Právní aspekty tlumočení ve správním řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy a správního práva

Diplomová práce

Právní aspekty tlumočení ve správním řízení

Veronika Černá 2011/2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Právní aspekty tlumočení ve správním řízení zpracovala sama. Veškeré zdroje a prameny informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a v textu a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

V Brně dne 27. 6. 2012

-2-

Poděkování Předně bych ráda poděkovala paní JUDr. Janě Jurníkové, Ph.D. za odborné připomínky, trpělivost a pochopení. Děkuji také své rodině a zvláště rodičům za podporu a trpělivost, kterou projevovali, jak při psaní této diplomové práce, tak během celého mého studia.

-3-

Obsah

Obsah ...................................................................................................................... - 4 Seznam použitých zkratek .................................................................................... - 6 1.

Úvod ................................................................................................................. - 7 -

2.

Základní pojmy – Tlumočení a překlad ..................................................... - 11 2.1. Tlumočení a jeho druhy ............................................................................. - 11 2.1.1. Konsekutivní tlumočení............................................................. - 11 2.1.2. Přehledové tlumočení ................................................................ - 12 2.1.3. Doslovné tlumočení ................................................................... - 12 2.1.4. Simultánní tlumočení................................................................. - 12 2.2. Překlad ....................................................................................................... - 13 -

3.

Základní pojmy – správní řízení ................................................................. - 14 3.1. Správní řízení obecné a zvláštní................................................................. - 14 3.2. Správní řízení zahájené z moci úřední a zahájené na ţádost ..................... - 15 -

4.

Zákon o znalcích a tlumočnících ................................................................. - 17 4.1. Práva a povinnosti tlumočníků ................................................................... - 17 4.2. Správní delikty tlumočníků ........................................................................ - 19 -

5.

Evropské právo, jako pramen práva správního řízení ............................. - 21 5.1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod .............................. - 21 5.1.1. Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod .... - 22 5.2. Právo EU závazné pro správní řízení ......................................................... - 26 5.2.1. Listina základních práv a svobod Evropské Unie ..................... - 26 5.2.2. Směrnice o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení ...... - 27 -

6.

Vliv Ústavy ČR a LZPS na správní řízení.................................................. - 30 6.1. Ústava ČR .................................................................................................. - 30 6.2. Listina základních práv a svobod ............................................................... - 32 6.2.1. Čl. 37 LZPS ............................................................................... - 32 -

7.

Správní řízení postup před jeho zahájením z hlediska správního řádu .. - 36 7.1. Správní řád ................................................................................................. - 36 7.2. Jednací jazyk .............................................................................................. - 39 7.3. Právo na tlumočníka ve správním řízení .................................................... - 41 7.3.1. Obecné právo na tlumočníka ..................................................... - 41 7.3.2. Právo na tlumočníka příslušející národnostním menšinám ....... - 43 7.3.3. Právo na tlumočníka osob se sluchovým handicapem .............. - 44 -

-4-

7.4. Právo na tlumočníka během postupu před zahájením správního řízení ..... - 45 7.4.1. Podnět k zahájení řízení předběţná informace .......................... - 46 7.4.2. Vysvětlení .................................................................................. - 47 8.

Zvláštní správní řízení dle zákona o azylu a unitárního práva ................ - 48 8.1. Ţenevská úmluva a unitární právo ............................................................. - 48 8.1.1. Ţenevská úmluva ....................................................................... - 48 8.1.2. Unitární právo ............................................................................ - 48 8.2. Zákon o azylu ............................................................................................. - 50 8.3. Jednací jazyk řízení a právo ţadatele na tlumočníka ................................. - 51 8.3.1. Fáze prohlášení o úmyslu poţádat o mezinárodní ochranu ....... - 51 8.3.2. Právo na tlumočníka .................................................................. - 51 8.3.3. Jednací jazyk ............................................................................. - 53 8.3.4. Náklady na tlumočení ................................................................ - 56 -

9.

Zvláštní správní řízení dle zákona o pobytu cizinců ................................. - 57 9.1. Řízení o udělení víza .................................................................................. - 59 -

10. Závěr .............................................................................................................. - 61 11. Resumé........................................................................................................... - 63 Seznam použité literatury ................................................................................... - 65 Publikace a články............................................................................................. - 65 Právní předpisy.................................................................................................. - 66 Judikatura .......................................................................................................... - 67 Internetové zdroje.............................................................................................. - 68 -

-5-

Seznam použitých zkratek

AZ

zákon o azylu

ČR

Česká republika

ES

Evropské společenství

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

EU

Evropská unie

LZSP

Listina základních práv a svobod

MV

Ministerstvo vnitra

NSS

Nejvyšší správní soud

OAMP

Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra

OSN

Organizace spojených národů

SR

Slovenská republika

SŘ

správní řád

UNHCR

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

-6-

1. Úvod Tématem této diplomové práce jsou právní aspekty tlumočení ve správním řízení, které můţe být zahájeno jak z moci úřední, tak na ţádost. Důvody, proč jsem si vybrala toto téma, jsou dva. Prvně to byla osobní zkušenost s českými správními orgány, kdy kaţdý jednotlivý orgán reagoval naprosto odlišně na cizojazyčnou dokumentaci, coţ vedlo k mnohým překvapením a nedorozuměním. Nutno uznat, ţe na obou stranách. Druhým důvodem je fakt, ţe ačkoli se trestnímu řízení1 přikládá ve společnosti větší důraz a důleţitost, je mnohem pravděpodobnější, ţe se za svůj ţivot, a to i několikrát, staneme účastníkem správního řízení, které je v kompetenci správních orgánů2, jejichţ pole působnosti a objem agendy je mnohem větší3. Je tedy stejně důleţité, aby byla naše práva chráněna i v průběhu správního řízení. Pokud se účastníkem stane cizinec, je nutné, aby nejprve porozuměl smyslu jednání, pak teprve na něj můţe reagovat. K tomu je tedy potřeba obstarat pro řízení tlumočníka. Potřeba tlumočení v dnešním světě, a správní řízení v ČR tedy není výjimkou, neustále narůstá. Děje se tak v důsledku globalizace, stále narůstající obliby cestování, ale i jako v např. řízení o udělení azylu z důvodu neuspokojivé politické či humanitární situace v mnoha zemích, která přinutí velký počet lidí kaţdý rok opustit svou zemi a vyhledat pomoc v zemi jiné. Cizinci, kteří se z různých důvodů ocitnou na území ČR, i kdyţ ani to není nezbytná nutnost, se tak mnohem častěji neţ dříve stávají účastníky správního řízení. Pochopitelně ve většině případů neovládají český či slovenský jazyk, kterými je moţno jednat v úředním styku českého správního řízení, a je tedy nutné, aby během řízení byl přítomen tlumočník, díky jehoţ překladu se teprve mohou stát 1

Dle údajů ČSÚ nepřekročil počet stíhaných osob v letech 2007 – 2010 za jednotlivý rok 150 000. Český statistický úřad: Česká republika v číslech 2011 [online]. Změněno dne 12. 12. 2011[cit. 11 : 6. 2012]. Dostupné z: 2

Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, §1 odst. 1

3

V dokumentu je obsaţena statistika údajů Ministerstva spravedlnosti (ve kterých však nejsou zahrnuty údaje o přestupcích projednaných Policií České republiky a obecní policií v blokovém řízení), které se týkají jen některých spáchaných přestupků, jen tato čísla trojnásobně převyšují počet stíhaných osob v trestním řízení. Justice.cz – Oficiální server českého soudnictví: Zákon, kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy (zavedení centrální evidence vybraných přestupků) [online]. [cit. 21. 6. 2012]. Dostupné z:

-7-

plnohodnotnými účastníky takového jednání. Přítomnost tlumočníka během jednání ovšem můţe být potřeba i ve chvíli, kdy je účastníkem řízení příslušník některé z národnostních či etnických menšin, které mají dle LZPS právo uţívat svého jazyka v úředním styku. Potřeba tlumočníka z výše řečených důvodů je tedy mnohdy nevyhnutelná. Otázkou ovšem je, kdo má povinnost si pro správní řízení tlumočníka obstarat, zda je to účastník sám nebo správní orgán, na čí náklady se tak děje a kdo se vlastně můţe tlumočníkem stát. Tato práce bude rozdělena do několika kapitol, jejichţ obsahem bude popis základních pojmů, které se budou často vyskytovat a následovat budou kapitoly zabývající se jednotlivými právními předpisy, které se vztahují k tématu práce. První dvě kapitoly budou věnovány obecnému popisu správního řízení, různým způsobům jeho zahájení a dopadům, které to můţe mít na jeho účastníky. Dalším pojmem bude tlumočení, tomu jsou věnovány dvě kapitoly. Jedna řeší, co se vůbec za tlumočení pokládá a jaké jsou způsoby tlumočení a které způsoby jsou vhodné pro určité typy řízení. Následující kapitola rozebírá zákon o znalcích a tlumočnících, který byl v nedávné době novelizován, po čemţ volala velká část lidí z praxe. V kapitolách pět, šest a sedm se dostaneme k jádru práce, úpravám tlumočení ve správním řízení. První z nich je v závazných mezinárodních dokumentech (zejména Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a budeme řešit otázku, zda je moţné jejich platnost vztáhnout i na jednání správního orgánu a pokud ano, zda tak správní orgán činí. Kapitola šestá rozebírá zákony nejvyšší právní síly – Ústavu a LZPS, jejich dopad na vedení správního řízení a také názor Ústavního soudu vyjádřený prostřednictvím judikatury. Část sedmá se věnuje přímo SŘ, jehoţ normy přímo upravují jednací jazyk řízení i právo na tlumočníka. Pokusíme se zjistit, zda plně korespondují s předpisy vyšší právní síly nebo těmi, které mají aplikační přednost, a rozebereme, jaké dopady můţe mít fakt, ţe tomu tak není. Budou také rozebírány povinnosti, které má správní orgán, zda je tomu tak vţdy a zda je zde moţnost, aby konal i nad rámec takových povinností. Konečně poslední dvě kapitoly jsou věnovány speciálním zákonům, jedná se o AZ a zákon o pobytu cizinců. Jeden má svou úpravu tlumočení naprosto oddělenou od úpravy SŘ, druhý ji z větší části pro svá řízení, vyuţívá. Takřka ve všech kapitolách se zaměříme právě na problematiku práva na -8-

tlumočníka, otázku, kde končí povinnost správního orgánu, zda se jedná pouze o povinnost informovat o moţnosti mít tlumočníka, zda jej orgán sám musí pro řízení obstarat a komu budou náleţet náklady na tlumočení. Pokusíme se tedy o nalezení nejvhodnější a zejména o nejefektivnější moţnosti, která bude respektovat právo jednat v mateřském jazyce resp. jazyce, kterým se dotčená osoba domluví, jak je zakotvené v české právní úpravě, ale i v Evropské úmluvě o lidských právech a která se nutně nemusí shodovat s dosud prosazovanou praxí správních orgánů. Bude taky řešena případná duplicita tlumočníků v rámci azylového řízení či naopak řešení situace, kdy není moţné obstarat tlumočníka do poţadovaného jazyka a je tedy nutné přistoupit k tlumočení prostřednictvím více jazyků či jinému alternativnímu způsobu tlumočení. Hypotézou práce je tvrzení, ţe současná právní úprava tlumočení ve správním řízení, jak je upravena SŘ a AZ nevyhovuje poţadavkům praxe a obsahuje výkladové problémy. Na podstatné výkladové a aktuální problémy se budu snaţit upozornit a nalézt moţná řešení. Metody, které budou vyuţity při vypracování této práce, jsou obecné metody vědecké práce (analýza, kdy budeme formulovat a rozebírat řešený problém, částečně bude vyuţita i metoda komparace, kdy srovnáme českou úpravu úředního jazyka s úpravou slovenskou. Následovat bude syntéza, v níţ budou prezentovány závěry a případná řešení nastolených problémů, se kterými se v práci setkáme). Pokusím se také analyzovat legislativu, která je základním pramenem práva v ČR, judikaturu, která přestoţe není obecně závazným pramenem práva, tak v poslední době můţeme zaznamenat tendenci rozhodovat podle judikatury nejvyšších soudů, která plní orientační a do jisté míry sjednocovací funkci4 a texty a články odborné literatury, které se vyslovují k tématu a vyjadřují souhlasné nebo odlišné názory ke způsobu řešení. V současné době nebyla zpracována akademická práce se zcela shodným zaměřením, můţeme ovšem nalézt práce zaměřené obdobně a to buď na problematiku tlumočení v rámci trestního řízení, nebo zaměřenou na tlumočení prováděné během řízení dle AZ, které bude součástí i této práce. 4

Rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2008 čj. 6Ads 94/2007-73 Smysl cit. judikatury spočívá v argumentačním vyuţití závěrů jiţ vyřčených uznávanou autoritou soudního typu a v moţnosti z toho plynoucí, spočívající ve zkrácení vlastního odůvodnění, Aby však takový odkaz splnil v plné míře svůj účel a byl v souladu s poţadavkem přezkoumatelnosti daného rozhodnutí, musí být odkazované rozhodnutí jednoznačně specifikováno způsobem, který umoţní i účastníkům řízení jeho rozumnou dohledatelnost.

-9-

Cílem celé diplomové práce je tedy zhodnocení práva na tlumočníka, jak je chápáno SŘ, Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, i Evropskou úmluvou lidských práv a zhodnocení jejich shod i rozdílů. V samotném závěru se pokusíme o zhodnocení přínosu zjištěných poznatků a také se budeme věnovat moţnosti a vhodnosti změny právní úpravy. Právní stav této práce je platný ke dni 27. 6. 2012.

- 10 -

2. Základní pojmy – Tlumočení a překlad Tlumočení5 je ústní převod informací z jednoho jazyka do druhého. Kvalitní tlumočení nemůţe spočívat v doslovném převodu, ale musí zapojit interpretaci myšlenky sdělovaného, proto je nutné, aby se tlumočník orientoval nejen v jazyce, ze kterého tlumočí, v jazyce, do kterého tlumočí, v odborné terminologii oboru, o kterém je veden hovor, ale i v kulturním kontextu. Mohlo by se snadno stát, ţe věta pronesená v angličtině bude naprosto odlišně pochopena Angličanem, Američanem či Australanem, je proto nutné, aby bral tlumočník při svém tlumočení ohled i na tento fakt a přizpůsobil se mu. V ČR v dnešní době fungují dvě hlavní komory sdruţující tlumočníky, a to Komora soudních tlumočníků ČR, která má jako svou náplň prosazovat a obhajovat profesní, pracovně právní a sociální zájmy svých členů, zároveň podporovat jejich další vzdělávání a kvalifikaci, druhou komorou sdruţující tlumočníky je Česká komora tlumočníků znakového jazyka, organizace sdruţující především tlumočníky pro neslyšící, nedoslýchavé a ohluchlé.

2.1.

Tlumočení a jeho druhy Rozeznáváme čtyři základní druhy tlumočení a to konsekutivní, přehledové,

doslovné a simultánní, kaţdé z nich má svá specifika, která budou popsána níţe a jsou vhodná pro různé příleţitosti a typy řízení. 2.1.1. Konsekutivní tlumočení Jedná se o typ, který se nejvíce pouţívá při formálním jednání, kdy tlumočník vyposlechne část např. výpovědi a následně tlumočí právě řečené. Mluvčí poté pokračuje a po nějaké době se opět odmlčí, aby dal tlumočníkovi prostor pro přetlumočení právě řečeného, takto se dále střídají. Délka jednotlivých úseků záleţí především na sloţitosti tématu a zkušenostech tlumočníka. Právě tento typ tlumočení bude nejčastěji vyuţíván v rámci správního řízení, zejména pro svoji přesnost. 5

Tlumočit / interpret - překládat ústně z jednoho jazyka do druhého. FRONEK, J. Velký anglicko-český česko-anglický slovník. 1. vydání. Brno: LEDA, 2007. ISBN 978-807335-114-4 BLACK, H. C., Blackův právnický slovník 1. svazek. Přeloţili Balaš, V. a spol. 6. vydání Praha: Victoria publishing, 1993. ISBN 80-85605-23-6

- 11 -

2.1.2. Přehledové tlumočení Přehledové tlumočení (sumarizace) je kondenzovanou formou konsekutivního tlumočení, vyţaduje ale značné zkušenosti a schopnosti. Tlumočník musí pozorně naslouchat dlouhému úseku řeči, dělat si poznámky a potom přetlumočit obsah toho, co bylo řečeno, v jazyce posluchačů.6 Tato metoda se pouţívá nejčastěji při delší diskuzi a tlumočení následně není tak přesné, jako u dalších typů, není proto příliš vhodná pro formální řízení, kdy je třeba získat přesné a podrobné informace. 2.1.3. Doslovné tlumočení Jedná se o metodu nejčastěji vyuţívanou v soudním procesu a správním řízení, kdy tlumočník neposkytuje pouze význam řečeného, ale tlumočí slovo od slova, např. při definicích odborných pojmů. Tzv. monitorování úzce souvisí s doslovným tlumočením, pracuje však s písemným materiálem. V tomto případě tlumočník simultánně překládá výrok předčítaný nahlas z písemného záznamu. Tento typ tlumočení se vyuţívá k tomu, aby se vyloučilo případné nedorozumění na kterékoliv straně7. 2.1.4. Simultánní tlumočení Tento typ se v běţné praxi nevyskytuje příliš často, je pro něj třeba jisté technické vybavení, tlumočník je oddělen od hovořících ve zvukotěsné kabině s mikrofonem a sluchátky odkud tlumočí do sluchátek účastníků. Jeho častěji se vyskytující formou je tzv. šeptání, kdy tlumočník překládá paralelně s hovorem mluvčího. Je tedy nutné, aby se tlumočník nacházel blízko ucha posluchače a mluvil hlasem nepřehlušujícím mluvčího, vhodné je tedy pro jednotlivce či max. tři osoby. Simultánní tlumočení představuje náročný druh tlumočení, který vyţaduje vysoký

6

Tlumočení při jednání s uprchlíky: Training with UNHCR Školící příručka červen 1993. Str. 15[online]. UNHCR The UN Refugee Agency [cit. 20. 5. 2012]. Dostupné z: 7

Tamtéţ str. 16

- 12 -

stupeň soustředění, dobrou krátkodobou paměť a vysokou úroveň jazykových znalostí. Pro zvládnutí této techniky je zapotřebí zkušenost, intenzivní praxe a procvičování8.

