Nakladatelství Paseka / Praha – Litomyšl
© Steve Fisher, 2013 Illustrations © Marek Douša, 2013 Translation © Jan Valeška, 2013 Prologue © Petr Šabach, 2013 ISBN 9788074323447
„Dámy a pánové! Steve Fisher! Americká soda!“ Petr Šabach Kryštof Kolumbus se vydal do Indie, aby nakonec objevil Ameriku. To se občas stane. Bůhví za čím se původně vydal Steve Fisher, aby nakonec objevil Prahu, ale i kdyby tu tenkrát přistál nouzově, je pro nás nejdůležitější fakt, že nám tím umožnil objevit Steva Fishera. Někteří před námi tu možnost využili už v New Yorku, kde svého času provozoval kromě jiného i dvě z nejrizikovějších povolání vůbec. Posuďte sami: to první se jmenuje „taxikář“ a to druhé „stand up comedian“. U nás máme tuhle profesi spojenou s pořadem, který se v televizi jmenuje Na stojáka. Pozor! V tomhle oboru jde kolikrát o holý život! V Americe spíš komikovi. U nás spíš publiku. Podstatné je, že člověk s takovouhle průpravou se v životě jen tak něčeho nezalekne. A tak se stalo, že v roce 1991 se Steve Fisher, spisovatel, herec, zpěvák a majitel hlasu, který nás později v televizní reklamě sametovým přednesem upozorňoval na firmu Panasonic („Panasonic, Ideas for Life…“), objevil u nás v Čechách. To jsem ani zdaleka netušil, že se s ním jednou potkám osobně, ostatně netušil jsem to ani, když jsem poprvé narazil na jeho satirické postřehy v časopisu Reflex, pro který ho objevil na Stevově anglickém blogu Miloš Čermák a později 5
mu v něm poskytl odpovídající prostor pro pravidelnou spolupráci tehdejší šéfredaktor Ivan Hamšík. Oběma těmto osvíceným duchům za to patří náš dík! A třetí poděkování patří samozřejmě Láďovi Horáčkovi z nakladatelství Paseka, jenž to celé dotáhl do podoby knížky, kterou si právě prohlížíte. Mnozí z vás ho ale znají možná také jako „Amíka Steva“ z jeho videí na dnes už neexistujícím serveru n-joy.cz, někdo ho měl to štěstí zahlédnout v karaoke pořadu TV Nova DO-RE-MI (kde mimochodem zvítězil!), někdo třeba v jednom z více než dvaceti v Čechách natáčených většinou zahraničních filmů, v nichž se úspěšně mihl. Zvědavost mi nakonec nedala, a tak jsem panu Fisherovi zavolal a opatrně se ho zeptal, jestli by se mnou někdy nezašel na pivo. A on souhlasil a od té doby je to pro mě Steve. Podnikli jsme spolu zájezd na proslulou akci „Litomyšl – lázně ducha“, kde jsme se rozhodli některé z jeho textů představit posluchačům, a to tak, že on je četl ve své mateřštině a já zase ve své. On odstavec, já odstavec, on začal malinko zrychlovat, já musel přidat taky, on stále víc a víc, já taky, a najednou přestal číst a začal hrát jak o život, a já v ten moment s hrůzou konstatoval, že Steve Fisher se přímo před mýma očima transformoval do postavy šíleného amerického reportéra, a jestli mu to celé nechci pokazit a přerušit jeho výstup svým zbabělým ústupem ze scény, tak zbývá jen jediné: hodně a hodně se snažit 6
