PREVENCE ŠIKANOVÁNÍ VE ŠKOLE Označení směrnice: Vnitřní směrnice školy – Prevence šikanování ve škole – prováděcí materiál ke Školnímu řádu (pro OA) Zpracoval: Mgr. Eva Šreibrová – školní metodik prevence Kontrolovala: Mgr. Renata Čermáková – zástupkyně ředitele školy Platnost: od 30. září 2013 Závaznost: pro všechny pracovníky školy, pro všechny ţáky školy a jejich zákonné zástupce Datum vydání: 25. září 2013 Vydává: Mgr. Václav Pavelka – ředitel školy Datum schválení: 30. září 2013 Počet stran: 15 Přílohy: 3
Obsah vnitřní směrnice školy Obecná ustanovení ..................................................................................................................... 2 Charakteristika šikanování ......................................................................................................... 2 Projevy šikanování ..................................................................................................................... 3 Odpovědnost školy ..................................................................................................................... 5 Škola v prevenci šikanování ....................................................................................................... 6 Program proti šikanování ........................................................................................................... 7 Postupy řešení šikanování .......................................................................................................... 8 Výchovná opatření ................................................................................................................... 13 Spolupráce s rodiči ................................................................................................................... 14 Spolupráce se specializovanými institucemi ............................................................................ 14 Závěrečná ustanovení ............................................................................................................... 15
ZÁŘÍ 2013
Obecná ustanovení Na základě ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění, vydávám jako statutární orgán školy tuto směrnici. Směrnice je součástí Školního řádu. Směrnice vychází z metodického pokynu MŠMT č. j. 22294/2013-1 „Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení“. Legislativní podklady pro řešení dané problematiky: Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeţe, dokument MŠMT č.j.: 21291/2010-28. Metodický pokyn ministra školství, mládeţe a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi ţáky škol a školských zařízení (metodický pokyn MŠMT č. j. 22294/2013-1) Školní řád (vnitřní směrnice školy pro obchodní akademii v aktuálním znění) Klasifikační řád (pravidla hodnocení výsledků vzdělávání ţáků) – prováděcí materiál ke Školnímu řádu (vnitřní směrnice školy pro obchodní akademii v aktuálním znění) Čl. 1 Charakteristika šikanování 1) Šikanování je jakékoliv chování, jehoţ záměrem je ublíţit, ohrozit nebo zastrašovat ţáka, případně skupinu ţáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině ţáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeţí, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhroţování či poniţování. Můţe mít i formu sexuálního obtěţování aţ zneuţívání. Nově se můţe realizovat i prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu. Ta zahrnuje útoky pomocí e-mailů, sms zpráv, vyvěšování uráţlivých materiálů na internetové stránky apod. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlíţení a ignorování ţáka či ţáků třídní nebo jinou skupinou spoluţáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závaţnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoţivotních následcích na duševní a tělesné zdraví oběti. 2) Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Pocit bezpečí kaţdého jedince a jeho začlenění do třídního kolektivu je základní podmínkou vytváření produktivního prostředí a dobrého sociálního klimatu třídy a školy. Všechny školy a školská zařízení mají povinnost předcházet všem náznakům násilí a šikanování. Šikanování v jakékoli formě a podobě nesmí být pracovníky školy akceptováno. Samotní pedagogičtí pracovníci nesmí svým jednáním s některými ţáky a chováním vůči nim podněcovat zhoršování vztahů směřující k šikanování těchto ţáků jejich spoluţáky.
2
Čl. 2 Projevy šikanování 1) Šikanování má ve svých projevech velice různou podobu. Mezi základní formy šikany patří: Verbální šikana, přímá a nepřímá – psychická šikana (součástí je i kyberšikana, děje se pomocí ICT technologií). Fyzická šikana, přímá a nepřímá (patří sem i krádeţe a ničení majetku oběti). Smíšená šikana, kombinace verbální a fyzické šikany (násilné a manipulativní příkazy apod.). 2) Za určitých okolností můţe šikanování přerůst aţ do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závaţných případech můţe nabýt i rysy organizovaného zločinu. Praktická diagnostická pomůcka a vysvětlení některých pojmů (vymezení pojmů): Pro praktické rozlišení vnějších projevů šikanování je uţitečná trojdimenzionální „mapa“, podle které lze agresi členit na: 1. 2. 3.
přímou a nepřímou, fyzickou a verbální, aktivní a pasivní.
Kombinací těchto tří dimenzí vznikne osm druhů šikanování (viz následující tabulka). Díky této citlivé klasifikaci lze dobře postihnout odlišnosti u různých typů šikanování, například mezi dívkami a mezi chlapci, u týrání tělesně postiţených dětí v běţné škole apod. Osm druhů šikanování
Příklady projevů
Fyzické aktivní přímé
Útočníci oběť věší, škrtí, kopou, fackují.
Fyzické aktivní nepřímé
Kápo pošle nohsledy, aby oběť zbili. Oběti jsou ničeny věci. Agresor nedovolí oběti, aby si sedla do lavice. (Fyzické bránění oběti v dosahování jejích cílů.) Agresor odmítne oběť na její poţádání pustit ze třídy na záchod. (Odmítnutí splnění poţadavků.)
