PRÁZDNO PRÁZDNO. J o s e f S m u t e c k ý. J o s e f S m u t e c k ý NAKLADATELSTVÍ

PRÁZDNO Josef Smutecký

Josef Smutecký

PRÁZDNO NAKLADATELSTVÍ

PRÁZDNO

…. 20..

2

© Jaroslav Lejček, 2008 © Nakladatelství ISNB 3

Josef Smutecký PRÁZDNO Trēs in librō

Věnováno Míše 4

[1]

Třináctá komnata

[2]

Den za dnem

[3]

Osud nás zamotá

[4]

Tisíckrát chci se vzdát

[5]

Kouzelné chování

[6]

Kde je to tak

[7]

Tvá lilie tygrovaná

[8]

Pane, tam kdesi

[9]

Usíná noc Epilog

[ A1 ] PhDr. Smutecký (č. 1) [ A2 ] PhDr. Smutecký (č. 2) [B]

Profesor Balda

[C]

Článek C. B. Tideho

[D]

Docent Chalabala

[E]

Profesor Karafiát

[F]

Z textu Ing. Maštalíře

[G]

Vyprávění Ing. Čacha

5

Veškerý text tohoto vyprávění je fiktivní. A to buď přímo, nebo zprostředkovaně, s cílem napomoci zdání autentičnosti. Novinové články, z nichž je citováno, jsou právě tím nástrojem, který autora a čtenáře provází smyšlenkami, nástrojem, který v kontextu nabývá stejného charakteru jako celé vyprávění. Bohužel neexistuje ani Trojměstí, ani redakce předního evropského časopisu, ani jiná místa o nichž se text zmiňuje. Ba co více, fiktivní jsou ženy a muži tohoto vyprávění, náboženského vůdce a politiky, nevyjímaje. Pro úplnost se poznamenává, že verše a notové záznamy si autor přisvojil s nelaskavým svolením básníka.

6

[1] 1.

Třináctá komnata v okolí kdekomu otevřít dovolí duše se v pustinu rozplývá cesta zpět sama se ukrývá 3.

2.

V komnatě na poplach nezvoní květiny slaměnky nevoní ztrácí se odstíny nachové vše se zdá v pozici matové

Snad jednou paprsky sluneční nakreslí cestičku zpáteční snad mat se uhraje do patu snad láska ukáže k návratu1

Nikdy mne do mé pětatřicítky nenapadlo, že bych se mohl stát novinářem. Jistě, pomohla tomu změna režimu, ale transformace to byla přímo čítanková. Kdysi jsem četl rozhovor s českým velvyslancem ve Francii. Přesně si to už nepamatuji, ale, kromě jiného ten pán, uvedl, že díky této změně muselo u nás po roce 1989 "hned" měnit zaměstnání okolo 1,5 miliónů lidí. A jedním z těch, které potkalo takové štěstí, jsem byl i já. Když někde pracujete kolem deseti let, do jisté míry se považujete za něco jako inventář, ostatně máte v osobním přiděleno číslo. Zároveň jste přesvědčen o své nepostradatelnosti, zvláště když vás práce baví a máte výsledky Svatá prostoto! Výsledky práce nebo zásluhy, nepostradatelnost, kamarádi, kolegové, známí, v restaurovaném raném kapitalismu. Nic takového. Se ztrátou zaměstnání je to ještě horší než po skončení školy. Tam alespoň, máte-li štěstí, se občas vidíte na setkání po x letech a máte společné vzpomínky. S bývalým kolegou či kolegyní se vidíte náhodně, obvykle v nepřiměřeném prostředí, a proto si v podstatě nemáte co říct.

1

Třináctá komnata. 7

Navíc, lze-li věřit literatuře, raný kapitalismus byl svým způsobem proti feudalismu pokrok, alespoň pokud se týká rodících se kapitalistů a námezdních pracujících. A přicházel zvolna. Ono relativně dlouho trvalo než si chytřejší feudálové uvědomili, že je výhodné být i kapitalistou. Ostatně v Českých zemích teprve rok 1998 bude stopadesátým od zrušení roboty. Naproti tomu do rádoby restaurovaného raného kapitalismu jsme se jednoho dne probudili a dodnes se divíme, proč jsme raději nepřevzali dekadentní kapitalismus západoevropské provenience, když jsme se na jeho úpadkovosti od konce 19. století také významně podíleli. Novinářské povolání, to je, samozřejmě z mého pohledu, takový život na druhé straně. Když jsem dostal tu nabídku, tak jsem se střídavě otravoval a střídavě jsem ochutnával co je to za anglický pocit spleen. Ještě jsem byl v minulém zaměstnání, dostal jsem totiž výpověď z organizačních důvodů, a můj zaměstnavatel, dříve státní, v tom čase již a.s. s rozhodující státní účastí, mne už k ničemu nepustil. Jenom mi snížil plat na základ a posadil do "exilové" kanceláře k panu kolegovi, který posléze dopadl stejně jako já. Nejdříve jsem váhal, o novinářské práci jsem neměl představu. Ale fakt nepotřebnosti, zvědavost a jisté nadání k pokládání správných otázek a ke psaní, praxe v jednání s neznámými lidmi a jakási osamělost, to vše mne vedlo k tomu, abych tu novinařinu zkusil. Protože jsem vzhledem k věku, dostal určité odstupné, řekl jsem v těch novinách, že vezmu plat co dávají začínajícím. A po zkušební době, budeme-li oboustranně spokojeni, že se domluvíme na přiměřeném platu. Ano, naivita, tři měsíce uplynuly, oboustranná pracovní spokojenost, ale na dohodu o platu druhá strana "zapomněla". Plat, posléze vyřešila nabídka odjinud, a tak jsem se přece jenom stal novinářem, jenomže nikoliv v novinách, ale v časopisu. Jak jsem téměř naznačil, mé soukromí je strašně jednoduché. Sice se mne občas snaží k obrazu svému přetvořit nějaká z té hezčí poloviny lidstva, ale asi je takový cíl obtížnější než ze začátku vypadá . Prozatím to každá, včetně mé bývalé ženy, znovu, ale šťastně, vdané, vzdala. Pokud se týká jiných, méně podstatných zájmů, ani ony nepatří mezi nadměrně nárokující si čas, prostor, pomůcky či peníze. Tato jednoduchost v soukromí mi umožňuje bez potíží služebně cestovat. K tomu přispívá i otázka "co doma", už dávno jsem zjistil, že "prázdna mám plný byt". Co jsem v redakci našeho časopisu, jezdívám na služební cesty autem. Je-li k dispozici, tak služebním Favoritem, není-li, tak Š 120. Ta druhá škodovka je sice již dámou v letech, ale realita ji nutí nejít na zasloužilý odpočinek. A protože je hodná holka, snaží se o mladistvý vzhled. Zřejmě si je dobře vědoma toho, že pro plynulý přechod do kategorie veterán je takový vzhled téměř doporučením. Navíc nemíní být v nějaké obyčejné kategorii, ale uchází se o členství v kategorii "pracující veterán". Jenomže, pro tuto cestu, služební auto nebylo k mání. 120 si půjčila má bývalá žena, takže mi nezbylo než se do světa a zpět rozjet vlakem. Jak již naznačila informace o automobilech, svět je v mé pracovní náplni vymezen státními hranicemi bývalého Československa. Cestu tam mám v plném rozsahu za sebou, v kupé jsem opět sám, myšlenky si dělají co chtějí. Místo, abych se věnoval rozumnějším věcem, například spal, protože rozhovor na přání čtenářů mám na kazetě, v duchu si ho, proti své vůli v odpovědích vybavuji. Muže, kterého jsem na přání našich čtenářů navštívil, jsem si představoval jako štíhlého, zadumaného myslitele. Buď učitele vysoké školy humanitního zaměření nebo vědeckého pracovníka v některém z takových oborů. I jeho 8

příjmení takovou představu vyvolávalo, Smutecký. Ve skutečnosti, pan Smutecký je veselý a příjemný muž střední postavy, téměř při těle, a rentiér. Být rentiérem je sympatický životní úděl, i já bych ho pro sebe považoval za završení kariéry. S panem Smuteckým jsme se domluvili, že se u nás v redakci staví za týden ve čtvrtek v 10:00. Ten týden, o kterém se zmínil pan Smutecký se tak moc nedělo, aby to stálo za zaznamenání. Kupodivu jsem musel vyřizovat věci o kterých jsem byl přesvědčen, že je dávno vyřídil někdo kompetentnější. Ve čtvrtek ráno jsem potkal jednu bývalou kolegyni a tak jsme se zapovídali, že jsem pak měl co dělat, abych stihl pana Smuteckého. Jen co jsem si sundal kabát, byl tady. Podali jsme si ruce, nabídl jsem rozpustnou kávu nebo ovocný čaj, s tím, že jiný nápoj nemám. A poznamenal jsem, že někteří hodní návštěvníci ze slušnosti čaj (či kávu) neodmítnou a pak jim nechutná, ačkoliv vždy zdůrazním, že pořádný čaj (a kávu) má paní sekretářka, a není problém ji poprosit. "Rozpustnou kávu," odvětil. Udělal jsem dvě. U kávy si nejdříve přečetl můj návrh rozhovoru 2, něco vyškrtl a opravil, já si zatím dopisoval domácí úkol od A.U. (kdo je to, viz. dále), a pak jsme si začali povídat. Poznamenal jsem: "Domníval jsem se, že vypustíte, jak jste naznačil, ty političtější pasáže." "Političtější? Hrozné slovo, to je váš výtvor?" "Ani nevím." "Ještě včera jsem se také domníval, že rozhovor výrazně zkrátím. Ale pak jsem si listoval cestou sem noviny, a změnil jsem názor." Zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, jenže byl pro pana Smuteckého. "To je pro vás," řekl jsem a podal mu sluchátko a na chvíli se omluvil. Vzpomněl jsem si, že musím zaběhnout pro Moniku, naší fotografku. Monika na něj udělala, ostatně jako na většinu z nás mužů, veliký dojem. Což mělo výhodu pro náš časopis, jako objekt fotografování jí takový jedinec dělal pomyšlení. Stejně pan Smutecký. Když se rozhodla udělat nějaké snímky venku, ochotně souhlasil. Když se vrátili bylo zřejmé, že jsou okouzleni navzájem, loučili se tak, že bylo jasné, kam pan Smutecký zamíří až naše druhé setkání skončí. "Škoda, že jsme to setkání ještě trochu neposunuli," řekl jsem," v pátek jsem četl takový článek o názorech hnutí pro vědomí Kršny, řada myšlenek je pro mne nepochopitelná. A nějakou literaturu jsem zatím nesehnal. Teď mne však napadlo, že mezičas, který vám nyní vzniká, mi asi můžete přátelsky věnovat." "Není čeho litovat, já bych stejně nemohl s vámi o tomto hnutí diskutovat, bohužel jsem o tomto směru myšlení jen velice povrchně informován3."

2

Když jsem začal psát toto vyprávění, napadlo mne uvádět rozhovorem s panem Smuteckým jednotlivé kapitoly. Jenomže, pak se mi ten nápad přestal líbit. Zároveň se mi nelíbilo „mít“ rozhovor vpředu. Takže otázky a odpovědi uvádím v kapitole [A1], uvedené za * * *. Kdo má zájem, může si je přečíst, ostatních se týká další text. Pro úplnost poznamenávám, že, kromě kapitoly [A1], jsou za * * * také kapitoly [A2], což je ještě jedno povídání s panem Smuteckým a kapitoly [B] až [G], ty, až na poslední, obsahují přípravu na rozhovory, publikované v „našem“ časopisu. Příprava proběhla v době, která je dobou tohoto vyprávění. 3 viz kapitolu [A2]. 9

Monika byla rychlá přesně tak, jak bylo potřeba. Pan Smutecký se rozloučil a pravděpodobně mu pro nejbližší čas bylo co závidět. Já jsem si sedl k počítači a věnoval jsem se konečnému znění našeho rozhovoru podle připomínek, co po něm zbyly4. Potom jsem šel do sekretariátu, který je zároveň jediným vstupem do kanceláře šéfredaktora. Šéfredaktorem je PhDr. Alexandr Uher (dříve a dále někdy "A.U."). Nevím jak dalece jsou pravdivé závěry amerických výzkumníků o posunutí hranic mládí, středního věku a stáří, ale pokud se týká mého šéfa, zřejmě patřil mezi jejich objekty, a tím pádem výzkum středního věku výrazně zkreslil. Ostatně, jak říkají vyvolení, dějiny vědy jsou dějinami oprav, takže se tak zase moc nestalo. Podle jeho dlouhodobé sekretářky paní Nováčkové mu je něco kolem šedesáti, ale vypadá nejméně o patnáct let mladší. Dejme tomu, já nejsem schopen posoudit ani mužnou krásu ani mužný vzhled, obojího mám vrchovatě, když se na sebe po ránu koukám při holení. Nebo, jak kdysi výstižně konstatoval můj spolužák, kamarád a kolega E.F.J 5: "Když se na sebe po ránu při holení dívám do zrcadla, tak jsem na celý den naštvaný". Ale, pokud se týká vitality, inspirátorství a spousty dalších podobných vlastností a schopností, které si ani nedovedu představit a tudíž vyjmenovat, je pan doktor mladík z povolání. Zrovna jsme ho s paní Nováčkovou pomlouvali na téma A. U. a něžné pohlaví, když vběhl dovnitř zamířil ke svým dveřím, cestou si objednal dvě kávy a mne, posadil mne do ušáku, zapálil si nezbytnou cigaretu a začal se producírovat po kanceláři. A pak, až na nepodstatné maličkosti, mne delší dobu nenechal promluvit. "Pane kolego," povídá a udělá přestávku. "Pane kolego," opakoval, "vy jste talentovaný mladý muž ... No tak, nechte mne domluvit," brání se mému odmítavému výrazu. "Já vím co mluvím. Jednak, taky jsem byl ve vašem věku, a jednak autorita nad jiné, Miloš Kopecký, se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že za nejkrásnější období života považoval své mládí v dekádě, která začínala čtyřicítkou. A vás takové šťastné mládí teprve čeká. Tedy, vy jste talentovaný mladý muž a k tomu odborník mezi námi novináři nevídaný. Co byste říkal takovému nápadu. Abych vám, děkuji Evičko (to bylo na paní sekretářku za ty dvě kávy), co nejstručněji vše přiblížil. Včera jsem byl na návštěvě u jednoho svého spolužáka. Vy nesladíte, že. A ten mne bezděky inspiroval k takovému nápadu. K takové reportáži. No, reportáž to sice není nejvýstižnější slovo, ale jako pracovní název ujde. Reportáži na téma podnikatel, banka a úvěry." A pak ten nápad, v mračnu cigaretového kouře (místní pračka vzduchu si nemůže stěžovat na nevytíženost), ze sebe sypal. "Předně, abychom mysleli i trochu egoisticky," začal. "Díky naší čtenářské obci máme solidní obchodní vztahy se subjekty reklamy. Tato obchodní činnost nám v našem oboru přináší potřebnou nezávislost jejímž pozitivním důsledkem jsou i jisté konexe. Ty nám a našim partnerům umožňují publikovat nějakou zajímavost naráz v předních evropských týdenících, mezi které máme čest patřit. A tahleta reportáž, a já se, při vší skromnosti, málokdy mýlím, by vám pane kolego, mohla v našich kruzích, především mezi našimi evropskými čtenáři, udělat jméno. To jenom na okraj, takové ty vedlejší souvislosti. Mám 4

Drobné odchylky mezi odpověďmi v našem časopisu (náš rozhovor byl publikován ve 26. týdnu) a zde jsou výsledkem autorizace pro časopis a zároveň pozdějšího souhlasu tohoto pána, aby v tomto vyprávění byl zachován můj, méně přesný, přepis nahrávky a původní rozsah. 5 kterého jsem, podle již zmíněné transformační zákonitosti, také ztratil 10

tady před sebou seznam bank. Ze seznamu jsem citem některé vyloučil, mezi nimi ty největší, takže jich zbylo padesát." Pan doktor současně zmáčkl tlačítko a opět vstoupila paní Nováčková. "Evičko," povídá, "vy jste jistě anděl, který byl poslán do tohoto slzavého údolí, aby bránil v nepravostech nám hříšným, tím myslím i zde přítomnému kolegovi. A právě teď je taková chvíle, kdy stačí, že řeknete číslo od jedné do padesáti a pan kolega bude Vámi pro tentokrát uchráněn." "Patnáct" řekla, a pan doktor ji, gestem sobě vlastním, propustil. "Hanibal ante portas pro patnáctou pobočku patnácté banky našeho seznamu ... No pane kolego, jak se Vám líbí Trojměstí v bývalém Severočeském kraji?" Pokrčil jsem rameny a pokusil se konverzovat. "Mohl bych se nejdříve zeptat ..." "Nemusíte," skočil mi do řeči, "odpovím." A odpověděl na otázku, kterou jsem nestačil dokončit. "Kde dělá ten můj spolužák? Samozřejmě v jedné z těch velkých bank, které jsem citem vyloučil. To víte, intuice mi naznačila dva aspekty. Jeden, ten byste bral v úvahu také, spolužák. Druhý, vám jako odborníkovi, nemusím šířeji vysvětlovat." (Nemusel. Pravděpodobnost odlišného chování podnikatele a malé banky, a podnikatele a velké banky je dostatečně vysoká. Ta velká má při rozhodování adekvátní počet brzdících mezistupňů. I když, zkušenosti z Anglie, respektive Singapuru, na naše poměry významné a starobylé, banky Baring`s, nebo z Francie se státní bankou Crédit Lyonnais, spíše ukazují, že takovým odborníkem zase nebudu. Jen by mne zajímalo to číslo patnáct, bohužel oddanost paní Evy k panu doktorovi je prověřena časem, tyhle platonické vztahy jsou jako skála.) "Pokud se týká toho Trojměstí, nedávno jste mne tam poslal na takovou poradu" pokouším se navázat řeč, ale marně. "To je skvělé, zapomněl jsem" rozzáří se pan doktor, "to je skvělé, to je jako kdybych vás posílal do rodného města. Alespoň si nebudu dělat výčitky pro vaši osamělost. V ostatním vám radit nebudu. Domnívám se, že bychom se mohli sejít, než začneme na věci pracovat, třeba hned v pondělí, tou patnáctou bankou je podle našeho seznamu a.s. Geobanka Praha, zkratkou Geba. Paní Nováčková nám hodinu setkání upřesní. A ještě tu mám jednu věc. Pan kolega Jindra nám onemocněl a má něco rozpracováno s docentem Chabalou z Českého ekonomického ústavu. Tady máte složku co mi odevzdal s prosbou, abyste to vzal za něj. Přepis z kazety a autorizaci si samozřejmě zajistí sám. Tak, pane kolego, příjemný víkend a na shledanou." "Nápodobně a na shledanou," řekl jsem. A prošel jsem, kanceláří paní Nováčkové, kde jsem měl možnost pozdravit jakousi návštěvu naší redakce.

11

[2]

1.

Den za dnem zdobí se prázdnotou samota, samotu hledá nota se ukrývá za notou každá tma zdá se být bledá 3.

2.

Svítání všední dny nachází poštou už nechodí psaní mlhavý závoj vše provází v mlze se ztrácejí přání

Jednou snad ten závoj prázdnotu zahalí závoj a prázdnota pak budou cizí jednou snad naděje nebude vpovzdálí jednou snad samota zmizí6

Odpoledne jsem se vydal na smluvenou schůzku s profesorem Antonínem Baldou, kterému jsem minulý týden poslal otázky pro rozhovor, který nám slíbil. Po takových neutrálních vzájemných zdvořilostech, jsem si nad svou druhou kávou, uvědomil, jak je mé současné povolání v určitých momentech vůči mně potměšilé. Podle

6

Den za dnem. 12

novinářské morálky7, by cílem práce novináře mělo být získané poznatky pochopit, popřípadě i vysvětlit. Například sledem vhodně formulovaných dotazů. Jenomže, v konverzaci s panem profesorem, jsem byl pořád tlačen do pozice, co si o jeho názorech myslím. A taková pozice je pro čtenáře, pokud se jí člověk neubrání, nepřijatelná, z práce stane písemka typu "co tím chtěl básník říci". Jistě, i moje názory mohou být pro čtenáře zajímavé. Ale musí být výhradně moje a musím být pro čtenáře žádanou osobností. Tou, ale novináři nebývají. "Podívejte se mladý muži," otočil profesor konverzaci k účelu schůzky, a já jsem raději proti tomuto oslovení, po zkušenostech s Dr. Uhrem, nic nenamítal, "ty vaše otázky, jak bych nejlépe ... Víte, váš časopis právem patří do skupiny předních evropských žurnálů s jakousi společnou publicitou. Ale vaše otázky, promiňte mi tu klasifikaci, jsou výtečné pro informování našeho, jinak řečeno zasvěceného, čtenáře. A já jsem se rozhodl vaši nabídku přijmout právě s ohledem na ten skupinový rozměr. A protože mám s takovým rozměrem určité, řekněme dlouhodobější zkušenosti, rád bych se s vámi dohodl na jejich upraveném znění." "To pravděpodobně nebude problém, ale pokud byste mne nejdříve, velice stručně," začal jsem opatrně sondovat. Profesor se pousmál a přerušil mne: "Já už nevím, kdo to byl, ale kdysi někdo začal dopis asi v tomhle smyslu ´promiňte mi, že Vám toho tolik píši, ale bohužel nemám čas být stručný'. A profesoři, jak je známo, jsou k tomu buď roztržití nebo upovídaní. Ale jste host, tak se pokusím." Napil se kávy a pokračoval: "Zapomněl jsem vám říc`, že jsem do vaší nabídky zapojil i mého dlouholetého kritika a kolegu profesora Karafiáta. Tedy, jeho souhlas mám podmíněný vaším souhlasem." "Bez komentáře", řekl jsem. Potom mne profesor Balda, jak jsem již výše naznačil, hlavně zkoušel (jak rozhovor probíhal uvádí kapitola [B]). To zkoušení se zdálo nekonečné, takže jsem bral jako vysvobození, když řekl: "A k dalšímu mám návrh, nejdříve do přípravy zapojíme Karafiáta, a pak dál uvidíme." Rychle jsem souhlasil. "Jenže, on je muž činu. Vyhovuje vám, že bychom se u něj sešli za týden, v sobotu? Že byste se pro mně zastavil po osmé ráno?" "Ano," řekl jsem. "Tak mu ještě naši nahrávku okopírujeme, aby se na vás mohl připravit." "Promiňte," poznamenal jsem, "ale snad na nás." "Ne, ne, ne, já se s vámi dvěma sejdu jen kvůli zdvořilosti, abych vás navzájem představil. Ale v plánu mám krásnější program." Pan profesor mne doprovodil k zahradní brance. Tam jsme potkali nějakého, zřejmě, souseda, který si s ním potřeboval popovídat. Rychle jsme se rozloučili a já jsem zamířil do redakce, není-li tam něco zajímavého. Nebylo. Akorát hromada k vyřizování, s podrobným harmonogramem. Ten mne v pondělí posílal za docentem Chabalou, pak až do čtvrtka mi zajistil kancelářské vězení

7

jak mi vysvětlili profesionálové vzděláním i dlouhodobou praxí 13

pravděpodobně oslazované několika litry hořkého čaje a stejně ochucené černé kávy, s potravou z kuchyně restaurace v přízemí, ta, spolu s jídelnou, je pro naši redakci mateřským stravovadlem. Otevřel jsem složku magistra Jindry: "Balíček korespondence se čtenáři, noviny, nějaké poznámky rukopisem pana kolegy, chválabohu pro mne naprosto nečitelné". Vzal jsem si noviny, a začetl se do článku C. B. Tideho [taidi] , respektive do zvýrazňovačem označeného textu8. Dočetl jsem označený text a rozhodl se nechat si zbytek složky na nedělní večer. Pak jsem se věnoval záležitostem nesouvisejícím s tímto vyprávěním. Docent Chabala měl pracovnu v šestém patře a nejezdily výtahy. Představil jsem se s tím, že Mgr. Jindra onemocněl a já že nejsem od podobného stavu daleko. "Stejný dojem jako vy, jsem měl před chvílí i já, když jsem také absolvoval ty schody," projevil můj hostitel pochopení, "a podívejte se, stále žiji. Kávu, čaj ?" Pokrčil jsem rameny. "Tedy kávu," rozhodl za mne a objednal ji ve vedlejší místnosti přes spojovačky. Posadili jsme se. "Pan magistr mně přinesl takový pelmel dotazů vašich čtenářů k privatizaci. Vesměs kritických. A požádal mne, abych se k nim nějak vyjádřil. Četl jste je?" "Ano, v neděli večer, takže si je trochu pamatuji a mám je sebou." "Takže dalo by se například na otázky odpovídat namátkově, nebo, protože řada z nich je v podstatě stejných, mohly by se odpovědi shrnout do třech základních skupin, ...?" "Zkusme namátkově, a když bude stejná vytáhneme další. A rád bych případně připojil vlastní otázku, snad mi to Mgr. Jindra bude tolerovat." "Dobře, tak losujte první9." Pan kolega Jindra měl vynikající přípravu, pan docent je člověk na svém místě, takže rozhovor uběhl rychleji než jsem očekával. Po té byl pan docent tak laskav, že mne doprovodil ke schodišti. To, že výtahy stále nejezdily, ho inspirovalo k poznámce, že úbytek potenciální energie z pohledu šestého patra mi v přízemí nepřipadne tak děsivý, jako její ranní nárůst. Vrátil jsem se do redakce a stavil se v sekretariátu. Paní Nováčková se na mne radostně podívala a řekla mi, že máme jít spolu do šéfovi kanceláře. Tam mne představila jednomu pánovi s doprovodem, pána mně a vrátila se k sobě. Pán, prostřednictvím překladatelky, která byla jedním, ze dvou členů doprovodu mne takto oslovil: "Stejně jste pozoruhodný národ, s takovým přirozeným smyslem pro humor. Když si vzpomenu na ten případ s obecním bytem vašeho premiéra. Škoda, že jsem informován pouze z novin, škoda, že jsem neviděl, jak zcela s vážnou tváří říká: 'Byt nemám absolutně žádný a prohlašuji, že je docela problémem osobním a rodinným, že je vám po padesáti a nevlastníte postel ani skříň či noční stolek. Absolutně nic. V případě zítřejšího 8 9

viz kapitolu [C]. viz kapitolu [D]. 14

pádu vlády bych se musel ubytovat v nějakém penzionu nebo ubytovně.' Nebo, když jsem si přečetl o návrhu radních z Prahy 6 o možnosti pronajmout premiéru byt v případě, že daruje pro sociální účely obvodnímu úřadu peníze odpovídající odhadní ceně takového bytu. A zároveň s touto informací i novinářskou úvahu o tom, že by si premiér nemohl takový dar ve výši kolem 3,8 miliónu korun zřejmě dovolit. A to ani v případě, že by uvažoval o bankovní půjčce, protože by ji, při své majetkové situaci (nevlastní nic, čím by mohl ručit) a příjmech (plat 38,5 tis. Kč hrubého), těžko získal." Díval jsem se střídavě na pana Grüna, pokud jsem dobře rozuměl jeho příjmení, když mi ho paní Nováčková přestavovala, na dalšího, ale nepřestaveného, pána, který mlčel, a na tu slečnu nebo paní, co překládala a také nebyla představena, a říkal si proč jsem sem chodil. Kdybych neměl ten hloupý nápad stavit se v sekretariátu, nestal bych se obětním beránkem a pan Grün by mohl čekat na A.U. u pí sekretářky. Pánovi jsem nerozuměl. Ten případ s bytem jsem již dávno zapomněl, pan návštěvník měl zřejmě obdivuhodnou paměť nebo, mírně řečeno, zastaralé informace. A zřejmě si naši redakci spletl s nějakým vládním úřadem. "Promiňte", pokusil jsem se ho přerušit, "mohla byste se vašeho kolegy zeptat, v čem by mu naše redakce mohla být užitečná?" Pohoršeně se na mně podívala: "Pan Grün není můj kolega, on je zákazník naší společnosti. Mohl byste, při svém zaměstnání, vědět, že on je spolumajitelem významného evropského konsorcia sdělovacích prostředků." "Omlouvám se," usmál jsem se, "jednak pan Burian říkával "při vašem vzdělání" nikoliv při vašem zaměstnání, jednak jsem měl do dnešního dne o slovu konsorcium jinou představu." Opět se na mne stejným způsobem podívala, chvíli konverzovala se svým zákazníkem a začala znovu překládat. "Pan Grün přišel vašemu časopisu udělat nabídku, respektive dvě nabídky. Tu druhou v případě, že prvá by nebyla akceptovatelná." Přerušil jsem ji. "Protože nejsem oprávněn za časopis rozhodovat, dovolte mi nejdříve stručný návrh." "Prosím." "Buď se dohodneme na jiném termínu schůzky podle kalendáře pana šéfredaktora, který je zároveň obchodně kompetentní, nebo mi dovolte náš rozhovor nahrávat, abych mohl pana šéfredaktora přesně informovat. Pak ale prosím o telefon, fax nebo adresu kam bychom se mohli k vašim nabídkám vyjádřit." "Můžete nahrávat," přeložila, a p. Grün si se mnou vyměnil navštívenky. "Okamžik," řekl jsem a zapnul jsem magnetofon. "Moment," překládala svého zákazníka, "dal jste mi navštívenku pana doktora, mohl bych poprosit i o vaši?" "Jistě", řekl jsem jako by se nic nestalo, a polepšil se. Podvědomě mně, ale ta prosba, nevím proč, vadila. "První nabídka je stručná, koupím váš časopis za oboustranně výhodnou cenu a zaručím vašim pracovníkům srovnatelné příjmy s ostatními pracovníky našich publikací, to znamená špičkovým pracovníkům špičkové, běžným běžné příjmy. Z referencí, které mám k dispozici, vyplývá, že tento můj slib je snadno splnitelný, s nižším počtem 15

pracovníků dosahujete výrazně lepších výsledků než moje časopisy, které v Evropě patří mezi nejlepší." "Bez komentáře," reagoval jsem na odmlku. "Druhá nabídka, je pronájem. Najmu si na určitou dobu určitý počet vašich špičkových redaktorů, reportérů a fotografů, přitom vám bezplatně zapůjčím stejný počet mých pracovníků těchto profesí." "Myslíte pracovníky pro oblast bývalého Československa?" "I pro jiné spádové oblasti, jak se dohodneme. Abych nezapomněl, omluvte paní překladatelku, ona se ještě s českým prostředím neztotožnila". "Není proč," řekl jsem, zatímco ona nezadržitelně červenala, "chtěl bych se ještě dovědět, co bude z vaší strany, pokud nebude akceptovatelná ani druhá nabídka?" "Promiňte", řekl, "obě nabídky jsou vynikající, samozřejmě, že existují i jiné možnosti spolupráce, ale ty by přišly v úvahu, pokud by vůbec přišly, až pak." "Mohu vám být ještě nějak služebně užitečný?" Díval jsem se na tu dívku a uvědomil si, že je na cizinku nebývale, „česky", hezká. Přeložila mou otázku, česky dodala "mně služebně ne" a odmlčela se. Pan Grün se zamyslel a řekl, "kdyby vás to neobtěžovalo, uvítal bych, kdyby jste si chvíli s paní překladatelkou povídal, a já bych si prohlédl nějaký materiál". "Naopak", řekl jsem, "potěšilo by mně to, pokud by mi mladá paní něco hezkého vyprávěla." Přeložila mu to a pak dodala "beze všeho, jsem placená ať mluvím ať mlčím, co chcete hezkého, pohádku?" "Třeba, ale nejdřív prosím zodpovědět nějaké otázky, když jste tak laskavá". "Ptejte se." "Vy jste rozená Češka?" "Předci jsou původem z Moravy. Jak jste to uhodl?" "Otázky mám klást já". "Snad mohu být zvědavá." "Jste tuzemsky hezká, a to vidím trochu a šaty." "Takže, raději tu pohádku. Byla, žila baba Jaga a měla kocoura, vránu a chaloupku na takové velké kuří nožce. Mám trému, nevzpomenu si, jak se jmenovali". " Kocour, Krákrá, a paní Agaj". "Vy tu pohádku znáte?" "Ano." "To máte štěstí, já zřejmě už ne. Mohl byste vyprávět místo mne?" "Nemohl." "Škoda. Tak jinou. Po silnici pochodoval voják, měl tornu na zádech, šavli po boku..." "No tak, nešiďte mne. Vynechala jste začátek. Křesadlem kdysi lidé rozdělávali oheň, atd." "Ach jo, pohádku ne, ptejte se." "To je těžké." ??? "Když vy jste moc přelétavá." "To nese zaměstnání. Jednou tento klient, podruhé tamten, potřetí onen, a pro posledního zapomínáte na předcházející. Služebně." 16

Pan Grün promluvil. Chvíli ho poslouchala a pak řekla, "pan Grün vás zve na večeři, toto prostředí ho prý neinspiruje." "Vy půjdete také?" "Zval pouze vás." "Zeptejte se ho prosím, zda budete na té večeři překládat?" „Říká, když by vás to potěšilo, že ano." "Potěšilo. Nejen služebně, ale to nepřekládejte, jen řekněte, že rád přijdu, ale za své, je to tu zvykem." "Je také rád, kde se máme pro vás stavit?" "Pokud by vám to vyhovovalo, tak v sedm tady." "Ano", řekli dvoujazyčně a rozloučili jsme se. Udělal jsem rozumnou kopii kazety a šel jsem za paní Nováčkovou. "Evičko, nejste náhodou příbuznou té vaší jmenovkyně, co se kamarádila s hadem?" "Je hezká, ne ?" "Ale já mluvím o tom pánovi", odpověděl jsem a stručně informoval o páně Grünově nabídkách a pozvání na večeři. A odevzdal ji tu kopii, na níž jsem, pro klid její a doktorovi duše, takticky nepřehrál jednak tu část, která začínala po otázce o mé služební užitečnosti a předcházela pozvání na večeři, a jednak zbytek rozhovoru, kromě posledních, korektně formulovaných, vět. Pak jsem si vypůjčil klíče od Favorita a zajel jsem si pro věci na večer. A zbytek času se věnoval restům. Kolem šesté jsem odkráčel za hygienou atd. do pohotovostního pokoje; ten ve skutečnosti byl o patro výš takovou 2 + 1 s ošizeným sociálním zařízením, namísto vany se pyšnila sprchovým koutem.

