PRÁVNÍ ÚPRAVA NAKLÁDÁNÍ S NEBEZPEČNÝM ODPADEM

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra práva ţivotního prostředí

Michaela Špicarová

PRÁVNÍ ÚPRAVA NAKLÁDÁNÍ S NEBEZPEČNÝM ODPADEM Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Michal Sobotka, Ph.D.

Duben 2012

1

Prohlašuji, ţe jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za pouţití zdrojů a literatury v ní uvedených, ani jsem ji nevyuţila k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze, 27.4.2012

______________________

2

Děkuji panu JUDr. Michalu Sobotkovi, Ph.D. , vedoucímu mé práce, za podnětné připomínky a za častou a účinnou pomoc při zpracování.

3

OBSAH OBSAH .............................................................................................................................. 4 Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Mezinárodní právní úprava nakládání s nebezpečným odpadem ........................................... 8 1.1 Agenda 21……………………………………………………………………………..11 1.2 OECD…………………………………………………………………………………. 13 1.3 OSN – Program UNEP………………………………………………………………... 15 1.4 Moře a oceány………………………………………………………………………… 17 1.5 Antarktida……………………………………………………………………………... 18 1.6 Závěr…………………………………………………………………………………... 19 2. Problematika nebezpečného odpadu na úrovni Evropské Unie ........................................... 21 2.1 Vývoj úpravy………………………………………………………………………….. 23 2.2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008 EU……………………………. 24 2.3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady 1013/2006/ES o přepravě odpadů……….. 26 2.4 Skládkování…………………………………………………………………………… 27 2.5 Zvláštní úprava nakládání s některými vybranými druhy nebezpečného odpadu……. 28 2.6 Závěr…………………………………………………………………………………... 29 3. Právní úprava nakládání s nebezpečným odpadem v ČR .................................................... 31 3.1 Vývoj právní úpravy…………………………………………………………………... 31 3.2 Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a změně některých dalších zákonů………………. 31 3.3 Závěr…………………………………………………………………………………... 33 4. Nakládání s nebezpečnými odpady ...................................................................................... 35 4.1 Základní pojmy……………………………………………………………………….. 36 4.1.1 Odpad ...................................................................................................................... 36 4.1.2 Vedlejší produkt, výrobek ........................................................................................ 37 4.1.3 Nebezpečný odpad ................................................................................................... 38 4.2 Zařazování odpadů……………………………………………………………………. 38 4.3 Hierarchie způsobů nakládání s odpady………………………………………………. 40 4.3.1 Prevence .................................................................................................................. 41 4.3.2 Postup dle hierarchie pro případ vzniku odpadu .................................................... 43 4.4 Plánování odpadového hospodářství…………………………………………………. 44 4.5 Povinnosti původců odpadů a provozovatelů zařízení k nakládání s nebezpečným odpadem…………………………………………………………………………………... 46 4.6 Shromaţďování, sběr a výkup odpadu……………………………………………….. 48 4.7 Vyuţívání odpadu…………………………………………………………………….. 52 4.7.1 Materiálové využití .................................................................................................. 52 4.7.2 Energetické využití .................................................................................................. 54 4.8 Odstraňování nebezpečného odpadu…………………………………………………. 56 4.8.1 Skládkování ............................................................................................................. 56 4.8.2 Spalování ................................................................................................................. 58 4.9 Přeprava nebezpečných odpadů na území ČR………………………………………... 58 Závěr......................................................................................................................................... 63 Seznam zkratek ........................................................................................................................ 66 Pouţitá literatura ...................................................................................................................... 67 Kniţní publikace: ............................................................................................................. 67 Odborné časopisy a jiné dokumenty: ............................................................................... 67 Internetové zdroje: ............................................................................................................ 68 Summary .................................................................................................................................. 69 Abstrakt .................................................................................................................................... 71 4

Abstract .................................................................................................................................... 72 Klíčová slova (Key Words) ...................................................................................................... 73 Název práce v anglickém jazyce .............................................................................................. 73

5

Úvod Nebezpečné odpady si jako vysoce rizikový potenciální zdroj znečištění a poškození ţivotního prostředí zaslouţí zvýšenou pozornost. Přestoţe v poměru k ostatnímu odpadu není jejich mnoţství vysoké, představují výrazně závaţnější hrozbu jak pro ţivotní prostředí, tak pro lidské zdraví. Odpady vznikají jako vedlejší (nechtěný) produkt převáţné většiny lidských činností.1 V souvislosti s pokrokem se společnost stává více konzumní, lidé nakupují nová auta či lednice, ale nikoli protoţe jim ty staré přestaly slouţit, ale z toho důvodu, ţe si mohou pořídit věci lepší a ţít tak pohodlnější ţivot. Důsledkem toho je nárůst produkce odpadů. Mnoţství odpadu stoupá i v souvislosti s rostoucím počtem populace - kaţdý rok přibývá mnoţství vyprodukovaného odpadu a to jak ve světovém měřítku, tak i v České republice. Na území ČR bylo za rok 2010 vyprodukováno téměř 30 milionů tun odpadu2, z něhoţ nebezpečný odpad tvoří více neţ 1,5 milionu tun3. Příroda má omezenou schopnost absorbovat některé odpady, avšak právě z důvodu rozvoje a pokroků v průmyslu mohou odpady nabýt takových fyzikálních či chemických vlastností4, ţe se stanou pro ţivotní prostředí, lidské zdraví i zdraví zvířat vysoce rizikové a příroda je jiţ vstřebat nedokáţe. Nebezpečný odpad je produktem celé řady činností. Dle původu ho můţeme rozdělit do několika typů. Odpad z výrobní činnosti – z průmyslové výroby, zemědělství, těţby, dále odpad z komunální spotřeby – z domácností, zdravotnictví a nakonec odpad ze zpracování nebezpečného odpadu. V tomto případě se jedná například o staré ekologické zátěţe, kdy vzhledem k nevhodnému nakládání mohlo dojít ke kontaminaci půdy pod skládkou apod. Nebezpečný odpad představuje takový zdroj znečištění, který má výrazný negativní vliv na kvalitu ţivotního prostředí a můţe mít aţ likvidační následky pro některé druhy ţivočichů, rostlin či celé ekosystémy. Ačkoli je příroda zdrojem všeho, co člověk vyuţívá k uspokojení svých potřeb, je nezbytné, aby nebyla zatěţována nepřiměřeným způsobem, tedy aby nadměrně z ní člověk nečerpal a na druhou stranu do ní vracel co nejmenší mnoţství nepotřebných či nespotřebovaných produktů. Ještě v nedávné době se k odpadu přistupovalo výhradně jako k neţádoucí věci, které je třeba se zbavit. Nyní je však známo, ţe odpad, a to i nebezpečný, můţe mít různá vyuţití a 1

Damohorský, M. a kol.: Právo ţivotního prostředí., 3.vydání. Praha: C.H.Beck, 2010 viz. Produkce vyuţití a odstranění odpadu v roce 2010 – informační pomůcka ČSÚ 3 viz. Produkce vyuţití a odstranění odpadu v roce 2010 – informační pomůcka ČSÚ 4 např. toxicita, hořlavost, výbušnost 2

6

představuje moţný zdroj surovin či energie. Dokud byla tato moţnost opomíjena, docházelo k nadbytečnému odebírání surovin z přírody. Nyní je v právní úpravě zakotvena hierarchie nakládání s odpady, která tvoří základ odpadového hospodářství a výše uvedenému nešetrnému zacházení s odpady má zabránit. Předmětem práce je úprava nakládání s nebezpečným odpadem, a protoţe mezinárodní i unijní úprava jsou velmi úzce spjaty s vnitrostátní úpravou nakládání s odpady, je jim také věnována část této práce. Obě nadnárodní úpravy výrazně ovlivnily českou legislativu a stále ji formují. Mezinárodní úprava se ochranou ţivotního prostředí a problematikou odpadů věnovala jako první ze všech tří uvedených a jako taková i stanovila rámec pro nakládání s odpady, základní principy a v oblasti ochrany ţivotního prostředí v mezinárodním měřítku je i nadále rozvíjejícím se odvětvím. Unijní úprava je pro českou právní úpravu podstatnější, a to z toho důvodu, ţe předpisy EU jsou přímo či nepřímo závazné či vynutitelné i pro ČR. V navazující kapitole je pak krátce představen základní předpis české právní úpravy – zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. V poslední části práce je uţ podrobněji rozebíráno samotné nakládání s odpady. Konkrétní způsoby nakládání s nebezpečným odpadem jsou uvedeny aţ v kapitole 4, a z toho důvodu, ţe se domnívám, ţe není moţné samostatně rozebírat pouze českou právní úpravu, tedy bez kontextu nadnárodních předpisů a úmluv. Problematika nebezpečných odpadů je otázkou, na kterou je nutné nahlíţet globálně a snaţit se při jejím řešení postupovat v součinnosti s jinými státy. Jednotlivé způsoby nakládání s nebezpečným odpadem jsou představeny v rámci úpravy nakládání s běţným odpadem, a to především za pomoci srovnávací metody výkladu. Snahou této práce bylo zdůraznit odlišný, často přísnější reţim pro nebezpečné odpady oproti odpadům ostatním. Cílem této práce je komplexně zhodnotit stav právní úpravy nakládání s nebezpečným odpadem a případně poukázat na zjištěné nedostatky, které nakládání s nebezpečným odpadem negativně ovlivňují.

Text práce odpovídá právnímu stavu ke dni 1.4. 2012.

7

1. Mezinárodní právní úprava nakládání s nebezpečným odpadem Ţivotní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho sloţkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.5 Ochrana všech těchto sloţek, které se navzájem protínají a ovlivňují, je nezbytná k zachování ţivotního prostředí na takové úrovni, která je nutná k uspokojování potřeb organismů a nezbytná pro jejich další zdravý vývoj. Právo ţivotního prostředí je nástroj ochrany ţivotního prostředí, který usměrňuje a stimuluje ostatní nástroje, např. v oblasti politické, ekonomické, vzdělávací či technické, zároveň z nich ale i vychází. Vzhledem ke specifičnosti společenských vztahů, které jsou předmětem regulace není tedy jen právem veřejným, ale v některých aspektech i právem soukromým.6 Mezinárodní právo ţivotního prostředí je odvětví mezinárodního práva veřejného. Jeho funkcí je ochrana jednotlivých sloţek ţivotního prostředí a ekosystému, ochrana před specifickými zdroji ohroţení ţivotního prostředí v souvislosti s určitými činnostmi a ochrana zvláštních prostorů. Mezinárodní právo ţivotního prostředí se však nezabývá všemi oblastmi ochrany ţivotního prostředí, ale koncentruje se zejména na ty zdroje znečištění a poškozování, které zasahují území států bez ohledu na státní hranice. Některé sloţky ţivotního prostředí se protínají a vzájemně ovlivňují a poškození jedné z nich na území jednoho státu můţe mít stejně závaţné, ne-li aţ katastrofální důsledky pro ţivotní prostředí ve státě jiném. Z těchto důvodů nalezneme mezinárodněprávní ochranu vod, biodiverzity, ovzduší či nakládání s nebezpečnými odpady. Naopak na mezinárodní úrovni se v zásadě nesetkáme s úpravou problematiky hluku, vibrací či ochrany půdy, protoţe se jedná o otázky víceméně jasně vymezených území. Mezinárodní společenství tedy postupuje v součinnosti pouze v některých oblastech ochrany ţivotního prostředí, kde vytyčuje společné cíle a nástroje k jejich dosaţení a v neposlední řadě definuje obecné principy ochrany ţivotního prostředí. S postupující globalizací problémů ţivotního prostředí nastal v posledních několika desetiletích určitý posun v mezinárodním chování států. Státy jsou dnes v širší míře ochotny připustit, ţe překonání určitých závaţných problémů ţivotního prostředí je elementárním zájmem mezinárodního společenství, kterému musí ustoupit národní zájmy jednotlivých států.7 Přesto se však státy často odmítají v zájmu vlastní suverenity podrobit a na 5

viz § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí např. dle § 415 občanského zákoníku je kaţdý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na ţivotním prostředí 7 viz. Šturma P. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí I.část (obecná), IFEC, 2008, str.11 6

8

mezinárodních konferencích tak k dohodám o společném dalším postupu v oblasti ochrany ţivotního prostředí dochází velmi obtíţně a jen málokdy jsou při tom stanovena závazná jasná pravidla. Často pak v přijatých dokumentech nalezneme vágní ustanovení typu: „pokud to bude moţné a přiměřené“ či „s ohledem na místní podmínky“.8 Záleţí pak na konkrétních státech, jakou politiku ochrany ţivotního prostředí vedou a nakolik odpovědně k problematice přistoupí. Obecně lze říci, ţe čím vyspělejší země, tím zodpovědnější přístup. Naopak rozvojové země se často podílí na ochraně ţivotního prostředí pouze z důvodů přislíbení finančních prostředků či moderních technologií. S ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci, ale třeba i politické problémy v těchto zemích, nelze jejich postoj zcela nechápat. Právě proto je ale podstatné, aby tyto státy mezinárodní společenství i nadále stimulovalo a vedlo je k odpovědné politice ochrany ţivotního prostředí. Pro uplatňování pravidel je rozhodující, v jaké formě pramenu práva je konkrétní pravidlo přijato. Z hlediska závaznosti pramenů mezinárodního práva je zásadní dělení na „soft law“ a „hard law“. Tzv. soft law tvoří zejména dokumenty doporučující povahy, označovány

jsou

především

jako

doporučení

(Recommendation)

nebo

deklarace

(Declaration). Tyto prameny obsahují pravidla, jimiţ by se měl adresát či smluvní strana příslušného dokumentu řídit. Jejich nedodrţení ale není vynutitelné a nezakládá právní odpovědnost. Význam proto spočívá zejména v dočasné náhradě určité mezinárodněprávní úpravy konkrétní problematiky, k jejímuţ přijetí se na mezistátní úrovni doposud nenašel potřebný konsenzus. Velkou výhodou je pak téměř okamţitá aplikovatelnost bez zdlouhavých formálních procedur.9 Mezistátní nezávazné ujednání se můţe stát podnětem k uzavření mezinárodní smlouvy, nebo části soft law mohou přerůst v mezinárodněprávní obyčej.10 Normy mezinárodního obyčejového práva jsou pouţívány ve dvou případech: Kdyţ se jedná o situaci mezer v mezinárodních smluvních normách a při řešení otázek ochrany ţivotního prostředí ve vztahu ke státům, které nejsou vázány příslušnou mezinárodní úmluvou11. Například prevence vzniku odpadů je upravena pouze v nezávazných doporučeních a dokumentech12, tedy tzv. soft law. Naopak závaznou úpravu, tedy předpisy hard law13 nalezneme v oblasti přeshraniční přepravy či zneškodňování odpadů.

8

více viz. Šturma P. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, I. Část, IFEC , 2008, str. 12 více viz. Šturma P. a kol: Mezinárodní právo ţivotního prostředí I.část, IFEC, 2008, str. 61 10 viz Damohorský, M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck, str.144 11 viz Damohorský, M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck, str.118 12 např. Agenda 21 9

9

Roli v utváření mezinárodního práva ţivotního prostředí nehrají jen samostatné státy, ale zásadně se na jeho utváření podílí mezinárodní organizace. Problematikou nakládání s nebezpečnými odpady se pak podstatně zabývají pouze dvě mezinárodní organizace, a to OECD a EU. Dílčím způsobem se na mezinárodní úpravě podílí i OSN a to Programem UNEP. Předcházení vzniku odpadů je prioritním cílem odpadového hospodářství. Jiţ samotná existence odpadu, především pak nebezpečného, sebou nese nejen rizika pro ţivotní prostředí, ale i vysoké náklady spojené právě s nakládáním s těmito odpady. Celosvětová produkce zboţí a v důsledku toho i odpadů stále roste, stejně tak i rizika a náklady s nimi spojená. Nejspolehlivějším způsobem, jak je sniţovat, není jen hledání nejvhodnějších postupů pro nakládání s odpady, ale především zamezit jejich vzniku.Význam principu prevence si výše uvedené organizace a nepochybně i část mezinárodního společenství států uvědomuje a snaţí se k jeho dodrţování vybízet ve svým doporučeních apod. Přesto tento princip doposud není závazně zakotven v ţádném z mezinárodních dokumentů, ovšem s výjimkou Směrnice EU pro nakládání s odpady - ta je ovšem závazná pouze pro členské státy EU. Vedle prevence vzniku odpadů, která je upravena pouze nezávaznými dokumenty, které především vytyčují základní principy, je přeprava odpadů nejvýznamnějším tématem v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady na mezinárodní úrovni. Zejména je tomu tak z hlediska přijaté právní úpravy, která je neucelenější úpravou na této úrovni a zcela určitě ji lze označit i za nejpřísnější. Přeprava odpadů je logicky spjata s dalším nakládáním s odpady, proto je nutné na problematiku přepravy nahlíţet komplexně, tedy brát v úvahu z jakých příčin a za jakým účelem je odpad přepravován a zkoumat nakládání s odpady předcházející a navazující přepravě. Mezinárodní přeprava, ale i následné vyuţívání odpadů, či jiné nakládání jsou dnes zásadním problémem zejména pro rozvojové státy třetího světa. Průmyslově vyspělé státy si brzy uvědomily skutečné riziko nebezpečných odpadů pro ţivotní prostředí na svém území a tak si našly „vhodný“ způsob jejich likvidace – vyhození do moře nebo vyvezení do země, která nemá patřičné regulace na ochranu ţivotního prostředí a která za úplatu tyto odpady převezme a uloţí je na svém území.14 Takové země jsou často ve finančních problémech, které řeší právě touto cestou, aniţ by zohledňovaly důsledky svého 13

Norma „hard law“ musí obsahovat dostatečně určité a jednoznačné pravidlo chování, které je srozumitelné subjektům, kterým je norma určena. Takové pravidlo je pak právně závazné a jeho porušení vyvolává právní odpovědnost – blíţe viz. Šturma P. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, I.část, IFEC, 2008, str.103 14 Jančářová, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 156

10

jednání. Bohatší státy toho vyuţívají a levně se zbavují nebezpečného odpadu tím, ţe ho vyvezou a vyhnou se tak vysokým nákladům za bezpečné a k ţivotnímu prostředí šetrnému nakládání s odpady. V souvislosti s tímto jednáním vznikají v rozvojových zemích „divoké“, tedy neoficiální skládky. A ty mohou mít nebezpečný vliv na lidské zdraví i ţivotní prostředí. Tato praxe je jedním z důvodů vzniku poměrně přísné a zároveň kvalitní mezinárodněprávní úpravy přepravy nebezpečného odpadu. Vedle snahy mezinárodními pravidly zabránit právě tomuto zneuţívání chudých států a obdobnému jednání, je ovšem regulována i legální přeprava nebezpečného odpadu do jiných států - například za účelem jeho vhodného odstranění v zařízení, které se na území vyváţejícího státu nenachází.15 Míra omezení přeshraničního pohybu odpadu je závislá na způsobu nakládání s odpadem, jeho druhu a státu, do něhoţ má být odpad vyvezen nebo z něhoţ pochází.16 Úpravu odstraňování odpadů pak nalezneme především v oblasti ochrany moří a oceánů, z pevninských oblastí existuje kvalitní úprava pro Antarktidu a země Evropské unie. Následující část práce se snaţí postihnout nejvýznamnějšími dokumenty, které výše uvedené organizace přijaly. Tyto dokumenty se nevěnují výhradně jen některým aspektům nakládání s odpady, proto k zachování komplexního pohledu nejsou jednotlivé způsoby nakládání řešeny samostatně. Naopak jsou představovány v kapitolách, které jsou jednak věnovány výhradně některým dokumentům, a to z důvodu zdůraznění jejich významu, dále pak jednotlivým organizacím nebo zvláštním oblastem světa (moře a Antarktida). Níţe uvedené úmluvy a dokumenty často obsahují zejména právní principy, které vyjadřují cíle, účel a smysl příslušného dokumentu. Jedná se například o princip prevence, odpovědnost původce či znečišťovatel platí.17 Primární rolí a důleţitým přínosem mezinárodního práva ţivotního prostředí je zejména vytyčení rámce pro národní či regionální úpravy ochrany ţivotního prostředí.

