Práce s partnerem ve dvou typech odlišného divadla Michal Isteník

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Divadelní fakulta Ateliér činoherního herectví prof. MgA. Ivo Krobota

Práce s partnerem ve dvou typech odlišného divadla – Michal Isteník

Diplomová práce

Autor práce: Zbyšek Humpolec Vedoucí práce: prof. MgA. Ivo Krobot Oponent práce: prof. PhDr. Václav Cejpek Brno 2014

Bibliografický záznam HUMPOLEC, Zbyšek. Práce s partnerem ve dvou typech odlišného – Michal Isteník [Working with a partner in two distinct types of theatre – Michal Isteník ]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér činoherního herectví prof. MgA. Ivo Krobota, 2014. 65 s. Vedoucí diplomové práce prof. MgA Ivo Krobot

Anotace Ve své diplomové práci se budu zabývat fenoménem „Práce s partnerem“ jako základem pro hereckou tvorbu. Pro praktickou demonstraci tohoto fenoménu, jsem si vybral herce Michala Isteníka, který členem dvou rozdílných hereckých souborů. Na jeho rolích chci přesně analyzovat herecký partnerský vztah a jeho odlišnosti v různých inscenacích a divadlech.

Annotation In my diploma I deal with the phenomenon of „Working with a Partner“ as a basis for acting. I have chosen the actor, Michal Isteník, who is a member of two distinct acting companies, to practical demonstrate this phenomenon. I aim to show that in his roles actor partnership relationship is precise illustrated in different plays and various theaters.

Klíčová slova Michal Isteník, partnerský herecký vztah, Městské divadlo Brno, Buranteatr, herecká partnerská souhra, fyzické napětí, hlasové napětí, navazování replik, herecký impuls

Keywords Michal Isteník, fellow actor relationship, Brno City Theatre, Buranteatr, acting partner teamwork, physical tension, vocal tension, making replicas, acting impulse

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. To stvrzuji svým vlastnoručním podpisem. V Brně dne 30. srpna 2014

Zbyšek Humpolec

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval lidem, kteří přispěli ke vzniku této práce, ať už svými radami nebo jejich inspirativním počínáním. Především však panu prof. MgA. Ivu Krobotovi za velkou podporu, obětavý přístup, cenné rady a za čtyřletou energii, kterou do mě svými pedagogickými ale i lidskými kvalitami vložil. Michalu Isteníkovi za velkou inspiraci. V neposlední řadě také všem svým pedagogům, kteří se mi během mého studia věnovali a také spolužákům za nejlepší roky mého života.

Obsah OBSAH .................................................................................................................................................. 5 1

ÚVOD .......................................................................................................................................... 1

2

PROČ MICHAL ISTENÍK? ..................................................................................................... 3 2.1

3

POETIKA MĚSTSKÉHO DIVADLA BRNO ......................................................................... 5 3.1

4

HERECKÝ PROFIL MICHALA ISTENÍKA V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO ....................................... 5

POETIKA DIVADLA BURANTEATR ................................................................................... 7 4.1

5

ZÁKLADNÍ ŽIVOTNÍ ÚDAJE MICHALA ISTENÍKA ........................................................................ 4

HERECKÝ PROFIL MICHALA ISTENÍKA V DIVADLE BURANTEATR ............................................. 8

VLASTNÍ ZKUŠENOSTI S HERECKÝM PARTNERSTVÍM NA JEVIŠTI ..................... 9 5.1

PŘIZPŮSOBENÍ SE PARTNEROVI V INSCENACI MODROVOUS – NADĚJE ŽEN (DEA LOHER) ......... 9

5.2

PROMĚNA HERECKÝCH PARTNERSKÝCH VZTAHŮ V PRŮBĚHU STUDIA NA JAMU ................... 10

5.3

ZKUŠENOSTI Z MĚSTSKÉHO DIVADLA MOST, HERKULES A AUGIÁŠŮV CHLÍV ........................ 10

6

ANALÝZY KONKRÉTNÍCH INSCENACÍ ......................................................................... 12

7

INSCENACE MĚSTSKÉHO DIVADLA BRNO .................................................................. 13 7.1

VŠEMOCNÝ PAN KROTT – MICHAL ISTENÍK V ROLI LUDVÍKA................................................. 13

Inscenační tým: ........................................................................................................................... 13 Osoby a obsazení: ....................................................................................................................... 13 Obsah hry: .................................................................................................................................. 13 Jednotlivé situace ....................................................................................................................... 14 Zhodnocení ................................................................................................................................. 16 8

INSCENACE DIVADLA BURANTEATR ............................................................................ 18 8.1

MISANTROP – MICHAL ISTENÍK V ROLI ALCESTA ................................................................... 18

Inscenační tým: ........................................................................................................................... 18 Osoby a obsazení: ....................................................................................................................... 18 Obsah hry: .................................................................................................................................. 18 Jednotlivé situace ....................................................................................................................... 19 Zhodnocení ................................................................................................................................. 31 8.2

AMAZONIE – MICHAL ISTENÍK V ROLI MUNDKA .................................................................... 33

Inscenační tým: ........................................................................................................................... 33 Osoby a obsazení: ....................................................................................................................... 33

Obsah hry ................................................................................................................................... 33 Jednotlivé situace ....................................................................................................................... 34 Zhodnocení ................................................................................................................................. 49 9

CELKOVÉ ZHODNOCENÍ – JEVIŠTNÍ PARTNERSKÉ VZTAHY MICHALA

ISTENÍKA A JEHO HERECKÝCH PARTNERŮ ........................................................................ 52 10

ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 54

INSPIRAČNÍ LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE ................................................................... 55 PŘÍLOHA ........................................................................................................................................... 56

„Každý z nás touží po šťastném partnerství, mluvíme o dokonalém partnerovi a hledáme ho. Je to ale zbytečná ztráta energie, každý partner je pro nás v danou chvíli dokonalý! „

Kurt Tepperwein

1 Úvod Čím déle se věnuji herectví, tím více zjišťuji, že mé otázky, které kladu sám sobě, se nejvíce týkají práce s partnerem na jevišti. Podlé mého názoru je to na herectví to nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Ve druhém ročníku při zkoušení Shakespearovských dialogů se právě tato otázka stala mým osobním tématem a jsem přesvědčen, že se jí budu zabývat celý svůj herecký život. Proto jsem se rozhodl tomuto tématu věnovat také ve své diplomové práci. Odhodlal jsem se analyzovat a popsat tuto elementární část herecké práce a uvědomuji si, že se pohybuji v oblasti subjektivního náhledu. Vztah herců na jevišti vzniká víceméně automaticky, zajímá mě však sledování jeho proměn, jeho vývoj, atmosféra, kvalita atd. Pro mě samotného je někdy složité vložit do slov to, co v souhře dvou herců na jevišti vnímám, ale rád se o to pokusím. Mezi odbornými divadelními pojmy se herecký slangový výraz ,,partneřina“ sice nepoužívá, v hovorové řeči divadelníků však patří mezi běžně užívané pojmy. Odjakživa mě na divadle fascinovalo, jak herci dokáží psaný text přetvořit v organický proces. Jak vytváří pro diváka uvěřitelný vzájemný vztah. Právě otázka partnerského vztahu na jevišti, pro herce zásadní, je pro mě jedním z podstatných hledisek herecké tvorby. Ke konkrétnějšímu uchopení tohoto tématu jsem se rozhodl vybrat si herecký vzor, na kterém mohu popsat úskalí, jež se vyskytují v okolnostech souvisejících s hereckou souhrou. Umožní mi to snad lépe uchopit rovněž mé vlastní herecké poznatky i zkušenosti v této oblasti – a tím nahlédnout na tuto problematiku s jistým (místy snad i kritickým) odstupem. Pro tento účel jsem zvolil herce Michala Isteníka. Domnívám se totiž, že patří mezi nejpozoruhodnější brněnské herce mladší generace. Cílem mé práce je analyzovat přístupy k hereckému partnerovi, především co se týká vzájemné herecké souhry, a zjistit, do jaké míry je osobní herecký výkon závislý na jevištním partnerovi, jak jsme (či nejsme) schopni se na sebe vzájemně naladit a na jevišti společně spolupracovat. Tyto aspekty se pokusím rozkrýt ve třech konkrétních inscenacích, v nichž Michal Isteník účinkuje – jde o divadlo Buranteatr a Městské divadlo Brno. Záměrně volím tato dvě divadla, v nichž Michal Isteník účinkuje, pro jejich rozdílnou poetiku, kterou mu tyto soubory nabízí a v níž může projevit do značné míry kontrastní herecké úkoly. 1

Tuto diplomovou práci rozděluji na teoretickou a praktickou část. V teoretické části se zabývám hereckou osobností Michala Isteníka a jeho působením ve dvou zmíněných divadlech a následně se zde zaměřuji na vlastní zkušenosti v oblasti partnerské herecké práce na jevišti – jednak jde o zkušenosti získané během studia na Janáčkově akademii múzických umění a pak jde o zkušenosti získané při profesionální divadelní praxi mimo Janáčkovu akademii múzických umění. Jako nejpodstatnější díl této práce však považuji její praktickou část, která obsahuje analýzy konkrétních inscenací, které jsem zpracovával na základě své divácké zkušenosti i podle následně zhlédnutých audiovizuálních záznamů těchto inscenací pro možnost detailnějšího rozboru. Z každé analyzované inscenace vybírám několik situací, které se mi ze zkoumaného hlediska jeví jako zásadní. Pro lepší orientaci v textu uvádím příslušné pasáže komentovaných dialogů, načež po každé analýze pojmenovávám, k čemu jsem dospěl, co bylo pro mě objevné, nebo naopak již známé či sporné na základě mé dosavadní herecké praxe.

2

TEORETICKÁ ČÁST 2 Proč Michal Isteník? Na začátku mého studia na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (dále jen JAMU) jsem pravidelně navštěvoval brněnská divadla, včetně souboru Buranteatr. Jednou z nejzásadnějších inscenací, které jsem v tomto divadle zhlédl, byla inscenace Pan polštář, v níž exceloval v roli Katuriana Michal Isteník. Nejen v této roli, ale i v mnoha dalších (Skleněný zvěřinec, Listopad, atd.) mě zaujal svou přesnou hereckou technikou. U každé jeho role jsem pozoroval dokonalé ztotožnění se s rolí. Jako herec ovládá širokou škálu výrazových schopností, které se neustále také vyvíjí. Jeho role působí vždy propracovaně. Dle mého názoru je také jeho mluvní projev nadstandardně kultivovaný. I když o sobě tvrdí, že není talentován pěvecky ani pohybově, dokáže tyto ,,nedostatky“ nahradit svými hereckými schopnostmi. Po osobním rozhovoru s ním si se mi jeví, že mé vnímání divadelního umění je v mnohých ohledech podobné. To mě vedlo k rozhodnutí zvolit si tohoto herce jako osobnost zájmu mé diplomové práce. Mezi odbornými divadelními termíny se slovo ,,partneřina“ nepoužívá. Ve slangu divadelníků přitom patří mezi standartní pojmy. Odjakživa mě na divadle fascinovalo, jak herci dokáží napsaný text přetvořit v organický proces. Jak ale vytváří uvěřitelný vzájemný vztah? Tato otázka mě zajímá od začátku studia na JAMU, pokusím se proto zkoumat její zákonitosti a proměny možnosti jejího vnímání. U Michala Isteníka se mi jeví být práce s hereckým partnerem jeho výsostnou výsadou. Při hereckém projevu nemá tendence uchylovat se k sebeprezentaci na úkor partnera. Místo toho směřuje k pokud možno co nejdokonalejší partnerské souhře s ohledy na své herecké partnery. Michal Isteník je schopen toho dosáhnout v jakémkoli divadelním žánru. Herecké prostředky přizpůsobuje tomu, aby co nejlépe vytvářel živý vztah vzájemné souhry. Hereckému partnerovi poskytuje jasné impulzy, čímž mu nabízí prostor pro konkrétní reakce. Je schopen pracovat na rolích i během reprízování dané inscenace, a tím tyto své role průběžně zdokonaluje. Navíc se nestává, že by pouze fixoval intonace, ale flexibilně se přizpůsobuje novým podnětům. 3

2.1 Základní životní údaje Michala Isteníka Smyslem této práce je pojmenovat herectví Michala Isteníka, respektive jeho spolupráce s partnerem v herecké tvorbě, přesto bych nyní uvedl několik jeho základních životopisných údajů. Michal Isteník se narodil 11. 7. 1983 v Rakovníku. Od svých sedmnácti let navštěvoval divadelní amatérský spolek Luna. Brněnskou JAMU vystudoval v letech 2003 – 2008 a od roku 2005 hostoval v Divadle u Stolu a v Hadivadle. Od 1. 5. 2008 je členem činoherního souboru Městského divadla Brno. Na přelomu let 2005/2006 se stal členem divadelního souboru Buranteatr. V roce 2011 získal cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.

4

3 Poetika Městského divadla Brno ,,Jsme zcela ojedinělým divadelním uskupením a to nejenom v rámci České republiky. Pro naše obecenstvo jsme natolik zajímaví, že jsme od roku 1995 permanentně vyprodáni a navíc v každém roce odehrajeme na 150 představení v zahraničí. Příčinu lze asi nalézt jak v mimořádně vysoké úrovni realizace všech inscenací (režiséři, herci, zpěváci, tanečníci, orchestr…) i v jedinečném repertoáru divadla, které uvádí převážně originální a původní díla, jež nejsou jinde k vidění. Navíc obě naše dvě scény plně odpovídají všem současným technickým nárokům pro moderní divadlo.“1 Městské divadlo v Brně patří mezi divácky nejnavštěvovanější divadla v Brně. Má činoherní a muzikálovou scénu, které ročně vyprodukuje přibližně osm nových inscenací. Atmosféra tohoto divadla na mě vždy působila poněkud strojeně a veřejná prezentace divadla se mi jeví spíš komerční, než jako soubor s uměleckým duchem. Většinou se nesnaží nalézat nové přístupy k herectví – a snad až na výjimku v režiích Hany Burešové se zříká experimentálních postupů. Dramaturgie má tendence k volbě klasických titulů, často i bulvárního charakteru. Herecký styl se málu proměňuje, ba spíš u mnoha herců zůstává stejný.

Divadlo cílí na nenáročného až středně

náročného diváka, čemuž odpovídá repertoár složený především z komedií. Divák se zde má hlavně bavit. Samozřejmě najdeme i výjimky, jako např. Všemocný pan Krott, což byla inscenace, jež překročila poetiku Městského divadla a byla derniérována po několika málo reprízách. Právě po zhlédnutí představení této inscenace jsem se rozhodl, že si ji zvolím k analýze do své diplomové práce. A naopak Zkrocení zlé ženy, jsem si vybral právě kvůli tomu, že podle mého soudu reprezentuje tendence poetiky Městského divadla Brno.

3.1 Herecký profil Michala Isteníka v Městském divadle Brno Michal Isteník v Městském divadle Brno dostává role různých charakterů, ale převážně bývá obsazován do rolí komických.

1

Přepis autora práce z rozhovoru s Hanou Burešovou, Česká televize, pořad Divadlo žije, 2013

5

Jeho role na repertoáru: Bienstock – Sugar (někdo to horké!), Čičikov – Mrtvé duše, Dante, recepční – Měsíční kámen, Holub, Fotograf – Ptákoviny podle Aristofana, Bellerosse – Cyrano z Bergeracu, Klein, strážník – Jezinky a bezinky, Otto Ulrichs, herec, komunista – Mefisto, Tranio – Zkrocení zlé ženy, atd. Derniérované role: Andrej Prozorov – Tři sestry, Šprýmař – Síla zvyku, D´Artagnan – Tři mušketýři, Korinťan, chór – Oidipus král, atd.

6

4 Poetika divadla Buranteatr ,,BURANTEATR se zrodil někdy v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehdy nepovažovali za žádné revolucionáře nebo výlučné umělce – byli přesvědčeni, že hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem. Pouze se domnívali, a stále domnívají, že v kolektivu spojeném podobným divadelním programem dokáží dosáhnout umělecky i ekonomicky výraznějších výsledků než tam, kde lidi spojuje pouze společná výplatní páska. Toužili tedy naplnit sen o divadle – klubu, který stál i na počátku vlny malých českých divadel v 60. a 70. letech.“2 Buranteatr je komorní brněnské divadlo, které vzniklo v Olomouci pod názvem divadlo Tramtárie. Svou mnohdy svéráznou poetikou se odlišuje od ostatních brněnských divadel. Tvrdí o sobě, že nechtějí nalézat nové divadelní postupy a formy, ale díky svému přístupu a kolektivnímu nasazení se toho trochu nevědomě (a možná i vědomě) dopouštějí. Buranteatr nemá pevný soubor herců. Všichni ve svém volném čase zkouší i hrají a v divadle tráví svůj volný čas. Dramaturgický plán soubor nepřizpůsobuje divákovi natolik, jako v Městském divadle Brno zaměřují se na tituly a témata, jež je přitahují a oslovují, což se o hercích v Městském divadle Brno říci tak snadno nedá. Divadlo Buranteatr má menší okruh diváků než Městské divadlo Brno, nicméně se mi zdá, že diváci Buranteatru jsou navyklí na vyšší umělecké nároky. Jak mi sdělil v osobním rozhovoru Jan Šotkovský, prodejnost titulů je pro ně důležitá, ne však zásadně rozhodující. Buranteatr se neobává pohrávat si s divákem, aktualizovat klasické hry, napínat i urážet, což ve mně vzbuzuje sympatie. Herci se v rolích proměňují, nedrží se určitého typu. Například Martin Tlapák v inscenaci Listopad hraje prezidenta USA a v inscenaci Misantrop hraje roli Akasta, mladého přihlouplého kluka a vše je zcela legitimní.