2.2.

Překlad Na rozdíl od tlumočení, které spočívá v okamţité ústní interpretaci, překlad je

převod textu z jednoho jazyka do druhého. Překladatel, na rozdíl od tlumočníka, nemusí být rychlý, hlediskem je spíše faktická správnost a přesnost, pro překladatele je důleţitá trpělivost.9 Překladatelství je v ČR volnou ţivností, soudně ověřené překlady však můţe provádět pouze soudem pověřený překladatel. Právo na tlumočníka nelze dle české úpravy ztotoţňovat s právem na překlad. U soudních překladů lze překládat úřední dokumenty, jako jsou rodné listy, plné moci, oddací listy, diplomy, výpisy z trestního či obchodního rejstříku, rozhodnutí soudů nebo různé druhy smluv, které soudem jmenovaný překladatel opatří razítkem. Běţnou praxí je svázat originální dokument s přeloţenou kopií. V případě osobních dokladů je ovšem více neţ vhodné nejdříve pořídit notářsky ověřenou kopii takového dokumentu, která se posléze připojí k soudnímu překladu.

8

Tamtéţ str. 17

9

Registr překladatelských firem: Konsekutivní tlumočení [online]. [cit. 20. 5. 2012] Dostupné z : < http://www.tlumoceni-preklady.cz/o-prekladatelstvi/konsekutivni-tlumoceni/>.

- 13 -

3.

Základní pojmy – správní řízení Abychom se dále v práci dostatečně orientovali v různých typech správního

řízení, pokládáme za vhodné si je v počátku práce více přiblíţit a ukázat jejich základní rozdíly.

3.1.

Správní řízení obecné a zvláštní Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., Správní řád (dále jen SŘ),

který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2006 a definice správního řízení je obsaţena právě v § 9 tohoto zákona – Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva a povinnosti má anebo nemá, coţ je jistý posun, jelikoţ předcházející právní úprava (zákon č. 71/1967 Sb.) takovouto definici neobsahovala. Správní řízení je moţno rozdělit na obecné a zvláštní, kdy obecné správní řízení se řídí právě úpravou SŘ a zvláštní správní řízení pak úpravou obsaţenou v konkrétním zákoně např. v zákoně o azylu (dále jen AZ). Pouţití SŘ můţe být tedy úplně vyloučeno a nahrazeno komplexní úpravou zvláštního zákona. V případech kdy jeho pouţití vyloučené není, se řízení v bodech, které nejsou zvlášť upraveny speciálním zákonem, vede dle správního řádu, čímţ se projevuje jeho subsidiarita10. Dle §177 odst. 1 se pak základní zásady činnosti správních orgánů pouţijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy je pouţití správního řádu zvláštním zákonem vyloučeno, ale on sám podobnou úpravu neobsahuje. Obecné správní řízení představuje postup správních orgánů, který přichází v úvahu při rozhodování jak prakticky na všech úsecích státní správy, tak také v oblasti územní samosprávy.11

10

Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád § 1 odst. 2

11

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 428 s. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 27-28.

- 14 -

3.2.

Správní řízení zahájené z moci úřední a zahájené na žádost Tak jako jsme si v předchozí části rozdělili správní řízení dle pouţití správního

řádu, je moţné jej dělit také dle toho, kdo, resp. na čí popud je správní řízení zahájeno, a to na správní řízení zahájené na ţádost, kde se většinou jedná o přiznání práva nebo jeho změnu a správní řízení zahájené z moci úřední tzv. ex offo, které vţdy sleduje veřejný zájem12. Z hlediska této práce má takovéto rozdělení podstatný význam, jelikoţ se od způsobu zahájení správního řízení dále odvíjí některá práva a povinnosti jeho účastníků, jako je právě úhrada nákladů vzniklých během řízení či otázka, zda je správní orgán povinen pouze poučit o moţnosti vyuţití tlumočníka nebo je povinen jej obstarat. Zahájení správního řízení na ţádost je upraveno §44 SŘ – Řízení o ţádosti je zahájeno dnem, kdy ţádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (dále jen ţádost), došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Taková ţádost můţe mít jak písemnou tak ústní podobu a posuzuje se dle svého obsahu nikoli dle svého pojmenování. Náleţitosti, které ţádost musí splňovat, jsou obsaţeny v §§ 37 a 45 SŘ. Zahájení správního řízení z moci úřední upravuje §46 SŘ – Řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo sluţební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Vzhledem k faktu, ţe jednacím jazykem řízení, jak v ústní tak v písemné podobě je český jazyk13 vyhotovují se tato oznámení v češtině a to i v případech, kdy správní orgán nejen předpokládá, ale ví, ţe účastníkem řízení je osoba český jazyk neovládající a té mnohdy ještě před prvním osobním kontaktem se správním orgánem nezbývá nic jiného neţ vyuţít sluţeb tlumočníka, třeba jen pro získání informace, ţe na

12

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 140, 151 13

§16 zákon č. 500/2004 Sb.

- 15 -

něj má nárok ze zákona. V následujících částech se budeme věnovat problematice, kdy vlastně by mělo dojít k poučení účastníka řízení blíţe. V dalších částech této práce se tedy budeme mj. zabývat otázkou, zda by nebylo vhodnější upravit postup správního orgánu v podobných případech.

- 16 -

4. Zákon o znalcích a tlumočnících Pokud jsme se v předchozích kapitolách věnovali obecnému vymezení základních pojmů, pokládáme za nutné přiblíţit ještě osobu, resp. institut tlumočníka, který hraje v celém řízení významnou roli a jehoţ kvalita nebo nekompetentnost můţe vedené řízení silně ovlivnit. Můţe se pak stát, ţe ke stranám řízení se nedostanou správné informace a bude tím ovlivněné celé rozhodnutí nebo pokud se na nekompetentnost tlumočníka přijde ještě během řízení, musí být nahrazen jiným, coţ vede posléze k protahování řízení. Právní úpravu činnosti tlumočníka tedy nalezneme v zákoně č. 36/1967 Sb., který svým zněním upravuje především podmínky pro výkon činnosti soudního znalce a tlumočníka a práva a povinnosti znalců a tlumočníků14, a od 1. 1. 2012 nabyla účinnosti dlouho očekávaná novela č. 444/2011 Sb., která přináší mnohé významné změny. Prováděné změny se týkají např. samotného předmětu právní úpravy, předpokladů a podmínek jmenování znalců a tlumočníků, odměňování a náhrady nákladů či činnosti znaleckých ústavů. Upravují se podmínky mlčenlivosti, pozastavení práva vykonávat činnost znalce nebo tlumočníka, zánik práva vykonávat znaleckou nebo tlumočnickou činnost nebo správní delikty.15 Tlumočníci jsou jmenováni ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu a skládají slib16 do rukou toho, kdo je jmenoval. Pro moţnost výkonu jejich tlumočnické činnosti, musejí být zapsáni v seznamu tlumočníků, které jsou vedeny krajskými soudy a jsou veřejně přístupné.

4.1.

Práva a povinnosti tlumočníků Tlumočníci jsou povinni vykonávat tlumočnickou činnost řádně, ve stanovené

lhůtě, jazyce, pro který byli jmenováni, dále pak musejí tuto činnost vykonávat osobně a jsou oprávněni přibrat si konzultanta, pokud to vyţaduje povaha věci. První výraznou změnou, kterou přinesla výše zmíněná novela je fakt, ţe dnes jiţ není nezbytné, aby 14

§1 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.

15

Elaw – právní portál: Právní aktuality 13. 11. 2011 – 3. 1. 2012 Novela zákona o znalcích a tlumočnících [online]. [cit. 24. 5. 2012]. Dostupné z: . 16

§6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.

- 17 -

měl soudní tlumočník státní občanství ČR, ale je moţno jmenovat i toho, komu bylo vydáno povolení k trvalému pobytu, čímţ se značně rozšíří moţnosti pro jmenování tlumočníků a to zejména o rodilé mluvčí cizích jazyků. To by mělo vést k obohacení seznamu jazyků, pro které je moţnost opatřit tlumočníka o méně časté jazyky. Zjednoduší se přístup k těmto tlumočníkům a bude lépe zaručena kvalitní znalost obou jazyků, pokud budou mít moţnost být zapsáni do komory a vyuţívat jejího zázemí. Na druhou stranu došlo ke zpřísnění v oblasti právní způsobilosti, kdy se dnes poţaduje plná způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost stejně jako fakt, ţe tlumočník nebyl v posledních 3 letech vyškrtnut ze seznamu tlumočníků, coţ jistě přispěje k větší míře správnosti tlumočení a moţnosti postihu tlumočníka při nedodrţení jeho povinností. Veškeré podmínky, které je nutné splnit pro jmenování, jsou vyjmenované v §4. Další významnou změnou, je zavedení podmínky mlčenlivosti i po skončení výkonu činnosti, to vede k odstranění stavu, kdy úřední osoba je povinna zachovávat mlčenlivost a tlumočník takovou povinnost neměl nebo moţnosti pozastavení práva vykonávat tlumočnickou činnost, coţ jsou instituty, které byly odbornou veřejností jiţ dlouho dobu postrádány a na jejichţ absenci bylo upozorňováno. Tlumočník má samozřejmě za odvedenou činnost právo na náleţitou odměnu a náhradu případných nákladů, jako jsou zejména cestovní výdaje, náhrada ušlého výdělku při předvolání k orgánu veřejné moci a dalších nákladů stanovených zákonem. Zásadní změna je obsaţena v novém znění §19 odst. 1, který stanoví, ţe výši odměny a náhrady nákladů určí orgán, který tlumočníka ustanovil, na základě jeho vyúčtování podaného společně s provedením tlumočnického úkonu, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od vykonání tlumočnického úkonu. Odměnu a náhradu nákladů je třeba uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů17. Zákon stále zachovává moţnost ustanovit tlumočníkem i osobu, která není zapsána v seznamu tlumočníků, ale má potřebné znalosti jazyka, aby mohla provést tlumočnický úkon, coţ je více neţ praktické zejména pokud rychlému vyřízení věci nebrání nic jiného neţ neznalost jazyka obviněného, tlumočníky se tak po sloţení slibu často stávají průvodci cizinců nebo se této moţnosti vyuţije ve chvíli, kdy je nutno tlumočit jazyk, který neovládá ţádný z tlumočníků v seznamu zapsaných. 17

Notářská komora České Republiky: Novinky v legislativě – Zákon o znalcích a tlumočnících. [online].[cit. 24. 5. 2012]. Dostupné z:

- 18 -

4.2.

Správní delikty tlumočníků Znalecké posudky a tlumočnické úkony dnes často fakticky rozhodují o

výsledcích soudních sporů, znalci a tlumočníci však za ně podle stávající zastaralé právní úpravy nenesou dostatečnou odpovědnost. Tlumočení, které není řádně provedeno, můţe zapříčinit jak prodluţování řízení, tak i případnou újmu jeho účastníkům. Novela zákona proto zavádí konkrétní přestupky a jiné správní delikty, za které bude moţné uloţit pokutu aţ do výše 100 000 Kč, půjde-li o znalce nebo tlumočníka, a do výše 200 000 Kč, půjde-li o znalecký ústav. Uloţit bude moţné také další sankce podle zákona o přestupcích a v závaţných či opakovaných případech i vyškrtnutí ze seznamu znalců a tlumočníků, resp. ze seznamu znaleckých ústavů. Přestupky nebo jiné správní delikty bude projednávat ministerstvo spravedlnosti nebo předsedové krajských soudů18. Konkrétní skutky, kterými se tlumočník dopustí přestupku, jsou pak uvedeny v §25a. Novela zákona ovšem počítá nejen s postihem přestupků jednotlivců, ale i s postihem právnických osob, ten je specifikován v §25b. Vědomí, ţe svou činností a nekvalitně provedeným tlumočením mohou nepříznivě ovlivnit nejen ţivot účastníka řízení, pro kterého tlumočí, ale i svůj vlastní, by mělo vést ke zvýšení profesionality tlumočníků a kvality jejich činnosti. Ze změn, které zavádí novela zákona o znalcích a tlumočnících, je jasně patrné, ţe těmto částem řízení začíná zákonodárce přikládat větší důleţitost a je patrné uvědomění si, ţe i tlumočník je v jakémkoli řízení faktorem velmi významným a je proto nutné, aby nesl větší odpovědnost za své úkony. Na druhou stranu bylo nutné rozšířit moţnosti pro to, stát se tlumočníkem. Zároveň by jistě bylo vhodné postupem času zlepšit technické vybavení tlumočníků i orgánů, které jejich sluţeb vyuţívají, tak aby nebyla přítomnost tlumočníka na místě nutná, ale mohla být např. zprostředkována elektronickým spojením, jak se jiţ v ojedinělých případech děje např. při přílišné vzdálenosti svědka. Dostupnost výpovědi znalce byla stanovena jako jedna z příčin zpoţdění jak v občanskoprávních věcech (např. dostupnost soudního lékaře a psychologa v případě opatrovnictví a péče o dítě), tak i v trestních věcech (např. dostupnost

soudních

znalců

nebo

počítačových

18

odborníků).

Vyuţívání

Ministerstvo spravedlnost ČR – Tereza Palečková Vláda schválila přísnější pravidla pro znalce a tlumočníky. [online]. Změněno 6. 4. 2011 [cit. 25. 5. 2012]. Dostupné z:

- 19 -

videokonferenčního zařízení soudům umoţní větší flexibilitu v případech, kdy jsou poţadovány výpovědi znalců z jiných členských států. Při výslechu znalců se doporučuje kontaktovat znalce jiţ před výslechem, aby se zjistilo, jaký druh technického zařízení by mohl být během výslechu potřebný19. Jistě je takový postup moţné pouţít nejen pro práci znalce, ale i pro práci tlumočníka. Přispělo by to nejen ke sníţení nákladů, např. cestovních výloh, ale i pro tlumočníka by bylo takové jednání pohodlnější a také by jich mohl zvládnout více třeba i v jediný den, zároveň by při záznamu přenosu byl pořízen doklad či budoucí důkaz o průběhu řízení. Videokonferenční tlumočení by mohlo přispět i k jednodušší dostupnosti spíše exotických jazyků, jejichţ tlumočníci v seznamu chybí nebo jsou značně vytíţeni a je mnohdy třeba tlumočit přes třetí, více běţný jazyk.

19

Europen e-justice: Videokonference v EU [online]. Změněno 13. 3. 2012 [cit. 26. 5. 2012]. Dostupné z:

- 20 -

5.

Evropské právo, jako pramen práva správního řízení ČR jako člen Evropské unie a Rady Evropy je vázána dodrţováním nejen

zákonů, které byly přijaty v rámci vnitrostátního zákonodárného procesu, ale je vázána také právními akty přijatými v rámci těchto mezinárodních organizací. Jsou jedním z uznávaných pramenů správního práva20. Jejich dodrţováním jsou samozřejmě vázány všechny státní orgány, tedy i ty vystupující v rámci správního řízení. Takové dokumenty jsou dalším pramenem českého práva, ať jiţ v podobě směrnic, které je nutné implementovat, nařízení nebo mezinárodních smluv ratifikovaných dle čl. 10 Ústavy. Občané, ale i cizinci se tak mohou dovolávat práv a povinností uloţených v těchto pramenech práva a to nejen v rámci ČR, ale i pokud jim zde nejsou jejich práva přiznána, mohou se obrátit dále na ESLP či k Evropskému soudnímu dvoru (resp. Tribunálu). Tyto soudy nejsou chápány, jako další instance soudní moci, přesto jsou jejich rozhodnutí závazná nejen pro daný případ, ale i pro ostatní shodné případy v budoucnosti a moţné se těchto rozhodnutí dovolávat jiţ v průběhu řízení v první instanci.

5.1.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Jedná se o nejdůleţitější mezinárodní instrument evropské ochrany lidských

práv a základních svobod, který byl vypracován pod záštitou Rady Evropy. Evropská úmluva o lidských právech (dále jen Úmluva) se stala důleţitým mezníkem při rozvoji mezinárodního práva, protoţe vytvořila první účinný mechanismus ochrany lidských práv, v jehoţ rámci se smluvní státy zavázaly nejen plnit své smluvní závazky, současně také přiznaly jednotlivcům práva a svobody garantované mezinárodním právem.21 Úmluva vstoupila v platnost dne 3. 9. 1953 a ČR se stala její smluvní stranou od 1.1 1993 a je tedy pro občany ČR moţné dovolávat se svých práv i u ESPL se sídlem ve Strasbourgu.