1.1 Agenda 21 Předcházení vzniku odpadů je na mezinárodní úrovni řešeno pouze formou nezávazných dokumentů a doporučení. Nejvýznamnějším z nich je Agenda 21. Tento dokument byl přijat na Mezinárodní konferenci o ţivotním prostředí v Riu de Janeiru v roce 15

jedná se např. o spalovny nebezpečných odpadů Damohorský M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H.Beck, str.437 17 více viz Šturma, P. a kol: Mezinárodní právo ţivotního prostředí I. část, IFEC, 2008, str. 74 aţ 76 16

11

1992 a jako jediný se snaţil komplexně uchopit problematiku ochrany ţivotního prostředí. Agenda 21 představuje akční plán k zamezení destrukce ţivotního prostředí a k prosazení trvale udrţitelného rozvoje.18 Obsahuje celkem 40 kapitol a je dělen na 4 větší celky. Jeden z těchto celků nese název „Uchování a šetrné využívání zdrojů a hospodaření s nimi ve prospěch rozvoje“, v jehoţ rámci nalezneme doporučení pro prevenci a nakládání s odpady. Agendu 21 na konferenci v Riu de Janeiru přijalo více neţ 178 států.19 Jako obecný cíl v oblasti nebezpečných odpadů Agenda 21 vytyčuje předcházení vytváření nebezpečných odpadů, a to co nejefektivněji a v co nejvyšší míře. Náklady na nakládání s nebezpečnými odpady rostou, stejně tak rizika spojená s jejich existencí i likvidací, proto je jejich minimalizace prioritou. V případě vzniku nebezpečných odpadů poţaduje Agenda 21 takové nakládání, které nepoškozuje lidské zdraví a ţivotní prostředí. Nabádá ke změnám průmyslových postupů, podpoře pouţívání čistších, tedy bezodpadových technologií, recyklaci jiţ existujícího odpadu, opětovnému vyuţití výrobků a zdůrazňuje i nutnost regenerace jiţ kontaminovaných lokalit. Dále stanovuje celou řadu doporučení pro vlády států: podporovat recyklaci odpadů, průmyslové inovace, motivaci k investicím do vývoje bezodpadových technologií a mezinárodní spolupráci v této oblasti.. Agenda 21 se zabývá i přepravou odpadů, vyzývá k jejímu sníţení aţ vyloučení, apeluje na prevenci ilegální přepravy nebezpečných produktů a posuzování jejich důsledků pro zdraví člověka a kvalitu ţivotního prostředí. Dále vyzývá vlády k ratifikaci Basilejské úmluvy a Úmluvy z Bamaka, k vypracování protokolů k těmto úmluvám a jejich implementaci do právních řádů jednotlivých států. Také odkazuje na rezoluci OSN č. 44/226 z 22. prosince 1989, v níţ Valné shromáţdění OSN uloţilo všem regionálním komisím, aby přispěly, v rámci stávajících zdrojů, k prevenci ilegální přepravy toxických a nebezpečných produktů a odpadů prostřednictvím monitorování a regionálního posuzování takovéto ilegální přepravy a jejích environmentálních a zdravotních důsledků. Valné shromáţdění také regionálním komisím uloţilo, aby spolupracovaly mezi sebou i s Programem UNEP a to za účelem efektivního a koordinovaného monitorování a posuzování ilegální přepravy toxických a nebezpečných produktů a odpadů.20 Jedním z dalších cílů Agendy 21 je i osvěta, šíření poznatků a podstatných informací o nakládání s opady, a to i ekonomických aspektech tohoto nakládání.

18

Jančářová, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 24 19 zdroj: www.un.org 20 zdroj: www.un.org

12

1.2 OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj21 je mezivládní organizace, která vznikla v roce 1961. Hlavním posláním OECD je poskytovat vládám členských států prostor k vzájemnému porovnávání zkušeností z realizace vládních politik a hledání odpovědí na společné problémy. Od roku 1970, kdy OECD zahájila svůj Environmentální program zaloţením Výboru pro politiku ţivotního prostředí a Direktorátu pro ţivotní prostředí v rámci svého sekretariátu, význam problematiky ţivotního prostředí pro tvorbu politik stále roste. OECD má nezastupitelnou úlohu v propojování problémů ţivotního prostředí s ekonomickými aspekty.22 Problematice odpadů, zprvu prevenci a omezování mnoţství odpadu, se tato organizace věnuje jiţ od počátku 80. let 20.století. V současnosti se snaţí vypořádat s nejnáročnějším úkolem v této oblasti, kterým je prosazování udrţitelného uţívání surovin a materiálů s cílem sníţit jejich negativní dopady na ţivotní prostředí a vést k minimalizaci odpadů, přičemţ bude stále podporován hospodářský rozvoj.23 Jedním ze základních principů, na které OECD odkazuje, je princip nakládání s odpady způsobem šetrným k ţivotnímu prostředí. Rada OECD jiţ vydala celou řadu doporučení a rozhodnutí24, jejichţ předmětem je zejména přeshraniční přeprava odpadů, která na tuto zásadu jiţ odkazují a stanovují ho jako základní princip pro přepravu odpadu z prostoru a do prostoru členských zemí OECD. Nejvýznamnější dokumenty, které byly touto organizací vydány, jsou uvedeny v následující části této práce. Jiţ v roce 1976 OECD vydalo Doporučení týkající se politiky nakládání s odpady Recommandation of the Council on a Comprehensive Waste Management Policy C (76) 155/FINAL. Hlavním cílem tohoto dokumentu je ochrana ţivotního prostředí - obsahuje celou řadu doporučení pro národní legislativy k zakotvení potřebných nástrojů k dosaţení dílčích cílů, které Doporučení stanovuje. Mezi tyto nástroje patří například sběr odpadů, vznik středisek pro odstraňování odpadů, registrace všech druhů odpadů, podpora výzkumu čistších technologií s niţším objemem odpadů, budování potřebných zařízení k odstraňování 21

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – jejími členy jsou všechny západoevropské země i další státy, včetně ČR 22 zdroj: www.mzp.cz 23 zdroj: www.oecd.org 24 OECD můţe přijímat rozhodnutí, jeţ jsou obligatorní pro členské státy, které se účastní na jejich přijetí s výjimkou těch států, které se zdrţí hlasování. - Jančářová, I., Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 47

13

nebezpečných odpadů včetně zavedení opatření, které povede k jejich uţívání a v neposlední řadě zvyšování poplatků za nebezpečný odpad na základě principu znečišťovatel platí. Základními zásadami, na které toto doporučení odkazuje, je princip znečišťovatel platí, eliminace odpadu přímo u zdroje a opětovné pouţití produktů. Na

výše

C(88)90/FINAL

25

uvedené

Doporučení

pak

OECD

navázalo

Rozhodnutím

Rady

z roku 1988. Toto rozhodnutí uvádí způsoby nakládání podle druhu

odpadu. Druh odpadu je pak definován moţností jeho dalšího vyuţití. Jako nebezpečný povaţuje odpad jmenovaný v Příloze rozhodnutí a dále odpad, který je za nebezpečný povaţován národními legislativami zemí, které jsou místy dovozu či vývozu odpadu. Příloha rozhodnutí dále obsahuje seznam sloţek, které činí odpad nebezpečným, výčet nebezpečných vlastností a činnosti, které mohou vést ke vzniku nebezpečných odpadů. V roce 1994 bylo přijato Rozhodnutí Rady OECD C(94) 152/FINAL o přeshraničním pohybu nebezpečných odpadů26. Přijetím tohoto rozhodnutí se OECD snaţilo o harmonizaci úpravy přepravy nebezpečných odpadů s Basilejskou úmluvou. Dalším významným dokumentem je Aktualizované Rozhodnutí Rady OECD C(2001)107/FINAL, které nahradilo v roce 2001 dřívější Rozhodnutí Rady OECD C(92)39/FINAL. Hlavním důvodem byla skutečnost, ţe v roce 1998 vstoupily v platnost nové přílohy VIII a IX Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, specifikující seznam odpadů, které podléhají Basilejské úmluvě (seznam A) a těch, které za normálních okolností nepodléhají Basilejské úmluvě (seznam B). Dne 20.11.2003 vstoupily v platnost další změny příloh VIII a IX, které jsou v souladu s příslušným ustanovením Rozhodnutí Rady OECD C(2001)107/FINAL poslední aktualizací promítnuty.27 Vedle přepravy nebezpečných odpadů se OECD vyjadřuje i obecně k nakládání s odpady. Doporučení Rady o nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí C(2004)100)28 poprvé konkretizuje pojem „nakládání způsobem šetrným k ţivotnímu prostředí“ (Environmentally Sound Management - ESM). Pojem šetrného nakládání je rovněţ zaveden a velmi obecně definován v Basilejské úmluvě. Na základě tohoto Doporučení mají členské státy OECD vypracovat a implementovat strategie anebo programy zabezpečující, aby 25

Decision of The Council on Transfrontier Movements of Hazardous Wastes Decision of The Council on Transfrontier Movements of Hazardous Wastes 27 Informace o Instrumentech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a specifická doporučení pro ČR přijatá v roce 2004 a způsob jejich implementace v ČR 28 Recommendation of the Council on the Environmentally Sound Management of Waste 26

14

s odpady bylo nakládáno environmentálně vhodným a šetrným způsobem, ovšem tak, aby tyto strategie či programy nevytvářely překáţky mezinárodnímu obchodu s odpady k vyuţití.29 Toto doporučení jako jeden z nástrojů k dosaţení cílů v něm stanovených formuluje environmentální manaţerský systém (EMS) - systematický přístup k ochraně ţivotního prostředí ve všech aspektech podnikání, jehoţ prostřednictvím podnik začleňuje péči o ţivotní prostředí do své podnikatelské strategie i běţného provozu (zavedení systému se dotýká organizační struktury, způsobů rozdělení odpovědnosti, technologických postupů, procesů, zdrojů pro stanovení a zavedení environmentální politiky apod.)

30

Samotná problematika

environmentálního managementu je v EU i ČR řešena dobrovolnou formou.31

1.3 OSN – Program UNEP UNEP, neboli United Nations Environmental Pogram byl zaloţen na základě rezoluce generálního shromáţdění OSN v návaznosti na Mezinárodní konferenci ve Stockholmu v roce 1972. Jeho sídlo je v Nairobi a je jedinou institucí OSN, která je zaměřena výhradně na otázky spojené s mezinárodní ochranou ţivotního prostředí.32 Problematice nebezpečných odpadů se věnuje na globální úrovni a středem jeho zájmu se stalo omezení produkce a přeshraniční přeprava odpadů. V rámci tohoto programu byla sjednána celá řada významných mezinárodních smluv směřujících k ochraně jednotlivých sloţek ţivotního prostředí, či ochraně ţivotního prostředí před jednotlivými druhy znečištění33. Pro oblast problematiky nakládání s nebezpečnými odpady je nejvýznamnější přijetí Basilejské úmluvy. V roce 1981 se uskutečnila konference v Montevideu, na základě jejíţ výsledků skupina odborníků vypracovala normativní text, který byl v roce 1985 na konferenci v Káhiře přijat jako směrnice. Tato směrnice byla následně byla vydána jako Rozhodnutí Řídící rady UNEP 14/30 a také se stala základem pro uzavření mezinárodní úmluvy týkající se přepravy odpadů přes hranice. Rozhodnutí 14/30 stanovuje principy, které vytyčují jednotlivým státům

29

blíţe viz. Informace o instrumentech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a specifických doporučeních pro ČR přijatých v roce 2004 30 zdroj: www.cenia.cz 31 blíţe viz. Informace o instrumentech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a specifických doporučeních pro ČR přijatých v roce 2004 32 Damohorský M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, C.H.Beck 2010, str. 122 33 např.: Rotterdamská úmluva o postupu předchozího souhlasu pro určité nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu, Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech, Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroţenými druhy volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin (CITES)

15

základní rámec pro právní úpravu nakládání s nebezpečnými odpady, největší důraz je pak kladen na princip prevence. Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování

34

představuje nejvýznamnější globální mezinárodně právní dokument

upravující pohyb nebezpečných odpadů přes státní hranice za účelem jejich zneškodňování i vyuţívání.35 Vznikla pod záštitou UNEP, přijata byla v roce 1989 na konferenci v Basileji a v platnost vešla v roce 1992. Cílem Basilejské úmluvy je redukce přepravy nebezpečných odpadů, minimalizace objemu a toxicity produkovaného nebezpečného odpadu a dodrţování postupů pro řádné nakládání s těmito odpady. Cestou k dosaţení tohoto cíle je za pomoci mezinárodněprávní regulace učinit pohyb odpadu tak nákladný a obtíţný, ţe průmysloví výrobci najdou výhodnější cesty jeho zneškodnění doma.36 Nebezpečným odpadem se podle Úmluvy z Basileje rozumí kategorie nebezpečného odpadu podle zvláštního seznamu a dále odpad, který je definován jako nebezpečný národními právními úpravami států, které jsou zeměmi dovozu, vývozu či tranzitu nebezpečných odpadů. Mimo jiné úmluva také definuje pojem správného nakládání, kterým rozumí takové zabezpečení odpadu, aby bylo chráněno lidské zdraví a ţivotní prostředí před negativními vlivy nebezpečných odpadů. Úmluva je koncipována na principu povolovacího reţimu a kontroly. Vývoz a dovoz odpadů z členských států a do členských států úmluvy je zakázán, ledaţe se tak děje na základě mezistátních dohod, jejichţ reţim ovšem musí být minimálně tak přísný, jako je v Basilejské úmluvě. Úmluva plně uznává pravomoc kaţdého státu vydat si ve své vnitrostátní sféře zákony zakazující export či import nebezpečných odpadů, nicméně vyzývá ke spolupráci zejména v oblasti harmonizaci příslušných norem.

37

Úmluva nezakázala

přeshraniční transport, ale snaţila se spíše zabezpečit jeho bezvadnou organizaci a fungování.38 Basilejská úmluva byla vytvářena pro všechny státy, přesto reţim, který přinesla, nebyl přijatelný pro všechny. Právě z důvodu, ţe nebyl transport absolutně zakázán, byla její akceptace pro státy třetího světa, zejména Afriku, nepřijatelná. Africké a jiné státy usilovaly o úplný zákaz přepravy nebezpečných odpadů, proto Basilejskou úmluvu odmítly a následně vypracovaly vlastní úpravu – Úmluvu z Bamaka. Basilejská úprava se z tohoto důvodu 34

Basel Convention on the Control of Transboundary of Movements od Hazardous Wastes and their Disposal zdroj: http://www.mzp.cz 36 Jančářová, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 156 37 Damohorský, M. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, zvláštní část, IFEC, str. 161 38 Damohorský M. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, zvláštní část, IFEC, str. 161 35

16

postupně stala, stejně jako Úmluva z Bamaka, nakonec úmluvou regionální, jejímiţ smluvními stranami jsou zejména státy Evropy a Ameriky, Bamacká úmluva pokrývá pak oblast africkou a asijskou. Úmluva o zákazu dovozu nebezpečného odpadu a kontrole jeho přeshraniční přepravy v Africe (Bamako Convention on the Ban of the Import Into Africa and the Controlof Transboundary Movement and Management of Hazardous Wastes Within Africa) byla přijata roku 1991 v Bamaku (tzv. Úmluva z Bamaka). Úmluva zcela zakazuje import nebezpečných odpadů do Afriky. Tento zákaz je absolutní a týká se i odpadů ukládaných do moře a vnitrostátních vod39. Porušení tohoto zákazu podléhá velmi přísným sankcím, dokonce trestním. Cílem úpravy je zabránit tomu, aby se Afrika se svými rozvojovými zeměmi stala jakousi skládkou světa. Úmluva zavedla přísnou kontrolu přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů na africkém kontinentě a stejně jako Basilejská úmluva zachovala státům, které ji přijaly, suverenitu v problematice tranzitu nebezpečných odpadů na svém území. Jak ovšem vyplývá z dostupných zpráv, faktickou změnu tato úmluva nepřinesla, naopak jsou obcházena, k čemuţ napomáhá i vysoká míra korupce např. ve většině afrických zemí. I přes tuto skutečnost se Úmluva z Bamaka svým významem dostala na úroveň Basilejské úmluvy a oba dokumenty si začaly fakticky konkurovat.

1.4 Moře a oceány Moře a oceány se potýkají s problémem úmyslného ukládání odpadů, spalování odpadu na moři a zároveň se znečišťováním do moří vlévajících se řek, do nichţ jsou přímo vypouštěny odpadní látky. V 70. letech 20. století dosáhlo znečištění moří takového stupně, ţe bylo nezbytné přijmout určitá mezinárodní opatření. V roce 1972 byla přijata Londýnská úmluva o ochraně moří před znečišťováním moří v důsledku ukládání odpadů a jiných látek40. Látky jmenované v Příloze I této úmluvy, tzv. „black list“

41

, je zcela zakázáno

ukládat do moře, Příloha II, tzv. „grey list“ 42 jmenuje ty látky, které je moţné ukládat jen se zvláštním povolením. K ukládání ostatních látek do moře pak úmluva stanovuje povinnost získat obecné povolení. V roce 1996 smluvní strany Londýnské úmluvy a některé další státy podepsaly Protokol k Londýnské úmluvě. Tento dokument vychází důsledně z principu prevence a

39

viz. čl. 4 Úmluvy z Bamaka Convention on the Prevention of Marine Pollution by Dumping of Wastes and Other Matters 41 např. rtuť, kadmium, DDT 42 např. olovo, zinek, měď 40

17

odpovědnosti původce. Princip regulace ukládání odpadů do moře pouţitý v Protokolu je opačný, neţ princip pouţitý v Londýnské úmluvě: obecně je zakázáno jakékoliv ukládání odpadů do moře s výjimkou látek uvedených v příloze I. V takovém případě je vyţadováno získání povolení, při jehoţ udělování musí rozhodující orgán přihlíţet k podmínkám uvedeným v Příloze II, zejména moţným alternativám méně poškozujícím ţivotní prostředí.43 Dalšími úmluvami na ochranu moří před znečišťováním jsou například regionální Úmluva k ochraně Středozemního moře před znečišťováním nebo Úmluva na ochranu mořského prostředí Severovýchodního Atlantiku. Právní úprava ukládání odpadů do moře v rámci mezinárodních úmluv vychází z obdobného principu, jaký je pouţit ve změněné Londýnské úmluvě.44 Tyto úmluvy však nedosahují takového významu, jako výše uvedená Londýnská úmluva.

1.5 Antarktida Na ochranu Antarktidy před vlivy lidské činnosti byl přijat Kodex chování pro antarktické expedice a činnost stanic, a to jako příloha pro Doporučení VII-11 z roku 1975 o lidském vlivu na ţivotní prostředí Antarktidy, které přijaly smluvní státy Smlouvy o Antarktidě. Jeho první část upravuje nakládání s odpady a stanovuje, jak se má s jakým druhem odpadu naloţit. Např. baterie je nutné odvézt, nehořlavé pevné odpady včetně chemikálií (ale mimo baterie) uloţit do hlubokých mořských vod a kdyţ to není moţné, tak do speciálních míst v mělkých vodách.45 V říjnu roku 1991 byl přijat Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě,46 ve kterém se strany Protokolu zavazují k všestranné ochraně ţivotního prostředí a přidruţených ekosystémů a označují tímto Antarktidu za přírodní rezervaci zasvěcenou míru a vědě.47 Jeho součástí je několik příloh, z nichţ Příloha III o Odkládání odpadu a hospodaření s ním obsahuje podrobná ustanovení o nakládání s odpadem. Poţaduje sníţení mnoţství odpadů vyprodukovaných nebo odloţených v Antarktidě, přičemţ před odloţením upřednostňuje jejich odvoz. Příloha rozděluje odpad do pěti skupin a určuje, jakým způsobem můţe být s jednotlivými druhy odpadu nakládáno. 43

Damohorský M. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, zvláštní část, IFEC, str.50 více viz. Damohorský M.a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí, zvláštní část, IFEC, str.50 45 více viz. Damohorský M. a kol., Mezinárodní právo ţivotního prostředí, zvláštní část, IFEC. str.199 46 Protocol of Environmental Protection to the Antarctic 47 viz. čl. 2 Protokolu o ochraně ţivotního prostředí k smlouvě o Antarktidě 44

18

1.6 Závěr Z globálního hlediska je problematika nebezpečných odpadů závaznější otázkou. Přestoţe produkce nebezpečného odpadu je záleţitostí určitého místa, z různých důvodů je odpad přesouván, a tak se stává problémem i jiných států. S ohledem na tuto skutečnost a na stále se zvyšující mnoţství odpadů, je nakládání s odpady upraveno i na mezinárodní úrovni. Mezinárodní úprava zejména stanovuje rámec pro vnitrostátní úpravy – vytyčuje základní cíle odpadového hospodářství a obecně hovoří o prostředcích k jejich dosaţení. Na taková doporučení a pravidla však slyší především vyspělé státy, které si „mohou dovolit“ chovat se zodpovědně. Takový přístup totiţ vyţaduje investice do osvěty, vývoje technologií, staveb zařízení pro nakládání s nebezpečnými odpady apod. Chudší státy je proto nutné stále stimulovat a pozitivně motivovat, aby měly zájem na ochraně ţivotního prostředí a dodrţovaly pravidla pro nakládání s nebezpečnými odpady. Problémem je i skutečnost, ţe některé státy, ač mohou a měly by, o ochranu ţivotní prostředí nejeví takový zájem. Úprava nakládání s odpady je koncipována na bázi dobrovolnosti – i závazná pravidla vyplývají jen z takových úmluv, ke kterým státy přistoupí a dobrovolně se zaváţí k jejich dodrţování. S ohledem na tento fakt často neexistuje prostředek, kterým by se ţádoucí chování dalo vynutit. V takových případech nezbývá neţ apelovat na jejich zodpovědnost vůči sobě i vůči mezinárodnímu společenství a vlastním chováním se snaţit zmírnit negativní důsledky jejich konání. Nejen nastavení minimální ţádoucí úrovně ochrany, ale také společný postup a součinnost můţe mít velký význam. Např. z hlediska přísnosti národních úprav – pokud bude zaveden jednotný, respektive stejně přísný reţim pro nakládání s odpady, původci či jiné osoby nakládající s odpady nebudou mít potřebu, tam kde to není nezbytné, odpad převáţet za účelem levnějšího či pohodlnějšího nakládání, respektive zejména likvidaci, a nebude docházet ke zbytečnému znečišťování jiných oblastí. Zamořování nebezpečnými odpady a zejména jejich další vliv na ţivotní prostředí jako důsledek působení nebezpečných vlastností je čím dál závaţnější a ani díky technickému pokroku nelze předvídat veškeré škody, které tyto odpady mohou zapříčinit. Proto pokud budou státy nějakým způsobem ochuzeny o moţnost odpad převést - bude dostatečně zabráněno přepravě a znevýhodněno nakládání s odpady v cizích státech - státy se budou nuceny vypořádat s vlastním odpadem. Pak lze očekávat efekt větší snahy států zacházet s tímto odpadem tak, aby jeho negativní dopady na ţivotní prostředí či lidské zdraví byly co nejmenší.

