, co v Rakousku existují, že právě jejich členové mají na tuhle výhodu nárok. Určitě touto dobou zažívají nápor nových členů, kteří touží neplatit školné. Kolik organizací ještě vznikne, jen aby vyšly vstříc surové poptávce po osvobozujícím razítku, je lépe nedomýšlet. V Rakousku musí být pořádek, a jistě tam vznikne nový úřad, který bude dohlížet, kolik studentů se opravdu veřejně prospěšně činí a kolik jich je zapsáno ve veřejně prospěšných institucích jen pro to, aby nemuseli platit školné. Takže se bude kontrolovat, zdali skautští vedoucí opravdu vedou skauty a jestli místní (veřejně prospěšná samozřejmě) fotbalová jedenáctka kope jedenáctky na hřišti nebo do sebe v hospodě. Takový úřad nebude zadarmo. Roční náklady na jednoho úředníka můžeme odhadovat na stopadesátinásobek až dvěstěnásobek ročního školného. Skoro to vypadá, že to, co se vybere na školném, ani nezaplatí kontrolu, jestli se vybralo správně. Studenti si osvobození od školného možná vybojují, ale je to Pyrrhovo vítězství. Pět let nebudou platit školné, ale pak budou po zbytek života ze svých daní živit nový a úplně zbytečný úřad. Jan Šmíd

Studenti několika univerzit otevřeli 1. ledna na adrese www.studentskemestecko.cz tzv. virtuální město na internetu. To bude poskytovat zejména mladým lidem kompletní informace nejen z oblasti školství, ale i společenského života. „Zmapovali jsme český a slovenský internet a došli jsme k zá-

Mladá pravice a na jaké problémy se zaměřuje?

Běžní návštěvníci tak mohou získávat zajímavé informace originálním způsobem,“ sdělil šéfredaktor portálu Miroslav Diro. Díky zahraničním zpravodajům z několika zemí světa je obsahová nabídka pestrá. Běžní návštěvníci portálu www.studentskemestecko.cz snad nejvíce ocení aktuální nabídku brigád v ČR i na Slovensku či možnost seznámit se či podat si zdarma soukromý inzerát. „Hlavní myšlenkou našeho projektu je rychlé poskytování aktuálních informací a vytvoření prostoru, kde studenti najdou vše, co potřebují. Ať už jsou to programové nabídky divadel, referáty a seminární práce ke stažení, databáze středních a vysokých škol a další. Díky spolupráci s dalšími portály a firmami můžeme studentům poskytovat i různé slevy a výhody,“ uvedl hlavní organizátor Aleš Matušek. „Hlavní je, aby návštěvníci virtuálního městečka byli spokojeni. Podpoříte nás tím, že Studentské městečko.cz budete navštěvovat a psát nám své připomínky,“ vyzývá Aleš Matušek, který studuje na VUT v Brně.

Rakouští studenti proti školnému

Studenti vysokých a středních škol i mladí levicoví aktivisté uspořádali 17. ledna ve Vídni a Štýrském Hradci demonstrace namířené proti programu nové rakouské vlády velké koalice v čele se sociálně demokratickým kancléřem Alfredem Gusenbauerem. Studentům nejvíce vadí, že vláda složená ze sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP) nehodlá zrušit školné ve výši 363 eur za semestr, ačkoli si to loni sociálně demokratická strana vytkla jako jedno ze svých hlavních předvolebních hesel. Spolupředsedkyně organizace rakouských vysokoškoláků (ÖH) Barbara Blahová, která před pár dny na protest proti politice SPÖ vystoupila ze strany, řekla, že studenti v úplné zrušení školného během následujícího volebního období už nevěří. „Ví-

domníváme se, že problém současné pravice je v tom, že opomíjí důležitost tzv. kulturní války, jak ji popsal ve své knize Smrt Západu Pat Buchanan. Tvrdíme, že aby svobodná

Tlačíme politiky do prava MP je občanské sdružení, které se hlásí k politickému odkazu Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a řady dalších osobností patriotického a konzervativního smýšlení. Zaměřujeme se na negativní jevy současnosti, jako jsou evropeismus, radikální feminismus, ekologismus, sociální inženýrství, homosexualismus, NGOgoismus, antiamerikanismus, politická korektnost a multikulturalismus. Ačkoliv nepopíráme důležitost ekonomických témat a ochrany soukromého vlastnictví,

věru, že zde chybí něco, co by spojilo statisíce mladých lidí. Rozhodli jsme se vytvořit prostor, kde se budou moci scházet a kde snadno získají informace. Rádi bychom prostřednictvím Studentského městečka.cz podnítili iniciativního ducha mladých lidí a vytvořili jim podmínky pro jejich seberealizaci.

/dp/

R O Z H O V O R s Lukášem Petříkem ● Co je zač

Nová fakulta

Vysokoškoláci vytvořili nový portál pro studenty

společnost fungovala a zachovala se, musí stát na některých nezpochybnitelných hodnotách. ● Zajímalo by mě, které hodnoty to

jsou, a hlavně jak je chcete prosadit? Jsou to hodnoty, na kterých stojí naše židovsko-křesťanská civilizace. Nejprve klasická liberální práva jako jsou právo na život od početí do přirozené smrti, svoboda slova a svoboda vyznání, rovnost před zákonem, ochrana soukromého vlastnictví. Dále to je vlastenectví a ochota bránit svou

me, že je to utopie, ale chceme dosáhnout alespoň co největšího rozšíření počtu stipendií a zmírnění kritérií pro osvobození od placení školného,“ vysvětlila. V seznamu požadavků nechyběly ani body jako zkrácení maximální pracovní doby, zrovnoprávnění svazků homosexuálů nebo uvolnění azylového zákona. Školné v Rakousku zavedla v roce 2001 předchozí pravicová vláda. Téměř absurdních rozměrů nabyla následující týden debata nad plánem kancléře sociálních demokratů Alfreda Gusenbauera umožnit vysokoškolákům osvobození od školného pod podmínkou prokázání 60 hodin veřejně prospěšných služeb za semestr. Jednotlivé dobrovolnické spolky, jako je spolek dobrovolných hasičů, charitativní organizace, štýrský spolek žesťových předsedou Mladé pravice

vlast a civilizaci proti tomu, kdo chce tyto svobody zničit; obrana křesťanství, které přineslo euroatlantické civilizaci její mravní hodnoty; ochrana tradiční rodiny jako základní jednotky společnosti, kde se jednotlivec socializuje a získává své postoje. Navíc pokud za současné krize rodiny budeme nadále vymírat stejným tempem, převezmou Evropu imigranti, kteří pocházejí z jiných civilizačních okruhů, které neuznávají klasická liberální práva, a tím pádem budeme připraveni o své svobody. Příkladem je islám, který odstoupení od víry a homosexualitu trestá smrtí. Je tedy paradoxní, že postmoderní levice bojuje za „práva“ homosexuálů a žen a zároveň za „práva“ islámu, který se ženami a homosexuály nezachází zrovna dvakrát humánně… Pokračování na straně 4

muzikantů či horská záchranná služba požadují, aby byli jejich studující členové od poplatků osvobozeni. Totéž žádá pro 11 000 svých oddílových vedoucích i Katolická mládež a nejnověji se dnes připojily i sportovní spolky. Gusenbauerovi není široké pojetí osvobození od školného proti mysli. Jeho nejvýraznější kritik, spolustraník Franz Voves, zemský hejtman spolkové země Štýrsko, však návrh vykonávání veřejně prospěšných služeb považuje za podrývání principu dobrovolnosti. /ČTK, dp/

/ strana

2

Čestmír Hofhanzl / strana

3

Jak přežít

komunismus

Jaká byla jižanská konfederace Marek Skřipský / strana

4

/ strana

6

Smysl českých dějin Adam Bartoš

Nad Evropským mezičasem / strana

7

Studium na VŠE bude pro postižené snadnější Vysoká škola ekonomická v Praze zprovozní v příštích měsících středisko pro handicapované studenty. Bude sloužit hlavně studentům s poruchami zraku a s pohybovými potížemi. Škola je v současnosti již téměř bezbariérová, v jarním semestru se chystají ještě drobné úpravy, v budovách školy přibudou například plánky v Braillově písmu. Organizátoři nyní čekají, jaký bude ze strany handicapovaných zájem. „Byli bychom rádi, kdyby se přihlásilo aspoň 20 studentů,“ řekl Martin Ctibor, který má projekt střediska na starosti. Přihlášky si mohou podat již na příští akademický rok. /ČTK/

2

Zprávy ze studentského prostředí

drobné zprávy BRNO Šest nových oborů otevřou letos na Vysokém učení technickém v Brně. Bakalářský program Biomedicínská technika a bioinformatika na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT by měl vzdělat techniky schopné pracovat se složitými lékařskými přístroji. Fakulta podnikatelská VUT ve spolupráci s partnerskými školami v Polsku a Velké Británii otevře obor Joint Master Degree in European Business and Finance. Fakulta výtvarných umění VUT rozšiřuje nabídku o obor Umění ve veřejném prostoru a umělecký provoz, chemická fakulta o obor Ochrana obyvatelstva a Ústav soudního inženýrství VUT o obory Realitní inženýrství a Expert silniční a městské dopravy.

Vysokou šanci na trhu práce budou mít absolventi osmi nových oborů, které otevírá Fakulta informatiky Masarykovy univerzity v Brně již letos v jarním semestru v bakalářském stupni studia. Studenti se mohou zaměřit například na počítačovou grafiku, umělou inteligenci a zpracování jazyka či na bezpečnost informačních technologií. Obory jsou navzájem prostupné a student může kdykoli přestoupit z jednoho na druhý. PARDUBICE Kandidát na funkci děkana Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice byl akademickým senátem zvolen pro následující čtyřleté období. Prof. Ing. Petr Lošták, DrSc., je v současné době vedoucím Katedry obecné a anorganické chemie Fakulty chemicko-technologické a zároveň je ve funkci proděkana fakulty pro pedagogiku. PRAHA Workshopy pracovních příležitostí, které mohou pomoci vysokoškolským studentům i absolventům s hledáním budoucího zaměstnání, pořádají 22. března Přírodovědecká fakulta a Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Cílem těchto akcí je vytvoření systému spolupráce mezi vysokými školami a podnikatelským sektorem při využívání lidských zdrojů. Přihlášky k účasti na obou workshopech je možné podávat již nyní na internetové adrese www.careermarket.cz/Novinky. ÚSTÍ NAD LABEM Inaugurace nového děkana Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně doc. Ing. Zdeňka Štěpánka, CSc. proběhla 1. února 2007 v Aule Rektorátu UJEP v Ústí nad Labem. /ČTK, dk/

poděkování S distribucí časopisu AGORA na vysokých školách pomáhají tyto organizace:

Mladí křesťanští demokraté Konzervativní klub v Ostravě Mladí konzervativci Nakladatelství Aleš Čeněk Za pomoc děkujeme AGORA – studentské noviny vydává občanské sdružení CIVITAS šéfredaktor Jan Šmíd grafika a technická spol. Martin Straka jazyková lektorka Václava Vondráčková Adresa redakce Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2 telefon 221 979 317, 603 77 47 27 e-mail [email protected] www.agora-noviny.cz registrace MK E 14663 tisk Ringier Print Praha a.s. náklad 12 500 výtisků