17

[3] 1.

Osud nás zamotá na křižovatce noci kudy je samota a kudy jiný pocit

2.

3.

Semafor života jen oranžovou umí zelené s červenou už asi nerozumí

Nevíme čas a nevíme kudy něco je v nás a něco zbytek nudy [:když proč se ve tmě schovává:]10

Pět minut před sedmou jsem vyšel před redakci a zároveň přede mnou zastavilo BMW, ze zadních dveří vystoupila paní překladatelka a řekla: "To jsme opět my, tedy řidič a já, pan Grün se omlouvá, přijde chvíli za námi, mám vám dělat milou společnost. Prosím nastupte si." "Omluvte mně musím redakčním, když váš pan řidič pojede podle předpisu, neměl bych se ztratit." Chvíli konverzovala s řidičem, pak se usmála: "Maličkost, jeďte za námi". Večeře byla objednána v motelu Aim [eim], v boxu pro čtyři, v kavárně, která byla v posledním poschodí, a více než poloprázdná. Ticho pravidelně rušily „série songů s anglickými texty, dinner a drink nabízeli v téže řeči a ve francouzštině, víno v češtině“, prostě styl běžné české hospody 90 tých let. Pan řidič se kdesi ztratil, takže jsme se posadili sami, dáma si objednala nějaký juice, já bonaqu, a navzájem jsme se prohlíželi. Pak se usmála: "Spokojen?" 10

Osud nás zamotá. 18

"Ujde to". "To je ale hloupý žert", zamračila se. "Je", souhlasil jsem, "ani se nesměji. A co vy?" "Já?" "Spokojena s prohlídkou?" "Nic moc, ale jak jsem již naznačila dopoledne, jsem za svou přítomnost placená." "Jenže jste mne večer vylákala s tím, že mi do příchodu pana Grüna máte dělat milou společnost". "Máte pravdu, omlouvám se, nejsem zvyklá na hloupé vtipy, proto ta reakce, jak tu říkáte, co na srdci, to na jazyku". "Fakt jsem se nesmál." "Tak dobře, opravím se, mohlo to být horší. Můžete mne na usmířenou políbit na tvář". "Rád bych, všude možně, ale nejde to. Snad jestli bude váš návrh platit až vás uvidím jen tak." "Nerozumím, jen tak, to znamená neoblečenou?" "Ne, to znamená, kdybych měl na vás někdy štěstí jen tak, třeba jako na známou, kamarádku, a tak nějak." "Tak nějak?" "Máte být milá, ne náročná." "Dobře, jsem milá, chcete si povídat jako ráno?" "Prve jste řekla, dopoledne, jinak ano." "Pan Grün je zřejmě raní ptáče, takže jsme byli ve vaší redakci dříve než vy, to co pro vás byl raní příchod, pro nás již bylo dopoledne." "A, že jste se neohlásili?" "Pan Grün o sobě tvrdí, že je mužem okamžiku. Chlubí se, že nejlepší obchody dělá vždy díky intuici. Včera jsme se procházeli po městě, on miluje střední Evropu, navíc se mu strašně líbí zdejší ženy ..." "Proto," přerušil jsem ji. ??? "Si vás vybral." "To je jinak. A skákat do řeči mohou dámy, páni ne. A on si náhodně koupil váš časopis. Pak v nejbližší cukrárně jsem mu z něj musela překládat. Snad kvůli fotce pana Smuteckého si vybral váš rozhovor. A hned pověřil jednoho ze své ochranky, aby mu získal o vašem časopise reference." "Ochranky?" "Ano. Jednak pár vlastních a najmutých lidí vozí sebou, jednak mu najmou v každé zemi, kterou navštíví, pár lidí z nejlepší tuzemské." "To je zvláštní, víte, že jsem si po ránu nikoho nevšiml...?" "Ale všiml, jen jste nevěděl s kým máte čest. Ten druhý pán a já." "Vy?" "Přece by sebou nevozil pouhou překladatelku, tu si může najmout všude." "Škoda." ??? "Kdybych na vás měl to štěstí, tak budu mít strach." "Vypadáte nejmíň x let plnoletý a starší než já. Proč byste se měl bát mladší? Kdybych byla o deset let starší než vy, pak chápu, ale opak je pravdou." 19

"Já vím, slíbila jste být milá, skoro bych vám uvěřil ... Kdysi však K.G. zpíval "je nebezpečné dotýkat se hvězd, na zem spadlých z nebe, je nebezpečné dotýkat se tebe". "A ?" "Domnívám se, že pro muže jako jsem já, tedy nevycvičeného v sebeobraně, je nebezpečné být v blízkosti dívky jako jste vy. Tedy myslím v době, kdy tím slibem nebudete vázána. Spíš jsem myslel, že se zeptáte kdo je K.G." "Karla zná každá bohemistka a nejen ony. Ale ta nebezpečnost, to mne zajímá, můžete mi ji blíže vysvětlit?" "Mohu, ale to je trochu delší vyprávění, začínající někde v mém dětství." "Hrůza! Ale, pan Grün se zpožďuje víc než si myslel... Tak jo." "Někdy v dětství, mne zaujaly cestopisy pánů Hanzelky a Zikmunda. Oni zřejmě již dávno měli zakázáno cestovat, ale jejich knížek bylo všude plno a o tom zákazu se, stejně jako o mnohých jiných zákazech, nevědělo. Pak takové jiné zájmy a starosti touhu po světě přehlušily, ale někde v podvědomí z ní kousíček zůstal. Jenomže svět se obyčejnému nepolitikovi víceméně stále zavírá. Před několika roky komplikovaly u nás cestování různá omezení včetně peněžních ..." Přerušila mne: "klidně, prosím, povídejte dál, jen jsem vám chtěla říct, že ‚při svém vzdělání‘ vám v podstatě nerozumím." "Pan Burian by měl radost. Jenže jsem zapomněl, proč vám to říkám." "Nelžete." "Když vám to nebude vadit, tak od této chvíle budu mluvit téměř vždy pravdu." "Když bude, tak řeknu." "Tak jo. Pokračuji. Dnes, z pohledu Evropana, v řadě zemí za moři a oceány cizince jako turisty, buď moc, nebo vůbec, nechtějí. Popřípadě tamní jiné zvyklosti do jisté míry řadě jedinců brání v návštěvě. Údajně u vás, mezi Atlantickým a Tichým oceánem je již běžným vztah mezi ženou a mužem, kterému říkáte ‚sexual harrasment‘. Například jeden z našich politiků prý v tom vašem mezioceání dal přednost při vstupu do výtahu nějaké dámě a nedostalo se mu, jak je u nás zvykem, ani poděkování ani milého úsměvu. Naopak byl onou dámou inzultován, protože ji, podle jejího názoru, hrozně ponížil. To je pro muže z naší zemské šířky a délky terra incognita. A pro mne jak jsem se již zmínil, nevycvičeného v sebeobraně, je tudíž pouhý pohled na dívku vašeho původu a zaměstnání rizikovou záležitostí." "Ano, s tou inzultací, to je pravda. Ale co s tím mám společného já, když jsem tady, a rodiči vychovaná, abych ctila zvyky svých předků?" "To je ten problém. Já nevím jak daleko." ??? "Podívejte, nám historikům - diletantům ..." Opět mne přerušila: "Vy jste historik - diletant?" "Vy to nevíte?" "Jak bych to mohla vědět?" "Máte ty reference." "Mužskej, jak se tu říká, mužskej. Posloucháte jen sám sebe. Já pouze řekla, že pan Grün pověřil jednoho ze své ochranky, aby mu získal o vašem časopise reference." "Mám pokračovat ?" "Už jsem vás poprosila." 20

"Takže nám historikům - diletantům je tamní situace důkazem, že dějepis skutečně pokračuje po jakýchsi spirálách a že český vliv daleko výrazněji ovlivnil Američanky než se před pár lety myslelo. Protože o tomto hnutí ‚pohlavního týrání‘ pan kolega Jirásek již dávno informoval v reportáži ‚Dívčí válka‘. A jestli vy jste vychována ctít zvyky svých předků ..." "Máte pravdu, jsem nebezpečná. Ale, znovu jsem nucena se vám omluvit." ??? "Mé druhé hodnocení vašeho zjevu nebylo objektivní. řekla jsem, mohlo to být horší, ale pokud jste kolega Aloise Jiráska, pak vypadáte skvěle." "To byla nadsázka. Samozřejmě, pan Jirásek byl slavný spisovatel historických románů." "A vy jste geniální básník milostné poezie." "Přece jste neodolala a nakoukla jste do referencí." "To ne, ale celou dobu tu básníte s jediným cílem." "To je tou inspirací, motel Aim. Mimochodem, vy tu bydlíte?" "Ano. Chcete ještě nějakou diskrétní informaci?" "Ano. Jak se jmenujete?" "Anna, po vašem, ale jsem šťastně vdaná". "V to jsem doufal, vy nemáte příjmení?" "Potřebujete ho znát?" "Ne." "French" Bohužel diskrétní informace přerušil příchod manželů Grünových. Anna se ujala přestavování a překládání. Večeře proběhla tak, jak takové večeře probíhají. Paní Grünová mne prostřednictvím paní Frenchové podrobila křížovému výslechu. Její muž se ukázal jako výtečný společník, který nezávazně konverzoval, zřejmě mu, jak by podotkla A.F., intuice napověděla, že výslech stačí. Ve 21:30 jsem se rozloučil, nechal za sebe příslušný obnos a šel na parkoviště. Tam jsem zjistil, že jsem na stole zapomněl klíč, a tak jsem se opět vracel do motelu. U výtahu stála Anna. Usmála se: "Zapomněl jste si klíč, navíc jste pozván na skleničku." "Promiňte, zapomněl jsem dvakrát, klíč i skleničku." "Jednou, ale to není důležité." Měla pravdu, nebylo. Skleničku, a později i klíč, jsme našli v 3. patře v jejím appartement, skleniček bylo víc, takže mi klíč nebyl nic platný. No co, tak pojedu taxíkem. A když budu mít štěstí, tak ji ráno, až si přijedu pro auto, znovu uvidím. Pak jsme si začali tykat. "Když jsme teď přátelé," usmála se, "mám pro tebe dvě informace. Vlastně jednu a jedno přání." "Co je důležitější informace nebo přání?" "Nevím. Zítra odjíždím, odpoledne dorazila kolegyně, která mne střídá. Ráda bych se s tebou pořádně rozloučila. V kolik musíš vstávat?" "Dopoledne jsem na návštěvě u jednoho profesora." "To stačí. Už moc nemluv." Poslechl jsem ji.

21

[4]

1.

Tisíckrát chci se vzdát vzdát a dveře zavírat tisíckrát zapírat před láskou se ukrývat Jenže ráno řekne ne minulé je ztracené proč si lhát, byl to pád musím vstát 3.

2.

Někde na mne čeká krása co mi duši osloví půvabná a vlídná krása která všechno napoví Kudy jít, o kom snít s jakou láskou štěstí mít kudy jít, o kom snít s jakou láskou štěstí mít

Někde na mne čeká láska11

Ráno jsem zajel do redakce, vzal si věci z pohotovostního pokoje a odjel se domů dát trochu do pořádku a převléknout. Oholil jsem se a vysprchoval, a začala mne bolet hlava. Pan profesor, přesnost sama, čekal na chodníku, během čtvrthodinky jsme dorazili na místo. Nevím jak dlouho se oba pánové přátelí, ale asi budou i nějak příbuzní, jsou si jaksi podobní. A. B. nás představil a odporoučel se s tím, abych se pro něj, až skončíme stavil, že mi náš hostitel řekne kam. "Dáte si se mnou kávu", řekl profesor Karafiát s imperativem v hlase, "stejně vám nic jiného nezbývá. Já jsem si ji kvůli vám odepřel ráno. Sladíte? Mléko?" "Ani jedno, ani druhé, děkuji." "Copak, držíte tajli?" 11

Tisíckrát chci se vzdát. 22

"Ani, ne. Podle jednoho bývalého kolegy mám na slazení příliš sladký život a mléko není můj nápoj." "Myslel jsem, že jste starší." Pokrčil jsem rameny, během dvou dnů, už třetí. "Jste ten básník, ne?" "Ale, já jsem v podstatě nic nepublikoval..." "To vím, já jsem totiž tenkrát kupovával neteři dětské časopisy a musel jsem ji, výhradně to vaše nic, přednášet zpaměti. Vy jste pak byl zakázaný?" "To snad ani ne. Ale z pana šéfredaktora, udělali redaktora, a asi měl i jiné těžkosti, chvíli na to zemřel. Přišel nový redaktor a ten měl asi na moje texty jiný názor. Ostatně, já jsem spíš takový šuplíkový typ. Za minulého režimu jsem sice jednou za čas někam něco poslal, abych si svou Múzu nepohněval, ale výsledek byl vždy stejný. Tři typy odpovědí a) vynikající, bohužel neaktuální, vracíme, b) vynikající, zařazujeme si do zásobníku, c) špatné nebo nesrozumitelné, vracíme." "A co v novém režimu?" "Nic, plním a prázdním zásuvku a čekám na zbytečné peníze, abych si to vydal vlastním nákladem." "Prázdním ?" "No, víceméně stagnuji na třech sbírkách. Autocenzura je strašná vlastnost." Chválabohu nás přerušil telefon. A když se pan profesor vrátil, věnovali jsme se rozumnějším věcem12. Na tomto místě se musím profesoru Baldovi omluvit. Jestliže jeho „zkoušení“ se zdálo nekonečné, teprve rozhovor s profesorem Kratochvílem mne přesvědčil, že o nekonečnu jsem měl lichotivou představu. Když pak profesor řekl: “Jinak snad jedině k otázkám osobního rázu. Asi je bude vhodné vyškrtnout. S tím se ale nezatěžujte, to si vezmu na starost já. My tedy zpracujeme společné odpovědi, vy k nim uděláte připomínky a pak se sejdeme na redakci článku,13" tak jsem uvěřil, že svět občas dotváří nefalšovaný zázrak. Dokonce jsem byl ještě schopen odpovědět: "Samozřejmě souhlasím, jeden z vás by mne mohl zavolat a já se pro ně stavím." Náhle se otevřely dveře a vstoupil profesor Balda provázený nějakou slečnou. "Pánové", zahalasil, "my vám nechceme mluvit do života, ale překročili jste časový limit". "Jenom trochu" bránil se profesor Karafiát, "my jsme s panem redaktorem v podstatě přípravu skončili." Vstal a povídá, to hezčí je ta naše neteř, to ošklivější znáte. Jinak vy dva, měl jsem pravdu, je to ten pán, co nás před lety tak trápil." "Myslela jsem, že jste starší," řekla neteř.¨

12

viz kapitolu [E]. Páni profesoři pracovali precizně a rychle. Připomínky nebyly potřeba, schůzka také ne, článek vyšel v nebližším termínu . 13

23

Už čtvrtá, oni to snad mají v rodině, je otázkou zda mezi ně nějak nepatří i doktor Uher. "Taky jsem říkal," neopomenul přidat profesor Karafiát. "Pozoruhodné," zavtipkoval si profesor Balda, „žijící klasik a u Karafiátů. Měl by si dát pozor, aby z něj příroda neudělala nějakého Broučka, viď Beruško." Beruška, která si zrovna sedala na pohovku, po něm vzápětí hodila polštářkem. "Můžu dál?", ozvalo se od dveří. Zřejmě paní Karafiátová. "To je náš host a to je má výrazně lepší polovička", představil nás její muž a nezapomenul opakovat, "měl jsem s ním pravdu, ..." Ona, oproti nim, chválabohu mlčela a jen se usmála. Rozhodl jsem se pro urychlený ústup: "Tak vám ještě jednou děkuji pane profesore, pro termín další schůzky mi stačí telefonický vzkaz do redakce, já se vám přizpůsobím." A k ostatním jsem přidal: "Jsem rád, že jsem vás poznal..." "Máte smůlu, ale teta vás zatkla," řekla neteř. "Míšo !", přerušila ji paní domu, "promiňte pane redaktore, oni vás zapomněli pozvat na oběd a na odpolední kávu, to byste mi přece nemohl udělat." "My jsme to měli v úmyslu, jako překvapení, jenže pracující se zpozdili a tím pádem jsi přišla moc brzo. Ale první etapu máme za sebou," řekla jí neteř, zatímco pánové se uculovali. "Jakou první etapu?" "Skládali jsme poklony, představ si, on je asi zvyklý, ani se nečervenal." Mírně jsem zhloupl, přestala mne bolet hlava a zároveň jsem zkusil trvat na svém: "Vždyť jsem úplně cizí, a vy jste taková uzavřená společnost..." "Jste z formy, co," přerušil mne profesor Balda, "kdo by z této mladé dámy nebyl. Nápad to byl můj, já vás znám, a oni mi kupodivu leccos věří, holt budete trpět za hříchy mládí. Ostatně, abych vás uklidnil, já vám tady udělal takovou pověst, že se vás rozhodli pozvat, i kdyby jste tím klasikem nebyl." Co jsem měl dělat. Jednak, jak už jsem se přiznal, nějak jsem zhloupl. Jednak, jejich neteř byla krásná. Kdyby jen to. Jak kdyby mne chtěl osud dnes odměnit za ty klacíčky, co mi z rozmaru občas házel přes cestu. Výrazně se podobala mé bývalé ženě. Taky kolem 170, štíhlá, kaštanové vlasy, snad s tím rozdílem, že je ostříhaná na kluka, zatímco má bývalá s kratšími vlasy začala až nedávno. Skuteční klasici měli pravdu, obvykle milujeme jen jednu. Škoda, že ta teorie dvojic má praktický význam jen u věkově blízkých. Snad bych i pochopil, že si lidi mohou být podobni, ale hlas, pohyby, úsměvy a způsob vyjadřování. Nakonec jsem dospěl k názoru, že asi jen fantazíruji. Zcela mne však ovládlo přání, aby mi ta fantazie vydržela do doby něž se rozloučíme. Do oběda a při něm probíhala taková konverzace, které jsem se účastnil jen sporadicky, oni si vystačili a já jsem jim nepřekážel. "Na nás zbylo nádobí," řekla, "je to sice nespravedlivé, ale máte smůlu, tady jste se mnou nejmladší. A protože jste víc host než já, tak budete utírat, a já, to holt zase odřu. A můžete mne přitom bavit, když jste ten básník." (Slovo holt je asi místní důraz.) "Klidně to nádobí nechte," řekla její teta , "nezkazí se a čistého máme spoustu. A pokud vím, básníci spíš píší než baví." 24

"Tak budeme mlčet," dodala neteř, aniž by vzala v úvahu tetin návrh, a otevřela dveře, "půjdu před vámi, abyste místo do kuchyně nezabloudil do třinácté komnaty." "Vy tu máte třináctou komnatu?" "Jak to můžu vědět, já jsem taky host, ale, co když." V kuchyni nařídila: "To nádobí dávejte tetě na stůl, ať jí v něm neuděláme zmatek." A dala se do práce. Mlčel jsem. Sice jsem byl poněkud pohlavkován špatným svědomím, zároveň jsem se proti němu úspěšně bránil. Proboha, říkalo si moje svědomí, jakmile se dostanu do blízkosti nějaké příjemné tvářičky, chovám se naprosto stereotypně. Včera jsem zhloupl díky Anně, Anna odjela, a hned dneska jsem na nejlepší cestě zhloupnutí zopakovat. Samozřejmě, že jsem svému svědomí ve svůj prospěch s převahou oponoval. Jaké zhloupnutí, vždyť jen náhoda mne v noci vrátila zpět, a pak se přece všechno zamotalo samo sebou. Jistě samo sebou, ušklíblo se svědomí, abych, jak také říkával jeden známý, neurazil. A teď, to je jiná situace. Samozřejmě, jiná situace... „Nechcete tužku? Nechcete tužku?", opakovala. Vrátil jsem se do reálu: „Proč?" „Že teta měla pravdu. Ale odpovídat můžete?" "Snad." "Jste ženatý?" "Rozvedený." "To je vidět, jste zvyklý na domácí práce." "Tím to není, když jsem byl svobodný a potom ženatý, tak jsem byl taky zvyklý. Mám přísnou maminku a měl jsem přísnou manželku. A co vy?" "Jestli jsem mám přísnou maminku a manželku?" "Jestli s někým chodíte a tak podobně." "Ne. A tak podobně jsem na tom stejně jako vy. A vy s někým chodíte?" "Ne, momentálně mne žádná nechce." "Jak to víte?" "Vidíte, jsem osamělý." "Momentálně vidím, že utíráte nádobí. Kdybyste byl osamělý, tak ho i myjete." "Máte pravdu," opravil jsem se. "Kolik je vám roků, okolo pětatřiceti?" "Tak nějak, jak se říká, z té horší strany. A vám?" "Kolem pětadvaceti, ale z té lepší strany." "To je propast", řekl jsem si spíš pro sebe. "Mluvte hlasitěji, jak teče voda, neslyším." "Ale vzpomněl jsem si na Macochu." "Na co?" "Na tu propast." „Čím jste původně, filosof?" "Ne technik." "Technik, básník a redaktor. Jde to vůbec dohromady?" "Nevím, básníkem se narodíte, za to nemůžete." "Když je to vrozené, tak asi ne. To musí být strašné, ty utkvělé myšlenky, třeba spíte nebo" začala se smát, "a teď vás něco napadne. A vy víte, že když to nenapíšete, tak se 25

stane něco neodvratitelného" (záchvat smíchu)."Já nevím, například Pán Bůh pro vás připraví Nobelovou cenu, a vy si to nemůžete odříct`, a on, aby hledal jiného" (a opět záchvat smíchu). "No tak" přerušil jsem ji, "raději bych dokončil." "Básníkem jste se narodil," smála se mi. "Technikem jsem se díky škole stal a redaktora ze mne udělal pan doktor Uher." "Uher?" "Vy ho znáte?" "Jo. A na příbory si vemte modrou." Za chvíli jsme byli hotovi a vrátili se do haly. Tam jsme se však nechytali, domácí a profesor Balda věnovali kanastě. Zdálo se, že hráli, neviděli, neslyšeli. "Tady jsme vzduch," řekla "pojďte ven, znám takovou procházku, která nám vydrží akorát do slíbené kávy." Chvíli jsme šli. Pak řekla: "Vy umíte skvěle mlčet." "To je cvik, léta jsem to trénoval." "A co jste ještě trénoval?" "Už nic, to mlčení mi zabíralo většinu volného času." "A ruku byste mi nemohl podat, dělá se to," usmála se. "Promiňte," řekl jsem, a polepšil se. "To jste také musel trénovat, a často." "Ne, to je náhoda, biotronici by řekli, že si naše aury nevadí." "Vy jim věříte ?" "Teď ano." Usmála se. A opět jsme šli, snad 5 nebo 10 minut, a ona něco povídala, já s ní, když bylo potřeba souhlasil nebo nesouhlasil a tak to pokračovalo. A.B. měl pravdu. Byl jsem z té mladé dámy z formy čím dál tím víc, nic kloudného mně nechtělo napadnout. Přitom jsem měl takový krásný pocit, jakože se strašně dlouho důvěrně známe. Což samozřejmě byla fikce, a já si ji bohužel uvědomoval. "Je to nezvyk," řekla. "Promiňte, zamyslel jsem se. Co je nezvyk ?" "Nic. Na co myslíte ?" "Na hlouposti, nudil bych vás." "To jsem ráda," odmlčela se na chvilku, „že taky lžete." Zastavili jsme se. "Všiml jste si alespoň, že jsme se vrátili zpátky ? Támhle bydlí. Na co myslíte?", opakovala. "Já, jak bych to řekl, ani moc nemyslím, já mám spíš takový divný pocit." "Pocit "? „Že spím a, že bych se měl vzbudit," řekl jsem. "Máte smůlu," řekla. "Od okamžiku, co jsem vás uviděla, to vím. Vy už se nikdy nevzbudíte," přidala a políbila mne. "Já jsem totiž čarodějnice," usmála se. A políbila mne ještě jednou. Pak poznamenala: "Teď jsem tě definitivně zaklela." Zřejmě měla pravdu, mé horší já zvítězilo, popolední oponentura svědomí se definitivně zařadila do ostatních vzpomínek. 26

Před kávou mne pánové zapojili do diskuse o evropanství a Míša s paní Kratochvílovou se na chvíli ztratily. Při kávě jsme seděli vedle sebe a většinou mlčeli. Manželé Kratochvílovi si povídali s profesorem Baldou. Pak jsme Míšu s panem profesorem Baldou odvezli k autobusu, kde ji pohltila skupina přátel. Profesora jsem vysadil u známé zahradní branky a odjel domů. Tam jsem se (s přestávkami) věnoval lenošení.

27

[5] 1.

Kouzelné chování podvědomí mýlí jakoby volání na poslední chvíli

2.

Myšlenka, myšlence rozletět se brání jakási valence o níž není zdání

3.

Snad láska, sem vklouzla z prapodivné školy snad láska, z ní kouzla známkování volí

4.

Skrz známku z chování život mění v snění snad láskou, tou láskou navždy v okouzlení

5.

