PRÁVO pro podnikání a zaměstnání

PRÁVO pro podnikání a zaměstnání

OBSAH Zákoník práce ve světle nového občanského zákoníku (JUDr. Eva Dandová) .................................................... 3 Sociální a zdravotní pojištění – pravděpodobná výše pojistného u zaměstnavatele v roce 2014 (Ing. Antonín Daněk) .................................................................................................................................. 20 Štrajk a jeho následky (doc. JUDr. Alena Pauličková) .................................................................................... 22 Pracovněprávní vztahy – cizí prvek a zdravotní pojištění v rámci Evropské unie (Ing. Antonín Daněk) ............ 24 Judikatura Evropského soudního dvora (Viktor Šmejkal, Ph.D.) ..................................................................... 26

Vydalo vydavatelství Comenius Print, s. r. o., IČ: 25050249 Vychází čtyřikrát ročně, číslo 2/2014, celkově číslo 226, ročník XXII., redakční uzávěrka 10. 6. 2014 Toto číslo bylo dáno do výroby 11. 6. 2014, den vydání 15. 6. 2014 Stanoviska a názory obsažené v jednotlivých článcích a příspěvcích jsou stanovisky a názory autorů. ISSN 1801- 6014, Reg. č. MK ČR E 16414 Základní roční předplatné k 1. 1. 2014: 990 Kč Podmínky přijetí díla k uveřejnění: Předáním díla k publikaci v titulech Comenius Print, s.r.o. poskytuje autor nakladatelství právo dílo užít v duchu autorského zákona. Autor souhlasí s tím, že okamžikem zveřejnění díla v periodických publikacích tištěných nebo elektronických vzniká mezi ním a nakladatelstvím licenční nakladatelská smlouva s nevýhradní licencí, která nevyžaduje písemnou formu. Odměna za nabytí licence bude poskytnuta autorovi podle zásad honorářové politiky nakladatelství jednorázově za první zveřejnění a zahrnuje též odměnu za uvedení v archivních souborech. Vydavatelství: Adresa: Comenius Print, U Dubu 48, 147 00 Praha 4 Jednatelka: Vladimíra Šmejkalová, tel.: 734 245 559, fax: 244 468 036, e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Viktor Šmejkal, Ph. D., tel. 734 516 141, [email protected].

Tisk: Tiskárna Brouček, www.tiskarna-broucek.cz Distribuce: ADLEX spol. s r. o., Xaveriova 1888/45, Praha 5

PPZ_02_14_zlom.p65

1

30.7.2014, 6:15

Editorial

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, tématem čísla letošního druhého vydání je příspěvek Zákoník práce ve světle nového občanského zákoníku JUDr. Evy Dandové. Autorka článku se snažila naznačit, že zákoník práce je samostatný právní kodex, by je vázán vztahem subsidiarity k občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník samozřejmě přinesl řadu do určité míry i převratných změn, ale ve vztahu k zákoníku práce až tak dalece nezasáhl. Cizí (nebo také mezinárodní) prvek způsobuje, že pracovněprávní vztah má souvislost s cizím právním řádem. O mezinárodní prvek jde například tehdy, pokud je subjektem pracovněprávního vztahu cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, či pokud má subjekt bydliště nebo sídlo v cizině, případně když práva a povinnosti, vyplývající z tohoto vztahu, mají vztah k zahraničí (např. místo výkonu práce je v cizině) a podobně. Problematikou cizího prvku se zabývá Ing. Antonín Daněk v rubrice Problémy, analýzy.

ze ZP 11

V neposlední řadě je pro Vás připraven příspěvek doc. JUDr. Aleny Pauličkové Štrajk a jeho následky a Judikatura Evropského soudního dvora. Přeji příjemné čtení a poklidně strávené letní dny. Viktor Šmejkal

2

PPZ_02_14_zlom.p65

2

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

Podstatou delegace totiž je, že pravidla jednoho předpisu mají být ve vztazích primárně upravovaných jiným předpisem aplikována jen tehdy, pokud tak výslovně stanoví odkazová (delegační) norma. Právě takové delegační normy pak v ZP na ustanovení § 4 ZP navazovaly a určovaly, jaká ustanovení OZ a za účelem úpravy kterých institutů mají být v pracovněprávních vztazích aplikována. Tato metoda delegace byla podrobena obrovské kritice odborné veřejnosti a bylo poukazováno na to, že je netradiční a v porovnání s obvyklou metodou subsidiarity nešastnou koncepcí a to vše vyústilo ve stížnost skupiny poslanců podanou Ústavnímu soudu na zrušení některých ustanovení ZP pro rozpor s ústavním pořádkem. Proto již v r. 2008 projednával Ústavní soud návrh na zrušení některých ustanovení nového ZP. V podstatě se jednalo o dva návrhy – jeden podala skupina senátorů, druhý skupina poslanců, nicméně oba tvrdily, že příslušná ustanovení ZP jsou v rozporu s ústavním pořádkem a žádaly jejich zrušení. Ústavní soud tyto návrhy sloučil pod sp. zn. Pl. ÚS 83/06, projednal je v plénu a dne 12. 3. 2008 vynesl k nim Nález Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu nabyl účinnosti dnem publikace ve Sbírce zákonů, tj. dne 14.4.2008, kdy byl zveřejněn pod č. 162/2008 Sb. Ze všech změn provedených Nálezem Ústavního soudu je třeba zdůraznit následující dvě: – zrušení věty druhé, třetí a páté v § 2 odst. 1 ZP, které navazovaly na větu první, jež realizovala ústavněprávní zásadu „každý může činit, co zákon nezakazuje“, nebo výslovně uváděla, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. V druhé, třetí, čtvrté a páté větě pak byla tato zásada omezena kogentními ustanoveními. Podle názoru Ústavního soudu šlo o natolik početnou řadu norem kogentní povahy, že obecně deklarovaná liberální úprava zákona v první větě byla omezena v takovém rozsahu, že smluvní volnost zaměstnavatel – zaměstnanec popírala. – zrušení § 4 ZP, které stanovilo, že OZ se na pracovněprávní vztahy podle ZP použije jen tehdy, jestliže to ZP výslovně stanoví. Toto ustanovení tedy vymezovalo, že vztah ZP a OZ je založen na tzv. principu delegace. Zákoník práce vysloveně stanovil, že z OZ používá pouze ustanovení, která si tzv. „vybral“. Ústavní soud však neshledal princip delegace za souladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). K tomu vysvětlil, že zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: OZ je obecným soukromoprávním

TÉMA ČÍSLA Zákoník práce ve světle nového občanského zákoníku Cílem našeho článku je zaměřit se na otázku použití nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) v pracovněprávních vztazích. Vysvětlíme si, co se rozumí pod pojmem subsidiarita a jaké jsou meze použití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích, resp. kdy občanský zákoník v pracovněprávních vztazích používat můžeme a kdy ho používat nemůžeme ani podpůrně.

I. Základní zásady úpravy práva pracovního a občanského Úvodem Abychom pochopili vztah zákoníku práce (dále jen „ZP“) a nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), v kterém se budeme my všichni, kteří dnes a denně pracujeme se ZP po 1.lednu 2014 pohybovat, musíme si zopakovat několik důležitých momentů z historie nyní platného ZP a jeho vztahu k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „OZ“). Celé pojetí nyní platného ZP (v pořadí druhého ZP) vycházelo se snahy liberalizovat pracovněprávní vztahy a vymezit jejich vztah k platnému OZ, tak aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy podle zásady „co není zakázáno je dovoleno“. Použití této metody bylo zdůrazněno hned v ustanovení § 2 odst. 1 ZP. Pro nové pojetí ZP bylo ještě velice důležité ustanovení § 363 ZP, které původně vyjmenovávalo v taxativním výčtu kogentní ustanovení zákona, kterými se zapracovávají předpisy ES a od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance a v odstavci 2 vyjmenovávalo kogentní ustanovení, od kterých se odchýlit nelze. Nyní obsahuje pouze kogentní ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy ES a od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Druhou základní koncepční změnou nové právní úpravy ZP bylo použití metody delegace některých ustanovení OZ do ZP. Tento princip byl vyjádřen v ustanovení § 4 ZP, podle kterého platilo, že OZ se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví.

3

PPZ_02_14_zlom.p65

3

Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava. To také odpovídá i historickému vývoji soukromého práva, které bylo původně nediferencované; až postupně se od něj začalo oddělovat právo obchodní, pracovní a rodinné. Podle názoru Ústavního soudu metoda delegace použitá v § 4 ZP subsidiární uplatnění OZ v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Z těch všech důvodů Ústavní soud výše citovaná ustanovení zrušil. Nicméně po zrušení § 4 zůstala v ZP řada ustanovení opírajících se o delegační princip. Ústavní soud se však zabýval pouze těmi, která byla navržena ke zrušení, ohledně ostatních se nepovažoval za kompetentní, aby je nad rámec návrhu identifikoval a rušil. To se pak řešilo až v roce 2012, kdy byla přijata tzv. koncepční novela ZP – zákon č. 365/2011 Sb. Ústavní soud tedy svým Nálezem vytýčil vztah ZP a OZ principu subsidiarity do budoucna. Je však třeba připomenout z objektivních důvodů, že Ústavní soud v čl. 209 Nálezu jasně konstatoval, že „Obecná teorie práva sice rozlišuje dvě základní možnosti, jimiž lze řešit vztah mezi dvěma právními předpisy stejné právní síly – princip subsidiarity a princip delegace. Ústavní soud však neshledal princip delegace, jak byl zakotven v § 4 ZP ve vztahu k OZ, za souladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: OZ je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava. To také odpovídá i historickému vývoji soukromého práva, které bylo původně nediferencované; až postupně se od něj začalo oddělovat právo obchodní, pracovní a rodinné. Jedním z důvodů této diferenciace byla pociovaná nutnost odchylné úpravy míry autonomie vůle a ochrany jedné strany oproti obecné civilněprávní úpravě.“ Ústavní soud tedy metodu delegace, která byla základem vztahu ZP a OZ v původním znění zákona č. 262/2006 Sb. neoznačil za nepřípustnou, ba naopak uvedl, že obecná teorie práva ji uznává za možnou pro řešení vztahu dvou zákonů. Pouze však vyhověl navrhovatelům a prohlásil ji za méně vhodnou Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

4

a poukázal na to, že při vyloučení obecné subsidiarity OZ by tak mohla nastat nejistota, jakým právním předpisem se budou takto vzniklé vztahy řídit, pokud ZP nebude mít pro právní situaci předvídanou hypotézou příslušných norem řešení a že tato nejistota neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu. Vztah ZP a OZ na principu subsidiarity je základní koncepční východisko, kterým se musí pracovněprávní úprava řídit jednou pro vždy, bez ohledu na to, zda-li platí OZ (do konce loňského roku) nebo zda li platí NOZ (od 1.1.2014). Ke vztahu ZP k OZ po Nálezu Ústavního soudu Pracovní právo je nejen v ČR, ale i v naprosté většině ostatních zemí považováno za samostatné právní odvětví. Je ovšem historickou pravdou, že pracovní právo se oddělilo od práva občanského. K tomu však docházelo již od poloviny 19. století, kdy stát začal svoji legislativou omezovat smluvní svobodu při uzavírání pracovního poměru (délku pracovní doby apod.) a de facto chránit zaměstnance (úprava úrazového pojištění zaměstnanců apod.). Tato smluvní svoboda byla ovšem omezována ve prospěch zaměstnance. Samostatnou oblastí, v které se také velice jasně projevilo oddělení pracovního práva od práva občanského, byly kolektivní smlouvy. V systému common law ve Velké Británii jsou kolektivní smlouvy dokonce mimo oblast práva a nejsou považovány za smlouvy právem regulované. Tím se naprosto oddělily od britského práva občanského a tento právní stav zde trvá i nyní. I když tedy – jak jsme si uvedli – počátky právní úpravy pracovního práva lze datovat v evropských zemích do poloviny 19. století, přesto diskuse o jeho vztahu k OZ neutichají. Diskuse o vztahu ZP a OZ však nejsou pouhou doménou České republiky, neustále k nim dochází nejen v evropském, ale i celosvětovém měřítku. Pracovní právo totiž svým ochranným zákonodárstvím a omezením smluvní svobody ve prospěch zaměstnance zaměstnavatelům občas nevyhovuje. Opakovaně se v určitých dobách a v určitých zemích objevují snahy pracovní právo obejít nebo aspoň minimalizovat jeho ochrannou funkci. Hledají se pracovněprávní vztahy, které by nebyly pod takovou ochranou jako je běžný pracovní poměr, tyto vztahy doktrína pracovního práva nazývá prekérním zaměstnáním. Nakonec musíme přiznat, že problém vztahu OZ a ZP byl v České republice umocněn historickým vývojem po r. 1948. Tehdejší politický systém nepřipouštěl vůbec kolektivní vyjednávání a navíc tvrdil, že práce není zbožím a tudíž její úprava nepatří do OZ. Důsledkem toho byl zákon č. 65/1965 Sb. (starý ZP), který plně dokonal odtržení pracovního a občanského práva u nás. Starý ZP lze považovat za nejlépe zpracovaný kodex pracovního práva ve všech bývalých středoev-

4

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

ropských a východoevropských zemích. Kodifikace pracovního práva ve starém ZP ovšem přinesla úpravu všech obecných institutů v ZP (právní úkony, platnost, neplatnost, běh lhůt, počítání času atd.), i když je třeba objektivně uznat, že v řadě případů se jednalo o parafrázování ustanovení OZ. Navíc ZP byl i koncepčně postaven jako soubor kogentních ustanovení, od kterých se nebylo možno odchýlit. Tím byla z převážné většiny vyloučena smluvní volnost, která je jinak charakteristická pro právo občanské.

Je třeba také připomenout, že pracovněprávní zákonodárství je ve značné míře limitováno i ochranou, kterou mu dávají mezinárodní dokumenty. Je známo, že politickou podmínku vstupu České republiky do Evropské Unie byla harmonizace českého práva s právem zemí ES. Tato harmonizace proběhla ještě za účinnosti starého ZP, v letech 2000 a 2004. Současný ZP tuto právní úpravu převzal a je tudíž plně harmonizovaný se všemi směrnicemi Evropské unie, navíc v § 363 ZP jsou vyjmenována všechna ustanovení, která máme do ZP transponována ze směrnic a která bychom i promítnuty musely mít do nějakého zákona i kdyby ZP neexistoval jako samostatný kodex pracovního práva. Zvláštní kategorií v oblasti mezinárodního pracovněprávního zákonodárství jsou v neposlední řadě Úmluvy Mezinárodní organizace práce. Mezinárodní organizace práce byla založena v roce 1919 v rámci Pařížské mírové konference a její Ústava se stala součástí Versailleské smlouvy. Tehdejší Československá republika byla jedním ze zakládajících členů Mezinárodní organizace práce. Od té doby Mezinárodní organizace práce přijala celkem 187 úmluv týkajících se zásadních otázek pracovního a sociálního zákonodárství. Úmluvy Mezinárodní organizace práce nabývají závaznosti ratifikací. Ratifikací a zveřejněním se úmluvy stávají součástí právního řádu členského státu. Ten je povinen vtělit ratifikovanou úmluvu do své vnitrostátní právní úpravy. Nicméně členské státy jsou povinny dodržovat některé povinnosti i bez ratifikace úmluvy. Jde o tzv. základní normy, které jsou dány Ústavou Mezinárodní organizace práce a zejména jejím doplněním Filadelfskou deklarací z roku 1944. jde o zákaz nucené práce, o právo na svobodné odborové sdružování a o zákaz diskriminace. Česká republika má v současné době ratifikováno cca 60 úmluv Mezinárodní organizace práce, některé – z důvodu zastaralosti – již vypověděla. Základní zásady všech ratifikovaných úmluvy týkající se pracovního práva máme samozřejmě v ZP také zakomponovány. Ve smyslu článku 10 Ústavy ČR mají všechny tyto úmluvy přednost před zákonem, tedy i před ZP.

Zásadní rozdíly mezi občanským a pracovním právem V současné době je tedy zásadní otázkou problematika odlišností práva pracovního od práva občanského. Pouze pak na vztahu ZP a NOZ pak můžeme pochopit podstatu pracovního práva a jeho legislativní vymezení v celém systému práva. Zásadní rozdíl mezi právem pracovním a právem občanským spočívá ve veřejnoprávních zásazích do smluvních vztahů, čímž v praxi dochází k zásadnímu omezení smluvní volnosti. Tento princip má své historické kořeny již v oné polovině 19. století, kdy si poprvé stát uvědomil, že musí legislativně poskytnout ochranu slabšímu partnerovi v pracovněprávních vztazích, tedy zaměstnanci, a zůstal aktuální až do našeho století. Lze sice namítnout, že i OZ nalezneme ustanovení kogentní povahy, která omezují smluvní svobodu jednotlivce, nicméně rozsah omezení v pracovním právu je v tomto směru s OZ nesrovnatelný a je takové intenzity, že tvoří jeden ze základních principů práva pracovního. Omezení smluvní volnosti v pracovním právu se totiž prolínají celou oblasti právní úpravy pracovního poměru. Vyzdvihnout je třeba minimální úpravu pracovních podmínek, které musí zaměstnavatel dodržet, celou pasáž ZP týkající se pracovní doby (s maximální délku stanovené týdenní pracovní doby, práce přesčas, minimální délku přestávky v práci, nepřetržitého odpočinku v týdnu, nepřetržitého odpočinku mezi směnami apod.) a pak samozřejmě veškerá ustanovení týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zcela odlišná je také úprava skončení pracovního poměru, která chrání zaměstnance před skončením pracovního poměru. Občanský zákoník obdobnou úpravu u žádné ze smluv, které upravuje, neobsahuje. Podle doktríny pracovního práva se jedná v tomto směru o regulaci veřejnoprávní, o regulaci zákonnou. Za druhý zásadní rozdíl mezi právem občanským a pracovním můžeme označit omezení smluvní volnosti v pracovním právu kolektivní vůlí, tedy prostřednictvím kolektivních smluv. I tento moment má své historické kořeny v polovině 19. století. V některých evropských zemích (např. ve Skandinávii) bývají dokonce kolektivní smlouvy považovány za hlavní pramen pracovního práva.

