Práce s počítačem Windows 7, Office 2010

Práce s počítačem Windows 7, Office 2010

Lukáš Heller, Jindřich Jelínek, Pavel Simr

Ústí nad Labem 2011

Tato akce je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky jako součást projektu Vyrovnávací kurz IT kompetencí pro studenty 1. ročníku PřF UJEP, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/07.0432. Tento projekt je součástí IPRM Ústí n. L. – Centrum

2

Úvod

Úvod Tato skripta vznikla jako součást projektu Evropského sociálního fondu s názvem Vyrovnávací kurz IT kompetencí pro studenty 1. ročníku PřF UJEP, který Katedra informatiky PřF UJEP realizovala v letech 2009 – 2012. Cílem skript není podrobné popsání detailů práce s počítačem či snad informatiky jako oboru. Autorský tým se snažil při tvorbě tohoto textu soustředit na vybrané partie, které mohou být studentům přírodovědeckých studijních programů k užitku, mají pomoci v jejich studiu na vysoké škole a k tvorbě vlastních prací. Snahou je také přispět k vyrovnání někdy dost odlišné úrovně znalostí a dovedností absolventů středních škol, kteří se přichází dále vzdělávat ve svém oboru. Text se zaměřuje na dnes běžné operační systémy a kancelářské aplikace. Skladba kapitol je určena sylabem předmětu. Důraz je kladen na základní znalosti a dovednosti, které jsou součástí zápočtových testů. Ačkoliv byla při tvorbě samozřejmě snaha vyvarovat se chybám a překlepům, je jisté, že určité jejich množství bude v textu tak jako tak obsaženo. Autoři proto uvítají jakékoliv podněty, které mohou v budoucnosti přispět k vylepšení tohoto textu. Studentům přejeme, aby jejich znalosti a dovednosti nevyžadovaly časté využití těchto skript! Za autorský tým Mgr. Jindřich Jelínek hlavní manažer projektu

Ústí nad Labem, srpen 2011

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................ 3 OBSAH ........................................................................................................................................... 5 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE ICT ............................................................................................................. 7 Základní pojmy .................................................................................................................................... 7 Hardware ............................................................................................................................................. 8 Software ............................................................................................................................................ 14 Bezpečnost ........................................................................................................................................ 15 Právo.................................................................................................................................................. 17 Ochrana osobních údajů.................................................................................................................... 18 Zdraví ................................................................................................................................................. 19 PRÁCE S OPERAČNÍM SYSTÉMEM MS WINDOWS 7 ................................................................................. 22 Operační systém MS Windows 7 ....................................................................................................... 22 Základní pojmy OS ............................................................................................................................. 23 Popis základních součástí a programů operačního systému Windows 7 .......................................... 30 Souborový systém ............................................................................................................................. 34 Program Průzkumník Windows ......................................................................................................... 36 Vyhledávání objektů .......................................................................................................................... 40 Další programy pro práci se souborovým systémem ........................................................................ 42 ÚVOD DO OPERAČNÍHO SYSTÉMU LINUX .............................................................................................. 43 Základní pojmy .................................................................................................................................. 43 Distribuce Ubuntu ............................................................................................................................. 44 Práce se soubory, adresářová struktura............................................................................................ 49 Správa systému.................................................................................................................................. 50 Příkazový řádek ................................................................................................................................. 52 TEXTOVÝ EDITOR MS WORD ............................................................................................................. 54 Vzhled a ovládání aplikace Word 2010 ............................................................................................. 54 Vytvoření a uložení dokumentu ........................................................................................................ 57 Tisk souboru a náhled tisku ............................................................................................................... 57 Práce s textem ................................................................................................................................... 58 Formátování ve Wordu ..................................................................................................................... 60 Práce se Styly ..................................................................................................................................... 62 Práce s objekty v textovém editoru MS Word 2007 ......................................................................... 63 Oblast Stránky ................................................................................................................................... 63 Práce s tabulkami .............................................................................................................................. 64 Vkládání obrázku a klipartu ............................................................................................................... 66 Vložení kresby ................................................................................................................................... 68 Vložení Hypertextového odkazu ....................................................................................................... 68 Vložení záhlaví, zápatí a číslování stránek ......................................................................................... 69 Vkládání dalších objektů.................................................................................................................... 69 Kontrola pravopisu ............................................................................................................................ 70 Obsah, rejstřík a poznámky pod čarou .............................................................................................. 71 TABULKOVÝ EDITOR MS EXCEL .......................................................................................................... 74 Prostředí tabulkového editoru .......................................................................................................... 74 Soubor – otevření, uložení ................................................................................................................ 75 Typy souborů ..................................................................................................................................... 75 Buňky ................................................................................................................................................. 75 Řádky a sloupce ................................................................................................................................. 77 Listy tabulek....................................................................................................................................... 78 Formátování ...................................................................................................................................... 78

Práce s počítačem Vzorce a funkce ................................................................................................................................. 81 Funkce ............................................................................................................................................... 83 Řazení a filtrování dat ........................................................................................................................ 85 Podmíněné formátování.................................................................................................................... 86 Grafy .................................................................................................................................................. 87 Tisk..................................................................................................................................................... 92 PREZENTACE MS POWERPOINT ......................................................................................................... 96 Zásady tvorby prezentace ................................................................................................................. 96 Prostředí aplikace PowerPoint .......................................................................................................... 96 Vytvoření prezentace ........................................................................................................................ 96 Uložení prezentace ............................................................................................................................ 97 Režimy zobrazení ............................................................................................................................... 97 Snímky ............................................................................................................................................... 98 Formátování ...................................................................................................................................... 99 Tabulky ............................................................................................................................................ 100 Grafické objekty .............................................................................................................................. 102 Grafy ................................................................................................................................................ 105 SmartArt .......................................................................................................................................... 106 Obrázky............................................................................................................................................ 107 Efekty ............................................................................................................................................... 109 ZÁKLADY KANCELÁŘSKÉHO BALÍKU OPENOFFICE.ORG .............................................................................110 Základní charakteristika a historie projektu .................................................................................... 110 Srovnání s Microsoft Office ............................................................................................................. 111 Instalace kancelářského balíku ........................................................................................................ 112 Textový editor Writer ...................................................................................................................... 112 Tabulkový kalkulátor Calc ................................................................................................................ 114 Tvorba prezentací – Impress ........................................................................................................... 115 Vektorový editor Draw .................................................................................................................... 116 Math ................................................................................................................................................ 118 Base ................................................................................................................................................. 119 POČÍTAČOVÁ SÍŤ A INTERNET ............................................................................................................120 Počítačové sítě................................................................................................................................. 120 Internet – terminologie ................................................................................................................... 121 Služby Internetu .............................................................................................................................. 124 Prohlížeče ........................................................................................................................................ 128 Vyhledávání na Internetu ................................................................................................................ 130 Informační zdroje ............................................................................................................................ 131 Bezpečnost ...................................................................................................................................... 131 LITERATURA: ................................................................................................................................135

6

Základní terminologie ICT

Základní terminologie ICT Informační a komunikační technologie (ICT) jsou v současnosti naprosto nepostradatelné, využívají se ve všech oborech lidské činnosti. Bez jejich pomoci by už jen těžko mohly fungovat úřady, banky, zdravotnictví, průmysl,… Zkrátka telekomunikační technologie potkáme na každém kroku. Jednou z hlavních součástí ICT jsou počítače. Další součást se skrývá pod písmenem C, znamená komunikaci (Communication). Zahrnuje Internet a mobilní sítě, po nichž neustále proudí neuvěřitelné množství dat.

Základní pojmy Základní uživatelské dovednosti Kdo chce počítač používat samostatně v různých situacích při studiu nebo zaměstnání, musí si osvojit alespoň základní uživatelské dovednosti. Patří mezi ně dovednost spouštět potřebné programy, pracovat s paměťovými médii, vyhledávat data na Internetu, používat elektronickou poštu či chránit počítač před počítačovými viry apod. Není to vůbec těžké, stačí umět jednoduché úkony s myší nebo klávesnicí. Obsluhovat počítač dnes zvládá většina studujících.

ICT ICT (Information and Communication Technologies) je označení pro informační a komunikační technologie. Tato široce používaná zkratka zahrnuje veškeré technologie používané pro komunikaci a práci s informacemi. ICT nejsou jen hardwarové prvky (počítače, servery…), ale také softwarové vybavení (operační systémy, aplikace, internetové vyhledávače…).

ICT kompetence ICT kompetence znáte pravděpodobně ve spojení se školstvím. Tato kompetence se netýká pouze učitelek a učitelů, ale v dnešní době jakéhokoliv studenta nebo studentky, případně zaměstnankyně nebo zaměstnance. Kompetencí obecně chápeme soubor profesních dovedností a dispozic, jimiž má být vybaven člověk, aby mohl vykonávat své povolání. Dnešní pracující již často nevystačí s odbornými znalostmi ze své disciplíny. Musí zvládat kromě tradičních dovedností zcela nové technologie. Jejich úloha se často posouvá do rolí poskytovatelů faktů, informací, pro efektivní týmovou spolupráci na pracovišti. V moderním světě představují informační a komunikační technologie důležitou a nepostradatelnou součást státní, podnikatelské i soukromé sféry. Z tohoto důvodu patří jejich ovládání mezi klíčové kompetence. V době, kdy množství nových poznatků z různých oborů rychle roste, není možné očekávat, že budeme vždy schopni na vše znát odpověď, proto bychom měli být schopni pomocí ICT najít způsob řešení a aplikovat takové metody, abychom odpovědi na problém či otázku byli schopni nalézt.

E-learning E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kurzů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studujícími a vyučujícími a k řízení studia. Existuje řada definic e-learningu, které vznikaly v různých dobách. Vzhledem k nepřetržitému dynamickému vývoji e-learningu samotného, i souvisejících informačních a komunikačních technologií, se tyto definice často výrazně liší. 1. E-learning je výuka s využitím výpočetní techniky a Internetu. 2. E-learning je jakékoli využívání elektronických materiálů a didaktických prostředků k efektivnímu dosažení vzdělávacího cíle s tím, že je realizován zejména prostřednictvím počítačových sítí. 3. E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kurzů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studujícími a vyučujícími a k řízení studia. 7

Práce s počítačem E-learning v sobě zahrnuje řadu dílčích aktivit, které mohou být propojené do uceleného systému, ale také nemusejí. Může se jednat o rozsáhlé kurzy plně distančního charakteru a propracované nástroje kolaborativního učení, nebo může jít také jen o doplnění prezenční výuky. Vhodných ICT nástrojů je celá řada: vystavení studijních materiálů na Internetu nebo intranetu, nabídka k nim vztažených autotestů, komunikace prostřednictvím diskusních fór, e-mailů a dalších synchronních nebo asynchronních komunikačních nástrojů. Všechny uvedené nástroje je vhodné integrovat. Pro tyto účely slouží specializované aplikace pro řízení procesu vzdělávání LMS (Learning Management System).

Teleworking Teleworking neboli práce na dálku organizuje zaměstnání pomocí využití výpočetních, komunikačních a mobilních technologií. Pojem může být také volně přeložen jako práce z domova s využitím informačních technologií. Základní podmínkou tedy je, aby zájemci a zájemkyně o tento systém práce měli k dispozici dostatečné technické zázemí – počítač s internetovým připojením, který jim umožní přístup k veřejným webovým stránkám a do e-mailové schránky, dále telefon nebo mobil, aby měl zaměstnavatel/ka záruku komunikace se svým zaměstnancem nebo zaměstnankyní. Do pracovní náplně teleworkingu můžeme zařadit činnosti jako je práce s texty, daty či grafikou. Vedle dostatečného technického vybavení nemůže práce na dálku fungovat bez dalších důležitých faktorů. Těmi jsou, mimo jiné, schopnost pracovat externě a potřebné jsou i charakterové vlastnosti, jako je spolehlivost, zkušenost či pevná vůle. Jakkoliv se podmínky mohou zdát banální, řada lidí si podobný systém práce nedokáže představit. V odborných kruzích jsou zápory definovány především jako pocity odcizení se pracovnímu týmu. Často nastává i problém správného rozložení pracovní doby.

Hardware Počítač Počítačový systém se skládá z hardwaru a softwaru. Pojem hardware znamená technické vybavení počítače. Je to vše, na co si můžeme sáhnout: monitor, klávesnice, tiskárna, myš, úložná zařízení. Jsou to také komponenty ukryté uvnitř počítače: harddisk, procesor, grafická karta, atd.

Obrázek 1 – Osobní počítač

Při vyslovení slova počítač (Computer) si většina z nás vybaví klasickou sestavu osobního počítače stojící na stole. Nicméně toto je jen jeden z mnoha druhů počítačů: - superpočítač – velmi výkonný počítač, který se používá pro náročné výpočty ve výzkumu, 8

Základní terminologie ICT -

osobní počítač (Personal Computer) – nejrozšířenější typ počítačů, notebook, netbook a laptop – přenosné osobní počítače, kapesní počítač (Pocket PC, PDA, Palmtop) a „chytré telefony“ (Smartphone) – malé osobní přenosné zařízení.

Jak funguje počítač Dnešní koncepce počítače vychází z návrhu Johna von Neumanna, vzniklého krátce po druhé světové válce. Toto schéma počítače je s malými úpravami platné dodnes. Základní funkce počítače vychází z jednoduché myšlenky: počítač zpracovává data pomocí programu, který je sám o sobě také reprezentován daty. To znamená, že programy je možné libovolně měnit a upravovat – počítač je programovatelný, nemá předem pevně danou funkci, a tudíž je neuvěřitelně flexibilní, pouhou změnou programu (tedy dat) se může funkce počítače radikálně změnit. Vstupní jednotky slouží pro vstup dat a programů. Bývá to klávesnice, myš nebo harddisk. Ze vstupní jednotky jsou data a programy ukládány do paměti. Vlastní výpočty pak provádí aritmeticko-logická jednotka (ALU). Jak název napovídá, provádí aritmetické a logické operace. Pro svoji činnost čte data z paměti a zpět do ní ukládá výsledky a mezivýsledky. Výstupní jednotky slouží ke konečnému předávání výsledků. Může to být monitor nebo tiskárna. Správnou součinnost všech jednotek zajišťuje řadič. Řídí přenos dat mezi vstupní jednotkou a pamětí, mezi pamětí a výstupní jednotkou a mezi pamětí a ALU. Také určuje operace, které má ALU provádět. Činnost řadiče je řízena programem, který je uložen v paměti. Odtud řadič čte jednotlivé instrukce programu a provádí je. ALU a řadič společně vytváří procesor, nebo též centrální procesorovou jednotku (CPU). CPU společně s pamětí jsou označovány jako základní jednotka. Komunikace mezi jednotlivými bloky základní jednotky probíhá po skupinách vodičů, sběrnicích.

Obrázek 2 – Von Neumannovo schéma počítače

Hlavní části osobního počítače Nejrozšířenějším typem počítačů jsou osobní počítače. Základní sestava osobního počítače se skládá z komponent umístěných v počítačové skříni a periferních zařízení. Periferní zařízení je zařízení připojené k počítači externě, které není nezbytně nutné k provozu počítače, ale rozšiřuje jeho schopnosti (monitor, tiskárna …). Komponenty jsou naopak součástí počítače umístěné uvnitř skříně a jsou pro provoz počítače nutné (procesor, paměti …). 9

Práce s počítačem Skříň počítače (Case) – v počítačové skříni jsou umístěny veškeré komponenty počítače, kterým poskytuje ochranu a napájení. Tvoří základní jednotku, ve které se odehrávají veškeré výpočty a operace. Její hlavní funkcí je chránit komponenty před fyzickým poškozením a odvádět vznikající teplo. Skříň má na přední straně ovládací prvky – spouštěcí tlačítko, tlačítko reset a diody indikující, zda je počítač zapnutý a zda pracuje harddisk. Na zadní straně skříně jsou konektory pro připojení periferních zařízení. Součástí skříně je napájecí zdroj, který je vybaven ventilátorem, který zajišťuje cirkulaci vzduchu uvnitř skříně a odvod tepla ven. Podle tvaru a velikosti rozeznáváme několik druhů skříní: - Desktop – skříň je ve vodorovné poloze a umístěna na pracovním stole. - Tower – skříň je postavena na výšku a většinou umístěna pod stolem nebo vedle stolu. Jsou rozšířenější než desktop. Velikost skříně je odvozena od počtu pozic pro interní zařízení a od velikosti a typu základní desky.

Obrázek 3 – Složení osobního počítače

Napájecí zdroj – Součástí počítačové skříně je napájecí zdroj. Napájecí zdroj převádí síťové napětí 230V ze zásuvky na ±12, ±5 a +3,3 V pro komponenty počítače. Výkon zdroje se udává ve wattech (W). Ze zdroje je vyveden svazek kabelů s konektory určenými pro různá zařízení. Konektory jsou tvarově odlišně zformovány, aby nemohlo dojít k jejich záměně. Zdroj se při své činnosti zahřívá, proto je v něm umístěn ventilátor, který teplý vzduch odvádí ven. Ventilátor odsává vzduch z počítačové skříně, a tím ochlazuje také její vnitřek. Základní deska (Motherboard) – Hlavním účelem základní desky je propojit jednotlivé komponenty počítače do fungujícího celku. Její vlastnosti určují vlastnosti celého počítače. Typická základní deska umožňuje zapojení procesoru, operační paměti a dalších komponent (např. grafická karta, pevný disk), které se připojují pomocí rozšiřujících slotů nebo kabelů. Na základní desce je dále umístěna 10

Základní terminologie ICT energeticky nezávislá paměť ROM, ve které je uložen systém BIOS. Ten slouží k oživení počítače při jeho zapnutí. Procesor – Je to integrovaný obvod, který zajišťuje funkce CPU (Central Processor Unit). Tvoří druhou nejdůležitější součást počítače, která plní řídící funkci počítače. Provádí výpočty, zpracovává data, ovládá další komponenty počítače a komunikuje s nimi pomocí sběrnice na základní desce. Když chceme říci procesoru, co má dělat, musíme mluvit v takzvaném instrukčním kódu. Procesor si instrukce tohoto kódu načítá z operační paměti a potom je velmi rychle zpracovává. Důležitým parametrem procesoru je taktovací frekvence. Čím je vyšší, tím je procesor rychlejší. U současných procesorů je taktovací frekvence udávána v GHz (1GHz = 1000 MHz). Pokud má procesor taktovací frekvenci 2,5 GHz, znamená to, že zvládne zpracovat 2 500 000 000 instrukcí za sekundu (ve skutečnosti jich zvládne o něco více v závislosti na architektuře a konkrétním typu procesoru). S narůstající frekvencí se procesor zahřívá, proto se dnes výrobci procesorů zaměřují na způsoby, jak zvýšit výpočetní výkon bez nutnosti zvyšovat taktovací frekvenci. Jedná se v podstatě o úpravy instrukční sady, rychlost a velikost vyrovnávací paměti cache a paralelní zpracování instrukcí (více jádrové procesory).

Obrázek 4 – Základní deska

Paměť – Paměť je komponentou počítače sloužící k uchování informací. Velikost paměti se měří v bitech, je to základní jednotka informace. Osm bitů (bit – b) tvoří jeden bajt (byte – B). Při práci s pamětí se používají také větší jednotky – kilobajty (kB), megabajty (MB), gigabajty (GB) a terabajty (TB). Každá vyšší jednotka je vždy 1024 (210) násobkem předchozí. V počítači jsou následující druhy pamětí: - RAM (Random Access Memory) – operační paměť počítače, používá se pro čtení i zápis, informace jsou v ní uchovány pouze tehdy, pokud je zapnut přívod elektrického proudu. - ROM (Read Only Memory) – paměť sloužící pouze pro čtení, nelze do ní zapisovat. Informace v ní uložené nejsou závislé na napájení. - Cache – vyrovnávací paměť, používá se pro odkládání dat při složitých výpočtech, jejím účelem je urychlit přístup k často používaným datům na pomalých médiích.

11

Práce s počítačem -

CMOS (Complementary Metal–Oxide–Semiconductor) – paměť na základní desce, v níž jsou uloženy informace o konfiguraci počítače. Je to paměť typu RAM napájená z baterie. Informace jsou v ní uchovány i po vypnutí počítače. Harddisk – Hlavní úložné zařízení počítače. Data jsou uchována v podobě magnetického záznamu. Harddisk tvoří jeden nebo více točících se kotoučů, na nichž je vrstva magnetického materiálu. Nad jejich povrchem se pohybují čtecí a záznamové hlavy. Hlavní parametry harddisku jsou: - kapacita neboli velikost, tj. kolik bytů se do něj vejde. Udává se v GB (gigabyte) nebo TB (terabyte), - rozhraní – ATA, SATA, SCSI, stejné rozhraní musí podporovat základní deska, - přístupová rychlost – závisí na počtu otáček a na velikosti vyrovnávací paměti. Přestože jsou harddisky velmi spolehlivé, jedná se o mechanické zařízení, a už jen ze samotného principu patří k nejnáchylnějším a nejporuchovějším částem počítače. Celé zařízení je umístěno v hermeticky uzavřené krabičce, aby nedošlo k jeho poškození. Mechanika pevného disku je natolik jemná, že ji můžou poškodit i nepatrné kouřové částečky nebo jemný prach. Každý disk má k uložení dat použitelnou kapacitu o něco menší, než jaká je na něm označena. Je to dáno tím, že je na něm umístěna také tabulka s popisem datové struktury souborového systému disku. Obrázek 5 – Harddisk Souborový systém (filesystem) určuje způsob, jakým se mají ukládat data na disk. Nejpoužívanější jsou FAT32, NTFS a EXT3. Rychlost pevného disku snižuje fragmentace souborů. Fragmentace vzniká tak, že soubory nejsou na disk uloženy vcelku. Když nějaký soubor smažete, jeho místo zaplní po čase jiný soubor. Pokud se nevejde do volného místa, systém ho rozdělí na více částí a uloží ho na různá volná místa na disku. Když potom čteme soubor, který je takto rozložen po celém disku, trvá to déle. SSD (Solid-State Drive) – SSD je úložné zařízení, které má nahradit harddisk. SSD ukládá data na Flash paměť. Na rozdíl od klasických pevných disků neobsahuje pohyblivé mechanické části, a díky tomu je mechanicky odolnější, bezhlučný a má mnohem nižší spotřebu elektrické energie. SSD disky mají stejné rozhranní jako pevné disky (SATA, ATA). Technologie Flash pamětí umožňuje vyšší přenosové rychlosti. Monitor – Monitor je výstupní zařízení, na němž se zobrazují textové a grafické informace generované grafickým adaptérem umístěným uvnitř počítače. Obraz na obrazovce se skládá z barevných pixelů. Počet pixelů určuje rozlišení obrazovky. Každý pixel se skládá ze tří barevných bodů (červený, zelený, modrý). Odstíny barev vznikají složením z barevných bodů různých intenzit. V současné době se používají dva základní druhy monitorů: - CRT monitor (Cathode Ray Tube) – starší technologie, dnes již na ústupu. Je to analogový monitor. Oproti novějším LCD monitorům je mohutnější a těžší. Základ monitoru tvoří velká elektronka, která je zakončena rovnou nebo téměř rovnou obrazovkou. Obrazovka je tvořena mřížkou malých luminiscenčních bodů. Tyto body jsou seskupovány do pixelů. Když na luminiscenční bod dopadne paprsek z elektronového děla, rozzáří se. - LCD (Liquid Crystal Display) – používá technologii tekutých krystalů. Monitor se skládá z pěti vrstev: podsvícení, vrstva polarizovaného skla, maska barevných pixelů, vrstva tekutých 12

Základní terminologie ICT krystalů a druhá vrstva polarizovaného skla. Tekuté krystaly pomocí elektrického napětí stáčí rovinu polarizace světla, a tím i jeho intenzitu. LCD monitory jsou tenké a díky použité technologii mají nižší spotřebu energie. Tiskárna – Tiskárna je jedno z prvních periferních zařízení, které se u počítačů objevilo. V dnešní době je tiskárna součástí již téměř každé kanceláře či domácnosti. Druhy a využití tiskáren se liší v každé domácnosti, i každé firmě, a je závislé jen na požadavcích a finančních možnostech subjektu, který si ji pořizuje. Kvalitu tisku tiskárny určuje největší měrou rozlišení, ve kterém zařízení dokáže tisknout. Toto rozlišení je udáváno v DPI (Dots Per Inch = počet bodů na palec). Jehličková tiskárna – tisk probíhá za pomocí barvící pásky, přes kterou jehly úderem na papír umístěný na tiskovém válci otisknou na papíře bod. Pohybem tiskové hlavy podél řádku a údery příslušných jehel se vytváří výsledný obraz. Tisková hlava obsahuje v závislosti na druhu 8, 9, 24 nebo 48 jehliček. Jejich počet určuje kvalitu a rychlost tisku. Výhodami jehličkové tiskárny byla nižší pořizovací cena, velmi nízké provozní náklady a také poměrně snadná obsluha. K nevýhodám patřila bezesporu velká hlučnost a horší kvalita tisku. Inkoustová tiskárna – vytváří obraz pomocí mikroskopických kapiček inkoustu, které jsou nanášeny na papír. Tiskové hlavy obsahují desítky trysek, k nimž je připojena cartridge (kazeta/zásobník) s inkoustem. Čím menších kapiček dokáže výrobce dosáhnout, tím lepší je konečný tisk. Dle způsobu, pomocí něhož se kapička dostane na papír, dělíme tiskárny na piezoelektrické a bublinkové. K výhodám inkoustových tiskáren patří relativně tichý chod a kvalitní tisk. Mezi nevýhody se řadí potřeba tisku na kvalitní papír (aby se nerozpíjel inkoust), občasné zprohýbání papíru vlhkem a vyšší cena tisku. Laserová tiskárna – používá k tisku speciální prášek tvořený jemnými zrnky barviva, zvaný toner. Ten se nanáší na papír, kde se zažehlí. Tisk samotný probíhá následovně: tiskárna do své vnitřní paměti načte informace o celé stránce a připraví ji pro tisk. Poté laserový paprsek překreslí stránku na fotocitlivý válec nabitý statickým nábojem. Při dopadu laseru na válec dojde v daném místě k vybití náboje. Na ty části válce, na kterých zůstal statický náboj, se přichytí částečky toneru. Poté dojde k přenesení toneru na papír. Nakonec je toner do papíru zafixován zažehlovacím válcem. Výhodami těchto tiskáren jsou velmi kvalitní tisk a vysoká rychlost. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena.

Média pro ukládání dat Flash disk (USB disk) – komerčně se vyrábí od roku 2000. Tehdy měly kapacitu 8MB. V dnešní době dosahují kapacity 256 GB, která se s jejich vývojem neustále zvyšuje. Přenosová rychlost většinou nedosahuje úrovně možnosti rozhraní USB 2.0 (60 MB/s), ale je nižší. Typické přenosové rychlosti se pohybují od 1,5 do 50 MB/s. Rychlost čtení dat z flash disku může být několikanásobně větší než rychlost zápisu. Flash disky se vyrábějí v mnoha podobách a používají k mnoha různým účelům. Jejich výhodou je poměrně velká kapacita, odolnost proti fyzickému poškození a malá spotřeba energie. Optické disky – Optické mechaniky používají k záznamu a ke čtení z média laserový paprsek. Je to jeden ze způsobů pro trvalé uskladnění dat. Optických disků existuje celá řada typů. Data jsou na optickém disku uchovávána na jediné dlouhé stopě ve tvaru spirály ve formě pitů (mikroskopické jamky) a landů (výplň mezi dvěma pity). Pity a landy nemají přímo význam nul a jedniček, ale používají se ke kódování řetězců nul. Každý přechod z pitu na land nebo naopak značí jedničku. Nejrozšířenější druhy optických disků jsou: - CD (Compact Disc) – Kompaktní disk byl první masově rozšířený typ optického disku. Je to 12cm velký kotouček s kapacitou 700MB. Pro čtení a zápis se používá laser o vlnové délce 785 nm. Vyvinuly ho firmy Sony a Philips. - DVD (Digital Versatile Disc nebo Digital Video Disk) – kapacita 4,7 GB. Může být oboustranný nebo vícevrstvý. Tím se jeho kapacita zvyšuje až na 17,1 GB. Rozměry má stejné jako CD. Zápis a čtení provádí laser o vlnové délce 660 nm. Oproti CD poskytuje lepší korekci chyb.

13


Blu-Ray – kapacita 25 GB. Může být oboustranné nebo vícevrstvé. Tím se jeho kapacita zvyšuje až na 80 GB. Pro zápis používá laser o vlnové délce 405 nm. Rozměry má stejné jako CD. Název byl odvozen od barvy použitého laseru. Kromě základních rozměrů médií existují méně časté zmenšené verze. Nejběžněji se můžeme setkat s mini CD s průměrem 80 mm a kapacitou 200 MB, nebo s CD vizitkou s rozměry 57 x 87 mm a kapacitou 50 MB.

Software Počítač se kromě hardwaru (technického vybavení) skládá také ze softwaru (programové vybavení). Je to nehmotná součást počítače, bez ní by nemohl fungovat. Software zahrnuje aplikace (pracují s nimi uživatelé a uživatelky), operační systém (zajišťuje běh programů) a další (knihovny, middleware, BIOS, firmware apod.). Program je předpis, určující, co má počítač s vloženými daty dělat, jaké aritmetické a logické operace a v jakém pořadí má s nimi provádět, aby byla vyřešena daná úloha a získány potřebné informace. Program je vlastně algoritmus převedený do řeči, které počítač rozumí. Program je také možno chápat jako úplnou, logicky skloubenou posloupnost instrukcí (jednoduchých na sebe navazujících úkolů) pro řešení dané úlohy. Instrukce je přesný pokyn zapsaný tak, aby mu počítač rozuměl, který počítači přikazuje provést určitou operaci s určitými daty. Programy jsou produkty tvůrčí práce programátora, nebo celé skupiny programátorů. Program může být buď v podobě zdrojového textu, nebo v podobě strojového kódu (v řeči počítače). Zdrojový text nebo též zdrojový kód je textový soubor obsahující popis příslušné posloupnosti instrukcí. Je napsaný programátorem v určitém programovacím jazyku umožňujícím zapsat počítačové instrukce pro člověka srozumitelným způsobem. Programování ale nespočívá pouze v zápisu posloupnosti příkazů v nějakém programovacím jazyku. Zápisu zdrojového textu předchází řada důležitějších činností spočívajících především v analýze zadané úlohy a tvorbě vhodného postupu neboli algoritmu řešení. Podle funkce můžeme software rozdělit na systémový software – umožňuje efektivní používání počítače (firmware, operační systém) a na aplikační software – umožňuje vykonávat nějakou užitečnou činnost.

Operační systémy a jejich druhy Operační systém je v informatice základní programové vybavení počítače, které je zavedeno do paměti počítače při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra (kernel) a pomocných systémových nástrojů. Jádro je základním kamenem operačního systému. Operační systém plní tři základní funkce: ovládání počítače (umožňuje spouštět programy, předávat jim vstupy a získávat jejich výstupy s výsledky), abstrakce hardwaru (vytváří rozhraní pro programy, které abstrahují ovládání hardwaru a dalších funkcí do snadno použitelných funkcí API) a správa prostředků (přiděluje a odebírá procesům systémové prostředky počítače). Mezi operační systémy patří: - pro osobní počítače: Unix, Linux, DOS, Microsoft Windows, OS/2, - pro servery a mainframe: VMS, CPM, Unix, Windows Server, - PDA, Smartphone: Android, Windows Mobile, Palm OS, Linux, Symbian OS.

Základní aplikace Aplikace jsou v informatice veškeré programové vybavení počítače, které je určeno pro přímou interakci uživatelů nebo uživatelek s výpočetní technikou. Účelem aplikačního softwaru je zpracování a řešení konkrétního problému. Pro tuto interakci počítač obsahuje grafické nebo textové rozhraní. Aplikace se může skládat z několika programů, případně je několik aplikací spojeno do skupiny, kterou označujeme jako aplikační balíky (Application Suite), mezi které patří například kancelářské balíky OpenOffice a Microsoft Office. Do skupiny aplikačního softwaru nepatří programy, které s uživateli či uživatelkami přímo nekomunikují (např. operační systém, program řídící telefonní ústřednu, služby Windows, démoni). Mezi základní aplikace patří textové editory, tabulkové editory, 14

Základní terminologie ICT databázové systémy, prezentační programy, grafické editory, internetové prohlížeče, správci souborů, výukové programy, hry, atd.

Bezpečnost Bezpečnost dat Když mluvíme o bezpečnosti dat, mluvíme o dvou různých problémech. První je zabezpečení dat proti ztrátě nebo zničení. K tomu může dojít mnoha způsoby: poškození počítače, havárie systému, neúmyslné smazání. Druhý problém bezpečnosti dat je zamezit jejich krádeži a následnému zneužití. Sem můžeme zahrnout ochranu osobních údajů, zabezpečení elektronického bankovnictví nebo účtů elektronické pošty.

Zálohování dat Smyslem zálohování dat je zvýšení bezpečnosti uchovávaných informací a snížení rizika jejich poškození nebo ztráty. Každé paměťové médium se může někdy poškodit, ztratit nebo zavirovat. Nejběžnějším způsobem zálohování dat je dvojité ukládání důležitých souborů. Pro zvýšení spolehlivosti uchování záložních kopií by měla být data ukládána na více než jedno záložní paměťové médium. Je-li počítač připojen do počítačové sítě, je velmi rozumné využívat pro ukládání dat přednostně přidělený diskový prostor na serveru v síti. Zálohování není jen výsadou firemní sféry, ale stejně by si měl počínat každý uživatel i uživatelka počítače. Naprostá většina z nás zálohuje, jen tomu neříká zálohování, ale vypalování (ukládání dat na CD nebo DVD). Kvůli kterým situacím je třeba data pravidelně zálohovat? Často dochází k následujícím situacím: poškození vlivem lidského faktoru (neúmyslné smazání, nesprávné používání nebo manipulace, nedbalost), poškození způsobené selháním systému (výpadky elektrického proudu, přepětí, podpětí, výpadek operačního systému, selhání pevných disků, zničení vlivem programové chyby), poškození s úmyslem data zničit (virová nákaza, sabotáž, krádež), poškození fyzikálními a přírodními vlivy (kouř, požár, voda, zásah blesku). Možností, jak přijít o data, je mnoho a nikdy není možné veškeré jevy eliminovat. Je nutné připravit se a následky všech krizových situací minimalizovat. Nejdůležitější je zálohovat pravidelně a dlouhodobě. Pokud je to jen trochu možné, tak kombinovat dvě různá řešení. Například zálohovat na externí harddisk + to hlavní na DVD a postupně zálohu na DVD obnovovat. Možností je nespočet. Prevence je vždy lepší než později řešit následky nedbalosti a pohodlnosti.

Uživatelské jméno a heslo V ICT světě často pracujeme se systémy, kde se uživatel či uživatelka musí před vstupem nejprve identifikovat a autentizovat. Nejjednodušší a nejrozšířenější způsob identifikace je uživatelské jméno (ID) a heslo (password). Tento způsob prokázání osobní identity se používá z bezpečnostních důvodů. Slouží pro ochranu přístupu k nejrůznějším citlivým systémům a informacím, do kterých by se neměl dostat nikdo nepovolaný. Zároveň slouží k identifikaci uživatele nebo uživatelky z důvodů zpětné kontroly zadání správných údajů.

Pravidla pro vytváření a používání hesla Používejte bezpečná hesla. Bezpečné heslo je takové, které není snadno zjistitelné, uhodnutelné nebo jinak snadno zneužitelné. Základní pravidla pro používání a vytváření hesla jsou: - délka hesla – Příliš krátká hesla, byť třeba náhodně generovaná, se při dnešním výkonu výpočetní techniky dají snadno odhalit. Heslo by určitě nemělo být kratší než osm znaků, doporučuje se dvanáct a více. - množina použitých znaků – Pokud možno by heslo mělo obsahovat malá i velká písmena, číslice, případně speciální znaky. Doporučuje se použít alespoň tři skupiny znaků. - nepoužívejte slovníkové výrazy (slova). - udržujte hesla v tajnosti. Chraňte zaznamenaná hesla, neprozrazujte je dalším osobám, neposílejte hesla e-mailem, nezadávejte hesla v počítači, nad kterým nemáte kontrolu. 15


hesla pravidelně měňte. pokud máte jakékoliv podezření, že se někdo jiný přihlásil na váš zabezpečený účet, raději si své heslo ihned změňte. Ideální bezpečné heslo by mělo být velmi dlouhé a obsahovat znaky z množiny všech přípustných znaků. Lidská paměť ale není stavěná na to, aby si pamatovala dlouhé seznamy položek, které nejsou provázány souvislostmi, a proto uživatelé a uživatelky mají pochopitelně tendenci používat hesla co možná nejkratší a snadno zapamatovatelná. Taková hesla jsou ovšem současně snadno odhalitelná. Naštěstí existuje řada osvědčených postupů, jak vytvářet hesla tak, aby byla co možná nejvíce bezpečná. Jako příklad si zde uveďme následující tři často praktikované způsoby výběru hesla: 1. vymyslet takové heslo, které obsahuje malá i velká písmena, čísla nebo i zvláštní symboly a neobsahuje slovníkové výrazy (slova). 2. heslo vygenerovat náhodně pomocí generátoru náhodných hesel. 3. vymyslet heslo s použitím mnemotechnických pomůcek. Vymysleme si větu, která se nám bude dobře pamatovat, např.: "Mám velkého bílého psa, který se jmenuje Adam". První písmena slov věty nám poslouží jako heslo. Obdržíme "mvbpksja". Heslo bychom ještě mohli vylepšit tak, že malé písmeno "v" nahradíme velkým (protože pes je velký) a stejně tak malé "a" nahradíme velkým, protože jména píšeme s počátečním velkým písmenem. Nakonec tedy obdržíme řetězec "mVbpksjA". Naopak za triviální se považuje takové heslo, které je snadno rozluštitelné. Co by nikdy nemělo sloužit jako heslo: - vaše jméno či příjmení ani jména vašich blízkých, - přezdívky, - názvy jakýchkoliv vašich oblíbených jídel, - názvy filmů a herců či zpěváků, - vůbec jakékoliv jednoslovné pojmy, - čísla, která mají něco společného s vaší osobou (rodné číslo, telefonní číslo, registrační číslo, OP,…), - jednoduché posloupnosti znaků nebo číslic.

Škodlivé kódy Malware je souhrnné označení pro všechny druhy škodlivého kódu. Tento pojem zahrnuje počítačové viry, červy, trojské koně, adware, spyware a další. Jsou to programy pro vniknutí nebo poškození počítačového systému či jeho uživatele nebo uživatelky. Počítačový virus je malý program, který připojí sám sebe k jinému programu nebo souboru, narušuje fungování počítače a pokouší se šířit na další počítače. Viry mohou svojí činností poškodit váš software, data i hardware. Následky činnosti počítačových virů jsou v rozmezí od lehce nepříjemných až po naprosto destruktivní. Viry pro své šíření využívají činností konaných na počítačích. Nejsnadněji se šíří v přílohách e-mailových zpráv, proto je důležité nikdy neotevírat přílohy e-mailů, pokud neznáte odesílatele a neočekáváte je. Šíří se také stahováním dat a programů z Internetu. Mohou být skryty v nelegálním softwaru a dalších souborech či programech, které můžete stáhnout z Internetu. Červ je stejně jako virus formován tak, aby kopíroval sám sebe z jednoho počítače do jiného. Červ je podtřída viru. Obvykle se šíří bez účasti uživatele nebo uživatelky, přičemž distribuuje své úplné, případně pozměněné, kopie v rámci počítačových sítí. Nejprve převezme kontrolu nad funkcemi v počítači, které mohou přenášet soubory nebo informace. Jakmile se červ ocitne v systému, může se přenášet samostatně. Velkým nebezpečím červů je jejich schopnost replikace ve velkých objemech. Červ může například rozesílat kopie sebe sama všem členům vašeho e-mailového adresáře, jejichž počítače poté provedou to stejné, což způsobí dominový efekt nebo rozsáhlý síťový přenos, který může zahltit počítačovou síť. Počítačové červy mohou po proniknutí do vašeho systému umožnit převzetí vzdálené kontroly nad vaším počítačem jiné osobě. Stejně jako byl mytologický trojský kůň zdánlivým darem, z něhož později vyskočili řečtí vojáci, kteří se zmocnili Tróji, jsou dnešní trojští koně počítačové programy, které se jeví jako užitečný software, 16

Základní terminologie ICT ale místo toho naruší vaše zabezpečení a napáchají spousty škod. Trojští koně se šíří tím, že lákají k otevření programu, protože předstírají, že pochází z legitimního zdroje. Trojský kůň může být rovněž součástí softwaru, který stáhnete zdarma. Nikdy nestahujte software ze zdroje, jemuž nedůvěřujete. Spyware je počítačový program, který slouží k zjišťování informací o uživatelích a uživatelkách počítače a o jejich činnosti. Program v počítači nijak nepoškozuje soubory, pouze shromažďuje specifická data, která později odesílá tvůrcům tohoto kódu. Poslaná data mohou obsahovat údaje o vašich zvycích na Internetu, o tom, jaké stránky často navštěvujete nebo zda využíváte nějaký software. Tyto informace se dají využít pro obchodní účely. Spyware také umí měnit nastavení počítače, přesměrovávat webovské prohlížeče nebo způsobovat problém s připojením k Internetu. Adware je počítačový program, který slouží k zobrazování reklam v počítači. Program v počítači nijak nepoškozuje soubory ani se sám nešíří, pouze stahuje z Internetu reklamy, které pak zobrazuje. Bývá velmi dotěrný a ruší při práci. Často spolupracuje se spyware, aby mohl zobrazovat reklamu cíleně. Adware může být součástí licence programů freeware, kdy v rámci činnosti programu zobrazuje reklamy na nové verze nebo aktualizace. Tvůrci programu jsou placeni z těchto reklam a použití programu je tímto podmíněno.

Způsoby ochrany před počítačovým virem 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Používejte bránu firewall pro připojení počítače k Internetu. Používejte antivirový software a pravidelně ho aktualizujte. Používejte software proti spyware. Provádějte pravidelně aktualizace systému. Nikdy neotvírejte přílohy emailů od osob, které neznáte (spam). Nikdy neklikejte na nic podezřelého na webu.

Právo Autorské právo Autorské právo (copyright) je odvětví práva, které popisuje nároky tvůrců tzv. „autorských děl“, tzn. autory a autorky textů, hudby, filmů, programů apod. na ochranu před využíváním jejich tvorby. Prostřednictvím autorského práva poskytuje stát po jistou omezenou dobu tvůrcům výlučnou možnost rozhodnout o některých aspektech využívání jejich děl. Autorské právo je součástí tzv. duševního vlastnictví. Nechrání samotné myšlenky či ideje, pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě. Autorským dílem je pouze jedinečný výsledek tvůrčí činnosti. Dílem není námět, zpráva, informace, metoda, teorie, vzorec, graf, tabulka fyzikálních konstant či výstup počítačového programu sám o sobě. Autorské právo je v České republice upraveno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. a ve znění pozdějších předpisů). V mezinárodním právu je základem několik mezinárodních úmluv, hlavně tzv. Bernská úmluva z roku 1886 a Všeobecná úmluva o autorském právu, uzavřená v Ženevě v roce 1952. Pro podporu úcty k duševnímu vlastnictví vznikla v roce 1967 Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO). Autorské právo k dílu získává automaticky fyzická osoba, která dílo vytvořila (v případě spoluautorství více osob společně a nerozdílně). Částečnou výjimkou jsou tzv. zaměstnanecká díla, tzn. díla, která byla vytvořena v rámci plnění povinností k zaměstnavateli. Osobnostní autorská práva trvají po dobu života autora nebo autorky. Sem patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osvojovat si autorství či právo na nedotknutelnost. Majetková práva trvají po dobu života osoby a 70 let po její smrti. Majetková práva poskytují autorovi nebo autorce výlučné právo na rozhodování o užívání svého díla. Patří sem právo na rozmnožování díla, právo na rozšiřování díla, právo na pronájem díla, právo na půjčování díla, právo na vystavování díla a právo na sdělování díla veřejnosti.