2

www.buranteatr.cz/o-divadle/

7

4.1 Herecký profil Michala Isteníka v divadle Buranteatr Michal Isteník je dvorním hercem divadla Buranteatr. Hraje ve většině případů hlavní role, které jsou často silně dramatické. Role na repertoáru jsou například: Katurian – Pan polštář, Tom Wingfield Skleněný zvěřinec, Alcest – Misantrop, Mundek – Amazonie, Archer Brown – Listopad, Armand Duval – Pán s kaméliemi, Richard Hannay – 39 stupňů. Odehrané role jsou například: Komorous – Žumpa, Ernesto – Lino, příběh obyčejného mafiána, Medvěd Bedřich, Tatínek – V podpostelí, Karel Max – Zvěstování, aneb Bedřichu, jsi Anděl, Doc – Komplic, Snout – Solaris, Ten druhý – Ten třetí

8

5 Vlastní zkušenosti s hereckým partnerstvím na jevišti Během studia na JAMU jsem se setkal s mnoha různými partnery na jevišti, ať už to byli spolužáci nebo profesionální herci. Na základě těchto zkušeností jsem se pokusil vytvořit si povědomí o zákonitostech hereckého partnerského vztahu a o nejrůznějších okolnostech, jež s tím souvisí. Nyní bych se pokusil nastínit zásadnější zkušeností ze své dosavadní herecké dráhy, které souvisí s tématem této práce. Sám jsem stále v procesu hledání a doufám, že tato diplomová práce mi pomůže více porozumět tomuto tématu.

5.1 Přizpůsobení se partnerovi v inscenaci Modrovous – naděje žen (Dea Loher) První větší zkušeností s partnerským vztahem pro mě byla spolupráce s herečkou Adrianou Roučkovou a režisérem Radoslavem Mesárčem ve vyškovském Divadle Bez střechy v roce 2012 (druhý ročník mého studia na JAMU). Hrál jsem titulní roli Modrovouse, což byla má první zkušenost s hlavní rolí. V inscenaci účinkovali dva herci Adriana Roučková, tudíž hrála všech sedm ženských postav. První problém jsem shledal ve věkovém rozdílu mezi mnou a hereckou kolegyní (jedenáct let). Ten se projevil v rozdílech v přístupu k práci a v nevyváženosti hereckých zkušeností, což se podepsalo na celkové podobě inscenace. Díky této zkušenosti jsem si uvědomil, jak je důležitá důvěra, empatie a především komunikace mezi partnery. Potíž spočívala v tom, že se má herecká kolegyně začala soustředit především na svůj výkon. Tím pádem na jevišti nevznikl plnohodnotný herecký vztah, neboť se každý z nás soustředil na vlastní herecký výkon. Byla to pro mě natolik negativní zkušenost, že se od té doby snažím podobnému stavu vyhnout. Jak vyplývá z názvu této podkapitoly, byl jsem nucen přizpůsobit se stylu hraní své herecké partnerky. Během zkoušení jsem se soustředil spíše na předcházení osobním konfliktům, čímž jsem nemohl spontánně tvořit a pracovat na své herecké postavě. Uvědomil jsem si, že špatné mezilidské vztahy se můžou promítnout do vztahu herců na scéně. Otázkou pro mě zůstává, jestli jsem byl nedostatečně inspirujícím partnerem, nebo jsem k tomu ani nedostal šanci. 9

Díky této spolupráci jsem si však uvědomil, jak podstatné je hledání významů jednotlivých situací, při vzniku divadelní situace.

5.2 Proměna hereckých partnerských vztahů v průběhu studia na JAMU Při nástupu na JAMU jsme s většinou spolužáků neměli o partnerském vztahu na jevišti ponětí. Postupem času se každý z nás zejména v rámci hereckých cvičení vyvíjel. Významným faktorem v této oblasti pro mě bylo cvičení na ,,nečekané události“. Tato cvičení probíhalo ve dvojicích nebo ve skupinách o více hercích, kteří si stanovili základní okolnosti pro nečekanou událost: prostředí, čas, vztahy mezi postavami, charakter, sociální zařazení, atd. Určili jsme si nečekanou událost, stanovili jsme si však předem co nastane po ní a jak celá situace skončí. Cvičení pro mě bylo podstatné hlavně proto, že jsem pro své jednání nepoužíval předem daný text. Tím pádem jsem mohl svobodně reagovat na partnera. Samozřejmě jsme museli dodržet rámec jednání a neměnit dané okolnosti v průběhu cvičení. Nešlo o divadelní stylizaci, ale o zkoumání následných reakcí mezi hereckými partnery. Na tomto cvičení jsem poznal, jak funguje střet dvou protichůdných tendencí, který s sebou přináší konflikt. Všechny naše dosavadní zkušenosti a vědomosti se naplno projevily v absolventském ročníku ve Studiu Marta. Nebudu zde rozebírat jednotlivé inscenace, protože by to vydalo na samostatnou práci. Poněvadž jsme se za dosavadní roky studia dostatečně herecky poznali a zároveň si zvykli na způsob herecké spolupráce svých spolužáků, bylo náročné se vzájemně neustále překvapovat a být překvapován. Ve Studiu Marta jsem se naučil nereagovat formálně, ale hledat nové přístupy k partnerskému vztahu a zdokonalovat ho. Nechtěl jsem se ustrnout v používání stejných hereckých prostředků, jak to sleduji u některých herců.

5.3 Zkušenosti z Městského divadla Most, Herkules a

Augiášův chlív Po skončení absolventského ročníku jsem měl možnost pracovat v mosteckém divadle s režisérem Lukášem Kopeckým na největším jevišti v republice. Setkal jsem se s přístupem, o kterém jsem si myslel, že už je dávno zastaralý. Od první čtené 10

zkoušky až po generální zkoušku všem hercům u zkoušení asistovala nápověda, což mělo za důsledek, že herci poprvé odmluvili bez její pomoci celý text až na premiéře. Připadalo mi, že herci hledají spíš výslednou interpretaci než samotný význam textu. Technicky zvládají pracovat v tak velikém prostoru, nicméně inklinují k herecké rutině. Zkoušení bylo pro mě výzvou burcovat a provokovat kolegy k hledání nových přístupů. Přesně tak, jak mě nabádal režisér a jak mě na JAMU učili mí pedagogové herectví. V kolektivu mosteckého divadla jsem poznal i kolegy, kteří se na hereckou práci dívali podobnou optikou. Například herec František Nedbal, který hrál roli Augiáše, mého otce, mě fascinoval tím, jak dokáže rychle zapracovávat připomínky režiséra. Schopností improvizace a vysokým pracovním nasazením. Uvědomil jsem si, že může dlouholeté angažmá ve stejném divadle, herce natolik duševně vyčerpat, že nemá energii ani chuť, objevovat v sobě nové přítupy k herectví, posouvat dále své herecké řemeslo a posléze může dojít k apatii ke svému hereckému partnerovi.

11

PRAKTICKÁ ČÁST 6 Analýzy konkrétních inscenací U každé inscenace se budu snažit analyzovat samotný průběh vybraných situací. U inscenace Městského divadla Brno Všemocný pan Krott nebudu analyzovat každou situaci ve které Michal Isteník vystupuje, poněvadž se domnívám, že se jedná o inscenaci, která se v rámci partnerského vztahu příliš neproměňuje. Zde můžeme hovořit spíše o partnerské spolupráci jako o formální. Každá postava existuje jako samostatná kvalita, kde se nepracovalo na psychologicko-realistickém vytvoření vztahu. V příběhu se postavy nepřekvapují a nedochází k nečekaným událostem, jež by herce nutili spontánně jednat. Vybral jsem pouze dvě situace, které považuji za nejvhodnější k rozboru. Budu se věnovat pozornost, společné souhře a vyváženosti hereckým partnerů, přebírání impulzů a jak Michal Isteník celkově jednal s partnerem na jevišti. Co se týče inscenací Buranteatru (Misantrop a Amazonie), se budu věnovat většině situaci, v nichž vystupuje Michal Isteník, protože jsou založené na psychologicko-realistickém herectví. Mohu tedy lépe sledovat psychologický vývoj postavy, vnitřní impulzy mezi aktéry a emocionální rozsah. Jakou vytvořili společnou atmosféru a na základě těchto aspektů, mohu lépe specifikovat práci s partnerem Michala Isteníka. Pro konkrétnější představu čtenáře ocituji v každé situaci část dialogu. Jednotlivé situace jsem osobně pojmenoval. Pro detailnější analýzu jsem používal audiovizuální záznamy inscenací, které uvádím v použitých zdrojích.

12

7 Inscenace Městského divadla Brno V této kapitole se budu věnovat pouze inscenaci Všemocný pan Krott, z důvodu její výjimečné poetice a domnívám se, že pro mé téma nejvhodnější inscenací z repertoáru Městského divadla Brno. Podrobněji budu analyzovat pouze dvě situace, protože se jedná o inscenaci konverzační, kde dochází spíše k slovním rozepřím než dramatickému jednání.

7.1 Všemocný pan Krott – Michal Isteník v roli Ludvíka Inscenační tým: Autor: Martin Walser Překlad: Jiří Stach Režie: Hana Burešová Asistent režie: Michal Isteník Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová Dramatur: Štěpán Otčenášek Scéna: Tomáš Rusín Hudba: Vojtěch Spurný Dramaturgická spolupráce: Jiří Záviš

Osoby a obsazení: Krott: Jan Mazák Ludvík: Michal Isteník Elfička: Irena Konvalinová nebo Markéta Sedláčková Mafalda: Lucie Zedníčková Róza: Radka Coufalová Jenda: Vojtěch Blahuta Selzhammer/Strick: Viktor Skála Sepp/Hias: Rastislav Gajdoš

Obsah hry: Krott jako podnikatelské monstrum je na pobytu ve Švýcarských horách v luxusním hotelu, společně se svou ženou Elfičkou a svojí švagrovou Mafaldou. V 13

hotelu se o ně stará číšník Ludvík (Michal Isteník) s rodinou, který ztělesňuje pravý opak Krottovy podstaty. Není ctižádostivý ani cílevědomý, naopak se snaží nevyčnívat a spokojit se se svým jistým. Kontrast mezi postavami se během inscenace graduje až do chvíle, kdy Krott nabídne Ludvíkovi, aby byl jeho následníkem a dědicem. “Je to nahlíženo s velkým odstupem, nadhledem, s hořkostí, jízlivostí a to jsou věci, které nám pomůžou podívat se, jací jsme sami. Jako pyšní, věčně nespokojení, povrchní a pitomí a možná, že to člověka donutí, aby se na svět díval líp, jako s hledáním nějaké pozitivní energie.“3

Jednotlivé situace Ludvík a Jenda – Odebrání flétny Ludvík najde u svého syna Jendy flétnu. Ten říká otci, že matka chce, aby hrál. Ludvík nechce, aby byl muzikant, a zakazuje mu hrát na jakýkoli hudební nástroj. „Ludvík: Dej to sem! Jenda: To je jen flétna tatínku. Ludvík: Vy si myslíte, že nevím, co je to flétna? Dej to sem, povídám! Jenda: Maminka chce, abych se dal na hudbu, ale před tebou abych to tajil. Ludvík: Takže podařilo se jí zlákat tě pro hudbu! Jendo, to je to nejhorší, věř mi, já znal hudebníků. Třináct hudebníků jsem znal, Jendo. Tvá matka nezná ani jednoho. Podívej, Jendo! Pět hudebníků z těch třinácti hudebníků zahynulo na cestách, v letadlech, zřítili se, rozbili se o zem, shořeli v plamenech, zaživa Jendo. Čtyři hudebníky jsem viděl umírat v nejlepším věku, srdce, Jendo, a především hráči na dechy. Zbytek propadl alkoholu.“4 Isteník zde prezentuje Ludvíka jako fanatického maniaka. Při argumentování Blahutovi pozoruji až slzy v očích, tedy překonává hranici rozčílení a vzteku. Isteník

3


4

Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Všemocný pan Krott, Městské divadlo Brno, 2013

14

je v obrovském fyzickém vypětí, které kontrastuje s Blahutovým uvolněným postojem. Oba vytvářejí obraz, který mi asociuje Isteníka jako diktátora během bouřlivého projevu a Blahutu jako zfanatizovaného jedince z davu. Byť Blahuta v této situaci příliš nejedná skrze repliky, velmi tím pomáhá Isteníkovi rozvíjet polohu afektu. Tuto situaci vyzdvihuji především proto, že oba aktéři své postavy hrají v značně jiných poloh než v dalších situacích. Isteník s Blahutou také vytvářejí specifický obraz otce a syna – jednak v rovině standardního vztahu otce a syna a druhak coby vztah profesionálních číšníků, přičemž věkový rozdíl mezi herci činí pouhé tři roky. Domnívám se, že by tato situace zdaleka nefungovala tak dobře, nebýt Blahutova citlivého přístupu k situaci a roli. Aktéři vycházeli z partnerových kontrastních poloh a dali tím celkovému vyznění náležitý sarkasmus. Pozoruhodné je, že Isteník v této vypjaté situaci mění barvu hlasu, kterou během této inscenace již nikde nepoužívá. Blahuta svoji stylizaci zcela uvěřitelně přizpůsobil mladému naivnímu chlapci, nepoužívá parazitní gesta, pohyby ani obecné intonace. Se všemi tyto prvky pracuje uvážlivě a přesně. Ludvík, Krott, Róza a Jenda – Ludvík není pravým otcem Ludvík se dozví, že není pravým otcem. Život se mu během okamžiku obrátí. Nemusí ho tížit žádná zodpovědnost za syna a může se lépe věnovat hostům, je svobodný. „Ludvík: Tak já tedy nemám syna? Krott: Ludvíku, jenom teď nezačni zuřit. Ludvík: Rózo, ptám se tě? Znamená to, že nemám syna?! Róza: Nikdy jsi žádného neměl. Ludvík: Jendo. Jenda: Tatínku. Ludvík: Ne. Bože, tedy pane řediteli, toho klidně udělejte svým podílníkem. To ať si klidně studuje hudbu nebo ať mu omrznou prsty na severním pólu. To je ohromná zpráva. Podnos, Jendo, promiňte, promiňte, pane Jendo. Podejte mi ubrousek prosím, budeme servírovat. Pane řediteli, pokud jste byl se mnou někdy nespokojen, že

15

jsem se pohyboval příliš ztěžka, což číšník nemá, to mě tížila starost. Měl jsem syna. Pochopte, byl to ošklivý pocit.“5 Tuto situaci považuji za zásadní v celé inscenace i příkladnou ukázku v partnerském vztahu. Isteníkův Ludvík střídá emoce během monologu, na což mohou reagovat ostatní herci. Je to opět další scéna, kde ostatní kromě Isteníka jednají bez textu. Sledoval jsem jemné reakce od Mazáka, Blahuty i Coufalové. Pomohli Isteníkovi vytvořit obrat v jeho postavě a potažmo v celé inscenaci. Poprvé jsem pozoroval citlivé citové navázání, které propojovalo herce. Vytvořili tím zcela specifickou atmosféru a diváka poprvé za celou dobu inscenace znejistili v jeho reakcích. Byl těžko odhadnutelný charakter situace. Místy se sice ozval smích, ve větší části publika však bylo ticho a očekávání, jak situace skončí. Mazákův neochvějný Krott měl poprvé strach z toho, co se stane s Ludvíkem. Coufalová s Blahutou vytvořili protichůdné reakce, čímž mohl Isteník ve svém záchvatu štěstí vystřídat několik poloh. Vytvořili tím zajímavou rytmickou proporci situace. Isteník ve vysokém tempu a expresi vytváří dojem štěstí, agrese a opojení sám sebou. Hlasové a fyzické napětí měl sjednocené, což nebývá u některých herců samozřejmé, pozoroval jsem v této jednotě napětí záměr. Domnívám se, že tato herecká souhra při této scéně nevznikla standardní hereckou prací, ale že se jim podařilo odstranit formální vnímání partnera. Tedy že byly absolutně otevření a usilovali o společné vyznění a emocionální dopad na diváka.

