Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Právní normy upravující podnikání Bakalářská práce
Autor:
Marcela Vajdová BIVŠ PAK Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Martin Nogol, MPA
duben, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Karviné, dne 5.4.2014
Marcela Vajdová
Anotace Tématem bakalářské práce jsou právní normy upravující podnikání. V první části práce se věnuji jednotlivým pojmům – právní norma, podnikatel, podnikání. Druhá kapitola nabízí rozbor ţivnostenského zákona s poukazem na novely tohoto zákona. Poslední část práce je zaměřena na další právní normy, které určují, jakým způsobem se má podnikatel chovat, co musí činit. Hlavně v této části jsou právní normy analyzovány z pohledu praxe, tedy jejich praktického vyuţití. Promítají se zde mé osobní zkušenosti a poznatky získané v zaměstnání.
Klíčová slova Právní norma, podnikatel, podnikání, ţivnostenský zákon, profesní komory, zákon o organizaci, zákon o pojistném, důchodové a nemocenské pojištění.
Annotation The theme of the bachelor thesis is legal rules adjusting entrepreneurship. The first part of the thesis deals with single terms – a legal rule, an entrepreneur, entrepreneurship. The second part focuses on the analysis of the Trade Law with reference to the amendment of this act. The last part of the thesis concentrates on further legal rules which determines by which way the entrepreneur is to behave and what he has to do. In this part the legal rules are mainly analyzed from the point of view of practice, that is their practical use. My personal experience and knowledge acquired in employment are incorporated there.
Key words Legal rules, entrepreneur, entrepreneurship, Trade Law, professional associations, Act on Organization, Act on Insurance, pension and health insurance.
Děkuji JUDr. Martinu Nogolovi, MPA za odborné vedení této práce, za podnětné připomínky a trpělivost.
OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................... 7 1. Pojmy právní norma a podnikání, podnikatel............................................................... … 8 1.1 Úvod............................................................................................................................. 8 1.2 Právní norma ................................................................................................................ 9 1.3 Podnikání, podnikatel ................................................................................................ 11 2. Ţivnostenský zákon ........................................................................................................ 12 2.1 Vymezení ţivnosti ..................................................................................................... 13 2.2 Členění ţivností ........................................................................................................ 15 2.2.1 Ţivnosti ohlašovací ............................................................................................. 15 2.2.2 Ţivnosti koncesované ......................................................................................... 16 2.3 Subjekty oprávněné provozovat ţivnost .................................................................... 17 2.4 Podmínky provozování ţivnosti ................................................................................ 17 2.4.1 Všeobecné podmínky provozování ţivnosti ........................................................ 18 2.4.2 Zvláštní podmínky provozování ţivnosti............................................................. 19 2.4.3 Překáţky provozování ţivnosti ............................................................................ 20 2.5 Pokračování v provozování ţivnosti při úmrtí podnikatele ...................................... 22 2.6 Ohlašovací povinnosti podnikatele ........................................................................... 23 2.7 Zánik ţivnostenského oprávnění .............................................................................. 26 2.8 Ţivnostenská kontrola a správní delikty ................................................................... 27 3. Jiné právní normy v praxi ............................................................................................... 29 3.1 Zákony zřizující profesní komory ............................................................................. 29 3.1.1 Česká advokátní komora ..................................................................................... 32 3.1.2 Notářská komora České republiky ....................................................................... 32 3.1.3 Exekutorská komora České republiky ................................................................. 33 3.1.4 Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická komora ............................................................................................................... 34 3.1.5 Česká komora architektů, Česká komora autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě ........................................................................................... 35 3.1.6 Komora auditorů České republiky ...................................................................... 35 3.1.7 Komora patentových zástupců České republiky ................................................. 36 5
3.1.8 Komora veterinárních lékařů České republiky ................................................... 37 3.1.9 Komora daňových poradců ................................................................................. 37 3.2 Právní normy ovlivňující chování podnikatele ......................................................... 37 3.2.1 Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ..................................... 39 3.2.2 Zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ...................................................................................................... 40 3.2.3 Zákon o důchodovém pojištění ........................................................................... 42 3.2.2 Zákon o nemocenském pojištění ......................................................................... 44 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 46 SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ .............................................................................. 48
6
Úvod Jiţ devátým rokem pracuji na Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné, a to konkrétně na oddělení osob samostatně výdělečně činných (dále jen OSVČ). Na tomto oddělení se provádí důchodové pojištění a nemocenské pojištění OSVČ a nemocenské pojištění zahraničních zaměstnanců. Konkrétně je to činnost spojená se vznikem, trváním a ukončením pojistného poměru OSVČ v nemocenském a důchodovém pojištění, s dodrţováním termínů a správnosti vyplnění přehledů o příjmech a výdajích, stanovení výše pojistného na důchodové pojištění a určení minimálních měsíčních vyměřovacích základů pro výši záloh na důchodové pojištění a pojistného na nemocenské pojištění. Důvodem pro výběr tématu mé bakalářské práce „Právní normy upravující podnikání“ byl předpoklad, ţe v ní vyuţiju poznatky a zkušenosti ze zaměstnání a má práce nebude pouze suchým výkladem všeobecně známých skutečností, ale poukáţu na problémy, se kterými se na jedné straně setkávají podnikající osoby a na druhé straně zaměstnanci některých úřadů, které s podnikateli pracují. Nevyhnu se zde opakováním něčeho, co jiţ bylo někde napsáno, uveřejněno a je třeba i všeobecně známé. Pro tento druh práce je však nutné tyto skutečnosti uvést. Cílem práce je především analyzovat právní normy určené podnikatelům se zaměřením na podnikatelskou praxi. Bakalářskou práci jsem rozdělila do tří hlavních kapitol a několika dalších podkapitol. V první kapitole se zaměřím na samotné objasnění pojmu právní normy s určením jejich charakteristických rysů, dále pojmů podnikání a podnikatel, a to i s ohledem na výklad v novém občanském zákoníku účinném od 1.ledna 2014. Náplní druhé kapitoly je přiblíţení obsahu podle mě nejdůleţitějšího zákona, který upravuje podnikání, a to zákona ţivnostenského. Zaměřím se na jeho nejpodstatnější části s poukazem na některé poslední právní úpravy. Velká skupina podnikajících osob své oprávnění k výkonu činnosti získala ale na základě zcela jiných právních norem. Část z nich bude uvedena ve třetí kapitole této práce. Zároveň se zde budu snaţit přiblíţit problematiku konkrétních ustanovení některých zákonů, se kterými se podnikatelé potýkají z důvodu jejich neznalosti. Zcela logické mi připadá při psaní této práce pouţití komparativní metody a nabídnout tímto všeobecnou sumarizaci současných právních norem, které upravují podnikání. Věřím, ţe se mi podaří uvést komplexní pohled na danou tématiku a srozumitelně prezentovat vlastní poznatky.
7
1.
Pojmy právní norma a podnikání, podnikatel
1.1 Úvod Pokud se zeptáte obyčejných lidí (tedy vylučme ty, kteří mají určité odborné znalosti vztahující se k problematice práva) „Co je to právní norma?“, tak nám podstatná část odpoví, ţe je to zákon. Tedy něco, co ve většině z nás vyvolává pocit určité podřízenosti a snad i pokory. Právě zákon je pro laickou veřejnost (a snad ne jen pro ni) určením toho, co je správné a co ne. Pojí se s určitými pravidly chování, která jsou akceptována společností. Můţeme tedy konstatovat, ţe právní norma je regulativním prvkem ve společnosti, který stanoví hranice toho, co se od člověka poţaduje. Modality normativnosti (způsoby, jakým normy regulují naše chování) se rozdělují na příkazy, zákazy nebo dovolení (nedovolení). Tyto modality fungují na principu neslučitelnosti. Pokud je tedy právní normou něco zakázáno, nemůţe to být zároveň povoleno. Podnikání je slovo, které v mnohých vzbuzuje rozporuplné reakce. Mnozí si ho spojí s představou člověka, který jezdí v autech za milióny, v roce si dovolí nejednu zahraniční rekreaci, k tomu se často a okázale prezentuje v médiích. Na druhé straně ale známe i ty „podnikatele“, kteří jsou ve svém obchodě či dílně v šest hodin ráno a vidíme je tam i v deset večer, bydlí v panelákovém bytečku a na parkovišti jim stojí auto, které uţ pamatovalo lepší časy. Určitě neplatí mýtus, ţe se člověk musí podnikatelem narodit. Úspěch v podnikání totiţ závisí minimálně na dvou věcech. Tou první je znalost určitých procesů v podnikání, tedy samotné zaloţení podniku, analýza trhu, plánování v oblasti řízení a financování. Toto je ale část, které se dá naučit. K tomuto účelu jsou vydány mnohé publikace, konají se kurzy, školení. Existuje však i druhá věc a tou je postoj k podnikání. Člověk své schopnosti utváří na základě získaných zkušeností. Je to podobné jako s etikou. Člověk ví, jak se má chovat, ale někdy tak nečiní. Stejně si podnikatel můţe přečíst manuál „jak býti úspěšným“, kde mimo potřebu odborných znalostí mu je předloţen celý seznam povahových vlastností, které by měl mít. Bohuţel díky své „vrozené povaze“, těchto vlastností mnohdy dosáhnout nemůţe. Zde můţe podnikateli pomoc schopnost se učit, mít pevnou vůli a být zapálený pro svou věc. Kaţdopádně slovo podnikat znamená něco hledat, o něco se pokoušet, o něco usilovat. Uţ z dětských let se nám výraz „něco podniknout“ spojilo s vyzkoušením si něčeho nového, neznámého, trochu tajemného. Dnešní hektická doba však „vytváří“ spoustu podnikatelů,
8
kteří vstupují do podnikání bez základních znalostí k tomu potřebných. Výsledkem jejich většinou krátkodobého podnikání je podlomené zdraví, dluhy a narušené rodinné vztahy.
1.2 Právní norma Právní norma je základní jednotkou právního systému. Její definici můţeme najít v kaţdé učebnici či knize, která se třeba i jen okrajově zabývá teorií práva. Snad všichni právní teoretici, většina filozofů a sociologů se snaţili definovat tento pojem. Právní normy mohou být vymezeny na základě různých aspektů a k jejich definicím lze přistupovat různým způsobem. Převládají definice, které chápou právní normy jako určitým způsobem kvalifikovaná společenská pravidla lidského chování. Naproti tomu však existují definice, které přistupují k právní normě jako ke strukturálnímu prvku práva.1 Kaţdý, kdo se pokusil definovat pojem právní normy, přenesl do této definice něco ze svého vnímání dění ve společnosti, ze své vědní disciplíny, kterou se zabývá. Jako nejschůdnější cesta k poznání problematiky právní normy se mi jeví komparace definicí tohoto pojmu, které byly napsány osobnostmi, jeţ se právem, jakoţto společenskou vědou zabývají. Viktor Knapp „Právní norma je definována jako nejmenší smysluplný prvek právního řádu. Právní normu lze chápat jako jazykový výraz příkazů, zákazů a dovolení. Z toho vyplývá, že právní norma je nehmotná, je to myšlenkový (ideální) útvar, který ovšem v systému psaného práva musí být nezbytně vyjádřen písemně, a to formálně, uveřejněním ve Sbírce zákonů.“2 Jaromír Havránek „Právní norma je státem vydávané a jím chráněné obecně závazné (obecné) pravidlo chování, které zakládá práva pro účastníky společenských vztahů určitého druhu a ukládá jim právní povinnosti.“3 Marie Sciskalová „Právní norma je obecně závazné pravidlo chování stanovené, vynutitelné a sankcionované státní moci. Právní normou je chráněno právo a oprávněné zájmy subjektů
1
KNAPP, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde Praha a.s., 1998, str. 29 KNAPP, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde Praha a.s., 1998, str. 41 3 HAVRÁNEK, J. a kol. Právní teorie. Brno: IURIDICA BRUNENSIA, 1995, str. 144 2
9
právního vztahu ve státě. Splnění povinnosti subjektů z právní normy je zajišťováno státním donucením.“4 Jaroslav GRINC „Právní normy jsou obecně závazná pravidla chování obsažená v prameni práva (např. v právním předpise). Jsou závazné pro všechny subjekty práva na celém území státu, resp. mezinárodního společenství států, a nejsou předem omezeny na určité časové období. Stanoví pravidla, která mají působnost omezenou jen na určitou část území, nebo jsou určeny jen pro určitou specifickou kategorii subjektů anebo jen pro určité časové období, v němž nastaly či trvají určité mimořádné okolnosti, na které tyto normy dopadají.“5 Zmíněné čtyři definice právní moci se navzájem doplňují a i přes různorodost přístupů si vzájemně neodporují. Je důleţité uvědomit si odlišnost právní normy od těch ostatních, tedy od norem náboţenských, norem morálky a dalších. Z kvantitativního hlediska je právní norma povaţována za základní část právního řádu se svou strukturou a strukturálními částmi. Klasickou vnitřní strukturu právní normy přitom tvoří hypotéza, dispozice a sankce či jednotlivé modality v ní obsaţené, kterými jsou příkazy, zákazy a dovolení. Neúplnost právní normy vzniká, kdyţ tato neobsahuje hypotézu nebo sankci. Dispozice však nemůţe nikdy chybět, jelikoţ ta představuje vlastní pravidlo chování a právní norma by bez ní ztratila smysl a význam. Kvalitativní hledisko je pak objasněním toho, co odlišuje právní normu, jakoţto součást právního systému, od jiných pravidel lidského chování. Těmito znaky jsou regulativnost, právní závaznost, obecnost a vynutitelnost státním donucení.6 V právu platí, ţe kaţdá právní norma má určitou právní sílu, coţ představuje jisté postavení v hierarchii norem. Právní síla je formálním kritériem pro členění právních norem, které v rámci vnitrostátního práva členíme na normy ústavní, zákonné a podzákonné. Norma niţší právní síly nemůţe odporovat normě vyšší právní síly, například vládní nařízení nemůţe být v rozporu s ústavním zákonem. Zároveň platí, ţe norma můţe být zrušena nebo měněna pouze normou stejné nebo vyšší právní síly. Právním řádem (normami všech stupňů) jsou vázány všechny osoby a orgány veřejné správy. Naproti tomu soudy jsou vázány zákonnými normami a normami vyšší právní síly, jsou oprávněny rozhodovat o tom, zda podzákonné 4
SCISKALOVÁ, M. Základy práva. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2004, str. 105 5 GRINC, J. Právo pro politology. 1.vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2010, str. 44-45 6 SCISKALOVÁ, M. Právo. Vybrané kapitoly. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002, str. 19 - 23
10
normy jsou v souladu s normami zákonnými. Pro Ústavní soud jsou závazné pouze ústavní normy, tedy Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a přejaté mezinárodní smlouvy. Právní normu musíme chápat jako výsledek normotvorné činnosti oprávněných subjektů, které zároveň dohlíţí na její začlenění do systému společenských vztahů a akceptaci ze strany adresátů. V případě nerespektování právní normy uţívají vynutitelnost pod hrozbou určité odplaty (sankce). Právní norma je základním prvkem právního řádu, který vymezuje základní práva a povinnosti jednotlivců, entit a způsob jejich realizace v rámci vzájemných vztahů. Je určitým pravidlem chování, které je ve srovnání s jinými normami lidského ţivota vyjádřeno v zákonné formě, vyjadřuje vůli státu a vzniká na základě určitého poţadavku, kdy je potřeba upravit určitý společenský vztah.