Základní zásady ZP Jak jsme si uvedli výše, musíme si uvědomit, že základ právní úpravy pracovněprávních vztahů byl založen již Nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který deklaroval pouze vztah subsidiarity ZP k OZ za ústavně konformní. To je tedy zásada a na té již další novely ZP nemohou nic měnit. Do budoucna musíme vycházet z principu subsidiarity ZP k civilnímu kodexu. V r. 2011 byl přijat zákon č. 365/2011 Sb. přijata tzv. koncepční novela ZP. Hlavním jejím posláním bylo provést změny v reakci na výše zmíněný Nález Ústavního soudu, který tak zásadně ovlivnil úpravu pracovněprávních vztahů v základních systémových přístupech,

5

PPZ_02_14_zlom.p65

5


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

ale který nedořešil formálně správnou podobu ZP (po Nálezu ÚS zůstala v ZP řada ustanovení týkající se principu delegace, která byla již nepoužitelná). Tato novela byla zpracována ve vztahu k tehdy platnému zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku. Koncepční novela přinesla řadu důležitých změn, nicméně za nejdůležitější pro další osud a směrování pracovního práva v budoucnu je třeba považovat, že byly v novém § 1a ZP definovány základní zásady pracovněprávních vztahů. V základních zásadách jsou totiž vyjádřena primární pravidla, jimiž se řídí pracovněprávní vztahy mající za cíl organizaci práce fyzické osoby a vytváření odpovídajících pracovních podmínek, jakož i nezbytnou ochranu zaměstnance při práci. Tyto základní zásady jsou významnými interpretačními pravidly pro aplikaci právních norem ZP, pro realizaci smluvní vůle stran v mezích zásady „co zákon nezakazuje, to dovoluje“, neboli „co není zakázáno, je dovoleno“, i pro použití právních norem OZ v pracovněprávních vztazích. První základní zásadou ZP je zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance. Tato zásada je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, jak odpovídá celému historickému vývoji pracovní práva v posledních 150 letech. Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě kogentních a relativně kogentních ustanovení (tj. ustanovení, od nichž se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance). Na této zásadě je vybudován i sám ZP, kterým de facto stát chrání zaměstnance před absolutní smluvní svobodou, která by mohla být zaměstnavatelem zneužita v neprospěch zaměstnance a k vytvoření nedůstojných pracovních podmínek, často ohrožujících bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Jedná se především o ustanovení, podle nějž zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, nesmí za porušení povinností vyplývajících ze základního pracovněprávního vztahu ukládat zaměstnanci peněžité postihy ani je od něho požadovat. Druhou základní zásadou ZP je zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce. Tato zásada je sice pouhým přepisem čl. 28 LZPS, nicméně je pro praxi velice důležitá. Shrnuje totiž smysl a cíl řady úmluv MOP týkajících se BOZP, jimiž je Česká republika vázána. V teorii pracovního práva se sice vyskytují názory, že tato zásada je nadbytečná, nebo je de facto obsažena i v zásadě prvé, ale zajisté je pro praxi dobré, že tato zásada byla mezi základními zásadami ZP zdůrazněna. Přes velké množství předpisů, které se (v rozličné míře) zabývají problematikou BOZP, lze za jakési základní provedení této zásady považovat ustanovení § 101 až § 108 ZP. Další požadavky na BOZP v pracovPrávo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

6

něprávních vztazích stanoví zákon č. 309/2006 Sb., kterým se stanoví další podmínky zajištění BOZP, množství dalších právních předpisů pak zejména zohledňuje specifika právní úpravy BOZP v nejrůznějších oblastech, v nichž je konána závislá práce. Třetí základní zásadou ZP je zásada spravedlivého odměňování zaměstnance. I tato zásada je parafrází čl. 28 LZPS. Odměna za práci zaměstnanců je pojmovým znakem pracovního práva. Otázkou spravedlivého odměňování byla a je předmětem řady úmluv MOP. Tato zásada bezprostředně souvisí s ustanovením § 346c ZP podle které zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.V návaznosti na tuto základní zásadu pracovního práva řadí ZP úplatnost závislé práce k podmínkám, za kterých musí být závislá práce konána. Z toho je možné dovodit, že nelze platně sjednat pracovněprávní vztah bez práva zaměstnance na odměnu. Podmínky odměňování závislé práce a hlediska pro posouzení spravedlivé odměn stanoví šestá část ZP, která obsahuje komplexní právní úpravu odměňování za práci v pracovněprávním vztahu. Podle této úpravy přísluší zaměstnanci za práci konanou v pracovním poměru bu mzda nebo plat, nestanoví-li ZP nebo zvláštní právní předpis (např. Jednací řád Poslanecké sněmovny, Jednací řád Senátu apod.) jinak. Za práci v pracovněprávním vztahu založeném dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti přísluší zaměstnanci odměna z dohody. Čtvrtou základní zásadou ZP je zásada řádného výkonu práce zaměstnance v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Tato zásada je druhou stranou téže mince jako předchozí zásada. Stejně jako nemůže existovat bezúplatný pracovní poměr, tak nemůže existovat pracovní poměr, jehož předmětem by nebyl výkon práce ze strany zaměstnance, navíc samozřejmě osobní výkon práce ze strany zaměstnance. Opodstatněnost této zásady je hlavně jejím dovětku – „v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.“ Poslední pátou základní zásadou ZP je zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu diskriminace. Tato zásada navazuje na čl. 1 LZPS. Jakákoliv privilegia v oblasti lidských práv, právě tak jako diskriminace jednotlivce či skupiny jsou v rozporu s přirozenými právy lidství, tak i s LZPS. Je třeba však upozornit, že výčet základních zásad uvedený v § 1a ZP je pouze demonstrativní, nikoliv plně vyčerpávající. Základní zásady ZP sehrávají tedy mimořádně významnou roli při výkladu a aplikaci právních norem pracovního práva. Jednotlivá ustanovení ZP musí být

6

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

vykládána tak, aby to odpovídalo základním zásadám. Jak vyplývá z principu podpůrné působnosti NOZ musí se NOZ používat v pracovněprávních vztazích, se zřetelem k těmto základním zásadám. Protože pracovní právo je součástí soukromého práva, platí v pracovněprávních vztazích obecné soukromoprávní zásady, které formulovalo již římské právo „žít čestně“, „nikomu neškodit“ a „dát každému, co mu patří“.

všechny ostatní zákony, jako např. ZP. Teorie práva rozlišuje obecně závazné právní předpisy podle síly na ústavní zákony, zákony, nařízení vlády a vyhlášky. Jako ostatní zákony může být NOZ také měněn a novelizován. Jak jsme si uvedli, NOZ je formulován jako kodex soukromého práva. Vychází z koncepce, že účel NOZ je upravit soukromá práva osob vzniklá z jejich vzájemného styku mezi sebou. Jeho vůdčí ideou je, že funkcí soukromého práva je sloužit člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody a že občanský kodex musí tedy garantovat svobodné utváření soukromého života, a ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce. Proto také klade zásadní důraz na hledisko autonomie vůle. Základním obecným ideovým zdrojem NOZ byl vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa z r. 1937, který nebyl jako zákon přijat kvůli událostem následujícím po mnichovské dohodě. Z koncepčního hlediska má význam, že tento vládní návrh sledoval modernizační revizi rakouského obecného zákoníku občanského (ABGB) z r. 1811 v jeho konfrontaci s novějšími evropskými zákoníky, zejména německým a švýcarským. Podle autorů NOZ se jednalo o návrh myšlenkově soudržný, s jasným filosofickým zázemím převzatým z rakouského zákoníku, koncepčně navazující na tradice středoevropského právního myšlení. Nový OZ vychází z faktu, uznaného i českým ústavním pořádkem, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem v tom smyslu, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem, nebo podle čl. 8 LZPS stát člověku svobodu nedává, nýbrž zaručuje mu ji a v tom se odráží i ona zásada autonomie vůle. Základem celé úpravy je člověk a jeho zájmy. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je klíčové téma první části NOZ Otázky spojené s jeho rodinou a rodinnými vztahy upravuje druhá část; jeho majetku a osudu tohoto majetku po smrti člověka se věnuje třetí část. Čtvrtá část upravuje obligační právo, tedy práva a povinnosti vzniklá člověku vůči jiným z jeho soukromého styku s jinými osobami. Autoři NOZ vysvětlovali, že OZ podceňoval význam statusových otázek a úpravy osobních práv vůbec, jimž i starý všeobecný zákoník občanský z r. 1811 (platný u nás do r. 1950 a v Rakousku dodnes) věnoval (včetně práva rodinného) zhruba čtvrtinu svých ustanovení. Moderní občanský zákoník Québecu věnuje jen úpravě právního postavení člověka a jeho osobním právům na 300 ustanovení a rodinnému právu dalších 250 a vytýkali našemu OZ z r. 1964, že věnuje osobním právům člověka pouze 9 ustanovení a že i rodinné právo – by je upraveno samostatným kodexem – je celkově poddimenzováno.

Právní východiska NOZ Občanský zákoník byl vždy chápán jako hlavní a výchozí předpis soukromého práva. Představoval obecnou normu, na kterou navazovaly normy zvláštní, které se uplatňovaly v rámci samostatných soukromoprávních odvětví existujících vedle občanského práva. Pro právo obchodní byl až do konce loňského roku takovou zvláštní normou především obchodní zákoník. Kodexem práva rodinného byl zase zákon o rodině a vztahy vznikající při výkonu nebo v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnanců pro zaměstnavatele (vztahy pracovněprávní) se přednostně řídily ZP. Od 1. ledna 2014 se se vstupem NOZ v účinnost podoba soukromého práva zásadně změnila. Obchodní zákoník byl zrušen s tím, že obchodněprávní závazkové vztahy upravuje přímo NOZ. Právní úprava obchodních společností je soustředěna do zcela nového zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Zákon o rodině byl také zrušen a úprava rodinného práva je obsažena v NOZ. Nakonec byl zrušen i zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním a byl nahrazen novým zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Ze stávajících soukromoprávních kodexů zůstal tak jako jediný zachován ZP. Nový občanský zákoník sice řadí pracovní poměr a další vztahy, při nichž dochází k výkonu závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele (vztahy založené dohodami) mezi soukromoprávní závazkové vztahy, ovšem v § 2401 NOZ vyjadřuje, že úprava těchto vztahů náleží zvláštnímu zákonu. Tím je a nadále bude ZP, který ve svém § 4 stanoví, že pracovněprávní vztahy se řídí právě jím, a jen nelze-li jej pro řešení určité právní otázky použít, uplatní se úprava obsažená v NOZ (jde o princip subsidiarity). Bez věcných změn zůstává v souvislosti s připravovanou rekonstrukcí úpravy soukromoprávních vztahů zachován zákon o kolektivním vyjednávání. Zrušen je ovšem zákon o sdružování občanů, který obsahoval pravidla postupu při zakládání odborových a zaměstnavatelských organizací. Tato pravidla jsou nyní soustředěna přímo v NOZ. Navzdory tomu ovšem není správné vnímat NOZ jako jakýsi „nadzákon“. Nejedná se o ústavní zákon, nýbrž o tzv. obyčejný zákon, který má stejnou právní sílu jako

7

PPZ_02_14_zlom.p65

7


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

Podle autorů NOZ se celkové ideové pojetí NOZ koncepčně rozchází s koncepcí vytvořenou OZ č. 40/ 1964 Sb. a údajně navazuje na filosofické zázemí kontinentálních i národních tradic a usiluje o „uskutečňování ideálů evropanství“. Cílem bylo podle autorů vytvořit OZ co do celkového pojetí i co do úpravy jednotlivých základních institutů souladný se standardními úpravami občanského práva v Evropě proto se vycházelo mimo jiné z faktu, že základem evropské právní kultury je římské právo, jehož instituty mají zejména v oblasti majetkových práv rozhodující vliv moderní občanské zákoníky. Nový OZ vytýčil í principy právní osobnosti společně pro fyzické i právnické osoby. Je ovšem třeba zde zdůraznit principy spojené s kategorií právní osobnosti fyzické osoby, tedy člověka – právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti – svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat) – právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu – každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany – přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku – člověk má právní osobnost od narození až do smrti – každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná. – má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat Nový OZ vychází ze zásady, že člověk má přirozené a mezinárodně uznané právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost (srov. čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv; srov. dále Pakt o občanských a lidských právech č. 120/1976 Sb.) filozofickým východiskem NOZ je pozitivní právo a pozitivní právo tudíž nemá možnost odmítnout uznání právní osobnosti člověka. Naproti tomu právnické osoby obdobné přirozené právo na vlastní právní osobnost nemají a je věcí státu přizná-li různým entitám tohoto druhu způsobilost mít práva a povinnosti. V souladu s uvedeným NOZ rozlišuje způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost práva a povinnosPrávo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

8

ti vlastním jednáním nabývat (svéprávnost). Jednoslovným označením „svéprávnost“ se současně nahrazuje dosavadní výraz „způsobilost k právním úkonům“, nebo osnova opouští pojem právního úkonu. Podle autorů NOZ je označení „svéprávnost“ je navíc věcně správné, nebo vyjadřuje, že kdo je s to vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem, je osobou svého práva (sui iuris). Zásada, že přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát je převzata ze slavného § 16 ABGB, není ovšem převzata doslovně a je doplněna s inspirací ve švýcarském občanském zákoníku o výslovně formulované právní pravidlo, které prohlašuje pro právo za zdánlivé (neexistenční) ujednání i jiné projevy vůle, jimiž někdo zcizuje svá přirozená práva, vzdává se jich nebo je podstatně omezuje. Vzhledem k této úpravě budou za neexistující (nikoli jen absolutně neplatné jako dosud) považovány tzv. otrocké smlouvy, jimiž se někdo vzdává své svobody v prospěch jiného, nebo projevy vůle, jimiž člověk žádá jiného, aby byl usmrcen apod. Nový OZ odlišuje nahlížení práva na lidi jako fyzické osoby a na právnické osoby jako subjekty umělé (fiktivní). Ve shodě s touto koncepcí NOZ je člověk považován za subjekt přirozených práv, jež zákon může jen respektovat a uznat a případně, v zájmu celku a racionálního uspořádání a fungování demokratické společnosti, omezit (regulovat), kdežto právnickou osobu, aby se subjektem práva stala, musí zákon za takovou prohlásit a konstituovat. Nový OZ tudíž odmítá údajnou antropologizaci právnických osob v našem právním řádu a deklaruje, že právnické osoby jsou umělé lidské útvary, které jsou vytvořeny proto, aby sloužily zájmům člověka, nikoli proto, aby mu byly ve všem postaveny naroveň; rovnost fyzických a právnických osob přichází v úvahu jen v majetkových otázkách, a to ještě ne ve všech. Důstojnost člověka, jeho hodnota jako osoby, je ústřední prvek, na němž je celková koncepce NOZ vybudována a jejž jako nejvyšší hodnotu sleduje chránit. Zásady NOZ Nový OZ obsahuje řadu zásad, které stávající soukromoprávní úpravu zcela jednoznačně posouvají k úpravě postavené na základech svobodné vůle apod. Nový OZ sestává z 3 081 ustanovení a je členěn do pěti částí. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou je obsahem části první. Otázky spojené s jeho rodinou a rodinnými vztahy upravuje druhá část. Třetí část se zabývá otázkami majetku člověka a osudu tohoto majetku po smrti člověka. Čtvrtá část upravuje obligační právo, tedy práva a povinnosti vzniklá člověku vůči jiným z jeho soukromého styku

8

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

s jinými osobami. Část pátá obsahuje ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Nový OZ obsahuje některé zcela nové zásady. Proto si uve me několik nejdůležitějších. Podle § 1 odst. 2 NOZ platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby sjednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva ochranu osobnosti. Tím nový OZ upřednostňuje smluvní volnost nad rámec zákonné úpravy, upřednostňuje tedy dispozitivní právní úpravu (od které se lze smluvně odchýlit) před kogentní právní úpravou (od té se smluvně odchýlit nelze). Jinými slovy, zákonnou úpravu použijeme jako určité vodítko a pokud smluvním stranám více vyhovuje odchylná úprava, nech si svá práva a povinnosti upraví odchylně. Kromě toho, že je zákonná úprava určitým vodítkem pro vzájemnou úpravu práv a povinností, je také pojistkou pro vyřešení situací, které si smluvní strany neujednaly. Kogentní jsou ta ustanovení, kde je zákaz výslovně uveden, a dále ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Oproti úpravě současného obchodního zákoníku se jedná o koncepční změnu – obchodní zákoník vyjmenovával kogentní ustanovení a všechna ostatní byla dispozitivní. Tato zásada vymezuje kritérium pro odlišení ustanovení, která nebrání, aby si osoby uspořádaly soukromá práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy (dispozitivní právní normy) od ustanovení donucující povahy (kogentní právní normy), od nichž se odchýlit nelze. Důraz se klade na dispozitivitu ustanovení soukromého práva jako na zásadu, zatímco kogentní ustanovení jsou výjimečná. Současný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, povoluje odchylku od zákonné úpravy, pokud zákaz neplyne z povahy příslušného ustanovení. Nyní bude platit – tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Zákonný zákaz je formulován bu výslovně slovy „zakazuje se“, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží. Tento stav pravděpodobně povede k praxi, která bude nadále zákonnou úpravu pro jistotu považovat za úpravu kogentní a bude obtížně posuzovat, zda jde o ustanovení kogentní nebo dispozitivní. Podle § 2 odst. 1 NOZ platí, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrá-

ní. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Nový OZ vychází z toho, že základní direktivou pro NOZ obsahují Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky. Se zřetelem k tomu bylo formulováno pravidlo, že výklad zákona může být správný, jen jde-li o výklad vykazující ústavní konformitu a respektující principy našich ústavních zákonů. Podle § 2 odst. 2 NOZ platí, že zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Zjednodušeně řečeno - zákon nelze vykládat doslovně, pokud by to bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona. Ani tato zásada nebyla dosud součástí právního řádu a velice dlouho trvalo, než se tato zásada prosadila např. při výkladu některých ustanovení obchodního zákoníku. Zásada rozlišuje mezi literou zákona a jeho duchem v tom smyslu, že litera zákona je jen celkový smysl slov. V podstatě z ní vyplývá, že zákon nelze vykládat jen z jeho slov, že je nutno především přihlížet k jeho smyslu. Zákonodárce si musí být vědom, že slova zákona nemusí vždy dokonale vyjádřit jeho úmysl, a proto ukládá soudci, aby tato slova zvažoval a nespokojil se jen s gramatickým výkladem, ale hledal skutečný obsah zákona. Podle § 2 odst. 3 NOZ platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Toto ustanovení má vyjádřit nejobecnější hledisko spravedlnosti. Zdůrazňuje, že povaze soukromého práva odpovídá hledisko přijatelné pro obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. 1 NOZ platí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Tímto ustanovením se NOZ přihlašuje k zásadám přirozeného práva, na kterých je de facto již postavena naše Ústava a LZPS. Podstatou přirozeného páva je naplnit cíl – osobní štěstí jednotlivce, jde o vpravdě filozofický základ soukromého práva. Základní zásady NOZ V ustanovení § 3 odst. 2 NOZ se vyjmenovávají zásady, na kterých spočívá soukromé právo. Jedná se o zásadu, že: – každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, – rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, – nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu;