a srovnat s tím ďáblem krok… Skončil jsem tenkrát s propoceným trikem, zatímco on se jen pobaveně usmíval. I přes tuto událost jsme však zůstali přátelé a jemu stále zbývalo dost energie na to, aby nám s Jirkou Šlupkou Svěrákem na zpáteční cestě zpíval jednu píseň za druhou. Steve Fisher je zkrátka a dobře renesanční bytost nebo spíš multifunkční chlapík. A to jsem přesvědčen o tom, že nám určitě ještě nějakou tu svou dovednost tají. Příležitostně se ho optám. Jsem hrdý na to, že vám nyní můžu oznámit: „Dámy a pánové! Steve Fisher! Americká soda!“ P. S. Příležitostně se ho také zeptám, jestli už připravuje pokračování…
7
O Česku
Praha po více než 20 letech Ahoj! Jmenuji se Steve Fisher. Jsem Američan a nedávno jsem oslavil kulaté výročí svého pobytu v Čechách. Přijel jsem do Prahy v září 1991 jako dobrovolný učitel angličtiny a žiji zde šťastně dodnes. Oženil jsem se s krásnou Češkou, s níž mám dva syny. Moc rád žiji v tomto nádherném městě a v této krásné zemi. Je fascinující sledovat změny, k nimž zde v posledních letech dochází. Lidé se mě často ptají, zda si myslím, že se Praha v této době změnila k lepšímu, anebo k horšímu. A já vždy odpovídám: „Ano.“ Takže pro ty starší z vás, kteří pamatují, že telefonní číslo mělo jen šest číslic, i pro ty mladší, kteří nevědí, co je to mléčný bar, je zde deset příkladů obrovských rozdílů mezi tehdy a teď: 1. Před více než 20 lety jste ve starém obchodním domě Máj na Národní třídě museli napřed čekat ve frontě na košík, než jste si vůbec mohli dovolit vstoupit dovnitř. Dnes, v novém Tesco My, už košík není nutný, protože to málo, co si tam můžete dovolit koupit, odnesete v jedné ruce. 2. Před více než 20 lety měl na pevné linky v této zemi monopol zlý a nekompetentní Telecom, který všichni nenáviděli. Dnes se to jmenuje O2. 3. Před více než 20 lety tu existovaly jen tři televizní kanály a nic pořádného ke koukání. Dnes, díky 11
zázraku digitálních technologií, není nic pořádného ke koukání na více než třiceti televizních kanálech. 4. Před více než 20 lety se lidé báli, že je jejich soused informátor StB. Dnes se nejvíc bojí toho, že si soused změní heslo své domácí WiFi. 5. Před více než 20 lety, kdy vlastnilo auto mnohem méně lidí, trvala v případě, že se někdo potřeboval dostat z Prahy 8 do Prahy 4, cesta nejméně hodinu veřejnou dopravou. Dnes zvládne většina lidí stejnou trasu v pohodlí vlastního vozu za méně než čtyři hodiny. 6. Před více než 20 lety bylo nutné, pokud jste žili v Praze a chtěli pryč od lidí, odjet na chatu na venkově. Pokud chcete být úplně sám dnes, stačí zajet do obchoďáku Nové Butovice. 7. Před více než 20 lety měly všechny české vesnice kostel, poštu a hospodu. Dnes má každá česká vesnice kostel, poštu, hospodu a pizzerii. 8. Před více než 20 lety lidé konzumovali nezdravé jídlo v hospodě. Dnes konzumují nezdravá jídla v McDonald’s a v KFC. 9. Před více než 20 lety byste v případě, že jste chtěli potkat Němce ze Západu, museli ukázat svůj pas na hranicích. Dnes se stačí ukázat na Staroměstském náměstí. 10. Ale samozřejmě největší změna ze všech se odehrála ještě o něco dříve. Tehdy byla země řízena zkorumpovanou, krutou a sobeckou diktaturou. 12
Dnes se může tento národ pyšnit tím, že jeho zkorumpovaní, krutí a sobečtí vládní představitelé jsou stoprocentně demokraticky voleni.