Kouzelné chování podvědomí mýlí jakoby volání na poslední chvíli14

V pondělí jsem dorazil do práce o hodinu dřív než obvykle. Předpokládal jsem, že budu mít klid na doladění nedělní přípravy k jednání s A.U. Jen co jsem si sundal sako, pootevřely se dveře a nahlédla paní Nováčková. Usmála se: "Vy jste nějaký jiný, nevyhrál jste; ne, ne, ne, ona si vás nějaká ochočila, máte takový vyděšený kukuč, gratuluji. Pan doktor si vás za zhruba deset minut prosí." Zapnul jsem PC. PC si zkontroloval co považoval za nutné, vyzval mne k napsání hesla a sám, jako obvykle zdvořilý a moudrý, napsal: 14

Kouzelné chování 28

"Dobre jitro, je pondeli (k tomu příslušné datum a hodinu, data si nepamatuji) a server Compag UP 400 Vas po zajiste prekrasnem vikendu opet vita v milovane praci. Murphologie neboli proc se vsechno na tom svete hati. Tillisuv organizacni princip: Jestlize nejaky dokument spravne zalozite, vite sice kde je, ale nikdy jej nebudete potrebovat. Kdyz ho nezalozite, urcite jej budete potrebovat, ale nebudete vedet kde je. Stisknete libovolnou klavesu ... Strike any key when ready ... Vytiskl jsem si dvakrát poznámky, ani nezaplnily A4, vyndal disketu, nechal PC zapnutý a šel jsem k paní Nováčkové. Zvedla telefon, představila se, chvíli poslouchala, a pak řekla "dvě kávy" a kývla na mne, že mám vstoupit. Pan doktor, svěží jako obvykle, s nezbytnou cigaretou, odpověděl na pozdrav, s doplňkem "ušák je vám k službám a já taky," a sedl si naproti a řekl: "Tak povídejte." Podal jsem poznámky, druhý papír si nechal před sebou a začal: "Prozatím vidím dvě jednoduché možnosti navázání kontaktu s pobočkou a.s. Geba v Trojměstí. Prvá se mi nezdá rozumná. Představím-li jako novinář, který má v úmyslu informovat české a zahraniční čtenáře o rozvoji podnikání u nás, na příkladu spolupráce podnikatelů a jedné namátkově vybrané banky, pak na úrovni pobočky nezískám nic konkrétního. To nic bude pravděpodobně výrazně menší nebo větší – velikost takového nic asi není důležitá než kdybych se stejným cílem navštívil jejich marketingový útvar v centrále." "Souhlasím, to nic by v Trojměstí bylo pro nás dražší o cestovné a podobné výlohy." "Úspěšnější by se mohla stát možnost navázat s pobočkou přímý obchodní kontakt. Pokud bych byl k takové činnosti někým seriózním zplnomocněn. Nejlépe tím, kdo by měl skutečný zájem v Trojměstí za úvěrové účasti podnikat." "Vy někoho takového znáte ?" "Já ne, ale vy ano." "Neříkejte, vlastně povídejte." "Asi před měsícem, ne, před vaší dovolenou, jsem vám dělal za pana kolegu křoví na obědě s tou krasavicí z WPC." "Ach ano, jak kdybych ji viděl před sebou, integrace krásy, vůně a šarmu." "To taky," přerušil jsem neomaleně počátek básně, kterou si lidstvo bude muset kvůli mně odpustit, "a inteligence. A ta integrace, které jste říkal Alice nebo tak nějak, vám, kromě toho co si už nepamatuji, vykládala o záměrech rozvoje firmy v bývalém Severočeském kraji. Něco v tom smyslu, že z jejich pohledu jde o životně důležitý region mezinárodní spolupráce s ohledem na nutnost harmonického souladu nových spolkových zemí s bývalou SRN. A protože jste ji před chvíli téměř viděl před sebou, nemělo by vám v reálu dělat potíže, přemluvit ji. Určitě trochu pokročili, a peníze, kdyby v Geba nebyly, by jim mohl přislíbit ten váš spolužák. Stejně půjde o několik částek , a výhodný obchod pro obě strany jak s účastí G-banky tak bez ní." "Budu o tom přemýšlet," řekl, a odmlčel se. Za chvíli nám do ticha, rámovaného modrým oparem, přinesla paní Nováčková tu kávu. A.U. se probral: "Evičko, vy jste se objevila v pravou chvíli. Co myslíte, není pan kolega od dneška taková složitější nebo komplikovanější povaha ?" Podívala se na mne, jako by mne viděla poprvé v životě: "Je, řekla bych obojí, možná dokonce od soboty. Slyšela jsem někde, včera nebo dneska, že tato sobota byla pro jeho vrstevníky nebývale náročnou." 29

"Já to také slyšel. V neděli." "Už jsem si vzpomněla , já to slyšela dneska." Díval jsem se jak se bavili na můj účet a snažil jsem se odhadnout, který z těch dvou pánů to byl. Zřejmě oba. "Pro náš časopis to má jedno pozitivum a jedno negativum,", pokračoval doktor Uher. "Já myslela dva klady." "Prosím Vás, dva klady. A který je ten druhý ?" "Nebude tak do větru." "Ale Evičko, to je ten zápor." "Do té kulturní rubriky ho hned nepřevedete, že." "My máme kulturní rubriku ?" „Říkal jste, že ji potřebujeme." "Nerad Vás ruším, ale naší Evičce zvoní vedle telefon," přerušil jsem je. Vyplázla na mne jazyk, otočila se na pana doktora a řekla: "A navíc má halucinace. Doufám, že mne omluvíte, když mne vyhání. A takový to býval milý člověk." "Co naděláme", řekl, zvedl se, z baru vyndal višně v čokoládě, a podal jí je. "Do začátku, než si na něj znovu zvyknete." "Děkuji", usmála se na nás oba, a odkráčela středem. "K tomu vašemu návrhu", začal, "má v sobě určité racionální prvky, náhodou se zítra s tou dámou uvidíme. Ale co s vámi, ani nevím zda vás vzít zítra s sebou. Taková změna, pro Krista Pána, že tam ta holka zrovna musela být," zahořekoval. "Jak dlouho ji znáte," zeptal jsem se. "Od plínek, pane kolego, od plínek. Jsem vyřízený starý muž. Jen co si vás trochu vypiplám k obrazu svému, s perspektivou, že z vás třeba někdy něco bude, a takovýhle malér. Přírodo, přírodo, nerad tě kritizuji, ty víš co činíš, ale i mistr tesař se utne." "Bože, řekl jsem, vždyť jsem se jí zapomněl zeptat, kde bydlí." "Tady máte, podal mi obálku, byl jsem včera u Karafiátů, prý jste si to u nich zapomněl." "Ona se vrátila ?" "Neviděl jsem ji, ale oni oba mají oči, a taky mi volal Balda. Vám nic nevyčítám, ale jí vynadám.“ Odmlčel se. „Pokud mohu mít technickou poznámku“, přerušil jsem to ticho, „ona je podstatně mladší než já.“ Doktor zalomil rukama, podíval se ke stropu a zvolal: “Dítě, každý mužský je proti ženě od 20 ti výš, dítě. A žena po dvaceti každým dnem získává proti nám takovou převahu, že nejsme schopni si ji ani uvědomit natož pochopit. Takových mužských, a ona si zrovna musí vzít vás. Uvědomte si, Míša je uměleckého zaměření, a takové dámy o vlastního muže nestojí. Takové jenom dokáží žárlit, když si ho nějaká všimne. Pokud jste tak hloupý a chcete se oženit tak počkejte si až vám bude padesát a pak si vemte nějakou normální pětadvacítku. Ta sice o vás za pět let také nebude stát, ale po pětapadesátce už vám ten nezájem tolik vadit nebude." "O svatbě nemluvila," pousmál jsem se. "Vy naivko, víte co je to doživotí? Tak k tomu jste byl v sobotu odsouzen, a jak ji znám, tak si budete po tu celou dobu, co spolu budete, myslet, jaké máte štěstí! No, nebudu brečet nad rozlitým mlékem, vy mne stejně nemůžete pochopit. Ve středu se tu opět ve 30

stejný čas sejdeme a holt budeme pracovat ve značně ztížených podmínkách. A teď prosím, plavte." Odplaval jsem. Paní Nováčková mi dala jednu višni v čokoládě, jak zdůraznila jednu, abych se nepřesladil. V kanceláři jsem se podíval co Míša píše: "Kdyby sis v průběhu sobotního odpoledne vzpomněl, tak dál už číst nemusíš. Protože se tak určitě nestalo a Tvé myšlenky i nadále bloudí mimo praktický život, tak čti: ‚píšu ve chvíli, v níž jste diskutovali o evropských rozměrech a tudíž téměř nepostřehli, že jsme se s tetou ztratily, já se šla připravit na cestu, to dole je moje adresa, připni si ji na kalendář, psaní dám tetě, ona ti ho nějak doručí, líbá Míša‘. Pokud nevíš která, máš stejně smůlu, až se vrátím, tak si začnu znovu." Až na poslední větu měla pravdu. Zapomněl jsem na všechno. Ani nevím kde je a kdy se vrátí. Sedl jsem si k PC a upravil si přípravu podle výsledku jednání s A.U. V kalendáři jsem měl na zítra vyvykřičníkován termín na dokončení návrhu odpovědí na reakce čtenářů k úvodníku z předminulého čísla, tak si ze zbytku udělám dnes večer domácí úkol. A začal jsem se trápit návrhem nového reklamního textu pro WPC. Měl jsem to v plánu dnes a ještě pozítří, ale kdybych měl štěstí, mohli bychom to spláchnout na středečním jednání. Jiným klientům náš časopis reklamy pouze uveřejňuje, u WPC jde o setrvačnost, dědictví po mém všestranném předchůdci. Dědictví, to není to pravé slovo, zatím jde spíše o záskok. Bývalý pan kolega sice odešel do důchodu, ale i nadále s námi úzce spolupracuje. Jenomže přes okurkovou sezónu bývá na chalupě a já měl smůlu, že jsem zrovna byl v práci, když WPC přišla s tím nápadem. Samozřejmě, když text nebude schválen, je ještě určitý čas na to, abychom na tu chalupu zajeli, jenomže pan doktor slíbil, že ho bude rušit jedině v případě zemětřesení a podobných událostí. Ráno jsem se stavil u paní Nováčkové a dal ji disketu s návrhy odpovědí. Zároveň jsem získal informaci, že schůzka s WPC proběhne u A.U. již dnes, abych přišel na desátou. To se mi vcelku hodilo, chtěl jsem ještě chvíli sedět nad těmi reklamními texty, měl jsem tři a ani jeden se mi z nich nezdál. K takové práci musí být zvláštní nadání nebo osvícení duchem svatým. Zvláštní nadání asi nemám a pán Bůh, v momentě mého snažení někdy nebývá doma, třeba mívá hezčí starosti. Tak jsem seděl koukal na prázdný papír a zkoušel asi dvacátou šestou verzi: "Váš rozum + naše technika = úspěch" "WPC - společník pro normální život". Pak mne napadlo, že oba texty k sobě patří. Když bychom na nějaké vnitřní levé straně otiskli oba texty a na následující pravé straně obrázek s adresami ... Sebral jsem se a šel za panem Jírou, člověkem s geniálním citem pro plochu a zeptal jsem se ho. "Jo šlo by to, když do toho sem tam mázneme modrou barvu." "Dobře," řekl jsem, "kam budete chtít." Zřejmě bylo vyhráno, pokud nám to schválil pan Jíra a projevil zájem to dodělat, otiskne WPC text i u konkurence a ve známých denících. Měli jsme štěstí, že pršelo a Pán Bůh byl zrovna doma. Na schůzce, která začala trochu dřív, paní Nováčková mne nemohla sehnat, byla Alice a s ní JUDr. Petr. Zrovna se projednávaly odchylky spolupráce na třetí čtvrtletí, WPC si nějak pospíšila. Za chvíli mne doktor Petr vyzval, abych řekl co mám na srdci. 31

"Na srdci zrovna ne," začal jsem, "nejdřív bych rád omluvil pozdější příchod, zapomněl jsem paní Nováčkovou informovat, že jsem u pana Jíry." Doktor Uher mi nahrál: "Odsouhlasit ty texty ?" "Ano." "A dopadl jste jak," projevila zájem Alice. "Dobře," ukázal jsem poslední návrh, "pan Jíra slíbil, že tomu dá konečnou podobu modrou barvou. Mám sebou i další tři návrhy, ale domnívám se, že bych s nimi zbytečně zdržoval." "Pan Jíra je génius," řekla Alice s posvátným obdivem. A bylo vystaráno. "Pokud se týká návrhu naší spolupráce v Trojměstí, nevím jak dalece vás pan doktor Uher již informoval," podíval jsem se na šéfa. "Tak rámcově," řekl. "Takže konkrétněji,“ pokračoval jsem. „V jakém časovém horizontu se uvažujete v regionu rozvinout a především v samotném Trojměstí, pane doktore ?" obrátil jsem se na JUDr. Petra. "No vcelku v souladu s vaší prací. My nejdříve máme v úmyslu v Trojměstí zakoupit nějakou budovu, vybudovat v ní takovou základnu a od ní se v příštím roce naráz prezentovat v, pro nás, důležitých lokalitách. Máme na to zpracovanou takovou náběhovou studii, někde půjdeme do vlastního, někde do nájmu. O celkové úvěrové potřebě bychom si nejdříve popovídali se spolužákem pana doktora. Kolik si myslíte, že by byla vhodná částka pro jednání s Geobankou ? Abychom si mohli předjednat tu pojistku." "Domnívám se, že pro takovou pobočku by neměl být problém rozhodovat do 30 miliónů, vyšší částka asi bude v kompetenci centrály". "To by se i hodilo, nemovitost, která je nám v Trojměstí nabízena má stát kolem jednadvaceti a zhruba patnáct uvažují naši odborníci na nutné úpravy. Rozdíl bychom kryli z vlastních volných zdrojů," vypočítával Judr. Petr. "Ale nebránili bychom se i většímu podílu čerpání vlastních zdrojů či naopak, to jak se vám podaří být úspěšný." "A s úrokovou sazbou na úrovni velkých obchodních bank," přidala s líbezným úsměvem Alice, "studie je sice dostatečně pružná, ale jen, když varianta je nákladově stejná nebo lepší než studie." "A pokud se týká zplnomocnění," zeptal jsem se. "Dal jsem disketu paní Nováčkové, zřejmě již bude vytištěné, jen vám ho orazítkujeme a podepíšeme. Ještě, že nosím kus kanceláře sebou." Doktor Petr poklepal na kufřík s notebookem, vstal a šel k paní Nováčkové. Alice se rozzářila: "Kam dnes pánové půjdeme na oběd." Zkusil jsem vykličkovat: "Dnes budete doktorská trojka, pan šéf mi dal mimořádný úkol." "Dvojka," upřesnila, „já jsem magistra, něco jako Kelly.“ "Vy, jako osamělý mladý muž, můžete mimořádné úkoly zajišťovat po nocích v práci, místo TV," řekl s cynickým výrazem A.U., "aspoň snížíte energickou náročnost své domácnosti." "Vy jste osamělý," naznačila zájem Alice. "Slaměný vdovec, mám na něj dávat pozor," odpověděl za mne se stejným výrazem A.U. "a ta jeho je děsně žárlivá, saň je něžné slovo." "Ach," konstatovala Alice. 32

A protože se vrátil její kolega podepsali zplnomocnění a jedno mi dali. Pak si dohodli v kolik pro nás přijedou. Šel jsem tedy ještě na chvíli k sobě, jenomže jsem měl samé zbytečné telefony, takže zbylá chvíle byla k ničemu. Po obědě mi PhDr. Uher oznámil, že vzhledem k dnešnímu výsledku mi WPC operativně sjednala na zítra jednání s ředitelem vytipované pobočky Geobanky. "A zavolejte si Evičku, zajistila vám na zítra v Trojměstí spaní. Kdyby byly nějaké problémy, řešte je s JUDr. Petrem." Ten přikývl. "Omluvte mne," řekl jsem, a šel telefonovat.

33

[6] 1.

Kde je to tak, co má se dít kde je to jak, co má si znít kde je ten sen, co má se zdát kde je ten den, co má si hrát

2.4.

[:Lásko, tvůj svět je mámivý lásko, tvůj svět je bláznivý:] za tebou jít, pro tebe žít lásko, tvůj svět je dým

3. Kde je ta niť, co vede zpět kde je ten cit, na písmen pět kde je to nic, co nebývá kde je to víc, co nezbývá15

Hotel Lilia má krásnější jméno než si zaslouží. Původně se jmenoval podle nějakého ruského města, s privatizací ho překřtili. Ale své rodiče, omezované ukazately, diktátem silikátové technologie a místem, nezapře. Cenově se od svých starších a krásnějších kolegů neliší, úrovní služeb je prý převyšuje. Ubytoval jsem se, trochu zcivilizoval a vydal se do pobočky Geobanky. Prvním dojmem nepůsobí dobře. Mimo střed města, frekventovaná komunikace, sousedství neudržovaných budov a hospody výrazu „čtvrté cenové skupiny". Uvnitř, hala velikosti maloměstské expozitury. Odkaz na ředitele pobočky v druhém patře. Nebylo kam zabloudit, první dveře vlevo. V sekretariátu prázdno, na konci chodby otevřené dveře, hlahol, možná nějaká oslava. V kanceláři pro dvě, čtyři mladší ženy v plné zábavě, dvě hubenější nohy na stole, dvě

15

Kde je to tak. 34

macatější v kouřovém opojení. Ještě tam byla jedna středního věku, v pilné práci. Pozdravil jsem. Jedna z těch macatějších, opřená o skříň zavrčela: "Co chcete ?" "Hledám pana ředitele." "Ste vohlášenej ?" "Ano." "Jo-o ?!, bych musela vědět. Se zbláznil," řekla k ostatním. Znovu se na mne podívala: "Děte se domluvit do vobchodního, vo patro níž," ukázala palcem na podlahu, a přestal jsem pro ní existovat. Jak jsem se vracel kolem sekretariátu vycházel ze dveří muž kolem padesátky. Pozdravili jsme se. "Promiňte, " zkusil jsem štěstí, "hledám pana ředitele". "Já jsem ředitel." Představil jsem se. "Pojďte dál," řekl a nabídl kávu, kterou nám vlastnoručně připravil na kávovaru v sekretariátu a donesl do své kanceláře. V sekretariátu, od něhož nechal otevřené dveře, zazvonil telefon. "Promiňte, funguje jako ústředna", řekl a šel k telefonu přepojit hovor. Podal jsem mu zplnomocnění a vyjádřil zájem o obchodní spolupráci při vybudování základny WPC v bývalém severočeském kraji. "Znám vaši firmu z marketingových informací centrály, má výborné hodnocení. O jakou částku máte zhruba zájem ?" "Celkem naše studie pro tuto prvou etapu uvažuje s 36 milióny, jsou možné i odchylky plus mínus pět miliónů, to záleží na propočtu podle reálných hodnotových vstupů. Přitom za maximální úrokovou sazbu považujeme obvyklou sazbu velkých obchodních bank," řekl jsem a zároveň jsem mu předal materiály, které mi připravil JUDr. Petr. Chvíli si je prohlížel, pak se zamyslel a zadal nějaké údaje do PC, podíval se na výsledek a řekl: "Navrhuji se zítra setkat ve 13:00". "Budu tady," souhlasil jsem. Rozloučili jsme se, vyšel jsem na chodbu a lekl se. Na chodbě stála druhá z těch macatějších žen a křičela: "Zbyněk, Zbyněk, Zbyněk ". Pak se vrátila do těch otevřených dveří a hlasitě oznámila: "Asi tu není". Sešel jsem do přízemí, na stolku u dveří jsem si, se souhlasem hezké blondýnky, vzal reklamní materiály a vyšel z budovy. U parkoviště jsem si všiml další restaurace. Vypadala nadějně a nezklamala. Vrátil jsem se stejnou cestou. Jenže na křižovatce, kde hotel Lilia tvoří jedinou dominantu, jsem zjistil, že se k němu nedá dojet. Jedna, s ním sousedící, ulice byla otevřena pouze pro MD, druhá, ze které jsem před pár hodinami vyjel, byla jednosměrná. Měl jsem však štěstí, prvý pán, kterého jsem se zeptal, mi řekl: "Doleva, doprava, doprava a po hlavní". Poslechl jsem ho, a přijel k hotelu tou jednosměrkou. Zaparkoval jsem, věci si dal do pokoje a šel se podívat do města. Trojměstí má okolo 100 000 obyvatel, ale nevypadá na to. Je plné kopců a zeleně, má řeku, dva mosty, další staví, a spoustu továren. Možná, že těch továren nebude spousta, ale zabírají velkou plochu. Dějepis se Trojměstím zabývá kolem tisíciletí, prvně zřejmě v roce 993, královským městem se stalo kolem roku 1260 (Přemysl Otakar II.). Z historie 35

mu toho moc nezbylo, pošramoceno bylo průmyslovým rozvojem v minulém a v tomto století a hlavně nálety spojenců koncem války. Jméno získalo kompromisem při sloučením tří míst, ani jedno z nich se nechtělo jmenovat podle ostatních. Abych nezapomněl. Jak jsem se sám přesvědčil, Trojměstí je proslavený komunikační hlavolam. Tedy s výjimkou Strání, což je jeden menší celek, kde ulice jsou lemovány vilkami a rodinnými domky. V něm byl naopak systém jednosměrek doveden k dokonalosti dětského dopravního hřiště, pokud doň člověk omylem, jako já, zabočí, nezabloudí. Mezi nejaktivněji pracující města zřejmě bude patřit místní policie, všude parkovala osobní auta ozdobená botičkami. Obyvatelé Trojměstí jsou svou policií zřejmě vyučeni, většina takových automobilů měla cizí SPZ. Přesto je Trojměstí vyhledávaným cílem našich západních sousedů. Za minulého režimu se myslelo, že je to proto, že nikam moc nesměli. Dnes je možná rozhodujícím vztah marky a koruny. Ale takovým vedlejším vizuálním podnětem, pro horší polovinu lidstva asi byla, je a bude zdejší lepší polovina lidstva. Všude samé ženy, většinou hezké. Šel jsem procházkovým tempem hlavní obchodní tepnou, která začínala právě u hotelu Lilie. A s potěšením si prohlížel tu krásu, která se valila proti mně. U novinového stánku jsem si vzpomněl, že jsem si dnešní zapomněl koupit. Tak jsem to napravil. Hned vedle byl takový malý parčík, sedl jsem si na lavičku a začal si je prohlížet. Náhle jsem měl přikryté oči, hlavu plnou vůně a nejkrásnější hlas, co znám, povídá: "Test inteligence". "Marťanka, řekl jsem, "nebo jsem zase usnul". "Obojí je správné," odpověděla a sedla si vedle mne. "Kdy jste přistáli," zeptal jsem se. "Dávno, já už se na Zemi narodila. Ale pokud jsi zvědavý na Trojměstí, stačí se podívat na plakáty". "Marťanovi snad, ale české pozemšťany v mých letech reklamy neoslovují." "Beru na vědomí, festival se posunul do Trojměstí a naše skupina taky. Víš vůbec co je to festival?" "Nevím, ale momentálně se domnívám, že něco jako Ježíš Kristus." "???" „Že mi tě nadělil." "Ale jenom do rána. Kde bydlíš?" "V Lilii." "Měls‘ pravdu." "To je normální. S čím?" "S tím festivalem." "Jdem‘ nakupovat," řekla, "a nezapomeň na své dobré vychování." Nezapomněl jsem. Její ruka studila. Usmála se: "Nejsou lidi, neměl mne kdo zahřát." Nevím, kolik má Trojměstí krámků, prodejen a podobných zařízení. Ale domnívám se, že rozhodující počet jsme museli navštívit. Přitom jsme dohromady nic nekoupili. Pak jsme si do půl šesté, kdy zavírali, prohlíželi expozici Čínského umění v městském museu. A protože je poblíž Lilie, rozhodli jsme se do ní vrátit. Šli jsme se upravit s tím, že se za půl hodiny sejdeme u výtahu a půjdeme na večeři. Sešli jsme se přesně, ale večeři jsme odložili. Když jsem se ubytoval, pokoj působil takovým odtažitým dojmem. Nyní byl nejvlídnějším místem na světě. 36

Na večeři jsme šli v devět. Na doporučení paní recepční do baru v posledním patře. Panu vrchnímu jsme zřejmě byli sympatičtí, spíše bych řekl, že já jsem se svezl, po chvilce čekání nám zajistil takový box pro dva. Jak jsme tam čekali a Míša mi vyprávěla o festivalu, náhle jsem si takovým "periferním řidičským viděním" povšiml pana ředitele z G-banky. Jenomže v baru bylo spíš sympatické přítmí než světlo, tak jsem si nebyl jistý, zda je to on. Protože seděl ve společnosti nějaké ženy a nedal najevo, že by si nás všiml, zachoval jsem se stejně. Ta jeho společnice byla shodou okolností vidět dobře, možná, že to byla manželka, měla takový přísný výraz. Výběr večeře jsme nechali na panu vrchním, byla to taková místní specialita, jejíž hlavním chodem bylo kuře s něčím upravené jako řízek, s doprovodem zeleniny a dvou salátů. Samozřejmě, že jsme mu ji pochválili, byla vynikající. Obávám se však, že v takové společnosti by pro mne bylo vynikající všechno, protože po kávě jsme pili nějaké džusy, které normálně nemiluji, a výsledek byl stejný, byly vynikající. Ze zmrzliny jsem byl až na jednu lžičku omluven, z přítomnosti na parketu ne. Buď byla pokročilejší doba nebo ve všední den mívají takový program, měl jsem štěstí, hráli nám samé pomalejší věci. V přestávkách jsem naslouchal jejímu povídání a zároveň byl podrobován křížovému výslechu. "Ani ses mi nesvěřil, kde se tu bereš". "Z vůle páně doktora. Mám mu zde nasbírat na takovou reportáž." "Začínám ho čím dál tím víc milovat. Tím nechci říc‘, že bych ho před tebou nemilovala, ale začíná být přímo poklad." Nekomentoval jsem to. Vzpomněl jsem si na jeho doporučení a pokusil se obrátit list: "Co je nového na tom vašem festivalu?" Nedala se: "A dostal jsi můj dopis ?" Pokusil jsem se znovu: "Ano, od něho, ani jsem ti nestačil odepsat, snad až se vrátím." "Co mi budeš psát ?" "Ještě nevím, a pak, já jsem úzce specializován, já úřední dopisy psát neumím". "Tak zkus milostný dopis. Nebo, to bude lepší, počkej až k nám přijdeš na návštěvu, já ti ho nadiktuji. Ne, úplně nejlepší bude, že přijdu na návštěvu já, a nadiktuji ho před ní." "Před kým ?" "Před tou, jak s ní býváš osamělý, když ti diktuje ty nesmysly." "Nesmysly ?" "Až potom", začali hrát." Jakmile jsme se vrátili, pokračovala: "Samozřejmě nesmysly, když něco vymyslíš, tak je to výmysl. A když něco nevymyslíš tak je to nevýmysl. A protože slovo nevýmysl se špatně říká, tak si ho čeština upravila na nesmysl. Nebo-li od slova smyslet je zápor nesmyslet. Pane Bože to je dřina, na jakou střední školu jsi chodil ?" "Na průmyslovku." "To je vidět !" "Já se polepším. Příště budu chodit do školy v budoucnu, a když takhle shořím, aspoň mi vrátí školné." "To v žádném případě, třeba by tě tam za ty peníze něco naučili." "Optimistko." 37

"To je pravděpodobnost, padesát na padesát. A někdo z nás musí být chytřejší. A jak jsem se demokraticky rozhodla, je pro tebe nejlepší, že to jsem já. A zkrátili přestávku, smíš prosit." "To se mi líbí," řekla když dohráli, "tady v podstatě přestávky nejsou, sotva se stačím napít a hrají. Užs‘ mne pochopil ?" "Ne." "Tak jinak, praktický příklad, recituji: "Náušnice z višně/ ty se tváří pyšně/ jak by taky ne/ obě červeně/ zdobí mámě uši/ a všem třem to sluší."16 Víš, kdo to napsal ?" "Nevím ." "Není důležité. Můžou být náušnice z višně ?" "Taky nevím." "No vidíš. A i kdyby mohly, může se ovoce nebo dřevo nějak tvářit ? Jak se tváří tenhle džus ?" "Nijak." "No vidíš, po druhé. A teď třeba spojení všem třem. Kolik bylo kuliček višní ?" „Čtyři." "No vidíš, po třetí. A když k nim připočtu mámu, rovná se pět. Ale když se nemají sčítat hrušky s jabky, těžko se můžou sčítat višně s mámou. To stačí. Namátkově jsem vybrala pár spojení a všechno nesmysly. Které taková nějaká někomu nadiktovala. Kdyby ovšem je onen nějaký napsal sám, tak by šlo o výmysly. Což by byla paradoxie, nesmysly by se rovnaly výmyslům. Pochopils‘ ?" "Ne." "Co se dá dělat. Zbytečná dřina. A máme přestávku s velikým P." A měla pravdu. Její kolegyně a kolegové nás přišli pozvat k jejich velkému stolu. Tam se mi po té přestávce ztrácela ve víru tanečního umění svých přátel nebo konverzace, konverzaci jsem chválabohu nerozuměl a tudíž jsem mohl vypnout. Posléze jsem zašel za panem vrchním, že nás její přátelé přestěhovali, že raději zaplatím. U dveří jsme se potkali. "Kdes‘ byl ?" "Radši jsem zaplatil." "Kolik ?" "Hned jsem to zapomněl. Příště to necháme na tobě." "Dobře. Máme změnu, dej mi klíč. Řekla jsem jim, že mne láme únava. Jdi se rozloučit." Šel jsem. Ani nevím, zda věděli kdo jsem. Zřejmě automaticky odpověděli, byli zaneprázdněni nějakou odbornou diskusí. Pokoj byl opět nejvlídnějším místem na světě. Posléze řekla: "Když jsem byla malá, tak jsem byla zvyklá na vyprávění na dobrou noc." "Ale už nejsi." "Teď jsem." A chci něco hezkého, jako v tom filmu ‚Vzpomínky na Afriku‘." "Jenomže tam vyprávěla ona." "Ale ty jsi básník." "Dobře, tak začni." "A písek chladil a vítr hovořil..."

16

ze sbírky Zdenka Michaela - Střípky 38

"A písek chladil a vítr hovořil, jenže nějakou nesrozumitelnou řečí. A ačkoliv ta slova neměla pro něj smysl, působila jako amidopyrin, zdálo se mu, že horečka ustupuje, a on se přitom někam pomalu, nenávratně, propadá. Nevěděl kdo je, proč je, kde je, ale vědomí, že je, že tomu tak musí být, mu připadalo naprosto přirozené. Podivuhodné, říkal si, jsem tady a zároveň se na sebe odněkud dívám. Ta tvář barvy alabastru, jsem přece já. Kdyby to byl někdo jiný, mně podobný, přemýšlel, jak bych mohl mít pocit jsoucnosti tam i zde. A napadaly ho otázky co je zde, a co je tam, a tam i zde zněla symfonie "l ‘art pour l ‘art [lár purlár]". To je zvláštní, přemýšlel, nikdy jsem neuměl francouzsky, a najednou, rozumím. Ano, "umění pro umění", proč ale zde čas počítá devatenácté století? Nikdo mu však neodpověděl, a on pak ani o odpověď nestál, protože melodie se proměnila v nejkrásnější hlas na světě: "miluji tě, neodcházej, miluji tě". A pocit jsoucnosti tam i zde měnil řečené v ozvěnu. "Spi," říkal jiný hlas, "jenom snění je život, jenom snění je cíl." Ne, snažil se vyslovit ne, ale zůstalo jen u snahy. "Nech ho být, ať jde, i já ho miluji," řekl ten jiný úžasný hlas, který patřil víc než půvabné dívce se smutnýma očima a fascinujícím úsměvem. "Kdo jsi, ptal se jí," omámen jejím zjevem. "Já jsem ta, s kterou se odchází. Navždy." "Ale, vždyť jsme se nevybrali," zašeptal. Její smutné oči se staly ještě smutnějšími, její uchvacující úsměv ještě více fascinoval, a zároveň mrazil. "Spi," opakovala, "jenom snění je život, jenom snění je cíl." "Bože," řekl, "pokud jsi, určitě víš, že tomu tak není. A pokud nejsi, pak ona je fatou morgánou a mé fátum ještě neskončilo." "Polib mne," řekla, "já jsem tvůj osud, tvá poslední vážná známost, tvé bohatství, tvá naděje." "Nemohu, řekl, "nemohu, protože nejsi." "Ach, kdybych nebyla," zašeptala, "jak bych tu byla." "Nevím. Jsi záhada sama, jsi všechno co nejsi, má duše ti naslouchá, má duše tě tvoří, jenže ty nejsi." Dívka se k němu přiblížila tak blízko, tak neskutečně blízko, že slyšel tep její krve. Nebyla to však pravda, to co slyšel byl pouze pocit bolestného bušení ve spáncích. Krása té dívky se pomalu zamlžovala do nezřetelných kontur, to kouzlo přinášelo nevýslovný smutek, to kouzlo mu zároveň přinášelo nevýslovnou úlevu. A písek opět chladil a vítr opět hovořil. A on, působením nějaké nepoznatelné síly, vstal a šel tím pískem a větrem podél moře, "moře hladilo své břehy", něžně se ho dotýkalo. Šel, a, s tím pocitem jsoucnosti tam i zde, na sebe se díval. Ničemu se již nedivil, jenom toužil znovu uslyšet jak se symfonie "l‘ art pour l‘ art [lár purlár]" mění v nejkrásnější hlas na světě, znovu chtěl poslouchat ta slova.