9

PPZ_02_14_zlom.p65

9


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, – daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, – vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a – nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Tento výčet není kogentní, soukromé právo je postaveno také na dalších obecně uznávaných zásadách spravedlnosti a práva. Tyto zásady jsou nakonec plně platné i pracovněprávní vztahy. Stejně jako základní zásady ZP mají obecnou platnost pro ZP, mají tyto zásady obecnou platnost pro celé soukromé právo a tedy i pro právo pracovní. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že základní výkladovou metodu NOZ představuje tzv. gramatický výklad spočívající v poznávání normy prostřednictvím slovního vyjádření obsaženého v právním předpisu. Nový OZ zdůrazňuje tento výkladový přístup výslovným určením, že zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce. Nelze se ovšem dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Znamená to, že jen s prostým slovním výkladem při poznávání práva nevystačíme. Adresáti práva by měli při interpretaci jednotlivých částí právních norem vždy šetřit jejich smysl a přihlížet přitom i k úmyslu zákonodárce. Důležitá je i důvodová zpráva k NOZ i dalším soukromoprávním předpisům, i když není právním předpisem a může při interpretaci sloužit toliko jako podpůrná pomůcka. Z toho důvodu se v textu NOZ výslovně zdůrazňuje, že jednotlivá ustanovení soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s ústavním pořádkem České republiky. Nesmí se také stát, že by výklad jednotlivého ustanovení kolidoval s hodnotami, na nichž jsou soukromoprávní předpisy vystavěny, a se základními zásadami. Nový OZ v § 2 odst. 3 k výkladu soukromoprávních předpisů dále uvádí, že se výklad nikdy nesmí ocitnout v rozporu s dobrými mravy, ani nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

od ustanovení donucující povahy (kogentní právní normy), od nichž se odchýlit nelze. Důraz se klade na dispozitivitu ustanovení soukromého práva jako na zásadu, zatímco kogentní ustanovení jsou výjimečná. Při řešení, jaké kritérium zvolit pro odlišení obou skupin právních pravidel, byly kriticky analyzovány dosavadní přístupy k této otázce v platných právních úpravách i řešení zvolená v zahraničí. Autoři NOZ přitom vycházeli z faktu, že naše zákonodárství zvolilo při řešení této otázky dvojí přístup. První zvolil obecným vymezením OZ (§ 2 odst. 3) a podle jeho vzoru i v původním znění z r. 2006 ZP (§ 2 odst. 1). Druhý zvolil do loňského roku platný obchodní zákoník v § 263, a zákoník mezinárodního obchodu v § 5. Pro volbu obecně formulovaného pravidla rozhodly standardy, kterých k řešení téže otázky přistupují jiné civilní kodexy, skutečnost, že se v § 1 odst. 2 nenavrhuje pravidlo jen pro NOZ, ale pro celou oblast soukromého práva, a také praktická zkušenost s § 263 obchodního zákoníku; jeho obsah se mění takřka s každou novelou obchodního zákoníku. Nový OZ tedy klade důraz na smluvní uspořádání práv a povinností soukromoprávní vztahy regulují převážně tzv. dispozitivní právní normy. Jde o takové právní normy, které se uplatní pouze v případě, kdy smluvní strany pravidlo v nich obsažené nenahradí pravidlem jiným, které si samy sjednají. Řešení obsažené v dispozitivní normě lze tedy považovat jen za jakési zákonodárcovo doporučení. Pokud smluvním stranám vyhovuje řešení jiné, mohou si jej samy založit s tím, že pak nelze mluvit o porušení zákona, nýbrž o nahrazení jím nabídnuté úpravy jiným pravidlem (odchýlení se od zákona). Pravidlo obsažené v dispozitivní normě se stane závazné a vymahatelné v případě, kdy nebude smluvními stranami nahrazeno nebo vyloučeno. Smluvní odchylka není přípustná od tzv. kogentních norem. Pravidla v nich obsažená musí být smluvními stranami dodržena. Kogentní normy zpravidla vyjadřují určitý veřejný zájem, který se projevuje i v některých aspektech soukromoprávních vztahů. Častým důvodem pro existenci kogentních norem je ochrana slabší smluvní strany. Proto je regulace spíše prostřednictvím kogentních norem typická pro pracovněprávní vztahy, v nichž se intenzivně projevuje veřejný zájem na ochraně slabší strany, kterou je zaměstnanec. Jak vyplývá z výše uvedeného, zákaz je spojen s ujednáním porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Kategorie dobrých mravů je v soukromém právu ustálena, v doktríně je dostatečně zpra-

II. Obecně k výkladu zákona a jeho ustanovení Možnost odchýlení se od zákona Hlavním ideovým východiskem NOZ je zásada § 1 odst 2 NOZ – nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Tím NOZ vymezuje kritérium pro odlišení ustanovení, která nebrání, aby si osoby uspořádaly soukromá práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy (dispozitivní právní normy) Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

10

10

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

cována a právní praxi nepůsobí větší potíže. Společně s ní je v NOZ stanoven poukaz na druhý limit autonomie vůle, a to je veřejný pořádek. Veřejný pořádek představuje jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu (§ 9 odst. 2 Ústavy) a Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu je také kategorie veřejného pořádku zvolena jako kritérium omezující autonomii vůle. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. Tím, že NOZ zavedl kritérium veřejného pořádku, jako mantinel pro možnost odchýlení se od zákonných ustanovení chránící vždy slabší stranu musel ZP si podobné kritérium stanovit též. Z toho důvodu je stanoveno, že pro pracovní právo představují zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Toto ustanovení má obrovský význam nejen pro teorii pracovního práva, ale také pro judikaturu soudů. Úprava odchýlení se od zákona obsažená v NOZ se jen s dílčím doplněním stanoveným v ZP bude uplatňovat i v pracovněprávních vztazích. Základní pravidlo upravující možnost odchýlení se od ZP, které do konce loňského roku obsahoval 4b odst. 1 ZP bylo zrušeno. Podstatná odlišnost tohoto zatím platného pravidla oproti úpravě obsažené v NOZ spočívá v tom, že umožňuje, aby bylo na nemožnost odchýlení se od určitého ustanovení usouzeno na základě jeho povahy. Povahou ustanovení rozumíme především jeho význam, smysl a účel, který ta která norma sleduje. Pokud tedy určitá norma evidentně odráží veřejný zájem a v souvislosti s ním sleduje účel garance určitého práva, plnění stanovené povinnosti nebo zajištění závazného postupu, je vzhledem k této její povaze zřejmé, že se od ní není možné odchýlit. V ZP zůstává zachováno pravidlo, podle nějž se lze pouze ve prospěch zaměstnance odchýlit od pravidel, která jsou zakotvena v ustanoveních obsažených ve výčtu § 363 ZP. Jde o normy, jimiž byly do zákoníku práce zapracovány směrnice ES, které členským státům předepisují povinnost garantovat ve svých národních právních řádech alespoň předepsanou minimální úroveň práv zaměstnanců. Zachováno také zůstane tzv. pravidlo minimaxu, které určuje, že odchylná úprava nesmí být vyšší nebo nižší než právo, které zákon nebo kolektivní smlouva upravuje jako nejméně nebo nejvýše přípustné. V pracovněprávních vztazích se tedy od 1. 1. 2014 od pravidel stanovených v ZP smluvní strany nebudou moci odchýlit a sjednat si jiná práva a povinnosti, pokud:

– – – –

zákon takovou odchylku výslovně zakazuje, dojde k narušení dobrých mravů, dojde ke střetu s veřejným pořádkem, dojde k porušení práva, které se týká postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, – jde o pravidlo uvedené v § 363 ZP, kdy je odchylka možná jen ve prospěch zaměstnance, – zákon nebo kolektivní smlouva stanoví určité právo jako nejméně nebo nejvýše přípustné a v důsledku odchylky by mělo dojít k úpravě nižší nebo vyšší. Právní jednání Jednou z významných terminologických a současně i věcných změn, které přinese nový občanský zákoník, je nahrazení dosavadního pojmu právní úkon novým pojmem právní jednání. Nebudeme tedy již hovořit o tom, že určitá osoba činí právní úkon, nýbrž že právně jedná. I klasicky pracovní smlouva nebo smlouva jiná budou právní jednáním. Je třeba si zvyknou na to, že podstatné jméno „jednání“ vyjadřuje skutečnost, že smlouva již byla uzavřena, dojednána a ne že jednání teprve trvá, běží, že strany vedou spolu dialog o tom, co bude smlouva obsahovat. Do konce loňského roku platný OZ definoval právní úkon jako projev vůle, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Právní úkony mohly být jak jednostranné, tak i dvoustranné. Právními úkony byly tedy kromě veškerých smluv a dohod, které jsou v pracovněprávních vztazích uzavírány (včetně kolektivní smlouvy), i jednostranné projevy vůle zaměřené na vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, například výpově nebo mzdový výměr. Nový OZ výslovnou definici právního jednání neobsahuje. Přestože byla vedena diskuse, že z pojetí právní úpravy právního jednání lze dovodit, že by právní jednání mělo být širší kategorií, než kterou v současné době zahrnují právní úkony a že za právní jednání by měly být považovány veškeré projevy vůle osob, tedy nejen ty, které bezprostředně směřují ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, převažuje v odborné literatuře názor, že mezi právním úkonem a právním jednáním z hlediska jejich obsahu není rozdíl. Základní východisko pro výklad právního jednání je třeba spatřovat již v ustanovení § 4 NOZ – má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat a činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

11

PPZ_02_14_zlom.p65

11


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

Podle § 6 NOZ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Toto kritérium poctivého a slušného uplatňování oprávnění i poctivého a čestného plnění povinností odpovídá zásadě čestného žití (honeste vivere) chápané jako jeden ze základních příkazů práva již v justiniánském kodexu. Autoři NOZ dokazují, že standardní občanské zákoníky spojují výkon subjektivních práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu. Tak tomu je např. v § 242 německého, čl. 7 španělského, čl. 2 švýcarského, v čl. 6:2 nizozemského občanského zákoníku atd.

od jednání tzv. na oko. Při jednání na oko jde o fikci, právně jednáno vůbec být nemělo, jednají ani vlastně nechtěl právně jednat. Takové jednání je sankcionováno neexistencí jednání, jde o zdánlivé právní jednání. Naproti tomu zastřené právní jednání spočívá na dvou odlišných vůlích, z nichž jen jedna je ve výsledku projevena. Příkladem může být tzv. schwarzsystém v pracovněprávních vztazích – zaměstnancova vůle je uzavřít řádný pracovněprávní vztah, aby z něj měl všechny výhody zejména pojištění (nemocenské, důchodové, zdravotní a úrazové) a vůle zaměstnavatele je maximálně ušetřit a neuzavřít řádnou pracovní smlouvu podle ZP. Dalším důležitým je ustanovení § 556 NOZ – co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Vzhledem k § 555 NOZ, že právní jednání se posuzuje primárně podle obsahu, je třeba při každém výkladu zjistit, co je obsahem jednání. Autoři NOZ se odklánějí od doslovného výkladu a kladou důraz na to, aby při výkladu byl zohledněn i zájem druhé strany, takže podle úmyslu jednajícího lze při výkladu jednání postupovat jen tehdy, pokud druhé straně byl takový úmysl zřejmý nebo pokud o něm musela vědět vzhledem k okolnostem průběhu jednání. Ustanovení § 557 NOZ úpravu výkladu právních jednání doplňuje ještě o další pravidlo použitelné v případě obtížně rozpoznatelného obsahu určitého konkrétního výrazu. Pokud by takový výraz připouštěl různý výklad a byly dány pochybnosti o tom, ke kterému z výkladů se přiklonit, měl by být přijat výklad jdoucí k tíži toho, kdo sporného výrazu použil jako první. Nový OZ rozdílně od OZ z r. 1964 (§ 37), které spojuje nedostatek vůle, vážnosti a určitosti s absolutní neplatností právního jednání (úkonu), stanoví, že se v takových případech o projev vůle vůbec nejedná. Tam, kde není vážná vůle vůbec, a nemůže být ani relevantně projevena tak, aby vyvolala následky stanovené v § 545 NOZ, tedy následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí se zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. V důsledku toho NOZ rozlišuje právní jednání zdánlivá a neplatná. Se zdánlivým právním jednáním (nebo ujednání) NOZ pracuje na řadě míst a zpravidla neoznačuje tak, že se k nim nepřihlíží. V důsledku toho

Výklad právních jednání Právní jednání se vykládají běžně, zaměstnavatel i zaměstnanec vykládají obsah pracovní smlouvy nebo v případě, když dá zaměstnavatel zaměstnanci výpově

a zaměstnanec ji pokládá za neplatnou, vykládá obsah právního jednání – tedy její neplatnost – soud. Těch všech důvodů obsahuje obecný návod na výklad právních jednání NOZ. Nový OZ však přisuzuje výkladu právního jednání zcela nový význam. Podle § 574 NOZ platí totiž zásada, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než na neplatné. Autoři NOZ se dovolávají zásad platných již za dob starého Říma – např. In favorem negotii – „ve prospěch platnosti jednání“ nebo zásady- potius valeat actus quam pereant neboli „spíš nech je jednání zdravé, totiž platí, než aby zemřelo, totiž bylo vadné“. Podle § 555 odst. 1 NOZ platí, že právní jednání se posuzuje podle obsahu. Tato zásada platí jak ve vztahu k právní jednání učiněným písemně či ústně. Při výkladu právních jednání ústních je třeba vzpomenout zásady, že u nich má být průměrně rozumnému člověku srozumitelné, co je oním právním jednáním vyjádřeno. Složitější situace může nastat, je- právní jednání učiněno konkludentně, tedy jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl vyjádřit, resp. projevit. V pracovněprávních vztazích se s tím setkáváme v případech, kdy zaměstnanec mlčky vykoná pro zaměstnavatele nějakou práci (např. přesčas) aniž by předem ústně s vedoucím dohodl, zda mu za ni dá náhradní volno nebo mu ji proplatí. I zde podle nového přístupu NOZ k výkladu a pravidla in favorem negotii se bude muset nejprve právní jednání vyložit než se učiní závěr, že právní jednání zde nebylo nebo, že šlo o právní jednání zdánlivé. Pro pracovní právo je také důležité ustanovení § 555 odst. 2 NOZ podle kterého platí, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Toto právní jednání se běžně označuje jako zastřené právní jednání. Zastřené právní jednání je třeba důsledně odlišovat Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

12

12

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

jsou takové projevy vůle mimo právo a nemají právní relevanci. Jde-li např. o zdánlivé právní ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu jako by byla od počátku bez takového ujednání. S tímto pojmem „zdánlivé právní jednání“ se sekáváme v NOZ celkem na čtyřech místech v § 551 až § 553 NOZ – o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby – o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle – o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem – byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. O zdánlivé právní jednání podle citovaných ustanovení nejde, nesplňuje-li právní jednání zvláštní náležitosti tam stanovené. V podstatě jde o to, že náležitosti nesplňuje projev vůle, který představuje samu podstatu právního jednání, a proto nemůže jít o právní jednání. Jde o vady, které nelze napravit jiným způsobem, než právním jednáním, které takovými vadami stiženo nebude. Druhou skupinu ustanovení, kde jde o otázky zdánlivého právního jednání, představují ta ustanovení, v nichž čteme výraz „nepřihlíží se k ní….“. Tento výraz znamená, že právní jedná, k němuž se přihlížet nemá, není, jen se jeví jako právní jednání, a tudíž je jenom zdánlivé. V těchto případech se nejedná o důsledek závady v projevu vůle. V těchto případech se nejedná o důsledek závady v projevu vůle. V těchto případech jde o závadu přímo v právním jednání a zákonodárce rozhodl, že si takové jednání vůbec nepřeje. Takové ustanovení je samozřejmě kogentní. Uvedené bude samozřejmě platit plně i pro oblast pracovněprávních vztahů. Dále si uvedeme, na kterých místech zákonodárce zakomponoval princip nicotnosti právního jednání přímo i do ZP. Na popsanou obecnou úpravu obsaženou v NOZ váže ještě nové pravidlo v § 18 ZP. Určuje, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

v souvislosti s nabytím účinnosti NOZ upravila nicotnost celkem na jedenácti místech v ZP. Absolutní neplatnost je popsána v § 588 NOZ – soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Absolutní neplatnost je taková neplatnost, kde sankci neplatnosti právní jednání zákon nestanoví na ochranu určité osoby, ale zájmu mnohem obecnějším, zpravidla v zájmu celé společnosti. Přitom takové neplatnosti se může dovolat kdokoliv, nejen tedy určitá chráněná osoba, které se neplatnost přímo dotýká, a také soud může z úřední povinnosti takovou neplatnost zkoumat a stanovit, resp. posléze určit svým rozhodnutím, že dané právní jednání je neplatné. Absolutně neplatné je dle NOZ právní jednání, které: – zjevně narušuje dobré mravy, – odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, – zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Relativní neplatnost je popsána v § 586 odst. 1 NOZ – je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Tuto neplatnost je třeba odlišovat od absolutní neplatnosti, která je v zájmu obecném. Relativní neplatnost je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, která také může dát podnět pouze sama ke zjištění této neplatnosti. Na relativně neplatné právní jednání se od samého počátku hledí jako na platné, ledaže ten, na jehož ochranu je neplatnost právního jednání zákonem stanovena, se neplatnosti dovolá. Nový OZ vyjmenovává hlavní důvody relativní neplatnosti. Jedná se o: – jiný než zjevný rozpor s dobrými mravy (zjevný rozpor s dobrými mravy je, jak bylo výše uvedeno, důvodem absolutní neplatnosti, – rozpor se zákonem, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, – nesvéprávnost osoby, která právně jednala, – duševní poruchu, v důsledku které byla osoba neschopná právně jednat, – omyl o rozhodující okolnosti, pokud v něj byla jedna smluvní strana uvedena druhou stranou, – přinucení k právnímu jednání hrozbou tělesného nebo duševního násilí, které vyvolalo vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, důvodnou obavu. Relativní neúčinnost se v OZ nazývala jako „odporovatelnost“. Relativní neúčinnost je speciální institut obsažený v ustanoveních § 589 až § 599 NOZ vytvořený s cílem chránit věřitele proti jednání dlužníka, kte-

