Archivy | Texty | Rozhovory | Aharon Appelfeld a Michael March
Aharon Appelfeld a Michael March Aharon Appelfeld se narodil roku 1932 v Černovicích v Bukovině (dnešní Ukrajina). V roce 1941 byl deportován do koncentračního tábora v Transnistrii na Ukrajině a byl odtržen od svého otce (matka zahynula na počátku války). V roce 1944 byl osvobozen Rudou armádou. Roku 1946 emigroval do Izraele (tehdejší Palestiny). Dosud vydal více jak dvacet knih: píše romány, povídky, eseje. Jeho dílo se překládá do mnoha jazyků a získalo státní a mezinárodní ocenění. Sám sebe popisuje jako „malého starého Žida s brýlemi” hlasem, v němž zaznívá něha a moudrost Tóry. Jeho tvorba se vyznačuje vzácnou jasností, hlubokou jemností prostoupenou smutkem života.
Poobědvali jsme spolu v Londýně, nahrbeni nad vidinami „Židáčků procházejících se newyorskými ulicemi – sebekritických Židů pozřených idejemi, avšak živých”.
Primo Levi napsal: „Mezi námi, přežívajícími literáty, má hlas Aharona Appelfelda jedinečný, nezaměnitelný odstín, výmluvný svou mlčenlivostí!"
Když jsme odcházeli, napsal: „Novému příteli, Aharon”.
Michael March: Když Mojžíš vstoupil na horu, co skutečně řekl?
Aharon Appelfeld: O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Nikdy jsem se nezabýval mytickými postavami, jako je Mojžíš. Mně stačí Bartfuss, který popochází z jedné kavárny do druhé. To je můj hrdina. Jsem víc doma, cítím se blíže k lidem, kteří žili své životy, své drobné životy, svůj smutek a své malé štěstí – je mi cize mezi lidmi, kteří jsou sochy jako Mojžíš.
Michael March: Jak by cizinec měl číst vaše knihy?
Aharon Appelfeld: Jako ságu židovského smutku – dlouhého židovského smutku, který prošel různými proměnami. A já se snažím zachytit pár posledních kapitol.
Michael March: Odkud pramení ten smutek?
Aharon Appelfeld: Vychází ze silného pocitu, že je těžké změnit svět – je těžké změnit sebe sama, je těžké změnit své okolí – je těžké změnit svět. A proto ten smutek. Židé jsou velmi kritičtí lidé, vysoce kritičtí. A když jste kritický, především k sobě, posmutníte. Mluvím teď o jakémsi citlivém Židovi – o lidech, kteří žili v Evropě, kteří Evropu strávili, a kteří se Evropu pokusili změnit. Stali se komunisty, aby změnili Evropu, stali se liberály, aby změnili Evropu – a nakonec byli pobiti.
Michael March: Načrtněte cesty svého smutku.
Aharon Appelfeld: Narodil jsem se ve velmi židovské, vysoce asimilované rodině – ve městě jménem Černovice, které tvořilo součást Rakousko-uherské říše. Můj první jazyk byla němčina. Němectví tedy nebyla jen kultura, bylo to náboženství, vysoce ceněné náboženství. Stále si z dětství pamatuji cesty do Berlína nebo do Prahy. Byla to jakási pouť – ne cesta do kostela. Chápali jsme se jako občané Evropy – ne pouze jako rovnoprávní občané, ale nejspíš jsme chtěli být lepšími občany. A náhle přišli Němci a nahnali nás do ghetta a pak do pracovního tábora a pak do koncentračního tábora. A řekli nám: je jedno, co si myslíte anebo co cítíte nebo čemu věříte – krev ve vašich žilách vás odsuzuje, odsuzuje vás k smrti. Tohle je zátěž, kulturní zátěž, kterou jsem si s sebou přivezl do Izraele. Když jsem přišel do Izraele, bylo mi čtrnáct let, a nesl jsem si s sebou zkušenost pětaosmdesátiletého. Prošel jsem všemi tábory, všemi úkryty, dostal jsem se do styku se všemi sortami lidí. A to bylo obtížné vyjádřit. Nalézt pro to ta správná slova. Mluvit poctivě, náležitě – ne příliš vysoko a ne příliš nízko.