20

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 95-96 21

ČAPEK, Jan. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. 2. vydání. Praha: Nakladatelství ORAC, 2002. ISBN 80-86199-55-X, str. 369

- 21 -

V současné době je pro nás zároveň relevantní nejen přistoupení samotné ČR k Úmluvě, ale také přistoupení EU, které je právně zakotveno v Lisabonské smlouvě. Nedošlo tak sice k rozšíření katalogu lidských práv, ale především ke zvýšení soudní ochrany základních lidských práv. Jejich kontrola jiţ nebude prováděna pouze Soudním dvorem EU, ale nad jeho rámec bude Unie kontrolována ESLP ve Strasbourgu. Odpovědnou stranou tak nebudou jen členské státy EU, ale samotná EU, na kterou přenesly část své suverenity. Zároveň probíhalo jednání o nastavení dvou zvláštních mechanismů, které by měly být v souvislosti s přístupem EU vytvořeny. Jedná se o tzv. mechanismus spoluţalovaných, jenţ má zajistit, aby entita, jeţ je původcem aktu napadeným před Evropským soudem pro lidská práva, měla moţnost jej obhajovat s plnými procesními právy, a dále o mechanismus, jehoţ cílem je chránit pravomoci Soudního dvora EU. Tento mechanismus má proto Soudnímu dvoru umoţnit posoudit platnost aktu Unie vţdy předtím, neţ se jím bude meritorně zabývat ESLP ve Strasbourgu22, to by prakticky znamenalo moţnost EU ustoupit od pouţívání napadeného aktu a zabránění soudnímu sporu ještě před jeho započetím, coţ se jeví, jako institut veskrze praktický, ekonomický a snad i sebereflektivní, ve kterém je moţné spatřovat paralelu s moţností autoremedury některých správních orgánů. 5.1.1. Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Pro tuto práci je v rámci Úmluvy nejdůleţitější čl. 6 zaručující právo na spravedlivý proces, 1.

2. 3.

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

22

Ministerstvo zahraničních věcí České Republiky: Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. [online] Změněno 12. 4. 2012 [cit. 25. 5. 2012]. Dostupné z:

- 22 -

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. konkrétně pak odst. 3 písm. a) Kaţdý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu23. Přestoţe se v čl. 6 mluví o trestním obvinění, neznamená to, ţe se vztahuje pouze na trestní právo a trestné činy, jak jsou vymezeny vnitrostátní normou. Pojem „trestní obvinění“ v čl. 6 je mnohem širší. Úmluva ponechává státům volnost definovat jako trestný čin konání nebo opomenutí, které nejsou normálním výkonem práv, která chrání. Tato volnost však platí jen v tomto jednom směru. Smluvní stát nemůţe kvalifikovat protiprávní čin podle své libovůle jako disciplinární a ne jako trestný, a tím podřídit působnost základních záruk uvedených v čl. 6 a 7 Úmluvy svojí suverénní vůli. To by vedlo k důsledkům neslučitelným s účelem Úmluvy. Evropský soud musí závazky států posuzovat jednotně a ne v závislosti na tom, jak stát kvalifikuje určité právo, závazek nebo chování. Osobě obviněné z obsahově stejného protiprávního činu musí být poskytnuty stejné záruky bez ohledu na to, jak je čin kvalifikován ve vnitrostátním právu a bez ohledu na to, kterému orgánu přísluší o něm rozhodovat. Státy rozlišují činy spadající do oblasti trestního práva a protiprávní činy spadající do různých jiných právních oblastí; tedy správní přestupky, jiné správní delikty, disciplinární delikty, pořádkové delikty. Jednotlivé státy nevedou hranice mezi trestným a jiným právním sankcionováním stejným způsobem. Platí zde tedy jednosměrnost, delikt posuzovaný vnitrostátním právem jako delikt mimotrestný můţe být povaţován za určitých podmínek za delikt „trestný“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Doc. JUDr. Vladimír Vopálka, CSc. je toho názoru, ţe článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod znamená průlom do právní úpravy správních procesů u nás. Uvádí, ţe projdeme-li platné zákony, nalezneme různé úpravy rozhodování 23

Úmluva o ochraně lidských práv a svobod ve znění protokolu č. 11

- 23 -

v konkrétních věcech ve veřejné správě. Adresáti konkrétních rozhodnutí mohou hájit i prosazovat svá práva především podle správního řádu. Tento proces probíhá zásadně ve dvou instancích, aniţ by překročil rámec samotné veřejné správy, a je tedy vázán na strukturu jiných orgánů. Řízení je zásadně neveřejné, převládá zásada písemnosti. Předmětem jsou otázky skutkové i právní v obou instancích.24 Při rozhodování o tom, zda se jedná o trestný delikt, vychází ESPL ze tří kritérií, a to: z vnitrostátní právní kvalifikace, dále z vymezení subjektu deliktu a třetím kritériem je přísnost sankce, pokud se jedná o odnětí svobody, pak se mluví o trestním deliktu. Na základě druhého kritéria spadají do „trestní“ oblasti ve smyslu čl. 6 Úmluvy správní přestupky a jiné správní delikty. Pokud bychom se rozhodli objasnit si situaci pomocí rozsudků ESLP, došli bychom k ne zcela jednoznačnému závěru. Dle rozhodnutí ve věci Gradinger25 nebo Stempfer26 dojdeme k závěru, ţe správní přestupky (jsou řešeny nejen dle SŘ ale také dle zákona o přestupcích) jsou trestnými delikty podle č. 6 Úmluvy, ovšem v případě jiných správních deliktů uţ není situace zcela jednoznačná, v některých svých rozhodnutí zaloţil ESLP řešení na kombinaci kritéria povahy deliktu a přísnosti sankce. A pokud jde o pořádkové delikty, judikatura Evropského soudu je nejednoznačná27. Z výše řečeného tedy vyplývá moţnost vztáhnout platnost čl. 6 i na některé typy správního řízení vedeného v ČR, tím získávají obvinění nejen moţnost dovolávat se svých práv u ESPL v takové věci, ale zejména doţadovat se dodrţování těchto práv ze strany správních orgánů. Čl. 6 nám ovšem nijak blíţe nespecifikuje, zda musí k poučení dojít kvalifikovaným tlumočníkem nebo vystačí pouze jazyková znalost úředníka nebo můţe poučení přetlumočit jiná osoba, např. známý obviněného, který jej doprovází. Ideální by jistě bylo poučení tlumočené profesionálem zapsaným v tlumočnické komoře, čl. 6 ale zároveň trvá na neprodlenosti takového poučení, není zde pouţit ani termín 24

HENDRYCH, D. a kolektiv. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-049-2 25

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 10. 1995 – Gradinger vs. Rakousko, věc 15963/90 26

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2007 – Stempfer vs. Rakousko, věc 18294/03 27

REPÍK, B.: Ľudské práva v súdnom konaní, 1. vydání. Bratislava: Manz, 1999. ISBN 80-85719-24-X, str. 70, 247

- 24 -

v přiměřené lhůtě, jako na počátku článku, coţ by jistě při nutnosti účasti tlumočníka nebylo moţné ve většině řízení, které je moţné uzavřít na místě. Přikláníme se tedy k moţnosti, pouţít i neprofesionálního tlumočníka, alespoň pro poučení o základních právech obviněného, kterým je i právo na tlumočení, které musí proběhnout v co nejkratší době. Pokud by obviněný vyuţil právo na tlumočníka, pak je povinností orgánu obstarat profesionálního tlumočníka co nejdříve. Samozřejmě ve chvíli, kdy má příslušný orgán profesionálního tlumočníka k dispozici neprodleně není nutné a ani vhodné jej nahrazovat neprofesionálním tlumočníkem. Zároveň nám čl. 6 ukládá poučení jazykem, kterému dotyčný rozumí28, netrvá na úředním nebo mateřském jazyku dotčeného. To dává správnímu orgánu moţnost jednodušší domluvy, zejména s osobami jazykově vybavenými. Ve světle čl. 6 Úmluvy by tedy bylo moţné připustit, ţe pokud je to moţné a obviněný i správní orgán, jsou schopni se spolehlivě domluvit, resp. podrobně seznámit s povahou a důvodem obvinění, pak není z hlediska časového a ekonomického porušením čl. 6 pokud řízení, při kterém není přítomný tlumočník, pokud ovšem není taková domluva moţná, je jeho přítomnost nezbytná. V řízení nelze postupovat dále, pokud není obviněný dostatečně poučen29. Zároveň by bylo vhodné, aby se o takovém řízení zachoval protokol nejen v úředním jazyce orgánu, ale také v jazyce, ve kterém k poučení došlo a bylo by tak moţné provést kontrolu správnosti ex post, čímţ by byl chráněn nejen obviněný, před moţností, ţe protokol obsahoval jiné poučení, neţ jakému bylo sděleno, ale i orgán poskytující poučení, tím se ale rozšířil dopad čl. 6 nejen na tlumočení, ale i na některé případy překladu. Čl. 6 se také nijak nedotýká úhrady nákladů spojených s poučením o obvinění, je ovšem moţné za pouţití analogie v rámci čl. 6 odst. 3 písm. c) dojít k názoru, ţe stejná práva bude mít obviněný i pokud se týká poučení. Z hlediska správního řízení, jsou práva zaručená čl. 6 Úmluvy poskytnutá zcela jistě jen v některých správních řízeních (řízení o přestupku), v dalších je jeho pouţití sporné (řízení ve věci pořádkových deliktů)30, coţ ovšem neznamená jeho vyloučení, správní orgán, není-li mu takové jednání zakázáno vnitrostátními předpisy, můţe jeho 28

Z judikatury vyplývá, ţe obviněný nemá právo vyţadovat, aby mu bylo tlumočeno jen do jeho mateřského jazyka, pokud dostatečně ovládá i jiné jazyky. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2010 – Sandel vs. Makedonie, věc 21790/03 29

KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. aj. Evropská úmluva o lidských právech – Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.. ISBN 978-80-7400-365-3, str. 835 30

Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Webwer vs. Švýcarsko ze dne 22. 5. 1990, č. 11034/84 a Ravnsborg vs. Švédsko, rozsudek ze dne 23. 3. 1994, č. 14220/88

- 25 -

pouţití rozšířit i na sporná řízení. Je však zcela jasné, ţe právo být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění přiznává pouze obviněnému nikoli osobě, která by zahájila řízení na ţádost, ale nebyla k jeho řízení jazykově vybavena. Čl. 6 Úmluvy svými ustanoveními pokrývá pouze základní práva, jednotlivé státy mohou svým občanům, ale i cizím státním příslušníkům, či osobám bez státní příslušnosti poskytnout práva v mnohem širším rozsahu. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury i následujícího textu práce, mají práva zaručená Úmluvou mnohdy širší dopad, neţ práva zaručená vnitrostátními předpisy.

5.2.

Právo EU závazné pro správní řízení V této části se přesuneme do tzv. unitárního práva, které je pro nás závazné

z titulu člena ČR v EU. Jako dva pro nás nejdůleţitější dokumenty, kterým se budeme věnovat v této části práce, byly vybrány Listina základních práv Evropské Unie a nedávno schválená směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. 5.2.1. Listina základních práv a svobod Evropské Unie Listina základních práv Evropské unie (dále jen Listina), nebo zkráceně Listina základních práv, někdy téţ Charta základních práv, je dokument upřesňující základní práva občanů Evropské unie. Původně byl navrhován jako součást Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která však nebyla schválena v referendech v Nizozemí a ve Francii. Nyní tvoří součást Lisabonské smlouvy, Listina obsahuje práva, která byla dříve obsaţena v různých dokumentech, jako jsou vnitrostátní zákony a zákony EU nebo mezinárodní úmluvy Rady Evropy, Organizace spojených národů (OSN) a Mezinárodní organizace práce (ILO). Listina se při dodrţení zásady subsidiarity vztahuje na evropské instituce a za ţádných okolností nemůţe rozšířit pravomoci a úkoly, které jim jsou svěřeny ve Smlouvách, také se vztahuje na členské země EU, pokud uplatňují právo EU, coţ je samozřejmě i případ ČR, která je v důsledku toho tímto dokumentem sama zavázána. Jestliţe Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Evropskou úmluvou o lidských právech, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo EU poskytovalo

- 26 -

širší ochranu. Jakákoli práva, která vyplývají z ústavních tradic společných zemím EU, musí být tato práva vykládána v souladu s těmito tradicemi31. Toto ustanovení je formalizací současné nepsané zásady, podle níţ hlavním zdrojem nepsaných základních práv je Úmluva. Články 47 a 48 se zaměřují přímo na spravedlivý proces32, ačkoli jsou v hlavě VI – soudnictví, lze předpokládat, ţe se některá ustanovení této hlavy mohou analogicky vztáhnout i na správní řízení vedené státním orgánem. Odst. 2 čl. 48 zaručuje respektování práv na obhajobu kaţdému obviněnému, tedy i obviněnému v rámci správního řízení. Pro účinnou obhajobu je nutné, aby obviněný rozuměl svému obvinění a to je moţné, jen za podmínek, kdy buď rozumí jazyku, ve kterém je obviněn nebo pokud je mu obvinění přeloţeno či přetlumočeno. V tomto ustanovení na spravedlivý proces je taktéţ zakotveno právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliţe obviněný nerozumí jazyku pouţívanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, náklady jsou tedy jasně přičteny státnímu orgánu. 5.2.2. Směrnice o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení Přestoţe se tato směrnice týká především trestního řízení a v odst. 16 upozorňuje, ţe některé státy vedou řízení o méně závaţných přestupcích, jako jsou některé dopravní přestupky, před jiným příslušným orgánem, neţ je trestní soud, a pro tato řízení by bylo nepřiměřené poţadovat po příslušném orgánu zajišťování všech práv dle této směrnice a ukládá tuto povinnost jen soudu, u kterého by bylo případné rozhodnutí jiného (v našem případě správního) orgánu napadeno33. Je důleţité zmínit, ţe uvedená Směrnice obsahuje interpretační klauzuli, která stanoví, ţe ţádné její ustanovení nesmí být vykládáno tak, aby omezovalo práva zaručená a procesní záruky poskytované Evropskou úmluvou, Listinou základních práv EU, jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva nebo právními předpisy kterýchkoliv členských států, které stanoví vyšší úroveň ochrany, nebo aby se od těchto práv a procesních záruk odchylovalo. Lze se tedy domnívat, ţe pokud je ve vnitrostátní právní úpravě garantován vyšší standard, tak tento i po přijetí komunitární úpravy zůstane

31

Listina základní práv Evropské unie čl. 52

32

Čl. 47 a 48 tamtéţ

33

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Odst. 16

- 27 -

zachován.“34 Z výše zmíněného tedy vyplývá rozpor mezi ustanovením o pouţití směrnice aţ při soudním řízení a výkladu ESPL, jak byl podán v příslušné kapitole, tedy nutnosti poskytnout obviněnému tlumočníka jiţ při některých typech správních řízení. Vzhledem k relativní novosti této směrnice a nutnosti uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosaţení souladu s touto směrnicí do 27. 10. 2013 je zatím nemoţné opřít tento názor o relevantní judikaturu, předpokládáme ovšem, ţe tento rozpor povede k nejasnostem při pouţití směrnice, resp. zákonů na ni odkazujících. Směrnice ale státům, které jsou jí vázány, stanovuje pouze minimální pravidla, ty mají tedy moţnost poskytnout vyšší ochranu i v případech směrnicí neupravených nebo v případech, kdy to směrnice nevyţaduje. Úroveň ochrany by nikdy neměla být niţší neţ normy stanovené EÚLP nebo Listinou v souladu s tím, jak je vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva nebo Soudního dvora Evropské unie. Tedy zákonodárci ani samotnému orgánu, který vede příslušné správní řízení, nic nebrání, aby alespoň některá práva vytyčená směrnicí pouţil a nově vtělil do SŘ. Nebo alespoň v případě jednotlivého řízení můţe úřední osoba pouţít tuto směrnici jako pomyslné vodítko pro zajištění vyššího standartu účastníků, aniţ by tak překročil svoje pravomoci. Jako důleţitá práva, jistě pouţitelná i pro vedení správního řízení, bychom zde zdůraznily právo na výslech, účast na slyšeních a na právní poradenství v jejich vlastním jazyce v průběhu kaţdého úseku trestního řízení (alespoň v rozsahu i pro správní řízení, jak je chápáno ESLP). Občané musí vţdy obdrţet písemný překlad všech zásadních dokumentů, jako je např. obţalovací spis, a budou si moci nárokovat tlumočení všech slyšení a výslechů i schůzek se svými právníky. Svá práva nemohou uplatnit, dokud jim nebude poskytnuto právní poradenství nebo kompletní informace o dopadech takového postupu. Náklady na veškeré překlady a tlumočení se vztahují na členské státy, nikoli na podezřelé. Dodrţování těchto práv by mohlo mnohdy zjednodušit průběh řízení a eliminovat odvolávání se účastníka proti rozhodnutí správního orgánu, které by dospělo aţ před soud, kdy by účastníku tlumočník přiznán byl. Mohlo by vést i k větší rychlosti a lepší ekonomii správního řízení, pokud nebude docházet k vyuţití opravných

34

FRYŠTÁK, M. Spravedlivý proces a právo na tlumočení a překlad v trestním řízení. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 2,. ISSN 1213-5313, s. 35 – 39.

- 28 -

prostředků z důvodu pochybení správního orgánu. Zároveň by se tak prolomila judikatura Ústavního soudu, který striktně oddělil právo na tlumočníka a právo na překlad ve stanovisku pléna Pl.ÚS-st 20/05. Překlad zásadních dokumentů, a to zejména obvinění nebo příkazu vydaného dle správního řádu, kdy lhůta k podání odporu zcela neodpovídá času, který obviněný musí vynaloţit pro náleţitou reakci, by vedlo nejen k odstranění mnohých nejasností, kdy obviněný, zejména pokud ani neţije na území ČR, netuší, jaký dokument mu byl doručen a jak by na něj vůbec měl reagovat. Ke zvýšení rychlosti a ekonomie řízení by mohlo napomoci i naplnění čl. 2 odst. 6 Ve vhodných případech lze použít komunikační technologii typu videokonference, telefonu nebo internetu, není-li osobní přítomnost tlumočníka nezbytná pro zaručení spravedlivého řízení, coţ by při dnešní vybavenosti správních orgánů, kdy je přítomnost počítačů a internetového spojení zcela běţná neměl být výrazný problém, stejně tak pořízení webkamery splňující poţadavky kvalitního přenosu by se jistě velmi rychle finančně pokrylo při sníţení cestovních nákladů tlumočníka. Zároveň by došlo k větší časové flexibilitě a lepším moţnostem tlumočit přes více jazyků, v situaci, kdy není moţné tlumočit přímo z jazyka obviněného do jazyka, ve kterém je vedeno řízení.