1.3 Podnikání, podnikatel Osoba, která chce zahájit podnikatelskou činnost, musí učinit několik konkrétních rozhodnutí a realizovat řadu formálních procedur, bez nichţ by nebyla moţná legalizace a fungování podnikatelského subjektu. Právní úprava pro podnikání v České republice vychází z Listiny základních práv a svobod, kde je zakotveno právo kaţdého občana na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.7 Definici podnikání jsme mohli do konce roku 2013 najít v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Podnikatelem dle stejného zákona ( ust. § 2 odst. 2) je: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě ţivnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.
7
zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v aktuálním znění, článek 26
11
S pojmem podnikatel se setkáváme např. i v zákoně č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (dále jen ţivnostenský zákon). Konkrétně v ust. § 5 se uvádí, ţe podnikatelem je fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené tímto zákonem. Od 1. ledna 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb., který zásadním způsobem mění celou koncepci soukromého práva v České republice. Dle tohoto zákona je podnikatelem ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost ţivnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosaţení zisku. Za podnikatele se také povaţuje kaţdá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Za podnikatele se povaţuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Zároveň je zde zmíněna podmínka vlastnictví ţivnostenského nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.8
2.
Živnostenský zákon
Podle platné legislativy ke konci roku 2013 jsme mohli říct, ţe hlavními zákony upravující podnikání byl zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Obchodní zákoník upravoval postavení podnikatelů, právní formy podnikání, resp. obchodní závazkové vztahy. Byly zde definovány základní pojmy vztahující se k podnikání. Nejen jiţ zmíněné pojmy podnikatel, podnikání, ale i obchodní majetek, obchodní firma, podnik a další. Oproti tomu zákon o ţivnostenském podnikání určoval podmínky podnikání podnikatelských subjektů provozujících svou činnost na základě ţivnostenského oprávnění. Mimo to upravoval podnikání cizinců na území ČR, překáţky pro provozování ţivnosti, činnost odpovědných zástupců, provozovny a jejích náleţitosti, ţivnostenská kontrola a případné sankce za porušení zákona. Občanský zákoník upravoval majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakoţ i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Vztah občanského zákoníku a obchodního zákoníku byl vztahem zákona obecného a zvláštního, kdy občanský zákoník měl pouze podpůrnou úlohu.9
8 9
ustanovení § 420-421 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ŠIMAN, J., PETERA, P. Financování podnikatelských subjektů. Teorie pro praxi 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 5
12
S účinností od 1.ledna 2014 obchodní zákoník zcela zanikl. K tomuto datu se stal účinný nový zákon, a to zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a druţstvech (zákon o obchodních korporacích), který nahrazuje tu část obchodního zákoníku, která upravuje obchodní společnosti a druţstvo. Stanoví společná ustanovení k zaloţení, ale i zrušení a zániku obchodních korporací. Jednotlivé hlavy zákona se pak detailně věnují veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a druţstvu. Ostatní instituty zrušeného obchodního zákoníku, jako jsou závazkové vztahy nebo podnikání, jsou upraveny v novém občanském zákoníku. Účinností zákona o obchodních korporacích a zároveň nového občanského zákoníku je obchodním společnostem uloţena povinnost přizpůsobit své společenské smlouvy (stanovy) novému právu, a to do šesti měsíců od jejich účinnosti, tedy do 30.6.2014. Je nutné prověřit všechny smlouvy, případně obchodní podmínky, zda jejich znění neodporuje pravidlům nového občanského práva. Upravené listiny musí být zaloţeny do sbírky listin. Pokud by tak společnost neučinila ani po dodatečné výzvě rejstříkového soudu, můţe být zrušena. Obecnou hmotněprávní úpravu oprávnění k podnikatelské činnosti představuje zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon). Tento je v současné době jiţ 105.verzí původního ţivnostenského zákona, který poprvé nabyl účinnosti dne 1.1.1992.10 Z tohoto faktu je patrné, ţe se jedná o zákon, který je propojen s mnoha dalšími právními normami, jejichţ vznik či novelizace mají vliv na jeho aktuální znění. Zatím poslední novela ţivnostenského zákona nabyla účinnosti k 1.1.2014, a to v návaznosti na účinnost zákona č. 279/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů a dále na účinnost zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Samotný ţivnostenský zákon má 64 paragrafů, obsahem některých z nich se věnuji v následujících podkapitolách.
2.1
Vymezení ţivnosti
Ţivností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosaţení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.11 Musí se jednat o takovou činnost, která není vyloučena z reţimu ţivnostenského zákona. 10 11
http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-455/info ze dne 19.11.2013 ustanovení § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
13
Pojem soustavnosti není zákonem vymezen, proto se někteří občané na ţivnostenském úřadu snaţí vymluvit, ţe vlastně ţivnost neprovozují, kdyţ tu „svou práci“ vykonávají jenom dvakrát či třikrát do roka a tudíţ ani ţádné ţivnostenské oprávnění nepotřebují. Soustavnost sice je chápána jako činnost trvalého charakteru, nemusí však znamenat přímo nepřetrţitost dané činnosti, ale stačí pouze záměrná opakovatelnost při určitých nepravidelných příleţitostech. Můţe se tedy jednat např. o sezonní práci. Soustavná je zřejmě i jednorázová činnost, k jejímuţ výkonu někdo vynakládá relativně nezanedbatelnou část svého pracovního úsilí po relativně delší dobu. Dalším charakteristickým znakem ţivnosti je samostatnost. Jedná se o podstatný rys, který odlišuje podnikatelskou činnost od zaměstnaneckého poměru. Podnikatel provozuje svou činnost nezávisle, sám si činnost organizuje, zajišťuje a realizuje její výsledky. Rozhoduje, se kterým obchodním partnerem vstoupí do obchodně závazkových vztahů. Praxe bohuţel ukazuje, ţe tzv. „švarc systém“ je v naší zemi hojně uţívanou metodou nabídky práce. Na druhou stranu můţe takto „zaměstnaný“ podnikatel ukončit práci kdykoliv bez ohledu na povinnosti, které jsou předepisovány zákoníkem práce běţnému zaměstnanci. Poţadavek provozování ţivnosti vlastním jménem znamená označení podnikatele. Většinou je ţivnost provozována pod vlastním jménem a příjmením ţivnostníka. Můţe být ale provozována pod firmou, jejíţ název je zapsán v obchodním rejstříku. Jméno a příjmení je moţné doplnit odlišujícím dodatkem nebo dalším označením za předpokladu, ţe nepůsobí klamavě a jeho uţívání je v souladu s právními předpisy a dobrými mravy hospodářské soutěţe. Provozování ţivnosti na vlastní odpovědnost vyjadřuje, ţe podnikatel odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Dalším pojmovým znakem ţivnosti je účel podnikání, a to dosažení zisku. V tomto případě není rozhodující, zda bude zisku skutečně dosaţeno, ale zda původním úmyslem podnikatele bylo zisku dosáhnout. Zvláštním prvkem, který nemůţeme nazvat pojmovým znakem ţivnosti, je provozování ţivnosti za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Jedná se tedy o činnost, která je upravena ţivnostenským zákonem a nesmí být ze ţivnostenského podnikání vyloučena. Za podnikatelskou činnost nemůţeme povaţovat hospodářskou činnost vykonávanou výlučně pro vlastní potřeby. Podnikání je činností pro trh. Negativní vymezení ţivnosti je obsaţeno v ustanovení § 3 ţivnostenského zákona, kde je uveden výčet činností, které není moţné za ţivnost povaţovat. Jsou to jednak činnosti, jejichţ podřízení ţivnostenskému zákonu by bylo nevhodné vzhledem k jejich povaze a jednak činnosti, které pro svůj význam vyţadují zvláštní a zpravidla náročnější zákonnou úpravu. Výkon těchto činností tudíţ není ţivnostenským podnikáním a není moţné k nim zaloţit ţivnostenské oprávnění. Příkladem mohou být činnosti vyhrazené zákonem státu nebo určené 14
právnické osobě, vyuţívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, restaurování kulturních památek nebo provádění archeologických výzkumů. Za ţivnost rovněţ není povaţována práce lékařů, notářů, znalců, daňových poradců apod. V neposlední řadě jsou z ţivností vyčleněny činnosti bank, hornická činnost, zemědělství, atd. Pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor je ţivností, pokud vedle pronájmu jsou pronajímatelem poskytovány i jiné neţ základní sluţby.
2.2
Členění ţivností
Ţivnostenský zákon člení ţivnosti v závislosti na vzniku práva provozovat ţivnost do dvou velkých skupin, a to na ţivnosti ohlašovací a ţivnosti koncesované.12 Dnem vzniku je u ohlašovacích ţivností samotný den ohlášení, příp. pozdější den uvedený v ohlášení, kdeţto u koncesovaných ţivností je den vzniku spojen se dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese.13 Zákon umoţňuje členit ţivnosti i dle předmětu podnikání (rozsahu oprávnění) na obchodní, výrobní a poskytující sluţby.14
2.2.1
Ţivnosti ohlašovací
Ţivnostenské oprávnění k ţivnostem ohlašovacím vzniká na základě ohlášení uchazeče o oprávnění k podnikatelské činnosti. Ohlašovací ţivnosti jsou podle poţadované odborné nebo jiné způsobilosti dále členěny na ţivnosti řemeslné, vázané a volné. V příloze č.1 ţivnostenského zákona jsou taxativně vyjmenovány všechny druhy řemeslných ţivností, kdy podmínkou provozování ţivnosti je odborná způsobilost uvedená v ţivnostenském zákoně.15 Tento výčet představuje účelové členění, které nemá souvislost ani s podstatou a základními znaky klasického řemesla, ani s jeho odbornou náročností. Proto některá řemesla, která nejsou v příloze č. 1 uvedena, povaţujeme za ţivnost volnou. Například práce uměleckého kováře je povaţována za krásné řemeslo s dávnou tradicí. V příloze č. 1 bychom toto řemeslo ale nenašli, najdeme ho však pod označením bodu č. 26 v příloze č. 4 ţivnostenského zákona, kde jsou uvedeny obory činností náleţející do ţivnosti volné, a to jako umělecko-řemeslné zpracování kovů. Pro 12
ustanovení § 9 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 14 ustanovení § 34 - 44 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 15 ustanovení § 21 a §22 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 13
15
provozování volné ţivnosti postačuje podnikateli splnění všeobecných podmínek provozování ţivnosti, tedy plná svéprávnost a bezúhonnost. Není nutné prokazování odborné ani jiné způsobilosti.16 Do června roku 2008 ţivnostenský zákon upravoval 125 ţivností volných s 622 předměty činnosti. Novelou z července 2008 byla zavedena pouze jediná volná ţivnost pod názvem „výroba, obchod a sluţby neuvedené v přílohách 1 aţ 3 ţivnostenského zákona“. K ţivnosti volné se váţe 80 různých oborů činností, které jsou obsahem jiţ zmíněné přílohy č. 4 ţivnostenského zákona. Podnikatel, který zahajuje svou činnost, musí tedy vedle ohlášení ţivnosti volné uvést i konkrétní obory činností, jeţ bude vykonávat. Ţivnosti vázané jsou taxativně uvedeny v příloze č. 2 ţivnostenského zákona a jejich výkon je vázán např. na oprávnění, autorizaci, akreditaci, osvědčení nebo jiný doklad, který je vydaný dle zvláštního právního předpisu.17
2.2.2
Ţivnosti koncesované
Ţivnostenské oprávnění k ţivnostem koncesovaným vzniká na základě správního aktu, který zákon označuje jako koncese, tj. státní povolení k provozování ţivnosti. Koncesované ţivnosti se dále nedělí a jejich taxativní seznam je obsaţen v příloze č. 3 ţivnostenského zákona.18 Tyto ţivnosti většinou vyţadují zvláštní způsobilost podnikatele, ale mohou být podmíněny i specifickými poţadavky na samotné zaměstnance či provozovny, ve kterých se ţivnost provozuje.19 Dnem 17.10.2013 nabyla účinnosti novela ţivnostenského zákona provedená zákonem č. 309/2013 Sb., která spočívá v rozšíření dosavadního předmětu podnikání koncesované ţivnosti pro výrobu a úpravu kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů o prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Novela tedy přináší zásadní změnu pro podnikatele, kteří jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněni k prodeji lihovin na základě volné ţivnosti, tedy maloobchodní a velkoobchodní prodejci, dále prodejci lihovin na základě hostinské činnosti. Podnikatelé mohou v činnosti prodeje pokračovat po dobu 6 měsíců a ve stejné lhůtě bezplatně poţádat u kteréhokoliv ţivnostenského úřadu o vydání koncese pro prodej těchto komodit. Marným uplynutím lhůty pro podání ţádosti o koncesi (tj. do 17.4.2014) podnikateli právo prodávat kvasný líh, konzumní líh a lihoviny zaniká. K získání koncese není třeba splnit ţádné kvalifikační 16
ustanovení § 25 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 18 ustanovení § 26 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 19 ustanovení § 27 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 17
16
předpoklady, ani není třeba vyjádření Ministerstva zemědělství tak, jak je tomu u výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů.