39

[7]

Ráno jsem se vzbudil sám. V koupelně jsem záviděl zrcadlu, dostalo pusu místo mne. Podíval jsem se na hodinky. Ráno zřejmě bylo, ale u jiného poledníku. Tady se připravovalo poledne letního času. Takže jsem se věnoval hygieně a podobným věcem, vynechal oběd a odjel na schůzku do G-banky. Do budovy jsem vcházel o potřebných 5 minut dřív. V sekretariátu seděla jedna z toho hlučného kvarteta, jedna z těch macatějších, kterou jsem už včera měl čest poslouchat. Pozdravil jsem. Zvedla hlavu: "Co je?" "Pan ředitel mne pozval na třináctou hodinu." "Jo-o ?! Se divím." Vzala telefon: „Řediteli je tady ňákej, že je vobjednanej... Jo-o ?! Tak příště mně laskavě... Co-o ?! Jak tady vypadám ? Jako blbec! Co-o ?! Celá říčná. Ani náhodou, sem vedle, kdyby mně někdo... Sem řekla. Ani náhodou !" Zvedla se a odešla. A protože nechala otevřené dveře bylo vidět, že do té kanceláře na konci chodbičky, kde se včera veselila. Vešel ředitel. Pozdravili jsme se, pozval mne dál, nabídl mi místo a kávu, a během našeho rozhovoru stejně jako včera, obsluhoval ústřednu. "Ta vaše firma, jak už jsem říkal, je pro nás bonitní klient, to mi znovu centrála potvrdila. A jakým způsobem se bude sem k nám rozšiřovat, myslím formu ?" "Máme založenou s.r.o., která je naší dceřinou společností. V budoucnu však z ní míníme udělat a.s., abychom mohli zainteresovat zaměstnance i přes akcie. Ostatně s tím jsou a budou zaměstnanci přijímáni." "To je rozumné, a kolik má ta s.r.o. společníků ?" "Jednoho, nás, ale nebráníme se rozšíření, za předpokladu, že náš vklad bude většinový. Promiňte, vždyť podrobnější údaje znáte z materiálu, co jsem vám včera zapůjčil." "Nevadí, nevadí. Opakování je matkou moudrosti". Zazvonil telefon. "Dneska to je pohodlnější," řekl, "ráno jsem tu měl mechanika, nyní mohu přepojovat i z mé soupravy. Geobanka, okamžik, máte hovor. A je to. Kde jsme to, ano to společnictví. Víte, je taková zvláštní doba. To ta další banka, jak má problémy, víte která." "Z novin," řekl jsem. "Jak jsem vás včera informoval, konzultoval jsem si otázku zdrojů v centrále. Jak vám to spěchá ?" "Normálně. Znáte to, chvíli trvalo, než se záměr doladil, domnívali jsme se, že získat úvěr v sídle dceřinky bude pohodlnější. Jinak, my jsme pořadí poboček bank v Trojměstí určili náhodně. Samozřejmě, že budeme, jednat i s ostatními a optimální nabídku zvolíme." "Sehnat zdroj od centrály by chvíli trvalo, navíc minimálně pobočky KB,ČSOB, IPB, když budu jmenovat ty největší vám nabídnou lepší podmínky než my. Ale mohu vám nabídnout jiný zdroj peněz. Co byste řekl účasti tichého společníka ?" "Myslíte v dceřiné společnosti ?" "Ano." "Podmínky účasti by jste si s námi dohodl ve smlouvě, spíš se tedy jedná o částku a případné odchylky od obvyklých dohod," přemýšlel jsem nahlas, "pokud by nebyly 40

výrazné, pak by taková účast byla výhodnější než úvěr. Navíc byste nám ušetřil čas v jednání s dalšími bankami a pro vyhodnocení." "Firmě jako je vaše bych samozřejmě svěřil víc, ale momentálně mohu postrádat těch 36." "Dobře" řekl jsem, "jestli byste dovolil, zavolal bych si od vás našeho právního zástupce. A kdybych ho nyní nesehnal, mám na něj telefonický kontakt večer, takže bych vás mohl zítra ráno informovat." "Ale samozřejmě, korektní jednání, vaše pověst nelhala, poslužte si." Vytočil jsem doktorovou číslo. "Petr," ozvalo se, měli jsme štěstí. Představil jsem se s tím, že voláme z kanceláře pana ředitele, a seznámil jsem doktora s ředitelovým návrhem. Zareagoval okamžitě. Poprosil nás o 10 až 15 minut strpení, než si připraví obdobnou smlouvu, a že by pak její znění s panem ředitelem předběžně telefonicky konzultoval. Ředitel souhlasil, doktorovi jsme dali přímý telefon a zavěsili jsme. Jak byly otevřené dveře vstoupil do nich mladík mezi pětadvaceti až třiceti roky. Ředitel se rozzářil a řekl: "To je můj nejbližší spolupracovník, je u nás druhý měsíc a už je oporou úvěrového oddělení, jediný, na kterého se mohu stoprocentně spolehnout". Mládenec řekl: "Je tu pan Šafář a rád by s vámi mluvil, má nový návrh". „Řekněte mu, že hned přijdu". Mládenec odešel, pan ředitel si vytiskl z PC stránku údajů a usmál se: "Omluvte mne na chvilečku, zatím si třeba prohlížejte noviny." Podal mi HN a vyběhl z kanceláře. Netrvalo víc jak 10 minut a byl zpátky. Bylo zřejmé, že je viditelně spokojen. "Je to náročný a namáhavý způsob práce, musíte-li všechna obchodní jednání vést sám, ale je efektivní. Pan Šafář je však, jako řada našich klientů, podnikatel vstřícného myšlení, je radost s ním spolupracovat," řekl a po chvilkové odmlce pokračoval: "Víte já mám s pracovníky takovou pozoruhodnou zkušenost. Pro práci, kterou je pověřuji, jsou nejvhodnější mladí lidé s minimální praxí, nejlépe bez praxe nebo se vzděláním z jiného oboru. Divíte se, co ?" Přikývl jsem. "A přece je to tak. Nejlepší pracovníci jsou noví a mladí. Ti u mne mají, jako ten Zbyněk tři, čtyři měsíce zelenou." Zazvonil telefon. Pan ředitel, ponechal mnou zvolený způsob hovoru, takže jsme slyšeli oba. "Petr." „Čach." "Mám před sebou "Smlouvu o tichém společenství". Tato je odchylná proti obvyklému znění, pouze v tom, že jméno našeho společníka je obsaženo v našem obchodním jménu, tzn., že i ručí za naše závazky". "Ne, ne. ne, já jsem se samozřejmě podrobně seznámil s příslušnou částí obchodního zákoníku, já mám zájem být tichým společníkem i fakticky..." "V tom případě navrhuji přípravu smlouvy realizovat faxem." "Ano, to je rozumné. Samozřejmě ideální formou je forma obecná bez podstatných náležitostí." "Rozumím vám, takže vás prosím o číslo, na které chcete fax zaslat." 41

"Asi bude nejlepší tu pana inženýra pozdržet ještě do zítra a pak byste mu mohl návrh poslat do hotelu." "Ano, ještě dnes, řekněme do osmi večer, tam fax bude k dispozici." "A smlouvu bychom mohli podepsat, například do týdne a den na to bych vám na váš účet převedl dohodnutou částku." "Obvykle podepisujeme významné dokumenty při obědě v salonku motelu Slunce, je to..." "Znám, má výhodu, že je u dálnice do Brna, tedy za týden, řekněme mezi jedenáctou a polednem, kdyby byla nějaká změna..." "Pan inženýr Vám nechá na mne spojení..." "Vynikající, z mé strany je to všechno." "Takže těším se na setkání, na shledanou." "Já také, na shledanou," uzavřel pan ředitel. My dva jsme se také rozloučili s tím, že se večer sejdeme v kavárně hotelu Lilie. Pan ředitel byl dochvilný, v kavárně hotelu Lilie se objevil přesně v osm večer. Podal jsem mu fax od Dr. Petra. "Ano, tak jsem si ji představoval", řekl po chvilce prohlížení textu smlouvy, "co jste si objednal, kromě kávy?" "Nic, čekám na vás." "Tak bych navrhoval místní specialitu, je vynikající." "Dobře," souhlasil jsem, a v duchu dodal: "tak velká laskavost to z mé strany zas nebude, jedno jídlo podruhé k večeři za sebou nejím poprvé." Pan ředitel si objednal to, čehož hlavním chodem bylo kuře s něčím upravené jako řízek, s doprovodem zeleniny a dvou salátů. Já jsem opisoval. Pak se zeptal: "Nekazím vám něco?" "Ani ne," řekl jsem a pro věrohodnost jsem ještě zalhal, "firma počítá s takovou možností, můj zástupce je možná schopnější než já. V každém případě si to myslí, je o něco mladší." Podle očekávání povzdech zabral. "To je důsledek toho pohybu v roce 89, při každé revoluci se revolucionáři orientují na mladé, a oni pak mají o sobě výrazně lepší mínění, z něhož časem většina z nich vyroste. Ale tak jsem to nemyslel. Včera jsem vás nahoře viděl s mladou dámou. Takovou, jak se dřív říkalo, s chlapeckým účesem, hubenější, v kostýmku. Seděli jsme poblíž. Byli jste do sebe tak zakoukáni, že jste si nevšiml, ani kdy jsme přišli, ani kdy jsme odešli. My tam byli chvíli, na večeři. To víte Trojměstí je malé, to ostatní, co z něj dělá české velkoměsto, jsou sídliště." "To je příbuzná", zalhal jsem. "Ale," nedal se, "měla se k vám jako cizí, dost důvěrně." "To je jen takový její černý humor", lhal jsem dál, "myslí si, že už jsem moc starý. To je výsada mládí, já kolem dvaceti jsem považoval za stará děvčata v jejím dnešním věku". "Kolik jí je, není-li to tajemství"? "Kolem pětadvaceti, ale z té lepší strany," použil jsem její slova. "Neříkejte, to se mi zdála mladší, taková studentka z ekonomky." 42

„Řeknu jí to. Udělá jí to radost." V dalším čase jsem měl štěstí. Pana ředitele diskrétně odvolal pan vrchní. Když se vrátil, omluvil se, na můj protest zaplatil jen za sebe, rozloučil se a zmizel. Zaplatil jsem zbytek a šel jsem do pokoje. Pokoj opět působil takovým odtažitým dojmem. Ale název hotelu mne inspiroval: „Tvá lilie tygrovaná až z východní Číny stejně jako tvoje oči vyhledává stíny její krásné sestřenice v Japonsku a v Koreji, jako ona vonějí, jako ona zvláštně voní, jako ona kvetou, jako ty a jako ona zvláštně hlavu pletou, v Číně, v Čechách, v zemi Nippon a v obojí Koreji, stín se snoubí s nadějí“ 17

Ráno jsem se brzy vzbudil, nesnídal, zaplatil a odjel. Dálnice byla poloprázdná. U dveří do budovy redakce jsem potkal A.U. Vzal mne k sobě, dal nám kávu, vytáhl ze mne vše co jsem zažil s Geobankou, nic nekomentoval. Zdál se mi nějaký unavený nebo smutný, spíše obojí. Paní Nováčková nebyla v sekretariátu, tak jsem odešel do kanceláře s takovým rozpačitým dojmem.

17

Tvá lilie tygrovaná (ze sbírky Zdenka Michaela - Zápisy). 43

[8] 1.

Pane, tam kdesi kdesi nad nebesy ty který víš, že nám přibývá tíže že jakýsi jed nám supluje med

3.

Náš bolavý svět zdobený spoustou vět co moudře vyzní proč nejsme bližní náš bolavý svět má podivný vzhled

2.

Zmizela láska, k těm co jsou cizí vlídnost je zatuchlou bariérou ztrácí se krása, i slzy štěstí život se rozplývá kariérou

4.

Ztrácí se práce, myslí se krátce někteří jsou lidé, bez domova tisíce dětí, nezná objetí budoucnost zdá se být problémová

5.

18

Pane, tam kdesi kdesi nad nebesy náš bolavý svět volá Tě nazpátek náš bolavý svět Tě prosí, přijď, zpět18

Pane tam, kdesi. 44

Chvíle jsem nad chováním A.U. přemýšlel, ale nic mne nenapadalo. Tak jsem se připravil na několik následujících dní v Německu. Svého času jsem se dozvěděl od Ing. Maštalíře19, že bude na několika denní stáži na úřadě práce v P. Tak trochu jsem mu záviděl. Za nějaký čas mi zavolal, že se dohodl s německými kolegy a posílá mi na tu stáž pozvánku. Město P. je středisko regionu v bývalé NDR, regionu, který přes hraniční hory sousedí s naší republikou. V porovnání s Trojměstím je poloviční, úřad práce v P. však má větší spádovou oblast než úřad práce v Trojměstí. Samozřejmě jsem byl pouze pasivním účastníkem, v řadě případů jsem nerozuměl o čem si odborníci z P. a z několika českých úřadů povídali. Přesto jsem si ze stáže odnesl převážně pozitivní poznatky. Negativním poznatkem byl spíše dojem, že západní Němci mají nad východními jakousi nezaslouženou, „nadirigovanou“ převahu, na důležitějších pracovištích byli vedoucími (snad přechodnými) státní úředníci z bývalé SRN. Ale možná, že tento dojem byl důsledkem jazykové bariery a mé neodbornosti, raději jsem tento dojem v našem časopise nezmínil. Pozitivních věcí byla spousta. Předně, všichni ti se kterými jsem měl možnost mluvit20, byli vlídní, vstřícní a velice milí. Dodnes lituji, že se prozatím nepodařilo k této skutečnosti, v rámci Euroregionu do něhož Trojměstí a P. patří, v běžném a hospodářském životě přihlédnout, vztahy v Euroregionu se prozatím nedají považovat za sousedské. Příkladů, hodných byla spousta, know how, předávané českým odborníkům, bylo těmito odborníky velmi ceněno. Město samo, je, podle průběžného vyprávění stážistů, krásnější v historické části, renesanční a barokní budovy jsou samozřejmém souladu s pozdní gotikou, P. prý byla útočištěm českých exulantů v 17. století. Proč říkám podle vyprávění. Já jsem měl po celou dobu smůlu. Po zdravotní stránce se nedařilo, bolela mne hlava, prášky moc nezabíraly, takže jsem neúčastnil ani procházek ani večerních setkání. Já, abych nějak přetrpěl osamělé večery, jsem se pokusil trochu překládat. Jenže bolavá hlava není ten nejlepší nástroj21, z překladů jsem si ponechal pouze jedinou básničku, níže můžete posoudit, zda se povedla či ne. Podle Michaila Jurijeviče Lermontova "Vychožu odin ja" [vychažu adin ja] Samoten procházím skrz mlhavou noc cestou mne provází oblázků třpyt kraj Bohu naslouchá, já nemám tu moc ani z hvězd nepoznám kudy mám jít Nebeská vznešenost vzhlíží se v kráse v závoji z blankytu země si sní samota zdá se být podivným rádcem proč sloky lítosti v duši mi zní K čemu mi přemýšlet o různých zítra když z doby minulé dědím jen cit když mohu svoboden, nečekat jitra 19

na poradě v Trojměstí, kam mne pan doktor poslal poslouchat, o čem se radí pracovníci úřadů práce. a to na všech pracoviších v okrese P., které jsme navšívili 21 a přkládat v Německu z RJ do ČJ bez slovníku, také nebyl ten nejlepší nápad 20

45

dát sbohem vzpomínkám, navždy si jít Navždy, však bez pouta mrazu a bíla ve světě věčnosti tak sladce spát že někde u srdce snila by síla z níž smrti navzdory dech by směl hřát Potom bych napořád mohl být hýčkán tím hlasem andělským v bezpočtu vět pak dubu zeleně ztemnělá výška s povětřím sladěná mohla mi pět To Ing. Maštalíř je člověk jiného formátu. Sice se také nezúčastnil ani procházek ani večerních setkání, ale proto, aby stačil zpracovat svou zprávu a předposlední večer mi ji předat jako podklad pro návrh článku. Poslední den stáže jsem s ostatními do D. nejel, jednak jsem se stále necítil dobře, jednak mi tak zbyl celý den až do pozdní noci na přípravu článku. Kromě toho cesta do D. souvisela se stáží jen okrajově, jednalo se o návštěvu zemského úřadu práce, zprávu o této návštěvě zpracovával odborník z pracovního Úřadu v L., který byl zároveň „českým vedoucím stáže“. Stáž sice pro mne neměla očekávaný přínos, ale díky Ing. Maštalířovi to nebylo znát. Hlavně na ní uplynul ředitelem Geobanky požadovaný týden, takže jsem ráno jel z Německa přímo do motelu Slunce. Nějak jsem se nedokázal za volantem soustředit. Přitom den, přestože v „ubytovně (spíše hotelu22)“ pracovního úřadu v P., nezačínal jinak než obvykle. Čtyři vlastní budíky, trochu hygieny, tělocviku; pak sprcha, čaj, čokoláda, jablko … Jenže už v Německu bylo zamlženo. Popelka to měla snazší, pouze mha přede mnou, mha za mnou. Já k tomu nedohledný počet německých turistů, navíc i v pruhu po levé ruce. Do Česka to bylo kousek, jakmile jsem přejel hranice pustil jsem rádio. Na stanici, která naskočila proud americké "country" pravidelně přerušovala chvála pánů z vládnoucí koalice, takže nezbývalo než zapnout automatické dolaďování. Na jedné stanici hráli česky, zmáčkl jsem i nahrávání, kdyby mne něco zaujalo. Něco jsem si snad i nechal, jenomže, těžko říc‘, co. Už kdysi dávno jsem si zvykl dívat se do obou, a posléze do třech, zrcátek. Postupem doby se ze zvyku stala podvědomá činnost. Najednou jsem si uvědomil, že nějak často se mezi těmi lacinějšími novými a víceméně zánovními německými a japonskými auťáky objevuje bílý Opel, řidiče jsem v tom zamlžení nemohl rozeznat. Před pár roky bych si v takové odlišnosti asi povšiml dříve. Možná taky ne, tehdy by mne vlastně mohl provázet jeden ze dvou módních automobilů východoněmecké provenience. To je ale hloupost, tehdy takový doprovod neexistoval, a pokud existoval, tak určitě nikoliv pro moji maličkost. Domnívám se, že ani dnes není nějaký důvod k tomu, aby mne někdo sledoval, jenomže, tato doba budí něco jako strach. Třeba je to důsledek TV nebo

22 ono to vlastně bylo takové rekvalifikační zařízení a učňovské středisko zároveň, personál byli rekvalifikanti, učňové, mistři odborného výcviku atp. 46

černých kronik nebo se to projevuje nějak hromadně, v nějaké společné informovanosti, těžko říct. Stejně, když se vrátím k těm NDRákům, by bylo zajímavé zjistit, proč si ta auta tak pojmenovali. Dosti pravděpodobnou hypotézou by v případě Wartburgu mohla být národní hrdost na známý hrad v Eisenachu. Ale proč to druhé auto pojmenovali Trabant; ač beru asociaci na noshleda či na družici nebo na elektrický impuls, nechytám se. To slovo asi musí znamenat i něco jiného. Třeba to bylo jméno nějakého kapitalisty jako byl pan Ford23, třeba to je nějaká zkratka názvu umělé hmoty ... To je zajímavé, místo abych přemýšlel jak tomu Oplovi zmizet, protože se mne opravdu drží, myslím na takovéhle hlouposti. Snad vlivem té vážné hudby. Na druhou stranu, zmizet na české dálnici českou škodovkou komukoliv, patří zatím do oblasti science fiction. Vlastně, jaké zatím, pokud vůbec bude nějaké české auto, tak to nebude škodovka, Mladou Boleslav nám vláda prodala VW. A zdá se, že ještě nějakou dobu potrvá než VW se stane lidovým vozem i na našem plénkokapitalistickém trhu. A že by VW, třeba z nostalgie, v rámci koncernu neunifikoval výrobu, to už si u nás nemyslí ani největší optimista. Zmizet nedokáži, tedy, děj se vůle Páně. Odbočil jsem na nejbližší parkoviště a zastavil. Opel zastavil těsně za mnou. "Je vám něco", povídá mi známý hlas. S ulehčením vzhlédnu, pan inženýr Čach. "Ale delší dobu mne bolí hlava", odpovím, "chci se tady v tom stánku zeptat po nějakých prášcích". "No, pokud snášíte Korylan, mohu sloužit". Přikývl jsem, pan ředitel se vrátil do auta a přinesl mi celou krabičku a podal mi ji. A kupte si ve stánku kávu, kombinace kávy a Korylanu se mi osvědčila. Poděkoval jsem mu a poslechl. "Víte co", navrhl mi, "já bych odtud jel před vámi, je to sice už jen slabá hodinka, ale v té mlze vám to pomůže". Opět jsem poděkoval a vyrazili jsme. Dojeli jsme na místo schůzky poměrně brzo. V recepci nás čekal vzkaz, že naši partneři se výrazně zpozdí, mlha je donutila cestu přerušit, před odjezdem, nejpozději však do 13:00, nám dají vědět, jak dál. Měli jsme tedy před sebou minimálně tříhodinové čekání. Snad tato perspektiva, snad ješitnost úspěšného podnikatele, který se potřeboval vypovídat a být předmětem obdivu, nebo jenom nuda, něco prostě donutilo pana ředitele a on začal svým procovským stylem vyprávět: "Celou dobu co se známe" na vás pozoruji nesmírnou zvědavost. Zřejmě si myslíte, že ty peníze, které vkládám do vaší společnosti, mají nějaký špinavý charakter. Abych vás uklidnil, budu vám vyprávět, jak jsem k nim přišel. Žádné špinavé peníze, pouze úspěšná realizace podnikatelského záměru. Předem vás upozorňuji, že pro veřejnost je mé vyprávění tabu. Protože, lidská závist," pan ředitel udělal významnou přestávku, "je hrůzným fenoménem doby. Proto, pokud byste někde někomu něco říkal, vždy to bude jen výplod vaší fantazie, a já bych byl nucen vás zažalovat pro pomluvu. A můžete mi věřit, že bych vyhrál. Pro vás jediným pozitivem by

23

brod, kdyby byl český kapitalista, tak by to tak neznělo 47

pak bylo to, že byste přispěl na humánní účely, řekněme dost významnou částkou. No nesmějte se", reagoval na můj neudržitelný úsměv, "já nejsem žádný troškař když rozdávám z cizího, a takový vysouzený dar, to je dnes jedna z nejlepších cest pro pozitivní image. A mou povinností by bylo tiché společnictví ve vaší firmě ukončit, což by sice bylo k oboustranné škodě, ale takový je život." Pan ředitel se významně odmlčel, kývl na vrchního, objednali jsme si kávu, a pokračoval24 do doby než vyprávění přerušil číšník: "pan inženýr Čach má v recepci telefon".

24

Vyprávění je připojeno v příloze [G] 48

[9] 1.

Usíná noc, já stále bdím střídání moc nerozumím za oknem déšť, v pokoji stín usíná noc, já stále bdím 3.

25

2.4.

Snad musí být, neznámý svět po cestě cest, tam nebo zpět jen štěstí mít, jen zkusit jít snad musí být, neznámý svět

Ztracený sen, bůhví kdo sní přede mnou den, prázdnotou zní za dveřmi víc, takových dní ztracený sen, bůhví kdo sní25

Usíná noc. 49

Přemýšlel jsem. Ten člověk by za běžných okolností pravděpodobně zůstal průměrným ředitelem jedné z poboček jedné obchodní banky, kdyby ho okolnosti, pokud mluví pravdu, nepřinutily vybírat z dvou zel. Odejít nebo se přizpůsobit nadřízeným. A on si najednou uvědomil, že lze odejít se slávou a ziskem. A přitom nabyl skálopevného přesvědčení, že taková volba je správná, vždyť mu pomohla ubránit se násilí. A kromě toho ho osud o správnosti chování ubezpečoval starou pravdou, že "peníze dělají peníze". Takže prvotní chyba se stala v myšlení jeho nadřízených, když se rozhodli pomoci image akciové společnosti ošálením centrální banky. Nebo to mohlo být trochu jinak, protože všechny podklady pro rozhodování si vlastně za pomoci těch odborných sekretářek vyráběl sám. Asi na své nadřízené a pracovníky centrály působil dobrým dojmem, který posléze vyústil v bezmeznou důvěru. A taková důvěra obvykle přináší útlum kontrolních mechanismů. A jakmile zjistil, že lze bezpečně "podnikat" na úkor jiných, realizoval další jednoduché, a podle něj, bezpečné zbohatlické záměry. Pokud je pravdivá hypotéza o reinkarnaci, pak pan inženýr bude v příštím životě o nějaký ten stupínek níže. Z přemýšlení mne vyrušil jeho návrat. "Obávám se, že pokud naši partneři nedorazí nebo se neozvou do slíbených třinácti hodin, tak vás budu muset na určitý čas opustit. Samozřejmě", zarazil se: "Nezdá se vám, že nějak často to slovo používám" ? Pokrčil jsem rameny (i já bych to krčení ramen mohl nahradit nějakou, jak říká pan inženýr, vstřícností). "Tak tedy, samozřejmě, že se vrátím, ale taková neodkladná obchodní záležitost mne kousek odsud potřebuje mezi druhou až čtvrtou odpoledne". Odmlčel se. Pochvíli jsem se zeptal: "Mohu se ještě jednou vrátit k vašemu vyprávění"? "Samozřejmě" řekl, a rozesmál se, "musím se to slovo odnaučit". "Ta vaše bývalá banka je samostatný subjekt? Víte, mně je totiž divný ten přístup centrály, co bude dělat až se některé z těch pohledávek vrátí tam, odkud jste je vyjmuli" zeptal jsem se. "To máte tak", bylo zřejmé, že je myšlenkami částečně jinde, "my jsme ani nebyli obchodní bankou v pravém slova smyslu. Pro naše akcionáře jsme, s ohledem na pravidla úvěrové angažovanosti, ani nemohli být významnějším zdrojem provozních či investičních prostředků, my jsme pro ně v prvé řadě byli takovou lepší účtárnou, která jim k tomu zajišťovala tuzemský a zahraniční platební styk. A teprve v druhé řadě jsme pro jiné klienty zabezpečovali běžné bankovní služby, ale na našem zisku akcionářům ani nezáleželo. Ostatně, kdybyste se podíval do výroční zprávy, tak by vás určitě překvapil zanedbatelný podíl výplaty dividend z rozdělení zisku. Já se domnívám, že si centrála ani možnost takového návratu neuvědomuje, ostatně podklady pro rozhodování jsme zpracovávali my..." Zadíval se prázdna, "nějak nemohu soustředit myšlenky, co kdybychom změnili téma". „Proč, ne“, řekl jsem. "Kde jste předtím působil, mohu-li být zvědavý ?" "V bance," odpověděl jsem. „Ach tak.“ Pan ředitel se odmlčel. Pak se zeptal: „Jste ženatý" ? "Nejsem". "Šťastný to muž, napsala by o vás Božena Němcová." 50

Zabubnoval na desku stolu jakýsi vítězný pochod. "Já jsem, oproti vám, ženatý, ale tenkrát, jak jsme se prvně viděli v Lilii, tam jsem byl s jinou". Podal mi fotografii, kde byl s ní vyfocen. Pamatoval jsem si ji, byla to ta přísná paní. "Co jí říkáte" ? Chvíli jsem se díval: "Hezká". To se jí nedalo upřít, vypadala minimálně o deset let mladší než byla, ale i tak ji zřejmě bylo dost. Viditelně se rozjasnil: "Máte skvělý vkus", navíc je Maďarka, ale narozena v USA. Setkal jsem se s ní náhodně v Kasinu v Karlových Varech, přinesla mi štěstí do hry. Jezdíval jsem služebně do Mariánek, tak jsem se občas stavil. Přitom umí slovensky, její maminka se tam narodila. Ale, když byla maminka malá odstěhovali se do USA. I s majetkem. Tam se pak vzala Američana, taky původem Maďara. Takový prý sňatek z vůle rodičů. Dva starobylé uherské rody.." Odmlčel se. "A s ní se máte dnes setkat", vrátil jsem se, když se mi zdálo, že mlčí víc než je třeba. "Kdepak, s mou bývalou sekretářkou, je tady poblíž na chatě, volala mi. Řekl jsem ji, že tu budu služebně". "Nějaké problémy", zeptal jsem se, a začal jsem přemýšlet jak z rozhovoru vybruslit. Role vrby se mi pro zbytek času nezdála být tím nejvhodnějším. Jenže pan inženýr se rozjel a nebyl k ubrzdění: "Takové nebezpečné iluze. Představte si, po mém odchodu se rozhádala s ostatními z pobočky, včetně mé nástupkyně. A přitom právě s ní byly takové kamarádky. A dala výpověď. To by tak nevadilo, mám spoustu známých. Ale ona, bůhví jakým duševním pochodem, dospěla k jinému řešení. Chce, abych si ji vzal, samozřejmě (tentokrát se neusmál), až se rozvedeme. Podívejte, samozřejmě, že se rozvedu. Ale ani kvůli ní, ani kvůli jiné. Kvůli sobě, abych konečně moh´ žít. Děti jsou dostatečně velké, nakonec jsem je už zabezpečil. A žena, ta mně poslední léta jenom pila krev. Podnikatelka! Já pro ní všechno dělal, od účetnictví až po, ale co se budu rozčilovat. Vždycky mne podceňovala, věřil byste, že si mne zprvu ani nechtěla vzít ? Kdyby věděla, jak dnes na tom skutečně jsem. Je však pozdě. Ani náhodou. A že jsem lepší než ona, všechno, co máme společně, jí nechám". Opět se odmlčel. Než jsem se stačil zorientovat, pokračoval: "Sekretářka, znáte ji přece". "No, viděl jsem ji". "Tak vidíte. Já mám rád mladé lidi, obecně. A leccos prominu. Takovou tu zdravou drzost. Jenomže tahleta, čeho je moc, toho je příliš. A taková by ... Prosím vás, vždyť se neumí chovat. Těch stížností od klientů, co já musel žehlit. A na ostatní donášela. Přestavte si, objevit se s ní na veřejnosti. Děkuji pěkně. Podívejte se znovu", a podal mi opět fotografii. "Vzpomeňte si a srovnávejte. A to je jen obrázek. A kdyby jste ji znal, dáma. A tamto, škoda slov". Podíval se na hodinky: "Jedna pryč, musíte mne do těch zhruba čtyř omluvit". Vyšli jsme spolu na parkoviště. "Je hrozná mlha, co kdyby jste ji radši zavolal", navrhl jsem. "To telefonem nejde, já potřebuji na nějakou dobu ji nějak uchlácholit. Než se přestěhuji". Po třetí se usmál, nastartoval a vydal se směrem odkud mají přijet oba doktoři. Nevím, zda kombinace kávy prášku proti bolení hlavy, či vyprávění pana inženýra, či obojí na mne nějak zapůsobilo, ale jak jsem se vrátil z parkoviště, přestala mne bolet hlava. Tak jsem si vzal zprávu Ing. Maštalíře a zkusil doladit návrh článku. Ve tři jsem byl jakžtakž hotov, takže jsem zatelefonoval paní Nováčkové, zda by mi s Ing. Maštalířem nesjednala schůzku. Páni doktoři přijeli až kolem čtvrté, oba byli 51

poněkud vyvedeni z míry. Pozvali mne na kávu. Pro mne to již byla třetí, ale A.U. považuje kávu za elixír života, takže jsem neměl to srdce mu odporovat. „Takže, pane inženýre, začal JUDr. Petr, s panem šéfredaktorem jsme se zastavili na posledním odpočívadle před motelem. A pan doktor tam uviděl známého od policie. Jak bych to jen zkrátil …“ Podíval se na A.U. a A.U. pokračoval místo něho: „Můj známý a jeho kolegové, na to parkoviště zabočili náhodně a náhodně zastavili vedle bílého Opla. V Oplu, v takové nepřirozené poloze seděl ředitel Čach, podle policejního doktora náhle zemřel, pravděpodobně, na infarkt.“ „Takže,“ opět začal JUDr. Petr, osud nás postavil do situace, dokončit náš projekt s bankou spolužáka pana doktora.“ Chvíli jsme všichni mlčeli, pak jsem poznamenal, že stejně by obchod s Ing. Čachem nebylo možné realizovat a vyprávěl jsem jim, co mi Ing. Čach svěřil. „Zřejmě ho zabil stres v důsledku všech možných tlaků a očekávání“, uzavřel naši schůzku A.U. Pak jsme se vrátili do práce, pánové byli tak laskaví, že jeli v té mlze přede mnou. V kanceláři, přišpendlený na stolním kalendáři, mne čekal vzkaz. Pí Nováčková mi napsala, že mi téměř sjednala schůzku s inženýrem Maštalířem, k odsouhlasení článku o úřadě práce v P. A součástí vzkazu bylo číslo telefonu a čas, kdy mne prosí, abych večer zavolal. Večer skoro byl, zavolal jsem, položil mu dodatečnou otázku a schůzku jsme si domluvili u mne, na zítra ráno. Ještě jednou jsem si přečetl si návrh článku o P. a šel domů. Ráno jsem přijel do práce a pan inženýr na mne již čekal. Schůzka byla velice krátká. Pan Maštalíř se omluvil, že přišel dříve s tím, že musí za náhle onemocněného kolegu jít na poradu na správu zaměstnanosti. Pouze řekl, že můj dodatečný dotaz zodpověděl písemně a odpověď mi poslal počítačem s tím, že nedoporučuje odpověď míchat s článkem o P. Možná by bylo lepší někdy zkusit nějaký samostatný rozhovor. Přečetl si návrh, některé věci vypustil něco doplnil a spěchal dál. Otevřel PC. PC si jako vždy zkontroloval co považoval za nutné, vyzval mne k napsání hesla a sám, jako obvykle zdvořilý a moudrý, pozdravil a pak téměř opakoval, to co jindy: "Dobrý den, je pátek26 a server Compag UP 400 Vás po zajiste prekrasnem večeru opet vita v milovane praci. Murphologie neboli proc se vsechno na tom svete hati. Tillisuv organizacni princip: Jestlize nejaky dokument spravne zalozite, vite sice kde je, ale nikdy jej nebudete potrebovat. Kdyz ho nezalozite, urcite jej budete potrebovat, ale nebudete vedet kde je. Stisknete libovolnou klavesu ... Strike any key when ready ... Pošta byla obsáhlá, ale většinou reklamy, takže bylo snadné ji nečíst a směrovat do koše. Odpověď Ing. Maštalíře k úbytku technicky vzdělaných občanů jak vyučených a středoškoláků, tak i vysokoškoláků byla následující: „U nás takovému trendu napomáhá i představa některých odborníků z resortu školství ovlivňujících formou různých informací ve sdělovacích prostředcích ty rodiče, kteří se 26

snad pátek a k tomu příslušné datum a hodinu - data si nepamatuji 52

každoročně rozhodují jaké zvolí pro své děti středoškolské vzdělávání. Lapidárně řečeno, za jediné optimální střední školy jsou považována gymnázia. Skutečné potřeby trhu práce (z hlediska vzdělanosti občanů) vyspělých zemí jsou jiné. Pokud u nás chceme zabezpečit ekonomickou soběstačnost všech občanů, kteří chtějí pracovat nebo pracovat a podnikat, musíme tuto omezenou představu linky vzdělávání – ZŠ →gymnázium→VŠ změnit. Musíme připomínat, že nadání se projevuje v různých variantách a obvykle spíše unikátní formou než univerzální. Jinak řečeno, jsem-li nadán k manuální práci, nemívám potřebu být filozofem, popřípadě jsem-li technicky nadaný, nestává se ze mne lingvista a naopak, atp. Musíme opakovat, že základní lidskou potřebou je pracovat, být sobě a společnosti prospěšný. Nepřišli jsme na svět proto, abychom čas nám daný prožili marně, abychom byli nezaměstnaní, odkázáni na sociální dávky, které jsou „produktem těch šťastnějších“. Nemůžeme, jako součást vyspělých zemí, expandovat kapitál (výrobců a jiných subjektů) do "regionů s méně nákladnými vstupy" a přitom rušit naše pracovní místa, musíme kapitál investovat tak, abychom zabezpečovali zmíněnou soběstačnost. A zaostalým regionům, díky naší soběstačnosti, pomáhat“. Zazvonil telefon a paní Nováčková mi sdělila, že doktor Uher se omlouvá, že nás ruší, ale že svolává mimořádnou poradu do zasedací místnosti. V zasedací místnosti se sešla celá redakce. Doktor zůstal stát a ještě jednou se omluvil, že nás tak mimořádně ruší a řekl: „Vážení kolegové, akcionáři časopisu mne pověřili, abych Vás dnes informoval, že se rozhodli k zásadní majetkové změně. Majoritním vlastníkem tohoto časopisu se od příštího měsíce stal podnikatel pan Grün. Časopis koupil za oboustranně výhodnou cenu a zaručuje všem pracovníkům srovnatelné příjmy s ostatními pracovníky sdělovacích prostředků, které vlastní, to znamená špičkovým pracovníkům špičkové, běžným běžné příjmy. Zároveň oceňuje Vaši dosavadní práci a věří, že časopis se bez problémů zařadí mezi ty, které v Evropě patří mezi nejlepší, dosavadní výsledky tomu, podle jeho názoru, nasvědčují.“ Doktor Uher se krátce odmlčel a poradu zakončil: „Zároveň si Vás dovoluji informovat, že s časopisem k témuž datu ukončuji pracovní poměr. Proto mi dovolte, abych Vám všem za dlouhodobou spolupráci poděkoval a přeji Vám všem hodně štěstí a úspěchů jak v pracovním tak soukromém životě. Toto setkání končím, příští týden budete seznámeni s novým šéfredaktorem. Prosím vraťte se na svá pracoviště a pokračujte ve své práci. Děkuji za pozornost.“ Potom se lehce uklonil a prvý odešel. Šel jsem také.