- 29 -

6. Vliv Ústavy ČR a LZPS na správní řízení Touto kapitolou se přesouváme k vnitrostátním normám, které prošly klasickým zákonodárným procesem v rámci ČR, na rozdíl od pramenů, jimiţ jsme se zabývali v předchozí kapitole. Budeme se zabývat prameny nejvyšší právní síly a to Ústavou a LZPS. Oba dokumenty jsou součástí ústavního pořádku ČR. Jedná se o soubor právních předpisů, které mají v ČR postavení ústavního zákona a které lze napříště měnit pouze ústavním zákonem.35 „Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, LZPS, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáţdění Československé republiky, Federálního shromáţdění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.“36

6.1.

Ústava ČR Ústava České republiky (dále jen Ústava) je základním zákonem České

republiky. Byl přijat Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Na rozdíl např. od Ústavy Slovenské republiky, která ve svém čl. 6 jasně stanoví odst. 1 Na území Slovenskej republiky je štátnym jazykom slovenský jazyk, a v odst. 2 Používanie iných jazykov než štátneho jazyka v úradnom styku ustanoví zákon37, nemá česká Ústava ţádné ustanovení o postavení češtiny jako státního jazyka, jazyka s privilegovaným postavením. Ve srovnání s SR český právní řád postrádá zákon o státním jazyku, jakým je např. zákon č. 270/1995 o štátnom jazyku Slovenskej republiky, který přesně upravuje pouţívání státního jazyka v úředním styku, ve školství, při soudním jednání a v dalších oblastech38. Ústředním orgánem státní správy v oblasti státního jazyka je Ministerstvo kultury SR, které zřizuje odbor státního jazyka, jenţ má mj. na starost přípravu hlavních cílů a zásad státní politiky v oblasti státního jazyka, vypracovává zprávu o stavu pouţívání státního jazyka na území SR a 35

FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. dotisk 4. vydání 2003. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2011. ISBN 978-80-904083-8-8. str. 170 a násl. 36

Ústava ČR, čl. 112 odst. 1- ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

37

Ústava SR, č. 6 odst. 1 a 2 – ústavní zákon č. 460/1992 Zb.

38

Zákon o štátnom jazyku Slovenskej republiky č. 270/1995 Zb.

- 30 -

zabezpečuje další agendu s jazykem spojenou39 Pouţívání češtiny v rámci jednání se státními orgány, tedy upravují jednotlivé zákony, nejčastěji v rámci paragrafu pod názvem jednací jazyk. Obdobný zákon nebo přímo zakotvení státního jazyku v Ústavě ovšem není jen slovenskou záleţitostí, je moţné jej nalézt i v právním řádu Rakouské spolkové republiky, Španělském království, Francouzské republiky a dalších evropských zemí nebo je zřízena alespoň speciální vládní rada s agendou právě státního jazyka. ČR je spolu s Maďarskem spíše výjimkou, alespoň co se týče neuzákonění ochrany státního jazyka, který je v jiných státech vnímán jako jeden ze znaků národa a součást jeho kulturního dědictví40. Pokud by byl v ČR začleněn v rámci ústavního pořádku článek podobného znění, jako výše citovaný z Ústavy SR, odpadla by nutnost v jednotlivých zákonech upozorňovat, ţe řízení je vedeno v českém jazyce, zůstala by pouze úprava zaměřující se na jednání s osobami, které češtině nerozumí. Právo na tlumočníka v rámci Ústavy jako takové výslovně upraveno není, čl. 95 ovšem zajišťuje všem účastníkům řízení před soudem rovná práva, je ovšem zcela jasné, ţe se tento čl. uţ svým zařazením vztahuje pouze na jednání vedená před soudem, nikoli ve správním řízení, zde nepřichází v úvahu podobná polemika, jako v rámci čl. 6 Úmluvy a to pro jasné oddělení moci soudní a výkonné v rámci českého právního řádu. Čl. 10 nám zajišťuje aplikační přednost mezinárodních smluv, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jímţ je ČR vázána. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, projeví se její aplikační přednost. Takto je nám např. zaručena aplikační přednost Úmluvy před správním řádem. Bylo by tedy moţno její aplikaci chápat jako ústavou zaručené právo a Ústavní soud by tak mohl rozhodovat dle čl. 87 odst. 1 písm. d) o ústavní stíţnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod41. V rámci správního řízení se nepochybně veřejná moc v podobě veřejné správy projevuje a bylo by tedy moţné domáhat se takto zaručeného ústavního práva na pouţití práva vyplývajícího 39

Ministerstvo kultury Slovenskej republiky: Pôsobnosť Ministerstva kultúry Slovenskej republiky v oblasti štátneho jazyka. [online]. [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné z: 40

Ministerstvo kultury Slovenskej republiky: Koncepcia starostlivosti o štátny jazyk Slovenskej republiky. [online]. [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné z: http://www.mksr.sk/umenie/ttny-jazyk/koncepcie-starostlivosti-o-statny-jazyk 41

ČR zvolila takový typ ústavní stíţnosti, kdy podání stíţnosti není podmíněno tvrzením o neústavnosti právního předpisu, stačí neústavnost jeho aplikace, aniţ však je vyloučen akcesorický návrh na zrušení aplikovaného právního předpisu. BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK P. aj. Ústava České republiky: komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010. ISBN 978-80-7201-814-7. Str. 1110

- 31 -

z mezinárodní smlouvy. Ústavní soud ustáleně judikuje, ţe jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běţné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a můţe tak činit jen tehdy, jestliţe současně shledá porušení základního práva či svobody, protoţe základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jeţ je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody [např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205)]42.

6.2.

Listina základních práv a svobod Základní práva a svobody obsaţené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi

státem a občanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla můţe domáhat kaţdý, jen některá práva a svobody jsou vázané na státní občanství. Obsah Listiny vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady moţnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, ţe jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a ţe jsou pod ochranou soudní moci. 6.2.1. Čl. 37 LZPS V hlavě V., která upravuje právo na soudní ochranu a jinou právní ochranu nalezneme, na rozdíl od Ústavy, čl. 37 odst. 4 právo na tlumočníka. Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka43. Ze zařazení čl. 37 a v kombinaci s dikcí čl. 36 je jasné, ţe toto právo dopadá nejen na řízení před soudy, ale také na řízení u jiných orgánů,44 tedy je moţné jej vztáhnout i na správní řízení. Nepřibrání tlumočníka k výslechu obviněného, svědka nebo osoby podávající vysvětlení stejně jako v případě dalších účastníků je pokaţdé porušením principu rovnosti účastníků řízení a principu práva na spravedlivý proces45. Zároveň také z výše 42

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08

43

Listina základních práv a svobod čl. 37 odst. 4, ústavní zákon č. 2/1993 Sb.

44

Tamtéţ. Čl. 36 odst. 1

45

Proces, jemuţ by účastník neporozuměl pro jazykovou bariéru, by stěţí mohl být chápán jako spravedlivý. Proto má kaţdý, kdo o to poţádá právo na tlumočníka. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T. aj. Listina základních práv a svobod – Komentář. 1. vydání, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012. ISBN 978-80-7357-750-6str.780

- 32 -

zmíněného vyplývá, ţe právo na tlumočníka má dotyčná osoba aţ ve chvíli, kdy prohlásí, ţe neovládá jazyk řízení, není blíţe uvedeno, jakou formou se má toto stát, je nepravděpodobné, ţe by byl dotyčný schopen prohlásit ţe neovládá jazyk řízení v českém jazyce, proto by měl příslušný orgán vyjít dotčené osobě maximálně vstříc a ve chvíli, kdy sám rozpozná, fikce konkludentního prohlášení, ţe její jazykové znalosti ohroţují její rovné postavení v řízení nebo moţnost domáhat se práva, měl by ji poučit o moţnosti práva na tlumočníka v případě řízení vedeného na ţádost nebo jej sám obstarat v případě řízení vedeného z moci úřední, v obdobném duchu judikoval také ÚS: neprohlásí-li účastník řízení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, nelze neustanovení tlumočníka soudem zkoumat jako potenciální zásah do základního práva garantovaného čl. 37 odst. 4 Listiny, nýbrž je třeba postup soudu zkoumat pod zorným úhlem potenciálního zásahu do základního práva účastníka řízení garantovaného čl. 36 odst. 1, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na otázku, zda má soud povinnost ustanovit tlumočníka (přiměřené použití § 18 odst. 2 o. s. ř.) bez toho, že by k tomu byl vyzván, II. senát Ústavního soudu reagoval vyslovením názoru, podle něhož tam, kde existuje pochybnost o jazykových znalostech účastníka řízení v souvislosti se schopností adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není, dle názoru II. senátu Ústavního soudu, zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení a dochází tak k porušení základních práv účastníka řízení shora uvedených.46 To by v praxi znamenalo pouze poučovací povinnost a poté umoţnění tlumočení v případě, kdy by bylo správní řízení zahájeno na ţádost, také finanční náklady by připadali na osobu, na jejíţ ţádost se řízení vede. Odlišný postup by se aplikoval v případě řízení zahájeném z moci úřední. Zde je moţno hledat paralelu mezi správním řízením zahájeným z moci úřední a soudním řízením, kdy by povinnost obstarat tlumočníka byla na straně příslušného orgánu, stejně jako pozdější úhrada nákladů za jeho sluţby a to nejen pokud účastník vysloveně prohlásí, ţe jednání nerozumí, ale i pokud je toto moţné odvodit z jeho jednání resp. nejednání. Tuto povinnost by bylo tedy moţno rozšířit ještě o provedení úkonu zahájení řízení v jazyce,

46

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 II. ÚS 186/05

- 33 -

kterému účastník rozumí, tak aby mu bylo umoţněno účastnit se řízení a hájit tak svá práva. Pokud orgány činné v trestním řízení sdělují obvinění písemným usnesením, nezasílají obviněnému jeho překlad. Extrémním příkladem porušení práva na spravedlivý proces jsou případy, kdy byl cizinec pobývající mimo území odsouzen trestním příkazem. Protoţe si tito cizinci nebývají schopni zajistit dostatečně rychle překlad dokumentu do své mateřštiny, zmeškají osmidenní lhůtu pro podání odporu a trestní příkaz se stává pravomocným47. Obdobná situace můţe samozřejmě nastat i v případě, kdy správní orgán ukládá povinnost prostřednictvím příkazu48, bylo by tedy vhodné ze strany příslušného orgánu, aby více šetřil práva obviněných, tím ţe by podobná rozhodnutí zasílal nejen v českém jazyce, ale i v úředním jazyce země, jejíţ občanství účastník má, nebo kde má bydliště resp. adresu, na kterou je mu příkaz zasílán. Zde by odpadla povinnost správního orgánu ověřit, zda takovému jazyku obviněný rozumí, jako je tomu v případě pořízení tlumočníka. I tak by došlo k výraznému posílení postavení obviněného a zlepšení jeho právního postavení oproti stávající praxi. Ústavní soud se rovněţ zabýval otázkou, zda má příslušný orgán povinnost poskytovat i překlad důleţitých listin. Svým stanoviskem ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05 mimo jiné konstatoval, ţe: „Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto ustanoveních garantované sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení (příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy, i výklad teleologický svědčí pro výše nastíněný závěr.“ Po provedeném rozboru z hlediska komparativního (kde po srovnání s úpravou německou a švýcarskou dospěl ke stejnému závěru) uzavřel, ţe „základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a 47

Iuridictum encyklopedie o právu: Spravedlivý proces. [online]. Změněno dne 29. 10. 2006 [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné : 48

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 150

- 34 -

naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“ Tímto svým stanoviskem současně výslovně překonal svůj nález ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05, kde druhý senát dospěl k názoru opačnému49. Další věcí, která není čl. 37 nijak upravená, je jazyk, do kterého má tlumočník z češtiny překládat, logicky by se nabízel úřední jazyk státu, ze kterého dotyčná osoba pochází, coţ nemusí být vţdy zcela ideální řešení. Zejména v situaci, kdy dotyčná osoba pochází ze země s více úředními jazyky nebo s mnoha odlišnými dialekty a úřednímu jazyku vlastně nerozumí. Obdobný problém by nastal v případě, kdy i přes své občanství nerozumí úřednímu jazyku tohoto státu. Jako nejúčinnější řešení bychom tedy viděli v paralele k čl. 6 Úmluvy zvolit jazyk, kterému dotyčná osoba prokazatelně rozumí. To by usnadnilo nejen výběr tlumočníka, ale také čas a finanční výdaje, které by orgán v podstatě zbytečně vynaloţil a to pouze pro zjištění, ţe je třeba vést celé řízení od počátku ovšem s tlumočníkem do jazyku, kterému dotčená osoba rozumí. Došlo by tak ke zbytečným průtahům řízení, kterých se má správní orgán vyvarovat a také k ohroţení lhůt, které jsou mu pro jednotlivé úkony uloţeny. Čl. 37 dává právo na tlumočníka, kaţdému kdo prohlásí, ţe jazyk neovládá, není ovšem jasné, jaká znalost jazyka je nutná proto jej ovládat, v případě mnohých cizinců nemusí být znalost češtiny pro pouţití v běţném ţivotě vůbec špatná a s komunikací tak mají minimální problémy. Nutno ovšem podotknout, ţe jazyk, který se pouţívá v rámci jednání s úředním orgánem je mnohdy specifický a mnohdy ne zcela srozumitelný účastníkům, kteří ovládají český jazyk, jako jazyk mateřský a pouţívané termíny nelze vykládat přibliţně. To by mohlo vést ke značnému zkreslení informací a nedokonalému pochopení, coţ by opět bylo v rozporu s právem na rovnost účastníků a právem na spravedlivý proces. Bylo by tedy vhodné, vykládat pojem neovládá, ne jako nerozumí, ale jako jeho znalost není dostačující. Je zde ovšem nebezpečí, ţe by docházelo k úmyslnému protahování řízení, právě tímto prohlášením, navzdory faktu, ţe dotyčný rozumí dostatečně. Pokud by došlo v průběhu řízení k takovému zjištění, pak by museli náklady na tlumočníka přejít k tíţi toho, kdo čl. 37 zneuţil.

49

Stanovisko Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05

- 35 -

7.

Správní řízení postup před jeho zahájením z hlediska správního řádu Pokud byly předchozí kapitoly věnovány vlivu mezinárodního práva a normám

nejvyšší právní síly na právní aspekty tlumočení ve správním řízení, touto kapitolou se plynule dostáváme k obecné normě správního práva procesního, kterou je SŘ, konkrétně k jeho první a druhé části. Úvodním ustanovením, kde jsou vyjádřeny základní zásady činnosti správních orgánů a zásady správního řízení a obecným ustanovením o správním řízení, kde je obsaţena úprava jednacího jazyka. Tato kapitola bude zaměřena na tzv. obecné správní řízení, které se vţdy řídí SŘ, později se dostaneme i ke speciální úpravě správního řízení, jak ji vymezují některé další zákony správní práva (např. AZ či stavební zákon).

7.1.

Správní řád Cílem této právní úpravy je posílení zásady zákonnosti, aby procesy ve veřejné

správě byly realizovány jen zákonem stanoveným způsobem a rovněţ koncipovat danou úpravu tak, aby mohla slouţit jako obecná úprava prakticky pro veškerý vnější výkon působnosti veřejné správy50. Teprve současný SŘ se v § 16 snaţí komplexněji upravit jednací jazyk v úředním styku. Toto ustanovení upravuje několik dílčích okruhů vztahujících se k jednacímu jazyku, a to jazyk uţívaný v úředním styku, postup správních orgánů v případech předloţení písemností v cizím jazyce, postup správních orgánů při styku s cizinci, s příslušníky národnostních menšin a osobami zvláště těţce postiţenými.51 Předcházející kodifikace správního řízení obsaţená ve správním řádu52 úpravu jednacího jazyka neobsahovala. Snad proto je úprava jednacího jazyka obsaţena speciálně v jednotlivých právních předpisech např. zákon č. 280/2009 Sb. daňový řád ad.

50

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 24 51

FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: 52

Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.

