Jozue 3 Ve 3. kapitole knihy Jozue, kterou dnes otevíráme, Boží lid vstupuje na půdu Zaslíbené země. Dávný Boží slib, daný kdysi Abrahamovi, dochází svého naplnění. Přechod řeky Jordán je i jakýmsi prokázáním vyzrálosti víry Izraele. Izrael i kdysi z Egypta odcházel na základě víry v Boží péči, díky své víře přešel Rákosovým mořem a putoval pouští, ale přechod přes Jordán byl ještě něco jiného. Přechodem Jordánu za sebou Izraelci zbořili mosty. Už nebylo možné jít zpět. Zůstali v nové zemi, tváří v tvář všem dříve tolik obávaným nepřátelům s jejich vojsky, válečnými vozy a opevněnými městy. Za časného jitra vytáhl Jozue se všemi Izraelci ze Šitímu, až přišli k Jordánu; tam přenocovali, dříve než jej přešli. Když uplynuly tři dny, prošli správcové táborem a přikázali lidu: "Jakmile spatříte schránu smlouvy Hospodina, svého Boha, a lévijské kněze, kteří ji nesou, vytáhnete ze svého místa a půjdete za ní. Mezi vámi a ní bude ovšem odstup zhruba dvou tisíc loket; nepřibližujte se k ní. Půjdete za ní, abyste poznali cestu, kudy se máte ubírat, neboť nikdy předtím jste touto cestou neprocházeli." (Joz 3,1-4.) Hospodin dal příkaz a Jozue ho zprostředkuje lidu. Vidíme ho, jak stojí plně na místě Mojžíše, svého předchůdce. Byl pověřen Pánem Bohem, proto může přikázat i kněžím, jak si mají počínat. Na počátku obsazování Zaslíbené země Pán Bůh potvrdí Jozuovo postavení stejným způsobem, jako prokázal Mojžíšovo pověření u Rákosového moře. Národ projde korytem řeky suchou nohou. Před lidem bude postupovat truhla smlouvy, nesená lévijskými kněžími. Mezi truhlou a zástupem Izraele musí zůstat odstup. K Pánu Bohu není možné se jen tak přibližovat. Jozue pak vyzval lid: "Posvěťte se, neboť Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci." Potom Jozue řekl kněžím: "Zvedněte schránu smlouvy a ubírejte se před lidem." I zvedli schránu smlouvy a šli před lidem. Hospodin řekl Jozuovi: "Dnešního dne jsem tě začal před zraky celého Izraele vyvyšovat, aby poznali, že jsem s tebou, jako jsem byl s Mojžíšem. (Joz 3,5-7.) Požadavek posvěcení lidu zřetelně ukazuje na bohoslužebný charakter celé události. Do Zaslíbené země povede svůj lid Hospodin sám, proto je třeba celý národ odpovídajícím způsobem připravit. Pán Bůh nenávidí hřích, proto je třeba alespoň symbolicky znázornit, že lidé jsou ochotni od svých vin odstoupit. možnost skutečného posvěcení ovšem přinese až mnohem později oběť Pána Ježíše Krista, smírčího Beránka, obětovaného za lidské viny. Když ti, kteří nesli schránu, přišli k Jordánu a nohy kněží nesoucích schránu se smočily na pokraji vod Jordán je vždycky v čas žně rozvodněn daleko z břehů , tu vody řítící se shora zůstaly stát a postavily se jako jednolitá hráz velmi daleko odtud u města Adamu, které leží při Saretánu; a ty, které tekly dolů k Pustému moři, k moři Solnému, se vytratily. Tak přešel lid naproti Jerichu. Kněží nesoucí schránu Hospodinovy smlouvy stáli nepohnutě na suché zemi uprostřed Jordánu a celý Izrael přecházel po suchu, dokud celý ten pronárod do jednoho nepřešel Jordán. (Joz 3,15-17.)