19

Stávající

mezinárodněprávní

úprava

nepokrývá

všechny

aspekty

s nebezpečnými odpady, ale za stávajících podmínek a situace ve světe

nakládání

(ekonomickou,

politickou) ji lze povaţovat za uspokojivou. Přestoţe nejpodstatnější cíle jsou formulovány jasně, v konečném důsledku bude vţdy na konkrétní zemi, jak se s problematikou nebezpečných odpadů rozhodne vypořádat a jako politiku ochrany ţivotního prostředí bude vést.

20

2. Problematika nebezpečného odpadu na úrovni Evropské Unie Státy Evropské unie ročně vyprodukují aţ 3 miliardy tun odpadu, z toho nebezpečného okolo 90 milionů tun.48 V roce 1995 vyprodukoval kaţdý občan EU v průměru 460 kg odpadu. Do roku 2004 se tento objem zvýšil na 520 kg a očekává se, ţe v roce 2020 by měl dosáhnout aţ 680 kg. Tyto údaje dokládají, ţe za 25 let došlo k 50% zvýšení produkce odpadu. Důvodem je především narůstající konzumace ze strany finálních spotřebitelů (průměrný nárůst v EU-15 o 2 % a v EU-12 o 4 % do roku 2020).49 Unijní úprava nakládání s odpady je daleko rozsáhlejší neţ úprava mezinárodní. Na jednu stranu se obě úpravy zčásti překrývají - Evropská unie je smluvní stranou celé řady mezinárodních smluv, např. Basilejské úmluvy, Vídeňské a Montrealské úmluvy. Článek 192/4 SFEU (ex 175 SES) obsahuje speciální ustanovení o vnější environmentální kompetenci Unie. Na jeho základě pak EU uzavírá tzv. smíšené smlouvy. Smíšené dohody jsou jedním

z nejdůleţitějších

zároveň však také nejkomplexnějších a nejspornějších

nástrojů, které Evropská společenství vytvořila v souvislosti se svými vnějšími vztahy v rámci mezinárodního práva. Jako smíšené dohody se označují mezinárodní smlouvy, které byly uzavřeny společně členskými státy EU a Evropskou unií (Evropským společenstvím) v rámci jejich kompetencí podle Smlouvy a jejich obsah se týká oblasti sdílených kompetencí EU a členských států. Při uskutečňování vnitřní pravomoci Unie z ní pak vyplývá i pravomoc v oblasti vnějších vztahů. V důsledku toho členské státy nesmějí uzavírat mezinárodní smlouvy s odlišným obsahem. 50 Na druhou stranu existuje celá řada unijních předpisů, které jsou adresovány přímo členským státům a zavazují je k ochraně ţivotního prostředí dodrţováním pravidel pro nakládání s odpady a nebezpečnými odpady. Z unijních předpisů počtem v oblasti ochrany ţivotního prostředí převaţují směrnice, které mohou zavazovat buď některé členské státy, nebo se vztahovat vůči všem. Směrnice váţe členský stát ve vztahu ke svému cíli, zatímco formy a prostředky se ponechávají na volbě členského státu.51 Dalším významným pramenem práva Evropské unie je nařízení. Nařízení je závazné ve všech svých částech a platí v okamţiku vstupu v platnost bezprostředně ve všech členských částech52.

48

zdroj : Eurostat - http://epp.eurostat.ec.europa.eu www.europarl.europa.eu 50 Holdgaard, R.: Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů 51 Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck, str.249 52 Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck str. 247 49

21

Zásady politiky ţivotního prostředí EU zakotvuje v čl. 191/2 SFEU53. Zásadním principem je vysoká úroveň ochrany a princip prevence, podle kterého je třeba dát přednost předcházení škodám na ţivotním prostředí před dodatečným potíráním důsledků těchto ohroţení.54 Mezi další podstatné zásady pak patří princip odpovědnosti původce, dle kterého je třeba rizika hrozící ţivotnímu prostředí potírat především v místě jejich původu. Tím se nebezpečí nejúčinněji odstraní nebo alespoň zmírní. Princip příčiny je klíčový pro kaţdou politiku ţivotního prostředí, protoţe do dnešního dne je většina nákladů na ochranu ţivotního prostředí hrazena z peněz daňových poplatníků a tedy placena většinou obyvatelstva (princip společných nákladů). Princip znečišťovatel platí však nutně přispívá jak k úhradě nákladů vzniklých jeho činností, nepochybně má také preventivní účinky.55 Odpadové hospodářství je jednou z nejdůleţitějších oblastí environmentální politiky EU. Odpad je ve smyslu Smlouvy zboţí a právní úprava této problematiky se tak nutně týká jedné ze základních svobod – volného pohybu zboţí. Volný pohyb odpadu však můţe být z hledisek ochrany ţivotního prostředí omezen ve smyslu doktríny o kategorických poţadavcích. 56 Definice odpadu i z výše uvedeného důvodu prošla několika úpravami. Směrnice 74/442/EHS o odpadech definovala odpad takto: odpad znamená jakoukoliv látku nebo předmět, kterou její držitel odstraňuje nebo je povinen odstranit v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Směrnice 91/156/EHS pak stanovila definici odpadu následující: odpadem se rozumí jakákoliv látka nebo předmět některé z kategorií uvedených v příloze I., které se držitel zbavuje, zamýšlí nebo má povinnost se zbavit. Stejné znění obsahovala i Směrnice 2006/12/ES. Aktuální směrnice 2008/98 definuje odpad následovně: odpadem je jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Z definice byl tedy vyřazen odkaz na přílohu I, která byla zrušena. Ačkoliv tato příloha přímo jmenovala některé druhy odpadů (např. výrobky s prošlou lhůtou, nepouţitelné součástky apod.), postupně se ukázalo, ţe je nadbytečná. Evropský soudní dvůr se zabýval pojmem odpad mimo jiné v rozsudku v případu Texaco Belgium SA, kde se ke Katalogu odpadů vyjádřil následovně: Pojem odpad je tímto Katalogem pouze blíţe specifikován, pro samotné určení, zda je látka skutečně odpadem, je pouze orientační 53

čl. 191/2 SFEU: Politika Unie v oblasti ţivotního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemţ přihlíţí k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. Je zaloţena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohroţení ţivotního prostředí především u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“. 54 Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck, str. 742 55 Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck, str. 742-743 56 např. ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, poctivost obchodních transakcí - jednotlivé kategorické poţadavky jsou uznávány v konkrétních případech, kdy jsou napadány, jejich uzavřený výčet neexistuje

22

pomůckou. Pro definici odpadu je rozhodující skutečnost, ţe drţitel látky nebo předmětu se jich zbavuje, nebo tuto povinnost alespoň má. Význam Katalogu tak byl zásadně zpochybněn a jeho nadbytečnost byla zdůrazněna přijetím aktuální směrnice o odpadech, která ho jiţ neobsahuje.

2.1 Vývoj úpravy K vytyčování společných cílů a sjednocování právní úpravy v oblasti nakládání s odpady začalo docházet od 70.let 20. století. Roku 1973 byl přijat Evropským společenstvím na základě mezinárodní konference ve Stockholmu První akční program, který vytyčil právní zásady a priority pro nakládání s odpady. Na vytyčené cíle a postupy navazoval Druhý akční program, přijatý roku 1977. Třetí akční program pak poprvé poţadoval sniţování produkce odpadů a stanovil poţadavek integrace politiky ochrany ţivotního prostředí do ostatních politik Společenství. Klíčovou smlouvou v oblasti ochrany ţivotního prostředí se stal Jednotný evropský akt z roku 1987, na jehoţ základě byla do Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství vloţena kapitola Ţivotní prostředí, čímţ se jeho ochrana stala součástí primárního práva.57 Dále Jednotný evropský akt formuloval některé principy, např. princip prevence či znečišťovatel platí. V roce 1993 byl přijat Pátý akční program, v němţ se pro oblast problematiky odpadového hospodářství objevil poţadavek podpory recyklace a minimalizace produkce odpadů. Zásadní úpravu pak přinesl Šestý akční program. Byl přijat prostřednictvím Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES jako rámcový program na ochranu ţivotního prostředí na období od roku 2002 do roku 2012.58 Problematika odpadového hospodářství je v tomto dokumentu zahrnuta mezi prioritní oblasti. Označuje prevenci vzniku odpadu za klíčový faktor, zdůrazňuje význam recyklace, opětovného vyuţití odpadu a důleţitost zkvalitnění odstraňování odpadu. Cíle Šestého akčního programu mají být mimo jiné naplněny: 

podporou opětovného pouţití a zajištěním, ţe se úroveň nebezpečnosti u produkovaných odpadů sníţí a odpady budou představovat co moţná nejmenší riziko

57

Primární právo tvoří mnohostranné mezinárodní úmluvy, které jsou nadřazené jednotlivým vnitrostátním právním řádům a mají přímý účinek. Primární právo představuje ústavu či ústavní právo EU. Stanoví základy institucionální struktury EU a zakotvuje téţ zmocnění pro jednání orgánů a tedy i pro vydávání sekundárního práva - Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck str. 242 58 viz. ec.europa.cz

23



upřednostňováním opětovného pouţití a zejména recyklování



sníţením mnoţství odpadu určeného k odstranění na minimum a zajištěním jeho bezpečného zneškodnění



zajištěním, ţe odpad určený ke zneškodnění se zpracovává co moţná nejblíţe místu, kde je produkován, a to do té míry, aby nebyla sníţena účinnost postupů nakládání s odpady.59

Šestý akční plán pak doplňuje Tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci z roku 2005, která k jiţ stanoveným cílům vytyčuje cíl přispívat ke sniţování celkových nepříznivých vlivů vyuţívání zdrojů na ţivotní prostředí. Předcházením vzniku odpadů, podporou recyklace a vyuţíváním odpadů dojde ke zvýšení efektivnosti vyuţívání zdrojů v rámci evropského hospodářství a ke sníţení nepříznivého vlivu vyuţívání přírodních zdrojů na ţivotní prostředí. To přispěje k udrţení materiálové základny, která je nezbytná pro trvale udrţitelný hospodářský růst.60

2.2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008 EU Na šestý akční program navazuje aktuální úprava nakládání s odpady, tedy Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008 EU ze dne 19.11.2008. Tato směrnice vychází z čl. 175 odst. 1 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství 61 a sleduje cíle stanovené v čl. 174 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství62 - např. uváţlivé a racionální vyuţívání přírodních zdrojů, ochranu lidského zdraví, zachování ochrany a zlepšování kvality ţivotního prostředí. Návrh této směrnice byl předloţen Evropskou komisí jiţ v roce 2005 a členské státy měly povinnost převzít její poţadavky do vnitrostátních právních řádů nejpozději do 12. prosince 2010.63 Směrnice č. 98/2008 ES zjednodušila právní rámec a nahradila Rámcovou směrnici o odpadech Evropského parlamentu a Rady č. 2006/12/ES, která upravovala základní pravidla pro nakládání s odpady, směrnici Rady č. 91/689/EHS o nebezpečných odpadech a směrnici

59

viz. článek 8 rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES viz. článek 3 Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů - Podpora trvale udrţitelného vyuţívání zdrojů - Tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci 61 dnes čl. 192 Smlouvy o fungování EU (SFEU) 62 dnes čl. 191 Smlouvy o fungování EU (SFEU) 63 viz Důvodová zpráva k zákonu č. 154/2010 Sb. 60

24

Rady 75/439/EHS o nakládání s odpadními oleji. Tyto směrnice byly doplněny Rozhodnutím Komise 2000/532/ES, kterým se stanoví Seznam odpadů. Rozhodnutím byl zaloţen jednotný evropský seznam odpadů zahrnující všechny odpady včetně nebezpečných a nahradil předcházející úpravu spočívající v existenci dvou oddělených seznamů. Na tento seznam odkazuje i aktuální směrnice od odpadech s cílem zachovat harmonizované určování nebezpečných odpadů. Původní samostatná úprava nebezpečných odpadů obsaţená ve směrnici č. 91/689/EHS byla do nové úpravy začleněna a tedy zcela nahrazena z důvodu zjednodušení právní úpravy a zajištění větší srozumitelnosti. Nová směrnice zavádí cíle pro opětovné vyuţití a recyklaci odpadu, jeţ mají být dosaţeny do roku 2020. Ukládá členským státům povinnost vypracovat plány hospodaření s odpadem a závazné programy pro předcházení vzniku odpadu. Stanovuje definice, např. pro odpad, vedlejší produkty a případy, kdy odpad přestává být odpadem, a základní pravidla pro evropskou legislativu v této oblasti. Zejména pak zavádí pětistupňovou hierarchii způsobů nakládání s odpady, která má umoţnit efektivní předcházení a sníţení objemu produkce odpadu. Tato hierarchie uvádí pořadí preferencí pro nakládání s odpady: předcházení, opětovné pouţití, recyklace, další vyuţití a v poslední řadě environmentálně šetrné odstranění. Hierarchie je závazná a členské státy by ji měly povaţovat za prioritu. Odchýlení od hierarchie je moţné pouze v případech odůvodněných zohledňováním ţivotního cyklu a celkových dopadů vzniku tohoto odpadu a nakládání s ním.64 Směrnice dále vymezuje pojem nebezpečného odpadu. V čl. 3 odst. 2 označuje za nebezpečný ten odpad, který vykazuje jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze III. Nově je také zakotvena další vlastnost jako nebezpečná, a to senzibilita. Nebezpečným odpadem je také odpad stanovený v Seznamu odpadů, stanoveným rozhodnutím 2000/532/ES, avšak zařazení látky nebo předmětu na tento seznam neznamená, ţe jde o odpad za všech okolností. Látka nebo předmět jsou povaţovány za odpad, pouze pokud je splněna definice čl. 3 bodu 1 – existence úmyslu nebo povinnosti se látky či předmětu zbavit. Pro nebezpečné odpady pak směrnice stanovuje zpřísněné nároky ohledně dopravy, dalšího vyuţití, jakoţ i spalování a skládkování. Speciální úprava existuje pro odstraňování odpadu (směrnice 2000/76) a deponování odpadu (směrnice 1999/31).65

64 65

http://www.europarl.europa.eu Tichý, Arnold, Zemánek, Král, Dumbrovský: Evropské právo, 4.vydání, C.H.Beck, str. 748

25

Jednotlivými druhy vybraných nebezpečných odpadů se speciálně a konkrétněji zabývá celá řada dalších předpisů, kde jsou stanoveny podrobnější podmínky k nakládání s těmito zvláštními druhy odpadů.

2.3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady 1013/2006/ES o přepravě odpadů Evropské společenství přikročilo k regulaci pohybu nebezpečných odpadů v rámci území svých členských států jiţ v roce 1984, kdy byl ustaven oznamovací a povolovací systém k pohybu těchto odpadů přes hranice členských států.66 Problematika přeshraniční přepravy odpadů je poměrně sloţitá, mimo jiné např. proto, ţe rozlišuje reţimy přeshraniční přepravy nejen podle charakteru odpadů, ale i podle účelu přepravy a podle zemí, do nichţ nebo z nichţ se přeprava uskutečňuje.67 Nařízení 1013/2006/ES nahradilo dosavadní nařízení Rady (EHS) 259/93/EHS o dozoru a kontrole odpadů v rámci Společenství. Změna úpravy byla nezbytná v souvislosti se změnou Basilejské úmluvy, jejíţ smluvní stranou je Evropská unie a dále vzhledem k rozhodnutí Rady OECD C(2001)107 /v konečném znění o revizi rozhodnutí OECD C(92)39/ v konečném znění o kontrole přeshraničního pohybu odpadů určených k vyuţití. Úprava se vztahuje na přepravu mezi členskými státy mezi sebou v rámci Unie nebo tranzitem přes jiné země, na vývoz ze státu EU do třetí země a na dovoz ze třetí země do státu EU a na přepravu odpadů tranzitem ze třetí do třetí země přes EU.68 Nařízení zjednodušuje a zpřesňuje dosavadní administrativní postupy, upravuje dohled a kontrolu nad hraničním nakládání s odpady, kdy členské státy mohou nakládání s odpady, které nejsou určeny k odstranění, zakázat na celém území EU. Dále vymezuje podmínky pro udělení souhlasu, vydání zákazu (námitek) přepravy ze strany zainteresovaných států – tj. stát původu odpadu, stát příjemce odpadu, tranzitní státy. Cílem nové úpravy bylo zajištění vysoké úrovně ochrany ţivotního prostředí a lidského zdraví. Nařízení obsahuje tzv. „ţlutý seznam odpadů“69 a „zelený seznam odpadů“.70 Na základě zařazení do těchto seznamů pak nakládání s odpady podléhá určitému reţimu.

66

Jančářová, I., Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 157 67 www.mzp.cz 68 Čl. 1 Nařízení 1013/2006/ES 69 Příloha IV Nařízení 1013/2006/ES 70 Příloha III Nařízení 1013/2006/ES

26

Přeprava odpadů uvedených ve ţlutém seznamu podléhá předchozímu písemnému oznámení a souhlasu příslušného orgánu země vývozu, dovozu a tranzitu. Oznámení se vztahuje na přepravu odpadů z původního místa odeslání, včetně jejich předběţného a jiného neţ předběţného vyuţití nebo odstranění.71 Vedle toho Nařízení jako podmínky přepravy poţaduje také finanční záruku či odpovídající pojištění.72 Zelený seznam jmenuje odpady, na které se vztahují obecné poţadavky na informace stanovené v čl. 18 Nařízení. Tyto odpady jsou pak vybaveny určitými informacemi, aby bylo moţné jejich přepravu lépe sledovat. Vedle dvou výše uvedených seznamů existuje ještě třetí důleţitý seznam, který obsahuje Příloha V Nařízení – jedná se o seznam odpadů, jejichţ vývoz je zakázán.73 Dovoz a vývoz nebezpečných odpadů k vyuţití ze třetích a do třetích států Nařízení zakazuje, avšak mimo případy, kdy přeprava směřuje do či ze zemí, na které se vztahuje Rozhodnutí OECD o přepravě a dále mimo země, které jsou stranami Basilejské úmluvy a jiné země, na základě některých dalších dohod. Přeprava odpadů k odstranění do ČR je nadále zakázána, z ČR do jiných členských zemí je moţné přepravu odpadů k odstranění povolit jen v případě, ţe v ČR není k dispozici vhodné zařízení. Přeprava odpadů k odstranění do třetích zemí je zakázána.74

2.4 Skládkování Směrnice Rady 1999/31/ES o skládkování odpadu má široce formulované cíle, neboť stanovením poţadavků na skládky odpadů se mají vyloučit nebo alespoň omezit negativní vlivy na povrchovou i podzemní vodu, půdu, ovzduší a globální ţivotní prostředí, včetně omezení skleníkového efektu. Zároveň mají díky ní být vyloučeny negativní vlivy na lidské zdraví, a to během celého období existence skládky.75 Směrnice upravuje tři typy skládek – odpadu, inertního odpadu a nebezpečného odpadu. Směrnice stanovuje, které odpady jsou vyňaty z její působnosti76 a předepisuje celou řadu opatření a podmínek pro ukládání odpadu na skládky. Například byl stanoven jednotný postup přijímání odpadů na skládku, aby nehrozilo ţádné nebezpečí: odpady musí být přijímány na skládku pouze po předchozí úpravě, na skládky nebezpečných odpadů mohou 71

Čl. 4 odst. 6 Nařízení 1013/2006/ES viz.Čl.4 Nařízení 1013/2006/ES 73 zdroj: http://europa.eu 74 více viz. www.enviweb.cz 75 Kruţíková, Adamová, Komárek: Právo ţivotního prostředí Evropských společenství, Linde, 2003, str. 276 76 Např. aplikace kalů včetně čistírenských kalů a kalů vytěţených z vodních toků či ploch a jiných podobných látek na půdu za účelem jejího zúrodnění nebo hnojení – viz. čl. 3 Směrnice 1999/31/ES 72

27

být odesílány pouze nebezpečné odpady odpovídající kritériím této směrnice, skládky odpadů neklasifikovaných jako nebezpečné musí být pouţívány pro komunální odpad a odpady neklasifikované jako nebezpečné. Skládky inertních odpadů jsou vyhrazeny pouze pro inertní odpady.77 Dále směrnice také stanovuje postup kontroly a monitorování během provozu skládky.78 Kaţdé tři roky musí členské státy předkládat Komisi zprávy o provádění této směrnice.79