2.3
Subjekty oprávněné provozovat ţivnost
Ţivnost můţe provozovat fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené ţivnostenským zákonem. Zahraniční osoba, tj. fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území ČR, můţe na území ČR provozovat ţivnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud z tohoto nebo zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Zahraniční fyzická osoba, která na území ČR chce vykonávat ţivnost, musí k ţádosti o koncesi, příp. k ohlášení ţivnosti, předloţit doklad prokazující povolení k dlouhodobému pobytu nebo doklad o udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Tento doklad přitom nemusí předkládat zahraniční fyzická osoba, která bude provozovat ţivnost prostřednictvím organizační sloţky svého podniku. Fyzická osoba, které byl Ministerstvem vnitra na základě zákona č. 325/1999 Sb. udělen azyl, můţe provozovat ţivnost za stejných podmínek jako občan ČR s bydlištěm na území ČR. 20
2.4
Podmínky provozování ţivnosti
Podmínkou provozování ţivnosti se rozumí určitý hmotněprávní předpoklad k vzniku samotného oprávnění.
Ţivnostenský zákon je tedy zaloţen na principu, ţe kdo splní
předepsané podmínky, má právní nárok na vznik ţivnostenského oprávnění. Tyto podmínky musí splňovat fyzická osoba nejen v době vzniku oprávnění, ale i v průběhu celého podnikání. Při nesplnění kterékoliv podmínky můţe dojít k dočasnému pozastavení provozování ţivnosti, popř. k samotnému zrušení ţivnostenského oprávnění. V případě, kdy podnikatel sám nesplňuje některé podmínky pro provozování ţivnosti, můţe vykonávat podnikatelskou činnost prostřednictvím odpovědného zástupce.21 Právnická osoba sama o sobě nemůţe tyto poţadavky splňovat, proto musí mít pro kaţdou ţivnost, kterou provozuje, ustanoveného odpovědného zástupce.
20 21
ustanovení § 5 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 11 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
17
Zákon dělí podmínky na dvě základní skupiny, a to podmínky všeobecné a podmínky zvláštní.
2.4.1
Všeobecné podmínky provozování ţivnosti
Podmínky všeobecné musí být splněny vţdy a u všech druhů ţivností. V tomto bodě došlo ke dni 1.1.2014 k úpravě. Novela ţivnostenského zákona reaguje na změnu terminologie v souvislosti s přijetí nového občanského zákoníku a dochází k reformulaci ustanovení, které upravuje všeobecné podmínky. Zatímco všeobecnými podmínkami provozování ţivnosti fyzickými osobami do 31.12.2013 bylo: dosaţení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost, od počátku roku 2014 to je: plná svéprávnost (tato zahrnuje obě výše uvedené podmínky), kterou lze nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské činnosti a bezúhonnost.22 V ţivnostenském zákoně zároveň najdeme odkaz na ustanovení § 33 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kde je uvedeno, ţe zákonný zástupce nezletilého můţe udělit souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti, čímţ se nezletilý stává způsobilým k jednáním, jeţ jsou s touto činností spojena. A tak, jak je psáno v ţivnostenském zákoně, k platnosti souhlasu se vyţaduje přivolení soudu. Samotné přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem. Podmínka bezúhonnosti je v ţivnostenském zákoně vymezena negativně, je zde tedy uvedeno, koho za bezúhonného povaţovat nelze. Všechny ostatní osoby pak logicky splní poţadavek bezúhonnosti. Bezúhonnost občana ČR se prokazuje výpisem z Rejstříku trestů, který si vyţaduje sám ţivnostenský úřad. Ohlašovatel (příp. ţadatel o koncesi) nemusí výpis dokládat. Je-li fyzická osoba občanem jiného státu, pak dokládá výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný příslušným soudním nebo správním orgánem tohoto státu.23 I tato část zákona prošla úpravou. Jedním z důvodů ztráty bezúhonnosti je pravomocné odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně, a to v souvislosti s podnikáním nebo předmětem podnikání, o který osoba ţádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Podle dřívějšího znění zákona nemuseli pracovníci ţivnostenského úřadu zkoumat skutkovou podstatu a okolnosti spáchání trestného činu. Pokud byl trestný čin spáchán úmyslně a osobě byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, došlo ke ztrátě 22 23
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 6 odst. 2 a 3 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
18
bezúhonnosti. Změna byla provedena v souvislosti s nálezem Ústavního soudu vyhlášeného dne 22.4.2009 a zveřejněného pod č. 151/2009 Sb. Soud shledal ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění zákona č. 167/2004 Sb., v rozporu s čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.24 Ţivnostenský úřad je oprávněn vyţádat si od soudu opis pravomocného rozhodnutí, a to za účelem posouzení bezúhonnosti. Můţe se stát, ţe příslušné rozhodnutí neobsahuje skutečnosti rozhodné pro posouzení bezúhonnosti, potom je ţivnostenský úřad oprávněn nahlíţet do těch částí trestního spisu, které tyto skutečnosti obsahují.25 Podmínka bezúhonnosti musí být splněna vţdy, nelze ji tedy nahradit prostřednictvím odpovědného zástupce. Do 31.10.2010 se mezi všeobecné podmínky řadila také podmínka bezdluţnosti. Kaţdá fyzická osoba musela ţivnostenskému úřadu prokazovat, ţe nemá nedoplatky vůči správě sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovně a finančnímu úřadu. Tato povinnost byla zrušena novelou č. 270/2007 Sb., kdy bylo upraveno znění ustanovení § 62 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Jeho obsahem je povinnost vystavit na ţádost daňového dluţníka potvrzení o stavu jeho osobního účtu. Před úpravou zákona byla tato povinnost rozšířena o vystavení potvrzení pro potřeby ţivnostenského úřadu o tom, ţe fyzická osoba nemá na svém účtu evidovány daňové nedoplatky z podnikání. Podobnou změnou prošel i zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Bohuţel v praxi se ukázalo, ţe tato nepatrná změna v zákoně byla spíše „ku škodě věci“. Je zřejmé, ţe výmazem této povinnosti bylo umoţněno podnikatelům, kteří mají dluhy vůči státní správě v oblasti daní, zdravotního nebo sociálního pojištění, dále podnikat a navíc své podnikání rozšiřovat.
2.4.2
Zvláštní podmínky provozování ţivnosti
Zvláštní podmínky se vztahují pouze k některým specifickým druhům ţivností a týkají se odborné nebo jiné způsobilosti, pokud jsou vyţadovány zákonem nebo jiným zvláštním předpisem.26 Tyto podmínky jsou definovány pro ţivnosti řemeslné v ustanovení § 21 a 22 ţivnostenského zákona. Odborná způsobilost pro vázané ţivnosti je stanovena přílohou č.2 tohoto zákona. Přitom splnění zvláštních podmínek při provozování ţivnosti volné se nevyţaduje, postačí pouze splnění podmínek všeobecných. Odbornou způsobilostí se rozumí 24
http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?DR=SB&CP=2009s151 (ze dne 14.1.2014) ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 26 ustanovení § 7 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 25
19
především kvalifikační předpoklady pro výkon příslušné ţivnosti jako je odborné vzdělání a praxe v oboru. Tato způsobilost se prokazuje většinou dokladem o dosaţeném vzdělání nebo dokladem o délce vykonávané praxe v daném oboru. Pro provozování ţivnosti koncesované můţe být navíc stanovena i jiná způsobilost, týká se osobních vlastností podnikatele, zejména jeho morální a profesionální spolehlivosti. Zároveň můţe být poţadována i bezúhonnost všech zaměstnanců, kteří pro podnikatele předmětnou činnost vykonávají. Podnikatel, který je fyzickou osobou a nesplňuje zvláštní podmínky provozování ţivnosti v oblasti odbornosti, můţe provozovat ţivnost ustanovením odpovědného zástupce, který tyto podmínky splňuje. Poţadavky na jinou způsobilost musí splňovat podnikatel vţdy sám, v tomto případě je ustanovením odpovědného zástupce nahradit nelze.
2.4.3
Překáţky provozování ţivnosti
Stejně, jako je nutnost splnění podmínek provozování ţivnosti, nesmí existovat ani překáţky bránící potenciálnímu podnikateli provozovat podnikatelskou činnost. Zákon rozlišuje dva druhy překáţek, a to povahy soukromoprávní a veřejnoprávní. Překáţka soukromoprávní povahy nastává v případě, ţe na majetek fyzické či právnické osoby byl prohlášen konkurs a soudem bylo pravomocně rozhodnuto o prodeji podniku nebo o ukončení provozování podniku. Další překáţkou můţe být samotné zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu, ţe majetek dluţníka nepostačuje k úhradě nákladů na insolvenční řízení, případně zrušení konkursu proto, ţe majetek dluţníka není postačující k uspokojení věřitelů, a to po dobu tří let od právní moci příslušného rozhodnutí. Tyto soukromoprávní překáţky provozování ţivnosti lze prominout, nasvědčují-li hospodářské poměry a chování osoby (dluţníka), jíţ se překáţka týká, ţe má předpoklady pro řádné plnění povinností při podnikání a plnění svých finančních závazků. Na prominutí není právní nárok. Překáţka veřejnoprávní povahy nastává v případě, kdy soud nebo jiný správní orgán uloţil fyzické nebo právnické osobě trest nebo sankci zákazu činnosti týkající se provozování ţivnosti v oboru nebo příbuzném oboru, tato překáţka trvá po dobu trvání tohoto zákazu. Pokud se zákaz týká ţivnosti volné, nemůţe osoba vykonávat činnost v rámci právě této ţivnosti, provozování jiných činností v rámci ţivnosti volné však zůstává nedotčeno. Překáţku veřejnoprávní povahy nelze prominout v ţádném případě. Novelou ţivnostenského zákona účinnou ode dne 17.10.2013 se zavedl tzv. zákaz řetězení ţivností. Byl zaměřen na současnou praxi některých podnikatelů, kteří i přes sankční zrušení 20
či pozastavení ţivnosti dál podnikali ve stejném nebo příbuzném oboru, ale prostřednictvím jiného podnikatelského subjektu. V praxi se stávalo, ţe si ţivnostník, kterému bylo z důvodu závaţného porušení právní povinnost zrušeno ţivnostenské oprávnění, mohl bez sebemenších problémů zaloţit společnost, v rámci které pokračoval ve svém oboru (navázal na svou předchozí činnost). Samozřejmě, ţe tato praxe platila i „obráceně“. Jediný společník a zároveň jednatel společnosti, které bylo sankčně zrušeno ţivnostenské oprávnění, si mohl obratem zařídit ţivnost na sebe coby fyzickou osobu, popřípadě si zaloţit novou obchodní společnost. Toto bylo časté v oborech cestovního ruchu, podomního prodeje nebo prodeje na předváděcích akcích, provozování e-shopů nebo obchodování s pohonnými hmotami. Vládní novela má tuto praxi eliminovat. V současné době jiţ tedy není moţné, aby fyzická osoba, která byla potrestaná zrušením své ţivnosti, mohla být jednatelem či členem představenstva právnické osoby. Zákaz platí i obráceně. Takţe fyzická osoba, která byla členem statutárního orgánu právnické osoby v době, kdy nastaly nebo trvaly skutečnosti, které vedly ke zrušení ţivnostenského oprávnění této právnické osoby, si nemůţe obratem zaloţit vlastní ţivnost, zároveň se nemůţe po stanovenou dobu stát ani členem statutárního orgánu jiné právnické osoby. I zde je však moţná výjimka, a to v případě, ţe taková osoba prokáţe, ţe vynaloţila veškeré úsilí, které bylo moţno poţadovat, aby porušení právní povinnosti, které vedlo ke zrušení ţivnostenského oprávnění, zabránila. Překáţkou provozování ţivnosti je i skutečnost, ţe podnikateli bylo zrušeno ţivnostenské oprávnění podle ustanovení § 58 odst. 2 nebo 3, tedy na návrh orgánu státní správy, a to z důvodu, ţe závaţným způsobem porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese. Novela zákona délku trvání překáţky provozování ţivnosti nemění. U ohlašovací nebo koncesované ţivnosti ve stejném nebo příbuzném oboru ţivnosti činí 3 roky od právní moci rozhodnutí o zrušení ţivnostenského oprávnění. V jiných oborech se uplatňuje pouze u koncesovaných ţivností, kdy je moţno ţádost o udělení koncese podat nejdříve po uplynutí 1 roku od právní moci rozhodnutí o zrušení ţivnostenského oprávnění. Pokud by společnosti obměňovaly členy svých statutárních orgánů, musí v čestném prohlášení nového jednatele či člena představenstva, které je nutné pro zápis do obchodního rejstříku, pamatovat na tuto úpravu zákona.27 Změna se bohuţel nevztahuje na členy jiných orgánů, například dozorčích rad. A tak ani tato novela zákona nezabrání, aby potrestaná osoba stála za činností společnosti, která je „psána“ na jinou osobu (většinou blízkého příbuzného).