53

Epilog Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Josef Smutecký a trochu mne znáte z kapitoly [1]. Zdržovat Vás budu jen krátce, jen, abych osvětlil, proč jsem uveden jako autor, když autorem je někdo jiný. Loni jsem dostal balíček z Kanady, z Toronta. V průvodním dopise mne oslovil skutečný autor v tom smyslu, že s Míšou uklízeli a našli disketu s jakýmsi starým textem, napsaným ještě v T 602. A že vynaložili spoustu práce, když text upravovali do Wordu, protože byl samé □. A protože v prvé kapitole si připomenuli, že já jsem právě ten odborník, kterého potřebují, posílají mi přepsanou disketu k posouzení. Zároveň mne prosí, pokud text bude stát za to, abych ho pod svým jménem vydal. On i Míša by rádi zůstali v anonymitě, ale kdyby knížka vyšla, rádi by si ji zařadili do své knihovny. Text jsem přečetl, pak jsem do Kanady slíbil, že se pokusím. Takže jste-li její čtenáři, pak knížka „Prázdno“ vyšla. V opačném případě si mluvím sám se sebou, což také není k zahození27. Nejdříve bych rád trochu upřesnil úvodní slova autora o fiktivnosti mužů a žen tohoto příběhu. Zdá se, že ani Monika ani já, tak moc fiktivní nebudeme. Důkazem je i to, že tyto řádky právě čtete28. Pravděpodobně nebudou fiktivní i jiní, ale tady musíme autorovi věřit, protože nemáme čím pravděpodobnost podpořit. Jenže, podle autora, jsem v prvém rozhovoru řekl něco v tom smyslu, že literární postavy se přece nechovají podle naší vůle. Ony si ve našem vědomí, jakmile začneme psát nebo diktovat, dělají co chtějí. A autor je pak překvapen, kam se to jeho povídání dostalo. Takže je docela možné, že my, i ti jiní, fiktivní jsme. Dále, autor tuto knížku věnoval své Míše. Věnování jsem samozřejmě ponechal. Dovolil jsem si však, pro zajímavost, některé pasáže doplnit pohledem z doby, kdy jsem text četl, tedy něčím, co už nějak dopadlo. Doplněk je nadepsán „Poznámka J.S.“. Ale, jak jste si všimli, poznámek je chválabohu málo. Od popisovaných událostí uplynulo dost let. Píše se rok 2006. O tom, co se dělo, když časopis koupil p. Grün, moc nevím. V časopise zřejmě ze začátku nic, co by stálo za řeč, kromě PhDr. Uhra a pana redaktora, v něm redaktoři, alespoň podle tiráže, zůstali. Za měsíc po té, jsem časopis už nečetl. Z dobře informovaných kruhů je známo, že A.U. vzal nabídku šéfovského místa ve Francii. A že svého oblíbence chtěl sebou, jenže pan redaktor, sice nerad, ale kvůli jazykové bariéře, tuto možnost odmítl. Zřejmě tomuto odmítnutí napomohla i skutečnost, že přes pana inženýra Maštalíře, získal místo na univerzitě v Trojměstí, učil tam nějakou „exaktní vědu“. Ve výše zmíněném průvodním dopisu29 jsem se dočetl, že Míša, díky svému talentu, přesunula svou „uměleckou dráhu“ do Kanady. A pan redaktor, teď vlastně opět pouze inženýr, si posléze vyměnil místo s kolegou z Toronta a zdá se, že v Torontu zůstane natrvalo. Jak by ne, když vlastně následoval svého miláčka30. I když, v jedné pohádce bylo napsáno „Ale, co je to trvale“. 27

Například, když jsme se s Monikou poznali, tak mi vysvětlila, že to, že mluví sama se sebou je normální a má i 2 výhody: „Za prvé ráda poslouchá moudrého člověka. Za druhé, nikdy jí neodporuje.“ 28 Neplatí-li věta k předchozí poznámce pod čarou. 29 V dopise byla i zmínka o PhDr. Uhrovi, ze které je zřejmé, že ve Francii zůstal trvale, a že se navzájem navštěvují (ostatně Míša je doktorovou příbuznou). 30 Vzpomínáte si ? V kapitole [4] do jisté míry usnul a zřejmě mu to zůstalo: „Zastavili jsme se. ‚Všiml jste si alespoň, že jsme se vrátili zpátky ? Támhle bydlí. Na co myslíte?‘, opakovala. ‚Já, jak bych to řekl, ani moc nemyslím, já mám spíš takový divný pocit.‘ ‚Pocit‘? 54

To je vše, co jsem měl na srdci. Vidíte, ani jsem Vás moc nezdržel. Autor své povídání začal „Třináctou komnatou“, já si dovoluji své krátké povídání ukončit Kavárnou [Ví], bylo by škoda ponechat ji mimo, zvláště, když i pro ni byly v balíčku připojeny noty.

Hledám tě tam ve virtuálním světě reálný zdá se včerejší hledám tě tam snad ve fiktivní větě síť sítí prázdno konejší

Kavárna [Ví] se v pavučině houpá and cup of tea is very sweet v kavárně [Ví] mi v duši bílá stoupá síť sítí k tobě zkouší jít31

Přílohy

‚Že spím a, že bych se měl vzbudit‘, řekl jsem. ‚Máte smůlu‘, řekla. ‚Od okamžiku, co jsem vás uviděla, to vím. Vy už se nikdy nevzbudíte, …" 31 Text ze sbírky Zdenka Michaela - Zápisy 55

[A1] PhDr. Smutecký Rentiérem jste od jakživ? Nikoliv, do této výchozí pozice jsem se nenarodil, rentiérem jsem se stal náhodně. Ale dostatečně včas, abych ještě stačil něčím být. ??? Ne, ne, pane redaktore, to není má myšlenka, to je parafráze. Kdysi prý Gaius Petronius politoval jednoho ze svých současníků v tom smyslu, "že jde o nadaného mladého muže z něhož bohužel pořádný básník zřejmě nikdy nebude, protože se musí živit prací". Tzn., že nebýt oné náhody, nestal byste se ve svém oboru působnosti proslulým. Ano, mé proslulosti, chcete-li to tak nazývat, přispěla tato náhodná nezávislost. Jednak mohu tak vyhovět žádostem o setkání s těmi bližními, kteří se považují za, se mnou, spřízněné duše. Nebo žádostem těch, kteří se chtějí setkávat jako zvědaví bližní. A` propos zvědavost je brána k vědění. Jednak se mohu v potřebné míře věnovat studiu. Studiu, domníval jsem se, že ve vaší profesi jde o nějaký dar … Ano, studiu. Myšlenky sice přicházejí nezávisle na moji vůli, ale tato nezávislost se týká myšlenky jako takové, jejího přepisu do řeči. Jinak mám to štěstí, že většinou přicházejí v určitém čase, obvykle se však mi podaří odhadnout pouze začátek takového daru, nikoliv konec. Takže písemná příprava na vaše kázání je zřejmě složitá činnost. Mohl bych něco z ní citovat? Ne, já dopředu nic nepíši, nediktuji ani za účelem literární činnosti, mé myšlenky určené mým bližním přicházejí právě v době, když jsem s nimi. Za prvé nepotřebuji novinovou reklamu, za druhé bych nepovažoval za korektní něco z dříve řečeného opakovat v rámci novinového rozhovoru. Má nezávislost mi umožňuje vydávat mými bližními požadované texty, mluvené slovo a vizuální projevy vlastním nákladem, cena tiskovin, nosičů zvuku a obrazu a jejich prodejnost je optimální, ani nevydělám, ani neprodělám. Ostatně, tato činnost spíše supluje památníčky, moji bližní za prvořadé považují setkání. A to se týká i vašich zahraničních posluchačů ? Ne, moji bližní, to jsou skupinky obyvatel bývalého Československa, nepopírám, že se na mne obracejí i bližní z jiných států, zatím je předčasné hovořit o mých cestách do jiných zemí. Pokud se chtějí s námi setkávat, setkávají se s námi tady, u nás, v bývalém Československu. Vy sám nechcete působit i jinde? Ne, ne, ne, to je výhradně věc mého poslání. Vy pane redaktore, jako literát a technicky vychovaný člověk, přece víte, že tvůrčí činnost není závislá na nějakém chtění, to je věc nezávislá na nějakém přání, ta přichází sama, jde o jakési vnuknutí. Zatím se mi takový pocit potřebnosti, setkávat se i s jinými bližními jinde, nedostavil. Ostatně mé myšlenky jsou šířeny i nezávisle na mne, třeba to tak má být, já nevím. Zdá se, že spíše vy, než já, máte nadání pro mou profesi. Přeloženo do češtiny, odkud vás znám, respektive, jak jsem o vás získal informace? Samozřejmě, nebylo by asi obtížné si je zjistit, vždyť jsme se na rozhovoru domluvili předem. Ale já to nepotřebuji. Mně stačí s některými lidmi hovořit, a vím. S některými hovořím, a nevím. Proč tomu tak je, také nevím. Prostě vy patříte do té prvé skupiny, zřejmě jsme si nějak sympatičtí. A sympatie nesouvisí s něčím racionálním. A ani nemá 56

souvislost s tím, že mi nevěříte, vy prostě jste vychován k pochybnostem, ono to má nějakou spojitost s matematikou. Dejme tomu. Dobře, můžeme se vrátit. S těmi myšlenkami je to stejné jako u vás, ať přemýšlíte, píšete či mluvíte jako literát nebo technik. Snad nejjednodušeji se to dá vysvětlit na literárních textech, kde vystupují určité postavy. Ty se přece nechovají podle vaší vůle. Ony si ve vašem vědomí, jakmile začnete psát nebo diktovat, dělají co chtějí. A vy pak jste překvapen, kam se to vaše povídání dostalo. Obdobně jakákoliv tvůrčí činnost od projektantů počínaje, vědci a vynálezci konče. Přitom projektantem, vědcem a vynálezcem je každý umělec, a obráceně, každý z projektantů, vědců a vynálezců je umělcem. A stejnou myšlenkovou svobodu či nesvobodu jsem dostal do vínku i já, jenomže se projevila až v dospělosti. Tedy, taková tvůrčí činnost je, jak již jsme si řekli, dar. Velikost či malost tvůrce spíše odpovídá pochopení okolí. Byli a jsou ti, kteří zůstali nepochopeni. Byli a jsou ti, kteří měli či mají význam pro své současníky. A existovali ti, kterým tento dar zajistil nadčasovost. Stejně je to zvláštní pocit mluvit s člověkem, který do mne vidí. Ale tak úplně to není. Vaše čtenáře můžete uklidnit, že můj vztah k mým bližním je stejný jako u kohokoliv jiného. S někým od prvého setkání hovoříte tak jako byste se znali odedávna, s jiným jste si navzájem lhostejní, s někým jste si protivní od pohledu. Nebo ještě lépe, vztah muže a ženy. Lásku nemůžete nijak ovlivnit, buď je nebo není. Ale nikdy nemůžete odhadnout, kdy přijde. Může přijít na prvý pohled, můžete si být léta s nějakou ženou, jak jsme si řekli, lhostejní nebo protivní, najednou přeskočí jiskra, a láska je tu. Vrátíme-li se ještě k velikosti a malosti tvůrce, zdá se že v našem čase je výhodnější mít význam pro naše současníky. Ach ne, tak se to nedá hodnotit. My, všichni žijící, máme vždy význam pro naše současníky. Jde o vztah mezi jedinci, mezi určitým okruhem bližních, v rodině a na veřejnosti. Ale z hlediska daru tvůrčí činnosti nás naši součastníci nemusí pochopit, může se i stát, že naše činnost bude planým výhonkem, a to i v případě tak zvané celoživotní úspěšnosti. To, co skutečně, naším prostřednictvím, bylo přínosem, a za co nemůžeme, to se pozná dlouho po tom až tu nebudeme. Proto je velice důležité nepodléhat své ješitnosti, mesiášství a podobným projevům pýchy, všichni máme pro toto naše bytí naměřeno příliš málo. Není posledně řečené také projevem pýchy? Nemyslím si, že slova "všichni máme pro toto naše bytí naměřeno příliš málo", jsou projevem pýchy. Také předpokládám ,že do budoucna nám bude přidáno, průměrný věk a mládí jednotlivců se prodlužuje, snad si to zasloužíme. Jenomže hodně nebo málo, to je samozřejmě pojem subjektivní. Z toho co o vás vím mohu poznamenat, že jste věřící, ale s určitým postojem k aparátu církví. Aparát církví, prapodivné spojení. Věřím, samozřejmě, že věřím. Ale k tomu přece nepotřebuji prostředníka. Dovolte mi trochu citovat z výstřižku z novin: ‚Nedělní bohoslužba v malém venkovském kostele na Moravě probíhala v ustáleném rytmu: ... Poté se kněz obrátil na věřící s výzvou biskupa Z. kde se mj. praví: "Čeští a moravští biskupové vysoce hodnotí iniciativu této zdravotní pojišťovny, která staví na křesťanských morálních zásadách. Také já doporučuji Vám kněžím a věřícím, abyste se u 57

této pojišťovny přihlásili. ... tato zdravotní pojišťovna poskytne záruku, že finanční prostředky budou řádně využity v systému zdravotního pojištění. ...Prosím Vás, abyste podpořili toto dílo. Pamatujte na jeho zdar ve svých modlitbách." Po přečtení kněz případné zájemce vyzval, aby se po mši dostavili do sakristie, kde se mohou k pojišťovně přihlásit‘. Vidíte, tato citace, v době kdy se blížíme k roku 2000 nepotřebuje komentáře. Nepotřebuje? Vy se domníváte, že potřebuje? Vy jste host, vy se tážete, tak tedy stručně: ´Noviny nazvali svou informaci, ze které je citace, "Církev jako obchodní agent". Přitom, kromě jiného, poznamenaly: "Prohlášení biskupů pochopitelně není protizákonné, přestože využívat víry ve prospěch komerční firmy je při nejmenším neseriózní. Něco jiného je vyzývat k určitému životnímu stylu a způsobu chování (jak je to v dobrých tradicích katolické církve) a něco jiného radit lidem, do jaké soukromé firmy mají vložit peníze. Tvrzení, že nedávno vzniklá pojišťovna bez tradice je sama od sebe zárukou řádného využití finančních prostředků, je pro věřící přinejmenším matoucí a ne nepodobné profesionálně optimistickým reklamám v televizi." A já se domnívám, že v tomto se noviny mýlí. Jestliže se katolická církev považuje za jednu rodinu věřících a biskupy za nástupce apoštolů, mohou čeští a moravští biskupové radit rodině věřících co považují pro rodinu za potřebné. Protože taková rodina má nutně charakter uzavřené společnosti, jako například politická strana nebo spolek. Prostě sdružení jednotlivců stejného životního nebo politického či podobného názoru, stejného cíle, organizovaně uzavřené jiným jednotlivcům, například jiné strany, jiného vyznání, jiných zájmů, jiných názorů, jiných cílů. A jestliže takové společnosti nestačí běžné příjmy, například z milodarů věřících, pak je třeba příjmy získávat i jinak, například komerční činností. A to třeba i zmíněnou radou, kam mají členové rodiny vkládat peníze. Samozřejmě, členové rodiny jsou dospělí, musí si být vědomi toho, že každé vložení peněz je více či méně riziková záležitost. To znamená finanční nezávislost. Rozumíte mi dobře. Jinak řečeno, neměl by takovou skupinu financovat někdo jiný, například prostřednictvím dotací ze státního rozpočtu, ani by neměl být k takové platbě nucen, například asignací. Nucen? Jistě nucen. Protože opět jde o daň, stát pouze nechá občana spolurozhodovat kam s ní. Ale, ať jde na náboženské nebo jiné možné účely, vždy jde o povinnou platbu. Opakuji jsem věřící, ale domnívám se, že organizovaná víra, typu katolické víry, příliš plýtvá prostředky, mohu-li použít vaši formulaci, na aparát takové organizace a vnější projev, chcete-li formu nebo lépe řečeno rituál. Samozřejmě, v minulosti bylo členství v nějaké církvi také především záležitostí politickou. V dnešní, přepolitizované společnosti, by víra měla být výhradně záležitosti ducha. Ale to je můj názor, a je věcí každého jednotlivce k jakému názoru ve věci víry dospěje. Takže nejste zaujat proti katolické církvi.

58

To prosím ne. Nejsem zaujatý ani vůči jiným církvím. Když však už o ní mluvíme, tak v porovnání k jiným křesťanským církvím je katolická příliš ustrnulá32. Pominu-li ten náročný aparát, tak především její vztah k ženám, k lásce, k dětem svých duchovních. Můžete váš názor nám více přiblížit? Velice stručně. Ženy nemohou být vysvěceny do kněžského stavu, láska mezi duchovními osobami navzájem a duchovními osobami a ostatními muži a ženami nesmí být naplněna v manželském vztahu, slib čistoty zakazuje mužům i ženám mít děti, děti takovýchto rodičů nejsou z pohledu této církve ve stejném postavení jako děti jiných rodičů. Ale takové přiblížení je spíše politický názor, nebo se mýlím? Já nevím, zda bych měl na vaši otázku odpovídat, protože já nejsem politik, já jen mám na věci určitý, a jako každý nepolitik, subjektivní názor. A tento názor se opírá o informace, které jsem nějakým způsobem získal. Tedy nejde o nějaké původní myšlenky, možná, že můj názor je celý odněkud převzatý, jenom si nedokážu uvědomit odkud. Ale nakonec odpovědět mohu, a při autorizaci se rozhodneme, zda odpověď budeme, či nebudeme publikovat. Ona taková odpověď také nutně přináší do mluvy takové nepříjemné obraty politického slovníku, protože katolicismus byl svým způsobem takový praotec politických stran. Dokonce by bylo možné uvažovat nad parabolou, že prvotní státní křesťanství posléze, díky Stalinově školní výchově, ovlivnilo filosofii tzv. marxismu-leninismu. Ale v té věci nejsem vzdělán, to se budete muset zeptat povolanějšího. Tedy, já se domnívám, že katolická církev byla pro západní Evropu paradoxně motorem pokroku po celou dobu trvání středověku, budeme-li pro zjednodušení považovat za počátek a konec středověku pád Říma a vznik protestantství. Mimochodem víte jak křesťané komentovali tento pád ? Ne. Například sv. Jeroným prý komentoval pád Říše římské slovy "Je dobyto město, které dobylo svět". To ovšem není moje znalost, to jsem se před časem dočetl v novinách. Ale 32

Poznámka J.S.: „Je mi sice proti mysli se opravovat, ale tenkrát jsem zapomněl na jednu podivnou vlastnost, touhu po majetku. Ta trvá dodnes. Pro ilustraci - 17.6.06 jsem si v MF DNES přečetl titulek ‚Svatovítská katedrála definitivně církvi‘. V článku se také píše: ‚Komunisté chtěli v padesátých letech minulého století katedrálu církvi odebrat. V roce 1954 proto vydali nařízení, podle něhož ‚Pražský hrad ‚náleží všemu československému lidu‘ a správcem se stává stát. Podle soudu jde ale o neurčitou formulaci, na jejímž základě ani k přechodu práv jednoho vlastníka na jiného nedošlo. Katedrála tak církvi patřila vždy a stát se jejím vlastníkem nikdy nestal. Na základě nařízení sice byl učiněn zápis do pozemkových knih, kde jako vlastník byl uveden stát, podle soudu však šlo jen o navazující právní akty a přechod vlastnictví jimi způsoben nebyl. … Nemovitosti získávají dva církevní subjekty – Metropolitní kapitula u svatého Víta a Kolegiální kapitula Všech svatých na Hradě pražském. Včerejším verdiktem jim soud dal katedrálu a věž u chrámu svatého Víta i s pozemky, dále Vikářskou ulici s kanovnickými domy až po Nové proboštství. Kromě toho jim patří také Prašná věž a kaple Všech svatých.‘ Nejsem právník a jiné než novinové informace o tomto soudním rozhodnutí nemám. Jen se domnívám, že soudní rozhodnutí nemůže změnit rozhodnutí zakladatele katedrály sv. Víta, císaře Karla IV. Jestliže císař tehdy rozhodl, že vlastníkem katedrály je svatý Václav, tzn. stát, pak ke změně, pokud by byla potřebná, by mohl být opět kompetentní pouze stát, tedy jeho ústavní činitelé - parlament a prezident, nikoliv soud. V tomto smyslu, pak novinami citované nařízení ‚Pražský hrad ‚náleží všemu československému lidu a správcem se stává stát‘ nic neměnilo, pouze rozhodnutí císaře potvrdilo. Ostatně nejde o konečný stav, v novinách píší, že stát chystá dovolání k Nejvyššímu soudu. Mne zaráží postoj kardinála Vlka, který podle citovaného článku ‚spokojenost s rozsudkem netajil‘. Týž kardinál, který v minulosti českému národu katedrálu, formulací ‚Ať mu tedy patří‘, převedl.“ 59

abychom nezapomněli o čem jsme si povídali. Tak tedy, samozřejmě, takto vymezený středověk je z dnešního pohledu neskutečně dlouhé období, od 5. do 15. století. Jenomže, čas měl jiné rozměry, například článek ve kterém byla zmínka o komentáři sv. Jeronýma byl ilustrován fotografií svatopetrské katedrály v bavorském Řezně s datem výstavby v letech 1275 - 1524. Stanovili jsme si za náš počátek pád Říma. V jakém rozsahu se tento pád projevoval na troskách západořímské říše, to si zřejmě nedokážeme ani představit. (Snad jenom z moderních dějin můžeme srovnávat ekonomický, a z něj vyplývající humanitární, pád společností existujících do roku 1989 pod vlivem, nebo jako součást, Sovětského svazu.) Přitom tehdy v počátcích středověku si právě katolická církev, jako státní náboženství rozbitého impéria, zachovala "stranickou" strukturu a z ní vyplývající snahu o ovládnutí jednotlivých států a zároveň "světa". Tomu se samozřejmě světská moc bránila, jak na místní tak později na "světové" úrovni, zároveň však duchovní a světská moc byly nuceny spolupracovat. A právě tento zápas a vynucená spolupráce přinášely rozvoj, proti papeži se ustanovil císař a, zjednodušeně řečeno, proti každé důležité církevní pozici a pozicii vznikla světská a naopak. Tedy remíza. Ano, remíza, dá se to tak říci. Tato remíza, projevující se v dvojvládí duchovní a světské moci trvala právě do doby reformace, kdy sice státní církve se ještě podílely na státní moci, ale vedoucím činitelem již byla světská moc. Jestliže v době vládního dualismu se moc opírala o sakralizaci státu, v počátcích protestantství k této sakralizaci přistupovala zásada státního náboženství. A církve se staly "iniciátory" náboženských válek. Dnes bychom řekli, z hlediska humánnosti, konzervativním činitelem. Ano, z dnešního, tzn. vůči tehdejší společnosti, neobjektivního pohledu. Ani nacionalismus, který přinesl myšlenku, že stát je občanskou institucí a náboženství je věcí jednotlivce, tedy církve nejsou pro funkci státu potřebné, pokrok v humánnosti nepřinesl. Vemte si obě světové války, a řadu dalších válečných konfliktů našeho století. To však je však věc politiků, a já, jak již jsem řekl, mohu mít pouze subjektivní názor. A pokusíte-li se o prognózu chování společnosti… To mohu, ale upozorněte své čtenáře, že taková prognóza je věcí politiků. A já, znovu opakuji, jsem člověk, který není v politice ani trochu zběhlý a nemá k ní nadání. Mezi pravděpodobné prognózy by například mohla patřit ta, která se opírá o skutečnost standardizace světového společenství. Díky současnému rozvoji sdělovací techniky, od rozhlasu, přes TV a Internet a já nevím čím konče, svět směřuje ke spravedlivější společnosti, nejdříve regionálního (například EU), pak celosvětového rozměru. Kapitalistické, socialistické ? Kapitalistické, socialistické ? Jak už jsem říkal několikrát, v této věci nejsem vzdělán. Kapitalismus zažíváme nyní a jako spravedlivější mi nepřipadá, socialismus jsme díky šedesátému osmému nestačili stihnout. Pomineme-li naše poměry a podíváme se tam, kam, zjednodušeně řečeno, Stalin nedosáhl, například do zbytku Evropy, tam lze takové znaky vysledovat. Větší láska ke slabším členům společnosti, úcta ke vzdělání, touha konat dobro. Vy se domníváte, že u nás je menší úcta ke vzdělání? Ne, nedomnívám se, že si vzdělání nevážíme. Ale pokud mohu soudit z tisku naše mládež se zajímá o školy kde se učí ekonomie, především finance, sociologie, politologie, možná jazyky a málem bych zapomenul právo. Jenomže úroveň vzdělanosti roste a pokrok 60

společnosti se odvíjí od přírodních a technických disciplín, ty prvně jmenované obory pro tento účel mají pouze doprovodný charakter. Pokud se nemýlím, vy jste PhDr. Nemýlíte, mluvím proti sobě. Zapomněli jsme se dohodnout jak rozhovor ukončit. K tomu není potřeba dohody, to je vaše věc, pane redaktore. Zřejmě tečkou. Takže tečka. Do týdne bych mohl rozhovor připravit k autorizaci, pokud budete mít cestu, nebo, bych opět mohl přijet… Ne, ne, podívám se rád, stejně jedu ještě v jiné záležitosti, jen mne překvapuje, že zredigujete ten záznam tak rychle. Takže bych ještě vysvětlil kam … Nemusíte, já přece znám adresu vaší redakce z tiráže, pokud by vám stačilo, že bych se u vás stavil přesně za týden ve čtvrtek v 10:00 ...