Fyzické pasivní přímé Fyzicky pasivní nepřímé Verbální aktivní přímé Verbální aktivní nepřímé Verbální pasivní přímé Verbální pasivní nepřímé
Nadávání, uráţení, zesměšňování. Rozšiřování pomluv. Patří sem, ale i tzv. symbolická agrese, která můţe být vyjádřena v kresbách, básních apod. Neodpovídání na pozdrav, otázky apod. Spoluţáci se nezastanou oběti, je-li nespravedlivě obviněna z něčeho, co udělali její trýznitelé.
Vymezení pojmů: 1. Šikana – šikanování: Opakované ubliţování. Trýzněná osoba trpí často celé měsíce, nebo dokonce celá léta. Kdyţ však jde o zvlášť kruté ublíţení, označíme za šikanu i jednotlivou událost, která se zatím neopakovala. Zásadně mluvíme o šikaně pouze tehdy, kdyţ je oběť z nějakého důvodu bezbranná, buď pro svoji fyzickou slabost či neobratnost, pro svou izolovanost v kolektivu, pro své psychické zvláštnosti nebo proto, ţe agresoři útočí ve skupině – jde tedy o asymetrickou agresi (šikana je zvláštní případ agrese).
3
Šikanování je jakékoliv chování, jehoţ záměrem je ublíţit jedinci, ohrozit nebo zastrašit jiného ţáka, případně skupinu ţáků. Je to cílené a obvykle opakované uţití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci nebo skupině ţáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeţí, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhroţování či poniţování. Můţe mít formu sexuálního obtěţování aţ zneuţívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlíţení a ignorování ţáka či ţáků třídní nebo jinou skupinou spoluţáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závaţnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoţivotních následcích na duševním a tělesném zdraví. Z hlediska trestního zákona můţe šikanování ţáků naplňovat skutkovou podstatu trestných činů vydírání, omezování osobní svobody, útisku, ublíţení na zdraví, loupeţe, vzbuzení důvodné obavy, poškození cizí věci, znásilnění, kuplířství apod. 2.
Šikana ve školách: pro označení šikany mezi ţáky na školách bývá uţíván pojem bullying (tento pojem zahrnuje nadávky, výprask, posměch, pomluvy, hrozby, okrádání i obtěţování, včetně sexuálního, vyobcování z kolektivu), v podmínkách škol je však více neţ v jiných prostředích nutná nejen systematická a citlivě koncipovaná prevence, či v konkrétních identifikovaných případech i léčba, ale v tomto prostředí daleko více neţ jinde vystupuje do popředí nutnost spolupráce více partnerů – rodičů, pedagogů, vychovatelů, místní komunity a odborníků zabývajících se poradenstvím a terapií jednotlivců i skupin.
3. Šikana v rodinách: šikanování a týrání spolu velmi úzce souvisejí – v rodinách se většinou uţívá spíše pojem týrání, odborníci i občanská sdruţení se velmi intenzivně v poslední době zabývají touto tématikou, převáţně ve vztahu k syndromu týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN), týrání se týká jak vztahů mezi rodiči a dětmi, tak i vztahů mezi sourozenci, týrat můţe i partner svého partnera (syndrom PAS – syndrom zavrţeného rodiče a domácí násilí – syndrom týrané a zneuţívané ţeny), zdravé a citlivé rodinné prostředí je schopné nejen ochránit samo sebe před patologickým vývojem, ale je schopné chránit své členy a případně jim i pomoci v situaci, kdy jsou vystaveni šikaně ve vnějším prostředí rodiny. 4. Šikana jako proces: Z hlediska vztahů lze popsat genezi šikany od prvotních příznaků aţ po vyvrcholení patologických procesů takto: I. fáze – ostrakizace (pošťuchování, pošklebování, vyčlenění z kolektivu), II. fáze – zvýšení intenzity manipulace, výskyt fyzické agrese (agresor bere tyto činnosti jako ventil, zábavu nebo uspokojování svých potřeb), III. fáze – kumulace agresorů – vytvoření centra (jádra) a vlastního specifického systému organizace, IV. fáze – hostitelská skupina akceptuje parazitní systém (většina přijímá normy agresorů, oběť svou roli bere jako nutnou), V. fáze – parazitní systém prorůstá z hostitelské skupiny do celé organizace (totalita nebo-li dokonalá šikana). První a druhá fáze jsou svou povahou spíše difúzní – zde můţe skupina sama zastavit vlastními silami rozvoj onemocnění.
4
Třetí a další fáze představují období, ve kterém se tvoří systém (vzniká novotvar v těle organizace) – skupina i organizace potřebuje odbornou pomoc – diagnostiku a léčbu. 5.