17

Práce s počítačem

Licenční smlouva Licenční smlouva koncového uživatele nebo uživatelky EULA (End-User-License-Agreement) určuje práva a omezení používání softwaru. Jedná se o licenční smlouvu ve smyslu ustanovení § 46 a násl. autorského zákona. Licenční smlouva podle zákona sice může povolit něco, co zákon výslovně nepovoluje, ale současně nesmí zakázat něco, co zákon dovoluje, stejně jako např. nemůže některou ze stran smlouvy zprostit odpovědnosti za škodu. Občanský zákoník formulací § 37 odst. 1 vyžaduje srozumitelnost právního úkonu pod sankcí jeho neplatnosti: „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Pokud tedy vaše znalost cizího jazyka, v němž je EULA napsaná, nestačí pro to, abyste jí porozuměli, je tato neplatná. Vše se pak řídí českými zákony, v tomto případě zejména autorským zákonem. Podle druhu licencí, resp. podle způsobu a rozsahu užití počítačového programu, lze počítačové programy (software) rozdělovat na Open Source, Shareware, Freeware, proprietární software a jiné. Hranice mezi jednotlivými typy licencí (software) nejsou ostré, vždy se vyplatí se s licenční smlouvou dobře seznámit a ne ji jenom „odkliknout“, jak se pravidelně stává. Open source nebo také open-source software (OSS) je počítačový software s otevřeným zdrojovým kódem. Otevřenost zde znamená jak technickou dostupnost kódu, tak legální dostupnost, která umožňuje při dodržení jistých podmínek zdrojový kód využívat, například prohlížet a upravovat. Jako zdrojový kód či zdrojový text se označuje text počítačového programu zapsaný v některém programovacím jazyce. Tento text může být poté předlohou pro jiný počítačový program, který ho buď přímo provádí (tzv. interpretuje), nebo z něj vytvoří samostatně spustitelný soubor. Freeware je software, který je šířen zdarma, například na Internetu nebo na různých CD. Program je možno provozovat zdarma po neomezenou dobu a je možno jej i zdarma šířit dále. Není však dovoleno šířit jej za úplatu. Shareware je software s povolením šířit kopie, ale každý, kdo se rozhodne jej trvale používat, má povinnost zaplatit licenční poplatek. Potencionálním zákazníkům přináší shareware tu výhodu, že si počítačový program mohou vyzkoušet ještě předtím, než za jeho užívání zaplatí. Proprietární (komerční) software jsou všechny počítačové programy, jejichž použití je zpoplatněno. K jejich zdrojovému kódu není přístup (zdrojový kód nelze tedy studovat) a počítačové programy není možno měnit. Z toho vyplývá, že u proprietárního softwaru nemůžeme ovlivnit jeho funkčnost. Licence OEM (Original Equipment Manufacture) znamená software, který je předinstalovaný na počítači a je získán s koupí počítače. Např. společnost Microsoft tímto způsobem často distribuuje své operační systémy. Licence pořízená touto formou je vázaná na dané zařízení, se kterým byl software dodán. Jinými slovy software nelze nainstalovat na žádný jiný počítač a v případě ztráty nebo zničení zařízení, se kterým byl pořízen, zaniká i tato licence a program již není dovoleno dále používat. Pokud dojte k prodeji zařízení, potom nový majitel či majitelka získává automaticky i tuto licenci a oprávnění software používat. Všechny produkty pod licencí OEM jsou vázány na hardware a není možné je koupit samostatně. Adware je druh licence, která umožňuje užívat software zdarma. V programu se ale objevuje placená reklama, za kterou získávají autoři peníze. Program nesmí být měněn a zejména nesmí být odstraněna reklama, která se během používání programu objevuje (obvykle je stahována z Internetu).

Ochrana osobních údajů Smysl a zásady právní ochrany osobních údajů Smyslem zákona o ochraně osobních údajů je ochrana Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na ochranu osoby před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů. V současné společnosti je vlivem rozvoje informačních technologií toto právo stále více narušováno. 18

Základní terminologie ICT Základní pojmy (převzato ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů): - Osobní údaj je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. - Citlivý údaj je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě. Citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu. - Anonymní údaj je takový údaj, který buď v původním tvaru, nebo po provedeném zpracování nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů. - Subjektem údajů je fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují. - Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování informací, uchovávání, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace. - Shromažďování osobních údajů je systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování. - Uchovávání osobních údajů je udržování údajů v takové podobě, která je umožňuje dále zpracovávat.

Zákonné normy na ochranu osobních údajů Základním pramenem právní úpravy ochrany osobních údajů je zákon č. 2/1993 Sb. „Listina základních práv a svobod“, který je součástí ústavního pořádku České republiky. Je v ní zakotveno právo na ochranu osobních údajů, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a ustanovení, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, zasílaných poštou či jiným způsobem, stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Druhým důležitým zákonem je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tento zákon se vztahuje na veškeré zpracovávání osobních údajů státními orgány, orgány územní samosprávy, jinými orgány veřejné moci, jakož i fyzickými a právnickými osobami. Nevztahuje se na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Hlavní povinnosti správce osobních údajů v ČR jsou ošetřeny v zákonu č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, §5. Mezi hlavní povinnosti správce patří (převzato ze zákona č. 101/2000 Sb.): - stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány. - stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů. - zpracovat pouze přesné osobní údaje, které získal v souladu se zákonem. - shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanového účelu. - uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat pouze v případech přesně vymezených zákonem. Subjekt údajů musí být při udělení souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas dáván, jakému správci a na jaké období. Souhlas subjektu údajů se zpracováním osobních údajů musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování. Nesouhlas se zpracováním musí subjekt údajů učinit písemně.

Zdraví Často slýcháme, že práce u počítače škodí zdraví. Zdravotní potíže při práci s PC se dělí do tří základních skupin:

19


Zrakové obtíže Na potíže se zrakem si při práci u počítače stěžuje 75% osob. Tyto obtíže mají charakter zrakové únavy, které po odpočinku odezní. Projevují se pocitem zrakové i celkové únavy spojené s bolestmi hlavy, zvýšenou suchostí či slzením a pálením očí, tlakem v očích popř. rozostřením. Hlavní příčinou těchto obtíží je zraková náročnost práce, která je způsobená trvalým přizpůsobením očí na vidění do blízka. U lidí s chybnou korekcí zraku nebo se skrytou oční vadou jsou obtíže častější a projevují se po kratší době práce. Čím je delší doba práce, tím je větší výskyt obtíží. Zraková únava se u počítače většinou začíná projevovat asi po dvou hodinách a je zřetelná již po čtyřech hodinách práce.

Obtíže pohybového aparátu Práce s počítačem je práce trvale vsedě. Při trvalém sezení trpí bolestmi zad 60 – 80% lidí. Jde zejména o bolesti páteře, a to hlavně v její bederní a krční části, a dále pak o bolesti ruky a paže, které jsou způsobené rychlými opakovanými pohyby prstů nebo nadměrně častým používáním myši. Bolesti zad v bederní a křížové oblasti páteře jsou vyvolávány důsledkem tlaku na páteřní ploténky při nevhodném způsobu sezení. Bolesti v krční a šíjové oblasti páteře jsou způsobeny zejména polohou hlavy a rukou při práci. Příčinou muže být nevhodně umístěný monitor. Bolesti svalových skupin horních končetin mohou být způsobeny rychlými opakovanými pohyby prstů a nadměrně častým používáním myši. Byl definován soubor potíží způsobených nepřiměřeně vysokou pracovní zátěží u počítače opakovanými pohyby malého rozsahu. Tento fenomén doby se nazval Repetitive Strain Injury (RSI) nebo je také označován jako Repetitive Stress Indry. České pojmenování zní Syndrom z opakovaného přetížení (SOP). Dnes je to jedna z nejčastějších příčin nemoci z povolání u kancelářských zaměstnání. Zanedbáním může dojít až k onemocnění svalů, svalových úponů, šlach a šlachových pouzder, nervů a kloubů. Příčiny obtíží jsou v nadměrném jednostranném dlouhodobém přetěžování pohybového ústrojí. Tyto obtíže mohou být ještě zdůrazněny nepříznivými klimatickými podmínkami (chlad, vlhko, průvan), proto je důležité předcházet trvalému statickému napětí svalů častou změnou polohy těla, aktivním posezem při práci s počítačem a častými přestávkami v práci.

Psychosomatické obtíže Při dlouhé práci na počítači se mohou objevit bolesti hlavy, únava a neurotické a depresivní stavy. S nimi mohou vzniknout také poruchy spánku. Poté se brzo objeví frustrace z nedostatečného uspokojení v práci, a tím se uzavře bludný kruh. Pak již je obtížné zjistit, co bylo prvotní příčinou a co je důsledkem. Lidské psychice také neprospívá časový tlak, stres a dlouhodobé duševní napětí, které je často s touto prací spojeno. Práce u počítače je často velmi psychicky náročná. Klade značné požadavky na myšlení, tvořivost, rozhodování, koncentraci pozornosti a představivost. Pokud si člověk nedopřeje trochu každodenního klidu od starostí, pohody a relaxace, čekají ho psychosomatické obtíže téměř určitě. Velmi výrazným faktorem je též sociální klima na pracovišti.

Ergonomie Ergonomie se zabývá vztahem mezi člověkem a pracovními podmínkami. Využívá poznatků z biologie, medicíny, technických a společenských věd. Jejím cílem je optimalizace pracovních podmínek člověka při pracovním procesu, a to ve smyslu dosažení zdraví, pohody, bezpečnosti a optimální výkonnosti.

Pracovní místo s počítačem Ergonomie pracovního místa s počítačem tkví ve správně zvoleném zařízení a jeho uspořádání. Faktorem, na který je v ergonomických studiích kladen stěžejní důraz, je stabilita a především nastavitelnost nábytku (zejména židle), které umožňují svobodné přizpůsobení specifickým tělesným proporcím a potřebám jednotlivce. Výška pracovní desky a prostor pro dolní končetiny musí umožňovat pohodlnou pracovní polohu. Rozměry desky stolu musí být zvoleny tak, aby bylo možné proměnlivé uspořádání obrazovky, klávesnice a dalších zařízení. Desky pracovního stolu a dalších zařízení musejí být matné, aby na nich nevznikaly odrazy světla. Konstrukce pracovní židle musí být stabilní, s výškově nastavitelným 20

Základní terminologie ICT sedákem. Zádová opěrka musí být nastavitelná jak výškově, tak úhlem sklonu. Opěrka pro dolní končetiny by měla být poskytnuta každému, kdo ji vyžaduje.

Zásady uspořádání pracovního místa s počítačem Důležité je vytvoření takového pracovního prostředí, ve kterém se budeme cítit co nejlépe a co nejméně budeme vystaveni nepříznivým vlivům. Nejdříve si upravíme židli, pokud možno za sedu. Lýtko by mělo se stehnem svírat v koleni úhel 90°. Chodidlo by se mělo celé dotýkat podlahy. Pokud jsme nižší postavy, můžeme použít pro větší pohodlí opěrku pod nohy. Když máme upravenou židli, upravme si výšku pracovní plochy tak, aby zápěstí zůstalo rovné a přímé při práci s myší a klávesnicí. Úhel v lokti mezi předloktím a paží by měl být v rozmezí 70° až 90°. Klávesnice se používají co nejnižší, aby se redukoval úhel svírající dlaň a předloktí. Pokud je to nezbytné, použijme oporu zápěstí pod klávesnici. Různé názory existují na opěrky předloktí na sedačkách. Při léčbě již existujících potíží mohou výrazně pomoci držet paže ve správné poloze bez zbytečného dodatečného úsilí. Na druhé straně však mohou svým tlakem na loket a předloktí vyvolávat potíže vyvolané sevřením ulnárního nervu, zvláště jsou-li z tvrdého materiálu. Některé prvky používané pro zlepšení ergonomie práce tak mohou působit i negativně. Pro minimalizaci odlesků umístíme obrazovku monitoru kolmo ke zdrojům světla a oknům. Neumisťujeme monitor před okno nebo rovnoběžně se zdroji světla. Naklonění obrazovky mírně vpřed pomůže snížit odlesky. Pro subjektivní snížení efektu odlesku také pomůže snížení jasu a zvýšení kontrastu. Upravíme si výšku monitoru tak, aby linie pohledu při správném posezu byla blízká úrovni vršku obrazovky. Musíme být schopni přehlédnout obsah celé obrazovky bez naklánění hlavy dopředu a dozadu 60° zorným úhlem normální linie pohledu. U menších monitorů to může znamenat použití podstavce. U větších monitorů bude možná nutné zvětšit vzdálenost obrazovky.

Menší postava (cm)

Střední postava (cm)

Vyšší postava (cm)

Výška sedačky

40

46

52

Výška pracovní plochy (myš, klávesnice)

58

64

71

Výška roviny pohledu

103

118

133

Vzdálenost obrazovky

>30

>30

>30

0 – 60°

0 – 60°

0 – 60°

Zorný úhel

Tabulka 1 – Doporučené hodnoty pro úpravu pracoviště (ANSI/HFS 100-1988)

21


Práce s operačním systémem MS Windows 7 Operační systém MS Windows 7 Historie Z předchozí kapitoly již známe pojem operační systém. Také víme, k čemu slouží a jaké jsou jeho základní součásti. Operační systém Windows (česky Okna) od firmy Microsoft je dnes nejrozšířenějším (i když ne nejstarším) operačním systémem, který se využívá na pracovních stanicích. Operační systém Windows nejdříve začal vcházet do povědomí jako grafická nadstavba textového OS s názvem MS-DOS. Přes verze Windows 3.0, Windows 95, Windows 98 a Windows ME se vývoj tohoto operačního systému dostal na konec svých možností a bylo nutné jej kompletně přepracovat. Nová verze vycházela ze serverové verze Windows NT. Byl vytvořen systém, který již nebyl závislý na zastaralém MS-DOSu. Vznikla verze Windows 2000. Ta přinesla nejen mnoho změn a vylepšení, ale také přinesla spoustu problémů. Problémy byly odstraněny až s verzí Windows XP. Tato verze je prozatím nejdéle používanou. Verze Windows XP vznikla v roce 2001, na začátku roku 2011 ji stále používá téměř 50% uživatelů Windows. Dalším zlomem byl rok 2009, kdy se na scéně (po nevydařené a nedodělané verzi Windows Vista) objevila verze Windows 7.

Obrázek 6 – Pracovní plocha OS Windows 3.0

22

Práce s operačním systémem MS Windows 7

Obrázek 7 – Pracovní plocha OS Windows XP

My se budeme věnovat ovládání a součástem verze systému s označením Windows 7. Tato verze operačního systému je dnes nejvíce rozšířena a také je využívána (kromě jiných OS) v učebnách katedry informatiky PřF UJEP.

Základní pojmy OS Přihlášení do systému První verze operačního systému Windows byly jednouživatelské. S postupným rozšiřováním počítačů a počítačových sítí bylo nutné zabezpečit operační systém nejen z pohledu síťového provozu, ale především zabezpečit ochranu soukromých dat jednotlivých uživatelů a uživatelek, a to na počítačích, kde pracovalo více osob. I proto se vycházelo ze serverového víceuživatelského řešení. Každý uživatel, uživatelka nebo skupina má v rámci operačního systému vytvořeno konto. K tomuto kontu se při startu systému přihlašuje. Konto má mnoho parametrů. Nás především bude zajímat, jak se k danému kontu přihlásit. Uvedené obrázky ukazují, jak se do systému přihlásit. K přihlášení do systému je zapotřebí uživatelské jméno (username, login) a většinou heslo (password). Mezi další parametry, které dané konto určuje, patří například: - umístění soukromé složky, - možnosti měnit nastavení operačního systému nebo konta samotného, - využívání systémových prostředků jak v oblasti hardwaru (zápis na DVD mechanice), tak i softwaru (spouštění různých programů například pro přístup k Internetu).

23


Obrázek 8 – Grafické přihlášení do systému

Systém Windows 7 také obsahuje zvýšenou ochranu vlastních souborů. Tím se má zabránit snadné instalaci viru do operačního systému. Tato ochranná funkce se nazývá Řízení uživatelských účtů (UAC). Pokaždé, když se nějaký program pokusí něco zapsat nebo změnit v chráněných složkách systému, objeví se varovné okno a uživatel musí danou operaci potvrdit nebo zakázat. Jakým způsobem má být tato funkce je možné nastavit v ovládacích panelech, kde je možné nastavit úroveň ochrany.

Obrázek 9 – Okno pro potvrzení potenciálně nebezpečné operace

Práce s myší Dříve než se podíváme na základní prvky, které se nachází na obrazovce, měli bychom se nejdříve podívat na to, jakým způsobem se pracuje s myší. Myš je zařízení, které usnadňuje práci v grafickém prostředí a umožňuje rychle vykonávat různé úkony na různých místech obrazovky. Aktuální polohu myši na obrazovce určuje tzv. kurzor. Ten může mít různý vzhled podle toho, kde se kurzor právě nachází. Pokud jsme například v textovém editoru, máme kurzory dva. Jeden od myši a druhý, který udává polohu v textu se nazývá textový kurzor. Jeho poloha je zpravidla určena blikající svislou čárou. Standardní myši dnes mají dvě tlačítka s kolečkem uprostřed. Pohyb myši probírat nebudeme, je triviální. Podíváme se spíše na tlačítka myši.

24

Práce s operačním systémem MS Windows 7 Jednomu krátkému stisknutí tlačítka myši (levého nebo pravého) se říká klik nebo kliknutí. Kliknutí provádí v každém programu (i jeho části) jinou akci. Dvěma stisknutím tlačítka rychle po sobě se říká dvojklik, nebo také poklepání. Poklepání se používá pro levé tlačítko. Krátké stisknutí pravého tlačítka myši vyvolá místní nabídku, někdy také označovanou jako kontextové menu. Tato nabídka se dá využít v téměř každém programu a nabízí příkazy, které se vztahují buď k programu, nebo jeho části. Stisknutí a držení levého tlačítka myši s následným pohybem se říká přetažení. Otáčení prostředního kolečka se říká rolování (rollování). Slouží pro posouvání dlouhého dokumentu v programu Microsoft Word nebo internetové stránky v internetovém prohlížeči. Prostřední kolečko se dá využít také jako tlačítko. Využívají ho jen některé programy (především ty složitější). Například u výše uvedených programů slouží pro posun v dokumentu bez rolování pouze pohybem myši nahoru a dolů. V dalším textu se dozvíte využití jednotlivých případů.

Pracovní plocha Po přihlášení do systému se již spustí samotné grafické rozhraní operačního systému, kterému se říká pracovní plocha. Pracovní plocha je tedy první věc, kterou uvidíme po přihlášení do systému Windows. Na ní lze nalézt ikony, popřípadě samotná okna spuštěných programů. Ikona je malý obrázek, v našem případě umístěný na pracovní ploše, který zastupuje určitý program, funkci systému nebo obecný soubor. Dvojitým kliknutím (poklepáním) na ikonu se spustí odpovídající akce – spustí se program, otevře soubor atd. Na plochu můžeme přidávat další prvky tzv. Miniaplikace (anglicky Gadgets). K přidávání miniaplikací se dostaneme, pokud klikneme na ploše pravým tlačítkem myši a vybereme stejnojmenný příkaz. Na ploše můžeme zobrazovat například hodiny, vytížení procesoru nebo kalendář. Další miniaplikace můžeme stáhnout z internetu. Poznámka: Na plochu umisťujeme, pokud je to možné, pouze zástupce (tj. odkazy na programy a jiné soubory). Důvodů je hned několik a některé se dále ve skriptech dozvíte.

Obrázek 10 – Pracovní plocha Windows 7

25

Práce s počítačem Pracovní plocha má několik nastavení. K nastavení pracovní plochy se dostaneme, pokud stiskneme pravé tlačítko myši na ploše kdekoliv mimo ikony a hlavní panel. V místní nabídce jsou pro tento účel určené příkazy Přizpůsobit a Rozlišení obrazovky. Pokud vybere položku Rozlišení obrazovky, zobrazí se nám nové okno. Zde můžeme nastavit nejen rozlišení obrazovky, ale i změnit orientaci, přepnout na druhý monitor, nebo identifikovat jednotlivá zobrazovací zařízení. Pokud zvolíme položku Přizpůsobit, otevře se nám okno, kde je možné nastavovat vlastnosti plochy a celkový vzhled operačního systému. Je zde možné zvolit buď některý z připravených motivů (vzhledů), nebo vytvořit a uložit svůj vlastní. V okně máme k dispozici dva druhy motivů. Buď volíme ze základních motivů, nebo volíme z motivů prostředí Aero. Aero je nová technologie, která přináší nové grafické prvky pro zobrazování oken. Umožňuje například měnit průhlednost a barvu okrajů oken, nebo vytvářet náhledy na otevřená okna. Uživatel nebo uživatelka mohou měnit Pozadí plochy nebo vybrat více obrázků a nastavit čas, kdy se mají přepnout. Další možností je Barva oken a jejich průhlednost. Nakonec je možné nastavit zvuky systému a spořič obrazovky. Na levé straně okna máme odkazy na další nastavení, která jsou příbuzná k nastavení obrazovky.

Obrázek 11 – Okno pro nastavení vzhledu operačního systému

Hlavní panel Hlavní panel se dá rozdělit na tyto základní části: tlačítko Start, seznam otevřených oken, Panel jazyků, Oznamovací oblast (tzv. System tray) a Zobrazit plochu. Pod tlačítkem Start nalezneme seznam naposledy spuštěných programů včetně naposledy otevřených souborů u jednotlivých programů. Nainstalované programy nalezneme pod položkou Všechny programy. Na pravé straně máme rychlé odkazy k různým druhům souborů, tiskárnám, ovládacím panelům atd. V pravé spodní části máme tlačítko pro ovládání vypnutí operačního systému. Vlevo dole najdeme vyhledávací pole. Oproti předchozím verzím operačního systému je vyhledávání velmi účinné. Podrobně se tím budeme zabývat později v této kapitole. Ještě se podíváme blíže na nastavení nabídky Start. K nastavení se dostaneme, když na tlačítku Start stiskneme pravé tlačítko myši a vybereme možnost Vlastnosti. V otevřeném dialogovém okně můžeme nastavit, jaká akce se provede po kliknutí na tlačítko Vypnout. Další nastavení najdeme pod 26

Práce s operačním systémem MS Windows 7 tlačítkem Přizpůsobit. Můžeme zjistit počet naposledy spuštěných programů, které se objeví na levé straně nabídky Start. Dále zde nalezneme podrobnou nabídku toho, co se má zobrazit v pravé části nabídky Start, nebo také zde najdeme přepínače pro automatické otvíraní nabídek, pro zvýraznění nově nainstalovaných programů či změny velikosti ikon programů. Pokud chceme mít v seznamu naposledy spuštěných programů aplikaci, kterou spouštíme často, stačí kliknout na ikonu aplikace pravým tlačítkem a zvolit příkaz Připnout k nabídce Start. Aplikace je pak zobrazena vždy v horní části nabídky Start bez ohledu na naposledy spuštěné programy. Stejně můžeme připnout aplikaci na hlavní panel. Stačí vybrat příkaz Připnout na hlavní panel. Ikona se Obrázek 12 – Rozbalovací nabídka pod tlačítkem Start pak objeví v seznamu připnutých aplikací napravo od tlačítka Start. Pokud autoři vytvořili aplikaci, která využívá možností systému Windows 7, je možné po kliknutí pravým tlačítkem na aplikaci volit z různých možností spuštění. Například u Průzkumníka je možné otevřít naposledy otevřené složky. Důležité složky je možné v seznamu připínat stejně jako aplikace v nabídce Start. Pokud máme otevřeno více oken je možné (při zapnuté funkci Aero) nahlížet na jednotlivá okna aplikací. To provedeme tak, že na ikonu aplikace na hlavním panelu najedeme kurzorem myši. Zobrazí se nám náhled (nebo náhledy na danou skupinu oken. Pokud na náhled najedeme kurzorem, všechna okna se minimalizují a vybrané okno se ukáže na pracovní ploše v plné velikosti. K nastavení možností hlavního panelu se dostaneme stiskem pravého tlačítka myši (na hlavním panelu) a zvolením položky Vlastnosti. Stejně se k nastavení dostaneme, pokud provedeme stejný krok jako u nastavování vlastností tlačítka Start (jen Obrázek 13 – Místní nabídka Průzkumníka Windows vybereme záložku s názvem Hlavní panel).

27

Práce s počítačem Většina přepínačů je intuitivní. Důležitý je přepínač Uzamknout hlavní panel. Pokud není přepínač zaškrtnut, můžeme měnit rozměry a pozici samotného panelu a jeho jednotlivé součásti. Seznam Tlačítka v hlavním panelu nám umožňuje změnit způsob zobrazení spuštěných programů na hlavním panelu. Seskupení znamená, že se zobrazí pouze ikona programu.

Obrázek 14 – Náhled na otevřená okna programu Průzkumník Windows

Na hlavním panelu se dále nachází Panel jazyků. Stiskem levého tlačítka myši můžeme přepínat mezi nainstalovanými klávesnicemi. V základním nastavení se zde nachází česká a anglická klávesnice. Pravým tlačítkem se dostaneme k vlastnostem nastavení jednotlivých druhů klávesnic. Zde můžeme přidat klávesnice pro jiné jazyky, nebo volit způsob jejich přepínání. Zde je potřeba upozornit na jednu velmi důležitou zkratkovou klávesu, a to je Alt+Shift. Tou totiž můžeme jednotlivé klávesnice přepínat (pokud to není nastaveno jinak). Další částí je Oznamovací oblast (System tray). Zde je uveden především aktuální čas. Dále jsou zde ikony spuštěných programů, které běží na pozadí operačního systému. Jsou zde jak systémové programy, tak programy spuštěné uživatelem či uživatelkou. Ze systémových můžeme uvést například antivirový program, ovládání hlasitosti, ovladač pro grafickou kartu a další. Obrázek 15 – Dialogové okno vlastnosti hlavního panelu Z klasických programů 28

Práce s operačním systémem MS Windows 7 můžeme uvést třeba ICQ nebo Skype. Windows 7 je nastaven tak, aby nedůležité ikony byly skryty. V oznamovací oblasti se objeví pouze malý trojúhelník. Pod ním nalezneme další ikony a volbu Přizpůsobit, která slouží k nastavení, co má být zobrazeno a co má být skryto. Úplně vpravo se nachází malý oddělený pruh Zobrazit plochu, který slouží k zobrazení nebo náhledu na plochu. Pokud na něj najedeme kurzorem myši, všechna okna se minimalizují a zůstanou pouze jejich obrysy. Při posunu kurzoru mimo tuto oblast se okna vrátí do původní polohy. Použijeme to tehdy, pokud chceme jen krátký pohled na pracovní plochu. Pokud na oblast Zobrazit plochu klikneme, okna se minimalizují trvale.

Ovládací prvky okna Obecně lze okna rozdělit na dva typy. Prvním typem jsou informační popř. varovná okna. Ta většinou obsahují jen omezené množství ovládacích prvků. Můžete srovnat podle přiložených obrázků. My se podrobněji podíváme na ovládací prvky standardního okna. Zároveň si vysvětlíme, jakým způsobem se s okny pracuje. Okno se skládá z několika základních částí. Na horním okraji se nachází titulková lišta. Zde je uveden název okna popř. nějaká informace, která s oknem souvisí. V případě programů, kde se otevírá nějaký soubor (např. Poznámkový blok, nebo Microsoft Word), je v liště uveden také název otevřeného souboru. Pokud se podíváme do levého horního rohu okna, vidíme ikonu daného programu. Pokud na ni klepneme myší, otevře se nabídka s jednotlivými možnostmi pro práci s oknem. Ty jsou téměř totožné s ovládacími prvky v pravém rohu okna. Obvykle jsou zde tři tlačítka. Ty slouží k zavření okna, obnovení/maximalizac i okna a minimalizaci okna do Hlavního Obrázek 16 – Příklady dialogových oken – výstražné a potvrzovací panelu. Obnovení/maximalizace okna je přepínač, který použijeme, pokud máme okno maximalizované a chceme, aby okno mělo přesné rozměry. Rozměry a posun okna nelze měnit, pokud je okno maximalizované. U některých oken je tato funkce zakázaná. Pro samotnou změnu rozměrů stačí najet na okraj okna, kurzor myši se změní na . Pokud podržíme levé tlačítko myši a pohybujeme kurzorem, mění se rozměr okna. Pokud chceme měnit oba rozměry najednou, stačí dojet kurzorem myši na roh okna, kurzor se změní na . Pokud měníme rozměr spodního okraje okna až ke spodnímu okraji obrazovky, okno se roztáhne přes celou výšku obrazovky. Pro pouhý posun okna po ploše najedeme na titulkovou lištu, stiskneme levé tlačítko myši a držíme jej. Pohybem kurzoru myši (přetažením) se okno posouvá spolu s kurzorem. Windows 7 přináší drobné usnadnění práce s okny. Pokud přetáhneme okno k hornímu okraji obrazovky tak, že se kurzor myši dotkne okraje, okno se maximalizuje. Pokud okno přetáhneme na pravý nebo levý okraj obrazovky, okno se roztáhne přesně na polovinu obrazovky. Posledním ulehčením je zatřesení 29

Práce s počítačem přetahovaným oknem. To způsobí, že se minimalizují všechna ostatní okna kromě toho, které přetahujeme. Pod titulkovou lištou se zpravidla nachází Menu (popř. pás karet, nebo adresa). Menu obsahuje seznam dostupných příkazů v daném programu. Ty jsou rozděleny do jednotlivých kategorií (např. Soubor, Nápověda aj.). Pokud tedy někdo řekne: „Příkaz Tisk se nachází v menu Soubor“, otevřeme kliknutím položku (menu) Soubor a hledáme příkaz Tisk. Pod menu se nachází panel nástrojů popř. více panelů. Panel nástrojů už známe z Hlavního panelu (panel jazyků). Panel nástrojů obsahuje nejpoužívanější příkazy ve formě ikon v daném programu, které jsou snadno dostupné. Ve složitějších programech např. Microsoft Word, jsou panely rozděleny na kategorie pro lepší přehlednost a možnosti úprav. U panelu nástrojů lze většinou změnit pozice podle toho, jak to nejvíce vyhovuje uživatelce nebo uživateli. My budeme používat balík kancelářských aplikací Microsoft Office 2007. Zde je situace trochu jiná. Menu a panely nástrojů částečně splývají a dohromady se nazývají Pás karet.

Obrázek 17 – Ovládací prvky okna – Poznámkový blok

Dalším důležitým prvkem okna je Stavový řádek. Ten už podle názvu informuje o důležitých skutečnostech (například na jaké stránce jsme v dokumentu). V některých programech se ve stavovém řádku ukazuje nápověda k jednotlivým příkazům při procházení příkazů v menu. Pokud program není schopen předat veškeré informace, jsou v okně tzv. posuvníky (např. dlouhý dokument nelze zobrazit na obrazovce celý). Slouží k rychlému posouvání v rámci jednoho okna. Posuvníky mohou být jak svislé tak vodorovné.

Popis základních součástí a programů operačního systému Windows 7 Ovládací panely Centrum pro nastavování vlastností systému, komponent a periferií se nazývá Ovládací panely. Najdeme je jako jednu z položek na pravé straně pod tlačítkem Start. Na některá nastavení se podíváme blíže. Některá už známe. Podrobnější vysvětlení k jednotlivým položkám dostaneme, pokud na ikonu najedeme myší a chvilku počkáme. Objeví se doprovodný text. První položkou, kterou známe, je kategorie Vzhled a přizpůsobení. Pokud poklepeme na odkaz Změnit motiv, objeví se stejné okno, jaké jsme měli, když jsme vybrali příkaz Přizpůsobit v místní nabídce na ploše.

30

Práce s operačním systémem MS Windows 7 V kategorii Hodiny, jazyk a oblast můžeme měnit nejen nastavení, ale třeba nastavit dvoje hodiny pro různá časová pásma nebo nastavit automatickou aktualizaci času z Internetu. K tomuto nastavení se dostaneme, pokud klikneme na danou kategorii, zvolíme Nastavit čas a datum a přepneme na záložku Čas v Internetu. Pokud se nám čas v počítači rychle rozchází s realitou, můžeme tlačítko Aktualizovat nyní použít pro okamžitou aktualizaci. Do stejného okna se dostaneme, pokud klikneme přímo na čas v oznamovací oblasti a zvolíme Změnit nastavení data a času. Ve stejné kategorii nastavujeme i parametry klávesnice, přidáváme další klávesnice apod.

Obrázek 18 – Okno ovládacích panelů

Myš můžeme nastavit v kategorii Hardware a zvuk. Následně zvolíme příkaz Myš. Zde můžeme nastavovat různé vlastnosti, jako je rychlost pohybu kurzoru, vzhled kurzoru, rychlost poklepání a další. V této kategorii také máme možnost přidávat tiskárny a nastavovat jednotlivé komponenty a zařízení v počítači.

Obrázek 19 – Okno ovládacího panelu pro myš – záložka Možnosti ukazatele

Přidání tiskárny nalezneme pod příkazem Zařízení a tiskárny. Zde můžeme pomocí příkazu Přidat tiskárnu přidávat novou tiskárnu do systému. Dále můžeme nastavovat tiskárny již nainstalované. Možná jste se již setkali s problémem, že když nastavíme tiskárnu v nějakém programu, po zavření a 31

Práce s počítačem spuštění daného programu měla tiskárna původní nastavení. Pokud změníme nastavení tiskárny přes tuto volbu, vlastnosti tiskárny budou pro všechny programy stejné a zůstanou zachovány i přes vypnutí systému.

Obrázek 20 – Základní informace o systému Windows 7

Další důležitou položkou je kategorie Programy a především příkaz Odinstalovat program. Objeví se okno, ve kterém je seznam aktuálně nainstalovaných programů. Zde se programy dají ze systému odinstalovat. Stačí kliknout na program, který chceme odinstalovat, a zvolit možnost Odinstalovat. Spustí se průvodce pro odebrání programu. Nestačí jen smazat položku v nabídce Všechny programy pod tlačítkem Start. V kategorii Systém a zabezpečení nalezneme pod příkazem Systém základní informace o operačním systému a základních komponentách. Pokud chceme nastavit základní parametry systému, jako je název počítače, jeho zařazení v rámci sítě, výkon apod., zvolíme příkaz Upřesnit nastavení systému v levé části okna. Pod položkou Uživatelské účty a zabezpečení rodiny se skrývá jednoduché nastavení pro tvorbu a úpravu uživatelských účtů v rámci operačního systému. Dále pak obsahuje nastavení pro tzv. rodičovskou kontrolu. Ta umožňuje na různých Obrázek 21 – Výsledky hledání v nabídce Start účtech blokovat některé 32

Práce s operačním systémem MS Windows 7 aplikace (např. internetový prohlížeč), nastavovat časové limity a další. Pohyb v jednotlivých nastaveních je poměrně složitý. Rychlejším způsobem je zadání hledaného nastavení pro určitou komponentu přímo do vyhledávacího pole v nabídce Start. Objeví se výpis všech prvků (nastavení, souborů, složek nebo programů), které s vyhledaným textem souvisí.

Další součásti operačního systému Programy, které jsou součástí operačního systému a pomáhají v různých oblastech, nalezneme v nabídce Všechny programy pod tlačítkem Start ve složce Příslušenství. Opět se na některé z nich podíváme. Dále nalezneme v systému nainstalované i jednoduché hry pro zpestření při práci. Program Malování slouží k jednoduchým úpravám obrázku. Dokáže pracovat i s formátem jpeg, který je velmi rozšířený v digitálních fotoaparátech. Program je poměrně jednoduchý a nehodí se ke složitějším úpravám. Kalkulačka pomáhá s výpočty. V základním nastavení se jedná o jednoduchou kalkulačku. Lze ji však přepnout například na vědeckou, je tak k dispozici velmi slušný nástroj i pro složitější výpočty. Program Poznámkový blok umožní psát jednoduché texty bez pokročilejšího formátování (vzhledu). Program se dá také využít při kopírování internetových stránek do textového editoru a odstraní nechtěné objekty (jako jsou tabulky nebo obrázky). Někdy to velmi usnadní následnou práci s textem. Podobný program je Wordpad, který se nainstaluje v základní instalaci. Dá se velmi dobře využít k psaní jednoduchých textů. Wordpad již základní formátování má, a proto zde již vytvoříme dokument s potřebným vzhledem. Můžeme jej využít, pokud nemáme v počítači k dispozici jiný textový editor (např. Microsoft Word) a potřebujeme napsat a vytisknout text Další důležité programy najdeme ve složce Příslušenství , Systémové nástroje. Velmi důležitý program Mapa znaků umožňuje vkládat do textů znaky, které nenalezneme na klávesnici. Pokud máme problémy se systémem po nainstalování nějakého nového programu, a ty přetrvávají i po následném odebrání programu ze systému, můžeme použít nástroj Obnovení systému. Ten vrací nastavení systému zpět k určitému datu. Program se také často využívá při odstraňování virů z napadeného počítače. Poslední dvojicí programů, na které se podíváme, je Defragmentace a Vyčištění disku. Program Defragmentace disku srovná data, která jsou uložena fyzicky na pevném disku tak, aby se urychlilo jejich načítání. Vyčištění disku slouží k odstraňování přebytečných nebo dočasných dat, která systém při své práci shromažďuje. Použití těchto programů může také částečně urychlit běh systému. F1

Zobrazí nápovědu k aktivní aplikaci

F10

Aktivuje panel nabídek v aktivní aplikaci

Alt+TAB

Přepíná mezi otevřenými okny

Alt+ESC

Prochází okny v pořadí, ve kterém byla otevřena

Alt+F4

Zavře aktivní okno nebo ukončí aktivní program

Ctrl+F4

Zavře aktivní dokument v aplikacích, které umožňují současně otevřít více dokumentů

Alt+Enter

Zobrazí vlastnosti vybraného objektu

Alt+Mezerník

Otevře místní nabídku aktivního okna

Shift+F10

Zobrazí místní (kontextovou) nabídku pro vybranou položku

Alt+ Mezerník

Zobrazí systémovou nabídku aktivního okna

Ctrl+Esc nebo Zobrazí nebo skryje nabídku Start klávesa Windows

33

Práce s počítačem Windows+Tab

Přepíná mezi otevřenými okny s 3D efektem

Windows+Break

Zobrazí okno Základní vlastnosti systému

Windows+D

Zobrazí plochu nebo vrátí okna

Windows+M

Minimalizuje všechna okna

Windows+Shift+M

Obnoví minimalizovaná okna

Windows+E

Otevře okno Počítač

Windows+F

Vyhledá soubor nebo složku

Ctrl+Windows+F

Vyhledá počítače

Windows+F1

Zobrazí nápovědu systému Windows

Windows+L

Uzamkne klávesnici

Windows+R

Otevře dialogové okno Spustit Tabulka 2 – Klávesové zkratky systému MS Windows 7

Souborový systém Dříve, než se podíváme na základní pojmy, jako je soubor, složka, knihovna nebo třeba zástupce, řekneme si něco o samotné struktuře toho, jak jsou data v počítači, resp. na pevném disku, uložena. Jako přirovnání a nastínění jednotlivých pojmů použijeme situaci, kterou všichni víceméně dobře známe. Jedná se o kartotéku v ordinaci lékaře nebo lékařky. Při otevření nové ordinace si začne řadit karty jednotlivých pacientů a pacientek podle abecedy. Dále potřebuje udržovat další informace např. o firmách dodávajících léky. K tomu si zakoupí skříně se zásuvkami. S tím, jak mu pacientky a pacienti přibývají, začne být toto řazení nepřehledné, proto si popíše jednotlivé zásuvky u skříněk počátečními písmeny. Uvnitř zásuvky si může oddělit jednotlivá písmena prázdnými listy, na které si napíše další doplňující informace (třeba druhé písmeno u příjmení). Teď se vrátíme zpět k počítačům. Tam je to totiž velmi podobné. Fyzicky může být pevný disk rozdělen na takzvané oddíly (v přirovnání jsou to jednotlivé skříně). Každý oddíl obsahuje různá data. Kromě označení oddíl se používá i pojem disk, protože operační systém nerozlišuje, zda se využívá jen část fyzického (pevného) disku. Oddíly (disky) jsou označovány velkými písmeny. Disk C je většinou systémový disk, kde jsou data nutná pro běh operačního systému. Zde jsou také programy, které lze na počítači spouštět. Ke každému dalšímu připojenému zařízení např. DVD mechanice nebo flash disku, se přiřazuje také písmeno. Na jednotlivých discích je pak vytvořena stromová struktura jednotlivých složek. Složku si můžeme představit jako jeden šuplík v ordinaci nebo jako prázdnou kartu s doplňujícími informacemi. Stejně jako v ordinaci samotný prázdný list neobsahuje žádná „data“, složka jen určuje umístění dat v rámci systému/disku/oddílu. Pro složku existuje ještě výraz Adresář, se kterým se můžeme také setkat. Stromovou (adresářovou) strukturou rozumíme skutečnost, že složky mohou obsahovat další složky. Ty pak jsou vnořené do sebe. Zápis dvou do sebe vnořených složek pak vypadá například takto: C:\složka1\složka2\ U operačního systému Windows 7 nalezneme tři základní systémové složky. Složka Windows obsahuje nainstalovaný operační systém. Zde jsou umístěna veškerá data potřebná pro fungování systému. Další složkou je Program Files. Tady jsou umístěny programy, které jsou v systému nainstalované. Poslední složkou je Users. Zde jsou umístěná data jednotlivých uživatelů a uživatelek včetně známé složky Dokumenty. Dalším pojmem je soubor. To jsou již skutečná data (stejně jako karty v ordinaci). Soubory jsou podle svého účelu řazeny do různých složek. Soubor má několik parametrů, nejdůležitějšími je název, velikost, datum vytvoření/úprav souboru. Proto, aby se rozlišily jednotlivé druhy souborů, se k souborům přiřazuje přípona. Ta určuje, zda je soubor spustitelný, zda je to dokument otevíraný, např. v Microsoft Word, nebo nějaký jiný typ souboru. Přípona tedy slouží k tomu, aby byl rozeznán 34

Práce s operačním systémem MS Windows 7 druh souboru a systém byl schopen soubor otevřít. Od názvu souboru je oddělena tečkou. V operačním systému Windows 7 je standardně nastaveno, že se přípony známých souborů skrývají. To trochu komplikuje situaci, ale každý soubor je opatřen ikonou, a tak je lze snadno odlišit. Stejně tak druh souboru zjistíme, pokud na něj najedeme myší a počkáme na informační okno, které nám ukáže, o jaký soubor se jedná. Spustitelný soubor (většinou program) má pak specifickou ikonu. Pro zpřesnění uvedeme několik známých přípon. EXE – spustitelný program TXT – textový soubor bez formátování (napsaný např. v Poznámkovém bloku) DOC (DOCX) – textový soubor (dokument) aplikace Microsoft Word (a nejnovější verze Word 2007) XLS (XLSX) – tabulka aplikace Microsoft Excel (a nejnovější verze Excel 2007) JPG – obrázek ve stejnojmenném formátu Seznam přípon lze nalézt na Internetu. Základní přípony je vhodné znát. V operačních systémech Windows se setkáme velmi často také s pojmem Zástupce. Zástupce je ve své podstatě odkaz na soubor nebo složku, který se umísťuje na viditelné místo (např. na plochu). Příkladem může být samotná složka Dokumenty. Ta je umístěna poměrně „hluboko“ v adresářové struktuře, proto je vytvořen zástupce v nabídce pod tlačítkem Start po otevření položky Počítač. Na ploše se vyskytují zástupci různých programů, ty se vytvoří po instalaci programu do počítače. Ikona zástupce pak obsahuje v levém dolním rohu šipku, která zástupce označuje. Toto označení není povinné, a třeba zástupce složky Dokumenty tuto identifikaci neobsahují. Další pojem, který byl zaveden v systému Windows 7, je Knihovna. Knihovna je podobná zástupci. Odkazuje ale na více složek najednou. Díky knihovnám je možné lépe organizovat podobné druhy souborů, které jsou uložené na více místech Obrázek 22 – Knihovny a jejich nastavení disku. Dříve se musely podobné soubory (např. hudba, filmy nebo obrázky) ukládat do jediné složky, abychom k nim měli jednoduchý přístup. Knihovna může odkazovat na několik složek najednou. Ve Windows 7 jsou připraveny čtyři základní knihovny – Dokumenty, Hudba, Obrázky a Videa. Pokud klikneme na knihovnu pravým tlačítkem myši a zvolíme Vlastnosti, v dialogovém okně vidíme, jaké složky knihovna obsahuje. Tlačítkem Zahrnout složku můžeme přidat do knihovny novou složku. Tlačítko Nastavit umístění pro ukládání slouží k označení složky, kam se budou nové soubory ukládat. Další knihovny můžeme vytvářet podobně jako samotné složky. 35

Práce s počítačem Nakonec si vysvětlíme pojmy, které nesouvisí přímo se souborovým systémem, ale budou použity při výkladu programu Průzkumník. Prvním je pojem položka, v Průzkumníkovi označovaná také jako objekt. Pojem se používá při práci se souborovým systémem, kde se v určité složce vyskytují jak složky, tak i soubory. Položka je pak souhrnný výraz pro oba tyto typy. Dalším pojmem je Koš. Koš je složka, kterou operační systém využívá při mazání v rámci souborového systému. Je určen k tomu, aby si nikdo nesmazal důležitá data z počítače. K práci s košem se dostaneme později. Posledním pojmem je Schránka. To je oblast, kterou využívá operační systém při přesouvání nebo kopírování objektů. Schránka je také určena pro dočasné uložení určitých dat a je společná pro všechny běžící programy, proto je možné použít schránku pro přenos dat mezi programy. Samotný pojem souborový systém je označení pro to, jakým způsobem jsou soubory fyzicky poskládány na pevném disku. Ne vždy je soubor umístěn na disku „v jednom“ kuse. Může se nalézat na různých místech. Základem souborového systému je tabulka, kde jsou zapsány pozice jednotlivých souborů. Souborový systém si pak vytváří tabulku souborů a jejich umístění. Jen pro zajímavost, Windows 7 (i např. Windows XP) používají souborový systém NTFS. Dříve se používal FAT16 a FAT32. Druhý jmenovaný se dnes využívá např. u flash pamětí.