Otázky a odpovědi po česku Když jsem před mnoha lety přijel do Prahy, musel jsem se jako jednu z prvních věcí naučit, jak se v češtině správně ptát. V angličtině se zeptáte: „Víte, kolik je hodin?“, zatímco v češtině otázka častěji zní: „Nevíte, kolik je hodin?“ V českém obchodě se neptáte: „Máte AAA baterie?“, ale raději na to jdete opatrněji: „Nemáte AAA baterie?“ Zdálo se mi, že způsob, jakým Češi kladou otázky, vyjadřuje jejich slušnost a skromnost, tedy vlastnosti, jichž jsem si rychle všiml a které jsem na rozdíl od svých agresivnějších amerických krajanů okamžitě ocenil. Když se Češi ptají, jako by říkali: Promiňte, že se vůbec ptám. Je ode mě asi troufalé očekávat, že to budete vědět, ale stejně: nevíte – myslím úplnou náhodou – kolik že je hodin? Ovšem rád bych vás ujistil, že naprosto pochopím, pokud to vědět nebudete. Říkal jsem si, jestli český způsob kladení otázek nemůže odrážet onen fatalistický rys národní povahy, což je další česká vlastnost, kterou pokládám za dojemnou. Jako by výchozím bodem nevinného dotazu typu: „Nevíte, kde je nádraží?“ bylo přesvědčení: Samozřejmě jsem si dobře vědom toho, že asi nevíte, kde je. Konec konců, proč byste to zrovna vy měl vědět, že? A proč bych se já měl domnívat, že to víte? 14
Zanedlouho jsem přišel na to, že tenhle fatalistický přístup je v mnoha ohledech opodstatněný. Například ještě v roce 1991 mělo určitě smysl ptát se české prodavačky stylem „Nemáte to a to?“, protože v 99 procentech případů odpověď zněla: „Ne, nemáme.“ Vzpomínám si, že slovo „nemáme“ bylo před lety mezi českými prodavačkami něco jako mantra. Dokonce jsem měl pocit, že některé prodavačky s oblibou odpovídaly „nemáme“, i když vlastně neměly sebemenší tušení, jestli požadované zboží mají, nebo ne. Zaprvé je to pro ně úžasná finta, jak se zbavit zákazníka a vrátit se k tomu, co ještě před chvilkou, než je vyrušil, zrovna nedělaly. Ještě zajímavější bylo zjištění, že to jejich „nemáme“ bylo téměř oslavou všudypřítomné mravní zkaženosti. Vlastně tím zákazníkovi sdělovaly: Ne, to nemáme. Samozřejmě, že ne. A není to typický? Tohle zboží nemáme, a protože dobře vím, jak to v tomhle zavšiveným státě chodí, nemají ho asi ani v žádným jiným krámu. Stejnou ironickou solidaritu jsem pak objevoval i mezi svými novými českými přáteli, když jsem jim vyprávěl o svých zkušenostech s českým „nemáme“ v pražských obchodech. Vzpomínám si, že když nastala první zima mého pobytu v Praze, absolvoval jsem anabázi do všech tří tehdejších obchodních domů ve městě – Máj, Kotva 15
a Bílá labuť – kvůli nákupu zimní čepice. V každém tom obchodním domě mě prodavačky zdvořile informovaly, že žádné čepice nemají. Hmm, pomyslel jsem si. Čepice nejsou? V celém obchodním domě? Je to vůbec možné? Mí čeští přátelé historku vyslechli a ujistili mě, že to možné je. „Je to normální,“ shodli se všichni. A mně se zdálo, že to jejich „normálka“ znělo stejně jako prodavaččino „nemáme“ – jako další mantra oslavného společného strádání. Ani jeden z mých českých přátel neřekl něco jako „Opravdu?“, „Ty jo!“ nebo „Páni, to je blbý…“. Místo toho mi jen jinými slovy říkali: Vítej v klubu, kámo! A vždycky to doprovodili úsměvem či smíchem. Samozřejmě, tohle se odehrálo před mnoha lety. Od té doby se poměry výrazně změnily. Například nedávno jsem si zašel do obchodu s elektronikou koupit nový notebook. Chtěl jsem, aby měl hlavně Intel Wireless Display, umožňující bezdrátové připojení k televizi. Ptal jsem se prodavače, zda takový notebook mají na skladě. Jen tak pro jistotu odešel dozadu a vrátil se za pět minut. „Tak bohužel, pane, takový notebooky nemáme,“ řekl. A tak jsem udělal to, co mě pražské obchody a jejich prodavačky a prodavači naučili už dávno. Na mobilu jsem si přes internet zjistil, kde takové notebooky prodávají. Jak se ukázalo, všechny 16
notebooky, jež měly obchody na skladě, byly pochopitelně vybaveny Intel WiDi jako standardní funkcí. Měl je i obchod, kde jsem právě nakupoval. Takže i když po otázce „Nemáte to a to?“ můžete stále ještě zaslechnout totéž „Ne, nemáme“ jako před lety, změnilo se alespoň to, že zboží, které hledáte, nyní mají, pouze to tají. Prodavač mi notebook namarkoval, já se usmál, možná i zasmál, a pomyslel jsem si: Normálka.