Vady právních jednání podle NOZ Jestliže právní jednání nevyhovuje některé z náležitostí, trpí vadou. S vadami právních jednání spojuje právo určité následky. Podle NOZ může jít o: – nicotnost, – absolutní neplatnost, – relativní neplatnost, nebo – relativní neúčinnost. Nicotnost je týká zdánlivých právních jednání (viz výše) a je v textu samotného NOZ i ZP vyjádřena slovy „se nepřihlíží…“. V praxi je třeba důsledně odlišovat nictnost od absolutní neplatnosti. Novela ZP provedená

13

PPZ_02_14_zlom.p65

13


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

rým dlužník znesnadňuje nebo dokonce vylučuje uspokojení věřitele tím, že zmenšuj svoji schopnost plnit věřiteli snižováním hodnoty svého majetku. Tento institut pomáhá věřiteli úspěšně se vyhnout, a to nápravou svého druhu, negativním následkům jednání dlužníka, které je v rozporu se zájmem věřitele. Tento institut neplatnosti pracovní právo nevyužívá.

které jednající svým projevem vůle sledoval a které pracovněprávní předpisy s takovým projevem spojují. Předměte (obsah) pracovněprávního úkonu musí být možný po stránce fyzické i právní. O nemožnost předmětu pracovněprávního úkonu jde tehdy, brání-li tomu nějaké překážky objektivní povahy (např. živelní událost). Jinak náležitost pracovněprávního jednání je nemožnost jeho předmětu právně významná v praxi nejčastěji jako tzv. počáteční nemožnost, když zaměstnanec nemůže v den sjednaný v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nastoupit, protože mu v tom brání pracovní neschopnost. Pracovněprávní jednání je v rozporu se zákonem (contra legem). Jestliže svým obsahem a účelem odporuje zákonu nebo jiným obecně závazným právním předpisů právnímu řádu), které byly platné a účinné v době, kdy bylo právní jednání učiněno. Tímto obecně závazným právním předpisem tedy může být vyhlášená mezinárodní smlouva, která má přednost před zákonem podle čl. 10 Ústavy, jakož i právní předpis nižší právní síly než zákon. Předpokladem ovšem je, že právní normy obsažené v těchto právních předpisech mají kogentní povahu. Právní jednání je potom v rozporu s obsahem nebo účelem zákona nebo jiného právního předpisu jestliže nesleduje účel v právní normě vyjádřený a jedině dovolený. Jestliže předmět pracovněprávního jednání není v rozporu se zákonem ani jiným obecně závazným právním předpisem, avšak ve svých důsledcích sleduje, aby h´jejich obsah nebo účel nebyl dodržen, jde o obcházení zákona (in fraudem legis). Předmět pracovněprávního jednání se příčí dobrým mravům (bonus mores) tehdy, jestliže jeho obsah nebo účel je v daném místě a v daném čase, popřípadě s přihlédnutím k osobám účastníků nebo jiných subjektů pracovněprávních jednání, v rozporu s obecně uznávanými názory na vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci nebo jinými subjekty pracovněprávních jednání. Obecně také platí, že nikdo se nemůže platně vzdát práv, která mu mohou vzniknout v budoucnu. Dovoleno je vzdát se pouze těch práv, která již vznikla. Je proto nepřípustné, aby se zaměstnanec předem vzdal svých práv (např. práva na dovolenou), která by mu mohla teprve v budoucnu vzniknout na základě právních předpisů, kolektivních smluv nebo již uzavřených smluv. Zaměstnanec se nemůže ani se zaměstnavatelem o vzdání se těchto práv dohodnout. Zákoník práce již ve znění po koncepční novele (po r. 2012) vzhledem k subsidiární působnosti OZ upravoval pouze odchylky z obecné občanskoprávní úpravy následků vad právních úkonů. Tato zvláštní úprava byla nicméně v ZP pojata poměrně široce. Výchozím následkem vad právních úkonů bylo podle § 18 odst. 1 ZP ve znění do konce loňského roku relativní neplat-

Vady právních jednání v ZP Zákoník práce již ve své první redakci z r. 2006 neobsahoval vlastní úpravu právních úkonů (nyní jednání) v pracovněprávních vztazích a řídil se zejména ustanoveními § 34 až § 39 OZ. po zrušení § 4 ZP Nálezem Ústavního soudu se v pracovněprávních vztazích používají ustanovení občanského práva obecně. Právní jednání v pracovněprávních vztazích je definován jako projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které pracovněprávní předpisy s takovým projevem spojují. Pracovněprávní jednání je výrazem autonomie chování účastníků a jiných subjektů pracovněprávních vztahů. V první řadě je proto charakterizováno tím, že je zde projev vůle, která se má uplatnit v právních vztazích. Vůle jako psychická kategorie sama o sobě nemůže být právní skutečností, nebo nemůže být někým jiným poznána. Právní následky má jen taková vůle, která byla projevena a navenek vyjádřena tak, aby byla objektivně poznatelná. Pracovněprávní jednání je tedy pojmově jednotou vůle a projevu vůle. Má-li mít vůle účastníka význam v pracovněprávních vztazích, musí rovněž obsahovat alespoň v základních rysech právní následky, které s jejím projevem pracovněprávní předpisy spojují, tj. zejména vznik, změnu nebo skončení práv a povinností v pracovněprávních vztazích. Dále musí být projev vůle při pracovněprávním úkonu srozumitelný a určitý projev vůle je nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze ani za pomoci výkladu dovodit, jaká vůle měla být použitými slovy nebo jiným způsobem vyjádřena, a není tedy - objektivně posuzováno – možné dovodit, co jím jednající chtěl adresátu právního jednání sdělit. Neurčitý je projev vůle, který je sice po jazykové stránce nebo z pohledu jiného vyjádření srozumitelný, avšak není ani za pomoci výkladu zřejmý jeho věcný obsah, a není tedy možné – objektivně posuzováno – jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního jednání. Chyby v psaní nebo počtech nečiní právní úkon nesrozumitelným nebo neurčitým, je-li jinak význam (zejména po stránce obsahové) právního jednání nepochybným. Jak jsme si uvedli výše, předmětem (obsahem) pracovněprávních vztahů je zejména vznik, změna nebo zánik práv a povinností v pracovněprávních vztazích, Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

14

14

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

III. Právní způsobilost v NOZ a ZP

nost. Ustanovení § 19 ovšem obsahovalo široký výčet případů, kdy se uplatní neplatnost absolutní. Novelou ZP přijatou ke dni účinnosti NOZ, došlo ke zrušení těchto pravidel a k úpravě mnohem úžeji pojatých odchylek. Kromě těchto drobných zvláštností se tedy následky vad právních jednání budou v pracovněprávních vztazích posuzovat podle pravidel v NOZ. Jak jsme uvedli výše, novelou ZP v návaznosti na NOZ došlo k využití institutu nicotnosti i v pracovním právu. Jde o následující ustanovení ZP – § 4a odst. 4 – vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu tento zákon, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu. – § 23 odst. 1 – k ujednáním v kolektivní smlouvě, která zaměstnancům ukládají povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená tímto zákonem, se nepřihlíží – 27 odst. 1 – k ujednáním podnikové kolektivní smlouvy, která upravují práva z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouvy vyššího stupně, se nepřihlíží – § 28 odst. 3 – kolektivní smlouvu není možné zrušit odstoupením jedné ze smluvních stran; sjednajíli si smluvní strany právo odstoupit od kolektivní smlouvy, nepřihlíží se k tomu – § 34 odst. 4 – pro odstoupení od pracovní smlouvy se vyžaduje dodržení písemné formy, jinak se k němu nepřihlíží – 39 odst. 2 – jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží – § 50 odst. 1 – výpově z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží – § 60 – okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží – § 66 – pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží – § 77 odst. 4 – pro výpově dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti se vyžaduje písemná forma, jinak se k ní nepřihlíží – § 144a odst. 3 – odchýlí-li se smluvní strany od zákazů uvedených v odstavcích 1 a 2, nepřihlíží se k tomu – § 305 odst. 1 – odchýlí-li se zaměstnavatel od tohoto zákazu, nepřihlíží se k tomu – § 346e – odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu. Z uvedeného vyplývá, že se jedná jak o jednostranná právní jednání (prohlášení zaměstnance), tak i dvoustranná právní jednání (smlouvy). Tento přístup má plné opodstatnění v ustanovení § 1a ZP, kde je stanovena jako základní zásada pracovněprávních vztahů zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance.

Právní subjektivita podle OZ Do konce r. 2013 platný OZ stanovil, že subjekty práv a povinností jsou osoby fyzické, tj. lidé a osoby právnické včetně státu. Právní způsobilostí subjektů rozumí jednak jejich způsobilost k právům a povinnostem, jednak jejich způsobilost k úkonům. Ten, kdo má způsobilost k právům a povinnostem, je subjektem práv a povinností. Všechny osoby mají v občanském právu způsobilost k právům a povinnostem, avšak pouze ty z nich, jejichž chování uzná právo za relevantní, mají způsobilost k právním úkonům. Občanský zákoník rozlišoval způsobilost k právním úkonům a způsobilost k zaviněným protiprávním úkonům (tzv. deliktní způsobilost). Způsobilost k právním úkonům byla způsobilost vlastními úkony způsobit právní následky, zejména nabývat práv, stávat se subjektem povinností. Způsobilost k zaviněným protiprávním jednáním (delitkní způsobilost) znamenala způsobilost vlastními zaviněnými protiprávními úkony založit svou odpovědnost, a tedy nést jejich nepříznivé právní následky. Způsobilost k právům a povinnostem je ve smyslu čl. 5 LZPS jedno ze základních občanských práv. Nikdo jí nemůže být zbaven ani v ní nemůže být omezen. Podle OZ způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vznikala narozením. Vedle toho OZ přiznával tuto způsobilost i nenarozenému dítěti (tzv. nasciturus), což se využívalo především pro účely dědictví. Jinak způsobilost k právům a povinnostem trvala po celý život člověka bez jakékoliv změny, nemůže být ani omezena, ani se v průběhu času nerozšiřuje a zaniká smrtí, a to nezávisle na tom, zda smrt lze prokázat či zda dojde k prohlášení osoby za mrtvou. Způsobilost člověka – fyzické osoby – vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, resp. působit jiné právní následky vznikala – na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti – postupně podle stavu psychické vyspělosti. V plném rozsahu vzniká způsobilost k právním úkonům dosažením zletilosti a zletilosti se nabývala – dovršením osmnáctého roku věku, – před dovršením osmnáctého roku věku uzavřením manželství. Zletilost se uzavřením manželství nabývala jednou provždy a nezanikala ani když bylo manželství před dovršením osmnáctého roku věku rozvedeno či zaniklo smrtí jednoho z manželů. Vzhledem k tomu, že právní úkony jsou projevy vůle, požadoval zákon pro úplnou způsobilost k právním úkonům jednak neporušenost vůle a jednak potřebný stupeň intelektuální vyspělosti, OZ v § 9 charak-

15

PPZ_02_14_zlom.p65

15


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

terizoval tuto vyspělost jako rozumovou a volní. Jde tedy o psychickou způsobilost rozpoznávací a určovací, tj. způsobilost rozpoznat charakter vlastního jednání a jeho adekvátnost ve vztahu k zamýšlenému výsledku a zároveň způsobilost podle tohoto poznání své chování ovládat.

i osobní odpovědnost za její provedení. V okamžiku, kdy je osoba fyzicky i duševně natolik vyspělá, aby mohla vykonávat závislou práci (tj. brát na sebe práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích), musí být rozumově a volně natolik vyspělá, aby mohla vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti (např. uzavřít pracovní smlouvu). Fyzická osoba nabývala způsobilosti k právním úkonům v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanec dosažením 15 let, tj. počátkem toho dne, který se svým číslem a měsícem shoduje se dnem, kdy se před 15 lety narodila. Způsobilost k právním úkonům zaměstnance zahrnuje i deliktní způsobilost, resp. odpovědnost za protiprávní jednání. Zákoník práce omezuje způsobilost fyzické osoby, která dosáhla věku 15 let, k pracovněprávním úkonům pouze v dvou případech, a to v souvislosti s uzavíráním dohody o odpovědnosti a dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. V obou případech může zaměstnanec dohodu uzavřít nejdříve v den, kdy dosáhne 18 let věku. Tato ustanovení chrání mladistvého, nebo s uzavřením těchto dohod je spojena zvýšená odpovědnost zaměstnance za škodu. Zásada, že jako den nástupu do práce nesmí zaměstnavatel sjednat den, který by předcházel dni, kdy fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku, znamená, že v těchto případech bylo možno do konce r. 2013 uzavřít pracovní smlouvu sice přede dnem ukončení povinné školní docházky, avšak sjednaný den nástupu do zaměstnání nesmí předcházet ukončení povinné školní docházky, tj. dni, kterým končí období školního vyučování školního roku, v němž žáci dovrší poslední rok povinné školní docházky. Pracovní právo si tedy vždy upravovalo v ZP pracovněprávní subjektivitu zaměstnance, tedy okamžik, kdy zaměstnavatel může s fyzickou osobu uzavřít pracovněprávní vztah, speciálně a odlišně od OZ.

Právní subjektivita podle ZP Podle ustanovení § 346a ZP byla až do konce r. 2013 zakázána práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky. Tyto osoby mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek, které stanoví zákon o zaměstnanosti. Ustanovení § 121 odst. 2 zákona o zaměstnanosti stanoví, že dítě může vykonávat pouze uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost, jen jestliže tato činnost je přiměřená jeho věku, není-li pro něj nebezpečná, nebrání jeho vzdělávání nebo docházce do školy a účasti na výukových programech, nepoškozuje jeho zdravotní stav, tělesný, duševní, morální nebo společenský rozvoj. Navíc dítě může takovou činnost vykonávat jen na základě individuálního povolení vydaného pro určité dítě a určitou činnost. Rozhodnutí o povolení činnosti dítěte vydává úřad práce příslušný podle trvalého pobytu dítěte na základě písemné žádosti zákonného zástupce dítěte nebo osoby odpovědné za výchovu dítěte, do jejíž péče bylo dítě svěřeno rozhodnutím soudu. Způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti jako zaměstnanec a způsobilost vlastními právními úkony nabývat tato práva a brát na sebe povinnosti však upravoval jak starý ZP tak nyní platný ZP až do konce r. 2013. Z ustanovení § 6 ZP vyplývalo, že způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Z uvedeného vyplývalo, že způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti jako zaměstnanec a způsobilost vlastními právními úkony nabývat tato práva a brát na sebe povinnosti vzniká časově současně, a pokud není stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku. Časově shodným vznikem jak způsobilosti k právům a povinnostem, tak i k právním úkonům se zásadně liší vznik pracovněprávní subjektivity zaměstnance od pracovněprávní subjektivity zaměstnavatele i od občanskoprávní subjektivity. Tomu je tak proto, že výkon závislé práce předpokládá osobní výkon práce a také Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

16

Co je to svéprávnost? Jak jsme si uvedli výše, do konce r. 2013 platný OZ uváděl, že způsobilost fyzické osoby nabývat vlastními právními úkony práv a brát na sebe vlastními právními úkony povinnosti (způsobilost k právním úkonům) se nabývá zletilostí. Nový OZ obdobně jako právní úprava platná do konce r. 2013 rozlišuje mít způsobilost práva a povinnosti (právní subjektivitu), označenou jako právní osobnost, a způsobilost nabývat vlastním jednáním práva a povinnosti (svéprávnost). Pojem svéprávnosti je ve vztahu k platnému právu zcela nový. Nový však není ve vztahu historické právní úpravě občanského práva u nás, kterou se autoři NOZ inspirovali. Tento pojem znal i OZ z r. 1950. Autoři NOZ tedy nahradili vžité označení „způsobilost k právním úkonům“ jednoslovným označením „svépráv-

16

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

nost“. Podle autorů NOZ je to vhodnější i proto, že NOZ do budoucna nebude pracovat s pojmem „právní úkon“, ale nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“. Druhým důvodem je, že pojem svéprávnost má vyjadřovat, že kdo je s to nabývat subjektivní práva a zavazovat se k subjektivním povinnostem vlastními projevy vůle (právně jednat) je osobou svého práva (sui iuris). Nový OZ nadále neztotožňuje svéprávnost se zletilostí, i když tento pojem zachoval. Zletilost však spojuje s dosažením věku 18 let. Plné svéprávnosti může nabýt i osoba nezletilá, bu přiznáním svéprávnosti (tzv. emancipací), nebo uzavřením manželství. Pro personalistiku a pracovní právo má svéprávnost význam v případě uzavírání dohod o odpovědnosti a dohod o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Tam bylo vždy podmínkou dosažení 18 let věku a tak tomu bude i nadále. Pracovní právo neuznává dosažení svéprávnosti uzavřením manželství nebo emancipací nezletilého, pracovní právo trvá na svéprávnosti dosažením věku 18 let. Dále pak má svéprávnost význam pro právní subjektivitu zaměstnavatelů.