27
ustanovení § 8 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
21
Shora uvedené překáţky provozování ţivnosti se uplatňují téţ vůči odpovědnému zástupci, popřípadě jen vůči odpovědnému zástupci právnické osoby.28
2.5
Pokračování v provozování ţivnosti při úmrtí podnikatele
Jako reakce na zavedení nového institutu likvidace pozůstalosti v novém občanském zákoníku a postavení likvidačního správce, musela být upravena i část ţivnostenského zákona týkající se pokračovaní v provozování ţivnosti při úmrtí podnikatele. Jednalo se o slazení právní úpravy ţivnostenského zákona a zákona o zvláštních řízeních soudních. Všeobecně platí, ţe zemře-li podnikatel, popř. je-li podnikatel prohlášen soudem za mrtvého, mohou v provozování ţivnosti pokračovat za určitých podmínek do ukončení řízení o projednání dědictví: správce dědictví; dědicové ze zákona, pokud není dědiců ze závěti; dědicové ze závěti a pozůstalý manţel nebo partner, i kdyţ není dědicem, podmínkou je však, aby byl spoluvlastníkem majetku pouţívaného k provozování ţivnosti; insolvenční správce ustanovený soudem, nejdéle však do skončení insolvenčního řízení, a likvidační správce (vloţeno novelou zákona); pozůstalý manţel nebo partner, který je spoluvlastníkem majetku pouţívaného k provozování ţivnosti, pokud v ţivnosti nepokračují dědicové; svěřenský správce, pokud byl závod pořízením pro případ smrti vloţen do svěřenského fondu (vloţeno novelou zákona).29 Pokud v době od úmrtí podnikatele do skončení dědického řízení bude pokračováno v provozování ţivnosti (v praxi to znamená, ţe „pokračovatel“ bude vykonávat činnost na základě oprávnění zemřelého), je nutné tuto skutečnost oznámit ţivnostenskému úřadu ve lhůtě 3 měsíců ode dne úmrtí podnikatele. Tato lhůta je zkrácena na dobu 1 měsíce, pokud v provozování ţivnosti bude pokračovat správce dědictví nebo insolvenční správce. Osoba, která bude pokračovat v provozování ţivnosti, musí splňovat všeobecné i zvláštní podmínky provozování ţivnosti. Pokud tyto nesplňuje, je povinna neprodleně ustanovit odpovědného zástupce. Samozřejmě, ţe osoba, která dříve oznámila, ţe bude v provozování ţivnosti pokračovat, můţe od tohoto rozhodnutí ustoupit. Oprávnění pokračovat v provozování ţivnosti pak zanikne dnem doručení oznámení ţivnostenskému úřadu. Pokud v provozování ţivnosti nepokračuje jiná oprávněná osoba, zanikne tímto dnem i ţivnostenské oprávnění zemřelého
podnikatele.30
Tato
část
zákona
28
poskytuje
jistou
ochranu
případným
ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 30 ustanovení § 13 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 29
22
zaměstnancům zemřelého podnikatele. Pokud by nebylo zákonem umoţněno pokračovat v provozování ţivnosti, přišli by zaměstnanci ze dne na den o práci. Ţivnostenský zákon řeší i stav po ukončení řízení o pozůstalosti. Jestliţe ţivnostenské oprávnění zemřelého podnikatele do ukončení řízení nezaniklo, můţe po skončení řízení o pozůstalosti pokračovat v provozování ţivnosti osoba, která prokáţe, ţe nabyla majetkového práva vztahujícího se k provozování ţivnosti, a to i kdyţ neoznámila pokračování v provozování ţivnosti. Taková osoba musí toto pokračování oznámit ţivnostenskému úřadu do 3 měsíců od skončení řízení o pozůstalosti a současně ohlásit ţivnost nebo podat ţádost o koncesi podle tohoto zákona. V tomto případě tedy jiţ bude vykonávat ţivnost na své vlastní oprávnění.31
2.6
Ohlašovací povinnosti podnikatele
Základní povinností podnikatele je samotné ohlášení ţivnosti, tedy akt spojený se vznikem ţivnostenského oprávnění. Zákon taxativně uvádí, jaké údaje musí fyzická nebo právnická osoba uvést při ohlášení ţivnosti. Stejná data je nutné uvést u podání ţádosti o vydání koncese. Ohlašovatel musí ve svém ohlášení určit předmět podnikání, a to s dostatečnou určitostí a jednoznačností.32 Pokud ohlašovatel splnil všechny podmínky stanovené zákonem, provede ţivnostenský úřad zápis do ţivnostenského rejstříku a vydá podnikateli výpis.33 Další ohlašovací povinnosti se váţou ke změnám v průběhu podnikání. Změny týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny pro ohlášení ţivnosti, musí podnikatel oznámit ţivnostenskému úřadu do 15 dnů ode dne jejich vzniku. Od 1.8.2010 je účinná novela, která podnikatele zbavuje této povinnosti, pokud jsou tyto změny zapsané v základních registrech, v obchodním rejstříku nebo v informačním systému evidence obyvatel.34 Změny můţe podnikatel nahlásit u kteréhokoliv ţivnostenského úřadu.35 Pro zjednodušení administrativních postupů při zahájení, ale i v průběhu podnikání, byla vytvořena celorepubliková ţivnostenských
síť
Centrálních
registračních
míst
v rámci
stávajících
obecních
úřadů. Prostřednictvím „Jednotného registračního formuláře“, příp.
„Změnového listu“ můţe podnikatel informace předat i dalším úřadům. Kromě vlastního ohlášení ţivnosti a ţádosti o koncesi můţe fyzická osoba provést daňovou registraci 31
ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 45 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 33 ustanovení § 47 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 34 ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 35 ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů 32
23
u finančního úřadu, oznámit zahájení samostatné výdělečné činnosti, podat přihlášku k důchodovému nebo nemocenskému pojištění osob samostatně výdělečně činných u okresní správy sociálního zabezpečení, oznámit vznik nového volného pracovního místa nebo jeho obsazení u úřadu práce a podat oznámení podle zákona o veřejném zdravotním pojištění u své příslušné zdravotní pojišťovny. Právnická osoba můţe obdobným způsobem podat přihlášku k daňové registraci nebo příslušné oznámení vůči finančnímu úřadu a ve věci pracovního místa podat zprávu úřadu práce. Obecní ţivnostenské úřady nabízejí fyzickým osobám moţnost dopředu hlásit změnu místa podnikání (nyní sídla) shodného s bydlištěm (poţadavek na automatickou změnu adresy sídla na adresu bydliště můţe podnikatel podat kdykoliv). V praxi to znamená, ţe kaţdá změna bydliště, kterou se ţivnostenský úřad dozví z informačních systémů (ze základních registrů), bude automaticky doprovázena změnou sídla podnikání. Podnikatel tedy nemusí ţivnostenskému úřadu tuto změnu oznamovat. Můţe zde však nastat problém. Pokud dojde k administrativní změně bydliště podnikatele na adresu ohlašovny, vzniká podnikateli zákonná povinnost do 15 dnů doloţit souhlas obce s umístěním místa podnikání v sídle obecního úřadu. Jedná se o prokázání právního důvodu uţívání prostor sídla.36 Jestliţe tak podnikatel neučiní, bude se jednat o zápis do ţivnostenského rejstříku provedený v rozporu se zákonem a obecní ţivnostenský úřad bude muset zahájit řízení o zrušení příslušného ţivnostenského oprávnění. Mezi podnikateli je zakořeněna povinnost oznámit ţivnostenskému úřadu přerušení provozování ţivnosti. Současná právní úprava dává podnikateli moţnost výběru, zda přerušení oznámí či ne.37 Výhodou dobrovolného oznámení je, ţe v době přerušení ţivnosti nemusí podnikatel splňovat podmínky odborné nebo jiné způsobilosti, dále třeba nemusí označovat místo podnikání či označovat provozovnu provozní dobou. Přerušení ţivnosti nelze oznámit zpětně, můţe být přerušeno nejdříve dnem doručení oznámení. Z tohoto by se dalo usoudit, ţe je tedy zbytečné, aby se vůbec ţivnostenský úřad institutem přerušení ţivnosti zabýval. Jelikoţ tato konkrétní oznamovací povinnost však nebyla zrušena vůči zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení (na zdravotní pojišťovnu se oznámení o přerušení musí oznámit do osmi dnů a na správu sociálního zabezpečení do osmého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy k přerušení došlo) a ţivnostenský úřad prostřednictvím Centrálního registračního místa funguje jako zprostředkovatel mezi podnikatelem a zmíněnými úřady, musí být moţnost ohlášení této změny umoţněna zákonem. 36 37
ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 31 odst. 11 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
24
Změna této části zákona přinesla v praxi jisté potíţe zaměstnancům správ sociálního zabezpečení i zdravotních pojišťoven a potaţmo i samotným podnikatelům. V době, kdy byla zákonem uloţena povinnost oznamovat přerušení ţivnosti, docházelo k automatickému předávání dat i zmíněným institucím (vyjma případy, kdy si podnikatel vymínil, ţe určitá data oznámí sám). Při současné právní úpravě se o přerušení (ukončení) provozování činnosti dovíme aţ ve chvíli, kdy má podnikatel problém. Podnikatel se po ukončení činnosti většinou hlásí u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Tam je jeho povinností předloţit poslední zápočtový list, coţ u podnikatele představuje potvrzení vydávané příslušnou správou sociálního zabezpečení. Toto potvrzení však podnikatel nemá a proto musí z místa z úřadu práce, který se nachází v místě jeho bydliště, cestovat do okresního města, kde je správa sociálního zabezpečení. Zde teprve oznámí datum, kdy naposledy vykonával samostatnou výdělečnou činnost a následně je mu vydáno potvrzení o době evidence. S tím se musí vrátit zpět na úřad práce. Zároveň je této osobě doporučeno, aby se s vydaným potvrzení zastavil i na „svou“ zdravotní pojišťovnu, kde by měl rovněţ nahlásit datum ukončení činnosti. Podnikatel (v tuto chvíli uţ vlastně osoba nepodnikající) musí absolvovat pochůzku mezi třemi úřady, coţ můţe být náročné nejen časově, ale i finančně, zvláště v době, kdy se hlásí na úřad práce a nemá jistotu, zda vůbec bude mít nárok na nějaké dávky v nezaměstnanosti. Přitom stačilo jediné, oznámit datum přerušení (ukončení) činnosti na ţivnostenském úřadu. Všechna podání určená obecním ţivnostenským úřadům je moţné učinit prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy – Czech POINTu (český podací ověřovací a informační národní terminál). Podání se doručuje výlučně v elektronické podobě způsobem umoţňujícím dálkový přístup s vyuţitím komunikační infrastruktury ţivnostenského rejstříku, pokud to dovoluje povaha podání. Kontaktní místo veřejné správy zasílá listinnou podobu podání obecnímu ţivnostenskému úřadu neprodleně.38 Všeobecně se má zato, ţe povinností podnikatele je automaticky vydávat potvrzení o prodeji zboţí či poskytnutí sluţby. Zákon však tuto povinnost ukládá pouze, kdyţ je podnikatel zákazníkem vyzván k vydání takového dokladu. Zároveň pak určuje náleţitosti, které musí dané potvrzení obsahovat. Kromě údajů, které vyčteme na kaţdém běţném pokladním dokladu, jako je datum prodeje, cena a druh zboţí nebo sluţby, je to označení podnikatele obchodní firmou (jméno a příjmení) a dále jeho identifikační číslo.39 Mezi další povinnosti podnikatele patří, aby nejpozději ke dni ukončení činnosti v provozovně oznámil ţivnostenskému úřadu, na jaké adrese lze vypořádat jeho případné 38 39
ustanovení § 72 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 31 odst. 14 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
25
závazky. Povinnost podnikatele nekončí samotným ukončením činnosti. Po dobu 4 let ode dne ukončení činnosti v provozovně totiţ musí oznamovat případnou změnu adresy pro vypořádání závazků. Určenou adresou by neměla být adresa bydliště podnikatele, pokud je hlášen na adrese sídla ohlašovny, zvláštní matriky nebo na adrese sídla správního orgánu. Výjimku tvoří ti podnikatelé, kteří prokáţí právní důvod pro uţívání prostor na těchto adresách.40
2.7
Zánik ţivnostenského oprávnění
Důvody zániku ţivnostenského oprávnění jsou uvedeny v ustanovení § 57 ţivnostenského zákona. Patří mezi ně smrt podnikatele, pokud nedojde k pokračování v provozování ţivnosti (o tomto bylo psáno výše). Dále je to zánik právnické osoby. I zde je však moţné pokračovat v činnosti na základě ţivnostenského oprávnění zaniklé nebo rozdělované obchodní společnosti nebo druţstva, pokud při fúzi či rozdělení obchodní společnosti nebo druţstva nebo při převodu jmění na společníka nová nástupnická obchodní společnost nebo druţstvo nemají příslušné ţivnostenské oprávnění, případně přejímající společník, který je fyzickou osobou nemá dosud příslušné ţivnostenské oprávnění. Podmínkou je oznámení pokračování v ţivnosti ţivnostenskému úřadu ve lhůtě do 15 dnů ode dne právních účinků fúze, rozdělení nebo převodu jmění na společníka. Současně ohlásí ohlašovací ţivnost nebo podá ţádost o koncesi podle tohoto zákona. K zániku oprávnění dochází také uplynutím doby, pokud bylo ţivnostenské oprávnění omezeno na dobu určitou. K takovému omezení se přistupuje například u zahraničních fyzických osob, kdy platnost ţivnostenského oprávnění kopíruje platnost povolení k pobytu na území České republiky. Aby nedošlo k zániku oprávnění, musí zmíněná osoba před uplynutím doby oznámit ţivnostenskému úřadu své rozhodnutí o pokračování v provozování ţivnosti, případně musí poţádat o změnu rozhodnutí o udělení koncese a k tomu doloţit nové povolení k pobytu. V neposlední řadě dochází k zániku oprávnění rozhodnutím ţivnostenského úřadu o zrušení ţivnostenského oprávnění. Podmínky pro zrušení jsou uvedeny v ustanovení § 58 ţivnostenského zákona. Patří zde nesplnění všeobecných podmínek, tedy ztráta plné 40
ustanovení § 31 odst. 16 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
26
svéprávnosti či bezúhonnosti. Dalšími důvody vedoucí ke zrušení oprávnění je vznik překáţky v provozování činnosti (bylo uvedeno v kapitole 2.4.3), na ţádost podnikatele a také pokud podnikatel neprokáţe právní důvod uţívání prostor, jestliţe adresa sídla není totoţná s adresou pobytu podnikatele. Ţivnostenský úřad můţe rovněţ zrušit nebo pozastavit provozování ţivnosti na návrh orgánu státní správy, kdyţ je prokázáno, ţe podnikatel závaţným způsobem porušil podmínky pro rozhodnutí o udělení koncese. Těmito orgány, které jsou uvedeny v příloze č. 3 ţivnostenského zákona, mohou být například Celní úřad, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství, Státní energetická inspekce. Důvodem pro zrušení ţivnosti je i návrh správy sociálního zabezpečení, jestliţe si podnikatel neplní závazky vůči státu (coţ můţe být nejen neplacení pojistného, ale i nesoučinnost podnikatele).