***

61

[A2] PhDr. Smutecký (hnutí pro vědomí Kršny) "Směr myšlení? Já jsem se na tu prvou ránu domníval , že je to náboženství." "Jak jste odhadl, posunul jsem trochu svůj časový rozvrh, takže je i pro mne výhodné si u vás chvíli povídat. Ale znovu připomínám, co řeknu bude velice povrchní, stejně si budete muset tu literaturu sehnat, pokud vás to zaujme." "Přesto jí poděkuji." "Nemusíte, já to vyřídím. Pokud se ale vrátíme k položené otázce, pak podle tohoto hnutí, těžko lze mluvit o náboženství. Podle něj existuje duchovní a hmotný svět, přičemž hmotný svět tvoří pouze čtvrtinu velikosti společného celku - stvoření. Podobně živé bytosti tohoto hmotného světa tvoří jen nepatrnou část všech živých bytostí. Přitom všechny živé bytosti tvoří nedílnou součást Boha a mají k němu vztah stejný jako synové k otci. Jenomže některé z nich se postavily proti Bohu a proto byly za trest umístěny do hmotného světa. "Za hmotný svět je považována pouze země?" "Pravděpodobně, alespoň pokud se týká nás, lidstva. Podle hnutí existuje na zemi 8 400 000 životních druhů - vodní živočichové, rostliny, ptáci, divoká zvířata, hmyz a lidské bytosti. Lidskou životní podobu dostávají potrestané živé bytosti po té co se narodí přinejmenším v 8 000 000 různých druzích života." "Takže jakýsi očistec pro potrestanou živou bytost?" "Spíše možnost zdokonalování v rámci návratu k původnímu smyslu existence. A vědomé zdokonalování může probíhat právě a výhradně v lidské životní podobě, a je jedno ve které společenské třídě." "Třídě? Že by Karel Marx znal myšlenky hnutí?" "Vyloučeno to není. Jinak, když odbočujeme, Karel Marx byl geniální tvůrce, a, jak jsme si minule řekli, tvůrčí činnost přichází sama, jako jakési vnuknutí. Jinak řečeno není důležité, zda znal či neznal a jaké myšlenky, jemu bylo dáno, aby pomohl svět pozitivně měnit. Hnutí člení lidstvo do čtyř společenských tříd, založených na lidských vlastnostech a druzích práce. Jsou to · bráhmani (intelektuálové a učitelé) · kšatrijové (vojáci a státní úředníci) · vaišjové (zemědělci a obchodníci) · šúdrové (dělníci)." "Promiňte, že vám skáču do řeči, když už překládáte pojmy ještě dva - Védy a Šrímad." "Ty, bez toho, že byste znal základní informace, a při mých velice povrchních znalostech, snad ani nejde srozumitelně objasnit. Slovník hnutí říká, že Védy jsou původní zjevená písma, která jako první pronesl pán Kršna. A Šrímad - Bhávagatam patří mezi posvátné texty." "Měl jste pravdu, zbytečně jsem vás přerušil." "Jen jsem chtěl dodat, když už jste zmínil Karla Marxe, že jsem někde četl, že posvátné texty podle duchovních mistrů hnutí dokonale popisují filosofii socialismu, například:

62

"Všechen majetek, který existuje, včetně všeho přírodního bohatství (zemědělských plodin, nerostných surovin atd.), je stvořen nejvyšším stvořitelem, a proto každá živá bytost má právo si z něho brát." "Tedy rozpor se současnou vlastnickou filosofii." "Jistě, pro dokreslení ještě toto. V té literatuře, co jsem měl možnost číst, jeden z duchovních mistrů říká: "Každý musí pochopit, že nejsme vlastníci. Skutečný vlastník je Kršna. Vezměte si například Ameriku. Ta nepatřila evropským přistěhovalcům. Patřila někomu jinému, předtím patřila zase někomu jinému a nebo to byla pustá zem. Ale skutečný vlastník je Kršna. Lidé si dělají falešné nároky - to je moje vlastnictví. Tomu se říká mája neboli iluze." "Asi s tou povrchností to nebude tak zlé, dokážete-li spatra citovat." "Mýlíte se, já mám prostě vrozenou sloní paměť. Patřím mezi ty pošetilce, kteří si pamatují spoustu zbytečností. Jenomže mám tu výhodu, že škola mne naučila výběru, takže mezi zbytečnostmi se občas najde něco co potřebuji. Mimochodem znal jsem muže s daleko obdivuhodnějším darem. On dokázal číst po stránkách, tak jako my čteme po slovech, a přečtené si pamatoval." „Říkal jste, že vědomé zdokonalování může probíhat právě a výhradně v lidské životní podobě a je jedno ve které společenské třídě. Mohl byste to vysvětlit ?" "Nemohl, mohu opět pouze citovat. Jejich duchovní vůdci například tvrdí: "Lidský život znamená přestat hledat štěstí ve smyslovém požitku, který je jako fata morgána na poušti, a usilovat o duchovní štěstí. Musíme tedy očistit svá srdce od všech nečistých tužeb, které nás nutí honit se za smyslovým požitkem a trpět. A v tomto věku je očištění velice jednoduché: zpívat Haré Kršna. To stačí." "Nechci být nezdvořilý, ale opět jsem mimo." "To je normální. Oni tomu zpěvu říkají mantra, a tento pojem vysvětlují v tom smyslu, že se jedná o transcendentální zvuk védského hymnu, který osvobozuje mysl od iluze. Promiňte, asi to s tou sloní pamětí nebude tak žhavé. Oni tomu zpěvu říkají mahá-mantra, a tento pojem vysvětlují v tom smyslu, že se jedná o velký osvobozující zpěv, který je esencí všech ostatních manter. A jejich duchovní vůdci například dodávají: "Budete-li zpívat Haré Kršna mantru, budete zbaveni všeho utrpení způsobeného neustálým převtělováním z jednoho těla do druhého. Zpívání je úplně jednoduché. nezáleží v něm na kastě, vyznání, národnosti, barvě pleti nebo společenském postavení. Milostí Boha má každý jazyk a uši a každý může zpívat Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna, Kršna, Hare, Hare, Hare Rama, HareRama, Rama, Rama, Hare, Hare. Tak, prosím, zpívejte Haré Kršna a buďte šťastni." A pro úplnost slovo Kršna píší ve zpěvu Krsna s tečkami pod rsn a slovo Rama píší s pomlkou nad a v prvé slabice a nejsem si jist, zda jsem citoval přesně." "Tak ani nevím, zda mám nějakou literaturu shánět. Obávám se, že bych ji nepochopil. "Pravděpodobně. Jak jsme si řekli, hnutí tvrdí, že všechny živé bytosti tvoří nedílnou součást Boha a mají k němu vztah stejný jako synové k otci. Jenomže některé z nich se postavily proti Bohu a proto byly za trest umístěny do hmotného světa. Když něco tvoří nedílnou součást Boha, pak by se, v souladu s naším myšlením, asi nemohlo stát, aby se taková nedílná součást Boha postavila proti jiné nedílné součásti Boha. Dalším paradoxem je onen trest. Čistě teoreticky by se mohlo dojít k tomu, že ta nedílná část 63

Boha, která by se postavila proti původnímu smyslu existence, by byla silnější a potrestala tu nedílnou část Boha, která by nechtěla změnu. Pak by možnost zdokonalování nebyla zdokonalováním v rámci návratu k původnímu smyslu existence, ale možností zdokonalovat se pro nějakou změnu. Také je pravděpodobné, že nejsme schopni pochopit napsané, překlad nemusel být výstižný, řada myšlenek mohla být opisem, atd., zkreslena. Je však na vás jak se rozhodnete. Já, jak jste si všiml, se musím věnovat kráse."

***

64

[B] Profesor Balda "Podívejte se mladý muži," otočil profesor konverzaci k účelu schůzky, a já jsem raději proti tomuto oslovení, po zkušenostech s Dr. Uhrem, nic nenamítal, "ty vaše otázky, jak bych nejlépe ... Víte, váš časopis právem patří do skupiny předních evropských žurnálů s jakousi společnou publicitou. Ale vaše otázky, promiňte mi tu klasifikaci, jsou výtečné pro informování našeho, jinak řečeno zasvěceného, čtenáře. A já jsem se rozhodl vaši nabídku přijmout právě s ohledem na ten skupinový rozměr. A protože mám s takovým rozměrem určité, řekněme dlouhodobější zkušenosti, rád bych se s vámi dohodl na jejich upraveném znění." "To pravděpodobně nebude problém, ale pokud byste mne nejdříve, velice stručně," začal jsem opatrně sondovat. Profesor se pousmál a přerušil mne: "Já už nevím, kdo to byl, ale kdysi někdo začal dopis asi v tomhle smyslu ´promiňte mi, že Vám toho tolik píši, ale bohužel nemám čas být stručný'. A profesoři, jak je známo, jsou k tomu buď roztržití nebo upovídaní. Ale jste host, tak se pokusím." Napil se kávy a pokračoval: "Zapomněl jsem vám říct, že jsem do vaší nabídky zapojil i mého dlouholetého kritika a kolegu profesora Karafiáta. Tedy jeho souhlas mám podmíněný vaším souhlasem." "Bez komentáře", řekl jsem. "Dobře. Jestliže nyní budu pro náš účel tak trochu bagatelizovat, tak mohu se značnou pravděpodobností odhadnout, že v roce 1989 průměrný Západoevropan již ani nevěděl proč tak zvaná východní Evropa patří Sovětskému svazu. Stejně asi byl, tedy nebyl, informován o maďarských, polských nebo československých událostech. A domnívám se, že ani dnes není informován o moc lépe. Navíc, pokud se týká naší republiky, má i dnes teritoriální představu jedné z republik bývalé Jugoslávie, například nedávno to v rádiu konstatoval účastník jednoho sympozia ve Španělsku." Profesor ukázal na odložené otázky. "No a my bychom se rádi v našem rozhovoru pokusili o takovou, jak se dříve říkalo, osvětu. Tak třeba by v tomto smyslu byla vhodná otázka 'co je to, či podle našeho názoru, byl, komunismus', nemyslíte?" "Já, oproti Vám, zkušenosti s jinými čtenáři nemám. U nás snad obecně platí domněnka, že ten pojem je fikce. Ale nejsem si zcela jist, zda ti západoevropští čtenáři ví, že strach z této fikce jim pomohl vybudovat lepší společnost, než se dařilo zde, za oponou." "Mohu vás ubezpečit, že ne. A ani nevědí, že po hmotné stránce se k pojmu socialismus, o kterém bychom se také rádi zmínili, přiblížili poměrně blízko. Mimochodem četl jste novinový rozhovor s autorem "Skandálního života Aarona Burra"?" "Ne." "Škoda. Pan Gore Vidal je stejně vynikající v konverzaci jako literát. Třeba ke komunismu říká: 'komunismus nebyl ničím jiným než křesťanským kacířstvím, stejně tak křesťanství je židovským kacířstvím.' A v návazné otázce bychom se zřejmě mohli obdobně zabývat pojmem demokracie. Nebo jste jiného názoru?" "Nevím jak v EU," řekl jsem, " ale obávám se, že u nás se tento pojem, hlavně mezi politiky a ve sdělovacích prostředcích, skloňuje s takovou účinností s jakou bývalý režim skloňoval pojem socialismus. Jenomže, jestliže se po roce1968 u nás myslelo 65

spíše v kategoriích my a ti nahoře, a to vy samozřejmě víte lépe než já, tak dnes se lidé, podle různých statistik, o politiku moc nezajímají." "To asi bude problém i jiných společenství. V tom rozhovoru, pokud mi dovolíte citovat, pan Vidal k otázce o jeho postoji k americkému politickému systému uvádí: 'Jeden příklad za všechny: na získání senátorského postu v Kalifornii potřebujete pětadvacet miliónů dolarů. Výsledek se projevil i při posledních amerických volbách, jež přinesly celonárodní vítězství křesťanských a konzervativních hodnot. Jenže jednašedesát procent lidí nevolilo! Takže, když předseda Sněmovny Gingrich mluví o úspěchu, zapomíná, že k urnám šly ani ne dvě pětiny voličů, z nichž pro ně byla asi polovina. Stojí za ním tedy asi devatenáct procent oprávněných voličů, a on mluví jako by měl mandát od Boha! Proč ti lidé nešli volit? Protože není co volit. Mezi oběma politickými stranami není žádný rozdíl, na to už většina Američanů dávno přišla.'33 Ale abych nezapomněl: A co vy ?" "Já svým způsobem se o politiku zajímat musím. Ale, v rozsahu povolání. Přitom mám štěstí, že nejsem komentátor. Ani k tomu nemám potřebný rozhled." "To je vzácná sebekritika u člověka vaší profese". "???" "Promiňte, já jsem si neuvědomil, že vy jste takový neobvyklý případ, vás se to netýká, vy jste se stal novinářem později, a nikoliv díky vzdělání..." Pan profesor se odmlčel a já jsem pokrčil rameny. "Tedy", pokračoval, "budeme-li zjednodušovat, tak u nás se stalo takovým nechvalným zvykem lidi vaší profese, politiky a vedoucí pracovníky jednou za čas kolektivně vyměňovat. Abychom nešli daleko do minulosti stačí jmenovat obměnu po roce 1968 a po roce 1989, u té poslední se navíc jednalo o takovou tu mouřenínskou výměnu. Ale to sem nepatří. A na uvolněná místa se buď dostávali ti, kteří byli vyměněni při předešlé výměně. Těch díky časovému odstupu bývá symbolický počet. Nebo mladí lidé. Ti, protože jim chybí zkušenosti, které v jiných profesích automaticky předávají starší mladším, dělají zbytečné chyby. Někteří z nich nabydou smysl pro sebekritiku časem, jakmile se tu práci, co zastávají, pořádně naučí. Řadě z nich se bohužel taková pozitivní zněna nepodaří, proto mluvím o vzácné sebekritice u člověka vaší profese." "Nerad vám oponuji, ale když už jsme odbočili. Domnívám se, že těžko jde srovnávat dobu například kolem roku 1968 s dneškem. Dneska mladí novináři podvědomě přebírají názor většiny, který, třeba i ne zcela přesně, vyplývá z různých průzkumů. A různé průzkumy naznačují, že se názor většiny, přes viditelnou apolitičnost, v podstatě nemění." "Možná že máte pravdu, teď se mi vybavuje rozhovor s jedním teologem, který je zároveň lékařem. Ten v rozhovoru o sektách, kromě jiného říká, počkejte ty noviny..." Odmlčel se a začal hledat v hromádce novin a časopisů. "Tady to je." A ukázal mi na žlutým zvýrazňovačem označený text. 33 Poznámka J.S.: U nás je tomu trochu jinak a většinou se do života zamotá i náhoda. V roce 2006 tu proběhly volby s výsledkem „plichta“. 100 mandátů ve sněmovně pravice, 100 mandátů levice. Kdyby nebyla levice prosadila možnost volit i pro krajany (a nepřipočítávali se zahraniční hlasy díky losu v Jihočeském kraji, ale jinde, podle novin například v kraji Vysočina) měla by levice 101 mandátů a prezident zamotanou hlavu. Ano ten muž, který pro „takové hlasy“ neplédoval, ten díky převaze zahraničních pravicových voličů, měl v prvé fázi povolebních kroků vystaráno, podle novin „volby rozhodlo 338 hlasů“. 66

‚Fenomén sekt se objevuje hlavně u vysokoškoláků. Škola jako taková prodlužuje dětství a středoškoláci a i vysokoškoláci jsou v podstatě nesmírně naivní. Tedy pokud bereme naivitu jako neschopnost oceňování informací z hlediska jejich pravděpodobnosti. Vysokoškoláci jsou tlačeni školou k tomu, aby uměli zpracovávat informace pomocí logických operací. Živý svět vně skript a učebnic však není souborem formálně čistých výroků. Studenti dospívají v částečné izolaci, a vlastní proto jen velmi matnou mapu zkušeností, která nám umožňuje intuitivně se pohybovat v každodenní realitě.‘ Dočetl jsem, vrátil mu noviny a poznamenal: "To je samozřejmě váš názor, ten lékař vám pouze nahrál". "Samozřejmě, nejradši míváme ty cizí názory, které se částečně nebo zcela shodují s našimi. Mimochodem, vy do té apolitické skupiny také patříte?" "Snad, ve smyslu jak jsem vám již řekl. Jako realista však věřím, že u nás, díky začlenění do EU, nastanou pozitivní změny." "Zatím se zdá, že nás nechtějí." "Jistě, to je také možnost. Jak říkají Norové, obyvatel EU je z celkového počtu pozemšťanů asi 6 % ." "Takže se bez nich obejdeme ?" "Asi bychom spolupracovali s těmi, kteří spolupracovat chtějí." "Na druhou stranu, pane redaktore, my se snad ani nemůžeme divit, že bývalý evropský západ nechápe jak je důležitá EU evropského rozměru. Měl štěstí, že Stalin nepožadoval více. A jak by mohl okamžitě pochopit, že žijeme v čase, kdy se tvoří nová epocha. Vždyť rozpad SSSR je pravděpodobně srovnatelný s pádem Říma." „Říká se, že na takovém rozměru nemají zájem Američané." "To se říká. Ale když si vezmeme, kolik je to roků co pochopili nutnost amerického rozměru svojí unie, tak to spíše vypadá na nějakou zdejší lokální malost." "Kromě Britů". "Ano, také se domnívám. U nich je pozoruhodný cit pro rovnováhu." "Promiňte pane profesore", pokusil jsem se vrátit rozhovor také k původním otázkám, "náš rozhovor, měl především prezentovat váš názor ke vstupu ČR do EU, a to s přihlédnutím k podmínkám formulovaným některými německými politiky, samozřejmě ty nové otázky jsou v kontextu nezastupitelné, ale ..." "Máte pravdu," usmál se profesor, "omlouvám se, to je taková profesionální deformace." A pokračoval "já bych se ještě přece jenom nejdříve vrátil k té vaší oponentuře, postavené na podvědomém přebírání názoru většiny. Vzpomněl jsem si totiž na takový článek o návštěvě prezidenta v Tichomoří. V něm se říká něco v tom smyslu, že australský premiér (který už delší dobu premiérem není) si získal naše sympatie pro svou vlastnost co na srdci to na jazyku, a snad i proto, že na oficiální akce zve i opoziční představitele. Prezident prý tuto australskou realitu komentoval slovy: ‚Že by na Hradě při slavnostním obědu pronášeli přípitky také pánové X či Y (šlo o naše opoziční politiky), to si opravdu nedokážu představit.‘ A vidíte, já bych tehdy považoval za přiměřené, kdyby místo toho podotkl, že taková praxe je u nadstranického politika, za kterého se považuje, běžná. Já byl vlastně také, stejně jako ti mladí lidé, podvědomě zmanipulován názorem většiny. Stačí ten popel na hlavě ?" Usmál jsem se. "Dobře. Takže my se nyní budeme zabývat naší pozicí ke vstupu do EU." 67

"S přihlédnutím k podmínkám formulovaným některými německými politiky," připomněl jsem. "Podmínky politiků. Ono se velice snadno dneska říká, co se mělo nebo nemělo udělat před x lety. Ostatně někteří naši potomci, pokud s lidstvem příroda nezatočí, budou pravděpodobně vůči nám také tak chytří. Ale k věci. Teprve v roce 1948, podíváme-li se do kalendáře, tak 10. prosince, došlo k pozitivní změně myšlení díky Všeobecné deklaraci lidských práv. Přesto dodnes v našem vědomí například zůstává nonsens národních států, národních zájmů, vemte si jen válkami zničenou bývalou Jugoslávii. Těch padlých, zavražděných, zmrzačených, lidí bez domova... Tedy, já bych asi nechal podmínky politiků stranou. Navíc, ono se pár let neustále hovoří o Německu jako našem vzoru, a tento přístup přináší obdobné výsledky jako když byl v minulosti ve všem dáván za vzor SSSR. Ono, když vám bude někým stále dáván za vzor nějaký pan Novák, o kterém budete vědět své, tak se to mine účinkem. A to vlastně i v případě, když ten pan Novák bude dokonalost non plus ultra. Dříve nebo později vám ten pán, aniž za to bude moc`, bude protivný." "Jenomže ty podmínky existují." "Jistě jsou politici, kteří jsou realisty, jsou politici, kteří nejsou. Namátkou několik otázek. Za prvé: Kladla nějaká ze zainteresovaných stran včetně bývalého Československa nějaké podmínky bývalé NDR pro její vstup do EU? Za druhé: Jsou tzv. východní Němci horší než tzv. západní Němci? Za třetí: Proč bývalá SRN byla hospodářsky úspěšnější než bývalá NDR? Můžete pokládat řadu takových otázek a nacházet řadu přiměřených odpovědí, přiměřenost však bude vždy vyjadřovat subjektivitu tazatele a odpovídajícího." "A když na tyto otázky zkusíte odpovědět vy?" "Pak za prvé: ne. Za druhé: ne. A za třetí: Už jsem před chvíli odpověděl. Že bývalý evropský západ měl štěstí, že Stalin nepožadoval více. Jinak řečeno: Rozvojové podmínky států patřících do konce roku 1989 do sféry politického vlivu USA byly díky americké pomoci mnohonásobně lepší než rozvojové podmínky států patřících do konce roku 1989 do sféry politického vlivu bývalého SSSR. I kdybychom pro zjednodušení pominuli politické deformace, o nichž my, co jsme tu žili, víme, že patřily mezi rozhodující, tak SSSR byl stát tak bestiálně zdecimovaný a zpustošený válkou, že sám patřil mezi největší potenciální adresáty hospodářské pomoci. A pokud se sám, z různých příčin, stal donátorem, pak vždy na úkor sebe a svých vazalů." "K těm politickým deformacím se budete v rozhovoru samostatně vyjadřovat nebo je pojmete okrajově ?" "Já ještě nevím. Pro ostatní čtenáře by si osvětlení tohoto pojmu zřejmě vyžádalo více místa a rozhovor by se asi stal nevyváženým. Naši čtenáři jsou momentálně, pokud se týká některých prohlášení našich politiků, mírně řečeno, rozčarováni. Dnes se o nich mluví jako o velké části naší společnosti, která byla za minulého režimu lhostejná, jako o Čecháčcích, atd., jako by se nejednalo o ty samé občany, kteří na náměstích a v následných volbách rozhodli o změně a tedy i o tom, že se naši politici stali profesionálními politiky. Jako kdyby nebyl život ve všech satelitních zemí východní Evropy včetně NDR determinován vnějšími podmínkami, jako kdyby politické deformace a osvobození od nich nepřišly ze stejného místa. Velice zjednodušeně řečeno nebýt Hitlera a Stalina nebylo by deformací, nebýt Chruščova a Gorbačova nebylo by 68

cesty k západoevropskému typu demokracie. A nebýt tzv. reálného socialismu nenabyly by západoevropské demokracie sociálního charakteru." "K té poslední větě, to myslíte, tak brzo." "Ano." "Nerad připomínám, ale zatím jsme pominuli problematiku vstupu České republiky do severoatlantického paktu." "Připomínáte rád. Ale máte pravdu, NATO. Řekl bych, stejný problém jako vstup do EU. Také je současnými členy považován za exkluzivní klub. A vzhledem k tomu, že někteří členové jednoho klubu jsou zároveň členy druhého klubu, tak laťky pro uchazeče jsou nastavovány nepřiměřeně. A dějepis nás učí, že setrvačnost je obvyklý politický jev. Jestliže skončila hra, alespoň v Evropě, na dvě protichůdné pískoviště, pak se musíme zamyslet na nutnosti existence paktu. Pokud je nutný, tak proč." "To je otázka na mne?" "Jistě." "Já ale nejsem politik." "Ale jste občan, odpovězte si jako občan." "Domnívám se, že je nutný. Protože on je takovou základnou pro kolektivní bezpečnost EU, zejména i proto, že američtí členové preferují americký kontinent. Kromě toho USA nepovažují, alespoň to tak vypadá z jejich kroků, Evropu za prvořadou z hlediska národních zájmů, zřejmě mají za to, že Evropa, míněna EU, se stává stabilizovanou mírovou zónou." "Ano, to je ta základní myšlenka. Pakt je nutný jako základna pro jednotnou armádu EU. Jakmile si politici uvědomí, že NATO je optimálním vstupem pro vybudování jednotné armády EU, jako je jednotná armáda USA nebo Ruska, pak současné laťky pro vstup do paktu, který je svazkem "národních armád", se ukáží jako zbytečné. Protože vybudování jednotné armády EU (a její existence) bude lacinější, než současný svazek. Pak se ukáží jako neopodstatněné námitky Ruska. To, pokud nebude usilovat o členství v EU, může být, z hlediska vojenského potencionálu, spojencem EU, stejně jako je již dnes spojencem v oblasti hospodářské."

***

69

[C]

Článek C. B. Tideho "My, kteří jsme odjinud, my se, zjednodušeně řečeno, dělíme do dvou skupin. Na ty, kteří se na zdejší dění dívají s určitým odstupem. A na ty, kteří sem nějakým způsobem i patří, takže považují za potřebné dění u vás známkovat a do jejichž názorů se bezděky promítá určitá nostalgie. Rád bych vám k takové nostalgii něco napsal. Jeden z vašich rodáků, který je zároveň uznávaným britským politologem, před časem, v rozhovoru pro vaše noviny, hodnotil, zdejší situaci asi takto: 'K moci se dostali amatéři, kteří si to sice zasloužili, protože trpěli, ale kteří v sobě nemají žádný smysl pro politickou odpovědnost ... Někdo udělal kdysi tři semináře v bytě nějakého disidenta, a teď je náměstkem ministra zahraničních věcí, to je zoufalé ... Myslím, že jsme objektivnější než vy doma. Pro množství afér všelijakých mocichtivých amatérů nevidíte dlouhodobé zájmy'. K vaší levici říká: 'Je velice umírněná, málo odvážná a komplex viny jí brání, aby připravovala alternativy vládní politiky. Navíc nemá žádnou charismatickou osobnost'. A k tomu, zda si troufá na politologickou prognózu, odpovídá: 'Ne. Zatímco třeba v Maďarsku a Polsku se to dalo, neboť tam se nerozpadla armáda, policie a státní správa jako zde. Panika je hrozná věc. Vzpomeňme období po únoru 1948. Tehdy zcela ovládla tzv. reakcionáře, kteří utekli, místo, aby mobilizovali lidi a čelili náporu komunistů. Zachvátila celý stát, všechny demokratické strany a vše bylo rozmetáno, obdobně jako teď po sametové revoluci. Státní službu máte rozvrácenou ohromnými neracionálními čistkami. Doufám jen, že se premiéru podaří prosazovat i nadále rozumnou ekonomickou politiku a nedostanete se do sociální krize. To by teprve nastala zajímavá situace'. Já sice do Evropy, a k vám, kteří jste jejím středem, jezdívám už léta, ale přesto nemám ani vaše, ani západoevropské, zkušenosti. Ty se nedají získat nepřímo, formou návštěv. Navíc patřím do té prvé skupiny návštěvníků. Já tudíž doma jenom vyprávím a popřípadě připojuji komentář vysvětlující souvislosti. Protože, těžko se mohu k něčemu, co se u vás děje, vyjadřovat. Dovolte mi však, jak se říká, takovou technickou poznámku. Kdybych třeba své čtenáře informoval o rozhovoru z něhož jsem citoval, obdobně jako vy, myslím vaše noviny, tzn. pouhým převzetím myšlenek z rozhovoru, pak bych nestačil omlouvat, proč jsem tak udělal. Moji čtenáři by totiž takovou nekomentovanou informaci, míchající minulost s přítomností, považovali za revizi názorů tehdejších novinářů. Novinářů, kteří znárodňování v poválečném období, stejně jako ostatní populace34, většinově považovali za stejně účinný nástroj na oživení ekonomiky jako se dnes považuje privatizace. Ti, události, které u vás probíhaly v únoru 1948, totiž hodnotili jako důsledek nerozumného předválečného kapitalismu, vlivu války, a postavení tehdejšího SSSR jako vítězné mocnosti. Nebo-li, váš únor 1948 považovali za součást procesu vzniku tzv. lidových demokracií. Procesu, který probíhal ve všech tehdejších satelitech SSSR, NDR nevyjímaje. A o kterém informovali, že využil spontánnosti v touze po spravedlivé 34

Poznámka J.S.: „Nejméně evropského rozměru, stejné platí i o novinářích.“ 70

změně. Musel bych vysvětlovat, že tehdejší chování tzv. reakcionářů nebylo považováno za paniku, že toto chování bylo považováno za jedině možnou reakci: "odejít nebo se přizpůsobit". On totiž takový nekomentovaný rozhovor by moje čtenáře přesvědčil o tom, že nedokáži objektivně informovat. K výše citovanému názoru britského politologa by pravděpodobně mohli mít tyto výhrady: * Myšlenku, že k moci se dostali amatéři, zpochybňuje skutečnost, že změna v roce a po roce 1989 u vás proběhla parlamentní cestou. Namítali by, že změnu u vás zabezpečil parlament, zvolený před rokem 1989, od volby prezidenta počínaje, přes vyjádření důvěry, tehdy komunistickému předsedovi vlády, a že následné volby vyjádřily většinový názor voličů. Zdůraznili by, že každý začínající politik, Británii nevyjímaje, je amatérem, ať je absolventem prestižní školy nebo ne. A připomenuli by, že každý z nás, než se stal profesionálem byl amatérem. * Nechápali by proč by vaše levice měla mít nějaký komplex viny. Připomenuli by, že tzv. sametová revoluce v roce 1989 nebyla samostatnou záležitostí tehdejšího Československa, že byla součástí procesu, který probíhal ve všech zemích tehdejšího socialistického tábora a v Albánii z podnětu sovětských komunistů. A to za podpory USA, západoevropských zemí a tehdejší Jugoslávie, pokud budu pro stručnost jmenovat hlavní hýbatele. Procesu s opačným znaménkem proti poválečné době, který obdobně využil dlouhodobé spontánnosti v touze po spravedlivé změně. * Informaci bych zřejmě musel doplnit o názor k privatizací formou restitucí. Zřejmě bych poznamenal, že tuto privatizaci je možné i chápat spíše jako odměnu restituentům než jako vrácení nějakého majetku. Protože naše zkušenosti se vznikem a zánikem firem (stejné zkušenosti má i západní Evropa, která je vám bližší) nevidí možnost vracet. Ostatně pregnantně se k obdobné problematice vyjádřil ve svém rozsudku německý ústavní soud, když letos potvrdil svůj verdikt z roku 1991 v tom smyslu, že "německé fyzické i právnické osoby, kterým byl mezi lety 1945-49 v sovětské zóně znárodněn majetek, nemají nárok na jeho vracení." I pokud bychom pominuli tento precedens, po 40 letech není totiž co vracet, ty majetky byly udržovány, rozmnožovány nebo naopak zanikaly, stejně jako jinde, v důsledku podnikání a práce zaměstnanců. U vás samozřejmě s tím rozdílem, že vrchním podnikatelem byl stát a vedení firem tento stát, v určité omezené pravomoci, zastupovalo. Pokud by však bylo pravdou, že "reakcionáři" mohli dění ovlivnit, pak by nebylo možné chápat restituce ani jako odměnu. Pak by restituce měly charakter nespravedlivého přerozdělování majetku a dříve nebo později by opět ve vaší zemi došlo k novému přerozdělování. Ostatní podnikatelé by totiž právem namítali, že oproti restituentům měli výrazně horší výchozí podmínky. Skupina dalších občanů by také právem namítala, že tyto výrazně horší podmínky jim zabránily možnosti podnikat, popřípadě zabezpečit sobě a svým dětem bydlení, protože banky s nimi neuzavřely hypoteční smlouvy a stát opět nespravedlivě přerozdělil jejich daně formou částečné úhrady úroků ve prospěch restituentů, těch, kterým přerozdělení majetku umožnilo tyto úvěry jistit. A všichni, kterých se restituce netýkali, by za nespravedlnost považovali fakt, že oni také neměli jinou možnost než být zaměstnanci státu nebo družstev, tedy nemohli podnikat, a že jejich daně se, místo na rozvoj společnosti, v určité míře používají právě pro restituce."