Předně v ustanovení § 34 NOZ je stanoveno „Závislá práce nezletilých mladších než 15 let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem“. Jak jsme si uváděli výše, v ustanovení § 346a ZP byla až do konce r. 2013 zakázána práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky. Navíc po věcné a obsahové stránce je tato úprava shodná se stávajícím ustanovením § 121 zákona o zaměstnanosti. Teorie práva si klade otázku, proč byl touto problematikou zatěžován NOZ, když navíc jde o veřejnoprávní úpravu podrobně rozvedenou v zákoně o zaměstnanosti a NOZ zdůrazňuje, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva. Nicméně musíme však přijmout do budoucna fakt, že zákaz dětské práce bude obsažen v NOZ a že zákon o zaměstnanosti bude upravovat jen podrobnosti ohledně povolování umělecké, kulturní, reklamní a sportovní činnosti dětí. Pro pracovněprávní vztahy je rozhodující ustanovení § 35 odst. 1 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že nezletilý, který dovršil 15 let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení však není shodné s ustanovením § 6 ZP ve znění platném do konce r. 2013. Na rozdíl od dřívější platné právní úpravy totiž neumožňuje mladistvému, který již dosáhl věku 15 let a neukončil povinnou školní docházku sjednat např. na červenec (tedy na období po skončení školního roku své deváté třídy a po splnění povinné školní docházky) pracovněprávní vztah, např. brigádu. Dosavadní praxe běžně využívala toho, že patnáctiletá osoba si sjednala pracovněprávní vztah (v převážné většině případů dohodu o práci konané mimo pracovní poměr) s tím, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky (30. červnu). Tím byl dostatečně chráněn veřejnoprávní zájem na dokončení povinné školní docházky této osoby, ale na druhou stranu jí nebylo bráněno v tom, aby si např. v květnu či červnu sjednala onu brigádu s dnem nástupu do práce po skončení školního roku. Nová právní úprava tento zavedený postup zcela bezdůvodně mění a vrací se k právní úpravě pracovněprávní způsobilosti v prvním znění starého ZP, kdy platilo, že způsobilost občana mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti vzniká v kalendářním roce, v němž občan dovrší 15 let věku, nejdříve však skončením povinné školní docházky. Autoři NOZ to vysvětlují tím, že tradice právní úpravy, že patnáctiletý člověk je způsobilý sám uzavřít pracovní smlouvu pochází z r. 1950 a že stále příliš straní

Pracovněprávní způsobilost v NOZ Nový OZ – jak jsme si uvedli výše- je obecnou normou pro celé soukromé právo. Autoři nového ZP v důvodové zprávě to komentují takto „Občanský zákoník je kodex, těžiště veškerého soukromého práva, k němuž se sbíhají a pod jehož vlivem jsou i všechna soukromoprávní ustanovení, by je obsahují jiné zákony nebo další předpisy. To přirozeně není dáno tím, že by OZ (kodex) byl formálně předpisem vyšší právní síly než „obyčejný“ zákon – nebo z hlediska jeho právní síly je i OZ obyčejným zákonem – ale předmětem úpravy OZ a principem subsidiarity, tj. pravidlem, že ustanovení OZ jsou aplikována na soukromoprávní poměry osob potud, pokud je neupravují speciální zákony. Pojetí OZ jako univerzálního kodexu a charty soukromých práv sleduje dvě základní opatření. Za prvé se stanoví, že OZ upravuje osobní stav osob, a to fyzických i právnických. Je tedy v důsledku toho vyloučeno, aby se úprava statusových otázek ocitla mimo OZ. Za druhé se normuje, že OZ je zákonem subsidiárně aplikovatelným pro celé soukromé právo ve všech aspektech, o nichž speciální soukromoprávní předpisy nestanoví od OZ odchylky.“ Nicméně – jak jsme uvedli výše – princip subsidiarity mezi ZP a OZ zakotvil již v roce 2008 Ústavní soud princip subsidiarity mezi OZ a ZP, takže o tom není pochyb. Nový OZ však subsumoval veškeré otázky týkající právní způsobilosti osob a vyřešil je za ostatní zákony, v našem případě za ZP.

17

PPZ_02_14_zlom.p65

17


30.7.2014, 6:15

Téma čísla

zaměstnavatelům a potlačuje práva rodičů. Tím, že NOZ nyní stanoví, že pracovněprávní vztah může nezletilý samostatně uzavřít, až dokončí povinnou školní docházku, se má zabránit spontánnímu uzavírání pracovních smluv při náborových akcích pořádaných zaměstnavateli případně i ve spolupráci se základní školou. V ZP tak již bude v § 6 ZP pouze stanoveno, že zaměstnancem je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.

že takového zaměstnance dostatečně ochrání stát, odborová organizace nebo jiný zástupce zaměstnanců.“ Ve své podstatě jde však o určitý rozpor mezi ustanovením § 35 odst. 1 a § 35 odst. 2 NOZ. První odstavec dává nezletilým plnou pracovněprávní způsobilost a v druhém odstavci zákonodárce zcela drasticky zasahuje do již vytvořeného smluvního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V samotném NOZ se u žádné smlouvy nepřipouští, aby třetí osoba nějakým zásahem „zvenčí“ mohla zasáhnout do vůle smluvních stran, nebo dokonce že by jí bylo umožněno sjednanou smlouvu zrušit. I tehdy, když bychom připustili, že vůdčí myšlenkou ustanovení § 35 odst. 2 NOZ je idea otcovské moci a rodičovské odpovědnosti, nelze odhlédnout od toho, že právním úkonem zákonného zástupce dojde k vážnému narušení práva třetí osoby – tedy zaměstnavatele. Poté je otázkou, jak by v takovém případě a také vůči komu uplatňoval zaměstnavatel své nároky, zejména na náhradu škody, protože mu nelze upřít, že byl v dobré víře, že zaměstnanec svůj závazek z pracovního poměru nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr dodrží. Nicméně tato právní úprava si vynutila zavedení nového § 56a ZP podle kterého platí, že zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem (§ 35 NOZ). Obdobnou úpravu pro dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr obsahuje ustanovení § 77 odst. 5 ZP V praxi tato úprava určitě způsobí jediné, a to že zaměstnavatelé nebudou mít zájem s osobami mladšími 16 let, by mají způsobilost v pracovněprávních vztazích, uzavírat ani dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, protože se budou obávat toho, že jim rodiče budou působit problémy, což se může často vyskytovat zejména u dětí, jejichž rodiče jsou rozvedení a mají odlišné názory na výchovu dítěte.

Otcovská moc nad nezletilým Ještě větší polemiku než § 35 odst. 1 NOZ mezi experty pracovního práva vyvolává ustanovení § 35 odst. 2 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku 16 let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem, tedy ZP. Autoři NOZ toto ustanovení mimo jiné odůvodňují tím, že „Platná právní úprava vychází současně z pojetí, že se při porušení těchto povinností zaměstnavatelem bude mladistvý zaměstnanec bránit sám prostředky, které mu poskytuje zákoník práce, popřípadě že bu zasáhne stát, to je orgán veřejné moci příslušný podle zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, popř. podle dalších právních předpisů veřejného práva (např. zák. č. 61/1988 Sb., zák. č. 18/1997 Sb.) nebo odborová organizace (§ 322 zákoníku práce). Toto pojetí – v souvislosti se současným pojetím pracovněprávní subjektivity všech osob mladších 18 let – zcela vylučuje zákonné zástupce mladistvého zaměstnance, především tedy jeho rodiče, z možnosti účinně zasáhnout k jeho ochraně, pokud zaměstnavatel uvedené povinnosti porušuje. Ten stav se ocitá v rozporu s pojetím rodičovské zodpovědnosti v § 31 a násl. zákona o rodině, ze které již podle tohoto zákona (§ 31 odst. 1 a 2) vyplývají povinnosti a práva rodičů pečovat o zdraví dítěte a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Ocitá se v rozporu i s čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona a péče od děti je právem rodičů. Rodičovská zodpovědnost trvá, dokud dítě nenabude plné svéprávnosti a návrh občanského zákoníku rodičovskou odpovědnost proti dosavadnímu stavu ještě více zesiluje. Není rozumný důvod, proč rozsah rodičovské odpovědnosti omezit i v případech, kdy je osoba mladší 16 let zavázána k závislé práci, tedy nutně, jak se shoduje nauka pracovního práva, slabší smluvní stranou. Stejně tak není rozumný důvod spoléhat, že se každý mladistvý zaměstnanec, tedy i mladší 16 let, při porušení povinností zaměstnavatelem dostatečně ochrání sám, popřípadě Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

18

Emancipace nezletilého Výše uvedená právní úprava se zdá být nesystematickou i z dalšího důvodu. V ustanovení § 33 NOZ zavádí získání svéprávnosti tzv. emancipací nezletilého. Udělí-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné podobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu. Toto ustanovení má svůj vzor v § 112 BGB a podle autorů NOZ sleduje preferenci individuality konkrétního člověka. V podstatě

18

30.7.2014, 6:15

Téma čísla

umožňuje, aby zákonný zástupce udělil nezletilému povolení k samostatné výdělečné činnosti. Vzhledem k závažnosti tohoto opatření pro nezletilého i pro osoby třetí (důsledkem je posun ve vymezení způsobilosti nezletilého právně jednat) se vyžaduje, aby záležitost byla objektivně posouzena a rozhodnuta soudem. Tuto nebo obdobnou konstrukci platné občanské právo vůbec nezná, byla opuštěna v roce 1950 při přijetí tzv. středního OZ. Tento OZ ji opustil však proto, že byla snížena věková hranice způsobilosti k právním úkonům z 21 let na 18 let. Pro nás bude mít tento institut význam v tom směru, že mladiství mladší 18 let budou moci být zaměstnavateli. Je tedy otázkou, zda je ústavně konformní, když jedno ustanovení NOZ emancipuje nezletilého za účelem provozování obchodního závodu a druhé umožňuje zásah zákonného zástupce do již řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu. K tomu se v budoucnu bude muset vyjádřit judikatura.

omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Jistou novinkou je návod zákonodárce soudu, aby soud vyvinul potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí. Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Tato nová zásada sleduje cíl vyjádřit, že soud musí v rozhodnutí vymezit především rozsah, v jakém je způsobilost dotyčné osoby omezena. Důraz je zde kladen na sousloví „způsobilost právně jednat“, nebo z něj vyplývá, že soud omezuje pouze schopnost osoby nabývat vlastním právním jednáním práva a schopnost vlastním právním jednání se zavazovat k povinnostem. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti se netýká běžných mimoprávních otázek např. volba pobytu, svobodného pohybu apod. To je nakonec expresis verbis vyjádřeno v ustanovení § 64 NOZ, který zdůrazňuje, že rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Novinkou NOZ v této souvislosti je, že soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky; uplynutím doby právní účinky omezení zanikají. Dočasné omezení svéprávnosti je skutečnou novinkou. Nová koncepce totiž vychází ze zásady, že je třeba volit mírnější opatření, a proto se výslovně zmiňuje možnost omezit svéprávnost pouze na vyřízení určité záležitosti. Tříletá lhůta omezení svéprávnosti je maximem, nebo i nadále platí pravidlo starého OZ, že soud omezení změní, pokud se změní důvody, pro které bylo o něm rozhodnuto, anebo zruší, pokud tyto důvody odpadnou. Tyto principy se budou aplikovat samozřejmě i v právu pracovním, ZP již neupravuje omezení svépravnosti. I nadále však bude platit, že opatrovník nebude moci uzavřít za nesvéprávného dohodu o hmotné odpovědnosti a dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů.

Omezení svéprávnosti podle NOZ a podle ZP Jak jsme uvedli výše, ZP od svého původního znění v r. 2007 omezení způsobilosti k právním úkonům neupravoval, ale odkazoval přímo na OZ. Tak tomu bude samozřejmě i do budoucna. Nový OZ však i v otázce omezení svéprávnosti přináší řadu změn. Občanský zákoník platný do konce r. 2013 upravoval v § 10 tzv. omezení způsobilosti k právním úkonům. Platilo, že jestliže fyzická osoba, pro duševní poruchu, která není přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví a že jestliže fyzická osoba, pro duševní poruchu, která není přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Tuto koncepci NOZ zčásti opouští a zčásti na ni navazuje. Pojem „omezení způsobilosti k právním úkonům“ nahrazuje vyjádřením „omezení svéprávnosti“. Nový OZ totiž v úvodním ustanovení § 3 deklaruje jako zásadní zásadu přirozeného práva „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu jiným.“ a autoři NOZ tvrdí, že NOZ tak respektuje, že každý může žít podle svého, neporušuje-li přitom práva jiných, a že každý může usilovat o vlastní štěstí podle libosti, nepůsobí-li to jiným bezdůvodnou újmu. Z těch všech důvodů je právní úprava omezení svéprávnosti v NOZ značně podrobná (viz § 55 až 65 NOZ), protože je v ní spatřován zásadní zásad do osobnostních práv člověka. Předně se zde stanoví, že

Právní způsobilost zaměstnavatele Nový OZ pojmu zaměstnavatel nepoužívá. Ten si sám pro sebe definuje ZP v ustanovení § 7 ZP – zaměstnavatelem je osoba, pro kterou se fyzická osoba

19

PPZ_02_14_zlom.p65

19


30.7.2014, 6:15

Aktuálně

zavázala k výkonu závislé práce. ve znění platném do konce r. 2013 rozlišoval ZP ustanovení § 7 ZP, kde definoval zaměstnavatele – podnikatele, dále ustanovení § 9 ZP – kde definoval stát jako zaměstnavatele a následně ustanovení § 10 ZP kde vymezoval právní subjektivitu fyzické osoby jako zaměstnavatele. Toto členění NOZ opouští a hovoří pouze o osobách, aniž by rozlišoval osoby právnické a osoby fyzické. Podle ustanovení § 21 NOZ se stát v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu a tím, že jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná. Nový OZ vychází z pojetí, že na stát je třeba pohlížet jako na právnickou osobu, by jeho postavení je do jisté míry specifické, vzhledem k jeho faktické pozici i k funkcím. V tomto směru se autoři inspirovali nálezem Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004. Postavení státu vystupujícího v soukromoprávním vztahu nelze bez dalšího ztotožňovat s postavením soukromníka, protože stát i v takovém postavení nedisponuje skutečnou autonomií vůle, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiní subjekty. Při posuzování pozice státu v soukromoprávních vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. od té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. Z toho důvodu NOZ odkazuje na zvláštní zákon – zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který upravuje podrobnosti o vystupování státu v soukromoprávních vztazích. V ostatním NOZ nerozlišuje podnikající osoby soukromé a právnické. Nový OZ definuje v § 420 NOZ pojem podnikatel – kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Zde se předně stanoví, že se vlastnost podnikatele vždy přičítá tomu, kdo je zapsán v obchodním rejstříku. Podmínky pro zápis do obchodního rejstříku a povinnost zapsat se do něho stanoví speciální rejstříkový zákon. Přičtení vlastnosti podnikatele určité osobě má právní význam ve vazbě na konkrétní oprávnění a povinnosti. Z toho důvodu se stanoví, že v pochybnostech se pro takový konkrétní případ přisoudí vlastnost podnikatele vždy tomu, kdo disponuje příslušným podnikatelským oprávněním. Toto kritérium je však bráno pro oblast soukromého práva jako sekundární, protože zde rozhoduje především, jak se určitá osoba v právním styku fakticky chová. Nový OZ má totiž ještě ustanovení § 132 NOZ, které stanoví, že jménem právnické osoby je její název a že název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy. Název nesmí být klamavý. Tím vlastně nahrazuje Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

20

NOZ dosud zavedenou praxi právních předpisů, které užívaly obratu „jméno fyzické osoby“ nebo „název právnické osoby“

Závěr Autorka článku se snažila celým obsahem článku naznačit, že ZP je samostatný právní kodex, by je vázán vztahem subsidiarity k OZ. Nový OZ samozřejmě přinesl řadu do určité míry i převratných změn, ale ve vztahu k ZP až tak dalece nezasáhl. Pro existenci ZP byl totiž již důležitý Nález Ústavního soudu č. 116/ 2008 Sb., který rozhodl o subsidiárním vztahu mezi OZ a ZP. Tím se nakonec řídila i koncepční novela (zákon č. 365/2011 Sb.). JUDr. Eva Dandová

AKTUÁLNĚ Sociální a zdravotní pojištění – pravděpodobná výše pojistného u zaměstnavatele v roce 2014 Roční zúčtování se ve zdravotním i sociálním pojištění dotýká pouze osob samostatně výdělečně činných, u zaměstnavatelů roční zúčtování neprobíhá. Specifickou výjimku představují pouze případy, kdy se jedná o vrácení nepromlčeného přeplatku pojistného, zaplaceného zaměstnancem z důvodu překročení maximálního vyměřovacího základu. S ohledem na pětiletou promlčecí dobu již nelze v roce 2014 nárokovat vrácení tohoto přeplatku za rok 2008. Podstatná odlišnost při plnění zákonných povinností spočívá i ve skutečnosti, že zaměstnavatelé podávají Přehledy za své zaměstnance každý měsíc, kdežto OSVČ jedenkrát ročně. Je zřejmé, že Přehledy podávané zaměstnavateli za zaměstnance okresním správám sociálního zabezpečení (OSSZ) a zdravotním pojišovnám představují pro tyto instituce zdroj důležitých dat, na jehož základě lze u obou pojištění informativně celkem snadno analyzovat mj. platební morálku zaměstnavatele. Jsou-li

20

30.7.2014, 6:15

Aktuálně

zaměstnanci zaměstnavatele pojištěni u více zdravotních pojišoven, předkládá se Přehled každé z nich. Poznámka: Zkratka OSSZ, používaná v dalším textu, představuje okresní správu sociálního zabezpečení včetně PSSZ a MSSZ Brno.

dokladů. Aby měly zdravotní pojišovny a OSSZ možnost vyčíslit u těchto nesvědomitých plátců svoje pohledávky, začlenil zákonodárce do právní úpravy alternativní variantu, na jejímž základě lze výši pohledávky určit. Při stanovení pravděpodobné výše pojistného se vychází z údajů a pomůcek, které má příslušná instituce k dispozici nebo které si sama opatří. Základním podkladem pro stanovení výše pravděpodobného pojistného je počet zaměstnanců od krajské pobočky Úřadu práce. Nelze-li pro nedostatek podkladových materiálů stanovit pravděpodobnou výši příjmů zaměstnance, má se pro účely stanovení této pravděpodobné výše pojistného za to, že měsíčním příjmem je: 1) ve zdravotním pojištění částka odpovídající 1,5 násobku všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, ve kterém příslušná zdravotní pojišovna stanoví pravděpodobnou výši pojistného. Měsíčním příjmem je pro rok 2014 částka odpovídající 1,5násobku všeobecného vyměřovacího základu za rok 2012, což je hodnota 25 903 Kč. To znamená, že měsíční částka vyměřovacího základu z titulu pravděpodobného pojistného činí v roce 2014 u zaměstnavatele 38 854,50 Kč (1,5 x 25 903), 13,5 % pojistného pak po zaokrouhlení 5246 Kč. 2) pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti částka rovnající se 1,5 násobku průměrné mzdy určované pro kalendářní rok, ve kterém OSSZ stanoví pravděpodobnou výši pojistného. Průměrná mzda pro rok 2014 činí 25 942 Kč (všeobecný vyměřovací základ za rok 2012 ve výši 25 903 Kč vynásobený přepočítacím koeficientem 1,0015, zaokrouhleno na celou korunu směrem, nahoru), měsíční příjem pak 38 913 Kč (25 942 x 1,5, taktéž se zaokrouhlením nahoru). Stanovením pravděpodobné výše pojistného není dotčena povinnost zaměstnavatele předložit požadovaný Přehled, rovněž tímto není dotčena možnost zdravotní pojišovny uložit pokutu za porušení této povinnosti plátce pojistného (viz dále). Pokud plátce požadovaný Přehled následně předloží, příslušná zdravotní pojišovna nebo OSSZ rozhodnutí o pravděpodobné výši pojistného zruší.