Viktimizace [z angl. victim = oběť] – znamená, ţe jedinec nebo skupina z někoho „vytvoří“ oběť; je proces přeměny potenciální oběti v oběť faktickou primární (prvotní) viktimizace způsobená vlastním trestným činem
sekundární (druhotná) viktimizace způsobená činností po zjištění trestného činu příčinou je chování pachatele a jeho příčinou je chování orgánů činných konkrétní čin v trestním řízení, policejních orgánů, ale i dalších orgánů státní správy, pedagogů, rodičů aj. Každé zneužité dítě je v prvé řadě obětí kriminálního jednání, a proto si zasluhuje zvláštní a citlivý přístup! Sekundární (druhotnou) viktimizaci může způsobit: netaktní, necitlivý a lhostejný přístup k oběti (neochota pozorně naslouchat, rozptylovat moţné obavy, pomoci při reprodukci zaţitého), nevhodné mentorování s poukazováním na jakési zavinění oběti, na její podíl na spáchání skutku, na ostudu, která tím vznikla oběti, rodině, na důsledky trestního stíhání pachatele (člena rodiny), opakované a dlouhotrvající výslechy, zjevná nedůvěra k výpovědi dítěte či obava dítěte, ţe mu stejně nikdo nebude věřit konfrontace oběti s obviněným. Nejhorší, co může dítě jako oběť po trestném činu potkat, je navození pocitu opuštěnosti, izolace, samoty a pocitu ztráty lásky ze strany svých nejbližších. Čl. 3 Odpovědnost školy 1) Škola má jednoznačnou odpovědnost za ţáky. V souladu s ustanovením § 29 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou školy a školská zařízení povinny zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí, ţáků a studentů v průběhu všech vzdělávacích a souvisejících aktivit a současně vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku rizikového chování (sociálně patologických jevů). Z tohoto důvodu musí pedagogický pracovník šikanování mezi ţáky předcházet, jeho projevy neprodleně řešit a kaţdé jeho oběti poskytnout okamţitou pomoc. 2) Z hlediska trestního zákona můţe šikanování ţáků naplňovat skutkovou podstatu trestných činů či provinění (dále jen trestných činů) vydírání (§ 175), omezování osobní svobody (§ 171), zbavení osobní svobody (§ 170), útisku (§ 177), těţkého ublíţení na zdraví (§ 145), ublíţení na zdraví (§ 146, 146a), vraţdy (§ 140), loupeţe (§ 173), krádeţe (§ 205), násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 352), poškozování cizí věci (§ 228), znásilnění (§ 185), kuplířství (§ 189), pohlavního zneuţití (§ 187) apod. + nebezpečné vyhroţování (§353), nebezpečné pronásledování (§ 354), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149). Dále trestné činy ve vztahu ke kyberšikaně, např.
5
– stalking (§ 354), účast na sebevraţdě (§ 144), porušení tajemství dopravovaných zpráva (§ 182), porušení tajemství listin a jiných dokumentů (§ 183) a pomluva (§ 184). 3) Pedagogický pracovník, kterému bude znám případ šikanování a nepřijme v tomto ohledu ţádné opatření, se vystavuje riziku trestního postihu pro neoznámení, případně nepřekaţení trestného činu (§ 367). V úvahu přicházejí i další trestné činy, jako např. nadrţování (§ 366) či schvalování trestného činu (§ 365), v krajním případě i podněcování (§ 364). Skutkovou podstatu účastenství na trestném činu můţe jednání pedagogického pracovníka naplňovat v případě, ţe o chování ţáků věděl a nezabránil spáchání trestného činu např. tím, ţe ponechal šikanovaného samotného mezi šikanujícími ţáky apod. Čl. 4 Škola v prevenci šikanování 1) Základem prevence šikanování a násilí ve škole je podpora pozitivních vzájemných vztahů mezi ţáky (a mezi ţáky a učiteli). Škola při efektivní realizaci prevence šikanování usiluje o vytváření bezpečného prostředí a za tím účelem: podporuje solidaritu a toleranci, podporuje vědomí sounáleţitosti, posiluje a vytváří podmínky pro zapojení všech ţáků do aktivit třídy a školy, uplatňuje spolupráci mezi ţáky a rozvíjí jejich vzájemný respekt, rozvíjí jednání v souladu s právními normami a s důrazem na právní odpovědnost jedince. 2) Ředitel školy zodpovídá za systémové aktivity školy v oblasti prevence šikanování a násilí. Vychází přitom z komplexního pojetí preventivní strategie, která je ve smyslu Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeţe, dokument MŠMT (č. j.: 21291/2010-28) součástí Minimálního preventivního programu školy. Ředitel zejména: Zajišťuje vzdělávání pracovníků (pedagogických i nepedagogických) v akreditovaných kurzech k problematice šikanování. Vzdělávání pedagogických pracovníků se řídí § 10 vyhlášky č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků, ve znění vyhlášky č. 412/2006 Sb. Vzdělávání školního metodika prevence ve specializačním studiu se řídí § 9 vyhlášky č. 317/2005 Sb. Zajišťuje v souladu s pracovním řádem dohled pedagogických pracovníků nad ţáky zejména ve škole o přestávkách a na akcích organizovaných školou mimo budovy školy. Především pak v prostorách, kde k šikanování jiţ došlo nebo kde by k němu mohlo docházet (například šatny ţáků). Zajišťuje v pravidelných intervalech (nejčastěji na začátku kaţdého pololetí školního roku), aby ţáci i pedagogičtí pracovníci byli seznámeni s negativními důsledky šikanování, a to jak pro jeho oběti a pachatele, tak i pro celý třídní (školní) kolektiv. Za zvlášť nebezpečnou je třeba povaţovat tendenci podceňovat počáteční projevy šikanování. Zajišťuje pravidelné doplňování školní knihovny o literaturu z oblasti problematiky násilného chování a šikanování.