Michael March: Co vás přimělo psát v hebrejštině?
Aharon Appelfeld: Odešel jsem z domu, když mi bylo osm let. Mé vzdělání tedy byla první třída – to je celé mé formální vzdělání, dokončená první třída. A pak přišly tábory a všechno ostatní, co jsem prožil. Hebrejština se stala mým prvním psaným jazykem, chcete-li. A psát jsem začal především proto, že do Izraele jsem přišel sám, jako sirotek, a papír mi se mi stal přítelem.
Michael March: Poprvé jsem vás objevil díky knize ‘Badenheim 1939’.
Aharon Appelfeld: Nejmenovalo se to tam Badenheim, mělo to jiné jméno. Pamatuji si, že jako dítě jsme s rodiči vždycky hledali nežidovský penzión, nežidovskou oblast. A vždycky jsme se ocitli s těmi samými lidmi. Každý rok tatáž ironie. Chtěli jsme uniknout hlučným Židům a vždycky jsme se ocitli mezi nimi. Právě to je základ té knihy: skvělí lidé, Židé středních vrstev, kteří se pokládali za Evropany – kteří se podváděli vírou, že nikdo neví o jejich židovství. Byli si jistí, že pro okolí židovství nic neznamená. To byl sebeklam, obrovský sebeklam, který jsem chtěl prozkoumat.
Michael March: Zkoumáte jej velmi jemně, takřka po Japonsku, neboť sebeklam je strašný.
Aharon Appelfeld: O tom není pochyb. Je tu skutečnost, velmi silná skutečnost, a člověk ji popírá, neustále ji popírá a říká, že nic takového není.
To je velmi bolestné. Židé z počátku knihy na konci třicátých let, se totiž blížili začlenění do Evropy. Takový byl hlavní trend – asimilace, ne nacionalismus.
Michael March: Obdobný je podle všeho náš sebeklam o sjednocené Evropě.
Aharon Appelfeld: Sebeklam patří k člověku. Ve třicátých letech se stal židovským fenoménem. Dnes, v letech devadesátých, je to univerzální jev.
Michael March: Je sjednocená Evropa možná?
Aharon Appelfeld: Nemyslím, že je možné Evropu sjednotit, protože národní cítění zůstávají i nadále velmi silná. Proč ne pluralismu? Mírumilovný pluralismus by se mi zamlouval. Ale umělé sjednocování nemá smysl.
Michael March: Jak jste se cítil při návratu do Evropy?
Aharon Appelfeld: Nikdy jsem se do Evropy nevrátil. Anglie není kontinent. Nikdy jsem nebyl v Německu, i když mé knihy v Německu vycházejí. Nikdy jsem nebyl v Rakousku, protože bylo obtížné setkat se s lidmi mluvícími jazykem, který mi je důvěrně znám – německy. I když nemluvím německy, stále v sobě mám hlas svých rodičů.
Michael March: A co příjezd na Festival spisovatelů v Praze?
Aharon Appelfeld: Praha je něco jiného. Víte, jezdíval jsem do Prahy s rodiči jako dítě. Praha, Vídeň, Berlín byly metropole mým rodičů a já si velmi dětsky pamatuji jejich ulice – bylo mi jenom pět nebo šest. Ale byl jsem jediný syn, a tak mě brali s sebou. Praha v mých představách zůstává podobná, i když ne tak elegantní, jako město, kde jsem se narodil. Měl bych se tam cítit jako doma. Znal jsem vlastně všechny Kafkovy přátele, kteří emigrovali do Izraele, mnohé z těch, kdo s ním studovali – všechny, co byli v Izraeli, jsem znal, protože jsem byl blázen do Kafky a hledal jsem každého, kdo mi mohl cokoli říci o jeho životě.
