Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Oddělení celoživotního vzdělávání
Závěrečná práce
Práce s barvou v hodinách VV na 1.stupni ZŠ
Vypracovala: Mgr. Leona Diwaldova Vedoucí práce: Mgr. Karel Řepa Ph.D.
České Budějovice 2016
Prohlášení Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů.
V Českých Budějovicích dne 7.1 2016
…………………………………… Podpis
1
Anotace Závěrečná práce se zabývá tématikou práce s barvou na 1. stupni ZŠ, definicí barev, jejich rozdělením, psychologickým působením barev na člověka, využíváním různých typů barev ve školní praxi. Projektová část je zaměřena na experimentální práci s barvou spojenou s vnímáním moderního umění. Předkládá podrobnou analýzu jednotlivých projektových lekcí, která je logicky uspořádána v metodických krocích a navazuje na teoretickou část.
Klíčová slova: Barva, kontrast, psychologické působení barev, výtvarně-projektové metody, výtvarná výchova
Abstract This final thesis deals with the theme of work with colours at 1st grade of Primary School, the definition of colours, their deal, the psychological effect of colours on human, the exploitation of different types of colours for school practice. The practical part focuses on the experimental work with colours which is connected with the perception of modern art. It brings in a detailed analysis of particular art project lessons which is logically arranged in methodical steps following the theoretic part.
Key words: Colours, contrast, the psychological effect of colours, art-project methods, art classes
2
Poděkování Děkuji vedoucímu závěrečné práce Mgr. Karlu Řepovi, Ph.D. za odbormou pomoc a cenné rady při vypracovávání mojí práce. Zároveň děkuji Mgr. Janě Klejnové za pomoc s počítačovým zpracováním a praktické rady.
V Českých Budějovicích dne 7.1. 2016
Mgr. Leona Diwaldova
3
Obsah Úvod
5
I: Teoretická část
6
1. Definice a dělení barev
6
1.1 Rozdělení barev
13
1.2 Barevné vztahy a kontrasty
16
2. Psychologický význam barev
20
2.1 Barva jako symbol
20
2.2 Využití barev v psychologické typologii
22
2.3 Působení barev na člověka
26
3. Barevné techniky a materiály
30
3.1 Pastel
30
3.2 Akvarelové (vodové) barvy
30
3.3 Temperové barvy
31
3.4 Typy štětců
31
4. Projektová práce ve výtvarné výchově
32
II: Část projektová
35
5. Výtvarný projekt „Nebojme se barev“
35
5.1Cíle výtvarné řady
37
5.2Organizace výtvarného projektu a specifikace tříd
37
5.3Charakteristika lekcí výtvarného projektu
37
5.3.1Barevná rozcvička – Roztančené barvy
37
5.3.2Tekoucí barvy
38
5.3.3Barevná spektra
40
Závěr
43
Seznam použitých zdrojů
44 4
Seznam příloh
48
Přílohy I. Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy
48
Přílohy II. Obrazový materiál k projektové části
54
Přílohy III. Fotodokumentace k projektové části
55
5
„Řekni mi, jakou barvu máš rád, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Max Lüscher (švýcarský psycholog)
Úvod Psycholog Daniel Goleman vytvořil teorii šesti emocí – radost, údiv, odpor, úzkost, smutek a vztek. Všechny tyto emoce lze bez větších problémů vyjádřit pomocí barev, protože kromě fyzikálních vlastností nás ve výtvarné výchově zajímá hlavně stránka psychologického působení barev. Zajímá nás proto, že dost často je výtvarná výchova ve školách vnímána jako předmět nedůležitý, sloužící k doplnění úvazku neaprobovaných vyučujících, na kterých pak záleží, jak se s výukou „poperou“, zda se poradí s kvalifikovaným učitelem a zda jim bude ochotný pomoci a poradit. Přitom právě výtvarná výchova je pro některé žáky jediným vyučovacím předmětem, ve kterém mohou zažít pocit úspěchu a radosti. Cílem mojí práce je ukázat možnosti práce s vodovými barvami, s různými typy podkladů a štětců, nabídnout nápady na využití různých postupů a v neposlední řadě vysvětlit, že ani laik se nemusí barvy bát, pokud nebude nutit děti pečlivě „vybarvovat“, bez přetahů a rozpíjení, protože z mojí praxe vím, že právě z nižšího stupně žáci přicházejí s obavami a nechutí k malbě, což bývá často následkem nesprávného vedení ze strany pedagogů, kterým chybí základní znalosti. Je to velká škoda hlavně proto, že na 1. stupni si učitel většinu předmětů učí ve své třídě sám a tudíž může využívat mezipředmětové vztahy, může si propojit hodiny a hlavně může výtvarnou výchovu využít k lepšímu poznání žáků. Z tohoto důvodu jsem se v teoretické části zaměřila na psychologický význam barvy a na její symbolické působení. Pro doplnění jsem přidala i definici barev a jejich rozdělení, jak se o ně snažili jednotliví autoři, nejčastěji používané barvy a techniky v hodinách výtvarné výchovy. V části praktické jsem připravila pro svoje žáky třídílný projekt. Za cíl jsem si kladla naučit žáky míchat barvy, hravou formou si vyzkoušet práci s vlhkým i suchým podkladem a kombinaci technik. Současně jsem si připravila i pomůcku sloužící žákům ve třídě pro prohloubení znalostí o barvách. V projektu jsem využila inspiraci díly amerických malířů.. Na jejich obrazech jsme si se žáky nejprve teoreticky vysvětlili, jakým způsobem obrazy vznikaly, ukázali jsme si rozdíly mezi realitou a uměleckým dílem, mezi individuálním vnímáním barev.
6
Po skončení jsme diskutovali nad výtvarnými výtvory, žáci se pokoušeli vysvětlit ostatním svoje pocity a důvody barevné volby.
I: Teoretická část 1. Definice a dělení barev Barvám se věnovalo mnoho autorů, kteří barvu zkoumali v její symbolice, působení na duši i tělo člověka a samozřejmě se pokoušeli podle svých schopností a možností barvu definovat a vytvořit smysluplné dělení barev. Už na počátku renesance napsal malíř Cennino Cennini Knihu o umění (Il libro del´arte): „Věz, že sedmero barev je přirozených: tj. čtyři barvy vlastní povahy zemité, totiž čerň, červeň, žlutá a zelená, a tři rovněž přírodní, avšak vyžadující umělou přípravu, jako běloba, modř ultramarínová a žlutka…“ 1 Na toto pojednání o barvách navázal Leonardo da Vinci (1452-1519) ve svém traktátu o malířství( Trattato della pittura). Při ohromné šíři svých zájmů věnoval velkou pozornost studiu optických jevů, světla a stínu, barevnosti. O barvě hovoří jako o optickém jevu, všímá si nejen barevnosti stínů ale i působení kontrastu. Zabýval se dokonce i závislostí účinku barev na jejich okolí. Snažil se o postižení zákonistí světa barev: „ Z prostých barev je první běl, jakkoli filozofové nepřijímají ani běl, ani čerń do počtu barev, poněvadž jedna je vznikem barev, druhá jejich zánikem. Ale protože malíř bez nich pracovat nemůže, zahrneme je do počtu ostatních a řekneme, že běl je prvá mezi jednoduchými, žluť druhá, zeleň třetí, modř čtvrtá, červeň pátá, čerň šestá. A bílou budeme pokládati za světlo, bez něhož žádnou barvu nelze viděti, a žluť za zemi, zeleň za vodu, modř za vzduch, červeň za oheň a čerň za temnotu, jež je kolem živlu ohně, protože nad ním není hmoty a hutnosti, kdež by paprsky slunce mohly pronikati nebo narážeti, a tím osvětlovati. Chceš-li neprodleně viděti rozmanitost všech barev složených, vezmi barevná skla a skrze ně pohleď navšechny barvy krajiny, která se jimi vidí, a tak uzříš všechny barvy věcí, které takovým sklem se vidí, všechny namíchané s barvou onoho skla, a uzříš, jaká je to barva, která se takovým míšením zlepší nebo zkazí. Bude-li ono zmíněné sklo žluté, pravím, že barevné jevy předmětů, které jím procházejí do oka, mohou se stejně dobře zkaziti jako zlepšiti. A takové zhoršení onou barvou skla nastane u modře, u černě, u běle více než u ostatních, zlepšení nastane u žlutě a u zeleně více než u jiných, a tak budeš okem blouditi po smíšeninách barev, jež jsou nekonečné.“ 2
1
2
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25. Tamtéž
7
Zabýval se barevnými stíny na zobrazovaných předmětech, mnoho času věnoval vzdušné a barevné perspektivě. Pro všechna svá tvrzení předkládal důkazy pokusem a zkušeností. Bohužel ani tak geniální mozek, jakým byl Leonardo da Vinci, nedokázal provést vědecký pokus, kterým by s naprostou jistotou dokázal barevný rozklad světla. Už od pradávných dob se totiž lidé zamýšleli nad vztahem světla a barvy, protože bylo jasné, že barva předmětu se projeví pouze za dostatečného osvětlení, navíc barva předmětu a barva osvětlení jsou navzájem propojené veličiny. Různé barvy jsou fyzikálně odlišeny pouze vlnovou délkou (λ, lambda) a kmitočtem světla. Anglický vědec Isaac Newton (1642-1727) provedl na sklonku 17. století zásadní pokus, při kterém barvy získané po průchodu světla hranolem soustředil opět na jedno místo pomocí druhého hranolu. Výsledkem bylo bílé světlo. Tím se prokázalo, že bílé světlo je směsí jednotlivých barev. Newtona zajímalo zejména to, jak dochází k barevnému vidění.3 Newton jako první rozdělil škálu barev slunečního spektra na sedm základních barev, které uspořádal do kruhu a vyjádřil tím jejich příbuzenství - červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Číslo sedm je prvočíslo s určitými mystickými významy a zároveň je spojeno s počtem tónů v hudební stupnici a s počtem dosud známých planet.
Obr. 1 Sedm základních barev (I. Newton, Opticks 1730)
Z této Newtonovy teorie vyšel J.C. le Blou, který se pokusil odvodit povahu tří základních barev ve svém pojednání Traité du coloris (Pojednání o barevnosti): „ Malba může představit
3
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25
8
všechny viditelné předměty pouhými třemi barvami, a to žlutou, červenou a modrou, neboť všechny ostatní barvy lze složit z těchto tří, které nazývám primitivní barvy.“4 V 19.století se objevil nový vědní obor pokoušející se vytvořit teorii barev – fyziologie. Překvapivě se do tohoto oboru zapojil i německý básník Goethe. Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) se ve své Nauce o barvách (Farbenlehre, 1810), postavil proti Newtonově teorii, ale jeho práce má hlavně hodnotu estetickou. V jeho barevném kruhu jsou vepsány dva trojúhelníky. Na vrcholech jednoho jsou tři primární barvy (žlutá, červená, modrá), na opačně zakresleném trojúhelníku jsou tři barvy sekundární ( podvojné: fialová, oranžová, zelená), barvy které jsou v kruhu naproti sobě, jsou barvy komplementární (doplňkové, kontrastní). Tento barevný kruh ale není plně funkční. 5 Ve svých empirických pokusech vycházel ze zjištění,že lidské oko rozlišuje barvy na základě dvou os, spojujících protikladné barvy: modrá-žlutá a červená-zelená. Správnost jeho zjištění potvrdili vědci ve 20. století. V lidském oku skutečně dochází ke zpracování rozdílových signálů červené a zelené a výsledný signál je porovnáván s modrým. Byl zároveň prvním, který popsal paobraz a barevnou indukci. Rozčlenil barvy na teplé a studené, na pasivní a aktivní, připsal barvám moc působit na naši duši. 6
Obr. 2 Základní barvy podle J. W. Goethe
4
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25 http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/ 6 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-26 5
9
Z našich učenců té doby se barvou intenzivně zabýval Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869). Objevil a popsal řadu jevů týkajících se barevného vidění ( např. Purkyňův fenomén – změna viditelnosti barev v šeru, Purkyňova blesková figura – obraz očních cév na sítnici, který můžeme pozorovat při zavřených očích proti světlu). Svými výzkumy samozřejmě přispěli i fyzici té doby, kteří se zabývali nejen fyzikálními podněty ale i vlastnosmi lidského oka. Thomas Young (1773 – 1829) se vrátil k teorii Christiana Huygense o vlnění světla a společně s Hermannem Helmholtzem ( 1821 – 1894) vytvořili Youngovu-Helmholtzovu teorii, která říká, že barevné vjemy vznikají podrážděním tří citlivých složek ve zrakovém aparátu. 7 James Clerk Maxwell (1831 – 1879) položil základy k přesnějšímu měření barev. Vytvořil pomůcku – rotující barevný kotouč, pomocí kterého se měřil poměr barevných světel ve směsích. Poněkud odlišně přistupoval k problému malíř Philipp Otto Runge (1777-1810), který uspořádal barvy na povrch pomyslné koule (Farbenkugel), čímž vytvořil první dokonalý prostorový model. Kolem „rovníku“ umístnil syté barvy, horní polokoule byla pokryta zesvětlenými odstíny těchto barev, dolní polokoule odstíny ztmavenými. Na „pólech“ byly barvy bílá (nahoře) a černá (dole). Na tomto modelu se projevilo praktické zaměření zkušeného malíře, který chtěl uspořádat nejen čisté barvy, ale i jejich odstíny.8
7 8
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-27 PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
10
Obr. 3 Barevná koule (P. O. Runge, 1809)
V průběhu 19. století nastává prudký rozmach vědních oborů i výroby a to zejména textilního průmyslu v produkci barevných látek. Z potřeby průmyslu pak vznikla nutnost přesného měření barevných odstínů a uspořádání barevných vzorků. Nejstarší vzorky, které se porovnávaly pouhým okem se nazývaly etalony.