6
3) Na Obchodní akademii T.G.M. Kostelec nad Orlicí funkci výchovného a kariérového poradce a školního metodika prevence zastává Mgr. Eva Šreibrová. Veškeré sluţby poskytuje zdarma pro všechny ţáky obchodní akademie a jejich zákonné zástupce, pedagogické a nepedagogické pracovníky školy. 4) Pedagogičtí pracovníci vedou důsledně a systematicky ţáky a studenty k osvojování norem mezilidských vztahů zaloţených na demokratických principech, respektujících identitu a individualitu ţáka. Pomáhají rozvíjet pozitivní mezilidské vztahy a úctu k ţivotu druhého člověka. Všichni pedagogičtí pracovníci by měli vnímat vztahy mezi ţáky a atmosféru v třídních kolektivech, kde působí, jako nedílnou a velmi důleţitou součást své práce. 5) Ve školním řádu a v dalších vnitřních normách z něho vycházejících jsou jasně stanovena pravidla chování ţáků včetně sankcí za jejich porušení.
Čl. 5 Program proti šikanování 1) Škola postupně vytváří vlastní Program proti šikanování, který je spolu s Minimálním preventivním programem hlavním dokumentem v oblasti prevence. 2) Na tvorbě a realizaci programu se podílejí všichni pedagogičtí pracovníci školy. Koordinace jeho tvorby patří ke standardní činnosti školní metodičky prevence. Ta podle potřeby spolupracuje s metodikem prevence v PPP. Za realizaci a hodnocení programu je odpovědný ředitel školy. 3) Cílem programu je vytvořit ve škole bezpečné, respektující a spolupracující prostředí. Akcent klademe na oblast komunikace a vztahů mezi ţáky ve třídách, a to bez ohledu na to, zda tam k projevům šikany jiţ došlo či ne. Současně se snaţíme vţdy stanovit smysluplnou a vyváţenou strukturu programu. 4) Hlavní součástí programu je krizový plán, který eliminuje či minimalizuje škody v případě, ţe k šikanování ve školním prostředí dojde. Škola zvládne řešení vlastními silami: ředitel školy – řídí celý proces vyšetřování (vţdy určí konkrétní postup a kompetence) zástupkyně ředitele školy – členka vyšetřovacího týmu výchovná poradkyně – připravuje strategie a konkrétní postupy po dohodě s ředitelem školní metodička prevence – členka vyšetřovacího týmu třídní učitel – plní úkoly zadané ředitelem učitelé vyučující v dané třídě – plní dílčí úkoly zadané ředitelem školy
Škola potřebuje pomoc zvenčí: ředitel školy – řídí celý proces vyšetřování a kontaktuje specializované instituce a policii zástupkyně ředitele školy – členka vyšetřovacího týmu externí etopedka a odbornice na řešení šikany – spolupracuje s ředitelem školy výchovná poradkyně – členka vyšetřovacího týmu třídní učitel – plní úkoly zadané ředitelem další odborníci z praxe – podle pokynů ředitele školy
S krizovým plánem budou vţdy na začátku školního roku prokazatelně seznámeni ţáci, studenti a jejich zákonní zástupci, všichni pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci školy.
7
Veškeré řízení celého procesu je pouze v kompetenci ředitele školy. Ostatní pracovníci školy mají oznamovací povinnost. Čl. 6 Postupy řešení šikanování Východiska k problematice šikany a šikanování: 1) Je nutné se pokusit odlišit šikanu jako jev – událost a šikanu jako proces. Šikanu je třeba vnímat jako komplexní proces – jako onemocnění vztahů mezi lidmi, jako rakovinové bujení ve skupině, situaci, kdy selhává imunitní systém organismu skupiny a infekce propukne plnou silou. Vyřešením jednoho případu šikany (jedné události) není odstraněn celý proces šikanování. 2) Je třeba mít stále na paměti, ţe vţdy existuje moţnost vzniku šikany. Všechny vztahy mezi lidmi jsou potenciálně šikanogenní, tedy jinak – vţdy existuje moţnost vzniku infekce šikany. V každém zařízení (organizaci) existuje potenciálně možnost šikany a šikanování. Být pozorný i vůči nepatrným náznakům násilí mezi dětmi a nebrat je na lehkou váhu. 3) O celé řadě námětů z oblasti šikany lze a je potřebné vést v naší společnosti diskusi. Akcent je třeba klást na přeţívající předsudky a mýty o šikaně a na další důleţité související problémy. Školní prostředí a výchovně-vzdělávací proces je ideálním prostředkem k vedení těchto diskusí. Naslouchat žákům, a to i když přímo učiteli nesdělují, že se staly oběťmi šikany. Dovolit žákům svobodně vyjadřovat jejich názory a přímo je tomu učit. 4) Problematiku šikany lze obohatit o témata rituálů, ritualizace a iniciace u zdravých vztahů a vztahů patologicky se vyvíjejících. Obecně je rituál vnímán jako zvyklost; soubor zvyklostí a předpisů pro výkon specificky zaměřených úkonů. Pojem iniciace je obecně uţíván ve smyslu zasvěcení do procesu, tajemství nebo přijetí do specifického sdruţení. Oba pojmy nacházíme v celé řadě vědeckých disciplín. Šikanu a šikanování je vhodné zařazovat do širších souvislostí a nahlížet na tyto problémy z různých možných úhlů a pohledů. 5) Důleţité je třeba si uvědomit, ţe pod rouškou zdánlivého klidu a dobrých vztahů (rodina, škola, pracoviště apod.) se vedou mikroskopické, chronické války a provádějí se zločiny, zákeřnější tím, ţe probíhají léta, plíţivě, skrytě, nenápadně, aniţ zjevně materiálně či fyzicky poškozují. Paradoxně se tak někdy děje pod kamufláţí sympatie, intenzivního „pečujícího“ zájmu o druhou osobu. Vyrovnané, klidné a bezproblémové mezilidské vztahy je třeba vždy vnímat relativně a velice citlivě. Všímat si dění ve skupině. 6) Vymezení aktérů šikany – oběť šikany (šikanovaný) a agresor (aktér šikany, šikanující): oběť šikany (ten, kdo je šikanovaný) je ţák, který je delší dobu objektem agrese jiných. Je terčem fyzických útoků, posmívání a zesměšňování (za oběť neoznačujeme ţáka, jenţ se do takového neţádoucího postavení dostal jen náhodně a dočasně). Obětí šikany bývá zpravidla ţák, který se nenaučil být dostatečně asertivní na to, aby se dokázal sám ochránit. Obecně lze konstatovat, ţe i oběť šikany se dá vytipovat: ohroţenější a rizikovější bývají většinou děti z rodiny, kde chybí otec nebo kde je hyperprotektivní výchova, v rámci které se dítěti „umetá cestička“, a kdy jej většinou matka svou péčí svazuje. Obětí se ale můţe stát za určitých okolností kaţdý, třeba jen tím, ţe se nějak odlišuje.