Zhodnocení „Není to plytká zábava nebo oddychová, je to černý humor, cynický humor, mířící k jádru vážných věcí. Podle mě je to nosné téma o společnosti, která se topí v přepychu. Má všechny možné prostředky, aby zůstala co nejdéle fyzicky na živu, ale duševně je to vyprázdněný život a ta prázdnota je i nad námi.“6 Inscenace Všemocný pan Krott je podle mého názoru ukázkou přesné řemeslné herecké práce. Isteníkův Ludvík drží téměř po celou dobu polohu servilního, ješitného a demagogického číšníka. Samotné situace na mě působily tak, že postavy

5

Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Všemocný pan Krott, Městské divadlo Brno, 2013

6


16

v nich se příliš neposlouchají a používají omezené intonace. „Každá postava jsou samostatné kvality“. Partnerský vztah, který herci vytvořili, bych popsal jako řemeslný, emocionální rozsah byl spíše obecný. Isteník s Mazákem a Blahutou byli určitě nejvýraznější ve stylizaci v rámci této inscenace. Šlo o stylizaci přesnou a emocionálně různorodou. Ostatní aktéři používali menší spektrum hereckých vyjadřovacích prostředků, čímž ochudili své role o žádoucí drobnokresbu charakterů. Tato inscenace pro mě byla – mimo jiné – mimořádnou zkušeností i co se týká hlasového projevu. Technika jevištní mluvy této inscenace byla na vysoké úrovni, se kterou se v brněnských divadlech často nesetkávám. Z oblasti partnerského vztahu na jevišti mám celkový dojem, že herci velmi rytmicky přesně vytvořili situace, kterým však chybělo citové naladění a vnímání sebe sama. Domnívám se, že Isteník vytvořil pozoruhodnou roli, která ovšem fungovala víceméně nezávisle na ostatních postavách a to z toho důvodu, že v celkovém významu inscenace postava Ludvíka tvořila samostatnou linií příběhu, kterou Isteník dokázal zřetelně vyzdvihnout. „Osobně považuji roli Ludvíka, za můj nejlepší herecký výkon“.7

7

Přepis autora práce z rozhovoru s Michalem Isteníkem, 20.7.2014, Brno

17

8 Inscenace divadla Buranteatr 8.1 Misantrop – Michal Isteník v roli Alcesta Inscenační tým: Režie: Michal Zetel Dramaturgie: Jan Šotkovský Scénografie a kostýmy: Zuzana Přidalová

Osoby a obsazení: Alcest: Michal Isteník Celimena: Kamila Zetelová Filint: Jaroslav Matějka Oront: Dano Junas Arsinoe: Kateřina Dostálová Elianta: Petra Kocmanová Akast: Martin Tlapák nebo Pavel Novák Klitandr: Pavel Novák nebo Václav Hanzl

Obsah hry: Buranteatr si pro svou inscenaci Misantrop, vybral stejnojmennou předlohu od klasického francouzského dramatika Moliéra. Inscenace se drží stejného scénosledu i v duchu původního textu. Aktualizování klasických textů, nebývá povětšinou zdařilé, především aktualizuje-li se vnější forma nikoli obsah. To v případě Buranteatru se nestalo. Divák znalý klasického textu ocení, vnitřní shodu co je děje v jednotlivých obrazech a zároveň jakoby moderní verze textu, více odhalovala člověku samotnou podstatu jednotlivých postav oproti zastaralé hře Moliéra. Zajímavosti je vznik „Buranského“ textu. Podle předem daných podmínek a režijně-dramaturgické koncepce, herci svým improvizovaným rozehráváním jednotlivých situací tvořily text samy. Z takto spontánně vzniklého textu byly postupně fixovány, nejzdařilejší verze textu, které díky tomu tak sedím hercům tzv. na tělo a vypovídá o nich samotných víc než původní text.

18

Všichni zaměstnanci, jsou na víkendovém team-buildingovém pobytu na horách. Vzhledem k neustávající oblevě se baví na hotelu, různými trapnými společenskými hrami a vzájemným sledováním. Na hory přijíždí i novinář Alcest, za svou přítelkyní Celimenou a kamarádem Filintem. Už od začátku je „misantrop“ Alcest, vnímám jako bručoun, jenž svému okolí vyčítá pokrytecké chování vůči norskému řediteli a sebou navzájem. Dostává se do konfliktu s jeho kamarádem Filintem a Celimenou, obviňuje je s pokrytectví a přisluhovačství řediteli, kterého v soukromý pomlouvají a opovrhují jim, ale před ním se chovají jako kamarádi a nejoddanější zaměstnanci. Alcest přijel si užít víkend se svojí Celimenou a ne hrát se zaměstnanci přihlouplé hry. Dusná atmosféra začne být, když zkritizuje ředitelovu píseň, „Je to tuctová sračka, je to kýč.“8 Ten se urazí, ale nevyvodí s toho větší důsledky. Jen kvůli své milované nadále zůstává. Posléze se objeví Arsinoe, která je účetní firmy a nachází v ní spřízněnou duši se stejným názorem na ostatní. Ta ho zavede k sobě na pokoj a ukazuje mu Email od Celimeny, který měl být adresován řediteli, s toho usoudí, že ho podvádí. Usvědčí se v tom, když s poza, plexiskla, přehlíží, jak Oront svádí Celimenu a nabízí jí společnou noc.

Jednotlivé situace Alcest, Filint a Oront – Příjezd na hotel V úvodní situaci Alcest, vyjadřuje svoji zásadovost a nevůli vůči zaměstnancům firmy. Osočuje Filinta s pokrytectví, ten mu vysvětluje, že je to pouze jeho pracovní tvář, kterou musí mít, aby mohl s kolektivem pracovně vycházet, a pokládá to zcela za normální chování zaměstnance. Isteník vstupuje do situace v napětí a potřebou se kamarádovi vypovědět názory a postoj, který ke všem zastává. Matějka je mu dobrým partnerem, který staví svoji roli do úplně jiného emocionálního napětí – je uvolněný, snaží se ho pochopit a vysvětluje mu jeho postoj. „Alcest: Filinte celou cestu sem si mi vykládal, jak strašně nenávidíš, tyhle ty firemní víkendové výjezdní večírky. Jak nemůžeš ani vystát ty dva idioty a jejich trapné fóry a první co uděláš, když přijedeš sem, že si oblékneš tuhle slušivou nádheru a řekneš: Ahoj Akaste. Ahoj Klitandře, to sem rád že vás vidím. Tohle ti přijde normální?

8 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Misantrop, divadlo Buranteatr, 2013

19

Filint: V práci se tak k nim musím chovat ale to je normální ne? Alcest: Nemusíš Filinte, prosím tě nemusíš! Filint: Pane bože, to tam mám jít, všechny je urazit a říct co si myslím? Alcest: Klidně, ano. Filint: A proč? Alcest: Protože je to pravda, protože ty si to myslíš! Filint: Mě jsou ti lidé úplně ukradení. V práci se k nim chovám takhle, ale pak za nimi zavřu dveře, ale to je normální! Alcest: Filinte není. K lidem by ses měl chovat pořád stejně podle toho, co si o nich myslíš a když si myslíš, že jsou idioti, tak se k nim podle toho chovej. Filint: Tak s takovým přístupem moc daleko nedojdeš. Alcest: No tak nedojdu no.“9 Tento dialog je ukázkou dokonalé herecké partnerské souhry. Isteník s Matějkou jsou naprosto sladění. Temporytmicky to působí jako přesná hudební partitura. Vytvářejí atmosféru dvou kamarádů, kteří se potkali po letech a nyní zjišťují jak se jejich nározy mění a každý si háji svoji pravdu. Isteník je od začátku v napětí, tělo má strnule, těkavý pohled, ale snaží se ovládat a přemýšlet racionálně. Jde vidět jeho obrovská vnitřní potřeba se vypovědět. Naprostý Matějkův kontrast, výtečně funguje, je klidný, pragmatický, uvolněný, kterého nic nevyvede s míry. Matějka jeho výbušné impulzy výborně přebírá a snaží se mu s klidnou tváří vysvětlit jeho pokrytectví, což Alcesta ještě více naštve. Isteníkův cíl v této situaci byl přesvědčit že Filintovo chování je nepřípustné a že musí říkat pravdu a despoticky si za tím stojí. Matějka si stále drží svůj pragmatismus a necítí potřebu se Alcestovi mstít za jeho „urážky“. Překvapují se nečekanými intonacemi, kdy dokáží během jedné repliky vybuchnout a vzápětí se uklidnit a vytvořit pauzu a tím umožní partnerovi navázat a rozvíjet dialog. Po úvodní výměně názorů Alcest pokračuje, co ho na lidech štve a přenáší to na Filinta. Isteník má zde obrovskou energii do toho opět zasahuje Matějkova vyrovnanost až decentní rezignovanost. Alcest stále nabírá na urputnosti a scéna se 9

Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Misantrop, divadlo Buranteatr, 2013

20

dostává do většího temporytmu. Při této scéně jsem sledoval v jevišti, velké divácké reakce. Vyhrocená ale i komická situace na diváky působila rozličně. Pociťoval jsem sarkastický smích a salvy smíchu, které vzápětí vystřídalo soustředěné ticho, což bylo charakteristické pro celé představení. „Alcest: Ostatně. Samozřejmě Filinte, takhle dnes funguje svět že? S poctivostí to nikam nedotáhneš ale čím větší gauner a trotl, tím lepší je ho znát a dát mu znát svou přízeň. Filint: Podívej, já beru lidi, tak jak jsou a nakonec to i jak se chovají je jen jejich věc. Kdybych se vztekal, beru to s klidem a nenutím představy jiným lidem. Alcest: Ano Filinte, samozřejmě. Jenže Filinte, kdybych já se teď ve svém životě měl zachovat podle té tvé mantry, tak první co udělám je, že zavolám do redakce Týdeníku a vydám veřejné prohlášení, ve kterém si nasypu popel na hlavu a řeknu, že ta fotografie toho pána a toho druhého pána je fotomontáž. Fotomontáž! Chápeš, co to po mě chtějí? Filint: No chápu. Alcest: Fotomontáž že ti dva se snad ve skutečnosti nepotkali, že si žádný kufřík nepředali, že to snad ode mě byla jen nějaká recese, novoroční žertík. Filint: Nemusíš nutně ze sebe dělat vola, stačí, že se dohodnete. Jsme přece lidi!“10 Isteník pokračuje ve svém rozhořčení. Pojmenovává špínu, ve které musí žít, kterou nesnáší a bojuje proti ní. Matějka laksně přitakává Isteníkovu de facto monologu. Má ruce v kapsách oproti Alcestovi, jenž začíná být nepříčetný. Výměnu názorů podporují i výměnou stran na jevišti. Při každém pozastavení, kdy už nevydrží vzájemný pohled do očí, si vymění strany a začnou rozvíjet nové téma. U Isteníka stoupá stále vnitřní napětí a emoce se vyhrocují. Matějka nechá na sebe působit výkřiky a rozčílení a klidným hlasem mu odpovídá, co Isteníkovi dobře nahraje obrátit své výčitky vůči Filintovi. Ten jako protiargument použije Celimenu, 10


21

vylíčí mu, jak se jeho přítelkyně ve firmě k ostatním chová, použije ji jako typický příklad přetvářky, čímž Alcesta zaskočí. Isteník v okamžiku změnil tělesné napětí, ze silného „bojovníka“ za pravdu a spravedlnost se stal, vyplašení zamilovaný mladík, který nevěří svým uším. Matějka tyto argumenty nepoužívá agresivně, jak by se samozřejmě nabízelo. Je to jenom prostředek jeho obrany, kterým se snaží říct, že by si i Alcest měl zamést před vlastním prahem. „Alcest: A víš, proč musím takovýhle problémy řešit, příteli? Kvůli lidem, jako jsi ty! Protože lež a přetvářku považujete za normu obecně platnou. Filint: Víš co, když takhle žiješ ve světě absolutně právních hodnot tak mi, prosím tě vysvětli jak ty pan Pravda, můžeš žít s Celimenou? Promiň, já s ní problém nemám, ale ty bys mít mohl ne? Alcest: Co to sem pleteš! (…) Filint: Víš, ona přijde do práce tady úsměv, tady pohlazení někomu ukáže výstřih, někde ze sebe udělá blbou blondýnu, pak hned někomu pochválí nové botičky, pak si sedne do své kanceláře a všichni makaj, jak ona hvízdá. A když jsem pak o samotě, tak slyším jenom tohleto: „To je idiot, to je kreten, to je neschopná tlustá kráva!“ Tak se mi zdá, že se k sobě moc nehodíte. Ale kdybys uvažoval o změně. My tady máme, které by se k tobě hodily. Třeba naše účetní Arsinoe, ta je taky pěkně nepříjemná a zbytečně upřímná, on se s ní taky nikdo nebaví. Mám pocit, že byste se k sobě hodili. Nebo Elianta, není moc chytrá, za to je tvárná a kdyby byla dobře vedená, myslím, že byste spolu byli moc šťastní. Ona by s tebou chtěla být, protože tě miluje a mimochodem kolem tvé Celimeny se teď dost točí náš pan ředitel a já mám pocit, že jí to dvakrát nevadí!“11

11


22

Matějka výborně obrátil situaci. Isteník jen nečinně přehlížel a nebyl schopný zasáhnout. Na scénu přichází ředitel Oront. Isteník se upozaďuje a dusí v sobě vztek na ředitele a zároveň i bolest. Junas ředitele výborně vystavěl jako obyčejného nadutého, sebestředného omezence, zvyklého přijímat pouze chválu. Junas drží koncentrovanou postavu s jednotným hereckým projevem. Isteníkovi zkřížil cestu představitel omezeného ředitele, se kterým se musí vypořádat. Alcest má tendenci v přítomnosti takových, už na první pohled omezených lidí se vykřičet, avšak vzápětí má zhodnotit ředitelovu píseň. To je příležitost si ulevit a od srdce mu říct svůj názor: „Je to tuctová romantická sračka, je to kýč.“12 Alcestovi se uleví. Filint se ovšem dostal do maléru. Tento moment všichni tři pánové velice dobře uhráli, podařilo se jim vytvořit napětí, ale také sarkastický smích v hledišti. Příliš to přitom nedramatizovali a díky tomu jsem neměl pocit, že vytvářejí umělý konflikt. Navíc se jim podařila vytvořit atmosféra, kterou dnešní člověk často důvěrně zná.

Alcest, Celimena a ostatní – Alcestovo zhnusení Isteníkovo rostoucí zhnusení roste, ale s příchodem jeho milované Celimeny opět začíná s přesvědčováním. Zde se ukazuje Alcestova slabina, kterou je láska k Celimeně. Nezačne ji vyslýchat, jestli ho podvádí, ale snaží se jí vysvětlit, že se nemusí před nikým přetvařovat, že člověk se musí chovat k ostatním podle toho, co si o nich myslí. Z Isteníka se nestává pouhý ukřičený žárlivec, jak by se například v této situaci nabízelo. Reprezentuje stanovisko, že za dosáhnutí svého, musí člověk vytrvat ve svém přesvědčení. Ačkoli se v něm mísí emoce hněvu, dokáže se dobře ovládat a rozčílení pouští ven jen po malých, ale přesně cílených dávkách. Isteníkovým cílem bylo přesvědčit o pravdě diváka a představitelku Celimeny dostat na svou stranu. „Alcest: Celimeno, já už toho mám dost! Celimena: Čeho? Alcest: Tady těchle lidí. Téhle budovy, proč se s nimi bavíš? Celimena: Protože to jsou mí kolegové. 12


23

Alcest: Proč se s nimi nebavíš v práci? Celimena: Ale já se s nimi bavím v práci. Alcest: Ale tohle je přeci náš víkend! Celimena: Tohle je spíš takový polopracovní víkend. Alcest: A proč jsem tady já? Celimena: No protože je to zároveň takový polonáš víkend. Alcest: Tak proč aspoň zpola nejsme spolu? Celimena: A nešlo by to spojit?“13 Zetelová naplňuje v roli Celimeny, typickou představu o povrchní prospěchářce, s každým si udržuje dobrý vztah, aby neohrozila svoji pozici. Je koketní a žoviální. Přichází do situace optimistická a usměvavá, tím Alcesta trochu uklidní. Zetelová je přesná v roli, drží jednotný herecký projev. Zaujímá dvě pózy, jedna je milující, veselá a hravá partnerka, čímž Alcestovi imponuje, druhá je tvář falešné kancelářské krysy, která na oko udržuje dobré vztahy, aby mohla vyšplhat po kariérním žebříčku co nejvýš. Zetelová s Isteníkem mluví upřímně, neparoduje a neilustruje. Isteník se neudrží a začne jí vyčítat její dvojí chování. Vzápětí přichází ostatní, stoupnou si do řady a začíná kolotoč pomluv a zesměšňování. Mně jako divákovi to nicméně připadalo příliš ostentativní ukazování firemní morálky. Připomínalo mi příliš demonstrativní způsob jak někoho pomluvit a urazit. Isteník vše pozoruje a napětí v něm roste. Začíná používat jejich „zbraně“ proti nim, dostává se do konfliktu se všemi. Isteník dobře uhrál opovrhování, nestal se z něj pouhý křikloun, ale velice přesně, věcně argumentoval a tím se dostal nad ostatní. Při příchodu ředitele Oronta se stáhne do pozadí a přihlíží. Snaží se zapojit kvůli Celimeně, ale jeho svědomí mu to nedovolí.