Obr. 4 Vzorník barevných pigmentů, 19. stol.
Ve Francii v roce 1839 vydal ředitel barvíren gobelínové manufaktury a chemik Michel Eugéne Chevreul (1786 – 1889) knihu o barevném kontrastu De la Loi du Contraste simultané des Couleurs. Kniha obsahuje 27 tabulí vyrytých do mědi a barevně dokonale
11
vytištěných, které systematicky shrnují barevné vzorky vzniklé míšením čistých barev s bělobou a černí.Toto dílo velice silně ovlivnilo impresionisty a postimpresionisty.9 K velkému rozmachu došlo i v chemii, protože se chemikům podařilo odhalit složení několika barviv a uměle je vyrobit. Postupně se objevila nutnost přesnějšího a dokonalejšího prostorového barevného modelu. Na předchozí výzkumy navázali Albert H. Munsell (1858 – 1918), americký malíř a litevský Němec Wilhelm Ostwald (1853 – 1932), chemik a fyzik, kteří nezávisle na sobě vytvořili systém značení barev, ve kterém každý barevný odstín má přesné označení. Oba dva si totiž uvědomovali rozdílné vnímání barev a to, že pod slovním označením barvy si každý představí „svoji“ žlutou, červenou atd. 10
Obr. 5 Barevný systém A. H. Munsella
Obr. 6 Barevný systém W. Ostwalda 9
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39. BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.
10
12
W.Ostwald za základní barvy považoval žlutou, červenou, modrou a zelenou. Jeho barevný kruh vzniká tak, že se k těmto barvám přidružují další čtyři mezilehlé (oranžová, fialová, zelenomodrá, zelenožlutá), mezi každou z nich jsou vloženy další půltóny, takže celkově má jeho kruh 24 barev, které jsou všechny očíslovány a normalizovány.11 V roce 1931 přišla mezinárodní organizace CIE (Commission Internationale de Éclairage – Mezinárodní výbor pro osvětlení), která na základě dlouhodobých výzkumů navrhla metodu fyzikálního měření barev – světelných podnětů. Všechny odstíny jsou převedeny matematicky z prostoru do plochy a umístněny do přibližně trojuhelníkových hranic. Rovná spodní část na spojnici mezi červenou a fialovou představuje nespektrální barvy.12 Poté vznikla AIC – mezinárodní sdružení odborníků, kteří se zabývají barvou. Jsou v něm zastoupení odborníci ze všech oborů, kteří mají společný zájem – zkoumání vlastností, účinků a významu barev a barevného vnímání.13
Obr. 7 Barevné spektrum podle CIE Lab (1936)
Pro výtvarníky je pak nejdůležitější zvýšený zájem o barvu v moderním malířství od počátku 20.století. Rozvoj výroby s sebou přinesl dostupnost sytých a výrazných barev, kterými umělci daleko odvážněji vyjadřovali svoje pocity a stavy nitra.
11
BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 12 PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně 13 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.
13
1.1 Rozdělení barev Oceňovat barevnou krásu našeho okolí dokáže nejlépe cvičené oko. To by samozřejmě měli mít zejména umělci, kteří v sobě vědomě pěstují schopnost vnímat i jemné barevné odstíny. Cit pro barvu se nezíská naráz, je třeba ho vychovávat, proto je třeba, kromě vlastního malování, poučit se o podstatě barevného vidění a vzájemného působení barev i teoreticky. Jak ve své knize píše Petra Pleskotová, barvy splňují ve výtvarných dílech několik funkcí – první funkce je zobrazovací. Tu využívali ve svých dílech především impresionisté, kteří dávali přednost něžným a nesmělým barvám ve snaze zachytit prchavost okamžiku. Pokud se malíř snaží dostat pod povrch věcí, získávají barvy funkci konstruktivní, protože barvy mají ve stavbě výtvarného díla přesně určené místo. Jinak přistupují k barvě malíři, kteří se nezajímají ani o realistický vzhled věcí, ani o racionální uspořádání barev, ale dávají barvám svobodu a možnost vyjádřit jí subjektivní vztah k zobrazovanému. Ti pak používají expresivní funkci barev.14 Zároveň podle způsobu práce s barvou se malíři dělí do dvou základních skupin – na koloristy, kteří pro své dílo využívají různou sytost, odstíny, kontrasty aj. a na valoristy , kteří pracují s omezenou barevnou škálou a využívají hlavně odstíny – valéry jednotlivých barev U některých malířů je typický jejich osobitý malířský kolorit, který působí jako jejich „poznávací znamení“. Pro Rembrandta byly typické hnědě a žluti, pro Gogha modrá se žlutou a například pro Špálu modrá a zelená. Samozřejmě, že i umělec je jenom člověk a platí pro něho stejná pravidla jako pro ostatní smrtelníky. To znamená, že i u něho dochází ke změně barevného koloritu ve vztahu nejen s uměleckým, ale i s osobnostním zráním. Téměř jako chameleón může působit třeba Picasso se svými modrými a pak růžovými obdobími.15 Barvy na nás nikdy nepůsobí izolovaně. Vždy záleží nejen na barvě samotné, ale i na barvách v jejím okolí. Ivana Brožková ve své knize Dobrodružství barvy hovoří o přirozené posloupnosti barev, kterou známe například z duhy a o které se již v dávných dobách zmiňovali různí autoři a vycházeli z ní ve svých dílech. Jsou to barvy žlutá, oranžová, červená, fialová, modrá, zelená a můžeme pokračovat znovu žlutou, oranžovou atd., jelikož tyto barvy můžeme seřadit do kruhu. 16
14
PLESKOTOVÁ, Petra. Svět barev. Praha : Albatros, 1987. s. 155. BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39. 16 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39. 15
14
Toto pořadí barev pak stanovuje další vzájemné vztahy barev, mezi které patří například jejich příbuznost. Příbuzné barvy leží v kruhu vedle sebe nebo v těsné blízkosti. Tak například žlutá je příbuzná s oranžovou a zelenou a všemi jejich tóny. Žlutá je nejsvětlejší ze všech sytých pestrých barev. Je to ještě teplá barva, která je z výtvarného hlediska citlivá k ostatním barvám. Již nepatrnou příměsí jiné barvy mění svůj tón, snadno se zakalí, a pak mění svoji charakteristiku. Stává se nazelenalou, nahnědlou, špinavou. Oranžová patří k barvám poměrně jasným, veselým a také barvám nejteplejším. Je aktivní a směrem k červené její aktivita roste. Pozor si u ní musíme dávat na zakalení, ale může vytvořit širokou škálu hnědí. Zelená je poměrně chladná a temná barva. Je protikladem aktivní červené, uklidňuje a osvěžuje. Modrá je příbuzná s fialovou a také se zelenou. Modrá je tmavá barva, pokud se blíží k fialově modré, na rozdíl od zelenomodré, která je barvou světlou a ze všech nejstudenější. Má tendenci ustupovat, asociuje představu hloubky. Má schopnost koncentrovat. Má nejširší rodinu barev, lze z ní vytvořit i mnoho světlejších odstínů. Fialová je pak příbuzná s červenou a ta s oranžovou. Fialová je nejtemnější ze všech barev, dovede být až ponurá. Výtvarně je nestálá, snadno se přechýlí k modré nebo purpurové, může vytvářet bohatou škálu odstínů, které působí lehce až něžně. Červená má velmi rozsáhlou barevnou rodinu, což přináší komplikace s názvoslovím. Podle Goetha je její základní odstín karmín. Je to barva středně světlá a teplá, těžká, ale živá. Pokládá se za nejaktivnější a nejenergičtější barvu. Barvy, které jsou v kruhu vzdáleny, jako např. modrá, červená, žlutá nebo fialová, oranžová, zelená, se nazývají nepříbuzné. Dále rozlišujeme barvy protikladné (komplementární nebo kontrastní), které jsou naprosto odlišné. Tyto barvy leží v kruhu vždy naproti sobě. Například žlutá je komplementární k fialové. Když takové dvě barvy budou ležet vedle sebe, navzájem se zvýrazní. Když ale takové barvy smícháme, dostaneme neurčitou šedou. S šedou barvou se dostáváme zároveň i k dalšímu dělení barev na pestré(chromatické) a nepestré (achromatické). Pestré barvy se především vyznačují světlostí a sytostí. Světlost je závislá na tom, kolik světelných paprsků daná barva odráží. Sytost určuje to, do jaké míry převládají ve světelném proudu ty vlnové délky, které jsou rozhodující pro dojem 15
dané barvy. Nejsytější se nám zdají ty barvy, které neobsahují ani bílou a ani černou a vlnové délky, které odrážejí jsou co nejvíce vyrovnány.17 Barvy, které byly zmiňovány (tj. žlutá, červená, modrá, zelená, oranžová a fialová), spadají do kategorie barev pestrých, zatímco bílá, černá, šedá a hnědá do kategorie barev nepestrých. Bílá je barvou nejsvětlejší, má nejblíže ke světlu. Je nezbytná pro míšení a zároveň všechny barvy ochlazuje. Černá představuje barvu nejtemnější, těžkou. Někteří výtvarníci ji odmítají jako nebarvu. Umí zharmonizovat pestré barvy a také je zakalit. Šedá dává vyznít ostatním barvám, nemá určitou světlost. Hnědá dokáže být velice mnohotvárná, její charakteristika závisí na zatónování. Pro všechny nepestré barvy platí, že se mohou na výtvarném díle používat na velkých plochách a vytvářejí příznivé sousedství pro syté barvy.18 V různých dobách vývoje výtvarné kultury se uplatňovala nejrůznější harmonická spojení barev. Do 19.století rozhodující úlohu v barevnosti hrálo slohové cítění doby. Například v období rokoka se za harmonické považovalo spojení bledě modré a zlaté.V době úpadku slohového cítění se teoretici umění snažili vytvořit barevné sestavy, které by se daly použít pro barevné zákonitosti výtvarných děl. Obvykle se hovoří o čtyřech barevných sestavách:
sestava jednobarevná (izochromní) – na díle se uplatňují různé stupně jedné barvy, které vznikají lomením, zesvětlováním a ztmavováním barev
sestava barev příbuzných (homeochromní) – uplatňují se barvy příbuzné, ležící v barevném kruhu blízko sebe
sestava souzvučná (merochromní) – jedna barva prostupuje všechny barvy tvořící barevnou kompozici, např. purpurová – červená – oranžová. Vedoucí barvou je červená, která je obsažená v purpurové i oranžové. Červená by měla zároveň převažovat plošně i svou sytostí
sestava pestrobarevná (poikilochromní) – v ní jsou svázány pestré barvy, které by však měly působit uceleně. Podle Goethovy barevné harmonie u barev základních by měl být poměr ploch 3(ž) : 5(č) : 8(m)
Ve skutečnosti má mechanické hledání barevného souladu v malířské praxi jen velmi malý význam, důležitější je jen pro dekoratéry a průmyslové výtvarníky. 19 17
BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 18 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.