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

AGORA

Momenty na študákově cestě Ve dnech 14.– 15. prosince 2006 pořádalo Akademické centrum studentských aktivit již šestý ročník studentské konference „Současná úloha a postavení studentů na vysokých školách 2006“. Akce se konala v reprezentativních prostorách Vysokého učení technického v Brně a záštitu převzal rektor VUT v Brně prof. Ing. Karel Rais, CSc. Podtitul letošní konference zněl „Důležité momenty na študákově cestě“. Účastníci se zabývali významnými okamžiky v životě studenta, které ovlivňují jeho cestu vysokou školou. Konference se zúčastnilo na 150 účastníků – zástupci studentů, pedagogů, managementu vysokých škol, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Českého národního týmu Bologna Promoters, Rady vysokých škol a její Studentské komory. Účastníci konference se shodli na nutnosti lepší komunikace jak mezi středními a vysokými školami, tak mezi vysokými školami a budoucími zaměstnavateli. Doporučili zabývat se

zpřehledněním, kvalitou a systematizací studijních oborů a jejich náplně. Účastníci se domnívají, že jedním z přístupů pro lepší dostupnost vysokých škol pro slabší sociální skupiny je zkvalitnění pedagogické a poradenské činnosti na základních a středních školách. Upozornili na potřebu účinné pomoci studentům s fyzickými či sociálními handicapy. Považují za nutné prostudovat zprávu expertů „Tertiary Review of Higher Education“, vyjádřit se k jejím závěrům a zformulovat doporučení, která by reprezentovala názory studentské obce. Varují před plíživou ztrátou vlivu studentů na akademickou správu vysokých škol a před unáhleným aplikováním a nesystematickým výkladem doporučení ze zprávy OECD. Vyzdvihli důležitost studentských organizací pro hladký vstup studenta při přechodu ze střední na vysokou školu. Závěry konference budou dostupné na webových stránkách ACSA: www.acsa.vutbr.cz. /dk/

Rektoři souhlasí s reformou Ministerstvo školství se shodlo s rektory na nejdůležitějších krocích vedoucích k reformě vysokých škol a přípravě nového vysokoškolského zákona. Společně chtějí připravit plán, který by prolomil uzavřenost vysokých škol. Vysoké školství je v současnosti vedeno nabídkou, nikoli poptávkou po studiu. Zaměření škol by v budoucnu mělo více odpovídat poptávce studentů, regionálním a průmyslovým požadavkům, více otevřené a transparentní by mělo být jejich řízení. Vysoké školství potřebuje také finance ze soukromých zdrojů. Nutnost reformy plně odhalila poměrně kritická listopadová zpráva OECD. Rektoři souhlasí se zlepšením otevřenosti vysokých škol zejména pro sociálně slabé studenty. Česká republika patří v této problematice k nejhorším zemím. Ve skupině studentů se studijními předpoklady jich hodlá vysokou školu studovat pouze

18 procent ze sociálně slabších vrstev, ale až 95 procent z vrstvy nejvyšší. Na vysoké školy je nutné dostat více soukromých financí. Ústavy mají lépe spolupracovat s firmami, které by měly být za své investice daňově zvýhodněny. Spoluúčast studentů na financování výuky je navržena formou odloženého školného. Veřejné peníze by pak mohly ve větší míře plynout sociálně slabým studentům, hlavně na výplatu sociálních stipendií. Zreformovat by se mělo také řízení vysokých škol. Na vedení mají mít větší vliv správní rady, aby školy mohly mnohem rychleji reagovat na signály zvenku. Padnout by v budoucnu měla hranice statusu studenta 26 let a s ní související sociální výhody, hlavně osvobození od úhrady zdravotního a sociálního pojištění. Každý by měl mít možnost vystudovat jednu vysokou školu se stejnými pravidly bez ohledu na věk. /ČTK/

Red Hat vybuduje Linuxové centrum Americká softwarová společnost Red Hat, jeden z největších světových dodavatelů softwaru založeného na otevřeném zdrojovém kódu, postaví v Brně technologické centrum. Programátorské středisko se 207 odborníky bude patřit k nejvýznamnějším pobočkám společnosti. Red Hat projektuje operační systémy na bázi Linuxu, který je v současné době největším konkurentem komerčních Windows společnosti Microsoft. Operační systém Linux byl v Česku na přelomu minulého roku nainstalován u 1,18 procenta uživatelů. Naopak například ve Spojených státech ovládá více než polovinu trhu. Od společnosti Red Hat se u nás očekává především posílení pozice tohoto operačního systému a kvalitní zázemí pro společnosti, které se rozhodnou jej ve své infrastruktuře nasadit. Centrum vyroste asi na 3000 metrech čtverečních poblíž Fakulty informatiky brněnské Masarykovy univerzity. Investice do technologického vybavení a rekonstrukce budov přesáhnou 38 milionů korun. Firma Red Hat plánuje úzce spolupracovat s univerzitami, zejména s brněnskou Masarykovou univerzitou. Spolupráce bude na několika úrovních: od zadávání diplomových prací, přes stáže studentů až po vytvoření

nových učebních oborů. Programátory v Brně vychovává kromě Masarykovy univerzity také Vysoké učení technické (VUT), přesto je však kvalifikovaných programátorů v Brně málo. Firma v Brně působí už více než dva roky. Z nedostatku kvalifikovaných pracovníků v budoucnu strach nemá. „Linux je perspektivní počítačové odvětví, které má budoucnost a přitahuje množství nadaných lidí,“ řekl jednatel společnosti Martin Šebesta. /ČTK/

Fakulta zdravotnických studií UPa Fakulta zdravotnických studií je od 1. ledna 2007 novou fakultou Univerzity Pardubice. Vznikla přeměnou dosavadního Ústavu zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Ústav byl založen v roce 2002 ve spolupráci s tehdejší Vyšší zdravotnickou školou a Krajskou nemocnicí Pardubice. Jeho hlavním úkolem bylo rozvíjení a výchova bakalářů – absolventů studijního programu Ošetřovatelství. V letošním akademickém roce studuje bakalářské studijní obory Všeobecná sestra a Porodní asistentka 226 (převážně) studentek. Nabízeno je navazující magisterské studium programu Ošetřovatelství, a to ve dvou oborech – Ošetřovatelství a Ošetřovatelství ve

vybraných klinických oborech. V navazujícím magisterském studiu je zapsáno 80 vysokoškoláků. Novinkou pro další akademický rok je doktorský studijní program s názvem Specializace ve zdravotnictví a oborem Prevence, náprava a terapie zdravotní a sociální problematiky dětí, dospělých a seniorů. Šestá – nyní nejmladší - součást univerzity sídlí v areálu v Průmyslové ulici na okraji Pardubic a sdílí objekty se střední zdravotnickou školou. Vedením fakulty byl rektorem prof. Jiřím Málkem pověřen prof. MUDr. Arnošt Pellant, DrSc. – a to do zvolení všech samosprávných orgánů nové fakulty dle zákona o vysokých školách. /vk/

Nepřijetí se musí jasně zdůvodnit Rektoři vysokých škol musí být schopni dát neúspěšným uchazečům o studium jasné a přezkoumatelné vysvětlení, proč nebyli přijati. V zamítavém rozhodnutí o kasační stížnosti rektorky Univerzity Hradec Králové Jaroslavy Mikulecké to uvedl Nejvyšší správní soud (NSS). K rektorům se studenti mohou odvolat, pokud nesouhlasí s rozhodnutím děkanů, že je škola nepřijala ke studiu. Student, jehož jméno NSS nezveřejnil, se v roce 2004 hlásil k navazujícímu studiu na Fakultu informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Děkan fakulty rozhodl, že ho nepřijme, a zdůvodnil to velkým počtem uchazečů a omezenou kapacitou. Student se s odůvodněním nespokojil a podal rektorce žádost o přezkum. Mikulecká odpověděla pouze odkazem na zákon a studijní řád. Neúspěšný uchazeč se obrátil se správní žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který mu dal zapravdu.

Proti rozhodnutí krajského soudu protestovala rektorka u NSS. Soud podle ní překročil své pravomoci a rozšiřujícím výkladem zákona stanovil povinnost, kterou samotná norma neukládá. Zákon totiž výslovně nemluví o povinnosti rektora uvádět individualizované odůvodnění. Podle NSS povinnost plyne ze samotné podstaty takzvaného přezkumu, o který mohou studenti rektory žádat. Pokud zákon dává uchazeči možnost namítat v žádosti o přezkum konkrétní důvody, proč by rozhodnutí děkana mělo být v rozporu se zákonem, potom je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval. Přijímací zkoušky jsou správním řízením, podle kterého se má student jasně a srozumitelně dozvědět, z jakých konkrétních důvodů nebyl ke studiu přijat. Z odůvodnění v rozsahu jediné věty obsahující citaci zákona uchazeč o studium nemůže poznat, zda se rektor důvody jeho nepřijetí ke studiu vůbec zabýval. /ČTK/

Ledová sochařská soutěž

Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky VFN a 1. LF UK Praha vyhlašuje

Ve dnech 26.–28. ledna 2007 se konal ve Finsku v Helsinkách 5. ročník přehlídky ledových skulptur s názvem Art Meets Ice. Akce se zúčastnilo čtrnáct týmů z dvanácti zemí celého světa. Českou republiku reprezentovali absolventi restaurátorské školy v Litomyšli – Jakub Ďoubal, dnes asistent sochařského ateliéru Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, a Jan Fedorčák, kteří si v ledu vytesali prvenství. Jejich vítězná skulptura nesla název „Lacerta viridis“. Druhé a třetí místo obsadili soutěžící z Mongolska a domácí Finové. Tématem byla příroda a ohrožené druhy naší planety. /dk/

SOUTĚŽ o nejlepší studentskou odbornou práci v oboru adiktologie – 2006/2007 Uzávěrka soutěže je 31. března 2007 do 12 hodin. Formální náležitosti prací a kritéria hodnocení k stažení na: www.adiktologie.cz

řádková inzerce ▼ Nezávislost a přivýdělek

= podnikání z domu. www.vydelekzdomu.cz

AGORA

Názory

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

B

yl jsem vychován k odpovědnosti, k tomu, že určité věci člověk nesmí v žádném případě udělat. Naše drobná, udřená maminka nám dětem opakovala: „Přeskoč, přelez, nepodlez“. Události a chování lidí komentovala slovy „to se nedělá“. Když v šedesátých letech již nestačili a s tátou museli vstoupit do družstva, řekla mi jednou: „To není život, nemá to žádnou poezii.“ Nikdy nepřijala jejich hodnoty a způsob života. Jen za nás děti chodila prosit, aby nás pustili do školy. I za komunistů se dalo žít podle zásad, které nám máma vštípila, byl-li člověk sám v sobě schopen rozlišit, co má hodnotu a co je cennější. S oklikami a zpožděním let se dalo i vystudovat. Člověk si nemusel s nemravným režimem i okolním prostředím zadat. Vždy jsem věděl, že komunismus musí jednou skončit právě proto, že je to nemravný systém a způsob života.

Proč to šlo tak snadno? Komunizace Československa po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ proběhla asi nejhladčeji. V žádné jiné zemi sovětského bloku nedošlo k tak totálnímu zestátnění jako v Čechách. Prakticky všichni jsme se stali zaměstnanci a otroky jejich státu. Stejně tak měla naše země primát v počtu členů komunistické strany. Příčinou tak lehkého přechodu ke komunismu a přizpůsobení se způsobům a pravidlům nemravného systému byla již tehdy mravní mělkost, nedostatek hrdosti a ztráta sebeúcty v naší české populaci. Zažil jsem ten čas v nejcitlivějším období svého života, v dětství, tak to nikdy nezapomenu. Sedláci v našem jihočeském městečku se bránili vstupu do JZD slovy „půjdu, až půjde Hofhanzl“. Táta byl místní hospodský, řezník a sedlák. Pro výstrahu zavřeli tátu do pracovního tábora. Nikdo se ho nezastal. Sedláci vstoupili do družstva a nám se všichni vyhýbali. Máma do družstva nešla. Se čtyřmi dětmi dva roky dřela na hospodářství a ještě jsme o žních jezdili na kole do vedlejší vsi pomáhat její sestře vdově, které vzali na vojnu dva syny. Táta, když se vrátil, do hospody, kterou mu vzali, již nikdy nevešel. Později, když jsem začal brát rozum a chápat svět kolem sebe, porozuměl jsem, proč moji rodiče, obyčejní venkovští lidé, jednali tak, jak jednali. Díky jejich příkladu jsem poznal, co je mravnost, hrdost a sebeúcta.