2.8
Ţivnostenská kontrola a správní delikty
Činnost podnikatelů je kontrolována ţivnostenskými úřady. Ţivnostenskou kontrolou je sledováno plnění povinností stanovených ţivnostenským zákonem a ustanoveními zvláštních právních předpisů, které se vztahují k ţivnostenskému podnikání jako je například zákon o ochraně spotřebitele, zákon o omezení provozu zastaváren, zákon o spotřebních daních. Ţivnostenské úřady provádějí kontrolu v rámci své působnosti. Tuto činnost vykonávají zaměstnanci ţivnostenských úřadů, kteří mají moţnost pořizovat si zvukové a obrazové záznamy. K samotné kontrole mohou být přizváni zástupci dalších orgánů a osob, které určují zvláštní právní předpisy. Rovněţ podnikatel má právo přizvat třetí osobu. Její nepřítomnost však není důvodem k přerušení kontroly. Ţivnostenský úřad má moţnost v případě, ţe podnikatel neplní svoje povinnosti, uloţit povinnost v určité lhůtě tyto nedostatky odstranit. Poskytnutá lhůta musí být přiměřeně dlouhá. Proti rozhodnutí se můţe ţivnostník odvolat, a to do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. V tomto případě ale nemá odvolání odkladný účinek. Správní delikt je společným označením pro veřejnoprávní delikty projednávané správními úřady. Podle ţivnostenského zákona jsou rozděleny na přestupky a správní delikty. Přestupky se týkají pouze osob fyzických, nemůţe se jich tedy dopustit osoba právnická. Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek v ţivnostenském zákoně označen. Podle ustanovení § 61 ţivnostenského zákona se
27
fyzická osoba dopustí přestupku například při provozování ţivnosti, aniţ by měla poţadované oprávnění, nebo pokud předloţí nepravdivé čestné prohlášení o bezúhonnosti. Sankce za přestupek jsou odstupňovány podle toho, v jakém druhu ţivnosti se fyzická osoba přestupku dopustila, zda došlo je spáchání přestupku v ţivnosti volné, řemeslné či vázané nebo koncesované. Přihlíţí se zejména k rozsahu, závaţnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Fyzickou osobou, která se můţe dopustit přestupku, je i osoba, jeţ provozuje ţivnost jménem podnikatele. Například správce pozůstalosti povolaný zemřelým podnikatelem, vykonavatel závěti, insolvenční správce. Místní příslušnost se u projednávání přestupku fyzické osoby řídí přestupkovým zákonem, tj. místem, kde byl přestupek spáchán. Za podmínek stanovených zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, můţe být místní příslušnost správního orgánu změněna. Protiprávní jednání podnikajících fyzických osob nebo právnických osob je řazeno mezi správní delikty. Skutkové podstaty správních deliktů jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 62 ţivnostenského zákona. Za všechny zjištěné správní delikty musí ţivnostenský úřad udělit pokutu obligatorně (za přestupek „lze“ uloţit sankci). Můţe se jednat o porušení povinnosti ustanovit odpovědného zástupce v případech, kdy je k tomu podnikatel povinen, případně neoznámení ukončení jeho funkce, neprokáţe kontrolnímu orgánu způsob nabytí prodávaného zboţí nebo materiálu, umoţní prodejem zboţí nebo poskytováním sluţeb pomocí automatů obsluhovaných spotřebitelem získat určité druhy zboţí (alkohol, tabák) osobám chráněným zvláštními právními předpisy, neeviduje nebo neuchovává identifikační údaje, nevydá na ţádost zákazníka doklad o prodeji zboţí nebo poskytnutí sluţby, zaměstnává zaměstnance, kteří nemají způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními právními předpisy nebo znalost bezpečnostních předpisů nebo předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví. Sankce můţe být stanovena podnikateli, který zahájil provozování ţivnosti před uplynutím lhůty, po kterou měl provozování ţivnosti přerušeno, aniţ by tuto skutečnost předem písemně oznámil ţivnostenskému úřadu.41 „ Řízení o uložení pokuty za správní delikt může živnostenský úřad zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl, nejpozději však do 3 let od doby, kdy byl spáchán.“42 Právnická osoba se můţe zbavit odpovědnosti za správní delikt, kdyţ prokáţe vynaloţení veškerého úsilí, aby zabránila porušení právní povinnosti. Při ukládání pokuty za více 41, 42
HORZINKOVÁ, Eva. Živnostenský zákon v praxi. 8.aktualizované vydání, Olomouc: ANAG, 2010, str. 100-103
28
správních deliktů spáchaných stejnou osobou se uţívá tzv. absorbční zásady. Výše pokuty je ukládána podle sazby toho deliktu, který je nejpřísnější. Maximální výše pokut jak pro osoby fyzické, tak i právnické činí 1,000.000,- Kč. Výjimečně je moţné pokutu uloţit v blokovém řízení, a to ve výši maximálně 5.000,- Kč.
3.
Jiné právní normy v praxi
Konkrétní legislativní úprava podnikání je dána novým občanským zákoníkem, ţivnostenským zákonem a dalšími zákony, které upravují podmínky podnikání v činnostech vyloučených z působnosti ţivnostenského zákona. Tyto zvláštní předpisy upravují například podmínky provozování soukromé lékařské praxe, činnost auditorů, soudních exekutorů, veterinářů. Významná jsou i ustanovení občanského zákoníku, která upravují například majetkové vztahy fyzických a právnických osob nebo sdruţení fyzických osob. Podstatné pro podnikání jsou i právní předpisy upravující problematiku účetnictví, daní a ostatních odvodů, ochrany spotřebitele, bezpečnosti práce.43
3.1
Zákony zřizující profesní komory
Velká část podnikatelů, kteří vykonávají činnost mimo působnost ţivnostenského zákona, je sdruţována v rámci profesních komor. Tyto komory plní vůči svým členům obdobné funkce, jaké vůči ostatním podnikatelům realizuje státní správa. Mezi prvořadé patří ověřování předpokladů vzniku oprávnění podnikat, vedení evidence podnikatelů, provádění jisté formy dohledu a samozřejmě i uplatňování disciplinární odpovědnosti. Poslání komor je vytvářet v mezích zákona co nejideálnější podmínky pro výkon povolání, sníţit moţnost rizika pro všechny zúčastněné strany a ověřit odborné schopnosti a připravenost osob, které chtějí tuto činnost vykonávat. Profesní komory vydávají různé směrnice, jejichţ dodrţování vyţadují. Je však otázkou, jaká je jejich právní závaznost a vymahatelnost, kdyţ nejsou vydávány na základě ústavního zmocnění. Kupříkladu Česká advokátní komora je zřízena zákonem o advokacii a tento zákon taxativně předpokládá, ţe orgány komory vydají vlastní normy: volební, organizační, kárný řad a dále zkušební řád pro advokátní zkoušky. Tyto 43
VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kolektiv, Podnikání malé a střední firmy. 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2012, str. 68
29
normy tedy mají zákonný podklad. Zákon však jiţ přesně nestanoví, které věci mají uvedené řády upravit. Vydání stavovských předpisů je pak upraveno organizačním řádem komory, který stanoví jejich závaznost pro advokáty, pokud jim byly doručeny nebo zveřejněny v Bulletinu advokacie vydávaném komorou. Samotné stavovské předpisy tedy nejsou v pravém smyslu zákonnými normami a tudíţ i jejich právní vymahatelnost je omezená. V České republice je zákonem zřízeno 12 profesních komor s povinným členstvím. Jsou to: Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora, Česká stomatologická komora, Česká advokátní komora, Notářská komora České republiky, Česká komora architektů, Exekutorská komora České republiky, Komora auditorů České republiky, Česká komora autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě, Komora daňových poradců České republiky, Komora patentových zástupců České republiky, Komora veterinárních lékařů České republiky. Profesní komory se řadí mezi veřejnoprávní subjekty, které mají v rámci veřejné správy svou historii jiţ z období tzv. první republiky, kdy existovala různá profesní sdruţení. Samotný princip profesní samosprávy vyplývá z demokratických principů uspořádání společnosti a umoţňuje jejím členům v zákonem daném rozsahu spravovat si samostatně své záleţitosti spojené s výkonem profese.44 Přestoţe mají profesní komory mnohaletou tradici, existují i jejich odpůrci. Problematikou povinného členství v profesních komorách se zabýval i Ústavní soud. V roce 2006 skupina senátorů poţadovala zrušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá kaţdému lékaři, který vykonává lékařskou praxi na území České republiky, povinnost být členem České lékařské komory. Senátoři argumentovali tím, ţe povinné členství je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Poukazovali na právo svobodně se sdruţovat v různých organizacích, analogicky tedy i na právo se nesdruţovat, pokud o to daný subjekt nemá zájem. Jako jednu z výtek uváděli, ţe někteří lékaři se nemusí ztotoţňovat s názorem České lékařské komory a nechtějí být veřejně spojováni s jejími aktivitami, které údajně mohou být v rozporu s jejich zájmy. V nálezu Ústavního soudu sp.zn. PI.ÚS 40/06 bylo zhodnoceno postavení komor a jejich povinností vyplývajících ze zákona. Soud uznal, ţe závaznosti předpisů a jiných opatření komory by bylo moţné dosáhnout i jinak neţ výlučně prostřednictvím povinného členství, např. povinnou registrací v příslušné instituci spojenou se státní správou a státním dohledem nad výkonem 44
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/02%20FINANC/Vladimir%20Sefl.pdf ze dne 15.2.2014
30
profese. Rada Evropy doporučuje svým členským státům nahrazovat postavení orgánů státní správy působením orgánů profesní samosprávy, tedy komorami. Institut povinného členství v příslušné komoře nebo povinnost registrace je v evropských poměrech zcela obvyklý. Hlavní argumenty, které byly soudem uvedeny, jsou aplikovatelné na všechny profesní komory v České republice.45 Profesní komory jsou zřízeny ze zákona a tedy z vůle státu. Nejsou sdruţením, ani spolkem vzniklým na základě poţadavků občanů. Povinné členství v komoře tedy neomezuje práva občanů svobodně se sdruţovat či nesdruţovat. Členství v komoře není obdobou členství v občanských sdruţeních, ale označuje příslušnost k právně regulované profesi. Příslušnost je potvrzena vydáním oprávnění k výkonu regulovaného povolání. Systém samosprávy profesí prostřednictvím komor se týká výkonu vysoce kvalifikovaných povolání spojených s osobní odpovědností, jako jsou lékaři, stomatologové, lékárníci, architekti, veterináři, advokáti, daňoví poradci, exekutoři apod. Aby nemohlo dojít ke škodám na zdraví či majetku, je nutné tato povolání vykonávat s vysokou odborností. Zároveň musí fungovat i jistá kontrola, tedy dohled. Komory rozhodují o přístupu osob do profese, o stanovování podmínek a pravidel pro tento výkon, o odpovědném výkonu profese. Přitom platí, ţe nemohou odepřít přístup k profesi osobě, která splňuje zákonem stanovené podmínky a předpoklady. Komory tedy jednají především ve veřejném zájmu. Někomu se můţe zdát, ţe komory aţ příliš omezují samotnou činnost odborníků, ţe působí příliš autoritativně. Nesou však za své jednání a rozhodování odpovědnost a jejich činnost je navíc pod veřejnou správní i soudní kontrolou.46 V následujících podkapitolách přiblíţím zákony, kterými jsou zřízeny profesní komory. Tyto zákony zároveň jasně určují poţadavky, které musí splnit člen komory, tudíţ potenciální podnikatel. Zcela záměrně uvádím slovo potenciální, protoţe ne kaţdý člen komory je současně podnikatel. I zde musí osoba vykonávat činnost vlastním jménem na vlastní odpovědnost, aby naplnila podmínky podnikání. Jasným příkladem pro nás mohu být lékaři, kteří vykonávají činnost „pod hlavičkou“ zdravotnického zařízení, tedy jako běţní zaměstnanci a pak jsou tady lékaři, kteří provozují soukromou praxi, ať uţ ve svém soukromém objektu, který je uzpůsoben potřebám lékaře nebo v pronajatých prostorách státních zdravotních zařízení. Mezi lékaři je i řada těch, kteří zaměstnání se soukromou praxí vykonávají souběţně. 45 46
nález Ústavního soudu sp.zn. PI.ÚS 40/06 ze dne 14.10.2008 vyhlášen pod č. 6/2009 Sb. http://archiweb.cz/news.php?action=show&id=6556&type=1 ze dne 15.2.2014
31
3.1.1
Česká advokátní komora
Česká advokátní komora (dále jen ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice, která sdruţuje nejen samotné advokáty, ale i advokátní koncipienty. Vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních sluţeb poskytovaných advokáty.47 Stěţejním zákonem, který upravuje podmínky, za nichţ mohou být poskytovány právní sluţby, jakoţ i poskytování právních sluţeb advokáty, je zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii. Poskytování právních sluţeb se rozumí nejen zastupování v řízení před soudy a dalšími orgány, ale i udělování právních porad, obhajoba v trestních věcech, sepisování listin a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.48 Seznam advokátů, seznam advokátních koncipientů a seznam evropských advokátů jsou veřejnými seznamy, do nich můţe kdokoliv nahlédnout v sídle ČAK a pořizovat si z těchto seznamů výpisy. Zapsané změny v těchto seznamech se uveřejňují ve Věstníku, který je vydáván většinou třikrát ročně, coţ znamená, ţe se v nich kumulují změny vţdy za určité časové období.