8
Zdá se, ţe existují dva typy obětí šikany: 1. typ – ţák je pasivní, úzkostný a nejistý. Není na něm nic, co by zjevně provokovalo útoky, agresi není schopen se bránit. 2. typ – oběť je provokující, dráţdí jiné ţáky a posmívá se jim. Kdyţ se na ni zaútočí, brání se. Charakteristika obětí: - bývají úzkostné, citlivé a tiché, - ve škole mívají jen málo dobrých kamarádů, někdy se nepřátelí s nikým, - zdá se, ţe určitým způsobem signalizují svému okolí nejistotu a neschopnost bránit se proti útokům a uráţkám, - na ostatní obvykle působí dojmem citově labilních a fyzicky slabých jedinců, často si na něco stěţují a snaţí se získat pozornost dospělých i vrstevníků, - můţe jít také o ţákiy nadměrně ochraňované rodiči a učiteli (taková přehnaná péče působí nedostatečný rozvoj schopností vyrovnávat se s obtíţnějšími situacemi). Šikanovaným se může stát kdokoliv z nás. Metodologicky odlišujeme dva typy obětí – provokativní a pasivní. Rizikovost napadení zvyšuje odlišnost jedince (handicap), tělesná slabost a neobratnost při fyzickém střetnutí a někdy i sociální slabost rodiny. Často se obětí šikany stávají osobnosti méně přizpůsobivé, takové, u nichž je přítomna tendence k samotářství, bývají jí však i lidé, kteří mají potíže v navazování kontaktů s druhými lidmi. U obětí šikany bývají rovněž tendence vyhýbat se soupeření, agresi, násilí, včetně sportů. Obětí může být jak jedinec, tak i skupina. Je nutné nespoléhat na to, že si žák vždy dokáže s násilím vrstevníků vůči sobě poradit. Učit žáky konstruktivnímu řešení konfliktů (asertivnímu chování). Nesnižovat sebeúctu žáků. agresor – aktér šikany (ten, kdo šikanuje; šikanující) je takový ţák, který poměrně často někoho týrá nebo obtěţuje, a to buď fyzicky, nebo slovně. Agresory bývají nejčastěji chlapci, ovšem výjimkou nejsou ani dívky. Útočníkem (agresorem) je jedinec, pro něhoţ je charakteristické, ţe je extrémně egoistický, není schopný vidět utrpení druhého, má pocit, ţe je všechno zábava. Strach v očích oběti, kterou má ve své moci, je pro něho vzrušující. Je to slast, kterou potřebuje opakovat a postupně i zvyšovat (je to podobné jako s drogovou závislostí). Tři základní typy agresorů: 1. typ – primitivní, brutální, na první pohled „grázlík“, který druhé zastrašuje, i jeho rodiče jsou spíš lidé s násilnými sklony. 2. typ – velmi slušný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, ţe by nebyl v pořádku, oběť trápí většinou někde stranou (třeba na WC), aby ho druzí neviděli. Rodiče často pracují na vnitru nebo v armádě. 3. typ – ţák je oblíbený, vlivný, s dobrým prospěchem, s výborným sociálním chováním. Umí si získat učitele, je zábavný, rád pořádá „představení“ s obětí a občas k tomu má i „své lidi“. V rodině není na první pohled znát patologie, rodiče ho mají rádi, „pouze“ jsou hodně zaměřeni materiálně a konzumně, v rodině chybí duchovní a morální rozměr. Šikanující si neuvědomuje, že způsobuje druhému utrpení. Pokud si to uvědomuje, zdůvodňuje své jednání tradicí, normou ve skupině, svými minulými zážitky, rituály – zasvěcením, osvědčením k činnostem, přijetím do vyššího společenství. Agresor
9
často jedná na základě vztahu „ztráta – zisk“ (šikana jako nástroj nastolení rovnováhy: ztratil jsem mám právo získat). Často bývají u agresora přítomné tyto příznaky: pocit moci nad druhým jedincem, potřeba ovládat, bezohledně se prosazovat, sklony k ponižování, trápení, sociální a emocionální necitlivost a nezralost, osobnostní nezralost a specifická osobnostní struktura z hlediska vývoje osobnosti – lze přepokládat narcistické tendence – zamilovanost do sebe, nekritický sebeobdiv, rovněž pocity méněcennosti apod. V anamnéze lze přepokládat citové strádání v dětství a chyby ve výchově. Motivem chování bývá nejčastěji vnitřní konflikt, případně vlastní traumatizující zkušenost s násilím mezi lidmi, ale také krutost, radost z ubližování druhým, morální slepota. Rovněž se uplatňuje nuda a zvědavost, vzrušení (včetně sexuálního) a touha po silných zážitcích. 7) Vymezení některých dalších příčin a podmínek zvyšujících pravděpodobnost rozvoje šikany: - osobnostní charakteristiky protagonistů šikany (typy iniciátorů a obětí), - prostředí – instituce, sociální skupina (včetně kultury, norem), vztaţné skupiny, - nedostatky v organizaci a řízení či vedení skupiny, společenství, - deformace představ členů skupiny o naplnění rolí, - osobnost vedoucího skupiny, styl vedení, - společnost, - rodina. Je nutné chápat celou problematiku multifaktoriálně. 