Tatra, nebo Tatru? Už jsem psal o svých zkušenostech cizince, který se chce naučit, jak v češtině správně klást otázky. Ovšem ptát se „Nemáte to a to?“ místo logičtějšího „Máte to a to zboží?“ byl jen začátek mé cesty v pronikání do neuvěřitelných a často nepochopitelných záhad českého jazyka. Po příjezdu do Prahy jsem si rychle oblíbil tureckou kávu zvanou turek. Ale ne že bych měl moc na výběr, protože tohle byl vlastně jediný druh kávy, který se tu v té době podával. Nejraději jsem měl turka s kapkou kondenzovaného mléka. A jedinou značkou, která se tehdy dostala koupit, byla Tatra. Jednou jsem si pro ni skočil do místního obchodu. Tou nejlepší češtinou, jíž jsem byl po několikadenním pobytu ve městě schopen, jsem prodavačku požádal slovy: „Prosím vás, nemáte Tatra?“ Prodavačka vypadala zaraženě. „Co to chcete?“ ptala se. „Tatra?“ trval jsem na svém. Zmatený výraz z prodavaččiny tváře nezmizel. Ale aspoň se otočila a začala statečně hledat v regálech za sebou. Zjevně doufala, že ať už jsem požadoval cokoli, zboží se zázrakem objeví, ačkoli nemá ani ponětí, co to vlastně chci. „Co hledáš?“ zeptala se jí kolegyně. 18
„Ále, ani nevím,“ odpověděla. „Tady ten pán něco chce, jenže vůbec nechápu co.“ „Tak co si přejete, pane?“ obrátila se na mě druhá prodavačka. „Já chci Tatra,“ řekl jsem. „Tatra… mléko… pro kafe.“ „Hele!“ vyhrkla prodavačka na svou kolegyni. „Von chce Tatru!“ Otočila se, našla jednu v regále a podala mi ji. A tehdy jsem si uvědomil, že budu-li někdy chtít mluvit dobře česky, musím se začít víc starat o své zdraví. Protože je zřejmé, že se budu muset dožít asi tak 140 let, abych tento jazyk zvládl. Takže, první lekce. Správně není „já chci Tatra“, ale „já chci Tatru“. Tak jsem se poprvé dostal na samý okraj oné vše pohlcující černé díry české gramatiky, které se říká skloňování. Učil jsem tehdy angličtinu, a kdykoliv si moji žáci začali stěžovat na obtížnou výslovnost angličtiny, musel jsem se smát: „Co? To snad nemyslíte vážně! To si ze mě děláte legraci, že jo? Podívejte, v angličtině se naučíte jen dvě slova: woman a women. A je to! Jen dvě jednoduchá slova. To já se v češtině musím naučit žena, ženy, ženě, ženu, ženo a ženou, a to máte jen to zatracený jednotný číslo! V množném čísle k tomu musím zvládnout ženy, žen, ženám, ženách a ženami! Na co Američanovi stačí dvě slova, jich Češi potřebují jedenáct!“ 19
Nebo si vezměte tak jednoduchou anglickou otázku jako „What?“ – ať už ji použijete v jakémkoliv kontextu, vždycky je to stejné: Of what? For what? With what? By what? About what? Ale v češtině, kdepak, kdepak! Jedna otázka. Pět různých způsobů, jak ji položit: Co? Z čeho? K čemu? O čem? S čím? A tak jsem se pustil do obtížného úkolu: zvládnout skloňování v češtině. A první podivuhodnost, na kterou jsem narazil, byl obrovský počet příslušných tvarů – vždyť česká podstatná jména se dělí na tři rody a mají čtyři vzory pro ženský rod, čtyři pro střední a šest pro mužský rod. To dělá celkem 14 různých vzorů. A každý z nich má 14 různých typů skloňování v jednotném i v množném čísle. Pak ta dvě čísla znásobte a dojdete ke zjištění, že existuje 196 možných tvarů skloňování českých podstatných jmen. A to nemluvím o tom, že příslušné tvary českých přídavných jmen se musejí shodovat s tvary podstatných jmen, která blíže určují. A že k tomu všemu ještě existuje přes 40 různých variací českých přídavných jmen! Při rozboru této šokující statistiky jsem si poprvé uvědomil, co jsou ti Češi vlastně zač. Musejí to být samí géniové! Jedině takhle se snad dá vysvětlit fakt, že se dokážou naučit jazyk, který se mně jeví ještě složitější než kvantová fyzika. 20