Alcest a Arsinoe – Zpřízněná duše Alcest nachází zdánlivě spřízněnou duši v postavě sekretářky Arsinoe v podání Kateřiny Dostalové. Její Arsinoe je usměvavá a přátelská dívka s jistým cynickým podtónem. Jejich první výstup působí možná příliš secvičeně, což však lze pokládat za režijní záměr. Isteník zprvu odmítavá ale vzápětí se rychle přizpůsobí stylizaci Dostalové, která promlouvá v asociacích. Dostálová ukazuje stejně jako Isteník 13


24

lehkost a technickou přesnost v projevu. Vytvořili spolu atmosféru dvou lidí naštvaných na svět, avšak s komickým tónem. Isteník se dostává do klidné polohy, kdy může po dlouhé době použít i ironii a sarkasmus. Postavu odlehčí, Alcest dostává opět novou polohu, a ne jen polohu věčně nespokojeného buřiče. „Alcest: Protože chování těch lidí je naprosto nepřijatelné, stejně jako tahle budova, dřevotříska. Arsinoe: Zrcadlo. Alcest: Linoleum. Arsinoe: Rustikální nábytek. Alcest: Mramor. Arsinoe: Ratan. Alcest: Bazén. Arsinoe: Savo. Alcest: A tomu se dnes? Arsinoe: Říká wellness. Alcest: Společenské hry. Arsinoe: Přetvářka. Alcest: Přednáška. Arsinoe: Důvěra. Alcest: Psychologické hry…. Lyžování. Arsinoe: Předepsaný úsměv a tomu se dnes říká. Alcest a Arsinoe: Team-building!“14 Dialog se jim dobře vrší. Isteník si po dlouhé době dal ruce do kapes, čímž postavu fyzicky uvolní a dává ji klidnou polohu. Tato scéna vypadala jako souznění dvou intelektuálů, kteří hrají hru na asociace – stoupli si dopředu na jeviště, rozsvítilo se na ně bodové světlo z vrchu a okolí se potemnilo. Arsinoe nezištně dostane Alcesta do svého pokoje, kde může uplatnit svoji pomstu. Isteník má opět silnou partnerku na jevišti. Může se o ni opřít. Výsadou této scény jsou nečekané intonace a přesné načasování gagu. Na začátku se sice dá předpokládat význam situace, ale nikoliv její interpretace. 14


25

Alcest, Filint a Elianta – Celimena podvádí Alcesta V této situaci dochází k zásadním zlomům Alcesta. Isteník na malé ploše střihově střídá několik poloh. Dospívá k názoru, že ho Celimena podvádí, přichází na scénu zlomený a nešťastný a objímá Eliantu. Isteník dělá z Misantropa člověka, který dokáže silně a statečně odolávat nespravedlivému a lživému světu, ale nedokáže unést zradu od člověka, kterého miluje. Alcestovi přeskočilo, omlouvá se Filintovi za to že, mu nedůvěřoval a chvílemi na něj nepříčetně křičel. V publiku nálada ztuhne a nastane hrobové ticho. Isteník zde zcela mění žánr inscenace a z úsměvných absurdit našeho života dělá existenční záležitost. Pláče a nedokáže se smířit s domněnkou, že je podváděn „Alcest: Ale nesmí se to, nesmí. Morálka je morálka a má své pevné hranice a ty s něma nesmíš hýbat, jak se ti zlíbí. Všichni to ví. Celá ta vaše firma to ví. Akast i Klitandr, a proto mě včera přitáhli sem dolů, abych tady musel sehrát tuhle trapnou roli. Musela přijít Arsinoe, kterou všichni nenávidíte, aby mi moje podezření potvrdila.“15 Přestože zde Isteník naplno řve, neměl jsem pocit křeče, neztratilo to svoji plasticitu. Vyčerpaný si sedá na zem a mění opět polohu na zhrzeného partnera. Matějka si dobře drží charakter povrchního prospěcháře, kdy v tak vyhrocený moment dokáže situaci vtipně odlehčit, čímž Isteníkovi nahraje a kdy může obrátit svůj projev proti němu. Isteník jde od úplného fyzického vypětí až po úplné uvolnění. V páté řadě kde jsem seděl, byly znatelně cítit Isteníkovi vnitřní pochody, viděl proměnu ve tváři, ve změně dýchání. Četl jsem naprosto zřetelně, jak neví co má Alcest dělat, nevěděl jak se celou situací vypořádat. Isteník ze svého Misantropa udělal člověka s naprosto všedními starostmi, který má stejné problémy jako většina lidí a stejně jako oni nezná řešení. Kocmanová v roli Elianty hraje mladou pohlednou, ale přihlouplou dívku, nikoli však povrchní. Je zamilovaná do Alcesta. Kocmanová jako ostatní má mírnou stylizaci. Nepitvoří se v infantilních a dětinských polohách, hraje věcně a přesně. 15


26

Komický Matějka ukazuje svoji pravou tvář, jde do kontrastu Isteníkovi, je cynický a sarkastický. Matějka si ale drží stále svoji decentní míru, nepřehrává, nesnaží se upoutat příliš pozornost, dělá vše jemně ale za to tvrději a razantněji zasáhne Alcesta. „Alcest: Včera přišla Arsinoe a Celimena mě tady s ní nechala o samotě, přesto ví, že tyto situace bytostně nenávidím. Nicméně slovo dalo slovo a my jsme si povídali a Arsinoe mi naznačila, že mě Celimena podvádí, ale jsem jí řekl že, přece nemůžu podlehnout nějakým manipulacím nebo pomluvám a pak mě odvedla do svého pokoje a ukázala mi email, který omylem přišel jí, který je adresován mému milému supersobovi a nezdá se, že v tom mailu bylo cokoli pracovního. Filint: Tak si to tak neber, v kriminále zapomeneš. Alcest: Víš Filinte myslím, že by ses měl jít nasnídat a taky si myslím, že vzhledem ke světu bys s těma spravedlivejma řečičkama měl jít akorát do prdele, kalendáříčku.“16 Alcest už téměř nemá komu věřit. Isteníkovi, Matějklovi a Kocmanové se podařilo vytvořit velmi trapnou situaci, kdy se někteří brání smíchem a druzí napjatě poslouchají. Všem v divadle tento moment byl tak dobře známý. Ocenil jsem především nečekané intonace, ale také čas, který si na něj vzali. Dokázali vytvořit dlouhou naplněnou pauzu, kdy se nikdo na jevišti ani v hledišti ani nepohnul. Alcest působí smířeně, mluví věcně, pragmaticky. Isteník dělá dlouhé pauzy, napětí se stupňuje. Isteníkův cíl této situaci byl proměnlivý, do situace vstoupil v poloze plačtivého a zdrceného milence a vystupuje z ní zcela racionálně, chladně a pragmaticky. Matějka, který po většinu času drží polohu bezstarostného kamaráda, který nemá smysl pro takt, dostává Isteníka do bodu varu.

Alcest a Celimena – Rozchod Alcest sedí na zemi a rozchází se s Celimenou. Isteník hovoří pevný hlasem s pohledem k divákům. Zetelová chodí kolem něj a nechápe, co jí říká. Tahle situace je zlomová celé inscenace. Isteník se dostává do úzkých, neví, jak se má rozhodnout a 16


27

co má dělat. Jeho zásady a přímost se mísí se zoufalstvím a nejistotou. Atmosféra se zahušťuje a v obecenstvu je napětí. Alcest začne na Celimenu řvát, že porušila všechny zásady morálky. Tento okamžik má zároveň značně katarzní charakter a nastává značné ztotožnění s Misantropem a jeho pochopení. „Alcest: Takže ty to nepopíráš? Ona si totiž i paní Dokonalá někdy uklikne. Možná by sis někdy měla dávat pozor, komu odesíláš svoji poštu. Ty jsi musela být ale hrozně smutná, když nepřicházela odpověď. Celimena: Z toho mailu vyvozuješ co? Alcest: Že mě podvádíš! Mě! Mě podvádíš s polárním trubadúrem Orontem Orontsenem. Přestane na tomhle subkontinentě někdy pršet?! Celimena: Takže ty z tohodle mailu vyvozuješ… Alcest: Ne, ne, žádný omluvy. Já ti neodpustím, ani kdybys mě chtěla odprosit na kolenou! Celimena: Omlouvat se teda určitě nehodlám a klekat si už vůbec ne. Víš co, tohle je prostě můj styl, takhle pracuju a takhle budu pracovat i dál a tobě do toho nic není. Alcest: Já s tebou žiji a mám právo o tobě vědět úplně všechno.“17 Zetelová obrací situaci. Dostává se do značného napětí, nepodlehne Isteníkovu nátlaku a začne silně argumentovat. Ukáže Celimeninu pravou tvář, která jedna patří jejímu zaměstnání a druhá Alcestovi. Zetelová vystřídá spektrum emocí, od zoufalství až po agresivitu. Umožní Isteníkovi v momentu změnit polohu do opačné nálady vůči ní. Situace je silně dramatická. Isteník neustále zatíná a povoluje pěst, zadrhává se v řeči, uhýbá jejím pohledům. Celiména ho argumenty i fyzicky tlačí ke zdi. Isteníkovi i Zetelové se podařilo vytvořit silně vypjatou scénu, ale zároveň velmi rytmicky přesnou. Zřetelně mezi sebou přebírají repliky a hrají si s tempem. Pozoruji velký emocionální rozsah, který se odráží ve fyzickém jednání. Zaplňují celé jeviště, 17


28

pracují i s odrazem v zrcadle. Situace je velmi dynamická a tím naprosto vtahují diváka. Alcest a Filint – Nabídka milionu korun V této situaci Alcest se vrací od policie s informací, že dostane milion korun za mimosoudní vyrovnání, když stáhne fotografie usvědčující dva muže s korupce. Filint ho přemlouvá, ať nabídku příjme. Alcest odmítá, je přesvědčený o své nevině. Filint mu demonstruje, jak může dopadnout. Vzápětí jejich přátelství definitivně končí. Jejich životní názory a přesvědčení jsou odlišné: „Filint: Myslím, že je to nabídka, kterou by si měl okamžitě přijmout. Alcest: Filinte, tobě přijde v pořádku, že ti dva grázlové z toho vyváznou? Filint: Ty se z toho vyváznou vždycky! Alcest: Jestli z toho vyváznou, tak je to pro mě důkaz, že v téhle republice nemá cenu domáhat se spravedlnosti a za ten důkaz mně to stojí. Filint: Ty nejsi normální. Alcest: Já nejsem normální? Filint: Ne. Víš co, pojďme se nad tím v klidu zamyslet, ano? Jsou dvě varianty. První varianta je to, že dostaneš milion, dva, s dobrým právníkem možná tři. Omluvíš se, ano, pravda, možná si trochu nakálíš na hlavu, ale za půl roku to vyšumí a nikdo nebude vědět, o co šlo, nebo je tady ta druhá varianta, že vyfasuješ dva roky, s dobrým právníkem možná rok. Nedostaneš žádný prachy a už si taky možná nikdy nazafotíš. A co dělá kriminál s citlivýma povahama tvýho typu, to nebudu řešit vůbec a teď mi prosímtě řekni, která z těch dvou variant je pro tebe malinko lepší? Alcest: Ty ses už úplně posral Filinte.“18

18


29

Isteník vchází do situace unavený z neustálého obhajování pravdy, má ruce v kapsách, tělo má uvolněné, rezignoval na úspěch. Vidím, že se jeho postava trápí, je absolutně zaražená. Matějka udržuje Filinta stále pragmatického, když ale vidí, že by Alcest mohl být zavřený, Matějka poprvé v incenaci zvýší hlas, upřímě usiluje, aby Alcest aspoň jednou vyšel vstříc okolí. Matějka je během monologu sice naléhavý, ale neztrácí lehkou komiku a nadhled. Isteník nehybně poslouchá. Zřetelně vidím, jak Alcest začíná opovrhovat Filintem, má hořký úsměv, je zklamaný. Vytváří zajímavé situační napětí. Každá postava má svým způsobem pravdu, tím více vtahují diváka do problému a staví ho do pozice soudce. Alcest a Celimena – Celimena prosí o odpuštění V příběhu jsme se dostali k vyvrcholení. Všichni se postavili proti Celimeně. Akast s Klitandrem přečetli pomluvy a posměchy co Celimena o všech zaměstnancích píše. Veřejně ji ztrapní, čemuž přihlíží i Alcest. A posléze se mu Celimena omlouvá. On ji odpouští, chce s Celimenou začít znovu. Navrhuje život na vesnici, bez kontaktu se světem. Celimena to nedokáže pochopit a nechce opustit dosavadní životní styl. Rozcházejí se: „Celimena: Takže já jsem zrůda. Je to pravda a všichni tu pravdu znají, jsi spokojený? Já jsem přece nechtěla, aby to tak dopadlo. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Měl jsi pravdu, já vím. Já se ti omlouvám. Já jsi klekám. Já tě prosím, odpusť mi. Odpusť mi, já se změním. Vím, že jsem odporná ježibaba. Alcest: Celimeno, já ti odpustím. Je to hnusné, ale není to žádná katastrofa. Pro nás je to ideální možnost, jak začít znovu, úplně znovu. Koupíme ten statek po dědovi, malá vesnička, jenom pár čísel. Budeme tam sami a vykašleme se na všechny agentury a firmy. Ty nebudeš chodit do práce a budeš doma starat se o děti. Nebudeme nikoho potřebovat a budeme konečně šťastní.

30

Celimena: Přestaň, to přece nemyslíš vážně, přece se nemůžeme zahrabat někde na venkově. Vždyť mi není padesát. Hele ty si prostě nedáš pokoj, viď? To se radši jdu teď všem omluvit.“19 Zetelová Celimenu střihově dostává do pozice zlomené ženy. Neunese nátlak okolí a konečně odhodí masku bezstarostné a koketující kolegyně. Stojí zády k divákům a poslouchá výčet ze své korespondence, jak Celimena pomlouvá a hází na všechny špínu. Zetelová sice stojí zády, ale přes napětí v těle jde vidět, co prožívá. Křeče v těle a škubání v rukou naznačují, jako by chtěla utéct pryč. Bojí se komukoli podívat do očí a stydí se za své chování. Isteníkův Alcest nevěřícně hledí. Zetelová zřetelně mění emoce a celkovou náladu, kaje se, pláče, ale pořád si ponechává menší odstup od role. Přesně volí míru hysterie a patosu, všechny emoce jsou naprosto uvěřitelné. Zcela odhazuje Celimeniny masky. Z vyrovnané a sebevědomé ženy je ve vteřině, zoufalá, nešťastná dívka. Isteník přebírá iniciativu. Posouvá Alcesta k vysněnému cíli, čímž je být s ní a šťastný. Jeho postava nabírá nové motivace, což ji posouvá dál. Klečí, líčí Celimeně nový život na venkově, přetlačuje ji slovně i fyzicky. Situace nabírá rychlé tempo. Alcest se začíná chovat maniakálně, je v afektu. Isteník téměř každou vteřinou mění fyzické napětí a zadrhuje se v řeči. Zetelová se mu snaží oponovat, zastavit ho, zacpává mu ústa, křičí na Alcesta, ten nejde zadržet, po krátkém „souboji“ ho Celimena zadrží. Vytvořili silně dramatickou situaci, která graduje až ke konečnému vyvrcholení, a to ukončení vztahu mezi Celimenou a Alcestem. Isteník a Zetelová hovořili věcně, jejich repliky měly přesné intonace. Nepoužívali neurčitá gesta. Viděl jsem absolutní vzájemné napojení na partnera. Při delších replikách je gradovali, aby partner mohl převzít a pokračovat, nebo změnili citové zabarvení věty, a tím vytvářeli velmi organický a uvěřitelný vztah.