8) Lidé, kteří za výskyt šikany ve škole i na pracovištích odpovídají, často šikanu bagatelizují nebo přímo popírají, včetně rodičů šikanujících jedinců. Vyvarovat se bagatelizování šikany a vždy si uvědomovat plnou zodpovědnost za daný stav. Důležité poznámky: Ţák, který je obětí násilí, se s vyšší pravděpodobností stává pachatelem násilí v dospívání a v dospělosti. Zjišťuje se, ţe mezi drogově závislými dospívajícími jedinci je vysoký podíl těch, kdo byli v dětství zneuţívání nebo zanedbáváni. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je váţné, někdy přechodné, jindy celoţivotní onemocnění, které je důsledkem těţké, význačně stresující, někdy jednorázové, jindy spíše dlouhodobé, opakované stresující události, například těţké šikany nebo přírodní katastrofy apod. První pomoc školy a pedagogů ve světě šikany: 1) Překážky a chyby při vyšetřování: Jiţ v počátečních stádiích onemocnění skupiny šikanováním je velmi neefektivní, kdyţ se pedagog ptá nahodilých ţáků, co se stalo a jak to bylo. Jednou z největších chyb je, kdyţ učitel začne svoje podezření na šikanu vyšetřovat ve třídě a vyptává se jednotlivých ţáků před ostatními spoluţáky. Od oběti lze těţko získat podrobnější a často i objektivní informace. Agresoři často úporně a vynalézavě lţou, pouţívají falešných svědků a nutí oběti ke lhaní či odvolání výpovědi. Pro ostatní členy nemocné skupiny je příznačný strach vypovídat, chápou to jako „bonzování“. Někteří rodiče agresorů chrání své děti za kaţdou cenu.
10
Někteří rodiče oběti se obávají spolupracovat při vyšetřování. Při některých typech pokročilých šikan pedagogové chrání vůdce agresorů a nevědomě brání vyšetřování. 2) Východisko vyšetřování: Pedagog musí být připraven na to, ţe změní tak trochu profesi a stane se laickým kriminalistou a psychoterapeutem. Měl by postupovat podle vyšetřovací strategie a taktiky. Navíc by měl poskytovat ochranu a emoční podporu oběti, která se často nachází v krajní nouzi. Pedagog musí počítat s tím, ţe se bude muset citově a časově angaţovat. Školní řád musí být propracován tak, aby poskytoval dostatečnou legislativní pomoc při řešení šikanování. Minimální preventivní program školy musí být funkčně zpracovaný tak, aby zajišťoval dostatečnou prevenci v dané oblasti. 3) Pádné důvody k vyšetřování: Přímo alarmující signály – se nemohou ponechávat pouze náhodě tak jako doposud. Je zapotřebí je záměrně a systematicky vyhledávat, nejlépe prostřednictvím anonymních dotazníků. Dále je dobré vyvěsit informační letáky pro oběti, kde se mohou dozvědět, co mají dělat a kde mají hledat pomoc. Nepřímo varující signály – jsou stejně důleţité, ale jsou málo zjevné. 4) Odhadnutí závažnosti onemocnění: Počáteční onemocnění – první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce (normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou), situaci můţeme zvládnout sami ve škole. Pokročilé onemocnění – čtvrtý a pátý stupeň vývojové destrukce (normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině byly přijaty většinou, či dokonce všemi nebo téměř všemi členy skupiny). Je nutné zajistit ochranu obětem, nedělat zásadní kroky vyšetřování a vyuţít moţnosti spolupráce s některým z odborných pracovišť. 5) Strategie vyšetřování: vnější a lokální typ strategie vnitřní a globální typ strategie Typy strategií A. Vzhledem k úrovni cílů: B. Podle rozsahu vyšetřování: strategie zmapování symptomů, vnějšího obrazu – jevové stránky strategie postiţení vnitřního vývoje – konstelace postojů k šikanování
strategie globální (speciální sociometrické šetření celé skupiny, vyšetřování všech ţáků) strategie lokální (dílčí specifické šetření a vyšetřování vybraných ţáků)
6) Schéma strategie vyšetřování: strategií první pomoci je strategie lokální a vnější (časově je nejméně náročná a je pouţitelná v rámci tradiční pedagogické činnosti) vlastní strategie zahrnuje pět kroků: 1. Rozhovor s informátory a oběťmi. 2. Nalezení vhodných svědků. 3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoliv konfrontace obětí a agresorů!). 4. Zajištění ochrany obětem. 5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi. 7) Praktický postup – musíme nalézt odpovědi na následující otázky: Kdo je obětí, popřípadě kolik je obětí? 11