Když se nohy kněží dotkly říčního dna, voda se vytratila. Místo rozvodněného toku, a Jordán bývá v tomto ročním období rozvodněn, se před Izraelci ukázalo suché dno. A biblická zpráva dodává, že se vody zastavily daleko odtud, kdesi na severu. Izraelcům se voda ztratila z očí. Obyvatelé západního břehu se možná domnívali, že jim žádné akutní nebezpečí nehrozí, že Izraelci budou potřebovat minimálně několik dní, možná i týdnů na překonání vodního proudu. Boží zásah naprosto změnil situaci. Během překvapivě krátké chvíle je celý izraelský zástup na druhé straně řeky. Náš učitel vysvětluje událost zastavení jordánských vod ještě i obrazně. Říká, že smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista zničila překážku, bránící vstupu do Boží blízkosti velmi daleko, až u Adama. Skutečně, Kristovo odpuštění platí nejen pro hříchy spáchané po jeho vzkříšení, ale i pro všechny hříchy dávné minulosti. Kristova milost sahá až k Adamovi. Na druhou stranu dosahuje až do naší doby a přes ni ještě do budoucnosti. Kam až, to už nikdo z lidí není schopen zahlédnout. dostáváme se ke 4. kapitole, která na událost 3. kapitoly plynule navazuje: Když celý ten pronárod do jednoho přešel Jordán, řekl Hospodin Jozuovi: "Vyberte si z lidu dvanáct mužů, po jednom z každého kmene, a přikažte jim: Vyneste zprostřed Jordánu, odtud, kde nepohnutě stály nohy kněží, dvanáct kamenů, vezměte je s sebou a složte je na místě, kde této noci přenocujete." (Joz 4,1-3.) Lid Izraele přešel bez nehody na druhou stranu řeky. Tehdy Jozua oslovil Hospodin a přikázal mu vynést zprostřed řeky kameny. Jozue tento příkaz zprostředkuje a současně jej vysvětlí: To bude mezi vámi na znamení. Až se v budoucnu budou vaši synové vyptávat: »Čím jsou pro vás tyto kameny?«, odpovíte jim: »Vody Jordánu se rozestoupily před schránou Hospodinovy smlouvy; když procházela Jordánem, vody Jordánu se rozestoupily.« Tyto kameny budou Izraelcům pamětným znamením navěky." (Joz 4,6-7.) Jak nesmírně důležité je připomínat dětem Boží skutky minulosti. Síla Izraele byla a je v tom, že tento národ nezapomíná. Není to náhodou, tomu je učil Pán Bůh. Izraelci učinili, jak Jozue přikázal. Vynesli zprostřed Jordánu dvanáct kamenů podle počtu kmenů Izraelců, jak Jozuovi uložil Hospodin, a přešli s nimi na místo, kde se chystali přenocovat; tam je složili. Též na místě uprostřed Jordánu, kde stály nohy kněží, nesoucích schránu smlouvy, postavil Jozue dvanáct kamenů a ty tam jsou až dodnes. (Joz 4,8-9.) Dvakrát dvanáct kamenů, jednou v řece, jednou na břehu. mají pro všechny časy připomínat Boží skutek, který provázel vstup Izraele na území Zaslíbené země. Řekli jsme si, že v knize Jozue není vhodné považovat Zaslíbenou zemi za obraz nebe, protože v nebi nebude docházet k žádným bojům. Vraťme se ale ještě k dřívější představě, se kterou Izraelci putovali pouští. V tomto pohledu nám skutečně Palestina obrazně představovala cíl lidské životní pouti a řeka Jordán smrt. K tomuto obrazu se teď vrací i náš učitel a připomíná slova počátku 6. kapitoly Pavlova listu římské církvi:
Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce i my vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,14.) Vernon McGee připomíná mně i vám, že Pán Ježíš Kristus vstoupil kvůli nám do smrti. O tom mluví i nás příběh z knihy Jozue. Dvanáct kamenů postavených doprostřed říčního dna vytvořilo památník Kristovy smrti. Dvanáct kamenů vynesených ze dna Jordánu a postavených na západním břehu dalo vzniknout památníku Kristova vzkříšení. Pán Ježíš Kristus zemřel před téměř dvěma tisíciletími. Apoštol Pavel ovšem říká velmi jasně, že každý křesťan kterékoli doby, skrze svou víru pokřtěný v Kristovo jméno, prožívá ztotožnění se svým Spasitelem. Podle našeho učitele je škoda, že slovo křest bývá po celých dvacet století překládáno, ale ne vykládáno. Původní řecké slovo, které je do češtiny překládáno slovem křest a které je v našich představách spojováno s politím, pokropením či ponořením, prý nemá v původním významu s vodou naprosto nic společného. Jeho smyslem má být právě ono ztotožnění. Křesťan je s Kristem spojen ve smrti i vzkříšení. Pán Ježíš zemřel na našem místě, jeho smrt byla naší smrtí, my všichni, pokud jsme se mu vírou odevzdali, jsme zemřeli na Golgatě. A jako vstal on, tak jsem vstali i my. To není jen věc budoucího vzkříšení, to je věc už dnešní skutečnosti. Vždyť věčný život není jen věcí nebe, ale i současné skutečnosti. I život současného, na zemi žijícího křesťana, je životem bez konce, protože jde o život v Kristu. Nejvýznamnější kvalita věčného života není jeho neomezená kvantita, ale jeho kvalita. Je to život s Kristem, život ve ztotožnění s ním. O této skutečnosti nového života s Kristem mluví i epištola Židům, ze které si připomeneme několik veršů ze začátku 2. kapitoly: Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,4-7.) Křesťané jsou občany nebeského království, jako se Izraelci staly občany Zaslíbené země, jakmile překročili Jordán. Z Božího rozhodnutí to byla jejich země a oni přechodem Jordánu vstoupili do tohoto Božího daru. Desátého dne prvního měsíce vystoupil lid z Jordánu. Utábořili se v Gilgálu, při východním okraji Jericha. Oněch dvanáct kamenů, které vzali z Jordánu, postavil Jozue v Gilgálu. Řekl Izraelcům: "Až se v budoucnu budou vaši synové vyptávat svých otců: »Co je to za kameny?