Vnitřní rozklad komunismu V šedesátých letech, když již nebylo Stalina a jeho periodických krvavých čistek, které držely ten zločinný systém intaktní, začala se obludná mocenská stavba vnitřně rozkládat. U nás toho byl projevem rok 1968. Československý „obrodný proces“ jara 1968 byl především problémem a konfliktem uvnitř vládnoucí komunistické hierarchie. Nekomunistická veřejnost si ve své většině ani nestačila uvědomit, co se děje, natož aby byla schopna se postavit na vlastní nohy. Ruský vojenský zásah a „pacifikace“ vnitřních rebelů byla sice logická, ale opožděná. Likvidovala již ložisko vnitřní hereze. Stalin svými krvavými čistkami likvidoval preventivně již jen pomyšlení „chtít myslet jinak“. Výběr Gustáva Husáka do čela pacifikační „normalizační“ hierarchie byl též logický. Technologický stroj a samospád jeho fungování si našel a vybral odpovídající řídící součástku. Husák byl starokomunista bez iluzí, znalý mechanismů fungování mocenského soukolí. Kdo byl ochoten popřít sám sebe, ponížit se, podle potřeby spáchat pa-

doušství, ten dostal šanci přežít v postavení a funkci. Každý, kdo se chtěl stát perspektivním kádrem, musel být v něčem namočen, spáchat stíhatelnou hajzlovinu, být použitelný k čemukoli. Za to mohl dostat pamlsek – povýšení nebo více peněz. Důsledkem dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let byla hluboká vnitřní demoralizace nejen „součástek“ komunistického aparátu, ale celé společnosti. Po sedmdesátém roce se již nikdo nemohl odvolávat na systém a ideologii. Lidské selhání, špatné chování a zločinné jednání bylo osobní věcí každého. Každý měl za takové jednání nést osobní odpovědnost. Dvacetiletí

testovali a nebouřili se proti vládnoucí komunistické moci proto, že se chová nemravně, jako by ani nebyli lidské bytosti. Vnitřně, citově jsem nebyl schopen ztotožnit se s takto pokřiveně chápaným pojmem a ideou „lidského práva“. Nikdo mi přece nemohl vzít to, že jsem člověk. Mohl mne nutit a snižovat na úroveň zvířete, záleželo ale na mně samém, zda se nebudu bránit a ponížím se. Od chlapeckého věku jsem věděl, že bych zabil toho, kdo by tu hranici překročil. Zažil jsem to a vím, o čem píši. V roce 1971 jsem byl žalován za napadení veřejného činitele. Lékař, předse-

Příčiny a důsledky naší společenské krize mezi léty 1969 až 1989 bylo dobou hlubokého mravního rozkladu.

Zkamenělá společnost Na celostátní odborné scéně jsem ve svém oboru viděl, jak se šéfy pracovišť stali lidé, kteří nikdy nepracovali. Ti ve svém okolí nesnesli člověka se samostatným myšlením. Odborné semináře se staly čtením rešerší z literatury, které si mezi sebou rozdělovali stejní lidé. Nebyly původní práce, společnost vnitřně zamrzla a zkameněla. Čtyřikrát jsme se v těch letech s rodinou stěhovali, protože jsem se odmítl přizpůsobit. V tom čase jsem položil základy svému všeobecnému vzdělání. Prohledával jsem antikvariáty a ve filosofii a historii jsem hledal odpověď na to, co jsem kolem sebe viděl se odehrávat. Odrazem podivné schizofrenie, kterou procházela „normalizující se“, to je pustnoucí a rozkládající se společnost, bylo společenství vytvářejícího se „disentu“. Jeho většinový základ tvořili lidé, kteří vyšli z lůna rodné strany a jejího předvoje pracující třídy. Lidé, kteří si s nemravným systémem a ideologií zadali. Prohráli v mocenské rvačce a vypadli z kasty vyvolených. V předlistopadovém disentu bylo velmi málo osobností, které se komunistickému systému a jeho způsobu vládnutí i hodnot postavili proto, že to byl systém ze samé své podstaty nemravný. Vycházíme-li z kulturního základu lidského vědomí, bylo složení a orientace lidí, kteří tvořili disent, přirozené. Generace, které ještě měly ve svém vědomí a zvycích chápání pojmů mravnosti z předkomunistické doby, byly již mrtvé nebo na konci běhu svého života, již neměly vliv. Z většiny lidských jedinců, kteří tvořili komunistickou společnost, udělal obludný komunistický mlýn masu plebsu, kterou tak jasnozřivě předpověděl ve svých knihách Orwell. Nosnou ideou disentu se stala „osvícenská idea“ lidských práv. Idea, která fungovala a byla zneužita již těmi, kteří ji ve Francouzské revoluci vyhlásili. Oficiální odpůrci režimu nepro-

da ROH (Revoluční odborové hnutí), který toužil být ředitelem, chodil po fízlech, že jsem protistátní živel. Nebyl jsem členem odborů, nikdy jsem nešel volit a mimo své odborné práce jsem odmítal se čehokoli účastnit. Zbil jsem ho beze svědků a za hodinu mě přišla sebrat policie. Odmítl jsem jejich zápis s tím, že nevím, o čem mluví. Vyšetřovateli, který mi při zahájení vyšetřování řekl, že taxa je pět let, jsem odpověděl: „Pane kapitáne, nemám, o čem bych vypovídal. Co jsem řekl poprvé, na tom trvám. Vím ale, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu. Nedělám si iluze o našem soudnictví, odsedím si to a nikdy to nezapomenu.“ Přes okresní a krajský soud jsem se dostal až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Tam jsem ctihodnému soudci řekl: „Nevím, proč jsem tady, svůj život jsem žil jako poctivý muž. Myslím, že by zde měl sedět někdo jiný.“ Trvalo to pět let, ale nakonec mé stíhání zrušili. Myslím, že vyšetřovateli i soudcům bylo zřejmé, že proti nim stojí přesvědčený a nebojácný člověk. Zbytečně si nechtěli komplikovat život.

Hlavně vydržet

3

komentář

Mýtus svobody slova Přesně před rokem byl britský historik David Irving v Rakousku odsouzen za tzv. osvětimskou lež. Ve vězení si z tříletého trestu odseděl celkem třináct měsíců, aby byl v prosinci minulého roku propuštěn na svobodu. Irving není jen ikonou „revizionistů“, kteří tvrdí, že druhá světová válka byla úplně jinak, než nám tvrdí většina historiků, a že plynové komory buď neexistovaly, nebo že v nich zdaleka nezahynulo šest miliónů lidí. Irving se navíc může stylizovat jako mučedník svobody slova. V celém světě jsou pro své názory vězněny stovky a tisíce lidí, jenže euroatlantická civilizace je jiná. Zde pro své názory nikdo netrpí. Každý má právo říkat, co chce. Dokonce má právo ostatní urážet, jak se ukázalo v kauze karikatur proroka Mohameda. Evropští politici se tehdy zastali dánského časopisu a ukázali muslimům, že „nejsme jako oni“, protože u nás je svoboda slova maximální. Jak asi bylo Davidu Irvingovi, když sledoval tento boj za hodnoty západní civilizace skrz mříže své cely? Evropa je ve věci svobody slova zmatená minimálně od dob Voltaira, který se proslavil sentencí „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu vždy bojovat za vaše právo to říkat“. Ale zkusme si představit, že by dotyčný hlásal „pojďme a uřízněme Voltairovi hlavu“. Voltaira by jeho osvícenské pokrytectví rychle přešlo. Problémem je, že jeho slogan zní snad právě proto tak ultrapateticky vznešeně, aby si tuto kontrolní otázku nikdo raději nepřipouštěl. Pak by totiž musel pracně vysvětlovat, kdy a proč lze této vznešené svobodě přeci jen říci „dost“. Kam chceme tuto laťku položit? Už víme, že David Irving ji úspěšně přeskočil. Ale stalo se tak lží o Osvětimi, nebo ještě dřív, když napsal, že spojenecký nálet na Drážďany byl „nejhorší masakr v evropské historii“? Dnes víme, že fakta uvedená v knize, která je už od 60. let bestsellerem (vyšla dokonce i u nás) jsou hrubě zkreslená, přesto s ní souhlasí spousta lidí. Proč jsou některé lži tolerovány, zatímco jiné nikoliv? Proč nezavřeme nejen popírače holocaustu, ale třeba všechny, kdo lžou, že jsme se za komunistů měli lépe? Absolutní svoboda slova je ideál, který žádná společnost v historii nenaplnila a nenaplní. Každá civilizace má svá tabu, která se nahlas neříkají. Výkřiky o svobodě slova tak mají spíš zakamuflovat bezradnost nad tím, jak vysvětlit jemné nuance mezi tím, co se smí, a tím, co už ne. Tato pravidla jsou totiž založena na argumentaci, která je tak jemná, spletitá a složitá, že je jednodušší ji nahradit mýtem. Ovšem někdy se mýtus hodí nejen proto, že nahrazuje složité argumenty, ale aby zakryl, že nejsou argumenty téměř žádné. I západní civilizace stojí na mýtech, třeba na tom, že se od ostatních liší tím, že hájí svobodu slova v maximální možné míře. Proto když došlo na karikatury Mohameda, narazili islamisté na neprostupnou zeď obhájců svobody slova. Nebylo co řešit. Když David Irving popírá některá fakta holocaustu, nikdo se jej nezastane (s výjimkou neonacistů a revizionistů, ale u nich svoboda slova není zrovna hlavním motivem). Je snad Irving tak nebezpečný? Kolik lidí mu jeho osvětimskou lež věří? Jaké jsou tedy motivy Irvingova odsouzení? Morální, nebo právní? Anebo čistě politické? (Evropa si uklidňuje svědomí tím, že občas zavře někoho, kdo provokuje v oblasti, která je příliš citlivá.) Závěr je snad jasný: Žádná absolutní svoboda slova není. S tím se dá žít. Horší je žít v sebeklamu, že tu absolutní svoboda je. A přitom pokoutně zavírat ty, kdo ji využívají na maximum, ale nevysvětlit proč. Postmoderní západní civilizace totiž nemá ani tak problém se svobodou, ale s rozumovým zdůvodněním sebe sama a svých pravidel. Jan Šmíd

fejeton

Konec starých košil?

V těch letech jsem viděl stejné, co jsem mohl pozorovat v dětství. Lidé se mi vyhýbali, mnozí by mě byli rádi shodili a přisadili si. Věděli ale, že pracovně a v osobním životě na mě nelze nic vytahovat a že jsem důsledný. Nechránila mě sympatie nebo mravnost okolního prostředí. Nikdo mě neshodil, protože v tom bylo riziko. Už nebyla padesátá léta a nešlo mne na dlouhá léta zavřít, zlomit nebo zabít. Mám zkušenost, že z mých přátel a známých pronásledovali nebo zavřeli toho, kdo s nimi diskutoval, projevil, že má strach, nebo na něj šlo něco vytáhnout. Když zjistili, že se člověk nebojí, nelze jej vydírat, nespolupracuje s nimi v jejich hře a že je „okecá“, dali pokoj. Všechny, kteří s nimi jejich hru začali hrát, nakonec dostali. Měli čas, mnoho možností a ve svinstvu byli profíci.