2.5 Zvláštní úprava nakládání s některými vybranými druhy nebezpečného odpadu Jak jiţ bylo uvedeno výše v této kapitole, pro vybrané druhy odpadů byla přijata podrobnější úprava. Ačkoliv cílem této práce není rozbor úpravy pro nakládání s jednotlivými druhy nebezpečných odpadů, pro přehlednost je nezbytné zmínit se o jejich existenci a stručně uvést, kde je nakládání s nimi podrobně upraveno. Jedná zejména o ty druhy odpadů, jejichţ úprava byla v posledních letech nejvíce diskutována a se kterými se nejčastěji setkáváme v běţném ţivotě. PCB jsou látky, které jsou dobrými elektrickými izolátory. Jsou chemicky stabilní, odolné vůči ohni a nesnadno se vypařují. Proto je nalezneme v některých typech elektrických zařízení, např. v transformátorech, rozvaděčích či zářivkových světlech. Pro úpravu odstraňování polychlorovaných bifenylů a polychlorovaných terfenylů Směrnice Rady 96/59/ES stanoví, ţe pouţité PCB musí být bezpečně odstraněny, a to pouze ve speciálních spalovnách. Tyto látky nejsou akutně vysoce toxické, ale pokud je jim někdo či něco vystavován dlouhodobě, byť v nízkých dávkách, jsou rizika výrazně vyšší – zejména mohou nepříznivě ovlivnit imunitní systém a působit karcinogenně. Další zvláštní úpravu představuje Směrnice 2000/66/ES o bateriích a akumulátorech a odpadových bateriích a akumulátorech. Kaţdý rok je na trh Evropské unie uvedeno několik set tisíc tun průmyslových a přenosných baterií a akumulátorů, které obsahují široké spektrum kovů jako rtuť, olovo, kadmium, nikl či lithium. Tato směrnice zakazuje uvádění na trh těch baterií a akumulátorů, v nichţ je vyšší neţ povolené mnoţství nebezpečných látek. Producenti těchto výrobků také musí nést náklady na sběr, zpracování a recyklaci průmyslových,

77

zdroj: http://europa.eu viz. Čl. 12 Směrnice 1999/31/ES 79 zdroj: http://europa.eu 78

28

automobilových a přenosných baterií a akumulátorů, stejně jako náklady na kampaně s cílem informovat veřejnost o těchto opatřeních. Samostatnou úpravu nalezneme také pro autovraky. Vzhledem ke stále narůstajícímu mnoţství automobilů je tato otázka velice důleţitá. Omezování produkce odpadu z vozidel s ukončenou ţivotností je základním cílem Směrnice 2000/53/ES. Výrobci jsou nabádáni k výrobě vozidel, jejichţ opětovné pouţití či recyklace bude snazší, tedy jsou směřováni k tomu, aby omezili pouţívání nebezpečných látek a vyuţívali především recyklovatelné materiály. Povinností členských států je pak zejména organizovat sběr autovraků a zajistit, aby byly předány do autorizovaných zpracovatelských zařízení. Směrnice 2002/95/ES Evropského parlamentu a Rady o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních upravuje podmínky pro nakládání s odpady z těchto zařízení. Státy mají usilovat o minimalizaci odstraňování odpadních elektrických a elektronických zařízení jako netříděného komunálního odpadu a vytvořit systém odděleného sběru těchto zařízení. Do roku 2016 jsou členské státy povinny v rámci sběru tohoto odpadu sbírat minimálně 85% elektroodpadu. Tato směrnice dále také stanovila omezení pouţití některých nebezpečných látek. Od 1. července 2006 olovo, rtuť, kadmium, šestimocný chróm, polybromované bifenyly (PBB) a polybromované difenyl étery (PBDE) v elektrických a elektronických zařízení musely být nahrazeny jinými látkami. Výjimku Komise stanovila pro případy, kdy se pouţití těchto látek nelze vyhnout - některé nebezpečné látky je tak stále moţné pouţít v omezeném mnoţství.80. Vedle vybraných výše uvedených směrnic, které byly v poslední době hodně diskutovány, Evropská unie přijala celou řadu dalších předpisů pro úpravu nakládání s vybranými druhy odpadů, např. pro odpady z těţebního průmyslu, kaly z čistíren odpadních vod a další.

2.6 Závěr Unijní právní úprava představuje s výjimkou trestní úpravy komplexní postih problematiky nakládání s nebezpečným odpadem. Úprava je nepochybně výrazně podrobnější neţli mezinárodněprávní. Pro národní legislativu vytváří nejen rámec ţádoucího chování, ale stanovuje i konkrétní pravidla, cíle a vynucuje jejich dodrţení. Je tak vytvořen nejen kvalitní základ, z nějţ národní legislativy vycházejí a který je i řádně doplňován podrobněji

80

zdroj: http://europa.cz

29

zpracovanými předpisy, zároveň je ale velmi důleţité, ţe je poţadovaný reţim nakládání s odpady v jednotlivých členských zemích i důkladně kontrolován. Produkce odpadů v EU má vzrůstající tendenci, proto roste i snaha posílit opatření, která povedou k předcházení vzniku a sniţování vlivu odpadů na ţivotní prostředí. Cílem je předejít největším rizikům spojeným s existencí nebezpečných odpadů, a to minimalizovat mnoţství a míru nebezpečnosti těchto odpadů. K dosaţení takového cíle byl učiněn významný pokrok, kdyţ byla zakotvena hierarchie nakládání s odpady. Nová úprava však přinesla i další podstatné změny. Například dosud samostatná úprava pro nebezpečné odpady byla začleněna do aktuální směrnice o odpadech. Na jednu stranu bylo nezbytné odstranit nepřehlednost úpravy, na druhou stranu je třeba si i nadále uvědomovat zvláštní postavení nebezpečných odpadů a jejich enormní rizika pro ţivotní prostředí. A právě z důvodu zdůraznění významu nebezpečných odpadů by bylo vhodné, aby existovala samostatná, přehledná a dostatečně přísná úprava reţimu nakládání s nebezpečným odpadem.

30

3. Právní úprava nakládání s nebezpečným odpadem v ČR 3.1 Vývoj právní úpravy Do roku 1990 byla na našem území úprava nakládání s odpady minimální, změnu přinesl zákon o odpadech č. 238/1991 Sb. a zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství. Tyto dva předpisy doplňoval zákon ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. Zákon č. 283/1991 Sb. nabyl účinnosti v roce 1991 a byl prvním zákonem o odpadech na území České republiky, který stanovil povinnost pro původce odpadů zpracovat programy odpadového hospodářství. Tato povinnost se vztahovala na některé podnikatelské subjekty a obce (podle limitu produkce odpadů), okresy a stát. Soustředěná data z programů odpadového hospodářství původců odpadů pak byla podkladem pro zpracování programu odpadového hospodářství příslušné obce a následně jednotlivých okresů a státu.81 Tento zákon se však postupem času ukázal jako nedostatečný a nevyhovující pro úpravu problematiky odpadů a byl vytvořen zcela nový předpis. Nejvýznamnějším krokem v době před přijetím aktuální právní úpravy bylo přijetí zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, který nabyl účinnosti 1. ledna 1998 a stal se základem pro současnou úpravu odpadového hospodářství. Tato úprava byla ovšem v mnoha směrech nedokonalá. Právní nástroje zákona č. 125/1997 Sb. nebyly dostatečně účinné na nakládání s těmito materiály. Dalším nedostatkem, který vyvolával tlak na jeho byť částečnou, ale urychlenou novelizaci, byla úprava především v oblasti ekonomických nástrojů při nakládání s komunálními odpady, ale i hodnocení spalování odpadů jako jejich vyuţití či zneškodnění.82 Jiţ tento zákon ale reagoval na evropskou právní úpravu odpadového hospodářství, např. v něm byla uloţena povinnost zpracovat Koncepci odpadového hospodářství ČR. Tato skutečnost korespondovala s rozhodnutím ČR učiněné v roce 1996 poţádat o přijetí do EU, kde byla členským státům směrnicí ES jiţ stanovena povinnost plánovat v oblasti nakládání s odpady.83

3.2 Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a změně některých dalších zákonů Odpadové hospodářství zahrnuje nakládání s odpady a představuje tedy široký okruh činností, které je nezbytné definovat a stanovit rámec moţného jednání pro kaţdou z nich.

81

zdroj: http://www.inisoft.cz zdroj: http://www.enviweb.cz 83 zdroj: http://www.inisoft.cz 82

31

Základním cílem právní úpravy odpadového hospodářství je zajišťovat ochranu ţivotního prostředí předcházením vzniku odpadů, a to jak po stránce kvantitativní (jejich mnoţství), tak stránce kvalitativní (jejich nebezpečných vlastností),84 dále ochrana lidského zdraví a dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Záměrem je vytvořit takový rámec chování subjektů produkujících odpady, aby byly odstraněny, respektive maximálně zmírněny negativní dopady odpadů na ţivotní prostředí a jeho sloţky a aby byl tento odpadový materiál i ekonomicky vyuţit. Právní úprava tedy spočívá ve vymezení systému preventivních, průběţných i následných povinností a opatření k dosaţení tohoto cíle.85 Vzhledem k cílům právní úpravy odpadového hospodářství a povaze činností, které reguluje, je logické, ţe zákon ukládá osobám především povinnosti, stanovuje omezení a zákazy.86 Úkolem předchozí právní úpravy bylo především nastolit určitý, alespoň minimální právní reţim a zajistit zmapování a podchycení základních problémů, respektive zahájit proces aproximace s komunitárním odpadovým právem, zákon č. 185/2001 Sb. byl koncipován jako systematická a komplexní právní úprava odpadového hospodářství.87 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů vychází, jak bylo výše uvedeno, z předchozí právní úpravy, kdy hlavním důvodem pro jeho přijetí byla potřeba harmonizace právní úpravy s právem Evropských společenství. Aktuální úprava stojí na poţadavcích vyplývajících ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 o odpadech a zrušení některých směrnic, které měla Česká republika povinnost převzít do právního řádu do 12. prosince 2010. Stalo se tak přijetím zákona č. 154/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon o odpadech. Tímto byl splněn poţadavek transpozice směrnice 98/2008 a zároveň tím byla vyřešena potřeba reagovat na několik řízení o porušení Smlouvy o zaloţení Evropských společenství, které vedla proti České republice Evropská komise. Řízení byla vedena z důvodů nedostatečné transpozice směrnice 31/1999/RE o skládkách odpadů, kde jiţ existovala hrozba podání ţaloby k ESD, dále směrnice 2006/66/ES o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech. V tomto případě bylo řízení ve fázi formálního upozornění. A předmětem posledního relevantního řízení bylo nesprávné provedení směrnice o autovracích č. 2000/53/ES.88 Nejvýznamnější změnou pro českou právní úpravu se však stalo zakotvení hierarchie pro nakládání s odpady, kterou zákon o odpadech přejal v ustanovení § 9a. 84

Damohorský, M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck,, str. 429 Damohorský, M.: České právo ţivotního prostředí, svazek 2, Univerzita Karlova v Praze, 2006, str.164 86 Jirásková, I., Sobotka M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, , Linde, Praha,2005, str. 12 87 Jirásková, I., Sobotka M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, 2005, Linde, str. 9 85

32

Zákon o odpadech zakotvuje pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi při dodrţování ochrany ţivotního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udrţitelného rozvoje, dále stanovuje práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství a působnost orgánů veřejné správy. Ačkoliv přijetím zákona č. 185/2001 došlo k výraznému a nezbytnému posunu, ani tato úprava není ideální. Problematika odpadového hospodářství totiţ v zákoně o odpadech není zcela obsáhlá, některé typy odpadů jsou vyloučeny z jeho působnosti a mají svou vlastní právní úpravu ve zvláštních předpisech, např. se jedná o úpravu nakládání s radioaktivním odpadem, kterou nalezneme v zákoně č. 18/1997 Sb. (Atomový zákon). Zákon o odpadech byl také jiţ mnohokrát novelizován a stal se předpisem neuspořádaným a nepřehledným. Ustanovení týkající se nebezpečného odpadu nenalezneme systematicky uspořádané, nýbrţ jsou rozptýlena v celém předpise a činí úpravu nakládání s nebezpečným odpadem značně nepřehlednou. Jako problematický se jeví i fakt, ţe aktuální úprava přesahuje rámec nakládání s odpady. Zákon o odpadech jiţ neupravuje pouze problematiku nakládání s odpady, ale velmi výrazně ingeruje rovněţ do oblasti nakládání s výrobky (např. elektrozáření). 89 S ohledem na výše uvedené nedostatky právní úpravy nakládání s odpady je nepochybné, ţe i přes velké mnoţství novelizací současná podoba úpravy odpadového hospodářství není definitivní. Stejně tak lze očekávat, ţe bude nutné úpravu měnit v souvislosti s aktuální poţadovanou úrovní ochrany ţivotního prostředí i lidského zdraví, a to vzhledem k závazkům vyplývajících z mezinárodních smluv i poţadavkům EU, které se s největší pravděpodobností budou zpřísňovat - v souvislosti s technickým pokrokem a vývojem nových, k ţivotnímu prostředí šetrnějších technologií pro různé typy nakládání s odpady i s nebezpečnými odpady.

3.3 Závěr Na národní úpravě se značně odráţí zejména dynamický rozvoj unijní úpravy nakládání s nebezpečným odpadem. Aktuální znění zákona o odpadech, byť se dnes jeví jako uspokojivé, se postupně stane velice nepřehledným a nedostačujícím pro plnění svého účelu. I z tohoto důvodu byl jiţ v roce 2010 připravován nový zákon o odpadech, který se měl mimo jiné vypořádat i s určitou nepřehledností způsobenou častými novelizacemi. Na základě posouzení poţadavků vyplývajících z nové rámcové směrnice o odpadech a v zájmu 89

Jirásková, I., Sobotka M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, 2005, Linde, str. 10

33

přehlednosti právní úpravy v této oblasti předloţilo Ministerstvo ţivotního prostředí (MŢP) nikoli pouhou novelizaci platné právní úpravy, nýbrţ návrh zcela nového zákona. Předkládaným návrhem nového zákona o odpadech mělo dojít v plném rozsahu k nahrazení platné právní úpravy, tj. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Účelem byla zejména transpozice poţadavků vyplývajících ze směrnice č. 98/2008. Návrh dále reagoval na řízení o porušení Smlouvy o zaloţení ES, které bylo proti ČR v té době vedeno ze strany Evropské komise. 90 Základním věcným cílem navrhovaného zákona byla motivace k dodrţování odpovídající hierarchie nakládání s odpady, snaha sníţit mnoţství odstraňovaných odpadů (zejména ve formě jejich ukládání na skládky) a naopak zvýšit jejich materiálové vyuţívání.91 Zákon o odpadech č. 185/2001 Sb. byl ale nakonec i přes nutnost přijetí nové úpravy pouze novelizován. Právě z důvodu existence výše zmiňovaných řízení a zejména hrozby podání ţaloby u ESD byl legislativní proces předloţením dílčí a nikoliv komplexní nové úpravy urychlen.

90

jednotlivá řízení uvedena jiţ výše v této práci viz. Důvodová zpráva k předkládanému návrhu nového zákona o odpadech v reakci na Směrnici 98/2008 – www.mzp.cz 91

34

4. Nakládání s nebezpečnými odpady Rozsah, ve kterém je ţivotní prostředí člověkem vyuţíváno a zatěţováno, se stává jedním z nejvýznamnějších problémů moderní lidské společnosti. 92 Člověk z přírody čím dál více odebírá, přičemţ ještě donedávna opomíjel fakt, ţe zásoby nejsou nevyčerpatelné a právě odpady mnohdy představují zdroj surovin schopných dalšího vyuţití.

93

Současná úprava se

snaţí k přírodě nešetrnému a neekonomickému nakládání s odpady zabránit. K dosaţení tohoto cíle má vést zejména uzákonění hierarchie nakládání s odpady, které bylo do našeho právního řádu transponováno na základě směrnice č. 98/2008 ES a představuje velký posun v oblasti odpadového hospodářství. Základním záměrem je nakládat s odpady takovým způsobem, aby před zneškodněním odpadu byla pouţita některá z šetrnějších variant pro ţivotní prostředí, tedy aby byl odpad alespoň některým způsobem vyuţit. Nakládání s odpady zahrnuje veškeré činnosti, které se k odpadu po celou dobu jeho ţivotního cyklu váţí, jako např. jeho shromaţďování, třídění, přeprava, skladování, úprava či odstraňování.94 Nakládání s odpady stojí na několika zásadních principech. Jedním z obecnějších je princip trvale udržitelného rozvoje, k němuţ by měly směřovat veškeré lidské aktivity. Vůdčí zásadou je ale bezpochyby princip prevence, který je zakotven v ustanovení § 10 zákona o odpadech. Zákon o odpadech a související právní předpisy95 však upravují primární prevenci (předcházení vzniku odpadů) převáţně jen ve velmi obecné rovině.96 Předcházet vzniku odpadů, a to jak po kvantitativní stránce (prevence mnoţství odpadů), tak po kvalitativní stránce (prevence vzniku nebezpečných odpadů) je základní povinností, kterou zákon o odpadech ukládá všem subjektům. Vzhledem ke skutečnosti, ţe splnění takové povinnosti je fakticky nemoţné a vzhledem k ostatním ustanovením zákona o odpadech je evidentní, ţe právní úprava směřuje k minimalizaci vzniku negativních vlivů na ţivotní prostředí a nikoliv k jejich absolutnímu vyloučení.97

92

Damohorský M., Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck,, str. 423 blíţe viz. Damohorský M., Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck,, str. 424 94 Damohorský, M., Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck,, str. 433 95 Zákon č. 238/1991 Sb., zákon č. 125/1997 Sb., o obalech 96 Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 141 97 Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 140 93

35

4.1 Základní pojmy 4.1.1 Odpad Zákon o odpadech definuje odpad v ustanovení § 3 jako každou movitou věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech. Osobou se rozumí kaţdá osoba, která má příslušnou movitou věc ve své moci, tedy nejenom její vlastník, ale i nájemce či jiný drţitel, ať jiţ oprávněný nebo neoprávněný. 98 Odpad tak vzniká na základě subjektivního vztahu osoby k movité věci („zbavuje nebo má úmysl“) nebo objektivně stanovené povinnosti („má povinnost se zbavit“).99 Formy zbavování se zákon přímo nedefinuje, avšak demonstrativně stanoví, ţe ke zbavování se odpadu dochází vţdy, kdy osoba předá movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k vyuţití nebo odstranění nebo předá-li odpad osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů.100 Zbavováním zákon chápe i odstranění odpadu samotnou osobou.101 V případě úmyslného zbavení se movité věci odpad vzniká v momentu, kdy se osoba věci skutečně zbavuje. Vedle toho existují případy povinného zbavení se věci. Protoţe k jednání osoby (zbavování se věci) bude v tomto případě docházet na základě povinnosti, je třeba si uvědomit, ţe odpad vzniká jiţ v okamţiku vzniku povinnosti se věci zbavit, a nikoliv aţ v okamţiku, kdy se jí osoba skutečně zbavuje.102 Povinnost zbavit se věci byla zakotvena zejména kvůli ochraně ţivotního prostředí a osob a vzniká v případě, kdy věc uţ neslouţí svému původnímu účelu a uţivatel ji stále pouţívá takovým způsobem, který by pro něj mohl být aţ nebezpečný. Výše uvedený rozbor platí pro věci movité, co se týče nemovitostí, obecně platí, ţe nemovitost odpadem nikdy není, i kdyţ např. půda kontaminovaná nebezpečnými látkami, která byla oddělena od pozemku, se odpadem stát můţe. V případě pochybností, ţe je látka odpadem, rozhoduje příslušný správní úřad.103

98

Jirásková, I., Sobotka, M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, Linde, 2005, str. 16 Damohorský M.: Právo ţivotního prostředí, 3.vydání, 2010, C.H. Beck, str. 432 100 viz. §3 odst. 2 OdpZ 101 viz. §3 odst. 2 OdpZ 102 Jirásková, I., Sobotka, M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, Linde, 2005, str. 16 103 Příslušným je krajský úřad dle § 78 odst. 2 písm. h) OdpZ 99

36

4.1.2 Vedlejší produkt, výrobek V souladu se směrnicí č. 98/2008/ES zákon o odpadech stanovuje podmínky, za kterých je věc povaţována za vedlejší produkt nebo výrobek. Pojem odpad je tak přesněji vymezen stanovením podmínek, kdy se odpadem věc nestává a kdy movitá věc, která naplnila definici pojmu odpad, odpadem přestává být.104 V ustanovení § 3 odst. 5 zákon o odpadech vymezuje podmínky pro případy, kdy věc, přestoţe vznikla nechtěně, se nemusí stát odpadem, ale je vedlejším produktem, který má nebo můţe mít v budoucnu ekonomickou hodnotu. Taková věc vznikla jako nedílná součást výroby, její další vyuţití je zajištěno a je moţné bez dalšího zprostředkování způsobem jiným, neţ je běţná výrobní praxe.105 K pojmu vedlejší produkt se vyjádřil i Soudní dvůr ES v rozsudku ve věci C-263/05, Komise Evropských Společenství v. Italská republika, kdyţ vyslovil názor, ţe skutečná existence odpadu musí být ověřena s ohledem na všechny okolnosti. Určité okolnosti mohou představovat nepřímé důkazy existence jednání, úmyslu nebo povinnosti „zbavit se“ látky nebo předmětu ve smyslu ustanovení definujícího odpad, avšak i přes tyto skutečnosti se nemusí jednat o odpad, nýbrţ o vedlejší produkt. O vedlejším produktu lze hovořit v případě, kdy je látka zbytkem z výroby nebo ze spotřeby, tedy produktem, o nějţ jako takový nebylo usilováno, přičemţ způsob zpracování nebo pouţití takové látky není rozhodující pro její kvalifikaci jako odpadu. Kromě kritéria, zda látka představuje zbytek z výroby, je dalším kritériem míra pravděpodobnosti opětovného pouţití této látky bez předchozího zpracování. Pokud tímto pouţitím drţitel můţe dosáhnout hospodářské výhody, pravděpodobnost takového opětovného pouţití bude značná. Za tohoto předpokladu nemůţe být látka povaţována za zátěţ. Pouhá okolnost, ţe je látka určená k opětovnému pouţití nebo ţe můţe být opětovně vyuţita, nemůţe být rozhodující pro to, zda ji lze kvalifikovat jako opad. Věc, materiál nebo surovina jako výsledek výrobního procesu je vedlejším produktem, kterého se drţitel nechce zbavit, pouze tehdy, pokud jejich opětovné pouţití není pouze moţností, ale je jisté, není třeba předchozí zpracování a probíhá za trvání výrobního nebo spotřebního procesu.106 Ustanovení § 3 odst. 6 zákona o odpadech stanovuje, kdy některé druhy odpadu přestávají být odpadem poté, co je odpad vyuţit. Moţné vyuţití odpadů pak demonstrativně

104

více viz. Důvodová zpráva k zákonu č. 154/2010 Sb. Viz. § 3 odst. 5 OdpZ 106 Bahýĺ J., Bahýĺová L, Kocourek T.: Příklady a judikatura z práva ţivotního prostředí, Leges, 2010, 1.vydání, str.185 105

37

uvádí příloha č. 3 zákona o odpadech.107 Takový odpad je po příslušném vyuţití běţně vyuţíván jako věc ke konkrétním účelům, pro niţ existuje trh či poptávka a splňuje technické poţadavky stanovené předpisy pro výrobky. Odpad se tedy po vyuţití stane výrobkem. Pro vedlejší produkt i výrobek pak shodně zákon o odpadech stanovuje podmínku, ţe jejich další vyuţití nebude škodlivé pro lidské zdraví či ţivotní prostředí.