«, seznamte své syny s tímto: Izrael přešel tento Jordán po suchu. (Joz 4,19-22.) Izrael přešel Jordán a na památku tohoto přechodu vznikla svatyně, kruh kamenů, Gilgál. V budoucnosti bude podnětem k otázkám mladších generací a příležitostí k připomenutí a vysvětlení Božího činu záchrany. Kameny se stanou svědky, k jejich svědectví pak mají být připojována slova generace otců. Tak bud zajištěna kontinuita
vědomí Izraele, vzpomínky na Boží péči. Hospodin, váš Bůh, vysušil před vámi vody Jordánu, dokud jste nepřešli, jako to učinil Hospodin, váš Bůh, s Rákosovým mořem, které před vámi vysušil, dokud jste nepřešli, aby poznaly všechny národy země, jak mocná je ruka Hospodinova, a abyste se báli Hospodina, svého Boha, po všechny dny." (Joz 4,23-24.) Co bylo vlastním důvodem zázraku jak u Rákosového moře, tak u Jordánu? Ukázat pohanům Boží moc a mezi Izraelci vzbudit bázeň před Hospodinem, tak to říkají citované verše. Pro Izrael byla vzpomínka na přechod přes Jordán jednou ze vzpomínek, které tomuto národu daly sílu přežít staletí pronásledování. Vzpomínka na vstup do Zaslíbené země byla svědectvím o Boží nepřestávající péči. A význam pro pohanské národy? To je hodnota této události pro mne i pro kohokoliv z vás, milí posluchači. I kvůli nám se odehrávaly všechny ty podivné starozákonní příběhy. Jsou i pro nás svědectvím o Boží moci. Všimněme si ještě na závěr úvah o 4. kapitole knihy Jozue, že tentokrát nebyla vodní hladina rozdělena Mojžíšovou holí, jak se to stalo u Rákosového moře. U Jordánu vstoupila do řeky nejprve truhla Boží smlouvy. Její přítomnost rozdělila Jordán. Pán Ježíš Kristus vstoupil jako první do proudu smrti, aby jej roztrhl, aby v něm otevřel bránu. Tak vstupuje i do smrti každého, kdo patří k jeho lidu, aby mu otevřel vstup do Zaslíbené země, do své věčné přítomnosti. 5. kapitoly nám představuje poslední přípravy, kterými prochází národ i Jozue před zahájením bojů o Zaslíbenou zemi. Není dobré vstupovat do duchovního boje bez přípravy. Hospodin si svůj lid připravuje. Kromě toho připravuje i okolnosti, do kterých mají vstoupit. Když uslyšeli všichni emorejští králové, kteří sídlili na západ od Jordánu, a všichni kenaanští králové při moři, že Hospodin vysušil před Izraelci vody Jordánu, dokud nepřešli, ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha. (Joz 5,1.) Základní příprava pro boj Božího lidu není příprava vojenská, ale duchovní. Je potřebné upevnit víru bojovníků, znovu je naučit spoléhat se na Boží pomoc a milost. Je třeba si znovu připomenout všechna ustanovení Zákona, všechny Boží požadavky, které byly v době putování pouští často zanedbávány nebo úplně opomíjeny. Život kočovníků mnoho věcí nedovoloval, celý život byl chtě nechtě provizorní. Izrael se musí nejprve soustředit na svůj vlastní duchovní stav. To ovšem omezovalo možnosti vojenských příprav. z vojenského hlediska bylo třeba chystat zbraně, jistě nebyly v nejlepším stavu pokud je vůbec Izraelci měli. Bylo třeba cvičit vojáky, připravovat velitele i týlové zázemí. Pustit se do války není jen tak. V našem textu o žádných vojenských přípravách neslyšíme. Dozvídáme se ale něco jiného, něco mnohem důležitějšího, než lidské vojenské přípravy. Pán Bůh sám začal připravovat okolnosti budoucích bojů. Kolikrát Hospodin rozesel mezi nepřáteli Izraele hrůzu, než se izraelská vojska vůbec přiblížila. Někdy dokonce zasáhl i tam, kde Izrael vůbec nebyl schopen bojovat. Myslím teď třeba na případ obležení Samaří aramejskými vojsky. Čtyři malomocní muži už tenkrát nemohli dál snášet útrapy života v obleženém městě a rozhodli se vyjít k nepříteli, vždyť jako malomocní stejně neměli co ztratit. Za setmění unikli z města, ale když došli k aramejskému táboru, našli jej
prázdný. Druhá kniha Královská k tomu říká: Panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska. Řekli si mezi sebou: "Hle izraelský král najal proti nám chetejské a egyptské krále a ti na nás táhnou." Za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život. (2Kr 7,6-7.) To je způsob boje Božího lidu. Nesmí se vzdát předem, někdy je třeba i vyjít vstříc nepříteli, ale může počítat s Boží pomocí, s jeho zásahem. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám (Jk 4,7b.), radí apoštol Jakub. Kdo má Pána Boha na své straně, je vždycky v převaze. On už zvítězil, kdo by mohl zpochybnit Kristovo golgatské vítězství? Církev potřebuje bojovat především proti sobě samé, proti porušenosti vlastního srdce, bojovat proti svodům, ale bojovat s jistotou vítězství, které jí její Spasitel už daroval.