Program Průzkumník Windows K práci se složkami a soubory se používá program Průzkumník. Najdeme ho pod tlačítkem Start, Všechny programy a Příslušenství. V dřívějších verzích operačního systému to byla samostatná aplikace. Dnes je stejná jako tzv. Explorer, pouze je zapnuta postranní lišta se složkami. Explorer slouží k procházení nejen disků a jejich složek, ale také k procházení ovládacích panelů a dalších zařízení připojených k počítači. Průzkumníka tak nemusíme hledat ve struktuře všech programů, ale stačí poklepat na ikonu Počítač a otevře se okno Průzkumníka (Exploreru). Můžeme také využít klávesovou zkratku Windows+E. Dříve než se budeme věnovat samotné práci se soubory a složkami, podíváme se blíže na ovládací prvky programu. Po otevření okna vidíme, že okno nemá žádný titulek. V levé horní části máme dvě tlačítka Zpět a Vpřed, která slouží pro pohyb naposledy otevřenými složkami. Vedle tlačítek se nachází Panel Adresa. Ta zpravidla zobrazuje symbolickou cestu ke složce. Pokud klikneme myší za adresu, zobrazí se skutečné umístění v souborovém systému. Když klikneme myší na položku adresy, zobrazí se daná složka. V pravé horní části okna je Pole hledat pro vyhledávání objektů. Vyhledávání probíhá v umístění daném adresou. Pod adresou se nachází Panel příkazů, kde se zobrazuje seznam nejčastěji používaných příkazů. Ty jsou opět vztaženy k umístění, které nám udává adresa. Příkazy se mohou podle umístění velmi lišit. K většině příkazů se dostaneme i pomocí místní nabídky. Napravo od jednotlivých příkazů jsou tři ikony. První slouží ke změně vzhledu seznamu položek. Další tlačítko slouží k zapnutí náhledu na vybranou položku. Poslední tlačítko zobrazuje nápovědu k programu. Na levé straně okna máme Navigační podokno. Zde se zobrazují Oblíbené položky. Ty můžeme podle potřeby přidávat, mazat a jinak upravovat. Dále je zobrazen seznam dostupných knihoven. Pod ním je samotný přehled disků zapojených v počítači. Poslední položkou je seznam zařízení nebo počítačů, ke kterým jsme připojeni v rámci sítě.

36


Obrázek 23 – Okno Průzkumníka po otevření položky Počítač

Ve spodní části se nachází Podokno podrobností (stavový řádek), který nám poskytuje základní informace buď podle umístění daného adresou, nebo podle vybrané položky v okně. U složky se zobrazí datum poslední změny. Pokud máme vybraný soubor, je zde uvedena také velikost souboru a datum vytvoření.

Základní pravidla pro práci v Průzkumníkovi - Kliknutí – označí složku nebo soubor. - Dvojklik (klávesa Enter) – otevřeme složku nebo spustíme soubor. - Dvojí kliknutí s prodlevou – mění název souboru nebo složky (editace názvu). - Kliknutím pravého tlačítka myši – zobrazí se místní nabídka. Pro pohyb ve složkách používáme buď tlačítka Zpět, Vpřed. Tlačítko Zpět má zkratkovou klávesu Backspace. Rychlejším způsobem otevření je klikání na jednotlivé složky v postranním panelu v rámci kategorie Počítač. Jednotlivé složky pak lze otevírat buď kliknutím na ikonu trojúhelníku před názvem složky, nebo dvojklikem na název složky. Jednoduchým kliknutím na složku se zobrazí její obsah. Podobně to platí i pro oblíbené položky a knihovny. Pro pohyb v seznamu můžeme využít i klávesnici. Posun probíhá pomocí šipek.

Možnosti zobrazení položek v Průzkumníkovi

Obrázek 24 – Možnosti zobrazení

Máme na výběr několik možných zobrazení. Je v podstatě jedno, jaké použijeme. Důležité je, aby nám vzhled co nejvíce přiblížil potřebné parametry. U dokumentů nás nezajímá příliš jejich vzhled ale spíše velikost. A třeba datum vytvoření. U obrázků nás zajímá více obsah obrázku. Změnu vzhledu položek v okně provádíme kliknutím na tlačítko Zobrazit, které se nachází v pravé horní části okna. Kliknutím přímo na ikonu se zobrazení cyklicky mění. Pokud klikneme na trojúhelník vedle ikony, můžeme zobrazení vybrat. Buď pohybujeme posuvníkem, nebo volíme přímo druh zobrazení. Upozorním pouze na dva druhy zobrazení. Podrobnosti nám usnadní práci, pokud chceme ve složce najít například soubor, u kterého 37

Práce s počítačem neznáme název. Víme však, jakou má velikost, nebo kdy byl změněn či vytvořen. Po přepnutí do tohoto zobrazení se hlavní okno rozdělí na sloupce a můžeme seznam seřadit podle sloupce, na jehož hlavičku klepneme. Šedivý trojúhelník značí, podle jakého sloupce jsou položky aktuálně seřazeny. Toto zobrazení se používá nejčastěji a doporučuji ho využívat. Pokud máme složku s obrázky a nějaký hledáme, využijeme zobrazení Velké/Největší ikony. To nám umožní najít přesně obrázky, které potřebujeme. Toto zobrazení lze využít také k náhledu na filmy. Poznámka: Operační systém Windows 7 si ve výchozím nastavení pamatuje vzhled každé složky samostatně. Může se tedy stát, že v každé složce bude jiný způsob zobrazení.

Obrázek 25 – Okno Průzkumníka – zobrazení Obsah a zapnutý náhled

Další možností jak změnit zobrazení je možnost seskupit soubory podle určitého parametru. Toto se s výhodou dá využít, pokud máme ve složce velké množství souborů a chceme je setřídit. K nastavení seskupení je nutné vyvolat místní nabídku a vybrat položku Seskupit podle. Poté vybereme, podle jakého parametru se mají soubory seskupit. Pokud chceme seskupení zrušit, zvolíme příkaz (není).

Vytvoření nové složky a souboru - otevřeme složku, ve které chceme soubor nebo složku vytvořit. - klikneme pravým tlačítkem myši do prostoru, kde se nevyskytuje žádná položka. - z místní nabídky vybereme položku Nový a objeví se seznam typů souborů, Složka a Zástupce. - kliknutím vybereme daný typ. - zadáme název a stiskneme Enter nebo klikneme myší mimo název. Nový soubor lze vytvářet i v programech, které se souborem daného typu pracují. V seznamu nejsou uvedeny všechny druhy souborů, a protože operační systém nezobrazuje v Průzkumníkovi přípony, musíme nejdřív spustit správný program a soubor v něm vytvořit. Zástupce není příliš vhodné výše uvedeným způsobem vytvářet, i když možné to samozřejmě je. Pro vytvoření zástupce je samostatný příkaz v místní nabídce. Stačí pravým tlačítkem myši klepnout na daný objekt (soubor nebo složku) a vybrat příkaz Vytvořit zástupce. V aktuální složce se zástupce vytvoří a pak ho lze přesunout tam, kam potřebujete. Pokud chceme vytvořit zástupce přímo na ploše, stačí v místní nabídce vybrat položku Odeslat a zde již máme příkaz Plocha (vytvořit zástupce). Další možností je přetáhnout soubor na plochu pravým tlačítkem myši a vybrat položku Vytvořit zde zástupce.

38


Obrázek 26 – Místní nabídka pro soubor a položka Nový

Označování, kopírování a přesun souborů a složek Nejdříve si popíšeme rozdíl mezi kopírováním a přesunem. Při kopírování zůstane na disku v dané složce i původní objekt. Při přesunu se původní objekt smaže. Zde je potřeba mít na paměti, že přesun se provádí pouze přepisem v tabulce souborového systému. Zdrojové soubory pak nelze žádným způsobem obnovit. Podobně to platí, pokud přepisujeme soubor novým souborem se stejným názvem. K původnímu souboru se už nedostaneme. V koši není a nelze ho obnovit ani jinými pokročilými způsoby.

Obrázek 27 – Označování objektů v Průzkumníkovi pomocí myši

Označování objektů lze provádět třemi způsoby. První způsob je označování myší. Provede se tak, že najedeme kurzorem mimo jakýkoliv objekt. Klasickým přetažením myši nám vznikne obdélník, ve 39

Práce s počítačem kterém se všechny objekty označí. Druhým způsobem je použití klávesnice. Pro pohyb slouží kurzorové šipky. Pokud stiskneme k pohybu klávesu Shift, začnou se soubory označovat. Ani jeden ze způsobů není sám o sobě příliš vhodný. Může nastat případ, že potřebujeme označit jen některé části nebo objekty. Někdy pomůže zvolení vhodného zobrazení, nebo seřazení souborů. Nejlepší je využít kombinace myši a klávesnice. Myš používáme pro pohyb v seznamu a k označování použijeme klávesnici. Pokud chceme označit jen jednotlivé položky, které jsou v seznamu na různých místech (např. vybrané fotky), použijeme k výběru klávesu Ctrl. Klávesu Ctrl držíme a klikáme na jednotlivé položky, které chceme vybrat. Ty se začnou označovat. Pokud chceme vybrat souvislou řadu, označí první položku kliknutím kurzor myši. Stiskneme a držíme klávesu Shift. Nastavíme kurzor myši na poslední položku seznamu a klikneme na ni. Pustíme klávesu Shift. Označí se všechny položky mezi označenou položkou a tou, na kterou klikneme. Aby toho nebylo málo, dají se zkombinovat klávesy Ctrl a Shift tak, abychom označili několik řad a položek. Postup je tento. Označíme jednu řadu (podle popisu výše). Kurzorem najedeme na začátek druhé řady. Stiskneme a držíme klávesu Ctrl. Klikneme levým tlačítkem myši. Tím se nám označí další položka. Kurzor myši přesuneme na konec druhé řady. Stiskneme Shift (Ctrl musí být také stisknuté) a klikneme na položku. Máme označené dvě řady. Přidávání samostatných položek je v tom obsaženo také. To, jestli držíme klávesy Ctrl a Shift stále stisknuté, není důležité. Jen je musíme mít stisknuté, když provedeme kliknutí myší. Je několik způsobů, jak provádět kopírování a přesun objektů v rámci souborového systému. Jen na vás záleží, jaký si vyberete vy. Způsoby se také používají podle toho, co přesně provádíme. První a nejčastější způsob je ten, že si otevřeme dvě samostatná okna. V jednom okně bude jako aktuální zdrojová složka. Ve druhém okně bude složka cílová. Objekty se pak zkopírují, nebo přesunou přetažením myši, popřípadě zvolíme v okně se zdrojovými objekty příkaz z místní nabídky Kopírovat/Vyjmout, přepneme do okna s cílovou složkou a v místní nabídce zvolíme příkaz Vložit. Dalším způsobem je použití pouze jednoho okna. Pro přesun a kopírování např. na dva různé disky není tento postup vhodný. Využít ho lze, pokud jen třeba třídíme dokumenty do jednotlivých složek, které máme vytvořené v aktuální složce. Stačí vybrat objekty, se kterými chceme pracovat, a přetáhnout je do složky, kterou máme také viditelně v okně. Pokud je cílová složka jinde, použijeme z místní nabídky příkaz Kopírovat nebo Vyjmout. Pak najdeme danou cílovou složku a v místní nabídce zvolíme příkaz Vložit. Třetí způsob je nejrychlejší ve většině případů. Otevřeme zdrojovou složku. Zapneme zobrazování složek na pravé straně okna. V struktuře složek si přes ikony trojúhelníčků pootvíráme stromovou strukturu tak, abychom viděli cílovou složku. Při tomto postupu nesmíme klikat přímo na složky. Ty se nám totiž budou otevírat a postup tak ztrácí na účinnosti. Pak už jen stačí přetáhnout objekty z aktuální zdrojové složky (zde využijeme pro kontrolu panel s adresou) do složky cílové, která je na levé straně okna. Ještě rychlejší je, když vynecháme hledání cílové složky. Objekty rovnou přetáhneme. Stromová struktura složek se totiž otevírá také sama. Cíl pak snadno najdeme.

Vyhledávání objektů Odlišit můžeme dva typy vyhledávání. První způsob je vyhledávání pomocí pole v nabídce Start. Tímto způsobem však nemusíme vždy najít potřebné programy nebo soubory. Přesto je možné toto vyhledávání použít. Pokud nenajdeme požadovanou položku, můžeme ještě použít volbu Zobrazit další výsledky. Otevře se nám nové okno Průzkumníka s dalšími nabídkami vyhledávání. Můžeme hledat v knihovnách, v celém počítači, nastavit vlastní vyhledávání nebo máme možnost hledat na Internetu pomocí internetového prohlížeče. Druhý způsob je hledání přímo v Průzkumníkovi přes pole Hledat. Zde zadáváme jméno souboru nebo složky, kterou chceme hledat. Pokud nechceme prohledávat celý počítač, změníme v Průzkumníkovi výchozí složku. Do vyhledávacího pole nemusíme psát celý název, je možné zadat jen jeho část. I zde máme možnost hledat na jiných umístěních. Také můžeme vybrat volbu Obsah souboru. Pokud chceme hledat určité slovo v nějakém dokumentu, rozhodně není vhodné

40

Práce s operačním systémem MS Windows 7 prohledávat celý počítač. Hledání by trvalo i hodiny. Zde volíme jen složku, kde předpokládáme výskyt. Vyhledávání je možné přerušit tlačítkem

na pravém okraji pole Hledat.

Obrázek 28 – Výsledek hledáni v Průzkumníkovi

Oproti operačnímu systému Windows XP je omezeno použití tzv. zástupných znaků * a ?. Jejich využití je možné pouze při hledání souborů s určitou příponou. Například zápis *.jpg najde všechny soubory (obrázky) s příponou jpg. Můžeme naopak přidat další parametry (filtry) k vyhledávání, jako je datum poslední změny, nebo nastavit rozsah velikosti hledané položky. Dále je možné použít logické filtry, nebo klíčová slova. Informace o pokročilejším použití filtrů najdete v nápovědě k operačnímu systému Windows.

Obrázek 29 – Souborový manager Altap Salamander

41


Další programy pro práci se souborovým systémem Další programy se dají rozdělit do dvou velkých skupin. Jedna víceméně odpovídá programu průzkumník. Používá jen jedno okno. Oproti Průzkumníkovi nabízí více funkcí, komfortnější ovládání, více klávesových zkratek. Mezi takové patří třeba program XYplorer. Druhou a větší skupinou jsou programy, které rozdělí okno na dvě části, a vy můžete pracovat s každou polovinou samostatně. To velmi zkrátí délku práce při různých přesunech, kopírování a vytváření složek a souborů. Nabízejí také klávesové zkratky a příjemnější ovládání. Mezi takové programy např. Total Commander, Altap Salamander nebo zdarma Free Commander.

42

Úvod do operačního systému Linux

Úvod do operačního systému Linux Základní pojmy Pod pojmem Linux běžně rozumíme operační systém, který se skládá z jádra systému a programového vybavení. Správné označení je GNU/Linux, kde Linux bylo dříve označení jen pro jádro tohoto systému a GNU (Gnu's Not Unix) poskytuje uživatelské programy. Projekt GNU vznikl v roce 1983. Jeho cílem bylo vytvořit nový operační systém unixového typu, který by byl složen jen ze svobodného softwaru. Otcem a zakladatelem projektu je Richard Matthew Stallman. Za tímto účelem sepsal Stallman novou licenci GNU GPL, pod kterou je šířen veškerý software projektu. K dokončení ale chybělo jádro, které poskytnul Linus Torvalds, který začal jádro vyvíjet již během svých univerzitních studií. Po několika letech se Linux stal systémem kompatibilním s komerčními Unixy. Linux není jeden konkrétní operační systém, nazýváme tak libovolný operační systém založený na projektech GNU a Linux. Díky licenci GPL (General Public Licence) mohou být tyto systémy a jejich úpravy volně šířeny. Licence zaručuje tato práva: - Spustit program za jakýmkoliv účelem. - Modifikovat program podle jeho potřeb. Aby tato svoboda byla realizovatelná v praxi, je nutno mít přístup ke zdrojovému kódu, neboť vytváření změn v programu je nesmírně obtížné, není-li k dispozici zdrojový kód. - Redistribuovat kopie, a to jak zadarmo, tak za poplatek. - Distribuovat modifikované verze programu, aby komunita mohla mít prospěch z jeho vylepšení.

Pojem Linux Na rozdíl od systému Windows za vývojem Linuxu nestojí jediná organizace. Celý systém je kombinací jednotlivých částí. Na vývoji se podílejí lidé a společnosti z celého světa. Některé z nich jsou vyvíjeny spontánně, jiné zastřešují různé neziskové organizace. Velmi často se na vývoji podílejí i komerční firmy, které ale svá díla uvolňují pod licencemi, které umožňují jejich začlenění do Linuxu. Mezi nejvýznamnější přispěvovatele patří například Red Hat, Intel, IBM, Novell, Oracle a další. Linux se tedy sestává z několika vrstev. Tou první je samotné jádro operačního systému. Nad jádrem pracuje tzv. shell. To je programový kód, který poskytuje rozhraní pro uživatele a uživatelky. Prostřednictvím shellu můžeme volat a používat aplikace systému. Aplikace pokrývají téměř celé spektrum činností, které na počítači obvykle provádíme. Speciální kategorií je pak grafická nástavba systému. Linux je konstruován jako víceuživatelský systém, proto je v systému někdy práce a orientace trochu složitější. Hlavní uživatelský účet se nazývá root (někdy také „superuživatel“ nebo „administrátor“). Běžní uživatelé a uživatelky mají vytvořené své vlastní uživatelské účty a adresáře, do většiny systémových adresářů nemají přístup. Pokud někdo potřebuje měnit nastavení systému, musí se přihlásit k uživatelskému účtu root. V distribuci Ubuntu je toto zjednodušeno tím, že se uživatel nebo uživatelka nepřihlašuje k uživatelskému účtu root, ale je pouze dotazován na vstupní heslo (za použití příkazu sudo).

Linuxová distribuce Jak bylo řečeno výše, nad stejným systémovým jádrem se dají vybudovat rozličné variace systému. Není potřeba vybírat a spojovat všechny části osobně. Existují různé skupiny (od jedinců a malých zájmových sdružení až po komerční společnosti), které sestavují a nabízejí ucelené sestavy linuxového jádra, GNU programů a případně dalších komerčních programů ve formě vhodné pro snadnou uživatelskou instalaci. Těmto typovým řešením se obecně říká linuxová distribuce.

43

Práce s počítačem Distribucí existuje poměrně mnoho a každá má silnou stránku v jiné oblasti. Existují distribuce, které mají minimální velikost (v řádu několika MB), nebo takové, které se dají např. spouštět z CD, DVD nebo Flash disku. Typická distribuce obsahuje vše výše zmíněné (s výjimkami; některé distribuce např. neobsahují grafické rozhraní) a většinou také nějaký software, který nám pomůže s instalací. Většinou jsou k dispozici i zdrojové soubory programů. Distribucí existuje celá řada, mezi nejvýznamnější patří např. Debian, Fedora, openSUSE, Mandriva, Ubuntu a mnoho dalších.

Obrázek 30 – Loga nejznámějších linuxových distribucí

Základní rozdíly distribucí: - skladba programů, - frekvence a způsob vydávání aktualizací, - instalační program a konfigurační nástroje, - detaily v organizaci adresářů na disku, - dodatečné úpravy některých programů a zejména jádra, - cena a poskytované služby přidané hodnoty (dokumentace, technická podpora atd.).

Grafické prostředí – správce oken Linux disponuje grafickým prostředím X Window System. Systém je ovládán klávesnicí a myší. Aby mohlo toto prostředí fungovat, musí být spuštěn ještě jeden řídící program, který se nazývá správce oken. Mezi nejznámější programy tohoto typu patří KDE, GNOME, XFCE, ale existuje i celá řada dalších. Program správce oken zajišťuje obvykle vzhled oken, nabídky a ikony. Také se povětšinou stará o klávesové zkratky, ať už systémové (např. zavření a minimalizace oken, přepínání aplikací), nebo uživatelské (např. spuštění určité aplikace). Nabídka je pestrá. Rozhodovat může vzhled, funkčnost nebo rychlost. Na rozdíl od jiných operačních systémů není vybírána pouze vnější tvář, ale i způsob ovládání, konfigurovatelnost, subjektivní komfort či hardwarová náročnost. Volba správce oken nemá vliv na funkčnost jednotlivých programů. Budou fungovat všechny. My se v dalším textu budeme věnovat správci oken GNOME. Vzhled KDE a XFCE vidíme na obrázku. V rámci jedné instalace Linuxu můžeme mít nainstalováno i několik správců oken a používat toho, který se nám pro naše účely právě hodí. x

Distribuce Ubuntu Ubuntu je komunitně vyvíjený operační systém vhodný pro laptopy, osobní počítače i servery. Tato distribuce je dnes asi nejrozšířenější. Mezi největší klady patří snadná instalace programů, pěkný vzhled a svižné ovládání, nebo vysoká míra přizpůsobení. Dalším důvodem je široká podpora nejnovějšího hardwaru, proto většina uživatelů a uživatelek nebude mít problém s podporou jednotlivých komponent v PC nebo notebooku. Ubuntu je zcela zdarma a stáhnout ho můžeme třeba z internetových stránek www.ubuntu.cz. Zde také nalezneme spoustu návodů, rozsáhlou dokumentaci k systému a fórum.

44

Úvod do operačního systému Linux Ubuntu je africké slovo (ze zulštiny), které se obvykle překládá jako lidskost, nebo také: "Jsem tím, čím jsem, díky lidem okolo mne".

Instalace Ubuntu

Obrázek 31 – Náhled na alternativního správce oken KDE

V jednoduchosti si projdeme instalaci Linuxu. Jako distribuci si zvolíme Ubuntu. Je několik způsobů, jak Ubuntu vyzkoušet a nainstalovat. Prvním krokem je stažení instalačního CD. Na výběr máme mezi 32bit verzí a 64bit verzí. Verzi volíme podle procesoru. Pokud si nejsme jisti, jakou verzi zvolit, použijeme 32bit verzi. ISO s obrazem disku poté vhodným vypalovacím programem nahrajeme na CD. Samotné instalační CD nabízí 3 možnosti, jak Ubuntu

zprovoznit: - Instalace Ubuntu přímo z Windows pomocí Wubi – Ubuntu se nainstaluje do virtuálního disku a nepotřebuje vlastní partition. Výhodou je snadná instalace a případně i snadné odinstalování. Zásah do OS Windows je minimální. Pro instalaci Wubi spustíme CD ve Windows a pokračujeme podle pokynů na obrazovce. - Spuštění Linux z LiveCD – instalační CD je zároveň i bootovací. Linux tak můžeme vyzkoušet zcela bez zásahů do stávajícího operačního systému. Toto je ideální možnost, jak systém vyzkoušet a až poté popřípadě instalovat přímo z běžícího systému. K tomu slouží ikona Nainstalovat na ploše. - Instalace Ubuntu na samostatný diskový oddíl – průvodce nás postupně provede instalací systému. Instalace je v češtině a je velmi podobná průběhu instalování OS Windows. Průvodce pomůže např. rozdělit disk, nastavit jazyky, klávesnici, časové pásmo apod. Po restartu se objeví obrazovka s výběrem nainstalovaných operačních systémů, kde zvolíme Ubuntu. Systém naběhne a můžeme se do něj přihlásit. Pokud jsme zvolili jazyk češtinu, systém několikrát stáhne a instaluje různé lokalizační balíčky. Většinou je vyžadován restart systému. Systém zároveň upozorňuje na aktualizace samotného systému a všech nainstalovaných aplikací.

45


Obrázek 32 – Náhled na alternativního správce oken XFCE

46

Úvod do operačního systému Linux

Pracovní plocha a ovládací prvky Gnome Uspořádání všech ovládacích prvků může zpočátku trochu zaskočit. Zvláště pokud je někdo zvyklý na prostředí Windows. S ním má totiž Gnome společného jen velmi málo. Prostředí Ubuntu je totiž navzdory své nevšednosti velmi přívětivé a uživatelsky nenáročné. V horní části se nachází lišta, kde jsou na levé straně tři důležitá tlačítka – Aplikace, Místa a Systém. Každé z nich má svůj význam. Pokud na některé klikneme, rozbalí se příslušné menu. V menu Aplikace nalezneme roztříděný seznam aktuálně nainstalovaných aplikací podobně jako v systému Windows pod tlačítkem Start. Pokud rozbalíme menu Místa, zobrazí se seznam složek včetně domovského adresáře. Dále je možné prohlížet síť, spravovat systémové soubory nebo přistupovat k externím médiím. Pod tlačítkem Systém se skrývají nastavení, která jsou důležitá při celkové správě systému. Dále zde nalezneme také ikony nejčastěji používaných aplikací. Po prvním spuštění systému tam implicitně nalezneme prohlížeč webových stránek Mozilla Firefox a e-mailový klient Evolution. Ikonka otazníku pak zobrazí nápovědu. Na pravé straně horní lišty se nachází systémová lišta/oblast (system tray) podobně jako ve Windows. Zde nalezneme jméno aktuálně přihlášeného uživatele či uživatelky, tlačítka obsluhy relace (vypínaní PC, odhlašování atd.), aktuální datum a čas. Také jsou zde ikony procesů spuštěných na pozadí (síť, hlasitost zvuku, stav baterie apod.). Obrázek 33 – Prostředí GNOME – horní lišta

Na dolní liště se nachází na levé straně tlačítko pro zobrazení pracovní plochy a minimalizaci všech spuštěných programů. Po opětovném kliknutí na tlačítko se vše zase vrátí do původního stavu. Hned vedle něj se zobrazují otevřená okna a spuštěné aplikace podobně jako ve Windows. Na pravé straně dolní lišty se nachází ikona koše. Dále zde nalezneme také dva obdélníčky. Každý z nich představuje jednu pracovní plochu (aktivní je oranžový). Mezi těmito plochami můžeme přepínat buď jednoduchým kliknutím na jednu z nich, nebo rolovacím tlačítkem myši (v případě, kdy je kurzor myši přímo na ploše). Obrázek 34 – Prostředí GNOME – dolní lišta

Veškeré prvky jsou konfigurovatelné. Stačí na dané oblasti kliknout pravým tlačítkem myši a zvolit příkaz Vlastnosti. Je možné také nové panely přidávat a různě upravovat jejich chování.

Obrázek 35 – Pracovní plocha prostředí Gnome

47


Nainstalované aplikace Základní instalace Ubuntu obsahuje celkem šest hlavních kategorií. Nabídka aplikací disponuje opravdu širokou škálou tematicky rozdělených programů. Každá další nainstalovaná aplikace se pak sama zařadí do správné kategorie. Základní programové vybavení Ubuntu: Grafika Editor obrázků GIMP – grafický nástroj pro práci s bitmapovou grafikou, OpenOffice.org Kreslení – vektorový kreslící program z kancelářského balíku OpenOffice.org, Správce fotografií F-Spot – aplikace na prohlížení fotografií včetně správy a publikování, X-Sane – software pro skenování dokumentů, Hry Základní instalace Ubuntu obsahuje celkem 17 her. Internet BitTorrent klient Transmission – jednoduchý klient pro stahování torrent souborů, Mozilla Firefox – webový prohlížeč, Klient vzdálené pracovní plochy – zprostředkuje spojení mezi dvěma vzdálenými počítači, Komunikátor Empathy – podporuje 15 různých protokolů (včetně ICQ, MSN, AOL, Jabber aj.), Pošta Evolution – e-mailový klient, Prohlížeč vzdálené plochy, Telefon Ekiga – software pro komunikaci skrze VoIP. Kancelář Kancelářský balík OpenOffice.org, Pošta a kalendář Evolution – e-mailový klient a plánovač, Slovník (není český). Příslušenství Analyzátor využití disku – velice užitečný nástroj pro sledování využití disku podle jednotlivých složek, Hesla a šifrovací klíče – pokud máme v hlavě mnoho hesel, zde je možné je uschovat a zašifrovat, Kalkulačka, Mapa znaků, Poznámky TomBoy – "papírky" se stručnými poznámkami na plochu (podobně jako OneNote), Sejmout snímek obrazovky – provede sejmutí obrazovky, Spravovat tiskové úlohy – zobrazení úloh čekajících na tisk, Terminál – psaní příkazů v příkazové řádce, Textový editor gedit – jednoduchý textový editor, Tvůrce CD a DVD – vypalovací nástroj. Zvuk a Video Přehrávač filmů, Přehrávač hudby Rhytmbox, Vypalovací software Brasero – sofistikovaný vypalovací software, Záznamník zvuků.

48

Úvod do operačního systému Linux Aplikace

Windows

Ubuntu

webový prohlížeč

Internet Explorer

Mozilla Firefox, Seamonkey

poštovní klient

Microsoft Outlook

Pošta Evolution, Mozilla Thunderbird

komunikátor

ICQ klient

Empathy, Pidgin

hudební přehrávač

Windows Media Player

Rhytmbox

video přehrávač

Windows Media Player

Totem, MPlayer

prohlížeč obrázků

prohlížeč Windows

F-Spot, Eye of GNOME

grafický editor

Malování, Photoshop

Gimp

kancelářský software

Microsoft Office

OpenOffice.org

stahování (torrent)

BitComet a další...

Azureus, Transmission

editace webu

Microsoft Frontpage

Quanta+, Seamonker Composer

vypalování

Průzkumník (Vista), Nero

Brasero, Nautilus

VoIP

Skype, X-Lite

Ekiga, Skype, X-Lite,... (balíček)

Tabulka 3 – Srovnání aplikací s MS Windows

Práce se soubory, adresářová struktura Adresářová struktura Celá adresářová struktura v Linuxu začíná tzv. kořenovým adresářem, který se označuje symbolem /. Někdy se používá anglický výraz root. Nacházejí se zde hlavní systémové adresáře. Na některé adresáře se můžeme podívat blíže. /bin – Jsou zde umístěny základní binární spustitelné soubory, které se uplatní i při zavádění běžně užívaného systému a utility. /boot – Obsahuje soubory pro zavedení systému jako je obraz jádra, pomocné soubory zavaděče systému apod. /dev – Adresář, kde jsou uloženy veškeré hardwarové komponenty počítače v podobě speciálních souborů. /etc – Tento adresář obsahuje konfigurační soubory. Jsou zde např. soubory /etc/fstab (informace o tom, jaké svazky se mají připojit a kam), /etc/passwd a /etc/shadow (definují seznam uživatelských účtů systému a jejich přístupová hesla) a řada dalších. /home – Adresář obsahující domovské adresáře všech uživatelských účtů systému. /lib – Obsahuje základní sdílené knihovny potřebné pro běh programů. /lost+found – Zde se ukládají případné (částečně) obnovené soubory po nekorektním vypnutí nebo havárii systému. /media, /mnt – Zde nalezneme připojená multimediální zařízení (usb disky, cdrom atd.) a další připojená zařízení zaznamenaná v /etc/fstab. /proc – Tento adresář obsahuje informace o konfiguraci a stavu systému, tvoří de facto obraz celého systému, s nímž pracujeme. Nejedná se o běžné soubory, ale o dynamicky generované systémové soubory, které přesně zachycují aktuální stav systému, jeho vytížení a další. /root – Domovský adresář specifického uživatelského účtu root (správce/správkyně systému). /sbin – Vypadá obdobně jako adresář /bin, ale zde umístěné programy nejsou určeny pro běžného uživatele nebo uživatelku, ale pro administrátora nebo administrátorku (specifický uživatelský účet root). /tmp – Tento adresář slouží k vytváření dočasných pracovních souborů. Obvykle je pravidelně automaticky promazáván. 49

Práce s počítačem /usr – Objemný adresář, kde jsou instalovány další aplikace a nástroje, které jsou součástí distribuce, ale nejsou nezbytné pro start systému. Vnitřní struktura je částečně podobná té z kořenového adresáře. Najdeme zde adresáře bin, sbin, etc, lib. Zvláštní význam má adresář /usr/share, kam jsou aplikacemi umisťovány sdílené soubory. /var – Tento adresář obsahuje data, která se při běhu systému mění. Obsahuje např. záznamy o činnosti systému (systémové logy), tiskové fronty, fronty zpráv elektronické pošty a další. Disky, jak je známe z OS Windows, v Linuxu nenajdeme. Výměnná média se připojují do adresáře /mnt nebo /media. V dalším textu budeme pracovat pouze s /mnt, ale zařízení se může objevit i v druhém adresáři (podle zvolené distribuce a nastavení systému). Pokud máme v počítači CD/DVD mechaniku, bude připojena jako adresář cdrom0. Druhá mechanika by byla v adresáři cdrom1. Toto označení lze snadno změnit pomocí symbolických odkazů, nebo editací souboru /etc/fstab. O připojování dat z výměnných médií se v Linuxu starají různé nástroje, např. v GNOME je to gnomevolume-manager. V současnosti se o připojení stará samotné grafické prostředí. Pokud máme v systému disketovou jednotku, najdeme ji v adresáři /mnt připojenou nejspíše do adresáře /floppy. Další výměnná média (flash disky, paměťové karty apod.) najdeme také připojená v adresáři /mnt. Moderní distribuce se o připojení starají samy (pokud není připojování vypnuto). Po zasunutí a zapnutí zařízení se v adresáři /mnt objeví další adresáře, které mají odpovídající názvy (např. removable, camera, Corsair).

Správce souborů Nautilus Pro práci se soubory a složkami je v Ubuntu nainstalován program s názvem Nautilus. Po nainstalování systému bude na ploše ikona domovského adresáře a poklepáním na ni se spustí právě Nautilus. Ke svým adresářům se můžeme dostat také přes menu Místa na horní liště. Práce s tímto programem je velmi podobná práci s Průzkumníkem ve Windows, proto si řekneme jen několik zajímavostí a nejdůležitějších úkonů. Pokud chceme nějaký soubor nebo adresář zkopírovat, stačí jej jednoduše přetáhnout myší na požadované místo. Nautilus sám odhaduje, jakou operaci chceme udělat. Pokud budeme chtít udělat operaci jinou, stačí přetáhnout soubory prostředním tlačítkem myši (nebo pravým a levým tlačítkem myši současně), po puštění tlačítka se na místě kurzoru rozevře menu s dostupnými operacemi. Pracovat se soubory můžeme také přetažením pomocí levého tlačítka myši v kombinaci s klávesami Shift (přesunutí) a Ctrl (kopírování). Stejně tak můžeme použít zkratkové klávesy Ctrl+C, Ctrl+X a Ctrl+V. Otevírání souborů a adresářů se provádí poklepáním levého tlačítka myši na daný objekt. Mazání objektů se v Ubuntu provádí buď stisknutím klávesy Delete, nebo kliknutím pravého tlačítka myši na označený soubor. Pak z místní nabídky vybereme příkaz Přesunout do koše. V levé části Nautilu se nachází lišta (pro zobrazení lze použít klávesu F9), kde jsou zobrazeny odkazy na nejdůležitější adresáře. Je zde náš domovský adresář, plocha, celý systém souborů, případně i připojené disky a výměnná zařízení. Odkazy můžeme i přidávat. Stačí jednoduše daný adresář přetáhnout do této lišty. Cesta k aktuálnímu adresáři se zobrazuje v podobě klikacích tlačítek, díky nimž lze snadno přepínat na vyšší úrovně adresářů. Pro zobrazení cesty v klasické podobě stiskneme tlačítko na přepnutí v levé části cesty, nebo použijeme klávesovou zkratku Ctrl+L.

Správa systému Správa systému se nachází pod tlačítkem Systém v horní liště pracovní plochy. Po otevření zde máme dvě hlavní menu – Volby a Správa. Obě jsou pro údržbu a správu systému stejně důležité. Můžeme zde konfigurovat chování komponent v počítači, měnit vzhled systému, nainstalovat nové programy a aktualizace. Při většině činností je vyžadováno administrátorské oprávnění (root). Na obrázku je úplný seznam příkazů. Na část se podíváme. V menu Volby můžeme většinou upravovat vzhled a chování systému a grafického rozhraní. Položka Aplikace spuštěné při přihlášení umožňuje nastavit, jaké programy a služby se při startu systému spustí. Položky Displej, Hlavní nabídka, Šetřič obrazovky a Vzhled slouží k úpravě vzhledu a chování 50

Úvod do operačního systému Linux správce oken GNOME. Položky Klávesnice a Myš umožňují nastavit parametry a chování těchto zařízení. Pro notebooky je důležitá položka Správa napájení, která obsahuje nastavení chování systému při běhu na baterie. Dalšími položkami jsou Bluetooth a Zařízení PalmOS, které umožňují nastavení a správu komunikace systému s dalšími zařízeními. Ostatnípoložky ponecháme stranou. V menu Správa máme k dispozici Datum a čas pro nastavení aktuálního času a data. Pod položkou Diskový nástroj se nachází program, kde vidíme přehled disků fyzicky připojených k počítači. Jazyková podpora dovoluje měnit nastavení jazyka grafického rozhraní. Díky Ovladačům hardwaru můžeme instalovat nesvobodné ovladače (např. grafické karty). Položka Přihlašovací obrazovka nám umožní změnit základní nastavení obrazovky při spuštění systému. Síťové nástroje obsahují několik základních utilit pro testování sítě a rozhraní síťové karty. Sledování systému zobrazí informace o vytížení procesoru, obsazení paměti a pevného disku, nebo jaké procesy na počítači běží. Správce aktualizací umožní stáhnout a nainstalovat dostupné aktualizace systému a aplikací. Položka Uživatelé a skupiny umožňuje vytvářet nové uživatelské účty, přidělovat jim práva a zařazovat je do skupin.

Obrázek 36 – Přehled systémových nastavení Ubuntu

51


Instalace programů V předchozí části byl vynechán popis položek, které souvisí s instalací nových programů do systému. Toto téma je poměrně rozsáhlé a podíváme se alespoň na základy . Programy v Ubuntu lze instalovat několika způsoby. Prvním způsobem je možnost instalace přes příkaz Centrum softwaru pro Ubuntu, který se nachází pod tlačítkem Aplikace v horní liště. Otevře se nám okno, kde můžeme buď prohlížet již nainstalované aplikace a odstraňovat je, nebo procházet aplikace, které jsou pro distribuci Ubuntu k dispozici. Tato služba je poměrně nová a mnoho dostupných aplikací zde nenajdeme. Druhou možností instalace aplikace je použití programu Správce balíků Synaptics. Ten najdeme pod tlačítkem Systém a menu Správa. Pojem balíček je označení pro aplikaci (nebo její funkční část), která je upravena pro snadnou instalaci v dané distribuci Linuxu. K dispozici je několik tisíc různých položek. Pro lepší orientaci jsou rozděleny na sekce. Můžeme volit i jiné způsoby třídění (podle zdroje, podle stavu). Pokud víme, jakou aplikaci chceme instalovat, můžeme využít vyhledávací pole v horní části okna. Při použití volby Sekce vidíme, že některé sekce mají v závorce napsáno Universe a Multiverse. Tyto položky mají většinou nějaké omezení, které se týká volného šíření a používání. V pravé horní části okna jsou pak zobrazeny jednotlivé položky, které máme k dispozici pro instalování. Položky, kde je čtvereček obarven zeleně, jsou již nainstalované. Položky s logem Ubuntu jsou otestované vývojáři v distribuci Ubuntu. Pokud klikneme na nějakou položku, objeví se v dolní části její popis. Také se objeví nové okno, které zobrazuje tzv. závislosti. To jsou položky, které daný program potřebuje ke svému fungování, a proto bude potřeba je nainstalovat také. Samotné zaškrtnutí položky provedeme kliknutím na stejnou položku podruhé a vybráním příkazu Nainstalovat. Pak můžeme buď zaškrtávat další programy, nebo kliknout tlačítko Použít. Položky se stáhnou a automaticky nainstalují. Dalším důležitým pojmem jsou Zdroje softwaru. Tento příkaz najdeme buď pod tlačítkem Systém (v horní liště) a menu Správa, nebo přímo v okně Správce balíků v menu Nastavení a příkazem Zdroje. Zde můžeme přidávat další internetové zdroje balíčků. Některé aplikace to vyžadují. Také se v tomto okně dozvíme informace o zmíněných pojmech Universe a Multiverse.