3.1.2
Notářská komora České republiky
Další významnou profesní komorou je Notářská komora České republiky se sídlem v Praze, jejímiţ členy je osm regionálních notářských komor zřízených v obvodu kaţdého krajského soudu. Tyto regionální notářské komory sdruţují notáře se sídlem v jejich územním obvodu. Činnost notářů upravuje zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Notářem je fyzická osoba, která musí splňovat předepsané poţadavky a kterou stát pověřil notářským úřadem. Tím se rozumí určité pravomoci k výkonu notářství a další činnosti stanovené zákonem trvale spojené s místem výkonu této činnosti.49 Notáře do notářského úřadu jmenuje na návrh Notářské komory České republiky ministr spravedlnosti. Členství v notářské komoře zaniká odvoláním nebo smrtí. Činnost notářů se skládá hlavně ze sepisování veřejných listin o právních úkonech, přijímáním listin a peněz do úschovy, osvědčování právně významných skutečností a prohlášení. Notář při výkonu těchto činností je oprávněn poskytovat právní pomoc. Podmínkou pro jmenování notářem je nejen vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě, jeho bezúhonnost, notářské zkoušky a pětiletá notářská praxe, ale je také podmíněn volnými místy. Počet notářských úřadů v jednotlivých obvodech okresních soudů je totiţ stanoven na návrh Komory ministrem spravedlnosti, 47
http://www.cak.cz/ ze dne 8.2.2014 ustanovení § 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů 49 ustanovení § 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů 48
32
z čehoţ plyne, ţe nový notář je jmenován za podmínky, ţe jiný notář je odvolán, popř. zemřel. Důvody odvolání jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 notářského řádu a patří mezi ně například dosaţení věku 70 let, odmítnutí sloţení slibu, výkon činnosti neslučitelné s činností notáře nepřetrţitě po dobu delší 4 let nebo v případě, bylo-li pravomocným rozhodnutí kárné komise zjištěno, ţe jeho zdravotní stav mu trvale neumoţňuje řádně vykonávat činnost notáře.
3.1.3
Exekutorská komora České republiky
Exekutorská komora se sídlem v Praze je zřízena zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Jedná se tedy o poměrně novou stavovskou organizaci sdruţující soudní exekutory.50 Obdobně jako u notářů jsou i exekutoři odvoláváni nebo jmenováni na návrh Komory ministrem spravedlnosti.51 Veřejné mínění o soudních exekutorech je velmi negativní. Laická veřejnost se díky „nekorektním informacím“ médií, mnohdy pod nánosem emocí a populismu, staví na stranu dluţníků. Oprávnění (většinou věřitelé) však vědí, jak nesnadné je domoci se svého nároku. Zřízení soudních exekutorů před třinácti lety bylo nezbytné. Díky přehlcenosti soudů se totiţ samotný exekuční titul stával pouze „cárem papíru“. Teprve po jejich zavedení došlo k zásadnímu obratu ve věci vymáhání dluhů a vymahatelnosti práva vůbec. Soudní exekutor je soukromou osobou, která je beztrestná, plně svéprávná, má ukončené právnické vysokoškolské vzdělání. Stát na něj přenesl nucený výkon práva a má tudíţ statut veřejného činitele. Státní dohled nad exekuční činností a nad činností exekutora je vykonáván prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo předsedy okresního soudu, do jehoţ obvodu je exekutor jmenován. Dohled je prováděn i na základě písemných podnětů právnických nebo fyzických osob. V rámci státního dohledu je prověřována zákonnost postupu soudního exekutora, dodrţování jistého kancelářského řádu a délky a plynulosti exekučního řízení. Exekutor
je
povinen
při
výkonu
státního
dohledu
poskytnout
ministerstvu
poţadovanou součinnost. Komora vykonává dohled nad činností exekutora, nad řízením činnosti
exekutorského
úřadu
a
nad
dodrţováním
povinností
stanovených
exekutorovi zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.52
50
http://www.ekcr.cz/ z 11.2.2014 ustanovení § 8 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 52 ustanovení § 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 51
33
Od 1.1.2013 začala platit novela exekučního řádu a občanského soudního řádu. Soudní cestou jsou od tohoto data prováděny výkony rozhodnutí jen výslovně uvedené v občanském soudním řádu. Mezi ně patří například výchova nezletilých, vykázání ze společného bydlení nebo výkon cizozemských rozhodnutí a rozhodnutí orgánů evropských společenství. Touto novelou došlo k posílení samostatnosti exekutorů. Soud pouze pověří exekutora provedením exekuce, ale samotné provedení jiţ není speciálně nařizováno. Proti pověření k provedení exekuce není moţné podat odvolání.53 Mezi nové povinnosti exekutora ale patří vyrozumět povinného o zahájení exekuce, kdy jej zároveň vyzve k dobrovolnému plnění. Další důleţitou částí novely je povinnost exekutora spojit exekuční řízení vůči témuţ povinnému. Dle webových stránek Exekutorské komory České republiky je aktuální počet soudních exekutorů - 154.54
3.1.4
Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická komora
Česká lékařská komora (dále ČLK), Česká stomatologická komora (dále ČSK) a Česká lékárnická komora (dále ČLnK) byly zřízeny zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře s účinností od 1.6.1991. Komory jsou samosprávnými nepolitickými stavovskými organizacemi sdruţujícími všechny lékaře, stomatology a lékárníky zapsané v seznamech vedených komorami. Komory mají statut právnické osoby.55 Posláním komor je dbát o to, aby členové komor vykonávali své povolání odborně a v souladu s etikou. Dále zaručují odbornost svých členů, hájí jejich profesní, sociální a hospodářské zájmy a chrání jejich profesní čest. Jsou oprávněny nad nimi vykonávat v souladu se zákonem disciplinární pravomoc a to prostřednictvím čestných rad okresních sdruţení. Komora má dále právo účastnit se jednání při tvorbě sazebníků lékařských výkonů a můţe stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů. Členství v ČLK, ČSK a ČLnK je podmíněno odbornou způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Podmínky této způsobilosti jsou vymezeny zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti
53
ustanovení § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 54 http://ekcr.cz/seznam-exekutoru ze dne 17.2.2014 55 ustanovení § 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů
34
a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Podle výroční zprávy ČSK za rok 2012 bylo registrováno celkem 7.821 stomatologů vykonávajících své povolání. Z toho bylo 5.926 registrováno jako provozovatelé vlastní praxe a společníci právnických osob, coţ představuje 63,35% a 1.895 pak představuje počet pracovníků v závislé činnosti.56 Přitom v roce 2011 provozovalo soukromou praxi 64,41% z celkového počtu 7.707 praktikujících stomatologů a v roce 2010 to bylo 65,65% z celkového počtu 7.574. Přestoţe celkový počet stomatologů kaţdoročně nepatrně stoupá, počet „podnikajících“ stomatologů naopak klesá.
3.1.5
Česká komora architektů, Česká komora autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě
Česká komora architektů (dále ČKA) vykonává jako orgán veřejné správy ověření odborné způsobilosti osvědčenou autorizací a vede seznam autorizovaných architektů. Posláním ČKA je vytvářet podmínky pro kvalitní výkon povolání architekta, projektanta pozemních staveb nebo parků (zahradní architekt). Obdobně Česká komora autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě (dále ČKAIT) uděluje na základě písemné ţádosti autorizaci inţenýrům a technikům ve výstavbě. Obě komory vznikly účinností zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě. Tímto zákonem došlo ve vybraných činnostech k přenesení odborné odpovědnosti na fyzické osoby: autorizované architekty, inţenýry, techniky a stavitele. Autorizované osoby tedy nesou příslušný díl odpovědnosti zejména v oblasti projektování a vedení realizace staveb.
3.1.6
Komora auditorů České republiky
Komora byla zaloţena v roce 1993 a její působnost je upravena zákonem č. 93/2009 Sb., o auditorech. Zákon upravuje postavení a činnost statutárních auditorů, auditorských společností a asistentů auditora, dále postavení a působnost Komory auditorů České republiky a Rady pro veřejný dohled nad auditem.57 Komora vede seznam auditorů a auditorských společností, které podle tohoto zákona jako jediní mohou provádět povinné audity účetních
56 57
http://www.dent.cz/img_data/file/2013/CSK_rocenka_2012_web.pdf ze dne 17.2.2014 ustanovení § 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů
35
uzávěrek. Komora také organizuje auditorské zkoušky, vydává auditorské oprávnění, kontroluje provádění auditorské činnosti. Auditor vykonává vysoce odbornou práci, ověřuje, zda údaje v účetní závěrce podávají správný obraz o výsledcích hospodaření účetní jednotky. Co se týče podnikání, je auditor částečně omezen ve výběru činností, které můţe provádět jako podnikatelský subjekt. Můţe například vykonávat vědeckou, pedagogickou, literární nebo uměleckou činnost, můţe poskytovat daňové poradenství. Překáţkou není činnost znalce, vedení účetnictví nebo provozování ekonomické, poradenské a organizační činnosti.58
3.1.7
Komora patentových zástupců České republiky
Komora patentových zástupců byla zřízena zákonem č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 10.6.2004. Je samosprávným profesním sdruţením všech patentových zástupců. Komora zaručuje profesní zdatnosti patentových zástupců a vydává jim osvědčení pro výkon činnosti. Má chránit a prosazovat zájmy patentových zástupců a prostřednictvím svých volených orgánů dohlíţet na řádný výkon jejich činnosti. Zákon o patentových zástupcích upravuje postavení a činnost patentových zástupců, upravuje podmínky, za kterých mohou být poskytovány sluţby patentových zástupců. Přitom sluţbami patentových zástupců se rozumí poskytování odborné pomoci fyzickým i právnickým osobám ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví, poskytování nezávislého poradenství a dalších sluţeb souvisejících s ochranou průmyslového vlastnictví.59 Komora vede rejstřík patentových zástupců. V komerčním seznamu vedeném na webových stránkách Komory patentových zástupců je uvedeno 234 členů.60 Patentový zástupce disponuje znalostmi a zkušenostmi v oblasti techniky, ekonomiky i práva, a to jak z domova, tak i ze světa. Proto nabízí komplexní škálu sluţeb. K náplni práce patentového zástupce patří například zpracování patentové a známkové rešerše, přihlášky vynálezů, uţitných vzorů a průmyslových vzorů, přihlášky ochranných známek, označení původu a zeměpisného označení. Mohou poskytovat odbornou pomoc při zpracování licenčních smluv k předmětům průmyslových práv, při patentových a známkových kolizích. Pouze členové Komory mohou zastupovat klienty před Úřadem průmyslového vlastnictví.
58
ustanovení § 23 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 1 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví 60 http://www.patentovizastupci.cz/ ze dne 17.2.2014 59
36
3.1.8
Komora veterinárních lékařů České republiky
Zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů nabyl účinnosti dne 1.10.1991. Komora sdruţuje veterinární lékaře, kteří vykonávají na území České republiky veterinární léčebnou a preventivní činnost, s výjimkou hostujícího veterinárního lékaře. Tato povinnost se nevztahuje ani na veterinárního lékaře, který vykonává veterinární léčebnou a preventivní činnost v oboru působnosti Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra.61 Tento zákon dokonce přímo stanoví různé povinnosti členům Komory v závislosti na tom, zda jsou či nejsou podnikateli. Člen komory musí své povolání vykonávat odborně, a to v souladu s etikou a platit řádně stanovené poplatky. Veterinářům-podnikatelům je navíc mimo jiné stanovena povinnost vést průkaznou evidenci o výkonu své činnosti a vést předepsanou účetní evidenci.62
3.1.9
Komora daňových poradců České republiky
Profese a činnost daňových poradců a Komory daňových poradců ČR je upravena zákonem č. 523/1992 Sb, o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Daňovým poradcem dle tohoto zákona jsou pouze fyzické osoby, které jsou zapsány v seznamu Komory daňových poradců ČR. Daňový poradce vykonává daňové poradenství na základě osvědčení, coţ představuje zápis do seznamu Komory. Daňové poradenství se poskytuje za odměnu na základě smlouvy uzavřené mezi daňovým poradcem a klientem. Pokud daňový poradce činí právní úkony jménem klienta, má postavení zástupce podle zvláštních předpisů.
3.2
Právní normy ovlivňující chování podnikatele
V této kapitole chci zmínit další právní normy, které mají podstatný vliv na chování podnikatele. Jedná se o normy, které stanoví, jakým způsobem se podnikatel má chovat, co musí činit. Zaměřím se na podnikající fyzické osoby, tedy osoby samostatně výdělečně činné, protoţe právě ony tvoří takový pomyslný základní kámen ve struktuře podnikatelské sféry. Poznatky zde uvedené vycházejí z mého osobního pozorování.