- 36 -

Správní řízení je ovlivňováno nejen pravidly obsaţenými v daných paragrafech, ale jak jiţ bylo výše zmíněno, také základními zásadami, které jsou součástí právního textu a jsou právně závazné. Ty vedle dalších institutů správního řízení představují základní pravidla pro výkon a činnost veřejné správy a také slouţí, jako interpretační pravidlo pro výklad a aplikaci nejen SŘ, ale i zvláštních zákonů, které mají k SŘ vztah speciality. Budeme se věnovat jen několika z nich, které chápeme pro téma této práce jako stěţejní. Zásada veřejné správy, jako služby veřejnosti Úmyslně byla vybrána tato zásada jako první ze všech zmiňovaných, jelikoţ dává správnímu orgánu povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle moţností jim vycházet vstříc53, ale také poučovací a uvědomovací povinnost stejně jako povinnost umoţnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Povinnosti správního orgánu, je poskytnout v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích procesních právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Ve správním řádu je vyjádřena v § 4 odst. 2 a je i součástí ústavního práva na právní pomoc obsaţeného v čl. 37 odst. 2 Listiny. To tedy znamená nutnost poučovací povinnosti i pro osoby nepouţívající jazyk správního řízení. Ne vţdy dochází ke slovnímu poučení a i to je stvrzeno podpisem dotčeného o poučení. Pokud k poučení dochází písemnou formou, je nutné zajistit, aby dotčená osoba poučení porozuměla, jinak není moţné takové poučení povaţovat za relevantní. Tato povinnost dle našeho názoru plně padá na příslušný právní orgán, z jehoţ moci je řízení započato. Měl by účastníky poučit v okamţiku započetí řízení a také před kaţdým významným úkonem spojeným v řízení (např. před podáním výpovědi) a v jazyce, kterému bude dotyčný účastník dostatečně rozumět. Dále by se v aplikační praxi správních orgánů měla projevit zejména v těch situacích, kdy správní orgán „disponuje“ úřední osobou, která ovládá v tu chvíli poţadovaný jazyk, a ta by mohla ještě před přítomností tlumočníka pomoci s vedením řízení. Uvedeným oprávněním nedochází k prodluţování délky řízení o obstarání kvalifikovaného tlumočníka a nedochází ani ke zvyšování nákladů správního orgánu na tlumočení a obstaraní překladu, pokud je moţné, aby bylo celé řízení vedeno touto 53

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 4

- 37 -

osobou nebo za její asistence. Stejný přístup by pak mohl být pouţit pro písemnosti vyhotovené v cizím jazyce. V pravomoci správního orgánu je i moţnost nepoţadovat překlad této písemnosti, není ovšem výjimkou, ţe jeden veřejný orgán s pochybnostmi přijímá neověřený překlad, který si sám pořídil jiný správní orgán, který této pravomoci vyuţil namísto úvahy, zda by nebylo v jeho moci takto také postupovat. Takové řešení je ideální v případě, pokud je osoba předkládající dokumenty v cizím jazyce jediným účastníkem řízení. Pokud by se jednalo o řízení s více účastníky, mohla by nastat situace, kdy další účastník řízení nerozumí cizojazyčné listině, která by byla uloţena do spisu. V takovém případě by mělo být v moţnostech správního orgánu, který přijal cizojazyčnou listinu vysvětlit dalšímu účastníkovi její význam, obsah a dopad pro vedené řízení. Nebylo by ovšem moţné zpětně poţadovat od předkladatele takové listiny její pozdější překlad do českého jazyka, došlo by tak k porušení práv, které nabyla předchozím postupem příslušného orgánu. Zásada procesní rovnosti a nestrannosti postupů správních orgánů V této zásadě je obsaţen zákaz diskriminace stran při uplatňování jejich procesních práv a zaručuje tak jejich rovné postavení. Správní orgán tedy musí zajistit takové podmínky, včetně organizačních a technických prostředků, aby osoby procesně způsobilé mohly uplatňovat svá práva54. Tedy i v případě, kdy jeden z účastníků nerozumí jazyku, ve kterém je jednání vedeno. Pak musí být zajištěno, aby se jeho postavení vyrovnalo ostatním účastníkům řízení. Zásada písemnosti Ta nám charakterizuje správní řízení jako proces vedený zejména na základě písemných podkladů, které se posléze stávají součástí spisu. Zásada písemnosti je ovšem prolomena tam, kde to stanoví zákon nebo je to pro splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné a pak je nahrazena zásadou ústnosti a je nařízeno ústní jednání55. K tomuto prolomení zásady písemnosti dochází právě v situacích, kdy je účastníkem někdo, kdo nerozumí jednacímu jazyku a je nutné jeho osobní účasti na řízení, jelikoţ další písemné řízení by odporovalo dalším zásadám (dobré správy, procesní ekonomie, procesní rovnosti). 54

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 72 55

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 49 odst. 1

- 38 -

Zásada rychlosti a procesní ekonomie Jedná se o další zásadu ovlivňující postup orgánu ve správním řízení, zahrnuje v sobě poţadavek rychlosti a ekonomické hospodárnosti. V souladu s touto zásadou má správní orgán postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a dotčené osoby byly co moţná nejméně zatěţovány. Postup dle této zásady by jistě vedl k mnohem lepšímu vztahu příslušného orgánu a občana, který se na něj obrací. V dnešní době elektronických komunikací a provázanosti systémů, je aţ s podivem, jak zakořeněná je rigidnost úředníků a jejich postupu. V souvislosti s touto prací by jistě přispělo k procesní ekonomii jiţ několikrát zmíněné pouţívání moderní komunikační techniky a vyuţití pravomoci nevyţadovat ověřený překlad alespoň některých méně důleţitých listin.

7.2.

Jednací jazyk Z důvodu neexistence zvláštního zákona o úředním jazyku, je jednací jazyk

upraven přímo v SŘ a to §16, odst. 1, který je pilířem celé problematiky tlumočení ve správním řízení. Je v něm zakotvena pozice češtiny ve správním řízení a oproti jiným jazykům značně zvýhodněna slovenština, která je z pohledu účastníka postavena na úroveň češtiny. Účastníci řízení tedy mohou jednat i předkládat listiny ve slovenském jazyce. Důvodem je společná státní minulost i blízkost jazyků, která ovšem nemusí být zcela zřejmá mladší generaci úředníků, kteří mají jiţ dnes problém porozumět56. Navíc by stále častěji mohlo docházet k situacím, kdy správní orgán pro naplnění zásady rovnosti bude nucen ostatním účastníkům poskytovat tlumočnické sluţby ze slovenštiny do češtiny, v některých případech by na to jistě příslušný úředník vystačil sám i tak by mohlo dojít k záměně některých shodně znějících výrazů, které mohou mít odlišný význam. Ve výše citovaném článku bylo upozorněno na nutnost změny legislativy, a to v dohledné době. Zatím ovšem k takovému posunu nedošlo a nezdá se, ţe by v dohledné době několika let byla chystána změna. Přesto jsme toho názoru, ţe

56

KOLMAN, Petr. Vybrané kapitoly ze správního řízení. 1 vydání. Ostrava: Key Publishing, 2008, ISBN 978-80-8707-163-2, s. 7-11. upozorňuje na skutečnost, ţe v budoucnu by mladším pracovníkům ve veřejné správě mohla slovenština činit potíţe. Proto nevylučuje nutnost konání vzdělávacích kurzů slovenštiny. Jako druhou moţnost spatřuje novelizaci správního řádu, dle které by slovenština přišla o své privilegované procesní postavení. Jsem toho názoru, ţe pokud by tato situace v budoucnu nastala, zákonodárce by spíše ustanovení o slovenštině vypustil, jelikoţ by konání jazykových kurzů představovalo zvýšené náklady na činnost správních orgánů.

- 39 -

postavení slovenského jazyka, vůči jiným jazykům privilegovaného, by mělo být zváţeno. Znění § 16 odst. 2 Písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu, je vyjádřením zásady písemnosti správního řízení57. Cizinci mohou předkládat takové písemnosti jak v řízení o ţádosti, tak i v řízení konaném ex offo, zejména je tomu tehdy, svědčí-li jim břemeno důkazní nebo pro rozhodnutí o věci je třeba předloţit zákonem vymezené dokumenty. Dotčené osoby musí předloţit předmětnou listinu vyhotovenou v cizím jazyce a taktéţ její úředně ověřený překlad vypracovaný v souladu se zákonem o znalcích a tlumočnících. Přeloţená listina opatřená otiskem pečeti tlumočníka zaručuje shodu obsahu s cizojazyčnou listinou a umoţňuje tak moţnost kontroly cizincových tvrzení nebo podklady pro rozhodnutí o jeho ţádosti. V případě, ţe cizinec předkládá listinu vyhotovenou cizím státním orgánem, jen ověřenému dokladu lze přiznat důkazní moc veřejné listiny i v ČR, jíţ svědčí presumpce správnosti. Jak jiţ bylo řečeno výše, bylo by v souladu s procesní ekonomií, kdyby správní orgán nevyţadoval tento postup v případech, kdy to není zcela nutné, jen aby měl pocit, ţe postupuje přesně podle zákona. Jedná-li se tedy o dokumenty, které je schopen přeloţit sám nebo je jejich význam zcela jasný, měl by od tohoto postupu upustit. Pokud by tedy od vyţadování překladu některých listin upustil a jednalo by se o prohlášení učiněné na úřední desce, bude jeho povinností o takovém prohlášení poučit i dotčenou osobu, která má sice moţnost si podobnou informaci zjistit na úřední desce, ale jednoduché upozornění ze strany úředníka by bylo vhodné. Tato moţnost by měla být vyuţívána zejména v případech, kdy činnost správního orgánu spočívá právě v častém kontaktu s cizím prvkem nebo s cizojazyčnými dokumenty. Úřední osoby proto jiţ z podstaty výkonu své práce ovládají dostatečně odborně cizí jazyk.58

57

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 15 odst. 1

58

FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z:

- 40 -

7.3.

Právo na tlumočníka ve správním řízení Právo na tlumočníka SŘ přiznává nejen obecně kaţdému, kdo prohlásí, ţe

neovládá jazyk, jímţ se vede řízení, kdy se většinou jedná o cizince, ať jiţ pobývající na území ČR nebo mimo něj, ale je přiznáno také příslušníkům národnostních menšin59 a osobám neslyšícím. 7.3.1. Obecné právo na tlumočníka Právo na tlumočníka je zaručeno v § 16 odst. 3 Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem ČR, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Přestoţe se v oproti čl. 37 Ústavy projevuje jistá konkretizace práv a povinností účastníků řízení, nelze s ní zcela souhlasit. Jak jiţ bylo řečeno výše, Ústava zaručuje aplikační přednost mezinárodním smlouvám a zde dochází k rozporu mezi tímto odstavcem a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, který obviněnému zaručuje bezplatnou pomoc tlumočníka. Objevuje se tak situace, kdy část určující povinnost obstarání si tlumočníka na vlastní náklady prakticky neodporuje Ústavě ani LZPS, jeho pouţití by ovšem k protiústavnosti vedlo, proto souhlasíme s názorem JUDr. Josefa Vedrala Ph.D. o nemoţnosti jeho aplikace60 v rámci správního řízení vedeného z moci úřední, jelikoţ by tak došlo k porušení ústavně zaručených práv účastníků, stejně jako k porušení práv vyplývajících z mezinárodní smlouvy, která má před běţným zákonem aplikační přednost a správní orgán je povinen dodrţovat její ustanovení v rámci svého jednání. I po vyloučení aplikace části tohoto paragrafu, bychom se ovšem přikláněli k jeho širšímu chápání a to podobně, jak bylo naznačeno v části zabývající se čl. 37 LZPS. Tedy ţe právo na tlumočníka nemá pouze ten, kdo prohlásí, ţe neovládá jazyk, ale bylo by vhodné a naplňovalo by to zásady správního řízení, zejména pak zásadu veřejné správy, jako sluţby, poučovací povinnost, součinnosti nebo rovnosti postavení účastníků atd., pokud by správní orgán projevil jistou prozřetelnost a obviněným, u nichţ lze takřka s jistotou předpokládat, ţe nerozumí českému jazyku sdělovat obvinění 59

Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. 60

VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. ISBN 978-80-7273-166-4, str. 207-209

- 41 -

v úředním jazyce země, kde se nacházejí, případně v jazyce státu, jehoţ mají občanství. Jsme tedy toho názoru, ţe pokud se jedná o řízení započaté z moci úřední, pak je povinností správního orgánu nést finanční náklady spojené s činností tlumočníka, jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy. Dotčená osoba musí mít stejné moţnosti k uplatnění svých práv a nesmí být znevýhodněna jen proto, ţe neovládá úřední jazyk. To platí obzvláště v řízeních zahájených z podnětu správního orgánu.61 Česká právní úprava rozšiřuje toto právo i na právnické osoby. Pokud se jedná o správní řízení zahájené na ţádost, pak se povinnost správního orgánu týká pouze poučení o právu na tlumočníka, případně poskytnutí informace o seznamu tlumočníků a také povinnostech, které musí tlumočník splňovat. Finanční náklady a jeho faktické obstarání uţ jsou povinností toho, na jehoţ ţádost má být správní řízení vedeno. Pokud se ale dotyčné osobě nepodaří obstarat si pro daný jazyk tlumočníka zapsaného v seznamu, musí správní orgán poskytnout dané osobě potřebnou součinnost, tak aby jí bylo umoţněno domáhat se svých práv. V případě, ţe se ani tak nepodaří tlumočníka obstarat, bude nutné vést řízení za pomoci tlumočníka, který není v seznamu zapsán, pak se stane tlumočníkem ad hoc. Bude ovšem muset, podobně jako tlumočníci zapsaní v seznamu, sloţit slib. Problematická situace nastává u ţadatelů, kteří si pro nemajetnost nemohou tlumočníka dovolit. Pokud by pro nemoţnost zajistit si tlumočníka na své náklady utrpěli v řízení újmu, mohlo by se jednat o zásah do práva na spravedlivý proces.62 V takovém případě se přikláníme pro řešení, kdy správní orgán bude hradit celou případně poměrnou část nákladů. Není moţné dopustit, aby se dotyčný nemohl domáhat svých práv jen z důvodu nemajetnosti, to by odporovalo čl. 36 odst. 1 LZPS63. Na takovou moţnost by měl správní orgán upozornit v rámci své poučovací povinnosti, a to ve chvíli, kdy je poučován o moţnosti obstarat si tlumočníka. Nedošlo by tak k porušení sil účastníků, naopak by byly tímto postupem vyrovnány. 61

FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: 62

ČERNÝ, P., DOHNAL, V., KORBEL, F. aj. Průvodce novým Správním řádem s podrobným výkladem a vzory podání. 1. vydání., Praha: Linde, 2006. 439 s. ISBN 80-7201-600-8, str. 121 63

Práva zakotvená v odst. 2 aţ 4 tj. mj. moţnost opatřit si tlumočníka musí být (v nebagatelních věcech) dostupná i nemajetným. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T. aj. Listina základních práv a svobod – Komentář. 1. vydání, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012. ISBN 978-80-7357-750-6, str.771

- 42 -

7.3.2. Právo na tlumočníka příslušející národnostním menšinám Statut národnostní menšiny, dle Rady vlády pro národnostní menšiny je v současné době přiznán dvanácti menšinám, jedná se o bulharskou, chorvatskou, maďarskou, německou, polskou, romskou, rusínskou, ruskou, řeckou, slovenskou, srbskou a ukrajinskou menšinu64. O uznání statutu národnostní menšiny usilují také Vietnamci a Bělorusové ţijící v ČR65. Tyto menšiny mají své zastoupení v Radě vlády pro národnostní menšiny, mají na území ČR svůj historický původ, zakládají zde spolky (zejména občanská sdruţení), na jejichţ činnost přispívá i stát, nejsou ovšem právně uznány jako menšiny. Ţádný zákon nedefinuje okruh národnostních menšin, které u nás tradičně a dlouhodobě ţijí a tento pojem tak lze povaţovat za pojem neurčitý.66 Právo na tlumočníka je příslušníkům národnostní menšiny zaručeno v §16 odst. 4 občan ČR příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě ţije na území ČR, má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu v tomto případě nese správní orgán. Správní orgán nemá moţnost jakkoli ověřit příslušnost občana, jelikoţ čl. 3 odst. 2 LZPS dává kaţdému právo svobodně rozhodovat o své národnosti a zakazuje ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování záleţí tak na jeho posouzení. V odůvodnění rozhodnutí týkajícího se příslušníka menšiny, který ţádal o tlumočení do svého jazyka, musí vysvětlit, na základě jakých znaků a údajů dospěl ke svému závěru, zda daná menšina na území ČR tradičně a dlouhodobě ţije.67 Ve většině případů správní orgán pro nejasnost právní úpravy a 64

Vláda České republiky: Národnostní menšiny. [online] [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: 65

iDnes.cz / Zprávy: Chceme být národnostní menšinou, žádají znovu čeští Vietnamci. [online]. Změněno dne 18. 4. 2012. [cit. 1. 6. 2012]. Dostupné z: 66

VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. ISBN 978-80-7273-166-4, s. 211 Vedral dále uvádí, ţe v rámci ratifikace Evropské charty regionálních a menšinových jazyků Vláda navrhovala zajištění práva na uţívání menšinového jazyka v úředním styku v případě slovenštiny a polštiny. 67

ČERNÝ, P., DOHNAL, V., KORBEL, F. aj. Průvodce novým Správním řádem s podrobným výkladem a vzory podání. 1. vydání., Praha: Linde, 2006. 439 s. ISBN 80-7201-600-8, str. 122

- 43 -

komplikovanost odůvodnění svého kroku postavení národnostní menšiny nepřizná. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, ţe tato práva mohou příslušníci menšin uplatňovat při řízení se správním orgánem kdekoliv na území ČR a nikoliv jenom na území, kde ţije větší mnoţství těchto osob, jak je tomu například podle zákona o obcích68. Správní orgán má tedy povinnost nejen zajistit tlumočníka a překlad dokumentů, ale také plně hradí jeho sluţby. A to jak v případě správního řízení zahájeného z moci úřední, ale i v případech, kdy se správní řízení zahajuje na ţádost. Nesouhlasíme ovšem s názorem vyjádřeným JUDr. Josefem Vedralem Ph.D. v komentáři SŘ, ţe se ustanovení tohoto paragrafu vztahují pouze na řízení zahájená na ţádost a na řízení z moci úřední se dále vztahuje §16 odst. 3. Dikce § 16 odst. 4, ţe účastník jednání, člen národnostní menšiny, má právo činit podání a jednat, se dle našeho názoru nevztahuje pouze na jednání na ţádost, ale na jednání s úřady obecně, tedy i pokud je zahájeno z moci úřední, coţ nijak nesniţuje jejich právní postavení. Teprve ve chvíli, kdy by účastníkovi nebylo uznáno postavení národnostní menšiny, je moţné se přesunout do ustanovení § 16 odst. 3. Odlišnost od odst. 3 spočívá také v tom, ţe práva odst. 4 jsou určena pouze občanům ČR, ti, kteří jazykem menšiny mluví, ale nejsou státními občany ČR, tato práva nemají.69 7.3.3. Právo na tlumočníka osob se sluchovým handicapem Tlumočení není třeba vţdy jenom kvůli neznalosti úředního jazyka, ale důvodem můţe být také sluchový handicap. Přestoţe správní řízení ovládá zásada písemnosti, je v některých případech nutný ústní projev. Neslyšícím uţivatelům českého znakového jazyka správní orgán ustanoví tlumočníka českého znakového jazyka podle zvláštního zákona70. Neslyšící osobě preferující český jazyk ustanoví prostředníka, který je schopen se s ní dorozumět pomocí komunikačních systémů vycházejících z českého jazyka dle její vlastní volby. Osobě hluchoslepé bude ustanoven prostředník, který je schopen se s ní dorozumět 68

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích v § 29 a 117 stanovuje podmínku zřízení výboru pro národnostní menšiny a uţívání dvojjazyčných názvů na pobyt alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné neţ české (podle posledního sčítání lidu). 69

Nejvyšší správní soud ve svém plenárním usnesení ze dne 16. 11. 1936, v němţ dospěl k závěru, ţe jazykové právo menšinové přísluší pouze státním občanům. Jazykovým výkladem dnešního správního řádu lze dospět k témuţ závěru. 70

Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 384/2008 Sb.