Na konci prosince jsme ve Vrchlabí s přáteli pořádali charitativní ples (již sedmý ročník), jehož výtěžek každoročně věnujeme do ZOO ve Dvoře Králové nad Labem na chov světově ohrožených bílých nosorožců. Za ta léta se z naší akce podařilo učinit významnou společenskou událost, o čemž jistě hovoří stoupající návštěvnost i výše výtěžku. Ples se koná v místním Kulturním domě Střelnice. Ano, právě tam, kde kdysi Miloš Forman natočil svůj slavný film Hoří, má panenko – podobenství o úpadku a marasmu socialistické společnosti, kdy návštěvníkům plesu nezbude v tombole nic, protože si ji ještě během samotného plesu raději rozkradou. Nám se neztratila ani jediná cena, lístky do tomboly jsme prodali všechny a dvourozí krasavci v ZOO se mohou těšit na únor, až přivezeme jejich ošetřovatelům šek s výtěžkem. Ceny z tomboly nezmizely i proto, že jsme na ně dávali pozor. Ale bylo by zajímavé zkusit, jak by to vypadalo, kdyby zůstal tento kout bez dozoru. Byl by to jistý test, jací ve skutečnosti jsme. Zda některá negativa, která jsme nasákli v mateřském mléce od předešlých generací, jsou už opravdu pryč. Já vím, hezky se o tom řeční, ale realita snadného zisku bývá někdy hodně svůdná a silnější než „slabý člověk“, jinými slovy stará košile stále dobrá. Ale i ta se jednou obnosí, roztrhá nebo bude uživateli prostě malá. Zkusíme to příští rok? Tu novou módu, zda už všichni dávno mají ty nové košile, nebo jen upocená tílka, či neukážou-li jen objemná holá břicha?

Čestmír Hofhanzl Autor je lékař a bývalý poslanec, nyní v důchodu.

Jiří Štefek Autor je publicista a manažer komunikace.

Publicistika

4

Č

tvrtého února uplynulo již sto čtyřicet šest let od doby, kdy jedenáct států amerického Jihu (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Severní Karolína, Tennesee, Virginia a Maryland ) vyhlásilo svou secesi od USA a vytvořilo státní útvar oficiálně pojmenovaný jako Konfederované státy americké (Confederate states of America – CSA), k nimž se v prosinci 1862 přidaly ještě státy Kentucky a Missouri. Jaký vlastně byl tento stát, který vydržel do dubna 1865? Opravdu se jednalo o celek, jehož ústřední idea spočívala v rasismu a otrokářském řádu? Skutečně šlo v americké občanské válce primárně o problém otroctví? A můžeme říci, že Konfederace ztělesňovala v tomto konfliktu jednoznačné zlo, zatímco dobro a spravedlnost stály na straně seveřanské Unie? Ve svém článku se pokusím čtenáře přesvědčit, že ona pověstná „psí hlava“ bývá jižanskému Dixielandu – jak jsou jižní státy občas nazývány – přisuzována ne zcela právem.

Sever a Jih V polovině devatenáctého století není identita Spojených států amerických zcela dotvořena a jejich podoba

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

přesvědčivě dohodnuta. Přestože Američany spojuje dominantní anglosaské kulturní dědictví, křesťanská (většinou protestantská) víra a společný prožitek války o nezávislost, pod povrchem to začíná vřít. USA totiž nebyly takovým monolitem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Charakter jednotlivých oblastí se od sebe lišil, což souviselo s historickým vývojem jednotlivých kolonií. A tak zatímco státy Severu představovaly průmyslovou oblast dynamického obchodního i společenského života, náchylnou k přijímání změn, státy na Jihu měly spíše agrární charakter a myšlení většiny Jižanů bylo silně konzervativní. Velkou roli v něm sehrával vztah k rodné půdě, úctě k předkům a pěstované tradici. To se odrazilo taktéž v odlišné podobě elit – průmysloví magnáti na Severu versus jižanská plantážnická aristokracie gentlemanů, napodobujících anglický viktoriánský styl.

Spory narůstají Počátkem padesátých let animozita mezi Seveřany a Jižany narůstá. Ačkoliv plantáže Jižanů vykazují velké zisky, značná část utržených peněz se zbytečně přesouvá do rukou „zprostředkovatelů“ ze severní části Ameri-

Jaká byla jižanská ky. Sever rovněž nutí jižanský Dixieland k zavedení agrárních cel, což Jižané přirozeně odmítají, protože takový krok by poškodil ekonomické vztahy s Velkou Británií, v té době největším odběratelem bavlny z Dixie, a zároveň otřásl sociálním řádem Jihu. Další třecí plochy představoval problém volného splavování řeky Mississippi a drobnějších hospodářsko ekonomických omezení. Toto všechno pak vedlo k obecnému sporu o to, jaká koncepce státního zřízení bude pro celou zemi závazná. Sever vystupoval z tvrdě federalistických pozic, zatímco na Jihu se vyvinula specifická forma patriotismu, zaštiťující se teorií o prioritním postavení státních práv, která unionisté omezovali.

O otroctví ani tak nešlo Mezi třecí plochy by se jistě dal zahrnout i problém otroctví, nicméně tvrdit, že právě otroctví bylo zásadním motivem občanské války v USA, považuji za mimořádný omyl. Zde před-

Pokračování ze strany 1

● Politici mohou změnit hodnotovou

orientaci společnosti jen direktivně. Ale ona se přece má formovat ve svobodném prostředí, kde vliv mají církve, univerzity, umění, literatura... Je třeba udělat „dlouhý pochod institucemi“, které jste zmínil, ovšem směrem nazpátek. Jeden patriotický film Mela Gibsona toho dokáže mnohem více, než tisíc přednášek Rogera Scrutona. Katedra Gender Studies a další ideologické levicové katedry také napáchaly obrovské množství škody, protože formují novou elitu, která ovlivňuje společenský diskurs a veřejné mínění, takže je potřeba pracovat s mladými lidmi, aby se tím nenechali indoktrinovat. ● Co s tím děláte přímo vy?

Naše prostředky jsou omezené, takže své hodnoty můžeme prosazovat prostřednictvím nám blízkých médií, jako je EUportal, EUrabia a Eportal, a spoluprací s dalšími pravicovými médii a think-tanky. Snažíme se rovněž publikovat v médiích se širším záběrem. Dále šíříme naše ideje třeba na veřejných shromážděních – pořádali jsme několik manifestací proti komunismu a s řadou dalších konzervativních, židovských a proamerických organizací jsme pořádali vzpomínkovou akci na 11. září zaměřenou proti islámskému terorismu. Bohužel na svou vlastní televizi, celostátní deník, filmové studio zatím nemáme prostředky… (smích)

Navíc s vámi nesouhlasím v tom, že politickými rozhodnutími se toho nedá v této oblasti mnoho změnit. Je potřeba, aby stát necenzuroval v zájmu politické korektnosti média. Také je zapotřebí, aby vrátil rodině její původní, tedy i ekonomickou funkci, zrušil nesmysly o pozitivní diskriminaci a antidiskriminaci atd. Naším úkolem je „tlačit“ na pravicové politiky, aby hájili pravicové kauzy. Tedy spíše než aby direktivně něco poroučeli, tak aby mnoho regulací a programů zrušili. Například vznikem sociálního státu byla zničena ekonomická funkce rodiny a vzájemná pouta mezi jejími členy. ● Údajně jste vznikli odštěpením od

Mladých konzervativců (MK). Copak pro vás nebyli dost napravo? Má smysl tříštit síly? Tato kauza měla složitější pozadí. Hráli v ní roli osobní vztahy s tehdejším vedením a předsedou MK. Regionální klub MK Praha, ve kterém jsme původně působili, byl dosti aktivní a dělal politiku do jisté míry nezávislou na centrálním vedení. Kvůli tomu, že jsme na 1. máje pořádali protikomunistickou demonstraci, zrušilo vedení MK nejsilnější a nejaktivnější klub z celých MK, čili nám vlastně skoro nic jiného než založit vlastní organizaci nezbylo. Ale rozdíl byl i ideový. Zatímco se MK nominálně hlásili ke konzervatismu a thatcherismu, byla tam (a stále je) řada lidí, kteří podporují třeba registrované partnerství, EU a řadu víceméně levicových řešení. Mnoho lidí

AGORA

tam je i z důvodů kariérních. Nám vyhovuje, že nejsme přímo vázáni na žádnou stranu. Sice nejvíce sympatizujeme s ODS, ale máme volnější ruce ji kritizovat z pravicových pozic. Na druhou stranu máme v MK známé, se kterými normálně komunikujeme. Zdravá konkurence prospěje tím, že nominálně pravicové subjekty můžeme motivovat k tomu, aby se pravicově vskutku chovaly. ● A není to všechno nějaká póza?

Mladí jsou údajně po celém světě nalevo (to je také podle R. Scrutona dů-

kládám několik důkazů – sám Abraham Lincoln při složitých jednáních s jižanskou aristokracií považoval problém otrokářství za druhořadý a byl toto téma ochoten obětovat ve prospěch udržení Unie. Přesto nepochodil. To svědčí o tom, že i politici na Jihu pokládali jiná témata za mnohem závažnější než problematiku otroctví. Od věci jistě není ani skutečnost, že Lincoln své Prohlášení o zrušení otroctví vydává až roku 1863, tedy dva roky po vypuknutí války, kdy se válečná situace pozvolna začínala obracet ve prospěch Unie. Diskuse o přípustnosti otroctví probíhala také na samotném Jihu, kde byla populace rozdělena na dva tábory, a to dokonce i napříč církvemi. Zatímco jedni křesťané tvrdili, že černoši jsou potomky bratrovraha Kaina a otroctví tudíž znamená „boží trest“, mnozí jejich bratři ve víře namítali, že vlastnit člověka jako majetek je hřích. Nutno podotknout, že většina

jižanské populace otroky ani nevlastnila. Některé teorie spekulují o tom, že otroctví by na Jihu padlo krátce poté, kdy by se rozmohlo používání strojů při sklizni a odzrňování bavlny, neboť černoši by tak již nebyli na plantážích tolik žádaní. Výstižným důkazem, že otázka otroctví nehrála v myslích Jižanů dominantní úlohu, i známá epizoda ze života velitele Konfederace generála Roberta Edwarda Lee, bezpochyby nejschopnějšího vojevůdce občanské války. Lee byl totiž znám svým odporem k otroctví. Nikdy otroky nevlastnil, otrokářství považoval za špatné, a tak jej oslovil Abraham Lincoln, zda by nepřijal post velitele seveřanské armády. Lee odpověděl jasně: „Nikdy nebudu bojovat proti rodné Virginii.“ Přesvědčený odpůrce otroctví tedy tento střet chápal jako boj federalistů proti státním právům jeho domova. Stal se velitelem konfederační armády a prokázal, že patří k největším vojevůdcům své doby.

● Takže chcete tvrdit, že česká pravi-

ní rady EUportal.cz Benjamin Kuras, Miloslav Bednář, lidé z Hradu jako Ladislav Jakl, Michal Petřík a Tomáš Haas, Petr Mach a CEP obecně, Roman Joch a Matyáš Zrno z OI, Robert Kotzián a David Hanák z Občanského konzervativního klubu a mnoho dalších. Dále na Slovensku je řada konzervativních think-tanků a médií, které jsou opravdu pravicové a se kterými spolupracujeme.

ce není žádná pořádná pravice? V tom případě se musím zeptat, kdo z našich politiků vyhovuje vašim kritériím a kdo už ne. No, mnoho jich nebude. Když američtí konzervativci tvrdí, že v Evropě už de facto žádná pravice neexistuje, mají vesměs pravdu. Pokud se podíváme do ČR, tak to je pro nás z těch známých politiků, kteří se dají označit za pravicové, určitě Václav Klaus se svou kritikou evropeismu, homosexualismu, multikulturalismu atd. Tomu držíme palce. Dále např. eu-

● Jestli jste něčím charakterističtí na

první pohled, tak je to skeptický postoj k EU. Proč?