Kdo je obětí i agresorem, popřípadě kolik je těchto „obojetných“ ţáků? Kdo je agresorem, popřípadě kolik je agresorů? Kdo z nich je iniciátor a kdo je aktivní účastník šikanování? Co, kdy, kde a jak dělali agresoři konkrétním obětem? K jak závaţným agresivním a manipulativním projevům došlo? Jak dlouho šikanování trvalo? Výpovědi k jednotlivým otázkám je nutné důkladně zapsat a uspořádat do kvalitního důkazního materiálu. Musíme mít jistotu, jak šikanování konkrétně probíhalo. Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů (iniciátorů, aktivních účastníků a agresorů, kteří jsou současně obětí), u jejich jmen si poznamenáme přesné údaje kdy, kde, jak a komu co udělali. 8) Volba taktiky: Pokročilé šikany – vyšetřování vyţaduje vysoce odborné a psychologicky „tvrdé“ postupy, protoţe organizovaný odpor proti rozkrytí bývá mimořádně silný. Zde je vhodné úzce spolupracovat s odborníkem, popř. celý proces vyšetřování přenechat odbornému pracovišti. Počáteční šikany – vyšetřování není závislé na speciálních metodách a není nutná psychologická „tvrdost“. Metody taktiky mají charakter překvapení a skrytosti. Snahou je, abychom vyšetřovaného zaskočili a on nebyl připraven, toho dosáhneme: 1. nalezením vhodných svědků: ţáci, kteří s obětí sympatizují, kamarádí s ní, nebo ji alespoň neodmítají a ţáci nezávislí na agresorech, kteří nepřijímají normy šikanování, 2. odděleným vyšetřováním svědků a agresorů: zahřívací předkolo (navodit moment překvapení, šokovat, vyšetřovaného zaskočit), monolog (svědek nebo obviněný agresor musí pokud moţno souvisle vypovídat, co se ve třídě dělo), dialog (kladení otázek vyšetřovanému ţákovi a jeho odpovědi na ně) a konfrontace (mezi svědky nebo i mezi agresory). 9) Náprava: Jakmile je vyšetřování šikany dokončeno a víme, co jsme potřebovali vědět, přistoupíme k nápravě. Vyšetřování, byť úspěšné, samo o sobě nemá zásadnější vliv na změnu situace. Pro první pomoc lze pouţít dvě zásadně odlišné metody: 1. metoda vnějšího nátlaku 2. metoda usmíření 10) Metoda vnějšího nátlaku: Vnější nátlak neboli metoda restrikce je v pedagogické praxi hojně vyuţívána. Pro potřebu pomoci při šikanování je metoda mírně upravená – zahrnuje následující tři součásti: 1. individuální nebo komisionální pohovor s agresory a jejich rodiči – posloupnost vedení jednání: A. Seznámení rodičů s problémem B. Postupné vyjádření všech pedagogů C. Vyjádření ţáka D. Vyjádření rodičů E. Rozhodování komise za zavřenými dveřmi F. Seznámení rodičů a ţáka se závěrem komise Výchovná komise, respektive škola má k dispozici pro potrestání agresorů běţná, ale i mimořádná opatření – např.: výchovná opatření, sníţení známky z chování, převedení do jiné třídy, podmíněné vyloučení a vyloučení ze studia, krátkodobý dobrovolný pobyt v diagnostickém ústavu nebo ve středisku
12
výchovné péče, umístění do diagnostického ústavu na předběţné opatření a následné nařízení ústavní výchovy. 2. oznámení o potrestání agresorů před celou třídou 3. ochrana oběti – různé způsoby: setkávání pedagoga s loajálními informátory, stanovení ochránců oběti – ze třídy nebo z vyšších ročníků, intenzivní sledování situace včetně docházky oběti, zprostředkování péče v odborném zařízení a udrţování kontaktu s jeho pracovníkem, vytvoření „horké linky“ s rodiči. 11) Metoda usmíření: Od předešlé metody se nápadně liší – místo donucení k vnější poslušnosti se tu sleduje vnitřní proměna vztahů mezi oběťmi a agresory. Je zde akcentováno řešení problému, tedy rozmrznutí agresivního postoje, domluva a usmíření mezi aktéry šikanování. Trestání se zde nekoná. Místo toho nastupuje řízené společné hledání nápravy v neformální atmosféře. 12) První pomoc rodičů: Šikanovaní ţáci se nacházejí v krajní nouzi. Zoufale potřebují pomoc svých rodičů. Problémem však je, ţe si velmi často samy o ni nedokáţou říct. Je důleţité, aby rodiče nepřehlédli podezřelé projevy. Alternativní postup rodičů: A. Poskytněte dítěti maximální oporu B. Oba rodiče ať navštíví ředitele školy a třídního učitele C. Podle situace ve škole, ale i dalších okolností můţete uvaţovat o dalších opatřeních (navázat kontakt s odborníkem, vyuţít linky důvěry, oznámit situaci na policii, kontaktovat se s orgány školy – školskou radou) O všech postupech a celém vyšetřování se pořizují podrobné a přesné zápisy podle pokynů ředitele školy. Čl. 7 Výchovná opatření 1) Škola bude dále pracovat s agresorem (jeho náhled na vlastní chování, motivy, rodinné prostředí). V případě potřeby mu zprostředkuje péči pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče nebo jiných odborníků – klinických psychologů, psychoterapeutů nebo psychiatrů. Rozhodující roli z hlediska poradenství bude mít v této oblasti školní psycholoţka (externí spolupracovnice v rámci Školního poradenského pracoviště školy). 