- 44 -

pomocí komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob dle její vlastní volby. Prostředník je ustanovován za stejných podmínek, za jakých je ustanovován tlumočník českého znakového jazyka. Podle §8 odst. 1 zákona č. 155/1998 Sb. O znakové řeči, mají neslyšící při vyřizování úředních záleţitostí právo na tlumočníka znakové řeči s tím, ţe tlumočnická sluţba se poskytuje bezplatně a v rozsahu podmínek stanovených zákonem o sociálním zabezpečení. Pro neslyšící, kteří se jiţ se ztrátou sluchu narodili, je určeno tlumočení do českého znakového jazyka. Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný jazyk neslyšících ţijících v ČR. S češtinou nemá příliš společného, tento jazyk má vlastní gramatiku a strukturu. Pouze v tomto případě se jedná o klasické tlumočení. Znakovanou češtinu pouţívají nedoslýchaví a ohluchlí lidé. Jde o umělý komunikační systém vytvořený slyšícími lidmi pro dorozumění s neslyšícími. Znakovaná čeština vychází z českého jazyka – jde vlastně o jakousi „viditelnou“ češtinu. Poslední moţností tlumočení je vizualizace mluvené češtiny, kdy tlumočník-vizualizátor slova řečníka pečlivě opakuje tak, aby klient byl schopen odezírat ze rtů. Tento typ tlumočnických sluţeb vyuţívají lidé s lehkými vadami sluchu a ohluchlí. Odezírání ze rtů je však velmi náročné a ne kaţdý k němu má předpoklady71. Předpokládáme, ţe pro neslyšící nepouţívající český znakový jazyk se v rámci práva na tlumočníka pouţije §16 odst. 3 a bude mu tak tlumočeno do znakového jazyka, kterému rozumí. Pokud by bylo příliš náročné obstarat takového tlumočníka, pokládáme za vhodné, aby bylo řízení se sluchově postiţeným vedeno v písemné formě ne jako překlad dokumentů, ale jako dorozumívací prostředek, který je dostupnější.

7.4.

Právo na tlumočníka během postupu před zahájením správního řízení Vedle vlastního správního řízení můţe správní orgán činit některé další úkony

za účelem zjištění, zda má být řízení zahájeno nebo k zajištění či usnadnění průběhu budoucího správního řízení. Je tedy otázkou, zda se právo na tlumočníka vztahuje i na

71

Registr překladatelských firem ČR: Tlumočení do znakového jazyka. [online]. [cit. 1. 6. 2012]. Dostupné z:

- 45 -

tyto úkony správního orgánu. Krátce se tedy u některých těchto úkonů zastavíme a poukáţeme na případnou analogii se zajištěním tlumočníka ve správním řízení. V první řadě je nutné upozornit, ţe správní orgán by měl postupovat co nejjednodušší cestou k dosaţení stanovaného cíle a mít na zřeteli procesní ekonomii, coţ by se mělo projevit snahou minimalizovat počet úkonů, kterým by musel být přítomen tlumočník. Z úpravy těchto jednotlivých úkonů plyne, ţe mohou být uplatněny jednak před zahájením řízení z moci úřední stejně jako se tyto postupy uplatňují v řízení o ţádost72. 7.4.1. Podnět k zahájení řízení předběžná informace V řízení zahajovaných z moci úřední je prvořadý zájem na tom, aby byla určitá věc správním orgánem vyřešena, je proto jeho povinností přijímat podněty k zahájení řízení. Náleţitosti, které by měl podnět splňovat, jsou dané § 37 odst. 2, ale protoţe není činěn v rámci správního řízení, nemusí je nutně splňovat73 a v odst. 3 je jasně řečeno, ţe nemá-li podání předepsané náleţitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůţe správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Z takového vyjádření tedy usuzujeme, ţe orgán by měl v této chvíli toho, kdo podnět podal poučit o nutnosti podání v českém jazyce a minimálně mu poskytnou seznam tlumočníků. Pokud se bude jednat o náklady vzniklé případným vyuţitím tlumočníka, jsou na straně toho, kdo podnět podává, podobně jako v situaci, kdy je řízení zahájeno na ţádost Obdobně vnímáme také situaci při poţadování předběţné informace74, jejímţ účelem je zajistit vyšší míru předvídatelnosti rozhodování správních orgánů tím, ţe ještě před zahájením správního řízení sdělí správní orgán údaje o tom, jak by v případném řízení rozhodl a která je povaţována za podání podle § 37 SŘ75, stejně jako podnět k zahájení řízení.

72

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 140 73

Tamtéţ str. 140

74

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 139

75

VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. ISBN 978-80-7273-166-4, s. 1057-1060

- 46 -

7.4.2. Vysvětlení Je institutem správního práva, které upravené v § 137 SŘ, kdy k prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení. Vysvětlení můţe poţadovat jen tehdy, nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným úředním postupem. Při opatřování vysvětlení se obdobně uţijí ustanovení o předvolání (§ 59) a předvedení (§ 60). Je tedy zřejmé, ţe tak orgán činí z vlastní iniciativy, a měl by tedy, pokud opravdu nelze vysvětlení získat jinak neţ od cizince, který nerozumí, nést veškeré náklady spojené s tlumočením. Osobě podávající vysvětlení totiţ náleţí právo na náhradu nákladů spojených s vysvětlování.76

76

SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-110-6, str. 145

- 47 -

8. Zvláštní správní řízení dle zákona o azylu a unitárního práva Tato kapitola bude věnována právu na tlumočníka v rámci zvláštního správního řízení vedeného dle AZ, ve kterém je rozhodováno o udělení některého druhu mezinárodní ochrany, a částečně také mezinárodním pramenům zavazující ČR. AZ je právě jedním z těch zákonů, které se vymykají pouţití SŘ a disponují s úpravou vlastní. To je např. v otázce jazyka řízení způsobeno tím, ţe jak bylo víše zmíněno, ta nebyla v SŘ poměrně dlouhou dobu upravena a jazyk řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany je nezbytnou úpravou. Podobné odchylky řízení od SŘ můţeme nalézt také v např. v zákoně č. 183/2006. Zaměříme se na okamţik, od kterého je moţné vyuţít právo na tlumočníka, šíři jeho záběru a způsob provedení, stejně jako okamţik, kdy toto právo jiţ není moţné vyuţít. Pozastavíme se také u práva unitárního, které je ovlivněno a tvořeno zejména tzv. Ţenevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků a nařízení Rady 343/2003/ES (Dublin II), dále tzv. procedurální směrnice 85/2005/ES obsahující principy sjednocení azylových procedur ve státech EU a tzv. kvalifikační směrnice 83/2004/ES definující status uprchlíka a typy jeho ochrany.

8.1.

Ženevská úmluva a unitární právo

8.1.1. Ženevská úmluva Přestoţe neobsahuje procesní úpravu řízení o mezinárodní ochraně, povaţujeme za důleţité tento dokument zmínit jako základní pro azylovou politiku, a také z důvodu jeho závaznosti nejen vůči ČR, ale i EU. Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků (Ţenevská úmluva) byla formálně přijata 28. 7. 1951 s cílem vyřešit problém uprchlictví v Evropě po druhé světové válce. Představila definici uprchlíka jako člověka, který má opodstatněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboţenství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politickému přesvědčení a dodnes představuje základní kámen ochrany uprchlíků. 8.1.2. Unitární právo Před vstupem ČR do EU (tehdy ES) bylo třeba provést harmonizaci českého právního řádu s právem EU, a to i v oblasti azylového práva. Dle čl. 6 nového znění

- 48 -

Smlouvy o EU se Listina základních práv EU stává součástí primárního práva a zavazuje jak orgány EU, tak i členské státy při aplikaci práva EU. Ne vţdy je ovšem transpozice směrnic provedena včas a zcela správně, je tedy nutná důsledná aplikace evropských azylových směrnic jako takových77. Listina základních práv EU pak obsahuje ve svém čl. 18 právo na azyl78. Konkrétní povinnosti jsou stanoveny v jednotlivých směrnicích či nařízeních. Jako nejvýznamnější se nám jeví Dublinská úmluva z 15. června 1990. Tato úmluva určuje stát příslušný k řízení o azylové ţádosti podané v některých ze členských států EU. Tím se snaţí eliminovat výskyt tzv. uprchlíků in orbit, bohuţel jen v rámci členských zemí EU. V současné směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka. Účelem směrnice je harmonizovat procesní záruky poskytované v azylovém řízení a podpořit kvalitu rozhodování v členských státech. Nedostatečná azylová řízení mohou osobám zabránit ve sdělení všech skutečností týkajících se jejich Ţádosti, a zbavit tak osoby prchající před pronásledováním, válkou nebo mučením ochrany, kterou si zasluhují79. Tato směrnice tedy uprchlíkům zaručuje v čl. 10 odst. 1 písm. a) a b), ţe budou informováni v jazyce, o němţ lze důvodně předpokládat, ţe mu rozumí, a také mu bude poskytnut tlumočník, kdykoli je to nutné, aby mohli příslušným orgánům předloţit svůj případ. Přinejmenším tehdy, pozve-li rozhodující orgán ţadatele k pohovoru podle č. 12 a 13 a nelze-li bez těchto sluţeb zajistit přiměřenou komunikaci. Jak bude později blíţe popsáno, zde poskytuje AZ vyšší standard, neţ je zaručován touto směrnicí. Přímo k osobnímu protokolu, ţe musí být přizván tlumočník, který je schopen zajistit přiměřenou komunikaci mezi ţadatelem a osobou, která pohovor vede. Komunikace nemusí nutně probíhat v jazyce, který ţadatel o azyl upřednostňuje, 77

Rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008 sp. Zn. 5 Azs 24/2008 Závěry vyplývající z této judikatury je třeba přezkoumat z hlediska souladu s kvalifikační směrnicí, neboť po přijetí a po uplynutí transpoziční lhůty této směrnice platí, ţe zákon o azylu a ostatní relevantní vnitrostátní právní předpisy musí být vykládány v souladu s textem a účelem této směrnice. 78

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 46 79

UNHCR – Azyl v Evropě: Procedurální směrnice[online] [cit. 22. 6. 2012]. Dostupné z:



- 49 -

existuje-li jiný jazyk, o němţ lze důvodně předpokládat, ţe mu ţadatel rozumí a je v něm schopen komunikovat. I tady je standard české úpravy vyšší, jelikoţ poţaduje vyšší míru porozumění jazyku, neţ jen komunikační.

8.2.

Zákon o azylu Touto částí se dostáváme opět k ryze českým normám a to konkrétně zákonu o

azylu č. 325/1999 Sb., ten upravuje oblast mezinárodní ochrany, tj. zejména vymezuje základní pojmy - projev úmyslu ţádat o mezinárodní ochranu, ţádost o udělení mezinárodní ochrany, osobnost ţadatele o udělení mezinárodní ochrany, azylanta, osoby poţívající doplňkové ochrany, pojem pronásledování - dále pak vymezuje formy mezinárodní ochrany (azyl a doplňkovou ochranu), její druhy (azyl dle § 12, 13 a 14, doplňkovou ochranu dle § 14a a § 14b) a podmínky jejího získání a důvody pro odnětí či zánik uvedených forem mezinárodní ochrany, upravuje přijímací podmínky pro ţadatele o udělení mezinárodní ochrany a pobytové podmínky azylantů a osob s udělenou doplňkovou ochranou, tj. zejména jejich práva a povinnosti spojené s pobytem na území ČR, správním řízením jako takovým, jejich postavením v rámci sociálního či zdravotního systému, úpravou pobytu v azylových zařízeních, moţnost finančních příspěvků, atd., obsahuje rovněţ úpravu a právní základ pro vydávání dokladů ţadatelům o udělení mezinárodní ochrany, azylantům a osobám poţívajícím doplňkové ochrany, definuje státní integrační program, kompetence orgánů státu působících v oblasti mezinárodní ochrany a azylová zařízení80. Pro nás je nejdůleţitější § 22 AZ, který jediný upravuje právo na tlumočníka. Účelem azylového řízení je totiţ rychle a spolehlivě zjistit, kdo uprchlíkem skutečně je. Vzhledem k časté důkazní nouzi je právě výpověď ţadatele jedním ze stěţejních důkazů během řízení. Právo na bezplatného tlumočníka je tedy zásadní zárukou pro ţadatele o mezinárodní ochranu81.

80

Ministerstvo vnitra České republiky: Obecný přehled předmětu úpravy zákona o azylu. [online]. Změněno dne 3. 11. 2008 [cit. 4. 6. 2012]. Dostupné z: 81

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 302

- 50 -

8.3.

Jednací jazyk řízení a právo žadatele na tlumočníka Jak jiţ bylo výše zmíněno, obojí upravuje § 22 AZ odst. 1 Účastník řízení má

právo jednat v řízení v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení a v odst. 2. Účastník řízení je oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby. Podobně jako ve SŘ není věnován této problematice příliš velký prostor a ani jeho znění není příliš konkrétní, coţ můţe vést k široké interpretaci, která je nad rámec zákona usměrňována judikaturou NSS, důvodovou zprávou zákona nebo třeba i komentářem. 8.3.1. Fáze prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu Ještě před tím neţ budeme věnovat samotnému právu na tlumočníka a jazyku řízení krátce se zastavíme u prohlášení o úmyslu poţádat o mezinárodní ochranu. Jedná se totiţ o velice důleţitou část řízení dle AZ. V tento okamţik (prohlášení) se ţadatel vyděluje z cizineckého reţimu podle zákona o pobytu cizinců a dostává se do sféry AZ. Cizinec tak musí dát srozumitelně najevo, ţe hledá mezinárodní ochranu, k čemuţ naprosto stačí vyslovení slova azyl či refugee apod82. 8.3.2. Právo na tlumočníka Na rozdíl od § 16 odst. 3 SŘ, kde je stanovena povinnost pořídit si tlumočníka na vlastní náklady, v § 22 odst. 1 AZ se objevuje výjimka, kdy zákon stanoví, ţe tlumočník je poskytnut bezplatně. Hlavním důvodem pro takové stanovisko zákonodárce je výjimečné postavení ţadatelů o azyl. Ti se většinou nacházejí v krajní ţivotní situaci, která je dohnala k opuštění vlastní země a hledání nových moţností ţivota jinde. S tím je také spojena jejich neznalost jazyka, místního práva a často právě i nemajetnost, resp. alespoň dočasné minimální finanční prostředky, tedy neschopnost obstarat si tlumočníka na vlastní náklady. Nemohli by tak řádně uplatnit své právo na získání jedné z forem mezinárodní ochrany a hrozil by jim návrat do země původu, kde by byli ohroţení na svobodě nebo dokonce ţivotě, tedy vysoce chráněných hodnotách, stejně jako právo na spravedlivý proces.

82

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 46

- 51 -

Skutečnost, ţe je ţadateli po celou dobu řízení (nikoliv jen během ústního jednání) bezplatně poskytnut tlumočník, nelze v ţádném případě vnímat jako diskriminující vůči jiným správním řízení s cizím prvkem ani vůči jiným cizincům. Řízení o mezinárodní ochraně je zaloţeno na humanitárním principu a poskytnutí bezplatného tlumočníka je jedním z prostředků právní pomoci ţadateli, který tvrdí a prokazuje, ţe v zemi původu byl vystaven pronásledování nebo jiným obdobným potíţím a který hledá ochranu v jiné zemi83. Česká úprava, moţností vyuţití tlumočníka pro celé řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, zajišťuje ţadatelům vyšší standard, neţ jaký je poţadován procedurální směrnicí, která jeho sluţby vztahuje přinejmenším na pohovor žadatele a nelze-li bez těchto služeb zajistit přiměřenou komunikaci, stejně tak směrnice nepoţaduje překlad dokumentů předkládaných ţadatelem84. Ze systematiky AZ a z formulace výjimek ze správního řádu v § 9 AZ vyplývá, ţe je řeč o řízení o mezinárodní ochraně.85 Fakticky jedná správní orgán s ţadatelem skrze tlumočníka na třech úrovních. Poprvé je to při zahájení řízení, tj. během sepsání ţádosti o udělení azylu, podruhé během konání pohovoru a naposledy při předávání rozhodnutí ve věci. Ustanovení § 22 AZ nicméně můţe vyvolávat dojem, ţe tlumočník je ţadateli k dispozici nepřetrţitě, ke všem jeho komunikačním potřebám, a nikoli jen v souvislosti s vedeným správním řízením. Jak uvádí důvodová zpráva k navrhované novele zákona o azylu: „Toto někteří žadatelé po ministerstvu vnitra dokonce vyžadovali a s ohledem na znění zákona byla složitá argumentace, proč to není možné.“

86

Novela AZ87 proto navrhuje nahradit spojení „na celou dobu řízení“

formulací „na úkony v řízení a s řízením související“, aby byl účel poskytnutí

83

FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: 84

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 302 85

Tamtéţ str. 302.

86

Důvodová zpráva k návrhu zákona o změně zákona o pobytu cizinců, zákona o azylu a dalších zákonů. Novela AZ byla rozeslána do meziresortního připomínkového řízení Ministerstvem vnitra dne 26.1.2010. Je dostupná i s důvodovou zprávou na: <www.mvcr.cz>, [Cit. 4.6.2012]. 87

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „návrh zákona“).