Ovšem vzápětí jsem si začal dělat starosti při představě nesmírného duševního vypětí, jemuž jsou malí Češi vystavováni, když se tohle všechno učí. Pět různých způsobů, jak se zeptat „co“, jedenáct různých tvarů podstatného jména žena či ženy a 196 rozličných tvarů u podstatných jmen?! A hned mě napadlo, kolik vůbec může těm chudákům po letech strávených ve škole a vší té dřině s učením neuvěřitelně složité gramatiky zbývat místa v paměti na těch jejich pevných discích v mozku… Co když je osvojení všech záludností českého jazyka vlastně vrcholem jejich celoživotních úspěchů? Co když po všem tom úsilí, které je třeba vyvinout k zvládnutí onoho monumentálního úkolu, většina z nich už prostě a jednoduše musí být duševně tak vyčerpaná, že se už nedokážou naučit nic jiného? Možná že jsou příliš zaměstnáni intelektuálními cvičeními typu „co je správně, na hradě, nebo na hradu?“, že pak nedokážou zaznamenat prostý fakt, že se jim svého času kupříkladu mladičký ministerský předseda potichu vytratil do nového luxusního sídla na Floridě i s fantastickými 300 miliony korun, jež si tak nějak ze dne na den vydělal. A je tu i možnost, že bývají třeba poněkud zaskočeni otázkou, zda se ve slově „brzičko“ píše i nebo y, a tak si ani neuvědomí, že politická strana, kterou si právě zvolili, je tatáž, kterou se jim v předchozích volbách podařilo vystrnadit… 21
Ano, trvám na tom, že Češi jsou národ géniů. Jen se o ně občas bojím. Jak říkal římský filozof Seneca: „Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.“
Srdečné pozdravy z Československa Mí čeští přátelé a známí se mě často ptají, co mě v téhle zemi nejvíc překvapilo, když jsem sem před lety přijel. Vždycky se odpovědi na tuhle otázku vyhýbám. Obávám se totiž, že bude znít jako přiznání typického amerického idiota. Američané jsou přece pověstní svou neznalostí jiných zemí světa. Například podle jedné nedávné studie měli najít na mapě Japonsko, a polovina dotázaných odpověděla otázkou „Co je to mapa?“. Proto když mi v roce 1991 kdosi navrhl, abych jel do Prahy učit angličtinu, první, co mě při pohledu na mapu překvapilo, bylo zjištění, že Praha leží v zemi zvané Czechoslovakia. Czechoslovakia! Panečku, to je jméno! Čtrnáct písmen! V angličtině to byl vlastně nejdelší jednoslovný název státu na světě. Nechal za sebou i takový Liechtenstein (třináct písmen) a Turkmenistan (dvanáct). Co jsem o Československu vlastně věděl? Moc toho nebylo. Matně jsem si připomněl, že zlosyn a geniální šachista z první bondovky Srdečné pozdravy z Ruska pocházel právě z Československa. Myslím, že se jmenoval Kronsteen. Byl členem zločinecké organizace SPECTRE, která se snažila Jamese Bonda zlikvidovat. Tenhle chlápek byl v SPECTRE 23
vedoucím oddělení plánování, což byl na člověka z tak malé země docela vysoký post a já to tehdy považoval za její impozantní úspěch. Ovšem za ta léta, co zde žiju, jsem žádného Čecha jménem Kronsteen nepotkal a ani jsem se tu nikdy nesetkal s šachistickými zloduchy. Jednou jsem hrál dámu s Čechem, který hrál docela dobře, ale choval se jak blbec. Toť vše. Druhá věc, která mě po příletu do Prahy na téhle zemi překvapila (asi to bude znít divně, ale pravda to je), bylo zjištění, že je tu všechno barevné. Bez legrace. Po celý život jsem v amerických novinách a školních učebnicích neviděl jiné obrázky z východní Evropy než černobílé fotografie lidí, kteří v dlouhých šedých kabátech až na zem postávají v krutém mrazu ve frontě na chleba. Takže když jsem poprvé uviděl Prahu na vlastní oči, nestačil jsem se divit. Stromy byly zelené! Obloha byla… no, ve skutečnosti byla v ten chladný den na konci září spíš šedivá. Domy, ulice, metro, lidé… no, dobrá, přiznám se bez mučení, všechno mělo taky takový šedavý nádech, ale ty stromy! Určitě zářily barvou. Vzpomínám si, jak jsem na ně v údivu zíral v den příjezdu, když jsem o pár hodin později stál v zimě před obchodem a společně s lidmi v dlouhých tmavých kabátech čekal ve frontě na chleba. Třetí věc, která mě hned první den také překvapila, bylo telefonování, či spíše výsledek snahy 24