Tlačíme politiky do prava

vod, proč by mohlo být volební právo zvýšeno na 25 let). Jak to, že u nás jsou silnější spíš mládežnické organizace napravo od středu? U MP to póza rozhodně není. S tou levicovostí mladých lidí to nemusí platit absolutně. Určitě se mezi nimi najde i pár rozumných příznivců pravice, jako jsme my (smích). Zdali jsou u nás silnější ty pravicové mládežnické organizace, těžko posoudit. Navíc když řada členů těchto organizací bývá spíše levicově liberální? To platí obecně o tzv. „pravicových“ stranách v Evropě, které jsou pravicové spíše nominálně a v ekonomických i morálních otázkách se blíží umírněné levici…

roposlanci Hynek Fajmon a Jan Zahradil, i když k Zahradilovi mám výhradu v tom, že podporuje „práva“ homosexuálů, což se podle mě neslučuje ani s konzervativním, ani s klasicky liberálním pohledem na svět. Jako konzervativec se vždy také vymezoval Petr Nečas, otázka však je, do jaké míry je své názory schopen prosadit, což platí asi i o Marku Bendovi. Jako vcelku rozumnými se mi také jevili Jan Vidím, Miroslav Ouzký, Ivo Strejček a Miroslav Beneš. Ze stran mimo ODS by to pak byl určitě Karas z KDU-ČSL. Dále je zde však řada osobností z pravicového prostředí, kteří nepůsobí úplně přímo v politice, a ke kterým máme více či méně ideově či osobně blízko. Např. čestný předseda redakč-

Protože Evropská unie je od svých prvopočátků konstruktivistický projekt, který chce shora pomocí sociálního inženýrství vytvořit evropský superstrát. Tvrdíme, že demokracie nemůže fungovat bez svého dému, politického národa. Žádný evropský politický národ však neexistuje. My podporujeme mezinárodní spolupráci nezávislých států, která nebude popírat jejich suverenitu a demokratické rozhodování občanů v rámci jednotlivých národních států. Český lid již nerozhoduje o zákonech platných v této zemi. Rozhoduje o nich nevolená byrokracie a Rada ministrů, v které můžeme být přehlasováni. To, že zákony EU de facto schvaluje Rada EU, což jsou zástupci exeku-

AGORA

Publicistika

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

Obrat ve válce K obratu dochází teprve v červenci 1863 u Gettysburgu, kde Unie zasadí rebelům tvrdou ránu, čímž zmaří jejich naděje na ofenzívu. Ani teď ale nemá Unie vyhráno. Generál Lee totiž ještě dokáže Seveřany mistrně porazit v bitvách v Divočině a u Cold Harboru. Rovněž obléhání Petersburgu Unii nevyjde. Válka končí kapitulací vyčerpaného a poraženého Jihu desátého dubna 1865. Padlo v ní asi 360 tisíc Seveřanů a 255 tisíc Jižanů. Unie mohla být obnovena.

Jižanské dědictví

konfederace-Dixie? Začátek války Po svém odtržení si Konfederace za své hlavní město určila Richmond a prezidentem zvolila absolventa West Pointu a plantážníka z Mississippi Jeffersona F. Davise (jmenován byl symbolicky ve stejný den jako George Washington). Ústava CSA fakticky vycházela z původní americké ústavy a doznala jen tří základních změn. Konfederační úřady neměly právo zavádět jakákoliv cla, omezovat zahraniční obchod a vydávat zákony ohledně otroctví. Tyto záležitosti měly zůstat plně v kompetenci jednotlivých států Konfederace. Měnou CSA byl konfederační dolar, překvapivě poměrně silná měna, krytá zejména obchodem bavlnou. Roku 1861 tedy začala válka mezi Konfederací a Unií, v níž stálo devět milionů Jižanů proti třiadvaceti milionům Seveřanů. Průmyslový Sever měl více zbraní, materiálu i vojáků a disponoval výhodou lepší infrastruktury. Jeho námořní převaha mu navíc umožňo-

tiv jednotlivých států, je porušením dělby moci. Funguje to na podobném principu, při kterém získal Adolf Hitler a jeho exekutiva skrze zmocňovací zákon legislativní pravomoci vydávat zákony. V obou případech, tedy našeho vstupu do EU a nástupu Hitlera, se jednalo o zrušení demokratické formy vlády demokratickou procedurou, i když v případě našeho referenda, které bylo charakteristické demagogickou evropeistickou propagandou, je možná i ta procedura sporná. Podobnou otázku, a to zda-li je Německo ještě parlamentní demokracií, když v posledních letech přijímá více než 80 % zákonů prostřednictvím směrnic EU, si kladl i bývalý soudce německého ústavního soudu a později prezident SRN Roman Herzog. V EU navíc vládne nový typ politické korektnosti, tzv. evropeistická korektnost, kdy je každý kritický hlas směřovaný k EU umlčován. Navíc je EU ovládána těmi zhoubnými ideologiemi, které jsem vyjmenoval výše. ● ČR je na tom ale určitě výrazně lé-

pe, protože někteří vrcholní politici, například prezident a premiér, tomuto povinnému eurooptimismu nepropadli. Jak toho ale EU dociluje, že politici a média jsou téměř v celé EU tak nekriticky eurooptimistická? S tím premiérem bych si nebyl tolik jistý… (smích). Evropeisté dokázali propagandou a lhaním ovládnout média a veřejný diskurs o budoucnosti Evropy. Brusel si plíživou cestou uzurpoval skr-

vala blokovat jižanské přístavy. Naproti tomu Jih se mohl pochlubit schopnějšími důstojníky a lépe vycvičenými vojáky, jejichž odhodlání bylo na vyšší úrovni než u seveřanských protivníků. A jsme u dalšího bodu zpochybňujícího otroctví coby hlavní otázku války. V jižanské armádě totiž sloužilo pouze okolo čtyř až pěti procent vojáků, kteří vlastnili otroky, přičemž většinou šlo o část vyšších důstojníků. Je možné, že by průměrný jižanský voják, označovaný přízviskem Johnny Rebel, dokázal téměř pět let tvrdě bojovat proti nepříteli kvůli zachování otrokářství? Domnívám se, že nikoliv. Johnny Reb byl patriot, který bránil zemi, kde se narodil a s níž byl spjat. Neválčil za otrokářství, nýbrž za Virginii, Alabamu, nebo jiný stát Dixielandu. Když plukovník Patton – předek slavného generála George Smithe Pattona – odcházel bojovat za Konfederaci, napsal své ženě: „Propusť všechny naše černochy. Chci, aby naši synové

ze armádu byrokratů další a další pravomoci. To byl i případ leadera Konzervativní strany Edwarda Heathe, který vědomě lhal, že Británie svým vstupem do EHS neztrácí suverenitu. Na jeho nehoráznou lež upozorňoval ideový předchůdce Margaret Thatcherové Enoch Powell. K tomuto tématu existuje výborná knížka Skryté dějiny evropské integrace. Podobně u nás stejně lživě tvrdil, že nepřijdeme o svou suverenitu, Cyril Svoboda. ● Jaká je potom pro vás alternativa

k EU? Jestliže necháte samostatné národní státy bez dozoru, tak začnou zase blbnout, jako třeba před první světovou válkou, kdy spolu soupeřily,

věděli, že bojuji za svobodu, ne za nějaké otroctví.“ Ty dvě věty jsou klíčové. Připomínám, že na straně Jihu bojovaly také jednotky složené ze svobodných černochů a bojovaly dobře. O jedné z nich, jednotce černošských kavaleristů, se jižanský generál Forrest vyjádřil následovně: „Tito hoši stáli při mně a nebylo lepších příslušníků Konfederace.“ Zpočátku se válečný stav vyvíjel spíše ve prospěch Konfederace. V bitvách u Bull Runu, v sedmidenní bitvě a bojích u Fredericksburgu a Chancellorsville došlo k těžkým porážkám Severu, z nichž se vzpamatoval jen díky materiální i početní převaze. Konfederace také počítá s vojenskou podporou Velké Británie, která ji diplomaticky uznala (stejně jako Francie) a po celou válku s ní čile obchodovala. Jižané doufají, že silná britská flotila ukončí seveřanskou blokádu Jihu, a roku 1862 skutečně málem dojde k britskému ozbrojenému vystoupení, které Sever v poslední chvíli diplomaticky zažehná.

popichovaly se a škodily si jako malé děti. Já bych zpochybnil tezi, že za vše mohou národní státy. Největší krize v Evropě spíše vyvolaly snahy o vytvoření nadnárodního impéria a superstátu, jak se o to snažili Habsburkové v době třicetileté války, Francouzi a Napoleon v době revolučních válek a Německo v době Viléma II. a Hitlera. Druhá světová válka např. nebyla porážkou nacionalismu, ale vítězstvím nacionalismů jednotlivých národních států, které se vzepřely Hitlerově snaze jejich národní identitu potlačit a vytvořit supranacionální árijský evropský superstrát, ve kterém by i německý národ zanikl. Toto není můj výmysl — stačí si jen přečíst

Jižanské dědictví je v Americe patrné dodnes a jeho podoba prošla několika změnami. Po letech „rekonstrukce Jihu“, kdy vítězové dosti necitlivě zasahovali do poměrů uvnitř Dixie, se začalo napětí vytrácet. Podle Samuela Huntigtona tomu napomohla válka se Španělskem o Kubu z konce devatenáctého století, v níž se vojáci z Jihu mimořádně osvědčili a dokázali, že Jižan zůstává zároveň patriotem v rámci USA. To se plně potvrzuje v dnešní době, kdy jsou právě jižanští Američané (spolu s Američany ze Středozápadu) těmi největšími konzervativci a americkými vlastenci. Americká identita se tak s jižanskou identitou vzájemně doplňují a podpírají. Na Jihu je populární tričko, v němž vedle sebe vlají federální i konfederační vlajka a nad nimi je napsáno „American pride – with a southern stride“. Jižanská vlajka s křížem svatého Ondřeje tak sice přetrvává dodnes, je však terčem útoků ze strany liberální levice, multikulturalistů a různých lidskoprávních aktivistů z povolání. K velké nelibosti těchto „pokrokářů“ však vlajková referenda většinou vypovídají o tom, že lidé chtějí tento symbol zachovat. Při demonstracích na podporu zachování jižanské standarty se pravidelně setkávají v jednom šiku bílí i černí Američané a přátelsky

Arendtovou nebo např. Hitlerovy Monology. Samozřejmě že i národní státy mezi sebou válčily. To, že se v Evropě po druhé světové válce zatím neválčilo, bylo dáno tím, že státy byly vyčerpané, začala studená válka a nemohly si dovolit mezi sebou válčit, protože by je pohltil někdo mnohem silnější; také tím, že v Německu byly dislokovány americké jednotky, a především vznikem NATO. NATO bylo hlavní příčinou a je dostačující zárukou, aby mezi sebou evropské státy neválčily. Navíc je velkým mýtem, že EU eliminuje konfliktní potenciál národních států. Evropeisté se snaží vytvořit nový druh nacionalismu — euronacionalismus, který by se mocensky, ekonomicky i hodnotově vymezoval proti USA. Různé projekty evropské obrany a společné zahraniční politiky, včetně satelitního pozičního systému Galileo, mohou vést až k nové studené válce, tentokrát s USA. Jako alternativu k EU bych viděl Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), které má s EU dohodu o volném obchodu a k hospodářské spolupráci suverénních států bohatě stačí. ● Jaké akce vaše organizace plánuje

na nejbližší dobu? A co je vlastně náplní jejího fungování? Naše činnost je úzce spjata s námi asociovanými internetovými časopisy o Evropské unii (EUportal.cz), o islámu (EUrabia.cz) a o české politice (Eportal.cz), na kterých naši členové publikují. Avšak nejsou to naše „vnit-

5

spolu hovoří. Jestliže je tedy „jižanka“ symbolem rasismu, proč za ni demonstruje tolik černochů? Na tuto otázku zatím neodpověděla ani Hillary Clintonová, ani Jessee Jackson.