4.1.3 Nebezpečný odpad V zásadě můţeme odpady dělit do dvou kategorií, a to na odpady nebezpečné a ostatní. Nebezpečné odpady mohou poškozovat lidské zdraví či ţivotní prostředí, a proto jim je potřeba věnovat zvýšenou pozornost. K negativnímu působení nebezpečných odpadů můţe docházet na místě jejich vzniku, při transportu a v blízkosti místa jejich odstranění.108 Nebezpečným odpadem zákon o odpadech v ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) rozumí odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Jedná se např. o karcinogenitu, mutagenitu, výbušnost, hořlavost, toxicitu. Tato definice ale není dostačující pro zařazování odpadu mezi odpady nebezpečné, mimo definici nebezpečného odpadu v § 4 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, existuje několik dalších ustanovení s podmínkami, za nichţ

je nutné odpad taktéţ zařadit do kategorie

„nebezpečný“ a které jsou uvedeny níţe - v kapitole Zařazování odpadů.

4.2 Zařazování odpadů Základním předpisem pro zařazování odpadů je vyhláška č. 381/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí, kterou se stanoví Katalog odpadů včetně postupu pro zařazování odpadů. Příloha č. 1 výše uvedené vyhlášky obsahuje Katalog odpadů, v němţ jsou odpady rozděleny do dvaceti skupin, které jsou dále členěny. V případě, ţe je příslušný druh odpadu označen symbolem hvězdy, jedná se o druh nebezpečného odpadu. V příloze č. 2 vyhlášky je pak stanoven Seznam nebezpečných odpadů. Osoby jsou tedy povinny zařadit odpad jako nebezpečný a nadále s ním tak zacházet za předpokladu, ţe: 

odpad je uveden v Seznamu nebezpečných odpadů



odpad je v Katalogu odpadů označen za nebezpečný

107

např. vyuţití odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie, regenerace kyselin nebo zásad, obnova látek pouţívaných ke sniţování znečištění, získání sloţek katalyzátorů, rafinace pouţitých olejů nebo jiný způsob opětného pouţití olejů a jiné 108 zdroj: www.mzp.cz

38



se jedná o odpad podle legální definice uvedené v § 4 odst. 1 písm. a) OdpZ, tedy v případě, ţe vykazuje alespoň jednu z nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona o odpadech.109

Povinnost zařadit odpad jako nebezpečný je i v případě, ţe je odpad smíšen nebo znečištěn některou ze sloţek, které činí odpad nebezpečným110 nebo smíšen či znečištěn některým z odpadů uvedených v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném ve vyhlášce.111 Tato povinnost ovšem neplatí bezvýhradně. Za určitých okolností je moţné takový odpad zařadit do kategorie „ostatní“ a následně s ním tak i nakládat. Pokud má původce či oprávněná osoba za to, ţe odpad nevykazuje nebezpečnou vlastnost, můţe podat ţádost o hodnocení nebezpečných vlastností odpadu.112 Na jejím základě lze získat osvědčení o tom, ţe předmětný odpad nevykazuje nebezpečné vlastnosti. V případě, ţe ţadatel takové osvědčení získá, není povinen dodrţovat reţim stanovený pro nakládání s nebezpečným odpadem. Podrobné podmínky pro toto hodnocení stanovuje vyhláška č. 376/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Vyhláška stanoví obsah ţádosti o udělení pověření k hodnocení nebezpečných vlastností, návrhu na prodlouţení platnosti tohoto pověření a podrobné podmínky pro hodnocení. Přílohy 1 a 2 této vyhlášky definují nebezpečné vlastnosti odpadů a kritéria pro posuzování. Metody hodnocení pak upravuje příloha č. 3. Hodnotitelem je pověřená osoba, přičemţ pověření k hodnocení je udělováno hodnotitelům na dobu určitou, nejvíce však na 5 let. Problémem však je, ţe současný zákon umoţňuje původcům odpadů podat ţádost o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů více pověřeným osobám, nechat zhodnotit nebezpečné vlastnosti odpadů a zaslat kontrolním orgánům to osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů, které je vyhovující. V případě, ţe pověřená osoba vydá sdělení o tom, ţe odpad má jednu nebo více nebezpečných vlastností, často toto sdělení není kontrolním orgánům zasíláno vůbec. Neexistuje evidence podaných ţádostí pověřeným osobám ani celkové přehledy vydaných dokumentů pověřenými osobami (osvědčení a sdělení).113 Jako řešení je nyní Ministerstvem ţivotního prostředí předkládána novela zákona o odpadech, na základě které by měl být zaveden elektronický systém zhodnocení, díky němuţ by bylo hodnocení přehledné a snadno kontrolovatelné. 109

Tyto vlastnosti jsou označeny kódem H1-H15 a patří sem: výbušnost, oxidační schopnost, vysoká hořlavost, hořlavost, dráţdivost, škodlivost zdraví, toxicita, karcinogenita, ţíravost, infekčnost, teratogenita, mutagenita, schopnost uvolňovat vysoce toxické nebo toxické plyny ve styku s vodou, vzduchem nebo kyselinami, senzibilita, ekotoxicita, schopnost uvolňovat nebezpečné látky do ţivotního prostředí při nebo po odstraňování 110 viz. Příloha č. 5 OdpZ – sloţky, které činí odpad nebezpečným jsou označeny C1-C51 111 viz. § 6 odst. 1 OdpZ 112 viz. § 7 OdpZ 113 viz. www.eklep.cz: Důvodová zpráva k předkládané novele zákona o odpadech

39

Směsný komunální odpad, tedy odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání

114

, i kdyţ

splňuje podmínky, za nichţ by odpad měl být zařazen do kategorie nebezpečný odpad, takto zařazován nikdy není a není povinnost s ním zacházet jako s nebezpečným.115 Tento odpad není definován svými vlastnostmi, nýbrţ původem vzniku, a proto podléhá zvláštnímu reţimu. Jak jiţ bylo uvedeno výše, vedle kategorie nebezpečného odpadu řadíme odpad do kategorie ostatní odpad. Prokáţe-li se, ţe odpad zařazený do kategorie ostatní má nebezpečnou vlastnost dle přílohy č. 2 zákona o odpadech, musí takový odpad zařadit do programu nebezpečných odpadů a nakládat s ním odpovídajícím způsobem – chtěl-li by se původce, či osoba oprávněná nakládat s odpady, takové povinnosti zprostit, musel by prokázat, ţe odpad takovou vlastnost nemá – konkrétně se můţe jednat např. certifikované osvědčení o vyloučení nebezpečnosti kalu. 116 V případě, ţe odpad není moţné jednoznačně zařadit, příslušný úřad obce s rozšířenou působností podá návrh na Ministerstvo pro ţivotní prostředí, které odpad zařadí.117 Náleţitosti této ţádosti stanovuje na základě ustanovení § 5 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech vyhláška č. 381/2001 Sb., a to v ustanovení § 4.

4.3 Hierarchie způsobů nakládání s odpady Zakotvení hierarchie způsobů nakládání s odpady přineslo povinnost nakládat s odpady přednostně takovým způsobem, který je co nejšetrnější k ţivotnímu prostředí. Dodrţování této hierarchie by mělo vést ke sníţení mnoţství odstraňovaných odpadů zejména ve formě skládkování, a také ke zvýšení materiálového vyuţití odpadů. Tato hierarchie byla do přijetí novely zákona o odpadech č. 154/2010 Sb. doposud upravena pouze v politice EU, respektive Evropského společenství. Blíţe ji také formovaly některé rozsudky Evropského soudního dvora. Zařazením hierarchie přímo do právního předpisu došlo k významné změně, neboť napříště se jedná o principy závazné, které se navíc

114

viz. ustanovení § 4odst. 1) písm. b) zákona o odpadech viz. ustanovení § 6 zákona o odpadech 116 Bahýl J., Bahýĺová L., Kocourek T.: Příklady a judikatura z práva ţivotního prostředí, Leges, 2010, 1.vydání, str. 187: Městský soud Praha 8 Ca 244/2004-44, 117 viz. § 5 odst. 2 OdpZ 115

40

promítají do mnoha dalších ustanovení zákona.118 V oblasti nakládání s odpady tedy došlo k významnému posunu, přestoţe v předchozí právní úpravě bylo moţné hierarchii nakládání s odpady dovodit výkladem, např. z tehdy uzákoněného principu prevence. Hierarchie je pevně zakotvena na základě novely zákona o odpadech č. 154/2010 Sb., a to v ustanovení § 9a zákona o odpadech, který stanovuje, jaký druh nakládání s odpady má být preferován před jinými, a to následovně: 

předcházení vzniku odpadů



příprava k opětovnému použití



recyklace odpadů



jiné využití odpadů, například energetické využití



odstranění odpadů

Při uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady je nutné zohlednit obecné zásady ochrany ţivotního prostředí, zásadu předběţné opatrnosti a udrţitelnosti, technickou proveditelnost a hospodářskou ţivotaschopnost, ochranu zdrojů i celkové dopady na ţivotní prostředí, lidské zdraví a hospodářské a sociální dopady.

4.3.1 Prevence Přestoţe prevence vzniku odpadů stojí v hierarchii na prvním místě, její úprava není, ani nemůţe být příliš podrobná – podrobnější úpravu opatření a nástrojů nalezneme v zákoně o odpadech především pro jiné způsoby nakládání. Primární prevence odpadů, tedy snaha o co nejniţší produkci odpadů, evidentně nemůţe být zaloţena na sloţkové právní úpravě odpadového hospodářství. Samotný zákon o odpadech je vzhledem ke své věcné působnosti nedostatečným nástrojem k jejímu účinnějšímu naplnění. Východiskem můţe být především usměrňování samotné produkční sféry, jejíţ výrobky představují potenciální zdroje odpadů. Činnost původců odpadů je s určitým zjednodušením vázána na nakládání s jiţ existujícím odpadem a v oblasti primární prevence sehrává méně významnou úlohu. Primární prevence odpadů se tak přesouvá na jiné subjekty neţ je původce odpadů. Jsou jimi výrobci a dovozci výrobků – potenciálních zdrojů odpadů.119 118

více viz. Důvodová zpráva k návrhu zákona o odpadech, který byl připravován v souvislosti s povinností převzetí poţadavků ze směrnice 98/2008 119 Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 143

41

Mimo stanovování technických poţadavků na výrobky by měl sehrát významnější úlohu i institut integrované prevence a kontroly znečišťování. Integrované povolování umoţňuje aktivně ovlivňovat provozní podmínky včetně materiálových toků a uplatňovat poţadavky zaloţené na nejlepších dostupných technikách (BAT).120 Integrovaný přístup k ochraně ţivotního prostředí je zakotven v legislativě EU směrnicí 2008/1/ES (dříve 96/61/ES) o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC) a do českého právního řádu je transponován zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, ve znění pozdějších předpisů.121 Hlavním cílem integrované prevence je ochrana ţivotního prostředí jako celku a to díky komplexnímu posuzování vybraných činností. Nezkoumá se jen produkce znečištění, ale i její příčiny. Co se týče pouţívání nejlepších dostupných technik, pro sledované činnosti jsou zpracovávány tzv. BREF dokumenty. Výsledky jednání a výměny informací o nich jsou shrnuty do tzv. referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách (BREF dokumenty) pro jednotlivé kategorie zařízení. BREF jsou zpracovávány pro jednotlivá průmyslová odvětví a obsahují údaje o průmyslových procesech, pouţívaných technikách, emisních limitech pouţívaných v členských zemích EU, prioritních materiálových tocích a monitoringu. BREF podává informaci o úrovni techniky, které dané odvětví dosáhlo. Informace zde uvedené nejsou právně závazné ani vymahatelné, ale jsou směrodatné pro rozhodnutí o tom, zda příslušná technologie a způsob jejího provozování odpovídá poţadavkům zákona o IPPC a zda bude vydáno povolení k provozu průmyslových zařízení. 122 V rámci prevence vzniku odpadů je nutné zmínit velmi důleţitý nástroj odpadového hospodářství, a to zpětný odběr výrobků. Zpětný odběr napomáhá omezení skládkování nebezpečného odpadu, i vytváření černých skládek pro takový odpad. ZOV vychází z principu individuální odpovědnosti výrobce zajistit nakládání s výrobky po ukončení jejich ţivotnosti. Smyslem je motivovat výrobce k navrhování a produkci výrobků s co moţná nejniţším obsahem nebezpečných látek, jejichţ následné vyuţití nebo odstranění po ukončení ţivotnosti bude co nejlevnější a nejjednodušší. Z tohoto hlediska je tedy ţádoucí, aby bylo moţné výrobky co nejčastěji opětovně vyuţívat, recyklovat je a minimalizovat tak odpad. Při plnění cílů stanovených pro zpětný odběr výrobků po ukončení jejich ţivotnosti hrají klíčovou roli koneční uţivatelé výrobků, kteří musí být informováni jak a kde lze výrobky s ukončenou ţivotností odevzdat a kteří budou motivováni k tomu, aby se daných 120

Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 142 121 více viz. www.mzp.cz 122 viz. http://eko-net.cir.cz/referencni-dokumenty-bref

42

výrobků nezbavovali jako součásti směsného komunálního odpadu. Odpovědnost za celý ţivotní cyklus výrobku včetně zajištění samotného zpětného odběru je stanovena v souladu s evropskou legislativou všem osobám, které uvádějí na trh v ČR obaly, vozidla, elektrická a elektronická zařízení, baterie a akumulátory, zářivky a výbojky, pneumatiky a minerální oleje. Legislativně je oblast upravena zákonem o obalech, částí čtvrtou a pátou zákona o odpadech a navazujícími prováděcími právními předpisy.123,

124

Povinnost zpětného odběru se týká

potenciálně velmi nebezpečných výrobků, z nichţ by mohl vzniknout nebezpečný odpad

4.3.2 Postup dle hierarchie pro případ vzniku odpadu V případě vzniku odpadu je třeba se pokusit nejprve o nalezení náhradního vyuţití. Ačkoli je zakotveno přednostně vyuţívat odpad před jeho odstraněním, neexistuje dostatečné mnoţství zařízení schopných odpad vyuţít, neexistuje ani dostatečná poptávka po produktech z takových zařízení.125 Vyuţívání, respektive odstraňování odpadů zahrnuje řadu činností s rozdílným potenciálním dopadem na ţivotní prostředí. Zatímco u vyuţívání je jednoznačně kladen důraz na materiálové vyuţití odpadů (vyuţití odpadů jako druhotné suroviny) před vyuţitím energetickým (jako zdroje k výrobě energie), v případě odstraňování odpadů nelze mezi činnostmi připadajícími v úvahu jednoduše označit ekologicky výhodnější variantu. S velkým zjednodušením lze říci, ţe zatímco u nebezpečných odpadů bude preferován jako způsob odstranění spalování, u ostatních odpadů jím je jejich skládkování.126 Zvláštní metody zneškodňování nebezpečného odpadu můţeme dělit na tradiční (povrchové skládky a podzemní injekční vrty), a nové (spalování, zhutňování – stabilizace a soldifikace, chemické, fyzické a biologické ošetření), které se rovněţ nevyhnou negativním účinkům na ţivotní prostředí, zvýšeným o riziko vyplývající ze specifických fyzikálních, chemických či biologických vlastností nebezpečného odpadu.127 Zákon o odpadech zároveň v ustanovení § 9a odst. 2 stanovuje moţnost se od této hierarchie odchýlit z důvodu vhodnosti. Odchýlení je dovolené v případech, kde se na základě posuzování ţivotního cyklu celkových dopadů zahrnující vznik odpadu a nakládání s ním 123

zdroj: www.mzp.cz např. vyhláška č. 237/2002, o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků ve znění pozdějších předpisů 125 Damohorský, M. a kol.: Právo ţivotního prostředí, 3. vydání, C.H. Beck, 2010, str. 430 126 Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 140 127 Jančářová, I., Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 156 124

43

prokáţe, ţe je to vhodné. Tato moţnost je důleţitá zejména pro případy nakládání s nebezpečnými odpady. Vzhledem k jeho specifickým vlastnostem lze například předpokládat snahu zejména o jejich likvidaci.128 K posouzení případných normativních odchylek od hierarchie lze pouţít hodnocení celého ţivotního cyklu konkrétních toků výrobků (věcí, materiálů či předmětů) a odpadů a nakládání s nimi.129 K hodnocení ţivotního cyklu věcí je pouţívána metoda LCA - Life Cycle Assessment.130 LCA je metoda porovnávání environmentálních dopadů produktů, hmatatelných výrobků či sluţeb s ohledem na celý jejich ţivotní cyklus, tzv. od kolébky do hrobu.131

Toto

hodnocení

pak

musí

být

doplněno

analýzou

ekonomických

a

technickoorganizačních podmínek pro nakládání s těmito odpady v konkrétním místě.