I. Odlišnosti Jednou z odlišností obou typů pojištění je například určení vyměřovacího základu pro stanovení pravděpodobné výše pojistného. Z historického hlediska Do právní úpravy platné ve zdravotním pojištění bylo ustanovení o povinnosti zaměstnavatele zasílat Přehledy včleněno novelou č. 127/1998 Sb., která nabyla účinnosti dnem 30. 6. 1998. Na základě této novelizace jsou zaměstnavatelé povinni zasílat požadované Přehledy od července 1998, což je z historického hlediska odlišnost od sociálního pojištění, kde byly tyto Přehledy vyžadovány již dříve. Údaje uváděné na Přehledu Přehled podávaný zaměstnavatelem zdravotní pojišovně obsahuje součet vyměřovacích základů zaměstnanců, pojištěných u příslušné zdravotní pojišovny, úhrnnou výši pojistného, vypočtenou jako součet pojistného jednotlivých zaměstnanců (13,5 % z vyměřovacího základu, zaokrouhleno na celou korunu směrem nahoru) a počet zaměstnanců, ke kterým se údaje vztahují. Do celkového počtu zaměstnanců se zahrnují například i ti zaměstnanci, kterým nebyl v příslušném měsíci, za které se pojistné platí, zúčtován žádný příjem (například nemoc, žena na mateřské nebo osoba na rodičovské dovolené stále vedená jako zaměstnanec apod.). Pokud si zaměstnavatel zvolil zvýšenou sazbu pojistného, je povinen v Přehledu pro OSSZ uvést ještě údaje o výši částky, kterou zúčtoval v kalendářním měsíci zaměstnancům na náhradě mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti, a o výši rozdílu mezi pojistným a polovinou těchto zúčtovaných náhrad mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti. Pokud je alespoň jeden zaměstnanec účasten důchodového spoření, je jeho zaměstnavatel povinen uvádět zvláš rovněž údaj o úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců účastných důchodového spoření.

Nesplnění zákonné povinnosti Jestliže zaměstnavatel nesplní povinnost podat Přehled, může: – zdravotní pojišovna uložit zaměstnavateli pokutu až 50 000 Kč – OSSZ uložit pokutu až 20 000 Kč za každé jednotlivé nesplnění či porušení povinnosti, případně až 100 000 Kč při opětovném nesplnění nebo porušení povinnosti, za jejíž nesplnění nebo porušení již byla zaměstnavateli uložena pokuta

Pravděpodobná výše pojistného Pokud zaměstnavatel nepředloží Přehled, nemohou zdravotní pojišovna ani OSSZ pouze na základě údajů ve svém informačním systému posoudit, zda je pojistné za příslušný kalendářní měsíc odvedeno zaměstnavatelem v souladu se zákonem. Správnost placení pojistného lze relevantně prověřit pouze provedením kontroly

21

PPZ_02_14_zlom.p65

21


30.7.2014, 6:15

Problémy, analýzy

II. Společné znaky

cov štrajkujúcich v spore o uzavretie inej kolektívnej zmluvy. Za účastníka štrajku sa po celú dobu jeho trvania považuje zamestnanec, ktorý s ním súhlasil, a tiež zamestnanec, ktorý sa k štrajku pripojil, sa za jeho účastníka považuje odo dňa pripojenia sa k štrajku.

Důležitou povinností zaměstnavatele je řádné, tedy včasné, předložení příslušného Přehledu zdravotním pojišovnám a OSSZ.

Povinnosti odborového orgánu

Lhůta pro předložení Přehledu U zaměstnavatele je rozhodným obdobím pro placení pojistného kalendářní měsíc. Formulář „Přehled o platbě pojistného zaměstnavatele“ podává zaměstnavatel za příslušný kalendářní měsíc každé zdravotní pojišovně, jejíž pojištěnce zaměstnává. Okresní správě sociálního zabezpečení podává „Přehled o výši pojistného“. Lhůta pro předložení obou Přehledů za příslušný kalendářní měsíc je nejpozději do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Pokud tento 20. den připadne na sobotu, neděli nebo svátek, lze tento Přehled předat zdravotní pojišovně ještě nejbližší následující pracovní den.

Príslušný odborový orgán písomne oznámi zamestnávate ovi najmenej tri pracovné dni pred začatím štrajku – deň začatia štrajku, – dôvody a ciele štrajku, – menný zoznam zástupcov príslušného odborového orgánu, ktorí sú oprávnení zastupova účastníkov štrajku. Príslušný odborový orgán oznamuje písomne zamestnávate ovi zmeny v zozname. Taktiež poskytne písomne zamestnávate ovi najmenej dva pracovné dni pred začatím štrajku informácie vo vzahu k štrajku, ktoré sú mu známe a ktoré pomôžu zamestnávate ovi zavies rozvrhy práce na zabezpečenie nevyhnutných činností a nevyhnutných služieb počas štrajku. Nevyhnutné činnosti a nevyhnutné služby sú také činnosti a služby, ktorých prerušením alebo zastavením dochádza k ohrozeniu života a zdravia zamestnancov alebo iných osôb a ku škode na tých strojoch, zariadeniach a prístrojoch, ktorých povaha a účel neumožňuje, aby ich prevádzka bola prerušená alebo zastavená počas štrajku. Zamestnancovi sa nesmie bráni zúčastni sa na štrajku ani sa nesmie donucova k účasti na štrajku. Zástupcovia príslušného odborového orgánu, ktorí sú oprávnení zastupova účastníkov štrajku, musia umožňova primeraný a bezpečný prístup na pracovisko zamestnávate a a nesmú bráni zamestnancom, ktorí chcú pracova, v prístupe na toto pracovisko a odchode z neho alebo im vyhráža akouko vek ujmou. O prerušení práce s nimi môžu iba rokova. Príslušný odborový orgán, ktorý rozhodol o začatí štrajku, je povinný poskytnú zamestnávate ovi nevyhnutnú súčinnos po celú dobu trvania štrajku pri zabezpečení ochrany zariadení pred poškodením, stratou, zničením alebo zneužitím a pri zabezpečení nevyhnutnej činnosti a prevádzke zariadení, pri ktorých to vyžaduje ich charakter alebo účel s oh adom na bezpečnos a ochranu zdravia alebo možnos vzniku škody na týchto zariadeniach.

Penále z titulu pravděpodobné výše pojistného Z dlužné částky pravděpodobné výše pojistného jsou zaměstnavatelé povinni platit i penále, a to ode dne, který bezprostředně následuje po dni splatnosti pojistného do dne, ve kterém byl Přehled předložen – penále se platí i za tento den. Tento postup je uplatněn i tehdy, je-li penále z pravděpodobné výše pojistného vyšší než penále podle podaného Přehledu. Je-li naopak penále z titulu pravděpodobné výše pojistného nižší, než penále z pojistného na základě Přehledu, doplácí se ještě tento rozdíl. To znamená, že jak v sociálním, tak ve zdravotním pojištění je zaměstnavateli z titulu pravděpodobné výše pojistného vždy účtována ta částka penále, která je vyšší. Ing. Antonín Daněk

PROBLÉMY, ANALÝZY

Nezákonný štrajk

Štrajk a jeho následky

Ide o štrajk, – ktorému nepredchádzalo konanie pred sprostredkovate om; to neplatí v prípade solidárneho štrajku, – ktorý bol vyhlásený alebo pokračuje po začatí konania pred rozhodcom alebo po uzavretí kolektívnej zmluvy,

Zákonná úprava štrajku je zakotvená v zákone č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní. Zákon definuje štrajk ako čiastočné alebo úplné prerušenie práce zamestnancami. Solidárnym štrajkom sa rozumie štrajk na podporu požiadaviek zamestnanPrávo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

22

22

30.7.2014, 6:15

Problémy, analýzy

– ktorý nebol vyhlásený alebo sa nezačal za podmienok ustanovených v ustanovení § 17 zákona, – vyhlásený alebo začatý z iných dôvodov, než sú uvedené v ustanovení § 16 zákona, – solidárny, pokia zamestnávate účastníkov tohto štrajku najmä s oh adom na hospodársku nadväznos nemôže ovplyvni priebeh alebo výsledok štrajku zamestnancov, na podporu ktorých požiadaviek je solidárny štrajk vyhlásený, – v prípade brannej pohotovosti štátu a v čase mimoriadnych opatrení, – zamestnancov zdravotníckych zariadení alebo zariadení sociálnych služieb, pokia by ich účasou na štrajku došlo k ohrozeniu života alebo zdravia občanov, – zamestnancov pri obsluhe zariadení jadrových elektrární, zariadení so štiepnym materiálom a zariadení ropovodov alebo plynovodov, – sudcov, prokurátorov, príslušníkov ozbrojených síl a ozbrojených zborov, príslušníkov a zamestnancov hasičských zborov a záchranných zborov a zamestnancov pri riadení a zabezpečovaní letovej prevádzky, – zamestnancov zabezpečujúcich telekomunikačnú prevádzku a zamestnancov obsluhujúcich a prevádzkujúcich verejné vodovody, ak by ich účasou na štrajku došlo k ohrozeniu života alebo zdravia občanov, – zamestnancov, ktorí pracujú v oblastiach postihnutých živelnými udalosami, v ktorých boli príslušnými štátnymi orgánmi vyhlásené mimoriadne opatrenia. Nezákonným je aj štrajk štátnych zamestnancov vymenovaných za predstavených a štátnych zamestnancov, ktorí plnia služobné úlohy bezprostredne na ochranu života a zdravia, ak by ich účas na štrajku ohrozila život alebo zdravie obyvate stva. Zamestnávate , prípadne organizácie zamestnávate ov alebo prokurátor môžu poda návrh na určenie nezákonnosti štrajku na krajský súd, v ktorého obvode má sídlo príslušný odborový orgán, proti ktorému tento návrh smeruje. Návrh nemá odkladný účinok. Krajský súd postupuje pri rozhodovaní pod a ustanovení Občianskeho súdneho poriadku upravujúcich konanie v prvom stupni.

umožní zamestnávate výkon práce. Ak títo zamestnanci v dôsledku štrajku nemôžu vykonáva prácu, prípadne vykonávajú činnosti pod a ustanovenia § 19 zákona, na ich mzdové nároky sa vzahujú osobitné predpisy. §19 zákona č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní: (1) „Príslušný odborový orgán, ktorý rozhodol o začatí štrajku, je povinný poskytnú zamestnávate ovi nevyhnutnú súčinnos po celú dobu trvania štrajku pri zabezpečení ochrany zariadení pred poškodením, stratou, zničením alebo zneužitím a pri zabezpečení nevyhnutnej činnosti a prevádzke zariadení, pri ktorých to vyžaduje ich charakter alebo účel s oh adom na bezpečnos a ochranu zdravia alebo možnos vzniku škody na týchto zariadeniach. (2) Zamestnanci, ktorí vykonávajú práce pri zabezpečovaní činností uvedených v odseku 1, sa spravujú pokynmi zamestnávate a.“

Zodpovednos za škodu Za škodu vzniknutú udalosou, ku ktorej došlo v priebehu štrajku, zodpovedá účastník štrajku zamestnávate ovi alebo zamestnávate účastníkovi štrajku pod a Občianskeho zákonníka. Ak však ide o škodu, ku ktorej došlo pri zabezpečovaní činnosti pod a ustanovenia § 19 zákona, zodpovedajú pod a Zákonníka práce. Za škodu spôsobenú výlučne prerušením práce štrajkom účastník štrajku zamestnávate ovi a zamestnávate účastníkovi štrajku nezodpovedajú. Odborová organizácia, ktorej orgán rozhodol o začatí štrajku, zodpovedá pod a osobitných predpisov zamestnávate ovi za škodu, ku ktorej došlo z dôvodu neposkytnutia nevyhnutnej súčinnosti pod a ustanovenia § 19 ods. 1 zákona. Ak súd rozhodol, že štrajk je nezákonný, odborová organizácia, ktorej orgán štrajk vyhlásil, zodpovedá pod a osobitných predpisov zamestnávate ovi za škodu, ktorá mu takým štrajkom vznikla.

Nároky z nemocenského a sociálneho zabezpečenia

Pracovnoprávne nároky

Po dobu trvania štrajku nepatrí jeho účastníkom nemocenské a podpora pri ošetrovaní člena rodiny, pokia sa podmienky ustanovené predpismi o nemocenskom zabezpečení pre poskytovanie týchto dávok splnili v dobe účasti na štrajku. Nárok na dávky vzniká najskôr dňom nasledujúcim po ukončení účasti na štrajku, ak k tomuto dňu trvajú ustanovené podmienky, ktoré sa splnili až v dobe štrajku. Doba poskytovania týchto dávok sa o dobu trvania štrajku nepredlžuje. Na účely dôchodkového zabezpečenia sa považuje

V dobe účasti na štrajku neprislúcha účastníkovi štrajku mzda ani náhrada mzdy. Účas na štrajku v dobe pred právoplatnosou rozhodnutia súdu o nezákonnosti štrajku sa posudzuje ako ospravedlnená neprítomnos v zamestnaní. Účas na štrajku po právoplatnosti rozhodnutia súdu o nezákonnosti štrajku sa považuje za neospravedlnenú neprítomnos v zamestnaní. Zamestnancom, ktorí nie sú účastníkmi štrajku,

23

PPZ_02_14_zlom.p65

23


30.7.2014, 6:15

Problémy, analýzy

Cizí prvek v praxi

účas na štrajku, s výnimkou nezákonného štrajku, za výkon práce a dobu zamestnania. V priebehu štrajku zamestnávate nesmie prijíma ako náhradu za účastníkov štrajku na ich pracovné miesta iných občanov. Štrajk je ukončený, ak o tom rozhodol odborový orgán, ktorý štrajk vyhlásil alebo rozhodol o jeho začatí. Ukončenie štrajku musí príslušný odborový orgán bez zbytočného odkladu písomne oznámi zamestnávate ovi.

Kolizní úprava pracovněprávních vztahů založených pracovní smlouvou se řídí výhradně Nařízením Řím I, kdy je v tomto případě nerozhodnou skutečností, zda se jedná o vztah s prvkem unijním nebo mimounijním. Smluvní strany si mohou rozhodné právo zvolit, avšak taková volba nesmí zaměstnance zbavit ochrany, kterou by mu jinak poskytlo právo, jímž by se pracovněprávní vztah řídil v situaci, kdyby k volbě práva nedošlo. Nedojde-li k volbě rozhodného práva, řídí se pracovněprávní vztah právem země, ve které zaměstnanec obvykle vykonává práci. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Příklad: Mezi českým zaměstnavatelem a slovenským zaměstnancem je uzavřena pracovní smlouva. Zaměstnanec bude pracovat v Maarsku. Může dojít k dohodě, podle které se bude vzájemný vztah řídit českým právem. Podle místa výkonu práce však tímto aktem nebudou zaměstnanci odňaty některé ochranné prvky maarského práva. Kdyby si smluvní strany rozhodné právo nezvolily, řídil by se jejich vztah maarským právem. ZMPS obsahuje také pravidlo, které platí pro pracovněprávní vztahy založené jinak než smlouvou. V tomto případě se pracovněprávní vztah řídí tím právním řádem, podle kterého byl založen.

doc. JUDr. Alena Pauličková

Pracovněprávní vztahy – cizí prvek a zdravotní pojištění v rámci Evropské unie Cizí (nebo také mezinárodní) prvek způsobuje, že pracovněprávní vztah má souvislost s cizím právním řádem. O mezinárodní prvek jde například tehdy, pokud je subjektem pracovněprávního vztahu cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, či pokud má subjekt bydliště nebo sídlo v cizině, případně když práva a povinnosti, vyplývající z tohoto vztahu, mají vztah k zahraničí (např. místo výkonu práce je v cizině) a podobně. Trochu mimo centrum hlavní pozornosti zůstal v uplynulém období zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2014, a který omezeně dopadá na pracovněprávní vztahy v tom smyslu, že: – je pouze kolizní normou. To znamená, že neobsahuje vlastní úpravu pracovněprávních vztahů, ale pouze určuje, jakým právním řádem se pracovněprávní vztah řídí, popřípadě u soudu které země se lze domáhat práv či nároků z takového vztahu vzniklých. – se v plném rozsahu uplatní pouze pro řízení před českými soudy. V případě soudu v cizině by zahraniční soud obvykle určil právní řád rozhodný pro pracovněprávní vztah podle obdobného právního předpisu, platného pro tento soud. – se nepoužije tehdy, jsou-li mu svojí účinností právně nadřazeny předpisy Evropské unie. Pro oblast pracovního práva se jedná o Nařízení Řím I [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008] a Nařízení Brusel I [Nařízení Rady (ES) č. 44/2001]. Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

24

Příslušnost soudů U soudů kterého státu se lze domáhat nároků z pracovněprávních vztahů s cizím prvkem? V tomto případě je zapotřebí rozlišit, zda má žalovaný bydliště či sídlo (ústředí, hlavní provozovnu) na území státu Evropské unie či nikoliv. V případě, kdy má žalovaný bydliště na území EU, se aplikuje Nařízení Brusel I. Podle tohoto nařízení lze zaměstnavatele žalovat: – v členském státě, kde má zaměstnavatel bydliště, sídlo (ústředí, hlavní provozovnu) nebo pobočku, jde-li o spor vzniklý při jejím provozu a dále – v členském státě, ve kterém zaměstnanec obvykle vykonává nebo naposledy vykonával práci Zaměstnavatel může zaměstnance žalovat u soudu členského státu podle místa bydliště zaměstnance. Nařízení Brusel I se částečně uplatní i tehdy, pokud žalovaný nemá bydliště na území sátu EU, nebo i v těchto případech lze sjednat příslušnost soudu. ZMPS se použije v případech, na které Nařízení Brusel I nedopadá, kdy české soudy mají pravomoc podle jejich místní příslušnosti.