Michael March: Proč do Kafky?
Aharon Appelfeld: Když jsem se stal spisovatelem a začal jsem uvažovat o vlastní tvorbě, cítil jsem, že nemohu psát řečí, jak se jí psalo dříve. O holokaustu nemůžete psát realisticky – nemůžete o něm hovořit z hlediska společnosti, anebo hospodářství, anebo politiky. Musíte hovořit odlišným jazykem. A Kafka jako ukázal tímto směrem. Kafka zachránil mé psaní.
Michael March: Jak na Kafku vzpomínali jeho blízcí přátelé?
Aharon Appelfeld: Pamatují si jej jako humoristu. Tohoto smutného muže – jeho žal byl tak hluboký – si všichni pamatují jako humoristu.
Michael March: Jako sólového komika?
Aharon Appelfeld: Jako člověka, jehož každá kapitola, každá povídka, kterou jim předčítal, byla plná smíchu, plná humoru. Humor, na tom slově se všichni shodli. A to pro mne bylo velmi zajímavé, protože když jsem já četl Kafku, vnímal jsem ironii těch textů, ale neměl jsem pocit, že něco takového by se mohlo zrodit z hlubokého smíchu, z hluboké radosti. Žádný z nich o Kafkovi nemluvil jako o děsivé postavě
dobývané démony.
Michael March: Připadal jim Kafka jako miláček žen, jako dobyvatel ženských srdcí?
Aharon Appelfeld: Miláček žen – všichni jej viděli jako člověka, kterého milovalo mnoho žen. Nedokázal se s nimi vyrovnat. Nedostávalo se mu na ně sil. Psaní byla jeho podstata. Neodděloval bych jeho deníky, neodděloval bych jeho dopisy. Jen u málokoho stojí tvůrčí práce a skutečná práce tak blízko sebe. Každý odstavec jeho deníků je de facto malý klenot.
Michael March: Cítím vaši vazbu na Becketta, podvojnost Kafky a Becketta.
Aharon Appelfeld: Samozřejmě, Kafka přinesl židovskou tradici, Beckett tradici asketismu.
Michael March: A oba přinesli smích v cínovém bubínku.
Aharon Appelfeld: U Becketta jsem pochopil, že nevyřčené je důležitější než vyřčené – že ticho mezi slovy je jednou z nejdůležitějších věcí. Byl nepřímo jedním z mým učitelů.
Michael March: To je právě rys básníka – který vytváří hmotně-duchovní prostor mezi slovy a větami. Beckett byl v mnohém básník
Aharon Appelfeld: Beckett byl básník – vztahující se ke slovům a k lidem. Vytvořil postavy na jevišti – metafyzickou arénu.
Michael March: Jak byste inscenoval své práce?
Aharon Appelfeld: Chápu se jako evropský, židovský spisovatel. A následuji cestu Kafky a Bruna Schulze, a svým způsobem Werfela, anebo lidi, kteří s nimi byli spřízněni. To jsou mé kořeny, mé duchovní kořeny. A jsem velmi pyšný, že má němčina se v mnohém podobá Kafkově – že jsme doma mluvili toutéž němčinou.
Michael March: Ale v Izraeli vás přitom chápou jako židovského autora, autora, který v minulosti pocítil jistý útlak.
Aharon Appelfeld: Trpěl jsem s hrdostí. Jsem velmi hrdý na toto evropské, židovské dědictví, které selhalo. Neselhalo literárně, ale selhalo ideologicky.
Michael March: A co nová ideologie plavovlasých, modrookých Židů?
Aharon Appelfeld: Když jsem přišel do Izraele, byla to velmi ideologická země – se sklony k socialismu a komunismu. Dnes je díky Bohu lepší. Dnes už existuje prostor pro člověka, jako jsem já – který vychází z židovské evropské tradice, který se stále domnívá, že židovská tradice v Evropě představuje vrchol židovských dějin v moderní době.
publikovaly Literární noviny, příloha Kultura 22. ledna 1997