zatelefonovat si z automatu na nádraží. Chtěl jsem vložit do přístroje korunovou minci, ale nešlo to. Otvor blokoval jakýsi kovový předmět. Vyzkoušel jsem ostatní telefony kolem, ale všechny měly otvory zablokovány stejně. Pak si jeden laskavý český kolemjdoucí všiml mého zmateného chování a ukázal mi, jak telefon funguje. Položil minci na malý výstupek před otvorem a vytočil mi číslo. Když se na volaném čísle ozval hlas, otvor se otevřel a mince zapadla dovnitř. Pane jo, pomyslel jsem si. Mince tam nezapadne, dokud vás telefon nespojí. Takže nemůžete o své mince přijít, kdyby se telefon porouchal. Jak důmyslné! Když jsem se hlasu na druhém konci drátu zeptal, zda bych mohl mluvit s ředitelem školy, kde jsem měl vyučovat, vyštěkl „To je omyl!“ a zavěsil. Můj laskavý český zachránce, jenž mi pomáhal, se ptal, co že se stalo. Tak jsem mu sdělil, že jsem se asi nedopatřením dovolal nějakému panu jménem Omyl. Ujistil mě, že v české telefonní síti je to zcela běžné, a znovu mi s telefonováním pomohl; na třetí nebo čtvrtý pokus jsem se pak do školy skutečně dovolal. Jak se ukázalo, český telefonní systém se stal jedním ze stálých zdrojů překvapení. Jednou jsem se dovolal na číslo, kde jsem uslyšel dva nebo tři telefonující najednou. V moravském Vranově jsem zase našel zázračný veřejný telefonní automat, 25
do kterého jsem vložil korunu a za to jsem si mohl déle než hodinu povídat se svou rodinou v daleké Americe. Pokud jste na tyto zkušenosti s fungováním telefonních budek v minulosti příliš mladí, určitě se zeptejte rodičů. Možná také mají v zásobě pár legračních historek. Během všech těch dnů, týdnů i měsíců života v Československu, které pro mě brzy přestalo být jen zemí s nejdelším názvem na světě, jsem se dočkal mnoha dalších překvapení; tím největším pro mě bylo, že jsem se tu po čase zamiloval a našel největší štěstí v životě… O tom se ale nechci rozepisovat. Místo toho mi dovolte malou výzvu: budu nesmírně rád, když se mi ozve chlápek jménem Kronsteen. Ať mi laskavě napíše.
Letiště Václava Havla? Proboha! Když česká vláda oznámila rozhodnutí přejmenovat pražské letiště na počest zesnulého prezidenta Václava Havla, připadalo mi to napřed jako báječná myšlenka. Ale jen do okamžiku, než jsem se nad ní hlouběji zamyslel. Pak jsem ji zařadil do kategorie nejhorších myšlenek v historii blbých nápadů. Jako velkého obdivovatele prezidenta Havla mě totiž zaráží: Proč by pro všechno na světě chtěli Češi pojmenovat jedno z nejprotivnějších míst v Praze po jedné ze svých nejvýraznějších osobností? Děsím se totiž představy, že brzy budu slýchat něčí hořekování nad tím, že musel „čtyři hodiny trčet na tom zkurveným Havlově letišti“. Opravdu si někdo myslí, že světoznámý prezident, uznávaný dramatik a statečný disident by chtěl, aby jeho jméno vyvolávalo takovéhle pocity a reakce? Já tedy ne. Dobře vím, že je dnes běžné pojmenovávat letiště po prezidentech – od Charlese de Gaulla v Paříži po Mezinárodní letiště Ronalda Reagana ve Washingtonu. Na druhé straně, skutečnost, že je něco běžné, ještě nemusí znamenat, že je to rozumné. Vezměte si například New York. Obě tamní letiště nesou jména dvou oblíbených amerických osobností: jedno Johna F. Kennedyho, milovaného 35. prezidenta Spojených států. Druhé letiště se jmenuje 28