Příkazový řádek Linux lze ovládat i z příkazového řádku. V některých případech je to snadnější způsob a v některých případech jediný. Do příkazového řádku se dostaneme, pokud vybereme příkaz Terminál pod tlačítkem Aplikace (horní lišta) a menu Příslušenství. Otevře se nám nové okno, kde můžeme psaním zadávat jednotlivé příkazy (viz obrázek). Adresář, ve kterém se nacházíme, je náš domovský (označení značkou ~). Velmi důležité pro ulehčení práce v terminálu je možnost vkládat text označený v jiném okně. Text stačí zkopírovat do schránky a v terminálu kliknout pravým tlačítkem myši. Dalším důležitým ulehčením je používání klávesy TAB. Umí totiž inteligentně doplňovat téměř vše, co chceme napsat. Pokud začneme psát příkaz, stačí napsat jen prvních pár písmen a stisknout TAB. Pokud je příkaz již jednoznačný, TAB příkaz dopíše. Pokud jednoznačný není, je vypsáno co nejvíce písmen a čeká na další doplnění. Na dvojité stisknutí TAB vypíše všechny možnosti, které máme. Toto platí nejen pro příkazy, ale i pro názvy složek a souborů! Základní příkazy: man – ukáže manuál (návod) zvoleného příkazu. Např. "man ls" ukáže návod pro používání příkazu ls. Manuálové stránky jsou v angličtině. Téměř všechny příkazy také rozumějí parametru -h (nebo -help). Ten vypíše krátký popis použití daného příkazu a jeho dostupné parametry. Existuje možnost stáhnout si balíček, kterým získáte nápovědu v češtině. pwd – oznamuje, ve kterém adresáři se právě nacházíte. cd – umožňuje změnit aktuální pracovní adresář. "cd /" slouží k přesunu do kořenového adresáře. "cd ~" nás přesune do našeho domovského adresáře. "cd .. " nás přesune do nadřazeného adresáře (o 1 úroveň výše). "cd Desktop" nás přesune do adresáře s plochou. cp – vytvoří kopii zadaného souboru. "cp dokument kopie" vytvoří přesnou kopii souboru "dokument" a pojmenuje ho "kopie".

52

Úvod do operačního systému Linux mv – přesune soubor jinam nebo soubor přejmenuje. "mv pondělí úterý" přejmenuje soubor "pondělí" na "úterý". rm – odstraní zadaný soubor. Nefunguje na neprázdných adresářích. "rm -r adresar" smaže rekurzivně všechny soubory i adresáře v daném adresáři a nakonec samotný adresář. ls – ukáže seznam souborů ve vašem aktuálním adresáři. Při použití určitých parametrů můžeme vidět i velikosti souborů, časy vytvoření souborů a práva souborů. mkdir – vytvoří nový adresář zadaného jména. "mkdir vyuka" vytvoří adresář vyuka v aktuálním adresáři. df – zobrazí využití místa v systému souborů pro všechny oddíly. "df -h" je užitečnější a zobrazuje megabajty (M) a gigabajty (G) místo počtu bloků. (-h znamená "human-readable" – lidsky čitelný). top – zobrazuje informace o systému, běžící procesy a systémové prostředky, včetně procesoru, operační paměti a počet právě běžících úkolů. Pro skončení příkazu top stiskněme q. ps – vypisuje aktivní procesy systému. Jednotlivé sloupce jsou PID číslo procesu, identifikace terminálu, na kterém běží, využití procesorového času, jméno procesu. "ps -A" zobrazí všechny procesy.

Obrázek 37 – Okno terminálu v Ubuntu

Příkazů existuje velké množství a s každou nainstalovanou aplikací v systému počet roste. Většina z nich je poměrně komplikovaná. Stačí se třeba podívat na nápovědu k příkazu ps. V systému Ubuntu je velmi často potřeba použít příkaz sudo, který se píše před systémový příkaz. Systém vyzve k zadání hesla, jinak příkaz nevykoná. Přes příkazovou řádku lze vykonávat spoustu operací mnohem rychleji než v grafickém rozhraní. Příkladem může být příkaz "sudo apt-get -y upgrade", který provede bez dalších otázek aktualizaci systému (všimněte si použití příkazu sudo). K příkazům a práci v terminálu existuje spousta (i českých) stránek, kde se jistě dozvíte více.

53


Textový editor MS Word Vzhled a ovládání aplikace Word 2010 Celý kancelářský balík Microsoft Office 2010 je přímým pokračovatelem verze 2007. Předchozí verze (XP a 2003) navenek vypadaly velmi podobně. Práce s novými balíky doznala velkých změn především v ovládání všech programů. Pokud jste si zvykli na starší verze, tak přechod na verzi 2010 (popř. 2007) není snadný. Proto se na vzhled a nové uspořádání prvků podíváme trochu podrobněji. Vzhled samotný koresponduje s trendem firmy Microsoft a přibližuje se novějším operačním systémům této firmy, a to Windows Vista a Windows 7. Jak zjistíte, některé věci jsou přehlednější a lépe dostupné. Některé věci jsou komplikovanější. Pokud jste s touto verzí ještě nepracovali, tak oceníte, že ikony u většiny příkazů zůstaly stejné, takže je potřeba jen chvíli hledat.

Obrázek 38 – Okno aplikace Word

První věcí, která v předchozích verzích nebyla vůbec, je karta Soubor, která je barevně zvýrazněna (nahrazuje tlačítko Office z verze Office 2007). Ta je také nazývána anglickým výrazem Backstage. Zde jsou ukryty všechny operace, které se týkají práce se souborem. Jsou zde standardní příkazy pro vytvoření dokumentu, jeho uložení, nastavení, tisk nebo odeslání e-mailem. K většině věcí se dostaneme v dalším textu tohoto modulu. Vedle karty Soubor je tzv. Panel nástrojů rychlý přístup. Zde jsou jednotlivé základní příkazy pro práci s textovým editorem. Nabídka příkazů se dá měnit. Stačí kliknout na ovládací prvek napravo od posledního příkazu. Na výběr máme seznam základních příkazů. Další lze přidat pokud vybereme položku Další příkazy. Další možností je umístění panelu. Posledním příkazem můžeme minimalizovat pás karet.

54

Textový editor MS Word

Obrázek 39 – Náhled příkazu Nový na kartě Soubor - tzv. Backstage

Pás karet Pás karet nahrazuje původní menu a panely nástrojů. Byl vytvořen pro větší přehlednost a možnost zobrazit mnohem více položek, než tomu bylo v předchozí verzi. Pokud klikneme na nějakou ikonu pravým tlačítkem myši, máme možnost přidat příkaz do panelu Rychlý přístup. Každá karta je rozdělena na jednotlivé skupiny. Skupiny jsou ve spodní části popsány a v pravém dolním rohu skupiny bývá ovládací prvek, který nabízí pokročilé možnosti vztažené právě k této skupině . Příkazy na jednotlivých kartách můžeme také nastavovat. Pokud klikneme pravým tlačítkem myši na kartu a zvolíme příkaz Přizpůsobit pás karet. Byla také velmi vylepšena nápověda k jednotlivým příkazům na pásu karet. Pokud najedeme na ikonu nějakého příkazu, zobrazí se nám dostatečná nápověda k samotnému příkazu včetně klávesové zkratky, pokud existuje. Podíváme se na všechny karty. Podrobněji bude většina prvků a příkazů vysvětlena později. Na kartě Domů nalezneme nástroje potřebné pro práci se schránkou, nastavení formátu písma a odstavců, nastavení a přepínání stylů a konečně pro nahrazování a hledání textu.

Obrázek 40 – Karta Domů

Na kartě Vložení nalezneme vše potřebné k vkládání objektů do dokumentu. Vkládat lze například odkazy, tabulky, obrázky, záložky, symboly a další objekty.

Obrázek 41 – Karta Vložení

Na kartě Rozložení stránky nalezneme nástroje pro nastavení vzhledu stránky. Můžeme odsud upravovat například okraje stránky, odsazení a řádkování odstavců nebo práci s objekty.

Obrázek 42 – Karta Rozložení stránky

55

Práce s počítačem Karta Reference obsahuje nástroje pro vkládání vysvětlivek, různých titulků či poznámek pod čarou, rejstříku.

Obrázek 43 – Karta Reference

Pomocí karty Korespondence můžeme například připravovat či odesílat hromadnou korespondenci nebo vytvářet hromadně štítky.

Obrázek 44 – Karta Korespondence

Na kartě Revize nalezneme nástroje určené pro korekturu či úpravu textu, jejich překlad či sledování změn v dokumentu.

Obrázek 45 – Karta Revize

Na kartě Zobrazení nastavíme rozložení zobrazení více oken, jejich uspořádání a přepínání.

Obrázek 46 – Karta Zobrazení

Toto byl stručný popis jednotlivých karet, které jsou dostupné stále. Další karty se zobrazí, pokud v dokumentu vytvoříme nebo vybereme nějaký objekt. Na pravém okraji se objeví další nabídky.

Obrázek 47 – Náhled příkazu Možnosti na kartě Soubor

Ve spodní části okna nalezneme stavový řádek, který přináší informace o dokumentu, aktuální pozici kurzoru a další. Řádek je konfigurovatelný. Stačí na něj kliknout pravým tlačítkem myši a nastavit vše, 56

Textový editor MS Word co potřebujeme. Napravo od příkazového řádku jsou tlačítka pro změnu zobrazení dokumentu a úplně napravo je lupa, tj. v jakém měřítku bude zobrazen dokument. K nastavení samotného programu se dostaneme, když přepneme na kartu Soubor a vybereme příkaz Možnosti. Možností nastavení je velké množství. My se na některá důležitá podíváme. Pod záložkou Kontrola pravopisu a mluvnice je tlačítko pro nastavení automatických oprav. Zde také můžeme nastavit, jakým způsobem bude Word kontrolovat pravopis a gramatiku v dokumentech. Pod záložkou Uložit můžeme nastavit, jak často a v jakém formátu se všechny dokumenty budou ukládat. To je důležité, Pokud totiž dokumenty přenášíme mezi více počítači, tak starší verze kancelářského balíku tento formát nezná a neotevře ho (pokud není nainstalován tzv. Compatibility Pack). Dále můžeme v této záložce nastavit, kam se mají nové dokumenty ukládat. Pod záložkou Upřesnit jsou pak desítky dalších nastavení. Na konec této části bych rád uvedl jednu novou vlastnost, která může ušetřit trochu času. Ne vždy se vyplatí při psaní vzít do ruky myš a přepínat jednotlivé karty, nebo provádět jednotlivé příkazy. Po stisknutí klávesy Alt se u jednotlivých položek programu Word objeví klávesy, kterými můžeme jednotlivé položky spouštět stejně, jako to děláme s myší. Toto platí pro všechny programy balíku Office.

Obrázek 48 – Náhled na kartu Domů po použití klávesy ALT

Vytvoření a uložení dokumentu Nový dokument vytvoříme buď kliknutím na ikonu v panelu nástrojů Rychlý přístup, nebo použijeme příkaz Nový, který se nachází na kartě Soubor. Pokud to uděláme druhým způsobem, uprostřed se objeví všechny dostupné šablony rozdělené do skupin. Na pravé straně pak vidíme náhled na vybranou šablonu. V části Šablony na webu Office.com můžeme buď vyhledat na Internetu šablonu pomocí vyhledávacího pole, nebo zvolit procházení pomocí poslední položky v seznamu Více kategorií. Z nainstalovaných šablon lze využít například různé dopisy, faxy a další tiskopisy. Po vybrání šablony se otevře předpřipravený dokument. Otevírání již existujícího dokumentu se nachází na kartě Soubor pod příkazem Otevřít. Otevře se nové okno, kde můžeme otevřít potřebný dokument. Dalším způsobem, jak otevřít soubor, je použití zkratkové klávesy Ctrl+O. K dokumentu se dostaneme i dvojklikem na daný soubor v programu Průzkumník. Dokument se pak otevře přímo v programu. Ukládání dokumentu se provádí na stejném místě jako otevírání. Na výběr máme 2 možnosti uložení. Příkaz Uložit uloží dokument na stejné místo se stejným názvem a ve stejném formátu. Pokud chceme uložit dokument jiným způsobem, máme možnost využít příkaz Uložit jako. Tady máme možnost uložit dokument v jiných formátech, například do PDF nebo do formátu předchozích verzí Microsoft Word. Pokud ukládáme nový dokument a zvolíme příkaz Uložit, objeví se dialogové okno stejné, jako když zvolíme Uložit jako. Příkaz Uložit máme i v panelu příkazů Rychlý přístup. K uložení dokumentu můžeme použít i zkratkovou klávesu Ctrl+S.

Tisk souboru a náhled tisku Příkaz pro tisknutí dokumentu najdeme na kartě Soubor pod příkazem Tisk. Zobrazí se uprostřed možnosti nastavení tisku. Máme zde velké tlačítko Tisk pro samotný vytištění dokumentu. Vedle tlačítka se nachází nastavení počtu kopií dokumentu. Pod tlačítkem Tisk máme možnost výběru 57

Práce s počítačem tiskárny a pod výběrem je odkaz Vlastnosti tiskárny, kterým můžeme nastavovat tiskárnu přes nainstalované ovladače. V části Nastavení můžeme zvolit další parametry tisku. Můžeme nastavit, jaké se budou tisknout stránky, zda bude dokument vytisknut jednostranně nebo oboustranně, změnit orientaci dokumentu rozměry tiskové stránky, nastavit okraje nebo zvolit, kolik stránek dokumentu se vytiskne na jeden list papíru. Poslední odkaz Vzhled stránky otevře dialogové okno, kde můžeme nastavit podrobnější parametry pro vzhled stránky. Podobné nastavení najdeme i na kartě Rozložení stránky. V oblasti Vzhled stránky najdeme podobné příkazy jako při nastavování tisku. Na pravé straně okna je zobrazen náhled na aktuální dokument. Jednotlivé stránky dokumentu lze procházet pomocí ovládacích prvků v levé spodní části. V pravém dolním rohu můžeme nastavit přiblížení náhledu na dokument. Okraje a orientaci stránky dokumentu volíme podle vlastního uvážení. Pokud například potřebujeme zkrátit dokument, který zasahuje do poslední stránky několika řádky, je dobré částečně zmenšit okraje. Dalším příkladem může být potřeba vytvořit dokument na co nejméně stránek a již nám nestačí změna velikosti písma. Podobné řešení platí i pro opačný případ, kdy potřebujeme prodloužit dokument (většinou pracovní). Orientace se často mění, pokud máme v dokumentu dlouhou tabulku, nebo třeba obrázek, který se na stránku nevejde. Další možností tisku dokumentu je přidání příkazu Rychlý tisk do panelu nástrojů Rychlý přístup. Rychlý tisk vytiskne celý dokument s aktuálním nastavením tiskárny tak, jak je nastavena v operačním systému (pod položkou Zařízení a tiskárny pod tlačítkem Start).

Obrázek 49 – Příkaz tisk na kartě Soubor

Práce s textem Na začátek jen malou, ale důležitou poznámku. V textovém editoru je nutné pečlivě rozlišovat dva druhy kurzoru, kurzor myši a textový kurzor. Pokud si nejste jisti těmito pojmy, přečtěte si znovu kapitolu o práci s myší. Pohyb v textu můžeme provádět buď myší, a to tak, že klikneme na místo v textu, kam chceme přesunout textový kurzor, nebo v dlouhém dokumentu použijeme prostřední kolečko myši k scrollování (posun dokumentu) dopředu nebo dozadu, podobně jako u internetové stránky. K pohybu můžeme také použít klávesnici. Používají se nejen kurzorové šipky, ale i další tlačítka. Kompletní přehled klávesových zkratek je uveden v tabulce. Označování textu jde opět provádět jak myší, tak klávesnicí. Označování má spoustu podobných prvků, jaké jsme si ukazovali při označování objektů v programu Průzkumník. Nejdříve se podíváme 58

Textový editor MS Word na myš. Kurzorem myši dojedeme na začátek textu, který chceme označit. Stiskneme levé tlačítko myši a začneme posouvat kurzor do místa, kde bude konec označeného textu. Označovat můžeme i od konce na začátek. Zde záleží na poloze kurzoru myši (kam je to blíže). Program Word má v základním nastavení označování celých slov. Pokud chceme označit jen část slova na začátku nebo na konci, musíme na prvním nebo posledním označeném slovu pohnout kurzorem proti směru označování. Pokud se nám nepodaří text označit přesně a chceme označit text jiný, je potřeba nejdříve zrušit původní označení, a to tak, že klikneme myší kamkoliv do textu a označujeme blok znovu. Když totiž klikneme myší do již označeného textu a začneme myší přetahovat, blok textu se bude přesouvat v dokumentu místo toho, abychom text znovu označovali. Ctrl +

Alt +

šipka doprava

Přesun směrem doprava Přesun směrem vpravo o není o jeden znak jedno slovo

šipka doleva

Přesun směrem doleva o Přesun směrem vlevo o není jeden znak jedno slovo

šipka dolů

Přesun směrem dolů o Přesun na začátek V tabulce – přesun na jeden řádek dalšího odstavce další buňku

šipka nahoru

Přesun směrem nahoru Přesun na začátek V tabulce – přesun na o jeden řádek předchozího odstavce předchozí buňku

klávesa Home

Přesun na začátek řádku

Přesun na dokumentu

klávesa End

Přesun na konec řádku

Přesun na dokumentu

klávesa PageDown

Přesun dolů o viditelnou Přesun na začátek další V tabulce – přesun na část stránky stránky dokumentu první buňku ve sloupci

klávesa PageUp

Přesun nahoru o Přesun na viditelnou část stránky předchozí dokumentu

začátek V tabulce – přesun na první buňku v řádku konec V tabulce – přesun na poslední buňku v řádku

začátek V tabulce – přesun na stránky poslední buňku ve sloupci

Tabulka 4 – Přehled klávesových zkratek

Označování textu pouze klávesnicí se provádí stiskem klávesy Shift a poté pohybem textového kurzoru ve směru označování textu. K tomu můžeme využít kláves uvedených v tabulce. Poslední možností, jak označit text, je použít myši i klávesnice. Najedeme na začátek textu, který chceme označit. Stiskneme levé tlačítko myši. Pak stiskneme klávesu Shift, kterou držíme. Najedeme na konec textu a stiskneme znovu levé tlačítko myši. Označování více bloků textu se provádí tak, že blok označíme pouze myší. Pak stiskneme klávesu Ctrl a označíme další blok. Toho se využívá třeba při změně formátování u více nadpisů najednou v dokumentu. Při označení nějakého textu se vpravo nahoře u kurzoru myši objeví průhledná místní nabídka. Zde můžeme přímo upravovat vzhled textu (velikost, druh, barvu písma a jiné základní parametry). Pokud máme text označený, můžeme měnit formátování, nebo text mazat, přesouvat a kopírovat. Pro kopírování a přesun textu slouží první čtyři příkazy nalevo na kartě Domů ve skupině Schránka. Tyto příkazy jsou shodné nejen s Průzkumníkem, ale i s většinou dalších programů. Jsou to příkazy Vyjmout (Ctrl+X), Kopírovat (Ctrl+C) a Vložit (Ctrl+V). Rozdíl je pouze v příkazu Vložit. Ten nově umožňuje v místní nabídce vložit kopírovaný text různými způsoby. Pokud chceme text přesunout myší, označíme konkrétní text, najedeme kurzorem kamkoliv do označeného textu, klikneme do něj a přetáhneme jej do cílového místa. Novou polohu textu určuje šedivý kurzor. Pokud k přetažení stiskneme klávesu Ctrl, text se nebude přesouvat, ale zkopíruje se. Ve skupině Schránka je ještě příkaz Kopírovat formát, který slouží ke kopírování formátování. Stačí přesunout textový kurzor na

59

Práce s počítačem text, ze kterého chceme použít formátování, zvolit příkaz a označit text, který chceme mít se stejným vzhledem. Na označeném textu se přímo objeví nakopírované formátování.

Formátování ve Wordu Formátování písma Některé základní příkazy nalezneme na kartě Domů v části Písmo. Zde jsou standardní příkazy pro typ písma, velikost, zda bude písmo tučné, podtržené nebo kurzívou. Dále zde máme možnost přeškrtnutého písma, horního a dolního indexu a převodu písmen na velká a malá. Můžeme zde měnit barvu písma a jeho zvýraznění. Důležité a usnadňující práci jsou příkazy vpravo nahoře této části. Jsou jimi možnost zvětšování a zmenšování písma o jeden bod. Tento příkaz se uplatní především u nadpisů a při finálním formátování textu. Posledním příkazem je Vymazání formátování. Toto použijeme např. při kopírování textu z Internetu nebo jiného zdroje, kde chceme kompletně upravit vzhled textu. Je totiž výhodnější začít text upravovat kompletně od začátku, než postupně měnit stávající formátování. Ve většině případů toto funguje. Pokud ne, použijeme jako prostředníka Poznámkový blok. K dalšímu nastavení písma se dostaneme přes místní nabídku, ze kterého vybereme vhodný příkaz, nebo přes tlačítko v pravém dolním rohu skupiny na pásu karet. Otevře se nám nové okno se dvěma záložkami. V první záložce Písmo můžeme již kromě výše zmíněných příkazů a voleb měnit vzhled (styl) písma. Jsou to např. volby pro různé stínování a obrysy. Toto se využívá především u nadpisů. Zajímavější je druhá záložka Proložení znaků, kde můžeme Obrázek 50 – Dialogové okno pro nastavení vlastností písma písmo protahovat a zkracovat tím, že měníme velikost mezery mezi jednotlivými znaky. Dále můžeme volbou Umístění měnit polohu písma vzhledem k řádku (zvýšené a snížené). Další volbou je Měřítko písma. Volba slouží ke zvětšování a zmenšování písma ne po bodech, ale v procentech. Poslední volba ukáže, od jaké velikosti písma se bude předchozí nastavení aplikovat.

Formátování odstavce Příkazy pro nastavení odstavce najdeme na dvou kartách, kartě Domů a kartě Rozložení stránky. Přes místní nabídku se k nastavení formátování dostaneme přes příkaz Odstavec. Otevře se nám dialogové okno se dvěma záložkami. Důležitá je především první záložka. Část okna je vyhrazena náhledu na výsledný vzhled odstavce. V části Obecné nastavujeme zarovnání odstavce. Možnosti jsou vlevo, vpravo, na střed a do bloku. Do bloku znamená, že odstavec je zarovnán jak zleva tak zprava. Jednotlivá slova jsou pak v řádku patřičně roztažena. Můžeme si nastavit, na jakou úroveň osnovy se zarovnání vztahuje. V části označené odsazení můžeme zvolit odsazení odstavce zleva i zprava. Pod položkou Speciální máme volby Předsazení (využijeme u odrážek a číslování) a První řádek. Odsazení 1. řádku se používá velmi často. Stačí se podívat do jakékoliv knihy se souvislým textem. U všech voleb v této oblasti se nastavuje, o kolik centimetrů bude text odsazen. Další částí jsou mezery před a za odstavcem a způsob řádkování. Mezery před a za odstavcem se obvykle nastavují v bodech. Řádkování v násobcích. Mezery se používají proto, aby při změně velikosti písma zůstala mezera mezi 60

Textový editor MS Word odstavci stejná (na rozdíl od prázdných řádků). Řádkování lze použít i Přesné, kde se volí počet bodů mezi jednotlivými řádky. Zde ale zase může nastat problém při změně velikosti písma. Ostatní volby jsou v podstatě stejné jako volba Násobky. Na druhém listu jsou volby, které se příliš často nemění. Týkají se toho, jakým způsobem se bude chovat odstavec na konci stránky. Další dvě nastavení formátu odstavce nenajdeme v dialogovém okně, ale pouze na kartě Domů jako příkazy ve skupině Odstavec (vpravo dole). Tyto příkazy jsou pro nastavení barvy pozadí za textem nebo ohraničení odstavce. Nastavování ohraničení je stejné jako u tabulek a budeme se jím zabývat až v následující kapitole.

Odrážky a číslování Tato část je odlišná od starší verze programu Word. Nastavení se provádí ve Obrázek 51 – Dialogové okno pro nastavení vlastností odstavce dvou různých oknech. Příkazy pro Odrážky a číslování se nacházejí na kartě Domů ve skupině Odstavec nebo v místní nabídce. Máme na výběr několik přednastavených druhů odrážek a číslování. Jiné znaky nebo vzhled číslování lze změnit pod příkazem Definovat. U odrážky můžeme měnit znak, vložit nový, vložit místo znaku obrázek, zvolit jiný druh písma a způsob zarovnání odrážky. U číslování můžeme zvolit jiný styl číslování, formát číslování, písmo a zarovnání čísel. U formátu lze měnit, jaké znaky se mají za číslováním objevit. Změnu provedeme tak, že samotné číslování má šedivé stínování a znaky se pak upravují za tímto polem. Pokud nám nevyhovuje odsazení, musíme jej upravit v nastavení odstavce. Zde se nastavují položky Odsazení zleva a Speciální odsazení – Předsazení. Předsazení nám určuje, o kolik budou posunuté další řádky v případě, že jsou jednotlivé odrážky nebo číslování na více řádcích než na jednom. Na stejné úrovni osnovy nelze použít odsazení prvního řádku a Obrázek 52 – Dialogové okno pro nastavení číslování zároveň předsazení.

Vzhled stránky Vzhled stránky se nastavuje na kartě Rozložení stránky. Ve skupině Motivy můžeme měnit chování a vzhled celého dokumentu nebo jen jeho části, jako je vzhled písma, barvy nebo efekty. Motiv je jednou ze součásti tzv. šablony. Šablona je název pro veškeré nastavení dokumentu a její podrobný popis je nad rámec těchto skript. Kancelářský balík MS Office obsahuje mnoho motivů a další lze získat z Internetu. Další skupinou už je samotné nastavení vzhledu stránky. U dokumentu lze měnit Okraje stránky, Orientaci, volit různé Velikosti stránky. Můžeme vybírat buď z přednastavených 61

Práce s počítačem hodnot, nebo můžeme volit vlastní. Například pokud tiskneme na poštovní obálky apod. Většina hodnot se dá nastavit jak pro celý dokument, tak i pro jednotlivé (aktuální stránky). Dále můžeme nastavovat počet sloupců v dokumentu nebo na stránce. Pod položkou Konce využijeme především zalomení pro konec stránky. To použijeme, pokud chceme pevně nastavit text v dokumentu tak, aby byl vždy na nové stránce i po úpravách formátování. Dalšími volbami je číslování řádků v dokumentu a dělení slov na konci řádku. Na stejné kartě lze také nastavit Pozadí stránky dokumentu. Lze měnit barvu pozadí, Vkládat vodoznak, nebo měnit Ohraničení celé stránky.

Práce se Styly Word umožňuje přiřadit souhrnu formátování vlastní jméno a pak s tímto souhrnem pracovat jako s celkem. Tato funkce se nazývá Styl. Stylům lze přiřazovat klávesové zkratky a není tak nutné používat při psaní myš. Pokud styl uložíme do šablony, můžeme jej používat i v jiných dokumentech, než v tom, pro který jsme je právě vytvořili. Word nabízí množství již vlastních stylů a celých sad. Jejich seznam se nachází na kartě Domů. Styly můžeme listovat a pod tlačítkem Změnit styly můžeme vybrat i jinou sadu, druh písma nebo barvu. Abychom mohli vytvořit nový styl, klikneme na . Otevře se nám podokno úloh Styly. Standardně je na pravé straně okna. Tlačítko Zobrazit náhled slouží k zobrazení vzhledu jednotlivých stylů. Pod volbou Možnosti můžeme měnit, jaké styly se v seznamu budou zobrazovat. Pokud chceme styl změnit, buď vybereme z místní nabídky příkaz změnit, nebo otevřeme nabídku napravo od stylu. Nový styl vytvoříme kliknutím na levé tlačítko dole v podokně úloh Nový styl. Otevře se nám dialogové okno, na které se podíváme podrobněji. Do vstupního pole Název napíšeme jméno nového stylu a v seznamu Typ stylu vybereme, zda se bude jednat o styl odstavce nebo písma. Nelze zadat název, který je už přiřazen. Do pole Styl založený na vložíme styl, ze kterého se při tvorbě vychází. Nejčastěji se používá styl Normální popř. Bez mezer nebo (žádný styl). V poli Styl následujícího odstavce volíme styl, který bude následovat po tomto v případě, že stiskneme klávesu Enter. Například můžeme u stylu vytvořeného pro nadpis nastavit, že následující odstavec bude mít styl normální. Pokud tímto stylem nadpis napíšeme a stiskneme Enter pro odřádkování, automaticky se styl přepne na styl normální. V další části, nazvané Formátování, můžeme nastavit základní formátování stylu. Pod tímto se nachází náhled na Obrázek 53 – Podokno úloh Styly styl podobně jako u formátování odstavce. Pod tímto blokem se nachází důležité přepínače. Prvním přepínačem je Přidat do rychlých stylů. Pokud je tato volba zaškrtnutá, objeví se tento styl na kartě Domů. Druhý přepínač Automaticky aktualizovat umožňuje měnit styl přímo v dokumentu při změnách formátování. Třetí přepínač se týká volby, zda chceme, aby se styl uložil do šablony. Pokud zvolíme, že chceme uložit do šablony, můžeme námi vytvořený styl používat v každém nově vytvořeném dokumentu na počítači, kde byl styl vytvořen. Pokud zvolíme NE, tak jsou styly pouze v našem dokumentu. Tato volba se vyplatí, pokud dokument upravujeme na více počítačích, protože se styly uchovávají přímo v daném dokumentu. V levé dolní části dialogového okna se nachází nejdůležitější tlačítko Formát. Po stisknutí se nám otevře seznam druhů formátování. Položky jsou podobné jako u klasického formátování textu. Pouze poslední volba Klávesová zkratka se netýká formátování, ale umožňuje přiřadit stylu klávesovou zkratku. Pod tlačítkem formát pak vybíráme jednotlivé položky a nastavujeme vzhled a chování stylu podle našich potřeb.

62

Textový editor MS Word Styly jsou jednou z nejdůležitějších funkcí textového editoru. Pokud tuto problematiku zvládnete, nebude už pro vás problém zformátovat jakkoliv dlouhý text. Styly je možné také zachovávat a ukládat (v podobě šablony).

Obrázek 54 – Dialogové okno pro vytvoření nového stylu

Práce s objekty v textovém editoru MS Word 2007 Pro vkládání různých objektů do dokumentu je určena karta Vložení. Programy kancelářského balíku Office 2007 umožňují vložit mnoho různých objektů. Některé z nich vytvářejí propojení s jinými částmi balíku. Některé jsou samostatné. Na některé objekty se podíváme podrobněji.

Oblast Stránky Ve skupině s názvem Stránky máme k dispozici volbu Titulní stránka. Zde můžeme vybrat vzhled úvodní stránky z několika připravených. Příkazem Prázdná stránka vložíme prázdnou stránku na místo, kde se aktuálně nachází textový kurzor. Posledním a nejdůležitějším příkazem v této skupině je Konec stránky. Zkratková klávesa je Ctrl+Enter. Tento příkaz umístí na místo textového kurzoru značku o konci stránky. Ta zajistí, že i při úpravách textu nebo formátování bude text za touto značkou na nové stránce. Značka se umisťuje buď za odstavec, nebo těsně před text odstavce, kde má nová stránka začít. Běžně se pro toto používají prázdné řádky. Taková úprava má však velkou nevýhodu v tom, že pokud se v dokumentu cokoliv změní, text již nezačíná na nové stránce, ale je posunut jedním nebo druhým směrem, proto vždy používáme značku Konec stránky.

63


Práce s tabulkami Vložení tabulky V předchozí verzi Word byla tvorba tabulky možná na několika místech a vkládání bylo poměrně nepřehledné. Ve Wordu 2007 je vytvoření tabulky sjednoceno pod jedno tlačítko, zde se nacházejí všechny možnosti tvorby. Nejrychlejší volbou pro malou tabulku je zvolit v zobrazené síti buněk daný počet řádků a sloupců. Pokud chceme vložit větší, zvolíme příkaz Vložit tabulku. Otevře se nám dialogové okno. Zde můžeme vložit potřebný počet sloupců a řádků. Dále můžeme zvolit, jak se bude nastavovat šířka sloupců. Volba Auto vytvoří tabulku, která má od levého k pravému okraji stejně široké sloupce. Další volby umožňují volit jiné parametry. Spodní přepínač slouží k uložení hodnot jako výchozích pro další tabulky. Další možností, jak vytvořit tabulku, je použít příkaz Navrhnout tabulku. Tato volba je poněkud zdlouhavá, proto ji použijeme jen v případě, že máme nějakou atypickou tabulku. Tímto způsobem totiž jednotlivé buňky tabulky postupně dokreslujeme. Další možností pro tvorbu tabulky je použít propojení s programem Excel a vytvořit tabulku, kterou můžeme pomocí tohoto programu upravovat. Pokud takovou tabulku vytvoříme, změní se pás karet a okno programu se změní na Excel. Takovou tabulku tvoříme v případě, že potřebujeme použít v tabulce pokročilé vzorce a tabulka musí být součástí textu. Pokud se můžeme tomuto řešení vyhnout, je vždy lepší dělat tabulku samostatně v Excelu. Poslední možností vkládání tabulky je použití nabízené předdefinované tabulky. Máme zde několik možností např. kalendář. Obrázek 55 – Nabídka pro vytvoření tabulky Pokud už máme vytvořenou tabulku, objeví se další dvě karty pro úpravu tabulky Návrh a Rozložení. Karty jsou aktivní jen tehdy, pokud je textový kurzor uvnitř tabulky. To samé platí i o dalších objektech. Pokud chceme upravovat nějaký objekt, je nutné ho mít označený nebo do něj umístit textový kurzor!

Úpravy tabulky Nejdříve se podíváme na kartu Rozložení. Pokud totiž u tabulky upravíme nejdříve vzhled, pak se v některých případech při samotné práci s tabulkou kopíruje např. ohraničení. Lepší je tedy vždy tabulku vyplnit, upravit rozměry apod. Pak teprve pracovat na jejím konečném vzhledu.

Obrázek 56 – Karta Rozložení tabulky

Pod příkazem Vybrat najdeme možnosti označování v rámci tabulky, jako je buňka, tabulka, řádek nebo sloupec (dle aktuální pozice textového kurzoru). Přepínač Zobrazit mřížku bychom měli mít zaškrtnutý vždy. Tento příkaz slouží k zobrazení přerušované modré čáry v celé tabulce tam, kde není žádné ohraničení. Příkaz Vlastnosti tabulky nám umožní nastavit šířky a výšky sloupců a řádků. Důležitou volbou může být nastavení obtékání textu kolem tabulky. Dále je možné měnit ohraničení. Tento způsob je však oproti ostatním složitější. V další skupině máme příkaz Odebrat pro odebrání prvků tabulky a pro odebrání tabulky celé. Dále můžeme využít příkazy pro vložení řádků nebo sloupců. Vkládání se vždy váže na pozici textového kurzoru a prvky je možné vkládat na obě strany. Ve skupině Sloučit můžeme sloučit buňky v tabulce, pokud jich máme označených více. Dále zde máme příkaz pro rozdělení buňky. Nelze rozdělovat více buněk najednou, ale pouze jedna. Následné 64

Textový editor MS Word dialogové okno nám umožní zvolit potřebný počet sloupců a řádků, na které se buňka má rozdělit. Posledním příkazem je rozdělení celé tabulky na dvě části s tím, že aktuální řádek je ve druhé tabulce. Ve skupině Velikost buňky můžeme zvolit přesné nastavení rozměrů aktuálního sloupce a řádku. Dalšími příkazy z této skupiny jsou Řádky stejně vysoké, Sloupce stejně široké. Stačí označit dané sloupce nebo řádky a stisknout tlačítko. Další skupinou je Zarovnání. V buňce tabulky se nenastavuje jen vodorovné zarovnání (vlevo, vpravo a na střed), ale také zarovnání svislé (nahoru, dolů a na střed). K tomu slouží devět tlačítek. Každé tlačítko je kombinací svislého a vodorovného zarovnání. Dalším příkazem je změna směru textu. Zde jsou tři možnosti. Kromě klasického (zleva doprava) máme k dispozici ještě směr shora dolů a obráceně. Tyto směry textu se používají v případě, že v tabulce je první řádek s popiskem mnohem delší než data v samotné tabulce (např. názvy měsíců v popisku a malá čísla jako data). Poslední příkaz v této části slouží k změně okrajů samotné buňky podobně jako u vzhledu stránky. V poslední části můžeme data v tabulce srovnat podobně jako v MS Excel, převést tabulku na souvislý text nebo vložit jednoduchý vzorec do tabulky.

Vzhled tabulky Úpravy vzhledu tabulky se provádí na kartě Návrh. Ve skupině Styly tabulky najdeme předem připravené barevné vzory, podle kterých můžeme tabulku automaticky naformátovat. Jedná se zejména o podbarvení jednotlivých řádků a sloupců. Nejprve ale musíme ve skupině Možnosti stylů tabulek určit některé důležité parametry tabulky. Jednotlivé parametry fungují jako přepínače, je možné je buď zapnout, nebo vypnout. Políčko Se záhlavím určuje, zda má tabulka obsahovat záhlaví. Políčko Řádek souhrnů umožňuje nastavit zvláštní formátování pro poslední řádek tabulky se souhrnem. Políčko Pruhované řádky nastavuje pravidelné střídání podbarvených a nepodbarvených řádků a napomáhá lepší čitelnosti a orientaci v tabulce. Pole První sloupec umožňuje zobrazit zvláštní formátování pro první sloupec tabulky. Pole Poslední sloupec umožňuje zobrazit zvláštní formátování pro poslední sloupec tabulky. Poslední pole Pruhované sloupce obdobně jako u řádků upravuje formátování sloupců do pravidelného střídání podbarvení. Tato jednotlivá nastavení mění možnosti automatického formátu tabulky ve skupině Styly tabulky. Nacházíme-li se v tabulce, můžeme přesunem kurzoru myši na požadovaný náhled stylu tabulky okamžitě vidět vzhled na dané tabulce.

Obrázek 57 – Karta Návrh tabulky

Kromě stylů zde nalezneme také některé volby ohraničení buněk v tabulce. Změnu ohraničení můžeme provést několika způsoby. Nejjednodušší postup je tento. Vybereme buňku nebo oblast buněk, kterou chceme ohraničit. Klikneme na malou šipku tlačítka Ohraničení. Rozbalí se nabídka s možnostmi ohraničení. Vybereme ohraničení z nabízených možností. Pokud budeme chtít stejný typ ohraničení přidat i pro další buňky, nemusíme již rozbalovat tuto nabídku. Při stisku tlačítka Ohraničení se uplatní poslední vybraná možnost. To poznáme i ze vzhledu ikony u tlačítka. Pokud chceme změnit styl čáry (tloušťku a barvu), nachází se tyto volby napravo od tlačítka Ohraničení pod sebou. Tyto volby je nutné nastavit před aplikováním ohraničení. Další možností je použití tlačítka Navrhnout tabulku. Tuto funkci použijeme tak, že nejdříve zvolíme druh čáry, tloušťku a barvu pera, potom zvolíme tlačítko Navrhnout tabulku. Všimněte si, že tlačítko je přepínač. Kurzor myši se změní na tužku a můžeme začít kreslit. Možnosti jsou dvě. Buď vytváříme strany jednotlivých buněk prostým kliknutím myši, nebo použijeme přetažení myší, a čára se vytvoří po celé nebo části linky v tabulce. Při kreslení se čára automaticky přichytává a zarovnává k buňkám tabulky. Pokud chceme naopak některé ohraničení vymazat, klikneme ve skupině Nakreslit ohraničení na tlačítko Guma a postupujeme obdobně jako při kreslení čáry. Pozor na použití tohoto příkazu, protože guma po smazání ohraničení začne mazat i buňky z tabulky! 65

Práce s počítačem Třetí možností je otevřít dialogové okno pomocí tlačítka ve skupině Nakreslit ohraničení. Otevřené okno se používá pro komplexní nastavení ohraničení. Tento způsob vyžaduje velkou praxi a začátečníkům tuto variantu příliš nedoporučuji.

Vkládání obrázku a klipartu Asi nejčastějším prvkem, který budeme chtít do dokumentu vložit, je obrázek nebo fotografie. Vložení obrázku do dokumentu je velmi snadné. Na kartě Vložení ve skupině Ilustrace klikneme na tlačítko Obrázek nebo Klipart. Pro klipart se na pravé straně Wordu otevře podokno úloh a můžeme vyhledat vhodný nákres. Pro vložení obrázku se otevře standardní okno průzkumníka Windows, ve kterém najdeme na pevném disku počítače požadovaný obrázek nebo fotografii. Obrázek nebo klipart se vloží do dokumentu na aktuální pozici textového kurzoru. Druhou možností je přetažení souboru do Wordu přímo ze samostatného okna průzkumníka. Pokud je obrázek větší než rozměry stránky, je automaticky zmenšen. Pokud je obrázek právě označený (označit obrázek Obrázek 58 – Ovládací prvky obrázku můžeme i kliknutím myši), vidíme kolem obrázku rámeček s několika body. V rozích jsou body vyznačeny malými kolečky a uprostřed hran obrázku čtverečky, nad obrázkem je zelené kolečko. Tyto body představují ovládací prvky, kterými můžeme měnit základní parametry obrázku, jsou to velikost a natočení.

Obrázek 59 – Karta Formát obrázku

Po kliknutí na obrázek máme také k dispozici novou kartu. V pásu je možné provádět základní úpravy obrázku jako je jas, kontrast a jiné obarvení obrázku. Nastavení se nachází na levé straně pásu ve skupině Upravit. Ve skupině Styly obrázků můžeme nastavit různé ohraničení obrázků. Buď z připravených stylů, nebo je možné nastavit ohraničení vlastní. Nejdůležitější skupinou na kartě je Uspořádat. Zde nastavujeme pozici obrázku, způsob obtékání textu, zarovnání obrázku a také příkazy pro seskupování více obrázků a jejich překrývání v rámci vrstev. Pod příkazem Pozice najdeme přednastavené pozice pro umístění obrázku. Pokud nám tyto pozice nevyhovují, zvolíme položku Další možnosti rozložení... Stejný postup platí i u Obtékání textu. Na obrázcích vidíme, že možností, jak voleb v obtékání textu tak i v nastavení pozice obrázku, je velké množství. Pokud chcete vědět, jak přesně se Word a obrázek chová při různých nastaveních, je potřeba možnosti prakticky vyzkoušet. Obecně nejjednodušší volbou je zarovnání obrázku vodorovně v položce Zarovnání, a to buď vlevo, vpravo nebo na střed vzhledem ke sloupci. Sloupcem je zde myšlena oblast pro psaní textu (šířka stránky zmenšená o okraje). Svisle volíme Absolutní pozice vzhledem k odstavci. Číslo volíme podle umístění buď od začátku odstavce na 0 cm, nebo na číslo podle našich představ. Údaj o tom, k jakému odstavci je obrázek ukotven, zjistíme pouze tehdy, pokud si v nastavení programu (karta Soubor a příkaz Možnosti) zapneme v části Zobrazení položku kotvy objektů. Pak můžeme každý obrázek svázat s určitým odstavcem a nastavovat správnou svislou pozici. V nastavení pozice obrázku také můžeme uzamknout ukotvení obrázku, ten zůstane vždy u daného odstavce. Také můžeme zvolit, že obrázek se bude pohybovat s textem. Ve skupině Velikost můžeme měnit rozměry obrázku nebo obrázek oříznout (vybrat jen určitou část).

66


Obrázek 60 – Dialogové okno pro nastavení vlastností obrázku

67

Práce s počítačem Práce s obrázky je poměrně komplikovaná a zdlouhavá, proto doporučuji vkládat a pracovat s obrázky až na úplném konci zpracování textu. Ušetříte si spoustu nepříjemností a také času. Podrobnější nastavení velikosti nalezneme buď v místní nabídce, nebo pod ovládacím tlačítkem skupiny . Najdeme zde např. možnost pro zmenšení obrázku v procentech. Nastavení pozice a způsob obtékání textu neplatí pouze pro obrázky ale pro všechny objekty (včetně např. tabulek).