16
Pro školní práci je asi nejdůležitější členění na barvy základní, podvojné a potrojné. Základní barvy (primární) jsou žlutá, červená a modrá, díky míšení kterých pak vznikají barvy ostatní. Smícháním
dvou
barev
základních
vznikají
barvy
podvojné
(sekundární)
–
oranžová(smícháním žluté a červené), fialová( smícháním modré a červené) a zelená(smícháním modré a žluté). Kombinací dvou barev podvojných, dostaneme barvy potrojné (terciální), někteří autoři tento termín považují za zastaralý a hovoří o nich nesprávně jako o barvách lomených. Smícháním oranžové se zelenou dostaneme olivově zelenou, smícháním oranžové s fialovou dostaneme kaštanově hnědou a smícháním zelené a fialové švestkově modrou. Naše řeč si musí vypomáhat buď tím, že přímo naznačuje složení barev (např.žlutooranžová) nebo je přirovnává ke známým barevným tónům v našem okolí (např.žluť slámová, jantarová, žloutková atd.).20 Jak uvádí Brožková, v malířství si nevystačíme pouze se základními barvami. Každá barva má mnoho odstínů, a proto se nám ne vždy podaří namíchat krásnou zelenou z libovolné žluté a libovolné modré. Pro malíře je nereálné mít k dispozici tolik barev, kolik jich skutečně vidí. Proto je pro něj mnohem snadnější barvy, které má, rozmnožovat. Brožková uvádí dva způsoby rozmnožování barev - vzájemné míšení barev a využití vzájemných vztahů barev.21 Vzájemné míšení barev znamená, že smícháním dvou příbuzných barev nám vznikne třetí barva. Například smícháním žluté a modré vznikne zelená. Pokud do žluté vmícháme pouze malé množství modré, výsledná barva bude spíše žlutozelená. A čím více přidáme modré, tím víc se zelená bude přibližovat modré. Když zkusíme smíchat nově vzniklou modrozelenou opět se žlutou, vznikne další odstín. Tímto způsobem dokážeme namíchat nekonečné množství odstínů. 1.2Barevné vztahy a kontrasty Využití vzájemných vztahů barev se používá, pokud chceme změnit intenzitu barvy pomocí barev nepestrých, například pokud do červené, budeme postupně přidávat barvu bílou, dostaneme různé tóny od sytě červené po světle růžovou.Tomuto způsobu míšení barev se 19
BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 20 Tamtéž 21 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.
17
říká zesvětlení. Pokud však do červené budeme postupně přidávat barvu černou, vytvoříme odstíny od sytě červené přes hnědou až téměř černou. Tomuto způsobu se říká ztmavení. Třetím způsobem je lomení. Při tomto způsobu přimíšením další barvy zeslabujeme intenzitu barvy původní. Smícháme-li červenou s šedou barvou, kterou získáme smícháním bílé a černé, vznikne několik odstínů červené. Tyto odstíny budou téměř stejně světlé, čím více šedé však přimícháme, tím bude barva méně sytá.22 Lomení barev využíváme při vystihování barevných změn ve skupině předmětů, při malbě krajiny apod. Čím víc je barva lomená, tím větší plochu může pokrývat. Již několikrát bylo zmíněno i další dělení barev na barvy teplé a studené. Podíváme-li se na vícečlenný barevný kruh, musíme si všimnout dvou nápadně odlišených částí – v jedné převládá barevnost modrá, ve druhé oranžově červená. Barvy první skupiny – zelená, modrozelená, zelenomodrá, modrá a fialová patří mezi barvy studené. Purpurová, červená, oranžová, žlutá a žlutozelená z druhé skupiny jsou považovány za barvy teplé. Zelenomodrá (ledová modř) se nám jeví jako nejstudenější, oranžová jako nejteplejší. Hranice mezi oběma skupinami přibližně tvoří žlutozelená a purpurově fialová. Samozřejmě, že vzhledem k rozdílným odstínům jednotlivých barev, mohou barvy vytvářet jak teplé, tak studené odstíny. Například u modré hovoříme o teplém tónu – kobalt, vedle studeného – pařížská modř, u červené může být odstín teplejší – do oranžova nebo studenější – do purpurova. Existuje malířské pravidlo, které říká, že na obraze by měly být teplé i studené barvy v rovnováze, protože přemíra teplých tónů působí neklidně, studených naopak pochmurně. Takže například pro vyjádření charakteru denního světla studené tóny proteplujeme – můžeme využít žlutou podmalbu, apod.23 Barvy samozřejmě mění svůj vzhled i tím, vedle jakých barev leží. Francouzský malíř Eugéne Delacroix s jistou nadsázkou prohlásil: „Dejte mi bláto z ulice a dovolte, abych je obklopil vhodnými barvami, a já dokážu, že zazáří jako nejkrásnější pleť Venuše.“24 Tímto sebevědomým prohlášením vlastně definoval barevnou indukci neboli kontrast. Při kontrastu dochází k některým opačným jevům, než o kterých jsme hovořili v souvislosti s míšením barev. Například příbuzné barvy položené vedle sebe se ve svém účinku navzájem oslabují, na rozdíl od barev protikladných, které se navzájem gradují.
22
KLUBUSOVÁ,Eliška 23 BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 24 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.224.
18
Ve 20.století barevnou indukci detailně zpracoval malíř a výtvarný pedagog Josef Albers. Své žáky vedl k experimentování s barevnou indukcí, při čemž využíval často místo nátěrů barevné ústřižky z plakátů a tiskovin. Svoji práci shrnul v knize Vzájemné vztahy barev (Interaction of Color).25 Adolf Holzel, který vyučoval na umělecké škole ve Stuttgartu a jehož žákem byl Johannes Itten, o kterém bude řeč ještě později, vypracoval klasifikaci sedmi kontrastů barev. Na počátku je nutné definovat rozdíl mezi indukcí (fyziologický jev, který nastává automaticky při dlouhodobějším pozorování dvou barevných ploch) a kontrastem (záměrné využití tohoto jevu pro malířské účely ). Pomocí kontrastu můžeme tlumit i stupňovat světlost barev, jejich teplotní kvalitu, sytost, dokonce i zdánlivou velikost barevných ploch.
kontrast světlostní (temnosvitný) – je založen na světlostní indukci vznikající na místě, kde se setkají dvě nestejně světlé barvy. Světlá se vedle tmavé zdá světlejší, tmavá je světlou ještě více ztmavována. Malíři tento kontrast využívají pro vyjádření plasticity a prostoru, k vyjádření dramatičnosti, ke zvýšení napětí. Je to zároveň jediný druh kontrastu, u kterého nezáleží na tónu barevných ploch.
kontrast komplementární – jeho princip spočívá ve vzájemném působení dvou komplementárních barev, například nejvyhraněnější komplementární kontrast tvoří zelená a červená. Jejich kontrast působí tvrdě, až drsně. Navzájem se posilují - zelená nechá ještě více vyniknout „červenosti“ červené a naopak červená posiluje „zelenost“. Tuto dvojici měl v oblibě malíř Kubišta, který ji využíval pro zdůraznění prostorovosti obrazu. Další barevné dvojice mohou mít navíc ještě kontrast teplotní (modrá – oranžová) nebo světlostní (žlutozelená – fialová).
kontrast teplotní – vzniká mezi dvěma sousedními plochami, které jsou teplotně rozdílné. Studená ještě více „protepluje“ teplou barvu a naopak teplá barva dojmově ochlazuje barvu studenou. Tento kontrast dává obrazu rovnováhu a životný výraz, při čemž není podmínkou, aby barvy ležely v obrazu bezprostředně vedle sebe.
kontrast sytostní – Ittenem nazývaný kvalitativní, je založený na různé sytosti barev jednoho tónu. Často bývá využíván pro vyjádření duchovní hloubky. Sytější barvy vedle méně sytých ještě více zazáří, naopak méně syté barvy vedle velmi sytých barev vypadají jako kalné až neutrální.
kontrast proporční (kvantitativní) – se týká plošného rozsahu různých barev v kompozici. Barvy syté potřebují v kompozici méně místa než barvy temné, studené
25
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.225-228.
19
nebo neutrální. Německý filozof Arthur Schopenhauer, který se zabýval zkoumáním barevného vidění, stanovil v Goethově šestidílném kruhu proporce jednotlivých pestrých barev následovně – ž : o : č : z : m = 3 : 4 : 6 : 6 : 8 : 9. Ale už dávno předtím o tomto kontrastu malíři věděli a používali ho pro dosažení živého barevného akcentu.
kontrast simultánní (kontrast nepřesně komplementárních barev) – je založen na kontrastu pouze některých dvojic komplementárních barev, který je daleko složitější a dynamičtější. Vznikají takto barevné záblesky , které navozují pocit kmitání a disharmonie, tím zároveň vyvolávají tísnivé a rušivé pocity, které silně namáhají zrak. Hodně tohoto kontrastu využíval expresionizmus (u Gogha byl tento kontrast odrazem jeho duševních stavů) a op-art.
kontrast elementární – Itten ho nazýval kontrast barvy o sobě. Jeho účinek se nachází mezi kontrastem komplementárním a simultánním. Jedná se o kontrast pestrých barev, často se s ním setkáváme v lidovém umění, působí primitivisticky, barvy se navzájem indukčně neovlivňují, ani nezesilují svůj účinek.26
Samozřejmě v malířské praxi se jen zřídka vyskytují tyto kontrasty izolovaně a mají význam především pro teoretické rozbory výtvarných děl, pro hlubší pochopení jejich výrazu a obsahu. Ve výtvarné výchově se s kontrastem setkáváme například při volbě pozadí. Barva pozadí může barevnost zobrazovaného předmětu zesílit nebo zeslabit. Také při složitějším zátiší učíme žáky nepozorovat každý předmět zvlášť, ale učíme je uvědomovat si vzájemné barevné souvislosti. Zároveň počítáme i se vzájemným odrážením (reflexem) barev předmětů, které je tím větší, čím světlejší je zobrazovaná plocha, která se odráží a čím lesklejší a hladší je předmět, na který odraz dopadá. Nejvyšším stupněm odrážení barev je zrcadlení.
26
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.228-234.