4.4 Plánování odpadového hospodářství Koncepčními

nástroji

odpadového

hospodářství

jsou

plány

odpadového

hospodářství. Rozlišujeme plán odpadového hospodářství České republiky, plány odpadového hospodářství krajů a plány odpadového hospodářství původců odpadů. Plány se pracovávají za účelem vytváření podmínek pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi podle zákona o odpadech.132 Pro celou Českou republiku je plán zpracováván Ministerstvem ţivotního prostředí, pro jednotlivé kraje jsou plány zpracovávány kraji v samostatné působnosti a jednotliví původci pak zpracovávají vlastní plány odpadového hospodářství. Plán niţšího stupně musí být vţdy v souladu s plánem stupně vyššího. Plány jsou zpracovávány na dobu nejméně 10 let, v případě původců odpadu na dobu nejméně 5 let, a musí být změněny v případě zásadní

128

viz. Rozšířené teze odpadového hospodářství – www.mzp.cz viz. Rozšířené teze odpadového hospodářství – www.mzp.cz 130 Tato metoda uvaţuje emise do všech sloţek ţivotního prostředí během výroby, uţívání i odstraňování produktu. Zahrnovány jsou rovněţ přídavky procesů získávání surovin, výroby materiálů a energie, pomocných procesů, či subprocesů. Metoda LCA je jedním z nejdůleţitějších informačních nástrojů environmentálně orientované výrobkové politiky. Lze ji definovat jako shromaţďování a vyhodnocování vstupů, výstupů a moţných dopadů na ţivotní prostředí výrobkového systému během celého ţivotního cyklu – www.lca.cz 131 Iványi, P.: časopis Odpady č. 1/2010, str.12: K principu cradle to cradle - od kolébky po kolébku: Kdyţ bude zabráněno, aby se odpadem vůbec něco stalo, tedy pokud by bylo zajištěno úplné vyuţití odpadu, vyřešilo by to problém ztenčování surovinových zásob. „Odpadářský“ sektor se díky recyklaci na tomto koloběhu „od kolébky ke kolébce“ podílí. Stará se o znovuzískání cenných surovin z výrobků na konci svého cyklu ţivotnosti. Získané suroviny pak představují zdroj pro výrobu nových výrobků – koloběh se uzavírá a nevzniká ţádný odpad. 132 Damohorský M.: České právo ţivotního prostředí, svazek 2, Univerzita Karlova v Praze, 2006, str.164 129

44

změny podmínek, za kterých byly zpracovány.133 Původci nebezpečných odpadů je mají povinnost zpracovat v případě, ţe ročně produkují více neţ 10 tun nebezpečného odpadu.134 Plány se skládají z části analytické, ve které je vyhodnocován stav odpadového hospodářství v určité oblasti a části návrhové, která obsahuje cíle a postupy pro nakládání s odpady. V návaznosti na poţadavek směrnice č. 98/2008 ES se zavádí novelou zákona o odpadech č. 154/2010 Sb. povinnost zpracovat programy předcházení vzniku odpadů, které budou obsahovat konkrétní opatření a cíle k předcházení vzniku odpadů – tyto programy mají být součástí plánů odpadového hospodářství.135 Plán odpadového hospodářství České republiky stanovuje konkrétní cíle a opatření pro nakládání s odpady na území České republiky. Závazná část Plánu odpadového hospodářství byla vyhlášena v nařízení vlády č. 197/2003 Sb. a jeho platnost byla určena na deset let, tedy na roky 2003 – 2013. Cíle stanovené v plánu odpadového hospodářství směřují zejména k podpoře materiálového vyuţití odpadů a omezení jejich negativního vlivu na ţivotní prostředí.136 V rámci stanovení cíle sniţování produkce nebezpečných odpadů tímto Plánem bylo zajistit zpracování Realizačního programu České republiky pro nakládání s nebezpečnými odpady řešící komplexně systém nakládání. Na základě jeho analýzy pak zajistit sniţování zdravotních rizik v souvislosti s nakládáním s těmito odpady a zpracovat návrh na kritéria pro předcházení vzniku a omezování produkce nebezpečných odpadů pro strategické posuzování vlivu na ţivotní prostředí.137 Co se týče plánů odpadového hospodářství, ke dni 31.3.2012 bylo ukončeno připomínkové řízení k navrhované novele zákona o odpadech, která povinnost zpracovávat plány odpadového hospodářství pro původce odpadů ruší. Hlavním cílem předkládaného návrhu zákona je odstranit nebo zmírnit některé poţadavky převáţně administrativního charakteru, které jsou podle platné právní úpravy kladeny na subjekty nakládající s odpadem a které byly shledány jako ne zcela nutné, a to při zachování dostatečné ochrany ţivotního prostředí. Původci odpadů (kromě obcí) nově nebudou povinni zpracovávat plán odpadového hospodářství.138

133

viz. § 42 odst. 6 OdpZ, § 43 odst. 7 OdpZ, § 44 odst. 3 OdpZ viz. § 44 odst. 1 135 blíţe Důvodová zpráva k zákonu č. 154/2010 Sb., změna zákona o odpadech – obecná část 136 zdroj: www.mzp.cz 137 více viz. bod 2.3 Plánu odpadového hospodářství pro ČR – Zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady 138 více viz. www.eklep.cz: Předkládací zpráva k novele zákona o odpadech 134

45

4.5 Povinnosti původců odpadů a provozovatelů zařízení k nakládání s nebezpečným odpadem Původce odpadů je definován v § 4 odst. 1 písm. x) jako právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejichž činnosti vznikají odpady, nebo právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, které provádějí úpravu odpadů nebo jiné činnosti, jejichž výsledkem je změna povahy nebo složení odpadů, a dále obec od okamžiku, kdy nepodnikající fyzická osoba odpad odloží na místě k tomu určeném, obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu. Původce je tedy osobou, při jejíţ činnosti odpad vzniká. Původce odpadů je povinen dodrţovat povinnosti stanovené mu zákonem o odpadech a zároveň ty, které mu určí příslušné předpisy se speciální úpravou pro vybrané druhy nebezpečných odpadů. Velké mnoţství stanovených povinností je mimo jiné důsledkem principu odpovědnosti původce, na jehoţ základě náklady na preventivní či nápravná opatření nese ta osoba, z jejíţ činnosti negativní následky hrozí nebo jiţ nastaly. Je tedy ţádoucí, aby byly vymezeny a následně dodrţovány takové podmínky, které povedou k eliminaci nepříznivých následků a také případných nákladů, které by původcům při poškození ţivotního prostředí mohly vzniknout. Původce má kromě povinnosti minimalizovat mnoţství odpadů a eliminovat jejich nebezpečné vlastnosti povinnost nakládat s odpady tak, jak zákon o odpadech či další předpisy stanoví. Proto je nezbytné, aby pokud odpad nedokáţe sám vyuţít, jej předal do zařízení určenému ke konkrétnímu způsobu nakládání s odpady. Vlastnické právo k předmětnému nebezpečnému odpadu musí být na jeho odpovědnost převedeno na provozovatele takového zařízení. K nakládání s nebezpečnými odpady tak dochází nejen při činnosti původců odpadů, ale převáţně ve specializovaných zařízeních, a to taktéţ za předpokladu splnění celé řady přísných podmínek. Původce, za předpokladu, ţe se nejedná zároveň o provozovatele zařízení k nakládání s odpady, můţe s nebezpečnými odpady nakládat jen na základě souhlasu věcně a místně příslušného správního orgánu. Výjimkou je přeprava nebezpečných odpadů, ke které souhlasu není potřeba.139 Původce je tedy povinen nejprve ověřit, zda má jím vyprodukovaný odpad nebezpečné vlastnosti a případně takový odpad zařadit mezi odpad nebezpečný a dále s ním nakládat

139

viz. §16 odst. 3 zákona o odpadech

46

způsobem náleţitým vzhledem ke konkrétním nebezpečným vlastnostem odpadu140. Také je povinen zabránit míšení jednotlivých druhů nebezpečných odpadů. 141 To je zakázáno z důvodu nebezpečí, které by mohlo právě smíšením odpadů s různými nebezpečnými vlastnostmi vzniknout. Řádným zacházením s nebezpečnými látkami je moţné se vyvarovat rizik pro lidské zdraví a ţivotní prostředí, se kterými je jejich existence spojena. Jejich smíšením a vzájemnou interakcí by mohlo docházet např. ke vzniku toxičtějších, a tím daleko nebezpečnějších látek. Také můţe docházet k takovým neočekávaným změnám jejich fyzikálních a chemických vlastností, ţe jejich současné zabezpečené uskladnění nebude dostačující a bude docházet k únikům do okolního prostředí – např. poleptáním a následným porušením sběrného kontejneru. Původce je povinen takový odpad sám vyuţít nebo odstranit, pokud tak můţe učinit. V opačném případě je povinen nebezpečný odpad převést do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí. 142 K převzetí odpadu do vlastnictví zmocňuje zákon o odpadech fyzické a právnické osoby oprávněné k podnikání, které jsou provozovateli zařízení k vyuţití, odstranění, sběru nebo výkupu odpadu.143 Provozovatel zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů můţe takové zařízení provozovat pouze na základě rozhodnutí příslušného krajského úřadu, kterým je udělen ţadateli souhlas144 s provozováním zařízení a zároveň s jeho provozním řádem. Přísné podmínky pro jeho udělení jsou odůvodněny ochranou ţivotního prostředí.145 Podrobnosti k takovému souhlasu stanovuje vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Vyhláška upravuje i samotnou ţádost o souhlas k provozování zařízení k nakládání s odpady. S touto ţádostí je nutné zároveň předloţit návrh provozního řádu, seznam druhů odpadu, s nimiţ provozovatel zamýšlí nakládat a jejich předpokládané mnoţství.146 Zařízení musí splňovat standardy ochrany ţivotního prostředí a lidského zdraví dle příslušných předpisů.147 V zařízení musí být

140

viz. §16 odst. 1 d) zákona o odpadech blíţe viz. §12 odst. 6 zákona o odpadech 142 viz. §16 odst. 1 c) OdpZ 143 blíţe viz. §12 odst. 3 OdpZ 144 K vydání rozhodnutí dle §14 odst. 1 OdpZ se koná řízení, jehoţ výsledkem je vydání či nevydání souhlasu s provozováním určitého zařízení a souhlasu s jeho provozním řádem. Tento souhlas je předpokladem pro vydání kolaudačního souhlasu stavebního úřadu (dochází k řetězení správních aktů). Pozitivní souhlas můţe mít negativní vliv na vlastníky sousedních nemovitostí, proto se mohou přihlásit do řízení jako účastníci – rozsudek Městského soudu v Praze 10 Ca 381/2007-113 145 Význam tohoto souhlasu pak podtrhuje trestní zákoník, v jehoţ §298 nalezneme skutkovou podstatu trestného činu Neoprávněné nakládání s odpady, za který soudy mohou uloţit i trest odnětí svobody 146 blíţe viz. §1 vyhlášky č. 383/2001 Sb. 147 např. zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší),ve znění pozdějších předpisů. 141

47

vhodné prostory pro skladování odpadů a musí být i řádně zabezpečeno před přístupem neoprávněných osob. Vyhláška stanovuje celou řadu dalších podrobných poţadavků. OdpZ stanoví povinnost pro původce a oprávněnou osobu, kteří za uplynulé dva roky nakládali s nebezpečným odpadem v mnoţství nad 100 tun za rok, zajišťovat odborné nakládání s odpady prostřednictvím odpadového hospodáře.148 Další limity relevantní pro nakládání s nebezpečným odpadem stanoví nařízení vlády č. 145/2008 Sb. Tento předpis také stanovuje, ţe provozovatel, který nakládá s nebezpečným odpadem, jehoţ mnoţství přesáhne prahové limity, má ohlašovací povinnost. IS POP neboli Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností umoţňuje ohlašovatelům – průmyslovým podnikům a dalším subjektům – zpracování povinných hlášení v elektronické podobě a další distribuci těchto hlášení orgánům veřejné správy. Ten koho se týká, zasílá hlášení obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností dle místa provozovny. Pojem provozovny český právní řád vymezuje následovně: § 22 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady říká, ţe ohlašování se provádí zvlášť za kaţdou samostatnou provozovnu, činnost, mobilní zařízení a druh odpadu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušnému podle místa nakládání s odpadem. Příloha 20 vyhlášky stanovuje, ţe pokud je v provozovně provozované podle obchodního zákoníku nebo ţivnostenského zákona, provozováno více zařízení se souhlasem kraje nebo s integrovaným povolením, pak se hlásí za kaţdé zařízení zvlášť. V zákoně je striktně stanovena mez produkce odpadů, od níţ je provozovatel povinen hlásit – sčítá se za IČO, takţe kdyţ má jedna osoba více provozoven, byť by samostatně této hranice nedosahovaly, je povinbost za kaţdou z nich zpracovat hlášení.149 A to se týká i provozoven v jediném areálu navenek ohraničeném150

4.6 Shromažďování, sběr a výkup odpadu Shromaţďování, sběr a výkup odpadů lze podřadit pod pojem soustřeďování odpadů, přičemţ všechny tyto činnosti a i některé další, jako například uskladnění odpadů, slouţí především k usnadnění dalšího nakládání a těmito odpady. Soustřeďováním odpadů rozumíme jejich shromaţďování původcem, dále sběr a výkup k tomu oprávněnou osobou, skladování odpadů jejich původci i oprávněnými osobami, ale i jiné soustřeďování neţ 148

Odpadový hospodář odpovídá původci nebo oprávněné osobě, která jej svým odpadovým hospodářem určila, za zajištění odborného nakládání s odpady – viz. § 15 OdpZ 149 Jarmila Šťastná, časopis Odpady 2/2011, str. 8-9 150 např. areál tvořící skládka a sběrný dvůr

48

skladování převzatých odpadů osobami oprávněnými k jejich vyuţití nebo odstranění právě před jejich vyuţitím nebo odstraněním.151 Shromažďování odpadů je krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady,152 přičemţ původci odpadů jsou povinni shromaţďovat odpady podle jednotlivých druhů a kategorií. Účelem je roztřídit odpady tak, aby bylo zjednodušeno následné vyuţití – např. recyklace či materiálové vyuţití, nebo roztřídění. Pokud to není účelné, zákon o odpadech dovoluje od takového třídění upustit, avšak jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy. Pro nebezpečné odpady mohou jako shromaţďovací prostředky slouţit speciální nádoby, kontejnery, obaly, jímky a nádrţe. Podmínkou je, aby splňovaly poţadavky legislativy, kterých není málo. Hlavní je § 13 zákona o odpadech (balení nebezpečných odpadů), dále jsou to zvláštní právní předpisy (například zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami) a také technické poţadavky na shromaţďovací prostředky odpadů (§ 5 odst. 2 vyhlášky č. 383/2001 Sb.). Při volbě shromaţďovacího místa nebo umístění shromaţďovacího prostředku se musí brát v úvahu bezpečnost při obsluze, poţární bezpečnost

a

dostupnost

shromaţďovacího

mechanizačními

prostředku

nebezpečného

a

dopravními

odpadu

nebo

prostředky.

V

blízkosti

shromaţďovacího

místa

nebezpečného odpadu nebo na nich musí být umístěn identifikační list shromaţďovaného odpadu.153 Na shromaţďovacím prostředku nebezpečného odpadu musí být uvedeno katalogové číslo a název shromaţďovaného nebezpečného odpadu a jméno a příjmení osoby odpovědné za obsluhu a údrţbu shromaţďovacího prostředku. Shromaţďovací prostředek můţe být vyprázdněn pouze do přepravního obalu určeného pro nakládání se shromaţďovaným druhem odpadu. Můţe také sám být přepravním obalem nebo pouţit jako skladovací prostředek. Po vyprázdnění musí umoţňovat čištění a desinfekci. 154 Na odpady, které mají nebezpečné vlastnosti uvedené v příloze č. 2 zákona o odpadech, popřípadě stejné nebezpečné vlastnosti jako chemické látky nebo přípravky klasifikované jako nebezpečné se také vztahují obdobné poţadavky jako na tyto chemické látky. Ke sběru a výkupu odpadů jsou oprávněni pouze provozovatelé zařízení ke sběru a výkupu odpadů a jejich povinnosti nalezneme v ustanovení § 18 zákona o odpadech.

151

více viz. www.enviweb.cz viz ustanovení § 4 odst. 1) písm. g) 153 viz. příloha č. 3 vyhlášky č. 383/2001 Sb 154 více viz.: www.enviweb.cz 152

49

Sběrem odpadu OdpZ v § 4 odst. 1 písm. m) rozumí soustřeďování odpadů právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání od jiných subjektů za účelem jejich předání k dalšímu využití nebo odstranění. Výkup odpadů definuje § 4 odst. 1 písm. n) OdpZ jako sběr odpadů v případě, kdy odpady jsou právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu. Výkup odpadů (zejména kovů a papíru) je historickým způsobem sběru odpadů od občanů, avšak (zejména co se týče odpadů kovových) v posledních letech je doprovázen častými krádeţemi a ničením majetku obcí, firem, ale i občanů. Snahy o omezení prodeje kradených věcí do výkupu prostřednictvím úprav zákona o odpadech se nesetkaly s úspěchem. Význam výkupu odpadů je z hlediska zajištění odděleného sběru a následné recyklace odpadů velmi malý a jak se ukázalo v době krizových poklesů poptávky po surovinách značně nestabilní. Naopak obecní systémy sběru dokázaly zachovat stabilitu a např. část papíru, která byla sbírána přes výkupny, se přesunula do veřejných sběrných míst. Je tedy nutné zváţit, jaký význam mají mít výkupny do budoucna v systémech nakládání s odpady.155 Provozovatelům zařízení určených ke sběru a výkupu odpadů zákon o odpadech ukládá povinnosti v § 18. Musí zveřejnit druhy odpadů, které vykupují či sbírají, dále je řádně zařadit podle druhů a kategorií a takto roztříděné je také soustřeďovat. V neposlední řadě samozřejmě musí ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů a následně s nimi zacházet způsobem vhodným vzhledem k těmto konkrétním vlastnostem. Po celou dobu nakládání musí provozovatel dodrţovat provozní řád. Sebrané či vykoupené odpady podléhají evidenci, stejně tak způsob, jakým je s nimi nakládáno. Vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 383/2001 Sb. v § 8 odst. 2 stanoví povinnost pro provozovatele zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v souladu s § 18 odst. 3 OdpZ zákona identifikovat odebírané nebo vykupované odpady a osoby, od kterých vykoupil věci jako odpady následujících druhů odpadů podle Katalogu odpadů, a vést o těchto skutečnostech evidenci.156 Speciálním zařízením pro sběr zařízení pro sběr komunálního odpadu vykazujícího nebezpečné vlastnosti jsou sběrné dvory a mobilní zařízení ke sběru odpadů. Mobilní zařízení se uplatňují zejména při sběru drobného nebezpečného odpadu z domácností. Mobilní sběrnou je speciálně upravený automobil, jehoţ vybavení musí splňovat normy pro přepravu nebezpečných věcí. Oprávněná osoba, provádějící sběr nebezpečného odpadu objíţdí, podle s obcí dohodnutého a vyhlášeného harmonogramu, předem určená sběrná místa (stanoviště 155 156

Ministerstvo ţivotního prostředí: Rozšířené teze rozvoje odpadového hospodářství v ČR, srpen 2010, str. 29 Jedná se např. o odpady obsahující hliník, cín, zinek a z nebezpečných odpadů o autovraky.

50

mobilní sběrny). Na sběrných místech odebírá odborně vyškolená obsluha od občanů nebezpečný odpad, který dále třídí do jednotlivých druhů a ukládá do speciálních nádob na nebezpečný odpad. Odpad je přepravován do centrálních sběrných dvorů, kde je soustřeďován za účelem přepravy ke zpracování, k recyklaci nebo k odstranění. Mobilní sběr je vhodný nejen pro venkovskou zástavbu, kde menší obce nejsou vybaveny sběrnými dvory, ale také pro městskou zástavbu.157 V připravovaném návrhu nového zákona o odpadech, místo kterého byla nakonec přijata pouze novelizace stávajícího zákona o odpadech, bylo vypracováno ustanovení o zrušení mobilních zařízení ke sběru a výkupu odpadů, které je důleţitým krokem proti mizení odpadů z evidence odpadů a proti zbytečnému zatěţování orgánů veřejné správy vysokým počtem rozhodnutí o souhlasu k provozu těchto mobilních zařízení.158 Vykoupené či sebrané odpady jsou přechodně soustřeďovány v k tomu určených zařízeních, nebo-li skladovány. Takto umístěny mohou být po dobu maximálně 3 let před vyuţitím nebo jednoho roku před odstraněním.159 Sklad nebezpečných odpadů musí být vybaven identifikačními listy nebezpečných odpadů v nich skladovaných. Sklady, ve kterých jsou skladovány odpady určené k odstranění po dobu delší neţ 1 rok, a sklady, ve kterých jsou skladovány odpady určené k vyuţití po dobu delší neţ 3 roky, musí svým technickým zabezpečením odpovídat ve vztahu ke skladovaným odpadům příslušné skupině skládek. Takové skladování se povaţuje za dlouhodobé.160 Podle směrnice o odpadech jsou umoţněny systémy sběru odpadů, které nejsou prováděny na profesionálním základě, protoţe představují menší riziko pro ţivotní prostředí a přispívají k oddělenému sběru odpadů. Jedná se zejména o sběr léčiv v lékárnách, systémy zpětného odběru spotřebního zboţí v obchodech a kolektivní sběr odpadů ve školách. Pro tyto systémy sběru je nutné stanovit jednoduché podmínky, které nebudou omezovat sběr a neúměrně zvyšovat technickou náročnost sběru a zvyšovat administrativní zátěţ. Týká se to zejména stanovení specifických podmínek pro zpětný odběr např. spotřební elektroniky a elektrozařízení, která mohou mít jako odpad nebezpečné vlastnosti. V běţné praxi místa zpětného odběru (např. v obchodní síti, ve školách apod.) fungují bez omezení ve většině států v EU a rovněţ tak v ČR.161

157

Ministerstvo ţivotního prostředí-odbor odpadů: Informační pomůcka k problematice nebezpečných odpadů, 2007, str. 25 158 Důvodová zpráva k návrhu zákona o odpadech, který byl připravován v souvislosti s povinností převzetí poţadavků ze směrnice 98/2008. 159 § 4 odst. 1 písm. h) OdpZ 160 více viz. www.enviweb.cz 161 Ministerstvo ţivotního prostředí: Rozšířené teze odpadového hospodářství v ČR, srpen 2010, str. 26-27

51

4.7 Využívání odpadu V roce 2010 bylo v ČR nakládáno s více neţ 2,2 mil tun nebezpečného odpadu, z nichţ bylo vyuţito téměř půl milionu tun odpadu162 K recyklaci či regeneraci bylo vyuţito 37% nebezpečného odpadu a 8% vyprodukovaných nebezpečných odpadů jako palivo nebo jiným způsobem k vyuţití energie.163 Vyuţití odpadu je posledním moţným způsobem, jak nakládat s odpadem před jeho odstraněním. Zákon o odpadech vyuţití definuje jako činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, a to i v zařízení neurčeném k využití odpadů podle § 14 odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu upraven. Způsoby vyuţívání příkladně vyjmenovává příloha č. 3 zákona o odpadech.