Srovnání s nacismem je nesmyslné Rovněž občasné přirovnávání konfederační zástavy ke svastice nemůže argumentačně obstát. Zatímco evropské provedení svastiky ve dvacátém století je primárně symbolem nacismu, který poté nacisté vnutili Německu za státní znak, konfederační vlajka je symbolem starého Jihu, územním symbolem lidí spojených místem, kulturou a hodnotami, které vznikly nezávisle na otrokářství a přetrvaly i po jeho spravedlivém zániku. Proč levicovým a multikulturním aktivistům nevadí vlajky několika afrických zemí, kam se nyní otrokářství bohužel vrací? Nacistická svastika krom jiného reprezentovala nenávistný, likvidační antisemitismus, bezvýhradný kolektivismus a novověké pohanství, věci, od nichž byly Konfederované státy americké na hony vzdáleny. Jižané byli konzervativci a křesťané a v jejich vládě zasedal židovský ministr financí Judah P. Benjamin. Georgia měla židovského guvernéra, Richmond a Atlanta židovské starosty. Uvědomuje si profesionální aktivista Jessee Jackson, že svým srovnáváním konfederační zástavy se svastikou uráží také kulturní dědictví židovských „dixie patriots“? Jižanská Konfederace z let 1861– 1865 rozhodně nepředstavovala ideální státní útvar, její ostouzení, znevažování a hysterické tažení „pokrokářů“ proti jejímu odkazu však není namístě. Z mnoha aspektů byla Konfederace v občanské válce v právu. A pamatujme, že většina jejích obyvatel nebojovala za otrokářství, nýbrž za odlišný výklad státních práv, než jaký skýtala federace. Marek Skřipský Autor je redaktorem www.EUportal.cz.

rostranické weby“. Publikují tam i osoby ze širokého spektra pravice od libertariánů po hardcore konzervativce, od lidí z think-tanků a novinářů, po politiky. Naší snahou je vytvořit volnou platformu rozličných pravicových směrů, které by spolu co nejšířeji komunikovaly a spolupracovaly, podobně jako se to povedlo za Reagana v Americe. V podobném ohledu nyní připravujeme nový web EUserver.cz, který by shromaždoval informace ze všech českých a slovenských euroskeptických organizací. Dále uvažujeme o tom uspořádáme manifestaci na podporu amerických protiraketových základen v ČR. Občas pořádáme i veřejné diskuse. ● Může se u vás líbit třeba studento-

vi, který nežije jenom politikou? Studentovi, který nežije jenom politikou, se u nás určitě bude líbit. Ve srovnání s MK jsme relativně malá organizace, takže nějaké frakční boje u nás nehrozí. Jsme tedy kamarádi, kteří spolu rádi zajdou na pivo, na koncert, na střelnici… Rozhodně nejsme banda akademických sucharů, co nemají smysl pro humor a neumí se dobře pobavit. Kdo má zájem, ať se ozve na [email protected], předseda MP, webové stránky jsou www.pravice.org, www.EUportal.cz, www.Eportal.cz, www.EUrabia.cz, www.EUserver.cz (v přípravě). Děkujeme za rozhovor. AGORA

6

Kultura

pozvánky KURZ FILOSOFIE JE PRAVDA HODNOTOU LIDSKÉHO MYŠLENÍ? PhDr. Roman Cardal pokračuje druhým ročníkem svého filosofického kurzu. Přednášky s diskusí se budou konat každý čtvrtek od 18.00 do 19.30. Jiří Fuchs přednáší na téma

METAFYZIKA LIDSKÉHO ŽIVOTA Přednášky se konají každé pondělí od 18.00 do 19.30. Obě přednášky se konají v čítárně Občanského institutu Emauzský klášter Vyšehradská 49, Praha 2.

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

F

orman se svým posledním snímkem vrací do historie, konkrétně do přelomu 18. a 19. století. Časově Goyovy přízraky navazují na Amadea. Zatímco v Amadeovi tvoří vnější kulisy poklidná Vídeň osvíceného císaře Josefa II. v nichž zuří tichá, ale vášnivá bitva úporné průměrnosti spojené s nenasytnou touhou po vnějším úspěchu, s nedoslýchavým Bohem a božskou genialitou, hraje v Goyových přízracích prim doba, otřepaně řečeno, vymknutá z kloubů. Na sever od Španělska vlaje krvavý prapor revoluce a vystrašení představitelé katolické církve se rozhodnou utáhnout šrouby. Odpovědí na teror bezbožníků má být znovuzavedení teroru inkvizice. Bratr Lorenzo před ostatními církevními pohlaváry obhajuje odvážné Goyovy kresby vysmívající se tmářství a fanatismu, zároveň se však staví do čela „očistného“ procesu. Jednou z nevinných obětí běsnící snahy o udržení moci je Ines. Mladá a krásná dcera bohatého obchodníka, Goyova přítele. Goya, nesmírně citlivý pozorovatel, ať okouzlen krásnou dívkou, či zasažen lidskými slabostmi a temnými stíny duše, vše pečlivě zaznamenává a přetavuje do skvělých výtvarných děl. Sám však touží zůstat stranou dění, ač je pro něj Ines nekončící inspirací, vyvíjí pro její záchranu polovičatou snahu až na zoufalý nátlak jejího otce. Goya se jeví jako odvážný umělec, ale v soukromém životě téměř oportunista. Touží po zakázkách vlivných osob královského dvora, významných církevních a šlechtických hodnostářů a tomu přizpůsobuje své chování. Výmluvná je v tomto ohledu scéna, kdy odhalí královskému páru svůj nepříliš lichotivý portrét královny. Když vidí královo rozhořčení, neváhá začít s pochlebováním a vychvaluje jeho pochybný hudební talent, aby si jej udobřil. Bratr Lorenzo je naopak mužem činu, který podřizuje své jednání tou-

kulturní barometr ❤❤ ❤ ❤ ❤ ❤ Sejmi Eso, film USA/Velká Británie/Francie. Jedná se o zdlouhavý nenáročný film, který obsahuje vše, po čem průměrný divák touží. Bohužel v tak podivném nahuštění, že i smutné nebo zdánlivě romantické záběry vyvolávají úsměv na tváři. Divák si může vybrat, zda se bude smát laciným fórům, neskutečně strnulým hereckým výkonům nebo celkové trapnosti filmu, se kterou tvůrci nejspíše nepočítali. Kvalitní hudba stěží zakryje nedostatky tohoto (promiňte mi to slovo) slepence. Režisér Carnahan, rád se pohybující „na hraně“, z ní tentokrát spadl. Kdo se těší na kvalitní akční krimi komedii, bude pravděpodobně zklamán a možná si i rád nechá ujít konec. Dost lidí bude litovat peněz za vstupenku na takový paskvil. Tomáš Kučera

Úspěšní fotografové sbírali ceny Studenti Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě sbírali ceny v prestižních soutěžích. V soutěži mladých fotografů FRAME 2006 získali ceny Barbora Kuklíková, Andrej Balco, Daniela Dostálková, Daniela Kroupová, Vojtěch V. Sláma a Agáta Marzecová. Ze soutěže Czech Press Photo (Staroměstská radnice, Praha, do 30. ledna) si odnesli ceny Jan Schejbal, Milan Illík, Radim Beznoska a B. Kuklíková. Cena 100 let závodiště Praha byla předána Romanu Vondroušovi. Úspěšná B. Kuklíková získala dále druhou cenu v mezinárodní soutěži mladých fotografů Mio Photo Award v japonské Ósace. Bývalému studentovi ITF Jozefu Ondzikovi patří titul Osobnost Nikonu. Konečně pedagog ITF Tomáš Pospěch převzal v Bratislavě hlavní cenu Sitcom Award pro mladého fotografa ze střední Evropy. /dp/

„Grafický design jako obraz“

je název výstavy, která byla 8. února zahájena v Galerii Kovanda na zámku Vizovice na Zlínsku. Návštěvníci mohou až do 11. března zhlédnout díla studentů ateliéru grafického designu z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

AGORA

Afrika, Amerika, Austrálie objektivem Václava Špillara

Goyovy přízraky

ze po moci a postupně ztrácí zábrany. Nadějně rozvíjející se kariéru inkvizičního vůdce přetne brutální, ale zcela pochopitelný krok Inesina otce, který Lorenza pomocí jeho vlastních zbraní vysvlékne před celým světem do naha z hábitu přetvářky a falešných ideologických frází. Po patnácti letech se malý francouzský císař rozhodne rozšířit své impérium a na bodácích přinést Španělsku volnost s rovností i bratrstvím. Spolu s nimi přichází i Lorenzo, sebevědomý revoluční vůdce. Samotný divák může posoudit, zda v revolučních ideálech pro sebe našel tu pravou víru, nebo se jedná o další vhodný výtah k moci. I nes je bytost, po jejímž životě se s ničící silou převalila drtící kopyta velkých dějin tam a zpět. Opuštění nelidského žaláře po zrušení inkvizice pro ni není koncem útrap. V polomatném svitu rozumu se přimkne k touze po nalezení své nespatřené dcery a stává se předmětem snah o uklizení coby nepohodlného svědka tělesné slabosti

V

Goya's Ghosts, filmové drama USA/Špan./ČR, 2006 režie: Miloš Forman hrají: Javier Bardem, Natalie Portman Stellan Skarsgard 114 min., titulky

padlého mnicha. Goya se snaží ulehčit svému špatnému svědomí a horečně a marně se jí pokouší pomoci. Jestliže si často můžeme vzdychnout, že někdy méně bývá více, neplatí to pro Goyovy přízraky. Ačkoliv se jedná o skvěle zachycený příběh tří lidí v době krutých bitev mezi rozumem a vírou, opravdovostí a falší, o moc a lidskou důstojnost a obyčejné štěstí, něco filmu chybí. Je to především samotný Goya, u jehož postavy jsme ochuzeni o hlubší ponor do vnitřního světa výjimečného malíře sužovaného skrytými krvelačnými démony. Rovněž se můžeme jen dohadovat, co učinilo z Ines umělcovu múzu a proč ji tak snadno nechal svému osudu. Přesto považuji poslední Formanův snímek za výborný. Silnou vzpomínkou jistě dlouho bude obraz Ines vycházející z vězení, trosky připravené o zdraví, mládí i krásu, mlčící svědek a chrchel nenažrané huby Doby velkých slov a gest. Martin Tužinský

těchto dnech si připomínáme 70. výročí úmrtí historika Josefa Pekaře. Pokrokové 19. a 20. století konzervativním myšlenkám příliš nepřálo a proto i představitelů českého konzervatismu té doby bylo jako šafránu. Josef Pekař byl jedním z nich…

Narodil před 137 lety, 12. dubna 1870 v Malém Rohozci v rodině sedláka coby druhorozený syn. Po ukončení mladoboleslavského gymnázia odchází studovat na Universitu Karlovu, kde v roce 1892 absolvuje obor historie a zeměpis. Ještě téhož roku se hlásí jako mimořádný student na práva. Roku 1893 se stává doktorem filosofie, téhož roku i členem redakce Ottova slovníku naučného. O rok později absolvuje studijní cestu do Německa. Svoji odbornou profesi začíná Pekař jako středoškolský profesor. Nejprve vyučuje na gymnáziu v Mladé Boleslavi, poté v Praze a od roku 1896 ve Strakově akademii, tehdy nadačním ústavu pro mladé katolické šlechtice (dnes sídlo vlády). Roku 1897 se habilituje prací o Valdštejnovi a na Filosofické fakultě tak nastupuje dráhu soukromého docenta. V témže roce se začíná významně podílet i na podobě Českého časopisu historického jako jeho spoluredaktor, později – po roce 1918 – zastává funkci vedoucího redaktora. V roce 1902 je jmenován mimořádným, o tři roky později pak řádným profesorem rakouských dějin na Filosofické fakultě University Karlovy.