20
2. Psychologický význam barev Jak bylo zmíněno v úvodu, barvy ve výtvarné výuce hrají významnou roli při lepším poznávání žáků. K tomu, abychom tuto jejich schopnost využili, bychom měli získat alespoň základní znalosti barevné typologie. 2.1 Barva jako symbol Lidé si během rozvoje civilizace spojili barvy s nejrůznějšími významy. Důležitou úlohu hrála i materiálová omezení. První barvou byla krev, pak objevili bílou hlinku, okry a červené a černé hlinky. Tyto barvy měly pro ně magickou moc, domnívali se, že barva je nositelkou zázračných a léčivých vlastností, čehož využívali i při přikládání barevných listů a květů na rány. Postupně se zdokonalovala výroba barev, ale objevil se problém jejich finanční nedostupnosti, protože mnohdy byly využívány rozemleté polodrahokamy nebo vzácné rostliny. Už ve starém Egyptě a Mezopotámii se umělci pokoušeli využívat působení barev na psychiku. Jednotlivým barvám přikládali specifické významy. Modrá a žlutá, popřípadě zlatá, byly spojovány s božstvy, protože Bůh a vládce – jeho zástupce na zemi, byli považováni za nejjasnější bytosti. Proto zlatá nebo přeneseně i žlutá zastupovaly Slunce – nejčastější symbol Boha. Čas byl pro Egypťany věčnou zelení, červené mraky věštily katastrofu a válku, černé povodeň, oranžová byla vhodná pouze na vlasy otroků. Nákladná roucha byla barvena drahocennými barvivy, takže se stala symbolem moci a bohatsví a přeneseně také moudrosti. Postupně se vytvořila symbolika barev a přesvědčení o významu a „vlastnostech“ barev. V 1.století n.l. římský spisovatel Gaius Plinius Secundus sepsal knihu Naturalis historia, ve které se podrobně zabýval mimo jiné i barvami: „ Jsou barvy tlumené a živé. K obojím dochází od přírody nebo míšením. Živé jsou minium (suřík), armenium (arménská modř), cinnabaris (rumělka červená), chrysocolla(zeleň), indicum(indigo), purpurissum (tmavý nach) – ostatní jsou tlumené. Od přírody vzniká sinopis (sinopská červená hlinka)…. Používá se k malbě štětcem nebo k barvení dřeva. V lékařství je pak vhodná k náplastem i k obkladům, … proti vředům na vlhkých místech. Vypálená vysušuje svrabivost oční. Co se týče druhé červeně (rubrica)…v lékařství se pokládá za skvělou věc. Zmírňuje totiž oční záněty a bolesti, rozestřená kolem bolestivého místa zabraňuje vředům očních koutků a dává se do pití těm,
21
kdo vyvrhují krev. Pije se též proti vadám sleziny a ledvin, dále při otravě jedem a uštknutí hadů pozemních i mořských, proto je obvyklou součástí všech protijedů.“27 Jak je vidět, barvy se s naprostou samozřejmostí braly jako výtvarné i léčivé prostředky, díky svému chemickému složení tak posilovaly víru v nadpřirozené schopnosti jednotlivých barev. Křesťanství propracovalo symboliku barev ještě dokonaleji. Vše bylo podřízeno víře v boha červená je krev prolitá Kristem, fialová a modrá jsou barvy mystické, černá je barva zla a hříchu. Ani největší učenci té doby se nesnažili o nové poznání pozemského světa, opírali se nejčastěji o Aristotela. Barvy se považovaly za vlastnosti věcí, které jsou viditelné díky světlu, které stvořil Bůh a které bylo na počátku všeho. Božské bytosti se zobrazovaly v rouchu, které symbolizovalo jejich hlavní vlastnosti. Protože barvy časem vybledly, dávala se přednost zlatu a stříbru, vzácným kovům a drahokamům. Proto také získala tak obrovskou oblibu mozaika, která byla barevně daleko trvanlivější. Biskup Bruno Astensis napsal na počátku 12.století o čtyřech barvách velekněžského oděvu znamenajících čtyři kardinálské ctnosti: bílá je moudrost, purpurová spravedlnost, modrá odvaha a šarlatová červeň zastupuje střídmost. Zároveň tyto barvy zastupují i čtyři elementy: vzduch symbolizuje červená, oheň purpurová, voda je modrá a země bílá. Stejně jako ve starověkém Egyptě byla barvám připisována magická moc, kterou v sobě nosily zejména drahokamy na klenotech, i moc léčivá. Jak píše Jiří Eliška ve své práci Vizuální komunikace – Teorie barev: „ Společenské konvence a významy se nemusí vždy shodovat, stejná barva může mít naprosto opačný význam u dvou různých kultur ( bílá je barva nevinnosti ale i smrti, nebo význam černé… oslava, také konec života atd.). Mezi barvami a pocity existují propojené vztahy. Barvy dokonce ovlivňují u lidí jejich vegetativní systém. Barvy ovlivňují nejen tělo i duši. Asociace z barevného zážitku bývají dlouhodobé ( žlutá může být příjemná při vzpomínce na letní louku a nepříjemná pro pacienta při žloutence).28 Dále připomíná neznámější významy barev – červená = energie, teplo, agresivita, výstraha, láska, živá barva jež opticky „vystupuje“ před neutrální a studené barvy oranžová = teplá barva optimistická, zářivá, jasná, přátelská, veselá, vstřícná, někdy agresivní
27 28
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25. http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/
22
žlutá = dynamická, jasná, volná, vzrušující, teplá, agresivní, barva pýchy, pátá božská barva, která patřila čínskému císaři – středu světa, posvátná barva buddhismu, svěcená voda bývá obarvena šafránem, ve středověku to byla barva hanby modrá = ustupující, někdy pasivní, chladná, klidná, podporující pocit prostoru, ikonografická barva: vnitřní strana pláště Panny Marie zelená = ustupující, uklidňující, osvěžující, pokojná, klidná, asociace domova, naděje, symbol života, znovuzrození, v českých pohádkách je to barva duchů a démonů zelený vodník bílá = barva ctnosti, světla, radosti, nevinnosti, zrození i smrti, barva kouzel a čar, barva germánských skřítků –elfů černá = barva smutku a zániku, spojená s pověrami (černá kočka přes cestu), barva pokory, odříkání, u východních kultur barva plodnosti29 2.2 Využití barev v psychologické typologii Z předešlého zjednodušeného přehledu symboliky barev je jasné, že se celá řada psychologů a psychiatrů pokoušela na základě shody u určitých lidských typů o sestavení barevné lidské typologie. Vždyť už Hippokrates z Kou, řecký lékař z přelomu 5.a 4.století př.n.l., dělil lidi podle temperamentu na melancholiky, flegmatiky, sangviniky a choleriky. I.P.Pavlov je pak mnohem později rozdělil podle pohyblivosti, síly a vyrovnanosti vyšší nervové soustavy na slabé, živé, klidné a prudké. Pro toto dělení pak postupně vznikly snahy i o barevnou charakteristiku jednotlivých typů. Cholerik = prudký typ = červená barva, sangvinik = živý typ = žlutá barva, flegmatik = klidný typ = zelená barva, melancholik = slabý typ = modrá barva.30 Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1884 – 1964) rozdělil lidi na dva typy tělesné – na pykniky a asteniky, na dva typy duševní - na cyklotymy a schizotymy. Cyklotymové jsou podle něho lidé „citově založení“, kteří snadno podléhají citům a náladám svým i svého okolí. Z okolního světa na ně působí především barvy, v oblibě mají hlavně červenou a oranžovou. Schizotymové – to jsou systematici, vnímají z okolního světa především tvary, své city neustále kontrolují, barvy je rozrušují. Pokud si mají vybrat, tak si vybírají barvy chladné modrou a zelenou.
29 30
http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/ BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25.
23
Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875 – 1961) zjistil, že lidé, kteří se projevují jako extroverti, upřednostňují teplé barvy (červenou a žlutou), na rozdíl od introvertů, kteří mají v oblibě zelenou a modrou. Anglický badatel Bullough rozeznával u lidí čtyři typy – první typ posuzuje barvu přísně objektivně jako vlastnost předmětů a není ochoten přiznat jí nějaké asociativní významy. Druhý typ vnímá barvu naopak především jako nositelku asociací. Třetí typ lidí je vnímavý na fyziologické účinky barev a poslední čtvrtý typ převážně vnímá krásu a estetické kvality barev. Asi nejznámější psychologický test, sestavený na základě zkoumání vztahu mezi barvami a lidskými city, vytvořil švýcarský psychiatr Hermann Rorschach (1884 – 1922). Test se skládá z deseti skvrn vzniklých ukápnutím černého nebo barevného inkoustu na bílý papír. Přeložením papíru vznikají útvary, díky jejichž popisu se dá odhalit celá osobnost člověka. Extroverti při svém popisu vycházejí z barev, pro introverty je důležitější tvar skvrny a dávají tzv. „odpovědi pohybové“. Často totiž spatřují ve skvrnách pohybující se postavy. Z tohoto testu vyšel i jiný švýcarský psycholog Max Lüscher (nar. 1923), který vypracoval test založený výhradně na rozboru oblíbených a neoblíbených barev. Použil karty ve čtyřech základních odstínech – tmavomodrou, temnou zeleň s nádechem do modra, červenooranžovou a světle žlutou a doplnil je ještě barvami pomocnými - fialovou, hnědou, černou a šedou. Čtyři základní barvy představují podle Lüschera čtyři základní lidské potřeby: modrá – klid a spokojenost, zelená – sebeuplatnění, červená – činnost, žlutá – naději. Při posuzování psychiky člověka je rozhodující „osobní poměr k barvě“, protože co může být pro někoho barva příjemná, pro druhého může představovat pravý opak. Testovaná osoba řadí barvy podle sympatie, posuzuje se nejen pořadí, ale i barevné kombinace. 31 Jako hlavní určil typ autonomní neboli samostatný, kterému přiřadil preferenci žluté a červené barvy. Druhý typ je heteronomní neboli nesamostatný a závislý, ten preferuje barvy zelené a modré. Johannes Itten se empiricky snažil dokázat vztah „osobní barvy“ s povahou a dokonce i s tělesným vzhledem člověka. Na základě výzkumů se snažil i o určování budoucího vývoje člověka a na srovnání fotografií a subjektivních barevných škál došel k závěru, že blonďatí lidé upřednostňují široký tónový výběr ale s malými rozdíly světlosti, kdežto bruneti si vybírají ostré protiklady, ale méně tónů.32 31
JANČOVIČ, Adam.
32
BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25.
24
V psychologii se používají i mnohé barvové testy. Například pyramidový test – ve kterém zkoumané osoby seřazují barvy od nejoblíbenějších po nejméně oblíbené.
barva
muži
ženy
modrá červená zelená žlutá oranžová fialová hnědá černá bílá šedá
18,50% 19,20% 17,80% 12,20% 11,10% 6,10% 6,30% 6,10% 2% 0,70%
22% 15,60% 14,80% 13,20% 8,70% 8,50% 7,70% 5,80% 2% 1,70%
Tab. 1 – Nejčastěji volené barvy v pyramidovém testu
Ve své práci Adam Jančovič uvádí, že na základě těchto barvových testů došli psychologové k závěrům, že:
barvu modrou mají rádi lidé citliví, s bohatým vnitřním životem, hledající lásku a oddanost. Tato barva symbolizuje něhu, věrnost, důvěru, tradici a oddanost. Dávají ji přednost lidé, kteří touží po klidu – unavení, přepracovaní a ti lidé, kteří nemají rádi změny. Když někdo modrou barvu odmítá, tak má strach se ponořit do hlubin svého vlastního nitra, nebo není spokojen se svými současnými vztahy. S odmítáním modré se často setkáváme u mladých lidí, kteří touží se osamostatnit.
zelenou barvu upřednostňuje ten, kdo si za všech okolností stojí za svým, nezalekne se žádných překážek. Má sklon pečovat o druhé, ale také je rád ovládá a kontroluje. Touží po obdivu a uznání. V Lüscherově testu zelenou, vlastně modrozelenou, volí lidé stateční, houževnatí, ale také umínění a málo přizpůsobiví. Tuto barvu odmítají lidé originální, předpojatí, není oblíbenou barvou lidí zklamaných a vnitřně nejistých. Příčinou odmítání zelené může být i tělesná slabost – nesympatická je často pro lidi trpící srdečními chorobami.
červenou barvu považujeme za výraz životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po
25
úspěchu. Přednost této barvě dávají lidé cílevědomí, energetičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také lidé impulsivní a násilníci. Odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, únavy a vyčerpání. Lidem, kteří odmítají červenou se zdá, že nemohou dosáhnout na cíle , které si dříve stanovili, a že se jim to ani nikdy nemůže podařit.
fialovou barvu si vybírají lidé nezralí – duševně i citově. Kdo má v oblibě fialovou, ten chce být především okouzlen a touží také okouzlovat druhé. Je to barva sentimentálních snílků a romantiků, kteří příliš nezapadají do běžného praktického života. Jsou to lidé těkaví a nerozhodní. Fialovou ale také často volí kompromisníci, „diplomaté“, lidé zdrženliví, tajnůstkářští a uzavření. Tuto barvu odmítají ti, jenž touží po jistotách, po vztazích nekomplikovaných, a také ti, kdo dobře kontrolují své city. Fyziologicky souvisí obliba fialové s hormonálním stavem. Je nejoblíbenější pro děti v pubertě, těhotné ženy a nemocné s poruchami štítné žlázy. Max Lüscher testováním po celém světě zjistil, že ve fialové nalézají zvláštní zálibu Peršané, černoši z Tanganiky a Indiáni ze střední Brazílie.
žlutou barvu vnímáme povzbudivě, osvobodivě. Tato barva symbolizuje změnu a nový začátek. Rádi ji mají lidé bezprostřední, plní nadějí a očekávání. Lidem jejichž naděje byly zmařeny, se žlutá zdá pokrytecká a licoměrná. Odmítání žluté prozrazuje zklamání a nedůvěru v budoucnost.
hnědou barvu spojujeme s představou tělesných požitků. Rádi ji mají ti lidé, které zajímá nejvíce ze všeho jejich vlastní pohodlí, ale také lidé unavení a vyčerpaní, kteří touží po odpočinku. Hnědou barvu odmítají ti lidé, kteří touží po aktivním životě, kteří se chtějí odlišit od průměru a být výjimeční. Vyrovnaný člověk má k hnědé obvykle lhostejný vztah.
šedou barvu považujeme za neutrální, neživotnou. Ten, kdo preferuje tuto barvu, prozrazuje, že o sobě nechce nic prozradit, že mu vyhovuje postoj nezúčastněného pozorovatele, je to alibista utíkající před nutností zaujímat stanoviska, ale může to být i člověk, který je příliš unavený. Ten, kdo šeď odmítá, touží po vzrušení a dobrodružství, po barvitém životě.