4.7.1 Materiálové využití Význam recyklace jako způsobu nakládání s odpady zdůrazňuje nejen čeká právní úprava, ale také politika ţivotního prostředí EU. V rámci Šestého akčního programu byla přijata strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci a má vést k tomu, aby se Evropa stala Recyklační společností. Tedy společnost, která nejen předchází vzniku odpadu, ale také ho pouţívá jako zdroj. Materiálové vyuţití odpadů je způsob vyuţití odpadů zahrnující recyklaci a další způsoby vyuţití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie.164 Pojem znovuzískání (recyklace), který je v příloze č. 3 k zákonu pouţíván, je definován v § 3 odst. 1 písm. t) zákona o odpadech jako jakýkoliv způsob vyuţití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky pro původní nebo jiné účely jejich pouţití, včetně přepracování organických materiálů. Recyklace umoţňuje vrácení suroviny zpět do oběhu, kdy se znovu získají látky, ze kterých byly výrobky vyrobeny. Smyslem materiálového vyuţití je náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze povaţovat za druhotné suroviny. Věci, které byly a jsou pro jejich vlastníky (původce odpadů) odpadem, přestávají být odpadem po svém soustředění v zařízení ke sběru a výkupu odpadu, kde se stávají surovinou a jejich případná úprava směřuje ke zkvalitnění suroviny v souladu s poţadavky odběratelů těchto surovin – např. výrobců kovů, skla, papíru, do jejichţ zařízení jsou přijímány jako výrobek určený pro další

162

viz. Produkce vyuţití a odstranění odpadu v roce 2010 – informační pomůcka ČSÚ viz. Produkce vyuţití a odstranění odpadu v roce 2010 – informační pomůcka ČSÚ 164 viz. §4 odst. 1 písm. s) OdpZ 163

52

zpracování – jako surovina, jiţ jednou odňatá z ţivotního prostředí a péčí lidské společnosti uchovaná v oběhu vzhledem k neměnnosti svých látkových vlastností.165 Česko má vůči EU v oblasti cílů materiálového vyuţití odpadů závazky, na jejichţ základě se poţaduje vyšší míra recyklace neţ v současné době. Výsledný stav poměru materiálového a energetického vyuţití odpadu by se při budoucím znevýhodnění či úplném zákazu skládkování nevyuţitého odpadu měl pohybovat minimálně na 50 % ve prospěch energetického vyuţití. Materiálové vyuţití odpadů není samospasné a má své limity. Omezující faktory představují schopnost vytřídit odpad za přijatelnou cenu a poptávku po druhotných surovinách na trhu.166 Je tedy reálné, aby o draze recyklovaný odpad, byť nadále nezatěţující ţivotní prostředí, neprojevil nikdo zájem. Zejména dnes, z důvodu krize ekonomiky, poptávka po druhotných surovinách není zdaleka na své „předkrizové“ úrovni a potýká se i s prudkým nárůstem cen. Efektivní systém vyuţívání surovin získaných z odpadů, lze tedy provozovat pouze ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru a za podmínky poptávky po vyuţitelných materiálech oddělených z odpadů K materiálovému vyuţití je nezbytné třídit odpad. A to vyţaduje nejen dostatečné uvědomění a zodpovědné chování původců odpadů, ale také sebou nese poměrně vysoké ekonomické náklady. Je nutné zajistit dostatečné mnoţství speciálních kontejnerů i vozidel pro svoz odpadů, aby nedocházelo ke smíchání s jiným odpadem, a v neposlední řadě dostatek zařízení k vyuţití odpadů. V dnešní době, kdy myšlení většiny společnosti není natolik ekologické, aby lidé poptávali přednostně recyklované výrobky, se třídění odpadů k materiálovému vyuţití můţe jevit jako nepoměrně nákladné. Přesto je nezbytné v trendu zvyšování podílu materiálového vyuţití odpadu pokračovat, a to jak z důvodu nutnosti omezení vyuţívání přírodních zdrojů, kterým se zasahuje a často aţ poškozuje ţivotní prostředí, ale také z důvodu, ţe ne všechny surovinové zásoby jsou nevyčerpatelné. Hrozba absolutního nedostatku suroviny je reálná, na coţ je nutné se do budoucnosti, ať bliţší či vzdálenější, připravit. Aby odpad přestal být odpadem po té, co byl předmětem některého ze způsobů vyuţití, musí splnit podmínky předepsané v § 3 odst. 6 zákona o odpadech. K nim je třeba uvést, ţe pro potřeby praktického vyuţitého odpadu je za existenci trhu povaţován stav, kdy látka nebo předmět je nabízena na regulovaném či neregulovaném trhu za určitou cenu. Za splnění technických poţadavků je povaţováno, ţe látka či předmět splňují technické 165 166

zdroj: www.mpo.cz http://www.parlamentnimagazin.cz/energeticke-vyuziti-odpadu

53

poţadavky stanovené osobou či institucí nezávislou na prodávajícím a současně jsou splněny právní předpisy či normy platné pro danou látku či předmět. Splní-li látka podmínky právního předpisu či normy vztahující se na výrobek, povaţují se kritéria za splněná. Splnění kritérií je na vyţádání kontrolního orgánu povinna doloţit osoba, která odpad vyřadila z reţimu odpadů.167 V rámci přípravy nového zákona o odpadech se hovořilo o zavedení pojmu “druhotná surovina“, a to pro surovinu, která jiţ není odpadem a současně jde o komoditu, se kterou se běţně a trvale obchoduje.168 V současné právní úpravě nakládání s odpady není pojem „druhotná surovina“ samostatně definován. Je nahrazen pojmem „materiálové vyuţití odpadu“, který se pouţívá v předpisech EU. Obsahově naplňuje pojem „materiálové vyuţití odpadu“ u nás v minulosti uţívaný termín „druhotná surovina“. 169

4.7.2 Energetické využití Vedle moţného vyuţití odpadů jako suroviny, je dalším způsobem vyuţití odpadu jako zdroje energie. Platné právní předpisy pojem energetického vyuţití nedefinují. Přesto lze tento pojem vymezit pomocí všeobecně známého a definovaného pojmu vyuţití. Z toho vyplývá, ţe pro energetické vyuţití odpadů je podstatné, ţe odpad slouţí uţitečnému účelu a nahrazuje jiné materiály.170 Současné druhy energetického vyuţití odpadů zahrnují poměrně široké spektrum technologií, které jsou u nás i v Evropě na různém stupni rozvoje a praktického pouţívání. Všechny mají jedno společné – díky jim lze nahrazovat v nezanedbatelné míře fosilní paliva jako jsou plyn, ropa a uhlí. 171 V ustanovení § 23 zákona o odpadech, patřící pod část nazvanou "Zvláštní ustanovení pro spalování odpadů", jsou stanoveny podmínky, podle kterých se určuje, zda jde o prosté spalování odpadů bez dalšího uţitku (tedy proces neţádoucí) nebo zda jde o energetické vyuţití odpadů (tedy proces uţitečný). Za energetické vyuţití se povaţuje jen spalování 167

srov. Rozšířené teze odpadového hospodářství, Ministerstvo ţivotního prostředí, srpen 2009, str. 10-11 zdroj: www.mpo.cz 169 zdroj: www.mpo.cz 170 zdroj: www.odpadjeenegie.cz 171 mezi jednotlivé druhy technologií na energetické vyuţití odpadů řadím např. přímé spalování neupravených komunálních odpadů ve spalovnách komunálních odpadů, spoluspalování vytříděných a upravených odpadů hlavně z mechanicko-biologické úpravy odpadů v klasických energetických zdrojích nebo tzv. monozdrojích, spoluspalování (a současně materiálové vyuţití) alternativních paliv a některých vybraných odpadů (např. pneumatik) v cementárnách, spoluspalování (a současně materiálové vyuţití) ve vysokých pecích, pyrolýza, zplyňování, anaerobní digesce za účelem výroby bioplynu, vyuţití skládkového plynu – zdroj: www.odpadoveforum.cz 168

54

takových odpadů, které jednoduše řečeno hoří samy, tj. nepotřebují ke svému hoření podpůrné palivo. Druhou podmínkou je, aby se vznikající teplo pouţilo pro potřebu vlastní nebo dalších osob. Pokud tyto dvě základní podmínky nejsou splněny, nedá se mluvit o energetickém vyuţití odpadů. Správně bychom pak zařízení, kde dochází k takovému spalování proto neměli označovat jako "spalovny" odpadu, ale jako "zařízení na energetické vyuţití odpadů". Slovo spalovna totiţ označuje místo, kde je odpad jen spálen bez dalšího uţitku. Spalování nebezpečného odpadu je vzhledem k nebezpečným vlastnostem nutné činit za mnohem vyšších teplot neţli v případě spalování ostatního odpadu. To sebou samozřejmě nese i vyšší náklady. Poţadavky pro nakládání s odpady vzniklými při spalování nebezpečného odpadu ve spalovnách, jsou upraveny vyhláškou č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, v platném znění. Cílem je minimalizovat zbytky, pokud jde o jejich mnoţství a škodlivost.172 Z pohledu předpisů na ochranu ovzduší173 jsou zařízení k energetickému vyuţití odpadů, ve kterých se odpady spalují, zdrojem znečišťování ovzduší a kategorizují se podle tepelného příkonu a druhů spalovaných odpadů. Současně je nezbytné zdůraznit, ţe na tato zařízení se uplatňují velice přísné emisní limity, mnohem přísnější neţ na elektrárny či teplárny (viz nařízení vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu, ve znění nařízení vlády č. 206/2006 Sb.)174 I přes cíle odpadového hospodářství a tomu odpovídající právní úpravě se energetické vyuţití odpadů stále potýká s ekonomickými překážkami. Tyto překáţky rozvoje energetického vyuţívání odpadů souvisejí jednak s vysokou cenou investice do nového zařízení k energetickému vyuţívání odpadů, příp. s cenou jakékoli rozvojové investice do stávajících provozů na straně jedné a s cenou, za kterou bude zařízení energetické vyuţívání odpadů nabízet na straně druhé. V současných podmínkách ČR je energetické vyuţívání odpadů ekonomicky znevýhodňováno vzhledem ke stále levnému skládkování. Původce odpadů je motivován k ekonomicky jiným způsobům vyuţívání nebo odstraňování odpadů, v našich podmínkách zejména ke skládkování. Rozšířené teze odpadového hospodářství zpracované Ministerstvem ţivotního prostředí sice předpokládají postupný nárůst sazby poplatků

a zavedení tzv. kompenzačního poplatku za odstraňování odpadů, ale změny

nastanou spíše ve střednědobém horizontu (cílovým rokem je rok 2016).175

172

zdroj: www.odpadoveforum.cz viz. viz zákon č. 86/2002 Sb.,o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, v platném znění 174 zdroj: www.odpadoveforum.cz 175 zdroj: www.odpadoveforum.cz 173

55

4.8 Odstraňování nebezpečného odpadu Nakládání s odpady je v pojetí předpisů EU ukončeno aţ jejich vyuţitím nebo odstraněním, které jsou definovány v § 4 písm. l) a n) zákona o odpadech, ale především v přílohách č. 3 a 4 OdpZ, které jsou v plném souladu se směrnicí EU o odpadu. Odstraňování odpadů je dle odpadové hierarchie aţ tím posledním ţádoucím způsobem, jak s odpady nakládat.

4.8.1 Skládkování Skládkování odpadu je nejsnadnější a také nejlevnější variantou, jak s odpady nakládat, proto se jedná o nejrozšířenější způsob odstraňování odpadů. Na druhou stranu je nejméně ţádoucí. Ukládat odpady do země, případně je skládkovat na povrchu, není neomezenou moţností – vhodné prostory není snadné vytyčit a je nutné počítat s následkem znehodnocení předmětného prostoru, a to včetně okolí. Skládkování nepředstavuje bezprostřední negativní vliv na ţivotní prostředí, neboť odpady ukládané na skládce odpadů nejsou odkládány do ţivotního prostředí, negativní vlivy tak spočívají, z hlediska produkce odpadů, v sekundárních vlivech spojených s provozem skládky – emise skládkových plynů do ovzduší (skleníkové plyny), produkce odpadních vod a zábor půdy pro výstavbu skládky jsou ty nejvýraznější.176 Skládku lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a současně i s jeho provozním řádem. Tento souhlas musí obsahovat podmínky provozování všech tří fází provozu skládky (1. fáze odstraňování odpadů jejich ukládáním na skládku, 2. fáze vyuţívání odpadů při uzavírání a rekultivaci skládky, 3. fáze následné péče o skládku po jejím uzavření). Kaţdá fáze provozu skládky je provozována na základě schváleného provozního řádu. Před vydáním souhlasu s provozním řádem fáze provozu skládky provede krajský úřad vlastní místní šetření k ověření splnění podmínek stanovených v souhlasu k provozu skládky a v provozním řádu. Úpravu souhlasu je potřeba provázat s integrovaným povolením podle zákona č.76/2002 Sb., o integrované prevenci.177

176

Sobotka, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 140-141 177 srov. Rozšířené teze odpadového hospodářství, Ministerstvo ţivotního prostředí, srpen 2009

56

Kritéria a postupy pro přijímání odpadů na skládky podle článku 16 směrnice o skládkách odpadů stanovuje rozhodnutí Rady 2003/33/ES. Dle ustanovení § 21 odst. 3 zákona o odpadech lze ukládat odpad pouze na skládky, které svým technickým provedením splňují poţadavky pro ukládání těchto odpadů. Rozhodujícím hlediskem pro ukládání odpadů na skládky je jejich sloţení, mísitelnost, nebezpečné vlastnosti a obsah škodlivých látek ve vodném výluhu. Skládky dělíme podle technického zabezpečení do několika skupin: S-IO: skládky pro interní odpad, S-OO: skládky pro ostatní odpad,S-NO: skládky pro nebezpečný odpad. Nebezpečný odpad můţe být uloţen za určitých podmínek i na S-OO, přičemţ se musí jednat o nebezpečný odpad nereaktivní. Cílem v oblasti nakládání s odpady minimalizovat mnoţství odpadu na skládkách - EU stanovuje termíny týkající se redukování mnoţství odpadu určeného ke skládkování. Pro Českou republiku (a ostatní nové členské státy) to znamená 

Do roku 2013 musí prokázat, ţe skládkuje o 50% méně biologicky rozloţitelných odpadů neţ v roce 1995.



Do roku 2020 musí prokázat, ţe skládkuje o 65% méně biologicky rozloţitelných odpadů neţ v roce 1995.

Původce odpadů má povinnost platit za ukládání odpadu na skládky poplatky. Pro případ ukládání nebezpečného odpadu je tento poplatek vyšší – platí se navíc za rizikovost. Provozovatel skládky je dále povinen před zahájením první fáze provozu skládky nebo její části sjednat pojištění odpovědnosti za škodu na ţivotním prostředí a zdraví lidí způsobenou provozem skládky v první fázi provozu skládky nebo její části nebo z důvodů ukončení provozu během první fáze provozu skládky. Povinností provozovatele je také zabezpečit po ukončení provozu skládky její asanaci, rekultivaci a následnou péči a zamezit negativnímu vlivu skládky na ţivotní prostředí; tyto činnosti zajišťovat z vlastních prostředků a prostředků finanční rezervy po dobu nejméně 30 let.178 K tomu se vyuţijí hlavně finanční rezervy pro rekultivaci a asanaci, které je povinen provozovatel skládky vytvářet. Častým porušením zákona o odpadech v souvislosti se skládkováním odpadu je nejen nedodrţování právních předpisů a poţadavků provozovateli skládek odpadů, ale téţ vytváření nepovolených skládek, které jsou v současné době jevem velmi rozšířeným a velmi

178

viz. § 21 odst. 1) písm. c) odpadového zákona

57

nebezpečným, umocněným o nepovolené skládkování odpadu dovezeného ze zahraničí, jeţ nabývá charakteru organizovaného zločinu.179

4.8.2 Spalování Spalování je vedle skládkování další moţností odstranění nebezpečných odpadů. Jak jiţ bylo uvedeno výše, za určitých okolností je spalování nikoli odstraněním odpadů, ale energetickým vyuţitím. Ve spalovnách nebezpečných odpadů se vedle nebezpečných odpadů spalují odpady ze zdravotnictví. V roce 2001 bylo v ČR provozováno celkem 67 spaloven nebezpečných odpadů s projektovanou kapacitou 113 000 t/rok. Počet spaloven nebezpečných odpadů neustále klesá a bude klesat, protoţe většina nevyhovuje novým poţadavkům zákona o ochraně ovzduší. Tyto spalovny musí splnit emisní limity a další podmínky provozování podle zákona o ochraně ovzduší. Provozní náklady spaloven komunálního i nebezpečného odpadu jsou (v porovnání se skládkováním, ale i jinými technologiemi) relativně vysoké. Proto jsou ve spalovnách nebezpečného odpadu spalovány převáţně odpady, které jsou vázány na konkrétní původce (nemocniční odpady, odpady z chemických výrob). Provozovatelé uvedených zařízení jsou většinou i významnými (někdy i jedinými) původci těchto odpadů, které se v daném zařízení spalují. V bilancích odpadového hospodářství se uplatňují i spalovací zařízení, jejichţ působnost je v dané oblasti nepřímá. Jsou to zařízení, která rovněţ spalují alternativní (certifikovaná) paliva vyrobená z odpadů. Jedná se například o energobloky, teplárny, aj. 180

4.9 Přeprava nebezpečných odpadů na území ČR Obecně je třeba rozlišovat přepravu vnitrostátní a přeshraniční. Přeshraniční přepravě jiţ byly věnovány dílčí kapitoly této práce, a to v kapitolách o mezinárodní a unijní úpravě nakládání s nebezpečnými odpady. Tato část se tedy věnuje zejména přepravě na území České republiky, byť ani zde se nelze vyhnout odkazům na nadnárodní předpisy, kdyţ ČR je jednak smluvní stranou některých úmluv přijatých v oblasti přepravy nebezpečných odpadů a také ji plynou závazky z členství v mezinárodních organizacích, které se problematikou

179 180

Jančářová, I., Kochlík, P.: České právo ţivotního prostředí 2/2002 viz. Plán odpadového hospodářství str. 13

58

odpadů zabývají. Přepravu přse hranice států však nelze ani v této kapitole přehlédnout, proto je zde krátce mezinárodní přeprava také shrnuta, a to výhradně z pohledu reţimů, které jsou relevantní pro Českou republiku. Povinnosti při přepravě odpadů stanovuje OdpZ v ustanovení § 24. Osoby zúčastněné na přepravě jsou povinny zabezpečit přepravu odpadů v souladu s poţadavky stanovenými ve zvláštních předpisech. Z těchto přepisů odkazuje § 24 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech např. na Evropskou dohodu o mezinárodní silniční dopravě (ADR)181 či Řád pro mezinárodní ţelezniční dopravu nebezpečného zboţí. Další povinností právnických a fyzických osob, oprávněných k podnikání, zúčastněných na přepravě odpadů je zajistit si doklady o přepravy, které je nutné uchovat po dobu dalších tří let po provedení přepravy. Prostředek vyuţitý k přepravě musí být řádně označen, tak jak vyţadují prováděcí předpisy. Řidič dopravního prostředku musí být informován o tom, ţe převáţí odpad a být vybaven veškerou vyţadovanou dokumentací a doklady. Při přepravě nebezpečných odpadů platí zvláštní povinnost vést evidenci a ohlašovat přepravované nebezpečné odpady v rozsahu stanoveném OdpZ.182 Podle § 40 OdpZ jsou při přepravě nebezpečných odpadů odesílatel a příjemce povinni vyplnit evidenční list v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem.183 Způsob vedení evidence při přepravě nebezpečných odpadů stanovuje § 25 vyhlášky č. 383/2001. Evidence o přepravě nebezpečných odpadů pro území ČR má být vedena na evidenčním listě uvedeném v příloze č. 26 této vyhlášky a pro kaţdou přepravu se vede samostatně. Evidenční list je vyhotoven v 7 kopiích a doprovází odpad po celou dobu přepravy. Rozesílání evidenčních listů je taxativně uvedeno v § 40 zákona č. 185/2001 Sb. Odesílatel nebezpečného odpadu si ponechá dopravcem potvrzený list 1 pro svou evidenci, list 2 zašle obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zahájení přepravy do 10 dnů od jejího zahájení. Zbývající listy 3 - 7 předá společně se zásilkou odpadu dopravci. Ten převezme listy 3 - 7 spolu se zásilkou a vyplní v Evidenčním listu poloţky 6.(příp. 7. a 13.) průpisem do všech pěti listů. Po předání odpadu příjemci si ponechá příjemcem potvrzený list 6 pro svou evidenci. V