61 62
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů, ve znění pozdějších předpisů
37
Díky svému zaměstnání na okresní správě sociálního zabezpečení jsem s podnikateli v denním kontaktu. Během let jsem jednala se stovkami klientů (či potenciálních klientů). Jednu skupinu lidí tvoří ti, kteří se teprve rozhodují, zda se stanou podnikateli či ne. Jsou to osoby, které uţ třeba dvacet, třicet let byly někde zaměstnány a z nějakého důvodu o své zaměstnání přišly nebo naopak čerství absolventi škol, kteří v podnikání vidí moţnost uplatnění svých čerstvě nabytých znalostí a dovedností a zároveň věří, ţe prostřednictvím podnikání dosáhnou rychlejšího a snad i jednoduššího zisku peněz. Vţdy mě překvapí lidé (protoţe jich není mnoho), kteří věnují čas tomu, aby si před samotným zahájením podnikání zjistili, jaké zákonné povinnosti musí splňovat nejen na začátku výkonu samostatné činnosti, ale hlavně v jejím průběhu. Druhou a podstatně větší skupinu lidí tvoří klienti, kteří jiţ jsou evidováni jako osoby samostatně výdělečně činné. Někteří se jen potřebují poradit, něco vysvětlit. Jiná setkání však bývají výbušná, plné zloby a obviňování ze strany klientů. Bohuţel aţ ve chvíli, kdy podnikatel obdrţí nějaké rozhodnutí, které ho určitým způsobem omezuje na jeho právech nebo mu něco přikazuje, se zjišťuje, jak velké nedostatky v oblasti znalosti svých povinností mají. Oporou pro jednání s těmito klienty jsou právě právní normy, tedy zákony, které musíme z „právnické řeči“ převést do srozumitelnější podoby a přizpůsobit tím jejich výklad mentalitě jednotlivých klientů. Můţe se to zdát k nevíře, ale cca. třetina klientů po vyslovení věty: „Záloha důchodového pojištění je splatná od prvního do dvacátého dne následujícího měsíce“, se tváří velice nejistě. V tu chvíli musí naše „úřednické“ mozky přepnout a s notnou dávkou empatie klientovi citlivě vysvětlujeme nejen, co to je záloha důchodového pojištění, ale i to, ţe povinnou zálohu například na měsíc duben budou platit v následujícím měsíci, tedy v květnu a slovo splatnost znamená zaplacení, coţ je datum připsání na účet naší instituce. Mnohdy se mě začínající podnikatelé ptají, zda existuje nějaká příručka pro „obyčejné začínající podnikatele“, kde by mohli získat ucelené informace potřebné k bezproblémovému průběhu podnikání. Na takovou otázku jsem bohuţel nucená říct, ţe jednoduchá příručka neexistuje. Většina úřadů, u kterých musí být podnikatel evidován, informuje ve svých letáčcích o právech a povinnostech spojených právě s jejich úřadem. Velkým pomocníkem podnikatelů je internet. Ten ale tak trochu předpokládá, ţe podnikatel bude vědět, o co se má na webových stránkách zajímat. Ze zkušeností, které jsem dosud získala, bych všem poradila najít si „dobrou účetní“. Ta totiţ díky své praxi podnikatele nejen informuje o důleţitých povinnostech, ale zároveň je můţe informovat o chystaných změnách v zákonech a dopředu je připravit na moţné následky, které tyto změny přinesou do jejich činnosti. 38
Činnost podnikatelů, mimo jiţ zákony uvedené v předchozím textu, ovlivňují i další. Chci se zmínit o zákonu č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dále o zákonu č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, o zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a v neposlední řadě o zákonu č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. V níţe uvedených podkapitolách chci přiblíţit aplikaci těchto zákonů v podnikatelské praxi. Nechci zde citovat plná znění jednotlivých paragrafů, ale při své interpretaci právních norem budu vycházet z praxe, pouţiji tedy zjednodušené formulace, které mi připadají jasnější a srozumitelnější.
3.2.1
Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
Předmětem úpravy zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen zákon o organizaci) je mimo jiné organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost České správy sociálního zabezpečení, okresních správ sociálního zabezpečení a také úkoly občanů a zaměstnavatelů při provádění sociálního zabezpečení.63 Ţivnostenský zákon umoţňuje vyřízení ţivnostenského oprávnění u kteréhokoliv ţivnostenského úřadu, tedy občan mající trvalé bydliště v Karviné si můţe toto oprávnění vyřídit například na Ţivnostenském úřadu v Děčíně. Samotná registrace osoby samostatně výdělečně činné se však řídí ustanovením § 7 zákona o organizaci a osoba se musí přihlásit u správy sociálního zabezpečení v místě trvalého bydliště, popř. u osob bez trvalého bydliště se tato příslušnost řídí místem výkonu činnosti (pokud osoba bez trvalého bydliště vykonává činnost na několika místech, pak se jeho registrace řídí místem, kde dle jeho čestného prohlášení činnost převaţuje). Zde mnohdy naráţíme na nepochopení ze strany ţivnostníků, kteří nerozumí tomu, proč je moţné zřízení „ţivnosti“ kdekoliv na území České republiky (na ţivnostenském úřadu), ale přihlášení se jako plátce pojistného se váţe na trvalé bydliště. Zdálo by se, ţe v době „elektronické komunikace“ by toto neměl být problém, ale bohuţel opak je pravdou. Hodně podnikatelů se cítí být touto vázaností na místní příslušnost diskriminována. Převáţně se jedná o ty osoby, které vykonávají činnost mimo region svého trvalého bydliště. Mají v jiném okrese (pro lepší představu zůstaneme v okrese Děčín) malou firmu, kde zaměstnávají např. dva zaměstnance. Veškerou administrativní činnost spojenou s touto firmou následně vyřizují na Okresní správě sociálního zabezpečení v Děčíně, ale povinnosti, které se váţnou k evidenci jeho samotného jako fyzické osoby „podnikatele“ jiţ musí vyřizovat na okresní 63
ustanovení § 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
39
správě, kde místně přísluší díky svému trvalému bydlišti. V současné době se ţádná legislativní změna v této oblasti nepřipravuje.
3.2.2
Zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
Zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen zákon o pojistném) se mi jeví jako nejvíce nepostradatelný v jednání s podnikateli. Právě tento zákon určuje podnikateli kde, kdy a kolik má hradit do pomyslné kasičky státního rozpočtu. Osobám samostatně výdělečně činným je zde určen minimální vyměřovací základ, ze kterého následně musí uhradit v určeném termínu pojistné.64 Začínající podnikatelé se domnívají, ţe kdyţ si během celého kalendářního roku nic nevydělají (jejich daňový základ je nulový, popř. hospodářský výsledek vykazuje ztrátu), pak nemusí pojistné vůbec platit. Od roku 2004 však je legislativně vymezeno, ţe pokud vykonávaná činnost podnikatele je povaţována za hlavní (důvody pro výkon vedlejší činnosti jsou uvedeny v následující podkapitole), musí být uhrazeno pojistné alespoň z minimálního vyměřovacího základu, který se pro daný kalendářní rok stanoví z průměrné mzdy.65 Velice často se ve své práci potkávám s podnikateli, kteří tvrdí, ţe pojistné na důchodové pojištění nechtějí platit a argumentují tím, ţe stejně ţádný důchod mít nebudou, popř. ţe ho ani nechtějí. Nějak zapomínají na to, nebo spíše vůbec nevědí, ţe důchodový systém (v rámci I.pilíře) je zaloţen na zásadě solidarity. Skupiny lidí s vyššími příjmy přispívají na důchody lidem, kteří mají příjmy nízké. Je zvláštní, ţe stejná zásada je uplatňována i u zdravotního pojištění (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) a zde se jen málokterý podnikatel ohradí proti placení pojištění. Přitom u tohoto pojištění platí obdoba jako v důchodovém systému, tedy ţe zdraví (ti, kteří nečerpají z nemocenského pojištění) přispívají na léčení nemocným. Minimální vyměřovací základ je stejný pro odvod pojistného na důchodové pojištění i pro odvod pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Pro určení maximálního vyměřovacího základu to v posledních letech platilo také. V květnu 2012 však vláda schválila změny v daňové oblasti, a to za účelem udrţení schodku veřejných financí. Do „balíčku“ opatření, která mají dočasnou účinnost, se dostalo i zrušení stropů pro odvod pojistného na veřejné
64
ustanovení § 5b, § 7 písm. c), § 14a, § 14b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů 65 ustanovení § 14 odst. 6 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
40
zdravotní pojištění. Tady tedy naráţíme na rozdílnost ve výpočtu odvodu pojistného na důchodové pojištění a pojistného na zdravotní pojištění. Zatímco při odvodu pojistného na důchodové pojištění se pojistné bude stále ohraničovat maximálním vyměřovacím základem66, pak v letech 2013 aţ 2015 (po tuto dobu platí dočasná opatření) se při výpočtu výše pojistného na veřejné zdravotní pojištění k hranici maximálního vyměřovacího základu nebude přihlíţet. Tato skutečnost není příliš medializována, přitom se dotýká všech podnikatelů, kteří jako osoby samostatně výdělečně činné mají v roce 2013 daňový základ vyšší neţ 2,484.864,- Kč (50% daňového základu tvoří vyměřovací základ pro výpočet pojistného, tj. částka 1,242.432,- Kč, coţ představuje maximální vyměřovací základ pro odvod pojistného na důchodové pojištění)67. Zase na druhou stranu je potřebné konstatovat, ţe podnikatel, jehoţ roční daňový základ dosáhne výše uvedené částky, jistě má svého daňového poradce nebo kompetentní účetní, kteří jsou se změnou zákona seznámeni. V souvislosti s přijetím zákona č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření a zákona č. 397/2012 Sb., o pojistném na důchodové spoření (oba zákony nabyly účinnosti od 1.1.2013) se mění i procentuální výše sazeb pro výpočet pojistného, které je počítáno z vyměřovacího základu podnikatele. Osoba, která je účastna důchodového spoření (II.pilíř důchodového systému) si pojistné na důchodové pojištění počítá ve výši 26,2 %68, coţ je o tři procenta niţší neţ u osob, které se důchodového spoření neúčastní. Podnikatel by měl vědět, ţe v letošním roce bude muset mimo přiznání k dani z příjmu fyzických osob odevzdat na finančním úřadu i nový tiskopis, a to pojistné přiznání. Termín pro podání a zároveň i úhradu důchodového spoření je shodný s termínem podání daňového přiznání. Sazba pojistného na důchodové spoření činí 5 %.69 Zákon o pojistném nestanovuje jen kolik a jakým způsobem platit pojistné, ale zároveň určuje sankce při nedodrţení těchto právních norem. Nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v niţší částce, neţ ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále. Toto penále je stanoveno ve výši 0,05% za kaţdý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala.70 Podnikatelé jsou při placení 66
ustanovení § 15a odst. 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů 67 http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/vyhlaska-ze-dne-26-zari-2012-o-vysi-vseobecnehovymerovaciho-zakladu-za-rok-2011-prepocitaciho-koeficientu-pro-upravu-vseobecneho-vymerovaciho-zakladuza-rok-2011-redukcnich-hranic-pro-stanoveni-vypoctoveho-zakladu-pro-rok-2013-a-zakladni-vymery-duchodustanovene-pro-rok-2013-a-o-zvyseni-duchodu-v-roce-2013-19141.html?mail (ze dne 26.9.2013) 68 ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů 69 ustanovení § 6 zákona č. 397/2012 Sb., o pojistném na důchodové spoření, ve znění pozdějších předpisů 70 ustanovení § 15a odst. 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
41
svých závazků ovlivněni různými faktory. Můţe to být ztráta zakázek, neplacení ze strany odběratelů, nárůst cen provozních nákladů, ale také nemoc, ztráta zaměstnání partnera, apod. Pokud nemá podnikatel vytvořen jakýsi „rezervní fond“, ze kterého by v případě nenadálých situací čerpal, je velice pravděpodobné, ţe nebude řádně plnit své závazky a budou mu vznikat pohledávky ve formě neuhrazeného pojistného a penále. Je nutné, aby v těchto případech podnikatel aktivně spolupracoval s příslušnými úřady a snaţil se svou situaci řešit.