26
černou barvu si oblíbili lidé jako symbol protestu a vzdoru. Pokud někdo dává přednost černé barvě, dává tím najevo, že odmítá svůj úděl. Pokud v testu někdo preferuje černou, upozorňuje tím na nějaký závažný vnitřní konflikt.33
Tyto testy dokázaly jednu podstatnou věc – ani nejpodrobnější test není stoprocentní, přesto jsou mnohdy barevné testy přesnější než grafologické rozbory písma. Navíc existují určité obecné významy barev, které se utvářely během vývoje lidské společnosti a ty jsou společné. Jak se píše na stránkách společnosti Zeiss:„Ženy a muži vnímají barvy rozdílně.Ženy vnímají svět v teplejších barvách a lépe než muži rozeznávají například různé odstíny červené barvy. Muži, na druhou stranu, lépe vnímají menší kontrast a rychlý pohyb. Předpokládá se, že tento rozdíl má evoluční základ: v pravěku ženy musely být schopny najít například červené plody v zeleném lese, zatímco muži lovili divokou zvěř. Určitou roli rovněž hraje testosteron, který podporuje tvorbu nervových spojení a nervových buněk v mozkovém zrakovém centru nenarozeného dítěte.“34 Ve své knize Člověk, barva a prostor autoři H. Frieling a X. Auer hovoří o tom, jak se během života mění barevné preference. Většinou předškolní děti mají nejraději červenou, v dospělosti je nejoblíbenější modrá, červená se odsunuje na druhé místo. Děti dávají na rozdíl od dospělých přednost sytým barvám, s rostoucím věkem vzrůstá obliba šedých a pastelových tónů. Při výběru oblíbených barev hraje svoji roli i to, jestli se oblíbenost zjišťuje pouze otázkami nebo si vybíráme z předložených konkrétních barevných vzorků. Samozřejmě svůj význam má i stránka praktičnosti pro volbu dané barvy a to zejména u věcí užitkových. Je zajímavé sledovat i volbu barev typických pro jednotlivé známé firmy. Například oranžová barva je poměrně málo oblíbená, ale zvolená pro vhodnou komoditu se stává firemním symbolem, který neomylně díky barvě přiřazuje jméno patřičné značky.35 2.3 Působení barev na člověka Pokusy se zjistilo, že člověk nevnímá barvy jen očima, ale i celým povrchem těla, že barvy mohou způsobit záškuby svalů, zvýšení krevního tlaku, zvýšení, popřípadě snížení únavy. Ve své práci Adam Jančovič píše, že: „Modré světlo podporuje dýchání a okysličování tkání. Tzv. teplé barvy, mezi kterými převládají žlutá, červená a oranžová, nás podněcují ke zvýšené aktivitě, stoupá nám krevní tlak, zrychluje se puls, povzbuzuje se činnost vegetativního 33
34
JANČOVIČ, Adam. Zeiss.cz [online]. [cit. 2015-10-14].Dostupné na WWW:
< http://www.zeiss.cz/corporate/cs_cz/home.html > 35
člověk, barva a prostor
27
nervstva, zvyšuje se i svalové napětí. Taktéž máme větší chuť k jídlu, zřetelněji vnímáme hluk, dokonce se nám zdá, že čas jakoby rychleji ubíhá. Studené barevné odstíny, mezi kterými převládají modrá a zelená, mají účinek právě opačný – uklidňují a vyvolávají útlum tělesných funkcí.“36 Dokonce se uskutečnilo i několik pokusů, které se zabývaly tím, jestli podobně působí barvy i na slepého člověka. Lokální reakce je u nevidomých stejná jako u vidících. Podařilo se dokázat údaje o hloubce průniku základních barev různých vlnových délek do tkání, takže například červené světlo způsobilo i u nevidomých překrvení tkáně.37 Barvy mají skoro zázračnou moc zvětšovat nebo zmenšovat prostory, mohou zmírňovat pocit horka nebo chladu, prosvětlovat tmavé prostory nebo naopak potlačovat přesvětlení, dokáží zlepšit náladu, povzbudit pracovní výkon, napomáhají lepšímu snášení hluku. Zkrátka podporují dobré psychické klima. Ve své knize Člověk-barva-prostor autoři píší o některých pravidlech, na která bychom neměli zapomínat. Například, že prostor se nemá příliš členit na pásma, že pozornost si zaslouží i barva dveří a jejich lesk, že rozčlenění podlahy může místnost prodloužit nebo zkrátit, že sice bílá je absolutní barvou čistoty, ale na druhé straně ji psychologie přisoudila roli nejméně efektní barvy, roli symbolu prázdnoty. Stejně jako v nás vzbuzuje očekávání pohled na oblíbené jídlo, stejně tak v nás vzbuzují očekávání i jednotlivé barvy – modrý nábytek vyvolává chladný dojem, takže například v čekárně lékaře předpokládáme, že v něm nebudeme muset tak dlouho sedět a čekat jako v nábytku červenohnědém, který nás skoro láká k „zahnízdění“.V oranžové místnosti podvědomě očekáváme vyšší teplotu než v modrozelené. Působení barev na psychiku intuitivně využívali už staří Egypťané aniž by tušili, že tato metoda mnohem později dostane název Colorterapie a aniž by jen tušili něco o tom, že barvy vyzařují elektromagnetické vlnění. Barevné vjemy na nás nepůsobí izolovaně, každý je vnímá skrze vlastní zkušenosti, vědomosti a zážitky, které se pak spojují do celého řetězce asociací. U citlivých jedinců je vnímání barev zesilováno pomocí hudby a naopak zážitek z hudby se umocňuje přispěním barev. Vědci dokonce mluví o „barevném slyšení“. Důležitý je pak pro ně pojem tzv. „vjemové barevné konstanty“. Vysvětlují ji jako adaptační schopnost lidského oka, kterou se naše psychika brání přemíře barevných vjemů. Oko je po
36
JANČOVIČ, Adam. DYLEVSKÝ, Ivan.Barvy, barevné vnímání a kolorterapie. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra preklinických oborů.2005 37
28
celý život vystaveno tolika barevným vjemům, že by nebylo schopno vytvořit si ucelenou představu o světě. Proto posuzujeme hlavně vzájemné vztahy barev, než přesné barvy jednotlivých předmětů kolem nás, proto při odrazu světla nevnímáme např. momentální zabarvení předmětu, které vznikne odrazem světla, ale používáme vjem ověřený zkušeností.38 Tím vznikají často nedorozumění mezi malíři a jejich diváky. Pokud se malíři pokoušejí zobrazit vlastní obrazové vjemy, narážejí na nepochopení, protože nezobrazují známou barevnou zkušenost, ale vlastní barevné vidění, svoji zvýšenou barevnou vnímavost, která má mnohdy velice málo společného s obecně vžitou představou o reálném světě. V odborné literatuře bývá často uváděn případ nesouladu mezi např. impresionisty a fauvisty a jejich diváky. Ti první se „provinili“ tím, že zachycovali prchavý okamžik, používali nemíchané hlavně jasné barvy, které nanášeli jako by nervními krátkými tahy štětce, zatímco návštěvníci jejich výstav očekávali klasické zobrazení známé skutečnosti. Ti druzí se pak pokoušeli o čistou barevnou kompozici bez stínování, o zjednodušení tvarů, o harmonický vztah mezi emocemi a dekorativní kompozicí.
38
JANČOVIČ, Adam.
29
3. Barevné techniky a materiály V předchozích kapitolách jsme se věnovali převážně teoretické stránce barvy, takže zákonitě je nutné, zejména ve vztahu ke školní praxi, alespoň stručně se věnovat i typům barev, které se v hodinách výtvarné výchovy nejčastěji využívají. Během školní docházky se žáci setkávají především s třemi typy barev – pastelem, akvarelovými a temperovými barvami. 3.1 Pastel Pastel se nachází na rozhraní kresby a malby, na jeho nanášení nepotřebujeme štětec. Pastel je tvořen suchou barvou, která je slisovaná do malých válečků. Třením pastelu o papír se barva uvolňuje a na jeho povrchu tak zůstávají malé částečky. Čím hrubější bude povrch, tím více barevného prášku na něm zůstane. Vyrábějí se tři druhy pastelů - suchý, mastný a voskový. Stopy suchého pastelu můžeme roztírat prstem, hadříkem nebo papírovou těrkou a vytvářet tak měkký, kouřový vzhled, malovat jimi do mokrého podkladu, nebo pastel na papíře rozmývat vodou. Výsledný obrázek je nutné postříkat fixativem nebo lakem na vlasy, aby se stopy nestíraly.39 Stopy olejových a voskových pastelů se roztírat nedají. Jejich velkou výhodou je, že se nemusejí fixovat, jsou tedy vhodné i pro práci v plenéru. Na olejové pastely můžeme použít různé způsoby práce – např. seškrabávání, můžeme je kombinovat s akvarelovými nebo akrylovými barvami. Ke změkčování barev se používá terpentýn. Ten se výborně hodí pro zobrazení atmosférické perspektivy nebo zachycení dálky. U seškrabávání můžeme postupovat dvěma způsoby – nejprve nanést světlou barvu, přes ni tmavou, nejlépe černou barvu, kdy nám vyškrabáváním vznikne výrazná kresba, která se pocitově přibližuje linorytu. Nebo můžeme postupovat obráceně – nejprve nakreslíme lineární kresbu černým pastelem, pak pokryjeme plochu světlejší barvou, přes ni znovu naneseme černou. Po oškrabání celého povrchu se objeví černá lineární kresba včleněná do barev na pozadí.40 3.2 Akvarelové (vodové) barvy Akvarelové nebo-li vodové barvy jsou na základních školách využívány ve velké míře především pro svoji cenovou dostupnost. Akvarelové barvy jsou rozpustné ve vodě a nemají krycí schopnost, protože skrz ně prosvítá bílý podklad. Tmavší odstíny je nejlepší vytvářet postupným vrstvením barev nebo mícháním různých barev , které se mohou míchat přímo 39
ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s 81 - 83. . ISBN 80-902267-1-X.
40
FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori SIMONSOVÁ. Malujeme akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005.
30
v malbě. Využívá se všech barev kromě bílé, která bývá nahrazena bílým podkladem. Proto tato technika může být pro některé žáky na 1. stupni poněkud náročná, jelikož vyžaduje důkladné rozvržení bílých ploch na papíře, kterým se při malování musí vyhnout. Zároveň se ale mohou uplatnit některé speciální postupy, které pro svůj experimentální charakter mají u žáků veliký úspěch. Zvláštních efektů se dá dosáhnout:
odškrabáváním – vlhkou malbu můžeme do spodnějších vrstev odškrábat zahroceným nástrojem, např. hrotem štětce
posypáním solí – vlhkou malbu posypeme solí, kterou po zaschnutí malby odrolíme, vznikne drsný, kropenatý povrch
stříkáním – malbu postříkáme např. cvrnknutím do kartáčku na zuby, namočeného do barvy nebo oklepáním štětce
použitím vosku – velmi oblíbená technika, kdy vosk odpuzuje další vrstvy barvy
houbičkou – barvu nanášíme houbičkou, dosáhneme skvrnitého, pískovitého povrchu
míšením barev stékáním – naneseme dvě vlhké barvy v takovém množství, aby mohly stékat
použitím technického lihu – vlhký povrch se postříká technickým lihem, kolem kapek lihu se barva stáhne do zajímavých skvrn41
vymývání houbou – z různě vlhkého podkladu se kouskem houby, hadříku nebo ubrousku odsaje barva, tento postup se používá např. na vytváření mraků 42
používání arabské gumy – barvě dodá lakový vzhled, spolu s hloubkou a leskem, někteří autoři však tvrdí, že tento postup jde proti charakteru matového akvarelu43
smíchání barvy s mýdlem – štětec se namočí do husté barvy, pak s ním přejedeme po mýdle. Barva pak přesně drží stopu, ale neztrácí svoji průsvitnost
smíchání s terpentýnem – štětec se nejprve namočí do terpentýnu, pak do barvy. Vzniknou brázděné tahy, které jsou způsobeny barvou odpuzenou olejovou složkou terpentýnu. Dalším způsobem je ukápnutí terpentýnu do ještě vlhké barvy, kdy se barva začne stahovat k okrajům a vytvoří světlé skvrny. Popřípadě je možné natřít celý papír terpentýnem, a pak přes něj nanést barvu.44
41
FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori SIMONSOVÁ. Malujeme akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005. 42 HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka, 2003. 43 SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000. 44 HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka, 2003.
31
Akvarelovými barvami můžeme malovat na mokrý nebo suchý podklad. Při malbě do mokrého podkladu (tzv. mokrým do mokrého)se barvy rozpíjejí a můžeme tak vytvářet zajímavé efekty. Získáváme měkké okraje a barvy jemně splývají. Nikdy přesně nevíme, jak výtvarná práce dopadne. Malba na suchý podklad (tzv. mokrým do suchého) je založena na pečlivém rozplánování. Musíme si dopředu ujasnit, kde budou odlesky a světlá místa, protože na jejich místě budeme muset vynechat bílou plochu. Okraje malby jsou ostré, zároveň je snazší uhlídat si rozpíjení barev. Výtvarníci většinou obě techniky kombinují. Pro malbu akvarelu jsou vhodné kulaté štětce s jemnými vlasy různých velikostí. Při malbě je důležité štětce často vymývat, jelikož se používané barvy mohou snadno smíchat a zakalit. 3.3 Temperové barvy K výhodám temperových barev patří jejich dobrá krycí schopnost a možnost i po zaschnutí provádět opravy. Pro malbu jsou vhodné štětinové štětce i špachtle na pastózní malbu. Pro práci na větším formátu můžeme místo nich zvolit i barvy, které se používají pro tónování fasád nebo vnitřních omítek, které jsou cenově výhodnější.45 Nejběžnější formou temperové barvy je tempera vaječná, která se v evropském deskovém malířství využívala až do 15.století před nástupem barev olejových. V dnešní době se jako nosiče pigmentu využívá hlavně emulze gumová nebo klihová. Temperové barvy zasychají rychle, po zaschnutí mění sytost. Míchají se na plastových nebo dřevěných paletách. Jako podklad se využívá kladívková čtvrtka, akvarelový papír vyšší gramáže, různé typy lepenek, sololitů, překližek, popřípadě plátna, protože nanášíme silnější barevnou vrstvu a tudíž potřebujeme pevnější podklad, který může zůstat surový nebo si můžeme podklad připravit šepsem nebo podmalbou. Šeps je hmota skládající se z plavené křídy, klihu a běloby. Ve školních podmínkách je lepší koupit ve výtvarných potřebách šeps hotový.46 3.4Typy štětců Různé typy štětců spoluvytvářejí takzvaný malířský rukopis, protože se více, či méně podílejí na vzniku různých stop způsobených samotným vedením štětce, širokými nebo naopak
45
46
ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s. 66. ISBN 80-902267-1-X.