po Fiorellovi LaGuardiovi, legendárním starostovi New Yorku v letech 1934–1945. Velké osobnosti. Zvučná jména… Ale slavní a oblíbení jsou jen do okamžiku, než po nich někdo pojmenuje letiště. Dneska všude slyšíte, jak si obyvatelé New Yorku stěžují: „Jó, LaGuardia je hrůza, ale Kennedy je fakt na hovno!“ Kam se poděl původní záměr uctít dvě skvělé osobnosti moderních amerických dějin? Jejich kdysi uznávaná jména jsou dnes synonymem ošklivosti, znechucení a averze. Pocitů, které přežívají v myslích všech nebožáků, kteří musejí na těchto letištích trpět. „Cože? Letíme na Kennedyho? Aajajaj!“ „Chcete mi snad říct, že musím přesedat na LaGuardii? Panebože, to snad ne!!!“ A Češi teď chtějí uctít památku člověka, který nejvíc ze všech symbolizoval odvážný odpor proti totalitnímu útlaku, tím, že po něm pojmenují místo, kde se platí nehorázné letištní poplatky, kde cestující musejí trčet hodiny před plánovaným odletem a pak postávat v mnoha nekonečných frontách na kontrolu letenek, pasů, bezpečnostní kontrolu a nástup do letadla? Proč mám takový vtíravý dojem, že by tenhle nápad Václava Havla pořádně rozesmál? Nejen že teď cestující budou muset „celý hodiny čekat na zasraným Haveláku“. Budou svalovat vinu 29
za ztrátu svých kufrů na „ten zatracenej Havlův mančaft“, nadávat na „nekřesťansky drahý kafe na Havelportu“ a budou se zapřísahat, že „to je naposledy, co z tý po Havlovi pojmenovaný prdele“ odlítají nebo na ní přistávají. A to už nemluvím o tom, že budete dnes a denně poslouchat tisíce turistů, zejména Američanů, jak mrší jméno vašeho zesnulého prezidenta otázkami typu: „Promiňte, můžete mi říct, jak se dostanu na letiště Vaklaf Hejvl?“ To mě teda podrž! Cožpak neexistuje nějaké divadlo, kterému by jméno Václava Havla slušelo líp? Nebo náměstí? Či most? Anebo škola? Nebo mnoho divadel, náměstí, mostů a škol? Tedy místa, která jsou – stejně jako byl Václav Havel sám – prima, konstruktivní a inspirativní… …a kde za obloženou bagetu nezaplatíte 150 Kč! Když to vezmu kolem a kolem, copak by se nenašla pěkná stará zakouřená hospoda, kde se čepuje pivo jako křen a podává poctivý guláš? Jsem si jist, že by Havel přivítal své jméno i nad jejím vchodem.
Všechny prezidentské kníry Jako Američan vychovaný v zemi, která je poblázněná vším novým a moderním, miluju na životě v České republice právě ten její starosvětský půvab – historické budovy, ulice dlážděné kočičími hlavami a vousaté prezidenty. Z mého pohledu je na Česku snad nejroztomilejší právě posledně zmiňovaný fenomén. V Americe jsme neměli kníratého prezidenta od dob Williama Howarda Tafta, tedy od roku 1913. Prezident Taft se pyšnil nádhernými zakroucenými kníry, které trčely na obě strany a snadno trumfly i knírek typu kartáček, jejž nosil jeho předchůdce v Bílém domě, Theodore Roosevelt. Už skoro celé jedno století Amerika sází na hladce vyholené prezidenty. Je nasnadě, že od té doby se na světové scéně objevila spousta věhlasných vůdců s knírkem. Ze všeho nejdřív člověka napadne Hitler. A pak hned Stalin. A nedávno Saddám Husajn. Ovšem v současnosti, tedy alespoň v Evropě, je dost těžké narazit na kníratou hlavu státu. Samozřejmě s výjimkou skupinky, která byla v diplomatických kruzích známa jako „prezidentský kníratý trojúhelník“: Česká republika, Slovensko a Polsko. Kromě tohoto trojbloku najdeme v dnešní Evropě už jen dvě další výjimky: běloruského prezidenta 31
Alexandra Lukašenka a dánskou královnu Markétu II. (ta má ovšem ten svůj zakrytý make-upem, takže je sotva vidět). Zdá se, že i v takových tradičních baštách kníratých prezidentů, jako je Jižní Amerika, jižní Evropa či Afrika, dnes převládá trend hladce vyholených prezidentských brad, dvojbrad a tváří. Je jen pochopitelné, že Střední východ zůstává nadále oblastí zaslíbenou „kníráčům“ – od syrského prezidenta Bašára al-Asada k brunejskému sultánovi Hassanalu Bolkiahovi. Kníry „letí“ asi proto, jak kdysi názorně předvedli Hitler i Stalin, že nikdo lidem nevtluče do hlav varování: „Pokud se opovážíte proti mně jen špitnout, schytáte to!