24

30.7.2014, 6:15

Problémy, analýzy

Účast v systémech sociálního zabezpečení

v různých členských státech jiných, než je stát bydliště, pak zaměstnanec podléhá předpisům státu bydliště. Podmínka bydliště a výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště se nepoužije v případech souběžného výkonu zaměstnání a samostatné činnosti – v takové situaci je osoba příslušna právním předpisům státu, na jehož území vykonává zaměstnání.

Základním kritériem pro určení příslušnosti k právním předpisům je výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu koordinačních nařízení EU č. 883/2004 a 987/2009 vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.

Vyslání Za vyslání z České republiky se považuje situace, kdy je zaměstnanec (nebo OSVČ), normálně vykonávající svoji činnost na území České republiky, dočasně vyslán na území jiného státu s působností výše uvedených koordinačních nařízení, aby tam vykonával činnost bu jako zaměstnanec pro svého zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Předpokládaná délka vyslání nesmí přesáhnout 24 měsíců. Mezi vyslaným zaměstnancem a vysílajícím zaměstnavatelem musí být po dobu vyslání zachována kontinuita přímého vztahu, kdy zaměstnanec nesmí ve státě, do kterého je vyslán, uzavřít pracovněprávní vztah s jiným zaměstnavatelem. Důležitou podmínkou pro naplnění podmínek vyslání je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího subjektu na území vysílajícího státu. Zaměstnance lze vyslat tehdy, pokud alespoň jeden měsíc před vysláním podléhal právním předpisům vysílajícího státu.

Souběžný výkon výdělečné činnosti ve více zemích Z hlediska určení příslušnosti jsou v tomto případě klíčovými kritérii bydliště a podmínka výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště. Nařízení č. 987/2009 stanoví pro tento účel pomocná kritéria, kterými jsou u zaměstnanců pracovní doba a odměna a u OSVČ obrat, pracovní doba, počet poskytnutých služeb nebo příjem. Podmínka výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště je splněna, je-li alespoň jedno z těchto pomocných kritérií realizováno na území státu bydliště ve výši alespoň 25 % z celkového objemu činností. S účinností od 28. 6. 2012 došlo ke změně při posuzování příslušnosti k právním předpisům (tzn. určení státu pojištění) v případě, kdy je osobou vykonáváno zaměstnání na území dvou a více členských států. Pravidla byla doplněna následujícím způsobem: 1. Pokud zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti (tj. že na činnost vykonávanou ve státě bydliště připadá alespoň 25 % pracovní doby nebo odměny) ve státě bydliště, podléhá právním předpisům členského státu bydliště. 2. Nevykonává-li zaměstnanec podstatnou část činností ve státě svého bydliště, pak platí, že: a) má-li pouze jednoho zaměstnavatele, nebo máli více zaměstnavatelů sídlících pouze v jediném členském státě, podléhá právním předpisům tohoto členského státu, na jehož území má/mají zaměstnavatel/-é sídlo nebo místo podnikání, b) má-li dva nebo více zaměstnavatelů sídlících ve dvou členských státech, z nichž jedním je stát bydliště, pak podléhá právním předpisům toho z uvedených dvou států, který není státem bydliště osoby, c) má-li dva nebo více zaměstnavatelů, z nichž alespoň dva mají sídlo nebo místo podnikání

Přeshraniční pracovníci Přeshraničním (příhraničním) pracovníkem je osoba, která v jednom státě bydlí a do druhého státu jezdí za prací a minimálně jednou týdně se vrací do státu bydliště. Pokud český občan pracuje (podniká) například na území Slovenska, bydlí v České republice a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace Slovenská republika státem jeho pojištění.

Výjimka z příslušnosti k právním předpisům U zaměstnance nebo OSVČ mohou objektivně existovat důvody, v jejichž důsledku se principiálně neuplatní pojištění podle státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána, ale systém koordinace umožňuje použití výjimky, na jejímž základě setrvá pojištění osoby v systému státu, jehož předpisům doposud podléhala. Důvody pro takové počínání musí být relevantní a akceptovatelné institucemi dotčených států. Taková výjimka se uděluje na dobu maximálně pěti let a v České republice o ní rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení ve spolupráci s Centrem mezistátních úhrad. Ing. Antonín Daněk

25

PPZ_02_14_zlom.p65

25


30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

Zkrácená rubrika judikatury Soudního dvora v období 1. 1 2014 – 15. 5. 2014 přináší informace o výkladu práva na základě předběžných otázek z oblastí hospodářská soutěž, evropské pracovní právo, volný pohyb pracovníků, evropské sociální právo, svoboda usazování, volné poskytování služeb, volný pohyb osob, volný pohyb zboží, veřejné zakázky a ochrana spotřebitelů. Přehled výroků Soudního dvora, redakčně zkráceno. Zdroj informací: www.curia.eu a Úřední věstník EU.

3) Článek 16 směrnice 2006/123/ES, jakož i články 56 SFEU a 102 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu vyhrazuje pouze jednomu kolektivnímu správci autorských práv, a tím takovému uživateli těchto děl, jako je lázeňské zařízení dotčené ve věci v původním řízení, brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě. Článek 102 SFEU však musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že prvně zmíněný kolektivní správce autorských práv požaduje za své služby sazby, které jsou podstatně vyšší než sazby uplatňované v jiných členských státech, za podmínky, že srovnání výše sazeb bylo provedeno na jednotném základě, nebo že vyžaduje přemrštěné ceny bez přiměřeného poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění, je známkou zneužití dominantního postavení.

Hospodářská soutěž

Evropské pracovní právo

Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a.s., C-351/12 „Směrnice 2001/29/ES – Autorské právo a práva s ním související v informační společnosti – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Šíření děl na pokojích lázeňského zařízení – Přímý účinek ustanovení směrnice – Články 56 SFEU a 102 SFEU – Směrnice 2006/123/ES – Volný pohyb služeb – Hospodářská soutěž – Výlučné právo na kolektivní správu autorských práv“ 1) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Článek 5 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. b) a odst. 5 této směrnice nemůže mít na tento výklad vliv. 2) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že se jej kolektivní správce autorských práv nemůže dovolávat ve sporu mezi jednotlivci s cílem vyloučit použití právní úpravy členského státu, která je s tímto ustanovením v rozporu. Soud, jemuž byl takový spor předložen, je však povinen vykládat uvedenou právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění, jakož i účelu tohoto ustanovení, aby tak mohlo být dosaženo výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto ustanovením.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C-176/12 „Sociální politika – Směrnice 2002/14/ES – Listina základních práv Evropské unie – Článek 27 – Zřízení orgánů zastupujících zaměstnance vázané na určité prahové hodnoty pro počet zaměstnaných zaměstnanců – Stanovení prahových hodnot – Vnitrostátní právní úprava, která je v rozporu s unijním právem – Úloha vnitrostátního soudu“ Článek 27 Listiny základních práv EU musí být samostatně nebo ve spojení s ustanoveními směrnice 2002/14/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství, vykládán v tom smyslu, že ukáže-li se, že vnitrostátní ustanovení provádějící tuto směrnici, je neslučitelné s unijním právem, nelze se tohoto článku Listiny dovolávat ve sporu mezi jednotlivci s cílem, aby uvedené vnitrostátní ustanovení nebylo použito

JUDIKATURA EU Judikatura ESD


PPZ_02_14_zlom.p65

26

Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. ledna 2014, Siegfried Pohl proti ÖBB – Infrastruktur AG, C-429/12 „Řízení o předběžné otázce – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Článek 21 Listiny základních práv Evropské unie – Článek 45 SFEU – Směrnice 2000/78/ES – Rozdílné zacházení na základě věku – Určení rozhodného dne pro postup na platové stupnici – Promlčecí lhůta – Zásada efektivity“ Unijní právo, a zejména zásada efektivity nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava

26

30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

dotčená v původním řízení, která podřizuje třicetileté promlčecí lhůtě, jež počíná běžet ode dne uzavření smlouvy, na jejímž základě byl tento rozhodný den pro platový postup stanoven, nebo ode dne zařazení do nesprávného platového stupně, právo zaměstnance požadovat přehodnocení dob zaměstnání, které se musejí zohlednit pro účely stanovení tohoto rozhodného dne.

covní smlouvu uzavřenou s tímto pracovníkem zaměstnaným na dobu neurčitou a na plný pracovní úvazek, stanoveno na základě snížené odměny, kterou tento pracovník pobírá ke dni jeho propuštění. Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2014, Loredana Napoli, C-595/12 „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2006/54/ES – Rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání – Kurz odborné přípravy za účelem získání statusu úředníka – Vyloučení z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti – Nepřítomnost z důvodu mateřské dovolené“ 1) Článek 15 směrnice 2006/54/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které z důvodu veřejného zájmu vylučují ženu na mateřské dovolené z odborného vzdělávání, které je nedílnou součástí jejího zaměstnání a je povinné pro vznik nároku na konečné jmenování na místo úředníka, jakož i pro to, aby mohla mít prospěch ze zlepšení svých podmínek zaměstnání, přičemž jí zaručuje právo účasti na dalším pořádaném odborném vzdělávání, jehož datum je však nejisté. 2) Článek 14 odst. 2 směrnice 2006/54 se nepoužije na takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, které nevyhrazují určitou činnost pouze pracovníkům mužského pohlaví, avšak oddalují přístup k této činnosti v případě pracovnic, které nemohly absolvovat úplné odborné vzdělávání z důvodu povinné mateřské dovolené. 3) Ustanovení čl. 14 odst. 1 písm. c) a článku 15 směrnice 2006/54 jsou dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná na to, aby mohla mít přímý účinek.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Nokia Siemens Networks a další, C-512/11 a C-513/11 „Sociální politika – Směrnice 92/85 EHS – Ochrana bezpečnosti a zdraví zaměstnanců – Práce těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň – Mateřská dovolená – Zachování odměny za práci nebo nároku na odpovídající dávku – Směrnice 96/34/ES – Rámcová dohoda o rodičovské dovolené – Individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte – Pracovní podmínky a podmínky odměňování – Celostátní kolektivní smlouva – Zaměstnankyně, které nastoupily na mateřskou dovolenou poté, co přerušily neplacenou rodičovskou dovolenou – Odmítnutí vyplácet mzdu během mateřské dovolené“ Směrnice 96/34/ES musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení obsažené v kolektivních smlouvách dotčených v původních řízeních, podle něhož těhotná zaměstnankyně, která přeruší neplacenou rodičovskou dovolenou ve smyslu této směrnice, aby s okamžitým účinkem nastoupila na mateřskou dovolenou ve smyslu směrnice 92/85/EHS, nemá nárok na zachování odměny za práci, kterou by byla oprávněna pobírat, kdyby této mateřské dovolené předcházela minimální doba návratu do zaměstnání.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 2014, Małgorzata Nierodzik, C-38/13 „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Doložka 4 – Pojem ‚pracovní podmínky‘ – Výpovědní lhůta v případě pracovní smlouvy sjednané na dobu určitou – Rozdíl v zacházení oproti zaměstnancům se smlouvou na dobu neurčitou“ Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která pro výpově pracovních smluv na dobu určitou, jejichž doba trvání překračuje šest měsíců, stanoví možnost použít pevně stanovenou výpovědní lhůtu v trvání dvou týdnů nezávisle na době trvání pracovního poměru dotyčného zaměstnance, kdežto v případě pracovních smluv sjednaných na dobu neurčitou se výpo-

Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014, Lyreco Belgium NV, C-588/12 „Sociální politika – Směrnice 96/34/ES – Rámcová dohoda o rodičovské dovolené – Ustanovení 1 a ustanovení 2 bod 4 – Rodičovská dovolená na část pracovní doby – Propuštění zaměstnance bez závažného či dostatečného důvodu – Paušální ochranné odstupné z důvodu čerpání rodičovské dovolené – Základ pro výpočet odstupného“ Ustanovení 2 bod 4 rámcové dohody o rodičovské dovolené, vykládané s ohledem jak na cíle, které tato rámcová dohoda sleduje, tak na bod 6 téhož ustanovení, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby paušální ochranné odstupné dlužné pracovníkovi, který čerpá rodičovskou dovolenou na část pracovní doby, bylo v případě, že zaměstnavatel bez závažného nebo dostatečného důvodu jednostranně ukončí pra-

27

PPZ_02_14_zlom.p65

27


30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

vědní lhůta odvíjí od doby trvání pracovního poměru dotyčného zaměstnance a může činit dva týdny až tři měsíce, jestliže se tyto dvě kategorie zaměstnanců nachází ve srovnatelné situaci.

vedl v členském státě zaměstnaní, i když podle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění platy, mzdy a odměny za práci, jež jsou obdobné těm, jež jsou vypláceny pracovníkům, kteří nemají bydliště v členském státě zaměstnání, podléhají daňové povinnosti v členském státě bydliště posledně uvedených osob. Podle uvedeného čl. 7 odst. 4 jsou taková ustanovení od počátku neplatná. Článek 45 SFEU, jakož i ustanovení nařízení č. 1612/68 ponechávají členským státům nebo sociálním partnerům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění cíle, který sledují tato ustanovení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. března 2014, C. D. proti S. T., C-167/12 „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 92/85/EHS – Opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň – Článek 8 – Objednávající matka, která měla dítě na základě dohody o náhradním mateřství – Odmítnutí přiznat jí mateřskou dovolenou – Směrnice 2006/54/ES – Rovné zacházení mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi – Článek 14 – Méně příznivé zacházení s objednávající matkou, pokud jde o přiznání mateřské dovolené“ 1) Směrnice 92/85/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že členské státy nejsou povinny přiznat mateřskou dovolenou podle článku 8 této směrnice zaměstnankyni, která jako objednávající matka měla dítě na základě dohody o náhradním mateřství, a to i pokud může toto dítě po narození kojit nebo jej skutečně kojí. 2) Článek 14 směrnice 2006/54/ES, ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. c) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že zaměstnavatel odmítl přiznat mateřskou dovolenou objednávající matce, která měla dítě na základě dohody o náhradním mateřství, nepředstavuje diskriminaci na základě pohlaví.

Evropské sociální právo Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014, Petra Würker proti Familienkasse Nürnberg, C-32/13 „Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Rodinné přídavky – Články 77 a 78 – Dávky pro vyživované děti důchodců a pro sirotky – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Rodinné dávky – Článek 67 – Rodinní příslušníci bydlící v jiném členském státě – Pojem ,důchod‘ – Osoba pobírající důchod, který je podle německé právní úpravy poskytován na výchovu dětí po úmrtí osoby, s níž byla tato osoba pobírající důchod rozvedena (,Erziehungsrente‘)“ 1) Článek 77 odst. 1 nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že taková dávka, jako je důchod na výchovu podle § 47 odst. 1 knihy VI zákoníku sociálního zabezpečení (Sozialgesetzbuch, Sechstes Buch), která je v případě úmrtí přiznána bývalému manželovi nebo manželce zesnulé osoby za účelem výchovy dětí tohoto bývalého manžela nebo manželky, nemůže být postavena na roveň „důchod[u] v případě stáří, invalidity nebo pracovních úrazů nebo nemocí z povolání“ ve smyslu tohoto ustanovení uvedeného nařízení. 2) Článek 67 nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že taková dávka, jako je důchod na výchovu podle § 47 odst. 1 knihy VI zákoníku sociálního zabezpečení, spadá pod pojem „důchod“ ve smyslu tohoto článku 67.

Volný pohyb pracovníků Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2012, Georges Erny proti Daimler AG – Werk Wörth, C-172/11 „Volný pohyb pracovníků – Článek 45 SFEU – Nařízení (EHS) č. 1612/68 – Článek 7 odstavec 4 – Zásada zákazu diskriminace – Dorovnávací částka mzdy vyplácená pracovníkům pracujícím v režimu částečného pracovního úvazku před odchodem do starobního důchodu – Příhraniční pracovníci podléhající dani z příjmu v členském státě svého bydliště – Fiktivní zohlednění daně ze mzdy členského státu zaměstnání“ Článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 brání ustanovením kolektivních a individuálních smluv, podle nichž musí být taková dorovnávací částka, jako je částka, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, která je vyplácena zaměstnavatelem v rámci režimu práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, vypočítána tak, že se při určování vyměřovacího základu této dorovnávací částky fiktivně odečte daň ze mzdy pracovníka, kterou by odPrávo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

28

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2014, Lorenzo Amatori a další, C-458/12 „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Převod podniků – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23/ES – Převod pracovních poměrů v případě smluvního převodu části závodu, kterou nelze označit za již existující samostatnou hospodářskou jednotku“ 1) Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2001/ 23/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná

28

30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

v původním řízení, která při převodu části podniku umožňuje, aby na nabyvatele přešly pracovní poměry převodce v případě, kdy tato část podniku netvoří funkčně samostatnou hospodářskou jednotku, existující již před jejím převodem. 2) Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná v původním řízení, která umožňuje, aby na nabyvatele přešly pracovní poměry převodce v případě, kdy po převodu předmětné části podniku má tento převodce vůči tomuto nabyvateli silné nadřazené postavení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Nils Svensson a další, C-466/12 „Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Informační společnost – Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících – Článek 3 odst. 1 – Sdělování veřejnosti – Pojem – Internetové odkazy (,hypertextové odkazy‘) umožňující přístup k chráněným dílům“ 1) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení. 2) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát mohl poskytnout větší ochranu nositelům autorského práva tím, že stanoví, že pojem „sdělování veřejnosti“ zahrnuje více úkonů, než uvádí toto ustanovení.