- 52 -

bezplatného tlumočení zcela jasný. Takové vyjasnění pojmů, by pomohlo v předcházení podobným nedorozuměním v průběhu doby, kdy je vedeno řízení. Často kladenou otázkou je, zda se do průběhu řízení zahrnuje také právo na tlumočníka při nahlíţení do spisu. Dle názoru komentáře, by tomu tak mělo být, neboť „nahlížení do spisu (§17) a práva s ním spojená (…) jsou jednou ze základních podmínek pro výkon práva účastníka řízení vyjádřit se k podkladům správního rozhodnutí (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 3 správního řádu)‟ . Z praktického hlediska však můţe být nesnadné nahlédnout do spisu kdykoli za přítomnosti tlumočníka, proto lze doporučit, aby si ţadatel nahlíţení domluvil předem88. Takový postup by se pouţil ve většině případů, kdy tlumočníka obstarává ministerstvo, v případě, kdy si ţadatel tlumočníka obstarává na vlastní náklady, není taková domluva jistě nutná, pouze by se dostavil se svým tlumočníkem. 8.3.3. Jednací jazyk Účastník řízení má právo jednat v řízení v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. První část je naprosto jasná, v českém prostředí se za jazyk mateřský pokládá ten jazyk, který se dotčená osoba naučila, jako první89, odpadá tak případný problém s úředním jazykem, jehoţ občanem je uprchlík. Pokud se jedná o identifikaci jazyka, kterým je schopen se ţadatel dorozumět, můţe vyvstat několik otázek. Zásadní je, jak velká musí být znalost, aby se naplnila představa zákonodárce o dorozumění se.

K tomu blíţe rozsudek NSS: „(…) podle názoru zdejšího soudu

nemůže v řízení o žalobě a následně v řízení o kasační stížnosti stěžovatel účinně zpochybnit kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl pohovor veden v jazyce, jejž si sám zvolil, svým podpisem potvrdil, že souhlasí s obsahem protokolu z tohoto pohovoru, a kdy ani při napadení správního rozhodnutí založeného na těchto pohovorech neuváděl a neuvádí – byť má k dispozici i jiné tlumočníky - konkrétní body, které byly přetlumočeny chybně. Tím získává jeho námitka vskutku zdání účelovosti a rozpory, které vyplývají ze srovnání pohovorů s ním vedených s obsahem žádosti o udělení mezinárodní ochrany, trvají a utvrzují spolu 88

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 302– 303. 89

V jiných oblastech se můţe za mateřský jazyk pokládat např. jazyk, se kterým se jedinec sám identifikuje, nejlépe ovládaný jazyk, kterým na jedince mluvila jeho matka nebo jiná osoba, která se nejvýznamněji podílela na jeho výchově

- 53 -

s dalšími skutečnostmi i Nejvyšší správní soud v přesvědčení, že nepřesvědčivost stěžovatelova příběhu a jeho jednotlivých tvrzení shledal žalovaný oprávněně.90“ Krajský soud Ústí n. Labem vyslovil následující právní větu „jazykem, kterým je ţadatel schopen se dorozumět není jazyk, kterým je ţadatel schopen pouze konverzovat. Aby ţadatel o azyl mohl plnit povinnosti stanovené zákonem o azylu, musí být schopen v tomto jazyce jednat v řízení, tedy uvést všechny významné důvody pro udělení azylu a vylíčit veškeré podstatné souvislosti‟ 91, ačkoli se nejedná o všeobecně závaznou interpretaci, poskytuje nám alespoň představu o tom, ţe nestačí pouze povrchní znalost jazyka ţadatelem, ta by mohla vést ke zkreslení popisovaných událostí a v konečném stadiu i k nepřiznání mezinárodní ochrany. Proti nekvalitnímu tlumočení, jako nesprávnému úřednímu postupu, je jako moţnost ochrany moţné zvolit pouze postu dle SŘ, a to stíţnost. Správní orgán je povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě, pokud byla stíţnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou. Opatřením vedoucím k nápravě by mělo být nejen zanesení těchto námitek do spisu, ale také moţnost uskutečnit nový pohovor s jiným tlumočníkem. Jazyky, jimiţ je schopen se dorozumět, ţadatel uvádí v ţádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ještě před sepsáním ţádosti přebírá ţadatel poučení společně s předvoláním k pohovoru. Jiţ toto poučení by mělo být ţadateli předáno v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Pro tyto účely se v praxi pouţívá prohlášení o jazyce, které ţadatel podepíše za přítomnosti tlumočníka ve zvoleném jazyce. Pro určení moţných jazyků, které lze v řízení pouţít, bude zřejmě vyuţit v první řadě cestovní doklad ţadatele, případně jeho čestné prohlášení o občanství92. Takový předpoklad se ovšem mnohdy ukáţe jako lichý, zejména pokud ţadatel pochází ze země jazykově nejednotné a roztříštěné, pak se stává, ţe nerozumí úřednímu jazyku své země. Zákonodárce zcela rozumně umoţnil jednat během řízení i v jazyce nemateřském, protoţe si uvědomoval časové i finanční potíţe, které by mohly vzniknout při zajišťování tlumočníků z různých „kmenových, domorodých či jinak exotických“ jazyků. Byť to není v současné praxi azylového práva příliš obvyklé, je moţné, ţe

90

Rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 2 Azs 91/2008, rovněţ rozsudek NSS ze dne 29.5.2009 sp. zn. 2 Azs 18/2009 91

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 59 Az 389/2003

92

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 304

- 54 -

ţadatel o mezinárodní ochranu bude hovořit pouze některým z těchto „exotických“ jazyků. Ve chvíli kdy, tlumočník do určitého jazyka není k dispozici, ţadatel není schopen vypovídat a správní orgán nemůţe rozhodnout. Dochází tak k velmi těţko řešitelné situaci. AZ explicitně nestanoví poţadavek, aby tlumočník byl zapsán v seznamu tlumočníků, a proto by se v tomto případě měl správní orgán pokusit obstarat tlumočníka sice nezapsaného v seznamu tlumočníků, avšak takového, který se dokáţe s ţadatelem dostatečně spolehlivě domluvit a správně zprostředkovat jeho tvrzení, anebo pouţít dvojího tlumočení (z „exotického“ do „běţného“ a z „běţného“ do českého jazyka)93. Dnes se můţe k dvojímu tlumočení pouţít i videokonference, kdy vlastně tlumočí dva tlumočníci. Zvyšuje se tak sice pravděpodobnost, ţe některé souvislosti budou ‟ ztraceny v překladu‟ , ale zároveň tak příslušný orgán projevuje snahu o uspokojivé řešení situace. Ačkoli v některých případech ţadatel uvádí, ţe je schopen se dorozumět jistým jazykem, v průběhu řízení se můţe ukázat, ţe nelze zajistit plynulou komunikaci mezi ţadatelem a tlumočníkem. V takovém případě je ţádoucí ukončit probíhající pohovor (případně jiný úkon), zeptat se za pomoci tlumočníka, je-li to moţné, na jiný jazyk, který ţadatel ovládá a který by upřednostnil, a provést opakovaně pohovor nebo jiný úkon v tomto druhém jazyku94. K podobným situacím můţe dojít ať jiţ z přehnané představy o schopnosti se dorozumět daným jazykem nebo i snahou vyjít co nejvíce vstříc, jen aby ţadatel nebyl odmítnut. Je nutné, aby byl ţadatel poučen o moţnosti změny jazyka, pokud by se ukázalo, ţe dostatečně nerozumí. Stejně tak je důleţité, aby v případě, kdy má ţadatel pocit, ţe není překládáno zcela správně, vznesl tuto námitku jiţ v průběhu pohovoru nebo alespoň v průběhu řízení. Mnohdy se stane, ţe taková námitka je ţadatelem vznesena aţ v odvolacím soudním řízení, kdy mu nebyla přiznána mezinárodní ochrana, pak je ale nemoţné prakticky ověřit pravdivost jeho tvrzení95. Na druhou stranu je moţné, pokud ţadatel uvede více jazyků, ve kterých je schopen se dorozumět, ţe bude v rozhovoru s tlumočníkem přecházet z jednoho jazyka do druhého, coţ můţe mít své výhody, ve chvíli, kdy je třeba ujasnit některý výraz,

93

FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: 94

Tamtéţ

95

Rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2009 sp. Zn. 2 Azs 91/2008

- 55 -

kterým si v daném jazyce nemusí být tlumočník zcela jist, pokud by se jednalo o slangové či místní výrazy. Můţe ovšem dojít také ke zkreslení některých pojmů. Uvedený postup není zakázán ani AZ ani procedurální směrnicí96. 8.3.4. Náklady na tlumočení Pokud je řízení vedeno dle AZ, uplatní se výjimka z § 16 SŘ, postupuje se dle § 22, který zaručuje úhradu nákladů na tlumočníka. §22 ale nemůţeme vztahovat na situace, kdy si ţadatel přizve tlumočníka podle své volby nebo pokud jej potřebuje k domluvě se svým právním zástupcem. Někdy tedy během pohovoru dochází k tzv. duplicitě tlumočníků. Jeden tlumočí mezi ţadatelem a jeho právním zástupcem, druhý mezi ţadatelem a správním orgánem, zároveň se správní orgán a právní zástupce dorozumívají v českém jazyce. Bylo by, alespoň dle našeho názoru, jednodušší pro všechny zúčastněné strany, aby tlumočení prováděl pouze jeden tlumočník, který má povinnost být přítomen, a jeho sluţby jsou placeny správním orgánem. Odlišná situace by samozřejmě nastala ve chvíli, kdy důvod pro obstarání druhého tlumočníka, dle vlastního výběru, je větší kontrola nad předkládáním nejen pohovoru, ale např. i písemností.

96

KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. ISBN 978-80-7357-476-5, str. 306

- 56 -

9.

Zvláštní správní řízení dle zákona o pobytu cizinců Dostáváme se k závěrečné právní úpravě, které se budeme v této práci věnovat,

jedná se o zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR upravuje podmínky vstupu cizince na území ČR (dále jen „území“) a vycestování cizince z území, stanoví podmínky pobytu cizince na území a vymezuje působnost Policie České republiky (dále jen „policie“), Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy97. Je tedy svým předmětem (pobytem cizinců) relativně blízký AZ, ale na rozdíl od něj takřka neobsahuje samostatnou úpravu řízení. Veškerá správní řízení (o vydání víza, o povolení k pobytu, o vydání průkazu k pobytu, správní vyhoštění apod.) se řídí podle zákona č. 500/2004 Sb., SŘ, kromě řízení uvedených v § 168 zákona o pobytu cizinců. V následujícím § 169 jsou pak označeny odchylky od SŘ. Projevuje se tak vztah speciality a subsidiarity těchto zákonů a pro taková řízení se pouţije ustanovení § 16 SŘ o jednacím jazyku, jelikoţ zákon o pobytu cizinců jednací jazyk ani poskytnutí tlumočníka nijak neupravuje98. Veřejný ochránce práv (dále jen ochránce) ve své výroční zprávě pro rok 2011 kritizoval postup některých orgánů pouţívajících zákon o pobytu cizinců, zejména pak praxi prováděnou na letišti Praha-Ruzyně, kde probíhalo rozhodování o vyhoštění a to zjednodušenou formou příkazu na místě.99 V těchto případech lze odůvodnění nahradit vlastnoručně podepsaným prohlášením účastníka, ţe s uloţením povinností souhlasí. Podepsáním prohlášení se příkaz stává pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. To pro cizince znamená, ţe se proti vyhoštění jiţ nemůţe bránit standardními opravnými prostředky (odvoláním, které má odkladné účinky) a můţe být ihned vyhoštěn. O těchto dopadech však musí být cizinec prokazatelně poučen. Ochránce zjistil, ţe v řadě případů v rozporu se zákonem o tlumočnících tlumočil tzv. tlumočník na slib a nikoli tlumočník zapsaný do seznamu znalců a tlumočníků. Za ještě závaţnější zjištění povaţuje fakt, ţe v některých případech řízení o vyhoštění tlumočili policisté, coţ povaţuje za zcela jednoznačné porušení §14 SŘ. V takových případech lze povaţovat 97

Zákon č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů - § 1

98

Rozhodnutí NSS ze dne 15. 2. 2012 1 AS 21/2012-34: Podle § 16 odst. 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), který se na dané řízení použije (§ 168 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a contrario), se v řízení jedná a písemnosti vyhotovují v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede řízení, má právo na tlumočníka (§ 16 odst. 3 správního řádu). 99

Zákon č. 500/2004 Sb., SŘ - § 150 odst. 5

- 57 -

celé řízení za nezákonné. Ochránce dále vznesl pochybnosti, zda byli cizinci náleţitě poučeni o dopadech rozhodnutí formou příkazu100. Je zřejmé, ţe v těchto případech, kdy policie chtěla šetřit zásadu ekonomie a rychlosti řízení, docházelo k porušení jiných důleţitějších zásad, jako je právo na spravedlivý proces. Došlo tak k zásahu do práv cizinců a aţ zneuţití zásady neznalost zákona neomlouvá. Pokud bylo v předchozích kapitolách upřednostňování rychlosti a ekonomie řízení, kdy by mohl tlumočit úředník, jednalo se vţdy o případy, kdy by bylo moţné podat řádné opravné prostředky, případně by zásah do práv cizince nebyl příliš markantní, jako v tomto případě. Přikláníme se tedy k názoru vyjádřenému v souhrnné zprávě kanceláře ombudsmana. Jako náprava do budoucna by bylo vhodné, aby se úprava tlumočení v řízení o vyhoštění spíše přiblíţila AZ, kde je právo účastníka na tlumočení zajištěno podstatně lépe a není pouze na správním orgánu, kdy a jak důkladně cizince poučí o moţnosti tlumočení i ve chvíli, kdy je úředník správního orgánu schopen se s cizincem dorozumět. NSS ve svém nedávném rozhodnutí týkajícího se řízení dle zákona o pobytu cizinců judikoval takto: Dle této, stále aktuální, judikatury je správní orgán povinen ustanovit účastníkovi řízení tlumočníka tehdy, jestliţe o to účastník poţádá. Správní orgán, který neustanovil účastníkovi řízení tlumočníka za situace, kdy účastník neprohlásil, ţe neovládá český jazyk, a tato skutečnost nevyplynula ani z obsahu správního spisu, neporušil právo účastníka na přítomnost tlumočníka (viz jiţ rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2004, čj. 6 A 17/2000 – 54, č. 341/2004 Sb. NSS, dále téţ rozsudek ze dne 3. 9. 2008, čj. 1 As 28/2008 – 76; Jestliţe účastník řízení výslovně prohlásí, ţe český jazyk ovládá, rozumí mu a nepoţaduje tlumočníka a protokol obsahující toto prohlášení podepíše, nelze namítat, ţe správní orgán porušil zásady uvedené v § 3 odst. 4 starého správního řádu (nyní § 3 zákona č. 500/2004 Sb.), pouţil-li tyto protokoly jako důkaz (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 6 A 181/2002 - 34). NSS tedy dává v zásadě správnímu orgánu povinnost ustanovit tlumočníka, nejen pokud o to účastník sám poţádá, ale i ve chvíli, kdy tato skutečnost vyplyne ze spisu. Je myslím nasnadě, pokud je účastník cizí státní příslušník a očividně český jazyk neovládá, ţe je třeba ustanovit tlumočníka i ve chvíli, kdy o to dotyčný sám vysloveně nepoţádá. 100

Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv 2011[online]. Kancelář veřejného ochránce práv, vydáno 22. 3. 2012 [cit. 4. 6. 2012] Dostupné z:

- 58 -

Pokud se jedná o řízení započatá na ţádost účastníka, i zde se subsidiárně pouţije §16 SŘ a povinností doţadovaného orgánu bude pouze poučení o moţnosti vyuţití tlumočníka v průběhu řízení. Jeho obstarání a financování jím poskytnutých sluţeb však bude pouze na ţadateli. Obdobně se SŘ i písemnosti předkládané ţadatelem správnímu orgánu musí být přeloţeny do českého jazyka a úředně ověřeny, pokud příslušný orgán nerozhodne jinak.

9.1.

Řízení o udělení víza Výjimkou z předchozího pravidla, tedy pouţití SŘ, je řízení o udělení víza pro

pobyt na území ČR. Příslušnými orgány pro výkon vízové agendy je Ministerstvo zahraničních věcí ČR a jeho konzuláty. Přestoţe se jedná o řízení, které je započato na ţádost, ve většině případů není jeho jednacím jazykem český jazyk, ale jazyk určený místem podání ţádosti. Základní normou, která určuje, který jazyk bude pouţit je Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 810/2009 (vízový kodex), ze dne 13. července 2009, o kodexu Společenství o vízech, které dne 5. dubna 2010 vstoupilo v účinnost. Vízový kodex je novým právním rámcem pro výkon vízové politiky v oblasti krátkodobých schengenských víz, ve státech tvořících schengenský prostor má formu nařízení a jako takový se svým vstupem v účinnost dne 5. dubna 2010 stal součástí českého práva. V případě ČR pozbývají účinnosti příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, která se týkají krátkodobých víz. Prováděcím předpisem k Vízovému kodexu je Příručka pro zpracování ţádostí o víza a provádění změn v udělených vízech, tzv. "Handbook“ a "Handbook2", jejíţ součástí jsou přílohy zveřejněné na webových stránkách Ministerstva vnitra ČR v rozsahu daném Evropskou komisí, jeţ zodpovídá za zpracování a zveřejňování informací o Vízovém kodexu a Handbooku101. Vízový kodex EU stanoví postupy a podmínky udělování víz pro průjezd přes území členských států nebo předpokládané pobyty nepřesahující tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období. Blíţe specifikuje obecná pravidla pro podávání ţádosti a to v čl. 9 odst. 1 a čl. 10 v čl. 11, pak zavazuje příslušné konzuláty, aby 101

Nařízení Evropského parlamentu a Rady č 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). [online]. [cit. 4. 6. 2012] Dostupné z:

- 59 -

formuláře ţádostí byly ţadatelům zdarma běţně k dispozici a snadno přístupné, a také ve kterých jazycích musejí být ţádosti dostupné: v úředním jazyce nebo jazycích členského státu, pro který se o vízum ţádá, v úředním jazyce nebo jazycích hostitelské země, v úředním jazyce nebo jazycích členského státu, pro který se o vízum ţádá nebo v případě zastupování, v úředním jazyce zastupujícího členského státu. Kromě uvedených jazyků můţe být formulář k dispozici v dalším úředním jazyce orgánu EU. Není-li formulář k dispozici v úředním jazyce hostitelské země, je ţadatelům poskytnut zvlášť jeho překlad, který se vyhotoví v rámci místní schengenské spolupráce stanovené v čl. 48. Konzulát informuje ţadatele o jazyku, který můţe k vyplnění formuláře pouţít102. Podobně se i v případě, kdy vízum není uděleno, pouţije standardního formuláře. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo pouţitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o zaloţení ES. Máme zde ukázku výrazného odklonu, pokud se jedná o jazyk, kterým je vedeno řízení, nejedná se v tomto případě o češtinu, ale je zde dána vysoká variabilita jazyků jako úřední řeči a také jazyka dokumentů, které jsou příslušnému orgánu předkládány

k posouzení.