2) Pro potrestání agresorů lze uţít i následující běžná výchovná opatření: Napomenutí a důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, podmíněné vyloučení ze studia a vyloučení ze studia na střední škole. Sníţení známky z chování. Projednání před členy výchovné komise a uloţení opatření komise. Projednání před ředitelem školy a uloţení opatření ředitele. Převedení do jiné třídy. 3) Pro nápravu situace ve skupině bude škola pracovat s celým třídním kolektivem. Je nezbytné vypořádat se i s traumaty těch, kteří přihlíţeli, ale nezasáhli (mlčící většina). V této oblasti bude vyuţito odborníků z praxe (externí spolupracovníci školy). 4) V mimořádných případech škola vyuţije další opatření: Ředitel školy doporučí rodičům dobrovolné umístění ţáka do pobytového oddělení SVP, případně doporučí realizovat dobrovolný diagnostický pobyt ţáka v místně příslušném diagnostickém ústavu. 13
Ředitel školy podá návrh orgánu sociálně právní ochrany ţáka k zahájení práce s rodinou, případně k zahájení řízení o nařízení předběţného opatření či ústavní výchovy s následným umístěním v diagnostickém ústavu. 5) O všech opatřeních se pořizují podrobné a přesné zápisy podle pokynů ředitele školy. Podrobněji tato problematika je uvedena ve školním řádu školy. Čl. 8 Spolupráce s rodiči Rodiče ţáků školy je nutné předem informovat o tom, co dělat v případě, kdyţ se dozvědí o šikanování (v rámci prevence jsou seznámeni s postupem a metodikou školy). Pokud rodiče informují školu o podezření na šikanování, je za odborné vyšetření záleţitosti zodpovědný ředitel školy. Při nápravě šikanování vţdy spolupracuje vedení školy, výchovná poradkyně, školní metodička prevence a další pedagogičtí pracovníci školy jak s rodinou oběti, tak i s rodinou agresora. Při jednání s rodiči dbají pedagogičtí pracovníci na taktní přístup a zejména na zachování důvěrnosti informací. O všech jednáních se pořizují podrobné a přesné zápisy podle pokynů ředitele školy nebo výchovné poradkyně. Čl. 9 Spolupráce se specializovanými institucemi 1) Při předcházení případům šikany a při jejich řešení vedení školy, výchovná poradkyně a školní metodička prevence spolupracuje s dalšími institucemi a orgány. Zejména: v resortu školství – s pedagogicko-psychologickými poradnami, středisky výchovné péče a speciálně pedagogickými centry, v resortu zdravotnictví – s pediatry a odbornými lékaři, dětskými psychology, psychiatry a zařízeními, která poskytují odbornou poradenskou a terapeutickou péči, včetně individuální a rodinné terapie, v resortu sociální péče – s oddělením péče o rodinu a děti, s oddělením sociální prevence (moţnost vstupovat do kaţdého šetření, jednat s dalšími zainteresovanými stranami, s rodinou), případně se zařízeními specializujícími se na prevenci a řešení šikany. 2) Dojde-li k závaţnějšímu případu šikanování nebo při podezření, ţe šikanování naplnilo skutkovou podstatu trestného činu (provinění), ředitel školy oznámí tuto skutečnost Policii ČR. 3) Ředitel školy oznámí orgánu sociálně právní ochrany dítěte skutečnosti, které ohroţují bezpečí a zdraví ţáka. Pokud ţák spáchá trestný čin (provinění), popř. opakovaně páchá přestupky, ředitel školy zahájí spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dítěte bez zbytečného odkladu. 4) Vedení školy a výchovná poradkyně zpracovávají a pravidelně aktualizují databázi specializovaných institucí ve spádové oblasti školy. Ředitel školy rovněţ vyuţívá široké báze externích specialistů v rámci ČR.
14
Čl.10 Závěrečná ustanovení 1. Jeden výtisk této směrnice je trvale uloţen ve sborovně, na místě trvale přístupném všem zaměstnancům školy. 2. Norma bude rovněţ umístěná na intranetu OA T.G.M. Kostelec nad Orlicí. 3. Norma bude umístěná i na www stránkách školy. 4. Kontrolou provádění ustanovení této směrnice je statutárním orgánem školy pověřena Mgr. Eva Šreibrová (výchovná poradkyně a školní metodik prevence). 5. Směrnice nabývá účinnosti dne: 30. září 2013.
Kostelec nad Orlicí, 30. září 2013 Mgr. Václav Pavelka ředitel školy
15