Zhodnocení U této inscenace je výsadou, přesná herecká práce. Díky textu, který vznikal na zkouškách improvizacemi, herci mohli hrát vlastním jazykem a lépe tak vystihnout všechny nuance své postavy. Co bych vytknul, bylo, že si herci pomáhali spoustou parazitních a výplňkových slov, které někdy zakryly význam pronášené repliky. 19


31

Isteník po celou dobu představení vyzařuje obrovskou vnitřní energii a udržuje civilní herecký projev. Alcest neobsáhne tak velkou emoční křivku ale všemu přihlíží a v patřičný moment to dostane ze sebe ven, své napětí rozhořčení. Misantrop neřeší velké životní otázky jak je tomu třeba i jiných Isteníkových rolí v Buranteatru. Ostatní partneři poskytují Isteníkovi potřebnou podporu, k rozvíjení jeho postavy a posléze celého tématu hry. Alcest prochází násilnou proměnou vidění světa a to v Isteníkově podání dělá postavu tragičtější než postavy z klasických tragických děl. Inscenace mě velice zaujala pro svůj současný a originální jazyk, vysokou hereckou úroveň a aktuální téma z pro mě blízkého prostředí. Vyzdvihl bych zde hereckou partnerskou práci Isteníka a Zetelové. Vytvořili kontrastní postavy, které nepřebírali vzájemně atmosféru jednotlivé postavy, ale drželi charaktery v daných okolnostech. Michal Isteník v inscenaci Misantrop vytvořil naprosto suverénní herecký výkon a hereckou práci s partnerem, velmi ojedinělou v nečekaných reakcích. „Při zkoušení Misatropa text vznikal na zkouškách improvizacemi, můžeš popsat rozdíl mezi zkoušením improvizacemi a klasickým zkoušením textu? Přečetli jsme si originál, co napsal Moliér, vzali zhruba o čem to je a jaký informace tam musí padnout a pak jsme jeli vlastníma slovama. Práce to byla těžká. Protože i přes zkušenosti s improvizacemi co máme všichni ze školy a podobně to najednou bylo hrozně těžký a dokonce jsme se před sebou všichni styděli. Nešlo nám se do toho dostat. Pořád máš vzadu v hlavě vědomí, že je to Moliér!! Ale dostali jsme se do toho. Improvizace byly dlouhý, než začalo vznikat něco smysluplného. A to se pak zapsalo a zafixovalo. Rozdíl je v tom, že normální zkoušení textu interpretuješ cizí text, nevkládáš vlastní výmysly a vlastní slova. Tady nejenže musíš vkládat vlastní hlavu ale ještě to vymyslet jen tak z ničeho“.20

20

Přepis z rozhovoru autora práce s Kateřinou Dostalovou, 6. 8. 2014, Brno

32

8.2 Amazonie – Michal Isteník v roli Mundka Inscenační tým: Režie: Mikoláš Tyc Dramaturgie: Jan Šotkovský Dramaturgická spolupráce: Milan Šotek Scénografie: Karel Čapek j.h. Kostýmy: Aneta Grňáková j.h. Hudební spolupráce: Michal Isteník

Osoby a obsazení: Mundek: Michal Isteník Aneta: Kamila Zetelová Franka: Kateřina Dostalová Jurek: Lukáš Rieger Režisér: Vojtěch Blahuta Kryštof: Václav Hanzl Chladný tygr: Petr Jarčevský

Obsah hry Hra polského dramatika Michala Walczaka komentuje dnešní dobu a zároveň ukazuje bezvýchodnost vysoké a nízké kultury. Patos vysokého umění, snaha být originální a prosadit se za každou cenu kontrastuje s naivní jednoduchostí televizních seriálů. Jde o příběh dvou milenců, Mundka a Anety, kteří jsou absolventi divadelní fakulty, toužící po vysokém a svrchovaném umění. Považují se za elitu národa a vynikající herce. Jen že realita je taková, že divadla jsou v hereckém obsazení přeplněna. Tíživá situace donutí Anetu jít na konkurz do seriálu. Mundek tím opovrhuje a raději si přivydělává reklamou na pivo jako chodící půllitr piva po ulici. Aneta dostane hlavní roli v seriálu, nastává první konflikt s Mundekem, když musí na kameru ukázat prsa. Mundek holduje počítačovým hrám a marihuaně, je spíše snílek toužící po dobrém divadle. Aneta začíná natáčet, potkává se se svým seriálovým partnerem Kryštofem a Režisérem. Kryštof je omezený a povrchní, přehrává a ilustruje, je šarží hezouna, bažící po úspěchu a slávě. Režisér seriálu je 33

neurotický hulvát, pracující strojovým tempem, nutí herce do patosu a falešných poloh. Mundek se potkává na ulici v kostýmu půllitru s Frankou, která je oblečená v kostýmu pizzy. Franka je taky herečka, nachází s Mundkem společnou řeč. Seznámí ho s Jurkem, podivínem odmítajícím veškeré divadelní konvence. Mundek v něm nachází člověka, který by mohl ukojit jeho umělecké ambice. Mundek, Franka a Jurek jako režisér začínají zkoušet inscenaci Apokalypsa, založenou na improvizacích. Mundek nechápe, co po něm režisér chce, je nervózní, ale stále zcela oddaný Jurkovu druhu zkoušení. Aneta mezi tím pokračuje v natáčení seriálu. Po prvotních neúspěších a konfliktech s režisérem si zvyká na seriálové přehrávání a zalíbí se jí to. Celou inscenací prochází postava Chladného tygra. Zjevuje se všem postavám, ale zůstává stále záhadný. Jurek navrhuje, aby odjeli zkoušet na sever Polska do Lesa. Přijíždí na chatu, Mundek okamžitě onemocní a Franka ho začne svádět. Mundek stále nerozumí způsobu, jakým zkoušejí a odjíždí za Anetou, po které se mu stýská. Po příjezdu mu Aneta oznamuje, že spolu čekají dítě, a opouští ho, protože nechce, aby ho Mundek vychovával. Aneta začne chodit s Kryštofem a domluví Mundekovi práci v seriálu, aby si přivydělal. Jeviště je rozdělené na dvě poloviny s dvěma byty. Vlevo je zeleně zařízený byt, se zeleným stolem a dvěma židlemi. V této častí se natáčí seriál, kde se hrají interiérové i exteriérové scény. Napravo je byt s postelí a stolem, ve kterém bydlí Mundek s Anetou. Využívá se i forbína, na které se odehrávají scény z lesní chaty.

Jednotlivé situace Mundek a Aneta - Ráno u snídaně Ráno u snídaně se Aneta učí text na konkurz do seriálu. Mundek ji vypráví hororové sny o ní, které se mu zdály. Aneta už nechce poslouchat jeho puberťácké výlevy, říká mu, ať si najde práci. Toleruje ho, jaký je, ale už zde vzniká první minikonflikt, který se po čase rozroste do nečekaných důsledků.

34

„Mundek: Měl jsem strašný sen, s tebou v hlavní roli. Běžela jsi bosá a honil tě tygr, já jsem byl papoušek a visel jsem na větvi. Chtěl jsem ti pomoct, ale vůbec to nešlo a najednou z ničeho nic chrrr, chrrr. Ten tygr tě začal trhat no kousky, ruce, nohy, záda, prsa a dívala ses na mě, teda jako na papouška. Co ty na to Aneto? Aneta: Nezměním své rozhodnutí proto, že jsi měl nějakej idiotskej sen. Mundek: Ale třetí v tomhle týdnu, Anetko, třetí. První ten jak jsi visela nahá na palmě a krokodýl ti házel na hlavu ty kokosy. Pak ten jak tě znásilňovaly gorily, a teď tenhle nejstrašnější o tygrovi. Anetko co když, jsou to sny prorocký? Aneta: Hele, řeknu ti jakej jsem měla prorockej sen já, jo? Seděli jsme spolu v kuchyni. Chtěla jsem si v klidu vypít kafe, ale nešlo to, protože jsi mi začal vykládat o svém snu. Mundek: Přesně jako teď, jo“21 Isteník stylizuje Mundka do lehce infantilního jedince. Jakéhosi snílka, který hluboce miluje Anetu. Hlavu má předsazenou dopředu a pitvoří se v řeči. Těžiště Mundka je nízko u země a chodí s pokrčenými koleny. Isteník fyzickým gestusem přesně vystihuje kontrast jeho postavy – vysoké ambice v divadle, ale v realitě obyčejný přízemní kluk, který je pouze snílek. Ruce má svěšené a podél těla s dlaněmi směřující za sebe. Isteník je ve stylizaci pedantně přesný. Jeho postava působí až groteskně, ale v divákovi vzbuzuje pochopení a soucit. Zetelová vytváří postavu Anety, více realisticky, používá omezenější herecké prostředky. Je to postava více racionálně založená. Zetelová si drží větší odstup od své postavy. Vypřímená, temporytnus řeči je pomalejší než u Isteníka. Isteník v prvním monologu nasazuje vysoké tempo. Používá velká a rozmáchlá gesta, rukami popisuje tygra a ukazuje papouška na stromě. Isteník zaplňuje celou část jejich hracího prostoru. Situace působí jako divadlo na divadle, byť při tomto obrazu to nebyl záměr jako u následujících scén. Isteník je v obrovské tenzi, hovoří zvukomalebně a používá citoslovce k dokreslení jeho snu. Zetelová nechává Anetu klidnou, usmívá se, místy předstírá, že ho poslouchá a „prožívá“ s 21 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

35

ním strašný sen. U diváků výstup vyvolává obrovský smích. Isteníkova a Zetelové energie jdou kontrastně proti sobě. Vytvářejí tím velmi intonačně pestrou situaci. Atmosféra je veselá s náznakem každodenního a banálního konfliktu. Isteník ve vyšších hlasových polohách hovoří přes nos. Zetelová mluví přirozenou barvou hlasu. Oba v první situaci mluví stakatovitě. Přehnaně artikulují, dělají schválně nelogické důrazy a pauzy. Přebírají od sebe repliky v obrovské kadenci, přičemž Zetelová zpomalí tempo situace, aby ho vzápětí mohl Isteník zvýšit. Mundek a Aneta - Aneta vyhrála konkurz Aneta s Mundkem slaví úspěch. Aneta poprvé něco vyhrála, je šťastná, Mundek však o něco méně. Mundek navrhuje, že by si po natočení seriálu mohli udělat společnou inscenaci. Fantazíruje o různých tématech, Anetě se po chvíli jeho představy přestanou líbit. Vidí že Mundek nevnímá realitu a chce se pouštět do předem jasně nemožných projektů. Aneta mu opět říká, ať si najde práci, pohádají se a jde spát. „Mundek: To bylo jasný, vždyť jsi strašně sexy a já tě strašně miluju. Aneta: Poprvé jsem něco vyhrála, do teď jsem nikdy nic nevyhrála. Mundek: Já taky ne, ale protože na to nemám nervy za takových ponižujících podmínek. Soupeřit s bandou debilů, když se stejně obecně ví, že vyhrávají jen ti, co podrží režisérovi. Ty jsi to vyhrála samozřejmě kvůli talentu. (…) Mundek: Hele, až si uděláme naše divadlo a dostaneme od města ten prostor a pak jasně, samozřejmě taky dostaneme nějakej grant, tak budeme dělat takový kusy, že budou všichni čumět, uvidíš! Aneta: Já nevím, Mundku. Mundek: No jéjej! Aneta: Fakt nevim.

36

Mundek: Anetko, ty jsi hrozná, tak já se snažím, aby to bylo skvělý. Není důležitej jen ten tvůj seriál. Ledaže bys chtěla kvůli zasranýmu seriálu zahodit naše umělecké plány. Aneta: Mundku, je krize a ten zasranej seriál nám dovolí zaplatit splátky na půjčku a aspoň chvilku žít normálně. Mundek: Do teď jsme nežili normálně? Aneta: Utratit všechny peníze za hulení a počítačový hry normální není. Mundek: Mluvíš jak stará bába.“22 Zetelová pobíhá po jevišti, Aneta je v euforii. Isteníkův Mundek je zaražený, předstírá před Anetou, že je šťastný, energie postav se vymění. Mundek je nespokojený a naštvaný, Isteník vnitřní pnutí postavy ukazuje tělesným neklidem, obličejem komentuje směrem k divákům nesouhlas a gestikuluje rukami. Mundek coby ambiciózní umělec začne líčit Anetě svoje představy o divadle. Isteník od tohoto momentu zřetelně energií převyšuje Zetelovou. Situace se stává monotónní, není intonačně ani emocionálně pestrá. Skáčou si do řeči a neumožní druhému zpracovat impulz. Pozoroval jsem určitou křeč, která byla herecká a neodpovídala postavám. Zetelová nestíhala Isteníkovo tempo. Situace byla silně expresivní. Isteník rychle máchal rukama, škubal hlavou a neustále si sedal a vstával. Pochopil jsem záměr vylíčit Mundka jako fanatika umění, ale myslím, že snížení emocí a větší pozornost partnera by byly pro situaci prospěšnější. Zetelová se nesnažila Isteníka dohnat v síle projevu. Tím vytvořila potřebný kontrast těchto dvou hlavních postav. Z obrazu jsem měl rozporuplné pocity. Věděl jsem, že je nutné odlehčit situaci, aby měla svižný průběh, ale přesto zde bylo první zaváhání Isteníka. Z de facto komické postavy udělal nebezpečného blázna a neumožnil Zetelové dostatečně a reagovat. Musela se sklonit k úsečným odpovědím, bez patřičného podtextu. Mundek a Franka – Seznámení na ulici Mundek v kostýmu půllitru piva potkává Franku převlečenou za pizzu. Mundek vypráví o tom, že je herec a že dříve dělali nezávislé divadlo. Franka mu říká, že 22 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

37

viděla jejich představení a je z toho nadšená. Mundek konečně nachází člověka, který ocení jeho herectví, tím situace končí. „Mundek: Kolik ti platí? Franka: Dvě stě za den a tobě? Mundek: Dvě stě padesát, víš, jsem herec. Franka: Seš herec, jo? V čem jsi hrál? Mundek: Měli jsme takovou inscenaci, nezávislá produkce víš, bylo to založený na textech Stochury a Kottových esejích. Franka: Já jsem je viděla! Mundek: To fakt, ty jsi to viděla? Franka: Bylo to skvělý představení. Mundek: No, tak to je super.“23 Situace na ulici je velmi krátká a komická. Isteník s Dostalovou museli čekat, až skončí v publiku salvy smíchu. Isteník nestaví Mundka do pozice trapné živé postavy, zcela svědomitě a s nadšením chodí po ulici a dělá reklamu, přičemž z toho dělá herecký výkon. Dostalová stejně jako Isteník vchází do situace nadšená, netlačí Franku do depresivních poloh nebo studu za svoji práci. Oba na jevišti vytvářejí obrovskou pozitivní energii, i když jsou zcela schováni v kostýmu. Oba hovoří pevným hlasem, v tento moment je to jejich jediný vyjadřovací prostředek. Každá replika má přesnou intonaci. Vytvoří atmosféru, setkání se dvou nedoceněných umělců, kteří si okamžitě porozumí. Isteník během tohoto obrazu použil několik vtipů, při kterých vypadl z role a říkal je za sebe, coby za herce Např. replika „Chutná jako tenkrát.“ byl nejistý a opustil hlasový projev Mundka. Situaci oba herci vygradovali, zrychlovali a přesně přebírali impulzy. Obraz na ulici byl mnohem více partnersky provázaný než předchozí Isteníkova situace se Zetelovou. Mundek a Aneta – Sexuální předehra Coffemana

23 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

38

Aneta s Mundekem, se probouzejí. Aneta spěchá na natáčení, Mundek se chce milovat. Ve dveřích se jim zjeví Chladný tygr, Mundek uklidňuje Anetu, že je hodný. Alegorická postava Chladného tygra prochází celou inscenací, avšak divákovi není zřetelně odůvodněna, tudíž se jí nebudu více zabývat. Mundek začíná hrát svou předehru, opaření kávou, hraní si na Coffemana a tygra. Nakonec k ničemu nedojde a Aneta odchází na natáčení. „Mundek: Takže pojď ke mně, hvězdo mýho života. Zahrajem si v našem vlastním erotickým filmu. Jenom ty, já a kuchyň. Do prdele, to pálí, to je horký to pálí, to studený kafe pálí. Anetko, zažírá se mi do kůže. Proniká do vnitřních orgánů, pane bože, moje kůže tmavne. Anetko, stávám se Coffemanem. Coffeman je děsně energickej. Má strašně široký kulturně – poetickej rozhled a vůbec hodně mluví a hlavně vystřeluje náboje s kofeinem. Aneta: Jaký má ještě schopnosti Coffeman? Mundek: Coffeman je sexuálně neuspokojenej a najíždí často na pěkný ženský, když pijí v kuchyni kávu. Vyskakuje z šálku a dotírá. Co je? Nevzala tě tahle pasáž s Coffemanem? Aneta: Úplně ne!“24 Scéna předehry je malé monodrama Isteníka. Velmi teatrálně se předvádí, situace je to velmi komická. Isteník se dostává do výrazné exprese. Záměrně používá přehnané intonace, mění barvu hlasu, je v absolutním fyzickém napětí. Napodobuje gorilu, skáče po jevišti. Musí dělat pauzy, aby se diváci mohli dosmát. Zetelová ho výborně podporuje. Dělá na něj svádivé pohledy a gesta, nastavuje se mu. Byť je tento obraz víceméně o Isteníkovi, přesto je mu silnou partnerkou. V aranžmá se pohybují kolem stolu. Zetelové sexuchtivý výraz se mění v zaražený. Začíná uhýbat pohledem, dívá se okolo sebe, je jí to už nepříjemné. To je výhodný impulz pro Isteníka, aby ještě přidal. Ke konci je už slizký, hovoří dyšným hlasem. Po chvíli je nátlak Isteníkova Mundka příliš velký a neerotický, což ji odradí. Podařilo se jim vytvořit velmi vtipnou atmosféru, kde nešlo o sex ale Mundkovo předvádění. 24 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

39

Tato scéna neměla větší dějový význam, pouze ozvláštnila a více odlehčila celý příběh. I přes svoji expresivitu celého výstupu byl pravdivý a zvýšil tempo inscenace. Mundek a Franka – Výhled na Varšavu Mundek s Frankou sedí na vyhlídce a dívají se na město. Popíjí krabicové víno. Mundek se zpovídá France, že ho štve Anetino natáčení v seriálu. Má mindrák z toho, že nikde nehraje. Franka ho podporuje, on ji na oplátku zahrnuje komplimenty. Nacházejí společné téma. Mundek má oporu a vidí, že je stejná jako on. Začíná být nepříčetný, to vše umocňuje jeho opilost a stav z kouření marihuany. Potřebuje se vykřičet. Střídají se v něm emoce hněvu a beznaděje. Franka si drží větší odstup. Situace končí Mundkovým pláčem, je nešťastný. „Mundek: Proč kurva lezla do toho seriálu? Franka: Polskej showbyznys mění lidi no. Mundek: Přesný, ona byla kdysi taky bláznivá, spontánní, trávili jsme spolu celý dny, kecali jsme, měli jsme spoustu společnejch zájmů, teď dokonce i jinak vypadá. Je jakoby starší, začala se malovat až přehnaně. Franka: Ničí to pleť. Mundek: Přesný! (… ) Mundek: V životě mi toho moc nezůstalo. Ráno se probouzím a do ničeho se mi nechce. Ty vole, to je skandál, když tak mladí lidi jako jsme my dva, musej šaškovat v debilních půllitrech a pizzách. Polskej kapitalismus. Když si představím, kolik krásnejch, talentovanejch mladejch lidí jako jsme mi dva, mrhají svý životy a marní je po ulicích v nějakých půllitrech a pizzách, tak se mi chce brečet. Franka: Jsem fakt ráda, že jsem konkurz na Klaudii nevyhrála já.