“ lépe než právě vůdce se slušivým tmavým knírem. Československo to bez prezidentských vousů vydrželo dost dlouho. Je pravda, že Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš vousy či kníry nosili, ale pak následovala pětice bezvousých holátek: Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda a Husák. Možná že nechtěli vypadat jako Stalin. Což člověk pochopí. Podobně se chovali i jejich sovětští šéfové: Chruščov, Brežněv, Andropov, Černěnko a Gorbačov. Takže je přirozené, že po pádu železné opony v roce 1989 přišel čas, aby si země vybrala prezidenta symbolizujícího nové období svobody. Nikdo přece nechtěl hlavu státu, která by vypadala jako těch pět předešlých komunistických figurín. Naštěstí tu byl 32
Václav Havel, který – kromě toho, že měl nádherný knírek – byl i světově proslulý spisovatel, intelektuál a bývalý disidentský hrdina. Což byl bod navíc! Když si Havel odsloužil v úřadu prezidenta nové České republiky dvě maximálně povolená funkční období, stála země před otázkou, kým Havla nahradit z široké nabídky kvalifikovaných kníratých kandidátů. Na výběr jich bylo dost a dost, včetně tak známých tváří jako Josef Zieleniec, Karel Schwarzenberg a Jan Ruml. Výstavní knírek bývalého ministra spravedlnosti Jana Kalvody byl ze soutěže vyřazen, když se ukázalo, že ke knírku chybí titul JUDr. Nakonec si národ, či spíše jeho zvolení zástupci vybrali za nositele prezidentského kníru Václava Klause. Měl totiž ještě něco, co chybělo všem ostatním prezidentským kandidátům: elegantní brýle. Ty jsou pochopitelně spojovány s inteligencí, což je při volbě hlavy státu důležitý – byť ne zcela zásadní – předpoklad, jak ukázala moje vlastní země, když si dvakrát zvolila do nejvyššího úřadu George W. Bushe. Ano, je pravda, že brýle nosí i Josef Zieleniec. Ale ty jeho měly takové ty staromódní obroučky ne nepodobné pilotním brýlím, ve kterých vypadal dost nemožně. Na rozdíl od Klausových módních brýlí bez obrouček, které teď nosí kdekdo. I já teď nosím brýle bez obrouček. Ale nechat si 33
narůst knírek jsem se neodvážil. Naposledy jsem to udělal v 70. letech minulého století. Chtěl jsem vypadat jako Robert Redford ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Místo toho vypadám… no, jako Václav Klaus. Vybraná anglická synonyma výrazu „knírek“: Cookie Duster smetáček na keksy Lady Tickler šimrátko na dámy Lip Rug podnosní kobereček Lip Toupée příčesek pod nos Mouth Brow spadlé obočí Snot Mop stěrač soplů Soup Strainer cedníček na polévku Womb Broom košťátko na dámská přirození
Nečas: „Nechce být někdo ministrem?“ PRAHA – Premiér Petr Nečas dnes zopakoval svůj předvolební slib, že nebude ve vládě tolerovat sebemenší korupci. Zároveň připustil, že by přísné dodržování těchto etických zásad mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že by Česká republika mohla skončit bez funkčního kabinetu, parlamentu či jakékoliv politické reprezentace v krajích či městech. „Pokud budu muset, klidně budu celý tenhle zatracený stát řídit sám,“ dodal Petr Nečas smutně, zatímco sbíral vládní dokumenty poházené po stolech a po podlaze jednacího sálu kabinetu, z něhož mu před pár okamžiky prchlo několik ministrů. Zdroj blízký Petru Nečasovi prozradil, že premiér právě požádal všechny ministry, aby podepsali místopřísežné prohlášení, že během svého působení ve vládě nikdy nepřevzali jediný úplatek. V ten moment vyskočilo několik ministrů ze židlí s vysvětlením, že musejí neprodleně na toaletu. „Šlo zřejmě o závažné průjmové onemocnění, protože se dosud nevrátili,“ sdělil nám dobře informovaný zdroj. „Možná že to byl ten bramborový salát,“ konstatoval zdroj a dodal: „Tahle jídla jsou v takhle teplém jarním počasí skutečně nebezpečná.“ Zmizení ministrů je nejnovější událostí v celé sérii náhlých odchodů vládních činitelů. Jsou příčinou 35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