Vložení kresby Word umožňuje vkládat také různé tvary, jako jsou čáry, šipky, křivky a jiné obrazce. Jaké jsou možnosti, nalezneme pod tlačítkem Obrazce. Pokud chceme jen nakreslit jeden nebo dva objekty, nepotřebujeme použít tzv. Kreslící plátno. Pokud však chceme kreslit třeba diagram nebo okomentovat šipkami a popisky obrázek, je vhodné použít kreslící plátno. Příkaz pro nové kreslící plátno nalezneme až dole ve výběru tvarů. Výhodou je možnost seskupování tvarů a obrázků, které mimo plátno není možné, a práce s celým seskupením jako s jedním objektem. Pokud nakreslíme nějaký tvar, máme k dispozici novou kartu. V levé části se nachází skupina Vložit obrazce. Zde můžeme vybírat nové tvary pro kreslení. K vkládání textu do objektů slouží tlačítko Přidat text v místní nabídce. U některých tvarů je možné upravovat tvar objektu např. u objektu Volný tvar. U jednotlivých objektů lze měnit vzhled. K tomu slouží skupina Styly obrazců. Podobně jako u obrázku. Dále je možné tvořit i trojrozměrné objekty a pracovat s nimi. K tomu nám slouží tlačítko Efekty obrazců. Ve skupině Uspořádat máme tlačítka pro nastavení pozice a obtékání textu kolem objektu, jeho polohy v rámci vrstev a možnosti otáčení. V poslední skupině můžeme nastavovat velikost objektu (viz obrázek).

Obrázek 61 – Karta Formát pro kreslení

Na závěr jen něco málo k pojmu vrstvy. Pokud nakreslíme několik objektů, které se překrývají (např. obrázek a šipky), potřebujeme u nich nastavit i jejich vzájemné překrývání. K tomu slouží právě vrstvy, kde můžeme přenášet každý objekt buď směrem k popředí, nebo do pozadí. Čím více objektů se překrývá, tím více máme možností nastavení, kde se bude který objekt nacházet. K přenesení v rámci jednotlivých vrstev slouží příkazy Přenést blíž a Přenést dál. K přeskočení do "první" vrstvy a do "poslední" vrstvy slouží příkazy Přenést do popředí a Přenést do pozadí. Někdy je vhodné několik objektů sloučit (např. šipku s popiskem). Stačí stisknout klávesu Ctrl. Pokud najedeme na objekt, objeví se u kurzoru symbol plus . Můžeme přidávat do výběru jednotlivé objekty stisknutím levého tlačítka myši. Pokud máme vybráno, klikneme na tlačítko Skupina. Objekty se seskupí do jednoho. Všimněte si, že objekty ve skupině lze znovu rozdělit.

Vložení Hypertextového odkazu Hypertextový odkaz neslouží jen pro zadání odkazu na určitou internetovou stránku. Po stisknutí tlačítka Hypertextový odkaz je vidět, že odkazovat můžeme i na jiný soubor na počítači, na určité místo ve stejném dokumentu, nově vytvořený dokument nebo emailovou adresu. Ve všech případech platí, že vyplňujeme pole Zobrazený text. Ten může být jakýkoliv, tak aby se nám hodil do textu. V poli Adresa zapisujeme buď internetovou adresu, nebo umístění souboru. V ostatních případech odkazů se řídíme zobrazeným oknem. K odkazu v rámci jednoho dokumentu je potřeba vytvořit potřebnou strukturu záložek, křížových odkazů nebo nadpisů.

68


Obrázek 62 – Dialogové okno pro vložení hypertextového odkazu

Vložení záhlaví, zápatí a číslování stránek K úpravám oblastí záhlaví a zápatí slouží stejnojmenná skupina na kartě Vložit. Po kliknutí na dané tlačítko nám program nabídne již připravená řešení pro oblasti. Pokud chceme oblast upravit sami, zvolíme příkaz Upravit Záhlaví/Zápatí. Podobným způsobem funguje i příkaz Číslo stránek. Po výběru některého stylu nebo ručních úprav se kurzor přepne do dané oblasti a otevře se nám nová karta.

Obrázek 63 – Karta Návrh pro záhlaví a zápatí

K úpravě záhlaví a zápatí se také můžeme dostat, pokud poklepeme myší na oblast stránky nad nebo pod textem (poznáme podle pravítka). Text nám zešediví a otevře se nám nová karta. Pro návrat zpět do dokumentu použijeme buď tlačítko Zavřít záhlaví a zápatí, nebo poklepeme myší kdekoliv v samotném dokumentu. Zde můžeme vkládat kromě již zmíněných čísel stránek i další prvky jako je třeba čas, obrázek nebo další pole (příkaz Rychlé části). Můžeme také nastavit, jak se bude oblast záhlaví a zápatí chovat na první stránce nebo nastavit různě liché a sudé stránky. Pokud máme nastavené oddíly, můžeme nastavovat i v rámci vytvořených oddílů.

Vkládání dalších objektů SmartArt Je to objekt, který umožňuje vytvářet různé diagramy a schémata. Vybereme vhodnou strukturu diagramu. Samotný diagram je pak podobný kresbě, ale můžeme vytvářet a měnit spoje jednotlivých částí. Pokud potřebujete vytvořit takový objekt, rozhodně využijte možností tohoto nového prvku v Office 2010 (popř. 2007). Práce je s ním mnohem rychlejší než ho ručně vytvářet pomocí kreslení.

Graf Vkládá do dokumentu Word graf vytvořený z programu Excel. Po stisknutí tlačítka Graf se nám otevře nové okno, kde zvolíme typ grafu, který chceme vytvořit. Poté se otevře nové okno s Excelem, kde můžeme vytvořit nebo upravit tabulku. Z ní se automaticky vytváří graf vybraného typu. Postup je stejný jako při práci s Excelem.

69


Snímek obrazovky Tato volba nám umožní vložit obrázek jakéhokoliv otevřeného okna (spuštěného programu). Okno nesmí být minimalizované. Po kliknutí na příkaz se nám zobrazí dostupná otevřená okna operačního systému. Další možností je udělat snímek pouze části okna pomocí příkazu Výřez obrazovky.

Textové pole Používá se, pokud potřebujeme zapsat nějaký text mimo zbytek dokumentu. S polem se pak pracuje jako se samostatným objektem. Příkladem může být vytvoření obálky, kdy adresu příjemce potřebujeme umístit do pravého dolního rohu stránky. Textová pole se využívají ale i při kreslení.

Rychlé části Vkládáme do textu pole podobně jako u záhlaví a zápatí. Tímto polem může být třeba aktuální datum nebo autor dokumentu. Polí je velké množství a jsou rozděleny do jednotlivých kategorií.

WordArt Graficky zpracovaný text (většinou nadpis). Se vzhledem textu se pak pracuje podobně jako s jiným objektem, je možné ho různě upravovat (barvu, stínování, prostorové efekty).

Rovnice Od verze 2007 nabízí Word nové prostředí pro vytváření rovnic a matematických výrazů. Pokud zvolíme příkaz Rovnice, je nám k dispozici nová karta. Zde můžeme použít již některé připravené rovnice, nebo vytvářet vlastní, a ty pak ukládat jako předdefinované. Práce s rovnicemi je podobná jako v předchozí verzi Office.

Obrázek 64 – Karta Návrh pro psaní rovnic

Symbol Toto tlačítko umožňuje vložit do textu znak, který není na klávesnici. Příkladem mohou být písmena řecké abecedy.

Kontrola pravopisu V programu Word 2010 jsou dvě možnosti kontroly pravopisu. Jednou z nich je automatická kontrola, která se provádí přímo při psaní textu. K nastavení kontroly pravopisu se dostaneme v nastavení programu. Přepneme na kartu Soubor a vybereme Možnosti. V dialogovém okně přepneme na záložku Kontrola pravopisu a mluvnice. Možnosti nastavení kontroly pravopisu jsou poměrně rozsáhlé a na první pohled poněkud nepřehledné. Rozlišujeme zejména rozdíl mezi kontrolou pravopisu a automatickými opravami. Kontrolu pravopisu je nutné spustit ručně zadáním příkazu. Automatické opravy se uplatňuji ihned při vytváření dokumentu, tedy při psaní. Pokud napíšeme špatně slovo, je programem podtrženo červenou klikatou čarou. Slovo je možné rovnou opravit, nebo můžeme použít pravé tlačítko myši na daném slově, program nám nabídne varianty oprav. Pokud máme zapnutou kontrolu gramatiky, Word označuje problematická místa zelenou klikatou čarou. V místní nabídce nalezneme bližší vysvětlení nebo návrhy pro opravu. Kromě automatické kontroly můžeme spustit kontrolu pravopisu celého dokumentu ručně. Před samotnou kontrolou pravopisu musíme zkontrolovat nastavení jazyka. To, jaký jazyk je v aktuálním dokumentu nastaven, je zobrazeno ve stavovém řádku. Pokud není jazyk v pořádku, označíme celý dokument (nebo část) a zvolíme tlačítko Nastavit jazyk. Tlačítko se nachází na kartě Revize a skupině Kontrola pravopisu. Kontrolu celého dokumentu spustíme tak, že klikneme na tlačítko Pravopis a gramatika (lze použít i klávesu F7). Pokud najde Word při kontrole dokumentu slovo, které nemá ve slovníku, zobrazí 70

Textový editor MS Word dialogové okno, v němž můžeme buď dané slovo přeskočit a pokračovat v kontrole, nebo zaměnit za nabízenou variantu. Pokud dané slovo není ve slovníku, nemusí to vždy znamenat, že je špatně. Neobvyklá nebo cizí slova, která budeme v dokumentech často používat, můžeme do slovníku přidat pomocí tlačítka Přidat do slovníku, které je rovněž nabízeno v dialogovém okně Pravopis a gramatika.

Obrázek 65 – Dialogové okno pro opravy pravopisu

Obsah, rejstřík a poznámky pod čarou Některé prvky dokumentu je možné vytvořit buď ručně, nebo můžeme použít automatické funkce. Mezi takové funkce patří vytvoření obsahu, vkládání poznámek pod čarou, citace a bibliografie, seznam obrázků a rejstřík. Pokud chceme tyto funkce využívat, je potřeba dodržovat následující pravidla. Všechny odstavce (především nadpisy) formátujeme podle předdefinovaných stylů. Poznámky pod čarou a citace vkládáme pouze pomocí automatických funkcí. Pokud použijeme ruční vložení (jednouchým napsáním do záhlaví), nebude fungovat správně číslování automaticky vkládaných poznámek. Vkládání automatických prvků je možné provádět pomocí karty Reference. Při vytváření složitějších a obsáhlejších textů je použití těchto možností Obrázek 66 – Dialogové okno pro úpravy obsahu téměř nutností.

71


Obsah Pro vložení automatického obsahu na zvoleném místě se přesuneme v dokumentu na místo, kam hodláme obsah vložit. Přepneme na kartu Reference. Ve skupině Obsah klikneme na tlačítko Obsah a buď vybereme jeden z předem vytvořených stylů, nebo klikneme na Vložit obsah. V dialogovém okně vybereme možnosti formátování obsahu. Možnosti formátování rozhodují o pravidlech, podle kterých má být obsah automaticky vygenerován. Můžeme také využít předem nastavené formátování. Najdeme jej u položky Formáty. Zde můžeme z rozbalovacího seznamu vybrat požadované nastavení. Náhled nastavení se okamžitě zobrazí v horní části dialogového okna.

Rejstřík Podobně jako obsah je možné automaticky vytvořit i rejstřík. Abychom mohli nechat rejstřík automaticky vygenerovat, musíme nejdřív označit výrazy (slova), které chceme do rejstříku zahrnout. Přepneme se do karty Reference. Označíme slovo, které chceme zahrnout do rejstříku. Klikneme na tlačítko Označit položku. Pokud chceme uvést odkaz v rejstříku jen na tuto stránku, klikneme na tlačítko Označit. Pokud chceme přidat do rejstříku odkazy na všechny výskyty, které obsahují toto slovo, klikneme na tlačítko Obrázek 67 – Dialogové okno pro úpravy rejstříku Označit vše. Na konci, po označení všech slov, která chceme zahrnout do rejstříku, vygenerujeme rejstřík. Přesuneme kurzor na místo, kde budeme vkládat rejstřík. Na kartě Reference stiskneme tlačítko Vložit rejstřík. Pokud je potřeba, je možné měnit formátování rejstříku podobně jako u obsahu. V dialogovém okně můžeme pomocí tlačítka Označit přidat do rejstříku další slova.

Poznámky pod čarou

Obrázek 68 – Dialogové okno pro nastavení vlastností poznámek pod čarou

72

Automaticky vložené poznámky pod čarou jsou jednotně formátované a automaticky číslované. K libovolnému slovu můžeme přidat odkaz na poznámku pod čarou. Ta se automaticky vloží na konec stránky a očísluje. U odkazovaného slova se číslo poznámky označí indexem. Vložení poznámky pod čarou vložíme tlačítkem Vložit poznámku pod čarou na kartě Reference ve skupině Poznámka pod čarou. Textový kurzor musí být na slovu, ke

Textový editor MS Word kterému se poznámka vztahuje. Do připravené oblasti oddělené čárou napíšeme poznámku. Poznámku je možné kdykoliv editovat jako běžný text. Kromě poznámky pod čarou můžeme vložit k libovolnému slovu i vysvětlivku. Ta je označena římskou číslicí a je umístěna ihned za textem, tedy před poznámkami pod čarou. Stačí kliknout na tlačítko Vložit vysvětlivku ve skupině Poznámky pod čarou. K pokročilému nastavení poznámek pod čarou se dostaneme, když klikneme na tlačítko ve skupině Poznámky pod čarou. V dialogovém okně můžeme zaškrtnout, zda nastavení platí pro vysvětlivky nebo poznámky pod čarou.

73


Tabulkový editor MS Excel Tabulkový editor (nebo také tabulkový kalkulátor) patří spolu s textovým editorem k nejpoužívanějším programům v kanceláři, na vědeckých pracovištích a ve školách. Tabulkový editor umí vytvářet nejrůznější tabulky, provádět matematické výpočty, statisticky a graficky zpracovávat data, pracovat s databázemi, sestavovat a vyhodnocovat rozsáhlé projekty nebo vytvářet jednoduché prezentace. Možností pro využití tabulkového editoru je skutečně mnoho. Je to velmi silný všestranný nástroj pro zpracování nejen ekonomických a vědeckých dat.

Prostředí tabulkového editoru Excel organizuje čísla do řádků a sloupců. Celá tabulka řádků a sloupců se nazývá pracovní list. Sestava jednoho nebo více listů se nazývá sešit. Řádky v tabulce jsou označeny číslem, např. 1 nebo 268, a sloupce písmeny, např. A, H nebo BK. Průnik souřadnic sloupce a řádky se nazývá buňka. Každý pracovní list v Excelu 2010 obsahuje 16 384 sloupců a 1 048 576 řádků. Buňka může obsahovat jednu ze tří hodnot: číslo, text nebo vzorec. Čísla vytvářejí data, vzorce a popisky vytvářejí z dat užitečné informace. Zobrazení čísel v tabulce může být nepřehledné, pokud nevíme, co ta čísla znamenají. Textem snadno označíme jejich význam.

Obrázek 69 – Okno aplikace Excel

74

Tabulkový editor MS Excel

Soubor – otevření, uložení Dokumenty vytvořené v Excelu budeme chtít zachovat pro pozdější použití. Veškeré operace se soubory je možné provádět pomocí tlačítek na panelu Rychlé spuštění nebo v hlavní nabídce Excelu po přechodu na kartu Soubor. Existující soubor můžeme načíst pomocí příkazu Otevřít v nabídce karty Soubor. Pokud jsme tento soubor poslední dobou otvírali, bude jeho název na seznamu posledních otevřených dokumentů. Otevřeme ho poklepáním myši. V opačném případě musíme z nabídky použít příkaz Otevřít. Excel zobrazí navigační okno, vybereme soubor, který si přejeme otevřít, a klikneme na tlačítko Otevřít. Existující soubor lze uložit na plochu nebo do složky na pevném disku, přenosném flash disku nebo ho můžeme umístit v počítačové síti. Při ukládání je nutné určit cílové umístění v seznamu složek. Proces ukládání je vždy stejný bez ohledu na zvolené umístění. Přepneme na kartu Soubor a pak zvolíme příkaz Uložit. Chceme-li soubor uložit pod jiným jménem nebo v jiném formátu, klikneme na příkaz Uložit jako na kartě Soubor. Soubor lze uložit také stisknutím kombinace kláves CTRL+S.

Typy souborů Aplikace Excel používá několik vlastních typů souborů. - Sešit aplikace Excel (*.xlsx) – základní typ pro ukládání dat. Nepodporuje uložení maker. - Sešit aplikace Excel s povolenými makry (*.xlsm) – sešit může obsahovat makra v jazyku VBA. - Binární sešit aplikace Excel (*.xlsb) – používá se pro velké soubory. Rychleji se otvírá. - Sešit aplikace Excel 97-2003 (*.xls) – používá se pro sdílení souboru s někým, kdo pracuje se starší verzí aplikace Excel. - Portable Document Format (*.pdf) – používá se pro publikování hotové práce. Tento soubor zachovává při zobrazení v jakémkoliv počítači své formátování a již nejde upravovat. Úpravy se musí provést v původním souboru sešitu aplikace Excel. Kromě těchto základních typů souborů umožňuje Excel exportovat data do mnoha dalších formátů používaných jinými aplikacemi. Umí například ukládat data do jednoduchých textových souborů nebo ve formátu pro prezentaci na Internetu.

Buňky Vkládání a výběr Každá buňka může nést informaci nezávisle na jiné buňce. Přitom typ informace v buňce může být následující: - řetězec (text) – textová buňka může obsahovat prakticky cokoliv (čísla, text, znaky), - číslo – jakákoliv číselná hodnota. Číselná buňka nesmí obsahovat text, - vzorec – vzorec vždy začíná znakem „=“. Vše, co je za rovnítkem, bere Excel jako definici vzorce, - datum – buňka obsahující datum v předem stanovené formě zápisu, Pozor, pokud například buňka obsahuje text „152 Kč“, pak se nejedná o číselnou buňku, ale o buňku textovou, protože číselná buňka musí obsahovat pouze čísla. Jednotky je možné definovat v nastavení formátu buňky. Excel je aplikace zpracovávající data, proto by každá buňka měla obsahovat pouze jednu hodnotu, jeden údaj. Například jméno v jedné buňce a příjmení ve vedlejší buňce. Buňku, se kterou budeme pracovat, je nutné vybrat, resp. postavit se na ni. Kromě toho, že obsah je vidět v buňce samotné, její skutečný obsah je také zobrazen v řádku vzorců. V buňce nemusí být zobrazen její skutečný obsah, ale výsledek výpočtu. Jejím skutečným obsahem je vzorec, podle kterého se výpočet provede a zobrazí se výsledek. Zobrazení obsahu buňky může být také pozměněno formátem. Text, číselnou hodnotu, datum nebo vzorec zadáme do buňky pouhým 75

Práce s počítačem napsáním. Obsah buňky potvrdíme klávesou Enter, případně Tab, Ctrl+Enter nebo některou z kurzorových kláves. Obsahuje-li buňka data a chceme-li je přepsat jiným novým obsahem, pak přejdeme na tuto buňku a rovnou začneme psát nový text. Po potvrzení klávesou Enter bude automaticky starý obsah nahrazen novým. Chceme-li se vrátit k původnímu obsahu ještě před potvrzením změny, stiskneme klávesu Esc. Pokud potřebujeme opravit obsah buňky, pak pro editaci slouží klávesa F2. Vybereme buňku, kterou budeme opravovat, stiskneme klávesu F2 a provedeme opravu obsahu buňky. Změny potvrdíme klávesou Enter.

Klávesy pro pohyb v tabulce Po buňkách se v Excelu můžeme pohybovat kurzorovými šipkami nebo myší vždy na tu buňku, kterou si přejeme vybrat. Aktuální buňka je vždy zvýrazněna tučným černým ohraničením. - Kurzorové klávesy posouvají výběr o jednu buňku daným směrem. - CTRL + kurzorové klávesy zajistí posun na konce nebo začátky buněk v listu. - HOME – přesun na první buňku v řádku. - CTRL + HOME – přesun na první buňku listu. - PgUp – skok o obrazovku nahoru. - PgDown – skok o obrazovku dolů. - F5 - vyvolá okno, ve kterém je možné přesně zadat, na kterou buňku budeme přesunuti.

Blok buněk V Excelu budeme velmi často pracovat s více buňkami současně. Abychom nemuseli každou buňku upravovat zvlášť, označíme několik buněk do bloku a operaci pak provedeme s celým blokem. Používá se hlavně při formátování nebo kopírování buněk. Nastavíme myš na buňku, která bude tvořit levý horní roh budoucího bloku. Stiskneme a držíme levé tlačítko myši, pohybujeme s ní požadovaným směrem. Při pohybu se označuje oblast buněk – budoucí blok. V okamžiku, kdy je označen blok podle požadavků, uvolníme levé tlačítko myši. Blok je označen. Výběr můžeme provést i na klávesnici v kombinaci klávesy Shift a kurzorových tlačítek. Pro vybrání celého řádku nebo sloupce klikneme myší na jeho záhlaví (písmeno v případě sloupce, číslo v případě řádku). Zrušení označeného bloku provedeme kliknutím levého tlačítka myši na jakoukoliv buňku nebo stisknutím jedné z kurzorových kláves.

Kopírování, přesouvání a mazání Kterákoliv buňka nebo označená oblast buněk může být zkopírována na tentýž nebo jiný list či sešit. Ke kopírování buněk je nejvhodnější použít schránku, která podobně jako ve Wordu disponuje na panelu nástrojů třemi tlačítky. Do schránky lze umístit libovolnou část tabulky a tu vložit na jakoukoliv pozici. Pozor, Excel má při práci se schránkou poněkud odlišné vlastnosti, než jaké známe z jiných aplikací. Informace se ze schránky mažou okamžitě po jejich odznačení v tabulce klávesou Esc (dojde ke zrušení blikajícího označení). Označíme do bloku buňky, které budou kopírovány (vloženy do schránky). Klikneme na tlačítko Kopírovat (můžeme rovněž použít klávesovou kombinaci Ctrl+C, nebo pravé tlačítko myši na vyznačenou oblast a volit Kopírovat). Okolo označené oblasti začne blikat tenká přerušovaná čára. Ta znázorňuje, které buňky jsou umístěny ve schránce. Přejdeme na buňku, jež bude tvořit levý horní roh kopírované oblasti. Můžeme přejít i na jiný list nebo do jiného sešitu. Na požadované pozici klikneme na tlačítko Vložení ze schránky (můžeme rovněž použít klávesovou kombinaci Ctrl+V nebo místní nabídku – pravým tlačítkem). Buňky budou zkopírovány. Podobným způsobem buňky přesuneme. Rozdíl u přesunutí spočívá v použití tlačítka Vyjmout CTRL+X. Přesouváme-li však data v rámci jednoho listu, bude vhodnější použít následující postup:

76

Tabulkový editor MS Excel Označíme do bloku buňky, které budou přesunuty. Uchopíme vybranou oblast za její hranici (kurzor se změní na šipku s křížkem). Myší přesuneme oblast na novou pozici. Při kopírování nebo přesunutí buněk na jinou pozici v tabulce budou vazby a adresování vzorců přizpůsobeny novým pozicím buněk (vzorce zůstanou nepoškozeny).

Slučování buněk Často je potřeba umístit text nad více sloupců tabulky a zarovnat na jejich střed. Tohoto efektu docílíme sloučením buněk. Označíme v příslušném řádku všechny buňky, které chceme sloučit v jednu buňku, a klikneme na ikonu Sloučit a zarovnat na střed na kartě Domů. Tím dojde ke sloučení buněk a text se zarovná na střed. Rozdělení sloučených buněk provedeme obdobně.

Řádky a sloupce Pokud máme vytvořenou tabulku, do které je třeba přidat nový řádek nebo sloupec, je postup následující: pravým tlačítkem myši klikneme na záhlaví, tj. písmeno (v případě sloupců), resp. číslo (v případě řádků) sloupce/řádku, před který potřebujeme vložit prázdný sloupec/řádek. Označí se do bloku. Na kartě Domů ve skupině Buňky stiskneme tlačítko Vložit. Rychlejší volbou je kliknutí pravým tlačítkem myši na záhlaví řádku/sloupce a vybrat volbu Vložit buňky. Jakýkoliv sloupec nebo řádek můžeme odstranit. Pozor, odstraněním se rozumí skutečné odstranění řádku nebo sloupce a nikoliv pouze hodnot, které obsahoval (v tomto případě by se jednalo pouze o vymazání). Po odstranění řádku nebo sloupce se do odstraněného řádku nebo sloupce umístí buňky následující v pořadí – celá tabulka bude o odstraněnou část posunuta. K odstranění použijeme na kartě Domů ve skupině Buňky tlačítko Odstranit. Rychleji opět přes pravé tlačítko myši na písmeno nebo číslo řádku + zvolit Odstranit.

Nastavení šířky sloupců a výšky řádků Jestliže je číslo v buňce příliš dlouhé, zobrazí se místo čísla několik křížků. V takovém případě je nutné zvětšit šířku sloupce tak, aby se do buňky vešlo. Nastavíme myš v záhlaví řádků na pravou hranici buňky, jejíž šířku si přejeme změnit. Kurzor myši by měl získat tvar oboustranné šipky. Stiskneme a držíme levé tlačítko myši a pohybujeme myší vlevo nebo vpravo na požadovanou pozici. Uvolníme levé tlačítko myši a šířka sloupce je změněna. Šířku sloupce lze nastavit podle nejširšího obsahu buňky ve sloupci. Podobně jako v předchozím případě nastavíme myš v záhlaví sloupců na pravou hranici buňky, jejíž šířku si přejeme změnit. Až se tvar myši změní na oboustrannou šipku, dvakrát poklepeme levým tlačítkem myši. Šířka celého sloupce bude změněna podle nejširší buňky, která se ve sloupci nachází. Chcete-li upravit šířku více sloupců na stejnou velikost, označíme v záhlaví všechny sloupce a změníme výše popsaným způsobem šířku některého z označených sloupců. Změní se tak šířka všech označených sloupců. Vše, co zde bylo uvedeno pro sloupce, platí také pro změnu výšky řádků.

Ukotvení řádků a sloupců (příčky) Zejména u dlouhých tabulek se může snadno stát, že horní řádek (hlavička tabulky) není vidět, protože zrovna stojíme hluboko v tabulce (např. na řádku 250). Jestliže v takovém případě chceme zjistit, jakou má konkrétní sloupec hlavičku na prvním řádku, musíme se k němu vrátit. Tento způsob je nepohodlný. Excel proto umožňuje vytvořit tzv. příčky. Příčkami se rozumí čáry blokující určitou část tabulky na obrazovce. Pokud příčkami ukotvíme např. hlavičky sloupců, pak se lze v tabulce libovolně pohybovat. Ukotvený řádek zůstane stále na obrazovce. Nastavme kurzor tak, aby byl umístěn těsně pod řádkem nebo vpravo od sloupce, který bude ukotven. Na kartě Zobrazení ve skupině Okno rozbalíme nabídku Ukotvit příčky. Zde vybereme způsob ukotvení příček. Nyní jsou příčky ukotveny. Při pohybu po tabulce zůstává ukotvená oblast na obrazovce, takže máme neustále přehled o hlavičce tabulky. Zrušení ukotvení se provede stejným způsobem.

77


Listy tabulek List je samostatná tabulka. Uvnitř jednoho souboru (sešitu aplikace Excel) může existovat až 255 listů. Listy v rámci jednoho souboru nemusí mít mezi sebou vytvořenou žádnou vazbu nebo naopak mohou být prakticky libovolně propojeny a jeden list může tvořit podklad pro list jiný.

Přepínaní mezi listy tabulky Mezi listy se pohybujeme kliknutím myši na záložky se jmény listů ve spodní části okna aplikace nebo klávesovou zkratkou CTRL+PageUp/PageDown.

Vložení nového listu do tabulky a odstranění listu tabulky S novým souborem se automaticky vytvoří tři nové listy. Listů může být až 255. Další list vytvoříme kliknutím myši na záložku listu s ikonkou Vložit list. Každý existující list můžeme ze souboru odstranit kliknutím pravého tlačítka myši na záložku listu a z místní nabídky vybereme Odstranit.

Kopírování, přesouvání a přejmenování listů Po otevření nového souboru jsou listy pojmenované List1, List2 a List3. Pro lepší přehlednost můžeme listy přejmenovat a záložku obarvit. List přejmenujeme tak, že na záložku listu v dolní části tabulky dvakrát poklepeme levým tlačítkem myši. Text názvu se označí do bloku, napíšeme nový název a stiskneme klávesu Enter. Další možnost přejmenování listu je přes místní nabídku. Klikneme pravým tlačítkem myši na záložku listu. Z nabídky vybereme Přejmenovat. Každý list je možné zkopírovat pod jiným jménem. Kopie listu je užitečná v případě, kdy potřebujeme dvě téměř totožné tabulky s rozdílem pouze v některých buňkách. Stiskneme a držíme levé tlačítko myši na záložce listu, který si přejeme zkopírovat. Stiskneme a držíme klávesu Ctrl. Za současného držení klávesy Ctrl táhneme listem ve vodorovném směru. Malá šipka nad listy ukazuje, kde bude nový list umístěn. Uvolníme nejprve levé tlačítko myši a následně klávesu Ctrl. List bude překopírován s původním názvem s číslovkou (2) v závorce. Stejného výsledku dosáhneme také pomocí místní nabídky přes pravé tlačítko myši s volbou Přesunout, nebo zkopírovat. Při změně pořadí listů se postupuje stejně jako při kopírování listů s tím rozdílem, že při tažení listu nedržíme klávesu Ctrl.

Formátování Formátováním tabulky se upravuje čitelnost a vzhled dat. Excel nabízí dva způsoby formátování. První způsob ovlivňuje, jaké hodnoty se zobrazí. Máme například zadané číslo s šesti desetinnými čísly, ale formát buňky nastaven na zobrazení dvou desetinných míst. Je to čitelnější a přitom zbývající desetinná čísla jsou v buňce stále obsažena. Druhý způsob určuje grafickou úpravu zobrazených hodnot. Můžeme nastavit typ, řez, velikost a barvu písma, ohraničení a výplň buňky, zarovnání textu apod. Lze naformátovat celý list, vybranou oblast buněk nebo každou buňku samostatně, nezávisle na ostatních. Většinu funkcí pro formátování tabulky najdeme na kartě Domů.

Formátování buňky Formátování ovlivňuje formu, v jaké se hodnota v buňce zobrazí. Formát může mít několik typů: obecný, číslo, měna, účetnický, datum, čas, procenta, zlomek, matematický, text, speciální nebo vlastní. Rychlé nastavení typu formátování provedeme na kartě Domů ve skupině Číslo. Každý z těchto typů je možno dál upravit. Z nabídky ve skupině Číslo vybereme Další číselné formáty. Zobrazí se okno Formát buněk.

78


Obrázek 70 – Formát buněk

Záložka Číslo umožňuje podrobněji nadefinovat, jak se bude hodnota v buňce zobrazovat. Skutečná hodnota buňky však zůstává nezměněna – formátem se definuje pouze „maska“ buňky.

Formátování písma Excel nabízí stejné možnosti formátování písma jako aplikace MS Word. Můžeme nastavit velikost, typ, řez nebo barvu písma. V Excelu budeme při úpravách tabulek používat na rozdíl od Wordu častěji změnu barvy. Při změně barvy písma můžeme použít jakoukoliv barvu, kterou dokáže počítač zobrazit. Nicméně se doporučuje používat pouze barvy použitého motivu tabulky.

Obrázek 71 – Formátování pomocí karty Domů

Zarovnávání Excel zarovnává obsah buňky sám již po zadání jejich obsahu. Zarovnání provádí na základě obsahu buňky nebo nastaveného formátování. Zarovnání obsahu buňky můžeme kdykoliv upravit. Text Excel zarovnává automaticky na levou stranu a číslo na pravou stranu buňky. Kromě horizontálního zarovnání je možno buňky zarovnat také vertikálně. Pro ruční zarovnání použijeme tlačítka na kartě Domů ve skupině Zarovnání. Zarovnání se vždy vztahuje na aktivní buňku nebo na oblast označených buněk.

79


Obrázek 72 – Formát buněk, karta Zarovnání

Zajímavou možností je nastavení orientace textu. Na kartě Domů ve skupině Zarovnávání je rozbalovací seznam Orientace. Zde je několik základních předdefinovaných možností orientace textu. Pokud nám žádná z nich nevyhovuje, zvolíme Formátovat zarovnání buňky. Otevře se okno Formát buněk. Zde máme možnost přesnějšího nastavení orientace textu v buňce. Pomocí myši v poli Orientace můžeme měnit interaktivně natočení textu v buňce. Velikost úhlu lze zadat také číselně prostřednictvím přepínače v dolní části pole Orientace.

Zalomení textu v buňce Někdy může být u delšího textu v buňce nežádoucí, aby text pokračoval přes více buněk doprava. Budeme chtít, aby se text zalomil v rámci jedné buňky. Na kartě Domů ve skupině Zarovnání klikneme na tlačítko Zalamovat text. Nyní se text zalomí na šířku buňky. Není-li buňka dostatečně vysoká, aby se do ní veškerý text vešel, Excel její výšku automaticky přizpůsobí.

Formátování tabulky Rychlou grafickou úpravu tabulky lze vytvořit pomocí předdefinovaných stylů. Označíme oblast tabulky, která se má naformátovat. Na kartě Domů ve skupině Styly rozbalíme seznam Formátovat jako tabulku. Vybereme požadovanou možnost a použijeme ji na vybranou oblast. Pokud nám žádná z nabízených možností nevyhovuje, vybereme nejvhodnější z nich a následně ji upravíme. Máme zde také možnost vytvořit vlastní styl formátování tabulky.

Ohraničení buňky Ohraničení kolem buněk vytvoříme pomocí seznamu Ohraničení na kartě Domů ve skupině Písmo. Rozbalením seznamu se zobrazí dvě skupiny příkazů. První jsou přednastavená ohraničení, která je možno kombinovat. Druhá skupina Nakreslit ohraničení jsou tlačítka pro pokročilou editaci ohraničení. Mimo jiné zde můžeme nastavit barvu a typ čáry. Posledním tlačítkem v seznamu je Další 80

Tabulkový editor MS Excel ohraničení. Kliknutím na toto tlačítko se zobrazí dialogové okno Formát buněk s kartou Ohraničení, kde můžeme nastavit parametry pro jednotlivé čáry samostatně.

Obrázek 73 – Formát buněk, karta Ohraničení

Vzorce a funkce Vzorce jsou základním nástrojem Excelu, provádějí výpočty s daty zadanými v buňkách. Excel má velké množství různých funkcí, které můžeme využívat samostatně nebo je kombinovat do vzorců. Rozdíl mezi vzorcem a funkcí je ten, že vzorec si vytváříme sami, kdežto funkci máme k dispozici jako hotový produkt v Excelu.

Vzorce Vzorce dělají tabulku tabulkou. Excel zpracovává data pomocí vzorců. Vzorce mohou být jednoduché, například sečtení dvou čísel, nebo velmi složité. K výpočtům používají data z ostatních buněk a výsledek zobrazí v buňce, kde je zapsán vzorec. Při vytváření vzorce se musí dodržovat několik pravidel: - zápis každého vzorce musí začínat znakem „=“. Jestliže nenapíšeme =, bude Excel považovat vzorec za obyčejný text, - parametry funkcí musí být uzavřené v kulatých závorkách a odděleny oddělovačem, - funkce musí být opatřena kulatými závorkami i v případě, že nepoužívá argumenty. Například funkci, která vrací číslo π, zapíšeme ve tvaru PI(), - vzorec musí být zapsán syntakticky správně, jinak Excel nedovolí ukončit editaci buňky (např. nesmí chybět závorka), - při psaní vzorců si uvědomte, že platí priorita matematických operací. To, co děláme v praxi podvědomě, musíme počítači přikázat naprosto přesně,

81


nejsme-li si jisti, vnutíme programu své pořadí operací pomocí kulatých závorek. Jiné závorky než kulaté nepoužíváme, mohou mít jiné funkce. Vzorec vložený do buňky se může skládat z následujících prvků: - operátory – jsou to + pro sčítání (součet), – pro odečítání (rozdíl), * pro násobení (součin), / pro dělení (podíl), ^ pro mocninu, - odkazy na buňku – jsou to jména buněk nebo rozsahů. Mohou odkazovat na buňky v daném pracovním listu, v jiném pracovním listu nebo dokonce v jiném pracovním sešitu, - funkce – jsou to připravené funkce např. SUM, SIN nebo PRŮMĚR a jejich argumenty, - závorky – ovlivňují pořadí, v jakém se budou jednotlivé části vzorce řešit. Při výpočtu vzorce je daná priorita matematických operací, která určuje pořadí výpočtu. 1. závorky 2. umocňování 3. násobení, dělení 4. sčítání, odčítání Vytvoření vzorce pro součet dvou buněk: 1. každý vzorec začíná znakem „rovná se“. Napíšeme znak do buňky. Pokud na prvním místě bude jiný znak, bude Excel považovat vložený řetězec znaků za text (=). 2. vložíme odkaz na první buňku, kterou chceme sečíst (=A1). 3. napíšeme znaménko „plus“ (=A1+). 4. vložíme odkaz na druhou buňku, kterou chceme přičíst. (=A1+A2). 5. potvrdíme klávesou Enter (zobrazí se výsledek). Po stisku klávesy Enter se vzorec změnil na konkrétní hodnotu. Ve skutečnosti však buňka i nadále obsahuje vzorec. Jestliže změníme jakékoliv číslo, s nímž vzorec kalkuluje, okamžitě po změně bude vzorec přepočítán a zobrazena aktuální hodnota. Tato schopnost činí z Excelu mocný nástroj zejména při výpočtech rozsáhlých a provázaných tabulek, kde jsou na jeden výsledek vázány další výpočty a na tento zase další výsledek atd. Samotný vzorec lze prohlédnout pomocí řádku vzorců. Nastavíme kurzor na vzorec a jeho obsah zobrazí řádek vzorců. Obsah vzorce je možné kdykoliv upravit po stisku klávesy F2.

Relativní a absolutní odkaz Aby měl vzorec smysl, používá odkazy na proměnné v buňkách, např. =C5*A1. Zapsání adres ve tvaru A1; B4; C3 je nejobvyklejší způsob zápisu. Nejprve píšeme název sloupce a pak okamžitě a bez mezery číslo řádku. Excel používá absolutní a relativní adresování buněk. U relativního adresování se adresy (odkazy) na buňky mění podle toho, jak se mění poloha buňky. Změna polohy buňky absolutní odkaz neovlivní. Excel umožňuje vytvářet smíšené odkazy. Relativní odkaz – pokud vytvoříme vzorec, jsou odkazy na buňky nebo oblasti obvykle založeny na jejich umístění vzhledem k buňce, která obsahuje daný vzorec. Pokud přesuneme vzorec s relativními odkazy do jiné buňky, upraví aplikace Excel odkazy ve vzorci tak, aby odkazovaly na jiné buňky vzhledem k novému umístění vzorce. Pokud přesuneme buňku, na kterou jsou vytvořeny odkazy na jinou pozici, Excel všechny odkazy automaticky předefinuje. Absolutní odkaz – u absolutního adresování se adresa definuje bez možnosti jakékoliv pozdější automatické změny. Absolutní adresování spočívá v přidání znaku $ před prvek, který potřebujeme absolutně adresovat ($C$3). Smíšený odkaz – adresuje absolutně jen jednu souřadnici. Má-li být absolutně adresován sloupec, přidá se $ před sloupec ($C3), pokud řádek, přidá se $ před číslo řádku (C$3). Při změně relativních odkazů na absolutní a naopak vybereme buňku obsahující vzorec. Na řádku vzorců vybereme odkaz, který chceme změnit, a potom stiskneme klávesu F4. Opakovaným stisknutím klávesy F4 budeme přepínat mezi různými kombinacemi absolutních a relativních odkazů. 82


Funkce Excel nabízí velké množství připravených funkcí. Jsou k dispozici funkce matematické, statistické, logické, finanční, databázové, datové a časové, vyhledávací a informační. Funkci v Excelu lze zadávat dvěma způsoby. Buď známe přesný zápis funkce, a přímo ho do buňky napíšeme, nebo použijeme Průvodce funkcemi (zejména u složitějších funkcí). Průvodce zobrazíme tlačítkem fx v řádku vzorců nebo na kartě Vzorce tlačítkem Vložit funkci. Pomocí průvodce funkcemi lze projít velké množství různých používaných funkcí. V levé části okna jsou zobrazeny kategorie funkcí. Jednotlivé funkce jsou v okně popsány. Postup použití dalších funkcí je stejný, k dispozici máme často okno, do kterého uvádíme parametry funkce. Funkce jsou předdefinované vzorce, které provádějí výpočty pomocí určitých hodnot, nazývaných argumenty, zadávaných v určitém pořadí nebo struktuře. Například funkce SUMA sčítá hodnoty nebo oblasti buněk a funkce PLATBA vypočítává splátky půjčky podle úrokové sazby, délky půjčky a základu půjčky. Parametry funkcí musí být uzavřeny v kulatých závorkách a odděleny oddělovačem. Funkce musí být opatřena kulatými závorkami i v případě, že nepoužívá argumenty. Argumenty mohou být čísla, text, logické hodnoty jako například PRAVDA nebo NEPRAVDA, matice, chybové hodnoty jako #N/A nebo odkazy na buňky. Určený argument musí pro funkci vytvářet platnou hodnotu. Argumenty mohou být také konstanty, vzorce nebo jiné funkce.