*** 71

[D]

Docent Chabala "Paní M.Č. se ptá, zda je pravda, že privatizace byla připravena dávno před rokem 1989 a že je vlastně výsledkem práce několika odborníků z ústavu profesora K." "Máte štěstí, napoprvé jste vylosoval otázku na kterou neumím odpovědět. Nevím, zda existoval nějaký návrh dávno před rokem 1989 a v tomto ústavu. Samozřejmě, že každá taková změna, která se děje jednou za x let, u nás naposledy po válce s opačným znaménkem jako znárodnění, je záležitostí odborníků. Lépe řečeno těch, kteří jsou za odborníky považováni. Ale, záležitost privatizace zároveň probíhala v úrovni parlamentu. A mezi poslanci jsou také občané, kteří jsou obecně za odborníky považováni." "Otázka pana Ing. J.V. k tvorbě zákona, zda rozdělení republiky nemělo na kvalitu zákonů negativní vliv." "Podle publikační činnosti některých politiků z bývalého federálního parlamentu, toto rozdělení prý přineslo stav, kdy tvorbu zákonů převzala skupina méně politicky zkušených zákonodárců. Poslanci českého parlamentu však v "odpovědích" namítali v tom smyslu, že převzali odpovědnost právě proto, že byli politicky vyzrálejší. Připomínali, že byla řada možností, jak se mohli poslanci FP na odpovědnosti podílet. Například prý mohli trvat na tom, že česká část FP zůstane poslaneckou sněmovnou nebo senátem, mohli soupeřit ve volbách." "Z vaší odpovědi bych na místě pana J. V. tedy usuzoval, že rozdělení republiky na kvalitu přijatých zákonů vliv nemělo." "Já nejsem politik nedokážu posoudit, zda mají pravdu jedni nebo druzí. Jen se domnívám, že při tvorbě takovýchto pravidel zbytečně objevujeme Ameriku. Pokud se totiž chceme stát členy EU, pak je nejjednodušší cestou převzít řadu zákonů některého z členů unie. A i kdybychom se členy EU nechtěli stát, kdyby tak rozhodli občané v referendu, stejně by takový krok byl optimálním jak z hlediska dobrých sousedských vztahů tak z hlediska hospodářské spolupráce." "Kolik času by takové přebírání trvalo?" "Nedávno jsem se dočetl, že podle našich vládních expertů by zavádění evropské legislativy trvalo asi 8 let." "To jsme pěkně zaspali, nezdá se vám to dlouho?" "Prý se jedná o 50 000 zákonů, předpisů a norem. Jenže život jde samozřejmě jinak, přebírat se dá postupně v předem určeném pořadí. Zjednodušeně řečeno, bývalá NDR do EU spadla ze dne na den a také žije." "Pan Ing. J.P. ani tak nemá dotaz, z jeho dopisu k našemu rozhovoru je spíše zřejmá technická připomínka. Konstatuje, že nikde neprobíhala privatizace v tak krátkém čase a v takovém rozsahu." "Ano, přitom značná váha je i přisuzována použitým metodám. Teorie ukazovala dvě možnosti. Buď bude zvolena standardní privatizace, pak si vyžádá čas přesahující více volebních období. Nebo se zvolí nestandardní metody, pak v rozhodující míře proběhne v čase jednoho volebního období ideologická privatizace a následně, také čase přesahujícím více volebních období, se majetek působením "světového trhu" a zásahů státu znovu přerozdělí." 72

"Zvolily se nestandardní metody: restituce, kupónová privatizace a prodej zájemci. A řada čtenářů má dotazy k charakterizaci těchto jednotlivých metod." "Ten pojem nestandardní není z hlediska výčtu metod úplně přesný, ale dejme tomu. O restitucích je zbytečné hovořit, ostatně nedávno byl publikován názor C.B. Tideho, není co k němu dodat." "Promiňte," skočil jsem panu docentovi do řeči, „nemohl byste přece jen ve stručnosti něco poznamenat, ostatně článek pana Tideho vyšel v novinách a my jsme časopis." "Jmenovaný pán, předem se omlouvám pokud zestručněním jeho názor plně nevystihnu, považuje privatizaci za dar jedněch občanů občanům druhým. Připomíná, že z ekonomického hlediska, přesněji z hlediska působení tržních mechanismů, je tzv. restituce po více jak 40 letech nemožná. Nic nelze podle jeho názoru po takové době uvést do původního stavu, pro ilustraci můžeme krátce citovat: "Po 40 letech není totiž co vracet, ty majetky byly udržovány, rozmnožovány nebo naopak zanikaly, stejně jako jinde, v důsledku podnikání a práce zaměstnanců. U vás samozřejmě s tím rozdílem, že vrchním podnikatelem byl stát a vedení firem tento stát, v určité omezené pravomoci, zastupovalo." Stačí?" "Nechci být protivný, ale příklad zániku majetku by byl pro naše čtenáře poučný." "A co odcitovat tento článek o Belgii", pan docent mi podal výstřižek s názvem "V Belgii přibývá bankrotů" "a nechat rozhodnutí na vašem kolegovi?" "Dobře, cituji: „V desetimiliónové Belgii bylo už po čtvrté za sebou dosaženo rekordního počtu bankrotů za rok - loni přes 7000, tedy o 10 procent víc než roku předchozího. Nejvíce platebních neschopností (21 procent) postihlo terciární sféru, 19 procent maloobchod, 15 procent velkoobchod a stejné procento hotely a restaurace. Tak jako v předcházejících letech 75 procent neúspěšných podniků bylo mladších 5 let. ‚Většinou doplatily na to, že začaly s bankovním úvěrem a nikdy se jim nepodařilo vytvořit kapitálovou rezervu, nebo působily v nevhodně vybraných oblastech bez naděje na konjunkturu‘ konstatoval K.P., belgický ministr pro malé a střední podniky. Vzhledem k tomu, že bankrotují podnikatelé v profesích, kde je nutno pro získání koncese prokázat mnoho odborných znalostí (v Belgii je takových oborů 44), začalo se ministerstvo zabývat návrhem nového zákona. Problém tíží, protože neúspěšní podnikatelé vyprodukovali v roce 1995 kolem 23 000 nezaměstnaných v zemi, kde je bez práce už 14 procent populace v aktivním věku.“ "A můžeme se vrátit." "Snad." "Pokud se týká kupónové privatizace, ta měla zpočátku také charakter občanské pomoci státu, jako ty různé sportky a loterie, jen s tím rozdílem, že vklad nebyl 10 Kč, ale o 2 řády větší. Komplikovaným, a dá se odhadovat, že pro stát nejvíce prodělečným, se stal tzv. prodej určitému zájemci." "Vy se domníváte, že kupónová privatizace měla také charakter pomoci státu?" "Ano, výnosy z prodeje kupónových knížek prý přinesly do rozpočtu okolo 8,7 miliard korun." "To moc není. A co dikům?" " Těžko říct. Někdo trochu vydělal, někdo o tisícovku či obě přišel. Při zpětném pohledu se leccos zřejmě jeví poněkud jinak než při pohledu dopředu. Samozřejmě, že za čas budou i dnešní pohledy zpochybněny. Ale například počátkem roku 1992 jsem si z jedné z analýz trhu spádové oblasti určitého bankovního pracoviště opsal: 'Kupónová 73

privatizace se, z hlediska informovanosti o postavení dosavadních a uvažovaných klientů, ukazuje minimálně rok nečitelná. Přitom nesoulad prvého kroku (termín registrace kupónových knížek) a faktické znalosti základních informací (jaké podniky budou jejím předmětem), spolu s aktivitou IPF35, naznačuje nižší četnost přímých investorů a zvyšuje pravděpodobnost investování prostřednictvím fondů. Dále je otázkou, naplní-li se odhad chování významného procenta veřejnosti, a to, zda pod vidinou "okamžitého zisku", umožní odprodejem své akcie vstup zahraničnímu kapitálu. V opačném případě by se efekt kupónové privatizace na určitou dobu zúžil na změnu vlastnictví.' "Trochu se trefili. Lze-li poslední větu chápu tak, že autor předpokládal v důsledku kupónové privatizace zastavení nebo zpomalení restrukturalizace dotčeného majetku." "Ano, lze, kupónová privatizace neznamenala příliv zdrojů. Hrubě řečeno, ze státních podniků se staly akciové společnosti. Ale protože kupónovou privatizaci nepředcházela restrukturalizace státního sektoru, je dnes obtížné takovou potřebnou změnu zabezpečit jednotlivě. Zřejmě nejvíce se tento stav projevuje v průmyslu. "A jak to vypadalo s prognózou později?" "Pokud se týká pozdějších prognóz, můžeme vybrat třeba tento novinový výstřižek v němž, více jak tři roky po zmíněné analýze, odhaduje situaci kapitálového trhu drobných akcionářů zástupce jednoho z brokerských domů takto: 'Následující dva roky se zřejmě budou dikové svých akcií postupně zbavovat. Nedomnívám se, že si budou stěžovat, že kupónová privatizace byla podvod. Myslím, že budou celkem spokojeni. Řada lidí vzala kupónovku jako hru a nečeká víc, než dostává: kolem pěti až dvanácti tisíc Kč. Počet akcionářů se tedy bude zužovat a nastoupí třetí privatizační vlna. Ta zřejmě přinese velké rozbroje mezi akcionáři, kteří cenné papíry mají, a těmi, kteří je chtějí mít. Kdo bude mít lepší informace a bude rychlejší, ten podnik získá. Otázkou je, jak to u nás bude vypadat třeba za pět let. Domnívám se, že německý kapitál tu toho hodně pohltí.' "Také zajímavé, jenomže zde nemáme, oproti prvému názoru, pohled dozadu. Ale vraťme se. To jsou názory, řekněme, soukromého rázu." "Jistě. Ale do jisté míry korespondují s oficiálním. Podle informací tisku byla například na 10. kongresu Evropské ekonomické asociace kupónová privatizace, která zrodila roztříštěný kapitálový trh a vlastnictví podniků velkými bankami či investičními fondy, 'obhajována' naší stranou přibližně v tom smyslu, že 'úkolem vlády po listopadu 1989 bylo rychle najít první, nikoliv konečné vlastníky. Rozhodující byla rychlost. Čím je transformace pomalejší, tím je dražší, tím menší má šanci. Musí proto využívat rychlých nestandardních metod. Kdykoliv je příležitost udělat reformní opatření, musí se udělat. Lepší možnost již nikdy nenastane.' "Dotaz čtenářky D. J. k velikosti majetku zprivatizovaného kupónovou privatizací?" "Jsou-li publikované informace správné, tak můžeme pro paní D.J. citovat: 'Prostřednictvím kupónové privatizace bylo ve dvou vlnách zcela či částečně privatizováno 1849 akciových společností (988 v první a 861 v druhé vlně) a majetek v účetní hodnotě 347,3 miliardy korun (198 mld. v první a 149,3 mld. v druhé vlně).' "Vy těm údajům moc nevěříte?" 35

Poznámka J.S.: „investičních privatizačních fondů“, dik = držitel kuponové knížky 74

"Převzal jsem je z novin a tam stále kují pikle tiskoví šotci, ta prvá čísla tam byla napsána takto: '1664 a.s. (988 a 861).' Já jsem si hodnoty v závorce sečetl a došel jsem k počtu 1849 a.s., ale mohl být nesprávný prvý nebo druhý údaj v závorce, popřípadě všechny tři". "Nebo všech šest hodnot, vy ale máte k novinářům důvěru, to se musí uznat." "Ano, nebo všech šest. To je dlouhodobou výchovou. Za ta léta, co čtu takové články jsem si povšiml, že řada vašich kolegů má hlavně zvláštní vztah k členění hodnot do řádů a k procentům." "Dobře, vzdávám se. Tady je ještě otázka k tématu od paní M. B. Jaký asi bude mít pro diky výsledek třetí vlna kupónové privatizace?" "Těžko říct. Buď se otcům kupónové privatizace včas podaří ochránit drobné akcionáře příslušnými zákony nebo se naplní konstatování jednoho z poslanců, který v tisku zhruba řekl toto: 'Vlastníci z kupónové privatizace se nechovají jako vlastníci, investiční fondy místo očekávané demonopolizace posilují monopol. Trh s akciemi probíhá naprosto nekoordinovaně a nekontrolovatelně a stal se jedním ze zdrojů nemalých daňových úniků. Většina občanů - drobných akcionářů z kupónové privatizace - přitom jenom tiše zírá na fakt, že jejich kupónové knížky posloužily jako médium, které převedlo státní majetek do rukou a kapes několika málo předem vybraných jedinců'. Snad se podaří to buď.36" "Takže nám zbývá vysvětlit čtenářům metodu prodeje určitému zájemci." "My jsme se zřejmě špatně vyjádřili. Když tak se opravíme při autorizaci. Tento prodej probíhá či probíhal formou malé a velké privatizace. Malá privatizace byla postavena na dražbách, kdo nabídl nejvíce stal se majitelem, respektive při tzv. holandských dražbách, majitelem se stal ten, kdo měl nejpevnější nervy." "Snad pro připomenutí se sluší podotknout, že holandská dražba se používala tam, kde o privatizovaný majetek nebyl za nabízenou cenu zájem, takže se šlo s cenou dolů do doby než se našel zájemce." "Tak přibližně to lze připomenout. Velká privatizace byla postavena buď na tzv. privatizačních projektech, nebo na obálkové metodě. V prvém případě, kdo měl podle názoru posuzovatele nejlepší projekt stal se vlastníkem, v druhém případě se stal vlastníkem ten, kdo nabídl nejvíc." "Proč se o této metodě hovoří jako o komplikované a pro stát nejvíce prodělečné?" "Samozřejmě, myšleno, nejvíce prodělečnou z použitých privatizačních metod." "Ano." "Z hlediska rozměru. V kupónové privatizaci ovládly fondy, a jejich prostřednictvím velké banky veliký majetek, ten však v řadě případů na vlastníka, v pravém slova smyslu, čeká. Protože, jak jsme si více méně již řekli, kupónová privatizace přinesla hlavně změnu správce majetku. Zda fondy, jako noví správci, spravují tento majetek lépe než stát, to se však zatím, pro krátkost času, nedá posoudit. Snad lze pouze odhadovat, že mnoho z nich ne. Z činnosti mnohých lze vyvodit, že spíše než vlastnický přístup k majetku mají přístup spekulantský. Místo rozmnožovat nabytý majetek, nabytý majetek 36

Poznámka J.S.: „ Nepodařilo. Opět jde o příklad jak se názory mění. Muž, který ve funkci ministra financí kuponovou privatizaci spustil s myšlenkou, že správce privatizovaného majetku je lepší varianta než „vlastník stát“, v květnu 2005 ve funkci prezidenta podepsal zákon, podle kterého mohou majitelé 90% podílu v akciové společnosti bez problému drobné akcionáře vyvlastnit. 75

výhodně prodat. Tzv. restituce se netýkaly významné části majetku určeného k odstátnění, navíc řada z nabyvatelů, neměla zájem podnikat a proto "obratem" nabytý majetek prodala." "Jinak řečeno, prodej byl jedinou metodou, kde stát majetek prodával." "Ano, ale s tou odchylkou, že vybraný zájemce se stal vlastníkem na základě příslibu, že zaplatí. Se značným počtem takovýchto vlastníků má fond národního majetku, jako instituce odpovědná za inkaso z prodeje, značné potíže, nezaplatili plně či částečně dodnes. Navíc značná část takto zprivatizovaného majetku nic neprodukuje a chátrá." "Paní M.Č. vás prosí o vysvětlivku, kde se na malou a velkou privatizaci vzaly peníze, většina zájemců k nim, podle jejího názoru, za minulého režimu nebo v počátku nového režimu nemohla legálně přijít." "Podívejte, pokud abstrahujeme výše řečeného a od tzv. nelegálních peněz, tak jediným možným zdrojem byly úvěry od tehdejší státní banky a posléze se vznikem komerčních bank, od těchto obchodních bank. A v malém rozsahu od konsolidační banky, která je dnes bankou se 100 % státní účastí." "Takže, kdybychom se, pro zjednodušení, zabývali pouze obchodními bankami?" "Tedy zjednodušeně. Klient získal úvěr na vydraženou jednotku v malé privatizaci od nějaké komerční banky, zaplatil fondu národního majetku, fond NM tyto peníze půjčil nějaké komerční bance, klient získal úvěr na projekt ve velké privatizaci, zaplatil FNM, fond tyto peníze půjčil nějaké bance, klient získal úvěr jako výherce obálkové metody, zaplatil, fond půjčil tyto peníze nějaké bance, atd." "Na to přímo navazuje dotaz několika čtenářů, vlastně opět převažují čtenářky. Z čeho jsou ty úvěry spláceny, když je třeba platit takové vysoké úroky." "Opět velmi stručně. Úroky jsou nákladovou položkou, takže je prakticky hradí ti, kteří si výrobek nebo službu koupí, neboli jsou v tomto smyslu součástí prodejní ceny. Splátky jsou placeny ze zdrojů, které jsou podnikatelskou činností vytvářeny, jinak řečeno ze zisku po zdanění (výnosy méně náklady méně daň), výše splátek a termíny splatnosti jsou předmětem dohody banky a dlužníka." "Tedy pro banku vždy menší či větší riziko, závisící na prodejnosti výrobků nebo služeb, na době splácení, na tom zda výše splátky je výhodná pro věřitele i dlužníka, zda úroky neovlivňují příliš prodejní cenu a zda jsou pro věřitele zároveň v té potřebné výši z hlediska marže a vlivu inflace." "Ano, pokud bereme v úvahu předeslanou stručnost a nezapomínáme-li na to, že odpisy se také postupně ‚rozpouštějí‘ v prodejní ceně," poznamenal pan docent. "Odpisy necháme raději být na eventuální ohlasy článku pana magistra,“ skočil jsem mu do řeči, „byli jsme u obvyklých obchodních vztahů. Spíše bych uvítal informace týkající se klientů, kteří získali úvěr a fondu nezaplatili." "K tomu těžko mohu odpovídat, snad mohu pouze připomenout, že existují i další kombinace, například klient zaplatil z úvěru fondu a úvěr bance nesplácel, popřípadě neplatil ani úroky. Variantou tohoto případu je, že klient získal úvěr, který nesplácel a neplatil z něj úroky a zároveň nezaplatil fondu za majetek, jehož se stal vlastníkem. Přitom získal od jiné banky úvěr na nějaké provozní náklady, od nějakého výrobce získal nějaké zboží, to prodal, ale výrobci nezaplatil, stejně nesplatil provozní úvěr bance a nehradil z něj úroky. Svého dodavatele dostal do tak zvané druhotné platební neschopnosti..." 76

"Promiňte, raději bych se vrátil k tomu prvému zjednodušení. Ty jedny peníze se půjčily několikrát". "Ano, a protože zkušené banky nepůjčují jen na privatizaci, ale především na běžné hospodářské potřeby, jako je výroba a reprodukce ekonomiky, lze-li v našem zjednodušení tento proces takto pojmenovat..." "Snad ano." "Tak ztráty bankovního sektoru v globálu, to ale berte jako optimistickou pravděpodobnost, nejsou tak velké, myslíme-li řádově v počátku stovek mld. a přistupuje-li k tomu i fakt, že úvěry jsou také jištěny majetkem podnikatelských subjektů." „V počátku stovek?“ „ Snad 100 mld., snad 200 mld. Víte, nikdy se nedá odhadnout celková ztráta takového obrovského přesunu majetku, navíc tyto dílčí ztráty bankovního sektoru bude muset zaplatit stát ze svých budoucích příjmů. Ostatně dějepis nás učí, že změny by neměly být veliké, jenomže politici jsou zainteresováni na okamžiku.“ „Mohl byste nějakou zkušenost připomenout?“ „Vemte si velkého reformátora, Josefa II. Když se v roce 1781‚rozhodl zrušit kláštery řádů, které nejsou užitečně činné, například ve školství nebo ve zdravotní péči a jejich majetek vyvlastnit‘. To prosím, trochu nepřesně a dost zkráceně, cituji z Osudu trůnu habsburského od Galandauera a Honzíka. Ty zvídavější na tuto knihu odkazuji. ‚Celá akce se protáhla na řadu let, neboť šlo o mimořádně veliký majetek (asi 300 milionů zlatých). Jak probíhala v praxi? Do klášterů byli vysláni komisaři, kteří oznámili zrušení kláštera a konfiskaci veškerého majetku. Movitý majetek byl zčásti přidělen chudým farním kostelům, zbytek měl být prodán. Je pochopitelné, že překotně prováděné konfiskace a prodej poskytovaly příležitost k podvodům a obohacování se úředníků a zprostředkovatelů. Náhlá vysoká nabídka jak nemovitostí tak movitého majetku prudce snižovala ceny. Okruh potencionálních kupců nemohl být totiž veliký. Nakonec byl veliký zbytek neprodaných movitých předmětů přenechán židovskému konsorciu údajně za 20 milionů zlatých. Ekonomická situace, Josefova necitlivost k historických kulturním hodnotám …., natropily nepochybně obrovské škody. … mnohé památkově cenné budovy byly vystaveny postupné zkáze, když byly proměněny ve výrobní prostory, sklady a vojenské objekty. Ale v širším měřítku měla tato akce veliký politický význam. Moc církve utrpěla a již nikdy nebyla obnovena v rozsahu, jaký měla koncem 17. a začátkem 18. století.‘ Ale ta zkrácená informace z doby Josefa II je velkým odbočením, doporučuji se zabývat otázkami čtenářů.“ "Dobře. Řekl jste, že úvěry jsou také jištěny majetkem podnikatelských subjektů. To tedy jinak řečeno je velká pravděpodobnost, že v určitém počtu případů se majoritním majitelem mohou stát pro neplnění úvěrových smluv právě banky nebo ty "přátelské" subjekty, kterým banky takto nabytý majetek prodají." "Ano, zhruba k takovým změnám může samozřejmě docházet." "A vrátíme-li se k těm nezkušeným?" "Ty lze, opět zjednodušeně dělit na ty, které chybovaly z neznalosti a na ty, které chybovaly ze znalosti." "???"

77

"V prvém případě se jednalo o poskytování tzv. rizikových úvěrů, aniž by si rizikovost bankovní pracovníci uvědomovali. A v druhém případě byly rizikové úvěry poskytovány právě pro jejich rizikovost." "Z hlediska výsledku banky je to snad totéž." "Ano, ale z hlediska osob blízkých bance už ne." "Těmi myslíte akcionáře, známé, pracovníky a vedení bank, příbuzné vyjmenovaných..." "Ano, a někdy šlo o jedinou osobu - vedoucí pracovník a zároveň akcionář." "A výsledky ?" "Těžko předvídat, situace je hodně nepřehledná." "Tím myslíte ztrátové hospodaření malých bank a bankroty některých z nich?" "Ne, tvrdí se, že ohrožené malé banky mají asi 5 - 8 procentní podíl na bankovním trhu. Navíc jsou většinou přímo, tedy akcionářsky, nebo nepřímo, jako adresáti vkladů, provázané, na naše poměry, s velkobankami se státní majetkovou účastí. Jde spíše o to, že být věřitelem je, jak jsme se již zmínili, nedostatečně ochráněná podnikatelská aktivita. Proto se ukazuje výhodné půjčovat si a nesplácet. A samozřejmě na této výhodnosti jsou mnohdy zainteresováni případů obě strany, bohužel pak nezbývá na úvěry pro skutečné podnikatele ve výrobě a službách a pro ostatní subjekty peněžního trhu. Ty místo "okamžitého" zdrojového krytí svých záměrů, jsou pak nuceny hledat jiné cesty, například dlouhodobější tvorbu zdrojů nebo postupné dílčí kroky, realizace záměrů se v lepším případě zpomalují v horším případě se stávají neproveditelnými." "Takže situace na peněžním trhu, je podle vašeho názoru, jednou z příčin nedostatečného rozvoje hospodářství jako celku?" "Ano. Je potlačován přirozený technický rozvoj, brzděny aktivity obecní prospěšnosti a omezovány možnosti fiskusu37. Přitom vzniká začarovaný kruh, zprivatizované majetky se opět prostřednictvím bankrotů stávají majetky bank s rozhodující státní účastí. Ale to už je problematika vybočující z rozsahu rozhovoru dohodnutého s panem magistrem." "Také se domnívám. Zároveň ani vám a ani panu kolegovi zbývající práci na rozhovoru nezávidím. Děkuji, že jste měl se mnou trpělivost, snad jsem vám oběma "autorizaci" moc nezkomplikoval." "Já se sice obávám, že dost, ale, jak říkají, tuším, Francouzi, takový je život. ***

37

Poznámka J.S.: „ V květnu 2006 jsem si v novinách všiml titulku – ‚Transformace stála Česko téměř 700 miliard.‘ V článku se píše, že ‚náklady na transformaci hospodářství v letech 1991 – 2005 vyčíslilo ministerstvo financí na 546 miliard korun. Dalších zhruba 130 miliard korun připadá na úroky, náklady spojené se správou a vymáhání pohledávek, výdaje související s privatizací a provozní a správní výdaje.‘ Jako autor článku byla uvedena ČTK.“ 78

[E] Profesor Karafiát "Ještě včera jsem si znovu poslechl to vaše povídání" ,začal, "asi se budeme muset dohodnout na společném rozhovoru. Ten náš nápad, tedy Baldy a můj, na pohledy zprava a zleva, se, ve světle řečeného, ukazuje jako jalový. Navíc, ono těžko dnes můžete myšlení dělit na levicové a pravicové, či k němu přičleňovat střed. To máte jako pojem střední Evropa. Někde jsem se dočetl, že v Německu se považoval za střed Evropy Berlín, v Polsku Varšava a bývalé Československo se za střed Evropy považovalo celé. Dokonce podle té informace je tady někde kámen, který ten střed označuje zcela "přesně". A dodnes politici z jiných částí světa považují Polsko, Slovensko a Česko, za východní Evropu a například našeho jižního souseda, Rakousko, za Evropu západní". "Chcete pana profesora do této přípravy zapojit? Já bych pro něj došel," nabídl jsem. "Není potřeba. On si toho asi už je vědom taky. A mezi námi, má lepší společnost než jsme my dva, určitě by neměnil. Takže k těm otázkám. Ty ke komunismu, socialismu, demokracii, tam já vidím veliké úskalí ve srozumitelnosti. Je moudré se těmito pojmy neustále zabývat, výklad těchto pojmů se neustále vyvíjí. S velkou slávou jsme rušili železnou oponu a díky Schengelské dohodě jsme za ní znovu. A myšlení před touto novou oponou a za ní" podíval se na mne, "ven s tím, copak je vám k smíchu?" "Před pikolou, za pikolou..." "To je to o čem mluvím. My, co jsme hned za oponou, si, s těmi před oponou, chceme hrát, třeba kuličky. Ale oni nám říkají, my si s vámi hrát nemůžeme. My totiž máme skleněnky a cíněnky a vy jen hliněné kuličky. A ještě trochu odřené. Jen si hrajte mezi sebou, až budete mít nové, třeba to s vámi zkusíme. A uplynulo šest let a opona se záplatuje markami, aby skrz ní neproběhli ti, kteří nemají ani ty odřené kuličky. Protože jedna skleněnka jde vyměnit za 17 či 18 obyčejných, tak s námi, místo hry, vyměňují. O to je pak ta hra sobě rovných výnosnější. Jenže těm co nemají žádné, by museli nejdřív ty odřené půjčit. A půjčovat někomu, kdo má děravé kapsy ?" "Jenže ty skleněnky a cíněnky jsou sice hezčí a lépe se s nimi hází, ale pro hru jsou nepraktické," poznamenal jsem. "Právě," přitakal, "ona řada našich politiků buď kuličky nehrála nebo patří mezi ty, kterým jste formoval charakter". A zarecitoval: "Zeptala se malá straka/ velké straky/ taky se ti stejská/ po tom co se blejská/ taky, taky, taky/38." Vzápětí pokračoval: "Vy jste praktická ukázka toho, jak krásná literatura může zasadit čertovo semínko do úrodné půdy, a po letech ovlivňovat charaktery některých nebohých čtenářů. Protože kdyby vaše literární hrdinky si nestejskaly, charaktery vašich některých nebohých čtenářů by zůstaly průzračně čisté a obyčejné kuličky jejich srdci blízké." "I vy Brute?", přerušil jsem ho, "já se domníval, že nepatříte mezi myslitele středu." "Pane redaktore, vy si pravděpodobně nic pořádně nepamatujete, holt přednost mládí. Již před x větami jsem se opravil a podotkl, že takové dělení je pravděpodobně pošetilé. A k té literatuře: je dobré, vám co píšete, připomínat slova Tadeusze Konwického: ‚Lidé nečtou. Ti, kteří ještě čtou, většinou nerozumějí tomu, co čtou. A ti, kteří rozumějí, to okamžitě zapomenou.‘ 38

ze sbírky Zdenka Michaela - Střípky 79

Nechcete trochu něčeho silnějšího? Vypadáte jako by vám ulítly včely." Hlava mne pořád bolela, ale přikývl jsem. "Je to sice proti mým zásadám," zdůraznil profesor, "ale když mne nutíte, vezmu si s vámi". I pak pan profesor pokračoval v lehkém tónu: "Horngrenův postřeh nás učí, že ´u ekonomů je reálný svět většinou cosi jako mimořádná událost´. Přitom princip celkového obrazu říká, že ´vědečtí výzkumní pracovníci jsou natolik ponořeni do svých specifických problémů, že jim uniká nejen celkový obraz života, ale i jejich vlastní výzkumné práce.´ No a když vezmeme v úvahu, že základ našich současných praktických politiků patří jak mezi ekonomy tak současně mezi bývalé vědecké výzkumné pracovníky, pak je opravdu těžké je pochopit a na základě pochopení je nějak úspěšně kritizovat. Oni totiž k tomu tvoří takovou uzavřenou skupinku. Většinou buď přišli z jednoho ústavu, momentálně si nevzpomínám jaký měl oficiální název, řediteloval mu profesor K. Nebo na lidi z toho ústavu měli jakous takous vazbu. A skupinkový rozum je nutně omezenější než rozum jedince. Jedinec je přístupný přemýšlet o názoru někoho jiného. Skupinka ne. Pro ni názor někoho jiného je cenný jedině tehdy, jestliže se se skupinkovým názorem ztotožňuje. Pak je dokladem správnosti. Jestliže se od názoru skupinky liší, je chápán jako útok, je zavrženíhodný." "Domnívám se, že různé skupinové názory se lépe uplatňují ve společnostech s nerovnoměrným rozdělení moci. Například, u nás by pravděpodobně bylo výhodnější převzít americký způsob. Tedy sloučit funkci prezidenta a předsedy vlády, atd., když už budeme mít dvě poslanecké komory." poznamenal jsem. "Možná ano," řekl profesor, "pomineme-li ty co politiku ovlivňuji ze zákulisí, má to i výhodu určité spolupráce politiků vládních s politiky opozičními. Dokonce se dá říci nutné spolupráce v případě, že vláda a poslanecké většiny patří do různých politických táborů. Protože pak se pojmy vládní a opoziční do značné míry pozastaví. A když se vrátím k vašemu týden starému povídání, k novinové informaci o komentáři našeho nadstranického politika k australské realitě součinnosti vládních a opozičních kruhů, zmíněný americký způsob by automaticky zabezpečil takové myšlení našich politiků, že by australskou realitu považovali za věc naprosto běžnou a nevyjadřovali nad ní údiv." Pan profesor se odmlčel a vzal si knížku, kterou měl položenou u knihovny a začal v ní listovat. "Včera jsem ji dočetl a pan Forsyth nám, prostřednictvím pana Němečka, k americkému systému kupodivu něco píše, tady na straně 83: "Američané znalí věci někdy, v naprostém soukromí, přiznávají svým britským přátelům, že by dali přednost britskému vládnímu systému. Britský systém je celkem jednoduchý. Současnou hlavou státu je královna. Včele vlády stojí ministerská předsedkyně, která je zároveň včele strany, která zvítězila ve všeobecných volbách. To má dvě výhody. Šéf exekutivy se nemůže dostat do střetu s většinou opoziční parlamentní strany (což usnadňuje, i když ne vždy k úplné spokojenosti, legislativu) a premiér nastupující po vítězných volbách je téměř vždy zkušený politik na celonárodní úrovni, který se už zpravidla podílel na předchozí vládě ve funkci ministra. Má vždy zkušenost a povědomí jak to ve vládě chodí a jakým způsobem se to dá ovlivnit. Londýn má ještě další výhodu. Za politiky stojí ještě skupina vysokých státních úředníků, kteří většinou pracovali pro předchozí vládu, i pro tu, která té předchozí předcházela, a snad ještě pro další vlády v minulosti. Tito ,mandaríni' jsou se svými obrovskými letitými zkušenostmi velikou oporou nových vítězů. Vědí, co se stalo minule a proč se to stalo, mají své záznamy a přehled o tom, kde jsou 80

uloženy nášlapné miny. Ve Washingtonu si nastupující prezident přináší téměř všechno s sebou - zkušenosti, poradce a záznamy. Začíná z čisté vody, často pouze se zkušeností z provinční politiky, a jeho poradci mohou být podobně nezkušení jako on sám a neznalí nástrah vysoké politiky. Stává se pak poměrně často, že v začátcích šlapou vedle." Pomineme-li změnu v křesle premiéra, pak tu máte další variantu, která se té naší, když budeme mít senát, trochu přibližuje." "Trochu, jen nám chybí dědičná hlava státu, obdobně sněmovna lordů a hlavně ,mandaríni'." "Problém je pouze v těch ,mandarínech'39, hlava státu tu je skoro doživotní, senát a parlament bude při troše štěstí pro řadu členů jako dříve, rovněž. Navíc naše hlava státu, kromě té poslední, sídlí na Hradě, ta poslední tam aspoň úřaduje, při jejím příchodu se hrají fanfáry, té poslední, abych nezapomněl, při volbě sloužili v katedrále Te Deum. K tomu si přičtěte zálibu současné hlavy státu v barevných uniformách a „ostatní středověké“ symbolice spojené s výkonem funkce, a máte tu, jak jsem se dočetl v novinách, archetyp dobrého vládce, kterého nemají rádi jen darebáci. Takže od osvíceného středověku tu nejsme tak daleko. Navíc volba vlastně, stejně jako u ostatních volených politiků není volbou, ale dohodou parlamentních stran. K tomu hlava státu nemá, až na výjimky, možnost nic podstatného prosadit či zkazit, zákonodárnou moc má parlament, výkonnou vláda, v obou případech většinou na základě dohod vládnoucích stran." " Promiňte, ale ta doživotnost ?" "Prezidenti Masaryk, Beneš, Novotný, Svoboda a Husák si důchod moc neužili, Hácha, Gottwald a Zápotocký měli životní smůlu, současný prezident je podruhé začínající hlavou státu ..." "Omlouvám se," skočil jsem mu do řeči, "já vím že to nesouvisí, ale proč ti tři měli životní smůlu?" "Protože v době, kdy zastávali úřad, byl vnější tlak, projevující se uvnitř státu, dominantní, a oni neměli sílu, a prostředky, jak jeho působení zabránit. Okupace po roce 38 a neblahá 50tá léta..." Opět jsem ho přerušil: "A co JUDr. Husák?" "To byla proti jmenovaným větší osobnost, navíc si v padesátých letech užil své. Kromě toho, jeho vnějším politickým partnerem, určujícím vnitřní poměry státu, kterého byl prezidentem, nebyl ani Hitler ani Stalin." "Takže, když se vrátíme?" „Řekli jsme si hlavně ,mandaríni'. Ale, nejdříve, nedokončili jsme povídání o hlavě státu. Tedy, protože jsme si připomenuli jak je rozdělena politická moc, můžeme i do jisté míry pochopit jak Baldou zmíněný citát z Austrálie, tak i obdobná vyjádření, adekvátní spíše politikovi deroucímu se na výsluní než prvému úředníku státu. Takové to lpění na výjimečnosti. Například, že může přijímat jako hlava státu koho uzná za vhodné (= nikoliv parlamentní komunisty), že nebude uvádět důvod, proč se rozhodl někoho omilostnit (= ústava mu zaručuje udělit milost komukoliv), opět to souvisí s image dobrého vládce." "Obávám se, že by pro toto image bylo výhodnější takové důvody, v rámci jakési zprávy o činnosti, jednou za rok uvádět. Určitě by to bylo vhodnější než odpověď 39