Jedná

se

o

záleţitost

zcela

logickou,

bylo

by

kontraproduktivní poţadovat od cizích státních příslušníků, kteří touţí po dovolené strávené v ČR, aby pro vyřízení víz v jejich zemi museli ovládat češtinu nebo byli nuceni k vyuţití sluţeb tlumočníka.

102

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: Vízový kodex. [online]. Změněno 13. 7. 2010 [cit. 4. 6. 2012]. Dostupné z: < http://www.mzv.cz/file/552589/Vizovy_kodex_CZ.pdf>

- 60 -

10. Závěr Můţeme konstatovat, ţe tlumočení ve správním řízení má své nezastupitelné postavení, nejen jako jedno ze základních práv samostatně, ale také jako významná součást práva na spravedlivý proces, která jsou obě chráněna ústavními zákony. Teprve díky přetlumočení mohou účastníci plně chápat, jaká jsou jejich práva a povinnosti v daném řízení a náleţitě je plnit či se jich domáhat. Poněkud paradoxně se zdá, ţe prameny, které mají zaručit aţ minimální standard spravedlnosti, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, poskytují takřka největší záruky, jak bylo dovozeno z judikatury ESLP. Takové záruky jsou nutné zejména, pokud je řízení zahájeno z mocí úřední, tady ovšem SŘ selhává a přiznává niţší standard neţ Úmluva nebo LZPS, coţ vede nejen k omezení práv dotčené osoby, ale i průtahům řízení, pokud se poškozený dovolává svých práv u vyšších instancí. Povaţujeme tedy za vhodné provést úpravu § 16 odst. 3 SŘ, tak aby korespondoval s mezinárodními předpisy, které mají aplikační přednost. Měla by být tedy vypuštěna část o obstarání si tlumočníka na vlastní náklady a následně by mohl znít následovně: Kaţdý, kdo prohlásí, ţe neovládá jazyk, jímţ se vede jednání zahájené z moci úřední, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. V řízení o ţádosti si ţadatel, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Taková úprava by vedla k vyjasnění problematiky obstarání tlumočníka. Správní orgán by tak pro splnění svých povinností vyplývajících z mezinárodních smluv, LZPS a zásad správního řízení nemusel porušovat normu SŘ. Je samozřejmé, ţe k přijetí novely tohoto paragrafu je nutný nejen právní názor, ale i politická vůle pro započetí zákonodárného procesu, ta je většinou vyvolána naléhavostí problematiky. Přestoţe nejsou vedeny přesné statistiky o vedení správních řízení dle SŘ a počtu jejich účastníků z řad cizinců, myslíme si, ţe jejich počet zatím není zdaleka tak vysoký, aby vyvolal politický zájem na této změně. Obtíţná aplikace se projevuje zejména u §16 odst. 4 SŘ, který zaručuje občanu ČR příslušejícímu k národnostní menšině právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Zákonodárce ovšem poněkud opomněl specifikovat způsob, jak by mohl podobné prohlášení správní orgán ověřit stejně jako specifikaci, o které menšiny se vlastně jedná. Tím vlastně zaručil práva, kterých se nelze jednoduše

- 61 -

domoci. Nápravu tady povaţujeme za velmi komplikovanou a v současné době takřka nerealizovatelnou ať jiţ z hlediska vymezení menšiny (bylo by nutno stanovit přesná kritéria) nebo ověřování, zda je dotyčný účastník opravdu příslušníkem menšiny. Navíc výskyt komplikací spojených s uplatněním tohoto práva bude minimální. Občané ČR většinou ovládají český jazyk dostatečně nebo je v jejich blízkosti někdo, kdo je schopen jim tlumočit, je-li to nutné. Jako pozitivum se jeví novela zákona o znalcích a tlumočnících, která na jedné straně zpřísňuje jejich povinnosti při tlumočnické činnosti, na straně druhé umoţňuje provádět tlumočnickou činnost i osobám bez českého občanství, coţ jistě povede k rozšíření řad tlumočníků se znalostí exotičtějších jazyků, kterých je nedostatek. Jako další klad hodnotíme i snahu úředníků nepoţadovat vţdy překlad důleţitých listin, které jsou jim předkládány v cizím jazyce a také jejich snahu řešit situace, kdy není moţné sehnat tlumočníka do příslušného jazyka pomocí moderní techniky. Tento trend se nejvíce projevuje v řízení dle AZ, kde k takovým situacím dochází nejčastěji. Na české právní úpravě se výrazně projevuje neexistence zákona či článku ústavy, který by jasně stanovil český jazyk jako všeobecný jazyk úředního jednání. Vede to tak k situacím, kdy kaţdý jednotlivý zákon upravuje jazyk řízení v jeho rámci zvlášť nebo je nutné dovodit subsidiaritu SŘ, coţ je pro právního laika, pokud je zároveň i cizincem problematické. Nemyslíme si ale, ţe by přijetí takového zákona mělo větší význam, zejména z důvodu, ţe ČR je jazykově homogenní stát a řízení před státními orgány ve státním jazyce je bráno jako samozřejmé nejen jeho občany, ale cizinci, kteří se stanou účastníky správního řízení. Nejasná a mnohdy nevhodná právní úprava vede k postupnému upřesňování práv a povinností pomocí judikatury NSS a Ústavního soudu. Předpokládáme, ţe ještě nějaký čas bude právo na tlumočníka ve správním řízení podrobněji a lépe zaručováno mezinárodními smlouvami či pomocí směrnic a nařízení EU neţ samotným SŘ a bude tedy záleţet zejména na přístupu správního orgánu, ten je totiţ povinen nejen plnit co mu zákon ukládá, ale můţe účastníkům poskytnout v rámci svých pravomocí i standard vyšší. Výjimkou je v tomto případě AZ, jehoţ samostatná úprava je dle našeho názoru dostačující a zaručující vyšší standard neţ, jaký byl stanoven kvalifikační směrnicí.

- 62 -

11. Resumé The need of interpretation and translation is increasing all around the world because of many different reasons, some of them are common as travelling for fun, business trips etc. some of them are more serious as escape from homeland because of some kind of persecution. The administrative procedure in the Czech Republic is not an exception of this translation need. Foreigners may be participants in all kinds of administrative procedure as well as the citizens of the Czech Republic and they must have same rights and obligations as the citizens. The only way how to guarantee their rights is let them to understand which rights they really have. First of all we are clarifying some terms as differences between interpretation and translation or between different kinds of administrative procedure. Here the attention is regarded to different ways how interpret and which one is the right one for specific procedure. In another chapter we are pursue to the question who starting administrative procedure and what consequences it has on rights and duties of administrative agency and other parties. After these opening chapters we are focusing on legal framework of interpretation in administrative procedure. First of all new Act of legal advisers and interpreters which change some important rules – who can be an interpreter, how to determine their reward or the fact that they can commit an offence. Other chapters solve impact of specifics codes of different legal binding on administrative procedure. We are trying to find out similar and different aspects of all them, which one giving the most powerful rights to parties and which one doesn`t deal with a problem of interpretation at all. One by one is discussed The European Convention on Human Rights and other European regulations, The Constitution of the Czech Republic, The Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms and the rules of Administrative procedure. We concurrently pursue judicature for this question. Partially separated is the Asylum code because of his separated treatment of the right to interpreter. Through whole diploma we are trying to find out when has an administrative authority an obligation to provide an interpreter, to inform about the right to use an interpreter and to pay all costs of interpreter and of course in which language should an - 63 -

administrative authority act after all. Although we presume that the highest protection is provided by Rules of Administrative procedure we find out those rights in the codes with stronger binding. As to our opinion is that an administrative authority has to inform about the right every time doesn’t matter if the procedure was start by the authority itself or by the party of the future procedure. An obligation to provide interpreter and pay all the expenditure is given to the administrative authority just in cases when procedure is started by them. Question is if administrative procedure must pay the expenditure in case of really poor participant who can’t afford an interpreter. Our opinion is that interpretation as a part of fair trial must be provided. Small part of this work is devoted to the right to an interpreter of ethnic minorities and deaf. In the final chapter We reviewing if the questions were answered and find out solutions for the problems about which we knew in the very beginning of this diploma same as the one which we revealed during the time which we spend writing the diploma. We would like to suggest small amendment to an Act of administration procedure to harmonize it with

The Charter of Fundamental Rights and Basic

Freedoms and make It clear who has really right to an interpreter and to consider how to give a clue to administration authority in a question who belongs to the ethnic minority. At last we are stating that there is no need to enactment a national language because in the Czech Republic as a state with just one state language is quite clear. When compiling the topic of the thesis, in addition to statutory regulation itself relevant professional literature was taken into account, current case law was used; this has an irreplaceable role in this issue.

- 64 -

Seznam použité literatury Publikace a články BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK P. aj. Ústava České republiky: komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010. 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7 BLACK, H. C., Blackův právnický slovník 1. svazek. Přeloţili Balaš, V. a spol. 6. vydání Praha: Victoria publishing, 1993. 767 s. ISBN 80-85605-23-6 ČAPEK, Jan. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. 2. vydání. Praha: Nakladatelství ORAC, 2002. 439 s. ISBN 80-86199-55-X ČERNÝ, P., DOHNAL, V., KORBEL, F. aj. Průvodce novým Správním řádem s podrobným výkladem a vzory podání. 1. vydání., Praha: Linde, 2006. 439 s. ISBN 807201-600-8 DÖRFL, L. Zákon o znalcích a tlumočnících – Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 191 s. ISBN 978-80-7400-148-2 FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. dotisk 4. vydání 2003. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2011. 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8 FRONEK, J. Velký anglicko-český česko-anglický slovník. 1. vydání. Brno: LEDA, 2007. 1523 s. ISBN 978-80-7335-114-4 HENDRYCH, D. a kolektiv. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 837 s. ISBN 978-80-7400-049-2 JURNÍKOVÁ, J., SKULOVÁ, S., PRŮCHA, P. aj. Správní právo: zvláštní část. 6. dopl. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 399 s. ISBN 978-80-2104-847-8 KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. aj. Evropská úmluva o lidských právech – Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3 KOLKA, M., PAVLÍČKOVÁ, I., VEČEŘA, M., Píšeme seminární a diplomové práce na počítači. 2. vydání, doplněné a rozšířené. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 297 s. ISBN 978-80-210-5463-9 KOLMAN, Petr. Vybrané kapitoly ze správního řízení. 1 vydání. Ostrava: Key Publishing, 2008, 124 s. ISBN 978-80-8707-163-2 KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., aj., Zákon o azylu: komentářem. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2010. 683 s. ISBN 978-80-7357-476-5 ONDRUŠ, R., KEJVAL, J. Průvodce cizineckým řízením se vzory procesních postupů správních úřadů a účastníků řízení. 1. vydání. Praha: LINDE, 2005. 359 s. ISBN 80-7201-516-8 REPÍK, B.: Ľudské práva v súdnom konaní, 1. vydání. Bratislava: Manz, 1999. 252 s. - 65 -

ISBN 80-85719-24-X SKULOVÁ, S. a kolektiv. Správní právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 428 s. ISBN 978-80-7380-110-6 SVOBODA, P. Ústavní základy správního řízení v České republice. 1. vydání. Praha: Nakladatelství LINDE, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7201-676-1 VEDRAL, Josef. Správní řád s komentáře. 1. vydání. Praha: Bova Polygon, 2006. 1042 s. ISBN 80-7273-134-3 VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. 1446 s. ISBN 978-80-7273-166-4. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T. aj. Listina základních práv a svobod – Komentář. 1. vydání, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012. 906 s. ISBN 978-807357-750-6 FILIPOVÁ, J. Jednací jazyk během řízení o mezinárodní ochraně [online]. Vydáno 8. 7. 2008 [cit. 3. 6. 2010]. Dostupné z: . FILIPOVÁ, J. K některým otázkám úpravy jednacího jazyka ve správním řízení. COFOLA 2009 [online]. [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z: FRYŠTÁK, M. Spravedlivý proces a právo na tlumočení a překlad v trestním řízení. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 2, s. 35 – 39. ISSN 1213-5313 Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv 2011 [online]. Kancelář veřejného ochránce práv, vydáno 22. 3. 2012 [cit. 4. 6. 2012]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/So uhrnna_zprava_VOP_2011.pdf Český statistický úřad: Česká republika v číslech 2011 [online]. Změněno dne 12. 12. 2011[cit. 11. 6. 2012]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/5A004C24D3/$File/14091127.pdf

Právní předpisy IV. Ţenevská úmluva o ochraně civilních osob za války z roku 1949 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

- 66 -

Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. Zákon č. 270/1995 Sb., o štátném jazyku Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích Nařízení Evropského parlamentu a Rady č 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování ţádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka. Vyhláška ministra spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících č. 37/1967 Sb. Ze dne 17. Dubna 1967 v pozdějším znění

Judikatura Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 10. 1995 – Gradinger vs. Rakousko, věc č. 15963/90 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2007 – Stempfer vs. Rakousko, věc č. 18294/03 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2010 – Sandel vs. Makedonie, věc č. 21790/03

- 67 -

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 5. 1990 - Webwer vs. Švýcarsko, věc č. 11034/84 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 3. 1994 Ravnsborg vs. Švédsko, věc č. 14220/88 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 488/01 Stanovisko Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. 6Ads 94/2007-73 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, čj. 1 AS 21/2012-34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 2 Azs 91/2008 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 2 Azs 18/2009 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. Zn. 1 Azs 13/2006 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2003, sp. Zn. 59 Az 389/2003

Internetové zdroje Důvodová zpráva k zákonu o azylu, Dostupné z: . Důvodová zpráva k návrhu zákona o změně zákona o pobytu cizinců, zákona o azylu a dalších zákonů. Novela AZ byla rozeslána do meziresortního připomínkového řízení Ministerstvem vnitra dne 26. 1. 2010 [cit. 5. 6. 2012]. Dostupné z: <www.mvcr.cz> Elaw – právní portál: Právní aktuality 13. 11. 2011 – 3. 1. 2012 Novela zákona o znalcích a tlumočnících [online]. [cit. 24. 5. 2012]. Dostupné z: . Europen e-justice: Videokonference v EU [online]. Změněno 13. 3. 2012 [cit. 25. 5. 2012]. Dostupné z: iDnes.cz / Zprávy: Chceme být národnostní menšinou, žádají znovu čeští Vietnamci. [online]. Změněno dne 18. 4. 2012. [cit. 11. 6. 2012] Dostupné z:

- 68 -

Iuridictum encyklopedie o právu: Spravedlivý proces. [online]. Změněno dne 29. 10. 2006 [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné z: Justice.cz – Oficiální server českého soudnictví: Zákon, kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy (zavedení centrální evidence vybraných přestupků) [online]. [cit. 21. 6. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo kultury Slovenskej republiky: Pôsobnosť Ministerstva kultúry Slovenskej republiky v oblasti štátneho jazyka. [online]. [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo kultury Slovenskej republiky: Koncepcia starostlivosti o štátny jazyk Slovenskej republiky. [online]. [cit. 27. 5. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo spravedlnost ČR – Tereza Palečková Vláda schválila přísnější pravidla pro znalce a tlumočníky. [online]. Změněno 6. 4. 2011 [cit. 25. 5. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo vnitra České republiky: Obecný přehled předmětu úpravy zákona o azylu. [online]. Změněno dne 3. 11. 2008 [cit. 4. 6. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo zahraničních věcí České Republiky: Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. [online] Změněno 12. 4. 2012 [cit. 25. 5. 2012]. Dostupné z: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky: Vízový kodex. [online]. Změněno 13. 7. 2010 [cit. 4. 6. 2012] Dostupné z: < http://www.mzv.cz/file/552589/Vizovy_kodex_CZ.pdf> Notářská komora České Republiky: Novinky v legislativě – Zákon o znalcích a tlumočnících. [cit. 24. 5. 2012]. Dostupné z: Registr překladatelských firem: Konsekutivní tlumočení [online]. [cit. 20. 5. 2012] Dostupné z: .

- 69 -

Registr překladatelských firem ČR: Tlumočení do znakového jazyka. [online]. [cit. 1. 6. 2012]. Dostupné z: Tlumočení při jednání s uprchlíky: Training with UNHCR Školící příručka červen 1993. Str. 15 [online]. UNHCR The UN Refugee Agency [cit. 20. 5. 2012]. Dostupné z: UNHCR – Azyl v Evropě: Procedurální směrnice[online] [cit. 22. Ţ. 2012]. Dostupné z Vláda České republiky: Národnostní menšiny. [online] [cit. 29. 5. 2012]. Dostupné z:

- 70 -