Vybrané funkce a jejich použití

SUMA – Funkce SUMA je jednou z nejčastěji používaných funkcí v Excelu. Slouží k sečtení všech čísel z vybrané oblasti buněk. Zápis funkce „=SUMA(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255 argumentů (oblastí), které chceme sečíst. PRŮMĚR – Funkce PRŮMĚR slouží k vypočítání aritmetického průměru z vybrané oblasti buněk. Zápis funkce „=PRŮMĚR(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255 argumentů (oblastí), ze kterých chceme vypočítat průměr. MIN – Funkce MIN slouží k nalezení minimální hodnoty z vybrané oblasti buněk. Zápis funkce „=MIN(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255 argumentů (oblastí), ze kterých chceme nalézt minimální hodnotu. POČET – Funkce POČET slouží ke zjištění počtu čísel ve vybrané oblasti buněk. Zápis funkce: „=POČET(hodnota1;[hodnota2];...)“. Hodnota1 je povinný argument, je to odkaz na buňku nebo oblast, ve které chceme spočítat čísla. Hodnota2; ... je nepovinný argument. Může obsahovat až 255 dalších položek, odkazů na buňky nebo oblastí, ve kterých chceme spočítat čísla. POČET2 – Funkce POČET2 slouží ke zjištění počtu buněk ve vybrané oblasti, které nejsou prázdné. Zápis funkce “=POČET2(hodnota1;[hodnota2];...)“. Hodnota1 je povinný argument, je to odkaz na buňku nebo oblast, v níž chceme spočítat buňky, které nejsou prázdné. Hodnota2 je nepovinný argument. Může obsahovat až 255 dalších položek, odkazů na buňky nebo oblastí, v nichž chceme spočítat buňky, které nejsou prázdné. COUNTIF – Funkce COUNTIF spočítá počet buněk v oblasti, které splňují jedno zadané kritérium. Můžeme například spočítat všechny buňky začínající určitým písmenem nebo všechny buňky obsahující číslo větší či menší než zadané číslo. Zápis funkce: „=COUNTIF(oblast;kritérium)“. Oblast je povinný argument, je to jedna nebo více buněk pro provedení výpočtu, včetně čísel či názvů, polí nebo odkazů obsahujících čísla. Prázdné hodnoty a textové hodnoty jsou ignorovány. Kritérium je povinný argument obsahující číslo, výraz, odkaz na buňku nebo textový řetězec, které definují buňky, jež mají být započítány. Kritérium může mít například následující podobu: 32, „>32“, B4, „jablka“ nebo „32“. COUNTIFS – Funkce COUNTIFS spočítá počet buněk v oblasti, které splňují více zadaných kritérií. Můžeme například spočítat všechny buňky začínající určitým písmenem nebo všechny buňky obsahující číslo větší či menší než zadané číslo. Zápis funkce: 83

Práce s počítačem ) „=COUNTIFS(oblast_kritérií1;kritérium1;[oblast_kritérií2;kritérium2]…)“. Oblast_kritérií1 je povinný argument, ve kterém mají být vyhodnocena přidružená kritéria. Kritérium1 je povinný argument. Kritérium je vyjádřené číslem, výrazem, odkazem na buňku nebo textem, které definuje buňky, jež mají být započítány. Kritérium může mít například následující podobu: 32, „>32“, B4, „jablka“ nebo „32“. Oblast_kritérií2, kritérium2, …je nepovinný argument. Je možné zadat až 127 dvojic oblast/kritérium. ABS – Funkce ABS vypočítá absolutní hodnotu čísla. Absolutní hodnota čísla je totéž číslo bez znaménka (například absolutní hodnota čísla -2 je 2). Zápis funkce „=ABS(číslo)“. Číslo je reálné číslo, jehož absolutní hodnotu chceme zjistit. ODMOCNINA – Funkce ODMOCNINA vypočítá druhou odmocninu daného čísla. Zápis funkce: „=ODMOCNINA(číslo)“. Číslo je číslo, jehož odmocninu chceme vypočítat. PI – Funkce PI vloží do buňky nebo vzorce číslo 3,14159265358979, matematickou konstantu pí (Ludolfovo číslo), s přesností na 15 platných číslic. Zápis funkce: „=PI()“. SIN – Funkce SIN vypočítá sinus daného úhlu. Zápis funkce: „=SIN(číslo)“. Číslo je úhel v radiánech, jehož sinus chceme vypočítat. COS – Funkce COS vypočítá kosinus daného úhlu. Zápis funkce: „=COS(číslo)“. Číslo je úhel v radiánech, jehož kosinus chceme vypočítat. ZAOKROUHLIT – Funkce ZAOKROUHLIT zaokrouhlí číslo na zadaný počet číslic. Zápis funkce: „=ZAOKROUHLIT(číslo;číslice)“. Číslo je povinný argument. Jde o číslo, které chceme zaokrouhlit. Číslice je povinný argument, určuje počet číslic, na které chceme číslo zaokrouhlit. ROK – Funkce ROK převede zadané datum na rok (například datum 21.5.2005 převede na 2005). Rok je celé číslo v rozmezí 1900-9999. Zápis funkce: „=ROK(datum)“. Datum je datový údaj, který chceme převést na rok. SUMIF – Funkce SUMIF vypočítá součet hodnot v oblasti buněk, které splňují určité kritérium buď ve stejné nebo v jiné oblasti buněk. Zápis funkce: „=SUMIF(oblast;kritéria;součet)“. Oblast je povinný argument. Jde o oblast buněk vyhodnocovanou pomocí daného kritéria. Buňky v jednotlivých oblastech musí představovat čísla nebo názvy, matice či odkazy, které obsahují čísla. Prázdné a textové hodnoty jsou ignorovány. Kritéria jsou povinný argument. Kritérium může být vyjádřené číslem, výrazem, odkazem na buňku, textem nebo funkcí. Definuje buňky, jež mají být sečteny. Kritérium může mít například následující podoby: 32, „>32“, B5, „32“, „jablka“ nebo DNES(). Součet je nepovinný argument. Jde o buňky, které budou sečteny v případě, že chceme sečíst jiné buňky, než jaké jsou zadány v argumentu oblast. Pokud je argument součet vynechán, sečte Excel buňky zadané v argumentu oblast (tedy buňky, u kterých je použito zadané kritérium). KDYŽ – Funkce Když se používá v případech, kde je potřeba, aby se vzorec sám rozhodl mezi dvěma alternativami a podle toho vykonal určitý výpočet. Zápis funkce: „KDYŽ(podmínka;ano;ne)“. Podmínka je libovolná podmínka nebo výraz, který může být vyhodnocen jako PRAVDA nebo NEPRAVDA. Ano je hodnota, která je vrácena, jestliže hodnota argumentu podmínka je PRAVDA. Ne je hodnota, která je vrácena, jestliže hodnota Obrázek 74 – Průvodce vložení funkce argumentu podmínka je NEPRAVDA.

84


Příklad: Pokud bude prospěch žáka či žákyně menší nebo roven 3, pak ať Excel do připravené buňky napíše OK. Bude-li prospěch horší jak 3, ať napíše skutečný prospěch. Označme buňku, ve které bude vyhodnocení podmínky. Klikneme v řádku vzorců na tlačítko fx. V okně Vložit funkci zvolme kategorii funkce Logické a následně v pravé části klikneme na podmiňovací funkci KDYŽ. Poté stiskneme OK. Excel zobrazí okno, ve kterém je třeba doplnit tři údaje. Podmínka – doplníme samotné znění podmínky. V našem případě obsah buňky musí být menší nebo roven 3. Ano – napíšeme, co požadujeme, pokud výše uvedená podmínka bude splněna. V našem případě napíšeme text OK umístěný v uvozovkách. Ne – doplníme, co se má provést, pokud výše uvedená podmínka nebude splněna. V našem případě vypíšeme obsah porovnávané buňky. Klikneme na tlačítko OK – podmínka je zadána a vyhodnocena. Vytvořili jsme vzorec „=KDYŽ(A1<=3;"OK";A1)“.

Chybová hlášení Při výpočtech můžou vzniknout chyby, na které Excel reaguje chybovým hlášením: - ##### – sloupec není dostatečně široký pro zobrazení hodnoty nebo je použito záporné datum či čas. - #DIV/0! – ve vzorci se vyskytuje dělení nulou. - #N/A – pro vzorec nebo funkci není k dispozici požadovaná hodnota. - #NÁZEV? – nebyl rozpoznán text ve vzorci. - #NULL! – vzorec nemá žádný výsledek (např. průnik dvou oblastí, které se nepřekrývají). - #NUM! – neplatná číselná hodnota ve vzorci. - #REF! – odkaz na buňku je neplatný. - #HODNOTA! – chybný typ argumentu nebo operandu ve funkci.

Řazení a filtrování dat Řazení dat je nedílnou součástí analýzy dat. Uspořádání seznamu jmen podle abecedy nebo čísel podle velikosti pomůže jejich přehlednosti, lepšímu pochopení a při organizaci a vyhledávání. Řazení dat se většinou provádí na sloupcích, ale můžeme řadit také řádky.

Seřazení dat Vybereme sloupec s alfanumerickými daty. Na kartě Domů klikneme ve skupině Úpravy na tlačítko Seřadit a filtrovat. Chceme-li seřadit vzestupně podle abecedy, klikneme na příkaz od A po Z. Jestliže chceme řadit sestupně, použijeme příkaz od Z do A. Pro řazení čísel je postup obdobný, pouze příkaz se automaticky změní na Seřadit od nejmenšího k největšímu pro vzestupné řazení a Seřadit od největšího k nejmenšímu pro sestupné řazení. Pokud máme v tabulce ručně nebo podmíněně naformátovanou oblast buněk s barevným textem nebo výplní buňky, můžeme řadit dle barvy. V oblasti buněk vybereme sloupec nebo oblast takto naformátovanou. Na kartě Domů klikneme ve skupině úpravy na položku Seřadit a filtrovat a vybereme příkaz Vlastní řazení. Zobrazí se dialogové okno Seřadit. V poli Sloupec vybereme sloupec, podle kterého chceme řadit. V poli řazení vybereme parametr, podle něhož chceme řadit. Máme na výběr mezi: Hodnota, Barva buňky, Barva písma a Ikona buňky. V seznamu pořadí vybere požadovaný způsob řazení. Okno Obrázek 75 – Řazení dat seřadit umožňuje řadit data podle více kritérií. Další kritérium přidáme pomocí tlačítka Přidat úroveň.

85


Obrázek 76 – Dialogové okno Seřadit

Automatický filtr Filtrování dat pomocí funkce Automatický filtr představuje snadný a rychlý způsob vyhledávání dat a práci s podmnožinou dat. Po filtrování jsou zobrazena pouze ta data, která splňují zadaná kritéria. Pomocí automatického filtru lze vytvářet tři typy filtrů: podle hodnot seznamu, podle formátu a podle kritérií. Automatický filtr zapneme následujícím způsobem: označíme sloupce nebo oblast, na níž ho budeme aplikovat. První řádek oblasti považuje Excel za hlavičku tabulky a nefiltruje ji. Na kartě Data ve skupině Seřadit a filtrovat klikneme na tlačítko Filtr. Ke všem vybraný sloupcům se přidalo rozbalovací tlačítko se šipkou. Kliknutím na toto tlačítko se rozbalí nabídka pro nastavení parametrů filtru pro daný sloupec.

Podmíněné formátování Pokud chceme v tabulce zvýraznit chybové hodnoty, zpřehlednit data, zlepšit čitelnost výsledků aj., použijeme k tomu příkaz Podmíněné formátování. Tato funkce barevně označuje buňky, které splňují určité podmínky. Podmíněné formátování lze aplikovat nejen na číselné hodnoty, ale i na text, nebo lze zvýrazňovat podle zadaného vzorce. Výhodou tohoto formátování je, že pokud změníte hodnoty v tabulce, podmíněné formátování se dynamicky mění podle nově Obrázek 77 – Filtrování dat zadaných. Klidně můžeme vytvořit prázdnou tabulku, nastavit podmíněné formátování a pak zadávat hodnoty, formátování se bude průběžně měnit. Druhou možností, že můžeme využít stávající tabulku, kde smažeme hodnoty a podmíněné formátování zachováme. Příkaz Podmíněné formátování nalezneme na kartě Domů. Otevře se rozbalovací seznam. Jeho první část umožňuje vytvářet rychle jednotlivá pravidla. Ať už chceme použít tento zrychlený automatický postup, nebo budeme formát nastavovat ručně, je nutné nejdříve vymezit oblast, kde se má podmíněné formátování aplikovat. Pak buď volíme z připravených řešení, nebo klikneme na příkaz Nové pravidlo. V následném okně zvolíme typ pravidla, upravujeme formát, nebo nastavujeme mezní 86

Tabulkový editor MS Excel hodnoty. Zaleží zde na vybraném pravidlu. Pokud chceme vidět seznam již vytvořených pravidel, zvolíme příkaz Spravovat pravidla. Pro mazání pravidla použijeme předchozí příkaz. Hromadně lze pravidla z vybrané oblasti smazat v nabídce Vymazat pravidla. Volba pro formát na základě hodnot umožňuje využívat barevné škály (přechody mezi dvěma, třemi barvami). Formátování se pak projeví u VŠECH označených buněk. Volba pro formát buněk, které obsahují nějakou hodnotu, zvýrazní POUZE ODPOVÍDAJÍCÍ buňky, které vyhovují zvolenému pravidlu. Zvýraznit je možné i duplicitní nebo jedinečné hodnoty v oblasti dat. Poslední volbou je formátování podle zadaného vzorce. Můžete buď vložit odkaz na buňku, která vzorec obsahuje, nebo vzorec vložíme přímo do podmínky. Možností je velké množství. Tuto funkci je dobré se naučit a používat. Pomáhá především v lepší orientaci a hledání chyb ve velkých tabulkách, kde se snadno překlepneme. Tato volba pak velmi rychle může špatné hodnoty zobrazit. Obrázek 78 – Nabídka podmíněného Velmi často se stává, že se při vytváření pravidel se formátování některá pravidla duplikují a formátování pak nefunguje tak, jak by mělo. Vždy je potřeba pomocí příkazu Spravovat pravidla přebytečná pravidla mazat. Jako příklad využití podmíněného formátování mohu uvést školní klasifikaci. Máme tabulku se třiceti studenty a u každého 15 známek. Můžeme velmi rychle zvýraznit všechny hodnoty, které v tabulce nesmí být. Jsou to hodnoty menší než 1 a větší než 5. Pokud toto pravidlo na oblast dat praktikujeme, ihned vidíme, zda máme někde špatnou hodnotu.

Obrázek 79 – Okno pro tvorbu nového pravidla

Grafy Grafické zobrazení dat je v praxi důležité. Setkáme se s ním nejen v odborných článcích, ale také v běžném každodenním životě. Síla grafů není v přesnosti vyjádření dat, ale v jejich přehledném zobrazení a snadné srozumitelnosti. Velmi často jednoduchý graf má větší vypovídací hodnotu než sebelépe upravená tabulka plná čísel nebo slovní popis. Graf slouží k nejjednodušší analýze dat.

87


Základní pojmy Sady hodnot, které chceme vynést v grafu, se nazývají datové řady. Při tvorbě grafu si musíme uvědomit, zda datové řady tvoří ve výchozí tabulce řádky nebo sloupce. Údaje použité pro popis nehodnotové osy se nazývají kategorie. V tabulce to bývají hlavičky datových řad. Graf vychází nejčastěji z pravoúhlé soustavy souřadnic. Na vodorovnou osu (osa x) umisťujeme kategorie (nezávisle proměnné). Na svislou osu (osa y) zaznamenáváme hodnoty závisle proměnné veličiny. Osy označujeme popisem veličiny a označením použité jednotky. Datové řady jsou hodnoty v tabulce, které chceme zobrazit do grafu. Mohou být ve sloupcích nebo řádcích. Obraz datového bodu je grafické znázornění hodnoty do grafu (bod, sloupec, výseč apod.). Je to konkrétní hodnota z datové řady. Stupnici umístíme na obě osy. Její struktura závisí na struktuře dat. Stupnice mají zpravidla počátek (nulu) v průsečíku os. Někdy je výhodnější, aby stupnice začínala jiným číslem než je nula. Máme-li například hodnoty 565, 567 a 612, hodí se pro ně lépe stupnice od 550 do 650. Tím zvýrazníme rozdíly mezi hodnotami. K datovým bodům v grafu mohou být doplněny popisky dat. Jsou to přesné tabulkové hodnoty datového bodu. U grafu může být zobrazena legenda. Ta ukazuje, které sloupce nebo kruhové výseče patří k daným kategoriím. K odpovídajícím barvám přiřadí pojmenování. Oblast grafu je celý graf, všechny jeho prvky včetně pozadí pole s grafem. Zobrazovaná oblast grafu je prostor ohraničený osami grafu.

Obrázek 80 – Popis základních prvků grafu

Vytváření grafů Existuje mnoho typů grafů. Některé se dají použít téměř na cokoliv, jiné jsou vysoce specializované. Při výběru grafu si musíme uvědomit, co od něho očekáváme. Excel 2010 nabízí několik typů grafů v mnoha úpravách.

88

Tabulkový editor MS Excel Sloupcový graf – Používá se především pro porovnání položek v rámci jedné nebo více kategorií prvků. Také se často používá pro studium trendu vývoje hodnot v čase. Může zobrazovat jednu nebo více podobných datových řad. Ve sloupcovém grafu jsou obvykle kategorie uspořádány podél vodorovné osy a hodnoty podle svislé osy. Zvláštní případ sloupcového grafu je například graf pruhový. Spojnicový graf – Zobrazuje souvislou závislost dvou veličin ve formě křivky, která propojuje datové body. Stejně jako sloupcový graf je vhodný například pro znázornění trendu v čase. Kategorie jsou rovnoměrně rozloženy podél vodorovné osy a všechny hodnoty dat jsou rovnoměrně rozloženy podél svislé osy. Bodový graf – Graf zobrazuje funkční závislost mezi dvěma proměnnými formou souřadnic X a Y. Na rozdíl od spojnicového grafu jsou zde vynášeny datové body, které mohou být následně proloženy křivkou v pořadí, v jakém byly vloženy. Hlavní rozdíl od ostatních grafů je, že znázorňuje dvě sady hodnot. Neexistuje zde osa kategorií. Typické použití je pro zobrazení matematické funkce nebo funkčních závislostí mezi proměnnými. Výsečový graf – Znázorňuje poměr jednotlivých částí k celku. Jeho zobrazení pomáhá čtenáři uvědomit si velikosti rozdílů mezi jednotlivými částmi celku.

Obrázek 81 – Základní typy grafů

Rychlý způsob vytvoření grafu Připravíme si data, která chceme do grafu zobrazit. Označíme myší oblast v tabulce s daty, která chceme zobrazit v grafu. Stiskneme kombinaci kláves Alt + F1 (nebo F11). Typ vytvořeného grafu záleží na tom, co máme nastaveno jako výchozí graf.

Vytvoření grafu s kartou vložení Tento způsob vytváření grafu nabízí více možností. Excel nabízí řadu typů grafů, z nichž je možné si vybírat. Opět nejprve musíme mít vytvořenu tabulku hodnot. Z hodnot můžeme vytvořit spojnicový graf. Označíme myší oblast v tabulce s daty, která chceme zobrazit v grafu. Na kartě Vložení je nabídka několika druhů grafů. Z ní si vybereme spojnicový graf. Kliknutím myši na tlačítko spojnicového grafu se rozbalí nabídka s několika jeho variantami. Vybereme základní dvourozměrné uspořádání. 89


Obrázek 82 – Vložení grafu

Změna typu grafu Nyní již máme vytvořený graf, ale chceme ho zaměnit za jiný. Označíme myší graf, který chceme změnit. Na pásu karet se objeví karty Nástroje grafu. Na kartě Návrh poklepáme na nabídku Změnit typ grafu. Objeví se okno Změnit typ grafu. Zde si vybereme nový typ a potvrdíme tlačítkem OK.

Úprava grafů

Název grafu – Název grafu vložíme tak, že myší klikneme na graf, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví skupina kontextových karet Nástroje grafu. Na kartě Rozložení klikneme na nabídku Název grafu. Objeví se nabídka s umístěním názvu. Vybereme požadovaný způsob umístění. V grafu se objeví textové pole s textem Název grafu. Do tohoto pole zadáme požadovaný text názvu grafu. Popisky dat – Popisky bodů datové řady mohou obsahovat hodnotu datového bodu, název datové řady, název kategorie a případně klíč legendy. U výsečového grafu mohou být uvedeny v procentech z celku.

90

Tabulkový editor MS Excel K datové řadě přidáme popisky následujícím postupem: myší klikneme na graf, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví Nástroje grafu. Na kartě Rozložení klikneme na nabídku Popisky dat. Objeví se nabídka s umístěním popisků dat v grafu. Vybereme požadované umístění. Pro změnu formátu popisků dat zvolíme v nabídce s umístěním volbu Další možnosti popisků dat. Objeví se okno Formát popisků dat. Zde je mnoho možností, jak popisky upravit. Nabízené možnosti závisí na druhu grafu. Jiné budou u spojnicového grafu a jiné u výsečového grafu. Obrázek 83 – Úpravy grafu

Grafické úpravy oblastí grafu Excel 2010 nabízí velké množství způsobů, jak upravovat jednotlivé prvky grafu. Můžeme měnit barvy a výplně ploch, barvu a tloušťku čar, můžeme měnit písmo, vytvářet prostorové efekty nebo vkládat další nezávislé grafické prvky. Pro každý typ grafu jsou také připraveny grafické styly. Použitím stylu upravíme graf jako celek. Styl grafu používáme tak, že myší klikneme na graf, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví Nástroje grafu. Na kartě Návrh vybereme vhodný styl z nabídky Styly grafů. Někdy je potřeba upravit jen některou součást grafu (např. nadpis grafu, legendu nebo pozadí grafu). Obdobně jako pro každý typ grafu jsou předdefinované grafické styly, jsou předdefinované také pro každou součást grafu. Je zde definovaná barva výplně, barva čáry a barva textu. Pro další grafické úpravy textu je zde nabídka WordArt. Když chceme použít styl tvaru, myší klikneme na graf a vybereme součást, kterou chceme upravovat. Na kartě Formát vybereme vhodný Styl tvaru nebo Styl WordArt pro text. Může se stát, že nám žádný z předdefinovaných stylů nevyhovuje, nebo chceme upravovat pouze určitý prvek grafu. Pomocí formátování výběru můžeme upravovat samostatně kterýkoliv prvek grafu. Myší klikneme na graf a vybereme prvek grafu, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví Nástroje grafu. Na kartě Rozložení klikneme na nabídku Formátovat výběr. Objeví se nabídka Formát … K této nabídce se můžeme dostat také dalším rychlejším postupem. Myší klikneme na graf a vybereme prvek grafu, který chceme upravovat. Pravým tlačítkem myši klikneme na vybraný prvek a z místní nabídky příkazů vybereme Formát …. Pro každý prvek grafu existuje specifická nabídka pro úpravu jeho vlastností. Nejedná se jen o jeho grafické (barvy sloupců, pruhů, čar a výsečí grafů, velikost písma a barvu názvů a legendy), ale také funkční vlastnosti.

91


Minigrafy Tento druh grafu je novinkou ve verzi 2010. Umisťuje se přímo do buňky. Minigraf slouží především ke zvýraznění trendu dat v tabulce nebo k zvýraznění mezních hodnot. Proto je vhodné jej umístit blízko zdrojových dat. Vložení se provádí na kartě Vložení příkazem Minigrafy. V otevřeném okně vybereme oblast dat (bez popisků), které chceme mít v minigrafu. Dále pak zvolíme buňku, kde se má graf vytvořit. Nastavování vzhledu minigrafu je podobné jako u ostatních grafů.

Obrázek 84 – Ukázka minigrafu a karty pro jeho úpravu

Tisk Nastavení Podobně, jako v aplikaci MS Word, máme také v aplikaci Excel možnost nastavit parametry tištěné stránky a připravit ji k tisku. Na rozdíl od Wordu, kdy jsme byli při práci omezeni formátem papíru, zde pracujeme s rozsáhlou tabulkou. Pokud chceme vidět, jak bude rozložena na jednotlivé stránky papíru, klikneme na kartě Zobrazení ve skupině Zobrazení sešitů na volbu Rozložení stránky. Pro tisk a náhled na něj můžeme stejně jako ve Wordu použít příkaz Tisk na kartě Soubor. Zde jsou však volby omezené a někdy je náhled nepřehledný. Volby jsou podobné jako v aplikaci Word. Pokud chceme upravit velikosti okrajů stránky, na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled stránky nabídku Okraje. Rozbalí se nám nabídka s přednastavenými hodnotami. Zvolíme požadovanou možnost. Pokud nám nevyhovuje žádná z přednastavených možností, klikneme myší na nabídku Vlastní okraje. Objeví se okno Vzhled stránky. Na záložce Okraje zadáme potřebné hodnoty (v centimetrech). Pokud chceme změnit orientaci stránky, na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled stránky nabídku Orientace. Rozbalí se nám nabídka s možností Na šířku a Na výšku. Vybereme požadovanou hodnotu. Při změně formátu papíru na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled stránky nabídku Velikost. Rozbalí se nám nabídka s přednastavenými hodnotami. Zvolíme požadovanou možnost. Pokud nám nevyhovuje žádná z přednastavených možností, klikneme myší na nabídku Další velikosti papíru.

92


Obrázek 85 – Nastavení vzhledu stránky

Když potřebujeme přizpůsobit počet tiskových stran, na kartě Rozložení stránky ve skupině Přizpůsobit měřítko nastavíme hodnotu Šířka pro počet stránek šířky tabulky nebo hodnotu Výška pro počet stránek výšky tabulky. Při tisku dokumentu se měřítko přizpůsobí tak, aby se nepřesáhl nastavený počet stránek.

Obrázek 86 – Nastavení vzhledu stránky pomocí karty Rozložení stránky

Záhlaví a zápatí listu Text zapsaný do záhlaví a do zápatí stránky se zobrazí na všech vytištěných stránkách. Záhlaví i zápatí je rozděleno do tří dílů (levý, prostřední a pravý). Do nich se vkládá vlastní text nebo pole s automatickým textem. Záhlaví a zápatí vložíme tak, že na kartě Vložení ve skupině Text klikneme na nabídku Záhlaví a zápatí. Zobrazí se kontextová karta Nástroje záhlaví a zápatí s kartou Návrh. List se zároveň přepne do zobrazení Rozložení stránky. Do pole záhlaví napíšeme text, vložíme z nabídky pole s automatickým textem, nebo vložíme např. obrázek. Přepnutí na zápatí provedeme stisknutím volby Přejít na zápatí ve skupině Navigace. Excel nabízí několik přednastavených záhlaví a zápatí z polí automatického textu. Najdeme je na kartě Návrh v kontextové kartě Nástroje záhlaví a zápatí. Také zde je nabídnuto jednotlivé pole automatického textu: číslo stránky, počet stránek, aktuální datum, aktuální čas, cesta k souboru, název souboru a název listu.

93


Obrázek 87 – Záhlaví stránky

Příprava stránky na tisk Před tím, než přejdeme k samotnému tisku, je nutné nastavit vzhled stránky a následně zkontrolovat v náhledu, jak se stránky, na které se rozdělí tabulka, vytisknou.

Obrázek 88 – Karta rozložení stránky

Nastavení různých parametrů zobrazení stránky a tabulky najdeme na kartě Rozložení stránky. Obdobné možnosti nastavení nabízí dialogové okno Vzhled stránky, které můžeme zobrazit při náhledu stránky (je zde použito jiné pojmenování některých položek než na kartě Rozložení stránky). Také je možné zvolit stejný příkaz při tisku přes kartu Soubor. Základní nastavení vzhledu stránky jsou: - okraje – nastaví velikost okrajů stránky při tisku. Pokud nastavíme okraje menší, než jaké zvládne tiskárna, bude velikost tištěné stránky oříznuta podle možností tiskárny, - orientace – nastavení orientace papíru při tisku. Máme jen dvě možnosti, na šířku nebo na výšku, - velikost – nastavuje rozměr stránky. Měla by odpovídat rozměru papíru, který vkládáme do tiskárny, - oblast tisku – někdy nepotřebujeme tisknout celý rozsah listu, ale pouze určitou část tabulky. Nastavením oblasti tisku zajistíme, že se bude tisknout pouze námi vybraná oblast. Tento výběr je platný, dokud ho nezrušíme volbou Vymazat oblast tisku, - konce stránky – zalomí stránku nad aktivní buňkou. To použijeme, když potřebujeme upravit rozdělení listu na stránky, - pozadí – umožňuje vložit na pozadí tabulky obrázek, - tisk názvů – při tisku tabulky na více stránek tato volba umožní, aby na každé stránce byly zobrazeny názvy sloupců nebo řádků z tabulky, - mřížka – zapíná nebo vypíná tisk mřížky tabulky, - nadpisy – zapíná nebo vypíná, zda se mají tisknout souřadnice tabulky, - záhlaví a zápatí – již bylo popsáno v předcházejícím odstavci.

94


Zobrazení náhledu před tiskem Tabulku nebo některou její část je možné kdykoliv při práci s Excelem vytisknout. Na rozdíl od Wordu není standardně vidět, kde a jak jsou umístěny hranice stránek. Přehled získáme až po zobrazení náhledu: klikneme na příkaz Tisk pod kartou Soubor. Další z možností, jak zobrazit vzhled stránek při tisku, je přepnout normální zobrazení tabulky na zobrazení s rozložením stránky. Tuto možnost najdeme na kartě Zobrazení ve skupině Zobrazení sešitů.

Tisk vybrané oblasti tabulky Nyní již máme nastavený vzhled stránek k tisku. Již zbývá jen vybrat oblast, která má být vytištěna, a zahájit její samotný tisk. Pod příkazem Tisk na kartě Soubor máme možnost vybrat tisk aktivního listu (to je ten list, který vidíte), celý sešit (to jsou všechny listy v sešitu) nebo výběr. Pro tisk výběru musíme nejprve označit oblast buněk, kterou chceme vytisknout, a teprve poté zvolit volbu Tisk. Pro tisk samostatného grafu musíme nejprve označit pouze požadovaný graf a poté přejít k tisku. Před potvrzením tisku ještě zkontrolujeme, zda máme vybranou a správně nastavenou tiskárnu, zvolený rozsah vytištěných stránek a počet jejich kopií.

95


Prezentace MS PowerPoint Zásady tvorby prezentace Vytvoření prezentace je poměrně časově náročná činnost. Odhaduje se, že příprava jedné hodiny kvalitní prezentace vyžaduje deset až patnáct hodin příprav. Jen zlomek z tohoto času jde na úkor vlastní práce v prezentačním programu. Příprava znamená především shromažďování a třídění materiálů a myšlenek. To nejvíce ovlivní výslednou kvalitu prezentace. Program MS PowerPoint 2010 pro tvorbu prezentací můžeme zařadit mezi grafické aplikace. Používá se pro návrh a především pro grafické ztvárnění jednotlivých snímků prezentace doplněných animacemi, přechody a multimediálními prvky.

Obrázek 89 – Okno programu PowerPoint 2010

Prostředí aplikace PowerPoint Program PowerPoint je poměrně jednoduchý na ovládání. Okno aplikace je rozděleno na tři části. Vlevo je sloupec pro zobrazení osnovy a náhledu snímků. Osnova slouží k přehlednější orientaci především u delších prezentací. Vpravo je prostor hlavní pracovní plochy. Zde se tvoří a upravují vlastní snímky. Pod hlavní pracovní plochou je úzký pruh určený pro psaní poznámek vztahujících se k danému snímku. Tyto poznámky jsou určeny pouze pro autora a při vlastní prezentaci se nezobrazují. V horní části okna PowerPointu se nacházejí pásy karet, které obsahují všechny funkce pro tvorbu a úpravu prezentace.

Vytvoření prezentace Pro vytvoření nové prezentace můžeme použít předpřipravenou prázdnou prezentaci, která se aktivuje po spuštění PowerPointu. Pro začátek získáme jeden čistý snímek, bez textů, s bílým 96

Prezentace MS PowerPoint pozadím, bez efektů a se základním nastavením. Druhý způsob je použití některého z připravených motivů. Získáme jeden snímek s připravenou grafickou úpravou. Další snímky tuto úpravu – motiv přebírají. Motiv znamená barevnou úpravu snímků a jeho rozložení (barva pozadí, textu, typ písma a rozmístění textových polí). Také můžeme použít některou z již připravených šablon. Získáme nejen grafické rozvržení snímku, ale také připravenou osnovu prezentace. Jsou zde připraveny šablony prezentací pro mnoho různých příležitosti. V podstatě stačí upravit jejich obsah a máme hotovo. Pro použití motivu nebo šablony přepneme na kartu Soubor a zvolíme příkaz Nový. K dispozici máme opět výběr z nainstalovaných šablon a motivů, nebo je můžeme stáhnout z Internetu. V pravé části vidíme náhled vybrané šablony nebo motivu.

Uložení prezentace Po vytvoření nové prezentace bychom měli jako další krok provést její uložení. Při další práci na prezentaci se doporučuje ukládat ji průběžně. Tím zajistíme, že při nečekaném ukončení programu, poruše počítače nebo výpadku dodávky elektrické energie, bude zachován aktuální stav naší práce. Při prvním uložení prezentace nastavujeme tři parametry: - Název souboru – jak bude pojmenován soubor obsahující prezentaci, - Uložit do – místo na disku (složka), kam prezentaci uložíme, - Typ souboru – formát, v jakém bude prezentace uložena. Formátem souboru prezentace se myslí vnitřní struktura dat v souboru. Výběr závisí na dalším využití prezentace. Pokud ji budeme používat pouze s programem PowerPoint, uložíme ji ve formátu výchozího nastavení – Prezentace aplikace Obrázek 90 – Panel nástrojů Rychlý přístup PowerPoint (koncovka pptx). Chceme-li, aby se po otevření souboru prezentace začala hned promítat, použijeme formát Předvádění aplikace PowerPoint (koncovka ppsx). Pro použití prezentace ve starší verzi PowerPointu použijeme formát Prezentace aplikace PowerPoint 97-2003 (koncovka ppt). Pro použití na Internetu ji můžeme uložit ve formě webové stránky (koncovka html nebo mht). Prezentaci uložíme tak, že klikneme myší na ikonku Uložit (disketa) na panelu nástrojů Rychlý přístup, nebo použijeme klávesovou zkratku Ctrl+S. Další možností je vybrat na kartě Soubor buď příkaz Uložit, nebo Uložit jako.

Režimy zobrazení Aplikace PowerPoint nabízí tři režimy zobrazení: - Normální zobrazení – je to základní pracovní zobrazení. Plocha PowerPointu je rozdělena na tři části: pracovní plocha, výřez pro osnovu a snímky a výřez pro poznámky. - Řazení snímků – zobrazí náhledy zmenšených snímků tak jak jdou za sebou. V tomto režimu se s prezentací dobře pracuje jako s celkem. - Prezentace – spustí prezentaci na celou obrazovku. Dá se aktivovat klávesou F5. Obrázek 91 – Přepínání režimů zobrazení

Pro rychlé přepínání mezi režimy zobrazení slouží tři malé ikonky v pravé dolní části aplikace. Aplikace PowerPoint nabízí ještě několik dalších možností zobrazení. Všechny najdeme na kartě Zobrazení v pásu karet.

Obrázek 92 – Karta Zobrazení

97


Snímky Prezentace se skládá ze snímků. Každý snímek tvoří jednu obrazovku a je nezávislý na ostatních snímcích. Se snímkem, jako celkem, pracujeme v podokně snímky, kde jsou jejich náhledy. Se snímky můžeme provádět několik základních operací.

Přidání nového snímku Nový snímek můžeme do prezentace přidat na kterékoliv místo. Můžeme to udělat několika způsoby. Základní způsob je pomocí použití ikon v pásu karet. Na pásu karet vybereme kartu Domů. Ve skupině příkazů Snímky klikneme na rozbalovací šipku ikony Nový snímek. Z nabízeného seznamu snímků vybereme požadované rozložení snímku. Druhý rychlý způsob je pomocí myši. V podokně snímky klikněme pravým tlačítkem na snímek, za který chceme přidat nový, nebo na mezeru mezi snímky. Ze zobrazené nabídky vybereme položku Nový snímek. Nově vytvořený snímek přebírá rozložení snímku podle snímku, který mu v pořadí předchází.

Odebrání snímku

Obrázek 93 – Rozložení snímku

Potřebujeme-li odstranit nepotřebný nebo nepovedený snímek z prezentace, označíme ho a stiskneme myší ikonku Odstranit na kartě Domů, nebo použijeme na klávesnici klávesu Delete.

Změna pořadí snímků Změnu pořadí snímků provedeme přetažením myší. Myší uchopíme snímek a přetáhneme ho na nové umístění mezi dvěma snímky.

Skrytí snímku V prezentaci se mohou vyskytnout snímky, které nebudeme chtít při prezentaci zobrazit, ale přitom je budeme chtít zachovat pro pozdější použití. Takový snímek můžeme skrýt. Skrytý snímek zůstává součástí prezentace, je vidět ve všech pracovních zobrazeních, ale při promítání prezentace bude vynechán. Nastavíme si vlastnosti skrytý snímek. Na pásu karet vybereme kartu Prezentace. Ve skupině příkazů Nastavení klikneme na tlačítko Skrýt snímek. Skrytý snímek je označen přeškrtnutím čísla v pořadí snímku. Stejným tlačítkem ho opět zařadíme zpět do prezentace. K tomuto postupu opět existuje alternativní rychlejší postup pomocí pravého tlačítka myši.

Změna rozložení snímku Pro každý nový snímek prezentace je potřeba si nejprve promyslet tzv. rozložení snímku. Každý snímek se skládá z objektů. Objekty mohou být textová pole, tabulky, grafy, obrázky, kliparty, apod. Rozložením snímku zde rozumíme určení, zda, kde a jak budou objekty na snímku umístěny. Toto

98

Prezentace MS PowerPoint rozložení můžeme měnit i v průběhu utváření snímku, ale v takovém případě může dojít ke ztrátě některých objektů, a tím i dat. Při úpravě rozložení snímku na pásu karet vybereme kartu Domů. Ve skupině příkazů Snímky klikneme na rozbalovací tlačítko Rozložení. Vybereme požadované rozložení.

Formátování Většinu svých myšlenek sdělujeme slovy. Nedílnou součástí prezentací je text. Snímek prezentace je tvořen objekty. Text je uzavřen do objektu textové pole. Do textového pole se vkládá vlastní text. Vlastnosti použitého písma (typ, velikost a barva) jsou odvozeny z použité šablony.

Formátování textu Formátování textu provádíme stejným způsobem jako v programu MS Word 2010. Můžeme měnit typ písma, velikost a barvu. Také můžeme změnit řez písma (normální, tučné, kurzíva). Dále můžeme změnit zarovnání, odsazení nebo řádkování textu a mnoho dalších vlastností. Většinu těchto úprav můžeme provést pomocí příkazů nabízených na kartě Domů. Nebo na kartě Formát (pokud jsme v textovém poli). Vybereme pole, kde budeme chtít formátovat text. Změna formátování se projeví v celém poli. Pokud vybereme část textu, změna formátování se projeví pouze u vybrané části. Textové pole je objekt. Kromě změny formátu textu můžeme měnit i další vlastnosti. Klikneme-li myší na textové pole, objeví se v pásu karet Nástroje kreslení s kartou Formát. Tato karta nám umožní měnit tvar textového pole a styl výplně a obrysu. Máme zde také možnost přidávat prostorové efekty.

Vytvoření pole

textového

Pokud potřebujeme na snímku více textových oblastí, než je v návrhu rozvrženého snímku, musíme si vytvořit nové textové pole ručně. V pásu karet vybereme kartu Vložení. Klikneme na ikonu Textové pole. Vzhled šipky myši se změní na tvar kurzoru (čárku). Klikneme myší do snímku tam, kde si přejeme vytvořit nové textové pole. Obrázek 94 – Okno Formát tvaru – textové pole

Přesunutí textového pole V případě, že budeme chtít v rámci jednoho snímku přesunout textové pole na jiné místo, postupujeme následovně: Klikněme levým tlačítkem myši do textového pole. Uchopíme myší textové pole za čárkované ohraničení (nikoliv za kolečka nebo čtverečky v rozích). Přesuneme textové pole myší na nové umístění.

99


Změna velikosti Velikost nového textového pole je určena velikostí vloženého textu, kterému se přizpůsobuje. Pokud potřebujeme pole s pevnou šířkou, uchopíme myší kolečko v rohu pole. Tažením myši nastavíme potřebnou šířku. Nyní máme textové pole, které má pevnou šířku a výšku přizpůsobuje textu. Můžeme nastavit také pevnou výšku. Pravým tlačítkem myši klikneme do textového pole. Z nabídky příkazů vybereme Formát obrazce. V okně Formát obrazce klikneme na záložku Textové pole a zvolíme možnost Nepřizpůsobovat.

Otočení textového pole Textovým polem, stejně jako s kterýmkoliv jiným objektem, lze otáčet a překlápět. Směr textu v poli se přizpůsobí nové pozici. Otočení textového pole lze docílit tím, že klikneme myší na textové pole. Objeví se orámování textového pole s jedním zeleným kolečkem. Uchopíme myší zelené kolečko a pohybujeme myší ve směru požadovaného otáčení.

Obrázek 95 – Otočení textového pole

Textové pole můžeme otočit také o přesný úhel. Pro úhel 90° můžeme použít připravenou volbu na kartě Formát. V nabídce otočit můžeme vybrat krok otočení o 90°. Nabídka Další možnosti otáčení… umožňuje nastavit přesný úhel natočení textového pole.

Obrázek 96 – Otočení na kartě formát

Tabulky Práce s tabulkou v PowerPointu je obdobná jako v aplikaci MS Word. Na rozdíl od tabulkových editorů se jedná o jednoduchou tabulku, která neumí žádné výpočty nebo matematické vzorce. Jedná se čistě o grafickou tabulku.

Vytvoření tabulky Pokud chceme vytvořit snímek s tabulkou, je nejjednodušší s tím počítat již při vytváření nového snímku. Vybereme rozložení snímku s polem pro vytvoření tabulky. Po kliknutí na ikonku s tabulkou

100

Prezentace MS PowerPoint se objeví dialogové okno, které se dotáže na počet sloupců a řádků tabulky. Vyplníme hodnoty a vytvoří se tabulka, která si svoji šířku přizpůsobí velikosti pole. Další způsob vložení nové tabulky do snímku je pomocí karty Vložení. V pásu karet na kartě Vložení vybereme rozbalovací ikonu Tabulka. Rozbalí se nabídka Vložit tabulku. Zde je mřížka, ve které pomocí myši označíme počet řádků a sloupců tabulky. Rozbalovací menu nabízí také další možnosti vytvoření Obrázek 97 – Vložení tabulky tabulky: - Vložit tabulku – objeví se dialogové okno, do něhož zadáme šířku a výšku tabulky. - Navrhnout tabulku – kurzor myši se změní na pisátko, kterým nakreslíme tabulku. - Tabulka Excel – vloží se tabulka aplikace Excel. Program PowerPoint se propojí s aplikací Excel a nabídne plnohodnotné prostředí tabulkového editoru.

Změna šířky a výšky buněk v tabulce Každý sloupec či řádek lze zúžit nebo rozšířit tahem myší. Kurzor myši se na hranici dvou buněk změní na oboustrannou šipku. Nyní můžeme uchopit hranici mezi buňkami a tahem myší změnit její pozici. Řádky si nenechají nastavit menší výšku, než jaká je potřebná pro zobrazení textu v buňce. Je zde také možnost nastavit přesnou výšku řádku a šířku sloupce. Označíme řádek nebo sloupec. V pásu karet v Nástrojích tabulky vybereme kartu Rozložení. V nabídce Velikost buňky zadáme požadovaný rozměr. Pokud chceme mít u více řádků stejnou výšku nebo u více sloupců stejnou šířku, označíme nejdříve všechny sloupce nebo řádky, u nichž chceme rozměr nastavit, a poté provedeme vlastní nastavení na kartě Rozložení v Nástrojích tabulky.

Slučování a rozdělování buněk Slučování a rozdělování buněk je užitečné při tvorbě složitějších tabulek. Umožňuje různě kombinovat buňky v řádcích a Obrázek 98 – Vložení tabulky sloupcích. Často se používá u hlaviček tabulek. Sloučení buněk provádíme tak, že označíme do bloku buňky, které chceme sloučit (dvě a více sousedících buněk). Na pásu karet v Nástrojích tabulky klikneme myší na kartu Rozložení. Stiskneme myší tlačítko Sloučit buňky. Obdobně můžeme sloučit buňky pomocí místní nabídky vyvolané pravým tlačítkem myši. Buňky rozdělíme obdobným postupem jako při sloučení. Klikneme myší do buňky a místo volby Sloučit buňky použijeme volbu Rozdělit buňky. Nyní budeme dotázáni na počet sloupců a řádků, které mají vzniknout.

101


Orámování a výplně tabulky Po vytvoření tabulky je její grafický styl definován použitou šablonou. Tuto celkovou grafickou úpravu tabulky můžeme změnit použitím některého ze stylů nabízených na kartě Návrh v Nástrojích tabulky. PowerPoint také umožňuje změnit styl a tloušťky čáry či výplň doslova u každé buňky samostatně. Každá buňka může být z každé strany orámována jiným typem čáry. Při nastavení stylu čáry vybereme buňku nebo oblast buněk, u kterých chceme provést změnu typu čáry. V pásu karet na kartě Návrh nastavíme styl čáry, její tloušťku a barvu. Ve skupině příkazů Styly tabulky rozbalíme nabídku Ohraničení a zvolíme, jakým způsobem má být nastavený styl čáry. Barevnou výplň jednotlivých buněk Obrázek 99 – Slučování buněk nastavíme pomocí rozbalovací nabídky Stínování na kartě Návrh v Nástrojích tabulky. V rozbalené nabídce můžeme volit mezi několika typy výplní. Výplň může být tvořena jednou barvou (barvy motivu, standardní barvy, další barvy výplně), přechodem dvou barev, texturou nebo obrázkem (ze souboru).