Poznámka J.S.: „Služební zákon, který by tento problém řešil je na světě, jenže ho politici uložili k ledu.“ 81

typu: 'Nemohu přihlížet k předpokládaným komentářům v novinách či dokonce k pouličním anketám, kam bychom to přišli. To musí být skutečně zodpovědné rozhodování na základě znalosti věci.' Pokud se mi podařila správná citace." "Nevím, já ty hovory poslouchám pouze náhodně,“ poznamenal profesor, „v rámci zpravodajství. Ostatně jste o chování politiků také hovořili s kolegou Baldou. 'Koncem roku 1989 byli občané politiky oslovováni jako moudrý lid, jako ti, kteří rozhodují o osudu své vlasti'. Dnes mají taková hodnocení názorů novinářů či běžných občanů pejorativní přídech." "Tak mně tak napadá, že mi můj tatínek, když jsem byl malý, vyprávěl, že švýcarský prezident jezdí do práce tramvají, s aktovkou v ruce." "I dnes je to podobné, do práce sice jezdí autobusem, a zdá se, že většina ze Švýcarů ani neví, kdo z ministrů, a mají jich jen sedm, je pro tento rok zvolen prezidentem." "Dobře, přesvědčil jste mne. asi by nebylo vhodné takovou domněnku o rozdělení politické moci prezentovat v našem rozhovoru. Čert vem mandaríny, i když já si myslím, že by rozvoji republiky prospělo stabilizované postavení státního úředníka, a to i v případě členství v EU." "Bez komentáře. Ostatně otázky rozhovoru právě především směřují k EU. A velké celky, jak je známo od dob Říma, musí mít politickou základnu společnou, aby jednotlivé části byly společností sobě rovných, to nám vlastně také řekla ta hra s kuličkami. Na druhou stranu společná politická základna nevylučuje jakoukoliv jinou různost." "Mohl byste se ...," začal jsem s další otázkou, jenže to vypadalo, že pan profesor chtěl ještě něco dodat, tak jsem radši zabrzdil, „promiňte, já vám skočil do řeči." "Chtěl jsem jenom zmínit takovou tu optimisticko-pesimistickou sinusoidu politické kariéry." "Prosím," řekl jsem. "Víte většina z nás běžných občanů má tendenci vidět ve vrcholových politicích něco výjimečného, jakýsi patent na rozum. A jakmile zjistíme, že se něco podstatného takovým politikům nezdařilo, pak jsme ochotni jim nasadit psí hlavy. Samozřejmě, nikdo není tak chytrý, aby, zejména při celospolečenských zvratech, odhadl, jak bude to, co "vymyslel", fungovat. Buď má štěstí, a ono to funguje, nebo nemá, pak volby přinesou nové politiky." "Tím chcete říct, jak je těžké zavádět nový společenský řád ?" "Tím chci říct, jak je těžké restaurovat předchozí společenský řád. Ono to zní paradoxně, i když se socialismus v bývalém sovětském impériu nepovedl, je po 40 letech nemožné se vrátit. Zejména i proto, že změna v roce 1948 navazovala na výsledky války a okupace u nás do značné míry zdecimovala zámožnější vrstvy společnosti, popřípadě velký počet jejich příslušníků přesvědčila, že myšlenka socialismu je optimálním směrem." "Jenomže, sovětští poradci a jejich tuzemští žáci je rychle vyvedli z omylu." "Nejen je. Přesto, moji vrstevníci mohou potvrdit, že ještě v roce 1968 tato myšlenka nebyla u většiny Čechoslováků mrtvou ideou a průzkumy veřejného mínění naznačují, že myšlenka, řekněme poněkud pozměněná do představy sociálního státu, převažuje i u současné populace." "To ale je, přes použité statistické údaje, váš názor,“ poznamenal jsem. „Nebudu daleko od pravdy, dovolím-li si odhadovat, že z výsledku takových statistických šetření, by vám rovnocenný oponent, dokázal stejně přesvědčivě argumentovat s opačným znaménkem." 82

"Jistě. Ale uznáte sám, že stát se kapitalistou v daných podmínkách, nemáte-li, alespoň minimální ekonomické vstupy, bylo pro ekonomicky vzdělaného Čechoslováka, hazard. Například vy, proč jste se nestal podnikatelem ?" "Obávám se, že nemám k této profesi vlohy," odpověděl jsem. "To uhýbáte,“ pousmál se profesor. „Pokud jsem informován máte odpovídající vzdělání a praxi vedoucího pracovníka." "Vy mně chcete dotlačit k potvrzení vašeho názoru. Především sám dobře víte, že teoretické předpoklady ještě neznamenají praktický úspěch. Jinak samozřejmě, řekl-li jsem, že nemám k profesi podnikatele vlohy, rozumí se tím i skutečnost, že rizika podnikání z hlediska mých finančních a hmotných vstupů nejsou přiměřená." "Vašim čtenářům by se taková odpověď určitě nezdála." "V tom s vámi souhlasím. Jenže rozhovor se týká vašich, nikoliv mých názorů." "Soukromě mi snad odpovědět můžete." "Mohu i veřejně. Mimochodem, mohu-li odbočit, chudáci vaši žáci." Pan profesor se usmál, a já pokračoval: "Tedy zjednodušeně. Nemám žádný majetek, který by stál za řeč, respektive mohl plnit funkci "úvěrové záruky". I kdyby některá z bank tuto skutečnost pominula a poskytla mi úvěry na solidní podnikatelský záměr, tzn. jeden na 'pořízení, řekněme výrobní, firmy' a druhý na její provoz, nebyl bych schopen při daňové zátěži, tvorbě odpisů z účetní hodnoty pořízených strojů a zařízení, splátkách a úrocích dostát, některému z těchto jmenovaných závazků. Pravděpodobně jednodušší situace by nastala, pokud bych byl díky restituci vlastníkem výrobního zařízení zavedené firmy, nebo bych získal u zavedené firmy část akcií s možností splácet jejich cenu ze zisku k rozdělení. I tak by mne perspektivně svazovala ruce neadekvátní tvorba odpisů, mou nadějí by musela být jedna z velkých bank, která by se uvolila průběžně financovat moje rozvojové záměry. Jak již jsem řekl, dotlačil jste mne k potvrzení vašeho názoru." "Dobře, nebudu vás již trápit." Poděkoval jsem a vrátil jsem se k rozhovoru: "Mohl byste se také zamyslet nad perspektivou vstupu ČR do EU?" "Myslíte názor kolegy Baldy jak říká 'já bych asi nechal podmínky politiků stranou', nebo tak nějak podobně?" "Ano." "Domnívám se, a nerad to říkám, protože je výhodnější, existují-li názory různé, že jeho názor je jedině možný. Většina těch podmínek, hodnocení, výzev, atd., ať už jsou formulované německými nebo našimi politiky se vyznačuje snahou opravovat dějepis. Dávat odpovědnost současníkům na obou stranách za činy předků, tedy těch, kteří mezi námi již nejsou. Takový přístup je slepou uličkou. On sice může, za určitých okolností tomu momentálně silnějšímu přinést nějaké, z jeho pohledu, výhody, a samozřejmě z pohledu toho druhého nevýhody, ale takové výhody zatěžují svědomí studem a zpožďují pozitivní vývoj." "To se týká i sudetských Němců?" "I to je dějepis. K odsunu došlo na základě výsledku války. V dějepisu neplatí nějaké kdyby, dějepis může pouze konstatovat. Z dějepisu je dobré si brát poučení pro pozitivní myšlení. Nemohu dnes argumentovat například tím, že v případě jiného výsledku války by ostatní tehdejší obyvatelé střední Evropy, kteří by zbyli, byli odsunuti na východ, i 83

když taková doktrína existovala. Nemohu však dnes ani argumentovat nepředstavitelným utrpením například Poláků, Ukrajinců, Jihoslovanů, vyvražděním šesti milionů židů, desítkami miliónů padlých obou válečných stran, politickým rozdělením světa, to vše byla válka a její důsledek. Dnes mohu jenom konstatovat, že tehdejší politici a světová veřejnost považovali výsledek války za spravedlivý a politická rozhodnutí vítězů, která výsledku předcházela a která jej doprovázela, za správná. Zabraňující tomu, aby se takové hrozné neštěstí v budoucnu opakovalo. Vědomi si toho, že jedním z podnětů pro zahájení II. světové války byla i snaha o revizi výsledků I. světové války." "Takže vy, pane profesore, například s textem výzvy stovky Českých intelektuálů nazvané Smíření 95 a podobnými pozdějšími texty nesouhlasíte?" "Tady nejde o souhlas nebo nesouhlas. Ty texty, opět se dostáváme k pojmu "skupinový rozum", se, ve své podstatě, netýkají současníků. Ony totiž, ani na německé ani na české straně, nemají adresáta. S kým se ti pánové chtěli smiřovat? Vždyť jim nikdo neublížil, s nikým se nedostali do sporu. A oni také nikomu neublížili a s nikým se nehádali. Válka skončila před 50 lety a její konec byl obecně považován za osvobození od nacistické tyranie. A tak ho pochopila historie, tak je naň obecně pohlíženo i dnes. A mimochodem tito pánové jaksi zapomínají, že život šel jinak. My co jsme tu, v sovětském impériu, od roku 1945 do roku 1989 žili, jak na německém tak na československém území, my jsme, bez ohledu na tehdejší politické špičky, byli přátelé. Ostatně stačí se podívat do turistické statistiky, východní Němci byli o dovolených nejvíce doma v Československu, občané naší tehdejší republiky zase v NDR." "Jenže občas se objeví názory představitelů sudetských Němců či nějakého spolkového ministra o nespravedlnosti poválečného stavu z hlediska postavení sudetských Němců ..." "Podívejte se, já osobně jsem s nikým takovým nehovořil. Něco jiného je tzv. získávání politického kapitálu, něco jiného je posouzení historických skutečností. Ty různé informace o takových názorech, které se neobjevují jen u těchto politiků, ale i u jiných, naše nevyjímaje, hovoří o Německu. Jenže co bylo Německo do roku 1989. Dvě země, ta šťastnější existovala jako součást západní Evropy, ta méně šťastná existovala v obdobných podmínkách jako my a ostatní země tehdejší východní Evropy. Kdo tedy více doplatil na výsledky války, ti Němci, kteří byli odsunuti z tzv. východní Evropy, nebo ti Němci, kteří v ní spolu s ostatními obyvateli tzv. východní Evropy zůstali? Vždyť i dnes se projevuje výsledek války ve špatné ekonomické a, z ní vyplývající, celkové situaci za východní hranicí EÚ, nikoliv před ní. Ani jeden z ostatních, států tzv. východní Evropy neměl nějaké větší západní Polsko, Československo, Maďarsko, atd., které by mu zajistilo automatický vstup do EÚ a rovnoprávné, tzn. i hospodářské, postavení. Kromě toho, pojem sudetský Němec po padesáti letech, vždyť děti, vnuci a pravnuci těch lidí se ženili a vdávaly z lásky, nikoliv pro zachování nějaké minoritní skupiny. Navíc ten pojem je něco absurdního i z pohledu zeměpisného. Pokud by se měla taková skupina občanů SRN pojmenovat, tak by zjevně šlo o české Němce. Na ta různá vyjádření by se dalo stejně neseriózně argumentovat, například: 'Kdyby většina těch, co byli odsunuti, měli za prvé republiky zemské cítění jako jejich předci, měli by zmíněnou smůlu, že by tu zůstali a na západ se dostávali, stejně jako jiní občané tzv. východní Evropy, pouze emigrací'. "Můžete tuto argumentaci 'zemského cítění' trochu podepřít?" 84

"Jistě". Pan profesor vstal a z knihovny přinesl Předhusitské Čechy Zdeňka Fialy. "Tady, na straně 83", řekl. A pokračoval, "nezdá se vám, že autoři pro moudrosti používají zejména str. 8340 ?" A pak už jen citoval: 'Petr pocházel ze Žitavy, jak sám uvádí v dvacáté první kapitole druhé knihy kroniky, a národností byl nepochybně Němec, ačkoliv některé jeho výroky by sváděly k domněnce o českém původu a hlavně cítění (např. při úvaze o vpádu Albrechta I. do Čech k r. 1304 - zda se my Češi máme nad oním odchodem Němců více radovati nebo ho želeti-). Ale ty je možné, vlastně nutné vysvětlit jinak. Žitava byla odedávna součástí českého přemyslovského státu, a Petr se tedy v souladu s obecným středověkým názorem cítil podle místa svého narození Čechem ve smyslu tak říkajíc "státoprávním"; Němci z říše byli pro něho cizinci. Určování národní příslušnosti podle rodiště a ne podle mateřské řeči (jak je v novější době zvykem) bylo ve středověku úplně běžné a při záměně s novějším způsobem vedlo v historické literatuře k zbytečným polemikám o národní (národnostní) příslušnosti některých vynikajících osob'. Pan profesor se odmlčel a vrátil knihu do mezery, která po ní zbyla. "Ale znovu opakuji," navázal, "vše co je dějepis, se nedá opravovat. Přejme bývalé NDR lepší současnost a věřme ve společnou šťastnější budoucnost v Evropě národů." "Tedy nikoliv evropskému národu, jako třeba americkému národu?" "Já v USA nikdy nebyl, a asi by tam musel člověk delší dobu žít, aby takový pojem pochopil. Ale naše zkušenosti ukazují, že evropská tradice národních celků se pro uspořádání EU zatím ukazuje výhodnější. Zjednodušeně řečeno, v tomto smyslu byl například organizován Řím, stejně i římskoněmecká říše, Rakousko-Uhersko, Československo, ... A necitlivé pokusy o centralizaci, při pominutí této tradice, zatím vždy končily rozpadem takového nadnárodního celku." "I Československa?" "Ano. Vytvoření fiktivního dvoustátí v roce 1968, při centralizaci vazalské moci v rukách slovenských politiků A. Dubčeka, a následně, G. Husáka, vedlo, po ztrátě této moci, k rozpadu. Fiktivní dvoustátí nemělo vytvořené takové parlamentní mechanismy, aby federální parlament plnil svou úlohu a federální vláda vládla. A nebyla politická vůle tento stav lidovým hlasováním měnit, takže myšlenka doktora Husáka z roku 1968 se naplnila. Mohu se vám přiznat, já jsem si v té době naivně myslel, že díky společnému středoevropskému zájmu na vstupu do EU, nejdříve vytvoříme jakýsi mezistupeň, takové "Středoevropské společenství", mohlo by mít i hezkou českou zkratku - SES." "Vy se domníváte, že kdyby prezident vyhlásil referendum, že by Československo zůstalo?" "Ano. Ostatně on sám se v této věci výrazně angažoval. On přece plédoval i v tom smyslu, že naši potomci by se za nás museli stydět, kdybychom dopustili rozpad společného státu." "Máte nějaké vysvětlení proč tedy referendum nevyhlásil?" "Ne, logické nemám. Říká se, že převážila jeho touha po úřadě. Nemohl-li být československou hlavou státu, spokojil se s českou variantou. I když já se domnívám, že ta touha, pokud byla, nebyla jediným závažím. Předesílám, že se neznáme. Ale četl jsem jeho Dopisy Olze. A z nich byl zřejmý dominantní povahový rys - respekt k autoritám, tedy k těm, které považoval za autority. Možná, že právě takové uctivé závaží bylo tím 40 Poznámka J.S.: „ Musel jsem listovat zpět, než jsem si všiml - pan Forsyth nám, prostřednictvím pana Němečka, k americkému systému kupodivu něco píše, tady na straně 83“

85

rozhodujícím k překvapivému myšlenkovému obratu. Před chvíli jsme se bavili o tom, jak on a ostatní oslovovali občany na sklonku roku 1989. A jak se názor politiků na moudrost občanů měnil. Asi mu nějaká autorita vysvětlila, že moudrost občanů je fikce, že vše záleží na elitě společnosti, s připomenutím, že on je v té elitě u nás tím prvním. Ale současně je možné, že tato dominance byla jen spisovatelovou licencí. Že může mít v sobě zakotvenu představu vlastní výjimečnosti, poslání a bůhví čeho, co s takovou představou souvisí. Opakuji, ne, logické vysvětlení nemám." "Máte nějaké výhrady k dalším otázkám?" Zazvonil telefon. Profesor chvíli poslouchal, pak se mi omluvil, že to bude rozhovor na hodně dlouho, půjčil mi noviny, a, aby mne nerušil, odešel do vedlejší místnosti. Zkusil jsem listovat, ale noviny se zdály být bez novin, nepočítám-li inzeráty, které moc nečtu. Chválabohu se profesor v odhadu zmýlil a během okamžiku se vrátil: "Kde jsme to skončili?" "Jestli máte nějaké výhrady k dalším otázkám," opakoval jsem. "Tak v návaznosti na tuto přípravu mne napadlo, že bychom do rozhovoru snad měli opsat známou moudrost historiků o společenských řádech." "Myslíte tu o zániku?" "Tu. Nějak nenásilně poznamenat, že každý řád dříve nebo později zajde na svou relativní úspěšnost. A doplnit ji o zkušenost, že výhry politiků v řadě případů souvisí s krátkou pamětí společnosti. Někde jsem četl, že prezident Lincoln řekl: ´Člověk může všechny lidi po určitou dobu vodit za nos a některé lidi pořád, ale ne všechny lidi pořád'. * * *41

41

Poznámka J.S.: „Ještě bych se vrátil ke slovu pikola. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, jinak nebudu hrát (hra na schovávanou, vyvolává to dítě, které ostatní děti , které se šly schovat, pak hledá, pikola je místo kde to dítě čeká než se ostatní schovají a zavolají už) – pro čtenáře odjinud.“ 86

[F]42

„V úrovni SRN je vrcholovou institucí Spolkový úřad práce. V jednotlivých spolkových zemích plní takovou funkci zemské úřady práce. V Sasku je k zemskému úřadu přiřazeno 10 úřadů práce, mezi nimi Úřad práce v P. Schvalujícím místem úřadu práce je správní výbor. Členové správního výboru jsou zástupci veřejnoprávních institucí, odborů a zaměstnavatelů v čele s předsedou (ten je střídavě volen ze zástupců odborů nebo zaměstnavatelů, volby se opakují každý rok). Správní výbor má 21 členů. Každá jmenovaná skupina zástupců je zastoupena ve stejném počtu (7 členů). Mezi členy veřejnoprávní instituce obvykle patří zemský rada nebo jeho zástupce, starosta města, starosta vesnice, zástupce regionálního prezidia, odbory momentálně zastupují členové odborových organizací z kovoprůmyslu, veřejných služeb a stavebnictví, zástupci zaměstnavatelů jsou členy průmyslové a obchodní komory a komory řemeslníků. V současné době je předsedou správního výboru zástupce zaměstnavatelů (předseda zahradnického a zemědělského sdružení. Úřad práce v P., kromě běžné činnosti, zabezpečuje i funkci kontaktního místa pro všechny úřady práce v ČR. Organizační struktura Úřadu práce v P. respektuje divizní formu, to znamená, že divize zahrnují jak hlavní úřad v P., tak pobočky ve městech F., S. a D. Jednotlivé divize jsou tyto: - zprostředkování a poradenství - profesní poradenství - dávky - správní.“

***

42

Poznámka J.S.: „Na tomto místě autor původně zařadil zprávu Ing. Maštalíře ze stáže v SRN. Ale když text knížky loni s Míšou z T 602 upravovali do Wordu, zeptali se, počítačem, pana inženýra, zda mohou zprávu do knížky zařadit. Pan inženýr byl názoru, že zpráva by běžného čtenáře nezaujala. Takže ponechali, pro ukázku, pouze několik řádků úvodu.“ 87

[G] Vyprávění Ing. Čacha: "Prvým předpokladem pro úspěšnou realizaci každého podnikatelského záměru, je vybrat si spolupracovníky. Tady byla jediná překážka v osobě vedoucího úvěrového úseku. To byl dlouholetý pracovník bývalé SBČS a jeho návyky a profesionalita nebyly vhodným předpokladem pro zapojení do záměru. Navíc můj záměr, jak později vyplyne z vyprávění, by nebyl pro spolupráci s takovým profesionálem vhodný, protože neměl potřebně pružné myšlení. Tedy otázka, co s ním. Celou věc komplikovalo i to, že byl můj dlouholetý známý, který mne považoval za kamaráda. Já, jak v budoucnu při naší spolupráci poznáte, jsem zásadový člověk a nerad někomu ubližuji. A skoro každý podnikatelský záměr je rizikovou záležitostí, ten můj, zpočátku, nebyl výjimkou. Tak jsem si říkal, mohu si vzít na svědomí, abych ho do toho namočil ? Samozřejmě byl jsem si vědom toho, že nedělám nic podnikatelsky nekorektního, ale ta bezbřehá lidská závist, by ho eventuálně mohla pošpinit, aniž by se do mého záměru vědomě zapletl. Svou roli hrála i jeho nešťastná černobílá povaha, co by považoval za nesprávné, to by mi už v zárodku neumožnil realizovat a ještě by si myslel bůhví jak mi nepomáhá. A nezanedbatelným prvkem bylo i dlouhodobé přání mé sekretářky, aby odešel. A ji jsem potřeboval po všech stránkách, a znáte to, její přání bylo jednoznačné: "buď on nebo já". Nebudu to prodlužovat podařilo se mi, aby odešel z důvodu organizační změny. A úvěrový úsek jsem si přímo podřídil. Škoda, že mu to nemohu vysvětlit, i dneska bych byl rád, aby si o mně opravil mínění, že jsem to vlastně udělal jen pro jeho dobro a pod tlakem zdola i shora. Samozřejmě, nejlepšími pracovníky pro realizaci podnikatelského záměru, jehož úspěšnost závisí výhradně na vás, jsou pracovníci "chvíli po škole" a pracovníci "chvíli před důchodem". U té druhé skupiny jsou samozřejmě nepoužitelní ti, kteří mají do odchodu několik měsíců, nemají co ztratit. Ti první jsou slepým instrumentem, ty druhé svazuje existenční nejistota. Podmínkou je, aby záměr trval co nejkratší dobu, aby ta prvá skupina se nestačila rozkoukat. Tato kombinace je téměř ideální, ti první pracují s vědomím důležitosti, ti druzí se strachem a navzájem se doplňují elánem a zkušenostmi. Bez formálního odborného vzhledu by materiály ztrácely důvěryhodnost. No a když jste dosáhl stavu, že si sám navrhujete, sám si kontrolujete, sám si schválíte, a ostatní používáte jenom jako "odborné sekretářky", pak není síly, aby Vám takový podnikatelský záměr zhatila. Zvláště, když nezkušenost naší centrály vše předem posvěcuje, její dětinská snaha obejít centrální banku mne k tomuto podnikatelskému záměru vlastně inspirovala. Nevím, kde sebrala metodu "překlopení" a zda ji na naše poměry nějak upravovala, v každém případě ji, pro můj podnikatelský záměr, dovedla k dokonalosti. Ony totiž existují úvěry, s kterými obchodní banka nemá problémy a úvěry u nichž je klient v prodlení s úhradami. Těm prvním se říká standardní, těm druhým klasifikované bankovní pohledávky. Zjednodušeně řečeno, ta klasifikace nám říká jaká je pravděpodobnost, že se bance poskytnutý úvěr nebo jeho část vrátí a současně jaká je pravděpodobnost, že klient bude, plně nebo částečně, hradit smluvené úroky. Každá centrální banka (CB), a tedy i naše, má ze zákona řadu povinností ve vztahu k obchodním bankám. Ono to souvisí s tzv. měnovou politikou a hospodářskou politikou státu vůbec. Ale s tím vás nebudu unavovat, to je pro naše vyprávění nepodstatné. Podstatné je to, že čím má obchodní banka větší objem těch klasifikovaných 88

pohledávek tím má u CB menší důvěru. Taková situace může banku dovézt až ke konkursu nebo k podobnému konci. Nehledě na to, že existují určitá pravidla pro tvorbu rezerv a opravných položek k bankovním pohledávkám, aby běžní klienti měli určitou jistotu, že případná ztráta z nedobytných pohledávek se jich přímo nedotkne. No a naše centrála, místo, aby se snažila o co největší tvorbu takové pojistky, se rozhodla trochu CB obejít tou metodou "překlápění úvěrů". Její princip spočívá v tom, že se klasifikovaný úvěr poskytne znovu témuž klientovi nebo klientu jinému, v obou případech na tutéž úvěrovou potřebu. Tím si samozřejmě původní úvěr obchodní banka plně nebo částečně sama splatí, z klasifikované pohledávky se stane standardní, a všichni jsou v ten moment, včetně nevědomé CB, spokojeni. Spokojenost však něco stojí. A kolik to stojí, to v momentě překlopení záviselo na mně. Například jakou se mi podařilo prosadit úrokovou sazbu, kolik z celkové hodnoty pohledávky se před novým poskytnutím "převede do bankovní ztráty", zda a v jaké výši bude znovu poskytnutý úvěr nebo jeho sníženou část doprovázet další úvěr na jiné úvěrové potřeby. A tady začínal můj podnikatelský záměr. Po svém předchůdci jsem zdědil řadu klasifikovaných úvěrů, které bylo potřeba nějakým způsobem řešit. Kdykoliv jsem, mnou upravenou, metodu "překlopení" uplatňoval, tak jsem si nejdříve se zájemcem o takový úvěr nezávazně promluvil. To byl klíčový krok mnou upravené metody, tady jsem nesměl udělat chybu. Ta by totiž mohla znamenat i dílčí neúspěšnost a tím i nutnost záměr z důvodu bezpečnosti okamžitě ukončit. Po vyhodnocení rozmluvy jsem klientovi buď oznámil, že centrála s jeho návrhem nesouhlasí a obchodní vztah jsme, s oboustrannou lítostí, ukončili. Nebo jsem mu předložil výpočet, z něhož bylo patrné jak by tyto peníze byly drahé za normálních okolností. Po odmlce jsem dodal, že jde o pouhou teorii, protože za normálních okolností, by vlastně nebyly vůbec. Pak již jen záleželo na vstřícnosti klientů a technice protečení peněz přes několik účtů, vždy nabídli víc, než jsem odhadoval. Po zralé úvaze jsem podnikatelský záměr rozšířil i na nově poskytované úvěry. Tam jsem však vstřícnost klienta nikdy nepodněcoval, nebyl-li vstřícný sám, obchodní spolupráce se neuskutečnila. To však byla z hlediska filosofie mého podnikatelského záměru okrajová záležitost, širšímu uplatnění bránil, jak jistě odhadnete čas." Přerušil jsem ho. "Promiňte, že vám skáču do řeči, ale vy hovoříte v minulém čase." Podruhé se usmál. "Jinak bych vám to nevyprávěl. Jistě nyní uznáte, že můj podnikatelský záměr se od jiných morálně neliší, že vaše obavy k čistotě mého vkladu byly zbytečné. Ti podnikatelé si takto pořídili zdroje laciněji než jinde, a centrála, která vše posvěcovala, byla spokojena, že se jí daří snižovat objem klasifikovaných pohledávek. Jenomže bývalé klasifikované pohledávky se většinou stanou standardními jen na předem odhadnutelný čas, a jakmile se znovu zařadí mezi klasifikované, to už musí být, v souladu s mým podnikatelským záměrem, určitou dobu ředitelem někdo jiný. A já ředitelem pobočky již nejsem. Požádal jsem o uvolnění z funkce a o odchod z naší banky ze zdravotních důvodů k ultimu minulého měsíce. Tedy v době, kdy jsme spolu jednali mi pak v pondělí začínal poslední týden, kdy jsem předával agendu. Všechno je do značné míry náhoda. Kdybyste přijel o týden později, neměli bychom tu čest." "V té době již jste svůj záměr ukončil ?" "Ano, pan Šafář, byl navíc, bylo by hříchem neakceptovat jeho významnou vstřícnost. Abych se vrátil. Mohu vám říci, že za normálních okolností bych byl určitě dojatý, jak hezky se se mnou rozloučili. Generální ředitel a předseda představenstva osobně na pobočku přijeli a mou práci pro G-banku, ocenili mimořádnou odměnou. Jenomže, to 89

všechno byl, jak jistě jste si již odvodil sám, důsledek mého podnikatelského talentu v rychlosti přizpůsobit se tlaku shora, když se mi podařilo včas a důsledně uplatnit tu jejich metodu "překlopení". Nemít talent, tak jsem dopadl stejně jako můj "kamarád", úvěry by "překlápěl" někdo jiný. To je umění podnikatele, přizpůsobit se nepříznivým podmínkám tak, aby vytvářely zisk." "A zisk z podnikatelského záměru byste také vložil do naší společnosti", zeptal jsem se. "Samozřejmě. Každý úspěšný podnikatel, mezi které, jak jistě uznáte, dnes právem patřím, musí riziko podnikání rozložit, v mém portfoliu účast ve vaší společnosti není rozhodující. Měl jsem i nezanedbatelné výnosy, například jak při býčích tak medvědích spekulacích na kapitálovém trhu, příznivých výsledků jsem dosáhl na trhu nemovitostí, dokonce má šťastná hvězda nepřestala svítit při hře v kartách a podobné činnosti." "Podobné činnosti?" "Inkaso DPH". Udiveně jsem se na něj podíval. "To je podnikání v součinnosti se státem. Vyvezete něco přes hranice řádově v hodnotě několika miliónů Kč a podáte si žádost na finanční úřad o proplacení vratky daně z přidané hodnoty. Třeba, když jsem já začínal tak na 23% ." "Promiňte, ale jaksi nechápu." "Podnikatelský záměr je v tom, že to co vyvážíte, má papírovou "celní" hodnotu, ale skutečná hodnota je daleko nižší, nebo se přes hranice, třeba se Slovenskem, převáží sem a tam vzduch". "Ale to musí být riskantní záležitost." "Dnes snad ano, protože ta věc se mezi podnikateli rozkřikla a podnikali v ní i neseriozní lidé nízké inteligence. Ti se samozřejmě nedrží základních pravidel podnikání při spoluúčasti státu." "Pravidel?" "Samozřejmě. Každé podnikání má svá pravidla, pokud se jich nedržíte nemůžete zbohatnout. V tomto oboru tam a zpět musíte jet přes různé celnice. Jakmile vyinkasujete DPH za jeden případ, musíte firmu zrušit a další případ realizovat s novou firmou a postup neustále opakovat."43 ***

43

Vyprávění Ing. Čacha pokračuje v kapitole [9] – v kapitole [8] pana inženýra „přerušil telefon“ 90

Josef Smutecký

PRÁZDNO

Vydal: Nakladatelství … jako svou … publikaci Ilustrace: © Jaroslav Lejček Grafická úprava: © Nakladatelství … ..vydání, … 20.. © Jaroslav Lejček, 2008

ISNB …

91

Josef Smutecký

PRÁZDNO Díky třem inspiracím (k textům, k melodiím a k ilustracím – Trēs in librō) se ocitáme v atmosféře devadesátých let dvacátého století. Naděje, skepse a láska, působící v rozměru několika dní jsou kulisou tehdejšího myšlení. Nebo je to naopak? V prvé kapitole se „autor“ vlakem vrací ze služební cesty, v kupé je sám, zamyšlený, ani si nevšimne, když přistoupíme.

ISNB

92