181

Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí uzavřená v roce 1957 v Ţenevě není zaměřena specificky na přepravu odpadů, nicméně odpady, které mohou být rovněţ nebezpečnými věcmi, jsou v důsledku toho zahrnuty do předmětu zájmu této dohody. Látky jsou podle této dohody zařazovány podle příloh a jejich mezinárodní přeprava je buď zcela zakázána nebo dovolena za určitých podmínek. Strany úmluvy však mohou uzavírat dvoustranné i vícestranné dohody o přepravě věcí, které jsou z mezinárodní přepravy dle předmětné úmluvy zcela vyloučeny, anebo mohou v těchto dohodách úmluvou stanovené podmínky učinit méně přísným - Jančářová I., Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno, str. 159 182 viz § 24 odst. 1 písm. e) 183 vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady

59

případě více dopravců si tito dopravci ponechají kopii listu 6. Příjemce odpadu potvrdí převzetí zásilky od dopravce v poloţce 14. průpisem do 3 - 7 listu. Zašle list 3 obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zahájení přepravy (nakládky), list 4 obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa ukončení přepravy (vykládky) a list 5 odesílateli odpadů, a to do 10 dnů od převzetí odpadu. Příjemce odpadu si ponechá list 7 pro svou evidenci. Jak je z výše uvedeného evidentní, tento způsob evidence je značně komplikovaný a v dnešní době by se dal aţ označit za zastaralý. Na tento problém reagují Rozšířené teze odpadového hospodářství, jakoţto podklady pro připravovanou změnu legislativy, s poţadavkem zavedení elektronického systému ohlašování přepravy nebezpečných odpadů.184 Nový systém by evidenci přepravy nebezpečných odpadů značně zjednodušil, zpřehlednil a umoţnil by získávat aktuální informace o přepravě daného odpadu. Výjimka z povinnosti evidence přepravovaných nebezpečných odpadů je při vnitropodnikové dopravě zabezpečované vlastními dopravními prostředky, pokud nepřesahuje areál provozovny.185. Problematika přeshraniční přepravy odpadů je poměrně sloţitá, mimo jiné např. proto, ţe rozlišuje reţimy přeshraniční přepravy nejen podle charakteru odpadů, ale i podle účelu přepravy a podle zemí, do nichţ nebo z nichţ se přeprava uskutečňuje.186 Právní úprava přepravy přes hranice státu je na národní úrovni pouze doplňková a to ve vztahu k přímo aplikovatelnému nařízení 1013/2006/ES, které respektuje závazky Evropské unie vyplývající z Basilejské úmluvy a rozhodnutí Rady OECD C(2001)107, jak jiţ bylo uvedeno výše v této práci. Vnitrostátní právní úprava pro tento typ přepravy pak specifikuje označení motorových vozidel a dále uvádí bliţší poţadavky na dokumentaci a doklady poţadované nařízením 1013/2006/ES a zákonem o odpadech. Obecně platí, ţe odpad vzniklý na území České republiky by měl být přednostně vyuţit nebo odstraněn na tomto území a jeho vývoz je tedy zakázán. Z uvedeného zákazu platí celá řada výjimek, v závislosti na účelu vývozu odpadů, druhu odpadu a státu, který je jeho původcem či příjemcem.187 Povolení vývozu k odpadu za účelem jeho odstranění je moţné jen do zemí EU a v případě, ţe na území ČR se nenachází zařízení, které by takové zneškodnění umoţňovalo. Vývoz odpadu za účelem odstranění je do třetích zemí zcela zakázán. Zákaz přepravy za účelem odstranění platí taktéţ pro přeshraniční přepravu odpadů 184

viz. Rozšířené teze odpadového hospodářství, Ministerstvo ţivotního prostředí, srpen 2009, str. 23 viz. § 40 OdpZ 186 viz. www.mzp.cz 187 Damohorský, M.: Právo ţivotního prostředí, C.H.Beck,2010, str. 437 185

60

do České republiky.188 I v tomto případě zákon hovoří o výjimkách pro případ dovozu odpadu vzniklého ve státech sousedících s ČR v důsledku ţivelných pohrom či za stavu nouze. Odpady určené k vyuţití jsou rozděleny do dvou seznamů, tzv. „zeleného“ a „ţlutého“. „Zelený“ seznam189 tvoří příloha III nařízení 1013/2006, která obsahuje odpady uvedené v příloze IX Basilejské úmluvy. „Ţlutý“ seznam190 tvoří příloha IV nařízení 1013/2006, která obsahuje odpady uvedené v přílohách II a VIII Basilejské úmluvy. K přepravě odpadů určených k vyuţití uvedených v „zeleném“ seznamu v rámci EU zpravidla není třeba písemného souhlasu. Výjimkou je přeprava do Slovenska, Polska, Bulharska a Rumunska. Při přepravě odpadů "zeleného" seznamu do těchto čtyř členských zemí EU je podle přechodných ustanovení (čl. 63 nařízení 1013/2006) nutno dodrţet postup předchozího písemného oznámení a souhlasu. Do nečlenských zemí OECD je vývoz odpadů určených k vyuţití uvedených v „zeleném“ seznamu velmi omezen: Pro některé nečlenské země je reţim vývozu odpadů "zeleného" seznamu stanoven v Nařízení Komise (ES) č. 1418/2007, o vývozu některých odpadů určených k vyuţití, uvedených v příloze III nebo IIIA nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006, do některých zemí, na které se nevztahuje rozhodnutí OECD o kontrole pohybů odpadů přes hranice. Vývoz odpadů, povaţovaných za nebezpečné, je do nečlenských zemí OECD zakázán (podrobnosti stanoveny v čl. 36 ve spojení s přílohou V nařízení 1013/2006). K přepravě odpadů určených k vyuţití, uvedených ve „ţlutém“ seznamu nebo neuvedených v ţádném ze seznamů, je vţdy třeba písemného souhlasu příslušných úřadů ve všech zemích, které jsou přepravou odpadů dotčeny.191 Podrobnosti pro dokumentaci nalezneme stejně jako v případě vnitrostátní přepravy ve vyhlášce č. 374/2008 Sb., o přepravě odpadů. Přeshraniční přeprava z důvodu rizik, které při ní vznikají, musí být zajištěna finanční zárukou nebo odpovídajícím pojištěním. Toto zajištění je povinen poskytnout oznamovatel přepravy a schvaluje jej ministerstvo, které je oprávněno v případě důvodné pochybnosti o tom, ţe je záruka či pojištění dostatečné, stanovit výši a druh finanční záruky nebo určit druh pojištění a výši pojistné částky.192 Podle přímo pouţitelného nařízení č. 1013/2006 musí záruka nebo pojištění pokrývat mimo dopravních nákladů, také náklady na

188

viz. § 54 odst. 2 OdpZ Zelený seznam je seznamem odpadů, na které se vztahují obecné poţadavky na informace stanovené v čl. 18 nařízení o přepravě odpadů 190 Ţlutý seznam obsahuje odpady, které podléhají postupu předchozího písemného oznámení a souhlasu. 191 zdroj: www.mzp.cz 192 viz. § 57 odst. 2 OdpZ 189

61

vyuţití nebo odstranění odpadů a náklady na uskladnění. Finanční zajištění je nutné prokázat nejpozději v okamţiku zahájení přeshraniční přepravy odpadů.193 Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole právní úpravy přepravy nebezpečného odpadu jak na mezinárodní, tak na unijní úrovni, jedná se o oblast upravenou podrobně a kvalitně. I přesto je stále existujícím problémem nelegální přeprava nebezpečných odpadů. Nakládání s nebezpečnými odpady je z podstaty věci nákladnější, proto existují snahy odpad převést jako odpad bez nebezpečných vlastností a tím náklady výrazně sníţit. S touto snahou se pojí pouţívání falešné dokumentace odpad doprovázející či nesprávné označování druhu a kategorie odpadu. Tento problém by nejspíš vyřešila důslednější kontrola příslušných orgánů, která je ovšem v souvislosti s volným pohybem zboţí po EU značně znesnadněna, další moţností řešení je hrozba přísnějšími sankcemi za porušení předpisů upravující přepravu odpadů.

193

viz. § 57 odst. 1 OdpZ

62

Závěr Ačkoliv produkce nebezpečných odpadů nedosahuje takového mnoţství, jako produkce odpadů nikoliv nebezpečných, jedná se o problém natolik závaţný, ţe právní regulace je zcela nezbytná. Rizika nebezpečných vlastností odpadů pro ţivotní prostředí i lidské zdraví stále rostou a dovoluji si tvrdit, ţe ani přes aktuální úroveň technického pokroku není moţné zjistit a odhadnout všechna rizika, která nám z konkrétních druhů nebezpečných odpadů hrozí. Jiţ v minulosti se lidstvo mnohokrát přesvědčilo, ţe i kdyţ povaţovalo některé látky za relativně bezpečné, časem se ukázaly jako skutečné hrozby. Proto je nezbytné, aby i při sebemenším podezření, ţe je odpad nebezpečný, s ním bylo tak i nakládáno a případné negativní působení na lidské zdraví a ţivotní prostředí bylo eliminováno. Současné mezinárodní právo ţivotního prostředí nedisponuje takovými prostředky, aby skutečně efektivně chránilo ţivotní prostředí, přesto hraje na tomto poli významnou roli. Vytyčuje cíle pro nakládání s odpady, stanovuje standardy ochrany a základní principy. Tím také určuje směr pro národní a regionální politiky ţivotního prostředí. Ne všechny státy mezinárodního společenství se však podílejí na ochraně ţivotního prostředí před nebezpečnými odpady. Lze však předpokládat, ţe současný trend chránit ţivotní prostředí bude pokračovat a nastavená úroveň nakládání s nebezpečnými odpady bude stoupat. Nejvýznamnější mezinárodněprávní úpravou je bezesporu regulace mezinárodní přepravy, která je zakotvena především v Basilejské úmluvě, ale i celé řadě dokumentů vydaných OECD, které s Basilejskou úmluvou korespondují. Mezinárodní úprava se nezabývá pouze přepravou, ale i jinými způsoby nakládání s nebezpečnými odpady, pro které stanovuje základní principy a také doporučuje nástroje. Jak jiţ bylo zmíněno v příslušné kapitole této práce, zodpovědný přístup států k této problematice není samozřejmostí a je nutné na tyto státy apelovat, aby svůj postoj případně změnily. Unijní úprava se s mezinárodní částečně kryje. Evropská unie je členem mezinárodních organizací působících v této oblasti a smluvní stranou některých významných mezinárodních úmluv, tedy je zavázána k dodrţování určitých pravidel a plnění některých mezinárodněprávních závazků. Oproti mezinárodní úpravě je však unijní úprava mnohem komplexnější a kvalitnější. Často a rychle se také mění, coţ způsobuje přijímání celé řady předpisů, které musí být následně transponovány ve členských zemích, a to způsobuje jistou nepřehlednost. Té se v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady snaţila zabránit aktuální 63

směrnice č. 98/2008, která nahradila nejen předchozí úpravu nakládání s odpady, ale i původně samostatnou úpravu nakládání s odpady nebezpečnými, která jiţ jistou nepřehledností trpěla. Pro lepší informovanost a přehled to byl určitě správný krok, avšak nebezpečné odpady jsou natolik závaţným zdrojem ohroţení ţivotního prostředí, ţe by stálo za zváţení, zda opět nepřipravit samostatnou právní úpravu. Směrnice č. 98/2008 do oblasti nakládání s nebezpečnými odpady přinesla celou řadu pozitivních změn, a to například řádnou definicí nebezpečného odpadu a zejména zakotvením hierarchie nakládání s odpady. Všechny členské státy byly povinny ji začlenit do svých právních řádů, a nyní je závazně stanoveno pořadí priorit toho, jakým způsobem má být s odpadem nakládáno. Právní úprava nakládání s nebezpečnými odpady si klade za cíle především chránit ţivotní prostředí a lidské zdraví, a to sníţením produkce nebezpečných odpadů a eliminací jejich nebezpečných vlastností. Smyslem úpravy je vytvořit takový rámec pro chování subjektů, který by napomáhal sniţovat negativní vliv nebezpečných odpadů. Aktuální česká úprava nakládání s odpady je značně nepřehledná a ustanovení týkající se nebezpečných odpadů jsou nesystematicky roztříštěna i v rámci jednotlivých předpisů. Tato skutečnost nepochybně ztěţuje snahy eliminovat dopady existence nebezpečných odpadů na ţivotní prostředí. Nabízí se proto otázka, jakým způsobem tento problém vyřešit. Moţností je buď vytvořit samostatný předpis pro nebezpečné odpady, nebo v rámci zákona o odpadech vytvořit takovou zvláštní část, která by uceleně a systematicky upravovala výhradně problematiku nebezpečných odpadů, zejména upozorňovala na odlišnosti oproti nakládání s ostatním odpadem. Osobně se kloním k druhé moţnosti, protoţe v některých případech, jak dokazuje i tato práce, se nakládání s jednotlivými kategoriemi odpadů neliší a samostatná úprava by musela na obecný předpis o odpadech neustále odkazovat. Aktuální stav zákona o odpadech není jediným problémem nakládání s nebezpečnými odpady. Problém vidím například i ve skutečnosti, ţe nakládání s nebezpečným odpadem je výrazně nákladnější neţli s ostatním odpadem. Ačkoliv „příplatek za rizikovost“ má své odůvodnění, oprávněné osoby nejsou pak dostatečně motivovány, aby odpad skutečně poctivě zařadily a řádně s ním nakládaly. S tím souvisí i problematika hodnocení nebezpečných vlastností odpadů – ne kaţdý subjekt při podezření dá odpad skutečně prověřit, aby na sebe zbytečně neupozorňoval a také neexistuje centrální evidence podaných ţádostí o hodnocení nebezpečných vlastností. Je pak snadné podat ţádost o prověření u několika hodnotitelů a na příslušný úřad zaslat jen to vyhovující osvědčení. 64

. Vedle kvalitní úpravy je však nutné, aby se celá společnost chovala dostatečně odpovědně, řádně třídila odpady a dodrţovala povinnosti plynoucí z právních předpisů. K tomu je třeba investovat do osvěty a přimět společnost, aby si uvědomila skutečná rizika, která se s existencí nebezpečných odpadů pojí a následně ji nabádat k zodpovědnému nakládání. Dále se snaţit důkladnou kontrolou zamezit neoprávněnému či nelegálnímu nakládání

s nebezpečnými

odpady

a

v neposlední

řadě

odbourávat

nadbytečnou

administrativní zátěţ, která se s některými aspekty nakládání pojí – např. komplikovaná evidence v rámci přepravy odpadů. Problematika nebezpečných odpadů není v kritickém stavu, dokonce se jiţ objevují pozitivní výsledky, přesto je třeba, aby i nadále bylo s těmito odpady bojováno a aby se dospělo ke skutečně kvalitní, úplné a systematické úpravě, která zajistí dostatečnou ochranu ţivotního prostředí před tímto zdrojem znečištění a ohroţení. Stále tedy nalezneme prostor pro zlepšování.

65

Seznam zkratek ESD

Evropský soudní dvůr

EU

Evropská unie

LCA

Life Cycle Assessment

MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu

MŢP

Ministerstvo ţivotního prostředí

OECD

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OSN

Organizace spojených národů

PCB

Polychlorované bifenyly

POH

Plán odpadového hospodářství

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

UNEP

Program OSN pro ţivotní prostředí

ŢP

Ţivotní prostředí

OdpZ

Zákon o odpadech

66

Použitá literatura Knižní publikace:     

BAHÝĹ, J., BAHÝĹOVÁ, L. , KOCOUREK, T.: Příklady a judikatura z práva ţivotního prostředí, Leges, 2010 DAMOHORSKÝ, M.: Právo ţivotního prostředí, 3. vydání, Praha, C.H. Beck, 2010 HOLDGAARD, R.: Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů JANČÁŘOVÁ, I.: Mezinárodní smlouvy na ochranu ţivotního prostředí – vybrané otázky, 1997, Masarykova univerzita Brno JANS, J.H., VEDDER, H.: European Environmental Law, Europa Law Publishing 1997

   

JIRÁSKOVÁ, I., SOBOTKA, M.: Zákon o odpadech s vysvětlivkami, 2. vydání, Linde, Praha,2005 KOLEKTIV AUTORŮ: Pocta doc. JUDr. Jaroslavu Drobníkovi, CSc. k jeho 70. Narozeninám, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2007 KRÄMER, L.: EC Environmental Law, London: Sweet and Maxwell, 2000



KRUŢÍKOVÁ, ADAMOVÁ, KOMÁREK: Právo ţivotního prostředí Evropských společenství, Linde, 2003 MRÁZEK, J.: Dokumenty ke studiu mezinárodního práva,Plzeň: Aleš Čeněk, 2005



ONDŘEJ, J., POTOČNÝ, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech,3. vydání, C.H. Beck

  

SOBOTKA, M.: Aktuální otázky práva ţivotního prostředí - Vybrané principy práva ţivotního prostředí v oblasti právní úpravy nakládání s odpady, Masarykova univerzita v Brně, 2005 ŠTURMA, P. a kol.: Mezinárodní právo ţivotního prostředí I.část (obecná), IFEC, 2008 TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, KRÁL, DUMBROVSKÝ: Evropské právo, 4. vydání, C.H. Beck

Odborné časopisy a jiné dokumenty:      

Důvodová zpráva k aktuálně předkládané novele zákona o odpadech Důvodová zpráva k návrhu zákona o odpadech, který byl připravován v souvislosti s povinností převzetí poţadavků ze směrnice 98/2008 ČASOPIS Odpady ČASOPIS České právo ţivotního prostředí Informace o Instrumentech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a specifická doporučení pro ČR přijatá v roce 2004 a způsob jejich implementace v ČR Informační pomůcka k problematice nebezpečných odpadů, 2007 (MZP) 67

   

Plán odpadového hospodářství pro ČR – Zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady Produkce vyuţití a odstranění odpadu v roce 2010 – informační pomůcka ČSÚ Rozšířené teze odpadového hospodářství Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů - Podpora trvale udrţitelného vyuţívání zdrojů - Tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci

Internetové zdroje:                

www.un.org www.mzp.cz www.mpo.cz www.oecd.org www.cenia.cz eurostat.ec.europa.eu www.europarl.europa.eu www.parlamentnimagazin.cz ec.europa.cz europa.eu www.enviweb.cz www.inisoft.cz www.eklep.cz eko-net.cir.cz/referencni-dokumenty-bref www.odpadjeenegie.cz www.odpadoveforum.cz

68

Summary This study analyses legal regime of hazardous waste management. Matter of hazardous waste is one of the most severe issues, which environment has to struggle with. Hazardous waste represents really serious danger for environment and human’s health. I chose this topic to point out seriousness of the protection against threath that hazardous waste means to it.

Purpose of the work is to introduce Czech legal regime in the context of international and European law and evaluate level of current legal regime of hazardous waste management.

All introduced regimes are closely connected and if one of those was left out, final outcome wouldn’t be completed. Besides introducing international and european legal regimes, first two chapters also show how the standard of protection has changed in times and what can we expect in the future. Chapter one analyses international legal regime and describes the most importatnt conventions and agreements, that deal with hazardous waste management. This chapter also looks at relevant international organizations. Chapter two is about European legal regime of hazardous waste, on which is based Czech regulation.

Chapter three is started with a short flashback into the history of legislation and afterwards is briefly introduced Czech Act no. 185/2001, that incorporates hazardous waste management. This Act is not analysed chapter by chaper, but work is focused on complex analysis, on which is possible to sum up it’s imperfections and also contribution to conservancy.

Last Chapter deals with every method of hazardous waste management. This part of work gives an explanation of basic terms. The most important part of whole work is included in this Chapter, which deals with waste hierarchy. On the top of hierarchy is waste prevention. In case that waste come into existence anyway, waste should be re-used, recovered or recycled. And as the very last option comes waste disposal. However, for hazardous waste, considering dangerous qualities, may not be suitable to follow this hierarchy no matter what and sometimes is necessary to proceed right to the waste disposal.

69

Management of hazardous waste includes the collection, concentration, gathering, buy-out, classification and storage, modification, use, transport and removal of hazardous waste. The standard of conservancy is satisfying, but the truth is, that we can still find leeway for improvement in the standard.

70

Abstrakt Tato práce zpracovává právní úpravu nakládání s nebezpečným odpadem. Předmětem je zkoumání této úpravy na mezinárodní úrovni - v této části jsou rozebírány nejvýznamnější dokumenty a představeny mezinárodní organizace. Dále je zkoumána i unijní úprava nakládání s nebezpečným odpadem, která je základem pro českou úpravu. Nakonec je podrobně představena i vnitrostátní úprava. Nejprve je uveden historický vývoj a představen základní předpis – zákon o odpadech. Následně je pozornost zaměřena na hierarchii nakládání s odpady a na jednotlivé dílčí způsoby nakládání s nebezpečnými odpady.

71

Abstract This study analyses legal regime of hazardous waste management. Study analyses international legal regime and describes the most important conventions and agreements and also introduces relevant international organizations. Next part of study is about European legal regime of hazardous waste, on which is based Czech regulation. Final parts deal with Czech regulation. There si briefly introduced Act no. 185/2001 and short history view. Last part deals with every method of hazardous waste management and also analyses waste hierarchy.

72

Klíčová slova (Key Words) ţivotní prostředí

(environment)

odpad

(waste)

nebezpečný odpad

(hazardous waste)

odpadové hospodářství

(waste management)

Název práce v anglickém jazyce Legal Regime of Hazardous Waste Management

73