Grafické objekty Prezentace v PowerPointu by bez grafiky byla strohá a pro posluchače nezáživná, proto MS Office nabízí množství grafických objektů pro oživení. - Obrázky, - Diagramy SmartArt, - Grafy. Všechny grafické objekty v PowerPointu jsou především objekty. Můžeme s nimi provádět několik základních operací: změnu velikosti, překlopení, otočení, zarovnání, změnu vrstvy a seskupování.

Změna velikosti objektu Pokud potřebujeme u jakéhokoliv objektu změnit velikost, máme k tomu tři základní postupy: - Tažením myší za úchytové body (rychlé, ale nepřesné). Myší označíme objekt. Kolem objektu se objeví rámeček Obrázek 100 – Změna barevné výplně s úchytovými body. Myší uchopíme některý z úchytových bodů a změnou jeho umístění se změní velikost objektu. - Tlačítky ve skupině Velikost na kartě Formát (přesné, méně možností). Myší označíme objekt. Objeví se karta Formát. Ve skupině Velikost zadáváme přesné rozměry objektu v centimetrech. - Příkazem Velikost a umístění z místní nabídky (přesné, více možností). Pravým tlačítkem klikneme na objekt, rozbalí se místní nabídka. Z ní vybereme volbu Velikost a umístění. Máme zde několik možností. Opět můžeme zadávat přesnou velikost objektu v centimetrech, navíc zde můžeme měnit měřítko objektu v procentech.

102

Prezentace MS PowerPoint

Obrázek 101 – Velikost a umístění objektu

Objekty typu obrázek umožňují změnu velikosti pomocí oříznutí objektu. Oříznutí objektu se používá, pokud v prezentaci chceme zobrazit jen jeho určitou část. - Označíme myší objekt. V pásu karet se objeví karta Formát. Ve skupině velikost klikneme na ikonu Oříznout. Kolem objektu se změní tvar úchytových bodů. Myší uchopíme za některý z nich a změnou jeho umístění měníme polohu okraje objektu. - Další možnost, jak objekt oříznout, je pomocí místní nabídky Velikost a umístění. Pravým tlačítkem klikneme na objekt, rozbalí se místní nabídka. Z ní vybereme volbu Velikost a umístění. V dialogovém okně zadáváme přesnou velikost oříznutí v centimetrech. Obrázek 102 – Oříznutí objektu na kartě Formát

Zarovnání objektu PowerPoint umožňuje objekty zarovnat vzhledem ke snímku. Nabídku Uspořádat pro zarovnání objektu nalezneme na kartě Domů ve skupině Kreslení. Podobné nastavení najdeme také v Nástrojích kreslení na kartě Formát. Ve skupině Uspořádat je rozbalovací menu Uspořádat.

103


Překlopení a otočení objektu Otočení objektu můžeme provést několika způsoby: - Tažením myši za zelený úchytový bod (rychlé, ale nepřesné). Myší označíme objekt. Kolem objektu se objeví rámeček s úchytovými body. Myší uchopíme zelený bod a změnou jeho umístění se mění úhel otočení objektu. - Pomocí přednastavených hodnot. Myší označíme objekt. Objeví se karta Formát. Ve skupině Uspořádat rozbalíme seznam Otočit. Zde je nabídka pro otočení o 90° doleva nebo doprava. - Příkazem Velikost a umístění z místní nabídky (přesné). Pravým tlačítkem klikneme na objekt a rozbalí se místní nabídka. Z ní vybereme volbu Velikost a umístění. Zde můžeme zadat přesný úhel ve stupních, o kolik se má objekt otočit. Obrázek 103 – Zarovnání objektu

Obrázek 104 – Otočení a překlopení objektu

Vrstvy objektů Při vytváření objektů dochází k jejich ukládání do vrstev. Vrstvy určují jejích pořadí při vykreslování, a když se objekty překrývají, tak také klesá jejich viditelnost. Naposledy vytvořený objekt se nachází v nejvrchnější vrstvě, a proto může překrývat všechny ostatní objekty. Nejstarší vytvořený objekt se nachází v nejspodnější vrstvě, a naopak ho může libovolný objekt zakrýt. Vrstvu jakéhokoliv objektu můžeme dle potřeby změnit. Nástroje pro změnu pořadí vrstev objektů nalezneme na kartě Domů v rozbalovacím seznamu Uspořádat. Tyto změny lze provést také pomocí karty Formát v Nástrojích kreslení.

Obrázek 105 – Změna pořadí vrstev objektů

Seskupování objektů Seskupení více objektů je vhodné pro snadnější práci s více objekty najednou. Výsledný seskupený objekt se chová jako jeden celek, není proto potřeba při každé manipulaci znovu zdlouhavě 104

Prezentace MS PowerPoint označovat všechny dílčí objekty. Před seskupením objektů je potřeba nejprve potřebné objekty označit. Na kartě Formát v Nástrojích kreslení je rozbalovací seznam Skupina. Zde máme tlačítka pro seskupování a oddělení objektů.

Obrázek 106 – Seskupování objektů

Grafy Aplikace PowerPoint disponuje nástrojem pro tvorbu jednoduchých grafů. Přesněji řečeno, aplikace PowerPoint využívá aplikaci Excel pro tvorbu grafů.

Obrázek 107 – Vložení grafu

Vytvoření grafu Pokud chceme vytvořit snímek s grafem, je výhodné s tím počítat již při vytváření nového snímku (stejně jako při tvorbě tabulky). Vybereme rozložení snímku s polem pro vytvoření grafu. Po kliknutí na ikonku s grafem se objeví dialogové okno Vložit graf. Vybereme jeden z nabízených vzorů grafu. Po vybrání typu grafu se otevře aplikace Excel, kde můžeme upravovat hodnoty. Změny při editaci dat v tabulce se přímo vykreslují na snímku prezentace. Pro potvrzení změn dat stačí Excel zavřít. Výhodou této spolupráce dvou aplikací je možnost využití celé výpočetní síly Excelu pro tvorbu grafu.

105


Obrázek 108 – Úprava dat v grafu

Úprava dat v grafu Otevřít tabulku pro další úpravy dat můžeme několika způsoby. Můžeme to provést buď kliknutím pravého tlačítka myši na plochu grafu, vybrat příkaz Upravit data, nebo označením grafu, který chceme upravovat, a následně vybrat příkaz Upravit data v Nástrojích grafu na kartě Návrh ve skupině Data.

Změna typu grafu Aplikace PowerPoint nabízí 11 základních typů grafů a velké množství dalších z nich odvozených. Změnu typu grafu provedeme označením grafu. Na pásu karet se objeví Nástroje grafu. Zde na kartě Návrh klikneme na ikonu Změnit typ grafu. Z nabídnutého seznamu vybereme nový typ a potvrdíme tlačítkem OK.

Změna stylu grafu a úprava oblastí grafu Dvojím kliknutím na graf se dostaneme do režimu pro úpravu grafu. Nyní zde můžeme měnit téměř cokoliv od typu grafu až po čáry os grafu. Někdy se dostaneme do situace, kdy potřebujeme upravit grafický styl celého grafu. PowerPoint nabízí další rychlé styly grafů v Nástrojích grafu na kartě Návrh. Jsou zde grafy odvozené od vybraného grafu, které mají propracovanější grafiku. Grafickou úpravu jednotlivých částí grafu můžeme měnit pomocí nabídek na kartě Formát v Nástrojích grafu. Můžeme také měnit rozložení grafu. Na kartě Návrh najdeme seznam základních rozložení k použitému grafu (umístění názvu, legendy, popisků,…). Mnoho dalších možností nabízí karta Rozložení. Zde je umožněno změnit mnoho detailů v rozložení grafu, případně přidat další objekty do grafu.

SmartArt Grafické objekty SmartArt slouží k vytváření organizačních diagramů, seznamů, hierarchických struktur, popisu procesů nebo cyklů.

106


Vytvoření obrázku SmartArt Vytváření obrázku SmartArt je podobné vytváření grafu. Přejdeme na snímek, na který chceme SmartArt vložit. Na pásu karet na kartě Vložení klikneme na ikonu SmartArt. Z otevřeného dialogového okna Zvolit obrázek SmartArt vybereme požadovanou strukturu obrázku.

Obrázek 109 – Vložení SmartArt

Úprava struktury obrázku SmartArt Obrázek SmartArt je složen z vektorových objektů a z textových polí. Text můžeme psát buď rovnou do jeho připravených polí, nebo do levého pomocného okna. Pokud není levé editační okno zobrazeno, klikneme na obrázek SmartArt. Kolem obrázku se zobrazí rámeček. Na levé části rámečku je pole s dvěma šipkami. Kliknutím na šipky se otevře levé editační okno. Počet polí v obrázku SmartArt je možné upravit. Můžeme přidávat nebo ubírat jednotlivé části obrázku. Pokud chceme přidat pole, klikneme na pole, vedle kterého hodláme přidat pole nové. Na pásu karet na kartě Návrh klikneme ve skupině Vytvořit obrázek na ikonu Přidat obrazec. V zobrazené nabídce vybereme umístění nového tvaru. Odebrání pole provedeme označením pole a jeho smazání klávesou Delete. Pro úpravu obrázku SmartArt máme mnoho možností. Všechny úpravy provádíme pomocí nabídek na kartách Návrh a Formát v Nástrojích pro obrázky SmartArt. Mezi nejčastější úpravy patří: - Změna tvaru pole, - Změna velikosti obrazce, - Změna rozložení obrázku SmartArt, - Změna stylu obrazce, - Změna stylu obrázku SmartArt, - Změna barvy obrázku SmartArt.

Obrázky Zdroje obrázků Obrázek je typický grafický objekt. Do prezentace můžeme vkládat obrázky dvou typů: - Vektorové obrázky jsou složeny z křivek. Obrázek je vytvořen matematickým popisem jednotlivých objektů. Příkladem je klipart. - Bitmapové obrázky se skládají z jednotlivých bodů, u nichž je definována barva. Příkladem je digitální fotografie. 107

Práce s počítačem Vložení klipartu: Klipart je jednoduchý vektorový obrázek, který slouží jako nenucená ilustrace a dotváří vyznění snímku. Součástí PowerPointu je Galerie médií, která obsahuje množství klipartů rozdělených do kategorií podle námětu. Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Klipart. Otevře se podokno úloh Klipart. Zde můžeme vyhledávat kliparty podle témat, nebo zahrnout online databázi z office.com. Vložení obrázku: - obrázek musí být ve formátu, se kterým umí PowerPoint pracovat: JPEG, PNG, BMP, GIF, TIF, TGA, WMF, … - pokud je potřeba obrázek upravit (změnit velikost, oříznout), je vhodné to provést programem pro úpravu fotografií před vložením do prezentace. Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Obrázek. V dialogovém okně Vložit obrázek zvolíme požadovaný obrázek a klikneme na tlačítko Vložit. Další možností je přetažení do aplikace přímo z okna Průzkumníka.

Obrázek 110 – Vytvoření prezentace Fotoalbum

Fotoalba Kromě běžných prezentací využívajících obrázky můžeme vytvořit speciálně formátovanou prezentaci zaměřenou na promítání fotografií, tzv. fotoalbum. Tento typ prezentace zobrazuje snímky s pravidelně rozloženými fotografiemi, u nichž jsou jen kratší texty v poli popisků. Pro prezentaci fotoalb má PowerPoint připraven nástroj pro jejich automatické tvoření. Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Fotoalbum. Z nabídky vybereme Nové fotoalbum. Otevře se dialogové okno Fotoalbum. Klikneme na tlačítko Soubor či disketa… v okně Vložit nové obrázky vybereme obrázky, které chceme použít pro tvorbu fotoalba, a klikneme na tlačítko Vložit. Nyní upravíme vzhled prezentace. V okně Fotoalbum můžeme měnit pořadí obrázků, překlopit obrázky podle potřeby, změnit rozložení a počet obrázků na snímku nebo vložit textové popisky k obrázkům. Vlastní prezentaci vytvoříme kliknutím na tlačítko Vytvořit. Vzniklé fotoalbum můžeme dále upravovat jako běžnou prezentaci. 108


Efekty Efekty jsou funkce, které vytvářejí dynamickou složku prezentace. Používají se, aby prezentaci zatraktivnily, a přispívají k udržení pozornosti publika nebo k zaměření pozornosti na konkrétní objekt snímku. Efekty jsou vizuální a zvukové vlastnosti, které je možné použít na jakýkoliv objekt nebo celý snímek prezentace.

Přechody snímků Pro přechod mezi snímky nabízí PowerPoint množství efektů prolnutí, rolování, odstrčení a překrytí snímků, které lze doplnit zvukem. Přechod snímků vytvoříme tak, že klikneme myší na snímek, k němuž se má přecházet. Na kartě Přechody vybereme jeden z nabízených přechodů. Na stejné kartě upravíme další vlastnosti přechodu.

Obrázek 111 – Přechod snímků na kartě Animace

Zvuk k efektu přechodu lze přiřadit z rozbalovací nabídky v oblasti Časování. Je zde také možnost použít vlastní zvuk. Ten musí být v počítači uložen ve formátu WAV. Pro použití vlastního zvuku vybereme z rozbalující nabídky zvuků možnost Jiný zvuk… Otevře se dialogové okno Přidat zvuk, pomocí něhož vyhledáme požadovaný soubor. Další vlastnost přechodu snímků je rychlost přecházení. Tu nastavíme pomocí příkazu Doba trvání. V pravé části skupiny Časování můžeme nastavit, zda bude přechod na daný snímek proveden automaticky po určitém čase (vhodné pro automatické prezentace), nebo bude čekat na reakci uživatele či uživatelky (vhodné pro prezentace doprovázené slovem). Ať zvolíme kteroukoliv možnost, můžeme se po prezentaci pohybovat pomocí kláves (mezerník, šipky, Page Up, Page Down, Home a End).

Animační efekty Ke každému objektu snímku lze přiřadit vlastní animaci nebo celou posloupnost animací. Efekt animace vybíráme na kartě Animace. Ne všechny efekty lze přiřadit na všechny typy objektů. Například některé efekty pracují pouze s textem. PowerPoint rozděluje animační efekty na čtyři základní skupiny – Úvodní, Zvýrazňující, Zdůraznění, Závěrečné a Dráhy pohybu. Při přidání animace postupujeme tak, že klikneme na objekt, na který chceme efekt přidat, a na kartě Animace vybereme animaci, kterou chceme použít. Animace bude zobrazena v rychlém náhledu. Hned napravo od výběru animace můžeme nastavit její parametry pomocí tlačítka Možnosti efektu. Pokud chceme použít více animací najednou, klikneme na příkaz Přidat animaci. Pro lepší kontrolu nad jednotlivými animacemi je lepší, pokud si klikneme na příkaz Podokno animací. V pravé části aplikace se objeví podokno úloh. Zde můžeme sledovat přidávání jednotlivých animací, měnit jejich nastavení a animace přehrávat.

109


Základy kancelářského balíku OpenOffice.org Základní charakteristika a historie projektu OpenOffice.org (.org bylo přidáno kvůli sporům o ochrannou známku) je kancelářský balík šířený jako svobodný software pod licencí LGPL. Je komukoliv dostupný zdarma, schopný provozu pod operačními systémy Microsoft Windows, Mac OS X, GNU/Linux, Solaris a FreeBSD. Všechny jeho součásti jsou zcela počeštěny. OpenOffice.org (zkráceně OOo)od verze 2.0 plně používá a podporuje otevřený souborový formát OpenDocument, který byl schválen a přijat jako standard ISO. Dokáže však načítat a ukládat i soubory v mnoha jiných formátech, včetně proprietárních formátů kancelářského balíku Microsoft Office a nově přijatého problematického ISO standardu navrženého Microsoftem OOXML. OpenOffice.org hodlá konkurovat Microsoft Office a napodobit způsob práce s ním tam, kde je to vhodné. Dokáže zapisovat a číst většinu formátů používaných v Microsoft Office a mnoha jiných aplikacích, což je důležitá funkce. Bylo dokonce zjištěno, že OpenOffice.org dokáže otevřít soubor vytvořený ve starších verzích Microsoft Office a také poškozené soubory, které nedokážou otevřít ani novější verze Microsoft Office. Nicméně ale nedokáže otevřít soubory ve formátu používaném starším Word for Macintosh (MCW). Korektní zobrazení souborů z Microsoft Office však není stoprocentní. Hlavní vývojové platformy jsou Microsoft Windows, Linux a Solaris. K dispozici nebo ve vývoji jsou také verze pro Mac OS X, OS/2 a mnoho unixových operačních systémů. OpenOffice.org je sbírka různých aplikací, které spolu těsně spolupracují, aby byly schopny nabídnout funkce očekávané od moderního kancelářského balíku. Mnoho součástí je vytvořeno podle vzorů, které jsou součástí Microsoft Office. Stáhnout kancelářský balík můžeme na adrese www.openoffice.cz. Na těchto stránkách nalezneme i odkazy na stažení české kontroly pravopisu. Stránky také obsahují spoustu různých návodů, novinek, šablon a vzorových souborů. Nějaký ucelený návod v češtině pro začátečníky nebo pokročilé je však nutné hledat jinde.

Součásti balíku OpenOffice.org: Writer – textový editor pro tvorbu a editaci textových dokumentů (ekvivalent MS Word), Calc – tabulkový procesor pro tabulky, výpočty a grafy (ekvivalent MS Excel), Base – nástroj pro tvorbu základních databází (ekvivalent MS Access), Impress – editor pro tvorbu prezentací (ekvivalent MS Power Point), Math – editor matematických vzorců a formulí (použitelný i interně v programu Writer, ekvivalent MS Editoru Rovnic), Draw – editor grafických objektů, kreslení a základní grafické modelování obrázků a diagramů, Quickstarter – program pro MS Windows, který nahrává knihovny a důležité části kódu do paměti předem, aby se Obrázek 112 – Přehled aplikací OpenOffice.org díky tomu spustil program rychleji.

110

Základy kancelářského balíku OpenOffice.org

Historie Předchůdce tohoto balíku, kancelářský balík StarOffice, vyvíjela od roku 1994 německá firma StarDivision. Od verze 4.2 je vyvíjen na platformě nezávislé knihovně jazyka C++ StarView. V roce 1999 jej koupila společnost Sun Microsystems, výrobce počítačů s procesorem SPARC a s operačním systémem Solaris. Sun poté zveřejnil téměř celý zdrojový kód StarOffice. Ten je nyní vyvíjen jako OpenOffice.org komunitou nezávislých vývojářů a poskytován zdarma pod licencí z rodiny GPL, podobně jako například aplikace projektu Mozilla. StarOffice nadále existují a obsahují kromě kódu OpenOffice.org i některá další rozšíření chráněná autorskými právy. Cílem kroků Sunu bylo vytvořit srovnatelnou alternativu k Microsoft Office. Po koupi firmy Sun firmou Oracle je nyní vlastníkem kancelářského balíku právě firma Oracle. OpenOffice.org měl sice zpočátku své nedostatky, Dokument Přípona jako plnohodnotný kancelářský balík, který by byl k dispozici zdarma, však neměl v takovémto rozsahu Textový dokument .odt a kvalitě konkurenci. Vzhledem ke stoupající Tabulka .ods popularitě a otevřené licenci, pod kterou byl šířen, Prezentace .odp začaly vznikat desítky kancelářských balíků Grafika .odg postavených na OOo. Některé už existující se rozhodly také přejít na jeho kód a jen dodat nějaká Graf .odc vlastní specifika. Většina těchto derivátů se objevila Matematický vzorec .odf před rokem 2005 a se změnou licence u verze 2.0 a Databáze .odb vyšších opět zanikly. Obrázek .odi Českou komerční odrůdu představuje OpenOffice.org Software602 Edition neboli Hlavní textový dokument .odm 602Office. Společnost Software602, na jejíž Tabulka 5 – Přípony souborů produkty si ještě možná pamatujete z dob začátků rozmachu počítačů u nás, přidala k základnímu balíku svou relační databázi 602SQL, e-mailový klient Thunderbird s plánovačem, vlastní šablony či galerii obrázků. OpenOffice.org verze 3.0 zaznamenala jen za první týden 3 miliony stažení. 80 % stažených verzí bylo pro Windows, zatímco verze pro Linux byla stažena jen 221 000 krát. Konkurenční Microsoft Office používá asi 550 milionů uživatelů a uživatelek. Verze 3.0 přinesla podporu formátu MS Office 2007 a ODF 1.2 i možnost úpravy PDF souborů.

Srovnání s Microsoft Office Zásadním rozdílem je skutečnost, že OpenOffice.org je vydáván pod tzv. svobodnou licencí GNU GPL, která zajišťuje, že každý, kdo má zájem, může studovat zdrojový kód a libovolně jej upravovat a třeba vydávat svou vlastní verzi OpenOffice.org. Navíc má každý právo dostat tento zdrojový kód. Oproti tomu je Microsoft Office vydáván komerční firmou, která si zdrojový kód chrání jako své intelektuální vlastnictví, není možné jej studovat. Za používání Microsoft Office je zapotřebí výrobci zaplatit, zatímco OpenOffice.org můžeme vždy a všude používat zdarma a nehrozí nám za to žádné sankce. Microsoft Office nepoužívají nativně žádný standardní schválený formát pro elektronickou výměnu dokumentů, jeho struktura je uzavřená a veřejně neznámá. V poslední verzi Office 2007 se situace trochu změnila a výrobce přidal nový formát OpenXML, jehož popis je znám. Skriptovací jazyk VBA Microsoftu a Basic OpenOffice.org jsou vzájemně nekompatibilní, tj. soubory obsahující tzv. Makra nebudou správně fungovat při použití v druhém balíku. V současnosti neexistuje dostupný a dobře fungující převodník umožňující fungování VBA v OpenOffice.org. Filozofie některých stejně pojmenovaných funkcí je v obou produktech jiná. Nejmarkantnější rozdíl je v tzv. stylech. Pokud jste zvyklí pracovat v Microsoft Office, tak můžete mít při přechodu na OpenOffice.org drobné problémy způsobené nutností osvojit si jiné postupy. 111

Práce s počítačem Součástí balíku OpenOffice.org je program OpenOffice.org Draw, který nemá ve světě Microsoft Office obdobu. Součástí balíku OpenOffice.org není poštovní klient podobný Microsoft Outlook, je však možno dodatečně nainstalovat a používat například program Mozilla Thunderbird a jeho doplněk nazývaný Lightning (kalendář). Velkou výhodou celého kancelářského balíku je export souborů do formátu PDF. Tuto funkci v Office 2003 nenajdeme. Z hlediska funkčnosti a umístění jednotlivých oblastí, menu a samotných příkazů nelze programy balíku OpenOffice.org příliš srovnávat s balíkem Microsoft Office 2007. Důvodem je odlišná strategie obou produktů. OpenOffice.org se drží klasického zobrazení menu a panely nástrojů. Microsoft Office 2007 používá pásy karet. Proto se při srovnávání umístění jednotlivých položek a příkazů odkazujeme na starší verzi – Word 2003.

Instalace kancelářského balíku Instalace OpenOffice.org probíhá standardním způsobem, instalační balík má velikost asi 130 MB. Jednotlivé části balíku lze samozřejmě volit i individuálně z obvyklého stromu funkcí. Na konci je nabídnuta asociace se stávajícími dokumenty MS Office. Není však povinná. Celý balík spouštíme jednou ikonou, která otevře startovací centrum. Obsahuje odkazy na všechny aplikace, šablony dokumentů nebo správce rozšíření. K balíku lze instalovat další funkce ve formě modulů (přípona oxt), podobně jako u internetového prohlížeče Firefox.

Obrázek 113 – Startovací centrum OpenOffice.org

Textový editor Writer Textovým editorem OpenOffice.org je Writer. Jeho vzhled a funkce se výrazně neliší od konkurenčního Wordu ve verzi 2003. Většinu funkcí najdeme na stejném místě. K dispozici máme rovněž český thesaurus. Ten je však nutné stáhnout zvlášť a přes startovací centrum nainstalovat. Velkou výhodou Writeru je množství filtrů pro import a export dokumentu. Ty, které nejsou přímo v instalaci, můžete zkusit najít na webu. I v základní instalaci Writer podporuje mnoho různých 112

Základy kancelářského balíku OpenOffice.org formátů včetně doc a docx (tedy MS OpenXML dokumentů). Ukládat formáty Office však dokáže pouze ve starších verzích (tedy s příponou DOC).

Obrázek 114 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Writer

Z obrázku je vidět, že se Writer inspiroval programem Word ve verzi 2003. Názvy jednotlivých menu jsou totožné s Word 2003. Rozložení na obrazovce je standardní stejně jako možnost zobrazování různých panelů nástrojů. Panely nástrojů jsou konfigurovatelné. Pokud vložíme objekt (např. tabulku), automaticky se panel nástrojů otevře. Pokud chceme zobrazit okno styly, klikneme na tlačítko pro zobrazení stylů, které se nachází úplně nalevo v panelu nástrojů Formátování, vedle seznamu stylů.

Kompatibilita mezi programy Writer a Word Kompatibilita je velmi slušná, pokud se týká starších verzí Wordu. Pokud však otvíráme soubor s příponou docx, dochází k některým úpravám. Především rozsah barev, který přináší Office 2007, není možné zobrazit. Barvy jsou tedy většinou změněny. Dalším problémem je zobrazování a práce s obrázky. Obrázek je sice zobrazen, ale není možné s ním pracovat. Je nutné jej smazat a vložit znovu. Dalším problémem je, že pokud máme v dokumentu komentáře, nejsou ve Writeru zobrazeny korektně. Tabulky jsou zobrazeny nekorektně a často mají jiné ohraničení. Při práci jistě najdete i spoustu dalších problematických funkcí. V okně programu také nejde zobrazit a uspořádat více dokumentů najednou.

Hlavní rozdíly mezi programy Při práci s textovými dokumenty v programu Writer urychluje psaní funkce automatického doplňování již použitých slov. Stačí napsat pár počátečních písmen a stisknout Enter. Tato funkce není v žádné verzi programu Word přítomna. Velmi zajímavou funkcí je Navigátor. Ten slouží pro rychlý pohyb a vyhledávání různých objektů v rozsáhlejších textech. Můžeme přepínat mezi nadpisy, tabulkami, obrázky, poznámkami a dalšími objekty v textovém dokumentu. Dalšími rozdíly z hlediska funkčnosti jsou jiné názvy pro různé příkazy. Podíváme se jen na nejdůležitější. V programu Writer nenajdeme vlastnosti písma. Tato položka je označená jako Znak a najdeme ji v menu Formát a místní nabídce. Další oblastí, která je rozdílná, je Vzhled stránky. Ten v programu Writer nahrazuje položka Stránka. Ta je také v menu Formát a místní nabídce. Samotná místní nabídka je trochu širší než v programu Word. Umožňuje například přímo měnit písmo, velikost, zarovnání a další. Poslední položkou, která má jiný název a často se využívá, je 113

Práce s počítačem zalomení textu. Ve Wordu jej nalezneme pod názvem Konec…. V programu Writer se nazývá Ruční zalomení v menu Formát. Další příkazy mají jiné umístění. Příkazy pro zobrazení a úpravy záhlaví a zápatí jsou v menu Vložit (Word – menu Zobrazit). Práce se styly je na první pohled podobná, ale jen do té chvíle, kdy chceme vytvořit nový styl. Na obrázku je zobrazeno okno pro úpravu stylů v programu Writer. Ve Wordu je použito pro nastavení různých částí rozbalovací tlačítko Formát. V programu Writer je vše řešeno přes jednotlivé záložky. Hlavní záložkou je Organizátor, kde nastavujeme jméno stylu, z jakého stylu vychází a jaký styl následuje. Při ukládání stylu nelze zvolit, zda zůstane jen v daném dokumentu, nebo bude uložen do šablony.

Obrázek 115 – Dialogové okno pro práci se styly

Tabulkový kalkulátor Calc Calc představuje vyspělý tabulkový kalkulátor, který je alternativou k programu Microsoft Excel. Calc je možné využít pro tvorbu jednoduchých tabulek až po komplexní soustavy propojených dat se vzorci a funkcemi. Z podkladových dat lze jednoduše vytvářet grafy, pro které je připravené velké množství předpřipravených vzorů dělených do několika kategorií. Stejně jako Writer dokáže Calc otevřít i konkurenční dokumenty s příponami XLS a XLSX. Vlastnosti programu opět nijak nezaostávají za konkurencí. Drobné rozdíly však nalezneme u vkládání vzorců a při vytváření složitějších systémů tabulek. Přes nekompatibilitu skriptovacích jazyků zvládne Calc dokonce i některá jednodušší VBA makra. Od verze 2.0 je k dispozici také funkce Řešitel, která vás provede tvorbou složitějších vzorců obsahujících více než jednu neznámou (podobně jako v Excelu). Dále zde najdeme schopnost víceuživatelského sdílení sešitu. Obě funkce jsou součástí roletového menu Nástroje. Za přednost lze považovat průvodce tvorbou grafů. Ten v programu Excel 2007 již není (i když byl velmi využíván v případě menších uživatelských zkušeností).

114

Základy kancelářského balíku OpenOffice.org

Obrázek 116 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Calc

Hlavní okno tabulkového kalkulátoru Calc se při srovnání s programem Excel 2003 opět příliš neliší. Jediné, na co je nutné si zvyknout, je jiný kurzor myši.

Kompatibilita mezi programy Calc a Excel Kompatibilita se starším Excelem je na velmi dobré úrovni. Jedním z problémů je odlišné ohraničení tabulky. V programu Calc se čáry ohraničení jeví jako mnohem silnější. Další problémy pak přináší skriptovací jazyk VBA. Při otevírání souborů vytvořených v programu Excel 2007 (přípona xlsx) je problémů více, stejně jako v programu Writer. Rozšířená barevná schémata jsou převedena do barev používaných v Calcu. Grafy, které používají nové funkce (stínování, 3D efekty, možnosti umístění jednotlivých datových řad), se zobrazují buď bez těchto efektů, nebo jsou špatně uspořádané. Nefunkční je přenos podmíněného formátování z nové verze Excel 2007.

Hlavní rozdíly mezi programy Jak již bylo řečeno výše v programu Calc je možné použít průvodce grafem, který usnadňuje a zpřehledňuje tvorbu grafů. V programu je možné používat stejně jako v textovém editoru připravené styly písma a odstavců, což může urychlit tvorbu tabulky. Pro rychlejší vkládání a vyhledávání vzorců můžeme použít funkci Seznam funkcí z menu Vložit. Na pravé straně okna se otevře podokno úloh s přehledem funkcí, kterými lze listovat. Poklepáním na danou funkci se objeví vybraná funkce v aktuální buňce. V programu se nachází opět funkce Navigátor. Ta slouží pro rychlý pohyb a vyhledávání různých objektů v rozsáhlejších tabulkách. Můžeme přepínat mezi listy, poznámkami, grafy a dalšími objekty v sešitu. Některé funkce v Calcu mají oproti programu Excel pozměněné názvy. Funkce Detektiv zobrazuje předchůdce vzorců a umožňuje snadnější hledání chyb. V Excelu se tato funkce nazývá Závislost vzorců. Funkce Správce scénářů v Excelu má v Calcu název Scénář. Podmíněné formátování má stejný název v obou programech, stejně tak funkce Řešitel.

Tvorba prezentací – Impress Program Impress je program určený pro tvorbu, úpravu a přehrávání prezentací. Impress je alternativou k programu PowerPoint z kancelářského balíku Microsoft Office. Už na první pohled je zjevné jiné prostředí oproti PowerPointu. Vše důležité pro tvorbu prezentace je uspořádáno přímo na pracovní ploše okna. Podobně je tomu například u grafických editorů. Je tak možno velmi jednoduše a rychle přistupovat k jednotlivým funkcím a nastavením. Základní principy tvorby prezentací jsou shodné jako u PowerPointu. Průvodce vytvořením prezentace, který se otevře při prvním spuštění programu, umožňuje jednoduše nastavit základní vlastnosti a barevný vzhled prezentace. Průvodce 115

Práce s počítačem obsahuje i náhled vytvářené prezentace. Vlastní vytváření jednotlivých stránek prezentace je možné v režimu WYSIWYG nebo pomocí módu Osnova. Každou stránku je možné doplnit obrázky z galerie klipartů. Impress umí pracovat i s formáty programu Microsoft PowerPoint, ale jako základní formát používá XML. Pokud uživatel či uživatelka zná alespoň trochu program PowerPoint, zvládne bez problémů po určité seznamovací době i Impress.

Obrázek 117 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Impress

Kompatibilita mezi programy Impress a Powerpoint Kompatibilita s nástrojem PowerPoint od Microsoftu ve verzi 2003 je na velmi dobré úrovni. Můžeme se setkat s posunutím u obrázků a vykreslením různých tvarů. Text v tabulce je někdy špatně zarovnán ve svislém směru. Některé české znaky mohou být zobrazeny v jiném fontu. Při otevírání prezentace vytvořené v PowerPointu verze 2007 nastávají větší problémy. Klasickým problémem je přenos barev. Některé rámy s textem nejsou vidět celé, což je důsledek automatického zvětšování a zmenšování písma v PowerPointu. Dále se můžeme setkat se zobrazením pomocného textu z PowerPointu, který se v prezentaci nemá vyskytnout. Obrázky se nemusí zobrazit se správnou velikostí nebo pozicí.

Hlavní rozdíly mezi programy Z hlediska výstupních formátů je Impress na lepší úrovni. Výslednou prezentaci je možné exportovat například do formátu Macromedia Flash. Export do formátu HTML je nedílnou součástí návrhu prezentace. Jednotlivé styly exportu do HTML je možné uložit a použít pro další podobné prezentace. Export do PDF je samozřejmostí. Další funkcí je již výše uvedený Průvodce vytvořením prezentace. Dále je možné vytvářet různé 3D objekty s mnoha parametry a efekty. V programu Impress se znovu nachází Navigátor pro snadné hledání a přesouvání v rozsáhlejší prezentaci.

Vektorový editor Draw Program Draw je jednoduchým vektorovým grafickým editorem. Výhoda vektorové grafiky oproti bitmapové (což jsou třeba fotografie) je v tom, že kvalita objektů a křivek je při zmenšování a zvětšování zachována. Důvodem je to, že parametry, tvary a umístění objektů, jsou vypočítávány matematicky – každý objekt nebo křivka je dána nějakým vzorcem. V balíku Microsoft Office nenalezneme podobný samostatný program pro tvorbu grafiky. Program Draw má primárně sloužit k vytváření vývojových diagramů a funkcemi je tomu také přizpůsoben. Program je doplněn galerií hotových obrázků (klipartů). Ty můžeme vkládat přímo do kresby nebo do dalších dokumentů. 116

Základy kancelářského balíku OpenOffice.org Program umožňuje kreslení standardních objektů (2D a 3D objekty, text, spojnice, atd.) a nabízí nástroje pro jejich úpravu. Objekty je možné rotovat, deformovat, měnit průhlednost, nastavit stínování, přechody a textury. Za podobnou funkci lze v balíku MS Office považovat nástroj SmartArt. Ten však není možné použít mimo balík, protože neumožňuje ukládání do samostatných souborů. Pracovní prostředí programu je podobné jako v textovém editoru. Rozdíly jsou v panelech nástrojů. Nahoře se nachází panel pro výběr druhu čar. Ve spodní části okna pak máme v panelu jednotlivé druhy objektů, které lze vytvořit. Zpočátku může tento program připomínat nástroj kreslení z programu Word. Zde jsou však možnosti mnohem větší. Každý objekt lze převést na křivky a libovolně deformovat. Do křivek můžeme přidávat uzly a tvořit i složitější tvary. Příklad vytvoření objektu vidíme na obrázku.

Obrázek 118 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Draw

Nejprve je nakreslen základní tvar (v našem případě kruh). Poté je objekt převeden na křivky. V místní nabídce je to položka Převést a příkaz Na křivku. Abychom mohli s body pracovat, vybereme z místní nabídky příkaz Upravit body. Zobrazí se nám nový panel nástrojů. Na něm je tlačítko pro přidávání nových uzlů (bodů) do objektu. Přidáme potřebný počet uzlů. Pak už jen stačí uzly posunout na správné pozice. Tvar křivky kolem uzlu lze ovlivnit změnou polohy dvou vodících bodů, které má každý uzel. Nakonec můžeme přidat stín, přechod barev a další efekty. Pro tyto úpravy použijeme příkaz Oblast z místní nabídky.

117


Obrázek 119 – Postup při kreslení složitějšího objektu

Math Program Math je intuitivní nástroj pro vytváření matematických vzorců. Program podporuje nejen numerické, logické a maticové operátory, ale i množinové funkce, je možné zapisovat písmena řecké abecedy. Vzorce je možné vložit do textu nebo tabulky a pracovat s ním jako s objektem. K tomu slouží v každém programu balíku OpenOffice.org příkaz Vzorec, který nalezneme v menu Vložit pod položkou Objekt. Každý vzorec je možné vytvořit buď výběrem vhodných znaků z menu, nebo je možné napsat jako text do okna Příkazy. Program Math používá podobnou syntaxi (způsob zápisu), jaká je v sázecím systému TeX. Nástroj Math umí vytvořené vzorce exportovat do MathML.

Obrázek 120 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Math

118

Základy kancelářského balíku OpenOffice.org Obdobným nástrojem v Microsoft Office je funkce Vzorec. Tu nalezneme na kartě Vložit. Oproti zápisu matematických vzorců v MS Office je Math rychlejší právě díky možnosti přímého zápisu pomocí klávesnice.

Base Program slouží k tvorbě databází. Protože databázový program není součástí výuky v předmětu, popíšeme si program jen velmi stručně. Program je alternativou k Microsoft Access. Principy tvorby databáze jsou velmi podobné. K tvorbě databáze můžeme použít průvodce, který nám usnadní první kroky při přípravě databáze. Program nabízí několik průvodců pro snadnou tvorbu celoobrazovkových rozhraní k databázím. Samotný program potřebuje k fungování další nástroj Java RE, který je nutné stáhnout a nainstalovat samostatně. Díky využití databázového jazyka SQL je možné použít databázi i v jiných programech.

Obrázek 121 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Base

119


Počítačová síť a Internet Počítačové sítě Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům a uživatelkám komunikaci podle určitých pravidel za účelem sdílení a využívání společných zdrojů nebo výměny informací. Současné počítačové sítě nabízejí mnoho služeb jako je web, elektronická pošta, FTP, …

Sítě LAN, WLAN, WAN LAN (Local Area Network) – je to menší síť, se kterou se setkáte v různých podnicích, úřadech a školách nebo ji můžete mít doma. Jak již z názvu vyplývá, je to malá, místní síť s menší geografickou rozlohou. Může to být i několik malých sítí propojených do jedné větší, ale musí být pod jedním administrativním řízením. Například firma má několik budov, v každé z nich jednu síť, které jsou však navzájem propojeny a centrálně spravovány. WLAN (Wireless LAN) – je bezdrátová lokální síť, která zajišťuje propojení dvou nebo více počítačů bez použití kabelů. Pro nahrazení kabelů používá radiovou komunikaci. WAN (Wide Area Network) – je datová komunikační síť, která slouží v rozlehlé geografické oblasti. Standardně se používá k propojování sítí typu LAN. Od sítí LAN se odlišuje použitou přenosovou technologií.

Architektura klient-server Klient-server je síťová architektura, která odděluje klienta (často aplikaci s grafickým uživatelským rozhraním) a server, kteří spolu komunikují přes počítačovou síť. Klient-server aplikace obsahují jak klienta, tak i server. Opakem architektury klient-server je rovný s rovným (Peer-to-peer). Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (workstation, pracovní stanice). Serverů je mnoho typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní server, www server, ftp server atd.). Nemusí platit vztah jeden server = jeden počítač. U malých sítí plní úlohu několika typů serverů jeden „fyzický“ počítač, u velkých sítí může jeden „fyzický“ počítač plnit pouze jednu úlohu např. www serveru. Server může současně dokonce sloužit i jako běžná pracovní stanice sítě.

Architektura Peer-to-Peer Termín pochází z angličtiny a znamená „rovný k rovnému“, označuje se také zkratkou P2P. Jedná se o typ počítačové sítě, ve které spolu komunikují přímo jednotliví klienti (uživatelé a uživatelky). Opakem je architektura klient-server. Čistá P2P architektura vůbec pojem server nezná, všechny uzly sítě jsou si rovnocenné (a působí současně jako klienti i servery pro jiné klienty). Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář) k sdílení. Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a bude správně doplněno přístupové heslo. Sdílení a hesla mohou být kdykoliv změněna nebo zrušena osobou, která u stanice pracuje. Tento typ sítě v podstatě nelze centrálně spravovat. Dnes se označení P2P vztahuje hlavně na výměnné sítě, prostřednictvím kterých jsou vyměňována data. Příklady takových sítí jsou např. Bittorent nebo Skype.

Intranet Intranet je počítačová síť, která používá stejné technologie (TCP/IP, HTTP) jako Internet. Je ale privátní. To znamená, že je určena pro použití pouze určité skupiny oprávněných uživatelů a uživatelek (např. pracovníci a pracovnice konkrétního podniku).

120

Počítačová síť a Internet

VPN VPN (Virtual Private Network) je virtuální soukromá síť. Slouží k propojení dvou počítačů nebo sítí propojených přes veřejnou (nedůvěryhodnou) síť. Při navazování spojení je totožnost obou stran ověřována pomocí digitálních certifikátů, dojde k autentizaci. Veškerá komunikace je šifrována, a proto můžeme takové propojení považovat za bezpečné.

Pojmy Download, Upload Download znamená stáhnout data ze sítě. Pojem upload je jeho pravým opakem. Znamená poskytnutí dat někomu v síti nebo nahrávání dat na vzdálený počítač.

Přenosová rychlost Přenosová rychlost udává, jaký objem dat se přenese za jednotku času. Základní jednotkou přenosové rychlosti je bit za sekundu (bit/s, b/s, nebo anglicky bps = bits per second). Jednotka udává, kolik bitů informace je přeneseno za jednu sekundu. Někdy je též přenosová rychlost udávána v bajtech za sekundu (B/s).

Internet – terminologie Internet je globální celosvětová informační a komunikační síť. Jedná se o systém navzájem propojených počítačových sítí. Některé z těchto sítí jsou velké volně přístupné sítě, jiné můžou být nepřístupné firemní nebo univerzitní sítě. Funguje převážně pomocí protokolu TCP/IP. Internet jako celek nabízí mnoho komunikačních a datových služeb. Pojem Internet má dva základní významy: 1. Internet je jméno počítačové sítě (proto první písmeno velké), která se vyvinula z počítačové sítě ARPAnet. V současnosti je to největší globální počítačová síť, která propojuje velké množství lokálních sítí po celé zeměkouli. 2. internet je obecný pojem (proto první písmeno malé), který označuje skupinu lokálních sítí propojených pomocí routerů. Jednou z těchto sítí je také Internet.