32
krátkými, drobnými tahy. Už samotný výběr typu štětce s sebou přináší odlišný typ výtvarné práce. Rozlišujeme základní typy štětců podle druhu štětin – s přírodními a umělými štětinami, podle tvaru – štětce kulaté a ploché, mezi nimi pak typ štětců zvaných „kočičí jazýček“. Kulaté štětce se v malých velikostech využívají k malbě miniatur. Dlouhé špičaté štětce se používají k písmomalířství, středně velký kulatý štětec je univerzální, dají se s ním namalovat tlusté i tenké čáry, ty největší velikosti kulatých štětců pak slouží k pokrývání velkých ploch. Ploché štětce udrží dostatek barvy, jsou vhodné k tónování nebo pokrývání velkých ploch, jejich tenký okraj se využívá k vytváření ostrých hran. Samozřejmě, že existují i speciální druhy štětců, které uvádím jen pro úplnost, protože ve škole se s nimi pravděpodobně vůbec nesetkáme – šablonové (kulaté štětce pro nanášení barvy přes otvory v šabloně), tupovací (slouží pro tupování velmi husté barvy), lazurovací (ploché štětce pro nanášení lazury na olejomalbu).47
47
SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000.
33
4. Projektová práce ve výtvarné výchově V projektové části svojí závěrečné práce jsem se zabývala třídílným výtvarným projektem, proto bych se alespoň stručně chtěla věnovat i tématu projektu ve výtvarné výchově. V současné době jsou podle RVP v předmětu výtvarná výchova na učitele kladeny zvýšené požadavky. Měl by být schopný nejen odborně pomoci žákům s rozvojem jejich výtvarné citlivosti, výtvarného vnímání, citového a rozumového prožívání světa, výtvarné představivosti a fantazie, výtvarného myšlení, dovedností tvůrčích a výzkumných, ale i hodnotících schopností a komunikačních dovednosti. Jak toho ale dosáhnout? Jednou z možností je využití výtvarných projektů, které samozřejmě nejsou samospasitelné a přinášejí s sebou i určité nevýhody. Především kladou velké nároky na osobnost učitele z hlediska promyšlenosti, organizace a řízení a samozřejmě i schopnosti improvizace, pokud se v rámci projektu objeví nečekané překážky. Díky projektové práci se lépe daří jednotlivé výtvarné činnosti propojit do vzájemných souvislostí a systému. Podstatou projektů je vytváření řad činností, propojených společnou myšlenkou, úkolem, řešeným problémem, který je zkoumán z různých hledisek (obecných i individuálních) a ve větším počtu různých činností.48 Kladem projektové práce je vysoká motivace, přiblížení se k reálnému životu, formování celé osobnosti, možnost individualizace výuky, podněcování fantazie a intuice.49 Do pedagogické teorie a praxe vstoupily projekty již ve 20. a 30. letech minulého století v souvislosti s rozvojem pedagogického hnutí, které známe pod názvy nová výchova, reformní pedagogika, progresivní výchova, aktivismus. Za tvůrce projektové metody je považován Američan – profesor William Heard Kilpatrick, který ji popsal ve stejnojmenném článku The Project Method už v roce 1918. Na projektovém vyučování byla založena koncepce amerického pragmatického pedagoga Johna Deweye. Ten tvrdil, že jádro projektu spočívá v práci na konkrétním úkolu, přičemž žáci narážejí na obtíže, které musí překonat pomocí studia. Díky tomuto teoretickému poučení úšpěšně úkol zvládají. Z tohoto postupu je patrné, že projekt je vlastně opakem tradičního pojetí vyučování. Ideální projekt by měl vycházet z potřeb a zájmů žáků.Tato koncepce vychází z postřehu, že „čím větší námahu nás vhled do problému stojí, tím lépe si ho zapamatujeme“ (Zeigarniková).50 48
49
http://vytvarnatvorba.blog.cz/0901/pojeti-principy-a-cile-vytvarne-vychovy http://vytvarnatvorba.blog.cz/0901/pojeti-principy-a-cile-vytvarne-vychovy
34
V době po druhé světové válce, bylo často používáno slovo “program“ místo projekt. Český prvorepublikový reformní pedagog Stanislav Vrána definoval projekt jako podnik, který je spjatý s podnikavostí, aktivitou a spoluzodpovědností žáků a který je zaměřený na konkrétní výstup. Jak píše ve své práci J. Valenta: „Důležité je, aby se do projektu aktivně zapojili všichni žáci. Projekt by měl vycházet z možností jednotlivých žáků, jejich potřeb, zájmů, talentu atd. Učitel by se měl snažit, aby žák při práci na projektu dosáhl svého vlastního maximálního výkonu. Zapojení všech žáků do projektu by mělo být co nejintenzivnější. Projekt by měl obsahovat činnosti skupinové i individuální. Za jeho úspěšnou realizaci jsou odpovědni všichni žáci. Každý za nějaký konkrétní krok. Výhodou výstupu z projektu je jeho hmatatelnost. Žáci vidí, že něco konkrétního vytvořili.“51 Právě ona „hmatatelnost“ je něčím, co ve výtvarné výchově nepředstavuje žádný problém, protože právě díky projektovému způsobu výuky si může učitel připravit vhodné téma s ohledem na konkrétní třídu a žáci po skončení vidí bezprostředně výsledek svého snažení. V současném pojetí výtvarné výchovy se kromě dřívějšího, převážně formativního a výchovného přístupu, který se zabýval hlavně estetickou kultivací žáka, klade důraz na rozvoj poznání znakového systému umění, na schopnost žáka komunikovat a poznávat specifické stránky výtvarného umění.52 Markéta Pastorová se ve své práci zamýšlí nad tím, že učitel by měl mít za cíl nejen prosté předávání poznatků, jako tomu bylo v tzv. transmisivním způsobu výuky, ale i rozvoj spolupráce, umění diskuze, formulování názoru, tvoření, hledání informací a samozřejmě i stránku etickou, kdy dochází k rozvoji vnitřní kázně, odpovědnosti a tolerance. Na rozdíl od dosavadního přístupu k učivu výtvarné výchovy (členěného podle motivačních názvů tematických okruhů; užívaných prostředků, postupů a technologií či názvů vyjadřujících metodické přístupy) je obsah učiva v současném RVP členěn do tří obsahových domén:
Rozvíjení smyslové citlivosti - žáci by neměli být pasivními přijímateli pokynů učitele, ale aktivně by se měli účastnit nejen tvůrčí stránky výtvarného procesu, ale i interpretace výsledků. Zjednodušeně řečeno, při práci zapojit všechny svoje smysly.
50
51 52
http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-1 http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-1 http://clanky.rvp.cz/clanek/c/p/629/NOVA-POJETI-VYTVARNE-VYCHOVYPLAN-A-VYTVARNE-PROJEKTY.html/
35
Ověřování komunikačních účinků - v této části výuky se sami žáci vyjadřují jako tvůrci i jako diváci k účinkům obrazného vyjádření. Pokud je vytvořena vstřícná atmosféra, můžeme očekávat velmi zajímavá a osobitá vysvětlení. Měli by dostat prostor k obhájení svých názorů. Učitel by měl být natolik silná osobnost, aby zvládl nabídnout žákům svoji interpretaci, ale nikoliv jako jedinou správnou, ale jen jako jednu z možností.
Uplatňování subjektivity – žáci se v této části, na základě dosavadních zkušeností, pokoušejí zhostit zadaného tématu. Pro učitele zde nastává největší problém s výběrem témat, protože je velice důležité zvolit témata, která logicky vedou k různorodosti výtvarného zpracování. Samozřejmě se vyskytuje otázka, jaké téma už působí banálně a jestli vůbec existuje téma, které by automaticky vedlo ke kreativnímu zpracování.53
Z těchto důvodů jsem se pokusila ve vlastním výtvarném projektu „Nebojme se barev“, využít formativního působení moderního umění, kdy jsme při hodinách nejen tvořili, ale i zkoumali výtvarné postupy a, co mi přišlo nejdůležitější, žáci se bez předsudků chopili možnosti ohodnotit a podle vlastních možností pochopit moderní umělecké dílo. Při zapojení dětské fantazie se podařilo vžít se do role umělce a vytvořit svébytná obrazová vyjádření a ke každému vytvořit nejen přiléhavý název, ale i ucelený příběh.
53
http://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/43/POJETI-VYTVARNE-VYCHOVY-V-RAMCI-VZDELAVACI-OBLASTI-UMENI-AKULTURA.html/
36
II: Část projektová 5. Výtvarný projekt „Nebojme se barev“ „Napřed si stanov cíl, pak k němu hledej cestu.“ Německé přísloví Výtvarný projekt – „Nebojme se barev“ - se skládá ze tří vyučovacích lekcí. Jednotlivé lekce na sebe navazují a cíleně vedou žáky k rozvíjení vnímání barevné citlivosti k okolí, všímání si barevných kontrastů a vznikání nových odstínů při náhodném i řízeném míchání barev. Experimentováním se stávají žáci odvážnějšími a snadněji se zapojují do abstraktnějšího pojetí tvorby a komunikace. Inspirací k vytvoření tohoto tematického celku je pro mě více než dvacetiletá pedagogická práce s dětmi mladšího školního věku. Žáci jsou v hodinách výtvarné výchovy jakoby spoutáni určitými stereotypy ve vyjadřování vlastních prožitků. Vlivem počínající puberty zůstávají v ulitách svého vnitřního světa a mají obavu se nonverbálně projevit. Setkala jsem se s žákyní 4. ročníku, kterou trápila obava, že tzv. přetáhne předkreslený tvar štětcem s barvou. Upjatost ve vztahu k vyjadřování okolního světa a lpění na stereotypech ovlivňuje děti i ve vyšších ročnících základní školy. Prudký nástup rozvoje informačních technologií, dostupnost mobilních telefonů i počítačové techniky smývá vrozenou potřebu žáků se výtvarně projevovat. Prostřednictvím vlastní tvorby se člověk zapojuje do komunikace s přírodou a vnímá sám sebe jako její součást. Žák je tak ochuzen o prožitky z vlastní tvorby, pokud mu není dán dostatečný prostor se volně projevit. Experiment v předmětu výtvarná výchova vnáší svěží vítr do klasického pojetí práce s barvou pomocí štětce. Celým projektem se prolíná snaha rozvíjet u žáků komunikativní kompetenci a tvořivost žáků vznikající na základě osvojování si pro ně nových výtvarných technik. Moment překvapení nabíjí děti prožitkem radosti z něčeho nového. Moment náhody hraje v práci s vodovými barvami nezaměnitelnou roli. V rámci tohoto projektu se děti seznámily i s abstraktní tvorbou třech malířů. Ve výtvarné řadě je použito mnoho různých technik-objevování na základě manipulace kuliček s barvou, stékání barev po vlhké čtvrtce, rozpíjení barevných stop a vznik nových odstínů. Je zde kladen důraz na spontánní tvorbu žáků.
37
5.1Cíle výtvarné řady Tvůrčí činnost žáků založená na experimentování s barvou rozvíjí odvahu a chuť zapojit se do tvorby a komunikovat ve skupině. Během procesu uměleckého osvojování světa dochází k rozvoji vnímavosti jedince k okolnímu světu, ale i k sobě samému. Další cíle sledovaly rozvoj schopnosti spolupráce v týmu, posílení sociálních vazeb. Žáci se učili respektovat jedinečnou tvorbu spolužáků při posuzování děl. 5.2Organizace výtvarného projektu a specifikace tříd Výtvarný projekt,,Nebojme se barev “se uskutečnil na klasické základní škole v Nové Bystřici. Projekt probíhal v 5. ročníku, s počtem jednadvaceti žáků, z toho 10 chlapců a 11 dívek. Děti na projektu pracovaly vždy týden jednu vyučovací jednotku. Časová dotace bohatě postačila k naplnění cílů výtvarné řady. Žáky této třídy vyučuji od 4. ročníku a jeví se mi jako kamarádský a nekonfliktní kolektiv. Na hodiny výtvarné výchovy se těší a dopředu vyzvídají, co bude jejich náplní. 5.3Charakteristika lekcí výtvarného projektu Následující pasáže jsou věnovány rámcové didaktické analýze jednotlivých činností. Lekce jsou charakterizovány z hlediska konkrétních cílů daných aktivit, popisu motivace a tvoření s reflexí. Činnosti následují chronologicky za sebou, postupně rozvíjejí téma i obsah. 5.3.1Barevná rozcvička – Roztančené barvy Inspirací k tomuto námětu mi posloužil obrázek mého syna Andrease, který vytvořil v mateřské škole. Hodina je postavena na hravé aktivitě roztančených skleněných kuliček zanechávajících barevnou stopu na papíře, který je umístěný v kartonové krabici a zakryt víkem. Pohybová kreace dětí ve skupině zásadně ovlivňuje náhodné prolnutí barev a zanechání stopy. Výuka probíhala v kmenové třídě, pro skupinové práce dobře posloužilo spojení dvou lavic a prezentace se uskutečňovaly v prostoru před tabulí. Průběh a výsledky této lekce dokládá obrazová příloha Cíle činnosti Cílem bylo uvolnit napětí prostřednictvím hravého experimentu a zažití momentu překvapení při společném tvoření a podílení se na výtvoru. Žáci rozvíjeli výtvarné vidění, hrubou i jemnou motoriku a komunikační dovednosti ve skupině.