40

Mundek: Ty vole, co je to za stát, ve kterým člověk jako jsem já, má problém splácet půjčku? Vždyť já jsem magistr umění, ty vole, umění!“25 V tomto scénickém obrazu dochází k obratu žánru a vývoji Isteníkové postavy. Isteník zde rozčlení postavu do několika emocionálních pochodů. Mundek nadává na Anetu a je opilý. Isteník vytváří disharmonii celé scény, Dostalová k němu zaujímá vztah optimistický, spíše s ním neverbálně komunikuje a má tělo zpříma k Isteníkovi, připravené na jakoukoli změnu v situaci. Výbuchy hněvu nechávají Franku klidnou, Dostalová se nesnaží podporovat vážnost situace a tím udržuje její dvojznačnost. Isteník přesně stupňuje emoce, rozehrává téma zhrzeného umělce. Jeho křik je silně bolestivý. V publiku atmosféra zvážní. Dostalová ho doplňuje svou skrytou bolestí a neukojenou touhou po herectví, kterou ovšem skrývá za usmívající tvář a okamžitě se adaptuje na další Isteníkův jevištní akt. Isteníkovi se podaří pronášet patetický text velmi uvěřitelně, při kterém divákovi běhá mráz po zádech. Dostalová hovoří hlubším hlasem a je celkově situačně poddimenzovaná pod Isteníkem, čímž vzniká jistý soulad. V závěrečné fázi výstupu, Isteník Mundka dostává do zhroucení, hovoří fistulí, jeho role se dostává k autoreflexi a „sociokritice“. Dostalová ho utěšuje s ironickým úsměvem. Scéna získává sarkasticko-komickou podobu. Mundek, Franka a Jurek – Seznámení Mundka s mistrem Jurkem Franka přivádí Mundka za podivínem a uměleckým „guru“ Jurkem. Franka je jím fascinována a zcela mu věří. Mundek je podezíravý. Jurek chce s ní vytvořit výjimečnou inscenaci nazvanou Apokalypsa. Jurek chce po Mundkovi, aby vyjádřil svou duši přes bubnování na africký buben, posléze si z něj udělá srandu, že naletěl. „Jurek: Při své práci čerpám z mnoha technik, čerpám z mnoha starých mistrů a řekněme z různých dob. Každá doba má svoji pravdu, řekněme svoji píseň, která potřebuje originální doprovod, který se skládá ze souhrnu různých tradic, z různých částí. Při práci


41

kladu důraz především na člověka současného ale na člověka nadčasového, řekněme univerzálního. Franka: Jurek klade důraz především na člověka. Jurek: Chtěl bych z Vás dostat čistý zvuk, řekněme zvuk očistěný, zbavený falše, člověka herce, ale také člověka chudého, proměňujícího ve velkou pravdu. Franka: Jurek pracuje metodou improvizace. Jurek: Chtěl bych dělat divadlo, jaký tu, řekněme, ještě nebylo. Nevím sice, co to znamená, ale chtěl bych se to dozvědět, přijít na to. Řekněme prozkoumat, prošmejdit různé části, ale společně složit celek, řekněme komplex. Mundek: Rozumím a kdy plánujete premiéru? Jurek: Tak to ne. Tohle si nedělejme. Tohle tady nepěstujme. Nedělejme si řekněme násilí. Nenasazujme si masky. Jsme v tom řekněme společně ne? Jsme spolu řekněme oddáni. Já jsem Jurek. Mundku, chci vytvořit úžasnou inscenaci.“26 Situace je vybudována především na dlouhých monolozích Lukáše Riegra. Rytmus se po rychlých a vypjatých scénách zpomalí. Rieger hovoří v pomalém tempu s opakujícím se rytmem. Má zastřený a tajemný hlas. Přivřené oči a pomalé a rozvážné pohyby. Rieger postavu velmi stylizuje do podivína, který si špatně vyložil pojetí krutého divadla od Antonina Artauda. Celý výstup je komický, absurdní, ale v publiku se jen zřídka ozve smích. To je zapříčiněno Riegrovým uchopením postavy, jeho Jurek pronáší patetické věty, ale Rieger je nijak nepodporuje, spíše naopak. Isteník sedí na zemi a fascinovaně pozoruje Jurka. Jeho fascinace se místy změní v nepochopení, ale posléze se mu oddá. Isteník vdechuje novou životní energii a smysl, Mundek je nadšen. To vše pozoruje Franka, Dostalová velmi jemně a v pravidelných intervalech souhlasně přikyvuje na Isteníka. Postava Mundka zde může najít konečně soulad a spokojenost, aby posléze byla opět narušena. Herci ve scéně tvoří drobnokresbou hranice mezi sarkazmem a patosem. Mundek, Franka a Jurek – První zkouška Apokalypsy 26 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

42

Situace začíná koncem zkoušení. Jurek odmítá, všechna media, literaturu, seriály a mocenské struktury. Všechno mediální umění je pro něj odpad. Zapíná televizi, kde vysílají seriál Amazonie s Anetou. Mundek se na to nechce dívat, stydí se za Anetu. Jurek seriál komentuje, opovrhuje jím. Po chvíli Mundek televizi vypíná. „Jurek: Společnost jsou kuřata krmený iluzema. Prasata chystaný k tomu, aby je zařízli. Společnost to je, řekněme ztvrdlej škraloup ropy, pod kterým možná ještě někde doutnají zbytky života. To je to, co tady chceme vytěžit (…) Jurek: Jakou dnes máme literaturu? Franka: Já jsem zrovna teď četla… Jurek: Žádnou! Literatura, to je řekněme další výrobek, další seriál. Tady je apokalypsa.“27 Isteníkův Mundek sedí na zemi je zmatený, nerozumí tomu, co po něm Jurek chce. Situace má opět monotónní temporytmus. Herci vytvořili vážnou atmosféru se sarkastickým nádechem. Rieger měl pomalý emocionálně konstantní projev se zacyklenou gestikulací, podobné kněžím při bohoslužbách. Isteník fyzicky nehybný ale s obrovskou vnitřní energií a rychlým myšlenkovým pochodem. Dostalová je přesně doplňovala svou fascinací vůči Jurkovi, neustále měnila pozici posedu a tělesné napětí. Mundek a Aneta – Divadlo vs seriál Mundek čeká doma na Anetu. Má potřebu Anetu ještě na posled přesvědčit, aby s ním dělala divadlo. Každý z nich tvrdí, že jejich realita je ta pravdivá a skutečná. Mundek přesvědčuje i sám sebe, že to, co dělá je správné. Aneta si je se sebou naprosto jistá a to Mundka znervózňuje a vyvádí z míry. Hádají se, oba dva mají vyrovnané argumenty. Aneta nepochybuje, že natáčení seriálu je špatné, dokáže ji to


43

materiálně zabezpečit. Mundek potřebuje duchovní náplň a vyšší smysl práce. To co je doposud spojovalo, je nyní příčinou jejich pozdějšího rozchodu. „Mundek: Co to je? Aneta: Výpis z mýho konta. Mundku, v životě jsem neměla tolik peněz. Hele a tady jsem si v pauze mezi záběrama nekreslila rozložení té naší nové kuchyně. Co na to říkáš? Viděl jsi první díl, líbil se ti? Jo a tady jsem ti koupila nový značkový košile, tak si to zkus, ať pořád nechodíš v těch hadrech. (…) Mundek: Anetko, takhle to přece nemělo dopadnout. Měli jsme dělat divadlo, umění a měli jsme být svobodný. Od té doby, co jsi začala dělat v seriálu, tak ses změnila, už nejsi ta holka, do které jsem se zamiloval. Dřív jsi byla otevřená, kecali jsme, hulili jsme trávu. Dělali jsme inscenaci. Aneta: Mám ti na tu inscenaci přečíst recenzi? Mundek: Anetko, pamatuješ, jak se nám spolu skvěle dělalo? Nejdřív jsme do noci zkoušeli, pak jsme dlouho kecali s režisérem, pak jsme se šli nacpat do hladovýho oka, pak jsme se milovali… Aneta: Mundku to nebyla dobrá inscenace! Mundek: Ale byla to naše inscenace a byla autentická a upřímná.“28 Isteník situaci vyhrocuje, jeho Mundek zde už není takový směšný snílek jako na začátku. Isteník začíná používat více realistické herecké prvky. Psychologie Mundka se rozkrývá, balancuje mezi vlastním přesvědčením o vysokém umění a vidění reality, ve které se nachází. Isteník postavu staví před dilema. Zetelové projev je pragmatičtější a věcný. Aneta je zcela přesvědčena o svém životě. Nepřipadá jí fádní a pokrytecký jak Mundkovi. Zetelová vede postavu za jasným cílem. Umožňuje tím Isteníkovi odehrát velkou emocionální křivku. Jeho


44

reakce na Zetelovou jsou agresivní a až zoufalé. Tuto scénu se jim podaří vytvořit silně dramatickou. Postupně oba opouští komické intonace a atmosféra zvážní. Tento obraz považuji za nejlépe odehranou pasáž inscenace. Herci v nečekaných momentech střídali kontrastní emoce, vytvářeli napětí a posléze uvolňovali. Byli na sebe naprosto technicky i psychicky napojení.

45

Mundek, Franka a Jurek – Zkoušení Apokalypsy Mundek a Franka zkouší v opuštěném podzemním prostoru, kde nad nimi projíždí vlaky. Hrací prostor zaujímali v přední části jeviště. Mundek je zmatený, nechápe Jurkův styl zkoušení. Když se ho zeptá, jestli by mu ještě jednou zopakoval, o čem mluvil, tak Jurka neslyší kvůli projíždějícímu vlaku, přičemž tento prvek se opakuje dvakrát. Mundek už to nevydrží a odmítne zkoušet v těchto podmínkách, je rozčílený. „Jurek: No dobrý, to bylo řekněme jazzový, je třeba vyjít z bránice. (…) Mundek: Omlouvám se, Jurku, promiňte, já se omlouvám. Já jsem asi nějakej nesoustředěnej. Mohl by si mě prosím ještě jednou vysvětlit, jaký je téma improvizace? Jurek: Aha, dobře, podívej. Řekněme hledej, osahávej si, prozkoumávej. Když se ptáš na téma, téma je banální… (projíždí vlak, nic nejde slyšet)“29 Situace je komická. Isteník s Dostalovou improvizují, dělali nesmyslné pohyby a do toho pronášejí nelogické slovní asociace. Mundek je nespokojený, ale stále si drží pokoru vůči Jurkovi, snaží se ho pochopit. Isteník u Mundka stupňuje napětí, je zadýchaný a fyzicky neklidný. Psychická rozpolcenost je čím dál více zřetelnější. Dostalová a Rieger jsou fascinováni jejich uměním a průběhem zkoušení, mají harmonický temporytmus, což Isteníkovu postavu dostává do křeče. Přesto, že má situace komickou atmosféru, pro roli Mundka je zásadní v jeho dalším vývoji. Mundek a Aneta – Mundek odjíždí zkoušet na sever Mundek odjíždí zkoušet Apokalypsu do lesa na sever. Loučí se s Anetou, dává mu peníze. Aneta chce kvůli němu přestat se seriálem, on však nechce, aby skončila. 29 Přepis autora práce z audiovizuálního záznamu, inscenace Amazonie, divadlo Buranteatr, 2012

46

Říká jí, že je to její svět, tak ať ho neopouští. Mundek už tuší, že jejich cesty se rozchází. Aneta se snaží vztah ještě napravit. „Aneta: O čem tu inscenaci děláte? Mundek: Kritika současné společnosti. Taková ta divadelní nuda, ale něco ti řeknu. Bude to divadlo, jaký tu ještě nebylo! Aneta: Já se na ten seriál můžu ještě vykašlat, jestli chceš? Mundek: To asi ne, Anetko. To už by asi nemělo smysl, víš, už je moc pozdě. Aneta: Se mnou to není, jak si myslíš… Mundek: Já vím, Anetko, já vím. Třeba je to mnou, třeba jsem se změnil já, já nevím. Vím, že teď potřebuju na chvíli odjet, popřemýšlet, pracovat.“30 Inscenace ubere na svém tempu. Atmosféra je vážná, dusná a ponurá. Kolaps jejich vztahu se naplno ukazuje. Isteník sedí na židli, má melancholický výraz a uvolněné tělo. Mundek je smířený s tím, že Aneta už s ním nebude dělat divadlo a ani už nechce. Zetelové Aneta poprvé bojuje o vztah. Je naléhavá, hovoří nejistým hlasem a s prosebným tónem. Tempo inscenace se pozastaví. Napětí je velmi silné. Oba protagonisté dělají velké pauzy mezi replikami. Hlasově se stahují do sebe, přičemž postava Zetelové chce situaci ještě obrátit k lepšímu. Herci naprosto vtáhnou diváka do děje a opět si pohrávají s náladami. Lze vidět naprostá souhra i při tak vážných a citlivých scénách, kdy je potřeba intenzivně vnímat podtexty a ne jen temporytmicky stavět dialogy jako u předešlých scén. Tato situace byla rozhodně nejintimnější a nejnáročnější na citové vnímání. Odehráli ji přesně a zřetelně. Mundek a Franka – Na chatě v lese Mají za sebou první zkoušky s Jurkem v novém prostředí. Mundkovi se stále nedaří přijít na styl zkoušení. Trápí se a pomalu zjišťuje, že toto není to, co hledal. Franka mu radí, ať se víc otevře, jedná spontánně a při tom ho svádí:


47

„Mundek: Mám v sobě chaos, víš. Potřebuju asi vhodný podmínky, abych to v sobě uvolnil. Franka: A teď nemáš vhodný podmínky? Mundek: Když nás nechal tančit, tak jsem cítil, že jsem směšnej. Jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, a ty jsi taková bezprostřední, už otevřená. Franka: Dělej prostě, co cítíš, odvážně. Mundek: Já vím. Franka: Udělej něco spontánního právě teď. Mundek: Teď? Franka: Jo spontánně! Mundek: Počkej, to nejde takhle spontánně rychle.“31 Isteník zde zcela opouští stylizaci postavy, jejího realistického projevu. Nemá nosový hlas, držení je zcela přirozené a celkově ubírá na hektickém jednání postavy. Uvědomuje si, jaký byl snílek, že žádný extrém není dobrý. Je psychicky i fyzicky vyčerpaný. Dostalové Franka, je energická a náruživá, vystavuje se na odiv ale bez úspěchu. Isteník svým nihilistickým jednáním podporuje Dostalovou k většímu úsilí se mu zalíbit. Dostalové se místy nepodařilo udržet motivaci a nechala se ovlivnit Isteníkovou ponurou náladou. Zde se jim nepodařilo vytvořit vztah mezi postavami jako v předešlých scénách. Tempo situace upadá, ale celkový scénosled je rychlejší. Isteník s Dostalovou vytváří další okolnosti a motivace pro následující vývoj postav.


48

Mundek a Chladný tygr – Mundkův sen Mundek je vysílený a beznadějný. Zjevuje se mu opět Chladný tygr. Tentokrát s ním začne mluvit. Myslí si, že je to Jurek. Mundek mu říká, že ho fascinuje, obdivuje ho. Chladný tygr mu říká, ať otevře svou duši, odhalí se a zbaví se veškerého duševního nánosu. „Mundek: Pro mě jste někým skutečně důležitým. Víš, já možná někdy působím skepticky a cynicky. Celkově lidem málo věřím Jurku. Víš, ale ty ve mně vzbuzuješ něco… Chladný tygr: Jseš nádhernej mladej člověk, ale ty jsi ponořenej v nevědomosti. Mundek: Přesně tady tak se teď cítím. Když poslouchám cvrkat cvrčky, když vdechuji vůni země. Chladný tygr: V záři ohně vypadáš jako bůh. Mundek: To každý. Chladný tygr: Nenene, ale ty se tomu pořád bráníš. Ty se tomu nepoddáš, oddej se tomu. Dotkni se svýho stínu.“32 Isteník s Jarčevským vytváří poetickou atmosféru. Jarčevského Chladný tygr používá přímočará gesta. Působí jako šaman při rituálu. Isteník mění a zjemňuje hlas. Mundek nahlíží do svého nitra. Situace má monotónní temporytmus. Vytvářejí obraz Munkových vnitřním tužeb být otevření a mít nekonečnou fantazii. Oba herci zbytečně nedotují už patetický text, čímž je situace lehce komická, ale zároveň neztrácí na významu. Po odchodu Jarčovského se Isteník vrátí do reality a okamžitě ho opustí opojení. Isteník přesně a uvěřitelně zahrál snovou scénu, nedeklamoval a citlivě zahrál Mundkovi jemné odstíny charakteru.