Fotografie zachycující reliéf tří kontinentů právě hostí galerie na Staroměstské radnici. Po úspěchu výstavy v libereckém Severočeském muzeu se záštity akce ujal pražský primátor Pavel Bém. Václav Špillar je původně strojní inženýr, který se zamiloval do fotografie. Začal tedy cestovat a věnovat se tomu, co mu jde výborně. Autorův pohled se vyznačuje ohromnou vnímavostí a citem pro zachycení momentální nálady přírody. Mezi jeho hlavní přednosti také patří mistrovská hra světla a stínu. Diváka překvapuje, že veškeré snímky vytvořil Václav Špillar klasickým fotoaparátem na diafilm bez jakékoliv počítačové úpravy. To kvůli nádherné pestrosti barev, kterým se až nechce věřit. Z Afriky, Ameriky a Austrálie je na výstavě možné vidět národní parky a známá místa, ale i oblasti zatím turisty neprobádané. Jednotlivé fotografie nejsou seřazeny podle kontinentů, jak by návštěvník předpokládal, ale chytře promíchané. Cílem je donutit diváka přemýšlet. Pod nakladatelstvím Toulky světem vydal Václav Špillar už deset knih, které dokumentují tři zmíněné kontinenty. Vyvrcholením jeho snahy je ovšem výstava, na kterou vybral nejlepší díla ze svého desetiletého putování. Výstava bude otevřena do 28. února a sám autor vám k ní ochotně podá zajímavý výklad. Pokud se chcete něco dozvědět a hlavně se pokochat nádhernými výjevy, neváhejte. Barbora Půlpánová Autorka studuje FF UK a VOŠP.

Josef Pekař

V letech 1909–1910 zastává funkci děkana téže fakulty, mezi lety 1910 a 1911 pak je jejím proděkanem. V období let 1931–1932 se stává rektorem University Karlovy, v následujících dvou letech pak prorektorem.

Pekař literárně činný Za svůj život napsal Josef Pekař desítky historických publikací či statí v odborných časopisech. Jimi si tento žák historické školy Jaroslava Golla, k jehož odkazu se často rád hlásil, zajistil velké renomé a uznání nejen mezi kolegy, ale i v široké veřejnosti. Své první velké dílo začal vydávat coby pětadvacetiletý mladík. O deset let později byl již uznávaným profesorem a ve svém oboru tedy stanul na vrcholu kariéry. Jak o něm později pronesl jeho žák Václav Slavík (který s ním často polemizoval) – byl to „geniálně nadaný historik“. A tento fakt mu nemohli upřít ani ti, kteří s ním ideově nesouhlasili. A že jich nebylo málo…

Pekař kontroverzní Pekař se často pouštěl do citlivých témat českých dějin a nebál se jít ani proti takovým osobnostem, jakými byli například prezident Masaryk či mnozí další z jeho okruhu (Jan Herben a celý časopis Čas).

Mnozí ho za jeho kontroverzní názory odvrhovali, mnozí mu nemohli přijít na jméno. Avšak skutečnost, že byl po Masarykově abdikaci navržen jako možný kandidát na úřad prezidenta, mluví sama za sebe. Pekař ale tehdy odmítl. Stejně tak mnohé zmátlo, když během protektorátu nacházely Pekařovy myšlenky odezvu u představitelů nacistického Německa. Nedávno zesnulý historik byl tehdy pro svůj kritický postoj k Palackému vyzdvižen až tak, že zatímco Palacký měl být zapomenut a všechny názvy ulice, mosty či nábřeží se měly přestat honosit jeho jménem, po Pekařovi byla naopak nově pojmenována nejedna ulice. Přitom Pekař nebyl o nic menším vlastencem než Palacký. Rozdíl byl pouze v tom, že Palacký budil národní hrdost a sebevědomí tvrzeními o staletém „stýkání a potýkání se s Němci“. Ukazoval na dlouhou a slavnou historii českého národa, která mu dává legitimitu k jeho dalšímu pokračování, což bylo přirozeně trnem v oku okupující moci. Pekař se naproti tomu ve svém díle zasazoval o narovnávání vztahů s Němci a často bojoval proti překrucování některých kapitol česko-německých vztahů.

AGORA

Kultura

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

E

vropský mezičas – tak nazývá Petr Fiala ve své nové knize situaci, ve které se ocitla Evropská unie po neúspěchu euroústavy ve francouzském a nizozemském referendu, a v souvislosti se závažnými problémy, jako jsou demografický vývoj, integrace přistěhovalců či krize sociálního státu, kterým nyní čelí jednotlivé členské státy. V tomto kontextu se autor zabývá naléhavými otázkami, s nimiž je spojena budoucnost demokracie v Unii. Stěžejní otázkou práce jsou možnosti a limity demokratického rozhodování v EU, zejména s ohledem na snahy o další prohlubování integrace. Zásadní problém pro demokratickou legitimitu EU vidí profesor Fiala obdobně jako Václav Klaus v neexistenci evropského politického národa (dému). Právě démos coby nositele sdílené politické identity považuje za klíčovou podmínku demokracie. Jen démos, resp. na něm založený národní stát, podle autora vytváří veřejný prostor, tedy srozumitelné, relativně přehledné prostředí, v němž může být kontrolována a spoluvytvářena politická agenda a kde mohou být rozhodovací procesy transparentní. Proto autor akcentuje klíčový význam národního státu pro moderní demokracii. Podle Fialy žádný takový evropský démos neexistuje a nejsou ani pozorovatelné signály jeho konstituování. Neexistuje ani evropský veřejný prostor. Identifikace občanů je nadále spojena primárně s národním státem. Tento fakt považuje za mnohem větší problém z hlediska demokratické legitimity Unie, než často zmiňované otázky byrokracie či slabé role Evropského parlamentu (ostatně absence dému zpochybňuje představu, že posilování pravomocí EP je posílením demokratické legitimity EU). Přímá demokratická kontrola politické agendy na úrovni EU je tak podle autora nemožná, a jsou to výhradně občané v jednotlivých národních státech,

kteří mají k dispozici všechny myslitelné nástroje demokratického přijímání rozhodnutí a demokratické kontroly, a jsou to národní státy, které mají demokratickou legitimitu. Z hlediska demokratické legitimity je podle autora velice problematické také stále rychlejší tempo integrace

uvažovat na základě širšího konsensu a demokraticky kontrolované politické agendy o případné revizi smluv. Každý další integrační krok by měl vycházet z faktu neexistence evropského politického národa a z toho, že prvotními nositeli demokratické legitimity jsou národní státy.

o politickou integraci Evropy a kdy se celý sjednocovací proces proměnil, vykazují jak metoda, tak i reálně existující integrační struktury a funkce zjevné nedostatky“. V tomto ohledu je Fialova kritika poněkud nedůsledná. Je přece známou skutečností, že „duchovní otcové“ současné podoby inte-

Nad Evropským mezičasem Petra Fialy Petr Fiala: Evropský mezičas – Nové otázky evropské integrace, Barrister & Principal, 2006, 176 stran, doporučená cena 195,- Kč.

v posledních dvaceti letech, které neumožňuje občanům pocítit změny a porozumět důsledkům přijatých rozhodnutí, jež jsou revidována už v okamžiku implementace, často bez evaluace, zpravidla jen na základě ideového plánu dalšího sjednocování. Přerušení tohoto vývoje neúspěchem euroústavy (kterou mimochodem hodnotí jako rizikový „sociální experiment“ evropských elit) podle Fialy vytvořilo prostor pro reflexi integračního procesu a šanci podrobit jej v budoucnu větší demokratické kontrole. Radí však nejprve kriticky zhodnotit dosažené stupně integrace a vyrovnat se s rozšířením, teprve pak

V závěru Fiala správně podotýká, že spolupráce evropských zemí a jejich společný postup v řadě oblastí je dobrou a důležitou věcí, integrace však nesmí být motivována pouze politickým idealismem. Neplatí automaticky, že sjednocování je dobrem samo o sobě. Integrace je dobrá potud, pokud reálně prospívá jednotlivým státům a jejich občanům a je pro ně výhodná. Z více míst textu vyplývá, že autorova kritika směřuje v podstatě výlučně na pomaastrichtské období, zatímco předchozí období vyzdvihuje. Konstatuje například, že „používaná metoda integrace byla nějaký čas účinná a na jejím základě postupně zformované struktury byly schopny do značné míry adekvátně plnit požadované funkce; vytvářely podmínky pro svobodný pohyb lidí, služeb, zboží a kapitálu a umožňovaly spolupráci evropských zemí všude tam, kde to pro ně bylo výhodné. Od okamžiku, kdy z různých důvodů převládlo po vzniku EU úsilí

grace a jejich pokračovatelé se od počátku snažili vést integrační proces směrem k federaci. V autorem kritizované fázi tyto snahy prostě jen začaly být více viditelné. Z dalších témat, kterými se autor zabývá, je třeba vyzdvihnout jeho úvahy o úpadku tradičního hodnotového řádu a s ním souvisejících rizicích pro demokracii a občanskou svobodu. Fiala si všímá, jak se v Evropě vytrácí společné hodnoty a vědomí odpovědnosti za jejich udržování, společnost se stále více individualizuje, instituce rodiny se rozpadá, politika se stává pouhou součástí obecné zábavy. Zároveň podle něj dochází k vzrůstající závislosti občanů na veřejné moci, protože občané požadují garance pohodlného života bez rizik. Rozšiřují se tak oblasti státní regulace, stát se postupně stává všeprostupující byrokratickou organizací, která reguluje, řídí, zajišťuje a kontroluje. Autor zde opomíjí zdůraznit, že velká část této regulace je břemenem vyplývajícím ze členství v EU. Fiala kritizuje současnou rezignaci na vlastní náboženskou tradici, která se projevila mimo jiné při diskusi o preambuli euroústavy či v trapné aféře Buttiglione. Dodejme, že napříč

a smysl českých dějin Stejně tak se ale vždy, když bylo třeba, dokázal ostře vymezit vůči těm autorům, kteří pod dojmem velkoněmeckých úvah opovrhovali ostatními (převážně slovanskými) národy a snažili se jejich historii dezinterpretovat. S těmi se naopak Pekař na odborné úrovni přel a jejich argumenty přesvědčivě vyvracel.

Pekař konzervativní Josef Pekař byl zároveň horlivým zastáncem rakousko-uherské monarchie a velmi se obával jejího rozpadu. Když pak nadešel rok 1918, vznik Československé republiky sice s nadšením uvítal, ale v jejím průběhu patřil mezi jedny z největších kritiků. Razantně se například stavěl proti pozemkové reformě, dovolával se zemského vlastenectví a stavovství. Toto konzervativní smýšlení se v něm utvrzovalo možná tím více, čím radikálněji a pokrokověji si mladý český stát ve svých prvních letech počínal. Politicky náležel Pekař k národně demokratické straně. Ve své historiografii se hodně zabýval husitstvím. Právě zde vedl jedny ze svých nejvášnivějších sporů se svými současníky i žáky. Husitství sice

hodnotil kladně coby vyvrcholení mravních a kulturních snah českého národa, ale husitskou revoluci vnímal jako nešťastnou, svým způsobem i předurčující pozdější Bílou horu. Stejně tak odmítal Tomkovo kladné hodnocení Žižkovy postavy a v reformaci viděl spíše překážku v přimknutí se národa k renesanci. Pekař se přitom svým dílem vůbec nesnažil vyvolávat konflikty – spíše chtěl často otupit ostří sporu mezi prokatolicky a prohusitsky orientovanými tábory v české společnosti. A to se mu snad i částečně podařilo.