3.2.3
Zákon o důchodovém pojištění
Zákon o důchodovém pojištění upravuje mimo jiné podmínky účasti osob samostatně výdělečně činných na tomto pojištění. Ze samotné účasti se totiţ odvíjí nárok na důchod (pro případ stáří, invalidity či úmrtí pojištěnce).71 V předchozí podkapitole jsem jiţ uváděla, ţe mnozí podnikatelé se domnívají, ţe placení pojistného je „jejich věc“, zvláště kdyţ ţádný důchod nechtějí. Neuvědomují si, ţe účast na důchodovém pojištění je určitou pojistkou k ochraně nejbliţší rodiny. Většina z nich má své ţivotní partnery a děti, kteří by v případě jejich úmrtí byli alespoň částečně finančně zajištěni prostřednictvím vdovských, vdoveckých nebo sirotčích důchodů, jejichţ nárok se váţe právě na účast na důchodovém pojištění. Laicky řečeno: „Nejsi důchodově pojištěn, není nárok na důchod.“ (toto neplatí zcela všeobecně, zvláště u invalidit získaných v nízkém věku) Podmínky účasti osob samostatně výdělečně činných jsou uvedeny v ustanovení § 9 zákona o důchodovém pojištění. V odstavci 2 jsou taxativně uvedeny osoby, které jsou povaţovány za samostatně výdělečně činné. Hned v úvodu odstavce je psáno, ţe osobou samostatně výdělečně činnou se pro účely pojištění povaţuje osoba, která ukončila povinnou školní docházku a dosáhla věku aspoň 15 let. Někteří se tedy mohou ptát, kdo můţe patřit do skupinky „nezletilých podnikatelů“. Z dosavadní praxe plyne, ţe jsou to většinou tzv. spolupracující osoby, tedy děti ţijící ve společné domácnosti s osobou samostatně výdělečně činnou. Institut spolupracující osoby je vyuţíván hlavně podnikateli, kteří v kalendářním roce dosáhli vysokého zisku z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti. V rámci podání daňového přiznání (dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) přerozdělí část svých příjmů a výdajů na spolupracující osobu, tím dosáhnou sníţení daňové povinnosti a zároveň i niţšího odvodu pojistného na sociální pojištění. Další skupinku tvoří dětští herci, kteří mají např. celoroční angaţmá v divadle nebo hrají ve filmech. Ve své podstatě by to ale mohli být 71
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
42
i malí sportovci mající příjmy ze své sportovní činnosti nebo děti, které vykonávají jinou tvůrčí činnost na základě autorskoprávních vztahů (literáti, skladatelé, hudebníci). Podmínkou je skutečnost, ţe příjmy dosaţené výkonem činnosti se podle zákona o daních z příjmů povaţují za příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti.72 Pro určení povinnosti odvodu pojistného je důleţité stanovit, zda vykonávaná činnost osoby samostatně výdělečně činné je povaţována za hlavní či vedlejší. Bohuţel v tomto směru nejsou naše právní normy v jednoznačné shodě. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění (dále jen zákon o zdravotním pojištění), v ustanovení § 3 určuje mimo jiné vyměřovací základ pro odvod pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Zároveň zde uvádí podmínky, kdy osoba samostatně výdělečně činná pojistné hradit nemusí (patří do skupiny osob, za které platí pojistné stát). V zákonu o důchodovém pojištění se v ustanovení § 9 odstavec 6 taxativně uvádí podmínky pro výkon vedlejší samostatné výdělečné činnosti. Chci zde zmínit dvě podstatné odlišnosti. Dle zákona o důchodovém pojištění je za osobu vykonávající vedlejší činnost povaţována ta osoba, které byl přiznán starobní důchod73 (tedy osoba si o důchod poţádala a byl jí přiznán – nemusí být vyplácen). Dle zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění však postačí, pokud osoba dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod, avšak nesplňuje další podmínky pro jeho přiznání.74 Další rozdíl nacházíme u osob, které celodenně osobně a řádně pečují alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku. Dle zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění právě tyto osoby patří do skupiny osob, na které se nevztahuje placení pojistného z alespoň minimálního vyměřovacího základu.75 Zákon o důchodovém pojištění však zmiňuje pouze osoby, které mají nárok na rodičovský příspěvek.76 Většinou jde tedy o maminky (výjimečně tatínky), kteří mají na odboru státní sociální podpory úřadu práce sjednánu výplatu této dávky na dobu jednoho roku aţ čtyř let. Z výše uvedeného vyplývá, ţe za určitých podmínek je podnikatel u zdravotní pojišťovny veden jako osoba, která samostatnou výdělečnou činnost vykonává jako vedlejší a tudíţ nemusí hradit zdravotní pojištění, popř. hradí pouze procentuální podíl z daňového základu, kdeţto u okresní správy sociálního zabezpečení je podnikání stejné osoby povaţováno za hlavní a pojistné musí být hrazeno alespoň z minimálního daňového základu určeného 72 73 74 75 76
ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 9 odst. 6 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 3 odst. 8 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 3 odst. 8 písm. c) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 9 odst. 6 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
43
na daný kalendářní rok. Rozpory ve zmíněných ustanoveních zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a zákona o důchodovém pojištění způsobují chyby při samotném výpočtu pojistného. Mnohdy nejsou podnikatelé připraveni na placení vypočtených doplatků pojistného, jelikoţ i ze strany účetních jsou chybně informováni o svých povinnostech ve věci odvodů pojistného. Z tohoto je patrné, jak komplikovanou se jeví tato část zákona.
3.2.4
Zákon o nemocenském pojištění
Zdálo by se, ţe psát o tomto zákonu je zcela zbytečné, kdyţ nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných není ze zákona povinné.77 Opak je ale pravdou. Zákon o nemocenském pojištění mimo jiné totiţ zajišťuje, aby osoba, která z důvodu nemoci či úrazu nemůţe pracovat, obdrţela za dny dočasné pracovní neschopnosti jistou finanční pomoc ve formě dávky nemocenské. Bohuţel tento fakt je podnikateli opomíjen. Minimální pojistné na nemocenské pojištění činí v současné době 115,- Kč.78 Přestoţe je tato částka nepatrná, podnikatelé se k nemocenskému pojištění nepřihlašují, jelikoţ dle jejich tvrzení „nemají na nemoc čas“. Jakoby si nemoc vybírala. Při osobním jednání, hlavně se začínajícími podnikateli, upozorňujeme na výhody tohoto pojištění. Při placení minimální výše pojistného je denní dávka nemocenské cca. 90,- Kč, coţ samo o sobě podnikateli „trn z paty nevytrhne“, ale velkou pomocí je skutečnost, ţe podnikatel nemusí hradit zálohy na pojistné (týká se jak sociálního tak zdravotního pojištění) za kalendářní měsíce, v nichţ po celý kalendářní měsíc měl podnikatel nárok na výplatu nemocenské nebo peněţité pomoci v mateřství z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných.79 Jednoduše řečeno platí, ţe pokud je podnikatel nemocný od prvního do posledního dne kalendářního měsíce a je mu z titulu dobrovolného nemocenského pojištění osoby samostatně výdělečně činné vyplácena dávka nemocenské, pak za tento měsíc nemusí hradit zálohu důchodového ani zdravotního pojištění. Klientům to pro lepší pochopení převádíme do čísel. Okresní správa sociálního zabezpečení vyplatí podnikateli za měsíc cca. 2.700,- Kč na dávce nemocenské (při minimální platbě pojistného) a podnikatel nemusí platit zálohu důchodového pojištění, která v roce 2014 činí 1.894,- Kč a zálohu zdravotního pojištění ve výši 1.752,- Kč. S výkladem 77 78 79
ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3. zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů ustanovení § 14 odst. 7 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
44
této právní normy mají někdy podnikatelé problém. Stává se velice často, ţe podnikatel přestane předepsané zálohy důchodového pojištění na několik měsíců platit. Na vysvětlenou nám následně sdělí, ţe „byl přece nemocný, tak logicky nemůţe platit“. Jen těţce se nám podnikatel přesvědčuje, ţe podmínkou pro neplacení záloh je výplata nemocenské a ne jeho zdravotní stav. To znamená, ţe musí dojít k předání dokladů o dočasné pracovní neschopnosti na okresní správu sociálního zabezpečení a tato následně provádí výplatu dávky nemocenské. Uţ jen takovou pomyslnou třešničkou na dortu je fakt, ţe k výplatě dávky nemocenské musí dojít z pojištění osoby samostatně výdělečně činné a ne z titulu zaměstnaneckého poměru. Pokud tedy podnikatel vedle svého podnikání je i zaměstnán a nemocenská se vyplácí z nemocenského pojištění zaměstnance, pak se na něj právní norma ohledně neplacení pojistného nevztahuje. Přestoţe je výklad právní normy jednoznačný, podnikatelé to berou jako křivdu. Jediným východiskem z této situace by bylo zavést povinné nemocenské pojištění podnikatelů, jak tomu je např. na Slovensku.
45
Závěr Tématem této práce byly právní normy upravující podnikání. Důleţité bylo definovat samotný pojem právní normy, dále pojem podnikatel a podnikání. Na základě citovaných obecných definicí právních teoretiků jsem určila charakteristické rysy právních norem, kterými se odlišují od jiných pravidel lidského chování. Dále bylo uvedeno, co je v očích zákona povaţováno za podnikání a kdo je podnikatel. Jelikoţ k rekodifikaci nového občanského zákoníku došlo teprve od ledna roku 2014, uvedla jsem v práci definici pojmu podnikatel nejen podle současně platné legislativy, ale také podle předchozí právní úpravy platné do 31.12.2013. Je potřebné si uvědomit, ţe samotné právo na podnikání vychází z Listiny základních práv a svobod, všechny ostatní právní normy týkající se podnikání, jsou jen regulujícími pravidly. Ţivnostenský zákon povaţuji za nejdůleţitější právní normu, která reguluje činnost podnikatelů. V posledních letech stoupá počet nově vydaných ţivnostenských oprávnění meziročně aţ o desítky tisíc (vycházím ze statistických údajů Ministerstva průmyslu a obchodu). Z tohoto faktu usuzuji, ţe právě tento zákon je nejčastěji pouţívanou právní normou v oblasti regulace podnikání. V rámci podkapitol jsem se věnovala analýze podstatných částí ţivnostenského zákona, jako například vymezení samotného pojmu ţivnost, členění ţivností podle druhu, určení subjektů ţivnostenského práva, přičemţ zde byly zdůrazněny i některé novely tohoto zákona. Ţivnostenský zákon pojednává zejména o vzniku, změně a zániku ţivnostenských oprávnění, určuje základní práva a povinnosti podnikatelů, ale i dalších osob. Ve třetí kapitole jsem se věnovala zákonům, jimiţ jsou zaloţeny profesní komory. Právě tyto vystavují svým členům (členství je povinné) osvědčení k výkonu profese. Osvědčení nahrazuje v podstatě ţivnostenské oprávnění. Cílem mé práce je analýza právních norem určených podnikatelům se zaměřením na podnikatelskou praxi. Chtěla jsem vyzdvihnout důleţitost zákonů, které jsou podnikateli mnohdy opomíjeny. Jedná se totiţ o zákony, které nemají přímou souvislost se vznikem oprávnění k výkonu činnosti, ale přitom podnikatelům určují, co musí při výkonu činnosti plnit. Vycházela jsem ze svých poznatků získaných mnohaletým pozorováním. Rozborem určitých ustanovení zákonů jsem poukázala na jejich nejednotnost, na moţné problémy, které mohou podnikateli nastat z důvodu neznalosti zákona.
46
Jen okrajově jsem se zmínila o dalších zákonech, které upravují podnikatelskou činnost a na některé se v této práci bohuţel ani nedostalo. Nový zákon o obchodních korporacích, daňové zákony, zákony týkající se bezpečnosti práce, poţární ochrany, zákoník práce, ale i předpisy vztahující se k moţnému získání podpory pro začínající podnikatele z prostředků státního rozpočtu ČR nebo z fondů Evropské unie a mnoho dalších. Při výběru tématu práce jsem si vlastně ani neuvědomovala, jak obšírné toto je. Musím konstatovat, ţe orientace v zákonech upravujících podnikání není pro laickou veřejnost jednoduchá. Podnikatel, který vykonává činnost jako právnická osoba, má většinou svého účetního, daňového a případně i finančního poradce. Odpovědnost za bezproblémový výkon činnosti deleguje na jiné osoby. Podnikatel – fyzická osoba – však bývá na všechno sám. Při získávání studijního materiálu k této práci jsem hledala nějakou jednoduchou příručku pro začínající podnikatele. Bohuţel jsem našla vţdy jen broţurky nebo letáčky, které podnikatele
upozorňovali
na
určitá
práva
a
povinnosti
vztahující
se
jen
ke
konkrétní problematice té instituce, která písemný materiál vydala. V nabídce mi schází příručka, která by obsahovala základní, ale ucelené informace o tom, co musí podnikatel udělat před samotným zahájením výkonu činnosti a následně, aby ho provázela aspoň prvním rokem jeho podnikání. Měla by ho poučit, ţe zahájení činnosti není jen získání potřebného oprávnění k výkonu činnosti a otevření nějaké provozovny, ale jsou to i mnohé další povinnosti váţící se ke zdravotní pojišťovně, okresní správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu. Na konkrétních případech by dokázala upozornit i na mnohá úskalí podnikání. Moţná se má práce stane podnětem pro vznik „kníţečky“, která by byla průvodcem a pomocníkem pro začínající podnikatele.
47
Seznam použitých pramenů Literatura: [1] GRINC, Jaroslav. Právo pro politology.1.vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2010. ISBN 978-80-247-2921-3. [2] HAVRÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Brno: IURIDICA BRUNENSIA, 1995. ISBN 80-85964-23-6. [3] HORZINKOVÁ, Eva. Živnostenský zákon v praxi. 8.aktualizované vydání. Olomouc: ANAG, 2010. ISBN 978-80-7263-615-0. [4] KNAPP, V. a kol. Teorie práva a její současné poblémy. Praha: Linde Praha a.s., 1998. ISBN 80-323-028-1. [5] SCISKALOVÁ, Marie. Právo. Vybrané kapitoly. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002. ISBN 80-7248-163-0. [6] SCISKALOVÁ, Marie. Základy práva. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2004. ISBN 80-7248-250-5. [7] ŠIMAN, J., PETERA, P. Financování podnikatelských subjektů.Teorie pro praxi. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-117-8. [8] VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kolektiv. Podnikání malé a střední firmy.3.aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-4520-6.
Judikatura: Nález Ústavního soudu sp.zn. PI.ÚS 40/06 ze dne 14.10.2008 vyhlášen pod č. 6/2009 Sb.
Zákony: zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění 48
zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů zákon č. 397/2012 Sb., o pojistném na důchodové spoření zákon č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění
Elektronické zdroje: Zákony pro lidi. [cit. 19.11.2013] Dostupné na: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-455/info
Sbírka právních předpisů, průvodce zákony ČR. [cit. 14.1.2014] Dostupné na: http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?DR=SB&CP=2009s151
Financování profesních komor s povinným členstvím. Vladimír Šefl. [cit. z 15.2.2014] Dostupné na: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/02%20FINANC/Vladimir%20Sefl.pdf
Česká komora architektů. [cit. z 15.2.2014] Dostupné na: http://archiweb.cz/news.php?action=show&id=6556&type=1
Česká advokátní komora. [cit. z 8.2.2014] Dostupné na: http://www.cak.cz/
Exekutorská komora České republiky. [cit. z 11.2.2014] Dostupné na: http://www.ekcr.cz/
Exekutorská komora České republiky. [cit. z 17.2.2014] Dostupné na: http://ekcr.cz/seznam-exekutoru
Česká stomatologická komora. Ročenka 2012. [cit. z 17.2.2014] Dostupné na: http://www.dent.cz/img_data/file/2013/CSK_rocenka_2012_web.pdf
Komora patentových zástupců České republiky. [cit. z 17.2.2014] Dostupné na: http://www.patentovizastupci.cz/
epravo.cz [cit. z 26.9.2013] Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/vyhlaska-ze-dne-26-zari-2012-o-vysi-vseobecnehovymerovaciho-zakladu-za-rok-2011-prepocitaciho-koeficientu-pro-upravu-vseobecneho-vymerovaciho-zakladuza-rok-2011-redukcnich-hranic-pro-stanoveni-vypoctoveho-zakladu-pro-rok-2013-a-zakladni-vymery-duchodustanovene-pro-rok-2013-a-o-zvyseni-duchodu-v-roce-2013-19141.html?mail
49