Zhodnocení Domnívám se, že tato inscenace byla velmi různorodá ohledně partnerské práce Michala Isteníka. Jeho postava Mundka, procházela obrovským příběhovým,


49

ale hereckým vývojem. Každý jeho herecký partner mu poskytoval odlišné impulzy v situacích, které přesně cílené a často i nečekané. Za nejpřekvapivější partnerský vztah považuji, který vytvořili Michal Isteník a Kateřina Dostalová. Dostalové postava Franka, měla zajímavý vnitřní život, se kterým se v inscenaci samostatně neřeší a zůstává pro diváka tajemství. Nicméně tento přínos herečky Dostalové zřetelně ovlivnil Isteníkovo počínání v roli. Dostálová výrazně pomalá Isteníkovi vytvořit společnou atmosféru situace a zcela se Isteníkovi přizpůsobila jeho postavě Mundka, ale zároveň si zachovala tajemství postavy. Vztah jejich postav v příběhu nebyl ničím nevídaným, ale v hereckém partnerském vztahu měl pro mě velký osobní přínos. Mohl jsem sledovat jemné proměny v chování postav, kterých by nebylo bez detailního vybudování postavy a naprosté odevzdání se partnerovi. Dalším zajímavým poznatkem pro mě byla herecká práce s partnerem Isteníka a Kamily Zetelové. Považuji jejich situace za stylově nevyrovnané. Častokrát jsem pozoroval, že Zetelová při vyhrocenějších situacích nedokáže jednáním se vyrovnat velmi energickému jednání Isteníka. Při těchto vyhrocených situacích byla Zetelová méně uvěřitelná než Isteník, jakoby její postava nebyla tolik přesvědčená o své pravdě, což se domnívám, že nebyl záměr. Inscenace Amazonie, pro mě byla přínosem v různorodosti herecké partnerské práce. Jsem fascinován, jak dokázali herci, pracovat s celkovým temporytmem inscenace. Jak vyhroceným situacím dali náležitý sarkasmus a ironii.

„V Amazonii je to zcela jiný případ než u Misantropa. Tady jsme měli volnou ruku a navíc je to víceméně komedie, takže si můžeme navzájem dovolit víc. V našich scénách, když jsme jen my, snad nebylo jediné představení stejné jako jiné. Prostě si improvizujeme i během repríz. A užíváme si to, hrajeme si a prostě to žije. Je pravda, že si Isťa občas dovolí víc. Prostě se nechá unést nápadem, tak jak to umí a ty se s tím vyrovnej. Takže se prostě stane, že si změní a přidá text a ty jen zíráš a jediný co se snažíš je se nerozesmát, neodbourat se a aspoň trochu odpovídat. Ale moje úloha s Isťou je taková, že hlídám, kde jsme, abychom se dostali dál, a on to ví. Takže on si improvizuje nebo si někam uletí a sám sebe tím baví a já ho vracím, aby věděl kde je, a kam se musíme dostat. Mě to baví a myslím si, že on ví, že ho nezabiju, když si ujede a že nebudu naštvaná a že to zvládnu a proto si to dovoluje. A mě baví se s tím

50

vyrovnávat. Ale občas tě napadne: ty zmetku!!! Protože by ses chtěl smát a nemůžeš! Ale to je Isťa. Pro někoho zlej sen partneření pro mě život na scéně“.33

33

Přepis z rozhovoru autora práce s Kateřinou Dostalovou, 6. 8. 2014, Brno

51

9 Celkové zhodnocení – jevištní partnerské vztahy Michala Isteníka a jeho hereckých partnerů Všechny analyzované inscenace se v celkovém vyznění vyznačovali přesnou hereckou prací a originálním řešením jednotlivých situací. Michal Isteník v mém celkovém dojmu na mě působí jako herec vyznačující velkým hereckým stylem. Neměl jsem dojem, že by zneužíval své role, které byly především hlavní daných inscenací, k nějaké osobní exhibici či sebeprezentaci. Je to herec, který hraje vždy téma situace a potažmo celé inscenace. Snaží se být dobře fungující částí každého představení. Nemá výrazný jednotný herecký styl, což považuji za jeho velkou výsadu. Mohu usoudit, že velká souhra v herecké partnerské práci je mezi Isteníkem a Matějkou. Jejich osobní naturely jsou velmi odlišné a tím vytvářejí specifický kontrast při jejich jednání. Domnívám se, že Matějka oproti Isteníkovi používá užší spektrum hereckých prostředků, což se někdy projevilo na partnerské souhře. I přesto si dovolím tvrdit, že tato dvojce herců jsou na sebe velmi herecky napojení a otevření. Isteník se Zetelovou působí zvláštním dojmem na diváka. Na jednu stranu je jejich herecký partnerský vztah, také velmi kvalitní, i přesto jsem nabyl dojmu, že Isteník svoji energii a přesnou hereckou technikou, místy značně převýšil Zetelovou. Zetelová zvláště u vyhrocenějších pasáží situace, se dostávala do herecké křeče a tím se její projev stal neplastický na který Isteník nemohl adekvátně reagovat. Situace Isteníka a Dostalové byly, v každé inscenaci, specifické svoji atmosférou, kterou aktéři vytvořili. Dostalová je výborná v psychologickorealistickém herectví. Její postavy mají vždy bohatý vnitřní život a energii. Fyzicky se postavy příliš nestylizuje k obecným typům povahy člověka. Umožňovala tím Isteníkovi velkou škálu reakcí na její podněty. Všechny tyto zmíněné situace a herci, pro mě byly velmi přínosné. Možnosti řešení, vzájemná souhra, reakce na partnerovi herecké impulzy byly mě ojedinělé, které mě neustále překvapovali, a velmi oceňuji originalitu jejich originalitu. Situace s ostatními herci, pro mě byly spíše standartní v hereckém partnerském vztahu.

52

U většiny z nich jsem jako, trochu zkušený divák, dokázal už v samotném začátku jednotlivé situace, téměř rozpoznat její průběh a předpokládal jsem reakce hereckých partnerů dopředu. Přesto jsi myslím, že byly pro mě přínosné. Mohl jsem se poučit z toho, jak lehce a přirozeně vytvoří herecký vztah a souhru, což mě samotného někdy stojí dost úsilí. Rozdíl v partnerském hereckém vztahu Michala Isteníka, se značně liší v Městském divadle Brno a v divadle Buranteatr. Městské divadlo Brno, kvůli své poetice Michala Isteníka obsazuje do komediálních rolí, kde jeho postavy neřeší životní nebo existenční otázky, tudíž se pohybuje v hereckém partnerském vztahu v rovině formální s místy předem nazkoušenými reakcemi. Samozřejmě výjimkou je inscenace Všemocný pan Krott a postava Ludvíka, kde zahrál typ role u něj neobvyklou.

53

10 Závěr Na závěr mého analyzování herecké práce s partnerem Michala Isteníka, jsem dospěl k názoru, že jsem se opakoval v různých aspektech této problematiky. Uvědomil jsem si, že popisování hereckého partnerského vztahu má omezené výrazové možnosti. Po podrobnějším analyzování inscenací z audiovizuálních záznamů, jsem se naučil vnímat detaily v herecké tvorbě, které by mě mohli jako diváku v divadle uniknout. Díky podrobnějšímu se zabývání touto problematikou, jsem si uvědomil i mé vlastní herecké nedostatky ve vztahu k partnerovi na jevišti. Michal Isteník ve všech inscenacích dokazuje, že je herec velmi citlivý na jemné partnerovi impulzy na jevišti a tyto analyzované inscenace mě v mém mínění utvrdili. Michal Isteník je velmi plastický herec s velkou fantazií, který veškeré úsilí směřuje k partnerovi a tím povýšil společnou hru.

54

Inspirační literatura a použité zdroje ČECHOV, Michail: Hercova cesta, Praha: Panorama, 1990. ČECHOV, Michail: O herecké technice, Praha: Divadelní ústav, 1996. DONNELLA, Declan: Herec a jeho cíl, Praha: Brkola, 2007. STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergějevič: Dotvoření herce, Praha: Athos, 1949.

Další zdroje Autorizované DVD záznamy Městského divadla v Brně (inscenace Všemocný pan Krott, 2013) Autorizované DVD záznamy divadla Buranteatr (inscenace Misantrop, 2012; Amazonie, 2011)

55

PŘÍLOHA Příloha č. 1 - Reflexe absolventského výkonu Role Felixe Krulla v inscenaci Zpověď hochštaplera Felixe Krulla Studio Marta 2014 Inscenační tým: Dramatizace, překlad a dramaturgie: Martin Sládeček Režie: Lukáš Kopecký Scéna a kostýmy: Monika Urbášková Hudba: Mario Buzzi Světla: Petra Konvicová Zvuk: Martin Holoubek Produkce: Hana Hřebačková Osoby a obsazení: Felix Krull: Zbyšek Humpolec Otec, Markýz: Jakub Rek Matka, Diana: Ida Sovová Sestra, Eleanor: Alžbeta Vaculčiaková Kmotr, Lord Kilmarnock, Profesor Kuckuck: Libor Stach Müller-Rosé: Jan Řezníček Doňa Maria Pia: Lucie Ingrová Zouzou, Ředitelka: Sarah Haváčová Kněz, Stanko: Vojtěch Říha Zaza: Táňa Malíková Ostatní: Lucie Ingrová, Táňa Malíková, Vojtěch Říha

56

Úvod Když jsem se dozvěděl, že budu hrát titulní roli v inscenaci Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, byl jsem mile překvapen a zároveň trochu zaskočen. Bylo mi jasné, že mě čeká velký herecký úkol a spousta práce s režisérem i dramaturgem. S režisérem Lukášem Kopeckým jsem pracoval již ve třetím ročníku na semestrálním projektu Zázrak láska od Martina Heckmannse. Kopecký si zakládá na detailní herecké prácí, velmi dbá na výslovnosti a dikci. Vyžaduje od herců značnou osobní invenci a domácí přípravu. První čtená zkouška Zpovědi hochštaplera Felixe Krulla proběhla dopoledne 18. prosince 2014 v kavárně Placzek na Poštovské ulici. Před explikací dramaturgickorežijní koncepce jsme stáli společně s ostatními herci za velkými okny a vystavovali se kolemjdoucím lidem. Režisér vysvětloval svůj záměr udělat ze scény výkladní skříň, kde Felix Krull vypráví svůj příběh ve formě scénického životopisu. Text mě velmi zaujal a po přečtení mi bylo jasné, že se Sládečkova dramatizace vyhnula obtížnému a mnohovrstevnatému příběhu. Dramaturg z románu vybral divadelně nejzajímavější pasáže a ty posléze upravil pro svou koncepci. V jeho dramatizaci je Felix Krull vypravěčem retrospektivně podávaného příběhu. Byl jsem napjatý, jak se bude režijně nakládat s dlouhými monology, složitými souvětími a specifickým Mannovým jazykem, který Sládeček ve své dramatizaci zachovává. Po dočtení celého textu jsem byl fascinován, jakým způsobem chce dramaturg s režisérem ztvárnit Krullův příběh. Roli Felixe Krulla jsem zvolil za absolventskou ze dvou důvodů. Podstatný byl pro mě jednak její rozsah, považoval jsem za výhodné, že se jednalo o velkou a titulní roli, zároveň mě však zajímal její narativní charakter, s čímž jsem se do té doby nesetkal. Inscenace začíná už při příchodu diváků pantomimickou etudou leštění imaginární výlohy. Diváci se usadí a přichází Otec, Matka, Kmotr a Sestra. Celá situace má působit jako výloha, v níž nehybně stojí figuríny. Touto situací bylo ukázáno, jakým způsobem budeme ztvárňovat daný příběh. 57

Poté, co zazní reklama na šampaňské Lorley Extra Cuveé, začíná Felix vyprávět o tom, jak je výjimečný a jaké byl zázračné dítě. Felix hned ze začátku dává divákům najevo, kdo vlastně před nimi stojí. V prvním dějství popisuje, jak už od malička měl schopnost napodobovat, vžívat se do rolí a předstírat. Už od dětství se z něj stal výborný „herec“. Snaží se povznést pouhé herectví čili vědomé klamání na jakousi posvátnou pravdu a stává se tím posedlý. Začíná si své dovednosti zkoušet na rodičích. Odhaluje herecké zákulisí, jak udělat z klamu pravdu, jak se vžít do role. Posléze je fascinován první návštěvou divadla a hercem Müllerem-Rosé. Krull je okouzlen jeho dokonalostí a mistrovstvím na jevišti. Když ale vzápětí zjistí, že Müller-Rosé není tak krásný a bezchybný, jak se před diváky zdá být, je zhnusen. V tento moment se odvrací od herců, kteří jen předstírají, že jsou mistři klamu a umí být na jevišti, čím chtějí. Krull se také stává mistrem klamu, avšak v životě. Krull je svědkem bezuzdné oslavy jeho rodičů, kdy jeho otec bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, než mu dojdou, přičemž ho všichni opustí, exekutoři mu zabaví veškerý majetek a vše skončí otcovou sebevraždou. Aby Krullův kmotr mohl rozvíjet vztah s jeho Matkou, posílá ho do Paříže, kde bude pracovat u jedné známé v hotelu jako číšník. Ve druhém dějství, předvádí Krull svoje mimořádné nadání pro jazyky. Ředitelku uchvátí svou francouzštinou, angličtinou a italštinou a v tento moment jeho život hochštaplera a svůdníka nabírá na síle. V restauraci brilantně proplouvá mezi stoly a svým kouzlem oslní mladou dívku Eleanor Twentyman, lorda Kilmarnocka a spisovatelku Dianu. S ní odchází na pokoj, kde ho tato dáma ve středním věku svádí. Krull využije tmy a zmizí s jejími šperky, které mu darovala. Za nabytou kořist si pořídí nové šaty a byt, čímž se posouvá do vyšší společnosti. V restauraci, tentokrát jako host, ho poznává Markýz Luiz de Venosta. Nabízí mu, aby odjel na cestu kolem světa na jeho místě, jeho jménem, postavením a s jeho penězi, aby sám mohl zůstat s milovanou Zazou. Felix souhlasí a vydává se do Lisabonu pod jménem Markýz Luiz de Venosta. Ve třetím dějství se ocitá na koridě, kde potkává rodinu profesora Kuckucka. Vytipuje si ji jako svůj další cíl, zalíbí se mu smyslná Doňa Maria Pia i drzá Zouzou a obě svede. Zabije profesora za jeho poznámky o lidech. Má o osobě vysoké mínění, myslí si, že je někým výjimečným a také nadčlověkem. 58

Loučí se se Zouzou, vracejí se stejné repliky jako s prvního dějství při scéně z divadla, kde byl nadchnut z herců a jejich iluze. Nyní ta slova říká on – realita se promísila se lží – v tento moment se z jeho života stává klam, iluze a divadlo. V posledním čtvrtém dějství přichází Krull na důležitost klamu a lidskou touhu po něm. Obhajuje ho jako nepostradatelnou součást života. Lidé chtějí vidět povrchní iluzi, ale hranice mezi pravdou a lží je jim lhostejná. Krull jako vyspělý hochštapler se jim nabízí a vyráží do světa.