Pekař o smyslu českých dějin Roku 1928 vystoupil Josef Pekař s přednáškou, kterou o rok později vydal pod názvem „O smyslu českých dějin“. Ačkoli on sám byl přesvědčen, že jeden konkrétní smysl dějin neexistuje a že je trochu bláhové jej hledat (nikdy jsme například nečetli o smyslu francouzských dějin, ani o smyslu dějin německých, říká), přesto se k tématu vyslovil. V mladé republice byl totiž vnímán jako reprezentant poněkud odlišného postoje, než jaký představovala hlavní oficiální linie. Odmítal například Masarykovo pojetí smyslu čes-

kých dějin (Masaryk viděl jejich smysl v náboženské otázce) a často s ním polemizoval. Jeho oponenti ho proto vyzývali, aby na danou problematiku, která byla tehdy ve společnosti aktuální, představil svůj názor. Pekař hlavně namítá, že neexistuje jakýsi statický smysl dějin, ale že se tento smysl mění spolu s tím, jak se vyvíjí duchovní klima jednotlivých období – v Evropě obecně i v našem národě. Přičemž duchovní klima v našem národě je do značné míry dáno právě tím, co se v danou dobu děje ve zbytku Evropy. „V mém chápaní vývoje mění se cíle, mění se smysl českého národně kulturního snažení podle ideálů, jež vnesly do života českého duchovní dominanty jednotlivých období evropských,“ píše. Podle něj je tedy Čech století čtrnáctého zcela jiný, než Čech století sedmnáctého, devatenáctého či dvacátého. Každý žije jinými touhami, myšlenkami, výzvami. Každý má jinou mentalitu. Národ bude mít tedy tolik „smyslů“, kolik prožil jednotlivých duchovních proměn. Přesto Pekař přichází s několika tezemi. Předně uznává, že duchovní vývoj našeho národa je ovlivňován impulsy z Evropy. Evropa má rozhodující vliv na utváření českého myšlení.

Druhým faktorem je podle něj naše poloha mezi Němci. Nevidí jen negativní stránku celé problematiky — to, že byly české země na Němcích dlouhé období politicky závislé a že docházelo i ke germanizaci programové — ale uznává i fakt, že Němci našemu národu zprostředkovávali pokrok a přinášeli k nám to, co sami přebírali od Západu. Vybudovali městský stav, průmysl, zúrodnili i méně bohaté kraje, podnítili kulturní a materiální rozmach země. Svým způsobem nás nutili k závodění a soupeření. V neposlední řadě, dodává Pekař, se pak s námi promísili i pokrevně. Německý vliv je tedy také nutné počítat mezi určující činitele našich dějin, vyvozuje. Nesmíme též zapomenout na vliv náhody. Nemá smysl uvažovat, co by se stalo, kdyby… Ale musíme si na druhou stranu přiznat, že dějiny našich zemí často ovlivňovaly okolnosti, které

7

politicky korektní západní Evropou dnes tento fenomén nabývá dramatických rozměrů. Neschopnost jakkoli se přiznat ke křesťanským kořenům, které měly podstatný formativní význam pro evropskou kulturu a hodnotový řád, považuje Fiala za sebepopření Evropy. Úpadek tradičních hodnot a rezignace na náboženské zdroje vlastní kultury znamená, že evropské společnosti postupně ztrácejí schopnost společenské integrace, a to jak vůči svým občanům, tak především vůči přistěhovalcům a jejich potomkům. Tento stav je výzvou pro aktivizaci jiných náboženských vlivů a ideových zdrojů, často neslučitelných s demokratickým státem tak, jak se vyvinul v židovskokřesťanském civilizačním okruhu. Fiala v této souvislosti připomíná vzrůstající význam problémů spojených s těmito cizorodými vlivy, zejména v souvislosti s radikalizací muslimských komunit v západoevropských zemích. (Správně zde zdůrazňuje totalitární rysy radikálního islámu a nedostatečnou reakci západoevropských vlád na toto nebezpečí.) Podnětný je jeho závěr, že nejvýraznější problémy tohoto druhu lze pozorovat v nejvíce sekularizovaných státech, jako je Francie či Nizozemí, jejichž „ideově“ vyprázdněný prostor jako by provokoval k zaplnění více, než je tomu v zemích, které se alespoň formálně hlásí ke křesťanské kulturní tradici a z ní vycházející hodnotové orientaci. Celkově lze říci, že Fialova útlá, ale argumenty nabitá knížka je i přes některé výše naznačené rezervy jistě silným a užitečným podnětem k zamyšlení. Upozorňuje na ožehavé problémy naší doby, které, jakkoli si to stále mnozí z nás nechtějí připustit, ohrožují naši svobodu a demokracii a v podstatě naši civilizaci jako takovou. Neměla by proto uniknout pozornosti nikoho, komu není osud Evropy lhostejný. Tomáš Břicháček Autor je redaktor www.euportal.cz.

vývoj posouvaly určitým směrem. A nebýt jich, mohlo být vše úplně jinak. Konečně i dějiny samy, píše Pekař, zpětně ovlivňují naše dějiny. Vše má nějaký následek, jedno hnutí vede k existenci druhého, jedno duchovní období položí podmínky pro období další. Husitství vedlo k reformaci, naše staletá státní samostatnost zase k vyvléknutí se z rakousko-uherské monarchie po první světové válce. Jedno je ale všem obdobím společné. Jedno činí z Čecha čtrnáctého století i z Čecha století dvacátého jednu duchovní rodinu. Je to národní vědomí. „Jen tam, kde z dálek minula zazní nám jeho hlas naděje, modlitby nebo hněvu, jen tam rozumíme a cítíme všichni synové národní rodiny, že jsme duchovně zajedno s pokolením předků dávno vymřelých, jen tam uvědomujeme si cele a bez rozdílu, že jsme částí duchovního kolektivu, žijícího od staletí a do staletí budoucích putujícího s touže základní snahou: zachovat, zesílit, zušlechtit svou individualitu mezi národy.“ Předpokladem našich dějin je tedy národní myšlenka, uzavírá Pekař.

Poslední pocta Josef Pekař zemřel v Praze 23. ledna 1937. Prezident Masaryk, který s ním často nesouhlasil a jehož výklad českých dějin Pekař nejednou kritizoval, nechal na stuhu k jeho pohřebnímu věnci napsat následující slova — „Byl jste hodný člověk“. Od prezidenta, který nikdy nevolil přehnaně silná slova, to byla více než pocta… Adam Bartoš

8

Pell–mell

Č Í S L O D V A C ÁT É D E V ÁT É / Ú N O R 2 0 0 7

AGORA

nabízí

Studie OI č. 17

VÁLKA PROTI TERORISMU A PROTIRAKETOVÁ OBRANA Obsah: Charles R. Kesler Demokracie a Bushova doktrína Mark Helprin Zvolme správnou cestu. Jak zvítězit ve válce s terorismem Brian T. Kennedy Chránit náš národ Naléhavá potřeba obrany před balistickými střelami Roman Joch Nutnost protiraketové obrany ve 21. století Pavel Bratinka A co takhle česká raketová základna? Petr Suchý Protiraketová obrana jako součást války proti terorismu 56 stran, cena 50,- Kč. K dostání osobně nebo na objednávku v Občanském institutu, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.

KONZERVATIVNÍ LISTÍ čtení pro všechny přátele svobody a řádu stejně jako mnoho dalších textů, komentářů a aktualit, naleznete na webové stránce

www.konzervativniklub.cz případně získáte na adrese KONZERVATIVNÍ KLUB Zengrova 25, 703 00 Ostrava tel.: 608 874 968, e-mail:

[email protected]

Plán školného není aktuální Šéf poradců ministryně školství Petr Matějů připravil konkrétní plán školného na univerzitách. Plán předpokládá, že každý student uzavře při přijetí s univerzitou smlouvu. Účty za studia však nebude platit hned, ale až když začne vydělávat. Poplatky se budou lišit podle škol a fakult. Rozhodne o nich atraktivita oboru, zájem studentů i výše platu, kterou konkrétní diplom zaručuje. Podle návrhu by zpočátku mohlo nejvyšší školné činit 20 000 až 40 000 korun ročně. Splácet školné by absolvent začal, když by dosáhl průměrného platu. Výše splátky by byla pět až deset procent z příjmu. Podle ministryně školství Dany

Kuchtové ale není školné v příštích několika letech aktuálním tématem. „Možná tak za pět či více let, až se zvýší životní úroveň lidí a jejich příjmy,“ řekla. Školné by měla doprovázet sociální stipendia a státem zaručené půjčky na náklady při studiu. Pro zavedení školného se v nedávné anketě vyslovila většina rektorů významných vysokých škol v Česku. Rektoři by zavedení školného uvítali kvůli tomu, že by tím získali do svého rozpočtu další peníze, které by mohli investovat například do výzkumu. Důležitý efekt školného také vidí ve větší motivaci studentů a zlepšení kvality výuky. /ČTK/

Softwarová firma chce řídit VŠ Jihlavská softwarová společnost Gordic chce řídit Západomoravskou vysokou školu v Třebíči. Hodlá být jediným zakladatelem školy, a usiluje proto o převedení zakladatelských práv a povinností od města Třebíče, třebíčské Hospodářské komory a společnosti Vivat Academia. Jednání trvají už řadu měsíců, podílu se chce zatím zbavit jen město. Podle starosty Ivo Uhra se původní vize prosperující školy nenaplňuje. Město proto převod podporuje, ale chce garanci, aby škola zůstala v Třebíči a zůstalo v ní zachováno vysokoškolské studium. Město by nechalo škole budovu v bezplatném pronájmu. Podle jednatele společnosti Gordic Jaromíra Řezáče jsou liché obavy, že by škola mohla skončit, nebo být přemístěna jinam. „Máme zájem naopak školu postavit na nohy. Chceme studijní obory rozvinout a jeden z nich co nejdříve dotáhnout až do magisterské formy studia,“ potvrdil. Jednání trvají

už řadu měsíců, pokud se však vše nevyřídí do konce února, firma od návrhu odstoupí. Západomoravská vysoká škola vznikla v roce 2003. Poskytuje vzdělání v oborech Aplikované informační technologie a Informační management. Má 124 studentů, z toho 60 v prvním ročníku. /ČTK, dk/

Úspěch na deaflympiádě Pracovnice Centra kinantropologického výzkumu Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci Petra Kurková vybojovala zlatou medaili v superkombinaci v závodech sluchově handicapovaných sportovců, když o šest desetin vteřiny porazila svou krajanku Terezu Kmochovou. Na třetím místě se umístila Kelly Duranová, závodnice USA. Úspěšná reprezentantka bude po svém návratu do Olomouce pozvána na nej/dk/ bližší tiskovou konferenci UP.

Islám v Evropě – naděje, nebo hrozba? Diskusní setkání s publicistou a překladatelem Danem Drápalem pořádá Konzervativní klub v Ostravě pondělí 5. března 2007 od 18 hodin klub Templ, Stodolní ulice v Ostravě

www.konzervativniklub.cz

křížovka V tajence je tentokrát citát Sofoklův. O co se hraje: 3 počítačové hry, knihy. Tajenku posílejte prostřednictvím SMS ve tvaru XmezeraAGmezeraTAJENKA na číslo 9003010 (cena SMS je 10 Kč vč. DPH) nebo mailem s uvedením jména, adresy a místa, kde jste si AGORU vyzvedli, na adresu [email protected]. Neuvedení údajů je důvodem k vyloučení z losování. Uzávěrka: 28. února 2007

Tajenka z minulého čísla: Miguel de Cervantes: Kde je život, je naděje. Výherci z minulého čísla: 1) Milada Vítková, Praha 2) Pavel Kovář, Praha 3) Vladimír Klíma, Sušice Provozovatelem služby je občanské sdružení CIVITAS. Službu technicky zajišťuje společnost Fincom - Materna Communications, a.s.