Svoboda usazování Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Susanne Sokoll-Seebacher, C-367/12 „Svoboda usazování – Veřejné zdraví – Článek 49 SFEU – Lékárny – Náležité zásobování obyvatelstva léčivy – Povolení k provozu – Územní rozmístění lékáren – Zavedení limitů založených především na demografickém kritériu – Minimální vzdálenost mezi lékárnami“ Článek 49 SFEU, a především požadavek soudržnosti při uskutečňování sledovaného cíle musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým právním předpisům členského státu, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které stanoví jako hlavní kritérium pro ověření existence potřeby pro účely zřízení nové lékárny pro veřejnost pevnou hranici počtu „osob, které je třeba nadále zásobovat“, pokud příslušné vnitrostátní orgány nemají možnost se od této hranice odchýlit, aby zohlednily místní zvláštnosti.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Susanne Sokoll-Seebacher, C-367/12 „Svoboda usazování – Veřejné zdraví – Článek 49 SFEU – Lékárny – Náležité zásobování obyvatelstva léčivy – Povolení k provozu – Územní rozmístění lékáren – Zavedení limitů založených především na demografickém kritériu – Minimální vzdálenost mezi lékárnami“ Článek 49 SFEU, a především požadavek soudržnosti při uskutečňování sledovaného cíle musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým právním předpisům členského státu, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které stanoví jako hlavní kritérium pro ověření existence potřeby pro účely zřízení nové lékárny pro veřejnost pevnou hranici počtu „osob, které je třeba nadále zásobovat“, pokud příslušné vnitrostátní orgány nemají možnost se od této hranice odchýlit, aby zohlednily místní zvláštnosti.

Volné poskytování služeb Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2014, Petillo v. Unipol Assicurazioni SpA, C-371/12 „Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Směrnice 72/166/EHS, 84/5/EHS, 90/232/EHS a 2009/103/EHS – Dopravní nehoda – Nemajetková újma – Náhrada škody – Vnitrostátní ustanovení, jimiž se pro dopravní nehody stanoví zvláštní pravidla pro výpočet, jež jsou méně příznivá než pravidla stanovená obecným režimem občanskoprávní odpovědnosti – Slučitelnost s těmito směrnicemi“ Článek 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice 84/5/EHS musí být vykládány tak, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví zvláštní režim náhrad za nehmotné újmy pramenící z lehkých zranění způsobených dopravními nehodami, který omezuje náhrady za tyto újmy ve srovnání s tím, co se připouští v oblasti náhrad za stejné újmy z jiných příčin než těchto nehod.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 2014, UPC DTH Sarl, C-475/12 „Odvětví telekomunikací – Sítě a služby elektronických komunikací – Volný pohyb služeb – Článek 56 SFEU – Směrnice 2002/21/ES – Přeshraniční poskytování balíčku rozhlasových a televizních programů – Podmíněný přístup – Příslušnost vnitrostátních regulačních orgánů – Registrace – Povinnost usadit se“ 1) Článek 2 písm. c) směrnice 2002/21/ES, ve znění směrnice 2009/140/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že služba, která spočívá v úplatném poskytování podmíněného přístupu k programovému balíčku sestávajícímu z rozhlasových a televizních programů,

29

PPZ_02_14_zlom.p65

29


30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

který je přenášen prostřednictvím satelitu, spadá pod pojem „služba elektronických komunikací“ ve smyslu tohoto ustanovení. Skutečnost, že tato služba zahrnuje systém podmíněného přístupu ve smyslu čl. 2 písm. ea) a písm. f) směrnice 2002/21, ve znění směrnice 2009/140, nemá v tomto ohledu význam. Subjekt, který poskytuje takovou službu, o jakou se jedná v původním řízení, je třeba považovat za poskytovatele služeb elektronických komunikací ve smyslu směrnice 2002/21, ve znění směrnice 2009/140. 2) Za takových okolností, jaké nastaly v původním řízení, představuje služba, která spočívá v úplatném poskytování podmíněného přístupu k programovému balíčku sestávajícímu z rozhlasových a televizních programů, který je přenášen prostřednictvím satelitu, poskytování služeb v smyslu článku 56 SFEU. 3) Vedení správního řízení týkajícího se tržního dohledu nad takovými službami elektronických komunikací, jako jsou služby dotčené v původním řízení, přísluší orgánům členského státu, ve kterém mají bydliště příjemci uvedených služeb. 4) Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že: – nebrání tomu, aby členské státy uložily podnikům, které na jejich území poskytují takové služby elektronických komunikací, jako jsou služby dotčené v původním řízení, povinnost zaregistrovat tyto služby, pokud jednají v souladu s požadavky stanovenými v článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice), ve znění směrnice 2009/140 , a – naopak brání tomu, aby podniky, které chtějí poskytovat takové služby elektronických komunikací, jako jsou služby dotčené v původním řízení, v jiném členském státě, než na jehož území jsou usazeny, byly povinny vytvořit v něm pobočku nebo právní subjekt odlišný od subjektu, který se nachází v členském státě vysílání. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2014, Idrodinamica Spurgo Velox, C-161/13 „Veřejné zakázky – Odvětví vodního hospodářství – Směrnice 92/13/EHS – Účinná a rychlá přezkumná řízení – Lhůty pro podání žaloby – Den, od kterého tyto lhůty začínají běžet“ Článek 1 odst. 1 a 3, jakož i čl. 2a odst. 2 poslední pododstavec směrnice 92/13/EHS, ve znění směrnice 2007/66/ES, musejí být vykládány v tom smyslu, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti rozhodnutí o zadání zakázky musí začít běžet znovu, pokud veřejný zadavatel přijal po tomto rozhodnutí o zadání zakázky, avšak před podepsáním Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

30

smlouvy nové rozhodnutí, které může mít vliv na legalitu uvedeného rozhodnutí o zadání zakázky. Tato lhůta začíná běžet od oznámení pozdějšího rozhodnutí uchazečům nebo – pokud k takovému oznámení nedošlo – od okamžiku, kdy se tito uchazeči o něm dozvěděli. V případě, že se uchazeč dozví o nesrovnalosti, ke které údajně došlo před přijetím rozhodnutí o zadání zakázky, po uplynutí lhůty pro podání žaloby stanovené vnitrostátní právní úpravou, lze žalobu proti tomuto rozhodnutí podat pouze v této lhůtě, ledaže takové právo výslovně stanoví vnitrostátní právo v souladu s unijním právem. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2014, Technische Universität Hamburg-Harburg, C-15/13, „Veřejné zakázky na dodávky – Směrnice 2004/ 18/ES – Zadání zakázky bez zahájení zadávacího řízení – Takzvané ,in house‘ zadávání – Subjekt, jemuž je veřejná zakázka zadána, právně odlišný od veřejného zadavatele – Podmínka ‚obdobné kontroly‘– Veřejný zadavatel a subjekt, jemuž je veřejná zakázka zadána, mezi nimiž neexistuje vztah kontroly – Třetí osoba, jež je orgánem veřejné správy, vykonávající částečnou kontrolu nad veřejným zadavatelem a kontrolu nad subjektem, jemuž je veřejná zakázka zadána, kterou lze kvalifikovat jako ‚obdobnou‘ – ,Horizontální interní plnění‘ “ Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/18/ES musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva, jejímž předmětem je dodání výrobků, uzavřená mezi univerzitou, která je veřejným zadavatelem a je v oblasti nákupů výrobků a služeb kontrolována německou spolkovou zemí, na straně jedné a soukromoprávním podnikem vlastněným spolkovým státem a německými spolkovými zeměmi, mezi něž patří uvedená spolková země, na straně druhé představuje veřejnou zakázku ve smyslu tohoto ustanovení, a musí tudíž podléhat pravidlům postupu při zadávání veřejných zakázek stanoveným touto směrnicí. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2014, Pelckmans Turnhout NV, C-483/12 „Řízení o předběžné otázce – Listina základních práv Evropské unie – Zásady rovnosti a zákazu diskriminace – Provádění unijního práva – Působnost unijního práva – Neexistence – Nedostatek pravomoci Soudního dvora“ Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc k tomu, aby odpověděl na předběžnou otázku, jejíž podstatou je, zda zásady rovnosti a zákazu diskriminace zakotvené v článcích 20 a 21 Listiny ve světle článků 15 a 16 Listiny a článků 34 SFEU až 36 SFEU, jakož i článku 56 SFEU a článku 57 SFEU

30

30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je LHO, která až na některé výjimky zakazuje obchodníkům otevřít obchod sedm dní v týdnu a ukládá jim povinnost jednoho zavíracího dne v týdnu.

řízení, podle níž je k tomu, aby bylo možné na trh členského státu uvádět předměty z drahých kovů dovezené z jiného členského státu, v němž je jejich uvádění na trh povoleno a které byly označeny puncovní značkou v souladu s právní úpravou tohoto druhého členského státu, nezbytné, aby je v případě, že údaje týkající se ryzosti těchto předmětů uvedené na této puncovní značce nejsou v souladu s požadavky právní úpravy prvního členského státu, nezávislý kontrolní orgán pověřený posledně uvedeným členským státem označil znovu prostřednictvím puncovní značky, která potvrzuje, že uvedené předměty byly zkontrolovány a uvádí jejich ryzost v souladu s uvedenými požadavky. 2) Okolnost, že dodatečné označení dovezených předmětů z drahých kovů, sloužící k tomu, aby byly poskytnuty údaje týkající se ryzosti těchto předmětů ve formě srozumitelné pro spotřebitele v členském státu dovozu, nebylo provedeno nezávislým kontrolním orgánem pověřeným členským státem, na odpově poskytnutou na první otázku dopad nemá, jelikož na uvedené předměty předem vyrazil puncovní značku označující ryzost nezávislý kontrolní úřad pověřený členským státem vývozu a údaje poskytnuté na základě tohoto označení odpovídají údajům uvedeným na této puncovní značce.

Volný pohyb osob Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. března 2014, S. proti Minister voor Immigratie, Integratie en Asiel a Minister voor Immigratie, Integratie en Asiel, C-457/12 „Článek 20 SFEU, čl. 21 odst. 1 SFEU a článek 45 SFEU – Směrnice 2004/38/ES – Právo volného pohybu a pobytu na území členských států – Oprávněné osoby – Právo státního příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie, pobývat v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem – Občan Unie mající bydliště v členském státě, jehož je státním příslušníkem – Pracovní činnosti – Pravidelné cesty do jiného členského státu“ Ustanovení směrnice 2004/38/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát zamítl právo pobytu státnímu příslušníkovi třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana Unie, má-li uvedený občan státní příslušnost uvedeného členského státu a své bydliště v tomto členském státě, avšak v rámci svých pracovních činností se pravidelně vydává do jiného členského státu. Článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává rodinnému příslušníkovi občana Unie, který je státním příslušníkem třetího státu, odvozené právo pobytu v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem, má-li uvedený občan bydliště v tomto členském státě, avšak pravidelně se vydává do jiného členského státu jako pracovník ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud by odmítnutí uznání takovéhoto práva pobytu mělo odrazující účinek na skutečný výkon práv, která pro dotčeného pracovníka vyplývají z článku 45 SFEU, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 2014 Ordre des architectes v. Etat belge C-365/13 „Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2005/36/ES – Články 21 a 49 – Uznávání odborných kvalifikací – Přístup k povolání architekta – Zproštění povinnosti vykonání odborné praxe “ Články 21 a 49 směrnice 2005/36/ES, ve znění nařízení č. 279/2009, musejí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby hostitelský členský stát vyžadoval pro účely vydání povolení k výkonu povolání architekta od držitele odborné kvalifikace, získané v domovském členském státě a uvedené v příloze V bodu 5.7.1 nebo příloze VI této směrnice, aby vykonal odbornou praxi nebo prokázal, že má rovnocenné odborné zkušenosti.

Volný pohyb zboží Veřejné zakázky Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. ledna 2014, Juvelta, C-481/12 „Volný pohyb zboží – Článek 34 SFEU – Množstevní omezení dovozu – Opatření s rovnocenným účinkem – Uvádění předmětů z drahých kovů na trh – Puncovní značka – Požadavky uložené právní úpravou členského státu dovozu“ 1) Článek 34 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2014, Idrodinamica Spurgo Velox a další proti Acquedotto Pugliese SpA, C-161/13, „Veřejné zakázky – Odvětví vodního hospodářství – Směrnice 92/13/EHS – Účinná a rychlá přezkumná řízení – Lhůty pro podání žaloby – Den, od kterého tyto lhůty začínají běžet“ Článek 1 odst. 1 a 3, jakož i čl. 2a odst. 2 poslední pododstavec směrnice 92/13/EHS, ve znění směrnice

31

PPZ_02_14_zlom.p65

31


30.7.2014, 6:15

Judikatura EU

2007/66/ES, musejí být vykládány v tom smyslu, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti rozhodnutí o zadání zakázky musí začít běžet znovu, pokud veřejný zadavatel přijal po tomto rozhodnutí o zadání zakázky, avšak před podepsáním smlouvy nové rozhodnutí, které může mít vliv na legalitu uvedeného rozhodnutí o zadání zakázky. Tato lhůta začíná běžet od oznámení pozdějšího rozhodnutí uchazečům nebo – pokud k takovému oznámení nedošlo – od okamžiku, kdy se tito uchazeči o něm dozvěděli. V případě, že se uchazeč dozví o nesrovnalosti, ke které údajně došlo před přijetím rozhodnutí o zadání zakázky, po uplynutí lhůty pro podání žaloby stanovené vnitrostátní právní úpravou, lze žalobu proti tomuto rozhodnutí podat pouze v této lhůtě, ledaže takové právo výslovně stanoví vnitrostátní právo v souladu s unijním právem.

Konečné podmínky – Datum a způsob zveřejnění požadovaných údajů – Podmínky pro zveřejnění v elektronické podobě“ 1) Článek 22 odst. 2 nařízení č. 809/2004, kterým se provádí směrnice 2003/71/ES, pokud jde o údaje obsažené v prospektech, úpravu prospektů, uvádění údajů ve formě odkazu, zveřejňování prospektů a šíření inzerátů, musí být vykládán v tom smyslu, že v dodatku k prospektu je nutno zveřejnit údaje, jejichž uvedení je požadováno podle odst. 1 tohoto článku a které ještě nebyly známy v okamžiku zveřejnění základního prospektu, avšak v okamžiku zveřejnění dodatku k tomuto prospektu již známy byly, pokud jsou tyto údaje významnou novou skutečností, podstatnou chybou či nepřesností, jež mohou ovlivnit hodnocení cenných papírů ve smyslu článku 16 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/71/ES ze dne 4. listopadu 2003 o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu. 2) Podmínky článku 22 nařízení č. 809/2004 nejsou splněny, pokud byl základní prospekt zveřejněn bez údajů požadovaných podle odst. 1 tohoto článku, a to konkrétně údajů podle Přílohy V tohoto nařízení, nedošlo-li následně ke zveřejnění konečných podmínek. Aby mohly být údaje, které musí být obsaženy v základním prospektu v souladu s čl. 22 odst. 1 nařízení č. 809/2004, zahrnuty do konečných podmínek, musí být v základním prospektu uvedeny údaje, které budou zahrnuty do těchto konečných podmínek, a tyto údaje musí splňovat podmínky stanovené v čl. 22 odst. 4 uvedeného nařízení. 3) Článek 29 odst. 1 bod 1) nařízení č. 809/ 2004 musí být vykládán v tom smyslu, že není splněn požadavek, že prospekt musí být snadno přístupný na internetové stránce, na níž je zpřístupněn veřejnosti, pokud tato internetová stránka vyžaduje registraci doplněnou o prohlášení o vyloučení odpovědnosti a uvedení e-mailové adresy, nebo pokud je tento elektronický přístup zpoplatněn či je bezplatné nahlížení do částí prospektu omezeno na dva dokumenty měsíčně. 4) Článek 14 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/71 musí být vykládán v tom smyslu, že základní prospekt musí být zpřístupněn veřejnosti jak v sídle emitenta, tak v kancelářích finančních zprostředkovatelů.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2014, Technische Universität Hamburg-Harburg, Hochschul-Informations-System GmbH, proti Datenlotsen Informationssysteme GmbH, C-15/13 „Veřejné zakázky na dodávky – Směrnice 2004/18/ ES – Zadání zakázky bez zahájení zadávacího řízení – Takzvané ,in house‘ zadávání – Subjekt, jemuž je veřejná zakázka zadána, právně odlišný od veřejného zadavatele – Podmínka ‚obdobné kontroly‘– Veřejný zadavatel a subjekt, jemuž je veřejná zakázka zadána, mezi nimiž neexistuje vztah kontroly – Třetí osoba, jež je orgánem veřejné správy, vykonávající částečnou kontrolu nad veřejným zadavatelem a kontrolu nad subjektem, jemuž je veřejná zakázka zadána, kterou lze kvalifikovat jako ‚obdobnou‘ – ,Horizontální interní plnění‘ “ Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/18/ES musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva, jejímž předmětem je dodání výrobků, uzavřená mezi univerzitou, která je veřejným zadavatelem a je v oblasti nákupů výrobků a služeb kontrolována německou spolkovou zemí, na straně jedné a soukromoprávním podnikem vlastněným spolkovým státem a německými spolkovými zeměmi, mezi něž patří uvedená spolková země, na straně druhé představuje veřejnou zakázku ve smyslu tohoto ustanovení, a musí tudíž podléhat pravidlům postupu při zadávání veřejných zakázek stanoveným touto směrnicí.

Ochrana spotřebitelů Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. května 2014, Michael Timmel proti Aviso Zeta AG, C-359/12 „Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 2003/71 ES – Článek 14 odst. 2 písm. b) – Nařízení (ES) č. 809/2004 – Článek 22 odst. 2 a čl. 29 odst. 1 – Základní prospekt – Dodatky k prospektu – Právo pro podnikání a zaměstnání 2/2014

PPZ_02_14_zlom.p65

32

Zpracoval: Viktor Šmejkal

  

32

30.7.2014, 6:15

PRÁVO pro podnikání a zaměstnání

Recommend Documents