Felix Krull První otázka, kterou jsem s režisérem řešil, se týkala názvu – zpověď. Upřímně se kaje za své hříchy a lituje jich, nebo je takový cynik, který se světu vysmívá? Během zkoušení jsem zjistil, že by se rád kál, ale jeho hochštaplerství se mu tak intenzivně vrylo pod kůži, že není schopný se ho zbavit. Nemůže přestat klamat, když to od něj okolí vyžaduje. Základní charakterizaci Krulla vystihuje například i obrázek na plakátu k inscenaci. Postava bílé figuríny oblečená ve stylovém černém saku, bílé šále, brýlích a černém klobouku. Neutrální, dokonale vyrýsovaná postava, bez sebemenší nedokonalosti působí až sterilně a bezpohlavně. Odmyslíme-li si všechny tyto doplňky, nezůstane nám nic. Bezcharakterní postava, vyprázdněná duše, která čeká, až zase někoho vysaje a vezme si od něj kousek jeho povahy, gest, manýrů, zvyků, vizáže atd. Pro lepší orientaci v postavě mi posloužila kniha, podle níž dramatizace vznikla. Mohl jsem z ní lépe poznat Krullův život, jazyk, jakým hovoří, a z čeho vlastně pochází, že se stal hochštaplerem. Odmalička mu bylo vštěpováno, že je něco víc než ostatní, že je z „jemného těsta“. Pocházel z měšťanské rodiny, která se hlásila k vyšší třídě. Rodiče byli požitkáři bez vzdělání, s pokleslou zábavou. Felix byl od dětství nucen přihlížet této povrchní společnosti, jež se u nich v domě pravidelně scházela, opíjela, tancovala aj. Díky jeho půvabnému vzezření byl často středem pozornosti starších dam, ale i pánů. Stával modelem pro kmotrovy obrazy, což mělo také vliv na jeho sebevnímání. Neustále slýchával, že je výjimečné dítě a nikdo v okolí nevěděl, jaké zlo v něm bylo vyvoláno. O rodičích i sestře se nevyjadřoval příliš mile – hovořil o nich jako o neotesaných lidech bez vnitřního bohatství, ale de facto je měl rád, protože oni nemohli za to, jací byli. Ačkoli ho rodiče zahrnovali láskou, byl sám. 59

Vybudoval se u něj značný pozorovací talent a schopnost napodobovat a předstírat. Tenhle fakt byl rozhodující pro vyložení výchozí pozice postavy. Typickým znakem jeho psychiky je neustálé připomínání divákovi, že je jiný než ostatní. Samolibost a ego mělo být cítit téměř v každé větě. Byl intelektuál, který se uměl vyjadřovat v dlouhých a barvitých souvětích. Čím víc jsem se začetl do textu, tím zřejmější mi byla také jeho nervozita a nespokojenost, kterou v sobě má. Chtěl se vymanit z kruhu těch prostých měšťáků a být doopravdy vysoko ve společnosti. Je to člověk s jemnou duší, ale fanaticky věřící ve svou prozřetelnost, který je schopný při zpochybnění jeho dokonalosti i zabít. Například když na koridě toreador skolí býka. Je to dobrodruh, který si zvolil celoživotní roli podvodníka, svůdníka, jenž chce dotáhnout hochštaplerstvím co nejvýš, kam ho okolí pustí. Zvládnout Mannův potažmo Sládečkův jazyk byl pro mě jeden z nejtěžších úkolů. Neztratit sdělení a pointu v dlouhých monolozích, aby měly správné tempo, podtext a brilantnost, mě stálo hodně úsilí během zkoušení a ne vždy se to dařilo. Za dominantní charakterizační prvek Krulla jsem si zvolil sympatického mladíka s milým úsměvem. Stavěl jsem ho pozice umírněného intelektuála, jenž se trochu stydí za to, že je výjimečný, ale nebojí se poukazovat na nedostatky ostatních. Vnějšková stylizace se během inscenace proměňovala. Ze začátku jsem používal nejistou chůzi, mírnou tělesnou strnulost, rozpačitá gesta s naivním výrazem. Ze začátku jsem se ho snažil interpretovat příliš dramaticky. Samotný text mi připadal příliš literární, čili jsem cítil potřebu něčím postavu podpořit. Byl jsem do té doby zvyklý hrát silně dramatické postavy, kde jsem svoji roli prožíval. Zde jsem musel zvolit značně odlišné herecké prostředky. Krull hovoří s nadhledem, lehce, vychutnává si momenty své rétoriky, vlastně má po většinu času odstup. I když jsem opouštěl vyprávění v minulém čase a začínal hrát v přítomnosti, byla to pro něj „pouhá“ rekonstrukce minulosti, ze které se poučil a náležitě z ní vytěžil, co se dalo.

Zkoušení a herecky problematické scény Začínal jsem hledáním odpovědi na otázku „Proč chce Krull prezentovat tak otřesný životopis?“ Během toho, jak se proměňoval text v konkrétní divadelní situace, se mi odpovědí dostávalo – prostě jen využil lidské touhy po klamu, která se ovšem zvrhla v něco děsivého. Při zkoušení svých postav, se vždy snažím nalézt nějakou podobnou postavu, kterou znám osobně či z filmu, divadla, knihy apod. 60

Postava hochštaplera byla tak komplexní a rozmanitou rolí, že jsem některé prvky spíše vizuálně odpozorovával. A to téměř denně po celou dobu zkoušení – číšníka v restauraci, manažera v bance, sledoval jsem filmy s Oldřichem Novým, film Červený drak s Anthonym Hopkinsem, ale i okolní lidi na ulici. Snažím se hledat samotné jádro postavy a její význam, než její interpretaci. Věděl jsem, že nejdůležitější informace pro diváka z hlediska vyprávění děje jsou zachyceny v mých retrospektivních monolozích. V těchto dlouhých monolozích jsem hledal samotný smysl a sdělení a dlouho jsem nemohl přijít na pocit, s jakým to hrát. Nejprve jsme si společně s dramaturgem určili důrazy, významové pasáže a části pouze informativní. Při takto složitém textu to bylo základní nutností. Říkal jsem si: „Přece nejde jen o to, říct to srozumitelně a po smyslu?“ Až po nazkoušení poslední scény se mi kruh uzavřel. Už v diskuzích s režisérem jsem věděl, že všechny repliky přímo k divákům mám hrát s milým úsměvem, ale až po uzavření celku jsem pocítil, co to znamená a proč ten úsměv. Z Krulla se stal egocentrický maniak s andělskou tváří, jenž je schopný udělat cokoliv, aby si ji zachoval. Začali jsme zkoušet hromadné scény, které byly herecky nejnáročnější. Jako první jsme ohledávali scénu „V restauraci“ ve druhém dějství. Tato situace byla především náročná na vnímání partnera, dobré načasování a udržení tempa. Jako většina situací, i tato stála na titulní postavě Krulla. Poprvé jsem byl v pozici herce, který koriguje své kolegy. Tento přístup byl nezbytný a oni to také tak vnímali. Náročnost textu, ale i význam této situace spočívala v tom, jak Krull dokáže hladce přitakávat všem ve svém okolí. Režisér po nás vyžadoval skoro až cirkusový výstup, v němž jsem měl být hlavním akrobatem. Pracovně jsme tuto situaci pojmenovali „Sluha tří pánů“. Pobíhal jsem mezi stoly, rozdával úsměvy a odpovědi, které chtěli hosté slyšet. Zde jsem pocítil, jak dlouhá může být jedna vteřina. Iniciativu jsem držel já, načasovával jsem se svými spolužáky jednotlivé mikrosituace, aby se text vršil a neřadil za sebe. Párkrát se to dostalo tak daleko, že jsem počítal vteřiny mezi jednotlivými replikami, kdy mě mají oslovit, pozastavit, překvapit nebo uvést do rozpaků. Motivací pro mě bylo, aby si nikdo z okolních hostů nevšiml, že mám osobní přístup ke všem a musel jsem zabránit tomu, aby to zjistili. Každá postava vyžadovala jiný způsob jednání a partnerský vztah – mladá zamilovaná dívka v pubertě Twentymanová v růžových šatech vyžadovala, aby Felix byl její princ, se kterým uteče a budou šťastní a bohatí. Felix samozřejmě odmítal, ale postavení mu 61

nedovolovalo, to učinit razantně. Jednal jsem s ní jejím jazykem puberťáka, vysílal signály milého kamaráda, když ale bylo třeba se jí zbavit, použil jsem přístup jako učitelé v první třídě. Alžběta Vaculčiaková, která hrála mladou dívku, mě dávala naprosto konkrétní a srozumitelné signály. Byla urputná, střídala přesně zamilované nálady až po hysterické výjevy. Já jsem se zmohl jen na pár slov útěchy nebo jsem jen stál zaskočen, což bylo výborné pro situaci. Dále u stolu seděl lord Kilmarnock, který po Krullovi toužil a chtěl s ním žít na svém zámku. Měl melancholický až trpitelský výraz v tváři. Hovořil klidným hlasem a měl měkký krok. U něj jsem používal podobné vyjadřovací prostředky, všechny jeho impulzy jsem mu vracel, abych mu vyhověl, a abych váženého hosta něčím neurazil. Přistupoval jsem k němu blíže, než dovoluje etika, protože mu to dělalo dobře. Díval se na něj pokorným a skromným pohledem. Při prvním fyzickém kontaktu jsem musel volit taktiku, jak se opatrně vymanit, abych ho neurazil. Při odmítnutí nabídky na společný život jsem byl plačtivý, ale přesvědčil jsem ho, že se mě to mrzí, ale nemohu s ním odjet. Mizanscéna s Kilmarnockem se nám dlouho nedařila nazkoušet nebo najít k ní klíč. Vzájemně jsme si nedokázali dát impulzy k vzájemnému rozehrání dialogu. Libor Stach, který hrál tuto postavu, byl povětšinou neutrální, nedokázal jsem přečíst, co hraje a co si jeho postava myslí. Měl oblá gesta i jeho fyzický kontakt byl slabý. Po dohodě s režisérem jsme postavu vykreslili jako přímočařejší požitkáře a najednou to začalo fungovat. Situace dostala ostré hrany a vývoj. Příkladem další polohy, byla situace se spisovatelkou Diana, představovanou Idou Sovovou, která byla úsečná panička se zálibou v poslušnosti, zvyklá, že všichni okamžitě a ochotně dělají, co řekne. Jednání s ní bylo velmi zkratkovité, věcné a pozice nejoddanějšího sluhy, který vše splní, padala na úrodnou půdu. Ve scéně „V restauraci“ se ukázalo Krullovo mistrovství – být takový, jak po něm chce okolí a také z toho vytěžit výhody pro sebe. Tuto scénu jsme zkoušeli jako první a z nejnáročnější scény se stala nejlíp fungující. Stačilo však drobné zaváhání a celá by se zbořila. Pracoval jsem i s fyzickými střihy – seriózně stojící číšník s rukou za zády až do úplného povolení při komentářích směřovaných k divákům. Další náročná scéna byla tzv. „Druhá restaurace“, kam přijde Krull jako host. Pozná ho Markýz Luiz de Venosta. Felix oznamuje divákům, že si za utržené peníze koupil malý byt a nové sako. V tento moment se dostává do „vyšší“ společnosti. Nastává u něj razantní střih v chování, má větší sebevědomí a poodhaluje, jak se 62

naučil napodobovat jiné lidi a posléze téměř jimi být. Zde jsem musel značně proměnit stylizaci postavy. Z Felixe se stal „aristokrat“, který je vychloubačný a silně si je vědom svého postavení. Pohyboval jsem se jako na šlechtickém večírku – pomalá chůze, v obličeji decentní výraz s prospěchářským pohledem. S režisérem jsme hledali ideální míru, aby tato proměna byla uvěřitelná a nepůsobila groteskně. Zkoušeli jsme různé druhy chůze, držení těla, napětí v těle. Pro vývoj postavy to byla nutnost. Následovalo zkoušení třetího dějství. V ději se posouváme do Lisabonu na koridu. Felix plný sebevědomí si vyhlíží rodinu, muže s manželkou a dcerou, na první pohled se mu zalíbí a vybírá si je jako první výzvu. Spojení dvou scénografických plánů – v popředí Krull s rodinou, coby zástupci vyšší společnosti, a v pozadí toreador s býkem. Krull si je jistý svým úspěchem, nemůže neuspět. Začíná lehká konverzace a koketování. Bere to jako zkoušku mužství, jestli je možné svést současně matku i dceru. Felix vytahuje ty nejtěžší „zbraně“, jaké má. Díky své sečtělosti ze sebe chrlí ty největší ódy o lásce a kráse. Je suverénní, čímž dámám imponuje. Dobrou inspirací mi byla postava Dickieho z filmu Talentovaný pan Ripley, jenž je syn bohatého podnikatele z Itálie. Nezná hranice etiky a vkusu. S převzatými gesty a chováním od Markýze se stává „lepším“ člověkem, ale ztrácí svou vlastní identitu. Díky svému šarmu se dostal do rodiny. Zde jsem dlouho řešil Krullův pohyb po jevišti. „Jak se pohybuje tak samolibý člověk?“ Nesmělo to působit komicky, poněvadž bychom změnili žánr. Musel jsem si dávat pozor na míru, v komentářích k divákům. Následovala scéna „Tenis se Zouzou“ se Sarah Haváčovou. Krull si ověřuje svádivé schopnosti a zahrnuje mladou dívku komplimenty. Definuje pojem láska, dělá ze sebe romantického muže se smyslem pro krásu, zejména ženskou. Přesvědčuje ji, že milovat je nádherné a že nádherné jsou i věci s láskou související. Chce ji „nezištně“ milovat, ta však dlouho odmítá, až mu nakonec podlehne. Na tomto místě jsem cítil, že je Krull na vrcholu svých řečnických schopností. Situaci jsme si vyložili, jako partituru hudebního virtuóze, tempo se zrychlovalo, Krullovo úsilí ji získat bylo čím dál naléhavější, až docílil, po čem toužil. Motivace byla jasná – otestovat Krullovy schopnosti ve svádění a zvýšení sebevědomí. Následovala večeře u Kuckuckových. Krullovo přesvědčení o vlastní výjimečnosti mu kazí profesor Kuckuck, který je paleontologem a přirovnává 63

člověka, tedy i Krulla, ke zvířatům. Atmosféra u stolu je napjatá. Krull těsně po milování se Zouzou začne flirtovat s její matkou. Už nemá žádné zábrany, má zúžené vidění, vidí pouze před sebe, jako by byl posedlý. Byl to pro mě další zlomový moment ve vývoji postavy. Pociťoval jsem velké vnitřní napětí – z Krulla se stal fanatik. Měl jsem jediný cíl – svést po dceři i matku. Atmosféru narušoval pouze otec, který měl přednášku o člověku a jeho zvířecích předcích. Pro Felixe měl takovou hodnotu asi jako otravný hmyz, kterého se musí zbavit. Je tak přesvědčený o své výjimečnosti, že se mu profesorovy teorie hnusí a zabije ho. V tomto bodě byl důležitý zlom. Vlastně se Krull trochu nechtěně odkryl, protože ten, kdo si je sebou jistý, se nemusí se zuřivě bránit. Profesor smazával všechny rozdíly mezi lidmi, bořil Krullovi představy o vlastní nadřazenosti. V prvním dějství, které jsme zkoušeli jako poslední, jsme definovali jazyk, kterým budeme k divákům promlouvat. Výloha a za ní bude vše krásné a dokonalé. Krull prezentuje svoji rodinu a vypráví o své jedinečnosti. V prvních situacích jsme museli vymyslet, za jakých okolností a s jakou motivaci i pocitem Krull přichází. Rozhodli jsme se, že počáteční tvář roztomilého chlapce bude pro naši koncepci nejlepší. Následovaly dlouhé věty o tom, jak Felixovi už od dětství slušely všechny převleky, kostýmy a paruky, v čemž ho utvrzovala i jeho rodina. Věděl jsem, že na něm nesmí být znát jakákoli vypočítavost a že nesmím předbíhat, aby si role zachovala svůj vývoj. Musí to být prostě pohledný a šikovný chlapec se zdravým sebevědomím. Následovala situace, jak už od malička úspěšně předstíral Krull nemoci, aby nemusel do školy. Zahraje před svou matkou, že má teplotu. Účel situace byl jednoduchý – ukázat divákům, jak se začíná učit dokonalý podvodník. Vnímal jsem to jako nevinnou dětskou hru, jako to dělá mnoho dětí, a proto se mi nabízela dvě řešení situace – hrát to tzv. „okatě na diváka“, nebo realisticky prožívat stav horečky? Zvolil jsem první možnost, jelikož divák nesměl mít informaci dopředu, že se později bude odehrávat něco mnohem vážnějšího. Bylo to komické a o to více pak zafungoval moment zlomu. Zkoušení této inscenace pro mě bylo obrovskou zkušeností především v oblasti jevištní mluvy. V roli Felixe Krulla jsem poznal, že každá postava nemusí být představitelem, ale že i pouhé vyprávění textu v sobě nese divadelní zajímavost. Domnívám se, že tato role byla pro mě do značné míry protiúkol.

64

Premiéra a reprízy Premiéra se uskutečnila 9. února 2014 ve Studiu Marta. Myslím, že na premiéře se pokazilo vše, co se dalo. Začalo to hned při nástupu na jeviště, když zvukař pustil špatnou hudbu, což nás natolik rozhodilo, že se nám nepodařilo dostat se do rolí, jak jsme je nazkoušeli. Samozřejmě u mě zapracovala velká tréma a nedobrý zdravotní stav, který jsem měl po celou dobu generálkového týdne. Postava se mi zploštila, ztratila elasticitu a měl jsem hodně přeřeků, které mě rozhazovaly. Se svým výkonem jsem byl značně nespokojen. Při dalším reprízování se moje postava teprve zrodila, pořádně ukázala, jak bych si ji představoval. V dlouhých monolozích jsem byl uvolněný, dokázal jsem si s nimi hrát, cítil jsem, že ovládám postavu a ne ona mě. Střihy se mi dařily více dohrávat, tím pádem byl pro diváka zřetelnější vývoj postavy a celý příběh. Bohužel jsem se nemohl dostatečně vyhrát před diváky z důvodu malého množství repríz a velkých rozestupů mezi nimi. Po derniéře jsem si uvědomil, jak daleko by bylo možné postavu Felixe Krulla ještě posunout.

Závěr Na závěr bych chtěl poznamenat, že zkoušení Zpovědi hochštaplera Felixe Krulla, bylo pro mě velice fyzicky i psychicky vyčerpávající. Zkoušení bylo velmi intenzivní. Zkusil jsem si roli, na které spočívá úspěch představení a která se hodinu a půl nezastaví, což se podepsalo i na mé kondici ke konci zkoušení. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se po premiéře musel jít vyzvracet. Přesto jsem nesmírně rád, že jsem si mohl vyzkoušet tak náročnou roli, specifický jazyk postavy, který byl pro mě velkou výzvou, a téma, které v sobě hra nesla. Trochu lituji, že premiéra nedopadla tak, jak bych si představoval, a ani tak, jak inscenace vypadala během generálkového týdne. Byla to obrovská zkušenost a doufám, že si něco takového zkusím i v další herecké činnosti. Na závěr mohu pouze dodat:

Tady mě máš, krásný, klamný světe. Vycházím ti vstříc. Chcete mě?

65

Práce s partnerem ve dvou typech odlišného divadla Michal Isteník

Recommend Documents