Historie Počátky počítačové sítě Internet se datují do šedesátých let dvacátého století. V USA vznikla v roce 1958 agentura ARPA (Advanced Research Projects Agency). Jejím úkolem bylo vést výzkum vesmíru a pokročilých technologií a udržet náskok v těchto oblastech před SSSR. Jeden z projektů ARPA byl zaměřen na vytvoření komunikační a řídící sítě. Svoji pozornost věnovali především počítačům a jejich vzájemnému propojení. Na projektu komunikační a řídící sítě ARPAnet spolupracovali s americkými univerzitami. V té době existovaly pouze velké sálové počítače, ale žádná technologie na jejich vzájemné propojení. V roce 1969 se podařilo propojit dva sálové počítače na univerzitách v Los Angeles a ve Stanfordu. Tím byl položen základ předchůdce dnešního Internetu – ARPAnet. Vzniklý návrh topologie sítě a mnoho dalších technologií se v Internetu používají dodnes. Počítačové sítě vznikaly také mimo USA. V roce 1973 se k ARPAnetu připojilo několik místních sítí v Anglii a v Norsku. Při snaze o připojení dalších sítí se objevil problém s používáním odlišných technologií. V roce 1974 byl navržen způsob propojení těchto sítí pomocí bran (Gateway). Tyto brány, umožňující komunikaci mezi jednotlivými sítěmi, vytvořily jakousi mezisíť (Inter-network). Zde vznikl název pro celou síť Internet. Ze začátku používaly Internet pouze vědecké ústavy, univerzity a státní organizace. V roce 1982 k němu bylo připojeno „pouhých“ 200 počítačů. V osmdesátých letech nastal rozmach osobních počítačů. Díky své nižší ceně se staly dostupné nejen pro menší podniky, ale i pro domácnosti. V polovině osmdesátých let se objevují první společnosti nabízející připojení k Internetu (ISP – Internet Servis Provider). Skutečný rozvoj samotného Internetu a jeho služeb se datuje až na počátek devadesátých let, kdy v Ženevském CERNu byl dokončen vývoj systému vnitřní výměny hypertextových dokumentů založeném na protokolu TCP/IP. To dalo pevný základ následnému 121

Práce s počítačem dynamickému vývoji služby World Wide Web (WWW) a umožnilo další vývoj komunikačních (e-mail, talk, irc) a informačních (gopher, news) služeb. Tyto služby a technologie nyní souborně nazýváme ICT (informační a komunikační technologie). V roce 1992 počet uživatelů a uživatelek Internetu poprvé překročil 1 000 000. Česká republika se k Internetu oficiálně připojila v roce 1992. V dnešní době je již Internet přístupný všem oborům lidské činnosti, nejen ve vzdělání a vědě, ale také v komerci a zábavě.

Obrázek 122 – Počítačová síť

Druhy připojení k Internetu Mezinárodní dálkové spoje dosahují v Internetu velmi vysokých přenosových rychlostí. Tyto vysokorychlostní spoje nesahají až ke koncovým uživatelům a uživatelkám, ale končí u zprostředkovatelů připojení k Internetu. Ti zajišťují koncová připojení prostřednictvím tzv. „poslední míle“ (Last mile). Samotné připojení konkrétních uživatelů a uživatelek je realizováno různými technologiemi. Uživatelé a uživatelky se někdy spojují do skupin, aby ušetřili náklady nebo naopak dosáhli na dražší a rychlejší připojení. Společnosti zprostředkovávající připojení k Internetu nazýváme Internet Service Provider (ISP). V minulosti byla většina ISP zároveň telefonními společnostmi, nebo si od nich infrastrukturu pronajímala. Dnes to jsou samostatné společnosti s vlastní, velmi specifickou infrastrukturou zaměřenou zejména na přenos dat. Zpětně dochází k integraci telefonních a dalších služeb do datových sítí. V současnosti existuje několik možností pro připojení počítače k Internetu. Rozlišují se čtyři základní druhy, které se od sebe liší spolehlivostí, přenosovou rychlostí a cenou za připojení. - telefonní linka (vlastní ji telefonní společnost), o vytáčené připojení o ISDN o různé varianty DSL - přípojka kabelové televize, - bezdrátová datová síť , o Wi-Fi o mobilní telefonní síť o satelitní síť - pevná linka. Dial-up – vytáčené (komutované) připojení. Pro připojení k Internetu se používá modem a telefonní linka. Telefonní linka se připojí k modemu a počítač se přes telefonní síť připojí 122

Počítačová síť a Internet k poskytovateli připojení. Přenosová rychlost tohoto typu spojení je od 14,4 do 56 kbps. Spojení nemusí být stabilní a může docházet k výpadkům. Koncový uživatel či uživatelka platí telefonní poplatky za dobu spojení s poskytovatelem připojení. Již se téměř nepoužívá. ISDN – digitální síť integrovaných služeb. Digitální telefonní síť umožňuje současně využívat telefonní spojení a přenos dat. Pro připojení počítače je nutný router. Rychlost přenosu dat je podle počtu použitých kanálů 64 kbps až 1,544 Mbps. Spojení je stabilnější než u Dial-up. Někdy je linka vyhrazena pouze pro datové přenosy. Wireless – bezdrátové připojení. Pro připojení je nutný přístupový bod. Bezdrátové sítě používají pro spojení elektromagnetických vln, charakteristických zejména svou frekvencí. Díky absenci kabelů umožňují uživatelskou mobilitu. Používají se technologie Wi-fi, Bluetooth, IrDA, sítě mobilních operátorů, případně satelitní komunikace. Nevýhoda těchto technologií je menší stabilita spojení. Přípojka kabelové televize. Technologie, která pro připojení k Internetu využívá stávající rozvody kabelové televize. Pevná linka. Jedná se o pronajatou pevnou linku určenou pouze pro přenos dat. Zřízení linky je nákladné a poplatky za připojení vysoké. Tento druh připojení využívají větší organizace, které přenáší sítí větší objemy dat. Linka má vysokou přenosovou rychlost a zaručuje velkou spolehlivost připojení po 24 hodin denně.

Parametry připojení Hlavním parametrem připojení k síti Internet je v dnešní době přenosová rychlost. Při bližším pohledu nejde tak o rychlost, jako spíše o kapacitu linky. Kapacita linky (udávaná většinou v megabitech za sekundu, neboli Mbps) je hlavním parametrem v nabídce poskytovatelů, ale ne jediným při výběru správného připojení. Agregace (neboli sdílení linky s ostatními). Poskytovatelé využívají skutečnost, že nikdy nejsou v jediném časovém okamžiku v síti přítomni všichni její uživatelé a uživatelky a nikdy nevyužívají svou zakoupenou konektivitu do sítě Internet na 100%. Pokud by se tak stalo, většina sítí na světě by zkolabovala. Poskytovatelé této skutečnosti hojně využívají (nemusí nakupovat drahá spojení do páteří sítě Internet) a ve svých nabídkách uvádějí poměr sdílení až 1:50. Co to znamená? Koupíte-li si připojení k Internetu o kapacitě 1Mbps s agregací 1:1, pak máte celou linku sami pro sebe (ať ji využíváte nebo ne). Máte-li zakoupenu stejnou linku s agregací 1:10, v okamžiku využití linky všemi deseti uživatelkami a uživateli dostanete pouze desetinu konektivity. Latence (neboli zpoždění sítě) je jedním z parametrů, který převážná většina poskytovatelů neuvádí raději vůbec. Jedná se o parametr sítě, který určuje dobu, která uplyne mezi odesláním dat z počítače a jejich předáním do sítě Internet. Doba, o kterou se data zpozdí v síti poskytovatele, je "Latence sítě". Tento parametr určuje kvalitu pro tzv. služby v reálném čase (jako je telefonování, hraní her a další služby, které vyžadují rychlou odezvu). Připojení k Internetu pomocí pevných linek nebo optickými trasami tímto neduhem netrpí, data jsou v nich přenášena v podstatě rychlostí světla. U bezdrátových sítí je ovšem situace jiná. Mnoho faktorů způsobuje problémy při přenosu dat pomocí bezdrátových sítí a zároveň s jejich zatížením (vyšší kapacitou připojení) se zvyšuje i latence sítě. Faktory, které nejvíce negativně ovlivňují latenci v bezdrátových sítích, jsou špatně navržené spoje, absence přímé viditelnosti mezi klientem a přístupovým bodem, špatné počasí jako hustá mlha, sněžení nebo déšť.

IP adresa Počítače spolu komunikují pomocí čísel. Každý počítač v síti se identifikuje podle unikátní číselné adresy. Tato adresa se skládá ze čtyř čísel oddělených tečkou (např.: 194.228.202.7). Jednotlivá čísla jsou v rozsahu 0-255. Počet adres, které se dají tímto způsobem přidělit různým zařízením, je 232. Dnešní požadavky jsou již vyšší, než je toto množství. Proto byl vyvinut nový systém adresování, který má osm šestnácti bitových čísel oddělených dvojtečkou. Nový systém disponuje s 2128 adresami. Příklad IP adresy v6: 1234:5678:9ACB:DEF0:1234:5678:9ABC:DEF0. 123


Doménová adresa Pamatovat si množství číselných adres je pro člověka celkem náročné, proto vznikl hierarchický systém doménových jmen (DNS), který převádí číselné adresy na jmenné. Například adresa 195.113.139.39 odpovídá doméně www.ujep.cz. Doménové jméno je jednoznačné jméno počítače nebo počítačové sítě, které jsou připojené do Internetu. Před zahájením komunikace je nutno zjistit, jaká IP adresa odpovídá zadanému doménovému jménu. K tomu slouží síť serverů, které na žádost obsahující doménové jméno zašlou odpověď obsahující příslušnou číselnou adresu. Doménová adresa má svůj formát. Celé jméno se skládá z několika částí oddělených tečkami. Většinou má následující tvar: www.domena2stupne.domena1stupne. Doména prvního stupně může obsahovat národní doménu nebo oborovou doménu. Oborové domény vznikly v USA v době, kdy ještě nebylo nutné dělit domény podle států. Nyní jich existuje dvacet. .com comercial – komerční subjekty a firmy, .edu education – vzdělávací instituce a univerzity, .org non-profit organization – neziskové organizace a nadace, .net networking – firmy poskytující síťové služby, .gov government – vládní organizace (pouze USA), .mil millitary – vojenský aparát (pouze USA), .cz Česká republika, .sk Slovensko, .eu Evropská unie, .de Německo, .fr Francie, .it Itálie, .uk Velká Británie, .at Rakousko, .jp Japonsko. Doména druhého stupně může obsahovat jakýkoliv text. Musí se registrovat u příslušné instituce pod národní doménou. Text musí být bez mezer a bez diakritiky. Jednotlivé části oddělené tečkou mohou mít až 63 znaků a skládat se až do celkové délky doménového jména 255 znaků. Doména může mít až 127 úrovní.

Služby Internetu V rámci počítačové sítě Internet je poskytováno mnoho služeb. Služby jsou zajišťovány počítačovými programy, které spolu navzájem komunikují pomocí různých protokolů. Protokoly jsou obvykle definovány v dokumentech RFC, které nejsou normami, ale spíše doporučeními. Vývojáři programů se snaží tato doporučení dodržovat, aby dosáhli bezproblémové komunikace. Služby se z pohledu užívajících dělí na dvě základní skupiny: komunikační a datové. Příklady služeb Internetu pro komunikaci: - posílání e-mailů, - komunikace v reálném čase (Instant Messenger), - telefonování do mobilních sítí (VoIP). Příklady datových služeb: - WWW – systém webových stránek zobrazovaných pomocí webového prohlížeče, - FTP – přenos souborů, - datová úložiště, 124

Počítačová síť a Internet - p2p datové sítě. Datové služby jsou používány například pro prezentace společností, pro internetové obchodování a bankovnictví, online encyklopedie a slovníky, vzdělávání, vzájemnou komunikaci, internetová rádia, televize a mnoho dalšího.

e-mail Nejrozšířenější komunikační službou Internetu je elektronická pošta, zkráceně e-mail (často také nesprávně email). Umožňuje odesílání a přijímání zpráv přes počítačové sítě. Termín e-mail se používá jak pro internetový systém elektronické pošty založený na protokolu SMTP (Simple Mail Transfer Protocol), tak i pro intranetové systémy, které dovolují posílání vzájemných zpráv mezi uživateli a uživatelkami uvnitř jedné organizace. Tyto systémy často používají nestandardní protokoly. K širokému rozšíření e-mailu přispěl zejména Internet. Elektronická pošta má oproti klasické listovní poště mnoho výhod. Je rychlá, během několika sekund je doručena kamkoliv na světě. Je levnější, pošta samotná je zadarmo, jediné co musíte platit, je připojení k Internetu. Snadno se zpracovává, archivuje, vyhledává se v ní, mnoho úkonů se dá zautomatizovat. Ke zprávám můžete také přikládat obrázky nebo jiné soubory. Užíváte-li e-mail, musíte mít svoji e-mailovou adresu, která identifikuje vaši elektronickou poštovní schránku. Ta je fyzicky umístěna na nějakém poštovním serveru. Populární jsou zejména internetové servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma, ke které se přistupuje přes webové rozhraní (např. Seznam.cz nebo GMail.com). Adresa poštovní schránky má tvar [email protected], přičemž část před znakem @ (zavináč) je místní část adresy, často uživatelské jméno příjemce nebo příjemkyně zprávy. Část za @ je internetová doména. Pro adresy elektronické pošty existují stejná pravidla jako pro internetové adresy. Píší se bez diakritiky a bez mezer. S elektronickou poštou se pracuje pomocí poštovních klientů, programů běžících na vašem počítači. Poštovní klient stahuje zprávy z poštovního serveru pomocí protokolů POP nebo IMAP. Kromě přijímání a odesílání pošty nabízí poštovní klienti množství dalších služeb. Tvoří jakéhosi prostředníka mezi uživatelem a poštovním serverem. Snaží se o maximální usnadnění práce. Nejrozšířenější poštovní klienti jsou MS Outlook a Thunderbird. Je možné nepoužívat e-mailového klienta, ale přistupovat ke zprávám umístěným na poštovním serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných) služeb. Internetové e-mailové zprávy se skládají ze dvou hlavních častí: - hlavička – předmět zprávy, odesílatel, příjemce a datum a čas odeslání e-mailu, - tělo – samotná zpráva, obyčejně obsahuje text a na konci blok s podpisem. K e-mailu je možné přikládat jako přílohy i obrázky a jiné soubory. Bez problémů bývá doručování menších souborů typu dokumentu. Pokud je ke zprávě přiložen velký soubor, příliš mnoho souborů nebo soubor typu program, který by mohl být infikován virem nebo červem, nemusí taková zpráva projít ochrannými filtry na doručovací cestě. Informace v hlavičce e-mailu jsou podobné záhlaví na klasickém dopisu – skutečná informace o tom, komu byla zpráva adresována, je odstraněná poštovním serverem potom, co je přiřazena správné emailové schránce. Pole „Od“ nemusí obsahovat adresu skutečného odesílatele. Je velmi jednoduché jej zfalšovat a zpráva potom vypadá, jakoby přišla z uvedené adresy. Je možné e-mail digitálně podepsat, aby bylo jisté, od koho zpráva pochází. Velkým problémem elektronické pošty je nevyžádaná pošta zvaná spam (týká se především různých služeb, inzerátů, formulářů, atd.), kvůli kterému je vhodné být opatrný při zveřejňování e-mailové adresy na Internetu.

125


Instant Messaging Instant Messaging je internetová služba umožňující komunikovat v reálném čase. Hlavní výhodou IM oproti e-mailu je rychlost. Zatímco doručení elektronické pošty trvá několik sekund nebo minut, někdy i déle, zpráva prostřednictvím IM je doručena prakticky okamžitě (většinou v rámci stovek milisekund), což z něj dělá ideální nástroj pro interaktivní komunikaci. Dále lze pomocí spuštěného klienta prostřednictvím uživatelských statusů lehce zjistit, zdali je druhá strana aktivní, a pokud ano, má-li čas zrovna komunikovat. Ačkoli Instant Messaging dostal pojmenování podle rychlého posílání zpráv, jeho možnosti jsou dnes opravdu rozsáhlé a komunikace není omezena pouze na textovou podobu či vyjádření aktuální nálady pomocí emotikonů („smajlíků"). Některé dnešní IM protokoly umožňují jednoduchou formu VoIP či rovnou hromadné videokonference, volání do mobilních a pevných sítí, přenos souborů, hraní her apod. Mnoho protokolů má své klienty pro mobilní telefony, tudíž lze IM provozovat i na cestách a ušetřit peníze za SMS zprávy. Prvním z volně dostupných programů pro Instant Messaging pro širokou veřejnost byl ICQ izraelské firmy Mirabilis, představený v roce 1996. Po něm se objevilo množství dalších např. Skype, Windows Live Messenger (dříve MSN Messenger) nebo Jabber.

VoIP Voice over Internet Protocol je technologie umožňující přenos digitalizovaného hlasu prostřednictvím počítačové sítě nebo jiného média prostupného pro protokol IP. Využívá se pro telefonování prostřednictvím Internetu, intranetu nebo jakéhokoliv jiného datového spojení. Velmi zjednodušeně se jedná o přenos hlasu formou datového paketu. Hlas volající osoby je digitalizován a zabalen do datového paketu, který putuje prostřednictvím IP sítě k volané osobě. Pokud volaná stanice využívá také službu na bázi VoIP, dojde ke zpětnému převodu z datového paketu na hlas. V případě, že volaná stanice disponuje telefonní přípojkou v klasické telefonní síti, jsou datové pakety převedeny na analogový signál v bodě zvaném brána a poté je dál přenášen prostřednictvím veřejné telefonní sítě. V tomto případě je nutno počítat s vyšší cenou, protože poskytovatel je nucen zaplatit za pronájem telefonní sítě a rozvodů jejich majiteli. Náklady u internetové telefonie tedy v podstatě vznikají v případě realizování hovorů mezi účastníky využívajícími služeb VoIP a účastníky disponujícími klasickou telefonní přípojkou či mobilním telefonem. Hovory ve vlastních sítích zpravidla operátoři nezpoplatňují, někteří také nabízí volání zdarma do „spřízněných sítí“, tzv. peering. Kvalita a celková spolehlivost telefonického spojení přes VoIP je velmi závislá od kvality, spolehlivosti a rychlosti použitého internetového připojení. Mezi výhody VOIP patří: - nezávislost na pevné lince, - stačí pouze připojení k síti Internet, - nižší cena (volání v rámci sítě zdarma, zaplatíte jen to, co provoláte), - přenositelnost čísla, - široká nabídka dalších služeb. Jedním z nejznámějším VOIP systémů používaných na Internetu je Skype.

Služba WWW Služba World Wide Web je ve volném překladu celosvětová pavučina. Umožňuje přenos a prohlížení webových stránek. V současnosti je to nejpoužívanější služba Internetu a bývá často zaměňována s Internetem jako takovým. Oblíbenost služby www spočívá především v tom, že je uživatelsky orientovaná, obsahuje multimediální prvky a ovládá se intuitivně. Web vznikl v Ženevském CERNu. Autorem je Tim Berners-Lee, který navrhl jazyk HTML a protokol HTTP, napsal také první webový prohlížeč WorldWideWeb a koncem roku 1990 spustil první webový server na světě info.cern.ch. V říjnu roku 1994 založil World Wide Web Consortium (W3C), které dohlíží na další vývoj Webu. 126

Počítačová síť a Internet Protokol HTTP (Hypertext Transfer Protocol) je internetový protokol určený původně pro výměnu hypertextových dokumentů ve formátu HTML. V současné době je používán i pro přenos dalších informací. Protokol HTTPS je bezpečnější varianta síťového protokolu HTTP, která umožňuje zabezpečit spojení mezi webovým prohlížečem a webovým serverem před odposloucháváním, podvržením dat a umožňuje též ověřit uživatelskou identitu. HTTP používá stejně jako některé další protokoly tzv. jednotné adresování prostředků (URL, Uniform Resource Locator), který specifikuje jednoznačné umístění souborů v Internetu. Webová stránka se zobrazuje pomocí webového prohlížeče. Stránka je popsána pomocí jazyka HTML nebo XHTML. Stránky se skládají z textu, multimediálních dat (obrázky, videa, zvuky, …) a odkazů, které umožňují přechod na další webové stránky. Stránky mohou být statické (obsahují stále stejný obsah, jsou uloženy v souborech) nebo dynamické (mění svůj obsah v čase). Webová aplikace je aplikace poskytovaná z webového serveru přes počítačovou síť. Podstatnou výhodou webových aplikací je jejich schopnost pracovat bez ohledu na operační systém či jeho verzi instalovanou na daném klientském počítači. Aplikace se nemusí instalovat na počítač a k jejich použití stačí všudypřítomné webové prohlížeče. Webové aplikace jsou používány pro implementaci mnoha podnikových i jiných informačních systémů, ale i internetových obchodů, online aukcí, diskusních fór, weblogů.

Informační kanály RSS Technologie RSS (Rich Site Summary) umožňuje uživatelům a uživatelkám Internetu přihlásit se k odběru novinek z webu, který nabízí RSS zdroj (RSS feed, též RSS kanál, RSS channel). Tento zdroj se většinou vyskytuje na stránkách, kde se obsah mění a doplňuje velmi často (například zpravodajské servery). Původně tento formát sloužil pouze k předávání aktuálních novinek mezi jednotlivými servery, které takto velmi jednoduše mohly odkazovat na aktuální články na jiných serverech. Pro přístup k RSS kanálu, tedy souboru RSS na webové adrese, je několik možností. Můžeme jej přímo zobrazit ve webovém prohlížeči. Běžnější možností je využití speciálního nástroje na čtení RSS kanálů, tzv. RSS čtečky, která nám sdružuje informace z mnoha webů. Výhoda použití tohoto nástroje je, že na jednom místě zobrazuje nadpisy a krátký popis nových článků ze všech webů, které nás zajímají, a můžeme si otevřít přímo článek, který chceme číst.

Pojem Web Log (blog) Slovo „blog“ vzniklo zkrácením anglického „web log“, „weblog“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“. Blogy tvoří nesmírně široké a nesourodé pole, takže pokusy o stručnou vyčerpávající definici nějakými formálními kritérii je nemožné. Spektrum sahá od osobních „deníčků“ po oficiální zpravodajství firem, sdělovacích prostředků a politických kampaní. Do blogu může přispívat stejně tak jediný autor nebo autorka, malá skupina přátel nebo široká komunita. Mnoho blogů umožňuje přidávat komentáře k jednotlivým příspěvkům, takže kolem nich vzniká čtenářská komunita, jiné nejsou interaktivní. Různý je také formát blogů, od prostého seznamu odkazů na webové stránky po dlouhé původní texty. Jednotlivé příspěvky jsou téměř vždy označeny datem a časem. Jelikož odkazy jsou pro blogy důležité, většina umožňuje archivovat starší příspěvky a určit jim stabilní URL adresu.

FTP Další významnou službou Internetu je FTP – File Transfer Protocol. Slouží pro přenos souborů mezi dvěma počítači. Využívá se pro sdílení dat a na správu souborů vzdálených počítačů. FTP je nejčastěji používán pro přístup k souborovému systému na jiném počítači. To je realizováno pomocí programů, u kterých si nemusíme pamatovat strukturu příkazů. Pracují velice podobně jako běžný správce souborů.

127

Práce s počítačem FTP používá model klient-server. FTP server poskytuje data pro ostatní počítače. Klient se k serveru připojí a může provádět různé operace (výpis adresáře, změna adresáře, přenos dat atd.). Operace jsou řízeny sadou příkazů, které jsou definovány v rámci FTP protokolu. Existuje mnoho programů pro FTP servery i klienty a mnoho je jich volně dostupných.

Virtuální komunity a sociální sítě Virtuální komunita nebo on-line komunita je skupina lidí, kteří mezi sebou navzájem komunikují pomocí Internetu. Činí tak ze sociálních, profesních, vzdělávacích či jiných důvodů. Ke kontaktu používají e-mail, on-line sociální sítě nebo chat. Virtuální a on-line komunity mohou být též doplňkovou formou komunikace mezi lidmi, kteří se znají především v reálném životě. Mnoho prostředků se používá v sociálním softwaru samostatně nebo v kombinaci s textovými chatovými místnostmi, diskusními fóry využívajících hlas, text nebo avatary. Pomocí sociálních sítí se prostřednictvím Internetu sdružují lidé, kteří by se jinak fyzicky nemohli setkat. Tvoří se na základě zájmů, rodinných vazeb nebo z jiných důvodů. Tento pojem se dnes také často používá ve spojení s Internetem a nástupem webů, které se na vytváření sociálních sítí přímo zaměřují (Facebook, Lidé.cz, …). Sociální sítě se můžou vytvářet také v zájmových komunitách kolem určitých webů, například na jejich fórech.

Prohlížeče Webový prohlížeč nebo také klient je program sloužící k zobrazování webových stránek. Prohlížeč komunikuje s webovým serverem, od něhož získává kód stránek (HTML, XHTML, XML apod.). Kód stránky může odkazovat na další soubory, které potřebuje k zobrazení stránky, jako jsou obrázky, Flash animace, Java applety nebo další kód, které tvoří součást stránky. Existuje celá řada webových prohlížečů. Nejpoužívanější jsou Internet Explorer, FireFox, Opera, Chrome. Tyto prohlížeče se z pohledu běžného uživatele nebo uživatelky odlišují jen nepatrně. Kdo se naučí ovládat jeden, nedělá mu problémy přejít na kterýkoliv jiný prohlížeč. Okno internetového klienta obsahuje pruh nabídek, ovládací panel, pracovní plochu, na které se zobrazuje výsledek připojení na stránku, záložky dalších pracovních ploch a stavový řádek.

Obrázek 123 – Webové prohlížeče Internet Explorer 9, Mozilla Firefox 4, Google Chrome 11

V následujícím textu jsou uvedené postupy podle MS Internet Exploreru 9. U jiných prohlížečů se některé popisy a postupy mohou lišit. Ovládací panel slouží k řízení činnosti klienta. Obsahuje pole na zadávání adresy, šipky zpět a dopředu pro procházení mezi dříve načtenými stránkami, tlačítko stop pro přerušení načítání stránky. Bývá zde často tlačítko pro přechod na domovskou stránku a pole pro přímé vyhledávání v Internetu. Pracovní plocha zobrazuje načtenou stránku. Po pracovní ploše se pohybujete myší. Pokud je kurzor myši umístěn nad objekt s odkazem na jinou stránku, zobrazí se ve stavovém řádku cílová adresa. Na tuto stránku přejde kliknutím levého tlačítka myši. Kliknutím pravého tlačítka myši zobrazíte menu, které umožní další možnosti pro manipulaci se stránkou nebo objektem. 128

Počítačová síť a Internet Současně můžeme mít puštěno více pracovních ploch. Novou pracovní plochu otevřeme stiskem kláves Ctrl+T. Pokud chceme vytvořit novou pracovní plochu v samostatném okně, stiskněme klávesy Ctrl+N. Stavový řádek je na spodním okraji okna. Zobrazuje stav stahování stránek a adresu, na kterou ukazuje odkaz objektu, nad kterým je kurzor myši. Pro otevření webové stránky postupujeme takto: Do pole adresa na ovládacím panelu napište URL webového serveru nebo konkrétní stránky, např. ki.ujep.cz (webový server) nebo www.amsoft.cz/obchod/graceperiods.html (konkrétní stránka s upgrady zdarma na serveru firmy Amos Software). Adresu potvrdíme klávesou Enter. Postup pro opakovaný přístup na místa na webu nabízí prohlížeče panely Historie a Oblíbené položky. Při postupu pro přechod na jiná místa využijme odkazy, které jsou umístěny v podobě zvýrazněného textu, obrázku nebo symbolu na stránce. Umístěte kurzor na odkaz a na stavovém řádku uvidíte adresu nebo popis odkazu. Kliknutím levého tlačítka myši přejdeme na tuto stránku. Tisk stránky. Aktuálně zobrazenou stránku vytiskneme kliknutím na příkaz Nástroje, který je zastoupen ikonou , a zvolíme příkaz Tisk v stejnojmenné nabídce.

Oblíbené položky Pokud budeme chtít mít některé URL uloženy pro opakované použití bez toho, že bychom se museli obávat jejich ztráty po uplynutí několika dní, použijeme složku Oblíbené. Panel Oblíbené zobrazíme kliknutím pravým tlačítkem myši na titulkovou lištu prohlížeče, kde vybereme příkaz Panel Oblíbené položky. Pokud chceme z oblíbených položek jen vybrat odkaz, můžeme použít ikonu v pravém horním rohu okna. Oblíbené položky, které často používáme, mohou být pro větší přehlednost strukturované do složek. Přidání oblíbené URL aktuálně otevřené stránky k oblíbeným položkám je velmi jednoduché. Stačí použít kteréhokoliv zobrazení oblíbených položek a použít příkaz Přidat k oblíbeným položkám nebo Přidat na panel Oblíbené položky.

Nastavení domovské stránky Po zapnutí webovského prohlížeče se jako první automaticky zobrazí domovská stránka (homepage). Na domovskou stránku můžeme snadno přejít také kdykoliv během další práce s prohlížečem. Stačí myší kliknout na ikonu domečku . Je výhodné změnit nastavení na stránku, kterou nejčastěji navštěvujete. Myší klikneme na nabídku Nástroje a vybereme Možnosti Internetu. Objeví se okno Možnosti Internetu. Zde máme několik možností nastavení domovské stránky: 1. do textového pole napíšeme adresu požadované stránky, 2. klikneme na tlačítko Použít aktuální, vloží se adresa momentálně zobrazené stránky v prohlížeči, 3. klikneme na tlačítko Použít výchozí, vloží se adresa nastavená výrobcem prohlížeče, 4. klikneme na tlačítko Použít prázdnou, vloží se text, který způsobí, že se nenačítá z Internetu žádná stránka.

129


Obrázek 124 – Nastavení Domovské stránky

Vyhledávání na Internetu Internet obsahuje obrovské množství dat. Najít v nich požadované informace není jednoduché. Informace na Internetu nemají pevný řád. Jsou k dispozici miliony webových stránek a vznikají nové. Mnohé stránky se rychle mění a staré zanikají. Neexistuje žádný úplný seznam stránek a jejich roztřídění podle obsahu. Pokud neznáme adresy stránek, které obsahují potřebné informace, musíme použít některý z vyhledávačů stránek.

Vyhledávání pomocí katalogů Katalog obsahuje seznam stránek roztříděných podle obsahu do kategorií. Kategorie můžeme využít, když hledáme stránky stejného nebo podobného obsahu. Kvalita katalogu je přímo úměrná počtu odkazů, kvalitě odkazů a také kvalitě třídění a počtu kategorií. Přidat stránku do katalogu je možné většinou zdarma. Existují však také specializované katalogy (např. oborové), které jsou placené. Databázi katalogu udržují lidé. Internetové stránky do katalogu navrhují většinou jejich majitelé nebo majitelky a osoby editující katalogy tyto návrhy kontrolují. To umožňuje přesné zařazení odkazů do jednotlivých kategorií katalogu podle jejich skutečného významu.

130


Vyhledávání pomocí klíčových slov Pokud hledáme stránky věnující se nějakému tématu, je výhodnější použít Internetový vyhledávač. V těchto databázích jsou jednotlivé stránky tříděny pomocí klíčových slov. Vyhledávač vypisuje seznam odkazů na stránky, které obsahují hledaný text. Nevýhodou je obrovské množství nalezených stránek odpovídajících dotazu. V tomto případě je výhodné upřesnit dotaz pomocí kombinace více klíčových slov. Pro kombinaci klíčových slov se používají operátory AND (a zároveň), OR (nebo), NOT (ne), uvozovky a závorky. Některé vyhledávače používají velké množství dalších speciálních operátorů k omezení vyhledávání např. na určitou doménu. Databáze je udržována automaticky. O vyhledávání a zpracovávání nových stránek se starají roboti.

Informační zdroje Na Internetu najdete mnoho informací. Je to téměř ideální prostředí pro získávání informací, a to především takových, které jsou jiným způsobem nedosažitelné. Může zde publikovat kdokoliv a cokoliv. Bohužel kvalita těchto informací je často pochybná. Mnohé jsou přímo chybné, ať již úmyslně nebo z neznalosti autora či autorky. Pro hodnocení důvěryhodnosti získaných informací lze přihlížet k následujícím ukazatelům: - kvalifikace autora či autorky, - hodnověrnost stránky, - aktuálnost předkládaných informací, - úroveň pokrytí dané problematiky, - srozumitelnost a přehlednost textu, - objektivita předkládaných informací, - ověřování si informací u více nezávislých zdrojů (Důvěřuj, ale prověřuj). Informační zdroje se dají obecně rozdělit na veřejné a neveřejné. Neveřejné zdroje jsou zpřístupněny po registraci na dané stránce, jejíž součástí je často jistý finanční poplatek. Některé informační zdroje jsou zpřístupněny na základě členství v dané organizaci (např. univerzity, vědecké ústavy). Patří sem různé digitální knihovny, odborné databáze, elektronické knihy a časopisy. Mezi veřejné informační zdroje patří v podstatě vše ostatní. Jsou to různé slovníky, encyklopedie, elektronické časopisy, volně přístupné databáze vědeckých institucí a referenční zdroje. V současné době jeden z nejlepších zdrojů obecných znalostí je Wikipedie. Pro vyhledávání ve veřejných i neveřejných informačních zdrojích na Internetu lze stanovit několik společných zásad: - správně formulovat dotaz – ujasnit si, co chci nalézt, - uvědomit si hierarchii v odborné terminologii – jaký je obecnější a speciálnější pojem k termínu zvolenému pro vyhledávání (pro případ, že po zadání zvoleného termínu bude vyhledáno příliš mnoho nebo příliš málo dokumentů), - používat synonyma a příbuzné výrazy, - osvojit si práci s vyhledávacími nástroji, - přečíst si help a příklady zadávání dotazů v jednotlivých zdrojích.

Bezpečnost Dostanou-li se vaše osobní údaje do nepovolaných rukou, může se za vás vydávat jiná osoba a poškodit vás. Tento typ kriminální činnosti se nazývá "krádež identity" nebo také "krádež totožnosti". V technologicky vyspělých zemích je stále častějším jevem. Pokud někdo ukradl vaši identitu, můžete přijít o peníze na svém účtu nebo nést odpovědnost za nezaplacené účty, výdaje, daňové pohledávky a nejrůznější škody způsobené sice cizí osobou ale vaším jménem. Krádež (zcizení) identity (identity theft) je nedovolené shromažďování a používání osobních údajů, obvykle za účelem kriminální činnosti. Osobní údaje nejsou pouze čísla dokladů nebo rodné číslo. Zjednodušeně řečeno to jsou všechny údaje, na základě kterých by mohl někdo jiný přímo či nepřímo určit vaši osobu. 131

Práce s počítačem Zcizení identity může mít mnoho podob a různých scénářů. Největší nebezpečí představuje zneužití ztracených nebo odcizených osobních dokladů. Podvodníci s ukradenými doklady například nakupují na půjčky bez ručitele, půjčují si auta v půjčovnách a nevrací je, nakupují zbraně, ubytovávají se v hotelech a neplatí, uzavírají smlouvy s mobilním operátorem atd. Pokud vám někdo ukradne papírové doklady, určitě na to za nějaký čas přijdete. Ve světě Internetu je to podobné. Vzrůstá zde počet podvodů, jejichž cílem je zcizování těchto citlivých osobních informací zejména pro finanční prospěch. Online identita není samozřejmě spojena s osobními doklady, ale může být prezentována jinými zástupnými údaji. Například k ověření totožnosti klienta nebo klientky banky se může používat pro přístup k účtu uživatelské jméno (identifikátor) a heslo nebo při placení kartou číslo kreditní karty a datum exspirace. Vybrané osobní údaje, které zajímají zloděje identity: - čísla kreditních karet, - bezpečnostní kódy kreditních karet, - hesla – PIN, - adresa domů, - data narození, - rodné číslo, - číslo řidičského průkazu, - detaily o úvěrech a hypotékách. Citlivé informace nejsou získávány jen podvodem. Mnozí uživatelé a uživatelky dobrovolně vyplňují bez váhání všelijaké osobní dotazníky a souhlasí s využitím údajů (obvykle krátká nenápadná věta, které si nemusíte ani všimnout). Marketingové průzkumy, soutěže, registrační dotazníky – různé firmy po vás můžou požadovat pod různými záminkami spousty údajů od jména přes adresu až po rodinné či pracovní poměry. Pokud se sami rozhodnete vaše informace poskytnout, při vyplňování formulářů je potřeba si vždy uvědomit, proč jsou dané údaje požadovány. Klíčovým nástrojem na ochranu před zneužitím osobních údajů je zdravý lidský rozum a dodržování základních pravidel bezpečného chování při práci na Internetu. Doporučení, jak ochránit své osobní údaje na Internetu: 1. Buďte neustále ostražití. Chovejte se na Internetu jako v běžném životě, se stejnou opatrností a zdravou skepsí. 2. Položte si otázku, proč po Vás webová stránka požaduje údaje o Vaší osobě? Zamyslete se nad tím, zda se jedná o někoho, komu chcete dát své osobní údaje. 3. Nikdy nedávejte nikomu bezpečnostní údaje o své osobě, pokud to opravdu není nevyhnutelně nutné. Buďte opatrní i vůči svým kolegům. Zvažte, zda nezabezpečit přístup ke svému počítači heslem, aby se k němu nemohl dostat někdo nepovolaný. 4. Pečlivě si hlídejte svoje hesla. Svá hesla pravidelně měňte a vyhněte se standardním heslům typu jmen členů rodiny či běžných slov. Nepoužívejte všude, kde se přihlašujete, jedno heslo. 5. Nikdy neklikejte na odkazy v e-mailu. Webové adresy bank, finančních institucí či e-shopů vždy zadávejte přímo do Vašeho internetového prohlížeče nebo si je uložte do složky „Oblíbených“. 6. Neustále aktualizujte svůj software. Udržujte svůj bezpečnostní software (antivirový program, antispamový program, program chránící před spywarem a firewall), operační systém a aplikace typu Microsoft Office neustále aktualizované, tj. v nejnovějších verzích. 7. Pokud se Vám nějaká zpráva či nabídka zdá příliš dobrá na to, aby to byla pravda, pak se pravděpodobně nemýlíte. Neotvírejte e-maily a nechoďte na stránky, které tvrdí, že jste získali nějakou výhru, jedině snad pokud jste si jisti, že se nějaké konkrétní soutěže opravdu účastníte. Pokud e-mail vypadá podezřele a jedná se o nevyžádanou poštu, prostě jej vymažte. 8. Zjistěte si, kam se můžete obrátit o pomoc, pokud se stanete obětí zcizení osobních údajů na Internetu. Jedná se především o policii, regulátory trhu a poskytovatele on-line služeb. 132


Pojem firewall Výraz "firewall" znamená v překladu „ochranná protipožární zeď“. V zásadě se jedná o software nebo hardwarové zařízení, které chrání počítač nebo počítačovou síť před vnější sítí. Tou vnější sítí může být například Internet. Pod pojmem "vnitřní síť" si můžeme představit např. vlastní LAN. Proč je důležité tyto dvě sítě oddělit? Hlavně proto, abychom někomu z vnější sítě zabránili v tom, aby se "procházel" bez našeho vědomí a svolení po síti vnitřní a nezneužíval její prostředky a data. A na druhou stranu můžeme ve vnitřní síti vytvořit nejrůznější omezení pro přechod do sítě vnější. Zjednodušeně se dá říct, že slouží jako kontrolní bod, který definuje pravidla pro komunikaci mezi sítěmi, které od sebe odděluje. Tato pravidla zahrnují identifikaci zdroje a cíle dat, zdrojový a cílový port, informace o stavu spojení, znalost kontrolovaných protokolů a případně prvky IDS. Firewally také umožňují monitorování sítě.

Jak předcházet krádežím dat Největší měrou se na současných internetových hrozbách podílejí on-line útoky na osobní údaje, které jsou stále propracovanější, a tedy i mnohem závažnější než v předchozích letech. Cílem škodlivých kódů už přitom není způsobit nestabilitu systému, ale především získat citlivá uživatelská data, se kterými se obchoduje. Za tímto účelem se využívají metody phishingu neboli přesměrování na podvodné stránky napodobující například rozhraní internetového bankovnictví, kde se zobrazí výzva k zadání osobních přihlašovacích údajů. O tom, že phishing zažívá obrovský rozmach, svědčí i fakt, že v roce 2008 bylo odhaleno 55 tisíc podvodných stránek. Toto číslo se každým rokem zvětšuje.

Netiquette Soubor pravidel (doporučení) pro chování při práci v počítačové síti. Hlavními zásadami jsou: - neomezujte svou činností zbytečně ostatní uživatele a uživatelky sítě, - neškoďte druhým prostřednictvím sítě, - jestliže je něco technicky možné udělat, neznamená to, že je to žádoucí, - hlídejte si svoje heslo a nikomu ho nesdělujte, - nepoužívejte akademickou síť ke komerčním účelům.

133

Literatura: 1. Barilla, J., Dannhoferová J., Kruczek, A., Lapáček J., Pírková, K., Simr, P. Microsoft Office 2010 – Podrobná uživatelské příručka. Computer Press 2010. 491 s. ISBN 978-80-251-3222-7 2. Barilla, J., Simr, P., Sýkorová, K. Microsoft Excel 2010 - Podrobná uživatelská příručka. Computer Press, 2010. 416 s. ISBN 978-80-251-3031-5 3. Klatovský, K., Navrátil, P. Microsoft Word 2007 nejen pro školy. Computer Media, 2007. 128 s. ISBN 80-86686-85-x 4. Klatovský, K., Navrátil, P. Microsoft PowerPoint 2007 nejen pro školy. Computer Media, 2007. 72 s. ISBN 80-86686-87-6 5. Král, M., Magera, I. Microsoft Office PowerPoint 2007, podrobná uživatelská příručka. Brno: Computer Press, 2007. 360 s. ISBN 978-80-251-1619-7 6. Sýkorová, K., Vácha, S., Fišer, J. Presentace informací (Access, PowerPoint, WWW). Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, 2007. 108 s. 7. Štěpánková, O. S počítačem do Evropy. Computer Press, 2004. 152 s. ISBN 80-251-0227-0 8. Microsoft Windows. (24. červen 2010). Získáno 24. červen 2010, z Wikipedia – The Free Encyclopedia: http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Microsoft_Windows&oldid=36992259 9. Linux EXPRES. (2001). Získáno 20. leden 2010, z Linux Expres: http://www.linuxexpres.cz 10. Wiki – Ubuntu Česko. (2007). Získáno 20. leden 2010, Wiki – Ubuntu: http://wiki.ubuntu.cz 11. ECKSTEIN, Filip. Linux Ubuntu 9.04 – návod pro začátečníky. (2.7.2009). Získáno 20. leden 2010, z PC Tuning: http://pctuning.tyden.cz/software/linux/14358-linux-ubuntu-9-04-navodpro-zacatecniky 12. BUDINSKÁ, Jana. Stručná historie OpenOffice.org: jak se Hvězda otevřela. (21. leden 2009). Získáno 30. leden 2010, z ABC Linuxu: http://www.abclinuxu.cz/clanky/recenze/strucnahistorie-openoffice.org-jak-se-hvezda-otevrela 13. OpenOffice.org. (17. listopad 2004). Získáno 20. leden 2010, z Wikipedia – The Free Encyclopedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/OpenOffice.

135


Autor: Název: Vydavatel: Edice: ISBN: Rok vydání: Počet stran: Náklad: Vydání: Cena: Tisk a vazba:

Lukáš Heller, Jindřich Jelínek, Pavel Simr Práce s počítačem Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Studijní opory ESF projektu Vyrovnávací kurz IT kompetencí pro studenty 1. ročníku PřF UJEP, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/07.0432 978-80-7414-368-7 2011 135 100 první neprodejné

Text prošel jazykovou a genderovou korekturou

Práce s počítačem Windows 7, Office 2010

Recommend Documents