38
Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti Hodinu jsem zahájila motivačními otázkami směrovanými k žákům, jejichž ústřední myšlenkou bylo zanechání barevné stopy, s kterou se setkali. Poté jsme se rozdělili do čtyř libovolných skupin a zaujali své místo u spojených lavic. Zástupce každé skupiny obdržel kartonovou krabici, tři skleněné kuličky, papír formátu A3 a sadu temperových barev. Děti podle pokynů vložily papír na dno krabice, položily na něj kuličky s nánosem barvy a celé to uzavřely víkem. Skupina utvořila kruh a každý žák uchopil kouzelnou krabici oběma rukama a svým pohybem roztančil kuličky. Moment překvapení byl umocněn čekáním na zacinkání zvonku, jenž dával signál k odkrytí víka. Po vyndání výtvoru probíhala skupinová diskuse: Co jim dílo připomíná, jaké nuance barev vznikly. Výsledky byly zapsány skupinovým zapisovatelem. Posouzení výtvoru bylo skupinami odprezentováno před ostatními žáky u tabule, kde také byly vzniklé práce vystaveny. Poté žáci měli možnost zhlédnout obraz malíře Pollocka. Po krátkém působení díla jsem upozornila děti na podobnost vnímání světa. Každý tým se v rámci rozvoje tvořivého myšlení pokusil vymyslet umělecké názvy výtvarných děl.
Hodnocení výsledků činnosti Kritériem hodnocení bylo odprezentování vzniklého díla před ostatními, pokroky žáků v posuzování vlastní tvorby, osobité posouzení řeči díla. V závěru lekce jsem ohodnotila výsledky práce skupin. Reflexe celé lekce V úvodu lekce jsem zadala žákům otázky: Jakou kresbu zanechávají brusle na ledě? Co vám připomíná? Už jste někdy pozorovali letadlo na obloze? Jejich odpovědi byly bystré a probíhala živá diskuse. Děti hořely nedočkavostí, na stole je oslovovaly především skleněné kuličky, které je lákaly ke hře. Na skupinovou práci je třída zvyklá, a proto vytvoření smíšených skupin šlo jako po másle. Všechny týmy obdržely pomůcky a po zadání úkolu se s chutí pustily do práce. Po zhlédnutí vytvořeného díla se některé děti neubránily radostným emocím. Spontánně diskutovaly o tom, co jim společný výtvor připomíná a úsudky zapisovaly formou brainstormingu. Prezentace výsledků skupin byla velmi zajímavá a všechny zaujala. Všechny výtvory jsme si vystavily na zemi v přední části učebny. Poté jsem žákům na interaktivní tabuli představila ukázku z díla amerického malíře Jacksona Pollocka a nechala působit jejich atmosféru.
39
Společně jsme došli k závěru, že jeho a naše vnímání světa je podobné. Na závěr hodiny se žáci pokusili vymyslet umělecké názvy svých výtvarných děl. Některá pojmenovali například: Rozsvícené město, Vzdálené galaxie, Neznámá souhvězdí, Radost nebo Vzkaz od neznámé civilizace. 5.3.2Tekoucí barvy Následující lekce se jmenuje Tekoucí barvy. Podnětem k této činnosti se stal obraz malíře Paula Jenkinse - Phenomena Buck Island Near, který prohlásil:,, Náhle jsem zjistil, že je to velmi dobré cvičení pro spontánní práci a to se zpětně odráží v mé tvorbě. Tekoucí a svítící tóny akvarelu mě fascinují.“ Hlavní činnost spočívá v nánosu barev na okraj papíru a jejich následné stékání po vlhkém povrchu čtvrtky. Je třeba nezasahovat do procesu tekoucích barev, nechat jim volnost vytvářet nové barevné tóny. Žáci musí být ochotní experimentovat a překonat potřebu zasahovat do děje. Výsledky této lekce dokládá obrazová příloha. Cíle činnosti Cílem bylo seznámení se s novou technikou volného plynutí nánosu barvy po kolmo postaveném papíře bez přímého zasahování štětce. Žáci rozvíjeli hrubou i jemnou motoriku, schopnost komunikovat ve dvojici, rozvíjeli i svoje prožitky při experimentování. Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti Pro motivaci žáků jsem použila abstraktní obraz malíře Paula Jenkinse. Žáci měli za úkol odpovědět na otázku – jakým způsobem autor obrazy vytvořil, k čemuž zdárně dospěli. Pojmenovali barvy, zařadili je mezi studené a teplé, našli i barvy neutrální. Úkolem dětí bylo napodobit malíře při práci nad obrazem. Bylo třeba žáky upozornit na dostatečné zředění barev při nanášení na okraj čtvrtky. Pracovat měli žáci se třemi základními a jednou barvou dle vlastního výběru. Během hodiny jsem procházela mezi lavicemi a povzbuzovala děti při práci. Hotové výtvarné práce byly pokládány na topení. Následující úkol byl totožný, ale měly se použít oblíbené barevné tóny. Mezi schnutím prací si žáci uklidili pracovní místa a nad oběma díly živě diskutovali ve skupinách.
40
Po celou dobu panovala tvůrčí atmosféra a uvolněná nálada. Hodnocení činnosti Žáci se shromáždili nad vystavenými výtvarnými pracemi v přední části učebny. Připomněli jsme si kritéria hodnocení a následně vybrali několik nejzdařilejších projevů. Žáci vyjadřovali, jak na ně působí a co jim připomínají.
Reflexe Nad obrazy Paula Jenkinse žáci živě diskutovali. Líbila se jim veselá barevnost a jeden chlapec podotkl, že jakoby cítí energii, která z nich vyzařuje. Do malování se děti pustily s nasazením a chutí. Nikdo z dětí nepotřeboval pomoci, kromě jedné žákyně, které jsem pomohla vysát větší množství vody na lavici. Ještě více si děti užívaly práci nad druhým dílem, kdy používaly libovolné barvy. Někdo nedokázal odolat sáhnutí do výtvarné práce prsty nebo aspoň se snažil navést proud barvy jiným směrem. Při sdílení zážitků ve dvojicích žáci uváděli srovnání s oknem při dešti, se sopkou chrlící barevnou lávu, se sáčkem ovocných karamel, které někdo zapomněl na slunci. Nazývání vzniklých barevných odstínů nedělalo dětem problémy. 5.3.3Barevná spektra Ve třetí lekci uplatňují žáci navozené vnímání, estetické cítění a prožívání z předchozích hodin. Poměrně banální experimenty s prací s barvou jim dodaly určitou míru sebevědomí, od kterého se mohou odrazit do procesu vlastní tvorby. Cíle činnosti Hlavním cílem je rozvíjení barevné citlivosti, osvojení si práce s rozpíjením vodových barev. Další cíl sledoval odpoutání se od tradiční schématické barevnosti. Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti Žáci se zamýšleli nad otázkami týkajícími se barevných proměn podzimní přírody. Společně jsme si prohlédli tři obrazy amerického malíře Alexe Martina a pokusili se je porovnat z hlediska použité barevnosti. Došli jsme k závěru, že umělec přenesl atmosféru určitého přírodního děje – bouřkového nebe při západu slunce. Náplní této lekce bylo vytvořit krajinu s vysokým nebem v netradičním pojetí. Technika zapíjení barev do vlhkého podkladu čtvrtky
41
toto plně umožňovala. Paletu, vhodnou k míchání barev, nahradil tvrdý karton. Výběr barev jsem ponechala na osobním rozhodnutí každého dítěte. Čtvrtku formátu A4 mohli použít tzv. na šířku či na výšku. Od dolního okraje jsme plochým štětcem naznačili krajinu, přičemž jsem žákům doporučila použít maximálně dvě barvy. Větší zbytek papíru jsme navlhčili pomocí houbičky a zapíjeli barvy. Obrys krajiny jsme zvýraznili pomocí kresby tužkou. Hodnocení výsledků činnosti Připomněli jsme si kritéria hodnocení. Práce jsme společně vystavili v prostoru před tabulí. Autoři děl představili svůj záměr, ostatní se k němu vyjadřovali. Nakonec jsme vybrali několik nejpovedenějších prací. Během tvůrčí činnosti byli žáci hodnoceni učitelkou. Reflexe celé lekce Přesvědčivé odpovědi dětí o barevných změnách v přírodě mě utvrdily, že jsou dobrými pozorovateli. Barevná proměna nebe v dílech Alexe Martina je zaujala. Bezpečně rozeznávaly základní barvy i jejich podvojné odstíny. V jednom z umělcových děl přesně odhalily tajemné ticho před bouří, kterým je obraz prostoupen. Při vlastní tvůrčí činnosti malovali žáci spontánně, práce je bavila. Pracovní atmosféru jsem zaznamenala u všech dětí.
42
Závěr Téma mojí závěrečné práce Práce s barvou na 1.stupni ZŠ jsem si nevybrala náhodně. Vždy mě barvy fascinovaly a nejvíce ze všeho mě bavila malba. Tento svůj zájem o barvu se snažím předávat i svým žákům. Při promýšlení koncepce závěrečné práce jsem vycházela z doporučení vedoucího práce, které se ukázalo jako velice prozíravé. Díky němu jsem si znovu zopakovala teoretické znalosti o barvách, psychologickém působení barev, jejich rozdělení, objevila jsem mnoho zajímavých knih a internetových zdrojů. V teoretické části jsem se pokusila alespoň část těchto poznatků zpracovat tak, aby se daly využít i pro školní praxi, hlavně pro zlepšení poznávání žáků a pro rozvoj jejich barevného cítění a vnímání světa. Projektová část se pak uskutečnila na základní škole v Nové Bystřici v 5. ročníku. V tématu „Nebojme se barev“, jsem se snažila uplatnit všechny tři obsahové domény předmětu výtvarná výchova, jak se o nich hovoří v RVP. Žáci se stali nejenom tvůrci, kteří aktivně objevovali na základě předchozích subjektivních zkušeností, ale na obrazech tří amerických malířů zkoumali výtvarné postupy, snažili se o hodnocení zhlédnutých obrazů, ve skupinách i individuálně interpretovali vlastní obrazová vyjádření, projevovali tvůrčí schopnosti při vymýšlení názvů svých děl. Hlavním přínosem podle mého bylo nejen tvůrčí nasazení, které projevili, ale hlavně jejich reakce na moderní výtvarné umění, se kterým se většina z nich setkala poprvé v životě a díky tomuto projektu se jim pootevřela „vrátka“ k umění. Díky svojí bezprostřednosti se dokázali nadchnout pro barevnost děl a na rozdíl od dospělých nesklouzávali k okamžitému odmítání nového. Překvapivě se v „uměleckém zápalu“ nebáli diskutovat a obhajovat subjektivní názory a velice mě potěšila jejich fantazie. Žáci spolupracovali ve skupině a respektovali individuální zvláštnosti své tvorby. Všichni žáci si osvojili nové experimentální techniky výtvarné tvorby. I prospěchově slabší jedinci pocítili opravdovou radost ze školní tvořivé práce. Myslím si, že cílů, které jsem si na začátku kladla, bylo dosaženo jak v části teoretické, kde jsem si zopakovala a zároveň doplnila svoje znalosti, tak v části praktické, kde se projevila spontánnost žáků 1.stupně, ale také až překvapivá vnímavost k modernímu umění.
43
Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje: BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. ISBN ISBN 930-38-01. BROŽOVÁ, Vlasta; PEŘINOVÁ, Marta. Kreslíme, malujeme, modelujeme. Praha : Fortuna, 1994. 176 s. ISBN 80-7168-018-4. BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. DYLEVSKÝ, Ivan. Barvy, barevné vnímání a koloroterapie. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra preklinických oborů 7: 1-200, 2005. ISSN 1212-4117 FRIELING, Heinrich a Xaver AUER. Človek-farba-priestor. 1.vydání. Bratislava: Slovenské vydavateĺstvo technickej literatúry, 1965. ISBN ISBN 302-07-19. FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori SIMONSOVÁ. Malujeme akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005. ISBN 807209-245-6. HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka, 2003. ISBN 80-7237-567-9. HOUŠKA, Tomáš. Škola hrou. 1.vydání. Praha: Mistral, tiskárna skript a brožur, 1987. ISBN ISBN 80-900704-7-7. MACKO, Anton a Otília NEVŘELOVÁ. Výtvarná výchova v 3. a 4. ročníku: Metodická příručka. 4.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. ISBN ISBN 14-368-87. MACKO, Anton a Otília NEVŘELOVÁ. Výtvarná výchova v 5. a 6. ročníku: Metodická příručka. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN ISBN 14-642-80. MASÁK, Jaroslav. Kreslíme a malujeme. 2.vydání. Praha: Práce, 1971. ISBN ISBN 24-05671. LOSOS, Ludvík. Techniky malby. Praha : Aventinum, 1994. 192 s. ISBN 80-85277-034. OLMEDO, Salvador G. Jak malovat pastel. Praha : Svojtka a Vašut, 1996. 127 s. ISBN 80-7180-021-X. PARRAMÓN, José M. Teorie barev. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. 112 s. ISBN 807180-046-5. PLESKOTOVÁ, Petra. Svět barev. Praha : Albatros, 1987. s. 155.ISBN 13-806-87.
44
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání ţáků s lehkým mentálním postižením. Praha : VÚP, 2005. 218 s. ISBN 8087000-02-1. POUPA, Vladimír, Jan a VOSEČEK. Výtvarná výchova v 1. a 2. ročníku: Metodická příručka. 5.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. ISBN ISBN 14-073-88. ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s. 66. ISBN 80902267-1-X. ROESELOVÁ, Věra. Proudy ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 2000. 217 s. ISBN 80-902267-36. SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000. ISBN 80-7209-245-6. ŠAMŠULA, Pavel a Vladimír LEŠTINA. Výtvarná výchova v 7. a 8. ročníku: Metodická příručka. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. ISBN ISBN 14-642-80. TATAROVÁ-TOMKOVÁ, Marie. Tužkou, uhlem, barvami. 1.vydání. Praha: Mladá fronta, 1973. ISBN ISBN 23-022-73. UHLÍŘ, Jan. Tvoříme ve stylu známých malířů. Praha : Portál, 2002. 176 s. ISBN 807178-670-5.
Internetové zdroje: BALNEROVÁ, Jitka. Teorie i praxe barev [online]. [cit. 2015-09-11]. Dostupné z WWW: http://www.rahunta.cz/news/teorie-i-praxe-barev/. Barva - teorie barev [online]. [cit. 2015-11-14]. Dostupné z WWW: < http://www.gjbspgs. cz/files/177/barva.pdf >. ELIŠKA, Jiří. Vizuální komunikace - Teorie barev [online]. Katedra zahradní a krajinné architektury [cit. 2015-07-03].Dostupné z WWW: JANČOVIČ, Adam. Vnímání barev [online]. Brno, 2005 [cit. 2015-10-02]. Dostupné z WWW: . Diplomová práce. Pedagogická fakulta. Vedoucí práce RNDr. Jindřiška Svobodová, PhD. .
45
KLAŠKA, Michal. Vliv barvy uživatelského rozhraní na pracovní výkon uživatele [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-08-12]. Dostupné z WWW: .Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno. Vedoucí práce Mgr. Miroslav Šipula. KLUBUSOVÁ, Eliška. Cesta dětí k barvě inspirovaná výtvarným uměním [online]. Brno, 2011[cit.2015-08-03].DostupnézWWW: Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce PaedDr. Hana Stadlerová, Ph.D. MIKL, Ondřej. Studium barev v estetické výchově [online]. Brno, 2014 [cit. 2015-08-03]. Dostupné z: . Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Karla Brücknerová, Ph.D PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice [online]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně [cit.2015-09-11].Dostupné z WWW: . Upravený rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání platný od 1. 9. 2013 [online]. 2013 [cit. 2015-06-14]. Dostupné z: . VACEK, Michala. O barvách [online]. Katedra zahradní a krajinné architektury [cit. 2015-0703].DostupnézWWW: . VALENTA, Jakub. Projektové vyučování [online] 2010 [cit. 2015-08-03].Dostupnéz WWW: VEDROVÁ, Veronika. Barva a její přesahy do edukační činnosti [online]. Brno, 2012 [cit. 2015-08-03].Dostupnéz WWW: http://is.muni.cz/th/189358/pedf_m/barva_a_jeji_presahy_do_edukacni_cinnosti_mukzkacd.d oc?info. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PaedDr. Hana Babyrádová, Ph.D>. Wikepedie [online]. 2005 [cit. 2015-10-19]. Jackson Pollock. Dostupné z WWW: . Wikipedie [online]. 2007 [cit. 2015-07-15]. Malba. Dostupné z WWW: .
46
Wikipedie [online]. 2007 [cit. 2015-07-05]. Výtvarné umění. Dostupné z WWW: . Zeiss.cz [online]. [cit. 2015-10-14].Dostupné z WWW: < http://www.zeiss.cz/corporate/cs_cz/home.html >
Zdoje obrázků: Obr.1-7 - PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice [online]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně [cit.2015-09-11].Dostupné z WWW: .
Tab.1 - JANČOVIČ, Adam. Vnímání barev [online]. Brno, 2005 [cit. 2015-10-02]. Dostupné z WWW: . Diplomová práce. Pedagogická fakulta. Vedoucí práce RNDr. Jindřiška Svobodová, PhD. .
47
Seznam příloh Přílohy I. - Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy Přílohy II. - Obrazový materiál k projektové části Přílohy III. - Fotodokumentace k projektové části Přílohy Přílohy I. - Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy Vypracovala: Leona Diwaldová Doporučený ročník:
4
5
Časový úsek: 1 x 45 min Námět
Barevmá rozcvička – Roztančené barvy
Formulace výtvarného úkolu
Rozdělíme se do 4 pracovních skupin. Na dno kartónové krabice položíme papír, na něj umístíme 3 skleněné kuličky s kapkou barvy. Po přiklopení víka každý člen skupiny svým jedinečným pohybem kuličky roztančí. Po zaznění signálu výtvor vyjmeme. Zapíšeme všechny názory členů skupiny, které nás v souvislosti s dílem napadnou.
Kritéria hodnocení
Výtvarná originalita-komu se povede vytvořit nejpůsobivější dílo Slovní originalita – která skupina nejoriginálněji vyjeví své názory
48
Vzdělávací a výchovný cíl
Osvojení si nového způsobu zaznanenání barevné stopy, rozvoj představivosti, Komunikačních a socializačních kompetencí.
Motivace
Verbální: Motivační otázky v úvodu lekce: Jakou kresbu zanechávají brusle na ledě? Co vám připomíná? Už jste někdy pozorovali letadlo na obloze? Výtvarně-technické prostředky a postupy
objevování při kinetickém experimentu na základě pohybu kuliček v barvě experimentování s mícháním barev subjektivní zhodnocení práce s dílem s dílem J. Pollocka
Organizace lekce
1.Motivace: formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu – cca 10 min 2. Týmová práce při experimentování: Nejprve vložíme papír formátu A3 na dno krabice. Na něj umístíme kuličky s barvou. Přiklopíme víko a každý člen týmu s krabicí zatančí. Poslední žák vyjme hotový výtvor. cca 10 min 3.Diskuze nad výtvarným dílem: Zamýšlíme se nad působením obsahu díla, komunikujeme, soudy zapisujeme formou braistormingu. Cca 5 min 4. Prezentování skupin: Představujeme výtvor a zaznamenané reakce žákům třídy. ca 10 min 5. Hodnocení a závěr lekce: Obrázky vystavíme na zemi v přední části učebny . Na interaktivní tabuli ukážeme žákům práce malíře Pollocka a necháme je jeho dílo působit.Upozorníme je na podobné vnímání světa. Na závěr se děti pokusily vymyslet názvy svých výtvarných děl. cca 10 min
Zamýšlíme se nad působením obsahu díla, komunikujeme, soudy zapisujeme formou 49 braistormingu. Cca 5 min 4. Prezentování skupin: Představujeme výtvor a zaznamenané reakce žákům třídy. ca 10
Hodnocení
Žáci se shromáždí nad vystavenými výtvory,jsou jim připomenuty kritéria hodnocení. Žáci se vyjadřují k dílům ostatních skupin. Učitel/ka v závěru zhodnotí práci a výsledky skupin.
Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy Vypracovala: Leona Diwaldová Doporučený ročník:
4
5
Časový úsek: 1 x 45 min
Námět
Tekoucí barvy - plošné výtvarné činnosti - experiment
Formulace výtvarného úkolu
K hornímu okraji čtvrtky formátu A4 naneseme štětcem 4 odstíny barev-3 základní, 1 libovolný. Zbytek papíru navlhčíme mokrou houbičkou a kolmo ho postavíme. Barvy necháme volně stéct. Úkol opakujeme ještě jednou na nový papír s použitím libovolných barev.
Kritéria hodnocení
Originalita Kdo vytvoří nejzajímavější obrázek. Vzdělávací a výchovný cíl
- osvojení si nového způsobu práce s barvou - rozvoj představivosti
50
Motivace
Vizuální Přímé působení fototografie obrazu malíře Paula Jenkinse Verbální Otázky k žákům: Jak na tebe působí barevnost díla? Co představuje? Jakým způsobem bylo vytvořeno? Chtěli byste podobné dílo vytvořit? Výtvarně-technické prostředky a postupy
-volné stékání barev po papíře - náhodné smíchání barev - experimentování Organizace lekce
1. Motivace, formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu - cca 10 min 2. Vlastní experimentování: K hornímu okraji papíru naneseme širokým štětcem 4 barevné skvrny – 3 základní barvy a 1 barvu libovolnou. Zbytek papíru navlhčíme houbičkou. Kolmým postavením čtvrtky necháme barvy stékat. Postup zopakujeme na nový papír, s použitím libovolných odstínů barev. cca 20 min 3. Sdílení výtvarného zážitku se sousedním žákem v lavici – cca 5 min 4. Hodnocení a závěr lekce. cca 10 min
Hodnocení
. Žáci se shromáždí nad vystavenými díly a společně s učitelem /učitelkou si připomenou kritéria hodnocení. Následně si vybírají nejoriginálnější práce a vyjadřují se k nim. Zhodnocení výsledků práce žáků učitelem / učitelkou.
51
Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy Vypracovala: Leona Diwaldová Doporučený ročník:
4
5
Časový úsek: 1 x 45 min
Námět
Barevná spektra
Formulace výtvarného úkolu
Na dolní okraj čtvrtky formátu A4 namalujeme plochým štětcem nízkou krajinu. Použijeme maximálně 2 barvy. Zbytek papíru, představující nebe, navlhčíme houbičkou.. Pomocí štětce zapíjíme barvy. Obzor krajiny obtáhneme tužkou. Použijeme kombinaci malby mokrým do mokrého, mokrým do suchého a kresbu tužkou.
Kritéria hodnocení
* originalita - Kdo namaluje nejpůsobivější barevnost bouřkového nebe?
Vzdělávací a výchovný cíl
* rozvoj barevného cítění při míchání barev * osvojení si práce s rozpíjením vodových barev * odpoutání se od tradičních barevných stereotypů
52
Motivace
Verbální Motivační otázky k žákům: Musí být obloha vždy modrá? Jak vypadá nebe před bouřkou? Jak se zhmění listnaté stromy na podzim? , Vizuální Ukázka krajinomaleb malíře Alexe Martina, porovnání tradičního použití s netradičním uchopení barev. Výtvarně-technické prostředky a postupy
-zapíjení vodových barev s pomocí štětce do houbičkou navlhčené čtvrtky -obrysová kresba tužkou - míchání barev na pomocném papíru -malba plochým štětcem
Organizace lekce
1. Motivace,formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu cca 10 min 2. Malování štětcem: U dolního okraje papíru namalujeme nízkou krajinu cca 5min 3. Zvlhčení papíru: Pomocí mokré houbičky navlhčíme zbytek čtvrtky cca 5 min 4. Zapouštění barevných skvrn: Pomocí štětce nanášíme barevné skvrny. cca 10 min 5. Hodnocení a závěr lekce. cca 15 min
Hodnocení
Společmě jsme si připomněli kritéria hodnocení, práce jsme vystavili na zem v prostoru před tabulí. Autoři děl představili svůj záměr, ostatní žáci se k němu vyjadřovali. Společně jsme vybrali několik nejpovedenějších prací. Průběžně jsem hodnotila děti během tvůrčí činnosti.
53
Přílohy II. - Obrazový materiál k projektové části
obr.1 - Jackson Pollock
obr.2 – Paul Jenkins
obr.3 – Alex Martin
54
Přílohy III. - Fotodokumentace k projektové části 1.lekce – Roztančené barvy
55
2.lekce – Tekoucí barvy
56
3. lekce - Barevná spektra
57
